zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Obsah Velikonoce Letošní Velikonoce slavíme 20. a 21. dubna / Edita Baronová Komentáře Už to tady bylo / Andrej Zubov Putin brání svůj sen, který však jiní snít nechtějí / Vladimír Kučera Ukrajinská budúcnosť Ruska / Michail Šiškin Výročí Invaze spojeneckých vojsk v Normandii / Georg A. Kraus Z galérie osobností: Jozef Murgaš Sebavedomie a vlastnectvo / Daniel Zemančík Nejbohatších 85 lidí vlastní tolik majetku, jako polovina lidstva Z České republiky Mládež przní češtinu! Ztrácíme mateřštinu, varují češtináři / Zuzana Hronová Z vašich ohlasů Učitelé, vzdělání a samostatné myšlení / Štěpán Húsek Ze zahraničí Již antika ukázala limity demokracie / Luděk Frýbort Věda Vědomí jako bludička osobní identity? / Miloš Dokulil Cestování Středozemím po sezoně ploutí – 4: Turecký med / Ota Ulč Čtení na volnou chvílí Husí vejce / Milan Cimburek Vyděrač krále zemřel v dešti kulek / Vladimír Plesník Opustili nás Z tvorby krajanů Žijí mezi námi Julia Sakar(ova) – Julia Star / Juraj Brandinbourg Z činnosti spolků Česká beseda na sokolském plesu v Zürichu / Antonín Vlček, Lída Čarnecká Zajímavosti Vpravo jezdí Česko 75 let. Proč? Zdraví Vědci se mýlili, zabijákem srdce jsou cukry, ne tuky Nové knihy Z vašich příspěvků Vzpomínka na minulé životní výroky / Karel Václav Hrdina Oznamy Inzeráty
2 2 4 4 7 9 12 12 15 15 16 17 17 19 19 21 21 24 24 26 26 29 29 30 31 36 38 38 40 40 41 41 44 44 45 46 46 47 48
Prosíme ty abonenty, kteří ještě předplatné na rok 2014 nezaplatili, aby tak učinili co nejrychleji. Poukázky byly vloženy v obálce ZPR č. 12/2013. Obzvlášť děkujeme těm, kteří přispěli na zachování Zpravodaje větší sumou, než je výše předplatného. Moc si toho vážíme a děkujeme Vám. Redakce a administrace Zpravodaje duben
1
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Velikonoce Znáte význam jednotlivých velikonočních dnů?
Letošní Velikonoce slavíme 20. a 21. dubna "Květná neděle" je poslední postní nedělí, po níž začíná "Svatý týden". Označení "květná" připomíná Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma před židovskými velikonočními svátky - paschou, kdy ho zástupy nadšeně vítaly a mávaly ratolestmi. Při bohoslužbách této neděle se poprvé čtou "pašije" (= texty evangelia, které popisují zatčení, odsouzení a umučení Ježíše Krista). Dodnes je častým zvykem pašije zpívat či dramatizovat. Svatý týden Poslední dny postní doby mají název "Svatý týden". Jsou obecně věnovány památce Ježíšova utrpení - to je však jen jeden pól velikonočního tajemství. Celistvé poselství Velikonoc je obsaženo v tom, že Kristovo utrpení má svůj cíl v Ježíšově zmrtvýchvstání a ve vykoupení člověka. Velikonoční třídenní (triduum) Vrcholem a středem liturgie křesťanů je slavnost tří velikonočních dnů utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně. Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.) Zelený čtvrtek Mší, která se slaví večer, si církev připomíná poslední večeři, při které Ježíš ustanovil památku na své utrpení a smrt. Jako výkupné za hříchy každého člověka obětoval Bohu Otci své tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína a předal je apoštolům. Učinil to během židovské velikonoční hostiny (paschy), připomínající "egyptské události": vyvedení z otroctví v Egyptě do zaslíbené země a Boží ochranu před smrtí pro všechny, kdo své domovy označili krví obětovaného beránka. Velký pátek Ježíš přijímá rozsudek smrti v den, kdy byli v Jeruzalémském chrámě obětováni velikonoční beránci. Stává se novým velikonočním beránkem, který svou smrtí zpečetil novou věčnou smlouvu mezi Bohem a lidmi, smlouvu o spáse každého člověka. V tento den se od pradávna neslaví mše, jen liturgická památka, která se skládá ze tří částí: bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání.
duben
2
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Těžištěm bohoslužby slova jsou pašije podle evangelisty Jana. Poukazují na Ježíše - beránka a ztotožňují jeho oběť na kříži s velikonoční obětí na odpuštění hříchů a vítězstvím nad smrtí. Kříž je zde zobrazen jako vítězné znamení vykoupení. Ježíšovo "dokonáno jest" na kříži je jeho triumfem. Nápis na Ježíšově kříži, napsaný hebrejsky, řecky a latinsky - v tehdejších jazycích, poukazuje na fakt, že Ježíš přináší spásu lidem všech národů. Jedním z projevů účasti na Kristově utrpení za naše hříchy je velkopáteční půst. Bílá sobota Bílá sobota je připomínkou Ježíšova přebývání v hrobě a jeho sestoupení do podsvětí. Je to den modliteb, rozjímání a postu. Na Bílou sobotu církev neslaví mši. Velikonoční noc Velikonoční noc zvěstuje smrt a vzkříšení v jediném celku. Vyjadřuje velikonoční vítězství nad smrtí a "přechod" (pesach) z područí utrpení a smrti do života svobody a plnosti. Slavnost Veliké noci je odedávna nocí bdění, v níž křesťané očekávají zmrtvýchvstání Páně a slaví je. Velikonoční vigilie (bohoslužba v předvečer svátku) byla od prvních křesťanských dob noční slavností a končila teprve společným stolováním za rozbřesku nového dne. Oslava Velikonoční noci má tuto strukturu: * oslava velikonočního světla (velikonoční oheň, velikonoční svíce - "paškál") * bohoslužba slova * křestní obřady (svěcení vody, obnova křestních slibů, křest) * bohoslužba oběti - eucharistie Neděle zmrtvýchvstání Mše této neděle má být co nejslavnostnější. Paškál (velikonoční svíce) - symbol Ježíše Krista, který přemohl hřích a smrt, má být viditelně umístěn v presbytáři (kněžišti). Stručná historie Velikonoc •Velikonoce jsou svým původem svátky jara. •Před cca 3500 lety dali kananejskému svátku jara zcela nový význam Židé svým svátkem Paschy: oslavou vyvedení a osvobození židovského národa z egyptského otroctví. •Před dvěma tisíci lety pak Velikonoce dostaly současný význam Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním.
duben
3
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Smyslu (křesťanských) Velikonoc porozumíme na pozadí Velikonoc židovských. Židovské Velikonoce (pesach) Obsahem židovského svátku je oslava Boha - Zachránce (Spasitele). Židé si připomínají Boží záchranu z egyptského zotročení a slavné vyjití (exodus) z Egypta. Hospodin vysvobodil Izraelity celou řadou mocných zásahů. Na znamení Boží ochrany každá izraelská rodina obětovala Bohu beránka, který byl bez vady, a jeho krví potřeli rám dveří svého domu. Izraelité takto byli uchráněni před zkázou, která kolem nich přešla bez povšimnutí. Odtud pochází židovský název velikonoc: "pesach" - "uchránění, ušetření, přejití". Proč se jí špenát na Zelený čtvrtek? A proč je ten čtvrtek vlastně zelený? Jíst špenát na Zelený čtvrtek je lidovým zvykem, který s duchovním obsahem Velikonoc vůbec nesouvisí. Název Zelený čtvrtek vznikl přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek). Edita Baronová
... víte, že Velikonoce jsou svátky, ve kterých křesťané slaví vzkříšení Ježíše Krista. Velikonoční neděle je den Zmrtvýchvstání Páně (Boží hod velikonoční). Slavnost Zmrtvýchvstání Páně patří mezi největší slavnosti křesťanského církevního roku. Křesťané slaví tento svátek první neděli po prvním jarním úplňku (tedy po 21. březnu). Jestliže byl úplněk v neděli, budou Velikonoce v následující neděli. Toto datum se v jednotlivých rocích může lišit až o více než měsíc (od 22. března do 25. dubna).
Komentáře Už to tady bylo Ruský historik profesor Andrej Zubov publikoval na stránkách ruského deníku Vedomosti tento článek o krymské krizi, který vyvolal řadu bouřlivých reakcí. Překlad jsme nalezli na názorových stránkách HNDialog, odkud jsme ho převzali pro čtenáře Zpravodaje: Přátelé. Jsme na prahu. Nikoli na prahu připojení nového subjektu k Ruské federaci. Jsme na pokraji úplného zničení systému mezinárodních smluv, ekonomického chaosu a politické diktatury. Jsme na pokraji války s naším nejbližším, spřízněným národem Ukrajiny, prudkého zhoršení vztahů s Evropou a Amerikou, na pokraji studené, a možná horké války s nimi.
duben
4
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Koneckonců, to už tady bylo. Rakousko. Začátek března 1938. Nacisté chtějí rozšířit svou říši na úkor jiného německého státu. Lidé po tom ani příliš netouží – nikdo je neutlačuje, nikdo nediskriminuje. Ale myšlenka velkoněmecké říše zamotala hlavu radikálům – místním nacistům. Aby ukončil spory o osudu Rakouska, vyhlašuje kancléř Kurt Alois Josef Johann von Schuschnigg na 13. března referendum. Ale nacisté v Berlíně a ve Vídni s tím nesouhlasí. Co když lidé budou proti anšlusu? Kancléř Schuschnigg je tak donucen 10. března odstoupit. Místo něj prezident jmenuje vůdce místních nacistů Arthura Seyss-Inquarta, a německé divize mezitím již vstupují do rakouských měst na pozvání nového kancléře, který se to dozvěděl z novin. Rakouská armáda kapituluje. Lidé buď nadšeně vítají hitlerovce, nebo jsou podráždění a zalezlí doma, případně urychleně emigrují do Švýcarska. Rakouský kardinál Innitzer anšlus vítá a žehná mu… Zatýkání začalo 13. března. Kancléř Schuschnigg byl zatčen o den dříve. Plebiscit se konal 10. dubna. V Německu hlasovalo pro sjednocení s Rakouskem 99,08 %, v samotném Rakousku, které se stalo Ostmarkou německé říše, 99,75 %. Prvního října 1938 se s Německem spojili pokrevní bratři z českých Sudet. Dvaadvacátého března 1939 pak region litevské Klaipedy, který se tak během jediného dne proměnil v německý Memel. Ve všech těchto zemích skutečně žili převážně Němci, po celou dobu se mnozí z nich opravdu chtěli spojit s Hitlerovou říší. Všude se toto spojení odehrávalo za zvuků fanfár, s velkou slávou a výkřiky radosti jásajícího davu, opilého šovinistickým šílenstvím, a s tichým souhlasem Západu. "Nesmíme klamat, a zejména nesmíme dávat falešnou naději malým slabým státům a slibovat jim ochranu Ligy národů a příslušné kroky z naší strany," řekl Neville Chamberlain v britském parlamentu 22. února 1938. "Protože víme, že nic takového nelze provést." A něco zcela jiného říkal Adolf Hitler 23. března 1939 z balkonu na Divadelním náměstí v právě připojeném Memelu. Dvě hodiny předtím teatrálně vplul na palubě nejnovější bitevní lodi Deutschland do přístavu Memel. "… Němci nebudou nikomu na světě dělat nic špatného, ale bylo nutné zastavit utrpení, kterému byli Němci podrobeni po dobu dvaceti let od celého světa…Memelské Němce už jednou Německo ponechalo napospas osudu, když se smířilo s hanbou a potupou. Dnes se memelští Němci… opět stanou občany mocné říše, rozhodnuti převzít svůj vlastní osud do vlastních rukou, i když se to nebude líbit polovině světa." A všechno se jevilo tak zářivé. A sláva Hitlera byla na vrcholu. A svět stál v úžasu před Velkým Německem. Připojení zemí a území k Říši proběhlo bez jediného výstřelu, bez kapky krve – není Führer geniální politik? O šest let později bylo Německo poraženo, miliony jeho synů byly zabity, miliony jeho dcer zneuctěny, jeho města srovnána se zemí, jeho kulturní hodnoty, nahromaděné v průběhu staletí, se obrátily v prach. Od Německa byly odděleny 2/5 a zbývající část rozdělena na okupační zóny obsazené vítěznými mocnostmi. A hanba, hanba, hanba pokryla hlavy Němců. A přitom to všechno začalo tak zářivě! Přátelé. Historie se opakuje. Na Krymu opravdu žijí Rusové. Ale cožpak je tam někdo utlačoval, byli tam snad občany druhé kategorie, bez nároku na jazyk a pravoslavnou víru? Před kým je musí chránit vojáci ruské armády? Kdo je napadl? Vstup cizích vojsk na území jiného státu bez jeho souhlasu – je agrese. Obsazení parlamentu osobami v uniformách neoznačených – to je nehoráznost. Jakákoliv rozhodnutí krymského parlamentu jsou za těchto okolností fraškou. Napřed obsadili parlament, premiéra nahradili proruským a pak tento nový premiér požádal
duben
5
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Rusko o pomoc, když pomocníci již jsou zde a již celý den ovládají poloostrov… Jako vejce vejci podobné anšlusu v roce 1938. Propočítala ruská vláda rizika tohoto neuvěřitelného dobrodružství? Jsem si jistý, že ne. Stejně jako je svého času neodhadl Adolf Aloizovič. Kdyby je uvážil, nemusel by v dubnu 1945 zoufale pobíhat po bunkru pod dopadajícími ruskými bombami a nemusel by sežrat ampuli s jedem. Pokud se Západ nebude chovat jako Chamberlain a Daladier v roce 1938 a zavede úplné embargo na nákup ruské energie a zmrazí ruské vklady ve svých bankách? Ruská ekonomika, která je i tak v agonii, se zhroutí do tří měsíců. A pak se začnou dít v Rusku věci, ve srovnání s nimiž bude vypadat Majdan jako procházka rajskou zahradou. A pokud krymští Tataři, kteří jsou kategoricky proti ruské vládě, kteří si pamatují, co s nimi tato vláda provedla v roce 1944 a že je nepustila domů až do roku 1988… a když se krymští Tataři začnou domáhat ochrany svých zájmů u svých souvěrců a pokrevních bratrů v Turecku? Koneckonců Turecko neleží za třemi moři, ale přímo na protějším břehu Černého moře… A Krym drželi Turci déle než Rusko – čtyři století. Turci – to není Chamberlain nebo Daladier. Ti v červenci 1974, aby chránili své soukmenovce, obsadili 40 % území Kypru, ignorují všechny protesty a stále podporují tzv. Tureckou republiku severního Kypru, kterou neuznává nikdo kromě nich. Možná že někdo by chtěl mít Tureckou republiku jižní Krym? Ale v případě, že se horké hlavy krymských Tatarů rozhodnou bojovat, rádi se k nim přidají muslimští radikálové z celého světa, a to zejména ze severního Kavkazu a Povolží. Nepřineseme si tu bouřku ze zpustošených krymských letovisek do našeho ruského domu? Cožpak nám nestačí naši vlastní teroristé? A konečně, získáme-li Krym, rozervaný vnitřními rozpory, ztratíme navždy lid Ukrajiny – Ukrajinci neodpustí Rusům takovou zradu nikdy. Myslíte si, že přeháním? Že čas všechno zahladí? Doufáte marně, drazí ruští šovinisté. Na konci XIX. století se Srbové a Chorvati považovali za jeden národ, jen rozdělený hranicemi, náboženstvím a abecedou. Oni usilovali o jednotu – kolik knih o tom napsali. A byly to moudré a dobré knihy. A teď na světě najdete jen málo národů, které se vzájemně nenávidí tak jako Srbové a Chorvati. Kolik krve bylo mezi nimi prolito, a to všechno kvůli nějakým kouskům území, městečkům a údolím, v nichž by mohli žít spolu šťastně a spokojeně. Mohli by, ale nedokázali to. Chamtivost udělala z bratrů nepřátele. A cožpak se to nestává i v každodenním životě? Stojí za to přijít o bratry navždy, kvůli nesmyslným ambicím? Samozřejmě že nevyhnutelné bude i rozdělení ruské církve. Její ukrajinská část se od Moskvy odštěpí navždy. Ale v ještě děsivější porážku se pro Kreml obrátí úspěšné připojení Krymu. Pokud vše proběhne snadno, pak se zítra k Rusku budou chtít připojit oblasti obývané Rusy v Kazachstánu, posléze také Jižní Osetie, Abcházie a severní Kyrgyzstán. Po Rakousku následovaly Sudety, po Sudetech Memel, pak Polsko, po Polsku Francie, po Francii – Rusko. Všechno to vzešlo z nepatrných krůčků… Přátelé. Musíme se zastavit a vzpamatovat se. Naši politici zatahují naše lidi do hrozného, děsivého dobrodružství. Historická zkušenost nám říká, že nic neprojde jen tak. Neměli bychom se nechat manipulovat, jak se nechali svého času Němci manipulovat sliby Goebbelse a Hitlera. V zájmu míru v naší zemi, v zájmu jeho skutečného obrození, pro mír a přátelství na území historického Ruska, které je nyní rozděleno do mnoha států, řekněme ne na tuto šílenou a – co je nejdůležitější – naprosto zbytečnou agresi.
duben
6
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Ztratili jsme ve dvacátém století tolik životů, že naší jedinou správnou zásadou by měl být princip vyhlášený Solženicynem – zachování národa. Zachování lidí, a ne rozšiřování území. Země se shromažďují jen za cenu krve a slz. Žádnou krev, žádné slzy již nepotřebujeme! Andrej Zubov Autor je ruský historik. Je tvůrcem publikace Velké dějiny Ruska XX. století, kterou v češtině v červnu vydá nakladatelství Argo UPDATE 1: Na základě zveřejnění článku v ruských médiích bylo Andreji Zubovovi podle jeho slov nabídnuto, aby dobrovolně podal výpověď z moskevské univerzity (MGIMO) s tím, že když odmítne, tak jej propustí. Andrej Zubov nabídl druhou variantu. UPDATE 2: Kvůli odporu studentů a tlaku veřejnosti nakonec vedení univerzity svou nabídku odvolalo. Andrej Zubov zůstává tamním profesorem. UPDATE 3: Hlasování na Krymu proběhlo 16.3. Při referendu se pro spojení tohoto ukrajinského poloostrova s Ruskem vyslovilo 96,8 procenta hlasujících, oznámil v Simferopolu šéf volební komise Michail Malyšev. Výsledek nezahrnuje hlasování v největším krymském městě Sevastopolu, které je samostatnou správní jednotkou a hlasovalo odděleně. Západ referendum neuznává a hrozí Rusku sankcemi.
