MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce
VÝZNAM ZAMĚSTNÁNÍ V ŽIVOTĚ LIDÍ BEZ DOMOVA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vypracovala: Bc. Marcela Konečná, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Suchanec, M.Sc. Brno 2014
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Význam zaměstnání v životě lidí bez domova“ vypracovala samostatně s použitím odborné literatury a pramenů uvedených v seznamu citovaných zdrojů, který tvoří nedílnou součást této práce.
Brno 1. prosince 2014
Bc. Marcela Konečná, DiS.
Poděkování
Velké poděkování patří vedoucímu mé práce Mgr. Miroslavu Suchancovi, M.Sc. za cenné informace, rady a konstruktivní připomínky, které mi během psaní diplomové práce poskytl, za jeho ochotu, trpělivost a hlavně vynaložený čas. Děkuji také Mgr. et Mgr. Martinu Šťastnému, který mi věnoval svůj čas při debatě nad zpracováním otázek do rozhovoru. Dále děkuji Mgr. Petru Míchalovi za připomínky k teoretické části práce. Cením si času, který mi věnovali lidé bez domova při poskytnutí rozhovoru v jejich nelehké životní situaci. Děkuji také sociálnímu pracovníkovi azylového domu a nízkoprahového centra za zprostředkování kontaktu s uživateli služby a mému vedoucímu v práci za jeho pochopení a podporu při zpracovávání diplomové práce.
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 TEORETICKÁ ČÁST .................................................................................................... 9 1
Bezdomovectví a člověk bez domova .................................................................... 9 1.1
Člověk bez domova/bezdomovec ................................................................................ 9
1.2
Bezdomovectví .......................................................................................................... 11
1.2.1
Sociální vyloučení ................................................................................................. 12
2
Formy bezdomovectví........................................................................................... 13
3
Příčiny vzniku bezdomovectví ............................................................................. 16 3.1
Osoby ohrožené ztrátou domova ............................................................................... 18
4
Životní styl lidí bez domova ................................................................................. 20
5
Význam práce pro člověka ................................................................................... 23 5.1
6
7
8
Absence práce a její důsledky.................................................................................... 24
Lidé bez domova a zaměstnání ............................................................................ 27 6.1
Možnosti osob bez domova na Úřadu práce v oblasti zprostředkování zaměstnání .. 27
6.2
Bariéry lidí bez domova začlenit se na trh práce ....................................................... 29
6.3
Koncept zaměstnatelnosti u lidí bez domova ............................................................ 35
Postoje .................................................................................................................... 36 7.1
Definice postoje ......................................................................................................... 36
7.2
Vlastnosti postojů ...................................................................................................... 38
7.3
Funkce postojů ........................................................................................................... 39
7.4
Složky (struktura postoje) postojů ............................................................................. 41
7.5
Utváření postojů ........................................................................................................ 41
7.6
Měření postojů ........................................................................................................... 42
Postoj veřejnosti k lidem bez domova ................................................................. 45
METODOLOGICKÁ ČÁST ....................................................................................... 47 9
Metodologie ........................................................................................................... 47 9.1
Cíl výzkumu a výzkumná otázka ............................................................................... 47
9.2
Metoda výzkumu ....................................................................................................... 48
9.3
Metoda sběru dat........................................................................................................ 48
9.4
Operacionalizace........................................................................................................ 49
9.5
Jednotka zkoumání a zjišťování, konstrukce výzkumného vzorku ........................... 51
9.6
Popis vlastního zkoumání .......................................................................................... 52
9.7
Charakteristika komunikačních partnerů ................................................................... 53
9.8
Etické hledisko výzkumu ........................................................................................... 54
10 Analýza a interpretace výsledků zkoumání........................................................ 55 10.1
Metoda analýzy.......................................................................................................... 55
10.2
Co předcházelo bezdomovectví ................................................................................. 55
10.3
Postoj lidí bez domova k zaměstnání......................................................................... 58
10.4
Aktivity lidí bez domova při obstarávání si příjmu ................................................... 63
10.5
Bariéry, se kterými se lidé bez domova setkávají při hledání zaměstnání ................. 69
10.6
Životní priority lidí bez domova ................................................................................ 73
Závěr .............................................................................................................................. 75 Seznam použité literatury ............................................................................................ 79 Anotace .......................................................................................................................... 83 Annotation ..................................................................................................................... 84 Jmenný a věcný rejstřík ............................................................................................... 85 Seznam příloh ................................................................................................................ 88 Stať ................................................................................................................................. 91
Úvod Pracuji jako sociální pracovnice v neziskové organizaci ve službě sociální rehabilitace, jejímiž uživateli jsou nezaměstnaní lidé. Často se mezi nimi vyskytují i lidé bez domova, kteří chtějí svoji situaci řešit a začlenit se zpět do společnosti. Mnohdy se u nás však stává, že se jejich situace nikam neposunuje a jsou z nich dlouhodobí uživatelé sociální služby, nezřídka na ní i závislí. Je to spíše uspokojování základních potřeb, které vycházejí z toho, že je člověk na ulici a má hlad, potřebuje se umýt nebo přespat, než spolupráce orientovaná na integraci do společnosti. Téměř většina lidí bez domova je bez zaměstnání. Chtějí-li se dostat ze svojí situace, měli by mít pravidelný příjem a něco z něj být schopni našetřit. Avšak mnozí z nich pobytem „na ulici“ ztratili svoji kvalifikaci, někdy je též jejich překážkou vzhled. Příjem zajišťuje určitý sociální status, pomáhá při začleňování do společnosti. Nicméně pro některé lidi je stav „být bez placené práce“ životním stylem, na kterém nehodlají nic měnit. Myslím si, že si někteří lidé bez domova, kteří jsou uživateli sociálních služeb, vyhledávají práci jen na oko, protože se to od nich očekává, nebo nemají dostatek informací o tom, co je vůbec na trhu práce může čekat, co musí sami udělat. Tyto důvody mě vedly k tomu, abych se ve své diplomové práci zabývala právě lidmi bez domova, kteří užívají některou sociální službu za účelem pomoci jim nalézt zaměstnání. Dennodenně se lidé ve městech setkávají s lidmi bez domova, jsou vidět téměř všude, kde se očekává zvýšené množství proudících lidí. Mnoho z nás si díky těmto lidem, u kterých je na první pohled patrné, že jsou bez domova, vytváří představu o celé bezdomovecké populaci – jsou špinaví, nevábně zapáchají, zanedbaného vzhledu, líní něco dělat či dokonce pracovat, v mnoha případech s lahví alkoholu v ruce, potácející se po ulici, řvoucí či spící a někdy žebrající o nějaký ten drobák na noclehárnu či jízdenku na vlak. Bezdomovectví je tak považováno za negativní společenský jev. Lidé se bezdomovců štítí, obcházejí je nebo se na ně dívají s odporem v očích. Lidé bez domova však nejsou slepí, všímají si ostatních a ze své praxe vím, že některým tento postoj na sebevědomí nepřidá. Ti, kteří se chtějí reintegrovat do společnosti, najít si zaměstnání a bydlení, se nemohou v této oblasti spolehnout pouze na své známé, a proto využívají nabídek některých
6
sociálních služeb, jejichž posláním je jim pomáhat. Prostřednictvím sociálních pracovníků a dalších pracovníků dostanou potřebné poradenství, mají přístup k hledání práce, vzdělávání, technice. Ne vždy se však povede, že naleznou vhodné zaměstnání nebo v zaměstnání setrvají. Sociální pracovníci někdy zabíhají do předem vytyčených cest, jak pracovat s lidmi bez domova. Snaží se spíše zajistit jejich základní potřeby a dlouhodobě neplánovat, protože někdy není dlouhodobá spolupráce jistá či se opět stáčí pouze na primární potřeby. Práce s tímto typem klientů je velmi náročná a dlouhodobá, ne všichni pracovníci jsou však po několika neúspěších svých klientů dostatečně motivováni k pokračování spolupráce a nemusí už tolik věřit na klientův úspěch. Postoj lidí bez domova k zaměstnání a význam, který pro ně zaměstnání znamená, výrazně ovlivňuje jejich hledačské ambice a případný úspěch. Práce, kterou předkládám, je rozdělena na dvě hlavní části. Teoretická část se bude nejprve zabývat obecnými charakteristikami lidí bez domova, vymezím v ní příčiny, které mohou vést k bezdomovectví, a jelikož se zaměřuji na zaměstnání, popíši, jaký význam zaujímá práce v životě člověka a jaké jsou důsledky ztráty zaměstnání. V práci chci objasnit, jaký význam má zaměstnání pro člověka bez domova, a proto nastíním, jaké mají šance na pracovním trhu a s jakými bariérami se mohou setkávat. Budu se zaměřovat i na postoj lidí bez domova k práci, proto do teoretické části práce zařazuji i kapitolu, ve které pojednávám o postojích. V metodologické části chci za pomoci kvalitativního výzkumu nalézt odpověď na výzkumnou otázku Jaký význam má zaměstnání v životě lidí bez domova užívajících sociální služby na území Brna? K zodpovězení otázky mi jako metoda sběru dat poslouží polostrukturovaný rozhovor. Tím, že zjistím význam zaměstnání pro lidi bez domova, usnadní se sociálním pracovníkům jejich práce, jelikož se nebudou tolik držet tématu zaměstnanosti, pokud nebude pro některé klienty dostatečně důležité, či naopak. Oběma skupinám se mohou rozšířit možnosti v oblasti hledání, pohledů na příčiny nezaměstnanosti, změně situace a také zlepšit
vzájemná spolupráce.
Bezdomovectví je celospolečenský problém a ne vždy si jedinec vystačí pouze se svými silami při reintegraci do majoritní společnosti a zvládnutí své situace. Dalším cílem mojí práce je také to, aby laická veřejnost pak nahlížela na lidi bez domova jinak než jen na ty, kteří nechtějí pracovat, protože je pro ně jednodušší nemít žádné povinnosti
7
a občas si něco vyžebrat nebo ukradnout. Jsem i lektorkou, veřejnost tak můžu zpravit prostřednictvím kurzů nebo workshopů, které jsou zaměřené obecně na hledání zaměstnání. Výsledky diplomové práce budou poté sloužit především mně při mé práci, poskytnu je dalším pracovníkům a seznámím s nimi i spolupracující organizace.
8
TEORETICKÁ ČÁST 1 Bezdomovectví a člověk bez domova Fenomén bezdomovectví (a s tím spojený jev nezaměstnanosti) se v České republice, do roku 1993 Československé, začal rozmáhat až s pádem komunismu, otevřením hranic a úpadkem výroby několika firem. V mnoha postkomunistických zemích je tak zcela novým odkrytým jevem, jelikož se termín dříve oficiálně nepoužíval. Příživnictví bylo trestně stíháno, lidé bez zaměstnání nebo trvalého bydliště byli umisťováni do vězení, léčebny či nějakého jiného zařízení nebo ústavu. Cílem kapitoly je tedy definovat termíny, jako jsou bezdomovectví a člověk bez domova, porovnat názory několika autorů a podívat se i na zahraniční koncept, jelikož se v západních zemích bezdomovectví vyskytuje mnohem déle než v České republice.
1.1 Člověk bez domova/bezdomovec Jakmile jsem se někomu svěřila, že tématem mojí závěrečné práce jsou lidé bez domova, viděla jsem, jak se v jejich tváři objevil výraz znechucení a opovržení vůči těmto lidem. Mnoho mých známých, kteří nepracují v sociálních službách, si myslí, že člověk bez domova je pouze ten, co posedává u nádraží nebo se potácí v ulicích, obtěžuje kolemjdoucí vůbec svojí přítomností nebo potřebuje nějaké drobné a večer hledá, kde by přespal, protože nemá „svůj domov“. Vidí pouze ty zjevné, na první pohled snadno rozpoznatelné, lidi bez domova, kterým se budu také věnovat. Člověk bez domova nebo bezdomovec? Lidé bez domova nebo bezdomovci? Přemýšlela jsem, jak se ve své práci budu vyjadřovat o těch, o kterých píši. Zvolila jsem opisný název, a to člověk bez domova, protože označení „bezdomovec“ může být pro mnohé pejorativní. Jednotná definice pro člověka bez domova neexistuje. Pokud bych pouze termín (pro tuto chvíli bezdomovec, který je hojněji využíván) rozložila do tří slov, jednalo by se velmi zjednodušeně a povrchně o osobu, která nemá svůj vlastní domov. Na tomto místě je zapotřebí vymezit si, co znamená „domov“. Matoušek (2008, s. 51) za domov považuje „chráněné, bezpečné místo, k němuž většinu lidí v naší
9
kultuře váže silná emocionální vazba; zároveň je to místo intimního kontaktu s nejbližšími lidmi.“ Lidé žijí v průběhu svého života ve více domovech, je možné je vytvářet a nejsou tak vázané na stejné místo a osoby (Jandourek, 2001). Baláš (2010) popisuje domov obecně jako místo, kam jeho uživatel může jinému člověku umožnit nebo naopak zakázat přístup. Pelcová ve svém článku z roku 2008 mluví o domově jako o místu, ke kterému „patří pravidelný chod života: v čase k odpočinku a k práci, k občerstvení a spánku, k zábavě a zaměstnání, k jídlu a milování.“ Je to místo, kam se může člověk vrátit, kde na něj někdo čeká a má tam své soukromí, zázemí. Většina lidí bere domov za samozřejmost. Důležitost domova se projeví až s jeho nejistou budoucností nebo ztrátou. Termín člověk bez domova se mi jeví používat jako důstojnější už z toho důvodu, že je v něm obsažené samotné slovo člověk, tedy lidská bytost, variantnost pojmu domov a předložka bez, která značí, o co člověk ztrátou domova přichází. Český právní řád nezná pojmy, jako jsou lidé bez domova nebo bezdomovci. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, upravuje pojem osoba v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Pojetí, které dále zákon užívá, je sociální vyloučení osoby mimo běžný život společnosti. Zákon však nevystihuje, co pro něj znamená bydlení, běžný život společnosti. Z pozice sociální práce jsou lidé bez domova „lidé žijící bez stálého bydlení a obvykle i bez stálého zaměstnání, odříznuti od zdrojů, které jsou běžně dostupné jiným občanům (včetně systému sociální podpory). Širší definice zahrnuje i osoby žijící v nedůstojných podmínkách, v ústavech a sociálních zařízení, osoby, které nemají vlastní bydlení, a osoby, jimž hrozí ztráta bydlení“ (Matoušek, 2008, s. 31). Domov nebo bydlení není jen střecha nad hlavou. Takovým lidem chybí právě většina z toho, co jsem popisovala v předchozím odstavci, kde jsem se věnovala vymezení pojmu domov. Vágnerová (1999) dodává, že člověk bez domova může být jak osobou bez trvalého bydliště, tak i osobou právě bez přístřeší, která trvalé bydliště má, ale neužívá jej a nemá zaměstnání a vztahy s příbuznými jsou narušené, ocitá se izolovaný od společnosti. Hradečtí (1996), kteří se zabývají otázkou bezdomovectví, říkají, že definovat člověka bez domova je vždy hodně vágní a obecné. Někdy se též užívá i pojmu osoba bez přístřeší, ale podle mého názoru je tento pojem více zavádějící, protože ze své praxe vím, že většina lidí bez domova, kteří nevyužívají služeb azylových domů nebo nocleháren, nějaké provizorní přístřeší má alespoň na noc
10
(především, když je jim subjektivně zima nebo není vhodné počasí) např. ve formě stanů, opuštěných domů, sklepů či nádraží.
1.2 Bezdomovectví Bezdomovectví je společenským jevem, který zahrnuje osoby bez domova a způsob jejich života. Hartl a Hartlová (2004, s. 73) bezdomovectví definují jako „situace osoby, která nemá bydliště, přespává v parcích, pod mosty, v kanalizacích, nepoužívaných vagónech, v provizorních lepenkových krabicích apod.; jsou to lidé často duševně nemocní, toxikomani, lidé v životní krizové situaci nebo mladiství na útěku z domova.“ Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci (Fédération Européenne d'Associations Nationales Travaillant avec les Sans-Abri – dále FEANTSA, cit. 9. 8. 2014, dostupné na http://www.feantsa.org/spip.php?action=acceder_ document&arg=221&cle=8e3e51a42f60896a7e21557b9fda79992e7f8833&file=pdf%2 Fcz.pdf&lang=en) vymezuje bezdomovectví jako „sociální vyloučení spojené s absencí bydlení“. Pro vymezení bezdomovectví se opírá o pojetí domova z jeho oblasti fyzické (užívat jej), sociální (mezilidské vztahy) a právní (legislativa užívání domova). Bezdomovectví je podle organizace situace, kdy se člověk ocitne bez střechy, bez bytu či má nejisté nebo nevyhovující bydlení. Zatímco definice Hartlových popisuje bezdomovectví jako ztrátu zázemí neboli domova, vymezení FEANTSA se opírá nejen o fyzickou ztrátu, ale i o aspekty sociální a právní. Pro Vágnerovou (1999) je bezdomovectví výsledkem psychosociálního selhání, kdy jedinec přestane plnit svoje role. Zde je patrný i psychologický pohled. Pro některé lidi je bezdomovectví synonymem k chudobě. Mezi chudobou a bezdomovectvím ale nelze udělat rovnítko. Chudoba je dle Mareše (1998) důsledkem nerovnosti přístupu jednotlivců k realizaci uspokojení jejich základních potřeb. Neznamená to však, že chudí lidé nemají svůj domov. Mareš (1999, s. 58) říká, že „bezdomovectví je více než nedostatkem přístřeší a více než chudobou. Je součástí širšího procesu marginalizace založeného na neschopnosti bezdomovců participovat na způsobu života, který je standardní pro většinu populace.“ Z výše uvedených definic vyplývá, že je možné se na bezdomovectví dívat z různých pohledů. Bezdomovectví je složitý jev. Kdybych měla jev definovat, jedná se o situaci
11
lidí, která je spojená se ztrátou jistoty uspokojivého zázemí ve formě vyhovujícího bydlení skýtající prostor pro vlastní soukromí, nemožnost uspokojování svých potřeb a vyloučení z majoritní společnosti. Jde o poruchu sociálního fungování. 1.2.1 Sociální vyloučení Bezdomovectví je synonymem pro extrémní sociální vyloučení, proto do své práce zahrnuji i vymezení tohoto pojmu. Matoušek (2008, s. 204) definuje sociální vyloučení jako „komplexně podmíněnou nedostatečnou účast jednotlivce, skupiny nebo místního společenství na životě celé společnosti, resp. nedostatečný přístup ke společenským institucím zajišťujícím vzdělání, zdraví, ochranu a základní blahobyt.“ Autor říká, že mívá různou úroveň a proměňuje se v čase. Mimo jiné znamená sociální vyloučení život v chudobě, bez účasti na trhu práce anebo bez přiměřeného bydlení. Mareš, Horáková a Rákoczyová (2008) přidávají k časové dimenzi i dimenzi prostorovou, jejíž atributy nesou nejen obyvatelé území, ale i samotné území, a to materiálně i geograficky. Ministerstvo práce a sociálních věcí (2013) k definici přidává, že se sociální vyloučení dotýká celé společnosti a jedním z jeho negativních rysů je trvalé narušování společenské soudržnosti. Absolutní formou je dle něj v současné době právě bezdomovectví. Nezaměstnanost bývá častou příčinou bezdomovectví a následné vyloučení z trhu práce může zapříčinit sociální vyloučení. „Marginalizace na trhu práce je jednou ze základních forem sociální exkluze. Ať již jde o nezaměstnanost (vyloučení z placené práce), nebo o vytlačení na sekundární trh práce a segmentarizaci pracovní kariéry čili časté střídání placeného zaměstnání a nezaměstnanost (vyloučení z „dobré práce“)“, píše Mareš (2000, s. 288). Opakem sociálního vyloučení je sociální začleňování, na které se orientují politiky téměř všech států. Cílem je, aby vyloučené osoby dosáhly přístupu ke společenským institucím, měli příležitosti a možnosti zapojit se života společnosti, ze které jsou nyní exkludované.
12
2 Formy bezdomovectví Klasicky se bezdomovectví člení do tří základních forem – zjevné, skryté a potenciální, a to podle toho, jak jej vnímá veřejnost a jak je pro ni jasné a srozumitelné. Zjevné bezdomovectví Zjevné bezdomovectví je takové, které je na první pohled patrné a díky kterému si veřejnost vytváří zkreslený obraz o celé bezdomovecké populaci. Zahrnuje právě ty osoby, které „žijí“ na veřejných prostranstvích a v případě potřeby využívají sociální pomoc v azylových eventuálně nízkoprahových zařízeních nebo noclehárnách. Průdková a Novotný (2008) do této skupiny řadí i osoby dobrovolně bez domova, které rezignovaly na jinou formu života anebo upřednostňují nejistý způsob života jako daň za svobodu, kdy nemusí být na nikom a ničem závislé a odmítají pomoc, která jim je nabízena. Autoři zároveň poukazují, že dobrovolnost je velice diskutabilní, jelikož život na ulici představuje omezenou možnost volby a omezené prostředky k tomu, aby lidé bez domova mohli změnit svůj způsob života. Hradečtí (1996) dodávají, že styl života zjevných lidí bez domova může být nebezpečný i jim samotným, často totiž vyhledávají různé možnosti přespání nebo ochrany před vnějším světem v nejistých prostorách (brlohy, kontejnery, stoky apod.). Zjevné bezdomovectví je sice viditelné, ale tvoří pouze menší část celé skupiny lidí bez domova. Skryté bezdomovectví Autoři zabývající se bezdomovectvím a aktéři, kteří sčítají lidi bez domova, se domnívají, že počet skrytých lidí bez domova přesahuje svou mírou počet zjevných. Je to dáno tím, že u těchto lidí není na první pohled patrné, že jsou bez domova, a dle Hradeckých (1996, s. 40) „se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné nebo charitní služby, aby nalezli nocleh.“ Průdková a Novotný (2008) o nich říkají, že se mohou snažit svoji situaci tajit čistým oděvem a nezanedbaným vzhledem, skrývají své problémy a často opovrhují zjevnými osobami bez domova. Mnohdy jsou mezi nimi
13
ženy, které bezdomovectví skrývají nebo se živí prostitucí, kde jsou péče o zevnějšek a hygiena nedílnou součástí uplatnění se v profesi. V této skupině se vyskytují i mladí lidé bez domova, kteří se ještě neodlišují od majoritní skupiny. Myslím si, že skrytí lidé bez domova svým jednáním demonstrují, že oni nikdy neskončí jako ti zjevní, a svoji situaci považují za dočasnou. Do této skupiny se řadí lidé, kteří mají dočasná útočiště, často migrují do jiných měst nebo na jiná místa, a také ti, kteří využívají prozatímního ubytování u svých známých a příbuzných. Domnívám se, že někteří skrytí lidé bez domova nechtějí, aby o jejich situaci věděli jejich blízcí, protože se za ni mohou stydět. Z rozhovorů s klienty ze své praxe se dozvídám, že často opustí své okolí, místo bývalého bydliště, kvůli tomu, aby se neprozradili, a stěhují se do jiných míst, kde ale nemají žádné vazby na své příbuzné a přátele, a jejich situace se tak zhoršuje, jelikož nemají koho požádat o pomoc a zůstanou izolovaní, než se odhodlají k tomu, aby například požádali o pomoc nějakou dostupnou sociální službu. Nevyřeší-li svoji situaci, mohou směřovat ke skupině zjevných lidí bez domova. Potenciální bezdomovectví V tomto případě se jedná o skupinu lidí, kteří ještě bez domova nejsou, avšak jim bezdomovectví hrozí. Řadí se sem lidé, jejž žijí v nejistém bydlení1 (podnájem, bez smlouvy, domy určené k demolici, špatné hygienické zázemí, ubytovny apod.) a může se stát, že se ze dne na den ocitnou na ulici. Patří sem i mladiství, kteří opouští dětské domovy, domy na půli cesty, nebo osoby po výkonu trestu. Co je jim společné, je to, že na ně nikdo nečeká a nemají se kam vracet, mají nejistou budoucnost. Podle autorů je možné sem zařadit i osoby nezaměstnané, rozvedené, závislé na návykových látkách nebo gamblerství. Podstatné však je si uvědomit, že mezi těmito lidmi, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách, a lidmi, kteří jsou na ulici, je rozdíl (Hradečtí, 1996, Průdková, Novotný, 2008).
1
Viz definici FEANTSA.
14
Typologií bezdomovectví je mnohem více. Autoři, kteří se problematikou zabývají, rozlišují bezdomovectví i na základě času, geografie či z hlediska příčin nebo délky pobytu na ulici (Marek, Strnad, Hotovcová, 2010). Snad každý z nás má zkušenost právě se zjevnými lidmi bez domova, kteří odmítají dlouhodobější pomoc – chtějí peníze, stravenku, ale jakmile jim na ulici nabídnu pomoc sociální služby, zamítnou, někdy jsou dokonce hrubí, že díky ní se nenají nebo nenapijí. Až jsou v situaci, kdy musí požádat o pomoc nějakou neziskovou organizaci, stává se, že ta je odmítne, jelikož mívá v pravidlech, že klient nesmí přijít pod vlivem návykových látek či nesmí zapáchat a být nadmíru špinavý. U skrytých lidí bez domova vidím problém v tom, že se z nich po určité době mohou stát zjevní. Snaží se sice skrýt svoji situaci, neříkají o ní nikomu, aby je nezařadili mezi typické lidi bez domova, ale bez pomoci druhých se jim nedostane potřebné podpory, aby se ze své situace dostali nebo aby se dále nepropadali. Prevence je důležitá u potenciálních, ale je těžko rozpoznatelné, kdy takoví lidé potřebují pomoc, jelikož si nemusí svoji situaci uvědomovat a pomoc nemusí vyhledat.
