CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Možnosti pomoci ženám bez domova dle typologie sociálních služeb
Lucie Luţná Vedoucí práce: Mgr. Bc. Iveta Kráčmarová, DiS.
Olomouc 2015
„Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu.“ V Olomouci dne 30.4.2015
Podpis:…………………… Lucie Luţná
Tímto bych chtěla především poděkovat vedoucí mé absolventské práce Mgr. Bc. Ivetě Kráčmarové, DiS. za profesionální vedení a pomoc při tvorbě této práce, dále také za její trpělivost, podporu, ochotu a vstřícnost. Dále mé díky patří i rodině, přátelům, spoluţákům a mému příteli, kteří mi jsou v průběhu mého studia oporou.
Obsah Úvod .................................................................................................................................. 5 1
2
3
Bezdomovectví .......................................................................................................... 7 1.1
Definice cílové skupiny ...................................................................................... 7
1.2
Příčiny bezdomovectví ....................................................................................... 8
1.3
Ţenské bezdomovectví ..................................................................................... 10
Sociální sluţby ......................................................................................................... 13 2.1
Definice a účel .................................................................................................. 13
2.2
Subjekty sociálních sluţeb................................................................................ 14
2.3
Základní činnosti při poskytování sociálních sluţeb ........................................ 15
Typologie sociálních sluţeb ..................................................................................... 16 3.1
Druhy sociálních sluţeb.................................................................................... 16
3.2
Formy poskytování sociálních sluţeb............................................................... 17
3.3
Zařízení sociálních sluţeb ................................................................................ 17
3.4
Typy sociálních sluţeb ..................................................................................... 17
3.5
Typologie sociálních sluţeb dle cílových skupin ............................................. 18
3.5.1 4
Sociální sluţby reagující na chudobu a bezdomovectví............................ 19
Moţnosti pomoci ţenám bez domova...................................................................... 22 4.1
Potíţe spojené s bydlením ................................................................................ 23
4.2
Nezaměstnanost ................................................................................................ 30
4.3
Problémy v rodině zaměřené na domácí násilí páchané na ţeně ...................... 35
4.4
Závislost jako osobní rizikový faktor ............................................................... 39
4.5
Problémy v důsledku mentální retardace či duševního onemocnění ................ 43
4.6
Problémy institucionálního charakteru ............................................................. 47
Závěr................................................................................................................................ 51 Seznam pouţitých zdrojů ................................................................................................ 53 Anotace............................................................................................................................ 59 Annotation ....................................................................................................................... 60
Úvod Ve své absolventské práci se budu zabývat, jak samotný název práce napovídá, ţenským bezdomovectvím v kontextu sociálních sluţeb. Představím stěţejní témata pro tuto problematiku, jako je fenomén bezdomovectví se zaměřením na ţenskou populaci této subkultury, dále definuji, co to jsou sociální sluţby, jejich účel, základní činnosti a téţ jednu kapitolu budu věnovat samotné typologii. Protoţe cílem práce je zjistit, dle typologie sociálních sluţeb, jaké moţnosti má ţena, která přijde o domov v různých ţivotních situacích, velkou část práce zaměřím na definování právě pomoci ţeně bez domova. Při definování pomocí těmto ţenám vyuţívám členění této pomoci dle subjektivních faktorů ovlivňující bezdomovectví, které uvádí Hradečtí (1996:43-44). Výběr je ovlivněn tím, ţe mnoho autorů věnující se problematice bezdomovectví uvádí, ţe při pomocí této skupině lidí, je nejdůleţitější zaměřit se právě na řešení těchto příčin. Proto pomoc ţenám bez domova strukturuji dle materiálních, vztahových, osobních a institucionálních faktorů ovlivňující bezdomovectví (Hradečtí 1996, Marek, Strnad, Hotovcová 2012). Metodou zpracování této absolventské práce je kompilace. Hradečtí (1996: 34), velice výstiţně charakterizují bezdomovectví, proto se na uvedení této problematiky dovolím přímo autory citovat. „Kolo, které roztáčí fenomén bezdomovství pod stále narůstající odstředivou silou tíţe chudoby a vyloučení, traumatizuje kaţdého, komu nejsou lhostejné neduhy civilizace, a burcuje nás k všeobecné mobilizaci intelektuální, morální i materiální solidarity. Bezdomovství se ukazuje být extrémním projevem společenského vyloučení.“ Je nutné podotknout, ţe problematika ţen bez domova není v literatuře dostatečně zastoupena, coţ jsem zjistila v rámci prostudovávání odborné literatury vztahující se k problematice bezdomovectví, proto jsem si také tuto cílovou skupinu pro svou práci vybrala. Ţenské bezdomovectví si s sebou nese jistá specifika, která musíme vnímat právě při pomoci těmto ţenám. Také díky vlivu mnoha důvodů lze předpokládat, ţe se fenomén ţenského bezdomovectví bude v našich podmínkách rozrůstat (Hradečtí 1996: 54-57). I kdyţ se ve své práci zabývám pomocí dle typologie sociálních sluţeb, je nutno říci, ţe nejen odborníci jsou jediným moţným poskytovatelem podpory lidem bez domova, ale ţe také laická a dobrovolnická pomoc jsou důleţitou součástí této pomoci. Tuto skutečnost podporuje článek Lindy Škrancové (2006: 117) v časopisu Sociální práce/Sociálna práca. V tomto článku se pojednává o tom, ţe právě křesťanští laici zaloţili Spolek pro ochranu chudáků a bezdomovců (SPOCHAB), za účelem navázání 5
rozhovorů s lidmi bez domova, aby zjistili příčiny vzniku jejich sociální situace a aby jim pak mohli nabídnout pomoc. Právě tito laici se snaţí lidem pomoci, aby se mohli navrátit k běţnému způsobu ţivota. Tito lidé pomáhali osobám bez domova například řešit problémy s uţíváním alkoholu, s vyřízením sociálních dávek nebo s vyřízením potřebných dokladů. Ti však nejsou jediní, pomoci chudým se věnují i jiné spolky či církevní hnutí. Jedním z nich je například církevní hnutí Sain't Egidio, které je nositelem řady mezinárodních ocenění, bylo nominování i na Nobelovu cenu za mír a dnes má více neţ padesát tisíc členů ve více neţ sedmdesáti zemích světa. V našem prostředí se právě komunita zabývá pomocí lidem bez domova, romským dětem a starým lidem. Ve třech velkých městech v České republice Komunita jednou týdně ve vyhrazený den, poskytuje lidem bez domova jídlo a pití a snaţí se jim dodat sílu a podporu, aby tito lidé věděli, ţe zde nejsou sami. Členové Komunity dále pro lidi na ulici pořádají pikniky a tradiční vánoční oběd (Komunita…). Jako primární zdroje, které ve své práci vyuţívám, bych uvedla knihy a mnoho statí Doc. PhDr. Oldřicha Matouška, CSc., který obohacuje svou tvorbou především oblast sociální práce. Dále jelikoţ pracuji s typologií sociálních sluţeb, tak jedním z primárních zdrojů jsou zákony upravující sociální oblast a především se tedy jedná o zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. V otázce bezdomovectví je pro mě velmi přínosným zdrojem kniha od Mgr. Vlastimily Hradecké a Mgr. Ilji Hradeckého, kteří mi pomáhají porozumět bezdomovectví a specifikům toho ţenského. Pokud se ještě vrátím k otázce ţenského bezdomovectví, tak důleţitým pramenem je i kniha PhDr. Jany Haasové, která se celá věnuje ţenám na ulici a je velmi cennou pomocí při zpracování této problematiky.
6
1 Bezdomovectví V první kapitole se zaměřím na seznámení s cílovou skupinou, kterou se budu po celou dobu své absolventské práce zabývat. Jedná se o lidi bez domova a ohroţených chudobou. Mé zaměření bude spíše na ţenskou část této subkultury. Pro práci s lidmi bez přístřeší je velice důleţité znát moţné příčiny, které dovedou jedince k tomu, ţe se stane členem této subkultury a to tedy osobou bez přístřeší, osobou bez domova, bezdomovcem. Práci s touto skupinou lidí v nepříznivé sociální situaci se věnuje Evropská federace národních sdruţení pracujících s bezdomovci. Tato federace definovala, kdo je bezdomovec a také vytvořila stávající typologii tohoto jevu. Tato typologie odpovídá vývoji a změně jak společnosti, tak i vývoji samotného fenoménu bezdomovectví.
1.1 Definice cílové skupiny Pojem bezdomovectví označuje lidi bez domova, kteří se vlivem různých problémů dostali na okraj společnosti. Bezdomovectví je tedy jevem podmíněným velkým mnoţstvím faktorů a je podobou krajního sociálního vyloučení (Schwarzová 2010: 315). Lidé bez domova se velmi často označují pojmem – bezdomovec. Tento pojem se setkal s názory, ţe jej není vhodné uţívat. Ovšem s ohledem na praktičnost a přesnost tohoto označení, osob bez přístřeší (bez domova), se vţilo a rovněţ není označeno za pejorativní (hanlivé) a vyuţívá se i v zahraničí (Baumruková a kol. 1997: 117). Bezdomovství je jev sociálního vyloučení spojeného s absencí bydlení. Evropská federace národních sdruţení pracujících s bezdomovci, zvaná FEANTSA, vytvořila typologii bezdomovectví a osob vyloučených z bydlení, kterou nazvala ETHOS. Tato typologie pracuje s principem pojetí domova ve třech oblastech a dále také pracuje s faktem, ţe pokud dojde k absenci v některé z těchto oblastí, můţe být následkem právě bezdomovectví jedince. Prvním pojetím domova, je rovina fyzická. Tu zajišťuje přiměřené bydlení, které můţe osoba výlučně uţívat. Sociální, druhá, oblast je chápána tak, ţe osoba má prostor pro své vlastní soukromí. Poslední pojetí domova je z hlediska právního. Toto pojetí si můţeme vysvětlit tak, ţe osoba má právní důvod k uţívání bydlení1.
1
FEANTSA. ETHOS. Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR.
7
Dle těchto zmíněných oblastí, jejich naplnění či absence, typologie ETHOS definuje čtyři základní formy vyloučení z bydlení, kdy všechny z nich poukazují právě na jeho absenci.2První z nich se nazývá „bez střechy“. Lidé patřící do této skupiny nemají ţádný přístřešek, kde by mohli přespávat. Osoby spadající do kategorie, která je zvaná „bez bytu“ nemají své vlastní bydlení, ale na rozdíl od předchozí formy vyloučení, tito lidé mají alespoň nějaké místo, kde mají moţnost přespat. Takovým místem mohou být myšleny noclehárny či podobná zařízení. Forma „nejisté bydlení“ je v typologii ETHOS charakteristická tím, ţe jedinci ţijí v nejistých podmínkách a navíc jejich situace můţe být zkomplikovaná například domácím násilím. Příkladem formy „nevyhovujícího bydlení“ můţe být bydlení v karavanech, které jsou někde nelegálně postavené (What …).
1.2 Příčiny bezdomovectví Existuje celá řada příčin bezdomovectví a mnozí lidé bez domova se na ulici ocitli z více neţ jen jednoho důvodu. Jedná se o velmi sloţitý proces vyloučení člověka z většinové společnosti. Toto vyloučení souvisí se ztrátou domova, ztrátou zaměstnání, dále také s problémy v rodině či vztazích, s nerovností postavení muţe a ţeny ve společnosti, se závislostmi a dalšími skutečnostmi. Ačkoli je velmi obtíţné rozdělit příčiny do skupin, protoţe příběh kaţdého člověka je odlišný, jsme schopni definovat faktory ovlivňující vznik bezdomovectví, jsou to tedy faktory subjektivní a objektivní (Haasová 2005: 13). Subjektivní faktory jsou ty, které jsou spojeny s nepříznivými vlastnosti jedince a musí je změnit on sám. Kdeţto naopak objektivní okolnosti vedoucí ke vzniku bezdomovectví jsou výsledkem systémové chyby a člověk, který se v důsledku těchto faktorů stane osobou bez přístřeší, je povaţován za oběť systému (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 17). Pro přesnější pochopení subjektivních a objektivních faktorů ovlivňujících tento fenomén, jejich přímý vliv na vnik bezdomovectví zmíním ještě podrobnější rozdělení a popis faktorů, které nám představují Vlastimila a Ilja Hradečtí (1996: 43-44). Ti říkají, ţe subjektivní faktory můţeme rozdělit do čtyř kategorií a to na faktory materiální, vztahové, osobní a na institucionální. Mezi materiální faktory řadíme situace, kdy jedinec ztratil bydlení nebo ještě nedošlo k úplně jeho ztrátě, ale jeho bydlení je nejisté. Patří sem také problémy spojené se získáváním prostředků potřebných k zajištění 2
FEANTSA. ETHOS. Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR
8
ţivobytí. Jedná se o ztrátu zaměstnání, dlouhodobou nezaměstnanost, situace, kdy se jedinec díky svým nízkým příjmům i zadluţí. A v neposlední řadě mezi materiální faktory způsobující bezdomovectví patří tragické události, při kterých jedinec ztratí například ţivitele nebo majetek. Druhou skupinou okolností jsou vztahové, mezi ně se řadí situace, kdy se různými způsoby změní struktura rodiny, coţ můţe znamenat rodinné či manţelské problémy, nesoulad mezi partnery, ale i mezi dětmi a jejich rodiči nebo rodičem. V dalším stupni se můţe jednat i o rozpad rodiny, rozvod manţelů ale také i o násilí v rodině, sexuální zneuţívání, znásilnění a v opačném případě se můţe jednat o osamělost. Třetí kategorií ovlivňující bezdomovectví jsou osobní okolnosti. Tato skupina činitelů se vztahuje přímo k jedinci, který je ztrátou domova přímo ohroţen. Tato osoba můţe trpět mentální retardací, duševní či tělesnou chorobou, být invalidní, nesamostatná nebo závislá. Jedná se například o závislost na alkoholových či jiných látkách nebo se také můţe jednat o hráčství. Poslední skupinou subjektivních okolností nazýváme tedy institucionální. Ty zahrnují situace, kdy je jedinec propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody nebo kdy opustí ústavní výchovu (příkladem je dětský domov). A následně faktory objektivní mohou působit v oblastech dodrţování lidských práv, vzdělanosti a kvalifikaci občanů, také mohou působit na boj s nezaměstnaností, na sociální ochranu, na zabezpečení ve stáří. Lze konstatovat, ţe právě výše zmíněné faktory mají za vliv různost v příčinách bezdomovectví u ţen, muţů a dětí či mladistvých. Hradečtí (1996: 44-45) zmiňují, ţe u muţů jsou příčinou toho, ţe se ocitají na ulici spíše faktory materiální a osobní neţli vztahové a institucionální. Příčiny ţenského bezdomovectví jsou obvykle faktory vztahové a u dětí či mladistvých převládají okolnosti institucionální. Marek, Strnad a Hotovcová (2012: 18-19) dále rozdělují příčiny bezdomovectví na primární, sekundární a terciální. Příčiny primární nám osvětlují, co se odehrálo v ţivotě člověka těsně předtím, neţ se stal osobou bez přístřeší a co tedy způsobilo, ţe se na ulici ocitl. Tyto primární příčiny však nejsou to jediným původcem bezdomovectví, proto musíme také zmínit ty sekundární a terciální. Sekundární příčiny bezdomovectví nám vysvětlují, proč jedinec na ulici setrvává. Je tedy velmi důleţité zjistit a uvědomit si tyto sekundární původce. Jakmile si je totiţ osoba uvědomí, můţe dojít k poznání, ţe bariéry pro návrat do společnosti jsou překonatelné. A následně terciální důvody bezdomovectví, které nám vysvětlují, proč se lidé na ulici vrací. Zde
9
můţeme očekávat nebezpečí, ţe jedinec nenalezne místo ve společnosti, kam se chce vrátit a v důsledku toho můţe nastat recidiva3 a následně návrat k ţivotu na ulici.
1.3 Ženské bezdomovectví Ačkoli muţi ve skupině osob bez přístřeší tvoří většinovou část, ţeny také představují součást tohoto fenoménu. O této skutečnosti jedna jasně hovoří statistiky azylových
domů
či
výsledky
anket
a studií,
nesmíme
opomenout
ţenské
bezdomovectví, jakou součást tohoto fenoménu (Haasová 2005: 20). A také je to dáno tím, ţe ţeny jsou více orientované na mezilidské vztahy, takţe mají větší sociální síť, která jim v krizi můţe pomoci v řešení jejich aktuální tíţivé sociální situace (Schwarzová 2010: 316). Ţenské bezdomovectví si s sebou nese jistá specifika a je odlišné od muţského bezdomovectví. Ţeny na ulici na rozdíl od muţů, u kterých je bezdomovectví zjevnější, často byly vdané nebo jsou rozvedené. Kdeţto muţi jsou často stále svobodní. Bezdomovkyně, ve srovnání s jejich muţskými protějšky, mají více sebekázně, adaptability a solidarity. U muţů se více projevuje niţší stupeň schopnosti spolupráce, spolehlivosti, ochoty, vůle a cílevědomosti (Hradečtí 1996: 56-57). Pro ţeny na ulici je také na rozdíl od muţů typické, ţe vyhledávají pomoc a vztahovou oporu. Tento styl ţivota je pro ţeny nebezpečnější, a proto hledají ochranu. Muţi mají tendenci je chránit, mít s nimi vztah, protoţe ţen v jejich prostředí je výrazně méně. Na oplátku za poskytnutou ochranu můţe být ale ze strany muţe vyţadováno sexuální uspokojení, které můţe přejít aţ v domácí násilí na ulici. V takovém případě je pro ţenu těţké agresivního partnera opustit, protoţe on se o ni stále stará, ochraňuje ji před ostatními a tím má ţena pocit, ţe mu musí být vděčná a ţe by bez něj ţivot na ulici nezvládla. Dále se také mezi ţenami bezdomovkyněmi více neţ u muţů objevují poruchy nálad a různá psychotická onemocnění (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 107-109). Jak jiţ bylo zmíněno, ţivot na ulici pro ţenu je sloţitější a to i z hlediska kaţdodenního ţivota. Pro ţenu je bezdomovectví psychicky obtíţnější neţ pro muţe a to například v kontextu s osobní hygienou a soukromím na ulici, protoţe ţeny jsou v naší společnosti více socializované neţ muţi (Renzetti 2003: 297). Co je ale pro obě pohlaví společné, ţe nemají víru v úspěch. Tito lidé ztratili sociální kontakty, jsou uzavření do sebe a nejsou 3
Recidiva neboli recidivismus, je fakt, který chápeme jako návrat k předchozímu chování a tedy zejména
k delikventnímu. Za delikventní chování se povaţuje takové, které porušují společenské normy (Matoušek 2008: 40, 170).
