CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Lucie Spěváková
Olomouc 2016
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Specifika práce s klienty s těžkým tělesným postižením v pobytových sociálních službách
Lucie Spěváková Vedoucí práce: Mgr. Zlata Čajanová
Olomouc 2016
Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Olomouci dne 29. 4. 2016,
_____________________________ Vlastnoruční podpis
Děkuji Mgr. Zlatě Čajanové za cenné rady a ochotný přístup během vedení mé absolventské práce. Také děkuji svým blízkým, kteří mi byli oporou po celou dobu studia. A v neposlední řadě děkuji všem svým respondentkám za milá setkání a jejich otevřenost v rozhovorech.
„Jakýkoli problém nebo situace - celé to vlastně leží na komunikaci. Najít způsob a mít trpělivost než se to povede.― Respondentka č. 5
Obsah ÚVOD ................................................................................................................................................. 9 1
2
3
ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ DEFINICE, STATISTIKY, KLASIFIKACE ..................................................... 10 1.1
STATISTIKY....................................................................................................................................... 10
1.2
DEFINICE ......................................................................................................................................... 10
1.3
MODELY ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ ....................................................................................................... 12
1.4
KLASIFIKACE ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ .................................................................................................. 12
1.5
KLASIFIKACE DLE ICF ......................................................................................................................... 13
1.5.1
Tělesné funkce .................................................................................................................... 13
1.5.2
Tělesné struktury ................................................................................................................ 14
1.5.3
Aktivity a participace .......................................................................................................... 14
1.5.4
Faktory prostředí ................................................................................................................ 14
TĚLESNÉ POSTIŽENÍ ................................................................................................................. 15 2.1
DEFINICE ......................................................................................................................................... 15
2.2
DĚLENÍ ........................................................................................................................................... 15
ČLOVĚK S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM Z POHLEDU SOCIÁLNÍ POLITIKY ........................................... 17 3.1
4
5
DÁVKY DLE ZÁKONA........................................................................................................................... 17
3.1.1
Příspěvek na péči ................................................................................................................ 17
3.1.2
Příspěvek na mobilitu ......................................................................................................... 18
3.1.3
Příspěvek na zvláštní pomůcku ........................................................................................... 18
3.2
INVALIDNÍ DŮCHOD ........................................................................................................................... 19
3.3
PRŮKAZ OSOBY OZP ......................................................................................................................... 19
3.4
TYPY SLUŽEB DLE ZÁKONA 108/2006 SB. O SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH ............................................................ 19
3.4.1
Sociální poradenství ........................................................................................................... 20
3.4.2
Služby sociální péče ............................................................................................................ 20
3.4.3
Služby sociální prevence ..................................................................................................... 20
ČLOVĚK S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM Z POHLEDU SOCIÁLNÍ PRÁCE ............................................... 21 4.1
SOCIÁLNÍ PRÁCE A ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ ............................................................................................... 21
4.2
SOCIÁLNÍ VÝZNAM POSTIŽENÍ .............................................................................................................. 21
4.3
POTŘEBY LIDÍ S TTP .......................................................................................................................... 22
4.3.1
Vyrovnávání šancí k naplnění potřeb ................................................................................. 22
4.3.2
Možné bariéry uspokojování potřeb................................................................................... 23
SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK PŘI PRÁCI S TTP ..................................................................................... 24 5.1
PARADIGMATA ................................................................................................................................. 24
5.1.1
Poradenství aneb individualisticko — reformní přístup ..................................................... 24
5.1.2
Reforma aneb socialisticko — kolektivistický přístup ........................................................ 25
5.1.3
Terapie aneb reflexivně — terapeutický přístup ................................................................ 25
5.2
METODY ZAMĚŘENÉ NA CÍLOVÝ SUBJEKT ............................................................................................... 26
5.3
KONCEPT UCELENÉ REHABILITACE ......................................................................................................... 27
5.3.1 5.4 6
7
8
KOMUNIKACE .................................................................................................................................. 28
RIZIKA V PROFESI SP................................................................................................................. 30 6.1
ZODPOVĚDNOST SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ VŮČI SOBĚ A SVÉ PROFESI .......................................................... 30
6.2
SYNDROM VYHOŘENÍ ......................................................................................................................... 30
6.3
SYNDROM POMÁHAJÍCÍHO .................................................................................................................. 31
6.4
ETIKA, ETICKÉ DILEMA A ETICKÝ PROBLÉM .............................................................................................. 32
6.5
KOMUNIKAČNÍ PROBLÉMY .................................................................................................................. 34
6.6
PROBLÉM PŘEDSUDKŮ ....................................................................................................................... 34
6.7
PROBLÉMOVÝ KLIENT......................................................................................................................... 34
6.7.1
Ucelená terapie proti problémovému chování ................................................................... 35
6.7.2
Typologie problémových klientů ........................................................................................ 36
6.7.3
Příčiny problémů u klienta ................................................................................................. 37
PREVENCE A ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ............................................................................................... 38 7.1.1
Stížnosti klientů .................................................................................................................. 38
7.1.2
Alternativní komunikační techniky jako způsob řešení problémů ...................................... 38
7.1.3
Aktivní naslouchání ............................................................................................................ 39
7.1.4
Podpora zaměstnanců při řešení problémů ....................................................................... 39
7.1.5
Supervize pracovníků ......................................................................................................... 39
7.1.6
Sebereflexe a prevence proti syndromu vyhoření .............................................................. 40
7.1.7
Stanovení hranice mezi pracovníkem a klientem ............................................................... 40
POBYTOVÉ SLUŽBY PRO TTP ..................................................................................................... 41 8.1
ZÁKLADNÍ ČINNOSTI POSKYTOVATELE SS, TYPY SLUŽEB PRO ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÉ ....................................... 41
8.2
MNOŽSTVÍ, KAPACITA A ROZMÍSTĚNÍ V ČR ............................................................................................ 41
8.2.1
Statistiky za rok 2008 ......................................................................................................... 41
8.2.2
Statistika za rok 2014 ......................................................................................................... 42
8.3 9
Sociální rehabilitace ........................................................................................................... 27
POBYTOVÉ SLUŽBY PRO OSOBY S POSTIŽENÍM ......................................................................................... 43
VÝZKUMNÁ ČÁST ..................................................................................................................... 45 9.1
CÍL PRÁCE ....................................................................................................................................... 45
9.2
VÝZKUMNÉ OTÁZKY ........................................................................................................................... 45
9.3
10
9.3.1
Výběr výzkumného souboru ............................................................................................... 45
9.3.2
Charakteristika výzkumného souboru ................................................................................ 46
9.3.3
Typ výzkumu ....................................................................................................................... 47
9.3.4
Metoda získání a tvorby kvalitativních dat ........................................................................ 47
9.3.5
Metody fixování zpracování kvalitativních dat................................................................... 48
9.3.6
Metoda analýzy kvalitativních dat ..................................................................................... 49
9.3.7
Metoda vytváření trsů ........................................................................................................ 49
VÝSLEDKY VÝZKUMU A INTERPRETACE ZÍSKANÝCH DAT ........................................................... 50 10.1
PREVENCE PROBLÉMŮ ................................................................................................................... 50
10.1.1
Prevence ve vztahu klient-pracovník ............................................................................. 50
10.1.2
Prevence osobních problémů u pracovníka ................................................................... 51
10.1.3
Další metody prevence .................................................................................................. 52
10.1.4
Systém řešení stížností ................................................................................................... 52
10.2
11
METODOLOGIE ................................................................................................................................. 45
PROBLÉMOVÝ KLIENT A ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ ........................................................................................ 54
10.2.1
Stěžující si klient............................................................................................................. 54
10.2.2
Depresivní klient ............................................................................................................ 55
10.2.3
Agresivní a naštvaný klient ............................................................................................ 55
10.2.4
Nespolupracující klient .................................................................................................. 57
10.2.5
Klient s nerealizovatelnými požadavky a manipulativní klient ...................................... 57
10.2.6
Klient pod vlivem návykové látky................................................................................... 58
10.2.7
Klient nepřijímající svou odpovědnost ........................................................................... 58
10.2.8
Klient v těžké finanční situaci......................................................................................... 59
10.2.9
Problémy s rodinou klienta ............................................................................................ 60
10.3
KOMUNIKACE A S NÍ SPOJENÉ PROBLÉMY .......................................................................................... 61
10.4
PROBLÉMY PRACOVNÍKA PŘI PRÁCI S KLIENTEM A ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ ...................................................... 62
10.4.1
Syndrom vyhoření .......................................................................................................... 63
10.4.2
Předsudky ...................................................................................................................... 63
10.4.3
Náročnost profese a vytížení ......................................................................................... 64
10.4.4
Hranice pracovníka ........................................................................................................ 65
10.4.5
Etický problém a dilema ................................................................................................ 66
10.4.6
Intervize ......................................................................................................................... 67
10.4.7
Externí supervize ............................................................................................................ 67
NAPLNĚNÍ CÍLŮ A DISKUZE ....................................................................................................... 69 11.1
NAPLNĚNÍ CÍLŮ ............................................................................................................................ 69
11.2
DISKUZE A REFLEXE ....................................................................................................................... 74
11.2.1
Reflexe využití teorie ve výzkumu .................................................................................. 74
11.2.2
Diskuze nad možnými nedostatky práce ....................................................................... 74
ZÁVĚR ............................................................................................................................................... 76 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .......................................................................................................... 78 ZDROJE ............................................................................................................................................. 79 TIŠTĚNÉ PUBLIKACE .................................................................................................................................... 79 INTERNETOVÉ ZDROJE ................................................................................................................................. 82 ANOTACE .......................................................................................................................................... 84
Úvod Ve své absolventské práci jsem se rozhodla zkoumat a objevovat problémy. Konkrétně problémy sociální pracovníkŧ v pobytových sluţbách. Tito pracovníci pracují s klienty s těţkým tělesným postiţením. Jde o mezilidský kontakt, ve kterém se nějaký problém mŧţe vyskytnout prakticky kdykoli. Slovo problém má poněkud negativní nádech, avšak já se rozhodla hledat i řešení. Kaţdý problém mŧţe být inspirací ke změně, zlepšení, k vývoji. Hledáním řešení se rozvíjíme, vzděláváme a posunujeme dál. Má práce se věnuje problémŧm sociálních pracovníkŧ při kontaktu s klientem. A to jak problémŧm profesním, které se odehrávají přímo v tomto vztahu, tak problémŧm osobním, které pracovníky trápí spíše vnitřně. Cílem práce je zjištění, s jakými problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klienty s těţkým tělesným postiţením v pobytových zařízeních a jak jsou tyto problémy řešeny. Práce je rozčleněna na teoretickou a výzkumnou část. Výzkum byl proveden kvalitativní metodou. Konkrétně polo-strukturovanými rozhovory. Práce celkově obsahuje jedenáct kapitol. První dvě kapitoly poskytují náhled do základní problematiky zdravotního postiţení s dŧrazem na postiţení tělesné. Jsou v nich definovány základní pojmy a klasifikace. Třetí kapitola řeší klienta s těţkým tělesným postiţením z pohledu sociální politiky. Vymezuje základní dávky a sluţby pro tyto osoby. Kapitola čtvrtá přináší pohled sociální práce na tuto problematiku a prolíná se s kapitolou pátou, kde je řešen sociální pracovník při práci s touto cílovou skupinou. V kapitole číslo šest jsou popsána moţná rizika a problémy při práci sociálního pracovníka s tělesně postiţenými. Sedmá kapitola se zaobírá prevencí a řešením problémŧ. Kapitola osm obsahuje informace o pobytových sluţbách pro tělesně postiţené a zahrnuje také statistiky těchto sluţeb. Kapitolou devátou začíná výzkumná část této práce, přičemţ jsou v ní vymezeny stanovené cíle a metodologie. Desátá část interpretuje data získaná během rozhovorŧ. V poslední kapitole je řešeno naplnění stanovených cílŧ a také diskuze nad moţnými nedostatky práce. Téma práce jsem si vybrala záměrně kvŧli velmi malé předchozí znalosti této problematiky. Proto i první kapitoly mé práce jsou spíše objevováním této oblasti.
9
1 Zdravotní postižení definice, statistiky, klasifikace Tato kapitola obsahuje úvod do tématu zdravotního postiţení. Poskytuje základní informace o tom, co zdravotní postiţení je, jaké jsou modely a typy postiţení. Zmiňuje rŧzné definice, základní přehled o stavu v ČR a náhledy rŧzných organizací či zákonŧ. Základní přehled o problematice je předpokladem dobré práce sociálního pracovníka.
1.1 Statistiky Na základě dat Českého statistického úřadu z roku ţije v České republice přibliţně jeden milion lidí se zdravotním postiţením rŧzného typu. V roce 2013 šlo o 1 077 673 (10,2%) zdravotně postiţených z celkového počtu 10 516 125 obyvatel ČR. Ve statistikách mírně převaţuje počet ţen se (52,4%) a největší skupinou ze všech zdravotně postiţených tvoří lidé nad 60 let. Příčinou postiţení je nejčastěji nemoc (64,7%), následně pak vrozenost (přes 9%) a nejméně zastoupeno je postiţení jako následek úrazu (přibliţně 5,5%). Nejčastějším typem je vnitřní zdravotní postiţení (41,9%) a na druhém místě jde o tělesně postiţení (29,2%). Tělesné postiţení je tak zastoupeno téměř ze třetiny, ovšem je nutno vzít v potaz, ţe stav člověka je často kombinací více typŧ omezení. Zmíněný výzkum nabízel moţnost více odpovědí, tudíţ procentuální vyjádření vycházela ze základu 2 144 306 zaznačených odpovědí (Český statistický úřad 2014: 7—27). Počty zdravotně postiţených budou mít pravděpodobně vzrŧstající tendenci, a to vlivem ničení ţivotního prostředí, nezdravého ţivotního stylu, niţší novorozenecké úmrtnosti postiţených jedincŧ a vlivem stárnutím populace (Novosád 2006: 25).
1.2 Definice Zdravotní postiţení (dále ZP) se dá definovat dle rŧzných zákonŧ a oblastí lidské činnosti. Jinak na občana se ZP nahlíţí právo (např. rodinné, pracovní, správní apod.) jinak lékařské vědy nebo sociální práce (Michalík 2013: 18—19). Matoušek (2013a: 387) uvádí, ţe existují 3 základní skupiny definic zdravotního postiţení (klinické, legislativně-administrativní a vědecko-výzkumné). Dále píše, ţe jednotlivé definice odpovídají oblasti, pro kterou jsou sepsány (sociální politika, zdravotnictví,…) a také se liší v rámci státŧ, kontinentŧ a vlivem rŧzných sociokulturních vlivŧ. 10
Novosád (in Krhutová a kol. 2005: 199) uvádí definici ZP jako stav dlouhodobý nebo trvalý, přičemţ je zde typická orgánová nebo funkční porucha, kterou nelze vyléčit či dostatečně zmírnit. Z toho vyplývá, ţe je jedinec omezen ve svých ţivotních šancích, v pracovním ţivotě i v jiných oblastech ţivota. Dle Vágnerové je zdravotní postiţení chápáno jako ztráta či poškození některého z orgánových systémŧ, coţ následně ovlivňuje funkce či kompetence jedince. A to tak, ţe dochází k narušení, omezení nebo absenci těchto funkcí (resp. kompetencí). Postiţení neovlivňuje jen samotnou funkčnost orgánu, ale také má vliv na psychiku jedince a na jeho sociální situaci (Vágnerová 2008: 161). Rozdílné definice přináší také mezinárodní úmluvy a dokumenty. Podle prvního článku Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením je zdravotně postiţenou osobou ta, jeţ má dlouhotrvající fyzické, mentální, intelektuální či smyslové postiţení, které při interakci s rŧznými bariérami mŧţe bránit plnému a efektivnímu participování ve společnosti, v rovné míře s ostatními.1 Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí, ţe je postiţení zastřešující termín, který obsahuje jak samotné fyzické postiţení, tak omezení aktivit a zapojení člověka do společnosti. Zdravotní postiţení definuje jako komplexní jev, ve kterém se střetává osoba, její tělesné funkce a celá společnost, v níţ jedinec participuje.2 V roce 2011 vydala WHO světovou zprávu o zdravotním postiţení (World report on disability), ve které uvádí, ţe za poslední desetiletí došlo ke změně náhledu na ZP. Pŧvodní medicínský model popisující pouze problémy s fyzickým zdravím byl doplněn o model sociální. Jedinec místo tělesným projevŧm postiţení čelí spíše bariérám ze společnosti, která není schopna jednat se všemi stejně a zajistit všem stejné podmínky pro ţivot. Za ideální WHO označuje bio-psycho-socio-spirituální model, který je povaţován za dobrý kompromis mezi striktně medicínským nebo naopak sociálním pojetím. (WHO 2011: 4). Dle odstavce g) paragrafu §3 zákona 108/2006 o sociálních službách se zdravotním postiţením myslí: ―…tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo
1
UNITED NATIONS. 2006. [online]. Convention on the Rights of Persons with Disabilities. United Nations. [posl.
akt. neuvedeno]. Dostupné z: http://www.un.org/disabilities/convention/conventionfull.shtml [citováno 16. 2. 2016]. 2
WORLD HEALTH ORGANIZATION [online]. Disabilities. 2016. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné z:
http://www.who.int/topics/disabilities/en/ [citováno 13. 2. 2016].