15
3 Příčiny vzniku bezdomovectví Jsou dvě cesty, aby se z člověka stala osoba bez domova. Jednou z nich je dobrovolnost, dalo by se říci inklinace k jinému životnímu stylu, než který je preferován většinovou společností, a druhou je nezvládnutí životní krize, nečekané situace. V práci se nezabývám dobrovolným bezdomovectvím, ale tím nedobrovolným, které bylo vyvoláno nějakou příčinou, jejímž důsledkem je právě nezamýšlené bezdomovectví. V kapitole se zaměřím na rozdělení příčin, díky kterým se může člověk ocitnout bez domova, a poté vymezím zranitelné skupiny osob, u kterých je vyšší riziko sociálního vyloučení. Matoušek (2008) z pohledu sociální práce rozlišuje dvě příčiny, které jsou následkem bezdomovectví, a to rozpad rodiny nebo nezvládnutý přechod z institučního prostředí do neústavního. Rozpadu rodiny podle autora předchází nezaměstnanost, alkoholismus, nemoci, duševní poruchy nebo konflikty mezi manželi. Odborníci zabývající se bezdomovectvím rozlišují faktory mimo jiné na objektivní a subjektivní, mezi oběma skupinami však není pevná hranice, často se prolínají a kombinují. Rozdíl mezi nimi shrnují Marek, Strnad a Hotovcová (2012, s. 17), který říká, že „zatímco objektivní příčiny bezdomovectví bývají přisuzovány k systémové chybě a bezdomovec je její obětí, subjektivní příčina bezdomovectví poukazuje na nepříznivé vlastnosti jedince.“ Objektivní (vnější) faktory bezdomovectví Vnější faktory bezdomovectví bývají ovlivňovány sociální a ekonomickou politikou státu a jeho zákonodárstvím. Zahrnují politiku zaměstnanosti, bytovou politiku, postavení etnických minorit nebo postoj většinové společnosti k marginálním skupinám. Mluví se zde o vysoké míře nezaměstnanosti, chudobě, boji s vyloučením, zabezpečení na stáří a nemoc, podpora a začleňování marginalizovaných skupin na trh práce, usnadnění mobility pracovních sil či posilování vzdělanosti a o důrazu na praxi pro různé obory zaměstnání (Hradečtí, 1996, Průdková, Novotný, 2008).
16
Subjektivní (vnitřní) faktory bezdomovectví Vnitřní příčiny se týkají osobnosti jedince jako takového. Jak je schopen reagovat na změny, krizové situace a jaká je jeho celková osobnost. Hradečtí (1996) faktory dělí na materiální, vztahové, osobní a institucionální. Pod materiálními podmínkami si představují ztrátu bydlení, zaměstnání, nízký příjem, zadluženost, ztrátu živitele nebo majetku. Jsem přesvědčena, že velkou roli zde hraje i nerozvážnost lidí, kdy si bezmyšlenkovitě půjčují finance a poté nejsou schopni včas splácet. S tímto problémem se často setkávám mezi klienty a stále více mě to vede k zamyšlení se nad nízkým povědomím o finanční gramotnosti v České republice. Mezi vztahové řadí autoři změny v rodině, konflikty mezi generacemi, rozvody manželů, násilí apod. Duševní poruchy, závislosti, nemoci, prožitá traumata nebo nesamostatnost patří mezi osobní. Zařadila bych zde i nízkou úroveň vzdělání. Poslední skupinou jsou dle Hradeckých (1996) institucionální podmínky, někteří autoři (Průdková, Novotný, 2008) je však zařazují mezi faktory objektivní, jež jsou nezávislé na osobnosti jedince. Zde hovoří o propuštění z ústavu, vězení či dětského domova. Často se též setkávám s tím, že především mladí lidé říkají, že byli vyhozeni z domova z důvodu záškoláctví, lajdáctví, poruch chování či neochotě najít si zaměstnání. Nicméně jsou rodiny, které je akceptují, ale najdou se právě i ty, které jejich chování netolerují. Vezmu-li v úvahu objektivní faktor ve formě špatné ekonomické situace státu, kdy dochází k propouštění zaměstnanců a roste nezaměstnanost, vidím zde propojení se subjektivním. Jedinec nemusí mít dostatečnou podporu nejbližších, ztratí pracovní návyky, sebevědomí, pravidelný příjem. Může inklinovat k závislostem, dojít k rozpadu rodiny a opuštění domova. Je těžké odlišovat příčiny a důsledky bezdomovectví – je bez domova kvůli nezaměstnanosti (alkoholu) nebo je nezaměstnaný (alkoholik) kvůli tomu, že je bez domova? Bezdomovectví je procesem, ke kterému vede spolupůsobení několika vzájemně se prolínajících faktorů. Mnozí odborníci (např. Průdková, Novotný) se domnívají, že je nezbytné znát příčiny problému, protože odstraňování následků je neefektivní v pomoci těmto lidem se znovu začlenit do společnosti nebo naopak bezdomovectví předcházet. Rozpad rodiny, ztráta zaměstnání a chudoba jsou dle autorů nejčastějšími příčinami ztráty domova u českých lidí bez domova a tímto směrem by se měla ubírat prevence bezdomovectví. Marek, Strnad a Hotovcová (2012) na druhou
17
stranu zaujímají takový názor, že při práci s člověkem bez domova není podstatné znát jeho minulost, co jej dostalo na ulici, jelikož ta se již nedá změnit. Podle něj je důležitější poznat aktuální stav klienta a z jakého důvodu na ulici zůstává. Myslím si, že pro prevenci bezdomovectví je podstatné poznat příčiny, avšak v sociální práci, kdy se chce uživatel začlenit zpět do společnosti, je potřeba pracovat především na bariérách, které mu v tom brání, čili seznámit se s jeho současným stavem a možnostmi. Obecným cílem sociální práce je pomoci klientovi tak, aby si v podobné situaci dokázal pomoc sám2. Součástí naplnění tohoto cíle je však i poznání příčin, které z něj udělaly osobu bez domova.
3.1 Osoby ohrožené ztrátou domova Účelem kapitoly není stigmatizovat uvedené skupiny lidí, ale pouze nastínit jejich situaci. Bezdomovectvím může být ohrožený každý člověk, ale přesto existují určité skupiny lidí, pro které je bezdomovectví větším rizikem. Nejzranitelnějšími lidmi jsou zdravotně nebo společensky handicapovaní. Hradečtí (1996, s. 32) za ně považují:
„dlouhodobě nezaměstnané,
mládež, která se nedovede hospodářsky uchytit,
invalidy
rodiny s nemocným členem, o kterého pečují,
nestabilní rodiny,
staré lidi,
ženy z důvodu společenské diskriminace,
institucionálně poznamenané lidi,
2
V teorii sociální práce se vyskytují tři paradigmata, která mimo jiné popisuje Matoušek a kol. (2007). Každé z nich má odlišný cíl sociální práce. Sociální práce jako terapeutická pomoc si klade za cíl pomoci jednotlivcům, skupinám i komunitám zabezpečit psychosociální pohodu. Důležitým nástrojem je zde proces interakce s druhými a komunikace, díky které lidé mohou získat více kontroly nad vlastními pocity a způsobem života. Sociální práce jako reforma společenského prostředí se zaměřuje na zmocňování jednotlivců a skupin, aby se podíleli na tvorbě a změnách společenských institucí. Hovoří se zde o společenské rovnosti v různých dimenzích společenského života. Sociální práce se tak snaží budovat společnost na rovnostářských principech, protože za nerovných podmínek nelze dosáhnout osobního ani sociálního rozvoje. V poradenském paradigmatu závisí sociální fungování klienta na schopnosti zvládat problémy a na přístupu ke službám a informacím, s čímž mu pomáhají sociální služby. Snahou tohoto přístupu je změna společnosti a jejích institucí, aby odpovídaly potřebám občanů.
18
příslušníky minorit a cizince.“
Matoušek a kol. (2005) říká, že nejvíce ohroženi jsou muži než ženy a lidé staršího věku než mladí. Ženy mají bohatší sociální síť a jsou více orientované na vztahy, tudíž si většinou najdou někoho, kdo se o ně v krizi postará. Typickým příkladem člověka bez domova v České republice je dle autora čtyřicetiletý dva roky nezaměstnaný Rom (příslušník minority). Fitzpatrick (2004) do rizikových osob přidává i samostatně žijící lidi a osamělé rodiče. Rodiny žijící ve městech jsou ohroženy více než ti, kteří žijí na venkově. V případě města se dá hovořit o jeho anonymitě, na vesnici se předpokládá, že k sobě mají lidé blíže a jsou více soudržní. Nepřirozené podmínky v rodině, ve které dítě žije, často přispívají k tomu, že se z toho dítě může po určitě době stát člověk bez domova. Jedná se o neúplné rodiny, rodiny, kde rodiče často střídají své partnery (dítě nepozná, co je to opravdová rodičovská láska), trávení volného času dítěte na ulici, závislosti dítěte či rodiče na návykových látkách, nezájem rodičů o výchovu a vývoj dítěte či zanedbávání nebo týrání dítěte (Hradečtí, 1996). Kotýnková a Němec (2003, s. 15) píší, že „změnou životní doby a stylu došlo k sociálnímu a ekonomickému rozdělení obyvatelstva a obzvláště zranitelné jsou osoby, které se nedokázaly novým změnám přizpůsobit. Jedná se o lidi, kteří nedokážou nést za svůj život individuální odpovědnost a jejichž osobnost může být zneužita k tomu, že skončí bez materiálních prostředků a v určitých případech i bez přístřeší. Jedná se o lidi oslabené mentálně, tělesně, věkem, nízkým vzděláním, sociálním původem, frustrací z dětství, bez rodinného zázemí, neschopností navázat přiměřené mezilidské vztahy. Velmi často jsou oslabeni kombinací těchto znaků.“ Bezdomovectvím nejsou ohroženi jen ti jedinci, které jsem výše popsala, ale může se týkat kohokoli. Záleží na každém z nás, jakou máme sociální síť, na koho se můžeme obrátit v případě krize a jaké máme vyrovnávací mechanismy. Obecně se zde dá hovořit o osobnosti jedince jako takového. Člověk není většinou izolovanou jednotkou, ale je součástí společnosti, která na něj působí, nese si s sebou prožitky a zkušenosti z minulosti, a to vše se promítá do jeho současného života. Ne všichni z uvedených skupin se tedy musí nutně stát člověkem bez domova. Dojde-li však ke kumulaci zmíněných handicapů, nebezpečí vzniku bezdomovectví se zvyšuje.
19
4 Životní styl lidí bez domova Stejně tak, jak jsou různé typy lidí bez domova (skrytí, zjevní a potenciální), odlišuje se i způsob života, který tito lidé vedou. Někteří si mohou na základě zjevných skupin lidí bez domova pomyslet, že jejich dennodenní náplní bude posedávat v centru města, žebrat o nějaký peníz, popíjet alkohol a o nic se nestarat. V kapitole se pokusím přiblížit styl života lidí, kteří jsou bez domova, jelikož není u všech jednotný a také nemusí být stereotypní. Hradečtí (1996, s. 38) uvádí, že „životní styl každého z nás je úzce napojen na hodnotové orientace a motivace, které mohou být nevědomé, dynamické a proměnlivé. To, co je nejdůležitější, je vztah mezi vnitřním vyladěním člověka a vnější situací.“ Autoři poukazují na to, že životem na ulici se jedinci mění jeho hodnoty a motivace a to, co dříve považoval za důležité, teď může stát na jiných příčkách priorit. Ti, které autoři nazývají jako těmi „nejubožejšími“ (zjevnými lidmi bez domova potulujících se kolem nádražních budov), se snaží zabezpečit především svoje fyziologické potřeby (stánky s jídlem, odpadky, střecha nad hlavou), potřebu bezpečí a jistoty ve formě úkrytu hlavně v noci a potřebu někam patřit (skupina, kolektiv, „láska“). Potřeby seberealizace a sebeúcty jsou vzdáleny, jelikož jsou upřednostňovány potřeby přežití a bezpečí. Jsem si vědoma, že v provedeném výzkumu mohu přijít do styku i s takovými komunikačními partnery, pro které nebude hrát významnou roli zaměstnání, ale právě uspokojení základních potřeb, a práce bude velice vzdálena v jejich současné situaci. Mnoho z nich žije přítomností a nemyslí na budoucnost. Oblečení a vzhled Vzhled a oblečení bývají jedním z rozlišovacích prvků lidí bez domova. Někteří z nich nejsou schopni dodržovat hygienu a čisté prádlo nebo k tomu nemají dostatečné podmínky, i kdyby chtěli. Osoby, které jsou na ulici krátce, nebo mladí bez domova či prostitutky se snaží ze začátku uchovávat své hygienické návyky, nechtějí se identifikovat se skupinou zjevných lidí bez domova. Pro některé je nezanedbaný vzhled nezbytný při páchání trestné činnosti nebo provozování prostituce. Osoby závislé na návykových látkách nebo s duševní poruchou vzhled neřeší, mají jiné starosti. Lidé bez
20
domova mohou dostávat oblečení v některé z charitních organizací a většinou jej nosí do té doby, než je z něj vyženou paraziti nebo se rozpadne. Důležitější bývá funkčnost než vzhled, především v chladném počasí. Typické pro zjevné lidi bez domova jsou igelitové tašky, batohy někdy i nákupní vozíky, ve kterých přenáší veškerý svůj nashromážděný majetek (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012, Průdková, Novotný, 2008). Výše popsané špatné hygienické návyky jsou důvodem k tomu, proč si veřejnost vytváří o lidech bez domova předsudky (podrobněji v osmé kapitole). Bydlení a obývání prostor Co se týče bydlení, nemají lidé bez domova své vlastní. Jsou součástí veřejného prostoru, obývají opuštěné budovy, nádraží, sklepy, stany, někdy přespávají na ulicích, pod mostem apod. (Průdková, Novotný, 2006). Málo z nich si může dovolit platit za ubytovnu, noclehárnu nebo azylový dům. Jiní jsou schopni upravit si zahrádkářskou chatku tak, aby jim poskytovala určitou míru soukromí. Avšak ani zabezpečená chatka jim nemůže zajistit bezpečí, protože bývají častým cílem vykradačů chatek (výpověď jedné klientky naší organizace). Přes den mohou využít sociálních služeb (nízkoprahová zařízení), kde je jim nabídnuta pomoc a podpora. Často spí přes den, protože v noci se bojí o své bezpečí a své věci. Pokud mají psa, ten je hlídá, když spí, a vyvolává v nich pocit radosti, empatie a sdílení. Bezdomovci se sdružují do skupin po 2 – 3 lidech, větší skupinu už sleduje policie a místní občané (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012). Obživa Marek, Strnad a Hotovcová (2012) píší, že zdroje obživy lidí bez domova bývají velice alternativní a někdy i na pomezí zákona. Průdková a Novotný (2006) jako zdroj obživy uvádí žebrání, krádeže potravin, prohrabování se v kontejnerech, sběr surovin do sběru a prodávání časopisu. Někteří lidé bez domova však práci mají, alespoň příležitostnou, takže si zajistí zdroje na obživu prací. Je zajímavé, jak například k vybírání popelnic přistupují bezdomovci. Vágnerová, Csémy a Marek (2013) z výzkumu zjistili, že zpočátku jejich subjekty považovaly vybírání popelnic za ponižující, ale buď k tomu byly donuceny okolnostmi, nebo si zvykly a dokonce je to začalo i bavit. Významným místem se pro ně stávají kontejnery u obchodních řetězců obsahující vyhozené potraviny s prošlou dobou minimální trvanlivosti.
21
Žebrání nebo somrování je častým zdrojem příjmů osob bez domova. Za zmínku stojí, že pro většinu populace se jedná o dvě podobná slova, ale pro lidi bez domova znamenají dvě odlišné činnosti. Žebrák je ten, který jen pasivně přijímá nějaké peníze s nataženou rukou, popřípadě kelímkem, stojí u toho nebo leží. Často demonstrují svoji chudobu vzhledem, aby vzbudili lítost kolemjdoucích. Kdežto somrák aktivně oslovuje lidi s vymyšlenou historkou (např. je okradli a nemají na vlak domů), ale většina historek je jen zástěrkou a peníze slouží na nákup alkoholu nebo drog (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012). Někdy si dokáží opatřit na den poměrně slušnou částku, která jim stačí na přežití a někdy jde dokonce i o vyšší částku, než kterou by dostali za den vykonávané práce na smluvním základě. Trávení volného času „Musíme si uvědomit, že většina bezdomovců má veškerý čas volný. Den vyplňují lidé žijící na ulici popíjením levného alkoholu a popíjením cigaret ubalených z nedopalků cigaret, které sebrali u odpadkových košů. Někteří navštěvují sociální zařízení jim určená“, popisují Průdková s Novotným (2006, s. 23) trávení volného času lidí na ulici. Mluví samozřejmě převážně o těch, u kterých je na první pohled patrné, že jsou bez domova. Řekla bych, že situace je jiná u osob hledajících si zaměstnání nebo snažících se ze své situace dostat. Pobytem na ulici se rozpadá struktura denního režimu, která může mít za následek neúspěchy při hledání práce, o čemž pojednávám v šesté kapitole. Vágnerová, Csémy a Marek (2013) shrnují, že náplní života lidí bez domova bývá dost často flákání a přežívání. Často můžeme v Brně vidět ty stejné osoby bez domova, které jdou ráno s taškami přes celé město, aby se večer zase vraceli. V zimě se snaží být nenápadní v tramvaji a jezdí z jednoho konce trasy na druhý, aby se alespoň trochu zahřáli. K jejich kumulaci dochází při veřejných akcích, které slibují občerstvení včetně nápoje zdarma. Ty, které jsem v této kapitole popsala, jsou hlavně zjevní lidé bez domova a jejich způsob života, protože o skrytých toho literatura uvádí méně, jelikož bývá někdy nemožné rozeznat, že se jedná o osoby bez domova. Mohou trávit čas úplně stejně jako majoritní společnost, která si však na základě toho, co se uvádí o těch snadno rozeznatelných, může udělat negativní obraz o všech lidech bez domova bez rozdílu.
22
5 Význam práce pro člověka Diplomová práce se zabývá významem zaměstnání pro lidi bez domova, proto v této kapitole popíši, jaký význam práce zastává v životě člověka. Nejprve vymezím teoretické koncepty a definice a poté zmíním právě význam, který je jí přisuzován. Zaměřím se i na to, jaké postavení má práce v hierarchii hodnot a jaké potřeby díky ní člověk naplňuje. Neopomenu ani dopady a pocity, které přináší absence práce. Definic práce lze nalézt mnoho. Podívám-li se do Velkého sociologického slovníku, je práce definována jako „účelová produkce předmětů a služeb, které mají hodnotu pro ostatní členy společnosti, jako pravidelné zajišťování statků a situací. Je to činnost sloužící k uspokojování potřeb a obživě“ (1996, s. 824). Z definice plyne důležitost práce jak pro jedince jako takového, tak i pro celou společnost. Nejde jen o to vytvářet statky a služby pro ostatní, ale uspokojovat také svoje vlastní potřeby. Jandourek (2001) říká, že se v případě vymezení práce hovoří spíše o práci placené (za mzdu), ale ve společnosti je významnou měrou zastoupena i neplacená práce, neoficiálně placená, placená protislužbami nebo dobrovolná. Nejde tedy jen o práci na základě smluvního vztahu, „práce je jakákoli plánovitá a vědomá činnost, kterou člověk vykonává s nasazením fyzických a duševních sil a která směřuje k uspokojení lidských potřeb“ (Jandourek, 2001, s. 191). Význam práce dle autora spočívá v tom, že poskytuje různé hodnoty, jako jsou způsob obživy, osvojení si dovedností, strukturování času, sociální kontakty nebo sebehodnocení. Mnoho lidí spojuje slovo práce se zaměstnáním. Z definic, které jsem uvedla, si myslím, že pojem práce je nadřazený pojmu zaměstnání. Podle zákona č. 187/2006, o nemocenském pojištění, je zaměstnání „činnost zaměstnance pro zaměstnavatele ze které mu plynou nebo by mohly plynout od zaměstnavatele příjmy ze závislé činnosti, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmů“. Uspokojovat svoje potřeby jedinec nemusí pouze na základě placeného zaměstnání, nesmím ale opomenout fakt, že pravidelný příjem je v naší společnosti k prožití plnohodnotného života nepostradatelný. Vágnerová (1999) též uvádí, že jedním z motivů k práci jsou především peníze, jejichž prostřednictvím člověk uspokojuje své potřeby nákupem hodnot a požitků. Bez příjmu se jedinci snižuje
23
spotřeba a musí se omezit na uspokojování základních potřeb. Dalším významným motivem je potřeba naplnění času smysluplnou aktivitou, bez práce se člověk začne nudit. Pro některé jedince je motivem naplnění potřeby seberealizace a pro některé je práce doslova smyslem života – s tímto názorem se ztotožňují i Buchtová, Šmajs a Boleloucký (2013), kteří navíc dodávají, že práce umožňuje odvod přebytečné duševní a tělesné energie. Vágnerová (1999) ještě mluví o sociálních kontaktech, které práce přináší, a o ekonomické samostatnosti a nezávislosti. Zajímavou myšlenku rozvíjí Buchtová, Šmajs a Boleloucký (2013, s. 49), kteří říkají, že „práce určuje začátek a konec ekonomické aktivity. Prací ukazujeme dětem, které teprve vychováváme, platné hodnoty. Nabízíme jim možnost ztotožnění, nápodoby a osobního příkladu.“ Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, jej silně ovlivňuje. Jestliže vidí u rodičů, že nepracují nebo pracovat nechtějí, může se u nich rozvinout negativní postoj k práci, mohou v pozdějším věku parazitovat na příjmu ze sociální podpory a budou krůček od sociálního vyloučení, které představuje bezdomovectví. V dnešní době vyjadřuje práce společenský status člověka. Dříve ji lidé pojímali za samozřejmou k získání obživy a náplně všedních dnů. Teprve nyní, když se snižuje poptávka po lidské práci, zjišťujeme, čím vším pro člověka a společnost byla. Práce není kategorií jen ekonomickou, ale také kulturní, ekologickou, antropologickou a medicínskou (Buchtová, Šmajs a Boleloucký, 2013). I když je to už přes 20 let, co skončil totalitní režim a s ním i uzákoněná povinnost pracovat, jsem toho názoru, že u nás dosud nejsou dostatečné zkušenosti se zvládáním ztráty zaměstnání. Z výše uvedeného vyplývá, že právě při nezaměstnanosti (absenci placené práce) se lidé potýkají s nenaplňováním svých potřeb. Obecně je ztráta zaměstnání vnímána jako zátěžová situace, která vede k psychickým, ekonomickým a sociálním problémům, kterým se věnuji níže.
5.1 Absence práce a její důsledky Status nezaměstnaného se váže vždy ke konkrétnímu jedinci, ale důsledky stavu „být bez placené práce“ přesahují do sociálního i rodinného života nezaměstnaného a tím ovlivňují i jeho nejbližší okolí. V této části kapitoly pojednávám o ekonomických, psychických a sociálních důsledcích nezaměstnanosti.
24
Ekonomické důsledky ztráty zaměstnání Společně s pravidelnou docházkou do zaměstnání je člověk zvyklý dostávat i pravidelný plat nebo mzdu a mít určité postavení ve společnosti. Změna nastává po ztrátě tohoto zaměstnání, kdy se bývalému pracovníkovi postupně snižuje příjem a je nucen šetřit, což se může negativně projevit na jeho psychice a vztazích v rodině i okolí. Neúspěch v hledání nového zaměstnání a touha zachovávat si své každodenní rituály, které znamenají zůstat na stejné společenské pozici jako předtím, představují značný výdej financí. Ostatní pracující na nezaměstnané přispívají ve formě daňových odvodů, ze kterých pak stát zpětně financuje sociální dávky a zdravotní a sociální pojištění pro nezaměstnané (Mach, 2007). Dle Krebse (2007) nevyrábí ekonomika tolik produkce, kolik je schopna vyrábět a tím dochází k mrhání společenské práce a propadu hrubého domácího produktu. Samuelson a Nordhaus (2007, s. 651) zjednodušeně tvrdí, že „nezaměstnanost značí, že ekonomika vyhazuje oknem zboží a služby, které by nezaměstnaný člověk mohl vyrobit. Hospodářská recese představuje situaci, kdy obrovská kvanta aut, nemovitostí, oblečení a dalšího zboží mizí v černé díře.“ Psychické důsledky ztráty zaměstnání Nezaměstnanost má mnoho nepříznivých vlivů na duševní zdraví jedince, které mohou snižovat jeho předpoklady pro úspěšné pracovní zapojení (Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005). Většinou se uvádí negativní důsledky nezaměstnanosti, ale např. Vágnerová (1999) říká, že se krátkodobě mohou objevit i pocity pozitivní, mezi něž řadí úlevu a dostatek volného času. Tyto stavy jsou podle mého názoru pouze přechodné. Ze zkušenosti lidí, které osobně znám a kteří ztratili zaměstnání a aktivně a s dostatečnou mírou optimismu si hledali nové a bezvýsledně, vím, že často upadli do rezignace a ztráty naděje, došlo u nich k adaptaci na styl života nezaměstnaného, což uvádí i Vágnerová (1999). Nezaměstnanost s sebou přináší frustraci, vede k narušení navyklého stereotypu, denního režimu, k odlišnému vnímání času a k prázdnotě (Kotýnková a Němec, 2003). Mezi dalšími psychickými důsledky, které nemohu opomenout a které uvádí Kotýnková s Němcem (2003), je snížení sebeúcty a vlastní konkurenceschopnosti, psychické napětí, stres a úzkost. Technologie práce se rychle mění, a proto má především dlouhodobě nezaměstnaný jedinec problémy hlavně se svou kvalifikací. V tom mu může pomoci rekvalifikace, ale pro lidi bez domova bývá
25
častým problémem pravidelná docházka, jelikož mají pobytem „na ulici“ narušenou strukturu času, a často také nemožnost být evidován na úřadu práce z důvodu chybějících dokladů. Sociální důsledky ztráty zaměstnání Absence placené práce má dopad na sociální situaci, chování a postoje nezaměstnaných a na společenský život (Krebs, 2007). Nezaměstnaný žije po určitou dobu z podpory v nezaměstnanosti nebo sociálních dávek, které znamenají pokles životní úrovně a finanční potíže pro celou rodinu. Krebs (2007) říká, že v případě dlouhodobé nezaměstnanosti může jedinec spadnout do chudoby, dochází u něho k redukci sociálních kontaktů a k sociálnímu vyloučení, které je typické pro lidi bez domova. Vágnerová (1999) uvádí, že společnost nezaměstnaného člověka může vnímat jako méně schopného či dokonce líného3. Díky této nálepce může nezaměstnaný upadat do depresí, jež si bude léčit útěkem k návykovým látkám nebo k tzv. výherním automatům a stane se z něj jedinec na nich závislý, často páchající trestnou činnost, aby měl dostatek prostředků na svoji závislost, nebo se zadlužil. Jednotlivé důsledky se nevyskytují samostatně, ale vzájemně se prolínají. „Lidská práce je stále nejdůležitější sociokulturní aktivitou, náplní a smyslem lidského života. Až v momentě ztráty práce se lidem negativně zviditelní nejen její ekonomická funkce, ale i její skrytá a často přehlížená funkce seberealizační, osobnostně konstitutivní, nenahraditelnost práce pro jejich štěstí a zdraví,“ Buchtová (2007, s. 22). Ale ani nalezení jakéhokoli zaměstnání nemusí znamenat, že výše popsané důsledky zmizí a člověk bez domova se dostane z ulice zpět do společnosti. Z vlastní praxe vím, že podprůměrně placená práce nevyřeší ekonomické důsledky a na druhé straně ani dobře placená práce nepřinášející spokojenost a radost neřeší sociální ani psychické důsledky nezaměstnanosti. Podstatné je, aby se nezaměstnaný neuzavíral před světem, dále se stýkal se svým okolím a věnoval se svým zájmům. Problém nastává, když se člověk začne za svoji situaci stydět a omezí kontakty se svým okolím, které pro něj představuje (záchrannou) sociální síť. Práce člověka socializuje a nezaměstnanost a s ní spojené další vlivy se skutečně mohou stát hlavní příčinou bezdomovectví.