10
schopní udrţet pozornost. Muţi i ţeny v závislosti na uţívání alkoholu a drog zhrubnou a dostávají se do stavu duševní a tělesné zchátralosti a vyčerpanosti. Také nezávisle na pohlaví jedince se většinová společnost na bezdomovce dívá jako na špinavé tuláky, kteří se štítí práce, jsou nebezpeční a bezcitní (Hradečtí 1996: 56-57). Mezi lidmi bez domova se stále více vyskytují mladé dívky, které opustily dětské domovy, výchovné ústavy nebo odešly z domova. V případě kdy se takto dívka ocitne na ulici, tak si zřejmě neuvědomuje, ţe pobyt na ulici ji jen více vyčerpá, vysaje, anebo dokonce zničí. Mladé dívky se často, v začátcích nového ţivotního stylu, nechávají fascinovat svobodou, kterou náhle pociťují, jednají lehkomyslně, nemají pocit strachu, střídají své partnery a i skupiny přátel. Po čase ale tyto bezstarostné dívky zjistí, ţe ulice má svá pravidla a podmínky, které je nutné dodrţovat. Dívky se v důsledku tohoto stylu ţivota mohou dostat do bludného kruhu, ze kterého je těţká cesta ven (Hradečtí 1996: 54). Nejen tedy mladé dívky, ale ţeny celkově se stále více dostávají na ulici. Fenomén bezdomovectví u ţen, díky špatným ekonomickým a sociálním podmínkám, vzrůstá. Ţeny jsou ve větším riziku chudoby neţli muţi. i navzdory skutečnosti, ţe se stále jedná o rovnoprávnosti ţen a muţů, politické, sociální a ekonomické postavení ţen ve společnosti je ale stále problematické (Hradečtí 1996: 54-55). Toto problematické postavení ţen dokládá Mareš (1999: 51-52) jevem zvaným feminizace chudoby. Tento koncept sice častěji postihuje neúplné rodiny, kdy se ţena ţivitelka stará o své děti. Ţena kvůli péči o děti se nemůţe naplno věnovat kariéře, proto hledá výhodné zaměstnání, aby mohla pečovat o děti, to ji tedy odsouvá na sekundární pracovní trh, kde se potýká s menší moţností pracovního uplatnění a také se stává obětí mzdové diskriminace zaloţené na biologickém pohlaví. Ţena je tedy i závislá jak peněţní pomoci ze strany státu, tak ze strany dřívějšího partnera. Koncept feminizace chudoby tedy nepostihuje jen neúplné rodiny, jak jsem jiţ výše zmínila, ale vyskytuje se i v rodinách úplných. Zde koncept vychází z diskriminace ţen uvnitř rodiny, tedy ze situace, kdy v rodině dochází k nerovnosti v přístupu k finančním zdrojům. Ţena v domácnosti sice má kontrolu nad zdroji v rodině, ale většinu z nich vyuţívá na provoz domácnosti a zabezpečení dětí a na její osobní náklady jí uţ mnohdy dostatek zdrojů nezbývá. Mareš dále říká, ţe ve srovnání s ţenou si muţ si rezervuje sice menší část rodinných příjmů, ale on je volně vyuţívá ke svým osobním potřebám. Výrazem vnitřní chudoby ţen jsou i jejich specifické povinnosti v rodině. Jedná se deprivaci způsobenou ztrátou času a jistou bariéru v moţnosti lepšího pracovního uplatnění na trhu práce. 11
Hraje zde také roli fakt, ţe ţeny jsou emocionálně vázány k některým typům domácích prací, jako je například péče o dítě, úklid či nákupy. Důleţité je zmínit, jak píše Golden (dle Renzetti 2003: 296-297), ţe ţeny bez domova, jsou z pohledu většinové společnosti více stigmatizované4 neţ muţi. Ve spojitosti se stigmatizací, je dle Haasové (2005: 25) také důleţitá viditelnost. Někdy u člověka nemusí jeho diskreditující prvek být zřejmý na první pohled, ale u bezdomovců tomu tak většinou právě nebývá. Jejich stigma se velmi rychle prozradí a všichni je na ulici vidí. Proto se setkávají jiţ při prvním kontaktu s nepřijetím, pohrdáním nebo naopak s lhostejností ze strany většinové společnosti. U ţen toto stigma má navíc sexuální náboj. O ţenách na ulici si lidé myslí, ţe nutně musí být nemorální a promiskuitní. V případě, ţe má i děti, tak se na ni společnost dívá jako na příţivnici na státní pomoci, která jen zvyšuje počet svých dětí, aby na ně dostávala více peněţních dávek od státu. Také se společnost domnívá, ţe by ţena svou sociální situaci snadno vyřešila tím, kdyby si našla vhodného partnera, co uţ ale společnost neví, nevidí nebo jen přehlíţí je skutečnost, ţe právě vztah s muţem byl původním důvodem, který ţenu na ulici dostal (Renzetti 2003: 296-297). Sociální vyloučení není společností přijatelné a obzvlášť to ţenské. Proto lze očekávat, ţe ţeny se budou snaţit své bezdomovectví skrývat a svou tíţivou situaci alespoň na nějaký čas utajit. Pro ţeny je také velmi obtíţné tuto situaci přijmout a to zvláště pokud nesou odpovědnost nejen za sebe, ale také za své děti (Hradečtí 1996: 5556).
4
Stigma je označení pro jistý znak, který většinová společnost hodnotí jako na prvek vybočující z normy.
Tento znak se povaţuje za nenormální a díky němu, je osoba, která je jeho nositelem, odlišena od ostatních členů společnosti. Nositel stigmatu můţe být vnímán tak, ţe ve společnosti nějakým způsobem selhal nebo ţe má nedostatek oproti ostatním nebo handicap. Stigma můţe mít formu tělesnou, dále můţe být vnímáno jako vada charakteru a dále můţe být stigmatizujícím prvkem kmenové stigma rasy, národa či náboţenství (Goffman 2003: 9-12).
12
2 Sociální služby V rámci této kapitoly se seznámíme se sociálními sluţbami, definujeme, co jsou to za sluţby, jaký je jejich účel ve společnosti. Dále zde se zde seznámíme se subjekty hrající při poskytování těchto sluţeb důleţitou roli a na závěru této kapitoly bude k dispozici výčet základních činností, které sociální sluţby jako takové poskytují. Sociální sluţby jsou velmi důleţitým aspektem v pomoci lidem, kteří se nachází v tíţivé sociální situaci a nejsou schopni tuto situaci řešit vlastními silami.
2.1 Definice a účel Matoušek (2007: 9-10) definuje sociální sluţby jako sluţby, které jsou poskytovány osobám společensky znevýhodněným. Tyto sluţby pomáhají osobám zlepšit kvalitu ţivota a popřípadě jim také napomáhá se co nejvíce do společnosti začlenit. Sociální sluţby chrání i společnost samotnou před riziky, které přináší právě osoby znevýhodněné. Sociální sluţby se překrývají se sluţbami veřejnými, které tvoří širší kategorii. Jak veřejné, tak i sociální sluţby, jsou poskytované v zájmu veřejné společnosti a na rozdíl od sluţeb komerčních jsou financovány z veřejných rozpočtů. Sociální sluţby spadají pod různé rezorty státní správy a to dle jejich činností, z čehoţ také vyplývá, ţe se jich týká velká škála právních norem. Pro doplnění pojetí sociálních sluţeb z uţšího (rezortního) pojetí, jsou sociální sluţby definovány jako činnosti poskytující osobám v nepříznivé sociální situaci, poskytující podporu při sociálním začleňování a navrácení se do běţného ţivota tak, aby osoba byla schopna vyuţívat stejným způsobem obvyklých zdrojů, jako většinová společnost. Sociální sluţby také mají za úkol chránit osoby nacházející se v tíţivé sociální situaci před sociálním vyloučením, které jim v důsledku hrozí (Smékalová 2011:15). Definici sociálních sluţeb také doplňuje zákon o sociálních sluţbách v paragrafu číslo dvě. Zákon říká, ţe rozsah a forma pomoci poskytnuté znevýhodněné osobě, nebo osobě, která se nachází v nepříznivé sociální situaci, prostřednictvím sociálních sluţeb, musí zachovávat lidskou důstojnost, lidská práva a základní svobodu osob. Jako jednu ze zásad určuje pravidlo, ţe poskytovaná pomoc musí reagovat a přistupovat k znevýhodněné osobě vţdy individuálně a podporovat její samostatnost. Sociální sluţba také má za cíl motivovat osoby k činnostem, které zajistí, aby osoby dlouhodobě
13
nesetrvaly v tíţivé sociální situaci, nebo aby se taková situace uţ dále neprohlubovala (Zákon o sociálních sluţbách §2).
2.2 Subjekty sociálních služeb Triáda subjektů sociálních sluţeb je tvořena zřizovatelem, poskytovatelem a v neposlední řadě uţivatelem sociálních sluţeb. V našem prostředí se za zřizovatele označuje subjekt, který je zodpovědný za činnost poskytovatele. Poskytovatel dále tedy zprostředkovává sluţby uţivatelům sociálních sluţeb, kteří mohou být označováni také jako klienti či zákazníci (Matoušek 2007: 14). Zřizovateli zařízení poskytující sociální sluţby na území České republiky mohou být obce, kraje a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Pokud je tedy zřizovatelem jeden z jiţ zmíněných subjektů, jsou pak sluţby financovány z rozpočtu tohoto subjektu. Zřizovatelem v našich podmínkách mohou být i nestátní neziskové organizace. V tomto případě jsou sluţby převáţně financovány formou dotací z veřejných rozpočtů, na něţ není stanoven právní nárok (Matoušek 2007: 12). Nejen zřizovatelem, ale i poskytovatelem sociálních sluţeb mohou být v České republice nestátní neziskové organizace. Tyto subjekty mohou být poskytovateli teprve od 1990 a to jako právnické osoby. Do této doby nebylo moţné, aby nestátní subjekty poskytovaly sociální sluţby, protoţe v této době v podstatě neexistovaly. Zakládat právnické osoby, jako poskytovatele sociálních sluţeb, lze v několika právních formách. Jedná se o dříve zvaná občanská sdruţení, dnes známá pod názvem spolky5; ústavy6, církevní právnické osoby a dříve také obecně prospěšné společnosti (Matoušek 2007:12). Povinnosti poskytovatelů sociálních sluţeb jsou definovány zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách v paragrafu osmdesát osm (Zákon o sociálních sluţbách §88). Okruh oprávněných osob, kterým je poskytována sociální sluţba, definuje zákon č.108/2006 Sb., o sociálních sluţbách v paragrafu čtyři okruh oprávněných osob. Na základě tohoto zákona jsou sociální sluţby například poskytovány osobám, které 5
Občanský zákoník v paragrafu tři tisíce čtyřicet pět říká, ţe sdruţení podle zákona č.83/1990 Sb., o
sdruţování občanů, ve znění pozdějších předpisů, se povaţují za spolky podle tohoto zákona (Občanský zákoník §3045). 6
Podle paragrafu čtyři sta dva občanského zákoníku je ústav právnickou osobou ustavenou za účelem
provozování činnosti uţitečné společensky nebo hospodářsky a to s vyuţitím majetkové i osobní sloţky (Občanský zákoník §402).
14
mají na území České republiky hlášený trvalý pobyt a osobám, kterým byl dle zvláštního právního předpisu udělen azyl. Dále ale i cizincům bez trvalého pobytu, kterému tato práva zaručuje mezinárodní smlouva. Sluţby jsou poskytovány také občanům členských států Evropské unie, jejich příslušníků a ostatním cizincům, kdy přesné podmínky pro poskytování sluţeb dále zákon definuje (Zákon o sociálních sluţbách §4).
2.3 Základní činnosti při poskytování sociálních služeb Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách v paragrafu číslo třicet pět základní činnosti při poskytování sociálních sluţeb udává výpis základních činností při poskytování sociálních sluţeb. Zákon však nevylučuje, ţe by při poskytování nemohly být zajišťovány fakultativně i další činnosti neţ jsou v něm uvedeny. Tyto činnosti jsou: pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti; sociální poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí, telefonická krizová pomoc, nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění a podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností (Zákon o sociálních sluţbách §35).
15
3 Typologie sociálních služeb Typologie sociálních sluţeb představuje jejich základní dělení. Tyto sluţby jsou poskytovány mnoha způsoby a také se mohou dělit podle mnoha kritérií. Do roku 2007, neţ nabyl účinnosti zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, se dělily podle specifických cílových skupin. Po přijetí jiţ výše zmíněného zákona, se v České republice začaly rozlišovat na druhy, formy, typy a zařízení sociálních sluţeb. Výhodou tohoto členění je přehlednost a nezaměnitelnost, a také neustálý vývoj této typologie. Nevýhoda se projevuje právě v jiţ zmíněné členitosti a absenci prostoru pro vznik nových a dosud neexistujících typů sociálních sluţeb (Bednář 2009: 365-366,368).
3.1 Druhy sociálních služeb Sociální sluţby nám zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách dělí na tři základní druhy. Prvním z nich je sociální poradenství, coţ je sdělování skutečností a informací klientovi, aby byl následně schopen se sám ve své situaci rozhodovat (Bednář 2009: 366). Sociální poradenství můţeme dále dělit na základní a odborné sociální poradenství. Rozdíl spočívá v tom, ţe odborné sociální poradenství poskytují pouze specializované poradny, které se profilují podle určitého jevu či problematiky, anebo podle cílové skupiny. Na rozdíl od základního, které poskytují všechny sociální sluţby jako jednu ze svých základních činností (Smékalová 2011: 19). Dalším druhem sociálních sluţeb jsou služby sociální péče. Cílem těchto sluţeb je, aby se klient stal co nejvíce soběstačným a mohl se tak zapojit v co největší míře do běţného ţivota. Sluţby sociální péče tento cíl naplňují tak, ţe klientům napomáhají získat především fyzickou, ale i psychickou soběstačnost (Bednář 2009: 367). Pokud však není moţné, z důvodu jeho stavu, zapojení klienta do běţného ţivota společnosti, tak se sluţby sociální péče snaţí klientům zajistit důstojné zacházení a prostředí (Zákon o sociálních sluţbách §38). Posledním, tedy třetím, druhem sociálních sluţeb jsou služby sociální prevence. Cílem sociálních sluţeb tohoto druhu je pomoci klientovi překonat jeho nepříznivou sociální situaci (Zákon o sociálních sluţbách §53), a také pomoci klientovi, aby se díky působení své nepříznivé sociální situace, nestal obětí sociálního vyloučení. Sluţby ale také chrání společnost samotnou před vznikem a šířením neţádoucích společenských jevů (Bednář 2009: 367).
16
3.2 Formy poskytování sociálních služeb Sociální sluţby se, dle paragrafu číslo třicet tři zákona o sociálních sluţbách, poskytují ve třech formách. Jsou to tedy pobytové, ambulantní a terénní. Pobytové sociální sluţby jsou spojené s ubytování a jsou poskytovány v zařízeních sociálních. Za ambulantní sociální sluţby povaţujeme ty, za kterými se osoba musí nějakým způsobem dopravit. Sluţby jsou poskytovány téţ v zařízeních sociálních sluţeb, jako sluţby pobytové, jen zde není součástí sluţby ubytování. Poslední formou jsou sociální sluţby terénní, které jsou poskytovány mimo zařízení sociálních sluţeb a to tedy v přirozeném sociálním prostředí těchto osob (Zákon o sociálních sluţbách §33).
3.3 Zařízení sociálních služeb Z předchozí podkapitoly vyplývá, ţe zařízení sociálních sluţeb vznikají pouze tehdy, musí-li mít sluţba prostory určené uţivatelům, coţ vyţadují pouze sluţby ambulantní a pobytové. Následně jsou v těchto zařízeních poskytovány uţivatelům různé typy sociálních sluţeb (Bednář 2009:367). Pro poskytování sociálních sluţeb se zřizuje celkem dvacet různých zařízení, která jsou pak dále paragrafem třicet čtyři zákona o sociálních sluţbách, definována. Zařízení sociálních sluţeb lze kombinovat a následně vznikají mezigenerační nebo integrovaná centra. Zákon poskytuje následující výčet zařízení sociálních sluţeb: centra denních sluţeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním reţimem, chráněné bydlení, azylové domy, domy na půl cesty, zařízení pro krizovou pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládeţ, noclehárny, terapeutické komunity, sociální poradny, sociálně terapeutické dílny, centra sociálně rehabilitačních sluţeb, pracoviště rané péče, intervenční centra a zařízení následné péče (Zákon o sociálních sluţbách §34).
3.4 Typy sociálních služeb V jiţ výše zmíněných zařízeních sociálních sluţeb bývají poskytovány jednotlivé typy sociálních sluţeb. Tyto typy jiţ představují konkrétní výčet sluţeb, které lze v současné době na území České republiky poskytovat. Sociální sluţby jsou dle zákona o sociálních sluţbách definovány cílovou skupinou a výčtem základních činností, které sluţba poskytuje. Členění a definice cílových skupin, kterým jsou jednotlivé typy sociálních sluţeb poskytovány, vychází z charakteru nepříznivé sociální situace a nikoli z diagnózy, jak tomu bylo dříve (Bednář 2009:367).
