zpravodaj
říjen
10 / 2015
0
spravodaj
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Obsah Téma: Migranti Provolání: Česká republika potřebuje obrat v přístupu k migrantům Preľudnenosť jako zásadná příčina rozvratu niektorých krajín / Juraj Mesík Vzácný okamžik národního sjednocení / Bohumil Kartous Náboženství míru a jeho nepěkné novoty / Ota Ulč Ohlasy Poznámka k jednomu dopisu / Luděk Frýbort Není islám jako islám / Václav Mader Můj pohled na migrační krizi v Evropě / Zdeněk Tomka Z České republiky Pocta Miladě Horákové / Martin J. Stránský Když Merkelová nebere telefon / Silvie Housková Média Střípky a střepy z obrazovky ČT 1 / Lubor Jílek Ze Slovenska Novým šéfom ÚSŽZ sa stal Ján Varšo / sita Slovensko nebude posielať vianočné příspěvky do zahraničia / sita Ze Švýcarska Švýcaři hlasovali o změně hymny, chtějí zpívat o míru a solidaritě / čtk Aby zachránili víno, střílí do mraků / Libor Budinský Rozhovor Odišla som, aby ma slovenský systém nenakazil – 1 / Karol Sudor Čtení na volnou chvíli Bungee Jumping / Milan Cimburek Tanec života – kapitola 9 – 2. část: Divadlo J. K. Tyla v Plzni / Helena Eser Chladná bestie (minikrimi) / Štěpán Húsek Věda Stále se nic neblahého neděje? / Miloš Dokulil Ze spolkové činnosti Z táborového deníčku / Andrea Erbenová 25. Swiss Open Country Dance Championship / Sokol Winterthur Z tvorby krajanů Opustili nás Nové knihy Zora Machková: „Český exil, emigrace a krajané“ / Jiří Kraus Zdraví Vědci z Brna vymysleli systém, který odhaluje Parkinsonovu nemoc / Dominika Vágnerová Oznamy Inzerce
říjen
1
2 2 7 7 10 12 12 14 15 16 16 17 19 19 22 22 22 23 23 24 26 26 29 29 30 36 37 37 39 39 41 42 43 45 45 46 46 47 49
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Téma: Migranti Česká republika potřebuje obrat v přístupu k migrantům Provolání K rukám předsedy Vlády České republiky a ministrů České republiky prostřednictvím ministra pro lidská práva a rovné příležitosti Jiřího Dienstbiera
V Praze 18. 9. 2015 Po listopadu 1989 se naše země zařadila mezi demokratické státy západní Evropy. V domácí i zahraniční politice vyzdvihla důraz na právo národů na sebeurčení, politická práva obyvatel, náboženské svobody, svobodu slova, myšlení a svědomí a další. Zejména však právo na lidskou důstojnost, které je vyzařujícím jádrem civilizačního a sociálního pokroku. Naše zahraniční politika se vyznačovala vysokým stupněm solidarity, když podporovala a symbolicky brala v ochranu utlačované občany totalitních států na základě vlastních zkušeností se sovětskou porobou. Stali jsme se opět respektovanou zemí. To však může být v krátké době promarněno. Michael Kocáb Nemáme ale hlubší zkušenosti s národnostně, etnicky a nábožensky otevřenou společností, protože jsme žili v komunistickém lágru. Proto se bojíme neznámého a neozkoušeného, ale strach by měl být překonáván kulturou, vzděláním, poznáním a pozitivním myšlením. Je mnoho občanů, kteří chuť a vůli překonat strach prokazují, většina je však závislá na odvaze politiků a právě ta chybí. Převládl alibismus, strach z extremistů a nedostatek idejí i ideálů. To platí od Strakovy akademie až po Hrad. Jako první se musí osmělit politici, a pokud to neudělají, nemají schopnost demokraticky vést zemi v krizovém období. Ivan Gabal Zdá se, že se Evropa rozpadla na státy, které jsou pro uprchlíky cílové, a na ty, které nejsou. Země Visegrádské čtyřky evidentně cílové nejsou, což je zřejmě také první důsledek jejich protiimigračních postojů. Copak asi bude druhým důsledkem? Politickými lídry živená nenávist k jinakosti a ještě razantnější protievropská rétorika ve veřejném prostoru? Politiky Zemanova, či Klausova kalibru jsme si my – signatáři tohoto prohlášení – nezasloužili. Fedor Gál Základním problémem této krize je neschopnost české politiky představit si, jak budou státy a Evropa, které dnes podrážíme a urážíme, reagovat v budoucnosti, až budeme potřebovat pomoci my. Takhle se zadělává na Mnichov. Jan Urban 2 říjen október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Všechna frustrace lidí a strach ze sebe samých se promítá do této situace. Kdo jiný než politici by měl jít příkladem a vlévat obyvatelstvu naději. Těm ale často zájem o jejich vlastní popularitu, zabraňuje přijetí postojů odpovídajících koncepci evropské politiky a humanismu, ke kterým se hlásí. Jan Ruml
Vládě České republiky adresujeme následující společné prohlášení:
Česká politika potřebuje obrat Současný nekompromisní postoj České vlády v otázce přerozdělení uprchlíků mezi členské státy může vést k rozrušení Schengenského prostoru a k rozpadu Evropské unie Vláda České republiky by proto měla: - dostát svým evropským závazkům, které jsou vyjádřeny ve Smlouvě o Evropské unii, o jejíž členství jsme dlouho usilovali. Přijetím do tohoto svazku jsme přijali i článek I-2 této smlouvy. „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“ A také doložku solidarity která stanoví: „Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity....“ - přehodnotit svůj negativistický postoj a chování a nepodílet se na vytváření izolovaného postkomunistického bloku, který může nadlouho poškodit reputaci našeho státu. Naším krédem bylo přispívat ke sjednocení a odstranění polarizace. Je třeba začít spolupracovat, nikoli spolupráci potlačovat a spojovat se s k tomu dalšími. - deklarovat ochotu podílet se na rozdělení uprchlíků mezi státy EU dle přijatých dohod. Jsme relativně bohatým státem, který se chce podílet na výhodách, ale i na řešení obtíží tohoto společenství. - pravdivě informovat naše občany o počtech nelegálních migrantů a žadatelů o azyl, kteří v uplynulých 20 letech naší republikou prošli či v naší republice pobývali, aniž by ohrozili chod státu a tím zvýšit sebedůvěru občanů této země.
říjen
3
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
-neopomíjet rozměr lidského utrpení při informování veřejnosti o vývoji událostí a zdůrazňovat mravní povinnost států přijmout nadstandardní opatření v lidské tragédii takových rozměrů. Současně jsme si vědomi, že bez pevně nastavených pravidel a pečlivé organizace příjmu uprchlíků uvnitř členských států Schengenu i na jeho vnějších hranicích, hrozí bezprecedentní humanitární krize, chaos a bezpečnostní rizika. Žádáme představitele státu, aby plnili své povinnosti a nesvalovali odpovědnost za důsledky svých chyb, zbabělosti a nečinnosti na občany a na naše – mnohem vstřícnější – partnery z Německa, Rakouska či Francie, s nimiž jsme a chceme být rovnoprávní. Michael Kocáb, spoluzakladatel OF, exministr pro LP Ivan Gabal, spoluzakladatel OF, poslanec PČR Fedor Gál, spoluzakladatel VPN, sociolog Jan Urban, spoluzakladatel OF, novinář Jan Ruml, spoluzakladatel OF, exministr vnitra K tomuto prohlášení se připojují svými podpisy a svými vzkazy: Jiří Pehe, politolog, Bořek Šípek, výtvarník, Libor Pešek, dirigent, Petr Janda, Olympic, Helena Prečanová a Vilém Prečan, historik, Tomáš Ruller, prof. ak. soch., Jan Malíř, kameraman, Pavel Jungmann, nakladatel, Karel Holomek, Společenství Romů na Moravě, Matěj Ruppert, Monkey Business, Aleš Hora, živnostník, Pavel Koutský, filmař, Irena Stará, Prof. PhDr. Jiří Voráč, Ph.D., Masarykova univerzita, Markéta a Petr Veličkovi, krajinářští architekti, David Němec, Helena Slavíková, dramaturg, Jiří Severin, publicista Dana Němcová - „Kam jsme to dospěli od devadesátých let, kdy jsme se stali útočištěm pro tisíce uprchlíků různých národností a náboženství z válčící bývalé Jugoslávie! Byli jsme schopni spolupracovat, přijímat a dodržovat přiměřená pravidla v nové situaci, informovat nově příchozí i místní veřejnost a chovat se lidsky. A dnes? Pro ohlupující populismus jsou uprchlíci nevyžádané a navíc „zdraví lidu“ ohrožující zboží.“ Tomáš Halík - „Naše politická scéna zoufale potřebuje politiky a i státníky s odvahou a charakterem T.G. Masaryka, který byl ochoten se postavit proti většinovým předsudkům, antisemitismu a šovinismu. Dnes ještě nebezpečnější obdoby tehdejších strachů a předsudků, nacionální egoismus a provincialismus, zachvacují naši společnost jako nebezpečná infekce a naši vrcholní politici včetně současného a předchozího prezidenta - tyto nálady přiživují a populisticky se vezou na vlně toho nejhoršího, co dnes do světa - a zejména Evropy - z naší země zaznívá a zapáchá. Hnutí nenávisti, rozněcované nebezpečnými populisty typu Okamury a Konvičky, znemožňují uprchlíkům se pokojně integrovat do naší společnosti, nasazují jim masku teroristů a vhánějí je tak do tábora radikálů, proti němuž údajně náš stát chrání. Je třeba učinit vše proto, abychom zastavili ty, kdo nás opět odtahují od Evropy a Západu a dobrovolně nás spoutávají s "divokým Východem“. Jiřina Šiklová - „Statisíce našich spoluobčanů odtud ve XX. století odešlo či muselo odejít. V cizině byli přijati. Je naší morální povinností pomoci těm, kteří jsou zase nyní v nouzi.
říjen
4
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Petr Uhl - „Uvítal jsem toto stanovisko, také mě zlobí xenofobní a nesolidární postoj české vlády. Je v rozporu s hodnotami EU i hodnotami, o něž jsme usilovali v roce 1989. Mám však poněkud odlišný pohled na svět, méně geopolitický. Svůj postoj jsem se snažil formulovat v článku, který vyšel v Deníku referendum. Eliška Wagnerová - „Především postoj prezidenta a pak i části vlády se rozcházejí s idejemi, které charakterizovaly českou zahraniční a v relevantní části i domácí politiku pod prezidentstvím Václava Havla. Mluvím o respektu k lidským právům a o ochotě pomáhat těm, kteří ve svém státu strádají kvůli neuznávání lidských práv resp. lidství samotného ze strany tamních vládců. Nejsme jako oni… Proto připojuji svůj podpis.“ Martin Bursík -„Prezident, premiér a klíčoví ministři Vlády ČR zneužívají našeho členství v EU k blokování společné evropské politiky, a to nejen při řešení humanitární uprchlické krize. Svými postoji oslabují nejen Evropu, ale i Českou republiku. Zrazují občany vlastní země tím, že opouští základní principy polistopadové zahraniční politiky ČR založené na ochraně lidských práv a ideálech humanismu. Vedou Českou republiku do náruče putinovského Ruska a komunistické Číny. Stydím se za chování vlastní země, jíž jsem byl kdysi místopředsedou vlády. Umíme brát, ale neumíme dávat. Mluvíme jen o čerpání peněz z EU, ale společnému evropskému projektu pomáhat odmítáme." Vilém a Helena Prečanovi - „Postoj politické reprezentace státu „od Strakovky po Hrad“ je nesnesitelný, škodí celé společnosti a českému státu.“ Michal Majzner - „Stydím se za obraz, který teď máme v zahraničí. Několika tisícům lidí jsme schopni bez velkých problémů pomoci. Naši předci to dokázali a byli nesrovnatelně chudší. Místo opakování stejných frází je třeba nabídnout praktickou solidaritu a řešení 1. v místech původu, 2. opatření "na cestě", 3. opatření v Evropě - nabídku solidarity s lidmi, kteří přežili dlouhou cestu i s přetíženými spojenci (Německo si uprchlíky také "nevymyslelo"). Odmítání zejména třetího bodu štěpí Evropu a nahrává například Putinovi. Je vidět, že spousta lidí i firem v ČR přitom chce pomáhat a několik tisíc lidí tedy určitě zvládneme. Stačí jen chtít a vysvětlovat.“ Kateřina Bursíkova Jacques: - „V posametové době jsem vychovala dvě dnes dospělé děti. Vštěpovala jsem jim ideály pravdy a lásky, pocit evropanství, smysl pro spravedlnost, toleranci a soucit se slabými. Jsou z nich slušní lidé, kteří pomoc uprchlíkům a lidem v nouzi považují za samozřejmost a Evropu vnímají jako svůj domov. Nejen geograficky, ale především hodnotově. Moji nejmladší dceři je pět let a nechci dopustit, že se bude jednou stydět za to, že je z České republiky, že země, která je sobecká, nekolegiální černý pasažér EU a skrz naskrz zkorumpovaná. Nechci si ani představovat, že dříve než moje dcera dospěje, zažije úplný rozklad demokracie nebo rozpad jedinečného projektu, kterým je přes všechny chyby Evropská unie. Situace je vážná. Je třeba se ozvat. Miloš Zapletal – bývalý producent a scénárista, nyní farmář - „Za své politické představitele se mnozí z nás styděli dlouhých 40 let. Mám vážnou obavu, že se tato situace začala opakovat.“ Vlasta Čiháková Noshiro, historička umění a autorka knihy Mitsuko-matka moderní Evropy? "Evropská unie přejala svůj mravní kodex humanity z myšlenek hraběte Richarda CoudenhoveKalergi, který v roce 1923 založil ve Vídni Panevropskou unii, kolébku Evropské unie. U nás její pobočka v Praze a Brně vznikla v roce 1926 s podporou prezidenta T. G. Masaryka. Hrabě Ri-
říjen
5
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
chard vyrostl na rodinném zámečku v českých Poběžovicích a byl vychováván japonskou matkou Mitsuko a otcem hrabětem Heinrichem v „rodině bez hranic“. V programové publikaci PanEvropa, přeložené do češtiny v roce 1926 s předmluvou dr. Edvarda Beneše, stanovil Richard Coudenhove pro budoucí evropskou federaci základy společné evropské měny, centrální evropské banky, evropského pasu, evropské armády, evropské ústavy, evropské vlajky, evropské hymny, i symbolický Den Evropy, evropskou akademii a jako hlavní sídlo dokonce Prahu! Naše součinnost s mravním kodexem Evropské unie je zavazující." Vladimír Merta - „Dnešní problém vynucené migrace je jen předzvěstí budoucího rozpadu evropské solidarity. Není řešitelný bez porozumění oprávněných obav států, které trpí nedostatkem jasně daných pravidel. Neschopnost přijmout argumenty malých států je předzvěstí hlubší krize. Hrozí nebezpečí násilného stěhování, které v minulosti vyhubilo přešlechtěné národy, hrdé na vlastní kulturu tolerance a nenásilí. Neobviňujme jen vládu, dodejme jí argumenty pro odpovědné rozhodování!“ Ljuba Václavová, filmová dokumentaristka, Jiří Václav, hudební skladatel - „V době válečných konfliktů na Balkáně byl tehdejší naší vládou udílen statut strpění, tedy možnost dočasného pobytu na našem území těm, kteří utekli před válkou a to po celou dobu trvání války na jejich území. Naprostá většina z nich se po skončení války pak vrátila domů. V současné chvíli nabízí pomoc uprchlíkům řada jednotlivců, občanských zařízení, katolická církev atd. Vyžadujme tedy od současné vlády právní podklad pro tento druh pomoci.“ Martin Věchet, zakladatel Open Air Festivalu Trutnoff, obč. aktivista Mgr. Eva Navrátilová, pořadatelka Open Air Festivalu Trutnoff, socioložka Mgr. Marta Věchetová, pořadatelka Open Air Festivalu Trutnoff, etnoložka - "Letošní festivalové setkání jsme věnovali mj. svobodě Ukrajiny, obětem holocaustu a náboženské svobodě a snášenlivosti. Je to jediná možnost přežití. Nepodporujeme terorismus v žádné podobě. Nesouhlasíme s radikálním islamismem, ale odmítat imigranty, kteří před magory (ve vší úctě k Martinu Jirousovi) utíkají na člunech s nasazením vlastního života a jsou poté označováni za ty, před nimiž utíkají, nám přijde demagogické a mířící na nejnižší lidské pudy. I na našem festivalu vystupují mnozí, kteří se kvůli jiným magorům stali uprchlíky a exulanty". Vladimir Foist, ředitel ZS Poběžovice, Lenka Foistová, asistentka pedagoga ZS Poběžovice - „Současný odmítavý postoj našich politiků k otázce přerozdělení uprchlíků může mít nedozírné dopady na budoucí život našich dětí, které čeká život ve zcela jiné Evropě, než jak ji známe dnes. Bylo by velmi smutné, kdyby se vinou tohoto postoje ocitla celá další generace v izolaci vůči ostatním solidárním zemím.“ Jiří P. Kříž - „Politici v obavách z příštího volebního neúspěchu přiživují laciné xenofobní nálady. Od strachu z uprchlíků míří česká společnost neomylně k lhostejnosti nad neštěstím válkami zubožených lidí. Masakry a destrukce jejich zemí vedou ke všemu všelijací samozvanci a diktátoři zbraněmi „civilizovaného“ světa. - Ocitáme se už jen malý kousek od návratu do ghetta. Svět nám vyjít z něho dosud pomáhá. My ale usilujeme zase o ploty. Tentokrát svobodně. A teprve pak nám dnešní hololebci, a dosud jen pokřikující pošukové, ukážou nejsprávnější cestu k jejich pojetí „demogracie“.
říjen
6
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Vladimír Just - „Kdykoli teď otevřu jakékoli médium, tištěné či elektronické, stydím se, tak jako jsem se stydíval před třiceti a více lety, za neuvěřitelně xenofobní, germanožroutské a protievropské postoje našich politiků zleva doprava, i za tzv. hlasy veřejnosti (píšu takzvané, protože jde o hlasy většinovými médii uměle vytvářené a právě těmito politiky formované) - ať už k problému uprchlíků, EU, NATO či Ukrajiny. Přeji si moc, aby nás jako celek naši sousedé – tak jako nás před časem v dobrém paušálně ztotožňovali s Václavem Havlem – stejně nesprávně ve zlém nespojovali s těmi, kdo za nás teď navenek vystupují, kamarádí se s diktátorskými režimy a hlásáním egoistické antisolidarity intenzivně pracují na rozbití Evropy. Za mne rozhodně nemluví!“
Preľudnenosť ako zásadná príčina rozvratu niektorých krajín V roku 2011 bolo na svete 42,5 milióna utečencov pred vojnami. V roku 2014 ich bolo 59,5 milióna. To hovoria údaje Agentúry OSN pre utečencov. Najväčším zdrojom rastu v uplynulých troch rokoch bola vojna v Sýrii. Tým, čo ochotne šíria ruskú propagandu a za všetkými problémami sveta vidia agresívne USA a zahnívajúci Západ, pripomínam, že to je vojna, do ktorej Západ dlho – možno chybne – priamo nezasahoval. Tým ostatným treba pripomenúť, že napriek vojne a rozvratu od roku 2000 populácia Sýrie stúpla, vojna-nevojna, o 37 percent. Z približne 17 miliónov na 22,8 milióna. Obrazy utečencov s jedno-, dvoj- či trojročnými deťmi na rukách dojímajú, ale kladú aj otázky: kde je zodpovednosť rodičov privádzajúcich deti do sveta zachváteného vojnou a rozvratom? Na čo sa ich matky a otcovia spoliehali? Preľudnené štáty na pochode? Ukazuje sa, že iba malá časť utečencov prúdiacich do Nemecka a Európy je zo Sýrie. Podľa čerstvo uverejnených údajov nemeckého Spolkového úradu pre migráciu a utečencov predstavovali do augusta 2015 žiadatelia o azyl zo Sýrie len 20 percent. Nasledovali žiadatelia z Albánska, Kosova, zo Srbska, až po nich sú z Afganistanu a Iraku a ďalej z Macedónska, Eritrey, Pakistanu a top 10 uzatvárajú migranti z Nigérie. Na týchto 10 krajín pripadalo do augusta asi 80 percent všetkých žiadateľov o azyl v Nemecku. Keď dáme bokom malé balkánske krajiny, ktoré sú zdrojom 30 percent tohtoročných žiadateľov o azyl v Nemecku, zostáva okrem Sýrie v aktuálnom rebríčku top žiadateľov päť rozvojových krajín: Irak, Afganistan, Eritrea, Pakistan a Nigéria. V žiadnej z nich s výnimkou častí Iraku obsadených Islamským štátom sa oproti minulosti bezpečnostná situácia dramaticky nezhoršila, ale všetky majú jeden kľúčový spoločný menovateľ. Explozívny populačný rast a biedu, ktorú plodí. Od roku 2000 stúpol počet obyvateľov Iraku z 24 na 34 miliónov, Afganistanu z 22 na 32 miliónov, Eritrejčanov zo 4 na 6,2 milióna, Pakistancov zo 140 na 184 miliónov a Nigérijčanov zo 125 na asi 180 miliónov.