3
Viz postoj majority k lidem bez domova, kteří jsou „líní“ najít si zaměstnání.
26
6 Lidé bez domova a zaměstnání Diplomová práce se zabývá významem zaměstnání pro lidi bez domova. Nezaměstnanost je často jedním z doprovodných jevů bezdomovectví, jedinci chybí peníze, aby si mohl opatřit vyhovující bydlení a mohl uspokojovat své potřeby. Lidé bez domova mají ztížené postavení na trhu práce, často patří do skupiny dlouhodobě nezaměstnaných, proto v této kapitole uvedu, jaké mají lidé bez domova možnosti na trhu práce, s jakými překážkami se potýkají, když si hledají zaměstnání, a zaměřím se i na zaměstnatelnost lidí bez domova. Lidé bez domova, kteří vyhledávají pomoc u organizace poskytující sociální služby, se často zaměřují na problém s hledáním vhodného zaměstnání. Říkají, že jediné, co jim chybí, aby mohli opět žít život majority, je právě zaměstnání a z něho plynoucí pravidelný příjem. Ne vždy je však tato jejich zakázka prioritní, ale ví, že sociální pracovníci na ni slyší a snaží se jim být v tomto směru nápomocni. Teprve postupem času se objevují další zakázky, jež se týkají vztahů, závislostí a bydlení. Jak říkají Marek, Strnad a Hotovcová (2012, s. 21, 22) „většina z nich vnímá získání zaměstnání jako spásný bod a klade rovnítko mezi nezaměstnaností a přespáváním na ulici … Mnoho bezdomovců považuje ztrátu zaměstnání za primární příčinu svého stavu.“ Vágnerová, Csémy a Marek (2013) provedli výzkum u mladých lidí bez domova, ve kterém se jich mimo jiné ptali, co jim chybí k tomu, aby se dostali z ulice. Mnoho z nich odpovídalo, že právě práce, protože mít práci a udržet si ji je totiž nejviditelnějším krokem reintegrace. Vágnerová (1999) ve své další knize však píše, že lidé bez domova jsou skupinou, která většinou nemá ani zájem zaměstnání hledat. Někteří klienti bez domova, se kterými pracuji, mají větší problém udržet si práci než si ji najít.
6.1 Možnosti
osob
bez
domova
na
Úřadu
práce
v oblasti
zprostředkování zaměstnání Lidé bez domova jsou heterogenní skupinou, vyskytují se mezi nimi osoby s různým vzděláním, různou kvalifikací, odlišnými dovednostmi, věkem a zdravotním omezením, proto o nich nelze mluvit jako o určité skupině, které by úřad práce poskytoval
27
zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání. Někteří z nich dokonce nejsou ani fakticky nezaměstnaní, jelikož nejsou vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, § 24 uvádí, že „uchazečem o zaměstnání je fyzická osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání krajskou pobočku Úřadu práce, v jejímž územním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je krajskou pobočkou Úřadu práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání.“ Jak jsem již psala v jiné kapitole, lidé bez domova často z různých důvodů migrují ze svého trvalého bydliště, proto si myslí, že je pro ně nemožné, aby se zaevidovali jako uchazeči o zaměstnání na jiné pobočce a využívali tak „výhod“, které jim úřad práce poskytne. Pro nezaměstnaného je však možné, aby se zkusil zaevidovat i na krajské pobočce Úřadu práce, v jejímž územním obvodu se zdržuje. Úřady práce se poté mezi sebou dohodnou, zda je to možné, pokud k dohodě nedojde, určí generální ředitelství Úřadu práce, která z nich bude zaměstnání zprostředkovávat. Jednou z možností, jak požádat o zprostředkování zaměstnání, je též požádat o zařazení do evidence zájemců o zaměstnání4. Fyzická osoba se v tomto případě může obrátit na jakoukoli krajskou pobočku Úřadu práce (zákon č. 435/2004 Sb.). Stejně jako každý jiný nezaměstnaný může i člověk bez domova evidovaný na úřadu práce požádat o rekvalifikaci nebo pracovní rehabilitaci. Mezi lidmi bez domova jsou lidé zdravotně znevýhodnění, s nízkou kvalifikací, mladí nebo osoby nad 50 let, poté záleží na programu, do jakého mohou být zařazeni. Matoušek, Koláčková a Kodymová (2005) k tomu dodávají, že u nás z tohoto důvodu nejsou výcvikové a vzdělávací programy, jež jsou zaměřené na posilování sociálních dovedností a pracovních návyků, pro lidi bez domova dostupné. Diskutabilní je zde i přístup pracovníků úřadu práce, kteří rozhodují, koho z uchazečů o zaměstnání zařadí do některého z programů aktivní politiky zaměstnanosti. Z praxe se mi potvrzují mé domněnky, že člověk bez domova nebývá tolik zařazen do programů, protože u nich pracovníci předvídají
nepravidelnou docházku a nízkou motivaci.
Kotýnková
s Němcem (2003) si kladou otázky, zda má být vodítkem cílenosti délka trvání nezaměstnanosti, či zdravotní postižení, věk nebo celková situace jednotlivce. Diskutují
4
Zájemce o zaměstnání nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo při rekvalifikaci. Zájemce o zaměstnání může požádat o zprostředkování zaměstnání jakoukoli pobočku Úřadu práce České republiky, která jej poté zařadí do evidence zájemců o zaměstnání. Zájemci však mohou být zaměstnáni, ale z nejrůznějších důvodů se poptávají po novém zaměstnání (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti).
28
také, zda mají být upřednostňováni tzv. obtížně umístitelní uchazeči před ostatními kategoriemi. Musím podotknout, že např. vnímání délky nezaměstnanosti je velmi individuální. Sirovátka et al. (2006) upozorňuje na preferování práceschopnějších uchazečů do rekvalifikačních kurzů, ke kterému dochází na úřadu práce (tzv. creaming strategie). Osoby bez domova se mohu jevit jako nejistá skupina pro dokončení nabídnutého programu. Navíc za přerušení absolvování například rekvalifikace bez udání důvodu hrozí jedinci postih. Na tomto místě hrají velkou roli neziskové organizace, které poskytují vzdělávací kurzy. Mnoho lidí bez domova využívá služeb naší organizace, protože za nepřijití na domluvenou schůzku nebo absenci na nějakém kurzu mu nehrozí finanční postih. Může s ním být sice ukončena smlouva o poskytování služeb, ale nepřichází o výhody, které mu plynou z evidence na úřadu práce (odvody na zdravotní pojištění). Stává se, že lidé bez domova nemají ani svoje doklady k tomu, aby mohli jednat s úřady. Překážkou pro registraci na úřadu práce je i „chorobný strach z úřadů a úředníků a další lidé bez domova si nedovedou bez cizí pomoci uspořádat své záležitosti“ (Hradečtí, 1996, s. 48).
6.2 Bariéry lidí bez domova začlenit se na trh práce Problém zaměstnanosti lidí bez domova nespočívá pouze v tom, zda jsou nebo nejsou registrovaní na úřadu práce. Nesmím opomenout jejich osobnostní předpoklady a styl života, na který si navykli pobytem na ulici. Autoři (např. Marek, Strnad a Hotovcová, 2012, Průdková, Novotný, 2008) se shodují v tom, že bezdomovectví nelze s pravidelnou prací skloubit. Tvrzení pokládám za předpojaté, někteří jedinci si mohou najít zázemí a zvládnout pravidelnou pracovní dobu a docházku. Jak jsem hovořila v předchozím odstavci, člověk bez domova většinou postrádá tradiční denní režim a pracovní návyky, záleží, jak dlouho se v situaci nachází. Marek, Strnad a Hotovcová (2012) doporučují, aby ti, kteří práci seženou, bydleli na ubytovně, protože v ní musí dodržovat určitý časový režim. Na ubytovně nebo noclehárně ovšem musí její klienti platit, což je pro některé z nich v počátcích pracovního procesu nemožné, jelikož jim zaměstnavatel nedá výplatu dopředu, nebo se nemohou spolehnout, že výplatu vůbec dostanou. V dnešní době je jen málo pracovních pozic, jež jsou nabízeny i s možností ubytování, o čemž hovoří i Štěchová, Luptáková a Kopoldová (2008).
29
Velká část lidí bez domova má pouze nižší vzdělání a nízkou kvalifikaci, proto, pokud pracují, zastávají pouze pozice nevyžadující kvalifikaci. Jedná se o pozice na sekundárním trhu práce s nízkou odměnou, nejistotou pracovního místa a nemožností profesně se rozvíjet (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012, Hradečtí, 1996). Postrádají motivaci v zaměstnání vydržet, protože se jim „nevyplatí“ pracovat a postupem času zjistí, že si žebráním nebo sběrem surovin vydělají více a nejsou vázaní pracovní dobou, abstinencí od návykových látek či povinnostmi vůči zaměstnavateli a dalším spolupracovníkům. Souhlasím s Markem (2012, s. 24), jenž říká, že lidé bez domova „mají často mylné představy o tom, jakou práci mohou vykonávat. Mnozí z nich mají problémy s uznáním autority nadřízeného. Mají malou kvalifikaci nebo žádnou. Neuvědomují si, že si proto nemohou vybírat a že jejich možnosti jsou omezené.“ Typickým příkladem je jeden z našich klientů, který ulpívá na představě, že bude dělat obchodního zástupce, přitom mu chybí komunikační a prezentační dovednosti, schopnost prosadit se, a přesvědčit a mimo další nehodlá změnit styl oblékání a svůj vzhled. Marek, Strnad a Hotovcová (2012) dodává, že lidé bez domova cítí tlak, který je na ně uvalen společností, aby pracovali, ale ovlivněni pobytem na ulici nejsou schopni práci zvládnout, protože je potřeba v první fázi zlepšit jejich sociální fungování5 natolik, aby mohli nastoupit do zaměstnání a vykonávat ho. Mnoho lidí bez domova nemá zázemí k tomu, aby si mohli zaměstnání vyhledávat a zpracovat si k němu příslušné dokumenty, jako jsou životopis, průvodní a popřípadě motivační dopis. Spoléhají často na Úřad práce, ale z vlastní praxe vím, že na Úřadu není dostatek času se jim individuálně věnovat, nebo spoléhají na své známé či organizace poskytující sociální služby. Zaměstnání lze hledat různými způsoby, od přímého kontaktu zaměstnavatele, přes inzerci v novinách až po internet, který je v dnešní době nejrozšířenější, jelikož představuje nejrychlejší a nejsnadnější cestu jak pro uchazeče o zaměstnání, tak i pro zaměstnavatele/personalisty. Omezený přístup na internet lidi bez domova diskvalifikuje z hledání práce. Mnohdy chybí i dostatečné počítačové znalosti k tomu, aby mohli využívat internet, napsat email a dokument 5
Dle Matouška (2008, s. 196) je sociální fungování „kvalita společenských vazeb jednotlivce, obvykle posuzovaná podle několika kritérií – např. podle kvality vztahů k lidem, využití vlastního potenciálu, plnění požadavků společenského prostředí. Reflektuje jednak schopnost klienta odpovídat na nároky prostředí, jednak samy nároky prostředí. Problémy v sociálním fungování mohou být důvodem pro to, aby se klient spojil se sociálním pracovníkem a společně se je pokoušeli řešit.“
30
v textovém editoru. Ve valné části pracovních nabídek, i nízkokvalifkovaných, je nutností umět alespoň uživatelsky ovládat počítač. Zejména mladí lidé a osoby dlouhodobě nezaměstnané nemají ponětí o tom, jak napsat životopis, aby zaujal, jelikož postrádají pracovní zkušenosti nebo dovednosti. Někdy bývají limitovaní i tím, že nemají mobilní telefon, a jako kontakt uvádí známé, organizace nebo sociálního pracovníka, za kterým dochází. Absence každodenního přístupu na internet má za následky též to, že se nemusí včas dozvědět, zda byli pozvání na pohovor. Někteří autoři tvrdí, že jsou lidé bez domova často diskriminování tím, když mají v životopisu uvedenou adresu příslušného obecního úřadu jako kontaktní, protože zaměstnavatelé chtějí znát adresu bydliště. S tímto názorem si dovolím nesouhlasit, jelikož není nutné do životopisu uvádět mimo jiné bydliště. Marek, Strnad a Hotovcová (2012, s. 79) píší, že dalším diskriminujícím faktorem je „ztráta dokladů, záznam v rejstříku trestů, nestálost bydlení, osobní aspekty, jako je vzhled, špatná komunikace a v neposlední řadě pověst, kterou bezdomovci mají jako pracovníci.“ Co se týče dokladů, bývají lidé bez domova často obětí trestné činnosti, kdy jsou jim doklady ukradeny, nebo je prodají či prostě ztratí. Bez nich nelze uzavřít pracovní smlouvu se zaměstnavatelem. Problém také nastává, pokud je uchazečem o zaměstnání osoba se záznamem v rejstříku trestů. Téměř všichni zaměstnavatelé požadují při nástupu do zaměstnání čistý trestní rejstřík, který zmíněný uchazeč nemůže nabídnout. Nestálost bydlení, respektive absence domova, znamená pro člověka nemožnost načerpat novou energii, odpočnout si, popřípadě se pořádně vyspat, aby zvládnul další pracovní proces. Marek, Strnad a Hotovcová (2012) i Matoušek (2008) říkají, že mnoho lidí bez domova pracuje. Jedná se však o práci tzv. na černo, protože zaměstnavatelé zneužívají jejich situace, kdy potřebují nějaké peníze, a raději s nimi nepodepíší smlouvu a z lidí bez domova se stává levná pracovní síla. Jsou i případy, kdy zaměstnavatel oddaluje datum výplaty a někdy dokonce svému zaměstnanci žádnou odměnu za vykonanou práci neposkytne. Sirovátka (1997, s. 92) situaci shrnuje následovně: „Vyhýbání se těmto kategoriím (lidem bez domova – pozn. autorky) je z hlediska zaměstnavatelů racionálním snížením rizika, že mezní produktivita přijatých pracovníků bude nižší, než mezní náklady na ně. Nově privatizovaný soukromý sektor, jenž usiluje o zisky
31
především zvyšováním intenzity práce, se těmto kategoriím zásadně vyhýbá, anebo s nimi kalkuluje jako s okrajovou a přechodnou kategorií a nabízí jim velmi nízké mzdy, anebo dočasné či dokonce nelegální zaměstnání.“ Butcher (2006) v pracovních listech k problematice bezdomovectví rozděluje a shrnuje bariéry, se kterými se lidé bez domova při hledání práce setkávají, na specifické a vlivem zázemí (ty, které přispívají ke vzniku bezdomovectví a o nichž jsem již pojednávala). Pro přehlednost jsem je uspořádala do následující tabulky6.
6
Vlastní překlad z originálu.
32
Tabulka č. 1 – Bariéry lidí bez domova při hledání zaměstnání Personální
Strukturální/sociální
Nedostatek služeb
Nestabilní styl života
Rasismus a diskriminace
Nedostatečná trvalá podpora po Nepobírání sociálních dávek ukončení účasti v programu nebo v počátcích pracovního procesu
Nedostatek základních Sociální stigma a stereotypy životních dovedností Závislost pomoci
na
Příjem a výhody
Bydlení Nedostatek dostupného přiměřeného bydlení
nebo
Postoj a nízké očekávání Minimální mzda není Vysoké nájemné zaměstnanců ubytovacích dostačující tam, kde je vysoké zařízení od osob bez domova nájemné
sociální Limitovaná práce a nedostupnost Nedostatečně vyškolení a Nízká informovanost o Nedostatečná podpora bydlení při alternativních možností placení pracovníci zodpovědní zaměstnaneckých benefitech účasti ve výcvikovém programu zaměstnávání za podporu a pomoc a daňových úlevách
Dluhy a nízká finanční Méně účinné gramotnost iniciativy Fyzické a duševní
krátkodobé Nestabilní a krátkodobé služby Dlouhodobá v důsledku financování pro lidi aktivita bez domova
Špatný přístup ke zdravotním službám
Otázka hygieny a chování Přílišná byrokracie administrativa
a
neekonomická Špatné pracovní v ubytovacích zařízeních
prostředí
Nedostatek dostupné péče o Nesoulad mezi povinností dodržovat děti ubytovací řád a možností chodit do zaměstnání (práce v noci, zákaz vycházení v noci) Měnící se trh práce
Neinformovanost o realitě Nedostatek individuální pomoci na trhu práce Závislost na návykových Nespolupráce mezi jednotlivými látkách podpůrnými subjekty Nedostatek společenských Nedostatečná a pracovních sítí případová práce Záznam v rejstříku trestů
intenzivní
Špatná podpora po ukončení užívání služeb
33
Obtíže při stanovování priorit mez prací a životním stylem Přechozí životní Nedostatečné zkušenost, která posiluje bezdomovectví vyloučení Nízká nedostatek kvalifikace
povědomí
o
dovednost, profesní
Ztráta motivace, smyslu pracovat Zdroj: BUTCHER, Linda. Multiple Barriers, Multiple Efforts’: Employment Barriers and Solutions for homeless individuals [online]. ©2006 [cit 2014-9-30]. Dostupné z https://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=2&cad=rja&uact=8&ved=0CCgQFjAB&url=http%3A%2F%2Fwww.fedelnelkul.hu%2Fkepek %2FFinal%2520paper%2520on%2520employment%2520barriers%2520and%2520solutions%2520for%2520homeless%2520individuals%2520final%2520August%2 5202006.pdf&ei=Fb58VLmPH-HlywODm4HgCA&usg=AFQjCNFU5uhh6QrqC3yaAgXe5Y3VGnaFGA&sig2=rDVMal1RUFwDCzBF8ohnVw.
34
6.3 Koncept zaměstnatelnosti u lidí bez domova V porovnání s konkurencí na trhu práce, kterou lidé bez domova pociťují a někdy v ní nemohou obstát, „mnozí z nich pracovat chtějí, neboť práce není pouhým zdrojem příjmu, je také v naší kultuře dominujícím polem seberealizace, a tím i zdrojem příznivého hodnocení“ (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 326). Na trzích práce dlouhodobě klesá poptávka po manuálních pracovnících a naopak se zvyšuje poptávka po „tzv. vědomostních pracovnících, jejichž základním kapitálem a pracovním nástrojem jsou znalosti, vědomosti a schopnosti“ (Horáková, Horák, 2013, s. 128). Pobytem na ulici člověk vyjmenované ztrácí, nemá možnosti, jak nabyté uchovávat nebo je rozvíjet. Hovoří se zde o tzv. zaměstnatelnosti. Zaměstnatelnost je mimo jiné definována jako schopnost jedince získat a udržet si zaměstnání. Do toho procesu však vstupují další vlivy, které jsou nezávislé na osobnosti jedince, jako jsou prostředí, dostatečné a kvalitní informace, úroveň práv, které jsou jednotlivcům přiznány, a praktiky diskriminace ze strany některých jednotlivců, skupin nebo institucí (Horáková, Horák, 2013). Brown, Hesketh a Williams (in Horáková, Horák, 2013, s. 132) shrnují, že „zaměstnatelnost neodráží pouze to, do jaké míry je konkrétní jedinec schopen naplnit obecné i specifické požadavky nabízeného pracovního místa (tj. jaký má lidský kapitál a jak s ním dokáže pracovat), ale také to, jak si v tomto ohledu stojí ve srovnání s ostatními uchazeči o konkrétní pracovní místo“, což bývá případ i lidí bez domova, jelikož i na méně kvalifikovaná pracovní místa vybere zaměstnavatel zájemce, u kterého předpokládá větší jistotu, že danou práci bude vykonávat lépe, než člověk z ulice, jenž by pro něj byl rizikovou pracovní sílou (předsudek, stereotyp ze strany zaměstnavatele). Jak uvádí Horáková s Horákem (2013), skupiny lidí ohrožené nezaměstnaností mají proaktivní adaptabilitu zaměstnatelnosti sníženou nedostačující úrovní lidského kapitálu, zastaráváním nebo nízkou mírou flexibility díky věku, vzdělání, zdravotnímu stavu či sociálním podmínkám. Z výše uvedeného vyplývá, že je diskutabilní, do jaké míry jsou lidé bez domova zaměstnatelní na otevřeném trhu práce. Někteří z nich mají i v současné situaci zázemí a možnost, jak se nadále zdokonalovat a zvyšovat si svůj sociální a lidský kapitál, ale mnoho z nich zázemí nemá. Je důležité rozlišovat zaměstnanost a zaměstnatelnost.
35
Zaměstnanost je stav, kdy jedinec získal zaměstnání, zaměstnatelnost v širším slova smyslu schopnost jedince být zaměstnaný.
7 Postoje Význam zaměstnání pro lidi bez domova ovlivňuje také jejich postoj k zaměstnání. Za tímto účelem se v sedmé kapitole mimo jiné zaměřím na definici postojů, jejich vlastnosti a popíši, jak se postoje utvářejí a jakým způsobem se dají změřit.
7.1 Definice postoje Postoje nejsou v literatuře jednoznačně definovány. Vymezením postojů se věnovalo mnoho autorů. Postoj se objevuje od 18. století nejprve v malířství, poté i v dramatickém umění a ve vědě (Výrost, Slaměník, 2008). Do sociologie a sociální psychologie byl pojem postoj zaveden W. J. Thomasem a F Znanieckim začátkem 20. století. Jejich definice se sice neujala, ale pojetí postoje bylo přijato. Postoj chápali jako „individuální protějšek společenské hodnoty a hodnotu jako to, co je objektem společensky důležitým“ (Nakonečný, 2009, s. 239). Postoj podle autorů vyjadřuje vztah k nějakému objektu, který jedinec hodnotí. G. W. Allport později zpřesnil definici postoje jako „mentální a nervový stav pohotovosti, organizovaný zkušeností, vyvíjející direktivní nebo dynamický vliv na odpovědi individua vůči všem objektům a situacím, s nimiž je v relaci“ (Nakonečný, 2009, s. 239). Opět je zde patrné slovo relace jakožto vztah, ale na rozdíl od předešlých autorů Allport rozšířil definici o vliv postoje na odpověď jedince vůči objektům. Mluví tedy podle mne o tom, že postoje ovlivňují reakce člověka a jeho pohotovost k chování. Ze sociologického hlediska je postoj definován jako „naučená dispozice jedince reagovat pozitivně nebo negativně na nějaký objekt určitými pocity, představami, hodnocením a způsoby chování. Je to hypotetický konstrukt, který nemůžeme pozorovat přímo, ale usuzujeme na něj podle chování a vyslovených mínění“ (Jandourek, 2001, s. 189). Tato definice poukazuje na to, že postoj nelze pozorovat, ale lze jej odvodit z toho, jak se dotyčná osoba chová a z jejího mínění.
36
Psychologickou definici uvádí Hartl a Hartlová (2004, s. 431): „postoje jsou součástí osobnosti, předurčují poznání, chápání, myšlení a cítění; postoje se spolu s vědomostmi a dovednostmi získávají v průběhu života, především vzděláváním a širšími sociálními vlivy, jako je veřejné mínění a sociální kontakty; jsou relativně trvalé a obsahují složku: poznávací (kognitivní), citovou (afektivní) a konativní (behaviorální)“. Velký sociologický slovník (1996, s. 812) vymezuje postoj jako „relativně ustálený sklon jedince chovat se v určité situaci určitým způsobem, případně reagovat pozitivně nebo negativně na podněty s takovou situací spjaté. (…). Postoj je výsledkem psychické organizace předchozí zkušenosti, s níž jedinec přistupuje ke každé následující obdobné situaci.“ Při zkoumání postojů lidí bez domova k zaměstnání budu vycházet i z jejich minulé zkušenosti s prací, která má za výsledek jejich aktuální postoj. Ajzen (in Hayesová, 1998, s. 96) se domnívá, že „se lidé chovají v souladu se svými postoji.“ R. T. LaPierre (in Výrost, Slaměník, 2008, Nakonečný, 2009) provedl výzkum zaměřený na to, zda postoje předurčují chování, a dospěl k závěru, že mezi chováním a postoji je nízký pozitivní vzájemný vztah. A. W. Wicker (in Výrost, Slaměník, 2008) navázal na LaPierra a realizovaným výzkumem zjistil, že postoje k současnému chování mají malý nebo dokonce žádný vztah. Chování tak není výslovně determinováno postoji, protože se v určitých situacích lidé chovají v rozporu s nimi7. Postoj vyjadřujeme míněním. Někteří autoři upozorňují na rozdíl mezi postojem a motivací. T. H. Newcomb (in Nakonečný, 2009, s. 239) zdůrazňuje, že „postoj determinuje způsob jednání, kdežto motiv je příčinou jednání.“ Podle tohoto vymezení se dá říci, že motivem je nějaký cíl, stav, kterého chceme dosáhnout jednáním (proč něčeho chceme dosáhnout), zatímco postoj určuje, jakým způsobem tohoto stavu dospějeme. Stejně jako postoje a motivy je důležité odlišit i postoje a zvyky. Zvyky jsou dle Nakonečného (2009) naučené tendence chovat se v určitých situacích určitým způsobem. Fishbein, Ajzen a Eiser (in Hayesová, 1998) rozlišují mezi názory a postoji. Názory jsou dle nich neutrální, jedná se pouze o výroky, o kterých si myslíme, že jsou 7
Např. v totalitních režimech lidé skrývali své negativní postoje vůči vládnoucí ideologii (Nakonečný, 2009).
37
pravdivé. Postoj je na rozdíl od nich emočně zabarvený a souvisí s hodnotami, což jsou poměrně stálé osobní předpoklady týkající se obecných principů (např. toho, co je morální nebo sociálně žádoucí. Hodnoty slouží jako standardy, podle kterých posuzujeme vlastní chování i chování ostatních, proto jsou s postoji úzce provázány. Z výše popsaného je patrné, že postoje jsou naučené, relativně ustálené a vytváří se v průběhu života. Na jejich tvorbu má vliv prostředí, ve kterém se jedinec nachází. Jak je patrné, definice postoje se nestále utvářejí. Všechny však sjednocuje vzájemný aspekt, kterým je hodnocení. Postoje tedy vyjadřují určité hodnotící stanovisko subjektu vůči objektu.
