CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Představení Komunity Sant Egidio v souvislosti s lidmi bez domova

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Představení Komunity Sant´ Egidio v souvislosti s lidmi bez domova

Tereza Ulbrichová Vedoucí: Mgr. Miloslava Šotolová

Olomouc 2014

Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu.

V Olomouci dne:

28.4. 2014

......................................

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé práce, paní Mgr. Miloslavě Šotolové, za podnětné připomínky a za vlídný a vstřícný přístup při tvorbě této práce. Dále patří můj dík mé rodině a přátelům, kteří mě při psaní práce podporovali. Rovněţ chci poděkovat své kamarádce Jitce Korhoňové za korekturu textu a stejně tak můj dík patří mé sestře Monice za pomoc s překladem.

„Pro rozvoj světa směrem k tomu lepšímu je nezbytný společný hlas křesťanů a jejich nasazení za potřeby všech, zejména chudých, pokořených a bezbranných.“ Jan Pavel II., Ut unum sint

Obsah Úvod ................................................................................................................................... - 6 1

Fenomén bezdomovectví .............................................................................................. - 8 1.1

Význam domova ..................................................................................................... - 8 -

1.2

Vymezení pojmu „bezdomovectví“ ........................................................................ - 9 -

1.3

Charakteristika lidí bez domova............................................................................ - 10 -

1.4

Faktory ovlivňující bezdomovectví....................................................................... - 11 -

1.4.1

Vnější faktory ................................................................................................ - 12 -

1.4.2

Vnitřní faktory ............................................................................................... - 13 -

1.5 2

Komunita Sant´ Egidio............................................................................................... - 16 2.1

Historie vzniku a její okolnosti ............................................................................. - 16 -

2.2

Současná Komunita Sant´Egidio........................................................................... - 17 -

2.3

Stručné seznámení s působením a charakterem sluţby Komunity v Česku ......... - 17 -

2.4

Charakter sluţby Komunity .................................................................................. - 19 -

2.5

Přínos Komunity: .................................................................................................. - 20 -

2.6

3 hlavní principy Komunity: ................................................................................. - 23 -

2.6.1

Modlitba ......................................................................................................... - 23 -

2.6.2

Evangelium: ................................................................................................... - 24 -

2.6.3

Přátelství s chudými ....................................................................................... - 24 -

2.7 3

Typy bezdomovectví ............................................................................................. - 14 -

Inspirace pro Komunitu......................................................................................... - 25 -

Křesťanský charakter pomáhajících subjektů ........................................................ - 27 3.1

Křesťanství na pozadí charitativní práce a Komunity........................................... - 27 -

3.2

Charitativní práce .................................................................................................. - 28 -

3.3

Křesťanská sociální práce ..................................................................................... - 30 -

3.4

Praktická teologie v kontextu sociální práce a Komunity ..................................... - 32 -

3.5

Biblické podněty v praxi pomáhání ...................................................................... - 33 -

3.5.1

Podobenství o milosrdném Samaritánovi .......................................................- 34 -

3.5.2

Láska k bliţnímu, láska k Bohu .....................................................................- 36 -

3.5.3

Skutky milosrdenství ......................................................................................- 37 -

Závěr ....................................................................................................................................- 39 Seznam bibliografie ............................................................................................................- 41 Anotace ................................................................................................................................- 45 -

Úvod S fenoménem bezdomovectví se v naší společnosti setkáváme dennodenně. Není téměř moţné projít ulicemi měst bez toho, aniţ bychom se nesetkali s osobami bez domova, coţ vypovídá o tom, ţe tato problematika není jen okrajovou záleţitostí, nýbrţ ţe se stala sloţitým problém dnešní doby. A týká se kaţdého z nás bez výjimky. (Prudká, Novotný 2008:7) Bezdomovectví je totiţ obrazem destrukce lidské duše, ale i společnosti jako celku. (Martinek a kol., 2008:117) Také já se s těmito lidmi kaţdodenně potkávám v ulicích města Olomouce, často řeším otázku, jak na tyto lidi nahlíţet. Řeším dilemata, jestli jim přispět penězi nebo jídlem. Kolik vlastně můţu dát, a jestli ještě nepotkám někoho dalšího, kdo mě poprosí o almuţnu. Jak se zachovat spravedlivě a přitom milosrdně? A jak se vyrovnat s tím vším ve svém svědomí? To mě přivedlo k tomu, abych se o danou sociální skupinu více zajímala a hlouběji poznala, jaký ţivot tito lidé vedou. Od minulého roku se aktivně zapojuji do Komunity Sant´Egidio, která se právě o tyto chudé lidi zajímá. Komunita pro mě byla něčím opravdu novým a v našem prostředí neslýchaným, tento svůj objev jsem se rozhodla vloţit do závěrečné práce a nabídnout tak zajímavou a ve své podstatě alternativní činnost, jejíţ objekt zájmu je stejný jako u sociální práce, nicméně jejíţ způsob naplňování je jiný. Svou prací se pokusím zachytit filosofii Komunity, která se v našem prostředí lidmi bez domova zabývá jiţ více neţ 20let. K výběru tématu přispěl také fakt, ţe sociální práce s lidmi bez domova je náročná a mnohdy nepřináší velké úspěchy.Dalším důvodem je otázka dobrovolnictví v České republice. Co se týče počtu dobrovolníků, setkáváme se u nás s velmi nízkým (moţná aţ alarmujícím) číslem oproti například našim západním sousedům. Komunitu lze pojmout právě jako jednu z výplní, která přemosťuje tento náš deficit. Bezdomovectvím se zabývá řada autorů, v této prácí čerpám z Hradecký (2007), Hradecký, Hradecká (1996), Strnad, Marek, Hotovcová (2012), Průdková, Novotný (2008), další cenné poznatky jsem čerpala např. ze sborníku Charity (2011). Komunitou Sant´Egidio se zabývala Horská (2012), nicméně cíl její práce byl zaměřen na souvislost diakonie a katecheze v této Komunitě. Další práce Prudilová (2013), která se nepřímo zabývá Komunitou. Jelikoţ je to práce dokumentárního typu, nechává nahlédnout na dílo Komunity skrze působivé poznatky a osobní zkušenosti jednoho ze zakladatelů Komunity v ČR. Hlavním zdrojem o Komunitě mi však byly její webové stránky. Dále

-6-

jsem se nahlédla do knihy Andrea Riccardi (2006), zakladatele této Komunity. V poslední kapitole vycházím z velké části z Opatrného a Lehnera (2012), dále z Deus caritas est (2006), jakoţ i z Martinek a kol. (2008) a také ze samotné Bible. Jelikoţ o fenoménu bezdomovectví bylo napsáno jiţ mnoho úspěšných prací, napadla mě myšlenka přesunout pozornost na jeden konkrétní subjekt pomoci pro lidi bez domova. Mým cílem je popsat práci Komunity Sant´Egidio ve vztahu k lidem bez domova, s ohledem k moţným podobnostem se sociální prací. Předmětem této práce je teoretické promyšlení a reflektování významu Komunity Sant´Egidio jako jednoho ze subjektu pomoci v širokém poli pomáhajících aktivit. Cílem této práce není empirické prokázání podobnosti Komunity Sant´Egidio a sociální práce, ale spíše zohlednění jejich společného výchozího bodu – křesťanství a z něho plynoucí inspirace, coţ je dílčím cílem práce.Domnívám se, ţe zajímavou částí této práce jsou pohledy lidí z Komunity na problematiku bezdomovectví. Absolventská práce je teoretickou prací, ačkoliv můj původní záměr byl udělat komparaci, v níţ bych porovnávala Komunitu Sant´Egidio se sociální sluţbou. Nicméně v praktické rovině jsem narazila na několik zásadních překáţek. Proto jsem zvolila ve své podstatě popisnou práci teoretického charakteru. Práci jsem rozdělila do tří částí: Fenomén bezdomovectví, Komunita Sant´Egidio a Křesťanský charakter pomáhajících subjektů. V první kapitole představuji fenomén bezdomovectví, nejdříve se věnuji významu domova, který povaţuji za odrazový můstek, poté přecházím k popisu lidí bez domova, jak je definuje literatura, tím také zohledňuji jejich specifika, a na závěr připojuji typologii, která slouţí nejen ke schematickému uspořádání, ale také jako ucelenější obraz o způsobu ţivota na ulici. Ve druhé kapitole se zabývám Komunitou Sant´ Egidio, uvádím základní informace o Komunitě, o jejím vzniku, charakteristikách a také o jejích činnostech v ČR, coţ má slouţit k bliţšímu seznámení s tímto netradičním a pojetí pomoci, které není mainstreamové. V poslední kapitole se zabývám tématem křesťanství, jeţ povaţuji za dominantní prvek charitativní práce i Komunity. Vymezuji jednotlivé pojmy související s křesťanstvím a se sociální prácí, potaţmo Komunitou, abych následně navázala na inspirace plynoucích z biblického étosu, jeţ jsou směrodatné pro pomáhající činnosti.

-7-

1 Fenomén bezdomovectví Země celého světa se s fenoménem bezdomovectví potýkají především uprostřed svých velkoměst, kde se lidé bez domova nejvíce vyskytují a kde se chudoba rozmáhá v kontrastu s existujícím bohatstvím na straně druhé. Od nepaměti se totiţ lidstvo dělí na chudé a bohaté, a právě jedním z důsledků chudoby je i bezdomovectví. Bezdomovectví je pojem známý široké veřejnosti. Tato kapitola obecně pojednává o okolnostech, které s tímto pojmem souvisejí. V zásadě se soustřeďuje na bliţší proniknutí do tohoto spletitého fenoménu dnešní doby.

1.1 Význam domova Lidé bez domova, zkráceně bezdomovci, jsou lidé, jeţ mají jedno společné chybí jim domov. Co to ale znamená je předmětem následujícího textu. Domov je pojem s mnohem větším významem, neţ v sobě obsahuje samotné slovo přístřeší. Proto Matoušek zcela záměrně a cíleně ve své definici: „Bezdomovectví označuje

situaci

bezprostřední

nouze,

v níž

se

ocitá

člověk

bez

trvalého

domova“(Matoušek a kol. 2005:316) uţívá pojem domov, a to právě místo přístřeší. Domov je spojován se sociálním zázemím, tedy se vztahy s bliţními, s nimiţ ţijeme pod jednou střechou, mluvíme tedy o místě, kam se lze vţdy vrátit a uchýlit se zde do soukromí. Je to místo, kam se těšíme, kde jsme „na svém“. Domov souvisí s určitým stereotypem, jenţ člověku dodává řád. Ve skutečnosti zde nenacházíme pouze odpočinek, spánek a uspokojení jiných základních lidských potřeb týkajících se hygieny, stravování, vylučování, ale také i společného intimního souţití, nýbrţ zde evidentně nacházíme pocit bezpečí a jistoty. Domov je naším útočištěm. Mimo jiné domov také hraje nezastupitelnou roli v případě, ţe se necítíme dobře, protoţe se nám zde dostává péče od našich blízkých, současně máme vhodné podmínky (např. teplo, ticho) k tomu, abychom se rychle uzdravili. Další významnou rolí domova je fakt, ţe se pro nás stává místem, kde utřiďujeme své myšlenky, přemýšlíme nad svými ţivoty, plánujeme budoucnost, řešíme své problémy. Máme zde k tomu potřebné podmínky, jako je klid a soukromí. Hradecký ještě doplňuje významnou doménu domova – jako výlučného vlastnictví. (Hradecký 2007:11). Mít domov znamená vědět, ţe se mám kam vrátit a ţe existují lidé, kteří mě mají rádi. (Průdková, Novotný 2008:10) Domov tedy není jen střecha nad hlavou.( Průdková, Novotný 2008:11) -8-

1.2 Vymezení pojmu „bezdomovectví“ Poté, co jsme se zabývali tím, jaký význam nese domov, přejděme k samotnému pojmu bezdomovectví. Samozřejmě existuje mnoho definic, které popisují fenomén bezdomovectví, avšak ţádnou z nich nelze povaţovat za jedinou správnou a ucelenou, neexistuje ani ţádné konkrétní vyčíslení tohoto fenoménu, které by bylo přesným vyjádřením skutečnosti. (Hradecký 2007:10) Jednoduše kaţdá definice pohlíţí na tuto problematiku trochu z jiného úhlu, coţ je činí na jednu stranu rozdílné, na druhou stranu se tím pádem mohou doplňovat. Vybrala jsem několik definic pro poznání a seznámení se s fenoménem bezdomovectví, a následnou lepší orientaci v tématu. „Bezdomovectví označuje situaci bezprostřední nouze, v níž se ocitá člověk bez trvalého domova.“ (Matoušek a kol. 2005:316) Autor upozorňuje na to, ţe zcela záměrně a cíleně uţívá pojem domov, nikoli přístřeší, právě z toho důvodu, co pro nás domov znamená ve svém širším pojetí. „Bezdomovectví

–

výsledek

generalizovaného

psychosociálního

selhání“(Vágnerová 1999:411) V této definici klade autor důraz na psychosociální oblast člověka. Psychická pohoda a dostatek zdravých vztahů v prostředí rodiny, ale i mimo ni, jsou důleţitým nástrojem pro uspokojování základních lidských potřeb, rovněţ však prostředkem pro optimální fungování člověka. „Bezdomovectví se soustřeďuje ve větších městech, která je lákají svojí anonymitou a zároveň jim poskytují lepší podmínky k přežití. Tím se stali symbolem sociálního vyloučení a bídy uprostřed bohatství a blahobytu.“ Mareš (1999:57) Nejenţe se bezdomovectví soustřeďuje ve větších městech, ale také lze analogicky vyvodit, ţe se lidé bez domova vyskytují na místech1, kde se shromaţďuje větší mnoţství lidí. A to ze stejného důvodu, z jakého se koncentrují ve městech. Čili člověk bez domova seţene více prostředků tam, kde se potká s více lidmi. Na závěr uvádím poměrně obsáhlou definici bezdomovectví, která mimo jiné zmiňuje i spirituální dimenzi člověka, kterou výše zmíněné definice nezmínily. Z mého

1

Tyto místa si uvedeme v další kapitole.

