zpravodaj
duben
4 / 2016
0
spravodaj
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Obsah Téma: Návštěva čínského prezidenta v Praze Nemá to obdobu. Praha, hlavné mesto Číny / Jindřich Šídlo Nový začátek, anebo prezidentovo fantazírování? / Jiří Pehe „Tady jsou doma tito pánové“ Koho že to jsme v České republice tak slavnostně vítali? Ze Švýcarska Snom Slovákov o švajčiarskych platoch môže byť onedlho koniec / Lenka Buchláková Z České republiky ČSSD prohrala soud se Zdeňkem Altnerem / Lucie Stuchlíková, Radek Bartoníček Český absurdistan Staré paní ukradli psa. Policie má fotku zloděje, ale nezveřejní ji. Pes je prý moc laciný ... Aktualita Dočkáme se konečně možnosti korespondenční volby v ČR ? Ze zahraničí Pozor, zraněný medvěd! Západ se musí připravit na konflikt s Ruskem / Jiří Sobota Jak chce Kreml destabilizovat Evropu / Jan Martínek Rozhovor V KLDR se lidé rodí mrtví / Magdaléna Slezáková Ze Slovenska Jmenuji se Kotleba, pro koktavé Marian / Miroslav Václavek Jsme na kraji Evropy jako náckové a rasisti / David Daniel Věda Pár námětů kolem lidského mozku… / Miloš Dokulil Vzpomínáme Oldřich „Oleg“ Zábrodský / Petr Stránský Opustili nás Zemřel Karel Kukal Z činnosti spolků Jubilejní 40. Sokolský ples – Baden / Blanka Tauscher Čtení na volnou chvíli Hubertus / Milan Cimburek Optimistický průvodčí / Štěpán Húsek Kultura Zürcher Konzertchors vystoupí s Janáčkovou Glagolskou mší … / Radan Hain Zdraví Vyzbrojte bílé krvinky / Silvie Lauder Vědci v hořčici nečekaně objevili známy jed. Je v ní přirozeně. / Jaroslav Petr Proč se rakovina po vyléčení zase vrací / Petr Kozelka Proč se šíří nesmysly? / Pavel Kasík Zajímavosti Na vině by měly být krátery a metan / Martin Novák Zasmějme se Oznamy a inzerce
duben
1
apríl
2 2 3 4 5 7 7 10 10 11 11 12 12 13 13 14 16 16 19 19 23 26 26 28 28 30 30 31 31 32 32 33 34 34 36 36 37 40 41 44 44 46 46
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Téma: Návštěva čínského prezidenta v Praze Nemá to obdobu. Praha, hlavné mesto Číny To, čo sa v Prahe dialo pred a počas návštevy čínského prezidenta, nemá za 26 rokov obdobu. Od roku 1990 prišli do Prahy štyria americkí prezidenti. Traja ruskí. Mnoho ďalších, vrátane všetkých slovenských, samozrejme. Dokonca aj Madonna, The Rolling Stones a Lionel Messi. A často to bývalo veľkolepé, s mimoriadnymi bezpečnostnými opatreniami, prejavmi povinnej úcty a chaosom v uliciach. To všetko patrí k veci: keby sme chceli mŕtvolný pokoj, mohli sme sa v novembri 1989 pokojne ďalej sústrediť na prácu a neblbnúť v zime na námestiach. Ale aj tak. To, čo sa dialo na začiatku tohto týždňa, nemá za 26 rokov obdobu. Na veľkonočný pondelok pristál na Letisku Václava Havla generálny tajomník Komunistickej strany Číny a prezident Si Ťin-pching. (To je pekná irónia dejín sama o sebe.) A rozbehlo sa úplne neuveriteľné divadlo, na ktorom nás môže tešiť jediná vec: že sa snáď nebude v najbližšej dobe opakovať, aspoň nie v čínskej réžii. Začalo to už pred príchodom panovníka, kedy pražské ulice, kadiaľ mal prechádzať, ozdobili české a čínske vlajky. Iste, pred Buckinghamským palácom to vlani v októbri vyzeralo podobne, len teda Británia nemá s červenými vlajkami v uliciach rovnaké skúsenosti ako Česko. Ale hlavne, nie je známe, že by David Cameron pred návštevou čínskeho prezidenta vystúpil v čínskej televízii ako Miloš Zeman a predniesol, že predchádzajúce vlády príliš podliehali tlaku USA a EÚ, ale že teraz už sme konečne "znovu nezávislá krajina". Áno, vážne. Pravda, niektorí z nás si ešte pamätajú časy, keď sa Zeman chválil tým, že za jeho vlády vstúpilo Česko do NATO a ako v roku 2013 po svojom zvolení slávnostne vyvesil na Hrad vlajku EÚ, ktorá tam za prezidentovania Václava Klausa demonštratívne byť nesmela. Nie je teda úplne isté, že si to pamätá prezident Zeman. Rozhodne si ale nikto z nás nepamätá, aby sa ulicami Prahy potulovali „bojůvky” čínskych „turistov", ktorí bez väčšieho záujmu polície agresívne napádajú každého, kto dáva najavo iný názor, napríklad na Tibet, alebo si na to dokonca v slobodnej krajine prinesie tibetskú vlajku. Toto je Praha roku 2016. Ako hovorí jedna typicky česká, horko ironická múdrosť: Lepšie už bolo. Jindřich Šídlo
duben
2
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Nový začátek, anebo prezidentovo fantazírování? Je těžko pochopitelné, proč prezident Miloš Zeman potřeboval v rozhovoru pro čínskou státní televizi uvést návštěvu čínského prezidenta v České republice mimo jiné slovy, že „je to nový začátek, protože mezi Čínou a bývalou vládou byly velmi špatné vztahy“. Bylo tomu tak prý proto, že „bývalá vláda velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie“. Teď jsme podle Zemana „znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech”. "Není to pravda," reagoval exministr zahraničí Karel Schwarzenberg. "To byla naše vlastní politika, že jsme se stavěli ano za ochranu lidských práv a ano i v Tibetu, ale nikdy žádný nátlak nebyl na nás vyvíjen, nikdy," zdůraznil. Ale ještě větší důvod je, že protestujeme proti přístupu našich papalášů. Takové - promiňte - řiťolezectví -jsem ještě nikdy nezažil, jako teď vidím," prohlásil Schwarzenberg. "Ani Hácha Hitlera tam (do zámku v Lánech) nepozval," dodal. Těžko pochopitelná jsou Zemanova slova proto, že je snad kromě jeho skalních voličů nikdo neocení. Číňané dobře vědí, že vztahy mezi Českou republikou a Čínou nebyly ani za bývalé vlády úplně špatné, jakkoliv je Zeman a současná vláda povýšili na novou úroveň. Dobře také vědí, že bývalá vláda nepodléhala v otázce vztahů s Čínou tlaku USA a EU, protože USA i EU sice uplatňují ve vztazích s Čínou pragmatismus, ale na kritiku porušování lidských práv v Číně jejich politici nikdy nerezignovali. Není tedy vůbec jasné, proč by měli tlačit malou Českou republiku, aby právě ona za ně dělala na poli lidských práv „špinavou práci“. Už proto, že Česko pro USA a velké evropské země není v obchodu s Čínou žádnou konkurencí. Podle Kalouska Zeman slovy o Číně popřel českou zahraniční politiku. Zemanova slova jsou navíc urážlivá vůči USA a EU. Bylo to během jeho vládnutí, když v roce 1999 ČR vstoupila do NATO, v němž hrají prim USA. A byla to jeho vláda, která de facto dokončila rozhovory o přistoupení k EU. Proč Zeman nyní v roli prezidenta, který se navíc označuje za „proevropského“ politika, portrétuje návštěvu čínského prezidenta jako začátek jakési „nezávislosti“ Česka na USA a EU, je nejen záhada, ale i silné zkreslení reálného stavu věcí. Česká vláda, která na rozdíl od prezidenta oficiálně určuje zahraniční a bezpečnostní politiku země, dál zdůrazňuje naše zakotvení v NATO i EU. Což též znamená, že v řadě věcí jsme nezávislí jen do té míry, do jaké to vyplývá ze smluv s NATO a EU. Nacionalisté možná ocení řeči o nezávislosti, ale skutečností je, že bez NATO bychom se nebyli schopni ubránit žádným reálným hrozbám a bez EU by naše ekonomika, kam směřuje 80 procent českého exportu, zkolabovala.
duben
3
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Navíc Číňané by vůbec neuvažovali o tom, že snad udělají Česko jakýmsi evropským centrem pro některé svoje investice, kdybychom nebyli v EU. Proč tedy stavět ekonomickou spolupráci s Čínou a naši „závislost“ na EU proti sobě, jako to dělá Zeman? Český prezident by si také měl uvědomit, že je rozumné v rétorice nepředbíhat reálnému stavu věcí. Největší podíl na zahraničních investicích v ČR mají evropské a americké, nikoliv čínské firmy, a dlouho se na tom nic nezmění. A největším investorem se značkou „čínské“ je Tchajwan, nikoli komunistická Čína. Ani to se ještě dlouho nezmění. Jiří Pehe Autor je politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě. Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Plakát s Havlem a dalajlamou reaguje na čínskou návštěvu
„Tady jsou doma tito pánové“ V pražském parku Velvarská u Evropské ulice na cestě z letiště k Pražskému hradu se objevil billboard s tibetským dalajlamou a bývalým prezidentem Václavem Havlem. Nese nápis: „Tady jsou doma tito pánové“. Billboard v parku umístil Spolek pro výstavbu sochy Václava Havla jako reakci na návštěvu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a vlajkovou a plakátovou výzdobu na pražských ulicích, která návštěvu doprovázela.
duben
4
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Spolku pro výstavbu sochy Havla se nelíbí, že na dobu návštěvy čínského prezidenta byly blokovány větší pražské ulice a náměstí nahlášenými shromážděními podporovatelů Číny. „Jásající davy“ mají podle aktivistů nahradit čínské vlajky lemující Evropskou ulici a billboardy s nápisem: „Vítejte v České republice“ v češtině a čínštině, které se objevily po Praze. Dva dny před návštěvou čínské hlavy státu někdo přes 50 vlajek poškodil barvou. Byly odstraněny k opravě, v den návštěvy se na trasu mezi letištěm a Pražským hradem opět vrátily. Podle předsedy spolku Petra Dauše jsou zabrány nejen veřejná prostranství ale i veškeré plakátovací plochy, proto se rozhodl pro formu mobilního billboardu. Jeho vytvoření a umístění vyšlo asi na 15 000 korun. „Červené velké billboardy, to je prostě taškařice teatrální, kterou tady podle mě už nikdo nechce. Myslím si, že odkaz Václava Havla je potřeba oživit. Prostě pravda a láska každého v duši musí existovat,“ řekl novinářům po umístění billboardu Dauš. Náklady na umístění plakátu podle něj hradil spolek. Zábor pozemku pro umístění mobilního billboardu poskytla organizátorům Praha 6. Ta vyvěsila na své radnici tibetskou vlajku. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (TOP 09) v minulosti umístění čínských vlajek a vítacích billboardů kritizoval. Před čínskou ambasádou také stálo v tichém protestu zhruba 15 aktivistů z Čínou zakázaného hnutí Falun Gong. Tibetský duchovní vůdce dalajlama uprchl v roce 1959 do Indie, když čínští vojáci rozdrtili pokus o povstání v Tibetu. Peking na dalajlamu pohlíží jako na separatistu, byť on sám nyní propaguje ve vztazích s Čínou autonomii, nikoli nezávislost pro Tibet. S Havlem dalajlamu pojilo osobní přátelství, na jeho pozvání několikrát navštívil Prahu. lidovky.cz, čtk
Koho že to jsme v České republice tak slavnostně vítali? Z výroční zprávy Amnesty International: Čína v roce 2015: - 5 pět lidí se v Tibetu upálilo na protest proti represivní politice. Počet obětí upálením stoupl od roku 2009 na 143; - 1200 křížů bylo strženo od roku 2013 v rámci kampaně za demolici kostelů. Mnoho pastorů a vedoucích ,,domácích kostelů” bylo též následně umístěno pod stejnou formu izolovaného zadržení; - praktikující učení Fa-lun-kung byli nadále perzekvováni, svévolně zadržováni, nespravedlivě souzeni a mučeni či čelili jiné formě krutého zacházení; - 15 až 16 hodin byl každý den mučen při výsleších na tvrdé svazovací židli právník Yu Wensheng od října 2014 do ledna 2015 během svého zadržení v centru Daxin;
duben
5
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
- 50 webových stránek s diskusí o současných událostech uzavřela vláda v lednu 2015 v rámci boje proti protiprávním informacím; - zahraniční učebnice budou zakázány, aby se zastavilo šíření „špatných západních hodnot“, prohlásil v lednu 2015 ministr pro vzdělání; - k 7 letům vězení byla v dubnu 2015 odsouzena novinářka Gao Yu za sdílení interního dokumentu KS Číny, namířeného proti svobodě tisku, demokracii a lidským právům; - 9. července byla zadržena právnička Wang Yu a její rodina. S ní bylo vyslýcháno či zadrženo dalších 248 právníků a další aktivisté za lidská práva. Koncem roku bylo stále pohřešováno či ve vazbě 25 osob, včetně předních lidskoprávních obhájců Zhou Shifeng, Sui Muqing, Li Heping a Wang Quanzhang; - v červenci 2015 zemřel tibetský náboženský vůdce komunity Tenzin Deleg, který byl uvězněn za “podporu separatismu” v roce 2002 a odsouzen na doživotí. Policie napadla a zadržela příslušníky jeho rodiny a další, kteří se shromáždili a vyžadovali vydání jeho těla, aby mohlo projít běžnými buddhistickými rituály. Navzdory přání rodiny bylo jeho tělo zpopelněno; - 109 Ujgurů deportovalo v červenci 2015 Thajsko po čínském diplomatickém nátlaku zpět do Číny, kde jim hrozí mučení, nucené zmizení a poprava; - Zhou Jinjuan, 85letá oběť nuceného vystěhování, která požadovala v Pekingu nápravu při návštěvách vládních kanceláří, utrpěla v srpnu 2015 ztrátu zraku na jedno oko poté, co byla zadržena a umístěna v neoficiálním zadržovacím zařízení; - k boji s ,,bandou 14. dalajlámy ” vyzval armádu, policii a soudy politický vůdce Yu Zhengsheng v září 2015 v souvislosti s dokumentem, který vydala čínská vláda. V dokumentu se zavrhuje přístup “střední cesty“, který prosazoval Dalajláma v tibetské otázce; - v listopadu 2015 byli dva prodemokratičtí aktivisté, kterým byl udělen uprchlický status Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a schváleno místo k přesídlení, deportováni zpět do Číny; - Čína nadále ignorovala své závazky proti utlačování vyplývající z mezinárodního práva tak, že deportovala Severokorejce zpět do Severní Koreje, kde jim hrozí zadržení, uvěznění, mučení či další kruté zacházení a nucené práce; - v prosinci 2015 “parlament“ (Všečínské shromáždění lidových zástupců) schválil Protiteroristický zákon, který v podstatě vůbec nechrání ty, kteří pokojně praktikovali svou víru nebo kritizovali politiku vlády, před tím, aby byli pronásledováni na základě obvinění spojených s „terorismem“ nebo „extrémismem“. zdroj: http://www.amnesty.cz/
duben
6