říjen
7
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
V roku 1960 žilo v Sýrii zhruba toľko ľudí ako na Slovensku: so 4,6 milióna ľudí to bola krajina schopná nasýtiť svoje obyvateľstvo a dať mu životnú perspektívu. Podobne Irak s vtedajšími 7,3 milióna ľudí. Uživiť päťnásobne viac ľudí však nedokážu. Práve explozívny rast posledných dekád je – v kombinácii s meniacou sa klímou a suchami – zásadnou príčinou hospodárskeho a politického rozvratu týchto krajín. Sucho a následná vojna v Sýrii len urýchlili to, k čomu Afganci, Iračania, Eritrejčania, Pakistanci, Nigérijčania a mnohí ďalší dospeli aj bez nich. K rozhodnutiu migrovať za lepším životom, kým sa ešte dá, skôr než dôjde k rozvratu ich krajín biedou a hladom. Slovákov je najviac Porovnajme si tieto čísla s vývojom populácie u nás. Počet obyvateľov Slovenska stúpol od roku 2000 o 2 percentá - zhruba o 100 000 ľudí. Nikdy predtým nežilo na Slovensku toľko ľudí ako dnes. „Katolíckych“ Poliakov, rovnako ako aj „pohanských“ Čechov ubudlo 1 percento a „vymierajúcich“ Maďarov 2 percentá. Znamená to, že by mali Stredoeurópania vyraziť do ulíc a pochodovať za zákaz antikoncepcie a kriminalizáciu umelého prerušenia nechceného tehotenstva? Že treba ženám vziať ich právo rozhodovať sa, či budú mať deti, kedy ich budú mať a koľko? Že mal pravdu rumunský diktátor Ceausescu kriminalizujúci potraty a treba sa vrátiť do zlatých čias, keď v Rumunsku vládla pevnou rukou „kultúra života“? Koľko rokov v base by bola tá správna sadzba matke, čo „zavraždila“ svoj plod? Vraždy detí sú obzvlášť opovrhnutia hodné, pod 10 rokov by sme asi nemali ísť... A potom čo? Budúcnosť Arábie a Afriky? Pred tým, kam kráča svet, v ktorom ženy nemajú právo a možnosť rozhodovať o svojej plodnosti, varujú obrazy migrujúcich más a suché čísla z arabského sveta, Afriky a Ázie. Je to svet, za ktorý niektorí pochodujú. Len Európania nemajú žiadnu inú Európu, do ktorej by mohli pred dôsledkami takej politiky ujsť. Žijeme na dlh Ak si myslíte, že k stavu, keď nás samých Európa nedokáže uživiť, máme ešte ďaleko, žijete pravdepodobne v hlbokom omyle. Podľa indexu preľudnenia, vypočítaného odborníkmi britskej organizácie Population Matters, žije väčšina občanov EÚ už dnes na ekologický dlh. Index preľudnenia sa počíta na základe aktuálnej spotreby a biologickej kapacity, ktoré držia populáciu konkrétnej krajiny. Podľa tohto indexu vypočítaného v roku 2011 je ekologická únosnosť celej Európskej únie 236 miliónov ľudí: je nás okolo 506 miliónov, o 270 miliónov viac, ako je dlhodobo – v horizonte generácií – únosné. V prípade Slovenska je podľa tohto indexu dlhodobo udržateľná populácia 3,3 milióna – zhruba toľko, koľko bolo našich predkov v polovici 20. storočia a o 2,2 milióna menej ako dnes. Populácia Česka prekračuje udržateľný počet o 5 miliónov ľudí, Maďarska o 2,5 milióna a Poľska takmer o 19 miliónov ľudí.
říjen
8
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Čísla uvádzané overshoot indexom nie sú a nemôžu byť presné: pokiaľ by sme napríklad dokázali žiť oveľa skromnejšie, možno by naše krajiny uživili aj viac ľudí. Takisto dnes nikto nevie predvídať, akým tempom budú produkčný potenciál Európy znižovať klimatické zmeny. Vyplýva z nich však jedno: už dnešná populácia našich krajín a kontinentu nie je udržateľná. Ak to myslíme so životmi našich detí a vnukov vážne, mali by sme pochodovať za politiky podporujúce pokles populácie – nie jej rast. Juraj Mesík Autor je občiansky aktivista a publicista
Vzácný okamžik národního sjednocení Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Tak zní slogan z filmu Limonádový Joe, famózní grotesky o českém národním charakteru. V roce 2015 jakoby se vše odehrávalo naživo. Legie společensky uznaných padouchů se slavně vracejí na mediální pódia a většina národa je opět přijme za své, protože i oni přece mají na předloktí "kakaovou skvrnu velikosti mexického dolaru". Sice již zavrženi, často opakovaně, stejně jsou našim srdcím tak nějak bližší než cizinci, kteří nerozumí našemu selskému rozumu, jenž je nade vší pochybnost tím nejbystřejším nástrojem prozřetelnosti známého vesmíru. Jeden sedlák, toho času ministr vnitra ČR, to psal na Twitteru a vystavil tak celou Evropskou unii obrovské intelektuální potupě. Mít za patrony Václava Klause, Ivana Langera nebo Miloše Zemana, to člověku dodá přesvědčivosti. Uprchlická krize má zcela jedinečné důsledky. Nejenže se poprvé za posledních 25 let vytvořila neprodyšná "národní fronta" sjednocující všechny rozhodující politické síly v ČR bez podstatného rozdílu na jednom tématu, dochází také ke spektakulární rehabilitaci nejrůznějších politických a společenských vyvrhelů, jejichž jméno bylo ještě před nedávnem synonymem naprosté nepřijatelnosti. Miloš Zeman byl historicky nejméně oblíbeným prezidentem ČR a svou tragikomičností překonával i zdánlivě nepřekonatelného předchůdce v úřadu, Václava Klause. Ten se stal veřejným nepřítelem číslo jedna poté, kdy záměrně osvobodil řadu pachatelů závažných ekonomických trestných činů svou neslavnou amnestií. Vedle nich je tu třeba takový Ivan Langer, svého času personifikace klientelistické politiky, kterého voliči vykroužkovali z poslanecké sněmovny. Všichni, a pochopitelně řada dalších podobných, nyní odhalují svá předloktí a vykřikují "podívejte, jsme jako vy, taky nechceme pomáhat uprchlíkům". A lidé, kteří ještě nedávno s chutí opovrhovali těmi, kdo ztělesňují zcizení demokracie a její proměnu v kleptokracii, najednou objevují na svém předloktí skvrnu téže barvy a téže velikosti, signalizující, že v tom podstatném se vzájemně nelišíme. Tragédií osudu je, že se ukazuje, jak je tato společnost ve své podstatě nedemokratická, jelikož nechápe a nepřijímá základní demokratické principy. 9 říjen október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Sjednotili jsme se na postojích, které nás staví do role naprostých outsiderů v Evropské unii. Pokrytectví, s nímž český politický "hmyz" lamentuje nad nedemokratickým rozhodnutím o kvótách, když doposud s gustem manipuloval s českou veřejností propíráním povinností této země vyplývajících z mezinárodního práva platného ve skutečných demokraciích, je ubohé. Je ostudné setkávat se na mezinárodních fórech s lidmi konsternovanými faktem, že se tato společnost téměř zcela shoduje na odmítání pomoci lidem v nouzi. Nikdo příliš nechápe, jak je to možné v zemi, jejíž občané se ještě nedávno domáhali podobné pomoci. Nikdo nechápe, jak je možné, že část elit tak ochotně kolaboruje s davem. Oni nevědí, co víme my: padouch nebo hrdina... Bohumil Kartous, Britské listy
Náboženství míru a jeho nepěkné novoty Ota Ulč Koncem června nevládní organizace (NGO) Syrian Observatory for Human Rights, adresou ve Velké Británii, informovala o počínání v minulém roce 2014: Islámský stát (I.S.) usilující prosadit mohamedánský kalifát všude ve světě, takže i v Postoloprtech, uskutečnil víc než 3000 poprav - většinou civilistů, z toho 74 dětí. Ledacos již přituhuje (Zdroj: The Economist, 4.7.2015:51): Zatímco v ottomanském impériu za vlády Turků došlo za 600 let jen k jednomu výkonu trestu smrti ukamenováním, v nynější době tak dost pravidelně trestá aspoň devět států. Korán vyžaduje trest smrti v případě spáchání dvou prohřešků: buď vraždy nebo čehosi jménem hiraba (spreading mischief - "rozšiřovat neplechu", snad správně do češtiny přeloženo), s údajným míněním „úsilí vést válku za účelem smrtelného tažení proti Alláhovi a jeho andělům.“ Na něco tak vhodně vágního se může hodit všelijaké obvinění - například homosexuálové, lesby, transvestité, též náboženští heretici, disidenti, podobní úchylkáři. Méně než smrtí a pouze bičováním či amputacemi lze postihovat méně závažné prohřešky známé označením hudud, vztahujícím se jak na krádež, tak na cizoložství. To vše pokrývá, diriguje systém Šária, jehož zavedení se domáhají správní věřící kdekoliv na světě. V intenzitě požadavku a detailech jejich realizace ale nepanuje jednota. Všechny islámské státy se ve svých ústavách odvolávají na Korán, ultimální zdroj pravdy. V Saudské Arábii a Pákistánu je povýšen na autoritu zcela jedinou. V jiných státech platnosti ale nepozbývá též pramen známý jako hadith - tisíce rčení, přisuzované proroku Mohamedovi. V Egyptě tamější zákonodárství obsahuje příměs britské a francouzské koloniální tradice. V Iráku je zřetelný vliv práva kmenového. Soudní praxe se přizpůsobuje politickým požadavkům doby. Teď například v Jordánsku, kde po lapení sestřeleného syrského pilota došlo k jeho upálení, usmažení za živa, taková hrůzostrašnost vedla k zpřísnění postihu obviněných, u nichž se předpokládá sympatie vůči tak sadistickým novátorům. V případě nevěry, cizoložných radovánek, došlo k všeobecnému zpřísnění. Kdežto Korán předepisuje jen 100 ran bičem, nyní se dává přednost ukamenování. Strefovat se do provinilce či spíš provinilkyně oblázky, raději menší velikosti, aby podívaná déle vydržela. Popularita veřejných poprav neutuchá.
říjen
10
október
zpravodaj
10 / 2015 -
-
spravodaj
-
Uřezávat hlavy dětem! Nemůže být nic zrůdnějšího! Někteří mohamedáni, s odvoláváním se na Alláha, ultimální autoritu, se o takové vylepšení pokoušejí a již se jim to docela daří. Elektronickou poštou jsem 22. července 2015 obdržel takový důkaz. Odesilatel byl The Clarion Project (http://www.clarionproject.org) se zásilkou s názvem „Islamic State Publishes first Child-Beheader Video," svědectví obrazem i zvukem ze syrského města Homs. Pokud zpráva o takové novince do české končiny ještě nedoputovala, zde jsou podrobnosti: video dokument o popravě uříznutím hlavy. Akt provedl kat, nikoliv statný chlap v masce, ale svou tvář nijak neskrývající hošík, asi tak desetiletý. Již v loňském roce se podílel na masakru v Tikritu, rodném městě bývalého diktátorského kruťase Saddama Husseina, posléze lapeného a pověšeného. Tentokrát se těmto I.S. lidumilům podařilo dočasně se Tikritu zmocnit a během té krátké doby popravit 1.500 iráckých vojáků, jejich těla naházet buď do řeky Tigrisu nebo do hromadných hrobů. Již zmíněné video s názvem "The Capture and Assassination of the Nusayri Captain" představuje lapeného důstojníka syrského letectva, ve službách prezidenta Bašar al-Assada. Zajatec v obleku oranžové barvy napřed přednese základní údaje o svém dosavadním životě, o němž ví, že mu za pár okamžiků bude končit. Zajatec klečí, svou smrt očekává. Plnovousý džihádista pronese krátký výhružný projev: "Naším cílem není pouze Palmyra (památné místo z dob antiky), nebo Homs nebo Damašek, naším cílem je dobytí Jeruzaléma a Říma, budiž to vůle všemohoucího." Poté se chlapeček s nožem bez váhání přiblížil k hrdlu oběti a pustil se do práce, aniž by projevil náznak soucitu či skrupulí stran svého krvavého počínání. To se za značné mediální pozornosti uskutečnilo v důstojném prostředí římského antického amfiteátru. Nebylo to poprvé, že islamisté použili děti v roli popravčích. Bude Evropa a vlastně i my přespolní, ti vzdálenější, mít dost odvahy se bránit? Prozatím o takové ochotě, či aspoň o jejích náznacích, jakkoliv potřebných, nic nevím a tuze rád bych vyslechl důvody, jak že se nehorázně mýlím. Že na evropském kontinentě se objeví předáci s integritou, rovnou páteří a spatřitelnou kuráží. Takoví, kteří přestanou být duplikátem tvorů jakostní kategorie Baracka Husseina Obamy, bez zábran eufemismy kamuflovat realitu, komukoliv bez potíží viditelnou. Na vojenské bázi Fort Hood v Texasu, důstojník psychiatr libanonského původu, s opakovaným zvoláním Allahu Akhbar zabil víc než tucet náhodně přítomných vojáků a ještě větší počet jich zranil. V mohamedánství v Indonésii vychovávaný Obama ale došel k vysvětlení, že vrahovy náboženské výkřiky ovšem neměly nic společného s náboženstvím míru. Toto velevraždění oficiálně přetvořil ve smyslu "úraz na pracovišti." Žádný akt, příklad islámského terorismu. Nic takového neexistuje, poněvadž existovat nemůže, nesmí. Když teď v červenci v městě Chattanoogga došlo k smrtící střelbě s týmž voláním slávy Alláhovi, rovněž to nemělo, nemohlo mít nic společného s islámem. Tomuto druhu zabíjení se dostalo diagnózy CIRCUMSTANCES čili „okolnosti“ důkladně mlžné. Kdyby si někdo troufl jinak uvažovat, zřetelněji se vyjádřit, bylo by tak došlo ke spáchání zcela specifického, nijak eufemistického zločinu islámofobie. Ota Ulč
říjen
11
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Ohlasy V minulém čísle Zpravodaje jsme zveřejnili dopis naši čtenářky Heleny Wadi. Z ohlasů, které jsme na něj dostali, jsme vybrali dva:
Poznámka k jednomu dopisu Předesílám tímto, že islám je dlouhodobě předmětem mého soukromého i publicistického zájmu, a aniž bych se chtěl chlubit, dosti dobře se v něm vyznám. Korán není zrovna zábavná četba, prostudoval jsem jej však bedlivě, stejně jako dějiny islámu; mám slušné ponětí o ústním, v koránu neobsaženém podání tzv. hadíthů, o islámských směrech, sektách a právních školách, dvěma lety studia jsem si osvojil základy klasické (koránové) arabštiny. Nevyžaduji na každém, kdo mluví či píše na toto téma, aby mu věnoval tolik času a úsilí; určité elementární znalosti by ale měl mít. Našel jsem totiž v 9. letošním čísle tohoto časopisu dopis paní Heleny Wadi, svědčící o tom, že ač je muslimka a žila dle vlastního údaje dva roky s muslimským manželem v muslimské zemi, její znalost islámu je sotva povrchní, a čte-li opravdu korán, jak tvrdí, činí tak, zdrženlivě řečeno, selektivně. Dotknu se dvou bodů jejího dopisu, dle nichž je islám skutečně náboženstvím míru, a korán se čte jako hezká poezie. Nuže, asi má paní Wadi nějaký jiný korán, než v jakém si říkávám já, nebo si z něj vybírá jen co se jí líbí. Leč nechme zahovořit svaté knize samé: A až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! (súra Pokání, verš 5). Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma – dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi. (súra Pokání, verš 29). Máme tedy chápat náboženství míru v tom smyslu, že dáme-li my nevěřící poplatek vlastní rukou, jsouce poníženi, můžeme mít mír? Hm. A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady (ráj). A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí, a jsou zabíjeni. (súra Pokání, verš 112). Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je ze zemí, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících! (súra Krávy, verš 187). Vy, kteří věříte! Když se na pochodu střetnete s nevěřícími, neobracejte se k nim zády! A kdokoliv se k nim v ten den obrátí zády, s výjimkou toho, kdo obrátí se k jinému boji nebo se vzdálí, aby se připojil k jinému oddílu, ten uvalí na sebe hněv Boží a útulkem jeho se stane peklo… Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil; nevrhals ty, když jsi vrhal (kopí), nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou… (súra Pavouk, verše 15 až 17).
říjen
12
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi a On neošidí vás o dobré skutky vaše. (súra Muhammad, verš 37). Takže co, paní Wadi: nepřátelství, boj, zabíjení, a mír pouze tehdy, nemají-li voje věřících náhodou převahu… to že má být náboženstvím míru? Nebo snad je v uvedených ukázkách (a mohl bych posloužit i dalšími) nějaký skrytý význam, zjevný pouze zasvěceným? Nejedná-li se o přísně střežené tajemství, jehož vyzrazení se tresce, prosil bych o laskavé poučení. Na Vašem údaji, dle nějž se korán čte jako hezká poezie, opravdu něco je: jazyk koránu je vskutku poetický, jakým tak mohla rozmlouvat Šahrazád s králem Šarjárem v tisíci a jedné noci. Překladateli Ivanu Hrbkovi se podařilo orientální pohádkovitost mistrně převést do češtiny, čehož si velice cením. Ve všem ostatním už bych měl jisté výhrady. Uveďme si na ukázku dva z veršů, pojednávajících o osudu hříšníků (tedy především nás nevěřících) v muslimském pekle: Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně jsou připraveny důtky železné. A kdykoli odtamtud budou chtít odejít kvůli utrpení, budou tam vráceni a bude jim řečeno „Okuste trestu spalujícího!“ (súra Pouti, verše 20 až 22) Ti kdož prohlašovali Písmo, i to, s čím posly Své jsme vyslali, za lež, ti záhy poznají, až s okovy na šíjích a v řetězech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle budou páleni! Tohle je trest za to, že jste se na Zemi neoprávněně radovali, i za to, že jste byli zpupní. Vejděte do bran pekelných, kde zůstanete nesmrtelní! Jak hnusné bude hrdopyšných přebývání! (súra Odpouštějící, verše 72 až75) Brrr, to je poctivé katolické peklo proti tomu ještě hotová ozdravovna. Kdepak hezká poezie, paní Wadí, spíš hrůza a děs a podiv nad tím, jak může být muslimský Bůh takový sadista. Zvlášť když je dle slov šahády (vyznání víry) rahmán wa ráhim, slitovný a milosrdný. Strach pomyslet, kdyby takový nebyl. To už se spíš s paní Wadi shodnu v charakteristice Arabů. Více či méně podrobně jsem procestoval sedm arabských zemí a mohu potvrdit, že Arabové jsou opravdu v osobním styku… nevím jestli zrovna nejlepší lidé na světě, ale určitě dobrosrdeční, přátelští a – zdůrazňuji – neúchylně poctiví; položte peněženku na chodník, za týden ji tam najdete. To za předpokladu, že se s nimi nezačnete dávat do hovorů o náboženství, nebo nedej Bůh, o židech. Jako příklad vylíčím svůj zážitek z města Tripoli v Libanonu (a to je Libanon ze všech zemí arabského pásu ještě nejliberálnější): ubytoval jsem se tehdy v rodinném pensionu s velmi milým a nápomocným panem domácím. Kterýžto dojem trval až do chvíle, kdy jsem se ho vyptával na cestu k nevím už kterému objektu. V Tripoli mají kruhové náměstíčko s kovovou plastikou v podobě slova Alláh; i pravil jsem: „Aha, to tedy mám jít kolem toho Alláha?“ Pane na nebi, to jsem si dal. V tu chvíli se vlídný pan domácí změnil v učiněného ďábla, až jsem opravdu dostával strach. „Jak jen můžete tak svaté slovo…“ soptil vypadaje, že se na mě v tu chvíli chce vrhnout, jen s velkým diplomatickým úsilím se mi ho podařilo jakž takž ukonejšit. Nene, jen se v hovoru s Arabem, jakkoli milým a přátelským, ani nedopatřením nedotknout něčeho náboženského; co my pokládáme za nevinný dotaz, může on mít za neodpustitelnou, po pomstě volající urážku.