17
V rámci sociálního poradenství můţeme identifikovat typy sociálních sluţeb, jako jsou občanské poradny, poradny pro osoby se zdravotním postiţením, poradny pro seniory, manţelské a rodinné poradny a intervenční centra pro oběti trestných činů a domácího násilí (Bednář 2009:367). Pokud se zaměříme na sluţby sociální péče, tak ty zahrnují sociální sluţby typu osobní asistence, pečovatelské sluţby, tísňové péče, průvodcovských a předčitatelských sluţeb, podpory samostatného bydlení, odlehčovacích sluţeb, center denních sluţeb, denních a týdenních stacionářů, domovů pro seniory, domovů se zvláštním reţimem, domovů pro osoby se zdravotním postiţením, chráněného bydlení a sociálních sluţeb poskytovaných ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (Bednář 2009:367-368). A v neposlední řadě Bednář (2009:368) uvádí typy sociálních sluţeb, které řadíme mezi sluţby sociální prevence. Řadíme mezi ně sluţby, jako je raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické sluţby, azylové domy, noclehárny, domy na půl cesty, krizová pomoc, kontaktní centra, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládeţ, sluţby následné péče, sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační sluţby pro seniory a osoby se zdravotním postiţením, sociálněterapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.
3.5 Typologie sociálních služeb dle cílových skupin Oblast sociálních sluţeb je velmi pestrá a rozmanitá, proto je nutné definovat specifika sluţeb, které se zaměřují na určité cílové skupiny. Avšak i kdyţ všechny cílové skupiny mají své specifické potřeby a hodnoty, tak zastřešující hodnoty pro práci se všemi cílovými skupinami jsou lidská důstojnost, zachování soukromí, právo a moţnost volby, respektování lidských práv, umoţnění a docílení pokud moţno co největší nezávislosti klienta na sluţbě a v neposlední řadě moţnost seberealizace (Smékalová 2011: 44). Ačkoli se primárně zaměřím na cílovou skupinu osob bez přístřeší a skupinu osob ohroţených chudobou existuje celá řada cílových skupin, kterým jsou nabízeny specifické sociální sluţby, které konkrétně reagují na jejich nepříznivou sociální situaci. Smékalová (2011:44) zde také uvádí, ţe Matoušek (2010) společně s kolektivem dalším autorů se blíţe věnují i ostatním cílovým skupinám. Těmito skupinami jsou osoby zneuţívané, týrané, zanedbávané děti, ale také osamocení rodiče, dále jsou zde i rodiny po rozvodu a rodiny s mnohočetnými problémy, lidé, kteří vyuţívají hospicových
18
sluţeb, uţivatelé drog, oběti domácího násilí, ţeny poskytující placené sexuální sluţby, riziková mládeţ, oběti i pachatelé trestných zločinů, uprchlíci a nezaměstnaní. 3.5.1
Sociální služby reagující na chudobu a bezdomovectví Specifickým rysem při poskytování sluţeb osobám bez přístřeší můţe být snaha
sociálního pracovníka poskytnout osobě v tíţivé situaci vše, co je v jeho kompetenci a silách, a tak se někdy v jeho zápalu můţe zapomenout samotného klienta zeptat, s čím potřebuje pomoci. Při poskytování sluţeb a pomoci bezdomovcům je velmi důleţité si uvědomit, s čím klient skutečně chce pomoci, jaké jsou jeho hodnoty a co pro něj má v ţivotě význam. Je tedy důleţité si uvědomit, ţe osoba bez přístřeší můţe mít v ţivotě jiné priority neţli příslušníci většinové společnosti. Sociální pracovník by se měl také vyvarovat situaci, kdy se snaţí vše za svého klienta vyřešit. Je důleţité a především při práci s osobami bez přístřeší vyuţít všech zdrojů, které osoba má k dispozici (Průdková, Novotný 2008: 40). Jak říká Šrajer (2006: 111), sociální práce je profesionální práce s člověkem. Lidé bez domova, jako potencionální uţivatelé sociálních sluţeb, se do své tíţivé sociální situace dostali v důsledku velkého spektra nesourodých příčin, které mají společné to, ţe se díky nim osoba dostává do rizika sociálního vyloučení. Při pomoci lidem bez domova se musíme zaměřit právě na odstraňování příčin jejich bezdomovectví, a abychom tohoto cíle dosáhli, tak je potřeba sítě specializovaných sluţeb a spolupráce mezi organizacemi, které tyto specializované sluţby osobám bez domova poskytují (Schwarzová 2010: 328-329). V důsledku toho tedy Schwarzová (2010: 320-324) rozděluje praxi sociální práce, která je zaměřená na pomoc lidem bez domova na tři hlavní oblasti, kterými jsou preventivní aktivity, dále sluţby zaměřené na naplnění základních potřeb a následně to jsou sluţby zaměřené na reintegraci a soběstačnost. První oblastí jsou tedy preventivní aktivity, které se povaţují za klíčovou součást práce s osobami bez přístřeší a s osobami, které se nacházejí v riziku ztráty domova (Schwarzová 2010: 320-322). Marek, Strnad a Hotovcová (2012: 144-145) tuto první oblast sociální práce s osobami bez přístřeší rozdělují na primární, sekundární a terciální stupeň. Primární rovina prevence je zastoupena informační a osvětovou činností o bezdomovectví. Jako stěţejní aktivitu v oblasti prevence uvádí Schwarzová (2010: 320-322) sociální poradenství. Úkolem poradenského procesu je docílit toho, aby osoba v tíţivé sociální situaci získala určitou úroveň soběstačnosti, aby si dokázala ve své
19
situaci pomoci co nejvíce sama. V této oblasti je hlavně podstatné to, ţe mnoho lidí se o své tíţivé situace dostalo právě proto, ţe neznalo svá práva a povinnosti. Marek, Strnad a Hotovcová (2012: 145) říkají, ţe sekundární stupeň prevence je zaloţen na předcházení zadluţení jedince a potaţmo na předcházení vzniku samotného jevu bezdomovectví u ohroţených osob. Cíl tohoto stupně prevence je zajišťován intervencí v bytech a dále podporou a pomocí jedincům, kteří jsou bezdomovectvím ohroţeni v souvislosti s neschopností hradit náklady spojené s bydlením. Následně Klimentová (2013: 77) oblast sekundární prevence ještě rozšiřuje o svůj pohled na tuto oblast aktivit a definuje základní okruhy pomoci bezdomovcům v rámci tohoto stupně prevence. V rámci tohoto stupně aktivit zaměřených na pomoc osobám bez přístřeší potřebují bezdomovci pomoci hlavně nalézt místo, kde mohou naplnit své základní fyzické potřeby. Místo kde mohou dostat lékařské ošetření, protoţe téměř kaţdý člověk bez přístřeší se potýká se zdravotními problémy. V neposlední řadě tito lidé také potřebují v někom najít oporu, potřebují člověka, kterému se mohou svěřit. Po navázání vztahu mezi sociálním pracovníkem a osobou bez přístřeší a po základní stabilizaci jeho sociální situace, lze uvaţovat o jejich společné práci na změně ţivotního stylu bezdomovce. Zde je nutné klienta doprovázet a dopomoci mu při jednání s úřady, zprostředkovat mu zaměstnání a následně mu pomoci s jeho udrţením. Sociální pracovník dále svému klientovi dopomáhá s dosaţením a udrţením vlastního příjmu, zde se můţe jednat o různé formy důchodů či sociálních dávek. Nesmíme také opomenout nabídku spoluúčasti ze strany pracovníka. Posledním, tedy terciálním, stupněm preventivních aktivit je zajištění dostupného bydlení osobám nemajetným, sociálně vyloučeným či osobám, které se nacházejí v akutní krizi spojené se ztrátou bydlení. Tato krize můţe u osob vzniknout v důsledku rozpadu manţelství, ukončení ústavní léčby nebo výchovy a také při návratu do společnosti po splnění výkonu trestu odnětí svobody (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 145). Druhou oblastí, kterou Schwarzová (2010: 322-324) uvádí, jsou služby zaměřené na naplnění základních potřeb. Tento typ sluţeb, kdy je jedinci dopomáháno k naplnění základních potřeb je historicky nejstarší. Důleţité tyto sluţby jsou proto, ţe lidé, kteří se jiţ ocitli na ulici, potřebují místo k odpočinku, také jídlo, ošacení, očistu, teplo a v neposlední řadě základní lékařskou péči. A výsledek těchto sluţeb je ihned znatelný. Pokud tyto základní potřeby nejsou kvalitně naplněny, brání člověku v úspěšném návratu k ţivotu ve většinové společnosti, reintegraci a soběstačnosti. Je 20
velmi důleţité a také ţádoucí, aby sluţby pomáhající jedincům v naplňování výše zmíněných potřeb byly poskytovány na jednom místě, nebo v bezprostřední blízkosti. Tyto sluţby jsou zpravidla poskytovány v rámci nízkoprahových středisek. Mezi sluţby zaměřené na naplnění základních potřeb neřadíme jen nízkoprahová a kontaktní střediska, ale také veškeré formy azylového bydlení pro muţe, ţeny a matky s dětmi, tedy obecně řečeno pobytové sluţby. Ty dále dělíme na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé azylové bydlení. Průdková a Novotný (2008: 42) pak specifikují tyto pobytové sluţby dle zákona o sociálních sluţbách na noclehárny, azylové domy a domy na půl cesty. Nesmíme ale také opomenout výcvikové byty, které jsou navazující sluţbou na azylové bydlení, kdy je osoba bez domova jiţ samostatná a je jen několikrát do měsíce navštěvována sociálním pracovníkem, který s ní provádí pravidelné kontakty (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 145). Služby zaměřené na reintegraci a soběstačnost jsou sluţbami návaznými na předchozí typy sluţeb, a pokud jsou osobě bez domova poskytovány tyto sluţby, tak cílem je, aby osoba získala nezávislost na sociálních sluţbách, byla samostatná a odpovědná sama za sebe. Tyto sluţby tedy poskytují člověku moţnost nácviku sociálních dovedností a také podporují zaměstnávání. Mnohdy jsou realizované jiţ v době, kdy se osoba bez domova stane klientem azylového bydlení. Sluţby zaměřené na reintegraci a soběstačnost jsou realizovány skrze vzdělávací a rekvalifikační kurzy. Tyto kurzy, ve kterých jedinec nabude nové vědomosti a dovednosti vztahující se ke konkrétnímu oboru, nejsou pro osoby bez domova příliš dostupné. Dále jsou realizovány skrze chráněná a podporovaná zaměstnání a sociální firmy (Schwarzová 2010: 324-329).
21
4 Možnosti pomoci ženám bez domova Stěţejní kapitola této absolventské práce se bude věnovat přímo způsobům, jak pomoci ţeně na ulici. Moţnosti pomoci ţenám v jejich různých situacích jsou rozčleněny podle subjektivních faktorů ovlivňujících bezdomovectví, které uvádějí Hradečtí (1997: 43-44). Jsou to tedy pro zopakování faktory materiální, vztahové, osobní a institucionální (více viz kapitola Příčiny bezdomovectví). Toto členění jsem vybrala, protoţe právě tyto subjektivní příčiny musí jedinec vyřešit sám, oproti objektivním faktorům, kdy je jedinec obětí systémové chyby (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 17). A také z důvodu, ţe jiţ výše v textu uvádím, ţe při práci s bezdomovci, se musí pracovat hlavně na odstranění právě příčin a to jak primárních, tak sekundárních či terciálních, dle potřeb jedince (Schwarzová 2010: 328-329). Při definování moţných způsobů pomoci lidem bez domova, si musíme, jak píše Haasová (2005: 13), uvědomit, ţe ţivotní příběhy lidí bez domova se jeden od druhého liší a příčin jeho bezdomovectví můţe a zpravidla bývá více neţli jen jedna. Při definování moţností pomoci těmto lidem musíme také brát na zřetel, ţe kaţdý člověk je jedinečný (tedy osobnost) a stejně tak jeho příběh, jeho vnímání, proţívání a chování. Tyto skutečnosti, které tedy nesmíme opomenout, dokládá Nakonečný (2009: 9-10) vysvětlením proč na stejný podnět dva jedinci budou reagovat rozdílně. Protoţe osobnost, jako individuální celek dispozic k psychickým reakcím, tento podnět subjektivně, vnitřně, různě zpracovává, vyhodnocuje a následně jeho reakce vykazují určitou jednotu představ, cítění a myšlení. Dále vysvětluje fakt, ţe se kaţdý jedinec chová odlišně neţli jiný, protoţe pojem osobnost v psychologii vyjadřuje vnitřní psychické uspořádání člověka, jeho vnitřní dynamickou strukturu, která determinuje jeho duševní ţivot. A právě z důvodu toho, ţe kaţdý jedinec, kaţdá osobnost je rozdílná, jinak reaguje, potýká se s jinými příčinami svého bezdomovectví a podobně. Není moţné definovat jednotný způsob pomoci těmto osobám. Není to moţné také proto, ţe kaţdému se pomoc musí přizpůsobit, dle jeho situace, osobnosti, moţností a schopností. Také délku spolupráce a intervaly mezi jednotlivými kontakty bude kaţdý klient vyţadovat jinak. Při práci s klientem na kterékoli z oblastí, jimţ se budu dále věnovat, je důleţité, aby si pracovník se svým klientem vytvořil vztah a byl mu psychickou oporou a podporou (Klimentová 2013:77). Také je ale důleţité při jednání s klientem, aby
22
pracovník byl vstřícný a projevoval o klienta, jeho situaci a jeho psychický stav zájem. Klient se musí cítit přijatý a vítaný (Ulehla 2005: 46). Pro tuto kapitolu, kdy se budu snaţit definovat moţnosti ţeně bez domova dle typologie sociálních sluţeb, jsem vybrala jako svou cílovou skupinu tedy ţeny na ulici a ty, které jsou teprve bezdomovectvím ohroţené. V některých případech budu uvaţovat o bezdětné ţeně a jindy se bude jednat o ţenu s partnerem a dětmi. Bude se jednat o ţenu mladou aţ ve středním věku. Mladší ţenou neţ osmnáct let se v této kapitole zabývat nebudu, protoţe pak by se jednalo o pomoc dítěti či mladistvé, ani ţenou v seniorském věku. Vybrání této cílové skupiny ohraničené věkem zdůvodním skrze tvrzení Saka a Kolesárové (2012: 98), kteří říkají, ţe v kaţdé ţivotní fázi je styl jedince modifikován a přizpůsobován dané ţivotní situaci a sociální pozici. Také říkají, ţe kaţdá ţivotní fáze jedince má svou podobu ţivotního stylu, který odpovídá právě sociální pozici, potřebám, hodnotám a zájmům jedince v dané fázi ţivota.
