2014 spravodaj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Obsah Papežové Jan Pavel II. a Jan XXIII. byly svatořečeni Komentáře Bude tretia svetová? / Edward Lucas O těch švýcarských patáliích aneb Ideologie včera a dnes / Luděk Frýbort Náš ujo s plynom / Peter Schutz Z České republiky Maturanti dokážou češtináře šokovat / Zuzana Hronová Z názoru našich čtenářů Islamizace Evropy? / Václav Mader Ze zahraničí Krym, Libye, Irák, Kosovo / Jiří Pehe Výročí Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 2. / Georg A. Kraus Cestování Kam se vydat ve Švýcarsku? / Petra Greifová Středozemím po sezoně plouti – 5: Neislámský Izrael / Ota Ulč Reagujete Dodatek k dopravnímu tématu / Luděk Frýbort Čtení na volnou chvíli Zdvořilost / Milan Cimburek Kultura Animans / Barbora Gerny, Michaela Brachtová Z tvorby krajanů Z galerie osobností: Bedřich Hoppe Vlastenecká rodina / Tomáš Hoppe O zaručeném neúspěchu neutuchajícího usilování / Ota Ulč Justici drží bolševik, stížnost poženu do Štrasburku, říka pol. vězeň J. Wolf / Šárka Kabátová Rozhovory Něco pro vás: Česko-švýcarský podnikatel-přepravce nabízí nové služby / Alena Kottová Adrian Portmann: Zhoubné dědictví komunismu je v ČR vidět stále víc / Jiří Leschtina Z činnosti spolků Biosférická rezervace Val Müstair – Švýcarský národní park Graubünden / Radka Zmeková Cvičební neděle se Sokolem / Lída Čarnecká Zdraví Jíst, či nejíst pečivo? / Anna Jermářová Oznamy Inzeráty

2 3 3 6 8 9 9 12 12 14 14 15 15 18 18 20 22 22 24 24 26 27 28 29 29 31 33 35 35 37 41 41 44 45 45 48 48

TEĎ UŽ VÁŽNĚ prosíme ty abonenty, kteří ještě předplatné na rok 2014 nezaplatili, aby tak učinili co nejdřív, protože ohrožují pokračování vydávání Zpravodaje. Poukázky byly vloženy v obálce Zpravodaje č. 12/2013. Děkujeme těm, kteří přispěli na zachování Zpravodaje větší sumou, než je výše předplatného. Moc si toho vážíme. Redakce a administrace Zpravodaje

květen

1

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Jedna z nejvýznamnějších událostí novodobých dějin katolické církve

Papežové Jan Pavel II. a Jan XXIII. byli svatořečeni VATIKÁN - V neděli 27. dubna papež František před zaplněným Svatopetrským náměstím ve Vatikánu prohlásil za svaté dva ze svých předchůdců - Jana Pavla II. a Jana XXIII. Obřadu, který je označován za jednu z nejvýznamnějších událostí novodobých dějin katolické církve, byl přítomen i emeritní papež Benedikt XVI., který na svůj úřad loni ze zdravotních důvodů rezignoval. Díky přímému televiznímu přenosu sledovaly obřad na dvě miliardy obyvatel planety. Obřadu se přímo na zaplněném náměstí, které pojme 180 tisíc lidí, zúčastnilo 150 kardinálů a přes tisíc biskupů. Přítomny byly delegace z 90 zemí. Přihlížející neodradil ani déšť. Do celého Říma se na bezprecedentní obřad – současnou kanonizaci dvou papežů - dostavil nejméně milion poutníků z celého svě ta. Ti, kdo se nedostali přímo na náměstí, mohli dění sledovat na 19 velkých obrazovkách rozmístěných po italské metropoli. Mezi hosty slavnostního aktu byly desítky prezidentů, premiérů a dalších představitelů z mnoha zemí světa. Z Česka to byli šéf Poslanecké sněmovny Jan Hamáček, ministr kultury Daniel Herman, ministryně spravedlnosti Helena Válková a z církevních kruhů mimo jiné kardinálové Dominik Duka a Miloslav Vlk. Ze Slovenska přijel dosluhující prezident Ivan Gašparovič. Papež František krátce po zahájení obřadu prohlásil Jana XXIII. a Jana Pavla II. za svaté a zdůraznil, že je má jako svaté uctívat celá církev. Na oltář pak byly uloženy relikvie obou nově svatořečených: krev Jana Pavla II. a kousek pokožky Jana XXIII. Amato nakonec papeži Františkovi poděkoval a požádal ho, aby oficiálním dokumentem kanonizaci potvrdil. Oba zesnulí papežové jsou považováni za nejoblíbenější a nejvlivnější hlavy katolické církve v novodobých dějinách. Jan Pavel II. stál v čele církve od roku 1978 do své smrti v roce 2005 a přispěl k pádu komunistických režimů ve východní a střední Evropě. Jan XXIII., který byl papežem v letech 1958 až 1963, svolal historický druhý vatikánský koncil, jehož úkolem bylo reagovat na potřeby moderní doby. ČTK

květen

2

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Komentáře Bude tretia svetová? Edward Lucas Motto: Ak si predsa len vyberieme odpor, budeme riskovať desivú vojenskú eskaláciu. Ďaleko v plochej a nevýraznej krajine východnej Ukrajiny sa až príliš pravdepodobne črtajú kontúry tretej svetovej vojny. Burcovaní kremeľským propagandistickým strojom a vedení ruským vojenským spravodajstvom tu ozbrojení muži napádajú policajné stanice a strhávajú ukrajinské vlajky. Neničia len vlastnú nesolventnú, zle riadenú a sužovanú krajinu, ale aj povojnové usporiadanie, vďaka ktorému bola väčšina Európy desaťročia slobodná a v bezpečí. Príbeh surovej sily Vladimir Putin mieri na srdce Západu. Jeho cieľom je naša neschopnosť spolupracovať so spojencami na obrane pred spoločnými hrozbami. Je hlboko znepokojujúcim faktom, že udalosti posledných mesiacov – ruská anexia Krymu a potlačovanie opozície na Ukrajine – ukázali, že Západ je rozdelený, ponížený a bezmocný. Už onedlho budeme čeliť mrazivej voľbe. Môžeme si zvoliť možnosť, že sa vzdáme zodpovednosti za ochranu Ukrajiny a pobaltských štátov, ktoré sa takmer isto stanú ďalším Putinovým cieľom, pred ďalším ruským vpádom. Alebo môžeme urobiť posledný zúfalý pokus o odradenie Ruska od jeho ďalších imperiálnych ambícií. Ak si predsa len vyberieme odpor, budeme riskovať desivú vojenskú eskaláciu, čo by nás - a nemyslím, že preháňam - mohlo priviesť na pokraj nukleárnej vojny. Putin to vie. A verí, že si vyberieme kapituláciu. Pretože skutočný príbeh, ktorý sa odohráva na Ukrajine, nie je o tom, či táto krajina podpíše dohodu o voľnom obchode s Bruselom, alebo dostane plyn z Moskvy. Je to príbeh surovej sily. Je to príbeh o tom, či Putinovo Rusko – gaunerský štát na prahu Európy – môže držať svojich susedov ako rukojemníkov a či máme vôľu tomu odporovať. Zatiaľ je odpoveď na prvú otázku áno a na druhú bezútešné nie. Neriešiteľná dilema Ruský líder verí, že rozpad Sovietskeho zväzu bol „geopolitickou katastrofou“. Verí, že západná šikana zbavila Rusko jeho impéria. A tak ho jednoducho chce späť. Keď sa ZSSR v roku 1991 rozpustil, hnali sa bývalé vazalské východoeurópske štáty do NATO pre ochranu, ktorú ponúkalo, tak skoro, ako to šlo. 3 květen máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Je však trpkou pravdou, že Rusko od roku 1991 svoje ambície nezmenilo. Kremeľ si stále udržiaval svoju imperiálnu túžbu. Kým moderné Nemecko zabudlo na militarizmus i ríšu a obdivujú ho aj krajiny ako Poľsko, ktoré pod Hitlerovými rukami tak hrozne trpelo, Rusko šlo inou cestou. Putin verí, že historické dedičstvo dáva Rusku právo zabrať územie a zastrašovať susedov. Ukrajinu nevidí ako skutočnú krajinu, ale len ako teritórium, ktorému je predurčený dominovať. Najprv si vzal Krym. Teraz začal operáciu na východe a juhu Ukrajiny. Ruské jednotky sliedia na hranici, kým ukrajinské úrady sa zúfalo pokúšajú o získanie kontroly nad nedávno obsadenými vládnymi budovami a policajnými stanicami v kľúčových mestách. Len v utorok prišli správy o štyroch až jedenástich obetiach bojov ukrajinských jednotiek a proruských síl o letisko v Kramatorsku. Putin postavil ukrajinských lídrov pred neriešiteľnú dilemu. Buď budú súhlasiť s rozmontovaním vlastnej krajiny, alebo budú bojovať vo vojne, ktorú nemôžu vyhrať. Zle vycvičení, zle vyzbrojení a zle vedení ukrajinskí vojaci nie sú pripravení na situáciu, ktorej čelia. Preliata krv jediného ruského vojaka dá Putinovi zámienku na použitie svojho mocného vojska. Zo svojho pohľadu hrá Rusko brutálne múdru hru. Ukrajinu sa snaží zámerne ponížiť a destabilizovať. Tak si môže Putin nárokovať, aby tu mohli jeho vojaci zasiahnuť, pretože skutočný nepokoj, ktorý naplánovali jeho ozbrojenci, ukazuje, že ukrajinské úrady nedokážu udržať poriadok. Len sila a peniaze Toto pokrytectvo vyráža dych. Ale ukrajinské dobrodružstvo je olejom do ohňa vlasteneckého šialenstva v Rusku, ktoré odvádza pozornosť verejnosti od režimovej nekompetentnosti a zlodejstva. Najväčší osoh pre ruského prezidenta však táto situácia prinesie v zahraničí. Netají sa svojou nenávisťou k Zapadu, pohŕda a bojí sa našej mäkkej sily, neznáša zákony, slobodu a prosperitu, ktoré si užívajú naši občania. Pretože na tom vidno rozdiel v porovnaní s bezútešným životom, ktorý svojim občanom ponúka jeho skorumpovaná a nekompetentná vláda. Putin opovrhuje našou slabosťou. Má pred sebou Európu a Ameriku, ktoré majú silné reči, ale nedokázali sformulovať spoločnú odpoveď na rastúcu katastrofu. Počúvajúc napríklad britského ministra zahraničia Williama Hagua, ktorý požaduje „jasnú a spoločnú medzinárodnú odpoveď“ môžeme mať dojem, že aj my hráme dobrú hru, ale Putin vie, že po slovách nenasledujú činy. V jeho pochmúrnom svete platia len sila a peniaze. Verí, že my na Západe sme príliš slabí na to, aby sme sa v čase ohrozenia bránili. Zatiaľ má pravdu. Pod náporom ukrajinskej krízy vŕzga dokonca aj NATO.

květen

4

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Odvážny veliteľ síl NATO v Európe, generál Philip Breedlove si chce vymieňať spravodajské informácie s Ukrajinou a zväčšiť prítomnosť organizácie v najzraniteľnejších krajinách –Poľsku, Litve, Lotyšsku a Estónsku. Ale prvé odporúčanie zablokoval Biely dom a druhé blokujú európske krajiny ako Nemecko. Boja sa, že budú provokovať Rusko. Transatlantická solidarita zoslabla na úroveň, na ktorej už nemôžeme pri svojej obrane urobiť elementárne veci. Aj Slovensko váha, či urobí elementárny krok umožňujúci spätný tok plynu na Ukrajinu, teda niečo, čo už Poľsko začalo robiť. Úsvit desivého sveta Naši lídri márne dúfajú, že diplomacia prinúti Putina, aby sa stiahol. Skutočne ho to prinúti pochopiť, že konfrontácia nie je v ruskom záujme? Trhy už trestajú rubeľ a veľké ruské spoločnosti. Ale tento prístup je základným nepochopením človeka ako Putin. Ten je pripravený pre to, čomu verí, že je v ich medzinárodnom záujme, nechať svojich ľudí trpieť a riskovať vojnu. My na Západe takí nie sme. Po Ukrajine Putin zameria svoju pozornosť na pobaltské štáty. Členovia EÚ a NATO a ich právne štáty so slobodnými voľbami a rastúcimi ekonomikami sú nemou výčitkou tým, ktorí vedú špinavú a brutálnu politiku v Rusku. Teraz Putin cíti šancu nielen na poníženie týchto krajín, ale celého Západu. Nepotrebuje ich prepadnúť, stačí ich provokovať. Zvýši ekonomický a politický tlak na jeden či všetky tieto štáty, kým sa stane neznesiteľným. NATO a EÚ – v súčasnej forme – budú len vyzývať na dialóg a hroziť sankciami. Ale nič sa nestane, čo znamená, že pobaltské krajiny sa podvolia a Putin si vezme späť územie, o ktorom verí, že právom patrí Rusku. To bude znamenať koniec NATO – a úsvit desivého nového sveta, v ktorom medzinárodné pravidlá neplatia a silnejší dominuje slabšiemu. Bezohľadné a chamtivé Rusko môže desaťročia hrať hru rozdeľuj a panuj. Ak sa Západ postaví Myslíte si, že sa predsa len pokúsime odporovať s našimi scvrknutými armádami a zbabelými spojencami? Po najnovšom kole škrtov je britská armáda najmenšia od napoleonských vojen. Medzitým sme si my v Británii otestovali „špeciálny vzťah“ s Amerikou na neúspešnej podpore Obamu pri plánovanej intervencii v Sýrii. Čo je horšie, západné spravodajské operácie boli vážne poškodené zverejnením desiatok tisíc tajných dokumentov, ktoré vyniesol bývalý spolupracovník amerických tajných služieb Edward Snowden, ktorý získal azyl v Moskve. Je žalostné, že samoľúbi novinári, ktorí tak ničivo zverejnili západné spravodajské tajomstvá a v skutočnosti oslepili našich špiónov, získali najvýznamnejšie americké novinárske ocenenie

květen

5

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Pulitzerovu cenu. Ak sa Západ postaví na odpor Rusku, Putin – kým bude odsudzovať naše „agresívne správanie“ – vyhlási pohotovosť nukleárnych síl. S blížiacou sa storočnicou vypuknutia prvej svetovej vojny historici súťažia v opisovaní reťaze udalostí, ktoré začali konflikt. Možno sa mýlim, ale pozrú sa o ďalších sto rokov ich nasledovníci na ukrajinské udalosti, aby porozumeli začiatku ďalšieho svetového požiaru? Edward Lucas (1962) je redaktorom britského týždenníka The Economist a autor knihy Nová studená vojna.

O těch švýcarských patáliích aneb Ideologie včera a dnes Luděk Frýbort "Elsalébn, občánek hloupý, ale jeho politik móc chytrý!" mohla by znít obměna známého výroku z Osudů dobrého vojáka Švejka. Přihodiloť se v zemi švýcarské, že občanstvo, znepokojené neustále se zvyšujícím podílem cizího živlu ve své zemi, užilo práva tzv. lidové iniciativy (kdy návrh ústavní změny nepodávají politická grémia, nýbrž sami občané po předložení předepsaného počtu podpisů) a vyslovilo se těsnou většinou pro omezení nekontrolovaného přistěhovalectví. A když se ve Švýcarech pro něco rozhodne občanstvo, byť i většinou nejtěsnější, stává se návrh zákonem, i kdyby se veškeří politikové ulamentovali, domácí i zahraniční. Jakž se i stalo. Hlasy byly sečteny, výsledky oznámeny a již ministři, poslanci, partajní přednostové, redaktoři předních listů a vůbec kdo v celé Evropě ústa měl a něco znamenal, všichni spustili nářek, jak je ten švýcarský občánek hloupý a oč moudřeji by tu záležitost vyřídilo jeho vysoce osvícené politické zastupitelstvo (přesněji řečeno neudělalo by nic). A jak už byli rozjetí, schytal to od nich celý systém přímé demokracie, dávající pitomečku občánkovi do ruky tak nenáležitou moc. Dovolím si upozornit na jistou disonanci v onom jednohlasém chóru. Je mi celý ten nářek jaksi pokrytecký; řekl bych, že dřív, než se svrchu vašnostové jali drbat hlavu pobloudilým Švýcarům, bývalo by bylo poctivé aspoň ve výňatcích seznámit veřejnost s textem iniciativy, aby si každý mohl učinit obrázek. Jelikož se nikdo z povolanějších k tomu nemá, chci se té úlohy chopit u vědomí své nepatrnosti sám. I béři do rukou brožurku vydanou (povinně) k této příležitosti švýcarskými vládními orgány a překládám: …iniciativa nežádá všeobecný zákaz přistěhovalectví (kterýžto dojem vzbuzují povrchní komentáře), ani vypovězení bilaterální dohody s Evropskou unií. Ukládá však Spolkové radě (vládě) dodatečná vyjednávání s orgány EU v tom smyslu, aby Švýcarsko mohlo přistěhovalectví řídit a kontrolovat samo… … pobytová povolení nechť se přednostně udělují dle následujících kritérií: zájem konkrétního zaměstnavatele, schopnost integrace a dostatečný existenční základ…