11
kombinované postiţení, jehoţ dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby.―
1.3 Modely zdravotního postižení Krhutová (2010: 53—56) vybírá pro potřeby sociální práce tyto modely pohledu na ZP: Klasifikační model WHO (viz. kap. 1.5) Medicínský model — postiţení je vnímáno jako vada jedince, která musí být diagnostikována, léčena a kontrolována z pozice lékaře, který má moc Model osobní tragédie — postiţený jako oběť a trpící hrdina, kterému je nutné projevovat soucit Disabilita jako deviace — jedinec je odlišný od „normy― a je stigmatizován Disabilita jako sociální a kulturní konstrukce — lidé s postiţením nesou stigma udělené společností a kvŧli přítomnosti postiţení se s nimi automaticky jedná určitým zpŧsobem, přestoţe oni sami odlišnost nemusí vnímat Sociální model disability — společnost vytváří bariéry tím, ţe je vystavěna pouze pro lidi bez zdravotního postiţení, je nutné porozumění disabilitě, jinak mŧţe vznikat sociální vyloučení Model independent living — lidé s postiţením jsou odpovědni za své ţivoty, mají činit rozhodnutí a vyjadřovat své postoje
1.4 Klasifikace zdravotního postižení Krhutová (in Kuzníková, 2011: 126) píše, ţe i dělení ZP je odlišné v rámci rŧzných profesních oblastí a člení pouze orientačně. První kategorie je podle doby vzniku, na vrozené a získané. Dále podle intenzity na lehké, středně těţké, těţké a velmi těţké. A nakonec uvádí dělení podle druhu na smyslové postiţení (zraku, sluchu, duální), tělesné (hybnost, mobilita, interní onemocnění), mentálních funkcí (duševní nemoc, mentální postiţení) a kombinované postiţení. Krhutová (2013: 24—25) popisuje osoby s postiţením jako diferenciovanou nehomogenní skupinu. Kaţdý z této skupiny má odlišné a rŧzně kombinované znaky z pěti oblastí (typ, doba vzniku, intenzita, prŧběh zdravotního postiţení a ne/přítomnost bolesti). Také uvádí, ţe stejná příčina vzniku určité druhu postiţená mŧţe být stejná, ale projevy u konkrétního člověka jsou rozmanité a vţdy individuální. 12
1.5 Klasifikace dle ICF V roce 2001 vydala WHO Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví (International classification of functioning, disability and health — dále jen ICF). Publikace se věnuje klasifikaci hlavních a doplňujících oblastí, které mohou být funkčně problémové a ovlivnit tak ţivot člověka. Hlavní oblasti: Tělesné funkce — fyzické funkce lidského těla (zahrnující i psychiku) Tělesné struktury — anatomické části těla (jako např. orgány a jejich části) Aktivity a participace — zadané úkoly nebo vlastní iniciativa a zapojení se do ţivotních situací Doplňující oblasti Faktory prostředí — fyzické, sociální prostředí a postoje, mezi nimiţ lidé ţijí Osobní faktory — pohlaví, věk či společenské postavení jedince (tato oblast není v ICF uvedena jako samostatný komponent, avšak má vliv na všechny předchozí oblasti) (WHO 2001: 24) Problémy u tělesných funkcí a struktur vyjadřuje anglický termín impairment, v češtině nejblíţe odpovídající termínu postiţení. V oblasti aktivit je uţíván pojem activity limitations (omezení v činnostech). V oblasti participace jde o pojem participation restrictions (omezení ve společenských aktivitách) (Kodymová, Koláčková 2010: 91).
1.5.1 Tělesné funkce Pro oblast tělesných funkcí i tělesných struktur vymezila ICF škálu zhoršení od 0-4% (absence zhoršení) aţ po 96 -100% (kompletní, totální zhoršení) (WHO 2001: 47). Tělesné funkce jsou rozčleněny na skupiny a podskupiny. Například: všeobecné a specifické mentální; zrakové, sluchové a vestibulární další smyslové funkce, bolest; funkce spojené s pohybem a nerovovou soustavou nebo funkce spojené s pokoţkou, vlasy a nehty (WHO 2001: 48—104).
13
1.5.2 Tělesné struktury Škála zhoršení tělesných struktur odpovídá škále u tělesných funkcí. Dále je zde i měřítko změny v tělesné struktuře označené body 0—9 (ţádná aţ absolutní změna). Dalším měřítkem je lokace. Například jde o pravou, levou či obě strany těla, více neţ jednu oblast a podobně (WHO 2001: 105—106). Oblast tělesných struktur se věnuje i konkrétním oblastem, téţ členěným do jednotlivých podoblastí. Například: struktury nervového systému; zrak, sluch a s nimi spojené struktury; urogenitální a reprodukční struktury nebo pokoţka a s ní spojené struktury (WHO 2001: 37—38).
1.5.3 Aktivity a participace Na aktivity a participaci nahlíţí ICF ze dvou pohledŧ. Prvním je pohled výkonnostní, popisující co jedinec dělá ve svém běţném prostředí a jak je zapojen do své současné ţivotní situace. Druhým je pohled kapacitní, jeţ popisuje jedincovu schopnost provést úkol či určitou akci v daném okamţiku. Pro výkon a kapacitu také existuje tabulka, která uvádí, kolik procent pomoci jedinec potřebuje ke zvládání těchto aspektŧ. Pomocí se myslí osobní asistence a/nebo kompenzační pomŧcky. Obtíţe jsou stanoveny od 0-4% (ţádné obtíţe) po 96-100% (úplné, kompletní obtíţe) (WHO 2001: 123—124). Posuzovány jsou mimo jiné tyto aktivity: schopnost učení a uplatňování poznatkŧ; mobilita; péče o vlastní osobu; společenský a občanský ţivot a jiné (WHO 2001: 39—42).
1.5.4 Faktory prostředí Všeobecně lze vliv prostředí rozdělit na 2 základní vlivy. Buď se jedná o negativní vliv na jedince (bariéra znemoţňující fungování) nebo o pozitivní vliv (povzbuzení, usnadnění, facilitace). V procentuálním vyjádření se potkává negativní vliv bariéry (0—4% ţádná bariéra aţ 96—100% totální bariéra) a pozitivní vliv facilitace (0—4%ţádná podpora aţ 96—100% absolutní podpora) (WHO 2001: 171— 172). Jednotlivé faktory prostředí jsou například: produkty a technologie; přírodní prostředí a vliv člověka na ţivotní prostředí nebo sluţby, systém a řízení (WHO 2001: 43—44).
14
2 Tělesné postižení V této kapitole se věnuji konkrétnímu typu zdravotního postiţení a to postiţení tělesnému – definicím a rozdělení. Ve výzkumné části práce byli dotazováni sociální pracovníci pracující právě s tímto typem klientŧ.
2.1 Definice Tělesné postiţení se projevuje dočasnými či perzistentními problémy v motorických dispozicích jedince. Poruchy mohou být v nervovém, pohybovém nebo nosném aparátu. Mohou vznikat jiţ před, během nebo těsně po porodu (např. dětská mozková obrna), následkem úrazu (např. míšní obrna), vlivem zánětŧ, nervosvalových onemocnění, špatného drţení těla, jako následek infekce aj. (Kopecká, in Čadová a kol. 2012: 15) Falvo (2009: 1—2) uvádí, ţe medicínský model vnímání postiţení a chronických nemocí podprahově postiţeného nazývá abnormálním či dysfunkčním, protoţe není schopen se vyléčit a stává se pouze pasivním příjemcem. V této roli má malou či vŧbec ţádnou moţnost ovlivnit to, co se s ním bude dít. Medicínský model tak popírá individualitu jedince, vliv společnosti a prostředí. Pohled na postiţeného ve společnosti se mění. Je brán v potaz celý komplex interakcí a faktorŧ, které mají na stav jedince vliv. Sociální a psychologické vlivy prostředí, ve kterém jedinec ţije a interaguje, mohou zlepšit fungování, nebo naopak posílit postiţení. Postupující ţivotní fáze přináší stále nové výzvy, kterým je třeba čelit a vše závisí na konkrétním kontextu dané situace. Matoušek (2003: 155) shrnuje: „Postiţení, které mŧţe být buď vrozené, nebo získané a týká se pohybové nebo jiné orgánové soustavy. Omezuje člověka v běţných činnostech, zejména pohybu, má vliv na jeho psychickou rovnováhu, na vztahy k lidem i na pracovní uplatnění…―
2.2 Dělení Novosád (2011: 87) uvádí, ţe skupina TP se dá rozdělit na dvě základní subskupiny, které se mohou navzájem prolínat. První subskupinou je chronické postiţení neboli dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, zvané téţ interní postiţení. Jde nejčastěji o nevyléčitelné onemocnění. U tohoto postiţení je nutné dodrţovat doporučenou ţivotosprávu a lékařská doporučení neboť je organismus člověka 15
poškozen či oslaben. Jedinec je oslaben ve výkonnosti, odolnosti a omezen na kvalitě ţivota. Moţným následkem mohou být degenerativní změny na motorickém či nosném aparátu. Druhou subskupinou je pohybové tělesné (téţ lokomoční) postiţení. Zde dochází k částečnému či úplnému omezení hybnosti, případně špatné koordinaci pohybu. Dŧvodem mŧţe být poškození či vada nosného a motorického aparátu, defekt inervace, amputace atd. Následkem mŧţe být aţ kompletní imobilita. U interních postiţení často dochází ke střídání fází prudkých projevŧ (kdy dojde k prudkému zhoršení zdravotního stavu) a fází remise (kdy jsou příznaky mírné aţ neznatelné). Chroničnost vzniká buď postupně (kvŧli nemocem, které se opakují nebo nejsou léčeny) nebo doprovází jiţ počátek onemocnění. Obě formy postupně přechází do fáze postiţení (Novosád 2011: 119—120). Další dělení na vrozené a získané postiţení uvádí Kantor (2013: 23), který zdŧrazňuje psychologické aspekty ve vnímání postiţení. Vrozené, či v raném dětství získané, postiţení je snazší na adaptaci, neboť jedinec (téměř či vŧbec) nezaţil, jak vypadá jiný stav a od počátku se s omezením učí ţít. Zatímco u druhého typu často prochází fází šoku a krize z nové, dříve nepoznané situace. Mŧţe u něj také nastat prudká změna sociálního statusu, období deprese či pocity bezcennosti. Zde vidíme ještě rozdílnost mezi prudce vzniklým stavem (např. při úraze) a postupným omezením z dŧvodu stupňující se nemoci. Při postupně zhoršujícím se stavu existuje delší doba pro akceptaci a přijímání potřebných opatření. V případě úrazu či náhlé nemoci vzniká větší šok, ale zároveň i větší aktivita a odhodlání bojovat.
16
3 Člověk s tělesným postižením z pohledu sociální politiky Sociální politika nabízí prostředky pro úspěšné ţivotní fungování jedince, vyrovnávání příleţitostí a zajištění ţivotních potřeb. Tato kapitola shrnuje některé dávky, na které má osoba zdravotně postiţení (dále OZP) nárok, informace o prŧkazu OZP a také vybrané sociální sluţby dle zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách. Přehled o moţnostech dávek a jiných sluţeb by měl být základní znalostí kaţdého sociálního pracovníka.
3.1 Dávky dle zákona Základními dávkami pro osoby s tělesným postiţením jsou: příspěvek na péči, příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomŧcku.
3.1.1 Příspěvek na péči Kromě financí, které příspěvek na péči poskytuje k tomu, aby mohly být naplňovány potřeby jedince (viz. kap. 4.3), je jeho poskytování další moţnou klasifikací OZP a to podle míry závislosti na péči jiné osoby. Příspěvek na péči je upraven v zákoně o sociálních službách (108/2006 Sb.). Dle § 7 náleţí osobě s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, závislé na péči jiné osoby. Pomoc mŧţe poskytovat blízká osoba, asistent sociální péče či poskytovatel registrované sociální sluţby. Příspěvek je hrazen ze státního rozpočtu a nárok na něj mají osoby starší 1 roku. Paragraf 8 zákona říká, ţe pro účely poskytování příspěvku se rozlišují 4 stupně závislosti na pomoci jiné osoby (lehká, středně těţká, těţká, úplná). Jsou rozděleny podle ne/schopnosti zvládat určený počet z 10 základních ţivotních potřeb (v odlišném rozmezí pro osoby mladší nebo starší 18 let). Výši příspěvku určuje §11 zmíněného zákona a podstatná je hranice 18 let věku. Osoby mladší 18 let mají nárok na měsíční příspěvek 3000 Kč (I. stupeň), 6000 Kč (II. stupeň), 9000 Kč (III. stupeň), nebo 12 000 Kč (IV. stupeň). Osobám nad 18 let pak, dle stupně závislosti náleţí příspěvek 800, 4000, 8000 nebo 12000 Kč/měsíčně. Pro získání příspěvku je nutné podat ţádost na místně příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce ČR (dále ÚP), následuje sociální šetření ÚP v přirozeném sociálním prostředí a ÚP ţádá Okresní správu sociálního zabezpečení (dále OSSZ) o posouzení stupně závislosti. OSSZ vychází z řady dokumentŧ (sociální šetření, posudky 17
lékaře apod.), určuje stupeň závislosti a ÚP na základě tohoto posudku rozhodne, zda příspěvek uzná a v jakém stupni závislosti.3 Problémem mŧţe být, ţe v zákoně definovaný nepříznivý zdravotní stav musí dle §3 odstavce d) zákona 108/2006 sb. trvá (nebo se předpokládá, ţe bude trvat) déle neţ jeden rok. U získaného TP tak mŧţe trvat několik měsícŧ, neţ jedinec získá nárok na příspěvek na péči, invalidní dŧchod nebo příspěvek na zvláštní pomŧcku. Finanční náklady na ţivot, případně i na léčbu získaného postiţení, tedy mohou být devastující.
3.1.2 Příspěvek na mobilitu Dle zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením 329/2011 Sb. mají osoby zdravotně postiţené nárok na příspěvek na mobilitu. Dle §7 jeho výše činní 400 Kč měsíčně. V paragrafu 6 je uveden nárok, který má osoba starší neţ jeden rok. Zároveň je příspěvek podmíněn nárokem osoby na prŧkaz ZTP nebo ZTP/P. Jedinec se musí opakovaně během měsíce dopravovat nebo být dopravován. Dále je uvedeno, ţe na příspěvek nemá nárok osoba v pobytovém zařízení, ovšem existuje výjimka z dŧvodŧ hodných zřetele. A to pokud podle §26 b) jedinec prokáţe skutečnosti rozhodné pro dávku.
3.1.3 Příspěvek na zvláštní pomůcku Tento příspěvek upravuje zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (329/2011 Sb.). Podle § 9 náleţí příspěvek osobě s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem (min. 1 rok), která má těţkou vadu pohybového ústrojí, těţké sluchové či zrakové postiţení nebo hlubokou mentální retardaci. Příspěvek mŧţe být poskytnut například na pořízení vodícího psa, na úpravu motorového vozidla, schodišťové plošiny aj. Příspěvky na jednotlivé pomŧcky podléhají věkovým hranicím a není zde stanovena přesná výše příspěvku (mělo by však jít o ekonomicky výhodnou a zároveň vyhovující variantu pomŧcky). Dle §10 se zároveň se posuzuje a bere na zřetel finanční stav ţadatele a osob s ním posuzovaných. Předpokládá se spoluúčast ţadatele, nejčastěji ve výši 10%, minimální částka je 1000 Kč. Maximální výše příspěvku je 350 000 Kč (u schodišťové plošiny max. 400 tis. Kč).
3
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ [online]. Zdravotní postižení. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné
z: http://www.mpsv.cz/cs/8#ps [citováno. 16. 2. 2016].
18
3.2 Invalidní důchod Zákon o důchodovém pojištění (155/1995 Sb.) upravuje v paragrafech §38—42 pojem invalidní dŧchod. Mimo jiné uvádí, ţe nárok na získání má osoba, jejíţ pracovní schopnost klesla minimálně o 35% a to v dŧsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Rozděluje invaliditu do tří stupňŧ. První stupeň invalidity odpovídá poklesu mezi 35—49%, druhý mezi 50-69% a třetí je nad 70%. Pro vyplacení invalidního dŧchodu je nutná doba pojištění (její výše závisí na věku osoby) a výše se stanovuje základní výměrou (2240 Kč) a procentní výměrou.
3.3 Průkaz osoby OZP Nárok na prŧkaz osoby se zdravotním postiţením (OZP) upravuje § 34 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů (329/2011 Sb.). Doslova uvádí ţe: „Nárok na prŧkaz osoby se zdravotním postiţením má osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postiţením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra.― Zákon rozlišuje 3 typy prŧkazŧ – TP, ZTP a ZTP/P. Prŧkazy jsou odstupňovány od středně těţkého, přes těţké postiţení aţ po zvlášť těţké (nebo úplné) funkční postiţení pohybu a orientace. Ţadatel je povinen podrobit se posudkovému řízení. Výhody pro drţitele prŧkazŧ se vzestupně liší podle typu prŧkazŧ. Mŧţe jít například o nárok na vyhrazené místo v dopravních prostředích, nárok na slevu z jízdného či slevu na kulturní akce. (§ 34—36 zákona 329/2011 Sb.). Vlastnění prŧkazu ZTP nebo ZTP/P je také nezbytnou podmínkou pro přiznání příspěvku na mobilitu (viz. kap. 3.1.2). Posudkové řízené spojené s procesem získání prŧkazu OZP mimo jiné tedy poskytuje i další moţné dělení postiţení a to dle typu prŧkazu, který jedinec získá.
3.4 Typy služeb dle zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách Dle zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách, § 32 se sociální sluţby dělí na sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence. Dle §33 mohou tyto sluţby být poskytována jako ambulantní, pobytové či terénní.
19
3.4.1 Sociální poradenství V §37 je psáno, ţe všichni poskytovatelé sociálních sluţeb musí vţdy zajistit poskytování základního sociálního poradenství. Tím je myšleno poskytnutí potřebných informací pro řešení jejich nepříznivého ţivotního stavu. Dále se klienti mohou obrátit na odborné poradenství, které se věnuje jednotlivým oblastem pomoci. Odborné sociální poradenství pro tělesně postiţené se odehrává v poradnách pro osoby se zdravotním postiţením a obsahuje 3 základní činnosti: „zprostředkování kontaktu se společenským prostředím sociálně terapeutické činnosti pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmŧ a při obstarávání osobních záleţitostí― (§37, odst. 4, z. 108/2006 Sb. o sociálních službách)―
3.4.2 Služby sociální péče Sluţby sociální péče pro tělesně postiţené spadají pod oblast sluţeb nazývaných jako sluţby pro zdravotně postiţené. Základním bodem uvedeným v §38 je zásada, ţe sluţby by měl být poskytovány v prostředí co nejméně omezujícím. V rámci omezené soběstačnosti mohou tyto osoby vyuţívat například sluţby osobní asistence, pečovatelskou sluţbu, podporu samostatného bydlení, centra denních sluţeb, denní a týdenní stacionáře aj. (§37—39; §43; 44—47 zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách).
3.4.3 Služby sociální prevence Z této oblasti mohou tělesně postiţení vyuţít například sociálně aktivizační sluţby pro seniory a osoby se zdravotním postiţením, sociálně terapeutické dílny či sluţby sociální rehabilitace (§66—70 , z. 108/2006 Sb. o sociálních službách). V rámci této práce se detailněji budu zabývat pobytovými sociálními sluţbami pro tělesně postiţené. Rozpracování této oblasti se nachází v kapitole 8.
20
4 Člověk s tělesným postižením z pohledu sociální práce Tato kapitola rozebírá rŧzná hlediska vztahŧ mezi člověkem se zdravotním postiţením a sociální prací. Zmiňuje potřeby OZP a moţné bariéry v jejich uspokojování.
