zpravodaj
září
9 / 2015
0
spravodaj
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Obsah Téma: Imigranti Česku chybí Kiska. Protiislámské choreo fanoušků v Jablonci / Martin Fendrich Chceme do Germany Germany / Marek Švehla Politický vězeň se ptá prezidenta Zemana: Jak se Vám chodilo po dlažbě nasáklé krví? Z dopisů čtenářů Dvaja ruskí intelektuáli volajú o pomoc – před Ruskom Z České republiky Nejdekadentnější země světa? Česká republika Chaos v psaní velkých písmen končí, vědci chystají změnu pravopisu Džusy z koncentrátu už netáhnou, Kofola bude lisovat ovoce z Mangaloo Ze Slovenska Jako systematicky idiotizovať národ? / Elena Podracká Ze zahraničí Korejská krize je opravdu vážná, k válce není daleko / Karel Dolejší Věda CERN mohl zničit vesmír. Proč se tak nestalo, nikdo netuší / Petr Jemelka Určitě nejde o poslední dějství v naší Sluneční soustavě / Miloš Dokulil Ze spolkové činnosti Wallis – Savièse 9.7.-12.7.2015 / Blanka Taucher Děti, buřty a dobrá zábava / Jana Jarolímková Vzpomínka na srpen 68 Kdoví, kdo v tom byl taky namočený / Petr Feyfar Čtení (nejen) na volnou chvíli Buď připraven! / Milan Cimburek Dva strýcové / Štěpán Húsek Český pas s povolením z Mexika / Petr Schubert Tanec života – Kapitola 9 - 1. část: Divadlo J. K. Tyla v Plzni / Helena Eser-Koudelková Opustili nás Zdraví Rakovina s citrónovou príchuťou / Beata Balogová Z tvorby krajanů Sport Belinda Benčič, Švajčiarka hrdá na svoj slovenský pôvod / Štefan Bugan Oznamy Inzerce
září
1
2 2 6 7 9 10 12 12 13 14 15 15 16 16 16 16 18 19 19 21 22 22 28 28 29 31 33 36 37 37 40 41 41 46 49
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Téma: imigranti Česku chybí Kiska. Protiislámské choreo fanoušků v Jablonci Martin Fendrych Když fanoušci v Jablonci rozvinou antiislámský plakát, jen dotahují postoje populisty Zemana. Slovenský prezident Kiska se chová opačně, nebojí se jít proti většině.
V neděli 2. srpna při fotbalovém utkání Jablonce s Bohemians 1905 rozvinuli jablonečtí skalní fandové tvrdě antiislámský plakát, choreo. Byla na něm jakási blonďatá, vikinská žena s oštěpem a štítem Europa, která kope do zadku vousaté prase v turbanu, jemuž vypadne Korán. Plachta nabádala k vyhnání muslimů z Evropy.
Tvrdé jádro fandů v Jablonci se dalo na politiku. Ultrapravou politiku.
Foto: supporters.cz
V tu samou neděli proběhlo na Slovensku referendum v Gabčíkovu. Místní odmítli zřízení utečeneckého tábora. Ve čtvrtek se k referendu vyslovil slovenský prezident Andrej Kiska. Jeho promluva by se dala stručně nazvat „Antizeman“. Projevil velké pochopení pro uprchlíky, ale taky pro země, které imigrační vlna tvrdě zasáhla. Zpět k jabloneckému choreu. Tamní fandové vyjádřili názor, o tom není pochyb. Názor, který podle průzkumů sdílejí možná tři čtvrtiny tuzemských občanů. Zemí, alespoň to tak vypadá mi-
září
2
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
nimálně při pohledu na internet, zní protiuprchlický, protiislámský chorál. Tvrdá jádra fandů jsou navíc tradičně navázána na krajní pravici, kde jsou témata jako „vyhánění nepřizpůsobivých“ oblíbená.
------------Slovenský prezident Andrej Kiska je pravý opak české hlavy státu Miloše Zemana. Foto: Ludvík Hradilek
------------Choreo už vyšetřuje policie. Zjišťuje, jestli fandové nespáchali trestný čin podněcování nenávisti vůči skupině osob nebo omezení jejich práv a svobod. Jablonecký fotbalový klub se za chování fandů omluvil. Nemá smysl teď řešit, nakolik jde o svobodu projevu a nakolik o podněcování nenávisti. To je matérie náročná a křehká. Choreu se ale nemůžeme divit. V Česku roste uprchlická hysterie, jež se obrací proti muslimům. A fandové mají na Hradě svého mluvčího. Jen dotahují myšlenky Miloše Zemana. To on přece tvrdí, že s uprchlíky přijdou džihádisté, a vysvětluje lidu, že k nám utečence „nikdo nezval“. Je s podivem, že na choreu není místo bojovné Evropy vyobrazen Miloš v plné zbroji. On přece také, po svém, podněcuje proti uprchlíkům ze Sýrie a dalších zemí. Bylo by zajímavé vědět, jestli si jablonečtí fandové uvědomují, jak silně jejich choreo uráží muslimy. Nakopnuté prase v turbanu má pravděpodobně představovat proroka Mohameda. Češi (a mnozí Evropané) dávno na Boha a jeho proroky nevěří. U nás se více než dvě třetiny lidu nehlásí k žádné víře a mnozí ze zbylé třetiny jsou, mírně řečeno, vlažní jak půl hodiny starý čaj. Svatý Václave, nedopusť islamizaci Čech Pro muslima je ovšem zobrazení Proroka jako prasete mimořádně urážlivé, otřesné. Těžko to u nás k něčemu přirovnat, my jsme dávno takřka ke všemu kromě sebe lhostejní, inertní. A v tom vězí velký problém, my prostě nevíme, jak moc to těm lidem, i když jsou slušní, nenásilní, žádní teroristé (tedy zdrcující většina), vadí. Jak moc je to uráží, jak silně to otřásá jejich hodnotami. Urážlivé choreo je pro fanoušky veliká legrace, provokace, postoj, ale zároveň na nás upozorňuje. Může klidně přitáhnout zájem šílenců, kteří pak i v Česku mezi lidmi odpálí bombu. Počítají tvůrci plakátu s něčím takovým? Těžko.
září
3
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Jablonec není první klub, kde jdou fanoušci proti islámu. Letos v březnu se při zápase s Duklou objevil na Spartě transparent s nápisem: „Svatý Václave, nedopusť islamizaci Čech“. (Že by se sparťanské tvrdé jádro dalo ke katolíkům?) Před týdnem při přípravném hokejovém zápasu mezi Horáckou Slavií Třebíč a brněnskou Kometou fandové rozvinuli plakát „Chraň svou vlast. Stop imigrantům“. Čeští fanoušci jako obvykle nevymysleli nic nového. V Německu delší dobu funguje skupina Hooligans gegen Salafisten (Chuligáni proti salafistům), je velmi aktivní a vyráží do ulic, kde vyhledává muslimy a napadá je. (To by se u nás nahledali.) Hodně záleží na tom, jak se k imigrantům staví politici, politické celebrity. U nás i na Slovensku občané vzhlížejí k prezidentovi. Hrad má velkou neoficiální váhu. Takže i velkou odpovědnost. Populistické postoje vůči utečencům jsou dnes chytlavé a riskantní. Slovenský prezident Andrej Kiska jde proti většině. O referendu v Gabčíkovu řekl, že „skončilo bez překvapení, jednoznačným zamítavým výsledkem“. Přiznal, že by v této době podobně skončilo referendum všude na Slovensku. „Takové jsou převládající nálady: obavy a strach – přesvědčení, že se nás to netýká – argument, že máme i bez toho dost vlastních starostí a problémů.“ Kiska mluvil velmi jasně a odvážně. Slovensko by podle něj nemělo zůstat v ochotě přijímat uprchlíky na chvostě mezi zeměmi EU. Zdůraznil, že utečenci, kteří mají být umístěni v Gabčíkovu, představují „symbolickou pomoc“ Rakousku, které samo pomáhá a kam se ze Slovenska „v minulosti uchýlily desetitisíce lidí“. Zemanův opak řekl: „... budeme teoretizovat o tom, co mají udělat jiní? Anebo se budeme také podílet na společných rozhodnutích a vezmeme na sebe část zodpovědnosti za naši Evropu?“ Vypíchl, že jde o pomoc jiným zemím Evropy, nejen utečencům. Poděkoval lidem, kteří chtějí uprchlíkům před smrtí a násilím pomáhat. Kiska ví, jak nepopulární je jeho postoj. Ale nedbá na to a chová se jako skutečná politická elita. Mluví jako Evropan. Uklidňuje, nesnaží se náladu na Slovensku rozbouřit. Škoda že nemáme takovou hlavu státu i my. Škoda že tvůrci urážlivého chorea z Jablonce mají v Zemanovi svůj vzor. Česku chybí Kiska. Čtyři minuty volání měsíčně. Uprchlíci v Bělé zmizí jako v Bermudském trojúhelníku Česko je pro běžence jako Bermudský trojúhelník. Někteří totiž po zadržení pro své známé a příbuzné na chvíli zmizí. České úřady totiž uprchlíkům odeberou mobilní telefony a odříznou je od internetu. „Mají jen minimální kontakt s okolním světem,“ kritizuje současnou praxi Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Díky chytrému telefonu se mohou uprchlíci bezpečněji pohybovat po Evropě a dávat své rodině průběžně vědět, zda jsou v pořádku. Pokud cestují sami, dělají jim virtuálně společnost lidé s podobnými osudy díky sociálním sítím. V Česku se však mohou běženci snadno odmlčet, tuzemské zákony je totiž po chycení odříznou nemilosrdně od světa.
září
4
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
„Zajištění cizinci umístění v zařízení nesmí mít u sebe mobilní telefony. To samé se týká i žadatelů o udělení mezinárodní ochrany ubytovaných v přijímacím středisku,“ říká Hana Malá z tiskového oddělení ministerstva vnitra. Například v sousedním Německu mají přitom azylanti mnohem volnější režim a osobní věci jsou jim ponechány. Na konci července v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem vypukly nepokoje. Uprchlíci mimo jiné požadovali zpět své mobilní telefony a osobní věci. Podle Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům je to pochopitelné. „To, že jim ty telefony berou, je podle mě nesmyslné. Většinou se snaží spojit s příbuznými v zemi původu nebo těmi, za kterými jdou na západ,“ upozorňuje. Jedna z mála šancí, jak mohou běženci dát o sobě vědět, jsou telefonní automaty. „Na náklady státu vydáváme zajištěným cizincům telefonní kartu v hodnotě 180 korun, výslovně nám zákon však nic takového neukládá,“ tvrdí Malá. Limit na kartě se pak každé tři měsíce obnovuje. Podle Rozumka je to však málo a běženci jsou zbytečně odříznutí od světa. „Stačí jim to tak na čtyři minuty volání do zahraničí,“ argumentuje. „To jen příbuzným sdělí, že jsou v pořádku a zavření v Česku,“ dodal. Někdy běžencům půjčují mobily právníci, kteří za nimi jezdí, když se na telefonní kartě objeví nula. „Nesetkal jsem se s tím, že by někdo dostal druhou kartu,“ tvrdí Rozumek. Ministerstvo vnitra se brání. Někteří uprchlíci prý za celou dobu pobytu nestihnou limit ani spotřebovat. „Z praxe víme, že zajištění cizinci uskuteční první hovor, předají číslo automatu a na toto číslo jim pak může kdokoliv zavolat,“ popisuje Malá. Běženci v Bělé nemají například ani přístup k internetu. Podle ministerstva se jeho zavedení v detenčním zařízení plánuje. Kdy? To tiskový odbor nesdělil. Jediný způsob, jak se k připojení dostat, je prostřednictvím sociálních pracovníků. Ti zařízení navštěvují každý všední den od sedmi ráno do půl šesté večer. Rozumek tvrdí, že takové zacházení s běženci je taktika. „Podle mě chtějí vyslat jasný signál, aby do Česka nikdo z nich nechodil, ale podle mě to nezafunguje a je to ostuda,“ míní. Po propuštění jsou imigrantům mobilní telefony vráceny. Do té doby je má správa zařízení vypnuté a schované v trezoru. Že by po vrácení zařízení byla na stav telefonu nějaká stížnost, ministerstvo nezaznamenalo. Pokud běženec neměl peníze, dostane na další cestu 400 korun. V opačném případě jim správa zařízení náklady na pobyt strhne. „Měsíc je vyjde na 7200 korun na osobu. V celé Evropské unii jsou jen čtyři země, které s uprchlíky tak jednají,“ stěžuje si na českou praxi Rozumek. jzl-lidovky.cz o
září
o
5
o
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Skandování před budapešťským nádražím zčásti rehabilituje českou skepsi vůči uprchlíkům
Chceme do Germany Germany
Imigranti protestují v Budapešti. Foto Reuters Ve čtvrtek se odehrálo další uprchlické drama, větší než ty předchozí. Strkanice u budapešťského nádraží byly zase o něco vzrušenější, pak kvapný nástup do vlaku a vyvezení do malého města za metropoli. Co se dělo s těmi stovkami lidí dál, není moc jasné. Téměř jistě se ale časem různými způsoby přesunou na Západ, jak se to hromadně děje už několik měsíců. Po událostech zbyla známá fotka jednoho z uprchlíků, který si na protest proti neochotě Maďarů pustit vlak do Rakouska lehl do kolejiště a strhl na sebe i svojí ženu a dítě. Po čtvrtečních a středečních událostech zbyla i vzpomínka na hromadné skandování Germany Germany před budapešťským nádražím. Možná právě tohle skandování je z posledních dnů nejdůležitějším symbolem celé krize. Odráží se v něm totiž i postoj lidí ve východní Evropě, zhusta kritizovaný. Teď by ale měla vzít kritika v úvahu důležitou věc. Pokud člověk utíká před smrtí a bídou, jež provází hroznou válku v jeho zemi, chce ovšem utéct jen do Germany Germany, nevypadají jeho motivy příliš důvěryhodně - ať chceme, nebo ne. Je pak srozumitelné, pokud česká a slovenská veřejnost přidává ke svým obavám i podezíravost, nakolik jsme opravdu svědky útěku před hrůzami války. Ten, kdo utíká před válkou, vezme zavděk i Maďarskem a Českem. Život je ale samozřejmě jako vždy složitější. Za prvé bychom se neměli nechat unést několika záběry televizních kamer. Germany Germany mohli skandovat lidé, kteří si nakoupili falešné 6 září september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
syrské pasy v Turecku, kde se s nimi podle některých zpráv začalo obchodovat. Nechtít zůstat v zemích, kde je mizerný azylový a integrační program, xenofobní prostředí a těžký jazyk na učení, když je v dohledu vstřícné a bohaté Německo, je celkem pochopitelné životní rozhodnutí. I z toho pak vzniká narativ hodného Německa a zlé střední Evropy. Něco na něm bude, zvlášť když se člověk začte do diskusí na internetu. Neměli bychom však zapomínat, že zoufalí lidé ze Sýrie utíkají čtyři roky - a i Němcům až do letošního roku trvalo, než v sobě objevili onu celonárodní vlnu pohostinnosti. Východoevropské politické elity projevují větší strach, ale nikde není psáno, že i nezanedbatelná část zdejší veřejnosti bude přistupovat k Syřanům a dalším podobně jako dnes mnozí Němci. Jen na to bude potřebovat víc času. V Budapešti skandované Germany Germany je však především připomínkou, jak nezastupitelný je při řešení dnešní krize princip distribuce uprchlíků napříč EU, ať už vynucený pomocí kvót, nebo přirozený. Češi, Maďaři či Slováci budou muset pro uprchlíky vypadat atraktivněji, pokud se má problém řešit. Naopak Germany Germany musí se svými sociálními a azylovými programy vypadat hůř, prostě řečeno. Jinak se jednosměrný tok běženců i k nechuti Němců a časem celé Evropy nezmění. Marek Švehla, Respekt
Politický vězeň se ptá prezidenta Zemana:
Jak se Vám chodilo po dlažbě nasáklé krví? Do ostré kritiky prezidenta Miloše Zemana a jeho nedávne návštěvy v Číně se pustil člen Konfederace politických vězňů Jiří Kubík. Žádá vysvětlení, proč se česká hlava státu zúčastnila tamních oslav konce 2. světové války a přehlídky na náměstí Nebeského klidu. Tedy stejném, kde v roce 1989 tamní vláda zmasakrovala stovky studentů. Zde jeho otevřený dopis: Prezident České Republiky pan Miloš Zeman Pražský hrad
[email protected] + ČTK Dotaz občana na prezidentské zastupování ČR a její občanů Vážený pane prezidente, dnes jste se v Číně jako náš reprezentant zúčastnil oslavy konce 2. světové války v Asii. Viděli jsme, jak uvedla ČT „monstrózní vojenskou přehlídkou na náměstí Nebeského pokoje. Tyto pompézní oslavy se většina světových politiků rozhodla bojkotovat. Byla to největší vojenská přehlídka v dějinách Číny. Připomenutí sedmdesáti let od kapitulace Japonska přihlížely v Pekingu desetitisíce lidí, náměstím pochodovalo na 12 tisíc vojáků. Přehlídka trvala hodinu a půl. Čína ukázala více než 500 pozemních a námořních zbraní a na dvě stovky letounů, stíhaček a helikoptér. 84 % z těchto zbraní veřejnost viděla vůbec poprvé, popsala na webu ČT parádu zpravodajka Barbora Šámalová.“
září
7
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
V těch zbývajících 16% známých zbraní jely m.j. i tanky, které zmasakrovaly a přejely stovky studentů ve stanech na tom samém náměstí v době studentské revoluce proti komunistické diktatuře roku 1989, obdoby naší sametové - studentské revoluce 1989. Čínská vláda pak několik týdnů zoufale čistila všechny skvrny od krve, vnitřností a mozků, aby navždy zlikvidovala stopy masakru. A přeživši účastníky mírumilovné demonstrace zavřela do pracovních táborů a komunistických koncentráků, jakých jsme v ČR několik měli do roku 1989 i my. V jednom mi umučili přítele P. Wonku. Rád bych se Vás zeptal, jak se Vám na tyto masové vrahy v těchto tancích a na tribunách při přehlídce a oslavě Vašich čínských přátel, kterou jste osobně podpořil, dívalo? A jak se Vám chodilo po dlažbě a asfaltu nasáklém uvnitř hektolitry krve studentů zavražděných vašimi čínskými přáteli? Je to příjemný pocit vžít se na chvíli do role těch vrahů a vítězů masakru a oslavovat jejich vládu spolu s nimi a se stejnými tanky na zneuctěném pietním místě jejich zavražděných obětí? Nechce se mi věřit, že jste až takto ztratil soudnost, lidskost, empatii, úctu k mrtvým a zavražděným, úctu k lidskému životu. Že by se jednalo až o takovou poruchu osobnosti. Snad v tom bude jiný důvod. Mohu ho prosím znát? Mezi více než dvacítkou přítomných hlav států a vlád byli vedle Vás tedy i masoví vrazi z čínské vlády premiéra Li Kche-čchianga, jeho armády a státní správy. Dále masový vrah z Beslanu (dnes v den Vaší čínsko ruské oslavy je zrovna 11. výročí masakru), z moskevské Dubrovky, z Gruzie, diktátor a ruský prezident nedemokratické země Vladimir Putin. Dále běloruský prezident nedemokratické země, diktátor a vrah opozice Alexandr Lukašenko. Dále kazašský prezident nedemokratické země, diktátor a vrah opozice Nursultan Nazarbajev. Dále súdánský prezident nedemokratické země, diktátor a vrah opozice Umar Bašír, na kterého Mezinárodní trestní soud vydal dva zatykače. Takže je zločineckým čínským státem vlastně ukrýván před spravedlností. Lze očekávat, že všechny tyto lidské zrůdy a jejich pomahači budou jednou svými národy svrženy a mezinárodními soudy odsouzeny a spravedlivě popraveny. Znamená Váš výrazný proruský, pročínský a prokomunistický postoj snad, že přátelstvím nebo společnými oslavami s těmito celosvětovými zločinci typu Adolf Hitler nebo Islámský stát demonstrujete shodný politický postoj, jaký tito východní diktátoři a tyrané představují? Tedy uznávání diktatur, vražd a teroru? Vždyť tím ve světě, v Evropě a v Evropské Unii zcela diskvalifikujete naší demokratickou zemi. I náš poměrně vyspělý západoslovanský národ odedávna patřící historicky do křesťanské západní Evropy a do austroslovanských genetických kořenů, tak moc odlišných od asiatských, barbarských východoslovanů. Jakou věrohodnost pak mají Vaše mediální proklamace rázně odsuzující obdobné diktatury nacismu a islámského státu? Za mlada jste přeci nesouhlasil se sovětskou okupací naší země a potlačením občanů žádajících svobodu. Dnes jste obhájcem a v Evropě vlastně podpůrným agentem ruského diktátora Putina. Dříve zločince (ve službách zločinecké organizace KGB) udržujícího ruskou okupaci a diktaturu ve východním Německu. Dnes okupujícího jiné evropské země (Krym, Gruzie) stejně jako kdysi nás - ČSSR. Ostatně Putin celý rok ignoruje Vaše návrhy na útok proti teroristům IS. Nemá zájem. Jen v případě bránění diktátora Asada.
