MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ
Lesnická a dřevařská fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
DIPLOMOVÁ PRÁCE Odhad plemenné hodnoty ohařů na základě kvality jejich potomstva
2006
Daniel WINTER
Abstrakt Obsahem diplomové práce byl odhad plemenné hodnoty chovných psů českého fouska a výmarského krátkosrstého ohaře pomocí metody, která se přibližuje konstrukci selekčního indexu. Jako podkladový materiál posloužily výsledky jejich potomků na jarních svodech v roce 2005. U plemene český fousek byli prokazatelnými zlepšovateli populace pes Cyr Strkov s váhou selekce 150, Don z Ventova dvora s váhou selekce 208, Borek Panva s váhou selekce 260 a Alan z Velínského lesa s váhou selekce 341. Prokazatelným zhoršovatelem populace byl Nero od Těšínovských buků s hodnotou selekce ve skusu 195 a váhou selekce 345 a Alan od Hradiska s váhou selekce 433. U jednoho jeho potomka byl zjištěn kryptorchismus. U výmarského krátkosrstého ohaře byli zlepšovatelé populace Cir z Šatavy s váhou selekce 100 a Alan od Pátého jezera s váhou selekce 179. Edy von Gstettenhoz byl považován za zlepšovatele populace, i když měl zvýšenou hodnotu selekce chrupu. Průměrným psem byl Ben od Pátého jezera, který dosahoval zvýšených hodnot selekce u kostry, skusu a zbarvení oka. Zhoršovatelem populace byl Caesar od Frejlachů, který dosáhl hodnoty selekce 77 v osrstění a hodnoty selekce 92 u zbarvení oka. Zjištěných výsledků je možno využít pro úpravu krycích plánů, a to zejména za účelem zkvalitnění populace a zušlechtění zpracovávaných plemen psů.
Klíčová slova Psi, dědičnost, plemenná hodnota, jarní svody, český fousek, výmarský krátkosrstý ohař.
Abstract The study deals with the estimation of breeding value in breeds the Bohemian Wire-haired and Wiemaraner pointers using the method that is very similar to the construction of selection index. The results of spring judging of young dogs in 2005 were used. The breed improvers of Bohemian Wire-haired pointer were the dogs Cyr Strkov with the selection index 150, Don z Ventova dvora with the value of selection index 208, Borek Panva with the selection index 260 and Alan z Velínskeho lesa with the selection index 341. The breed deterioration was caused by Nero od Těšínovských buků with the occlusion value 195 and selection index 345, and Alan od Hradiska with the selection index 433. A cryptorchidism was detected in its one offspring. The breed improvers in the Wiemaraner short-haired pointers were Cir z Šatavy with the selection index 100 and Alan od Pátého jezera with the selection index 179. Edy von Gstettenhoz was also judged as the breed improver even though with it had the enhanced selection value of dentition. Ben was found as an average dog that it reached the enhanced selection values of skeleton, occlusion and eyes. The breed deterioration was caused by Caesar of Frejlachů that reached the selection value 77 for fur and 92 for eye colouring. All these findings may be used for the suggestion of breeding plans and for improving of the breed quality.
Keywords Dogs, heritability, breeding value, spring judging of young dogs, Bohemian Wire-haired pointer, Wiemaraner short-haired.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Odhad plemenné hodnoty ohařů na základě kvality jejich potomstva zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby diplomová práce byla uložena v knihovně Mendlovy zemědělské lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a Vyhláškou rektora o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně dne 28. dubna 2006 vlastnoruční podpis autora
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Dále patří moje obrovské poděkování panu Ing. Jaromíru Dostálovi, DrSc. za vřelou a vstřícnou pomoc při získání materiálů pro zpracování této diplomové práce a odborné konzultace.
OBSAH 1.
ÚVOD...............................................................................................................................12
2.
LITERÁRNÍ PŘEHLED ...............................................................................................14
3.
CÍL PRÁCE.....................................................................................................................28
4.
MATERIÁL A METODY..............................................................................................29
5.
VÝSLEDKY ....................................................................................................................34 5.1. ČESKÝ FOUSEK ...............................................................................................................34 5.2. VÝMARSKÝ KRÁTKOSRSTÝ OHAŘ...................................................................................36
6.
DISKUSE.........................................................................................................................39
7.
ZÁVĚR ............................................................................................................................43
8.
RESUME .........................................................................................................................44
9.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...........................................................................45
12
1. ÚVOD Chov zvířat je prastará lidská činnost. Se samotným chovem psů je spojeno mnoho dalších činností, které zajišťuje nemalý počet lidí. Jako příklad lze uvést výrobu a prodej krmiv pro psy, nejrůznějších pomůcek pro chov, výcvik a držení psů, veterinární službu, psí salony, ale také kynologické organizace, vedení plemenných knih, přípravu a organizaci výstav, zkoušek a soutěží, výrobu, distribuci a prodej kynologických časopisů a publikací a samozřejmě i soustavu vzdělávání a výzkumu a mnoho dalších činností. Člověk je tím důvodem, že se plemena psů měnila podle jeho potřeb a přání. Není snad žádný jiný druh zvířat, kde by bylo tolik odlišností ve velikosti, zbarvení, osrstění, vzhledu, využití, mentalitě, rychlosti a dalších rozdílností, jako je tomu právě u psů. Potom se nelze divit, že dnes máme psy společenské, psy pro nejrůznější způsoby lovu, pro dostihový sport, pro sportovní účely (např. psí spřežení), pro potřebu policie a armády, pro vyhledávání drog, psy záchranářské, slepecké, ovčácké, pastevecké, psy schopné táhnout břemena, psy do bytu či do venkovního psince, do tvrdých podmínek severu a jihu a v Číně i psy jedlé. Takové variability bylo dosaženo díky cílené genetické selekci, za kterou je opět zodpovědný člověk a jeho potřeby a touhy. Hodně výzkumu bylo uděláno v oblasti co nejefektivnějšího zabezpečení plnohodnotné a zdravé výživy psa. Mnoho víme, jak úspěšně předcházet řadě chorob psů a jak se proti chorobám chránit. Na druhé straně, ale stále je toho jen velmi málo známo o dědičnosti znaků a vlastností psa. Touhou každého chovatele je samozřejmě dosáhnout co nejlepších výsledků, což vede k zamýšlení nad tím, co a jak udělat, např. kterým psem nakrýt fenu, aby právě potomstvo z jeho chovatelské stanice vyniklo na výstavě či zvítězilo v té které soutěži. V chovatelství je jedno velké riziko, a to výskyt různých dědičných defektů a dědičných chorob. Jedná se o naprostou většinu či všechny odchylky od normálního fyziologického a anatomického stavu zvířete, které jsou jakousi překážkou v jeho životě. U psů je jich známo několik stovek, které jsou již dnes popsané a do budoucna budou jistojistě popsány další a další. Léčení dědičných chorob je nesmírně finančně nákladnou záležitostí a podle kvalifikovaných odhadů se pohybuje v astronomických částkách. To je právě jeden z mnoha důvodů, proč se dědičným chorobám věnuje a bude věnovat tolik pozornosti. Pochopitelně řada poznatků z tohoto oboru je využívána i v oblasti dědičných chorob člověka. Je to z toho důvodu, že u člověka není možné jakkoliv chovatelsky experimentovat jako v případě psa. Právě proto je toto jedna z cest,
13 jak za pomoci genetické kontroly dědičných chorob u psů napomoci řešit některé složité případy u člověka. Dědičných chorob existuje velké množství, takže nutno počítat s tím, že konec s řešením těchto problémů ještě dlouhou dobu nenastane. Vývoj jednotlivých dědičných chorob či defektů v celé populaci plemene je potřebné znát. To je důležitý úkol chovatelských klubů, které by měly mít přehled o svých psech a jejich genetických defektech a chorobách. U každého psího plemene je přirozená možnost výskytu dědičných defektů a chorob a žádné plemeno nelze předem z tohoto ohrožení vyloučit. Právě proto je v zájmu každého chovatele či majitele psa, aby byly tyto defekty a choroby sledovány a volila se vhodná metoda plemenitby, která by minimalizovala jejich výskyt. Pak se omezí možnost a šance i jejich dalšího šíření.
14
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED Metody odhadu plemenné hodnoty Problematika odhadu plemenné hodnoty u loveckých psů není v ČR, ale i v zahraničí téměř vůbec zmiňována a publikována. Dá se v tomto případě vycházet z metodiky odhadu plemenné hodnoty pro hospodářská zvířata, kde je princip obdobný a více propracovaný. Z hlediska vývoje metod odhadu plemenné hodnoty je možno vystopovat několik etap. První etapa se vyznačovala konstrukcí selekčního indexu, kterým se odhadovala plemenná hodnota jedince. V tomto selekčním indexu byly váženy zdroje informací o užitkových vlastnostech od mnoha jedinců, jednak pro jednu vlastnost anebo pro více vlastností. V selekčním indexu byly váženy různé druhy informací a shrnuty do jednoho čísla „indexu“, na základě kterého se vybírali jedinci s jeho nejvyšší hodnotou k další plemenitbě. První selekční index byl konstruován pro šlechtění rostlin (Smith, 1936). Ve šlechtění hospodářských zvířat byla analyzována účinnost selekce pomocí selekčních indexů a bylo upozorněno na přednost této metody v porovnání s jinými metodami selekce (Hazel, Lush, 1942). První selekční index pro hospodářská zvířata zkonstruoval Hazel (1943). Druhá etapa započala prakticky zavedením umělé inseminace u mléčného skotu. Do popředí se dostává odhad plemenné hodnoty plemeníků na základě užitkovosti potomstva, tj. dcer. Impulsem pro tuto etapu byla okolnost, že je mléčná užitkovost vázána na samičí pohlaví a že vlivem zavedení umělé inseminace bylo možno od prověřených plemeníků podle potomstva získat i desetitisíce dcer. V této etapě byly používány dvě metody. První porovnávala užitkovost dcer jednoho plemeníka s užitkovostí současných vrstevnic a byla určena pro Evropu (Robertson, Rendel, 1954). Druhá se pak opírala o metodu, kterou se porovnávala užitkovost dcer jednoho plemeníka s užitkovostí všech stádových vrstevnic po jiných plemenících, tj. s průměrnou užitkovostí stáda. Ta pak byla určena pro USA (Henderson a kol., 1959). Třetí etapa stála ve znamení rozpracování a využití metody BLUP pro odhad plemenné hodnoty. Tato metoda řeší problém tím způsobem, že se nejedná o nejlepší odhadnuté hodnoty myslitelné, nýbrž jen o nejlepší ze všech lineárních a nevychýlených hodnot. Vychýlené a nelineární odhady nejsou z mnoha důvodů žádoucí, takže je možno metodu BLUP považovat za optimální. Metoda BLUP nahradila především při
15 odhadu plemenné hodnoty býků metody porovnání dcer s vrstevnicemi a dcer s průměrem stáda (Henderson, 1963, 1973). Čtvrtá, poslední etapa je charakterizována uplatněním stále výkonnějších samočinných počítačů v osmdesátých letech 20. století. Došlo zde k daleko komplexnějšímu využití metody BLUP nejen plemeníků a plemenic, nýbrž i jejich budoucích potomků. Jedná se o využití metody BLUP AM v rámci tzv. individuálního modelu. Tato metoda spočívá ve výpočtu plemenné hodnoty pomocí odhadu nejmenších čtverců, neboť mají nejmenší možnou variaci chyb. To znamená, že se v průměru u všech možných odhadů nejméně odchylují od skutečných hodnot. Modelově je možno řešit systémy rovnice u BLUP AM pomocí inverze matic (Quass, Pollak,1980). Odhadem plemenné hodnoty hospodářských zvířat se taktéž zabývali pracovníci VÚCHS s.r.o. Rapotín. Ti se zaobírali rozváděním teorie odhadu plemenné hodnoty a to od metodických základů až po metodu BLUP, která je již metodou složitou, opírající se o znalosti lineárních modelů se smíšenými efekty. Kromě vlastního odhadu plemenné hodnoty jsou zde analyzovány ještě dva důležité pojmy jako je přesnost a spolehlivost odhadu plemenné hodnoty (Jakubec a kol., 1999). Hodnocením výmarských ohařů na zkouškách z pracovního výkonu za pomoci odhadu plemenné hodnoty v jednotlivých disciplínách se zabývala Krepsová (2002). Na základě dosažených výsledků pak navrhla opatření k celkovému zlepšení posuzování psů při zkouškách vloh a lovecké upotřebitelnosti. Jak hodnotit psa podle kvality jeho potomstva popsal Dostál (1995, 1998). Ve svých pracech mimo jiné používá metodu, která se přibližuje konstrukci jednoduchého selekčního indexu. A právě tato metoda je ze všech doposud používaných metod v chovu psů, pravděpodobně nejpřesnější. Odhad míry genetické závislosti vlastností psa a působení okolního prostředí na loveckou výkonnost finských honičů bylo cílem studie Liinamo a kol. (1997). Po zpracování dat z polních zkoušek finských honičů za období let 1988 až 1992 byl zjištěn fakt, že díky dosaženým nízkým hodnotám koeficientu dědičnosti by mělo být hodnocení chovné hodnoty tohoto plemene založeno na metodě REML. Tato metoda totiž pracuje jak s mírou příbuznosti, tak i s vlivem okolního prostředí. Studium dědičnosti některých druhů chování u zlatých retrívrů přineslo zjištění, že faktor pohlaví a věku psů při prováděných testech měl vliv jen na nepatrné množství vlastností jedinců. I když psi dosahovali lepších výsledků než feny, tak převážně záleželo na již získaných zkušenostech a na osobě, která psa vedla. Odhady dědičnosti pro jednotlivé testové úlohy se pohybovaly v rozmezí od h2 = 0,12 až po h2 = 0,74.
