zpravodaj
červen
6 / 2015
0
spravodaj
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Obsah Téma: Největší sportovní skandál všech dob V Zürichu kvůli korupci zatkli čelné funkcionáře FIFA Zhroutí se fotbalové impérium švýcarského portýra Blattera? Výsledek voleb: Šéfem světového fotbalu zůstává Blatter Komentár: Len čisté ruky môžu zachrániť futbal / Tom Nicholson Návraty Ruská státní televize obhajovala invazi do Československa / ČTK Z České republiky Ze zemí EU mimo eurozónu jsou občané ČR k euru nejskeptičtejší / ČTK Název Czechia – nekonečný příběh? / Pavel Krejčí Rozhovor Václav Klaus: Kvóty pro migranty jsou špatnou cestou / Alimuddin Usmani Ze Slovenska Prezident snů – 2. / Martin M. Šimečka Hodili bin Ládina z lietadla? / Michal Havran Ze Švýcarska Švajčiarsku ekonomiku poslal silný frank do recesie Ze zahraničí Nový polský prezident „Diktátor“ přichází Nové Rusko do zapomnění? Uvěříte? Vězení i za jízdu na kole bez držení Po naší uzávěrce: Rusko zakázalo devadesáti evropským politikům vstup na své území Názory Velikán Peroutka a spíš malikán Ovčáček / Ota Ulč Věda Žijeme v tom nejlepším ze všech světů? – 2. / Miloš Dokulil Urychlovač LHC dosáhl hranic nové fyziky. A zatím žijeme Čtení na volnou chvíli Balkónová / Milan Cimburek Tanec života – 7.: Slovenské národní divadlo / Helena Eser - Koudelková Ze spolkové činnosti Sokolský Oetz se vydařil / Helena Springinsfeld Z tvorby krajanů Češi ve světě Jak Rusalka okouzluje Klokánii / Hanka Hosnedlová Zasmějme se Zdraví Cukr škodí mozku. Zhoršuje paměť a přispívá k depresím / Marcela Svobodová Oznamy Inzeráty
2 2 2 3 4 5 5 7 7 8 11 11 12 12 16 19 19 19 19 20 20 21 22 23 23 27 27 29 31 31 32 35 35 38 39 39 42 43 43 46 49
UPOZORNĚNÍ: V červenci Zpravodaj tradičně nevychází, příště vyjde jako dvojčíslí 7-8 v polovině srpna. REDAKCE A ADMINISTRACE ZPRAVODAJE VÁM VŠEM PŘEJE HEZKÉ LÉTO!
červen
1
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Téma: Největší sportovní skandál všech dob V Zürichu kvůli korupci zatkli čelné funkcionáře FIFA Ve středu 27. května, brzy ráno, švýcarští policisté v civilu zatkli v Curychu sedm funkcionářů FIFA, a to na žádost amerického ministerstva spravedlnosti. Stalo se to jen dva dny před zahájením kongresu světové fotbalové federace. Americká justice viní celkem čtrnáct lidí z korupce, které se měli dopustit od devadesátých let až do současnosti. „Obvinění využívali svého vlivu k získávání úplatků. Dělali to znovu a znovu, rok za rokem, turnaj za turnajem,“ řekla americká ministryně spravedlnosti Loretta Lynchová po razii v luxusním hotelu Rozsah provinění? Od ovlivňování volby pořadatele mistrovství světa 2010 (Jižní Afrika), přes nekalosti při prezidentských volbách FIFA 2011, po korupci při přidělování vysílacích a marketingových práv na menší turnaje ve Spojených státech a Latinské Americe. Kauza se týká - zatím - čtrnácti lidí ze Severní i Latinské Ameriky. Obvinění jsou mimo jiné viceprezidenti FIFA Jeffrey Webb a Eugenio Figueredo i bývalý místopředseda Jack Warner. Separátně vede vyšetřování také švýcarská justice, která však ještě (stav k 31.5.) nikoho neobvinila. Ta se zaměřuje na možnou korupci při přidělování mistrovství světa 2018 (Rusko) a 2022 (Katar).
Zhroutí se fotbalové impérium švýcarského portýra Blattera? Konečně! To si ve středu 27. května ráno asi většina fanoušků řekla při čtení zprávy o zatčení vysoce postavených funkcionářů mezinárodní fotbalové asociace FIFA. Razie byla spektakulární, proběhla v pětihvězdičkovém hotelu s výhledem na švýcarské Alpy a Curyšské jezero, kde funkcionáři spali před páteční volbou předsedy FIFA. Zásah je výsledkem dlouhodobého vyšetřování americké FBI, která nasvítila korupční praktiky vládců fotbalového světa v minulých dvaceti letech, například při prodeji televizních práv, reklamy, marketingu a pořádání mistrovství světa. Detailně nejnovější vývoj popisují redaktoři The New York Times. „Zaráželo nás, jak dlouho korupce trvala a jak se dotýkala prakticky všeho, co FIFA
červen
2
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
dělá,“ cituje americký deník vyšetřovatele pracujícího na této kauze. „Zdá se, že korupce pronikala úplně každou složkou fotbalové federace, že to byl jejich způsob dělání byznysu.“ Američtí vyšetřovatelé se do kauzy pustili díky zákonu, který umožňuje stíhat i cizí státní příslušníky v případě, že korupční praktiky mají sebemenší spojení se Spojenými státy, například ke zločinům využívají americkou banku nebo poskytovatele internetu. Pokud máte chuť si přečíst profil vládce světového fotbalu, Švýcara Seppa Blattera, pod jehož vedením korupční systém vzkvétal, tak jeden nabízí například vydání Neue Zürcher Zeitung z úterý 26. května. Blatterovi se věnovaly i Financial Times. Simon Kuper, autor několika bestsellerů o fotbale, jej ve svém pravidelném sloupku popsal jako génia. Svůj článek začíná krásnou metaforou: „Hotelový portýr je vyloženě švýcarskou postavou, pro mnoho lidí dokonce Švýcarsko zosobňuje. Portýr je přátelský, hovoří několika jazyky, nemá žádnou ideologii. Pamatuje si jména svých hostů a především ví, kdo z nich má peníze. V 19. století to byli Britové, později Američané, pak Rusové, v současnosti Arabové z Perského zálivu. Sepp Blatter, rodák ze švýcarského turistického kantonu Valais, je rozený portýr. A to je důvod, proč bude v pátek již popáté zvolen šéfem FIFA. Západní státy právem Blattera odsuzují, ovšem my bychom měli uznat jeho genialitu. 79letý muž velmi brzy pochopil, že vzniká nový světový řád, ve kterém Zápaďané nehrají příliš velkou roli.“ Komentář pak popisuje, jak si Blatter dokázal zavázat šéfy desítek afrických, asijských, latinoamerických fotbalových asociací a založit na jejich podpoře svou moc šéfa světového fotbalu.
Výsledek voleb: Šéfem světového fotbalu zůstává Blatter Éra Seppa Blattera v čele Mezinárodní fotbalové federace FIFA bude navzdory obřímu korupčnímu skandálu pokračovat. Protřelý švýcarský funkcionář porazil v Curychu jordánského prince Alího bin Husajna, který před druhým kolem volby vzdal. První kolo přímo nerozhodlo, ale Bin Husajn po vyhlášení výsledků uznal, že nemá cenu volby zbytečně protahovat. Dostal jen 73 hlasů, zatímco jeho soupeř 133. Tři hlasy byly neplatné. Zatímco v prvním kole byla zapotřebí dvoutřetinová většina, ve druhém už by stačila prostá většina. Bin Husajnovy šance byly nicotné. Proti Blatterovi před volbami ostře vystupovala Evropa, která však na zvolení Bin Husajna neměla dostatečnou sílu. Připojily se k ní jen Oceánie a Severní Amerika. Na kongresech FIFA disponuje každá asociace jedním hlasem. Tradiční fotbalové země jako Německo, Anglie, Španělsko, Brazílie nebo Argentina mají stejnou sílu jako Anguilla, Cookovy ostrovy nebo Džibutsko.
červen
3
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
„Nemyslím si, že to Blatter může ustát. Přežil sice kongres v Curychu, ale dlouhodobě nepřežije. Během jeho prezidentování stoupla úroveň korupce na nepřijatelnou úroveň. Je to hrozné!“ zlobil se šéf anglické Fotbalové asociace Greg Dyke v interview pro Sky Sports. A zmínil i možnost bojkotu mistrovství světa 2018, které uspořádá Rusko. “Evropa by o této variantě měla po zvolení Blattera uvažovat,” řekl. Tuto možnost připustil i šéf UEFA Michael Plattini. Vyšetřování pokračuje, příští týdny, možná dny, mohou přinést další překvapivá odhalení. Zatím ale platí, že odcházení se nekoná, 79letý Blatter šéfem světového fotbalu zůstává. V čele FIFA je nepřetržitě od roku 1998.
Komentár:
Len čisté ruky môžu zachrániť futbal Tom Nicholson
Zvolenie Blattera môže viesť k vystúpeniu Európanov zo Svetovej futbalovej asociácie. Odzrkadľuje aj odlišný postoj štátov ku korupcii. Opätovné zvolenie teflónového prezidenta by mohlo viesť Európanov k vystúpeniu zo svetovej futbalovej asociácie, Prezident FIFA Sepp Blatter zmenil futbal na ihrisko pre korupciu, napísal argentínsky futbalový hrdina Diego Maradona. „Jeho kamoši kradnú všetko okrem nábytku v jeho kancelárii – a on tvrdí, že o tom nič nevie... je buď blázon, alebo zlodej.“ Keď delegáti FIFA zvolili Blattera na piate funkčné obdobie, západné osobnosti sa striedali v kritike svetového vládnuceho futbalového orgánu. Nemecký minister spravodlivosti Heiko Maas povedal, že majstrovstvá sveta v rokoch 2018 a 2022, ktoré pridelili Rusku a Kataru, sa nesmú povoliť, ak sa dokáže, že boli pridelené za úplatky. V USA, kde štrnásť predstaviteľov a reklamných riaditeľov FIFA obvinili z úplatkárstva a prania špinavých peňazí, bolo pohŕdanie voči FIFA silné a ničivé. Humorista Jon Stewart sa posmieval, že FIFA je taká zlá, že ju zatklo Švajčiarsko – krajina, ktorej oficiálnou politikou voči nacistickému zlatu bolo „povolíme ho“. No Blatter vyviazol z tej spŕšky so svojou zvyčajnou bezstarostnosťou, istý si podporou rozvojových krajín. „Nemôžete žiadať, aby sa každý správal takto morálne,“ povedal delegátom v Ženeve. V Trinidade a Tobagu strávil bývalý viceprezident FIFA Jack Warner noc vo väzení, ale potom ho prepustili a zúčastnil sa na politickom zhromaždení, tancoval a spieval s podporovateľmi svojho pokusu zvrhnúť z trónu súčasného premiéra. V Rusku obvinil prezident Putin USA, že sa mstia za to, že im nepridelili majstrovstvá sveta 2022 namiesto Kataru a z nepriateľstva k Moskve. Julio Chiluba zo zambijskej futbalovej asociácie
červen
4
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
povedal, že je vďačný Blatterovi a FIFA „za výhody, ktoré sme získali počas jeho funkčného obdobia“. Blatterova vytrvalá podpora medzi 209 členskými štátmi FIFA nepramení len z toho, že financoval futbal v treťom svete a prihral pätoro zo šiestich posledných majstrovstiev sveta mimoeurópskym štátom. Ukazuje to zároveň priepastný rozdiel v tom, ako svet berie korupciu. Štáty, ktoré požadujú Blatterovu hlavu – Kanada, USA, Nový Zéland, Austrália a väčšina UEFA – sú v prvej tretine rebríčka Indexu korupcie Transparency International. Jeho prívrženci sú pritom prevažne naspodku rebríčka a metódy FIFA sú v týchto krajinách štandardom. Ak futbal má prežiť ako sprostredkovateľ svetovej jednoty, UEFA musí nasledovať príklady Platiniho a Veľkej Británie a vystúpiť z FIFA, bojkotovať najbližšie dvoje majstrovstvá sveta a presadzovať zmeny, ktorým tretí svet vzdoruje. Ako si musel uvedomiť Kain, každý sme opatrovníkom svojho brata. A sponzori musia využiť svoje stámilióny vo forme príspevkov pre FIFA, aby presadzovali reformu. Tak ako nás špinavé konanie dostalo k tomuto mizernému okamihu, len čisté ruky môžu vykúpiť túto krásnu hru.
Návraty Ruská státní televize obhajovala invazi do Československa Ruská státní televize Rossija 1 odvysílala v květnu dokumentární film o "odtajněných stránkách" dějin vojenského paktu Sovětského svazu a jeho satelitů, Varšavské smlouvy. Ta podle snímku byla obranným spojenectvím, bránící sovětské spojence před "agresivní" Severoatlantickou aliancí. V tomto duchu televize obhajovala i sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968, která podle stanice představovala "skutečně vážnou zkoušku sjednocených ozbrojených sil Varšavské smlouvy". Podle ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Oldřicha Tůmy je film "pozoruhodným návratem k nejzprofanovanějším metodám sovětské propagandy, jimiž se Moskva v roce 1968 pokoušela obhajovat intervenci". Ta podle mezinárodního práva nebyla ničím jiným než nevyprovokovanou agresí proti suverénnímu státu, upozornil historik. "Je nemožné si neklást otázku, co tento obrat a návrat k dávným metodám dezinterpretací dějin znamená. Vždyť od intervence se ve své době jasně distancovali Michail Gorbačov, Boris Jelcin i Vladimír Putin. Také celá plejáda ruských historiků...," řekl v reakci pro ČTK Tůma. Takový nepřijatelný přístup ruské televize nelze podle něj než pranýřovat. "Stříleli po nás shora z kulometů," tvrdí ve snímku před budovou Národního muzea v Praze bývalý komunistický poslanec ruské Státní dumy Jurij Sinělščikov. Invaze se účastnil jako četař spojovacího praporu. Jeho vzpomínky na "palbu z ručních kulometů a automatických zbraní po sovětských vojácích v shora otevřených transportérech" a "hořící tanky" jsou prostříhány se sovětským
červen
5
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
propagandistickým filmem z roku 1969 "Československo, rok zkoušek". V něm v pražských ulicích hynou potomci osvoboditelů z května 1945. Odpovědnost za "události roku 1968" film klade na pražskou opozici a její "údernou sílu", Klub 231, sdružující podle Sinělščikova odsouzené esesáky, fašisty a kolaboranty. Podle snímku nešlo o žádné opozičníky, ale spíše o "žoldnéře". "NATO se chystalo vtrhnout do Československa, do Prahy. Byly tam už připravené jednotky," tvrdí ve snímku poslední náčelník štábu sil Varšavské smlouvy z let 1989-90 Vladimir Lobov, který se invaze v roce 1968 zúčastnil jako kapitán. Jeho tankisté podle filmu obsadili pražské mosty, ministerstvo vnitra, generální štáb a další klíčové pozice. Tyto akce vysvětluje ve snímku ruský "výzkumník dějin Varšavské smlouvy" Vladimir Bruz jako důsledek "socialistického internacionalismu", který stanovoval "povinnost poskytnout příteli pomoc a podporu v případu ohrožení socialistických vymožeností". A podle ruské televize "je nesporným faktem, že se v Praze chystal ozbrojený převrat". Podobná jsou i tvrzení převzatá ze sovětských filmů "Československo, rok zkoušek" a "Odpor nepřátelům socialismu": hranice se západním Německem byla dokořán, v Československu bylo 368.000 západních Němců, v Praze a dalších městech se našly tajné sklady zbraní, "s jejichž po
mocí chtěli nepřátelé československého lidu vytvořit situaci beztrestného teroru a dovést věci k ozbrojeným srážkám a krveprolití". Podle historika Tůmy film opakuje mnohokrát vyvrácená tvrzení o přípravě ozbrojeného převratu a skladech zbraní, jež sovětská vojska objevila (ve skutečnosti šlo o sklady zbraní Lidových milicí) nebo o přípravách NATO k aktivnímu zásahu v Československu. Západ se po celou dobu "československé krize" choval naprosto pasivně, připomněl.