Putin brání svůj sen, který však jiní snít nechtějí Ruskou mentalitu prohlédl už v polovině 19. století Karel Havlíček Borovský. Předpověděl například, že pokud se někdy v budoucnu bude ve světě nosit revolučnost, prohlásí se Rusové za největší revolucionáře. Dnes se naopak Rusko vrací ke své imperiální tradici. Ochrana ukrajinských občanů ruské národnosti je samozřejmě Vladimiru Putinovi pouhou záminkou. Všichni to vědí, on ví, že to všichni vědí, ale buď je mu jedno, že to všichni vědí, a proto je to záminka až trapná, anebo na nic chytřejšího nepřišel. Putinovi a kremelské "věrchušce" jde o obnovení existence a vlivu Velkého Ruska. A značná část Rusů je v tom podporuje, protože jsou přesvědčeni, že Západ, místo aby je zaslouženě respektoval, ba jim byl vděčný, je neustále odstrkuje a ponižuje. Je to prastará ruská jurodivost, přesvědčení o vlastní vyvolenosti a nezměrných zásluhách o svět. A také o dějinné, osudové, ba Boží předurčenosti k nějakému ruskému předáctví. A ostatní to nechápou. Vytvořilo se z toho všeho celonárodní trauma.
duben
7
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Máme vás, holoubkové siví "Rusové spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!" napsal Karel Havlíček Borovský v roce 1846. A citát z jiné knihy, Čtení o SSSR z roku 1950, vydané tedy o sto let později: "SSSR stojí v čele mohutného demokratického tábora a sjednocuje, stmeluje okolo sebe všechny demokratické a pokrokové síly světa."
Foto: Putinova simultánka Doplňme k tomu Putinův výrok, že rozpad Sovětského svazu byl "největší geopolitickou tragédií 20. století", a připomeňme jeho bezostyšné tvrzení, že "Sovětský svaz nebyl nic jiného než Velké Rusko". Zjistíme, že pohled Ruska na "zbytek zeměkoule" se s režimy nemění. Nevolnictví, socialismus, car, Stalin, oligarchie, Putin - všechno a všichni směřují k jednomu: Velké Rusi, vládnoucí co největší části lidstva či ji zprostředkovaně, skrze kolaboranty, ovládající. Obdiv k bezohledné moci Alexandr Jakovlev ve své knize Rusko plné křížů jmenuje tři určující zdroje ruské historie: příklon k východnímu křesťanství, významně jinému, temnějšímu, než je jeho západní větev, několikasetletý mongolský vliv, který otupil úctu k lidskému životu, a zatřetí věky chybějící soukromý majetek. Z toho plyne samoděržavný kult a opovržení lidmi. "Hrozné je, že mnozí nezměrně klaní se carské moci a opovrhují sami sebou. Jak mezi pánem a poddaným žádné právo nestojí a moc 8 duben
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
jediná, ne pak mravní zásada všechno rozhoduje," píše Havlíček. Odtud ruská lidová podpora carům a diktátorům – vždyť umístění Stalina v anketě o největšího Rusa na třetím místě svědčí o mnohém. A také vážnost (i u někdejších bolševických vůdců), které se těší krutý psychopatický car Ivan Hrozný, to jen potvrzuje. Úctu a obdiv má v Rusku především bezohledná moc, tyranie a síla. Je ovšem nespravedlivý a hloupě nadřazený názor, že Rusům se jinak vládnout nedá. Co lze očekávat od lidí, kteří po generace nic jiného nepoznali; jsou k tomu "odsouzeni". Ostatně pohlédněme na některé naše sentimentální komunisty s jejich věčným psovsky oddaným příklonem k Moskvě, ač tamní režim nemá se sociálním systémem pranic společného – a socialistickým už ani náznakem. Kde v nich se bere zbožštění jakéhosi "oligarchanátu"? Putin na to vše sází při touze splnit svůj sen a navrátit světu Velkou Rus a Velkorusi svět. Zatím to má pracovní název Euroasijský svaz. Že by dle Kremlu měla být jeho součástí Ukrajina, je nasnadě. Pokud by se Kyjev vymkl z velkoruského soustátí či alespoň jeho vlivu a obrátil se k Západu, upadlo by Rusko ze svého pohledu znovu do geopolitické nicotnosti. Starý imperialismus se vrací Při historické frustraci Ruska ze Západu a podezřívavosti, s níž na něj pohlíží (včetně prostých občanů, z čehož často vyplývá i jejich velkopanské chování, které není výrazem sebevědomí zbujelého, ale naopak zakrnělého a obranného), sotva se divit obavě Moskvy z jiného ukrajinského rozhodnutí než ochoty stát se článkem v carské říši. Proto to Putinovo necivilizované běsnění. Hrozí zhroucení snu, v němž se vidí být carem velké říše, která bez ohledu na všechno a na všechny něco znamená. Demokratickou cestou tuto vizi těžko naplní. Užívá tedy mezní imperiální prostředky a považuje je za ospravedlnitelné. Jeho carský sen o Velké Rusi je přece nade vše. Jemu a nejspíš ani většině Rusů stále nedochází, že v ní jiní zatím žít nechtějí. Že velkoruskost kromě pro vymírající praslavjanofily a prabolševiky svou historií a perspektivami, jež nabízí, pranic nezískala na přitažlivosti. Vladimír Kučera, publicista
Ukrajinská budúcnosť Ruska Píše Michail Šiškin, ruský spisovateľ Želať svojej vlasti víťazstvo či porážku? Na prvý pohľad čudná otázka pre človeka, ktorý má rád svoju vlasť. Internet priniesol vojnu do každého domu. V priamom prenose sme svedkami a účastníkmi pouličných bojov v Kyjeve, mítingov na Kryme, zatýkaní v Moskve. Práve teraz, keď píšem tieto riadky, na Manéžnom námestí pri Kremli asi osemnásťročná ryšavá dievčina rozprestiera plagát NIE VOJNE. Pristúpi k nej policajt s megafónom: „Rozíďte sa! Vaša akcia nie je povolená. Dievča kričí: „To vaša akcia nie je povolená!“ Zločincom pri moci sa podarilo uskutočniť neodpustiteľné svinstvo: poštvať Rusov a Ukrajincov proti sebe, zmeniť jazyk z prostriedku dorozumenia na zbraň nenávisti.
duben
9
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Mladší brat Sme naozaj bratské národy. Moja mama je Ukrajinka, otec Rus. A takých zmiešaných rodín sú milióny na Ukrajine i v Rusku. Kde sa tu dá oddeliť jedno od druhého? Rozrezať zaživa? A ako rozdeliť Gogoľa? Je to ruský klasik alebo ukrajinský? Je náš spoločný, naša spoločná pýcha. A ako rozdeliť našu spoločnú hanbu a spoločné útrapy – naše obludné dejiny? Vykynoženie roľníkov v Rusku a hladomor na Ukrajine? Medzi obeťami a katmi boli Rusi aj Ukrajinci. Mali sme spoločných nepriateľov – nás samých. Naša spoločná strašná minulosť drží v v kŕčovitom zovretí oba národy a nepúšťa ich do budúcnosti. Majdan šokoval smelosťou a odvahou ľudí, ktorí vyšli na námestie „za našu a vašu slobodu“. V prvom rade bila do očí solidarita. Zasiahol nás pocit nadšenia a závisti – hľa, Ukrajinci sa dokážu zdvihnúť a stáť, už nemienia viac kľačať. Putinovskí šéfovia televízií urobili všetko, aby vo svojich propagandistických správach vytvorili obraz obrancu majdanu aj ako fašistu, aj ako Chochola, čo vyskočil z anekdoty: prefíkaného, chamtivého, tupého, ochotného zapredať sa či čertovi či Západu, len aby mal slaninu. Krajina, ktorá má takú štátnu televíziu, sa musí od hanby prepadnúť pod zem. V Rusku je oddávna zvykom správať sa akosi povýšenecky k Ukrajincom, k ukrajinskému jazyku. „Mladšieho brata“ mali radi pre jeho vitalitu, humor, sebairóniu. No vždy bol v rodine tým mladším, čiže musel poslúchať staršieho, učiť sa od neho, usilovať sa mu podobať. A tu posledné mesiace, ktoré zmenili chod dejín, odhalili Rusom celkom iných Ukrajincov. Vysvitlo, že „mladší brat“ je dospelejší ako starší. Ukrajinci dokázali povedať svojej skorumpovanej vláde: „Bandu – het!“ My nie. Pravdaže, závidíme im. Alebo si vezmime taký jednoduchý symbol, akým je národná hymna. Oni majú hymnu, ktorá spája generácie, my vlastne nijakú hymnu nemáme. Na olympiáde sme do celého sveta púšťali stalinskú „hymnu“ spájajúcu generácie diktátorov a otrokov. Zase brániť vlasť? Demokratická revolúcia na Ukrajine sa začala bojom so symbolmi – po námestiach krajiny sa prehnal „leninopád“. No u nás v Rusku a v ruskojazyčných oblastiach Ukrajiny Leninovia ostali aj na námestiach aj v hlavách. V Rusku sa mesto Sankt-Peterburg ešte stále nachádza v Leningradskej oblasti a supermoderný rýchlik Sapsan nás priváža do mesta Dzeržinsk, ktoré doteraz nesie meno hlavného kata krajiny. Aké znaky obklopujú ľudí, taký oni majú život. Ukrajinci začali likvidovať symboly našej spoločnej ponižujúcej minulosti, kým Rusi na Ukrajine povstali na ich obranu. Ach jaj. Majdan nezaležnosti – nezávislosti od Ruska – sa zmenil na euromajdan. Ľudí neposlala do ulíc nenávisť k Rusku, ale nenávisť k vlastným mocipánom, ktorí do úmoru znásilňovali krajinu a jej obyvateľstvo bez ohľadu na jazyk. Kyjevčania povstali, aby sa zbavili vlády kriminálnikov. Tento poryv vôbec nesmeruje k revolúcii. Nie je to cesta k násiliu, ale k civilizovanému poriadku, k „Európe“. Európa pre Ukrajincov nie je reálna Európska únia s kopou svojich problémov, je to mýtus o živote nie podľa pravidiel zločincov, ale podľa zákonov práva. Európa – to je synonymum pre život na civilizovanej Ukrajine. Ale Janukovyčov režim neknokautovali pokojné protesty. Banditi rozumejú len reči sily. Pokojný demokratický protest si ako boxerskú rukavicu navliekla ruka nacionalistického hnutia. Prvým zákonom novej moci, žiaľ, bol zákon o zrušení ruštiny ako štátneho jazyka, čo ešte hlbšie
duben
10
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
rozdelilo ukrajinský Západ a ruskojazykový Východ krajiny. Jedni majú za hrdinov „nebeskú sotňu“, druhí Berkut. Možno pochopiť aj obyvateľstvo na východe Ukrajiny a na Kryme. Ľudia sa zľakli „ukrajinizácie“. Len si skúste predstaviť podobnú situáciu vo Švajčiarsku: nemeckojazyková väčšina v parlamente v Berne prijíma zákon zakazujúci francúzštinu v Romandii. Zmätok jednoduchých ľudí v tomto zložitom čase okamžite využil hlavný „víťaz“ olympiády. „Vlasť je povinná ochrániť svoje deti!“ Za každej ideológie – pravoslávie, komunizmus, opäť pravoslávie – režim vždy manipuloval národ vlastenectvom. To kúzlo fungovalo spoľahlivo. A funguje aj ďalej. Celé posledné týždne telepropaganda naplno pripravovala Rusov „brániť vlasť“ na Kryme a východnej Ukrajine pred ukrajinskými fašistickými okupantmi. Posvätná krava Vojna – nezáleží na tom, či horúca, alebo studená – je spôsob existencie každého režimu. Nepriatelia sú potravou každej diktatúry. Víťazstvá predlžujú existenciu impéria, porážky približujú jeho rozpad: Stalinov triumf len upevnil GULAG, afganská katastrofa urýchlila koniec Sovietskeho zväzu. Želať svojej vlasti víťazstvo či porážku? Na prvý pohľad čudná otázka pre človeka, ktorý má rád svoju vlasť, už vôbec nie je taká čudná, ak tá vlasť v priebehu stáročí nedá žiť ani vlastným, ani cudzím. Vo vedomí národa dodnes nie je jasné, kde sa končí Otčina a kde sa začína režim – tak je to všetko zrastené. Vlastenectvo je posvätná ruská krava, čo ako žuvačku prežúva práva človeka a úctu k jednotlivcovi. Môj spolužiak padol v Afganistane – aj im hovorili, že tam bránia vlasť. Chodievali sme k jeho rodičom. Matka zakaždým plakala: „Akú vlasť? Akú vlasť?“ Mlčali sme. Pamätám sa, keď sa začala vojna v Čečensku, v jednej reportáži ruský vojak, úplný chlapček, povedal: „Ja tu bránim svoju vlasť.“ Teraz chcú, aby aj ruskí, aj ukrajinskí chlapci „bránili vlasť“ jeden proti druhému. Štvrť storočia prešlo od skončenia afganského dobrodružstva. Následkom tej vojny sa rozpadlo sovietske impérium. Teraz vidíme, ako sa opakuje ten istý samovražedný scenár. Navidomoči existuje zákon prirodzenej smrti režimu: diktatúra žije lžou o nepriateľoch a umiera na to, že sama začína v svoju lož veriť. Je mi ľúto tých jednoduchých ľudí na Ukrajine, ktorí mávajú ruskou trikolórou a so slzami v očiach kričia: „Rusko!“ Využijú ich a oklamú tak, ako sa to v dejinách stalo už toľko ráz. Ich cesta do Ruska je cestou do policajného štátu. Budeme trpieť spolu Výsledkom tohto dobrodružstva je už nová „studená vojna“, potlačenie akýchkoľvek občianskych a sociálnych protestov v Rusku, zhusťovanie šovinistickej psychózy. Rusko čaká medzinárodná izolácia, ožobračovanie ľudí, represie. V roku 2008 už režim rozvadil svoju krajinu s Gruzínskom, rozváľal odveké dobré susedské vzťahy medzi našimi národmi. Tie vzťahy medzi našimi krajinami sú zničené nadlho. Teraz sa to isté opakuje s Ukrajinou. Najviac zo všetkých doplatia práve obyvatelia Krymu. Nadšenie z historického „oslobodenia“ od ukrajinských „fašistov“ sa rýchlo pominie a nastúpi triezva realita. Po „oslobodení“ Abcházska voľakedy kvitnúce čiernomorské letoviská nadobro spustli. Ten istý scenár teraz čaká „oslobodený“ Krym. Obrovské letovisko sa zmení na sivú dieru, kam nepríde nikto ani z Ukra-
duben
11
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
jiny, ani z Ruska. Obyvateľov polostrova, ktorí v podstate žili z letnej turistiky, čaká úpadok. Len čo ľudia zdvihli trikolóru, už stratili to, čo mali. A k tomu pristupuje problém krymských Tatárov, ktorí si dobre pamätajú masovú deportáciu na Sibír a o Rusku nechcú ani počuť. Na východe Ukrajiny, kde sú Rusi premiešaní s Ukrajincami, nie je ďaleko k medzietnickej vojne – tamojšia situácia je rovnako zamotaná ako v deväťdesiatych rokoch v Bosne. Ako rozoznať „nacionalistu“ od „obete nacionalizmu“? Tlejúci nekonečný konflikt na hranici je túžbou režimu, ktorá ožíva sa pred našimi očami. Nevyhlásená vojna s Ukrajinou je dôvodom v Rusku definitívne zadusiť nezávislú občiansku spoločnosť, nastoliť umŕtvujúci policajný systém. Militarizmus, hľadanie vnútorných nepriateľov, sústredená propaganda vlastenectva – to všetko už je naša prítomnosť. S láskou k vlasti pridlho špekulovali lotri a hlupáci. A hľa, teraz nás opäť všetkých vzali za rukojemníkov – aj Ukrajincov, aj Rusov. Opäť budeme trpieť spolu – dva bratské národy. A spolu aj budeme musieť bojovať za budúcnosť. Tú dievčinu na Manéžnom námestí zatkli. Policajti jej vytrhli plagát, skrútili jej ruky a odviedli ju. Po vstupe sovietskych vojsk do Československa básnik Alexander Galič napísal: „Občania! Vlasť je v nebezpečenstve! Naše tanky sú na cudzej pôde!“ Tá ryšavá dievčina je vlastenkou svojej krajiny. A tí, čo ju zatkli, čo jednohlasne odhlasovali v parlamente vojnu, čo vydávajú a plnia zločinné rozkazy, sú so všetkými svojimi pendrekmi a tankami – zradcovia. Preložil Ján Štrasser Michailovi Šiškinovi (1961) vyšla v slovenčine kniha Listovník
Výročí Invaze spojeneckých vojsk v Normandii Georg A. Kraus V letošním roce vzpomínáme 70. výročí invaze spojenců v červnu 1944 v Normandii, jejíž úspěch vedl ke konečnému vítězství nad hitlerovským Německem. Po porážce Francie v červnu 1940 stála Anglie sama v boji proti dosud vítězící německé armádě a již tehdy vyslovil Winston Churchill zásadní myšlenku, že bude nutno převést válku zpět na kontinent. A již v roce 1942 na konferenci generálních štábů obou velmocí bylo dohodnuto, jakým způsobem se budou americké vojenské síly podílet na vytvoření druhé fronty v Evropě. Skupina anglo-amerických důstojníků, kterým velel britský generál Sir Frederick E. Morgan, zpracovala první návrh útoku na kontinent. A na následném setkání Roosevelta a Churchilla v lednu 1943 v Casablance se rozhodlo, že od jara 1943 budou prozkoumány a rozpracovány předběžné podmínky k vylodění spojeneckých sil. V Casablance byl zároveň stanoven plánovaný termín operace (jaro 1944), která dostala jméno OVERLORD. Od konce 2. světové války se v odborných kruzích a hlavně mezi lidmi (kteří všechno věděli lépe) přetřásala často otázka, proč spojenci neuvažovali zahájit invazi o rok dříve, že by to pomohlo na východní frontě. Kdo se zabývá podrobně průběhem války, zjistí rychle, že by to bylo takřka nemožné. Za prvé v roce 1942 došlo k vylodění spojenců v západní Africe, kteří rychlým
duben
12
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
postupem „vyčistili“ celou Afriku od Němců a přenesli v roce 1943 boje do Evropy v Itálii a na Sicílii. A za druhé Spojené státy měly na krku od prosince 1941 po útoku na Pearl Harbour další válku proti Japonsku, do níž byly zapojeny statisíce a pak miliony amerických vojáků. Přesto Franklin Delano Roosevelt vyjádřil hned po japonském přepadu, že Německo zůstává hlavním nepřítelem a jeho porážka bude nejdůležitějším klíčem k vítězství. Poznámka autora: Jako tehdy dvanáctiletý kluk jsem se zajímal o invazi dost intenzivně, hlavně díky otci a jeho několika sokolským přátelům, kteří po večerech u nás tajně poslouchali zahraniční rozhlas, včetně Beromünsteru. Postup jednotlivých armád pak otec (aktivní účastník 1. světové války) zakresloval na velkou mapu Evropy. Od té doby jsem si přál navštívit tato památná místa invaze, což se nám povedlo až před dvěma lety. Navštívili jsme na dvacet míst, kde probíhaly vyloďovací akce, bojiště, opevnění, muzea, hřbitovy a výstavy, na které v textu odkazuji.