16 Nejnižší hodnota dědičnosti připadla na úlohu spolupráce, nejvyšší pak byla u odložení psa ve skupině (Lindberg a kol., 2004). Stejně tak při zkoumání loveckých vlastností u německého krátkosrstého ohaře, německého ostnosrstého ohaře a bretaňského ohaře bylo prokázáno, že nejnižších hodnot při odhadu fenotypového rozptylu bylo dosaženo ve sledované spolupráci psa. Odhadovaná dědivost loveckých vlastností byla nejvyšší u německého krátkosrstého ohaře ve srovnání s ostatními sledovanými plemeny (Brenoe, 2002).
Exteriér a chov psa Exteriérové znaky jsou kontrolovány jedním nebo několika málo geny. Pracovní vlastnosti jsou kontrolované polygenně (více geny) a proto je kontrola dědičnosti pracovních vloh složitější. To je také důvodem proto, že se i u pracovních plemen psů kontrola dědičnosti často soustředí jen na exteriérové znaky, i když by to mělo být právě naopak (Dostál, 2005). Kontrola dědičnosti exteriérových znaků nemusí být provedena pouze podle výsledků jarních svodů loveckých psů, ale může být udělána i na základě např. kontroly vrhů, přejímky štěňat, bonitace, posuzování mladých psů, eventuálně i podle hodnocení na výstavách. Hodnocení na výstavách však nepostihne exteriérové nedostatky psů a fen, kteří pro vylučující vady na výstavy nepřijdou. Proto jsou výsledky kontroly dědičnosti exteriérových znaků založené jen na posuzování na výstavách zatíženy značnou chybou. Účelem každého posuzování je především získat výsledky za konkrétní období od co největší části populace a co nejobjektivněji postihnout exteriérové znaky (Dostál, 2005). Svody mladých psů se každoročně pořádají ve všech okresech ČR v měsíci dubnu. Této kynologické akce se mohou zúčastnit pouze jedinci ve věku alespoň 6 měsíců, ne však starší než ti, kteří se narodili v listopadu a prosinci předminulého roku, tj. přibližně do stáří 18 měsíců. Pro starší jedince nemá již jarní svod chovatelský význam (Dostál, 1995). Jarní svody slouží k výběru chovných psů a fen. Nebere se zde v úvahu pouze vzhled jedince, ale i vlastnosti a výsledky dosažené na zkouškách. Samotný výkon psa se poté hodnotí na zkouškách (Slimák, Duchaj, 1973). V běžné praxi se chovatelé zaměřují na výběr vhodných chovných psů ke krytí svých fen podle jejich výsledků např. na výstavách, bonitacích apod. Mezi nejžádanější patří tituly ověnčení šampióni na výstavách, protože štěňata po takových psech se nejen snadněji prodávají, ale chovatel si za ně může říci i vyšší cenu. Výsledky na výstavách a
17 získané tituly jsou však pouze fenotypovou hodnotou. Z praxe je známo, že pokud štěňata po šampiónech nejsou kvalitní a trpí některou nežádoucí dědičnou chorobou nebo exteriérovou vadou, případně vylučujícím znakem, který je důvodem odmítnutí zařazení takového jedince do reprodukce, pak zájem o takového jedince rychle klesá. Jsou i případy, kdy chovatelský klub rozhodne o vyřazení šampióna z reprodukce ještě před ukončením jeho reprodukčního věku (Dostál a kol., 1997). Řada chovatelských klubů sleduje odchovy a zveřejňuje výsledky exteriérových i pracovních hodnocení. O těchto výsledcích se zmiňují v klubovém tisku a snaží se tak podat co nejvíce informací chovatelům, kteří si pak mohou vybírat ke krytí fen takové psy, kteří dávají potomstvo bez dědičných chorob a nežádoucích a vylučujících exteriérových nedostatků a vad. Chovatel požádá poradce chovu o vystavení krycího listu, na němž jsou uvedeni vhodní psi pro krytí feny v dané sezóně. Pokud má klub dobré výsledky, popularita plemene neklesá. Pokud je tomu naopak, popularita plemene klesá velmi rychle (Procházka, 2005). U chovatelů ohařů je nejvhodnější využívat ke sledování kvality exteriérových znaků výsledků jarních svodů. Běžně jsou takto získány výsledky od cca 70% populace odchované v minulém roce. Část odchovů i po zapsání do plemenné knihy však uhyne, část odchovů je vyvezena do zahraničí a někteří nabyvatelé štěňat se jarních svodů nezúčastňují, protože mají psa jen pro vlastní potěšení jako domácího přítele. Protože však mezi těmi, kteří se jarních svodů zúčastní není provedena žádná předselekce, jsou tyto výsledky nejlépe vypovídajícími údaji o sledovaných exteriérových znacích populace. Ti jedinci, kteří mají vylučující vadu nebo vady, jsou většinou dále využíváni jako lovecky upotřebitelní psi a výstav se již nezúčastňují. Výsledků jarních svodů loveckých psů můžeme proto velmi dobře využít k výpočtu odhadu plemenné hodnoty jejich rodičů a to zejména k odhadu plemenné hodnoty chovných psů, kteří jsou nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím kvalitu exteriéru plemene (Dostál, 1983). V malých populacích plemen loveckých psů, jako je např. bretaňský ohař či gordonsetr, které mají na jarních svodech předvedeno jen několik desítek potomků po několika fenách a ještě méně chovných psech, vystačí se zpracovanými a zveřejněnými statistickými výsledky. Z takto zpracovaných přehledů obou plemen je zřejmé, kteří potomci a po jakém otci či matce jsou či nejsou postiženi nějakou dědičnou chorobou či defektem, anebo se vymykají stanovenému standardu. Takové či podobné statistické přehledy dělá mnoho chovatelských klubů. U nich obvykle celé zpracování dat končí, ale to nedává ucelený přehled o plemenných hodnotách daných jedinců (Dostál, 1983).
18 Čím je hodnocena větší část populace daného plemene a pokud možno, celé vrhy štěňat, tím je odhad plemenné hodnoty psů a fen významnější. U psů i u fen lze tyto statistické souhrny kumulovat za jednotlivá období, což je sice více práce, ale výsledek dává přesnější údaje o plemenné hodnotě psa i feny. Je to zejména významné u těch jedinců, kdy je k dispozici v jednom sledovaném období jen málo údajů. Výsledky odhadu plemenné hodnoty feny z výsledků jednoho vrhu jsou však nepřesné, poněvadž polovinu genetické informace má štěně po otci a druhou po matce. Pochází-li vrh štěňat po vynikajícím otci, značně to nadhodnotí odhad plemenné hodnoty matky. Naopak, má-li i matka nízkou plemennou hodnotu (je nositelkou vlohy pro vyučující vady), výsledky sníží i plemennou hodnotu psa. Je to proto, že všechny hodnoty jednotlivých psů a fen jsou srovnávány s průměry celé hodnocené populace sledovaných psů a fen s tím, že potom hodnocený jedinec je zlepšovatelem nebo zhoršovatelem plemene (Wachtel, 1998). Kontrola dědičnosti a odhad plemenné hodnoty metodou přibližující se konstrukci selekčního indexu je objektivní. Má však význam pro šlechtění populace jen tehdy, pokud se stanovené hodnoty pro jednotlivé znaky nebudou každým rokem měnit. Jedině v takovém případě se mohou porovnávat výsledky v jednotlivých letech mezi sebou a sledovat chovatelský pokrok v exteriéru hodnoceného plemene. Pokud by se však z jakéhokoliv důvodu mělo hodnocení určitého znaku změnit, potom je potřeba přepočítat již dříve získané výsledky, aby bylo srovnání srovnatelné. Pozornost se musí věnovat zejména těm hodnotám, které jsou u jednotlivých psů např. více než trojnásobně vyšší než je průměr populace. Takoví jedinci jsou totiž již považováni v daném znaku za zhoršovatele plemene a často již mohou být nevhodní pro další využití v chovu. Hodnoty selekce se mohou pro jednotlivé psy rok od roku lišit např. z důvodu, že každým rokem jsou daným psem kryty jiné feny a i při opakovaném krytí je věcí určité genetické náhody jaké potomstvo vznikne. Nemá-li však pes ani fena nežádoucí vlohy ve svém genotypu, nemohou dát vyloženě špatné potomstvo. V kontrole dědičnosti jde právě o poznání kvalitních genotypů od těch horších a špatných, tedy o odhad plemenné hodnoty. Ta nám ukáže, kteří jedinci jsou zlepšovatelé populace plemene, kteří jsou průměrní a kteří jsou zhoršovatelé. Zlepšovatele lze využívat v chovu intenzivněji a zhoršovatele méně či vůbec, podle toho jak je velká populace samotná (Dostál, 2005). Důvodem ke zvýšené opatrnosti při doporučování psa či feny ke krytí je také to, že daní jedinci mohou být nositeli nežádoucích vloh a je proto pro ně potřeba ke krytí
19 volit vhodné partnery, u kterých se předpokládá, že nejsou nositeli těchto vloh. Někdy je to opravdu těžké a nepovede se odchov bez vady ani při nejpozornějším krytí, protože může být vybrán partner ke krytí, o kterém se neví, že je nositelem vlohy pro tu či onu vylučující vadu. I tyto ukazatele se musí brát v úvahu při doporučování psů ke krytí fen, zvláště v těch případech, kdy feny pochází z vrhů, ve kterých se stejné vady také vyskytly, či těch, které již jako matky daly potomstvo podobně hodnocené s jinými chovnými psy. Pozornost je třeba věnovat i nižšímu výskytu dědičných chorob a defektů v populaci. V každé populaci totiž existuje daleko více nositelů defektu a defektních alel než dědičně nemocných psů. O tom nám vypovídá Hardy-Weinbergův zákon, který ovšem ale platí jen pro tzv. ideální (panmiktické) populace (Wachtel, 1998). Dostál (2004) uvádí, že 3% výskyt recesivních homozygotů odpovídá podle HardyWeinbergova zákona 28% heterozygotů v populaci. Tak např. vezmeme-li celkový počet jedinců v populaci 800, tak 3% výskyt (24 jedinců) jakékoliv choroby v této populaci se může při nekontrolovaném krytí vyskytnout v další populaci v daleko rozsáhlejším měřítku.V tomto případě to je 800 (100 %) x 0,28 = 224 dalších jedinců, nositelů vlohy. I když se výskyt choroby nezdá nijak významný, počet heterozygotů v populaci je již značný a bude záležet jen na náhodě, který z jedinců se v další reprodukci využije výrazněji a který nikoliv. Sledování výskytu nežádoucích znaků pokud možno posouzením celé populace zapsaných štěňat (potomků) v každém roce, je velmi důležité. Je to kontrola dědičnosti v praxi, která napomáhá chovatelům a chovatelských klubům objektivně řídit a zkvalitňovat chov daného plemene.