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Ze Švýcarska Snom Slovákov o švajčiarskych platoch môže byť onedlho koniec Za posledné roky sa už viac ako 9-tisíc Slovákov rozhodlo zmeniť trvalý pobyt a presťahovať sa za lepšími pracovnými a životnými podmienkami do Švajčiarska. Lákavé sú pre Slovákov najmä troj- až štvornásobné platy v porovnaní so slovenskými priemernými mzdami. A to aj napriek tomu, že výdavky na bývanie z výplaty výrazne odkrajujú. Rovnako ako mnoho Slovákov uvažujú aj tisícky Európanov, ktorí vo svojich vlastných krajinách v dôsledku krízy za posledné roky nemohli nájsť prácu. Vo Švajčiarsku už žije približne 1,3 milióna občanov EÚ a 300-tisíc pravidelne denne prekračuje hranicu a dochádza za prácou. „Nemáme vysokú mieru nezamestnanosti, ale nie sme nadšení z toho, že nám cudzinci berú prácu,“ začína svoje rozprávanie 35-ročná banková pracovníčka Laurianne, ktorá žije vo švajčiarskom meste Lausanne. Krajina ako celok s viac ako 8 miliónmi obyvateľov má momentálne mieru nezamestnanosti na úrovni 3,4 percenta. V porovnaní s ostatnými európskymi krajinami majú Švajčiari najmenej nezamestnaných. S nájdením práce nemajú problém ani obyvatelia 130tisícového mesta Lausanne. S Laurianne, ktorá sa sem prisťahovala zo Ženevy pred viac ako desiatimi rokmi, sme sa stretli v jednej z tamojších kaviarní neďaleko vlakovej stanice. Je krátko po deviatej hodine a do kaviarne sa hrnú turisti s kuframi. O chvíľu už v podniku niet jedného voľného miesta. „Žijeme aj z turistického ruchu, no najmä Japonci, Číňania a Nemci skôr navštevujú Zürich a Ženevu. Vždy, keď vidím ľudí s kuframi tu v Lausanne, zamýšľam sa, či sem prišli v rámci dovolenky, alebo sa sem rozhodli presťahovať,“ hovorí Laurianne. „Či sme proti migrantom? To by som nepovedala. Nemáme k nim radikálny postoj. My len nechceme, aby sem chodili a brali nám prácu,“ dodala. V referende vyjadrili jasné nie. Švajčiari sa ešte vo februári 2014 v referende jasne vyjadrili, že počet migrantov v krajine chcú obmedziť. Švajčiarska vláda teraz rieši otázku, ako uviesť do súladu výsledky referenda s existujúcimi zmluvami zaručujúcimi slobodu pohybu pre pracovníkov z EÚ v tejto krajine. Miestne médiá sa aj v týchto dňoch do veľkej miery venujú tejto otázke. Mnoho analytikov upozorňuje, že pre Švajčiarsko je EÚ najväčším obchodným partnerom, a preto by jeho snaha obmedziť imigráciu mohla rozhnevať partnerov krajiny a prípadne spôsobiť škody tamojšej ekonomike. Brusel už avizoval, že takéto porušenie platných bilaterálnych dohôd je neprijateľné. Švajčiarsko ako nečlenský štát EÚ by po zavedení kvót mohlo prísť o privilegovaný prístup k vnútornému trh únie. Švajčiarski poslanci však musia do roku 2017 zosúladiť výsledky referenda o kvótach pre imigrantov so zmluvami s EÚ. V opačnom prípade musí Švajčiarsko uzákoniť kvóty pre pracovníkov z únie bez ohľadu na to, či sa podarí dospieť ku kompromisu s EÚ. Odmerané švajčiarske vzťahy
duben
7
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Laurianne nám predstavila svojho kolegu Kevina, ktorý sa prisťahoval do Lausanne z Portugalska. Je jedným z mála kamarátov Laurianne, ktorý pochádza mimo Švajčiarska. „Švajčiari sú veľmi uzavretí, ťažko sa s nimi nadväzujú priateľstvá. Nikdy som necítil diskrimináciu alebo horšie podmienky len preto, že som sa tu nenarodil. Ale je pravda, že mám viac kamarátov medzi cudzincami, ktorí tu žijú, ako medzi tu narodenými Švajčiarmi,“ povedal nám Kevin. Výsledky referenda vníma rozpačito. „Kedysi bolo Švajčiarsko pre mnohé chudobnejšie krajiny takým snom o blahu a prosperite. Vždy som sníval o tom, že sa sem presťahujem a nájdem si tu prácu. Obávam sa, že krajina sa teraz pred svetom uzavrie a už moji krajania šancu na lepší život, ako som mal ja, mať nebudú,“ myslí si Kevin. Laurianne ho však zahriakne s tým, že nie je všetko také ružové, ako opisuje. „Platíme poctivo dane. Platíme veľa za zdravotnú starostlivosť. Vysoké náklady máme aj na stravu a spoločenský život. Máme vysoké nájmy, mnoho mladých ľudí si musí vybrať, či chce bývať s rodičmi a mať takú vymoženosť ako auto, alebo bývať vo svojom a chodiť miestnou dopravou. Nežijeme v takom raji, ako si mnohí myslia. Máme vysoké platy v porovnaní napríklad s Portugalcami, ale keď si odrátate výdavky na služby a tovary, nežijeme si všetci na vysokej nohe,“ skonštatovala Laurianne. Krajina sa však môže pochváliť vysokou životnou úrovňou vďaka tomu, že príjmy z daní idú do kvalitného zdravotníctva, infraštruktúry, školstva. „Vieme, kam idú naše dane. Platíme ich, lebo vidíme výsledky. Dokonca tu vidíte aj málo revízorov v metre. Ľudia totiž nechodia načierno. Jednoducho dodržiavajú pravidlá,“ hovorí Laurianne s tým, že práve cudzinci na takéto pomery nie sú zvyknutí a z ich krajín prichádzajú s „návykmi“, ako pravidlá obchádzať. Cudzincom sa zvyknú pripisovať aj ďalšie neduhy – počnúc nárastom kriminality a končiac zahustenou dopravou. Raj pre prisťahovalcov Odkedy v roku 2002 vstúpila v krajine do platnosti dohoda o voľnom pohybe osôb z roku 1999, prisťahovalo sa do Švajčiarska každý rok v priemere okolo 80-tisíc cudzincov, prevažne z krajín EÚ. Momentálne z osem miliónov občanov Švajčiarska tvoria cudzinci približne 23 percent – je ich okolo 1,8 milióna. Švajčiarsko má po Luxembursku druhý najväčší podiel cudzincov v Európe. Až 60 percent z doterajších imigrantov prišlo do krajiny za prácou. Zatiaľ čo krátko po otvorení švajčiarskych hraníc boli medzi prisťahovalcami najmä Nemci, po finančnej kríze v roku 2008 to boli predovšetkým obyvatelia z krajín strednej a východnej Európy. Cudzinci z EÚ s výborným vzdelaním sú pritom nenahra-diteľní pre švajčiarsky farmaceutický, chemický a biotechnologický priemysel – tvoria až 45 percent zamestnancov. Mnohí z únie tam pracujú aj v oblasti cestovného ruchu. Cudzinci pritom znamenajú prínos pre krajinu helvétskeho kríža aj z iného pohľadu. Zakladajú približne 40 percent z celkového počtu nových firiem. Napríklad v roku 2013 vytvorili 30-tisíc pracovných miest. Imigranti sú pre ekonomiku prínosom aj cez výdavky. Švajčiarska banka Credit Suisse uvádza, že vďaka cudzincom vzrástla súkromná spotreba od roku 2008 o 25 percent. Získať prácu vo Švaj-
duben
8
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
čiarsku sa však za posledné roky pre cudzincov značne skomplikovalo. Aj preto mnohí po pár týždňoch či mesiacoch musia krajinu opustiť. Drogy a sny o veľkom bohatstve Odvrátená stránka prisťahovalectva sú Afričania, ktorých tamojší mafiáni vyžívajú na predaj drog. Títo díleri sa pohybujú v blízkosti vlakových staníc, metra a obchodných centier. Ak tam človek stojí dlhšie ako päť minút, je to pre nich signál, že ho musia osloviť s „ponukou“. To sa stalo aj nám. Prvýkrát, keď sme v nevedomosti čakali pred stanicou vyše 15 minút, k nám pristúpil černoch s tým, že sa chce iba porozprávať. Kevin nám neskôr vysvetlil, že takto si chcú díleri preveriť, či ide o policajtov, alebo o bežných ľudí, ktorým môžu ponúknuť tovar. „Veľa policajtov a agentov chodí v prestrojení na stanicu a hľadajú týchto dílerov. Väčšinou sú to ženy agentky, tie totiž títo muži oslovujú najčastejšie,“ smeje sa Kevin. „Nikdy ich však nezatknú, policajti sa totiž chcú dostať k samotnému bossovi, nie k obyčajným dílerom. Tí sú len prostriedkom na to, ako sa dostať k hlave celého biznisu, doslova idú po tom, aby odsekli chobotnici hlavu,“ vysvetľuje Kevin. Na druhý deň sme mali podobnú skúsenosť opäť. Pri obchode neskoro večer nás doslova obkľúčilo šesť mužov, ktorí nám núkali svoj tovar. „It is good, you have to try this (Je to dobré, musíte to skúsiť),“ hovorili nám. Mnoho prisťahovalcov, ktorí chcú v krajine hojnosti prísť k veľkému bohatstvu, skúša šťastie v tamojších kasínach. Jedno veľmi známe švajčiarske kasíno v meste Montreux je každý večer plné Albáncov. Tí sa snažia na nevedomosti turistov poriadne zarobiť. Aj my sme sa stali v jeden večer ich obeťami. Pri vstupe do kasína si od vás vypýtajú občiansky preukaz, mladší ako 20 rokov sem nesmú. Vnútri je zakázané fotografovať a nahrávať videá. Ak chcete hrať, musíte si kúpiť tiket. Ten vložíte do automatu a hra sa spustí. Išli sme k tým najjednoduchším automatom, kde iba stláčate gombík a čakáte, či vám na obrazovke padnú štyri rovnaké obrázky zvislo alebo vodorovne. Po chvíli k nám pristúpil pán v obleku, s veľmi kultivovaných vystupovaním. Videl, že sa trápime s nastavením automatu. Odporučil nám, aby sme si presadli k vedľajšiemu, pretože ten náš vraj pred chvíľou prestavovali a zrejme sa niečo pokazilo. Boli sme mu veľmi vďační, že nám takto poradil. Ako sme hrali, zrazu nám na hlavu padali mince. Pozreli sme sa hore a na balkóne nad nami stálo okolo 15 Albáncov. Jednému z nich, ktorý sa cez zábradlie viac nahýnal, vypadli mince z vrecka. Kevin za nami po chvíli pribehol a odviedol nás preč. „To ste nemali robiť, nemali ste si sadať práve pod balkón. Ide o Albáncov, ktorí číhajú na to, koľko pokusov ste mali na automate neúspešných. Po 10 až 15 pokusoch, keď prehráte, mnohé automaty automaticky vygenerujú výhru, a na to Albánci čakajú. Vedia, kedy ktorý automat dá výhru, a preto vás pošlú preč a zasadnú zaň oni,“ vysvetlil Kevin. Spomínaný Albánec vyhral po našom odchode do 10 minút vyše 700 frankov (645 eur). Takto strávia celý večer, mnohí sú tam až do rána. Pracovníci kasína s tým nič nerobia, Albánci totiž neporušujú žiadne pravidlá. „Albánci sú v kasínach veľmi známi. Vo Švajčiarsku sa v kasí-
duben
9
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
nach točia veľké peniaze, oni to dobre vedia a vedia aj pekne ľudí oklamať. Cez deň pracujú ako poslíčkovia alebo pracovníci v továrňach. Večer si oblečú saká a idú vyhrávať veľké peniaze. No často predsa aj o veľké peniaze prídu. Je to hra, šťastie je vrtkavé,“ poznamenal Kevin. Dobré jedlo a pitie Turistom sa vo Švajčiarsku najviac páči nádherná príroda, hory, ale aj dobré jedlo a kvalitné víno. Známa pochúťka raclette – teda roztopený syr, ktorým sa polievajú zvyčajne zemiaky v šupke, nesmie chýbať na dobrej party alebo pri posedení priateľov. Väčšinou ku každej večeri si Švajčiari nalejú aj pohár červeného vína. Víno, syry a čokolády sú tradičným vývozným artiklom. Švajčiarsko je pre EÚ štvrtým najdôležitejším obchodným partnerom v rámci exportu aj importu tovarov po Číne, Rusku a USA. Lenka Buchláková
Z České republiky Za spor o Lidový dům má zaplatit advokátovi přes 300 milionů
ČSSD prohrála soud Městský soud v Praze rozhodl letitý spor mezi advokátem Zdeňkem Altnerem a ČSSD. Sociální demokraté mu mají zaplatit za právní služby při sporu o Lidový dům 18 milionů plus penále. To se za 16 let trvání sporu vyšplhalo na 319 milionů. Zdeňka Altnera (na snímku Lukáše Táborského) si ještě v éře Miloše Zemana najali, aby pro ně u soudů vybojoval Lidový dům. Na rozsudek upozornil server Neovlivní.cz, později ho potvrdila mluvčí strany Eva Gregorová. „Rozhodnutí soudu budeme respektovat. Nicméně počkáme na doručení písemného rozsudku a zvážíme dovolání k Nejvyššímu soudu," uvedla. Právník Altner zastupoval ČSSD ve sporu o Lidový dům od roku 1997, smlouvu s ním tehdy podepsal Miloš Zeman. Strana si tehdy nemohla dovolit advokáta zaplatit, proto se s ním dohodla, že ho v případě úspěchu vyplatí podílem ze získaného majetku. Poté, co ČSSD nemovitost získala, zaplatila advokátovi 17 milionů korun, ten měl ale další požadavky. Městský soud v Praze nyní po letech pravomocně rozhodl, že mu strana má vyplatit dalších 18 milionů korun a penále. To se za 16 let trvání sporu vyšplhalo na 300 milionů. Zeman: Bez komentáře
duben
10
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Prezident Zeman dnes dává od starého sporu ruce pryč. "Nepředpokládám, že by to pan prezident nějak komentoval. Je to záležitost mezi ČSSD a panem advokátem," vzkázal přes svého mluvčího Jiřího Ovčáčka. „Je to naprosto neuvěřitelný rozsudek, je to obrovská pálka peněz a další důkaz toho, jak podivně pracují české soudy," reagoval na rozsudek Jiří Paroubek, který byl jedním z předsedů ČSSD v době, kdy běžel soud s Altnerem. Paroubkovi se nelíbí především výše penále, protože je podle něj chyba soudů, že se případ tak dlouho táhl. Někdejší šéf ČSSD však přiznal, že smlouva s advokátem byla špatná a v tomto směru ho samotný rozsudek ve prospěch Altnera nepřekvapil. „Velký podíl má na tom dnešní prezident Miloš Zeman, který by měl přiznat svou odpovědnost, což on neudělá," rýpl si do Zemana. Lucie Stuchlíková, Radek Bartoníček, Aktuálně.cz
Český absurdistan Staré paní ukradli psa. Policie má fotku zloděje, ale nezveřejní ji. Pes je prý moc laciný. O svého yorkshirského teriéra Bena, který jí dělal společnost už patnáct let, před třemi týdny přišla jednaosmdesátiletá maminka Věry Vejdovcové z Prahy-Žižkova. Zloděj ho ukradl, když ho uvázala u prodejny Albert, kam šla nakoupit. Vejdovcová šla krádež psa ihned ohlásit policii a brzy zjistila, že ji zachytila průmyslová kamera zmíněné provozovny. "Na záznamu je dobře viditelný člověk, který si několik dlouhých minut Bena hladí, přitahuje ho k sobě, pak jej strčí pod bundu a odchází," popisuje Vejdovcová, která předpokládala, že díky zveřejnění záznamu či fotografie policie brzy najde pachatele a pes se její mamince vrátí. Přesně čtyři tisíce Jenže přišlo překvapení: Nešlo prý o trestný čin, a fotografii pachatele proto nejde zveřejnit. Policie totiž ukradeného psa ocenila na čtyři tisíce korun. A protože spodní hranice trestného činu krádeže je škoda přes pět tisíc korun, jde pouze o přestupek. "Přitom Benova pořizovací cena byla více jak třikrát vyšší," poukazuje Vejdovcová. Policie si ale za cenou čtyř tisíc korun stála. "S ohledem na to, že se jedná jen o přestupek, není možné to prezentovat jako pátrání v médiích," uvedl mluvčí pražské policie Tomáš Hulan. Nejedná se prý totiž o závažnou trestnou činnost a pachatel by proti policii mohl podat stížnost na ochranu osobních údajů.
duben
11
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
"Jak určili tu hodnotu psa, že je přesně čtyři tisíce?" podivuje se právník Vojtěch Křikava. "Vede to k domněnce, že to přesunuli na přestupek, aby se tím nemuseli zabývat," dodává. Když si paní Vejdovcová opakovaně stěžovala, uvolila se policie, že tedy případ ještě jednou prověří. A nechá udělat znalecký posudek, jakou má pes hodnotu. Je to alibismus Je přitom otázkou, jak takovou hodnotu psa stanovit. Advokát Václav Vlk upozorňuje, že podle nového občanského zákoníku se věci už nemusí posuzovat pouze materiálně. "Ten pes může být brán jako případ zvláštní obliby. A i když nemá vyčíslitelnou cenu, může mít pro tu paní hodnotu třeba padesát tisíc korun," vysvětluje. Podle něj je ale úplně zbytečné zadávat posudek, aby mohlo být vyhlášeno pátrání. Argument policie, že nemohou zveřejnit fotografii pachatele, protože nejde o trestný čin, je podle něj nesmyslný a alibistický. "Vždyť nemusí psát, že hledají pachatele krádeže. Mohou přece napsat, že v souvislosti s touto událostí hledají daného člověka jako svědka a žádají veřejnost o pomoc při zjištění jeho totožnosti. To je pak úplně v pořádku," dodal Vlk. "Dělají si alibi, aby se tím nemuseli zabývat," je přesvědčen. Postupu policie se podivuje i znalec Stanislav Beníšek, kterého policie najala až po stížnostech paní Vejdovcové. "Jak můžou vědět, že to není trestný čin? Vždyť já teprve stanovím hodnotu psa a až poté oni mohou stanovit právní kvalifikaci," říká Beníšek, který prý svůj posudek odevzdá v nejbližších dnech. Nechraňte tak pachatele Podobný případ zažil majitel prodejny elektrokol Ekolo.cz Jakub Dittrich. V listopadu 2011 v jeho prodejně v pražských Holešovicích ukradl zloděj elektrokolo v hodnotě třicet tisíc korun. I jeho zachytila bezpečnostní kamera a majitel obchodu dal jeho fotografii i s kradeným kolem na Facebook. Snímek v krátké době nasdílela více než tisícovka lidí; díky nim poté prodavači ukradené kolo našli v nedalekém bazaru a zloděje následně zadržela policie. Jenže Dittrich současně dostal pokutu pět tisíc korun od Úřadu pro ochranu osobních údajů. Zveřejněním fotografie totiž neoprávněně zasáhl do jeho soukromí. Dittrich ale s pokutou nesouhlasil, obrátil se na Nejvyšší správní soud a ten mu loni v květnu dal za pravdu. Podle něj není možné chránit pachatele více než oběti trestných činů.