4.1 Potíže spojené s bydlením Haasová (2005: 14) nás seznamuje s definicí domova. Ten vnímáme nejen jako místo, kde můţeme přespávat. Mít domov znamená, mít místo, které nám uspokojuje fyzické, psychické a sociální potřeby. Je to místo, kam se rádi vracíme a kde se cítíme dobře, proto pokud dojde k situaci, kdy o domov přijdeme, vnímáme, ţe jsme přišli o něco pro nás důleţitého a velmi špatně to psychicky snášíme. Přijít o bydlení lze velmi snadno a bohuţel mnohdy i velmi rychle. Zapříčiněné to můţe být například rozvodem, neplacením nájemného, někdy se tak můţe ale stát i vlastní naivitou, nebo pokud je člověk aţ moc důvěřivý. A v případě ztráty nemůţe být domov v pravém slova smyslu zcela nahrazen ţádným typem ústavního či azylového bydlení. Proces ztráty domova většinou začíná ztrátou zaměstnání a tedy z toho vyplývajícími problémy se získáváním finančních zdrojů a jejich pravidelností. V této počáteční fázi, kdy je proces ztráty bydlení na počátku, mnohdy lidé odmítají pomoc sociálního pracovníka a tak téţ odmítají podávat ţádosti o finanční pomoc, protoţe by to brali jako osobní selhání. Mladší lidé jsou v tomto ohledu prozíravější a pravděpodobně méně tvrdohlaví, a proto se snaţí svou finanční situaci řešit nejrůznějšími dostupnými způsoby. V případě, ţe se tato vzniklá sociální krize nelepší, lidé propadají pocitu viny, mnohdy se vyhýbají kontaktu s druhými a pociťují za svou situaci stud. Lidé si v této fázi stále neuvědomují, ţe by o svůj domov mohli reálně přijít, ale postupem času, kdy nedochází k zlepšení, se k finančním problémům přidávají
23
také ty vztahové a rodinné a následně dochází k nárůstu frustrace. Pokud tyto problémy má primárně ţena, tak přetrvání rodiny není tak ohroţené jako kdyţ je tomu naopak a těmito problémy si prochází primárně muţ (Keller 2013: 81-83). V druhé fázi tohoto procesu, kdy se rozhoduje, zda osoba o domov přijde, je klíčový moment, zda vyhledá institucionální pomoc. Klíčový je také z hlediska identity osoby a proměny jeho statutu, to proto, ţe sociální pomoc je chápána jako nástroj k udrţení si autonomie. Pokud klient není schopen své autonomie dostát, dostává se do stavu, kdy vinu svádí na vnější okolnosti. Ztráta domova je nyní podmíněna tím, zda přijde pomoc z vnějšku nebo ne. Na konci této fáze procesu ztráty domova je pomyslná vzdálenost od domova tak vysoká, ţe u jedince jiţ velmi slábnou naděje na opětovné začlenění (Keller 2013: 83-86). Ve finální fázi procesu, tedy v situaci kdy proces dojde do svého konce a jedinec ztratí svůj domov zcela, dochází ke kumulaci dalších problémů. Osoba se potýká mimo trh práce, rozpadá nebo se mu jiţ rozpadla rodina a také u něj narůstají zdravotní obtíţe s tím spojené. Bez stálého příjmu si osoba bydlení udrţet nemůţe a nyní jiţ ţádný příjem z výdělečné činnosti nemá, proto se obrací k ţebrání, k práci načerno, ke drobným krádeţím nebo na organizaci poskytující materiální i psychickou pomoc lidem v tíţivé sociální situaci. Jedinec v této situaci si můţe ještě udrţet zbytky vůle pro sociální a profesní integraci a snaţit se o návrat zpět do společnosti, ale i pes jeho snahy se mu to pravděpodobně nepodaří. V opačném případě můţe jiţ osoba bez přístřeší na svou situaci rezignovat, nebude se obracet na ţádné sociální sluţby a přestane projevovat snahu o znovuzískání bydlení (Keller 2013: 86-87). Dle Kellera (2013: 88-94) je mnoho způsobů, jakými můţe osoba bez domova právě na jeho ztrátu reagovat. i kdyţ je však moţných způsobů mnoho, všechny z nich, pokud tedy jedinec na svou sociální situaci zcela nerezignoval, dávají najevo, ţe do systému či řádu, který je vyvrhl, jednoznačně patří a stále chtějí být jeho součástí. Jedním ze způsobů je strategie distinkce, kdy jedinec dává svému okolí najevo, ţe akutní ohroţení ztrátou bydlení, nebo jeho úplná ztráta je v jejich případě nedorozuměním. V tomto případě se můţe člověk snaţit vyniknout v jiné oblasti, typicky u ţen to v tomto případě bude péče o děti. Nebo můţe v podtextu této distinkce dojít k situaci, kdy jedinec bude o sobě tvrdit, ţe on na tom není tak špatně, ţe ti druzí jsou vyloučení. Extrémní formou můţe být také to, ţe se jedinec bude snaţit odvrátit diskreditaci na druhé, tedy na ty, kteří jsou na tom hůře neţli on sám. Další moţnou reakcí je výbušná nostalgie. V tomto případě jedinec ostatním prezentuje svou situaci 24
jako nespravedlivou a tedy, ţe se do této situace dostal nezaslouţeně. Lidé reagující tímto způsobem mají výrazné potíţe s identitou, kterou nyní nemají na čem stavět. Nemají dobré vzpomínky a pohledu do budoucnosti se vyhýbají. Jsou závislí na přítomnosti a na jejím proţívání, proto vyţadují ve svém ţivotě nějaké povyraţení a to i ve formě drobné kriminální činnosti. Třetí způsob, jakým můţe jedinec na ztrátu domova reagovat, se nazývá únik z reality. Nejmírnější formou této reakce je popírání situace, do které se dostal, kdy ignoruje všechny příznaky, svou situaci a přikrášluje a přeceňuje své vlastní moţnosti. Jak pomoci ženě při ztrátě domova? Ideálně je potřeba jedince zachytit v době, kdy ještě nedošlo k úplné ztrátě domova. Jak jiţ bylo zmíněno, moţná ztráta bydlení je v nejvíce spojena s financemi jedince. Proto, bychom se prvně měli zaměřit na finanční stabilitu jedince. Nezaměstnaností se budeme věnovat níţe, proto tuto oblast nyní zmíním pouze okrajově a tedy jen v souvislosti se sociálními dávkami spojenými přímo s bydlením, jejichţ čerpání upravuje zákon o státní sociální podpoře a téţ zákon o pomoci v hmotné nouzi. V případě kdy ţena sama, s dítětem nebo celou rodinou se ještě nedostala do situace ztráty domova a stále bydlí v nájemním či vlastním bydlení, kde má tedy trvalý pobyt a díky nízkým příjmům není schopna pokrýt náklady spojené s bydlením a ţivobytím, můţe poţádat o příspěvek na bydlení. Tento příspěvek upravuje zákon o státní sociální podpoře. Zákon říká, ţe sociální dávky z něj plynoucí, slouţí ke krytí nákladů na výţivu a ostatní základní potřeby dětí a rodin. Příspěvek na bydlení a jeho výše, stejně jako tomu je u většiny ostatních dávek státní sociální podpory, se odvíjí od výše příjmu jedince či rodiny (Zákon o státní sociální podpoře §1-2). Pokud se dostatečně nezdařilo ţenu systémem státní sociální podpory zachytit a její příjmy jsou natolik nízké, ţe ani s příspěvkem na bydlení nepokryje náklady s bydlením spojené. Aby nedošlo ke ztrátě bydlení, pokusíme se její příjem navýšit skrze sociální dávky plynoucí ze zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nejprve definujeme kdo je osobou nacházející se v hmotné nouzi. Je to jedinec či společně s okruhem společně posuzovaných osob, kterému po odečtení nákladů na bydlení nezůstává částka ţivobytí, jejíţ výši dále zákon upravuje. Tak tedy ţena společně se svou rodinou má nárok na příspěvek na ţivobytí, pokud příjem její společně s příjmem
25
s ní posuzovaných osob nedosahuje částky ţivobytí posuzovaných osob (Zákon o pomoci v hmotné nouzi §2). Pokud však stále i s těmito dávkami příjem ţeny a její rodiny není dostačující k pokrytí nákladů spojených s bydlením a na důstojné ţivobytí celé rodiny, je zde moţnost čerpání ještě jedné dávky spojené s bydlením a tou je doplatek na bydlení. Nárok na něj má pokud stejně jako u příspěvku na bydlení je nájemcem či vlastníkem bytu (zde jiţ není podmínka trvalého bydliště) v případě, ţe její náklady sníţené právě o tento příspěvek a zároveň zvýšený o příspěvek na ţivobytí je niţší neţli částka ţivobytí její nebo s ní společně posuzovaných osob (Zákon o pomoci v hmotné nouzi §33). V situaci kdy se nepodaří ţenu systémem výše zmíněných sociálních dávek zachytit a stabilizovat její bytovou a celkově sociální situaci, která se pak pravděpodobně vlivem dalších faktorů bude zhoršovat, můţe dojít ke ztrátě bydlení. Zde přichází na řadu institucionální pomoc a snaha zachytit ţenu pomocí sociálních sluţeb. Nyní uvaţujme o bezdětné ţeně, která se v důsledku dlouhodobého procesu ztráty domova ocitla na ulici a to i po vyuţití veškerých vlastních sociálních zdrojů, které měla k dispozici. V takovém případě se její cesta můţe ubírat dvěma směry. Prvním a to ideálním je, ţe sama vyhledá pomoc v podobě azylového bydlení. Druhým pak tedy je, ţe o sluţbách, které by mohla vyuţít, neví a zůstane na ulici sama, anebo se „chytne“ party bezdomovců. Budeme se prve zabývat druhou její moţnou cestou, kde ji zachytí terénní sociální služba. Terénní sociální práce je definována jako práce na ulici a je kombinována s dalšími sociálními sluţbami. Ta v rámci svých aktivit ţeně pomůţe získat důvěru v pomáhající organizaci skrze dopomoci ţeně s tím, co je pro ni teď v její situaci důleţité, coţ pracovník zjistí a následně jí nabídne informace o sluţbách, které na její potřeby reagují. Zde pracovník funguje jako zprostředkovatel sluţeb. Můţe i ţeně domluvit schůzku na nízkoprahovém denním centru a i v terénu jí poskytnout základní sociální poradenství. Pracovník jí můţe nabídnout potravinovou či jinou materiální pomoc, coţ je velmi důleţité, protoţe pro ni je teď primární uspokojit své fyzické potřeby (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 116:119). Pokud tedy práce terénního sociálního pracovníka bude úspěšná a klientka bude motivovaná ke změně, vyuţije informací, které ji pracovník zprostředkoval a následně bude vyuţívat sluţeb nízkoprahového denního centra. Tato centra primárně pracují přístupem orientovaným na podporu, ale zároveň je centrum identifikátorem osob, které 26
mají zájem o změnu ţivotního stylu. Je tedy prostředníkem mezi prací s klientem orientovanou na podporu, na kterou se zaměřují terénní pracovníci, a sociální prací orientovanou na změnu, která je vykonávaná v azylových domech (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 130). Klientka vyuţije sluţeb nízkoprahového denního centra zprvu jen k naplnění fyzických potřeb. Můţe se zde najíst, nalézt místo k odpočinku, vyuţít toaletu, sprchu a šatník, kde zdarma nebo za mírnou úplatu dostane oblečení, a dále zde má také moţnost si nechat své oblečení vyprat (Průdková, Novotný 2008: 43). Co se týče zdravotnické péče, v některých městech v České republice můţe zde také navštívit ordinaci praktického lékaře, kde jí bude poskytnuta jednorázová pomoc nebo i pravidelná péče, pokud to její zdravotní stav vyţaduje (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 141). Kdyţ se tedy zaměřujeme na naplnění základních potřeb ţeny bez domova a na sluţby tyto potřeby naplňující, vidíme, ţe jsme jiţ klientce v ideálním případě dopomohli naplnit její potřeby jako jsou zajištění stravy, očisty, ošacení a lékařskou péči pomocí nízkoprahového denního centra. V tomto zařízení sociálních sluţeb si ţena také můţe i přes den chvíli v teplém a suchém prostředí odpočinout (Průdková, Novotný 2008: 43), ale je nutné zajistit i místo, kde klienta můţe v suchém, bezpečném a teplém prostředí přespat. To klientce zajistí sociální zařízení zvané noclehárna, kde mimo moţnosti přespat, můţe vyuţít i prostor k provedení osobní hygieny a v některých případech zde má zajištěný i potravinový servis. Nocleh zde je klientce poskytován na jednu noc, vyuţívat sluţeb můţe ale opakovaně. Standard ubytování na noclehárně není příliš vysoký, zpravidla se jedná o jednu místnost, kde spí všichni, kdo danou noc sluţbu vyuţívají (Průdková, Novotný 2008: 44). Dále Průdková s Novotným (2008: 44) říkají, ţe je nocleh vţdy zpoplatněný. Tomu ale jistou mírou odporuje zákon o sociálních sluţbách, který říká, ţe výši úhrady za přespání si poskytovatel určuje sám (Zákon o sociálních sluţbách §76). Z důvodu malého soukromí a moţnosti noclehu vţdy jen na jednu noc si klientka, která je motivovaná ke změně můţe podat ţádost o ubytování na azylový dům. V ideálním případě bude ţena na azylový dům ubytovaná hned, pokud pro ni bude volné místo a nebude ţádná ţena v pořadníku na ubytování před ní. Pokud bude muset ţena na volné místo čekat, můţe tedy prozatím vyuţívat sluţeb nízkoprahového denního centra a noclehárny. Stejná situace nastává i situaci, jak je uvedeno výše v situaci, kdy se ţena po vyčerpání svých sociálních zdrojů dostává na ulici, ale zde je tedy rozdíl, ţe je informovaná a motivovaná sociální sluţby vyuţít ihned na rozdíl od 27
prvního případu, kdy ţena o sociálních sluţbách přehled nemá a dostává se na ulici mezi ostatní lidi bez domova. Azylový dům ţeně bez domova poskytuje ubytování na dobu zpravidla nepřevyšující jeden rok (Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách § 22) a během jejího pobytu se očekává řešení jejího problému a návrat k soběstačnosti. Dokonce se zde předpokládá projevování snahy ze strany klientky o zlepšení své situace a o návrat k soběstačnosti. Pobyt v azylovém domě je i touto spoluprací podmíněn (Schwarzová 2010: 323). Klientka sdělí pracovníkovi, co od pobytu očekává, na čem a jakým způsobem by chtěla pracovat. Následně pracovník azylového domu s paní začne pracovat pomocí individuálních plánů. V těchto individuálních plánech si pokaţdé spolu budou formulovat cíle, způsoby a termíny jejich naplnění, které povedou ke zlepšení situace klientky a to tedy po celou dobu pobytu klientky. Pobyt v azylovém domě ţeně nabízí mnoho výhod oproti pobytu na noclehárně. Ţena zde má více soukromí, protoţe na pokoji je méně lůţek a také, protoţe tato sluţba je nepřetrţitá, má klientka moţnost celodenního pobytu na pokoji. Klientka si dále můţe sama připravovat jídlo v kuchyňce, prát si prádlo v pračce a věnovat se i volnočasovým aktivitám, sledováním televize, práci na internetu či četbě. V azylovém domě jsou také klientce neustále k dispozici sociální pracovníci, kteří ţenu podporují, informují, pomáhají jí při řešení její sociální situace. Klientce této sociální sluţby je zde také zajišťována ochrana, protoţe osoby neubytované v azylovém domě pro ţeny se nemohou v jeho prostorách volně pohybovat a tedy ani do nich vstupovat (Průdková, Novotný 2008: 44-46). Pokud ţena tedy bydlí v azylovém domě, můţe také vyuţít sociální dávky, které upravuje zákon o hmotné nouzi, které ji pomohou náklady na bydlení financovat, pokud si za dobu pobytu ještě nezajistila pravidelný příjem ze zaměstnání. Dosud jsme se zaměřovali na uspokojení jejich základních potřeb a nyní kdyţ je klientkou azylového domu je na čase, aby zapracovala na své reintegraci a soběstačnosti, coţ jak jiţ bylo řečeno, sluţby azylového bydlení podporují, protoţe pokud se ţena stane klientkou azylového domu, tak automaticky na sebe přebírá určitou míru spoluodpovědnosti a také skrze plnění svých povinností se učí dovednostem, které jsou pro reintegraci klíčové (Schwarzová 2010: 324-325). Zde tedy ve spolupráci se sociálním pracovníka azylového domu ţena začne pracovat také na řešení ostatních faktorů (kterým se budu věnovat v kapitolách níţe), které způsobily její bezdomovectví a je zde tedy moţné, ţe ţena svou situaci zlepší a následně vyřeší, aby se opět mohla 28
začlenit do většinové společnosti. Mladá ţena také vedle azylových domů můţe vyuţít ubytování v domech na půl cesty (více viz kapitola Moţná pomoc ţeně při odchodu z instituce po dlouhodobém pobytu) (Zákon o sociálních sluţbách §58). Pokud ţena si s pomocí sociálních pracovníků azylového domu či domu na půl cesty, anebo sama najde nájemní bydlení, na které by se svými finančními prostředky dosáhla, můţe zde nastat také komplikace v podobě peněţní jistoty, na kterou nemusí být ţena schopná našetřit. Tato jistota je peněţní částka, kterou, pokud je tak ujednáno, musí nájemce pronajímateli uhradit. Tato jistota nesmí být vyšší neţ šestinásobek měsíčního nájemného a je vratná při skončení nájmu. Pronajímatel si z celkové její výše odečítá část, pokud má u nájemce pohledávku (Občanský zákoník §2254). Proces ztráty domova, jak jsme jiţ výše zmínili, je dlouhodobý a konečné ztrátě domova předchází mnoho dalších faktorů, které se ale postupně rozvíjely a celou sociální situaci ţeny zhoršovaly, aţ tedy došlo k samotné ztrátě. Ale v případě, kdy je ztráta či odchod z domova podmíněna náhlým faktorem ohroţujícím ţivot nebo zdraví a není schopna situaci řešit vlastními silami, můţe ţena, která takto přijde o domov, vyuţít sluţeb krizové pomoci. Tato sluţba je poskytována i pobytovou formou na přechodnou dobu, kde jí bude zajištěna i strava, nabídnuta sociálně terapeutická pomoc a pomoc při uplatňování práv (Zákon o sociálních sluţbách §60). Aţ do tohoto okamţiku jsme uvaţovali o bezdětné ţeně a navrhli jsme moţnosti pomoci výhradně jen pro ni, ale nesmíme také zapomenout na moţnosti pomoci ţeně, která nezletilé dítě či děti má. V ideálním případě, pokud se ţena potýká s bezdomovstvím, by se o děti mohl postarat jejich otec, pokud je ale jedna z příčin toho, ţe se ţena dostala na ulici vztahový faktor (rozpad rodiny, rozvod manţelů, neshody mezi manţely a další), tak předpokládejme, ţe muţ se nachází ve stejné situaci jako ţena, anebo se od rodiny odtrhl úplně, takţe na pomoc z jeho strany se spoléhat ţena nemůţe. Ţena v tomto případě, kdy je její dítě ohroţeno na vývoji a výchově v důsledku její tíţivé sociální situace, můţe se obrátit na orgán sociálně-právní ochrany dětí a poţádat o pomoc při řešení tíţivé sociální situace její a jejího dítěte (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí §1). V tomto případě budou moţnosti pomoci ţeně na ulici stejné, jen s rozdílem, ţe i kdyţ péče o dítě není cílovou skupinou, jejíţ pomoci se věnujeme, navrhneme moţnosti pomoci také i dítěti a rozdíl je zde patrný v tom, ţe ţena nebude moci s dítětem vyuţít sluţeb azylového domu pro ţeny, ale vyuţije sluţeb azylového domu pro matky s dětmi. Sluţby tohoto zařízení sociálních sluţeb jsou specifické tím, ţe 29
jsou tyto formy azylového bydlení situovány v blízkosti obchodu, mateřských a základních škol. Také vybavení zařízení je odlišné od azylového bydlení jen pro ţeny. Zde má kaţdá ţena svůj samostatný pokoj, kde bydlí společně se svým dítětem či dětmi. Navíc zde je místnost pro děti, kde si mohou hrát s hračkami, které zde mají k dispozici. A také vnitřní řád je uzpůsoben potřebám matek a dětí (Průdková, Novotný 2008: 46). A také je zde další moţnost navýšení finančních zdrojů o přídavek na dítě, který upravuje zákon o státní sociální podpoře. Tento přídavek je dlouhodobou a základní dávkou pro nízkopříjmové rodiny s dětmi, který jim pomáhá pokrýt náklady spojené s výchovou a výţivou nezaopatřených dětí. Výše přídavku závisí na věku dítěte (Přídavek…). V případě ţe se tedy ţena dostane na ulici, její sociální situace ji nedovoluje se o své dítě, děti postarat. A pokud tedy nemá své sociální zdroje, nebo je jiţ vyčerpala, například sama můţe prozatímně umístit dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Zařízení poskytne dítěti, které se ocitlo bez péče, dítěti ohroţenému na ţivotě nebo na příznivém vývoji, dítěti týranému či jinak ohroţenému ochranu a pomoc. Dítě zde má poskytnuto uspokojení základních potřeb včetně ubytování, zdravotnické a psychologické péče (Zákon o sociálně-právní ochraně dětí § 42).