červen
6
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
"Na ruském přístupu je dobře vidět, jak efektivní může být propaganda, která trvá více než 40 let. A pro nás je to především další příklad toho, jak důležité je mít demokratickou společnost s nezávislou historickou reflexí," komentovala francouzská historička a politoložka Muriel Blaiveová z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze. Rusko se pravidelně ohrazuje proti "přepisování dějin", tím ale míní především zpochybňování vlastní interpretace dějin a především sovětských zásluh o vítězství nad nacistickým Německem. Někdejší ruský prezident Boris Jelcin za návštěvy Prahy v roce 1993 srpnovou invazi do Československa odsoudil jako nepřípustnou. Dodal ale, že demokratické Rusko nenese v této věci žádnou odpovědnost, protože vina padá na bývalé vedení Sovětského svazu. Jelcinův nástupce Vladimir Putin v Praze v roce 2006 uznal morální odpovědnost Ruska za vpád vojsk. Bývalý nejvyšší představitel SSSR Michail Gorbačov se o srpnu 1968 při návštěvy Prahy v roce 1987 nezmínil, ačkoliv to mnozí očekávali. Později prohlásil, že ho to mrzelo, ale že politické okolnosti to nedovolovaly. ČTK
Z České republiky Ze zemí EU mimo eurozónu jsou občané ČR k euru nejskeptičtější Sedm z každých deseti oslovených občanů České republiky odmítá zavedení společné evropské měny. Jsou tak vůči euru nejskeptičtější ze zemí Evropské unie, které se zavázaly euro přijmout, ale zatím tak neučinily, vyplývá z výsledků aktuálního průzkumu Mezi sedmi členskými státy osmadvacítky, kterých se průzkum týkal, se podpora zavedení společné měny výrazně liší. Kromě Česka, kde přechod na euro odmítlo 70 procent dotázaných, byla více než polovina občanů proti také ve Švédsku (66 procent) a v Polsku (53 procent). Kladně se k opuštění své národní měny stavějí v Rumunsku, kde bylo pro zavedení eura 68 procent respondentů, dále v Maďarsku (60 procent), Bulharsku (55 procent) a Chorvatsku (53 procent). Průzkum se neuskutečnil v Británii a v Dánsku, tedy v zemích, které mají dojednanou výjimku a euro přijmout nemusejí. Nedávno publikovaný průzkum, který v České republice uskutečnila společnost Ipsos, přitom ukázal ještě vyšší skepsi vůči jednotné měně. Podle něj ji v Česku odmítalo 85 procent lidí. Česká vláda koncem dubna schválila novou strategii českého působení v Evropské unii, v níž datum přijetí eura nestanoví. Upozorňuje ale, že Česko by se mělo aktivně účastnit nynějších změn eurozóny právě proto, že se vstupem do unie zavázalo euro přijmout.
červen
7
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Podle Eurobarometru si ale plných 82 procent českých respondentů myslí, že země na přijetí společné měny ani není připravena. Česko přitom s výjimkou své trvající neúčasti v mechanismu směnných kursů nyní ostatní kritéria nutná pro přijetí eura plní. ctk
Název Czechia – nekonečný příběh? Již dvaadvacet let nám – na rozdíl od ostatních evropských zemí – něco chybí... Něco, co každá normálně fungující země má a o čem její obyvatelé vlastně vůbec nepřemýšlejí. Nepřítomnost tohoto něčeho se výrazně podílí na tom, že jsme v povědomí vyspělejšího světa stále jen ti z nestabilního postkomunistického prostoru, ti noví, co ještě nemají vyřešeny základní atributy své státnosti – a jméno k těmto atributům nepochybně patří. Politický název a zeměpisné jméno Prakticky každý stát světa má dvě pojmenování. Jedno pojmenování je víceslovný politický název (třeba Španělské království), který vyjadřuje jeho momentální státoprávní uspořádání a který se používá především při oficiálních příležitostech nebo při nejrůznějších slavnostních chvílích. Politický (též úřední) název má jednu zásadní nevýhodu: mění se se změnou formy státního zřízení. Součástí politického názvu je u větší části zemí světa tzv. zeměpisné jméno (jinak též krátké jméno, angl. short name), druhé pojmenování státu. To vzniká zpravidla zvykem, bývá velmi často odvozeno ze jména většinového národa a používá se především v běžně mluveném jazyce, ale také ve společenském styku tam, kde je vhodnější a přirozenější než víceslovný název politický (typicky třeba ve sportu). Cizojazyčné ekvivalenty jména Česko S překladem úředního názvu Česká republika, přijatého ČNR počátkem roku 1990, potíže nikdy nebyly. Překlady jednoslovného pojmenování Česko však doplatily na hysterickou kampaň, která byla proti němu brzy po počátečním slibném „rozběhu“ rozpoutána. Jeho odpůrci se přitom prakticky výhradně nechávali unášet ryze subjektivními a pseudoestetizujícími pocity a pokud se zrovna neomezovali jen na hrubé nadávky a urážky, tak svůj odpor poněkud neohrabaně opírali o nejrůznější domnělé či smyšlené „argumenty“. Nemilosrdnému dezinformačnímu a emocionálně vyhrocenému ataku nemohla věcná a programově racionální argumentace obhájců „práva Česka na život“ dostatečně konkurovat, takže není divu, že se Česko záhy z mediálního prostoru na určitou dobu vytratilo. Důsledkem toho bylo mj. i značné zkomplikování postupného prosazování jeho cizojazyčných ekvivalentů, především anglického. Tyto ekvivalenty přitom byly oficializovány už roku 1993 – schválil je orgán k tomu kompetentní: Názvoslovná komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního po konzultaci s dalšími příslušnými odborníky (geografy, lingvisty, historiky, politology aj.) a orgány státní správy, včetně Ministerstva zahraničních věcí ČR (mj. v komisi zastoupenými). Ekvivalenty v nejdůležitějších jazycích byly poté zveřejněny v publikaci Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR: Jména států a jejich územních částí, Names of States and Their Territorial Parts (Praha 1993, s.
červen
8
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
8). Publikace uvádí tato jména: Czechia (angl.), Tschechien (něm.), Tchéquie (fran.), Chequia (špan.) a Чехия (rus.). Téhož roku doporučilo MZV ČR českým zastupitelským orgánům v zahraničí, aby v každodenním styku jednoslovných pojmenování Česka v příslušných jazycích užívaly. Občas prezentovaný názor, že jednoslovné jméno nepotřebujeme, vyvrací sama praxe – kdyby tomu tak bylo, nedošlo by v 90. letech 20. století k nebývalému rozšíření regionálního jména Čechy pro označování celého českého státu. Pokud jde o angličtinu, výrazná potřeba jednoslovného pojmenování, která nebyla dostatečně uspokojena oficiální cestou, zase vyústila v hrozivé rozšíření věcného nesmyslu Czech –výsledku neznalosti problematiky, jazykové necitlivosti, lido-
vých diletantských představ o tvoření zeměpisných jmen, ale především neschopnosti a lhostejnosti státních a veřejných institucí, které měly a mají propagaci vlastního státu v popisu práce. Oba výše uvedené příklady spontánního, leč chybného pokusu o zaplnění „bílého místa“ jen dokazují, že v běžné komunikaci se bez jednoslovného pojmenování neobejdeme. V případě angličtiny si jistě mnozí vybaví jméno Bohemia. Jenže toto slovo nám moc nepomůže, protože označuje pouze Čechy (stejně jako německé Böhmen). V souladu se slovotvornými možnostmi angličtiny tak přicházejí v úvahu pouze dva způsoby, jak ze slovotvorného základu Czech- odvodit podstatné jméno, které by označovalo geografický celek. K dispozici jsou odvozovací formanty -land a -ia. První je však již neproduktivní, navíc podoba s -land nemá oporu ani v české minulosti. Přípona ia latinského původu je z tohoto hlediska vhodnější, navíc v angličtině hojně využívaná i pro označování nově vzniklých nebo dříve anglicky nepojmenovaných územních jednotek. Její využití má navíc analogii v již existujících jménech pro všechny tři české země (Bohemia, Moravia, Silesia), Československo (Czechoslovakia) a v neposlední řadě i pro mnoho nám zeměpisně blízkých států a historických území (Slovakia, Austria, Bavaria, Slovenia, Croatia aj.). Tvar Czechia je v latinských textech z českého prostředí doložen např. z roku 1728 (v té době přirozeně fungoval jako synonymum k Bohemia), nejedná se tedy o tvar zcela nový, byť se v angličtině dříve nevyskytoval (nebyl pro to totiž důvod).
červen
9
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Czechia se tedy ve všech aspektech jeví jako jazykově nejvhodnější ekvivalent pro označování Česka v angličtině a k témuž názoru dospěli po objektivním posouzení možností i odborníci, kteří jej v roce 1993 doporučili NK ČÚZK uznat jako oficiální. Angličtina – jediný „omezený“ jazyk v Evropě? Je vskutku nepochopitelné, že užívání oficiálního anglického ekvivalentu – toho hrdého slova Czechia – bývá i dnes, po dvaadvaceti (!) letech české samostatnosti, stále ještě zpochybňováno, že řada našich občanů se ho kvůli různým předsudkům doslova bojí použít (pokud jej vůbec zná), zatímco to jednoslabičné „kýchnutí“ Czech, ten symbol na odiv vydávané trapnosti a bohorovné ignorance, si nadále vesele lebedí na dresech mnoha českých sportovců, na čepicích a bundách českých sportovních fandů nebo v názvech mnoha českých poboček zahraničních firem, aniž by v této pohodě bylo kýmkoli výrazněji rušeno. Jmenujeme se snad opravdu Čeština? Pokud je Czech o. k., pak by mělo být v pořádku i označování Anglie jako English, Německa jako German, Nizozemska jako Dutch, Řecka jako Greek nebo Švédska jako Swedish a učitelé angličtiny by tyto tvary v testech svých žáků neměli opravovat, když nikterak neprotestují proti nesmyslu Czech. Není rodilým mluvčím angličtiny divné, že tento problém v jiných evropských jazycích v zásadě není? Je snad angličtina – lingua franca dnešního světa – natolik omezený jazyk, že jako jediný (!) si zdánlivě neví rady s moderní českou státností, když není schopen náš stát jedním slovem správně pojmenovat (jak nám to sugerují naši „čekující“ spoluobčané)? Především čeští politici v době rozpadu ČSFR hrubě podcenili význam anglického jednoslovného jména pro identifikaci samostatného českého státu na mezinárodním poli. Tvrzení, které můžeme občas zaslechnout, že se Czechia ve světě „neujala“, a proto na naše jméno zapomeňme, je jednak předčasné házení flinty do žita, jednak to tak docela není pravda a ke všemu je to politicky nebezpečné – „roztrubujeme“ tím totiž do světa svou neschopnost prosadit vlastní vůli ve vztahu k jednomu ze základních atributů naší národní a státní suverenity. Naše státní instituce navíc pro prosazení jména Czechia pořádně nehnuly prstem (nepočítáme-li občasné hození klacku pod nohy), takže to blekotání o „neujmutí se“ je spíše vizitkou mizerné práce kompetentních orgánů v této věci než důkazem o „závadnosti“ našeho jména v angličtině. Často napadanými a zesměšňovanými novotvary byly v počátcích československé státnosti jak slovo Československo, tak i Czechoslovakia a další jeho cizojazyčné ekvivalenty. Přesto naše tehdejší politická reprezentace věděla, co chce, a cílevědomě nové názvy brzy prosadila. Kdyby postupovala stejně nezodpovědně jako její dnešní následovníci, Československo by na mezinárodním poli zůstalo beze jména... Ale možná by se mezi Čechy vyrojili suverénní všeznalci, kteří by svůj stát začali nazývat Czechoslovak...?! Co prosím? Že to nejde? Že je to přídavné jméno? Že mu k tomu, aby bylo zeměpisným podstatným jménem, cosi chybí? No ano, máte pravdu... A právě na podobnou terminologickou absurditu jsem chtěl – vyprovokován přetrvávající iracionální bázní před jménem Czechia na jedné straně a až perverzní lhostejností k nesprávnému užívání slova Czech na straně druhé – tímto svým zamyšlením upozornit. Pavel Krejčí (autor je lingvista a překladatel, Ústav slavistiky FF MU, Brno)
červen
10
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Rozhovor Václav Klaus: Kvóty pro imigranty jsou špatnou cestou Pane prezidente, můžete nám připomenout, jaké jsou Vaše vztahy se Švýcarskem? Žádné specifické „vztahy“ se Švýcarskem, ani s žádnou jinou zemí světa nemám. Pravděpodobně chcete slyšet, že ve Švýcarsku od srpna 1968, tedy od okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy, žije moje sestra Alena se svou, dnes už rozvětvenou rodinou. Shodou okolností je právě teď na několik dní v Praze. Jak se mohou bránit evropské země proti ilegální imigraci? Bránit se představuje až druhý krok. Bránit se je možné, pokud se bránit chceme. O tom však nejsem přesvědčen. Bránit se možná chtějí jednotliví lidé v Evropě, ale bránit se nechtějí evropské elity. Ty jsou přesvědčenými multikulturalisty a kosmopolity. Prvním krokem by tedy bylo v Evropě prosadit názor, že imigraci, natož ilegální imigraci, Evropa nechce a nepotřebuje. Pokud tento názor není, pak žádná obrana není možná. V současnosti se většina imigrantů z Afriky a Asie snaží dostat do Evropy pomocí politického azylu, přestože jejich důvody jsou spíše ekonomické. Domníváte se, že by se jim měla usnadnit imigrace z ekonomických důvodů? Nevěřím, že jakkoli významná část imigrantů přichází z politických důvodů, alespoň v původním významu tohoto slova. Ten neznamenal, že je důvodem k emigraci to, že se tomu či onomu člověku nelíbí politický režim jeho vlastní země. To by mohl „politicky“ emigrovat na světě kdekdo. To by mohl být důvod odcházet i z České republiky právě teď, v její – z historického hlediska – unikátně svobodné a demokratické fázi. Nemyslím si také, že je úplně přesný a výstižný výraz „důvody ekonomické“. Je to od těchto lidí v podstatě hledání lepšího, snazšího života díky výhodám, které Evropa nabízí. A nemalá část těchto výhod je dána evropskou paternalistickou sociální politikou, evropským „sociálním státem“. Většina imigrantů, kteří se snaží získat azyl v Evropě, míří do Německa, Švédska, Francie a Itálie, málokdy do bývalých komunistických zemí. V roce 2014 dostala ČR asi 1 000 žádostí o azyl, zatímco Švédsko, které má méně obyvatel, jich obdrželo asi 80 000. Jak to vysvětlíte? Vysvětlení je trojí: - země tzv. „staré Evropy“, tzn. nikoli postkomunistické země, jsou bohatší; - bývalé komunistické země ještě nejsou tak velkorysé ve své sociální politice, jak z toho důvodu, že jsou chudší než země západní Evropy, tak z toho důvodu, že mají díky své komunistické minulosti větší averzi proti pohodlné, bezzásluhové sociální politice;
červen
11
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
- země tzv. „nové Evropy“ jsou v Africe a Asii přece jenom méně známé, nejsou to bývalé koloniální mocnosti. Začátkem května předseda Evropské komise, Jean-Claude Juncker opět tlačil na imigrantské kvóty pro země Evropské unie. (To by znamenalo zvýšení počtu imigrantů pro ČR.) Co byste mu na to odpověděl? Za první tři týdny května 2015 bruselský tlak na imigrantské kvóty prudce zesílil. Považuji je za špatnou cestu a jsem velmi rád, že se zatím i vláda České republiky tváří, že ji odmítá akceptovat. Bohužel nevěřím, že by přes své dnešní silácké výroky bruselský nátlak – až zesílí – vydržela. Kvóty na uprchlíky (jak se tomu říká) nejsou obranou proti imigraci, jsou jejím pravým opakem. Potenciálním imigrantům se tím říká, že je masová imigrace, masové stěhování národů (které vždy v historii destabilizovalo svět), přijatelným jevem. A podle mého názoru povede k zesílení imigračních toků. Vnucování kvót na uprchlíky může však mít nechtěný efekt, může to Evropskou unii rozbít. Mně by to tolik nevadilo, ale pánové Juncker, Schulz a Tusk to určitě nechtějí. Alimuddin Usmani, publikováno v ekonomickém deníku L’AGEFI, 21. května 2015.
Ze Slovenska Prezident snů – 2. (Dokončení z minulého čísla) Studie pro antropology Vesnice Sveržov na východě Slovenska se krčí na úpatí hor, za nimiž je už Polsko. Na plácku vyhřátém jarním sluncem postává před obecním úřadem zhruba sto padesát lidí, třetina zdejších obyvatel. Děti si hrají s telefony, skupina žen v krojích se připravuje na zpěv, hasiči v helmách chystají ukázku svých dovedností. Když prezident Kiska vyjde z úřadu po jednání se starostou, vše se spustí najednou v mírném chaosu: čerpadlo vychrlí proud vody tak prudce, že téměř zmáčí prezidenta a za zpěvu lidové písně si děti tu scénu nadšeně fotí. Roman Krpelan mě představuje dvěma hromotlukům z ochranky a od toho okamžiku můžu jít prezidentovi v patách. V prvním patře komunitního centra se natlačíme do malé místnosti plné romských dětí, mezi nimiž sedí na dětských židlích krásná dívka v barevných hadřících, jako kdyby se zapomněla v době hippies, a mladý muž – jsou to dobrovolníci ze Španělska.