Aktualita Dočkáme se konečně možnosti korespondenční volby v ČR? Do redakce Zpravodaje nám napsala asistentka poslance Ženíška a zahraniční tajemnice TOP 09 Miriam Faltová:
duben
12
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Marek Ženíšek, 1. místopředseda TOP 09, navrhl zavedení korespondenční volby, tedy hlasování dopisem, které má zavedeno většina evropských zemí. Návrh řeší volby ze zahraničí a zároveň otevírá možnost jít k volbám pro studenty, kteří jsou mimo domov například v rámci programu Erasmus. Problematika zasahuje minimálně 300 000 Čechů, kteří jsou v zahraničí a pro které je dnešní systém volby komplikovaný, i všechny, kteří jsou v době voleb na dovolené. Zavedení principu distanční volby zároveň otevírá cestu k volbám na internetu. Veškeré informace o návrhu najdete na této stránce: http://www.top09.cz/korespondencni-volba Vláda zaujala k návrhu neutrální stanovisko a pokud by se mělo volit v zahraničí v dalších volbách v roce 2017, máme nejvyšší čas, aby se návrh vůbec dostal na plénum našeho parlamentu. Návrh můžete podpořit i díky petici na adrese: https://my.top09.cz/podpisove-akce/detail/21 (Pozn.red.: tyto i další odkazy najdete jako obvykle na webu Svazu)
Ze zahraničí Západ se musí připravit na konflikt s Ruskem
Pozor, zraněný medvěd! Donedávna šel z Ruska strach, protože se zdálo, že je silnější a silnější. Moskva si během vládnutí Vladimira Putina v roce 2008 vyšlápla na vzpurnou Gruzii a část země okupuje dodnes. Potom si ruský režim nenechal líbit prodemokratické povstání na Majdanu a část Ukrajiny okupuje dodnes. Naposledy si Moskva vzala do hlavy, že si válku v Sýrii rozhodne po svém a z bombardovaného Aleppa právě prchají desítky tisíc dalších uprchlíků směrem k tureckým hranicím. Celou tu dobu se Rusko topilo v penězích z ropy, jeho finanční rezervy s výjimkou krátkého období hospodářské krize utěšeně stoupaly, země modernizovala armádu a pilovala nové vojenské strategie. V posledních měsících se však karta obrátila a Rusko výrazně zesláblo. Nejdříve přišly ekonomické sankce Západu jako trest za odtržení Krymu a obsazení dalších částí Ukrajiny, skutečnou ránu ale ruské ekonomice zasadil propad cen ropy, jež od června 2014 klesly o 70 procent. Peníze z prodeje ropy přitom představují více než 50 procent ruského státního rozpočtu. Rubl ztratil během krátké doby polovinu své hodnoty, ruská ekonomika se propadla do recese, inflace přesahuje 16 procent a reálné příjmy prudce klesají. Ruský ministr financí Anton Siluanov již vloni prohlásil, že ruský rezervní fond, s jehož pomocí je vláda schopna vyrovnávat propad, bude vyčerpán do konce roku 2016. I současný deficitní rozpočet počítal s cenou ropy minimálně 50 dolarů za barel, realita je zhruba o 20 dolarů nižší. Důsledky se předpovídají obtížně, nicméně není to tak dávno, kdy byla Moskva v podobné situaci. Když se hroutily ceny ropy v osmdesátých letech, byla centrem sovětské říše a k moci
duben
13
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
vystoupal relativně racionální Michail Gorbačov. Komunistický režim ekonomickou krizi ani mírné demokratické reformy neustál a Sovětský svaz se rozpadl. Gorbačovovi můžeme být vděčni za to, že se všechno odehrálo poměrně klidně, zároveň však víme, že nynější ruský prezident Putin si z příběhu odnesl výrazně jiné emoce než vděk. Gorbačov je dnes v Rusku vnímán jako zrádce a rozpad impéria považuje Putin za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Lze tedy předpokládat, že na prekérní ekonomickou situaci bude Putin reagovat úplně jinak než Gorbačov. Ruska se tedy nyní musíme obávat ne pro jeho sílu, ale pro jeho vnitřní slabost. Nedemokratický režim musí v ekonomickém marasmu nasměrovat hněv lidí k nějakému nepříteli dříve, než se jeho terčem stane on sám. Nacionalismus probuzený zahraniční válkou je osvědčeným nástrojem a i Putin si jeho fungování dobře ověřil – během intervence na Krym vyšplhala jeho popularita k 90 procentům. Příležitostí k rozpoutání ozbrojené krize je přitom více než dost. Zástupná válka v Sýrii kulminuje v bojích okolo nejdůležitějšího syrského města Aleppo a zejména napětí mezi Ruskem a Tureckem dosahuje maximálních hodnot. Turci, jinak naši spojenci v NATO s právem požádat v případě ohrožení o aktivaci článku 5 zajišťujícího kolektivní obranu, již jednu ruskou stíhačku sestřelili a jsou dále provokováni narušováním svého vzdušného prostoru. K podobným provokacím ale dochází i v jiných oblastech, se stále agresivnějšími průniky ruských letadel a lodí se potýkají Velká Británie i Skandinávie. Skutečnou slabinou NATO a místem, kde může Putin použít jeden ze svých sofistikovaných válečných scénářů, jsou však pobaltské státy se svými ruskými menšinami. Napětí stoupá v situaci, kdy Evropa působí obzvlášť slabým dojmem, především kvůli uprchlické krizi. A na její řešení má zase vliv pokračující válka v Sýrii. Nervózní Putinův režim může zažehnout konflikt kdekoli, Západ ale musí v nadcházejících měsících rozhodně počítat i s možností, že se tak může stát na jeho území. Při hledání řešení přitom musíme mít na paměti, že o nás samotné nejde – nelegitimní režim se hroutí dovnitř a hledá si záminku pro svou další existenci. V takové situaci by bylo chybou jakékoli ustupování a snaha „neprovokovat“. Západ by naopak udělal dobře, kdyby se na konflikt s Ruskem začal otevřeně připravovat a dal Moskvě jasně najevo, že se případného střetu nebojí. Ztrojnásobení amerických výdajů na obranu střední a východní Evropy je dobrým krokem, podobným způsobem by ale měly přispět také evropské vlády. Uprchlická krize, která je dnes s Ruskem kvůli jeho zásadní roli v syrském konfliktu těsně spojena, také Evropě ukazuje, že pokud chce nadále fungovat jako silný blok provázaných států, musí se přeměnit ve vojenskou mocnost, jejíž váha odpovídá její velikosti. Jiří Sobota, Respekt
Jak chce Kreml destabilizovat Evropu duben
14
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Německá informační služba BND (Bundesnachrichtendienst) získala tajný dokument, který obsahuje seznam zemí, seřazených podle toho, jak lehce jdou destabilizovat jejich vlády. Ten vytvořily ruské tajné služby. To, co věděli experti již dlouho, je nyní jasné: Putin vede proti Evropě válku. Boris Reitschuster, německý expert na Rusko, v rozhovoru pro Huffington Post říká, že se ruský prezident snaží hybridním vedením války zcela cíleně destabilizovat Německo. Již v půlce února informoval místopředseda německé informační služby BND Guido Müller a šéf Spolkového úřadu pro ochranu ústavy Hans-Georg Maaßen členy Parlamentního kontrolního výboru (PKGr) Spolkového sněmu o pokusech Ruska se pomocí propagandy vměšovat do německé politiky. Ke stejnému zjištění dospěla i německá Bild-Zeitung. Ve stejný den byl zveřejněn další detail, který všechny dosavadní obavy ještě upřesňuje: z nejnovějších poznatků německých bezpečnostních služeb lze vyvodit, že Putin vyvinul ještě daleko promyšlenější a zrádnější systém, než se dosud předpokládalo. Vydavatel deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung Berthold Kohler v této souvislosti uvádí, že právě baltské země, Poláci, Češi a Maďaři přece nemohou ohrožení z východu přehlédnout. A ptá se, zda opravdu zapomněli, jak hodně jejich svoboda a bezpečnost závisí na solidaritě a věrnosti jejich partnerů. Ze seznamu je patrné, že Putin má přesný plán, pomocí kterého chce destabilizovat Evropu. Jeho strategií je, začít v těch zemích, které je podle odhadů tajných služeb nejjednodušší uvrhnout do chaosu. Dle informací BND vznikl seznam zhruba před rokem, Německo se nachází na prostředních pozicích. To ale neznamená, že by nebylo v hledáčku Ruska – naopak: podle poznatků bezpečnostních složek se množí důkazy, že mu v souvislosti s eskalací v důsledku uprchlické krize Německo připadá snadněji zranitelné, díky čemuž zvýšilo své aktivity na jeho území. Aféra kolem údajně znásilněné 13leté rusko-německé dívce uprchlíky z počátku tohoto roku je podle názoru bezpečnostních kruhů pouze nejviditelnějším příkladem těchto aktivit. Tento smyšlený případ vedl na základě rozsáhlých informací ruských státních médií v několika městech k demonstracím občanů ruského původu a k zvýšení napětí mezi Berlínem a Moskvou. To potvrdil i Boris Reitschuster pro deník Huffington Post. „Ruská média zprostředkovávají zcela zkreslený pohled na Německo,“ prohlásil expert před několika dny. „Pokud bychom ruské propagandě uvěřili, stálo by Německo těsně před kolapsem.“ Frankfurter Allgemeine Zeitung dále uvádí, že bývalý spolupracovník americké zahraniční rozvědky NSA Edward Snowden je využíván ruskou propagandou k boji proti Západu. Poté, co odcizil velké množství tajných podkladů, utekl přes Hongkong do Moskvy, kde je od r. 2013 v azylu. Předseda vyšetřovací komise k případu NSA ve Spolkovém sněmu, poslanec CDU Patrick Sensburg, říká: „Snowden se rozhodl odcestovat do Ruska. Tím zaujmul jasné stanovisko v propagandistické válce Moskvy se Západem.“ A dodává, že „Snowden smí dělat jen to, co mu ruské vedené dovolí.“ Poslanec CDU považuje za možné, že byl Snowden spolupracovníky ruské roz-
duben
15
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
vědky kontaktován již v roce 2007, kdy pracoval pro CIA v Ženevě. V německých bezpečnostních kruzích se již delší dobu považuje za jisté, že je Snowden ruskou tajnou službou veden jako její spolupracovník. Jan Martínek, svobodneforum.cz
Rozhovor V KLDR se lidé rodí mrtví Je to absolutní katastrofa, říká slavný ruský režisér Když chtěl Vitalij Manskij v KLDR natočit dokument, hrozilo, že se stane bezmocnou hříčkou totalitní propagandy. Jenže oceňovaný režisér se severokorejskému diktátu navzdory obrovskému strachu vzepřel. Zrodil se unikátní a děsivý film - a neméně otřesné poznatky, jež si Manskij z KLDR odvezl. „Severokorejci se rodí mrtví – žijí, ale život nemají, protože tam člověku nepatří vůbec nic, ani on sám sobě,“ říká autor snímku V paprscích slunce v rozhovoru pro Lidovky.cz. Malá Severokorejka Zin-mi se chystá uvázat si kolem krku rudý šátek jako nová členka Kimirsenského socialistického svazu mládeže - a spolu s tím se připravuje také na pompézní oslavy Dne slunce neboli výročí narozenin zakladatele a „Věčného vůdce“ KLDR. Slavný ruský dokumentarista Vitalij Manskij dostává od severokorejské vlády výjimečné povolení natočit o Zinmi a její rodině dokument. Slavný ruský režisér ukrajinského původu. Absolvent moskevské filmové akademie natočil na tři desítky úspěšných filmů, jež ve světě posbíraly řadu prestižních ocenění. V posledních letech na sebe upozornil pozoruhodným dokumentárním snímkem Roura (2013) a nejnovějším počinem V paprscích slunce (2015), který v Praze představil jako host festivalu Jeden svět. Otěže natáčení svírá pevně v rukou severokorejská propaganda, která Manského nutí neuhnout ani o krok od předem připraveného scénáře - nic nesmí narušit obrázek šťastného života severokorejského lidu v „nejlepší zemi na světě“. Skutečným režisérem přesto zůstává Manskij: navzdory extrémnímu riziku nechává běžet kameru i ve chvílích, kdy se direktivně zapojují pilní budovatelé severokorejské mytologie. Ideologie se tak střídá se záběry, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Vznikl zcela jiný dokument, než po kterém severokorejský režim toužil: unikátní anatomie totalitní potěmkiády, která už desítky let trýzní statisíce svých obětí. Snímek V paprscích slunce se českému publiku představuje v rámci festivalu o lidských právech Jeden svět; 14. dubna pak u nás vstupuje do oficiální distribuce. Zde rozhovor s režisérem: Severní Korea se libovůli zahraničních kamer brání. To, co může cizinec fotit či točit, podléhá přísné režii režimu. Nejsou to pro dokumentaristu smrtící podmínky?
duben
16
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Na vaši otázku by se mi odpovídalo mnohem lépe, kdybych natáčel na dně oceánu, v kosmu, vězení nebo dokonce ve válce. Ve všech těchto situacích existují jisté zákonitosti, kterým se můžete přizpůsobit. V Severní Koreji však žádná pravidla neplatí. Každé natáčení v této zemi vyžaduje unikátní způsob realizace a je docela dobře možné, že nějaký turista, který by propašoval malou, na součástky rozebranou kameru, by toho natočil víc, než jsme mohli my. Nás totiž kontrolovali ještě desetkrát víc než jiné delegace – právě proto, že jsme byli filmaři. Byli jsme pod nepřetržitým a přísným dohledem tajných služeb a nemohli jsme ani vyjít z hotelu, natož se svobodně rozhodnout co, kde a kdy budeme točit. Zároveň si myslím, že podruhé už tam nikdo film jako my nenatočí - obávám se, že severokorejská strana z našeho případu vyvodila důsledky a nic podobného už nikomu dalšímu nepovolí. Co jste měl v plánu, když jste do KLDR odjížděl? Jaký film jste původně chtěl natočit? Rozhodně ne takový, jaký jsme nakonec udělali. Mé plány se neustále měnily ve střetu s tamní realitou. Chtěl jsem zachytit jak oficiální obraz, který o sobě ta země vytváří, tak její skutečný život. Tedy dvě roviny: mýtus a realitu. Několik sekvencí vytváření mýtu se mi opravdu zaznamenat podařilo. Ale realitu? Čím déle jsem tam byl, tím větší jsem měl strach, že tam vlastně žádný normální život neexistuje a snažit se ho zachytit je jako honit se za mýtickým svatým grálem. Říká se, že je těžké hledat černou kočku v temné místnosti - zejména pokud tam není. Nicméně hrdinkou vašeho filmu je reálná rodina: malé děvče, matka a otec. Nebo snad ne? Především bych se pozastavil u toho pojmu „reálná rodina“. Ano, vidíme ženu,muže, dítě, jenomže za pojmem rodina je přece řada dalších věcí než čistě jen tato buňka. Víte, já vlastně nevím, zda to byla skutečná rodina. Nevím ani, jestli doopravdy žijí společně. Už jen ten jejich byt... Abych nepředbíhal: při první návštěvě Severní Koreje, kdy jsem přijel na obhlídky, jsem hledal hrdinku svého filmu. Řekli mi, že si můžu vybrat během desetiminutové schůzky v ředitelně, ani o vteřinu déle, nikdo prý nemá ani o sekundu více času. Přivedli tam pět holčiček, každé z nich jsem se stihl zeptat jen na dvě věci. Zin-mi na otázku, kde žije, odpověděla, že bydlí s rodiči a prarodiči v malém bytě u nádraží, že tatínek je novinář a maminka kantýnská. Něčím mě to zaujalo, a tak jsem si vybral ji. A pak jsem pořád, několik hodin denně, zkoušel přemluvit svůj doprovod, abych Zin-minu rodinu mohl navštívit. Kategoricky odmítali: Nelze! Až teprve v den odjezdu jsem byl pozván na večeři k jednomu vysoce postavenému úředníkovi, velkému zvířeti, a ten mi velice pozdě, už kolem jedenácté večer, slavnostně oznámil, že pro mě má dárek. Čekal jsem, že dostanu nějaký suvenýr, třeba knihu sepsanou některým z ideologických vůdců, album fotografií, zkrátka ty klasické, očekávatelné věci. Ovšem k mému překvapení tlesklo „zvíře“ rukama a z vedlejší místnosti přivedli tu rodinu. Tatínka, maminku i holčičku. A já pochopil, že oni celou dobu čekali ve vedlejší místnosti na moment, až ten úředník tleskne; a abych pravdu řekl, byl jsem tak konsternován tím, že někdo takto zachází s lidskými bytostmi, že jsem se na žádnou konverzaci nezmohl. A ten byt, který jste zmínil?