květen

6

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Neboli: kdo přitáhne bez halíře v kapse, zaměstnání domluvené nemá a jak by také mohl mít, když nic použitelného neumí, ve společnosti se neintegruje ani integrovat nemíní, musí si dát líbit otázku, co vlastně chce v tom Švýcarsku dělat a z čeho chce být živ, ne-li na útraty daňových poplatníků. Ponechávám čtenáři těchto řádků k uvážení, jsou-li uvedené požadavky opravdu tak neslýchané, že stojí za celý ten rámus, a jestli by sám nehlasoval obdobně, kdyby ovšem hlasovat mohl a směl. Ukázalo se totiž, že švýcarské vótum bylo ještě velice zdrženlivé; dle průzkumu provedeného v okolních zemích by hlasovalo pro omezení neregulované imigrace nikoli 50,3 %, nýbrž 70 až 80 % dotázaných. Kam ses poděla, ó demokracie, kterážto jsi odvozena od řeckých slov démos a kratón, lid a vládnouti? Má být demokracií, když lid souhlasí s rozhodnutími své politické vrchnosti, avšak vysloví-li pochyby, jde celá demokracie k čertu? Snad abychom si přestali vyplachovat ústa tímto vznešeným pojmem a mluvili poctivěji o vládě politických profesionálů, kteří se jmou ohánět lidem, jen když se jim to hodí. Znovu se potvrdilo, jak stále zjevněji se rozvírá trhlina mezi smýšlením občanské většiny a politické kasty. Sám bych dovedl zručně vyjmenovat řadu témat, jež má neprivilegovaný občan za naléhavá a po řešení volající, jeho politický zástupce (plus tisk, vlivné intelektuální vrstvy) však naléhavost popírá, předstírá, že neexistují. Jistě, pouliční lid nadává na své politiky, co paměť sahá, ale tak radikální rozpor ve zcela určité věci - nadávání bývá neurčité, uváděné zájmenem oni - je přece jen cosi nového. Proč? Jednou z příčin je asi rozdílné vnímání času. Politikovi plyne v rozmezí jednoho volebního období s krátkým přesahem do příštího; co má přijít poté, přenechává k (ne)vyřešení svým stejně krátkozrakým nástupcům. Občanstvo, zejména jeho přemýšlivější část, si klade otázku, jak se současná situace může vyvíjet dál, rozvažuje alternativy příznivé i méně příznivé, stará se, v čem budou žít jeho děti a děti jejich dětí; i není v něm tolik oné pro politické profesionály typické lhostejnosti k problémům vzdálenější budoucnosti. Která z obou strany má pravdu… ne, pravdu nelze mít, lze ale za pravdu dostat; a nejsa demokratem z povolání se obávám, že až se tak stane, nebude nad čím jásat. Politik jásat a růžové obrázky budoucnosti malovat povinně musí; a jeví-li se na obzoru zlověstná mračna, přehlížet je, říkat že nejsou. Nepřehlíží-li, jest populistou. Druhá a podstatnější příčina… nu ano, nějaký vše obsahující a vše vysvětlující princip lidé asi potřebují. Po odvržení náboženské víry se jím stala její chatrnější náhražka, ideologie. Poslední dvě staletí pak porodila ideologií velkou sílu, rázných, jednoduchých, s ničím a s nikým se nepárajících, co se jim nedostávalo na přesvědčivosti, dorovnávaly násilím. Současná tón udávající ideologie je jiná. Inteligentnější. Neláme odpor násilnými prostředky, nýbrž morálním odsudkem, opovržením… fi, kdo může být takový bídák, aby popíral rovnost všeho lidstva a mandel dalších ušlechtilých zásad! Tím je nebezpečnější. Nestane-li se dost brzy něco podstatného, zanikne přinejmenším na půdě Evropy západní civilizace – a nedělejme, že nám na ní nezáleží – ne následkem klimatických změn, ani vyčerpání nerostných surovin, ba ani čínské a jaké ještě konkurence, ale následkem příkazu politické korektnosti nevidět, co se dle jejího dogmatu viděti nesluší. Kdo se příkazu vzepře… staré, humpolácké ideologie se zbavovaly odpůrců střílením do týlu, likvidačními tábory; to politická korektnost na to jde jemněji: nálepkami. Rasismu, xenofobie, islámofobie, populismu, pravicového (jakého taky jiného) extremismu, nic není snadnější než opatřit nevhodný názor nálepkou. Všimněme si, že ideologická nálepka nevysvětluje; nikde se nedočteme definice dejme tomu islámofobie či pravicového extremismu. Místo toho ostrakizuje, vystavuje opovržení ty, s nimiž se prostě

květen

7

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

nemluví. Kdo naopak s tézemi korektnostní ideologie souzní - či spíš předstírá souhlas, nedal bych pětku za to, že se jim potajmu vyšklebují i ti, kteří je v tisku a z politických tribun nesmlouvavě hájí - obdrží nálepku ducha ušlechtilého, nad špatnosti světa povzneseného. I kdo by nechtěl být takovým. Nesouhlasný názor ovšem existuje. Internet je ho plný; pěstuje se v přátelských kroužcích, roznáší se od úst k ústům; pomineme-li osoby netečné, sdílí jej převážná část společnosti, nebo jsem aspoň doposud nepoznal nikoho, kdo by souhlasil s postuláty politické korektnosti. Zůstává však v anonymitě, umlčený, zahnaný do kouta hanby. Zde je háček, za nějž můžeme vzít, chceme-li strhnout oponu pokrytectví: vystupme z anonymity! Přihlasme se zjevně k svému názoru, nestyďme se za něj, nedbejme psí hlavy, která nám bude nasazována! Sám jsem během svého proměnlivého života nosil psí hlavu reakcionáře, rozvratného buržoazního elementa, i zase emigranta, cizáka a odrodilce, a nestyděl jsem se za ni nikterak, nýbrž ji nosil - dosud nosím – s hrdostí; i není důvodu, proč by se jí měla lekat doposud mlčící většina. Což se mimochodem týká i království českého; jde mi značně proti srsti zakochanost v anonymitě, s níž se všude setkávám. Ještě se mi nestalo, aby se někdo představil do telefonu jménem, a to včetně lidí velmi slušných a zdvořilých; mám někoho navštívit a sháním ho ode dveří ke dveřím, z nichž jen málokteré jsou opatřeny jménem nájemníka; české noviny se hemží sděleními jako "v pondělí má pršet, řekl meteorolog, který odmítl zveřejnit své jméno." No, trochu jsem to teď přehnal, ale jen trochu. Nikoli, drazí krajané. Nežijeme v časech mistra Jana, kdy se za nevhodný názor upalovalo, ani za bolševika, kdy se zavíralo a vyhazovalo. Žijeme v čase pokrytectví na princip povzneseného, nasazujícího psí hlavy a nálepky připleskávajícího; a obojí uneseme snadno. Co pak se demokratických regulí týče … nu, nápodobu švýcarského modelu bych na rozdíl od pana Okamury v tu ránu nedoporučoval. Zatím ještě ne. Přímá demokracie se osvědčuje ve společnosti vskutku svobodné, své zodpovědnosti vědomé, a tou, při vší úctě, lid český - aniž bych přeceňoval okolní lidy - zatím není. Zatím je houfem remcajících poddaných, což má do svobodné společnosti ještě daleko. Můžeme však k ideálu svobodné společnosti vědomě směřovat. Vymetat si z duší poddanské remcání, zájmeno oni nahradit zájmenem my, vystoupit z pohodlné anonymity, přijmout odpovědnost za svůj názor i jeho následky. Pak teprve budeme demokraty, pak to můžeme zkusit po švýcarsku. Pak také se můžeme účinněji opřít do zdi rozvratné, hluboce nedemokratické korektnostní ideologie. Stavěná z kvádrů pokrytectví, povrchností, předstírání, polopravd a zamlčování se jednoho dne zhroutí sama, ale to už může být sakramentsky pozdě. Napomožme jí.

Náš ujo s plynom Peter Schutz Slovenskí vrcholní predstavitelia buď nerozumejú aktuálnej výzve na Ukrajine, alebo sú v mentálnom zajatí vlastnej mladosti. Premiér Fico a spol. môžu hoci aj každý druhý deň zvolávať Bezpečnostnú radu štátu. Kým v identifikácii hrozieb a rizík situácie na Ukrajine šliapu vodu, schôdzovanie je zabíjaním času. Alebo ešte horšie – demaskuje Slovensko ako nespoľahlivého partnera.

květen

8

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Ak totiž po stredajšom rokovaní Gašparovič „nevidí dôvod“, aby na územie Slovenska prišli jednotky NATO, či aby sme poskytli naše základne spojeneckým silám, tak je to kolektívne oslepnutie v najhoršom čase. Kolektívne, keďže to nebol zvyčajný úlet prezidenta, ale „zjednotený názor, aby naše výstupy boli zhodné“ (Gašparovič). Na rozdiel od Slovenska dôvod veru vidia aj Poľsko, aj pobaltské krajiny, ktoré už aj požiadali alianciu o posilnenie vojenskej prítomnosti. A nemyslia tým symbolické gestá. Podľa ministra Sikorského by sa na územie Poľska malo presunúť desaťtisíc mužov zo základní v Nemecku. Na pobaltské obavy už aj čiastočne ústretovo reagoval šéf operácií NATO, ktorý prisľúbil zvýšenie počtu stíhačiek chrániacich ich vzdušný priestor. Iste, inú požiadavku Pobaltia, aby do oblasti umiestnila nové vojenské základne, aliancia zatiaľ odmietla. Ak však do obrazu ešte vložíme Zemana, ktorý by jednotky NATO vyslal dokonca rovno na Ukrajinu, tak je zrejmé, že Gašparovič a spol. vypadli ďaleko mimo kontextu regiónu. Buď strategicko-bezpečnostnej výzve, ktorú predstavujú ruské operácie na Ukrajine, jednoducho nerozumejú alebo v mentálnom zajatí vlastnej mladosti, kde je Rusko (ZSSR) ten „dobrý veľký ujo s plynom“, prespávajú 25 rokov. Už šachovanie okolo reverzu neklamne napovedalo, že ak už sa Fico a spol. ako v prvej plynovej vojne nemôžu postaviť na stranu Ruska, najradšej by si v konflikte zachovali neutralitu. Aj keď sa nedá vylúčiť, že horúce linky z Bruselu, Washingtonu, Berlína im „napravia hlavu“, priebežné postoje typu „nevidí dôvod“ ťažko poškodzujú reputáciu Slovenska. Aj ako partnera, aj ako štátu, ktorý si neváži svoju slobodu a suverenitu, keďže nevníma ohrozenie, ktoré predstavujú oživené imperiálne pudy Ruskej federácie. Kto vysvetlí Bidenovi či Rassmusenovi, že no, viete, Fico & Gašparovič sú komunisti po meči i praslici, ktorí si kariéry budovali v normalizácii, keď boli v móde iné hodnoty? Napríklad súhlas so vstupom vojsk Varšavskej zmluvy, takže to je prizma, cez ktorú posudzujú aj situáciu Ukrajiny. Kto to Bidenovi vysvetlí? A bude mať pre to uši?

Z České republiky Maturanti dokážou češtináře šokovat Patří ke kapacitám ve svém oboru. Mají za sebou desítky let praxe a tisíce přečtených slohových prací. I tyto češtináře ale ještě dokážou některé pedagogické zážitky vyvést z míry. Asi nejbolestnějším střetem s realitou pro ně byla jejich práce na státní maturitě z češtiny, respektive "výplody" maturantů. V roce 2012 z toho byl velký poprask. Ze slohů padaly i čtyřky a pětky, hodnocení se raději vrátilo zpět na školy.

květen

9

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Medializovali se především rozhořčení studenti. Méně se již do médií dostalo, jaké "zločiny proti jazyku" češtináři v písemných pracích našli, že známkovali takto přísně. Myslím si že nejsem jediná komu se tato dovolená nelíbyla. Děkuji za pochopení naschledanou. Aji když to vypadá, že je nejhůř, tak vás rodiče mají rádi… a chcou, aby z vás něco bylo, když už je to tady, tak špatný. Neváhali jsme a šli proskoumat co nám nabýdnou. A to je asi vše co by mě na dané téma napadlo. Koupil jsem jídlo a pití a odešel zpět k naší skupince. V tom se mi ještě chtělo na WC. A jelikož se mi to nechtělo držet celý poločas, vyrazil jsem. Při vykonávání potřeby se otočím a vedle mne stojí Tomáš. "Nazdar"! zvolal jsem. Tomáš samou radostí přestal močit a šel mě obejmout. "Co ty tady říká?" řekl. I takovéto perly byly k mání u centrálně hodnocených maturit v roce 2012. "Asi nejdivočejší hrůzy jsem zažil při centrálním opravování maturitních prací v roce 2012. Ovšem ještě horší než "zabytá spolujeskyně" je skutečnost, že náš stát reagoval na odhalení otřesné jazykové úrovně dvou třetin středoškolské populace tím, že hodnocení maturitních slohů vrátil do škol, kde se to v případě tlaku zřizovatele či ředitele vždycky po česku ušolíchá," říká Jiří Kostečka, lingvista, předseda Asociace středoškolských češtinářů a češtinář na prestižním gymnáziu Open Gate. Jaký je podle něj výsledek tohoto návratu "do starých kolejí"? Perly maturitních slohovek jako "Z blýžící se my večernímy hodinamy se představitelé města rozloučili" leckde projdou nejhůř za čtyři. Studenti šokují i svou otevřeností Leckdy jsou maturitní slohové práce bez zásadnějších gramatických chyb, češtináře však přesto polévá pot. Lingvista Jiří Kostečka vzpomíná, jak se na něj při centrálním hodnocení maturitních prací obrátila členka jeho hodnotitelského týmu s prosbou o názor. Šlo o maturitní práci na téma "To se nemělo stát". Text by prý bylo možné do minuty otisknout v bulváru jako nanejvýš poutavou pornografii.

Čím studenti češtináře pobavili Jiří Kostečka: Před týdnem při vybírání domácích fejetonů říkám: "Doufám, že jste tu slohovku nepsali jako obvykle až dnes ve čtyři ráno!" Studentka Bára: "Co si o nás myslíte, pane profesore? Míša ji sfoukla teď o velké přestávce…" Tomu říkám kamarádka!

květen

10

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Josef Soukal: Během jízdy ranním autobusem do školy mi přišla tato SMS od maturanta: "Dobrý den, musel jsem dnes nečekaně do práce (není, kdo by mě zastoupil), cestou jsem se ale stavil ve škole, abych vám předal svou slohovku. V kabinetě jsem vás však nezastihl a pospíchal jsem, musel jsem tedy improvizovat. Nalepil jsem tak svou práci na dveře vašeho kabinetu. Snad ji nikdo nestrhl… Přeji příjemný víkend. Honza." (Jméno je smyšlené.) Vladimír Stanzel: Řečeno divadelním slangem, "zbořili" mě maturanti při diktátu. Když jsme došli k pasáži, v níž děti prožívaly z Mikuláše "příjemný strach", ale "bály se jeho metly i jeho chlupatého sluhy čerta", začali se někteří ve třídě pochechtávat a v okamžiku, kdy "dobře uhnětené koule létaly jako krupobití" a "jen někdy žuchla koule do tlustého kabátu", propukla třída v nespoutaný řehot, kterým nakazila i mě, takže jsem nebyl schopen dále pokračovat. "Nejprve jsem se upřímně zasmál, ale pak jsem si uvědomil, že je to opravdu třeba nějak oznámkovat. No jo, ale jak? Základnímu zadání práce jakž takž vyhovovala, slovní zásoba vynikala přímo exemplární názorností a explicitností, rytmus vět odpovídal rytmu děje, pravopis byl v normě," vypráví zkušený pedagog. Ani on si nevěděl rady, požádal proto o konzultaci další vedoucí hodnotitelských týmů. "Slohovku nakonec řešil málem celý CERMAT (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání pozn. red.) a můžu říct, že se všichni zainteresovaní královsky bavili. Samozřejmě jsme to ve finále pustili, i když s jistou srážkou za ne právě ukázkové dodržení zadané komunikační situace," uzavírá Kostečka. Pro studenty není nic tabu Jak říká další zkušený češtinář Vladimír Stanzel, učitel češtiny na rýmařovském gymnáziu a jeden z vedoucích centrálních hodnotitelských týmů slohových prací, dnešní studenti dokážou být až "surově otevření" – vůči druhým i vůči sobě samotným. "Někdy lze z jejich prací vytušit, jak moc osaměle se cítí, jak – mnohdy podvědomě – hledají někoho, kdo by jim naslouchal, jindy z nich naopak ční arogance a pozérství," líčí Stanzel. Na žádost o konkrétní slohový výtvor, jenž ho vyvedl z míry, vypráví o tom, jak se mu náhodou dostala do rukou část povídky, kterou si soukromě psala jedna velmi mladá, ještě školou povinná žákyně v manga stylu. Manga je velmi populární druh japonského komiksu. "Povídka se týkala kultovního hrdiny kreslených manga seriálů – Naruta –, který zde zažil milenecký homosexuální styk se svým přítelem a chráněncem. Až na konci se ukáže, že šlo o sen.

květen

11

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

To mě opravdu poněkud zaskočilo, byť sám akt byl popsán citlivě a naštěstí nikterak detailně," popisuje Vladimír Stanzel. Podobnou zkušenost má i Josef Soukal, místopředseda Asociace středoškolských češtinářů a učitel českého jazyka na pražském víceletém gymnáziu. Jak ovšem zdůrazňuje, byl překvapen a zaskočen pozitivně. "Bylo to ústní vystoupení věnované homosexualitě. Autorka, studentka z kvarty, spatra přednesla kratší, uměřený, ale velmi působivý text, zjevně s osobním podtextem. Jak jsem poté zjistil, zdaleka ne všichni její spolužáci přitom zastávají tolerantní stanoviska," říká Soukal. Dnešní generace studentů je podle slov Vladimíra Stanzela podstatně odvážnější ve smyslu překračování hranic či otevírání tabuizovaných témat dříve nemyslitelných. "Svěří se s věcmi, které má generace, dospívající v 'reálsocialismu' poloviny 80. let, drží v sobě a považuje je za to nejprivátnější," uzavírá. Zuzana Hronová Zdroj (tento i ostatní v tomto čísle Zpravodaje uvedené odkazy najdete také na svaz-spolku.ch): http://magazin.aktualne.cz/maturanti-dokazou-cestinare-sokovat-slohy-o-sexu-ihrubkami/r~5eb3ce5ca9e811e38ffe0025900fea04/