-9-

pohledu tato definice zdařile reflektuje situaci lidí bez domova i s moţnými riziky, které s sebou stav bezdomovectví nese. „Bezdomovectví je osobní společenský stav nepřítomnosti přístřeší, či domu; i subjektivní pocit nepřítomnosti domova, vykořenění osoby, ohrožení jejího integrálního rozvoje nedostatkem bydlení, který ji ohrožuje až tak, že mohou být oslabeny její vazby a vztahy, je ohrožená v práci, výdělku, oslabuje vazby sociální i spirituální a může to vést i ke zdravotním obtížím.“ (Ţůrek dle Jeništová ) Na závěr poznamenejme, ţe se v praxi setkáváme se dvěma pohledy na definici bezdomovectví, a sice jak píše Fitzpatrick (dle Marek, Strnad, Hotovcová 2012:14) minimalistická definice – preferují ji vlády států a maximalistická definice – preferována prostřednictvím neziskových organizací. Obě varianty s sebou nesou úskalí – maximalistická - příliš štědrého přerozdělování, nezacílené mimo jiné i na osoby, které pomoc nepotřebují; na druhou stranu - minimalistická – vylučuje preventivní opatření, která by vedla k zamezení růst osob bez domova.

1.3 Charakteristika lidí bez domova O lidech bez domova panuje jistá představa, kaţdý ví, koho si pod tímto víceméně neutrálním, avšak v mnoha případech pejorativním či přinejmenším stigmatizujícím označením osoby, představit. Pojem bezdomovec v sobě jednoduše můţe nést negativní konotace. (Hradecký 2007:28). Jak uvádí sami autoři v knize Bezdomovectví: „Samotné osoby bez trvalého zázemí dlouho odmítají nazývat se bezdomovci, protoţe vnímají tento pojem jako stigmatizující. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012:16) Slovo bezdomovec je však ve své podstatě zavádějící, protoţe z legislativního hlediska označuje osoby bez státního občanství a bez domovského práva, nicméně jak bylo řečeno, širokou veřejností je vnímáno zcela odlišně. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012:13) Jak tedy člověka bez domova charakterizovat? Nejspíše se člověku vybaví persona, která většinové populaci nenavozuje příjemný dojem, a takřka „dráţdí“ veškeré jeho smysly. Představa bezdomovce je totiţ velmi jednoznačná a je moţné říci, ţe slovo bezdomovec je uţíváno pro osobu „typicky vypadající“, jeţ je charakterizována jako zanedbaný člověk, ve středním věku, častěji muţ neţli ţena, v doprovodu psa a mnoha zavazadel, respektive igelitových tašek, v kterých se nachází veškeré jmění a majetek dotyčného. Oděn v poloroztrhaném a špinavém oděvu mnoha - 10 -

vrstev. Nejčastěji se nachází na frekventovaných místech ve městě, např. na náměstí, u obchodů, u kostela, dále v blízkosti nádraţí a na jiných strategických místech. Výdělečná činnost bezdomovce je veskrze velmi omezená na prodej časopisů, sbíraní kovů, papíru či jiného materiálu, ale také na ţebrání a mnohdy i nezanedbatelnou kriminální činnost. Člověk s označením bezdomovec je velmi úzce spjat s návykovými látkami (nejviditelněji s alkoholem, v drtivé většině s nejlevnějším krabicovým vínem). S tím je také spojeno nepředvídatelné hlučné a někdy i okolí ohroţující chování. Nezřídka se stává, ţe je bezdomovec identifikovatelný jiţ z větší dálky, a to kvůli charakteristickému nelibému pachu - není se ovšem čemu divit při tak špatných hygienických podmínkách a s nimi souvisejícími návyky. Jiţ to je jeden z aspektů, který se pro většinovou společnost stává nepřijatelným a neţádoucím nejen ze společenského důvodu, ale i z obávané hrozby přenosu parazitů či závaţných onemocnění. Tyto znaky můţeme souhrnně označit jako prvky bezdomovecké kultury. (Matoušek 2003:34) Výše uvedené faktory u lidí navozují obavu, strach a celkový odpor na jedné straně, druhou velmi častou emocí je lítost. Nezdá se, ţe by radikální volba a ztotoţnění se z jednou z těchto odlišných emocí pomohla k vyřešení problému bezdomovectví. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012:11) K výše zmíněné zevrubné charakteristice je nutno podotknout, ţe bezdomovci jsou velmi různorodá skupina lidí a ţe popisované vnější charakteristiky nejsou dostačující a rozhodně podle nich nepoznáme všechny bezdomovce. Tak jak vnější charakteristiky jsou různorodé, vnitřní charakteristiky (způsob myšlení, vlastnosti, charakter, intelekt, názory, aj.), které člověk nepozná hned, jsou také rozdílné. Bezdomovec je totiţ především člověk, nikoliv mnoho někdy dokonce domnělých stereotypů, které se o těchto lidech vytvářejí. Ze zmíněného důvodu povaţuji za vůči nim slušnější a uctivější pouţívat označení: osoba bez přístřeší, osoba v sociální nouzi, osoba sociálně vyloučená nebo například osoba společensky nepřizpůsobivá. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 16).

1.4 Faktory ovlivňující bezdomovectví V dnešní společnosti je tento jev čím dál častější a „láme hlavu“ mnoha lidem – laikům i profesionálům. Kaţdý člověk se snad alespoň jednou v ţivotě zamýšlel nad osudem a situací těchto lidí, kteří se nám mnohdy zdají velmi vzdálení a odsunutí aţ na okraj společnosti, kam my rozhodně nepatříme. Řekla bych, ţe mnoho z nás neví, jaký postoj k nim zaujmout, a tak v nás tito lidé vzbuzují rozporuplné pocity. Nicméně jevy, - 11 -

které tento fenomén doprovázejí, nám uţ nejsou aţ tak neznámé. V knize Bezdomovectví jsou uvedeny následující: nezaměstnanost, návykové látky, rodinná krize (která v mnoha případech vyústí v rozvod), dále vězení, psychické potíţe, nemoci, atd. Je pozoruhodné, ţe se z nich mohou stát jak primární, sekundární, ale i terciární příčiny bezdomovectví. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012:21). Stav bezdomovectví je tedy důsledkem něčeho, sám není příčinou, nevznikl sám o sobě. (Naděje, 1998:7). Jak jsem uváděla dříve, není to izolovaný jev. Tomuto důsledku předcházejí jiţ zmíněné příčiny neboli faktory. Můţeme ještě podotknout následující: „(…) výzkumy ukazují, že většinu bezdomovců tvoří lidé, kteří se do této situace dostali v důsledku nějaké osobní katastrofy, respektive několika takových katastrof najednou“ (Giddens, dle Misíková 2008:180) Tedy ani v literatuře, ani ve své soukromé praxi jsem se nikdy nesetkala s tím, ţe se na ztrátě domova podílel pouze jeden faktor, ba naopak jde o „spolupůsobení řady vnějších a vnitřních faktorů“ (Průdková, Novotný 2008: 15). Zmíněné je také v této knize bráno jako základní rozdělení daných faktorů. 1.4.1

Vnější faktory Jinak řečeno jsou objektivní faktory ty, které člověk nemůţe dost dobře

ovlivnit. Prostý člověk s těmito záleţitostmi stěţí přijde do bezprostředního kontaktu, protoţe se dějí na státní úrovni. Přesněji jde o „výsledek interakce ekonomicko-politické situace země a celkového společenského klimatu.“(Průdková, Novotný 2008:15). Vnější faktory mají tedy úzkou souvislost se sociální politikou státu. Příklady negativních vnějších faktorů jsou – „vysoká míra nezaměstnanosti, chudoba, nedostatečné zabezpečení ve stáří a v nemoci, finančně nedostupné bydlení, diskriminace příslušníků etnických minorit, ale také institucionální příčiny“, které se týkají mladých lidí bez domova vychovávaných v některém z institucionálních zařízení, a u nichţ lze předpokládat příčinu bezdomovectví právě v ústavní výchově. (Průdková, Novotný 2008:15). Matoušek ještě připojuje další příčinu, přispívající k nárůstu počtu lidí bez domova, a sice nevyhovující podporu znevýhodněných osob, čímţ nemyslí pouze sociální podporu vztahující se k institucím, avšak také podporu ve smyslu přijetí většinovou společností. (Matoušek a kol. 2005:318). V podobně těţké situaci se nacházejí i lidé po výkonu trestu, zvlášť těţké pro ně musí být, kdyţ přišli o rodinu, o domov, kdyţ se nemají kam vrátit a nikdo uţ na ně - 12 -

nečeká, k tomu se přidají další subjektivní problémy s uplatněním na trhu práce, se začleněním do společnosti, s nabytím zapomenutých ţádoucích zvyků. (Průdková, Novotný 2008:16). Všechny tyto aspekty znevýhodňují postavení propuštěných vězňů, mnohdy potencionálních lidí bez domova, kteří jen stěţí mohou vést normální ţivot jako předtím. 1.4.2

Vnitřní faktory Mezi vnitřní, neboli subjektivní faktory, patří: ztráta pracovního místa, nízký

příjem, zadluţenost, ztráta bydlení, aj. V mnoha případech můţeme počátek bezdomovectví najít právě při ztrátě zaměstnání, coţ je - pro zajímavost - druhá nejčastější příčina bezdomovectví. (Průdková, Novotný 2008:16). Dlouhodobá nezaměstnanost totiţ vede ke ztrátě pracovních návyků a kvalifikace, ke zhoršování psychického stavu, sníţení sebedůvěry, ale také - a to je obzvlášť závaţné – k problémům souvisejících s novou snahou hledat zaměstnání. Významnými vnitřními faktory mohou dále být: znevýhodnění na úrovni osobní, a to v podobě tělesné a duševní choroby, poruchy osobnosti, proţitá traumata (smrt blízkého člověka, sexuální zneuţívání v dětství, týrání, závislosti rodičů na návykových látkách, …) aj. (Průdková, Novotný 2008:16). Další dělení faktorů podle Hradeckého, Hradecké (1996:34) doplňuje institucionální faktory- propuštění z ústavu, vězení, opuštění dětského domova. Tyto faktory závisí na vývoji navazujících sluţeb, které mají dopady takovýchto situací zmírnit. K závěru této kapitoly bych jen podotkla, ţe jsem neusilovala o vyčerpávající výčet příčin bezdomovectví, ale spíše jsem směřovala k tomu, ţe v současné době vycházíme z multifaktorového pojetí bezdomovectví, kdy se na tento jev pohlíţí jako na kombinaci různých (někdy spíše vnitřních, jindy spíše vnějších) příčin.(Marek, Strnad, Hotovcová 2012:18). Kaţdý bezdomovec má trochu jiné problémy a také si s nimi trochu jiným způsobem počíná.