říjen
13
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Na závěr chci ještě dodat, že už co dospívající mladík jsem byl vším islámským naprosto nadšen, ba okouzlen; kdyby tenkrát byl po ruce šikovný imám, ani by mě nemusel ke konverzi moc přemlouvat. Ze samého nadšení jsem se dal do studia koránu, ale nepřesvědčilo mě, nýbrž odradilo. Nevím, možná je muslimské myšlení ustrojeno jinak, že mu nevadí všechny ty nenávistné súry, výzvy k výboji a zabíjení. Nebo a pravděpodobněji, běžný muslim korán nečte, ani číst nemůže. Je arabština koránu jazyk nádherný, vznešený, gramaticky složitý a lexikálně přebohatý, obsahující kolem padesáti tisíc výrazů, to na rozdíl od současné lidové arabštiny, vystačící si s třemi tisíci slov. Což ovšem nedostačuje ani k dosti povrchní četbě koránu; není-li kdo islámským učencem, jemuž je studium svaté knihy povoláním, musí vzít zavděk s vybranými útržky, jak mu je zprostředkoval v mešitě imám (často rovněž nepříliš učený) nebo pan učitel ve škole. To, obávám se, je i případ paní Wadi. Hannover, 25. září 2015
Luděk Frýbort
Není islám jako islám Reaguji na dopis „ukecané“ (abych použil její terminologii) paní Wadi v č. 9/2015 Zpravodaje. Vážená paní Wadi, buďte šťastná, že jste se seznámila se skutečně mírumilovnou odnoží islámu a že křesťané netrestají konvertity trestem smrti, jako to činí mnohé islámské státy. Pokud čtete noviny a sledujete televizi, nemohlo Vám jistě uniknout, že kromě Vašeho pochvalovaného islámu, existuje ještě mnoho dalších odnoží islámu. Je to např. islám afghánských Talibánů, kteří v době své vlády pořádali veřejné popravy na sportovním stadionu v Kábulu. Jeden z těchto zločinců spáchal vražedný atentát na pakistánskou dívku Malalu, jenom proto, že chtěla chodit do školy. Je tu další islám nigerijské zločinecké organisace Boku Haram, kteří přepadají domorodé obyvatelstvo – muže zavraždí, ženy a děti unesou. Děti donutí k vojenské službě a ženy předají k znásilnění svým příslušníkům. O islámské teroristické organisaci „Islámský stát“ jste se sama zmínila. Ale je tu dále islám sunnitský (na př. nejvyšší soud v Riadu odsoudil nedávno občana Raifa Badawi za urážku islámu a saudské panovnické rodiny k trestu 1000 ran holí – což se rovná trestu smrti). Je tu dále islám šiitský, kde jakýsi ajatolláh vyhlásil t. zv. Fatwu, to je veřejná výzva k zavraždění indického spisovatele S. Rushdie. A je tu ještě další odnož islámu: terorističtí zločinci, kteří spáchali sebevražedné atentáty, při nichž zahynulo mnoho nevinných lidí (Boston, Paříž, Londýn, Madrid atd). Kolik odrůd islámu je vlastně na světě? Buďte ráda, že jste na vlastní kůži nezažila některý z uvedených islámů. Pak byste už nenapsala asi žádný dopis. Vaše výzva k potrestání ukecaného pisatele za to, že píše o Arabech, odpovídá přesně podstatě všech druhů islámu. Václav Mader Švýcarsko
říjen
14
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Můj pohled na migrační krizi v Evropě Jsme svědky stěhování a invaze lidí z Afriky a Islámských států do Evropy. Tato invaze, zatím jen asi milionu lidí, vytváří chaos, nedodržování Schengenských dohod, hrozí rozpad Evropské Unie, zánik Evropské křesťanské kultury a civilizace. Politikové se řídí zákony a konvencemi, které sami vytvořili a nejsou schopni je upravit v případě naléhavé nutnosti při změně situace. Takže asi budou chtít vzít třeba i miliardu potřebných, i když nás to zničí. Nerad bych se dožil, že tu bude vládnout Islámský stát nebo se brodit v odpadcích, jak to třeba v Africe nebo Karibských zemích je. Také černošská ghetta s velkou kriminalitou v zemích jako je Brazilie, USA, Jihoafrická republika není nic příjemného. V Africe a Islámských zemích došlo ke kolapsu. Lidé v těchto zemích se kvůli exponenciálnímu růstu obyvatelstva nemohou uživit. K tomu přistupuje to, že v těchto pseudodemokraciích je nejvyšší korupce. O lidi a jejich osudy se vlády nestarají. Špatná politika, většinou levicových politiků Evropy, má na tragédii nelegální migrace velký podíl. Od počátku nechala proudit ilegální přistěhovalce po pašeráckých cestách do Evropy, přijímala je a tím lákala další k těmto dobro družným akcím, končícím mnohdy smrtí. Měli příklady třeba z Austrálie, která nelegální migraci zarazila. Evropští politici jsou zcela neschopní něco řešit. Baví se jen o rozdělení kvót po Evropě, přijímají dál nelegální přistěhovalce. Neřeší vůbec příčinu problému. Jen státy východní Evropy se brání této invazi a jsou vystavováni tlaku zemí, které invazi dopustili. Teď už konečně vidí i západní země, že se nedá invaze zvládnout. Existuje totiž kolem 4,5 miliardy potřebných lidí. Tak zavádějí hraniční kontroly, což způsobuje kolaps dopravy. Politikové nevidí že při takovém počtu migrantů z jiných kultur a většinou s Islámským náboženstvím se: - většinu nepodaří tyto lidi integrovat a zapojit do práce - my, nevěrci jsme nepřátelé Islámu. Kdo vezme islámský Jihad vážně, tak nás buď obrátí na jejich víru nebo zabije (jak to dělají v Islámském státu) - spousta bojovníků Islámského státu se dostane do Evropy, kde budou chystat teroristické útoky. Potenciálních kandidátů pro jejich spolupráci tu bude dost - při takovém počtu přistěhovalců budou vytvářet ghetta, prosazovat jejich pořádek. Jelikož se neprosadí v Evropské kultuře, bude vzrůstat napětí, kriminalita (jak to vidíme třeba ve Francii) Politikové pomohli svrhnout diktátory, kteří tam udržovali pořádek. Vznikly války, které nemají vítěze. Byli naivní, že vzniká demokratické jaro. Zatím přišla zima v podobě Islámského státu a radikalizace islámu. Na druhé straně jsou ti běženci chudáci, utíkají někteří z válečných zemí nebo ze zemí, kde nemají práci, jídlo a často ani vodu. Jak jim tedy pomoci? Myslím, že Evropa by měla přijímat křesťany, kteří jsou nejvíce ohroženi. A to ne po pašeráckých stezkách, ale oficiálně přes vyslanectví. Lidé islámského vyznání by měli chodit do bohatých islámských států, kde je stejné náboženství a kultura, ne do Evropy. Utečencům by se mělo pomoct v tom světadílu, ze kterého pochází. Mohou tam bohaté státy pronajmout území a vybudovat i za pomoci utečenců infrastrukturu a dohlédnout na fungování takového území pro azylanty. Zároveň by se mělo dělat maximum, pro ukončení válek a hlavně exponenciálnímu růstu obyvatel. S prioritou by se měly řešit tyto hlavní příčiny migrace: 15 říjen
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
1. Ohromný nárůst populace v Africe a islámských zemích, což neumožní lidem najít práci, vy čerpá zdroje země a zničí poslední zbytky přírody s následkem zmizení biologické diversity a druhů zvěře. Mělo by se prosadit plánované manželství s max. 1-2 dětmi, tak jako se to podař lo v Číně. V tom by měla být hlavní váha pomoci a tlaku na místní vlády. Jinak budou vznikat další války o zdroje a migrace nabude tragických rozměrů. 2. Urovnávat konflikty a zabraňovat válkám. I když i války a vznik Islámského státu jsou způsobeny také vyčerpáním zdrojů a nekontrolovaným nárůstem populace. 3. Dialog s muslimy. Upozorňovat je na špatné stránky jejich víry a žádat odpověď, tak jako by mohli žádat vysvětlení po nás. Zatím strkají politikové hlavu do písku a neřeší napětí mezi islámem, křesťany a jinými náboženstvími. Tím by se mohly konflikty řešit bez válek. 4. Politikové, hlavně naivní levicoví, by měli naslouchat názorům a argumentům jiných. Ne, když nemají argumenty sami, nazývat druhé nacionalisty, populisty, rasisty, pravičáky, rozšiřovatele xenofobních nálad a jinými nadávkami. Oni především mají největší podíl na kolapsu Evropy a tragédii nelegálních přistěhovalců. Celá situace Evropy není pod kontrolou. Jsem zvědav, co bude dál. Evropa nefunguje. Politikové v Bruselu nejsou jednotni a Evropa se stává velmi slabou. Ještě máme válku na Ukrajině a o Ukrajince bychom se měli především postarat. Jsou nám blízcí kulturou a náboženstvím, mají zájem s Evropou spolupracovat a jsou pracovití. Pro ty udělala Evropa jen alibistické kroky a umírá tam denně také hodně lidí. Putin, který žádné migranty nemá, horečně zbrojí, zesiluje propagandu a po kolapsu Evropy si bude dělat co bude chtít. Zvětšení konfliktu na Ukrajině bude znamenat další tisíce migrantů. Už je sice hodně pozdě na řešení, Evropa zaspala a šla nesprávnou cestou, ale doufám, že se její politici vzpamatují a zachrání, co se ještě zachránit dá. Zdeněk Tomka, Lausen
Z České republiky Pocta Miladě Horákové 65 let po vynesení rozsudku trestu smrti se JUDr. Milada Horáková, oběť nejznámější československé justiční vraždy, dočká svého pomníku. Bude odhalen v Praze 16. listopadu tohoto roku. Pomník je symbolickým ztvárněním morálních hodnot a odvahy Milady Horákové bojovat za národní identitu proti nacismu i komunismu. Postaven bude na dohled od Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, v parčíku na konci Sněmovní ulice, kde bude doslova „dohlížet“ na naše zákonodárce. Sedmičlenná odborná komise posoudila třiadvacet návrhů v řádně konané architektonickovýtvarné soutěži, která se usku tečnila díky iniciativě Nadačního fondu Stránský, za podpory Městské části Praha 1 a pod záštitou ministra kultury Mgr. Daniela Hermana, jehož silné podpoře
říjen
16
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
se projekt i nadále těší. Vítězný návrh akad. sochaře Josefa Faltuse zobrazuje řečnický pult, za kterým stála Milada Horáková u soudu, s mikrofonem. Na něm sedí skřivánek. „Ten ptáček je Milada Horáková. Změnila se v něj a odlétá za svobodou. Je to silně symbolické,“ popisuje Josef Faltus podobu pomníku. Pult stojí na desce, na níž jsou slova Milady Horákové, které napsala ve svém posledním dopise před popravou: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to. Přeji vám to…“ Tato slova budou přeložena do čtyř světových jazyků. Symbolika pomníku je velmi působivá až dramatická, oslovuje téměř každého. Pro úhradu nákladů na realizaci pomníku zřídil Nadační fond Stránský speciální transparentní účet 8123455001/5500. Výši prostředků na kontě a připsání svého vkladu si může každý zkontrolovat na www.nfstransky.cz. A nyní to podstatné: nejen, že bude každý dárce věčně evidován jako dárce historického pomníku, ale pokud se přihlásí i písemně na adrese Nadační fond Stránský, Národní 11, 110 00 Praha 1 nebo e-mailem na adrese
[email protected], získá originální certifikát potvrzující jeho podíl na výstavbě pomníku. Podpora tohoto unikátního projektu nabízí unikátní možnost zapojit se do současného dění v České republice. MUDr. Martin J .Stránský, předseda konzultativní rady Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí
Česko-německé vztahy jsou nejhorší za 20 let
Když Merkelová nebere telefon Česko-německé vztahy jsou nejhorší za posledních dvacet let, propadly se za premiéra Bohuslava Sobotky a kancléřky Angely Merkelové na bod mrazu. Poškodil je hlavně spor o povinné kvóty pro uprchlíky. Propast mezi Českem a Německem svými výroky a chováním významně prohloubil ministr vnitra Chovanec. Po dvaceti letech trpělivého pěstování dobrých vztahů s Německem teď německá kancléřka Angela Merkelová nezvedá českému premiérovi Bohuslavu Sobotkovi telefon. Vztahy mezi Českem a Německem jsou podle diplomatů obou zemí nejhorší za posledních 20 let. Poškodil je hlavně spor o povinné kvóty pro uprchlíky. Ty Češi, Maďaři, Slováci a Rumuni tak dlouho odmítali, až je ostatní státy unie na schůzce ministrů vnitra minulé úterý přehlasovaly. Když se ještě před schůzkou snažil Sobotka vysvětlit českou pozici Merkelové, neuspěl. Kancléřce se totiž ani nedovolal.
říjen
17
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Podle zdrojů z německé strany Němci odmítli telefonát s tím, že "není dostatečně připravený a stanoviska nepředjednali diplomati na nižších úrovních", podle české verze se nenašel pro telefonát v pracovní náplni obou politiků "vhodný čas". "Kvůli tomu, jak se jednání vyvíjela, jsou teď vzájemné vztahy o 20 let zpátky, někde před česko-německou deklarací," uvedl diplomatický zdroj z ministerstva zahraničí. Deklarace přitom v roce 1997 v historii obou států ukončila mimo jiné dlouhý a emotivní spor o Benešovy dekrety. Česko v ní vyjádřilo politování nad poválečným vyháněním Němců z tehdejšího Československa a Německo se zavázalo nenárokovat si navrácení majetku a nevyžadovat odškodnění za odsun (Poznámka redaktora: To neodpovídá pravdě, jedná se pouze o český výklad. Proto byla také podepsána deklarace, která nemá v mezinárodním právu prakticky závažnost a ne mezinárodní smlouva.) Od té doby se vzájemné vztahy jen zlepšovaly. Ještě v červenci ministři zahraničí obou zemí podepsali dokument, který vyzdvihoval těsnou budoucí spolupráci obou zemí, a Lubomír Zaorálek označoval vztahy s největším obchodním partnerem Česka za vynikající. Vyostřená debata o povinných kvótách ale vše otočila. "Německo teď určitě nevnímá Česko jako nápomocného partnera. Pro česko-německé vztahy je to zatěžkávací zkouška," říká odborník na Německo z Ústavu mezinárodních vztahů Vladimír Handl. Ještě ostřeji mluví o naštvanosti Němců diplomatické zdroje v Berlíně. "Česká politika je zatížena tím, že někteří její vrcholoví aktéři hovoří jazykem, který by patřil v Německu na úplně spodní úroveň politického spektra, až někam k radikálně pravicovým skupinám," vysvětluje Handl. Výroky typu "nikdo je sem nezval" pak podle něj diskreditují české argumenty proti kvótám, přestože mají racionální základ. Češi navíc nedokázali Němcům a ostatním evropským partnerům své argumenty dostatečně vysvětlit. Podle několika zdrojů blízkých jednáním neumí například český ministr vnitra Milan Chovanec rozlišit, kdy mluví s českým publikem a kdy reprezentuje Česko na evropské úrovni. Na schůzkách ministrů vnitra tak pouze trval na svém, a v jednu chvíli dokonce vykřikoval, že se jedná o "nový Mnichov". Právě Chovanec svými výroky a chováním na evropské i české úrovni propast mezi Českem a Německem významně prohloubil. "My si určitě můžeme dovolit mít jiný názor než Němci, když je ten názor racionální a je výsledkem nějakého solidního politického procesu. Předpoklad je ale ten, že politická debata má takovou úroveň, že je pro německého partnera přijatelná," uvedl Handl s tím, že česká politická debata o uprchlické krizi není ten případ. Argumenty a hodnověrnost Prahy podle něj podrývá také to, že česká pozice je vnitřně roztříštěná. V Česku existuje několik politických linií, které se úplně nescházejí nebo jsou paralelní - a to linie prezidenta, ministerstva vnitra, ministerstva zahraničí a premiéra. Česko ale není jediné, které se dostalo s Německem do sporu. S jeho politikou v uprchlické krizi nesouhlasí i mnoho jiných států EU. Na velmi vstřícnou migrační politiku Německa narážel minulou středu po summitu evropských lídrů i předseda Evropské rady Donald Tusk, když uvedl, že "politika otevřených dveří a oken musí skončit". Většině států ale nestály kvóty za to, aby si vztah s Německem poškodily. To byl podle zdrojů HN také argument Poláků, kteří nakonec vycouvali ze společné pozice visegrádské skupiny a
říjen
18
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
proti kvótám nehlasovali. Přibývá také zemí, kterým se nelíbí, že Německo prosazuje svou politiku "na sílu" a dovedlo debatu o kvótách až k hlasování. Navíc si stěžují, že Berlín svá rozhodnutí, která mají dopad na celou unii, se státy dopředu nekonzultuje nebo je ani neinformuje. Například o nedávném uzavření německých hranic s Rakouskem se mnoho států včetně Česka dozvědělo až z tiskové konference německého ministra vnitra. Silvie Housková
Média Syrská krize a Česká televize :
Střípky a střepy z obrazovky ČT 1 Syrská krize je ve střední Evropě objevnější, než si bylo možno donedávna představit. A remote past is back : nejedná se o ohniska bojů na Blízkém Východě, jež se v Sýrii rozhořela na podzim 2011, ale o stav mínění a individuálních myslí v České republice – mezi lidmi, které osobně známe. V průběhu zářijových týdnů se zájemcům o ČR žijícím v Evropské unii dostalo širší palety věrohodných příznaků : jde o schopnost úsudku lidí, mezi nimiž je dnes přibližně 80 až 90 procent domácího obecenstva zasaženo závažnými formami patologie otevřené národnostní nebo konfesní zášti – lhostejno, zda jde o "rasismus", o "šovinismus" nebo o jinou formu "radikální xenofobie". Preferenčním terčem se letos stali Syřané. Zhoubné působení elektronických sítí je zde doloženo a ilustrováno in vivo: bylo by proto zbytečné odjíždět urgentně do ČR a na místě si ověřovat sociální rozvrstvení tohoto jevu, či jeho distribuci v jednotlivých krajích nebo čtvrtích velkých měst. Doufejme, že další nezbytné údaje o českém kolektivním záchvatu a variacích jeho hlavních proměnných zasadí do patřičného kontextu západoevropská a středoevropská média pozorněji sledující višegrádské země: není jich mnoho. Každý, komu uniklo vysílání "Máte slovo" (24. září na ČT 1), moderované Michaelou Jílkovou, se s ním může seznámit na následující adrese: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10175540660-mate-slovo-s-m-jilkovou/215411030520026/
Nejde o pustou ztrátu času, i když málokdo vydrží sledovat záznam vysílání až do konce. V pohledu od Ženevy se mezi příznačnějšími rysy hodinového pořadu vyjímala výmluvná paleta symptomů : – ze šesti mužů pozvaných k pultíkům (bez jediné ženy) se jen dva uměli souvisleji, klidněji a výstižněji vyjádřit. Shodou okolností oba bránili otevřenější přístup vůči běžencům, a vůči cizincům všeobecně (Michal Berg, nar. 1980, zastupitel města Vsetína za stranu Zelených, a Mikuláš Vymětal, nar. 1971, člen Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze). Krátce nato se oba stali terčem vášnivých osočení publika přítomného ve studiu, včetně vyzývavě agresivních gest protivníků ; – ministr Andrej Babiš, jak známo současný místopředseda vlády a jeden z nejmajetnějších podnikatelů v zemi, byl jako politik (autoritativní šéf strany ANO a majitel několika médií) vystaven v ČT 1 velkému pokušení, a proto své pozice dokonale a hrubě zneužil. Neumí se ovlá19 říjen október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