Z názorů našich čtenářů Islamizace Evropy? V poslední době mě často napadá otázka: proč většina muslimských uprchlíků z Afganistanu, Pákistánu, Iráku, Iránu, Sýrie, Somálie, Eritrey, Egypta nežádají o asyl v sousedních státech Saudi Arábie, Arabské Emiráty, Katar, Bahrajn a Kuwait? To jsou přece nejbohatší státy na světě, které mohou těmto uprchlíkům nabídnout pomoc. Ale hlavně jsou to státy, kde islám je státní náboženství, takže by se mohlo očekávat, že přijmou svoje souvěřící s otevřenou náručí. Místo toho ale velká část těchto muslimských uprchlíků podstupuje dlouhou a nebezpečnou (a taky drahou) cestu do křesťanské Evropy! To, že Saudi Arábie nepřijímá žádné uprchlíky a tím je nepřímo nutí utíkat do Evropy, vede k domněnce, že zde je patrně určitý tajný záměr: postupná a nenásilná islamizace Evropy. Co se nepodařilo arabským a osmanským dobyvatelům v minulých stoletích pomocí meče (jak správně se zmínil svého času papež Benedikt - a byl za to velice hrubě napaden), to se děje nyní zcela nenásilnou cestou. Islámské ženy v Evropě svojí vysokou porodností se postarají o rozšíření islámu ve všech evropských státech (jak velmi vtipně prohlásil svého času lybijský diktátor Gadafi). Celosvětový problém uprchlíků není ovšem v první řadě následek politického útlaku, nýbrž následek nepředstavitelné bídy obyvatelstva v jednotlivých státech. Ale je nutno jít dále a ptát se, kde je příčina této bídy? A zde se dostáváme k tak ožehavému tématu, kterého se bojí dotknout všichni politici světa (od leva do prava, od zelených po rudé humanisty, od hodnostářů všech

květen

12

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

světových církví) – je to nekontrolovatelná populační explose a to zejména v těch státech, které jsou na tom hospodářsky nejhůře. Nezadržitelný růst obyvatel na zeměkouli je pravá příčina veškeré bídy – a bude ještě hůř. Nastanou boje o pitnou a užitkovou vodu, boje o agrární plochy (viz počínání Číny a Indie) a skončí zásoby nafty. Jediný stát na světě, který se pokusil řešit tuto populační hrozbu je Čína se svojí politikou „jedno dítě pro rodinu“. To si ovšem v současné době může dovolit pouze stát, který má diktátorské (a současně osvícené) zřízení. Místo hysterie s oteplováním klimatu by se mělo lidstvo zabývat prapůvodní příčinou všeho zla – nezadržitelné přemnožování lidí na zeměkouli. Jak může na příklad Egypt se svými 80 miliony obyvatel zajistit pro všechny práce schopné obyvatele dostatek pracovních příležitostí? To je neřešitelný problém. A ozývají se hlasy nezodpovědných pseudointelektuálů, kteří tvrdí, že zeměkoule může uživit 12 miliard lidí – to znamená dvakrát tolik co dnes. Zbytečné pokřiky některých idealistů o vymírání různých druhů zvířat, o ubývání lesů, o znečišťování vody průmyslovými a zemědělskými odpady, o nadměrném lovení ryb v mořích jsou volání, která nic nezmění. Nezadržitelně přibývají lidé na zeměkouli – a tito lidé chtějí jíst a pít (a také jezdit automobily – viz Čína). Jaká bezmocnost panuje v řešení uprchlického problému vidíme na tragédiích, které se odehrávají denně ve středozemním moři. Plané volání – počínaje papežem, přes levé a jiné humanisty, aby Evropa něco udělala – je důkazem této bezmocnosti. 300 uprchlíků, kteří před Lampedusou ztroskotali (250 z nich se utopilo), zaplatili za převoz přes moře každý minimálně 3000 dolarů. To znamená, že zločinecká mafie, která tento transport organisovala, vydělala na těchto 250 mrtvých ca. jeden milion dolarů – bez jakéhokoliv risika! Co má Evropa tedy dělat? Absolutně žádné řešení nepředložil ani papež ani ostatní kritikové. Dostávám řadu prosebných dopisů od různých dobročinných organisací na ochranu zvířat. Líčí otřesně následky nekontrolovatelné populační explose bezprizorních psů a koček – zejména v jihoevropských státech. Jediná možnost jak řešit toto rozmnožování je kastrace. To se tyto dobročinné organisace také pokoušejí dělat – s pomocí našich finančních příspěvků. Zde mi napadá rouhavé přirovnání: populační explosi psů a koček se snažíme řešit. S populační explosí lidí si nikdo neví rady (nebo se bojí říci nahlas, co si myslí, aby nebyl okamžitě ukřičen). Nejen odpor ze strany církví (islám, katolická církev), ale i ze strany různých pseudohumanistů, kteří se chtějí za každou cenu zviditelnit (poněvadž nemají schopnosti zviditelnit se něčím rozumným) – zabraňuje nejen řešení, ale vůbec jakékoliv diskuzi o této otázce. Při tom si musíme uvědomit, že kdyby lidstvo začalo okamžitě s omezením růstu populace, první výsledky se dostaví až během jedné nebo dvou generací. To je za 50 let. Argumentace, že by bylo nehumánní jakékoliv omezování porodnosti, je sama nehumánní. Jestliže nějaký muž (v rozvojové zemi) přivede na svět 15 potomků a při tom ví zcela jasně, že tyto potomky není schopen uživit a že značná část těchto potomků zemře hlady, pak se tento člověk vědomě dopouští zločinu proti lidskosti! Jakákoliv diskuze o humanitě je zde zbytečná. Tragédie je, že se lidstvo chová (ve velké většině) jako ty bezprizorní kočky a psi. Tvrdí se, že lidé mají rozum – zvířata prý ne. Nevím co z toho je pravda. Ale bohužel neexistuje žádná světová dobročinná organisace, která by (jako v případě těch psů a koček) se starala o omezení nekontrolovatelného množení lidí. Takže jak praví jedna indiánská moudrost: „Napřed vyhynou všechna zvířata, pak poslední strom – a nakonec člověk“. A Bůh dá během příštích několika tisíc let zničenou přírodu na zemi zase do pořádku. Václav Mader

květen

13

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Ze zahraničí Krym, Libye, Irák, Kosovo Jiří Pehe Někteří politici a komentátoři relativizují ruskou anexi Krymu poukazy na předešlá údajná porušení mezinárodního práva ze strany USA a NATO při intervencích v Libyi, Iráku a Srbsku během krize v Kosovu. Taková srovnání jsou bohužel zavádějící Výše zmíněným intervencím předcházelo masové porušování lidských práv a často i genocidní praktiky ze strany diktátorů v těchto zemích. Všichni měli na rukou krev tisíců lidí. Současný režim v Kyjevě lze jistě obviňovat z toho, že se dostal k moci s pomocí ulice, nebo že na něm parazitují různé ultranacionalistické skupiny, ale nikde na Ukrajině, tedy ani na Krymu, nový režim neutlačoval násilím ruskou menšinu. Nějaké vyhlazování nebo masové vyhánění Rusů, podobné třeba vyhánění a masakrování kosovských Albánců Miloševičovým režimem (jakkoliv mohlo být částečně vyprovokováno předchozími násilnými činy Kosovské osvobozenecké armády), na Ukrajině nejen nenastalo, ale ani nehrozilo. Druhý podstatný rozdíl spočívá v tom, že cílem zásahů v Iráku, Libyi a Srbsku nebyla trvalá anexe území napadených států. Cílem bylo svrhnout daný režim, popřípadě ho donutit ke změně chování. To se ve všech případech povedlo, i když lze samozřejmě zpětně diskutovat o tom, zda způsob, jakým byly vojenské akce provedeny, byl nejlepší možný, a zda na konci bylo stabilní politické řešení. Dokonce ani to, že k intervenci v Iráku nakonec posloužila jako záminka mylná informace o Saddámově jaderném arsenálu, nic nemění na skutečnosti, že invazi předcházelo porušování mezinárodních dohod a masové násilí ze strany iráckého režimu. Nelze srovnávat ani míru porušení mezinárodního práva. Všem výše zmíněným intervencím předcházela dlouhá jednání. Existovaly různé rezoluce Rady Bezpečnosti OSN, které bylo možné různým způsobem interpretovat. Jakkoliv žádná z intervencí se nakonec neodehrála v ideálním souladu s mezinárodním právem, podnikly je aliance mnoha zemí, nikoliv jen jedna země za účelem anexe části země sousední. Rusko, které velmi často v RB OSN blokuje jako jediné přijetí sankcí vůči režimům, které jsou zjevně kriminální, se rádo ohání mezinárodním právem. Podle mezinárodního práva mohlo dozajista postupovat i v případě Krymu. Je nepochybné, že většina obyvatel Krymu si přeje být součástí Ruska. O změně statusu Krymu se ale mělo jednat pod mezinárodní záštitou. Referendum bylo možné zorganizovat stejně demokraticky jako to, které se má konat například ve Skotsku. Jenže pro Kreml bylo evidentně „jednodušší“ obvinit nový režim v Kyjevě z fašismu, a Krym obsadit pod záminkou ochrany Rusů. Anexe Krymu tak je nejen nejhrubším porušením mezinárodního práva, ale i ruských závazků z roku 1994, kdy se Moskva zavázala chránit teritoriální integritu Ukrajiny výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. Přirovnávat toto ruské počínání v kontextu mezinárodního práva k intervencím západních spojenců proti Srbsku, Iráku a Libyi, je pustá demagogie. ČRo Plus

květen

14

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Výročí Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 2. Georg A. Kraus Když padla v červnu 1940 Francie, chtěli nejvyšší němečtí generálové, především náčelník generálního štábu Franz Halder, napadnout co nejdříve samotnou Anglii. Hitler s tím nesouhlasil, doufal na nějakou dohodu s Angličany a spoléhal také na Hermanna Göringa, vrchního velitele válečného letectva, že pomocí nesčetných náletů a bombardování oslabí Angličany a jejich bojovou morálku (Coventry, Londýn aj.). To se nestalo a naopak, v tzv. „bitvě o Anglii“ v září – říjnu 1940 ztratil Göring přes dvě třetiny svých letadel. Díky svým vítězným tažením pokládal Hitler od začátku války opevnění západního pobřeží za zbytečné. Ale po zahájení války proti Sovětskému svazu v červnu 1941 a během jejího průběhu v r. 1942 změnil své stanovisko. K tomu přispěla v r. 1942 i krvavá akce britsko-kanadských speciálních jednotek („Himmelfahrt-Kommando-Trupps“) u Dieppe ve Francii, kdy 5 000 Kanaďanů napadlo německé pozice na pobřeží. Při tom utrpěli 3500 ztrát, z toho přes 900 mrtvých. Na základě těchto okolností prohlásil Hitler, že je nutno urychleně vybudovat atlantický val. Koncem r. 1943 nebyl ještě val hotov, i když na něm pracovalo přes půl milionu donucených pracovníků z Francie i z ostatních podmaněných států. Obrana Němců na pobřeží kanálu La Manche spočívala na 15.armádě generála Hans von Salmutha v úseku Calais-Dunkerque (Pas de Calais, ca 30 km od anglického Doveru) a na 7. armádě generála Friedricha Dollmanna a jeho náčelníka generálního štábu Maxe Pemsela na úseku Normandie mezi přístavy Cherbourg a Le Havre. K nim patřil u St. Lô 84. sbor generála Erika Marckse, který se před tím podílel na plánu „Barbarossa“ (přepad Sovětského svazu). Velitelem celé západní fronty (Oberbefehlshaber – OB West) byl Generalfeldmarschal Gerd von Rundstedt (tehdy 68letý) v hlavním sídle St. Germaine-en-Laye u Paříže. V listopadu 1943 byl na západní frontu Hitlerem vyslán další Generalfeldmarschall Erwin Rommel (Heeresgruppe B). Jeho štáb s náčelníkem Dr. Hans Speidelem (pozdější velitel zemí NATO ve střední Evropě) sídlil na zámku La Roche Guyon, asi 60 km od Paříže po proudu řeky Seine. (Rozložení armád viz na mapce, kde jsou vyznačeny i hlavní směry invazních svazů spojenců od UTAHu až po SWORD). Rommel, známý pod přezdívkou „Wüstenfuchs“ (pouštní liška) na základě legendárních bojů v severní Africe s britským generálem Montgomerym, dostal od Hitlera hlavní úkol: provést zesílení a dokončení atlantického valu.

květen

15

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Spolupráce mezi von Rundstedtem a Rommelem nebyla vždy snadná, zvláště proto, že Rommel se řídil rozkazy svého nadřízeného jen tehdy, když se shodovaly s jeho vlastními názory na obranu proti invazi. Von Rundstedt pokládal celý atlantický val za velký „Bluff“, určený spíše pro německý národ než proti nepříteli. Byl proto přesvědčen, že nebude možno zabránit prvnímu vylodění, ale obrana proti invazi bude nejúčinnější, když většina německých divizí, včetně tankových, bude umístěna několik desítek kilometrů od pobřeží, aby během pár hodin zasáhla tam, kde skutečně k invazi dojde. Tuto strategii zastával i generál Halder a další generálové. Ale Rommel se u Hitlera prosadil se svým plánem udělat na pobřeží „nedobytný“ val co nejpevnější, protože první 24 hodiny budou ty rozhodující, na nichž bude záviset osud Německa (dle prohlášení Rommela osobnímu pobočníkovi Langovi 22. 4. 1944, čili šest týdnů před dnem „D“). Po první prohlídce budovaného atlantického valu byl Rommel značně zklamán a otřesen, protože pouze úsek 15. Salmuthovy armády (Pas de Calais) byl téměř dokončen, na ostatních úsecích včetně Normandie se pracovalo. Rommel zesílil obrannou linii „českými ježky“ (ocelové triangly proti tankům), dále použil dřevěné piloty s ocelovými špičkami a jiná zařízení (viz obrázek dřevěné konstrukce s minami a „pílou“ a Rommelovu skici se znázorněním bunkru se zaminovanými zátarasy). Mimo to zatopil rozsáhlá pole na poloostrově Cotentin (Utah) i na východním křídle (SWORD), aby ztížil přistání očekávaných parašutistů. Von Runstedt (na fotce s Rommelem) samozřejmě podporoval tyto přípravy, i když v soukromí tituloval Rommela „Feldmarschall-Bubi“ (tehdy bylo Rommelovi 51 let). Rovněž měl svérázný názor na Hitlera a jeho vojenské umění. („Dieser böhmische Gefreite entscheidet gewöhnlich zu seinem Schaden.“) Přesto pracoval a velel dále jako ostatní generálové poslušní Hitlerovi. (Von Rundstedt: „Macht Schluss mit dem Krieg, ihr Idioten.“). Dalším problémem bylo složení vojáků v německých divizích na obranu atlantického valu. Bylo značně různorodé: mladíci pod 18 let, starší vojáci 55 až 60tiletí, zbytky divizí z Ruska a donucení „dobrovolníci“ ze zajateckých táborů, Rumuni, Poláci, Maďaři, Jugoslávci a ostatní, dokonce dva gruzínské prapory. Takto sestavené a doplněné útvary dosáhly do zahájení invaze 6. 6. 1944 úctyhodného počtu 60 divizí. Mezi nimi byli i zkušení ostřílení vojáci z africké a ruské fronty v předchozích letech. K tomu je nutno dodat, že tankové sbory (několik set tanků) byly umístěny 100 – 150 km od

květen

16

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

pobřeží, aby byly chráněny před spojeneckými nálety. O jejich nasazení na frontu rozhodoval osobně Hitler, např. rezerva „12. SS-Panzerdivision Hitlerjugend“ nebo „Panzer-Lehr-Division“, složená z různých tankových škol a další. Rovněž tak letecké svazy stihaček (přes 150 letadel) byly hlavním velitelstvím OKW – Oberkommando der Wehrmacht u Berchtesgadenu-Berghof (Keitel-Jodl-Hitler) přemístěny ze základny v Lille do východní Francie. Pro jejich velitele, plukovníka Josefa Prillera (jeden z nejúspěšnějších stíhačů s 96 sestřely nepřátelských letadel) to byl naprosto nepochopitelný roz- kaz v době očekávané invaze (!) -------Kompletní zaminované zátarasy před německými bunkry

-------Z mnoha Rommelových osobních dopisů manželce během dubna - května 1944 plyne, že Němci očekávali spojenecký útok každým dnem. Protože koncem května a začátkem června 1944 bylo špatné počasí, odjel Rommel se svolením von Rundstedta na krátkou dovolenou k rodině v Německu. Jel autem dne 4. 6. 1944 pouze se svým pobočníkem (Ordonanzoffizier) Helmuthem Langem a šoférem. Večer přijel do Herrlingen, 600 km od Paříže, kde strávil pondělí 5. 6. 1944 s rodinou a chtěl se další den setkat s Hitlerem. O tom věděl z OKW pouze generálmajor R. Schmundt, dávný Rommelův přítel. Setkání se ale neuskutečnilo. Mezitím byli dle programu svoláni nejvyšší velitelé 7. armády, náhodně na úterý 6. 6. 1944 do Rennes, kde se měli zúčastnit v rámci školení plánované „válečné hry“ (Kriegsspiel) na téma teoretická invaze do Normandie (parašutisté a vylodění spojenců). Přítomný generál Marcks z 84. sboru (právě 6. 6. měl narozeniny) měl hrát velitele spojeneckých sil. Plánovaná hra „Kriegsspiel“ v Rennes (175 km od Normandie) se nelíbila náčelníkovi generálního štábu 7. armády M. Pemselovi, který se trvale obával invaze a proto aspoň vydal rozkaz, že žádný z účastníků schůzky v Rennes nesmí opustit svou jednotku před svítáním 6. června 1944. Mnozí důstojníci však už byli na cestě do Rennes. (O tom všem spojenečtí velitelé, včetně Eisenhowera, samozřejmě nevěděli.) Tak se stalo, že právě v den invaze „D-Day“, v úterý 6. 6. 1944, nebyla většina vedoucích důstojníků na svém místě a hlavní velitel obrany atlantického valu Erwin Rommel byl v Německu, vzdálen 600 km od svého štábu. A toto úterý již v prvních hodinách po půlnoci přistávali parašutisté 82. americké letecké divize (velitelé generál M. B. Ridgway a generál J. M. Gavin) spolu se 101. leteckou divizí (velitel M. D. Taylor) v úseku UTAH ve městě Ste-MèreEglise resp. u řeky Douve. Rovněž tak na východě v úseku SWORD (řeka Orne a Caen-Kanal) se objevili parašutisté 6. britské letecké divize. Po parašutistech následovaly na obou úsecích svazy kluzáků typu Horsa, o nichž jsme psali v minulém čísle, takže již před svítáním přistálo v Normandii značně přes 20 000 vojáků. Rozhodující bitva o Normandii tedy začala. (Pokračování příště)

květen

17

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Cestování To nejlepší z walliského Val Anniviers

Kam se vydat ve Švýcarsku? Silnice ze Sierre do Vissoie se klikatí nad děsivými srázy. Dřevěné vesničky přilepené na strmých svazích ve mně budí pocity známé jen z velkých dálek. Vissoie je dopravním uzlíkem a správním i vzdělávacím centrem celého údolí Val Anniviers.