7.2 Vlastnosti postojů V předchozí kapitole jsem popsala, jak se vyvíjela definice postojů a jak na ně pohlíží různí autoři. Nyní vymezím základní vlastnosti postojů, kterými jsou dle Krecha, Crutchfielda konzistentnost,
a Ballacheyho interkonexe,
(in
Nakonečný,
konsonance
2009)
v seskupení
extrémnost, postojů,
síla
multiplexita, a množství
uspokojovaných potřeb a centrálnost vztažných hodnot. Na základě jejich charakteristik autoři rozebírají možnosti změny postojů. Extrémnost postoje značí, že jedinec hodnotí objekt zcela pozitivně nebo naopak negativně. Výše zmínění autoři tvrdí, že se charakteristika vyskytuje zřídka, ale bývá nejodolnější vůči změnám. Multiplexita postoje – postoj může být buď jednoduchý, nebo složitější. Jednoduché postoje (založené např. na sympatii k někomu) se mohou snadněji měnit ve svůj protiklad. U konzistentnosti postoje autoři hovoří o jejich vnitřní vyrovnanosti, tzn. vyrovnanosti všech tří složek – kognitivní, emocionální a afektivní – více dále. Konzistentní postoje bývají stabilní. Interkonexe postojů se vyznačuje vzájemnou souvislostí někdy až spojitostí různých postojů. Čím více jsou propojeny psychologicky, tím více jsou imunní vůči změně.
38
Konsonance v seskupení postojů – postoje mohou tvořit kategorie a seskupovat se do trsů. Takto seskupené postoje mohou být rezistentní změnám. Síla a množství uspokojovaných potřeb – čím více potřeb (seberealizace, jistota) postoje uspokojují, tím více jsou odolné vůči změně, protože podporují vnitřní stabilitu jedince. Centrálnost vztažných hodnot – centrálními postoji se rozumí takové, jejž má jedinec vůči objektům, které pro něj mají význam. Tyto jsou poté stabilní a hůře se mění. Smith, Brunet a White (in Hayesová, 1998) hovoří dále o tom, proč bývají postoje rezistentní vůči změně. Tvrzení vysvětlují tím, že má jedinec neustále potřebu porozumět světu, která by měla čas od času vyvolat změnu postoje. Proti tomu však stojí vnitřní potřeby a úzkosti způsobující obavy z velké nebo neočekávané změny.
7.3 Funkce postojů K čemu člověku slouží postoje, čili jaká je jejich funkce, popsali Smith, Bruner a White (in Hayesová, 1998). Poukázali na tři funkce postojů, kterými jsou hodnocení objektů, sociální přizpůsobení a externalizace. Hodnocení objektů se objevuje ve všech definicích postojů, o kterých jsem pojednávala. „Pomocí hodnocení objektů usměrňují postoje naše reakce vůči věcem a událostem v okolí, takže nemusíme pokaždé, když se s nimi setkáme, znovu hledat vhodný způsob reagování. Například k objektu, který nám v minulosti uškodil, si vyvineme negativní postoj, což znamená, že se mu v budoucnosti vyhneme a nebudeme muset pokaždé znovu objevovat jeho škodlivost“ (Smith, Bruner, White in Hayesová, 1998, s. 97). Postoje jedince také sociálně přizpůsobují, protože pomáhají podporovat sounáležitost se skupinou, do které jedinec patří. Názor podobný většinovému utužuje sounáležitost, opačný názor na druhé straně vyjadřuje rozdíl mezi jedincem a skupinou. Zmiňovaní autoři dokonce tvrdí, že „zastáváme-li určitý názor, může nám to pomoci při sociální identifikaci, která je důležitou součástí lidského bytí a soužití ve společnosti“ (in Hayes, 1998, s. 98). Poslední funkcí je externalizace. Jedná se o spojování nevědomých procesů s tím, co právě probíhá v bezprostředním okolí. Jako příklad autoři uvádí
39
konflikt kvůli nedostatku stabilních vztahů s druhými. Tento konflikt se může projevovat skepsí vůči instituci manželství. Co se týče tématu mé závěrečné práce, lidé bez domova mohou taktéž prožívat skepsi nebo zaujímat negativní postoj vůči zaměstnání, jelikož si jej mohli nevědomě vytvořit na základě toho, co s nimi prožívali ostatní lidé bez domova, když hledali neúspěšně zaměstnání nebo si jej nalezli, ale byli po krátké chvíli propuštěni. Také se zde může odrážet životní styl, kdy si žebráním, kradením či sběrem surovin opatří více finančních prostředků než stálým zaměstnáním, ze kterého jim navíc plynou určité povinnosti. Smith a kolegové (in Hayesová, 1998) apelují na to, že aby se u lidí podporovaly vyzrálé názory, je zapotřebí, aby měli přístup k různým zdrojům informací. Katz (in Nakonečný, 2009) rozlišuje mezi pěti funkcemi postojů:
Instrumentální, adjustační nebo utilitární – ty objekty, ke kterým jedinec zaujímá pozitivní, kladný postoj, jsou spojovány s příjemnými pocity, jako jsou odměny. Negativní postoje zaujímá vůči těm objektům, jež jsou asociovány s tresty. Funkce je podobná hodnotící funkci, kterou popisuje Smith a jeho kolegové.
Ego-defenzivní – mohou chránit člověka před uznáním nepříjemných pravd o jeho činech nebo vlastnostech. U některých lidí bez domova, kteří se zdráhají nastoupit do práce, si myslím, že je to právě ego-defenzivní funkce, která jim „pomáhá“ při zdařilých neúspěších v hledání práce (nemůže přece nastoupit před zaměstnavatele špinavý; určitě hned pozná, že jsem bez domova; bezdomovce nikdo nezaměstná, proč bych to vůbec zkoušel/a apod.).
Hodnotově expresivní funkce – jedinec nachází uspokojení v tom, že veřejně demonstruje své postoje a zachází se o jejich realizaci, tím vyjadřuje své sebehodnocení nebo mu umožňují odreagovat afekty.
Kognitivní funkce – postoje pomáhají subjektu vytvářet si názor na svět i na sebe sama.
Triandis (in Nakonečný, 2009, s. 250) mluví o sociální funkci postojů – subjektivní a objektivní. Dle něj mají lidé postoje proto, že „je nutné, aby svému chování propůjčili smysl.“
40
7.4 Složky (struktura postoje) postojů Postoj je komplexním pojmem, jehož strukturu tvoří tři komponenty – kognitivní, emocionální a konativní. Nakonečný (2009) píše, že složky bývají obvykle vyvážené, ale někdy může jedna z nich být dominantní a převažovat. Kognitivní složka (smýšlení) je dle zmíněného autora (2009, s. 247) „to, co subjekt o objektu svého postoje ví, jeho poznatky o objektu postoje. Emotivní (afektivní) zahrnuje emoce, které objekt postoje v subjektu vyvolává (sympatii, antipatii, hněv apod.). Konativní (behaviorální predispozice) vyjadřují snahu či pohotovost chovat se vůči objektu postoje určitým způsobem.“ Emotivní stránka postoje určuje sílu postoje. Nejsilnějšími jsou extrémně pozitivní nebo naopak extrémně negativní postoje. Na škále bývají postoje vyjádřeny od zcela negativní přes neutrální až po zcela pozitivní. Neutrální postoje subjektů bývají vůči objektům, ke kterým nemá subjekt žádný vztah, popřípadě o nich nic neví nebo jej nezajímají. Nejintenzivnější postoje bývají velmi imunní vůči změně (Nakonečný, 2009). Jiný autor (Bagozzi, in Výrost, Slaměník, 2008) nesouhlasí s třísložkovým modelem a představuje koncepci postojů, která se skládá pouze ze dvou složek, a to kognitivní a emocionální. Konativní složka dle něj nemusí být vždy přítomna.
7.5 Utváření postojů Dle Nakonečného (2009) si lidé vytváří vlastní škálu postojů – centrální a periferní. Centrálními autor rozumí vztahy k významným objektům pro subjekt (k rodině, zaměstnání, významným hodnotám apod.). Periferní jsou takové, které se týkají méně významných objektů, jako může pro někoho být vztah k politické situaci, ekonomii státu atd. Když jsem popisovala definici postojů, z jednotlivých vymezení vyplynulo, že postoje jsou naučené, získávají se v průběhu života na základě předchozí zkušenosti subjektu s objektem. Fishbein a Ajzen (in Hayesová, 1998) došli výzkumy na to, že jedinec získává postoje v průběhu běžného sociálního života, tedy socializací, částečně v rodině
41
a částečně od lidí, se kterými se stýká. S tímto názorem souhlasí i Nakonečný (2009) tvrdící, že postoje vyjadřující vztah k hodnotám jsou produktem učení, založeny na zkušenostech. V průběhu života se jedinec učí oceňovat, co je dobré a co je špatné (především utilitární/instrumentální funkce postojů) Eysenck a Wilson (in Hayesová, 1998) oproti tomu zastávají názor, že některé postoje jsou vrozené – např. neuroticismus. Vychází z toho, že se určité rysy vyskytují u více členů téže rodiny v průběhu generací. Nelze však mluvit o genetickém původu. Myšlenku vyvrací Bandura (in Hayesová, 1998), který k tomu říká, že děti spíše velmi snadno přejímají postoje svých rodičů a nejbližšího okolí, čili se opět vrací k původnímu tvrzení Fishbeina a Ajzena. Je teda diskutabilní, jak zjistit, zda mohou některé postoje být geneticky určené. S další teorií přišli Bandura a McDonald (in Hayesová, 1998). Podle nich se jedinec postoje nemusí přímo učit, ale může si je osvojit napodobováním druhých. Jiní výzkumníci, Petty a Cacciopo, se domnívají, že se postoj vyvíjí tak, jak se jedinec postupně seznamuje s objektem. Z počátku jedinec objekt příliš nezná, seznamuje se s ním pomocí faktů, tzv. deskriptivního přesvědčení. Teprve důvěrnější seznámení má za následek utvoření si o objektu nějaký názor, tzv. deduktivní přesvědčení. Jakmile člověk hodnotí tato deduktivní přesvědčení, vytváří si k objektu určitý postoj. Kritici tohoto pohledu mu vytýkají to, že jedinec nezaujímá postoj vůči objektům, o kterých nic neví (Hayesová, 1998).
7.6 Měření postojů Již jsem se zmiňovala o tom, že postoje nelze přímo pozorovat, proto je účelem této kapitoly popsat, jaké metody se používají ke zjišťování postojů, říct o jejich výhodách a nevýhodách.. Snad každý z nás se již někdy zúčastnil výzkumu týkajícího se zjišťování názoru, mínění. Hayesová (1998, s. 112) mluví o tom, že „měření postojů, ale i jejich pouhá identifikace, přináší řadu problémů. Odpovědi v dotaznících totiž často bývají zkreslené, protože lidé neradi vyjadřují své skutečné postoje, pokud se domnívají, že s nimi někdo nebude souhlasit. Proto se snaží zjistit, co by experimentátor chtěl, aby
42
odpověděli, místo toho, aby vyjádřili své vlastní postoje. Sociální žádoucnost tedy ovlivňuje odpovědi.“ Nezbývá mi nic jiného, než s tvrzením souhlasit, jelikož jsem podobným způsobem některé dotazníky vyplňovala, když jsem byla na ulici dotázaná. Hayesová (1998) spatřuje další problémy měření postojů v uspořádání otázek, kdy jsou respondenti odpověďmi na předchozí otázky nevědomě navedeni na konkrétní odpověď, o které si myslí, že se hodí pro danou situaci. Další problém vidí v interpretaci vyjádření postojů. Kelly (in Hayesová, 1998, s. 112) zastává názor, že „se lidé na svět dívají velmi různě a mohou stejnými slovy popisovat zcela jiné skutečnosti či myšlenky. Nemůžeme tedy předpokládat, že vyjádření postojů mají univerzální význam.“ Obtížné je podle autorky i měření intenzity postoje. Hayesová (1998) popisuje celkem pět metod, kterými lze měřit postoje. Likertova škála Je velmi užitečnou pomůckou zavedenou Likertem v roce 1932 pro výzkum postojů. Technika se skládá z výroků s pětibodovou škálou od zcela souhlasím přes nevím po zcela nesouhlasím. Umožňuje tak zjistit rozsah i sílu postoje. Sémantický diferenciál Metoda navržená Osgoodem, Sucim a Tannenbaumem v roce 1957. Zjišťuje rozdíly v daném postoji. Používá se sedmibodová škála, jejíž konce představují např. hezký – ošklivý, čistý – špinavý apod. Sociometrie Techniku zavedl Moreno. Měří vztahy členů ve skupině. Každý člen skupiny vybere toho, kterého by určil za vůdce, přítele a preferovaného partnera při činnosti na nějakém díle. Výsledky se znázorní do diagramu ukazující, kteří členové jsou oblíbení, přirození vůdci a kteří jsou izolovaní nebo neoblíbení. Měří tedy vzájemné sympatie a antipatie členů skupiny.
43
Bogardova škála sociální vzdálenosti Škála zavedená Bogardusem v roce 1925 měří rasismus a etnické předsudky. Ukazuje vzdálenost, kterou pociťují respondenti mezi sebou a jinými sociálními skupinami. Výsledky škály slouží k identifikaci předsudků. Analýza rozhovoru Hayesová (1998, s. 114) říká, že „mnoho forem analýzy rozhovoru nebo výpovědi se zabývá identifikací postojů, které jsou v nich vyjádřeny či naznačeny.“ Eiser (in Hayesová, 1998) je toho názoru, že velmi dobrou představu o postojích, které lidé zaujímají, můžeme získat z pečlivé analýzy emotivně zabarvených slov, která lidé použijí ve svém projevu a to i tehdy, když nemluví přímo o svých postojích. Při analýze rozhovoru používají badatelé nahrávky, z nichž poté identifikují klíčová slovní spojení nebo výroky ukazující hlavní postoje (Hayesová, 1998). Autoři zabývající se zkoumáním postojů nabádají k tomu, aby se výzkumníci neptali na postoje přímo, ale vytvořili takové otázky, při nichž si respondenti neuvědomují, že hodnotí jejich postoje.
44
8 Postoj veřejnosti k lidem bez domova Postoj veřejnosti k lidem bez domova považuji za důležitý, protože ani oni nejsou nevšímaví ke svému okolí a vidí, jak se na ně veřejnost dívá, jaké občas pronese poznámky apod. Od toho se odvíjí to, jakým způsobem se zase lidé bez domova chovají k veřejnosti. Postoj společnosti je ovlivněn nejen jejich osobními zkušenostmi, ale také sdělovacími prostředky, politikou a osobnostmi z řad odborné veřejnosti. Jakmile jsem někomu řekla téma své diplomové práce, setkala jsem se s údivem, proč se chci zabývat těmi, kteří o žádnou pomoc nestojí, práci si nehledají a jen se poflakují. V kapitole proto popíši, jaký postoj k nim společnost zaujímá, a proč se tak děje. Bezdomovectví je patrné ve větších městech a jak píší Marek, Strnad a Hotovcová (2012, s. 11) „musí právě obyvatelé větších měst, ať chtějí nebo nechtějí, k tomu zaujmout nějaký postoj.“ Říká též, že si veřejnost na bezdomovce postupně zvyká, ale vnímá je jako ohrožující faktor, zdroj možných nemocí, kriminality a případného útoku. Shrnu-li to, cítí se společnost být lidmi bez domova ohrožena. Vágnerová (1999) popisuje postoj společnosti jako ambivalentní, ve kterém se kombinuje strach a odpor. Marek, Strnad a Hotovcová (2012) k tomuto výroku pak dodávají, že je to právě strach a odpor, které brání osobám bez domova k reintegraci do společnosti, jenž je odmítá. Vágnerová, Csémy, Marek (2013) píší, že majoritní společnost považuje život na ulici za zápornou odchylku od normy a sociální patologii, proto vůči osobám bez domova zaujímají odmítavý a odsuzující postoj. Link (in Vágnerová, 1999, s. 411) mluví o „únavě soucitu, o opotřebování a vyčerpání schopnosti soucítit s bezdomovci, o ztrátě trpělivosti s těmito lidmi. Domnívá se, že proto roste ve vyspělých zemích hostilita k bezdomovcům.“ Domnívám se, že tento nepřátelský vztah je patrný už i v České republice, která se sice s bezdomovectvím potýká „teprve“ 20 let, ale tím, jak vidí lidé na ulici stále tytéž osoby, hloučky lidí bez domova, kterým v minulosti přispěli, snažili se jim pomoct, ale jejich situace se nezlepšila a stále jsou bez domova. Možná mají pocit, že se jim pomoci nedá nebo nechtějí. Baláš a kol. (2010, s. 8) píší, že ve společnosti „panuje obecné přesvědčení, že stačí „trochu chtít“ a problém lze „jednoduše“ řešit. Stačí si přece najít nějakou ubytovnu a začít dělat jakoukoli práci… To doprovází pocit, že bezdomovectví se týká pouze
45
těch, kteří byli vždy chudí, nepracující, závislí na alkoholu atd.“ Štěchová, Luptáková a Kopoldová (2008) vycházejí z výzkumů provedených s časovým odstupem několik let a udávají, že je zde patrný posun v názorech na osoby bez domova. Dříve převažovala u 44 % dotázaných domněnka, že hlavní příčinou jejich nepříznivé životní situace je neochota pracovat, po několika letech ji uvádělo již jen pouhých 12 % dotázaných. Nicméně jsou stále považovaní za potenciální ohrožení bezpečí a veřejného pořádku. Jak je z výše popsaného patrné, převažuje u lidí stále negativní postoj vůči osobám bez domova.
46
METODOLOGICKÁ ČÁST 9 Metodologie Metodologická část práce je zaměřena na výzkum, který doprovází teoretickou část. Odůvodním v ní, jakou výzkumnou strategii jsem si zvolila a popíši operacionalizaci. Následně také vydefinuji cílovou populaci a výběr výzkumného vzorku, místo a období, ve kterém výzkum probíhal, a charakteristiku jednotlivých komunikačních partnerů. Nezbytnou součástí výzkumu je jeho etika, o níž se v této části práce také zmíním. Jako přílohu k metodologické části práce dokládám scénář rozhovoru.
9.1 Cíl výzkumu a výzkumná otázka Ve svém výzkumu se zaměřuji na osoby bez domova a zaměstnání. Jak jsem uváděla v teoretické části, představuje bezdomovectví extrémní sociální vyloučení. Získat zaměstnání je dle odborné literatury předpokladem k začlenění se zpět do společnosti. Pravidelný příjem zajišťuje určitý standard, člověk se může věnovat svým koníčkům, rozvíjet se, získávat kontakty, budovat vztahy s druhými lidmi, vůbec se socializovat, ale především si může dovolit přijatelné bydlení – domov, kam se může vracet, kde má své soukromí, prostor pro odpočinek. Jak jsem psala v šesté kapitole, je práce sociokulturní aktivitou, náplní a smyslem lidského života. Markantní část lidí bez domova je bez zaměstnání, setkávají se s mnoha bariérami, jestliže si nějaké zaměstnání vyhledávají. Někteří z nich však nehledají, zvykli si na život bez povinností, někteří naopak mohou vyhledávat pouze „jako“, jelikož si mohou myslet, že se to od nich očekává, pokud jsou uživateli sociální služby, jenž jim pomáhá. Cílem mého výzkumu je zjistit odpověď na hlavní výzkumnou otázku (dále jen HVO): Jaký význam má zaměstnání v životě lidí bez domova užívajících sociální služby na území Brna? HVO jsem si dále rozpracovala do několika dílčích výzkumných otázek (dále jen DVO):
47
DVO1: Jaký je postoj lidí bez domova k zaměstnání? DVO2: Jaké jsou aktivity lidí bez domova při hledání zaměstnání? DVO3: Jaké bariéry spatřují lidé bez domova při hledání zaměstnání? DVO4: Jaké jsou životní priority lidí bez domova?
9.2 Metoda výzkumu Cílem mého výzkumu není ze získaných informací vyvodit statistické závěry, které jsou zobecnitelné na celou populaci, a proto jsem si jako metodu výzkumu vybrala kvalitativní výzkum. Disman (2008, s. 285) kvalitativní výzkum definuje jako „nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“ Jak dále autor říká, v kvalitativním výzkumu jde o porozumění lidem v jejich sociálních situacích. Díky této metodě tak získám mnoho informací o konverzačních partnerech, kteří „nejsou vtlačováni do předem připravených schémat. Výzkumníkovou úlohou je pak nalézt významné struktury v množině všech proměnných, které komunikační partneři považují za relevantní“ (Disman, 2008: 290). Kvalitativní výzkum se dle Hendla (2005) se kvalitativní výzkum považuje za pružný typ výzkumu, protože na základě získaných dat může výzkumník měnit nebo doplňovat výzkumné otázky, které si určil před samotným provedením výzkumu, a modifikovat zvolený výzkumný plán. Kvalitativní výzkum mi poskytne především osobní a důvěrný kontakt s komunikačními partnery, který bych za pomoci kvantitativní metody nezískala. Budu moci porozumět pocitům a názorům komunikačních partnerů.
9.3 Metoda sběru dat „Rozhovor je nejčastěji užívanou metodou sběru dat v kvalitativním výzkumu“ (Švaříček, Šeďová, et. al., 2007, s. 159). Vybrala jsem si polostrukturovaný rozhovor neboli rozhovor pomocí návodu. Dle Hendla (2005) si výzkumník sestaví seznam otázek a témat, která se během rozhovoru proberou. Technika polostrukturovaného rozhovoru je vhodná pro zjišťování subjektivních názorů a postojů komunikačních partnerů na různá témata (v mém případě postoje k zaměstnání). Scénář rozhovoru
48
vychází ze sestavených dílčích výzkumných otázek. Každý komunikační partner i výzkumník je individuální bytost, a proto i každý rozhovor bude jedinečný a odlišný od toho předchozího. Za nejdůležitější zde považuji to, že do rozhovoru mohu vstupovat s dalšími otázkami a tak se doptávat na více informací nebo si potvrzovat, že rozumím tomu, o čem komunikační partner mluví. Také mohu otázky pokládat v různém pořadí, nemusím se pevně držet scénáře, avšak musím zajistit, že se s komunikačním partnerem neodchýlíme od tématu, což je někdy náročné na výzkumníka. Rozhovory se souhlasem komunikačních partnerů nahraji na diktafon. Švaříček, Šeďová, et. al., (2007) dodávají, že je nezbytné udělat si z nahrávek doslovný přepis. Přepis je časově náročný, ale opětovné poslouchání zabere výzkumníkovi více času. Přepis je rychlejší na čtení, umožňuje výzkumníkovi dělat si poznámky, zvýrazňovat a v neposlední řadě hledat souvislosti mezi vyřčenými informacemi, jež jsou důležité pro analýzu a interpretaci výsledků zkoumání.
9.4 Operacionalizace „Výzkumnou otázkou je ve výzkumu podle zakotvené teorie výrok, který identifikuje zkoumaný jev.“ (Strauss a Corbinová, 1999, s. 24). Mojí hlavní výzkumnou otázkou je Jaký význam má zaměstnání pro lidi bez domova užívající sociální služby na území Brna? Z popsané definice a vymezení významu práce v teoretické části jsem se rozhodla, že pojmu slovo význam jako smysl zaměstnání pro cílovou skupinu, tzn., jak mu rozumí, jaký pro ni má účel, co jí může přinést nebo naopak odnést. Zároveň s tím se pokusím zjistit, jakou důležitost zaměstnání lidé bez domova přisuzují, jakou pro ně má hodnotu v jejich životě. Brno jsem vybrala z toho důvodu, že je druhým největším městem v České republice a počet lidí bez domova neustále narůstá, v roce 2014 jich bylo kolem 2000 (Hežová et al., 2014). Odpověď na ni budu hledat pomocí dílčích výzkumných otázek, na základě kterých jsem sestavila otázky rozhovoru, které vychází z kapitol z teoretické části práce. DVO1: Jaký je postoj lidí bez domova k zaměstnání? Zodpovězení této otázky pomůže přiblížit, jaký postoj lidé bez domova zaujímají k zaměstnání, jakou roli v jejich životě hraje a co vše má nebo mělo vliv na formování tohoto postoje. Taktéž se zde budu zabývat tím, jaké povědomí mají o současném trhu
49
práce, zda ta místa, která poptávají, jsou v souladu s tím, co mohou oni nabídnout ze sebe zaměstnavatelům či nikoli. DVO2: Jaké jsou aktivity lidí bez domova při obstarávání si příjmu? Odpovědí na tuto otázku se pokusím zjistit, jestli lidem bez domova stačí příjem ze sociálního zabezpečení či se snaží zvyšovat si příjem i jinými způsoby. Pokud si hledají zaměstnání, zaměřím se na jejich možnosti a zda je něco, co jim při hledání pomáhá. DVO3: Jaké bariéry spatřují lidé bez domova při hledání zaměstnání? Účelem této otázky je najít odpovědi na to, s jakými překážkami se lidé bez domova setkávají při hledání zaměstnání, jak na ně reagují a jak nebo vůbec zda se je snaží překonávat. DVO4: Jaké jsou životní priority lidí bez domova? Díky této otázce zjistím, k čemu lidé bez domova směřují, jestli mají nějaké cíle nebo naopak zda je jejich životní prioritou sehnat si něco k jídlu a pití, nemít žádné povinnosti, „přežívat“ ze dne na den, uspokojovat tedy jen ty nejzákladnější a nejnutnější potřeby. Operacionalizací otázek jsem vytvořila otázky pro polostrukturovaný rozhovor, který použiji jako metodu sběru dat. Pro zpřehlednění jsem otázky uspořádala do tabulky, kde jednotlivé sloupce znázorňují dílčí výzkumné otázky a křížky označují, kterých dílčích výzkumných otázek se otázky rozhovoru týkají. Tabulka č. 2 – Otázky do rozhovoru Otázka Kolik je Vám let? Odkud pocházíte? Co se stalo, že jste se ocitnul/a bez domova? Jak dlouho jste bez stálého bydliště? Kde nyní přebýváte? Jaké jste měl/a dětství? Co dělali/dělají Vaše rodiče?