Výsledky potomků chovných psů a fen českého fouska, kteří byli posouzeni na jarních svodech v roce 1985, byly použity pro odhad plemenných hodnot chovných jedinců (Dostál, 1986). Z těchto výsledků jsou patrné hodnoty výskytu jednotlivých posuzovaných znaků pro celou populaci českých fousků. V roce 1985 bylo předvedeno a posouzeno na jarních svodech 604 potomků pocházejících ze 158 vrhů po 54 otcích. Procentický výskyt byl následující: jako typických bylo vyhodnoceno 94,8% potomků, nestandardně zbarvených 0,4% posouzených potomků, s úplným chrupem 91,6% potomků, s nůžkovým skusem 91,3% potomků, jako standardně osrstěných bylo vyhodnoceno 96% potomků, se standardní výškou 95,1% potomků, se standardním zbarvením oka 95,4% potomků a 90,3% potomků chovných psů a fen plemene český fousek bylo shledáno jako s výraznými znaky.
20
Dědičné choroby a defekty Dědičné choroby a defekty jsou takřka největším problémem moderního chovu psů. Některé defekty se šíří doslova rychlostí blesku a některá plemena jsou pak napadena tím či oním defektem, kterým dosud zdánlivě netrpěla. I procento napadení se z vysvětlitelných důvodů často velmi liší podle linií a zemí. V některých případech se podařilo určité dědičné choroby více či méně potlačit. Naskýtá se zde otázka, jak lze poznat, že se jedná o dědičnou chorobu. Z vědeckého hlediska se hovoří o dědičné chorobě pouze tehdy, když je dědičnost jednoznačně dokázána. Existují různé náznaky na možnou dědičnou příčinu nemoci. Jsou to: choroba se objevuje v určitém věku, vyskytuje se pouze nebo převážně v určitých liniích anebo plemenech, vykazuje stále stejné symptomy, nemocná zvířata jsou navzájem příbuzná, napadená zvířata pocházejí od stejných otců a matek, četnost výskytu choroby stoupá s přibývajícím stupněm příbuzenské plemenitby. Čím více těchto bodů platí, tím je větší pravděpodobnost, že se jedná o dědičný defekt (Wachtel, 1998). U psů je známo a popsáno několik stovek dědičných chorob a defektů a každým dnem jsou popisovány další. Všechny dědičné defekty a choroby vznikly genovou mutací a většina těchto nežádoucích znaků a vlastností je recesivních. Z toho vyplývá způsob sledování výskytu postižených jedinců v populaci a výskyt nositelů vloh, heterozygotů, kteří jsou klinicky (fenotypicky) zdraví, normálně vyvinutí. Změny životních podmínek přináší i nové problémy chovatelům nejen psů. Neznalost této problematiky často vede k podcenění dědičné podstaty defektů a chorob. Podceněný dědičný defekt či choroba se v populaci velmi rychle rozšíří. Každé pozdější opatření k jeho odstranění potom nutně vede nejen ke ztrátě zájmu o plemeno, ale vyžaduje daleko více času a usilovné selekce, aby bylo dosaženo postupné nápravy. V krajních případech může vést až k zániku plemene (Dostál, 2002). V posledních letech byly značně rozšířeny jen některé ze známých dědičných defektů a chorob jako je dysplazie kyčelních kloubů, progresivní atrofie sítnice, alopecie (lysivost). U některých plemen se vyskytuje šeroslepost, dědičná hluchota, extrémní plachost a kýla. U všech plemen jsou známé, i když ne příliš rozšířené defekty jako je ektropium (vychlípení očního víčka), entropium (vchlípení očního víčka), předkus, podkus, chudozubost a podobně. Při tvorbě samčích a samičích zárodečných buněk se mezi přibližně sto tisíci geny může příležitostně vyskytnout poškození, tzv. defektní mutace, a už je ze zdravého genu gen nemocný. O dědičných defektech a chorobách je v podstatě rozhodnuto již při splynutí spermie a vajíčka. Co přinesla
21 spermie a vajíčko ve své DNK, to má nový jedinec jako věno pro svůj budoucí život. Každý nově zařazený jedinec do chovu by měl dostat šanci ukázat, jak kvalitní je jeho genotyp. Intenzivnější využití v chovu by se mělo dostat jen takovým psům a fenám, které dávají nadprůměrné potomstvo. Je ale třeba brát v potaz i ten fakt, že recesivní vloha může zůstat utajená i pět generací bez projevu, protože partner ke krytí podobnou recesivní vlohu neměl. Projeví se až tehdy, mají-li ji oba rodiče, tzn. pes i fena (Dostál, 2002). O jedné ze závažných dědičných vad, dysplazii kyčelního kloubu (DKK) u psů, pojednává Dostál (2003). Uvádí, že tato dědičná vada způsobuje doživotní zdravotní problémy psům téměř všech plemen a ponejvíce se vyskytuje u obřích a velkých psích plemen. Důsledky tohoto závažného defektu lze pouze zmírnit nikoli vyléčit. Projevuje se abnormálním utvářením kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti. Kloubní plochy kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti se v dysplastickém kloubu navzájem neshodují svým tvarem (hovoříme o inkongruitě kloubních ploch) a tím je kloub nestabilní. U zdravého kyčelního kloubu zapadá hlavice stehenní kosti velmi pevně do kloubní jamky. Při dysplazii je kloubní spojení volnější. Jinými slovy je volnější upevnění hlavice stehenní kosti v kloubní jamce. Takovýto kloub označujeme jako laxní. Pokud je kloub volný, dochází při pohybu psa k traumatizaci kloubní chrupavky, přetížení kloubního pouzdra a vazů a to vede v pozdějším stádiu ke vzniku degenerativních změn v kloubu. DKK není vrozené onemocnění, ale vrozená je predispozice k němu. Výsledný obraz DKK je dán souhrou genetického vybavení jedince (stavba kloubních struktur, velikost svalové hmoty) a faktorů vnějšího prostředí (rychlost růstu, způsob výživy, každodenní zátěž). Důsledná selekce všech postižených jedinců splnila dle mnohaletých zkušeností svůj účel v plném rozsahu stanovených předpokladů (Klub chovatelů českých fousků zavedl kontrolu dysplazie v roce 1975 a důslednou selekci postižených jedinců. V roce 1975 byl výskyt pozitivních jedinců 26,3% a v roce 1999 pouhé 2,7%). Jak uvádí Šterc (1999), pro vývoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první dva měsíce po narození, kdy jsou součásti kloubu dosud měkké, protože jsou tvořeny převážně chrupavčitou tkání. Ta je později v procesu osifikace plně nahrazena kostní tkání. Působí-li na chrupavčité tkáně kyčelního kloubu síly, které překračují jejich elastický limit, kloub se stává nestabilní a dochází k inkongruenci kloubních ploch. Působení zátěže na nestabilní kloub pak vede k tomu, že hlavice stehenní kosti je tlačena více na přední vnější okraj jamky a ne do jejího středu, jak je tomu u zdravého kloubu. Dochází k nadměrnému zatížení horního okraje jamky a ten se opožďuje v
22 růstu. Jamka se oplošťuje, což vede k postupnému uvolnění hlavice z jamky. Tím se opět zesiluje tlak hlavice na vnější okraj jamky, jamka se ještě více oplošťuje a hlavice se více uvolňuje. Vzniká tak jakýsi bludný kruh, jehož výsledkem je různý stupeň dislokace hlavice stehenní kosti. Že jde o vadu dědičnou, bylo bezpečně prokázáno sledováním výskytu tohoto defektu u německých ovčáků. Prošetřením výskytu dysplazie u 222 štěňat byly získány tyto výsledky: Jestliže byli oba rodiče postiženi dysplazií, byl výskyt této choroby u potomstva 93,3%. Byl-li postižený pes a fena byla zdravá, bylo dysplazií postiženo 31,3% potomstva. Byl-li pes zdravý a postižena byla fena, byl výskyt dysplazie u potomstva 41%. Jestliže byli oba rodiče zdraví a informace o prarodičích nebyla známa, bylo postiženo 43,4% potomstva (Šiler, Fiedler, 1978). Pro popis dysplazie lokte lze užít termínu inkongruence (nesouměrnost) kloubních ploch. Volný processus anconeus a fragmentace mediálního processus coronoideus jsou stavy, způsobené abnormální hmotnostní stresovou zátěží v dysplastickém kloubu. U normálního loketního kloubu nese přední část kloubní plochy, tvořená vřetenní kostí 75–80% hmotnostní zátěže a část tvořená loketní kostí zajišťuje stabilitu kloubu pomocí ankoneálního výběžku, koronoidního výběžku a kladky. Loketní kloub je typický závěsný kloub s plným pohybovým rozsahem 170–180 stupňů, u něhož ankoneální výběžek loketní kosti zapadá do fossa olecrani pažní kosti a zajišťuje tak boční a rotační stabilitu kloubu (Tailor, 2003). Dysplazie lokte v sobě zahrnuje celkem tři odlišné poruchy růstu loketního kloubu (degenerace kloubní chrupavky, izolovaný loketní výběžek kosti loketní, odlomený korunní výběžek kosti loketní), které se projevují kulháním, protože jsou bolestivé, a otokem postiženého či postižených kloubů. Postižen může být jeden kloub nebo oba klouby jak u psů tak u fen. U některých plemen je popisován častější výskyt tohoto defektu u psů. Dysplazii lokte lze pozorovat již ve stáří 4–6 měsíců, ale všechny tři poruchy lze operativně odstraňovat. Toto je pravděpodobně důvodem, proč není tento defekt tak podrobně a intenzivně geneticky prostudován (Dostál, 2003). Loketní nesouměrnost pod svým názvem zahrnuje špatně formovaný kloubní povrch lokte. Tuto nesouměrnost mohou charakterizovat dva ukazatele, a to abnormální tvar loketního trochleárního vrubu a mezera mezi vřetenní a loketní kostí. Obě příčiny mohou mít za následek zvýšení tlaku v kloubu a uvolnění odštěpků (Samoy a kol., 2006). V USA bylo zjištěno, že jsou postižena především velká plemena psů, přičemž největší výskyt tohoto defektu byl zaznamenán u německého ovčáka. Tato zjištění byla potvrzena i v Anglii. Na základě výsledků studia rodin německých ovčáků byla vyslovena domněnka o genetické
