zpravodaj
květen
5 / 2015
0
spravodaj
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Obsah Téma: Oslavy výročí svazu spolků Stoleté jubileum / Dana Seidlová Výstava o historii Svazu spolků ve Švýcarsku / Jiří Kraus „Us tak bijo“ / Josef Dvořáček 101. Sjezd – Poděkování? Poděkování! / Helena Springinsfeld Návraty Fotoreportáž Z České republiky Zažila bombardování Prahy. Po letech potkala pilota, který pumy házel / Petr Švec Prezident snů / Martin M. Šimečka Slovenský doktor Ľudovít O. Markušovský zanechal stopy v troch krajinách… / Z. Pavelcová Ze Švýcarska Najšťastnejšou krajinou je podľa výskumníkov Švajčiarsko / SITA Šťastní lidé Švýcarska a Severu / Jan Macháček Ze zahraničí V kokpitu Kaczynského letadla se pilo. Ruská vodka tam ale asi nebyla / Stanislav Kliment Názory Chvála jaderného zastrašování / Anne Applebaumová Největší starost dnešní doby / Ota Ulč Věda Žijeme v tom nejlepším ze všech světů? (1) / Miloš Dokulil Ze spolkové činnosti Sokolská cvičební neděle / Markéta Hájková Opustili nás Čtení na volnou chvíli Fejeton / Milan Cimburek Korektní švýcarská policie / Štěpán Húsek Tanec života – kapitola 6: Taneční konzervatoř / Helena Eser Z tvorby krajanů Z názorů čtenářů Lidská práva a lidské povinnosti / Karel Václav Hrdina sr. Zaznamenali jsme
2 2 4 6 8 9 9 12 12 13 17 19 19 19 21 21 22 22 24 27 27 29 29 30 30 30 32 33 37 38 38 38
Spoločné Československo? Zbierajú podpisy na referendum / tasr
38
Do pozornosti diváků satelitní televize – 2 Otvorený list prezidentovi ČR M. Zemanovi / Ján Luterán Páni, zožerte si tie nakradnuté milióny / Roland Habara Domácí mazlíčci Vedci odhalili, prečo sa pes stal nejlepším priateľom člověka / Denisa Ballová Černá kniha o krmivech ukazuje odvrácenou stranu granulí / Monika Trojanová Zasmějme se Oznamy Inzeráty
38 39 41 42 42 45 46 46 48
ZNOVU UPOZORŇUJEME našich čitateľov a prispievateľov, že redakcia Zpravodaja má už viac ako tri mesiace novú mailovú adresu, a to:
[email protected] Predchádzajúca adresa bandy@ …. je už nefunkčná, prosíme nepíšte nám na ňu, Vaše príspevky budú nenávratne stratené.
květen
1
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Téma: Oslavy výročí Svazu spolků Slavnostní projev p. Dany Seidlové na Velvyslanectví ČR v Bernu
Stoleté jubileum Stoleté jubileum, které oslavuje Svaz spolků ve Švýcarsku, vztahuje se ke zvláště významnému roku 1915. Již 3. ledna toho roku byl založen „Ústřední svaz spolků ve Švýcarsku“, který sdružoval české spolky po celé zemi. Čeští krajané byli drobní dělníci a řemeslníci, kteří tu našli existenci v čase vystěhovalecké vlny koncem l9. a začátkem 20. století. Byl tu už ženevský „Slovan“, „Pokrok“ v Lausanne, „Česká beseda“ v Bernu, „Hus“ v Schaffhausenu, „Český domov“ v Bazileji. „Komenský“ v St. Gallenu, „Slovanský sokol“, „Spolek českých akademiků“ v Curychu. To uvádím proto, aby bylo patrno, kterak ty spolky byly roztroušeny, ale přece toužily po sdružování na společném základě jazykovém i národnostním.
Projev paní Dany Seidlové na české ambasádě v Bernu, který zde zveřejňujeme v plném znění, přítomných velice zaujal. Foto: Antonín Vlček 2 květen máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
O osm dní později, 11. ledna, přibyl do Ženevy z Italie profesor Masaryk s dcerou Olgou pod pseudonymem T. G. Marsden. Oznámil svým krajanům svůj úmysl, odtrhnout obě slovanské země, Čechy a Slovensko od rakouské monarchie, neboť byla původkyní válečných jatek, což pacifistu Masaryka velmi pobuřovalo. Snažil se krajany ve světě sdružovat v odboji, vytvářel tu konspirativní sít” styků s domovem, kterou nazval „českou Maffií“. Pětistého výročí mučednické smrti Jana Husa 6.7.1915 bylo vzpomínáno v Ženevě v obzvláště slavnostním ovzduší. Masarykův projev, přednesený v češtině i němčině sledovalo na 1400 duší, převážně Čechů a frankofonních Švýcarů. O několik dní později promluvil Masaryk v Curychu a v Schaffhausenu. Vyzdvihl význam Husův a přešel do neradostné současnosti, kdy Češi krvácejí a umírají za rakouské zájmy. Vídeň to správně pochopila jako vyhlášení války monarchii. Ohled na choulostivou situaci neutrálního Švýcarska přiměl v září Masaryka- Marsdena s Olgou k odjezdu do Londýna. Na konci války, 28. října, stala se Ženeva hostitelkou osmičlenné delegace českých politiků z Prahy, kteří tu rokovali s dr. Benešem z Paříže o vytvoření vlády, zatím co lid týž den vyhlásil vznik Československé republiky. Dalších mírových dvacet let prožívali čeští krajané v hojných stycích s domovem. Spolky se staraly o společenské a národnostní záležitosti, navzájem je spojoval česky psaný „Věstník“. V roce 1930 byl založen „Masarykův podpůrný fond“ pro nemajetné občany českého nebo slovenského původu. Byl to dárek k presidentovým osmdesátým narozeninám. V předtuše nacistického pronásledování přibyla sem hrstka občanů, mezi nimi spisovatel Petr Lotar, pražský rodák, významný intelektuál a zanícený vlastenec. Pak však došlo k vzájemné izolaci, vyvolané druhou světovou válkou. Oživení poválečných kontaktů změnilo svůj charakter po komunistickém puči v únoru 1948, kdy se Švýcarsko stalo útočištěm pro vlnu politických odpůrců převážně z řad buržoazie. Neutrální země se stala odrazovým můstkem do jiných destinací, někteří se tu však usadili na trvalo. O další izolaci se postarala Železná opona, která trvala opět zhruba dvě dekády a dramaticky ji ukončily události Pražského jara: to bylo vskutku politické tsunami. Švýcarsko, ostrov svobody, přijalo hrubým odhadem kolem patnácti tisíc trosečníků. Byla to věru záplava, hodně inteligence a odborníků, české spolky rázem nabobtnaly. Duchovní obzory posilovaly významné osobnosti jako Přemysl Pitter, Jan Milíč Lochman, Svatopluk Karásek a jiní. Z bezpečí ostrova svobody sledovali exulanti dění v zemi, spoutané totalitním režimem. A opět minuly dvě dekády a převratné politické změny přinesly i Československu svobodu. Skončil exil. Uprchlíci přicházeli ve vlnách, které zrcadlily politickou nestabilitu, touhu po svobodě, nyní se protnuly s pozvolna stoupající přímkou, která sleduje život spříseženců v demokracii více než sedm set let. Budou z nich nadále rovnoběžky? Nyní tedy sdílený prostor stejného politického uspořádání nám přiblížil starou domovinu na dosah. Někteří se vracejí, jiní už ukončili svou pozemskou pouť a mnozí se identifikovali s domácím etnikem k nerozeznání. Spolky notně zeštíhlely a do srdce se vloudila myšlenka, zda neztratily svůj „raison d'etre“? Cílem a stále zdůrazňovanou mantrou se stal v nově vzniklé České demokratické republice hospodářský úspěch. Ale ekonomika není metrem, kterým se dá poměřovat spokojenost občanů. O tu se stará nová občanská společnost: spolky, nadace, instituce, kluby, nestátní organizace na dobrovolném základě. Paternalizmus totalitního státního zřízení je plíseň, která se urputně drží v koutech. Švýcarské know how, které se tak osvědčuje v řešení problémů občanského života, by bylo pro Českou republiku velkým přínosem. Tento kulturní rozvoj v širším smyslu slova nabývá na dynamice.
květen
3
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Právě pro tu kulturní aktivitu v dobách našeho exilu, jejíž nitky se sbíhaly ve Svazu spolků jsme prožívali životní pohodu. Bylo to i sportovní a společenské vyžití i sociální zázemí na společném jazykovém základě, které přetrvává a troufám si tvrdit, bylo a je obohacením i pro náš nový domov. A mělo by tomu být i nadále: Svaz spolků má za sebou bohatou činnost, jeho česky psaný časopis Zpravodaj má bezmála půlstoletou tradici, sociální fond byl založen před pětaosmdesáti lety. Má tedy i určitou autoritu, kterou by měla nadále ta mnohatisícová česká a chcete-li i slovenská menšina nadále rozvíjet pro potěchu obou národů. Opravňovala by nás k tomu, abychom usilovali o vybudování českého centra, tak jak je tomu i v jiných metropolích jako je New York nebo Stockholm. Prostě těch sto let přizpůsobit elektronickému času. Myslím, že by i Švýcary těšila taková instituce, mohla by sloužit k vzájemnému obohacení, sbližování, spolupráci - kultury není nikdy dost, bez ní by život nestál za nic: je to podhoubí, ze kterého vyrůstá veškerá civilizace, duše národa. J e nositelkou estetických a etických hodnot a tu že bychom hodili přes palubu?
Výstava o historii Svazu čs. spolků ve Švýcarsku Na letošní rok připadá 100. výročí vzniku „Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku“ (dnešní název Svazu). Předsednictvo rozhodlo, že oslava proběhne s termínem Sjezdu delegátů spolků dne 18. dubna 2015 v Bernu. Při této příležitosti byla instalována výstava dokumentů a fotografií ze stoleté činnosti Svazu a spolků, kterou připravila Beseda Svatopluk Čech Zürich. Tuto výstavu mohli návštěvníci poprvé shlédnout před třemi týdny na podobné oslavě pořádané Svatoplukem Čechem v Zürichu – Lavaterhaus (viz úvodní článek o tom ve Zpravodaji č. 4/2015 od Ivany Dangové). Kvůli náročnému programu Sjezdu 18.4.2015 včetně návštěvy velvyslanectví ČR si nemohli někteří návštěvníci podrobně prohlédnout všechny vystavené dokumenty a panely, proto jsem byl požádán, abych sepsal ve Zpravodaji stručný souhrn a obsah výstavy o historii Svazu. Základem bylo deset velkých panelů (1-10), seřazených tematicky a dalších devět zelených tabulí formátu A3 (I-IX) s podrobným popisem činnosti Svazu a spolků. Kolem tabulí byly na stolech umístěny archivní dokumenty. Přehledy těchto panelů a tabulí, jakož i přehledy spolků, které v minulých 100 letech Svaz vedly, byly instalovány zvláště na zadní stěně. Pokusím se krátce uvést vystavené archiválie, které byly opatřeny vícejazyčnými texty. Na prvním panelu je dokumentován celkem poklidný život krajanských spolků před 1. světovou válkou. Byly to hlavně spolky nebo českoslovanské besedy Beseda Slovan Ženeva, Domov Basel, Svatopluk Čech a Sokol Zürich („českoslov-a-nské“ proto, že ČSR tehdy ještě neexistovala). Panel č. 2 je věnován vzniku Svazu těchto spolků v cizině (ve Švýcarsku) během světové války 1915. Na scénu přicházejí členové Svatopluka Čecha Arnošt Jokl, Jan Staněk, František Volek a Jan Kyjovský. Ten na „Konferenci delegátů českých zahraničních spolků švýcarských“ dne 3. ledna 1915 v Bernu navrhl ustavení „ústředí“ (Svazu) spolků, které by organizovalo koordinaci a spojení odboje mezi Francii, Švýcarskem a Rakouskem. Na návrh krajana Chocholouška ze Slovanu Ženeva byl pověřen vedením tohoto ústředí (přesný název „Ústřední spolek českých švýcarských spolků“ = dnešní Svaz) spolek Svatopluk Čech v Zürichu s předsedou Janem Kyjov-
květen
4
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
ským. Proto tento termín, 3.1.1915, pokládáme za datum založení našeho Svazu, jak o tom svědčí sedmistránkový protokol konference. Třetí panel popisuje příchod Jana Kyjovského do Švýcarska v roku 1911, jeho činnost v Besedě Svatopluk Čech jako jednatel, později předseda a jeho úlohu při založení Svazu 3.1.1915. Přiložená korespondence švýcarských úřadů (Bundesanwaltschaft + Polizeidirektion Zürich) dokumentuje komplikovanou situaci našich krajanů za války a tlak Rakousko-Uherské monarchie na švýcarské úřady (neutralita?). Jan Kyjovský však fungoval přesto jako spojka Beneše a Masaryka s protirakouskou „Maffii“ v českých zemích. Bohaté prameny ze života Jana Kyjovského nám poskytl především jeho vnuk pan Jan Kyjovský, dlouholetý holandský ambasador v různých zemích (i v České republice 2009 – 2012). Jan Henneman se svou sestrou Jarmilou ten Berge Henneman (vnuk a vnučka J. K.) nás poctili svou návštěvou 28.3.2015 na jmenované oslavě stého výročí Svazu. Celý život Jana Kyjovského zpracoval ve stručné publikaci Dr. Jiří Kuděla CSc. (http://www.mzv.cz/jnp/cz/o). Panel č. 4 zmiňuje zakladatele spolku Svatopluk Čech (1910) Jana Staňka a Františka Volka, kteří spolu s Arnoštem Joklem byli vedoucími funkcionáři Svatopluka Čecha, Svazu i Sokola Zürich až do šedesátých let minulého století. Na panelu č. 5 popisujeme osobnost Arnošta Jokla (1881 – 1966), který kromě uvedené činnosti ve spolcích a Svazu byl po roce 1920 prezidentem „Obchodní komory ČSR“ ve Švýcarsku a od roku 1926 tamtéž honorárním vicekonsulem ČSR. Pozoruhodný je dopis T.G. Masaryka, už jako prezidenta z r. 1919, kde TGM děkuje Arnoštovi Joklovi a spolku Svatopluk Čech za záslužnou práci před i během 1. světové války, která napomohla společnému úsilí na zřízení samostatného Československa. A. Jokl zorganizoval v r. 1919-1920 spolu s Červeným křížem dlouhodobý zdravotní pobyt mnoha set českých dětí ve švýcarských rodinách. Pro obě oslavy Svazu, jak v Zürichu, tak i v Bernu se nám podařilo zajistit návštěvu p. Jokla, syna Arnošta, i s manželkou. Velká zásluha Jaroslava Jokla spočívá v tom, že se staral a uchovával archivní fondy svého otce Arnošta po více než 50 let. Tím se podařilo zajistit tyto cenné dokumenty pro budoucnost. Celý archiv A. Jokla byl na velvyslanectví v Bernu slavnostně předán přítomným zástupkyním Národního archivu v Praze. (Ředitelka NA Praha Dr. Eva Drašarová a Mgr. Zora Machková, které předávací protokoly podepsaly. Mimo archiv A. Jokla byly předány i další archivní fondy Slovanu Ženeva.) Panel č.6 se zabývá činností Svazu, Svatopluka Čecha a Sokola Zürich během 1. republiky, zatímco na panelu č. 7 jsou ukázána společná sokolská cvičení a účast na sletu (1938) v Praze. Na panelu č. 8 jsou zajímavé ukázky z české doplňovací školy v Zürichu, fungující od r. 1971 zásluhou Přemysla Pittera ze Svatopluka Čecha a ředitelky Valerie Machulkové. Tato škola
květen
5
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
byla v provozu až do poloviny osmdesátých let a absolvovalo ji více než 80 dětí. Na tomto panelu jsou i fotografie tanečního souboru „Folklor75“, který právě v den sjezdu 18.4.2015 slavil 40. výročí své činnosti. Panel č. 9 znázorňuje 90 let spolupráce spolků Svatopluk Čech a Sokol Zürich (2002). V r. 1912 totiž obnovili členové Svatopluka Čecha činnost Sokola Zürich, jak o tom svědčí společný památný prapor obou spolků. Na posledním panelu č. 10 je podrobně znázorněno, jakým způsobem předávaly spolky a Svaz své archiválie do Národního archivu v Praze, resp. které spolky tam svou dokumentaci předaly. Spolupráce Svazu s Národním archivem (NA) byla velmi úzká a úspěšná, což dosvědčuje vyznamenání dvou členů Svazu medailí Ministerstva vnitra „Za zásluhy o české archivnictví“ (na návrh NA). Byl to především v r. 2011 JUDr. Oldřich Černý ze Slovanu Ženeva za iniciativu k archivaci Svazových materiálů a za záslužnou činnost pro „Libri prohibiti“ a jejich rozšíření. O rok později to byl autor výstavy ze Svatopluka Čecha, který byl oceněn za provedenou archivaci druhé poloviny 20. století, jak pro Svaz čsl. spolků (2004), tak i pro spolek Svatopluk Čech (2008) a za mnohaletou propagaci archivování dokumentů spolků a Svazu. Zelené tabule formátu A3 na stolech (I – IX) pak doplnily velké panely ukázkami aktivit tehdejších spolků a Svazu. Popisují např. vydávání časopisu Zpravodaj, orgánu Svazu, který je letos už ve 48. ročníku, nebo pokladní knihu Svatopluka Čecha, která je vedená už 75 let (193820013) s každoročními seznamy členů spolku, a dokumentují mnoho jiných zajímavých událostí. Těšilo nás, že se výstava setkala u návštěvníků s porozuměním a kladným oceněním, a to i od odborných kruhů, jako uvedené zástupkyně Národního archivu Praha. Výstava zůstává prozatím i nadále v rukou spolku Svatopluk Čech. Jiří Kraus
Několik mých osobních postřehů z oslav výročí Svazu spolků
„Us tak byjo“ Celodenní náročný program k 100. výročí založení Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku (dále SSČS) probíhal v Bernu a tentýž den slavil Folklor 75 ve večerních hodinách 40. výročí od založení. V Bernu všudypřítomná jednatelka SSČS Helenka Springinsfeld zaslechla, že pojedu z Bernu na Folklor 75 do Affoltern (v předměstí Curychu) a tak mně sdělila, že sice napsala Folkloru svazovou zdravici k 40. výročí, ale bylo by dobré, kdybych tam z pověření předsednictva SSČS poděkoval za mnoho krásných vystoupení ve Švýcarsku a v zahraničí a popřál členům souboru mnoho zdaru do dalších čtyřiceti let činnosti. Hned také dodala, že my, tj. SSČS se další stovky „asi“ nedočkáme, ale to se prý nedá nic dělat. Do Affoltern jsem dorazil až kolem desáté hodiny večer, ve chvíli, kdy nastupovaly taneční páry a cimbálová muzika Portáš na jeviště k poslednímu vystoupení, ale to jsem nevěděl.