BIO
DVO1 aktivity
DVO2 bariéry
DVO3 postoj
DVO4 priority
X X X
X
X
X
X X X
X X X
50
Čím jste chtěl/a být jako „malý/á“? Jaký obor jste ve škole vystudoval/a? Co následovalo po škole? (zaměstnání, nezaměstnanost apod.) Jaké máte pracovní zkušenosti? Máte nějaký příjem? Pracujete nyní? Pokud ne, jak dlouho už nepracujete? Co Vás jako první napadne, když se řekne zaměstnání? Vyhledáváte si práci? Proč ano/ne? Co Vás k tomu vede? Chcete práci, co s tím? Jaké pocity při hledání zaměstnání prožíváte? Jaké máte možnosti odpovídání na nabídky práce? Jak se připravujete na pohovor? Na koho se obracíte, když potřebujete poradit? Co je na hledání práce pro Vás nejtěžší? Jaké máte zkušenosti se zaměstnavateli? Co můžete zaměstnavateli nabídnout? (znalosti, dovednosti, schopnosti) Proč navštěvujete tuto sociální službu? Čemu se zde věnujete? Jak často ji navštěvujete? Jak trávíte svůj den? Co je pro Vás v životě důležité? Můžete mí říct pět konkrétních věcí, kterých chcete dosáhnout?
X
X
X
X
X
X
X
X
X X
X
X X
X X X X X X
X
X X
X X
X
X
X
X
X
X X
X
X
X X X X
X
X
X X X
Zdroj: Vlastní tabulka.
9.5 Jednotka zkoumání a zjišťování, konstrukce výzkumného vzorku Výzkum je zaměřený na zkoumání významu zaměstnání pro osoby bez domova, jaký postoj k němu zaujímají, s čím se setkávají při hledání zaměstnání nebo naopak zda je vůbec zaměstnání pro ně hodnotou, eventuálně je tou hodnotou něco jiného. Jednotku zjišťování tedy budou tvořit osoby bez domova, které žijí na území města Brna a současně jsou uživateli sociální služby, jejíž cílovou skupinou jsou osoby v krizi, mezi které právě lidé bez domova spadají. Uživatele sociálních služeb jsem vybrala kvůli
51
tomu, že chci výsledky své práce poskytnout pracovníkům, kteří těmto lidem pomáhají při začleňování se zpátky do společnosti, a navíc k nim mám snadný přístup, jelikož v jedné z těchto organizací pracuji jako sociální pracovnice. Zvažovala jsem, zda výzkum provádět i oslovováním osob bez přístřeší přímo na ulici, ale vzhledem ke ztíženým podmínkám najít klidné místo pro realizaci výzkumu a též jejich častým bytím pod vlivem návykových látek jsem se i kvůli své bezpečnosti rozhodla pro uživatele sociálních služeb. Jako metodu výběru vzorku jsem použila záměrný (účelový) výběr přes organizace. Miovský (2006) o něm říká, že výzkumník využívá určitý typ služeb, které jsou určené pro cílovou skupina, která výzkumníka zajímá. Mým výběrovým kritériem je ta skutečnost, že jednotka zjišťování využívá pomoci určité sociální služby. Tato situace je dle Miovského (2006) efektivní z hlediska času i nákladů. Výzkumným vzorkem jsou tak osoby bez domova, které jsou uživateli sociální služby a zároveň jsou ochotny se výzkumu zúčastnit.
9.6 Popis vlastního zkoumání Vlastní výzkum probíhal v měsících říjen a listopad. Oslovila jsem tři organizace poskytující služby osobám v krizi – nízkoprahové denní centrum, azylový dům a sociální rehabilitaci. Celkem jsem oslovila 11 potenciálních komunikačních partnerů (dále i KP), s poskytnutím rozhovoru jich souhlasilo 8. Všechny komunikační partnery jsem ubezpečila o tom, že zůstanou v naprosté anonymitě, nebudu nikde uvádět jejich jména, jelikož se někteří z nich obávají, že by je bylo možné nějakým způsobem dohledat, neboť někteří jejich známí netuší, že jsou bez domova. Výzkum na mém pracovišti s našimi klienty bez domova probíhal v konzultačních místnostech, které zajišťovaly klidnou a příjemnou místnost pro vedení rozhovorů, navíc ji někteří KP již znali, cítili se zde uvolněně. Zde jsem využila kontaktů na klienty, u kterých vím, že jsou bez domova, zda by byli ochotní mi rozhovor poskytnout, když budou u nás využívat některou z aktivit nebo budou mít konzultaci se sociálním pracovníkem, aby nechodili jiný den. Rozhovor jsem si s nimi domluvila osobně, dohodli jsme se na konkrétním čase, který vyhovoval oběma. Další zařízení
52
jsem kontaktovala ze své pozice zástupkyně vedoucího služby, zda by mi pracovníci umožnili provést rozhovor za účelem diplomové práce s jejich uživateli a zda se v jejich organizaci nachází místnost, která by zajišťovala opět soukromí pro provedení rozhovorů. Do organizací jsem pak přišla osobně, protože jsem předpokládala, že se budou komunikační partneři cítit příjemněji tam než u nás. Rozhovory v azylovém domě a v nízkoprahovém denním centru se odehrávali buď přímo na pokoji klienta, nebo ve společenské místnosti, když tam zrovna nikdo nebyl. Jednotlivé rozhovory trvaly průměrně 30 minut.
9.7 Charakteristika komunikačních partnerů V této podkapitole uvádím stručnou charakteristiku komunikačních partnerů. Údaje jsem získala v průběhu rozhovorů, které jsem s nimi vedla. Rozhovor jsem provedla s 6 muži a 2 ženy, kteří jsou uživateli některé ze sociálních služeb na území města Brna, jež se zabývají resocializací lidí bez domova. Komunikační partnery (dále jen KP) jsem označila pouze čísly v rámci zachování anonymity. Pro přehlednost jsem charakteristiku zpracovala do tabulky. Tabulka č. 3 – Charakteristika komunikačních partnerů pohlaví
věk
Rodné město
Bez domova
Bez zaměstnání
KP1
Muž
56
Brno
4 roky
Několik let
KP2
Žena
51
Třebíč
1,5 roku
3 roky
KP3
Muž
51
Jihlava
6–7 let
6 let
KP4
Muž
46
Moravské Slovácko
1 rok
2 roky
KP5
Muž
31
Břeclav
4 měsíce
3 roky
KP6
Muž
56
Brno
8 let
občasné
KP7
Žena
47
Havlíčkův Brod
3–4 roky
6 let
KP8
Muž
28
Přerov
1 rok
Přes rok
Vzdělání střední odborné (vyučen) základní střední vzdělání s maturitou střední vzdělání s maturitou střední odborné (vyučen) vysokoškolské střední odborné (vyučena) střední vzdělání s maturitou
Zdroj: Vlastní tabulka.
53
9.8 Etické hledisko výzkumu Všichni komunikační partneři se výzkumu zúčastnili po předchozí domluvě. Na nikoho jsem nevyvíjela žádný nátlak, právě naopak. Účast komunikačních partnerů byla zcela dobrovolná. Předtím, než rozhovor začal, jsem všechny komunikační partnery seznámila s tím, čeho se moje práce a následný výzkum týkají. Následně jsem je ujistila o tom, že zůstanou v anonymitě. Před začátkem každého rozhovoru jsem se jich zeptala, zda si rozhovory mohu nahrávat, a vysvětlila jsem jim výhody použití záznamníku. Ubezpečila jsem je, že k audionahrávkám budu mít přístup pouze já a po zpracování diplomové práce je vymažu. Během rozhovoru jsem nepokládala žádné zbytečné nebo citlivé otázky nebo otázky, které s výzkumem nesouvisí. Snažila jsem se, aby se během rozhovorů cítili příjemně.
54
10 Analýza a interpretace výsledků zkoumání 10.1 Metoda analýzy Pro analýzu dat z provedených rozhovorů jsem využila metody zakotvené teorie, kdy badatel „začíná zkoumanou oblastí, fenoménem a nechává, aby se v průběhu výzkumu mohlo vynořit to, co je v této oblasti významné, aniž to dopředu předjímá či jakkoli označuje“ (Miovský, 2006, s. 226). Výzkumník využívá kódování, čímž „se rozumí rozkrytí dat směrem k jejich interpretaci, konceptualizace a nové integraci.“ (Hendl, 2005, s. 246). „Kódování představuje analytické operace, které rozbíjejí data do fragmentů, indikátorů, a ty potom rozřazují k příslušným konceptům. Tyto koncepty jsou dále kategorizovány, tedy slučovány na základě nějakého jednotícího kritéria. Kategorie vzešlé z kódování jsou potom dále ošetřovány jako proměnné a představují základní stavební kameny budoucí teorie“ Švaříček a Šeďová (2007, s. 91). Při analýze se používají tři postupy – otevřené, axiální a selektivní kódování. Otevřené kódování je analytický proces, ve kterém badatel identifikuje pojmy, seskupí je do kategorií podle podobnosti a porovnává je mezi sebou. Axiální kódování znovu uspořádává údaje po otevřeném kódování prostřednictvím vytvářených vazeb, hledá mezi nimi příčiny, interakce, odchylky nebo zvláštnosti. Selektivní kódování integruje výsledky z celého výzkumu. Neliší se tolik od axiálního kódování, ale rozdíl spočívá ve vyšší míře abstrakce (Miovský, 2006). Náplní
této kapitoly je analýza a interpretace výsledků mého zkoumání.
U komunikačních partnerů používám zkratku KP s číslem podle pořadí poskytnutého rozhovoru. Celkem jsem provedla 8 rozhovorů s 2 ženami a 6 muži.
10.2 Co předcházelo bezdomovectví Výzkum se týká lidí, kteří jsou v současné době bez domova. V této souvislosti mne zajímalo, jaké faktory zapříčinily ztrátu domova, co pro ně domov znamenal a jak dlouho jsou už bez stálého bydlení.
55
Na otázku, co se stalo, že jsou nyní komunikační partneři bez domova, odpověděli různě, avšak jsou zde patrné i podobnosti. KP1, 56letý muž, žil dlouhou dobu v chatce v Brně, kterou považoval za svůj domov, i když se nejednalo o objekt určený přímo k bydlení. KP1: „Já jsem tu měl tu chatu, ale bydlet jsem tam už nemohl, přestože jsem tam měl trvalý bydliště. Proto jsem přihlášený v té Praze. Tady jsem měl chatu, byla celoročně obývatelná, jako kousek od Brna. No a to mně shořelo.“ U KP1 se nedá říct, že by někdy za celý život měl svůj vlastní domov po té, co opustil rodné město. Z jeho „domova“ jej vyhnal požár, ne absence příjmu nebo práce, jelikož si vždy dokázal opatřit základní finance na zaplacení elektřiny a vodu pobíral ze studny. Základním spouštěcím mechanismem u všech ostatních komunikačních partnerů byla absence pravidelného příjmu, který měl pak za následek nutnost opustit byt, u některých KP se k tomu přidružily další faktory. Z výpovědi KP3, 51letého muž, vyplynulo, že začal marodit a podvodem přišel o byt, který pronajímal. KP3: „Přišel jsem kdysi o státní byt. Dělali se podvody tenkrát prostě v tom 94., 95. Já jsem ten byt pronajímal, a když jsem se chtěl vrátit do bytu, jsem začal marodit, tak mi řekli, že je tam dluh, ať si to zaplatím. Měl jsem se soudit s nima a od té doby jsem po ubytovnách, po podnájmech.“ Soudit se nechce, nevidí v tom smysl. KP5, 31letý muž, se ocitnul bez střechy nad hlavou nejenom díky nezaměstnanosti, ale také alkoholu, na kterém byl závislý a díky kterému nemohl adekvátně „fungovat“. KP5: „Práci jsem právě neměl, protože jsem se chytl špatných lidí, tak jsem místo toho pil.“ Opustil své rodné město, jelikož ztratil rodinné zázemí, rodiče byli závislí také na alkoholu, a doufal, že bude mít více šancí ve větším městě, ale na trhu práce se neuchytil. Domov pro většinu mých komunikačních partnerů znamenal jistotu, rodinu, místo, kam se mohou vracet. Výpověď KP8 na otázku, co pro něho znamenalo mít domov: „Všechno. Člověk ví, že má kam jít. Je mu tam dobře, je to tak nějak jeho. Mohl jsem si tam dělat, co jsem potřeboval, chtěl. A taky tam byla ona (přítelkyně – pozn. autorky).“ Z odpovědí plyne, že domov pro něj byl místem jistoty a emocionální vazby, o čemž jsem pojednávala na stranách 9 a 10 diplomové práce. Pouze KP1, jak jsem již říkala, neměl nikdy stabilní domov, s otcem se stále stěhoval, matku nepoznal. KP3 byl často nemocný, byt, který vlastnil, proto pronajímal, a v dětství nepoznal, co znamená mít domov, jelikož s matkou vyrůstal pouze čtyři roky, stěhoval se po příbuzných a nerad na toto období vzpomíná. KP5 po opuštění rodičů stálý domov neměl žádný.
56
Co se týče délky období, po které jsou bez domova, bylo různé, pohybovalo se od jednoho roku po osm let. Někteří si však nepřiznali, že jsou bez domova, berou se za osobu bez přístřeší až od té doby, co získali ubytování v azylovém domě, např. KP5 kmi na otázku o délce života bez domova odpověděl, že jsou to 4 měsíce. Přebýval v Praze v azylovém domě a pak v Brně. Předtím přespával různě po kamarádech, známých nebo jak se dalo. KP4 po rozvodu s manželkou hodně cestoval, ale to měl ještě příležitostná zaměstnání. Před získáním ubytování v azylovém domě přespával různě. KP4 řekl: „Najít si nějaký tichý koutek, hlavně aby člověka neokradli, o to jde. Jináč já jsem se tady v tom městě moc nemotal. Naštěstí se znám ještě s tolika lidima, kteří nade mnou nezlomili hůl, protože si pamatovali doby, kdy jsem zachraňoval já takový lidi. Takže tito lidi mě prostě nenechali padnout na držku. Takže mně dali najest, vyprali mně, když byly velké mrazy, tak si mě třeba na víkend nastěhovali do baráku. Jsou to lidi, kteří nemají na to, aby mě živili nebo dali prácu, ale jsou to dostatečně velcí kamarádi na to, abych prostě nějaký čas mohl trávit s něma a nemusel řešit základní problémy, jestli nějaký čas budu spávat za nádražím, ve stohu nebo někde na ubytovně.“ Příčiny vzniku bezdomovectví jsem popisovala ve třetí kapitole. Z výzkumu vyplynulo, že faktory jsou různé, u mých komunikačních partnerů však převažovala buď úplná absence stabilní práce, která byla zapříčiněna špatnými vzorci v orientační rodině, přidružila se nemoc a další handicapy, nebo naopak přišli o práci a postupným snižováním příjmu byli nuceni vzdát se svého bytu. Jinak to měli KP4 a KP7, kterým po rozvodu byt nezůstal, a ocitli se bez prostředků na ulici. Alkohol byl jedním z rizikových faktorů bezdomovectví u KP5. Potkávají se zde objektivní i subjektivní faktory bezdomovectví. Co se týče domova, objevovala se mi ve výzkumu tatáž slova, která jsem použila v teoretické části v první kapitole. Nejsou dobrovolně bez domova, pouze KP2 odešla dobrovolně z bytu dcery, aby jí poskytla více prostoru pro rodinu. Aniž bych se přímo ptala, ani jeden z KP nemá v současné době partnera nebo partnerku, žijí sami. Analýzou rozhovorů jsem také zjistila, že KP nevyhledávají společnost dalších lidí v tom smyslu, aby navazovali nová přátelství, jsou samotáři, nepotvrzuje se zde teorie o sdružování se do skupin po 2 – 3 lidech, o čemž jsem hovořila ve čtvrté kapitole. Všichni moji KP spadají podle teorie do skupiny zjevných lidí bez domova, i když to na nich není na první pohled patrné, nicméně využívají sociální pomoc v zařízeních sociálních služeb. Všímala jsem si i toho, zda komunikační
57
partneři pocházejí z nestabilních rodin, které mají vliv na vznik bezdomovectví, či k tomu přispělo něco jiného, o čemž jsem pojednávala v kapitole třetí. Z rozhovorů nelze jednoznačně usoudit, že to byla právě nefunkční rodina, která by přispívala ke vzniku bezdomovectví, ale souhra více faktorů. Ve všech případech nezvládli životní krizi, která bezdomovectví spustila.
10.3 Postoj lidí bez domova k zaměstnání Prostřednictvím následujících otázek v rozhovoru bylo mým cílem dopátrat se, jaký postoj lidé bez domova zaujímají k zaměstnání. Na tomto místě mě především zajímalo, jaký měli vztah s rodiči, jakožto největšímu výchovnému činiteli, který na ně měl vliv, a jaké vzorce chování od nich přejali. Postoje jsou naučené a získávají se v průběhu života, největší vliv na jejich utváření mají nejbližší lidé, tedy rodina. Pocity při hledání zaměstnání a zkušenosti se zaměstnavateli mají také účinek na utváření postojů. Když jsem se zajímala, jaké dětství komunikační partneři měli, odpovídala polovina, že normální nebo krásné. Pokud hovořili o „normálním“, nerozpovídali se, ale zároveň říkali, že jej prožili jako ostatní děti. Na vztah s rodiči odpověděla např. KP2 následovně: „No úplně výborné to nebylo, ale já si myslím, že se to dalo jako zvládnout.“ O rodičích mluví jako o mamince a tatínkovi. KP1 vyrůstal pouze s otcem, ale vzpomíná na dětství v dobrém. Druhá polovina se potýkala s problémy v rodině, mezi které patřily rozvod či závislost na alkoholu (viz KP5 v předchozí podkapitole). KP3 se o svém dětství a rodičích nechtěl bavit vůbec, jeho přání jsem respektovala. Postoj k zaměstnání se vytvářel od dětství, vliv na něj mohlo mít i to, zda šli rodiče svým dětem správným příkladem, co se týče zaměstnání, nebo stálé zaměstnání neměli či jejich jediným příjmem byly sociální dávky. Zde jsem předpokládala, že převážná část rodičů mých komunikačních partnerů neměla stálé zaměstnání, avšak tato domněnka se mi potvrdila pouze u dvou z nich – KP7 a KP8, kdy jejich dětství a zaměstnání rodičů bylo ovlivněno alkoholem a měli pouze příležitostné práce. V žádném z rozhovorů se neobjevilo, že by byli oba rodiče nezaměstnaní. Z výpovědi KP7: „Otec nevím, nikdy jsme o něm nemluvili, pokud by sem měla říkat otec jako ten pravej, a matka pracovala jako uklízečka a přivydělávala si v baru. Tam pak měla blízko k tomu alkoholu.“ KP8: „Jako vím, že máma měla nějakou prácu, ale pokaždé
58
jinou. Někdy uklízela, někdy byla nějak v kanclu, pak zas uklízela nebo prodávala. Potom myslím neměla nic. Otec dělal někde dělníka.“ Zaměstnání pro většinu z mých komunikačních partnerů představuje převážně možnost získat pravidelný příjem a díky němu se dostat z azylového domu a uspokojit základní potřeby, aniž by přemýšleli o tom, jestli zrovna na tu danou věc, kterou si chtějí pořídit, mají dostatek financí. KP5 v této souvislosti řekl: „Tak jako stabilní práci. Hlavně když budou peníze. Na splacení dluhů. Potom na bydlení. Jídlo, pití, oblečení.“ KP7 zaujímá podobný názor: „No… nevím… asi peníze. Tak abych měla za co jest, koupila si občas i něco dobrýho. Nebo na pití. Nebaví mě šetřit každou korunu, aby sem na konci měsíce vůbec měla na to jídlo. To už se mi taky stalo, že jsem prostě byla asi dva tři dny úplně bez jídla.“ Naopak KP3 přistupuje k zaměstnání jako k životně důležité prioritě: „No tak je to důležitá věc, kterou člověk potřebuje. A já už potřebuju teď nějak fungovat na důchod. Abych měl prostě oficiální zaměstnání, oficiální plat, i s tím, že budu mít exekuce, to je jedno, budu mít prostě oficiální příjem a rozhodně větší než to, co dám dohromady jako teď jako. Můžu si dovolit to, co chci jako. Svoje koníčky a nejsem o hladu třeba pět dní nebo šest dní v měsíci. Stávalo se mi to, může to znovu přijít.“ Nutno podotknout, že KP3 je jediným komunikačním partnerem, který v době rozhovorů měl pravidelný příjem, prodával časopis, ale s touto prací, výdělkem a přístupem pracovníků, díky kterým se k prodávání dostal, nebyl spokojený. Zajímavá byla výpověď vysokoškolsky vzdělaného KP6, jenž řekl, že příjem není to, co vidí v zaměstnání, ale jsou to kontakty s lidmi. Práce pro něj znamená společenský status, jak uvádí i Vágnerová (1999) i Buchtová, Šmajs a Boleloucký (2013). Vyšší hodnotu v zaměstnání spatřovali lidé, kteří byli již delší dobu bez domova (přes šest let), pro ty, kteří byli méně, znamená zaměstnání příjem na uspokojení základních potřeb. KP4 se nevyjádřil úplně přesně, ale udržuje si stále kontakty se svými známými, takže je možné, že z tohoto důvodu se o sociálních vztazích nevyjadřoval. Postoj se skládá ze tří složek, jednou z nich je emotivní, proto jsem se komunikačních partnerů dotazovala, jaké pocity při hledání zaměstnání prožívají. Všichni komunikační partneři se shodovali na negativních pocitech, mezi kterými zmiňovali deprese, bezradnost, marnost, strach či nervozitu. KP1 se nevyjádřil přímo, ale když mluvil o svých zkušenostech, zaznívala tam bezradnost, je dlouho bez zaměstnání, nemá ani
59
příležitostné práce. Hledání zaměstnání se věnuje okrajově, nechává to na sociální pracovnici z azylového domu, někdy ani netuší, na jaké nabídky prostřednictvím něho odpovídá. Věnuje se nyní zdokonalování se v práci s počítačem. Troufám si tvrdit, že je to z toho důvodu, že při práci s počítačem vidí pokroky, úspěchy na sobě samém, ale v hledání práce není úspěšný, nezvou jej ani na pohovory. Stejné kroky při hledání práce podniká i KP7, která se vyučila prodavačkou. Buchtová (2013) tuto skutečnost připisuje lidem s nízkým vzděláním nebo bez vzdělání, kteří jsou ohroženi nejvíce ztrátou zaměstnání. Spoléhají se při hledání práce na někoho jiného, než jsou oni sami. KP2 prožívala nejdříve depresi, se kterou se vypořádala a nyní má nadhled: „Hodně let mi trvalo, než jsem se z toho jako dostala, to jsem mívala deprese. Taky jsem měla dny, kdy jsem řekla, že nikam nejdu, to takhle dál nejde, nebaví mě to, že už to nevydržím. Pak jsem si řekla, že jim zas takovou radost neudělám, že je budu otravovat tak dlouho, až se něco stane. A teďka už to beru jako líp, už je to lehčí. Jo, říkám si, dobře, když mě tam nechcou, tak zkusím něco jinýho. To je prostě to, že ten fakt umí člověk přijmout, co mi sdělí. Protože na to se zvyknout nedá, že Vám všude řeknou ne ne ne. To by člověk zblbnul.“ KP7 a KP8 mají podobné pocity, které pramení z toho, že jsou již několik let nezaměstnaní. Mají strach z hledání práce, že jim nikdo na jejich nabídku neodpoví, a zároveň strach z toho, že i odpoví, protože si neumí představit, jak by zvládli pohovor či pracovní proces. Ztratili pracovní návyky. Nejtěžší pro mé komunikační partnery při hledání práce není to, že by neměli přístup k internetu, kde je v současné době nejvíce inzerovaných pracovních míst a který je nejsnadnější cestou, jak zaměstnání hledat, a nevěděli, jak s pracovními portály zacházet, ale to, že si myslí, že nemají potřebné dovednosti, znalosti a zkušenosti, které by mohli zaměstnavateli nabídnout. KP1 nepovažuje za důležité hledat svoje silné stránky, je toho názoru, že žádné nemá. Když jej pozvou na pohovor, na otázku o svých silných stránkách neodpovídá. KP2 naopak vnímala, že je potřeba se umět „prodat“: „Jé, toho umím hodně už. Flexibilní, spolehlivá, upřímná, zásadová, no prostě tam toho je hodně. Už jsem se to naučila. To jsem se právě naučila na tom kurzu na tý rekvalifikaci. Předtím jsem taky neuměla napsat ani jedno.“ Hledání zaměstnání jí zpočátku připadalo těžké v tom slova smyslu, že ji často odmítali, ale nyní bere jakoukoli zkušenost jako podněcující k dalšímu rozvoji. KP3 podle mě stále nepřekonal fázi adaptace na styl života nezaměstnaného, která je typická rezignací, ztrátou naděje,
60
apatií. Jedinec se domnívá, že hledání nového zaměstnání nemá smysl, snižuje své aspirace, sebevědomí a sebehodnocení (Vágnerová, 2004). KP3 vypověděl: „Protože nejsem pro nikoho přínosem. Protože mám důchod, nechtějí mě zaměstnat, prostě tomu tak je. Výpis z rejstříku trestů, mám tam podmínku, prostě nemůžu sehnat práci, tak k tomu takhle přistupují. Jsem naštvanej. Nejtěžší je vůbec někam jít, prosit se o něco, žadonit o práci, to je prostě to nejtěžší. Žadoníte prostě o práci. Prosíte se o to, jdete do firmy. Někde Vás nepustili vůbec dovnitř, někde jdete do personálního, a když zjistili, že mám důchod, tak řekli, že prostě ne. Tak jako vůbec to už mě obtěžuje vůbec někam jít. Ozvat se na inzerát, oni nabírají na inzerát, tam jsou podmínky, který nemůžete splnit vůbec, a prostě absolutně nezaměstnatelnej člověk, proto prodávám ten pitomej časopis.“ Nejtěžší obecně pro komunikační partnery je, že opravdu neví, co by mohli zaměstnavateli nabídnout. Pokud umí pracovat manuálně, nemají na určitou práci certifikáty a tím pádem ji nemohou vykonávat, i když by ji zvládali. Pro některé je těžké skloubit profesi, pro niž mají potřebné znalosti a dovednosti, se zdravotním stavem. Všimla jsem si, že největším problémem bývají překážky v motivaci samostatně se vzdělávat nebo si hledat možnosti, kde se rozvíjet. Často spoléhají na úřad práce, který by jim dle jejich slov měl poskytnout nějakou rekvalifikaci nebo jim pomoci jinak, aby si zvýšili možnosti uplatnění na trhu práce. Na druhou stranu je pochopitelné, že nedostatek finančních prostředků jim nedovoluje zaplatit si adekvátní kurz či školení. Nedá se říct, že by měli povědomí o současné nabídce na trhu práce, jelikož hledají zaměstnání bez specifikace, říkali, že „by brali všechno“. Např. KP5 na moji otázku o představě budoucího povolání odpověděl: „To je úplně jedno. Hlavně když budou peníze.“ Pouze KP4 měl jasnou představu o svém povolání – lodník či kapitán na lodi, avšak ví, že v České republice má méně šancí než v zahraničí. Minulé zkušenosti se zaměstnavateli a pracovním místem určitě ovlivňují postoj k zaměstnání, proto jsem se během rozhovoru dotazovala i na tyto prožitky. Z rozhovorů vyplynulo, že komunikační partneři mají bohaté zkušenosti s prací tzv. na černo, zkušební prací zadarmo či s tím, že jim zaměstnavatelé dluží výplatu. KP1 se často setkával s tím, že mu sociální pracovnice nalezla zaměstnání, odpověděla místo něj a vyslala ho na cestu za pracovním místem. Na místě se však dozvěděl, že žádná práce není, jelikož nepřijel kamion se zbožím. Od té doby zvažuje, zda se vyplatí nějakou nabídku přijmout nebo nikoli a to z toho důvodu, že zaplatí více za hromadné