červen
12
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Kiska si dřepne k dětem a najednou před mýma očima vypadává tento muž rychle z oficiální role prezidenta a začíná se chovat jako člověk hladový po doteku: nepodává jim svoji prezidentskou ruku, ale chytá jejich ruce do svých dlaní. V přízemí na něj stydlivě v koutě zasedačky čeká desítka lidí, na stolech jsou koláče, kterých se nikdo nedotkne. Nechtějí nic, jen se s prezidentem vyfotit. Pro antropologa by to mohla být případová studie: stydlivost skupiny roztaje během pár vteřin, protože Kiska jim řečí těla i slovy říká, že je má rád. Trvá to pár minut, všemožné kombinace fotek s prezidentem uprostřed jsou vyčerpány a Kiska vychází ven na plácek, kde ho čeká reportér s mikrofonem a kamerou. V tom okamžiku se mění v prkenného státníka, ztuhne ve tváři a změní intonaci vět. Hraní Kiskovi moc nejde. -----Září 2014. Tomu se říká návrat do USA ve velkém stylu. Andrej Kiska s Barrackem Obamou a jeho chotí.
Když černá auta s prezidentem odjedou, lidé se pomalu rozcházejí a skupinka místních mužů míří do hospody. „Je dobrej,“ říkají o Kiskovi, ale ten zjevně nejstarší s kůží svraštělou jako zimní jablko se mračí. „On má něco proti každému,“ omlouvají ho ostatní, a když chce něco říct, rezolutně ho zarazí: „Mlč!“ Není však těžké vyjmenovat, co na Kiskovi vadí těm 25 procentům lidí, kteří mu podle průzkumů nedůvěřují, stačí nahlédnout do džungle sociálních sítí. Podlézá Západu, obhajuje Romy, zabral funkci Ficovi, peníze vydělal jako lichvář, je tajným členem scientologické sekty a létá vládním speciálem za manželkou do Popradu. Pokus o vykolejení Historické centrum Bardejova působí trochu jako divadelní kulisy, ale jeho krása je skutečná a figuruje na seznamu světových památek UNESCO. Okraj města je naopak divokou směsí supermarketů a budov v socialistickém stylu, z nichž jedna patří hotelové akademii. Ve zdejší jídelně zorganizovalo místní sdružení Kandelábr večerní debatu s prezidentem. „Je to první taková debata od voleb, vůbec netušíme, jací lidé přijdou a kolik jich bude,“ říká trochu nervózně Krpelan.
červen
13
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
První řada sedadel je zjevně vyhrazena pro bardejovskou honoraci, zbytek je demokraticky zaplněn pestrou směsicí zhruba dvou stovek lidí. Když vejde prezident, všichni povstanou a tleskají. Otázky moderátora z místního rádia jsou ještě uhlazenější než moderátor sám, ale Kiska je k rozjezdu nepotřebuje: viditelně se ocitá ve svém živlu, protože má před sebou živé publikum, ne kamery. Bere do rukou mikrofon, prochází se po pódiu a vypráví obecenstvu o své moudré babičce, se kterou bydlel jako dítě v jednom pokoji, o švábech, kteří mu lezli po těle, když spal v Americe na ubytovně s další desítkou Slováků hledajících štěstí, o tom, jak důležité je učit se z vlastních chyb a nebát se riskovat. Vypadá a mluví jako americký byznysmen při přednášce o tom, jak být úspěšný a oblíbený. „Mít úspěch není hřích, ale je třeba jeho plody vrátit těm méně šťastným. Smysl života je v pomoci druhým. Je třeba mít odvahu a vzít život do svých rukou,“ káže Kiska. A lidé tleskají. O hodinu později sedím v polstrovaném proutěném křesle v koutu restaurace zmíněné v úvodu a Roman Krpelan přivádí prezidenta. Máme hodinu na rozhovor mezi čtyřma očima. Mám v plánu odloupnout jeho krunýř a zjistit, co je pod ním. V přepočtu na počet obyvatel poráží Kiska na Facebooku s přehledem amerického prezidenta Obamu. Po hodině zjišťuji, že jsou jen dvě možnosti: buď ten krunýř drží příliš pevně, nebo Andrej Kiska žádný nemá. Svým čtyřem dětem odložil nějaké peníze na vstup do dospělého života (těm dvěma starším z prvního manželství už to oznámil) a zbytek má v plánu utratit na veřejné dobro. A co přirozená logika peněz, namítám. O peníze je přece nutné se starat, aby se mohly množit. „No právě,“ říká prezident. „Pak ale nemáte nikdy dost.“ Stejně dobře mohl ocitovat čínské pořekadlo, jež zmiňuje ve své čtyři roky staré knížce Cesta manažera z pekla: „Ten, kdo ví, kdy má dost, má dost. Kdo to neví, nemá dost nikdy.“ Většina jeho odpovědí se ostatně téměř doslovně kryje s citáty z této knížky, kterou mi doporučuje přečíst se slovy: „Tam jsem o sobě napsal všechno.“ Na otázku, jak se chce ubránit před pokušením moci a popularity, odpovídá, že pořád chodí – sám a bez kamer – na onkologii za nemocnými dětmi, kterým pomáhá nadace Dobrý anděl. „To vás spolehlivě udrží při zemi,“ říká. Popularita je dobrá jako prostředek, ale nesmí být účelem. Ostatně, počítá s tím, že teď, když se tak jasně staví na stranu Ukrajiny a Západu proti Rusku, mu klesne. A spadne ještě hlouběji, až se začne více přimlouvat za podporu Romů. ------I prezident je člověk z masa a kostí. Andrej Kiska to bez skrupulí dokazuje..
------Byl podnikatelem, který vždy uvažoval, jak vymyslet a s úspěchem prodat nějaký produkt. Jaký produkt má být výsledkem jeho funkce? Chvíli přemýšlí a pak řekne: „Důvěra.“ Důvěra v prezidentský úřad, ale také důvěra společnosti v sebe
červen
14
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
sama, protože Slováci jsou „houževnatí a pracovití, ale chybí jim větší sebevědomí a ochota riskovat“. Poslední pokus ho vykolejit se týká jeho vzhledu – muži přece bývají ješitní. „Ubylo vám hodně vlasů a ve funkci jste přibral,“ říkám. „Máte pravdu,“ směje se. „Ale ta kila nemám kde shodit. Kdybych šel na plovárnu, strávím tam místo plavání celý čas focením se s lidmi, kteří pak budou ukazovat na Facebooku moje břicho.“ Korekce dějin Sedím opodál a pozoruji prezidenta, jak večeří se svým týmem. Vypadají jako parta z úspěšné firmy a všichni si tykají. Přichází ke mně Kiskův poradce pro domácí politiku Sergej Michalič. Kdysi pracoval pro premiéra Mikuláše Dzurindu a Kiskovi je po boku od okamžiku, kdy rozjel předvolební kampaň. „Tehdy to vypadalo, že získá tak deset procent a že proti Ficovi nemá šanci. A podívej.“ Ano, zdá se, že takový příběh je možný snad jen na Slovensku. „Nemáš dojem, že slovenská společnost má v sobě cosi jako schopnost neupadnout do extrému a korigovat se?“ ptá se Sergej, s nímž se znám 25 let a má na mysli slavné okamžiky, kdy Slováci zatáhli za záchrannou brzdu a ve volbách porazili Mečiara nebo si – byť nakrátko – vybrali za premiérku Ivetu Radičovou. Ano, zdá se, že ano. Andrej Kiska je korekcí moderních slovenských dějin, které dosud určovaly na- prosto neromantické postavy – maniakální premiér Mečiar, chladnokrevní pragmatici Dzurinda a Fico nebo prezidenti šedivých tváří, jejichž karikaturou se v posledních letech stal již zmíněný Gašparovič. -------Slovenský prezident Kiska a ukrajinský Porošenko.
-------Až dosud tady chyběl romantický hrdina se silným životním příběhem a Kiska se nabídl tuto mezeru zaplnit. A rozhodl se být ideálním prezidentem. Pokud je toto cesta, kterou se Kiska chystá přijít „do nebe“, je úplně jedno, do jaké míry jsou jeho vnitřní pohnutky „opravdové“. Ve veřejném životě je mnohem důležitější, kým se politik jeví být, než kým je, a pro funkci prezidenta to platí víc než pro jiné. Slováci potřebovali prezidenta Kiskova formátu jako sůl a je jasné, že se jím mohl stát jenom díky přímé volbě, protože v parlamentu by nikdy neměl šanci. V Česku tatáž volba vynesla na Hrad Miloše Zemana a v očích mnoha lidí tak její užitečnost utrpěla vážné šrámy. Kiskovo vítězství a jeho dosavadní mise by tak mohly být inspirací i pro českou společnost. Z čehož plyne, že význam toho, zda slovenský prezident ve své funkci uspěje, přesahuje slovenské hranice. Martin M. Šimečka, Respekt
červen
15
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Keď sa lož stane jedinou hodnotou, bude po nás
Hodili bin Ládina z lietadla? Liberálna demokracia nemôže byť postavená na lžiach, nemôžeme si to dovoliť, v spoločnosti musí byť niekto, kto je zdrojom verejnej pravdy. Americký novinár Seymour Hersh, nositeľ Pulitzerovej ceny, muž, ktorý svetu povedal o mučení v Abú Ghrajb, v ostatnom čísle London Rewiew of Books zverejnil výsledky svojej niekoľkomesačnej práce o smrti bin Ládina. Zakladateľ al-Káidy nebol podľa neho na úteku, ale v domácom väzení pakistanskej tajnej služby, Američania ho nevypátrali, ale išli naisto potom, ako miesto jeho pobytu predal za 25 miliónov dolárov pakistanský spravodajský dôstojník, telo nehodili do mora, ale vypustili z lietadla nad Hindukúšom. Všetko, čo sme o smrti najhľadanejšieho teroristu vedeli vrátane filmového spracovania, je podľa Hersha lož. Niekto by mohol namietnuť, že to nie je dôležité, kľučové je predsa to, že ho dostali, že je mŕtvy, obete útokov v NYC sú pomstené a al-Káida rozložená. Prečo by nám malo záležať na tom, či americké úrady klamali z taktických dôvodov, čo sa dá za istých okolností pochopiť, alebo preto, aby zatajili vlastnú neschopnosť vypátrať ho a nemuseli priznať, že na stopu ich priviedol nespoľahlivý pakistanský spojenec? Aká lož Taktické lži boli vždy súčasťou vojenských operácií. Spojenci klamali Hitlera, kde sa dalo, zavádzali už Vikingovia pri útoku na Paríž a Hannibal počas výpravy na Rím. Vojenské a spravo dajské informácie nepodliehajú povinnosti správať sa morálne, pretože nič také, ako morálna taktická lož neexistuje. Naopak, vojenský a spravodajský svet je miestom, kde má lož vysokú hodnotu, je súčasťou argumentácie a je domestifikovaná, používa sa s jasným cieľom a každý z jej nositeľov - od jej autorov až po politikov - v každom momente lživej sekvencie vie, prečo klame, má to zdôvodnené a zracionalizované. Na ich vnútorný svet nepôsobí taktická lož deštruktívne - klamať partnerovi a zavádzať o zdroji informácií o pobyte bin Ládina nie je to isté. No predsa len máme problém, vlečie sa s nami, s našou civilizáciou dlhšie, no najvypuklejšie od roku 2001, keď sa Spojené štáty vystavené teroristickým útokom rozhodli, že nebudú mobilizovať svet a svojich spojencov zrozumiteľnými a overiteľnými informáciami, ale zavádzaním a lžami.
červen
16
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Lož pre koho Začalo sa to klamstvom o zbraniach hromadného ničenia v Iraku, pokračovalo zapieraním existencie mučiacich centier CIA v Európe, klamaním o právnom štatúte väzňov na Guantáname až po aféru Abú Ghrajb. Bez ohľadu na to, či tieto spôsoby pomohli Američanom a ich spojencom dosiahnuť to, čo chceli, hoci pohľad na udalosti v Iraku a všade na Blízkom východe ukazuje, že skôr problém prehĺbili, stalo sa aj niečo pre dejiny oveľa závažnejšie. Niečo, na základe čoho nás iné krajiny prestali vnímať ako exemplárne demokracie usilujúce sa o univerzálnu platnosť hodnôt humanizmu, snažiace sa o prosperitu a ochranu najslabších. V očiach iných kontinentov sme sa po niekoľkých rokoch budovania mierovej civilizácie stali opäť tými, akými sme boli v minulosti - koloniálnymi cynikmi ochotnými v mene svojich vojen
Čo vidia – pravdu o smrti bin Ládina? Alebo lož? FOTO - TASR/AP ských a energetických doktrín klamať nielen svetu, ale aj vlastnej verejnosti, ochotnými prijímať bezpečnostnú legislatívu s neprípustnými zásahmi do súkromia a pestovať lož, politickú i spravodajskú, už nie ako taktickú súčasť nevyhnutnú pre úspech jednotlivých operácií, ale ako nástroj ideológie. Menej kvalitná lož Lož bola v politike a v medzinárodných vzťahoch prítomná vždy, Američania ju nevymysleli, no
červen
17
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
predsa len radi v minulosti vravievali, že iné režimy a vlády nemajú svojim občanom klamať, že zavádzať môžete napríklad Nemcov alebo Japoncov, ale nie vlastných, a musíte vždy vedieť, prečo to robíte, inak začnete pestovať lož klamárov, menej kvalitnú, bez opory v istých ideáloch, začnete klamať, pretože to je jednoduché a pohodlné, tak ako klamú promiskuitní muži svoje priateľky. Naša civilizácia vystavaná na duchovných tradíciách Stredomoria a osvietenstva však nepovažuje klamstvo za niečo, čo by malo mať na verejnosti taký priestor, ako si dnes myslia politickí poradcovia a spin doktori. Monoteistické náboženstvá a filozofia sa proti klamstvu vždy vyhraňovali, považovali ho za intelektuálny hriech, dôkaz nášho zlyhania, v jemnejších formách za slabosť. Lož ohrozuje všetko Liberálna demokracia nemôže byť postavená na lžiach, nemôžeme si to dovoliť, v spoločnosti musí byť vždy niekto, kto je zdrojom verejnej pravdy, nie zjavenej, ale racionálnej priamej reči bez úskokov a komunikačných zvratov, niekto, kto ľuďom hovorí, kde žijeme a aký zmysel a následky má naše konanie. Ani účelové klamstvá a výmysly s najvyšším stupňom ochrany nemôžu byť za žiadnych okolností jediným pôvodcom nášho pocitu zo spoločnosti a z civilizácie. Ohrozuje to všetko, čomu verili naši predkovia, keď oslobodili, za ťažkých obetí, západné myslenie zo zajatia veľkých metafyzických lží, a ohrozuje to našu dôveryhodnosť pred svetom, ktorý nás vnímal ako exemplárne krajiny slobôd a prosperity. Prepad obdivu k systému hodnôt, ktorým sme vystužili naše krajiny, je totiž priamo úmerný množstvu vyprodukovaných lží a otriasa aj dôverou vlastného obyvateľstva voči demokratickým vládam. Príbehy a urbánne legendy o tom, ako je všetko inak, majú pôvod práve v tom, že lož prenikla v spoločnosti príliš hlboko, stala sa legitímnou súčasťou komunikačných stratégií, nepovažujeme ju v istých kruhoch za nemravnosť, ale za nástroj na získanie času, prvý krok predtým, ako sa situácia upokojí. Lenže situácia sa neupokojí, stav západného sveta sa bude aj pod vplyvom epizód, ako ich opísal Hersh, zhoršovať, naša dôveryhodnosť sa prepadne ešte viac, to, čomu veríme, v slobodu, rovnosť a bratstvo, budú iné krajiny považovať za náš úskok, rovnako ako aj naše politické slobody a dôležitosť, akú pripisujeme médiám a ich povinnosti kontrolovať politikov. Lož nás zničí Čoraz viac ľudí si už dnes myslí, že médiá a politici sú dohodnutí, že ich konflikty majú scenár, a odvracajú sa preto k alternatívnym zdrojom, ktoré sa snažia uzurpovať si miesto pri zdroji verejnej pravdy. Nemusí nás zničiť ekonomická vojna s Čínou ani nezastaviteľné slnečné žiarenie, ak budeme pokračovať takýmto štýlom a lož sa stane jedinou autentickou hodnotou Západu, už bude po nás, len to nebudeme vedieť, lebo klamári si neuvedomujú, že sú od začiatku stratení. Michal Havran (autor je teológ, šéfredaktor jetotak.sk)
červen
18
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Ze Švýcarska Švajčiarsku ekonomiku poslal silný frank do recesie Švajčiarska ekonomika v prvom štvrťroku klesla o 0,2 percenta. Hospodársku aktivitu podkopalo najmä výrazné posilnenie švajčiarskeho franku v dôsledku januárového zrušenie limitu pre jeho rast voči euru. Oznámil to v piatok Štátny úrad pre hospodárske záležitosti (SECO). V poslednému štvrťroku minulého roka ekonomika vykázala rast o pol percenta. Analytici v ankete agentúry Reuters pokles očakávali, v priemere ho ale odhadovali iba na 0,1 percenta. Úrad SECO uviedol, že negatívny vplyv na výkon ekonomiky mal predovšetkým vývoj obchodnej bilancie. Švajčiarska centrálna banka v septembri 2011 zaviedla opatrenia, ktoré bránili poklesu kurzu eura voči franku pod 1,20 CHF, aby ochránila ekonomiku pred negatívnymi dôsledkami silnej domácej meny. Tento rok v januári túto politiku prekvapivo zrušila, čo viedlo k prudkému rastu kurzu franku. Silnejšia domáca mena má negatívny vplyv na konkurencieschopnosť exportu, ktorý je tradičným motorom rastu švajčiarskej ekonomiky. Vláda však nepredpokladá, že silný frank vyvolá v krajine ekonomickú krízu. Podľa jej marcovej prognózy hospodársky rast v tomto roku dosiahne 0,9 percenta a v budúcom roku zrýchli na 1,8 percenta.
