zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Obsah Téma: Nicholas Winton 2 Záchrance 669 dětí slavil 105. narozeniny, Zeman mu chce udělit Řád Bílého lva 2 Jde o Wintona, nebo o Zemana? / Petr Kamberský 3 Sir Winton na Hrad přijet nemůže, Zeman na pozvání trvá 4 Nicholas Winton jako zrcadlo naší občanské statečnosti / Jan Edward Hýsek 4 Z České republiky 7 Výstava „Jiří z Poděbrad, husitský král – přítel míru“ v Národním archivu v Praze / Denko Čumlivski 7 Z názorů našich čtenářů 9 Půlnoční mše / Karel Václav Hrdina sr. 9 Návod jak získat bezpracně miliardu / Václav Mader 10 Ze Švýcarska 11 Ve Švýcarsku povolili hajlování. Pokud vyjadřuje osobní postoj 11 Ze zahraničí 12 Liška: Separatisté sami přiznali, že je všemožně podporují z Ruska / Oldřich Szaban 12 Rozhořčilo nás… 14 Orbánova pravá ruka si užíva masaker bažantov / Peter Morvay 14 AFP: Na Kypru byly loni usmrceny dva miliony tažných ptáků 15 Výročí 17 Spochybňovanie historického významu SNP nemá opodstatnenie / Miloš Kelemen 17 Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 3. / Georg A. Kraus 18 Náš tip: 21 Interpelácia Magdy Vášáryovej na ministra kultury 21 Cestování 23 Středozemím po sezoně plouti – 6.: Haifa, Jordan, Golan / Ota Ulč 23 Cykloráj kolem jezer i alpské průsmyky pro drsňáky / Vít Štěpánek 26 Reagujete 28 Odkud to pan Pehe může vědět? / Georg J. Dobrovolný 28 Ad: Benešovy dekrety / Karel Kukal 29 Čtení na volnou chvíli 31 Závod míru aneb krvavá kolena / Milan Cimburek 31 Z historie 32 Neklidná hranice - 1. / Dana Seidlová 32 Prečo Beneš pustil Stalinovi Podkarpatsko / Vladimír Jancura 34 O emigraci, repatriaci a vlastenectví / Dana Seidlová 40 Věda 42 Jsou klimatické změny už opravdu „za dveřmi“? / Miloš Dokulil 42 Z tvorby krajanů 44 Z činnosti spolků 45 Sokolský výlet do Bürserbergu / Jana Vodičková 45 Čtení českých pohádek v Badenu 47 Zdraví 47 Zasmějme se 49 Přihláška na odběr Zpravodaje 50
UPOZORNĚNÍ: V červenci Zpravodaj tradičně nevychází, příště vyjde jako dvojčíslí 7-8 v polovině srpna. Co v něm najdete? Třeba odpověď odborníka na otázky čtenářů, zda penze obdržená z České republiky podléhá ve Švýcarsku zdanění, nebo zda je třeba ve švýcarském daňovém přiznání uvádět příjem z prodeje nemovitostí v ČR a pod. Kromě toho také mnoho dalších zajímavostí! REDAKCE A ADMINISTRACE ZPRAVODAJE VÁM VŠEM PŘEJE HEZKÉ LÉTO!
červen
1
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Téma: Nicholas Winton Záchrance 669 dětí slavil 105. narozeniny, Zeman mu chce udělit Řád Bílého lva Sir Nicholas Winton, který v pondělí 19. května oslavil 105. narozeniny, zachránil 669 dětských životů před jistou smrtí v nacistických táborech. Prezident Miloš Zeman se rozhodl, že mu udělí Řád Bílého lva. V letech 1938 a 1939 v Československu organizoval odjezdy židovských dětí do Británie a obstarával veškeré formality potřebné k jejich přepravě po železnici. Skromný Winton se však jako hrdina necítí. Po válce se londýnský rodák živil jako makléř. Ani nejbližší příbuzní neměli tušení o válečné kapitole jeho života. Do povědomí veřejnosti se dostal až díky dojemnému setkání se svými zachráněnými "dětmi" ve studiu BBC. Wintonovy polozapomenuté činy připomněl slovenský režisér Matej Mináč, když natočil film Všichni moji blízcí (1999). Podruhé mu vzdal hold o tři roky později v dokumentu Síla lidskosti, potřetí v roce 2011 snímkem Nickyho rodina.
Nicholas Winton Václav Havel na premiéře filmu Nickyho rodina Nicholas Winton byl za své činy několikrát vyznamenán a povýšen do rytířského stavu. Prezident Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké české státní vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Winton byl navržen i na Nobelovu cenu za mír – loni se za to zasadila i česká vláda v demisi... Studenti z Gymnázia Open Gate v Babicích u Prahy, které Wintonův čin a osud židovských dětí během války nadchnul, zorganizovali petici na podporu této myšlenky. Po jejím 2 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
rozšíření prostřednictvím sociálních sítí sej im podařilo sehnat více než 230 tisíc podpisů. Winton ale cenu znovu neobdržel, nominační komise měla opět „své“ favority...
Výstava na Kampě Na pražské Kampě mezi Werichovou vilou a Sovovými mlýny byla zahájena výstava Wintonovy vlaky. Exteriérová výstava velkoformátových snímků a dokumentů mapuje příběhy dětí, ale také život jejich zachránce. Autorem výstavy, jejíž premiéra se uskutečnila v Praze a v Londýně v roce 2011, je režisér, kameraman a fotograf Jaroslav Brabec. U příležitosti jejího znovuuvedení aktualizoval původní verzi, doplnil ji o nový příběh jednoho ze zachráněných dětí, ale i o koláž gratulací k Wintonovu jubileu.
Má Zeman čekat s vyznamenáním pro Nicholase Wintona? Prohlášení prezidenta Miloše Zemana o tom, že udělí 28. října siru Nicholasi Wintonovi Řád Bílého lva, vyvolala rozporuplné reakce. Problém není v samotném vyznamenání, ale ve způsobu jeho předání. Český prezident totiž oznámil, že pozval Wintona do Prahy, kde mu 28. října ono vysoké státní vyznamenání udělí. Nad tím, zda je tento způsob vhodný, nebo zda by Zeman neměl raději sám jet s vyznamenáním do Londýna, se zamyslel například komentátor Petr Kamberský.
Kamberský:
Jde o Wintona, nebo o Zemana?
Nápad udělit Nicholasi Wintonovi nejvyšší civilní řád propůjčovaný převážně cizím státním příslušníkům je od Hradu mistrovský tah - a rozhodně jej nebudeme kritizovat. Naopak. Důležité je ale se zeptat: proč chcete čekat na 28. říjen, pane prezidente? Zcela upřímně - siru Nicholasovi je 105 let. Vůbec není jisté, zda bude za půl roku v kondici, aby si zaletěl na ceremoniál do země, v níž prožil všeho všudy tři týdny. Pokud je cílem ocenit pana Wintona, a nikoli zlepšovat obraz pana Zemana, měla by spíš Česká republika přijet za hrdinou. Pokud by pan prezident nemohl osobně, řád mu může slavnostně připnout na hruď i český velvyslanec ve Velké Británii. Kdyby na tom Hradu opravdu záleželo, stalo se tak už včera na slavnostní recepci, kterou na počest pana Wintona ambasáda uspořádala a na níž jej příbuzní v jeho křesle dovezli. Takže o koho tady jde? O oceněného, nebo o toho kdo si chce napravit pověst pošramocenou loňskou ceremonií, kdy rozdal řády kamarádům a sponzorům jako je Čuba, Světlík či Grégr? (Omluva panu Světlíkovi, nesrovnáváme jej těmi dvěma pány). Mimochodem, blahopřání od premiéra i přislíbený řád od prezidenta má v sobě i svou pikantní politickou rovinu. Vlastně dvě. Tou první je fakt, že za návrhem blahopřání i vyznamenání stojí donedávna málo známý lidovecký ministr Marián Jurečka. Jurečka, jenž je trnem oku hlavě státu, která jej označila za ”popletu” a proti jeho jmenování do čela ministerstva zemědělství se tvrdě vymezovala. I proto, že místopřededa KDU-ČSL neváhal před rokem nahlas říci “prezident republiky se nemůže opít jako mužik a vrávorat u korunovačních klenotů.” Ukazuje se, že prezident Miloš Zeman, chce-li, umí být nad věcí - stejně jako když teď udělil Řád Bílého lva první třídy spolkovému prezidentu Joachimu Gauckovi - prezidentovi, který Zemanovo zasahování do parlamentního systému loni v létě nečekaně a poměrně tvrdě kritizoval.
červen
3
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
A ta druhá věc: zmíněný třiatřicetiletý Jurečka je zjevně jeden z největších politických talentů, jaké se v poslední době objevily. Ať už přirozenou komunikací na moderních sítích, citem pro hodnoty i náladu dne (viz “viroza” i Winton) nebo i “blairovským” otevřením vlastní šestičlenné domácnosti. Uvidíme, kdy si toho unikátního talentu sestry a bratři lidovci všimnou. Vzhledem k tomu, jak v poslední době není vidět předseda Pavel Bělobrádek, si toho dost možná už všimli. Petr Kamberský
Sir Winton na Hrad pro řád přijet nemůže, Zeman na pozvání trvá Miloš Zeman chce v říjnu udělit Nicholasu Wintonovi Řád bílého lva. Jeho dcera Barbara ale řekla, že se otec na ceremonii kvůli svému zdravotnímu stavu nedostaví. Prezident svůj úmysl oznámil v pondělí 19. května, kdy zachránce stovek československých dětí slavil už 105. narozeniny. Někteří historici a další osobnosti postup Hradu komentují slovy, že není důvod čekat na 28. říjen. Přimlouvají se za to, aby současná hlava státu ocenila Wintona co nejdříve. Zákon mu to umožňuje a nestalo by se tak v novodobé historii České republiky poprvé. „Prezident republiky se může rozhodnout podle své libovůle, jakým způsobem příslušné vyznamenání v případě cizinců udělí,“ řekl historik Edmund Orian. Historik naráží na zákon o státních vyznamenáních. V něm se sice píše, že vyznamenání prezident předává v řádové dny, kterými jsou 1. leden a právě 28. říjen, pro cizince ale platí výjimka. Mohou je převzít kdykoliv a nejen v tuzemsku. „Doporučoval bych mu proto, aby vyznamenání udělil siru Wintonovi okamžitě prostřednictvím českého velvyslance v Londýně,“ sdělil také Orian. Prezident Zeman však podle mluvčího Jiřího Ovčáčka na říjnovém termínu trvá. „Pan prezident je sice skvělým prognostikem, ale není natolik odvážný, aby predikoval zdravotní stav kohokoliv. Pokud tak někdo činí, je to jeho právo, ale považuji to za nevhodné a přímo neslušné,“ dodal mluvčí.
Nicholas Winton jako zrcadlo naší občanské statečnosti Když se Nicholas Winton vypravil na základě telefonátu svého přítele Martina Blaka z Prahy místo na lyžařský výlet do Švýcarska na cestu za ním do Prahy, začal tam již v prosinci 1938 vnímat atmosféru strachu, nejistoty a taky odporu proti tomu, co se stalo 15.3.1939 právně i vojensky skutečností. V národě se začalo plíživě a postupně rozšiřovat naše odvěké smířlivectví a snaha přežít za každé situace i za cenu nejdříve mentální a později i společensky akceptované agrese vůči menšinám či dokonce malým skupinám definovaným pouze odlišností od masové většiny. A tak dochází i v tehdejším Československu ke státem organizovaným, do března 1939 nikým nevynucovaným, antisemitským akcím vylučování Židů (tehdy v oficiálních dokumentech nazývaných „Mojžíšského vyznání“ či „Mojžíšské národnosti“) nejdříve ze státni správy a později, pod přímým tlakem Německé okupační správy ale za netečné podpory širokých vrstev českého a později i slovenského obyvatelstva, ve vlastním státě k vyřazení Židů a Cikánů z celého života až k jejich separaci v Terezíně a likvidaci v Osvětimi.
červen
4
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Jak je možné, že již 19. 2. 1939 vydalo Ministerstvo vnitra pod vedením ministra Otakara Fischera (jako typického státního úředníka z doby Rakousko-Uherska, Československé republiky a pozdeji i protektorátní německé správy) interní nařízení k vyřazení Židů ze státní správy (viz následující strana) a celý národ se začal připravovat na „normalizaci“ pod německým režimem stejně tak jako se dokázal později normalizovat pod sovětským komunistickým režimem po roce 1948 a 1968? Ani těch několik hrdých výjimek, jako studentské demonstrace v listopadu 1939, celý odboj během okupace, jak německé do roku 1945 tak sovětské od roku 1948 do 1990, nedokázalo tuto naši přizpůsobivost vůči moci nad námi a agresi vůči menšinám ( Židé, Cikáni, Němci nebo dnes i Ukrajinci, Vietnamci), tuto naši úžasnou vlastnost potlačit či dokonce vymýtit. A tak je nutno se podívat na osobnost pana Wintona, který velmi brzo poznal v Praze v roce 1938 a 1939 o co jde, učinil vnitřní rozhodnutí a osobně, bez jakékoliv institucionalizace, se nepřizpůsobil a začal dělat to, co mohl dělat vlastně každý, jen kdyby k tomu měl dost osobní odvahy. A že to nedělal z osobních důvodu ve snaze se obohatit nebo zviditelnit bylo jasné hlavně z toho, co následovalo. Po té, co zorganizoval kancelář v Praze a ustanovil do ní pány Trevora Chadwicka a Billa Barazettiho jako organizátory a vykonavatele těch tří transportů s dětmi, které dojely do Londýna, sám do Londýna dopředu odjel a ujal se velmi nelehkého úkolu přijíždějící děti ubytovat a rozdělit do britských rodin, které projevily zájem si je vzít a později adoptovat. Posledního vlaku ze září 1939 se v Londýně již nedočkal, neboť ten, ač již vypraven, byl Němci zadržen a vrácen zpět do Prahy. A celý jeho poválečný osud založený na skromnosti a veřejně neaktivní činnosti skončil přesto tím, že byl anglickou královnou povýšen do šlechtického stavu a až po významném pořadu v BBC se stal známým a populárním. V roce 2009 byl na jeho počest uspořádán retrovlak z Prahy do Londýna, jako opakování jízdy stejnou trasou. Stejně jako jel vlak v roce 1939 s malými dětmi, odejel on s několika z tehdy zachráněných dětí a s jejich potomky, které on společně s panem Barazettim zachránili. A tato jeho “rodina” zachráněných dětí se rozrostla dodnes na více než pět tisíc lidí, kteří by nežili, nebýt jeho a jeho pomocníků. Je jen škoda, že sir Nicholas Winton nemůže být a není jmenován v seznamu Spravedlivých (Gerechten, Righteous), který je uveden v archivu památníku Yad Vashem v Jeruzalémě. Důvodem je to, že podle zákona, vydaného izraelským parlamentem v roce 1953, budou na tomto seznamu uvedeni všichni, kteří prokazatelně pomohli Židům odkudkoliv přežít, ale kteří nejsou židovského původu. To znamená kdokoliv, ať křesťan, muslim nebo bezvěrec, ale ne Žid, i když v předcházející generaci konvertovaný. A pan Winton, původním jménem Wertheimer, syn z německé židovské rodiny, která v roce 1905 emigrovala do Spojeného královstvi a která si v roce 1938 změnila jméno na Winton, tomuto kritériu neodpovídá, což samozřejmě nijak nesnižuje morální a huma- nistickou velikost jeho činnosti. A tak tento skromný a odvážný muž zachránil dnes více než pět tisíc lidí a to dík své osobní odvaze, ze které bychom si měli vzít příklad, přestat být agresívni ke všem byť i jen trochu „jiným“ a svalovat na ně naši osobní pohodlnost nebo dokonce zbabělost. Jan Edward Hýsek
červen
5
jún
zpravodaj
červen
6/ 2014
6
spravodaj
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Z České republiky Výstava „Jiří z Poděbrad, husitský král - přítel míru“ v Národním archivu v Praze Národní archiv, hlavní a ústřední archivní instituce České republiky se sídlem v Praze, umožňuje široké veřejnosti setkání s originály nejvzácnějších historických dokumentů jen zcela výjimečně. Naposledy k tomu došlo koncem září roku 2012, v souvislosti s 800. výročím vzniku tak zvané Zlaté buly sicilské, listiny vydané Fridrichem II., zvoleným římským císařem a sicilským králem dne 26. 9. 1212 v Basileji. Fridrich touto listinou udělil a potvrdil českému králi Přemyslu Otakarovi I. v prvé řadě dědičnou královskou hodnost. Výstava vyvolala mimořádný zájem veřejnosti. Návštěvníci ochotně čekali před hlavní budovou Národního archivu až hodinu a půl, aby alespoň na krátkou chvíli mohli uvidět zmíněnou Zlatou bulu, nejpopulárnější dokument českých dějin.
Na rok 2014 připadá 550. výročí neuskutečněného evropského mírového projektu českého krále Jiřího z Poděbrad (23. 4. 1420 - 22. 3. 1471), jednoho z nejvýznamnějších panovníků v dějinách českého státu. Král Jiří pocházel z předního českého aristokratického kališnického rodu pánů z Kunštátu a z Poděbrad s moravskými kořeny. V letech 1452 až 1458 řídil České království jako zemský správce. Po náhlé smrti mladičkého uherského a českého krále a rakouského vévody Ladislava, zvaného Pohrobek, (vládl 1453 - 1457, zemřel na leukémii), český sněm zvolil 2. 3. 1458 Jiřího z Poděbrad českým králem; ke slavnostní korunovaci došlo 7. května toho roku.
červen
7
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Jiří, mimořádně dynamický politik, diplomat a státník, se po roce 1458 postupně zařadil mezi přední panovníky tehdejšího západního světa. Ve střední Evropě se prosadil mírovými a přátelskými smlouvami s vládnoucími knížaty Svaté říše římské - Wettiny, Wittelsbachy i Hohenzollerny, také s císařem Fridrichem III. Habsburským, polským králem Kazimírem IV. Jagellonským a s uherským králem Matyášem, řečeným Korvín, který byl jeho zetěm. Jiřího diplomacie zasahovala do severní Itálie, do Francie Ludvíka XI., na dvůr burgundského vévody Filipa Dobrého do Bruselu, do Anglie Eduarda IV. i na Pyrenejský poloostrov. V zahraniční politice bylo největší snahou českého krále dosáhnout, aby papež trvale uznal tak zvaná kompaktáta, jimiž basilejský koncil roku 1436 povolil Čechům přijímání z kalicha (tedy „pod obojí způsobou“). V Čechách a na Moravě se totiž v důsledku husitské revoluce (1419 - 1434) prosadila první vítězná církevní reformace v Evropě. Král Jiří, sám kališník, vládl „dvojímu lidu“, kališníkům (utrakvistům) a katolíkům. Tak unikátní konfesijní situace neexistovala nikde jinde v tehdejším západním evropském světě. Poté, co papež Pius II. roku 1462 zrušil platnost kompaktát, Jiří vedl na evropské politické scéně zápas o zachování legality českého kališnictví, o zajištění míru pro české království a celý český stát.
V letech 1462 až 1464 vznikal z iniciativy českého krále tak zvaný mírový projekt. Jeho hlavním autorem byl Antonio Marini z Grenoblu, králův vysoce vzdělaný a schopný zahraniční poradce a diplomat. Navrhovaný projekt předpokládal vytvoření spolku světských křesťanských evropských panovníků, který by řešil spory a konflikty mezi nimi výhradně mírovými prostředky. Cílem spolku bylo spojit síly pro boj proti turecké expanzi vážně ohrožující Evropu a celé křesťanstvo. Projekt počítal se zřízením stálého kongresu delegátů, členěného na kurie (národy), mezinárodního soudu a rady kongresu, složené z panovníků. Královo diplomatické úsilí o realizaci spolku vyvrcholilo v létě roku 1464 vysláním poselstva k francouzskému králi Ludvíkovi XI., který měl mít v otázce projektu hlavní slovo. Pro silný odpor stoupenců papežské 8 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
politiky v královské radě, především biskupů, Ludvík návrh spolku nepřijal a celý projekt skončil nezdarem. Přesto se podařilo uzavřít 18. 7. 1464 ve městě Dieppe v Normandii přátelskou a spojeneckou smlouvu mezi oběma králi a královstvími. Uvedený pokus o dosažení mírového soužití států a národů bývá označován za ideového předchůdce Charty OSN a základních dokumentů Evropské unie. Zbývá ještě dodat, že se králi Jiřímu nepodařilo mírovými prostředky obhájit kalich. Papež Pavel II. 23. 12. 1466 prohlásil českého krále za kacíře a sesadil jej z trůnu. Na jaře 1467 došlo k vyhlášení křížové války proti Jiřímu a českým kališníkům, do níž roku 1468 vstoupil uherský král Matyáš, dne 3. 5. 1469 v Olomouci opozicí přijatý za českého krále. Národní archiv připravil k 550. výročí mírového projektu krále Jiřího ve výstavním sále své hlavní budovy v Praze 4 - Chodovci nevelkou expozici vybraných unikátních dokumentů vzta hujících se k zahraniční i vnitřní politice Jiřího z Poděbrad. Jedná se především o historicky mimořádně závažné dokumenty z fondu „Archiv České koruny“, středověkého listinného archivu českých králů a českého státu, národní kulturní památky. Z nich nejzávažnější je originál výše zmíněné spojenecké smlouvy mezi Francouzským a Českým královstvím z roku 1464. Tyto listiny doslova prošly rukama samotného krále Jiřího a jeho spolupracovníků. Jsou trvale uloženy v rozsáhlém podzemním trezoru v budově I. oddělení Národního archivu, při stálé teplotě 15°C a 55 % relativní vlhkosti. Nacházejí se ve speciálních ochranných pouzdrech, zavěšených na kovových konstrukcích. Výstava se uskuteční ve dnech 25. až 30. září 2014 (pro veřejnost 26. až 29. září). Vstup do expozice bude tradičně volný. PhDr. Denko Čumlivski, autor výstavy Národní archiv Popisky k reprodukcím archiválií: 1/ 1464 červenec 18, Dieppe Zástupci francouzského krále Ludvíka XI. a zástupci českého krále Jiřího obnovují přátelské a spojenecké smlouvy uzavřené mezi králi a královstvími Francouzským a Českým. 2/ 1462 prosinec 21, Wiener Neustadt (Vídeňské Nové Město) Fridrich III., římský císař, uděluje českému králi Jiřímu za vojenskou pomoc proti vzbouřeným vídeňským měšťanům a rakouským pánům zvláštní milosti, jimiž fakticky doplňuje a upravuje některá ustanovení tzv. Zlaté buly sicilské z roku 1212.