dat, a proto téměř systematicky skáče svým protivníkům do řeči, což mu moderátorka s ochotnou zdrženlivostí a zjevným pochopením toleruje. Jedinou výjimkou byla chvíle v závěru této domnělé "diskuse", kdy ministr financí chtěl rozvinout mapky Balkánu a dokázat urgentní nutnost staveb plotů podél řeckých a bulharských hranic s Tureckem (moderátorka tomu nechtěla, zjevně z technických důvodů snímání kamerou, spíš než kvůli nedostatku času) ; – šest pozvaných osob (mezi nimi jeden mladý hospodský otylec, živoucí doklad celého jednoho světa) se jakžtakž kontrolovalo, narozdíl od obecenstva v pozadí, freneticky a velmi často tleskajícího podle momentálního gusta. Každý z pozvaných je totiž oprávněn přijít s pěti svými stoupenci, díky čemuž se z arény ČT 1 stává kolbiště verbální řeže. Drtivá většina aplausů tak zazněla ve prospěch stanovisek ostře zaujatých proti internaci syrských migrantů v českých táborech a tzv. "detenčních zařízeních" ; – mezi "hlasy z lidu", jak je laskavě nazvala moderátorka, se ozvaly jen tři nebo čtyři promluvy, které nebyly otevřeně zabarvené vyděšeným nepřátelstvím. Ostatní intervenující uplatňovali nehorázné smyšlenky o porodnosti, o nakažlivých nemocech, o násilnictví běženců, o boháčích mezi nimi atd., které byly patrně vyloveny z kdovíjak manipulovaných soukromých videových snímků ; – konsensuálním, ale důrazným tématem českého nacionálního přesvědčení zůstává za žádnou cenu nepřipustit cizince a zvláště syrské běžence "u nás" ; bezmála výlučnou starostí je najít jakžtakž přípustný prostředek, jak se nežádoucích příchozích účinně a co nejdřív zbavit ; – na dolním okraji obrazovky nepřetržitě běží nekonečný, ale gradovaný proud, přesněji sranec hrubých útoků na cizince všeobecně, a na běžence zvlášť (zřejmě přímé SMS od diváků, namnoze jen několikaslabičné výkřiky, jež jsou přejímány patrně bez nezbytného tříbení). Odhadem třetina až polovina těchto výronů je přímo žalovatelná podle platných českých zákonů postihujících podněcování náboženské nenávisti a národnostní zášti ; – jediný Nečech, resp. Neslovák, zcela asimilovaný přibližně šedesátiletý Syřan mluvící zadrhovaně, ale srozumitelně česky (žije v zemi od roku 1983, tedy patrně bývalý mladý voják nebo policista baasistického režimu El-Assadova otce), měl zřetelné potíže s uplatněním umírněnějších poukazů na osobní zkušenost – nejenom ze Sýrie ("nejsme černí", apod.), ale zvláště na to, co sám viděl v "detenčním zařízení" poblíž Bělé pod Bezdězem (zmínil mj. spíš příznivé detaily týkající se chování českého personálu internačního tábora) ; – příznačná chvíle nastala, kdy se člověk, který krátce pobyl v Bělé, zmínil o výtce jednoho internovaného Syřana. Výtka přibližně zněla : "Když jsme ve Vídni nastupovali do berlínského rychlíku Vindobona, někdo z úředních míst – rakouských železnic, vyslanectví či konzulátu České republiky nebo někdo jiný – nás měl uvědomit o podmínkách průjezdu zemí. Při cestě přes Turecko, Řecko a Balkán jsme se dosud nesetkali s takovým «přijetím»; někdo nás snad měl ve Vídni varovat před tím, co nás v ČR čeká"; – když v závěru jeden "hlas z lidu" zmínil vývoz českých zbraní do Sýrie, byl bezprostředně umlčen pohotovou moderátorkou. Shrňme: tato domnělá moderátorka, která po léta (1998-2005) úspěšně vystupovala v komerční stanici TV Nova, je temperamentně až vášnivě vystupující stoupenkyní hromadné a bezohledné xenofobie: bez zábran ji přiživuje a neváhá zvýšeným hlasem pedantsky korigovat jednoho ze šesti pozvaných, ba před ním útočně šermovat rukama, hájí-li odlišné stanovisko (Michal Berg). O zmírňující úloze "moderátorky" nemůže být řeči: nemá to v zadání. V pohledu ze západní Evropy jde o autoritářskou, podlézavou, ne-li jedovatě zlou babu, která postupně ztrácí kontrolu nad útočným chováním svého obecenstva – mimo jiné proto, že je uboze
říjen
20
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
informována. Jediný výrok, jemuž se (krom exportu zbraní) odvážila protiřečit, ovšem jen gestikulací zákazu, se týkal strachu z milionové porodnosti uprchlíků, v ústech jednoho chrap- lavého penzisty "z lidu". Bezbranný divák z ciziny lapá po dechu: sním, nebo bdím? Pocházím i já z této země? Závisí na našich osobních úsudcích, do jaké míry je takový typ chování myslitelný na západě, jihu a severu Evropy, aniž by moderátorka nejposlouchanějšího veřejnoprávního programu v zemi nebyla nucena krátce po bojovém spektáklu podat demisi. Nebo že by naopak dostávala zvláštní měsíční příplatky za každý podařený výbuch zášti? Je rovněž na nás, abychom si rozpočítali, do které z obou skupin protivníků patří naši příbuzní a bližší známí žijící dnes v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku. * * * Takových devětapadesát minut vyzní totiž jako velmi ostrá lekce pro každého, kdo v zemi trvale nežije, ale kdo se o ČR zajímá, zvláště v jejím dnešním višegrádském kontextu. Je nesnadné odhadnout, zda je slovenská nebo maďarská xenofobie útočnější než česká: Jobbik a jeho uniformované jednotky v Praze nesporně chybí. Divák nadaný vědomím dějinných souvislostí se může jen utěšovat, že "národní dělníci" přišli na Hilsnerovo přelíčení s biči a býkovci, aby si posvítili na cizáka, "Amerikánce" Masaryka. Podobně se dnešní divák může konejšit četbou novinových zpráv o lidových demonstracích, jež s mlčenlivou podporou ministerstva vnitra (min. Chovanec se může opřít o tradici) propukly v letech 1934-36 na náměstích velkých měst proti uprchlíkům (nejenom židovským), valícím se ve stovkách a brzy tisících z nacistického Německa do ČSR, nebo o ničivém řádění namířeným proti českým a moravským Židům v krizích let 1897 či 1918-19(#). Že by tím paralely byly vyčerpány? V mezích možného je nutno zaujmout střízlivý odstup, jakkoliv taková podívaná přesahuje všechno, čehož jsme za posledních pětačtyřicet let mohli být v demokratické Evropě svědky, v rejstříku skupinově sdíleného fanatismu podněcovaného veřejnoprávní televizí. Doufejme, že z hlediska ryze formálního lze očekávat, že alespoň místopředseda vlády – systematicky odmítající mírnit vyhřeznutí trestně postižitelných "názorů", ale naopak přilévající do ohně bojově rozpálené odsudky – bude předmětem právních kroků ze strany lidí, na něž přímo útočil. Zažívají české země crescendo nacionálního napětí, jež poznaly v polovině třicátých let? Ve zběžném výčtu jsem se zdržel reprodukce jednotlivých názorů, impulzivních pocitů a různě žhavených "myšlenek". Soudný divák se přirozeně táže, odkud všechny pramení a jakou úlohu hraje byť ta sebemenší přímá zkušenost s cizinou a cizinci, včetně turistů v ČR. Nejednou však pomyslí na klima převažující v českém veřejném mínění v letech 1945-47, jakkoli okolnosti jsou odlišné: šlo tehdy o čs. občany kolektivně postižené násilným vypuzením, a posléze organi- zovaným vyhoštěním ze země. Buďme však věcní: postupné zmírnění této závažné davové patologie, o niž se opírá vládní politika vůči běžencům, bude praktickou terapeuticky mediální otázkou na další měsíce, ba roky, až nezvaní běženci definitivně uprchnou ze země, která je tak snadno přístupná většinově konsensuální zášti vůči všem cizincům, bez rozdílu. Z praktického hlediska se však domnívám, že – pokud dojde k potvrzení či zostření ana- logických symptomů – je nutno uvažovat o akcích informujících o vývoji veřejného mínění v ČR všechny evropské sousedy, kteří nerozumí vysílání českých veřejnoprávních médií. Doufám však, že se úkolu – s urgencí jim vlastní – ujmou rakouské, německé a britské deníky a časopisy. Kdoví, možná ani Neue Zürcher Zeitung nebude příliš dlouho otálet. Milovníkům nostalgie a "masarykovských" hodnot mezitím náleží klást si naléhavé otázky o původu strachu, resp. tak rozsáhlého psychického rozvrácení. Pomůže nám zkušenost z Francie
říjen
21
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
nebo ze Švýcarska ? Odborníci zabývající se kulturním a civilizačním dědictvím české národní společnosti v desetiletích mezi podzimem 1938 a podzimem 1989 budou mít pokdy k tomu, aby se pokusili pochopit a snad též komparativně interpretovat většinový nacionální fanatismus nečekaných forem i obsahu. (Ani se neodvažuju ptát se po zbytcích nějakých liberálních tradic: pravděpodobně přežívají v myslích té necelé pětiny obecenstva, jíž je zřetelně nevolno a která při pohledu na takový spektákl televizor se zděšením vypíná.) Jako bývalí uprchlíci se proto musíme tázat, v jakém stavu mysli prožívá takové chvíle nezanedbatelná část české veřejnosti, a jak prakticky čelí eventuálnímu traumatu a střepům nacionálně radikální xenofobie zmíněných deset až patnáct procent českých občanů. Hluboká skepse proto trvá – pokud nesílí. Nevolnost je ovšem nakažlivá i na tisíci kilo metrovou vzdálenost. Lubor Jílek, Suchy VD (podobnost jména s paní moderátorkou je zcela náhodná) __________ (#) Technický údaj, pro případné zájemce o působení mladší generace českých historiků (jsou ovšem dnes v přímém odborném styku s britskými, americkými a německými historiky českých zemí): Michal Frankl, "Emancipace od židů": český antisemitismus na konci 19. století, Praha/Litomyšl, Paseka, 2007. Kateřina Čapková, Michal Frankl, Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem, 19331938, Praha/Litomyšl, Paseka, 2008. Druhý svazek byl již přeložen: Unsichere Zuflucht: die Tschechoslowakei und ihre Flüchtlinge aus NSDeutschland und Œsterreich, 1933-1938 (aus dem Tschechischen übertsetzt von Kristina Kallert). Kolín n. R., Böhlau, 2012.
Ze Slovenska Predseda Úradu pre Slovákov žijúcich v zahraničí Igor Furdík skončil vo funkcii 30. septembra
Novým šéfom ÚSŽZ sa stal Ján Varšo Novým predsedom Úradu pre Slovákov žijúcich v zahraničí (ÚSŽZ) sa stal JUDr. Ján Varšo. Návrh na vymenovanie aj odvolanie doterajšieho predsedu Igora Furdíka dnes schválila vláda. Furdík skončil vo funkcii 30. septembra, od 1. októbra úrad prevzal Varšo. Furdík bol predsedom od mája 2010. Ako vysvetlil minister zahraničných vecí Miroslav Lajčák, k návrhu na odvolanie Furdíka došlo po dohode s ním. „Splnil úlohu, ktorú som mu dal, čo znamená, že stabilizoval úrad, vniesol do toho transparentnosť, pravidlá hry,“ zhodnotil Furdíkovo pôsobenie Lajčák. Ako dodal, Furdíkovi sa takisto podarilo úrad odpolitizovať. Je to podľa šéfa diplomacie vidno aj na tom, že správa ÚSŽZ je v parlamente pri-
říjen
22
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
jímaná bez problémov. Lajčák počíta s tým, že Furdík bude aj naďalej pôsobiť v zahraničnej službe. Varšo, podobne ako Furdík, bol veľvyslancom v srbskom Belehrade. Podľa Lajčáka je to teda človek, „ktorý má praktickú skúsenosť s jednou z našich najväčších krajanských komunít“. sita
Slovensko nebude posielať vianočné príspevky do zahraničia Slovenská republika neporušila nariadenie Európskej únie, keď nárok na peňažné príspevky pri zdravotnom postihnutí a vianočný príspevok obmedzila len na osoby s bydliskom na Slovensku. Vyplýva to z rozhodnutia Súdneho dvora Európskej únie, o ktorom informoval súd. Na Slovensko podala na súd dve žaloby Európska komisia, keďže sa domnievala, že tri príspevky pri zdravotnom postihnutí predstavujú nemocenské dávky a vianočný príspevok je dávkou v starobe, ktorých vyplácanie nemožno podmieniť bydliskom príjemcu. „Na predmetné peňažné príspevky sa nevzťahuje nariadenie o koordinácii systémov sociálneho zabezpečenia, ktoré v zásade zakazuje diskrimináciu príjemcov sociálnych dávok na základe štátu bydliska a okrem toho Európska komisia nepreukázala, že vianočný príspevok patrí do pôsobnosti tohto nariadenia,“ uvádza Súdny dvor EÚ. Nariadenie o koordinácii systémov sociálneho zabezpečenia členských štátov EÚ v zásade zakazuje diskrimináciu príjemcov peňažných dávok, ktoré patria do jeho pôsobnosti, na základe kritéria štátu bydliska. Nariadenie sa uplatňuje na dávky v starobe a na nemocenské dávky. Časti penzistov na Slovensku vypláca štát cez Sociálnu poisťovňu vianočný príspevok pod podmienkou, že majú bydlisko na Slovensku a úhrn súm ich dôchodkov nepresiahne 60 % priemernej mesačnej mzdy na Slovensku. Okrem toho osoby, ktoré sú ťažko zdravotne postihnuté, majú nárok na peňažný príspevok na osobnú asistenciu a na kompenzáciu zvýšených výdavkov súvisiacich s ich osobitnými potrebami. Aj poskytovanie týchto príspevkov, ktoré sú určené na kompenzáciu sociálnych dôsledkov zdravotného postihnutia, je podmienené tým, že príjemca má bydlisko na Slovensku. Osobám, ktoré opatrujú osobu s ťažkým zdravotným postihnutím, možno poskytnúť peňažný príspevok na opatrovanie, ak majú všetky dotknuté osoby sita
Ze Švýcarska Švýcaři hlasovali o změně hymny, chtějí zpívat o míru a solidaritě Obyvatelé Švýcarska se v sobotu 12. září v internetovém a telefonickém hlasování vyjádřili pro změnu státní hymny. Na výběr měli ze tří variant. Zatím ale není jasné, zda ke změně skutečně dojde. Hlasování bylo totiž neoficiální. Švýcaři z nabízených variant vybrali tu, která zachovává melodii současné hymny, ale její nový text vyzývá k jednotě a míru. Proces změny státní hymny však může zahájit jen vláda a parlament, případně o tom uspořádat referendum.
říjen
23
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Švýcarská společnost pro veřejný prospěch (SGG) začala vybírat novou hymnu v roce 2012. Podle zadání měla skladba odrážet hodnoty preambule švýcarské ústavy, což jsou mimo jiné demokracie, tolerance rozmanitosti, svoboda, mír a solidarita. Hlasování o změně hymny probíhalo od 30. března do 12. září. Do veřejné soutěže se zapojilo 208 skladatelů a odborná porota vybrala tři finalisty, jejichž návrhy na hymnu zazněly živě na nedávném hudebním festivalu v Aarau. Předseda SGG Jean-Daniel Gerber označil počet přihlášených návrhů nové hymny a hlasujících, kterých bylo více než 70 tisíc, za úspěch. Připustil, že ale případná změna hymny se uskuteční ve vzdálenější budoucnosti. „Jedná se o typicky švýcarskou iniciativu. Vychází ze širokých spodních společenských vrstev a jde až nahoru. To je ve Švýcarsku typický postup,“ řekl další z organizátorů Lukas Niederberger. Současnou hymnu Schweizerpsalm (Švýcarský žalm) z roku 1841 označují kritici za směsici meteorologické předpovědi a náboženského chvalozpěvu. Text Leonharda Widmera opěvuje Alpy, ranní oblohu a mlžná údolí, hudbu složil cisterciácký mnich Alberich Zwyssig. Jen málokterý Švýcar prý hymnu dokáže zazpívat zpaměti. ČTK
Nad Ženevským jezerem jsou nejkrásnější vinice Evropy
Aby zachránili víno, střílí do mraků Tak bizarní krajinu hned tak nenajdete. V prudkých kopcích nad Ženevským jezerem, které mají sklon až hrozivých 80 procent, se již tisíc let pěstuje réva, ze které se dělají jedna z nejlepších vín Švýcarska. Proslulé vinice v Lavaux mají dokonce zbraň proti kroupám, které by mohly zničit úrodu. -----------Vinice Lavaux jsou pro svou krásu a dlouhou historii zapsány na seznam UNESCO.
-----------Údajně na tomto místě pěstovali révu již staří Římané, ale současné terasy v prudkých kopcích začali stavět cisterciáci před tisíci lety. Do dnešních dob zde vinaři postavili neuvěřitelných deset tisíc teras, které se od jezera zdvihají až ve čtyřiceti kaskádách nad sebou. Kamenné terasy umožňují v prudkém svahu pěstovat víno, chrání půdu před erozí a ještě navíc drží teplo, čímž ve vinicích pomáhají vytvářet zvláštní, téměř středozemní klima. To je pak společně s půdou hlavní příčinou mimořádné kvality zdejších vín. Král švýcarských vín „Celkem je zde vybudováno na 450 kilometrů kamenných zídek, které oddělují jednotlivé terasy.
říjen
24
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Právě tato unikátní síť, kterou zde po staletí vytvářely generace vinařů, měla hlavní podíl na zařazení Lavaux do seznamu UNESCO, k čemuž došlo v roce 2007. Ale přísná ochrana zdejších vinic začala už před padesáti lety,“ vysvětluje místní průvodkyně Monica Aubert. Ze 70 procent se zde pěstuje odrůda Chasselas (česky Chrupka bílá), která je v celém Švýcarsku považována za krále vín a nejvíce se jí daří právě v Lavaux. Chasselas dává elegantní, ovocné a příjemně pitelné víno, z červených vín se připravuje především Pinot Noir. Víno pro běžce Jedním z nejlepších místních vinařů je Patrick Fonjallaz, který sídlí v obci Epesses a pěstuje révu na 34 hektarech. Jeho rodina zde sídlí již od 16. století a Patrick své víno miluje. „Každý den tu po jezeře projíždí několik parníků, přičemž jeden z nich přesně v deset hodin deset minut vyjíždí z našeho přístaviště a hlasitě zahouká, což je známka, že si můžeme nalít první skleničku,“ směje se vinař s tím, že velká výhoda odrůdy Chasselas je v její lehkosti. „Když vypijete láhev chardonnay, může vám být druhý den těžce. Když vypijete láhev chasselas, můžete jít ráno klidně běhat kolem jezera,“ líčí Fonjallaz. Návštěva Chaplina A u další skleničky vypráví, jak se jako malý kluk ve vinařství setkal také s Charlie Chaplinem, který byl u nich na večeři spojenou s degustací vín. Chaplin žil od padesátých let ve vedlejším městě a patřil k velkým milovníkům zdejšího vína. Jenom doplňme, že ceny Fonjallazových vín se pohybují zhruba od deseti do dvaceti švýcarských franků (250 až 500 korun), vína z nejlepších „grand cru“ vinic vyjdou na 30 franků. V restauraci jsou samozřejmě mnohem dražší (stojí zhruba 30 až 50 franků, za skleničku o obsahu 1 dcl běžně zaplatíte osm franků, což je 200 korun). Smažení okouni Mezi vinicemi vede turistická stezka „Vinorama“, která začíná v kouzelném městečku St. Saphorin, známém pro své úzké uličky a sklepy z 16. až 18. století. A končí v další vinařské obci Lutry. Délka trasy činí 12 kilometrů. Na trase je otevřen stánek, kde prodávají vodu i víno, navíc bývá otevřeno i několik sklepů, kde je možné ochutnat a zakoupit místní víno. V městečku Cully či Lutry stojí za návštěvu některá z restaurací, v nichž podávají vyhlášenou místní specialitu v podobě smažených filetů z okounů z Ženevského jezera, které se servírují s tatarskou omáčkou. Okouni jsou malí, takže na porci vyjde zhruba pět až šest rybek, oblíbená specialita stojí obvykle 30 až 40 franků, tedy 750 – 1000 korun). Střelba do mraků Na vinicích Lauvaux se mísí tradice a moderna. Na jedné straně se zde hrozny stále sklízejí ručně a sběrači je nosí v krosnách na zádech dolů do valníků. V nejprudších svazích fungují malé „průmyslové“ lanovky, které nasbírané hrozny svážejí na dostupnější místa.