Jak uvedeno, příprava na operaci OVERLORD se rozjela na plné obrátky v průběhu roku 1943. Těsně před Vánoci 1943 byl určen a 15. 1. 1944 jmenován hlavním velitelem celé operace generál Dwight B. Eisenhower (tehdy 49letý) a náčelníkem generálního štábu osvědčený generál W. Bedell-Smith. Hlavním velitelem pro loďstvo byl jmenován admirál B.H. Ramsay, pro letectvo Marshal Sir A. Tedder a generál Sir T. Leigh-Mallory, veterán letecké bitvy o Anglii na podzim 1940 a konečně pro pozemní síly generál Sir B. L. Montgomery a generál Omar Bradley (viz foto). Tato sedmičlenná skupina zkušených vojáků nesla až do termínu invaze odpovědnost za veškerou přípravu a logistiku akce OVERLORD až po rozhodnutí a určení definitívního termínu D-day. A práce to nebyla malá: už od podzimu 1943 se hromadily sklady a zásoby zbraní, munice, děl a houfnic, tanků, pásových a dalších vojenských vozidel včetně bagrů a buldozerů. Mimo to na začátku téměř 1000 lokomotiv, 20 000 železničních vagonů a spousty železničního materiálu, které by zajistily opravy a náh- radu zničené francouzské že- lezniční sítě od plánovaných u- mělých přístavů a dalších doby- tých přístavů pro zásobování spojeneckých armád při budou- cím postupu ve Francii. V prvních měsících 1944 se postupně začaly sjíždět statisíce vojáků, Američanů, Kanaďanů i vojáků ze západních i východoevropských států, kteří se zúčastnili již bitvy o Anglii a ústupu u Dunkerque, s mnoha Poláky a Čechoslováky. Celá jižní Anglie byla tak zaplavena statisíci tun vojenského materiálu a miliony vojáků. Dohromady celá invazní armáda čítala přes 3 miliony vojáků, z toho 1,7 mil. Američanů, 1,3 mil. Angličanů a Kanaďanů a vojáků z dalších států, jak stojí výše. Území a pobřeží v Normandii, kde mělo vylodění probíhat, bylo rozděleno do pěti úseků (od západu na východ): UTAH na poloostrově Cotentin (Sainte-Mère-Église), OMAHA (ViervilleColleville), GOLD (Arromanches), JUNO (Courseulles-sur-Mer -St. Aubin) a SWORD 13 duben
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
(Ouistreham-Merville). Prvé dva úseky UTAH a OMAHA byly americké, GOLD a SWORD převážně britské a JUNO s převahou Kanaďanů. Na začátku dne „D“ krátce po půlnoci byly plánovány ze vzduchu dva mohutné svazy parašutistů se zbraněmi a nutným vojenským materiálem: celkem přes 23 500 vojáků v úseku UTAH a SWORD na západním a východním křídle bojiště. Značnou část bojových para-jednotek tvořily kluzáky zvané „HORSA“, kde bylo namačkáno až 30 vojáků anebo válečný materiál až po obrněná vozidla a lehké tanky (!). Kluzáky „HORSA“ byly vlečeny letadly a přistávaly na určených místech. Tato místa „vyčistili předem parašutisté, pro přistání“, tj. „dosednutí“ kluzáků na zem a „brázdění“ po poli či louce až se „HORSA“ o strom či zídku zastavila. V demolované přední části kluzáků přišla až třetina pilotů o život (viz foto). V muzeu Ste-Mère-Église je kompletní kluzák vystaven (úsek UTAH). Uvedení parašutisté a posádky kluzáků byli nepostradatelnou součástí invaze, protože zajistili a označili plánovaná místa přistání a navíc paralysovali značnou část odporu německé armády, jež bránila „atlantický val“. Proto bylo pro spojence životně důležité, aby při zahájení akce nebylo počasí bouřlivé jako tomu bylo každý den od 1. června. Další podmínkou bylo, že během přistání vyloďovacích člunů (Landungsboote), zhruba mezi šestou a sedmou hodinou ranní, musí být odliv na nejnižším stupni a od půlnoci dne „D“ by měl svítit měsíc při seskoku parašutistů. Sám generál Eisenhower musel některé již odstartované svazy plavidel na moři zastavit a svolal proto na neděli večer 4. června 1944 rozhodující schůzku odpovědných velitelů se třemi hlavními britskými meteorology. Ti překvapivě oznámili, že vlivem změny počasí se blíží krátké uklidnění, které bude trvat až do úterý večera 6. června. Po rušné diskusi a otázkách mezi generály a meteorology, kde nebyla úplná jednota názorů, rozhodl ve 21:30 generál Eisenhower takto: „OVERLORD bude zahájen 6. června 1944“. (V případě nového posunu by byl totiž možný další termín až koncem června, kdy počasí, odliv i měsíc by byly vhodné pro eventuální odložené vylodění.). Rozhodnutím generála Eisenhowera se dala 4. června od 22. hodiny do pohybu ohromná, do té doby nevídaná vojenská mašinerie, která zahrnovala kolem 5 000 plavidel, 11 500 letadel, 3 500 kluzáků a ca 135 000 vojáků. Tato vysoká čísla vojenského materiálu a vojáků přispěla ke zdaru vylodění v Normandii v úterý, dne 6. června 1944 („D day“). Jak na spojenecké přípravy a útok reagovala německá armáda, uvedeme v příštím čísle. --------------------Na snímcích: 1. Eisenhowerův úzký štáb (7 lidí). 2. HORSA – kluzák pro 30 vojáků
duben
14
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Z galérie osobností: Jozef Murgaš Sebavedomie a vlastenectvo O nás Slovákoch sa všeobecne hovorí, ako o národe s malým vlasteneckým cítením a ešte menším sebavedomím. Možno aj preto sme stáročia nemali svoj vlastný štát a boli sme v silnom područí. Napriek tomu sa nestratili a vo svete sme sa dokázali vždy presadiť. Slováci to dokázali možno práve svojou skromnosťou, pracovitosťou a húževnatosťou, talentom, umom a vzdelanosťou. Je našou povinnosťou, aby sme si osobnosti, ktoré to dokázali, pripomínali a predkladali ich výnimočnosť verejnosti, hlavne mladej generácii, ktorej aj tieto informácie môžu pomáhať pri získavaní sebavedomia a hrdosti na svoju identitu. V týchto dňoch si pripomíname 150. výročie narodenia svetového vynálezcu Jozefa Murgaša (17.2.1864). Už v čase absolvovania základnej školy v rodnej obci a gymnázia v Banskej Bystrici ho zaujalo maliarstvo a v rokoch 1889 – 1890 ho študoval v Budapešti. Ďalšie štyri roky pokračoval v štúdiu v Mníchove. O elektrotechniku sa začal zaujímať na štúdiách v Ostrihome. Rodina Murgašovcov dlho čakala na narodenie svojho dieťaťa, a preto Murgašova mama na znak vďaky pri kríži sľúbila, že jej syn pôjde za kňaza. Keď mal Jozef 24 rokov, vysvätili ho za kňaza. V roku 1896 odišiel do novozaloženej baníckej obce Wilkes Barre, kde žilo 300 slovenských rodín, ktoré potrebovali kňaza. Tu sa Murgaš začal hlbšie zaujímať o elektrotechniku. Už v roku 1903 podal vo Washingtone svoj prvý patent a o rok neskôr mu federálny úrad uznal patenty dva. Vynašiel zariadenie na bezdrôtovú telegrafiu a ako druhý spôsob prenášania správ bezdrôtovou telegrafiou. Na základe týchto patentov vznikla vo Philadelphii účastinná spoločnosť Universal Aetheur Telegraph co., ktorá produkovala ďalšie patenty. Vlhkomer (1907), elektrický transformátor (1907), zariadenie na výrobu elektromagnetických vĺn (1909), prístroj na výrobu elektrických oscilácií (1911), navijak na rybársky prút (1912), spôsob na výrobu elektrických oscilácií (1916). V rámci bezdrôtového prenosu sa mu vôbec prvý raz podarilo v roku 1905 rádiové spojenie, ktoré medzi obcami Scrntou a Wilkes – Barre vzdialených od seba 30 km umožnilo rozhovor ich starostov, ktorí to písomne potvrdili. V čase prvej svetovej vojny sa Murgaš angažoval pri vytvorení spoločného štátu Čechov a Slovákov. Bol jedným zo signatárov Pittsburgskej dohody. Mal blízko aj k Milanovi Rastislavovi Štefánikovi. Medzi americkými Slovákmi zorganizoval zbierku jedného milióna dolárov – základný valutový fond ČSR. V roku 1920 sa Murgaš vrátil na Slovensko a mal záujem usadiť sa
duben
15
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
a vyučovať elektrotechniku. No úrady mu to neumožnili, a tak sa vrátil spať do USA. Zomrel 11. mája 1929 vo Wilkes – Barre. Vynálezcu bezdrôtovej telegrafie ocenil aj americký prezident Theodore Roosevelt a vážil si ho aj sám Thomas Alva Edison. Jozef Murgaš dal svetu bezdrôtovú komunikáciu, nebyť jeho vynálezov, svet by nepoznal internet, možnosti dnešných mobilov a iných komunikačných kanálov. Preto môžeme byť právom hrdí. Daniel Zemančík
Nejbohatších 85 lidí vlastní tolik majetku jako polovina lidstva Ekonomická nerovnost se ve většině zemí světa od počátku finanční krize rozšířila už natolik, že 85 nejbohatších lidí světa má tolik majetku jako chudší polovina lidstva. Polovinu veškerého bohatství ve světě drží pouhé procento obyvatelstva, jehož příjmy v letech 1980 až 2012 ještě vzrostly ve 24 z 26 sledovaných zemí. Vyplývá to ze zprávy nevládní organizace Oxfam, jíž vydala před každoročním světovým hospodářským fórem ve švýcarském Davosu, které zde proběhlo letos v lednu. Podle agentury AFP, která cituje ze zprávy, 70 procent obyvatelstva světa žije v zemích, v nichž ekonomická nerovnost v posledních třech desítkách let nepřetržitě narůstala. Majetek procenta nejbohatších lidí v Číně, v Portugalsku nebo ve Spojených státech se od roku 1980 zdvojnásobil. I v zemích považovaných za více rovnostářské, jako je Švédsko a Norsko, se podíl příjmů jednoho procenta nejbohatších zvýšil o více než 50 procent. Oxfam uvádí, že poslední finanční krize sice ukrojila něco z majetku nejbohatších lidí, těm se už ale podařilo v období, kdy již začala polevovat, se dostatečně finančně zahojit. Prohlubování nerovností je podle této nevládní organizace do značné míry zapří- činěno finanční deregulací, nepřehlednými daňovými systémy a pravidly usnadňujícími daňové úniky. Způsobeno je to bohatou mocenskou elitou, která slouží hlavně svým vlastním zájmům. Organizace zároveň vyjádřila obavy, že bez přiměřených protiopatření bude ideál rovnosti příležitostí již pouhým přeludem. ČTK, iDNES.cz
duben
16
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Z České republiky Mladí ovládají anglické zkratky, ale nerozumějí běžným českým slovům
Mládež przní češtinu! Ztrácíme mateřštinu, varují češtináři Tak nám dalo práci si tu češtinu vydupat ze země, vyvzdorovat a "vypiplat", a teď se k ní takto macešsky chováme. Obrozenci by se obraceli v hrobě. I tak se dají shrnout názory češtinářů na výkony jejich studentů. Nevytýkají jim pouze tradiční neznalost pravidel českého pravopisu, ale třeba i zkratkovité, "esemeskové" vyjadřování. A protože studenti téměř nečtou, ubývá košatých knižních výrazů. Povinná četba ve škole to nezachrání, číst klasická díla české i světové literatury je "out", "in" je naopak stáhnout si za pár vteřin "výcuc" na internetu. Výběr slov, která již mládež neumí použít cudný, horlivý, hvozd, chmury, chrabrý, jihnout, jímavý, jízlivý, kasat se, kazajka, klání, kloudný, komolit, konejšit, lačný, láteřit, ledabylý, lomozit, lpět, mamon, mdlý, nedůtklivě, nejapný, niterný, osočit, ostýchavý, otálet, perný, pohnutka, pokoutně, ponurý, pookřát, pověra, potutelný, proradný, prchlivý, předpojatý, pýřit se, rmoutit se, rozšafný, rusý, schlíplý, slídit, spílat, srdnatý, strádat, střenka, svérázný, svízel, šev, tklivý, trýznit, úděl, uhranout, unylý, úlisný, upejpat, úporný, úskalí, uštěpačný, útlocitný, vesměs, výspa, vzývat, záhy, zakabonit se, zakolísat, záludný, zášť, zesinat, zevrubný, zpupný, ztepilý (Výzkum jazykologa Jiřího Kostečky byl zveřejněn v časopise Český jazyk a literatura, č. 3, 2007-2008.) Za pokleslost češtiny však nemohou primárně studenti. Jsou oběťmi jazykového prostředí, v němž vyrůstají. "Snižuje se povědomí o spisovné češtině tím, že se méně čte, a také tím, že mnoho mluvčích, kteří by měli mít statut profesionálů, nedosahuje na pomyslné standardy," říká například učitel češtiny na rýmařovském gymnáziu Vladimír Stanzel. Má na mysli hlavně reportéry komerčních televizí a rádií, ale třeba i tvůrce v reklamních agenturách. "Ti někdy češtinu přímo przní. Nešvary se v povědomí uživatelů jazyka uchytí velmi lehce a jen těžko se jich pak zbavujeme," dodává. U mladých je podle něj v kurzu angličtina, věnují se jí více než mateřskému jazyku. Do něj pak zanášejí anglické výrazy, ale i vazby či slovosled. "Chybí úcta k jazyku a snaha pečovat o toto dědictví, které nám abbé Dobrovský a další buditelé vydupali takřka ze země. Ovšem to je postoj typický pro naprostou většinu dospívajících generací, včetně té mojí," domnívá se Vladimír Stanzel, jemuž rukou prošly stovky maturitních slohových prací z různých koutů republiky. Byl totiž jedním z šéfů hodnotitelských týmů v době, kdy se maturitní slohy hodnotily centrálně.
duben
17
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Nečteme, stahujeme Jako hlavní problém vidí pokles zájmu o knihy a čtenářství. "Počítače a tablety umožňují stahovat nepřeberné množství her, videí, filmů, seriálů, hudby. Této konkurenci v jistém věku dítěte kniha nedokáže čelit," říká. Úpadek češtiny dnešních studentů potvrzuje i Jiří Kostečka, předseda Asociace středoškolských češtinářů a pedagog s třicetiletou praxí. "Mám schovány dnes již letité slohovky svých žáků. Texty, za které jsem v polovině osmdesátých let dával z milosti trojku, by považovali dnešní gymnazisté za naprosto pohodové. Argumenty jako 'vždyť je jasný, co jsem chtěl(a) říct, tak co s tím máte za problém?' u evidentních stylizačních pochybení jsou na denním pořádku." Slovníček dnešní mládeže AFAIK: As Far As I Know (pokud vím) ASAP: As Soon As Possible (co nejdříve) BRB: Be Right Back (hned jsem zpět) BTW: By The Way (mimochodem) CU: See You (uvidíme se) IMHO: In My Humble Opinion (podle mého skromného názoru) LOL: Laugh Out Loud/Lots of Laugh (směji se) OMG: Oh My God (Ó můj Bože) ROFL: Rolling On the Floor Laughing (smíchy se válím po zemi) THX: Thanks (díky) WTF: What The F*ck, (Co to sakra je?!) Úpadek češtiny v psaném i mluveném projevu studentů potvrzuje i místopředseda Asociace středoškolských češtinářů a učitel pražského víceletého gymnázia s pětadvacetiletou praxí Josef Soukal. Ve vyjadřování studentů podle něj značně přibylo vulgarit a ubylo spisovnosti. Výkony v češtině jsou dle jeho slov "výrazně slabší". I on potvrzuje, že angličtina je na rozdíl od češtiny u českých studentů "trendy". "Mnozí vědí, že si jen s mateřským jazykem nevystačí, proto někdy i většinu pozornosti při jazykovém vzdělávání věnují angličtině či dalším cizím jazykům. Anglická slova či obraty pak zcela běžně vplétají i do komunikace s učiteli." Poněkud smířlivější je lingvistka, bohemistka a učitelka češtiny na strakonickém gymnáziu Květa Rysová.