září
8
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
I na podobných oslavách v Moskvě jste oslavoval spolu s komunistickými diktátory a masovými vrahy za nedemokratické země Kuba a Severení Korea. Dlouhodobě vidíme u Vás výrazně slabší zájem o západní představitele a západní země a výrazně silnější a radostnější zájem o východní nedemokratické země - nacionalistické a komunistické diktatury v zaostalých východoslovanských a mongoloidních oblastí. Nechvalně známých těžkým alkoholismem v Rusku, mravním a psychickým narušením většiny národa, naprostou neúctou k lidskému životu v asijských velmocích. Uvědomujete si, že jste těmto spoluoslavencům poskytl a dlouhodobě poskytujete podporu a legitimizaci moci a zločinecké politiky? Ne jen Číny. Nebo došlo k pouhému omylu a všechna tato fakta jste nevěděl a tyto politické režimy neuznáváte? Protože jste naším prezidentem, zastupoval jste i mne, bohužel v rozporu s mojí přirozenou lidskostí, s mými morálními a právními hodnotami obvyklými ve střední a západní Evropě. Což je pro mne i mnoho mých kolegů a přátel nepřijatelné. Proto nesouhlasím s dalším pokračováním výkonu Vaší funkce takto nás zastupujícím. Nebo je podle Vás snad v pořádku, když prezident zastupuje občany v rozporu s těmito civilizačními principy střední a západní Evropy? Domnívám se, že rozhodně nikoliv. Děkuji za odpověď. Jiří Kubík, právní zástupce obětí diktatury, člen Konfederace politických vězňů ČR V Praze, dne 3.9.2015
Kdo je Jiří Kubík Je známý jako nejmladší politický vězeň a člen Konfederace politických vězňů. V 80. letech byl umístěn do věznice Minkovice. V roce 2013 svědčil proti někdejšímu komunistickému bachaři Josefu Vondruškovi, obžalovanému z bití a týrání vězňů. Vondruška, aktivní politik a v letech 2005 až 2010 poslanec, byl soudem osvobozen. iDnes.cz
Z dopisů čtenářů Vážený pane redaktore, jsem rozhořčena, že otiskujete lži jednoho z Vašich přispěvatelů o Arabech. Žila jsem dva roky v Kuwajtu jako manželka muslima. Dnes jsem sama muslimka, čtu Korán a chodím v pátek na modlitbu. Arabové jsou ti nejlepší lidé na světě, mají dobré srdce, jsou pohostinní. Cítila jsem se s nimi velmi dobře, líp, než s našimi lidmi, kteří k nim jdou, jen aby je obrali. Arabové o ISIS říkají, že jsou to gangstři. Islám je skutečně náboženství míru a Korán se čte jako hezká poesie. V Kuwajtu 9 září september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
nikdy žádná veřejná poprava nebyla. Spíš jsem tam viděla rodinu s pěti dětmi bydlet v jedné místnosti, i když někteří její členové jsou pohádkově bohatí. Dnes je islám to nejvíc vzrůstající náboženství a ten vás přispívatel je ukecaný člověk, aniž by znal realitu. Měl by být potrestán za to, co píše. Arabové chtějí mír a teror odsuzují. Helena Wadi, Hamburg
Dvaja ruskí intelektuáli volajú o pomoc – pred Ruskom Akademik Sergej Kovaľov a historik Andrej Zubov zverejnili v týchto dňoch výnimočné texty, v ktorých tvrdo kritizujú dnešné Rusko.
Sergej Kovaľov píše alarmujúci otvorený list Západu Neviem, kde sme sa stretli prvýkrát, ale viem, že stretnutia s tým neuveriteľne statočným a inteligentným človekom na mňa urobili ohromný dojem. Boli dve: prvé v pivnici hlavného čečenského mesta Groznyj, kde sa v zime 2005 schovával pred bombardovaním ruským letectvom a kde mi láskavo poskytol miesto, hoci ho sám mal málo. A druhé v tom istom meste, ale v márnici, kde počítal so starostlivosťou sebe vlastnou, aký výsledok nálet mal. Sergej Adamovič Kovaľov sa narodil v roku 1930. Je vynikajúci biochemik, a keby nestrácal čas s obranou ľudských práv, možno by dosiahol významné objavy. Lenže on sa od 50. rokov začal starať skôr o druhých. Najskôr bránil svojich kolegov vedcov pred prenasledovaním sovietskym systémom a postupne sa stal disidentom na plný úväzok. V roku 1974 ho súd poslal na sedem rokov do väzenia a potom ešte na tri roky do vyhnanstva. Po páde komunizmu Sergej Adamovič protestoval proti vojne v Čečensku, proti vraždám novinárov, proti väzneniu Chodorkovského aj proti anexii Krymu. Jeho posledná stať, ktorú by si svetoví politici mali každý deň čítať pred spaním, je však predsa len niečím výnimočná. Vyhlásiť v súčasnom Rusku to, čo si dovolil Kovaľov, dokáže naozaj málokto: „História mojej krajiny, Sovietskeho zväzu, oplýva krutými protiprávnymi masovými represiami; účasťou na rozvoji medzinárodného politického terorizmu aj spoluúčasťou pri vytváraní nových totalitných režimov; činmi agresie aj inými hrubými narušeniami základných princípov práva. Súčasné Rusko sa vrátilo k tejto tradícii. Západ zaujal neochvejný postoj spočívajúci v odpore ruskej expanzii. Existujú však aj obavy a o nich teraz budem hovoriť. Dôvodom na tieto obavy sú na Západe široko rozšírené mýtické stereotypy. Veľmi efektívne ich podporujú mystifikátori zo špeciálneho oddelenia FSB (Federálna služba bezpečnosti, pozn. red.).
září
10
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Jedným z hlavných mýtov je, že Sovietsky zväz oslobodil svet od fašizmu. To nie je pravda. Od polovice 19. storočia Rusko, ZSSR, Ruská federácia nikoho neoslobodzovali. Iba si všetkých porobovali vrátane vlastných obyvateľov. Áno, hitlerovská armáda bola utopená v sovietskej krvi a zavalená sovietskymi mŕtvolami. Lenže to je úplne iná otázka. Ani náhodou nešlo o osloboditeľskú misiu. Pretože pohnútky ZSSR ako štátu boli zjavne úplne iné, než niekoho oslobodzovať. Obyvatelia východnej Európy a Nemecka, ktorí prežili dvoch tyranov, by si toto mali dobre pamätať. Je tu aj iný nebezpečný mýtus - ruské barbarstvo je vraj výlučne vnútornou záležitosťou Ruska. Nie je to tak. Nemožno odpúšťať agresorovi, nemožno platiť za vlastné bezpečie, tým skôr za prírodný plyn, cudzími životmi a osudmi. Nemravná ľahostajnosť vlastná politickému pragmatizmu - to je hanebné dedičstvo Mníchovskej zmluvy a jaltských dohôd. Už dávno vypršal čas, keď sa malo toto dedičstvo zmeniť. Beda, nedostatok politickej vôle ničí blahodarné úmysly Západu. Ruská expanzia na Kaukaze vyjavila jasné príklady západnej „zábudlivosti“. Každá etapa tejto expanzie sa stretávala s nehraným rozhorčením Západu. Ide o etnické čistky zo začiatku 90. rokov minulého storočia v Abcházsku, ktoré vyprovokovali ruskí „mierotvorcovia“. A vojnu z roku 2008, ktorá sa skončila vytvorením ruských satelitov na území Gruzínska. V podobnom duchu sa vliekla nejasná, bezvýsledná práca Rady Európy v súvislosti s ruským vyčíňaním v Čečensku. Teraz prišiel rad na Ukrajinu. Zdá sa, že na anexiu Krymu už medzinárodné spoločenstvo zabudlo. Západ sa v jednej chvíli domnieval, že studená vojna sa skončila pádom Berlínskeho múru. Nie je to tak. Rusko si len vzalo oddychový čas. Predstavte si povojnové Nemecko, ktoré zachovalo nedotknuteľnosť gestapa. Alebo podplukovníka Stasi vo funkcii nemeckého kancelára. To je Rusko, s ktorým vy chcete vytvárať partnerský vzťah. Mnohí sú pripravení na ústupky, hovoria, že potkan zahnaný do kúta hryzie. Ale pamätajte si: potkan, či už v kúte, alebo ponechaný na pokoji, vždy zostane veľkým zdrojom morovej nákazy. Ten mor trvá už takmer sto rokov. Ten mor počas mnohých rokov vyhladzoval ľudí a vyhubil ich milióny. Bol by som rád, aby sa táto poznámka stala akýmsi otvoreným listom Západu. Dnes si odpor proti „impériu zla“ vyžaduje určité vypätie síl, ale pozajtra sa môže stať beznádejným.“
Andrej Zubov: Hanbím sa za naše Rusko Rovnako ako Kovaľov ani Andrej Borisovič Zubov nevyzerá na prvý pohľad ako nejaký udatný bojovník. O dvadsať rokov mladší, ale duchom podobný Kovaľovovi. Správaním aj maniermi pripomínajú skôr roztržitých intelektuálov ako mužov výnimočne statočných, odhodlaných nechať sa za svoje výroky tvrdo perzekvovať.
září
11
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Doktor historických vied Zubov, autor knihy História Ruska XX. storočia, v marci 2014 označil anexiu Krymu za anšlus a Rusko prirovnal k tretej ríši. Potom ho prepustili z Moskovskej štátnej univerzity. Ani Kovaľov, ani Zubov nechcú z Ruska emigrovať, aj keby sa im v zahraničí dostalo patričných pôct aj blahobytu. Aj keby som pochybovala o svojom, osobnými skúsenosťami ovplyvnenom názore na súčasné Rusko, hlas týchto dvoch mužov, elity ruskej inteligencie, je pre mňa úplne určujúci. Je to volanie o pomoc. „Myslím, že veto, ktoré v Bezpečnostnej rade OSN Rusko použilo proti vytvoreniu medzinárodného tribunálu, ktorý by sa zaoberal zostrelením letu MH17 nad Donbasom, je veľmi podobné konaniu, ktorého sa dopustilo vedenie Sovietskeho zväzu pri Katyni,“ napísal Zubov na jednom zo svojich posledných blogov. „V marci roku 1943 tento zločin Nemci odhalili. Práve vtedy Stalinov režim všetky dôkazy odmietal a zakázal Medzinárodnému Červenému krížu zúčastniť sa na vyšetrovaní. V Kremli skrývali tento zločin 50 rokov, do apríla roku 1990. A až keď sa vďaka glasnosti pootvorili archívy, Gorbačov so škrípaním zubov priznal vraždy Poliakov príslušníkmi NKVD. Dôležitá je tu absolútna ľahostajnosť, či dokonca sovietske ignorovanie týchto nešťastných ľudí obetí. A dnes opäť používame veto. A znova je oných 298 vyhasnutých životov len nepríjemnou komplikáciou v politickej hre. A toto všetko sa bude opakovať znovu a znovu, kým strpíme pri moci potomkov Dzeržinského a Lenina, Kobulova a Merkulova (generáli NKVD, hlavní organizátori stalinských represií, pozn. aut.) a Beriju. Ako sa hanbím za naše Rusko, ako ma to bolí, tá hanba, ktorú opäť musí moje Rusko kvôli nim znášať. Títo ľudia a ich následníci sa nikdy nezmenia. Ale v Rusku žijú aj iní ľudia, nie je to pravda? Alebo nežijú?“ Petra Procházková, redaktorka SME a Lidových novín
Z České republiky Nejdekadentnější země světa? Česká republika Průzkum, který ovládl žebříčky všeho nejlepšího a nejhoršího světa agentury Bloomberg, se ve středu šířil po českých sociálních sítích jako lavina. Řeč je o žebříčku nejdekadentnějších zemí světa. K jeho sestavení použil Bloomberg čtyři základní proměnné: celkovou spotřebu alkoholu na hlavu, celkovou spotřebu cigaret na hlavu, procento obyvatel v rozmezí 15 až 64 let užívajících drogy (marihuana a amfetaminy) a celkové ztráty z hazardních her jako procento na výkonu ekonomiky (HDP). A „vítězem“? Vítězem není nikdo jiný, než Česká republika. V jejím případě se ukázalo, že celková roční spotřeba alkoholu na hlavu dospělého dosahuje 16,47 litrů, roční spotřeba cigaret se pak zastavila na 2,125 kusech. Čisté ztráty z hazardních her jako procento HDP dosáhly 0,87 %.
září
12
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Počet uživatelů amfetaminů ve skupině obyvatel mezi 15 až 64 lety dosahuje 1,7 %, marihuanu ze stejného vzorku respondentů pak kouří 15,2 %. V rámci celého průzkumu bylo zařazeno celkem 57 zemí. V oblasti spotřeby alkoholu bylo Česko na 4. místě, u cigaret se umístilo na 9. místě. V případě amfetaminů jsme skončili na 6. příčce a v oblasti marihuany držíme jasné prvenství. Hazardu pak patří 12. místo. Celkové skóre ze 100 možných bodů se v případě České republiky zastavilo na 64,5 bodech, což je o téměř šest bodů více oproti druhému Slovinsku. Pořadí první desítky je pak následující (hodnocení vychází z dat roku 2013): Česká republika Slovinsko Austrálie Arménie Bulharsko Španělsko Bosna a Hercegovina Rusko Bělorusko
echo24.cz
Chaos v psaní velkých písmen skončí, vědci chystají změnu pravopisu Jazykovědci chtějí ukončit zmatek v psaní velkých písmen. Ve velkém průzkumu zjistili, že s nimi mají problém i zdatní češtináři. Nesrovnalosti jsou v psaní geografických názvů či jmen různých institucí. Reforma je proto podle odborníků nutná. Změny ale nepřijdou dříve než za několik let. Chaos v psaní velkých písmen trvá již dlouhou dobu. Nikdo například nedokáže zdůvodnit, proč se píše Letiště Praha, ale nádraží Praha Smíchov. Jazykovědci z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR se to podle deníku rozhodli vyřešit. „Zejména od změn v pravopise z roku 1993 je to nejbolestivější místo českého jazyka. Zatímco měkká a tvrdá i/y mají jasný systém, tady logika úplně chybí. Těžko se v tom orientují i skvělí češtináři,“ řekl MF DNES ředitel ústavu Karel Oliva. Odborníci zveřejnili rozsáhlý průzkum, kterého se zúčastnili lidé s převážně středoškolským, často ale i vysokoškolským vzděláním. Přesto pravidla o psaní velkých písmen znalo jen 59 procent z nich. Výrazná část z nich byla se současným stavem nespokojená. Účastníci poukazovali na nesrovnalosti v psaní geografických názvů, speciálně náměstí, a také na názvy různých institucí. Příkladem je třeba pražské Divadlo bez zábradlí, které má velké jen první písmeno, zatímco divadlo Na Zábradlí se píše opačně. Velká písmena dělají žákům největší problém, říká šéf češtinářů Zpracovatele výzkumu ale překvapilo, že proti změně pravidel se vyjádřilo 89 procent dotázaných. Podle Olivy za tím může být konzervatismus lidí i jejich skepse k úspěchu reformy.
září
13
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Oddělení jazykové kultury začalo pracovat na návrzích, co a jak změnit. Zásah do jazyka je ovšem citlivá věc, proto se k němu budou muset vyjádřit i katedry bohemistiky na univerzitách a další experti. Změny se proto dají očekávat až v řádu několika let. S úpravami pravopisu souhlasí předseda Asociace středoškolských češtinářů Jiří Kostečka. Pravidla pro psaní velkých písmen podle něj mají logiku, ale jsou příliš komplikovaná. „Na druhou stranu, jazykovědci z Ústavu pro jazyk český jsou v posledních letech velmi tolerantní a doporučují učitelům, aby některé komplikované jevy vůbec nehodnotili a neznámkovali,“ řekl iDNES.cz. I když Kostečka změnu schvaluje, je podle něj zatím nejisté, jak by měla vypadat a jestli nezpůsobí víc škody než užitku. „Zjednodušení by muselo být opravdu hodně ostré a je otázka, jestli by velká písmena vůbec dál plnila svou funkci. Jako učitel musím ale na sto procent říct, že zjednodušení by bylo prospěšné. Co se pravopisu týče, největší problém dělají právě velká písmena,“ popsal. idnes.cz
Džusy z koncentrátu už netáhnou, Kofola bude lisovat ovoce s Mangaloo Výrobce nealkoholických nápojů Kofola koupil společnost Mangaloo, která v sedmnácti barech nabízí čerstvé ovocné a zeleninové šťávy, saláty či polévky. Díky akvizici má Kofola již celkem třicet sedm takzvaných fresh barů a stala se v této rostoucí kategorii jedničkou na trhu. Obě firmy dohodu oznámily na tiskové konferenci, detaily obchodní transakce ale nechtějí zveřejňovat. Již na konci roku 2012 Kofola koupila síť fresh barů UGO. Kofola již v minulosti džusy vyráběla, ale přestala s tím, protože se firmě tato kategorie nealkoholických nápojů nezdála dost atraktivní. Značky džusů je podle šéfa Kofoly Jannise Samarase na rozdíl od jiných kategorií nealka velmi těžké profilovat. Jejich prodeje v Česku v posledních třech letech klesly zhruba o třicet procent. Prodeje krabicových džusů vyráběných převážně z koncentrátu v Česku v posledních letech výrazně klesají, naopak trh s čerstvými šťávami rychle roste. Sítě UGO a Mangaloo jen za poslední rok spotřebovaly suroviny za čtyřicet milionů korun, předloni to bylo o osm milionů méně, před čtyřmi roky o patnáct milionů méně. Společnost Mangaloo založili v roce 2006 podnikatelé Michal Kreuter a Martin Cepr. Za posledních šest let síť více než zdvojnásobila počet svých poboček z osmi na sedmnáct. Pět barů funguje na bázi franšízy. V loňském roce firma otevřela tři nové bary. Obrat firmy se pohybuje okolo sta milionů korun. Mangaloo nyní provozuje pobočky v Praze, Plzni, Opavě, Hradci Králové a Pardubicích. Společnost Kofola ČeskoSlovensko je součástí skupiny Kofola, jednoho z nejvýznamnějších výrobců nealkoholických nápojů ve střední a východní Evropě. Skupina má ve čtyřech zemích celkem sedm výrobních závodů. Zaměstnává celkem 2200 lidí. Mezi její nejvýznamnější značky patří Kofola, Rajec, Vinea, Hoop Cola, Jupí, Jupík nebo Paola. Loni v únoru se Kofola stala výhradním distributorem značek Evian a Badoit a v říjnu oficiálním distributorem tradiční minerální vody z léčivého zdroje Vincentka pro tuzemské maloobchody a gastronomii. Lidovky.cz, ČTK
září
14
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Ze Slovenska Produkuje náš školský systém absolventov, ktorých vieme na trhu umiestniť?