Jedno údolí odtud stoupá do Zinalu pod horu Weisshorn, druhé šplhá k starému městečku Grimentz a přehradě Moiry. Zatímco o hřeben dále proudí davy do Zermattu, tady se zastavil čas.

Bella Tolla: chlouba údolí Přestupujeme do dalšího žlutého poštovního autobusu a stoupáme z Vissoie vysoko do úbočí, do vesničky St. Luc. Tady stojí jeden ze švýcarských „historických hotelů“, Bella Tolla. Fasáda se pyšní datem 1859, byl prvním hotelem v údolí Anniviers. Vítají nás sami majitelé, tak jako každého hosta, a trvají na společné večeři. Manželé Buchs nám toho musí o své chloubě a lásce tolik říct! Hotel koupili roku 1996 a s obdivuhodným nadšením se pustili nejen do hoteliérské práce, ale i do rozsáhlé rekonstrukce. S citem k minulosti, atmosféře místa. Použili původní nábytek, zachovali malované stropy a staletí staré tapety, ale přidali veškerý současný komfort a moderní lázně otevřené na slunečnou terasu.

květen

18

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Už z názvu hotelu (a vyhlídkové třítisícovky nad ním) je zřejmá blízkost italských hranic. Když před staletími dvakrát za sebou dřevěná vesnička St. Luc vyhořela, byli to právě Italové, kdo pomáhali se stavbou nových kamenných domů. "Jsou to dobří sousedé," ujišťuje nás majitelka Bella Tolly, „i dobří kuchaři. Náš šéfkuchař je Ital.“

Obyvatelé Val Anniviers jsou horští pastevci i prvotřídní vinaři Kousek za vesnicí St. Luc najdete funkční vodní mlýnky. Jeden na kukuřici, dva pro mletí žita a obilí, lis na vlašské ořechy a mlátičku na tkaniny. Všechna kola se točí napájena vodou z důmyslného systému kanálků a vodních nádrží. Mezi nimi stojí domek hlavního mlynáře komuny. Za desátek semlel, co bylo potřeba. Většinou se mlelo téměř nonstop v zimních měsících - jen tehdy se nedalo pást, spravovat domy nebo se starat o vinice hluboko a daleko v rhonském údolí. Obyvatelé Val Anniviers milují víno a mají ho plné sklepy, přestože samozřejmě na strmých horských svazích žádné vinice nenajdete. Každá rodina totiž kromě pastvin vlastní ještě vinici tam dole, v Sierre. Každý rok migrují sem a tam, aby se postarali o krávy na pastvinách i o víno v údolí. TIP: Na návsi St Luc stojí dům s komunální pekárnou. Sem chodili obyvatelé vesnice péct žitný chléb, který pak nechávali vyschnout a ztvrdnout a takto ho skladovali půl roku. Nebojte se, v St. Luc koupíte také výtečné čerstvé pečivo. Za zkoušku upéct si vlastní chleba ale ta návštěva pekárny stojí.

Trek ze St. Luc do Grimentz Z vrchní stanice první ranní zubačky na Tignousu jsme za půl hodiny na Cabane Bella Tolla a za další dvě hodiny na vrcholku stejnojmenné třítisícovky. Bella Tollu můžeme sejít po hřebínku k sedlu Boeuf a pokračovat mezi jezírky Lac de l´Armina až k chalet Blanc du Touno. Tady se napojíme na tzv. Cestu planet, která vede mezi Tignousou a hotelem Weisshorn (2337 m). Jako by nestačily výhledy na Matterhorn nebo Dent Blanche, pochod nám zpříjemňují nerezové plastiky planet naší sluneční soustavy. Poslední Pluto vykukuje asi 20 minut za hotelem Weisshorn. Dál jdeme po pastvinách přes salaše Barneuza do Zinalu. Opět to nebude snadný den, a tak si pomáháme lanovkou na Sorebois. Za hodinu a půl se ze sedýlka otevírá nádherný pohled na tyrkysovou vodu přehrady Moiry. Další tři a půl hodiny potrvá obejít jezero po Chemin 2500 až ke Cabane de Moiry. Vysoko na skále se tyčí stará kamenná chata a vedle ní nová pasivní prosklená krabice. Tady, uprostřed horských velikánů a ledovců, stojí za to pobýt déle. Na chatě se dá přespávat v čtyřlůžkových pokojích nebo noclehárně, ale je potřeba místa včas rezervovat. Anebo za hodinku seběhnete dolů, k malému jezírku, odkud berou lázeňské bahno majitelé hotelu Bella Tolla. Nedaleko je parkoviště, odkud lze dojet do Grimentz. Petra Greifová, HedvábnáStezka.cz Zdroj: http://cestovani.lidovky.cz/kam-se-vydat-ve-svycarsku-to-nejlepsi-z-walliskeho-valanniviers-phg-/aktuality.aspx?c=A140416_112611_aktuality_ape

květen

19

máj

zpravodaj Ota Ulč

5 / 2014

spravodaj

Středozemím po sezoně plouti - 5:

Neislámský Izrael Jak značně či pramálo se můžeme vracet do míst našich dřívějších zážitků? Odpověď mě čekala na této lodi při návštěvě končin již důkladně pozměněných. Tehdy začátkem sedmdesátých let jsem neplul, ale přiletěl do Tel Avivu, zde se aklimatizoval, sedl k volantu nájemního, nespolehlivě si počínajícího automobilu a rozjel se do kraje, kde se před nedávnem ještě bojovalo a Arabům, vzdor jejich mohutné početné a materiální převaze, se podařilo jimi započatou válku parádně prohrát. Cestou do Betléma jsem fotografoval překocený jordánský tank. Tentokrát jsem vybaven informacemi o místě, kde se narodil Buddha: v zahradě v místě Lumbini, v nynějším nikoliv Izraeli, ale Nepalu, blízko hranice s Indií. Archeologové vydumali, že tak se stalo v 6.století před narozením Ježíška. Teď tam stojí chrám s pravděpodobnou budoucností zápisu mezi UNESCO World Heritage site. Jak předpokládáno, Desembarcation neboli vylodění tentokrát nebyla jednoduchá záležitost, ale důkladný pomalý proces. Zkoumaly nás pohledné uniformované slečny se schopností postřehnout teroristického vetřelce. Rotterdam nabízel několik excursions za cenu, jež odradila většinu zájemců: Jeruzalém, Betlém, Nazaret a moře či jezero Galilejské za pakatel 1174 dolarů na osobu a inspekce Jeruzaléma a Massady byla ještě dražší. Kdysi jsem svaté a též největší (746.000 obyv.) město sjezdil křížem krážem: univerzita, Knesset, krášlený goblény Marc Chagalla, ony prostory nezřídka disharmonických zákonodárců, staré město se svou částí židovskou, muslimskou, křesťanskou, arménskou, nahlédnul jsem na Zeď Nářků a rytmicky se pohybující modlitele. Na pouhém jednom čtverečním kilometru je napěchováno dvacet tisíc permanentního obyvatelstva spolu s třemi tisíci let historie. Vyznat se tam bez mapy, ale vlastně i s mapou, není maličkost. Svižná projížďka čtvrtí Mea Shearim, báze ultraortodoxních intolerantních tzv. haredim, tvorů přísných, pejzatých, nerudných. Central Bureau of Statistics uvádí, že v roce 2010 se tak identifikovalo 8% obyvatel ve věku nad 18 roků. Podařila se mi fotografie střetu civilizací, středověk versus modernita, pěstní útok na nedostatečně oděné dívčiny. V tamějších končinách bych si už asi netroufl příliš jezdit. Nejenom, že jsem hodně starší, ale té dopravy už tuze moc přibylo. Nechť cifry promluví. Počet obyvatelstva v milionech: 1950 - 1,37; 1960 - 2,15; 2000 - 6,40; 2013 - 8,05. Roční přírůstek (2012) novorozenců - 163.000 (nejpopulárnější jména pro dívky Noa, Shira, Talia; pro hochy Itai, Ori, Noam). Prozatím nejposlednější odhad (3.září 2013): Celkem 8,051.200, z toho Židů 6,066.000 75.1%, Arabů 1,670.000 - 20.7 %, ostatní 345.000 - 4.2 %. Hustota obyvatelstva značná - 300 osob na km2. Je ale i značně nerovnoměrná. Celkem 91,1% žije v městských oblastech, v kontrastu k pouštní prázdnotě Negevu. V politicky tolik sporných oblastech (West Bank) žije 325.000 židovských osídlenců. Nestihnul jsem zopakování návštěvy Jericha, sousedícího s Mrtvým mořem, v němž se nelze utopit a stát se mrtvolou. - - Náš Rotterdam přistál v přístavu Ashdodu. Na rozdíl od Tel Avivu má Jeruzalém k moři dost daleko - téměř 100 kilometrů. Jeli jsme autobusem, jízdné v místní měně šekelů, nikoliv tedy

květen

20

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

šakalů, vzdálenost jsem kdysi zvládal za pouhou hodinu, nyní však vyžadovala víc než dvojnásobek času. Důvody dva: doprava a výstavba, obojí značné. Prohlížím si spolucestující a mladistvé dívenky ve vojenských uniformách byly zdaleka ty nejzajímavější. Dlouhé černé copy, nenucené chování, příjemná ženská samozřejmost sloužit v armádě své země, nejen v podružných službách, ale i bitevních rolích, z nichž 90 procent je jim k dispozici. Nebylo neobvyklé potkávat zdánlivě křehká stvoření se samopalem. Nevím o jiném státě s povinnou vojenskou službou pro obě pohlaví. Rovněž nevím o jiném státě, který už musel absolvovat takové množství válečných utkání - válku za nezávislost - 1948, Sinai - 1956, válka šestidenní - 1967, Yom Kippur - 1973, první intifádu - 2000-5, druhou intifádu - 2002, Libanon - 2008-9, Gaza 2012, další třeskuté konflikty mezi tím. Jestliže stát pokládá za něco normálního, když útlé holčičky slouží u dělostřelectva či tankistů, proč taková služba vlasti by neměla postihovat velezbožné haredim? Tato do talmudu permanentně pohroužená mládež, vždy v přísně černém, s pletí mrtvolně bledou, smí se vyhýbat či aspoň uhýbat službě vlasti? Jejich obhájci argumentují jejich náboženskou intenzitou, zdravotními, dietními předpisy, jakož i ošidností eventuality přicházet do styku s osobami opačného pohlaví. Knesset prý míní zasáhnout proti nehoráznosti takových privilegií, ale o nějakém kloudném výsledku nic nevím. - - K židovské víře se hlásí víc lidí v USA než v Izraeli. Tam se jich víc (47%) považuje především za Židy a teprve na druhém místě za občany Izraele. U 39% dotázaných tomu je opačně. V Izraeli největší počet židovského obyvatelstva náleží k větvi tzv. Aškenázi, potomků pocházejících z Evropy (3 miliony, z nichž do Izraele z Ruska po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 imigrovalo 1,2 milionu). Druhou větví jsou tzv. Sephardi, Židé sefardičtí, původem z Afriky a nynějších muslimských končin Blízkého a Středního východu. Příslušný vládní úřad (Ministry of Immigrant Absorption) vydal zprávu, že tři čtvrtiny všech Židů z Etiopie se nenaučily hebrejsky číst a psát, a víc než polovina se nedovedla kloudně domluvit. Mnohé zdroje včetně zpravidla důvěryhodných The Jerusalem Post, opakují tvrzení, že většina obyvatelstva ovládá angličtinu, jež je vedle hebrejštiny a arabštiny rovněž oficiální řečí země. Moje nedávná zkušenost tak optimistické tvrzení nepotvrzuje. Získal jsem dojem, že s početnou výjimkou zejména ruských přistěhovalců to je národ převážně monolingvální a to i u jedinců se zřetelně vyšším vzděláním. Spíš typický bude tento případ: pasažérům Rotterdamu se zájmem navštívit Jeruzalém byl k dispozici autobus, který v hodinovém intervalu přijížděl k příslušnému stanovišti v Ashdodu u značně prostorného prodejního střediska. Po návratu z Jeruzaléma jsme se v tamějším mraveništi nedovedli vyznat, přeptávali se vlevo vpravo, aniž se mohli anglicky domluvit. Tedy jsme se rozhodli vrátit do přístavu taxíkem čili způsobem přepravy, jejíž provozovatelé, podobni těm pražským, měli oprávněnou pověst loupeživých rytířů. S jedním z nich, velmi tmavé pleti, jsme se na méně vyděračské ceně přece jen dohodli. Cestou jsem se zeptal na jeho původ a z naprosto plynné angličtiny se dozvěděl, že se jako pětiletý s rodiči přistěhoval z Etiopie, a na rozdíl od nich nemá s hebrejštinou potíže. Zeptal jsem se, zda jeho původní mateřštinou je amharština. Přikývl, načež já opáčil tvrzením, že znám jedno amharské slovo, a sice od kamaráda lékaře, s nímž jsem kdysi uprchl od budování vědeckého socialismu. Já pak odjel studovat k imperialistům do Ameriky a on léčit do

květen

21

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Habeše. Tím slovem bylo tuze onomatopoické BZM, což je MOUCHA. Taxikáře jsem oslnil, děkoval mi. Večer končil na palubě představením - náramný folklor, lahodné dívčiny, mezi nimi ani jedna zabalená muslimka. Závěr: my v tomhle Izraeli nepostřehli ani jednoho mohamedána. Panečku, to by ale byla blažená budoucnost! Příště: Středozemím po sezoně plouti – 6: Haifa, Jordan, Golan

Reagujete Dodatek k dopravnímu tématu Dovolil bych si přiložit své polínko k článku „Proč se jezdí vpravo nikdo neví“ v dubnovém čísle Zpravodaje. Mě samotného by zajímalo – který z obou způsobů jízdy je přirozenější? Pravo- či levostranný? A třebaže se mohu nadít nesouhlasu, došel jsem po zkušenostech z mnoha zemí světa k závěru, že přirozenější je jezdit (i chodit) vlevo, hned povím proč. Poprvé jsem si zakusil levostranné jízdy roku 1987 v Jižní Africe. Obával jsem se té chvíle, až vyjedu z vrat půjčovny, i vyzbrojil jsem se pro ten účel velkou cedulí v barvách německé vlajky a nápisem FIRST TIME LEFT, již jsem nalepil na zadní sklo vozidla. Nebylo jí však třeba. Trochu nejistoty na prvních kilometrech, pletl jsem si řazení se světly a zažil okamžik hrůzy, když mi bylo odbočiti doprava před očima černého policajta, ale než jsem dojel půlhodinu cesty za Johannesburg, byla nejistota ta tam. Zato po návratu do Německa… ó běda. Na cestu z Frankfurtu k nám domů se ujala řízení má choť, i řítila se s nosem nalepeným na předním skle po dálnici šedesátkou, v očích děs, trvalo týdny, než jsme si oba znovu zvykli na pravostranný provoz. O několik let později, už v důchodu, jsem se vydal na cyklistickou výpravu: napříč severní Anglií, jihozápadním Skotskem a přes moře do Irska. Situace se opakovala. V Newcastlu jsem se ještě nechal vyvézt z přístavu taxíkem, on to není žádný med, prošlapávat se na kole neznámými velkoměsty, ale jakmile jsem se ocitl ve volné krajině, první míle, druhá… a už jsem uháněl vlevo, bez zaváhání, bez přemýšlení, jako bych se v říši Jejího britského veličenstva narodil. Druhý den po návratu naložím brašnu na kolo a jedu nakoupit… heršoft, co na mě pořád všichni ti blázni blikají? Ach, Ježíši, já zase jedu vlevo! Ne a ne mě to pustit, ještě dlouhé týdny jsem si musel říkat – pozor, troubo! Jsi v Německu! Tady se jezdí vpravo! A opakovala se táž zkušenost po návratu z Austrálie, z Nového Zélandu… poslyšte, to nebude jenom tím, že Napoleon, jsa levák, nechával mašírovat své grenadýry po levé straně silnice, ani těmi formany, co sedali na šejtroku vpravo, aby nepráskli bičem kam neměli. V tom už musí být něco mnohem, mnohem dávnějšího, hluboko do lidské přirozenosti zapsaného. Děláme možná chybu, že hledáme příčiny našeho konání jen v nejvrchnějších vrstvách dějin. Jen do Napoleona, nebo, ale to už opravdu, jen do egyptských hieroglyfů a sumerských klínopisných tabulek. Naše nejzákladnější instinkty sahají… snad k samým počátkům lidstva. Kdybychom je dokázali vystopovat, dozvěděli bychom se ledacos zajímavého. Například proč se lidé mezi sebou v jednom kuse perou a válčí, nikomu se to nelíbí, každý touží po míru, a přesto se to mydlí a mele, mele a mydlí… Proč hromadíme peníze a majetky, a nikdy jich nemáme dost; a

květen

22

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

proč, kdoví, je nám přirozenější levostranný provoz, takže navrátivše se z Anglie, musíme dávat sakramentský pozor, abychom nezpůsobili karambol. I zkouším zabloudit duchem do těch pradávných dob a vidím našeho chlupatého prapředka, kterak se ubírá raně čtvrtohorní krajinou. V pravé, šikovnější ruce (lze míti za to, že i naši dávní předchůdci byli praváci) třímá kamenný sekeromlat, jímž se obrací tam, odkud se může nadít nebezpečí, šavlozubého tygra nebo příslušníka konkurenční tlupy. Levý bok hledí mít něčím chráněný, křovisky nebo skálou; z čehož plyne, že kráčí pln ostražitosti po své prapěšině vlevo. A už to v nás zůstalo. Říkám si dokonce, jestli tohle není jedním z důvodů, proč v zemích levostranného provozu, v Anglii, v Austrálii, na Novém Zélandě či v Japonsku (v Irsku taky, jest ale míti se na pozoru večer, když se Irové vracejí z hospod s pěti guinessy v hlavě) se jezdí tak uvolněně, nekřečovitě a ohleduplně ve srovnání s tím středo- a jihoevropským blázincem. Snad že se lidé těch zemí nemuseli přes noc zbavovat svých instinktů, ale mohli zůstat při tom, co do nich zasely statisíce let lidského rodu? A není tomu tak nakonec se vším? Pohlédneme-li nezaujatě na dějiny posledních dvou staletí, samý pokrok, revoluce, boje za to či ono, zjistíme, že skutečný pokrok přicházívá sám sebou, kdežto kdykoliv se člověk pokusil postrčit jej na domněle správnější cestu, dotápal k maléru. Snad že jsou sféry mimo a nad naše třírozměrné chápání; a my, tvorové nedokonalí, učiníme moudře, odhadneme-li, nač stačí naše tvůrčí síla a co by bylo lépe přenechat přirozenému vývoji. Ale to jsem se už drahně vzdálil dopravního tématu, promiňte. Luděk Frýbort