duben
18
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Podle ní se sice dnešní studenti neumějí spisovně vyjadřovat, ale kultivovanému mluvenému i psanému projevu je lze naučit. V přístupu mládeže k rodnému jazyku vidí i některá pozitiva: "Jsou kreativní a dokážou si s češtinou pohrát," říká. Příkrý? Jízlivý? Chrabrý? Neznám! Oslovení češtináři ale shodně bijí na poplach. Tím, že dnešní mládež vyměnila knihy za počítače, tablety a mobily, hbitě ovládá a i ve škole používá anglické zkratky typu LOL, ASAP, BTW či CU, zato jí zcela uniká význam nedávno ještě zcela běžných českých slov. Pedagog a lingvista Jiří Kostečka sestavil na základě seriózního výzkumu seznam cca 250 slov stojících jen nepatrně mimo centrum slovní zásoby, jimž značná část dnešních gymnazistů nerozumí nebo rozumí jen matně, a už vůbec je aktivně neužívá. "Nejde přitom o žádné archaismy nebo historismy – namátkou: příkrý, houně, dlít, chrabrý, rmoutit se, jízlivý, mimoděk, titěrný, tklivý, zadávit," uvádí jen některé příklady. Nečtou ani rodiče. A to je katastrofa Na problémy je zaděláno již v útlém dětství, svůj díl viny mají i rodiče. Vlivem zrychleného životního stylu a moderních technologií ani oni nemají čas, sílu či chuť číst svým malým dětem před spaním. "A to je katastrofa," podotýká Kostečka. "A co hůř: ztrácíme české vidění světa, ztrácíme mateřštinu. A s tím i svoji identitu. Ztrácíme schopnost vyjádřit naprosto přesně myšlenku, obsah svého vědomí. A s tím ztrácíme i vědomí samo. A co nejhůř: zjevně nám tohle všechno nevadí," dodává. Zuzana Hronová Odkaz na článek (najdete i na svaz-spolku.ch): http://magazin.aktualne.cz/pravda-o-cestinenarodni-poklad-upi-na-smetisti-dejin/r~e7c4605aa3ab11e39c150025900fea04
Z vašich ohlasů Vážená redakce, mimo článku P. Janýra mne ve Zpravodaji č.3 zaujalo téma paní M. Hájkové o situaci současného školství v ČR. Její článek mne "vyprovokoval" k úvaze o vzdělání vůbec. Přikládám Vám ji pro Zpravodaj. Š. Húsek
Učitelé, vzdělání a samostatné myšlení Povinná školní docházka trvá v České republice již 240 let. Zavedla ji Marie Terezie, protože monarchie začala zaostávat za Evropou, hlavně za Pruskem. V Británii byla základní škola zavedena o 100 let později, v USA o 130 let a v Rusku teprve kolem roku 1930.
duben
19
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
V tereziánské době se v základní škole děti učily psát, číst (podrobnější informace podává "Kniha ke čtení pro 2. třídu venkovských škol c.k.-rakouských zemí". Byla za 15 krejcarů a vydal ji v Brně v roce 1847 František Šafl, hlavní nakladatel školních knih v Moravě a Slezsku), počítat a náboženství. Kvalita vzdělání nebyla nijak velká, docházka trvala jen šest let. Chyběly školní budovy, bylo i sto dětí ve třídě a učitelů se nedostávalo. Tělesné tresty se připouštěly většinou pro těžší prohřešky jako lhaní učiteli, krádeže či házení kamenů po spolužácích. Žáka čekal nářez rákoskou přes ruce, nebo přes zadek. Učitelé toho využívali hojně. Problém kázně se musel řešit vždy. Mimo tělesné tresty byli žáci posíláni do kouta, za dveře a opisovali vícekrát věty typu "neměl jsem praštit spolužáka". Na střední škole existovaly karcery, praktikovalo se několika hodinové zůstávání po škole se zostřeným dozorem. Student musel obvykle vypracovat za trest nějakou práci. Při opakovaných prohřešcích mohl případ končit i vyloučením ze školy. České školství mělo zajímavé osobnosti. J. Husa, J. A. Komenského, P. Pittera, A. Pařízka, spisovatele E. Štorcha, který se věnoval jako amatér pravěku t. zv. alternativnímu školství v přírodě. Učitelů není v ČR nadbytek. Počet žáků na učitele odpovídá OECD-průměru. Relativně podplacení jsou učitelé v bohatších regionech (Praha). Je otázkou, nakolik je třeba zvyšovat rozpočet resortu školství. Problém vězí v tom, že z celkových vydání na vzdělání relativně malé procento končí v kapsách učitelů. Vydělává-li zkušený učitel jen polovinu toho, co jeho stejně vzdělaný vrstevník, spěje se ke školám, kde tupci za katedrou vychovávají tupce před ní. Zřejmě i z tohoto důvodu proběhla v České republice nedávno rušná diskuse o odchodu nekvalifikovaných učitelů ze škol. Tito učitelé musí zaslat přihlášky na vysokou školu pro svůj obor nebo je čeká výpověď. Jsou žádáni učitelé, kteří se vzdělávají, udržují krok s nejnovějšími učebními metodami a jsou žáky respektováni. Otázkou zůstane, zda je vzdělání učitele víc než jeho praxe. Zatím končí v republice (pouze) 8 % lidí bez jakékoli školy. V Evropě je to průměrně třikrát tolik. Také z učilišť odpadne poměrně málo lidí. Situace se však pomalu zhoršuje. U maturit propadla v roce 2012 skoro pětina žáků. Nápravou má být zrušení jednotných osnov a zavedení rámcových vzdělávacích školních programů. Začalo se intenzivně rozvíjet inkluzivní vzdělání a pracovat na lepší integraci žáků. Došlo ke změně role maturity. Má nastavovat mez, kterou musí dosáhnout každý student. Bez vyšší matematiky a slohu. Ohodnoceno učitelem, ne "objektivním hodnotitelem". Zachovány zůstanou didaktické testy i cizí jazyk. Maturita musí znovu plnit její tři funkce: stanovení meze, srovnání studentů a stát se součástí přijímacího řízení na univerzitu. Každý má mít možnost optimálně rozvinout své dovednosti a znalosti, ale každý nemusí vystudovat gymnázium. Nebylo by to ani možné. Jde o celkovou kvalitu vzdělávání a výstupu z něho. Zajistit otevřenost vzdělávacího systému, aby i dítě, které se jde vyučit, získalo dostatečné množství všeobecných znalostí v dobré kvalitě. Ale žádný vzdělávací systém nefunguje bez kvalitních učitelů. Problémem je i to, že 20-30 % těch nejlepších z pedagogických fakult učit nejde. K tomu je zapotřebí zvýšit prestiž povolání učitele, včetně zvýšení jeho platu. Platy ve školství kopírují růst průměrné mzdy, což nestačí. Souvisí to s nedostatečným zvýšením finančních prostředků určených resortu školství z hromadného domácího produktu. Dosavadní podíl 4,5% patří k podprůměrným v Evropě. Jde o špatný pohled a mylné celospolečenské přesvědčení ke vzdělání a jeho významu. Vzdělávací systém je stále silně závislý na potřebách hospodářství/ekonomiky. Již od průmyslové revoluce v 19. století je tomu tak. Tato závislost je logická, ale mělo by se více dojít k modernizaci směrem kreativita, flexibilita, sociální kompetence a komunikační schopnost. Ze školy by měl zmizet tlak k vysokému výkonu a chuť bezpodmínečně porazit konkurenci z Asie. Žijeme v blahobytu, máme však strach, že se nám brzy povede hůř kvůli Číňanům, kteří nás
duben
20
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
ovládnou. Mělo by proto dojít k vyšší podpoře kreativity. Nejsme méně kreativní než dříve, ale méně kreativní, než bychom mohli být. Škola nemá příliš vychovávat, nýbrž vzdělávat. Jinak jí může na vzdělání chybět čas. Vzdělání není rovno vědění. Je víc. Vzniká soustavným hlubokým studiem generacemi vydobytých znalostí kulturního světa. Jejich hodnocením, uvažováním nad nimi a pravidelnou konfrontací s nimi ve formě diskuzí. Vzdělaný nemyslí pouze na sebe. Řeší problémy nekonvenčně s pomocí fantasie. Vzdělání neohrožují kopírující asijské státy, ale povrchní internetové vědomosti redukované na úroveň /stupeň Wikipedie. Víme, že bez vzdělání neexistuje žádný pokrok. Cesta k němu přes jednoduché testy a lexikony nedostačuje. Důležité je inteligentní spojení fakt a optimální reakce na ně v široké souvislosti. Podporou takového druhu vzdělání je metoda, která spojení odhaluje a umožňuje neomezenou komunikaci problémů. Technika, která vědění neredukuje na jedno použití, na jedno "krátké spojení", nýbrž staví do popředí vědění produkující schopnost samostatného myšlení. Svět, jak víme po každém tsunami, funguje komplexně. A budeme-li řešit jeho a naše problémy internetovým věděním, pak nám buďte bohové milostiví... Štěpán Húsek
Ze zahraničí Již antika ukázala limity demokracie Sedím tak a přemýšlím, jaké téma bych udělil tomuto rozhovoru, když mě vtom manželka volá k televizi: „Pojď honem sem, tady ukazujou něco strašnýho! Koukám, a co vidím: záběry ze syrského města Hamá, k nepoznání rozstříleného a rozbombardovaného. Bylo mi z té podívané truchlivo. Vandroval jsem Sýrií ještě před vypuknutím všech arabských jar a jasmínových revolucí, a byla to ovšem diktatura tuhá, nelítostná, strachem naplněná, což můj třiceti lety života v nejpokrokovějším zřízení vycvičený nos neomylně poznal. Čím víc hysterické lásky k Otcům vlasti a čím hlasitější sláva, tím víc strachu skrytého i zjevného, a pod strachem temné, vroucí magma nenávisti. Je otázkou času, kdy se vylije, napsal jsem ve své knížce Svět bez růžových brýlí. No, a už se vylilo. Až se sám děsím, jaký jsem to byl tenkrát věštec. Jinak bylo Hamá město na syrské poměry hezké, k pobytu příjemné, s mnoha romantickými zákoutími a jedním světovým unikátem… co vlastně zbylo z norií, obrovských, až dvacetimetrových zavodňovacích kol někdy ze století šestnáctého, obdivuhodného dokladu zručnosti tehdejších řemeslníků? Točila se ještě za mé návštěvy v roce 2000; našel bych z nich dnes aspoň prkýnko? Co zbylo ze staré turecké čtvrti s uličkami tak úzkými, že se do nich vešel leda osel, i mohl jsem se prost všeho troubení a před auty uskakování tudy potloukat, zamýšlet se, obraz minulosti si přivolávat? A co zbylo třeba z toho ovocnářského krámku, kde jsem omylem zaplatil padesátkou místo desetilibrovky – byly si dost podobné – a ovocnář za mnou letěl za tři rohy, aby mi vrátil přeplatek, tak poctiví byli ti lidé… Smutek na duši padá. Ale nechám už elegií a položím Tomáši Zářeckému první otázku: Občanská válka – lze-li v Sýrii mluvit o něčem občanském – dovrší už brzy třetí rok svého trvání, a jestli na počátku v ní byl znát ještě nějaký smysl a účel, pozbyla nyní obojího naprosto. 21 duben
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Vidíte nějaké východisko, nebo musíme přiřadit Sýrií po bok Somálska a jiných tzv. failed states, rozpadlých států? Občanská válka… To je právě pojem, který bych se zdráhal použít a nejenom v případě Sýrie. Obecně je napříč dějinami používán nepřesně a někdy přímo anachronicky. A i když se ve svých závěrech spoléhám pouze na zprávy a informace zprostředkované, soudím z nich, že občanského najdeme v současné Sýrii pramálo. Vnitřní válka by byl tedy pojem příhodnější. Že ztratila smysl a účel… Ono je otázkou, jaká byla na začátku vůbec její východiska a zda z nich, zbavíme-li se idealizujících brýlí, mohlo vzejít něco jiného, než situace, jaká panuje nyní. Jak se vyvine, si netroufám odhadovat, každopádně jakýkoliv pokus o řešení se bude počítat na roky, povede-li se vůbec. Přiřadil bych proto Sýrii po bok zmiňovaných failed states. Sunité, šíité, aláwité, drúzové, Hizballáh, fronta An-Nusra a jiné na al-Qáidu[1] napojené spolky, všechno se to mele a mydlí na jedné hromadě, někde stranou tiše trpí nebo už ani netrpí někdejší společenská elita, syrští křesťané… dopadá to tak vychýlením z logiky dějin, nebo to tak přijít muselo? Logika dějin… existuje nějaká? Připadá mi, že lidé v tomto ohledu slepě podléhají dojmu, že něco prostě přijít muselo, že to nemohlo být jinak. Proč? Tyto závěry vyvozujeme vždy až post ex. Proto jsme tak často překvapeni, když se o něčem domníváme, že se to prostě musí stát (nebo naopak nemůže) tak a tak a ono ejhle, předpoklady se nenaplní a my jen zmateně tápeme a nechápeme. Filosof David Hume podrobil induktivní myšlení neúprosné kritice. Odkud bereme jistotu, že když dosud každý den vyšlo Slunce, vyjde zítra zase? Pokud se dnes bavíme o první polovině dvacátého století, nástupu nacismu v Německu, Hitlerovi a druhé světové válce, najdeme desítky a stovky publikací a lidí, kteří nám za pomoci nanejvýš věrohodných argumentů vyloží, proč se události odehrály právě tak, jak se odehrály, a že kdyby se na scéně dějin neobjevil Hitler, že by se objevil někdo jiný. Jenže vše vyvozujeme až z proběhlé zkušenosti a stačilo málo, dokonce jen náhoda, a nic z toho by neexistovalo. Nedopustíme se velké chyby, konstatujeme-li, že všechen ten vražedný zmatek – a nejen v Sýrii – započal pokusy o demokratizaci. Naskýtá se otázka: nedokázal dosud nikdo tamním společnostem demokracii věrohodně zprostředkovat, nebo jsou prostě a jednoduše demokracie neschopné? Jestli ne, kde se stala chyba? Jestli ano, v čem je příčina? Do řady prostředí a situací (což ostatně nesčetněkrát prokázala sama minulost) jsou demokracie jednoduše nevhodné a jejich aplikace přináší jen potíže. Navíc aplikace násilná, vnucená. Netuším, odkud pramení neotřesitelná jistota lidí, kteří se domnívají, že demokracie je vždy a všude nejlepším způsobem vlády. Na žádnou ideální formu se zatím lidské společnosti přijít nepovedlo, a i když demokracie patří rozhodně k těm zdařilejším pokusům, neznamená to, že se v době osvícených monarchů žilo hůře. Ba mnohé státy více prosperovaly a životní úroveň obyčejných lidí také nepřipomínala katastrofu. Klasicky připisujeme kořeny demokracie antickým polis, Athénám, Periklovi. Ale už staří Řekové a po nich i Římané si uvědomovali úskalí a meze tohoto systému. Demokracie je mnohdy pomalá ve svých mechanismech, nerozhodná a nejistá, špatně čitelná. Proto v antice fungovala instituce diktátora. Zároveň nám tato epocha názorně ukázala, jaké jsou limity demokracie.