4.2 Nezaměstnanost Co pro člověka znamená práce? Mít práci pro nás nejen neznamená mít materiální prospěch, ale mnohým z nás dává pocit seberealizace a společenské uţitečnosti. Naše zaměstnání nás vřazuje do řádu sociálních vztahů, uspokojuje naše potřeby ctiţádosti, sebeuplatnění a sebeúcty. Práce nám vytváří další prostředí, kde můţeme vést rozhovory, potkávat jiné lidi a uzavírat přátelství. Je to také místem, kde se rozvíjí lidská osobní identita, protoţe k vykonávání určité práce jsou zapotřebí znalosti, schopnosti a dovednosti. V kontextu ţivotní dráhy nám právě práce určuje počátek a konec ekonomické aktivity. Skrze naše zaměstnání předáváme našim dětem platné hodnoty a spoluproţívání našich pracovních úspěchů i nezdarů (Buchtová 2013: 49). Musíme zmínit, ţe nezaměstnanost neohroţuje všechny lidi stejnou měrou. Riziko nezaměstnanosti je ovlivňováno vzděláním, věkem, pohlavím, zdravotním stavem a příslušností k určité sociální skupině (Vágnerová 2012: 732). V oblasti vzdělání, jak říká Broman a kol. (dle Vágnerová 2012: 733), jsou více ohroţení jedinci, kteří mají nízkou úroveň vzdělání nebo nedostatečnou kvalifikaci ve srovnání s ostatními pracovníky. Dále s ohledem na věk jedince Vágnerová (2012: 733) říká, ţe ohroţeni
30
jsou nejvíce mladí lidé (do dvaceti pěti let) a lidí, kteří mají více neţ padesát let. Ohroţující faktor je zde i pohlaví. Ženy jsou nezaměstnaností ohroţeny více neţ muţi, coţ je na trhu práce způsobeno tím, ţe zaměstnavatelé právě muţe upřednostňují pro jejich větší územní mobilitu a pro jejich nezatíţenost starostmi o rodinu. Ţeny nejsou pro své nadřízené vhodným zaměstnancem, protoţe pokud má ţena malé dítě, tak její častá pracovní absence spojená s péčí o dítě narušuje plynulost pracovního procesu, coţ zvyšuje jejich negativní hodnocení a naopak sniţuje ochotu je zaměstnávat. Ţeny mají problémy v oblasti zaměstnání, protoţe je pro ně obtíţné skloubit pracovní a rodinné povinnosti. Není to však jen problém ţen v České republice, ale s těmito potíţemi se v oblasti zaměstnání potýkají ţeny i v dalších zemích celého světa. V řadě vyspělých zemí se tento problém řeší pomocí nabídky zkrácených pracovních úvazků. Řešení v našich podmínkách by bylo moţné úpravou politické a finanční podpory ţen (Buchtová 2013: 88-89). Další rizikovou skupinou jsou příslušníci niţších sociálních vrstev a různých minorit7 a také přistěhovalci. Na trhu práce jsou znevýhodněni i lidé, jejichţ produktivita práce je sníţena v důsledku nemoci nebo zdravotního postižení. A v neposlední řadě jsou ohroţeni lidé s osobnostní či sociální patologií. Zde se můţe jednat o lidi s asociálním chováním, o uţivatele alkoholu či drog a dále například i o jedince, kteří mají ke kriminálnímu chování (Vágnerová 2012: 733-734). Důleţité je definovat kdo je nezaměstnaný a kdo jen nepracuje, protoţe ne kaţdý, kdo nepracuje, není nezaměstnaným. Aby jedinec naplňoval tuto definici, musí být práce schopný, musí chtít si zaměstnání najít a zároveň musí splňovat i třetí kritérium a to ţe i kdyţ se bude snaţit zaměstnání najít, tak přes veškeré jeho snahy stále práci mít nebude. První kritérium eliminuje ty, kteří z důvodu nízkého nebo vysokého věku nejsou schopni pracovat, anebo pokud jim to jejich zdravotní stav či péče o rodinu nedovoluje. Druhé eliminuje ty, kteří jsou zabezpečeni jinými příjmy, jako jsou renty, stipendia a další (Mareš 2002: 16-17). Obecně lze říct, ţe definice nezaměstnanosti je zaloţena na skutečnosti, ţe osoba vyřazena z trhu práce je s tímto stavem nespokojena a hledá nové placené zaměstnání, aby se zpět na trh práce dostala, byť by se jednalo pouze o zaměstnání na částečný
7
Minorita neboli menšina je označení pro skupinu jedinců, která je díky určitému znaku odlišná od
ostatních členů státu. Tento znak můţe mít národnostní, jazykový či náboţenský charakter. Právě díky tomuto znaku jsou členové skupiny znevýhodněni v přístupu ke zdrojům (Matoušek 2008: 98).
31
úvazek. Společnost od jedince i očekává, ţe se bude snaţit si udrţet stálé zaměstnání a v případě, ţe jej ztratí, tak společnost předpokládá, ţe aktivním hledáním se osoba snaţí si nové zaměstnání v co nejkratším časovém úseku opět nalézt. Toto očekávání je podpořeno podmíněností podpor v nezaměstnání, například pokud jedinec ukončí pracovní poměr z vlastní vůle je v řadě zemí podpora niţší, dále je podmiňována prokazováním aktivního hledání pracovního místa a podpora můţe být i sníţena pokud jedinec odmítá pracovní nabídky, které mu zprostředkovává úřad práce. V návaznosti na jiţ zmíněný úřad práce je nezbytné podoktnout, ţe podmínkou udrţení tohoto statusu nezaměstnaného bývá pravidelná návštěva úřadu práce, coţ je povaţováno veřejný projev aktivní snahy získat práci. Frekvence návštěv úřadu se liší, můţe být poţadováno po jedinci, aby se doptával na úřadu denně nebo jen jednou za dobu šesti měsíců, nebo dokonce pouze na výzvu samotného úřadu práce. Aktivně si hledat zaměstnání, nepracovat
na
černo
a přijmout
zprostředkovanou
práci
jsou
povinnosti
nezaměstnaného. Ten však nemá jen povinnosti, ale i různá oprávnění vycházející z jeho statusu, jedná se o nárok na podporu v nezaměstnanosti, na zprostředkování práce, na rekvalifikaci, na poradenství a další (Mareš 2002: 16-17). Pokud člověk ztratí zaměstnání, můţe se ho zmocnit strach, nejistota z budoucnosti a pochybnosti o vlastních schopnostech. To ţe jedinec prochází touto situací, kdy ztrácí placenou práci, která je spojována s vysokou společenskou i osobní hodnotou, která je také zdrojem jeho identity a sebeúcty, je pro něj velmi stresující (Buchtová 2013: 50). Na situaci ztráty zaměstnání kaţdý jedinec reaguje odlišně, avšak Vágnerová (2012: 734-735) nás seznamuje s fázemi reakce na nezaměstnanost. Počáteční reakcí bývá zpravidla šok, který je vystřídán fází optimismu a aktivního hledání nového zaměstnání. Zde je člověk plný motivace a víry, ţe nové místo nalezne, ale pokud se tak nestane, jeho postoje se velmi rychle mění a jedinec přechází do kategorie dlouhodobé nezaměstnanosti. Zde jedinec zjišťuje, ţe je ohroţen více a trvalejším způsobem neţ na začátku. Prochází opět stresem, dále ztrácí pocit pohody a rovnováhy a postupem času se jeho dříve optimistický pohled na jeho situaci mění na pesimistický. Pokud jedinec není schopen po delší dobu zaměstnání nalézt, začíná na situaci rezignovat a adaptovat se na styl života nezaměstnaného. Ztrácí naději, začíná se u něj projevovat značná pasivita, ztrácí smysl ţivota, své aspirace, sebehodnocení i celkově zájem o práci. V této fázi je typické, ţe jedinec zaujímá postoj vymezený zúţením jeho perspektivy. Poslední fází reakce na nezaměstnanost je fáze přetrvávající nedůvěry, kdy i kdyţ jedinec zaměstnání najde, tak jeho pocity nedůvěry, podezíravosti 32
a nejistoty tak snadno nezmizí. Je zde také znatelný pokles pracovních kompetencí a návyků i sebedůvěry. Možnosti pomoci ženě při ztrátě zaměstnání a s problémy s tím spojenými Kodymová a Koláčková (2010: 309-310) uvádí, ţe sociální sluţby reagující na nezaměstnanost plní dvě základní funkce. První jsou sluţby, které pomáhají nezaměstnanému při návratu na pracovní trh. Kdeţto druhá skupina sluţeb pomáhá jedinci při zvládání bezprostředních důsledků nezaměstnanosti. Při pomoci ţeně, která ztratila zaměstnání a má nyní potíţe s financemi, se nejprve zaměříme na zvládání důsledků a následně jí pomůţeme s návratem na trh práce. Tento postup zvolíme, protoţe nezaměstnanost s sebou nese spoustu dílčích sociálních, psychických a materiálních problémů (Kodymová, Koláčková 2010: 309), které nyní na klientku působí a je tedy primárně v našem zájmu tyto její potřeby uspokojit. Sociální sluţba, která přesně reaguje na potřeby ţeny v této situaci, je definována zákonem o sociálních sluţbách a nazývá se sociální rehabilitace. Díky této sluţbě bude dopomáháno ţeně, aby zvládla psychické
a sociální důsledky
nezaměstnanosti. Zákon tuto sluţbu definuje jako soubor specifických činností, které směřují k dosaţení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti svých klientů. Sluţba se tento svůj cíl snaţí naplnit tím, ţe u jedince pomáhá k rozvoji specifických schopností a dovedností, posilováním návyků a nácvikem běţných schopností a kompetencí (Zákon o sociálních sluţbách §70). Materiální důsledky nezaměstnanosti mohou být pro ţenu vzniklé dluhy na sociálním pojištění, které ji měl jako povinnost platit zaměstnavatel (Zákon o důchodovém pojištění §11) a taktéţ tomu je u pojištění zdravotního, které téţ měl zaměstnavatel za svou zaměstnankyni platit (Zákon o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění §3), pokud si tedy tyto své povinnosti ţena neohlídala a neplatila pojistné sama. Dluhy ţeně mohou vzniknout i pouze z toho, ţe přišla o zaměstnání, jiné si prozatím nenašla a nemá tedy finance pro své ţivobytí a v důsledku toho se tedy mohla zadluţit. Pokud ţena nemá dostatek finančních prostředků, můţe čerpat sociální dávky, které jsme jiţ zmínili výše (v kapitole Potíţe spojené s bydlením). Jedná se o sociální dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky ze systému státní sociální podpory. Dále v tomto případě ţena, pokud dva roky před zařazením do evidence úřadu práce, zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností získala alespoň dobu důchodového pojištění v délce minimálně dvanáct měsíců, získává nárok na podporu v nezaměstnanosti (Zákon
33
o zaměstnanosti §39). Pokud se ale nyní zaměříme na situaci, kdy ţena dluţí peníze ať na pojistném nebo jiným věřitelům, můţe navštívit občanskou poradnu, která se dluhovým poradenstvím zabývá. Dle zákona o sociálních sluţbách se právě v občanských poradnách poskytuje odborné sociální poradenství, kde ţeně budou k dispozici sociálně terapeutické činnosti a především pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a také pomoc při obstarávání osobních záleţitostí (Zákon o sociálních sluţbách §37). Nyní přichází na řadu pomoc ţeně pomocí sluţeb, které jí dopomohou s návratem na trh práce. Tuto pomoc poskytne paní úřad práce. Úřad práce ţenu zanese do své evidence a následně, pokud splnila podmínky zmíněné výše, jí bude vyplácena úřadem podpora v nezaměstnanosti. Dále zde paní od pracovníka úřadu dostane informace o volných pracovních místech. V situaci, ţe její kvalifikace nebude odpovídat nabídce volných míst ze strany zaměstnavatelů dlouhodobě, můţe ţena absolvovat rekvalifikační kurz. Tuto rekvalifikaci jí úřad práce zprostředkuje a dokonce by mohla dostat podporu při rekvalifikaci. Úřad práce realizuje řadu programů na pomoc lidem, kteří se potýkají s nezaměstnaností. Pokud bychom uvaţovali, ţe naší klientce je méně neţ dvacet pět let, mohla by vyuţít programu s názvem První příležitost, zde by jí byla poskytnuta moţnost zvýšení kvalifikace a zvýšit tím její moţnosti nalézt místo, anebo v ideálním případě by jí přímo pracovní místo nabídli. Podobný program by ţena mohla vyuţít, i kdyby byla starší, ten se nazývá Nový start. Klientka by také mohla vyuţít sluţeb a podpory tak zvaného Job klubu a Start klub. Tyto kluby poskytují skupinovou podporu a výcvik v určitých dovednostech, jako je například psaní ţivotopisu, zvládnutí přijímacího
pohovoru,
schopnosti
vyjednat
si
podmínky
práce
s budoucím
zaměstnavatelem (Matoušek 2007: 80), dále také psaní motivačního dopisu, udrţování sociálních vazeb. Tyto kluby také ţenu naučí, jak a kde si můţe sama hledat zaměstnání, mohou ji motivovat k rekvalifikaci a svým působením zajistit, aby ţena měla reálný pohled na vlastní postavení na trhu práce (Kodymová, Koláčková 2010: 311). V kontextu s problémy v oblasti zaměstnání, můţe ţena také vyuţít sluţeb sociálně terapeutických dílen, které by ţeně poskytly dlouhodobou a pravidelnou podporu v zdokonalování pracovních návyků a dovedností prostřednictvím sociálně pracovní terapie. Ačkoli u těchto sluţeb je specifikum, ţe pomoc poskytují osobám,
34
které mají sníţenou soběstačnost v důsledku zdravotního postiţení (Zákon o sociálních sluţbách § 68).8
4.3 Problémy v rodině zaměřené na domácí násilí páchané na ženě Domácí násilí lze definovat jako jednání, kdy pachatel zneuţívá svou moc a postavení, které v rodině má. To se projevuje nepřiměřenými poţadavky z jeho strany, dále si pachatel vynucuje podřízenost a snaţí se převzít kontrolu nad ţivotem oběti. Domácí násilí je častěji, dalo by se říci, ţe dokonce i ve většině případů, pácháno na ţenách neţli na muţích. Je to z důvodu asymetrie vzájemného vztahu mezi rolí muţe a ţeny v rodině, která je zapříčiněna biologickými a sociokulturními faktory. Tradiční pojetí muţe jako ochránce a ţivitele rodiny vymezuje pozici ţeny, jeţ se stará o muţe a děti. Ţena je ve svém postavení v rodině submisivní, je fyzicky slabší a tedy celkově somaticky, ekonomicky i sociálně zranitelnější. Lidé mnohdy nevstupují do manţelství dostatečně vyzrálí a díky jejich osobnostním rysům a předchozím zkušenostem mohou při řešení zátěţových rodinných situací reagovat i patologicky (Vágnerová 2012: 632633). Jev domácího násilí je velmi traumatizující a neohroţuje pouze samotnou oběť násilí, ale celá situace nepříznivě působí i na ostatní osoby, které mohou být přímými svědky násilí (Gjuričová 2000: 74). Problematika domácího násilí existuje odjakţiva, velmi dlouhou dobu byla vnímána jako něco nepodstatného. Ze strany společnosti se objevovala tendence do této problematiky nezasahovat, protoţe násilí v rodině je záleţitostí pouze konkrétní rodiny nikoli široké veřejnosti (Vágnerová 2012: 633). Domácí násilí se můţe projevovat různými způsoby jednání ze strany pachatele, jednám ze způsobu násilí je fyzické, kdy pachatel bije oběť, anebo ji jinak fyzicky ohroţuje. Tato forma je velmi často spojena se sexuálním násilím. Domácí násilí se však nemusí projevovat jen skrze nevhodný kontakt fyzický kontakt s osobou, ale můţe se odehrávat v rovině psychické, kdy pachatel vyvolává u své oběti pocity strachu, vydírá ji a poniţuje. Dále můţe být oběť ekonomicky omezována, kdy je jí bráněno ve vlastním výdělku a její prostředky na provoz domácnosti jsou minimální. Pachatel také můţe svou dominanci projevovat tím, ţe oběti bude zakazovat, aby se stýkala s příbuznými či s přáteli. Tímto způsobem pak svou oběť sociálně izoluje (Vágnerová 2012: 633). 8
Problematice zdravotního postiţení a omezení soběstačnosti v důsledku duševní choroby se věnuje více
kapitola Problémy v důsledku mentální retardace či duševního onemocnění.
35
Násilí na ţenách není výsadou niţších sociálních vrstev, dochází k němu bez ohledu na úroveň vzdělání či bez ohledu na profesní příslušnost. U ţen především závisí na schopnosti bránit se. Z toho bychom mohli vyvodit, ţe riziková ţena je ta, která není samostatná, je závislá na partnerovi a má nízkou sebeúctu. Také ţena, která nemá podporu ze strany rodiny je více ohroţena tím, ţe v jejím případě se bude násilí udrţovat, protoţe ze strany rodiny se nemůţe spoléhat na podporu a pomoc (Vágnerová 2012: 634, 636). Týrané ţeny jsou svým partnerem poniţovány, manipulovány a izolovány. A právě v důsledku této manipulace dochází u ţeny ke změně psychických vlastností a způsobů reagování. V důsledku přetrvávajícího strachu dochází k omezení schopnosti proţívat radost a uspokojení. Ţena se potýká se zvýšením úzkostných pocitů a pocitu ohroţení. Trpí depresemi a můţe dojít aţ k apatii a lhostejnosti ve vztahu k utrpení, které proţívá. Typické také je, ţe týraná ţena zaujímá k muţi pachateli aţ nepochopitelně vřelé vztahy, omlouvá ho, lituje jej a bagatelizuje důsledky jeho násilných činů. Citové proţívání není jediné, co se u týrané ţeny postupem času mění, ale jedná se také o změnu způsobu uvaţování. U ţeny se prohlubují pocity bezmocnosti, není schopna uvaţovat a spontánně jednat v běţných situacích. Ţena nedokáţe jiţ rozeznat co je a není normální. Nastává u ní specifický způsob interpretace reality a následně nevidí vinu v pachateli, ale má tendence ji připisovat sobě. Ţena v důsledku dlouhodobého týrání a akceptace poniţujícího jednání ze strany partnera, trpí úbytkem sebedůvěry a sebeúcty (Vágnerová 2012: 638-640). Domácí násilí se rozvíjí postupně, nejprve začíná drobnými útoky na oběť. Obě strany mají tendenci toto jednání omlouvat, pachatel se pak doţaduje odpuštění. Kdyţ se tedy po projevu násilí partneři opět usmíří, nastává doba zlepšení vztahu, ale v případě, ţe jsou reakce na agresivitu nadále ze strany ţeny pasivní, můţe dojít opět k násilí, ale s tím rozdílem, ţe nyní se stupňuje intenzita i četnost útoků. V této fázi se jiţ pachatel za své jednání neomlouvá, jedná stále stejně agresivně a období relativního klidu se zkracují. Postupně u ţeny můţe dojít k adaptaci na týrání, kdy se ţena agresivního partnera bojí, cítí se před ním bezmocná, přejímá roli oběti a akceptuje násilí, jako něco co je nevyhnutelné. V případě odhalení tohoto násilí, ale často dochází k popření této skutečnosti a to přímo ze strany týrané ţeny (Vágnerová 2012: 641-642). Jakmile se proces fyzického, psychického násilí rozvine, je těţké jej ukončit jinak neţ odchodem oběti (Hirigoyen 2002: 180).