- 13 -

1.5 Typy bezdomovectví V této kapitole se zaměřuji na zřejmě nejznámější typologii bezdomovectví, kterou vytvořila celosvětově známá organizace FEATSA2. Typologie ETHOS klasifikuje bezdomovectví do několika kategorií, s kterými se v následujícím textu seznámíme. Jde o proces upřesňování jednotlivých kategorií, typologií a jejich definic. Jde tedy o pragmatický přístup ke komplikované problematice bezdomovectví. Osoby bez domova rozlišuje do čtyř skupin:osoby bez střechy (osoby přeţívající venku, osoby v noclehárně); osoby bez bytu (osoby v ubytovnách pro bezdomovce, (…) osoby před propuštěním z instituce, uţivatelé dlouhodobější podpory); osoby s nejistým bydlením (osoby ţijící v nejistém bydlení; osoby ohroţené vystěhováním, osoby ohroţené

domácím

násilím)osoby

s nevyhovujícím

bydlením

(osoby

ţijící

v provizorních a neobvyklých stavbách; osoby ţijící v nevhodném bydlení, osoby ţijící v přelidněném bytě). (Hradecký, 2007:32-33) Lidé bez domova jsou však velmi různorodí, pocházejí z nejrůznějších společenských vrstev, liší se svým vzděláním a věkem, rovněţ kaţdý z nich vyrůstal v odlišném rodinném prostředí (Průdková, Novotný 2008:15). Proto je obtíţné je nějak klasifikovat do kategorií. Nicméně manţelé Hradští (1996) nabízejí jednu vcelku jednoduchou a srozumitelnou typologii, která rozděluje lidi bez domova do tří skupin: První z nich tvoří zjevní bezdomovci – jsou nejviditelnější, často mají zanedbaný zevnějšek. Ve společnosti jsou vnímání neintenzivněji, avšak tvoří jen část bezdomovců. Často se pohybují na nádraţích, v parcích, mnozí z nich přespávají ve squatech které jsou nejisté a navíc nebezpečné. (tamtéţ:28) Do další skupiny autoři řadí skryté bezdomovce. Tato skupina je poměrně špatně sledovatelná, protoţe se tyto osoby na veřejné nebo charitativní sluţby neobracejí, převáţně jsou čistě upravení, snaţí se své problémy skrývat a jsou tedy těţko rozpoznatelní. (tamtéţ:31) 2

FEANTSA (Evropská federace národních sdruţení pracujících s bezdomovci) vytvořila typologii bezdomovectví a nazvala ji ETHOS. ETHOS můţe být vyuţita nejen pro monitoring bezdomovectví, ale také pro vytváření politik a jejich rozvoj a vyhodnocování. ETHOS nástrojem, který lze stejně tak vyuţít na národní úrovni a který můţe být pomocí při rozhodování o strategiích řešení bezdomovectví. (ETHOS – Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR [online ])

- 14 -

Poslední skupinou jsou potencionální bezdomovci, o jejichţ existenci neexistují přesné informace. Jsou to osoby, které zatím mají střechu nad hlavou, ale není jisté, jak dlouho tomu tak bude. Mnohdy ţijí v podmínkách, které ve velké míře odpovídají ubytovnám pro bezdomovce, např. přelidněné, zchátralé, zdravotně závadné byty, holobyty, apod. Tito lidé se většinou brání závislosti na instituci. Do této skupiny se řadí i osoby propuštěné z vězení, léčeben, zaměstnání, dále mezi tuto skupinu bezdomovců počítáme i mladé lidi vycházející z ústavu sociální péče. Ve zkratce jsou to lidé bezprostředně ohroţení sociálním vyloučením. (Hradecký, Hradecká, 1996:32)

- 15 -

„Víte, s vámi jsou jediné chvíle v mém životě, kdy se cítím zase jako člověk.“ Paní Boţena při setkání s Komunitou.

2 Komunita Sant´ Egidio

(dle Koldinská, 2010)

V této kapitole se věnuji Komunitě Sant´Egidio (dále jen Komunita). Na začátku popisuji základní fakta o Komunitě, z dostupných zdrojů uvádím historický kontext, v kterém Komunita vznikla, a krátce také pojednávám o jejím zakladateli. Dále se Komunitou zabývám z pohledu jejich členů, kteří vycházejí z dlouholeté zkušenosti s lidmi bez domova.V tomto úseku vycházím z audio a video záznamů, reportáţí, článků o Komunitě a také částečně ze z vlastních zkušeností a pozorování. K tomu, abychom se blíţe seznámili s podstatou Komunity, se zaměřím na její tři hlavní pilíře, na kterých Komunita stojí, a doplním je inspirací pro Komunitu.

2.1 Historie vzniku a její okolnosti Komunita Sant´ Egidio je církevní hnutí 3 , které vzniklo v roce 1968 4 , po Druhém vatikánském koncilu. Vznikla jako křesťanská iniciativa v období velkého rozkvětu církve, které bylo příznačné vznikem mnohých nových laických hnutí. Komunita započala na místě velmi historicky významném, a sice v samé italské metropoli - Římě. Vzešla z iniciativ mladého, ani ne dvacetiletého studenta, Andrey Riccardiho 5 . V 70. letech minulého století začal s budováním Komunity tak, ţe shromáţdil skupinu mladých gymnazistů, jako byl on, aby společně začali naslouchat Písmu svatému. Postupně odkrývali význam Evangelia nejen pro sebe, ale také pro společnost. To by ovšem samo o sobě nestačilo, důleţité bylo, ţe podle Evangelia začali ţít své ţivoty, zvláště v přednostním vztahu s chudými. 6První kroky těchto mladých

3

Církevní hnutí je společenství věřících zaloţené uvnitř některé církve. Je zaloţené převáţně na laicích, kteří uplatněním svého přirozeného vlivu chtějí přispět k tomu, aby jejich okolí a ţivotní styl byl proniknut evangeliem. Církevní hnutí nemá ambici stát se novou křesťanskou organizací, avšak usiluje o obnovu současné společnosti ve stávajících strukturách. (Víra - Charakteristika hnutí a komunit působících v České republice [on-line]) 4

Od roku 1986 je Komunita oficiálně uznána katolickou církví jako veřejné sdruţení věřících (Pastorace Sant´Egidio [online]) 5

Prof. Dr. Andrea Riccardi ( ⃰ 1950) v současné době působí v Římě jako univerzitní profesor soudobé historie. S výsledky svého vědeckého úsilí seznamuje čtenářskou veřejnost prostřednictvím početných erudovaných publikací. Osobnost Andrea Riccardiho je ve světě váţená a známá a to nejen z toho důvodu, ţe patří k neznámějším italským historikům, ale také je rovněţ celosvětově známý jakoţto zakladatel Komunity Sant´Egidio (1968). V době, kdy Komunita vznikala, mu bylo teprve 18let a stejně jako mnoho mladých chtěl změnit svět. (Riccardi, 2006:10) 6 Sant´ Egidio - Komunita [celosvětová webová stránka komunity]

- 16 -

lidí směřovaly k dětem v chudinské čtvrti na periferii Říma. Společně se jim snaţili pomoci vymanit se z uzavřeného kruhu bídy a v rámci tzv. odpoledních škol doučovali děti, aby tak zmírnili dopady nedostatečného vzdělání. (Riccardi, 2010:10)

2.2 Současná Komunita Sant´Egidio V současnosti je Komunita Sant´ Egidio celosvětově známé laické hnutí, rozšířené ve více neţ 70 zemích čtyř kontinentů světa. Komunita Sant’ Egidio je nositelkou mnoha mezinárodních ocenění za svou práci pro mír i pro chudé ve světě (Cena Karla Velikého, Balzanova cena atd.). Bývá opakovaně nominována na Nobelovu cenu za mír. 7 Roste samozřejmě i počet členů komunity. Statistické údaje vypovídají o tom, ţe dnes Komunita čitá cca 60 000 (Horská, 2012:17). Nicméně určit přesný počet těch, kteří jsou různým způsobem zapojení do mnoha sluţeb Komunity, je prakticky nemoţné, neboť v Komunitě nefunguje jakákoli oficiální evidence. Ví se o mnoha lidech, kteří s Komunitou stabilně spolupracují ve své stálé sluţbě chudým i v dalších aktivitách, aniţ by přitom byli jejími členy v úzkém slova smyslu. (Horská 2012:17) Na závěr bych se ještě pozastavila u názvu Komunity. Sant´ Egidio v překladu znamená svatý Jiljí. Komunita si jeho jméno připsala kvůli tomu, ţe se při prvních krocích, jeţ vedly ke vzniku Komunity, scházela právě v kostele svatého Jiljího v nejstarší části Říma v Trastevere. Aţ zpětně se zjistilo, ţe tento světec je ochránce chudých a slabých. (Bílek, dle Kolaříková, 2010)

2.3 Stručné seznámení s působením a charakterem služby Komunity v Česku Existují mladší i starší Komunity, některé jsou početnější a zakořeněnější neţ jiné, stejně jako jsou některé známější v prostředí, kde ţijí a jiné nikoliv.8Ale všechny se snaţí být - a opravdu také jsou - jednou rodinou kolem Jeţíše. Zaměření Komunity se nedá jednoznačně specifikovat. Komunita se vţdy snaţí reagovat na problémy, vlastně vzniká na základě rozpoznané potřeby. Tam, kde se nachází, se snaţí vyhledat potřebné lidi a nějakým způsobem reagovat na jejich situaci. 7 8

Komunita Sant´Egidio - O nás [webová stránka komunity]. Sant´ Egidio - Komunita [celosvětová webová stránka komunity]

- 17 -

Vznik Komunity na určitém místě je tedy vţdy doprovázen odkrytím určitých projevů chudoby s cílem nějakým způsobem tuto situaci řešit. 9 V České republice vznikla Komunita Sant´Egidio v roce 1993. První město, v kterém se usídlila, byla naše metropol Praha. Nyní zde funguje uţ 20 let a těší se z mnoha aktivních dobrovolníků, kteří se podílejí na činnosti potřebným. Jan Bílek 10, jeden ze sympatizantů Komunity, uvedl, ţe:„Úplně první službou v Čechách byla služba se starými lidmi v Praze.“ (dle Kolaříková, 2010) Kdyţ jsem se ptala, v čem tato sluţba spočívá, lidé z Komunity mi odpověděli, ţe chodí za starými lidmi do zařízení a tráví tam s nimi čas, navazují s nimi vztahy, pomáhají jim v jejich osamělosti, jednoduše se o ně zajímají. Později se Komunita v Praze začala také na stýkat s lidmi bez domova. Z Čech se Komunita rozšířila na Moravu. Prvním městem, kam Komunita zavítala, bylo Brno. Zde poprvé lidé z Komunity začali chodit na ulici za chudými. (Bílek, dle Kolaříková, 2010) K dalším činnostem Komunity v Brně patří práce s romskými dětmi, zaměřená na přípravu společných programů a na doučování. (tamtéţ) Poměrně nová sluţba začala před několika lety ve Vítkově. Důvodem pro to byl ţhářský útok na romskou rodinu Sivákových, o kterém se dozvědělo celé Česko. Komunita se rozhodla na tuto situaci reagovat. Nejdříve se za touto rodinou vydala na návštěvu do Vítkova, nabídla jim svou pomoc, zpočátku materiální. V návaznosti na tuto návštěvu se zrodil nápad udělat pro děti z Vítkova Školu míru (viz vysvětlení v kap.Přínos). Ta měla v prvé řadě slouţit jako pokus o integraci romských dětí mezi neromské. Lidé z Komunity připravili poutavý program plný scének, soutěţí a dalších zajímavých aktivit, kde byl prostor pro to, aby se děti seznámily a pohrály si spolu. Díky tomu se skamarádily, a tak nebyly izolované jedny od druhých, ale naopak spolu vyrůstaly a učily se dobře spolu vycházet. Cílem Školy míru byl odbourávat zbytečné a mnohdy nepravdivé předsudky, které mohou v některých případech vést aţ k vyhroceným projevům nenávisti. „V současné době Škola míru stále pokračuje, lidé

9

Česká televize – pořad Před půlnocí [pomáhat bezdomovcům]

10

Jan Bílek ( ⃰ 1982) je spoluzakladatelem brněnské větve církevní Komunity Sant´Egidio. Společně s ostatními dobrovolníky pořádá vánoční obědy, pikniky a bagetové středy pro lidi bez střechy nad hlavou. (Horská, 2012:27)

- 18 -

z Komunity sem jezdí třikrát, čtyřikrát do roka, dokonce pro děti chystají letní tábory. „(Bílek, cit. dle Kolaříková 2010) Komunita se rozšířila i do dalšího moravského města, do Olomouce. Zatím zde ještě není moc známá. Od začátku akademického roku 2012 přinesly dvě nadšené studentky, dříve se angaţující v Brně, dílo Komunity právě sem. V Olomouci se Komunita zajímá o lidi na ulici, pravidelně je navštěvuje, nabízí jim občerstvení v podobě chlebů, čaje a kávy, v zimních měsících jim nabízí teplé oblečení a spacáky. Hlavní účel těchto setkání není materiální pomoc, to, ţe jednou týdně dostanou chléb a něco k pití, nezmírní celkovou chudobu, neboť tu vnímají velmi intenzivně v samotě. Díky tomu, ţe lidé bez domova cítí, ţe o ně někdo jeví zájem, a to tak, ţe se s nimi pravidelně setkává, nabízí jim vlídné slovo a přijetí, dochází k obyčejným lidským setkáním, která jsou neobyčejným obohacením jak pro chudé, tak i pro lidi z Komunity.