duben
22
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Nechám-li stranou režimy medící si v ropných bilionech a vykupující si poslušnost poddaných z tohoto nezaslouženého zdroje, poznal jsem vlastní zkušeností tři arabské země solidně spořádané, klidné a funkční, jejichž obyvatelé nejevili touhu svrhnout své vládce v rámci nějakého arabského jara, nýbrž jim byli bezvýhradně oddáni: Maroko, Omán, Jordánsko. Shodou okolností všechno monarchie. Nebo ne shodou okolností? Je tomu možná tak, že pro některé kultury je nejvhodnější formou vlády osvícená despocie a my si počínáme jako hrom v polici, vnucujíce jim svůj demokratický ideál? Vlastně jsem už z většiny odpověděl v předchozí otázce. Přesně tak, kultury nejsou univerzální a co funguje v jedné, může v jiné skončit katastrofou. Ohromný problém ale spočívá v samotném vnucování či vměšování, chceme-li. To se děje neustále, řada států či lidí si uzurpuje právo míchat se do věcí, které jim nenáleží, pouze z titulu momentální síly a převahy, díky které se zaklínají právem (někdy přímo povinností!) velkého (rozuměj vzdělanějšího a zkušenějšího) bratra pomáhat těm chudákům, kteří přece sami neví, co je pro ně dobré a co by měli chtít a dělat. Žilo by se mnohem lépe, kdyby toto neexistovalo, bohužel se toho nedočkáme. Rozvrat a násilí přestávají být vnitřní záležitostí postižených zemí; i my pocítíme následky, z nichž záplava běženců bude – už je – spíš z těch pominutelnějších. Jak se k tomu má Západ postavit? Ctnostné nabádání je k ničemu. Vlastní příklad je chápán jako přiznání slabosti. Vyzbrojování demokratických, sekulárních atd. sil se na konci všech konců stává podporou džihádistů. Ozbrojená intervence pomáhá, ale jen do chvíle, než poslední intervenční jednotka vytáhne paty, pak se to sepere znovu a ještě zuřivěji – viz situace v Iráku či Afghánistánu. Zbývá ještě něco pátého? Přijmout názor, že jsou situace, ve kterých se nelze rozhodnout správně, resp. ve kterých žádné správné nebo obecně funkční řešení neexistuje, a nezbývá proto nic jiného, než se snažit zařídit nejlépe, jak to je v dané situaci možné z pohledu vlastního státu. I když to vyzní cynicky, bylo by nejlepší, kdybychom mohli nechat vnitřní starosti a vývoj každému, ať si s tím poradí dle svých možností. Jak ale zaznělo, něco takového už není možné. A byl by i alibismus se tvářit, že za to Západ (či Východ) nenese neopominutelný díl viny. Pohlédneme-li o čtvrt století zpátky do dějin, napadne nás možná něco zarážejícího: až do rozpadu sovětského impéria šarapatily od Guatemaly po Filipíny a Novou Kaledonii nejrůznější Fronty národního osvobození, městské i jiné gerily, Hnutí pro to či ono; rokem devadesátým zanikly nebo započal jejich ústup, dnes je víceméně po nich. Islámský radikalismus naopak jako bys živou vodou napojil. Náhoda nebo souvislost? Vývoj. Trochu to svádí napsat, že se svět po rozpadu bipolárního dělení proměnil, že zde existují nové síly, nová nepřátelství, jenže ona to není tak docela pravda a studená válka pokračuje dál, jen zase jinak a jen se v tom všem trochu jinak zformovaly určité síly, některé posílily, jiné oslabily, některé se derou vzhůru. Islámský radikalismus jest toho ukázkou. Nedaří se arabské země nejen demokratizovat, ale ani sekularizovat. Bylo jisté období, kdy se vlády ujímali mladí, pokrokoví, světsky (ba i sovětsky) orientovaní důstojníci, kupříkladu otec současného syrského vládce Háfiz al-Asad. Změnily se ale podmínky (viz předchozí bod) a ukazuje se, že světská orientace byl tenký, importovaný pláštík, zpod nějž se dere na povrch stará,
duben
23
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
žádnou reformou nepřekonatelná orientace náboženská. Jediný skutečně sekulární stát bylo v tom koutě světa po dlouhý čas Turecko, což ale bylo dílem mimořádné osobnosti, jakých historie neskýtá mnoho: Kemala Atatürka. Jeho dědictví povyhaslo a Turecko se vrací, kde bylo před Atatürkem, čím dál výrazněji se stává zemí orientovanou nábožensky, přesněji řečeno islámsky. Má vůbec smysl upínat se nadějemi na sekulárně smýšlející městské vrstvy (v této chvíli egyptské), nebylo by rozumnější přijmout skutečnost jaká je a zařídit se podle toho? Chlácholit se nadějemi, které se můžou velice snadno ukázat jako liché, je krajně nebezpečné. Raději být připraven – a třeba zbytečně – než jen čekat s rukama založenýma v klíně, blábolivě rozumovat a čekat. Jako bychom z vlastních dějin neměli zářný příklad, jak podobné smýšlení dopadá. Ne, ne, vždy je rozumnější přijmout skutečnost v její holé, byť často nežádoucí a tvrdé, podobě a udělat vše pro to, aby se člověk připravil na nejhorší možný scénář. Pokud mě paměť neklame, byl to Edmund Burke, kdo prohlásil, že má-li zlo triumfovat, stačí, aby dobří lidé nedělali nic. To mi přijde dostatečně výstižné. A otázka kardinální: jak vyplývá z předchozích bodů, točí se celá problematika kolem islámu, jenž je o něco víc než náboženství mezi náboženstvími. Jak nakládat s tímto fenoménem? Jestli jsem já tuhle otázku nečekal… No upřímně, čekal. Neodpovídá se na ni lehce. Už jen proto, že ve společnosti ovládané scestnou politickou korektností a doktrínou kultu multikulturality kamenují pomýlení pseudohumanisté každého, kdo si dovolí projevit jiný než oficiální většinou odkývaný názor. Vůči islámu jsem kritický. Také se domnívám, že je něčím více než pouhým náboženstvím. A o to více je nebezpečnější. Západní svět by si to měl konečně uvědomit. [1] Literu Q v tomto zlopověstném jméně čtěme jako hluboké hrdelní k, tedy nikoliv kv. Luděk Frýbort
Věda Vědomí jako bludička osobní identity? Miloš Dokulil O mozku se ve Zpravodaji již psalo. Skoro před dvěma a půl tisíciletími Hippokrates jako zřejmě první myslitel prohlásil, že středem, odkud se šíří naše myšlenky, je právě mozek. Mozek je tím orgánem, v němž je na sto miliard nervových buněk, přičemž v mozku jsou navíc četné další typy buněk zajišťujících jeho funkci. Samozřejmě mozek musí také disponovat možností zajistit výživu těch buněk (včetně dodávky kyslíku) a rovněž nutností zbavit se odpadních látek. Jde o tělesný orgán nesmírně energeticky náročný. Několik tisíciletí mělo a zřejmě dosud často má lidstvo vědomě za to, že právě tím svým lidským mozkem jsme my lidé „pány přírody“. Od té doby, co se objevila Darwinova knížka o původu druhů (roku 1859), byl vtíravě nastolen problém, zda člověk stále zůstává nějak vyčleněn z přírody; ať již snad svým zázračným stvořením, anebo přímo díky právě těm jedinečným dispozicím mozku; schopností přemýšlet, a dokonce vymýšlet něco zcela nového, co tu na světě ještě nebylo, být – jak se říká – tvůrčím. Tou
duben
24
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
tvorbou jako kdyby byl člověk automaticky a bezkonkurenčně nad všemi živočichy. Marxisté vyhlásili ještě před koncem 19. století, že člověka vytvořila práce. Až ve druhé půli 20. století si přírodovědci všimli, že mnozí živočichové si rovněž vypomáhají k získání potravy uplatněním nějakých pomůcek; takže kamenem rozbíjejí skořápku ořechů některé druhy opic nebo k tomu disponované pěnkavy stébly travin přidržených zobákem napichují ponravy v děrách kůry stromů tam, kde zobák na to nestačí. Nemusí nás hned napadnout, že už třeba výchozí pokusy o zaostření pazourku před víc jak dvěma miliony let našim předkům musely činit nemalé potíže (oldowanské nástroje); nehledě již na to, že musel samotnému úkonu předcházet nápad. První nápad. Co by mohlo snad být výchozím, ještě ne naplno požadavkem. Zatím nikoli přímý nápad, jak na to. Sám proces mezi snad již zamýšleným cílem a výchozím stavem toho tvrdého kamene, který měl být zrovna tou výzvou ke změně dané reality. Nám se o tom lehko mluví či představuje ta dávná situace. Jenže zkusme si uvědomit, jak jinak vypadala ta možná – a konečně myslitelná – výzva, když se v lidské mysli objevila opravdu poprvé. Nespokojit se daným stavem. S výhledem na požadovaný efekt. A co všechno musela postupně navodit zkušenost s tím nepoddajným materiálem, než zaostřené pazourky začaly spolehlivě sloužit. A než následně vznikla konečně také – ejhle! – první kamenná sekyra (před 600 000 lety). Jen si představme ty nároky na tehdejší „mozkové závity“! I když před těmi potom už necelými dvěma miliony let měl lidský mozek skoro tu dnešní kubaturu. Ne ovšem samotné cm3 rozhodují o kvalitě výsledku (dnes zhruba 1350 či 1400 cm3). Zvažme i to, že počet neuronových spojů v mozku může až tisíckrát převyšovat množství samotných neuronů. Právě počet a kvalita těch spojů jsou zde závažné. Také v individuálním životě začínají se rodit a potom růst předpoklady ke vzniku psychiky nejdříve kontaktem s vnějším prostředím každého jedince. Připusťme, že z nějakých důvodů některý smyslový orgán nefunguje. Ve druhé půli 19. století jedna dívenka v Anglii byla postižena spálou a potom, když tuto nakažlivou a nebezpečnou chorobu přečkala, pozbyla sluch i zrak. V tehdejších podmínkách života moc informací o vnějším světě dostávat nemohla a komunikace s tímto světem – až na hmat nebo křik – byla prakticky vyloučena. Pro rozvoj inteligence je zcela nepřehlédnutelný význam jazyka a jeho postupné osvojování. Také toho byla zmíněná dívka tak krutě a nečekaně zbavena. Jmenovala se Helen Keller(ová). V tom neštěstí relativním štěstím tehdy bylo, že otec byl dobře situován a mohl nakonec zajistit pro dceru vychovatelku, která sama málem byla stejně postižena. Takže tušila a svým způsobem i věděla, co a jak asi musí zkusit navodit, aby pronikla tou smyslovou blokádou dvou tak důležitých, ba nepostradatelných smyslů. U studny se té vychovatelce podařilo skoro sedmileté Helence nejdříve propojit zážitek tekoucí vody s tím, co a jak činí rty, když pronášejí slovo „voda“ (samozřejmě v USA to byl výraz „water“); a také dívce zkusila naznačit, jaká grafická symbolika se s fonetikou spojuje. Teď nemůžeme sledovat dramatické podrobnosti toho, co nakonec dovedlo Helen Kellerovou k tomu, že posléze byla schopna absolvovat studium ve vysokoškolské koleji a napsat několik knih. (Určitě najdete dost informací na webu!) My teď učiňme předběžný závěr z této druhé sondy: bez přijatelných kontaktů s vnějším světem stěží se vytvoří normální představy o světě a přiměřeně rozvinutá lidská psychika. (Něco zcela jiného nastává v souvislosti s „vnitřním smyslem“; tj. vnímáním vlastního těla, včetně bolesti.) Ještě jednu souvislost bychom teď měli závažně zmínit. Jak v životě postupně přibývá životních zkušeností a znalostí z různých oblastí poznání, automaticky to také rozšiřuje svět naší osobní psychiky. Samozřejmě pokud již klepe „na vrata“ stáří, celková tělesná výkonnost klesá; ale také dispozice mozku se mění. Obtížněji se zvládá něco nového (určitě „slovíčka“ cizího jazyka, kdybychom se ještě nějakému novému jazyku chtěli učit!). Dokonce ještě poměrně
duben
25
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
nedávno pořád ještě platilo za bernou minci, že už jenom neodvratně ztrácíme dramatickým způsobem další tisíce, ba desetitisíce nervových buněk denně. Dnes ovšem víme, že se nám i ve stáří vytvářejí nové nervové buňky; jenže ty musí získat od svého nositele podněty k tomu, aby aktivně hledaly spojení s jinými neurony a zůstaly nervovému systému zachovány. Poněvadž jinak se neodvratně vyplaví. Takže má-li i stárnoucímu člověku zůstat přijatelná kvalita jeho života, musí zůstat psychicky aktivním. Pokud se totiž jenom dále stářím podemílá dispozice přiměřeně si udržet vědomí vlastní osobnosti a jejích vlastních zážitků (včetně přijatelně fungující dlouhodobé paměti), jen do té míry zůstáváme pro sebe i pro své okolí sebou samými. Do jakých rozměrů nám ještě zůstalo vědomí o tom, čím a pro koho jsme předtím žili, do té míry nám zůstává vědomí vlastní osobnosti, naše identita. (Bohužel mnohé lidi postihuje ve stáří degradace osobnosti, např. Alzheimerovou chorobou, na niž zatím není léku; jenom lze poněkud zbrzdit její katastrofické účinky.) A zkusme aspoň trochu zvážit, že sice toho o lidském vědomí pořád víme jen málo, ale dost na to, abychom si vážili toho, že žijeme, a abychom uměli přitakávajícím způsobem kolem sebe šířit atmosféru vzájemného porozumění a spolupráce. V těch časech, které stále jinak jsou či mohou být kritické, je to pořád hodnota, které mezi námi lidmi není nikdy dost...
Cestování Ota Ulč
Středozemím po sezoně plouti – 4:
Turecký med Porozhlédněme se po spolupasažérech, trošku se seznamme s víc než tisícihlavým organizmem: na rozdíl od nejedné předchozí zkušenosti máme tu na palubě víc příslušníků mladších generací, ba i občasná děťátka. Což nemají být ve škole, třeba aspoň té mateřské, nějaký ten kindergarten? Věkové složení, jaké asi procento noviců a veteránů? Národnostní složení jsem už jakžtakž zjistil a vzájemně se nám připomíná svými nijak tlumenými hlasy. Vrána k vráně sedá, hloučky po svém zvučně tlachají. Loď ale poskytuje dost prostoru, kde se ztratit, libovat si v samotě někde u okénka a třeba i na čerstvém vzduchu, když počasí dovolí, civět na mořské vlny všemi směry, dumat nebo mentálně zcela vypnout. Jaké je asi složení třídní? Určitě zde nebudou přílišní nuzáci. Jakožto absolvent několika dřívějších expedicí, kdy je každému sečítáno, kolik že dní již absolvoval, v mém případě je jich pouze 100 - dohromady jen tři měsíce takové zkušenosti. Pravidelně se na takové plavbě uskuteční ceremoniál s představováním a aplaudováním šampionů. Potkal jsem už takové, kteří na lodi pobyli i 700 dnů. Skoro bez výjimky to byly šampionky, vdovy notně zazobané. Kolik peněz musela stát taková cesta kolem světa, co všechno účastnice viděly, pokud vůbec měly zájem vidět? Stoprocentně je o ně postaráno, loď se jim stane plovoucím domovem, též i divadlem, kinem, koncertním sálem s hudbou komorní, jazzem či něčím divočejším. Přednášky, koutky vzdělávací či jen rozptylovací, zájmové skupinky kulinární, fotografické, seznamování s internetem, to vše tam mají, s volbou absolutního privátu či bohatých společenských radovánek ,
duben
26
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
ba i intimních povyražení v jakkoliv pokročilém věku. Fitness centra, salony nedosažitelné krásy za hrůzně vysoké obnosy - ono úsilí typu mission impossible. - - Před námi se objevují obrysy pevniny: Turecko, stát nejen rozsáhlý a početný, podle nejposlednějších odhadů (2007) obyvatel 75 milionů, čili víc než Francie (62 milionů), Velká Británie (60), Itálie (59). S pominutím Ruska, o němž se vlastně neví, kde na Urale vlastně končí Evropa, na tomto kontinentě tyhle Turky svým počtem svého obyvatelstva přetrumfne pouze Německo, jejich bývalý spojenec v prohrané první světové válce. Nakolik - hodně či málo - se potomci ottomanského impéria pokládají za součást Evropy? Kdysi jí schlamstli pořádný kus, až k Vídni se prorubali. Snaha jejich nynější vlády o členství v Evropské unii, k níž by tak přibyli vetřelci z 98 procent mohamedánští, vyvolává děs na mnohých adresách. Přistáváme v přístavu Antalya a při prvním rozkoukávání se po okolí si připomínám Vietnam: Nikoliv někdejší válku, ale pozdější běsnění živlů, nám zabránivších v seznámení s ostrovem Hainan, ale s pádnou dokumentací podobné spouště, jak takový tajfun dovede pořádně okolím zamést. V Turecku rovněž ledacos roztříštěno, vyzmizíkováno. Stejně jako ambice Hainanu konkurovat francouzské Riviéře, o týž cíl usiluje turecká Antalya. Když živly neřádí, klima je tam perfektní. a tamější přímořská oblast se už náramně podobá španělské Costa Brava. Projíždíme podél mnohých kilometrů dlouhé moderní výstavbě hotelů, kondominií, vábící Evropany i k dlouhodobému pobytu. Sleduji míjející nápisy, oceňuji osvícenou iniciativu modernizátora Ataturka zavést latinskou abecedu, odhaduji smysl sdělení s tolika umlauty. Tři takové v pouhém jednom slově. Přinutili jsme se k nákupu suvenýrů, i my musíme přivézt takové nevyhnutelnosti. Záplavy totožného zboží, prodavači mě vábí, za šos tahají, já smlouvat nedovedu, nechci, ptám se jich, zda se jim jejich povolání líbí a oni nadšeně přikyvují. - - Na Rotterdamu jsme zakoupili excursion - výlet s doprovodem za plno peněz - 200 dolarů na osobu. U toho je nutné se rozhodnout o preferenci zda máme větší zájem o minulost či dobu přítomnou. Zpravidla se nepoženu do džungle, abych se kochal operními zážitky, ač tedy přímo na rovníku v brazilské vnitrozemské výspě Manaus lze vychutnat díla mistrů kalibru Verdiho či Pucciniho . (Začátkem minulého století tam měli vystupovat i Caruso a Destinová, takoví titáni.) Něco jsem měl už našprtáno, a energická průvodkyně chrlila informace v nezvládnutelných dávkách, přeskakováním století a tisíciletí, čemuž jsem vesměs jen bezmocně přikyvoval: Údajné impérium Hittitů - jedno, dvě i dokonce tři T - v letech 1600 - 1400 před Kristem.... Střídání jakýchsi Phrygians a Achaeans... Proslulá trojská válka kolem roku 1200 B.C., Homérem v jeho Iliadě nesmrtelně vyjádřená... V 7.století B.C. jacísi Cimmerians (že by příbuzní Járy Cimrmana?) se objevili. .. V 6.století následováni Peršany, spoustu spouště činícími. .. Ve 4.století B.C. se důrazně prosazoval Alexander Veliký...
duben
27
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Doba řecko-římské civilizace, od 1.století B.C. nejbohatší éra Anatolie, vláda Říma v oblasti známé jako Asia Minor. Pilné budování silnic, mostů, vodovodů, lázní, chrámů, amfiteátrů... Ve 4. století anno domini se úspěšně prosazuje křesťanství... Císař Justinián v 6.století. Byzanc, říše východořímská, výstavba Sophia Basilica, jedna z nejmohutnějších tehdejší doby... Konflikty s Křižáky, 10. - 14.století... Okupace Balkánu (14.stol.) znovudobytí Španělska (15.stol.), Evropa zastavila Turky před branami Vídně (1579 a 1683) , hlava mi z toho všeho brní. - - Průvodkyně nám rozdala volňásky k jednomu bezplatnému použití vzorně čisté W.C. jakož i vstupenky do areálu Aspendos - amfiteátr, nejlíp zachovaná divadelní prostora z 2. století, schody do výše 100 metrů, s kapacitou pro téměř 20.000 diváků. Představení se tam konají až do dnešní doby. Vítal nás tam sličný chlapík v autentické římské uniformě, svalnatý centurion. Toto někdejší mohutné město vodou zásoboval víc než 20 kilometrů dlouhý akvadukt, jehož části dosud setrvávají, a tam ve stínu místní vesničanky prodávají všelijaké tretky a citrusové ovoce, jehož se v okolí rodí habaděj. Největší dojem nejen z toho dne , ale celého tureckého pobytu na mě udělala památka jménem Perge - původní adresa někdejšího města takového jména, k jehož založení došlo po prohrané trojské válce. Vládli tam Peršané až do roku 333 B.C., když se dostavil Alexander Veliký a město se mu bez boje vzdalo. Na prostoře značného rozsahu došlo k vybudování divadla, stadionu, bran, náměstí, chrámů, basilik. Vznikly fontány, lázně, kolonády, akropolis i nekropolis. Nikde jinde jsem neviděl rozsáhlejší dědictví antiky, s možností tam kdekoliv do značných dálav bloumat, sloupů se dotýkat, vsugerovat si pocity pradávných dob - přitom v doslechu a téměř dosahu současných, takové pocity určitě nesdílejících oveček. Tady někde stával svatostánek bohyně Diany, kde se římský senátor Gaius Verres údajně zmocnil většího množství zlata. Tak ho v roce 79 B.C. v senátu obvinil jeho kolega Cicero, proslulý orátor a jurista. Kradlo se už tehdy a o to víc v současných moderních dobách. - Téhož dne jsem vyslechl rozpravu dvou spolunávštěvníků, zda otevřít Turkům náruč a přijmout je do Evropské unie. Oněm vynálezcům genocidy? Té arménské přece - za první světové války. Evropa potřebuje pracovní sily, ale určitě nepotřebuje příliv primitivů, kteří vraždí vlastní neposlušné dcery, údajně se provinivší rodinné cti. Nutit do manželství blízké pokrevní potomky. Donedávna platil zákaz Kurdům, 12 milionů jich mají, aby užívali svůj vlastní jazyk. Jsou to víc Evropané nebo Asiaté? Určitě to jsou muslimové, ale nikoliv Arabové. Bývali to de facto spojenci Izraele, ale nyní je turecký premiér Erdogan, ten nejpopulárnější islámský velikán, v Egyptě. Dát přednost důvěře v toleranci, dobré vůli nebo v neutuchající ambici uskutečnit Mohamedův sen o dosažení celosvětového kalifátu? Co my Amerikáni můžeme radit? Zvolili jsme si Baracka Husseina Obamu, dokonce dvakrát. Co zbylo z popularity Washingtonu v Saúdské Arábii, kam patří Mekka a Medina? A ještě míň popularity máme ovšem v Izraeli, kam my už zítra zamíříme. (Příště: Středomořím po sezoně plouti – 5: Neislámský Izrael)
duben
28
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Čtení na volnou chvíli Nezbytnou rekvizitou velikonoc jsou vejce. Od slepiček. Vzpomínka, dávno zasutá v závitech mozku, se mi znovu vynořila. Je z doby, kdy jsem měl s rodinou pronajatý dvě století starý domek uprostřed lesa v horské krajině Glarusu. Aktérem je také vejce.