61
prostředky, než co by si vydělal. KP1: „Tam třeba chtěl na dvě hodiny, tak to bych bral hned, 100 korun na hodinu, nebo 70 korun, to je 140 korun, a kdyby to bylo ale tady někde. Že by tam člověk dojel tramvají za dvacet korun tam a nazpět, no tak tam by bylo 70 nebo 100 korun nebo podobně. Jenomže vlak. Tam se zase muselo za 49 Kč lístek.“ KP1 i KP4 jsou toho názoru, že většina inzerovaných pracovních míst je dopředu již obsazená. KP4 dokonce nerad zasílá životopis, protože si myslí, že se kontakty z něj přeprodávají jiným firmám, které mu pak volají s nevýhodnými nabídkami na půjčky či koupě. KP6 přijímá i nabídky, které pro něj nejsou vhodné z důvodu zdravotního stavu, ale jak sám říká, nemůže si vybírat. Má pocit, že zaměstnavatelé využívají toho, že je bez domova, často se mu stalo, že nedostal zaplaceno nebo pracovní smlouvu, peníze mu byly vyplaceny přímo na ruku. KP6 přímo řekl: „No někteří mi už kolikrát nezaplatili, vesměs hlídám v noci, což je náročné a víte jak…bez smlouvy… nemám nic. Jsem rád, že mi dají nějaké peníze, chodím i pomáhat na zahradu za jídlo a tak. Vždycky něco dostanu. To je lepší od těch lidí. Ale zaměstnavatelé… To je horší. Myslím, že využívají toho, že jsem to... no… jako bez toho domova. že ví, že se s nima nebudu nikde soudit a odejdu.“ Ani jeden z komunikačních partnerů se nesoudí se zaměstnavatelem o mzdu. Myslím si, že hlavním důvodem, proč se nesoudí, je, že nemají dostatečné právní povědomí a nechce se jim podnikat potřebné kroky, jelikož by nemuseli uspět a trvalo by to i nějaký čas. I přes tyto fakty všichni z nich zaměstnání hledají nadále. Jak jsem se již zmiňovala, je pro mé komunikační partnery důležité mít zaměstnání, aby měli příjem a uspokojili základní potřeby. Když jsem se jich dotazovala, co v životě považují za důležité a čeho chtějí dosáhnout, jednalo se téměř vždy o to mít práci a nějaký byt. Jen necelá polovina z nich se více rozpovídala o svých snech. Jsem toho názoru, že tento jev je zapříčiněn tím, že lidé bez domova žijí přítomností a budoucnost je pro ně velmi vzdálená, jak jsem popisovala ve čtvrté kapitole. Nicméně KP2, KP4 a KP6 zmiňovali i společenský kontakt a uspokojení vyšších potřeb. KP2: „první by bylo nejdůležitější si najít práci nebo něco, co bych mohla jako dělat, aby mě to uklidnilo, uspokojilo a zároveň bych měla na to nejnutnější, co potřebuju. No, a abych si našla ten byteček konečně, abych mohla mít vnoučka častěji třeba. Já už toho moc nechci, jen tohle, aby měl člověk práci, která ho baví, aby si mohl vydělat, měl přátele okolo sebe, rodinu v pořádku a jinak aby byl člověk zdravej. Ráda bych cestovala, ráda bych se šla někam podívat, občas do divadla nebo zaplavat si. Tak to jo, ale jinak
62
nějaký velký přehnaný už ne.“ KP4 si je plně vědom, co vše si může dovolit, jakmile bude mít pravidelný příjem. Má své sny: „Nejdůležitější je ve své podstatě ten příjem. Od pravidelnýho příjmu se odvíjí to, že si prostě můžu dovolit zajistit bydlení tak, jak potřebuju, to, co potřebuju, oblečení, další vzdělávání, věci, který mě zajímaj. Zajít si do kina, číst si dobrou knížku. Toto všecko člověkovi odpadá, protože pokaď se příjem sníží na to, že s ním člověk okryje ty nejzákladnější věci, jakože nejsu hladný.“
10.4 Aktivity lidí bez domova při obstarávání si příjmu V této kategorii jsem se zaměřila na to, jaký mají lidé bez domova příjem, zda si jej snaží nějakým způsobem zvýšit. Pokud vyhledávají zaměstnání za účelem zvýšení si příjmu, zajímalo mne, jaké možnosti pro hledání mají a zda jsou v hledání samostatní nebo se naopak musí spolehnout na něčí pomoc. Zajímala jsem se, čím moji komunikační partneři chtěli v dětství být a jak se jim sen vyplnil, zda si za ním stáli a volili i vhodný studijní obor. Dvěma komunikačním partnerům, KP1 a KP4, se jejich představy o budoucím povolání částečně vyplnily. KP1 chtěl být řidičem, je vyučený stolařem, ale řidičský průkaz si udělal a chvíli pak pracoval jako profesionální řidič. KP4 setrval v rodinné tradici a vyučil se lesníkem, avšak povolání nevykonával, jelikož se změnila situace v oboru a mzdy klesly. KP4 pronesl: „Tata dělal v lese, takže od 4. třídy, jsem začal psát, že tam chcu pracovat taky. Jako státní zaměstnanec, za komunistů druhý největší výplaty, druhý největší důchod po horníkách. Prášek na praní, všecko jsme fasovali. A za 4 roky, co jsem skončil školu, přišel převrat a všechno bylo jinak. Žádná perspektiva, nic, tam se člověk jen sedře.“ Ostatním komunikačním partnerům se přání nesplnilo, avšak KP3 chtěl být ekonomem, vystudoval ekonomicky zaměřenou školu, ale jelikož se musel začít starat sám o sebe, přijal nabídky práce, které nejsou v oboru. Nyní si myslí, že by již v oboru pracovat nemohl, protože by se musel naučit spoustu nových věcí a to už nechce. V této souvislosti jsem se dotazovala i toho, zda si po vystudování našli komunikační partneři hned zaměstnání, ze kterého by jim plynul pravidelný příjem, nebo si příjem zajišťovali jiným způsobem (kapitola čtvrtá – sociální dávky, krádeže, sběr surovin apod.). Šest z osmi komunikačních partnerů si po vystudování školy nalezlo ihned zaměstnání, pouze KP5 a KP5 byli nezaměstnaní. Již jsem říkala, KP5 byl závislý na
63
alkoholu, proto pro něj bylo obtížné najít práci a udržet si ji. Když jsem se doptala, jaký měl v té době příjem, řekl: „Já jsem tak nějak. Peníze jsem našel doma. Rodiče něco měli. Ale ze začátku mi to bylo fakt blbý. Ale člověk si zvykne, když potřebuje. No. A pak nějaká ta krádež. Ale to spíš toho alkoholu. Ale to dělali všichni z té party. To jak jsem se jich chytil.“ KP8 též neměl zaměstnání, ale snažil se vypomáhat známým a ti mu dávali nějaké peníze. V současné době mají všichni komunikační partneři příjem z příspěvku na živobytí, který jim pokrývá náklady na ubytování v azylovém domě. I když jsem si komunikační partnery nevytipovávala podle ubytování, všichni, kteří navštěvují jednu ze sociálních služeb, jsou uživateli i azylového domu. KP3 si příjem zvyšuje prodejem časopisu, KP6 hlídá v noci stroje na stavbě silnic, občas přednáší ve školách nebo v knihovnách, ostatní si za tímto účelem vyhledávají zaměstnání. Co se týče jiných způsobů, jak si zvýšit příjem, odmítali krádeže nebo alespoň tvrdili, že krást nechtějí. KP4: „Já neumím krast. Kdybych uměl krast, mám jednodušší život, ale z morálního hlediska asi z toho praktického su prostě trouba u tady tohoto. Tak si prostě musím shánět živobytí tak, jak to jde.“ KP2 si raději vypůjčí peníze od svých příbuzných, když jí chybí, pak jim je vrátí, jedná se nejvýše o stovky korun. Někteří z nich mají zkušenosti s hladověním, ale nekradli kvůli tomu. Jak uvádí KP7: „Nebaví mě šetřit každou korunu, aby sem na konci měsíce vůbec měla na to jídlo. To už se mi taky stalo, že jsem prostě byla asi dva tři dny úplně bez jídla. Tak jako jak. No. Něco někomu třeba zbylo. Nebo to se dá. Bez jídla vydržíte. A pití. Tak v tom azyláku je pitná voda, tak si chvilku vystačíte i s obyčejnou vodou. To jde.“ Ostatní komunikační partneři odmítají krádeže, žebrání nebo jiné nelegální činnosti, avšak práce v šedé ekonomice jim nelegální nepřipadá. Pracovní smlouva je pro ně pouze papír, pokud dostanou zaplaceno za odvedenou práci, považují situaci za „běžnou“. Délka nezaměstnanosti je u komunikačních partnerů různá, někteří z nich nepovažují občasné přivýdělky za zaměstnání, jiní zahrnují do doby zaměstnání i je. Všichni z nich jsou dlouhodobě nezaměstnaní, délka se pohybuje od roku až po šest let. I když KP3 a KP6 mají příjem, jedná se o práci na černo nebo v rámci sociální rehabilitace (prodej časopisu není vázán na pracovní smlouvu). Nerozhoduje, jakou školu mají vystudovanou, jedná se dle mě spíše o osobní charakteristiky daného komunikačního partnera, proč je tak dlouho bez práce, nebo o diskriminační faktory, se kterými se na
64
trhu práce setkává, ale o nich budu více pojednávat v odpovědi na další dílčí výzkumnou otázku. Co se týče pracovních zkušeností, dalo by se říci, že jsou bohaté. Pouze KP6 se celý život věnuje svému povolání učitele, i když nyní již nevyučuje, snaží se udržet si kontakt s prostředím příležitostnými přednáškami. KP1 vyjmenoval své pracovní zkušenosti: „Stolař. Pak jsem jezdil s autem a tak různě po brigádách. V restauraci jsem dělal, v nemocnici jsem dělal, to byl sanitář, někde ve skladě jsem dělal. No, ale jen na krátkou chvíli, protože potřebovali jen záskoky a tak podobně.“ KP2 se základním vzděláním prošla také mnoho pracovních pozic. Jednalo se o pozice, na které nepotřebuje kvalifikaci. Absolvovala tři rekvalifikační kurzy, dva zaměřené na motivaci a možnosti na trhu práce, jeden na pracovníka v sociálních službách. Na základě posledního pracovala dva měsíce jako pečovatelka, klient zemřel a od té doby je nezaměstnaná. KP3 nerad vzpomínal na své pracovní zkušenosti, protože chtěl být ekonomem, nikdy se mu přání nesplnilo a vykonával pro něj podřadné práce. KP5 a KP8, nejmladší komunikační partneři, se vyjadřovali tak, že skoro žádnou pracovní minulost nemají, i když mluvili občas o pomoci známým. Všichni mí komunikační partneři si v současné době hledají zaměstnání. Jak jsem říkala, někteří sami, někteří spoléhají na pomoc od sociální pracovnice v azylovém domě. V takovém případě se vzdali své vlastní zodpovědnosti, i když KP1 se snaží vyhledávat i sám. KP7 se spoléhá navíc na úřad práce: „No… chci prácu, to je jasný. Ale nevím co s tím, však pracák by se měl snažit, abych měla práci. Od toho tady přece je. Nebo ne? Hm. Ale stejně pracák nepomůže, když já sama nevím.“ KP3 má pocit, že nemá na hledání zaměstnání dostatek času, protože musí prodávat 8 hodin denně časopis, což jej vysiluje. KP5 říká, že by si práci hledal, ale nyní řeší zdravotní problém a myslí si, že se zaměstnání a navštěvování doktora vylučuje. KP5: „No ano, hledám. Jako teďkom si nehledám, protože prvně si chcu najít zubaře. No já tam chci spravit ten základ, to nejnutnější a potom si okamžitě hledat prácu, protože to asi zkombinovat moc dohromady nepůjde práca se zubařem. Já budu každou chvílu chodit k zubařovi a ten zaměstnavatel mně řekne jako co? Většinou každý zaměstnavatel.“ Komunikační partneři vyhledávají jakékoli pracovní pozice, někteří s ohledem na svou kvalifikaci a zdravotní stav. Jelikož se vyjadřovali, že zaměstnání chtějí především kvůli příjmu,
65
aby si mohli dovolit mimo jiné i ubytování, KP4 by nejraději měl zaměstnání, ke kterému by dostal i ubytování, ale jak jsem psala na straně 29, je v dnešní době málo pracovních pozic nabízených s ubytováním. Komunikační partneři k vyhledávání nabídek práce upřednostňují internet. Domnívám se, že z důvodu nepřímého styku se zaměstnavatelem/personalistou a rychlosti v možnosti vyhledávání a kontaktování zaměstnavatele. KP a KP4 k internetu přidávají navíc kontaktování známých, inzerci v novinách nebo se chodí ptát osobně do firem. KP2: „Tak tady právě přes tu organizaci naproti (romské středisko – pozn- autorky), přes pana sociálního nebo přes počítač tady, noviny, známá nebo jdu do města a vidím něco vylepenýho někde, tak tam jdu. No prostě toho je spoustu. Anebo mám knížky, kde třeba hledám informace, dělám si zápisky, dávám si to dohromady, nějaký ten přehled, nějaké větší možnosti, jo.“ V průběhu rozhovoru říkala, že stále čte, snaží se udržovat si povědomí o trhu práce, co je nyní aktuální, co zaměstnavatelé od pracovníků očekávají. KP5 je proti osobnímu styku, protože si připadá, že o práci doslova žebrá. Stejné pocity zažívá, když si od něj kolemjdoucí nekoupí časopis, ale pouze mu dají peníze, považuje akt za „prachsprosté žebrání“. Všichni z nich jsou v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, aby mohli pobírat sociální dávky, takže jsou ve styku i s touto institucí zprostředkovávající zaměstnání. Dávkami nejsou tedy odříznuti od všech zdrojů běžně dostupných jiným občanům (viz strana 11). Jak vyplynulo z rozhovorů, až na KP7, se na úřad práce nespoléhají a jsou sami aktivní ve vyhledávání si pracovních příležitostí. Jelikož navštěvují sociální služby (azylový dům, nízkoprahové denní centrum po lidi bez domova, sociální rehabilitaci), obrátí se v případě rady či pomoci na sociálního pracovníka, i když jsou toho názoru, že by měli být samostatní a na nikoho se nespoléhat, v případě KP5 nikoho se svým problémem nezatěžovat. Myslím si, že kdyby byl KP5 jiného názoru, mohl by svoji situaci spojenou se ztrátou bydlení a absenci zaměstnání nést lépe, neudržuje si totiž žádné společenské kontakty, je uzavřený do sebe. Protože všichni komunikační partneři považují zaměstnání jako jedinou možnou variantu, jak si zvýšit příjem, ptala jsem se, jak se připravují na výběrová řízení nebo setkání se zaměstnavatelem. Odhlédla jsem od rozdělování zaměstnání na legálním trhu práce a v šedé ekonomice. Polovina komunikačních partnerů se na přijímací řízení
66
nepřipravuje nijak, zašlou svůj životopis a v případě pozvání se podívají, kde se firma nachází. KP1 o své přípravě na pohovor tvrdil následující: „Nijak (se nepřipravuje – pozn. autorky).“ A na otázku, zda by bylo lepší se připravit, odpověděl, že neví a nezjišťuje si ani žádné informace o firmě. Není si ani jistý, zda si tímto přístupem nesnižuje možnosti na úspěch. Řekl, že jej ani nenapadlo přečíst si na internetu informace o potenciálním zaměstnavateli, avšak povědomí o tom, jak se připravit, má, jen se potřebnými kroky neřídí. Naopak KP2 a KP6 se připravují důkladně – od práce na svém zevnějšku až po zjišťování si informací o nabízené pozici a nácviku odpovídání na případné dotazy. Ostatní, kteří podceňují přípravu, nevěří, že by jim pomohla k získání zaměstnání. Důvody k tomu, proč zrovna využívají danou sociální službu, jsou vesměs podobné. Jedná se o ubytování, pokud se týká azylového domu, pomoci s obstaráváním si záležitostí, popřípadě s hledáním zaměstnání. V sociální rehabilitaci jde o kontakt se sociálním pracovníkem a dalšími lidmi, kteří se účastní skupinových aktivit, pomoc s vyhledáváním práce nebo naučení se základům obsluhy osobního počítače. V nízkoprahovém denním centru si uspokojují základní potřeby – strava, oblečení – poté hledání zaměstnání, pomoc ze strany sociálního pracovníka. Z výpovědi KP1 na otázky zabývající se sociální službou: „Na pracovní úřad jsem byl poslán sociální pracovnicí a na úřadě práci mě poslali sem, že tu probíhá počítačový kurz rekvalifikační. A to bylo teda všechno. Takhle jsem se dostal sem. Hledám si to zaměstnání a pořád se učím na těch počítačích.“ Nebo KP6: „Do služby si chodím hlavně popovídat, občas za pracovnicí zajdu, s ní se tak dobře povídá, no a taky tam občas mají dobré přednášky – třeba pracovní právo, nebo kurzy, které se týkají počítačů, no a taky si tam můžu práci vyhledat a rovnou si od nich zavolat.“ Ambulantní sociální služby navštěvují komunikační partneři dle výpovědi třikrát až pětkrát týdně. Ptala jsem se, jak tráví komunikační partneři svůj den. Důvody, které mne k tomu vedly, byly, že pokud si vyhledávají zaměstnání, zda se snaží svým vlastním přičiněním zvyšovat si šance např. samovzděláváním, tráví den aktivně, schází se s dalšími lidmi či se potulují po ulicích nebo jsou zavřeni v azylovém domě. KP1 navštěvuje sociální rehabilitaci, občas knihovnu, ale jinak je v azylovém domě, uklízí nebo chodí po městě:
67
KP1: „Tak teď toho mám hodně, ze začátku jsem byl tady (sociální rehabilitace – pozn. autorky), to byly celé 4 dny. Jenom v pátek jsem nechodil. A teď zase ještě chodím do té knihovny. No no, nebo ještě chodím na 4 hodiny uklízet v sobotu v neděli, tam nikoho na to nemají (v azylovém domě – pozn. autorky). To mi trvá dlouho. Takže to odpoledne tam je přerušený, tak tam musím být a dopoledne jsem tam taky. A to jenom sedím a nedělám nic. Piju kávu. Mám to dopoledne, abych si odpočinul, pak jdu třeba ven, ale to se stejně nic neděje. A pak se vrátím.“ Chodí sám, nemá v Brně žádné známé. KP2 si čte knihy, články na internetu, věnuje se divadlu, navštěvuje svoji rodinu. KP3 každý den prodává časopis, na nic jiného, než je odpočinek po práci, nemá čas. KP4 taktéž chodí ven z následujících důvodů: „Ráno vstanu, klasika hygiena, káva a jdu do ulic. Ranní, odpolední procházka, aby člověk nezakrněl, nebyl zavřenej mezi 4 stěnama. Pravidelně to beru kolem pracáku, abych se podíval, co mají na nástěnce. Jdu dvě a půl hodiny, zastavím se, sednu si na lavku, zapálím cigáro, zabiju čas. Dojdu tam, dojdu zpátky, něco pojím na oběd. Vyčíhnu si situaci, kdy je volno na internetu, podívám se, jaký jsou nový inzeráty. Potom jdu zase odpoledne znovu se vyvenčit. Nebo se seberu a podle toho, jak su domluvený, tak na víkend odjedu za nějakým známým. Jak kdo potřebuje pomoc. Ono je to možná tím, že jak má člověk strach, že jak se zastaví, začne čumět tady do těch zdí, tak už potom se zdvihnout a dat se znovu do pohybu už nebude možné. Já hodně pozoruju svět kolem sebe, a když tu vidím ty apatický lidi, tak si říkám, že takhle dopadnout zrovna nechci. To už fakt jako lepší být bezdomovec venku, než apatický zvířátko zavřený tady v místnosti, který prostě číhá na to, až chcípne. To už se radši fakt budu toulat po venku a špízovat, kde co kdo. Prostě zabavit se. Nebaví mě čumět na televizu. Než čumění na televizu, to radši jdu a čumím po tom městě, kde kdo co vytváří, kde se co děje, co je novýho.“ KP5 po příjezdu do Brna často spal, dále „se tak poflakuju, sedím, ležím, občas internet, když mám kam.“ KP6 pracuje přes noc, občas přednáší, jeho den vypadá poté tak, že si odpočine, hledá nabídky práce nebo upravuje nebytový prostor, ve kterém přespává. KP7 a KP8 tráví den podobně – venku, na počítači, sedí, mluví s ostatními uživateli azylového domu.
68
10.5 Bariéry, se kterými se lidé bez domova setkávají při hledání zaměstnání Lidé bez domova mají ztížené postavení na trhu práce, jejich možné bariéry jsem popisovala v kapitole 6.3. V rozhovorech mě zajímalo, s jakými překážkami se setkávají moji komunikační partneři, když si chtějí zvýšit příjem právě prací. Ptala jsem se jich také, zda se snaží bariéry překonávat a pokud ano, jakým způsobem. Zjišťovala jsem, odkud komunikační partneři pochází a jsou-li odjinud, než je Brno, zajímaly mne důvody, proč se rozhodli právě pro Brno. 6 z 8 komunikačních partnerů pochází z jiné obce, než je Brno. Příčiny, které vedly k tomu, že se ocitli bez domova, jsem popisovala v první kapitole analytické části práce. Jednalo se převážně absencí práce – buď neměli stabilní zaměstnání po celý předchozí život, nebo o práci z jakýchkoli důvodů přišli. Snižováním příjmů se museli vzdát bytu, a jelikož neměli dostatek financí na podnájmy, skončili na ulici. Jeden t komunikačních partnerů byl závislý na alkoholu, neměl zázemí v rodině, proto se ocitnul bez domova. Dva komunikační partneři kromě toho, že nebyli zaměstnaní, naletěli podvodníkům a díky nim přišli o byt, ale nikdy se s nimi nesoudili. V současné době jsou uživateli azylového domu, KP6 nechtěl bydlet v azylovém domě, nemá dobrou zkušenost, proto přebývá v nebytovém prostoru. Jedná se o lidi žijící osaměle, bez přátel, kromě KP2, jež má rodinu, kterou navštěvuje. KP5 předtím, než se ocitnul v Brně, zkoušel žít v Praze a v Německu. Nedařilo se mu nalézt si práci, proto poté zvolil Brno. Důvody, které jej k tomu vedly: „Protože prvně jsem byl v Břeclavě a z tama jsem jel do Prahy na úkor toho, že si seženu nějaké lepší zaměstnání. To jsem něco. No bez práce. Jako jo já jsem měl vlastně. První druhý týden jsem tam byl, až třetí týden jsem si našel prácu a z Prahy jsem jel do Německa. No a tam jsem dělal týden, ale tam to s lidima moc nešlo a za 14 dnů jsem se vrátil zpátky do Prahy. Taky moje němčina není nejlepší, tak co bych tam ještě dál dělal. No a dopadlo to nakonec tak, že jsem se prostě nedokázal zorientovat nebo ne, že bych se nedokázal zorientovat, ale prostě lepší zaměstnání jsem hledal, ale nějak to nevyšlo, tak potom jsem se snažil dojet zpátky zase na Brno.“ KP4 na otázku odpovídal následovně: „Větší město, větší možnosti práce jsem si myslel naivně. Doufal jsem jako, že tady bude víc práce. Jsem si říkal. Město, brigády. Do
69
obchodu, prostě skládat konzervy, cokoli.“ KP8 vypověděl podobně: „Neměl jsem tam práci. V Přerově toho jako bylo hodně, ale já jsem se tam nemohl nějak uplatnit. Tak jsem myslel, že když půjdu třeba do Brna, tak něco najdu. Ještě jsem jako přemýšlel o Praze. Je větší. Ale na mě to bylo moc daleko. Nevím. Podle mě by sem se tam necítil. Je velká. Nevím. To Brno bylo blíž.“ Jak plyne z výpovědí komunikačních partnerů, do Brna se přemístili především kvůli vidině větších možností, jak se uplatnit na trhu práce, avšak ani Brno jim nepřineslo kýžené výsledky. Velké město poskytuje anonymitu, ale zároveň také odcizení, komunikační partneři zde nemají přátele, jsou sami, ale o tom jsem již mluvila. V současné době však nepřemýšlí o tom, že by se stěhovali do jiného města, někteří z nich mají z většího města, kterým je už jen Praha v České republice, strach. I když jim je zde poskytnuta anonymita, nikdo je nezná, neuchylují se k žebrání nebo somrování, spíše se schovávají, aby na nich nebylo poznat, že jsou bez domova. Překážkou v získání zaměstnání též může být i doma strávená bez stálého domova a délka nezaměstnanosti, jelikož s přibývající délkou klesají motivace k práci, pracovní návyky a člověk si navykne na život, který v současné době vede. Šest let nezaměstnaná KP7: „Bývám nervózní, čekám, že mě zase nevezmou. Nebo vlastně. Možná jsem i nervózní, že mě třeba vezmou. Že bych asi už ani nevěděla, co s tím, jak se chovat, co dělat. Tak možná se i bojím, že by sem stejně nenastoupila. Že by sem to jako i třeba nezvládla. Ty nervy, strach, stres. Je to už dlouho.“ Také se projevují ekonomické, sociální a psychické důsledky ztráty zaměstnání, o kterých jsem pojednávala v páté kapitole. Z rozhovorů vyplynulo, že např. KP2, KP4 a KP6 neztrácí stále motivaci k práci. Myslím si, že je to dáno tím, že občas vypomohou někomu zadarmo nebo za naturální statky, snaží se udržovat si motivaci, čtou a zajímají se o dění kolem sebe. KP2 má navíc jako jediná kladný vztah se svojí rodinou, se kterou se stále setkává, což je pro mnohé lidi velkou oporou v nelehkých situacích. U KP3 spatřuji jako překážku jeho postoj k hledání zaměstnání a oslovování zaměstnavatelů, myslí si, že pro nikoho nebude přínosem, je naštvaný a nejtěžší pro něj je doslova dle jeho slov žadonit o práci. KP1 si staví vlastní překážku k získání zaměstnání v tom, že se adekvátně nepřipravuje na výběrová řízení, zdál se mi vůči tomu zcela apatický, jakoby mu nezáleželo na tom, zda práci bude mít nebo ne. Pro něj je důležitější umět vyhledávat a zdokonalovat se v práci s počítačem.