23 kontrole dysplazie lokte. Nejlépe jsou dokumentována sledování tohoto defektu v USA, kde byly analyzovány vrhy německých ovčáků a německých ovčáků křížených s greyhoundem. Genetická kontrola tohoto defektu je dosud nejasná (Dostál, 2003). I když se dysplazie loketního kloubu vyskytuje u loveckých psů jen velmi řídce, ve Švédsku se využívají pro selekci zásadně psi bez výskytu dysplazie lokte a to má za následek zmenšení počtu výskytu tohoto onemocnění v potomstvu. Podobné zaměření v chovu je doporučováno i ve Švýcarsku (Fluckiger, 1992). Na základě vyšetření téměř 70 000 jedinců, z nichž bylo postiženo luxací čéšky (patelly) 542, což je přibližně 0,7%, byl popsán výskyt tohoto defektu u následujících plemen, přičemž hodnota v závorce udává jak je výskyt luxace čéšky u konkrétního plemene odlišný od průměru celé sledované populace bez ohledu na plemeno (průměrný výskyt má hodnotu 1,0, vyšší hodnota udává kolikrát byl výskyt luxace čéšky vyšší než průměr, hodnota menší než 1,0 udává nižší než průměrný výskyt). Jde o následující plemena: pomeranian (8,1), jorkšír teriér (7,6), čivava (5,1), pudl miniaturní a toy (4,2), boston teriér (2,1), pekinéz (1,8), pudl standardní (1,8), foxteriér (1,4), anglický kokršpaněl (0,6), bígl (0,2), jezevčíci (0,2), kolie (0,2), labrador retrívr (0,2), německý boxer (0,1), německý ovčák (0,0). Výskyt luxace čéšky je častější u malých plemen psů a postiženy bývají častěji feny (1,6 krát více) než psi. Jde o defekt, při kterém je čéška dočasně nebo trvale dislokována ze své normální (středové) polohy v kolenním kloubu. Luxace může být jednostranná nebo oboustranná. Čéška je častěji dislokována na vnitřní stranu kolena, méně často na vnější stranu kolena. Postižený jedinec není schopen normálního pohybu a často jsou postižení jedinci utraceni před dosažením dospělosti (Dostál, 2003). Na základě studia kravského postoje končetin u toy pudlů byl vysloven názor, že jde o genetickou vadu kontrolovanou jednou recesivní alelou. Je vadou femurální hlavy na zadních končetinách, kde dochází k nekrotickým změnám. Jde o velmi bolestivou dědičnou chorobu, kterou jsou postiženi zejména mladí jedinci malých plemen psů. Postižené jedince lze léčit, ale vadu nelze úplně odstranit (Dostál, 2003). Lysivost byla v minulosti nejvíce studována u českých fousků, kde se periodicky, obvykle na jaře nebo u fen při kojení štěňat, objevovala jako ztráta srsti po stranách těla od velikosti skvrny o průměru asi 3 cm až po téměř úplnou ztrátu srsti po těle. Není to však vada, která postihuje pouze plemeno český fousek. Její výskyt je popsán u německých drátosrstých ohařů, slovenských hrubosrstých ohařů, různých plemen teriérů, pudlů, kníračů, bíglů, boxerů, německých ovčáků, některých slídičů,
24 labradorů a ojedinělé zmínky o jejím výskytu jsou i u jiných plemen. Proto se řešení lysivosti věnovala velká pozornost z mnoha různých hledisek. Nejvážnějším primárním patogenem a příčinou onemocnění kůže u psů, provázenou svěděním a ztrátou srsti, je bakterie Staphylococcus aureus. K odstranění takových kožních poruch stačí jen lokální ošetření. Často se však bakterie vyskytuje v postižených místech
jako sekundární
patogen, kdy je kožní porucha způsobena jinou příčinou. Potom lokální ošetření nestačí (White a kol., 1983). Výskyt lysivosti při páření postižené feny se zdravým psem není odlišný oproti páření zdravé feny se psem postiženým lysivostí. Rodokmenová analýza ukázala, že lysivost je kontrolována recesivní alelou „lys“ s neúplnou penetrancí, nevázaná na pohlaví. Plné osrstění kontroluje dominantní alela „Lys“. Účinná je jen důsledná selekce všech postižených jedinců. Složitost selekce je dána skutečností, že neúplná penetrance vlohy často způsobí, že se vyskytne u recesivního homozygota až ve vysokém věku na konci reprodukčního období, kdy již takový jedinec zanechal mnoho potomků (Dostál, 2003). Dle dostupných podkladů zůstává německý krátkosrstý ohař bez jakýchkoliv pochyb stále hojně rozšířeným psím plemenem, které dosti často trpí kožními chorobami. Nemusí se jednat přímo o lysivost, ale je zde nebezpečí výskytu mnoha druhů kožních chorob jako např. trudovitost, ztráty srsti na bocích těla a další. Jen dobrou znalostí těchto chorob a včasnou prevencí jim lze úspěšně předcházet (Guaguere a kol., 2001). Dostál (2003) uvádí, že příznakem kryptorchismu je nesestouplé jedno nebo obě varlata do šourku. O monorchismu se hovoří tehdy, je-li u samce vyvinuto jen jedno varle. Má-li však pes v šourku jen jedno varle, nelze ihned zjistit, zda druhé varle vůbec existuje, což by byl případ monorchismu, nebo druhé varle nesestoupilo do šourku z dutiny břišní, protože uvízlo někde na cestě tříselným kanálem, pak by se jednalo o kryptorchismus. Ať už jde o jakýkoliv stav, psi-samci musí mít dvě normálně vyvinutá varlata, úplně sestouplá do šourku nejen proto, že to požaduje standard plemene, ale hlavně proto, že je to podmínkou správné funkce samčího pohlavního ústrojí, vývoje spermií, a tím i normální plodnosti. Defekt je považován za genetický již dlouhou řadu let, protože se vyskytuje v určitých rodinách, liniích nebo po některém psovi častěji než v ostatní populaci. Také Burns, Fraser (1966) zdůrazňují závažnost této dědičné choroby, která se na psovi neblaze projevuje. Jestliže není sestouplé pouze jedno varle, tak je zde ještě stále možnost plodnosti jedince. Nejsou-li však sestouplá obě varlata, pes je neplodný. Každý takový výskyt kryptorchismu musí být pečlivě sledován a hlášen kvůli včasnému předejití pozdějšího výskytu u potomstva. Nejenom příliš těsný
25 tříselný kanál, ale i nadměrně vyvinuté varle by mohlo mít u psů za následek nesestoupnutí varlete či varlat do šourku (Young, 1971). Tato dědičná choroba ale může mít také přímou souvislost s nedostatkem vitamínů v těle jedince, ponejvíce pak vitamínu A (Wilson, Warkany, 1948). Stejně tak mohlo být opožděné sestoupnutí varlat do šourku přivozeno nedostatkem kyseliny listové (Monie a kol., 1957). Z celkového počtu vyšetřených zvířat (6455), která prošla veterinární prohlídkou na amerických či kanadských univerzitních veterinárních stanicích, bylo postiženo kryptorchismem 874 jedinců. Nejednalo se pouze o psy, ale koně, prasata, kočky a skot. Jako nejčetnější chorobou byla prokázána u koní, jako jedna ze tří nejběžnějších pak u prasat (Priester a kol., 1970). Entropium a ektropium definuje Robinson (1982) jako defekty na víčku oka u psů. Entropium označuje defekt, při němž je víčko obráceno dovnitř oka a dráždí oční bulvu. Oko takto postiženého psa slzí. Ektropium je pak název pro stav, kdy je víčko příliš volné a tvoří kapsu, ve které vznikají záněty vlivem nečistot z vnějšího prostředí. Postižené oko opět v takových případech slzí a oba defekty jsou pravděpodobně recesivně geneticky kontrolovány více geny. Jak uvádí Dostál (2003), není možný vývin obou defektů na jednom oku. Stejně tak nebyl ještě nikde popsán výskyt jedince postiženého na jednom oku jedním a na druhém oku druhým z těchto dvou uvedených defektů. Dle Procházkové (2003) by k potlačení obou těchto anatomických vad teoreticky stačilo postižená zvířata nezařazovat do chovu a vyřazovat rodiče, z jejichž spojení vzešli postižení potomci. Volná víčka souvisejí s typem psa. Jedinci se sklonem k lymfatičnosti vykazují povolená oční víčka častěji. Dnes se například u bernských salašnických psů lze setkat s mohutným, v kostře silným psem s dobře utvářenými očními víčky a dobře přilehlými a pigmentovanými pysky stále vzácněji. Velmi často se naproti tomu objevují v kostře slabá zvířata s volnými víčky a nepřilehlými a nedostatečně pigmentovanými pysky. U plemen, kde jsou tyto vady rozšířené, však není možné postupovat cestou vyřazování všech rodičů, jejichž spojením vznikla postižená zvířata, protože po tak důkladné selekci by neexistovala dostatečně početná populace plemene pro další chov. Neméně závažnou komplikací je i skutečnost, že defekty víček se vždy s jistotou nepoznají v raném věku štěňat. Při zkoumání půlročních štěňat leonbergerů byl zjištěn 63% výskyt entropiem postižených jedinců, u kterých nebyla v době kontroly vrhu, která byla prováděna v sedmi týdnech věku, postižení vůbec patrná. U štěňat tedy bylo patrno pouze 37% poruch očního víčka. U ektropia je situace
26 obdobná, protože s růstem lebky se mění její proporce a volná víčka zjištěná v sedmi týdnech se mohou během vývinu hlavy upravit. U většiny plemen psů je standardním skusem skus nůžkový. U těchto plemen je předkus a podkus vadou, která se však příliš často nevyskytuje. Je však několik plemen, kde je předkus standardním skusem a tedy plemenným znakem. U těchto plemen by však neměl být ani předkus příliš výrazný, aby nebránil fyziologickému příjmu potravy. Genetická kontrola předkusu a podkusu není dostatečné prozkoumána. Jde o složitý problém, kde je třeba brát v úvahu i skutečnost, že kratší lebka je neúplně dominantní nad lebkou delší. Při vzájemném páření jedinců s delší a kratší lebkou se mohou v potomstvu vyskytovat jedinci jak s předkusy, tak s podkusy, ale také jedinci s kratší lebkou a nůžkovým skusem a delší lebkou a nůžkovým skusem. Tak tedy, jak v případě předkusu, tak také v případě podkusu má vliv i dědičnost délky lebky. Ve většině, ne-li ve všech případech výskytu podkusu jde o dědičný defekt, kontrolovaný jedním genem. Tento gen je označován symbolem „Sm“ – podle anglického názvu „short mandibule“. Jedinci Smsm mají zkrácenou spodní čelist a tedy podkus. Pokud jsou takoví dva jedinci s podkusem pářeni mezi sebou, jedna čtvrtina jejich potomstva jsou recesivní homozygoti smsm, u kterých je podkus tak výrazný, že nemohou ani pít mateřské mléko a krátce po porodu hynou. Vyřazování psů a fen s podkusem z další reprodukce je tedy jednoznačně žádoucí a opodstatněné (Dostál, 2003). Výskyt zubních anomálií se pohybuje od 6,65% v případě výmarských ohařů až po 33,3% u bretaňských ohařů. Při sledování více jak 1000 psů dále bylo zjištěno, že 16,63% zubních anomálií se vyskytlo u německých ostnosrstých ohařů, 9,55% u müsterlandských ohařů a 9,24% u německých dlouhosrstých ohařů (Kock, 1984). Předkus a podkus úzce souvisí s délkou lebky, respektive čelisti. Právě zkrácená dolní čelist se u psů vyskytuje běžně a může mít podobu na první pohled téměř nepoznatelné odlišnosti až po zcela patrnou abnormalitu. V některých případech je posouzení velmi obtížné. Byly pozorovány vystouplé (tzv. prasečí) čelisti a došlo se k závěru, že nestejnoměrný výskyt těchto anomálií může být vysvětlen na základě neproniknutelnosti recesivních genů. Nicméně vrhy s takto postiženými štěňaty byly malé a samotná štěňata dlouho nežila. Některá také uhynula dříve než mohla být vada zjištěna (Phillips, 1945). Na druhou stranu se ale dle analýz zkrácených čelistí vyskytovaly zuby v téměř dokonalém uspořádání dle recesivního genu sm. Krátká čelist však povětšinou znamená špatné zasazení zubů v čelisti a výskyt komplikací při zpracovávání potravy žvýkáním (Grunberg, Lea, 1940).