Husí vejce Milan Cimburek Ranní toaletu jsem odbýval do půl těla svlečený, pod tekoucí vodou z mosazného kohoutku na trubce, vražené do horské studánky. Teplota vody tomu taky odpovídala. S umýváním mé čvachtání mělo málo společného, spíše osvěžení, konečné probuzení a hlavně rozproudění krve. Ledová voda mne dokonce zahřála. „Dobré raníčko,“ dorážel na mne zvonivý hlas sousedky, krásné paní hostinské. K hostinci patřilo taky malé hospodářství se slepicemi, králíky, jednou krávou a husami. Dokonce ke „dvoru“ patřil i páv s pávicí. Jak páv dovede uchvátit nádherným vějířem peří, tak dovede za ranního rozbřesku rozčílit svým příšerným zpěvem. „Dobré“, zabublal jsem do dlaní se studenou vodou. Na veliké louce před hostincem se volně pásl poník. Bez velkého oznámení se vzdálil více k lesu a na dálku bylo vidět, že tam skrývá mládě. Nikdo si nevšiml, že by se někde nacházel zploditel. Ostatně krásná černovlasá paní měla tmavovlasého syna a zploditel tam taky chyběl. Frotýrákem jsem se osušil a rozehřál zchladlou „husí“ kůži. Vrata stodoly bouchla a krásná paní hostinská mne míjela s třemi obrovskými husími vejci v košíku. „To jste ukradla husám? A to se taky jí?“ Venkovanku jsem rozesmál. „Samozřejmě, budou k snídani, chcete jedno?“ Mnohovýznamně jsem vystrčil ramena k obloze. „Tady máte“ a podala mi teplé husí vejce. „Víte, jak se to vaří?“ Věděl jsem prd a s otevřenou pusou čekal na návod. „Jako volský oko se smaží, ale závěrem přikryjte pukličkou a nechejte prohřát, dosmažit. Dobrou…, to máte pro celou rodinu.“ Vejce uvařit podle návodu se mi podařilo. Chuť hodně podobná vajíčkám od slepic mi vyhovovala, synovi i ženě taky. K tomu výborný chleba s máslem, osolený a posypaný pažitkou. Na čerstvém horském vzduchu chutná měšťákovi okamžitě všechno líp. Keř zlatého deště v zahrádce domku žena opentlila jako vánoční stromeček kraslicemi na stužkách. Pohled trochu zvláštní s pozadím velehor, se zasněženými vrcholky. Při dalším víkendu se už maminka poník přišla pochlubit se zvědavým mládětem a dokonce nás ho nechala i pohladit. Malý poník se kupodivu nejprve hnal k našemu tříletému Lukáškovi. Jak na to ta mláďata rychle přijdou, ke komu náleží. Fór Pavel Kantorek
duben
29
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Vyděrač krále zemřel v dešti kulek Ve čtvrtek 23. ledna, kolem půl osmé večer, zaparkoval Mille Marković (52) bílou limuzínu před svým domem na předměstí Stockholmu. Chladnokrevní profesionálové už čekali na jeho příjezd. Osmi kulkami do hlavy ukončili život nepřítele švédského státu číslo jedna. Kamera umístěná na zdi jeho vily – jaká náhoda – ve chvílích popravy stávkovala. „Oběť měla na sobě neprůstřelnou vestu. Pachatelé to museli vědět, jelikož mířili neomylně na hlavu,“ řekl listu Expressen jeden z vyšetřovatelů, který si přál zůstat v anonymitě. Výpovědi svědků o skonu snad nejznámějšího švédského zločince si protiřečí. Sousedka tvrdí, že před vraždou zahlédla několik mužů. Jiní nepochybují o tom, že se v okolí pohyboval jediný muž. Všichni si však všimli bílé toyoty, která mizela vysokou rychlostí z místa činu. Letos na jaře se měla na pultech knihkupectví, v internetových obchodech i v nabídce elektronických publikací objevit Markovićova biografie z pera Deanne Rauscherové (53), spoluautorky skandální knihy o králi Carlu XVI. Gustafovi (67), pro niž se mafián stal klíčovým zdrojem informací. „Někdo vypsal obrovskou částku na jeho hlavu. Marković dokonce požádal policii o ochranu. Žil fatalisticky nepřetržitě pod hrozbou smrti, ale nepřipouštěl si, že by ho mohla potkat,“ svěřila se Rauscherová. Vždycky se dral rychle nahoru Marković byl nejen pro policii, ale také pro veřejnost království se třemi korunkami nepopsaným listem. Majitel striptýzových klubů a nevěstinců, lichvář, drogový boss, vyděrač, mafiánský kmotr – a především hochštapler, který uvrhl švédskou monarchii do dosud nejhlubší krize a který na hodně dlouho – pokud ne navždy – zničil panovníkovu pověst. Na svět přišel v roce 1961 v Kragujevaci v bývalé Jugoslávii. Když jeho matka, jež ho vychovávala sama, zemřela, dostal se do opatrovnictví k příbuzným do Stockholmu a v jednadvaceti letech získal švédské občanství. Zkoušel štěstí jako profesionální boxer, v roce 1977 se dokonce stal mistrem své nové vlasti, avšak brzy se cítil jako ryba ve vodě v podsvětí ovládaném balkánskou mafií. A začal pořádně zostra. Zprvu a jen krátce jako „pěšák“ vybíral výpalné. Netrvalo dlouho a zásoboval ilegální kluby a veřejné domy prostitutkami a striptérkami. To byla riskantní úloha. Show, při níž se žena svlékne úplně do naha, tehdy zákon zakazoval. Navíc po příchodu drzého nováčka vzplála válka mezi gangy, provázená přestřelkami, vraždami, výbuchy a únosy. Marković se dral nemilosrdně nahoru a vysloužil si přezdívku Torpédo. Vlastnil dva kluby Lady a Privé. Lákal do nich prominenty, aby je potajmu natáčel a pak vydíral. Policie po něm šla dlouho, ale podle listu Aftonbladet svou „snahu“ dlouho nijak nepřeháněla. Vyšetřovatelé na něho nakonec použili stejný trik, jakým americká justice dostala krále gangsterů Al Capona. Obvinili ho z toho, že před berňákem zamlčel miliónové příjmy. Nakonec skončil na dva roky za mřížemi – za daňové podvody a obchod s drogami. Šok z knihy přetrvává dodnes Králův neautorizovaný životopis z roku 2010 Švédům vyrazil dech. Vladaře líčí jako tajného návštěvníka vykřičených nočních klubů, dekadentních večírků s placenými společnicemi a přítele pochybných existencí z podsvětí.
duben
30
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Padesát tisíc výtisků publikace Carl XVI. Gustaf nechutný monarcha zmizelo z pultů během jediného dne. To se nepodařilo ani Stiegu Larssonovi, autorovi bestsellerů z trilogie Milénium. Spoluautor Thomas Sjöberg (52), publicista seriózního listu Svenska Dagbladet, si více než divokých sexuálních výstřelků monarchy všímá bezpečnostního rizika, které tím způsobil. „Pohyboval se v podivných klubech a lokálech. Stýkal se s lidmi z prostředí na hony vzdáleného tomu, v němž by se hlava státu měla zdržovat. Kdyby se tak snadno vydíratelným stal premiér, musel by okamžitě odstoupit,“ vysvětluje Sjöberg, proč porušil tabu a zveřejnil pikantní fakta z králova soukromí. „Tehdy jsem pochopila, že ve Stockholmu nemají skutečnou moc politici, ale právě tito muži. Je to navoněná nóbl mafie,“ podotýká jedna z luxusních dívek na telefon o Markovićovi. To, že se dobře znali a že mu dokonce Markovič věnoval zlatý klíč od klubu, král nikdy nepopřel. V zemi se loni v červnu dostaly do oběhu falešné jednokorunové mince, na nichž je sice vyražena hlava Carla XVI. Gustafa, ale místo doprovodného textu „švédský král“ se na nich objevila slova „náš král děvkař“. Po zveřejnění knihy se Marković na čas usadil v Srbsku. „Mám strach z pomsty švédské tajné služby,“ svěřil se tehdy týdeníku Bunte, přičemž se pochlubil talismanem – přívěskem v podobě miniaturního revolveru z ryzího zlata posázeného diamanty. „Ochrání mě, tím jsem si jist,“ usmíval se. Pak se přece jen vrátil na sever. Jednoho lednového večera ho jeho amulet osudově zradil. Vladimír Plesník, Právo
Opustili nás Zemřel Otakar Brousek, herec s podmanivým hlasem Ve věku 89 let zemřel 14. března herec a dlouholetý člen Divadla na Vinohradech Otakar Brousek Precizní dikcí a vysoce kultivovaným hereckým projevem pěstoval herec Otakar Brousek krásu českého jazyka. Byl známým divadelním a televizním hercem, recitátorem, konferenciérem a dabérem. V četných divadelních rolích vynikal jeho suchý anglický humor. Brousek, který zemřel 14. března ve věku 89 let, hrál v Divadle na Vinohradech od roku 1959. Vždycky ho lákalo prožívat na scéně nové a nové životy. Byla to pro něj práce těžká, ale krásná, vděčná i nevděčná. "Dnes a denně přicházívá pocit radosti i zklamání, proher a pochyb o sobě samém," přiznal. Přesto nikdy nelitoval. Film byl k Brouskově herectví trochu macešský, příležitosti mu dávala spíše televize. Objevil se například ve filmech Racek má zpoždění, Svatby pana Voka či Hop a je tu lidoop, a zahrál si rovněž v mnoha kriminálních příbězích, výrazná byla role pachatele dvojnásobné vraždy v příběhu Noc klavíristy. Z novějších snímků to byla třeba Báječná léta pod psa či Andělská tvář.
duben
31
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
V televizi hrál v seriálech F. L. Věk, Lidé na křižovatce, Rodáci, Dobrodružství kriminalistiky či Hříchy pro pátera Knoxe. Uplatnil se i v rozhlase, dabingu a v recitačním umění, kde naplno vynikl jeho charakteristický hlas a krásná dikce. Cena Thálie v roce 2004 mu byla odměnou za celoživotní hereckou práci. Herec bez vzdělání K divadlu přišel v 21 letech bez uměleckého vzdělání. Narodil se 28. září 1924 v Krhanicích, hereckou školou mu byl divadelní svět a sám život. Múzy mu ale byly nakloněny už od dětství, hrál na housle, recitoval, hrál s ochotníky. Po maturitě chtěl na konzervatoř, ta byla zavřená, a tak po válce šel rovnou do angažmá v Kladně. Jedinečnou školou pro něj byly dva roky ve Studiu Národního divadla, kde se na jevišti potkal s těmi nejlepšími od Václava Vydry přes Zdeňka Štěpánka až po Karla Högera. Z Realistického divadla později odešel sám, protože "neuměl hrát podle Stanislavského". Jeho "nedostatek" nijak nevadil E. F. Burianovi, u něhož prožil sedm let, aby pak od roku 1959 na 45 let zakotvil v Divadle na Vinohradech. Na prknech, co znamenají svět, vytvořil přes stovku rolí. Byla mu blízká poloha tragická i tragikomická, uměl postavy obdařit také ironií a sarkasmem. Diváci vděčně vzpomínají na jeho Arbenina v Lermontovově Maškarádě, Caesara v Shawově hře Caesar a Kleopatra, Vávru v Maryše, Profesora v Čapkově Loupežníkovi nebo Mistra v Topolových Hlasech ptáků a na mnoho dalších rolí. Z komedií vynikal v Pygmalionu. V Divadle ABC si coby plukovník Pickering zahrál se synem Otakarem, který ztvárnil profesora Higginse. "Na stará kolena se ze mě stal feydeauovský herec, komediální typ," komentoval své pozdní vinohradské role, například v Dámě od Maxima. Vitální herec nabíral síly na chalupě v Rožmitále pod Třemšínem. Hlava herecké rodiny V rodině byl pověstný vždy uklizenou zahradou. Jak šel život, stal se Otakar Brousek hlavou hereckého klanu. U divadla je dcera Jaroslava, syn Otakar i vnuk Ondřej. Brouskova druhá žena Ludmila Rubanovičová - Luka byla baletkou Národního divadla. "Byl to báječný člověk. Mimo herecké kvality je vždy důležitá ta lidská dimenze. A on to byl báječný kolega. Je mi to moc líto, ale doufám, že už je mu lépe," řekla Daniela Kolářová, herečka z Divadla na Vinohradech. "Vždycky přišel absolutně připravený, ale jak se připravoval na své role, to nevím, nežila jsem s ním," pokračovala v ČT Kolářová při vzpomínce na svého kolegu. "Otík Brousek bude do posledních dnů života stále se mnou. Byl to vzácný člověk, vzácný kolega. Věděla jsem, že je nemocný a všechno o jeho stavu, nicméně je to pro mě velmi smutná zpráva," řekla herečka Gabriela Vránová. Byla jeho partnerkou na jevišti vinohradského divadla, například v Maryše. Ačkoli byl Brousek o 15 let starší, velmi si prý rozuměli. "Zůstane vzorem herecké a lidské noblesy. Takoví lidé se nerodí každý den," dodala. Blízkým kolegou byl i pro herečku Hanu Maciuchovou. "Otíček byl jedním z posledních bardů. Laskavý, oduševnělý, gentleman. Ráda jsem se s ním potkávala na jevišti. Mnohokrát jsme spolu recitovali při různých příležitostech," řekla. Připomněla, že Brousek rozuměl poezii a uměl ji
duben
32
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
přednášet. "Byl člověk plný humoru, ale také hluboká bytost. Myslím si, že ve věku 89 let věděl, že smrt je jeho součástí," poznamenala. ČTK
Zemřela Věra Chytilová, první dáma českého filmu PRAHA - Ve věku 85 let zemřela ve středu 12. března v Praze první dáma českého filmu Věra Chytilová. Oznámila to její rodina, která jí byla doma nablízku. Její filmy, plné satirické nadsázky, nelítostně odrážejí stav společnosti a mezilidských vztahů. I když její porevoluční snímky nedosáhly takového uznání jako díla z předchozích let, i v nich dostála své pověsti kritické, filozofující a provokující autorky. Kombinování hraného a dokumentárního přístupu je pro její tvorbu stejně typické jako experimentování s výtvarnou stylizací a neúnavně kritický pohled na společnost. Podílela se na povídkových Perličkách na dně, i v zahraničí se proslavila provokativními Sedmikráskami.
Měla obrovitý smysl pro humor, říká herec Donutil "Setkal jsem se s jednou z největších režisérek, které kdy tato země měla," řekl ČTK herec Miroslav Donutil, kterého Chytilová do svých filmů často obsazovala. "Byla to žena, která měla obrovský smysl pro humor, ale i dokonalý smysl pro řád, jakkoliv to tak nevypadalo. Vždy si dokázala podmínky pro natáčení připravit takové, jaké sama potřebovala a o kterých byla přesvědčena, že vedou k úspěchu," dodal. Podle něj měli ti, kteří s ní přišli do styku, dvojí možnost: buď se jí podřídit, věřit jí a mít úspěch, či poukazovat na to, že její jednání jim nevyhovuje. "Měl jsem ji rád, mám ji rád a nikdy na ni nezapomenu," řekl Donutil. "Tato zpráva mě hluboce zasáhla. Český film opouští člověk, který ho tak moc poznamenal a obohatil. A navíc povznesl do výšin i na mezinárodním poli. Taková osobnost už se asi jen tak nenajde," řekl režisér Václav Marhoul.