36
Možnosti pomoci týrané ženě Zprvu se zaměřme na situaci, kdy k domácímu násilí nedochází prozatím dlouhodobě, ţena má ve vztahu jistou autoritu, muţ si svých činů je vědom a, i kdyţ se snaţí s násilím přestat, nedaří se mu své násilné chování ke své ţeně ukončit. V této situaci by mohla pomoci párová terapie, kdy s muţem by se pracovalo na tom, aby za své násilné chování přejímal odpovědnost a aby si uvědomil, ţe na toto jednání neexistuje ţádná omluva. A cílem této terapie pro ţenu by bylo, aby se naučila přijímat zodpovědnost za svou bezpečnost. Pak je zde pro páry také uţitečná individuální nebo skupinové psychoterapie a nácvik asertivity (Gjuričová 2000:80-81). Pokud párová terapie měla úspěch a domácí násilí po intervenci terapeuta v rodině přestalo, je důleţité nevynechat pomoc celé rodině, protoţe ti celou situací byli zasaţeni také, pokud byly svědky tohoto násilného chování. V případě, kdy dlouhodobě působí taková krize v rodině, můţe dojít k ohroţení vývoji dítěte či dětí. A pokud tedy rodiče nejsou schopni tento stav svými silami spravit, mohou vyuţít sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Tato sluţba, dle paragrafu šedesát pět zákona o sociálních sluţbách, je schopna rodině poskytnout výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkovat kontakt se společenským prostředím a nabízí i sociálně terapeutické činnosti (Zákon o sociálních sluţbách §65). Pokud však není moţná pomoc páru či ţeně skrze psychoterapii a muţ není ochoten připustit, ţe jeho chování vůči ţeně není v pořádku, ţena musí s pomocí přátel, rodiny, známých či profesionálních pracovníků dojít k poznání, ţe jediným moţným únikem z této situace je agresora opustit. Coţ bývá jediným moţným způsobem jako domácí násilí utnout a vymanit se ze spárů agresora (Hirigoyen 2002: 180). Aby však odchod od partnera byl pro ţenu reálný, musí nejprve se tedy někomu se svou situací svěřit a sama vyhledat pomoc. V případě ţe ţena vyhledá odbornou pomoc, tak jí bude poskytnuta pomoc v rovině materiální, psychické a také v právní. Pro ţenu je důleţité, aby jí bylo poskytnuto bezpečné bydlení, byla zajištěna péče o její děti, pokud tedy není bezdětná a poslední poloţkou v materiální pomoci je zprostředkování přístupu k veřejným sluţbám. Psychická podpora jí pak bude zajištěna prostřednictvím krátkodobých i dlouhodobých rad, co má ţena dělat, bude vedena k rozhodnosti, bude jí poskytnuta moţnost navštěvovat skupiny vzájemné podpory, kurzy o výchově dětí a také na schůzkách s odborníkem se bude pracovat s ţenou na tom, aby se zvýšila její vlastní sebeúcta a sebedůvěra. Právní pomoc se bude zaměřovat na děti a jejich opatrovnictví, majetek finanční a sociální podporu (Vágnerová 2012: 240-241). 37
V případě kdy domácí násilí v rodině je dlouhodobého charakteru a ţena se rozhodne se svou situací nesmířit a řešit ji, jen její okolí jí není schopno účinně poradit, můţe se ţena v prvním kroku obrátit na pracovníky v poradně pro oběti trestných činů a domácího násilí, kde jí bude poskytnuto odborné sociální poradenství (Zákon o sociálních sluţbách §37). Pomoc jí zde bude poskytnuta v oblastech orientovaných na sociální systémy, právo, psychologii a vzdělávání. Dále pracovníci výše zmíněné poradny své klientce zprostředkují moţné navazující sluţby a kontakty na ty, které reagují na její aktuální specifické potřeby (Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách §4). Pokud však ţena zprvu má z osobní návštěvy obavy, nebo jí její partner neumoţní, aby měla prostor pro to nějaké zařízení navštívit, můţe vyuţít sluţeb telefonické krizové pomoci. Ţena má moţnost tuto sluţbu vyuţít jednorázově, nebo i opakovaně dle potřeby. Jedná se tedy o krizovou pomoc, která je zprostředkovávána skrze telefonní hovor, tedy bez osobního kontaktu. Tato komunikace střediska s ohroţenou ţenou vede k pomoci při uplatňování jejích práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záleţitostí (Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách §20). Pokud však jiţ situace bude natolik vyhrocená, ţe ţeně nebude stačit pouze telefonická krizová pomoc, násilí se bude stupňovat a ona se tedy rozhodne agresora opustit, můţe pak vyuţít sluţeb krizové pomoci, která je poskytována v pobytové formě, kde na přechodnou dobu, zpravidla nepřesahující sedm dní, jí můţe být poskytnuto ubytování. Je jí zde poskytnuta i strava, sociálně terapeutická podpora a krizová intervence, jejichţ poskytování pomohou ţeně k překonání krizového stavu a vede k zahájení následného terapeutického procesu. A dále opět jako i v případě ostatních jiţ zmíněných sluţeb pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů. (Zákon o sociálních sluţbách §60, Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách §25). Dosud jsme uvaţovali většinou o bezdětné ţeně, je však nutno zmínit fakt, ţe sluţby krizové pomoci jsou dle zákona o sociálních sluţbách poskytovány osobám, které se nacházejí v situaci ohroţení zdraví či ţivota a nejsou schopné tuto situaci řešit vlastními silami (Zákon o sociálních sluţbách §60). Z tohoto vyplývá, ţe pokud jsou ohroţeny i děti, a dalo by se předpokládat, ţe také jsou, protoţe jiţ výše jsme zmínili, ţe domácí násilí, i kdyţ páchané na jednom členu rodiny, ovlivňuje rodinu celou a tedy i děti, můţe sluţeb krizové pomoci ţena vyuţít společně se svými dětmi. 38
V případě, ţe si ţena během doby strávené v krizovém centru nenajde samostatné, bezpečné bydlení můţe ţena vyuţít sluţeb azylového domu pro ženy nebo i v případě ţe jsou s ní i její děti, azylový dům pro matky s dětmi, kde s ní budou pracovníci dále na řešení její situace pracovat (Matoušek 2007 : 84). Kudláčková (2015) píše, ţe dle slov ředitelky praţského azylového domu, je pro ohroţené děti nejdůleţitější mít místo, kde se mohou před agresivním partnerem ukrýt. Na tuto potřebu odpovídají azylové domy s utajenou adresou, které jsou prozatím v České republice čtyři, ale podle plánů nynějšího ministra pro lidská práva, by se měl počet těchto zařízení v budoucnu navýšit. Jak jiţ bylo řečeno, tak děti nejsou cílová skupina pro definování pomoci, ale pokud uvaţujeme o moţnosti pomoci ţeně pečující o děti, tak musíme zmínit, ţe pokud je dítě akutně ohroţeno, můţe se vyuţít sluţeb zařízení pro děti vyţadující akutní pomoc. Státním orgánem péče o dítě jsou v České republice oddělení sociálně právní ochraně dětí v obcích s rozšířenou působností. Pracovníci tohoto oddělení prověří rodinnou situaci a navrhuje další opatření. V případě, kdy by díky domácímu násilí došlo aţ k rozvodu manţelů a dítě či děti by tím trpěly, můţe být v této době pracovník oddělení sociálně právní ochrany dětí určen jako kolizní opatrovník (Matoušek 2007: 83).
4.4 Závislost jako osobní rizikový faktor Nyní se zaměříme na osobní faktor ovlivňující bezdomovství, budeme v první řadě uvaţovat o závislosti na psychoaktivních látkách, za které jsou povaţovány látky, které po uţití u jedince vyvolávají změny v proţívání a chování. Tyto látky jsou uţívány s cílem optimalizovat chod určitých psychických funkcí, které mohou být vlivem látky utlumeny či naopak maximalizovány. Díky tomuto můţe jedinec, který psychoaktivní látku uţil proţít neobvyklé záţitky, které by pravděpodobně za běţných okolností nemohl zaţít. Tyto psychoaktivní látky se povaţují za drogy, pokud má látka současně potenciál k závislosti, tedy mít schopnost ji u jedince vyvolávat. Drogy mohou u svého uţivatele vyvolat tuto negativní vazbu na ně, jak po několika měsíčním uţívání, tak i po dlouholetém uţívání, coţ záleţí na pravidelnosti, četnosti uţívání a také na typu psychoaktivní látky, kterou jedinec uţívá (Kliment 2013: 23). Při pomoci závislé ţeně nebudeme uvaţovat jen na uţívání látek, jako jsou opiáty, kanabinoidy, kokain, halucinogeny, tabák. Uvaţujme však také o látkách, jako jsou sedativa nebo hypnotika, čili léky, které jsou převáţně vydávány pouze na lékařský předpis, závislost na těchto lécích je po alkoholové druhá nejčetnější v našich
39
podmínkách. Jedná se tedy o léky předepisované na nespavost a k uklidnění. Dále musíme vzít na zřetel organická rozpouštědla, která se vdechují a mají v mnoha případech aţ smrtící účinky a v neposlední řadě nesmíme opomenout alkohol. Ten se v podmínkách naší společnosti stal nejvíce uţívanou psychoaktivní látkou, ke které je zachováván poměrně tolerantní postoj (Kliment 2013: 31-36). Závislost je vyústěním nadměrného uţívání psychoaktivní látky a toto uţívání se stalo u jedince dominantní činností, která mu poskytuje pocit uspokojení. Od momentu, kdy se jedinec stane závislým, se mění jeho proţívání a vnímání reality, tedy například pokud se nachází ve zjevně problémové situaci, tak svou situaci jako takovou nevnímá negativně a tedy tvrdí, ţe on problém nemá. Toto mínění u jedince vzniklo proto, ţe se jiţ změnil právě jeho úsudek, myšlení a i jednání (Kudrle 2003: 107-108). Míra závislosti je určována podle toho, do jaké míry bude jedinec látku zneuţívat, tedy nechat ji na sebe negativně působit i za cenu moţných zdravotních obtíţí. Závislost lze povaţovat za nemoc, která postupně vede k narušení tělesných, psychických i sociálních funkcí (Vágnerová 2012: 548). To ţe, jedinec zneuţívá psychoaktivní látku dlouhodobě a vytvoří si na ni závislost, tedy nese s sebou řadu komplikací, ty mohou vyústit i v problémy v manţelském souţití a další. Pokud se u jedince prohlubují další problémy se závislostí spojené, vede to zákonitě k dalšímu zneuţívání drogy (Kudrle 2003: 108). Na závěr, i kdyţ se definice závislosti neustále mění, můţeme říci, ţe závislost je vţdy charakterizována čtyřmi skutečnostmi. Závislost je tedy typická neovladatelnou a neodolatelnou touhou po znovu uţití psychoaktivní látky. Je zde také moţné předpokládat, ţe se dávky drog budou navyšovat, protoţe se u pravidelně uţívajícího jedince bude zvyšovat tolerance. Uţívání drog je úzce spojeno s abstinenčním syndromem, coţ je reakce organismu na nízké či ţádné mnoţství drogy v těle, kdy uţ si organismus jedince na látku zvykl a vyuţíval ji jako součást své látkové přeměny. Tento syndrom se můţe projevovat při uţívání odlišných látek rozdílně. Můţe se jednat o fyzické obtíţe, jako jsou například bolesti, křeče, zaţívací obtíţe nebo pocení. A dále jsou zde také psychické projevy, coţ jsou pocity úzkosti, neklidu, podráţděnosti, únavy, člověk je agresivní vyčerpaný, spavý a proţívá akutní nutkavou potřebu vzít si drogu. A v neposlední řadě je závislost charakteristická tím, ţe její důsledky neovlivňují negativně pouze uţivatele, ale i společnost (Presl 1995: 1112). Příčiny vzniku závislosti mohou být biologické povahy, dále tento vznik ovlivňuje prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje a také neméně důleţitou roli zde 40
zastává droga samotná a její přítomnost. Presl (1995: 48-56) říká, ţe neexistuje jedinec, u kterého by nebylo moţné závislost vypěstovat, v určitých podmínkách to totiţ opravdu lze u kaţdého. Rizikový faktor u jedinců můţe být zvýšená citlivost a zranitelnost, v tomto případě, pokud se tento jedinec setká s osobou, která mu drogu nabízí, úzkostný jedinec zjistí, ţe díky droze lze tyto stavy překonat a cítí se naplněn silou k řešení svých špatných sociálních vztahů. Ohroţeni jsou ale také lidé, kteří skrze drogu vyhledávají odpočinek, vnitřní klid a celkovou harmonii s okolím, coţ jim mohou poskytnout drogy s tlumivým efektem. Vznik závislosti však dle Presla nejvíce ovlivňují vlivy prostředí, tedy všeho, co nás obklopuje. Rodina, přátelé, vrstevníci, spoluţáci, ale i zaměstnání, veřejné mínění a sdělovací prostředky, ovlivňují náš postoj jak ke světu, tak i k návykovým látkám obecně. Dalo by se tedy říci, ţe pokud postoj celé společnosti je ve své podstatě k drogám odmítavý, jak u jedince jako součásti této společnosti je menší pravděpodobnost uţívání psychoaktivní látky, a naopak. Významnou roli zde ale hraje také vrstevnická skupina, pokud vyvíjí na jedince tlak, ten můţe podlehnout a drogu začít uţívat jen proto, aby se ve skupině prosadil a získal respekt. V tomto směru je vliv skupiny ještě silnější pochází-li jedinec například z hyperprotektivní rodiny, pak v tomto případě u jedince samotné uţívání drogy a její účinky podporují pocit úniku od rodiny. Profese je také jeden z důleţitých faktorů a obecně platí, ţe pokud je vykovávaná profese vysoko zasazena do ţebříčku hodnot, pak je výskyt závislosti méně pravděpodobný. Závislým se člověk nestane ihned po prvním uţití návykové látky, ale musí projít jistými fázemi, na jejichţ konci je závislost. Jedinec nejprve s drogou experimentuje, uţívá ji jen v kolektivu a sám drogu nevyhledává. Postupem času se ale můţe stát, ţe se dávky i frekvence uţívání zvyšují, protoţe stoupá tolerance jedince. Prve ji uţívají pouze ze zvyku nikoli kvůli potřebě, coţ se ale postupem času mění. Jedinec si shání drogu sám, investuje do ní mnoho finančních prostředků i svého času. Pak jiţ nemá kontrolu nad svým uţíváním, nechce si svou závislost přiznat, vznikají u jedince sociální, psychické i somatické obtíţe v důsledku uţívání drogy (Novotná 1987: 152153, Vágnerová 2012: 555-556). Nyní se zaměříme na ţenskou část této populace a tedy na ženy uživatelky drog. Ţeny jsou stigmatizovány více neţli muţi, pokud jsou uţivatelkami drog. Je to z důvodu, ţe jiţ v minulosti patřilo například uţívání alkoholu mezi přednosti muţské části společnosti a ţena se měla jen zodpovědně starat o domácnost. Proto, kdyţ ţena uţívá drogy, společnost se na ni dívá jednak jako na drogově závislou a jednak na ţenu, 41
která neplní svou roli manţelky a matky. Z tohoto důvodu se ţeny uţivatelky bojí vystoupit ze své anonymity a například vyuţít pomoci sociálních sluţeb. i ţeny uţivatelky mají své speciální potřeby a stejně tak na ně musí reagovat i sociální sluţby. Ţeny při léčbě potřebují takový časový harmonogram, aby zvládaly zároveň péči o děti, ţeny různých věkových kategorií vyţadují odlišný způsob pomoci a stejně tak ty z nich, co jsou těhotné. Většinou budou spokojenější, pokud s nimi bude pracovat opět ţena, protoţe se jim lépe bude mluvit o traumatech, které jsou sexuálního charakteru, jeţ jsou u této skupiny častým jevem. Pro ţeny uţivatelky jsou s uţívání drog spojené další specifické problémy, jako je porucha příjmu potravy, nadměrné uţívání léků pro zklidnění, dále specifické problémy v oblasti psychiky například pokud došlo u ţeny k sexuálnímu zneuţívání nebo k znásilnění a jak jiţ bylo řečeno tak i specifické problémy s těhotenstvím a mateřstvím (Vobořil 2003: 238-241). Pomoc těhotným ţenám a matkám s dětmi vyţaduje ochotu ze strany společnosti a také státních a nestátních organizací. Je potřeba jim poskytnout odbornou péči o ni i dítě či děti, dopomoc při zajištění celkové situace v rodině, umoţnit ţeně nástup na protidrogovou léčbu a pomoci jí při uplatňování práv jejích i dítěte (Preslová 2003: 246). Jak pomoci ženě závislé na psychoaktivních látkách? Nejprve začněme situací ţeny, která je tedy závislá na drogách, ale není motivovaná ke změně. Zde se bude jednat o terciální prevenci, jejímţ cílem je nemotivovaným klientům pomoci zmírňovat negativní důsledky plynoucí z uţívání drog. Tuto pomoc ţeně zajistí nízkoprahová střediska. Ţena můţe být kontaktována terénním pracovníkem, pokud se zdrţuje s ostatními uţivateli drog na veřejném místě, anebo kdyţ uzná potřebu, můţe středisko sama navštívit (Kliment 2013: 37). V tomto nízkoprahovém středisku neboli kontaktním centru můţe ţena zprvu, pokud není motivovaná vyuţít pouze výměnný program, kdy jí vymění jehly či stříkačky (Matoušek 2007: 102). Pokud zde bude docházet častěji a vytvoří si s pracovníky vztah, mohou jí skrze poradenství motivovat ke změně. Informují ţenu o moţných rizicích, které se váţí k jejímu současnému stylu ţivota (Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách §24). Pokud se pracovníků kontaktního centra povedlo uţivatelku motivovat k přestání uţívání drog a získala na svou situaci zdravý pohled, přichází na řadu sekundární prevence, jejímţ cílem bude dovést klientku k abstinenci. Léčebný proces je dlouhodobou záleţitostí (Kliment 2013: 37). Nejprve můţe dále vyuţívat sluţeb
42
kontaktního centra a účastnit se substitučního programu, kdy jí budou pracovníci nahrazovat drogu, jenţ uţívá za takovou, která pro ni bude mít méně závaţné účinky (Matoušek 2007: 102). Pokud je uţivatelčina míra závislosti velká, bude muset podstoupit léčbu ve zdravotnických léčebných zařízeních, které při závislosti na nealkoholových látkách plní detoxikační funkci, nebo léčbu můţe klientka absolvovat skrze sluţby komunitního charakteru v pobytové formě (Kliment 2013: 37). Pokud by se ţena rozhodla vyuţít sluţeb terapeutické komunity, tak jí vedle běţných sluţeb, jako je poskytnutí ubytování, stravy, poradenství a pomoci při uplatňování práv, budou poskytnuty také socioterapeutické činnosti, které budou zaměřeny na udrţení trvalé abstinence, předejití opětovnému uţívání drog, rozvoji nebo udrţení osobních i sociálních dovedností a na podporu jejího opětovného sociálního začlenění (Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách §33). Tyto komunity fungují na principu, ţe klient podstupuje několikaměsíční léčbu a postupně přechází na vlastní ţádost z niţší do vyšší fáze projektu, kde má větší odpovědnost za chod komunity i za sebe (Matoušek 2007: 102). Služby následné péče, dle vyhlášky jenţ upravuje zákon o sociálních sluţbách, poskytují ty stejné činnosti jako terapeutické komunity (Vyhláška kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách §29) jen s tím rozdílem, ţe sluţby následné péče můţe ţena vyuţít pouze v případě, ţe v předešlé době absolvovala lůţkovou péči ve zdravotnickém zařízení, anebo pokud docházela ambulantně do zařízení, kde jí byla poskytována léčba s cílem její abstinence (Zákon o sociálních sluţbách §64). Velmi důleţitou roli v sekundární prevenci, tedy v procesu přechodu od závislosti k úplné abstinenci, sehrává doléčování, které je zde nezbytnou podmínkou, aby se předešlo tomu, ţe se jedinec opět vrátí k závislosti na psychoaktivní látce. V kontextu doléčování a udrţení stavu abstinence se můţeme setkat se svépomocnými skupinami, které jsou většinou organizovány právě lidmi, kteří mají zkušenosti se závislostí a nyní úspěšně abstinují (Kliment 2013: 37). Někteří lidí tyto skupiny vyuţívají následně po intenzivní léčbě v terapeutické komunitě (Matoušek 2007: 103), proto tuto moţnost můţe vyuţít i naše klientka.