květen
6
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Přeplněný sál hostí, mnoho nás stálo, potlesk, pískot, jásot, atd., atd., nebylo tomu konce. A teď si, milý Folklore představte, že bych hledal někoho, komu bych měl vysvětlit mé poslání a i kdyby mně to bylo povoleno, tak jak bychom uklidnili přítomné (?), mnozí se už zvedali k odchodu i když konec byl vlastně až v nočních hodinách. Z těchto řádků snad pochopíte, že úmysl byl dobrý, ale nevyšlo to. Rád sděluji, že i v Bernu, ať již v sálu Kostela Bruder Klaus, na našem velvyslanectví, či v kuloárech byla vzpomenuta a velmi hodnocena vaše dlouholetá činnost v překrásných českých a slovenských krojích. Kolik národností je zastoupeno ve vašem souboru nevím, ale je nám známo, že někteří z vás zpívají naše písně a to bez znalosti našich jazyků. S několika postřehy se vracím do Bernu. V Bundeshausu byl zahájen „náš den“ velmi zajímavou prohlídkou. V zasedací síni parlamentu to byla vlastně „mimořádná Session“ k stoletému výročí založení SSČS. Od vynikající průvodkyně jsme se mj. dozvěděli, proč Švýcarsko užívá označení „CH“. Je to zkratka Confoederatio Helvetica. Čtyřjazyčná země by se asi dlouho domlouvala, kterým jazykem by se označení mělo psát. V mysli jsem se vrátil o mnoho let zpět, kdy jsem v tomto sále společně s poslancem švýcarského Národního shromáždění Ernstem Cincerou, FDP, měl pozvaný smíšený pěvecký sbor Sokol Boskovice. Při organizaci návštěvy Sokolů z Boskovic mně nebylo dovoleno, aby sbor v sále zazpíval. Teď byl ale opak skutečností. E. Cincerovi jsem na závěr jeho informací řekl, že by sbor rád poděkoval zpěvem. Souhlasil, doporučil ale zpívat piano, pianissimo. Z piana bylo forte, fortissimo, což bylo slyšet otevřenými dveřmi v místnosti, kde zasedala bezpečnostní komise. Jeden z poslanců přišel za námi do sálu, sedl si vpředu vedle mne a šeptem se ptal, kdo jsme a odkud. Překvapený s radostí povídá své jméno, poslanec NS za Tessin. „Když jsem slyšel ty překrásné melodie vašeho souboru, tak jsem nevydržel sedět na našem jednání a ze zvědavosti jsem tu. -------Dlouholetý předseda Svazu spolků Dr. Mikuláš Mičátek (vlevo) byl jedním ze vzácných hostů oslav stoletého jubilea Svazu. Jen několik dnů později, 10. května, slavil své vlastní jubileum – krásných 95 let. U této příležitosti ho navštívil a zablahopřál mu rovněž dlouholetý předseda Svazu Ing. Josef Dvořáček. Redakce Zpravodaje se k blahopřání ráda připojuje. Jubilantovi přejeme do dalších let mnoho štěstí a pevné zdraví!
--------Vaše melodie jsou tak blízké mému tessinskému srdci a tak příbuzné našim tessinským písním, že je to až neuvěřitelné. Tehdy Sokol Boskovice zazpíval také J.E. panu velvyslanci Dr. Belcredi a spolupracovníkům na terase československého velvyslanectví v Bernu. Výborná moravská vína a „mega“ chlebíčky uzavřely diplomaty vysoce hodnocený koncert… Po velmi zajímavé prohlídce Bundeshausu jsme odjeli do sálu kostela Bruder Klaus, kde jsme předsedkyní SSČS Marií Cron byli seznámeni s programem Sjezdu a oslav.
květen
7
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
V průběhu dne nám byli představeni četní vážení hosté, tak například čtyři návštěvnice z Prahy – paní senátorka RNDr. Jitka Seitlová, ze Státního archivu ředitelka paní Dr. Eva Drašarová a její zástupkyně paní Zora Machková, z Radia Praha přišla paní Zdeňka Kuchyňová. Na českém velvyslanectví to byli JE pan velvyslanec Karel Borůvka s manželkou, paní konzulka Sandra Miholová a tým spolupracovníků. Slovenské velvyslanectví reprezentoval pan Juraj Solčány, zastupující velvyslankyni paní Andreu Elschekovou. Přítomné potěšily krátké, opravdu srdečné projevy jmenovaných, také další informace paní Dany Seidlové a organizátora spolkové výstavy pana Jiřího Krause. O posilnění mezi jednotlivými bloky programu se perfektně postaraly sestry Sokola Bern a Luzern. S tvarohovými koláči v ruce jsme se řadili do průvodu a pochodovali na pozvání J.E. pana velvyslance Borůvky na české velvyslanectví. Také tam jsme se cítili jako doma, bylo to srdečné, teplé, paprikové, sladké, tekuté i budějovické chlazené… Nechtělo se nám odejít. Tak vidíš, Folklore75, že to nebylo tak snadné přijet za vámi, i když u vás to taky bylo vysoce hodnoceno: srdečné, mladší, teplé, paprikové, rozprouděné, sladké, tekuté, barové, atd. A ještě dvě připomínky, ta první: Na velvyslanectví jsem několikrát slyšel, jak bylo „vysoce přijato otevřené srdce paní senátorky Seitlové“. Její projev nebyl projev, to bylo od srdce k srdci! Jirka Svoboda, starosta Sokola Solothurn, řekl: „Paní senátorko, budete-li kandidovat na prezidenta ČR, tak můj hlas máte jistý.“ A my se přidáváme. A ta druhá: Bylo nám smutno v našich srdcích, milé sestry a milí bratři, naše řady stále řídnou a tak v myšlenkách jsme byli s vámi a vy zde mezi námi. Když jsme zpívali naše hymny, nestyděli jsme se, že si utíráme zvlhlé oči. Byl to krásny den, v Bernu i v Affoltern. Děkujeme vám všem. A i když i teď mám slzy v očích, tak se vracím k našemu sokolu bratru Rudolfu Fialovi, který tak rád vyprávěl svůj oblíbený vtip: „Jeníček s Mařenkou si hráli na písečku, v tom zbystří Jeníček zrak a povídá Mařence: „Ujomijo, ujomijo“! Ne, odpovídá Mařenka, „Us tak byjo!“ Josef Dvořáček
101. Sjezd - Poděkování? Poděkování! Slavnostní sjezdový den je za námi. Pro Svaz spolků to byl 101. „řádný“, když považujeme zakládající „Konferenci delegátů“ ze 3. ledna 1915 za ten první – jestli a kolik bylo mezitím Sjezdů mimořádných by se snad dalo najít v archivech. Kolem šedesáti delegátek, delegátů a hostů slavilo toto výročí. Aby se taková výjimečná oslava vydařila, je potřeba řady obětavých hlav a rukou, které neúnavně plánují, organizují, připravují, provádějí a ano, pak uklízejí. Koho z těchto obětavých zde mám jmenovat? – všichni se sem nevejdou! V jakém pořadí, podle abecedy, podle „zásluh“, podle hierarchie? – určitě někoho zařadím do špatné škatulky! Zkusím to chronologicky, vědomě přitom vynechám předsednictvo, to má přípravy zasedání tak říkajíc v náplni práce…
květen
8
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Při prohlídce Bundeshausu nás prováděla paní Catherine Ochsenbein, její výklad byl angažovaný, zajímavý, prostě jednička. Po příchodu do Bruder Klaus, mnozí v té době už byli na cestách řadu hodin, na nás čekaly připravené sály a první občerstvení. Přípravu sálů i jejich úklid převzal Sokol Bern, pohoštění vyšlo z rukou sester Sokola Bern a Luzern. Členové Besedy Svatopluk Čech instalovali výstavu. Zápis zúčastněných a pak vše, co souviselo s volbami, převzal člen spolku Domov Jiří Zadrobílek se svým týmem. Paní Eva Drašarová nám „slovem i obrazem“ přiblížila práci Národního archivu Praha. Během přestávek běžela „dia-šau“, sestavená z materiálů spolků. Při průvodu k velvyslanectví ČR nás doprovázely prapory několika spolků a župy Švýcarské – tyto prapory musel někdo zajistit, dopravit do Bernu a, což není tak jednoduché, správně nést. Bezpečný přechod přes frekventovanou cestu zajistil Sokol Luzern a do kroku hrála mladá krojovaná kapela Harafica z jižní Moravy – ti nám pak zahráli i hymnu a v pozdějším průběhu oslavy lidové písničky k poslechu, zpěvu a tanci. Zlatým hřebem programu bylo pokračování oslav v historických prostorách velvyslanectví ČR na pozvání JE pana velvyslance Karla Borůvky. Přivítal nás v doprovodu manželky, konzulky Sandry Miholové a týmu spolupracovnic a spolupracovníků velvyslanectví. Zde pronesli své zdravice další vážení hosté, paní senátorka PČR RNDr. Jitka Seitlová, zástupce velvyslankyně SR pan Juraj Solčány, služebně nejstarší bývalá členka předsednictva, členka spolku Skaut Dana Seidlová a pan Jaroslav Jokl, který umožnil archivaci dokumentů z doby založení Svazu – symbolické předání těchto archiválií bylo potvrzeno darovacím dopisem NA Praha. To vše, a ještě mnohé další, zaznamenávala vedoucí reakce Radia Praha paní Zdeňka Kuchyňová. Nelze nezmínit účast dvou nejstarších bývalých členů předsednictva, členky a zástupkyně Sokola Bern Věry Bäumletové a bývalého dlouholetého předsedy pana Mikuláše Mičátka. Byl mezi námi i další z bývalých předsedů, Josef Dvořáček, který napsal do tohoto Zpravodaje jeden z textů k oslavě. A samozřejmě nezapomenu delegátky a delegáty, hosty ze spolků Svazu i dalších krajanských spolků a organizací a všechny ty, kdo poslali blahopřání za sebe nebo své organizace. Vám všem patří velký, velikánský dík. Svou podporou a často dlouholetou spoluprací jste přispěli k staletému životu Svazu spolků a k vydaření oslavy. Počítáme s vámi i do budoucna! Helena Springinsfeld, jednatelka SSČS
Návraty Fotoreportáž V minulém čísle Zpravodaje jsme článkem Jiřího Krause referovali o zdařilé oslavě 100. výročí Svazu spolků, kterou 28. března pořádal v Zürichu jeden ze zakládajících spolků Svazu Beseda Svatopluk Čech. Dnes se k pečlivě připravené akci vracíme sérií fotografií.
květen
9
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Dr. Radan Hain při své přednášce o integraci mladší generace
Moderátor večera a současný předseda Besedy Svatopluk Čech lic. Jur. Libor Šimeček
Jiří Kraus (uprostřed) s hosty J. C. Hennemanem a jeho sestrou, kteří přicestovali z Holandska.
Také soubor Folklor75 v tomto roce slaví jubileum své existence (40 let). Svým vystoupením roztleskal publikum a program osvěžil.
květen
10
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj Jednatelka Svazu spolků Helena Springinsfeld při zdravici.
Slávka Müllerová doprovází na klavíru hromadný zpěv české a slovenské hymny.
Zajímavý referát o činnosti českého velvyslanectví přednesl jeho současný obchodní rada Ing. Rudolf Opatřil.
Vzácni hosté slavnosti – zleva Jaroslav Jokl, Jan C. Henneman a jeho sestra Jarmila.
květen
11
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Z České republiky Zažila bombardování Prahy. Po letech potkala pilota, který pumy házel Před pětašedesáti lety se Jaroslava Peková dívala z okna karlínského bytu, jak na centrum Prahy dopadají bomby. O padesát let později se náhodou potkala s pilotem, který ji šokoval smutným oznámením: "To já jsem jeden z letců, kteří vám ty bomby na hlavu házeli." Jaroslava Peková, která zažila bombardování Prahy, po letech poznala pilota, který házel pumy. Foto: Jan Zátorský, MAFRA
Na hřmot motorů amerických bombardérů, dunění vybuchujících pum a sloupce kouře nad střechami Jaroslava Peková nikdy nezapomene. "Druhý den jsem viděla tu hrůzu," říká Peková k náletu, jenž jen pár týdnů před koncem druhé světové války zničil část města. Nikdy se pořádně nevysvětlilo, proč vlastně Spojenci Prahu bombardovali. Šlo o náhradní cíl za Drážďany, které skončily v troskách o dva dny dříve, než se letadla objevila 14. února roku 1945 nad Prahou? Šlo o navigační chybu? Jaroslava Peková má jasno, proč k celé události, při níž přišlo o život sedm set Pražanů, došlo. A to nikoli proto, že shodou okolností pracovala jako tlumočnice v americké armádě na posádce ve Vídni, ale proto, že po roce 1990 prováděla po Praze turisty jako průvodkyně. "Jednou, někdy na počátku 90. let, jsem tu měla autobus plný Američanů. Když jsme byli na Václavském náměstí, kde tehdy při náletu bylo zničeno několik domů, tak jsem jim o bombardování a navigační chybě vyprávěla," vzpomíná.