2.4 Charakter služby Komunity Tato kapitola z velké části obsahuje poznatky lidí z Komunit a dále také mé osobní poznatky. Cílem je blíţe specifikovat podobu Komunity očima lidí, kteří se v ní angaţují. Jde o určitou sumarizaci dostupných poznatků. „Komunita v Brně vznikla tak, že jsme vnímali, že terénní práce, ten kontakt s těmi lidmi přímo v tom prostoru ulice chyběl. Tak jsme chtěli vyplnit tu mezeru.“11 Koldinská12(cit. dle Jirásková 2013) hovoří o potřebě sluţby, jakou je Komunita: „V ČR chybí více terénní sociální práce, ačkoliv ČR má vcelku dobře vyvinuté sociální služby, kam mohou lidé přijít, nicméně lidé tam z různých důvodů nepřijdou.“13 Lidé z Komunity se schází s lidmi, kteří se normálně sociálním sluţbám vyhýbají. Při těchto setkáních si s nimi povídají o běţných věcech kaţdodenního ţivota. Někdy jde právě o to nabídnout druhému člověku prostor, aby mohl říct, co potřebuje, protoţe třeba ani nemá komu jinému by se svěřil. Jsem přesvědčená, ţe pro lidi na ulici je velmi důleţité, aby se měli s kým podělit o své starosti, o to, co je trápí, s čím si neví

11

Česká televize – pořad Před půlnocí [pomáhat bezdomovcům]

12

Doc. JUDr. Kristýna Koldinská, Ph.D. ( ⃰ 1974) působí od roku 1997 na katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Ve své odborné činnosti se věnuje sociálně právní problematice. Ve svém volném čase se věnuje Komunitě. (Koldinská, 2013:XI)

- 19 -

rady, i kdyţ vědí, ţe se tím situace pravděpodobně nezmění, tak si uleví. Jde o obyčejná setkání, nicméně v jistém smyslu neobyčejná, neboť s lidmi bez domova si běţné lidé nepovídají. Lidé z Komunity pro ně vţdycky mají vlídné a laskavé slovo. V Komunitě je také jeden zvyk, a to ţe si tykáme, vnímám z toho, ţe si tím dáváme najevo určitou rovnost. A ţe mezi námi vzniká blízký vztah přátelství. Koldinská (2010) vidí v setkáních s chudými pomoc, kterou nelze zastoupit: „Lidský postoj k chudým našeho města usnadňuje setkání s těmi lidmi a otevírá možnosti pomoci jim konkrétně (…) stačí se zastavit u člověka, poznat ho, poslouchat ho, získat si také jeho důvěru, což je něco, co se zdá banální, ale ve skutečnosti se to dělá jen zřídka. Dále pokračuje, ţe „Právě z těchto okamžiků setkání se mohou rozvinout mnohé nečekané cesty vysvobození z naprostého nedostatku. Někdy lidé, kteří byli sehnuti tvrdostí života, našli v osobním vztahu, v přátelství sílu vrátit se k normálnímu důstojnému životu. (…) Lidé z ulice jsou vděčni za to, že o ně někdo jeví zájem, pravidelně se s nimi setkává, nabízí jim vlídné slovo a hlavně přijetí.“ (Koldinská 2010) Jistou pomocí je také materiální pomoc (jídlo, pití, oblečení), o níţ jsem se zmiňovala výše. Je totiţ projevem určité solidarity s potřebnými. Solidarita můţe být uskutečňována skrze almuţnu, dnes se ale almuţna podceňuje. Almuţna, i kdyţ není všespásným řešením, je pozváním k tomu, aby se člověk zastavil aspoň na chvilku, aby se podíval do tváře, do očí chudého a dal mu něco ze svého vlastního. Tak se můţe zrodit i zájem o toho, kdo o almuţnu prosí. Almuţna znamená dodat trochu nezištnosti do společenského ţivota. Almuţna je určitým lidským postojem. Je pravda, ţe kdo dává almuţnu, je často povaţován za trochu naivního nebo dokonce – v pejorativní konotaci - za komplice člověka ţádajícího o almuţnu, neboť ho tímto postojem dávající podporuje v situaci, od které by se měl spíše „odrazit“ sám. Časopis The Economist ve svém článku tvrdí, „že dávat chudým, to oč si řeknou, je nejlepším a nejefektivnějším způsobem, jak začít řešit situaci člověka.“(Koldinská, 2010)

2.5 Přínos Komunity: V čem je Komunita přínosem? V rámci této kapitoly se zaměřuji na přínos Komunity, tak jak jej vidí její členové.

- 20 -

Komunita reaguje na to, co je aktuální, například na případ „Vítkov a rodina Siváková po ţhářském útoku.“ Skrze Školu míru14 se zde Komunita snaţila vnést pokoj, atmosféru pochopení a porozumění, klidného souţití. Děti romského i neromského původu si spolu hrály. Dalším důleţitým obohacením v působení Komunity je její zaměření na člověka, který je nějakým způsobem sám a nějakým způsobem trpí.15 K tomuto tématu přispívá Benedikt XVI. (2006:48), kdyţ hovoří o nejhlubším kořenu utrpení. Zmiňuje v tomto kontextu utrpení ve spojitosti s absencí Boţí přítomnosti. V tomto smyslu je posláním Komunity vnášet do ţivota kaţdého člověka naději a s ní spojenou důvěru. Nabízí se otázka - jak? Samozřejmě skrze setkání. Lidé z Komunity vyráţejí do ulic proto, aby navštívili potřebné, a to v jejich prostředí, které je jim dobře známé. Jak zmiňuje Koldinská (2013): „Nabízíme lidem pomoc na ulici, když se k té pomoci nabídne důstojnost a přátelský vztah, tak to sice problém bezdomovectví neřeší, ale zachrání to leckterý lidský život a to je přínos.“ Bílek na toto téma odpovídá: „Potřební na lidi z Komunity čekají jako na přátele, se kterými se můžou tu zasmát, tu jim mohou říct, co je potkalo, tu se nechají potěšit. Lidé z Komunity jsou připraveni jim říct nějaké konkrétní věci na základě, kterým se jejich situace může posunout dopředu - vyřízení dokladů, informovat je, kde je ta možnost, ať je to sehnání prostředků na cestu do trvalého bydliště nebo právní pomoc nebo jim umožnit navštívit nějaká hygienická zařízení nebo sehnat ubytovnu, víceméně to všechno, co oni potřebují.“ Zkušenost Komunity je však taková, ţe kdyţ lidem bez domova pomáhala vyřídit si tyto záleţitosti, najednou přestalo chodit tolik lidí jako tomu bylo předtím. Poté se Komunita dozvěděla, ţe to bylo právě z tohoto důvodu, najednou totiţ lidé bez domova v zásadě neviděli rozdíl mezi lidmi z Komunity a mezi terénními sociálními pracovníky. Lidé z Komunity uţ pro ně nebyli jejich přáteli v pravém smyslu. Stali se stejní jako ostatní, kteří na ně vyvíjí tlak, aby se změnili. Bílek podotýká, ţe kaţdý člověk na ulici má svůj příběh, málokdo z nich by si řekl, chci být na ulici. Vţdy je jedná o nějaký příběh, který se my z Komunity snaţíme 14

Školy míru jsou centra, která představují přátelské prostředí, ve kterém naleznou děti nebo mládeţ podporu při potíţích ve škole. Pomáhají rodinám naplnit jejich úlohu tím, ţe jim navrhují vzdělávací model, který je bezplatný a tedy otevřený všem. Tento model je solidární právě s nejslabšími a je schopný překonat překáţky a diskriminaci. Mezi aktivity Škol míru patří návštěvy, procházky, slavnosti, výlety a společné letní tábory. (Sant´ Egidio - Komunita [celosvětová webová stránka komunity]). 15 Česká televize – pořad Před půlnocí [pomáhat bezdomovcům]

- 21 -

poznat a na základě něhoţ se snaţíme opravdu pochopit druhého člověka. Kdyţ poznáte tento příběh, tak není uţ problém zastavit se u tohoto člověka, protoţe jste si vědomi, ţe i vám se to můţe stát (dle Prudilová, 2013) Na základě své více neţ deseti leté zkušenosti s chudými zmiňuje Bílek svoji myšlenku: „Kdyby každý z nás na té ulici byl, choval by se velice podobně, ten jeho osud bude stejný, pokud na to bude sám. Samota je na ulici asi ta nejtěžší věc.“ Vezmeme-li v úvahu, ţe je samota na ulici asi ta nejtěţší věc. Sluţba Komunity plní svoje poslání tím, ţe pozitivně narušuje tuto samotu.16 Tento přínos podtrhuje jeden člověk z ulice, který se alespoň v den, kdy se s Komunitou stýká, snaţí nepít. Chvíle strávené v rozhovoru s lidmi z Komunity jsou pro něj opravdu důleţité, a nechce je utopit v krabici vína. (Koldinská, 2010) Bílek poznamenává, ţe si nedělá iluze, ţe jsou lidé z ulice celý týden „svatí“. „Umí být zlí a špatní, to vím. Ale to, že před námi dokážou být hodní tu půlhodinu týdně, je pro mě důkaz, že nejsou úplně zkažení," (Horák, nedatováno) Komunita má přinos i pro samotné pomáhající: „Dává mi nezapomenout na chudé“. „Naučila mě zodpovědnosti za svět, za všechny trpící“. „Čím víc člověk dává, tím víc dostává. Tím, ţe ti lidé nemají nic, dávají všechno – celou svoji osobu, s kterou mohu být a v níţ se snaţím hledat slávu Boţího jména.“. „Moţnost nezištně slouţit druhým, poznávat lidi, učit se s nimi jednat, zapojení do širší skupiny lidí, které spojuje stejný cíl“. „Zcela jistě mě proměňuje a otvírá nový ţivotní obzor.“ (Horská, 2012:12). Stejně tak má Komunita přinos pro společnost:„Lidé bez domova přispívají k tomu, aby naše město bylo lidštější“ komentuje Koldinská (2010)Toto svoje přesvědčení dále rozvíjí: „Město, které vyčleňuje chudé tím neposkytuje záruku bezpečí a klidu, naopak město, které přijímá nejslabší, je zárukou štěstí a budoucnosti pro všechny.Kvalita života ve městě a civilizovanost země se poznají právě podle toho, jak se společnost chová ke svým chudým. Zde zmiňuje příklad prvorepublikové Prahy, která byla v té době uznávanou metropolí, právě proto, ţe zaručovala důstojný ţivot kaţdému občanu. Tehdejší primátor se na toto téma vyjadřuje slovy:,pomáhat nutno rychle a včas (…) je nutné pomáhat býti člověkem.´(Koldinská, 2010)

16

tamtéţ

- 22 -

Závěrem této kapitoly odkazuji na odpověď Koldinské (dle Jirásková, 2013) na otázku, co potřebují lidé na ulici? „Lidé bez domova potřebují lidské srdce a pochopení, vlídné slovo, respekt, možnost navázat sociální kontakt, ty lidi potřebují, aby je měl někdo rád.“

2.6 3 hlavní principy Komunity: V této kapitole pojednávám o základních pilířích Komunity. Ačkoliv se Komunita nikterak neinstitucionalizuje, mohlo by to mít za důsledek určitou nestejnorodost. Komunita se však rozrostla téměř do celého světa, a v její spiritualitě zůstaly pilíře jejích počátků: modlitba, naslouchání Boţímu slovu a sluţba (…). (Riccardi, 2006:10). Základ, na kterém Komunita stojí se tedy nachází v těchto fundamentálních částech, které jsou pro ţivot Komunity nepostradatelné. Jeden z členů Komunity uvádí: „víme, co má být plodem naší práce, a víme, jak to chceme dělat.“ (Bílek dle Prudilová 2013) 2.6.1