Smělé začátky Věra Chytilová se narodila 2. února 1929 v Ostravě. Dva roky studovala architekturu v Brně. Během praxe v Praze, když si přivydělávala jako modelka na veletrhu, si jí všiml na přehlídce scenárista Jiří Brdečka, který hledal dvorní dámy pro film Císařův pekař - Pekařův císař. Při natáčení tohoto snímku se Chytilová zamilovala nejen do svého prvního manžela, fotografa Karla Ludwiga, ale hlavně do filmu. Posléze pracovala jako klapka na Barrandově a pak se přihlásila na FAMU, kde v letech 1957 až 1962 vystudovala režii. Upoutala už svými školními filmy Strop a Pytel blech. Za svůj dlouhometrážní debut O něčem jiném, vyprávějící osudy dvou žen, získala cenu festivalu v německém Mannheimu. V roce 1965 zfilmovala s bývalými spolužáky z FAMU (Jiří Menzel, Evald Schorm, Jaromil Jireš, Jan Němec) soubor Hrabalových povídek Perličky na dně (povídku Automat Svět) a rok nato excelovala se
duben
33
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
slavnými Sedmikráskami, které vzešly z její spolupráce s kameramanem (a jejím druhým manželem) Jaroslavem Kučerou a scenáristkou Ester Krumbachovou.
Přehled nejvýznamnějších filmů Věry Chytilové •2006 - Hezké chvilky bez záruky •2001 - Vyhnání z ráje •1998 - Pasti, pasti, pastičky •1992 - Dědictví aneb Kurvahošigutntág •1991 - Mí Pražané mi rozumějí •1988 - Kopytem sem, kopytem tam •1987 - Šašek a královna •1986 - Vlčí bouda •1983 - Faunovo velmi pozdní odpoledne •1981 - Kalamita •1979 - Panelstory aneb Jak se rodí sídliště •1976 - Hra o jablko •1971 - Kamarádi (TV film) •1969 - Ovoce stromů rajských jíme •1966 - Sedmikrásky •1965 - Perličky na dně •1963 - O něčem jiném •1962 - Pytel blech • 1961 - Strop (studentský film) •1960 - Kočičina (studentský film) ČTK
Za Dušanom Parajkom, inšpiratívnym krajanom a folkloristom Smutná zvesť zarmútila našich krajanov vo Švajčiarsku. V utorok 11. marca 2014 náhle zomrel v Zürichu pán Dušan Parajka, desaťročia neúnavný propagátor slovenskej kultúry, najmä folklóru a tradícií v tom najpriezračnejšom a najíreči- tejšom, čo ponúka slovenský ľudový tanec, spev a hudba. Nečakane náhly skon pána Parajku, s ktorým sme iba pred niekoľkými týždňami debatovali na pôde úradu počas jeho návštevy Slovenska a rodnej obce Báhoň neďaleko Senca, nás zaskočil o to viac, že bol plný výziev a umeleckých plánov pri kreovaní nových programov a scénických obrazov Folklórneho súboru Kolečko, ktorému sa celým srdcom i dušou odovzdával. Vtedy nám Dušan Parajka prisľúbil, že sa nám z Zürichu, v ktorom sa vlani v novembri FS Kolečko prezentoval jubilejným slávnostným programom pri 45. výročí vzniku súboru, bude s novinkami zo života súboru ozývať častejšie. Chcel tým vyslyšať našu prosbu, aby sme prostredníctvom nášho portálu
duben
34
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
slovenskezahranicie.sk ešte viac informovali o kultúrnych aktivitách našich krajanov vo svete. Pán Parajka svoj sľub splnil – v kontexte netušeného osudu vari iba niekoľko hodín v osamotení svojho odchodu z tohto sveta. Pondelok 10. 3. 2014 14.11 – to je informácia o odoslaní pošty z mailovej adresy Dusan Parajka
[email protected]. Zaujímavá správa - glosička o aktivite jedného z členov FS Kolečko, ktorú nám Dušan Parajka poslal, je zverejnená na našom portáli. Žiaľ, zostane aj poslednou, ktorú nám zvestoval z prstokladu jeho klávesnice... Pán Dušan Parajka, umelecký šéf a duša Folklórneho súboru Kolečko v Zürichu, obetavý a aj vďaka jeho bezprostrednosti a ľudskosti mimoriadne obľúbený krajan v slovenskej komunite vo Švajčiarsku, dovŕšil svoju pozemskú púť nečakane náhle, bez rozlúčky, vo veku 78 rokov. V jeho osobe strácajú naši krajania vo Švajčiarsku inšpiratívneho človeka, vzácneho propagátora slovenskej kultúry v zahraničí a mimoriadneho reprezentanta vlasteneckého, vizuálneho i duchovného bohatstva slovenskej folkloristiky, ktorú priehrštiami, aj vďaka jeho osobnostnému vkladu, vďačne prijímali a osvojovali si ju okrem Slovákov aj ďalšie komunity multikultúrneho Švajčiarska. Za Dušanom Parajkom bude clivo tak našim krajanom vo Švajčiarsku, ako aj jeho priateľom a blízkym na Slovensku – v krajine, ktorú si v tichu svojej hrdosti nosil neprestajne, napriek viac ako štyrom desaťročiam prežitým v cudzine, vo svojom srdci. Posledná rozlúčka s Dušanom Parajkom sa konala v Nordheim-krematóriu v Zürichu. Odprevadiť ho prišli jeho odchovanci z Kolečka, ktorým bol akýmsi otcom, naučil ich slovenské folklórne tance a spevy. Tiekli slzy, prejavy vďaky za jeho neúnavnú snahu vytvoriť z nich výborný tanečný kolektiv nemali konca. Odprevádzali ho krásnym spevom, zanôtila mu aj fujara, jeho rakev pokryli vence a kvety vďaky. Prítomný bol aj veľvyslanec SR vo Švajčiarsku pána ing. Ján Foltín, ktorý mu prišiel vyjádriť poctu a vďaku za jeho prácu za zviditeľnovania Slovenska vo Švajčiarsku. Česť jeho pamiatke! ÚSVZ, gb
Po uzávěrce:
Odešel nám bratr Jiří Kozelka Jiří byl dlouholetým členem bádenského Sokola. Nezapomeneme na jeho zajímavé články, které psal do Zpravodaje. Zde přiblížil čtenářům činnost a zajímavosti z naší Jednoty. Vážili jsme si jeho angažmá i při jiných akcích. Pomohl, kde bylo potřeba, např. při secvičné , plese atd. Aktivně se zúčastnil středečního cvičení, jak nejdéle mohl. Do poslední chvíle statečně bojoval. Jeho vleklá nemoc ho však stále více ovládala. Opustil nás 5. března v necelých 88 letech, obklopen svými dětmi. Odešel nám nejen bratr, kamarád ale i člověk, na kterého jsme se mohli vždy spolehnout. Zůstane stále mezi námi. Chybíš nám. Blanka Tauscher, Sokol Baden
duben
35
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Zemřel bratr Zdeněk Váša Ve věku 85 let nás opustil jeden z našich významných krajanů, bývalý herec opery Národního divadla, bratr Zdenek Váša. Velký vlastenec, těžce nesl šok okupace z roku 1968 a v následné emigraci se z něj dlouho zotavoval. Nebyl proto schopen navázat na svou pěveckou kariéru, dobře se však zařadil do pracovního kolektivu v bernské tiskárně poštovních známek. Patřil k zakládajícímu kádru bernského Sokola, cvičil již na sletu ve Vídni 1972. Byl velmi oblíbený i ve funkci náčelníka. Po roce 2000 se pak pokusil o reemigraci do rodné vlasti, za svými četnými příbuznými. Nenalezl však vlast takovou o jaké v emigraci snil, po několika létech se vrátil zpět do Bernu. V poslední etapě života se úspěšně zabýval malováním. Na vernisáži svých obrazů v roce 2010 v Čáslavi se mu dostalo vysokého ohodnocení. Budeme na našeho Zdenka, jeho charizma, perfektní vystupování i občasné obohacení našich akcí nádherným zpěvem dlouho, dlouho vzpomínat. Sokol Bern
Z tvorby krajanů Vladimír Vlasatý
Sedmibarevné sny Sedí v koutě a štupuje ponožky, neboť od někoho slyšel, že v děravých ponožkách v životě daleko nedojde. Podléhá depresím, když se zaštupované ponožky na zaštupovaných místech zase trhají, párají a děraví. V takových momentech zavírá oči a sní sedmibarevné sny o neroztrhatelných ponožkách, slyší kvést bavlnu a na vlastní kůži cítí, jak je odstřihována vlna z tělíček podhorských oveček. Mezitím pochodují kadeti v zaštupovaných ponožkách městem a řvou po moci. Lehká kavelerie v děravých ponožkách se schází u piva v prví z fatalních hospod života.
Lidi na ulici Lidi chodí po ulici rádi, přestože tam vůbec nepatří. Na ulici je buď nevlídno a hlučno, nebo zataženo a kluzko, anebo roztažena a prázdno. Přesto to lidi na ulici táhne, stejně jako to jednou táhlo draky k princeznám. To nepopsatelné To. Příbuznost kroků s kroky působí jako droga. Lidi vyjdou na ulici, udělají pár kroků a jsou šťastní, jako Pánbůh ve Francii.
duben
36
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Před Tvou dobou Snad to byl Dvořák nebo Bach... Tys byla ještě na houbách. Já snil a ležel pod piánem na velké kůži divočáka... Měl rád svůj obraz s andělíčky a neznal ještě slovo válka.
Vladimír Konečný Svět ještě dŕímal v klamu zrad Přál si lásku, klid a mír A nechtěl trápit lidskou zlobou. To bylo dávno před Tvou dobou Co sudičky si s námi hrály. Když máma hrála na klavír.
Psal se rok 1929
------------------
Pilný den Jana Marie Jarolímková Ostrost horských vrcholků dokresluje vnitřní uvědomění až k slzám.
Suchost dřeva má přesvědčit jak důležitá je židle.
Měkkost hub odměňuje pracovité a lenošným způsobí otravu.
Mokrost vody uděluje lekci neboť byla zaseta pažitka a petržel.
Drsnost vichřice uklidí zbytečnosti na své místo.
Tvrdost kamene je výzvou jejíž odmítnutí se nevrací v dobrém a dům by nestál.
A něžnost květů pohladí duše živých i zesnulých
Poddajnost hlíny umí nabídnout bdění i nocování na neurčito.
duben
37
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Žijí mezi námi Julia Sakar(ova) – Julia Star Malé 5-ročné dievčatko Júlia Sakarova bola mojou susedkou v Au-Wädenswil. Zakaždým, keď uzrela, ako prichádzam autom na parkovisko pred domom, pribehla ku mne, zašvitorila krásne ahoj a spustila vodopád otázok - kde som bol, s kým som sa stretol, ako dlho sa doma zdržím, atď. Veľmi sa zaujímala o moje auto. Musel som jej na ňom pootvárať všetky dvere a vysvetľovať, čo je čo a načo to je. Prekvapila ma na jej vek vysokou inteligenciou. Postupne sme sa veľmi skamarátili, ona hovorila po česky ja po slovensky, preto som jej musel niektoré slová prekladať do češtiny a vysvetľovať rozdieľnosť našich jazykov. Pri našich rozhovoroch som sa jej často pýtal: „Julinka a čím chceš byť, keď budeš veľká?“ „Chci být zpěvačkou, chci lidem zpívat a dělat je šťastnými“ pohotovo odpovedala. „Zpívám ráda a říkají, že prý hezky.“ Pousmial som sa a prisľúbil, že jej budem pevne držať palce, aby sa jej sen splnil. Julia začala chodiť k učiteľom spevu, ktorí rýchlo zbadali, že je mimoriadnym talentom s krásnym hlasom. Venovali sa jej a čoskoro prišlo jej veľké vystúpenie v luxemburskej televízii RTL 1 v súťažnom prograeme „Super Talent“, kde ako trinásťročná zožala obrovský úspech. Obecenstvo jej búrlivo tlieskalo, nechýbal „Standing Ovation“ a šéf poroty Dieter Bohlen ju vyhlásil za Supertalent roku. Nasledovalo vystúpenie v českej a slovenskej TV v podobnom súťažnom programe „Česko Slovensko má talent“, kde sa dostala až do semifinále.
V roku 2011 vo vysielaní švajčiarskej televízie „Die grösste schweizer Talente“ prenikla až do finále. Vo Švajčiarsku to bola veľká udalosť, ktorú s veľkým záujmom sledovala celá tunajšia verejnosť. Jej hlas natoľko očaril švajčiarskych divákov, že spontánne zakladali kluby Julie-Star. Pozývali ju na rôzne udalosti a koncerty, ponúk bolo tak veľa, že mnohé musela odmietnuť.
duben
38
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Mala sotva pätnásť, keď natočila svoje prvé CD-čko so slávnymi producentmi, ako DJ Bobo a Urs Wiesendanger. Piesne a texty napísala takmer sama.
V roku 2012 si Julia spravila prestávku, potrebovala si nájsť čas aj pre seba. Nevystupovala, len niekoľkokrát koncertovala v kostoloch. Jeden takýto koncert som zažil, dokázala tam pred užasnutým publikom celé dve hodiny spievať jednu krajšiu pieseň od druhej – bolo to naozaj úchvatné. Dostávala rad ponúk do televízie, napríklad aj k voľbe Miss Švajčiarska, jej piesne často znejú aj z rádia. Chcela skúsiť aj iné učebné odbory. Vlani odletela na dva týždne do Hollywoodu, aby sa osobne pozrela do známej školy, v ktorej bola aj lady Gaga a iní známi umelci. Po návrate sa rozhodla nastúpiť do salónu krásy, kde sa učí make up, maľovanie, styling a kaderníctvo. Pred pár dňami prijala pozvanie do Voice Germany a tak v predposledný marcový deň spievala v Mníchove. Ponuka prišla znovu aj zo švajčiarskej televízie od Christy Rigozzi.
duben
39
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Julia je veľmi citlivé a komunikatívne dievča, nielen rada spieva ale aj tancuje, varí, má rada českú kuchyňu a všetkých krajanov. Má úžasný vzťah k malým deťom, preto bola tri mesiace na praxi ako vychovavateľka v materskej škole v Zürichu. Jej hobby je príroda a zvieratá, najviac si rozumie so psíkmi. Viac sa možno o Júlii dozvedieť na jej webovej stránke www.julia-star.com Juraj Brandibourg
Z činnosti spolků Česká beseda na sokolském plese v Zürichu Salonní tanec „Česká beseda“ byl sestaven v roce 1862–1863 na podnět spisovatele Jana Nerudy zemským tanečním učitelem Karlem Linkem z některých charakteristických národních tanců. Hudbu z původních lidových písní, provázejících tyto tance, k ní sestavil hudební skladatel a pedagog Ferdinand Heller, spolumajitel hudební školy s Bedřichem Smetanou. Komponovali ji původně jako salonní tanec ve formě čtverylky pro čtyři páry stojící proti sobě. Je složena z několika českých národních tanců, jako jsou polka, rejdovák, obkročák, hulán či kalamajka a z jejich figur. Česká beseda se poprvé tancovala na plese v pražském Konviktu 11. listopadu 1863. Tančilo ji 24 párů, mezi nimi i Bedřich Smetana a Jan Neruda. Tanec Česká beseda byl velmi dobrým pomocníkem v boji za národní uvědomění v době Bachova absolutismu. Jeho význam jako skutečně národního tance dosvědčuje to, že se ze salonního tance, kterým byl původně zamýšlen, stal tancem lidovým, přetrval prakticky nezměněn a tancuje se po celé republice dodnes. Tancoval se i v dobách nejtěžších, za obou světových válek a hlavně jako výraz radosti po jejich ukončení. Největšího rozmachu dosáhl po první světové válce, kdy ho na sokolském sletu tancovalo několik stovek kolon, ne jenom z Čech, ale i z Ameriky a Kanady a všichni, včetně krajanů, v národních krojích. Ještě v šedesátých letech minulého století se učil i v tanečních. Název „Česká beseda“ převzalo i mnoho krajanských spolků v zahraničí a mnohé z nich, hlavně v Americe, tento název stále užívají.
duben
40
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Podobně vznikly o něco později i Moravská, Hanácká a Slezská beseda vždy složené z typických tanců dané oblasti. Později následovaly ještě Československá a Slovenská beseda. Co o tanci říká sám autor v předmluvě k popisu tance: „Beseda“, tento první český salonní tanec, který u obecenstva tancemilovného dochází větší a větší obliby, byl z podnětu oblíbeného básníka a fejetonisty Jana Nerudy r. 1863 původcem tohoto spisu z některých skutečně krásných českých národních tanců sestaven, k čemuž hudební skladatel Ferdinand Heller podle příslušných původních národních a tanečních písní, při těchto národních tancích obyčejně zpívaných, složil hudbu. Tanec a hudba tvoří tudíž v skladbě té částky vzájemně se doplňující. Národní tance pro „besedu“ zvolené, byly jak v kroku, tak i v provedení v příjemnou taneční figuru složeny, při čemž, pokud možno, šetřeno bylo původní formy těchto tanců. K složené takovým způsobem taneční figuře tvoří hudby rytmicky správný průvod. Ježto tyto české národní tance, v útvar figurální sloučené, nejen svou charakteristikou, ale i krásou svých kroků se vyznamenávají, jest potřebí, aby byly také dobře a půvabně provedeny, a má, pokud možná, jejich národní ráz i v provedení salonním se označovati. (V Praze 1891 - Karel Link zkráceno) Jeden a půl století později: v roce 2014 tančily na sokolském plese jednoty Zürich v sále Spirgarten českou besedu čtyři taneční páry z jednot Zürich, Luzern a Winterthur. Vrátili jsme se k České besedě ne z piety, ale pro její - i dnes poplatnou - svěží bezdobovou národní originalitu. Nácvik byl nelehký, přesto se nám po každé perné hodině nácviku rozzářily oči: zvládli jsme sousedskou, umíme furianta, jde nám řezanka, tančíme obkročák, hulán a rejdovák. Konečně se shodneme s hudbou v kalamajce. Václav Mika nás velice dobře připravil na konečné vypilování tanečních kroků s Tondou Vlčkem. Naše vystoupení bylo na programu půlhodinku před půlnocí a to hned po vystoupení Folkoru 75. Nelehká úloha, kterou jsme zvládli s bravurou. Pro nás, mladé duchem, s průměrným věkem blížícím se sedmdesátce, byl závěrečný bouřlivý potlesk tou nejlepší odměnou za naši snahu uvést 150-ti letý tanec: Dámy, páni, beseda začíná, páni, dámy, beseda je. Antonín Vlček, Sokol Winterthur, Lída Čarnecká, Sokol Luzern
Zajímavosti Vpravo jezdí Česko 75 let. Proč? Na jízdu vpravo, tedy na straně, kterou už v té době používala velká část Evropy, si lidé v Československu museli zvyknout po příchodu německé armády a vzniku protektorátu. Výnos vrchního velitele německé armády von Brauchitsche začal platit přesně před 75 lety, 17. března 1939. Jen Praha tehdy dostala devítidenní odklad. Za změnu směru jízdy ale nemohou jenom Němci (jak se někdy traduje), tato dopravní novinka se totiž připravovala už v meziválečném Československu. V polovině 20. let například vláda přistoupila k Pařížské konvenci, čímž se zavázala "v přiměřeně vhodné době" zavést jízdu vpravo. V roce 1931 pak republika přislíbila, že na pravou stranu vozovky přesune dopravu do pěti let, což se však nakonec nepovedlo.