Z názorů našich čtenářů Půlnoční mše I když je již jaro, v myšlenkách se pořád vracím k Vánocům. O stědrém večeru jsem se těšil, že si po vánočním televizním pořadu užiju půlnoční mši, kterou vysílala švýcarská televize z basiliky svatého Petra ve Vatikánu. Na obrazovce se objevil skvěle upravený a osvětlený hlavní oltář. Po chvíli jsem si ale s lítostí uvědomil, že to slavnostní prostředí bylo jakoby z neznámé planety, protože na něm byli
červen
9
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
vidět pouze muži a chlapecký pěvecký sbor. Cítil jsem náhle silně, že náboženské lidské právo bylo porušeno, a tak jsem tu televizi vypnul. Litoval jsem, že katolická církev úmyslně upírá všem křesťanům toto právo, překvapivě bez obavy ke své záhubě, když ví, jaká je ve světě snaha teroristických organizací potlačit křesťanství a zavést jiné náboženství. Je těžké pochopit, že vatikánský církevní parlament nechce ženské polovině křesťanů světa uznat jejich právo na rovnocenné podílení se v otázce církevních úřadů. Je to přece jejich lidské právo! Je neuvěřitelné, že v katolické církvi, která je ve světě zakladatelem křesťanství, se v dnešní době nenajde dosti lidsko-právní síly překonat to starověké nelogické myšlení katolické morálky, když to požadují běžní křesťané, nižší církevní činitelé a dokonce i jeden vatikánský koncil. Proto jsem vysvětlil, proč jsem se jako křesťan, nedíval na půlnoční mši. Ing. Karel Václav Hrdina sr, Morges
Návod jak získat bezpracně miliardu S dějinami bankovnictví je neodlučitelně spojen pojem úroků. Je přirozené že nikdo nebude půjčovat peníze, aniž by z toho měl nějaký zisk. Půjčení peněz je vždy spojeno s risikem, že peníze nebudou vráceny. Proto se ten, kdo peníze půjčuje, snaží pomocí úroků krýt nebo zmenšit toto risiko. To platí zjednodušeně od starověku až po dnešní dobu, bez ohledu zda ten kdo peníze půjčuje je soukromá osoba nebo banka. Rozvoj bankovnictví dosáhl již ve středověku takové míry, že i králové a císařové si půjčovali peníze, aby mohli financovat svoje kratochvíle (na př. vedení války). Ovšem princip úroku, který po mnoho minulých století měl kladný vliv na rozvoj bankovnictví a tím i na národní hospodářství, v současné době degeneruje do obludných rozměrů. Nedávno jsem četl sdělení, že nejbohatější člověk na zeměkouli je opět Bill Gates – jeho jmění je odhadováno na 72,9 miliard dolarů. Pokud si vzpomínám, asi před patnácti lety byl rovněž nejbohatší člověk naší planety Bill Gates - jeho jmění se tehdy odhadovalo na 35 miliard dolarů. To znamená, že během zhruba patnácti let se jeho jmění zdvojnásobilo. Tato informace mi dala podnět k následující úvaze (kterou dávám čtenářům zdarma k použití): Návod jak získat bezpracně jednu miliardu (je jedno jestli dolarů, euro nebo švýcarských franků). Návod je zcela jednoduchý – je zde pouze malá podmínka: každý účastník musí mít na začátku startovní kapitál jednu miliardu. Předpokládejme, že si tuto miliardu uloží do banky na 5 % úrok (což je při dobré vůli možné). Již po prvním roce přinese tato miliarda 50 milionů úroků. Toto se bude opakovat každý další rok, ale navíc k tomu budou současně přibývat úroky z úroků. Po 15 letech se s překvapením zjistí, že na bankovním kontě máme 2 miliardy – čili za 15 let jsme bezpracně „vydělali“ jednu miliardu! Celá úvaha je jistě silně zjednodušena, ale v podstatě ukazuje jak lehce a jednoduše lze získat jednu miliardu. To platí samozřejmě i pro toho, kdo má startovní kapitál 35 miliard – po 15 letech má 70 miliard. Poněvadž ne každý z nás může začít s počáteční kapitálem ve výši miliard – není třeba zoufat! Výše uvedený návod platí i pro menší střadatele. Když například máte 100 dolarů a uložíte je do banky na 5 % úrok – máte po 15 letech 200 dolarů. Majetek se tedy rovněž zdvojnásobil. Z toho všeho plyne poučení: kdo má hodně peněz, bude mít pořád více a více peněz. Kdo má málo peněz bude mít i nadále málo peněz. Václav Mader, Nussbaumen 10 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Ze Švýcarska Ve Švýcarsku povolili hajlování. Pokud vyjadřuje osobní postoj. Švýcarský nejvyšší soud ve středu rozhodl, že hajlování nemůže být trestně stíhatelné, pokud jím člověk pouze vyjadřuje osobní postoj. V takovém případě se totiž údajně nejedná o rasovou diskriminaci. Rozhodnutí soudu v Lausanne zvrátilo loňský verdikt švýcarského soudu nižší instance, který řešil případ muže obviněného z rasové diskriminace. Té se podle vyšetřovatelů dopustil v srpnu 2010 na demonstraci na známé louce Rütli u Lucernského jezera. Zmíněná akce radikální Strany národně orientovaných Švýcarů se za účasti asi 150 lidí konala den po švýcarském státním svátku, kdy si země připomíná dohodu z 1. srpna 1291 o takzvaném věčném spolku. Kantony Uri, Schwyz a Unterwalden tehdy podle legendy na louce Rütli uzavřely na "věčné časy" obranný pakt, který položil základy švýcarské konfederace. Když hajlují všichni, nejde o trestný čin, řekl soud Podle dřívějšího verdiktu nižšího soudu se zmíněný muž dopustil rasové diskriminace, za což dostal pokutu. Proti rozsudku se ale odvolal a nejvyšší soud mu dal za pravdu. Nejnovější verdikt nazvaný "Hitlerův pozdrav na veřejnosti není vždy trestný" konstatuje, že muž skutek rasové diskriminace nenaplnil tím, že se veřejně přihlásil k národnímu socialismu. Aby jeho chování bylo trestné, musel by nacistickou ideologii také veřejně "šířit" například tím, že by se snažil pro tuto myšlenku získat další lidi, případně jejich přesvědčení utvrdit. Další zajímavý rozsudek Nejvyšší soud v Lausanne letos v únoru v souvislosti s rasismem vynesl další verdikt. Konstatoval v něm, že nadávky zacílené na národnost a etnicitu neznamenají rasovou diskriminaci, příkladem je například "špinavý Švýcar". Naopak hanlivé spojení "černá svině" nepoukazuje na národnost nebo etnicitu, nýbrž na barvu pleti, proto jej soud označil za rasistické. V podstatě jsou tedy podle soudu v pořádku také nadávky jako "sviňský cizinec" či "zatrolený přistěhovalec". Ty jsou použitelné na všechny rasy i vyznání bez diskriminačního rozdílu. Fakt, že nacistický pozdrav Heil Hitler či Sieg Heil stejně jako hákové kříže a další extremistické symboly nejsou ve Švýcarsku v zásadě zakázány, je často zdrojem politických diskuzí. Například v Německu či Rakousku je taková praxe trestná. Česko trestá pouze podmíněně V České republice hrozí za hajlování vězení, soudy však takové počíná často řeší podmíněným trestem. Ale například v roce 2009 teplický okresní soud poslal trojici mužů až na 14 měsíců za mříže kvůli fotografii, na které vystupují s vlajkou nacistického Německa s hákovým křížem a rukami zdviženými k nacistickému pozdravu. 11 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Český trestní zákoník ale umožňuje i vyšší tresty - v případě propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, za které je považováno mimo jiné právě hajlování, hrozí podle paragrafu 403 až deset let vězení.
Ze zahraničí Liška: Separatisté mi sami přiznali, že je všemožně podporují z Ruska Předseda Strany zelených Ondřej Liška navštívil Ukrajinu. Byl i na východě země, kde pronikl až k takzvaným separatistům. Místní situaci nevidí příliš optimisticky. „Čeká se, komu dřív rupnou nervy. Stačí škrtnout sirkou a dojde k ruské invazi. Konflikt se zdá nevyhnutelný,“ konstatoval v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. Kritizuje ale i Evropskou unii a zvláště USA. „Chřestí sankcemi, ale nevidím upřímnou snahu pokusit se odvrátit konflikt vyjednáváním či jeho zprostředkováním přímo na místě," řekl. Vrátil jste se z Ukrajiny, mluvil jste i ve východní části země s takzvanými separatisty. Co chtějí? Připojení k Rusku? Mísí se tam několik motivů, které je od sebe nelehké oddělit. Myslím, že tvrdé jádro separatistů, které je hnacím motorem skupin obsazujících veřejné budovy a území, si přeje odtržení východu Ukrajiny a připojení k Rusku. Jsou mezi nimi i tací, kteří chtějí jenom úplnou autonomii na centrální kyjevské vládě. Většinou z nich je to ale viděno jako mezistupeň k úplnému osamostatnění. Nemají podporu většiny obyvatel na východě Ukrajiny. Průzkumy, které jsem si i ověřoval u běžných lidí, přesvědčivě ukazují, že nějakých pětasedmdesát až osmdesát procent obyvatel východní Ukrajiny nechce rozdělení země a připojení východní části k Rusku. Na druhou stranu je zřejmé, že většina z nich je zklamána centrální kyjevskou vládou. Promlouvá z nich hluboká frustrace ze současného stavu ukrajinské politiky a především života, který se tam za posledních pětadvacet let vlastně zastavil. Ostatně zklamání z politického vývoje bylo patrně i jedním z hlavním důvodů protestů na kyjevském Majdanu... Tam byly dva hlavní motivy. Korupce obludných rozměrů a odmítnutí podpisu dohody s Evropskou unií. Samozřejmě tam hrála roli i celá řada dalších motivů, které lze zjednodušeně vyjádřit jako touhou po lepším životě a přání žít v zemi, která není zkorumpovaná a řízená oligarchy. Vrátím se na východ Ukrajiny k separatistům. Jsou to jistě převážně místní lidé, ale jsou podle vás mezi nimi i ozbrojenci, kteří přišli z Ruska? Jsem o tom plně přesvědčen. Pronikl jsem až do samotného jejich centra, hlavního stanu, za zabarikádované prostory, do jejich středu. Mluvil jsem s nimi, i s jedním z jejich vůdců. On mi potvrdil, že mají veškerou myslitelnou podporu z Ruska. Tím mezi řádky uvedl, že je to podpora finanční, vojenská a politická. Přímo v centru se pohybují ozbrojenci, částečně jsou přímo z Ruska, další z místní domobrany. Nicméně jsem se tam dozvěděl, že za svoji činnost inkasují peníze – 200 12 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
hřiven za den – za to, že setrvávají v okupovaných prostorech. Pochybuji, že ty peníze pocházejí odjinud než z Ruska. Podle některých názorů má Rusko nejbližší cíl vyvolat pomocí těchto separatistů na Ukrajině chaos, jenž znemožní květnové prezidentské volby, které by částečně legitimizovaly současnou kyjevskou vládu. Co si myslíte vy? S tím souhlasím. Rusko udělá vše pro to, aby vyprovokovalo co nejvíce incidentů, co nejvíce neklidu. Možná, že i dokonce dá impulz k vojenské invazi těsně před prezidentskými volbami. Je absolutně proti ruským zájmům, aby se Ukrajina politicky stabilizovala a proběhly tam svobodné, férové a transparentní volby. Chtěl jsem se právě zeptat, jestli si myslíte, že by na Ukrajinu mohli vstoupit Rusové se svými vojsky. Podle vaší předchozí odpovědí soudím, že to podle vás možné je... Proruští separatisté očekávají, že při sebemenším náznaku konfliktu, protiakci ukrajinské vlády proti nim, okamžitě zareaguje Moskva příchodem jejich ozbrojených složek a obsazením toho území. Je tam těžká psychologická válka. Čeká se, komu rupnou nervy dříve. Ukrajinská vláda je ve velmi těžké pozici, aby na jedné straně chránila svoji územní politickou svrchovanost a zároveň nezavdala příčinu ruské invazi, která v rámci velice efektivní a celosvětově vedené propagandy se bude vykládat jako ochrana zájmů ruských občanů na Ukrajině. Situace tam je extrémně křehká. Odjel jsem odtamtud s tím, že stačí škrtnout sirkou a dojde k invazi. Takhle to pociťují i místní lidé. Bohužel USA a Evropská unie totálně selhávají v tom, aby se do toho konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem nějak vložily stabilizační rolí. Naopak to vypadá tak, že konflikt je nevyhnutelný. Stratégové v USA s ním podle mě už počítají. Je třeba, aby se Evropská unie – což si od ní jako její občan přeji – do konfliktu vložila a bylo mu mírovými prostředky zabráněno. Protože se k němu každým dnem blížíme a stačí opravdu málo, aby ten sud s prachem vybuchl. To nezní příliš optimisticky, co říkáte... Jak konkrétně by se měla Evropská unie, případně ve spolupráci s USA, pokusit konflikt odvrátit? USA by měly přestat hrát s Evropskou unií nějakou konkurenční soutěž a vzájemně se v diplomatických kuolárech vytlačovat. Jejich politika by měla být daleko více koordinována. Měly by naopak společně vytvořit plán pro energetickou a politickou nezávislost Ukrajiny. Tento plán by měly nabídnout ukrajinské vládě. Aby byla schopná tuto krizi zvládat. Je v obtížné situaci. Armáda a policie nejsou akceschopné. Stát je na hranici zvládnutelnosti. Jediná cesta k mírovému řešení je, že kyjevská vláda se aktivně pokusí získávat podporu pro své záměry i u obyvatel na východě Ukrajiny. Pak nebudou mít separatisté žádný legitimní důvod prosazovat ruské imperiální zájmy, jak to dělají teď. Za druhé by měla Evropská unie vyslat skutečně robustní pozorovatelskou misi na Ukrajinu, zvláště na její východ. A to jak politickou, tak volební. Aby sledovala průběh prezidentských voleb. Především proto, že nezávislých informací z východu země je skutečně málo. Sami Ukrajinci mají potíže rozklíčovat, která informace je dezinformací či propagandou. Evropská unie by měla uvolnit prostředky na podporu občanské společnosti. Ta na Ukrajině za posledních dvacet let stagnovala. Občanské struktury jsou tam absolutně nezralé, slabé. Jsou tam lidé, kteří se chtějí angažovat, rozvíjet občanské aktivity a šířit nezávislé informace. Je třeba jim pomoci. Evropská unie na to prostředky má. I nástroje, jak tyto peníze k těmto lidem dostat. Bohužel to dělá málo. Unie založila 13 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
před několika lety Evropskou nadaci pro demokracii, která podobné aktivity i na Ukrajině podporuje. Česká republika naprosto ostudně se tehdy k ní odmítla připojit a dodneška tak neučinila. Jako jedna z mála. Urychleně by to měla udělat a požadovat rozvoj občanské společnosti a protikorupčních aktivit na Ukrajině. A tím jí takto pomoci. Myslím, že by Evropská unie měla oslovit ukrajinskou vládu s nabídkou asistence pomoci podpory s reformou státní a veřejné správy směrem k její větší průhlednosti a decentralizaci. Protože na to Ukrajinci čekají. Že budou mít fungující stát, ve kterém budou moci veřejné dění ovlivňovat. Dnes je to tam tak, že tam vládnou oligarchové a veřejná správa fakticky nefunguje. Stát vyklidil pole oligarchům. Centrální kyjevská vláda nemá ve východních oblastech žádnou moc. Ukrajinu není potřeba federalizovat, jak se o tom diskutuje. Byl by to krok k rozpadu země. Nýbrž je potřeba ji decentralizovat, zefektivnit, zprůhlednit, ostříhat obludná chapadla korupce, která tu zemi vysávají i pro nás obtížně představitelným způsobem. Je třeba otevřít prostor pro občany a občanskou společnost. Evropská unie by v tomto měla aktivně pomáhat. Není to běh na dlouhou trať, kdy se výsledky objeví až po delší době. Dostane na to Ukrajina vůbec čas? Nemyslím si, že jde o běh na dlouhou trať. Je to otázka rozhodnutí Evropské unie. Kdyby se dneska sešli ministři zahraničí zemí Evropské unie, mají právo o těchto věcech rozhodnout. Pokud by dnes Unie dala kyjevské vládě plán rozvoje a řekla jí - přineste ho do regionů, získejte pro něj podporu, nabídněte svým občanům na východě lepší perspektivu - téma separace, rozbití Ukrajiny, připojení k Rusku, okamžitě zmizí. Je to otázka několika dní. Problém je v tom, že Evropská unie v tomto selhává, nedělá pro to dost. O USA ani nemluvě. Chřestí sankcemi, ale aby něco aktivně dělaly pro to, aby zabránily konfliktu přímo na místě vyjednáváním, či jeho zprostředkováním, toto úsilí od nich nevidím. Oldřich Szaban, Parlamentní listy
Rozhořčilo nás … Poľovačka bude stáť Lázára 75 tisíc eur. Podľa novinárov toľko legálne nezarobil.
Orbánova pravá ruka si užíva masaker bažantov Až tritisíc bažantov si v známom českom loveckom revíre Konopište na november rezervoval János Lázár, pravá ruka maďarského premiéra Viktora Orbána. Nie na zjedenie, len na zastrelenie. Konopište je podobnými masakrami zveri známe. Miestny zámok je plný poľovníckych trofejí arcikniežaťa Františka Ferdinanda. Poľovačka Lázára bude stáť 75-tisíc eur, ktoré podľa nezávislých médií a podľa vlastného majetkového priznania legálne nemá kde vziať. Zbohatlícke móresy Štátneho tajomníka šéfujúceho úradu vlády však zjavne príliš netrápi, že objednávka na luxusný výlet prenikla na verejnosť. Poľovačka je vraj jeho súkromným koníčkom, platí si ju z vlastného a nikoho do toho nič nie je.