květen
12
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Ve skupině byl i starší muž s manželkou. Vyslechl si vyprávění a pak se prý smutně vložil do hovoru. "Když teď vidím, jak je Praha krásná, tak toho strašně lituji, ale jsem jeden z letců, kteří vám tehdy ty bomby na hlavu házeli," řekl prý Američan. Navigační chybu přitom vyvracel. Říkal mi: “Jsme školení, nikdy bychom se takto nespletli. Naházeli jsme to tam, kam jsme měli. Omlouvám se, ale rozkazy jsme poslouchat museli, byli jsme vojáci.” - Šokovalo mě to, protože se považuji za patriotku, ale oceňovala jsem, že to dokázal přiznat, popisuje tehdejší náhodné setkání Peková. Letecký útok z poloviny února měl kromě životů na svědomí i stovku zničených domů. Petr Švec, MF
Ze Slovenska Prezident snů Překvapivé zvolení Andreje Kisky slovenským prezidentem vyvolalo před rokem okamžitě otázku, jak se tento byznysmen a filantrop bez politických zkušeností zhostí své role. Zatím mnohé nasvědčuje tomu, že slovenští voliči měli šťastnou ruku a že samotný Kiska je odhodlán vyšlapat si v této funkci „cestu do nebe“. Byl to nabitý den. Ráno hodil do koše pozvání na vojenskou slávu v Moskvě a otočil tak kormidlem nejvyšší politiky, odpoledne dřepěl mezi romskými dětmi v zapadlé vesnici na dalekém východě Slovenska a večer plamenně přednášel ve školní jídelně obyvatelům Bardejova, kteří si přišli poslechnout jeho výzvu ke správnému a úspěšnému žití. -----------Mezi občany se prezident Kiska těší velké oblibě, což o jeho předchůdci Gašparovičovi rozhodně neplatilo. ----------Teď sedí v měkkém křesle vyhlášené bardejovské restaurace a na otázku, co chce po sobě zanechat, až skončí ve funkci, říká: „Byl bych moc rád, kdyby si mě lidé zapamatovali jako člověka, který se držel zásad slušnosti a morálky a který udělal vše pro to, aby se Slovensko posunulo vpřed.“
květen
13
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Jakkoli banálně tato věta zní, je oz- vláštněna příběhem muže, jenž ji vyřkl. Teprve před rokem byl zvolen do čela státu a i pro ty jeho občany, kteří si jej zvolili šedesátiprocentní většinou, byl velkou neznámou, protože nikdy předtím v politice nepůsobil. Po deseti měsících v úřadě lze říci, že vypadá tak trochu jako zjevení, a to i z českého pohledu. Od éry Václava Havla uplynulo hodně let a už jsme odvykli tomu, že prezident se zcela jasně a beze strachu z velkých slov hlásí k Západu a že jeho projevy jsou precizně vybroušenou oslavou svobody, solidarity a lidských práv. Je to tak nečekané, že se člověk neubrání otázce: myslí to ten člověk vážně, ví, co dělá, anebo jsme svědky nějaké náhodné hry, politického kýče, jež brzy vyprchá a rozplyne se v šedivém průměru, či snad – ještě hůř – ve zradě původních idejí? Na odpověď si musíme počkat, nicméně dosavadní příběh tohoto muže může mnohé napovědět. 100 hodin týdně Koncem léta roku 2012 vešel do kanceláře známé PR agentury v centru Bratislavy, v níž v té chvíli právě seděl jeden z jejích šéfů Roman Krpelan, svěží padesátník a řekl: „Chci se stát prezidentem.“ Představil se jako Andrej Kiska, ale Romanu Krpelanovi to jméno nic neříkalo. Kromě toho jeho agentura ani nedělala politické kampaně. Nicméně Krpelan se rozhodl, že to s podivným zákazníkem neformálně zkusí – a pomohl mu sestavit profesionální tým. Teď, v březnu v roce 2015, popíjí Krpelan kávu ve velkoryse zařízené kavárně na okraji centra v Bardejově a čeká, až si prezident Kiska odpočine, aby byl připraven na večerní debatu s občany. Je totiž šéfem prezidentova tiskového oddělení, což jinými slovy znamená, že celé dny tráví po jeho boku. Kdo je tedy doopravdy ten neznámý člověk, kvůli kterému opustil dobře placené místo v agentuře? Roman Krpelan působí dojmem chladného profesionála a ani tentokrát nehne brvou, nicméně přiznává, že si tuto otázku sám v uplynulých měsících často kladl. Ví, že jeho odpověď nezní pro podezřívavé uši příliš důvěryhodně, přesto jinou nemá: „On si doopravdy myslí to, co říká a dělá. Dějiny si někdy zahrají opravdu podivnou hru. Andrej Kiska, inženýr z Popradu, který od mládí řešil především svůj vlastní život a zaskočen vlastními nezdary i úspěchy hledal pro sebe odpovědi v judaismu, v učení Gándhího a u dalajlamy (s nímž se dokonce setkal), teď propojil svůj život s osudem celé společnosti a snaží se jí vtisknout své pojetí dobra. Ještě na počátku devadesátých let by přitom na něj nikdo nevsadil ani zlámanou grešli. Byl jedním ze zástupu typických Slováků, kteří se rozpomněli na starou tradici a vydali se hledat štěstí za oceán do Ameriky. Doma nechal svoji (první) manželku s malým dítětem, a protože jeho titul inženýra v Americe samozřejmě nikoho nezajímal, zakotvil jako prodavač v malém obchodě na benzinové pumpě, jenž patřil starému židovskému emigrantovi z Ruska. Ten si ho zvláštním způsobem oblíbil: vyhodil ostatní zaměstnance a svěřil mu obchod, ovšem s podmínkou, že bude pracovat 100 hodin týdně za 4 dolary na hodinu. Po půldruhém roce se vrátil domů a našetřené peníze vložil do malé zahraniční firmy, která mu nabídla, aby se stal ředitelem její pobočky na
květen
14
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Slovensku, ovšem s tím, že si koupí její akcie. To také udělal, firma ovšem krátce poté zbankrotovala a on o všechny peníze přišel. Už za půl roku ale založil s bratrem vlastní firmu a začal podnikat. Peter Krcho, kreativní ředitel reklamní agentury Creo/Young & Rubicam, která s firmou bratří Kisků několik let spolupracovala, na Andreje vzpomíná jako na „naprostého realistu a současně slušného člověka, který dodržoval smlouvy“. To byla podle něj v divokých devadesátých letech na Slovensku „výjimečná kombinace“. Úspěch se dostavil, když bratři Kiskovi vyhmátli díru na trhu a založili splátkovou společnost, která lidem nabízela spotřební úvěry za výhodnějších podmínek než jiné. V roce 2005 svůj byznys prodali velké bance (za nezveřejněnou sumu) a Andrej Kiska přemýšlel, co s penězi. Měl už za sebou krátkou epizodu zájmu o židovské náboženství, pak se čtyři roky pokoušel porozumět buddhismu, a vydal se dokonce meditovat do kláštera na Srí Lance. Hledal totiž odpověď na otázku, kterou si položil i v útlé knížce s názvem Cesta manažera z pekla: „Je spravedlivé, že se vozím v drahém mercedesu, a někdo nemá peníze ani na základní lékařskou péči?“ A pak se na Slovensku seznámil „s vyhublou blondýnou“, matkou pěti dětí. Dostala rakovinu a on byl svědkem toho, jak svým příbuzným odkazuje své děti, aby se jich ujali, až bude po smrti. Byla navíc tak chudá, že měl výčitky svědomí a kladl si další otázku: „Nedláždím si svým bohatstvím cestu do pekel?“ A protože měl pocit, že odpověď bude zřejmě kladná, rozhodl se, že se zkusí otočit a vydat opačným směrem – „do nebe“. Vzal milion eur a založil nadaci Dobrý anděl, která ve spolupráci s lékaři postupně vytvořila síť přispěvatelů (dnes přes 160 tisíc „dobrých andělů“) na pomoc chudým rodinám s dětmi nemocnými rakovinou a jinými smrtelnými chorobami. Takto vypráví svůj příběh samotný Kiska a slovenští novináři, kteří ho ověřovali, nepřišli na nic, co by jej zpochybňovalo. To tady ještě nebylo No a pak si Andrej Kiska jednoho dne uvědomil, že možnosti i tak bohatého filantropa, jakým je on sám, jsou omezené a že jako prezident státu by je měl rozhodně větší. Manželku (druhou), která byla ostře proti takovému plánu, uklidňoval, že to jen zkusí a že šance je malá. Jako „realista“ a byznysmen se znalostí toho, jak v prodeji čehokoli funguje reklamní kampaň, však udělal pro úspěch vše potřebné. Za vlastní peníze začal seznamovat Slováky se svým jménem a tváří na billboardech, jimiž oblepil celou zemi. Jinými slovy, jal se prodávat veřejnosti jako „produkt“ sebe sama. A ten produkt i jeho prodej měl od počátku úspěch. „Slováci jsou rodinný národ a jeho charitativní projekt pomoci rodinám v nouzi spolehlivě účinkoval,“ říká již jednou citovaný Peter Krcho. Kromě toho si Kiska po konzultacích s Romanem Krpelanem najal profesionální tým a každý krok v dlouhé předvolební kampani si nechal předem důkladně otestovat v průzkumech i v hloubkových sondách různých sociálních skupin. Přicházeli za ním specialisté na všemožné oblasti
květen
15
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
života a před televizními debatami jej zásobovali informacemi, jež podle Krpelana dokáže „nasávat jako houba“. Zbytek příběhu je dobře znám i v Česku: ve druhém kole přímých voleb s velkým náskokem porazil populárního premiéra Roberta Fica. Společnost byla unavená z politiků, byla tady „poptávka po nepolitikovi“, vysvětluje ten nečekaný úspěch ředitel agentury Focus pro průzkum veřejného mínění Martin Slosiarik. To by však podle něj samo o sobě nestačilo. Zásadní roli ve vítězství sehrál Kiskův osobní příběh s těžkými začátky v USA, který ho v očích voličů řadil mezi „normální lidi“. Ti si ho pak zvolili v naději, že horší než politici, které znali jako své boty, být tenhle zkušený a životem otřískaný člověk prostě nemůže. Na Facebooku Dnes lze říct jedno: Kiska se snaží naději svých voličů nezklamat. V rámci pravomocí, jež jsou svým rozsahem podobné jako v Česku, se mu už výměnou některých lidí podařilo prosadit několik změn k lepšímu například v soudnictví, jehož pověst je katastrofální. Ještě důležitější je ale to, jak využívá autoritu prezidentského úřadu k tvorbě mravního řádu: v den své inaugurace pozval do zahrady prezidentského paláce bezdomovce a děti z dětských domovů, jako na běžícím pásu přijímá občanské aktivisty a kritizuje korupci. Výsledek? Kiska se v popularitě dotáhl na dlouholetého přeborníka v této soutěži, premiéra Fica, a v „důvěryhodnosti“ dosáhl podle Focusu dokonce 70 procent (proti 38 procentům pro Fica). --------Slovenský prezident 9. dubna poprvé ve své funkci navštívil Vatikán, kde ho přijal papež František. Při této příležitosti odevzdal Svatému otci jako dar unikátní fotoknihu slovenského fotografa Filipa Kuliseva. Foto TASR --------Do prezidentského paláce nosí pošťák na tisíc dopisů měsíčně, což je nápor, na jaký nebyl tento úřad vůbec připraven, jelikož za Kiskova předchůdce Ivana Gašparoviče jich chodily jen desítky. Pro toho, kdo sleduje tradiční média, jako je televize, musí být přesto Kiskova popularita překvapením. Před kamerou totiž působí hodně prkenně a před novináři má očividnou trému svazující ho do pózy nudného patrona, z něhož lezou jen opatrné fráze. Úplně jiného Kisku však lze vidět na sociálních sítích. Jeho facebookový profil má přes 180 tisíc příznivců (český prezident Miloš Zeman má něco přes 30 tisíc) a jeho projevy či videa sledují statisíce diváků, což je mnohdy větší výsek populace, než zasahují tradiční média. Kiska s manželkou, Kiska se psem, Kiska se polévá vědrem ledové vody ve známé řetězové kampani, Kiska
květen
16
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
hraje na kytaru ve slavné hudební skupině, Kiska blahopřeje ženám k MDŽ na jarním poli s bílými štíty Vysokých Tater za zády, Kiska objímá dívku s Downovým syndromem, Kiska (při nákupu v supermarketu) kritizuje justiční korupci a tepe ministra zdravotnictví za to, že neřeší skandály s předraženými nákupy techniky. V přepočtu na počet obyvatel poráží Kiska na Facebooku s přehledem amerického prezidenta Obamu, a když byl loni na podzim na návštěvě centrály Facebooku v USA a přímo odtud oslovil slovenskou veřejnost, operátoři žasli nad jejím obrovským zájmem. Druhým důvodem Kiskovy popularity je fakt, že – jak se minulý týden u příležitosti ročního výročí jeho zvolení do funkce shodli slovenští analytici a komentátoři – prezident zatím neudělal žádnou vážnější chybu. Za to možná vděčí i svému instinktu, ale zcela jistě svým poradcům. Na Slovensku není těžké vyjmenovat špičkové politické analytiky, je jich totiž málo. Podstatně těžší je soustředit některé z nich do jednoho týmu, což se Kiskovi podařilo v míře, jaká je na Slovensku naprosto výjimečná. A také se s nimi o důležitých krocích radí „do posledního detailu“, jak říká Roman Krpelan. Jistě, skeptik může namítnout, že si Kiska prostě svými kroky promyšleně buduje popularitu, nutno však říci, že je-li tomu tak, využívá ji prozatím k prosazování jasných a odkrytých cílů, často s rizikem, že o část svých příznivců může přijít. Pro mnoho lidí je nicméně úlevou slyšet slovenského prezidenta, jak zdůrazňuje potřebu jednoty EU v postupu vůči Rusku a schvaluje sankce, které naopak premiér Fico kritizuje, jak zdůrazňuje slovenský závazek jakožto člena NATO, zatímco Fico spěchá prohlásit, že žádné „cizí“ vojáky na slovenském území nechce. Martin Bútora, prezidentův poradce pro zahraničí, bývalý velvyslanec v USA a muž s nejlepší reputací a kontakty na Západě, o Kiskovi říká, že v základních věcech se orientuje i bez poradců: „Má smysl pro spravedlnost, proto intuitivně chápe, že Ukrajina je obětí a Rusko agresorem.“ Možná i díky těmto postojům se Kiska rychle spřátelil s polským prezidentem Bronisławem Komorowským, počátkem letošního března se setkal se šéfem NATO i EU a v únoru byl v Kyjevě. To, že s českým prezidentem Milošem Zemanem jsou vztahy o poznání chladnější, lze pozorovat pouhým okem, i když si Kiska si dává velký pozor, aby jej před novináři nekritizoval. Martin M. Šimečka, Respekt (dokončení v příštím čísle)
Slovenský doktor Ľudovít Ondrej Markušovský zanechal stopy v troch krajinách Európy V dobách, keď Slovensko patrilo pod správu multietnického Uhorska sa neraz stávalo, že významné slovenské osobnosti boli priradené k inému národu, ako k tomu, z ktorého pochádzali, a ktorý svojím významným dielom prezentovali. Jednou z nich bol i štrbský doktor, Ľudovít Ondrej Markuškovský. Jeho jubilejné dvojsté výročie narodenia, ktoré sme si v týchto dňoch pripomínali, opätovne otvorilo nielen šnúru osláv na viacerých miestach Európy, ale i rozpútalo diskusiu o priradení jeho diela slovenskému národu.
květen
17
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Ľudovít Ondrej Markušovský sa narodil 25. apríla r. 1815 v národne uvedomelej rodine evanjelického farára Ondreja Markušovského a Žofie, rodenej Medveckej. Prvé škoľovanie získal v rodičovskom prostredí od otca, gymnaziálne štúdiá nadobúdal v Rožňave a Kežmarku. Sprvoti sa orientoval na právo (Kráľovská akadémia v Bratislave) a od roku 1834 sa stal poslucháčom medicíny v Pešti. Kvôli finančným problémom (úmrtie otca) sa venoval i pedagogickej činnosti u grófa Leva Festeticha. Doktorské štúdiá ukončil v roku 1844 titulom MUDr. v Budapešti. Svoje lekárske vzdelanie si doplnil v Paríži. Počas rokov 1844 – 1846 bol poberateľom štipendia na chirurgickom ústave u prof. Wattmana vo Viedni a v roku 1847 získal pracovné miesto asistenta na budapeštianskej chirurgickej klinike. V meruôsmych rokoch jeho prax bola žiaduca najmä na vojnových frontoch, kde pracoval ako nemocničný a štábny lekár a od roku 1849 ako osobný lekár veliteľa armády A. Görgeiho. Po ukončení bojov v roku 1850, pre revolučné postoje, bola jeho lekárska prax ohrozená. V tomto čase začal pracovať ako praktický lekár. Jeho prácu v oblasti rinológie možno označiť ako priekopnícku i nadčasovú. V roku 1860 zostrojil nosové zrkadlo, ktoré dodnes, takmer v nezmenenej podobe, používajú lekári ORL na celom svete. Markušovského možno právom označiť za hlavného organizátora uhorskej zdravotníckej a lekárskej vedy. Na lekárskej fakulte zriadil katedru verejného zdravotníctva a katedru hygieny. V roku 1857 založil a viac ako 30 rokov redigoval odborný časopis Orvosi Hetilap (Lekársky týždenník), ktorý vychádza do dnešných čias. Počas svojej lekárskej praxe prednášal aj po slovensky, zriadil pre lekárov postgraduálne štúdium, uskutočnil reformu Krajinskej zdravotníckej rady a pričinil sa o prijatie uhorského zdravotníckeho zákona. V roku 1882 sa stal čestným profesorom univerzity v Pešti. Bol členom (dopisujúcim i čestným) Uhorskej akadémie vied a čestný doktor univerzity v Kluži. Za svojho života vydal viac ako 200 vlastných prác, redigoval lekársko-farmaceutický slovník, pomáhal pri vzniku lekárskeho knižného vydavateľstva. Lekársku prax ukončil v roku 1892. O rok neskôr sa pre zdravotné problémy rozhodol odísť na regeneračný pobyt k moru, do Opatije. Tu 21. apríla 1893, vo veku nedožitých 78 rokov umrel. Je pochovaný v obci Vasegerszeg. Jeho meno nesie nemocnica v Szombathely a krajská nemocnica v župe Vas. Rok čo rok je tiež spojené i s vypisovaním Markušovského vedeckého konkurzu, ktorý zabezpečuje stála Markušovského komisia a s udeľovaním Markušovského ceny za rozvoj maďarskej medicíny. Práve v týchto dňoch prebiehali na viacerých miestach Európy spomienkové podujatia. V rodnej Štrbe a v Vasegerszegu (v Maďarsku) boli odhalené umelecké diela na počesť Markušovského v autorstve výtvarníka Fera Guldana. Obe diela financovala obec Vasegerszeg. V rodnej Štrbe v rámci osláv prebehol bohatý kultúrny program s odhaľovaním pamätnej tabule i s bohoslužbou. Impozantné oslavy v Štrbe i vo Vasegerszegu, za dobrej spolupráce Slovákov i Maďarov, otvorili nové možnosti osadenie pamätnej tabule aj v Opatiji (Chorvátsko). Tamojšia tabuľa venovaná Markušovskému je zhotovená iba v chorvátčine a v maďarčine. Na jeho jubileum nezabudol ani Miestny odbor Matice slovenskej v Rijeke. Jeho členovia si uctili pamiatku doktora Markušovského pri dvojjazyčnej tabuli v Opatiji.