duben
17
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Když jsem tam přijel podruhé, tentokrát už na natáčení, najednou jsem zjistil, že rodina nebydlí v malém bytečku u nádraží, ale v ukázkové, moderní novostavbě s přímým výhledem na Památník idejí čučche. A že tatínek už není novinář, ale hlavní inženýr v továrně, a maminka už není kantýnská, ale pracovnice vzorového mlékárenského podniku. Ovšem to už všechno divák uvidí v tom mém filmu, ten přesně o tom vypráví. Byl tohle ten moment, kdy jste se rozhodl, že se diktátu Severokorejců vzbouříte a nebudete točit podle scénáře, do kterého vás nutili? Přiznávám, že první natáčecí dny jsem upadl do naprosté bezradnosti a deprese; uvědomoval jsem si, že točím absolutní nesmysl. Uvedu vám příklad. Chtěli jsme natočit scénu, jak slunce vychází za Památníkem idejí čučche, kolem kterého vždycky jezdili lidé na kolech s vozíky. Zdálo se mi to fotogenické, ale jakmile jsem postavil kameru, ti lidé zmizeli. Slunce vychází, památník stojí, ale cyklisté nikde. Vyhlížel jsem, jestli přece jen někdo nepřijede, a najednou jsem si všiml, že za rohem příslušníci nejspíš bezpečnostních složek celé nábřeží uzavřeli a lidi dál nepouštějí. Kdybych to věděl předtím, než jsme začali točit, samozřejmě tu scénu postavím tak, aby s tím počítala a zachytila právě to, jak cestu uzavírají. Teprve když mi toto došlo, našel jsem to řešení, které vidíte v mém filmu. Nechával jste běžet kameru i ve chvílích, kdy jste to měl zakázáno. Nebál jste se, že tím celé natáčení pohřbíte? Nebo ještě hůř: důsledků pro svoji bezpečnost? Nebudu říkat, že to nebylo napínavé. Strach, že nás odhalí, jsme měli pořád. V našem hotelu byla zvláštní místnost, kam jsme každý večer museli odevzdávat veškerý materiál, který jsme ten den natočili, a Severokorejci pak zničili ty záběry, které měli za závadné. Našli jsme technický trik, jak část toho materiálu ukrýt, ale strašně jsme se báli, že nás prohledají. V cizí zemi to jen tak neukryjete, všechno musíte mít neustále při sobě, a kdyby nás zkontrolovali, objevili by všechno. A v takovém případě... Teď tam soudí Američana, kterému hrozí vysoký trest jen kvůli ukradenému plakátu s vůdcem. To, co jsme dělali my, bylo mnohem horší. Kdyby nás odhalili, neumím si představit, jaký postih by nám hrozil. Nejspíš by nás rovnou popravili. Otázka, jak jste ten materiál propašoval přes hranice, je asi zbytečná, ale přesto ji položím. Ano. Nezlobte se, ale o tom vám skutečně víc říci nemohu. Říkal jste, že se vám nepovedlo zachytit skutečný život, ale já mám pocit, že ve filmu přesto probleskuje – například ve scéně, kde Zin-mi mluví o svém vstupu do svazu mládeže, načež se rozpláče. Natáčení skončilo, máte zprávy o tom, jak se vaší hrdince daří? Nebojíte se o ni? Nemyslím si, že Zin-mi něco hrozí – samozřejmě kromě životu v Severní Koreji, který je sám o sobě hrozivý. V paprscích slunce běží na celé řadě světových festivalů a oni to dobře vědí, stejně jako to, že svět se o osud Zin-mi zajímá, takže potřebují ukázat, že se jí nic nestalo. Druhý argument je, že ta rodina se ničeho nedopustila; ve filmu nejednali z vlastní vůle, pouze do písmene plnili rozkazy. A konečně, což je mimochodem dost zajímavé: po uvedení snímku nás Severoko-
duben
18
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
rejci bombardovali protestními nótami, ale pak se situace změnila a jejich tón pozoruhodně zvlídněl. Dostal jsem od nich tři dopisy, ve kterých se ke mně velmi přátelsky obracejí a nejrůznějšími způsoby mě lákají na návštěvu KLDR, údajně na nějaké důležité jednání. A všechny ty dopisy končí tím, že Zin-mi se po mně strašně stýská. Měl jste vzácnou možnost nejen strávit v KLDR řadu dní, ale také proniknout do nitra jejího manipulativního systému. Napadá vás nějaké slovo, které by vaši mimořádnou zkušenost vystihlo? (Dlouze přemýšlí.) Jedním slovem to asi popsat nelze. Snad že... člověk tam vidí důsledek totální nesvobody. My si žijeme v našem svobodném světě a někdy mám pocit, že si svých svobod nevážíme a lehce se jich vzdáváme - nejspíš máme pocit, že nám je nemohou vzít všechny, že nám vždycky něco zůstane. V KLDR jsem viděl, kam může tahle cesta vést. Viděl jsem, jak vypadá, když člověka připraví o úplně všechno, včetně vlastního života. V Severní Koreji se lidé rodí mrtví – žijí, ale život nemají, protože tam člověku nepatří vůbec nic, ani on sám sobě. Něco takového je... absolutní katastrofa. Takže jestli po mně chcete jedno jediné slovo, tady je: katastrofa. Magdalena Slezáková, LN
Ze Slovenska Jmenuji se Kotleba, pro koktavé Marian Je více než sedmdesát let od konce druhé světové války a mohlo by se zdát, že všechno, co onen konflikt přinesl, všechno strádání, miliony mrtvých a nezměrná hoře nemůžeme nijak napravit. Ale, že nám, kteří žijeme, bude tím, co nám bude značit cestu, že tudy ne, kdyby se někdo nedej bože pokusil o opakování. Zmýlil by se takový člověk a hořce by splakal nad výdělkem ten, který by si to pomyslel. Alespoň v našich zeměpisných končinách. V končinách, které lze popsat jakožto visegrádské, což je taková bezvýznamná truc EU neúspěšných zemí spojených osudem bývalých gubernií Sovětského svazu, které stále hledají svoji identitu.
duben
19
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
„Kotlebova předvolební rétorika byla směsí frustrace a protestního étosu, na který slyšeli i lidé, kteří mají k otevřenému anticigánismu odpor. Kotleba využil starý "dobrý" model boje za práva slušných lidí, kteří se bojí ohrožující jinakosti.“ (Petr Fischer, HN) Proč tomu tak činí, to opravdu nevím. Já bych prostě přeložil z němčiny zákony a principy existence Spolkové republiky Německo a nechal bych naši zemi řídit evropskými úředníky minimálně
po dobu čtyřiceti let, což je doba, kterou Mojžíš vedl Židy z otroctví (dokud nevymřeli Židé narození v otroctví – v našem případě komunistická nomenklatura a zlodějská věrchuška) tak, aby domorodí kleptokraté nemohli po onu dobu odklánět, přeposílat, či tunelovat veřejné peníze na malou domů a dokud by nedošlo ke generační výměně. Zároveň by naše země musela být podrobena důsledné denacifikaci a dekomunizaci, což jedno jest a civilní obyvatelstvo by muselo do posledního obyvatele alespoň jednou navštívit komunistické pracovní tábory stejně jako pováleční Němci ty nacistické. Ale učiňme konec snům o normálním stavu věcí a vraťme se do špinavé, šedé a umolousané reality, rozbředlé do nekonečných afér, rozkrádání, korupce, nevymahatelnosti práva a arogance jak z mocenských míst nejvyšších tak z těch nejnižších, neboť to je bohužel obraz naší země a jejího stavu, ve kterém nejsou na nic peníze, nic nejde, nic nefunguje a jehož obyvatelé se utápějí jak ve pseudotématech, jimiž jsou masy odvraceny od důležitého, stejně jako je odváděna jejich pozornost na rasové a národnostní menšiny, přičemž se pak drtivá většina spolehlivě hodlá pozabíjet mezi sebou, zatímco se vyvolení pakují. K tomu stačí přidat zcela rozvrácené školství, které produkuje historické analfabety a máme tady slovenskou generaci středoškolsky a vysokoškolsky vzdělané generace, která volí nacisty a ani o
duben
20
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
tom neví. Jak by taky mohla, když nacionalismus, kterým zloději vládnou, nedovolí odhalit kořeny zla, jehož popis dokonale naplňuje například tchán pana exprezidenta. Samozřejmě, že ani u nás tomu není jinak. Našich průměrných třináct komunistických procent svědčí o tom, že jsme na tom ještě hůře než na Slovensku, ale nicméně bych se ve svém článku přesto dnes rád věnoval volebnímu úspěchu slovenských neonacistů, neboť je to v civilizovaném světě věc zcela nevídaná. A to s přesahem až do našich končin, což je vlastně příčinou mých slov. Pan Kotleba, který se zcela nepokrytě hlásí k odkazu Slovenského štátu, tedy onoho válečného státního útvaru není fašistou, jak se ráčil zmínit pan Zeman, protože je nacista. A to proto, že italský fašismus nebyl antisemitský. Přičemž jak zločinecký režim nacistického Německa tak i Slovenska antisemitské byly. A to zcela oficiálně. Slovensko přitom ještě mnohem více, neboť jestliže oficiální německá ideologie byla ze značné části produktem umělým a propagandistickým, nemajícím širokou veřejnou podporu, pak antisemitismus slovenský byl vpravdě lidový, tedy celospolečenský a tudíž zcela autentický a upřímný. A jelikož slovenská armáda byla nerozlučný spojenec Deutsche Wehrmacht, s níž 1.9.1939 zahájila jako agresor druhou světovou válku a jejíž jednotky spáchaly mnohačetné válečné zločiny na civilním obyvatelstvu v Sovětském svazu, nelze se divit, že mnoho slovenských příslušníků sloužilo i v protipartyzánských komandech zbraní SS, které operovaly i na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Jedním z těchto komand nezadajících si pokud o brutalitu jde ani s těmi nejbezohlednějšími jednotkami SS, bylo slovenské SSJagdeinsatz Slowakei Einheit Josef. Tedy dnešní kotlebovci, kteří se hrdě hlásí jako následovníci slovenského nacistického státu, jemuž tato jednotka sloužila při potírání ozbrojeného odporu. Tyto jednotky byly v samotném závěru války nasazeny proti českému obyvatelstvu na Moravě a spáchaly ty nejobludnější zločiny v Ploštině, Vařákových pasekách, Zákřově nebo v Juřičkově
duben
21
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
mlýně, kdy byly tyto osady vyhlazeny, její obyvatelé od malých dětí po staré lidi vyvražděni, či upáleni zaživa a které za sebou zanechaly dodnes nezhojenou spoušť a mnohé hroby. Po válce byly tyto zločiny proti lidskosti přičítány pouze německým jednotkám SS a rovněž bylo zamlčováno, že jejich velitel SS-Oberscharführer Kurt Tutter, byl stejně jako lidický vrah Max Rostock po válce naverbován jako agent StB a byl vládnoucím komunistickým režimem vyslán za hranice, aby mu tam sloužil. Přičemž po změně režimu v roce 1989 nebyli potrestáni ani žijící příslušníci komunistické justice, kteří tohoto nacistického zločince, vraha českých občanů, v rozporu i s tehdy platnými zákony nestíhali a neposlali na šibenici, kam po právu patřil. Ale i tak tento nepopiratelný válečný zločin Slovenského štátu byl a je obecně dosud připisován jen jednotkám německým. V souladu s všeobecnou a všudypřítomnou lží, na jejíž existenci jsme si již natolik zvykli, že mnozí i u nás vítají fýrera Kotlebu coby zákonodárce. Což je totéž, jako oslavovat Heydricha, či Himmlera. Přičemž to ovšem probůh nemyslím tak, abychom snad měli lidově počít nenávidět Slováky, tak jako prý máme nenávidět Němce. Ale úplně naopak. Abychom vůbec byli schopni spatřit dobré a zlé. A to sami. Nikoliv tak, abychom pohlíželi na svět jak nám ještě ukazují. Osobně se domnívám, že jakkoli je to ze značné části způsobeno i tím, že slovenský ministerský předseda klesl na úroveň propagandisty z dob Slovenského štátu a počal vést předvolební kampf proti imaginárním uprchlíkům, čímž vlastně vypustil nacistického džina z láhve, pak Kotleba trefoval více do černého a to doslova. Neboť přece jenom, slovenský Rom, je bližší košile než jakýsi uprchlík, kterého nikdo nikdy neviděl a ani neuvidí. A tak na konci tohoto článku je strašně hořká pachuť spáleniny, zabíjení nevinných a návrat téhož, což je děsivé, strašlivé a hrůzné zjištění. A jestli se ptáte proč uvádím článek vtipem na pana vůdce? To proto, že se to ještě smí. A dokonce se smí ještě i koktat. Nanastráž Kokotleba… Miroslav Václavek, blog idnes.cz
duben
22
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Na snímcích postupně: 1. Rok 20013, Marián Kotleba v gardistické uniformě jako šéf tzv. „Slovenské pospolitosti“, která byla později zrušena. 2. Policie tvrdě zasahuje a zatýká Kotlebu pro opakované porušování zákona. 3. Šok! Kotleba zvolen za župana (hejtmana) Banskobystrického saposprávního kraje. 4. Bilboard, který mnoho prozrazuje. 5. Kotleba již jako šéf „Ľudovej strany Naše Slovensko“ byl zvolen do parlamentu a skládá poslanecký slib na Ústavu SR, kterou tak často demonstrativně ignoroval.
Radim Jančura: Jsme na kraji Evropy jako náckové a rasisti
Setkání s nacionalismem na Slovensku, kde podniká, není pro Radima Jančuru a jeho firmu žádnou novinkou, nepovažuje ale takové projevy ze příliš nebezpečné. Za největší problém Evropské unie Jančura pokládá nefunkčnost Evropské komise. Obavy z rozpadu EU ale nemá a věří, že Evropa ustojí i migrační krizi. Šéf Slovenské národní strany Danko řekl na adresu vaší firmy, že „nesnáší žluté vlaky, protože nejsou slovenské“. Setkal jste se už v podnikání s takovým projevem nacionalismu? Na Slovensku mnohokrát, například v boji o linku Bratislava – Nitra primátor Nitry řekl, že tam nemáme „čo hľadať“ a ať se vrátíme do Čech. Spousta slovenských politiků si myslí, že nepřátelstvím k cizincům získají přízeň voličů. Na druhou stranu Slovenská národní strana v minulosti živila mnohem nebezpečnější nacionalismus, a to protimaďarský. U nás se uplatňuje spíš protimuslimský nacionalismus, který podle mě není tak nebezpečný jako protimaďarský na Slovensku, nejhorší totiž je, když nacionalismus míří proti občanům vlastní země. Vy jste Andreji Dankovi vzkázal, že „by měl usilovat o to, aby Slovensko vystoupilo z Evropské unie a připojilo se k Rusku“. Mnozí lidé ale takovou představu neberou jako vtip a o odchodu z Evropské unie se debatuje velmi vážně… I kdyby se Evropská unie rozpadla, pořád tady zůstanou evropské principy, jako je volná soutěž a podobně, a nehrozil by návrat k centrálnímu řízení hospodářství, jako to funguje v Rusku, kde pokud se nedomluvíte s Putinem, nic není. Slovensko tak trochu funguje také – jen to tam vypadá tak, že pokud se nedomluvíte s lokálním politikem, začne vám házet klacky pod nohy a nepomohou vám ani soudy. To se může změnit jen změnou politické garnitury. Pravice je pro Slovensko zvlášť důležitá, protože během své krátké vlády stačila nastavit řadu dobrých protikorupčních zákonů. Andreji Babišovi a Bohuslavu Sobotkovi se podařil prosadit registr smluv po dvou letech, zato když na Slovensku vládla Iveta Radičová, trvalo to dva týdny. Kdybych se na Slovensku dnes stal premiérem, řešil bych hlavní problém, který je v tom, že je to velice „nízkonákladová“ země – ne ale v pozitivním smyslu. Na Slovensku vidíte ve školách, na úřadech a v nemocnicích, že se tam dvacet let nic nezměnilo, a nejde ale jen o vzhled budov, ale i o platy lidí, kteří tam pracují. To je sice pro Česko dobré, protože Slovensko slouží jako jakási zásobárna kvalifikovaných lidí, kteří nemají problém pracovat u nás a posilují naši ekonomiku. Pro Slovensko je to ale zdrcující. Jediný způsob, jak získat prostředky, je začít měnit zákony o zadávání veřejných zakázek a omezit korupci. Slovenská obdoba českého ÚOHS totiž nefunguje, na Slovensku se zakázka připraví pro jedinou firmu, a i když se objeví firma, která má odvahu, aby se odvolala, úřad to „zamázne“. Český ÚOHS proti tomu funguje velmi dobře.