4.1 Sociální práce a zdravotní postižení Intervence sociální práce v této oblasti probíhají ve všech třech úrovních (mikromezo-makro). Záměrem je pomoc a podpora zdravotně postiţeným tam, kde si v náročné ţivotní situaci jiţ nedokáţí vystačit s vlastními prostředky (Krhutová 2013: 129). Nutno podotknout, ţe sociální práce je jedním z hlavních nástrojŧ pomoci, avšak není jediná a člověk se zdravotním postiţením (tělesným či jiným) nemusí vţdy automaticky být klientem sociální práce. V odborných zdrojích se spíše dočteme o pomoci a podpoře neţ o tom, jak někteří postiţení zvládají svou situaci sami a čím mohou být ostatním příkladem (Krhutová 2013: 129—130). Pro účely této absolventské práce je sociální práce brána jako hlavní nástroj pomoci a tělesně postiţení jsou cílovou skupinou.
4.2 Sociální význam postižení Vágnerová (2008: 258—259) zmiňuje, ţe zdravotně postiţený člověk většinou nepopírá ani nezastírá svá zdravotní omezení, ale odmítá být omezován v sociální oblasti. Mohou tak vznikat vyhrocené postoje jako je nadměrná péče a ochrana či naopak stranění se kontaktu. Ani jedna z moţností není vhodným modelem. Je také zcela nevhodné posuzovat inteligenci či vlastnosti jedince na základě vnějšího vzhledu. Novosád (2011: 68) rozebírá pojem ambivalentnost ve vztahu zdravotně znevýhodněný jedinec – jedinec bez znevýhodnění. Na jedné straně se společnost učí jednat rovnocenně a nespojovat zdravotní postiţení s hodnotou člověka, na straně druhé pořád přetrvávají předsudky a strach. Zdŧrazňuje, ţe i lidé angaţovaní v pomoci a partnerství se zdravotně postiţenými umí dávat najevo svou nadřazenost. Častým příkladem je označování skupin ve stylu my (bez zdravotního omezení) jsme pomohli jim (lidem se zdravotním omezením), místo toho, aby se výsledky prezentovaly jako naše společná práce. 21
4.3 Potřeby lidí s TTP Potřeby zdravotně postiţených nejsou odlišné od potřeb ostatních lidí. Často jejich potřeby nazýváme jako specifické či speciální, ale ve skutečnosti odpovídají hierarchii potřeb sestavené Abrahamem Maslowem (Novosád 2006: 24). Hierarchická teorie potřeb vychází z humanistické psychologie a dělí potřeby na 3 základní skupiny. Prŧměrný jedinec stoupá po hierarchii od jejího základu po vrchol. Mezi tzv. niţší potřeby řadí fyziologické potřeby (potrava, tekutiny, spánek…) a potřeby jistoty (bezpečí, péče, pomoc…). Potřeby vyšší, které jsou většinou uspokojovány aţ po zajištění potřeb niţších, jsou potřeby lásky a potřeby uznání. Na nejvyšší pozici Maslow zařadil potřebu seberealizace, patřící mezi tzv. potřeby rŧstu, které jako jediné nejsou uspokojovány kvŧli nedostatku něčeho, ale kvŧli potřebě poznávat. (Nakonečný 2014: 165—166). Lze tedy shrnout, ţe rozdíl mezi člověkem se/bez znevýhodnění není v typu potřeb, ale v moţnostech jejich uspokojování. Přičemţ zdravotní postiţení mŧţe být překáţkou. Proto je vhodné mluvit spíše o zpřístupňování či vyrovnávání šancí k uspokojení běţných lidských potřeb neţ o potřebách speciálních (Novosád 2006: 24).
4.3.1 Vyrovnávání šancí k naplnění potřeb Pro uspokojení základních ţivotních potřeb jsou samozřejmě nutné finance, které následně uhradí stravu, výdaje za bydlení a za sluţby. Pro uspokojení vyšších potřeb jako je navazování vztahŧ či seberealizace mohou být zprostředkovateli sociální sluţby, ať jiţ přímo ve svém výkonu činnosti či jako zprostředkovatelé kontaktŧ. Pomoc s uspokojováním potřeb (jak základních, tak vyšších) reflektují zákony ČR. Zákon 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, který v §33 uvádí, ţe: „(1) Při zprostředkování zaměstnání se věnuje zvýšená péče uchazečŧm o zaměstnání, kteří ji pro svŧj zdravotní stav, věk, péči o dítě nebo z jiných váţných dŧvodŧ potřebují.― Dále §67 uvádí: „(1) Fyzickým osobám se zdravotním postiţením se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce.― Zmíněný zákon dále v §69 upravuje právo OZP na pracovní rehabilitaci a pomoc s hledáním vhodného zaměstnání. Další ochranou ZP na trhu práce je zřizování chráněných pracovních míst (§75) a s tím spojený příspěvek na toto místo (§78). Zákon 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) definuje přímou a nepřímou diskriminaci. Dle §2 se přímou diskriminaci myslí jednání (nebo opomenutí) méně příznivé neţ by bylo uţito při jednání s jiným člověkem ve stejné 22
situaci. Přičemţ dŧvody jiného jednání vychází např. z klientova etnického pŧvodu, pohlaví, zdravotního postiţení, víry aj. Dle §3 odstavce 2): „Nepřímou diskriminací z dŧvodu zdravotního postiţení se rozumí také odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postiţením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla vyuţít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla vyuţít sluţeb určených veřejnosti, ledaţe by takové opatření představovalo nepřiměřené zatíţení.― Dalšími zákony, které jiţ byly zmíněny a částečně rozebrány výše jsou: Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách, Zákon 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů nebo Zákon 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Tyto zákony reflektují moţnosti získání finanční podpory pro vyrovnání šancí v uspokojování potřeb pro tělesně postiţené.
4.3.2 Možné bariéry uspokojování potřeb Při komunikaci s klientem, jemuţ pomáháme s uspokojením jeho potřeb, mohou vznikat bariéry, které znesnadní řešení situace. Kromě přizpŧsobení komunikačních technik klientovi je vhodné aktivně naslouchat, nebát se chvílí ticha a samozřejmě neporušovat vybudovanou dŧvěru. Bariéry mohou být osobní, kdy klient nemá plnou dŧvěru v pracovníka či je ostýchavý. Dále psychické, jazykové, fyziologické, zpŧsobené nepříjemným prostředím nebo i prostým faktem, ţe klient neumí své potřeby pojmenovat (Šamánková 2011: 13—15). Další problémy při komunikaci s klientem popisuje kapitola 5.4.
23
5 Sociální pracovník při práci s TTP Pátá kapitola práce se věnuje vztahu sociální pracovník a tělesně postiţený klient v rámci paradigmat, metod, konceptu ucelené rehabilitace s dŧrazem na sociální rehabilitaci. Dále dŧleţitosti komunikace a tomu, jakou roli pracovník v pobytových sluţbách sehrává.
5.1 Paradigmata Navrátil (2000: 12) definuje tři základní, tzv. malá paradigmata v sociální práci. Jde o paradigma terapeutické, reformní a poradenské. Základem terapeutického paradigmatu je interakce s druhými, jejímţ prostřednictvím se obě strany navzájem obohacují. Cílem je psychosociální pohoda. Reformní paradigma se zaměřuje na zmocnění jedincŧ, podporu jejich činnosti a na změny společnosti ve prospěch větší rovnosti. Poradenské paradigma míří především na informovanost klientŧ a zpřístupňování zdrojŧ. Payne tyto paradigmata nazývá jako reflexivně — terapeutické, individualisticko — reformistické a socialisticko — kolektivistické (Payne 2012: 7).
5.1.1 Poradenství aneb individualisticko — reformní přístup Novosád (2006: 57—65) povaţuje poradenství za základní sloţku konceptu ucelené rehabilitace (viz. kap. 5.3). Speciální poradenství pod sebou skrývá všechny základní typy, jako je poradenství profesní, psychologické, lékařské, právní atd. Cílem je dosaţení fungujícího vztahu klient-prostředí, prevence obtíţí a dosaţení ţádoucího nebo individuálního cíle. Speciální poradenství klientŧm pomáhá: „Uvědomit si předsudky a očekávání, s nimiţ se pravděpodobně mohou setkat; vyjít z izolace a hledat zdroje podpory v okolí; dokázat efektivně sdělovat okolí vlastní pocity a potřeby, ţádat o pomoc a přijímat; postupně si vytvářet adekvátní a pozitivní sebepojetí― (Novosád 2006: 67). Dle uvedené definice soudím, ţe se poradenské paradigma zcela jistě hodí do vztahu sociální pracovník a klient s TTP. Poradenský pracovník by měl umět ovládat své chování, být asertivní, iniciativní, uctivý, aktivní, otevřený atd. Měl by si dát pozor na zachovávání rovnocenného vztahu s klientem, předčasné závěry, bagatelizaci, moralizování,
24
srozumitelnost jazyka a další. Pracovník napomáhá s určením problému, návrhem řešení a identifikací rizik, provádí šetření, zpracovává anamnézy a kazuistiky, informuje o prostředcích k dosaţení cíle, konzultuje dílčí kroky, zprostředkovává potřebné informace a kontakty na jiné odborníky apod. (Novosád 2006: 64—72). Přístupy, které se k tomuto paradigmatu váţou, se primárně snaţí o zachování pořádku ve společnosti a podporu klientŧ v současných strukturách. Největší zaměření je na řešení jednotlivých problémŧ a případné menší změny struktur (Payne 2012: 7).
5.1.2 Reforma aneb socialisticko — kolektivistický přístup Kodymová (2011: 60—61) uvádí, ţe česká sociální práce řeší spíše dŧsledky problémŧ, ne jejich příčiny. Pokud se ovšem neodstraňuje příčina, pak mŧţe daný problém vznikat znovu. Předpokládá, ţe problémy vznikají kvŧli nedostatkŧm v sociálním či ekonomickém systému, tudíţ by se sociální pracovník měl soustředit na zlepšení v této oblasti místo řešení individuálních problémŧ klienta. Reformní přístup tedy pracuje na makro úrovni a snaţí se o změny v celé společnosti. V této oblasti vyniká tzv. kritická sociální práce, mezi jejíţ hlavní témata patří i diskriminace, chudoba či špatný přístup k bydlení a zdravotní péči. Autorka povaţuje tyto oblasti za aktuálně problematické a domnívá se, ţe zbylá dvě paradigmata, která byla dosud vyuţívána více, nejsou jiţ dostačující. Socialisticko-kolektivistické teorie se snaţí přimět ke sdílené odpovědnosti a vzájemné pomoci v rámci komunitních skupin. Společná zkušenost a sdílení podporují a osvobozují jedince od bariér, a tím napomáhají sociální změně (Payne 2012: 8). Vzhledem k tomu, ţe skupina OZP je více ohroţená v oblasti sociálního vyloučení, chudoby či diskriminace, pak se jistě reformní paradigma hodí i pro tuto cílovou skupinu.
5.1.3 Terapie aneb reflexivně — terapeutický přístup Terapeutické teorie se snaţí zmocnit a osvobodit jedince, aby učinil změny a rozhodnutí vedoucí ke zlepšení své situace. Pracuje se na bázi osobních vztahŧ s klientem a jeho blízkými, kdy tyto vztahy pomáhají při změnách. Dochází ke sdílení zkušeností, kdy druhá strana na ně reaguje a sdílí zkušenosti vlastní. Díky této reflexi lidé mohou získat vládu nad svým ţivotem a svými emocemi (Payne 2012: 8). Rozhodnutí, která povedou k síle jedince činit změny a řídit svŧj vlastní ţivot jsou, dle mého názoru, rozhodně přínosné pro klienty s TTP. I systém celé sociální 25
práce se zlepší, pokud klienti budou schopni definovat svá přání, činit vlastní rozhodnutí a budou chtít zlepšit svŧj ţivot. Vycházíme-li z předpokladu jednoho z cílŧ sociální práce. Tímto cílem je klient, který řeší svŧj problém a je schopen adaptace a vývoje (Zastrow in Matoušek 2013b: 13).
5.2 Metody zaměřené na cílový subjekt Metodami sociální práce zaměřenými na cílový subjekt mohou být práce s jednotlivcem, skupinová, rodinná, komunitní práce aj. (Matoušek 2013b: 13). Pro účely této práce vybírám práci s jednotlivcem a se skupinou, přičemţ se samozřejmě tělesně znevýhodněný jedinec v pobytové sluţbě mŧţe objevit i v oblasti práce rodinné, komunitní či jiné. Případová práce (s jednotlivcem, příp. s párem nebo rodinou) je metoda s nejdelší tradicí. Klient by měl být co nejvíc aktivní, neboť je povaţován za osobu nejvíce zpŧsobilou k řešení svých problémŧ (Matoušek 2008: 161). Havránková (in Matoušek a kol. 2013b: 85—86) uvádí, ţe případová práce je typická i pro oblast dlouhodobé péče. Tato metoda umoţňuje dát klientovi dostatek pozornosti a péče, přičemţ základem je vycházet z moţností a dovedností klienta. Kromě mapování jedince je podstatné znát i jeho rodinu, komunitu a kulturu. Nezbytností je znát ostatní aktéry v sociální sféře (organizace a instituce) a mít tak moţnost předat klientovi komplexní nabídku sluţeb. Sociální pracovník pouze provádí sociální intervencí a dává podněty, ale samotné řešení je v rukou klienta. Vzhledem k tomu, ţe v pobytových sluţbách je klient většinou podporován dlouhodobě, lze předpokládat, ţe znalost a uţití případové práce budou pro soc. pracovníka velmi podstatné. V oblasti skupinové práce se dá říci, ţe člověk přirozeně celý ţivot patří do určitých skupin. V nich mŧţe sdílet své myšlenky, tvořit společné projekty, získávat informace, zaţívat pocit sounáleţitosti atd. Skupina učí porozumění sobě samému a stejně tak ostatním. Přirozenost člověka sdruţovat se dá vyuţít i v sociálních sluţbách. Pro oblast sociální práce jsou to především organizované skupiny, svolané sociálním pracovníkem, v nichţ se pracuje na společném cíli. Velkým přínosem je obohacování členŧ skupiny o zkušenosti ostatních, kdy jedince zjišťuje, ţe v podobné problémové situaci jsou i ostatní. Nezbytná je ale role facilitátora, který dbá na potřeby všech členŧ skupiny, aby například nikdo nebyl upozaďován (Havránková, in Matoušek a kol. 2013b: 169—185).
26
5.3 Koncept ucelené rehabilitace Pojmu ucelená (koordinovaná, úplná) rehabilitace v anglickém jazyce odpovídá spojení comprehensive rehabilitation. Dŧraz je právě na slovo ucelená, neboť samotný pojem rehabilitace se často chápe pouze z lékařského hlediska. Jde však o propojení rŧzných disciplín a základem je znalost ostatních odborníkŧ, kteří mohou na rehabilitování spolupracovat. (Votava a kol. 2003: 14—16). Vyuţitím rŧzných disciplín a prostředkŧ myslíme oblast medicíny, vzdělání, práva, sociální práce, psychologie aj. Jde o komplexní péči, která ale nemá klienta zvýhodnit či znevýhodnit oproti ostatním. Základním cílem je pomoc s plnohodnotnou integrací do společnosti a získání rovnocenných příleţitostí. Staví na schopnostech postiţeného, na pozitivním základě. Ve zdravotní oblasti se jedná o nápravy operacemi, poskytnutí léčiv, fyzioterapii či ergoterapii. V odvětví psychologie a psychoterapie je snaha pŧsobit preventivně (např. proti vzniku deprese) či léčebně. Uplatňují se zde obory jako muzikoterapie, biblioterapie či arteterapie. Pedagogická oblast vzdělává a připravuje na povolání, a to i v rámci individuálních vzdělávacích plánŧ. V oblasti rodiny se řeší vztahy a zajištění péče. Pracovní rehabilitace poskytuje kariérní poradenství a tvoří pracovní příleţitosti. Volnočasové aktivity pomáhají díky proţitkŧm, které jsou při nich vyvolávány (Novosád 2006: 57—60).
5.3.1 Sociální rehabilitace Sociální rehabilitace se týká všech typŧ klientŧ a jejím základem je rodina jakoţto základní funkční a podpŧrná jednotka. Jedinec sociálně rehabilitovaný má jednat co nejvíce samostatně, rozhodovat o svém ţivotě a svých cílech. Cílem je pomoc se zajištěním ekonomické jistoty pokud má OZP alespoň omezenou moţnost pracovat. Dále jde o zajištění vhodného a bezbariérového bydlení, ať jiţ samostatného, chráněného, případně ústavního. Následující sloţkou je zajištění dopomoci, osobní asistence či pečovatele. Součástí je také moţnost provozování sportovních a jiných zájmových aktivit, předávání informací a poradenství aj. A to vše se snahou o začlenění člověka se ZP do většinové společnosti a snahou o rozvoj osobnosti. (Votava a kol. 2003: 70—97). Optimální kvalita ţivota jedince závisí i na tom, jak je schopen přijmout své znevýhodnění a jakou snahu vyvine při integraci do společnosti. Vliv má samozřejmě i to, jak tyto osoby přijímá samotná většinová společnost (Jankovský 2006: 27). Sociální rehabilitaci tvoří i legislativní zabezpečení a rozvoj sociálních sluţeb 27
(Kodymová, Koláčková 2010: 94). V rámci konceptu ucelené rehabilitace mŧţe být od ostatních typŧ rehabilitace odlišná tím, ţe jde o celoţivotní proces (Jankovský 2006: 28).