říjen
25
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Na několika místech jsou postavena zvláštní odpaliště raket, které se střílí do mraků ve chvíli, kdy hrozí, že začnou padat kroupy, jež by mohly během několika minut zničit celou úrodu. Speciální obsah raket dokáže změnit kroupy na déšť a tím zabránit pohromě. Vinice měly na mále Tisíciletá tradice fantastických vinic nad Ženevským jezerem byla ohrožena po druhé světové válce, kdy řada farmářů odešla do města za lepším živobytím. Současně se začal vyvíjet velký tlak na prodej lukrativních pozemků u jezera, kde by mohly vyrůstat další hotely a rozšířit tak slavnou švýcarskou Riviéru s jejím mondénním centrem v Montreaux. Naštěstí, než se tak stalo, přijala mezi lety 1957 a 1977 švýcarská legislativa několik zákonů, díky nimž byla místní půda uchráněna od developerských projektů a Lavaux tak zůstala podoba, kterou zdejší vinaři rozvíjeli dlouhých tisíc let. Libor Budinský, iDNES
Rozhovor Naša lekárka v Holandsku:
Odišla som, aby ma slovenský systém nenakazil – 1. Je šokujúce, koľko toho Slováci dokážu papalášom prehltnúť, tvrdí Magdaléna Harakaľová MAGDALÉNA HARAKAĽOVÁ (na fotografii zo svojho archívu) sa narodila v roku 1984 v Humennom, vyštudovala Lekársku fakultu UPJŠ v Košiciach, bola študentskou osobnosťou roka a získala cenu prezidenta Slovenskej republiky. Hneď po škole odišla do zahraničia, doktorát si urobila na University Medical Center Utrecht v Holandsku. Pracuje ako vedkyňa – kardiovaskulárna genetička na tamojšom ústave genetiky, vyučuje kardiológiu na tamojšej lekárskej fakulte. Publikovala v popredných vedeckých časopisoch ako Nature Genetics alebo New England Journal of Medicine. Holandská genetická asociácia jej udelila cenu Mladý genetik roka. Je vydatá, má jedno dieťa, medzi jej hobby patrí záhrada. Ste lekárkou v Holandsku. Zažili ste však tamojšie nemocnice aj z opačnej strany? Áno, napríklad keď mal synček necelý rok a zistili mu pruh. V deň operácie sme prišli o deviatej ráno do nemocnice, kde sme čakali v obrovskej izbe, ktorá pripomínala obývačku. Bola plná rôznych gaučov, boxov, „preliezok“ a hračiek pre deti, pôsobila ako oddychová zóna. S pacientom tam celý čas môže byť hocikto z rodiny, teda rodičia, starí rodičia aj súrodenci. Kým sa začala operácia, dali nám najesť a napiť, so synom sme sa stále mohli hrať, aby sa nebál. Sú to detaily,
říjen
26
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
ale človeka upokoja. Potom sme ho prezliekli do nemocničného oblečenia, pričom jeden z nás s ním mohol ísť až do operačnej sály. Prosím? Jeden z rodičov môže dieťa odprevadiť. V sále nás už čakali, všetci sa osobne predstavili, pýtali sa, či nemám nejaké otázky, ponúkli mi vodu, jednoducho robili všetko pre to, aby som o syna nemala strach. Ten si celý čas myslel, že je na výlete, lebo lekári s ním zatiaľ vtipkovali. Držala som ho, až kým nezabrala anestézia, a potom som ho osobne uložila na operačné lôžko. Viete, čo pre matku znamená, ak môže dieťa držať na rukách, až kým nezaspí, pričom personál ju stále hladí po pleci a hovorí, že všetko bude dobré? To je priam neoceniteľný prístup. Sledovali ste aj operáciu? Nie. Keď syna napojili na prístroje, ukázali mi, že jeho životné funkcie sú v poriadku, a odviedli ma do čakárne. Po hodine už syn spinkal v prebúdzacej miestnosti, po zobudení sa ani neplakal, iba sa chcel napapať. Hodinu sme sa ešte pohrali s hračkami, lebo okamžite po prebudení liezol, a šli sme domov. Tam prespal celé popoludnie, večer už liezol po schodoch a na druhý deň šiel do škôlky. Znie mi to tak trochu ako príbeh z inej planéty. Taká je však moja skúsenosť a veľmi by som chcela, aby to bolo bežné aj na Slovensku. Nahlas o tom hovorím práve preto, aby sa aj iní dozvedeli, ako to môže fungovať, keď sa chce. Otvorene totiž vravím, že to, ako fungujú nemocnice na Slovensku, je až zahanbujúce. Potvrdiť to môže aj moja kolegyňa z Holandska, tiež genetička, ktorá časť života prežila vo Švédsku. Keď trávila dovolenku na Slovensku a videla, že v nemocnici sme si museli pýtať kľúče od WC a priniesť si vlastný toaletný papier, nechcela veriť vlastným očiam. Lekári sa snažili, ich ochotu nikomu nezazlievam, ostatné veci však boli šokujúce. Ako prebiehal váš pobyt v holandskej pôrodnici? Kým ženy pred pôrodom na Slovensku absolvujú zbytočné množstvo preventívnych prehliadok a rôznych vyšetrení na gynekológii, v Holandsku sa to nedeje. Tehotenstvo sa neberie ako patológia, ale ako prirodzený jav, takže na vyšetrenia idete, až keď je problém. Ak je všetko v poriadku, mamička navštevuje špeciálne školené pôrodné asistentky. Gynekológia je vyhradená pre mamičky, ktoré majú naozaj problém. Keďže nie sú plné čakárne, dokážu sa im tam venovať naplno. Ja som tiež bola odporučená na jednorazové gynekologické vyšetrenie pre minimálne podozrenie. Keď v nemocnici potvrdili, že všetko je v poriadku, vrátila som sa k pôrodným asistentkám. Mohla som si tiež vybrať, či chcem rodiť doma, alebo v nemocnici. Zvolila som nemocnicu, predsa len som k nej mala väčšiu dôveru pre prípad, že by nastali komplikácie. Ako to prebehlo? Po skúsenostiach zo Slovenska je mi trápne opisovať príjemné a slušne vyzerajúce izby s adekvátnym komfortom pre túto intímnu chvíľu. Môj manžel mal k dispozícii gauč, aby mohol byť
říjen
27
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
stále so mnou, podávali tam jedlo aj kvalitnú kávu. A hoci som mala komplikovaný pôrod, na druhý deň som šla domov, kde mi ihneď začala pomáhať popôrodná opatrovateľka, ktorá u mňa trávila šesť až osem hodín denne prvých sedem dní po pôrode. Učila vás správne sa starať o dieťa? Áno. Poskytla nám množstvo materiálov o materstve a teoreticky aj prakticky nás naučila dôležité veci – ako bábätko vážiť, sledovať prípadné zmeny, merať mu teplotu, dojčiť ho, kúpať, držať, prenášať, dávať ho spinkať, prebaľovať, čo robiť, ak mu začnú rásť prvé zúbky, ako sa správať pri horúčke, obarení sa vodou, jednoducho všetko. Nikam sme nemuseli chodiť, naučila nás to doma, v prostredí, ktoré poznáme. A teraz sa podržte – tá pani nám aj varila, umývala riad, vysávala, utierala prach, prala a žehlila, do toho inštruovala manžela, aké oblečenie pre bábätko ešte treba dokúpiť, kde zoženie najlepšie a najkvalitnejšie, do toho varila kávu a servírovala snack susedom a príbuzným, ktorí nás chodili pozrieť a nosili darčeky. Prečo to robila? Lebo moja zdravotná poisťovňa chcela, aby som sa prvé dni venovala iba dieťatku. Mojou úlohou teda bolo iba užívať si so synom naše najkrajšie chvíle. Za služby popôrodnej opatrovateľky ste si však priplácali nadštandard, nie? Nič sme si nepriplácali, všetko krylo moje štandardné zdravotné poistenie. Koľko platíte? Mesačne je to asi 90 eur, nemám žiadnu mimoriadnu poistku. Zdravotné odvody nám tu totiž nestrhávajú zo mzdy, každý si poistku vybavuje sám a sám sa rozhodne, koľko a ktorej z asi päťdesiatich súkromných poisťovní chce platiť. Každý si tiež sám vyberie, čo chce mať kryté, muž si predsa nebude platiť prenatálne vyšetrenia, keď nemôže otehotnieť. Kto chce, poistí si zuby, kto nechce, bude si zubára platiť v hotovosti. Ak máte ploché nohy a viete, že budete potrebovať starostlivosť ortopéda a špeciálnu obuv, poistíte si práve tieto služby. Čiže výška zdravotného poistenia nesúvisí s výškou mzdy? Nie. Aj keby som zarábala milión, dám si 90-eurové poistenie, o ktorom viem, že mi bude na všetko stačiť. Jediná moja povinnosť je poistiť sa. Ako a u koho, je moja vec. Má to svoje výhody – keď si ľudia zdravotné odvody platia sami, zvyšuje sa aj ich povedomie o tom, koľko čo stojí. Mnohým Slovákom, žiaľ, táto vedomosť chýba, lebo výška odvodov je skrytá na výplatnej páske, a tak ani nevedia, koľko zamestnávateľa v skutočnosti stoja. Od výšky mzdy závisí až zdravotné poistenie v dôchodkovom veku, keď už človek nepracuje. Je kryté sporením, ktoré predstavuje päť percent platu. Pokryje poistka vo výške 90 eur všetku zdravotnú starostlivosť? U mňa vždy pokryla všetko. Neviem si predstaviť, že by som niečo špeciálne riešila alebo sa s niekým dohadovala o účte za lekára. Štandardom však je, že prvých tristo eur za zdravotnú starostlivosť v danom v roku si platíte sami, až zvyšok hradí poisťovňa. Kto teda celý rok nejde k lekárovi, stojí ho to len tých 90 eur mesačne. To tiež motivuje ľudí starať sa o svoje zdravie a
říjen
28
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
nechodiť k lekárovi s každou banalitou. Samotných 90 eur mesačne inak pokrýva približne polovicu reálnych nákladov, zvyšok je doplácaný z verejných daní. Karol Sudor, Denník N (Dokončenie v budúcom čísle)
Čtení na volnou chvíli Bungee Jumping Milan Cimburek Sport mi nijak k srdci nepřirostl, a přesto jsem se již jako capart stal objevitelem Džampingu, sportovního blbnutí na dlouhé zavařovačce, které bylo zrozeno až o půl století pozdějc. Sportovní klání někdy zhlédnu v televizi, ale jen do prvního gólu. Někdy se taky stává, že těch dvaadvacet zoufalců, co se honí za balónem, ne a ne se do gólu strefit. Pardon, jen dvacet. Ti dva góly dostávají. Sport, který nebetyčně nesnáším, je tenis. Pokud se ale objeví ve finále sudeťáka vnouček, rozený už Švýcar Vavřinka, tak nějaký ten set taky fandím, i když mi komentátor musí vysvětlit, kolik to je a kdo vede. A teď k džampingu. Bylo krásné slunné letní odpoledne. To mi bylo tak rok a něco, kdy mne dostal naparáděného maminkou dědeček z otcovy strany na projížďku v kočárku - sporťáku. Kolem hrudníčku jsem byl omotán řemením, jako automobilový závodník. Ty kšandy, (brněnsky: šráky) byly zakarabinkovány do stěn toho povozu. Abych z vyjížďky taky něco měl, klečel jsem na dně sporťáku a ručičkama se držel sklápěcího opěradla. Mladá maminka mi schválně nedala nic na hlavu, neb jsem se rychle opalovával a v bílých peřinkách vypadal zdravě. Dědeček mi moudře nasadil na hlavičku svůj klobouk. Projížděli jsme polňačkou okolo řeky Svratky a tvářičky mi ovíval vánek. Řeka voněla rybinou. Luční květena jinak. Sporťák drcl o nějaký kámen, opěradlo se vyvrátilo a já se houpal hlavou dolů pod kočárkem. Šráky mi zachránily život a já brázdil prašnou cestu ksichtíčkem. Dědeček to strašné neštěstí zpozoroval, až když šlápl na svůj klobouk, který se mu vynořil mezi kolečky. Se silničním lišejem mne zkrvaveného odevzdal matce. Co si vyslechl od milující maminky, se v rodině nevyprávělo. Každopádně s tchánem do smrti nemluvila. Skok odvahy je tradiční přijímání dorostu mezi muže na ostrově Pentôte v Pacifiku. To se mladík ováže liánou a skáče z vrcholku postavené věže. Pan A. J. Jackett z Nového Zélandu, zaměnil liánu za lano z latexu a začal skákat z mostu. Bungee Jumping byl zrozen. Nejviditelnější osobou tohoto nerváku je bezesporu televizní bavič Petr Novotný, který sám o sobě říká: „nikdo mne neznal, až jsem si rozbil držku na Džampinku, tak o mně ví celé Česko.“
říjen
29
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Ke mně chodíval tisknout letáčky pro svojí soukromou školu Jiu-Jitsu, bývalý reprezentant tohoto sportu. Vejškou ke dvěma metrům a objemem připomínajícím japonské zápasníky Sumõ. Posteskl si: „Jednou jsem vystřelil pravicí a houpala se mi na šlachách, jak Jumpinkář na kšandě. To jsem si vykloubil rameno. S takovým zraněním už nemohu sebou seknout o žíněnku. Proto mám soukromou školu, kde to klukům a holkám vysvětluji teoreticky“. Vyndal z portmonky starou opotřebovanou fotografii a ťukal do ní tlustými prstíky: „takhle jsem vypadal, když mi bylo pětadvacet. Jak vypadám teď, to ze mě udělala má stará. Vykrmila mne do dnešní podoby a pak opustila“. Na snímku autor v kočárku s dědečkem v r. 1944
Tanec života Kapitola 9 – 2. část:
Divadlo J. K. Tyla v Plzni
Jestli bylo pro členy plzeňského divadla něco strašlivého, tak to byly bytové podmínky. Libor Pešek, náš tehdejší korepetitor baletu, dnes slavný dirigent, spal v chodbičce u záchodu baletního sálu. Já jsem taky vystřídala několik podnájmů bez kamen a s vodou – samozřejmě jen studenou – na společné chodbě. Pak mi jedna členka operního sboru nabídla nastěhovat se do jejího bytu, protože odcházela z Plzně do jiného angažmá. Byt, dalo-li by se tomu tak říkat, sestával z malé kuchyně a miniaturního pokoje. WC a voda byly samozřejmě na chodbě. Dům stál, jak hlásal i název ulice, „U Trati“, a protože moje okno bylo na úrovni oken vagonů vlaku, který tam každé ráno stál, než byl vpuštěn na nádraží, mohla jsem si s cestujícími málem podávat ruku. V létě, když jsem větrala, se mnou navazovali hovor. Dost jsme se při tom pobavili. Byt měl jen tu výhodu, že nešlo o podnájem, kde bych si s někým překážela. Činže byla čtyřicet pět korun a za víc to opravdu nestálo. Časem se zpěvačka, která mně přenechala svůj byt, zase do Plzně vrátila a já znovu řešila, kam se vrtnout. Jirka Kovařík měl vedle svého ateliéru ještě malý kamrlík. Sice se tam vešla jen postel, stůl a skříň, ale jako provizorium jsem to uvítala. Jirka právě pracoval mimo Plzeň, takže tu cimřičku momentálně nepotřeboval. Ale co se nestalo. Klika u dveří byla uvolněná, a tak jednou, když jsem přišla zvenku a trochu razantněji za sebou přibouchla dveře, zůstala mi vnitřní klika v ruce, zatímco ta venkovní spadla na zem. Co teď? S tou svojí půlkou jsem nic nesvedla, byla jsem uvnitř zavřená jako vězeň na Bezdězi. Ateliér i tahle místnůstka byly ve čtvrtém patře, kde nikdo jiný, kdo by mě mohl slyšet, nebydlel. V tom zoufalství mi padl zrak na koště s poměrně dlouhou násadou. Popadla jsem ho, vyklonila se z okna a sláva, dosáhlo až k oknu pode mnou. Když jsem ten smeták držela za štětiny, mohla jsem bušit koncem násady do horní části okna. Naštěstí tam někdo byl a hned vykoukla udivená hlava, aby zjistila, kdo to může ve třetím patře ťukat na okno. Samozřejmě jsem se okamžitě hlásila a vysvětlila svoji prekérní situaci. Pak už mě ta paní, která pode mnou bydlela, přišla vysvobodit. Zastrčila vypadlou venkovní půlku kliky do dveří a bylo vyhráno. Sezam se konečně otevřel. My v baletu jsme měli štěstí, že jsme měli v baletním sále perfektní koupelny, tedy sprchy s teplou vodou, a tak jsme hlavně v zimě víceméně žili ve vytopené baletní šatně. Tam se pralo, četlo, drbalo a mimo jiné se zkoušely i různé barvy na vlasy. Často to dopadlo hrůzně, namísto
říjen
30
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
mahagonu oranžová mrkev. Dnes by si toho nikdo ani nevšiml, tenkrát jsme ale slyšely za zády: „Bláznivé baletky!“ Jak už to tak bývá, nic netrvá věčně, a stejné to bylo i s naší láskou s Jirkou Kovaříkem, která se časem rozplynula v přátelství. Nicméně jsem se občas v šatně zmínila o jeho nevšedních mileneckých kvalitách, a pak jsem se nestačila divit, jak se dobrá půlka baletu chtěla na vlastní kůži přesvědčit o pravdivosti mých slov. Jirka se za to na mě určitě nezlobil. V létě, když to počasí dovolilo, jsme vyměnili baletní šatnu za jezírko na Košutce. Trénovali jsme tam různé zvedačky, často i pod Lubošovým dohledem, plavali a blbnuli. Moc jsme se všichni pobavili, když na ředitelství divadla přišla stížnost, že baletky tam chodí skoro nahé. Byla stále ještě padesátá léta a zřejmě jsme pro Plzeň trochu předběhly dobu, neboť naše plavky byly dvoudílné, tedy bikiny. Horní část nebyla zrovna moc veliká a neměla ramínka, neboť tanečnice neoplývají mohutným poprsím, ale kryla všechno. Kalhotky končily asi pět centimetrů pod pupíkem. To se v obchodě neprodávalo. Spíchla mně to maminka a pak to musela šít pro všechny holky... Tahle vlastnost některých lidí pořád si na něco či někoho stěžovat, nejlépe anonymně, přežívá všechny věky i režimy a jak jsem se později přesvědčila, hravě překračuje i státní hranice podobní „strážci veřejného pořádku“ jsou bohužel silně zastoupeni i ve Švýcarsku. Ale vraťme se zpět do divadla. Další premiérou byla zajímavá baletní novinka protiválečného charakteru od Miloše Vacka s názvem Komediantská pohádka. Role tam pro mě žádná nebyla, a tak jsem dělala ve sboru fanatickou ženu. Dařilo se mi to tak přesvědčivě, že mi z toho Luboš udělal roli. Nazval ji Soldatina. Kritik v plzeňských novinách napsal: „Z jednotlivých představitelů jmenujme alespoň kašpárka H. Sobkové, Voničku M. Synáčkové a výtečnou karikaturu soldatesky H. Koudelkové. Není malých rolí ani v baletu.“ Následovala taneční vložka do muzikálu Když je v Římě neděle. Tři páry tančily na forbíně, kde řádily a doslova blbly na rock 'n' roll. To se tenkrát vážně tančit nesmělo, tak se z toho udělala parodie. Lidi v hledišti se tak bavili a tleskali, že jsme svůj výstup často museli opakovat. Vzpomínám si, jak jeden tanečník tak vyšiloval, až spadl do orchestru basistovi na záda. Ten ho pohotově zase lupnul na scénu. Diváci mysleli, že to tam patří, a doslova řvali smíchy. Já jsem byla s partnerem uprostřed, tedy centrálně umístěna, takže dost nepřehlédnutelná a udělala jsem si z toho takovou malou roli – parodie byly mou doménou. A byla jsem za to odměněna. Přišla mi bonboniéra s dopisem od zaměstnanců dolu Krimich. Když jsem si v něm přečetla: „Mnoho hezkých pozdravů na Vaši milou osobu a velkou umělkyni – tanečnici,“ měla jsem z toho ocenění od lidí, zvlášť tak těžce pracujících, opravdovou radost. Činohra je chudáky krmila těžkými kusy, které se odehrávaly v sovětských fabrikách a kolchozech, hrami o politice a práci, ale oni se chtěli bavit. Jednou to divadlu někdo napsal: „Práce a starostí mám denně dost, ale po práci chci na všechno zapomenout a s chutí se zasmát.“ Zmínila jsem se už o Liboru Peškovi, který, ač byl vystudovaný dirigent, vzal v Plzni místo korepetitora. Důvod byl prostý – jeho přítelkyně nastoupila u nás do sboru a chtěli si být nablízku. Jana Tvrzská, říkalo se jí Babula, byla velmi zdrženlivá a tichá a byla moc ráda, že ji Libor následoval. Na jaře roku 1957 přijel Libora navštívit jeden z jeho kamarádů, mladý hudební skladatel Jan Klusák. Jan byl tenkrát ohromně nenápadný, super inteligentní a vzdělaný, ale nikomu to nestrkal pod nos. Měl za sebou už několik symfonií a na jednu premiéru mě pozval do Prahy. Koncert byl v Rudolfinu a měl zasloužený úspěch. I tam byl Jan, ač hlavní osoba, velice nenápadný. Tak