duben
23
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Na jaře jste říkal, že se klidně zapojíte do kampaně proti Michalu Haškovi, protože si myslíte, že není dobrý člověk. Hašek na podzim kandiduje na hejtmana a má velké šance. Nezměnil jste názor? Lidé se nemění, Michal Hašek možná mohl být dobrým hejtmanem, ale určitě není dobrý člověk. Nejsem sice příznivcem pana Sobotky, ale jsou věci, za které si ho vážím, třeba za jeho postoj k imigrační krizi. Myslím, že Sobotka by možná rád obětoval úspěch v Jihomoravském kraji, kdyby to znamenalo, že se zbaví Haška. Jestli bude pan Babiš potřebovat pomoc s kampaní jeho kandidáta Šimka a budu vědět, že je to dobrý člověk, rád pomohu. Situace v Evropě ve věci imigrantů se začíná vyhrocovat – zatím jen v Řecku, na řeckomakedonské hranici a částečně v Rakousku a Bavorsku, které hovoří o přivírání hranic. Slýcháme o humanitární katastrofě, ale i o bezpečnostních hrozbách ze strany migrantů, mezi kterými mohou být vycvičení vojáci či teroristé. Co v celé věci spatřujete vy? To je problém celé Evropské unie a problém socialismu ve smyslu neschopnosti rychle jednat. Se společným postupem musejí souhlasit všichni členové EU, ale závisí to i na pomalých a neschopných úřednících. Byla by škoda, kdyby Schengen padl, když se to ale stane, nedá se nic dělat, důležité však je, aby politici v České republice nezneužívali protiimigrační témata, protože se tím ocitáme na okraji Evropy jako náckové a rasisté. Je to navíc problém, který se Česka netýká, a jestli sem někdy nějakých šest tisíc lidí bude muset přijít, je to tak malý počet, že se zde rozplynou. V Evropě sílí euroskeptické hlasy a je tomu tak i u nás. Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se ,,kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví? My jako Češi jdeme vždy tak trochu proti proudu, Evropská unie je ale pro nás životně důležitá, a pokud bychom měli něco kritizovat a vymezovat se vůči tomu, je to fungování Evropské komise, která je nefunkčním a neefektivním orgánem. Povoluje nám utrácet a neúčelně čerpat dotace z peněz německých daňových poplatníků. Pokud by se to zlepšilo, zlepšila by se celá ekonomika Unie. Jestliže se tady třetina evropských peněz utrácí za předražené nebo zbytečné projekty, nemá to efekt. V tom je Evropská komise škodlivá, všechny východní země mají velkou míru korupce, a díky tomu se ty peníze mnohem snáze rozkrádají. A co geopolitické hledisko? Největší záruka pro trvalý mír je propojení ekonomik, a z toho plyne, že čím větší byznys zde budou Rusové mít, tím lépe. Pokud existuje propojení ekonomiky, znamená to ochranu proti globálním válkám. A je také důležité, že ve chvíli, kdyby někoho v Rusku napadlo nějaké agresivní řešení, je zde NATO, které představuje velkou sílu, díky tomu se můžeme cítit bezpečně. V Sýrii bylo dojednáno příměří, kterému nikdo příliš nevěří. Západ obviňuje Rusko z brutálního postupu majícího za cíl udržet za každou cenu u moci Bašára Asada. Rusko zase obviňuje Turecko z podpory Islámského státu a naznačuje, že by Západ, Turecko a Saúdská Arábie v rámci „plánu B“ mohly obsadit části Sýrie. Kde je podle vás budoucnost válkou ničené Sýrie?
duben
24
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Je třeba, aby mocnosti udělaly kompromis v tom, že ruské základny v Sýrii zůstanou natrvalo, že se překreslí mapa a vzniknou nové státy – jak sunnitské, šíitské a kurdské, které dostanou svou autonomii. I v Jugoslávii tak vznikly nové státy a bylo to jediné řešení konfliktu. Do Evropy loni přišlo 1,7 milionu migrantů. Jakou vidíte možnost jejich integrace a zapojení do pracovního trhu? Jsem přesvědčen, že Německo ví, co dělá. Důvod, proč tak otevřelo dveře, není čistě humanitární, ale Němci vědí, že potřebují pro růst ekonomiky lidi. A já věřím, že je naučí německy a že uprchlíci budou chtít pracovat. V Česku lidé za minimální mzdu moc ochotni pracovat nejsou, jsou negativní vůči takové práci, ale cizinec je za ty peníze vděčný a pracuje rád. Než jsem založil Student agency, pracoval jsem ve Velké Británii, dělal jsem šestnáct hodin denně, samozřejmě načerno a u dvou zaměstnavatelů za 2,5 libry na hodinu a byl jsem mimořádně šťastný, že takovou práci mám. I Česko potřebuje kvalifikované, ale i nekvalifikované lidi a je na zaměstnavatelích, aby ty lidi naučili pracovat. Jaké ekonomické recepty nyní podle vás potřebuje vyspělý svět? Novátorsky levicové koncepce mluví o nepodmíněném základním příjmu, zdanění neproduktivního kapitálu, zdanění vyšších příjmů… Se sociálním státem je třeba zacházet opatrně, základní pravidlo je, že je nutné vždy ověřit, zda opatření povede k tomu, aby lidé chtěli pracovat. Rozevírání nůžek mezi dávkami a minimální mzdou je dobré, přidal bych na mzdě a ubral na dávkách. Zvyšování minimální mzdy je totiž cesta, která bude motivovat k práci. Pokud jde o nárokový příjem bez podmínek, jakákoli forma socialismu je nebezpečná. Samozřejmě je nutné se postarat o nemocné, invalidy a staré, ale pro ostatní je strašně důležitá motivace. Každý je přitom od přírody lenivý, a pokud bude někdo dávat kapesné, každý rád zůstane doma a bude se jen poflakovat. Budeme ležet na gauči, koukat na televizi a zvykneme si. Množí se varování před příchodem další ekonomické krize. Exšéf Bank of England Lord Mervyn King například uvádí, že světové hospodářství je na pokraji další havárie. Česká ekonomka Šichtařová prorokuje Krizi s velkým K, běžně se používá termín „dokonalá bouře“. Ekonomická bouře prý začne na finančních trzích, které jsou prý přehřáté. Co z toho může být pravda a v jakém horizontu? Slyším ze všech stran, že ve třetím kvartálu „to přijde“, nikdo ale přesně neví co, „něco“ ale má přijít. Myslím, že je to spíš jen opatrnost, ale možná jen kvůli tomu se nakonec ekonomika může zpomalit a „přidřít se“. Když bude Česká republika dobře vedená, bude mít výhodu vůči západním zemím v tom, že je tady levnější pracovní síla. Musí ale fungovat vláda, která musí investovat zejména do technického vzdělání, aby generace, která přijde na pracovní trh za deset let, byla přizpůsobena požadavkům doby. Prezident Zeman ohlásil kandidaturu na další funkční období. Jaká je to pro vás zpráva?
duben
25
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Slováci mají Fica, my máme Zemana, není to šťastné vzhledem k tomu, že nám Zeman dělá celoevropskou ostudu. Nemyslím, že sám má strach z imigrantů, jen toho využívá pro svou politiku. Na Slovensku ale před volbami tato politika přestala fungovat a věřím, že to tak bude i u nás. Když dnes Zeman nemá protikandidáta, je populární, protože říká to, co lidé chtějí slyšet. Ve chvíli, kdy se na scéně objeví nějaký moudrý člověk, třeba filozof, který Zemanovi bude seriózně oponovat, lidé mu dají hlas. David Daniel, parlamentní listy.cz
Věda Pár námětů kolem lidského mozku (a k zamyšlení nad ním) Miloš Dokulil Začněme optimisticky. A hned s pozitivním přitakáním životu. Mozek každého člověka se připravuje na svou příští závažnou a nikterak zastupitelnou činnost už v mateřském lůně. Hned po narození získává každý z nás celý vějíř podnětů, s nimiž si zatím nemůže vědět rady. Mozek novorozence má zhruba 330 gramů hmotnosti. Do dvou let se hmotnostně ztrojnásobí. (Nato, až do definitivní podoby, přibude jeho hmotnosti již jen o nějakých dalších celkem 400 gramů.) Jednotlivé neurony začnou hned vysílat své axony (vždy jeden axon z každého neuronu) k propojení s mnohými dalšími neurony. Než dojde k náležitým propojením, trvá to měsíce či roky; podle funkcí, které mají posléze bezchybně probíhat. Některé synapse (propojení axonového výběžku na další neuron) mohou přitom vykazovat náhodná propojení, která později – během kritického období pro tu či onu funkci – vyhasnou. Zůstanou ovšem živými stabilizující se silná vzájemná propojení. Samozřejmě že tu je důležité, co a jak probíhá v okolí kojence a v napojení na jeho život. Pochopitelně je snad ještě závažnější, s jakými celkovými dispozicemi do života přišel ten nový jedinec, včetně těch geneticky navozených. Neznamená to, že po skončení kritického období (zhruba dospělostí) již k žádným dalším změnám nedojde. I proto se často říká, že mozek je „plastický“. Již třeba když se zaučujeme k uplatňování nějaké nové aparatury, zřejmě dojde k drobnějším obměnám mezi synapsemi. Někde pak dojde k silnějšímu nebo naopak ke slabšímu přenosu určitých podnětů. To u normálního mozku platí celoživotně. Takže se zřejmě můžeme učit něčemu novému pořád. Až do konce života… A teď si představme, že takových neuronů máme v mozku možná 85 či 90 miliard! A že každý neuron může zajišťovat až tisíc (ne-li víc!) synaptických propojení. Takže bychom tu měli pro takový mozek před sebou možná 100 bilionů možných synapsí. Kupodivu všechny ty biologické, rozmanitě fyziologicky probíhající funkce, propojené navíc na rozmanité žlázy s vnitřní sekrecí, vypadají zcela jinak pro toho, kdo je zažívá jako jejich přímý nositel (hledisko „1. osoby“), a kdo je sleduje jen zvenčí (jako „3. osoba“). Neurověda může zaznamenat vzruchy tam či onde třeba v mozkové kůře. Věda již také třeba slušně dlouho ví, jakou závažnou roli vy-
duben
26
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
konává třeba hippocampus. Možná si něco připomeňme. Jeden muž, později uváděný jen jako „H. M.“ (a dnes naplno již jako „Henry Molaison“), trpěl epilepsií. Roku 1953 absolvoval, tehdy 27letý, mozkovou operaci, při níž mu byly odňaty obě hippokampické žlázy. Zbavil se sice epilepsie, ale pamatoval si teď už jenom události jen na čtvrt, maximálně půl minuty. Zůstaly mu přitom v paměti jen události před operací. Čili: hippokampus je klíčově důležitý pro tvorbu nových údajů k zapamatování, nikoli k jejich uskladňování. Molaison byl později třeba nemálo překvapen tím, jak vypadá. Že navenek stárne. Když mu zemřeli rodiče, zapomněl i na to. Zdál se být stále jaksi šťastný a dobře naložený. Občas, pokud byl ten podnět dostatečně silný a atraktivní, si vzpomněl ještě na nějakou událost z dětství. A od té doby, po jeho operaci mozku, bylo jasné, že postiženému člověku s epilepsií nelze odebrat oba hippokampy; ale nanejvýš jen jeden. Také je jasné, že lidem postižným Alzheimerovou chorobou přestává sloužit právě hippokampus. (Je úplně jinou kapitolou, pokud chceme zároveň uvažovat o hippokampu jako případném jednom závažném „centru“ pro tzv. meditaci. Nemůže se jednat o žádné „kosmické paprsky“, které by se v hlavě v jejích některých částech mozku měly a mohly „usadit“. Přičemž ovšem zároveň je vhodné připomenout, že rozmanitá relaxační cvičení svou pozitivní funkci pro jejich adepta mají. Je třeba ale respektovat jistá pravidla, zajišťující kooperaci tělesných orgánů s jejich „duševní“ reflexí.) Snad, když jsme se dostali tak daleko, pokud jde o ty duševní aktivity, je na místě ještě – jistě vrtošivá – otázka, kde a jak případně hledat duši (existuje-li nějaká taková substance). Především se ještě jednou vraťme k předchozím odstavcům tohoto textu. Čím my všichni, jeden každý jsme, toho nanejvýš důvěryhodným svědkem a registrátorem je především naše vlastní paměť. Paměťové stopy vznikají tak, že se posiluje spojení mezi nervovými buňkami kortextu a hippokampu. Čili na počátku celého tohoto procesu jsou nějaké smyslové zážitky; především z vnějšího prostředí (samozřejmě též tělesně se projevující dojmy). Díky hippokampu dochází k možnému propojení jednotlivých podnětů navzájem, k sjednocení zážitků v jeden celek. Dojde k pevnějšímu propojení některých neuronů (k případnému pozdějšímu vybavení těchto podkladových procesů ve vzpomínku). Svou roli zde hrají elektrické potenciály, molekuly, které fungují jako neurotransmitery, a molekuly dalších neuronů na postsynaptických pólech těch vzruchů. Zatím jsme se obešli bez nějaké blíže nepopsatelné a zcela jedinečné substance, která by tyto zrovna zmíněné funkce zprostředkovala či dokonce podmiňovala. (Žádné náboženství neumí „duši“ vysvětlit jako specifický a názorně představitelný orgán; odlišný principiálně od těla, ale s ním jaksi zvláště kooperující. Prostořece dodávám, že jediný koncept – třeba zrovna tvořící v našem myšlení „duši“ – může být reprezentován celým milionem neuronů našeho vlastního hippokampu!) Je tu ovšem jeden nemálo zvláštní doprovodný problém. Ať již přemýšlíme o čemkoliv a chceme mít jakousi toho reflexi, vždycky jako kdyby potom „něco“ stálo nakonec nad mozkem, v nějaké „superpozici“ vůči němu; či bylo nějak vůči němu přinejmenším vně. I když bez mozku žádná myšlenka vzniknout lidsky nemůže! Hned ta paměť, kterou si udržujeme povědomí o své vlastní totožnosti (a nezaměnitelné individualitě), neobejde se bez hippokampu (jak jsme si museli uvědomit těmi řádky výše!). Žádné přístroje, jimiž zatím disponujeme, nebyly schopné detekovat žádnou strukturu či danost, která by slibně napovídala o něčem jedinečně „spirituálním“ mimo mozek, co by tam snad mohlo dočasně během fyzického života přebývat a přebývalo. (Samozřejmě je tu jeden handicap: pokud by „duše“ měla být nějakou substancí zcela odlišnou od čehokoliv materiálního, nemělo by ani být možné ji nějakými materiálně tvořenými složkami detekovat. Pak je zde navíc problém, jak by mohla vůbec „duše“ působit na tělo při té vzájemné neslučitelnosti podstat. Ne že bych býval měl na počátku psaní tohoto článečku za to, že se dostanu do takové prekérní situace, předznamenané větami této závorky.)
duben
27
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Takže: začali jsme tuto úvahu pozitivně, skončeme ji rovněž bez dalších případných šrámů. Vždyť ta lidská paměť se přece netýká jen minulosti či současně zrovna probíhajících jevů, ale má zároveň svůj zcela nepřehlédnutelný vztah k bližší či vzdálenější budoucnosti! Možná každý z nás jsme více sebou samými ne tolik tím, co již zůstalo nějak plodného za námi, ale právě tím, co nějak cítíme „v kostech“ (ne v hlavě?) před sebou, jako výzvu pro příští čas, jako kýžený sen, k jehož uskutečnění osobně maximálně přispějeme…? (A bude to dokonce „oduševněle“ a zodpovědně, před předky i potomky!)