červen
14
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Lázár je známy zbohatlíckymi móresmi. „Kto nič nemá, za nič ani nestojí,“ vysvetľoval pred tromi rokmi ako primátor mesta Hódmezővásárhely zastupiteľstvu svoj postoj voči menej chudobným. Sám sa pritom chválil, že si nahromadil slušný majetok len vďaka tvrdej práci. Pochybnosti však budí práve to, či Lázár zbohatol iba prácou. Svoje mesto pomohol zadlžiť až po uši, urobil z neho symbol rodinkárstva a zneužívania moci na vlastné obohatenie. Už ako vplyvný vládny politik hrozil banke, že ak mestu dlh neodpustí, presadí nejaký zákon, ktorý banku poškodí. Vyznamenal sa trafikami Najviac sa však vyznamenal zákonom o trafikách, podľa ktorého možno tabakové výrobky predávať len na základe licencie prideľovanej štátom. Licencie si potom politici vládneho Fideszu rozdali sami sebe a svojim blízkym. Asi desatinu všetkých licencií získala firma Lázárovho priateľa, na ktorého počítači bol zákon o trafikách priamo napísaný. Peter Morvay, SME
AFP: Na Kypru byly loni usmrceny dva miliony tažných ptáků Za hluboké noci pátrají ochránci životního prostřední na Kypru v místech, kde řádí pytláci: loni byly podle nich na tomto středomořském ostrově zabity dva miliony tažných ptáků a aktivisté hovoří o ekologické katastrofě, píše agentura AFP. Kyprem prochází jedna z hlavních tras tažných ptáků, jde však o nejhorší zemi v Evropě, pokud jde o počty ročně usmrcených ptáků, říká Andrea Rutigliano z Výboru proti masakrování ptáků (CABS). Přijel již poněkolikáté na ostrov, kde někteří tažní ptáci, jako je červenka, pěnice černohlavá či kvíčala, tvoří velmi vyhledávanou, byť zakázanou, součást jídelníčku. Tucet ptáčků, diskrétně servírovaných v některých restauracích, stojí od 40 do 80 eur (asi od 1000 do 1800 Kč). Aktivisté CABS se během své kampaně snaží každou noc odhalit lokality, kde se pytlačí, a pomoci tak policii pytláky zadržet. Ilustrační foto - Pěnice černohlavá Postup je vždy stejný: aktivisté vybavení tablety, kde jsou zaznamenány lokality zjištěné v předchozích sezónách, dojedou na místo, vypnou motor, zhasnou světla a naslouchají. Pytláci totiž, aby zvýšili naděje na úlovek do sítí nebo nástrah, instalují reproduktory vysílající zpěv pěnice černohlavé.
červen
15
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Pytláctví se na jaře příliš neprovozuje, protože ptáci jsou hubenější, ale na podzim nabývá obrovských rozměrů. Lov ptáků má na Kypru staleté tradice a kdysi umožňoval obyvatelům zajišťovat obživu pro jejich rodiny. CABS odhaduje, že pytláků jsou tři až čtyři tisíce. "Situace je znepokojivá a zhoršuje se," zdůrazňuje Martin Hellicar ze sdružení BirdLife Cyprus. Pytláctví dosáhlo vrcholu v 90. letech minulého století. Počátkem tohoto tisíciletí se na něho zaměřily úřady na Kypru, který chtěl vstoupit do Evropské unie. To podle Hellicara také znamenalo, že se počty vybitých ptáků mají snížit o 80 procent. Po přijetí země do EU v roce 2004 však začalo pytláctví znovu bujet. Jestliže Kypřané o pytláctví hovoří na ten způsob, že "dědeček chytil několik ptáků", pak je to čirý výmysl, ujišťuje Hellicar, který mluví o rozsáhlých masakrech postihnuvších 150 druhů ptáků, z nichž některým hrozí vyhynutí. "Jde o značné finanční částky," zdůrazňuje aktivista. Úřad pověřený bojem proti pytláctví odhaduje černý trh s ptáky na 15 milionů eur (400 milionů Kč) ročně. Jeden pytlák potvrdil, že si vydělal tisíce eur, a omlouval se tím, že "to dělají všichni". Podle Hellicara jsou do tohoto trhu zapojeny mafiánské organizace, jejichž aktivity zahrnují také herny a prostituci. Na podzim profesionální pytláci některé sektory plně kontrolují, říká Rutigliano. "Mají hlídky, které vás z jejich zóny ´vyprovodí´, jsou maskovaní a vyzbrojení," zdůrazňuje. Podle ekologů je situace zvláště kritická na britských základnách, kde místní obyvatelstvo využívá rozsáhlých neobydlených ploch k pytláctví. A to do té míry, že sám princ Charles napsal dopis kyperskému prezidentu Nikosovi Anastasiadisovi a veliteli britských sil na ostrově, kde kritizoval "jatka v industriálním rozsahu". Anastasiadis odpověděl, že vyzval policejního šéfa k "soustředěné a koordinované" kampani s britskými silami. Nevládní organizace kritizují úřady, že nevyčlenily dostatek mužů na střežení kritických lokalit. Šéf služby pověřené bojem proti pytláctví však uvádí, že soudy ročně projednávají více než 200 případů pytláctví. Velitel James Guy z britské základny Dhekelia konstatuje, že jde i o politický problém. "Osoby, které jsou u moci, tuto praxi skrytě podporují," říká. BirdLife Cyprus uvádí, že sám zákon proti pytláctví, stanovící pokutu až do výše 17.000 eur (460.000 Kč) a trest vězení ve výši tří let, je dobrý, ale není dostatečně aplikován, neboť v praxi vyměřované pokuty v řádu několika set eur nemají ani na pytláky, ani na majitele restaurací odstrašující účinek. ČTK
červen
16
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Výročí Sedemdesiat rokov od Slovenského národného povstania (1944-2014)
Spochybňovanie historického významu SNP nemá opodstatnenie
Jeden z najvýznamnejších slovenských historikov 20. storočia, Ľubomír Lipták, povedal: „Pre osud nášho národa a krajiny malo ( SNP) prvoradý význam, stojí na prahu novej epochy a každý, kto túto epochu chcel, alebo sa domnieval, že má právo a je povolaný ju formovať, musel k Povstaniu zaujať stanovisko“. (Slovensko v 20. storočí – 1968, Bratislava). Historik písal tieto slová v dobe politického odmäku, kedy po zvolení Alexandra Dubčeka za 1. tajomníka KSS (1963) neformálna cenzúra tlače (úradná vlastne neexistovala) na Slovensku v porovnaní s predchádzajúcim totalitným a extrémne dogmatickým obdobím 50-tych rokov prakticky prestala existovať a okrem povinného oficiálneho komunistického pohľadu na SNP (Plevza, Kropilák, Gosiorovský a v r. 1964 rehabilitovaný Husák, autor knihy Svedectvo o Slovenskom národním povstaní), sa najmä v týždenníku Kultúrny život začali objavovať aj iné, nekomunistické pohľady a názory na prípravu a priebeh SNP. Významným a až prekvapujúco otvoreným kritikom legendy budúceho prezidenta Husáka a aj iných komunistických historikov i politikov (Šalgovič) o údajnej dominancii komunistov v protifašistickom odboji bol v tom čase najmä historik Jozef Jablonický. Ten doslova v poslednej chvíli, ešte pred normalizačnou „ dobou temna“ v roku 1969, vydal zásadnú a pre kovaných komunistov doslova poburujúcu knihu „Z ilegality do Povstania - kapitoly z občianskeho odboja“. Vo svojej práci Jablonický faktami dokazuje, že nie komunistický a partizánsky, ale vojensky organizovaný regulárny boj za Povstania bol hlavným pilierom protifašistického odporu. Za toto tvrdenie a svoju „tvrdohlavost“, že trval na svojom názore, bol v dobe normalizácie prenasledovaný a zbavený možnosti pracovať vo svojom odbore. Z iniciatívy Slovenského klubu v Zürichu i v spolupráci s viacerými spolkami ZSČS a Společnosti pro vědu a umění, sme vo Švajčiarsku v októbri 2004 mali vzácnu možnosť v Ženeve, Bazileji a Zürichu historika Jablonického osobne poznať a vypočuť si jeho prednášky na tému SNP. Niektoré jeho práce vyšli pôvodne ako samizdat ( napr. aj kniha Povstanie bez legiend, ktorá vyšla hneď po „nežnej“ v nakladateľstve Obzor v roku 1990). Ďalšie samizdatové práce vyšli v rokoch 2005-2007 súhrnne v nakladateľstve Kalligram pod názvom Samizdat o odboji I. a II. a tiež Samizdat o disente. Na poctu občianskej statočnosti a vedeckej nekompromisnosti historika dr. Jablonického vydala „Veda - vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied“ v roku 2005 pod názvom Pocta Jozefovi Jablonickému zborník slovenských i českých spisovateľov a historikov „Spoznal som svetlo a už viac nechcem tmu...“. Norbet Kmeť v úvode tohto zborníka cituje publicistu a spisovateľa Milan Šimečku: „ Autorom kníh a štúdii, ktoré podstatne zmenili moj pohľad na najnovšie slovenské dejiny, je slovenský historik Josef Jablonický“. Ale nie všetci tí, ktorí sa zamýšľajú nad dejinnými udalosťami Slovenska a Európy minulého storočia - a nemyslím tým len profesionálnych historikov, sa stotožňujú s podrobnými, až minucióznymi výsledkami prác o Slovenskom národnom povstaní z pera takých historikov ako boli alebo sú Ľubomír Lipták, Josef Jablonický, Ján Mlynárik či Vilém Prečan, alebo z tých mladších Ján Rychlík, Dušan Kováč, Stanislav Mičev, Slavomír Michálek a ďalší. Po páde komunistickej diktatúry a okupačnej „normalizácii“ v novembri 1989 sa s demokratizáciou spoločnosti objavili aj celkom iné názory, ktoré spochybňujú nielen komunistický deformovaný pohľad na SNP, ale aj jasnými faktami podopreté práce hore uvedených občianskych historikov. Nositeľmi týchto celkom opačných názorov sú najmä exilový
červen
17
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
historici Ďurica a Vnuk, ktorých názory v minulosti akceptoval len ľudácky exil. Dnes však nachádzajú podporu aj u domácich historikov mladšej generácie. Títo historici hodnotia význam SNP do značnej miery veľmi povrchne, až negatívne a považujú ho nielen za zbytočné krviprelievanie na sklonku blížiacej sa porážky hitlerovského Nemecka, ale dokonca ako udalosť škodlivú pre národ po stránke mravnej, politickej i ekonomickej. V auguste t.r. si pripomína náš národ 70. výročie SNP. Napriek kritike, ba až znevažovaniu je historický význam Povstania nespochybniteľný a natrvalo zostane jednou z kľúčových udalostí našej histórie. Miloš Kelemen Poznámka autora: Hneď po celoštátnych oslavách výročia SNP, ktoré sa budú konať v Banskej Bystrici, príde 12. septembra do Švajčiarska na pozvanie spolku Domov v Basileji riaditeľ Pamätníka SNP v Banskej Bystrici historik Mgr. Stanislav Mičev. Presný termín a miesto jeho prednášky na tému SNP oznámi vo svojom bulletine spolok Domov a tiež aj Zpravodaj vo svojom nasledujúcom letnom dvojčíslí. Slovenský klub sa pokúsi pri tejto príležitosti usporiadať prednášku s Mgr. Mičevom na tú istú tému o deň neskôr v Zürichu.
Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 3. Georg A. Kraus Aby byla plánovaná operace úspěšná a ztráty na životech co nejmenší, kladli spojenci při přípravě invaze největší váhu na účinnou koordinaci lodních, leteckých i pozemních sil. Pro přibližnou představu několik čísel o počtu lodí: 138 válečných lodí, z toho 8 bitevních a 22 těžkých křížniků, dále 220 fregat, korvet a torpédoborců, 287 hledačů min (minolovek), 495 lehkých válečných lodí, 58 protiponorkových hledacích člunů, přes 4000 vyloďovacích - přistávacích člunů a 440 pomocných člunů, celkem na 6 500 lodí. Přitom přeprava invazní armády přes kanál (150-250 km, podle toho, ze kterého anglického přístavu lodi vyjely – viz foto připravených lodí před vyplutím z přístavu) byla zajištěna následujícím způsobem: Několik „miniponorek“ o délce 17 m s posádkou pěti mužů včetně dvou speciálních navigátorů, plula napřed pod vodou k francouzskému pobřeží. Jejím úkolem bylo 20 minut před plánovaným vyloděním se vynořit a zřetelně ohraničit a vyznačit úseky, kam mají následné svazy resp. sledy plavidel zaměřit. Jednotlivé svazy plavidel byly vedeny buď korvetou, nebo křižníkem a provázeny nekonečnou řadou lodí s tisíci vojáky, tanky, vojenskými auty a municí. Takto obtížené lodě jely velmi
červen
18
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
pomalu a měly mezi sebou dostatečné vzdálenosti, takže každý svaz plavidel o 80 – 120 lodích měl délku mnoha kilometrů. Lodních svazů bylo téměř 60, z toho 38 pro britsko-kanadské sektory GOLD, JUNO a SWORD a 21 pro americké sektory UTAH a OMAHA. Před každým svazem plulo ve formaci obráceného „V“ šest lodí na odstránění min (minolovky). Po vyplutí z anglických přístavů se svazy plavidel sjely večer 5. 6. 1944 v sektoru Z (Assembly Area), kterému účastníci říkali „Piccadilly circus“ vzhledem k neuvěřitelnýmu počtu křižujících lodí. Poloha „sektoru Z“ byla volená záměrně uprostřed kanálu La Manche, aby nepřítel do poslední chvíle nevěděl, zda invaze bude v Normandii či na nejužším místě kanálu Pas de Calais. Celá flotila připlula v noci na 6. 6. 1944 až na několik mil (asi 20 km) k francouzskému pobřeží, kde se připravila k útoku za umělou mlhou. Po rozednění mezi 5:30 – 6:00 byli jednotlivé úseky pod těžkou palbou spojeneckých válečných lodí. Zároveň v těchto třiceti minutách bombardovací svazy spojenců zhazovaly tisíce tun bomb na opevnění a dělostřelecké baterie atlantického valu. Jak se později ukázalo, přeletěly bombardéry na několika místech stanovené cíle (v obavě aby nezasáhly vlastní jednotky), takže některé baterie byly nedotčeny a spojenečtí vojáci se nemohli při útoku krýt v kráterech po pumách. Mezitím se během noci po přistání pokoušely para-jednotky, jak parašutisté, tak i posádky kluzáků HORSA orientovat a zhromáždit ve svých útvarech. Tak na východním úseku SWORD se podařilo parašutistickému praporu (velitel plukovník Terence Otwey) z britské výsadkové 6. divize (generál Richard Gale) vyřadit, zajmout a obsadit dělostřeleckou baterii v Merville, i když při útoku na baterii (posádka 200 vojáků) měl ze svých vysazených 700 mužů k dispozici pouze 150. Jiná skupina z této 6. divize dobyla a obsadila včas most Pegassus přes řeku Orne i paralelní Caën-Kanál, který byl důležitý pro spojeneckou armádu. Dnes si mohou návštěvníci prohlédnout celý areál baterie v Merville se všemi bunkry. V jednom je instalováno původní dělo a pevnostní zařízení, kdy během 20 minut návštěvníci zažili „live“, jak to tenkrát vypadalo (film při útoku, tma, světlo, tóny, výbuchy, plamenomety aj.). Rovněž tak se zájemci dozvěděli detaily o průběhu bojů při obsazení mostu v muzeu „Memorial Pegassus“ v Ranville směrem na Ouistreham. Podobně na západním úseku UTAH (101. a 82. americké výsadkové divize) během noci přistálo 14 000 výsadkářů. Velká část jich spadla do uměle zatopených oblastí, takže vojáci byli rozptýleni mnoho kilometrů od plánovaného přistání a více než 50 procent materiálu a výzbroje bylo ztraceno. První Američany obsazené bylo Ste. Mère Eglise, kde hned po půlnoci přistálo mnoho amerických parašutistů. Jednim z nich byl John Steele, jehož padák se zachytil na věži kostela na náměstí. J. Steele byl zavěšen několik hodin na lanech padáku (dělal mrtvého), než ho Němci sundali a vzali do zajetí. Válku přežil a často se do města vracel. Podnikavý majitel přilehlé restaurace pojmenoval po něm svou hospodu „Auberge John Steele“. Podrobnosti o výsadkářích, technická zařízení a zbraně jsou vystaveny v místním muzeu „Musée Airbonne“ (Ste. Mère Eglise). Celkově posuzováno skončily výsadkové akce v Normandii úspěšně. Hlavní síly spojenců, 1. americká a 2. britská armáda, zahájily ofenzivu v útery 6. 6. 1944 (Day-D) v předem určené hodině X (6:30 – 7:30 podle invazních úseků), kdy přistály na pobřeží první vyloďovací čluny. A v intervalu několika minut následovaly další vlny člunů. Pouze na některých místech mohli spojenci obsadit větší území bez větších ztrát. Ale většinou narazili na důkladnou obranu a odpor Němců, zejména v úseku OMAHA a SWORD.
červen
19
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Spojenecké velení si bylo vědomo nebezpečí německých dělostřeleckých baterií umístěných nad mořem na plošině „Pointe du Hoc“ (OMAHA). Odtud bylo možno ostřelovat celý pobřežný úsek OMAHA i sousední UTAH (viz foto útesů a plošiny s krátery). Proto bylo nutné německé baterie dobýt a zničit. Tento nesnadný úkol připadl „Rangerům“, vedených plukovníkem James Rudderem. Vojáci museli od moře překonat pod plnou palbou z kulometů útesy 30 metrů vysoké, aby se postupně dostali až na horní plošinu. Boj byl dlouhý a situace tak kri- tická, že generál Omar Bradley z bitevní lodi Augusta se už rozmýšlel akci přerušit, rangery odvolat a všechny následující jednotky a svazy odvelet na sousední UTAH. Ale nakonec se přece podařilo plukovníku Rudderovi baterie a opevnění do- být. Po obsazení pevnosti bylo zjištěno, že v důsledku předchozího několidenního bombardování Němci své těžké 155 mm kanony přemístili dále do vnítrozemí. To však „Rangers“ nevěděli a po boji jich ze 220 zůstalo naživu jen 90, včetně raněných. Proto se tomuto úseku říká „OMAHA-krvavý sektor“. Na úseku SWORD postoupili spojenci daleko na pobřeží, ale neměli dosud styk se sousedním, 12 km vzdáleným úsekem JUNO. Hrozilo nebezpečí, že Němci toho využijí a zaútočí s tanky na Angličany z boku. Ale Britům, díky nočnímu obsazení mostu Pegassus a dělostřeleckých baterií v Merville, se podařilo vylodit už během dopoledne tisíce vojáků s tanky a dalšími zbraněmi. Z německé strany měl plukovník Hermann von Oppeln – Bronikowski, velitel tankového regimentu (pluku), za každou cenu urýchleně dosáhnout pobřeží a napadnout sousední spojenecké úseky SWORT a JUNO. Ale Bronikowski neuspěl, protože nemohl proniknout skrze rozbombardované a uprchlíky zacpané město Caën, musel se vrátit a město objíždět. V přímém palebním střetu s anglickými tanky byly téměř všechny Bronikowského tanky zničeny. Nepomohla ani osobní účast generálů Ericha Merckse a Roberta Feuchtingera, velitele celé tankové divize. Podobných bitev a střetů byly při vylodění desítky, někde měli převahu Němci, jinde spojenci, ale navečer v úterý 6. 6. 1944 (Day-D), bylo na všech pěti invazních úsecích obsazeno předmostí do hloubky několika kilometrů o délce 50 km. Za 24 hodin tak bylo dopraveno na území Normandie přes 150 000 spojeneckých vojáků, téměř 1 000 tanků a obrněných vozů a 50 000 dalších vojenských vozidel. Tím byly vytvořeny podmínky pro přísun dalších jednotek a materiálu v následujících dnech. O reakci z německé strany a o dalším průběhu invaze budeme referovat příště.