5.4 Komunikace Pro potřebu této práce uţívám pojmu interpersonální komunikace, která se odehrává mezi dvěma lidmi a to tváří v tvář. Jedná se o setkání a dorozumívání s druhým, kterého přijímáme jako komunikačního partnera (Slowík 2010: 11—12). Vágnerová (2008: 260—261) označuje komunikační partnery termíny zdravý a postiţený. Uvádí, ţe komunikace mezi těmito osobami má svá specifika a odlišnosti vlivem narušených funkcí zdravotně znevýhodněného jedince. Odlišnosti dělí na neverbální a verbální. Jako neverbální označuje mimické a pantomimické projevy, které mohou u postiţeného být omezeny a mít jiný význam neţ v konverzaci zdravých jedincŧ. Také uvádí, ţe samotné postavení a viditelná odlišnost postiţeného mŧţe mít vliv na komunikaci. Mezi verbální odlišnosti řadí především formální problémy v řeči postiţeného, které jsou zpŧsobeny například defektem v řečových dovednostech. Autorka shrnuje, ţe obě skupiny mohou projevy toho druhého nesprávně interpretovat a tím vznikají nedorozumění. Slowík (2010: 13) píše, ţe vznik nedorozumění a špatná interpretace je při mezilidské komunikaci jev zcela běţný a často vzniká komunikační neobratností. Tyto nástrahy se mohou týkat kaţdého člověka, který se nachází v komunikační interakci. Avšak lidé s handicapem představují rizikovější skupinu, neboť téměř kaţdé zdravotní znevýhodnění s sebou nese moţnost komunikačních obtíţí. A ty mohou mít následně aţ fatální vliv na ţivot jedince ve společnosti. Komunikace, a s ní spojené problémy, s lidmi tělesně postiţenými se samozřejmě odvíjí od typu postiţení. Nejčastěji jsou uváděny poruchy řeči. Poruchy řeči jsou často dŧsledkem prodělané dětské mozkové obrny či cévní mozkové příhody. Jednou z nich je například dysartrie. Jde o poruchu artikulace, která se projevuje hlavně neobratností ve výslovnosti. Těţší formou je anartrie, při níţ je člověk vyslovit pouze hrdelní, neartikulované hlásky (Novosád, in Michalík 2011: 247). Mezi poruchy vyuţívání jazykového systému řadíme i afázii. Jedná se o narušenou či ztracenou schopnost porozumět a/nebo produkovat řeč. Tato porucha vzniká často po úrazech hlavy, jako dŧsledek nádorŧ na mozku či po prodělání cévní mozkové příhody. Významně zasahuje nejen schopnost komunikace, ale také celou osobnost člověka (Slowík 2010: 34). 28
Komunikační problémy nevznikají pouze ze strany člověka handicapovaného, který je určitým zpŧsobem znevýhodněn. Stejný vliv na to, aby komunikace probíhala plynule a došlo k vzájemnému porozumění má i člověk bez zdravotního omezení. Velmi záleţí na přístupu osoby, která není zdravotně znevýhodněná, aby komunikaci přizpŧsobila, je-li to třeba. Zároveň však znevýhodněného nijak nestigmatizovala a jednala s ním jako s rovnocenným partnerem. Je zcela nemístné přehnaně vyjadřovat soucit či dokonce vlastní převahu, protoţe komunikační partner se často znevýhodněn necítí. Naopak zmiňované projevy soucitu mohou u jedince následně vyvolat strach z projevu, strach ţe bude litován, posuzován či chápán jako nerovnocenný komunikační partner. Pozor je také třeba věnovat neverbálním projevŧm jako je pohled, gestikulace, vzdálenost mezi komunikujícími či posturika (polohy a drţení těla). Těmito projevy mŧţeme také, i nevědomky, vyjadřovat svou nadřazenost a mŧţeme handicapovaného stavět do situace, která mu není příjemná. Za zcela nevhodné jsou povaţovány posměšky, nadávky nebo poniţování (Slowík 2010: 14—18). Pro spolupráci s osobou TP jako s klientem je dobré znát i aktuální zdravotní a psychický stav, míru samostatnosti a komunikativnosti. Případná pomoc s pohybem by měla následovat aţ po vyjasnění toho, jakou formu dopomoci klient vyţaduje a do jaké míry je schopen pohybu sám. Komunikace by měla být empatická, přiměřená a uctivá, avšak bez projevŧ lítosti (Kukolová, Ješina in Kurková a kol. 2008: 57).
29
6 Rizika v profesi SP Mátel a Roman (2010: 60—62) uvádí, ţe nejúčinnějším nástrojem sociální práce je sociální pracovník, ale zároveň je i jejím největším rizikem. Rizikem ve smyslu neodbornosti, nekompetentnosti či byrokracie. Sociální pracovník není dokonalý, dělá chyby, ale měl by se neustále učit a mít podporu z okolí. Jinak se stane rizikem pro klienty i pro celou sociální práci. Problémy sociálních pracovníkŧ autoři dělí na osobní a profesní. V osobní oblasti se vyskytují problémy jako poruchy osobnosti, psychické i somatické nemoci, stres z váţných ţivotních událostí, manţelské nebo jiné rodinné problémy, závislosti, krize středního věku, problémy se zákonem aj. V oblasti profesní se pak jedná o finanční problémy, mobbing (násilí na pracovišti) či bossing (lobbing od nařízeného), činnosti a stres z práce s náročnými klienty, sociální práce s ohroţením zdraví či syndrom vyhoření. Autoři dále uvádí, ţe některé z problémŧ si pracovník zpŧsobuje sám (např. závislost) a jiné vznikají nezávisle na jeho činnosti. Stejně tak řešení určitých oblastí mŧţe zvládnout sám svou pílí a v jiných je nutná pomoc zvenčí. Pracovníci v pomáhajících profesích však často vědí pouze jak pomáhat jiným a řešení vlastních problémŧ nezvládají.
6.1 Zodpovědnost sociálních pracovníků vůči sobě a své profesi Sociální pracovník by si měl uvědomovat svou nedokonalost a nesnaţit se být vţdy perfektní. Přesto by se měl snaţit osobně i profesně rŧst a mít k dispozici náleţité nástroje a podpŧrné subjekty. Tím, ţe přebere zodpovědnost sám za sebe, pomáhá rŧstu kvality své práce i sociálních sluţeb. V osobní oblasti hraje dŧleţitou roli psychohygiena, společenské vztahy zdravý ţivotní styl či odpočinek. Nástroji pro rozvoj v profesní oblasti mohou být: sebereflexe, supervize, konzultace s kolegy, odborný výcvik, další vzdělávání, publikační činnost, lektorství, vědecko-výzkumná činnost aj. (Mátel, Roman, 2010: 63—66).
6.2 Syndrom vyhoření Freudenberger (in Maroon 2012: 15—17) ze zkušeností s lidmi v pomáhajících profesích popsal syndrom vyhoření jako vyčerpání emoční, fyzické a intelektuální, zpŧsobené stálou mentální zátěţí. Mezi pomáhajícími se vyskytuje kvŧli neustálému vystavení problémŧm jiných lidí, přičemţ uznání a podpora jsou nedostačující. 30
Dŧsledky se objevují ve všech oblastech ţivota a zpŧsobují i změny v osobnosti zasaţeného. Obzvlášť náchylní jsou lidé trpící méněcenností a lidé ctiţádostiví. Tyto skupiny na sebe přebírají vysokou zátěţ, jsou velice aktivní a chtějí dosáhnout uznání a ocenění. Pokud nastane vyčerpání, brání se poţádat o pomoc druhého člověka. Vyhoření mŧţe vznikat kvŧli stresu, který na pracovníky pŧsobí. Nadmíra administrativy, která pracovníky zatěţuje a nevidí v ní smysl. Práce s nemotivovanými klienty a s tím spojená ztráta smyslu profese. Nedostatek autonomie a restriktivní příkazy. Práce s klienty, jejichţ stav se nezlepšuje. To mohou být některé podněty pro vznik syndromu vyhoření. Sociální pracovník zasaţený vyhořením si v další práci stanovuje niţší cíle a v rámci usnadnění se věnuje jen snadnějším případŧm. Při neúspěších hledá viníky jinde (např. nedostačující pracovní podmínky) a neúspěch klienta připisuje pouze jeho (klientovu) vlastnímu selhání. Je méně empatický, dává do popředí své potřeby nebo se nakonec vzdává celé profese (Maroon 2012: 36—37; 67— 68). Matoušek (2013b: 53—54) dodává další projevy syndromu jako např.: ztráta kreativity a s ní spojené uţívání rutinních postupŧ, útěk k jiným činnostem, omezení kontaktu s kolegy, vyčerpání a případně i zneuţívání klientŧ. Časově vymezuje vznik syndromu vyhoření, který mŧţe vznikat poměrně rychle, týdny aţ měsíce od nástupu do zaměstnání. Je nutné si uvědomit, ţe práce s klienty, jejichţ zdravotní stav se nezlepšuje, mŧţe být součástí práce s cílovou skupinou osob s TP.
6.3 Syndrom pomáhajícího Schimidbauer (2000: 11—19) označuje syndrom pomáhajícího za proces, kdy se spojují typické chorobné příznaky. Za obvyklé povaţuje trauma z dětství, kdy v dospělosti jedinec touţí po uznání a pomáhá z dŧvodŧ spíše egoistických neţ altruistických. Pracovník se snaţí tvářit jako dokonalý ideál, přičemţ Schimidbauer poukazuje na pošetilost očekávání, ţe pomáhající pracovník bude bezchybný. Naopak v nedokonalostech vidí jistý potenciál, neboť se na nich dá pracovat a chyby korigovat, ale pracovníci si je často nepřipouští. Jsou zahlceni cílem pomoci klientovi, své vlastní problémy pak nevnímají nebo je bagatelizují. V oblasti pomáhajících povolání tak často vznikají noví klienti a pacienti, jimiţ jsou sami pracovníci. Jejich stav popisuje jako stav zanedbaného dítěte, které potřebuje zájem a bezpečí, ale schovává se za krásnou fasádou dokonalosti. Za časté problémy vycházející z tohoto syndromu povaţuje 31
závislosti, deprese a moţnost sebevraţdy. Matoušek (2013b: 56—57) píše, ţe veřejnost není zvyklá přijímat projevy emocí či bezmoci u pracovníkŧ, zatímco u klientŧ je to běţné a očekávatelné. Není také obvyklé zkoumat, zda jsou motivy pomáhání altruismem či sobectvím a touhou po moci. Za řešení povaţuje dlouhodobé vzdělávání pracovníkŧ v této oblasti a pravidelnou supervizi.
6.4 Etika, etické dilema a etický problém Etiku sociální práce definuje Matoušek (2008: 55) jako: „Soubor mravních zásad, které by měl pracovník v sociálních sluţbách dodrţovat.― Etický kodex Společnosti sociálních pracovníkŧ ČR z roku 2006 popisuje chování ve vztahu ke klientovi, k zaměstnavateli, ke kolegŧm, k profesi, ke společnosti. Kodex definuje dvě oblasti etických problémŧ – základní a další. Mezi základní okruhy problémŧ patří rozhodnutí kdy zasahovat do klientova ţivota, které případy řešit přednostně, jak určit mnoţství pomoci aby jí nebylo moc ani málo, kdy pomoc ukončit. Dalšími okruhy jsou konfliktní situace v oblastech: pracovník vs. klient, klient vs. další osoba, skupina klientŧ vs. instituce, zájem klientŧ vs. společnost a konflikt zaměstnavatel vs. sociální pracovník/ci.4 Mezinárodní federace sociální pracovníkŧ (IFSW) za problematické okruhy v etické oblasti označuje také to, ţe v konfliktu jsou role pomáhajícího pracovníka, ale zároveň kontrolora. Dále je dŧleţitá obhajoba zájmŧ klientŧ, ale vŧči ní se staví to, jaká je efektivita a účelnost této činnosti. A v neposlední také řadě také omezenost zdrojŧ celé společnosti.5 Nečasová (2001: 6) definuje etický problém jako situaci, kdy pracovník ví, která z moţností je správná, ale osobně se mu tato moţnost příčí. Navran (in Lešková 2010:177) definuje etické dilema jako situace, kdy jedinec volí mezi dvěma či více zpŧsoby jednání, které nekorespondují s hierarchií hodnot těch, kterých se výsledek tohoto rozhodnutí týká. Lešková (2010: 178—180) ve svém textu dále rozebírá etické problémy ve vztahu pracovník a zdravotně postiţený klient:
4
SPOLEČNOST SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŦ ČR. 2006. [online]. Etický kodex Společnosti sociálních
pracovníků ČR. Společnost sociálních pracovníkŧ ČR. 5.s.
[aktualizováno 22. 3. 2016]. Dostupné z:
http://socialnipracovnici.cz/public/upload/image/eticky_kodex_sspcr.pdf [citováno 4. 4. 2016]. 5
INTERNATIONAL FEDERATION OF SOCIAL WORKERS [online]. Statement of Ethical Principles
[aktualizováno 3. 3. 2012]. Dostupné z: http://ifsw.org/policies/statement-of-ethical-principles/ [citováno 4. 4. 2016].
32
Přednost zájmu klienta vs. prosazení zájmů sociálního pracovníka – sociální pracovník se snaţí nasměrovat klienta k adekvátnímu řešení situace díky mobilizaci jeho sil. Návrhy pracovníka však nemusí být v souladu se zájmem klienta, a tak je často nutné hledat kompromis, který bude přínosný pro obě strany. Přesto však klient nemusí souhlasit a zde by se pracovník měl zachovat vţdy profesionálně a pomáhat co nejlépe, vţdy v kontextu zákona. Příkladem mŧţe být poţadavek klienta na kompenzační pomŧcku, která ho oproti ostatním ve společnosti nevyrovná, ale jeho postavení bude výhodnější. Práva a povinnosti klienta v kontextu zodpovědnosti vs. práva a zodpovědnost pracovníka Klient přicházející za pracovníkem má samozřejmě právo na humánní, ohleduplnou a vysoce odbornou pomoc, právo na srozumitelné a kompletní informace, právo na respekt soukromí atd. Pracovník toto vše má v povinnostech. Měl by také klienta vést k samostatnosti, k hledání řešení své situace, aby nebyl jen pasivním pozorovatelem a byl zodpovědný za svŧj ţivot. Vyváţený stav je tedy ten, pokud pracovník seznámí klienta se všemi jeho právy a zároveň oba plní své povinnosti a společně spolupracují na řešení. V praxi lze zmínit etický problém, kdy klient zná pravidla sluţby, ale nenahlásí, ţe jiţ není oprávněn ji vyuţívat. Pracovník to ví, ale drţí se přání klienta a nezasáhne. Mlčenlivost vs. tlak okolí na pracovníka Pracovník má samozřejmě, aţ na výjimečné případy, povinnost mlčelivosti vŧči klientovi a poskytování informací je moţné s jeho souhlasem. Pracovník se mŧţe cítit pod tlakem, ţe informace jemu svěřené by při konzultaci s jinými odborníky mohly zlepšit klientovu situaci. Případně, ţe by mohly pomoci i jinému člověku. Přiměřenost honoráře soc. pracovníka vs. klientova finanční situace V neziskovém sektoru je odměňování pracovníkŧ závislé na příjmech organizace. Pokud si ale klient zvolí placenou pomoc, je samozřejmé, ţe by měl za tuto sluţbu zaplatit. U této soukromé pomoci je třeba dodrţovat křehkou rovnováhu toho, aby pracovník měl za svŧj výkon příslušnou finanční odměnu a zároveň to bylo v klientových moţnostech. Nemělo by docházet k situaci, ţe 33
klient musí vztah ukončit a opustit, kvŧli nedostatku financí aniţ by mu pracovník pomohl realizovat všechny jeho další moţnosti. Jednou
z realizovatelných
moţností
je
krácení
úhrady
za
ubytování
v pobytových sociálních sluţbách. Dle §73, odst. 3) zákona 108/2006 o sociálních sluţbách, v tomto případě musí klientovi, po uhrazení částky za pobyt a stravu, zbývat 25% z jeho příjmu (při pobytu v týdenním stacionáři). Při pobytu v domově pro osoby se ZP, domově pro seniory, domově se zvláštním reţimem nebo ve zdravotnickém zařízení lŧţkové péče je to 15% z jeho příjmu.
6.5 Komunikační problémy Problémy v komunikaci popisuje kapitola 5.4.
6.6 Problém předsudků Novosád (2009: 30—31) rozlišuje 4 základní typy předsudkŧ, které lidé zaujímají vŧči tělesně postiţeným. Prvním typem je paternalisticko-podceňující pojetí, kdy je upřednostňován soucitný, charitativní přístup pomáhajícího, který zná nejlepší řešení situace a klienta označuje za chudáka nebo oběť. Druhý typ chování je odmítavý, přičemţ v tomto případě je postiţený povaţován za nepotřebného a parazitujícího jedince, jehoţ postiţení je vlastně potrestáním za jeho nezodpovědné chování. Protektivně-paušalizující pohled zprostředkovávají některá média, přičemţ postiţení jsou definováni jako „poběrači dávek a neoprávněných výhod―. Posledním typem je idealizující náhled, kdy je jedinec povaţován za hrdinu v těţké ţivotní situaci a je aţ příliš idealizován jako inspirující příklad pro ostatní. Novosád (in Michalík a kol. 2011: 214) dodává, ţe podle typu postiţení jsou také lidem připisovány určité vlastnosti a vzorce chování (např. lidé malého vzrŧstu jsou označováni jako potměšilí). Zlepšení situace mŧţe nastat díky větší informovanosti a integraci OZP.
6.7 Problémový klient Jŧn (2010: 15—20) uvádí, ţe je těţké určit, které chování je bezproblémové, které jiţ ne a kdo to určuje. Personál v přímé péči je prvním, kdo se s klientem setkává a kdo mŧţe jeho chování za problémové označit. Coţ je ovšem poměrně individuální pohled kaţdého jednoho pracovníka, a tím vznikají na stejnou situaci rŧzné pohledy. Lze vlastně říci – kde není pracovník, tam není nikdo, kdo by určil, ţe se klient chová 34
problémově. Všeobecně se za problémové chování dá označit to, které vybočuje ze současné společenské normy. A to svou intenzitou, délkou trvání či nebezpečností. Například agresivní jednání se primárně nedá označit za problémové, neboť v některých sportovních aktivitách je přímo ţádoucí. Otázkou tedy je, co je v dané společnosti (komunitě, organizaci) povaţováno za normu a jak to kaţdý z pracovníkŧ vnímá.
6.7.1 Ucelená terapie proti problémovému chování Tato terapie pracuje se 3 subjekty – klientem, personálem a organizací. V rámci klientova hlediska uvaţujeme nad tím, zda je klient dostatečně motivován ke spolupráci a jaké jsou odměny či případné tresty jsou k němu vázány. V oblasti personálu řešíme, zda je změna, kterou po klientovi chceme vŧbec reálná, a zda naše chování není příčinou vzniklých problémŧ. V rámci celé organizace je pak vhodné ošetřit otázky změny vŧči klientŧm i zaměstnancŧm, aby jim organizace poskytovala jistotu a zázemí. Musíme ale také vzít na vědomí, ţe případný problém někdy nelze hned řešit. Například pokud klientŧv problém neznáme, pouze cítíme, ţe něco není v pořádku (vnímáme negativní emoci, ale nemŧţeme se pouštět do řešení, dokud neodhalíme příčinu). V jiném případě problém známe, ale nemŧţeme jej objektivně řešit nebo je poţadavek nerealizovatelný. V posledním případě problém známe, ale nechceme ho hned řešit (neřešením přispíváme k dosaţení vyšších terapeutických cílŧ – např. nevyhovíme ţádosti, dokud klient slušně nepoţádá, čímţ se snaţíme o výchovné cíle). Nezbytným prvkem, na který je třeba dávat pozor je i první dojem pracovníka při setkáni s klientem. Problémem mŧţe být i to, ţe pracovník si mŧţe utvořit první dojem jiţ předem, například z dokumentace klienta nebo od jiných pracovníkŧ. V rámci profesionality je dŧleţité klienta nesoudit podle prvního dojmu, který mŧţe být zcela nevypovídající (např. v dokumentaci se píše pouze o problémovém chování nebo při prvním setkání klient zrovna není v dobrém rozpoloţení). Pokud se pracovník chová příliš obezřetně nebo předpojatě, mŧţe to klient vycítit a vztah se od začátku vyvíjí negativně (Jŧn 2010: 19—20; 35—36; 75). Rizikem špatné prvního dojmu je i to, ţe má dlouhé trvání a špatně se odbourává. Vzniká tak předpojatý náhled na člověka, kterého ale ve skutečnosti skoro neznáme a obvykle trvá dlouho, neţ jsme ochotni tento názor korigovat (Vykopalová 2000: 62).