Vzpomínáme Odřich (Oleg) Zábrodský Nevím, zda-li media mé rodné země přinesla zprávu o jeho úmrtí. Ve stínu svého staršího a slavného bratra, vzdálen od něho asi tisíc kilometrů, zemřel v tichu a osamění ve svém domově v Belgii v Bellingen, nedaleko Bruselu, 22. září 2015 ve věku 89 let. Jeho těžký úraz měl následky, kterým za krátký čas podlehl. Kdo byl Oldřich, či Oleg? Byl mladším synem Oldřicha Zábrodského staršího, českého legionáře a důstojníka v Rusku za 1. světové války, a ruské občanky. Z toho pochází jeho pozdější druhé křestní jméno. Jeho otec, zdatný muž, byl zakladatelem a trenérem hokejového juniorského mužstva LTC Praha (Lawn Tennis Club), ze kterého později, společně se členy I. ČLTK (první český Lawn Tennis klub) vyrostli na ostrově Štvanice v Praze reprezentanti československého ledního hokeje. Byl skvělým hokejistou, i když slávy svého staršího bratra Vladimíra nedosáhl. Proč o něm píši? Po prvé jsem ho zahlédl, jako malý kluk, v přípravných zápasech na mistrovství světa v roce 1947. Po dlouhých letech, již za mého pobytu ve Švýcarsku, jsem začal pátrat po osudu, často velmi tragickém, všech oněch slavných mužů československého hokeje. Jakožto uprchlík jsem padl na jméno onoho mladšího bratra, který, společně s Miroslavem Slámou, se odmítl vrátit domů, do země, která se změnila v tvrdý komunistický režim. Psal se konec roku 1948. Osobně jsem poznal Oldřicha v roce 1998. Znaje nejen slavnou, ale i smutnou historii, toužil jsem připomenout ony chvíle a události švýcarské veřejnosti. Po telefonické dohodě s Oldřichem, kterému jsem tehdy vykal, jsem zorganizoval se žurnalistou velkého švýcarského deníku Olivier Grivat a několika málo českými – švýcarskými přáteli setkání v hotelu Bellevue v Chexbres nad jezerem Lac Léman. Oldřich, mluvící plynně francouzsky, otevřel svůj malý kufřík a ukazoval nám různé fotografie a dokumenty. Malé zavazadlo mu bylo později ukradeno. Ani ne za týden byla zveřejněna celá stránka „La Der“ o jeho svědectví. Co o něm mohu říci? Že jeho odchod na Západ v roce 1948 měl velmi silné a etické důvody, snad jako u většiny z nás. I když věděl, že svými znalostmi jazyků, schopnostmi ke studiu, sportovní zkušeností by si mohl zajistit živobytí, byl to nicméně krok do neznáma, zvláště na začátku.
duben
28
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Takže prvních pár týdnu přebýval s Miroslavem Slámou v klubovně HC Davos, která se stala jejich útulkem. Jakmile mohl, spojil se svou snoubenkou Lydií, které se podařilo s otcem, lékařem, rovněž uprchnout. Oldřich se přesunul do Lausanne, kde mu místní hokejové prostředí nabídlo trenérské místo kouče juniorů. S Lýdií se tamtéž slavnostně oženil. Do té doby, již ale v novém století, spadá moje osobní vzpomínka. Vyprávěl jsem Oldřichův osud opět jednomu žurnalistovi. Ten našel v archivu fotografii onoho juniorského mužstva společně s trenérem. Do novin, ve kterých byl snímek, jsme dali telefonní číslo redakce a mého bydliště s vyzvou, aby se oni hráči, již v pokročilém věku, ozvali. Což se stalo. Mohl jsem vyslechnouti ve sluchátku dojemná svědectví o Oldřichově oblíbenosti, až tak, že z roztřeseného hlasu byly snad slyšet i slzy v očích! Nikdy nepředvídali, že by se s ním jednou mohli setkat. K tomu potom za zvláštní příležitosti došlo. Po dohodě s manželkou a jejím otcem Oldřich nezůstal dlouho ve Švýcarsku a začal novou karieru za mořem. Začal hrát hokej v amerických klubech, nicméně způsob hry v NHL byl pro něho příliš tvrdý a surový. Tak to zanechal. Našel si zaměstnání jako tenisový trenér. Jeho klientem byl i jeden ze spolumajitelů třetí největší světové společnosti na výrobu aluminia Reynolds. Ten ocenil nejen jeho jazykové znalosti, ale i jeho osobní kvality a schopnosti. Nabídl mu místo s jistou odpovědnosti, s tím, že mu pomůže dokončit jeho inženýrská studia. Za nějaký čas ho firma poslala zpět do Evropy, do švýcarské Ženevy, již jako amerického občana. Opět a konečně byl přesídlen do belgického Bruselu, kde se stal pro Reynolds prezidentem na evropském kontinentu. Jakožto Američan mohl volně cestovat i během studené války, dokonce navštívil i Sibiř, působiště svého otce a rodiště své matky. Ve Švýcarsku se mu zalíbilo Klosters u Davosu, kde si s Lydií zakoupili byt. Hrával tam tenis, zúčastnil se seniorských turnajů, lyžoval a snad i sáhnul na hokejku. S Lydií se však rozvedl, přenechal jí byt a ubytoval se v malém hotýlku v Klosters Dorf, kde byl váženým hostem. Do tohoto místa jezdila na lyžařský pobyt i moje maličkost, ale bohužel jsme se jen míjeli, i když jsme o sobě věděli. Po sametové revoluci obnovil v Praze golf a byl hostem v golfovém hotelu v Průhonicích. V Praze jsme se nejednou setkali, popíjeli pivo, pozval jsem ho rovněž k sobě. Po jeho odchodu do důchodu, když již měl dlouho byt v Bruselu, jsme si telefonovali a vyměňovali vánoční pozdravy. Tam končí i jeho život. Zbyla pro mě z něho již jen vzpomínka na člověka plného optimizmu, důvěry, vzdělání a světového rozhledu. I když bohužel pozdě, ale přeci – last but not least – se skláním nad jeho mrtvou přítomností. Petr Stránský, La-Tour-de-Peilz Dodatek: Na jedné straně ostrova Štvanice v Praze bylo mnoho tenisových kurtů obou zmíněných klubů. Na jeho druhé straně zimní stadion, takže se stalo, že na něm vyrostlo mnoho dobrých, ba
duben
29
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
skvělých tenistů, kteří s nastávající zimou jednoduše přešli tramvajové koleje a obuli brusle, aby se z nich nakonec stali oni báječní reprezentanti československého hokeje.
* * *
Opustili nás Zemřel Karel Kukal Smutnou zprávu jsme dostali z Bernu. Ve věku 88 let nás 6. března opustil Karel Kukal (1927), český skaut a politický vězeň. Narodil se v Praze v rodině obchodníka, studoval na gymnáziu. Po roce 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany, která si získala jeho sympatie svým protikomunistickým postojem. Po únoru 1948 se aktivně účastnil třetího odboje. Spolupodílel se na vydávání časopisu, rozšiřoval letáky a bílé lístky před volbami v roce 1948. Byl zatčen a odsouzen v přidruženém procesu k procesu s Milanem Chocem na sedm let za spolčování proti republice, pro velezradu a špionáž. Kukal se 15. 10. 1951 zúčastnil hromadného útěku jedenácti vězňů z jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova. Šlo o skupinu lidí, kteří měli zkušenosti například s přechodem hranic coby agenti-chodci, ale útěk byl přesto neúspěšný. Karel Kukal si často zavzpomínal: „Dostali jsme se až na pole a louky kolem Stanovic, kde začala přestřelka a kde padli Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal. Jsou pohřbeni, tedy spíš zahrabáni, na slavkovském hřbitově. A jsou také zapsáni v úmrtní knize, ale místo tam úmyslně označené není. Velitel eskorty, která tehdy přivezla mrtvoly, řekl hrobníkovi, aby je zahrabal na cestě. Aby po nich lidi šlapali. Těchto pět mužů zemřelo u Stanovic. Dva další zastřelili policisté později na jiných místech. Dva byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Z jedenácti mužů jsme přežili jen dva – já a Zdeněk Štych. Chytili nás na druhý den nedaleko Stanovic.“ Karel Kukal byl odsouzen na 25 let. Celkově byl vězněn od 11.6. 1948 do 10.5. 1962, kdy byl propuštěn na amnestii.
duben
30
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
V roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde patřil k zakládajícím členům exilového skautingu. O útěcích z jáchymovských lágrů napsal knihu Deset křížů, která vyšla v češtině i němčině. Prezident České republiky Václav Havel vyznamenal 28. října 2002 Karla Kukala Medailí Za hrdinství (na snímku). Čest jeho památce!
Z činnosti spolků Jubilejní 40. Sokolský ples-Baden Tento rok nám začal velmi slavnostně. Již čtyřicet let pořádá Sokol Baden plesy ve Wettingenu. Zasloužil se o to první starosta a zakladatel bádenského Sokola, bratr Václav Černý (známý bádenský řezník). První ples se konal v lednu 1976 ve velkém sále sportovního střediska Tägerhard, na tomto místě jsme zůstali do dnes. Sestry doma napekly na prodej samé dobroty. Po dvou letech se našla pekárna, kde byly na pečení lepší možnosti. Od té doby se začalo s pečením koláčků. Ty nesmí chybět ani dnes a tak pečeme každý rok okolo 2 000 kusů. Tehdy se i podařilo sehnat českou hudbu sestavenou ze zdejších muzikantů. Nesměla chybět ani tombola, kam bratr Černý přihodil pár špekáčků i jiné uzeniny. Po otevření hranic vznikla pro nás nová možnost a tak od roku 1991 hrají k tanci orchestry z Čech. Všechny tyto tradice pečlivě po léta zachováváme. -------------Napečené koláčky se v pekařském vozíku dlouho neohřáli, u hostů měli veliký úspěch. Snímek: Václav Günter ------------Na letošním plese se nás zase hodně sešlo a parket byl stále plný elegantních tanečníků. K tanci hrál orchestr Horváth Band, který doprovázely dvě zpěvačky. Koláčky se rychle prodaly a také všem chutnaly. Krásná výzdoba sálu dodala slavnostní vzhled jubilejního plesu.
duben
31
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Jsme rádi, že po čtyřiceti letech se stále můžeme s vámi sejít a děkujeme vám všem za účast. Bez vás by to tak dlouho nešlo. Příští rok se těšíme, že se již po jednačtyřicáté sejdeme na našem plese ve Wettingenu. Datum už máme: 21. 01. 2017 Blanka Tauscher, Sokol Baden K článku patří i barevný snímek na 3. straně obálky.
Čtení na volnou chvíli Hubertus Milan Cimburek Každá doba má svou módu. Tak se i móda po druhé světové válce rychle měnila. Já se narodil jako válečný model. Kabáty obou pohlaví a ženské kostýmy se přestaly zkrášlovat kožešinami drobných zvířátek, jako nutriemi, norky, liškami rezatými i stříbrnými a pro lid chudší krá- líky. Mí rodiče šli taky s mó- dou. Otec od místního šmelináře koupil kvalitní zelené a příšerně těžké vojenské deky z vá- lečných přebytků americké ar- mády, rozprodávané firmou UNRA. Pochopitelně za peníze, na lístky nebylo k dostání skoro nic. Osvoboditelé z východu žádné přebytky neměli, spíše nedostatek čehokoli, což si do- plňovali rabováním. Deky donesl otec krejčímu panu Herodkovi, krajanu z Víd- ně, aby pro něj, matku a když něco zbude, taky pro mne ušil kabáty – hubertusy. Nejsem si jist, zda tento svršek dostal jméno po svatém Hubertovi. Rodiče dostali solidní zimní kabáty a na mne vybyl už jen krátký „utíkáček“. I tak měly mé slaboučké nožičky co dělat, aby mne i s tou těžkou módou unesly. Vysvobozením pro mne bylo, že jsem z kabátu brzy vyrostl. Zdědil ho o dva roky mladší bratr, ale ten ho již vůbec neunesl neb byl již od peřinky podvyživený. Nesnášel mléko, jak mateřské, tak kravské a ani na doporučení lékařky kozí. Až ho z toho dostal o něco chytřejší lékař, když matce poradil: „uvařte mu guláš.“ Pak ho asi nosil další zimu, protože s ním je na fotce v albu z dětství. Dědy sestra, žijící od nepaměti v USA, nám poslala jednou hubertus. Nebyl ale zelený, jako nosili myslivci a vojáci, ale barvy hnědé. Má nejmilejší barva dodnes. Nosil jsem ho od svých deseti až do studií. To už mi byl nad kolena. Do módy právě přišly kabáty „tříčtvrťáky“, takže jsem byl módní.
duben
32
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Rodiče si koupili k huberťáku klobouky se širokou šerpou, připomínající myslivce. Postupně se ale zimy odehrávaly bez sněhu a mrazu, takže těžké kabáty jen zabíraly místo ve skříni. Potkali se dva moli: „hele mole, mole, sejdeme se zase zjara na hubertusu!“ končíval jeden svůj skeč Jarda Štercl. Otec vlastnil taky kabát s kožešinovým vlasem z bizona uvnitř. Byl ale taky tak těžkej, jako hubertus z amerických dek. Kolem krku měl kožešinu, jako šálový límec. Ten po letech nechal zkrátit na obyčejný límec, aby nevypadal jako prvorepublikový fabrikant. Hnědé dvě kožešiny z norků matka nosívala v zimě jako šálu. Byly spojeny k sobě hlavičkami a koukaly skleněnými očičky na chodce jdoucí za matkou. Límec ze stříbrné lišky končil u prsou, hlavičkou zakousnutou skřipcem do kabátu. Hlavička měla taky skleněná očička. K zimnímu oblečení patřil také štucl, česky snad rukávník. Byl pochopitelně ze stejného zvířátka, jako límec. Ještě než kožešiny zmizely z naší domácnosti úplně, ocas ze stříbrné lišky jsem si přišil na beranici a jezdil s ní v zimě na čundry. Připadal jsem si jako lovec kůží na Aljašce. Fór Pavel Kantorek
Optimistický průvodčí Jazykové hranice mezi němčinou a franštinou ve Švýcarsku probíhají na západě země. Zde leží také několik měst, kde je možno slyšet obě řeči. Ta největší jsou Murten, Friburg a Biel/Bienne. (O Biel v kantonu BL a další v kantonu VS se nejedná.) Ne ve všech místech se tyto dvě řečové skupiny dobře snášejí. Nejlépe se snášejí ve městě Biel/Bienne v bernském kantonu. Existují tady i dvojjazyčné noviny a typický zdejší občan ovládá slušně obě řeči. Přijde-li tam zákazník do obchodu, je obsluhován v němčině či franštině podle toho, kterou řeč si vybere. Ještě počátkem 20. století, kolem roku 1901, bylo francouzské obyvatelstvo Bielu zastoupeno necelým procentem. Menšina však neustále rostla, až dosáhla dnešních asi třicetipěti procent. Co k tomu vedlo? Politika bernské administrativy, která byla vůči obyvatelům Jury poměrně nepřátelská. S jakýmkoliv povolením byly potíže. Do Bielu to měli občané Jury nakonec blíž a usazovali se zde. Začali si zde zakládat firmy (především hodinkářské se vším, co k nim patří), úřady a školy. Na založení samostatného kantonu přišli až o mnoho let později. Koncentrace francouzsky mluvících spoluobčanů ve městě bielským obyvatelům nevadila. Ba právě naopak. Viděli a slyšeli
duben
33
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
rádi řeč sousedů ze severu a s chutí se ji učili. Přátelská symbióza obou řečových skupin panuje dodnes. A město z toho má. Spousta novinek, které se ve Švýcarsku zavádějí, se testuje nejprve právě v Bielu/BE. Když jsem v Bielu bydlel, jezdil jsem svého času z města vlakem do St. Imier v Juře. Ranní vlak býval dobře obsazen. Chodil jsem vždy do předních vozů. Kvůli průvodčímu. Byl to asi pětačtyřicetiletý muž sympatického zjevu. Šišlal. Lze říci, že si doslova "šlapal" na jazyk. Jeho "merši, merši" (merci/mersi: franc. děkuji) brzy ráno u každého cestujícího při kontrole jízdenky bylo kouzelné. Věděl, že je jeho výslovnost legrační. Pranic mu to nevadilo. Byl prostě rozeným optimistou. Slyšet ho znamenalo den plný optimismu. Štěpán Húsek
Kultura Zürcher Konzertchor s Janáčkovou Glagolskou mší vystoupí ve svatovítském chrámu a v lucernském KKL Švýcarskému smíšenému sboru Zürcher Konzertchor se podařil prvotřídní gól. V rámci oslav sedmistého výročí narození Karla IV. se 14. května 2016 bude konat slavnostní mše v chrámu sv. Víta v Praze. Mši bude celebrovat kardinál Duka, přítomni budou špičkoví reprezentanti státu a řada zahraničních hostů. Česká televize bude akt přenášet v přímém přenosu. Na hudebním programu je Janáčkova Glagolská mše, kterou za doprovodu Filharmonie Hradec Králové předvede právě Zürcher Konzertchor, podpořený dalším švýcarským sborem Glarisegger Chor. Zdá se téměř neuvěřitelné, že toto slavnostní a čestné vystoupení zastane nikoli český, nýbrž švýcarský sbor. Svou roli zde sehrála okolnost, že sbormistr Konzertchoru má úzké vztahy k České republice a mluví, ač rodilý Švýcar, plynně česky. Leoš Janáček složil Glagolskou mši v roce 1926, dva roky před svou smrtí. Dílo je v rámci duchovní hudby považované za zcela ojedinělé. I po devadesáti letech působí svými dunivými rytmy, extatickými výkřiky, bouřícími varhanami a nečekanými hudebními zvraty tak vitálně a moderně, jakoby pocházelo ze současnosti. Přestože Janáček zhudebnil liturgický text, tak skladba nebývá považována za křesťanskou. Muzikolog Ludvík Kundera označil jejího tvůrce za „pevně věřícího starce“. Ale Janáček to odmítl: „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku.“ Skladba je jak pro hudebníky, tak pro sólové i sborové zpěváky velmi náročná. Navíc je mše psaná na staroslověnský text, který ani pro Čecha není zrovna jednoduchý. To však Zürcher Konzertchor a Glarisegger Chor neodradilo od nastudování této neobyčejné skladby. Švýcaři, vesměs amatéři, se s obdivuhodným odhodláním pustili do boje s nástrahami jim zcela neznámého, obtíž-
duben
34
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
ného jazyka. Jejich vystoupení v Praze v české národní svatyni bude zaslouženou odměnou za mnohaměsíční svědomitou práci. Vystoupením v Praze se věc ale neskončí. Kdo by si chtěl Glagolskou mši v podání obou švýcarských sborů a Filharmonie Hradec Králové, za spoluúčinkování sopranistky Gabriely Beňačkové, poslechnout zde ve Švýcarsku, tak má příležitost dne 16. května 2016, v 17 hodin, v Kultur- und Kongresszentrum (KKL) v Lucernu. Na programu bude dále Dvořákovo Te deum a Verdiho Stabat Mater. Předprodej vstupenek: www.kkl-luzern.ch, tel. 041 226 77 77. Další informace: www.janacek-projekt.ch Radan Hain K tomu ofic. pozvánka:
700. výročí narození Karla IV.