Ze zahraničí Nový polský prezident Analytici zevrubně rozebírají vítězství Andrzeje Dudy (na snímku) v polských prezidentských volbách a všímají si například toho, že mu dalo svůj hlas až 60 % mladých lidí do 30 let, což je silný signál, že mladá generace si žádá změnu a její nálada se projeví zřejmě i v parlamentních volbách na podzim. Duda ve funkci prezidenta zřejmě oslabí pozici Polska v EU, ale s jeho euroskepticismem to možná nebude tak horké, jak se mnozí obávají. Piotr Buras ze think tanku European Council on Foreign Relations například zdůrazňuje, že Duda nebyl zvolen kvůli euroskeptickým postojům, ale proto, že vládnoucí strana PO (a poražený prezident Komorowski) se stala obětí vlastního úspěchu. Polsko přivedla k nebývalému ekonomickému růstu, který však natolik zvedl očekávání Poláků, že výsledkem je paradoxně zklamání – a trest pro PO.
červen
19
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
„Diktátor přichází“ Záběry, v nichž šéf EK Jean-Claude Juncker vítá maďarského premiéra Viktora Orbána, vidělo za pár dnů na YouTube přes milion lidí a v Maďarsku vyvolaly záplavu článků. Jak píše autorka pravidelných komentářů o Maďarsku na serveru Hungarian Spectrum, vlastně to vůbec není k smíchu. Orbán je totiž opravdu diktátor a žertovat na toto téma je podle ní trapné. Cituje také velmi dobrý článek profesorů politologie Sergeje Gurieva a Daniela Triesmana v The New York Times, kteří píší, že v 21. století jsme svědky nového typu diktátorů, kteří nezabíjejí masově své odpůrce a nepoužívají násilí ve velkém rozsahu. Místo toho využívají nové mocenské techniky, díky nimž se udržují u moci. Mezi tyto nové diktátory autoři zařadili kromě Putina a Erdogana právě Orbána. Analyzují tyto techniky, mezi něž patří mohutná propaganda, cenzura i korupce, ale také přesně dávkované násilí a perzekuce, které jsou používány jen do té míry, aby protivníky vyčerpaly a pokud možno nezabily – příliš mnoho násilí totiž nakonec vyústí v nežádoucí odpor. Tito diktátoři si zakládají na tom, že v zahraničí vylepšují svůj obraz a najímají si západní agentury, například Kreml si platí významnou PR agenturu Ketchum, nebo také bývalé politiky ze Západu, například kazašský diktátor Nazarbajev udělal svým poradcem britského expremiéra Tonyho Blaira. Západ by ale měl tuto kolaboraci s diktátory jasně pojmenovat, píší autoři: „Lobování pro diktátory by mělo být považováno za vážný prohřešek vůči podnikatelské etice.“
Nové Rusko do zapomnění? Pojem Nové Rusko, tedy velké území na jihovýchodě Ukrajiny, na který má prý Moskva historický nárok a jejž loni hojně používal ruský prezident Putin, čímž naznačoval, že by mělo být připojeno k Rusku, už není v módě. Jak píše anglicky psaný a vůči Kremlu kritický deník Moscow Times, pochopili to i sami proruští rebelové v Luhansku a Doněcku, když prohlásili, že tento projekt je „u ledu“. Kreml totiž změnil taktiku a ministr zahraničí Lavrov minulý týden prohlásil, že Rusko si přeje, aby oblasti ovládané separatisty zůstaly součástí Ukrajiny. Přitom ještě před měsícem Putin tak jednoznačný nebyl, když řekl, že bude záležet na vůli obyvatel těchto oblastí, jakou vlast si vyberou. Analytici se shodují, že ústup od ideje Nového Ruska je důsledkem toho, že Putin si uvědomil hranice svých možností a chce výměnou za tiché uznání anexe Krymu nabídnout Západu, že konflikt na východě Ukrajiny bude v zamrzlém stavu. Tuto úvahu nepřímo podporuje nedávná překvapivá návštěva amerického ministra zahraničí Kerryho v Moskvě, který se na tiskové konferenci opravdu ani slovem nezmínil o Krymu, z čehož si mají novináři - jak opáčil Lavrov na jejich otázku - „sami vyvodit závěry“. Západu může taková nepsaná dohoda s Putinem vyhovovat, píše autor článku; jiná věc je, že pro Ukrajinu výhodná není.
červen
20
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Názor, že Západ se dohaduje s Putinem na nějakém kompromisu, který bude ovšem na úkor Ukrajiny, sdílí i slavný francouzský filosof Bernard-Henri Levy, jenž se velmi spřátelil s ukrajinským prezidentem Porošenkem. V rozhovoru pro Kyiv Post filosof přiznal, že je „perplexed“ z toho, jak „evropskými hlavními městy dují zlé vichry“, vytrácí se solidarita s Ukrajinou a evropské politické elity prý už jen přemýšlejí o tom, jak se s Putinem dohodnout.
Vězení i za jízdu na kole bez držení
Uvěříte? Polsko má v EU primát co do počtu odsouzených. V polských vězeních se nachází 80 000 vězňů a 50 000 dalších čeká ve frontě na nástup trestu. Polská vězení jsou totiž zcela přeplněná. Už zcela veřejně v polských médiích hovoří pracovníci Vězeňské služby o neudržitelnosti takového stavu. Advokáti kritizují soudce za to, že tresty vězení udělují za drobné krádeže či za hloupé žerty. Dva dny vězení dostal zloděj, který ukradl zboží v hodnotě v přepočtu 35 Kč. 20 dní si odseděl další za krádež pěny na holení. Polský „rekord“ drží odsouzený za krádež čokoládové tyčinky v hodnotě 6 Kč. Pokutu ve výši 240 Kč za něj zaplatil ředitel věznice, ve které si měl odsouzený odsedět trest. Ukázalo se totiž, že odsouzený byl schizofrenik zbaven svéprávnosti. U soudu nebyl a odsouzen byl v nepřítomnosti. Odsouzený v Polsku totiž ani nemusí vědět, že je souzen. Rozsudek mu je zaslán poštou a pokud se do sedmi dnů neodvolá je platný. Za drobný přestupek bývá udělena pokuta a pokud ji odsouzený nezaplatí, jde do vězení. Tresty vězení v Polsku byly uděleny i za jízdu na černo vlakem – 10 dní. Několik dnů ve vězení seděl majitel psa, kterému se utrhl z vodítka a běhal po ulici. Pět dnů vězení je v Polsku možno také dostat za jízdu na kole bez držení řídítek. Trest 74 dnů ve vězení si odseděl člověk, který veřejně na sídlišti před vchodem do domu zabil krůtu. Je možno trestat vězením i za nehumánní zabití králíka. Do vězení šel i chlapík, který ze srandy jezdil na cizím invalidním vozíku či jiný, který hodil jablko po někom, který po něm hodil mandarinku. Polská ombudsmanka Irena Lipowicz přiznává že: „polské soudy trestají vězením i drobné přestupky“. Polští advokáti kritizují polské soudce za to, že zákony ačkoli jím dávají sedm možností alternativních trestů za případy nízké společenské nebezpečnosti, je nevyužívají a trestají vše šmahem vězením. Přeplněností polských věznic se zabývají vládní komise či poslanecké komise. Změny je prý možno očekávat už letos. -jp- Převzato z internetových novin Polskodnes.cz
červen
21
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Po naší uzávěrce: Rusko zakázalo devadesáti evropským politikům vstup na své území
Mezi nežádoucími i čtveřice českých politiků Rusko vydalo seznam evropských politiků, kterým zakázalo vstup na své území. Na tiskové konferenci to uvedl nizozemský premiér Mark Rutte. Podle něj byl až devadesátičlenný seznam politiků na černé listině zaslán příslušným ambasádám v Rusku. Rutte soudí, že jde o odvetu za evropské sankce vůči Rusku a evropský sankční seznam osob, které mají do EU zakázaný vstup a zmrazený evropský majetek. Tyto kroky následovaly po loňské ruské anexi Krymu a konfliktu na východní Ukrajině. „Listina není založena na mezinárodním právu, není transparentní a není možné ji nějakým způsobem napadnout,“ řekl Rutte, citovaný agenturou AFP. „Jde o další důkaz toho, že Putinovo Rusko se stalo totalitním státem, který nemá žádnou úctu k občanským svobodám,“ reagoval Verhofstadt, který udržoval úzké styky se zavražděným ruským opozičním politikem Borisem Němcovem a který navštívil opozičního politika a aktivistu Alexeje Navalného během jeho domácího vězení. Na seznamu 89 evropských politiků, kterým Rusko zakázalo vstup na své území, nechybí ani čtyři česká jména. Do Moskvy nesmí vyrazit bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, místopředseda TOP 09 Marek Ženíšek, europoslanec Jaromír Štětina a bývalý eurokomisař Štefan Füle. „Je mi ctí,“ reagoval Schwarzenberg na zjištění, že se nachází mezi lidmi, kterým Putinův režim zakázal vstup na území Ruské federace. Předseda TOP 09 je jedním ze čtyř českých politiků na seznamu. „Považuji to za čest. Je to klub slušných lidí, v jakém se člověk cítí dobře,“ řekl Schwarzenberg. Proč ho Rusko zahrnulo do seznamu nežádoucích lidí, neví. Domnívá se ale, že to souvisí s jeho postoji k Ukrajině. „Asi je to proto, že nazývám věci pravými jmény. Nedělám z toho nějakou nejasnou věc. Říkal jsem od začátku, že na Ukrajině není žádná krize, ale válka. A to jim šlo na nervy. Pro moc je vždy nejhorší, když někdo řekne, jako v Andersenově pohádce, že císař je nahý,“ vysvětlil předseda TOP 09 a dodal, že ani kvůli současnému režimu v Rusku si nepřestává vážit ruské kultury. Spolu se Schwarzenbergem se na seznamu ocitli i další tři čeští politici. Je mezi nimi i Schwarzenbergův stranický kolega, poslanec Marek Ženíšek. Ani jemu zákaz cestovat do Ruska nevadí. „Pokud Rusko nebude rozšiřovat svoje území do nekonečna, pak ten zákaz nějakou dobu, co bude Putin u moci, vydržím, Pro mě je to důkaz toho, že dělám svoji práci dobře,“ napsal iDNES.cz v SMS. Podobně jako předseda TOP 09 se vyjádřil i europoslanec Jaromír Štětina. „Na tomto novém seznamu politiků jsem s řadou svých kolegů z Evropského parlamentu. Jsou to vesměs stateční a přemýšliví lidé. V jejich společnosti je mi dobře,“ uvedl. Doplnil, že současné postavení persony non grata v Ruské federaci pro něj není ničím novým. Na seznamu nepohodlných lidí je prý už od
červen
22
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
roku 2000, a to kvůli své novinářské činnosti. „Tento seznam nepohodlných vypracovala Federální služba FSP,“ vysvětlil. Čtveřici českých politiků, které Rusko nepustí přes své hranice, je i Štefan Füle, bývalý eurokomisař pro rozšíření a politiku sousedství. Angažoval se například v jednání o asociační dohodě mezi Ukrajinou a Evropskou unií.