27 Při studiu chudozubosti se došlo k závěru, že se jedná o dědičnou vadu recesivní genetické povahy, která úzce souvisí s délkou čelisti a postižené jedince vyřazuje z další reprodukce. Jsou plemena psů u nichž standard přímo požaduje plnochrupost i když jich není většina. Pokud není v čelisti dostatek místa, nemohou všechny zuby vyrůst i když jedinec není geneticky chudozubý. Ovšem ani takoví jedinci nejsou pro chov vhodní u plemen, kde je plnochrupost požadována. U divokých psovitých šelem bylo pozorováno, že většina z nich má nůžkový skus a jen ojediněle se vyskytují jedinci se skusem klešťovým. Předkus ani podkus u nich pozorován nebyl (Dostál, 2003).
28
3. CÍL PRÁCE Cílem práce bylo zpracování podkladů (posudkových listů) z jarních svodů loveckých psů pro dvě plemena a to výmarského krátkosrstého ohaře a českého fouska. Současně byla diplomová práce zaměřena na vyhodnocení chovných jedinců pomocí metody přibližující se konstrukci selekčního indexu. Cílem práce také bylo využití dosažených výsledků pro úpravu
krycích plánů za účelem zkvalitnění populace
výmarského krátkosrstého ohaře a českého fouska.
29
4. MATERIÁL A METODY Jako podklad k hodnocení exteriérových znaků českého fouska a výmarského krátkosrstého ohaře bylo použito posudkových listů z jarních svodů pro rok 2005. Nutné bylo sesbírat posudkové listy jedinců, kteří byli potomky vyhodnocovaných psů. U plemene český fousek byly vyhodnoceny posudkové listy 279 potomků pocházejících ze 77 vrhů a od 43 psů (otců). U plemene výmarský krátkosrstý ohař byly vyhodnoceny posudkové listy 196 potomků pocházejících ze 69 vrhů a od 34 psů (otců). Tyto posudkové listy jsou každoročně zasílány jednotlivými Okresními mysliveckými spolky k archivaci. Díky zastoupení psů z celé ČR mohou být posuzovaní potomci bráni jako reprezentativní vzorek pro celou populaci. Posudkové listy obsahovaly tyto základní údaje: jméno psa, datum jeho narození, číslo zápisu, rodiče, adresu majitele, eventuálně chovatele a číslo, pod kterým je veden ve výstavním katalogu. Dále zde byla uvedena organizace pořádající tento jarní svod, datum konání akce, posuzované plemeno, jeho pohlaví. Samotné hodnocení předvedeného jedince při jarních svodech zaznamenané rozhodčím v posudkovém listu se skládalo z následujících charakteristik: typ psa (typický, netypický, nevyjádřený), zbarvení (jednobarevný, vícebarevný, nestandardní), síla kostry (silná, střední, slabá), chrup (úplný, neúplný, dosud nevyvinutý, popřípadě chybějící zuby), skus (nůžkový, klešťový, předkus, podkus), kvalita srsti (nadprůměrná, průměrná, podprůměrná, standardní, nestandardní), povaha (klidná, plachá, temperamentní, agresivní), výška psa (měřená v kohoutku), barva oka (tmavá, hnědá, světlehnědá, světlá, dravčí), ucho (normální či vadné), čenich (normální, anebo s nedostatkem pigmentu), znaky u psa (výrazné, nevýrazné, chybějící), hrubé vady (ektropium, entropium, kryptorchismus, monorchismus, anomálie prutu, odsazený hrudník, lysivost, rozštěp). Při zpracování údajů z posudkových listů bylo postupováno podle metodiky vypracované Dostálem (1995). Nejprve byla provedena sumarizace zjištěných dat podle záznamů a roztřídění dat po matkách a po otcích. Poté následovalo roztřídění posouzených potomků podle jednotlivých exteriérových znaků. Každý hodnocený znak byl vážen předem stanovenou hodnotou selekce 0 až 1000. Hodnotou 0 byl vážen znak žádoucí, protože ten nebyl předmětem selekce. Naproti tomu znakům vylučujícím jedince z reprodukce (nestandardní zbarvení, nestandardní osrstění, lysivost, neúplný chrup, předkus, podkus, entropium, ektropium, kryptorchismus či monorchismus, netypický typ psa, plachá či agresivní povaha, vadné ucho, nedostatečně pigmentovaný
30 čenich, rozštěp, absence znaků, anomálie prutu) byla přidělena hodnota 1000. Vadám a nedostatkům, které jen snižovaly hodnocení na jarním svodu a nebyly z hlediska dalšího chovu tak významné, byla přidělena hodnota v rozmezí 100 až 900. Takto vysoké hodnoty selekce jsou stanoveny z prostého důvodu a to, že se při výpočtu průměrů vrhů, průměrů potomstva jednotlivých psů a celkové hodnoty jedince nemusí již počítat s desetinnými čísly. Pro jednotlivé znaky hodnocené na jarních svodech byly u plemene český fousek a výmarský krátkosrstý ohař použity stejné hodnoty selekce (tab. 1 a 2) jaké uvádí Dostál (1995).
31 Tab. 1. Hodnoty selekce u plemene český fousek pro jednotlivé znaky hodnocené na jarních svodech. Typ: Typický Netypický Nevyjádřený
Výška: 0 1000 400
Zbarvení:
Podstandardní Standardní Nadstandardní
500 0 500
Oko:
Jednobarevný
0
Tmavé
0
Vícebarevný
0
Hnědé
0
Nestandardní
1000
Světlehnědé
100
Světlé
200
300
Dravčí
500
0
Ucho:
Kostra: Silná Střední Slabá
500
Vadné
Chrup: Úplný Neúplný Nevyvinutý
0 1000 200
Skus: 0
Klešťový
200
Nepravidelný
1000 500
Nestandardní krátké/ dlouhé
0 1000
Povaha: Klidná/temperamentní Plachá/agresivní
1000
Čenich: Normální Nedostatek pigmentace
Výrazné
0 1000
0 1000
0
Nevýrazné
400
Chybí
900
Hrubé vady: Entropium/ektropium
Osrstění: Standardní
0
Znaky:
Nůžkový
Předkus / podkus
Normální
1000
Kryptorchismus/monorchismus 1000 Anomálie prutu
1000
Rozštěp
1000
Lysivost
1000
32 Tab. 2. Hodnoty selekce u plemene výmarský krátkosrstý ohař pro jednotlivé znaky hodnocené na jarních svodech. Typ: Typický Netypický Nevyjádřený
Výška: 0 1000 400
Zbarvení: Jednobarevný
Podstandardní Standardní Nadstandardní
500 0 500
Oko: 0
Tmavé
500
Vícebarevný
500
Hnědé
200
Nestandardní
1000
Světlehnědé
0
Světlé
0
300
Dravčí
500
0
Ucho:
Kostra: Silná Střední Slabá
500
Vadné
Chrup: Úplný Neúplný Nevyvinutý
0 1000 200
Skus: 0
Klešťový
200
Nepravidelný
1000 500
Nestandardní krátké/ dlouhé
0 1000
Povaha: Klidná/temperamentní Plachá/agresivní
1000
Čenich: Normální Nedostatek pigmentace
Výrazné
0 1000
0 1000
0
Nevýrazné
400
Chybí
900
Hrubé vady: Entropium/ektropium
Osrstění: Standardní
0
Znaky:
Nůžkový
Předkus / podkus
Normální
1000
Kryptorchismus/monorchismus 1000 Anomálie prutu
1000
Rozštěp
1000
Lysivost
1000
33 Počet posouzených potomků po jednotlivých psech u obou plemen se roztřídil podle jednotlivých znaků a vynásobil se předem známou hodnotou selekce pro daný znak. Tato hodnota selekce se poté v každém znaku vydělila počtem všech potomků po otci. Takto se vypočetla hodnota selekce pro každý znak a každého psa (otce). Po sečtení hodnot selekcí pro všechny sledované znaky byla vypočtena váha selekce (selekční index, plemenná hodnota) každého psa. Tyto hodnoty byly porovnány s průměrnou váhou selekce pro celou populaci plemene. Průměrná váha selekce pro celou populaci byla vypočítána tak, že se provedl součet selekčních hodnot všech potomků v každém znaku a tato suma selekčních hodnot se podělila celkovým počtem posuzovaných jedinců. Dále bylo nutné vypočítat průměrnou selekční hodnotu populace pro každý znak zvlášť. Ta byla vypočtena jako podíl celkové selekční hodnoty v tom daném znaku a celkového počtu potomků v populaci či součtem jednotlivých plemenných hodnot ve všech znacích. Vypočtené průměrné hodnoty selekcí jednotlivých znaků pro celou populaci byly využity pro vzájemné porovnání selekčních (plemenných) hodnot jednotlivých psů. Čím menší selekční hodnotu (váhu selekce, selekční index) daný jedinec měl, tím větší plemenné hodnoty dosahoval. Vzestupně byli seřazeni psi podle hodnoty jejich váhy selekce od nejnižší po nejvyšší. V úvahu se bral i fakt, na jakém počtu vrhů, respektive množství potomků se daný otec podílel. Při posuzování plemenné hodnoty byli do konečného vyhodnocení zařazeni psi, kteří dosáhli minimálně 9 potomků pocházejících alespoň ze 3 vrhů. Vzhledem k omezenému počtu potomků byli do konečného vyhodnocení zařazeni i psi, kteří dosáhli minimálně 6 potomků pocházejících alespoň ze 2 vrhů.