Modlitba Na první místo Komunita Sant'Egidio řadí modlitbu. „Právě ze setkání

s Písmem, postaveným do centra života, se zrodil osobní a společný nový návrh pro mladé lidi z roku 1968, kteří hledali autentičtější život.“ 17 Tento nový návrh ve své podstatě má své trvání uţ od doby Jeţíše Krista a stal se aktuální výzvou - stát se Jeho učedníkem - pro lidi kaţdé generace. Je to pozvání obrátit se, v biblické řeči obléci člověka nového a přestat ţít ţivot sám pro sebe, nasadit se do boje s egocentrismem a individualismem dnešního světa, aby se tak člověk stal ze své svobodné vůle nástrojem větší lásky k bliţním, muţům i ţenám, a především k chudým. Komunita vnímá jako velmi důleţité se společně setkávat při modlitbě a naslouchat Boţímu slovu. „Je jako rodina učedníků shromážděná kolem Ježíše.“ „Svornost a vytrvalost v modlitbě.“ (Sk 2,42) „jsou prostou cestou, nabídkou a požadavkem ke všem členům Komunity.“18 Modlitba je nástrojem budování blízkého vztahu k Jeţíši samotnému a k jeho poselství, které nám tady zanechal v Písmu svatém. Z tohoto důvodu se Komunity v Římě a v dalších částech Itálie, Evropy či světa shromaţdují co nejčastěji, aby se společně modlily. V mnoha městech je kaţdý večer

17 18

Sant´ Egidio - Komunita [celosvětová webová stránka komunity] Sant´ Egidio - Komunita [celosvětová webová stránka komunity]

- 23 -

modlitba Komunity, která je otevřená všem. Kaţdý člen Komunity je zván, aby našel také hodnotný čas ve vlastním ţivotě k osobní modlitbě a k četbě Písma, počínaje evangeliem.19 2.6.2

Evangelium: Komunita staví svoji spiritualitu na častém naslouchání Boţímu slovu a na

ţivotě zaloţeném na následování Jeţíše. To je samozřejmě velmi blízké všem křesťanům ţijícím v církvi, tedy těm, kteří se rozhodli ţít svoji víru ţivě, tedy radikálně a autenticky. Druhým „činem“ Komunity, a jejím druhým základem, je hlásání tohoto Boţího slova mezi lidmi. Neboť evangelium je v překladu dobrá zpráva. A tak vede člověka, aby poklad, který je v něm ukryt, zvěstoval dál. Boţí slovo je Komunitou vnímáno jako světlo, které osvěcuje naše cesty. „Evangelium není výlučné vlastnictví, ale zodpovědností navíc pro členy Komunity, povolané ho předávat. Být učedníky a žít a předávat Ježíšova slova jsou ve zkušenosti Sant´Egidia synonyma.“20 V Písmu čteme, ţe Jeţíš řekl svým učedníkům: „Jděte do celého světa a kaţte evangelium všemu stvoření.“(Mk 16,15). Proto se Komunita na základě Jeţíšových slov šíří po celém světě. Předávání evangelia ovšem není nic jednoduchého, a ani neexistuje univerzální recept, jak ho předávat. Lze se však podělit o své svědectví, tak, jak to udělal Andrea Riccardi ve své knize: „Mohu vydat svědectví, jak plodné je sdělování evangelia uprostřed davů tohoto světa. Jestliže jdeme za Ježíšem, který obcházel města a vesnice, otvírají se před námi dvě cesty, které jsou cestou jedinou: hlásání evangelia v našich společenstvích i mimo ně a péče o nemocné a o mnoho lidských utrpení. Obě cesty jsou cestou lásky. Obě cesty vyjadřují Pánovu přítomnost a jeho soucit dnes.“(Riccardi 2006:39) 2.6.3

Přátelství s chudými Třetím „činem“, který charakterizuje Komunitu Sant'Egidio, autentickým

základem a kaţdodenní činností uţ od začátku její existence, je „služba nejchudším“,

19

(tamtéţ)

20

(tamtéţ)

- 24 -

postavená na přátelství s nimi. 21 Jak je psáno v 25. kapitole Matoušova Evangelia, přátelství se rozšířilo k chudým – tělesně i psychicky, lidem bez domova, cizincům a uprchlíkům, smrtelně nemocným, stejně jako se orientovalo na nejrůznější situace: vězení, ústavy pro staré lidi, cikánské tábory, uprchlické tábory. Během let se stále rozvíjí citlivost ke všem formám chudoby podle potřebnosti v daném místě. Sant'Egidio se identifikuje se svými nejmenšími bratry, ve všech chudých, bez výjimky, kteří jsou v plném smyslu slova členy rodiny komunity. 22 „Kdekoli je komunita Sant'Egidio, od Říma po San Salvador, od Kamerunu po Belgii, od Ukrajiny po Indonésii, vždy je tu přátelství a rodinnost s chudými.“

23

Ţádná komunita, ani ta nejmladší v Olomouci,

není tak slabá nebo málo početná, aby nemohla pomáhat chudým. To je dar vdovy, který má velkou hodnotu před Pánem (Mk. 12, 41).24

2.7 Inspirace pro Komunitu V této části se zaměřuji na důleţité osobnosti a vzory Komunity, které nasměrovaly její kroky při úplných začátcích a nadále ji doprovázejí aţ dodnes. Pro Komunitu je velmi významným světcem František z Assisi. Komunita s tímto světcem silně sympatizuje. Shodují se totiţ ve své ţivotní motivaci, jíţ je láska ke Kristu a s ní spojená láska k bliţním. První křesťanská komunita Skutků apoštolských a František z Assisi byly prvními vztaţnými body Komunity a jsou dodnes důleţitým pramenem inspirací pro ţivot Komunity. Komunita má také mnoho společného s osobou Abbého Pierre25, který do širšího povědomí veřejnosti vstoupil jako charitativní pracovník a kazatel, který zaloţil Emauzy, místo určené lidem v nouzi. Emauzy se staly světélkem naděje pro ztroskotance, jimţ otec Pierre věnoval celé své srdce a všechen svůj čas. (Simon, 1970) Stejně tak svatý Vincenc z Pauly byl rozněcován posvátným zápalem pro konání dobra ve světě. (Simon, 1970: 9)

21

Sant´ Egidio - Komunita [celosvětová webová stránka komunity]

22

(tamtéţ)

23

(tamtéţ)

24

(tamtéţ)

25

známý francouzský katolický kněz, kapucín a v neposlední řadě poslanec francouzského Národního shromáţdění.

- 25 -

V současné době jsou důleţité aspekty spirituality Komunity spojeny s dvěma postavami minulého století. Jsou jimi bratr Charles de Foucauld a Matka Tereza z Kalkaty. Obě osobnosti jsou příkladem univerzální lásky: „Ve všech vidět Jeţíše“ (Horská, 2012:19) Spiritualita Komunity Sant´Egidio uvádí toto hluboké přesvědčení do praxe právě ve sluţbě chudým. Tuto kapitolu zakončím poslední z vybraných inspirací pro Komunitu. Jestliţe je Komunita postavena na ţivotě z Písma, jejím největším zdrojem inspirace je osoba samotného Jeţíše Krista. Komunita se utváří skrze blízký vztah ke Kristu, který se zvláštním způsobem zjevuje právě v chudých: „Tehdy řekne král těm po pravici:„Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ Tu mu ti spravedliví odpovědí: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“ Král odpoví a řekne jim: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 34-40) Na závěr této kapitoly dodávám, ţe Komunita je jistou moţností, jak pomáhat lidem, v ţádném případě však nemá nahrazovat sociální práci. Pomáhá však tam, kde je potřeba, neboť sociální práce se dostává ke slovu aţ tehdy, kdy ostatní způsoby, jimiţ lidé řeší své problémy, selhávají. (Úlehla, 2004:9).

- 26 -

3 Křesťanský charakter pomáhajících subjektů Tento oddíl je poslední, avšak neméně důleţitou částí absolventské práce. Jelikoţ mě zaujala myšlenka týkající se podobnosti křesťanské sociální práce a Komunity, rozhodla jsem se této oblasti věnovat pozornost. Navzdory tomu, ţe nacházíme různé odlišnosti mezi sociální prácí a Komunitou, coţ je patrné jiţ z kapitoly věnující se Komunitě, je nepopíratelné, ţe mají i některé společné aspekty. Při nejmenším jeden a týţ cíl, opravdový humanismus. (Benedikt XVI. 2006:45) Pro vysvětlení ještě dodávám, ţe jsem si zvolila společnou a přehlednou terminologii.26

3.1 Křesťanství na pozadí charitativní práce a Komunity Na začátek této kapitoly stručně představím křesťanství, a to zvláště s ohledem k jeho znakům, které souvisejí s pomáhající praxí. Obecně je známo, ţe naše kultura je postavena na ţidovsko-křesťanských základech, z toho plynou i přetrvávající hodnoty v naší společnosti. Křesťanství je jedno z monoteistických náboţenství, které se vyvinulo z judaismu, pod vlivem dalších myšlenkových proudů (antiky). Je zaloţeno na působení Jeţíše z Nazareta. Jeho posláním bylo osvobodit člověka od hříchů, a otevřít mu cestu do Boţího království. Jeţíš pomáhal lidem nalézat vztah k Bohu, a následně z toho plynoucí vztah k druhým lidem. Někteří ho povaţovali za proroka, neboť chodil mezi lidmi, učil je a kázal. Především chodil mezi chudé, opuštěné, poníţené. Svým učením oslaboval význam společenských rozdílů tamějšího vyvoleného národa. Jeho učení tedy bylo univerzalistické, vhodné pro kaţdého člověka bez rozdílu. (Matoušek, Šustová, 2001, s. 34 – 35)

26

Co se týče různě jmenovaných osob, potřebujících pomoc, tedy v sociální práci označovaných jako klienti, a v jazyce Komunity chudí, tak jsem pro jednodušší orientaci tyto dva pojmy zahrnula pod jeden univerzální, - „potřební“. Další takovou úpravu jsem učinila se slovy sociální pracovník a dobrovolník Komunity, pro obě pojmenování jsem našla vhodný pojem „pomáhající".

- 27 -

3.2 Charitativní práce27 Víme, ţe sociální práce se stále vyvíjí, v dnešní době se v ní potýkáme s jistými dilematy. Pakliţe se na sociální práci díváme z pohledu těchto dilemat 28, dostáváme se do rozporů mezi formalizací a de-formalizací, profesionalizací a de-profesionalizací, atd. (Navrátil, 2001:18,19) Z perspektivy de-formalizované a de-profesionalizované sociální práce se vytváří určitý nový prostor, na nějţ lze nahlíţet jako na oblast občanské, laické iniciativy, která nemá své jasné vymezení v legislativě, a která nemá své oficiální stanovy. Z velké části je zaloţená na altruismu a filantropii. V tomto smyslu chci zmínit charitativní práci, která rovněţ nemá ryzí profesní charakter. To ovšem nemění nic na tom, ţe je v jistém smyslu prodlouţenou rukou sociální práce. Opatrný (2010:43-45) uvádí několik znaků charitativní práce, podle nichţ lze rozpoznat, ţe se jedná o křesťanskou sociální práci. Je nutno upozornit na fakt, ţe křesťanská sociální práce i Komunita jsou inspirovány Boţím slovem a vírou pomáhajícího, zároveň jsou ovlivňovány i hodnotami a zákony sociální práce. 1) Charitativní práce naplňuje biologické, psychologické a sociální potřeby člověka a rovněţ pamatuje na jeho spirituální potřeby, neboť nedostatky v těchto oblastech jsou indikací pro křesťanskou sociální práci. Z pohledu sociální práce se tento způsob práce nazývá holistický. Obecně je široce vyuţíván. Jelikoţ pracuje s celou lidskou bytostí jako s celkem, stává se podstatným aspektem při komplexním posouzení ţivotní situace člověka. Z těchto potřeb nyní vyčleňme spirituální potřeby člověka, které bývají mnohdy vnímány jako v jistém smyslu nadstavbou. Nicméně je důleţité začlenit je mezi základní charakteristiky lidské bytosti. Na první pohled nejsou jasně uchopitelné, protoţe

pramení z nitra člověka, avšak

pomáhajícímu nabízejí obraz o duchovním světě potřebného. Lidé bez domova, jimiţ se tato práce také zabývá, často strádají po duchovní stránce, cítí se opuštění, zapomenutí, v beznadějně situaci. Martinek a kol. (2008:117) píše, ţe člověk, který přináší duchovní poselství lidem bez

27

V této práci se nezabývám odlišnostmi křesťanské sociální práce a charitativní práce. Věnuji se oběma těmto pojmům, abych tak lépe vyjádřila souvislost křesťanství s pomáhajícími aktivitami. 28

V knize od Navrátila (2001:18-21) se dočítáme o těchto dilematech: formalizace x de-formalizace, profesionalizace x de-profesionalizace, normativnost x nenormativnost, pomoc x kontrola, polyvalence x specializace, posledním z dilemat je vnímání sociální práce jako vědy x umění.