duben
41
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Proč se jezdí vpravo nikdo neví O důvodech, proč se někde jezdilo či stále jezdí vpravo či vlevo, kolují z pohledu "moderního" člověka úsměvné historky. V drsných dobách, kdy se žádný muž neobešel bez meče po boku (většinou levém), prý chození vlevo snižovalo možnost zranění kolemjdoucích a při chůzi vlevo se také po tasení ocitla zbraň v ruce bližší protivníkovi. Z podobných důvodů se jezdilo vlevo také v Japonsku v dobách samurajů (v zemi vycházejícího slunce se na této straně jezdí dodnes). Jezdit vlevo bylo snadnější i pro vozky. Kočí, pokud byl tedy pravák, potřeboval držet bič v pravé ruce, a proto musel sedět co nejvíce vpravo, aby nemohl zasáhnout nikoho sedícího u něj nebo vzadu. Z tohoto místa však měl nejlepší výhled, pokud jel na levé straně silnice. Na otázku, proč se dnes jezdí vpravo, neexistuje jednoznačná odpověď, některé teorie to však "zaručeně" vysvětlují. Za všechno prý může jeden z nejslavnějších leváků Napoleon Bonaparte. Světoznámý vojevůdce vedl své armády po pravé straně silnice a toto pravidlo prosazoval všude, kam se při svých výbojích dostal. Francouzské kolonie tedy jezdily vpravo, kolonie pod britskou korunou vlevo. Jako bývalá britská kolonie i USA tedy kdysi jezdily po levé straně, ale po získání nezávislosti přešly na pravostranný provoz. V některých kanadských provinciích, které byly kdysi pod francouzskou správou, se ale jezdilo vlevo ještě ve 20. letech minulého století. Existují prý náznaky, že vlevo se jezdilo také například ve starověkém Římě. Starý kamenolom u Swindonu v Anglii je jedním z nejlépe zachovaných římských lomů a vyježděné koleje na silnici k lomu jsou na jedné straně hlubší. Po té straně prý jezdily vozy naložené kamením. Také na jedné římské minci jsou zobrazeni dva jezdci, kteří se míjejí pravými rameny. Ne vždy však platí, že v zemích, kde se jezdí vlevo, má auto volant vpravo a naopak. Například na Panenských ostrovech se jezdí vlevo. Protože je to ovšem americké území, auta tam bývají podle amerických standardů, tedy s volantem vlevo. Také v ruském Vladivostoku na Dálném východě, kde se jezdí vpravo, lze často spatřit automobil s volantem vpravo. Na ulicích se tam pohybuje mnoho aut, které byly dovezeny z nedalekého Japonska. Není divu, že občasné snahy ruské vlády omezit přiliv aut s volantem na opačné straně vyvolávají velký odpor. Motoristické spolky byly většinou pro, na odpor ale často narážela snaha o změnu směru jízdy na venkově. Část dopravních a stavebních odborníků také poukazovala na to, že změna přinese značné finanční náklady. Nejvíce peněz mělo podle nich stát nezbytné přebudování tramvajových výhybek a nástupišť, ale i změna značení. V listopadu 1938 (tedy už po odstoupení pohraničí) vydal stálý výbor Národního shromáždění opatření číslo 275/1938, kterým s platností od 1. května 1939 zavedl jízdu vpravo. Příchod německých vojáků a konec druhé československé republiky v březnu 1939 tak celou věc "jen" o šest týdnů urychlil. Někde se po pravé straně začalo jezdit už první den okupace (třeba
duben
42
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
v Ostravě), zbytek území se k dopravní změně připojil 17. března. Jen hlavní město protektorátu získalo výjimku, zdejší rozsáhlou tramvajovou síť totiž nebylo možné přebudovat ze dne na den. Pražské elektrické podniky se otázkou, co všechno bude potřeba při změně směru jízdy udělat, zabývaly už od konce 20. let. Po rozhodnutí z listopadu 1938 se proto začala připravovat rozsáhlá přeměna tramvajové dopravy v hlavním městě. Do začátku května se měly vyměnit výhybky, přebudovat značení, některé nástupní ostrůvky ale i tramvaje samotné. U novějších vozů se třeba musely přesunout dveře z levého na pravý bok. Přes všechny předchozí přípravy se nicméně v Praze mohla jízda vpravo zavést až devět dnů po zbytku protektorátu, a to od tří hodin ráno v neděli 26. března 1939; až do té doby se na hranicích města směr provozu měnil. Pamětníci ale vzpomínali, že někteří němečtí vojáci, kteří do Prahy přijížděli po pravé straně, se tímto dočasným opatřením příliš neřídili a nebylo prý nikterak vzácné vidět třeba až na Smíchově u Anděla vojenské auto v protisměru. Na změnu směru jízdy sice od prvního dne upozorňoval denní tisk či plakáty a na tramvajích byly nápisy "Jezdí se vpravo!", přesto si ale tento rozsáhlý zásah do zvyklostí - co pozornosti muselo nově vyžadovat třeba jen přecházení ulice - vyžádal řadu dopravních nehod. Například v Ostravě se po přechodu na jízdu vpravo stalo sedm karambolů, které tehdejší tisk připisoval nezvyku řidičů na nové pravidlo. V Praze se v první den jízdy vpravo stalo 26 nehod, většinou srážek chodců s tramvajemi. Tou byla i jediná tragická nehoda dne, spojovaná s přechodem na nový způsob jízdy, při které zemřel devětačtyřicetiletý Josef Lhotský. V Kobylisích ho srazila tramvaj číslo 14, když vstoupil do silnice, aniž si uvědomil, že se už jezdí po druhé straně. Škodovka, které ukradli volant Jinak si ale lidé na novinku celkem rychle zvykli, vpravo se v České republice jezdí dodnes a v Evropě se jízdy na druhé straně drží už jen v Irsku, Velké Británii a několika územích, jež k Británii patřily či patří. "Opačnou" stranu silnice používají i na Maltě a Kypru. A až do roku 1967 jezdili vlevo také ve Švédsku. Také ve světě je jízda po levé straně silnice rozšířena vesměs ve státech, jež někdy v minulosti měly co do činění s britskou nadvládou. V Česku stále jezdí stovky vozidel s volantem vpravo V tuzemsku jsou registrované stovky aut s pravostranným řízením. Vedle veteránů jde nejčastěji o auta pro invalidy nebo speciální stroje. Vyplývá to z informací ministerstva dopravy. V registru vozidel jsou auta s volantem napravo registrovaná před více než tři čtvrtě stoletím, kdy jejich konstruktéři s jízdou po opačně straně než dnes počítali, případně umístili volant doprostřed. V současné době je podle mluvčího ministerstva Tomáše Neřolda registrace vozu s pravostranným řízením vždy vázána na konkrétní osobu vlastníka, respektive žadatele. Výjimku mohou dostat lidé se zdravotním postižením, kterých žádá o registraci zhruba pět ročně.
duben
43
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Druhou možností je, když vlastník vozidla prokáže, že vozidlo s pravostranným provozem používal v jiné zemi, například ve Velké Británii, a převáží jej do Česka, kde ho bude užívat. Nemůže ho ale dál v ČR prodat, pouze vyvézt do ciziny nebo zlikvidovat. Bez problémů pak v tuzemsku jezdí auta diplomatů s volantem vpravo. "Samostatnou kategorií pak jsou různé speciální, komunální a pracovní stroje, například zametače, kde je pravostrannost žádoucí. Ty se registrují bez problémů," doplnil Neřold. MBčka pro Anglii V letech 1968-1969 se do Československa vrátila dodávka několika stovek Škodovek 1100 MB, určená pro britský trh. Škoda 1100 MB byla posledním modelem mladoboleslavské automobilky, který bylo možné přestavět na levostranné řízení. "Britská série embéček" pak dostala výjimku a byla prodávána na československém trhu. Případný zájemce si také mohl nechat auto přestavět na levostranné řízení, přestavba ve své době vyšla přibližně na 7 000 Kčs. Autoři: fdv, ČTK Odkaz na článek (najdete i na svaz spolků.ch): http://auto.idnes.cz/jizda-vpravo-c9w-/automoto. aspx?c=A140314_142818_automoto_fdv
Zdraví Vědci se mýlili, zabijákem srdce jsou cukry, ne tuky V posledních letech byli lidé neustále upozorňováni, aby omezili konzumaci nasycených živočišných tuků, které mohou za vysokou hladinu cholesterolu v krvi, a tedy ucpávání cév. Podle amerických, britských a švédských kardiologů jsou ale pro srdce mnohem větším nebezpečím jednoduché sacharidy a především bílý cukr. „Potřebujeme velkou veřejnou kampaň proti cukru, stejně silnou jako tu, která v sedmdesátých a osmdesátých letech démonizovala nasycené tuky. A v ní musíme lidem oznámit, že jsme se v té kampani mýlili,“ tvrdí kardiolog James DiNicolantonio z New Yorku. Paradoxně nízkotučná dieta, která obsahuje velké množství cukru a dalších sacharidů, rizika srdečního onemocnění nesnižuje. Naopak dle vědců ještě zvýší hladinu nebezpečného cholesterolu. „Nemáme žádné důkazy o tom, že nízkotučná dieta má nějaký pozitivní účinek na zdraví. Ve skutečnosti vědecké studie naznačují, že omezení příjmu tuků nemá žádný vliv (pozitivní ani negativní). Veřejná obava, že nasycené tuky zvyšují hladinu cholesterolu, je nepodložená,“ varuje doktor DiNicolantonio ve svém článku pro odborný magazín Open Heart.
duben
44
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Omezení sacharidů snižuje cholesterol Srdci a cévám však škodí vysoký příjem jednoduchých cukrů. „Máme důkazy, že omezení příjmu sacharidů ve srovnání s nízkotučnou dietou, skutečně sníží hladinu nebezpečného cholesterolu v krvi,“ tvrdí DiNicolantonio s tím, že lidé by se měli striktně vyhýbat také konzervovaným potravinám a uzeninám. O tom, že srdci, cévám a organismu daleko víc škodí vysoký příjem cukrů než vysoký příjem nasycených tuků, přinesli důkazy také vědci ze Švédska. Podle nich už dávno neplatí, že by měl člověk vyřadit tuky. Když to totiž učiní bez rozmyslu a nahradí energii z tuků energií ze sacharidů (ve stejném hmotnostním množství sacharidů je méně energie než ve stejném hmotnostním množství tuků), ublíží si a také hubnutí zpomalí. Navíc se při vysokém příjmu sacharidů zvýší hladina nezdravého cholesterolu (LDL) a sníží hladina toho prospěšného známého pod zkratkou HDL. Na omezení hladiny cholesterolu má ale především vliv dostatek pohybu. Lidé, kteří pravidelně cvičí a sportují, mají hladinu nejnižší. Novinky.cz
Nové knihy Der Zufall V pondělí 24. března se v zurišském divadle Rigiblick uskutečnilo veřejné čtení zajímavé knižní novinky. Nese název Der Zufall (Náhoda) a její autorem je pražský rodák, syn sudetoněmeckých rodičů Adolf Jens Koemeda, žijící ve švýcarskem Ermatingenu. Spolu s autorem se publiku představil i jeho dlouholetý přítel, rakousky herec Helmut Vogel. Autor se v románové podobě vrací k jedné z nejsmutnějších kapitol československého sportu, když v padesátých letech komunistická mašinérie zatkla, odsoudila a do pracovních táborů poslala téměř celou slavnou československou hokejovou reprezentaci, která krátce předtím, v letech 1947 a 1949, vybojovala pro svou vlast dva tituly mistrů světa. Autor, známy a uznávaný psychiatr, má k témě blízko, za mlada sám hrál hokej, navíc byl i členem juniorske reprezentace v atletice. Kniha vyšla v němčine, vydal ji Stämpfli Verlag AG Bern, stojí 29,90 Sfr a měla by být k dostání ve všech švýcarských knihkupectvích. (ah)
duben
45
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Slováci v zahraničí V edícii Slovenský svet vydala Matica slovenská jubilejný 30. zväzok zborníka Slováci v zahraničí. Zostavili ho Zuzana Pavelcová a Daniel Zemančík. Rozširuje ho Vydavateľstvo Matice slovenskej s. r. o. , Mudroňova 1, 036 52 Martin, e-mail:
[email protected]
o
o
o
Z vašich příspěvků Vzpomínka na minulé životní výroky -
-
-
Konstantin Biebl, Vyznání: Kdybych tě jednou ztratil, k moři bych se zas vrátil. Šel bych hledat ten kamínek, co jsi tam hodila. Rodin: Pravda má jednu velkou výhodu; člověk si nemusí pamatovat co řekl. Hubbart: Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád. Brigitte Bardot: Časem člověk lituje všech hříchů, kterých se dopustil, a také těch, které nedovedl spáchat. Ze svých záznamů vybral
Ing. Karel Václav Hrdina sr
-
Pozvánka V Museu ve Winterthuru probíhá od 7. března 2014 výstava „Iren Stehli – tak blízká a tak vzdálená“. Od roku 1970 jezdila do Prahy a se svými fotografiemi vypracovala „Essays z České republiky“. Nyní tam žije. Na úterý 22. dubna od 10.00 do ca 14.00 hod odpoledne jsou zváni Češi a Slováci, kteří do Švýcarska emigrovali a chtějí se s dětmi a mladou švýcarskou generací podělit o své zážitky z dob před emigrací. Při společném lanči mohou dětem vyprávět o svém odjezdu z domova a odpovídat na jejich dotazy. Srdečně zve a na Vaše přihlášky se těší: Museumspädagogin Fanny Vogler, tel. 076 341 46 01, nebo
[email protected] Oznamuje: Maria Cron, předsedkyně Svazu Čechů a Slováků ve Švýcarsku 46 duben
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Oznamy
JIDIŠ PÍSNĚ
Pátek 25.4.2014 v 19:30 hodin Restaurant Zum Isaac, Gewölbekeller Münsterplatz 16, 4051 Basel Vystupují: Hana Frejková, Mariana Borecká (zpěv), Milan Potoček (klarinet), Slávek Brabec (akordeon) Příspěvek na uspořádání koncertu CHF 25.-- (včetně apéra) Objednávky vstupenek
[email protected] Večerní pokladna Koncert je projektem herečky, zpěvačky a spisovatelky Hany Frejkové. Jeho pojetí je dynamické a autentické, neboť akordeon a klarinet jsou nástroje bytostně spjaté s židovskými písněmi. Jsou to nástroje klezmerů, šumařů, kteří hráli v hospodě, na dvoře, na ulici. Dodávají těmto písním nezapomenutelné kouzlo hudby pro bohaté i chudé a vytvářejí nezaměnitelnou atmosféru. Ve večeru Jidiš písní ožívá kouzlo jazyka jidiš v tradičních písních. Výběr písní reflektuje minulost, ale i přítomnost každodenního života. Při jejich poslechu si často vybavíme momenty, pocity i situace, které se dotýkají každého z nás. Písně vyprávějí o lidských radostech a strastech s ironií, vtipem, ale i nostalgií.
Srdečně Vás zvou Československý spolek DOMOV Basilej a Švýcarská pobočka SVU duben
47
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Vladimír Renčin
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..………………………………………………………. Složenku na zaplacení zašlete na adresu A Předplatné: viz následující strana dole
duben
48
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ? Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz, Zpravodaj, Presseorgan, CH-4133 Pratteln, Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX Clearing Nr.: 9000
Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty: Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich, Konto Nr.: 063 4699 7100 0, IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D
Konto pro platby z České republiky: POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj) Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP
Ceník inzerátů ve Zpravodaji 1. Základní cena inzerátů pro celou stranu ve vnitřní části = SFr 460.2. Cena menších plošných inzerátů je úměrná ploše základní ceny pro stranu 3. Plošný barevný inzerát na druhé, třetí a čtvrté stránce obálky (jen v případě dostatku volné plochy) = příplatek 20% 4. Řádková inzerce: každý i započatý řádek = SFr 15.5. Nevýdělečné akce členských spolků „Svazu spolků“ jsou propagovány zdarma Slevy: a) Opakovaný inzerát: 2x až 5x = 10%, b) Opakovaný inzerát: 6x až 11x = 20% Chcete si přivydělat? V případě získaní nového inzerenta Vám administrace Zpravodaje vyplatí odměnu 25 % z fakturované částky za inzerát – po jeho zaplacení. Odměna je jednorázová a nevztahuje se na řádkovou inzerci.
Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně.
Předplatit si Zpravodaj znamená duben
49
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
mít dobrého společníka po celý rok Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, Fax: +41-(0)56 245 36 22, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress
duben
50
apríl
zpravodaj
4/ 2014
spravodaj
Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
*** V naší věci:
Pozor, pošta nám už nehlásí změny adres! Prosíme Vás proto, abyste na obálce zkontrolovali, zda adresa souhlasí. V případě chybné adresy nebo změny nahlaste správnou adresu do naší administrace – kontakt v tiráži. Administrace Zpravodaje
duben
51
apríl