květen
18
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Starosta obce Štrba, Krajanské múzeum Matice slovenskej, MO MS Štrba, MO MS Rijeka a aktivista pán Jozef Schwarz chcú v budúcnosti spojiť svoje sily a Markušovskému odhaliť pamätnú tabulu v slovenčine i na území dnešného Chorvátska. Zuzana Pavelcová
Ze Švýcarska
Najšťastnejšou krajinou je podľa výskumníkov Švajčiarsko Tohtoročná Správa o šťastí vo svete, ktorú pre OSN vypracovala organizácia Sieť riešení udržateľného rozvoja (Sustainable Development Solutions Network) uvádza, že je Švajčiarsko najšťastnejšou krajinou na svete, za ním nasledujú Island a Dánsko. Výskumníci brali pri porovnávaní 158 krajín sveta do úvahy niekoľko faktorov ako príjem, životné očakávania, sociálny systém a pocit slobody. Indexom šťastia má vlády podnietiť k lepšej politike. Na štvrtom mieste sam umiestnilo Nórsko, potom Kanada, Fínsko, Holandsko, Švédsko, Nový Zéland a Austrália. Nemecko je 26, Francúzsko 29. Česko sa umiestnilo na 31. priečke, najlepšie z postkomunistických krajín. Slovensku patrí 45. miesto a Poľsku 60. Rusko je 64. a Čína získala 84. pozíciu. To znamená, že z 10 najšťastnejších krajín sveta je sedem malých alebo stredne malých krajín západnej Európy. USA sa umiestnili na 15 mieste za Mexikom. Najnešťastnejší ľudia žijú v Togu, Burundi, Sýrii, Benine, Rwande a Afganistane. V porovnaní so sledovaným obdobím rokov 2005 až 2007 sa najväčšmi zhoršil pocit šťastia v Grécku, Egypte a Taliansku. "Túžbou spoločnosti je prosperovanie jej členov," povedal Jeffrey Sachs, riaditeľ Inštitútu Zeme na Kolumbijskej univerzite v New Yorku pri prezentácii prieskumu . "Táto správa dáva dôkazy, ako sa dá docieliť sociálne blaho. Nie sú to len samotné peniaze, ale aj čestnosť, spravodlivosť, dôvera a dobré zdravie." Správa, ktorá bola prvýkrát prezentovaná v roku 2012, tentokrát diferencovala názory žien, vekových kategórií a regiónov. Ukázalo sa napríklad, že ženy hodnotia šťastie vyššie ako muži a že mladí ľudia sú celosvetove šťastnejší ako starší. SITA
K tomu komentář:
Šťastní lidé Švýcarska a Severu Leonid Beršidskij se na Bloombergu zamýšlí nad Světovou zprávou o štěstí, kterou od roku 2012 sepisují ekonomové Jeffrey Sachs (Columbia University), Richard Layard (London School of Economics) a John Helliwell (z University of British Columbia). Podle té letošní vedou Švýcarsko, Island, Dánsko a Norsko. Podobné zprávy mají sloužit k tomu, aby si vlády uvědomily, že jsou na světě i jiné věci než suchý ekonomický růst a statistika. Lidé 19 květen máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
jsou samozřejmě šťastnější, když jsou bohatí a zdraví, ale není to jaksi všechno. A tato zpráva se snaží doplnit, jak se lidé cítí v dalších aspektech života. Krom HDP je to vzájemná sociální podpora, doba dožití, svoboda rozhodování, štědrost a „svoboda od korupce“ („freedom of corruption“). Mimochodem: V Česku se většinou málo chápe, že zkorumpovaná společnost není svobodná. Sociální podpora a štědrost jsou přitom fenomény vcelku neodvislé od stupně ekonomického a politického vývoje, což vysvětluje, jak mohou být lidé v některé zemi s relativně chudou a institucionálně slabou ekonomikou šťastnější než některé západní demokracie. Tak například Mexičané jsou šťastnější než lidé v USA, Brazilci jsou šťastnější než nejbohatší Lucemburčané a Venezuelané jsou více „happy“ než lidé z pořádkumilovného Singapuru. Severské země mají tradičně silné sítě sociální podpory, což asi vysvětluje, proč jsou na Islandu lidé šťastní i přes nedávný ekonomický kolaps. Islanďané jsou prý asi nejvíc ze všech zemí na světě přesvědčeni, že se o ně někdo postará, když budou v době krize opravdu potřebovat. Zpráva zdůrazňuje i jakousi potřebu „vztahového dobra“, jako jsou reciprocita a simultaneita (ta popisuje, jak se lidé zúčastňují smysluplných aktivit společně). Lidé jsou šťastnější, když jsou sociálně naplněnější nebo když jsou členy nějaké skupiny či spolku, což je prý ve Skandinávii běžnější než jinde. Šťastné země jsou participační, což platí pro Švýcarsko s jeho referendy a úzce propletenou spoluprací lidí v komunitách. Participace a deliberativní demokracie pomáhají budovat vzájemnou důvěru, která je základní součástí sociálního kapitálu. Sociální pojivo je velice křehké. Šťastnější země jsou spíše menší (v první desítce je z velkých zemí jenom Kanada s 35 miliony obyvatel). Větší spolky a unie jako EU nemusí nutně zvyšovat sociální kapitál. Zajímavé, ale autor Monitoru JM je přece jen Čech se sklonem k cynicky uštěpačným poznámkám. Takže v případě Islandu si dovolím cynicky poznamenat, že to se jim to tam pod sopkami raduje, když se rozhodli, že nebudou světu splácet dluhy po svých hamižně rozmáchlých bankách. Před pár stoletími by si tam věřitelé na válečných lodích dojeli svoje dluhy vybrat. Nekazí jim na Islandu pocit štěstí alespoň špatné svědomí? Nebo ke štěstí vede to, že si zvolili vládu v loterii? Co se Švýcarska týče, nikdo mne nepřesvědčí o tom, že ke štěstí nepatří taky cosi jako vřelost, tedy jakási schopnost empatické pozitivní (přece jen) „vášně“. Protože to je jenom neseriózní komentář na internetu, dovolím si napsat stereotyp, že Švýcaři jsou chladní a odtažití, chodí spát v devět a radují se, když mají vyluxovaný trávník před barákem. Ano, mají krásnou přírodu, ale jejich bankovní konta, včetně kont různých diktátorů celého světa, jim opravdu nezávidím a ze srdce jim přeji, ať jsou také z toho šťastní a nejšťastnější na světě. Vzpomněl jsem si, co říkal kdysi v televizi o Švýcarech Tomáš Kosta, když vysvětloval, proč se ze Švýcarska přestěhoval do Německa. „Švýcarsko není země pro intelektuály. Je to taková země pro chemiky a inženýry.“
květen
20
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Nepodceňuje ten index štěstí fenomén bezpečí? Člověk sice chápe, že se Mexičané umějí radovat ze života, ale když tam zahynou každý rok desetitisíce lidí ve válkách drogových gangů, přece jen člověk nechápe, že se považují za šťastnější než Američané. Jan Macháček, lidovky.cz
Ze zahraničí V kokpitu Kaczyńského letadla se pilo. Ruská vodka tam ale asi nebyla Krátce před pátým výročím letecké katastrofy u Smolenska, při níž zahynul polský prezident Lech Kaczyński s manželkou a téměř devadesát dalších osobností polského politického a armádního života, se objevily na veřejnosti nové odborné posudky, které obsahují zápis dění v kokpitu prezidentského letadla. Mají obsahovat asi o 40 procent více informací než dosud známé zápisy z analýz polské Ústřední policejní analytické laboratoře a o 30 procent více než podala analýza krakovského Institutu soudních expertiz. O nových poznatcích z analýzy zadané Vojenskou prokuraturou informovala rozhlasová stanice RMF FM. Expertiza potvrzuje, že po celou dobu se u pilotů nacházel vrchní velitel polských vzdušných sil generál Andrzej Błasik, který pilotům vydával příkazy. Připisována jsou mu i slova: „Faktem je, že to musíme udělat do konce.“ Mělo to být řečeno v souvislosti s pokusem o přistání na letišti ve Smolensku. Po dosažení výšky 300 metrů se gen. Blasik obrací na piloty, aby postupovali „směle“. Slova o potřebě přistání padají podle expertů také z úst Mariusze Kazany, ředitele protokolu v Kanceláři prezidenta, který se rovněž nacházel v kokpitu. Stanice RMF FM také uvádí, že v kabině u pilotů bylo až do posledních minut letu velké množství lidí. Experti ze záznamu vyčetli, že je tišil gen. Blasik i samotní piloti. Ti nejdříve říkají „ticho“, „odejděte“ a dvě a půl minuty před katastrofou zazní „kurva, přestaňte, prosím“. „Návštěvy“ se snažil utišit i Andrzej Blasik. Za dvacet posledních minut letu zaznělo celkem sedm žádostí o klid v kokpitu. Půl hodiny před katastrofou potom mikrofony zaznamenaly, jak někdo z posádky – zřejmě se ale nejedná o piloty – mluví o pití piva v průběhu letu. Neidentifikované osoby měly pronést: „Co to je?“, „Pivo, ty nepiješ?“. Dvě minuty poté se letuška kohosi ptá: „Napiješ se?“ a jako odpověď zazní „Jooo“. Připomeňme, že o alkoholu u generála Blasika se mluvilo od samého počátku, ačkoli později byly takové informace odmítány. Podle některých svědectví však podnapilý vrchní velitel letectva vyvolal hádku s pilotem již na letišti ve Varšavě. Nyní zveřejněná expertiza jen potvrzuje dlouhodobě tušené, že za havárií prezidentského TU154M na vojenském letišti Smolensk-Severnyj 10. dubna 2010 je nepořádek – někdo by to nazval jadrněji – na polské straně. Navíc, když si připočteme nepořádky ve speciálním leteckém pluku, kde létali piloti bez patřičných oprávnění, pro daný let nebyla vytipována nouzová letiště či nebyl zpracován plán součinnosti posádky. Třešničkou na dortu je pak ignorace, se kterou k návštěvě
květen
21
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
prezidenta Lecha Kaczyńského v Katyni přistupovala vláda Donalda Tuska. Nepochybně i tento faktor přispěl k tragédii. V poslední době se objevily -například z úst politického extrémisty Antoniho Macierewicze a „smolenského experta“ – výroky, že za tragédii může či ji přímo organizoval Vladimir Putin a vše dávají do souvislosti s „agresivní ruskou politikou“, které se snažil L. Kaczyński čelit. To by možná mohlo platit, kdyby na palubě polského vládního Tupoleva byla ruská vodka, což je ovšem velmi nepravděpodobné. Stanislav Kliment, vasevec.cz
Názory Chvála jaderného zastrašování Můj kamarád se vždycky začne smát, když vzpomíná na branná cvičení z dob svého mládí, kdy ho učili, jak se má ve třídě v případě nutnosti schovat pod školní lavici. Jiný má zase v živé paměti chvíli, kdy jim při hodině ukázali fotografie jaderných hřibů. Na starých budovách v některých amerických městech se ještě občas dají najít vybledlé žlutočerné cedule „Jaderný kryt“. V dnešní době je to už spíše taková kuriozita, která dodává ulici, v níž visí, nádech starých časů. Takový, který v člověku dokáže vyvolat třeba stará plynová lampa. V politice se diskuse o jaderných zbraních přesunula, alespoň ve většině případů, do hodně teoretické roviny. Šíření jaderných zbraní se považuje za nesprávné. Američtí prezidenti opakovaně nabízejí utopické vize o světě zbaveném jaderných zbraní. Ale od kolapsu bývalého Sovětského svazu se celý Západ chová, jako by jaderné zbraně neexistovaly a nebyly důležité. Až na to, že existují a důležité jsou. Navíc ovlivňují mezinárodní politiku, a to zásadním způsobem, který si přitom často ani neuvědomujeme. Potvrzuje to třeba příklad válečného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Na první pohled se zdá nepochopitelné, že NATO, největší a nejsilnější vojenská aliance na světě, která má přístup k nejvyspělejším americkým technologiím, nemůže poskytnout pomoc Ukrajině, která leží v podstatě na zadním dvorku NATO. Zemi, která se snaží vykročit směrem k demokracii a brání se útoku kleptokratického autoritářského státu, nejsme schopni půjčit ani pár protitankových raket.
květen
22
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Nikdo si nechce přiznat pravdu: Ukrajině zbraně na obranu neprodáme, protože Rusko je jaderná velmoc a protože nám tento fakt neopomíná připomínat. Minulý měsíc ruská vláda deklarovala, že u města Kaliningradu rozmístila střely schopné nést jaderné hlavice, které mohou případně dolétnout až do Varšavy, Stockholmu a možná až do Berlína. Aby byl tento krok zdůrazněn, rozmístilo Rusko i několik dalších raket na Krymu. Během posledního summitu NATO se Rusko náhle rozhodlo vytáhnout ze skladů své jaderné hlavice a začalo „trénovat“ nabíjení. Při vojenském cvičení v roce 2009 Rusko „nacvičovalo“ také jaderný útok na Varšavu. Samozřejmě že se jedná o hrozby a blufování, které mají ostatní znervóznit. Ale protože existuje byť i jen slabá pravděpodobnost, že Putin je dostatečný blázen na to, aby zabil miliony lidí, tyto hrozby fungují. Blufování a hrozby zafungovaly i v případě Íránu, který sice ještě jaderné zbraně nemá, ale snaží se je vyvinout. Íránský režim je nebezpečný jak pro své vlastní občany, tak pro sousední země. Bez podpory, kterou Írán poskytuje Bašáru Asadovi, by byla krize v Sýrii vyřešena dávno předtím, než začal mít vliv Islámský stát. Íránská podpora dlouho držela ve hře Hizballáh a další teroristické organizace a podle některých teorií se také Irák může brzy stát satelitním státem Íránu. Přesto se diplomatická aktivita Západu vůči Íránu dlouho soustřeďovala zejména a téměř exkluzivně na jaderné zbraně. Protože existuje určitá malá šance, že Islámský stát je dostatečně šílený na to, aby jaderné hlavice nejen získal, ale také je využil k zabití milionů lidí, tato taktika funguje. Je kuriózní, jak se obrátily role. V osmdesátých letech to bylo sovětské vedení, které se obávalo, že kovbojovi v Bílém domě – někomu, kdo byl tak praštěný, že v rozhlase, i když žertem, pronesl, že „právě podepsal zákon, který Rusko navždy postaví mimo zákon“ – přeskočí v bedně a pošle na ně rakety. Dnes jsme to my, kdo se šílenců v čele některých států obává. A o našem mohutném jaderném arzenálu se moc nemluví a západní politici ho ani nepřipomínají. Jako by se styděli za to, že stále ještě existuje. Tento postoj je paradoxně velmi nebezpečný. Pokud se opravdu my i naši spojenci chceme cítit bezpečně, měli bychom občas jaderné zbraně, kterými NATO disponuje, v konverzaci s našimi soupeři připomínat. Není třeba znovu rozdmýchávat studenou válku. Ale znovuoživení termínu „jaderné zastrašování“ není až tak špatný nápad, pokud by to mělo vést k tomu, že nějaký šílenec se dvakrát rozmyslí, než se rozhodne uspořádat nějaké jaderné cvičení nebo tajně obohatit trochu plutonia. Devadesát devět procent jaderné strategie je hloupá psychologická hra, kterou asi nikdo nehraje s nějak velkým nadšením. Pokud ji ale nebudete hrát vůbec, pak prohrajete. Anne Applebaumová, HN
květen
23
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Největší starost dnešní doby Ota Ulč Pokud jste snad nevěděli, tou je globální oteplování. Letošního roku 2015 sice nás příliš nepostihlo, ještě teď koncem dubna, na rovnoběžce kousek od New York City, takže i někde v půli Itálie, nám občas sněží. Jenže nás takto ujišťuje prezident Obama, dřívějším indonéským jménem Barry Soetoro. Rovněž nás informuje, že islámský terorismus neexistuje, neboť, jak každý přece ví, či aspoň vědět by měl, že islám je náboženstvím míru. Těm nevědoucím se vypomůže eufemismy. Když například major americké armády, psychiatr arabského původu, na vojenské bázi Fort Hood v Texasu, s voláním Alláhu Akhbar! vystřílel víc než tucet náhodně přítomných, tato událost přece neměla nic společného s náboženstvím a nabyla oficiálního zhodnocení "nehoda na pracovišti." Po takovém politicky zcela korektním zdůvodnění zamířím směrem, a sice k George Orwellovi, již před víc než sedmdesáti lety autoru tvrzení, že naše civilizace je založená na uhlí. A na rozdíl od Evropy, taková situace v Asii stále setrvává. Podle údajů mezinárodní organizace IEA (International Energy Agency), státy OECD jsou na uhlí závislé pouze jednou pětinou, kdežto ve většině světa to je podíl téměř poloviční. Zřejmě bude ještě hůř, potřeba uhlí v roce 2025 přetrumfne v důležitosti ropu, poněvadž uhlí je k mání ve velkém množství, je to zdroj snadno získatelný, ačkoliv nám ovšem špiní svět. Nejvíc uhlí spotřebuje a dýchanému vzduchu ubližuje Čína - třikrát víc škodí než Amerika, ten zpravidla nejvíc obviňovaný provinilec všeho možného. Čína, ačkoliv již nyní je světovým šampionem v největším využívání hydroelektrických zdrojů, a má už téměř víc nukleárních elektráren než ostatní svět dohromady, nicméně stále ještě vede v konzumpci uhlí, s odhadem ve výši 4,4 miliard tun., s dopadem miliard carbon-dioxide ošklivostí. "V celé Asii, od Bangladéše po Filipíny, je úsilí získávat víc energie uhlím, nezastavitelné," již delší dobu chmurně předvídá solidní zdroj The Economist (25.února 2012, hodnocení s názvem "Old king coal"). - - Teď poněkud navážu na předchozí text "Některé nepěknosti dvou nejlidnatějších států", jimiž ovšem jsou Čína a Indie, dohromady s obrovitým množstvím 2,6 miliard obyvatel - jedné třetiny všeho lidstva. Věnovat se budu Indii a začnu anglickým způsobem - zmínkou o počasí. Jeden monzun - sezona od června do září, během níž se dostaví tři čtvrtiny všeho deště za celičký rok. Zpřesňuji: měl by se dostavit, ale z deseti předpokládaných, dychtivě očekávaných monzunů se čtyřikrát nedostaví. Výsledkem to je dost katastrofa pro zemědělství - zhruba polovinu indického obyvatelstva, jehož život závisí na nepředvídatelnosti přírody. Jednu takovou sezonu jsem si tam absolvoval. Tehdy stejně jako všichni domorodci, devastován hanebným horkem, jsem dychtil po krůpějích, ať už to krucifix začne. Tenkrát jsme se naštěstí dočkali, živly se rozběsnily. Bývá to změna z jednoho radikálního extrému do druhého. Jeli jsme tehdy z výhně směrem k himalájským výšinám s dýchatelným vzduchem a minuli vesnici, která týden později, při naší zpáteční cestě, tam už nebyla, zcela smetena. Jinde to dopadlo rovněž důkladně: Bombaj, nynější Mumbai, mnohamilionová metropolie (například ročně produkující víc filmů než Hollywood) - v jednom dni tam napršel metr vody. Neodpustím si vyřknout nevlídný komentář směřující k svatým krávám. Sebevědomě se potulují v ulicích, na silnicích, dálnicích, po železničních tratích. Šofér zpomalí, třeba i zastaví, jde překážející hovado odstrčit, popošoupnout, aby laskavě uvolnilo cestu.
květen
24
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Původ a důvod aureoly takové svatosti mi není zcela zřetelný a o to míň pochopitelný. Asi je svatostí proto, že kráva mléko dává a mléko je symbol mateřství. Však hinduismus vyžaduje vlídnost vůči celé říši zvířat. Veškerá zvířena má nárok na stejný respekt jako člověk. Reinkarnace vysvětluje vegetariánství hindů. Přece nesním slepici, převtělenou to sousedku či dokonce vlastní matku. Konflikt mezi tradicí a požadavky moderního věku je vyjádřen i v indické ústavě. Závazný článek v téže větě vyzývá k vědeckosti v dobytkářství a k zákazu jatečného popravování. Ústřední vláda ale nechala prováděcí nařízení na jednotlivých státech a v roce 1966 pět států řezníky zcela nezakázalo. Supernacionalistická strana vydala manifest "The cow is our national point of honor" - tedy "Kráva je věcí naší národní cti" - a došlo k mnoha protijatečním rebeliím. Hinduistický předák ve státě Orissa se dal na hladovku, aby docílil federální zákaz porážek. Hladovku vydržel 73 dní. Pak umřel. Krávy bloudí zemí a požírají zbylou zeleň. Viděl jsem krávu na střeše činžáku. Viděl jsem krávu vejít do nevěstince v Bombaji. Tamtéž jsem postřehl paní s krávou na provaze a s nůší. Prodávala její zelený obsah, jimž pak svatost krmena. Nyní notné překvapení: největším exportérem hovězího dobytka ve stavu živém či již zpracovaném je převážně katolická Brazílie, a na druhém místě je právě tato převážně hinduistická vegetariánská Indie! Její vývoz tohoto zboží se za posledních deset let znásobil desetkrát. Jak je toto možné? Je to paradox crucial ambiguity - "nejasnosti, dvojznačnosti" pojmu, co že je vlastně beef - ono "hovězí". Totiž vodní buvolové, chudáci, dříči na polních pracích až do úmoru, ti nemají nárok na status kýžené svatosti. Ti se musí plahočit na rozdíl od těch sebevědomě vandrujících privilegovaných stvoření. K jakým změnám snad dojde? Začátkem tohoto roku 2015 stát Maharashtra na svém území zakázal porážky dobytka. Koncem května minister of home affairs neboli ministr vnitra národní vlády oznámil, že se pokusí prosadit tuto novotu na celém indickém území. Značnou nevoli bude především projevovat velmi početná menšina mohamedánská, pro mnohé z nich řezničina (předpokládám, že s výjimkou zpracování vepřového) je zdrojem obživy. Muslimští řezníci versus hinduističtí aktivisté, další potenciální konflikt na obzoru. Pokusím se o vysvětlení systému kast, tak jak mně byl vysvětlován. "Představte si čtyři odborové unie. Každá je soběstačná, dívá se svrchu na kterýkoliv jiný cech, asi jako v New Yorku si unie aristokraticky přeplacených elektrikářů či klempířů nezadá s hochy ze zednické organizace, pro které zas je pod úrovní člen spolku portýrů, a tak stále dále. Nicméně, všichni organizovaní pohrdají těmi neorganizovanými." Dalo by se tedy říct, že na začátku byla dělba práce. Již prastaré sanskrtové texty rozdělily Indii do čtyř společenských řádů: 1.Kněží a učitelé - tedy brahmíni 2. Vládci a vojáci 3. Obchodníci, řemeslníci, živnostníci 4. Dělníci a zemědělci O příslušnosti ke kastě rozhoduje narození, tedy něco jako proletářský původ za našich časů. Člověk musí žít svůj úděl, poněvadž na něm záleží, jak bude zrozen příště. Za vzorné splnění údělu se v příští reinkarnaci povyšuje, za nesplnění si to jeden odskáče zrozením do nižší kasty, zrozením za ženu, zvíře, třeba i mravence.