Ako systematicky idiotizovať národ? V roku 1990 bolo na Slovensku 13 vysokých škôl na ktorých študovalo 65 tisíc študentov. V roku 2012 je na Slovensku 38 vysokých škôl, každá z nich má ešte niekoľko detašovaných pracovísk, 230tisíc študentov, 38 vysokých škôl to je 38 rektorov a rektorátov, 140 prorektorov, 140 dekanov a dekanátov, 600 prodekanov, 140 štúdijných oddelení, 800 katedier ,420 profesorov, tisíce docentov a odborných asistentov, asistentov, obslužných pracovníkov. To sú desiatky budov a objektov s vysokými nákladmi na prevádzku a údržbu. Lákadlom na štúdium je odbor tzv. manažmentu, výroby, obchodu, finančníctva, štátnej a verejnej správy, a dnes už možno aj manažmentu filozofie. Akých manažérov môže asi vychovať docent, dnes už dokonca profesor, ktorý skutočnú fabriku videl na exkurzii v 6. semestri svojho štúdia, aj to si viac všímal prednosti kolegyne z ročníka a za najvýznamnejšiu časť svojej profesionality uvádza 6 mesačnú stáž v Amerike, že to bolo pri obsluhe kolotočov v zábavnom parku tají. Na právnických fakultách študuje viac poslucháčov ako je právnikov v reálnej praxi. Aká asi čaká budúcnosť absolventa politologie z Detvianskej Huty, absolventa medialnej komunikácie z Oravskej Polhory, či absolventa antropologie z Majcichova. Ako sa uplatnia tie tisíce absolventov z kresťanských univerzít a fakúlt v Bratislave, Trnave, Nitre, Ružomberku, koho budú obviňovať za svoju neuplatniteľnosť? Podobná situácia je s absolventmi stredných škôl, keď medzi 19 až 24 ročných mladými ľuďmi je až 36 % nezamestnaných, a 100 tisíc pracuje v zahraničí, ako dokladači tovaru v pražských supermarketoch alebo na bitunkoch v Anglicku. Tisíce maturantiek vymieňa pampersky rakúským seniorom. Paradoxné pri tom je, že ak firma Samsung zruší prevádzku v Dunajskej Strede o prácu príde 3000 Rumunov. Žiaľ, nedokážu pochopiť za totality externe vyštudovaní právnici, ani nedávni 4 semestroví absolventi manažmentu, že národný dôchodok/ND/ dnes hrubý domáci produkt /HDP/ sa neprodukuje ani v Národnej rade, ani v Národnom divadle a už vôbec nie v obchode či banke. V roku 1990 sme okrem mandariniek, banánov, pomarančov a citronov boli úplne sebestační v potravinách a ovocí. V poľnohospodárstve pracovalo 350 tisíc ľudí. Dnes pracuje v poľnohospodárstve 60 tisíc ľudí a dovážame 65 % potravín, na najúrodnejších pôdach sa stavajú automobilky, priemyselné parky a logistické centrá, lúky sa nekosia a nevypásajú, zarastajú tŕním a bodľačím, dažďová voda sa nezachytáva, studne vysýchajú a doliny ničia prívalové povodne. A nikto sa za nič necíti zodpovedný. Akože inteligentov máme kopu, len to nejako nevidno, stačí si pozrieť niektoré idiotské internetové diskusie.... Elena Podracká Zdroj: Podnikam.SK, MV
září
15
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Ze zahraničí Korejská krize je opravdu vážná, k válce není daleko Svět stojí nejblíže obnovení korejské války, která nikdy formálně neskončila. Znova na to upozorňuje zpráva, podle níž přes 50 z celkem 70 severokorejských ponorek se nachází na volném moři. Jde o desetinásobek normálního počtu hlídkujících plavidel a vzhledem k tomu, jak velké problémy má Pchjongjang s udržením své techniky v provozu, se v zásadě musí jednat o nadlidský výkon. Až 70 % severokorejských ponorek tedy opustilo základny a Jižní Korea neví, kde se nacházejí. To signalizuje buď skutečné válečné přípravy, nebo přinejmenším snahu vyvolat dojem, že se válka doopravdy chystá. Souběžně s tím se zdvojnásobil počet severokorejských děl na hranici. Dalekonosná děla a rakety krátkého doletu mohou teoreticky zcela zničit jihokorejské hlavní město Soul během několika hodin. Možných vysvětlení krize existuje víc a žádná varianta není zvlášť potěšující. Nejpravděpodobnější jsou zřejmě dvě. Pchjongjang sledováním ukrajinské krize vypozoroval, že dosluhující americká administrativa je opravdu mimořádně bázlivá, a rozhodl se toho využít ve vlastní prospěch s cílem připsat si silovou diplomacií vítané body na mezinárodní scéně. Hra s ohněm je to, co na Obamu evidentně platí, a KLDR má teď navíc hlasité zastánce v Moskvě, mnohem ochotnější ji "chápat", než tradiční spojenec Peking. Druhá možnost je ještě horší. Vojenské kapacity KLDR za jinak stejných okolností budou zhruba za deset let beznadějně zastaralé a Jižní Korea bude mít poprvé od konce 2. světové války nad kdysi průmyslovým severním sousedem jasnou vojenskou převahu. Severokorejský rasistický režim, který se vždy více inspiroval feudálním japonským militarismem než komunistickou ideologií, se tedy mohl rozhodnout, že vyvolá válku v době, kdy je pro něj vzájemný poměr sil ještě stále více méně příznivý. Karel Dolejší, Britské listy
Věda CERN mohl zničit vesmír. Proč se tak nestalo, nikdo netuší Největší urychlovač částic světa je naprosto bezpečný. Část expertů ale upozorňuje, že ve výpočtech cosi velmi významného nesedí. Zřejmě dosud neznámý fyzikální jev. Ženeva - Otázka, zda Velký hadronový urychlovač (LHC) nemůže namísto k převratným fyzikálním objevům vést ke zhroucení vesmíru tak, jak ho známe, je opět aktuální.
září
16
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Experti z Evropského centra pro jaderný výzkum (CERN) sice opakovaně ujišťují, že je jimi vybudovaný největší urychlovač částic na světě naprosto bezpečný, část expertů ale upozorňuje, že ve výpočtech "cosi velmi významně nesedí". Modely naznačují, že pokud by byly všechny v současnosti uznávané teorie platné, musel by LHC, ukrytý v podzemí švýcarsko-francouzského pomezí, svět doslova rozmetat. Podivná vlastnost bosonu S trochou nadsázky tak lze říci, že není otázkou, zda nemohou v útrobách urychlovače vzniknout miniaturní černé díry, ale spíš to, proč už tam dávno nejsou. Respektive proč už apokalyptická řetězová reakce dávno nevznikla. Vysvětlení nabízí teoretický kosmolog Ian Moss z univerzity v britském Newcastlu. "Zmíněné výpočty dávají tušit, že musí existovat nějaký dosud neznámý fyzikální úkaz, který udrží vakuum stabilní," konstatuje ve článku publikovaném v odborném magazínu Science. Hra na schovávanou Onen "neznámý fyzikální úkaz" podle Mosse souvisí s dlouho očekávanou a v roce 2012 konečně objevenou "božskou částicí", tedy Higgsovým bosonem a stabilitou vakua. Díky zdokumentování Higgsova bosonu se podařilo prokázat i to, že ve vzduchoprázdnu existuje cosi, co badatelé nazvali Higgsovým polem. To si lze zjednodušeně představit jako něco podobného elektrickému poli, v němž se bosony "schovávají". Ostatní částice, jako jsou kvarky a elektrony, se zmiňovaným polem reagují, čímž získávají hmotnost. Když ale vědci srovnali standardní modely částic s naměřenou hmotností Higgsova bosonu, dospěli k závěru, že by Higgsovo pole nemělo být ve stabilní, energeticky nejnižší formě. Naopak by mělo vést ke kolapsu vakua a rozpadu vesmíru. Kvantové tunelování Jak je možné, že k tomu nedošlo? Vysvětlení zdánlivě nabízí fyzikální jev známý jako kvantové tunelování. Aby se mohlo Higgsovo pole dostat na nižší energetickou hodnotu - do takzvaného skutečného vakua -, muselo by překonat obrovskou energetickou bariéru. A něco takového by prý mělo trvat déle než "život" celého vesmíru. Jak upozorňují teoretičtí fyzici Philipp Burda a Ruth Gregory z Durhamské univerzity ve Velké Británii, problém nastane ve chvíli, kdy do výpočtu zahrneme i miniaturní černé díry - mikroskopické části vesmíru s tak silnou gravitací, že jí neunikne ani světlo.
září
17
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Mohly by narušit energetickou rovnováhu tím, že by snižovaly svou energetickou hodnotu růstem a ve zlomku vteřiny by expandovaly tak, že by pohltily veškerý viditelný vesmír. Musí tedy existovat něco nám neznámého, co rozpadu nám známého vesmíru brání. A další bádání tímto směrem by podle expertů mohlo vést k velmi zajímavým objevům, například i nálezu dalších dimenzí. Petr Jemelka, iDnes.cz
Ještě jednou k Plutu:
Určitě nejde o poslední dějství v naší Sluneční soustavě Miloš Dokulil Není dnes žádným tajemstvím, že kosmická sonda s povzbudivým názvem „Nové obzory“ („New Horizons“) prolétla nedávno velmi blízko od jedné „trpasličí planetky“ s názvem „Pluto“. Planetární objekt Pluto byl po svém objevu tři čtvrtě století považován jen za nejmenší planetu naší Sluneční soustavy. Byl takto devátou planetou systému. Sonda Nové obzory vzlétla směrem k planetě Pluto již v lednu 2006; o 7 měsíců později Pluto byla už jenom „trpasličí planetkou“. Planet, které obíhají „naše“ Slunce, je tedy od konce léta roku 2006 pouze osm. A devět let po startu zmíněné sondy proběhlo úspěšné finále: 14. července 2015 (v 11:50 GMT, tj. londýnského času) byla vzdálena od povrchu této bývalé planety pouhých 12 500 km. Nejdříve pár informací kolem Pluta. Astronomové měli svou zkušenost s objevy již Uranu a Neptunu. Na základě anomálií na oběžné dráze vždy poslední známé planety byla nakonec objevena další planeta. Po objevu Neptunu se tudíž začala hledat planeta X. Nakonec byl objeven už jen Pluto. A to roku 1930; jeho objevitelem byl Clyde Tombaugh. Byla to jen tečička, které si všiml, protože vůči standardně rozloženému pozadí měnila své místo. Tento „trpaslík“ má průměr jen o maličko větší než je polovina průměru „našeho“ Měsíce; a to 2370 km. Jeho masa je menší než čtvrt procenta té zemské. Pluto jednou oběhne kolem Slunce za 248 let; v periheliu byl roku 1989. Je nyní vzdálen od Země 4,8 miliard km. Takže světelnému paprsku trvá 4 ½ hod., než tam ze Země „doputuje“. A naopak: jakýkoliv údaj z Pluta se teď dostane na Zemi také nejdřív až za 4 a půl hodiny. A také pár rámcových údajů kolem té sondy. Ředitelem tohoto nesmírně náročného projektu je Alan Stern. Hned sám projekt byl rozmanitě ohrožen. A pak ovšem taky nad realizací stály nejednou mraky. 13 měsíců po vypuštění sondy, ještě při průletu kolem Jupitera, byly uskutečněny rozmanité testy a záznamy. A hned nato sonda byla uvedena do hibernačního stavu; v němž byla udržována od února 2007 do prosince 2014 (a tedy skoro celých osm let!). Bylo třeba šetřit energií. Sonda má 12-wattový vysílač (s výkonem 1 kilobit/sec, který je teď stále funkční; už na vzdálenost necelých 5 miliard km). Takže, mimo jiné (a vzhledem ke kapacitě vysílače), bude trvat celých 16 měsíců, než se dostanou všechny údaje průletu ke zkopírování. Energii pro provoz dodává radioaktivní rozpad plutonia. Zbytkové teplo stačí na udržení pokojové teploty uvnitř sondy. Nyní čeká na sondu možná největší riziko, a to možný střet třeba s malým oblázkem při průletu tzv. Kuyperovým pásem. V této oblasti jsou další konkurenti trpasličího Pluta; třeba planetka Eris. Ta dokonce má o 27 % víc masy než Pluto. (I když po dalších měřeních se ukázalo, že má nepatrně menší průměr než Pluto!) Jinou, a velmi proslulou planetkou (ale z bližšího asteroi18 září september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
dového pásu, mezi Marsem a Jupiterem) je ovšem Ceres. (Ten zkoumá nyní sonda Dawn.) — Možná se hodí hned také připomenout, že zatím se ocitl nejdále od Země Voyager 1 [start 1977]; je již 19,7 miliard km daleko. A abychom teď něco zajímavého kolem Pluta nezamluvili: Pluto má svůj „měsíček“, objevený již roku 1978. Má název „Charon“. Je poměrně veliký; jeho průměr měří skoro polovinu planetky Pluto (takže raději to číslo: 1207 km). Je vzdálen od středu své centrální planetky 19 600 km. — Ještě před vzletem sondy New Horizons byly objeveny další dva Plutonovy měsíčky (roku 2005), už ovšem jen nepatrného průměru (oba zhruba mezi 50 až 175 km), se jmény Nix a Hydra. Během letu sondy byly objeveny další dva obdobné satelity Pluta, Kerberos (roku 2011; s průměrem disku 11 – 34 km) a Styx (r. 2012; s diskem 10 – 25 km v průměru). Nelze vyloučit, že Pluto i jeho 5 měsíčků jsou výsledkem předchozí kolize dvou těles; všechny ty 4 malé měsíčky se pohybují kolem Pluta ve vzdálenosti od 43 do 65 tisíc km. Pluto má zřejmě polární čepičku z ledu. Na jeho povrchu by mohl být zmrzlý dusík. Taky tam bude metan a CO. V ovzduší by rovněž měl být dusík. Teplota na povrchu obnáší „jen“ -228° C. Uvažuje se též o tom, že Pluto možná má skalnaté jádro a pod povrchovým ledem nějaký „oceán“, jako se o tom již nějaký čas usuzuje u jednoho z Jupiterových měsíčků, Europy, anebo u Saturnova satelitu nazvaného Enceladus. — Asi se hodí dodat, že bychom se mohli takto možná časem doprovodně dovědět další údaje, které by nám umožnily upřesnit si představy o vzniku právě naší Sluneční soustavy. (Nezapomeňme, že jenom stažení dat z doby průletu sondy kolem Pluta potrvá rok a čtyři měsíce…!)