Janáček, Dvořák, Verdi v podání dvou švýcarských sborů a českých sólistů, doprovázených královohradeckou Filharmonií Chrám Svatého Víta v Praze (14.5.) a KKL Luzern (16.5.) Ein ausserordentliches Konzert – und ein Brückenschlag zwischen Tschechien und der Schweiz Filharmonie Hradec Králové: Je nám ctí hrát "prim" při největší společensko-kulturní akci 2016. Za účasti evropských státníků a aristokratů uvedeme v živém vysílání ČT Janáčkovu Glagolskou mši. Glarisegger Chor, Zürcher Konzertchor: Anlässlich des Pontifikalamts zur 700-Jahr-Feier des Geburtstags von Kaiser Karl IV. wird die Glagolitische Messe am Samstag, 14. Mai 2016, 11.00 Uhr, im Veitsdom in Prag und am Pfingstmontag, 16. Mai, im KKL-Luzern aufgeführt. Programm: GIUSEPPE VERDI, Stabat Mater ANTONÍN DVOŘÁK, Te Deum LEOŠ JANÁČEK, Glagolitische Messe Ausführende: Zürcher Konzertchor, Dirigent: André Fischer Glarisegger Chor, Dirigent: Heinz Bähler Filharmonie Hradec Králové Václav Metoděj Uhlíř, Orgel
Solisten: Gabriela Beňačková, Sopran Edita Adlerová, Alt Tomáš Černý, Tenor Jurij Kruglov, Bass
Dieses aussergewöhnliche Projekt, bei dem die Glagolitische Messe von Leoš Janáček in ihrer ursprünglichen Fassung von zwei Schweizer Chören mit Tschechischen Solisten und einem Tschechischen Orchester aufgeführt wird, hat eine Vorgeschichte: nach einigen telefonischen Vorgesprächen trafen sich die Dirigenten André Fischer und Heinz Bähler im Sommer 2014 im
duben
35
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
ostböhmischen Königgrätz mit dem Direktor der dortigen Filharmonie. Es folgte die Festlegung der Aufführungsdaten und – als Krönung erfolgreich geführter Verhandlungen – eine Einladung des Erzbischofs von Prag, Dominik Kardinal Duka OP, Janáčeks Glagolitische Messe anlässlich seines Pontifikalamts zum 700. Geburtstag von Kaiser Karl IV. im Veitsdom auf dem Hradschin liturgisch aufzuführen. Bis zur Realisierung floss noch viel Wasser die Moldau hinunter; immer wieder galt es, Grenzen wahrzunehmen, zu respektieren oder auch zu überschreiten. Wir würden uns freuen, Sie an diesem speziellen Konzert im Veitsdom und / oder im KKL begrüssen zu dürfen! (www.kkl-luzern.ch/de/shop-tickets/performances , http://www.fhk.cz/)
Zdraví Vyzbrojte bílé krvinky Nový průlom v boji proti rakovině: vyladění našeho vlastního imunitního systému proti konkrétnímu nádoru. Praktická léčba je zatím na hony vzdálená. Přesto lze objev mezinárodní skupiny vědců, kteří pod britským vedením hledají lepší léky proti rakovině, označit jako zlom. Tým šestatřiceti výzkumníků z univerzit z Velké Británie, USA, Německa a Dánska pod hlavičkou výzkumného a charitativního centra Cancer Research UK analyzoval data několika stovek pacientů trpících rakovinou plic. Závěry, k nimž vědci dospěli, mohou významně proměnit tu část léčebných postupů, jimž se souhrnně říká imunoterapie a při nichž se využívají a posilují přirozené obranné mechanismy lidského těla. Léky tohoto typu již v boji proti rakovině slaví jisté úspěchy. „Jeden lék pomáhá prodloužit život pacientům s rakovinou plic, z nichž více než polovina umírá do jednoho roku, o celá léta,“ telefonuje z Londýna Alan Worsley z Cancer Research UK. „To je samozřejmě ohromný pokrok, jenže zabírá jen u pětiny pacientů.“ Důvod, proč u některých zabírá a u některých nikoli, leží v nekonečné variabilitě nemoci, která má u každého pacienta jinou podobu. Když si pomůžeme zjednodušující metaforou – je to podobná situace, jako kdyby měl zahradník po ruce pouze jediný, byť silný postřik na různé druhy plevelu, které se mu rozbujely na zahrádce. Na některé jed zabere skvěle, na jiné však nebude účinkovat. Místo jednoho univerzálního by se mu lépe hodily různé prostředky šité na míru různým plevelům (nehledě na to, že univerzální postřik může negativně zasáhnout i zdravé části zahrady). A k něčemu podobnému otevřel výzkum cestu. Vědcům se na základě rozboru nádorů jednotlivých pacientů podařilo identifikovat právě ty bílé krvinky pacientů, kterým se nejlépe daří bojovat s rakovinotvornými buňkami. Místo toho, aby posilovali imunitní systém „kobercovým náletem“,
duben
36
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
budou se moci v budoucnu u každého pacienta zaměřit pouze na úspěšnou část jeho armády bílých krvinek a tu posílit či nejrůznějšími metodami lépe „vyzbrojit“. V praktické léčbě by to mohlo přinést dvě základní možnosti. Buď by lékaři tyto obzvláště bojovné a schopné krvinky u každého pacienta identifikovali, v laboratorním prostředí je namnožili a vyslali zpět do těla pacienta ve větších počtech. Nebo by na jejich základě mohli vyvinout pro každého pacienta vakcínu na míru. Už dnes vědci vědí, že obě cesty budou nákladné finančně i časově (právě čas přitom u některých druhů rakovin hraje klíčovou roli). „Díky technologiím se nicméně řada metod zrychluje a zlevňuje,“ říká Alan Worsley. A byť vědci hledí do budoucna s nadějí, k využití nových poznatků v praktické léčbě rakoviny zbývá pořádný kus cesty. Testování této metody na lidech by mělo podle Worsleyho začít „během několika let“. Silvie Lauder, Respekt
Vědci v hořčici nečekaně objevili známý jed. Je v ní přirozeně.
V hořčici našli chemici obávanou chemikálii bisfenol F. Nedostala se tam nedopatřením. Je nedílnou a zcela přirozenou součástí této pochoutky. Co s tím? Konzumace hořčice má v Evropě dlouhou tradici. Jasně to dokládá fakt, že avignonský papež Jan XXII. vytvořil v první polovině 14. století zvláštní funkci „grand moutardier du pape“ čili „papežský výrobce hořčice“, aby si mohl téhle pochoutky dopřávat, co hrdlo ráčí. Nejen ve Francii se stala hořčice nedílnou součástí jídelníčku. Vždyť co by bez ní byl vyhlášený vídeňský párek, bavorský weisswurst nebo americký hot dog? Po stoletích nadvlády nad našimi chutěmi se však nad delikatesou stahují mračna.
duben
37
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Semínka hořčice seté, nečekaný zdroj bisfenolu v naší stravě | foto: Rainer Zenz Vše začalo ve Švýcarsku, kde chtěli výrobci hořčice nabídnout zákazníkům stoprocentní záruku nejvyšší kvality. Rozhodli se garantovat, že jejich produkt neobsahuje zdraví škodlivé látky. Analýzy vycházely na jedničku, dokud se chemici nepodívali na obsah nechvalně proslulé komponenty epoxydových pryskyřic známé jako bisfenol F. Tahle látka, která je i ve velmi nízkých koncentracích s to narušit hormonální rovnováhu lidského organismu, se ve švýcarské hořčici našla. A jak vyplývá ze studie zveřejněné ve vědeckém časopise Food Additives and Contaminants, nebylo jí zas tak málo. A nedá se vyloučit, že by velcí milovníci hořčice pozřeli tolik látky v potravě, až by jí bylo víc, než připouští bezpečností předpisy. Nečekané odhalení Výrobci usilovně pátrali po zdroji kontaminace. Přitom jim neušlo, že bisfenol F znehodnocuje jen málo pálivé hořčice, pro jejichž výrobu se používají ve větší míře semena bělohořčice seté. Naopak silně pálivé hořčice byly skoro čisté (šlo o dávky ze zdravotního hlediska zcela zanedbatelné). Tým Otmara Zollera z bernského úřadu pro bezpečnost potravin (Bundesamt für Lebensmittelsicherheit und Veterinärwesen) začal tuhle „hořčičnou záhadu“ zkoumat důkladněji a došel k překvapivému závěru. Epoxydová chemikálie vzniká v hořčici zcela samovolně a vždycky byla její nedílnou součástí. Právě hořčice seté určená k výrobě málo pálivých hořčic je na surovinu pro vznik bisfenolu F bohatá. Naopak semena brukve sítinovité a brukve černé používaná k výrobě silně pálivých hořčic jsou na tyto látky chudé. Bisfenol F tedy baštil s hořčicí už papež Jan XXII. v dobách, kdy po epoxydových pryskyřicích nebylo ještě ani vidu ani slechu. Co s tímhle zjištěním? Němečtí toxikologové Daniel Dietrich z Universität Konstanz a Jan Hengstler z Technische Universität Dortmund se pokusili na stránkách vědeckého časopisu Archives of Toxicology o hořčičně-bisfenolovou bilanci. Příslušné normy dovolují u člověka denní příjem bisfenolu F do 11 mikrogramů na kilo tělesné hmotnosti. Obyvatelé Evropy a Severní Ameriky konzumují denně v průměru dva gramy hořčice, což u šedesátikilového člověka odpovídá dávce bisfenolu F asi 0,3 mikrogramu na kilogram tělesné hmotnosti a den. Průměrnému konzumentovi tedy zjevně nic nehrozí. Není ale málo těch, kteří si v hořčici libují a denně jí spořádají v průměru 20 gramů. Ti už snědí společně se žlutavou pochutinou každý den asi 3 mikrogramy bisfenolu F na kilo tělesné hmotnosti. I nad tím lze s trochou furiantství mávnout rukou. Ovšem hořčiční maniaci spořádají i 80 gramů hořčice denně a tak se propracují k denní konzumaci 11 mikrogramů bisfenolu F na kilo tělesné hmotnosti a den. A to už začíná být na pováženou. Povolit bisfenoly? Dietrich a Hengstler jsou toho názoru, že staletí konzumace hořčice obsahující bisfenol F nás opravňují ke zpochybnění regulace bisfenolu F a jemu příbuzných látek. Když můžeme jednu z nich bez zjevných následků jíst v hořčici, tak by nám neměly bisfenoly vadit, ani když se do životního prostředí, vody či potravin dostávají z umělých hmot.
duben
38
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
To, že něco jíme dlouhou dobu, však zdaleka neznamená, že nám to neškodí. Příkladů bychom našli celou řadu. Dlouho se například nevědělo, že dohněda osmahnuté bramborové hranolky nebo vypečené kůrky obsahují akrylamid, o němž je známo, že vyvolává rakovinu, poškozuje nervový systém a zvyšuje riziko narození dětí s dědičnými defekty. Polymery akrylamidu se používají například ve stavebnictví nebo v papírenském průmyslu a samotný akrylamid byl proto považován za látku, která nás ohrožuje spíše v souvislosti se znečištěním životního prostředí a nikoli s dobrým jídlem. Dnes hledají potravináři způsoby, jak připravit strávníkům jejich oblíbené dobroty bez akrylamidu. Nikdo si nedovolí tenhle problém ignorovat s odůvodněním, že vypečené kůrky jedí lidé už několik tisíciletí. V případě hořčice je namístě notná dávka opatrnosti i z jiného důvodu. Bisfenoly včetně bisfenolu F patří do početné skupiny látek označovaných jako endokrinní disruptory. Ty v organismu živočichů i člověka narušují jemně vyladěnou souhru hormonů a vykazují přitom celou řadu nepříjemných zvláštností. Kromě toho, že účinkují ve velmi nízkých koncentracích, často své efekty nečekaně kombinují. Například pesticid chlordan a komponenta hormonální antikoncepce ethinylestradiol každý sám „cvičí“ s hormonální rovnováhou. A pokud se v organismu sejdou například u zahradnice, která hubí škůdce nonachlorem a navíc užívá hormonální antikoncepci, nabývají mnohonásobně na síle. Není tedy úplně jedno, co se celkem „přirozeně“ dostává do našeho těla třeba s hořčicí v párku v rohlíku, protože k tomu nevědomky přikusujeme, připíjíme nebo přidýcháváme řadu dalších látek, které mohou spolu s bisfenolem F z hořčice vytvářet „zločinné“ tandemy, tria, kvarteta či dokonce početné gangy. Zakázat hořčici? Fakt, že se lidé už v dobách papeže Jana XXII. cpali hořčicí a nezanechalo to na nich bezprostředně žádné následky, v dnešním světě mnoho neznamená. Dnes vyrábí chemický a farmaceutický průmysl až 100 000 různých chemikálií, které středověk neznal. Zhruba tisícovka z nich má účinky endokrinních disruptorů a může se ve „spolupráci“ s hořčičným bisfenolem podílet na rostoucím výskytu vývojových defektů, klesající plodnosti lidí, stoupajících počtech některých typů rakoviny a mnoha dalších „civilizačních chorob“. Proč zbytečně přitápět pod endokrinně disrupčním kotlem tím, že bychom v zápalu pro hořčici pouštěli ze řetězu třeba právě bisfenoly? Zákaz hořčice by znamenal sklouznutí k druhému extrému. Spíš bychom se měli zamyslet nad tím, jestli si necháme od prodavače párků na tácek nakydat kopce hořčice, anebo si ji dopřejeme skutečně jen pro chuť. Těm, co se bez téhle pochutiny v žádném případě neobejdou, lze doporučit, aby si častěji pochutnávali na silně pálivých typech, protože u těch je bisfenolová zátěž neskonale menší. A neměli bychom přitom pouštět ze zřetele tisícovku endokrinních disruptorů, které jsou ve světě kolem nás a jejichž přísun pod kontrolou nemáme, na rozdíl od konzumace hořčice. Každý další endokrinní disruptor může v našem těle spolu s hořčičným bisfenolem řádit jako pověstní gangsteři Bonnie a Clyde. Řešení bisfenolově-hořčičné „krize“ by přitom mohlo být jednoduché. Stačí, aby genoví inženýři zablokovali v dědičné informaci bělohořčice seté geny, jejichž aktivita má za následek vznik bisfenolu F. Hořčice vyrobená ze semen takových rostlin by byla zcela jistě zdravější. Zatímco ve Spojených státech se už na takové odrůdě bělohořčice určitě usilovně pracuje a brzy budou hot
duben
39
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
dogy ochucovat hořčicí bez bisfenolu F, Evropa zatvrzele odmítající konzumovat cokoli, co vzešlo z laboratoří genových inženýrů, bude zřejmě ještě dlouho upřednostňovat bisfenol F. Jaroslav Petr Autor je biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské universitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz.
Proč se rakovina po vyléčení zase vrací Špatnou zprávu v boji proti rakovině přinesl tým brněnských vědců z Masarykovy univerzity (MU). Zjistili, že nádorové buňky dokážou za určité situace spolupracovat, spojit se a následně odolat jakékoli známé léčbě. To by mohlo být důvodem, proč se některým lidem onemocnění rakovinou vrací, i když byla jejich léčba zdánlivě úspěšná. „Zjistili jsme, že v těle nemocného mohou být nádorové buňky, které nezničí ani nejagresivnější forma léčby. Na druhou stranu věříme, že tento průlomový poznatek poslouží například právě k vývoji nových léčebných strategií v onkologii,“ prohlásil vedoucí výzkumného týmu z Lékařské fakulty MU Michal Masařík. Tým vědců díky unikátním záznamům zadokumentoval chování nádorových buněk. Ty se postupně přibližovaly jedna k druhé, až do sebe vstoupily. Výzkumníci měli doposud za to, že se jedná o kanibalismus, kdy jedna buňka pohltí druhou, která zanikne. Jenže brněnští vědci zjistili, že v mnoha případech jde o opačný proces, tedy že při tzv. entóze je aktivnější ta buňka, která vstupuje a činí tak dobrovolně. Výsledkem je nádorová buňka, která využívá vlastností a schopností obou částí a je natolik silná, že dokáže odolávat všem doposud známým možnostem léčby. Podivné chování nádorových buněk znali vědci už několik let, ale domnívali se, že takový proces je pro nemocného člověka prospěšný, protože rakovinové buňky se tím vlastně redukovaly. Že se naopak jedná o doslova zabijáckou strategii, zjistili brněnští vědci díky nové technologii holografického mikroskopu, který dali dohromady odborníci z brněnského Vysokého učení technického a firmy Tescan. „Zjistili jsme, že mezi nádorovými buňkami je schopnost entózy poměrně rozšířená, je to asi tříprocentní pravděpodobnost. Pokud pak spolu začnou buňky dobře spolupracovat, spojí svůj genetický materiál a mohou využívat vlastnosti obou buněk. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že buňka přežije velmi nepříznivé podmínky,“ vysvětlil člen výzkumného týmu Jan Balvan. „Tyto buňky jsou navíc velmi adaptabilní. Mají velké množství chromozomů a mohou se tak dobře měnit podle toho, jaké stresové podmínky přicházejí,“ dodala výzkumnice Martina Raudenská. Kromě vysoké odolnosti mají tyto buňky schopnost metastázovat, tedy odpojit se od nádoru a přemístit se do jiné části těla, kde mohou nějaký čas hibernovat nebo se „schovat“ do další buňky a čekat, než pro ně budou podmínky v těle příhodnější. Právě v takových případech se rakovina pacientům vrací.
duben
40
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Podle brněnských vědců by měl jejich objev vyburcovat výzkumné týmy po celém světě k hledání nových cest boje s rakovinou. Podle dalšího člena brněnského týmu Jaromíra Gumulce by se mělo jít směrem k personalizované medicíně. „Každá nádorová buňka je specifickým živým organismem a nádor je v podstatě takovým ekosystémem, kde je nejprve nezbytné odhalit, jak funguje a co jej může narušit,“ řekl. „V budoucnu snad bude možné zkoumat vzorky z biopsie pacienta, který je ještě před léčbou, a vyzkoušet na nich léčbu nanečisto. Zjistili bychom, jak buňky reagují a jestli pod stresem nevyužívají některé mechanismy rezistence – například právě entózu. Podle toho by pak lékaři mohli zvolit doplňkovou terapii tak, aby se těmto situacím zamezilo,“ dodal Gumulec. Petr Kozelka
Stačí namluvit novinářům, že po čokoládě se hubne.