červen
20
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Náš tip: Interpelácia Magdy Vášáryovej na ministra kultúry Známa slovenská herečka Magda Vášáryová je už dlhé roky poslankyňou Národnej rady Slovenskej republiky. Netreba zdôrazňovať, že ako vytrvalá kritička krokov a správania sa predovšetkým vládnej strany SMER Roberta Fica nie je v kruhoch jeho nomenklatúry príliš obľúbená. Vo štvrtok 27. mája v rámci pravidelnej hodiny interpelácií poslancov na vládu predniesla v parlamente svoju interpeláciu na ministra kultúry Mareka Maďariča (SMER). Keďže jej prejav má čo povedať aj čitateľom Zpravodaja a nádejáme sa, že sa snáď takto dostane aj k tej časti krajanov žijúcich vo Švajčiarsku, ktorí sú zoskupení okolo „Združenia Slovákov vo Švajčiarsku“ (v značnom počte velebiacich fašistický Slovenský štát a jeho prezidenta Jozefa Tisu), rozhodli sme sa zverejniť prepis jej vystúpenia, a to aj preto, že s jeho obsahom bez výhrad súhlasíme a tiež preto, že aj tu, vo Švajčiarsku, žijú krajania, ktorí sa prostredníctvom internetu zaoberajú rozširovaním fašizoidných názorov, stanovísk a komentárov, hrubo skresľujúcich históriu Slovenska, teda to, čo poslankyňa Vášáryová vo svojej interpelácii v slovenských podmienkach kritizuje. Andrej Hrico Tu je prepis jej vystúpenia: Interpelujem ministra kultúry Slovenskej republiky. Vážený pán minister, v posledných týždňoch sme boli svedkami toho, ako sa polícia začala zaoberať vyšetrovaním obsahu článkov časopisu Banskobystrického samosprávneho kraja Náš kraj. Riešila podozrenie, že články obsahujú zákonom zakazovanú propagáciu fašistických myšlienok. Dospela k názoru, že sa tak vraj nestalo. Mnoho ľudí na Slovensku je ale presvedčených, že k propagácii fašistických myšlienok v tomto médiu došlo. Zaujímavé je ale nahliadnuť do niektorých časopisov, ktoré majú kultúru v záhlaví, ale ktorých obsah je nielen v priamom protiklade k súčasnému programovému vyhláseniu vlády, ale aj k našim záväzkom, ktoré vyplývajú z nášho členstva v Európskej únii, Rade Európe, NATO a iných medzinárodných organizáciách. Tieto časopisy financované Ministerstvom kultúry Slovenskej republiky pod vaším vedením už šesť rokov prispievajú k šíreniu etnickej nenávisti, starého vyžitého nacionalizmu, propagujú antieurópske smerovanie s odkazmi na velebenie fašistického Slovenského štátu, alebo aj bývalého komunistického režimu. Okrem týchto kultúrno-spoločenských časopisov financuje Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky iste mnoho potrebných časopisov, ktoré sú zamerané na jeden umelecký smer, ale bohužiaľ, neposkytuje dotácie žiadnemu celospoločenskému kultúrnemu časopisu, ktorý by bol jednoznačne moderne proeurópsky orientovaný a vytvoril by tak potrebný priestor pre kritické myslenie v oblasti umenia, kultúry a vzdelávania. Po dvojročnej podrobnej analýze časopisov, ktoré financuje ministerstvo kultúry, vás, pán minister, žiadam, okamžite zastavte financovanie časopisu Kultúra vydávaného vydavateľstvom Factum bonum s finančnou podporou Ministerstva kultúry Slovenskej republiky. V tomto časopise, aj keď sa nebudem zmieňovať priamo o radikálnom a nenávistnom jazyku, ktorý je vraj
červen
21
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
kresťanský, ja s tým nesúhlasím ako kresťanka, a je to v absolútnom rozpore s tým, čo hlási pápež František, je napríklad naše členstvo v Európskej únii označované za príslušnosť k stádu oviec a samotná Európska únia len ako slobodomurársky spolok. V každom čísle sú oslavné články na príslušníkov Hlinkovej gardy a vyzdvihovanie fašistického režimu na Slovensku počas II. svetovej vojny vo všetkých možných formách a nakoniec vždy nekomentované spomienky Alexandra Macha právoplatne odsúdeného za zločiny proti ľudskosti počas II. svetovej vojny. Pán minister, do pozornosti by som vám dala aj časopisy, ktoré vydáva Matica slovenská. Je to samozrejme jej zodpovednosť, akému obsahu dáva prednosť vo svojich médiách, ale vzhľadom na to, že Matica slovenská dostáva štátnu dotáciu skoro 1,5 mil. eur z rozpočtu ministerstva kultúry, malo by byť predsa vašou povinnosťou vytvárať tlak na vedenie Matice, ak ju chceme naďalej považovať za dôležitú kultúrnu inštitúciu vzhľadom na jej slávnu históriu. Už len mená autorov, ktorí dnes publikujú v Slovenských národných novinách dokazujú, že ide o ľudí, ktorí samozrejme nepatria medzi špičku slovenských komentátorov a literátov, ako to bývalo vždy v minulosti, ale ide o ľudí, ktorí sa stali neslávne známi svojou nenávisťou voči členstvu Slovenska v európskych štruktúrach, voči našim spojencom a prispievajú okrem zvelebovania temnej minulosti fašistického štátu, aj k zvelebovaniu režimu počas mečiarizmu. Každému človeku, ktorý sa intenzívnejšie zaoberá kultúrou, je úprimne ľúto, že aj matičiarsky časopis Slovenské pohľady, ktorý ešte aj pred 17. novembrom 1989 patril medzi špičky kultúrnych časopisov, dnes klesol na úroveň nezriedka treťotriednych autorov. Samozrejme, je to zodpovednosť vedenia Matice slovenskej, kam doviedli tieto v minulosti pre národný kultúrny život Slovenska kľúčové kultúrne médiá, ale aj vzhľadom na dnešnú medzinárodnú situáciu je najvyšší čas pozdvihnúť hlas nielen časti verejnosti, ale očakávam, že sa ozve hlas aj ministerstva kultúry. Najväčšiu dotáciu spomedzi spoločensko-kultúrnych časopisov dáva ministerstvo pod vaším vedením Literárnemu týždenníku vydávanému Spolkom slovenských spisovateľov. V tomto médiu nájdete aj niekoľko hodnotnejších článkov, ktoré sa venujú hlavne vzdialenejšej kultúrnej a literárnej histórii. Ale Literárny týždenník sa venuje často tým istým témam, aké nájdeme v médiách Matice slovenskej a v konečnom dôsledku s prekvapením aj v časopise Kultúra. Literárny týždenník, dvojtýždenník, spomínam len preto, lebo ministerstvo kultúry počas vášho vedenia ministerstva neposkytlo dotácie minimálne dvom vznikajúcim, moderne orientovaným kultúrno - spoločenským časopisom. Samozrejme to nie je vaša zodpovednosť, aký je obsah Literárneho týždenníka, za to nesie zodpovednosť Spolok slovenských spisovateľov. A čítanie mien jeho predsedníctva, toho najnovšieho, bohužiaľ, nie je prehliadkou mien úspešných, prípadne európsky známych literátov. Ale vzhľadom na to, že dostáva tak veľkú podporu, je aj vašou povinnosťou, pán minister, aby ste vyslovili svoj názor na jeho obsah. Nemôžete ho predsa len mlčky čítať, čo samozrejme predpokladám, že ho čítate ako minister kultúry, ale myslím, že ako slovenský intelektuál máte povinnosť k jeho obsahu sa vysloviť. V niektorých mojich predchádzajúcich parlamentných vystúpeniach som sa už tejto téme čiastočne venovala a vyslovila som podozrenie, že niektoré časopisy financované ministerstvom kultúry Slovenskej republiky poskytujú štátom dotovaný priestor pre šírenie protizákonných propagánd jazykom nenávisti a pohŕdania aj k dnešnému strategickému postaveniu Slovenska ako rovnoprávneho partnera v Európskej únií oslavovaním ľudí, ktorí by v podmienkach právneho štátu mali byť právoplatne odsúdení, alebo aspoň ostrakizovaní spoločnosťou za svoje reakčné postoje sprevádzané nenávistným jazykom voči iným. Zároveň ministerstvo kultúry finančne nepodporuje žiaden kultúrno - spoločenský časopis, ktorý by mohol v slovenskej kultúrnej spoločnosti zohrávať rovnakú úlohu ako svojho času Kultúrny život, napríklad časopis Os. Nepochybujem, že pri dostatku dobrej vôle a s myšlienkou o budúcnosti slovenskej kultúry by k tomu už za šesť rokov vašej činnosti na ministerstve kultúry mohlo dôjsť. Ďakujem. 22 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Cestování Ota Ulč
Středozemím po sezoně plouti – 6:
Haifa, Jordan, Golan Loď pokračovala severním směrem a já s posunem soustředění z biblického dávnověku na třeskutější a pro mě relevantnější současnost. Haifa, obyvatel 300.000, třetí největší město Izraele, téměř v intimní blízkosti s nijak vřelými sousedy - Libanon, víc než 4 miliony obyvatel, Jordánsko s víc než 5 miliony, Syrie, před občanskou válkou dvacetimilionová, nyní vlastní zásluhou již méně početná. Takové trio je nejen vzájemném doslechu, dosahu, ale i dostřelu. Nikdy dřív jsem se do těchto končin nedostal a za prvního tam nahlédnutí po velké, ač jen šest dní trvající válce, potřebné mapy nebyly k sehnání. Na prodej byly jen matoucí výtvory v podobě Walt Disneyovských malovánek, s jejichž pomocí se nedalo nikam kloudně dojet. Kdežto tentokrát byla k dispozici MAP OF ISRAEL, COMPLIMENTS OF OFAKIM TRAVEL AND TOURS na lesklém papíře exkluzivní kvality. Večerní zvednutí kotvy a ráno už jsme na místě. Z verandy civím na probouzející se starodávné jakož i hodně moderní město, jedním směrem molo, doky, na nich velikánské jeřáby, připomínající žirafy, mátožně se pohybující, a opačným směrem na svahu metropol ve svými pamětihodnostmi. Hora Carmel, chrám se zlatou kupolí, luxusně vypiplané zahrady se světovým centrem víry Bahai s několika miliony věřících v jednotu a bratrství - cíle doaažitelného vytvořením jedné společné světové řeči a náboženství. Mojžíš, Kristus, Buddha, Mohamed, ti všichni jsou poslové Boha, a nemají si být vzájemnými bariérami k porozumění. První zmínka o Haifě se objevuje v talmudu ve 3. století anno domini, tehdy za nadvlády Arabů a prvního příjezdu Křižáků. V 19. století pod tehdejší vládou Turků došlo ke stavbě železnice mezi Damaškem a Haifou. Ta se stala magnetem sionistů. Britové měli největší zásluhu na rozvoji města jakož i největší vinu na úsilí (rok 1939) tvrdě bránit židovské imigraci do tehdejší Palestiny. Přemnohé životy tak ztraceny, například loď Struma s 764 pasažéry, z nichž přežil jen jeden. V přístavu exploze lodi Patria, životů ztraceno 250, ti přeživší odsouzeni k deportaci a tudíž i svému zániku. S koncem druhé světové války rozhodně nedošlo k rozkvětu sympatií vůči londýnské vládě a jejím snahám velmi brutálně bránit těm, kteří přežili horory nacistických koncentrálů a poté se snažili jakkoliv ilegálně dostat do země zaslíbené. Tam v tuze nevlídném arabském sousedství. O Haifu jsem měl extra zájem z osobního důvodu. Detaily okolností se mi už nijak zřetelně nevybavují. V počátcích své americké kantorské kariéry jsem projevoval občasné pudy koketovat s exotickými nápady. Jednou to byla Sierra Leone, jindy Nigérie s možností pobytu, pro můj vkus příliš dlouhého (2 roky). Nabídku univerzity v Haifě k hostování po dobu jednoho semestru jsem ale rád přijal. Příjemná to pocta, připraven k odjezdu, ale na poslední chvíli přišla zpráva o odvolání zájmu - bez vysvětlení. Taková podivnost se dala všelijak interpretovat - třeba byrokratický zádrhel, třeba něco jiného. Ač už tomu bylo jakkoliv, teď tady jsme, předplatili si za plno peněz celodenní excursion, se skupinkou zájemců a se solidní mapou se vydáváme do kraje s biblickou závažností. Nazaret, Tiberias, Caesarea, jezero galilejské. Seznámení s římským divadlem pro 4.500 diváků, s ozdobou pozoruhodných mozaik. Divadlo v tureckém Perge bylo značně mohutnější.
červen
23
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Na jednom reststopu, takto řečeno českou amerikánštinou, v příjemném stínu s libým, poněkud voňavým vánkem, rovněž zastavil autobus, napěchovaný příslušníky IDF (Israeli Defense Force), mladistvými příslušníky branné moci obého pohlaví. Mezi dívkami mnohé fešandy, noblesní habešské či somálské vizáže s velmi tmavou pletí. Ty se nehrnuly do bratříčkování, bujarého zdůrazňovaní nějakých těch Freundschaft, na rozdíl od mládenců, kteří nás vítali, fotografování se domáhali, plno prima elánu. Hodně jiné počínání, než třeba českých pohraničníků s psem na výložkách. - - Po delším popojíždění, na programu byl oběd v kibbutzu - hebrejské to slovo pro "shromažďování, kolektivní počínání." Nejednou jsem je vyslovil v souvislosti s dávným českým budovatelských počínáním, s kolektivizací vesnice, rozorávání mezí, při udělování socialistické spravedlnosti rozvaděným jézeďákům v našem pohraničí. Oni se vzpouzeli podepsat přihlášky do kolchozů, na rozdíl od těchto idealistických kibbutzníků, autentických dobrovolníků, o nichž jsme se dočítali. A teď po tolika letech bych měl mít možnost se s takovými idealisty potkat v jejich autentickém prostředí. První kibbutz byl založen v roce 1909 čili ještě před VŘR - Velkou říjnovou revolucí. Původní aktivity se týkaly zemědělství, posléze rozšířeny do jiných hospodářských odvětví průmyslu, služeb a v poslední době do high-tech úsilí. Údaje z roku 2010: v Izraeli 270 těchtro kibbutzů (mezi nimi jeden jménem Kfar Masaryk) zastanou 9% průmyslového výkonu ve státě (US $ 8 miliard) a 40 % zemědělského výkonu (US $ 1,7 miliard) . Začátkem dvacátých let dvacátého století z Ruska desetitisíce zájemců emigrovaly do Palestiny. V kibbutzích přibývala diferenciace politická, ideologická, náboženská. Levice versus pra- vice, Židé ultraortodoxní jakož i ateisté - "tvůrci klášterů bez Boha". V prvních poválečných letech, v době zrodu státu Izraele, dochází k militarizaci, vyzbrojování, výcviku v obraně státu zejména v pohraničních oblastech. Koncem sedmdesátých let, kibbutzníci, zastávající práce vesnické, zemědělské, tito proletáři a farmáři, dosahují solidního středostavovského standardu. Mnozí členové prosazují svou kariéru mimo kibbutz, dochází k diferenciaci a jejich vedení potlačuje iniciátory změn. Nad původní náboženskou orientaci fundamentalistů začala domimovat sekulárrní tendence. Princip rovnosti a komunální existence se prosazoval do extrémů až do sedmdesátých let. Tehdy se dokonce vylučoval i nárok na soukromé vlastnictví vlastního oblečení. Nemít výlučný nárok na své podvlékačky? Nárok na vlastní manželku? Jak příliš komunální má vypadat výchova dětí? Rodiče s omezeným časovým nárokem na kontakt s vlastními potomky, komunální domy dětí prioritou. Závěr vyřčen anglicky: Sobering experience, the utopia slowly destroyed. Naše zkušenost s takovým postidealistickým kibbutzem: žádné posezení snílků kolem ohně, ale prostorná moderní budova, v jídelně připravena potrava s mezinárodním výběrem, avšak bez vepřového. Na stolech láhve izraelského vína výtečné kvality. Dojem z takového překvapení se snažily zničit dvě již odkvětlejší dámy z našeho autobusu. Jedna se představila informací "Jsem dvakrát rozvedená", což by mi ovšem nevadilo, na rozdíl od jejího velebení Afro-Američana Obamy, syna bělošské matky. To jsem neodolal poznamenat, jakož i skutečnost, že jsem v Africe strávil víc času, než on, jenž do roku 2004 na své webové stránce uváděl keňský přístav Mombasu jako místo svého narození - až tedy poté, když s prezidentskými ambicemi se znovu narodil na Havajských ostrovech. Druhá odpověděla obviněním, že televize Fox lže. Požádal jsem ji, aby uvedla aspoň jeden příklad. Obě požadavek ignorovaly. Perfektní politicky korektní krávy. Takové tedy mám spoluobčany. Při odchodu ve vestibulu takového kibbutzu jsem si na památku vyzvedl komerční publikaci, 150 stran, v
červen
24
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
perfektním grafickém provedení, s přemnoha nabídkami, krásné obrázky, vše v hebrejštině, ani jedno slovo, ba ani jedno písmeno nejsem schopen rozluštit.. - - Z přítomnosti přeskakování zpět do dávnověku biblických dob. Další inspekce antiky, potkávám skupinu polských poutníků. Poté několik skupin jakoby sportovních týmů. Jeden v pomerančovém, jiný v zeleném, třetí v modrém. Každý o počtu aspoň padesáti. Posléze zjišťuji, že to jsou poutníci z Nigérie - na prsou měli připnuto takové označení. Adresou vesměs z Lagosu, ohavné to metropole. Ale stále lepší, než některá ta jejich severovýchodní provincie, kde pravidelně dochází k masakrování křesťanů a světová, důsledně pokrytecká organizace ovšem nereaguje. Posléze tyto dosud přežívající poutníky potkávám u řeky Jordánu. O její mohutnosti jsem si ovšem nedělal iluze, ale při seznámení tam na místě jsem zíral na její skromné dimenze - v porovnání i nuselský Botič aby připadal jako veletok. Do tohoto potůčku, křesťanské občanky nejpočetnějšího afrického státu přistupovaly ke křticímu obřadu v bělostných košilkách.. Mladičké jakož i ty letité. Na mě se vlhké sukno viditelně lepilo, se zdůrazněním jejich mohutných gluteálních dimenzí. Při té příležitosti jsem si připomněl povzdech dávného přítele Ivana Svitáka na adresu Američanek, naděných do kraťasů barvy pokud možno růžové : " Tohle nejsou prdele , to jsou instituce"! Nakonec ten zážitek nejznamenitější: Golan Heights, pohoří o rozsahu 1.800 km2, od nuly až do nadmořské výšky téměř tři kilometrů (2.814 m.) . Tam v 41 osadách je domov 42.000 izraelských usedlíků. V roce 1946 při vyhlášení nezávislosti Sýrie, se vojenskysnaží její tok odklonit ke škodě protivníka. V letech 1948 - 1949 tam došlo k doslova tisícům násilných incidentů.. Částečnou demilitarizaci (Israel-Syria Armistice Agreement) porušovaly obě strany. Syrie zaútočila, Israel příslušně zareagoval, docházelo k těžkému bombardování izraelských vesnic, pět členů Rady bezpečnosti formulovalo potřebnou rezoluci, člen Sovětský svaz ji vetoval. . V roce 1967 za vítězné šestidenní války Izrael tam utrpěl ztrátu 115 a Sýrie odhadem 2.500 životů. To též znamenalo konec krušné existence izraelských usedlíků, jejichž rodiny byli permanentním terčem syrských střelců, děti se v té době rodily v opevněných sklepech, aniž kdy slunce spatřily. V roce 1981 Izrael přijal zákon, jímž Golan Heights de facto byť nikoliv de jure anektoval. Zdaleka největší zásluhu na vítězství tak fenomenálním měl Eli Cohen, narozen 1924 (stejný ročník jako Josef Škvorecký) v egyptské Alexandrii, nejúspěšnější izraelský špion všech dob. Ženatý, otec tří dětí, podařilo se mu získat přesvědčivou identitu syrského obchodníka v Argentině, pronikl v Syrii do nejvyšších kruhů politické a vojenské hierarchie, stal se hlavním poradcem syrského ministra národní obrany. To mu umožnilo seznámit se s veškerou syrskou vojenskou kapacitou, jeho lokací, a informovat Izrael, aby se pak do nepřítele přesně trefil. Vědom si obrovského rizika, ve své práci pokračoval, až došlo k jeho zatčení a v roce 1965 k veřejné popravě na náměstí v Damašku. Z golanských výšin se dá dohlédnout k oněm třem sousedům - Jordánsko, Syrie a Libanon. Izraelským farmářům - kouzelníkům se tam v nepříliš úrodné půdě daří ledacos vypěstovat. Náš průvodce, veterán IDF, tvrdil, že to je končina s druhou největší saturací tam stale dlících výbušnin, min, smrtícího materiálu. Víc že toho je pouze na hranicích Severní Koreje. Předpokládám, že například Afghánistán či Kambodža toho mají víc. Tak či onak, zkušenost z tohoto dne pokládám za tu nejnáramnější z celého výletu a plavby. (Příště: Středozemím po sezoně plouti – 7: Rozpolcený Kypr) 25 červen
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Švýcarsko na kole:
Cykloráj kolem jezer i alpské průsmyky pro drsňáky Ačkoliv je Švýcarsko převážně hornatou zemí, najdou se tu cyklistické terény všeho druhu: od "líných" cyklotras v mírně vlnité krajině přes středně náročné štreky až po alpské výzvy pro skutečné machry. A na kole si můžete zpestřit i prohlídku některých měst. 1. Kolem Bodamského jezera jednou z NEJ cyklostezek Evropy Bodamské jezero je třetí největší vodní plocha střední Evropy (536 km²) a má mimořádnou polohu. Díky tomu, že hladina leží v nadmořské výšce pouhých 395 metrů, se v létě pěkně prohřívá, přitom však máte na jižním obzoru na dohled alpské třítisícovky. Bezprostřední okolí jezera pokrývá oku libá mírně zvlněná pahorkatina, a tak není divu, že oblast se stala i cyklistickým rájem. Cyklostezka kolem Bodamského jezera (Bodensee Radweg) patří mezi nejlepší v Evropě a podle metodiky německého automotoklubu ADAC také k nejoblíbenějším. Je dlouhá 273 kilometrů a vede většinou nenáročným terénem, takže ji zvládnete zhruba za čtyři dny. Pokud se rozhodnete pro celý okruh, tak pojedete po území tří států. Břehy Bodamského jezera totiž patří vedle Švýcarska (jižní část) také Německu (největší, severní část) a Rakousku (nejkratší úsek na východě). Při cyklistickém putování kolem Bodamského jezera ovšem nejde jen o polykání kilometrů, oblast totiž nabízí spoustu zajímavostí, které stojí za vidění. Doporučujeme např. pohraniční Kostnici (Konstanz, respektive Kreuzlingen), proslulou církevním koncilem konaným v letech 1414–1418. Pro české reálie je místo významné upálením Jana Husa v roce 1415. Na švýcarském břehu dále zaujme výborně dochované středověké městečko Stein am Rhein v místech, kde Rýn vytéká z jezera. Zvlášť na jaře je také oblíbeným výletním cílem "květinový ostrov" Mainau, milovníky historie zase zaujme poloostrov Reichenau se vzácnými románskými kostely (oboje v Německu). Na rakouské straně pak stojí za zastávku město Bregenz, které je také vzhledem ke své poloze pro návštěvníky z Česka přirozeným východištěm na cyklostezku. 2. Krásnou alpskou krajinou podél horního Innu Údolí Engadin v kantonu Graubünden patří bezesporu k nejkrásnějším alpským krajinám a přispívá k tomu bystrý tok horního Innu, který dal údolí také název (v rétorománštině se řeka nazývá En). Od počátku v průsmyku Malojapass (1815 m n. m.) provází Inn velmi dobře vybudovaná cyklostezka Inn-Radweg. Její nejatraktivnější část z celkové délky 550 kilometrů najdete právě v Engadinu.