35
6.7.2 Typologie problémových klientů Přestoţe předchozí text vymezil, ţe je relativní, zda mŧţe být klient označován jako problémový, existují i autoři, kteří takto klienty nazývají a vytváří jejich typologii. Klimentová (2002: 36—50) rozděluje 9 typŧ problémových klientŧ. Mlčící klient nemusí být problémový vţdy, někdy je mlčení prospěšné a poskytuje prostor k utříbení myšlenek. Problém je pokud klient mlčí často nebo dlouhodobě, v tomto případě je vhodné hledat příčinu (např. stud, snaha udrţet si odstup, sbírání odvahy k projevu, nedŧvěra aj.). Stěžující si klient, který odmítá pomoc je většinou koncentrován pouze na vlastní potíţe, o nichţ neustále mluví, ale někdy není schopen popsat konkrétní projevy. Mluví o problémech, ale odmítá pomoc, případně řešení hledá, ale později jej nerealizuje či odmítne. Nedobrovolný klient je ke spolupráci s pracovníkem přinucen a sám by kontakt nevyhledal. Svŧj problém buď zná, ale řešit jej nehodlá nebo si jej ani nepřipouští. U tohoto typu klienta je doporučováno nenaléhat a projevit zájem. Klient v odporu přichází na dobrovolné bázi, ale změnu postoupit nechce, má pocit ţe jej ohroţuje. Jedním z řešení je vysvětlení a podrobné prozkoumání celé změny. Dalším typem je depresivní klient, jehoţ deprese mŧţe být endogenní (velká, klinická) nebo exogenní (reaktivní na zátěţové situace). V případě endogenního typu je třeba s klientem probrat moţnost konzultace s odborníkem. Klientovi musí být v bezpečném prostředí, které mu umoţní projevit své pocity. Suicidiální klient je méně obvyklý případ, při němţ je vhodné znát základy krizové intervence a klienta směřovat ke specialistovi. Manipulující klient se snaţí dosáhnout nadprŧměrné výhody nebo se snaţí skrýt jiné problémy. Kromě otevřeného rozhovoru je nutné vymezit hranice a manipulační nabídky jasně odmítnout. Agresivnímu klientovi není vhodné odporovat, oponovat ani po něm ţádat racionální uvaţování. Vhodné jsou asertivní techniky, prostor bez nebezpečných předmětŧ a případný únikový východ. Posledním typem je klient psychotický nebo pod vlivem psychoaktivní látky. Při jednání s tímto klientem je vhodné zachovávat neutrální atmosféru, chránit své i klientovo bezpečí a neuzavírat ţádné dohody.
36
6.7.3 Příčiny problémů u klienta Balická (in Vašťatková a Hoferová 2008: 151) dělí příčiny problémového chování na vnější, vnitřní a mezilidské. Mezi vnější příčiny řadí například zasedací pořádek, sterilitu prostředí, nerespektování soukromí, nedostačující nebo naopak přehnanou stimulaci aj. Vnitřní příčiny jsou vedlejší účinky lékŧ, návykové látky, dieta, bolest atd. Mezilidskými příčinami mŧţe být strach, frustrace, víra, míra sebevědomí nebo očekávání.
37
7 Prevence a řešení problémů Předchozí kapitola nastínila s jakými problémy se sociální pracovník mŧţe setkat ve své osobní sféře, profesní oblasti či při přímém kontaktu s klientem. Tato navazující kapitola nabízí moţné metody prevence vzniku problémŧ jako je seznámení klienta se systémem stíţností, stanovení si hranic při kontaktu s klientem či sebereflexe. Také popisuje moţná řešení vzniklých problémŧ, přičemţ další zpŧsoby řešení byly zjišťovány ve výzkumné části práce.
7.1.1 Stížnosti klientů Přestoţe organizace a zaměstnanci dělají vše pro to, aby sluţba klientovi vyhovovala, mŧţe se stát, ţe klient pocítí (oprávněně či domněle) narušení svých práv a bude se chtít bránit. Proto je třeba mít vytvořen systém, který situaci vyřeší, sjedná nápravu a případně řešení prozkoumá i další nezaujatá osoba. Vzhledem k moţným obavám klientŧ je vhodné dát moţnost uplatnit námitky anonymně. Vznést stíţnost je právo nejen klientŧ, ale i jejich blízkých, jiných organizací a institucí. V nejlepším případě nechápe poskytovatel stíţnosti pouze jako řešení problémŧ, ale také jako podnět k rozvoji a vytváření pozitivního obrazu organizace (Čámský a kol. 2011: 159—164). Kritéria a zásady popisuje vyhláška 505/2006 sb. (vyhláška kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách), v příloze č. 2. Tato příloha, nazvaná Obsah standardů kvality služeb, ve standardu č. 7 (Stíţnosti na kvalitu nebo zpŧsob poskytování sluţby) mimo jiné uvádí, ţe poskytovatel sociální sluţby zpracovává vnitřní pravidla pro podání a vyřízení stíţností, přičemţ tato pravidla jsou sepsány ve formě srozumitelné pro daný typ klientŧ. Dále klienty i zaměstnance kompletně informuje o této moţnosti řešení problémŧ, o zpŧsobu a prŧběhu vyřizování a o moţnosti odvolání. Stíţnosti řeší a uchovává přiměřeně dlouhou dobu. Ve standardu č. 15 odstavci d) je také uvedeno, ţe stíţnosti a podněty poskytovatel uţívá pro další zlepšení kvality sluţby.
7.1.2 Alternativní
komunikační
techniky
jako
způsob
řešení
problémů Kapitola 5.4 popisuje moţné problémy vznikající při komunikaci s OZP. Pro lepší dorozumění s klientem, který má například řečovou vadu, je moţné vyuţít metod alternativní komunikace. 38
Pro osoby s tělesným postiţením je moţné vyuţít například piktogramy. Jedná se o obrazové komunikační symboly vyuţívané pro rychlejší komunikaci v situaci, kdy by jiné vyjádření bylo zdlouhavější (Kubová in Bendová 2013: 34). Další moţností je prstová řeč, při které se vyuţívá rŧzných poloh prstŧ a dlaní. Případně klasické písmo jako grafické vyjádření řeči. Přičemţ v tomto případě musí jedinec ovládat jemnou motoriku. Jinou moţností je i vyuţití speciálních hardwarŧ a softwarŧ. Příkladem mŧţe být ergonomicky uzpŧsobená klávesnice k počítači, která pomáhá uvolňovat zátěţ končetiny (Bendová 2013: 40; 53; 65—68).
7.1.3 Aktivní naslouchání Kopřiva (2011: 112—114) uvádí, ţe univerzálním nástrojem pomoci klientovi je naslouchání, které je aktivním procesem. Jde o soustředěné pozorování a vnímání toho, co nám druhý sděluje, a to bez přispívání vlastním názorem. Při naslouchání se snaţíme nedávat rady ani nevynášíme soudy. Nikdy totiţ nevíme, co nám druhý sděluje. Dokud se o tom neujistíme například opakováním vyřčeného.
7.1.4 Podpora zaměstnanců při řešení problémů Vyhláška 505/2006 sb. v příloze č. 2, v bodě 10 uvádí, ţe poskytovatel sluţby má postup pro hodnocení vývoje a naplnění osobních i profesních cílŧ zaměstnance, dále program dalšího vzdělávání, systém výměny informací mezi zaměstnanci, a podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka pro zaměstnance v přímé práci s klienty.
7.1.5 Supervize pracovníků Havrdová (in Matoušek 2013a: 514) píše o supervizi jako o interakci lidí (supervizor a supervizanti), která je systematická, odborně vedená a poskytující reflexi. Snaţí se poskytnout ujasnění profesních postojŧ a rozhodnutí supervizanta. Řeší se rŧzná hlediska a postoje, pouţívají se rŧzné metody jako prezentace případu, modelování, externalizace atd. Je vedena za cílem vyjasnění vnitřních i vnějších problémŧ, coţ má směřovat k naplnění cílŧ organizace a ke zvýšení kvality práce. Formou mŧţe být interní (s nadřízeným) nebo externí (nezávislý odborník). Podobnou metodou je intervize (mezi kolegy). Matoušek (2013b: 357—363) mluví o supervizi jako o praktické, těţko definovatelné činnosti, kterou lze nejlépe pochopit aţ v praxi. Supervize by měla umoţnit zpětnou vazbu, konzultace u nejasností, moţnost sdílet se a 39
nacházet řešení, vnímat realistické moţnosti a dobře vyuţívat osobní i profesní zdroje. Kromě externí a interní supervize píše i o supervizi vzdělávací, kde supervizor vzdělává supervizita v lepším formulování jeho zkušeností z praxe, odpovídá na otázky a učí svou vlastní praxí.
7.1.6 Sebereflexe a prevence proti syndromu vyhoření Prostředkem ke zvládání mŧţe být pozitivní a aktivní přístup, během nějţ se pracovník orientuje na přítomnost a budoucnost, snaţí se problémy řešit aktivně a věcně. Konstruktivní a pozitivní myšlení sniţuje vliv stresu a dlouhodobě má vliv na lepší emoční vyladění jedince. Minulost by měla slouţit pouze jako zdroj informací o našich chybách, zdroj získaného poučení a nikoli jako zdroj negativních myšlenek o našem neúspěchu. Sebereflexe je dŧleţitá, ale neměla by být přehnaná. Mŧţe slouţit jako zdroj informací o nás samých a inspirovat ke změně směrem k pozitivní budoucnosti, avšak neustálé sledování a analyzování sebe sama mŧţe vést k sebelítosti. Vhodným prostředkem je zdravý ţivotní styl, umění odpočívat a rŧzné typy relaxace. Dŧleţité jsou samozřejmě i sociální kontakty, podpora blízkých a výše popsaná supervize (Urbanovská in Vašťatková a Hoferková 2008: 112—115).
7.1.7 Stanovení hranice mezi pracovníkem a klientem Oficiální znění práv a povinností pracovníka a klienta má vytvořeno kaţdá organizace. Ovšem u kaţdého pracovníka jde i o vnitřní ne/nastavení hranic při kontaktu s klientem. Problém mŧţe vznikat v případě, kdy si pracovník aţ příliš bere za své problémy, které řeší klient. Opakem je netečnost, kdy se pracovník do klienta neumí vcítit vŧbec. Obě situace mohou ovlivnit funkčnost vztahu pracovník-klient. Je proto dobré, pokud pracovník do vztahu vstupuje s předem nastavenými hranicemi. Ideálem je polopropustná hranice, kdy se stará o své potřeby, ale druzí mu nejsou lhostejní. Dŧleţitý je dŧraz na asertivitu, kdy pracovník umí dát najevo své poţadavky, na kterých trvá, ale stejně umí respektovat poţadavky klienta a umí i chválit (Kopřiva 2011: 78— 84).
40
8 Pobytové služby pro TTP Následující kapitola obsahuje informace o základních činnostech poskytovatele sociálních sluţeb pro TTP a o pobytových sociálních sluţbách na území ČR.
8.1 Základní činnosti poskytovatele SS, typy služeb pro zdravotně postižené Zákon 108/2006 Sb. o sociálních službách definuje v §35 základní činnosti pro poskytnutí sociální sluţby jako například pomoc s péčí o svou osobu a o domácnost, zajištění základních ţivotních potřeb (strava, ubytování), vzdělávání a aktivizace, poradenství, krizová pomoc, nácvik dovedností či podpora pracovních návykŧ. Ze zmíněného zákona dále vybírám typy pobytových sluţeb, které mohou být poskytovány cílové skupině OZP, do níţ samozřejmě osoby s TTP spadají. Jsou jimi Domovy pro osoby se zdravotním postižením (dále jen DOZP), Odlehčovací služby, Týdenní stacionáře, Chráněné bydlení, případně také Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče (§44; §47—§48; §51—§52 zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách).
8.2 Množství, kapacita a rozmístění v ČR V této podkapitole uvádím srovnání dat z let 2008 a 2014. V roce 2008 byla vypracována závěrečná zpráva Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí (dále VUPSV) a kaţdoroční statistika MPSV (dále Ministerstvo práce a sociálních věcí). Nejnovější data nabízející srovnání pak uvádí MPSV za rok 2014.
8.2.1 Statistiky za rok 2008 Statistika MPSV k 31. 12. 2008 uvádí, ţe k tomuto datu bylo v ČR celkem 225 DOZP, 78 týdenních stacionářŧ a 113 pobytových sluţeb poskytujících chráněné bydlení. Všechny tyto sluţby byly poskytovány ve smyslu §34 zákona 108/2006 sb. V DOZP bylo 14 604 klientŧ, v týdenních stacionářích 812 klientŧ a v chráněném bydlení 2291 klientŧ. V pobytových sluţbách pak celkově byl počet klientŧ 72 211 osob (Ministerstvo práce a sociálních věcí 2009: 105; 108). Údaje za týţ rok podrobně zpracoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Ve své zprávě uvedl statistické údaje o mnoţství, kapacitě a rozmístění sociálních 41
sluţeb pro seniory a zdravotně postiţené v roce 2008. Tato závěrečná zpráva je z větší části orientována na cílovou skupinu obyvatel nad 65 let, ovšem jsou v ní i základní údaje o sluţbách pro zdravotně postiţené. Přičemţ skupina „zdravotně postiţení― není dále specifikována. Z uvedené zprávy vyplývá, ţe kapacita v celé ČR v DOZP byla k roku 2008 celkem 15113 míst. Přičemţ ze zkoumaných okresŧ byl nejvyšší počet míst v Opavě (724), dále následovalo Uherské Hradiště (562), Děčín (537), Praha (525) atd. Naopak nulové kapacity byly např. v Českém Krumlově, Táboře, Domaţlicích, Semilech či Jihlavě. V rámci srovnání míst na počet obyvatel v okrese dosáhl nevyššího poměru okres Plzeň sever (více neţ 5,5 místa/1000 obyvatel), dále okres Rokycany (více neţ 4,5 místa), následně Rychnov nad Kněţnou, Litoměřice, Pelhřimov a Opava (u všech více neţ 4 místa na 1000 obyvatel) (Prŧša 2010: 163—165; 176). V týdenních stacionářích bylo celkem 1 009 míst. Nejvíce v Praze (82), Liberci (45) a Mladé Boleslavi (45). Poměrově byly tyto kapacity ovšem srovnávány s osobami nad 65 let věku, spíše tedy s cílovou skupinou seniorŧ, neţ zdravotně postiţených. Chráněné bydlení poskytovalo celkem 2503 míst z toho nejvíce ve Zlíně (345), Olomouci (303) a Praze (242). V celkovém srovnání vybavenosti krajŧ v zařízeních pro zdravotně postiţené vyšel nejlépe Ústecký kraj, následně Plzeňský, Karlovarský, Olomoucký a Zlínský kraj (Prŧša 2010: 163—165; 169).
8.2.2 Statistika za rok 2014 Statistika MPSV za rok 2014 uvádí, ţe v rámci celé ČR bylo 210 DOZP, 63 týdenních stacionářŧ a 178 sluţeb chráněného bydlení (Ministerstvo práce a sociálních věcí 2015: 73). Oproti stavu z roku 2008 tak počet prvních dvou sluţeb klesl, zatímco u poslední vzrostl o více neţ 50%. V DOZP bylo k 31. 12. 2014 celkem 12500 klientŧ a v týdenních stacionářích celkem 750 klientŧ. U obou sociálních sluţeb tedy nastal pokles počtu klientŧ oproti stavu z roku 2008. V chráněném bydlení pak šlo o 2979 klientŧ, tudíţ nárŧst oproti roku 2008 o cca 30%. V pobytových sluţbách pak celkově byl počet klientŧ 72 618 osob, coţ je nárŧst o 0,5% (Ministerstvo práce a sociálních věcí 2015: 75). Jednou z pravděpodobných příčin úbytku počtu klientŧ v DOZP a v týdenních stacionářích je snaha o transformování tohoto typu sluţeb do jiného typu sluţeb. Tuto snahu vyjádřila Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti, vydaná na základě usnesení vlády 21. 2. 42
2007. Cílem je podpora ţivota klientŧ v jejich přirozeném prostředí, zkvalitnění ţivota klientŧ v pobytových sluţbách a humanizace sociálních sluţeb.6
8.3 Pobytové služby pro osoby s postižením Hlavním cílem ústavních zařízení je poskytnutí pomoci OZP pomoc v případě, ţe nejsou schopny sebepéče a jiné moţnosti nejsou realizovatelné. Jedná se o radikální proměnu zpŧsobu ţivota a součástí by mělo být zhodnocení přínosŧ a rizik tohoto typu péče. Výhodou je moţnost poskytovat komplexní spektrum sluţeb na jednom místě, naopak nevýhodou je institucionalizace (Matoušek, Novosád in Matoušek 2013a: 417). Institucionalizace je jev, kdy instituce negativně omezuje člověka v soukromí, prostoru, kontaktu s jinými lidmi aj. Dŧsledkem je jedinec, který není schopen ţít mimo instituci, je tzv. ústavně závislý. Opakem je deinstitucionalizace – prosazování neústavních forem péče a to u co nejvíce moţných klientŧ (Matoušek 2008: 40; 79). DOZP mají nabízet sluţby vedoucí k aktivnímu ţivotu klienta, samostatnosti při poskytování ucelené péče, vycházející z individuálních potřeb klienta. Pobyt je týdenní nebo celoroční, zajišťován státem, kraji nebo obcemi (Matoušek, Novosád in Matoušek 2013a: 417). Poskytovatelem sociálních sluţeb mŧţe být i jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která je registrována na základě oprávnění k poskytování sociálních sluţeb. Podmínky registrace upravuje zákon 108/2006 o sociálních sluţbách v paragrafech §78 aţ §84. Další formou jsou stacionáře s týdenním pobytem. Tato moţnost je vhodná pro osoby, které potřebují péči a zároveň mají osobu blízkou, která je schopna o ně částečně pečovat část dne nebo týdne. Pokud neexistuje jiná, neinstitucionální moţnost, pak se jedná o nejlepší typ ze všech institucionálních moţností (blízcí mohou pracovat a ve zbylém čase tráví čas a udrţují vazby s OZP) (Novosád in Matoušek 2013a: 417). Sluţbou s menším podílem podpory je chráněné bydlení, které umoţní klientovi samostatnější a
běţnější
zpŧsob ţití. Tato sluţba
je
typickým příkladem
deinstitucionalizace, ovšem klienti přicházející z institucí mohou mít problém s touto změnou, zejména s vyšší mírou odpovědnosti za svá rozhodnutí. Forma tohoto bydlení mŧţe být jak individuální, tak ve skupině. V českém prostředí se jedná o formu novou, a s tím jsou spojena rizika pochybení. Rizikem mŧţe například být to, ţe se sluţba od
6
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ [online]. Koncepce podpory transformace pobytových
sociálních služeb. [posl. akt. 20. 12. 2013]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/3857 [citováno. 10. 4. 2016].