říjen
31
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
ho vidím dodnes před sebou. Měl v sobě něco něžného, pro mě zvláštního a nového, byl prostě ohromně citově založen, což jsem cítila i z jeho hudby. Byla to taková krásná jarní romance. Po pětapadesáti letech mě napadlo kliknout na internetu na jeho jméno a byla jsem překvapena, jak se po tom víc než půlstoletí změnil. Mužný zjev a sebejistý výraz v obličeji, navíc, jak jsem se dočetla, velké úspěchy nejen v hudbě, ale i jako činoherec. To vše mi internet prozradil. Ale na ulici bychom se dnes už určitě nepoznali. Vážně, čas dokáže dělat divy. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem v listopadu roku 2000 přijala pozvání na slavnostní večer k 135. výročí stálého českého divadla v Plzni. Mnozí z nás se neviděli třeba čtyřicet let. Jednu chvíli vedle mě stála kolegyně z baletu i bývalá švagrová Andula Kaftanová a z druhé strany operní zpěvák Jiří Berdych. Vesele jsme se bavili a když od nás Jirku někdo na chvilku odlákal, Andula se mě rychle zeptala: „Kdo to je, ten, co s ním tady kecáme?“ Mohla jsem se uchechtat, vždyť oni spolu rok a půl chodili a teď ani jeden z nich toho druhého nepoznal. Tak nás život změní. To mě k mému překvapení poznali všichni a ani já neměla problém s jejich identitou. Jen u kolegy Kydlíčka jsem v jedné věci tápala - vůbec jsem netušila, že je Miloslav, protože ho nikdy nikdo jinak nejmenoval než Kydla. Ale žasla jsem, jak fantasticky mladě vypadal, a pak mi někdo řekl, že jeho syn je plastický chirurg. Tak nevím, možná na něm synek zapracoval... Ale zpět do roku 1957. Po naší jarní romanci s Honzou Klusákem jsem si na letní prázdniny zařídila čtyřtýdenní dovolenou u moře v Bulharsku. Cesta vlakem, to bylo utrpení. Osm lidí v jednom kupé, dva dny kodrcání, voda jen když jsme někde zastavili a nejhorší byla noc beze spánku. Konečně jsme ve Varně přestoupili do autobusu. Když jsme špinaví a zpocení dojeli na místo určení, byli jsme za celou tu hrůznou cestu odměněni pohledem na nádherné nekonečné moře. Z očí mi vyhrkly slzy. Velká pohoda se ale nekonala. Turismus nebyl ještě moc zajetý, nic neklapalo a já stejně jako někteří další nešťastníci musela trávit celé tři dny v posteli kvůli hrozným křečím v břiše, vyvolaným zřejmě zdejšími hygienickými podmínkami. Pak jsem se konečně dočkala krásného počasí a nádherného koupání. V den odjezdu jsem se sama vydala k moři, abych u něj naposledy poseděla a rozloučila se s ním. Najednou se vedle mne objevil hezký chlapec mého věku a začal se mnou anglicky konverzovat. Pochopila jsem, že mě zve, abych se s ním projela na motorce po pobřeží. Do odjezdu mi zbývalo ještě dost času, tak jsem se dala zlákat. Zastavili jsme na krásném romantickém místě, povídali si a vyšlo najevo, že mě celou dobu mého pobytu sledoval, ale protože jsem byla pořád obklopena lidmi, neodvážil se mě oslovit. Až teď, když jsem se sentimentálně loučila s mořem, které už zítra neuvidím, našel si příležitost. Dovezl mě zpátky k hotelu a rozloučili jsme se. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se vyklonila před odjezdem vlaku z okna a viděla ho stát opodál. Spolucestující mě nabádali, že je ještě čas k němu zajít. Díval se na mě tak zamilovaně a prosil o adresu. Když jsme konečně sehnali tužku a papír, stačila jsem mu v rychlosti splnit jeho přání a už jsem jen naskočila do vlaku, protože pískali k odjezdu. Vlak se dal do pohybu a já jak v romantickém filmu z okna sledovala, jak stojí na nástupišti, dokud jsme na sebe viděli. Vrátila jsem se domů a za pár dní od něho přišel dopis. Žádal mě o fotografii, což jsem ráda splnila. Jmenoval se Kosja Obreškov, bydlel v Sofii a studoval na univerzitě. Tak se rozvinula naše korespondence, která se stávala stále intimnější. Po roce dopisování jsme se dohodli, že se znovu sejdeme u moře. Tentokrát jsem letěla a Kosja mě vyzvedl na letišti ve Varně. Rezervoval nám ubytování v soukromí, ale já měla za sebou pernou sezonu a toužila jsem hlavně po klidu. Odstěhovala jsem se sama do hotelu a on
říjen
32
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
se vrátil do Sofie. Myslela jsem, že vše je skončeno, ale musím přiznat, že se mi po něm stýskalo. Asi za týden telefonoval, že beze mne nemůže žít a abych přiletěla do Sofie. Byla jsem zvědavá na jeho rodinu i na to, jak žije, a tak jsem letěla. Překvapil mě hezký byt, v němž bydlel s matkou, která pracovala jako novinářka, a otcem, námořním kapitánem. Tam jsem se tedy opravdu zamilovala. Ale nadešel konec prázdnin a opět dopisování. V jednom z dopisů mě požádal o ruku a já svolila. Brali jsme se po zdlouhavém vyřizování formalit v únoru na jeho přání v Sofii. Jeho rodina připravila na tehdejší poměry skutečně velkolepou svatbu. Naše desetidenní sofijské líbánky byly tím nejkrásnějším obdobím, jaké jsem s ním zažila. Za každou cenu chtěl, abych s ním žila v Sofii, dokonce zařídil moje předtančení ve zdejším Národním divadle. Sice jsem tam uspěla, ale když jsem se vrátila do Plzně, padl na mě strach, a tak jsem mu sdělila, že jsem se definitivně rozhodla Československo neopustit a pokud chce být se mnou, musí dokončit studia v Praze. Začalo tak další vyřizování formalit, které vůbec nebylo snadné, i když se oba státy chlubily stejným režimem. Ale v září roku 1959 se to přece jen povedlo. Očekávala jsem ho na nádraží se smíšenými pocity. Bude to naše manželství fungovat? Brzy se ukázalo, že nebude. On bydlel u mé maminky v Praze, kde studoval, a díky svému ohromnému talentu se rychle naučil dobře česky. Já byla v Plzni, kam on za mnou jezdil. Na vlastní kůži jsme si ověřili platnost pořekadla, že se nedá žít jen z lásky. Když Kosja zjistil, jaká že já jsem hospodyňka, začaly jeho city a sympatie ke mně ochabovat. Neuměla jsem totiž vůbec vařit a nějaké nakupování pro domácnost mě vůbec nezajímalo. Na jídlo byla pro mě kantýna a v sobotu či neděli restaurace. Vlastně mě zajímalo jen divadlo. To bylo pro něj obrovské rozčarování. Brzy mi oznámil, že už za mnou jezdit nebude, a odstěhoval se od mé mámy na kolej. Ani jsem netušila, jak mně to bude líto, že takhle skončí moje manželství. Vlastně jsme neměli žádnou šanci, všechno bylo tak ukvapené. Pár dnů jsem nestála za nic, ale pak jsem si poručila hodit to za hlavu - prostě fiasko a život jde dál. A šel. A hodně překvapivě. Do baletního sboru nastoupil mladý, asi dvacetiletý hezký kluk. On - bezstarostný výraz, já – ještě zfackovaná předchozí zkušeností. Ani jsem nevěděla jak, nakazil mě svým úsměvem. Zeptala jsem se, jestli rozumí trochu elektřině, že mi nezvoní zvonek. Šel se na to se mnou podívat. Jestli to spravil, už nevím, ale když jsme si povídali, spadla ze mě všechna tíseň, bylo mně s ním dobře a ničím jiným jsem se nezabývala. Měli jsme zálibu ve stejných knihách a vůbec dost společných zájmů. Stýkali jsme se skoro každé odpoledne, jezdili na jeho skútru po okolí nebo při horším počasí seděli u mě. Samozřejmě, že brzy došlo k sexu, i když k němu vlastně dojít nemělo, vždyť jsem byla vdaná. Ale zase se u mé impulzivní povahy projevila ta vlastnost, že rychleji jednám (zvlášť, když je to příjemné jednání), než uvažuji. V pětadvaceti letech jsem už měla mít rozum. Ale neměla. Poprvé v životě jsem byla v jiném stavu. Tenkrát už jsem měla docela přijatelné bydlení, dva pokoje v rozděleném bytě jedné paní, od jejíchž pokojů mě sice dělily jen dveře, a tak bylo slyšet všechno, co se vedle děje, ale ve srovnání s tím, jak jsem v Plzni bydlela dřív, to byla úplná rezidence. Byla jsem postavena před dilema: nechat si dítě, nebo nenechat? Vždycky jsem asi myslela, že je to problém, který se týká jen kolegyň, zažívala jsem to s nima, a teď najednou spadla klec na mě. A navíc Josef, jak se má nová láska jmenovala, byl dvacetiletý chlapec, takže žádný div, že se neradoval. No já taky ne.
říjen
33
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Po poradách s kamarádkou Hankou a kolegyní z baletu Martou padlo rozhodnutí. Dítě bude! Za pár dnů u mě zazvonil zvonek – vida, tak přece jen ho spravil – sejdu dolů, otevřu a tam stojí Josef: „Já jsem se rozhodl, že vás chci oba!“ Přesně jak tvrdívala jeho maminka, že on než něco řekne, tak si to dlouho rozmýšlí. Teď mi zbýval ještě další problém. Vyhledat Kosju v koleji, vysvětlit mu situaci a požádat ho o rozvod. Vždyť od svatby jsem se jmenovala Obrešková a po něm by se jmenovalo i mé dítě. Po předlouhém dohadování, kdy Kosja tvrdil, že mě chce i s cizím dítětem, jsem ho přece jen přesvědčila, že další pokusy o naše soužití by určitě nedopadly dobře. Chvíli to trvalo, ale konečným výsledkem byl 8. června roku 1960 náš rozvod. Když opadl ten šok z nečekaného těhotenství, v klidu jsme se s Pepíkem rozhodli, že se vezmeme. Bylo nám spolu dobře, i když nás všichni vnímali jako nerovný pár a nikdo nám nedával víc než několik měsíců. Svatba se odehrála během divadelních prázdnin jen se dvěma svědky – Josefovou sestrou a mým švagrem – nikdo jiný o té zvláštní veselce nevěděl. Ani auto jsme nepotřebovali, jeli jsme na skútru. A že to spolu v celkem harmonickém vztahu vydržíme patnáct let, to jsme nečekali ani my dva. Vždyť jsme se brali výhradně kvůli miminku. Tenkrát totiž bylo zvykem, že když se ohlásilo dítě, tak se konala svatba. Na ženu, která měla dítě bez manžela, se koukalo skrz prsty. Dnes je zase móda udělat si děti a buď se časem vzít, když to klape, nebo jít od sebe, a většinou na to stejně doplatí ta ženská. Každá doba má svůj mrav. A teď zas chvíli o divadle. Už delší dobu se proslýchalo, že Luboš chce uvést Labutí jezero. Úžasný balet. Po moskevské premiéře v roce 1877 kritiky strhaly Čajkovského hudbu jako nudnou, monotónní, bez fantazie a plné divných motivů. Nic na tom nezměnilo, že představení dosáhlo čtyřiceti repríz a udrželo se na repertoáru až do roku 1883. To není žádná novinka, že co se nelíbí kritikům, mívá u publika úspěch. Všichni jsme byli moc zvědavi na obsazení a denně jsme hlídali vývěsní tabuli, až jsme se dočkali. Moje srdce zaplesalo – tančím Odilii, černou labuť! Odilie má ve třetím jednání dvě nádherná pas de deux: jedno s Rudovousem, kterého tančil Kydlíček, druhé s princem, jehož ztvárnil Zdeněk Pašek, a k tomu jednu krásnou sólovou variaci. Ta má ale v klasické choreografii dvaatřicet fouetté, tedy piruet bez zastávky na jedné noze, a můj kotník, na kterém jsem je měla točit, byl už značně deformovaný. Byla jsem ráda, že Luboš z těch dvaatřiceti udělal šestnáct, a vždycky jsem si oddechla, když už jsem je měla za sebou. Jinak mi role sedla jak ulitá. Je zajímavé, že ač člověk tančí vždycky tutéž choreografii, každé představení má nějakou jinou nuanci. Jednou se na nás přijela podívat Eva Bosáková, v té době naše nejúspěšnější gymnastka skutečně světového formátu, a já jsem měla to štěstí, že jsem vystřihla to představení v optimální podobě. To člověk cítí sám, s jakou lehkostí se mu všechno vede a ani neví proč. Zkoušela jsem si vzpomenout, co jsem před představením jedla nebo pila – nic nebylo jinak než jindy, jen to provedení bylo jiné. A že to bylo znát, mně potvrdil příchod Evy Bosákové do zákulisí, kde udělala přede mnou velkou poklonu. Pro takové okamžiky umělec vlastně žije. Po uvedení Labutího jezera přišly na program Veselé paničky windsorské od A. V. Oranského. Dostala jsem roli paní Vodičkové. Nešlo naštěstí o nic technicky příliš náročného, byla jsem totiž už v pátém nebo šestém měsíci těhotenství a kromě bolavého kotníku jsem bojovala i s korzetem, do kterého mě sešněrovávali. Moc ráda jsem to představení neměla. To už se také vědělo, že Luboš po skončení sezony odchází do brněnského divadla. Já jsem v listopadu roku 1960 porodila a v šestinedělí jsem už byla opět na jevišti. Zase nastala doba, kdy jsme si museli rozmyslet, zda zůstaneme v Plzni pod novým vedením, nebo se vydáme zkusit něco jiného.
říjen
34
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Národní divadlo tehdy vypsalo konkurz pro muže, tak jsem Josefovi navrhla, ať se přihlásí. Vyprávěl mi pak, že na tři volná místa se tam sešlo asi padesát uchazečů. Byl jedním z těch tří přijatých. Lámala jsem si hlavu, co budu dělat já. Malému byl necelý rok a rozdělit jsme se nechtěli. Ale jak to u mě vždycky funguje, když jsem v koncích, můj andělíček Pepíček zapracuje. Do třetice všeho dobrého si na mě opět vzpomněl Zdeněček Doležal, který už mi pomohl k bydlení v Bratislavě a poté zas z Bratislavy pryč k Lubošovi do Armádní opery. Tentokrát mi zatelefonoval, že revuální divadlo Alhambra v Praze připravuje nový program pro západní turisty a hledá šéfku baletu, sólistku a šest až osm vysokých dlouhonohých dívek. Měl to být skutečně náročný program připravovaný režisérem Jánem Roháčem a choreografy Pavlem Šmokem a Josefem Koníčkem. Tak jsem si udělala výlet do Prahy, kde jsem se sešla s ředitelem Alhambry Oldřichem Michlem a režisérem Roháčem. „Vy jste přesně to, co potřebujeme,“ dozvěděla jsem se a co víc, nabídli mi místo šéfky baletu a sólistky. Zjišťovali také, jestli není v Plzni ještě někdo, kdo by odpovídal jejich představě. Hned mě napadla má kamarádka Marta Beránková. A tak jsme obě daly v Plzni výpověď. Naše kolegyně nad námi vrtěly hlavami: „Vy přece nevyměníte divadlo za pajzl?“ Vyměnily jsme a nelitovaly. On totiž nebyl důvod k dlouhému přemýšlení – gáže mi zůstala stejná a Praha znamenala účinkování v televizi, ve filmu a zájezdy s estrádou. Jediným velkým problémem bylo ubytování. Má sestra Jana bydlela s manželem a malým synkem u naší maminky a aby přibyla do maminčina třípokojového bytu další rodina s dítětem, to už bylo nemyslitelné. Marta měla velké štěstí, že jí jedna kolegyně nabídla pokoj. My jsme provizorně nastěhovali našeho malého syna k Pepíkově mamince do Nuslí a sami jsme to pytlíkovali, jak se dalo. Hotely byly v mizerném stavu, v jednom nás do rána tak seštípaly štěnice, že jsme byli jak po neštovicích. Pak přišel jeden kolega z Alhambry se zprávou, že se blízko jeho domu uvolnil nějaký pokoj. V pátém patře bez výtahu. Vyrazili jsme tedy na patřičný úřad, kde nám řekli, že když si ten byt dáme důkladně vydesinfikovat, tak nám ho přiklepnou. Jak jsme se dozvěděli, předešlí nájemníci onemocněli tuberkulózou. I přes to páté patro byla jedna ze stěn neustále vlhká, a fungovala tak jako semeniště všech možných nemocí, ale co jiného nám zbývalo, museli jsme být rádi, že máme vůbec kde bydlet. Byt se skládal z poměrně velké předsíně, jednoho pokoje, příslušenství a malé kuchyňky s onou vlhkou zdí. Upravili jsme vše, co se dalo. A modlili se, aby nebyly tuhé zimy – ono tahat kýble s uhlím do pátého patra není žádná procházka. Helena Eser-Koudelková
Poznámka: Touto kapitolou samozřejmě kniha Tanec života nekončí, končíme jen s jejím zveřejňováním na stránkách Zpravodaje. Jak jsme už oznámili v minulém čísle, knihu si už brzo budete moci zakoupit, nebo objednat. Zájemce upozorňujeme, že setkání s autorkou Helenou Eser-Koudelkovou se bude konat v neděli 22. listopadu v 15:00 hodin na adrese Zürich, Morgartenstrasse 5 (v blízkosti Stauffacher Brücke). Zde si můžete
říjen
35
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
knihu přímo koupit a nechat autorkou podepsat. Cena vázané knihy je Sfr 15, obsahuje 160 stran a 100 fotografií. Druhou možností je knihu si objednat telefonicky přímo u autorky na tel. č. 044 241 19 28, nebo e-mailem na:
[email protected]. K ceně 15 Sfr bude připočítáno poštovné 7 Sfr.