4.5 Problémy v důsledku mentální retardace či duševního onemocnění U jedince s mentálním postižením je typická sníţená úroveň rozumových schopností, které se v psychologii označují jako inteligence (Švarcová - Slabinová 43
2011: 36). Inteligence je povaţována za jednu z podmínek efektivní adaptace v náročných situacích a úspěšného zvládání nových situací (Smékal 2002: 302). Toto sníţení inteligence je klíčem pro klasifikaci mentální retardace. Vydefinováno je šest základních kategorií, které jsou lehká, středně těţká, těţká, hluboká, jiná a nespecifikovatelná mentální retardace. Většina jedinců trpící mentální retardací se nacházejí v oblasti té nejlehčí formy a tedy lehké mentální retardace. V této kategorii je jedinec schopen účelně vyuţívat řeč v běţném kaţdodenním ţivotě. Ve většině případů je schopen si sám obstarat péči o sebe sama. Největší problémy má jedinec v oblasti vzdělávání, protoţe ho mohou doprovázet i specifické problémy se čtením a psaním. Důleţité je u jedince rozvíjet jeho dovednosti, schopnosti a kompenzovat nedostatky. Mentální věk jedince s lehkou mentální retardací se pohybuje v úrovni dítěte starého okolo desátého roku věku. Jedinec se velmi špatně přizpůsobuje očekáváním, normám a kulturním tradicím, není schopen fungovat adekvátně v manţelství a při výchově dětí. Velkým problémem u jedince s lehkou mentální retardací je, ţe nedokáţe samostatně řešit problémy vycházející z nezávislého ţivota, udrţet si zaměstnání a adekvátně pracovat s financemi, zajistit si bydlení či zdravotní péči. V kaţdém dalším těţším stupni mentální retardace se kognitivní funkce zhoršují a jedinec má stále větší aţ nezvladatelné problémy ţít samostatně a být schopný začlenit se do většinové společnosti (Švarcová – Slabinová 2011: 37-40). Mentální retardaci lze pak tedy více definovat jako podstatné omezení stávajícího výkonu, které se vyznačuje podprůměrnou úrovní intelektových schopností. Tyto schopnosti bývají omezeny minimálně ve dvou oblastech, kterými jsou komunikace, sebeobsluha, sociální dovednosti, schopnost samostatného bydlení, školní výkon, sebeurčení, zdraví a bezpečnost, volný čas a práce. Tam kde je jedinec v důsledku mentální retardace omezen, tam potřebuje pomoci a to skrze rozvíjení jeho schopností a dovedností, aby se pak mohl člověk s postiţením zapojit do většinové společnosti. Cílem pomoci takovému člověku je postupné zmenšování podpory ze strany pomáhajícího, aby byl co nejvíce samostatný (Hrušková, Matoušek, Landischová 2010: 111, 114). Lidé trpící dlouhodobě závaţným duševním onemocněním jsou specifickou skupinou lidí se zdravotním postiţením. Jedná se o jedince, kteří se potýkají s poškozením centrální nervové soustavy, coţ můţe být způsobeno nadměrným dlouhodobým uţíváním alkoholu či organických rozpouštědel, dále kteří se potýkají s poruchami s psychotickými příznaky, anebo s poruchami nálad. Tato onemocnění 44
mohou být charakter chronický a jejich následky se projevují sníţením funkční kapacity jedince (Klimentová 2013b: 43). V případě, jedinec trpí váţnou duševní nemocí, není moţné průběh nemoci u něj předvídat, pokud se jedná o první projev nemoci. Jedinec můţe být vyléčen zcela, nebo mohou u něj odeznít akutní potíţe s nemocí spojené, ale zanechává trvalý efekt na osobnosti jedince. Nemoc se můţe projevovat a opakovat v různých intervalech a někdy můţe být její projev mírný, jindy však naopak naléhavý. Sociální sluţby by měly těmto měnícím se potřebám osob s duševním onemocněním adekvátně odpovídat a reagovat (Matoušek 2007: 99). Duševně nemocný jedinec je díky své nemoci provázen celou řadou moţných poruch, které jsou dílčími projevy či důsledky jeho nemoci. Jedinec můţe procházet poruchami vnímání, jako jsou například smyslové iluze či zrakové, chuťové, zrakové a další halucinace. Dále se můţe potýkat s poruchami nálad, emočního proţívání, afektivního chování, s poruchami paměti, kde se můţe jednat o útlum nebo úplnou ztrátu. Mezi projevy duševního onemocnění patří i poruchy intelektu, tedy mentální retardace. Následně jsou časté i poruchy myšlení, ty se mohou projevovat skrze útlum či dávání situacím vlastní význam. Jedinec můţe trpět poruchami vědomí, pro které jsou typické obtíţe se spánkem. Dále se jedná o poruchy pozornosti, kdy jedinec například není schopen se se soustředit vůbec nebo jen v omezené míře. Poté se můţe jednat o poruchy pudů, instinktů, jednání, vůle či o poruchy osobnosti (volně dle Dušek, Večeřová - Procházková 2010: 42-120). Možnosti
pomoci
ženě
ohrožené
bezdomovectvím
v důsledku
duševního
onemocnění či mentální retardace Při pomoci ţeně s mentální retardací nebo trpící duševním onemocněním, která je v důsledku působení tohoto osobního faktoru, ohroţena bezdomovectvím, se zaměříme pouze na rozvoj dovedností, schopností a kompetencí vedoucí k samostatnosti. Budeme tedy předpokládat, ţe naše klientka bude trpět pouze lehkou duševní poruchou a takové fázi, aby nebyla nutná hospitalizace či pobyt v ústavním zařízení, v případě mentální retardace uvaţujme pouze o stupni lehké mentální retardace, protoţe v ostatních stupních by opět nebylo moţné, aby ţena ţila samostatně a musela by vyuţívat ústavních sluţeb. Konkrétně se při pomoci klientce primárně zaměříme na zmírňování důsledků duševního onemocnění či mentální retardace v kontextu oblasti sociálních dovedností.
45
Jen v krátkosti zmíníme sluţby, které by ţena mohla vyuţít v případě, ţe by skrze své duševní onemocnění či mentální retardaci, nebyla schopna se o sebe postarat bez dopomoci jiné fyzické osoby. Dle zákona o sociálních sluţbách by v takovém případě mohla ţena vyuţít sluţeb, jako je osobní asistence, kdy by jí bylo poskytnuta hlavně pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, při hygieně, při zajišťování stravy a chodu domácnosti. Pečovatelská služba nabízí velmi podobnou dopomoc osobě jako výše zmíněná osobní asistence, jen ţe zde jsou poskytované sluţby pouze v rozsahu péče o osobu a domácnost, kdeţto osobní asistence nabízí i výchovnou, vzdělávací, aktivizační činnost a dopomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů. Dále by mohla ţena vyuţít sluţeb centra denních služeb, denního stacionáře nebo v pobytové formě týdenního stacionáře. Ve všech těchto zmíněných zařízeních je osobě poskytnuta pomoc při péči o vlastní osobu, sociálně terapeutické činnosti a další. V případě, ţe by stav ţeny byl tak závaţný, ţe by nestačily sluţby terénního, ambulantního či v lehčí formě pobytového charakteru, je nutná ústavní péče. Ta můţe být zprostředkována domovy pro osoby se zdravotním postižením, nebo domovy se zvláštním režimem a v lehčí formě skrze chráněné bydlení, kdy by ţena bydlela ve formě skupinového či dokonce individuálního bydlení (Zákon o sociálních sluţbách § 39-51). Jaká je role sociálního pracovníka při práci s duševně nemocnou ţenou? Pracovník poskytuje klientce poradenství v sociálně právní oblasti, pomáhá jí zlepšovat kompetence, jak v oblasti sociální, tak v oblastech pracovních a volného času. Je nutné, aby pracovník pracoval s ţenou komplexně a zabýval se tak její ţivotní situací a poskytuje jí tak přímou podporu v obtíţných ţivotních situacích, jako je například bydlení či zaměstnání. Sociální pracovník pracuje s ţenou v jejím přirozeném prostředí a ve spolupráci s odborníky z jiných oblastí (Peč, Vachková, Wogurková, Muţík, Krivošíková 2009: 131). V případě naší klientky, která zvládá péči o vlastní osobu, jen má potíţe při zvládání a řešení sloţitějších problémů a krizových situací, můţe vyuţít sluţeb podpory samostatného bydlení, kdy jí budou poskytnuty sluţby spojené s pomocí zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, sociálněterapeutické
činnosti,
zprostředkování
kontaktu
se
společenským
prostředím
a v neposlední řadě také pomoc při zajišťování práv a oprávněných zájmů (Švarcová Slabinová 2011:187). Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách, ve svém paragrafu číslo devět definuje konkrétněji sluţby, které 46
jsou v tomto případě ţeně vyuţívající sluţeb podpory samostatného bydlení k dispozici. Ţena bude moci vyuţít pomoci při hospodaření s penězi, při získávání návyků se zajištěním chodu domácnosti, podporu při zvládání výchovy dětí, dále nácvik při upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností, podporu v partnerských vztazích, podporu při zařazení do pracovního procesu, dále doprovázení jí i jejich dětí k lékaři, školského zařízení, do různých institucí, na volnočasové aktivity a zpět (Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách §9). Podobné sluţby také ţeně nabízí program sociální rehabilitace, kde se jedná o soubor specifických činností, které budou ţenu směřovat k dosaţení samostatnosti, nezávislosti, zvládání běţných výkonů pro samostatný ţivot (Zákon o sociálních sluţbách §70). V případě, ţe by ţena nebyla schopná v důsledku svého postiţení či duševní choroby se uplatnit na běţném trhu práce, můţe dále také vyuţít sluţeb sociálně terapeutických dílen. Zde by se jí snaţili dlouhodobě a pravidelně podporovat v zdokonalení pracovních návyků a dovedností prostřednictvím sociálně pracovní terapie (Zákon o sociálních sluţbách §67).
4.6 Problémy institucionálního charakteru Pojem totální instituce, který přináší Goffman, charakterizuje zařízení, v němţ je jedinec dlouhodobě izolován od ostatní společnosti a kde naplňování většiny potřeb a aspektů ţivota je řízeno a určováno vedením zařízení či instituce. Vzniká zde striktní rozdělení na chovance a personál, tedy na kontrolované a na ty, kteří je kontrolují. Posláním takové instituce je většinou resocializace. Příkladem totální instituce mohou být věznice, výchovné ústavy, psychiatrické léčebny a další. Ve vězení je doprovázen vstup jedince do totální instituce degradačním rituálem, kdy je nově příchozímu odebráno civilní oblečení, které je nahrazeno za přidělený jednotný oděv a jsou mu odebrány i osobní věci. Tento rituál je vysvětlován jako akt slouţící k udrţení struktury. Naneštěstí v totální instituci není ojedinělým faktem výskyt šikany, sexuálního obtěţování či zneuţívání (Matoušek 2008: 230). V rámci této kapitoly budeme za takovou instituci povaţovat právě věznice a dětské domovy, případně dětské domovy se školou. V kontextu sociální práce pojem institucionalizace představuje soubor negativních vlivů působících na osoby dlouhodobě pobývající v uzavřených institucích. Instituce jako je například vězení omezuje jedince v oblasti soukromí, moţnosti kontaktu s rodinou, v osobním prostoru, jsou zde také omezeny moţnosti svobodné volby.
47
Všechny tyto faktory mají nejen negativní vliv na jedincovo myšlení a chování, ale také na jeho způsobilost samostatného ţivota mimo instituci (Matoušek 2008: 79). Jedinec dlouhodobě ţijící v instituci se také potýká s ideologizací, coţ je přijetí subkulturních norem a pravidel, a také přijetí subkulturního systému (Netík, Netíková 1994: 27). Havel (2003) v souvislosti s výše zmíněným v rozhovoru pro Lidové noviny říká: „Například většina vězňů, kteří se krátce po propuštění vrátili zpět do vězení, se tam vrátila proto, ţe nedovedli odhadnout rozsah svobod. Po vojenském drilu, který ve vězení zaţili, po tom sešněrovaném ţivotě si mysleli, ţe mají nekonečnou svobodu, a nepostřehli, ţe i ţivot venku má svá pravidla.“. Dopad dlouhodobého odnětí svobody na jedince? Jednoznačně negativní, protoţe čím je trest delší, tím postupně vyhasínají sociální vzorce chování, které jsou pro integraci do společnosti po skončení trestu ţádoucí. U vězně se v průběhu pobytu ve věznici projevují psychické poruchy v různém rozsahu a hloubce, jako je například úzkost a deprese. Ohledně chování se u jedince projevují nové vzorce, které nejsou pro následný ţivot na svobodě vhodné, dochází u něj k apatii, ztrácí své dosavadní zájmy a následně i osobnost jedince postupem času degraduje. Čím delší je trest odnětí svobody, tím se sniţuje moţnost úspěšné reintegrace jedince do společnosti a naopak se zvyšují pravděpodobnosti v moţném selhávání i ve sférách partnerských vztahů, profesního ţivota a v jiných (Netík, Netíková 1994: 33). Dětské domovy pečují o děti ve věkovém rozmezí tři aţ osmnáct let, mohou zde být umístěny i nezletilé matky s dětmi. Tento typ instituce pečuje i děti, které nemohou být vychovávány v rodině, ale nemají ţádný výchovný problém, proto mohou navštěvovat školu mimo dětský domov. Pokud však u dítěte jsou výchovné problémy, bude umístěno do dětského domova se školou, kdy se tato instituce jiţ povaţuje za ochrannou výchovu. Zde jsou děti od šesti let a do doby neţ ukončí vzdělání na škole v rámci dětského domova. Dětský domov obecně nahrazuje dítěti sociální a výchovné zázemí a příčiny a problémy, skrze které je zde dítě umístěno jsou sociálních, zdravotního, výchovného či osobního charakteru. Dále Janský říká, ţe děti, které jsou do ústavní péče přijímány, mají často problémy v citové oblasti, kdy mají sníţenou odolnost vůči zátěţi, mají tendenci k impulzivnímu jednání, jsou aţ agresivní, bezcitné, neschopné adekvátně řešit problémové situace a nerespektují ţádná pravidla a normy (Janský 2014: 116-117, 125). Sociální práce s lidmi, kteří jsou nebo budou propuštěni výkonu trestu odnětí svobody, je nutné pracovat a taktéţ s mladými lidmi opouštějícími ústavní výchovu. 48
Ústavní péče je sama o sobě riziková, protoţe se kolektivy skládají z mladých lidí, kteří za sebou většinou mají deprivační záţitky s rodinou a taktéţ mají větší tendence k sociálnímu selhání (Matoušek 2007: 86). Důsledky samotného opuštění instituce jsou pro jedince také velmi závaţné, ať se jedná o odchod z vězení nebo z dětského domova. Fáze adaptace je u kaţdého jiná a závisí na individuálních podmínkách, na motivaci, na prostředí, kam se vrací, na adaptační kapacitě osobnosti (Netík, Netíková 1994: 38). Lidé se většinou na návrat domů těší, ale nejsou na svůj návrat připraveni, neví nic o změnách, které u něj doma v době jeho nepřítomnosti proběhli, někteří nevěděli, co znamená mít domov a ostatní si zase svůj domov vysnili, ale nesetkali se v reálném světě s naplněním této představy či snu (Rieger 2009: 8). Možná pomoc ženě při odchodu z instituce po dlouhodobém pobytu Sociální práce s jedincem, který dlouhodobě pobývá v instituci, musí být započata ještě v době jeho pobytu, předtím neţ instituci opustí. Skrze preventivně-terapeutickou a edukační přípravu na plnění občanských rolí a funkcí, na navázání přiměřených kontaktů s úřady a na přípravu na zaměstnání (Riegel 2009: 35). Vágnerová (2012: 828) specifikuje, na jaké oblasti by se pracovníci při práci s ţenou pobývající ve vězení měli zaměřovat a to tedy na eliminaci rizikových faktorů, které po propuštění ţeny by mohly způsobit pokračování v trestné činnosti. Jedná se o oblast vzdělávání nebo dosaţení určité kvalifikace, aby propuštěná ţena měla vyšší moţnost najít si práci. Dále musíme také uvaţovat oblast rodinnou, kdy se předpokládá, ţe pokud bude mít ţena dobré zázemí, kam se můţe vrátit, bude pravděpodobnost návratu k trestné činnosti menší. Během dlouhodobého pobytu ţeny v instituci, na ní působí celá řada deprivačních vlivů, díky nim si po odchodu ze zařízení jen obtíţně nalézá bydlení a zaměstnání (Matoušek 2010: 272). V takovém případě pokud je ţena mladší dvaceti šesti let a nemá zázemí, kam by se vrátila nebo jiţ zajištěné ubytování, můţe vyuţít sluţeb Domů na půl cesty. Zde jí budou poskytovány sluţby přizpůsobené jejím specifickým potřebám (Zákon o sociálních sluţbách §58). Jedná se o sluţby spojené s ubytováním na omezenou dobu zpravidla jednoho roku, bude jí poskytnuta pomoc při upevňování kontaktu s rodinou a podpora při sociálním začleňování, dále bude moci ţena v zařízení rozvíjet své osobní a sociální dovednosti a schopnosti, coţ mohou být i pracovní návyky, které jsou nezbytné pro její integraci na trh práce (Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách §23). V případě, ţe je ţena
49
starší, a není jiţ cílovou skupinou Domů na půl cesty, můţe vyuţít sluţeb azylových domů, kde jí bude poskytnuto téţ ubytování na dočasnou dobu a další sluţby, jenţ definuje zákon o sociálních sluţbách v paragrafu dvacet dva (Zákon o sociálních sluţbách §22). V situaci, kdy ţena opouští instituci, je moţné si představit, ţe její některé sociální návyky vymizely, nebo si je vůbec neosvojila. Na tuto skutečnost reaguje svými poskytovanými sluţbami sociální rehabilitace, kdy, jak i zmiňuji v předchozích kapitolách, ţeně nabízí činnosti, aktivity a sluţby, které ji povedou k samostatnosti, nezávislosti, vytvoření si či zachování sociálních dovednosti, schopností a kompetencí (Zákon o sociálních sluţbách §70). Opět v případě, ţe by se jednalo o mladou ţenu do dvaceti šesti let, mohla by vyuţít sluţeb Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež, protoţe lze předpokládat, ţe vlivem odchodu z instituce, je tato ţena ohroţena společensky neţádoucími jevy. Cílem této sluţby dle zákona o sociálních sluţbách je, aby byl zkvalitněn její ţivot a to předcházením nebo alespoň zmírněním sociálních a zdravotních rizik, které jsou s jejím způsobem ţivota nyní spojeny. Klientka zde bude mít moţnost se s pracovníky zaměřit na to, aby se lépe dokázala orientovat v jejím sociálním prostředí, a společně mohou připravit pro ni podmínky, aby mohla co nejvíce sama svou situaci řešit (Zákon o sociálních sluţbách §62). Pokud se více zaměříme na ţenu, která pobývala ve vězení, tak s největší pravděpodobností bude spolupracovat se sociálními kurátory a s pracovníky probační a mediační sluţby. Sociální kurátoři jsou státními úředníky, kteří mají úkol poskytovat pachatelům trestných činů sociální poradenství a socioterapeutickou pomoc a dále pak monitorují jedincovu situaci (Matoušek 2007: 86). Probační a mediační služba je specializovaná sociální sluţba, která je zaměřena na práci s osobami, které se dostaly do konfliktu se zákonem, ale i s těmi, kteří jsou trestným činem poškození. Jedním z cílů probační a mediační sluţby je naší klientce pomoci při integraci do společnosti a to bez opětovného porušování právních norem, pracovníci také usilují o to, aby ţena respektovala právní řád, o její seberealizaci a uplatnění (Kroftová, Ouředníčková 2010: 283-284, 286).