Vážení a milí okolo Zpravodaje! Pozorně jsem si přečetl, navzdory malinkým písmenkům, Zpravodaj č. 3 a – lup ho, juž jsem našel pár drobných nesrovnalostí, které ostatně každá tiskovina nolens volens asi obsahovat musí. Proto je zapotřebí pozorných a benevolentních čtenářů! Tak na straně 5 má pan Ota Ulč problém s absencí severoamerických kajaků na špičce světového kanoistického klání. Dozajista nechci tvrdit, že tuto sovětskou, dederónskou (dříve) atp. doménu onoho krásného sportu ovládají Američané. Ale! Dávno juž tomu, byla to osmdesátá léta 20. století, ve kterých jistý mladík, Greg Barton z Homer, MI (pak tuším přesídlil do CA), v K1 (kajak jednotlivců), této královské disciplíně kanoistiky, skvěle a silně dominoval. A to na krásných distancích, jako 1000 m a 10 000 m! A jeho komplic v K2 (kajak dvojic) mu umožnil korunovat ta léta dřiny s dvojitým pádlem v rukou, jistý Mike Herbert, další zlatou, v K2 na 1000 m. Inu, bývávalo, ale bylo! A přitom toho pan Ulč vždy tolik ví… Dále, strana 10, ve vynikajícím článku Jiřího Šťastného věnovaného osudu válečného letce Josefa Brykse a o tom, jak si Češi dovedou vážit svých hrdinů (Ha-Ha!) je řeč o „nočním“ stíhacím letounu Messerschmitt Bf 109. Inu, jakkolikteravěk byla tato legendární stíhačka skvělá a na nacistickém nebi zpočátku téměř nepřekonatelná (však létala také ve službách CH-Luftwaffe, občas sestřelila ňáký ten beztak juž Němci téměř na cucky rozstřílený spojenecký bombardér, který se, ať juž náhodou, či pudem sebezáchovy, ocitl na helvétském výsostném nebi), nikdy nebyla koncipována jako noční stíhač! Tahle čest byla dána její sestře ve zbrani, Messerschmitt Bf 110, zejména výrobní radě F-4 a zejména pak G-4, které působily, leč juž jen marně, jako „Tag- und Nachtjäger, Jagdbomber“ … Nebe, i nacistické, bylo plné letadel spojeneckých, a to =

květen

23

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

ve-dne-v-noci! Tudíž juž bylo venkoncem jedno, zdali to které letadlo bylo noční či denní stíhačkou. (Pro korektnost upřesňujeme, že v článku je řeč o letounu Me 109, ne Bf 109, i když šlo o velice příbuzné verze a je možné, že ani jedna z nich nebyla koncipována jako „noční“– pozn. red.) Nuže a končím stranou 20 dole. Zmíněn je tam Benešův dekret č. 108/1945. Prosím, ať nám sdělí pisatel onoho, jinak fundovaného, článku, oč v tom dekretu šlo! Nemůže přece vycházet z pochybného předpokladu, že víme, o jaký-který dekret (z těch mnoha) se jednalo?! K básni na straně 46 verš „… za ruce vodit uličkami nočního města…“. Snad né dnes v Česku! Přeji Vám, abyste ten zločinecký loupežný přepad jakž-takž ve zdraví přežili! Toť pro dnešek vše. Děkuji za laskavost a trpělivost. A ještě k číslu 4: V článku o výročí invaze spojeneckých vojsk v Normandii se píše, že „musí být odliv na nejnižším stupni“, což jako „suchozemec“ nechápu… Mohli byste autora, pána G. A. Krause, poprosit, aby nám to vysvětlil, proč s tím „nejnižším stupněm odlivu“? Bylo požádáno a pan Kraus vysvětlil: Přistání vyloďovacích člunů (ca. 1 – 1,5 hod) bylo plánováno po dosažení nejnižší hladiny odlivu ca. od 6. hodiny v úterý ráno, aby všechny Rommelem nastaveny překážky, tzn. okované piloty, dřevěné trámy, zakončené ostrými ocelovými špičkami – píla, to vše opatřené dotykovými minami, bylo vidět. Určitá nevýhoda, že totiž po přistání museli vojáci běžet delší vzdálenost na nechráněném prostoru, byla menší, než kdyby čluny po nárazu na ocelové hroty či miny byly i s posádkou zničeny v hlubší vodě. Georg J. Doležal, Bern A jedno vysvětlení redakce: Velice známý a kontroverzní Benešův dekret č. 108/1945 pojednává o „Konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy“. Vymezuje konfiskovaný majetek, uvádí výjimky z konfiskace a případy náhrady za zkonfiskovaný majetek, upravuje též podmínky a proces jeho přerozdělování. Podrobnosti na: http://www.psp.cz/docs/laws/dek/1081945.html

Čtení na volnou chvíli Zdvořilost Milan Cimburek Tak ta se už dnes nenosí. Všiml jsem si toho, až když jsem věku pobral. Jako mladý i dospělý muž jsem zdvořilost pěstoval se samozřejmostí. Bez problémů jsem otevíral a držel dveře stařenkám, starcům, dámám a kočárkovým maminkám. Těm i do tramvaje anebo autobusu nastupovat pomáhal, a když jsem náhodou seděl, místo uvolnil. Věk si povykročil i u mne a tak jsem odkázán na zdvořilost mladšího pokolení. Být zdvořilý není nijak v módě. Zvláště u studentů, pokud možno v tlupě, s neodmyslitelnými ruksaky na

květen

24

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

zádech narvanými vědomostmi. Ruksáček ze zad sundat, to ani náhodou! Soudě podle dvojnásobného objemu, by měli platit za dva. Dříve se v tramvajích za zavazadla, kufry, kočárky i psy platilo. Studenti po skončení přednášek v tramvajích, anebo autobusech hravě počtem předčí důchodce. Jednou takhle v tramvaji, kroutila má žena svou hlavou, nad babičkou s ruksakem na zádech, vláčející dvě vnoučata jedno v kočárku a druhé v náruči, a to v době dopravní špičky tramvají. Moje diplomaticky mlčela. Ne tak studentky ověšené ruksaky. Kvičely, ať si baba užívá vnoučat, ale ne v dopravní špičce. Tak to bylo v Curychu. V tramvaji Prahou mne pustila sednout mladá slečna. „Dík“, poděkoval jsem. Můj hlas se asi ztratil v hluku tramvaje. „To můžeš taky poděkovat, né?!“, okřikla mě jaksi ze setrvačnosti má žena stojící vedle. „Řekl jsem Dík, vynechal jsem pouze tvrdý y. Takže pro tebe znovu, aby to bylo honosnější. Díky!“ Zařval jsem. Slečna i s příslušným mladíkem se s porozuměním usmáli. V Praze se přeci jen ještě nacházejí zbytky výchovy C + K monarchie, přes několik generací. Bílý vlasy působí vždy. Kulhající a s hůlkou, ještě lépe. Francouzské hole, čili berle, tak to je tutovka. „Jé, slečno vy mne pouštíte sednout! Vřelé díky, a víte vy, že to není tak dlouho, co jsem takové, jako jste vy, od postele odháněl.“ Hlaholil přes celou tramvaj invalida s berlou. Pobavená část tramvaje se blahosklonně usmívala, i ta naproti sedící načinčaná sedmdesátnice. Při vystupování se bývalý Don Juan naklonil k naproti sedící: „Nevěřte mi ani slovo.“ „Nebojte, nevěřím“, dodala s úsměvem. Nápadná zdvořilost je mi přeci jen proti srsti. Hraničí to s vtíravostí. Karlovy Vary – Praha. V obchodech, restauracích, na hradech, zámcích, klášterech, prostě kam turistická noha vstoupí, byly a jsou vždy informace v několika řečech. Dnes na prvním místě ruština. Kdyby to nebyla azbuka, možná by mě to rušilo méně. I když ruská noha na Československé území vkročila, původně na věčné časy, po dlouhých čtyřiceti letech přeci jen odkráčela. Jako pamětník okupované země, si ale nepamatuji na veřejnosti ruského nápisu azbukou. Před padesáti lety jsem sloužil do roztrhání těla jako záklaďák na čtvrtém armádním velitelství v Táboře. Tomu velel generál Šádek. Ke svým podřízeným mluvil zásadně rusky, snad aby jazyk pochycený na vojenské akademii v Moskvě si procvičil a nezapomněl. K nám vojínům to nezkoušel, věda, že bysme mu to zešvejkovali. Omluvou je, že v Turecku a Egyptě je azbuka taky na prvním místě, ale těm snad Rus tolik neublížil. Teď je Rus dokonce živí. Bystré oko mé ženy se zadívalo do několikajazyčného jídelníčku v nové restauraci U Karla na Becherplatz v Karlových Varech. „Slečno, mohu vás na něco upozornit? Na chybu,“ oslovila servírku. „Paní vy jste učitelka?“ Hovězí pečeně byla do němčiny přeložena jako Schweinsbraten. „Slečno, nechte to tak, oni skopčáci mají stejně radši prasátka“, vložil jsem se do diskuze. Fór Pavel Kantorek

květen

25

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Kultura Animans (k pozvánce v rubrice Oznamy na str. 48) Während der Besuche in den Ateliers und Ausstellungen der Kunststudenten bemerkten wir ein recht interessantes Phänomen, das im Schaffen der jungen tschechischen Künstler auftritt. In ihren Arbeiten treffen wir oft auf das Thema von Tierdarstellungen, sei es nun in personifizierter oder symbolischer Gestalt. Sowohl in der Kunstgeschichte als auch bei den heutigen gestalterischen Trends finden wir viele Formen und Themen, die durch das Tierreich inspiriert sind. Die heutige Kunst orientiert sich insbesondere an der Erforschung der gegenseitigen Wirkung zwischen der menschlichen und tierischen Sphäre. Die neuen technologischen Möglichkeiten geben den Künstlern Instrumente zur Suche verdeckter Formen und einer möglichen Verknüpfung zwischen beiden Welten in die Hand. Die Beziehung zwischen Menschen und Tier wandelt sich im Verlaufe der Geschichte und damit hängt selbstverständlich auch deren künstlerische Darstellung zusammen. In der Kunstgeschichte finden wir das Tier insbesondere als Thema magischer und symbolischer Darstellung, andererseits in beschreibender Form der Genre-Bilder. Die Rollen der Tiere entwickeln sich auch in der heutigen Kunst. Um die sechziger Jahre traten Tendenzen auf, die einen Vorboten der aktuellen künstlerischen Praxis zur Tierthematik darstellen. Das Tierportrait - realistische Darstellung, die Arbeit mit der Tieridentität, mit Körperteilen, das Tier als Quelle oder Material für metaphorische Darstellungen, das Tier als Zeichen oder Symbol und überdies Nutzung von echten lebenden oder toten Tieren als Bestandteil eines Kunstwerkes. Mit der Entwicklung der digitalen Technologien setzen sich als weiterer bedeutsamer Trend die verschiedensten Manipulationen mit tierischer und menschlicher Gestalt durch. In unserer heutigen Gesellschaft ist die Beziehung zu Tieren eigentlich unausgewogen. Von der kompromisslosen Ausbeutung der Quellen einerseits bis hin zur fast absurden Pflege von einzelnen Lieblingstieren andererseits. Aus der städtischen Umgebung wurden die meisten Tiere verbannt. Die große Menge an Tieren, mit denen der Mensch einst zusammenlebte, wurde auf einige wenige ausgewählte Arten reduziert, die den Menschen, die in der Stadt leben, den Kontakt zur Natur ersetzen sollen. Diese werden dann zu abgöttisch geliebten Haustieren. Und dann gibt es noch Tiere, die sich dem Leben im städtischen Umfeld angepasst haben. Neben den Hunden, Katzen und Aquarienfischen teilen wir die Stadt mit Ratten, Tauben, und weiteren Lebewesen. Das künstliche Umfeld der Zoos oder mehrere Arten von Meeresfischen im Tiefkühlfach im Supermarkt runden das Mosaik von Lebewesen ab, denen es gestattet ist, uns zu umgeben. Im Schaffen der jungen tschechischen Künstler geht es um eine oftmals sehr persönliche, innere Beziehung zu konkreten Tieren als seelenverwandte Wesen. Es handelt sich um die Suche nach einem Dialog, den Bedarf an Kommunikation auf einer anderen als der verbalen Ebene. Die Tiere 26 květen máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

sind auch ein Mittel, das die Anwesenheit eines Menschen ersetzt. Das Tier tritt in Situationen und in den Geschichten der Menschen auf. Der Mensch hebt sich wissentlich von der Natur ab, aber dennoch sehnt er sich beständig nach ihr. Diese Sehnsucht und dieser Wunsch, in Harmonie mit dem Ökosystem zu leben, das uns beständig umgibt, stehen im Widerspruch zu unserem Leben, das auf das städtische Umfeld beschränkt ist. Das Bedürfnis, mit der Umwelt mittels einer Tarnfärbung zu zerfließen, deutet die Frage an, die sich Ondřej Bílek stellt. Was soll wen wovor schützen? An anderer Stelle versucht der Autor, mit der Symbolik des toten, nackten Tieres auf die Verletzlichkeit und Zerbrechlichkeit der Beziehungen in der Natur zu verweisen. An einem ähnlichen Thema arbeitet auch Zuzana Růžičková. Die Faszination durch die blaue Tiefe der Ozeane kontrastiert mit dem Umstand, dass die gewaltige Menge an Kunststoffmikropartikeln, die sich in den Meeren befinden, größer ist, als die Menge an Plankton. Das Schaffen dieser Künstlerin wurde wesentlich durch die Zusammenarbeit mit dem Zentrum für Meereslebewesen in Taiwan beeinflusst. Die meditative Stiftzeichnung von Viktor Svatoš auf Naturholz führt uns in die prähistorische Zeit zurück, wo die majestätische Erscheinung der Tiere in den Höhlenzeichnungen ein Beleg des Kampfes des Menschen mit der Natur war. Die Larve, den Keim versteht Marek Škubal als Symbol der Fortsetzung des Lebens in einer anderen Existenzform, als eine Art Übergang, der auf körperlicher und geistiger Ebene verstanden wird. Das Portrait als Erinnerung und die Trophäe als Phänomen der Absurdität ist in den Werken von Blanka Nováková zu finden. Die menschlichen Rollen in ihren Geschichten werden von Tieren übernommen und sie gewähren dem Zuschauer Raum für ihre subjektive Wahrnehmung dieser Themen. Wir konnten auf dem begrenzten Raum, der der Galerie zur Verfügung steht, bei Weitem nicht alle inhaltlichen und formalen Variationen erfassen, die wir ausfindig gemacht haben. Die vorgestellten Autoren repräsentieren verschiedene Schaffensansätze, wobei wir jedoch auch bestimmte gemeinsame Elemente beobachten können. Dies ist zum Beispiel die Möglichkeit, die Mitteilung jedweder Personifizierung zu entledigen und das Verhalten oder die Eigenschaften der Menschen mit einer Tierart zu verknüpfen, das Gefühl der Verbindung mit der Natur oder dessen Suche, sei es auf physischer oder meditativer Ebene. Das ist auch das Ziel der Ausstellung Animans.

Barbora Gerny und Michaela Brachtlová April 2014

květen

27

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Z tvorby krajanů Jana Marie Jarolímková laciné zábavě k šálení zraků a mění se jako měňavka dle přání na počkání až k úplnému zapomnění

Vlasy Vlasy ten poklad z časů minulosti kód s informací co námi prošlo

Vlasy když voňavé jsou větrem nikoliv šampónem stávají se svobodné tolik jako člověk sám

Vlasy slouží teď

jací jsme siláci když pravda se vytrácí do země nikoho možná pomůže nám čas zůstane rozdrcen ten ďas co nad námi vítězit chtěl když náš život na nitce se chvěl pozdraven buď Pán Bůh až nyní dopřáváme mu sluch na poslední štaci a byli i tací co smáli se tomu až do svého skonu ti další z nás plazili se po břiše plakajíc, klejíc, chtěli vstoupit do říše které snad vůbec nerozumí a hloupě při tom čumí na konečky prstů svých noh doufajíc že se ještě udrží v rovnováze nemilosrdně zrazeni svou malomyslností zlámou se jim v těle všechny kosti jo to jsou ty POCHYBNOSTI

Pochybnost Pochybnosti vloudí se a vnutí nahlodávají naši osamělou duši je to převlečený strach co překročil práh našeho domu a ve všem tom shonu jej nerozeznáme jen slabá myšlenka zrána vstane a zaťuká po ranní sprše pošeptá do ucha tak tiše až slza ukápne na ještě vlhkou ruku vtáhne nás do toho smutku vskutku ale my se bráníme a srdceryvně žvaníme

prýští z očí jako roztavené olovo chutná možná už jen ze zvyku komentuje že svět se točí točí

Pokrytectví Mluva slušná ale na jazyku zášť se povaluje

květen

28

máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Vladimír Konečný

Čekání Mám tělo nevěstky a ústa hříšnice. Podléhám neřesti jen v září měsíce. Až najdu osud svůj pak budu milovat a denní doba už nebude roli hrát.