34
5. VÝSLEDKY 5.1. Český fousek Konkrétní plemenné hodnoty (váhy selekcí) psů, jejichž potomci byli hodnoceni na jarních svodech českých fousků v roce 2005, jsou zachyceny v tab. 3. Průměrná váha selekce celé populace v tomto roce činila 345. Hodnotu nižší než průměrnou mělo 5 psů, přičemž všichni měli minimálně 9 potomků pocházejících alespoň ze 3 vrhů. Za zlepšovatele populace byli vyhodnoceni pes Cyr Strkov, jež měl hodnotu váhy selekce 150, Don z Ventova dvora, jež měl hodnotu váhy selekce 208, Borek Panva, jež měl hodnotu váhy selekce 260 a Alan z Velínského lesa, jež měl hodnotu váhy selekce 341. Nero od Těšínovských buků, jež měl hodnotu váhy selekce 345, byl svými hodnotami pouze průměrný. Alan od Hradiska, který měl váhu selekce 433, se již nacházel pod průměrnou hodnotou váhy selekce v populaci. Hodnota váhy selekce ve skusu u Alana od Hradiska několikanásobně převyšovala průměrnou hodnotu pro tento znak. U jednoho jeho potomka byl zjištěn kryptorchismus. Cyr Strkov byl průměrný ve skusu a ve zbarvení oka. Don z Ventova dvora dosahoval v povaze hodnoty selekce 77, ve znacích hrubosrstých 62 a v těchto dvou sledovaných znacích se jevil jako zhoršovatel populace. Nero od Těšínovských buků dosahoval ve skusu hodnoty selekce více jak čtyřnásobně vyšší oproti průměrné hodnotě ve sledovaném znaku pro celou populaci. Právě on byl prokazatelně nositelem vlohy pro tuto dědičnou vadu a musí být z dalšího chovu vyřazen bez ohledu na nízké selekční hodnoty u jiných znaků. Ben ze Senožatské myslivny, Ben Bohemia Karlín, Dan z Tiské hájenky, Char z Hložku a Hart z Mrskleských lesů nejsou výrazní zhoršovatelé populace českých fousků. Jejich selekční hodnoty více ovlivňovaly genotypové (plemenné) hodnoty fen a údaje proto byly omezeně využitelné. Ed od Pitné vody se jevil jako zhoršovatel v hodnocení výšky a znaků hrubosrstých jedinců (vous a obočí), Akim z Těšínovských bůků dával potomstvo s výrazně horším hodnocením v plemenném typu, Dan ze Zábilce v povaze, Vikomt z Taranky v plemenném typu, osrstění a znacích hrubosrstých, Car z Oudoleňska ve skusu a povaze a Brit z Tiské hájenky v hodnocení chrupu (výskyt chudozubosti) a povaze.
35 Tab. 3. Vyhodnocení jarních svodů pro plemeno český fousek, rok 2005, hodnoceno vahou selekce. Chrup
Skus
Osrstění
Povaha
Výška
Oko
Znaky
Vady
Celková plemenná hodnota-váha selekce
Kostra
Průměr plemenné populace
Typ
Potomků
Vrhů
Jarní svody 2005 český fousek hodnocení vahou selekce
11
98
54
46
11
29
32
39
11
14
345
1. Cyr Strkov
5
22
0
68
0
45
0
0
0
37
0
0
150
2. Don z Ventova dvora
4
13
0
23
0
15
0
77
0
31
62
0
208
3. Borek Panva
3
10
0
180
0
0
0
0
50
30
0
0
260
4. Alan z Velínského lesa
7
27
0
111
111
26
0
0
19
44
30
0
341
5. Nero od Těšínov. buků
4
20
0
85
0
195
0
0
0
45
20
0
345
6. Alan od Hradiska
3
15
0
120
133
0
0
0
0
60
0
67
433
Ben ze Senožatské myslivny
2
11
0
109
0
0
0
0
46
9
0
0
164
Ben Bohemia Karlín
2
11
0
82
0
18
0
0
0
73
0
0
173
Dan z Tiské hájenky
3
7
0
129
0
0
0
0
0
57
0
0
186
Char z Hložku
2
7
0
86
0
0
0
0
0
100
0
0
186
Hart z Mrsklesklých lesů
2
7
0
186
143
0
0
0
0
14
0
0
343
Ed od Pitné vody
2
8
0
75
125
0
0
0
125
0
50
0
375
Akim z Těšínovských buků
2
10
100
60
100
0
0
0
50
20
0
100
430
Dan ze Zábilce
3
5
0
220
0
0
0
200
0
20
0
0
440
Vikomt z Taranky
2
9
111
156
0
0
111
0
56
22
44
0
500
Car z Oudoleňska
3
8
0
113
0
250
0
125
0
37
0
0
525
Brit z Tiské hájenky
2
8
0
0
375
62
0
250
0
13
0
125
825
Zvýrazněné hodnoty dosahují téměř trojnásobku či větší hodnoty selekce od průměru populace v daném znaku. Psi dosahující těchto hodnot jsou považováni v daném znaku za zhoršovatele.
36
5.2. Výmarský krátkosrstý ohař Průměrná plemenná hodnota (váha selekce) pro celou populaci činila 276. Do velikosti průměrné váhy selekce pro celou populaci se vešli 4 psi, přičemž všichni měli minimálně 9 potomků pocházejících alespoň ze 3 vrhů. Cir z Šatavy a Alan od Pátého jezera byli zlepšovatelé populace. Váha selekce Cira z Šatavy měla hodnotu 100 a váha selekce Alana od Pátého jezera 179. Selekční hodnota v hodnoceném znaku kostra se u obou psů pohybovaly kolem průměru populace, jež činila 102. Edy von Gstettenhoz měl zvýšenou hodnotu váhy selekce chrupu, ale taktéž byl považován za zlepšovatele populace. Průměrným psem byl Ben od Pátého jezera. Ten dosahoval zvýšených hodnot u kostry, skusu a oka. Hodnota jeho váhy selekce, která činila 256, se pohybovala kolem průměrné hodnoty pro celou populaci. Ben od Pátého jezera nevykazoval v žádném sledovaném znaku vysokých selekčních hodnot, mírně zvýšené byly pouze u oka a skusu a je vhodný pro další chov. Vysokých selekčních hodnot v posuzovaných znacích dosahoval Caesar od Frejlachů. Jeho váha selekce měla hodnotu 385. Byl označen za zhoršovatele populace a to hned ve dvou sledovaných znacích. Ve znaku osrstění dosáhl hodnoty selekce 77, což je několikanásobek selekčního průměru v tomto znaku pro celou populaci. Dále to byla hodnota selekce 92 u oka, což bylo více jak trojnásobek průměrné hodnoty tohoto znaku pro celou populaci. Z psů, kteří nedosáhli počtu minimálně 9 potomků z alespoň 3 vrhů, dosahoval nejnižších selekčních hodnot Prim z Dančí paseky. Váha selekce byla rovna 63. Ben z Líšenských lesů dosáhl vyšších selekčních hodnot v kostře, skusu a celkové hodnotě oproti průměrné plemenné hodnotě populace. Tento pes více jak 4-násobně překročil průměrnou selekční hodnotu zbarvení oka. Dalším zhoršovatelem byl Brit Aplavs. Značně přesáhl hodnoty selekcí pro celou populaci u posuzovaných znaků kostra a zbarvení oka. Vysoké selekční hodnoty u něj byly zjištěny v povaze, skusu, hrubých vadách a celkové hodnotě. Ta je více než třikrát vyšší než je průměr selekční hodnoty pro celou populaci.
37
Tab. 4. Vyhodnocení jarních svodů pro plemeno výmarský krátkosrstý ohař, rok 2005, hodnoceno vahou selekce.
Chrup
Skus
Osrstění
Povaha
Výška
Oko
Znaky
Vady
Celková plemenná hodnota-váha selekce
Kostra
Průměr plemenné populace
Typ
Potomků
Vrhů
Jarní svody 2005 výmarský krátkosrstý ohař hodnocení vahou selekce
5
102
15
80
5
26
3
30
0
10
276
1. Cir z Šatavy
3
9
0
100
0
0
0
0
0
0
0
0
100
2. Alan od Páteho jezera
7
19
0
126
0
26
0
0
0
26
0
0
179
3. Edy von Gstettenhoz
12
34
0
62
29
65
0
29
0
15
0
0
200
4. Ben od Pátého jezera
3
9
0
67
0
133
0
0
0
56
0
0
256
5. Caesar od Frejlachů
5
13
0
138
0
77
77
0
0
92
0
0
385
Prim z Dančí paseky
2
8
0
38
0
25
0
0
0
56
0
0
63
Ben z Líšenských lesů
2
8
0
188
0
125
0
0
0 125
0
0
438
Brit Aplavs
3
6
0
233
0
233
0
167
0
0
167
900
57
Zvýrazněné hodnoty dosahují téměř trojnásobku či větší hodnoty selekce od průměru populace v daném znaku. Psi dosahující těchto hodnot jsou považováni v daném znaku za zhoršovatele.
U plemene český fousek na jeden vrh připadlo 3,62 štěněte a na každého otce v průměru 6,48 štěněte. U plemene výmarský krátkosrstý ohař na každý vrh připadlo v průměru 2,84 štěněte a na každého psa náleželo v průměru 5,76 štěněte. Při porovnání plemene český fousek s výmarským krátkosrstým ohařem je patrné zvýšené procento výskytu neúplného chrupu a výšky nižší než standardní u českého fouska (v obou dvou znacích 5,4%). Nulová četnost nižší výšky než standardní byla zjištěna u výmarského krátkosrstého ohaře. Naproti tomu se u výmarského krátkosrstého ohaře jednalo o zvýšený podíl nepravidelného skusu (4,2%) a četnost podkusu byla dvojnásobná oproti českému fousku (2,5%). Z celkového počtu posuzovaných jedinců je v případě výmarského krátkosrstého ohaře postiženo kryptorchismem 1% populace, u českého fouska je to pak ještě více, a to 1,4%
38 posuzovaných potomků. Taktéž výskyt slabé kostry u českého fouska je oproti výmarskému krátkosrstému ohaři dosti vysoký (4,7%). Přehled výskytu ostatní znaků je uveden v tab. 5.
25.1 70.2 4.7
úplný neúplný nevyvinutý
98.5 1.5 0
94.6 5.4 0
OSRSTĚNÍ
nůžkový klešťový předkus
88.8 1.5 3
92.9 2.1 2.1
podkus nepravidelný
2.5 4.2
1.1 1.8
nadprůměrné průměrné podprůměrné standardní nestan.krátká nestan.dlouhá
1 11.7 0 86.8 0.5 0
3.6 17.2 2.1 76 1.1 0
POVAHA
33.1 66.3 0.5
VÝŠKA
KOSTRA
silná střední slabá
79.2 2.9 17.9 0
podstandardní standardní nadstandardní
0 99.5 0.5
5.4 93.5 1.1
OKO
21 79 0
74 2.5 23.5 0
tmavé hnědé světlehnědé světlé dravčí
0 1 9.6 83.8 5.6
7.5 57 33.3 1.9 0.3
UCHO
98.5 1.5 0
klidná plachá temperamentní agresivní
normální vadné
100 0
100 0
ČENICH
ZBARVENÍ
jednobarevný vícebarevný nestandardní
ČF (%)
normální nedostatek pigmentu rozštěp
100
99.7
0 0
0.3 0
ZNAKY
TYP
99 0.7 0.3
SKUS
99.5 0 0.5
CHRUP
VKO (%) ČF (%) typický netypický nevyjádřený
VKO (%)
výrazné nevýrazné chybí
0 0 0
97.1 2.9 0
VADY
Tab. 5. Procentický přehled posuzovaných znaků u českého fouska a výmarského krátkosrstého ohaře za rok 2005
víček kryptorchismus
0 1
0 1.4
prutu
0
0
39
6.