červen
26
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Švýcarský úsek Innské cyklostezky měří něco přes 100 kilometrů a navzdory tomu, že budete jednu z hlavních evropských řek sledovat ve směru po toku, místy nepůjde o úplně nenáročnou vyjížďku. V několika místech vás totiž značení povede vysoko nad údolí, aby se vyhnulo poměrně frekventované hlavní silnici. Odměnou vám budou perfektní výhledy na okolní hory a místy i téměř letecké pohledy na řeku. Počítejte také s tím, že se poměrně často pojede po šotolině. Na švýcarském úseku Innské cyklostezky máte slavný St. Moritz , ale více asi zaujmou rázovité rétorománské vesnice s obrovskými statky a malovanými fasádami. Mezi ty zvlášť atraktivní, přitom však velmi autentické, patří obce Zuoz, Ardez či Guarda. Posledně jmenovaná se řadí mezi ty, jejichž návštěvu si musíte zasloužit, na kole se tam dostanete jedině úporným stoupáním. Za městečkem Scuol se údolí zase trochu rozevře a když se přiblížíte k tisícimetrové vrstevnici, budete mít už na dohled rakouskou hranici. Innská cyklostezka samozřejmě pokračuje dál, řeka mohutní a vzpomínky na Engadin zůstávají. 3. Zürich:: pohoda podél jezera i nad něj Mezi dlouhou řadu evropských měst, kde si můžete nekomplikovaně a za malý peníz, či dokonce zdarma vypůjčit městské kolo, se řadí i největší švýcarské sídlo Zürich. Nabídka může přijít vhod, třeba když vám zbude pár chvilek po obchodním jednání nebo máte-li půl dne času před odletem domů. Městská kola v Zürichu fungují pod reklamním sloganem Züri rollt (Zürich jede) a služba je v rozmezí od osmi ráno do půl desáté večer k dispozici zdarma, pouze musíte složit vratnou kauci 20 švýcarských franků (450 Kč). Elektrokola přijdou na 20 franků za den, dvě z půjčoven stojí přímo u hlavního nádraží. Ve městě je vám k dispozici asi 170 kilometrů značených cyklotras, ale můžete se bez obav pustit i po běžných ulicích. Řidiči aut jsou ohleduplní a na cyklisty zvyklí, vždyť na jednu curyšskou domácnost připadá v průměru 1,5 bicyklu. Pěkné trasy vedou podél Curyšského jezera, při východním břehu dojedete za pár minut ke slavnému Corbusierovu domu a pokračovat samozřejmě můžete i dál. Cesta podél celého jezera až do malebného městečka Rapperswil měří neceých 40 kilometrů, zpátky se můžete vrátit příměstským vlakem. Trochu náročnějším cílem na periferii Zürichu je vyhlídkový vrch Ütliberg (869 m). Orientace je snadná, stačí šlapat z centra k západu a posléze sledovat železnici, která strmě stoupá až pod vrchol. Na nejvyšším bodě Ütlibergu pak, pravděpodobně s poněkud vyplazeným jazykem, spatříte restauraci a rozhlednu, z níž je vynikající výhled na město, jezero a nepočítaně alpských vrcholů v dálce. Převýšení od jezera na Ütliberg činí 450 metrů. 4. Královská trojka Varování na úvod: toto opravdu není kolečko pro každého, ale něco jako alpská univerzita pro cyklisty-silničáře. Na stokilometrovém okruhu přes tři slavné průsmyky překonáte
červen
27
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
kumulované převýšení 3 200 metrů, v nejvyšších partiích navíc nejspíš pocítíte deficit kyslíku kvůli vysoké nadmořské výšce. Okruh přes průsmyky sv. Gottharda, Furku a Nufenenpass začněte na jižním úpatí Gotthardu, v městečku Airolo (1 140 m) v kantonu Ticino. První stoupání, vystavené spalujícím paprskům jižního slunce, tak pojedete po ránu za relativního chládku. A zvolte "starou" gotthardskou silnici, které tady nikdo neřekne jinak než Tremolastrasse. Jde o legendu nejen mezi švýcarskými cyklisty, dlážděná cesta stoupá vzhůru 24 serpentinami a její profil se vám určitě vryje do paměti. U hospice na průsmyku sv. Gottharda (2 106 m) budete mít první kilometr převýšení za sebou a můžete se spustit, teď už po hlavní silnici, do Hospentalu (1 452 m). Stoupání na druhé sedlo, na Furku (2 429 m), začíná líně a asfalt se pořádně zvedne teprve v sérii serpentin za Realpem. Sklon cesty však není extrémní, zato jde o hodně dlouhý kopec, opět s kilometrovým převýšením. Navíc tu v létě jezdí dost aut. Odměnou bude dlouhý a výhledově bohatý sjezd do údolí Rhôny až do vesnice Ulrichen (1 350 m). Tam si dejte pauzu. Poslední, třetí kopec je totiž nejprudší a má i největší převýšení. Musíte překonat Nufenenpass (2 478 m), nejvyšší sedlo s asfaltovou silnicí, jehož oba svahy leží na švýcarském území. Sklon tady často přesahuje 10 %, navíc v prostřední pasáži musíte přejet vražedně dlouhé přímé úseky. Teprve série dlouhých serpentin signalizuje, že konec utrpení se blíží, až se před vámi konečně otevře pohled do Ticina. Sjezd z Nufenenpassu zpět do Airola je 25 kilometrů dlouhý, po projetí několika serpentin prakticky přímý a ne tak strmý jako silnice ze západní strany, kolo tedy můžete většinou "nechat jet". První polovina klesání však vede bezlesou krajinou a často tu fouká prudký vítr. Buďte proto při sledování rekordních hodnot na rychloměru pozorní. Vít Štěpánek, iDNES.cz
Reagujete Odkud to pan Pehe může vědět? (K článku Krym, Libye, Irák, Kosovo v č. 5/2014 Zpravodaje) Pan Jiří Pehe napsal vcelku hodnotný komentář se kterým bych souhlasil, rozzlobila mě ale věta (cituji): “Je nepochybné, že většina obyvatel Krymu chce být součástí Ruska.” Skutečně? Odkud to pan Pehe ví? Pokud je mi známo, jsou o tom pochyby dokonce i v Kremlu. A průběh tzv. lidového hlasování pod dohledem “samoozbrojenců” kterých většina byla z Ruska – to přiznává i sám autor této akce po své čtyřhodinové debatě s ruským lidem…* Byla to fraška a připomíná staré metody - viz volby v roce 1948 v Praze, to ani nestojí za diskuzi. Ještě dvě poznámky: 1. Média si zvykla zneužívat pojem “bankrot” a to i v souvislosti s finanční tísní Ukrajiny. Ta je ale de facto vyřešena. Státní dluh Ukrajiny je ve srovnání s Itálií i dalšími státy relativně malý jen 46% BIPu. Zadlužení v procentech BIP ve 3. kvartále 2013: Řecko 179 % , Španělsko 91,8 % Itálie 130,6 %.
červen
28
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
2. To že Rusko ztratilo hodnocení “triple A” na kapitálovém trhu, což SSSR měl celou dobu existence - do “rozvala” - se nějak z médií ztratilo, ale je zcela zřejmé, že měli už loni a mají i nadále hospodářské problémy. Ruská ekonomie je v recesi – a tak se to kompenzuje velkým patriotstvim na ukor Ukrajiny… hurá! Pro všechny, které to zajímá, doporučuji analýzu RF krajana Dr. Petra Havlika z vídeňského instutitu WIIW jak Ruska tak Ukrajiny. Také další články ruských autorů jsou zajímavé, ku př. akademika Andreje Zubova - autora Dějin Ruska XX. stoleti, kde srovnává anexi Krymu s podobnou akci v Rakousku 1938 – “to tady už bylo“ a dále článek bývalého poradce Kremlu Andreje Illarionova, žijícího v USA a Valerije Jakova, šéfredaktora “Novije Izvestija”, Moskva. -------*) Byl to zároveň trénink tzv. SSO - neboli Силы Специальных Операций ССО… - jednotky na obranu ruských zájmů v zahraničí - jde o novou koncepci strategie, publikavána byla rusky asi v červnu 2013 v “Nězavysimoj gazetě”. Ruský pramen pro SSO je: Вести недели: http://m.youtube.com/watch?v=NL9jFXfHE8g. Tato nová strategie se týká jak Transnistrie (“Podněstří”), tak baltických států. atd. a hlavně severu Kazachstánu. To samozřejmě způsobilo bolení hlavy vedoucím stratégům v Astaně. A to přesto, že je Kazachstán částí celni unie tzv. RUBEKA (Rusko-Bělorusko-Kazachstán), o jejíž funkčnosti se ale málo ví. Vedeni Kremlu porušilo více smluv: Ta z roku 1994 - tzv. Budapeštské memorandum - zavazuje nejen Ruskou Federaci ale i USA a Velkou Británii chránit teritorium Ukrajiny a také Kazachstánu za to, že se zřekly atomových zbraní.
Georg J. Dobrovolný, Moravák jak Brno (autor je ředitelem organizace Forum Ost-West v Bernu) Zdroj: http://living-for-free.livejournal.com/123855.html?fb_action_ids=710615532311068&fb _action_types=og.recommends
Ad: Benešovy dekrety Na poslední schůzi výboru Svazu spolků padl při volné diskuzi výraz Benešovy dekrety. Názory na ně byly tak rozdílné, že téma bylo staženo z diskuze. Já jsem pamětník a tak si zde dovolím vrátit se k tomu v dějinných souvislostech. Začnu u Hitlerova nástupu k moci v r. 1933. Na okraj poznamenávám, že levičáci měli v té době skoro stejný počet sympatizantů, ale on byl rychlejší. Za jásotu stoupenců pak mohl plánovat své imperialistické choutky. Nejdříve spolkl Alsasko Lotrinsko. Rakousko nenechalo na sebe dlouho čekat. Předák Schuschnik se na odpor nezmohl. Stejně pak skončil v koncentráku. Přivítání nacistů v zemi bylo bouřlivé. Sudeťáci volali Heim ins Reich, což se Hitlerovi velmi hodilo. Do Mnichova byla svolána porada. Přijeli také Italové a ze západu Daladier a Chamberlein. Betajná morálka jejich národů byla v té době psí a tak ti zasouhlasili s plebiscitem o Sudetech. 29 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Dozíral nad ním lord Runciman. Obce s nadpoloviční většinou Němců byly připojeny k Říši. Ukrajovali i Maďaři a Poláci. Páté kolony byly Hitlerovi vždy vítány. Okleštěné Československo se dalo těžko bránit, obzvláště když se Slováci odtrhli. A tak vznikl Protektorát Čechy a Morava. S jídlem roste apetit a tak začal Hitler dorážet i na Poláky. V té době vystřídal Chamberleina Winston Churchil a vyhlásil Německu válku. To vtrhlo do Polska a z půlky ho obsadilo. Z druhé strany do něj vpadli Sověti. Francouzi jen ustupovali a ustupovali. Nakonec jim Hitler povolil na jihu jakýsi státeček, kde ve Vichy prezidentoval generál Petain. De Gaulle se stáhl do severoafrických kolonií. Nacisté pak obsadili Belgii, Holandsko,Dánsko a Norsko. Němci sice vyhrávali námořní bitvy, ale před chystanou invází do Británie chtěli rozbombardovat Londýn, ten se ale letecky ubránil. Edvard Beneš se uchýlil do Anglie a spojenci jeho prezidentství uznávali. Beneš ale Západu mnichovskou zradu nezapomněl a přesídlil se, vzdor Churchilovu varování do SSSR, kde se už usalašil Gottwald. Na Jaltě se jednalo o poválečném a geografickém rozdělení vlivu mezi mocnostmi. Roosevelt byl už velmi nemocný, stále Stalinovi ustupoval, takže Churchil tu stál osamocen. Byla vytýčena t. zv. demarkační linie. Čs. vláda postupovala za frontou a usadila se v Košicích. Tam byl zveřejněn tzv. Košický vládní program, který stanovil znárodnění podniků o více než 50 zaměstnanci, vysídlení sudetských Němců a vyloučení pravicových stran, např. agrárníků z vlády Národní fronty. Vysílení sudetských Němců bylo hned po válce schváleno vítěznými velmocemi v Postupimi. President Beneš se triumfálně vrátil na pražský Hrad. První volby komunisté vyhráli (ač na Slovensku měli jen 14%) a narostl jim hřeben. Američané nabídli hospodářskou pomoc v rámci Marshalova plánu. Ministr zahraničí Jan Masaryk byl pozván do Moskvy, kde mu přísně nařídili odmítnutí tohoto plánu. Polosoukromě se pak k tomu vyjádřil: „Jel jsem tam jako ministr svobodného státu a vracím se jako Stalinův pacholek.“ Obyvatelstvu se komunistické praktiky začínaly zajídat. Z průzkumu veřejného mínění se dalo snadno zjistit, že by volby na jaře 1948 prohráli. Bylo proto třeba rychle jednat. V Praze převzal režii sovětský velvyslanec Zorin a tak došlo v únoru 1948 ke komunistickému puči. Nekomunističtí ministři podali demisi. Studenti táhli v dlouhém průvodu na Hrad, aby povzbudili prezidenta k odporu. On však už byl bojácný a demisi podepsal. Krátce nato zavraždili bolševici v režii majora Schrama Jana Masaryka. Obávali se, že uprchne do ciziny. Pomstil ho Milan Choc a toho pak popravili, takže zubatá zde zle řádila. Prezident Beneš zemřel v září téhož roku, ale nakonec se přece dočkal pocty: Vystrojili mu velmi parádní státní pohřeb. Sic transit gloria mundi. Karel Kukal, Bern
červen
30
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Čtení na volnou chvíli Závod míru aneb krvavá kolena Milan Cimburek Závod míru mne začal zajímat brzy poté, co jsem jako desetiletý dostal kolo. Šilhal jsem pochopitelně po závodním kole Favorit, ale rodiče mi to rozmluvili pádným argumentem, že je drahé. Spokojil jsem se s těžším kolem ESKA, které nebylo z duralu. Mělo taky třístupňovou přehazovačku a brzdy wajmannky. Nebylo obuté galuskami, ale tenkými plášti s duší. Závod míru byl největší amatérský cyklistický závod ve východní Evropě. Probíhal od roku 1948 vždy v květnu. Střídavě Varšava – Berlín – Praha. Trval 7 až 14 dní. Hned v roce 1949 ho vyhrál náš Jan Veselý. Češi párkrát vyhráli i v družstvech. Závod míru byl zrušen zhroucením socialistického bloku. Pak se ho horlivci snažili vzkřísit, až nakonec v roce 2007 skončil nadobro. Zbylo po něm jen v mnoha městech jen pojmenování ulic. Kámoš, zabývající se sportem mnohem víc než já, mne zasvětil do fanouškovství. Odebíral obrázkový časopis Stadion, kde byli vyfocení úspěšní sportovci. Tam jsem se dozvěděl, že na kolech máme esa jménem Kubr a Růžička. Ten druhý si prý dává do flašek na řídítkách i rum. Koupil jsem si za nějakou korunku v nové měně zápisníček a vyrazili jsme na stadion za Lužánkami, kde měli závodníci končit etapu v Brně. Kubr snad etapu vyhrál, ale Růžička skončil někde vzadu v peletonu. Po příjezdu posledních jezdců jsme se odebrali před kabinky závodníků a žebrali o podpisy. Nejvíce jsme cenili podpisy zahraničních cyklistů. Tím taky mé fanouškovství skončilo, zápisníček jsem domaloval indiány a kovboji. Prvomájového průvodu jsem se jednou zúčastnil na jízdním kole. To jsem si obě kola propletl trikolorově pruhy krepovým papírem a do řídítek zasunul mávátka a českou vlajkou, ruskou ne. I štangle a další kovové trubky dostaly okrasu z krepového papíru. Jak mé kolo vypadalo skoro závodně, tak také mělo řídítka zvané berany. Což jsem měl jako jediný z ulice a všichni kluci mi ho záviděli. Jenže otec si všiml, že se díky beranům hrbím ještě víc a nařídil mi namontovat řídítka rovná. Nedokonalá přehazovačka se mi sem tam dostala do drátků kola. Brzy jsem jí vyhodil, řetěz zkrátil a kolo se začalo podobat kolům, mých kamarádů, tedy cestovnímu kolu. Na kolech jsme nejezdili jen okolo baráku, ale o prázdninách mnohem dál do okolí. Začalo to samozřejmě koupáním v řece Svratce a na brněnské přehradě. Na začátku přehrady je hrad Veveří, to bylo už na celodenní výlet. Původní závodní okruh zvaný po „tatíčkovi“, jako ledasco, měřící kolem dvaceti osmi kilometrů, se jezdil přes vesnice okolo Brna. Zajel jsem si ho jen jednou. Pak ho zkrátili na osmnáct kilometrů. To jsme s kluky jezdili často. Ale nejzajímavější jízda byla od Farinovy zatáčky dolů Kohoutovickými serpentinami až do Pisárek. Právě zde jsme se chytali na zastávce autobusu za koncová světla a nechali se zatáčkami vyvést až nahoru. Autobusy jezdily do kopce pomalu a funěly.