- 28 -

domova, jim především přináší sebe. Je pro ně darem, poselstvím i obohacením. Sluţby poskytované těmto lidem prahnou po pomoci laiků, kteří by na sebe tyto úkoly vzali. V tomto smyslu danou roli hraje právě Komunita. Martinek podotýká (2008:117), ţe je to role nezastupitelná, protoţe ji nikdy nemůţe naplnit pracovník. 2) Charitativní práce klade důraz na osobní vztah při poskytování pomoci (viz podobenství o milosrdném Samařanovi), nejde o to, kdo je mým bliţním, ale jestli já jsem bliţním pro druhé. 3) Charitativní práce se vědomě a cíleně zaměřuje na jedince, skupiny i komunity, které při poskytování sociální péče stojí mimo hlavní proud zájmu sociálního státu a trhu se sociálními sluţbami. To je zřejmě hlavní specifikum křesťanského pohledu na pomoc obecně. Jeţíš sám věnoval pozornost těm, kteří ve společnosti strádali, konkrétně se zaměřoval na lidi bez domova v podobenství O posledním soudu, kde vyzývá sluţebníka, aby dovedl potřebné, slovy: „Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé, (…) vyjdi na cesty, jdi k tulákům a vyvrţeným a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.‘ “ (Lk 14,1524) 4) Charitativní práce se snaţí být obhájcem těch jedinců, skupin, komunit, které potřebují pomoci a na které stát, trh či společnost zapomínají. Komunita taktéţ přichází k upozaděným, k těm, kteří jsou často přehlíţeni, snaţí se pomoci těm, kteří mají problém s prosazováním svých práv. 5) Charitativní práce povaţuje za svoji podstatnou úlohu být součástí občanské společnosti. Komunita je také součástí občanské společnosti, ale tím, ţe není organizačně vymezena, jako křesťanská diakonie, nabízí odlišný druh pomoci. Liší se tím, ţe je poskytována bez určité metodologie, ale mnohem více na bázi určité empatie a lidskosti, díky tomu, ţe je poskytována laiky, nejsou zde nároky na odbornou kompetenci, avšak na druhou stranu se velmi výrazně projevuje osobnost pomáhajícího. S dalšími znaky charitativní práce nás seznamuje v současné době jiţ emeritní papeţ Benedikt XVI., který ve své encyklice Deus caritas est vymezuje dvě základní charakteristiky charitativních organizací církve ve sluţbě trpícím. První z nich je odborná kompetence pomáhajícího, v tomto smyslu Komunita nevyhovuje tomuto

- 29 -

poţadavku, neboť se skládá z lidí různého vzdělání a neapeluje na odbornou kompetenci právě v této oblasti. Nelze tedy o ní hovořit v tomto smyslu jako o charitativní organizaci církve, která spadá pod sociální práci. Druhou charakteristikou je lidskost a pozorné srdce, skrze něţ můţou druzí zakusit bohatství lidskosti pomáhajících. (Benedikt XVI., 2006:47) Komunita se plně ztotoţňuje s tímto druhým znakem. Horlivě se zasazuje o upřednostnění lásky ve své pomáhající činnosti. V tomto vidí své velké poslání. Jak jiţ bylo zmíněno, prvním skutkem Komunity je modlitbou, tedy setkání s Bohem. Toto setkání proměňuje duši člověka. Tím se láska k bliţnímu stává z víry plynoucím důsledkem, neboť se víra stává činnou v lásce a tedy ve sluţbě. (Benedikt XVI. 2006:47) Nicméně víra není společná všem lidem. Co tedy ti, kteří pracují v pomáhajících profesích, ale nehlásí se k ţádnému vyznání? Opatrný (2010:45) se zaměřuje také na pracovníky, kteří se ke křesťanství a křesťanské víře nehlásí. Poukazuje na to, ţe jim nemusí být cizí primárně se zaměřovat na problémy, které se přehlíţejí nebo také mohou být citliví vůči spirituální stránce potřebného a stejně tak mohou být opravdoví ve vztahu k potřebným. Dále dodává, ţe humanita a lidskost nevěřícího člověku můţe dobře korespondovat s láskou k bliţnímu, kterou ţije věřící člověk právě skrze charitativní práci. V tomto směru totiţ charitativní práce není doménou pouze křesťanské církve, respektive církevních organizací, ale také humanitně zaloţených institucí. Zde lze jako příklad uvést Komunitu, která - i kdyţ je silně spjata s Evangeliem, s osobou Jeţíše Krista a celkově se hlásí ke katolické církvi - je zcela otevřená všem lidem nevěřícím, hledajícím a jinověrcům. Důleţitým pojítkem jsou však křesťanské hodnoty lásky, úcty a důstojnosti.

3.3 Křesťanská sociální práce Ráda bych se v následujícím textu zaměřila na s křesťanstvím související sociální práci. V naší kultuře byla sociální práce vţdy významným polem angaţovanosti křesťanů a křesťanských institucí. Je to přirozeným důsledkem toho, o čem čteme v Bibli, totiţ důsledkem milosrdné lásky k Bohu i k bliţnímu. Skutečnost této angaţovanosti nachází své kořeny uţ v nejranějším křesťanství, kdy péče o chudé byla doménou církve. Proto v tomto ohledu není nikterak udivující, ţe od doby, kdy u nás byla opět umoţněno zakládat neziskové organizace věnující se sociální práci, tvoří

- 30 -

velký podíl jejich profesionálních pracovníků i dobrovolníků právě křesťané. Stejně tak se samotné křesťanské církve stávají zřizovateli mnoha podobných organizací. (Martinek a kol.,2008:9) V tomto kontextu hovoříme o křesťanské sociální práci. V literatuře o ní nenacházíme mnoho zdrojů. Našla jsem pouze jednu definici z časopisu Sociální práce (4/2008, s. 56), zde ji předkládám: „Křesťanská sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívajíc duchovědných a sociologických poznatků o lidském chování a sociálních systémech, zasahuje sociální práce tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Křesťanská sociální práce považuje za klíčové kromě principů lidských práv a sociální spravedlnosti OSN a Rady Evropy také křesťanské normy, zprostředkované církví a teologií.“ Haslinger (dle Doleţel 2010:25) upozorňuje na to, ţe křesťanská sociální práce neznamená nějakou speciální metodu. Cílem této práce je člověk jako člověk. (Doleţel, 2010:25) Křesťansky orientovaná sociální práce má tedy stejný objekt zájmu jako běţně známá sociální práce. K tomu dodejme, ţe jediným relevantním znakem křesťanské kvality sociální práce je podle Haslingera (Doleţel 2010:25) ochrana lidské důstojnosti, osvobození z nouze a otevření nových ţivotních moţností - to jsou rovněţ zásady, resp. hodnoty známé pro běţnou sociální práci. Ve své podstatě se křesťanská sociální práce liší pouze v jediném. K běţné sociální práci totiţ explicitně přidává křesťanské hodnoty, v nichţ nachází ukotvení a smysl. Křesťanský charakter sociální práce se odvíjí na základě vědomého vztahu k osobě a dílu Jeţíše Krista. (Veverková, dle Doleţel, 2010:27) V tomto ohledu uskutečňovaná sociální práce je prostředkem k setkání pomáhajícího s chudým či trpícím, v němţ se reálně zjevuje Kristus. Z tohoto pohledu je takové setkání specifickou formou liturgie neboli bohosluţby. (Doleţel, 2010, s. 27) Nicméně také křesťanská sociální práce má své apely, kterým chce dostát. Jedním z úkolů je posilovat a aktivizovat církevní i obecně občanské prostředí k solidárnímu jednání. (Doleţel, 2008:56). Dobrou zprávou v tomto směru je, ţe sílí u všech národů vědomí o potřebnosti solidarity, minimálně v porovnání s dobou před Druhým vatikánským koncilem. (DCE, 2006:44) Zde se otevírá prostor pro různé pomáhající aktivity, z tohoto pohledu zdůvodňují.

- 31 -

3.4 Praktická teologie v kontextu sociální práce a Komunity Jiţ jsme se dotkli jisté vzájemnosti ve vztahu mezi křesťanstvím a sociální prací. Dříve neţ si vymezíme bliţší souvislosti mezi těmito jevy, věnujme pozornost významu teologie pro sociální práci, potaţmo Komunitu. V této chvíli si vydefinujeme konkrétní oblast teologie, a sice praktickou teologii. Katolická praktická teologie se totiţ v teologickém systému křesťanství staví k sociální práci nejblíţe. (Opatrný, Lehner 2010:35) Tato teologie musí člověka vést k otázkám a ke společnému hledání odpovědí na tyto otázky. (Bohlen, dle Opatrný, Lehner, 2010:7) Například jednou z odpovědí, kterou nám teologie dává, je, ţe si máme všímat současné situace člověka. Stejně tak se sociální práce orientace na „tady a teď“, a to například v Rogersovského přístupu orientovaném na člověka. Katolická praktická teologie stojí na teorii konstruktivních prvků církve. To jsou prvky, které by měl kaţdý křesťan naplňovat, pakliţe chce být věrný odkazu Jeţíše Krista. Opatrný uvádí, ţe se týkají jak soukromého, tak i veřejného ţivota, z tohoto hlediska soustřeďuji pozornost na porovnání těchto znaků s Komunitou. 1. Bohosluţebné jednání - řadíme taktéţ mezi znaky Komunity. Komunita se pravidelně schází ke své společné modlitbě. Ta je stejná ve všech Komunitách na celém světě. 2. Svědectví Bohu - je společné Komunitě. Potřební se čas od času ptají na to, co nás k tomu vede, abychom za nimi chodili do ulic. Jelikoţ je motivace Komunity křesťanská, odpověď se nachází v Evangeliu. 3. Společenství - je také jedním ze znaků Komunity. Pomáhající se společně schází k modlitbě, ke sluţbě, ale také ve svém volném čase. Obecně lze říct, ţe skupina, má svůj motivační prvek, stejně tak Komunita sbliţuje své členy, mezi nimiţ se vytváří přátelská pouta a vzájemná podpora. 4. Sluţba potřebným - je zřejmě pro svět nejvíce patrným projevem Komunity. Nejenţe tímto věřící prokazuji, ţe svoji víru berou váţně a do důsledků, avšak v obecném měřítku tímto lidé dávají jasnou a praktickou odpověď na utrpení a nespravedlnost ve světě. Podle Opatrného tento aspekt přímo vyzývá ke spolupráci se sociální prací. (Opatrný, 2010: 39-40) Jestliţe tedy Komunita splňuje znaky praktické teologie, lze se na ni obracet jako na inspirující subjekt, který můţe být v otázce bezdomovectví prospěšný.

- 32 -

Teologická epistemologie, tedy teologická teorie poznání, vyuţívá vybrané filosofické a humanistické prvky jakoţto nástroje pro analýzu poznatků, plynoucích ze zjevení. V křesťanském pojetí v podobě Bible, která pro sociální práci můţe poslouţit zejména všude tam, kde se jedná o rozkrytí/pochopení motivací i systémových a strukturálních zdůvodnění aktivit charitativních či z těchto vzešlých sociálních. Na rozdíl od často neinformovaných postřehů vnějškového pozorovatele totiţ nabízí informovaný a systematizovaný vhled do počínání aktérů těchto prosociálních aktivit. (Bugel, Šlechtová, 2012:30) Neboť si uvědomuji hluboké propojení teologie a sociální práce (Martinek a kol., 2008:9), chtěla bych z něj vycházet v dalším textu. Nicméně vztah teologie a sociální práce není všemi uznávaný, jelikoţ v dnešní době stále přetrvává neznalost křesťanství způsobená silně ateistickou, komunistickou dobou. V tomto smyslu je tedy jakákoli teologická reflexe velmi vzdálená. (Martinek a kol. 2008:9) Pakliţe tedy připustíme, ţe opravdu existuje hluboké propojení mezi teologií a sociální práci, dojdeme ke konkrétním projevům tohoto vztahu. Jan Pavel II. (dle Martinek a kol. 2008:13) se věnoval tématu strukturálního zla, které spadá do morální teologie. Strukturální zlo popisoval jako důsledek hříchů lidí, které má za následek nespravedlivé vztahy mezi skupinami ve společnosti, zapříčiňující sociální exkluzi nebo chudobu. (Martinek a kol., 2008:13) Podle křesťanské sociální etiky je pak cestou k překonání tohoto neţádoucího jevu solidarita, kterou Jan Pavel II. (dle Martinek a kol. 2008:14) specifikuje jako „pevnou a trvalou odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme odpovědni za všechny.“ Solidarita se odráţí jiţ v pojmu bliţní. (Matoušek, Šustová 2012:36) Na otázku, kdo je to bliţní, odpovídá Jeţíš podobenstvím o Samaritánovi, které je modelem charitativní činnosti, neboť poskytuje určitý postup při poskytování účinné pomoci. (Matoušek, Šustová 2012:37)