Mé srdce ovládne pak náhle horký cit. Tichounce zašeptám: „A teď bych chtěla víc!“

Poznámka: Autor této básně, pán Vladimír Konečný, je postižen těžkou oční chorobou a téměř nevidí. Hledá pomoc pro přepisování svých básní a myšlenek na počítač. Bydlí v kantonu ZH v oblasti Dübendorf-Uster. Pokud chcete pomoci, ozvěte se mu na mail: [email protected], nebo písemně do redakce Zpravodaje (adresa v Impressu).

Z galerie osobností: Bedřich Hoppe Vlastenecká rodina Vážená redakce, v památníčku mé pratety Anny Hoppeové (1841-1911), který jsme teprve nedávno objevili v rodinném archivu, jsou vepsaná dvě zajímavá věnování jako výzva k vlastenectví, a to 41 let před založením Československa. Bedřich Hoppe (1838-1884) byl známý brněnský advokát a politik. Jako česko-moravský vlastenec bojoval za upevnění práv české menšiny v Rakousko-Uherské říši a veřejně usiloval o posílení národního uvědomění česky hovořícího obyvatelstva. Především organizoval zakládání škol s českým vyučovacím jazykem; díky jeho neúnavné snaze vznikla například v Brně trojtřídní česká obecná škola na Josefově, dále pak obecná škola na Křenové a nakonec národní škola na Starém Brně. Stál v čele Matice školské a řady dalších institucí. Jeho motivací byla snaha, aby se českým dětem, vychovávaným v českých rodinách, dostalo základního školního vzdělání v mateřském jazyku. Zakládání českých škol mělo být podnětem k probuzení národního uvědomění českého lidu. Dr. Hoppe, rodák ze severních Čech, byl zemským poslancem za Moravu a Slezsko ve Vídeňském parlamentu. Za to se mu město Brno odvděčilo pojmenováním jedné z brněnských ulic jeho jménem – Hoppova ulice (správně by bylo Hoppeova ulice). Bedřich Hoppe zemřel 1. dubna 1884 v pouhých 45 letech v italském San Remo, kde se léčil z tuberkulosy a kde byl i pochován. 29 květen máj

zpravodaj

5 / 2014

spravodaj

Zde jsou ony dvě věnování z památníčku jeho sestry, mé pratety, Anny Hoppeové: Dcery české - růže vlasti V jejím krásném novém máji! V jakéž tone srdce slasti Mezi Vámi - v zemském ráji!

Nepřestaňte, růže! žíti, Jako věrné vlasti kněžky, Pak se opět bude skvíti V knize Slávy sláva Češky!

Něžné mysli sladké zjevy, Krása těl i krása duší – Všecko hlásá, že jste děvy Jimžto Čechyň jméno sluší!

V Brně dne 3. dubna 1877 (Věnoval Z. Horváth)

A ještě jedna vlastenecká výzva z památníčku A.H.: Vlastenky brněnské! Buďte vlastenkami i na veřejnosti. Vždyť Vás na ulici budou naslýchati mluviti jinak než po německu. (Věnoval F. Bartoš) A zde kopie originálu památníčku Anny Hoppové:

Tomáš Hoppe, Rheinfelden

květen

30

máj

zpravodaj Ota Ulč

5/ 2014

spravodaj

O zaručeném neúspěchu neutuchajícího usilování Příkladů by se dala uvést dlouhá řada, mezi kandidáty s rekordní výdrží o dosažení takového fiaska se tyčí američtí usilovatelé o izraelsko-palestinský mír. Prozatím nejposlednějším je John Kerry, Obamův ministr zahraničních věcí, jehož dědeček (Kerryho, nikoliv Obamův) pocházel ze severomoravské slezské končiny. Tímto vstupuji do terénu s hodně třeskutým potenciálem, na němž se mi dostává lichotek, na které nikdy neodpovídám, ale většinou je pro svou potěchu shromažďuji. Skvostů už mám víc než tisíc: "Ulč lže, lže, lže. Ten náš starej trouba Ulč... Doufat, že možná není vše ztraceno, může pouze tenhle kretén. Terorismus pana Ulče nezná slitování. Pomatený Ota Ulč, zalikající se nenávistí. (Psáno nikoliv s ypsilonem.) Pan Ulč, koho chleba jí, toho nesmysl papouškuje. Nejnáramněji se vyjádřil břitký hodnotitel s podpisem Jan Hora: Mínění pana Ulče. Tak jako prostitutka, která nekousne do přirození, které má v ústech, pokud vidí bankovku v ruce štamgasta, tak pan Ulč neřekne nic špatného o nespravedlivé okupaci Iráku. Se stejnou energií s jakou opěvoval komunismus se dal do podpory nespravedlivého režimu prezidenta Bushe. Nestydí se za hnusné překrucování věcí za pohodlnou pensi v Escondidu. Americké lži pana Ulče jsou na zvracení." Například onen mýtus palestinského národa: Lžu, lžu, lžu tvrzením, že před šest dní trvající válkou (1967), arabskými útočníky zahájenou a ovšem dokonale prohranou, do té doby o takovém národě nikdy nikdo neslyšel. Izrael je ministát, na jednom místě nudlička o šíři pouhých 9 mil či zhruba 14 kilometrů, o celkovém rozsahu necelé poloviny kalifornského okresu San Bernardino. Dvacet dva arabských států neuznává existenci Izraele - nikdy se o něm jeho jménem nezmíní: pro ně to je pouhá "sionist entity" k nevyhnutelnému zničení předurčená. Už proti ní zahájili několik válek, a prohráli je všechny. Velice se však zmiňují o Jeruzalému, v Bibli zmíněném 700 krát, v Koránu ani jednou. Na rozdíl od Káhiry, Damašku či Bagdadu, Jeruzalém byl hlavním židovským městem po tisíciletí, byl sídlem židovského krále Davida. Není ale známo, že prorok Mohamed jakož i jiní mohamedánští potentáti by se byli kdy obtěžovali tam zavítat. Židé se modlí směrem k Jeruzalému, Arabové, všichni mohamedáni, směrem k Mekce. Izrael se zrodil z holocaustu a stal se adresou a vlastí téměř poloviny všech Židů světa. Jedním z hodně tristních následků druhé světové války byl vznik fenoménu - rozmachu uprchlíků v odhadovaném počtu snad 100 milionů. Některým nezbývalo nic jiného, než prchat, jiní ale nemuseli. Z území nynějšího Izraele své původní domovy opustilo 630.000 Arabů na naléhání svých předáků, nebýt v cestě při likvidaci právě vzniklého židovského státu. Zcela jinačí byla situace židovské komunity tzv. sefardické, v počtu téměř jednoho milionu, roztroušené po arabském, zejména severoafrickém území. Těm vesměs nezbývalo nic jiného, než s prázdnýma rukama utíkat, život si zachraňovat.

květen

31

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Před rokem 1967, zásluhou okupace Jordánským královstvím, došlo v Jeruzalémě ke zničení 58 synagog, posvátná místa důkladně vandalizována. Po roce 1967 se Izrael postaral o zachování muslimských a křesťanských památek. Organizace spojených národů se začala projevovat svým zcela důsledným způsobem: přemnoho protestů proti počínání Izraele, kdežto nesouhlas s arabským počínáním postřehnut nulakrát. Rada bezpečnosti: ze 175 rezolucí (do roku 1990) víc než polovina (97) byla namířena proti Izraeli. Valné shromáždění OSN: ze 690 rezolucí 429 protiizraelských. OSN se zabývalo a stále tak činí ve prospěch uprchlíků, utečenců, tzv. DP - displaced persons. Účelem je buď návrat do původních domovů nebo najít pro ně náhradní existenci s možností tamější integrace, asimilace. Tento úkol s péčí o celkem 33 milionů uprchlíků má OSN organizace UNHCR, se štábem 7.685 zaměstnanců (čili 1 na 4424). S jednou ale výjimkou - tou palestinskou, která se lety, desetiletími, rozrostla do byrokratického kolosu, pečujícího o 5 milionů svěřenců, z nichž naprostá většina na území nynějšího trpasličího území Izraele nikdy nežila, poněvadž žít nemohla, poněvadž nebyla na světě. Jenže není záměrem OSN jejich integrace, ale pokračující provizorium v uprchlických táborech, se zárukou permanentních frustrací a tudíž nevyčerpatelného množství k terorismu ochotných sebevražedných dobrovolníků. Touto výjimkou je organizace UNRWA s daleko početnějším štábem (1 na 172), s dvojnásobně větším rozpočtem, ročně prý stále USD 600 milionů, z toho 40% hradí USA. -

-

-

Barack Hussein Obama, se stoprocentním černošstvím se ztotožňující syn neméně stoprocentní matky bělošky, ve svém slavném projevu v Káhiře velebil obrovitý přínos islámu Americe, její enormní obohacení mohamedánským dědictvím. Dosud se ale neobtěžoval odpovědět na otázky jako například o existenci americko-islámských vědeckých ústavů, nemocnic, orchestrů, charitativních iniciativ, čehokoliv pozitivního. Třeba jejich podíl na boji o americkou nezávislost, kolik že je muslimských podpisů na deklaraci o vyhlášení nezávislosti, co občanská válka, konec otroctví, zrovnoprávnění žen, světová válka první, druhá, kde jsou ty velikánské zásluhy? Mohamed Morsi, dosud poslední a momentálně deaktivovaný prezident Egypta, státu, inkasujícího přemnohé miliardy americké zahraniční pomoci, opakovaně charakterizoval Židy jako "potomky opic a prasat." A přitom zásluhou takových šimpanzů a paviánů se na miniaturním pouštním prostoru zrodila ekonomická velmoc, adresy výzkumných ústavů, filiálky světových koncernů. Z takových šimpanzů a paviánů se ve Stockholmu pravidelně stávají laureáti Nobelovy ceny. Takto stále lžu, lžu, lžu. Co se tedy přizpůsobit požadavkům politicky korektní doby? Třeba tvrzením, že ti Arabové všechny jimi zahájené války proti Izraeli vlastně vyhráli a rovněž rekordní množství Nobeláčků posbírali.

květen

32

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Justici drží bolševik, stížnost poženu do Štrasburku, říká politický vězeň Jiří Wolf PRAHA - Český soud v polovině dubna zprostil viny bývalého komu- nistického poslance a vězeňského do zorce Josefa Vondrušku, který měl údajně mlátit politické vězně. "Naivně jsem věřil tomu, že Von- druška bude odsouzen, že toho bude česká justice schopná," napsal serveru Lidovky.cz politický vězeň a signatář Charty 77 Jiří Wolf, který se už dlouhé roky s bachařem z Minkovic soudí kvůli týrání. Protože u české justice neuspěl, pošle svou stížnost do Štrasburku. "Na celé čáře v tomto případě prohrála demokracie a pravda. Naopak podle muklobijce Vondrušky zvítězilo právo a spravedlnost," reagoval na soudní prohru Wolf. Politický vězeň a autor pohádkových knih tak v článku s názvem "Proc jste neemigrovali, otroci?" reagoval na rozhodnutí soudu. Vyjádření Wolfova advokáta Stanislava Němce "Jsem rád, že se ta věc dostala alespoň před soud. Bohužel proces tento opět ukázal na bezmocnost zdejší justice, stojící tváří v tvář bezpráví páchanému předchozím režimem!" řekl Stanislav Němec. Justice je podle něj předpojatá a k odsouzení prorežimních zločinců v České republice prý schází politická i morální vůle. Hanebná fraška, říká politický vězeň "Vondruška označil správně proces vedený proti jeho osobě jako politický. Jen s tím rozdílem, že byl veden tak, aby byl rehabilitován a morálně očištěn, a stala se z něho pronásledovaná oběť," napsal Wolf ve vyjádření, které dal k dispozici serveru Lidovky.cz. České soudy tak podle něj v žádném případě nemůžou nestranně a spravedlivě odsuzovat bývalé zločince, protože samy prý nemají čistý štít. "Pouze mezinárodní soud může zajistit a vynést spravedlivý rozsudek. Z tohoto pohledu považuji dlouhodobé soudní řízení s dozorcem Vondruškou za hanebnou frašku," napsal Wolf v jednom z komentářů na webu. Finanční problémy

květen

33

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Wolf je proto odhodlaný obrátit se na Soud pro lidská práva ve Štrasburku. Má to však jednu brzdu. Peníze. Soudní proces s Vondruškou už invalidního důchodce stál hodně a jak se zdá ještě bude. Když začaly soudní tahanice, musel prodat auto a z uložených peněz si pak zaplatil obhájce Stanislava Němce. "Tento týden jsem si půjčil od kamaráda pět tisíc a zaplatil advokáta za jeho vynikající služby. Nechci být nikomu nic dlužen. Z důchodu dluh splatím. Nyní budeme s právníkem řešit, co dál," dodal. "Nemám ve zvyku žebrat. Ani za totalitního režimu jsem pro sebe nežebral peníze." Zároveň také dodal, že je zaskočený tím, že ze zahraničí přišla jediná nabídka na finanční pomoc. Dva muži mu na účet poslali po sto kanadských dolarech. Wolf na stránkách prosí i o další peněžitou podporu, za níž by mohl zaplatit náklady spojené se sepsáním stížnosti. Bývalá komunistka v čele resortu Politický vězeň, jež ve vězení během normalizace strávil devět a půl roku za mřížemi, s důrazem poukazuje na to, že k potrestání komunistických zločinců dochází v Česku jen výjimečně. "Najednou nikdo nikoho nemučil! Kdo tedy páchal všechna ta svinstva? Kdo rozděloval rodiny, šikanoval, odsuzoval do lágrů, kdo mučil...?" napsal bývalý politický vězeň s tím, že rozhodnutí soud považuje za "alibismus po Česku". Nespokojený je také kvůli tomu, kdo je v čele resortu. "Novou ministryní spravedlnosti je bývalá komunistka, což dostatečně ukazuje, jaké otřesné poměry vládnou v České republice. V podstatě justice je nadále v rukou bolševika, který direktivně nařizuje, jak se má soudit, propouštět...," napsal Wolf. "Diváci s hnusem odcházeli od soudu" Politický vězeň se velmi kriticky vyjadřoval i k samotnému procesu. Soudům vyčítá například úplné ignorování svědků. "Svědci, které okresní soud (v Hradci Králové - pozn. red.) odmítl vyslechnout, poslali poté svá otřesná svědectví z minkovického pekla soudu písemně. Mnozí se dokonce přihlásili ze zahraničí a žádali, aby mohli předstoupit před okresní soud a vypovídat. Bylo jim to znemožněno," popsal. "K soudu poslali alespoň svá svědectví o Minkau (věznice Minkovice u Liberce - pozn. red.). Jejich svědectví se logicky nečetla. Okresní soud měl za úkol ignorovat svědky, kteří se dodatečně přihlásili. Veškeré zaslané stížnosti soud ignoroval," pokračoval. Při soudním přelíčení v Liberci prý diváci s hnusem odcházeli ze soudní místnosti. "Tak, jak okresní soudce vedl řízení, to se přesně podobalo těm za totality. Nesměl jsem se vyjadřovat k případu. Pokud jsem chtěl usvědčit svědky dozorce Vondrušky ze lží, tedy dozorce, bylo mi to předsedou senátu znemožněno," líčí Wolf momenty před soudci. "Můj advokát, doktor Němec, řekl soudci do očí, že se ještě nikdy s tak otřesným postupem soudce nesetkal! To mluví za vše," dodal na závěr.

květen

34

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

"Dnes už jsem v důchodu a začínat někde znova žít, je už pozdě. Radím dobře mládeži, ať se učí řeči a z toho našeho bordelu odejdou a za sebou spláchnou hajzl," vzkázal zklamaný Wolf mladým lidem v komentáři. Šárka Kabátová, Lidovky.cz Zdroj: http://www.lidovky.cz/justice-je-nadale-v-rukou-bolsevika-stiznost-pozenu-do-strasburkurika-politicky-vezen-gu8-/zpravy-domov.aspx?c=A140418_132837_ln_domov_sk

Rozhovory Něco pro vás:

Česko-švýcarský podnikatel-přepravce nabízí nové služby Není vám neznámý – Ivo Lešner, bytostný Čech, pro něhož se Švýcarsko stalo druhým domovem. Jeho tatínek působil ve Švýcarsku a je pochovaný v Curychu. Maminka zase v Čechách. Ivanův syn zůstal ve Švýcarsku a mladší dceru má u sebe v restituovaném domě s prodejnou na Kladně. Ivo dnes trvale sídlí v Čechách, nicméně stále z různých důvodů osciluje mezi oběma zeměmi. Protože to sám zažil, s pochopením pomáhá Čechům stěhujícím se do Švýcar či naopak, nebo Švýcarům, které zlákaly Čechy – převáží nábytek a další vybavení, počítače atd., vše bezpečně a v čistotě. Dá se říci, že někdy doslova přemísťuje celé domovy. Časem projevili lidé zájem i o osobní přepravu, takže dnes převáží i osoby. A právě tuto novou komplexnost svých služeb chce svým stávajícím i potenciálním zájemcům zdůraznit. Na podrobnosti se ho zeptala Alena Kottová: Ivane, jak ses dostal k přepravě osob navíc ke stěhování nábytku a dalším nákladním službám? Nábytek a další příslušenství, nejen za účelem stěhování, ale také např. kvůli čalounění, které je ve Švýcarsku drahé, převážím už spoustu let. A časem jsem přišel na to, že lidé chtějí jezdit se mnou. Nejlepší linkové spojení je totiž noční autobus, který jede celou noc. Já je mohu převézt z Curychu do Prahy či jiné destinace nebo zpět řádově za půl dne, tedy pokud se na silnici nic nestane. Čili je možné se pohodlně nasnídat v Curychu a na oběd být v Praze, nebo poobědvat v Curychu a v Praze povečeřet. Pořídil jsem si teď nový vůz s 8 sedadly pro pasažéry, lidé se netlačí, mají soukromí i komfort včetně přepravy až před svůj dům nebo byt. A cena? Zpáteční cesta Praha – Curych stojí aktuálně 150 CHF. Naženeš čas tím, že nemáš předepsané zastávky? Nejen to. Pauzy samozřejmě dělám podle přání cestujících, minimálně je jedna pauza. Navíc ale zůstávám stále osobní auto, čili nemusím dodržovat autobusové předpisy, které také podstatně omezují rychlost. Přitom mám ve vlastním voze ještě 2 m pro zavazadla (7 m3), kde vozím křehké zboží, jako sklo, počítače apod., vše vypolštářované a balené do dek. Ostatní vozím ve velkém přívěsu (20 m3, možnost vozit i 5 m dlouhé věci). 35 květen máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Máš snad nějaký jízdní řád? Jsou to jen sjednané jízdy. Lidé si mohou domluvit odvoz „ode dveří ke dveřím“. Naložím vše potřebné a odvezu před nové bydliště. Jsem schopen kompletně odstěhovat např. celý třípokojový byt. No to je impozantní! A vozíš spíš Švýcary do Čech nebo Čechy do Švýcar? Na obou stranách mám zákazníky, co se stěhují. Nejčastěji se opravdu jedná o stěhování. Stěhování je „Zoll frei“, pokud se zákazník ve Švýcarsku řádně odhlásí a v Česku přihlásí. Přece jen, celní kontrola, různá povolení, potvrzení, bývají s tím problémy? Tady musím říct, že díky svým mnohaletým zkušenostem mohu s vyřízením celních formalit a veškeré potřebné dokumentace dobře poradit, tak, aby se potenciálním problémům pokud možno předešlo. To je ideální. Napadá mě, co kdybych, když tak lákavě líčíš výhody cesty, chtěla zavítat do Curychu jen jako turistka? Čteš mi myšlenky. Právě něco plánuji. Připravuji švýcarský okruh (5tidenní) ve spolupráci se švýcarskými Sokoly. Podle zájmu mohu nabídnout různé varianty. Ku příkladu: Kulturní: zaměřenou na návštěvu různých měst a kulturních památek (Chur, Zürich, Luzern, Bern, Thun, Lausanne, Montreux, Ženeva, Locarno, Lugano atd.) Sportovní: s poznáním různých přírodních krás Švýcarska spojenou s lehkými túrami (Engadin – St. Moritz, Morteratsch Gletscher, Berner Oberland – Grindelwald, Schynige Platte vláčkem, Jungfrau vláčkem, Beatenberg, Kandersteg, Vaud – vinice Lavaux, kulturní památka, pěšky, Wallis – kulturní památku Aletschgletscher lanovkou, a pěší túra, Zermatt vlakem, lanovkou, ev. pěší túra, Tessin – Bavonatal pěší túra, ostrovy Brisago lodí, apod.), Liechtenstein nebo Kombinovanou: návštěvu několika vybraných měst a lehké túry v okolí viz kulturní a sportovní varianty s cestou přes různé vysokohorské průsmyky (podle varianty Klausenpass, Gotthardpass, Bernardinopass, Grimselpass, Furkapass) a okolo jezer. To zní lákavě a zasvěceně. Nebude to moc drahé? Žil jsem ve Švýcarsku 25 let, takže se dá říct, že velmi dobře znám švýcarské poměry. Řekl bych, že už mám značnou zkušenost, takže mohu poradit např. cenově výhodný nocleh apod. Zároveň jsem žil a opět žiji léta v Čechách (20 let od Sametové revoluce). Mohu ceny optimalizovat, vím, co se Čechům vyplatí a co ne. Když pojmeš osm cestujících, je to přece jen jiné, než kdyby jeli osobním vozem... To jistě, snažím se vyhovět přání lidí, kteří se chtějí sejít nebo cestovat s příbuznými. U mě třeba mohou dvě rodiny či generace cestovat společně, a už během cesty na místo určení se spolu pobavit a užít si jeden druhého. O to dnes mnozí stojí. A co vozíčkáři? Můžeš vzít také je? Ovšem, tím stylem, že je možné vozíčkáře do mého vozu klasicky přenést a vozík vézt s ním. Vozíčkář má takto větší cestovní komfort, než kdyby jel v autobuse, nebo kdyby cestoval usazen ve svém vozíčku. Všichni jsou na palubě vítáni.

květen

36

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Ivane, díky za tvůj čas, kterého, jak vím, nemáš nazbyt. A přeji ti hodně úspěchů a hlavně hodně spokojených zákazníků. Ač ho nikdo nejmenoval, stal se Ivo takovou neoficiální spojkou mezi oběma národy a zeměmi, a i když to neměl vždy v životě lehké, jeho široký úsměv a srdečný smích ho nikdy neopustil. To je jeho přidaná hodnota, která je zdarma. V Kladně 25.3.2014

Alena Kottová

Adrian Portmann:

Zhoubné dědictví komunismu je v ČR vidět stále víc "Tady cítím, že společnost propadá rezignaci," říká v rozhovoru švýcarský historik a neúspěšný kandidát na ředitele ÚSTR Adrian Portmann. Po patnácti letech života v Česku se chystá vrátit domů. ----------Adrian Portmann: V Česku se do funkcí dostává generace třicátníků a čtyřicátníků, která je v duši snad ještě „znormalizovanější“, než jejich rodiče. Foto: Vojtěch Marek ----------Když se švýcarský historik Adrian Portmann loni stal předsedou vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů, většina jeho kolegů ho považovala za poslední naději pro rozvrácenou instituci, v níž se během šesti let vystřídalo šest ředitelů. Petr Pithart dokonce o čtyřicetiletém vědci a pedagogovi, který dlouhá léta působí v Česku, mluvil jako o „objevu roku.“ Ve výběrovém řízení na nového ředitele ústavu ale Rada ÚSTR nedala Portmannovi šanci. Vyřadila ho už v prvním kole. Zaskočilo vás to, cítíte se ukřivděný? V době, kdy jsem se rozhodl do toho jít, jsem v šanci na úspěch věřil. Svou kandidaturu jsem bral velmi vážně a myslím, že to byla férová nabídka na smíření v ústavu a situace kolem. Od počátku roku bylo ale čím dál jasnější, že ten konkurz je doprovázen řadou neregulérností, že nejsou zaručeny rovné podmínky všem uchazečům. Proto jsem na výsledek byl připraven. V čem podle vás byly regule konkurzu porušovány? Především chyběla účinná kontrola. Tak se mohlo stát, že paní Muriel Blaiveová mohla nepravdivě uvést, že zastávala ředitelskou pozici, za což bylo možné od komise dostat vysoké bodové hodnocení. Ještě závažnější ale je, že Blaiveová nenaplnila při tvorbě své písemné koncepce devět povinných bodů a nikdo ji nevyřadil. Musím trvat na tom, že pokud si určíme nějaká pravidla, mají být dodržována. Pokud ne, tak je zrušme a vraťme se k zákonům džungle.

květen

37

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Hodláte napadnout regulérnost volby u soudu. Jste si vědom, že to může vypadat jako účelový krok neúspěšného kandidáta? Ale já jsem na porušování pravidel soutěže upozorňoval členy rady řadu týdnů před volbou. Bohužel neodhodlali se k nápravě v době, kdy to ještě bylo možné. Mimochodem, neúspěšní byli spíš ti, kteří zodpovídají za tento amatérsky prováděný konkurz. Pokud jste ale radu kritizoval ještě před volbou, dalo se čekat, že vás nezvolí. Řekl bych, že vaši konkurenti se k radním chovali o něco vstřícněji. Asi ano. Však mi radní řekli už před volbou: Vy nás tady už teď kritizujete. Z toho nemůžeme soudit, že byste nám konvenoval v budoucnu. To ale považuji za vrchol cynismu. Pokud někdo věcně upozorní na nedostatky, stává se jejich nepřítelem? To je totalitní princip. V ústavu, který má totalitu zkoumat. Bývalá předsedkyně rady ÚSTR o vás napsala, že jste trávil dlouhé dny a týdny s všemožnými lidmi, kterým jste říkal, že jste nejlepší kandidát. Kul jste lobbistické pikle? Zpětně lituji, že jsem alespoň jeden ten dlouhý den nestrávil s paní Šustrovou. Ironicky řečeno, možná bych teď byl ředitelem. Ale když někdo kandiduje na nějakou funkci a mluví s řadou lidí, tak se tomu také říká kampaň. A kampaň je legitimní věc v demokracii. Nechci teď působit jako někdo, kdo poučuje ostatní o pravidlech. Ale ze Švýcarska jsem zvyklý, že lidé se společně baví hodně, vyjasňují si názory, různá nedorozumění. Pokud otevřená a přímá komunikace mezi lidmi se stává něčím zavrženíhodným, tak kde to tady jsme? Ale stejně, jaký má smysl se soudit? Co se změní? Ještě jste zapomněl dodat: Čemu se divíte, vždyť jste v Česku. Tuhle větu úplně nenávidím. Čistě podle legislativního rámce můžeme tuhle zemi prohlašovat za právní stát, ačkoliv realita svědčí o něčem jiném. A podle mého přesvědčení je úkolem každého občana snažit se o změnu poměrů. Kdyby se každý domáhal práva, kdyby nerezignoval hned v zárodku, tak skutečný právní stát vybudujeme během jedné generace. Ale také jde o hodnoty, kvůli nimž byl Ústav pro studium totalitních režimů zřízen. A k nim patří i důležité poselství: Občané, braňte se, pokud je ohrožen právní stát. A já nedělám nic jiného než tohle. Jak to všechno začalo? Proč jste se usídlil v Čechách, naučil se náš jazyk a začal tu působit jako historik? Úplně krátká odpověď zní: osud. Ta trochu delší - setrvačnost, což je nejvíce podceňovaná síla v historii. Před více než dvaceti lety jsem v rámci školní výměny strávil týden v Praze a seznámil se s jednou českou dívkou. Její prarodiče bydleli v severních Čechách, kde jsem si uvědomil, k jakým masivním proměnám došlo v Sudetech po druhé světové válce. Chtěl jsem pochopit, jak bylo možné něco takového jako přesun pěti milionů lidí ve střední Evropě. Že si jedna skupina obyvatel přála, aby ta druhá odsud zmizela. A tak se vysídlení sudetských Němců stalo mým životním tématem.. Vy jste se jmenoval Adrian von Arburg, ale v roce 2011 jste se přejmenoval na Adrian Portmann. Proč? Portmann je příjmení z druhé strany mé rodiny. To von Arburg ale nemá nic společného se šlechtickým původem. Můj otec byl učitelem na obecné škole. A já chtěl dát najevo, že jsem normální občan, který nemá žádná privilegia, který se někam dostane jen na základě vlastních

květen

38

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

schopností. A pak – zkoumat odsun Němců s tímhle jménem by tady na leckoho působilo jako červený hadr na býka. V životopise uvádíte, že jste v deseti letech začal otcovým jménem psát na zahraniční ambasády, aby „pro jeho studenty“ poslali nějaké propagační materiály o svých zemích. Zvláštní záliba u desetiletého hocha. Vytvářel jsem si tak svůj první „osobní archív.“ To byl vlastně zárodek mého zájmu o východní Evropu. Ze sovětské ambasády mi poslali německy psané propagandistické brožury. Fascinovalo mne, že nějaký stát, který byl ekonomicky na dně, vráží peníze do takové masové propagandy. Vzpomínám si také, jak jsem v rádiu narazil na vysílání Svobodné Evropy, které komunisté rušili. Vůbec jsem to nechápal a hledal nějaké elektromagnetické problémy v našem domě. Ve své koncepci píšete, že nacistický a komunistický režim byly nedemokratické, opovrhující lidskou důstojností, a proto zásadně nepřijatelné. Zároveň připouštíte různé výklady dějin. Jak to jde dohromady? Trvám na tom, že tyhle režimy kvůli své ideologii, metodám, jakými se držely u moci, jsou nepřijatelné, nejsou slučitelné s demokracií a občanskou svobodou. To nevylučuje možnost, že v rámci toho režimu se mohly dít částečně přijatelné věci – zde je široký prostor pro diskusi. Takže když člen rady Ústavu pro výzkum totalitních režimů Michal Uhl prosazuje, že by měl zkoumat i každodenní život, tak souhlasíte? Zákon jasně říká, že ÚSTR má zkoumat zejména činnost bezpečnostních složek a různé formy perzekuce. To je jádro činnosti ústavu. Vedle toho se jistě může také zabývat každodenností, což se zatím bohužel příliš nestávalo. Ale vždycky musí vycházet z otázky, čím se režim držel u moci, represivnějšími i jemnějšími prvky. Patří k tomu i zajišťování určitých existenčních jistot. Ve značné části naší levice se ujala myšlenka, že není možné mluvit o celém období komunismu jako o totalitě. Že komunismus měl i měkčí varianty. Jak tohle vnímáte? Tak je otázka, jestli měříme tvrdost režimu podle toho, kolik lidí bylo popraveno nebo zavřeno. Nebo podle toho, jak dalece byly omezovány svobody vyjadřování nebo pohybu. Pro mne začíná totalitární režim tím, když nesmíte svobodně mluvit a psát, když je země obehnána ostnatým drátem, když režim nepřipouští politickou konkurenci. A to všechno tady bylo až do roku 1989. Co ale říkáte lidem, kteří tvrdí, že se pod bývalým režimem neměli tak špatně. Že jim zajišťoval základní potřeby, nebral jim nic zásadního, po čem toužili. Jak někdo vnímá dobu, v níž žil, to je jeho věc. Mým úkolem historika je vciťovat se do myšlení takových lidí. Oni prostě byli vychováváni k tomu, aby nežádali víc. Pro mne je zásadní, že nic z toho, na co lidé nostalgicky vzpomínají, není důvodem pro to, abychom opouštěli nebo oslabovali zásady demokratického státního řízení. Vciťujete se i do myšlení antikomunistů? Jistě, jsem také antikomunista. Ale nepovažuji všechny komunisty za zločince. Každý člověk si zaslouží během života několik šancí změnit názor. A odsoudit někoho s konečnou platností jen na základě jedné životní etapy, to není spravedlivé. Kromě toho, že jsem antikomunista, jsem totiž také křesťan.

květen

39

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Nemáte pocit, že pod rouškou odideologizování výzkumu komunismu se skrývá snaha oslabit vnímání komunismu jako skutečné civilizační pohromy? Někdy to tak bude. Například ve snahách líčit totalitní poměry jako něco, co vlastně není komunismu vlastní. Že se to jaksi zvrhlo někam, kde to mnozí komunisté ani nechtěli mít. Ale my musíme trvat na tom, že nedílnou součástí komunismu je právě diktatura. V rozhovoru pro týdeník Respekt nabádáte ke smíření lidí, kteří režim pomáhali udržovat, a antikomunistů, kteří je za to odsuzují. Myslíte si, že se vůbec někdy mohou domluvit? Samozřejmě, částečně už to tady probíhá. Jsou ale společnosti, které to dokázaly lépe. Podařilo se to v západním Německu, velmi zajímavý způsob jakéhosi organizovaného smíření se odehrává už více než dvacet let v Jihoafrické republice. Když ale čeští politici místo toho, aby napomáhali smířlivým přístupům, sami prohlubují příkopy, štvou jedny občany proti druhým, tak žádné uklidnění společnosti není možné. Jak často se setkáváte s argumentem, že když jste nezažil na vlastní kůži nacismus ani komunismus, těžko můžete rozumět naší společnosti? Překvapivě málokdy. Ale když už mi to někdo předhodí, tak odpovídám: Podle vaší logiky bychom museli zrušit výzkum středověku a starověku, protože už nejsou pamětníci. Vnímám spíš jako výhodu, že snad nejsem v zajetí předsudků ani křivd, které se u vás táhnou často přes několik generací. No, je fakt, že občas docela vyčníváte. Například s návrhem zřídit památník odsunu sudetských Němců rovnou na Pražském hradě. S tím by našinec asi těžko přišel. Ale to má svoji logiku. V mohutnosti té události, která dodnes těžce poznamenala poměry v této zemi. To byla rána srovnatelně velká s třicetiletou válkou. A za druhé - přímo na Pražském hradě sídlilo oddělení ministerstva vnitra, kde se rozhodovalo, kdo tady v rámci odsunu zůstane a kdo ne. Není ale neuvěřitelné, že tohle téma je u nás stále tak živé, naposledy i v prezidentské kampani? Nedivte se, když každý třetí občan této země prakticky ze dne na den zmizí, tak to znamená obrovský zásah do společnosti. Včetně vztahu k majetku. Jeho přerozdělení v důsledku vysídlení Němců jen předznamenalo masové vyvlastnění po komunistickém puči. Ale pokud národ zažije dvakrát nebo třikrát, že je možné, aby vás stát zbavil majetku a zmocnil se ho sám, pak to těžce podkopává právní vědomí. A vzbuzuje pokušení něco takového v budoucnu zopakovat. V čem je ale náš vztah k majetku jiný než třeba ve Švýcarsku? Ve Švýcarsku se více respektuje majetek toho druhého. Včetně respektování toho, že někdo ho má méně a někdo více. Protože ten majetek se utvářel po dobu několika století. A nikoliv v převratech, po nichž následovalo vyvlastnění nebo také, jako po roce 1989, divoká privatizace. To všechno budí právní nejistotu, která se projevuje jako mor. V čem hlavně? Prakticky ve všem. V korupčních pokušeních, v boji, kdo nějakým podvodem urve víc z veřejných financí. Nebo třeba i ve zmanipulované volbě ředitele ÚSTR. Máte pocit, že demokracie v Čechách už dostatečně zapustila kořeny?