Názory Ota Ulč
Velikán Peroutka a spíš malikán Ovčáček Nával jiných starostí způsobil mé zanedbání událostí, hýbajících naším rodným prostředím. Například jsem zmeškal prapodivnou kauzu, o níž mě telefonem informovala sestřenka z Rokycan: týkala se iniciativy osoby s jménem pracovníka v oboru honáckém, s užitečnou péčí o domácí zvířenu, a jeho následných svízelích dokazovat svá bizarní tvrzení, prý i se slibem štědré odměny tomu, kdo by předložil důkaz, který on žalobce nedovedl poskytnout. Ano, znám takové sakramentské pocity, když mi třeba ocitovat zdroj, který tady přece někde mám a mezi mnoha tisíci papírů dokumentace nemohu najít. V tomto případě Ferdinand Peroutka, mnohými pokládán za nejvýznamnějšího českého novináře dvacátého století, po kolapsu první československé republiky a vzniku nacistického protektorátu Čech a Moravy, se stal jistěže nedobrovolným rezidentem koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Oba se mu podařilo přežít, v poválečné předkomunistické fázi se vrátil ke svému původnímu povolání a po únorovém vítězství pracujícího lidu nemeškal a úspěšně zmizel mimo dosah budovatelů komunistické nirvány. Ta, jak víme s pocitem notné úlevy, se nijak nepovedla a nyní onen žalující Ovčáček zápolí s ošidností, jak dokázat, že Peroutka kdysi Hitlera velebil (což v jakési souvislosti Winston Churchill prý skutečně učinil). Ovčáček důkaz nenalézá, Peroutkova vnučka ho žaluje, já mu určitě nepomůžu, na rozdíl od Ovčáčka jsem velkého Peroutku osobně dost dobře znal. - V dávném roce 1959 jsem přistál na americké půdě, na níž mě přivítala má sponzorka, noblesní Lidya Tolstaya, vnučka titána Lva Nikolajeviče Tolstého. Ano, osud se nezřídka prezentuje v roli čaroděje s potutelným smyslem pro humor. Taxík nás vezl Long Islandem, nevábnou industriální končinou, dorazili jsme na Manhattan, vystoupili na sto třinácté ulici před depresivním hotýlkem, který se specializoval na běženeckou klientelu. Hraběnka se odporoučela, její prioritou byl na stejném letadle se dostavivší polský manželský pár s těhotnou, brzo již rodičkou nového amerického občánka. Vlezl jsem do metra na sto šestnácté ulici, přirachotila se souprava, vylezl jsem u mohutného Empire State Building na třicáté čtvrté ulici a vydal se kaňonem mrakodrapů na kýženou adresu Two Park Avenue. Nikdo tam nikoho nekontroloval, vlezl jsem do výtahu, vyjel do dvacátého pátého poschodí s označením RADIO FREE EUROPE. Štvavá, světovému míru nepřející vysílačka, ideodiverzní centrála. Jsem představen slovenské dámě, jejíž otec Hodža býval ministerským předsedou československého státu. Objevila se tvář známá z filmového plátna - Jára Kohout. Potkal jsem se tam s Ivanem Herbenem, synem slavného spisovatele, s Janem Stránským z významné rodiny, on bývalý
červen
23
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
poslanec a syn bývalého ministra v poválečné vládě. Na oběd mě toho mého prvního amerického dne pozval Egon Hostovský, literární velikán, už jako šestadvacetiletý obdržel státní cenu za svůj román Žhář. Zasmušilý, melancholický lyrik, humor oceňující. Stali jsme se blízkými přáteli. Tehdy zásluhou neobvyklého dne s přeházenými poledníky jsem jen s obtížemi polykal. Snazší a stravitelnější se stalo nemalé nasávání skotské whisky. Po poněkud vratkém návratu na dvacáté páté poschodí jsem byl představen šéfovi československého oddělení Ferdinandu Peroutkovi, jednomu z proslulých Pátečníků, s pověstí, že jako jediný, tehdy ještě jako mladík, si troufl nesouhlasit s TGM, čímž nedotknutelné hlavě státu zaimponoval. Olympsky odtažitý, s permanentní lulkou mezi zuby. Netroufám si tvrdit, že by byl vyžadoval, ale zcela určitě vyzařoval cosi vyjádřitelného jako respekt, obdiv a rovněž i odstup. Nedovedl jsem si v RFE představit odvážlivce, který by mu tykal, že by ho plácl do zad a pobídl „Hele, Ferdo, pudeme, co kdybysme teď šli na pivo?“ Jednou jsem tam zaslechl tuto Peroutkovu jedovatost, vlídně adresovanou kolegovi Herbenovi: „Ivane, tuze rád sdílím vaši společnost. Kdykoliv jsem s vámi, tak ztrácím pocit vlastní méněcennosti.“ Inu, toť Peroutka. Tykat mu snad mohl jen legendární lékař Karel Steinbach, jeho spolužák ve stejné třídě během všech gymnaziálních let. Ve svých memoárech „Svědek téměř stoletý“, zpracovaných Viktorem Fischlem, se zmiňuje o Peroutkově „ostrém bodavém vtipu“, „jeho hrdosti jako španělský grand,“ že hodně zlobil a byl kritický ke každému, i k Eduardu Vojanovi, největšímu herci všech dob. „Ferda musel zlobit, nemohl bez toho být.“ Uveden je příklad Peroutkovy potutelnosti: Steinbach se zrovna vracel do Prahy z Damašku, napěchován dojmy, dychtiv je vychrlit. Jenže jeho milý jedovatý spolužák předem instruoval přítomné nashromážděné Pátečníky, aby navráceného cestovatele nepustili ke slovu. Steinbach přiznal, že tehdy trpěl muka přímo mučednická. V jiné souvislosti tvrdí, že Peroutka byl snad nejintimnějším přítelem Karla Čapka a ten si ho velmi vážil. A mně se dostalo pozvání od tohoto obtížně přístupného, odtažitého velikána, abych přijel k němu na chatu v Connecticutu u jezera. Přivítala mě tuze sličná, o dost mladší druhá manželka Slávka (nyní v sametových podmínkách natrvalo zpět ve své Praze). Na opačném břehu jezera pobývala rodina významného našince Josefa Winna, profesora neurologie, též autora, publikujícího pod jménem Alcantara. Do tamější dálky jsem zíral zahlédnout jeho půvabnou dceru, po níž jsem neúspěšně bažil. Na verandě, s věrným (však jakým jiným) psem u nohy, titán s fajfkou se mě, čerstvého exulanta po delší tehdy pauze, kdy nikdo nový nepřijížděl, začal vyptávat. Prezentoval jsem mu své dojmy, zkušenosti z omezeného horizontu - západní Čechy, pohraničí, zážitky z vojny, klepy z justice. Snažil jsem se vyjadřovat zdrženlivě až střízlivě, bez emocionálních epitet, aniž jsem příliš uspěl. Hostitel reagoval spíš skepticky, nevěřícně, s přesvědčením, že přeháním, snažím se o prezentaci, o níž předpokládám, že by ho potěšila. Mé hodnocení vskutku kritických nálad v národě, tak jak jsem byl schopen posuzovat, on spíš devalvoval na úroveň pouhého wishful thinking. Nicméně mě pobídl, abych napsal pár komentářů a pak že se uvidí. Učinil jsem a zřejmě jsem obstál. Ještě tato pro Peroutku typická episodka, jak jsem zažil v taxíku: New York City, někam jsme přijeli, vystupujeme, Peroutka platí, aniž by přidal zpropitné - americký nepominutelný to
červen
24
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
zlozvyk, o jehož existenci snad on vůbec nevěděl či aspoň nevnímal. Tak jsem usuzoval z jeho reakce, jeho podivu „Nechápu, proč se ten člověk rozčiluje, jako bych ho snad byl okradl.“ (Dodávám, že zásluhou právě tohoto zlozvyku, mně se dostávajícího číšničením v restauraci pana Vašaty, jsem mohl dostudovat. Zpropitné mě doslova nejen živilo, univerzitní výlohy uhradilo, ale i zaplatilo první moji cestu přes Atlantik, znovu se na Evropu podívat.) Vlastenecké bydlení v Queensu na Long Islandu, ve čtvrti Jackson Heights: Tam na třicáté páté avenue, budově s popisným číslem 80-09, se oprávněně říkalo „Český dům“. V něm bydlel Ferdinand Peroutka jakož i Karel Steinbach, jeho neméně pozoruhodný spolužák na gymnáziu v Praze, ještě v dobách rakousko- uherského mocnářství. Ve Steinbachově bytu půl roku pobýval tehdejší běženec Julius Firt, noci tam trávil v jeho ordinaci. Lze předpokládat, že tak činil nikoliv na speciálním lůžku či dokonce křesle, jímž byl tento gynekolog vybaven. V Českém domě rovněž dočasně setrvával Pavel Tigrid. Se Steinbachem jsem se několikrát v New Yorku jen letmo setkal a teprve později, v kanadské Ottawě, došlo k důkladnějšímu seznámení a popovídání. Tehdy při příležitosti tam se konající redakční schůzky našeho dvouměsíčníku Západ se zorganizoval jakýsi více tematický večer, kupodivu přišlo několik stovek zájemců. Josef Škvorecký něco odpřednášel, já rovněž, ale nejvíc zazářil Karel Steinbach, usměvavý, opálený pán pokročilejšího věku, lékař, porodník u americké armády (dost tedy divná specializace), stále v činné službě. Židovský uprchlík před Hitlerem, nemyslím, že se někdy oženil, ale na ženy si potrpěl velice – inu, specialista. Tehdy do Ottawy přijel nobl dámou skvostného vzhledu a vystupování a ochoten také zaúčinkovat. Doktor porodník nás oslnil svými vzpomínkami na velikány Národního divadla, o Eduardu Vojanovi se vyjadřoval jako „přímo gigantické osobnosti, největším českém herci všech dob“ a končil dlouhým monologem ze shakespearovského dramatu. Narodil se v předminulém století ve vesničce Střebsko poblíž Příbrami. Samí tam zemědělci, s jen jedním obchodem, patřícím židovské rodině těchto Steinbachů. Měli tři dcery (z nichž dvě jakož i většina všeho příbuzenstva zahynula za holocaustu) a jednoho syna, jenž se dostal na gymnázium na Královských Vinohradech, spolu ve třídě se svým budoucím celoživotním přítelem Ferdinandem Peroutkou. Leckoho aby překvapila informace, že v tehdejší době údajného germanizačního habsburského útlaku, němčina byla školní předmět toliko nepovinný. Z knížky Steinbachových pamětí jsem se dozvěděl o okolnostech Čapkovy nominace na Nobelovu cenu a důvodu jejího neúspěchu. Rozhodující komise si vymínila podmínku, že cenou za laureátství musí být abstinence od záležitostí politických a takový závazek on odmítl dát. Karla Čapka zabil Mnichov, pro Steinbacha to znamenalo konec první republiky: že jsou v životě dny, na které nikdy nelze zapomenout a takovým dnem bylo Čapkovo umírání. Jak na Strži se strhla zlá bouřka, šel spolu s Peroutkou tahat z potoka polámané větve, nastydl se, dostal oboustranný zápal plic, což ho tehdy v době bez antibiotik, do hrobu sklátilo. Bylo mu necelých padesát let. Židovský lékař odchází do exilu v USA, kde nechtěl zakořenit. Stal se hlasatelem v rozhlase, za druhé světové války provozoval medicínu v rámci své práce na československém konzulátě, pověřen odvody dobrovolníků. Jako první se přihlásil Rudolf Firkušný, jenže Steinbach ho schopným vojenské služby neuznal. Spřátelil se s Janem Masarykem, jehož v dubnu 1945 doprovázel do San Francisca k založení Organizace spojených národů. Po válce návrat do milované, avšak pozměněné vlasti, ochuzené o mnoho jeho nepřeživších přátel a příslušníků vlastní rodiny. Snažil se zjistit, co se stalo s dětmi, jimž pomohl na svět a s nimiž byl fotografován ve smíchovském sanatoriu Sanops. Nenašel žádné z nich.
červen
25
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Pokračovalo přátelství s Janem Masarykem. Byl u něj i v únoru 1948, zrovna čekal v předpokoji, když odcházela zlověstná návštěva v podobě sovětského velvyslance Zorina. Onu verzi údajné sebevraždy jednoznačně odmítá jako naprostý nesmysl. Kromě důvodů zpravidla uváděných dodává jeden další zásadní: příteli ministrovi, který si mu stěžoval na svou nespavost, předepsal pilulky, s důkladným varováním dodržovat doporučenou dávku, jejíž překročení by bylo fatální. Proč by člověk se sebevražednými úmysly nevolil takové řešení a dal přednost fyzicky obtížné krkolomnosti, tak jak tvrdila oficiální báchorka? Druhá tedy Steinbachova emigrace, tentokrát s kariérou civilního lékaře u americké armády – skutečně v roli gynekologa při prohlídce žen, hlásících se do vojenské služby. Do penze šel ve věku 88 let a to jen proto, že již nechtěl riskovat cestu autem z Jackson Heights do Brooklynu po dálnici, obtížně zvládnutelné řidičem jakéhokoliv věku. Jedné z největších pochval, které nejvíc si cením, se mi dostalo v New Yorku v jednu neděli v ďábelsky horkém letním odpoledni. Měl jsem tam ohlášenou přednášku o svých čerstvých cestách v nějaké té exotické Tramtárii a právem jsem se domníval, že zájemců přijde pět a půl. Mezi nimi byl i tento pozoruhodný, unikátní tvor. A on oznámil, že kvůli mému povídání přerušil dovolenou a přijel. Stých narozenin se téměř dočkal. Zemřel v roce 1990 čili krátce po kolapsu potupné hloupé éry. - - Na pětadvacátém poschodí RFE se připravovaly pořady k potřebě mnichovského vysílání, kdežto o poschodí výš byl RESEARCH. Archiv, knihovna, výroba pravidelně vycházejících publikací jak v českém, tak anglickém jazyce. Pečlivě posbírané informace z všemožných zdrojů. Též tam docházely řádně předplacené režimní skvosty jako Rudé právo, Nová mysl, Život strany, Tvorba, a po srpnu v době normalizační i mimořádně odporná Tribuna. Perfektní antinostalgicum. Pravidelně jsem tam chodil seznamovat se s užitečnými materiály, pilně poznámky si činit, občas se rozveselit režimním humorem v podání vtipálků v Dikobrazu a Roháči. Šéfoval tam Pavel Korbel, jehož bratr Josef se věnoval akademické kariéře v Denveru, horském státu Colorado. Posléze v roli číšníka v restauraci Vašata na Manhattanu jsem ho obsluhoval. Korbel tam na univerzitě se stal děkanem, pod jeho vedením černošská studentka Condoleezza Rice psala svou doktorskou dizertaci (na téma československé), a v době prezidentování George W. Bushe se stala ministryní zahraničních věcí. Tento znamenitý výkon rovněž dosáhla Korbelova dcera Madléna, Bushovým předchůdcem Clintonem pověřená vedením téhož úřadu jako pokračovatelka titána velikána Thomase Jeffersona. Nejvíc jsem se tam sblížil s Vratislavem Buškem, bývalým profesorem církevního práva na Karlově univerzitě. Za války aktivní v odboji (například mi potvrdil onu záležitost s úpěnlivým varováním do Londýna proti záměru zabít Heydricha, jak jsem poprvé slyšel od Hostovského), byl zatčen, ale nepopraven. Ocitl se v Mauthausenu, kde se poněkud seznámil se spoluvězněm Antonínem Novotným. Přeživší Bušek se po válce značně angažoval ve straně národně socialistické. Po únoru 1948 rychle z dobrého důvodu odspěchal do exilu: na rozdíl od nacistů, kteří ho nepopravili, učinit tak velmi chtěli komunisté. Jeho jméno se prominentně objevilo v českých mediích v souvislosti se snad prvním velkým hrdelním procesem té doby, v němž s podivným obviněním za údajné zastřelení Augustina Šrama, údajného vraha Jana Masaryka, 19. února 1949 na šibenici skončili studenti Miloslav Choc a Slavoj Šádek, kdežto profesor Bušek, stejně tak odsouzený, se nedostavil.
červen
26
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Dostavil se ale v roli mého svatebního svědka do kanceláře soudce Nejvyššího soudu státu New Yorku, kde došlo k uzavření mého sňatku s čínsko-švýcarskou nevěstou. Vzájemnou vřelost mezi Buškem a Peroutkou jsem nikdy nezpozoroval. Mám tu teď před sebou tři Peroutkovy knihy, které vyšly u Škvoreckých v Torontu: Jako první (kniha 040) OBLAK A VALČÍK Druhou (087) byl POZDĚJŠÍ ŽIVOT PANNY Třetí (137) BUDEME POKRAČOVAT Jenže víc už se nepokračovalo, jeho tolik očekávaných memoárů jsme se nedočkali.
Věda Žijeme v tom nejlepším ze všech světů? (2) Miloš Dokulil (Dokončení z minulého čísla) Nejen do toho 17. století, kdy stále ještě v Evropě přinejmenším v první polovině zmíněného století převládal církevní tlak na konzervaci geocentrismu, nebyla tu pro naše předky žádná možnost, pokud by šlo o tu optimalizaci lidského bytování v rámci tohoto Vesmíru, nějak si vymýšlet. Již minule jsme si společně všimli, jak i Leibniz – roku 1710, a tedy ještě na počátku tzv. osvícenského století – dospěl ke kategorickému závěru, že zřejmě lidstvo žije v tom nejlepším ze všech světů. Přijatelnými vlastnostmi ta naše Země dosud disponuje. I když v mezičase minimálně posledního půlstoletí bylo postupně stále více evidovatelné, že lidstvo má počítat s naléhavějšími následky mezitím nastřádaných předpokladů k dramatičtějšímu průběhu některých procesů, se zvyšováním průměrných teplot počínaje, nedostatkem vláhy v určitých oblastech nebo pustošivějšími tajfuny či hurikány nikoliv konče, kromě zvyšující se hladiny moří v souvislosti s táním ledu v řadě teritorií (nejen v Severním ledovém moři během polárního léta, i když zde zřejmě nejnápadněji). Jako kdyby ta naše Země neprocházela v průběhu těch stamilionů let vzájemně velmi rozmanitými epochami, pokud jde o ráz podnebí, teplotní stavy, a ovšem i možnosti života tvorů a rostlin, které tomu příhodně odpovídaly. A jako kdyby navíc nebylo již známo, že naše Slunce (zatím staré 4,6 miliard let) má před sebou na pět miliard let čas na postupné spalování svého vodíku, než tyto zásoby dojdou a než se jeho režim tvorby energie dramaticky změní a bude z něho rudý obr, se všemi dalšími doprovodnými procesy. Ovšem již za necelé dvě miliardy let od dnešní doby (již minule o tom tu padla zmínka), ta zatím „naše“ Země nebude už pohostinná ani pro život baktérií! Až před dvěma desetiletími zcela překvapivě došlo k ohlášení objevu první planety u jedné z hvězd. A jak se běžně říká, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Krátce nato přitom byly astronomické veřejnosti ohlášený obdobné objevy číslo 2 a 3. Takže to začalo být vážné. Abych tento výklad nezdržoval „podrobnostmi“. Jako kdyby vědci nenašli zatím vždy cestu, jak ve vhodné době s odpovídajícími prostředky řešit vyvstalé problémy nějakým, a opět překvapujícím způsobem. Dnes máme k dispozici již málem na dva tisíce objektů, kterým říkáme exoplanety a o nichž se muselo málem celé 20. století zdát, že pokud by vůbec takové planety existovaly, že by byly technicky nedetekovatelné. I když pro svou osobní fantazii nebo k senzačnímu výkladu některých 27 červen jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
otázek jsme mohli mít k dispozici nějaké ty mimozemšťany vždycky. Ať již k tomu, že by třeba postavili ty jedinečné pyramidy v Egyptě, anebo že by se zabývali zrovna tak zvláštními obrazci v terénu, které máme tak překvapivě v poušti Nazca v Peru a jež jsou optimálně vidět jen z výšky. Zatím ovšem jsme měli mezi sebou již mnohokrát rozmanité „mimozemšťany“, ale nikdy žádnou přijatelnou adresu pro výchozí místo jejich pobytu. Z těch zatím víc jak 1800 možných exoplanetárních adres málem žádná se podle stávajících známek nehodí k předpokladu biosféry, a tedy případně potenciálně k životu i vyšších organismů (snad až na jednu). Ovšem, pokud bychom měli v úmyslu zapojit do této úvahy statistiku a celou naši zatím neprobádanou Mléčnou dráhu, pak bychom nemuseli mít žádné obavy, že by nemělo časem dojít k objevu celé řady možných objektů podobných naší Zemi, možná i trochu větších a obíhajících kolem trpasličích hvězd typu M nebo K (tedy hvězd menších než naše Slunce, méně zářivých, ale s nesrovnatelně delší dobou existence pro případný život na satelitních planetách). Zdá se, že v tomto kontextu by mělo být prioritní vyhledávat vhodné centrální objekty; a podle toho pak se teprve zaměřovat na jejich případné exoplanety. (I když, máme tu samozřejmě potenciální problém, zda vůbec můžeme na sebe upozorňovat, abychom si na sebe nevykoledovali nějaké existenční problémy, kdyby taková jiná „Země“ byla relativně blízko a měla nesrovnatelně vyspělejší civilizaci, než je ta naše. Jenže nefantazírujme.) Zůstaňme při zemi. A zkusme věřit, že s rostoucím rizikem možného jaderného střetu na naší zeměkouli (když stále přibývá států s touhou mít jaderný arzenál) přece jen nedojde k nejhoršímu a že se „časem“ najde globální řešení tohoto závažného problému naší planety. Pak se může hodit trochu si popřemýšlet o tom, zda „objektivně“ nemohlo něco být pro celkovou budoucnost lidstva (kdyby bylo přiměřeně „rozumné“) v přijatelnějších parametrech. Kdyby třeba bylo to naše Slunce svými rozměry poněkud menší (právě takového trpasličího K typu), o nemálo miliard let by vyzařovalo svou energii déle, což by mělo jít „k duhu“ biosféře planety, která by byla v optimální vzdálenosti jeho satelitem. Nelze ovšem vyloučit, že k obyvatelnosti takové exoplanety by musely být splněny další doprovodné podmínky. Taková exoplaneta by zřejmě měla potom být o něco větší než je naše Země, aby byly přijatelně zajištěny další tektonické a fyzikálně-chemické procesy k případným výchozím podmínkám pro vznik života. (Nezapomeňme, že naše zeměkoule překonala své celkové zalednění díky právě sopečné činnosti, což by v odlišných parametrech nemuselo vůbec nastat.) A je tu přinejmenším jeden další významný fenomén k tomu, aby právě takto byl orientován další pozorovací astronomický program. Hvězda ne tak intenzivního jasu by připouštěla nesrovnatelně lepší detekci případné vytypované a o něco robustnější exoplanety; s možností dříve a lépe si učinit jasno v tom, zda tu jsme opravdu v tom „našem“ (?) Vesmíru sami, když tato alternativa, že by tomu tak opravdu mohlo být, se už nyní nezdá být pravděpodobná. Jako kdybychom měli „balit kufry“ a honem se stěhovat jinam? Aspoň v myšlenkovém experimentu? (Ani si nepřipomínejme, jak cynicky obchodují se zoufalou nadějí emigrantů ty zločinecké klany, které již nějakou dobu parazitují na možných svízelích svých údajných bližních a existenční bídu – která si ovšem může tu cestu „nekřesťansky“ zaplatit! - transportují za nemalé sumy ze severní Afriky do Evropy.) Ovšemže nejde o to, že bychom měli žehrat na to, že ta naše Země přece měla být zařízená na delší živobytí, když ani s tím svým dosavadním si nevíme často přiměřeně rady. Zároveň ovšem
červen
28
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
zkusme nezapomenout, že jsme během těch dvou posledních desetiletí museli (žel?) ztratit tu předchozí dlouhými staletími jištěnou sebedůvěru, tmelenou celkovou omezeností stále poněkud přízemního poznání vlastního životního prostředí, když až do 20. století byl celý náš svět nepoměrně malý, časově z hlediska „věčnosti“ docela titěrný, a navíc jakoby „od časů do časů“ zvláštně do standardních kulis zakonzervovaný. V průběhu 20. století má ten „náš“ (?) Vesmír již za sebou skoro 13,8 miliard let existence, v průměru přes 93 miliard světelných let své stávající (a pořád se rozšiřující) hranice, a dává nám najevo, že se stále rychleji rozpíná; aniž přijatelně tu temnou energii, která to působí, známe. Nebylo by „načase“, abychom konečně „vzali rozum do hrsti“ a začali žít přiměřeně poměrům, které nám tato Země skýtá? Přitom snad také v duchu všeho toho lepšího, čeho lidská civilizace a kultura již dosáhla? I když se to snadněji napíše než uskuteční?