Proč se šíří nesmysly?
Lákavý titulek, hamižný časopis, hladoví čtenáři a utýraná data. Tak málo stačí k tomu, aby do médií pronikla nesmyslná studie. Americký novinář a vědec John Bohannon napálil německé i světové noviny a ukázal, že nutriční věda má problém: lidé spolknou skoro cokoli. Zprávy o nutričních studiích, revolučních dietách a zaručených návodech na hubnutí se objevují denně. Jak moc se jim dá věřit? Kontrolují novináři své zdroje? A kolik energie věnují prověřování metodiky výzkumu? Novinář a vědec John Bohannon se rozhodl, že to zkusí prověřit. A podle zásad tzv. „gonzo novinařiny“ tyto otázky nekladl expertům ani novinářům. Místo toho ze sebe počátkem roku 2015 udělal „ředitele německého Institutu pro dietu a zdraví“ a sestavil studii s názvem „Čokoláda s vysokým obsahem kakaa jako urychlovač hubnutí“. Aby měl sociální experiment nějakou vypovídající hodnotu, dali si Bohannon a jeho spolupracovníci záležet na tom, aby se nikde nedopouštěli žádné lži. Tedy alespoň ne nad rámec toho, co je v obvykle prezentované „nutriční vědě“ běžné. Ve spolupráci s německými dokumentaristy Peterem Onnekenem a Dianou Löblovou tedy zafinancovali a realizovali skutečný lékařský výzkum. Přes Facebook naverbovali pokusné subjekty a rozdělil je do tří skupin. „Jednu skupinu jsme instruovali, aby dodržovala dietní režim s nízkým zastoupením uhlohydrátů a navíc do něj denně zařadila 42 gramů čokolády s 81% obsahem kakaa (čokoládová skupina). Další skupinu účastníků jsme instruovali, aby se stravovala podle stejné diety, ale bez dodatečné čokolády (skupina s omezeným množstvím uhlohydrátů). Třetí skupinu jsme požádali, aby jedla podle vlastního uvážení bez jakýchkoliv omezení,“ uvedli autoři. Doktor Gunter Frank všechny účastníky prohlédl a vzal jim vzorek krve před a po experimentu. Vážit se měli účastníci sami. Na takové metodice na první pohled není nic špatného, ale druhý pohled už odhalí dva zásadní problémy: velmi malý vzorek pacientů (pouhých patnáct lidí celkem) a velmi krátkou dobu trvání studie. Oněch „několik týdnů“ byly ve skutečnosti týdny tři. „To například nestačí ani k tomu, aby 41 duben apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
se podchytil vliv menstruačního cyklu u žen,“ připomíná Bohannon. Další nedostatek studie spočívá v tom, že už tak velmi malé skupiny nebyly srovnatelné co do složení na základě věku. „Nezdržovali jsme se tím,“ říká Bohannon, jehož cílem bylo sestavit takovou studii, která sice naplňuje formální požadavky, ale je plná křiklavých nedostatků. Pak nastoupil statistik Alex Droste-Haars, který naměřená data dva dny mučil, dokud z nich nedostal přesvědčivě vypadající výsledky. Hlavní trik spočíval v tom, že výzkumníci dopředu neřekli, podle jakých kritérií budou výsledky hodnotit. Mohli si tak vybrat právě ty hodnoty, které náhodou vyšly. Je to podobné, jako kdybyste nechali patnáct lidí házet kostkou tak dlouho, dokud jim nepadne šestka, a pak je označili za šťastlivce. Hlavním problémem je v tomto případě tzv. p-hacking, tedy pohrávání si s pravděpodobnostmi tak, aby vyšly statisticky významně. Za hranici významnosti je obvykle považováno p<0,05, což znamená, že je pouze 5% šance, že k výsledku došlo náhodou. Jenže pokud nějaký experiment opakujeme tak dlouho, dokud nám nevyjde, nemá tento experiment sám o sobě žádnou vypovídající hodnotu. Podobný je i princip u měření více veličin: protože vědci neřekli dopředu, jaká je jejich hypotéza, mohli ve veličinách hledat souvislosti tak dlouho, dokud nějaké nenašli. Výsledkem víkendového týrání dat byly úhledné a jasné hodnoty: tmavá čokoláda pomáhá lidem hubnout o deset procent rychleji a bez nástupu jo-jo efektu. Také pečlivě vybrané hodnoty z krevních testů potvrzovaly pozitivní vliv čokolády. Podotkněme, že o vlivu čokolády na hubnutí existují i mnohé další studie. To, že je Bohannonův výzkum záměrně nekvalitní, neznamená, že čokoláda nemůže mít (pozitivní či negativní) vliv na úbytek váhy. Cílem této studie bylo něco jiného - zjistit, jak se bude či nebude šířit. Hotovou studii Bohannon poslal do asi dvaceti vědeckých časopisů s honosně znějícím názvem a pochybnou pověstí. „Naše práce byla do 24 hodiny přijata k publikaci v několika časopisech. Asi je zbytečné dodávat, že neprocházela žádným oponentním řízením,“ popisuje Bohannon. „Z nápadníků jsme si nakonec vybrali časopis the International Archives of Medicine. Dříve patřil velkému nakladatelství BioMedCentral, ale nedávno změnil majitele. Šéf nového nakladatele, Carlos Vasquez, psal, že jsme vytvořili vynikající rukopis, a že za pouhých 600 eur by mohl být bezodkladně přijat do jejich prémiového časopisu.“ Přestože editor časopisu oficiálně tvrdí, že všechny články jsou podrobovány důkladné kontrole a recenznímu řízení, práce Bohannonova týmu byla publikována za méně než dva týdny po stržení peněz z kreditní karty. „Ve studii jsme nemuseli změnit ani řádku,“ připomíná Bohannon. Článek tedy vyšel v jakéms takéms vědeckém časopise. To ale k jeho slávě nestačí. K novinářům jej bylo potřeba nějak dotlačit - a to pokud možno co nejrychleji, aby byl článek ještě aktuální. Bohannon oslovil svého nejmenovaného známého, který jej zasvětil do tajů vědeckého PR.
duben
42
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
„Klíčem k využití novinářů je jejich lenost,“ všímá si Bohannon. „Když jim informace předložíte ve správné podobě, je to, jako kdybyste ty články v novinách psali sami. Většinou to tak skoro je, protože mnoho reportérů prostě zkopírovalo naši tiskovou zprávu a vložilo ji do svého článku.“ Jelikož Bohannon se sám živí jako vědecký novinář (píše například pro Science nebo Wired), doufal vlastně, že se na studii moc novin nenachytá. „Kvůli nám - kvůli novinářům jako vy a já je svět zaplavován zprávami o nekvalitních vědeckých studiích,“ řekl pro NPR sebekriticky. Řada novin, především bulvárních listů, zprávu publikovala, aniž by se zajímala o očividné nedostatky. Největším úlovkem byl zřejmě německý list Bild, kde se zpráva objevila na titulní straně, hned pod článkem o letecké katastrofě Germanwings.Někdy se novináři ozvali, aby zjistili, jak se píše Bohannonovo jméno. Nikdo se nezeptal na počet lidí ve studii. „Nejvíce mne překvapilo, kolik novin studii převzalo. Asi největší zadostiučinění jsem pocítil, když jsem zmínku zahlédl v magazínu Shape,“ řekl pro Technet.cz John Bohannon. A pro čtenáře má důležitou radu: „Přestaňte číst časopisy a sloupky o dietách. Nestojí to za to.“ Testovat vědecké časopisy nekvalitními vědeckými články není nový nápad. Nejznámější je zřejmě pokus fyzika Alana Sokala poslat „pseudovědecký blábol“ do časopisu mimo jeho obor a poukázat tak na nízké redakční standardy. Podobný cíl má automatický generátor vědeckých textů. Sám John Bohannon již dříve zmapoval zasílání nesmyslného článku do pavědeckých časopisů. Dále jej překvapilo, že se nedočkal žádných nadávek od novinářů, které takto zesměšnil. Paradoxně prý naopak rozhněval některé vědce. „Několik vědců se do mne naváží, protože se domnívá, že jsem si měl tento sociologický experiment nechat schválit etickým panelem,“ řekl pro Technet.cz Bohannon. „To jenom ukazuje, že neví, co taková institucionální etická komise (IRB) vlastně je. Ale asi jim dělá dobře se nad tím pohoršovat.“ Za zmínku stojí, že seriózní noviny se této studii o čokoládovém hubnutí obloukem vyhnuly. Ani to ale není podle Bohannona povzbudivé: „Právě ta bulvární média mají přece největší sledovanost. Články nejspíše četly milióny lidí.“ Podobně špatné studie jsou podle Bohannona v oboru výživového poradenství na denním pořádku: „Tohle odvětví je na tom opravdu špatně. Vědecké postupy jsou zcela ignorovány. A přitom to, co jíme, se přímo dotýká našeho zdraví. Je to stejně důležitá věda, jako onkologie nebo astrofyzika.“ Bohannon varuje, že jeho studie nebyla co do metodiky o nic horší než jiné články o dietách. Lidé by se proto měli zajímat o metodiku výzkumu. Důvěřovat by pak měli jen novinářům, kteří zasazují podobné poznatky do kontextu nebo požádají o názor odborníka z oboru. Jinak se totiž zprávy o nových dietách sotva liší od zpráv aprílových. Pavel Kasík, technet.idnes.cz
Zajímavosti duben
43
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Nová teorie nabízí rozluštění záhady Bermudského trojúhelníku
Na vině by měly být krátery a metan Výrony metanu z kráterů, širokých zhruba 1,5 kilometru, souvisejí s podzemními zásobami zemního plynu. Je toto vysvětlením řady námořních a leteckých katastrof, které se dosud v oblasti takzvaného Bermudského trojúhelníku nepodařilo objasnit? Velké průrvy na mořském dně objevené nedávno pomocí nového radaru vypouštějí obrovské množství metanu. Může to být příčina nehod lodí a letadel v Atlantiku v oblasti nazývané Bermudský trojúhelník. Skupina expertů v dubnu zveřejní své závěry na odborné konferenci Evropské geovědecké unie, z jejich dokumentů jako první citoval britský list Sunday Times. -------------Archivní fotografie amerických bombardérů, které zmizely 5. prosince 1945. Foto: Wikimedia Commons -------------Bermudský trojúhelník je sám o sobě mýtem, vytvořeným zprávami o tom, že v oblasti záhadně a beze stopy mizela letadla a plavidla. Není doloženo, že by v oblasti skutečně havarovalo nebo se potopilo více strojů než jinde na planetě z jiného důvodu než toho, že je zde hustý provoz, a proto často dojde k nehodě. Výrony metanu z kráterů, širokých zhruba 1,5 kilometru, souvisejí s podzemními zásobami zemního plynu. "Velké krátery na mořském dně jsou v západní a střední části Barentsova moře. Jsou zdrojem enormních výronů metanu," uvádí se v závěrech Arktické univerzity v norském Tromsö.
duben
44
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Anomálie v této oblasti mohou vést k poruchám navigace a výbuchy metanu i k potopení lodí, píší tito vědci. Což prý může vést k vysvětlení řady tragédií v takzvaném Bermudském trojúhelníku. ----------V roce 1963 zmizela velká nákladní loď Marine Sulphur Queen, která vezla roztavenou síru. Vrak nebyl nikdy nalezen. ----------Zatím ale experti nepotvrdili, že se kvůli metanu mohla potopit loď, případně spadnout letadlo, píše Sunday Times. Metan by však mohl vysvětlovat hlášení některých posádek o podivných světlech nebo bublající vodě bez zjevné příčiny. Už dříve vznikla teorie, že některé námořní katastrofy způsobily metan hydráty, tedy sloučeniny metanu a vody. Od poloviny devatenáctého století existují záznamy o stovkách nehod a několika tisících obětech. Žádná oficiální statistika neexistuje. „Jsou to místa, kde se křížily dopravní trasy už od doby, kdy se Evropané vydali objevovat jiné kontinenty. Říci, že se tam potopilo mnoho lidí a spadlo mnoho letadel, je stejné jako říci, že na dálnici v New Jersey jsou časté dopravní nehody," řekl pro časopis National Geographic John Reilly z americké Nadace pro dějiny námořnictví. -----------Trojúhelník je vymezován zhruba do oblasti mezi Floridou, Portorikem a souostrovím Bermudy. -----------Fantazie kdysi pracovala tak mocně, že se dokonce hovořilo o útocích obřích mořských nestvůr nebo o únosech mimozemšťany. To byl třeba případ zmizelé letky pěti amerických bombardérů z roku 1945. Piloti patrně ztratili za špatné viditelnosti orientaci a došlo jim palivo. Martin Novák
duben
45
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Zasmějme se Paní učitelka zavolá Pepíčka k tabuli a zeptá se ho: "Pepíčku, co to tady visí za ptáka?" Pepíček odpoví: "Je tady netopýr, ale že by visel za ptáka?"
o o o "Pepíčku, chodíš rád do školy?" "Chodím rád do školy i ze školy, jenom to mezi tím mě nebaví."
o o o "Nemáte náhodou vyučování?" "Na blbosti nemáme čas." Manželka vaří jen v úterý." "Proč právě v úterý?" "To jezdí popeláři."
o o o
Potkají se dva kamarádi v hospodě: "Se ženou nám to moc neklape." "Proč, co se děje?" "Protože ona už je vdaná a já ještě ženatý." o o o Obchodník, rozvážející mléko ve vilové čtvrti, našel u jedněch dveří cedulku: "Pane, buďte tak laskav a nechte zde dvě mléka a mou ženu na pokoji!" o o o Manželé jsou na dovolené a manželka říká manželovi: "Miláčku, podívej se z okna, je tam srnečka!" "To není srnečka ale kráva, a to, do čeho se díváš, není okno ale zrcadlo." o o o Manželka se ptá muže: "Miluji Tě, drahoušku! Miluješ mě taky?" A manžel odpoví: "Jo, tebe taky."
duben
46
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Oznamy Zpravodaj na webu … najdete na stránkách Českého velvyslanectví Bern. Vždy 4-6 týdnů po tom, co ho dostanou předplatitelé, se Zpravodaj objeví na http://www.mzv.cz/bern/cz/vzajemne_vztahy_a_informace/cesi_zijici_ve_svycarsku/index.html (tento odkaz / link najdete také na www.svaz-spolku.ch) Pro koho? Neznáte Zpravodaj? - zde si ho můžete prolistovat Předplatitelé - hledáte něco ze staršího čísla Zpravodaje a to už je dávno uloženo někde ve sklepě nebo dokonce odvezeno se starým papírem? - najdete to zde Na webu je publikována redakční část, bez inzerce a bez oznámení, které se netýkají činnosti spolků SSČS.
Předplatit si Zpravodaj znamená
mít dobrého společníka po celý rok duben
47
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A
JAK UHRADIT PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ A INZERÁTY? Konto ve Švýcarsku: PostKonto: Verband SSCS, Zpravodaj - Presseorgan, 6006 Luzern Kontonummer: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1 Pro platby z ciziny: Credit Suisse AG: Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken, CH-8070 Zürich IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 Clearing-Nr.: 4835, BIC / CRESCHZZ80A Konto pro platby z České republiky: Poštovní spořitelna: Název účtu: Jaroslav Havelka Číslo účtu: 218 798 369 / 0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC / CEKOCZPP
duben
48
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
Ceník inzerátů ve Zpravodaji 1. 2. 3. 4. 5.
Základní cena inzerátů pro celou stranu ve vnitřní části = SFr 460.Cena menších plošných inzerátů je úměrná ploše základní ceny pro stranu Plošný barevný inzerát na druhé, třetí a čtvrté stránce obálky (jen v případě dostatku volné plochy) = příplatek 20% Řádková inzerce: každý i započatý řádek = SFr 15.Nevýdělečné akce členských spolků „Svazu spolků“ jsou propagovány zdarma
Slevy: a) Opakovaný inzerát: 2x až 5x = 10%, b) Opakovaný inzerát: 6x až 11x = 20% Chcete si přivydělat? V případě získaní nového inzerenta Vám administrace Zpravodaje vyplatí odměnu 25 % z fakturované částky za inzerát – po jeho zaplacení. Odměna je jednorázová a nevztahuje se na řádkovou inzerci.
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
duben
49
apríl
zpravodaj
4 / 2016
spravodaj
třetí strana obálky
duben
50
apríl