květen

40

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Kdybyste se mě zeptal před osmi lety, tak bych řekl, že jsme na dobré cestě. Ale teď je Česká republika spíš ve fázi regrese. Mám pocit, že zhoubné dědictví komunismu, a obzvlášť normalizační periody, je vidět čím dál víc. V toku času by ale mělo spíš slábnout, nemyslíte? Určitě jsme tu s vybudováním demokracie stále dál než v den pádu komunismu. Jenže vidím problém v tom, že do funkcí se teď dostává generace třicátníků a čtyřicátníků, která je v duši „znormalizovanější“ snad ještě víc než jejich rodiče. To myslíte vážně? Samozřejmě to neplatí pro celou generaci. Ale jejich rodiče byli potomky pokolení, které vyrůstalo a pracovalo za první republiky. A oni sami zažili uvolněnější šedesátá léta, Pražské jaro. Mohli si odnést do života alespoň nějakou základní orientaci. Jenže jejich děti už vyrůstaly za normalizace, která se vyznačovala naprostým rozpadem hodnot a přízemním zaměřením na hmotné statky. Kudy se teď budou ubírat vaše myšlenky a kroky? Velmi pravděpodobně se vrátím do Švýcarska. Po patnácti letech života v Čechách. Kvůli jednomu prohranému konkurzu? Ještě jednou: kdo ten konkurz prohrál a kdo v něm možná docela slušně obstál – to se teprve ukáže. Ale ano, zkušenosti s tímto ústavem byly pro mne určitým indikátorem, že tu bohužel nejsou moc dobré podmínky. Promiňte, že to říkám tak upřímně. Já potřebuji vidět, že věci jdou přes všechny překážky nějak dopředu. Vůli je zlepšovat. Tady cítím, že společnost propadá rezignaci. To radši budu dělat cokoliv jiného ve Švýcarsku. Třeba pracovat pro handicapované děti, krmit zvířata. To má mnohem větší smysl. A nebudete se nudit v akurátním Švýcarsku po tom všem, co jste zažíval v Čechách? To je asi moje největší obava vůbec. Ale ony ty české zážitky, zejména poslední z nich, nebyly jen zpestřením života. Hlavně ale chci říct: budu zde nadále mít spoustu skvělých přátel. Jiří Leschtina, Aktuálně.cz

Výlet Sokola Luzern - Alpine Astrovillage Lü-Stailas

Biosférická rezervace Val Müstair - Švýcarský národní park Graubünden Skupina jedenácti členů a přátel Sokola Luzern se pod vedením naší náčelnice Lidky Čarnecké vydala v pátek 21. března malým mikrobusem, který zorganizoval a řídil Robert Čarnecký, do Val Müstair v Graubündenu. Na konci malé vesničky Lü (2000 m n.m.) vybudovali před 5 lety manželé Jitka a Václav Ouředníkovi jedinečné centrum pro astronomii a astrofotografii – Alpskou Astrovesničku Lü-Stailas. A co vedlo manžele Ouředníkovi k vybudování tohoto centra právě zde, v oblasti Biosférické rezervace UNESCO – v údolí Val Müstair? To proto, že oblast poskytuje ve střední Evropě

květen

41

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

jedinečné astronomické podmínky v podobě průzračné suché atmosféry bez světelného znečištění a s vysokým počtem jasných nocí, vhodných pro pozorování a fotografování hvězdné oblohy.

Během našeho třídenního pobytu v Astrovesničce jsme ale, bohužel, měli pro pozorování oblohy příznivý pouze první večer. Václav Ouředník nám teleskopem MEAD s čočkou o průměru 35.5cm přiblížil noční oblohu a tak jsme měli možnost sledovat úžasné vesmírné objekty: 1. Planetu Jupiter s jeho několika zřetelně viditelnými pásy a se čtyřmi měsíci, které objevil Galileo Galilei 2. Známé souhvězdí Orion se čtyřmi hvězdami hvězdokupy “Trapez” 3. Krabí mlhovinu, která vznikla při výbuchu supernovy v roce 1054 a kterou pojmenoval v 17. století francouzský astronom Charles Messier M1 4. Otevřenou hvězdokupu M37 s několika tisíci (!) sluncí v souhvězdí Vozky Pak jsme čekali na východ Měsíce a čas jsme si krátili vtipnými hrami, při kterých jsme byli nuceni zapojit naši fantazii a představivost. Velkým zklamáním však bylo, že když Měsíc ve 24:45 nadějně vyšel nad obzor, v mžiku se zatáhla obloha a bylo po jeho pozorování dříve, než jsme mohli začít. Sobotní oblačné počasí se sněžením nám již bohužel neumožnilo plánované pozorování Slunce. Za to se nám ale velice vydařila túra do Alp Champatsch (2087 m n.m.). Po zasněžené stezce krásnou nedotčenou přírodou jsme došli do malé, útulné horské restaurace “La Posa”. Jedinečný a asi neopakovatelný zážitek měla ovšem Eva Vlčková, která měla to štěstí, že se do cíle (restaurace “La Posa”) dostala na sněžném skútru (!) s majitelkou restaurace.

květen

42

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Pár nadšenců (Julie, Radka, Robert a Mark) pokračovalo v túře dále do svahu hřebenu Minschuns, kde se jeste lyžuje. S radostí si pak zadováděli při zpáteční cestě příkrým svahem zpět dolů do Alp Champatsch, kde se spolu s ostatními výborně občerstvili v La Posa domácí polévkou a výbornými buchtami. Večerní zábavu nám zpestřil hrou na banjo Jarda Havlín a na piano nám ke zpěvu zahrál Karel Vihan.

Nedělní ráno nám připravilo nemalé překvapení v podobě 30cm čerstvě napadaného sněhu. Chumelenice pokračovala celé dopoledne i při naší cestě do městečka Müstair, kde jsme navštívili klášterní kostel sv. Jana a obdivovali nádherné fresky z osmého stoleti. Cesta zpět do Lucernu byla dobrodružná, dokonce více než jsme očekávali. Sněžení se opět proměnilo v chumelenici a před průsmykem Ofen bylo nutno nasadit sněžné řetězy. To se Robertovi s Markem za pomoci Julie sice podařilo, ovšem jeden řetěz se přetrhl a tak jsme byli nuceni jet velice pomalu a opatrně. Robert jel opatrně a skvěle zvládl všechna úskalí zasněžené silnice. Před Vereina tunelem nás očekávalo nemilé překvapení v podobě tříhodinového čekání ve frontě na vlak. Tunel Vereina je 19 km dlouhý a jde o nejdelší úzkokolejový železniční tunel na světě. Do Lucernu jsme znaveni po dlouhé cestě, ovšem stále v dobré náladě dojeli po 22 hodině. Robert Čarnecký by si zasloužil dostat medaili za to, jak výborně zvládl všechna úskalí zasněžené silnice v Graubündenu a bezpečně nás dovezl domu.

květen

43

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Lidě Čarnecké moc děkujeme za naplánování a zorganizovaní celého výletu – i přes nepřízeň počasí jsme si výlet skutečně užili a máme na co vzpomínat! Text a foto: Radka Zmeková, Sokol Luzern Foto 1: Sokol Luzern a jeho přátelé. Foto 2: Manželé Jitka a Václav Ouředníkovi.

Cvičební neděle se Sokolem

V neděli 30. dubna cvičilo deset dětí s nadšením, vervou, zápalem, radostí a i s pláčem v tělocvičně základní školy Fluhmatt v Luzernu. Do cvičení zapojila Jana Bachmann, starostka Sokola Luzern, všechny děti a zcela jistě to neměla jednoduché, nejmladší cvičenec ještě nechodil a nejstarší, už zkušený školák Dominik má 8 roků. Rodiče, prarodiče, prababi - i ty zapojila Jana do cvičení rovnováhy,postřehu, šikovnosti. A proč ten pláč? No proto, že se ne všechny děti vešly napoprvé do vozíku na divokou závěrečnou jízdu po tělocvičně. Příští cvičební neděle pod záštitou sokolské župy Švýcarské pro děti a pro dospělé je opět ve Windischi, v neděli 16.11.2014. Další fotografie ze cvičební neděle shlédněte na www.sokol.ch Lída Čarnecká, Sokol Luzern

květen

44

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Zdraví Dilema, které by mělo mít jasné řešení

Jíst, či nejíst pečivo? Pečivo, těstoviny, kuskus. Potraviny, které neodmyslitelně patří do zdravého jídelníčku každého člověka. Celozrnné sušenky, křupavé müsli s vlákninou. Zdravá energie na celý den. Nebo… je to celé trochu jinak? A prozraďme to rovnou: ano, opravdu je. Co když si s námi potravinářský průmysl natolik zahrává a opíjí nás svými výrobky tak důmyslně, že ztrácíme přehled, co je vlastně opravdu zdravé? Co když každý den znovu a znovu otevíráme peněženku a kupujeme výrobky, které mají s původními potravinami pramálo společného?

Bagetky, houstičky, chleba... Neumíte si bez nich představit život? Měli byste, fakt. foto: Profimedia.cz "Já to vyběhám" Žijeme v moderní společnosti, k níž samozřejmě patří i moderní potraviny. Daň, kterou za to platíme, je ale dost veliká. Projevuje se plíživě, nenápadně, až jednoho dne propukne v podobě nemoci "nevysvětlitelného původu", poškození kloubů nebo srdečního selhání. Všichni se pak velice diví, jak jsme k tomu přišli. Včetně nás.

květen

45

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Jedním z hlavních viníků těchto problémů je dnešní podoba pšenice. Je všudypřítomná. Mnohdy si ani neuvědomíme, že ji konzumujeme – setkáváme se s ní v podobě dochucovadel, zahušťování, je tam, kde bychom ji nikdy nečekali. Přidá-li se k tomu obsah fruktózoglukózového sirupu nebo kukuřičného škrobu, které najdeme v téměř každé balené potravině, máme zaděláno na problém. Všechno tohle totiž sice v malém množství neškodí, stravujeme-li se však jako dnešní běžný člověk, jíme pšenice (a také fruktózy) několikanásobně více, než je zdrávo. Ano, běžec to vyběhá, ale… o to tady nejde. Tady jde o vliv na zdraví, ne o přebytečnou energii. Zdravotní problémy spojené s konzumací pšenice V říjnu minulého roku jsem o tom napsala článek Po čem nejvíce tloustneme. Impulzem pro mě byla kniha Williama Davise Život bez pšenice (v originále Wheat Belly, 2011 - ke stažení na Knihy.idnes.cz), mé osobní zkušenosti a zkušenosti mých klientů. V několika dnech od uveřejnění článku se zvedla vlna nadšení, kterou jsem vůbec nečekala, začaly mi psát desítky lidí, jak mělo právě vyloučení pšenice největší vliv na jejich zdraví, energii a hmotnost. V článku se mimo jiné dočtete, jak dnešní podoba pšenice škodí po zdravotní stránce (Nečekaný infarkt, nemoc neznámého původu? Možná, že původ zase tak neznámý není). Na vašem zdraví a kondici se vždy podílí vícero faktorů jako stres, toxiny ve stravě, dostatek vitamínů a minerálů a podobně, ale nadměrná konzumace pšeničných výrobků hraje možná větší roli, než si dokážete představit. Vysvětleno v kostce: konzumace pšenice má neblahý vliv na naše cévy (nemoci srdce), významně se podílí na obezitě, je spojována se vznikem zánětlivých onemocnění kloubů, ale i střev (revmatoidní artritida, Crohnova choroba a další). Závislost, absťák, mámení – jak z toho ven Pravidelnou a nadměrnou konzumací pšenice se můžete dostat do začarovaného kruhu. Funguje totiž jako chuťový stimulant – chcete stále více! Pšenice má do určité míry nadvládu nad naší psychikou. Při trávení vznikají sloučeniny podobné morfinům a po konzumaci tak dochází k mírné euforii. Řešení? Nahraďte obilniny a jednoduché cukry zvýšeným příjmem zeleniny, kvalitními bílkovinami a hlavně správnými tuky. Doplňkově můžeme zařadit také rýži, brambory, jáhly, quinou a pohanku, v ještě menší míře pak žito a oves. Pšenici, v její dnešní podobě, nejezte nejlépe vůbec. Energie pro své běžné dny čerpejte z tuků. Jezte správné tuky v dostatečném množství a bude vám hej. Přidávejte do salátů olivový olej, jezte avokádo, používejte kvalitní kokosový tuk a sádlo na tepelnou úpravu, nebojte se másla a kvalitní smetany, konzumujte ořechy. Příjem sacharidů vám postačí do 150gramů denně. Chcete-li zhubnout, jezte jich ještě méně (50–100 gramů). Samozřejmě, vaše strava je závislá na náročnosti tréninků, svůj příjem sacharidů uzpůsobte také svým cílům (hubnout/nehubnout/přibrat) a tak, abyste se cítili co nejlépe.

květen

46

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Pro hrubou orientaci, bílkovin potřebujete 1-1,5 gramu na kilogram aktivní hmoty (což je, zjednodušeně řečeno, hmotnost mínus tělesný tuk). Tuky by měly tvořit 40 až 60 procent celkového energetického příjmu. Nebojte se tuků, ale při konzumaci živočišných potravin dávejte přednost těm v bio-kvalitě nebo z volného chovu. Každý jsme jiný – poslouchejte své tělo Každý máme trochu jiný metabolismus a jsou tací aktivní jedinci, jimž vyhovuje sacharidů mnohem více než 150 gramů, a to ať už z důvodu vysoké fyzické aktivity, a/nebo také proto, že patří mezi sacharidové metabolické typy. Rozhodně ale čerpejte sacharidy co nejvíce ze zeleniny a ovoce. V případě, že chcete konzumovat i pečivo, dejte přednost kváskovému před běžně prodávaným (kde je místo kvásku použité droždí). Kváskové pečivo je lépe stravitelné a lépe využijete přítomné minerální látky. Nejlepší variantou je "celozrnný celožitný" nebo "celozrnný špaldový" kváskový chléb. Pozor, je nejlepší variantou pečiva, ne nejlepším zdrojem sacharidů! Tím zůstává ovoce a zelenina. Vezměte svůj jídelníček do vlastních rukou Zajímavostí je, že v dřívějších dobách snídali lidé maso, vejce, různé kaše, zatímco palačinky nebo chléb jen občas. Z obilovin se více používalo proso (jáhly), pohanka, ječmen a žito. V současné době jíme příliš mnoho pšenice. Kde se však vzaly typy snídaní, které nyní tak často konzumujeme? Proč si lidé spojují se snídaní croissanty, buchty nebo misku cereálií? Uznávaný odborník Joseph Mercola na svých webových stránkách píše: "To, co v dnešní době jíme, už neurčují místní farmáři nebo podmínky sezóny, ale velké korporace." Chybu tedy neuděláte ani tehdy, když budete jíst co nejméně průmyslově zpracované potraviny, jednoduchý sortiment, který vám individuálně vyhovuje, a přizpůsobíte ho svým cílům. Chcete-li například trochu shodit, snižte příjem sacharidů. Nezapomeňte jíst zdravé tuky a přiměřené množství bílkovin, jinak budete mít hlad, chutě a vaše tělo bude strádat. Zachovejte si zdravý rozum Správných informací o zdravém jídelníčku je u nás stále málo. Na vině je především silná lobby výrobců potravin. Špatné informace uslyšíte i z úst některých "kapacit", jimž je těžké nevěřit, že pečivo, margaríny a další zpracované potraviny nutně patří do vašeho "pestrého" jídelníčku. Jak by to netvrdili, když si velké potravinářské firmy tyto informace tučně zaplatí. Zkuste si zachovat zdravý rozum, i když to dnes není jednoduché. Jediné, čemu můžete věřit, je vaše vlastní tělo a vaše vlastní zkušenosti. Držím vám palce. Anna Jermářová Zdroj: http://rungo.idnes.cz/pecivo-a-psenice-skodi-zdravi-dj6/behani.aspx?c=A140408_183905_behani_fro

květen

47

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………

B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..………………………………………………………. Složenku na zaplacení zašlete na adresu A Předplatné: viz následující strana dole

JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ? Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz, Zpravodaj, Presseorgan, CH-4133 Pratteln, Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX Clearing Nr.: 9000

Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty: Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich, Konto Nr.: 063 4699 7100 0, IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D

Konto pro platby z České republiky: POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj) Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP

květen

48

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Ceník inzerátů ve Zpravodaji 1. Základní cena inzerátů pro celou stranu ve vnitřní části = SFr 460.2. Cena menších plošných inzerátů je úměrná ploše základní ceny pro stranu 3. Plošný barevný inzerát na druhé, třetí a čtvrté stránce obálky (jen v případě dostatku volné plochy) = příplatek 20% 4. Řádková inzerce: každý i započatý řádek = SFr 15.5. Nevýdělečné akce členských spolků „Svazu spolků“ jsou propagovány zdarma Slevy: a) Opakovaný inzerát: 2x až 5x = 10%, b) Opakovaný inzerát: 6x až 11x = 20% Chcete si přivydělat? V případě získaní nového inzerenta Vám administrace Zpravodaje vyplatí odměnu 25 % z fakturované částky za inzerát – po jeho zaplacení. Odměna je jednorázová a nevztahuje se na řádkovou inzerci.

Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně.

Předplatit si Zpravodaj znamená

mít dobrého společníka po celý rok květen

49

máj

zpravodaj

5/ 2014

spravodaj

Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail: [email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků): [email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail: [email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, Fax: +41-(0)56 245 36 22, e-mail: [email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail: [email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

*** V naší věci:

Pozor, pošta nám už nehlásí změny adres! Prosíme Vás proto, abyste na obálce zkontrolovali, zda adresa souhlasí. V případě chybné adresy nebo změny nahlaste správnou adresu do naší administrace – kontakt v tiráži. Administrace Zpravodaje

květen

50

máj