květen
25
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Kasty jsou na sobě ekonomicky závislé, společensky se ale separují. Vzájemně se nežení, co smí jedna skupina, je tabu ve skupině druhé. Jedni jedí, pijí a je jim dovoleno to, co druhým dovoleno není. Staré svaté knihy znají kasty čtyři, ale ve skutečnosti je v Indii kast a podkast aspoň tři tisíce! Takže nejen "dělníci a zemědělci", ale třeba "hrnčíři", a dokonce i "hrnčíři ze státu Mysore", a navíc i "Mysore-hrnčíři, kteří při práci nohou pohání otočné kolo, které je veliké," na rozdíl od hrnčířů s kolem menším. Subkasta X si čistí zuby tak, podcech Y zas onak. Za porušení mravů, příkazů hrozí vyvržení z kasty, jak zažil sám Gándhí poté, co porušil tabu a cestoval do zahraničí. V severozápadní Indii svůj neblahý vliv stále uplatňují tzv. khaps - místní výbory vesměs konzervativního ražení, zakazující uzavírání manželství mezi zájemci rozlišných kast a vzdálených adres, dokonce dávají souhlas či dokonce příkaz k zabití, vraždám (ony honor killing), což ovšem je nelegální a Nejvyšší soud proti takovým iniciativám rezolutně protestuje. Kasty- nám nepochopitelná absurdita - neodumírají, ale kastovní diskriminace je určitě menší, než v předchozích generacích. V novinové rubrice o seznámení a sňatcích se již také vídá věta "Cast no bar" - "Kasta nevadí." Většina Indů tedy patří do nějaké té kasty, ale desítky milionů rovněž Indů do žádné kasty nepatří - toť oni untouchables - "nedotknutelní", vyvrženci, též označovaní jako "scheduled casts" též Dalit nebo Harijans (děti boží), jak je jmenoval Gándhí. Ještě za nedávných časů nesměli nosit deštník, dojit krávy, a mnoho jiných věcí nesměli. Harijanovi již dnes příliš nehrozí nebezpečí smrti, kdyby jeho stín dopadl na brahmína. Nicméně Harijan si těžko troufne vejít v nepříslušný svatostánek a nebo zastavit se u nepříslušné studny. Již vysokého politického postavení dosáhl nedotknutelný B.R.Ambedkar (1891-1956), právník, ekonom, reformátor, vzdělaný na London School of Economics. V roce jeho smrti se narodila nedotknutelná politička Mayawati, čtyřikrát zvolená hlavní ministryní indického státu Uttar Pradesh, o velikosti téměř čtvrt milionu čtverečních kilometrů (ČR - 78.864 km2) a s 200 miliony obyvatel dvacetkrát víc než ČR zalidněná. Sousedí s Nepálem, turisty nejvíc vyhledávaná je Agra a Benares (nynější Varanasi). Tato dlouhodobá premiérka si troufla popudit indické tradicionalisty zhotovením soch významných nedotknutelných postav, s největším důrazem na sochách s její podobou. Překážky příslušnosti k té které kastě v současné době devalvuje skutečnost nedostatečného počtu nevěst jakéhokoliv kádrového hodnocení. Tomuto stavu značně přispívá nynější všeobecná snaha zjišťování pohlaví dosud nenarozeného neviňátka, jež v mnoha případech rozhoduje o jeho budoucnosti, bude-li vůbec nějaká. Infanticida je trestným činem přece jen s podstatným rozdílem: v Číně je zakázáno mít víc než jedno dítě, což potvrzuje větší disproporce 116 narozených chlapečků na každých 100 děvčátek, v porovnání s indickou skutečností 111 versus 100. (Tamější nejvyšší rozdíl 114 : 100 převládá ve státě Haryana, jednom z nejlépe prosperujících.) Ale i tento menší indický nepoměr znamená mnohamilionový nedostatek nevěst, po nichž marně pídí přebyteční mládenci v dálavách mimo své kasty a domovy. Vzrůstá procento manželství uzavřených v pozdějším věku nebo vůbec nevzniklých, - fenomén dřív zcela neznámý, ale získávající i když ne na popularitě, tak aspoň na společenské legitimitě, váhavé přijatelnosti, jak je již tomu v Japonsku a Jižní Koreji. V porovnání se sousedním, převážně muslimským Pákistánem, kde na svou popravu čeká víc než osm tisíc odsouzenců, v Indii je takových případů jen hrstka a hrdelní trest za posledních dvacet roků nebyl ani jednou vykonán. Teď takové moratorium bude nejspíš končit pověšením
květen
26
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
násilníků, způsobivších smrt studentky lékařství, s velkým mediálním ohlasem a celonárodním rozhořčením. Indie se současně nadále potýká s revoltami z řad maoistů, tzv. Naxalitů a regionálních separatistů. Nikde mezi jejich primárními starostmi nelze však postřehnout globální oteplování, tak jak nás nabádá nynější rezident v Bílém domě, jehož nájem bude příští rok zcela definitivně končit.
Věda Žijeme v tom nejlepším ze všech světů? (1) Miloš Dokulil Ta otázka vypadá jako moc široká, ne-li zároveň vícevrstevnatá. A určitě ošidná. A možná i do pranice. Pro tu jistou optimalizaci v jednom zásadním směru máme ovšem k dispozici historický podklad. Letos by měl za sebou již 205 let jednu okřídlenou odpověď. Tu Leibnizovu. Že žijeme v tom nejlepším ze všech možných světů. Tak se to možná stále říká a reprodukuje i ve školách. Proslule se tomuto názoru vysmál Voltaire. Navíc byl takto vyprovokován k napsání svého díla s názvem „Candide“. (Což lze překládat třeba taky jako „Bezelstný“, „Nevinný“, ne-li až „Naivní“; rozumí se, že v čestném přístupu k druhým lidem, což zřejmě nemusí být tak samozřejmé a bez rizika.) Samozřejmě že mezi námi bývají vzájemné problémy mezilidské; a ne vždycky a všude odpovídajícím způsobem funguje ekonomika či politika. Jenže až donedávna pořád nebylo možné tu naši zeměkouli nějak konkrétněji srovnávat s nějakými obdobnými planetami někde v našem astronomickém okolí. Vypadalo to jako vyloučené. Již pro tu uvažovanou záři centrální hvězdy v takové obdobné sluneční soustavě. Jak by mohlo být vidět nějaké relativně drobné planetární těleso, když zrovna obíhá před rozzářeným terčem své centrální hvězdy? A potom ovšem jsou tu navíc ty mezihvězdné dálavy, i když se naše lidské pozorovací možnosti nesmírně zvýšily. Spolu s nimi se také objevily rozmanité nové prostředky analýzy, které ještě donedávna k dispozici nebyly. I když teoreticky bylo již nějaký čas astronomům jasné, že kdyby bylo naše Slunce menší, mělo by odlišné fyzikálně-chemické podmínky ke svému záření a také jeho planety (myslíme-li teď především na ukazatele běžné pro naši Zemi) by měly potom jiné parametry pro případnou existenci života na nich. Nejen z hlediska klimatických poměrů. Také s ohledem na celkový čas pro existenci života na takové planetě. Naše zeměkoule má za sebou něco málo přes čtyři miliardy let existence. Už za méně než je poločas této doby (za 1,75 miliard let) bude bezpečně uvnitř pásma, které znamená konec jakéhokoliv života na Zemi. Ne že by nás z toho měla (či musela) automaticky dnes bolet hlava. Přitom těch 150 milionů kilometrů, které měří vzdálenost mezi naším Sluncem a Zemí, zatím je vyhovujících, ale časem nebude. Jinak řečeno: musíme počítat s jistým dynamismem ve vývoji všeho kolem. A nemůžeme zapomínat na to, že stárnoucí hvězdy posléze zvyšují vydávaný žár a šíří jej 27 květen máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
stále intenzivněji do svého okolí. Kromě dalších faktorů, které zatím nezvažujme. Už jenom ty stále zvyšující se teploty, jimiž bude Slunce „obšťastňovat“ především své nejbližší okolí, povedou nakonec k odpaření veškeré vody na Zemi. Biosféra, jak ji zatím známe, zanikne. (To, že astronomové odhalili vodu třeba na jednom s Jupiterových měsíců, na Europě, není vyhlídkou na schůdné řešení základního problému s postupně časem mizející biosférou na této Zemi.) Pochopitelně zatím má ta naše Země – i když se mnohdy chováme vůči ní macešsky a lehkomyslně – různé parametry, které přispěly ke vzniku života, včetně nakonec i toho lidského. Naše zeměkoule je především tak daleko od Slunce, že voda na této planetě zatím má podmínky k existenci, aniž by se odpařila; takže skýtá výchozí předpoklad k případné existenci života. Přitom je Země tak veliká, že gravitačně udrží svůj plynný obal. Kupodivu život na ní začínal skoro od počátku již pětkrát, a pokaždé pokračoval s jinými předpoklady a odlišnými výsledky. Poprvé snad již před 3,8 miliardami let. Až zhruba před 540 miliony let se zrodily výchozí podmínky k vícebuněčnému životu. Před 350 miliony let došlo k nebývalému rozvoji života (za tzv. karbonu). Před 65 miliony let došlo k jedné z dalších větších katastrof, kdy mj. nastal zánik ještěrů a kupodivu takto se paradoxně uvolnila nika života pro hlodavce. Před pouhými sedmi miliony let datujeme bezprostřednější předky nynějšího člověka. Zhruba před 200 000 lety mluvíme již o sobě jako o „Homo sapiens“ (tj. o „moudrém člověku“; z latiny, jako by právě takto šlo o náš hominidní druh, když poslední stopy po našem nejbližším příbuzném – s názvem „Homo neanderthalensis“ – mizí zhruba před 30 000 lety u Gibraltaru). Ještě před pouhými čtyřmi stoletími převládal názor o zeměstřednosti Univerza. A ještě do začátku první světové války byla většina států Evropy monarchiemi. Trvalo ještě nějaký čas po té zrovna zmíněné válce, kdy stále setrvávalo přesvědčení, že kromě „naší“ Mléčné dráhy nic jí podobného neexistuje. Že takto fakticky vidíme celý Vesmír. Z hlediska počínajícího 20. století je na jeho konci zcela k nevíře, že se lidstvo početně rozmnožilo za to století čtyřikrát. Je nás lidí už přes sedm miliard. Je to důvod k optimismu? Nebo taky k obavám? Už jen s ohledem na rostoucí potřeby tolika lidí by to měl být závažný problém. Přitom, stále na několika teritoriích současně, teče pořád krev; ne jen vojáků z profese. Lidstvo snad vůbec ve svých „kulturních“ dějinách ani neprožilo nějaká průkazná léta v klidu a míru. Jako kdyby nebyla mezi námi lidmi zkušenost, že – z rozmanitých důvodů – někdo chce nad někým jiným panovat a mít takto z toho nějaký profit (kromě možného „věhlasu“). Že jsme si jako lidstvo stihli za minimálně dvě poslední století nemálo zamořit své životní prostředí, je rovněž pravda. I když jsou mezi námi lidé, kteří tvrdošíjně odkazují na to, že základním faktorem pro klima Země je naše Slunce (což je ovšem taky pravda). A je otázkou, k jakému dalšímu vývoji je lidstvo kompetentní, když stále tak velkoryse spotřebovává také ty přírodní zdroje, které jsou neobnovitelné. Snad již teď je o čem přemýšlet…
květen
(Navážeme na vytčené téma příště.) 28
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Ze spolkové činnosti Sokolská cvičební neděle Je neděle 22. března a my vstáváme do mokrého, ale výletového dne. Vstávání a vypravování jde ztuha, ale motivace tu je. Děti se nemohou shodnout, co si vezmou na sebe, v čem budou cvičit a jestli nové boty mohou hned vzít do deště. Ještě než dorazíme k vlaku, ztrácí jedna z mých holčiček obě botičky. Takže vytahovat tkaničky z bot opravdu nebyl dobrý nápad. Místo mokrých punčocháčů dostává tepláky na cvičení a maminčiny ponožky. Pod šatičkami to stejně není vidět... V Bruggu vystupujeme a na cestě k windischské tělocvičně si povídáme o Římanech, kteří tu kdysi dobývali Evropu. V tělocvičně nás už vítají známé, méně známé i neznámé (ale každopádně české) tváře a bufet s domácími buchtami. Ten hned po převlečení využívá mladší dcerka. Makový závin jí nejede, tak se mohu tvářit, že jen dojídám a přitom si pořádně pochutnat. Syn už řádí v tělocvičně. Brzy se k němu přidává dalších 16 dětí a pod vedením Jany a za asistence rodičů si užívají her i cvičení na nářadí. Starší Sokolové začali cvičit už dříve (lépe se jim vstává?) a během cvičení dětí pokračovali v menší tělocvičně. Tentokrát jich přišlo méně - řádily dovolené a nemoci. Chuť cvičit naštěstí na dovolenou neodjela a ani neonemocněla, i když je určitě rok od roku těžší uvést tělo do pohybu. Po poledni přichází vítané občerstvení - párek s bramborovým salátem (případně i bez něj) a po jídle hurá zase do pohybu. Nejprve mladí i staří společně. Děti zůstaly skoro všechny a připojili se i někteří dospělí ne-rodiče. Ne všichni si asi troufnou cvičit s dětmi dohromady. Ani se nedivím. Moje menší roztomilá dcerka cvičení sabotuje, prchá k ještě nepohyblivé sestřičce a mazlit se s (už ne) cizími dospěláky. A tak necvičící porota tvrdí, že si tam jen tak postáváme, místo abychom jim předváděli zadané slovo, strom (i když stromy si obvykle jen tak postávají, ne?). Další úkoly ale jakž takž zvládáme i bez sabotérky.
květen
29
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj Společný (pro děti závěrečný) nástup je krásnou přehlídkou mladých i starších cvičenců. Ti starší mohli ještě cvičit dále, mají výdrž. Ale to společné nazdar, si všichni užili. "Dnešnímu cvičení nazdar!" - "ZDAR!" (Ještě otázka pro pozorné čtenáře na závěr: Kolik mám dětí?) Markéta Hájková
Opustili nás Poslední NAZDAR Jiřince Švihové Na Velikonoční neděli dne pátého dubna letošního roku nás navždy opustila naše sestra Jiřinka Švihová. Nedožila se svých osmdesáti sedmých narozenin, které chtěla společně s námi v létě oslavit. Po celý život byla oddanou členkou Sokola a s nadšením se zúčastňovala našich sletů a sokolských akcí. Začínala jako žačka v Sokole Beroun, později byla členkou Sokola Karlovy Vary a posledních více než čtyřicet let byla velmi oblíbenou členkou naší jednoty. Bude nám chybět na našich pondělních cvičeních, ale krásné vzpomínky na dny, kdy byla s námi, navždy zůstanou. Sokol Winterthur
Čtení na volnou chvíli Fejeton Milan Cimburek Zazvonil telefon. V čase, kdy mi v hrnku ranní kafe již stydne, při čtení novin. Je to taky doba, kdy se mi nepravidelně ozývá můj nemocný přítel z mládí. Jeho otec byl stavební architekt, můj otec byl taky architekt, ale bytový. Snad proto jsme si padli do oka. Nebo to byly cigarety a pivo, při nespočetných diskusích, politických, o děvčatech, o práci a kultuře. Dnes to ale on být
květen
30
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
nemůže, protože před dvěma dny zemřel. Volala mi to onoho večera jeho dcera, i když s ním roky nekomunikovala a ani jej nenavštěvovala. Tentokráte se mi ozvala firma, že mi něco nabízí ke koupi, a to s dvaceti frankovou slevou a ještě dáreček k tomu. Telefonní prodej se v poslední době rozrostl až do nepříjemných rozměrů. Podle toho jsem taky naň alergický. Ne ovšem tak, jako moje žena, ta přímo zuří a bývá vzteky bez sebe. Já to řeším se vší slušnosti a posílám je do prdele. „Váš katalog jsem dostal a nic nového v něm pro mne není. Nejsem toho názoru, že u vás koupené košile musím každoročně vyměňovat za jinobarevnou kostku. Ostatně dáváte na košile pětiletou záruku. Ty po třech letech nejsou otřepané a ani seprané. Bohužel to se mnou takové není. Košile za ty roky vypadají zachovale, ale na mně ty tři roky vidět jsou. Shodil jsem v posledku dvacet kilo a u vás si koupil k vánocům manšestráky o dvě čísla menší. Máte to ve svém záznamníku. Když z okna mého bytu pozoruji uspěchanou chůzi hochů do zaměstnání, oblečené v černém, jako na funus a s nezbytným notenbook, taky v černé tašce přes rameno, je rozdíl s mou chůzí markantní. Však první kroky novorozeněte se podobají posledním krokům starců. Nebo když slečny dobíhají ve vysokých štekličkách a minisukni tramvaj, tak utečou hravě i mému zraku. Takže mně mějte ráda a obšťastněte telefonním zvoněním zase někoho jiného. Děkuji.“ Jako staromilec jsem proti oděvům ze zaručeně ekologického vlákna, tj. umělého. Svému tělíčku dopřávám bavlnu, vlnu nebo hedvábí. Boty z kůže, ale ne mojí. V umělotinách se strašně potím. Svou mladickou krásu jsem už pozbyl dávno. Teď už mi zůstává pouze ta stařecká: „…vypadáš ještě docela dobře.“ Mohl jsem dopadnout taky hůře. Fór Pavel Kantorek
Korektní švýcarská policie Když odešel chemik Marek po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 z Prahy do ciziny, netušil, že se tam vyučí druhému povolání. Proč odešel? Neviděl v republice pro svou generaci do budoucnosti žádné perspektivy. Vystudoval čerstvě techniku, začal úspěšně pracovat a nyní takový škrt přes další demokratický vývoj společnosti. Nevěřil, že nové a poměrně svobodné poměry, které po tuhém komunismu vznikaly, vydrží. Později zjistil, že podobně jednali dva jeho spolužáci. Jeden šel jako Marek do Švýcarska, druhý do Holandska. Všichni tři měli na gymnáziu němčinu a odešli nezávisle na sobě. Mluvit o tom nebyl čas a také si to nikdo z nich netroufal. Přejít Rakousko a najít u Helvetů práci nebylo obtížné. Ve sběrném táboře na rakouskošvýcarské hranici tehdy Čechům fandili. Obdivovali jejich odvahu a statečnost, jak stálo pod 31 květen máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
československou vlajkou u vchodu. Švýcarské hospodářství kvetlo a rozvíjelo se lépe a rychleji než rakouské. Zůstat proto v Rakousku nebylo, navzdory jednodušší němčině bez dialektů, vhodné. Marek začal svou aklimatizaci v zemi na východě. Prodělal několik týdnů kurzů německé řeči a přesunul se do Curychu. Zde bylo více průmyslu a tím více možností najít dobrou práci. Netrvalo to dlouho a dostal místo vedoucího vývojové laboratoře jedné lakařské fabriky. Bylo to pro něho něco zcela nového. Takovou pozici ještě nezastával a neměl s ní zkušenosti. Ve vývoji běžela řada projektů a šéf měl laboranty motivovat k jejich speditivnímu vyřízení, aby firma mohla co nejrychleji prodávat nově vyvinuté produkty. Nový vedoucí si vymyslel, že si své podřízené "prosvítí" astrologicky. Zjistí, jak na ně působit, aby podali maximální výkon. Astrologie byla v té době módní a i zprostředkovací kanceláře pracovních sil ji používaly. Marek zakoupil několik knih a začal se studiem. Data narození laborantů měl v podkladech. Mylně se domníval, že mu budou k horoskopům stačit. Brzy se ale ukázalo, že nejsou zjištěné informace pro jejich všeobecnost moc platné. Nebylo divu! Chyběly hodiny a místa narození. Zklamán hubeným výsledkem, zanevřel Marek na astrologii. A přemýšlel, jak by se k profilům podřízených dále hlouběji a lépe dostal. Náhoda tomu chtěla, že objevil v novinách inzerát na kurzy grafologie. Výuka měla sice trvat několik let, ale toho se nebál. Takové informace a vědomosti se nikdy neztratí. Navíc získá nový pohled na okolnosti ze strany psychologie, čímž si rozšíří svůj ryze technický přístup. Tento je analytický jinak. Grafologie nebyla v této době ještě tak rozšířená a populární jako astrologie. V Curychu, kde ji Marek mínil studovat, měla dobrou úroveň. Tříleté studium obsahovalo hodně praktických cvičení v analýzách písem a končilo diplomem. Představovalo vlastně kompletní povolání pro jeho absolventa. Nacházeli uplatnění v kádrových odděleních podniků. Po udělení diplomů osmi absolventům na konci studia vládla velká radost a oslavovalo se. Novopečení grafologové popíjeli zdatně víno, ačkoliv byli ve městě auty. Riskovali nepříjemnosti s policií, včetně Marka. Když přišel k vozu na parkoviště, nevšiml si, že zde dva policisti kontrolují správnost parkovacích časů. Čas na "jeho" hodinách ještě nevypršel. Zaplacený čas neuspokojil přišedšího policistu dostatečně. Vadilo mu, že z Marka táhlo víno. Na otázku, kolik toho alkoholu bylo, přiznal řidič dva až tři decilitry vína. Byla to tak polovina toho, co vypil. Orgán to chtěl vědět ovšem přesně. Rozhodl, že Markovo auto odveze jeho druhý kolega na hlavní strážnici městské policie a řidič pojede s ním ke kontrole množství vypitého alkoholu tamtéž. Stalo se. Na stanici předvedl další policista, jak se správně do zkušebního balonku fouká. Marek si byl vědom vážnosti situace. Do balonku nefoukal, nýbrž kašlal, protože si představoval, že takto oslabí svůj "alkoholický" dech. To samozřejmě neušlo orgánům a nabádali Marka ke správnému foukání. Jeden z nich si přitom pohrával s jeho klíči od auta a ptal se kolegy, co se stane dál. Viník přemýšlel rovněž. Napadlo mu, že jeho vina jasná a prokázaná vlastně není. Autem přece nejel. Měl mít pravdu. Po nafoukání jedna a čtyři desetiny promile, o šest desetin víc než bylo povoleno, došla policistům chuť k další hře koček s myší. Určili, že Marek dostane klíče zpět. Ne však okamžitě, nýbrž až bude střízlivý. Domů musí odjet vlakem a přijít si pro klíče zítra. Ulevilo se mu, bylo to velkorysé rozhodnutí, se kterým rád souhlasil. Policisté ho mohli přece nechat jet a teprve pak kontrolovat. Takto by byla jízda v podnapilém stavu jednoznačná a odnětí řidičského průkazu jisté. Bez auta, kterým jezdil do zaměstnání, by mu nastaly značné komplikace. Těch byl nyní ušetřen. Policie se zachovala korektně. Udělalo to na něho dojem. Bylo to jeho třetí korektní setkání se švýcarskou policií. Při prvním ho vzal policejní vůz v noci na dálnici domů, když mu došel benzin. U druhého dostal dokonce zpět peníze, které zaplatil za rychlou jízdu, protože byl nesprávně seřízen radar. Jak dopadne teď setkání s policií, až to bude po čtvrté? Štěpán Húsek
květen
32
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Tanec života (V dosavadních pokračováních jsme připravovanou knížku Heleny Eser - Koudelkové uváděli pod pracovním názvem O baletce, která vyčnívala. Ode dneška budeme všechna další pokračování uvádět pod novým názvem, pod kterým, jak nám bylo oznámeno, knížka také vyjde).