Ze spolkové činnosti Wallis –Savièse 9.7.-12.7. 2015 Tentokrát jsme navštívili Wallis v teplých letních dnech. Vesnice a údolí, které vídáme z vysokohorské vesničky Chandolin, kam jezdíme na zimní dovolenou, nás již pár let lákaly na vandr. V hojném počtu dvanácti členů jsme se rozjeli autobusem Maxi-Taxi přes Vevey směr Sion. První den nás ještě čekal malý výlet. Národní Park Derborence ve výšce 1468 m leží u Bergsturz Diablerets. Jízda autobusem byla trochu jiná než po dálnici. Horská úzká silnice se serpentinami mezi rozsáhlými loukami a lesy se vlnila až do Derborence. Byli jsme přímo v divočině. Náhle se asi deset metrů před autobusem objevil jelen. Ohromný kolos s velkým parožím se majestátně pomalu nesl přes cestu, pohupujíc hlavou. Ano je to jeho revír. Chtěli jsme jet dále a tu se vynořil druhý, stejně velký obr. Pozorovali jsme je, než se nám ztratili. Králové lesa nás velmi dojali. V Derborence jsme si udělali malý výlet okolo jezera v údolí štítů hor. Zajeli jsme ještě do Godey 1363n.m, kde je malá vodní přehrada obklopená lesy. Cestou do Granois, mezi vinicemi a úzkými silničkami, jsme vyjeli do protilehlé stráně. Projížděli jsme skrz vytesané skalní tunely, kde není vidět konce. Tady se musí doufat, že se projede bez couvání. Zato výhled z tunelových galerii je úžasný. Jak v zarámovaných obrazech jsme viděli vinice a údolí pod námi. Dorazili jsme do malé vesničky Granois. Tam už bylo naše odpočinkové místo. Hotel a dobrá večeře.
září
19
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
V pátek nás čekal velký výšlap. Poštovním autobusem jsme se odvezli ze Sierre do Grimentz. Po prohlídce typické dřevěné vesničky se jelo dále lanovkou na Bendola 2133n.m. Pěší túra vede
po vrstevnici přes Alpage d’Orzival 2156n.m, na Alpage de Tracuit 1898n.m s ukončením v Alpage de Sigeroula 1861n.m. Celkem čtyři hodiny. Po celou cestu byl krásný výhled na panoráma Alp. Počasí bylo okolo 30°C a nikde ani mráček a tak nebylo divu, že jsme vyhledávali stín na odpočinek. Na louce bylo pár stromů, kde jsme chtěli poobědvat. Kousek od nás se pásly krávy. Jedna se přišla podívat až k nám. Za chvilku se celé stádo řítilo na nás. Rychle jsme se sbalili a prchli. Ze Sigeroula zpět lanovkou do vesničky Vercorin 1322n.m. Všichni statečně šlapali a zasloužené občerstvení si vychutnali. To už nás čekala zpáteční cesta do Sierre, kde jsme nasedli do našeho Maxi-Taxi a Vašek nás klimbající odvezl zpět do hotýlku v Granois. Sobotní výlet nás zavedl do údolí Turtmanntal. Tato oblast je známa horolezcům, vysokohorským turistům a chovem černých bojovných krav. Přes Oberems krkolomnými silnicemi -zatáčka za zatáčkou, jsme přijeli do Gruben 1827n.m. Poslední úsek se dá jet místním omnibusem, je to dost úzké ale Vašek nás s jistotou dovezl až na konec. Výstup k přehradě ve 2177n.m, je příjemný po široké kamenné cestě. Stoupání je dost velké a při těch vedrech z nás lilo. Přehrada leží pod dvěma ledovci Turtmann a Brunegg. Zleva pod štíty je vidět i známá horská chata - Turtmannhütte. Z ledovců vytéká divoký potok, který šumí údolím skal a lesů. Na zpáteční cestě se pár odvážlivců vydalo lesem, po druhé straně břehu potoka. Cesta je tu drsná, přes pařezy a velké kameny. Na úzkých místech jsou na přichycení řetězy, přesto to stálo za tu námahu, být přímo v divoké přírodě. Povečeřeli jsme na terase v místním hotelu Schwarzhorn a pokochali se kulisou hřebenů se zapadajícím sluncem. Nedělní výlet - prohlídka suonu (kanálů), byl na stejné straně údolí, kde jsme bydleli. Museli jsme vyjet vysoko až na konec silnice k Bisses je tu malé parkoviště. V roce 1430 zde začali se stavbou vodních kanálů na zavlažování výborného vína. Vinice se zelenají velmi vysoko. Celkem 20 září september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
tříhodinová túra vede úzkou cestou mezi skalními útesy a po čtyřech visacích mostech. Nejdelší je 100 m. Je to celkem pohodová cesta po rovině, občas lesem podél kanálů s mírným stoupáním. Jen nesmíte trpět závratí. Obdivovali jsme lidi, kteří tenkrát na 20 cm širokých prknech tesali ve výškách základy pro kanály do skal. Mnoho generací se podílelo na jejich výstavbě. Více na stránkách: www.torrentneuf.ch Všichni děkujeme Míše za organizaci krásných, společně prožitých čtyř dnů a Vaškovi za vynikající šoférský výkon. Blanka Tauscher, Sokol Baden
Děti, buřty a dobrá zábava Konečně uběhnul rok. Již posedmé nadešel čas, kdy české a slovenské rodiny se sešly ke grilování pořádaném v Bruggu. Nová organizátorka Eva von Büren společně s manželem a s dětmi pečlivě připravili hračky, pískoviště, posezení ve stínu, ohniště. A potom již vyhlíželi první přicházející rodiny. Teplé počasí lákalo více k vodě. Několik rodin proto využilo přímo sousedícího koupaliště k osvěžení. Dojíždějící z větší dálky tak spojili grilování s celodenním výletem. Pro děti, kromě mnoha hraček, jako například bagry, traktory, kolečka, lopatky a formičky, byli zpestřením i mírumilovní psí mazlíčci. Rodiče si tak stihli popovídat a slyšitelný smích prozrazoval spokojenost všech přítomných.
Hřiště s ohništěm v Brugg a české i slovenské rodiny s dětmi
září
21
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Organizátorka “ Grilování” Eva von Büren s manželem a dětmi Setkání plní ještě další důležité poslání. Tím je získání financí na malý regionální projekt „Školička“ v Bruggu pod vedením Jarmily Křížové. Všem účastníkům proto patří velké díky za podporu! Text a foto: Jana Jarolímková
Vzpomínka na srpen 68 Petr Feyfar: Dnes si myslím, že šlo o rafinovanou dezinformaci sovětské rozvědné služby, aneb
Kdoví, kdo v tom byl taky namočený
Od podzimu roku 1966 po vojenské službě jsem až do srpna 1968 pracoval v zahraničním vysílání Československého rozhlasu ve funkci technického redaktora (t.j. režiséra). Pro toto vysílání jsem připravoval obden ve střídavém turnusu s kolegou zpravodajské relace a také náročnější, vesměs tematicky zaměřená pásma, na neděli. Ta se natáčela většinou ve středu. Na středu 21. srpna byl k natáčení naplánován delší pořad k 30. výročí mnichovské dohody a následnému obsazení československého pohraničí německými vojsky. Měl jsem jej natočit ve studiu, umístěném nedaleko politické redakce na vnitřní straně hlavní budovy ČS rozhlasu proti místnosti s dálnopisy, ze kterého se večer vysílaly zprávy. Z tohoto důvodu jsem do tohoto studia objednal ve fonotéce magnetofonové pásky s dramatickou hudbou. Ten týden jsme se ženou vrátili z dovolené. Strávili jsme ji v klidu na naší chalupě v Krkonoších. Trochu nás mrzelo, že jsme propásli příjemnými procházkami po borech a lučinách dny neoby-
září
22
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
čejné solidarity občanů, která během jednání stranické a vládní delegace se sovětským vedením v Čierné nad Tisou dosáhla svého prozatímního vrcholu. Večer 20. srpna jsem natočil můj první poprázdninový shora jmenovaný zpravodajský pořad. Ten se pravidelně vysílal krajanům do USA – pokud se dobře pamatuji - po čtvrté hodině ranní. Krátce předtím, než jsem odešel z budovy rozhlasu, přišla zpráva o jednání Brežněva s dalšími tavaryšči, později na západě líbezně označovanými jako ruská trojka (Podgornyj, Brežněv, Kosigyn), tedy členy politbyra na Jaltě. Službu konající zkušený kolega Valenta mě ujistil, že v případě, že by se stalo něco nepředvídaného, relaci zaktualizuje. Něco nepředvídaného se ovšem, jak nyní všichni víme, stalo. Relaci nezměnil, nejspíš nemohl a ani mně se to později nepodařilo. Po jedné hodině jsem byl vytržen ze spánku nezvyklým hlukem. Bydleli jsme v prvním poschodí klidné staroměstské ulice. Jak jsem byl rozespalý, přivyklý tichu Krkonoš, napadlo mne zprvu, že žena nezavřela okna a pod námi hlučí čistící vozy. Proklínaje její touhu po čerstvém vzduchu, dobelhal jsem se k oknům. Leč ta byla zavřená, hluk přicházel svrchu. Narodil jsem se za války, hřmot mi nebyl neznámý: letadla. Bylo mi jasné, co se děje. „Rusové jsou tady! Jsme okupováni!“ Abych si domněnku ověřil, zavolal jsem do rozhlasu, do oddělení aktuálních zpráv. Bylo stále obsazeno – při dobře vybudovaných telefonních spojích rozhlasu a navíc v této době zcela nezvyklé. Když se mi konečně podařilo dovolat, potvrdili mi kolegové moji domněnku a také mi sdělili, že Československý rozhlas už nemohu – jak se očekávalo – slyšet na radiových vlnách a více si mohu poslechnout na rozhlase po drátě (dnes něco takového již neexistuje), který zůstal v provozu. K tomu je třeba vědět, že v létě roku osmašedesátého proběhla tisková konference s generálem Prchlíkem, příslušníkem generálního štábu československé armády. Celá tato konference byla odvysílána Československým rozhlasem, a to - údajně - až na jeden dotaz a k němu se vztahující odpověď. A sice, zda je pravda, že SSSR je v držení nové techniky, kterou je schopen vyřadit (tj. jakoby vymazat, nikoliv rušit, jak se to běžně dělalo) již odvysílané vysílání z rozhlasových vln a nahradit je vlastním. Prchlíkova odpověď prý zněla, že i on tuto informaci dostal, ale není technik a nemůže tedy tento dotaz zodpovědět. Dále měl Prchlík také říci, že tuto zprávu nechávala armáda přezkoumávat techniky a ani ti prý nevědí, co si o věci myslet. To vše jsem se dozvěděl od kolegy Kejhy, z mého tehdejšího pohledu dosti otevřeného a - mimochodem i ke svým rychle se reformujícím spolustraníkům - kritického člena KSČ. Jako straník byl interně stranickou organizací rozhlasu – a ovšem možná nejen jí - lépe informován, než my nestraníci. Zdůrazňuji, že ani dotaz, ani odpověď nebyly odvysílány a sám jsem je nikdy neslyšel. Údajně prý z důvodů zabránit panice, a abychom dále Sověty nepopuzovali, byly ze záznamu vystřiženy. Tou dobou byla oficiálně zrušena tzv. "HSTD" (Hlavní správa tiskového dozoru), tedy cenzura. Moc se tím ale nezměnilo, protože již před tím se nás stále stydlivější cenzoři neboli "háestéďáci" celkem přátelsky vyptávali, zdali není na pásku, který jsme montovali do vysílání, natočeno něco protistátního a když jsme stejně přátelsky odvětili, že ne, dali nám na text razítko. Na druhou stranu určitá cenzura v myšlení zvláště starších, zkušenějších a tedy i opatrnějších kolegů přetrvávala.
září
23
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Právě tímto - možná ovšem jen údajným - utajením k jisté panice, a to především mezi pracovníky rozhlasu, došlo. Zpráva se rychle roznesla. Mluvilo se o ní v kantýně, při kávě, diskutovalo se o tom, co se stane, bude-li vysílání vymazáno, a co by se tak mohlo při okupaci stát s některými kolegy, (konkrétně se Slávou Volným - mimořádně zreformovaným soudruhem). Domnívám se proto, že o věci musela být informována většina pracovníků rozhlasu. O to více mne překvapuje, že dnes nikdo (ani tehdy důležití ještě žijící pracovníci rozhlasu) o věci - zdá se – nic neví a zvláštní je, že ani dokumentární oddělení Českého rozhlasu o této věci nechce nic slyšet. Dnes si myslím, že šlo o velice důkladně připravenou dezinformaci, na níž se musela podílet řada osob. Neboli: kdo všechno v tom byl namočen? Na základě této informace se zřejmě domnívali kolegové ze zpravodajské redakce, že nemohou vysílat. Položil jsem telefon, vyposlechl si známé prohlášení strany a vlády k překročení hranic vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy a vypravil se s manželkou – nechtěla mne nechat jít samotného, ale byla přesvědčena, že něco musím udělat - do rozhlasu, abych změnil svůj pořad. Jen jsem se objevil u studií, osočil se na mne vysílací technik: „Co tu děláte?“ Byl to velký a kovaný straník. Neměl mě moc rád, vím, že technicky pro vysílání zpracovával Gottwaldův pohřeb, který – také zajímavé – nebyl vysílán živě, nýbrž natočený spolehlivými soudruhy, a pak odvysílán se zpožděním, aby bylo možné provést střihy, kdyby došlo k nějaké nečekané situaci. Dobře pochopil, proč jsem přišel, a striktně mi odmítl přístup k pásku. Zdůvodnil to rozhodnutím ředitele zahraničního vysílání Hrabala, který jakékoliv změny v již natočených pořadech zakázal. Hrabal byl za to později odměněn funkcí generálního ředitele. Odešel jsem do své kanceláře (tedy "své", bylo nás v ní pět) a zavolal několika přátelům i svému nadřízenému, hlavnímu režisérovi zahraničního vysílání, Vladimíru Haladovi. Původním povoláním byl herec, specialista na jevištní mluvu, znal jsem ho z fakulty a chovali jsme k sobě vzájemnou důvěru. Dost ho bavila technika. Na základě vlastních úvah došel k názoru, že odclonění vln je technický nesmysl a doporučil mi zavolat na vysílací věž a zeptat se, co se děje. Na věži jsem zjevně probudil techniky, kteří zprvu můj dotaz a moji informaci, že jsme právě okupováni, pokládali za hloupý vtip a vysvětlovali, že mají rozkaz nevysílat. Vyzval jsem je tedy, aby si pustili rozhlas po drátě. Reagovali okamžitě: „Je-li to tedy takhle, tak my samozřejmě vysílač zase zapneme.“ A to také udělali. Se zprávou, že rozhlas bude okamžitě vysílat na vlnách ČS rozhlasu, jsem šel do hlavní redakce zpravodajství nedaleko zmíněného vysílacího studia. Procházel jsem kolem diskutujících kolegů, postávajících na schodišti. Mnozí z nich, především ti dříve uvědomělí straníci, plakali. I v redakci byla dost stísněná atmosféra, která se proměnila jako šlehnutím kouzelného proutku: Všichni ožili. Konečně mělo smysl něco udělat. Hlasatelé mě znali z denní práce. Navrhli, abych převzal režii ve studiu. Někdy kolem čtvrté hodiny ranní jsem se stal režisérem prvního živého vysílání zpravodajství státního Československého rozhlasu během okupace. Dodnes se divím, jak vše klapalo, jak jsme všechno za těchto neobvyklých podmínek zvládli. Zprávy přicházely z redakce vesměs dokonale napsané. Především šlo o výzvy k zachování klidu
září
24
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
a rozvahy, ale i o různé drobné informace a prohlášení. Velice vhod přišla - pro pořad o Mnichově připravená - dramatická hudba, především Má vlast, kterou jsem nechal vysílat mezi slovem. Sám jsem se chtěl dozvědět, co se opravdu venku děje. Technici se samozřejmě uměli obejít chvíli i bez režiséra. Oficiálně to sice nesměli, poněvadž ten za vysílání vždy odpovídal osobně, ovšem v této výjimečné situaci to bezpochyby nehrálo roli. Vyšel jsem s Jiřím Rumlem, přesvědčeným soudruhem, na střechu budovy. Do té chvíle jsem ho moc neznal. Na rozdíl od jiných přesvědčených soudruhů neplakal na chodbě, nýbrž velice aktivně na vysílání pracoval. Nikdy jsem předtím na střeše nebyl. A tu jsme je uviděli: tanky. Byla jich na Vinohradské nekonečná kolona, kam jsme jen dohlédli. A pod námi křičící dav, jemuž jsem zprvu nerozuměl. Až když se hlasy spojily v jasné a k nám směřující skandování: „Shoďte hvězdu! Shoďte hvězdu!" Stáli jsme totiž vedle obrovské rudé hvězdy. „To nemůžeme," povídá Ruml. „Má pravdu,“ řekl jsem si, ale ne proto, že bych nepocítil chuť hvězdu shodit: „Ještě by mohla na někoho spadnout!“ „Kdyby Rusové, až dorazí,“ pokračoval uvážlivě Ruml, „uviděli rozbitou hvězdu, utvrdilo by je to v přesvědčení, že je zde skutečně kontrarevoluce! Jen si vzpomeň na Maďarsko, soudruhu!" Také točka zrjenija, jak se hezky říká rusky, »aspekt«, »perspektiva«, nebo někdy i česky »úhel pohledu«. Ruml navrhl dojít pro deku. Hvězdu jsme jí překryli. Lidé dále vytrvávali před rozhlasem a zdálo se, že jsou odhodláni svými těly příjezdu tanků zabránit. Bylo však evidentní, že kolona tanků se nezastaví dříve, než se spojí s druhou blížící se kolonou z Václavského náměstí a dav sevře. Jak varovat lidi pod námi, lidi, kteří nás přišli hájit? Vrátil jsem se do studia. Dále jsme vysílali výzvy k zachování klidu. A různá provolání: Výrazy solidarity, protesty z provozů. První tanky dorazily k rozhlasu. Slyšeli jsme o prvních raněných. A první Rusové vstoupili do budovy. Jako své první jednání přestříhli nožem šňůry dvou telefonů na vrátnici. Když se jich ptali, proč to dělají, odpověděl jeden z nich, že dostali rozkaz odstřihnout Československý rozhlas od světa. I tuto zprávu jsme pro zpestření odvysílali. Chudáci kluci, odkud přišli! Po letech jsem se v Basileji na kongresu PSI setkal s burjatským šamanem. Jeho velkým přáním bylo zajet do Čechaslavakiji a omluvit se za svého ďáďu, který se musel jako tankista okupace zúčastnit. Zašel jsem do místnosti s dálnopisy, chtěl jsem si přečíst, co píší světové agentury a také se především podívat z okna. Naproti hořelo, to jsem ještě stačil spatřit, leč počínání to bylo více než bláhové. Poprvé a naštěstí naposledy jsem děkoval svému vojenskému výcviku: plácnul jsem sebou co nejrychleji na zem, „plížením plazením vpřed“, jak na nás pořvávali na cvičišti, jsem se pod sprchou kulek dobral ke dveřím, opatrně je otevřel a vrátil se do režie vysílacího studia. Hlasatelé protestovali, neboť výstřely připomínaly tzv. „lupance“, vznikající elektrickým výbojem při nesprávném najetí nahrávacího stroje. V předtočených vysíláních se nesměly objevit. Vystřihávaly se, nebo, to aby nebyl poškozen tehdy poměrně drahý magnetofonový pásek, musela být dotyčná sekvence nově nahrána. Šel jsem tedy do studia a otevřel okna: nemělo smysl dále nevyvolávat paniku. Bylo nutné lidi informovat o tom, co se opravdu děje. Výstřely se mísily se slovy hlasatelů a na závěr i s hymnou
září
25
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