70
Co se týče vzdělání komunikačních partnerů, studovali různé obory a stupně vzdělání. KP2 má pouze základní školu, avšak aby se mohla uplatnit, absolvovala tři rekvalifikační kurzy, jeden z nich jí dopomohl k získání dočasného zaměstnání. KP1 je vyučený stolař, jedná se o řemeslo, avšak věnovat se mu nechce, hledá rychlý přivýdělek. KP4 s lesnickou střední školou se v současné době s oborem neuplatní. KP4: „A za 4 roky, co jsem skončil školu, přišel převrat a všechno bylo jinak. A profese lesáka skončila tím, že kdo měl díru do zadku, si udělal kurz, rychlokvaška, na motorovku a šel dělat do lesa. Stlačili akorát ceny. A přesto, že v důle pak umřelo několik lidí, stlačili ceny a do lesa dělají už jen poslední zoufalci, kteří nemají na jinou práci. Protože to už je jen dřina za pár drobných. Žádná perspektiva, nic, tam se člověk jen sedře. A je to taková nouzovka, která je pro ty, co nejsou schopni zvednout se a jít do toho města, kde je větší šance na prácu.“ KP5, vyučený zedník, říká, že bez praxe zedníka dělat nemůže, pouze na černo. KP6 má jako jediný vysokoškolské vzdělání, přírodovědu, které mu i dodnes umožňuje přednášet na témata z oboru. KP7 je vyučená prodavačka, obor je uplatnitelný dodnes. KP8 má vystudované všeobecné gymnázium, dále nestudoval, není tedy kvalifikovaný. Pokud se jedná o zvýšení si možností uplatnění na trhu práce, nabízí se zde nástroje aktivní politiky zaměstnanosti, mezi kterými se vyjímá především rekvalifikace. Jen málo komunikačních partnerů prošlo nějakým programem na úřadu práce, jelikož se pro pracovníky jeví jako méně práceschopnější jedinci (creaming effect). Z rozhovoru s KP7: „Nic tam nemají. Rekvalifikaci mi nechcou dát, už jsem tam jednou jakousi nedokončila, tak jsem prý riziková nebo co. A že mám být ráda, že jsem pořád v té jejich evidenci, i když jsem to jednou nedokončila.“ Musím zmínit, že důležitou roli zde hraje také nedostatek financí, který jim neumožňuje proplatit si vlastní vzdělávání. Další věc, kterou bych zařadila do bariér pro mé komunikační partnery, je nedostatek znalostí, schopností a dovedností, které mohou zaměstnavatelům nabídnout. Když jsem se jich na tento okruh otázek tázala, odpovídali mi hodně obecně nebo že ani neví, jaké mají pozitivní a silné stránky. Myslí si, že to pro ně není důležité nebo že opravdu nejsou schopni žádné nabídnout, nezamýšlejí se nad nimi do hloubky. Z vlastní zkušenosti vím, že zaměstnavatelé v mnoha případech nemají zájem o pracovníky, kteří nejsou schopni se tzv. prodat. V této souvislosti vidím velkou roli, kterou mohou hrát sociální pracovníci, aby pomohli klientům zdokonalit se v této oblasti.
71
Zaměřím-li se na proces vyhledávání si zaměstnání, orientují se komunikační partneři téměř všichni na internet. V azylovém domě mají jeden počítač, přístup k němu je omezený uživateli, proto někteří z nich využívají veřejný internet v knihovnách nebo navštěvují jinou sociální službu – např. KP1. Jak jsem už psala, dávají přednost neosobnímu kontaktu skrz internet, jen někteří z nich se ptají i osobně. Nedostatečnou počítačovou gramotnost se snaží řešit kurzy nebo sami – např. KP4: „Přes internet, protože v posledních deseti letech, co se mi podařilo nějakou práci sehnat, tak bylo právě přes internet. A obcházím známý. Já počítač si obstarám sám, že mi nemusí pomáhat. Sám jsem se počítačově vzdělal, někdy ve 30 rokách jsem se to naučil zapínat. Počítač si ošéfuju sám.“ Dosud jsem hovořila pouze o neuvědomovaných faktorech, které pro moje komunikační partnery mohou představovat překážky. Označuji je za neuvědomované, jelikož o nich nemluvili přímo. Komunikační partneři pociťují věk (ageismus) a zdravotní stav jako významné faktory ovlivňující jejich šance na trhu práce a přístup zaměstnavatelů. Nahlíženi na pracovníky pouze na základě věku přehlíží určité osobnostní charakteristiky, zkušenosti nebo dovednosti. KP1: „Třeba teď jsem se na to díval a oni chcou teda požadavky na vzdělání, který jsem neměl, nebo na věk anebo zase někde z Olomouce, z Přerova a tak podobně. Hlavně ten věk.“ KP2: „Tak za první jako leta. Když někomu řeknete, kolik je vám let, jo, tak si vybírají prostě mladší. Pak moje národnost každýmu vadí, docela jako každýmu. A pak že nemám žádný zaměření, žádnou školu, tak to je další.“ Paní je Romka, potýká se s předsudky vůči její národnosti, ale nemyslí si, že se jedná o diskriminaci. KP4 se stal při výkonu základní vojenské služby úraz, který je chronický a díky tomu naráží na upřednostňování zdravých a mladších kandidátů (opět věk) na různé pracovní pozice. Sám mi řekl, že se snaží úraz překonat, jen aby měl zaměstnání, ale je si vědom toho, že se může handicap při práci postupně projevit a opět by ji ztratil. KP4 vypověděl: „Mám úplně rozbitý kotník nadoraz, a protože mám jenom 30 % invalidity, tak nedošáhnu na invalidní důchod. Ale díky tady tomu, protože to mám napsané ve zdravotní kartě, tak mě nikdo nezaměstná, protože vedle mě stojí v řadě dalších deset mladších kluků a kteří jsou zdraví. Od 40 roků mě tři z pěti, když jdu někde žádat o práci, mi řeknou, že su starej. Jenže po čtyřicítce přišly ty zdravotní problémy, před kterýma mě strašil doktor, že jestli nedám pokoj, jestli nebudu sedět na prdeli a nebudu chodit o berlách, tak už je to tady.
72
Ono sice na první pohled na mně není vidět, že kulhám, ono je to taky tím, že jsem si dneska dal už tři prášky, takže mě to nebolí. Ale když to zabolí, tak chodím, že se každej ohlídne, co tomu chlapovi je. Nejde to na mě ale vidět, že su invalida, tím pádem si devět z deseti lidí myslí, že se mi nechce dělat.“ I KP6 naráží na diskriminaci na základě věku a zdravotního stavu, ale oboje bere jako součást sebe samého a sám se iniciuje v přednáškách nebo nočním hlídání. Komunikační partneři nemají dojem, že by byli znevýhodněni na základě toho, že mají uvedené trvalé bydliště na příslušném obecním úřadě a jsou obyvateli azylového domu, i když se jich zaměstnavatelé někdy doptávají. Komunikační partneři mají obecně sníženou proaktivní adaptabilitu zaměstnatelnosti hlavně vzděláním, zdravotním stavem a sociálním podmínkám. Vstupují do toho nejen osobnostní faktory, ale i praktiky diskriminace ze strany zaměstnavatelů (viz strana 36).
10.6 Životní priority lidí bez domova Když jsem přemýšlela nad svým výzkumem, byla jsem si vědoma toho, že někteří vybraní komunikační partneři nemusí nalézat význam v zaměstnání, mohou mít jiné priority, než je pracovní uplatnění, proto jsem se jich rovněž tázala, zda mají nějaké cíle, ke kterým směřují, nebo se naopak orientují pouze na uspokojení základních životních potřeb. V první řadě, čemu věnují komunikační partneři úsilí, je hledání si bydlení a příjem. Z důvodu absence střechy nad hlavou přebývají všichni nyní v azylovém domě, který jim poskytuje ubytování a podporu od sociálních pracovníků, když potřebují pomoc s vyřizováním dávek, vyslechnout nebo poradit v oblasti zaměstnání. KP7 mi jako jediná přiznala, že jí kromě výše popsaného služba nabízí teplo, přístup k pitné vodě a bezpečí před životem na ulici. Když jsem hovořila v aktivitách lidí bez domova o trávení jejich dne, většina z nich se snaží udržovat si jakýsi časový rámec. Chodí pravidelně ven, aby nebyli zavření v azylovém domě a aby den trávili pokud možno co nejaktivněji. KP2 a KP3 se zapojili do hraní divadla, ale KP2 na rozdíl od KP3 má dobré vztahy s ostatními ubytovanými, KP3 se jich spíše straní, myslí si, že jsou nevděční a nepříjemní. KP3: „Tak většinou
73
v práci jsem, čtu, poslouchám muziku a to je všechno. Divadlo hraju. Tady se nestýkám s lidma, tady jako není o co stát. Ty lidi jsou tady nepříjemný.“ Otázky použité v rozhovoru pro naplnění této DVO splývají s otázkami na předchozí DVO. Komunikační partneři považují za důležité mít zaměstnání, od kterého se odvíjí pravidelný příjem a možnost uspokojovat další potřeby nevyjímaje především společenský kontakt. Někteří mají pocit, že přání a sny zůstanou pouze v oblasti jejich tužeb, protože dlouhou dobu nezaměstnaní, nevěří si. Z rozhovorů mohu však vyvodit závěr, že ne všichni komunikační partneři vyvíjí dostatečné úsilí, aby si zaměstnání nalezli.
74
Závěr Pro svoji diplomovou práci jsem si zvolila problematiku lidí bez domova a zaměstnání. Vycházela jsem ze zkušeností ze své práce s lidmi v krizi, mezi kterými se často objevují i lidé bez domova. Zaměstnání představuje pro mnohé jedince bez domova možnost se znovuzačlenit do společnosti a na trh práce. Po delším pozorování neúspěšné pracovní situace některých uživatelů sociálních služeb, jež jsou bez přístřeší, jsem se rozhodla toto téma hlouběji prozkoumat. Práce obsahuje dvě stěžejní části – teoretickou a metodologickou. V teoretické části jsem se zaměřila na bezdomovectví a jevy, které s ním souvisí. Popsala jsem, kdo je to osoba bez domova, jaké jsou možné příčiny bezdomovectví a skupiny lidí, které jsou bezdomovectvím ohroženy. Zmínila jsem se také, jak žijí lidé bez domova. Jelikož se v práci zabývám významem zaměstnání pro tuto skupinu lidí, zařadila jsem do teoretické části i kapitolu pojednávající o tom, jaký význam představuje práce pro člověka, a rozepsala jsem, jaké mají lidé bez domova možnosti na trhu práce, s jakými bariérami se potýkají a jak k nim přistupují zaměstnavatelé. Význam je ovlivněn postojem k zaměstnání, proto se věnuji v první části i postojům a to nejen lidí bez domova k zaměstnání, ale i postojem veřejnosti k nim. V metodologické části, která navazuje na teoretickou a je stěžejní pro moji diplomovou práci, jsem jako výzkumnou metodu použila kvalitativní výzkum s cílem obohatit stávající teorii a také porozumět jednání a pocitům komunikačních partnerů. V Úvodu práce jsem si položila hlavní výzkumnou otázku Jaký význam má zaměstnání v životě lidí bez domova užívajících sociální služby na území Brna?, na kterou jsem poté hledala odpověď pomocí polostrukturovaného rozhovoru s uživateli tří sociálních služeb. Analytickou část výzkumu tvoří pět tematických okruhů, ze kterých vyplývá odpověď na mou otázku. Hlavní výzkumnou otázku jsem si rozdělila na 4 dílčí výzkumné otázky, jejichž zodpovězení má přinést odpověď na hlavní výzkumnou otázku: Jaký je postoj lidí bez domova k zaměstnání? Jaké jsou aktivity lidí bez domova při obstarávání si příjmu?
75
Jaké bariéry spatřují lidé bez domova při hledání zaměstnání? Jaké jsou životní priority lidí bez domova? Lidé bez domova hodnotí zaměstnání jako důležitou součást jejich života k tomu, aby mohli uspokojovat své potřeby, ať už se jedná o ty základní nebo vyšší. Jedná se o centrální postoje, jelikož je pro ně zaměstnání významné. Zjistila jsem, že pochází z rodin, ve kterých rodiče pracovali, jednalo se tedy o příznivé prostředí k utváření si postoje k zaměstnání. Čeho jsem si naopak všimla, je kritický postoj k sobě samému při hledání zaměstnání. Z rozhovorů vyplynulo, že ačkoli zaměstnání již někdy měli a jednalo se o legální práci nebo aktivity v šedé ekonomice, přistupovali k sobě jako k nezaměstnatelnému jedinci z důvodu jejich mnohdy nízké kvalifikace, malým zkušenostem a neschopnosti obstát v konkurenci na trhu práce s ostatními uchazeči. Často se podhodnocovali v tom, co mohou zaměstnavateli nabídnout. Negativní postoj zaujímají k vyhledávání nabídek práce a
reagování na pracovní inzeráty.
Z předchozích zkušeností jsou vůči těmto krokům někdy až pesimističtí, nevěří, že zaměstnavatelé hledají opravdovou pracovní sílu, věří tomu, že pozice bývají dopředu obsazené nebo se jedná o fiktivní zaměstnání. Zaměstnání není jediným prostředek, jak si obstarat příjem, proto jsem se zabývala také tím, jestli komunikační partneři podnikají i jiné činy ke zvýšení si obnosu svých financí. Dozvěděla jsem se, že jediným možným prostředkem je právě zaměstnání. Neangažují se v činnostech, jako jsou kradení, žebrání apod., mají k nim doslova odpor, i když říkali, že by to pro ně bylo někdy snazší. Naopak zaměstnání tzv. na černo se nebrání, vidí v něm možný příliv příjem, i když ze zkušeností ví, že ne vždy dostali zaplaceno. I když říkali, že by přijali jakoukoli nabídku práce, někteří z nich kalkulují, zda se jim vyplatí při současných cenách dopravy a poté nedosáhnutí na sociální dávku. I když vyhledávají a chtějí zaměstnání, jejich příprava na pohovory bývá v mnoha případech nedostatečná. Domnívám se, že je to způsobeno právě jejich negativním postojem k hledání a kritice sobě samých. Je diskutabilní, jak moc chtějí opravdu pracovat, nebo zda se jedná pouze o společenskou povinnost či ukázání neupřímné snahy hledat si zaměstnání, i když všichni z nich tvrdili, jak je pro ně důležité mít práci. Pouze u třech komunikačních partnerů jsem objevila opravdovou
76
snahu dostatečně se připravit – jedná se o ty, kteří v zaměstnání spatřují více, než jen uspokojení základních potřeb. Myslela jsem si, že komunikační partneři budou narážet na bariéru v hledání si zaměstnání spočívající v tom, že zaměstnavatelé budou vědět, že se jedná o lidi bez domova a to na základě vzhledu nebo uvedeného bydliště na dokladech. Při rozhovorech byli všichni upravení, nešlo na první pohled poznat, že jsou lidmi bez domova. Mluvili však o tom, že nejsou atraktivní pracovní silou na základě vyššího věku nebo zdravotního znevýhodnění. Jedna z nich se setkala s diskriminací z důvodu rasy, ale bere to spíše jako předsudek ze strany majoritní společnosti. Setkávají se také s tím, že nemají dostatek pracovních zkušeností nebo mají vystudovaný obor, po kterém není na současném trhu práce poptávka. Spíše se dle mého názoru jedná o neschopnost umět se prodat, na čemž by mohli spolupracovat se sociálním pracovníkem. I když říkali, že překážkou není bydliště, mnozí zaměstnavatelé je zneužili jako levnou pracovní sílu, jelikož věděl, že se s nimi nebudou soudit nebo jim dali několikadenní práci na vyzkoušení si jich. Co se týče životních priorit lidí bez domova, v první řadě chtějí mít zaměstnání, aktivně si jej vyhledávají a na základě něho si opatřit vlastní bydlení a uspokojovat své záliby. Ani jeden z nich neprahne po dalším vzdělávání, které by jim mohlo pomoci v uplatnění se na trhu práce. Nebyli schopni mi říct konkrétní věci, kterých chtějí dosáhnout. Mám dojem, že je to tím, že si navykli na život bez domova a žijí spíše přítomností a blízkou budoucností. Význam zaměstnání pro lidi bez domova spočívá především v příjmu. Píši především, protože u komunikačního partnera s vysokoškolským vzděláním je zaměstnání významné kvůli kontaktu s lidmi, poznávat je, nebýt sám. Všímala jsem si, že čím déle jsou ostatní komunikační partneři bez domova a stabilní práce, tím více pro ně příjem znamená uspokojování základních fyziologických potřeb, které pro ně mají v současné době nejvyšší prioritu. Význam zaměstnání, de facto příjmu, nalézají také v tom, že mohou být samostatní a nezávislí, protože v azylovém domě musí dodržovat určitý řád, jsou závislí na sociálních dávkách a na pomoci a podpoře ze strany sociálního pracovníka, i když si to nepřipouštějí, avšak ho vyhledávají. Nezávislost spatřují taktéž v možnosti koupit si to, co chtějí, nemuset šetřit každou korunu a nezažít pocity hladu.
77
Význam zaměstnání komunikační partneři nespatřovali ve společenském postavení, ani možnosti seberealizovat se, jelikož říkali, že by chtěli téměř jakékoli zaměstnání, tím pádem by neuplatnili své vzdělání, potažmo rekvalifikační kurz, nemluvili ani o tom, že by chtěli vykonávat takovou pracovní činnost, která je bude bavit, nebo vydělat hodně peněz, aby byli zabezpečeni na stáří. V analýze rozhovorů se tyto aspekty nevyskytovaly ani okrajově. Význam je tedy v tom, že se dostanou z azylového domu, ze situace zjevného bezdomovectví a budou si moc opatřit vlastní bydlení. Zaměstnání je pro ně synonymem k odloučení se od přespávání jinde, než je domov. Výsledky výzkumu mohou být ovlivněny situací lidí bez domova, kteří jsou v této chvíli zvyklí používat příjem pouze na to nejzákladnější, co si mohou dovolit. Je možné, že jakmile se jim podaří začlenit se do majoritní společnosti, bude pro ně zaměstnání mít jiný význam, daleko vyšší. Zajímavé by bylo provést výzkum se stejnými komunikačními partnery v období, kdy budou zaměstnaní a budou žít ve svém bytě, zda bude rozdíl mezi tím, co vypověděli mně, a tím, jaký význam zaměstnání přisuzují nyní.
78
Seznam použité literatury BUCHTOVÁ, B. 2007. Společenské a kulturní proměny práce. In: Buchtová, B. Nezaměstnanost – technologické a sociální proměny práce: sborník příspěvků z mezinárodní konference „Nezaměstnanost – technologické a sociální proměny práce“ konané dne 6. září 2007 v Brně. Brno: Masarykova univerzita. BUCHTOVÁ, B., ŠMAJS, J., BOLELOUCKÝ, Z. 2013. Nezaměstnanost. Praha: Grada. CENTRUM SOCIÁLNÍCH SLUŽEB. 2010. Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství: Sčítání bezdomovců v Brně v roce 2010. Brno: Centrum sociálních služeb. DISMAN, M. 2008. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. FITZPATRICK, S. 2004. Bezdomovství: přehled výsledků výzkumů z Velké Británie. Kostelec nad Černými lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2004. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAYESOVÁ, N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. HEŽOVÁ, M. et al. 2014. Sčítání bezdomovců ve městě Brně. Tisková zpráva o výstupech projektu. Brno: Magistrát města Brna. HRADECKÁ, V., HRADECKÝ, I. 1996. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje. JANDOUREK, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. KOTÝNKOVÁ, M., NĚMEC, O. 2003. Lidské zdroje na trhu práce. Praha: Professional Publishing. KREBS, V. et al. 2007. Sociální politika. Praha: Aspi.
79
MACH, P. 2007. Klady a zápory současné nezaměstnanosti v ČR. In: Buchtová, B. Nezaměstnanost – technologické a sociální proměny práce.: sborník příspěvků z mezinárodní konference „Nezaměstnanost – technologické a sociální proměny práce“ konané dne 6. září 2007 v Brně). Brno: Masarykova univerzita. MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L. 2012. Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál. MAREŠ, P. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Sociologické nakladatelství. MAREŠ, P. 2000. Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. Sociologický časopis, 2000, č. 3, s. 285-298. MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. et. al. 2007. Základy sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., KODYMOVÁ, P., KOLÁČKOVÁ, 2005. J. Sociální práce v praxi. Praha: Portál. MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. NAKONEČNÝ, M. 2009. Sociální psychologie. Praha: Academia. PELCOVÁ, N. 2008. Fenomén domova. Paideia: philosophical e-journal of charles university, 2008, č. 5, s. 1-6. PETRUSEK, M., MAŘÍKOVÁ, H., VODÁKOVÁ, A. 1996. Velký sociologický slovník: II. svazek P-Ž. Praha: Karolinum. PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P. 2008. Bezdomovectví. Praha: TRITON. SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D. 2007. Ekonomie: 18. vydání. Praha: Svoboda. SIROVÁTKA, T. 1997. Marginalizace na pracovním trhu: Příčiny diskvalifikace a selhávání pracovní síly. Brno: Masarykova univerzita.
80
SIROVÁTKA, T. et al. 2006. Hodnocení efektivity programů aktivní politiky zaměstnanosti v ČR. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. STRAUSS, A., CORBIN, J., JEŽEK, S. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: ALBERT. ŠTĚCHOVÁ, M., LUPTÁKOVÁ, M., KOPOLDOVÁ, B. 2008. Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie: závěrečná zpráva. Praha:
Institut pro
kriminologii a sociální prevenci. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: pravidla hry. Praha: Portál. VÁGNEROVÁ, M. 1999. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. VÁGNEROVÁ, M., CSÉMY, L., Marek, J. 2013. Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí. Praha: Karolinum. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada.
81
Citované právní normy Zákon o nemocenském pojištění. 2006. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o sociálních službách. 2006. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o zaměstnanosti. 2004. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Internetové zdroje BUTCHER, L. Multiple Barriers, Multiple Efforts’: Employment Barriers and Solutions for homeless individuals [online]. ©2006 [cit 2014-9-30]. Dostupné z https://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=2&cad=rja&uact =8&ved=0CCgQFjAB&url=http%3A%2F%2Fwww.fedelnelkul.hu%2Fkepek%2FFinal %2520paper%2520on%2520employment%2520barriers%2520and%2520solutions%25 20for%2520homeless%2520individuals%2520final%2520August%25202006.pdf&ei=F b58VLmPHHlywODm4HgCA&usg=AFQjCNFU5uhh6QrqC3yaAgXe5Y3VGnaFGA&sig2=rDV Mal1RUFwDCzBF8ohnVw. FEANTSA. ETHOS – Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí
ČR
[online].
©2011
[cit
2014-08-09].
Dostupné
z http://www.feantsa.org/spip.php?action=acceder_document&arg=221&cle=8e3e51a4 2f60896a7e21557b9fda79992e7f8833&file=pdf%2Fcz.pdf&lang=en. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. 1993. Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020 [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních
věcí
[cit.
15.
7.
2014].
Dostupné
z
http://www.mpsv.cz/files/clanky/16157/koncepce.pdf.