červen
31
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Jednou jsme přivzali mého mladšího bratra s jeho novým kolem. Kolo nedostal ke svým desátým narozeninám, kvůli snížené známce z mravů na vysvědčení, ale až za rok. Kolo neovládal, jako my starší, jednu ze zatáček v Kohoutovických nevybral a skončil ve škarpě. Pohotová paní ve venkovské zástěře vyběhla z domku s lékárničkou, kartáčem a pastou na boty. Flastříček na rozbité koleno a globin na odřené kožené sedlo, aby hošík nebyl doma bit. Asi byla taková událost před jejími okny častá. Já jsem ale jednou dopadl o mnoho hůře. Silnice, ne moc široká, byla z poloviny uzavřená, térovali. Přibrzdil jsem jen trochu a vjel na kouřící tér, posypaný jemnými kaménky. Ty do toho téru zatlačoval parní vál. Na kamení jsem dostal smyk a zahučel pod parní válec. Strojvedoucí mi ani nevynadal a pomáhal mi sesbírat sebe i kolo. Obě kolena byla do krve odřená. Přední kolo opisovalo nádherně osmičku. Se slzami v očích jsem dotlačil kolo domů. Do konce prázdnin jsem na chodníku před domem kolo dával do pojízdného stavu. Pak putovalo k přezimování do sklepa. Odřená kolena se hojila až do Vánoc. Fór Pavel Kantorek
Z historie Neklidná hranice V Jeruzalémě, v památníku Yad Vashem je vysázena alej stromů, které zachovávají věčnou památku na občany z celého světa, kteří se zasloužili o záchranu příslušníků židovské rasy. „Spravedlivý mezi národy“ – tak se jmenuje ta alej, kde každý zachránce má svůj strom. Čech Přemysl Pitter, Švýcaři Ernst Prodolliet a Paul Grüninger a mnozí jiní. O posledně jmenovaných a celé tehdejší atmosféře bude naše zpráva. Vídeň, 13. 3. 1938 – ten násilný akt vejde do dějin: Hitler připojil Rakousko k Německu. Ale obyvatelstvo německé vojáky většinou vítalo. Jen židovští občané se neradovali. Žilo jich v zemi na 200.000 a Hitler Rakušanům slíbil, že je do pěti let té rasy zbaví. Nastal čas židovského pogromu. Židé jsou vyháněni z bytů, podniků, obchodů, jsou biti, popliváni, olupováni a ponižováni. Vlaky, směřující ke švýcarské hranici se plní uprchlíky. Jeden směřuje i do Československa, ale tam je čeká zklamání: republika, až dosud k asylantům tak vlídná, emigranty vrací. Mají většinou platné pasy, ale mohou mít u sebe pouze deset, někde i třicet marek. Kupodivu nejsou pokládáni za politické uprchlíky, ale na švýcarské straně se jich ujmou členové organizované obce židovské. Ostatně je tu už na 5000 židovských uprchlíků z Německa. Zatím ve Vídni bude konfiskováno na 70.000 židovských bytů, židovské obchody a podniky, jsou do nich dosazováni němečtí komisaři. Židé zatýkáni, propouštěni ze zaměstnání. Všude visí plakáty: Nekupujte u Židů! Do konce března přibude do Švýcarska 3-4.000 nových uprchlíků. Mnozí budou pokračovat dál na Západ nebo do Palestiny. Pak ten nápor na čas ustane: Švýcarsko zavedlo totiž vizovou povinnost a bez tohoto platného razítka jsou Židé od hranic vraceni. Švýcarský konzul ve Vídni se drží pokynů z Bernu a tam se podřídili německým rasovým zákonům: přicestovat je povoleno pouze arijcům. Zdánlivě nepřekonatelná překážka! Tahle hranice nebyla nikdy klidná, byla plná pašeráků a převaděčů. Přecházeli tudy cestou do Španělska již od roku 36 interbrigadisté, dobrovolníci z východu a pak se tudy vraceli: bez nohy. bez ruky či jinak válkou poznamenaní. Také sociální demokraté z Německa tudy prchali - těch se 32 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
ujímali švýcarští spolustraníci. Tajemník strany, advokát dr. Stocker z Zürichu vybudoval síť převaděčů, která bude koncem roku prozrazena. Teď se však postarala o mnoho sociálních demokratů. Četníci, Christian Dutler a Karl Zweifel z Buchsu byli s tajemníkem ve spojení a ten jim oznámil jména lidí, které je třeba převést. Strana dokonce obstarala Dutlerovi motorku a když byl přeložen do vnitrozemí, pokračoval ve volném čase: pašoval dopisy, dokumenty i lidi. Když se všechno provalilo, seděl 7 týdnů ve vyšetřovací vazbě, ztratil místo, představení ho nechali padnout. Zahořkl, stal se komunistou. Ve vzpomínkách těch, kteří se zachránili a v policejních aktech se zachovala řada osudů. Osmnáctiletý Nikolaus Wagner, mladý sociální demokrat vypovídal, že jel vícekrát do Rakouska na určené místo v Bregenzi, Feldkirchu, Hohenems, Frastans, Lindau nebo dokonce až do Innsbrucku a tam předal čekajícím lidem obálku s propustkou pro malý pohraniční styk. Tu ukázali zasvěcenému úředníkovi. Neměli mít u sebe žádné peníze. Nikdy je nedoprovázel. Tvrdil, že za tím stál četnický kapitán Grüninger. Osmadvacetiletý nezaměstnaný Edmund Fleisch vypráví, jak pašoval do Rakouska kávu a cukr, jednu sezonu dokonce i Židy. Bylo to ve spolupráci s židovskou průmyslnickou rodinou a její představitelkou - Recha Sternbach se jmenovala - ta je pak nechala dopravit malým náklaďáčkem do St. Gallenu. Recha se obětovala svým soukmenovcům do krajnosti, z bytu mívala noclehárnu. Později byla vězněna několik týdnů, ale neprozradila nikoho. Pak dostala dobrou radu, aby odejela k rodičům do Antverp. Vyšetřující soudce, sociální demokrat Bernhard Roth se jí při loučení omluvil a strčil jí do ruky 100 franků. Když však chtěla Recha rodiče odvézt s sebou do Švýcar z obsazené Belgie, nedostala pro ně povolení. Skončili pak v plynu. Jakob Spirig, devatenáctiletý nezaměstnaný z Diepoldsau pracoval ve vlastní řežii. Vzpomíná, jak sedával s kolegou v restauraci vedle nádraží v Hohenau, kam přicházeli uprchlíci z Vídně. Vedl je pak vyschlou řekou starého Rýna, poslal je napřed a celníka odlákali k telefonu. Pokud měli nějakou cennost, odebral jim ji a za celnicí vrátili. Bylo to prý s vědomím Grüningera. Dostal pak 10 -15 marek, vždyť to byli chudáci jako on. Propašoval tak 100 – 150 lidí, po vypuknutí války byl pak na 3 měsíce v base. Karl Schiffer, hledaný pro vraždu muže SA, přeplaval Rýn u Diepoldsau, ukryl se v restauraci, hostinská mu usušila šaty a nakrmila ho. Když opouštěl lokál, zatkl ho četník a poslal zpět. Na druhý pokus mu pak rakouští komunisté doporučili, aby se hlásil na švýcarském konzulátě v Bregenz. Tam kupodivu dostal vizum, ač k tomu úředník nebyl oprávněn. Zároveň mu železničář provezl 50 franků. O tom pozoruhodném konzulovi ještě uslyšíme. Dne 23.7. přešel sedmnáctiletý učeň Harry Weinreb se dvěma kamarády hranici u Diepoldsau. Také oni vděčí za život Grüningerovi. Otec Weinreb byl přesvědčen, že se mu nic nestane, neboť měl válečné vyznamenání. Zůstal ve Vídni. Zahynul v Dachau. Charles Tennenbaum: 28.7. se ženou byli zatčeni na hranici, posláni do Hohenems zpět a předáni rakouským pohraničníkům. Ti jim během noci pomohli k přechodu zpět do Diepoldsau, kde se skryli v zahradě. Časně odešli do továrny Bollag, jak jim poradil onen pohraničník, taxi je pak odvezlo do St.Gallen, do motlitebny. Dále se o ně postaral židovský spolek. Povolení jim dal kapitán a slíbil jim, až přijdou rodiče, že je také pustí – a tak se i stalo. Po letech vzpomínají na něj s vděčností. Paul Grüninger byl četnický kapitán v kantonu St. Gallen, podléhalo mu více než sto policistů. U policie působil už devatenáct let. Platil za schopného a korektního policistu, stížnosti na něj nebyly. (Kanton je autonomní politická jednotka, která má svou vládu.)A tak ve spolupráci 33 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
s vládním radou Keelem, svým politickým nadřízeným se těšil poměrně značným kompetencím, třebaže se musel řídit též pokyny z ministerstva v Bernu. Občas se stýkal se svými německými i rakouskými kolegy, spolupracoval s nimi na případech. Při té příležitosti poznal i gestapáka Schreiedera – o něm ještě uslyšíme. O politice tehdy řeč nikdy nebyla. Nicméně události první poloviny roku 1938 ho zaskočily: z Bernu přicházel strohý příkaz rakouské uprchlíky od 1. 4. bez platného víza odmítat, pohraničníci však byli konfrontováni se zoufalými lidmi, kteří na hranicích uvízli v pasti – v Německu jim hrozilo zastřelení nebo koncentrační tábor. A co znamená takové zařízení, dobře věděli. Ba, zprávy o tom přinášel i švýcarský tisk. Avšak někteří proklouzli, dík benevolenci švýcarské policie. Pak se jich ujímali švýcarští souvěrci. V Basileji jim pomáhala švýcarská židovská obec. Se svolením francouzských úřadů a někdy i bez mohli pokračovat do Francie. Někdy skončili na několik týdnů ve vězení, posláni do rakouského Feldkirchu, kde museli podepsat, že se do Říše nevrátí, jinak jim hrozí Dachau. Kapitán Grüninger zavedl z vlastního uvážení takovou praxi: Pobyt může být uprchlíku povolen, jestliže: 1. podnikl již kroky k pokračování v cestě, 2. má již tady příslušníky rodiny, 3. je pro něj zajištěna uprchlická pomoc a tudíž nevzniknou státu žádné výdaje. V Bernu neustále naléhal dr. Heinrich Rothmund, šéf cizinecké policie, aby byli uprchlíci odmítáni. Kapitán a s ním vládní rada Keel, politický představený kantonu St. Gallen opáčili, že je to věc zhola nemožná. Ve Vídni byl v červenci vydán zákaz zaměstnávat Židy v obchodě a v podnikání. Většina byla zbavena existence, vyvolána druhá vlna uprchlíků!! Četník Ernst Kamm byl probuzen 29. července časně z rána. Rozkaz zněl okamžitě zřídit tábor pro uprchlíky v Diepoldsau na náklady izraelské obce. Během jednoho dne či noci přibylo 1200 Židů. Kam s nimi? Uprostřed léta byl tu tedy zařízen uprchlický tábor v budově někdejší tkalcovny. Pojmul tři sta duší. Budova bývalé rýnské korekce sloužila jako ošetřovna: nemocným, ženám, manželským párům. Poskytla přístřeší dalším. Velitel tábora vzpomínal, jak za noci bušili na jeho dveře upchlíci a prosili o pomoc pro členy své rodiny, kteří se opozdili a teď přišli za noci zbědovaní, plačíci, vyčerpaní. Brodili se vyschlým korytem starého Rýna, stejnou dírou vpravo od celnice, měli přesný popis cesty a tu skicu si nenechali vzít. Velitel zavolal pak ráno kapitána Grüningera a radu Keela do hostince “Sonne”. Kantonální rada, byl to starší pán, se hned rozplakal. Ale i Grüninger měl v očích slzy. Ne, Keel nemůže tvrdit, že nic nevěděl. (Pokračování příště) Dana Seidlová Podle knihy „Fall Grüninger“ od Stefana Kellera
Prečo Beneš pustil Stalinovi Podkarpatsko Československo bolo jediným štátom víťaznej koalície, ktorý vyšiel z druhej svetovej vojny s menším územím, ako mal pred ňou. Prišiel totiž o Podkarpatskú Rus, skrátene Podkarpatsko, región s rozlohou 14-tisíc štvorcových kilometrov a s pol miliónom obyvateľov. Ako sa to mohlo stať? Na začiatku tejto histórie bola dohoda. Zdalo sa, že je to dobrá dohoda. A dobré dohody, ako sa vraví, robia dobrých priateľov. Len čo niektorá časť oslobodeného územia prestane byť pásmom vojnových operácií, preberajú na nej všetku moc československé úrady. V pondelok 8.
červen
34
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
mája 1944, čiže presne rok pred kapituláciou nemeckej brannej moci, sa na tom v Londýne dohodli predstavitelia exilovej vlády ČSR a Sovietskeho zväzu. Pásmom vojnových operácií sa rozumelo územie ležiace 50 kilometrov za frontom a krylo sa zhruba s tylom postupujúcej armády. Prezident Edvard Beneš sa v rovnakom čase, čiže pred 70 rokmi, pokúšal dosiahnuť podobnú dohodu aj so západnými Spojencami – členmi protihitlerovskej koalície, ale z nejakých dôvodov z toho zišlo. Rokovania so Sovietmi tiež neboli jednoduché – trvali viac ako dva mesiace – nakoniec však dohoda bola podpísaná. Benešovi na nej osobitne záležalo, ako keby už vtedy vedel, že Slovensko i Česko budú oslobodené z východu a nie zo západu. A že s budúcimi osloboditeľmi si treba vopred stanoviť pravidlá odovzdávania moci. Dosť na tom, že dohoda sa začala porušovať už o pol roka, pričom nečakaným spôsobom…
Kde sa vzala „Zakarpatská Ukrajina“ V polovici októbra 1944 sa začala Karpatsko-užhorodská operácia 4. ukrajinského frontu. V priebehu dvoch týždňov sovietske vojská obsadili Podkarpatskú Rus, ktorá sa predtým nachádzala pod maďarskou a od marca 1944 aj pod nemeckou okupačnou správou. Treba vari pripomenúť, že pred vojnou bola Podkarpatská Rus súčasťou Československej republiky, jej najvýchodnejšou provinciou. A že podľa zmluvy o spojenectve, uzavretej koncom roku 1943 medzi ZSSR a ČSR s platnosťou na 20 rokov sa obe strany zaviazali obnoviť Československo v jeho predmníchovských hraniciach. Teda aj s Podkarpatskou Rusou ako jeho neoddeliteľnou súčasťou. Prvým signálom, že sa niečo zásadne mení, mal byť už rozkaz Josifa Stalina z 28. októbra 1944, ktorým slávnostne oznamoval, že sovietske vojská deň predtým "získali na území Československej republiky kontrolu nad hlavným mestom Zakarpatskej Ukrajiny – Užhorodom“. Zrazu sa tu operovalo novým pojmom "Zakarpatská Ukrajina“, hoci takáto administratívno-územná jednotka v ČSR nikdy neexistovala. Ďalší krok už vyvolal znepokojenie aj v londýnskom exile. Sovietske velenie rozdelilo totiž kraj na dve zóny. "Sovietsku zónu“, v ktorej sa ocitli aj najväčšie mestá Užhorod a Mukačevo, vyhlásili za pásmo vojnových operácií, hoci front sa od nich vzdialil na viac ako 50 kilometrov. Menšia časť kraja predstavovala "československú zónu“. Podľa dohody z 8. mája 1944 smel do pásma, kde už neprebiehali vojnové operácie, vkročiť delegát československej vlády so sprievodom, aby tam zakladal správne orgány – národné výbory, mobilizoval mužov do československých vojenských jednotiek, a vôbec, aby organizovali život na oslobodenom území. Londýn vyslal do Užhorodu Františka Němca, exilového ministra pre obnovu hospodárstva, a generála Antonína Hasala. Sovietske velenie však určilo československému delegátovi iné sídlo, menej významné mesto Chust, a do Užhorodu ho ani nepustilo. Ale sovietske komandatúry aj v "československej zóne“ robili všetko možné i nemožné, aby paralyzovali prácu národných výborov, ktoré tam onedlho začali vznikať. Bolo z toho dvojvládie. O pár týždňov na konferencii v Mukačeve založili emisári Moskvy Komunistickú stranu Zakarpatskej Ukrajiny. Ako svoju hlavnú úlohu strana vytýčila "opätovné zjednotenie Zakarpatskej Ukrajiny so sovietskou Ukrajinou“. Šidlo sa konečne vykľulo z vreca. "Moskva
červen
35
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
týmto spôsobom naplánovala anexiu východnej provincie ČSR, Podkarpatskej Rusi,“ tvrdí Ivan Pop, rusínsky historik, ktorý žije v Česku. --------Ivan Turjanica (1901 - 1955), kľúčová postava v realizácii scenára anexie Podkarpatska. Autor: Archív ---------
Komu slúžil Ivan Turjanica Navonok to však vyzeralo tak, že Moskva s dianím na Podkarpatskej Rusi, ergo „Zakarpatskej Ukrajine“ nemá nič spoločné. Za všetko môže "masové a spontánne hnutie miestneho obyvateľstva“, čiže Rusínov, za ich právo na sebaurčenie. Tak vysvetľovali situáciu zástupcovia sovietskeho velenia delegátovi Němcovi a neskôr aj Stalin Benešovi. Povedané dnešným slovníkom, mohli za to podkarpatskí proukrajinskí – alebo skôr prosovietski? – separatisti. Němcovi muselo byť na tom najčudnejšie, že ich viedol nadporučík Ivan Turjanica. Ten istý Turjanica, ktorého mu v októbri 1944 poslal ako poradcu, znalca miestnych pomerov sám generál Ludvík Svoboda, veliteľ 1. československého armádneho zboru. Kto bol Turjanica? Rodák z dedinky Rjapiď pri Chuste sa pôvodne vyučil za kominára. V roku 1925 vstúpil do KSČ, ktorá vtedy začala pôsobiť aj na Podkarpatskej Rusi. Onedlho tam riadil červené odbory a neskôr aj oblastnú organizáciu strany. V rokoch 1930 – 1933 absolvoval Turjanica vysokú školu pre robotnícke kádre v Charkove. Podľa najnovších zistení ukrajinských historikov práve tam ho tajná sovietska služba NKVD zverbovala za agenta. Na jej príkaz sa v roku 1942 prihlásil do československej vojenskej jednotky, ktorá sa práve formovala v Buzuluku. Pôsobil v nej ako osvetový dôstojník. V Chuste, kde sídlila československá delegácia, sa však Turjanica ani poriadne neohrial. Už 4. novembra 1944 sa vypýtal do Mukačeva – vraj navštíviť matku – odkiaľ sa nevrátil. So skupinou podobných "osvetových“ dôstojníkov a poddôstojníkov tam totiž začal organizovať konferenciu komunistov. Narýchlo založená KS Zakarpatskej Ukrajiny si Turjanicu zvolila na svoje čelo. A vyhlásila spomínaný plán "znovuzjednotenia“ Zakarpatska so sovietskou Ukrajinou. Pritom v prípade Podkarpatskej Rusi išlo o územie, ktoré po stáročia patrilo do Rakúsko-Uhorska a po jeho rozpade pripadlo Československu. Udalosti nabrali ešte rýchlejší spád. O ďalší týždeň, 26. novembra 1944 sa konal 1. zjazd národných výborov Zakarpatskej Ukrajiny. Vyše 600 delegátov (ako neskôr vysvitlo, starostlivo vybraných sovietskymi komandatúrami) jednomyseľne schválilo (pod taktovkou agentov NKVD) Manifest (napísaný v Moskve) o "opätovnom zjednotení“ Zakarpatskej Ukrajiny so sovietskou Ukrajinou. Podľa svedectiev pamätníkov sa niekto z delegátov zjazdu pred tým hlasovaním opýtal, či by takúto závažnú vec nebolo treba predložiť na referendum. Neznámeho odvážlivca však okamžite umlčali. Na zjazde bola ustanovená tzv. Národná rada na čele – akože ináč – s Ivanom Turjanicom. Ten v horlivosti prekonával očakávania svojich chlebodarcov, ktorí ho museli dokonca mierniť. Veď s okamžitou platnosťou zaviedol na celom území kraja moskovský čas namiesto stredoeurópskeho a za symboly nového bábkového štátu vyhlásil hymnu a zástavu ZSSR!
červen
36
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Turjanica však zašiel ešte ďalej, keď dekrétom Národnej rady zriadil tzv. Ľudovú družinu, akési ozbrojené sily Zakarpatskej Ukrajiny. Mali pomôcť pri "zjednocovaní všetkých ukrajinských území“, čiže tých, kde žili Rusíni. Turjanica tým myslel prešovský kraj na Slovensku (ale až po Poprad!), haličskú Lemkovinu (juhovýchodné Poľsko), Marmaroš v Rumunsku a časť maďarského územia po Debrecín.
Benešov veľký omyl Podľa Ivana Popa mala Zakarpatská Ukrajina plniť istý časť úlohu nárazníkového bábkového miništátu medzi československou vládou v Londýne a vládou ZSSR. Začiatkom decembra 1944 Turjanica osobne odovzdal Němcovi uznesenie zjazdu. Ten sa mu odmietol podvoliť, odvolával sa na spojeneckú zmluvu so Sovietskym zväzom i na dohodu z 8. mája o výkone moci na oslobodenom území. Nasledovalo ultimátum Národnej rady, aby československá delegácia do troch dní opustila Podkarpatsko. V mene Národnej rady potom Turjanica poslal list Benešovi do Londýna s oznámením, že Zakarpatská Ukrajina vystupuje zo zväzku ČSR. Beneš sa s tým odmietol zmieriť, ale koncom decembra 1944 už aj on pochopil, že Podkarpatská Rus je zrejme nenávratne anektovaná Sovietskym zväzom. "Prezident a vláda môžu iba konštatovať,“ uvádzalo sa vo vyhlásení Benešovej kancelárie, "že nemajú možnosť uskutočňovať štátnu suverenitu na Podkarpatskej Rusi, ale ani nemajú právo sa jej zriekať.“ Sovietskemu veľvyslancovi v Londýne síce Beneš vyjadril protest proti nepochopiteľnému dianiu na Podkarpatsku, ale z Moskvy od ministra zahraničia Viačeslava Molotova dostal veľmi chladnú odpoveď. Prezident očividne nechcel vyvolať na sklonku vojny diplomatický škandál s veľkým spojencom a navyše mal zlé svedomie. Ešte v roku 1939 – a potom v auguste 1941 – keď si chcel nakloniť Stalina, pripustil v rozhovore s vtedajším sovietskym veľvyslancom Ivanom Majským možnosť povojnového pripojenia Podkarpatskej Rusi k ZSSR. Stalin na to dlho nereagoval, na záznam rozhovoru sa odvolal až v čase, keď prišlo na lámanie chleba. Podľa nedávno sprístupnených ruských archívov však s možnosťou anexie Podkarpatska pracovala komisia pre stanovenie povojnových hraníc ZSSR, vytvorená pri sovietskom ministerstve zahraničia, už prinajmenšom od roku 1942. Vychádzala pritom aj z Benešových "nezáväzných“ vyjadrení. Beneš neskôr svojmu blízkemu spolupracovníkovi Edvardovi Táborskému vysvetľoval, ako to myslel: "Podkarpatská Rus môže po vojne patriť iba nám alebo Rusku. Dôležité je, aby nepatrila Maďarsku.“ Je zaiste zaujímavé, že podobne vtedy zmýšľal – no nielen zmýšľal – aj vodca exilového vedenia KSČ v Moskve a budúci československý prezident Klement Gottwald. "Budúca republika bude štátom Čechov, Slovákov a Podkarpatských Ukrajincov, bude štátom národným a slovanským,“ vyhlasoval Gottwald pred novembrom 1944. Zároveň však o niečo neskôr v rozhovore so Stalinom – na jeho priamu otázku – odpovedal, že "Podkarpatská Rus by sa mohla pripojiť k Sovietskemu zväzu“. Stalin dal teda začiatkom roku 1945 Benešovi jasne najavo, že ak bude robiť s Podkarpatskom ťažkosti, má v Moskve pripraveného namiesto neho náhradníka, ktorý s ním vo všetkom súhlasí. A že vo svojich územných nárokoch môže zájsť oveľa ďalej. Historici v tejto súvislosti upozorňujú, že Beneš sa obával precedensu – rozdelenia územia Československa po jeho obsadení Červenou armádou. Preto žiadal veľvyslanca v Moskve Zdeňka Fierlingera, aby informoval sovietsku vládu o dvoch podmienkach odstúpenia Podkarpatska. Po prvé, že sa tak stane po skončení vojny a schválení československým parlamentom. A, po druhé, že sovietska vláda prisľúbi, že nebude postupovať rovnakým spôsobom ako voči Podkarpatsku aj vo vzťahu k Slovensku.