– i ta byla ve studiu pro pořad o Mnichově připravena: Na desce, kterou Český rozhlas se sestřihem okupačního vysílání vydal, se mluví o »prostřílené hymně«. Konec naší práce v tomto studiu se neobešel bez celkem veselé příhody. Tehdy jsme se ovšem moc nesmáli. Už asi tři čtvrtě roku byl klíč od studia k nenalezení. V rozhlase se moc nekradlo. Ovšem Rusové, kteří přišli během vysílání do režie a vyzvali nás studio opustit a zamknout, nám tyhle pohádky nechtěli uvěřit. A to byl malér. Docela jsem se obával, že nás za tento kontrarevoluční bordel pro jistotu zastřelí. Nakonec se ale nechali oblomit a nás odejít. Ovšem zpátky už nás nepustili. Dveře „obšancovali“. Přešli jsme do jiného, skrytějšího studia v přízemí stejné budovy (studia 7). Moje žena, která se od počátku akce zúčastnila - možná, že kdyby tato krásná žena se mnou nebyla, projevil bych méně odvahy - nám tam nosila zprávy pod blůzou. Četl je převážně – poněkud pohřebním hlasem, který se jí moc nelíbil, ovšem do situace docela dobře zapadal – Jiří Ruml. Rád na něj i některé jeho úvahy vzpomínám: Když jsme spolu probírali, jak budeme řešit budoucnost, já zvažoval emigraci, on plánoval skrýt se před zlobou času na Vysoké škole stranické... Po mém vůbec prvním příjezdu do Československa v prosinci roku 1989 jsem okamžitě navázal kontakt s rozhlasem a byl jsem velice přátelsky přijat tehdejší redakcí ještě znormalizovaného Radiožurnálu v čele s jejím poněkud znejistělým šéfredaktorem. Z jeho popudu se mnou bezprostředně poté natočil redaktor Radiožurnálu Kaiser dlouhý rozhovor. A sice ve stejném studiu, z něhož jsme vysílali v osmašedesátém. Jeden z mých známých, režisér televize, tehdy prohlásil, že by se „s tímhle člověkem“, tedy Kaiserem, do stejné místnosti neposadil. Jak jsem se dozvěděl později, spolupracoval on sám nejen s televizí, ale i s STB a donášel také na mne. Za to požíval samozřejmě všelijakých výhod. Mohl mne např. navštívit ve Švýcarsku. Přirozeně pracuje dnes ve stejné pozici jako před převratem. Kaiser byl nejen profesionál, ale choval se i slušně. Rozhovor zahájil slovy, že je asi zvláštní pocit sedět ve stejné místnosti, ve které jsem zažil tak pohnuté chvíle. Nebyl jsem tehdy moc zvyklý mluvit česky, a proto mi dal na vybranou, zdali chci své "zádrhely“ řeči ponechat na pásku, či zda je má vystříhat. Rozhovor byl perfektně – nevím, zda za tím účelem - přepsán. Sám jsem viděl několik kopií. A byl také několikrát vysílán. Další rozhovor se mnou dělal na obdobné téma v březnu devadesátého roku spolupracovník krajanského vysílání Československého rozhlasu. Píši to z jednoho důležitého důvodu. Zažil jsem zvláštní překvapení. Když jsem v lednu roku 2007 navštívil dokumentární oddělení Českého rozhlasu, abych si ověřil, jak je zdokumentováno vysílání během okupace, předložila mi po velkých přípravách archivářka složku, ve které byly skutečně mně povědomé historické texty. Ale nikde jsem nenašel své jméno. Nenašel jsem je ani v podrobném popisu vysílání v knize o historii rozhlasu („Od mikrofonu k posluchačům“, Český rozhlas 2003, též „Vysílání Čs. rozhlasu v průběhu srpnových dnů 1968“ na internetu *). Události jsou zde popsány jinak, než jak jsem je zažil já. Důležité je i to, že v dokumentaci není jmenován žádný režisér (nebo technický redaktor) ve studiu, a to přesto, že se tehdy bez takové osoby nevysílalo. Marně jsem na to dokumentární oddělení upozorňoval. Oficiální verze je ta správná a ta platí: Především to, že vysílání bylo znovuzahájeno po rozhovorech vedení rozhlasu s Josefem Smrkovským, který k tomu dal příkaz. To zní samozřejmě pravděpodobně a nemohu to
září
26
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
vyloučit. Já sám jsem takové styky neměl a rozhodně jsem se s žádným politikem během vysílacího dne 21. srpna nesetkal. Nepodařilo se mi zjistit, zdali verzi závazně potvrdil sám Josef Smrkovský (údajně s ním byl natočen telefonický rozhovor, viz dole, snad se neztratil). Navíc se ve verzi zveřejněné rozhlasem mluví doslova o jakémsi panu Miškovském, který měl původně odmítat uvést vysílač znovu do provozu, pak ale pod vahou tohoto argumentu (Smrkovského zásah) souhlasil. „Jakýsi“ - to je přesnost (po mnohaletých rešerších!) sama. K tomu ještě existuje rozpor ve verzích zveřejněných rozhlasem, které se blíží té mé i té, již má na svých stránkách Ústav pro studium totalitních režimů, a to především v popisu časového sledu. Požádal jsem i o kopii rozhovoru s p. Kaiserem. O nepřesnosti údajů všeobecně a špatné kvalitě archivářství v Českém rozhlase svědčí skutečnost, že se ztratil. Stejně tak i všechny jeho přepisy! Dodnes se mi nepodařilo získat ani jakoukoliv informaci o p. Kaiserovi samotném (žádnou odpověď na můj dotaz po něm jsem nedostal). Po rozhovoru s redaktorem krajanského vysílání z března r.1990 jsem už nepátral. A ztratil jsem se dokonale i já. Začátkem roku 1969, tedy když už jsem byl ve Švýcarsku, uvedl ČS rozhlas moji dramatizaci Poláčkova Hostince u kamenného stolu. Také v této souvislosti nejsem jmenován. Jistě, proč by měla být uvedena kdejaká dramatizace? Ale Poláček nebyl kdekdo a Hostinec u kamenného stolu patří k jeho nejslavnějším románům. Dramaturgem byl navíc Jaromír Ptáček, jeden z nejvýznamnějších rozhlasových dramaturgů. Dramatizace není uvedena ani v souvislosti s oběma těmito jmény! Spojil jsem se proto s Klubem novinářů pražského jara. Jeho - dnes již zesnulý - prezident Miroslav Jelínek předal mé připomínky Richardu Seemannovi, bývalému důležitému rozhlasovému pracovníkovi. Setkal jsem se s ním osobně někdy v devadesátých letech v jeho pracovně ředitele federálního rozhlasu. Tehdy se docela dobře na mou práci pamatoval. Věděl dokonce i kolik jsem vydělával. Dnes mu již paměť zřejmě žel tak neslouží a proto se obrátil na archiv rozhlasu. A na základě různých dokumentů zjistil, že nejsem nikde uveden, dokonce ani mezi lidmi, kteří odešli do zahraničí. Mají to - ti různí spolupracovníci - tak dobře zpracované, že bych i já málem uvěřil, že informace/dezinformace neexistovala, že jsem 21. srpna 1968 v rozhlase vůbec nebyl, ba že jsem tam nikdy nepracoval a s největší pravděpodobností ani nežil. Vlastním samozřejmě nejenom křestní list, nýbrž i papír s posledním odvysílaným komentářem a mnou ručně napsanými zprávami o tom, co jsem viděl při mém pohledu do ulice z místnosti s dálnopisy. Strčil jsem ho totiž při opouštění studia pod samopalem sovětského vojáka do kapsy (jak to mám ve zvyku, tedy cpát věci do kapes, ne odcházet pod samopalem) - svého saka. To jsem si vzal jako jednu z mála věcí do Švýcarska. Ještě (že) ho mám schovaný! Předal jsem jej – pochopitelně v kopii - rozhlasovému archivu. Zvláštní, že ani to nepřivedlo pracovníky respektive pracovnice archivu k zamyšlení. Jak jsem mezitím zjistil, existuje o mém odchodu do zahraničí svazek STB s celkem příznivým posudkem tehdejšího šéfredaktora krajanského vysílání Aloise Holase. Petr Feyfar Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 06. 03. 2010 Poznámka autora: 21. srpna tohoto roku jsem odeslal tentýž materiál generálnímu řediteli Českého rozhlasu panu Peterovi Duhanovi, který mi promptně odpověděl, že cítí povinnost se věcí zabývat. Poznámka redakce: Přílohy k tomuto článku najdete na webu Svazu spolků: na www.svazspolku.ch)
září
27
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Čtení (nejen) na volnou chvíli Buď připraven! Milan Cimburek „Tati, došly, pošli.“ Takovou esemesku jsem dostal od syna z Ameriky, který se tam učil anglicky. Jednalo se o drobnost ve výši pěti tisíc dolarů. Při rozcvičování se o přestávce na školním dvoře s ragbyovým míčem si zlomil malíček. No, takovou zprávu jsem si přeložil po svém. Někomu něco vysvětloval ručně a odnesl to malíček. Budiž. Zlomeniny se dnes již nesádrují, ale sešroubovávají. Je to dražší a snad i lepší. V Curychu se musel podřídit rehabilitaci. Ze cvičení si zaběhl vykoupat se v řece. Celý uřícený skočil do vody. „Tati, jak to, že mi srdce bušilo tak, až mi málem hrdlem vypadlo.“ „To jste se ve škole neučili? Ani Skauti švýcarští, ani naši, exilový ti to neřekli? Nás to taky ve škole neučili, ale já četl Vpředy!“, poučoval jsem. Díky o deset let starší Milušce, jediné dcery pana domácího, jsem se dostal k předválečným, válečným a poválečným časopisům Mladý hlasatel, Vpřed a Junák. Měla je svázané v tvrdých deskách. Časopisy jsem si více prohlížel, než četl. Se čtením jsem byl na štíru. Preferoval jsem zadní strany Vpředů, kde byly příběhy Rychlých šípů pana Foglara, kresleny Janem Fischerem. Tam jsem se dozvěděl, že člověk uřícený nemá skákat do studené řeky. Poučku o tom, že se na třešně nemá pít voda, jsem si hned po pajtlu vyzkoušel. Ani křeče, ani špatně mi ale nebylo. Do Junáka jsem nechodil, byl zrušen ještě před mojí dospělosti. Věkem bych patřil k Vlčatům. Přezka opasku měla v lilii uprostřed hlavu vlka a nápis „Buď připraven!“. Spisovatel Jaroslav Foglar zvaný Jestřáb nás poučoval, že kluby máme zakládat po čtyřech členech. Přesto Rychlých šípů bylo pět a Bratrstva kočičí pracky pouze tři. Jako kluci jsme měli klub „Lvíčata“ a byli jsme čtyři. Dobrodružství jsme hledali v blízkém Wilsonově lese, pochopitelně se šprndou v ruce. Zkoušeli jsme taky lovit Bobříky, ale ňák nás to nebavilo. Bobříka mlčení jsme tak, jako tak vynechali. Chodili jsme se koupat do řeky a na kolech jezdili na brněnskou přehradu. Na ulici a hřišti hráli kopanou. V zimě pak hokej. V dospívání jsme měli trampskou osadu „Bludná duše“, taktéž čtyři, dva študáci a dva učni. Vzdělávání ze základní školy a měšťanky jsme si tak doplňovali zakázanou, či dokonce brakovou literaturou. Vinnetou snad ani zakázán nebyl, ale poslední vydání bylo předválečné. Miloval jsem ilustrace Zdeňka Buriána, celostránkový. Dal jsem si závazek, že přečtu denně deset stránek. Jak jsem byl špatný čtenář, tak jsem se vždy radoval z celostránkových ilustrací. No, a když byly dokonce dvě v mém denním penzu, o to víc. Miluška mi půjčovala později dobrodružné knihy z divokého západu a Aljašky. Příběhy byly tak sugestivně psány, že jsem mrzl v posteli při padesáti pod nulou a žíznil při jízdě na koni texaskou savanou. Účinek byl přeci jen výchovný, i když mrazu a horka jsem si užil dosti na čundrech. Koně a krávy ve mně vzbuzují respekt, protože jsou větší a těžší než já. Rodokapsy se 28 září september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
mi moc nelíbily, už asi proto, že byly tištěny na novinovém papíře a dostaly se mi do rukou děsně votrhaný. Severský román, Věčně zpívají lesy, se mi moc líbil a přelouskal jsem všechny tři díly. Po letech ho zfilmovali Rakušáci, ale byl to strašnej kýč, až jsem se styděl, že jsem to četl. Ilustrace Pavel Kantorek
Dva strýcové Měl jsem vzděláním i povahou dva velmi různé strýce. Prarodiče neměli tolik peněz, aby je mohli nechat studovat. Během druhé světové války se tedy vyučili řemeslům. Starší Rudolf se stal knihvazačem, mladší Jan strojním zámečníkem. Po válce nebylo ani pro řemeslníky lehké najít trvalé zaměstnání, tak se protloukali, jak to šlo. Změna pro ně nastala po převzetí moci komunisty v republice v únoru 1948. Jestli to byly změny k lepšímu, musí čtenář posoudit sám. Logickou příležitost ke zlepšení dostal jen Rudolf. Jan odešel do zahraničí. O něm však později... S dělnickým původem bez vady a hany patřil strýc Rudolf bez výhrad k úplně prvním kádrům vychovávaným komunistickou stranou, tzv. ádékářům. Za jeden rok udělal maturitu, za další dva vysokou školu a promoval na učitele. Strana ho poslala učit do pohraničí, kde po odsunu sudetských Němců panoval enormní nedostatek učitelů. Třicetiletý soudruh učitel zůstal přesto pouze rok. Cílevědomě pokračoval dál v pedagogické kariéře jednoročním doplňkovým studiem a po zkouškách se mohl pochlubit gymnaziální profesurou. Místo nastoupil v hanácké Kroměříži. Zde ale také nezůstal dlouho. Po probrání několika archivních materiálů a jejich zpracování zazářil jako vědecký pracovník a docent na vysoké škole pedagogické v Brně. Když dostal byt, oženil se a založil rodinu. Dcery, které se poměrně brzy narodily, poslal Rudolf po povinné školní docházce samozřejmě na vysokoškolská studia. Jednak to finančně pro něho nebyl problém, jednak věděl, že kvalifikované akademické povolání je pohodlnější než řemeslo. Měl v tom osobní zkušenost. Za své společenské postavení a svou kariéru byl vděčný komunistickému systému a za to ho věrně podporoval. Politický systém se revanšoval a život celé profesorské rodiny plynul klidně. Byl skoro bezproblémový a v rámci běžných možností režimu i blahobytný. Rudolf si zvykl všechny věci dostávat a přijímal je jako něco samozřejmého. K jeho cti je nutno poznamenat, že svou práci učitele bral poctivě. O žádnou politickou kariéru "aparátčíka", což činili mnozí jeho kolegové, se nejen nesnažil, ale na ni ani nemyslel. Hladký průběh jeho života se začal měnit k horšímu, když do pracovního procesu ke skalní komunistické "gardě" z února 1948, ke které Rudolf patřil, pomalu nastupovala nová generace komunistů, od mládí v komunismu vyrostlá a s ním srostlá. S jeho současnou formou však nesouhlasila bez výhrady. Za dvacet let vlády se politický systém poněkud opotřeboval. Společnost se rozrostla a její dobré pracovní příležitosti, lidově zvaná "koryta", chyběla. Tato byla v mnoha případech obsazena staršími kolegy. Mladá generace chtěla společnost reformovat i kvůli vlastním šancím. Pro své myšlenky dovedla získat část starších členů ve straně. Vzniklo reformní politické hnutí Pražské jaro, které mělo brzy silně ovlivnit celý východní blok komunisticky zaměřených zemí pod moskevským diktátem. Touha po reformách rostla a nadchla i Rudolfa. Zorganizoval na fakultě malou schůzi na podporu reformních myšlenek. Jak se později ukázalo, neměl to dělat. Situace se všude, nejen na fakultě, dále zostřovala, napětí v zemi se zvyšovalo a bylo jasné, že k nějaké (nejspíše brutální) korektuře ze strany Moskvy dojde. A došlo. V srpnu 1968 okupovaly armády Varšavské smlouvy pod sovětským vedením Prahu a celé Československo. Skončily reformy a nastal čas pomsty. Nejhůř na 29 září september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
tom byli zastánci dřívějšího reformního kurzu. Pod záminkou, že podpora reforem představovala vlastně reakční postoj, se nyní vyřizovaly staré i nové účty. Postižen byl i jinak poctivý Rudolf. Najednou se musel bát o místo. V této pro něho nezvyklé a nepříjemné situaci ztrácel nervy a popadla ho panika. K další eskalaci přispěly potíže v manželství. Rozhodl se situaci řešit opuštěním rodiny a republiky a zkusit štěstí na Západě. Vzhledem k jeho pokročilému věku, neznalosti cizích řečí a nedostatku finančních prostředků šlo o řešení krajně pošetilé. Naštěstí zjistil Rudolf po krátkém pobytu ve Švýcarsku nesmyslnost svého nápadu. Pro blaho rodiny a intaktní možnosti dcer pokračovat ve studiu, se vrátil domů. Strach, že by dcery po jeho ilegálním opuštění republiky byly vyloučeny z vysokoškolského studia, což bylo v takových případech zvykem, ho tížil nejvíc. Dále doufal, že se úspěšně vypořádá s manželskou krizí. Krátce nato se ukázalo jeho rozhodnutí správným. O zaměstnání nepřišel a žena se udobřila... Rudolfova mladšího bratra Jana popadla po Vítězném únoru 1948 touha po dobrodružství a lepších možnostech života ve svobodném světě. Nejprve se přesunul do NSR. Tamější hospodářské poměry, silně poznamenané válkou, ho neuspokojily. Přijal proto nabídku australského státu na adresu řemeslníků se tam vystěhovat. Stát hradil cestovní náklady za předpokladu, že uchazeč se zaváže pro Austrálii dva roky pracovat. Práce nebyla špatně honorována, ale byla těžká. Jan tuto nabídku přijal a oznámil to velmi dojemným dopisem matce. Měla ho od ní v budoucnu dělit půlka zeměkoule. A překonat vzdálenost kolem osmnácti tisíc kilometrů není lehké. Potom odjel lodí z Itálie na západní pobřeží australského kontinentu do Perthu. Spolu s jinými evropskými vystěhovalci stavěl v savaně železnici do Adelaidy. Život v divočině byl tvrdý a nebezpečný. Strýc vydržel a pracoval svědomitě. Již po roce a půl směl odejít a najít si civilizovanější a méně náročnou práci ve vnitrozemí. Našel ji v automobilce Holden v Adelaidě. Usadil se zde. Netrvalo to dlouho a oženil se. Se ženou pak pilně pracovali a mohli si pořídit dům se zahradou. Manželství zůstalo bez dětí. Strýc Jan brzdil úmyslně kontakty se sestrou a bratrem na Moravě. Myslel na sourozence často, ale psal pouze k svátkům, většinou matce. I když Rudolf ve svých kádrových materiálech vždy uváděl, že bratrův pobyt v cizině není z politických důvodů, bylo pro pozici vysokoškolského docenta lepší, že žádné kontakty se západní cizinou nepěstuje. Když Janovi v roce 1980 zemřela žena, pozval k sobě bratra na Vánoce, aby je neprožíval sám. Viděli se tak po 31 letech. Po sametové revoluci přiletěl Jan na léčení do lázní Luhačovice. Jako silný kuřák měl potíže s dýcháním. Celý pobyt organizoval málo šťastně Rudolf. Pro českého občana nedocílil absolutně žádné zvýhodnění lázeňských poplatků a výměnu valut provedl v nevýhodném kurzu. Jeho dcery si navíc přály poněkud neskrovné dary. Na žádost jedné neteře (profesorky jako otec) zakoupil strýc televizor, na žádost druhé (lékařky) stereo-linku na hudbu. Synovec Ivan od sestry si darem nepřál nic. Jana však nejvíc rozčílilo, že mu bratr denně "přiděloval" australské dolary proměněné na české koruny v nedostatečné výši. Vedlo to k nesamostatnosti a závislosti. Přes všechny potíže nakonec luhačovické léčení Janovu zdraví prospělo a dýchání se zlepšilo. Bohužel ne na dlouho. Se zdravím měl strýc dále potíže. Jelikož nedovedl s nadměrným kouřením přestat, dýchání se neustále zhoršovalo. Zdravotní stav ho ale přestal zajímat. Zásadně ho netěšil život osamělého vdovce. Zemřel náhle. Nedosáhl ani průměrné délky života mužů. Závěť stačil ještě napsat. Veškerý svůj těžce získaný majetek odkázal sestře. Bratr a neteře s Janovým rozhodnutím v závěti srozuměni nebyli a požadovali od dědiců polovinu dědictví. Došlo ke krátké intenzivní korespondenci končící odmítnutím jejich požadavku. Jak reagovali? Přerušili s dědickou stranou všechny kontakty a styky, přestože se jednalo o Janovo svobodné rozhodnutí, které měli respektovat. Štěpán Húsek