82
Anotace Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Název práce: Význam zaměstnání v životě lidí bez domova Autor práce: Bc. Marcela Konečná, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Suchanec, M.Sc. Počet slov základního textu (od úvodu po závěr bez poznámek pod čarou a příloh): 23 319 Diplomová práce se věnuje významu zaměstnání v životě lidí bez domova. Je rozdělena na dvě části, a to teoretickou a metodologickou. Teoretická část pojednává obecně o bezdomovectví, příčinách vzniku bezdomovectví a životním stylu lidí bez domova. Zahrnuje i kapitoly věnující se významu práce pro jedince, možnostem lidí bez domova participovat na trhu práce a postojům. Metodologická část práce se skládá ze dvou na sebe navazujících oddílů. Prvním z nich je metodologie, ve které vysvětluji, jakou metodu výzkumu a sběru dat jsem si zvolila. Cílem výzkumu je nalézt odpovědi na otázku Jaký význam má zaměstnání v životě lidí bez domova užívajících sociální služby na území Brna? Druhým oddílem je samotný výzkum a interpretace jeho výsledků. Kompletní výsledky mého výzkumu jsou shrnuty v závěru práce. Klíčová slova: bezdomovectví, člověk bez domova, sociální vyloučení, práce, zaměstnání, význam zaměstnání, postoj, bariéry
83
Annotation Masaryk University, Faculty of Social Studies Department of Social Policy and Social Work Title of Thesis: The meaning of employment in the lives of homeless people Author of Thesis: Bc. Marcela Konečná, DiS. Supervisor: Mgr. Miroslav Suchanec, M.Sc. Number of word of a base text (from introduction to conclusion without attachments and notes below the line): 23 319 My thesis focuses on the importance of employment in the lives of homeless people. The thesis is divided into two parts, the theoretical and the methodological part. The theoretical part discusses homelessness, the causes of homelessness and homeless people lifestyle. It also includes the chapters dealing with the meaning of employment, possibilities for homeless people to participate in the labour market and with the attitudes. The methodological part consists of two concurring sections. Methodology is the first one. I am explaining what research method and data collection method are used there. In the second part I analyse results of my research. The aim of my research is to find out answers on my research question What is the meaning of employment in the lives of homeless people using the social services in Brno territory? The research and interpretation of results are the second section of the practical part. The complete results of my research are summarized at the conclusion of this thesis. Key words: homelessness, homeless people, social exclusion, job, employment, the meaning of employment, attitude, barriers
84
Jmenný a věcný rejstřík A E Ajzen · 37, 41, 42 Allport · 36
Eiser · 37, 44 Eysenck · 42
B F Bagozzi · 41 Baláš · 10, 45
Fishbein · 37, 41, 42
Ballachey · 38
Fitzpatrick · 19
bariéra · 4, 5, 29, 33, 69, 97 bezdomovec · 9, 10, 11, 21, 31, 45, 81, 91, 95 bezdomovectví · 4, 5, 6, 7, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 24, 26, 27, 29, 32, 34, 45, 47, 55, 57, 75, 78, 80, 81, 82, 83, 91, 92, 93, 94, 96, 98, 99 Bogardus · 44 Boleloucký · 24, 59 Brown · 35 Brunet · 39 Buchtová · 24, 26, 59, 60, 79, 80 Butcher · 32
H Hartl · 11, 37, 91 Hartlová · 11, 91 Hayes · 37, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 95, 96 Hendl · 48, 55 Hesketh · 35 Hežová · 49 Horák · 35 Horáková · 12, 35 Hotovcová · 15, 16, 17, 21, 22, 27, 29, 30, 31, 45, 93, 94, 95, 96
C Cacciopo · 42 Corbinov · 49 Crutchfield · 38 Csémy · 21, 22, 27, 45, 94
Č člověk bez domova · 4, 9, 91
Hradečtí · 10, 13, 14, 16, 17, 18, 19, 20, 29, 30, 93
J Jandourek · 10, 23, 36
K Kelly · 43 Kodymová · 25, 28, 35 Koláčková · 25, 28, 35
D
Kopoldová · 29, 46 Kotýnková · 19, 25, 28
Disman · 48
Krebs · 25, 26
domov · 9, 10, 11, 47, 55, 56, 78, 91, 97
85
Krech · 38
příjem · 6, 17, 23, 25, 27, 47, 50, 51, 59, 62, 63, 64, 66, 69, 73, 74, 76, 77, 88, 90, 97
L R LaPierre · 37 lidé bez domova · 3, 5, 6, 9, 10, 13, 14, 21, 22, 27, 28,
Rákoczyová · 12
29, 30, 31, 32, 35, 40, 45, 48, 49, 50, 51, 58, 62, 63, 69, 75, 76, 90, 91, 93, 94, 95, 97 Likert · 43 Luptáková · 29, 46
S Samuelson · 25 Sirovátka · 29, 31
M
Slaměník · 36, 37, 41 Smith · 39, 40, 95
Mach · 25
sociální služba · 6, 7, 15, 18, 27, 30, 47, 49, 51, 52,
Marek · 15, 16, 17, 21, 22, 27, 29, 30, 31, 45, 81, 93, 94, 95, 96, 99
66, 67, 75, 83, 90, 96 sociální vyloučení · 10, 11, 12, 47, 80, 83, 91, 92, 98
Mareš · 11, 92
Strauss · 49
Matoušek · 9, 10, 12, 16, 18, 19, 25, 28, 31, 35, 91,
Strnad · 15, 16, 17, 21, 22, 27, 29, 30, 31, 45, 93, 94,
92 Miovský · 52, 55
95, 96 Suci · 43
Moreno · 43
Š N Šeďová · 48, 49, 55 Nakonečný · 36, 37, 38, 40, 41, 42, 96
Šmajs · 24, 59
Němec · 19, 25, 28
Štěchová · 29, 46
Newcomb · 37
Švaříček · 48, 49, 55
nezaměstnanost · 7, 9, 12, 16, 17, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 51, 56, 64, 70, 79, 80, 88, 92 Nordhaus · 25 Novotný · 13, 14, 16, 17, 21, 22, 29, 92, 93, 94
T Tannenbaum · 43 Thomasem · 36
O Osgood · 43
V Vágnerov á· 10, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 45, 59, 61,
P
94, 96 Výrost · 36, 37, 41
Petty · 42 postoj · 4, 5, 7, 33, 36, 37, 38, 41, 45, 58, 59, 95, 96
význam · 7, 23, 39, 43, 47, 48, 49, 73, 75, 78, 83, 90, 96
Průdková · 13, 14, 16, 17, 21, 22, 29, 92, 93, 94
86
62, 63, 64, 65, 66, 67, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75,
W
76, 77, 83, 88, 90, 91, 92, 94, 95, 96, 97 White · 39, 95 Wicker · 37
zaměstnatelnost · 27, 35 Znaniecki · 36
Williams · 35 Wilson · 42
Ž životní styl · 20, 40, 93
Z zaměstnání · 1, 2, 4, 5, 6, 7, 9, 10, 12, 16, 17, 20, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 30, 31, 32, 33, 35, 36, 37, 40, 41, 47, 48, 49, 50, 51, 53, 57, 58, 59, 60, 61,
87
Seznam příloh Příloha č. 1: Scénář rozhovoru
88
Příloha č. 1: Scénář rozhovoru Scénář rozhovoru jsem vypracovala na základě operacionalizace. Jelikož jsem využila polostrukturovaný rozhovor, připravila jsem si pouze základní otázky, od nichž jsem se doptávala na detailnější podrobnosti individuálně u každého z komunikačních partnerů. 1. Kolik je Vám let? 2. Odkud pocházíte? 3. Co se stalo, že jste se ocitnul/a bez domova? 4. Jak dlouho jste bez stálého bydliště? 5. Kde nyní přebýváte/bydlíte? 6. Jaké jste měl/a dětství? 7. Co dělali/dělají Vaše rodiče? 8. Čím jste chtěl/a být jako „malý/á“? 9. Jaký obor jste ve škole vystudoval/a? 10. Co následovalo po škole? (zaměstnání, nezaměstnanost apod.) 11. Jaké máte pracovní zkušenosti? 12. Máte nějaký příjem? 13. Pracujete nyní? Pokud ne, jak dlouho už nepracujete? 14. Co Vás jako první napadne, když se řekne zaměstnání? 15. Vyhledáváte si práci? Proč ano/ne? Co Vás k tomu vede? 16. Chcete práci, co s tím? 17. Jaké pocity při hledání zaměstnání prožíváte? 18. Jaké máte možnosti odpovídání na nabídky práce? 19. Jak se připravujete na pohovor? 20. Na koho se obracíte, když potřebujete poradit? 21. Co je na hledání práce pro Vás nejtěžší? 22. Jaké máte zkušenosti se zaměstnavateli? 23. Co můžete zaměstnavateli nabídnout? (znalosti, dovednosti, schopnosti) 24. Proč navštěvujete tuto sociální službu? 25. Čemu se zde věnujete? 26. Jak často ji navštěvujete?
27. Jak trávíte svůj den? 28. Co je pro Vás v životě důležité? 29. Můžete mí říct pět konkrétních věcí, kterých chcete dosáhnout?
Stať ÚVOD Předložená diplomová práce si kladla za cíl objasnit, jaký význam přikládají lidé bez domova zaměstnání. Téměř každodenně se setkávám s osobami bez domova, které navštěvují naši sociální službu za primárním účelem najít si zaměstnání jakožto prostředek podporující a pomáhající začlenění zpět do majoritní společnosti. Zaměstnání člověku umožňuje mít pravidelný příjem a z tohoto příjmu si opatřit nejzbytnější věci a uspokojovat své potřeby. Příjem zajišťuje určitý sociální status, pomáhá při začleňování do společnosti. Nicméně pro některé lidi je stav „být bez placené práce“ životním stylem, na kterém nehodlají nic měnit. Podnětem k napsání mé diplomové práce bylo to, že si myslím a také se mi při práci s klientky ukazuje, že někteří lidé bez domova hledají práci jen „jako“, protože mají pocit, že se od nich tento proces očekává, a navíc na tuto zakázku mnozí sociální pracovníci reagují kladně a snaží se být klientovi nápomocni. Velká část osob bez domova má zkreslené představy o tom, co je vůbec na trhu práce může čekat, co musí sami udělat. Tyto důvody mě vedly k tomu, abych se ve své diplomové práci zabývala právě lidmi bez domova, kteří užívají některou sociální službu za účelem pomoci jim nalézt zaměstnání. V první části práce jsem se věnovala teoretickým konceptům souvisejícím s lidmi bez domova, jejich životním stylem a možnostmi, jak si hledat zaměstnání, a jaké mají šance či bariéry na trhu práce. Vymezila jsem zde i postoje a zaměřila se i na postoj společnosti k lidem bez domova. Druhá část je zaměřena na metodologii, kde jsem si kladla za cíl nalézt odpověď na hlavní výzkumnou otázku Jaký význam má zaměstnání v životě lidí bez domova užívajících sociální služby na území Brna? Data jsem sbírala metodou polostrukturovaného rozhovoru a výsledky prezentuji v analytické části a v závěru.
VYMEZENÍ POJMŮ Člověk bez domova Při definování pojmosloví jsem si nejdříve definovala, co znamená domov a poté bez domova. Domov je „chráněné, bezpečné místo, k němuž většinu lidí v naší kultuře váže silná emocionální vazba; zároveň je to místo intimního kontaktu s nejbližšími lidmi“ (Matoušek, 2008, s. 51). Pelcová ve svém článku z roku 2008 mluví o domově jako o místu, ke kterému „patří pravidelný chod života: v čase k odpočinku a k práci, k občerstvení a spánku, k zábavě a zaměstnání, k jídlu a milování.“ Je to místo, kam se může člověk vrátit, kde na něj někdo čeká a má tam své soukromí, zázemí. Lidem bez domova právě toto místo v životě chybí. Legislativně nejsou lidé bez domova v české republice definováni. Opírala jsem se pak o zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který upravuje pojem osoba v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Pojetí, které dále zákon užívá, je sociální vyloučení osoby mimo běžný život společnosti. Zákon však nevystihuje, co pro něj znamená bydlení, běžný život společnosti. Z pozice sociální práce, kterou vykonávám, jsou lidé bez domova „lidé žijící bez stálého bydlení a obvykle i bez stálého zaměstnání, odříznuti od zdrojů, které jsou běžně dostupné jiným občanům (včetně systému sociální podpory). Širší definice zahrnuje i osoby žijící v nedůstojných podmínkách, v ústavech a sociálních zařízení, osoby, které nemají vlastní bydlení, a osoby, jimž hrozí ztráta bydlení“ (Matoušek, 2008, s. 31). Bezdomovectví Bezdomovectví je společenským jevem, který zahrnuje osoby bez domova a způsob jejich života. Hartl a Hartlová (2004, s. 73) bezdomovectví definují jako „situace osoby, která nemá bydliště, přespává v parcích, pod mosty, v kanalizacích, nepoužívaných vagónech, v provizorních lepenkových krabicích apod.; jsou to lidé často duševně nemocní, toxikomani, lidé v životní krizové situaci nebo mladiství na útěku z domova.“ Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci (Fédération Européenne d'Associations Nationales Travaillant avec les Sans-Abri – dále FEANTSA, cit. 9. 8. 2014, dostupné na http://www.feantsa.org/spip.php?action=acceder_
document&arg=221&cle=8e3e51a42f60896a7e21557b9fda79992e7f8833&file=pdf%2 Fcz.pdf&lang=en) vymezuje bezdomovectví jako „sociální vyloučení spojené s absencí bydlení“. Mareš (1999, s. 58) říká, že „bezdomovectví je více než nedostatkem přístřeší a více než chudobou. Je součástí širšího procesu marginalizace založeného na neschopnosti bezdomovců participovat na způsobu života, který je standardní pro většinu populace.“ Sociální vyloučení Matoušek (2008, s. 204) definuje sociální vyloučení jako „komplexně podmíněnou nedostatečnou účast jednotlivce, skupiny nebo místního společenství na životě celé společnosti, resp. nedostatečný přístup ke společenským institucím zajišťujícím vzdělání, zdraví, ochranu a základní blahobyt.“ Mimo jiné znamená sociální vyloučení život v chudobě, bez účasti na trhu práce anebo bez přiměřeného bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí (2013) k definici přidává, že se sociální vyloučení dotýká celé společnosti a jedním z jeho negativních rysů je trvalé narušování společenské soudržnosti. Absolutní formou je dle něj v současné době právě bezdomovectví. Nezaměstnanost bývá častou příčinou bezdomovectví a následné vyloučení z trhu práce může zapříčinit sociální vyloučení. „Marginalizace na trhu práce je jednou ze základních forem sociální exkluze. Ať již jde o nezaměstnanost (vyloučení z placené práce), nebo o vytlačení na sekundární trh práce a segmentarizaci pracovní kariéry čili časté střídání placeného zaměstnání a nezaměstnanost (vyloučení z „dobré práce“)“, píše Mareš (2000, s. 288). Formy bezdomovectví 1. Zjevné bezdomovectví Zahrnuje ty osoby, které „žijí“ na veřejných prostranstvích a v případě potřeby využívají sociální pomoc v azylových eventuálně nízkoprahových zařízeních nebo noclehárnách. Průdková a Novotný (2008) do této skupiny řadí i osoby dobrovolně bez domova, které rezignovaly na jinou formu života anebo upřednostňují nejistý způsob života jako daň za svobodu, kdy nemusí být na nikom a ničem závislé a odmítají nabízenou pomoc.
2. Skryté bezdomovectví Skryté bezdomovectví přesahuje svým počtem míru zjevných lidí bez domova. Je to dáno tím, že u těchto lidí není na první pohled patrné, že jsou bez domova, a dle Hradeckých (1996, s. 40) „se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné nebo charitní služby, aby nalezli nocleh.“ 3. Potenciální bezdomovectví Skupina lidí, kteří ještě bez domova nejsou, avšak jim bezdomovectví hrozí. Řadí se sem lidé, jejž žijí v nejistém bydlení (podnájem, bez smlouvy, domy určené k demolici, špatné hygienické zázemí, ubytovny apod.) a může se stát, že se ze dne na den ocitnou na ulici. Patří sem i mladiství, kteří opouští dětské domovy, domy na půli cesty, nebo osoby po výkonu trestu. (Hradečtí, 1996, Průdková, Novotný, 2008). Životní styl lidí bez domova Hradečtí (1996, s. 38) uvádí, že „životní styl každého z nás je úzce napojen na hodnotové orientace a motivace, které mohou být nevědomé, dynamické a proměnlivé. To, co je nejdůležitější, je vztah mezi vnitřním vyladěním člověka a vnější situací.“ Autoři poukazují na to, že životem na ulici se jedinci mění jeho hodnoty a motivace a to, co dříve považoval za důležité, teď může stát na jiných příčkách priorit. Někteří lidé bez domova nejsou schopni uchovat si svoje oblečení čisté a též nemají podmínky pro hygienu. Důležitější než vzhled je funkčnost oblečení, aby je především v zimě ochránilo. Často u zjevných lidí bez domova můžeme po jejich boku vidět přeplněné igelitové tašky, batohy či nákupní vozíky (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012, Průdková, Novotný, 2008). Co se týče bydlení, nemají lidé bez domova své vlastní. Jsou součástí veřejného prostoru, obývají opuštěné budovy, nádraží, sklepy, stany, někdy přespávají na ulicích, pod mostem apod. (Průdková, Novotný, 2006). Málo z nich si může dovolit platit za ubytovnu, noclehárnu nebo azylový dům. Jiní jsou schopni upravit si zahrádkářskou chatku tak, aby jim poskytovala určitou míru soukromí (Marek, Strnad a Hotovcová, 2012).
Marek, Strnad a Hotovcová (2012) píší, že zdroje obživy lidí bez domova bývají velice alternativní a někdy i na pomezí zákona. Průdková a Novotný (2006) jako zdroj obživy uvádí žebrání, krádeže potravin, prohrabování se v kontejnerech, sběr surovin do sběru a prodávání časopisu. Někteří lidé bez domova však práci mají, alespoň příležitostnou. Žebrání nebo somrování je častým zdrojem příjmů osob bez domova. „Většina bezdomovců má veškerý čas volný. Den vyplňují lidé žijící na ulici popíjením levného alkoholu a popíjením cigaret ubalených z nedopalků cigaret, které sebrali u odpadkových košů. Někteří navštěvují sociální zařízení jim určená“, popisují Průdková s Novotným (2006, s. 23) trávení volného času lidí na ulici. Práce v životě člověka Existuje mnoho definic práce. Pro účely mé diplomové práce jsem zvolila vymezení od Jandourka (2001, s. 191): „Práce je jakákoli plánovitá a vědomá činnost, kterou člověk vykonává s nasazením fyzických a duševních sil a která směřuje k uspokojení lidských potřeb.“ Je nespočet motivů, které člověka vedou k tomu, aby vykonával práci na smluvním základě. Vágnerová (1999) uvádí, že jedním z motivů k práci jsou především peníze, jejichž prostřednictvím člověk uspokojuje své potřeby nákupem hodnot a požitků. Bez příjmu se jedinci snižuje spotřeba a musí se omezit na uspokojování základních potřeb. Dalším významným motivem je potřeba naplnění času smysluplnou aktivitou, bez práce se člověk začne nudit. Pro některé jedince je motivem naplnění potřeby seberealizace a pro některé je práce doslova smyslem života. Důležitou roli hrají také společenské kontakty. Vágnerová, Csémy a Marek (2013) výzkumem zjistili, že lidé bez domova považují zaměstnání za prioritní krok k tomu, aby se dostali z ulice. Zároveň je ztráta zaměstnání považována za jednu z hlavních příčin bezdomovectví. Absence placené práce je zátěžovou situací, lidé se potýkají s nenaplňováním svých potřeb, vede k ekonomickým, psychickým a sociálním problémům. Lidé bez domova a zaměstnání Lidé bez domova jsou heterogenní skupinou, vyskytují se mezi nimi osoby s různým vzděláním, různou kvalifikací, odlišnými dovednostmi, věkem a zdravotním omezením, proto o nich nelze mluvit jako o určité skupině, které by úřad práce poskytoval
zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání. Někteří z nich dokonce nejsou ani fakticky nezaměstnaní, jelikož nejsou vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce. Co se týče nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, bývají lidé bez domova zřídkakdy zařazování do nějakého z programů, protože dochází ke creaming strategii a jsou považování za obtížně umístitelné uchazeče o zaměstnání na trhu práce. Mezi bariéry, se kterými se lidé bez domova setkávají, patří nízká kvalifikace, osobnostní předpoklady a styl života. Nemají dostatečnou motivaci v práci vydržet, jelikož mohou zastat pouze nízkokvalifikovanou, klesá však poptávka po manuálních pracovnících. Jsou závislí na vyhledávání práce buď osobně, nebo na místech s veřejným internetem. Někdy jim chybí základní počítačová gramotnost, mobilní telefon a neznalost pracovněprávních vztahů, což zaměstnavatelům dovoluje dávat jim práci na černo nebo nevyplatit peníze. Marek, Strnad a Hotovcová (2012, s. 79) píší, že dalším diskriminujícím faktorem je „ztráta dokladů, záznam v rejstříku trestů, nestálost bydlení, osobní aspekty, jako je vzhled, špatná komunikace a v neposlední řadě pověst, kterou bezdomovci mají jako pracovníci.“ Je diskutabilní, do jaké míry jsou lidé bez domova zaměstnatelní na otevřeném trhu práce. Postoje Postoje mají hodně vymezení. Velký sociologický slovník (1996, s. 812) vymezuje postoj jako „relativně ustálený sklon jedince chovat se v určité situaci určitým způsobem, případně reagovat pozitivně nebo negativně na podněty s takovou situací spjaté. (…). Postoj je výsledkem psychické organizace předchozí zkušenosti, s níž jedinec přistupuje ke každé následující obdobné situaci.“ K čemu člověku slouží postoje, čili jaká je jejich funkce, popsali Smith, Bruner a White (in Hayesová, 1998). Poukázali na tři funkce postojů, kterými jsou hodnocení objektů na základě minulé zkušenosti, sociální přizpůsobení pomáhající podporovat sounáležitost se skupinou, do které jedinec patří, a externalizace, neboli spojování nevědomých procesů s tím, co právě probíhá v bezprostředním okolí.
Postoj je komplexním pojmem, jehož strukturu tvoří tři komponenty – kognitivní, emocionální a konativní. Nakonečný (2009) píše, že složky bývají obvykle vyvážené, ale někdy může jedna z nich být dominantní a převažovat. Postoje nelze přímo pozorovat, proto Hayesová (1998) popisuje celkem pět metod, kterými lze měřit postoje – Likertova škála (od zcela souhlasím přes nevím po zcela nesouhlasím), Sémantický diferenciál (sedmibodová škála pro rozdíly mezi postoji), sociometrie (měří vztahy ve skupině), Bogardova škála sociální vzdálenosti (měří rasismus a etické předsudky), analýza rozhovoru (neptá se přímo na postoje, ale tvoří otázky, při nichž si respondenti neuvědomují, že hodnotí jejich postoje. Postoj veřejnosti k lidem bez domova Bezdomovectví je patrné ve větších městech a jak píší Marek, Strnad a Hotovcová (2012, s. 11) „musí právě obyvatelé větších měst, ať chtějí nebo nechtějí, k tomu zaujmout nějaký postoj.“ Říká též, že si veřejnost na bezdomovce postupně zvyká, ale vnímá je jako ohrožující faktor, zdroj možných nemocí, kriminality a případného útoku. Shrnu-li to, cítí se společnost být lidmi bez domova ohrožena. Vágnerová (1999) popisuje postoj společnosti jako ambivalentní, ve kterém se kombinuje strach a odpor. U lidí převažuje stále negativní postoj vůči osobám bez domova. METODOLOGICKÁ ČÁST Metodologická část práce je rozdělena na dvě části. V první z nich, metodologii, vysvětluji čtenářům, co je cílem mé práce, jakou výzkumnou metodu a techniku sběru dat jsem zvolila. Popisuji zde operacionalizaci, jednotku zkoumání a konstrukci výzkumného
vzorku,
informaci
o
průběhu
zkoumání,
charakteristiku
mých
komunikačních partnerů a etické hledisko výzkumu. Ve druhé části, která je věnovaná analýze a interpretaci dat, seznamuji čtenáře s výsledky výzkumu. Nejdůležitější poznatky a odpověď na výzkumnou otázku jsou shrnuty v závěru práce. Stanovila jsem si hlavní výzkumnou otázku Jaký význam má zaměstnání v životě lidí bez domova užívajících sociální služby na území Brna? Tu jsem si pak rozdělila na
čtyři dílčí otázky Jaký je postoj lidí bez domova k zaměstnání?, Jaké jsou aktivity lidí bez domova při obstarávání si příjmu?, Jaké bariéry spatřují lidé bez domova při hledání zaměstnání?, Jaké jsou životní priority lidí bez domova? Zaměstnání představuje pro mnohé jedince bez domova možnost se znovuzačlenit do společnosti a na trh práce. Lidé bez domova hodnotí zaměstnání jako důležitou součást jejich života k tomu, aby mohli uspokojovat své potřeby, ať už se jedná o ty základní nebo vyšší. Jedná se o centrální postoje, jelikož je pro ně zaměstnání významné. Negativní postoj mají k procesu hledání pracovního místa a jejich potenciálnímu úspěchu. Nevěří si, považují se za nezaměstnatelné. Příjem ze zaměstnání považují za jediný možný prostředek ke zvýšení si současné finanční situace. Práci v šedé ekonomice nepovažují za nepřijatelnou. Nejsou však dostatečně vybavení k tomu, aby mohli v konkurenci na trhu práce uspět, často vlastní vinou, jelikož se nesnaží naučit se prezentovat před zaměstnavatelem a říkali, že by vzali jakoukoli práci, na kterou by svými dovednostmi a znalostmi dosahovali. Pouze tři komunikační partneři projevovali opravdovou snahu se důkladně připravit na setkání s budoucím zaměstnavatelem, jednalo se o ty, kteří v příjmu spatřovali více, než je uspokojení základních fyzických potřeb. Bariéry, se kterými se setkávají, jsou věk, zdravotní handicapy a diskriminace na základě rasy. Mezi dalšími bylo nízké vzdělání a nedostatek pracovních zkušeností. Překážku nespatřovali v bydlišti. Na otázky ohledně životních priorit padaly odpovědi především na to mít zaměstnání a poté vlastní bydlení. Význam zaměstnání pro lidi bez domova spočívá především v příjmu. Pouze vysokoškolsky vzdělaný komunikační partner přímo řekl, že je pro něj zaměstnání důležité kvůli kontaktu s lidmi, aby nebyl stále sám. Významný je pro ně příjem z důvodu nezávislosti na sociálních dávkách, získání určité míry nezávislosti v tom, aby si mohli koupit to, co aktuálně chtějí, a mohli opustit azylový dům. Význam zaměstnání komunikační partneři nespatřovali ve společenském postavení, ani možnosti seberealizovat se, jelikož říkali, že by chtěli téměř jakékoli zaměstnání, tím pádem by neuplatnili své vzdělání, potažmo rekvalifikační kurz, nemluvili ani o tom, že by chtěli vykonávat takovou pracovní činnost, která je bude bavit, nebo vydělat hodně peněz, aby byli zabezpečeni na stáří. Zaměstnání je pro ně synonymem k odloučení se od přespávání jinde, než je domov. Výsledky výzkumu mohou být ovlivněny situací lidí
bez domova, kteří jsou v této chvíli zvyklí používat příjem pouze na to nejzákladnější, co si mohou dovolit. SEZNAM LITERATURY KE STATI FEANTSA. ETHOS – Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení v prostředí
ČR
[online].
©2011
[cit
2014-08-09].
Dostupné
z http://www.feantsa.org/spip.php?action=acceder_document&arg=221&cle=8e3e51a4 2f60896a7e21557b9fda79992e7f8833&file=pdf%2Fcz.pdf&lang=en HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2004. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAYESOVÁ, N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. HRADECKÁ, V., HRADECKÝ, I. 1996. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha: Naděje. JANDOUREK, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. MAREK, J., STRNAD, A., HOTOVCOVÁ, L. 2012. Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál. MAREŠ, P. 1999. Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Sociologické nakladatelství. MAREŠ, P. 2000. Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. Sociologický časopis, 2000, č. 3, s. 285-298. MATOUŠEK, Oldřich. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. 1993. Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020 [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních
věcí
[cit.
15.
7.
2014].
Dostupné
z
http://www.mpsv.cz/files/clanky/16157/koncepce.pdf. NAKONEČNÝ, M. 2009. Sociální psychologie. Praha: Academia. PETRUSEK, M., MAŘÍKOVÁ, H., VODÁKOVÁ, A. 1996. Velký sociologický slovník: II. svazek P-Ž. Praha: Karolinum.
PRŮDKOVÁ, T., NOVOTNÝ, P. 2008. Bezdomovectví. Praha: TRITON. VÁGNEROVÁ, M. 1999. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál. VÁGNEROVÁ, M., CSÉMY, L., Marek, J. 2013. Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí. Praha: Karolinum. Zákon o sociálních službách. 2006. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