3.5 Biblické podněty v praxi pomáhání Sluţba potřebným (realizovaná jak skrze sociální práci, tak skrze Komunitu) rozhodně nemá být vnímána jako jedna z povinností, kterou správný křesťan musí splnit. Tak jako „musí“ jít kaţdou neděli do kostela, tak „musí“ pomáhat druhým. Nikoliv. Sluţba druhým je totiţ odpovědí na utrpení a nespravedlivost ve světě, která ve své ryzí povaze má usilovat o jediné - zmírnit utrpení a napravit nespravedlnost. (Opatrný, 2010:40) Opatrný se dále opírá o encykliku Benedikta XVI.: „Služba potřebným je vedena vírou a poznatky z biblických textů, že je to především Bůh, kdo

- 33 -

neopouští člověka v jeho těžkých chvílích, a že právě Bůh dokáže definitivně odstranit utrpení a napravit nespravedlnost. Tuto víru a tyto biblické myšlenky má služba potřebným

uvádět

v život

praktickou

snahou

o zmírnění

utrpení

a nápravu

nespravedlnosti.“ Křesťansko-humánní cíle kvality, které charakterizují křesťanskou sociální práci, a rovněţ další pomáhající aktivity, nalezneme jistě mnohé. V této části bych vytyčila alespoň některé. Výběr těchto podnětu udělám na základě vlastního úsudku a návaznosti na cílovou skupinu lidí bez domova. 3.5.1

Podobenství o milosrdném Samaritánovi Ačkoliv je podobenství o milosrdném Samaritánovi známé prakticky bez

výjimky kaţdému, jeho proslulost není náhodná. Ať uţ se na něj díváme očima věřícího či nevěřícího sociálního pracovníka, učitele či prodavačky, pro všechny má univerzální platnost, respektive kaţdý má tu moţnost nechat se jím oslovit, a umoţnit tak proměnu svého ţivota. Legitimita tohoto příběhu spočívá v jeho naprosté lidskosti. „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.“ (Lk 10,30-35) Ve světle tohoto podobenství se setkáváme s uměním stávat se bliţním. Časopis Sociální práce (4/2008:62) uvádí, ţe máme být jeden druhému bliţním. Bliţní je ten, kdo nám pomůţe nebo komu my pomůţeme navzdory jeho aroganci či nezájmu, navzdory hranicím a společenským propastem. Bliţní je člověk, který má srdce na pravém místě a z pozice lásky překonává mezilidské a společenské bariéry. V praktické rovině jde o způsobilost zvaţovat, rozhodovat se a jednat. Samaritán je příkladem člověka, který vidí, všímá si a nepřehlíţí svoje okolí, v kterém ţije. (4/2008:63) Aktuálnost tohoto příběhu zůstává nedotčená v průběhu celých dějin. Patřičná pozornost k druhým lidem je cestou, jak si všímat dění kolem sebe, jak toho

- 34 -

dobrého, tak i toho špatného. V tomto smyslu se člověk odvrací pouze a výhradně od pozornosti vůči sobě. Aţ díky této všímavosti k druhým lze určitým způsobem reagovat na jejich problémy a potřeby. Pozastavme se u dalšího podnětu. Osoba milosrdného Samaritána je chápána jako vzor, který je hodno následovat, protoţe se zachoval jako opravdový hrdina. Popravdě si poloţme otázku, kdo z nás by se takto sklonil k cizímu člověku, aniţ by se nenechal odradit strachem, lhostejností, spěchem? Nicméně tento Samaritán nejednal pouze z lítosti, ale nechal se proměnit skrze Boţí slovo, kterému citlivě naslouchal a na jehoţ základě jednal. (4/2008:63) V tomto podobenství můţeme také bezpochyby vidět odkaz naděje. Nadějí je člověk, který bliţnímu v nouzi můţe pomoci. Pomoc ovšem nepřichází hned, aţ teprve třetí člověk v pořadí je pohnut v srdci. Předchozí dva se staví k poţadavku pomoci s chladnou netečností, ba s náboţenskou skrupulózností v přesvědčení, ţe přece dodrţují zákon, který nedovoloval knězi dostat se do kontaktu s mrtvým či obřadně nečistým člověkem (Lv 21, 1–3 dle 4/2008:63) Konečně dojděme k závěru, ţe Kristus tímto podobenstvím bourá veškerá omezující očekávání dotýkající se společenského postavení, jeţ jsou ovlivněná na základě rasy, náboţenské příslušnosti, místní identity. V této souvislosti nezapomeňme, ţe v tehdejší době panovala značná nevraţivost vůči cizincům. Jeţíš tímto podobenstvím ruší jakoukoli nadřazenost opodstatněnou určitou lidskou kategorií, kastou či třídou. V tomto ohledu jsme si všichni rovni. Tato důleţitá hodnota rovnosti lidských osob je jedním z předpokladů k tomu, aby byla uznána základní lidská práva jako právoplatná a definitivní. V oboru sociální práce nalezneme tento aspekt v Etickém kodexu sociálních pracovníků České republiky, kde se píše, ţe „Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti.“29

29

Společnost sociálních pracovníků ČR – ke staţení [etický kodex sociálních pracovníků ČR].

- 35 -

Od tohoto příběhu je to jen krůček k dnešní situaci na ulici. Bezdomovec, na místě zuboţeného a zbitého člověka v tomto příběhu, je aţ překvapivě obdobný případ. Vţdyť souvislost je natolik do očí bijící, ţe i samotná Charita Olomouc, zabývající se lidmi bez domova, zřizuje středisko s názvem Samaritán30. 3.5.2

Láska k bližnímu, láska k Bohu „Láska k Bohu a láska k bližnímu se vzájemně prolínají, protože v tom

nejmenším se setkáváme se samotným Ježíšem a v Ježíšovi potkáváme Boha.“(Benedikt XVI., 2006:24). Tato hluboká pravda a výzva k následování je nosným pilířem, od kterého je odvozováno celé křesťanství. Z tohoto bodu se budeme ubírat k základům, na kterých stojí křesťanství, a tedy od něj odvozená křesťanská sociální práce. Tento silný aspekt taktéţ zachycují slova Karla Rahnera (in Doleţel, s. 26), jeţ popisují skutečnost přijetí lidství sebe samého, stejně tak lidství druhého člověka, a co více, přijetí Syna člověka, který se sám stal člověkem, „vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí“. (Fil 2,7) Takto je v kaţdém bliţním přijímán a milován. Významnost takovýchto slov je nepopíratelně hluboká. Vţdyť hledání, milování a slouţení Kristu v druhých lidech se stalo niternou motivací mnoha lidí, mnoha věků, vzpomeňme si na řadu světců, ať uţ těch oficiálně vyhlášených katolickou církví, a z toho důvodů známých po celém světě, tak i obyčejných, mnohdy nenápadných věřících, kteří však svou prostotou a upozaděním následují Krista ve svém kaţdodenním ţivotě, aniţ by za to jakýmkoli způsobem získávali obdiv či uznání druhých. Prosociální praxe, tedy příklon k chudým a slabým, získává nový rozměr sjednocení víry a lásky, to má své velké důsledky pro veškerou pomáhající činnost, neboť zaštiťuje a opodstatňuje úsilí těch, kteří ţijí svoji víru podle Jeţíšových slov: „Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívil jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“ (…) „Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš 25,35-36.40). František Lízna, který se po mnoho let věnuje cílovým skupinám sociálních pracovníků a svým ţivotem se zaslouţil o demokracii a lidská práva, na toto téma zmiňuje, ţe Kristus se ptá na konkrétní otázku pomoci. Neptá se, kolikrát jsme

30

Charita Olomouc – středisko Samaritán pro lidi bez domova [hlavní webová stránka střediska].

- 36 -

byli na mši svaté, kolikrát jsme se pomodlili růţenec, i kdyţ bez toho se těţko můţeme propracovat k tomu, abychom byli účinní v praktické lásce. Ptá se, jestli jsme chudého oblékli, hladového nasytili, … (časopis SP-4/2008:4) Křesťanská sociální práce se v této rovině orientuje na flexibilní a pohotové jednání na místě, kde se nachází. Jak píše Kongregace pro biskupy, vţdy existovaly a vţdy také budou existovat situace, kdy je hmotná pomoc nezbytná, a kdy tato pomoc demonstruje konkrétní výraz lásky k bliţnímu. (dle Benedikt XVI.,2006:40) 3.5.3

Skutky milosrdenství V křesťanské praxi se nám nabízejí skutky milosrdenství, které jsou výrazem

sluţby. Dělí se na skutky tělesného a skutky duchovního milosrdenství. Výčet těchto skutků je obsaţen v Katechismu katolické církve: Nasycovat hladové, napájet ţíznivé, do domu přijímat pocestné, odívat chudé, navštěvovat nemocné, osvobozovat zajaté, pohřbívat mrtvé. Skutky duchovního milosrdenství jsou: Napomínat hřešící, učit nevědomé, dobře radit pochybujícím, těšit zarmoucené, trpělivě snášet křivdy, ochotně odpouštět ubliţujícím, modlit se za ţivé i za mrtvé.31 V Písmu svatém nalezneme několik míst, kde se Pán Jeţíš vyjadřuje k těmto skutkům jako k dobré praxi, přímo takové jednání doporučuje: „Vpravdě pravím vám: Co jste učinili jednomu z nejmenších těchto mých bratří, mně jste učinili.“ (Mat. 25, 40) „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.“ (Mat. 5, 7) „Kdokoli podá pití jednomu z těchto nejmenších číši studené vody pro to, ţe je (můj) učedník, vpravdě pravím vám, nepřijde o svou odplatu.“ (Mat. 10, 42) „Učiňte si přátelé z klamného mamonu, aby vás, aţ dokonáte, přijali do věčných příbytků.“ (Luk. 16, 9) Tobiáš stejně tak v Písmu svatém napomínal svého syna: „Jak jen budeš moci, buď milosrdný. Budešli

míti

mnoho,

dávej

mnoho;

budeš-li

míti

málo,

hleď

i z mála

rád

udělovati…Vysvobozuje almuţna od všelikého hříchu …a nedopouští, aby duše přišla do temnot.“ (Tob. 4, 8; 9, 11) 32

31

Katolicky-katechismus – milosrdné skutky [online]. Katechismus katolické církve předkládá uspořádaný a souhrnný výklad podstatných a základních sloţek křesťanského katolického učení, jak o víře, tak o etice, a to ve světle Druhého vatikánského koncilu a celkové tradice církve. Jeho hlavními prameny jsou Písmo svaté, Otcové, liturgie a učitelský úřad církve. (Katolicky-katechismus [online]). 32

Katolicky-katechismus – milosrdné skutky [online].

- 37 -

Skutky milosrdenství jsou známkou toho, ţe se:„Láska k Bohu a láska k bližnímu vzájemně prolínají, protože v tom nejmenším se setkáváme se samotným Ježíšem a v Ježíšovi potkáváme Boha.“(Benedikt XVI. 2006:24). Je to hluboká pravda a výzva k následování, tedy nosný pilíř, od kterého je odvozováno celé křesťanství. Z tohoto bodu se budeme ubírat k základům, na kterých stojí křesťanství, a tedy od něj odvozená křesťanská sociální práce. V Písmu svatém čteme: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (J 13,35). Svědectví víry je věrohodné teprve ve svědectví lásky. V tomto ohledu nelze víru od lásky odtrhnout. K takovému jednání vybízí Jeţíš své učedníky, předtím neţ je opustí: „Jako jsem já miloval vás, tak i vy se milujte navzájem.“ (J 13, 34b). Tento odkaz je odkazem na utváření společenství, která má být specifikem pro kaţdou dobrou pomáhající praxi. Na závěr této kapitoly lze poukázat na to, ţe z biblického étosu vyplývá určitý závazek, pro křesťany, respektive můţeme říct, ţe do jisté míry i pro ty, kteří pracují pro organizaci, která je na křesťanských základech postavena a hlásá její hodnoty. Křesťanství totiţ ovlivňuje způsob, jakým je práce pomáhajícího vykonávána, a to jak v sociální práci, tak i v činnosti Komunity. Velmi povzbudivým aspektem je teze, která zmiňuje, ţe se křesťanská víra odvolává na příslib, ţe tam, kde se člověk opravdu snaţí o dobro, tam je vţdy naděje. (Bohlen 2010:34)

- 38 -

Závěr Cíl této práce byl naplněn skrze popsání a vymezení Komunity Sant´Egidio, se speciálním důrazem na kontext fenoménu bezdomovectví a jeho souvislosti. Vzhledem k tomu, ţe je Komunita Sant´Egidio celosvětově známé hnutí, povaţuji za obohacující prohlubovat povědomí o ní také u nás.V tomto směru lze práci vyuţít jako inspirativní text k zamyšlení a také jako srovnání pro pracovníky sociálních sluţeb, kteří pomáhají lidem bez domova, zvláště pak pro ty, kteří ve své práci vidí jako důleţitý aspekt křesťanské hodnoty a snaţí se je naplňovat. Práce můţe být zajímavá také pro širší veřejnost, a to například tím, ţe nabízí zajímavé poznatky a postřehy lidí z Komunity, kteří se lidem bez domova věnují více neţ dvacet let. Dalším cílem bylo uvést sociální práci potaţmo Komunitu do kontextu s křesťanstvím. V práci se podařilo vydefinovat křesťansky orientovanou pomoc a s ní související

pojmy.