září
30
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Český pas jen s povolením z Mexika Vzhledem k tomu, že můj český cestovní pas platil jen do června 2014, začal jsem se zajímat o jeho prodloužení. Zjistil jsem, že honorární generální konzuláty ČR již otázky cestovních dokladů neřeší. Honorární konzul v Calgary Jerry Jelinek mi potvrdil, že “opravdu musím letět dvakrát buď do Toronta, nebo do Ottawy. Žádné formuláře se nevyplňují dopředu, vše až na místě včetně fotografie.” Podle informací Konzulárního oddělení Velvyslanectví ČR v Ottawě je teritoriální působnost českých zastupitelských úřadů rozdělena tak, že osoby žijící v Albertě spadají do konzulární působnosti Generálního konzulátu ČR v Torontu. To znamená, že albertský žadatel musí utratit cca $1100 jen za letenky. Důvodem pro tento požadavek je prý nařízení Rady EU č. 2252/2004 o normách pro bezpečnostní a biometrické prvky v cestovních pasech a cestovních dokladech vydávaných členskými státy. Moje manželka má britský pas (také EU), který lze obdržet poštou a k tomu levněji a rychleji než český. V případě dvojí státní příslušnosti je nutné přiložit k britské žádosti poslané poštou barevnou kopii druhého pasu. České úřady vyžadují český rodný list, český oddací list dokládající aktuální podobu příjmení (pouze vdané a rozvedené ženy), správní poplatek za vystavení pasu, původní cestovní pas ČR, ČSSR nebo ČSFR. Jedná se o majetek státu, který je třeba vrátit (staré kanadské nebo britské pasy si ponechat můžete). Když jsem žádal o prodloužení pasu v roce 1972, musel jsem ho poslat do Ottawy před okamžitým zamítnutím žádosti bez vrácení pasu s tím, že prodloužení není v zájmu ČSFR, dále doklad osvědčující žadatelův status v Kanadě, má-li kanadské občanství, předkládá Listinu o udělení kanadského občanství nebo Certificate of Citizenship. Není-li kanadským občanem, předkládá Permanent Residence Card (PR Card), doklad o státním občanství ČR – takovým dokladem je např. dosavadní platný pas, platný občanský průkaz, osvědčení o českém státním občanství (nesmí být starší než 1 rok), nebo listina o udělení českého občanství (rovněž nesmí být starší než 1 rok), doklad o rodném čísle – buď rodný list (je-li v něm rodné číslo uvedeno), cestovní pas, občanský průkaz nebo doklad o přidělení rodného čísla vydaný MV ČR, k tomu fakultativně pasovou fotografii o rozměrech 5 x 7 cm. Žadatel může být alternativně vyfotografován konzulárním úředníkem na místě při podání žádosti (s ohledem na obtížnost fotografování velmi malých dětí však doporučujeme jejich rodičům předkládat fotografie). Zákonná lhůta pro vyřízení žádosti o E-Pas u zastupitelského úřadu ČR v zahraničí je 120 dnů, v ČR pak 30 dnů. Průměrné čekací doby jsou u zastupitelského úřadu dva měsíce, v ČR pak cca 14 dnů. Český pas má své výhody – např. v Zimbabwe jsem mohl ušetřit US$35, protože vízum pro Kanaďany stojí US$75, zatímco pro Čechy US$40 (bohužel jsem to zjistil až po zaplacení), také umožňuje na přechodech stát ve frontě určené pro občany EU a snad i pracovat v zemích EU. Vzhledem k mému věku už to byla jen taková pupeční šňůra k rodné zemi. Za dvě cesty do Toronta to nestálo, ale rozhodl jsem se pokusit se o pas při cestě do ČR, ačkoliv jsem věděl, že při žádosti v roce 1992 mne posílali v Praze od čerta k ďáblu, až jsem to nakonec vzdal a žádal úspěšně z Vídně, kde jsem se tehdy zdržoval. Mimochodem, při vydání tohoto pasu mi byl uznán kanadský titul PhD jako Dr. V roce 2004 pak bylo zjištěno, že nemám nostrifikaci z Karlovy univerzity a titul musel být z pasu odstraněn. Aby se proces žádosti v ČR nezdržoval, zjistil jsem jméno úřednice na Odboru správních agend (OSA), Oddělení matrik a státního občanství Městského výboru mého posledního trvalého bydliště v ČR, tj. MČ Praha 4, Antala Staška 2059/80b a napsal jsem jí dopis vysvětlující situaci. Dana 31 září september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Kumstátová ho přeposlala Ing. Martinu Anděrovi, který mě informoval o novém jménu ulice mého posledního trvalého bydliště, o tom, že mou žádost o pas má opravdu řešit ÚMČ Praha 4 a že se mám obrátit na paní Pavlíkovou. Zdůraznil, že cestovní pas ve zrychlené lhůtě bohužel možné vyřídit není, protože pasy vyrábí Státní tiskárna cenin a jejich výroba trvá zhruba 10-14 dní. Přitom podle zpráv ze 17. června podpořila sněmovna vyšší poplatky za expresní pasy. Za expresní pas lidé zaplatí podle novely 4000 korun místo nynějších 1500 korun. Vydání nového pasu má trvat šest pracovních dní. Jelikož jsem už neměl platný doklad o státním občanství ČR, tak kromě českého rodného listu je vyžadováno i Osvědčení o státním občanství, které také vyřizuje ÚMČ Praha 4. Napsal jsem tedy paní Pavlíkové, seznámil jsem ji se situací, přiložil kopie svého právě prošlého pasu, Osvědčení o státním občanství z r. 1994 a rodného listu, s prosbou o pomoc při vyřizování žádosti o nové Osvědčení o státním občanství. Dozvěděl jsem se, že můj dopis nelze pokládat za žádost, neboť o vydání osvědčení o státním občanství se musí požádat buď v České republice podle místa posledního trvalého pobytu, nebo prostřednictvím zastupitelského úřadu, a z toho jsem usoudil, že i tato žádost musí být podána osobně. Dokumenty paní Pavlíková nevrátila. Nicméně doplnila mé informace o požadavku českého oddacího listu dokládajícího aktuální podobu příjmení (pouze vdané a rozvedené ženy) jeho rozšířením na Oddací list (originál nebo ověřenou kopii). V případě, že oddací list není vydán matrikou v České republice a je vydán v Kanadě, je nutno nechat opatřit jej vyšším ověřením – superlegalizací - a připojit překlad do češtiny českým soudním překladatelem. Také požadavek dokladu o kanadském občanství byl rozšířen. Musí obsahovat datum a způsob nabytí tohoto občanství Kanady (opatřený superlegalizací a českým překladem). Ženatí žadatelé musí také prokázat datum a způsob nabytí státního občanství Kanady manželkou (pokud má manželka státní občanství Kanady). Vzdal jsem se tedy veškeré naděje vyřídit něco předem a přichystal si všechny potřebné doklady doufaje, že se mi v Praze podaří věc rychle vyřídit. Když otevřeli ÚMČ Praha 4 po mém příjezdu do Prahy, byl jsem mezi prvními zákazníky. Recepční mi sdělila, že to bude chvíli trvat, protože se tím zabývá jen jedna úřednice a ta se zabývá případem, který zabere dost času. Dostal jsem číslo 704 a čekal asi půl hodiny, než si mne recepční zavolala zpátky, že zkontroluje mé dokumenty, aby se prý ušetřil čas. Pokárala mě za to, že někdo udělal na okraji mého rodného listu dvě dírky za účelem zařazení do pořadače, a sdělila mi, že takto poškozený dokument asi nebude použitelný. Vysvětlil jsem jí, že tento zločin se stal před vice než 60 lety a dokument byl dosud akceptován. A jiný originál přirozeně nemohu mít. Nakonec rozhodla, že mohu dále čekat. Po dalších 40 minutách jsem byl povolán k exekuci. Úřednice za stolem mě vyslechla a požádala mne o předložení relevantních dokumentů. Se všemi byla velmi spokojená a nakonec se mě zeptala, zda jsem ženatý. Nechtěl jsem lhát a k manželce jsem se přiznal. Dodal jsem, že jsme se vzali před vice než 30 lety a od té doby mi byly vydány dva pasy. Navíc v pase nic o manželském stavu není a podle mých informací je třeba oddací list předložit v případě, že došlo ke změně příjmení. Ona však řekla, že pravidla se mění a já musím předložit oddací list. Tak jsem jí ho podal. Reagovala ihned zvoláním: “Ale to je mexický dokument.” Vysvětlil jsem jí, že to asi bude tím, že jsem se ženil v Mexiku. Ovšem podle našich pravidel vám mexický oddací list musí ověřit oddávající úředník. Poukázal jsem na to, že on dokument podepsal a vzhledem k tomu, že už před 30 lety nebyl nejmladší, asi již nežije, a kdyby přece jen, hledat ho v Mexiku by bylo těžké. Úřednice mě potěšila tím, že prý dokument může být
září
32
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
ověřen na mexickém velvyslanectví, potom přeložen českým soudním překladatelem a potom bude akceptovatelný. Poznamenala také, že jsem měl sňatek registrovat v centrální matrice v Brně. Ve snaze o záchranu jsem jí řekl, že sňatek nebyl registrován ani v Kanadě, a tak asi neplatí. Nepomohlo to. Namítl jsem, že ani nevím, zda v Praze mexické velvyslanectví je, a stejně by se to nedalo vše včas vyřídit. Utěšila mě tím, že pokud získám mexické potvrzení, překlad lze zařídit rychle a před návratem do Kanady bych možná mohl dostat to Osvědčení o státním občanství České republiky. Když jsem se zeptal na pas, odpověděla, že o něj mohu požádat při příští návštěvě Prahy. Osvědčení o státním občanství České republiky platí celý rok. Vzhledem k tomu, že nejezdím z Kanady do Čech na dobu potřebnou k vyřízení tohoto dokumentu každé dva měsíce, pozbyl jsem pupeční šňůru spojující mě s otčinou asi trvale. Petr Schubert
Tanec života Kapitola 9 – 1. část:
(pokračování)
Divadlo J. K. Tyla v Plzni
U Plzně se musím trochu zdržet, protože je to mé osudové místo. Za těch šest let angažmá jsem tady stačila: vdát se, rozvést, znovu se vdát, porodit dítě a odtančit šest velkých rolí. Ale proč jsem se rozhodla zrovna pro Plzeň? Náhodou jsem při jednom hostování plzeňského divadla v Praze viděla výtečnou choreografii Jiřího Němečka. A protože Plzeň není tak daleko od Prahy, pozvala jsem mistra Němečka na náš trénink do Armádní opery. Líbila jsem se mu, a když se zmínil, že bude v příští sezoně dávat Bachčisarajskou fontánu a že by mě rád obsadil do hlavní role Zaremy, byla ruka v rukávu. Navíc nebylo nebezpečí, že bych i plzeňskému eunuchovi vyrazila mísu s ovocem z rukou, když už nebudu tou harémovou tanečnicí, tak jsem to brala. Každý volný den jsem jezdila do Prahy a z Prahy autostopem. Ne že bych si nemohla dovolit jízdu vlakem, ale to by byla nuda a já mám ráda dobrodružství. A to jsem si tedy užila. Jednou mě vzal nějaký ministr v šestsettrojce, podruhé mi zastavil šéfdirigent opery Bohumír Liška. Jeho maminka bydlela na naší štrece, tak jsme se u ní zastavili na pokec. Největší senzaci jsem ale Plzeňákům připravila, když jsem vystoupila před divadlem z nějakého tenkrát nevídaného bouráku s německou značkou. Hned byl auťák obklopen davem zvědavců. Jak jsem se díky své bídné angličtině dozvěděla, ten Němec se zrovna vracel z Brna, kde se každoročně pořádají velké motocyklové závody. Při nich se jeho kamarád, kterého tam doprovázel, zabil. Tak se chtěl zřejmě trochu rozptýlit, když se rozhodl mě naložit, ale mě to taky vzalo a myslím, že jsem nebyla moc dobrou společnicí. Nicméně při loučení se mě zeptal, co bych chtěla poslat z Německa. Řekla jsem mu, že bych ráda taková pěnová zvířátka na mytí, to bylo tenkrát in. K mému překvapení mi pak přišla velká krabice plná houbových zvířátek, tak jsem mohla všechny kolegyně podělit. Celých těch šest let, co jsem byla v Plzni, jsem jezdila stopem a nikdy se mi nic zlého nepřihodilo. Dnes bych to asi neriskla. To snad byla jediná dobrá stránka socialismu, že bylo méně takových věcí jako znásilňování a vražd. No aspoň něco... Do Plzně se mnou nastoupili kolegové z konzervy – Pavel Šmok, Saša Pohribný a Lubomír Rešl. Navíc z Košic přišla i spolužačka Eva Hřebenářová se svým partnerem Zdeňkem Paškem. 33 září september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Mistr Němeček využil po zrušení Armádní opery povolenou vyšší kvótu na přijímání nových členů. Naším angažováním se samozřejmě zvýšila kvalita souboru. Mistr mě požádal, zda bych nemohla vést tréninky. Párkrát jsme to zkusili, ale nějak to nefungovalo. Kromě baletu se muselo tančit i v operách a operetách, do postele se pak šlo pozdě a ráno na osmou hodinu se na trénink nikomu nechtělo. Tak to zůstalo při starém, že se každý sám trochu rozcvičil podle svého. Zkoušelo se vždycky do jedné hodiny a po vysprchování jsme se hladoví hnali do kantýny. Když stavěl mistr novou choreografii, zkoušel se sólisty od čtyř do šesti odpoledne, aby ho nikdo nerušil při vymýšlení. Třeba na Zaremu tam kromě korepetitora, mě a jeho nikdo jiný nebyl. Sám mi dělal postavu Gireje, a když už jsme spolu všechno našli, tak to teprve přenesl na Pohribného, který byl v té roli opravdu skvělý. Když se Saša zjevil v obraze, bylo ho plné jeviště. Šířka jeho pohybu a dramatický výraz – prostě ta role mu dokonale sedla. On byl tak trochu Girej i v privátním životě. Zaremu jsem si odtančila s velkým úspěchem. V divadelním klubu bylo po premiéře Fontány plno a každý mi přišel pogratulovat. Překvapilo mě to hlavně od činoherců, ti nikdy nebyli moc velcí přátelé baletu. V závěrečné scéně jsem měla být svržena po zádech ze skály. Bylo to vysoko, a tak samozřejmě musely být v zákulisí matrace. Po zkušenosti z jednoho pádu Modrovouse v Labutím jezeře, kdy kulisáci na matrace zapomněli, jsem si to zařídila po svém. Jeden můj obdivovatel z operního sboru, který často vypomáhal v baletu, ochotně dohlížel, zda tam matrace jsou, a navíc něžně zjemňoval můj pád svými pažemi. O jiné události z této inscenace psal ve svých vzpomínkách na Plzeň Pavel Šmok: „Helena Koudelková jako Zarema někde při tanci, aniž to postřehla, ztratila dýku, kterou měla za pasem. Jenže přišla chvíle, kdy má Marii (kterou Girej miloval) otočenou k ní zády onou dýkou probodnout. Duchapřítomně tedy vzala Marii za krk a zaškrtila ji. Překvapená Marie, nepřipravená na improvizaci, však nevyšla z nacvičené role, vzdychla a než padla k zemi, k údivu publika se chytila za záda, kam měla být bodnuta.“ K tomu musím podotknout, že Marii tančila Němečkova žena Elvíra, která měla velkou hrůzu, aby nebyla sprdnuta od svého chotě. Ale dobře to pro ni dopadlo. Sprdnuta jsem byla já, že už se to nesmí nikdy stát. Pokud vím, už se to nestalo, ale zato se mi stalo něco horšího. Své divadelní šestitýdenní letní prázdniny jsem si opět užívala v Lomnici nad Popelkou. K snídani jsem si dávala mé milované loupáčky, vždycky asi čtyři kusy, k obědu a k večeři stejně milované knedlíky, klidně i šest kousků. To samozřejmě zanechalo stopy na mém těle. Moc pozornosti jsem tomu nevěnovala, zato mistr Němeček to po prázdninách zmerčil na první pohled a zavelel: „Heleno, ke mně!“ Poslušně jsem přihopkala a on pokračoval: „Jestli ta kila nebudou do tří týdnů pryč, tak si pište výpověď. A teď leťte do krejčovny, ať vám upraví kostým, příští týden je Bachčisaraj!“ Každý v sále koukal na ty moje šunky a já se moc styděla. Nezbylo mi nic jiného než zostřit trénink a zmírnit přísun potravin. Výpověď jsem si psát nemusela, brzy jsem se dostala na svou starou váhu a věřte, že se mi bez těch kil hned lépe skákalo. Ta vzdálenost mezi Prahou a Plzní nás s Milošem Formanem rozdělila. Párkrát za mnou přijel, párkrát jsme se viděli v Praze, ale cítili jsme, že náš nejlepší čas je za námi. Přesto se Miloš stal pro naši rodinu důležitou osobou. Jako žák filmové fakulty byl totiž angažován do tehdy začínající televize, kde plnil roli moderátora a informoval diváky o nových filmech. Získal si tak v tom novém médiu spoustu známých. Když mou sestru Janu nepřijali ke studiu na medicíně, byl zrovna u nás a celou uplakanou ji utěšoval, že ji představí svým kamarádům v televizi. „Máš dobrou vyřídilku, tam se určitě chytneš,“ argumentoval. Co slovo, to čin. Jana se šla představit a za tři dny jí volali, že ji nutně potřebují někde na stadionu při přípravě na sparta-
září
34
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