Urychlovač LHC dosáhl hranic nové fyziky. A zatím žijeme Největší vědecký experiment světa, urychlovač LHC, překonal rekordní hodnotu energie srážek, které v něm probíhají. Měl by tedy být připravený k zahájení skutečné vědecké práce už v příštích dnech. Kdo se obával, že urychlovač LHC by mohl vytvořit černou díru dost velkou na to, aby zničila Zemi, může si nyní oddechnout. V noci na čtvrtek 21. května urychlovač v evropském středisku CERN poprvé po šesti letech od svého spuštění dosáhl výkonu blízkému tomu, na který byl naplánován. A pořád jsme tu. Co přesně se stalo? V LHC se poprvé srazily částice s energií až 13 teraelektronvoltů (TeV), tedy jen kousek pod plánovanými 14 TeV. (Jednotka TeV se používá k určení energie částic, ale pro jiné účely je příliš malá.) Je to téměř dvojnásobek dosavadních pracovních výkonů, které byly až do přestavby probíhající v posledních dvou letech z opatrnosti omezeny zhruba na 8 TeV. Údaj je vždy součtem energií dvou částic, které jeho okruhem letí proti sobě a nakonec se střetnou, LHC tedy jednotlivé částice - konkrétně protony - urychluje každou na 6,5 TeV. Upgrade urychlovače měl odstranit všechna slabá místa urychlovacího okruhu. A zatím se zdá, že se to podařilo. Nejdůležitější součástí operace byla náhrada desítky tisíc vodivých spojů u supravodivých magnetů, které předtím nezvládaly proud cca 11 tisíc ampérů nutný k urychlení částic na maximální plánovaný výkon (více o opravě v naší starší zprávě). Došlo i k dalším úpravám, které zvyšují počet srážek probíhajících v urychlovači, takže vědci by měli za stejnou dobu měření získat více údajů. Proběhly i další úpravy, jejich seznam najdete ve vyčerpávajícím článku Vladimíra Wagnera na Osel.cz. Urychlovač ještě není v plném provozu. Zatím je ve fázi, kdy se ověřují jeho technické parametry, a tak i energie je pod maximem. Dlouho se magnety LHC „trénovaly“ na požadované hodnoty což probíhá přesně tak, jak slovo „trénovat“ naznačuje. Magnety se postupně zapínají na vyšší a vyšší hodnoty, až ztratí své supravodivé vlastnosti. Pak se vypnou a po „oddechu“ se celý proces opakuje, tentokrát na poněkud vyšší výkon. Proces se opakuje, dokud se nedosáhne cílových hodnot.
červen
29
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Na začátku dubna (přesně 5. 4.) pak hlavní svazek LHC poprvé provedl po svém obvodu svazek protonů, postupně s vyššími energiemi. O měsíc později, 6. května, došlo k prvním srážkám částic. Dvacet sedm kilometrů dlouhý hlavní okruh fungoval v tu chvíli jen jako vodící dráha. Energii částicím (cca 900 GeV) dodaly menší urychlovače v areálu CERNu, které jsou propojené s LHC. Během května se energie srážek zvedaly, až kulminovaly 21. května. Zatím ale neprobíhala skutečná vědecká měření, hlavní slovo měli inženýři a technici. Sběr fyzikálně zajímavých dat by měl začít hned zkraje června. Analýza těchto údajů bude nějakou dobu trvat, ale pokud fyzikové v této zatím pro ně zcela neznámé oblasti objeví něco skutečně mimořádně nového a překvapivé, mohli bychom to vědět už během několika týdnů. Fyzikové svá očekávání z opatrnosti samozřejmě krotí, ale je to skutečně krok do neznáma, takže možné je cokoliv. Sem se všichni podepište Víte, kolik fyziků je zapotřebí k napsání jednoho článku? Od letošního května platí, že mnohem více než příslušníků libovolné profese k zašroubování žárovky. V časopise Physical Review Letters totiž vyšel článek založený na výsledcích LHC, který bezpečně překonává všechny rekordy v počtu autorů: je jich pod ním podepsáno 5 154. Text je založený na výsledcích dvou velkých detektorů na LHC (jsou to CMS a ATLAS), která probíhala před dvouletou odstávkou ukončenou letos na jaře a zpřesňuje hmotnost Higgsova bosonu (je to cca 125.09 GeV, s celkovou nepřesností cca 0.3 GeV). Je to důležitá, byť ne převratná práce, která velmi dobře ilustruje, jak složitý experiment LHC je a kolik lidí se na něm podílelo. A protože všichni vědci musí poskytovatelům peněz vykazovat výsledky, a těmi jsou obvykle publikace, musí být u textu uvedeni i lidé, kteří se na samotné práci nepodíleli a dělají „jen“ podpůrnou práci pro hladké fungování experimentu. Nový článek je vytištěný na 33 stránkách, z nichž 24 obsahuje jen jména autorů a názvy institucí, kde pracují. Seznam autorů je tak obsáhlý, protože pro tuto konkrétní práci se spojily týmy obou zmiňovaných detektorů, které jinak pracují tak trochu „proti sobě“. Obvykle mají za úkol se spíše kontrolovat a poskytovat (každý trochu jiným metodami) pohled na jevy probíhající v urychlovači. Proto článek v počtu autorů výrazně překonává texty na dalších místech tohoto pofidérního žebříčku - na těch jsou totiž další články z výsledků LHC, ale protože je obvykle zveřejňovaly dohromady jen týmy na jednotlivých detektorech, mají obvykle zhruba o dva tisíce autorů méně. Kromě tohoto „monstrčlánku“ bylo z výsledků LHC v poslední době publikováno (či alespoň předběžně publikováno) i několik dalších zajímavých výsledků, založených také na analýze údajů z provozu před odstávkou. Neobjevilo se v nich zatím nic, co by fyzikům přesně ukázalo, kam zaměřit pozornost, až LHC začne skutečně sbírat údaje z oblasti, kam se částicová fyzika nikdy předtím nepodívala. Obecně řečeno zatím vše souhlasí s předpověďmi nejrozšířenější teorie, tzv. Standardního modelu. Drobné odchylky se najdou (jako třeba v případě rozpadů mezonů B 0 a B s 0 na dvojici mion a antimion, kde detektor ATLAS detekoval jistý „nadbytek“ těchto podle standardních předpovědí velmi vzácných jevů), ale zatím nedošlo k žádnému dramatickému průlomu. Napětí a zvědavost fyziků před skutečným zahájením experimentů o to větší. technet.idnes.cz
červen
30
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Čtení na volnou chvíli
Balkónová Milan Cimburek Po zimních a deštivých dnech přišly první prozářené sluncem. Cítím se hned mladší a nabitý energií. Sedávám na balkoně a vyhřívám se na slunci, jak už to tak důchodci dělávají. Sluncem dobíjím svoji baterii. Čekám, kdy přijde ta jarní únava, anebo tu již byla? Jak to ti ptáci mají primovní. S jarem jim příroda naordinovala páření. Aby se ve stromoví hustě pokrytém novými listy našli, začnou zpívat. Pochopitelně jen někteří. Ke zpěvnému ptactvu nepočítáme jinak krásné papoušky, anebo páva. Vrána se svým krákoráním neokouzlí a její potomstvo, když mutuje, tak to skoro není k vydržení. V blízkosti mého bydliště se narodila vráňata, hned několika párům. Když se dorost naučil létat a opustil hnízdo, začal se srocovat na místních topolech. Tam, jako každá mláďata se kočkují. Tento výraz pro ptactvo asi není vhodný, ale je jemnější, než perou, nebo dokonce rvou. Přesto při jejich kočkování lítá peří, doprovázené puberťáckým krákoráním. To začnu vždycky litovat, že jsem si kdysi u jihoslovanského zelináře nekoupil prak, neboli šprndu. Snad jí používají na chránění zeleninové úrody. Mně by se velmi hodila při výchově vráňat. Na balkoně si převážně čtu. Čtu si vážnou, někdy méně vážnou a velice rád veselou literaturu. Takovou detektivku umocní siréna sanitky, policajtů anebo hasička, když se mi proženou pod balkonem. Detektivky jsem už přestal mít rád i v televizi. Buď je jich moc, anebo mi lezou krkem, protože se zápletky opakují, a já se sloní pamětí, jak tvrdí mé již přestárlé okolí, trpící takovými droboučkými neduhy jako je skleróza, Parkinson nebo dokonce se kamarádí s Alzheimerem, tvrdím, že jsem to již někdy viděl a mohu napovídat a předvídat pachatele. Můj přestárlý mozeček mi napoví, kdy vniknou pronásledovatelé, ve většině případů policisté, vyzbrojeni kulichy s vystřiženými očičky přes ksichty, tudíž k nepoznání, do objektu a v poslední chvíli ukecají zloducha držícího se zábradlí na střeše sedmdesátipatrového mrakodrapu, aby dolů neskákal. To už se z křesla zvedám, neb dále mohu očekávat už jen miniaturní titulky, které nikdo nečte, protože to nezvládnete ani s lupou. Docela rád čtu básničky. Kupodivu jim, oproti většině populace této zeměkoule, rozumím. „Co tím chtěl básník říci?“, mi není problémem. V mládí, jako snad každý, jsem si nějaký veršík zapsal, samozřejmě verš volný, tepat se s rýmováním mé generaci už zrušili. Dnes na tyto kdysi skvělé moudrosti civím, aniž bych pochopil, vo co de.