Kapitola 6:
Taneční konzervatoř
Přijímací zkouška se odehrála v červnu historického roku 1948, tedy čtyři měsíce po komunistickém převratu. Museli jsme předem vyplnit dotazník, čím je tatínek a máme-li buržoazní původ. Já napsala jen „komerční inženýr“. V den zkoušky se nás tam klepalo asi čtyřicet holek a osm kluků. Každého, kdo vyšel ze zkušebního sálu, jsme obklíčili a vyptávali se, co musel dělat. K mému velkému překvapení komise nezkoušela nic z baletu, jen se ptala, zda umíme zatančit polku a přezkoušela fyzické dispozice. To znamená máme-li vytočené kyčle, jak vysoko zvedneme nohu, museli jsme tleskat v rytmu hudby a skákat na místě. Následující den jsme se měli přijít podívat na vývěsku v tanečním oddělení na jména přijatých. Vypravila jsem se tam s tatínkem a sláva, moje jméno tam bylo! Vzali nás dvanáct holek a všech osm kluků. Kluci se na balet moc nehlásili, tak proto je přijali všechny. Tatínek chtěl hned mluvit s někým z komise. Obával se totiž, že jestli se politická situace ještě přiostří, můžou mě vyhodit. Nevím, co si tam povídali, já u toho nebyla. Mně jen sdělil, že mu řekli, že v umění záleží na talentu a dispozicích, politika nepolitika. Tím to bylo odklepnuto a já jsem v září nastoupila do prvního ročníku. Byli jsme čtvrtý ročník od založení tanečního oddělení a ředitelství nemělo ještě definitivní představu, v jaké věkové hranici přijímat žáky, které předměty jsou podstatné a podobně. Do úplně prvního ročníku brali žáky okolo osmnácti až dvaceti let, ale to bylo pozdě, na to mají tanečníci v baletu příliš krátkou životnost. To v našem ročníku jsme už byli všichni okolo čtrnácti až patnácti let. Ve srovnání s Ruskem je i to pozdě. Tam nastupují děti okolo šesti sedmi let do speciální školy zaměřené na tanec, ale jinak všechny předměty mají jako v běžné základní škole. Naší třídní profesorkou byla Zora Šemberová, učila klasický balet a zrovna moc mě nežrala říkala mi dlouhá Helena, ač žádná jiná Helena na škole nebyla, a neznělo to právě lichotivě. Na novodobý tanec jsme měli paní profesorku Laurette Hrdinovou. Loretka jsme jí říkali. Ona nechodila – ona se linula a její vyčesané vlasy jí dodávaly ještě vznešenější vzezření. Skoro vždy byla oblečena ve fialovém a za ní vanula vůně verbeny. Byla to ona, kdo mně dal příležitost k prvnímu sólovému vystoupení. Operní oddělení konzervatoře uvádělo představení Orfeus a Eurydika a já jsem dostala roli nebešťanky. Ale co se nestalo. Konzervatoř byla, ostatně stále ještě je, vedle Vltavy a o polední pauze se chodilo na lodičky. Usnula jsem tam na poledním slunci a spálila jsem se od hlavy až k patě tak drasticky, že holky říkaly, že ze mě to horko sálá na metr dištanc. Rudá jako rak, horečka – a večer premiéra. Zora Šemberová mě sprdla na tři doby, ale premiéru jsem si ujít nedala. A první úspěch na scéně mi opravdu chutnal.
květen
33
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Ředitel tanečního oddělení profesor Reimoser vyučoval dějiny tance. Byl velkým milovníkem všeho, co s tancem souviselo. Jednou jsem u nás na půdě našla staré taneční pořádky z dost dávné doby a vějíře s podpisy. Přinesla jsem mu je, byl z toho úplně na větvi. A koho nesmím zapomenout, to je paní profesorka Dubská. Učila výrazový tanec. Mimo jiné směšnosti jsme u ní museli dělat opilé broučky. Moc jsme se u toho pobavili. Ale „bábuška“ Dubská byla zlatá. Milovali a ctili jsme ji. Eva Hřebenářová a já jsme byly premiantky ve třídě, velké kamarádky a hrozná čísla. Hrnuly jsme se do všeho s vervou. O letních prázdninách organizoval Lidový soubor pražské konzervatoře pracovní brigádu na Trati družby na Slovensku. Spalo se v odstaveném nákladním vlaku na trati, kam nám nanosili dvoupatrové palandy. Asi pro stovku lidí byly tři dřevěné latríny jen s tou ďourou, samozřejmě bez toaletního papíru. Před těmi latrínami stála ráno fronta – holt když je člověk mladej, tak má ze všeho prču, ale byla to hrůza. Každý dostal motyku a lopatu a brzy jsme měli ruce úplně zrasovaný, plný mozolů. Pracovali jsme v třicetistupňových vedrech, nikdo nás neupozornil, že bychom měli mít nějaké krytí hlavy nebo pracovní rukavice. Když se nepracovalo, tak se dělal program pro tamější cikány. Pavel Šmok s námi nastudoval nějaký tanec traktoristů a Věra Untermüllerová nebo Jiřina Mlíkovská lidové tanečky, ke kterým nás doprovázela harmonika. Když jsme se vrátili, profesoři od houslistů a cellistů byli šílení, takový Škampa si tam úplně zničil ruce. Ale zato jsme čestně splnili naši svazáckou povinnost. Zora Šemberová byla sice přísná, ale když byla Hřebenářka v maléru, o kterém se doma zmínit nemohla, byla to Zora, která jí finančně pomohla. Byla to zajímavá doba. Přemek Řezníček ze třetího ročníku neustále prohlašoval: „Klasika je mrtvá, za pár let tu nikdo nebude vědět, co to byl klasický balet. Labutí jezero? Úpadková kultura!“ Byla jsem z toho vykulená a skoro jsem se bála budoucnosti. Já totiž klasiku milovala a měla jsem strach, co když se to vyplní. Jedním z mých spolužáků byl Alexandr Pohribný. Jeho táta byl Gruzínec a Saša dokonale ovládal gruzínský folklor. Tanečníci tančí na špičkách holínek – asi to bylo dost náročné na palce u nohou, vždyť to nebyly špičkové střevíce, které jsou vpředu vyztužené. Tenhle Saša byl ale taky pořádně seknutý. Vždycky si vymyslel něco, aby na sebe upozornil. Jednou přišel s cedulí na krku: „Dnes s nikým nemluvím.“ A bylo těch výstřelků daleko víc. Všeobecně se o něm říkalo, že je hrozný individualista. A to se v té době bralo za velké negativum. Tenkrát se muselo být kolektivní. Věřte nebo ne, ale ještě jako prvňačka jsem zřejmě dopomohla české kultuře k jedné významné osobnosti tanečního umění. To bylo tak: V parteru konzervatoře sídlilo dramatické oddělení. Šla jsem se tam mrknout, jak probíhají přijímací zkoušky, a zaujal mě sympatický vysoký kluk s velmi smutným pohledem. Zeptala jsem se, co ho trápí, a odpověď byla krátká, ale jasná: „Nevzali mě.“ Navrhla jsem mu, ať to tedy zkusí o patro výš, kde právě probíhají přijímačky na taneční oddělení. Tak tam šel a byl přijat. Tím švarným mladíkem nebyl nikdo jiný než pozdější úspěšný choreograf Josef Koníček. O dvě třídy výš chodila jedna žákyně, která upoutala moji pozornost. Vlasta Šilhanová. Chovala se úplně jinak než ostatní holky. U ní totiž byl každý pohyb tanec, vlastnila to kouzlo osobnosti, co předurčuje velkou sólovou kariéru. Její vláčný a jímavý pohyb mě okouzloval. Tak nějak jsem si
květen
34
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
představovala Annu Pavlovu. V baletu si nezaslouží ocenění jen vysoká technika, ale i půvab pohybu. Vlasta byla mimopražská jako ostatně mnoho dalších žáků. Většina z nich měla problémy s ubytováním a k tomu také pořádně hluboko do kapsy. Když jsem ji viděla, jak v zimě nosí jen takový lehký kabátek, nabídla jsem jí svůj kožich a na pár dní si ho s ní vyměnila za její utíkáček. Měla jsem doma víc kabátů, tak to nebyl problém. U mámy mně to prošlo, už mě znala a ani se moc nedivila. Častokrát jsem někoho přivedla k obědu a maminka to vždycky zvládla. Mezi druhou a třetí třídou konzervy jsem tak trochu koketovala s komunismem. Odmítala jsem si oblékat elegantní věci, chodila jsem v jednom svetříku a jedněch kalhotách, abych byla jako ti druzí. Jedině na návštěvy divadel jsem se napucovala. Chudáka tátu jsem přesvědčovala, že komunismus je jediná cesta k tomu, aby měli všichni lidi stejně. Časem mě to pustilo, měl totiž dost pádné argumenty a já si začala všímat, jak to kolem nás v tom novém režimu nefunguje. Ve druhém patře konzervatoře, kde se učila muzika a zpěv, bylo v jedné místnosti něco jako kiosk. Dalo se tam koupit něco k pití i něco k snědku, hlavně buřty s hořčicí a houskou. Proto jsme tomu kiosku, kterému vládla jedna paní, říkali buřtářka. U buřtářky se navazovaly známosti se žáky ostatních oddělení, vesele se tam kouřilo a debatovalo o všem možném i nemožném. Samozřejmě, že tam začínaly různé románky, ale nejvíc kontaktů jsme měli v Lidovém souboru konzervatoře, kde se scházeli lidi ze všech oddělení. Soubor vedl Alexej Fried. Nebyl to sice žádný krasavec, ale zajímavý typ a holky na něj letěly. Trochu jsem díky němu začala chápat, že krása nemusí být všechno, a mohla jsem to srovnávat i sama se sebou. Do krásy jsem opravdu měla daleko. K mému nápadnému nosu se přidalo akné, takže o nějaké mé spokojenosti se vzhledem nemohla být ani řeč. Klukům to ale zřejmě nevadilo, na nedostatek zájmu jsem si nemohla stěžovat. Přesto jsem se nechtěla navždy smířit s tím, čím mě příroda vybavila. K operaci nosu jsem se rozhodla o prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem a věřte, že tehdy, před více než šedesáti lety, ještě nešlo o žádný běžný zákrok. Tehdejší plastičtí chirurgové se zabývali většinou přišíváním prstů a podobnými úkony. Kdybych byla tušila, co mě u věhlasného profesora Buriana čeká za torturu, asi bych se k něčemu takovému neodhodlala. Zákrok probíhal bez narkózy, žádné odsávače krve tam neměli, takže jsem všechnu krev musela spolykat a hrozně nepříjemné bylo, že člověk slyšel všechno řezání a šití. Bylo to opravdu strašné utrpení, ale když jsem se zotavila, nos byl podstatně menší a já se cítila lépe. Ve vyšší třídě jsem měla možnost procvičit se v technice „pas de deux“ neboli tance ve dvou lidech. Luboš Ogoun studoval zrovna na Akademii múzických umění choreografii a potřeboval pár, na němž by mohl uskutečňovat své nápady. Já a Ota Šanda, pozdější sólista Národního divadla, jsme se přihlásili a hodně se při tom naučili. Do třídy se mnou chodil i jeden Slovák – Ladislav Lejko. Byli jsme kámoši a až teď po letech si uvědomuji, že jsem ho nikdy neviděla ani s mužem ani s holkou, ale nějak jsem se tím nezaměstnávala. V každém případě to byl narcis, který se často obdivnými pohledy zhlížel v
květen
35
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
zrcadle. S tímhle kolegou jsem měla nastudováno pas de deux z Labutího jezera pro představení v Disku (Divadlo státní konzervatoře), v němž jsme se otrkávali pro jeviště. Láďa nebyl moc velký silák a třebaže jsem při 174 centimetrech vážila jen pětapadesát kilo, zápasil se zvedačkami. Pomáhal si držením mého kostýmu v pase a samozřejmě, že to zapínání nevydrželo. Najednou nevěděl, co dřív držet – jestli kostým, nebo mě. Nějak jsme to za jásotu publika dokončili, i když to nakonec byla víc groteska než balet. Během svého čtyřletého studia jsem bývala v divadle, a hlavně na baletu, víc než doma. V Národním se chodilo vzadu v parteru k stání. To se mým nohám po celodenním tancování moc nelíbilo, a tak jsem si vždycky v prvním jednání vyčíhala, kde jsou prázdná sedadla, a na druhé jednání jsem se tam už drze uvelebila. Ve Smetanově divadle se v parteru stát nedalo, museli jsme na bidýlko. A tam jsem byla ještě drzejší. Dávala jsem bacha, ve které lóži jsou jen dva diváci, zaklepala jsem na ně a vysvětlila jim svou situaci: „Prosím pěkně, jsem žákyně baletní konzervatoře, moc jsem se na to představení těšila, ale z bidýlka není nic vidět, směla bych stát vzadu za vašimi židlemi?“ A vždycky mně to vyšlo. Často mi ještě zadní židli posunuli vedle sebe. Znala jsem všechny drby z baletního světa, a tak to měli i s komentáři. Musím dodat, že do divadla jsem byla vždycky nóbl oblečená a upravená, což jistě také sehrálo svou roli. Jako hippie by mě tam asi nepozvali. Silné vzpomínky mám z těch dob na šéfa baletu Národního divadla Sašu Machova. My, žáci konzervatoře, jsme vypomáhali v Národním divadle v Šípkové Růžence. Dělali jsme heroldy. Jedna moje kolegyně měla trochu vystouplé přední zuby a jednou cosi zvorala na jevišti. O přestávce přilítl Machov a řval: „Kde je ta zubatá, co tam pořád lezla z řady?!“ On si holt pro slovo daleko nešel. Machov byl fantastický choreograf. Jeho Romeo a Julie, to bylo představení, které nemělo obdoby. Také výborní představitelé, Jiří Blažek jako Romeo, Miroslav Kůra jako Merkucio a nezapomenutelný výkon Oldřicha Stodoly v Tybaltovi mu k tomu pomohli. Co jeho choreografie, to perla. Zmínit se musím i o Labutím jezeře, kde stejně jako v Šípkové Růžence dominoval Miroslav Kůra v roli prince. Jeho jevištní prezentace uchvacovala nejen mě, ale veškeré publikum. Po představení měl vždycky velké ovace. Možná až moc a doplatil na to. V baletním koncertu věnovaném na hudebním festivalu Pražské jaro československo-sovětskému přátelství vystupovali v roce 1951 jak čeští, tak sovětští sólisté baletu. Zatímco sovětští reprezentanti měli průměrný úspěch, nepustili diváci Kůru po jeho výstupu skoro z jeviště. Aplaus byl nekonečný. A výsledek? Machov byl volán na kobereček, obviněn z připravené protisovětské provokace, a krátce nato spáchal sebevraždu. Miroslav Kůra byl vyhoštěn z Prahy a musel vzít angažmá na druhém konci republiky, v Košicích. Ze studentských kolegů, kteří se později proslavili, musím zmínit Karla Hálu. Svou dráhu zpěváka začínal omylem na tanečním oddělení. Když už jsem chodila do čtvrté třídy, byl on ve druhé, třebaže nám oběma bylo osmnáct let. Jednou mě pozval na zkoušku skupiny, v níž brnkal na basu a už tenkrát senzačně swingoval. Neušlo mu mé okouzlení, a tak mě začal brát s sebou častěji. Je třeba podotknout, že tenkrát byl ještě blonďák s vlnitými vlasy a také s velkým smyslem pro humor, který k němu vždycky patřil. Začali jsme spolu chodit, a ač mě pokaždé doprovázel domů, tak poté, co se dostal domů on, pravidelně ještě vytočil mé číslo a zpíval mi do telefonu. Připadalo mi to nádherné, nemohla jsem se nasytit jeho hlasu. Což o to, já už bývala v posteli, telefon jsem
květen
36
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
měla hned za hlavou, tak to šlo. Co ale nešlo, bylo, že můj pokoj odděloval od ložnice rodičů jen kretonový závěs. A tak Karlovy produkce často ukončilo zoufalé volání: „Prosím tě, už to polož, my chceme spát!“ Samozřejmě časem nezůstalo jen u toho zpívání, byla jsem plnoletá a zvědavá. Měla jsem víc štěstí než moji rodiče při svatební noci – Karel už dobře věděl, jak na to, a já jsem se konečně cítila dospělá. Po čase se však objevily i negativní rysy Kájovy povahy, které jsem nemohla tolerovat, a chtěla jsem vztah ukončit. Kája na to reagoval trochu teatrálně. Nemám ráda scény. Náš bouřlivý rozchod naštěstí přišel právě do doby krátce před mým absolutoriem, kdy jsem se rozhodovala, do kterého divadla nastoupím. Věděla jsem jen to, že chci daleko od Prahy. Láďa Lejko se vracel na Slovensko, a tak mi navrhl, abych se s ním přihlásila ke konkurzu do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Viděla jsem v tom ideální řešení své situace. Předtančili jsme tam své pas de deux z Labutího a pak každý jednu sólovou variaci. Šéf baletu Stanislav Remar mě pochválil, řekl, že má sice status sólových míst obsazen, ale že jedna sólistka je těhotná, takže sóla tančit budu. Tak jsem to vzala a on svůj slib splnil. S chutí jsem se vydala vstřebávat nové zážitky a poznávat nové lidi. Adieu, konzervatoři, teď začíná život! Patřil mně tenkrát celý svět, i když jen od Košic k Aši...