43
modelu samostatnosti klienta vrátí zpět k modelu opečovávaného, nebo kdyţ nejsou k dispozici navazující sluţby (Kubalčiková in Matoušek 2013a: 419—420).
44
9 Výzkumná část Po teoretické části následuje část výzkumná, ve které je stanoven cíl práce, hlavní výzkumná otázka a dílčí výzkumné otázky. Dále je uvedena metodologie výzkumu.
9.1 Cíl práce Cíl práce zní: V práci bude zkoumáno, s jakými problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klienty s těţkým tělesným postiţením v pobytových zařízeních a jak jsou tyto problémy řešeny.
9.2 Výzkumné otázky Hlavní výzkumná otázka zní: S jakými problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klienty s těţkým tělesným postiţením v pobytových zařízeních a jak je řeší? Dílčí výzkumné otázky zní: S jakými profesními problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klientem s TTP v pobytových zařízeních? Jakými zpŧsoby pracovníci řeší vzniklé profesní problémy? S jakými osobními problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klientem s TTP v pobytových zařízeních? Jakými zpŧsoby pracovníci řeší vzniklé osobní problémy? Jak mají nastaveno řešení problémŧ organizace, ve kterých pracovníci pracují?
9.3 Metodologie 9.3.1 Výběr výzkumného souboru Pro výběr výzkumného souboru jsem zvolila prostý záměrný (účelový výběr). Výběr účastníkŧ bez specifických strategií, pouze s předpokladem, ţe splňují určité kritérium (vlastnost nebo stav). Je uplatňován v případě menšího výběrového souboru účastníkŧ (Miovský 2006: 135—136). V mém případě šlo o pracovníky v domovech pro osoby se zdravotním postiţením, kteří pracují s tělesně postiţenými klienty.
45
Rozhodla jsem se oslovit sociální pracovníky, kteří pracují v zařízeních podobného typu. Konkrétně šlo o DOZP s většími počty klientŧ a zároveň o zařízení spíše ústavního neţ rodinného typu. Dŧvodem tohoto rozhodnutí byl cíl této práce, respektive snaha o co nejlepší naplnění stanoveného cíle. Domnívám se, ţe při zkoumání v rŧzných typech sociálních sluţeb by byly výsledky spíše roztříštěné a méně vypovídající.
9.3.2 Charakteristika výzkumného souboru Rozhovory se uskutečnily během měsíce dubna celkem s pěti respondentkami, které pracující ve čtyřech DOZP pro TP. Právní forma všech čtyř DOZP je příspěvková organizace. Všechny respondentky si přáli zŧstat v anonymitě, tudíţ v níţe uvedené charakteristice i v dalším textu práce je označuji jako R1 aţ R5. Všechny respondentky mají dokončené vzdělání dle zákona 108/2006 sb. a to ve stupni bakalářském či magisterském. První respondentka (R1) je ve funkci vedoucí sociální pracovnice, která pracuje v domově s 30 místy pro OZP, přičemţ domov se nachází ve společné budově s domovem pro seniory. Jde tedy o velké několika patrové zařízení ústavního typu poskytující základní i specializovanou péči. Pracovnice v zařízení pracuje několik let, ve své agendě se přibliţně z 60% věnuje administrativě a zbylý čas přímému kontaktu s klientem. Respondentka č. 2 (R2) je sociální pracovnicí v DOZP s více neţ 60 klienty a pracuje zde přibliţně 10 let. Zařízení je podobného typu jako u R1, částečně ale prochází procesem transformace. Klientŧm jsou zajištěny základní i navazující sluţby, volnočasové aktivity atd.. Respondentka č. 3 (R3) je sociální pracovnicí je stejném DOZP jako R2. V oboru pracuje přibliţně 10 let, z toho polovinu v tomto domově. Administrativa zabírá přibliţně 70% času a zbývajících 30% tráví přímým kontaktem s klienty. Respondentka č. 4 (R4) pracuje jako vedoucí sociální pracovnice ve velkém DOZP ústavního typu s více neţ 100 klienty. V oboru se pohybuje téměř 15 let. Zařízení klientŧm poskytuje veškerou péči a široké spektrum sluţeb. Náplň její práce je z větší části administrativní. Respondentka č. 5 (R5) je sociální pracovnicí v domově o kapacitě více neţ 100 klientŧ, který uţivatelŧm zajišťuje komplexní sluţby. Respondentka v oboru pracuje 8 let. 46
9.3.3 Typ výzkumu Pro zpracování výzkumné části práce jsem zvolila kvalitativní přístup. Problémy, se kterými se sociální pracovníci potýkají, mohou být individuální a rozmanité. Stejně tak zpŧsoby jejich jednání při řešení zmíněných problémŧ. Záměrem práce nebylo získat statistické údaje a vytvářet tabulky. Šlo o získání detailnější náhledu toho, s jakými problémy se konkrétní pracovníci setkali, jak je řešili a zda z jejich postupŧ není moţné citovat obohacující příklad praxe. Kvalitativní výzkum je jakýmkoli typem výzkumu, jehoţ výsledky nevychází ze statistických procedur nebo z jiných zpŧsobŧ kvantifikace. Kvalitativním výzkumem je moţné zkoumat ţivot člověka, chování, fungování organizace, společenské změny nebo mezinárodní vztahy. Výzkumník by měl být schopen kriticky hodnotit situaci, rozeznávat a vyhýbat se předpojatosti, získávat validní data a myslet abstraktně (Strauss, Corbin 1990: 17—18). Při tomto typu výzkumu je sledován cíl, kterého se výzkumník chce dobrat, avšak dává pozor na to, aby byla zachována jistá přirozenost a spontánnost. Snaţí se vytvářet výzkumnou situaci, ale nemá přichystaný zpŧsob jak k cíli dospět. Situace by měla být vţdy individuální, přičemţ respondent i výzkumník jsou rovnocennými partnery (Miovský 2006: 73). Kvalitativní výzkum mŧţe odkrýt zkušenosti respondenta s určitým fenoménem jako je nemoc či závislost. Také odkrývá detaily, jeţ je těţké podchytit při uţití kvantitativních metod (Strauss, Corbin 1990: 17—18).
9.3.4 Metoda získání a tvorby kvalitativních dat Pro získání potřebných dat jsem zvolila metodu moderovaného rozhovoru, konkrétně polo-strukturované (semi-strukturované) interview. Jde o nejvíce pouţívanou metodu, která před uskutečněním vyţaduje přípravu výzkumníka. Předem se tvoří strategie a okruhy otázek pro respondenty. Během samotného rozhovoru se pak pořadí otázek mění podle potřeby a je vhodné doţadovat se vysvětlení a upřesnění odpovědí, které respondent sdělí. Z pŧvodního základu otázek a okruhŧ tak vzniká detailnější a hlubší pohled do tématu. Výhodou metody je moţnost volnějšího projevu respondenta v jedné části rozhovoru a na druhé straně strukturovanější podoby rozhovoru na straně druhé. Moţnou nevýhodou je nedodrţení plánované struktury a odklon od cíle, kterého chce tazatel dosáhnout. Bariérou mŧţe být neautentický projev tazatele či neschopnost
47
udrţet kvalitní kontakt. Dŧraz je kladen na přizpŧsobení se tempu a stylu tázaného (Miovský 2006: 159—163). Interview se skládá z určitých fází, jejichţ pořadí se dá upravovat podle dané situace. Přípravná a úvodní část obsahuje přípravu okruhŧ otázek, navázání kontaktu s respondenty a předání informací o účelu interview, následuje dohoda na zpŧsobu provedení rozhovoru. Tato část končí ve chvíli souhlasu s rozhovorem, kdy se z potenciálního účastníka výzkumu stává účastník regulérní. Během části nazvané vzestup a upevnění kontaktu vytváříme podmínky pro otevřené a sdílné prostředí, kdy se účastník bude cítit bezpečně a ochoten sdílet údaje pro výzkum potřebné. Od obecnějších témat přecházíme k jádru výzkumu. Jádro výzkumu tvoří nejpodstatnější okruhy témat, kdy tazatel sleduje validitu odpovědí, poţaduje vysvětlování názorŧ účastníka a uvádění konkrétních příkladŧ. Je podstatné, aby odpovědi nebyly příliš obecné a tím méně přínosné. Závěr a ukončení rozhovoru bývají opomíjenou součástí této metody, avšak jsou její plnohodnotnou součástí. Tazatel kromě poděkování musí dbát i na psychické rozpoloţení respondenta - zda se necítí pouze jako „vyuţitý― zdroj informací a zda mu kladené otázky nezpŧsobily traumatický stav (Miovský 2006: 163— 169).
9.3.5 Metody fixování zpracování kvalitativních dat Pro fixaci dat získaných během interview jsem pouţila audio záznam, kdy jsem rozhovory, vţdy po svolení respondentky, nahrávala na diktafon. Tento typ záznamu umoţňuje zaznamenat délku pomlk nebo doprovodné zvuky a zároveň je zcela autentický a uchovatelný pro další zpracování (Miovský 2006: 198). Další pomŧckou byl záznamový arch, ve kterém jsem doplňovala základní informace o organizaci a pracovníkovi (např. velikost organizace, poměr administrativy a přímého kontaktu s klientem aj). Miovský (2006: 198—199) doporučuje záznamový arch pro údaje, které by mohly být v rozhovoru znovu potřebné, a bylo by zbytečné se na ně respondenta znovu doptávat. Součástí byla i předpřipravená osnova s okruhy otázek. Jak uvádím v kapitole 10.3.3, osnova slouţila pouze jako návrh a pořadí nebo délka věnovaná jednotlivým okruhŧm byla přizpŧsobena konkrétnímu rozhovoru. Následně byly všechny rozhovory doslovně přepsány do textového editoru metodou transkripce. Pro usnadnění práce s textem jsem vyuţila techniku barvení textu, 48
kdy jsem v přepsaném textu rŧznobarevně zaznačila odpovědi týkající se konkrétního dílčího cíle. Metoda umoţňuje snazší orientaci při následné analýze dat (Miovský 2006: 211).
9.3.6 Metoda analýzy kvalitativních dat Po přepsání a barvení textu dle vztahŧ k jednotlivým cílŧm jsem přistoupila k analýze textu. Jako první jsem provedla otevřené kódování. Tento typ kódování pomáhá získat přehled o tématech, která se v rozhovorech vyskytovala, organizovat je a třídit. K textu je moţné přistupovat s očekáváním některých témat nebo zcela bez tohoto očekávání. Vyhledané skupiny informací se vztahují k načtené literatuře, k cílŧm práce či jde o myšlenky zcela nové. Skupiny témat pojmenováváme podstatnými jmény či slovesy a později je upřesňujeme přídavnými jmény, čímţ jim přiřazujeme určité vlastnosti (Hendl 2005: 247). Výsledkem jsou významové celky, které jsou identifikované a systematicky označené (Miovský 2006: 220).
9.3.7 Metoda vytváření trsů Pro propojení dat, hledání souvislostí a vytvoření větších významových celkŧ jsem si vybrala metodu vytváření trsŧ. Tato metoda pomáhá formovat obecnější kategorie, v nichţ se nachází jednotlivé výroky, které jsou tématicky, prostorově či časově příbuzné. V mém případě šlo o hledání tematického překryvu (Miovský 2006: 220—221).
49
10 Výsledky výzkumu a interpretace získaných dat V této části práce uvádím jednotlivé kategorie (trsy) dat, které byly získány během analýzy. Kategorie je vţdy obecnějšího rázu a obsahuje konkrétnější subkategorie. V nich se nachází interpretace získaných dat s příklady jednotlivých výrokŧ respondentŧ.
10.1 Prevence problémů V této podkapitole rozeberu, jaké preventivní metody vzniku problémŧ uplatňují pracovníci či organizace a jak je ošetřeno podávání a řešení stíţností. Jsem si vědoma, ţe je nesnadné u některých metod rozlišit, zda se jedná jen o zpŧsob prevence nebo zároveň i o řešení situací.
10.1.1 Prevence ve vztahu klient-pracovník V rámci prevence vzniku problémových situací jsou uţívány například dotazníky. „Loni jsme dělali dotazník spokojenosti klientů, to se dá považovat za nějakou tu prevenci.― (R1) „… potom minimálně jednou za půl roku se kontrolujou splnění individuálních plánů, tak i při tom je dotazník, kterým se taky zjišťuje spokojenost a tím se předchází problémům.― (R1) Dalším zpŧsobem je prŧběţné pozorování a dotazování se, přičemţ je zapojován i další personál organizace. „… kdyby si možná lidi ani sami neřekli, ale když je člověk k tomu vybídne, jestli nemají nějaké náměty, tak se většinou svěří s tím, jaké mají poznámky k personálu, tak se třeba víc otevřou, takže takové průběžné dotazovaní.― (R1) „Já se jich třeba při každé konzultaci, ať přijdou zrovna s čímkoli, ptám, jestli nemají ještě něco k řešení.― (R5). „Pracovník se samozřejmě ptá, zda je všechno v pořádku, ale je to spíš na pozorování přímých pracovníků, kteří pak předají náměty sociálním. Prostě pracovník pozná, když s klientem, kterého dobře zná, není něco v pořádku a chová se k němu jinak.― (R2) 50
Dotazníky však nemusí být příliš efektivní a je zde také problém dodrţení anonymity. „Máme i dotazníky, ale ty klienty tak dobře známe, že přesně i věty a slova z dotazníků nechtěně dovedeme přiřadit ke konkrétnímu klientovi. Dá se to teda použít jako nějaké vyjádření klientů, ale my ty problémy stejně známe a dost často jsou na dlouhodobé až prozatím nesplnitelné.― (R3) Klienti i rodinní příslušníci jsou informováni o zpŧsobu podávání stíţností. „… oni jsou všichni při příjmu informovaní jaký ten způsob podávání a řešení
stížnosti je. Dostávají papír, podepíšou si to, že byli seznámeni a dostávají kopii k sobě, takže aby i ta rodina věděla, takže kdyby opravdu chtěli, tak si tu stížnost můžou podat.― (R1) „ U nás se stížnosti řeší klasicky, máme sepsané, jak se vyřizují, klientovi je to řečeno, přetlumočeno, dáno písemně nebo jakkoli potřebuje a kdyby si nebyl jistý, tak se může zeptat. (…) Máme i schránky na podněty a stížnosti na každém patře.― (R4) V jednom z domovŧ fungují i pravidelné Focus Groups. „Máme i Focus Groups, takovou úzkou skupinku z každého patra, kde se vezmou nějací uživatelé, máme vždycky tak 7-8 lidí, aby jich zas nebylo moc, a jedeme oblast stravování, personálu, vybavení, čistoty domova, doplňkové služby, prostě všechny oblasti pobytu, se kterýma se tady setkávají, tak probereme, jestli mají nějaké připomínky, jestli jsou spokojení, praní prádla, prostě všechno.― (R1)
10.1.2 Prevence osobních problémů u pracovníka Respondenti jako prevenci pouţívají reflektování vlastní práce a moţnosti vzniku vyhoření, rozdělení ţivota na soukromý a pracovní, dále radost z drobných úspěchŧ, podporu rodiny a fyzickou aktivitu. „Pokud jim opakovaně všechno nabízím, aktivizuju je, a někdy se to prostě zdaří líp a někdy hůř. Udělá mi radost jen to, když klient, který nemá zájem o nic, se mnou nečekaně zavtipkuje, že jsou Vánoce a přijde Ježíšek, když je k obědu řízek a salát. A to mi dá důvod se usmívat a zase se dál pozitivně naladit. Je to pro mě úspěch.― (R3) 51
„… ale já se od toho dokážu ostřihnout a po skončení pracovní doby to neřešit, pokud mi teda nezazvoní pracovní telefon.― (R1) „Já nechodím domů s pocitama marnýho dne, prostě si uvědomuju, že práce je práce a tu nechám za sebou a odcházím jako matka k rodině.― (R3) „Já se snažím si to všechno tolik nebrat, vím, že syndrom vyhoření ohrožuje nás všechny, ale jde hlavně o to, být spokojená sama se sebou a mít vědomí, že jsem tu práci udělala podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí. Je to takový, možná jsem v tomhle ohledu špatná osoba, protože nemám pocit, že bych něco udělala špatně, nebo že bych klienta dostatečně nepřemlouvala. Asi si to neberu.― (R2) „Člověk musí fakt mít podporu rodiny a odpočinek, mít dobré zázemí aby to zvládal, jinak je to na spadnutí. A já dobré zázemí určitě mám.― (R2)
10.1.3 Další metody prevence Za další metodu prevence uvádím v teoretické části další vzdělávání nebo vědecko-publikační činnost. Další vzdělávání je u respondentek zajištěno v rŧzných oblastech, avšak si stěţují na výběr kurzŧ, který limituje finanční stav organizace. „Vzdělávání máme v tom rozsahu x hodin a pak stáže v jiném zařízení. Ta stáž je většinou dobrá, minimálně mi dává inspiraci, jak to funguje nebo nefunguje jinde. (…) A ty kurzy jsou většinou taky dobré, záleží na výběru.― (R5) „Vzdělávání samozřejmě je. Pokaždé je to z jiného směru, jak o komunikaci, o péči, o klienta, plánování a tak.― (R2) „Vzděláváme se i v oblasti kontaktu s klientem nebo sebepéče, nějaký psychoterapeutický kurz by asi nebyl od věci, ale bohužel finance jsou až na prvním místě, takže se kurzy asi vybírají podle financí.― (R4) „Další vzdělávání podstupujeme v tom povinném rozsahu. (…) Jsou tam různé oblasti na výběr, ale dost je to o penězích. Paní ředitelka se sice snaží, ale moc financí na to nezbývá.― (R1)
10.1.4 Systém řešení stížností Ve všech zařízeních jsou zpracovány metodiky podávání a vyřizování stíţností. Mnoţství, forma a obsahy stíţností se liší. V jednom ze zařízení dokonce za uplynulých
52
15 měsícŧ nebyla do záznamu zapsána ţádná stíţnost. Respektive R1 uvádí, ţe stíţnosti byly podány ústní, ale nebyly zaznamenávány. „V minulém roce ani za těch pár měsíců od začátku letošního roku nebyly žádné stížnosti. Pokud se problémy objevují, klienti to řeší hned a nemívají potřebu podávat písemné stížnosti. Ústně to oznámí a řeší se to hned (…) to nejsou ani stížnosti, spíš podněty k řešení, které oni ani nechcou zaznamenávat, nechcou to řešit nějak písemně, vyřeší se to hned na tom patře, na to úseku― (R1) Standard č. 7, písmeno c) přílohy č. 2 vyhlášky 505/2006 Sb. Vyhláška, kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách uvádí, ţe poskytovatel sluţby má stíţnosti evidovat a písemně vyřizovat v přiměřené lhŧtě. Jinde jsou stíţnosti přijímány, ale obsah stíţností neodpovídá zákonnému vymezení. „My stížnosti máme, ale klientům neustále vysvětluji, že by to měla být stížnost na poskytování služby, ale klienti si spíš stěžují na vztahy mezi sebou než na vztah klient a personál. My samozřejmě my můžeme poradit nějaké nápady, ale upozorňujeme, že takové stížnosti my za ně nemáme právo řešit. Pokud jsou svéprávní, tak si to musí vykomunikovat sami tak, jako by to dělali v přirozeným prostředí třeba v sousedských vztazích.― (R2) Existují i výjimky, kdy stíţnost není správně obsahově vztaţena, ale přesto dala podnět k řešení závaţné situace. „Pochopitelně pokud si klientka stěžovala, že na ní klient fyzicky zaútočil, tak to samozřejmě řešíme. A tam šlo o porušení pravidel vzájemného soužití, kdy byla udělena důtka a řešilo to vedení. Po třetí důtce by klient musel opustit domov, ale naštěstí se zatím neopakovalo, takže klient tu zůstal.― (R2) Případně existuje tolerance k přijímání stíţností na vztahy mezi klienty. „Nejčastěji si klienti stěžují na svoje spolubydlící, s tím že i na to můžou sepsat stížnost, která se pak posílá dál a projednává se, jak moc bylo jejich chování navzájem oprávněné nebo neoprávněné a pak je přistoupeno většinou k nějakému kompromisu.― (R5).