kiádu. Začínala jako poskok a nakonec se stala vedoucí štábu ve sportovním oddělení. Za to vděčí Milošovi. Další premiérou v Plzni byl balet Mládí od nějakého sovětského komponisty jménem Čulaki. Sice jsem v něm neúčinkovala, ale zato jsem mohla koukat z publika. Hlavní roli skvěle ztvárnila Helena Sobková. Privátně jsme se moc nežraly, přesto mě její výkon vždycky pohnul až k slzám. Následovala Sněhurka. Tančila jsem zlou královnu, to byla skutečná paráderole přesně pro mě. Moc nechybělo a mohla mě stát zrak. Čarovala jsem nad kotlem, ze kterého měl vyšlehnout plamen. Vyšlehl, ale takový, že mně to ožehlo řasy a obočí. Nějakou chvíli jsem nic neviděla. Jak jsem to tenkrát dotančila, ani nevím. Ale dotančila. V paměti mi zůstalo i jedno vánoční představení Labutího jezera, kdy se princ Vladimír Šedivý roznemohl a se čtyřicetistupňovou horečkou opravdu na jeviště nemohl. Změna představení tak narychlo byla vyloučena, nezbývalo tedy než přeobsadit prince. Jenže jediný, kdo znal choreografii, byl sám choreograf Němeček, musel tedy zaskočit on. Jako silný kuřák nebyl zrovna ve špičkové kondici. Celý balet naskotačil do zákulisí, aby mu neušlo, jak vypadá šéf v bílém trikotu. Trochu na jeho nožkách plandal, ale všechna čest, představení bylo zachráněno a my měli dlouho o čem hovořit. V roce 1957 byl však Jiří Němeček povolán do Národního divadla a my byli napnuti, kdo zaujme jeho šéfovské místo. Jaký kámen nám spadl ze srdce, když nastoupil nám už dobře známý Luboš Ogoun! Lubošova éra trvala v Plzni čtyři sezony, já si je všechny odkroutila a byly taky mým posledním obdobím se špičkovými střevíci na nohou. První premiérou pod Ogounem byla překrásně inscenovaná Popelka od Sergeje Prokofjeva. Dostala jsem roli macechy, ve které jsem mohla opět uplatnit svůj dramaticko-komický rejstřík. No vyřádila jsem se v tom. Popelku přesvědčivě tančila Marta Synáčková, baletního mistra ztvárnil skvělý tanečník Milan Ječmínek. Představení mělo veliký úspěch a plzeňští fanoušci baletu se radovali, že po Němečkovi přišel opět kvalitní choreograf. Plzeňské prostředí se brzy promítlo i do mého citového života. Často jsem tu potkávala šarmantního chlapíka ne zrovna vysoké postavy, tmavých kudrnatých vlasů, na sobě „duffle coat“, což v té době nikdo jiný neměl. Na první pohled bylo jasné, že asi nedělá ve Škodovce. Taky já jsem bývala svým nápadným oblékáním nepřehlédnutelná. Protože běžná konfekce byla katastrofální, nechala jsem si ze dvou kostkovaných dek ušít kabát, který budil u Plzeňáků velikou pozornost, a samozřejmě zaujal i onoho muže. Jak jsem se dozvěděla, byl to akademický malíř Jiří Kovařík. Jednou mě oslovil a pozval do svého ateliéru. Kumšt mě vždycky zajímal, tak jsem šla. Dokud mi ukazoval svoje díla, která mě nadchla, bylo všechno v pořádku. Ale pak se mě pokoušel tahat ke kanapi, a to se se mnou seknul. V ateliéru měl dost velký binec, tak jsem chytila nějakou botu a hodila ji po něm. Ač jsem nikam nemířila, bota vzala směr na jeho mužství a já vztekle vypochodovala ven. Byla jsem uražená, co že si to ke mně dovolil. Druhý den na mě čekal u divadla, v ruce držel kytičku a knížku básní a omluvil se mi za to svoje včerejší chování. Šli jsme si někam sednout, povídali si o všem možném, no prostě byl úplně jiný a brzy z toho byla vášnivá láska. Scházel se s výbornou partou, do které jsem dobře zapadla. Patřil do ní například i pozdější vynikající režisér a dramatik Láďa Smoček. Popíjelo se a diskutovalo nejčastěji ve vyhlášené vinárně Jadran. Okouzlila mě i Jirkova maminka. Hodná, obětavá, zkrátka zlatá. Jednou jsem se dost roznemohla a nebyla jsem schopna se o sebe sama postarat. Jirka zrovna odjel z Plzně pracovat na
září
35
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
nějakých freskách, a tak si mě uložila v jeho pokojíku, navařila slepičí polévku a brzy mě vykurýrovala. V souvislosti s Jirkovou rodinou se mi vybavuje ještě jedna zvláštní vzpomínka. U Kovaříků bydlela i Jirkova sestra s malou dcerkou Irenkou. Když tahle Irenka, asi šestiletá, slyšela v rozhlasových zprávách, že tehdejšímu konžskému politikovi Lumumbovi vypíchli oko, poznamenala: „A co když to bylo to oko, co se s ním vidí?“ A tak se díky Lumumbovi přišlo na to, že Irenka je od narození na jedno oko slepá. Helena Eser-Koudelková (Pokračování příště) Vážení čtenáři, zejména ti, kteří se ptáte, kde je možné knihu Tanec života koupit, resp. objednat. Kniha je krátce před vytištěním a vyjde v listopadu. I z tohoto důvodu zveřejníme ve Zpravodaji už jenom dvě další pokračování a v příštím čísle 10 najdete podrobné informace o díle paní Eser-Koudelkové, které vás tolik zaujalo. Redakce
Opustili nás Zomrel don Anton Baník, dlhoročný misionár Slovákov vo Švajčiarsku Salezián kňaz Anton Baník zomrel vo veku 87 rokov v stredu 5. augusta 2015 v Galante. V ostatných rokoch žil v komunite starších spolubratov v Hodoch pri Galante. Pohrebné obrady so svätou omšou slúžil Mons. Jozef Haľko 10. augusta 2015 v saleziánskom kostole v Hodoch pri Galante. Telesné ostatky zosnulého dona Baníka boli potom uložené v saleziánskej hrobke v Bratislave. Salezián kňaz ThLic. Anton Baník sa narodil 22. apríla 1928 v Blatnom, kde prežil aj svojich prvých deväť rokov života. Po presťahovaní sa do Bratislavy ako chlapec navštevoval saleziánske oratórium na Miletičovej. Po skončení základnej školy absolvoval obchodnú akadémiu. Už ako stredoškolák sa venoval aj divadlu a réžii. Po maturite začal študovať na Slovenskej univerzite divadlo a dejepis. V rokoch 1952-54 si vykonal vojenskú službu a potom sa zamestnal. V tom čase rozpoznal vo svojom srdci Božie volanie ku kňazstvu a rozhodol sa nastúpiť tajným spôsobom cestu za saleziánskym povolaním. Svoje hľadanie povolania opísal v brožúrke „Sila ideálu“. Po roku tajného noviciátu zložil prvé rehoľné sľuby ako salezián 17. apríla 1956. Aj následné teologické štúdiá si konal v tajnosti. Diakonskú vysviacku potom prijal v Prahe z rúk tajného biskupa, jezuitu Mons. Dubovského, ktorý ho mal o tri mesiace vysvätiť aj na kňaza, ale medzitým ho komunistický režim uväznil. Kňazskú vysviacku tak Anton Baník prijal 17. augusta 1964 v Krakowe z rúk tamojšieho pomocného biskupa Mons. Groblického. O pár mesiacov mal potom čerstvý novokňaz možnosť vycestovať do Viedne a to využil, aby podľa pokynov predstavených ušiel do Ríma. Na slovenskom gymnáziu pri Slovenskom ústave sv. Cyrila a Metoda vyše dvoch rokov vyučoval chlapcov, potom pôsobil rok v Belgicku.
září
36
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Neskôr si dopĺňal odborné teologické štúdiá v Ríme, a krátko pôsobil aj v saleziánskom noviciáte v Lanuvio. V roku 1971 začal pôsobiť ako správca čerstvo vzniknutej slovenskej katolíckej misie v Zürichu. Na dlhých 31 rokov zapustil korene v tejto krajina, medzi krajanmi ako ich duchovný pastier ale aj národovec. Bol tam tiež predsedom zahraničnej Matice Slovenskej – európskej odbočky so sídlom v Zürichu. Svoj život prežíval striedmo, veľa pomáhal chudobným rodinám a finančne podporoval stavby kostolov, či stredísk pre mládež. Na Slovensko sa vrátil v roku 2002. Zachoval si nadobudnutú švajčiarsku presnosť a dôslednosť – bol v tom pre spolubratov jasným príkladom. Od júla 2008 prežíval svoju starobu v saleziánskej komunite v Hodoch. Postupné slabnutie a blížiacu sa smrť prijímal z božej ruky. Nebál sa. Hovorieval: „Úlohu, ktorú mi Boh dal, som splnil.“ Svojho Stvoriteľa a Vykupiteľa očakával s prosbou prvých kresťanov: „Príď, Pane Ježišu“. rhsdb -------------Po uzávěrce jsme se dozvěděli, že 2. září zemřela sestra Eva Vlčková, zakládající členka Sokola Luzern. Nekrolog následuje v říjnovém Zpravodaji. Nazdar, čest její památce! Redakce
Zdraví Rakovina s citrónovou príchuťou MOTTO: Ľudia, ktorí šíria mýty o rakovine, majú rôzne motivácie. Niektorí vám chcú predať produkt a niektorí vám chcú predať príbeh. Prvé týždne po diagnóze rakovina mala pre moju mamu citrónovú príchuť. V nejakej maďarskej televíznej relácii počula, že konzumácia citrónovej šťavy má vraj stotisíckrát silnejší účinok v liečbe rakoviny než chemoterapia. Potom sa na internete dočítala, že ak pridá aj sódu bikarbónu a použije organický citrón, tak tekutina bude „o 100 percent účinnejšia“. Netvrdila, že tomu uverila a že chemoterapiu, ktorú jej odporučil lekár, nepodstúpi, ale nasledujúce týždne pila citrónovú šťavu celé dni. Krúžky citrónu plávali v každom pohári a my sme citronádu pili spolu s ňou. Celé meno svojej rakoviny si nikdy nezapamätala. Jej diagnóza mala dlhé komplikované meno ako nejaká stará barónka. Serózny papilárny karcinóm s výskytom psamomatóznych teliesok. Dúfala, že sa s ňou nebude musieť hlbšie zoznamovať a že chirurg barónke ukázal dvere, keď jej vyoperoval vaječníky z tela. Nebolo to tak. Barónka sa zdržala ďalší rok, večeriavala s rodinou a sprevádzala ju na každom kroku, sľubujúc náročný dlhodobý vzťah. Rýchly rozchod? Človek, ktorý vstúpi do virtuálneho sveta, lebo chce troška lepšie spoznať svoju rakovinu, zrazu naráža aj na lákavé hlasy, ktoré tvrdia, že to nemusí byť nevyhnutne náročné. Titulky s troma
září
37
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
výkričníkmi hlásajú, že si môže stiahnuť podrobný návod na alternatívnu liečbu rakoviny s vitamínom B17 a kde si môže objednať marhuľové jadierka, aby mohol podstúpiť takú liečbu. Z času na čas sa na sociálnych sieťach objavia podobné články s urgujúcou výzvou: dobrá správa, pošlite to ďalej každému, kto s rakovinou bojuje. Niektorí sú presvedčení, že tým pomáhajú ľuďom vymaniť sa z pazúrov farmaceutických firiem. Nemusíte prechádzať bolesťami, čo vám spôsobuje chemoterapia, stačí dôverovať matke prírode a ona vás vylieči, tvrdia niektoré texty, ktoré sa už dlhé roky šíria virtuálnymi kanálmi. Áno, matka príroda je mocná, ale dôverovať jej neznamená, že by človek mal prestať dôverovať vede. Človek, ktorý strihá vlasy blízkemu po prvej dávke chemoterapie, si želá, aby články o bezbolestných a rýchlych terapiách boli pravdivé. Aby to celé fungovalo tak, ako keď si dáte tabletku proti bolesti. Hoax neumiera Niektoré podvodné texty majú dlhú životnosť. Takmer desať rokov sa vo virtuálnom svete znovu vynára text, ktorý sa tvári, že ho písali vedci v Johns Hopkins Hospital v Spojených štátoch. Podrobne opisuje niektoré znaky rakoviny s tým, že radí, ako predísť rakovine, medzi inými eliminovať všetok cukor a úplne skoncovať život s umelými hmotami. Namiesto chemoterapie odporúča napríklad terapie založené na rôzných diétach. Inštitúcia Johns Hopkins Medicine sa dištancovala od textu a Americká onkologická spoločnosť upozornila, že text sa opiera o meno autority a šíri mýty o liečení rakoviny. Odborníci vysvetľujú, že rakovina je označenie pre veľký počet rôznych ochorení a rakovina každého človeka je taká odlišná, ako sa ľudia navzájom od seba líšia. Tie texty sú lákavé, lebo núkajú jednoduché a rýchle odpovede na otázky, ktoré si pacient a jeho rodina kladú. Ale v prevažnej väčšine neexistujú rýchle nápravy. Klamala o rakovine Blogerka Belle Gibsonová si vybudovala úspešný wellness biznis na tvrdeniach, že diétami, makrobiotickou stravou a zmenou životného štýlu si vyliečila nádor na mozgu. Radila ľuďom, vydala kuchársku knihu a webovú aplikáciu. Odmietala predložiť lekársku správu o svojom stave. „Nič z toho nie je pravda,“ priznala o dva roky neskôr v apríli 2015 v rozhovore pre Australian Women’s Weekly. Ako neskôr vysvitlo, klamala aj o tom, že posielala tisícky dolárov na charitu z peňazí, ktoré zarobila cez svoje rakovinové rady. Keď na ňu novinári zatlačili, aby povedala, prečo klamala, hmlisto sa odvolala na ťažké detstvo. Podľa Guardianu si médiá vyslúžili kritiku za to, že publikovali nadšené články o Gibsonovej bez toho, aby si overili fakty a prispeli tak k tomu, aby vymyslený príbeh ublížil tým, ktorí mu uverili. Vlani reportér českého Rádiožurnálu Janek Kroupa vyrozprával príbeh 45-ročného muža, ktorý odmietol klasickú liečbu rakoviny potom, ako uveril liečiteľovi zo spolku Slnka nádeje a jeho zázračnej liečbe, ktorú neprežil. Rádiožurnál vypátral liečiteľa, natočil niektoré z jeho sedení a usvedčil ho z klamstva.
září
38
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Anatómia „zázračného lieku“ Mnohé z podvodných textov o zázračných liekoch a postupoch pri liečbe rakoviny sú preložené do slovenčiny a tak na ne pacient, ktorý vkročí do virtuálneho sveta, ľahko narazí. Americká spoločnosť pre klinickú onkológiu (ASCO) a autorita na overovanie potravín a liečiv FDA upozorňuje, že ak reklama núka produkt alebo postup, ktorý lieči akúkoľvek rakovinu, pacient by mal byť ostražitý. Podľa odborníkov neexistuje jeden druh liečby, ktorý by fungoval pre všetkých. Nedôveryhodné reklamy často používajú osobné príbehy ľudí, ktorí ich rozprávajú. Ale osobné výpovede ľudí nemôžu nahradiť vedecký dôkaz o tom, že liečba funguje, navyše ani text, ktorý znie vedecky, ešte nie je dôkazom, že produkt bude fungovať tak, ako sľubuje. Navyše ani to, keď predajca pacientovi núka vrátenie peňazí, ak bude nespokojný, neposkytuje žiadnu záruku, že prípravok alebo metóda bude fungovať. Výrazy, ktoré by mali spustiť alarm v hlavách ľudí, sú tajná zložka, dlho utajované sérum, zázračný všeliek alebo ak je pacient ubezpečovaný, že bude jedným z hŕstky jedincov, ktorí majú to šťastie vyskúšať daný prípravok, ale nemal by otáľať s rozhodovaním. Otázky Niekedy tí, čo presadzujú neoverené terapie, tvrdia, že vedecká a lekárska komunita sa snažia ukryť ich terapiu pred verejnosťou. Žiaden profesionál, ktorý pozná efektívnu liečbu rakoviny, by sa nesnažil takú liečbu utajiť, argumentuje Quackwatch, medzinárodná sieť lovcov zdravotných mýtov. Quackwatch, odvolávajúc sa na Národný onkologický inštitút (NCI), americkú federálnu agentúru pre výskum rakoviny v USA, odporúča klásť viacero otázok pred tým, než si človek vyberie terapiu. Napríklad či majú tieto terapie nejakú tajnú formulku, ktorú môže používať len malá skupinka lekárov. Vedci, ktorí veria, že vyvinuli efektívnu liečbu, uverejňujú svoje výsledky v dôveryhodných a prestížnych publikáciách, aby mohli byť hodnotené ďalšími výskumníkmi. Je prirodzené, že onkologickí pacienti a ich rodiny si v bludiskách nádeje a beznádeje, cez ktoré sa dennodenne premávajú, kladú rôzne otázky: Pri vedeckom pokroku, akým sa ľudstvo pýši, prečo sa nevyvinula terapia ešte efektívnejšia a s miernejšími vedľajšími účinkami? Aký pokrok sme dosiahli v liečení rakoviny? Máme prístup k tej najefektívnejšej liečbe, aká dnes existuje? Koľko a kto investuje do výskumu liečby rakoviny? Odpovede na tieto otázky existujú aj mimo rezídua konšpiračných teórií. Ale venujú sa médiá dostatočne tejto oblasti, ktorá zásadne zasahuje do života spoločnosti? Neprepúšťame tento priestor príliš ochotne sociálnym sieťam, kde je zdanlivo „zázračné liečenie“ na dosah jedného kliknutia?
září
39
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Dovetok Moja mama stále nevie oficiálny názov nádoru, ktorý mala v tele a z času na čas pije citrónovú šťavu. Občas hovorí o rakovinových terapiách, o ktorých niečo začula, ale najviac verí svojmu onkológovi. Vie, že okrem nej lieči stovky ďalších ľudí, ale pozná jej rakovinu neporovnateľne dôvernejšie než ktorýkoľvek šíriteľ zázračných formuliek. Beata Balogová, Blog SME
Z tvorby krajanů Letní scenérie Parní válec letního odpoledne projíždí ulicemi města. Nehybná dáma v okénku rozdává horkem unavené úsměvy. Slunce stojí bezprostředně nad hlavami aktérů. Loď s nákladem odpoledních stínů mizí ve vodách přístavu. Nahnědlá vůně zrezivělého zábradlí nastavila ústa rozpáleným představám a touhám. Vladimír Vlasatý
Zamyšlení Vidím na nedaleký břeh kde táhnou se větve stromů pod nimi roste hebký mech vím že nemohu jít domů
září
40
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Prázdné myšlenky nejsou už mé tam za vodou na trávě paprsky prozradí pavučin závoje počítat neumím jsou tu dvě Dvě maliny uzrály na slunci ne pro mě nechám je být jsou to dva milenci ti chtějí taky žít Kousek dál cestička mravenců v jehličí se hemží svatby slaví krásné bez věnců přesto si víc váží Váží si života a země co všechno jim darují drží se toho pevně jednou promluvit k nám nemohou chtít obojí Jana Marie Jarolímková (Ukázka z tvorby v letech 1995-2000)
Sport Belinda Benčič, Švajčiarka hrdá na svoj slovenský pôvod Osemnásťročná švajčiarska tenistka Belinda Benčič, ktorá má slovenských rodičov, je na najlepšej ceste nasledovať hviezdnu kariéru svojej krajanky, bývalej svetovej jednotky Martiny Hingisovej. Nedávno vyhrala prestížny turnaj v Toronte, na ktorom o.i. zdolala aj líderku svetového rebríčka Serenu Williams a v rankingu WTA sa vyšvihla už na 12. miesto. Skromná, pritom ale temperamentná a ctižiadostivá dievčina redaktorovi denníka Šport pred časom ochotne pristala na rozhovor na slovenskú tému. Na všetky otázky odpovedala v slovenčine. Týmto jazykom hovorí aj doma, obaja jej rodičia sa totiž narodili na Slovensku. Aký máte vzťah k Slovensku? „Sú odtiaľ moji rodičia a z oboch vetiev mám na Slovensku príbuzných. Z maminej strany v Močenku pri Nitre, z otcovej v Bratislave. Ja som sa narodila vo Švajčiarsku, no doma hovoríme po slovensky, takže tento jazyk aspoň trochu ovládam.“
září
41
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Skromnosť je zbytočná. Slovenčina vám ide veľmi dobre. Koľko rečí viete? „Plynule ovládam slovenčinu, angličtinu a nemčinu. Viem aj niečo po francúzsky, ale nie na až takej dobrej úrovni.“ Ktorý jazyk je pre vás najprirodzenejší? „S rodičmi komunikujem len po slovensky, vo Švajčiarsku som zasa odmalička potrebovala nemčinu. Oba jazyky sú pre mňa veľmi prirodzené. Občas rozmýšľam v slovenčine a občas v nemčine. Angličtinu často používam na turnajoch.“
Dokážete v slovenčine aj čítať? „Čítanie mi ide úplne bez problémov. Horšie by to bolo s písaním. Asi by som pritom urobila nejaké gramatické chyby a neumiestnila správne všetky tie ‚háčiky‘.“ Obaja vaši rodičia sú Slováci. Necítite sa aj vy sčasti ako Slovenka? „Som Švajčiarka hrdá na svoj slovenský pôvod.“ Kedy ste boli naposledy na Slovensku? „Na Vianoce. Popri tenisovej kariére nemám veľa času na stretnutia s rodinou na Slovensku, no určite ju budem navštevovať aj v budúcnosti.“
září
42
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Chodí vás rodina povzbudiť na turnaje? „Občas. Boli sa na mňa pozrieť napríklad počas prípravy v USA.“ Máte medzi slovenskými tenistkami veľa kamarátok? „Jasné. Mnohé z nich som spoznala v juniorskom veku, ďalšie teraz na okruhu WTA. Rada sa pozhováram s Čepelovou, Cibulkovou či s Kajou Schmiedlovou. V juniorskej kategórii som sa stretávala s jej sestrou Kristínou, Petrou Uberalovou a Natáliou Vajdovou.“ Poznáte aj nejakých slovenských športovcov mimo tenisu? „Ani veľmi nie.“ Takže ľadový hokej vám veľa nehovorí? „Rada si ho občas pozriem, no mená hráčov vám nepoviem.“ Ani hráči ako Gáborík či Hossa vám nie sú známi? „Priznám sa, že nie.“ Poznáte nejaké slovenské pesničky alebo filmy? „Popolušku a mnohé iné vianočné. Keď som bola malá, často som pozerala slovenské a české rozprávky.“ Pochutíte si aj na slovenských jedlách?