50
Závěr Jak jiţ uvádím v úvodu práce, cílem bylo zjistit, dle typologie sociálních sluţeb, jaké moţnosti má ţena, která přijde o domov v různých ţivotních situacích. Zjištěno bylo, ţe příčin, ţenského bezdomovství i tohoto fenoménu obecně, je velmi mnoho a jsou různě mezi sebou propojovány. Nelze proto tedy nastavit jakýsi manuál, podle kterého budeme lidem bez domova pomoc poskytovat. Musíme zjistit jejich potřeby, jaké uznávají hodnoty, zkrátka, co je pro ně v jejich krizové situaci nejdůleţitější a podle všech těchto aspektů při samotné pomoci postupovat. V práci jsem se pokoušela o definici moţných způsobů pomoci mladé ţeně či v produktivním věku, která se ocitá na ulici, v různých ţivotních stádiích a situacích. Uvědomuji si, ţe mnou definované moţnosti pomoci nejsou zdaleka ty jediné moţné, nejsou vţdy ideální a vţdy reálně pouţitelné, protoţe opravdu závisí na kaţdém jedinci, jeho povaze, situaci a potřebách. Také je důleţité podotknout, ţe mnou stanovené druhy pomoci a jejich posloupnost a zvláště v oblasti bydlení, byly příkladem ideální praxe. Při pomoci lidem v tíţivých situacích je nutné si uvědomit, ţe tuto poskytovanou pomoc můţe doprovázet mnoho komplikací a faktorů, které mohou a pravděpodobně i budou na práci s lidmi bez domova, negativně působit a i ji tak ovlivňovat. Nejen problémové faktory způsobující bezdomovectví jsou provázané a mohou působit na situaci jedince v různé míře společně, ale také jsou tak provázané sociální sluţby. Ty většinou nereagují pouze primárně na řešení jedné kritické sociální situace, ale vţdy pojímají svého klienta celistvě. Ano vţdy je sluţba zaměřená jedním směrem a na jednu problémovou oblast, ale neznamená to, ţe se zabývá jen jí, ale okrajově řeší i oblasti další. Můţeme vidět, i jak z práce vyplývá, ţe azylový dům pro ţeny primárně poskytuje ubytování, ale v rámci sociální práce a sociálního poradenství, pomáhá ţeně řešit i jiné aspekty, které negativně ovlivňují její sociální situaci. A tak to tedy platí i pro ostatní typy sociálních sluţeb. Zmínit bych také chtěla v návaznosti na mnou definované moţnosti pomoci, ţe sociální pracovník můţe vyuţívat i jiných institucí či zařízení, aby svému klientovi pomohl. V případě této absolventské práce byla pomoc primárně zaměřena na poskytování pomoci skrze sociální sluţby, které jsou jasně definovány zákonem o sociálních sluţbách. Uvědomuji si, ţe pomoc lidem v tíţivých sociálních situacích lze i jinými prostředky. Například pomoc mohou poskytovat různé nestátní neziskové organizace, pomoc ze strany státu, města či obce. Moţností pomoci je mnoho. 51
Podrobnější a přesnější výsledky by v tomto směru mělo pravděpodobně empirické šetření. Tímto dávám podnět pro další studenty sociálních oborů. Tato oblast je určitě důleţitá pro další probádání a zpracování, protoţe, jak jiţ bylo řečeno v úvodu, ţenské bezdomovectví s sebou nese jistá specifika, na která je nutno reagovat. A dále je z mého pohledu důleţité také dále probádat oblast sociálních sluţeb, protoţe během svého studia jsem si povšimla faktu, ţe na některé tíţivé sociální situace prozatím neexistují adekvátně reagující sociální sluţby. Dalo by se říci, ţe, i kdyţ se ţenami v seniorském věku ve své práci nezabývám, chybí sluţby pro tyto ţeny, které mají nízký příjem a jsou tak ohroţeny bezdomovectvím.
52
Seznam použitých zdrojů Literatura BAŠTECKÁ B. A kol. 2009. Psychologická encyklopedie: aplikovaná psychologie. Praha: portál, s.r.o. BAUMRUKOVÁ P. A kol. 1997. Obce, města, regiony a sociální služby. Praha: Socioklub. BEDNÁŘ M. 2009. Sociální sluţby – typologie. In BAŠTECKÁ B. A kol. Psychologická encyklopedie: aplikovaná psychologie. Praha: portál, s.r.o. s.365-368. BUCHTOVÁ B. 2013. Psychologie nezaměstnanosti. In BUCHTOVÁ B., ŠMAJS J., BOLELOUCKÝ Z. Nezaměstnanost. Praha: Grada Publishing, a.s. s.49-101. BUCHTOVÁ B., ŠMAJS J., BOLELOUCKÝ Z. 2013. Nezaměstnanost. Praha: Grada Publishing, a.s. DUŠEK K., VEČEŘOVÁ – PROCHÁZKOVÁ A. 2010. Diagnostika a terapie duševních poruch. Praha: Grada Publishing, a.s. GJURIČOVÁ Š. 2000. Násilí mezi dospělými členy rodiny. In GJURIČOVÁ Š., KOCOURKOVÁ J., KOUTEK J. Podoby násilí v rodině. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o. s.74-88. GJURIČOVÁ Š., KOCOURKOVÁ J., KOUTEK J. 2000. Podoby násilí v rodině. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o. GOFFMAN E. 2003. Stigma – Poznámky k problému zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství. HAASOVÁ J. 2005. Jak žijí v Olomouci ženy bez domova. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. HIRIGOYEN M., F. 2002. Psychické násilí v rodině a v zaměstnání. Praha: Academia HRADECKÁ V., HRADECKÝ I. 1996. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje, občanské sdruţení.
53
HRUŠKOVÁ H., MATOUŠEK O., LANDISCHOVÁ E. 2010. Sociální práce s lidmi s mentálním postiţením. In MATOUŠEK O., KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. A kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, s.r.o. s. 111-132. JANSKÝ P. 2014. Dítě s problémovým chováním a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Hradec Králové: GAUDEAMUS. KALINA K. A kol. 2003. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup 1. Praha: Úřad vlády České republiky. KALINA K. A kol. 2003. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup 2. Praha: Úřad vlády České republiky. KELLER J. 2013. Posvícení bezdomovců: úvod do sociologie domova. Praha: Slon. KLIMENT P. 2013. Sociální deviace I. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. KLIMENTOVÁ E. 2013. Sociální deviace II. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. KLIMENTOVÁ E. 2013. Sociální práce. Teorie a metody III. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. (b) KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. 2010. Sociální práce s nezaměstnanými. In MATOUŠEK O., KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. A kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, s.r.o. s. 299-314. KROFTOVÁ A., OUŘEDNÍČKOVÁ L. 2010. Sociální práce v rámci probační a mediační sluţby. In MATOUŠEK O., KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. A kol. 2010. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, s.r.o. s. 283-298. KUDRLE S. 2003. Psychopatologie závislosti a codependence. In KALINA K. A kol. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup 1. Praha: Úřad vlády České republiky. s. 107-113.
54
MATOUŠEK O. 2007. „Typologie sociálních sluţeb podle cílových skupin“. In MATOUŠEK O. A kol. 2007. Sociální služby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Praha: portál, s.r.o. s. 79-106. MATOUŠEK O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o. MATOUŠEK O. 2010. Sociální práce s rizikovou mládeţí. In MATOUŠEK O., KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. A kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, s.r.o. s. 267-282. MATOUŠEK O., KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. A kol. 2010. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, s.r.o. MATOUŠEK O. A kol. 2007. Sociální služby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Praha: portál, s.r.o. MAREK J., STRNAD A., HOTOVCOVÁ L. 2012. Bezdomovectví: v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál, s.r.o. MAREŠ P. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Slon. MAREŠ P. 2002. Nezaměstnanost jako sociální problém. Praha: Slon. NAKONEČNÝ M. 2009. Psychologie osobnosti. Praha: Academia. NETÍK K., NETÍKOVÁ D. 1994. Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Praha: Karolinum NOVOTNÁ J. 1987. Diagnóza abúzu a drogové závislosti. In SKÁLA J. A kol. Závislost na alkoholu a jiných drogách. Praha: Avicenum. s. 149-153. PEČ O., PROBSTOVÁ V. A kol. 2009. Psychózy – psychoterapie, rehabilitace a komunitní péče. Praha: Triton. PEČ O., VACHKOVÁ L., WOGURKOVÁ D., MUŢÍK J., KRIVOŠÍKOVÁ M. 2009. Psychiatrická rehabilitace. In PEČ O., PROBSTOVÁ V. A kol. Psychózy – psychoterapie, rehabilitace a komunitní péče. Praha: Triton. s. 94-138 PRESL J. 1995. Drogová závislost: Může být ohroženo i Vaše dítě? Praha: Maxdorf.
55
PRESLOVÁ I. 2003. Závislé matky s dětmi. In KALINA K. A kol. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup 2. Praha: Úřad vlády České republiky. s. 244-248. PRŮDKOVÁ T., NOVOTNÝ P. 2008. Bezdomovectví. Praha: Triton. RENZETTI C.M. 2003. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum. RIEGEL Z. 2009. Návrat k rodině a domů. Praha: Portál, s.r.o. SAK P., KOLESÁROVÁ K., 2012. Sociologie stáří a seniorů. Praha: Grada Publishing, a.s. SCHWARZOVÁ G. 2010. „Sociální práce s bezdomovci“. In: MATOUŠEK O., KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. A kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, s.r.o. s. 315-329. SKÁLA J. A kol. 1987. Závislost na alkoholu a jiných drogách. Praha: Avicenum. SMÉKAL V. 2002. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: BARRISTER & PRINCIPAL SMÉKALOVÁ E. 2011. Sociální služby – úvod do tématu pro studenty psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ŠVARCOVÁ – SLABINOVÁ I. 2011. Mentální retardace: vzdělání, výchova, sociální péče. Praha: Portál, s.r.o. ULEHLA I. 2005. Umění pomáhat: učebnice metod sociální práce. Praha: Slon. VÁGNEROVÁ M. 2012. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, s.r.o. VOBOŘIL J. 2003. Gender – ţeny jako specifická skupina. In KALINA K. A kol. Drogy a drogové závislosti: mezioborový přístup 2. Praha: Úřad vlády České republiky. s.238-243.
Odborné časopisy ŠKRANCOVÁ L. 2006. „Křesťanští laici pomáhají bezdomovcům“. Sociální práce/Sociálna práca. 4: 117. ŠRAJER J. 2006. „Lidská důstojnost a sociální práce“. Sociální práce/Sociálna práca. 2: 109:113. 56
Internetové zdroje FEANTSA. ETHOS – Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR. Dostupné z: http://www.feantsa.org/spip.php?article120&lang=en [posl. akt. neuvedeno][cit. 6.3.2015]. FEANTSA [on-line]. „What is Homelessness?“. Aktualizace: posl. akt. neuvedeno. Dostupné z: http://www.feantsa.org/spip.php?article3381&lang=en [cit. 6.3.2015]. HAVEL V. 2003. Můj vězeňský syndrom. Dostupné z: http://archive.vaclavhavellibrary.org/viewArchive.php?event=13643&itemDetail=3896 [cit. 27.4.2015]. KUDLÁČKOVÁ L. 2015. „Aktuálně.cz: Ministr Dienstbier plánuje, ţe v kaţdém kraji vznikne tajný dům pro týrané ţeny“. Aktualizace: posl. akt. neuvedeno. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/jiri-dienstbier/z-medii/aktualnecz-ministr-dienstbier-planuje--ze-v-kazdem-kraji-vznikne-tajny-dum-pro-tyrane-zeny126998/ [cit. 29.4.2015]. MPSV odbor 21[online]. „Přídavek na dítě“. Aktualizace: 5.1.2015. Dostupné z: https://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane/prid_na_dite [cit. 20.4.2015]. SAIN'T EGIDIO [on-line]. „ Komunita Saint´Egidio“. Aktualizace: posl. Akt. neuvedeno. Dostupné z: http://www.santegidio.cz/o-naacutes.html [cit. 29.4.2015]. Právní normy Vyhláška č.505/2006 Sb. [kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách]. Zákon č. 89/2012 Sb.[Občanský zákoník]. Zákon č. 108/2006 Sb. [o sociálních sluţbách]. Zákon č. 111/2006 Sb. [o pomoci v hmotné nouzi]. Zákon č. 117/1995 Sb. [ o státní sociální podpoře]. Zákon č. 155/1995 Sb. [ o důchodovém pojištění].
57
Zákon č. 359/1999 Sb. [ o sociálně-právní ochraně dětí]. Zákon č.435/2004 Sb. [o zaměstnanosti]. Zákon č. 592/1992 Sb. [o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění].
58
Anotace Tato absolventská práce se zabývá otázkou lidí bez domova a hlavně ţenami. První kapitola se věnuje otázce bezdomovectví. Ve druhé a třetí kapitole se tato práce věnuje sociálním sluţbám. Definuje jejich účel, činnosti a důleţitost pro společnost, formy, typy a druhy sociálních sluţeb. Stěţejním tématem této práce je formulovat moţné druhy pomoci ţeně ohroţené bezdomovectvím, nebo ţeně, která je jiţ na ulici, právě dle typologie sociálních sluţeb. Práce se snaţí definovat moţnosti pomoci ţeně v oblasti bydlení, ztráty zaměstnání, domácího násilí, závislostí, ztíţené sociální situaci vlivem mentální retardace a duševní poruchy a nakonec v oblasti odchodu z vězení či dětského domova.
59
Annotation A final thesis is focused on homeless people and mainly on homeless women. The very first chapter is concentrated on homelessness. And the second and third ones are focused on social services. There is definition what social services are and why they are so important for society, then there are described forms, types and kinds of social services. The core topic of this final thesis is to express possible types of help to woman who is threatened she will lose her home or to woman who is already has no home and she lives on street. This help will be provided by many kinds of social services. This final thesis makes efforts to help women in area of housing, employment, domestic violence, and then is situation when she is disabled by mental retardation or by derangement and finally in area of leaving prison or children's home.
60