Chladná bestie (minikrimi) Francouz Eduard Lefébre podnikl se ženou a přítelem vysokohorskou túru v Alpách, na které zahynul. Vypadalo to, jako každý jiný úraz. Že se to hezké paní Lefébre citově ani v nejmenším nedotklo, se k neštěstí vůbec nehodilo... Inspektor Bochu nic nechápal. Očekával smutnou a zoufalou Chantal Lefébre při přistání helikoptéry, ale nic takového. Doprovázena policistou Rochat kráčela pevným krokem klidně inspektorovi v ústrety. "Mohu vám, madam, vyslovit svou upřímnou soustrast?", prohlásil. "Jsem inspektor Bochu". Ona, děkujíc kývnutím, ukázala na muže vedle ní. "To je pan Greves, rodinný přítel", opáčila tiše. "Byl při tom, když se to stalo." "A jak se to stalo, madam?" Pokrčila lehce rameny. "Můj muž byl na laně první a chtěl právě zdolat ostrou hranu skály. Potřeboval delší lano a... najednou za skálou zmizel." "Lefébre se zřítil téměř osmdesát metrů dolů a jak po takovém pádu vypadá, můžeš si domyslet", podotknul Rochat. "Raději se na něho ani nedívej, Leo". Inspektor vrhl krátký pohled na zkrvavený balík v prostěradle, který vynášeli dva muži horské služby z vrtulníku. "Předpokládám, že necháte tělo vašeho muže převézt do Francie, madam", poznamenal po chvíli. "Můžeme-li vám nějak pomoci?" Chantal potřásla pomalu hlavou. "Díky, inspektore, ale poradím si sama". "Nechám vás aspoň dopravit do hotelu!, navrhoval Bochu. "Ale na něco se vás chci ještě zeptat? Pil váš manžel před výstupem nějaký alkohol?" Její oči měřily inspektora. "Ne, ani kapku!", zdůraznila. "Proč se na to ptáte?" "Jen kvůli pojištění", vysvětlil inspektor. "Pojištění dělá rádo těžkosti a předpokládám, že váš muž pojištěn byl." Rty Chantal se sevřely. "Ano, to byl", přiznávala. "Na dva miliony. Ale když mne teď omluvíte". "Přirozeně, madam, přirozeně", přitakal Bochu. "Vyskytnou-li se dále nějaké nejasnosti nebo otevřené otázky, mám vaši hotelovou adresu". Rochat se podíval, jak madam kráčí vedle Rogera Grevese k policejnímu autu a utrousil: "Ano, o takové můžeme jenom snít. Není to kus, Leo?" Inspektor mávnul rukou. "Především je to chladná bestie", dodal. "Není v ní kousek smutku. Sázím se s tebou, že nebude vdovou ani půl roku." "Tak bych mou sázku vyhrál", konstatoval Bochu tři dny na to, když uviděl do sebe důvěrně zavěšený pár, ve kterém poznal Chantal Lefébre a Rogera Grevese. Zabrzdil a pozoroval, jak oba mizí v jednom penzionu. Zastavil u telefonní budky. "Případ Lefébre smrdí", řekl, když sděloval Rochatovi, koho na ulici právě spatřil. "Kdož ví, zda se muž zřítil ze skály vlastní vinou? Konzultuj náš počítač, najdeš-li něco o Grevesovi nebo Lefébrovi!" Rochat se hlásí skoro okamžitě zpět. "Greves, je zásah do černého. V Marseille probodl námořníka a je mezinárodně hledán. Zrovna žádám zatykač". Bochu znervózněl. "Až vše vyřídíš, vezmi kolegu Gerbera a přijďte k penzionu Léto!", poručil. "A hoďte sebou!", dodal. Za necelou hodinu dorazili Rochat a Berger k penzionu. "Aby mne husa kopla!", prohlásil Rochat. "Podívej se na Grevesovu fotografii z internetu, Leo!" Bochu vrhnul pohled na snímek a ztuhnul. "To není možné", vybuchl. "To je přece...Tedy to znamená...Ten párek nás proklatě podfoukl, Erneste. Ale teď oběma ukážeme, že se s námi přepočítali." Modré oči Chantal Lefébre ztmavly do černa, když Bochu a Rochat vstoupili do pokoje v penzionu. "Bohužel madam, budete se muset vzdát těch dvou milionů po muži. Kdyby nebyl vašim part-
říjen
36
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
nerem zrovna Roger Greves, kterého hledá Interpol, mohla jste být bohatou ženou. Že ho hledá Interpol, jste nevěděla, není-liž pravda? Jinak byste ho za svého muže nevydala." "Jako svého muže?", divil se Berger. "Ale myslel jsem, že ten..." To jsem myslel nejprve také", přerušil ho Bochu. "Byl to omyl, ze skály se nezřítil Lefébre, nýbrž Greves. Madam měla v plánu Grevese vydat za svého muže a shrábnout životní pojistku. Podmínky byly výhodné. Greves byl po pádu tak k nepoznání, že ho nemohl nikdo identifikovat. Navíc nebyl žádný důvod pochybovat o výpovědi obou. K výplatě dvou milionů potřebovala madam pouze úmrtní list na jméno Eduard Lefébre, který náš lékař bez prodlení vystavil. Bylo to tak, paní Lefébre?" Ta mlčela a seděla jako ochrnutá na židli. Náhle se zvedla a vyběhla z pokoje. Bochu poklepal Eduardu Lefébrovi na rameno. "Pojďte, pane! Musíme oznámit našemu soudci vaše zmrtvýchvstání. Určitě se bude těšit." Štěpán Húsek
Věda Stále se nic neblahého neděje? Miloš Dokulil Jako kdyby tu stále šlo jen o „názory“, které se svou protikladností navzájem vyruší. Jen zachovat přece klid! „Chladnou“ hlavu! Takže můžeme – v případě potřeby – zatím pořád tvrdit, že „ti druzí“ svými stanovisky „nevědí, co činí“. Vždycky se dá najít názorně znějící argument, že něco protistrana „přepískla“. Zatím jako kdyby za kratší konec táhli ti, kteří již po léta upozorňují na to, že se nám mění klima. Dokonce jako kdyby ty zlověstné začátky těch změn si lidstvo nadrobilo samo; tím, že začala kapitalistická industrializace. A spolu s tím dramaticky začaly růst škodlivé exhalace do ovzduší. Kupodivu věda umí přesně to znečišťování měřit. Zkratka „ppm“ znamená „počet částic na milion“; a stávající měření ukazují přinejmenším od loňska, že máme naměřeno těch zplodin již nad „400 ppm“, což byla zatím „magická“ hranice. A co se stalo? Zatím nepochodila s nějakými světově závažnými opatřeními ani IPCC (tj. Intergovernmental Panel on Climate Change, a tedy „Mezivládní panel ke změně klimatu“). Během letošního – poněkud opět extrémněji horkého – léta roku 2015 se sice ozval prezident Obama s apelem, že snad již je nejvyšší čas nějaká opatření k přibrzdění těch negativních klimatických změn efektivně připravovat; ale možná byla a je zatím více slyšet na to negativní ozvěna z republikánského tábora než starost nebo funkční náměty, co tedy na ochranu klimatu udělat. (Jako kdyby šlo pouze o možná vděčné téma pro politiku před prezidentskými volbami, a ne o závažnou otázku k ekologii naší planety.) Pro začátek jenom jedno orientačně spřažené číslo se závisle druhým: Průměrný růst teploty o +1° C znamená současně vzestup mořských hladin v oceánech o 2,3 m. (Tak to uvedl IPCC roku 2013.) Dost dlouho se docela obecně ví, že zamrzlá voda v ledovcích je jakousi „konzervou“ blokující případný růst mořských hladin. Jako kdyby tu ještě poměrně nedávno (vzato historicky) místo nynější Behringovy úžiny nebyla ještě souvislá pevnina mezi dvěma kontinenty, kudy došlo k výchozímu zalidnění Ameriky! Krátce předtím přece teprve končila tehdy zatím poslední doba
říjen
37
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
ledová. (Anebo, ať tu je nějaká alternativa: Zhruba před 4 miliony let, v tzv. pliocénu, naše planeta měla průměrnou teplotu snad o 3° C vyšší, a hladina moří tehdy byla víc jako o 20 m výše, než je dnešní stav. Takto ne že by se zrovna hodilo pro tuto teplotu uvažovat nad perspektivami třeba Benátek, Nizozemí, Floridy, anebo Hong-kongu, o New Yorku nebo o Londýně nemluvě. Kolik jen třeba zrovna tichomořských ostrovů s jejich obyvatelstvem a kulturou by nutně takto zároveň vzalo za své! Kolik jen stávajících velkoměst se v naší současnosti nachází zrovna někde na mořském břehu? Často jako hlavní města svého zázemí, že?) Asi je vhodné teď ještě nadhodit jednu obecnou zkušenost. Během komunistické éry ve Střední Evropě bylo populární šířit heslo „Poručíme větru, dešti!“. Pokud by byl záměr něco rozjet, anebo nějaký proces zastavit, jako kdyby vždycky mělo osvědčeně stačit „jenom chtít“… Přitom existují procesy, které – jakmile se dostanou za jistou mezní hranici – musí potom proběhnout dále až do konce; ne že by je bylo možné ještě nějak zvrátit! Takže když např. se začne nějaký ledovec díky teplejšímu ovzduší rozpouštět a ze zmrzlého pevninského podloží se část jeho masivu dostane nad mořskou hladinu, tam se dokonce utrhne od ostatní hmoty ledovce a začne být vystavena vlivu poněkud teplejší mořské vody „ze všech stran“, tento proces má potom tendenci urychleně pokračovat, protože stále existují výchozí navozené podmínky. (Včetně toho, že ve vodě led dále taje, i když třeba vzduch nad vodou již tak příznivé podmínky k tání vykazovat nemusí. Také nezapomeňme, že většina uvolněného ledu z pevniny zůstává pod hladinou!) Ví se, že významnou zásobárnou zmrzlé vody je Grónsko. Pokud by mělo dojít k rozpuštění veškerého tamního ledu, znamenalo by to zvednutí mořských hladin o 6 metrů! Obdobnou zásobárnou vody jsou ledovce Antarktidy. Kromě pevniny jsou ledovce roztaženy po třech tamních velkých mořských pánvích. Jenom Západoantarktická plošina ledu reprezentuje rezervoár, který by zvýšil mořskou hladinu o 3,3 m! A tam zlověstně nezvratný proces tání toho velkého ledovce zřejmě již začal! Wilkesova pánev představuje dalších 3,5 m možného zlověstného zvýšení úrovně mořské hladiny. A do třetice: pánev Aurora, kde taková hrozba potenciálně existuje, reprezentuje celkem dalších stěží představitelných 5,1 m zvýšení mořské hladiny, kdyby ten proces nezadržitelného tání začal neodvratně probíhat, a také pak proběhl až do konce. (V Antarktidě je ještě několik dalších menších pánví ledu. Klidně by to vydalo globálně na 15 metrů zvýšení mořské hladiny. A vůbec jsme nemluvili teď o tom, kolik nám přímo před očima každoročně v létě navíc ubývá ledu v Severním ledovém moři; takže se zdá, že brzy tam bude v létě v provozu lodní doprava podél Sibiře i Kanady. Ta voda z rozpuštěného ledu se ovšem jenom nevypařila!) Takže? Zatím se přece vůbec nic neděje. A nesýčkujme! (Taky nesedejme na lep provokatérům.) Patřím (věkem již bohužel) k té generaci, které pamatuje – kromě jiného – horké léto roku 1947. Navíc bylo hrozné sucho. Na jednom čtverečním metru pole bylo několik desítek myších děr. A půda byla rozpraskaná. Teploty se tehdy přitom pouze překlápěly někam spíše k 26° C až 28° C, ne hned nad tu tehdy určitě sugestivní „třicítku“. Kupodivu třeba letos jako kdyby k divení byly až ty teploty, blížící se v ČR ke „čtyřicítce“, že? Takže? Nic se neděje? Rozumí se, že s klimatem! (A jak je asi dobře, že uprostřed Evropy pravidelně nehrozí monzuny nebo tsunami. Jen si přečtěme, oč horší bývají teď každoročně také tajfuny [či hurikány] a další pohromy, jejichž přímým původcem přímo nebyl člověk. I když na ty v současnosti nastalé problémy „přihřál“.) Pokud umíme aspoň trochu předvídat (ale i analyzovat již proběhnuvší čas), „babo, raď!“? Času je málo. Čím později budou nějaká adekvátní opatření uplatněna, tím nákladnější to bude. A stěží to bude hned účinnější. Nebo aspoň účinné. (Přičemž pokud jde o ty – asi údajné – klimatic-
říjen
38
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
ké změny, politikové se asi rozkývají k akci teprve tehdy, až se jednou, suchou nohou, nedostanou, ku svému podivu, ani domů, pokud tam náhodou „směřujou“.)
Ze spolkové činnosti Z táborového deníčku Rok se s rokem sešel a do rakouského městečka Bürserberg se opět sjeli sokolíci. Na letním sokolském táboře, pořádaném župou Švýcarskou, se letos sjelo 25 dětí ze třech zemí. Pět dětí z Rakouska, sedm ze Švýcarska a třináct z Čech.
Nejmladší účastnici tábora bylo necelých šest let a nejstarší tábornici bez mála šestnáct. Děti poznaly nové přátele a vytvořily úžasnou partu. Starší pomáhaly mladším a trpělivě vyslechly a splnily každé jejich přání. Pomohly v nesnázích a byly jim velkou oporou a vzorem. A ti mladší jim to opláceli svou přízní a milým úsměvem. A tak se stalo, že děti společně s vedoucími vytvořily takřka rodinnou atmosféru. Počasí nám přálo a pár dešťových kapiček nám úsměv z tváře nevyhnalo. Celý tábor provázel klid, pohoda, radost a smích. A když se objevilo odřené koleno, píchnutí od vosy, nebo jiné zdravotní potíže? Našeho zdravotníka Martina nic nezaskočilo a hned vše trpělivě a pečlivě ošetřil. A když byl čas snídaně, oběda či večeře? To se o nás staraly dvě úžasné dámy Dana a Eva. Jejich kuchařské umění bylo každodenně odměňováno velkou
říjen
39
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
chválou. Tábor jsme si zkrátka užívali. Den začínal rozcvičkou. A né ledajakou. Nejstarší chlapci Marvin s Kevinem naučili ostatní táborníky veselý taneček a tak se u nás hned po ránu tančilo. Hráli jsme hry, soutěžili, vyráběli, zpívali a plnili kondičku. Vyrazili jsme na dva celodenní výlety. V úterý jsme se z Brandu nechali vyvést lanovkou a pokořili jsme vrcholek Loischkopf, odkud se nám naskytla úžasná podívaná na široké okolí. Sluníčko se na nás smálo a tak jsme na vrcholku nafotili družstva. Po nenáročném sestupu jsme se zastavili v Kneippstelle, kde jsme si všichni osvěžili unavené nohy v ledové vodě. Poté jsme se ještě v nedaleké sýrárně odměnili mléčným nápojem. Následující den jsme po celodenních hrátkách připravili pro děti noční stezku odvahy, která nesla název: Cesta za skřítkem Mondšpičákem. Celou tuto akci, hned od samého začátku, provázela spousta humorných okamžiků. Na trase naší stezky se nečekaně objevila parta německy mluvících lidí a naši vedoucí v domnění, že jsou to naši táborníci, je začali strašit. Nejprve byli z nenadání postříkáni vodou, poté je nečekaný zvuk tak vyděsil, že jejich řev zaslechla vedoucí až na samém konci stezky a kladla si otázku, proč ty děti tak řvou. Poté se jim, se strašidelným skřípáním, samovolně otevřela branka, ke které se blížili. A vrchol všeho byl, když se jim za brankou jeden z
našich vedoucích, snažil vysvětlit, že jdou špatně, že musejí na druhou stranu po světýlkách. Jistě si dovedete představit, že když jsme si po ukončení celé akce vzájemně sdělili zážitky ze strašení úplně cizích lidí, náramně jsme se pobavili. A naši táborníci? Ti zvládli celou trasu bez obtíží a všichni v pořádku dorazili do cíle, kde se podepsali na tajemnou listinu skřítka Mondšpičáka. A protože se blížila hodina půlnoční, děti se vydaly na cestu do Alpily a uložily se ke spánku, aby nabraly sílu na další den. Jen šest nejstarších dětí, které stezku neabsolvovaly, ale pomáhaly na
říjen
40
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
trase, ještě čekala jejich noční hra. Vybaveny jednou baterkou se vydaly na trasu, kde na několika stanovištích musely rozluštit šifru a tak získat klíč k šifře další. Šifry je postupně dovedly zpět do Alpily, kde našly svůj poklad v podobě dobrůtek. Druhý výlet jsme uskutečnili ve čtvrtek a našim cílem byla hora Mondspitze. I v tento den nám přálo počasí a po náročném výstupu na samotný vrchol hory se nám odkryla úžasná podívaná do okolních údolí a na protější vrcholky hor. Po návratu opět následovalo osvěžení ve studené vodě a zdravá odměna v podobě jahodového nebo jogurtového nápoje. Každý večer jsme se náramně bavili. Někdy se o zábavu postaraly sami děti. Pod jejich taktovkou se uskutečnilo spousta zábavných her a soutěží. Jeden večer připravili vedoucí, již tradiční, zábavnou, vědomostní soutěž s názvem : Sejmi ho. V soutěži se objevily otázky z okruhů historie, fauna, vodstvo, osobnosti, Evropská unie a další témata. Děti ukázaly, že mají o světě kolem nás přehled a s lehkostí celou hrou propluly. Poslední den odpoledne jsme vyhlásili výsledky celotáborového snažení. Odměněni byli jednotlivci i družstva,osazenstva nejlépe uklizených pokojů a borci, kteří každý den pečlivě plnili kondičku. Velkým potleskem, jsme ještě jednou odměnili naše kuchařinky za báječné jídlo, zdravotníka Martina za obětavou péči o naše zdraví, ostatní vedoucí za přípravu programu pro děti a pomoc při jeho realizaci. A ten největší potlesk sklidil náš hlavní vedoucí Marcel, který celý tábor po organizační stránce zajistil. Tomuto báječnému muži patří velké poděkování a obdiv za perfektně odvedenou práci a to vždy s úsměvem na rtech. Poslední večer se konaly Šibřinky. Děti nádherně vyzdobily jídelnu a zábava mohla začít. Prostor se zaplnil nejrůznějšími maskami. Navštívil nás vodník, kostlivec, čmeláček, benátská tanečnice a další nádherné masky. Vyhodnotit nejhezčí masky bylo opravdu těžké. A takřka nesplnitelný úkol, bylo vyhodnotit nejlepší tanečníky. Rej masek se náramně bavil a tančil do pozdních hodin. Děti si naposledy zatančily svůj ranní taneček a přizvaly k němu i dospělé. Myslím, že Šibřinky dětem přinesly nejen spoustu zábavy, ale i dostatečný prostor na to, se rozloučit se všemi kamarády. Druhý den ráno jsme zabalili věci, poklidili celou chatu a chystali se k návratu do svých domovů. Věřte, že loučení tentokrát nebylo vůbec lehké. Se slzami v očích jsme si slíbili, že se tu zase příští rok sejdeme. Dnes už vím, že tábor v Bürserbergu je srdeční záležitostí mnoha z nás. A moje rada táborníkům nakonec. Pečlivě si uchovejte své vzpomínky. Rok je dlouhý a s nimi zvládneme čas čekání lépe. Andrea Erbenová, táborová vedoucí, Sokol Dvůr Králové nad Labem
25. Swiss Open Country Dance Championship Nabylo to náhodou… …ano, nebylo náhodou, že jsem se ve dnech 4. až 6. 9. 2015 vypravil do winterthurského hotelu Banana. Bylo to z 60 procent ze zodpovědnosti vůči Sokolu a ze 40 procent z osobního zájmu. Konalo se totiž zde, ve Winterthuru, 25. výroční mistrovství Švýcarska v „Country Dance“. Představil jsem se vám, milá čtenářko - milý čtenáři ve 4. čísle Zpravodaje, jako autor krátké zprávičky v rubrice „Z činnosti spolků“ a „Výročí“ pod titulem „Naše cvičební neděle“. Seznámil
říjen
41
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
jsem vás v krátkosti s náplní a průběhem naší sokolské nedělní akce. S problémem vzrůstajícího nedostatku mužů, kteří chybí ve všech „odvětvích“. Ať už v domácnosti, ve cvičení, ale - a to hlavně - při zábavě. Tento nedostatek přivedl, jak už jsem psal, jak sestru župní náčelnici Janu Čarneckou, tak i jiné členky a členy na nápad nacvičit si „Line Dance“ = tanec řad. Proto těch 60 procent Sokolu! Mezinárodní účast při mistrovství, přibližně 150 účastníků z dvanácti národů, podtrhla i ta skutečnost, že velká část komunikace probíhala převážně v angličtině. Celé mistrovství mělo vysokou úroveň, samozřejmě s největším zastoupením pořádající země. Milým překvapením byla skupina české „omladiny, “ dá-li se to o devatenáctiletých a osmadvacetiletých účastnicích říci. Byli to převážně členové z TCS Louisiana z Písku. Zde je uvádím jmenovitě: - Zuzana Říhová (13), obsadila ve své kategorii druhé místo - Barbora Gabrišová (16), obsadila ve své kategorii první místo - Jana Břečková (28), Tran Thi Thanh Hoa (24) a paní Viera Erben obsadily ve svých kategoriích v tanci i v choreografii první až páté místo. Jako vždy jsme byli my muži v menšině. Naši reputaci zachránili pánové Tomáš Říha (19) z TCS Písek a Jan Ryšavý (20) z České Lípy. I jejich výsledky jsou překvapující: Tomáš dosáhl v kategorii Adult Newcomer úctyhodné třetí místo a Jan, v kategorii Novic Adult v tanci první a v kategorii choreografie Non-country New/Nov. druhé místo. Podle tisku se zúčastnilo i Slovensko, ale ve startovní listině jsem nikoho nenašel ... Všem účastníkům srdečně gratulujeme a do budoucna přejeme hodně a hodně úspěchů. Sokol Winterthur
Z tvorby krajanů Výzva
Jestliže se Vám to podaří, pokuste se o to denně. Podaří se Vám i to, pak trvale. Podaří-li se Vám i to, pak jste skutečně dokázali to Neuvěřitelné.