53
10.2 Problémový klient a řešení problémů Tento nejobsáhlejší trs výzkumné částí uvádí jednotlivé problémové oblasti, konkrétní problémy a jejich řešení. Z dŧvodu přehlednosti je řešení vázáno přímo k danému problému a není uvedeno např. v další podkapitole.
10.2.1 Stěžující si klient Během rozhovorŧ byl vícekrát zmíněn typ klienta, který si stěţuje často a téměř na vše. „Máme tu klientku, která si stěžuje úplně na všechno, když se špatně vyspí, tak je všechno celý den špatně. Když postel není ustlaná v 6:30 ale až v 6:35, tak hned klepe na moje dveře, píše emaily nebo velký elaborát panu řediteli. Píše jaká je chudinka a jak je s ní špatně zacházeno, že jsou porušována lidská práva.― (R4) Sociální pracovnice řeší stíţnost standardním postupem, ale celkově situaci vidí jako nevyřešitelnou. Stíţnosti přisuzuje klientčině povaze. „No a my máme směrnici na řešení stížností a do 14 dnů jí musíme odpovědět na stížnost, ať pozitivně nebo odmítavě, zdůvodnit rozhodnutí a tak dál. Ale když odepíšete, ať jakkoliv, tak je to zase špatně a píše se další stížnost na tu odpověď (…) Paní je totiž šikovná, vyhledá na si na internetu ligu lidských práv, kteří za ni bojují, a myslím, že kdyby byla v kontaktu jen s námi, což samozřejmě nejde, protože je to omezování svobody, že by se s ní dalo líp pracovat a vysvětlit. (…) Když nám sdělí, že psala až na ministerstvo, tak s tím nemůžeme nic udělat. Maximálně když pak opravdu přijde dopis, tak jsme povinni napsat vyjádření, takže je to takové neustále dopisování bez konce. (…) U této uživatelky se tomu předcházet asi nedá, je to spíš povahový rys. Při aktivizování nějakou jinou činností pak má paradoxně víc podnětů ke stížnosti a ještě vymýšlí další a další konstrukce.― (R4) Neustálým stěţovatelem mŧţe být i klient, který do zařízení přišel z pobytu na ulici a pociťoval novou svázanost pravidly. Řešením situace byla komunikační dovednost respondentky, která vše vysvětlovala s uţitím racionálních argumentŧ a dostatek adaptačního času pro klienta. „… ale paradoxně si pak klient zvykl na řekněme vyšší komfort, než měl předtím a stěžoval si na stravu, tepelné podmínky, na spolubydlícího, prakticky na vše. Asi 54
mu nevyhovovalo, že je tady nastaven nějaký režim. (…) Takže tam v řešení byla zase komunikace a moje argumenty, že stravu je sestavena podle nějakých výživových norem a není mu bráněno si ji zajistit jinak. Pak taky že spolubydlící se dá sice vyměnit, ale s každým dalším bude muset dělat kompromisy. Nebo že tepelný komfort je nastavovaný tak nějak průměrně, aby se vyšlo vstříc většině uživatelů. (…) No a klient se tady s námi nějak sžil, asi potřeboval víc času na adaptaci.― (R2)
10.2.2 Depresivní klient Deprese mŧţe vyvolávat prostředí zařízení. Řešení respondentky vidí pouze v odborné pomoci. „… nebo že když klient vidí to prostředí plné postižených, tak si řekne, že tak takhle skončí a už se z toho nikdy nedostane. Má pocit, že nemá cenu se nějak aktivizovat a prostě tady chce už jen dožít. A s takovým klientem je pak těžká spolupráce, když si nechce ani zavolat na úřad a říká, proč by měl, vždyť to nemá cenu. V depresích můžu povzbuzovat slovem a doporučit psychologa, ale ten dojem z toho prostředí neovlivním.― (R5) „Depresivní klienti chodí za psychologem a psychiatrem a to řeší oni, my je tam můžeme jen doporučit, pomoct konejšením, ale pak už to někdy musí jít přes nějakého lékaře.― (R1)
10.2.3 Agresivní a naštvaný klient Agresivní klient je poměrně častým případem. Jeho příklad uvádí všechny respondentky kromě R1. „Co se týká agrese, s tím jsem se asi ani za těch 7 let nesetkala.―(R1) U R2 šlo o klienta, který reagoval agresivně na výzvu k činnosti. Řešením byl zápis, upozornění klienta na moţné postihy a nový styl jednání při dalším setkání s tímto uţivatelem. „Klient, kterému se nelíbilo vyzvání třeba k ustlání postele. Zrovna se mu nechtělo, ale vyjádřil to rovnou tím, že po mně hodil hůl nebo s ní hrozil, že mě přetáhne. Od té zkušeností už všichni víme, že se k němu nemáme otáčet zády. Když musíme, tak máme pořád jedno oko vzadu. Zároveň se snažíme nějak odvádět jeho pozornost. Ptáme se jak se má, co měl dobré k obědu, co dávali 55
v televizi, abychom jeho pozornost rozptýlili. (…) Ale když už se útok stane, píše se to do hlášení, ale když se vyvine něco většího, pak jsou postihy, jde to přes ředitelku a důtky, případně až vyloučení.― (R2) Pokus o napadení od klienta řešila sociální pracovnice přivoláním Policie ČR, kdy byl později klient potrestán podmínečným vyloučením ze zařízení a předán jiné klíčové pracovnici. „Byl to svérázný uživatel, který mě chtěl fyzicky napadnout, tam se to řešilo až s policií, protože on už měl podmíněné odsouzení z dřívějška. Nakonec tady zůstal s podmínkou, já jsem ho předala kolegyni a ta s ním spolupracuje zatím bez problémů, ale je tam už ta větší obezřetnost.― (R3) R4 se setkala se slovní agresí, kterou řešila odkázáním na moţnost podat na její pracovní výkon stíţnost vedení a poskytnutím času na klientovo uklidnění. „Klient nadával, že jsem neschopná kráva, když mu nezařídím, aby nemusel osobně na úřad. Tak ho s klidem odkázala, že může podat stížnost na můj výkon. Podal a pan ředitel dal v odpovědi za pravdu mému postupu a dopadlo to dobře, s klientem máme dobrý vztah, nechala jsem mu čas, aby to vstřebal a za týden se přišel omluvit.― (R4) Argumentací a klidným přístupem byla řešena situace, kdy klient agresivně reagoval na tvrzení, neuhradil částku za sluţbu. Případně i klientky, která nerespektovala úřední dobu. „Zjistila jsem, že klientovi přišla částka důchodu v termínu, ovšem on neuhradil za službu, a během týdne pil alkohol a financí mu zbylo málo. Tak jsem vysvětlovala, že prvořadé zaplatit za službu a pak až může nakupovat, to, co on sám chce. Byl na mne zlý a verbálně agresivní, nechtěl to pochopit, ale nakonec asi ze strachu, že se případně bude muset i rozvázat smlouva tu částku uhradil.― (R5) „Klientka přichází po naší úřední době, chce svůj problém vyřešit okamžitě a hned a nerespektuje, že máme vyhrazenou dobu na jednání s klientem. Tak na mě byla sprostá a říkala, že se tady jen flákáme. Tam jsem musela vyjasnit, že daný problém není život ohrožující a že musí počkat, protože ani v běžném styku jí po úředních hodinách neobslouží, tam jsem si vyslechla ještě nadávky a tu situaci jsem dál neřešila, klientka odešla a nechala jsem jí klid, aby to vstřebala.― (R2) 56
10.2.4 Nespolupracující klient Dlouhodobě nevyřešeným případem je nespolupracující uţivatel v exekuci. „Klient chce, abych mu pomohla to vyřešit, ale veškeré dokumenty přecházející exekuci nemá, neví u koho, co, neposkytuje informace. (…) Je to spíš ten styl, já mám problém a vy ho vyřešte. Ale oni chtějí mluvit přímo s klientem, ale on nechce ani do telefonu odpovídat a přehrává to na mě všechno. Zkouším domlouvání, přemlouvání, a když je ochoten sdělit informaci jenom mně, tak to pak po telefonu tlumočím. A tak to sděluje a nesděluje třeba i dva měsíce, sjednáváme schůzky a on přijde na jednu z pěti… Vlastně není šance, že by ty exekuce splatil, a to co mu mohou vzít měsíčně je tak malá částka, jelikož tu má jen pokoj, ve kterém ani majetek není jeho… Tak nemá nic a sám se s tím ohrazuje. Mohou mu sice odebrat část důchodu, ale úhrada na pobyt a stravu v zařízení má přednost před exekucemi.― (R4)
10.2.5 Klient s nerealizovatelnými požadavky a manipulativní klient Uvádím dva příklady nerealizovatelných poţadavkŧ klienta. V jednom případě je poskytována pomoc SP s tím, aby se klientka se situací psychicky vyrovnala. Ve druhém případě figuruje klientčin poţadavek, který moţná povede k odhalení psychické nemoci a ke změně sociální sluţby. „Klientka, která chce vyhledat své bratry a sestry, ale ví, že byla adoptovaná a o předchozí rodině neví nic, tam bohužel nemůžeme nic dělat, pokud rodiče již nežijí, aby se jich zeptala, zda něco neví. Takže z toho vychází jakési zklamání, kdy klientka opravdu chce a my nemáme kapacity jí s tím pomoci. Maximálně jí můžeme vyjádřit podporu a dát prostor pro emoce.― (R4) „… uživatelka s požadavkem, že chce najít své dcery, ale nezná ani jejich jména, ani data narození, ani místo pobytu. Neví, kdy je naposledy viděla… Tam už jsme ji opravdu doporučili k psychiatrickému vyšetření, jestli je manipulativní a úmyslně chce náš zájem, anebo jde o psychiatrické onemocnění. Nyní čekáme na vyšetření a výsledek, pak uvidíme, jestli budeme pracovat nějak s tou manipulací nebo jestli přestane spadat do naší cílové skupiny a bude muset do jiné služby. Což by bylo velmi nepříjemné, protože tu má své kamarády a byl by to velký zásah do jejího života.― (R3) 57
10.2.6 Klient pod vlivem návykové látky Stav kdy je klient ovlivněn návykovou látkou se řeší doporučeními a domluvami, případně následují restrikce. Dokonce mŧţe takový klient být i dŧvodem vzniku nové metodiky. „… problematika alkoholová, kdy klienti požívají alkohol, zároveň užívají léky a pak jsou hodně opilí. Je jim zle a mají problémy jako zvracení nebo průjem, nevědí, co dělají nebo jsou agresivní. To pak nevíme co se může stát, jestli nás třeba nenapadnou. Většinou se to odehrává v nočních směnách, kdy je tu míň personálu a hůř se to hlídá. (…) Konzumaci alkoholu nemáme dokumentově omezenou. Většinou dají říct, když jim řekneme: „dej si jedno pivko a dobrý― ale jsou tady takoví, kteří mají pocit, že mají právo alkoholu požívat tolik, kolik oni mají rádi, nebo na kolik mají peníze. (…) V tom řešení už máme takovej nepsanej systém – většinou když je doba výplaty, tak víme, co si přejí nakoupit, tak my prostě doporučíme to množství a trochu je pohlídáme. Pak upozorníme na možnost postihů při agresi nebo při vzniku závislosti. Zápisy se už udělaly, pak přišly další postihy a u jednoho klienta to vedlo až k vyloučení ze služby.― (R2) „Klient po autonehodě, který žil běžný život a byl zvyklý kouřit marihuanu. (…) A i ta nám nadělala problémy, kdy byl klient zalékovaný a kouření té trávy mu s těmi léky vyvolávalo až bludné stavy To bylo dost šílené s ním jednat. Tam jsme pak museli jít opravdu tou formou zákazu a kontroly, protože to ohrožovalo možnost o něj vůbec pečovat. Konkrétně z tohoto případu pak vznikla nová metodika.― (R5)
10.2.7 Klient nepřijímající svou odpovědnost Klienti, kteří nechtějí přijmout odpovědnost a sami řešit svou situaci se často odkazují na omezení svým tělesným postiţením. V prvním případě bylo konfrontování s běţným jednáním klienta, kdy se na postiţení neodkazuje. Druhý případ se řešil motivačním rozhovorem a zdŧrazněním moţných benefitŧ z činnosti. „Před lety klientovi končila platnost průkazky ZTP/P, takže jsme zařídili vše kromě vyzvednutí, kdy si ho musel převzít osobně. Vysvětlila jsem mu, že je to doklad s totožností, že ani plná moc není dostačující, a že je to průkaz ZTP/P, který je na to aby jezdil. Tvrdil, že je přeci postižený, tak ať to udělám za něj. Argumentovala jsem tím, že když může jezdit na každý zápas na hokej a na každý koncert, tak může jet i na úřad. Objasnila jsem, že si může objednat odvoz jako 58
vždycky, ten ho zaveze až před úřad, tam je výtah, a za pár minut bude vyřešeno. Navíc se úřednice vyjádřila, že si tím převzetím ověřuje, jestli je ten průkaz využívaný na ten původní dopravní účel.― (R4) „… byl znechucený něco dělat a chtěl, abychom všechno udělali za něj. A to i věci, které by zvládl sám. U něj musíme aktivizovat a motivovat. Používáme věty typu, že ze sebe bude mít lepší pocit, když to udělá sám nebo, že budeme mít radost, když to udělá… A ještě že třeba pomůže zdraví, když se trochu protáhne, je to hrozný přemlouvání, ale většinou to zabere.― (R1)
10.2.8 Klient v těžké finanční situaci Klient, který nemá dostatek financí na úhradu pobytové sluţby. Řešením je finanční výpomoc rodiny nebo sníţení platby. „Řešíme situaci, kdy přichází nový klient a jeho finance nedostačují na naši službu. Tam může být pomocná rodina, která nemá povinnost, ale může mít dobrou vůli přispívat.(…) A u dost klientů taky řešíme snížením částky, kterou je třeba uhradit, protože klienta nediskriminujeme a výše jeho důchodu nerozhoduje o přijetí.― (R1) Řízené a plánované hospodářství nastupuje v případě nedostatku financí nebo při nadměrných útratách za návykové látky. „Bereme i to když klient má jen hmotnou nouzi a jinde by ho nevzali, což je diskriminační. My máme třeba klienta, který žil na ulici, tam měl samozřejmě specifický způsob života. Pak se přidaly různá onemocnění a stal se z něj amputář, pak i inkontinentní. A my jsme ho přijali, i když měl jen minimum financí na úhradu služby a na své vlastní útraty. Takže pak je to i výuka finanční gramotnosti, kdy si klient musí každý měsíc rozepsat, na co bude finance potřebovat jako osobní hygiena, oblečení, léky a kolik mu případně zbyde na další výdaje, ale je to taky kuřák, takže je to s financemi hodně složité.― (R3) „Klient, který popíjí a obchod má přímo v zařízení. (…) A nikdo mu samozřejmě nemůže zakázat si něco koupit, tak pak se nám opíjel, nebyl agresivní, ale měl pak problém s penězi. Bylo třeba nasadit řízené hospodářství, kdy si musel hlídat peníze, aby měl na léky. Ale on to nevidí, nemá pohled až do konce měsíce, kolik
59
na ten život vlastně potřebuje, takže s ním sepisuji výdaje a příjmy aby názorně viděl, kde peníze utrácí.― (R4) Kromě řízeného hospodářství je moţná i domluva, kdy u sebe pracovník nechá například cigarety a na klientovo přání je bude dávat postupně. „… měl málo peněz, neuměl hospodařit a měl problémy i placením služby, protože všechno prokouřil. (…) Pak obtěžoval jiné klienty a přemlouval je, až začaly přicházet stížnosti, tak jsme to vyřešili jeho návrhem, kdy si cigarety koupí, nechá si je u mě a denně si může pro dvě přijít, aby měl nějakou tu hladinu nikotinu v krvi.― (R5)
10.2.9 Problémy s rodinou klienta V rodinné oblasti se vyskytují dva hlavní problémy – rodina se zajímá přehnaně, a chce určovat ţivot klienta, nebo se naopak nezajímá vŧbec. „… mají i přemrštěné požadavky, kdy si představují, že nám sem babičku dají a babička u nás začne chodit, když je na vozík. Samozřejmě stimulujeme a úspěch pak je, že začíná už chodit třeba s chodítkem trošku. (…) Ale rodina si představovala, že si obleče bačkůrky a vyběhne si na zahradu, takže tam je třeba pak tu rodinu trochu konfrontovat s realitou a ujasnit si, že nemají reálné představy.― (R1) „Paní chtěla spát v ponožkách a rodina nechtěla pochopit, na co potřebuje ponožky. Zní to sice jako taková hloupost, ale aby se to nějak nerozjelo, tak už je třeba zasáhnout. Pokud si to klientka přeje, spát v ponožkách, tak má na to právo a dceři to bylo třeba vysvětlit, že my respektujeme přání klienta a že paní to tak více vyhovuje.― (R2) „Máme rodinu, která pečuje velice dobře o svýho blízkýho. Až ho jako i přepečovává, že když je klient u rodiny doma, tak se o něj velice starají a když se pak vrátí k nám, tak máme od rodiny sepsané požadavky. (…) Kdy se má zapnout televize, aby klient viděl tenhle a tenhle pořad, který typ jogurtu klient chce jíst a podobně. Snažíme se to brát jako přínos, že o něj mají takový zájem a péči, ale někdy prostě nemůžeme vyhovět. A taky je to pak zvýhodnění jednoho klienta před jinými a není to spravedlivé. Tak jsme s rodinou probrali, co naše služba může se svými kapacitami zvládnout a co už ne. Že se budeme jejich přání snažit dostát, ale jen do takové míry, abysme nezanedbali jiného klienta.― (R3) 60
V prvním případě se uplatní informování o moţnostech a fungování sluţby, hledání kompromisu nebo konfrontace realitou. V případě druhém je moţné pouze klientovi poskytnout psychickou podporu, a kontakt na psychologa. V rámci řešení jeho kontaktu s rodinou je pak moţné pomoci vyvíjet snahu o navázání kontaktu z jeho strany. „Máme uživatele, který je zde spíš odložený a rodina je ráda, že je daleko a nemusí
se
starat.