Rovněţ

byl

cíl

naplněn

skrze

vymezení

některých

biblických inspirací plynoucích pro křesťansky orientované prosociální aktivity. Tyto aktivity z nemalé části hrají roli občanských iniciativ, jeţ jsou v naší společnosti stále diskutovaným tématem. Z pohledu sociální práce hovoříme o tzv. dilematech sociální práce, jenţ utváří prostor právě pro občanskou iniciativu. Tato práce svým způsobem vyzdvihuje důleţitost laických občanských aktivit. Nicméně jelikoţ je charakter práce teoretický, není její přínos tak znatelný, jako u prací empirických. Proto se domnívám, ţe by bylo zajímavé zrealizovat na toto téma výzkum. V tom případě by tato práce mohla slouţit jako teoretický podklad. Například by výzkum mohl být zaměřený na to jak lidé na ulici vnímají Komunitu a jak vnímají terénní sociální sluţby. Následně bych chtěla zdůraznit jeden důleţitý fakt plynoucí z třetí kapitoly této práce, který je vlastně potvrzením slov Völka (dle Kamiński, 2011:15), a to, ţe má-li být sociální práce křesťanská, je nutné její zakořenění ve víře a zaměření pomáhající osoby na realizaci přikázání lásky k bliţnímu. Křesťanská sociální práce, stejně tak jako Komunita, je tedy následováním Krista v jeho sluţbě lidem potřebujícím pomoc a spočívá nejen na uspokojení nezbytných ţivotních potřeb, ale téţ – a moţná především – na zaměření člověka ke spáse. (Kamiński, 2011:15) Na závěr bych chtěla podotknout, ţe ačkoliv je Komunita jistou moţností, jak pomáhat lidem, v ţádném případě však nemá nahrazovat sociální práci. Pomáhá však

- 39 -

tam, kde je potřeba, neboť sociální práce se dostává ke slovu aţ tehdy, kdy ostatní způsoby, jimiţ lidé řeší své problémy, selhávají. (Úlehla, 2004:9). V závěru ještě podotýkám, ţe jsem si vědoma, ţe práce je do jisté míry ovlivněna mým subjektivním názorem a přesvědčením, avšak nebylo to tak cíleně zamýšleno. Svoji práci bych chtěla zakončit slovy, dnes jiţ svatořečeného, Jana Pavla II. (dle Benedikt XVI. 2006:42): „Bezprostřední působení při utváření spravedlivého uspořádání společnosti je přednostně věcí laiků. Jako občané státu jsou povolání k tomu, aby se osobně podíleli na veřejném životě. Nemohou proto opomíjet účast na rozličných mnohostranných aktivitách (…) sociálního rázu, které slouží k organickému a institucionálnímu rozvoji společného dobra.“

- 40 -

Seznam bibliografie BIBLE: Písmo svaté Starého a Nového zákona. 2007. Přeloţil Miloš Bič a spol. Praha: ČESKÁ BIBLICKÁ SPOLEČNOST. BOHLEN, S. 2010. „Teologie a sociální práce – podněty pro dialog.“ In: OPATRNÝ, M.., LEHNER, M..,(eds.). Teorie a praxe charitativní práce. České Budějovice: SCIENTIA. s. 28-34. BUGEL, W., ŠLECHTOVÁ, H. 2012. Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc. DOLEŢEL, J. 2008. Definice křesťanské sociální práce. Sociální práce/Sociálna práca, č. 4, s. 56 – 57. DOLEŢEL, J. 2010. „Co dělá sociální práci křesťanskou?“ In: OPATRNÝ, M.., LEHNER, M.., (eds.). Teorie a praxe charitativní práce. České Budějovice: SCIENTIA. s. 24 – 27. HORSKÁ, S. 2012. Bakalářská práce: Diakonická dimenze katecheze v Komunitě Sant´Egidio. Olomouc: UNIVERZITA PALACKÉHO. HRADECKÝ, I. 2007. Definice a typologie bezdomovectví. Praha: DESTINY. HRADECKÝ, I., HRADECKÁ V. 1996. Bezdomovství - Extrémní vyloučení. Praha: NADĚJE. CHARITA OLOMOUC. 2011.

Jak se žije na ulici. Olomouc: MATICE

CYRILOMETODĚJSKÁ s.r.o. KOLDINSKÁ, K. 2013. Sociální právo. Praha: C.H.BECK.. BENEDIKT XVI. 2006. Deus caritas est. Praha: PAULÍNKY. KUNEŠ, D. 2009. Sebepoznání. Psychoterapeutické principy a postupy. Praha: PORTÁL. MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L. 2012. Bezdomovectví. Praha: PORTÁL. MAREŠ, P. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ.

- 41 -

MARTINEK, M. a kol. 2008. Praktická teologie pro sociální pracovníky. Praha: JABOK. MATICE CYRILOMETODĚJSKÁ s. r. o. 2004. Sborník z konference „Křesťan a bezdomovectví“. Olomouc: MATICE CYRILOMETODĚJSKÁ s. r. o. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: PORTÁL. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODYMOVÁ, P. 2005. Sociální práce v praxi. Praha: PORTÁL. MATOUŠEK, O., ŠUSTOVÁ, J. 2012. Náboţenství a společenská solidarita. In MATOUŠEK, O., a kol., (eds.), Základy sociální práce. Praha: PORTÁL. s. 13 – 45. MISÍKOVÁ,

M.

2008.

„Sociální

vyloučení“

In:

JANOUŠKOVÁ,

K.,

NEDĚLNÍKOVÁ, D.(eds.) Profesní dovednosti terénních sociálních pracovníků. Ostrava: OSTRAVSKÁ UNIVERZITA. s.169-190. NADĚJE. 1998. Sborník ze semináře na téma Bezdomovství v Evropě Olomouc. Praha: NADĚJE. PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P. 2008. Bezdomovectví. Praha: TRITON. RICCARDI, A. 2006. Bůh nemá strach. Kostelní Vydří: KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ. SIMON, B. 1970. Hadráři z Emauz. Praha: VYŠEHRAD. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese : variabilita a patologie lidské psychiky. Praha :PORTÁL. VÝROST, J., 2008. Sociální patologie. Praha: GRADE PUBLISHING.

Internetové zdroje: Česká televize – pořad Před půlnocí [pomáhat bezdomovcům]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-predpulnoci/309281381940818/video/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 24. 4. 2014]. Definice křesťanské sociální práce. (2008). Sociální práce/Sociálna práca, č. 4, s. 56 – 57.

- 42 -

Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/2008-4-130102145743.pdf [posl. akt. neuvedeno] [cit.5.2.2014]. ETHOS – Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí ČR [online]

Dostupné z:

http://www.feantsa.org/spip.php?action=acceder_document&arg=221&cle=8e3e51a42f 60896a7e21557b9fda79992e7f8833&file=pdf%2Fcz.pdf

[posl.

akt.

neuvedeno]

[cit.3.9.2013]. HORÁK, M. Aspoň půl hodiny týdně mají bezdomovci přátele. [online] Dostupné z: http://brno.idnes.cz/aspon-pul-hodiny-tydne-maji-bezdomovci-pratele-flv-/brnozpravy.aspx?c=A090702_155940_brno_jag [posl. akt. 2.7.2009] [cit. 23. 4. 2014]. Charita Olomouc – středisko Samaritán pro lidi bez domova [hlavní webová stránka střediska]. Dostupné z: http://olomouc.charita.cz/aktuality [posl. akt. neuvedeno] [cit. 21.3.2014]. JENIŠTOVÁ, I. 2004. O bezdomovectví v hanácké metropoli. Dostupné z: http://www.katyd.cz/zpravodajstvi/o-bezdomovectvi-v-hanacke-metropoli.html

[posl.

akt. neuvedeno] [cit. 24. 5. 2013]. JIRÁSKOVÁ,

T.

2013.

Přátele

bez

domova.

Dostupné

z:

http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zaostreno/_zprava/pratele-bez-domova--1199258 [posl. akt. neuvedeno] [cit. 24. 4. 2014]. KAMIŃSKI, T. 2011. Křesťanská sociální práce v Polsku, Idea a praxe. Dostupné z: www.caritasetveri

[posl. akt. neuvedeno] [cit.

13. 4. 2014]. Katechismus – katechismus katolické církve. Dostupné z: http://www.katechismus.cz/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 24. 4. 2014]. Katolicky-katechismus

–

milosrdné

skutky.

Dostupné

z:

http://katolicky-

katechismus.cz/?s=milosrdn%C3%A9+skutky&submit= [posl. akt. neuvedeno] [cit. 24. 4. 2014]. - 43 -

KOLAŘÍKOVÁ, L. 2010. Představujeme komunitu Sant' Egidio. Dostupné z: http://junior.proglas.cz/detail-clanku/predstavujeme-komunitu-sant-egidio.html

[posl.

akt. neuvedeno] [cit. 24. 4. 2014]. KOLDINSKÁ, K.. 2010. Záznam z Konference o Bezdomovectví. Dostupné z: http://konference.weebly.com/materiaacutely.html

[posl.

akt.

neuvedeno]

[cit.

21.4.2014]. Komunita Sant´Egidio - O nás [webová

stránka komunity]. Dostupné z:

http://www.santegidio.cz/o-naacutes.html [posl. akt. neuvedeno] [cit. 10.5.2013]. Oblastní charita Blansko – O nás. [hlavní webová stránka střediska]. Dostupné z: http://blansko.charita.cz/onas/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 21.4.2014]. Pastorace - Sant´Egidio. [online] Dostupné z: http://www.pastorace.cz/Tematicketexty/SantEgidio.html [posl. akt. neuvedeno] [cit. 21.4.2014]. PRUDILOVÁ, A.. 2013. Bakalářská práce: Portrét dobrovolníka v organizaci Sant Egidio - rozhlasový dokument „Honza málem hrdinou“. Brno: MASARYKOVA UNIVERZITA. Dostupné z: http://theses.cz/id/zndz26/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 24. 4. 2014]. Sant´ Egidio - Komunita [celosvětová webová stránka komunity]. Modlitba/ Předávat evangelium/ Přátelství s chudými/ Komunita bez hranic/ Škola míru. Dostupné z: http://www.santegidio.org/pageID/2/langID/cs/KOMUNITA.html

[posl.

akt.

neuvedeno] [cit.5.4.2014]. Společnost sociálních pracovníků ČR – ke staţení [etický kodex sociálních pracovníků ČR]. Dostupné z: http://socialnipracovnici.cz/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 24. 4. 2014]. Víra - Charakteristika hnutí a komunit působících v České republice [on-line] Dostupné z: http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Nova-hnuti-v-cirkvi.html [posl. akt. neuvedeno] [cit. 21.4.2014].

- 44 -

Anotace Absolventská práce je zaměřena na laické hnutí s názvem Komunita Sant´Egidio, které je v jistém smyslu charitativním subjektem poskytujícím pomoc lidem bez domova. Cílem práce je popsat práci Komunity Sant´Egidio ve vztahu k lidem bez domova, s ohledem k moţným podobnostem s křesťanskou sociální prací. Obsahem práce je popis fenoménu bezdomovectví, dále popis specifik Komunity Sant´Egidio. Rovněţ je v práci upřena pozornost na křesťanskou sociální práci a Komunitu ve vztahu ke křesťanství. Závěrem je poukázáno na inspirativní body biblického étosu jako moţná východiska pro motivaci pomáhajících činností.

Abstract This graduation work focuses on a secular movement called Community Sant´Egidio, which is a certain sense charitable subject that helps people without home. The goal of this work is to describe work of Community Sant´Egidio towards people without home and with respect to the possible similarity to a Christian social work. Content of the work is a description of phenomenon of homelessness and further a description of Community´s specifics. Also the attention is drawn on a Christian social work and Community in relation to Christianity. The conclusion points out to an inspirational marks of a biblical ethos which could happen to become a possible starting point for helping activities and its motivation.

- 45 -