červen
31
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Jednou přiletěla nezvaná návštěva. Votravná moucha. My Moraváci říkáme mucha. Tak se taky jmenoval snad nejslavnější moravský malíř, Alfons Mucha. Bzučela mi kolem hlavy a sedala si na mé tělo, kam se jí zachtělo. Řekl jsem si: bude asi bouřka. Bavila se tím, jak jsem se plácal po celém těle. Když ji to přestalo bavit, slétla si pro nějaký ten drobek na koberci, zbytek mé snídaně. Ve stejnou chvíli přiletěla na návštěvu sýkorka. Přistála na betonovém zábradlí a na pozvání, sednout si mi na prst jako obvykle nereagovala. Zato se spustila na „zahradní“ koberec, sezobla mouchu jako předkrm a vyzobala všechny zbylé drobky. Tím mi pomohla s úklidem. V podvečer se ptáci rádi loučí se dnem zpěvem. Někdy mne navštěvuje kos na stromě blízko mého balkonu a trylkuje. Již se mi podařilo napodobit jeho nářečí a zblbl jsem ho natolik, že přiletěl na římsu balkonu, v domnění, že naň čeká slečinka. S šerosvitem je ptačí zpěv mohutnější, jako v závěru opery anebo operety. Že by se opeřenci báli tmy? Fór Pavel Kantorek
Tanec života Kapitola 7:
(pokračování)
Slovenské národní divadlo Bratislava
Je vždycky dobré v novém místě někoho znát, a tak jsem byla moc šťastná, že se mnou nastupuje spolužák Láďa. Jen jsem měla obavu, kde vlastně budu v té dálavě bydlet, ale můj anděl strážný Pepíček, jak jsem si ho už v dětství pojmenovala, opět zapracoval. Kolega z konzervatoře Zdeněk Doležal, pozdější sólista Národního divadla v Praze a vynikající pedagog, měl v Bratislavě příbuzné s velkým bytem a poslal mě k nim. Přidělili mi pokoj pro hosty, kompletně zařízený, a co víc, jen pět minut pěší chůze od zkušebního sálu a sedm minut od divadla! Úplný dar z nebes. Láďa měl taky štěstí. U jedné kolegyně z divadla dostal pokoj pro služky. Nezdá se to, ale vážně si polepšil. Jako student bydlel totiž v Praze v podnájmu u hajzlbabky, která pečovala o záchody na Václavském náměstí. První angažmá, to je hlavně strach, jak vás přijmou kolegové. Nám nenastal žádný problém. Ve sboru byly dokonce dvě Češky, se kterými jsem hned navázala užší kontakt. Zvlášť v jedné jsem
červen
32
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
našla dobrou kamarádku, která mě zasvětila do všeho, co bylo v novém angažmá dobré vědět. Byla v Bratislavě už několik sezon a měla zde okruh známých, se kterými mě seznámila. Mně to první angažmá připadalo ve srovnání s konzervatoří jako obrovská lehárna. V Praze jsem bývala celý den v akci a tady dopoledne lážo plážo krátký trénink, pak zkouška repertoáru nebo studování připravovaného baletu, případně repetice tanečních vsuvek do oper. Následovalo pár kroků do kantýny na oběd a celé odpoledne volno. Večer představení, ale ne v každé opeře byly baletní vložky a balet byl na programu tak jednou týdně. Úroveň baletu byla pod psa. V Bratislavě už sice měli konzervatoř, ale s nevalným vedením, takže sboračky prošly nejrůznějšími privátními školami a bylo to na nich vidět. O pánech sboristech se raději nezmiňuji, ti snad vůbec žádné školy nenavštěvovali, alespoň to tak vypadalo. Sólisté na tom byli o něco lépe. Ale jedině Jarmila Manšingrová se svým partnerem Jozefem Zajkem měli skvělou úroveň. Miluna byla ohromná piruetářka, točilo jí to, ani nevěděla jak. A Zajko vypadal na scéně báječně, byl to chlap se silou lva a s Milunou si jen tak ve vzduchu pohrával. Jako sólistka tam působila i jedna Ruska, Galina. Při pohledu na ni jsem si uvědomovala, že ne každý, kdo projde ruskou baletní školou, musí být perfektní. Asi měla dobré politické zázemí, a tak holt byla sólistkou. V Rusku by to nejspíš dotáhla tak do poslední řady ve sboru. Nastoupila jsem před sezonou 1952 – 53, kdy se zrovna připravoval balet Borise Asafjeva Plameny Paříže. Dělala jsem si zálusk na jednu roli fanatické revolucionářky, ale dostala ji Miluna a na mě nezbyla ani alternace, sólistky měly přednost. Pak jsem se ale přece jen dočkala. Obnovoval se Kníže Igor, opera od Alexandra Borodina s proslulými Poloveckými tanci. Ta hudba mě fascinovala. Tančila jsem sólovou partii ženy, která byla na konci položena Igorovi k nohám jako dar. Potom spadla opona. Já už se zvedala, že se připojím k ostatnímu baletu, když vtom mě chytil představitel Igora za ruku a na otevřené scéně jsem se klaněla vedle něj. Tím to ale nekončilo. Když se zavře poslední opona a aplaus dále trvá, chodí se ještě děkovat před oponu – a on mě vzal s sebou i na tuto děkovačku. Srdce mi klepalo až v krku. Nezapomenutelný zážitek. Divadelní fanoušci se prý hned vyptávali uvaděček, kdo jsem a odkud jsem k nim přišla. Zato v Bachčisarajské fontáně, která už byla na repertoáru, jsem si uřízla pěknou ostudu. Jako harémová tanečnice jsem měla eunuchovi, který přinášel mísu s ovocem, frivolně ťuknout zespodu do podnosu. Při svém temperamentu jsem to s tou energií trochu přehnala a ovoce, byť jen plastikové, si to namířilo velkým obloukem do orchestru. Muzikanti se tak lekli, že přestali hrát, a dirigent to musel odklepat. Od šéfa Remara jsem si to pěkně slízla a pánové z orchestru jen vrtěli hlavami: „Co to tam mají za krávu v baletu?“ Odpolední volna jsme využívali k procházkám podél Dunaje, nebo, když to roční období a počasí dovolilo, k slunění na plovárně. Mezi dobré přátele mé české kamarádky patřil i jeden zubař, jmenoval se Bachratý a svému jménu dělal čest. Miloval společnost tanečnic, pečoval o naše zuby zadarmo, a to většinou na konci týdne, kdy byla jeho ordinace zavřená. Pak nás odvezl do nějakého sklípku za Bratislavou a domů jsme se pravidelně vracívali v dobré náladě. Naštěstí pro něj se tenkrát ještě na silnici žádná promile nekontrolovala. Jako správná svazačka jsem se v divadle zúčastňovala schůzí svazu mládeže, ale víc než jejich program mě na nich zajímal jeden herec s velice výraznou tváří. Nemohla jsem přehlédnout, že i
červen
33
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
on věnuje větší pozornost mně než schůzování. Po jedné schůzi na mě čekal venku, pozval mě na skleničku a dlouho jsme si povídali. Byl to chytrý a nesmírně vtipný chlap. K tomu, jak mi zaimponoval, přispěl jistě i fakt, že byl o sedm let starší. Július Vašek, jak se jmenoval, byl už tenkrát výborný charakterní herec a v pozdějších letech se na Slovensku stal skutečnou filmovou a televizní hvězdou. Zamilovala jsem se do něj až po uši. Když ho viděla moje maminka, prohlásila: „Ten je tak ošklivej, až je hezkej.“ Jeden kritik to samozřejmě vyjádřil profesionálněji: „Své postavy hrdinů zvýrazňoval také svým neobyčejným zjevem a tvárným hlasem.“ V Bratislavě jsem prožila jednu a půl sezony a po celou tu dobu jsme tvořili pár. Působil na mě magicky, hlavně na začátku našeho vztahu jsem se pod každým jeho dotykem doslova chvěla. Myslím ale, že jsem nebyla jediná, koho oblažoval. Jednou jsem na kolenou jeho kalhot objevila zelené stopy od trávy a ať mně nikdo nepovídá, že se chodil modlit na louku... Věděla jsem ale, že v Bratislavě dlouho nezůstanu, stýskalo se mi po Praze, takže bylo jasné, že ten vztah stejně nemá šanci. Ale dopisovali jsme si ještě pár měsíců po mém odchodu z Bratislavy a jeho řádky mě vždycky dokázaly pobavit i rozesmát. Jeden příklad za všechny: „Ty si tam a ja som tu pociťujem prázdnotu z nášho šťastia sú len trosky nech žije náš Zápotocký.“ Později, když už jsem byla angažována v Armádní opeře, hostovalo v Praze bratislavské divadlo. Sešli jsme se a vyrazili spolu na večeři. Očekávala jsem znovu to nádherné vzrušení, ale marně. Zůstal jen hezký přátelský vztah a skoro mi to bylo líto. Zamilovanost je snad nejhezčí stav, jaký člověk v životě prožívá. Jenže, jak už se dávno ví, nic netrvá věčně... Ale zpět do Bratislavy. Zažila jsem tam i přelom května a června roku 1953, tedy měnovou reformu. Byla jsem svědkem toho, jak lidé házeli tisícovky do košů. Každý občan pak dostal zanedbatelnou sumu. V tu chvíli měli všichni stejně. Netrvalo to dlouho, a už zase byli někteří bohatí a jiní chudí. Můj nástupní plat v divadle byl 1400 korun, a přesně tolik bral i můj tatínek coby účetní. Připomnělo mně to, jak nebyl z mého rozhodnutí věnovat se divadelní dráze zrovna odvázaný, a bylo mi jasné, že budu brzy brát víc než on. A to se také stalo. Zdeněk Doležal, díky němuž jsem získala v Bratislavě prima bydlení, mi nakonec také pomohl z Bratislavy pryč. Napsal mi totiž, že Luboš Ogoun se stal šéfem baletu Armádní opery v Praze a hledá dobré tanečníky, tak jestli se mu nechci ozvat. Ani jsem nemusela přijet ke konkurzu, znal mě z doby, kdy jsem mu jako studentovi choreografie pomáhala uskutečňovat jeho představy. Rovnou mi napsal, že mohu kdykoli nastoupit, až si vyřídím formality v Bratislavě. Byla sice zrovna půlka sezony, ale Remar mě pustil. Asi se bál, abych zase nebombardovala orchestr plastikovým ovocem. Helena Eser-Koudelková (Pokračování příště)
červen
34
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Ze spolkové činnosti Sokolský Oetz 2015 se vydařil
Letos toto tradiční setkání připravila a 23.–25. května pro-
vedla sokolská župa Švýcarská.
Nástup při zahájení: účastníci a účastnice každého věku z „celé“ Evropy museli sokolská trika s označeními svých jednot schovat pod vrstvami teplých svetrů a bund.
Mladí vlajkonoši pyšně nesou sokolský prapor.
červen
35
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Počasí nepočasí, soutěživé hry pro děti i dospělé měly obvyklý počet nadšených účastníků a také na startu k tradičnímu běhu se sešel kdo měl nohy (nebo skoro) – zde start tuctu dětí ke zkrácené trase po blátivé louce.
Zub pryč – drama na okraji bojiště? Kdepak, šťastný věk, kdy vypadlé zuby ještě dorostou – příště už jich pusa bude zas plná.
Všechny děti zvítězily už tím, že se odvážily zúčastnit se nezvyklých soutěží a odvezly si domů medaili a diplom – a pár sladkostí k tomu.
červen
36
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Do cíle doběhl každý svým tempem – ale pozor, zákaz zastavení platí pro všechny, proto pro jistotu vyrazili bez peněz (myšlenka na studené pivo v teplé hos- podě by je jinak mohla svést ze správné cesty).
Nejrychlejší Sokolka je z Luzernu. Její malá dceruška bude běžet až příští rok, zatím v jiné kategorii.
Zbýva dodat, že Oetztal, domov před pěti tisíci lety zmrzlého muže Oetzi, dělal svému starému obyvateli všechnu čest – zima byla, bláto bylo… Ale to nevyvedlo Sokoly příliš z míry. Všechna sportovní klání i všechny kulturní a vzpomínkové akce proběhly podle programu. Protože příští rok jsou svatodušní svátky ještě o týden dřív, doporučuji všem, aby se včas začali otužovat, jistě i Mnichovští, kteří zodpovídají za organizaci sokolského Oetzu 2016, budou oznamovat volejbalistům a ostatním sportovcům: „Hraje se za každého počasí!“ Helena Springinsfeld Foto autorka a Susanne Hägele
červen
37
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Z tvorby krajanů Poděkování Bohu Bože, děkuji Ti za Tvá požehnání jež nám do duše novou sílu vhání Bože, děkuji Ti za Tvou bezmeznou lásku díky níž nalézáme v žití života trvalou spásu Bože, děkuji Ti za dar svobody s níž poskytuješ náhody abychom dohlédli na dno nádoby kterou s sebou nosíme aniž to tušíme slouží slzám smutku i radosti Bože, děkuji Ti od srdce upřímně za to že tu s námi jsi Jana Marie Jarolímková (Inspirováno texty z Hlasu misie - oběžníku České katolické misie ve Švýcarsku)
Ach ano Byl jsem tam! Ve stáří už na tom nezáleží, zda s láskou, nebo sám. Den po vlasech noci zavoněl, na bílém polštáři babočky v barvách léta, motýlí národ se k nim slétá, z dlouhého spánku probuzen. Ach ano. Byl jsem tam! Ve stáří už na tom nezáleží, zda s láskou, nebo sám.
červen
38
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Voda Teče z hory do údolí, skrz fabrikový hófy, lavóry a sudy a se vším, co nabrala, klesá do tůní jezerních. Na louce mezi tůněmi vydry a vydráci vyhlíží, zdali už na cestě Vladimír Vlasatý
Češi ve světě Jak Rusalka okouzluje Klokánii
Kdyby existovala kategorie kulturních misionářů, nepochybně by do ní patřila i Lenka Muchová, která už v roce 1984 vyměnila Prahu za pátý kontinent – tedy za Austrálii. Odvážela si tenkrát s sebou několik loutek své maminky, spoustu vzpomínek na rodinné kulturní zázemí a někde v koutku duše ještě neprobuzenou touhu implantovat české loutky a pohádky do australských podmínek. Dnes nejenže hraje loutková představení pro děti i dospělé, píše scénáře, dělá přednášky, loutky vystavuje, ale také je sama i zhotovuje. To vše s nadšením, velkým nasazením a - s úspěchem... Všechno to začalo vlastně ještě před Lenčiným narozením. Její maminka dostala jako dítě tehdy populární rodinné loutkové divadlo. Později bylo divadélko odloženo na půdu, kde jej pak objevi39 červen jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
la Lenka při svých víkendových návštěvách u babičky. Ovšem skutečný návrat loutek do rodinného kruhu se odehrál až poté, co se Lenčina maminka provdala za herce Otto Šimánka, který se do povědomí filmových a televizních diváků zapsal především jako nezapomenutelný pan Tau. Tehdy začala maminka a Lenčin nevlastní otec společně staré loutky opravovat a vrátili jim i život na scéně, když hrávali loutkové divadlo dětem na chalupě v Českém ráji. „Maminka, ještě když pracovala pro Národní, Stavovské a původní Smetanovo divadlo jako vedoucí výtvarné dílny na Floře, byla vedením Stavovského divadla požádána, aby vyrobila nějaký vhodný dárek pro VIP hosty. Psal se rok 1991, připomínalo se dvousté výročí Mozartovy smrti a hrál se pochopitelně - Mozart... Společně s kolegy vyrobili tenkrát takové loutkové rokokové panáčky. Později k nim maminka přidělala ještě dekorativní dámské protějšky. Loutky nazvané „Mozart Praha“ měly úspěch a prodávaly se v obchodech ještě několik let. A celá rodina loutky vyráběla – prateta Emilka, někdejší vlásenkářka v Národním divadle, odlévala jednotlivé části těl loutek ze sádry, babička škrobila oblečky, kamarád Ferda, který pracoval v kašírně rovněž v Národním, loutky sestavoval, maminka je oblékala a malovala jim obličeje a Otto botky. Do výroby jsem byla zapojená i já při svých návštěvách Prahy. Když jsem v roce 1991 odlétala zpátky do Austrálie, byly loutky po celém bytě a Otta seděl nad hromadou nožiček, kterým maloval botičky. To je moje poslední vzpomínka na něho - na jaře 1992 pak zemřel. Letos v dubnu by se dožil devadesátky... “ vrací se česko-australská loutkářka do minulosti. Mozartovským loutkám neodolal ani majitel „Puppet shopu“ v centru Sydney, kam byly pak dodávány několik roků. Ale i v Adelaide, Perthu a řadě dalších měst, dokonce slavily úspěch i v obchodě slavné sydneyské opery při zahajování sezony v roce 2003. To už Lenka nejenže dávno zvládala výrobu loutek sama, ale prezentovala se se svými výrobky i v různých art-centrech, na festivalech, výstavách (některé dokonce sama pořádala) a stále se zdokonalovala. Ovšem nezůstalo jen u vystavování – Lenka začala s loutkami dělat představení pro děti i dospělé - ve školách, pro děti různých etnik či při rozličných kulturních a společenských událostech napříč Austrálií. Od každoročního Evropského festivalu v Sydney a Mezinárodního dne loutek přes jeden z největších „fringe“ projektů v Adelaidě, Woodford folk festival v Queenslandu, Austrália Day, oslavu 28.října na české ambasádě v Canberře, až po úspěšná vystoupení v Perthu např. v rámci na Carnival Day, což je součást mezinárodního loutkářského festivalu pořádaného UNIMOU. Za zmínku stojí i vystoupení v nákupních centrech, českém Sokole anebo hry s aboriginskou tematikou třeba o vzniku bumerangu apod., do nichž zapojila i domorodku Linne Thomas.