Z tvorby krajanů vyzerajúce sťa rozzúrené včely na vydýmenom úle. Dakomu zas po celodennom boji dušu utíši, ako že už ináč, len žiarivý strapec hrozna a presmutný udenáč na tanieri vo farebnom zátiší, Ďalší je blažený pohľadom na akt ženy, prípadne aj na koni, sťa lady Godiva. Ja najradšej mám stromy a chalúpky v plenéri, to vždy ulahodí mi. Tým obrazom každý uverí.
Obrazy Juraj Palmaj Obrazy sú rôzne, tak ako aj básne, niektoré ozaj hrozné, iné hrozne krásne. Niekoho najviac osloví svätá rodinka putujúca na oslovi, iného jeleň, čo ručí v hore. U niektorých nevedno, či sujet správne stojí a to, čo nemá byť dole, je ozaj hore, hoc´ ťažko sa to pozná pri pohľade na obraz celý a početné farieb machule
květen
37
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Z názorů čtenářů Lidská práva a lidské povinnosti Ve světě se to hemží organizacemi za lidská práva, ale objevit jedinou organizací za lidské povinnosti je prakticky nemožné. Na jedné typické lidské záležitosti vysvětlím, že je to způsobeno přelidněním. Napsal jsem o tom článek „Zločin přelidnění“, který byl uveřejněn v čísle 7-8 Zpravodaje v roce 2013. Když máte možnost, přečtěte si ho znova. Přelidnění se děje zejména v teplých krajinách zeměkoule, kde se lidé alespoň nemusejí starat o ubytování dětí. U tamních rodin si muži často myslí, že žena je jejich majetek a nedovolí jí o dětech rozhodovat. Neuvědomují si, že před rozhodnutím mít děti sami musí mít pro ně podmínky, splňovat všechny základní lidské povinnosti, tedy poskytnout jim nejen ubytování, ale také obživu, starost o základní vzdělání a také zaměstnání, které je částečně možné pouze u zemědělců a rybářů. Pokud jim sami nedovedou zaměstnání nabídnout, musejí přece vědět, že v jejich nerozvinutých zemích práce není, snad mimo prostituce, bohužel často už od dívčího věku. Zodpovědné myšlení u nich absentuje, ale přesto se i ve své chudobě chtějí ukázat před sousedy, že s velkým počtem dětí jsou přece jen „někdo“. Někteří dokonce kalkulují, že v období stáří budou na ně děti vydělávat, proto se jich snaží pořídit co nejvíc. Je velmi příjemné dovolávat se pro sebe lidských prav, dělá to snad každý. Připustit si ale, že máme také povinnosti, především ke svým dětem, to je pro některé lidi mimo jejich myšlení. Jaká pak povinnosti? – ptají se. Vždyť se o nich nikde nemluví?! Karel Václav Hrdina sr., Morges
Zaznamenali jsme Spoločné Československo? Zbierajú podpisy na referendum Myšlienka spoločného štátu Čechov a Slovákov znovu ožíva. Ambície vrátiť Československo na mapu Európy deklaruje občianska iniciatíva, ktorá chce dosiahnuť vypísanie referenda za znovuobnovenie niekdajšieho štátu. Priatelia myšlienky znovuzjednotenia vytvorili hnutie Československo 2018. Ako píšu na svojej stránke, cieľom hnutia je dosiahnuť do roku 2018 referendum o obnovení Československa. Pre tento zámer chcú vypísať petíciu a prostredníctvom nej získať 150.000 podpisov v SR a 50.000 v ČR. V prípade zozbierania podpisov chcú zástupcovia iniciatívy odovzdať petičné hárky prezidentom oboch krajín. Petícia má obsahovať text: "My, nižšie podpísaní občania, žiadame o vypísanie referenda o znovuzjednotení Československa". V prípade zozbierania podpisov chcú zástupcovia iniciatívy odo-
květen
38
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
vzdať petičné hárky prezidentom oboch krajín. "O výsledku rozhodnú občania. Uskutočnením referenda sa činnosť iniciatívy končí," píše sa na webe projektu. Na svojom webe členovia iniciatívy takisto uvádzajú, že do času petičnej zbierky sa chcú sústrediť na šírenie myšlienky zjednotenia Českej a Slovenskej republiky, posilňovanie priateľských vzťahov medzi národmi oboch krajín a organizovanie spoločenských akcií. tasr
Do pozornosti diváků satelitní televize - 2. (Čtěte také článek I. Breziny „1,5 miliónu ovčanů poslušně platí“ v minulém čísle Zpravodaje)
Občania Česka a Slovenska majú vážny problém. Pomôžte!
Otvorený list prezidentovi ČR M. Zemanovi Viac ako som ja osobne urobil pre riešenie podvodu Skylink, istotne neurobil nikto na oboch stranách rieky Moravy. Čo mi to ale bolo platné, mal som z toho len neskutočné finančné výdavky, nervy, ohováranie a výsledok prakticky žiadny. Keď mi dnes ráno 80 ročná pani plakala, že nemôže zaplatiť vydieračský poplatok a pozerať ČT 1, ČT2, zlomilo ma to. Čo by som ešte mohol urobiť, koho požiadať o pomoc, veď som písal všetkým, dokonca aj prezidentovi Slovenska a nič! Potom mi napadlo, že som ešte nepožiadal o pomoc samotného prezidenta ČR. A tak som to 7. marca, v predvečer MDŽ, o 11.10 urobil.
Vážený pán prezident, dovoľte mi, aby som Vás požiadal o pomoc vo veci mimoriadne dôležitej pre život občanov bývalého Československa. Občania Slovenska a Čiech po nechcenom rozdelení spoločnej krajiny, boli ubezpečovaní o kontinuite kultúrnej vzájomnosti. Hlavným pojítkom udržiavania československej vzájomnosti občanov sa stalo satelitné vysielanie verejnoprávnych televízií ČT a STV. Obidve verejnoprávne televízie za distribúciu SAT signálov vyberajú povinné koncesionárske poplaty a uhrádzajú satelitné vysielanie. Majitelia satelitných súprav a kariet Skylink mali verejne deklarovaný prísľub na príjem základných programov bez ďalších poplatkov. V ČR a SR je cca 2,5 milióna majiteľov kariet Skylink, ktorí sa vďaka nečinnosti ( schválnosti ?) vedenia ČT a STV stali obeťou vydierania. Finančné vydieranie hrozbou vypínania programov ČT a STV, uskutočňujú neznáme osoby, pôvodne pod hlavičkou firmy M77, M7 a pod. Táto nelegálna činnosť začala v roku 2012, pokračuje doteraz a stupňuje sa agresivita voči občanom i výška nelegálneho servisného poplatku. Tisíce občanov SR a ČR podávali sťažnosti na príslušné úrady, Združenie Slovsat oslovilo všetky štátne úrady na Slovensku i ČT a EÚ. Nelegálnu činnosť
květen
39
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
malo snahu zastaviť ako jediné ČTÚ, ktoré v roku 2013 udelilo firme M77 dve pokuty v hodnote 15 miliónov Kč. Slovenské úrady SOI a TÚ SR uvádzali, že sú súčinné s českou stranou a čakajú na výsledok správneho konania ČTÚ. Žiaľ, štátne orgány oboch krajín a predovšetkým ČT a STV na mimoriadne závažnú kriminálnu činnosť vôbec nereagovali, ľudí neinformovali! Pokuty udelené ČTÚ vďaka právnej obštrukcii neuspeli, slovenské úrady a STV v danej veci nekonali vôbec a tým napomáhali podvodu. Katastrofálna situácia však nastala v ČR, kde sa vedenie ČT začalo na podvode nelegálnych servisných poplatkov, priamo zúčastňovať ! Tisícky sťažností koncesionárov ČT ” vyriešili ” tak, že ich prinútili prijať formu zredukovania pôvodnej karty Skylink na akúsi ” kartu ČT “. Morbídnosť situácie ešte zdôrazňuje skutočnosť, že za dátové zmanipulovanie karty Skylink na kartu ČT, podvodnej firme ešte aj platia ! ČT týmto nehanebným činom prakticky uviedla koncesionárov ČR a SR do omylu a navodila tak dojem, že podvod Skylink je legálny. Vážený pán prezident Zeman, státisíce rodín v SR zaplatili kvôli možnosti sledovať programy ČT milióny eur zlodejom – vydieračom. Rovnako státisíce rodín v ČR zaplatili kvôli možnosti sledovať programy STV stovky miliónov korún zlodejom – vydieračom. Tieto rodiny sú poväčšinou starší ľudia s väzbou na spoločný štát a mladé rodiny s deťmi, ktoré sledujú hlavne program ČT pre deti. Tieto rodiny nemajú peniaze navyše, nemajú inú možnosť sledovania verejnoprávnych programov oboch krajín a platia povinne koncesiu. Tieto rodiny z mála čo majú, sú nútení navyše platiť vydieračom, ktorí nelegálny podvodný poplatok od 1.4.2015 nehorázne zvýšili ! Takúto sumu si už jednoducho nemôžu dovoliť zaplatiť a preto sa s ťažkým srdcom vzdávajú sledovania programov ČT a naopak STV. Vážený pán prezident Zeman, pomôžte občanom SR a ČR zachovať kontinuitu kultúrnej vzájomnosti a nedovoľte, aby ju likvidovali zločinci! Váhou osobnosti a úradu zasiahnite a zabezpečte, aby príslušné úrady a samotné verejnoprávne ČT a STV konali v prospech koncesionárov. Pomôžte zaistiť kontinuitu tak ako bolo garantované, aby programy ČT a STV boli recipročne dostupné pre občanov oboch krajín cez koncesiu. Ďakujem za pochopenie. S úctou Ing. Ján Luterán (autor je konateľom firmy LUT-SAT-RADIO)
Páni, zožerte si tie nakradnuté milióny Neviem ako vy, ale ja už začínam byť unavený zo všetkých tých káuz. Aj keď sa dôsledne vyhýbam sledovaniu správ, neprejde deň, aby si ma to niekde nenašlo. Veľakrát nestihnem prepnúť na nejaký oddychový program a už sa na mňa valí Váhostav, ctčko alebo onehdá privatizácia elektrární. A to nehovorím o internete, kde sa človek pred jóbovkami jednoducho neuk-
květen
40
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
ryje. Lezie mi to na nervy. Nie preto, že ide o milióny a miliardy, ktoré ja vďakabohu nikdy mať nebudem, ale dusí ma tá bezbrehá bohorovnosť hlavných aktérov, ktorí sa denne usmievajú do kamier, prípadne sa tvária vážne, ale ich herecké výkony im už snáď neverí nikto. Je mi zle pri pohľade na človeka, ktorý sa tvári ako stelesnenie nevinnosti a zákona a pritom má sám toľko masla na hlave, že by z neho mohol uživiť pol Afriky a ešte by mu ostalo pre slovenských bezdomovcov. Nie je potrebné menovať, pretože tento opis sedí na 99% spektra súčasnej politickej scény a kto je bez viny, nech do mňa hodí nielen kameňom, ale pokojne aj meteorom. Neviem ako vy, ale ja by som sa hanbil ako pes. Hanbil by som sa pozrieť do kamery a pokojným hlasom tvrdiť, že ja s tou miliardou, ktorá odtiekla do banky napríklad na Kajmany, nemám nič spoločné. Stud by mi ochromil hlasivky a červenal by som sa asi ako maják za búrky. Evidentne nie som stavaný na takéto veci. Asi to bude tým, že moji rodičia ma vychovávali k poctivosti a čestnosti a dodnes ma sprevádza pocit nevoľnosti, keď si spomeniem na svoju účasť na krádeži melóna z miestneho zelovocu a to od tejto nechutnej lúpeže ubehlo asi 35 rokov. Niekomu kradnutie nevadí. Je to možno jeho hobby a tak, ako sa ja denne pechorím, aby som zarobil tých pár eur, ktoré mi stačia na živobytie, sú evidentne jedinci, ktorým robí dobre keď majú VEĽA. Je jedno koľko, ale hlavne, aby to bolo veľa. Človek nemusí byť psychológ, aby vytušil, že si tým zlodej niečo kompenzuje. Možno ho pánboh ukrátil na niečom inom – rodičovskej láske, rešpekte vrstovníkov v detstve alebo na rozmeroch, od ktorých sa údajne odvíja rešpekt dospelých jedincov. Napríklad žien. Niekoľkokrát v živote som bol skúšaný úplatkami. Nie je dôležité za čo, ani kedy, aj keď chvalabohu tá doba, keď som bol v pozícii človeka majúceho v rukách moc, dávno minula. Pamätám sa, ako som sa naštval pri prvom pokuse získať si moju ...povedzme priazeň. Jasné, z vlastnej hrdosti sa človek nenaje, ale než jesť toto, radšej budem hladný. Raz mi bola ponúknutá protislužba v podobe dovolenky zdarma, tak som ju prijal, ale súc verný svojej náture, rozdelil som ju medzi kamarátov a tak mali svoju dovolenku o niečo lacnejšiu. Neviem, ako by som sa zachoval, keby mi niekto ponúkol milión. Alebo sto miliónov. Veď to sú peniaze, ktoré sa podľa mňa ani nedajú normálne utratiť. Asi by som ich rozdelil medzi známych a blízkych, lebo takáto vec sa aj tak neutají a ešte by mi závideli, prípadne si o mne šuškali. Alebo by som sa o sebe dozvedel v správach, v takej tej tabuľkovej forme, kde je ix schránkových firiem a ypsilon šípok vedúcich kadetade a na vrchu moja fotka, na ktorej podľa jedného anglického kamaráta vyzerám údajne ako gay. Čo je podľa mňa choré, je fakt, že tie peniaze tu nikto neinvestuje. Jednoducho sa odlejú do bánk miništátikov, ktoré kašlú na nejakú transparentnosť a jediným kritériom je u nich bonita. Z pohľadu hospodára je to ako keby ste dostali kravu, ktorá vám môže dať každý deň pár litrov mlieka, ale vy ju zabijete, zjete a potom každý deň spolu s tými, ktorí kravu nedostali, rozhorčene hromžíte, že niet mlieka. Nuž, niet. Z tohto štátu vytekajú milióny až miliardy a je to verejné tajomstvo. Novinári pravidelne čosi vykutrajú a patrične sa to roznesie po médiách, ale jediným rezultátom je obvykle to, že podozriví sa nachvíľu stiahnu z obehu, aby sa onedlho potichu vynorili na nejakom inom ministerstve, prípadne v Bruseli. A na otázku, či je to v poriadku alebo minimálne etické, či morálne, dostanete začudovanú a arogantnú odpoveď, že áno, veď De Iure je všetko v poriadku. Čo si o tom myslí De Facto, je de facto jedno. Priznám sa, neviem, čo s tým. Teda, nie že by som si s tým príliš lámal hlavu. Hlavu si lámem s tým, ako skvalitniť svoje služby, aby som pritiahol dostatok zákazníkov, ktorí ma živia. Skromne,
květen
41
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
ale poctivo. Zatiaľ som neprišiel na to, ako sa dá naložiť so slovenskou bezbrehou vrcholovou korupciou. Momentálne možno len tak, že si budem opakovať, že na každú sviňu sa voda varí, obľúbené to heslo mojej kamarátky. Situáciu to síce nevyrieši, ale mne sa uľaví. Jedna vec ma ale nesmierne teší. Mojej mame zdvihnú dôchodok. Odmakala si cca 40 rokov, dostala dôchodok asi 230€ a teraz bude mať asi o 60€ viac. Teda aby ste ma správne pochopili, neteší ma fakt, že sa jej úbohý dôchodok zdvihne o pár eur. Radosť mi urobila mamina odpoveď na otázku, či teraz bude z vďaky v najbližších voľbách voliť hlavného aktéra tejto pár eurovej trápnosti. Odpovedala mi: “Nie. Mňa pár eurami neodrbe“. Prajem vám krásny deň. Roland Habara, Blog SME
Domácí mazlíčci Vedci odhalili, prečo sa pes stal najlepším priateľom človeka Ukázali mechanizmus, vďaka ktorému ľudia milujú psov. Podobne mohla prebehnúť domestifikácia týchto zvierat. Hneď ako k nim prišiel, mal nevídané výhody. Mohol sedieť v aute vedľa šoféra, tráviť Štedrý večer vyvalený pod vianočným stromčekom alebo na Silvestra byť natiahnutý pred rodinným kozubom.V meste ho po mene poznal každý a deti naň kričali už z konca ulice. Mal ideálny psí život. Nebola to náhoda, že sa stal miláčikom každého člena rodiny bez ohľadu na vek. V Japonsku totiž zistili, že kľúč k otázke, prečo je pes najlepším priateľom človeka, sa ukrýva v hormóne. Podľa štúdie v magazíne Science majiteľom psov stúpla hladina oxytocínu, keď sa im zvieratá zadívali do očí. To isté sa deje v mozgu matiek, keď sa im deti dívajú do očí, pričom rovnaké je to aj v prípade detí, ak im do očí pozerajú ich mamy. Takáto pozitívna spätná väzba vytvára silné citové puto medzi matkou a dieťaťom v čase, keď to dieťa nedokáže vyjadriť iným spôsobom. Z vlkov psy Takefumi Kikusui skúma správanie zvierat na univerzite Azabu v japonskom meste Sagamihara. Chcel zistiť, či čosi podobné náhodou neplatí aj medzi človekom a jeho psom. „Milujem svoje psy a vždy som mal pocit, že sú skôr mojimi partnermi ako domácimi zvieratami,“ uviedol podľa Science. „Začal som preto rozmýšľať, prečo sú také blízke ľuďom. Prečo sú s nami tak tesne spojené?“ Podľa jeho štúdie má vzťah psa a človeka základ v biologickom mechanizme, ktorý posilňuje väzby existujúce medzi ľuďmi a psami - odkedy sa tieto zvieratá domestifikovali. Kedy však proces domestifikácie nastal? S jednou z najrozšírenejších teórií prišiel v roku 1907 Francis Galton. Tvrdil, že psy sa medzi ľudí dostali prostredníctvom vĺčat, ktoré chytili predkovia ľudí a priniesli ich do tábora, kde sa z nich stali domáci miláčikovia.