červen
37
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Odpovede sa dočkal od samotného Stalina, ktorý Benešovi pritakal, a pritom medzi riadkami sa mu posmieval. Opätovne sa odvolával na právo národov na sebaurčenie a s Benešom bol zajedno vlastne len v jednom – definitívne riešenie otázky Zakarpatskej Ukrajiny môže vraj počkať dovtedy, kým nenastane vhodná príležitosť. Hralo sa o Prešovský kraj Nakoľko bola vtedy reálna hrozba rozdelenia Slovenska a pripojenia jeho východnej časti k sovietskej Ukrajine, a teda k ZSSR? Otázkou sa zaoberali už aj viacerí historici na Slovensku, najmä Marián Gajdoš, Michal Šmigeľ a Ivan Vanat. Podľa Šmigeľových zistení už koncom roku 1944 a začiatkom nasledujúceho roku začali z Podkarpatska prenikať na územie predovšetkým severovýchodného Slovenska s pomocou sovietskych tajných služieb skupiny agitátorov. Usilovali sa vyvolať medzi miestnym obyvateľstvom hnutie za pripojenie k "Zakarpatskej Ukrajine“. "Podpisové akcie sa uskutočňovali na rôznych miestach a v obciach regiónu,“ uvádza Šmigeľ. "Boli však získavané rôznym, často aj podvodníckym spôsobom, a nechýbal pri tom nátlak, resp. vyhrážky.“ Napokon 1. marca 1945 sa uskutočnil v oslobodenom Prešove snem delegátov z okresov Stará Ľubovňa, Sabinov, Bardejov, Humenné, Medzilaborce, Snina, Svidník a Stropkov. Vytvorili na ňom Ukrajinskú národnú radu Prjaševščiny, ktorá v rezolúcii už vtedy načrtla svoju predstavu pripojenia časti slovenského územia k ZSSR. Na čelo rady zvolili učiteľa Vasiľa Karamana, ktorý bol zrejme spolupracovníkom NKVD. Jeho skupina preto postupovala podľa scenára, ktorý sa už skôr osvedčil na Podkarpatsku. „Vari najdôležitejšie bolo, že Rusínov zo severovýchodného Slovenska začali zrazu prezentovať ako Ukrajincov alebo ukrajinskú národnostnú menšinu,“ upozorňuje Šmigeľ. A celé toto územie nazývali „prešovskou Ukrajinou“. Nikita Chruščov v posmrtne vydaných pamätiach uvádza, že približne v tom čase ho v Kyjeve navštívila delegácia zo severovýchodu Slovenska. „Žiadali, aby ich územie bolo pripojené k ZSSR,“ spomínal tento v roku 1945 najvyšší stranícky a štátny činiteľ Ukrajiny. Slovenským Rusínom údajne odpovedal, že to sotva bude možné, lebo by sa to dotklo Čechov, ale najmä Slovákov. Po odchode delegácie sa hneď skontaktoval so Stalinom. Ten už mal spontánnych "iniciatív“ Turjanicu a jeho Národnej rady plné zuby. Z marmorošského okruhu v Rumunsku práve dostal žiadosť tamojšieho Národného výboru o pripojenie k Zakarpatskej Ukrajine. A z Maďarska prišla správa, že Turjanicove Ľudové družiny obsadili niekoľko tamojších prihraničných obcí. "Zastavte toho zurvalca, jeho iniciatívy už nepotrebujeme,“ prikázal Stalin Chruščovovi. Čo sa týka prešovského kraja, Stalin nemohol mať oň v tom čase záujem aj z iného dôvodu: Beneš bol už povoľný. Koncom marca 1945 sa uskutočnili v Moskve sovietsko-československé rokovania na najvyššej úrovni. Beneš počas nich potvrdil, že pripojenie "Zakarpatskej Ukrajiny“ k ZSSR považuje za prirodzené a len zopakoval, že formálne sa všetko uzavrie po oslobodení Československa, riadne zvoleným parlamentom. Integrita obnovenej ČSR by tým bola zabezpečená, pomyslel si asi jej prezident. Pravda, už bez východnej provincie… Dar osloboditeľovi generalissimovi Oslobodzovanie slovenského územia prebiehalo už v tom čase podľa dohody z 8. mája. Iste, vyskytli sa známe excesy, napríklad svojvoľné rekvirovanie cudzieho majetku sovietskymi vojakmi, niektoré ich násilné skutky voči civilistom a pod, ale tie velitelia spravidla prísne 38 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
trestali. Sovietske velenie dokonca zmenšovalo pásmo vojnových operácií, aby ostatné územie za frontom mohli preberať pod svoju správu československé štátne a verejné orgány, v tomto prípade najmä národné výbory. Velenie 40. armády takto zúžilo operačné pásmo na svojom úseku v uvedenom období z 50 takmer na 25 kilometrov. Akoby na revanš 4. apríla 1945 sa československá vláda kladne postavila k otázke "Zakarpatskej Ukrajiny“: "Vláda si želá, aby táto otázka bola riešená podľa demokraticky prejavenej vôle karpatsko-ukrajinského ľudu,“ stojí v Košickom vládnom programe. Už 25. júna toho istého roku podpísala československá delegácia (Vladimír Clementis a Zdeněk Fierlinger) v Moskve medzištátnu zmluvu o začlenení "Zakarpatskej Ukrajiny“ do Ukrajinskej SSR, čiže do ZSSR. Čo na tom, že príslušný Benešov dekrét má dátum 1. september 1945 a dočasné Národné zhromaždenie, čiže československý parlament, vyjadrilo súhlas s takouto zásadnou zmenou štátnych hraníc takmer o dva mesiace neskôr. Navyše sovietska štátna hranica bola na rozdiel od pôvodných predstáv posunutá ešte viac na západ, tak, aby Sovieti dostali aj železničný uzol Čop, ležiaci už na území Slovenska. Prečo až také ústupky? Jednak to bol dar Stalinovi osloboditeľovi, ale podľa českého historika Karla Kaplana si chcela Praha týmto ústretovým krokom získať podporu Moskvy a výhodnú pozíciu na rokovaniach s poľskou vládou o těšínskom probléme. Zároveň so zmluvou podpísali vtedy v Moskve protokol k dohode o vzájomnom presídlení obyvateľstva medzi ČSR a ZSSR. Zo slovenských okresov, ktoré chcel Turjanica pripojiť k sovietskej Ukrajine, sa postupne vysídlilo takmer 12 000 ľudí, prevažne rusínskej národnosti. Mali osídliť územie, ktoré po návrate do starej vlasti zanechali volynskí Česi. Slávnostný návrat Lekároviec Náš príbeh mal aj epilóg. Prvé výročie oslobodenia Bratislavy Červenou armádou sa oslavovalo vo veľkom štýle. Všade viseli portréty generalissima Stalina, konali sa zhromaždenia a manifestácie vďaky osloboditeľom. Zdá sa, že druhú stranu to nielen potešilo, ale aj pomklo k dobrému skutku. Všetky denníky 7. apríla 1946 referovali o „dare sovietskej vlády Slovensku“. Vec bola predmetom diplomatickej nóty, ktorú veľvyslanec ZSSR Valerian Zorin odovzdal najvyšším československým predstaviteľom. Hovorilo sa v nej o odstúpení časti pohraničného územia v obvode obce Lekart, dnešných Lekároviec na východe Slovenska v prospech ČSR. Sovietsky zväz sa ho zriekol. Vtedajšia Zpravodajská agentúra Slovenska (ZAS) priniesla podrobnosti. Vyplývalo z nich, že Moskva prikázala svojej delimitačnej komisii, aby pri vytýčení hraničnej čiary medzi ZSSR a ČSR túto viedla „vo vzdialenosti nie viac ako 1 kilometer od obvodu obce Lekart, pričom obec a územie k nej priliehajúce zostanú na československej strane“. Niektoré noviny sa ešte v ten istý deň poponáhľali s komentármi. „Táto správa vzbudí iste radostný ohlas najmä na Slovensku,“ napísal denník Demokratickej strany Čas, „kde ju prijmú s pocitom najúprimnejšej vďaky nášmu veľkému slovanskému spojencovi, veď rozhodnutie prišlo už po stanovení hraníc medzi oboma štátmi.“ Nikde ani slovo o tom, že Lekart – Lekárovce sa nachádzali pred vojnou v administratívnych hraniciach Slovenska. A už vôbec nič o tom, že v júni 1945 prišlo Slovensko (a celá ČSR) aj o mestečko Čop a dvanásť okolitých dedín. Vladimír Jancura, Pravda 39 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
O emigraci, repatriaci a vlastenectví Pro ty, kteří si snad ty pojmy dosud pletou: exil je vyhnanství, kdežto emigrace je vystěhovalectví. Exulant je tedy člověk, který se neodváží vrátit do své vlasti, protože by ho tam čekal neradostný osud – vězení, podřadná práce, špatné vyhlídky na další život a existenci, diskriminace. Toho všeho je ušetřen vystěhovalec, emigrant: ten se může kdykoliv vrátit zpátky do vlasti, ať už jen pro zimník nebo na návštěvu, nebo na trvalo - je svobodný ve svém rozhodování! Takřka na každém kroku se setkáváme s exulanty nebo emigranty nebo immigranty, tedy přistěhovalci z jiných zemí. Svět je v pohybu... Ale – co nutí lidi, aby se dali do pohybu? Myslím, že k odpovědi stačí často jediné slovo – politika. Složení obyvatelstva zrcadlí také politický režim státu. Všichni to víme: vyhnán ze země byl Jan Amos Komenský a po něm následovaly tisíce dalších osobností, zejména ve dvacátém století, které zanechaly dobrou stopu v dějinách. „Svět“ je ocenil. Pravda, nedařilo se všem exulantům stejně, ale těch úspěšných bylo pozoruhodně mnoho. Vlna českých exulantů po roce 1948 a 1968 nebyla totiž „reprezentativním vzorkem obyvatelstva“, byl to „reprezentativní důkaz komunistické politiky“, která v zemi (mizerně) vládla. Jistě, ze země neprchli pouze lidé kvalitní, ale i všelijaká čeládka, lidé lehkomyslní a naivní, kteří se svezli na vlně stávajícího chaosu. A také takoví, kterým chyběl ten nezbytný drobínek štěstí nebo vytrvalost, jiné oslabil stesk po domově. Ale skutečností zůstává, že teprve exil dal mnohým českým vyhnancům, novou příležitost přispět k zdárnému vyvoji společnosti. Člověk může prožít užitečný život doma stejně jako v cizině, není-liž pravda, hlavně, že vyplnil svůj život dobrou prací! Emigranti hledají – a nacházejí – zkušenosti i vědomosti a v neposlední řadě „jdou za lepším“. Je to ta nejpřirozenější touha a lze jim jen přát úspěch, vždyť přidává respektu celému národu. Emigrant svého postavení v cizině dosáhne svou poctivou prací. Ke zlodějinám, podvodům (korupčním a jiným) se lépe hodí domovina, třebaže i cizina (Německo) hlásí stoupající počet českých delikventů. Vystěhovalectví je však spojeno i s handicapem v oblasti citové a emoce k našemu životu patří, řídí naše kroky! Emigrant nemá s kým sdílet své city: neslyší české písničky, české anekdoty, humor a nadávky! Zahraniční tisk ovšem přináší také zprávy o dění v České republice: ty se týkají hlavně českých politických krizí a eskapád. Cizinec si je přečte s větším či menším zájmem, ale pro Čecha, meškajícího v cizině, jsou to zprávy demotivující, bolestné. Nicméně pobyt v cizině na každý pád také obohacuje. Člověk uvidí nejen mnoho nového, ale přesvědčí se, že i doma se leccos lépe daří a umí. Dojde k poznání, že – konec konců, všade jsou lidé chytří i hloupí, dobří i špatní, i takoví, co se pánubohu nepovedli –slovem: „všade chleba o dvou kůrkách“. Ale: Vždycky platilo, že mladý člověk se vrací z vandru domů, do rodné chalupy, mezi své. I Karel IV. se vrátil mezi své – bylo mu právě sedmnáct. Tehdy totiž to „mezi své“ platilo zemi. To bylo zemské vlastenectví, středověká ctnost. Teprve někdy v devatenáctém století dostalo vlastenectví jiný obsah, totiž národnostní. Dominantní postavení němčiny v podunajské monarchii způsobilo útisk českého národa. Chyběly české školy a země produkovala – proletáře. Lidé odcházeli za prací: na východ i na západ. Jen pro ilustraci: Vídeň se stala druhým největším českým městem, české školy neměla žádné. Ty přišly až když vlna přistěhovalectví opadala, v r.1882. Praha, české město, měla jen školy německé, ba i universitu.
červen
40
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Česká universita byla otevřena také až r. 1882. To je dobré si uvědomit. Češi, kteří se ve Vídni dobře uplatnili namnoze už tam zůstali. Toho dokladem, jak známo, je vídeňský telefonní seznam s těmi četnými Klestily, Laciny, Krajskými a podobnými českými jmény. Když Masaryk vytvářel v Americe podmínky pro vznik Československé republiky, vítalo ho na pul druhého milionu Slováků a Čechů, kteří se hlásili k svému slovanskému původu (Slováků bylo kolem 900 tisíc). Šlo o immigranty druhé či třetí generace, tedy naturalizované Američany a sluší se zamyslet se nad tím, proč podporovali Masarykovu myšlenku? Své vlastenectví vyjadřovali především finanční podporou i morálně, jejich zásluhy na vzniku Československé republiky byly nemalé. Vlastenectví našich obrozenců devatenáctého století směřovalo k povznesení národa, zejména prostřednictvím jazyka – jak jinak? Dvacáté století přidalo přičiněním Hitlerovým vlasteneckým citům další význam a tak je změnilo v nacismus: víru v nadřazený národ lidí, kteří před spoluprací dávají přednost izolaci. Výrazem nacionalismu jsou zdi, ploty, opony, boj. Jak neblahá to ideologie, filozofie, směřování! Tento zmatek v lidských hlavách a srdcích zdiskreditoval pojem vlastenectví – nikomu se nechce je vyslovit, je to skoro jako sprosté slovo. Ale už jsme v jednadvacátém století, do kterého jsme vstoupili konečně přes zborcenou železnou oponu a připojili se k ostatnímu svobodnému světu. A co jsme shledali? Že je naše vlast –„dík Sovětskému svazu“, abychom použili té zaklínací formulky z bolševických časů, v zanedbaném stavu. A že za hranicemi nevystačíme s rodnou češtinou a s domácí měnou. Bylo třeba naučit se cizím jazykům a hospodářskými úspěchy zpevnit měnu. To se za těch dvacet let do značné míry podařilo: Mladí a chytří se rozlétli do světa na zkušenou a za poznáním, ovládli cizí jazyk nebo dokonce jazyky. Někteří tam našli uplatnění, často se jim nechce ani zpátky. Je ta česká země jenom hnízdem, ze kterého se vylétá za štěstím? Kdysi platilo, že mladý člověk se vrací z vandru domů, do rodné chalupy, aby pracoval na „národa roli dědičné“, aby zveleboval tu zanedbanou rodnou zem - i to nám připomíná historie. Zmínili jsme se, že nejslavnějším navrátilcem byl Karel IV., český lid si ho vyžádal! Tehdy panovalo zemské vlastenectví. Jak bolestnou ztrátou pro českou zemi byl odchod Komenského, třebaže jeho duchovní odkaz dodnes platí pro celý křesťanský svět. Pro zemi špatná politika katolických Habsburků, která vypudila i Jednotu bratrskou a ta si našla pak působnost za hranicemi vlasti. Ustrnulo vzdělání, pokořen byl jazyk. Z devatenáctého století citujme naší slavnou spisovatelku Boženu Němcovou. Přečtu vám úryvek z jejího dopisu synovi: “Člověk je všude člověk a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak teprve přijde do celého světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ctít ani jinou.“ Podobně horlí Bohuslav Balbín, katolický kněz v století sedmnáctém. Jeho vášnivá Obrana jazyka odstartovala o sto let později obrozenecké hnutí. Co tedy řídí naše kroky, náš osud, směřování, rozhodování? Kde najdeme spokojenost, uspokojení – štěstí? Tím ředitelem jsou emoce a politika. Současná politika považuje za nezbytný stranický nástroj obchod s mocí: se stranickými funkcemi, poslaneckými i jinýmí lukrativními židlemi, „trafikami“. Bez korupce a klientelizmu se nelze v politice obejít, prohlašují někteří politici. Duchovní hodnoty jsou pro ni překonaná veteš. Jak by se mohl cítit dobře úspěšný navrátilec, emigrant, odhodlaný sloužit staré vlasti, hledající doma uplatnění! Úspěch v politice se nyní poměřuje osobním finančním ziskem - zvelebení země, 41 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
poměřováno jiným metrem je mimo obzor většiny současných českých politiků. Ale služba veřejnosti, zvaná politika, má-li být opravdu úspěšná, nemůže se zříci morálních zásad. Dá prostor duchovnímu a kulturnímu životu, dopřeje občanům vzdělání, zvelebí věřejné prostranství, je strážcem spravedlnosti. To je pocit domova, penězi nepoměřitelný. Pouto k rodné zemi. Láska k tomu našemu kousku země je pocit dluhu, věrnosti, solidarity, zodpovědnosti a v posledku náklonnosti. Spravedlivá, slušná politika vyzařuje atmosféru upřímné snahy sloužit státu a národu a vlastenectví není sprosté slovo. Dana Seidlova
Věda
Jsou klimatické změny už opravdu „za dveřmi“? Miloš Dokulil Je-li před námi závažný problém, skoro vždycky můžeme najít protikladné názory na jeho řešení. Ne vždy musí být ty názory dostatečně kvalifikované. O to mohou ovšem znít suverénněji a autoritativněji. Pokud jde o globální klima, máme tu v předstihu suverénní, vesměs blogové velikány přezírající konkrétní údaje z různých oblastí. Tito lidé s verbální přesvědčivostí tvrdí, že se prakticky nic v zásadě negativního přece nemůže dít, když si uvědomíme, že základní předpoklady života na zemi přece máme díky Slunci! S těmi škodlivými exhalacemi (mj. CO2) jako kdyby vůbec o nic nešlo. Sice tu jsou údaje o zvýšeném počtu škodlivých částic (jejich sledovaných částic v ovzduší na milion, tj. „ppm“, dokonce až na 400 ppm) vinou působení člověka zvláště od počátku 19. století (spolu s rozvojem kapitalismu), ale… copak se do dneška stalo? Skeptikové vůči předpovědím klimatických změn jenom stále zpívají, že tzv. mainstream je mj. určitě uplacený (kým konkrétně?); i když IPCC pracuje zdarma (což nebylo vyvráceno, ale…). Navíc přece se „nic moc“ klimaticky neděje; dokonce snad je tu naopak trend k ochlazování klimatu a jakési meziledové doby. Jako kdyby zrovna tento argument automaticky znamenal, že takový proces by nebyl nepřehlédnutelně předznamenán zrovna neprozíravě probíhajícími aktivitami člověka! (Mj. třeba v souvislosti s možnými změnami, navozenými právě globálním oteplením, měnícím kromě jiného také vlastnosti Golfského proudu. Jako kdyby všechny procesy nebyly zvláštně komplexní!) A když začalo být až příliš okatě jasné, že zalednění Severního ledového moře během léta ustupuje v posledních létech intenzitou, která je až příliš varovná (dokonce i pro tamní lední medvědy!), skeptičtí advokáti stanoviska, že se nic kritického s klimatem neděje, pouze argumentovali „ledově“ tím, že přece naopak, Antarktida to hravě vyrovnává svými údajnými přírůstky ledu, takže „klídek“! Již roku 1973 byla v Journal of Geophysical Research zveřejněna stať, která nastolila otázku, zda se nezačala rozkládat západoantarktická ledová pokrývka. Zdálo se být přinejmenším nemálo předčasné s takovou otázkou počítat pro ten mrazivý subkontinent, kde ani v tamním létě se teploty nepohybují příliš vysoko nad nulou. A zrovna teď (v půli května 2014) dvě odborné stati zodpovídají tu čtyři desetiletí starou otázku kladně. Obě tak činí s podobným závěrem: když vinou velkých emisí skleníkových plynů nakonec došlo k průkazné destabilizaci ledové pokrývky v Grónsku, mohlo by shodně dojít k obdobnému procesu v některých sledovaných oblastech Antarktidy. Takže je tu velmi vážné varování, navíc zřejmě před rizikem nezvratných procesů. Navíc ty změny byly navozené již dříve; a teď zatím pořád probíhají bez odpovídající reakce jak politické, tak i hospodářské scény. Jako kdyby tu mělo jít pouze o současností nechtěné dědictví, přitom nezodpovědně nastražené pro zatím nic netušící potomky. 