DISKUSE Metoda odhadu plemenné hodnoty pomocí konstrukce selekčních indexů byla
hojně aplikována u hospodářských zvířat (Tavernier, 1990; Sahana, Gurnani, 1999; Jakubec a kol., 1999; Misař a kol., 2000). V porovnání s nimi nebyla s výjimkou českého fouska (Dostál, 1986) tato metoda u jiných plemen psů dosud použita. Z výsledků jarních svodů v roce 2005 je patrné, že u plemene český fousek byl zlepšovatelem populace pes Cyr Strkov a to i přesto, že u jednoho jeho potomka bylo zjištěno ektropium. Naproti tomu Don z Ventova dvora byl jednoznačným zhoršovatelem populace v povaze a ve znacích typických pro plemeno český fousek, a to i když nedosahoval ani průměrných hodnot selekčního indexu pro celou populaci. Don z Ventova dvora dosahoval nadprůměrnou hodnotu u znaku povaha. Jeden z jeho 13 potomků byl posouzen jako plachý, což činilo 7,7% ze všech potomků. Tento potomek pocházel z vrhu po feně Ela z Rostěnic. To naznačuje, že jak Don z Ventova dvora, tak i Ela z Rostěnic byli nositelé vlohy pro plachou povahu. Oběma dvěma se může tento fakt zapsat do chovných karet a využívat v chovu. Ostatní tři feny, které měly potomstvo po Donu z Ventova dvora hodnocené jako klidné v povaze, mohou být považovány jako prosté vlohy pro plachou povahu. Na jarních svodech je povaha psa velmi obtížně hodnotitelná. Ta se projevuje jednoznačně až při hodnocení disciplíny klid po výstřelu na zkouškách loveckých psů. Naproti tomu z výsledků jarních svodů v roce 2004 je patrné, že v tomto roce byl Don z Ventova dvora zlepšovatelem populace a ani u jednoho jeho potomka nebyla zjištěna vylučující vada. Ostatní potomci tohoto psa, kteří nebyli posouzeni na jarních svodech v roce 2004, však tuto vadu mohli mít. Je doložitelných mnoho případů, kdy pes na jarním svodu či bonitaci byl vyřazen pro nedostatky v povaze a při další bonitaci splnil všechna kritéria pro dobrou povahu. Vyřazen byl před tím pro špatný projev vlastností ovlivněných předchozím nevhodným prostředím. Pokud se majitel psa na bonitaci poučil a začal používat vhodnější metody působení na psa, tak vytvořil podmínky k projevení skutečných vloh psa. To platí především u mladých psů, kde negativní projevy povahy nejsou ještě upevněny (Weidt, 1998). Povahové znaky jsou chovatelsky dobře ovlivnitelné a proto jejich posouzení při hodnoceních je obtížnější. Dědivost je u dvou nejdůležitějších povahových znaků, plachosti a dominance, velmi vysoká. Dominance má dědivost 50% a plachost 30%.
40 Tyto vlastnosti jsou proto snadno ovlivněny individuální selekcí, což je velká výhoda vzhledem k velkému významu obou těchto povahových znaků (Wachtel, 1998). Otázkou stále zůstává, podle jakých měřítek by se měl posuzovat charakter, povaha či sklony psa. Jen několik málo obecných poznámek ke standardu plemene se zabývá povahovými vlastnostmi psa. Z důvodu neznalosti se povaha často poměřuje tím, jak psi dobře nebo špatně splňují jednostranné požadavky a očekávanou zátěž. I bojácný pes může výchovou ztratit strach a stát se ostrým útočníkem (Aldington, 1999). Ben ze Senožatské myslivny, Ben Bohemia Karlín, Dan z Tiské hájenky, Char z Hložku a Hart z Mrskleských lesů nebyli zjištěni jako zhoršovatelé populace českých fousků. Menší počet jejich potomků zatím neumožnil je jednoznačně považovat za zlepšovatele v rámci populace českých fousků. Jejich selekční hodnoty mohly být ovlivněny genotypovou (plemennou) hodnotou fen. Byla-li fena dominantní homozygot nebo heterozygot v daném znaku, nežádoucí vady vázané na recesivní geny se nemusely v potomstvu vůbec projevit. Hodnoty těchto psů jsou proto z těchto důvodů jen omezeně využitelné, jak ukazuje i zjištění u Dona z Ventova dvora. Alan od Hradiska by měl být vyřazen z chovu z důvodu zvýšené selekční hodnoty v chrupu, dva jeho potomci měli chrup neúplný. Dále kvůli vysoké selekční hodnotě u znaku dědičné vady. Tato hodnota několikanásobně převyšovala průměr pro tento znak u celé populace kvůli zjištěnému kryptorchismu u jednoho jeho potomka. Pes Alan od Hradiska i fena Brita od Olší budou nositeli vlohy pro tuto dědičnou vadu. Při studiu chudozubosti se došlo k závěru, že se jedná o dědičnou vadu recesivní genetické povahy, která úzce souvisí s délkou čelisti a postižení jedinci musí být z další plemenitby vyřazeni. U části plemen psů je požadavek na plnochrupost přímo vyjádřen ve jejich standardu. Pokud není v čelisti dostatek místa, nemohou všechny zuby vyrůst i když jedinec není geneticky chudozubý. Ovšem ani takoví jedinci nejsou u plemen, kde je požadovaná plnochrupost, pro další chov vhodní (Dostál, 2003). Všechny ukazatele plodnosti jsou vlastnosti s vysokou dědivostí. Jednou z nich je kryptorchismus, tedy absence jednoho nebo obou varlat v šourku. Nositelem pro kryptorchismus je recesivní gen k. Každý jedinec má dva geny jedné vlastnosti, jeden od matky a druhý od otce. Dominantní homozygot (KK) je naprosto zdravý a má obě varlata sestouplá v šourku. Heterozygot (Kk) je sice zdravý a má obě varlata sestouplá v šourku varlata, ale je přenašečem kryptorchismu. Zjistit se to nijak nedá, pouze krytím. Pro vysokou dědivost kryptorchismu je však kromě úplné kastrace jakákoli
41 léčba chovatelsky nevhodná. Léčí se totiž vždy pouze daný jedinec, ale tím se nezabrání možnému přenosu kryptorchismu na potomstvo (Čtyroká, 2002). V případě výmarského krátkosrstého ohaře by se Caesar od Frejlachů neměl použít v příbuzenské plemenitbě a to ani vzdálené. Byl totiž jednoznačně označen za zhoršovatele populace. Jeden potomek Caesara od Frejlachů byl ohodnocen v tomto znaku jako s nestandardním krátkým osrstěním. Tento potomek pocházel z vrhu po feně Era z Dyjských břehů. To naznačuje, že jak Caesar od Frejlachů, tak i Era z Dyjských břehů byli nositeli vlohy pro nestandardní osrstění. U různých plemen psů je značná variabilita osrstění. Genetická kontrola kvality osrstění není podrobně prostudována. Vzhled jednotlivých plemen a kvalita jejich osrstění je výsledkem dlouholeté selekce. Prostudovat podrobně genetickou kontrolu osrstění znamená zvolit podrobné metody analýzy osrstění (kvality chlupů, jejich hustotu a rozložení po těle) a sledovat větší populace po několik generací (Hoffman, 2005). Edy von Gstettenhoz byl mírným zhoršovatelem populace v chrupu a nemusí být z chovu vyřazován. Prim z Dančí paseky se s ohledem na nízké selekční hodnoty ve sledovaných znacích jeví kvalitním psem s dobrým genotypem. Menší počet jeho potomků jej zatím neumožnil jednoznačně považovat za zlepšovatele v rámci populace výmarských krátkosrstých ohařů. Jeho selekční hodnoty mohly být ovlivněny genotypovou (plemennou) hodnotou fen. Brit Aplavs byl nositelem znaku vadného skusu vzhledem k tomu, že u dvou jeho potomků byl zjištěn předkus. U tohoto jedince by se mělo zvážit jeho další využití v chovu. Zhodnocení jarních svodů metodou konstrukce selekčního indexu je vhodnější pro početnější populace. K těmto patří i český fousek a výmarský krátkosrstý ohař. Malý počet hodnocených potomků z malého počtu vrhů dává výsledky omezeněji použitelné, i když se daný jedinec bude jevit kvalitní. Na výsledném genotypu potomka má totiž stejný podíl otec i matka (Wachtel, 1998). Je dobré výsledky hodnocení potomků jednoho roku doplňovat výsledky z dalších let a tím zpřesňovat odhad plemenné hodnoty psa i feny. Pokud však budou výsledky i malého počtu potomků z malého počtu vrhů negativní, potom můžeme oba rodiče považovat za nositele vlohy pro nežádoucí znak či vadu. U výmarského krátkosrstého ohaře nebylo zhodnocení jarních svodů metodou konstrukce selekčního indexu dosud provedeno. Naproti tomu již 20 let je tato metoda používána při hodnocení plemene český fousek. V roce 2005 bylo na jarních svodech
42 plemene český fousek předvedeno 279 jedinců, což je oproti roku 1985 pokles na 46,2%. Počet vrhů, kterých v roce 2005 bylo 77, taktéž poklesl oproti roku 1985 na 48,7%. To zřejmě souvisí s nižší popularitou ohařů v české republice díky snížení stavů drobné zvěře v honitbách (Hromas a kol., 2000) a vyšším zájmem o populární plemena jako jsou retrívři a některá nová plemena (Bakoš, 1998). Při srovnání výsledků této práce s Dostálem (1986) je pro populaci českých fousků potěšitelné, že od roku 1985 příliš neklesl počet využívaných chovných psů v reprodukci. Tím nedochází ke zvýšené homogenizaci a příbuznosti jedinců, což svědčí o dobré řídící práci Klubu chovatelů českých fousků. Zvýšení podílů typických jedinců na 99% dokazuje to, že došlo rovněž ke zlepšení vyrovnanosti plemene směrem ke standardu plemene. Nestandardní zbarvení se již u českých fousků nevyskytlo vůbec oproti 0,4% výskytu v roce 1985. V souladu s požadavkem standardu se zvýšil i výskyt jedinců s nůžkovým skusem z 91,3% v roce 1985 na 92,9% v roce 2005. Taktéž se zvýšil počet jedinců s úplným chrupem z 91,6% v roce 1985 na 94,6% v roce 2005. Současně se i zlepšilo osrstění českých fousků z 96,0% v roce 1985 na 98,1% v roce 2005. Zlepšení osrstění českých fousků možná souvisí s přilitím krve německého krátkosrstého ohaře do plemene český fousek za účelem zlepšení polní práce. Díky výběru vhodných jedinců do další reprodukce nedošlo u českého fouska ke zvýšení variability v tomto znaku. Podobně tomu bylo i ve znacích typických pro toto plemeno, u kterého vzrostl počet posouzených jedinců s těmito znaky na 97,1% z počtu 90,3% v roce 1985. Výskyt potomků se standardní kohoutkovou výškou poklesl z 95,1% v roce 1985 na 93,5% v roce 2005. To mohlo být způsobeno např. zkvalitněním výživy psů. Rovněž u tohoto plemene došlo ke zlepšení zbarvení oka směrem k výskytu tmavších hnědých zbarvení. V roce 1985 mělo standardní zbarvení oka 95,4% potomků a v roce 2005 jich bylo už 97,8%. To pravděpodobně souvisí se zlepšením pigmentace osrstění.
43
7. ZÁVĚR Zhodnocení jarních svodů u plemen český fousek a výmarský krátkosrstý ohař metodou přibližující se konstrukci selekčního indexu přineslo následující zjištění: U plemene český fousek byli prokazatelnými zlepšovateli populace pes Cyr Strkov s váhou selekce 150, Don z Ventova dvora s váhou selekce 208, Borek Panva s váhou selekce 260 a Alan z Velínského lesa s váhou selekce 341. Za prokazatelného zhoršovatele populace byl označen Nero od Těšínovských buků s hodnotou selekce ve skusu 195 a váhou selekce 345. Dalším zhoršovatelem byl Alan od Hradiska s hodnotou selekce ve zjištěných vadách 67 a váhou selekce 433. U plemene výmarský krátkosrstý ohař byli zlepšovatelé populace Cir z Šatavy s váhou selekce 100 a Alan od Pátého jezera s váhou selekce 179. Edy von Gstettenhoz byl považován za zlepšovatele populace, i když měl zvýšenou hodnotu selekce chrupu. Průměrným psem byl Ben od Pátého jezera. Ten dosahoval zvýšené hodnoty selekce u kostry, skusu a zbarvení oka. Zhoršovatelem populace byl Caesar od Frejlachů, který dosáhl hodnoty selekce 77 v osrstění a hodnoty selekce 92 u zbarvení oka. Dědičné choroby a defekty jsou v dnešní době asi největším problémem chovu čistokrevných psů a proto jim bude potřeba i do budoucna věnovat patřičnou pozornost a činit praktické kroky k jejich eliminaci.