květen
42
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Táto hypotéza prevládala medzi vedcami niekoľko desaťročí. Nakoniec však od nej odborníci upustili. Zhodli sa totiž, že z malého vĺčaťa mohol vyrásť len divoký a nebezpečný vlk. Dnes už súhlasia s tým, že domestifikácia bola dlhým a chaotickým procesom, ktorý mohol trvať stovky až tisíce rokov. „Pes je zviera, ktoré je tak hlboko a pevne spojené s našou históriou, že to chce každý vedieť,“ povedal podľa Science Jean-Denis Vigne, zooarcheológ z Národného prírodovedeckého múzea v Paríži. Postupne a po krokoch Väčšina vedcov sa zhoduje, že psy sa domestifikovali samy. Podľa dnes prevládajúcej hypotézy sa najodvážnejší vlci živili zvyškami potravín, ktoré ľudia vyhadzovali na okrajoch svojich osád. V priebehu generácií sa potomkovia vlkov stávali čoraz odvážnejšími a približovali sa bližšie k ľuďom až nakoniec jedli z ruky ľudí. V tom čase si ľudia uvedomili, že zvieratá môžu byť ich spojencami, a preto sa o ne začali starať. Išlo o aktívnejšiu fázu domestifikácie, keď vlky chovali, aby boli lepšími lovcami, pastiermi či strážcami. Skúmanie kostier starých psov tiež odhalilo sploštenie ich chrbtových stavcov, čo naznačuje, že zvieratá nosili ťažký náklad na chrbte. Vedci si rovnako všimli pár chýbajúcich stoličiek v ich zadnej časti čeľuste, čo môže znamenať, že zvieratá ľuďom pomáhali aj s ťahaním napríklad vozíka pomocou nejakej formy uzdy v papuli. Všetky tieto funkcie tak poukazujú na to, ako boli psy dôležité na prežitie človeka. Vzťah medzi ľuďmi a ich psami sa vyvíjal aj v menej praktickej rovine. Zvieratá sa stali ich spoločníkmi a majitelia ich milovali rovnako ako svoju rodinu. Psy totiž dokážu pochopiť ľudské gestá a interagovať s ľuďmi. Nie sú to len každodenné prechádzky či chytanie loptičky. Psy, zdá sa, človeka chápu tak ako žiadne iné zviera. Napríklad sa dokážu dívať na miesto, na ktoré ich majiteľ ukazuje s cieľom intuitívne pochopiť jeho zámer. To nedokážu ani šimpanzy, hoci sú najbližší príbuzní človeka. Ľudia a psy sa tiež často a navzájom dívajú do očí. Svojím spôsobom ide o znak porozumenia a lásky, ktorý, naopak, úplne odlišne interpretujú najbližší príbuzní psov – vlci. Tie za týmto gestom vidia nepriateľstvo.
květen
43
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Pozri sa mi do očí Aby vedci zistili, ako sa vytváral osobitý vzťah medzi majiteľmi a ich psami, vytvorili sériu experimentov. Už spomínaní Takefumi Kikusui do nich zapojil tridsať majiteľov rozličných plemien psov – zlatého retrievera, pudla, teriéra Jacka Russella, nemeckého ovčiaka a viacerých bradáčov. Na výskume sa zúčastnilo niekoľko ľudí, ktorí sa starali o vlky ako o svoje domáce zvieratá. Kikusui odobral psom aj ich majiteľom moč, a následne ich vyzval, aby sa so svojimi zvieratami hrali tridsať minút. Počas tohto obdobia majitelia väčšinou hladkali svoje zvieratá a prihovárali sa im. Nastali tiež situácie, keď sa na niekoľko sekúnd až pár minút majitelia a psy dívali jeden druhému do očí. K očnému kontaktu však v prípade majiteľov vlkov nedošlo. Po uplynutí času Kikusui opäť odobral vzorky moču obom skupinám. Zistil, že hladina oxytocínu sa najviac zvýšila u tých ľudí a ich psov, čo sa počas hrania navzájom pozerali do očí čo najdlhšie. Konkrétne psom a fenkám sa zvýšila hladina oxytocínu o 130 percent, pričom pri majiteľoch psov narástla hladina oxytocínu o 300 percent. Nenarástol oxytocín, naopak, v prípade majiteľov a ich psov, ktorí strávili málo času dívaním sa na seba a tiež medzi ľuďmi a ich vlkmi. Kikusui preto pokračoval s ďalšími pokusmi. Predtým, ako sa psy stretli so svojimi majiteľmi, opäť vstrekol zvieratám do nosa oxytocín. Následne fenky, ktoré dostali nosový sprej, strávili o 150 percent viac času hľadením do očí svojim majiteľom, ktorým v mozgu stúpla hladina oxytocínu o 300 percent. Žiadny účinok sa pritom neprejavil v prípade psov. Silný mechanizmus Podľa Kikusuiho môže intenzívnu reakciu v prípade feniek vysvetľovať funkcia oxytocínu, ktorý zohráva dôležitú úlohu pri rozmnožovaní ženského pohlavia, pričom je dôležitý aj pri pôrode či dojčení. Vedci tak odkryli silný mechanizmus, prostredníctvom ktorého si psy získali srdcia ľudí a ľudia získali svojich najlepších priateľov. Aj vďaka tomuto hormónu sa zvieratá stali súčasťou ľudskej histórie a ukázali, aké prospešné môžu byť pre človeka. Napokon, ľuďom tieto zvieratá pomáhajú dodnes - s autizmom alebo posttraumatickými stresovými poruchami. A v neposlednom rade sú to tieto zvieratá, ktoré vedú slepcov cez prechod. Denisa Ballová Foto: Andrej Hrico
květen
44
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Černá kniha o krmivech ukazuje odvrácenou stranu granulí Prémiové granule a konzervy s vyváženým obsahem minerálů jsou výnosný byznys. Co se ale skrývá za reklamou se šťastným štěňátkem? Chemie, plísně a vzrůstající počet onemocnění domácích mazlíčků i jejich majitelů. To tvrdí autor knihy Kočky by kupovaly myši. Německý novinář Hans-Ulrich Grimm se často opírá do velkých značek jako Knorr či Nestlé a kritizuje lobby potravinářského průmyslu. I na svých stránkách si přezdívá detektiv výživy a jeho knihy o výživových mýtech jsou v Německu bestsellery. Grimm se ale pustil i do kritiky krmiv. Kniha vzbudila pozornost ještě předtím, než vyšla. Kvůli kontroverznímu obsahu, ale i názvu, který připomíná slogan firmy Whiskas. Ta dokonce chtěla pozastavit vydání soudní cestou. Proces ale prohrála a knize se naopak dostalo zvýšené publicity. Co se tedy skrývá za obyčejnými granulemi? Grimm popisuje, jaké chemikálie krmiva obsahují, jaké následky mají vzniklé plísně nebo jak se do granulí dostanou kaly z čističek. V dalších kapitolách se zabývá množstvím závažných chorob zvířat nebo i souvislostí krmiv s lidskými chorobami. Grimm se také zlehka opírá do kultu zvířete jako erotického symbolu a módního doplňku. Nové nemoci zvířat: Bojový pes slábnul víc a víc Kdysi překypoval silou, teď je z toho chudáka invalida. Victor je moloss, to je velká a těžká rasa. Má klidnou povahu, ale je nebojácná. Pes slábne a slábne, z 68 kg zhubnul na 30. Jeho majitel už je dost zoufalý, když přichází do ordinace veterináře Dirka Schradera v Hamburgu-Rahlstedtu: „Můj pes pořád hubne, zvrací a už skoro nic nežere.“ Veterinář vidí zvíře v politováníhodném stavu, obratle na zádech zřetelně vystupují. „To je varovné znamení,“ říká, „něco ho vysiluje.“ To znamená, že má v těle něco, co mu bere veškerou energii. První rentgenové snímky toho moc neprozradily: Schrader dal zvířeti kontrastní látku a divil se, že zůstala v žaludku. Něco zabránilo jejímu průchodu do střev. Detektiv výživy Knihu Kočky by kupovaly myši koupíte za akčních 168 Kč na Knihy.iDNES.cz Pokud někdo věří reklamě, je prý pro naše zvířata dost dobré jen to nejlepší. Realita vypadá jinak - to ukazuje kniha Kočky by kupovaly myši. Doktor navrhl operaci, aby mohl zjistit příčinu. Majitel z blízké Köpenické ulice si vzal čas na rozmyšlenou, ale ve stejný den k večeru se vrátil. Schrader hned začal operovat. Nasadil skalpel, otevřel břišní dutinu, vyňal slezinu a hned viděl, že tady už nic nezmůže. V otevřené břišní dutině našel „zauzlení mezi žaludkem a střevem“. Tady se nacházel obrovský nádor, velký jako dvě mužské pěsti. Proto tedy kontrastní prostředek nemohl opustit žaludek a pes byl tak vysílený. Naděje na zlepšení žádná „Pes má rakovinu,“ konstatoval lékař: „Bohužel se nedá nic dělat.“ Pak pacienta předal synovi: „Zašít.“ Rudi zašil Victorovo břicho, později přišel Martin Laubinger a psa si vyzvedl. Rakovina u psů a koček se vyskytuje stále častěji, u starších zvířat na ni umírá asi 50 %, Schrader dokonce odhaduje 80 % zvířat. Podle něj je příčinou rostoucího počtu nádorů průmyslové krmivo: „S rostoucím obratem krmivového průmyslu výrazně vzrostl počet případů rakoviny,“ tvrdí lékař.
květen
45
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
Ve světě zvířat se také v posledních letech vyskytují úplně nové nemoci, které dříve postihovaly jejich pánečky a paničky: civilizační choroby, cukrovka, alergie, neurodermitida, vyrážky. Dokonce se šíří i psychické poruchy. Monika Trojanová, Hobby
Zasmějme se Pohledná manikérka dělá manikúru švihákovi, který se současně dává holit a ptá se: - Nemáte večer čas? Líbíte se mi. – Nemám, jsem totiž vdaná. – Tak řekněte manželovi, že děláte dnes přesčas. – Řekněte mu to sám, on vás totiž právě holí. ooo Hedvičko, vždyť jsme si slíbili, že než se vrátím z vojny, budeš mně věrná. A zatím prý máš chlapce. – Snad bys nežárlil, vždyť je mu teprve měsíc. ooo Pane, věnujte mi pět franků, od rána jsem nejedl. – Ale já taky ne. – Tak mi dejte deset franků a já vás pozvu na snídani. Z archivu Karla Václava Hrdiny sr
Oznamy POMOZME NEPÁLU PO ZEMĚTŘESENÍ ! Počet obětí katastrofického zemětřesení v Nepálu už podle místních úřadů překročil 7 tisíc. Zraněno bylo podle aktuální bilance více než 14 tisíc lidí, přes 6,5 tisíce z nich je v péči lékařů v nemocnicích. To byl stav k 3. květnu a tato čísla neustále rostou. Svaz Spolků vyzývá své členy, jejich známé, rodinné příslušníky, čtenáře Zpravodaje a všechny lidi soucítící s trpícími obyvateli NEPÁLU ke sbírce na transport zdravotnických a humanitárních potřeb do Káthmandú. Finance budou použity na transport tohoto zboží ve spolupráci a za koordinace s organizacemi v České republice.
Poukažte prosím jakoukoliv částku prostřednictvím konta Svazu spolků Einzahlung für: Verband SSCS Vereinskonto Luzern Kontonummer: 40-611294-4 IBAN: CH33 0900 0000 4061 1294 4 BIC: POFICHBEXXX Jako účel platby uveďte “NEPÁL”
květen
46
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
100 let Svazu Spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku „Jednota vám představuje sebe a své město“
(akce jednoty Winterthur k tomuto výročí) Sobota, 6. června 2015 13,30h výchozí místo/sraz u restaurace „Breite“, Breitestr. 65 (vedoucí Maria Bachmann, 052 232 75 31), přímo u restaurace je velké parkoviště a zastávka autobusu č. 4 Možné aktivity (skupiny přihlášených budou doprovázeny členkami a členy jednoty) Krátká procházka: - k tělocvičně /Heiligberg, poblíž návštěva „Rosengarten“ s vyhlídkou na město, u městského zahradnictví veliké dětské hřiště Pro zájemce o umění: - návštěva galerie „Am Römerholz“ privátní sbírky Oskar Reinhart nebo jiné galerie Pro zdatné a sportovně založené zájemce: - výstup na „Bruderhaus“ (je možné jet i autobusem) obora se zvířaty rozhledna „Eschenbergturm“ hřiště, restaurace „Windelwanderweg“ = zábavná stezka, s atraktivními zastávkami, schůdná i s kočárkem místa na grilování Pro děti a mládež, ale i pro dospělé: o minigolf přímo u restaurace o procházka po vrstevnici „Eschenberg“ o dětské hřiště u městského zahradnictví Pro všechny v restauraci „BREITE“: o posezení a možnost občerstvení: saláty, grilovaná jídla, atd. o prohlídka upomínkových předmětů a kroniky jednoty Winterthur o popovídání, vzpomínání, diskuse, … – a třeba si i zazpíváme? Plánky Winterthuru s označenými zmíněnými místy najdete na webu svaz-spolku.ch (nebo na požádání poštou – telefon/SMS 079 413 55 89), Přihlášku zašlete prosím do 23.5. mailem na
[email protected] (A.Vlček) nebo
[email protected] (H.Springinsfeld) poštou na Antonín Vlček, Sokol Winterthur, Giesserstr. 6, 8406 Winterthur Na přihlášce uveďte
květen
47
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
vaše jméno a adresu, telefon nebo mail a počet osob (z toho dětí) zda máte zájem o jídlo v restauraci které akce / kterých akcí se chcete zúčastnit Těšíme se na Vás Jednota Winterthur Informace z předsednictva: před zahájením programu se 6.6. ve Winterthuru sejde nové předsednictvo k „ustanovující schůzi“, přesný čas a místo podle dohody.
Zpravodaj na webu … najdete na stránkách Českého velvyslanectví Bern. Vždy 4-6 týdnů po tom, co ho dostanou předplatitelé, se Zpravodaj objeví na http://www.mzv.cz/bern/cz/vzajemne_vztahy_a_informace/cesi_zijici_ve_svycarsku/index.html (tento odkaz / link najdete také na www.svaz-spolku.ch) Pro koho? Neznáte Zpravodaj? - zde si ho můžete prolistovat Předplatitelé - hledáte něco ze staršího čísla Zpravodaje a to už je dávno uloženo někde ve sklepě nebo dokonce odvezeno se starým papírem? - najdete to zde Na webu je publikována redakční část, bez inzerce a bez oznámení, které se netýkají činnosti spolků SSČS Děkujeme zaměstnankyním a zaměstnancům velvyslanectví za podporu a spolupráci.
Ceník inzerátů ve Zpravodaji 1. Základní cena inzerátů pro celou stranu ve vnitřní části = SFr 460.2. Cena menších plošných inzerátů je úměrná ploše základní ceny pro stranu 3. Plošný barevný inzerát na druhé, třetí a čtvrté stránce obálky (jen v případě dostatku volné plochy) = příplatek 20% 4. Řádková inzerce: každý i započatý řádek = SFr 15.5. Nevýdělečné akce členských spolků „Svazu spolků“ jsou propagovány zdarma Slevy: a) Opakovaný inzerát: 2x až 5x = 10%, b) Opakovaný inzerát: 6x až 11x = 20% Chcete si přivydělat? V případě získaní nového inzerenta Vám administrace Zpravodaje vyplatí odměnu 25 % z fakturované částky za inzerát – po jeho zaplacení. Odměna je jednorázová a nevztahuje se na řádkovou inzerci.
květen
48
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ? Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz (SSCS) Zpravodaj, Presseorgan, CH-6006 Luzern, Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX Clearing Nr.: 9000
Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty: Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich, Konto Nr.: 063 4699 7100 0, IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D
Konto pro platby z České republiky: POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj) Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A květen
49
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
ZNOVU UPOZORŇUJEME nielen na prvej, ale aj tu, na poslednej strane našich čitateľov a prispievateľov, že redakcia Zpravodaja má už viac ako tri mesiace novú mailovú adresu, a to:
[email protected] Predchádzajúca adresa bandy@ …. atď. je už nefunkčná. Prosíme nepíšte nám na ňu, Vaše príspevky budú nenávratne stratené.
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
květen
50
máj
zpravodaj
5 / 2015
spravodaj
foto z druhé strany obálky
květen
51
máj