42 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Konkrétně: Jde o celkem zatím šest rozlehlých antarktických ledovců. Kdyby zcela roztály, pak by došlo ke zvýšení hladiny světových moří o celých 1,2 m! - což je mimochodem dvojnásobek toho, co skromně zatím pro tuto planetu očekává IPCC k roku 2100… Jedno to pojednání vyšlo v Geophysical Research Letters. Jeho autoři zkoumali, co se děje na hranici mezi částí ledovce spočívající ještě pevně na podloží mořského dna a následující masou ledovce, která jen volně spočívá v mořském prostředí, bez pevného spojení se svým hornatým podložím. Pokud totiž začne ledovec díky svému tání ustupovat, proces má tendenci pokračovat takto dál. Především všude tam, kde se led nachází pod mořskou hladinou, tam se rozpouští rychleji, jeho masa je potom stále lehčí a tenčí. Zároveň se může lépe uplatnit tlak silnějších vrstev ledu od pevniny a masa pevninského ledovce může téci směrem k moři rychleji. Nuže a potom, pod vlivem ledovcových vrstev již pevně nespojených s podložím, nutně dojde k dalšímu zrychlení tohoto procesu. Jeden ze dvou sledovaných ledovců, znějící dokonce poeticky „Pine Island“ (tj. ledovec „Borovicového ostrova“), za dvacet let (mezi 1992 až 2011) již svým táním ustoupil o celých 31 km. Druhý, pod jménem „Thwaites“ za týž čas ustoupil „jen“ o 14 km, tj. méně než o polovinu vůči předchozímu. I tak to ovšem znamená celých 700 m do roka! Tj. skoro o dva metry denně… To druhé pojednání na stejné téma vyšlo v Science. Tito vědci svou pozornost soustředili zvláště na ledovec „Thwaites“, včetně komputerové modelace. Dospěli k závěru, že pozorované změny jsou nezvratné. Jako kdyby ten ledovec mající pod sebou tvar mořského dna tak trochu v podobě misky a spočíval na její hraně. Když se pak spodek ledovce uvolní od podloží, proces tání toho ledovce se tím jenom urychlí, aniž pak je k dispozici něco, čím by bylo možné to tání zbrzdit, ne-li zastavit. Už jen tento ledovec takto přispěje k zvýšení úrovně mořské hladiny o 1 mm ročně; což by samo o sobě ještě automaticky zatím neznamenalo katastrofu… Těch možná hodně otřesných závěrů z Antarktidy si všiml také svým článkem britský týdeník The Economist (ze 17/5), anebo internetový deník New Republic (s datem 18/5). Právě D. Vinik ve zrovna citovaném deníku si docela konkrétně povzdechl na tím, že sice neumíme předvídat modelaci vzniku atmosférických poruch, zvláště prudkých bouří (jak jejich počtem, tak co do jejich intenzity; a navíc pak jejich směru a lokalit jejich katastrofálního působení); ale už spolehlivě víme, že se hladiny světových moří zvedají nad dosavadní úroveň. Takže? Co se stane s Miami, Bostonem, New Yorkem, táže se Vinik; a mohl by pokračovat mnoha desítkami dalších známých měst a velkoměst, která jsou situována při pobřežích všech moří. Vinik s povzdechem cituje Roberta Nichollse, profesora pobřežního inženýrství (z University of Southhampton), že USA nemají žádnou „plánovací kulturu“. Roberta Hartwiga, prezidenta Ústavu pro pojišťovací informace (Insurance Information Institute), pak cituje s obdobným politováním; některé pobřežní oblasti bude nutno opustit a z jiných se stanou ostrovy. Přitom se ví, že zdrojů na řešení situace je vždycky málo. Kupodivu běžně převládá představa, že vždycky jde o předem vyhozené peníze… Samozřejmě skoro žádný problém nezůstává izolován. Může mít mnohdy nečekané důsledky v dalších oblastech. Takže nejde jen o zvyšování úrovně mořských hladin. Např. již teď je nutné uvažovat o tom, že bude např. napříště mnohem dramatičtěji docházet k pronikání slané vody řečištěm Mississippi; a tomu bude nutné nějak přijatelně čelit. Už teď víme, že na naší zemi dochází v určitých teritoriích k velmi nerovnoměrným vodním srážkám. Některé oblasti jsou zbaveny potřebné vláhy opakovaně na několik let za sebou. Brzy nebude dost vody ani k produkci jatečného masa. Samostatným problémem je rostoucí kyselost moří pro celý jejich ekosystém, se snižující efektivitou rybolovu (včetně hynutí korálových útesů a zooplanktonu, spolu se sníženými možnostmi k rozmnožování ryb). Samozřejmě že při těchto výhledech nejde jen o USA; a mohlo by jít o projekty, vůči nimž jsou stávající nizozemské projekty pouze „dětskou hračkou“. Zatím v Nizozemí počítají s tím, že k zesílení hrází každoročně (do roku 2100) vydají miliardu eur. Přitom pokud k některým 43 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
opatřením nedojde „už zítra“, „pozítří“ budou ty náklady nesrovnatelně vyšší. Už třeba taky proto, že již „včera“ se pořád ještě někomu (jako rozhodujícímu činiteli) zdálo, že ty informace o klimatických změnách jsou jenom poněkud „přehnané“ a „zavánějící zbytečnou panikou“…
Z tvorby krajanů Vladimír Vlasatý Zleva přichází tatínek s holčičkou, tatínek kouká do nebe a holčička se směje. Pan Formánek odchází doprava a nesměje se, protože mu ukradli džbánek i pivo. V kině promítají film, který neuvidíme, jelikož nemáme na vstupné. Je letní odpoledne. Na plovárně ušlapaná tráva, v bazénu z moči červené oči. Je letní odpoledne. Stařenky, co se dívají z oken do ulice, volají: „Tatínku, pojď domů, máš tu kafe!“
Letní odpoledne Zchátralý dům v zahradě, připomínající hřbitov. Vysoké stromy, vrata do ulice. Je letní odpoledne. Muž s károu někomu něco veze, nikdo neví komu, proč a nač. Muži a ženy se tváří, jakoby někam spěchali. Jedni se v slzách usmívají, druzí v zamyšlení kývají hlavami. Pan Formánek vychází z hospody se džbánkem piva v ruce. Je letní odpoledne.
ještě neotevřených láhví. Bylo, nebylo, stalo se, nestalo, ze stropu tichounce odkapávala hudba. Nahoře jara provoněná, dole zimy k umrznutí. Přišel listonoš, odešel s prázdnou.
Listonoš Dveře se pootevřely. Věci uvnitř se vánkem tvého těla rozklížily. Dotyky tvých chodidel způsobily podlaze milostná zavrzání. Pohledy tvých očí narušily rovnováhu polic. Pod podlahou ale další podlahy a za policemi jiné police plné dalších,
Ve starým depu rezatí pára, za depem od uhlí černej plac. Byl to náramnej čas. „Raz, dva, tři, čtyři“ odbíjejí hodiny tři čtvrtě na pět
Ve starým depu rezatí pára Vidím vás na mašinách, laskat se s ohňem a hladit uhlí, mašinfýrové z času, kdy rána voněla olejem a večery bramborovou natí.
červen
44
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Z činnosti spolků Sokolský výlet do Bürserbergu To počasí si dělá co chce, je nepříjemně pršivo a chladno. To nás ale nemůže odradit, určitě se to zlepší, vždyť jedeme „tyčkovat“. A také tomu tak bylo. Ráno, 9. května, jsme my, Solothurnští, vyjeli za deště. Když jsme dojeli do Liechtensteinu přestalo pršet a v Rakousku se už občas ukázalo sluníčko. Jsme optimisté a proto budeme grilovat, tak ještě rychle v Bludenzi něco nakoupit a hurá, jedeme dobývat „Alpilu“ (pro nezasvěcené, je to horská chata, kde jsme ubytováni). Nahoře zjistíme, že vůbec nejsme první, už jsou tady sokolové z Aarau. Na chatě nás čeká seznam všech účastníků, vlastně stará garda. A tak nás bylo 17 věrných každoročních sokolíků, kteří se slétli již ke čtvrtému tradičnímu tyčkování v Bürserbergu. Rychle dát věci do pokoje, je to jednoduché, každý už máme ten „svůj“ a protože je poledne, tak se jdeme posilnit do restaurace v hotelu Dunza. Po návratu do chaty jsme se přivítali se sokoly z Winterthuru v nejsilnějším počtu, šest členů a jedna členka ze St. Gallenu. Tak už nám chybí jenom Lucernští, ale protože sestra náčelnice Lída, na rozdíl od nás, dříve narozených, musí ještě pracovat, přijedou až navečer. Co s načatým odpolednem bylo rychle rozhodnuto – převléknout, vzít tyčky a jde se. To je to krásné na tyčkování: Nejenže jdeme, ale současně se všichni spolu bavíme a sdělujeme si, co se událo za poslední dobu. A už je to tady, zavládla „super“ nálada, hlaholíme smíchem, zvesela si vykračujeme, k tomu ještě krásná příroda. Co si můžeme přát víc? Mazitím nám bylo zatopeno v kachlových kamnech v jídelně a tak po návratu na nás čekalo příjemné teplo. Tak jdeme vybalit, dát věci do lednice a scházíme se zase v jídelně. Mezitím přijeli čtyři sokolové z Lucernu. Pak si každý připravil jídlo z vlastních zásob, k tomu trochu vínka a ani o moučníky není nouze, tu slovanskou pohostinnost nemůžeme zapřít. Po jídle máme krásné překvapení – nový starosta župy, bratr Petr Chour, přivezl kytaru a zpěvníky. Sice se omlouval, že na kytaru asi 30 let nehrál, ale to jsme mu nevěřili, šlo mu to výborně. Zpívali jsme všichni z plných plic a i když nám někdy slova z paměti vypadla, nevadilo, ta nálada, která panovala, se nedá ani slovy popsat. Už jenom pro tuto soudržnost, všeobecné přátelství a tu krásnou atmosféru se vyplatí opětně do Bürserbergu na příští tyčkování přijet. Datum je už stanoveno a chata objednaná na 12. – 14. června 2015 a tak si to dejte do kalendářů a přijeďte také se s námi veselit. Chata má kapacitu 32 míst. V sobotu ráno jsme si napřed se sestrou Lídou museli trochu zacvičit, měli jsme naplánované delší tyčkování. Sluníčko se na nás usmívalo a tak jsme vyrazili. Bundy jsme si také vzali – pro strýčka příhodu – ale rychle jsme je vázali kolem pasu. Šlo se nám pěkně, všude kvetl encián a další květiny (v té nadmořské výšce teprve začínalo jaro), nad námi ještě zasněžené vrcholky kopců, opět pohoda, smích a radost. 45 červen jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Po čtyřhodinovém pochodu jsme si dali zasloužené pivo a připravilo se grilování. „Naši“ Eva a Jirka Svobodovi vzali minigril, ale stačil pro všechny, kteří grilovat chtěli. Ale, nejenom žvancem je člověk živ, ale jak už to u nás v Sokole platí: Ve zdravém těle.... a tak napřed pod vedením náčelnice se cvičilo. Bohužel se většína „ulívala“ (hanba, hanba), ale zbývající sestry cvičily s úsměvem. No a potom přišel ten zdravý duch – sestra náčelnice si s námi zopakovala loňskou karetní hru. Už vloni při tom vládlo všeobecné veselí, letos to nebylo jiné. Přitom je hra velmi jednoduchá, stačí si jen pár slov zapamatovat. Že na nás vytáhne těžší kalibr, to jsme poznaly my, ženy (muži se vyhýbali, jakoby tušili proč). Jenom krátce: Každá jsme napsala na papírek jedno slovo a na druhý buď rčení, nebo krátkou větu. Papírky se přeložily, aby nebylo vidět co je napsáno a utvořila se dvě družstva. První hráčka mohla mnoha slovy popsat o co se jedná, ale nesměla použít slovo, které bylo napsáno. Když to spoluhráčky uhodly v časovém limitu, pokračovaly dál a družstvo získávalo body a když ne, bylo na řadě druhé družstvo. Ve druhém kole se to, co bylo napsáno, vyjadřovalo pantomimou, ve třetím pouze jedním slovem a ve čtvrtém citoslovcem. Co to dělá s bránicí je nepředstavitelné. Zkuste si vyjádřit všemi způsoby jednu z našich vět: „Švarný myslivec s pérem na klobouku“ a máte o zábavu postaráno. Že bratr Chour zase přišel s kytarou a zpívali jsme a víc než dobře se bavili, už bylo samozřejmostí. V neděli ráno v 7.30 hodin se jde tyčkovat, byly jsme jenom tři: sestra náčelnice, sestra Jana (Aarau) a já (Solothurn). Ostatní se rozhodli pro tyčkování až po rozcvičce a snídani a to nás šlo všech 17. Cestou jsme zažili bouřku, liják i krupobití, ale stejně to bylo prima. Po návratu už jen zbývalo uklidit chatu, sbalit věci a dát do aut a na konec ještě společný oběd v restauraci hotelu Dunza, i ten byl výborný – „Muttertagsmenu“. A pak už jen rozloučení se slovy: Nazdar, šťastnou cestu, mějte se hezky a příští rok se zase tady sejdeme. Doufám, že se nás sejde víc, stojí to opravdu za to. Jana Vodičková, Sokol Solothurn Foto 1: Sokolíci vyráží na čtyřhodinový pochod (autor: J. Svoboda) Foto 2: Večer se zpěvem (autorka: Vlasta Šťastná) (viz také barevné foto na 2. straně obálky)
červen
46
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Čtení českých pohádek v Badenu Ve středu 14. května 2014 proběhlo v knihovně v Badenu (AG), Mellingerstrasse 19 další – v pořadí již čtvrté - čtení českých pohádek. Děti si tentokrát poslechly pohádku O Smolíčkovi. Celkem 4x ročně si mohou české, ale i slovenské děti přijít s rodiči poslechnout pohádky, které vyprávějí animátorky paní Jarmila Kříž, učitelka Školičky v Bruggu (AG) a paní Pavlína Koucká, učitelka České školy bez hranic ve Wallisellenu (ZH). Animátorky dětem poutavě a v krásném českém jazyce vyprávějí pohádky např. O Zlatovlásce, Sněhurka a sedm trpaslíků či právě O Smolíčkovi. Děti si nejen pohádku vyslechnou, ale mohou si i hlavní hrdiny nakreslit a odnést si domů malý dárek. Tato akce je součástí projektu BilderBuchZeit a v knihovně probíhá již od října minulého roku. Vyprávění je v rámci projektu zdarma. Další termíny čtení pohádek jsou 22. října a 17. prosince 2014. Všichni jsou srdečně zváni. Na snímku animátorka a učitelka České školy bez hranic Pavlína Koucká
Zdraví Lék na rakovinu prostaty je v konečné fázi, vyzkouší ho tisíc lidí Pražská firma Sotio z investiční skupiny PPF miliardáře Petra Kellnera postoupila do konečné fáze testů lék na rakovinu prostaty. Do mezinárodní studie nazvané Viable se již zapojil první pacient, celkem se testování léku zúčastní 1170 lidí z Evropy, Ruska a USA, uvedl server iDnes.cz. Vakcína firmy Sotio už má za sebou dvě fáze testů, kterých se zúčastnilo několik set pacientů. Třetí fáze je nejrozsáhlejší a nejnákladnější, cílem je ověřit účinnost a bezpečnost vakcíny. "V moderní historii je to vůbec poprvé, co do takovéto fáze klinického vývoje vstoupila firma z České republiky," řekl ředitel komunikace Sotia Richard Kapsa. "Je to jednoznačně úspěch, byť to ještě nemusí znamenat vítězství. Rozhodně to ale představuje naději, že může jít o účinný lék," uvedl předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček. Sotio zatím označuje svůj lék na rakovinu prostaty zkratkou DCVAC/PCa. Vakcína má být podle serveru podávána jako doplněk k běžné chemoterapii. Přípravek se vyrábí z buněk, které
červen
47
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
jsou součástí imunitního systému daného pacienta. "Zatímco chemoterapie přechodně snižuje množství nádorových buněk, léčba pomocí DCVAC/PCa může vyvolat imunitní reakci namířenou proti nádorovým buňkám. Může jejich další růst zpomalit nebo držet pod kontrolou. Studie bude ověřovat hypotézu, že kombinace těchto dvou druhů terapií má synergický účinek a vede k prodloužení života léčených pacientů," řekl iDnes.cz ředitel Sotia pro vědu a výzkum Radek Spíšek. ČTK, Lidovky.cz
Nebezpečná prognóza. Rakovinu dostane každý třetí Čech Více než třetina Čechů onemocní během svého života některým ze zhoubných nádorů. Čtvrtina z nich na rakovinu zemře. Počet nemocných každoročně stoupá. Díky nejnovějším metodám léčby se však daří zachránit čím dál větší počet pacientů. Vymýtí nové léky rakovinu nadobro? Před dvaceti lety jsme diagnózu rakoviny vnímali téměř jako rozsudek smrti. Dnes se z ní díky novým metodám uzdraví většina pacientů. Příběhů léčby s dobrým koncem rok co rok přibývá. Univerzální lék, který by s rakovinou zúčtoval nadobro, však zatím nikdo neobjevil. A podle oslovených lékařů v dohledné době s největší pravděpodobností neobjeví. Zázraky však dokážou i dílčí úspěchy ve vývoji léčiv a zdokonalování nových metod. Díky nim vyléčených pacientů přibývá. „Když jsem si nahmatala bulku v prsu, ztuhla jsem. Na rakovinu zemřela moje maminka. Okamžitě mi před očima proběhl její příběh s hodně smutným koncem,“ vypráví padesátiletá Marcela Králová, které nádor lékaři objevili před třemi lety. Přestože nebyl v nejranějším stadiu, chirurgická léčba následovaná chemoterapií zabrala úspěšně a paní Králová se podle svých slov cítí jako zdravý člověk. O úplném vyléčení bude ale podle onkologů moci mluvit až po uplynutí kritických pěti let od léčby. „Do té doby je riziko, že se nemoc vrátí. A taky po tu dobu musím brát hormony,“ dodává. Právě hormonální léčba je jednou z cest k uzdravení. Některé nádory prsu potřebují pro svůj růst přísun ženských pohlavních hormonů. Hormonální léčba sníží jejich hladinu. Výsledkem je, že nádorové buňky hynou. Osmdesát druhů nádorů O novou ani převratnou metodu ale nejde. „Hormonální léčba je nejstarší a nejbezpečnější klinicky ověřená systémová léčba používaná ve všech stadiích karcinomu prsu,“ uvádí Bohuslav Konopásek z Onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Historie výzkumu této metody sahá podle doktora Konopáska až do devatenáctého století. Příčina jejího úspěchu je údajně v neustálém zdokonalování, což platí i o dalších léčebných metodách. „Existuje zhruba osmdesát druhů nádorů, z nichž každý vyžaduje jiný způsob léčby,“ vysvětluje Jiří Vorlíček, ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně. Metod jejich odstranění a vyléčení pacientů existuje několik. „Onkolog musí pro každého pacienta individuálně vybrat tu nejvhodnější metodu, případně je správně nakombinovat,“ vysvětluje profesor Jiří Vorlíček. ČTK, Lidovky.cz
červen
48
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Zasmějme se
JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ? Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz, Zpravodaj, Presseorgan, CH-4133 Pratteln, Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX Clearing Nr.: 9000
Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty: Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich, Konto Nr.: 063 4699 7100 0, IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D
Konto pro platby z České republiky: POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj) Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP
červen
49
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..………………………………………………………. Složenku na zaplacení zašlete na adresu A Předplatné: viz níže a předchozí strana
*** V naší věci:
Pozor, pošta nám už nehlásí změny adres! Prosíme Vás proto, abyste na obálce zkontrolovali, zda adresa souhlasí. V případě chybné adresy nebo změny nahlaste správnou adresu do naší administrace – kontakt v tiráži. Administrace Zpravodaje
Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně.
červen
50
jún
zpravodaj
6/ 2014
spravodaj
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
červen
51
jún