září
43
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
„Slovenskú kuchyňu poznám, pretože babka veľmi dobre varí. Zbožňujem najmä jej palacinky. Také vo Švajčiarsku nerobia.“ Bryndzové halušky ste už vyskúšali? „Áno a veľmi mi chutia. Nemávam ich však často.“ Dominika Cibulková sa povzbudzuje pokrikom „pomé“. Aké slová na to používate vy? „Striedam tri rôzne. Je medzi nimi aj ‚pomé‘. Okrem toho ďalšie slovenské ‚poď‘ a anglické ‚come on‘. Nemčina taký dobrý výraz nemá.“ Slovenský pôvod má aj Miroslava Vavrincová, manželka Rogera Federera. Poznáte sa? „Osobne nie, no, samozrejme, viem o koho ide a aj to, že jej deti rozumejú slovenčine.“ S Federerom ste sa už zoznámili? „Prvý raz sme sa stretli tento rok v Austrálii. Predstavil ma jeho tréner, s ktorým sa poznám.“ Ako prežívate to, že vás trénuje aj otec? „Doteraz nám to ide. Pozná ma najviac zo všetkých, čo je podľa mňa veľká výhoda.“ Rozprávate sa doma aj o slovenskom tenise? „O výkonoch hráčok mám pochopiteľne prehľad a prepojenie na Slovensko som v minulosti mala aj cez fyzioterapeuta Martina Nozdrovického.“ Váš otec Ivan bol hokejista Slovana Bratislava. Mohli by ste povedať trochu viac o jeho kariére? „Do reprezentácie sa síce nedostal, no dres Slovana naozaj obliekal. Neviem úplne presne, ako dlho hral, no jednu či dve sezóny bol člen mužstva spolu s Nedomanským, Dzurillom a Golonkom. S posledným z nich aj vyrastal. S Golonkom mám dokonca príbuzenský vzťah. Je bratranec mojej mamy.“ KTO JE BELINDA BENČIČ NARODILA SA 10. marca 1997 vo švajčiarskom meste Flawil. PRVÚ RAKETU dostala už ako dvojročná, s pravidelným tréningom začala o dva roky neskôr. BOLA JUNIORSKÁ svetová jednotka. PREDVLANI vyhrala dievčenskú dvojhru na Roland Garros i vo Wimbledone. Takú kombináciu titulov získali v posledných 25 rokoch len jej krajanka Martina Hingisová (1994) a Francúzka Amelie Mauresmová (1996), obe neskoršie svetové jednotky. V REBRÍČKU WTA je na doterajšom maxime - 12. priečke. VLANI postúpila na turnaji v Charlestone prvý raz v kariére do semifinále turnaja WTA. Vo štvrťfinále zdolala svetovú jedenástku Saru Erraniovú z Talianska. VO ŠVAJČIARSKOM fedcupovom tíme debutovala vo štvorhre už ako štrnásťročná. TOHTO ROKU V AUGUSTE vyhrala prestížny turnaj WTA v Toronte, keď o.i. zdolala aj svetovú jednotku Serenu Williams TRÉNUJE ju Melanie Molitorová, mama Martiny Hingisovej.
září
44
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Otca Belindy inšpirovali úspechy Martiny Hingisovej Otec Belindy Ivan Benčič sa rozhodol, že chce mať z dcéry tenistku po víťazstve Martiny Hingisovej na Australian Open 1997. V roku 2001 nazbieral odvahu a zavolal Švajčiarkinej mame Melanie Molitorovej, aby sa pozrela na jeho štvorročnú dcéru. Tak sa začala spolupráca s touto odborníčkou, ktorá trvá dodnes. Z Belindy Benčičovej vyrástol veľký talent svetového tenisu najmä jeho zásluhou. Otec mladej hráčky no na svoje korene nezabudol. Vy ste tiež hrávali hokej. Ako sa vám darilo? „Začal som vo Švajčiarsku, kde som si zahral aj v najvyššej súťaži, no počas väčšiny kariéry som pôsobil v druhej lige. Ako junior som sa dostal do reprezentačných výberov Švajčiarska do osemnásť i dvadsať rokov. Nastúpil som aj proti Československu, za ktoré vtedy hral Vladimír Růžička. Je rovnaký ročník ako ja – 1963.“ Komu fandíte, keď sú majstrovstvá sveta v hokeji? „Slovensku. Ak vypadne, tak Česku, a potom Švajčiarsku.“ Cítite sa viac ako Slovák alebo ako Švajčiar? „Ja to takto nerozdeľujem. Mám rodinu po celom svete a doma sme vždy tam, kde sme spolu. Nechcem to nejako definovať, no v každom človeku zostane to, kde sa narodil.“ Úspech Martiny Hingisovej vás inšpiroval k tomu, aby ste dali Belindu na tenis. Sledovali ste aj výkony Miloslava Mečířa v 80. rokoch? „Pravdaže, to bol veľký tenista. On sa už vtedy hýbal trochu ako Federer v súčasnosti. Preto mu aj hovorili ‚Veľká mačka‘. V Austrálii sme spoznali jeho syna, ktorý sa na neho veľmi podobá.“ Belinda má aj slovenské občianstvo. Zvažovali ste niekedy, že by reprezentovala vašu rodnú krajinu? „Taká situácia nenastala. Vyrástla vo Švajčiarsku, systém tejto krajiny ju podporuje, takže pre ňu bola reprezentácia Švajčiarska samozrejmá.“ Čo vám zo Slovenska vo Švajčiarsku najviac chýba? „Rodina a jedlo.“ Zdedila podľa vás dcéra niečo zo slovenskej mentality? „Šport je na Slovensku, Česku, ale aj východnej Európe vnímaný inak ako vo Švajčiarsku. My robíme šport naplno – ‚buď alebo‘. Na západe ho považujú skôr za zábavu. Ak sa im chce ísť na tréning prídu, ak nie, neprídu. S Belindou sme si povedali, že buď to budeme robiť poriadne alebo vôbec. Som rád, že dcéra má v očiach oheň. Inak by to nešlo.“ Prečo je podľa vás lepšia ako rovesníčky? „Začala hrať veľmi skoro a všetko sme brali poctivo. Má výbornú trénerku Melanie Molitorovú, mamu Martiny Hingisovej. Ja cestujem s Belindou po turnajoch, pretože to Hingisovej mama odmieta, no všetko, čo sa dcéra naučila z tenisu, vie od nej.“
září
45
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Pani Molitorovú ste kontaktovali, keď mala Belinda štyri roky. Dlho ste na to zbierali odvahu? „Bolo veru zvláštne ozvať sa takej osobnosti, veď Martina bola vtedy na vrchole. Zistil som si však jej číslo, zavolal som jej a spýtal sa, či by sa nemohla pozrieť na moju štvorročnú dcéru a povedať mi, či sa máme tenisu venovať ďalej, alebo to zabaliť. Nič lepšie som nemohol urobiť.“ Máte aj mladšieho syna Briana. Hrá tenis aj on? „Áno a je veľmi dobrý. Belindu dokonca rozohrával na dvorci Suzanne Lenglenovej pred zápasom proti Venus Williamsovej a sparingpartnera jej robil aj počas turnaja v Charlestone. Nedosahuje také výborné výsledky ako dcéra, no teraz veľmi narástol a uvidíme, čo bude ďalej. V mužskom tenise je však mimoriadne náročné presadiť sa. Venoval sa zároveň aj hokeju, no musel sa rozhodnúť, na čo sa bude špecializovať a vybral si tenis.“
Príbeh Benčičovcov Ivan Benčič emigroval so svojimi rodičmi z Československa do Švajčiarska ako päťročný v roku 1968. Má 52 rokov, jeho slovenská manželka Dana 41, dcéra Belinda 18, syn Brian 15. Žijú vo švajčiarskom meste Wollerau, v bydlisku Melanie Molitorovej, do ktorého sa presťahovali, aby Belinda mohla trénovať pod jej vedením. Z otcovej strany majú rodinu v Bratislave, z maminej v Močenku. Štefan Bugan, Denník Šport, Foto: SITA,reuters,TASR
Oznamy
Pozvánka Na základě našich předcházejících jednání a rozhodnutí, Beseda Slovan, ženevská Nadace Jan Masaryk, švýcarská pobočka Asociace Olgy Havlové, Svaz spolků s dalšími krajanskými spolky ve Švýcarsku a se Světovou radou Církví (SRC) mají tu čest pozvat Vás na říjnové jubilejní oslavy, připomínající 600 leté výročí upálení Mistra Jana Husa. Do dnešních dnů sahající význam této události je a bude připomenut v tištěných materiálech a během jednotlivých vystoupení. S tímto významným výročím chceme připomenout i další jubilea roku 2015, která se týkají českých zemí, ale jejichž mezinárodní rozměr se dotýká místního a evropského pokroku společnosti. Jubilejní setkání budou zahájena dne 2.10. ve Světové radě církví (bus 5, zast. Crêtes-deMorillon), za účasti významných osobností. Tam bude také otevřena mezinárodní výstava Jan Hus, připravená táborským muzeem. Během těchto říjnových oslav vystoupí s koncertním programem pěvecký Sbor českého spolku v Košicích a pěvecký sbor Janáček z Luhačovic. Zde stručně uvádíme program oslav a dny konání jednotlivých setkání, abyste si mohli zavčas naplánovat Vaši účast. Dodatečně Svaz spolků obdrží tištěný program a samostatné podrobnější programy některých jednotlivých dnů, které budou zveřejněny ne webové stránce Svazu.
září
46
september
zpravodaj Pátek 2. října
9 / 2015
spravodaj
16.30
Světová rada církví, SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ, vernisáž výstavy Jan Hus, vystoupení Pěveckého sboru Českého spolku z Košic, pohoštění Sobota 3. října, 17.00 Vila Rigot u pomníku Jana Masaryka, vzpomínkové setkání, koncert Pěveckého sboru, pohoštění moravským a slovenským vínem, po zakončení volný rozhovor jednotlivců s delegací Senátu Parlamentu Neděle 4. října 14.00 Vevey, u pomníku Jana Palacha, vzpomínka a položení kytic, krátké vystoupení Pěveckého sboru 17.00 Forel-Savigny Slavnostní koncert Českého pěveckého sboru na počest Mistra Jana Husa Pondělí 5. října 08.30 Světová rada církví, Ekumenická bohoslužba se vzpomínkou na Jana Husa, vede pastor Josef Beneš. Úterý 6. října 10.00 Světová rada církví, setkání kolem táborské výstavy Jan Hus a pracovní rozhovory kolem historických skutečností Pátek 9. října 15.00 Ženevská Universita, Coloquium „Jan Hus“ pořádané Teologickou fakultou Ženevské Univerzity, pod vedením prof. M Grandjeana vystoupí T. Franzová, O. Marin, J. Svátek Sobota 10. října 19.00 Auditorium de Jean Calvin, Slavnostní koncert na počest Mistra Jana Husa pěveckého sboru Janáček z Luhačovic, jehož se zúčastní i Jeho Eminence Miloslav Kardinál Vlk Neděle 11. října 10.00 Katedrála Saint-Pierre, bohoslužba v radiopřenosu se vzpomínkou na Jana Husa, káže Miloš Rejchrt. Setkání u oběda v okolí Katedrály podle přihlášení jednotlivců Středa 28. října 18.30 Rezidence velvyslance a stálého představitele ČR při OSN, Chemin des Crets-de-Pregny 20, Grand-Saconnex, Ženeva. S podporou a účastí J.E. velvyslance Jana Káry bude vzpomenuto proslovu T.G.Masaryka při setkání v Ženevě v r 1915, kdy při jubileu 500 let od upálení Jana Husa vyhlásil úsilí o obnovení státnosti a samostatnosti našich zemí, s návazností na odkaz Mistra Jana Husa. Krajané žádali vytvoření státu po vzoru demokracie ve Švýcarsku Některých událostí se mimo jiné zúčastní Přemysl Sobotka, první místopředseda Senátu PČR, J.E. Karel Borůvka, velvyslanec ČR v Bernu, náměstkyně ministra kultury ČR Petra Smolíková, J.E. Miloslav Kardinál Vlk, Tomáš Grulich, předseda Stálé komise Senátu pro Čechy v zahraničí, Petr Hnízdo, ředitel Zahraničního odboru ministerstva kultury, Tomáš Butta, Patriarcha CČSH, Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické, David Tonzar, pražský biskup Církve československé husitské, Petr Kostka, poradce prvního místopředsedu Senátu. Těšíme se na setkání s Vámi a s Vašimi přáteli, které též rádi uvítáme. Oprava: V Adresári Zväzu spolkov uverejnenom v minulom čísle Zpravodaja sme mali uvedené už neplatné telefonné číslo predsedkyne Zväzu spolkov pani Marie Cron. Aktuálne číslo je: 041 410 14 12
září
47
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Oznámenie: Slovenský klub, združený vo Zväze spolkov Čechov a Slovákov oznamuje, že z dôvodu poklesu počtu svojich členov pod hranicu, ktorou Stanovy Zväzu podmieňujú existenciu každého spolku, POZASTAVIL počnúc 1. septembrom t.r. svoju činnosť až do eventuálneho zlepšenia situácie, t.j. zvýšenia počtu svojich členov. Z tohto dôvodu prestáva platiť aj informácia uvedená v adresári Zväzu spolkov v minulom čísle Zpravodaja, podľa ktorej je pani Jarmila Schifferle zástupkyňou Slovenského klubu.
Zpravodaj na webu … najdete na stránkách Českého velvyslanectví Bern. Vždy 4-6 týdnů po tom, co ho dostanou předplatitelé, se Zpravodaj objeví na http://www.mzv.cz/bern/cz/vzajemne_vztahy_a_informace/cesi_zijici_ve_svycarsku/index.html (tento odkaz / link najdete také na www.svaz-spolku.ch) Pro koho? Neznáte Zpravodaj? - zde si ho můžete prolistovat Předplatitelé - hledáte něco ze staršího čísla Zpravodaje a to už je dávno uloženo někde ve sklepě nebo dokonce odvezeno se starým papírem? - najdete to zde Na webu je publikována redakční část, bez inzerce a bez oznámení, které se netýkají činnosti spolků SSČS Děkujeme zaměstnankyním a zaměstnancům velvyslanectví za podporu a spolupráci.
Výzva Spolužáci – exulanti, absolventi Gymnázia Plzeň Dobrý den, vážení, obracím se na Vás jako na oficiální představitele krajanských spolků Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Jmenuji se Aleš Adámek a jsem učitelem na Gymnáziu Plzeň na Mikulášském náměstí v Plzni. Rád bych se svými studenty v hodinách výuky moderní historie podnikl pátrání-výzkum a uskutečnil projekt pracovně nazvaný Spolužáci-exulanti, v jehož rámci bychom se pokusili zmapovat několik životních příběhů - osudů těch absolventů našeho gymnázia, kteří v průběhu 20. století opustili Plzeň a odešli do exilu či emigrace. Vzhledem k tomu, že naše škola oslavila již sté výročí svého založení a v minulém roce též sté výročí založení současné školní budovy a má více než 10 000 úspěšných absolventů, je více než pravděpodobné, že kroky některých z nich mohly směřovat i k Vám do Švýcarska, aby zde společně s Vámi nalezli svoji druhou vlast či domov.
září
48
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Chtěl bych Vás poprosit a zároveň požádat o pomoc, pokud byste o někom takovém věděli a pokud to bude jen trochu možné, abyste nám pomohli zprostředkovat kontakt. Budu Vám vděčný za jakoukoliv informaci. Velice Vám děkuji za případnou pomoc a spolupráci. Mgr. Aleš Adámek, Gymnázium, Mikulášské náměstí 23, 326 00 Plzeň, Czech republic mail:
[email protected], Tel.: +420 377 183 956, http://www.mikulasske.cz/ Česká katolická misie Winterthur zve všechny krajany a příznivce na obrozenou KATEŘINSKOU ZÁBAVU která se koná v sobotu, dne 21. listopadu t.r. ve farním sále kostela sv. Ulricha (Oldřicha), Winterthur - Rosenberg Začátek ve 20.00 hodin, sál je otevřen od 19:30. Vstupné dobrovolné. Večerem nás bude k poslechu i k tanci provázet DJ Ant. Vlček. Nápoje a malý bufet za přijatelné ceny je připraven. Abychom učinili tradici za dost, přinesené pochoutky jsou vítány. Srdečně zve winterthurská misie
září
49
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A
JAK UHRADIT PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ A INZERÁTY? Konto ve Švýcarsku: PostKonto: Verband SSCS, Zpravodaj - Presseorgan, 6006 Luzern Kontonummer: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1 Pro platby z ciziny: Credit Suisse AG: Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken, CH-8070 Zürich IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 Clearing-Nr.: 4835, BIC / CRESCHZZ80A Konto pro platby z České republiky: Poštovní spořitelna: Název účtu: Jaroslav Havelka Číslo účtu: 218 798 369 / 0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC / CEKOCZPP
září
50
september
zpravodaj
9 / 2015
spravodaj
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
září
51
september