červen
40
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Nepřehlédnutelná česká linka se nese i Lenčiným repertoárem, který sestavovala z klasických pohádek i celosvětově známých příběhů, jako je třeba Rusalka. Ta se navíc může pochlubit nejen tím, že je nejhranějším a nejžádanějším Lenčiným titulem, ale že v ní byly při některých představeních použity přímo úryvky z nahrávky Dvořákovy stejnojmenné opery anebo improvizace těchto motivů na harmoniku. To ovšem nebylo jediné Lenčino aktivní setkání s klasickou hudbou. Společně s cellistkou českého původu - Ivanou Snaider připravily pořad Bohemia – země kouzelné hudby a pohádek, také životopisné programy jako Dvořákův kaleidoskop nebo Mozart a Praha. V posledně jmenovaném představení našly pak kromě cella uplatnění i housle a piano. Scénáře si píše Lenka většinou sama, a to vždycky na tělo daných podmínek a možností. „Spolupracovala jsem a spolupracuji průběžně s řadou dalších umělců, ať už loutkáři, hudebníky či herci - jako třeba s Kylií Harris nebo s loutkářem, řezbářem, malířem a zpěvákem Jimmym Willingem z Lismore, kterému říkám australský Matěj Kopecký a v jehož projektu s názvem Puppet Rodeo také působím. Ráda bych se zmínila také o rodinném příteli Josefu Kabrtovi, animátorovi a spoluzakladateli studia Bratři v triku a spolupracovníkovi Jiřího Trnky. Ten nám totiž namaloval některé kulisy, které stále používáme. U Rusalky a podobných představení mám pak vždycky vyprávěče, který příběh vypráví, doprovázen loutkovou animací. V posledních letech jsem se zaměřila také na programy, určené menším divákům, a to na některé jednodušší pohádky Boženy Němcové, jako třeba O dvanácti měsíčkách, Bětuška a lesní žínka apod., které do-
červen
41
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
plňují zpívané lidové písničky. K vytvoření loutkové verze Bětušky mě vlastně inspirovala profesionální vypravěčka Anna Jarrett, která měla tuto pohádku v repertoáru. Na oplátku jsem jí pak vyprávěla o Boženě Němcové – vůbec ji neznala. Letos v březnu jsme společně uspořádaly den pohádek a loutek v sydneyském Sokole a hrály pochopitelně - Bětušku...“ přestavuje Lenka ve zkratce své četné kulturní aktivity. A to ještě stíhá společenský život krajanské komunity, jezdit na trampy a věnovat svůj čas přátelům, bez kterých si život prostě neumí ani přestavit... o o o
Hanka Hosnedlová, Music open Foto z archivu Lenky Muchové
Zasmějme se Chtěla bych poznat muže, bez kterého bych nemohla žít. – Holka, dnes je těžké najít muže, s kterým bys mohla žít. o o o Vím, že je mi Honza určitěč věrný. – Jak to můžeš vědět? – Nemusím nikdy předělávat délku pásů v autě jako ty! o o o Otec nadává synovi: - Udělal jsem pro tebe všechno, abys vystudoval lékařinu a ty mi teď zakazuješ kouřit a pít! o o o Mezi spolupracovníky: Jsem uplně vyčerpáná. Náš ředitel měl tříhodinový proslov. – O čem? – To neřekl. o o o
červen
42
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Už vím, proč Angličané tak rádi pijí čaj, konstatoval jeden turista po návratu z Londýna. – Proč? – Pil jsem jejich kávu! o o o Včera jsem tvoji sousedku zachránil před znásilněním, chlubí se soused sousedovi. – Skutečně? A jak? – Přemluvil jsem ji po dobrém. o o o Řeč mateřská se říká proto, poněvadž se otcové dostanou zřídka k řeči. Z archivu Karla Václava Hrdiny sr
Zdraví Cukr škodí mozku. Zhoršuje paměť a přispívá k depresím Určitě už víte, že příliš cukru ve stravě zničí vaši snahu o štíhlou linii a může ohrožovat i srdeční zdraví. Věděli jste ale, že cukr má také neblahý vliv na mozek? Vědci odhalují stále nové skutečnosti, které ukazují, že nadměrná konzumace cukru může mít negativní dopad na mozkové zdraví, zhoršovat kognitivní funkce a ohrožovat duševní pohodu. Odborníci se shodují na tom, že v malém množství konzumace cukru nijak zvlášť neškodí, ale bohužel většina z nás přijímá cukr ve stravě v nadměrné míře. Tato sladká pochutina se totiž neskrývá jen pod obecně známým názvem cukr, ale setkáte se s ní také pod jménem glukóza, fruktóza, med či kukuřičný sirup – tedy ve většině zpracovaných potravin, které jsou na trhu. Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje, aby jen 5 procent denního příjmu kalorií pocházelo z cukru, z běžné stravy ho však přijmeme mnohem více. Navíc je velmi jednoduché vybudovat si na cukru závislost. Dietoložka Lenka Kaprhálová pro čtenáře iDNES.cz vysvětlila, že lidský organizmus má možnost využívat dva druhy energie. Ten první a základní je tuk. Jakmile není pro přijaté živiny využití, organizmus je umí přeměnit na tuk a uložit na horší časy. Sacharidy, potažmo cukr, jsou druhou
červen
43
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
variantou, kterou může tělo využívat k pokrytí energie – ve formě svalového nebo jaterního glykogenu. „Ovšem na rozdíl od tuku je to velmi rychlé palivo a není-li možnost jej ihned využít (nepracuji fyzicky, ale sedím u PC), přemění se na mastné kyseliny mnohem rychleji. Ty jsou pak uloženy v zásobách podkožního nebo viscerálního tuku (ten je nebezpečný, protože má přímý vliv na kardiovaskulární systém). Například nadměrné množství ovocného cukru se ukládá výhradně do oblasti pupku. Pokud se tedy intenzivně nehýbeme, je konzumace sacharidů v nadměrném množství nebezpečná,“ uvedla Kaprhálová. A dodala, že mozek využívá obě dvě varianty energie – ketony (vedlejší produkt při pálení tukové tkáně) nebo glukózu, hlavní produkt přijatých sacharidů. Při využívání ketonů funguje mozek lépe, vyrovnaně a bez propadů energie. Podle dietoložky Kaprhálové existují skupiny lidí, kterým nadměrný přísun cukrů neublíží, alespoň ne hned. Mají tak rychlý metabolizmus, že nadbytečná energie přijatá z cukrů se okamžitě mění na teplo a není co ukládat. Tuto výbavu má cca 20 procent populace. „Je to dědičné, sami můžeme kolem sebe vidět ty šťastlivce, kteří snědí, na co přijdou, a jsou stále štíhlí. Ostatní musí vzít v úvahu, že pokud čerpají vysoceoktanové palivo (což glukóza rozhodně je), musí ho ihned využít, jinak riskují další tukové polštářky. Další negativní vliv cukru se projevuje postupně a plíživě, urychluje stárnutí v organizmu,“ řekla Kaprhálová. Pojďme se podívat na další rizika, která s sebou přináší strava bohatá na cukry, a jakým způsobem cukr může ovlivňovat naše chování, mozkové funkce a duševní zdraví. Můžete si vybudovat závislost na cukru Pravidelná a nadměrná konzumace sladkostí a potravin bohatých na cukr může podle odborníků vést až k závislosti. Cukr je látka, která uvolňuje dopamin a opioidy a podle některých studií může konzumace cukru vyvolávat příznaky závislosti, jako jsou abstinenční příznaky, záchvatové přejídání a výrazná touha po této látce. Tyto projevy, které mají pravděpodobně souvislost s neurochemickými změnami v mozku (v systému odměn), jsou také typické v případě užívání drog. Domácí lékař Neurovědec Jordan Gaines Lewis uvedl pro server Huffingtonpost, že stimulace mozkových center odměn kouskem čokolády je čas od času příjemná a pravděpodobně neškodná, ale pokud je centrum odměn aktivováno příliš a moc často, nabíháme si na problémy. „Přílišná aktivace tohoto odměnového systému nastartuje série nešťastných událostí – ztrátu kontroly, bažení a zvýšenou toleranci na cukr,“ vysvětlila neurovědkyně Nicole Avena. Zhoršuje paměť a schopnost učení
červen
44
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Nadměrná konzumace cukru může zhoršovat paměť a schopnost učení a doslova zpomalit mozek. Alespoň to tvrdí vědci z UCLA na základě výsledků jejich studie na krysách z roku 2012. Krysy, které byly krmeny velkým množstvím fruktózy, měly poničené synaptické aktivity v mozku (synapse - spojení dvou neuronů), čili komunikace mezi mozkovými buňkami byla poškozena. Vysoký příjem cukru způsobil, že se u krys vyvinula rezistence na inzulín - hormon, který kontroluje hladiny krevního cukru a také reguluje funkci mozkových buněk. Inzulín posiluje synaptická spojení mezi mozkovými buňkami, pomáhá jim lépe komunikovat a tedy formovat silnější paměť. Pokud jsou však hladiny inzulínu sníženy důsledkem nadměrné konzumace cukru, kognitivní funkce mohou být poškozeny. „Inzulín je důležitý v těle pro kontrolu krevního cukru, ale může také hrát důležitou roli v mozku,“ říká doktor Fernando Gomez-Pinilla, vedoucí autor studie, podle kterého se nově ukazuje, že strava bohatá na fruktózu poškozuje mozek i tělo. Může přispívat k depresím a úzkosti Pokud často jíte sladkosti, jistě vám jsou dobře známé náhlé poklesy a vzestupy hladin krevního cukru, které se projevují podrážděností, výkyvy nálad, zamlžením mozku a únavou. Jedna kobliha nebo sladká limonáda totiž způsobí prudký vzrůst hladiny cukru, následovaný rychlým poklesem. A právě rychlý pokles hladin cukru může vést k úzkostným pocitům, náladovosti a depresivním stavům. Dietoložka Kaprhálová doplnila, že díky vlivu glukózy z přijatých sacharidů se podpoří vyplavení neurotransmiterů v mozku, které mají přímý vliv na naší náladu a rozpoložení. „Jsou to například serotonin (hormon dobré nálady), adrenalin, noradrenalin (podporující aktivitu), dopamin a kyselina máselná – GABA. Proto po takovém jídle zažíváme libé pocity a je nám na chvíli dobře,“ řekla Kaprhálová, která dodala, že lidé ve stresu či v depresi dávají přednost potravinám jako colové nápoje, sušenky, čokoláda, bonbony, brambůrky, popcorn a podobně, a tím si nevědomky pomáhají přísunem sacharidů k vylepšení nálady, ale pouze dočasně. „Je to začarovaný kruh. Vyrovnanější náladu člověk získá, pokud zabrání výkyvům v přijaté glukóze a ve stravě se zaměří na kvalitní tuky společně s bílkovinou. Je to jako na houpačce. Prudké zvýšení, po kterém následuje prudké snížení. A s ním i naše nálada a vyrovnanost,“ varuje Kaprhálová. Chronicky vysoké hladiny krevního cukru byly také spojeny se zánětovými reakcemi v mozku a podle některých odborníků mohou být neurozáněty příčinou deprese. Cukr může zvyšovat riziko demence Strava bohatá na cukr by podle odborníků mohla zvyšovat riziko rozvinutí Alzheimerovy choroby. Odborná studie z roku 2013 zjistila, že rezistence na inzulín a hladiny krevní glukózy jsou spojeny s vyšším rizikem rozvinutí neurodegenerativních nemocí jako Alzheimerova choroba. Endokrinolog Medha Munshi se pro časopis New York Times vyjádřil, že výzkum přináší více důkazů o tom, že mozek je cílovým orgánem pro poškození vysokými hladinami krevního cukru. Někteří odbornicí dokonce nazývají Alzheimerovu chorobu jako cukrovku třetího typu, což ukazuje, že strava může hrát důležitou roli v rozvinutí této nemoci.
červen
45
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Lenka Kaprhálová vysvětlila, že věkem se v těle mění kvalita bílkovin, ztrácí se pružnost, ohebnost a i citlivost jednotlivých receptorů (jsou také z bílkovin). „Receptory jsou hlásiče, které mají za úkol říkat si o potřebné látky pro danou buňku. Jak jejich kvalita odchází, buňka nedostává potřebné množství látek a její funkčnost se horší. Z toho vznikají tzv. ´civilizační choroby´ jako například vysoký krevní tlak, cukrovka typu II, stařecká demence, a podobně. Tělo stárne,“ objasnila Kaprhálová. Podle ní tomu ještě pomůžeme tím, že jíme sacharidy v nadměrném množství, a tak tyto procesy začnou mnohem dříve. „Přijaté cukry tzv. ´glykují´ (laicky řečeno – na protein se naváže glukóza a způsobí ztrátu pružnosti dané bílkoviny, jako když nám starší gumička do vlasů zpuchří). Takže nejen vrásky, které registrujeme, protože jsou vidět, ale podobné změny nastávají i uvnitř těla,“ říká Kaprhálová. A to se podle ní týká i mozku, který atrofuje dřív, než by musel. Možná i proto je nástup těchto onemocnění o něco rychlejší, než tomu bylo v minulosti. Díky způsobu stravování a snížené fyzické aktivitě je tento proces ještě rychlejší. Kaprhálová doporučuje návrat ke střídmosti a přiměřenou fyzickou aktivitu (stačí obyčejná, ale pravidelná chůze), které mohou tento proces významně zpomalit. Marcela Svobodová
Oznamy
POMOZME NEPÁLU PO ZEMĚTŘESENÍ ! Svaz Spolků opakuje vyzvu na své členy, jejich známé, rodinné příslušníky, čtenáře Zpravodaje a všechny lidi soucítící s trpícími obyvateli NEPÁLU ke sbírce na transport zdravotnických a humanitárních potřeb do Káthmandú. Finance budou použity na transport tohoto zboží ve spolupráci a za koordinace s organizacemi v České republice.
Poukažte prosím jakoukoliv částku prostřednictvím konta Svazu spolků Einzahlung für: Verband SSCS Vereinskonto Luzern Kontonummer: 40-611294-4 IBAN: CH33 0900 0000 4061 1294 4 BIC: POFICHBEXXX Jako účel platby uveďte “NEPÁL”
červen
46
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Přednáška v Basileji: Jaromír Funke v kontextu československé fotografie 1900-1950 V pátek 26. června 2015 v 19:30 hodin pořádá Československý spolek Domov v Basileji společně se švýcarskou pobočkou Společnosti pro vědu a umění SVU v Kollegienhaus der Uni Basel, Petersplatz 1, 4001 Basel, posluchárna 115, přednášku PhDr. Antonína Dufka z Brna přednášku Československá fotografie 1900-1950. Dr. Antonín Dufek (*1943), emeritní kurátor fotografické sbírky Moravské galerie v Brně, je největším současným znalcem historie české, potažmo československé fotografie. Z fotografické sbírky Moravské galerie v Brně, jejímž kustodem byl dlouhá léta, vybudoval druhé nejvýznamnější pracoviště tohoto druhu v České republice. Uspořádal zde mnoho významných výstav. Jmenujme poslední z nich, Jaromír Funke - mezi konstrukcí a emocí (2013-2014), která je v současné době vystavena v Rize. Je autorem mnoha publikací o významných českých i zahraničních fotografech. Antonín Dufek nás zasvěceně seznámí s dílem jednoho z nejvýznamnějších československých fotografů, Jaromírem Funkem (1896–1945), jež zasadí do kontextu československé fotografie. Zveme Vás všechny srdečně, nenechte si ujít tuto jedinečnou příležitost vyslechnout tuto poutavou přednášku. Spolek Domov v Basileji a SVU
Sokol Luzern zajistil na neděli, 5.7.2015, inscenovanou prohlídku v Kostnici:
Jan Hus - svatý nebo kacíř (v němčině). Sraz je v 10:00 u historických přístavních hodin vedle podchodu. Velikost skupiny je omezena na 25 osob. Přihlášky prosíme na e-mail
[email protected]. Cena 7 EUR / osobu Sokol Luzern, Lída Čarnecká
Uctění památky Jana Husa 2015: od pátku 03.07. do pondělí 06.07.2015 v Kostnici Pátek 03.07. 18.00 hod.
červen
Pietní akt k uctění památky Jana Husa v koncilní budově s mezinárodními hosty
47
jún
zpravodaj Sobota 04.07. 11.00 hod. Poté
Neděle 05.07. 10.00 hod. 12.30 hod. 20.00 hod.
po celý den Pondělí, 06.07. 19.00 hod. po celý den
6 / 2015
spravodaj
Odhalení skulptury Církve československé husitské „Jan Hus – cesta ke smíření“ Uctění památky Jana Husa u Husova kamene Slavnost setkání, Palmenhaus (Palmový dům) Otevření Husitské kulturní stezky – Stezky tolerance Společenství měst s husitskou minulostí a tradicí Prohlídka Kostnice (viz info Sokola Luzern výše) Pamětní akce v Gottliebenu Evangelický kostel ve švýcarském kantonu Thurgau, Koncert: Bohoslužba k uctění Jana Husa, Kulturforum v kostele Martina Luthera Kulturforum Lutherkirche, Claus Biegert Bohoslužba zpracována Burkhardem Wehnerem německo-český kulturní program (viz sobota) kromě toho: Störfälle (Poruchy), pouliční divadlo Mezinárodní ekumenická pamětní bohoslužba v bazilice Münster ÖPG Konziljubiläum německo-český kulturní program (viz sobota) Husův dům je otevřen Kunstfonds Konzil (Fond umění Koncil): Störfälle (Poruchy)
Zpravodaj na webu … najdete na stránkách Českého velvyslanectví Bern. Vždy 4-6 týdnů po tom, co ho dostanou předplatitelé, se Zpravodaj objeví na http://www.mzv.cz/bern/cz/vzajemne_vztahy_a_informace/cesi_zijici_ve_svycarsku/index.html (tento odkaz / link najdete také na www.svaz-spolku.ch) Pro koho? Neznáte Zpravodaj? - zde si ho můžete prolistovat Předplatitelé - hledáte něco ze staršího čísla Zpravodaje a to už je dávno uloženo někde ve sklepě nebo dokonce odvezeno se starým papírem? - najdete to zde Na webu je publikována redakční část, bez inzerce a bez oznámení, které se netýkají činnosti spolků SSČS Děkujeme zaměstnankyním a zaměstnancům velvyslanectví za podporu a spolupráci.
červen
48
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
Ceník inzerátů ve Zpravodaji 1. Základní cena inzerátů pro celou stranu ve vnitřní části = SFr 460.2. Cena menších plošných inzerátů je úměrná ploše základní ceny pro stranu 3. Plošný barevný inzerát na druhé, třetí a čtvrté stránce obálky (jen v případě dostatku volné plochy) = příplatek 20% 4. Řádková inzerce: každý i započatý řádek = SFr 15.5. Nevýdělečné akce členských spolků „Svazu spolků“ jsou propagovány zdarma Slevy: a) Opakovaný inzerát: 2x až 5x = 10%, b) Opakovaný inzerát: 6x až 11x = 20% Chcete si přivydělat? V případě získaní nového inzerenta Vám administrace Zpravodaje vyplatí odměnu 25 % z fakturované částky za inzerát – po jeho zaplacení. Odměna je jednorázová a nevztahuje se na řádkovou inzerci.
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A červen
49
jún
zpravodaj
6 / 2015
spravodaj
JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ? Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz (SSCS) Zpravodaj, Presseorgan, CH-6006 Luzern, Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX Clearing Nr.: 9000
Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty: Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich, Konto Nr.: 063 4699 7100 0, IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D
Konto pro platby z České republiky: POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj) Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
červen
50
jún