K revoluční vzdorné nenásilné neposlušnosti. Udělejte jednoduše něco Neobyčejného: Buďte jeden den slušní…
Ladislav Konečný
říjen
42
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Vnitřní očista Několik slov setká se na jednom řádku. Pozdraví se a netuší proč tu jsou. Já jim pošeptám: Patříte k sobě! Uvěří mi a vzplanou v lásku. Jejich energie přemluví tečku na konci věty, ona přeskočí na začátek a zmizí v rychlosti světla. Já jim pošeptám: Jste svobodní! Nevěří mi a čekají na mou tečku. Jana Jarolímková
Opustili nás Jak jsme již oznámili v minulém čísle, 2. září zemřela sestra Eva Vlčková, zakládající členka Sokola Luzern. Vzpomínají na ni dcery Jana a Helena i přítelkyně Beatrice Jordan (Boženka).
Odešla sestra Eva Vlčková (17.10.1930 – 2.9.2015) Loučíme se sestrou Evou Vlčkovou, naší maminkou, mamkou, jak jsme jí „po zlínsku“ říkaly my dcery. Zlín – toto město a hlavně jeho průkopnický duch poznamenalo její život. Zde zažila dětství "jako v bavlnce" v baťovské rodině, která pilně pěstovala příbuzenské vztahy. Strýčci přijížděli na návštěvu a zůstávali ne zřídka i delší čas; jezdilo se do Pustiměře za prarodiči, kde na děvčátko čekalo dobrodružství selského života. Od rodičů žitá a požadovaná úcta k jakékoliv ale zvláště k práci selské se hluboko zakořenila. V Baťových továrnách a podnicích, kde byl její otec zaměstnán, měli pilní lidé, ochotní k nadprůměrnému výkonu, nevídané možnosti postupu – rodině se dařilo výborně a Evička Knapová vyrůstala se zkušeností, že se námaha a práce vyplatí. A co bylo hlavní: Vyhlídky do budoucna byly slibné. Přišla však válka a potom totalitní režim, vyhazov z fabriky, vystěhování, nátlak. Rodina se o to víc semkla a navzájem podporovala. Sňatkem s Jaromírem Vlčkem, který také nepocházel ze zrovna proletářské rodiny, si v kádrovém posudku nepomohla. Pro komunisty se Eva Vlčková nejen "špatně narodila", ale i "špatně vdala". Bez vyhlídky na pozitivní změny se život pokud možno odehrával v soukromí a stálo hodně námahy, aby si člověk udržel dobrou náladu a rovnou páteř. Vychovávat dvě děti k pravdě – mezi lží – a ke svobodnému myšlení a vyjadřování – za všeobecné cenzury – to byl akt vysoce náročný a nebezpečný.
říjen
43
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
A tak po přepadu v roce 1968 rodina nebyla ochotná se z první povolené společné dovolené v kapitalistické Jugoslávii vrátit domů. V kufru byly vietnamky, stan a nafukovačky, na zadním sedadle Wartburgu seděly dvě vytáhlé holky stojící těsně před volbou povolání… Ve Švýcarsku se jí dostalo velkorysého přijetí. Emmenbrücke – Luzern. Zde začal druhý život plný naděje, práce ba dřiny, ale také nových kontaktů a přátelství. Nejsilnější pouto se vytvořilo založením tělocvičné jednoty Sokol Luzern, kde oba manželé jako zakládajícíčlenové působili každý podle svých představ a možností. Bylo to cvičení v tělocvičně, nesčetné společné výlety a oslavy, nádherné plesy a hlavně účast na sletech v zahraničí a po roce 1990 i v Praze. Tyto kontakty pěstovala sestra Eva Vlčková i po Mirkově smrti. Po seznámení se švýcarským životem byla pevně přesvědčena o výhodách federalisticky organizované státní formě Švýcarska a demokracii považovala za jedinou rozumnou cestu. Jako Švýcarka chodila pilně hlasovat i volit. Ačkoliv se jí po Česku nikdy nestýskalo, zůstala Češkou. To se promítlo ve výchově dcer, vnoučat i pravnoučat. Uprostřed léta ji skolilo krvácení do mozku, kterého následek bylo ochrnutí levé strany těla. Ačkoliv sestra Eva, mamka, tuto situaci bezmocnosti snášela trpělivě, nebylo jí možné se s ní smířit a přála si v klidu odejít. Doma v kruhu její rodiny jí toto přání bylo splněno 2. září 2015. Je nám příkladem svým životem i svou smrtí. Jana & Helena (vyšlo v podzimních Župních zprávách 6.9.2015)
Mozaika vzpomínek na sestru Evu Vlčkovou S Evou jsem se před mnoha a mnoha lety (to je jako v pohádce) setkala v Sokole Luzern a máme, jak Eva vždycky říkala, na co vzpomínat. Bylo těch společně prožitých chvil hodně. Třeba na sletu ve Vídni, kdy jsme ráno za moc pěkného počasí vyjeli na zkoušky a Eva na tribuně opatrovala naše oblečení. Pak se odpoledne před hlavním vystoupením přihnala bouřka, déšť, ochladilo se nevím o kolik stupňů a Eva jela do hotelu pro suché oblečení, abychom se mohli po cvičení převléknout. Nebo první mikulášské posezení, to bylo u Vlčků a Eva pro všechny připravila občerstvení. Ten další Mikuláš, který byl někdo pro nás zcela neznámý, přišel za námi do skautské klubovny a celé jeho povídání připravili Mirek s Evou. A můžu vzpomínat dál. Na grilování na Sonnenbergu, které se vlastně kvůli bouřce nekonalo. Sotva jsme zapálili oheň, tak jsme buřty posbírali, děti rychle naložili do aut a nehrálo roli, zda děti patří nám nebo někomu jinému z jednoty a buřty se grilovaly v krbu, také u Vlčků. Eva také ráda pekla, na naši první svatbu v rodině upekla celou mísu cukroví. Pomáhala ještě i při pečení koláčů do Bernu na oslavu 100 let Svazu Spolků. V poslední době jsme se, my kteří už nemusíme chodit do práce, setkávali na kafe, při oslavě narozenin na společném obědě, anebo Eva pustila video z nějaké sokolské akce. V létě jsme si udělali moc pěkný výlet parníkem do Weggis. Na Evin návrh jsme všichni měli klobouk, Jiří si ho musel dokonce koupit až cestou. Poseděli jsme v hotelu na terase u vody, naše party v kloboucích budila pozornost. Dobré jídlo, pití a hlavně celé odpoledne dobrá nálada. Evi, to bylo naše poslední společné setkání, další už Tvůj zdravotní stav nedovolil. Budeme na Tebe a na všechny pěkné společné chvíle vzpomínat. Boženka
říjen
44
október
zpravodaj Po uzávěrce:
10 / 2015
spravodaj
Zemřel legendární herec Lubomír Lipský
Ve věku 92 let zemřel v pátek 2. října herec Lubomír Lipský. Odehrál stovky rolí, do povědomí diváků se zapsal například jako děda Potůček v seriálu Tři chlapi v chalupě. Hrál v mnoha filmových kome- diích. Lipský, který se narodil 19. dubna 1923 v Pelhřimově, zkoušel štěstí u divadla už před válkou s bratrem Oldřichem, který se stal režisérem. Poprvé hrál v roce 1935 ve Strakonickém dudákovi. Po válce se účastnil založení Divadla satiry. V dalších desetiletích pracoval v Městských divad lech pražských, v Divadle ABC a v Di vadle Na Jezerce. Roku 1997 získal Cenu Thálie v úloze Billyho Kippa v muzikálu Sny z Nového Yorku a v roce 2006 dostal Thálii za celoživotní herecké mistrovství. Široké veřejnosti jsou známé především filmové role. Už v padesátých letech byl Lipský třeba alchymistou v Císařově pekaři. Také si zahrál v pohádce Byl jednou jeden král či v parodiích Čtyři vraždy stačí, drahoušku a Zabil jsem Einsteina, pánové, v komedii Šest medvědů s Cibulkou nebo v hudební pohádce Ať žijí duchové. Hodně točil seriály jako Dobrodružství kriminalistiky, Stříbrná žíla, Malý pitaval z velkého města, Slavné historky zbojnické, Cirkus Humberto, Saturnin, Správná šestka, Četnické humoresky či Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Ve své době byla hodně populární úsměvná série Tři chlapi v chalupě a také spousta scének, které v sedmdesátých a osmdesátých letech točil pro televizi. V posledních letech se objevoval v komerčních projektech typu Školní výlet, Kameňák 3 a podobně.
Nové knihy Zora Machková: „Český exil, emigrace a krajané“ Nová publikace obsahuje přehled archivních pramenů z let 1939-2014, uložených v Národním archivu (NA) v Praze, které se vztahují k českému exilu, emigraci a krajanským komunitám. Zora Machková uvádí ve svém přehledu velmi zajímavé archivy např. Huberta Ripky, JUDr. Prokopa Drtiny, Bohumila Laušmana, PhDr. Miroslava Koháka, JUDr. Bohumila Šmerala a mnoha dalších. Rovněž tak archivy spolků a organizací jako Československá obec sokolská, Čsl. Orel Praha, Čsl. červený kříž Londýn, Čsl. ústav zahraniční Praha a jiné. Pozoruhodné jsou prameny Komunistické strany Československa ze schůzí ústředního výboru, celostátních konferencí, předsednictva a sekretariátu KSČ, včetně dílčích fondů Antonína Zápotockého nebo Klementa Gottwalda i dílčího inventáře J. Švermy. Samostatný oddíl knihy tvoří archivní fondy téměř dvaceti československých ministerstev, jak v Praze, tak i v Londýně (během války), kde autorka uvádí jejich stručnou historii, problémy i komunikace mezi ministerstvy. Nezapomíná ani na údobí Protektorátu např. Státní tajemník u říšského protektora v Čechách i na Moravě – Praha (1939-1945) a dokumenty jiných význačných událostí.
říjen
45
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Pro úplnost zařadila Zora Machková do knihy přehled nezpracovaných archivních fondů a sbírek v Národním archivu ČR. Jedna se o dokument k emigraci exilu z českých zemí, ke krajanským komunitám a zahraničním Čechům. Nás se týkají zejména archivní fondy Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku, 1960-2003, archivní fond č. 1447, dále Besedy Slovan Ženeva, 1930-2004, archivní fond. č. 1888, Besedy Svatopluk Čech, 1970-2007, arch. fond č. 1765 a paní Ing. Evy Kraus Teichman, 1968-1997, arch. fond č. 1963, které jsme dosud do NA postupně předávali. Autorka Zora Machková zpracovala svou publikaci na základě své dosavadní zhruba desetileté práce v tomto oboru (spolupracovnice Dr. Jiřího Křesťana, 6. oddělení NA). Popud k sepsání knihy vyšel od Dr. Stanislava Broučka, který napsal úvodní kapitolu s názvem Vnější migrace českého etnika. Týká se i spolupráce „Etnologického ústavu AV ČR a Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí (senátor T. Grulich). V současné době zpracovává mezi jiným archiv amerického Sokola v USA a při mé návštěvě v NA mi ukázala archiv Sokola Paříž (bratr J. Bystřický) a Sokolské župy Švýcarské (dodané br. J. Jordanem a ing. O. Čuprem). Národní archiv získal v minulých desetiletích velké množství archivních fondů významných osobností z řad našich emigrantů a exulantů, dále archivní fondy krajanských spolků a korporací a mnohé další. Přehled těchto dokumentů, sestavený Zorou Machkovou, tak umožní badatelům pro jejich práci i dalším zájemcům, studentům i doktorandům snadnější orientaci při vyhledávání příslušných pramenů. A proto tato fundovaná práce vytvořila důležitý stupeň při získávání a uchovávání archivního dědictví České republiky. Jiří Kraus Beseda Svatopluk Čech
Zdraví Vědci z Brna vymysleli systém, který odhaluje Parkinsonovu nemoc Třesou se jim ruce, mají poruchy řeči a pohybu. „Někdy se člověk zastaví a nemůže se pohnout. To je problém hlavně při přecházení silnice. Občas potřebujete pomoc a lidé na vás jen koukají," popisuje příznaky nemoci Jan Škrkal z Dubňan na Hodonínsku. Škrkal navštívil lékaře, až když mu ztuhla levá polovina těla. Myslel si, že má skřípnutý nerv, ve skutečnosti už šestým rokem trpěl Parkinsonovou nemocí. „Jedná se o nevyléčitelnou chorobu, u které dokáží léky v prvních letech výrazně zmírnit její průběh," uvedla Světlana Skutilová z neurologické kliniky Fakultní nemocnice v Bohunicích.
říjen
46
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
První rok se nemoc, kterou v České republice trpí 150 tisíc lidí, téměř neprojevuje. Další pacienti teď mají šanci, že jejich lékaři odhalí včas. S včasným stanovením diagnózy může lékařům pomoci nový počítačový systém vědců z Laboratoře analýzy onemocnění mozku z Vysokého učení technického v Brně. Na základě řeči a písma je schopný odhalit nemoc s více než devadesáti procentní úspěšností. Vědci ve spolupráci s Nemocnicí u sv. Anny systém otestovali na sto pacientech. „Projekt trval čtyři roky. Zaměřili jsme se na pohyby, řeč a paměť pacientů. Součástí výzkumu byla videonahrávka, kterou hodnotil logoped s vědcem. Objevili jsme rizikové faktory, které mohou za rozvoj nemoci," popsala Irena Rektorová z neurologické kliniky Nemocnice u sv. Anny. Nový počítačový systém neurologům poskytne výsledky v číslech a výrazně jim urychlí práci. Vědci se chystají novou metodu nabídnout dalším nemocnicím. „Vítáme každý vědecký pokrok, jenž usnadní diagnostiku a umožní efektivní léčbu našich pacientů," uvedla mluvčí Fakultní nemocnice Anna Mrázová. Podle neuroložky Skutilové nemoc začíná sníženou produkcí některých látek v mozku. První příznaky se objeví až po několika letech, kdy hladina látek klesne na méně než polovinu. Při stanovení diagnózy záleží na zkušenostech lékaře. „První půlrok je to těžké, nemoc se projevuje pomalu. Nejčastější metodou je, že pacientovi nasadíme na dva nebo tři měsíce léky a sledujeme jeho reakci. Ultrazvuk nebo rentgen se používají jen výjimečně, když si lékař není jistý, " dodala. Kromě určení příznaků a přesného stádia Parkinsonovy choroby se vědci zaměřili i na problémy pacientů s řečí. „Poruchy s řečí jsou pro parkinsoniky nejhorší. Dají se léčit chirurgicky, ale výsledek je nejistý, někdy dokonce horší než na začátku," řekla Skutilová. Pro některé z nemocných je nadějí do budoucna magnetická simulace. Lékaři přiloží speciální cívku nad určitou část mozku, ta vydává silné magnetické pole. Výzkum odhalil právě na kterou část mozku mají lékaři působit, aby byly problémy s řečí co nejmenší. „Výhodou je, že se jedná o neinvazivní léčbu, která by mohla sloužit jako doplněk dnes užívaných léků, jako je dopamin, který po čase přestává mít vliv právě na řeč," popsal vedoucí laboratoře Jiří Mekyska. Dominika Vágnerová, ČTK
Oznamy Krajanské setkání v Bernu se koná v pátek 13. listopadu 2015. Očekáváme Vás s českými koláčky, buchtami a obloženými chlebíčky od půl páté ve společenském sále kostela Bruder Klaus Segantinistrasse 26 zastávka tramvaje č. 7 Burgernziel, parkování na modré zóně v okolí kostela nebo velvyslanectví ČR. Od šesté hodiny promítneme Revival, filmovou hudební komedií roku 2013. Vstup do sálu s bonem na kávu a zákusek za SFr 5.Těšíme se na setkání s Vámi. Přihlaste se emailem na
[email protected], SMSkou na 0765718823 nebo telefonicky 031 3311030 Sokol Bern
říjen
47
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Česká katolická misie ve spolupráci s aktívními členy Sokolské jednoty Winterthur a Besedy Svatopluka Čecha v Curychu zvou všechny krajany a příznivce na setkání ve farním klubu s připomínkou
KATEŘINSKÝCH ZÁBAV v sobotu, dne 21. listopadu t. r. Mše svatá v Marienkapelle kostela sv. Ulricha (Oldřicha), Seuzacherstrasse 1, Winterthur-Rosenberg, v 18.15 hodin Začátek zábavy ve farním sále kostela ve 20.00 hodin, sál je otevřen po ukončení mše svaté. Vstupné dobrovolné. Malý bufet a nápoje za přijatelné ceny jsou připraveny. Abychom učinili tradici zadost, přinesené pochoutky jsou vítány. Večerem nás bude k poslechu i k tanci provázet DJ Ant. Vlček. Srdečně zvou uvedená misie a spolky Případné informace obdržíte na tel. č. 052 202 96 12 Česká školka Sluníčko, Bern Bern - Worblaufen Eva Trachsel,
[email protected]
Seznam českých a slovenských škol ve Švýcarsku: Česká škola bez hranic Ženeva www.csbh.cz/zeneva Jana Tichá,
[email protected]
Česká školička, Brugg (Kt. Aargau) www.familienzentrum-brugg.ch Facebook: Ceska skolicka Jarmila Kriz,
[email protected]
Česká škola bez hranic Zürich (Wallisellen) http://www.csbh.cz/curych Jana Vaňková,
[email protected]
Pohoda, Spolek Čechů a Slováků Ženeva www.association-pohoda.ch Mandikova Leona,
[email protected]
Český klub Zürich https://sites.google.com/site/ceskyklubzuric h Alena Pajasová,
[email protected]
Slovenská škola a škôlka Zürich www.slovenskaskola.ch
[email protected]
Česká školička Tulipán v Basileji www.ceska-skolicka-basilej.com Iva Trachsel,
[email protected]
říjen
V příštích vydáních Zpravodaje získáte podrobnější informace o činnosti škol. Dotazy, doplnění:
[email protected] 48
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….
Složenku na zaplacení zašlete na adresu A
JAK UHRADIT PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ A INZERÁTY? Konto ve Švýcarsku: PostKonto: Verband SSCS, Zpravodaj - Presseorgan, 6006 Luzern Kontonummer: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1 Pro platby z ciziny: Credit Suisse AG: Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken, CH-8070 Zürich IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 Clearing-Nr.: 4835, BIC / CRESCHZZ80A Konto pro platby z České republiky: Poštovní spořitelna: Název účtu: Jaroslav Havelka Číslo účtu: 218 798 369 / 0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC / CEKOCZPP
říjen
49
október
zpravodaj
10 / 2015
spravodaj
Ceník inzerátů ve Zpravodaji 1. Základní cena inzerátů pro celou stranu ve vnitřní části = SFr 460.2. Cena menších plošných inzerátů je úměrná ploše základní ceny pro stranu 3. Plošný barevný inzerát na druhé, třetí a čtvrté stránce obálky (jen v případě dostatku volné plochy) = příplatek 20% 4. Řádková inzerce: každý i započatý řádek = SFr 15.5. Nevýdělečné akce členských spolků „Svazu spolků“ jsou propagovány zdarma Slevy: a) Opakovaný inzerát: 2x až 5x = 10%, b) Opakovaný inzerát: 6x až 11x = 20% Chcete si přivydělat? V případě získaní nového inzerenta Vám administrace Zpravodaje vyplatí odměnu 25 % z fakturované částky za inzerát – po jeho zaplacení. Odměna je jednorázová a nevztahuje se na řádkovou inzerci.
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
říjen
50
október