44
8. RESUME The spring judging of young dogs of Bohemian Wire-haired and Wiemaraner short-haired pointers came to the following findings: The breed improvers of Bohemian Wire-haired pointer were the dogs Cyr Strkov with the selection index 150, Don z Ventova dvora with the selection index 208, Borek Panva s with the selection index 260 and Alan z Velínskeho lesa with the selection index 341. The breed deterioration was caused by Nero od Těšínovských buků with breeding occlusion value 195 and selection index 345. The breed deterioration was also caused by Alan od Hradiska with the selection index 433. The breed improvers of Wiemaraner short-haired pointers were Cir z Šatavy with the selection index 100 and Alan od Pátého jezera with the selection index 179. Edy von Gstettenhoz was considered as the breed improver even though it had the enhanced selection value of dentition. As an average dog was Ben od Pátého jezera that reached enhanced selection values of skeleton, occlusion and eye colouring. The breed deterioration was caused by Caesar of Frejlachů that reached the selection value 77 for fur and 92 for eye colouring. The inherited diseases and defects are the biggest problems in the pure breed dogs. Therefore it is important to devote them a proper attention and make appropriate steps for their elimination.
45
9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ALDINGTON, E. H. W. O psí duši-povaha, psychologie a chování psa, překlad A.Krejčí, České Budějovice: DONA, 1999. 354 s. ISBN 80-86136-47-7. BAKOŠ, A. Plemena loveckých psů. Bratislava: KONTAKT PLUS, 1998. 112 s. ISBN 80-88855-21-7. BARNETT, K. C. Comparative aspects of canine hereditary eye disease. Advances in Veterinary Science and Comparative Medicine, 1976, roč. 20, s. 39-67. BRENOE, T. U., LARSGARD, A. G., JOHANNESSEN, K. R., ULDAL, S. H. Estimates of genetic parameters for hunting performance traits in three breeds of gun hunting dogs in Norway. Applied of Animal Behaviour Science, 2002, roč. 77, s. 209215. BURNS, M., FRASER, M. N. Genetics of the Dog. Philadelphia, 1966. 169 s. ČTYROKÁ, H. Seminář pro chovatele psů na téma Krycí pes. Pes přítel člověka, 2002, č. 3, s. 6-9. DOSTÁL, J. Český fousek. České Budějovice: DONA, 1998. 190 s. ISBN 80-8546397-0. DOSTÁL, J. Chov psů - Genetika v kynologické praxi. České Budějovice: DONA, 1995. 206 s. ISBN 80-85463-58-X. DOSTÁL, J. Chovatelský význam jarních svodů. Myslivost, 1983, č. 5, s. 111. DOSTÁL, J. Jarní svody ČF v roce 1985. Zpravodaj Klubu chovatelů českého fouska, 1986, č. 1, s.19. DOSTÁL, J. Za porozuměním variability plemen psů a jejich života (12. díl). Svět psů, 2002, č. 12, s. 40-41. DOSTÁL, J. Za porozuměním variability plemen psů a jejich života (16. díl). Svět psů, 2003, č. 4, s. 44-45. DOSTÁL, J. Za porozuměním variability plemen psů a jejich života (31. díl). Svět psů, 2004, č. 7, s. 54-55. DOSTÁL, J. Za porozuměním variability plemen psů a jejich života (39.díl). Svět psů, 2005, č. 3, s. 58-59. DOSTÁL, J., HARTL, K., HŘEBÍKOVÁ, M., NĚMEC, J., TICHÁ, V. Kynologická příručka pro rozhodčí, chovatele a vystavovatele. České Budějovice: DONA, 1997. 167 s. ISBN 80-85463-65-2
46 FLUCKIGER, M. Elbow dysplasia (ed) in the dog. Schweizer Archiv fur Tierheilkunde, 1992, roč. 134, č. 5, s. 261-271. FRIES, C., REMEDIOS, A. The pathogenesis and diagnosis of canine hip-dysplasia. Canadian Veterinary Journal, 1995, roč. 36, č. 8, s. 494-502. GRUNBERG, H., LEA, A. J. An inherited jaw anomaly in long haired Dachshunds. Journal of Genetics, 1940, roč. 39, s. 285-296. GUAGUERE, E., MULLER, A., CAUZINILLE, L. The German short-haired Pointer. Pratique Medicale et Chirurgicale de l Animal de Compagnie, 2001, roč. 36, č. 3, s. 239-247. HANZAL, V., VOCHOZKA, V. Lovečtí psi-výchova a výcvik. České Budějovice: DONA, 2000, 182 s. ISBN 80-86136-74-4. HAZEL, L. N. – LUSH, J. L. The efficiency of three methods of selection. Journal of Heredity, 1942, roč. 33, s. 393-399. HAZEL, L. N. The genetic basis for constructing selection indexes. Genetics, 1943, roč. 28, s. 476-490. HENDERSON, C. R. Selection index and expected genetic advance. Statistical genetics and plant breeding. Washington D.C. Publication 982 NAS-NRS, 1963, s. 141-163. HENDERSON, C. R. Sire evaluation and genetic trends. Proceedings of the Animal Breeding and Genetics. Symposium in Honor of
Jay L. Lush. ASAS and
ADSA, Champaign, Illinois, 1973, s. 10-41. HENDERSON, C. R., KEMPTHORNE, O., SEARL, S. R., VON GROSIGK, C. M. The estimation of genetic and enviromental trends from records subjekt to culling. Biometrics, 1959, roč. 15, s. 192-218. HOFFMAN. M. Psi. Přeložila E. Horová, Praha: nakladatelství Slovart, 2005, 448 s. ISBN 80-7209-245-6. HROMAS, J., BLÁHOVEC, B., KONFRŠT, A., KOVAŘÍK, J., KUČERA, V., LANKAŠ, K., MLEJNEK, J., NOVÁK, R. Myslivost. Písek: Matice lesnická, 2000. 491 s. ISBN 80-86271-04-8. JAKUBEC, V., ŘÍHA, J., GOLDA, J., MAJZLÍK, I. Odhad plemenné hodnoty hospodářských zvířat. Rapotín: Asociace chovatelů masných plemen, 1999, 177 s. KOCK, M. Statistiche und erbanalytische Untersuchungen zur Zuchtsituation, zu Fehlern
und
Wesensmerkmalen
beim
Vorstehhund. Hannover: Tierarztliche Hochschule, 1984, s. 151.
Deutsch-Langhaarigen
47 KREPSOVÁ, Z. Dědičnost loveckých vlastností výmarských ohařů. Brno: MZLU, 2002. 50 s. LIINAMO, A., E., KARJALAINEN, L., OJALA, M., VILVA, V. Estimates of Genetic Parameters and Environmental Effects for Measures of Hunting Performance in Finnish Hounds. Journal Animal Science, 1997, roč. 75, s. 622-629. LINDBERG, S., STRANDBERG, E., SWENSON, L. Genetic analysis of hunting behaviour in Swedish Flatcoated Retrievers. Applied Animal Behaviour Science, 2004, roč. 88, s. 289-298. MISAŘ, D., JISKROVÁ, I., PŘIBYL, J. Estimation of breeding value of English Thoroughbred sires in the Czech Republic. Czech Journal of Animal Science, 2000, roč. 45, č. 5, s. 201-208. ISSN: 1212-1819 MONIE, I. W., NELSON, M. M., EVANS, H. M. Abnormalities of the urinary
system
of
rat
embryos
resulting
from
tramsitory
deficiency
of
pteroylglutamic acid during gestation. Anatomical Record, 1957, č. 127, s. 711. PHILLIPS, J. M. Pig jaw in the rocker spaniel. The Journal of Heredity, 1945, roč. 36, s. 177-181. PRIESTER, W. A., GLASS, A. G., WAGGONER, N. S. Congenital defects in domesticated animals: general considerations. American Journal of Veterinary Research , 1970, č. 31, s. 1871-1879. PROCHÁZKA, Z. Chov psů. Praha: Horáček-Paseka, 2005. 332 s. ISBN 80-7185-7688. PROCHÁZKOVÁ, E. Defekty očních víček u psů. Pes přítel člověka, 2003, č. 9, s. 8-9. QUASS, R. L., POLLAK, E. J. Mixed model methodology for farm and ranch beef cattle testing programs. Journal Animal Science, 1980, roč. 51, s. 1277-1287. ROBERTSON, A., RENDEL, J. M. The performance of heifers got by artificial insemination. The Journal of Agricultural Science. Cambridge 1954, roč. 44, s. 184192. ISSN: 0021-8596. ROBINSON, R. Genetics for dog breeders. London: Pergamon Press, 1982. 427 s. SAHANA, G., GURNANI, M. Efficacy of auxiliary trakte in estimation of breeging value of sires for milk production. Asian-Australasian Journal of Animal Science, 1999, roč. 12, č. 4, s. 511-514. ISSN: 1011-2367 SAMOY, Y., VAN RYSSEN, B., GIELEN, I., WALSCHOT, N., VAN BREE, H. Review of the literature-Elbow incongruity in the dog. Veterinary and Comparative Orthopaedics and Traumatology, 2006, roč. 19, č. 1, s. 1-8.
48 SLIMÁK, K., DUCHAJ, J. Poľovné psy. Bratislava: Príroda, 1973. 434 s. ISBN 64059-73. SMITH, H. F. A discriminant function for plant selection. Annals of Eugenics, 1936, roč. 7, s. 240-250. ŠILER, R., FIEDLER, J. ABC genetiky drobných zvířat. Praha: SZN, 1978. 204 s. ŠTERC, J. Několik slov o dysplazii kyčelních kloubů psa. Pes přítel člověka, 1999, č. 12, s. 6-8. TAILOR, R. Artróza lokte – základní principy. Pes přítel člověka, 2003, č. 10, s. 6. TAVERNIER, A. Estimation of breeding value of dumping horses from their ranks Livestock Production Science, 1990, roč. 26, č. 4, s. 277-290. ISSN: 0301-6226. WACHTEL, H. Chov psů v roce 2000. Přeložila Jana Dušková, Vimperk, DONA, 1998. 277 s. ISBN 80-86136-29-9 . WEIDT, H. Povaha psa: Nový náhled k pochopení jeho chování. Svět psů, 1998, roč. 70, č. 8, s. 12-14. ISSN: 1211-2976. WHITE, S. D., IHRKE, P. J., STANNARD, A. A., SOUSA, C., REINKE, S., ROSSER, E. J., JANG, S. Occurrence of Staphylococcus aureus on the clinically normal canine hair coat. American Journal of Veterinary Research, 1983, roč. 44, s. 332-334. ISSN: 0002-9645. WILLIS, M. B. Genetics of the Dog. New York: Howell Book House, 1989. 417 s. WILSON, J. G., WARKANY, J. Malformations in the genitourinary tract induced by maternal vitamin A deficiency in the rat. American Journal of Anatomy , 1948, č. 83, s. 357-407. YOUNG, G. B. Cryptorchidism in dogs. Carnivore Genetics Newsletter, 1971, roč. 2, č. 2, s. 38-40.