Jemu
nabídneme
společné
napsání
dopisu
nebo
zprostředkujeme telefon. (…) Samozřejmě rodinu informujeme v případě hospitalizace, náhlého zhoršení zdraví a podobně. Ale pokud rodina nemá zájem, tak můžeme jen podporovat klienta, ale rodinu ke kontaktu nutit nemůžeme. (…) Zase tak moc do toho nezasahujeme, nemůžeme nikoho nutit, aby se staral o svoje blízké. Naší starostí jsou pak spíš důsledky z toho plynoucí, kdy je klient smutný až depresivní a to se odráží na komunikaci a spolupráci s ním― (R2)
10.3 Komunikace a s ní spojené problémy Během výzkumu došlo téměř u kaţdé řešení oblasti na téma komunikace. Bariéry v komunikaci brání moţnosti klienta vyjádřit své potřeby a také ztěţují spolupráci s pracovníky. Pracovníci hledají alternativní moţnosti komunikace, které jsou velmi bohaté. Zahrnují kartičky, piktogramy, psaní textu, slovní ujišťování, komunikační tabulky, psaní sms zpráv nebo prstovou abecedu. U sloţitějších případŧ se pracovníci spíše spoléhají na práci logopeda. Problémy většinou vznikají při příchodu nového klienta nebo nového pracovníka. „Poprvé nám přišla paní hluchá a řešili jsme jak s ní komunikovat, tak to ze začátku bylo na pracovníkovi, co umí alternativní komunikaci. (…) Naučili jsme se navzájem používat piktogramy, kartičky a hlavně paní našla metodu, že všechno píše, takže s ní píšeme.― (R1) „U klientky se zrakovým postižením řešíme všechno slovně, kde se několikrát ujišťujeme, že obě strany ví, co bylo domluvou myšleno. I dotazník spokojenosti probíráme ústně.― (R1)
61
„Po mrtvici tady máme pána s poruchou řeči, to řešíme docházením externího logopeda. A pán se postupně zlepšuje a dokáže vyjádřit své základní potřeby. (…) Je to taky na zvyku, že ze začátku se s klientem tak oťukáváme a pak už víme, jaký styl komunikace u něj zvolit.― (R2) „Loni se tu objevil uživatel, který měl vážnou vadu řeči. S ním jsme našly způsob komunikace prstovou abecedou a obrázky. Bylo teda někdy těžký, než jsme se dohodli, co klient potřebuje, a pak když byl hodně naštvaný, tak i nějaké slovo řekl. V nejzoufalejším případě se zavolala klíčová pracovnice, která znala jeho způsob komunikace nejlíp. (R4) „Měli jsme i klienta, který komunikoval smskami, ale trvalo i půl hodiny, než jsme přeluštili, o jakou větu jde. Bylo to teda namáhavé, ale já v tom nevidím problém, pokud to nějak funguje. Prostě pracovník vždycky musí najít cestu a pak to jde.― (R4) „Řešíme paní s řečovými problémy, která nechce ani komunikační tabulku, ani skládat písmenka, ani nějaké obrázky. Celá komunikace je jen o tom, že vydává jeden stejný zvuk a já musím ukazovat. Ukazuju, jestli tohle nebo tamto a vylučovací metodou přicházím na to, co potřebuje. (…) Chce to hodně intuice a kreativity v odhadování gest.― (R1) Dalším řešením je metoda pozorování a předávání informací mezi kolegy. „Paní, která nemluví vůbec, tam jsme to řešili hlavně pozorováním a kontaktem s rodinou. Oni nám sdělují, jak paní žila, co ráda dělala a jedla, jak měla ráda uklizeno, jaké věci jí dělaly radost. (…)A pracovníci si pak sdělovali, co jí dělá dobře. Zapisuje se to do záznamu IP, aby i ostatní věděli, a podle toho se i plán péče uzpůsobil. Nejhorší je začátek, kdy nevíme vůbec nic.― (R5) Jedinou výjimku oproti předešlým tvrzením tvoří respondentka č. 3. „… na alternativní komunikaci máme logopedku, ale jinak pracovníci nemají čas na nějaké augmentativní metody práce, nějaký neverbální techniky nebo tak. Na to nemáme čas.― (R3)
10.4 Problémy pracovníka při práci s klientem a řešení problémů Tato kapitola se zabývá profesními problémy pracovníkŧ při kontaktu s klientem. 62
10.4.1 Syndrom vyhoření Pracovníci mají všeobecně pocit, ţe se jich syndrom vyhoření netýká a nenastal u nich. Někteří popisují stavy zoufalství nebo nezvládnutí situace, ale syndrom vylučují. Za řešení nepříjemných stavŧ povaţují rodinné prostředí a spokojenost z malých pokrokŧ. „Já teda nehořím. Ale jsou dny, kdy s váma otřese třeba to, že klient zase nesplnil stanovený úkol. To si pak řeknu, že už to fakt nedám a seknu s tím. Pak si ale stejně musím říct, že je to jen zaměstnání. A jdu domů. Tam mě rodina uklidní.― (R3) „Snažila jsem se jedné paní pomoci zařídit zaměstnání, kdy jsme se dohodly, že jí budu pomáhat vyřizovat papírování. Došlo to až do fáze schůzek se zaměstnavateli, ale ona na ten svůj stav úplně rezignovala. A to bylo už před podepsáním pracovní smlouvy. Tak to jsem se cítila opravdu zoufale. (…) Je to taková ta nejistota sociální práce. Když zedník začne stavět dům, dá cihlu k cihle a dům je za čas postavený. A tady je to jako stavět z karet, pomalu přidávat další a další, dělat tu mravenčí práci. A pak foukne jen malý vítr, celé to spadne. To je pak fakt zoufalé, ale co s tím. Můžete si chvíli odpočinout a pak začít zas od začátku. (…) Takže já jsem se prostě smířila s tím, že vidina cíle je neviditelná. A že každý malý pokrok je dobrý, i když výsledek nelze vidět.― (R4) „U mě se to projeví tak jednou za čtvrt roku, kdy oni nechcou a všechno to stojí za houby. Nechce se mi ráno do práce, ale pak se zase jednou líp vyspím a znova dostanu takový elán do práce. (…) Cítím to sice v pravidelných intervalech, ale vždycky si to tak nějak sama vyřeším. (…) A jinak to řeším stylem, že na práci nesmím myslet. Jakmile odpoledne odejdu, tak se těším na domácnost. Třeba jak si pěkně uklidím a vyperu. A když to na mě přijde, tak si řeknu, ať se tady v zařízení mají hezky. Já mám svůj život rozdělený a domů to tahat nehodlám―. (R5)
10.4.2 Předsudky Téma předsudkŧ je chápáno rŧzně. Od úplné absence jakýchkoli předsudkŧ aţ po jistotu, ţe je pracovník určitě má.
63
„Já si myslím, že předsudky nemám. Pro mě je to něco špatnýho, mylný dojem, který si vytvořím dopředu. Já jsem se do této práce snažila přijít tzv. čistá, abych si dopředu nic nemyslela. Samozřejmě jsem se bála, jak to bude fungovat, ale neměla jsem nějaké předem vymyšlené negativní názory. Takže předsudky žádný. Tak nemám na čem v tomto směru pracovat.― (R2) „Předsudky asi ani nemám, o klientově zdravotní stavu nebo původu vlastně vědět nesmím, takže spíš si tvořím názor až pak, když už je v zařízení. A až podle jeho chování se pak nějaké ty přátelské nebo formálnější vztahy tvoří.― (R5) „… víte jak, v sociálních službách je těžké aby pracovník neměl nějaké předsudky. I když jsme k tomu školení, abychom je rozpoznali a řešili. Ale já si ale myslím, že jsem přišla docela bez předsudků, že jsem správně očekávala, co tato práce obnáší.― (R1) „Já vlastně nevím, jestli je mám nebo ne. Je to asi individuální, protože když v nějaké žádosti vidím abúzus alkoholu, tak holt ten předsudek trochu je. Na tom sociálním šetření se pak dozvím, že je klient v pořádku a abstinuje 4 roky. Pak vlastně není nic, co by bránilo ho do služby přijmout, ale zůstává ve mně takový ten dojem, že nevím, co se kdy stane. Paradoxně, tento klient je u nás už dlouho a řekla bych, že moje obavy zmizely, protože je opravdu super a spolupracující―. (R4) „Já určitě předsudky vůči klientům mám, zvlášť když jedu na šetření. Předem čtu ten papír a už přemýšlím. Jak bude vypadat klient vypadat, co to zas bude. Když vidím, že to je Rom nebo Ukrajinec, tak si říkám, jak to s ním půjde. (…) Takže prostě nějaké předsudky mám. (…) Když třeba dopředu vím, že je klient popisovaný jako agresivní a vulgární, tak se mi na to šetření ani nechce. (…) Ale samozřejmě v rámci profesionality, si to uvědomuju a vím, že bych tak uvažovat neměla. A určitě se to neprojeví v mém jednání s klientem. (…) U klienta, který žil jako bezdomovec jsem se bála, kam to zase půjdu, do jakých podmínek. Ale myslím si, že to máme určitě všichni a nějak se od toho nejde odklonit. Spíš si myslím, že ti co říkají, že to nemají, si to spíš nepřipouští.― (R3)
10.4.3 Náročnost profese a vytížení Respondenti během rozhovorŧ reflektovali náročnost a vytíţení ve své profesi jako značné. 64
„… ale je to práce hodně stresová, psychické zatížení je dost velké a práce je hodně. Řešíme i hodně lidí, co chodí z venku a chtějí ubytovat člena rodiny nebo se jen ptají, jak to u nás funguje, jestli máme volná místa a tak. (…) Ten stres pak odbourávám nejvíc doma s rodinou.― (R1) Podle respondentek 2 a 3 některé problémy vznikají i z dŧvodu nedostatku času pro jednotlivé klienty a z dŧvodu administrativní zátěţe. „Možná by se některým problémům dalo předejít, kdybysme na uživatele měli víc času. Je nás tu docela málo na takové počty klientů. Někdy se dveře netrhnou a než bych stihla nějak probrat s klientem nějaké vyšší cíle, tak už přichází další.― (R3) „Pracovníci pořád tvrdí, že jich je málo a já sama má taky pocit, že je té agendy na mě moc. Což se pak promítá i do vztahu s klientem, kdy nemůžu třeba tolik času věnovat přímé komunikaci, abych našla něco, co klienta trápí nebo i těší teda, protože mám hodně papírování. (…) Řešení tam asi nevidím, prostě dělám a dělám, dokud můžu.― (R2) Řešení vidí spíše v přijetí své situace a odpoutání se od těchto problémŧ prostřednictvím relaxace. „… takže to musím nějak vstřebat, vybít se fyzickou aktivitou, a k nějakému stavu, kdy bych potřebovala odborníka, jsem naštěstí ještě nedošla.― (R2) „Je to spíš na nás, na naší vlastní psychohygieně, kdy si třeba jdu zasportovat a úplně všechno vypustím z hlavy.― (R1)
10.4.4 Hranice pracovníka Problém s překročením vlastních hranic má například R3. Problém reflektuje, ale následky předchozího rozhodnutí se sloţitě odbourávají. „Já taky někdy za klienta udělám něco, co by zvládnul sám, protože v sobě nepřemůžu ten pocit, aby byla práce už udělaná. Ale uvědomuju si, že tak u jednoho klienta po úraze se třeba víc mohla rozjet ta samostatnost, kterou měl z předchozího života. No a já jsem možná až moc pomáhala. Pak jsem to reflektovala a snažila se s tím něco dělat, ale to zas už byl klient nějak zvyklý. To je pak složité, předělávat tu odpovědnost na něj, aby se mohl dál rozvíjet.― (R3) 65
Hranice má R5 jasně vymezené a nejde přes ně. Kdyţ je klient přestoupí, řeší to tak, ţe mu to dá jasně najevo. „Když má na mě klient nějaké narážky, tak není problém, protože já mám svoji pozici ujasněnou. Dám jasně najevo, že budeme řešit jen to, co se týká jeho pobytu a služby a jiné věci nepřipadají v úvahu. Tam je moje hranice a asi komunikuji trochu víc stroze. (…) Oznámím mu, že s takovým přístupem s ním nadále komunikovat nebudu. A až zklidní, tak že může přijít a budeme dál řešit.― (R5) Případně se neostýchá připomenout, ţe šlo o jeho vlastní návrh řešení situace. „Myslím, že klienti z první zkušenosti se mnou poznají, kde jsou hranice. Kdy třeba mám s klientem dohodu, že mu dávám dvě cigarety denně, což sám chtěl kvůli jeho neschopnosti hospodařit s penězi. V tom případě mu jich víc prostě nedám, i když mě o to žádá a i když si tykáme. Na přemlouvání prostě nepřistoupím.― (R5)
10.4.5 Etický problém a dilema Problém ohledně otázky přijetí klienta do sluţby, kdy má pracovnice dojem, ţe to není klientovo přání. Ovšem klient za sebe nerozhoduje a neexistuje formální problém proti přijetí. Navíc se podmínky domova zdají lepší. Klient byl přijat. Řešením byl dostatek času a naslouchání při adaptaci. „Řešila jsem případ - klienta, kterého jsme vzali z opačného konce republiky, ještě předtím než naše služba začala být jen pro osoby z našeho kraje. On sem ani moc nechtěl. A tehdy jsem sama v sobě řešila, jestli jsem toho klienta měla přijímat, protože on má opatrovníka a ten samozřejmě řekl ano, ať jde k vám. Ale klient moc nechtěl. A zároveň jsme věděli, že se u nás bude mít dobře. Aspoň oproti podmínkám, ve kterých se nacházel. Dopadlo to tak, že adaptace byla velmi dlouhá, ale nakonec si zvyknul a je tu s námi dodnes. No ale byl to dlouhý zvykací, hodně jsem musela naslouchat a sama si ujasnit, že to byla ta lepší varianta.― (R2) Problém, kdy klient do zařízení chce a formálně tomu nic nebrání, ale pracovnice nemá dobrý vnitřní dojem a bojuje s předsudky. Klient je přijat a respondentka se snaţí neutvářet si prozatím ţádný postoj ke klientovi.
66
„… bylo to moje etické rozhodování – lobbuju za něho, aby byl přijatý. Kapacita je a on splňuje předpoklady naší služby, ale vnitřně cítím, že mu úplně nevěřím a že nevím, co z něj vyleze. Na šetření během půl hodinky nezjistíte, jestli klient říká pravdu, nebo realitu upravil, protože se k vám chce dostat do zařízení. Jenže vy máte dojem, že pak se v něm bude chovat úplně jinak, ale je to jen váš dojem. Takže ho nemůžete nedoporučit, pokud spadá do kategorie lidí s TP. Můžete si maximálně uvědomit, že první dojem není něco, co by rozhodování mělo ovlivnit a dát mu šanci, ať už to dopadne jakkoli.― (R4)
10.4.6 Intervize Mezi nejčastěji zmiňovaný zpŧsob řešení problémŧ patřila intervize neboli konzultace s kolegy. Intervizí řeší problémy klientŧ i své osobní pracovní problémy. „My jedeme spíš takové naše vnitřní debaty, kdy si řekneme mezi sebou, co by se s tím dalo nebo nedalo dělat. Většinou to aspoň člověka uvolní, když už to nevyřeší ten problém.― (R4) „Tak samozřejmě konzultujeme mezi sebou, to je asi nejčastější.― (R1) „Dělám to i s kolegyněmi, prostě s něčím přijdu. A myslím si, že v tomhle ústav nemá mezery. Jako nikdo mi neřekl „co zase blbneš― naopak nám vychází vstříc a řeší se každý problém.― (R5) „My ani supervize nemáme, to jenom pracovníci v přímé péči. My si spíš děláme takové intervize mezi náma pracovníkama.― (R2) „Kolegyňky jsou fajn, řešíme klasické problémy s klienty i ty naše trochu osobnější, třeba když si s klientem fakt už zoufám, když zase něco neudělal. Vlastně asi nemám problém říct cokoli. Jako že bych se bála, to fakt ne.― (R3)
10.4.7 Externí supervize Supervize jsou pracovníkŧm poskytovány ve třech domovech. Ve čtvrtém je supervize pouze pro pracovníky v přímé péči. Individuální supervize jsou přijímány s nadšením. U skupinových je situace rŧzná. Respondetka č. 1. například nikdy neměla potřebu přednést případ na skupinové supervizi. „My jako sociální pracovníci nemáme supervize, mají ji jen pracovníci v přímé péči.― (R4) 67
„… nám ústav poskytuje individuálního supervizora, který je psycholog a s tím je to fakt skvělé. Dokáže dobře pomoct, a pokud si ho vyžádám tak není problém ho domluvit.― (R3) „Na řešení můžeme použít i supervize, které máme dvakrát nebo třikrát ročně s externím
supervizorem.
Ty
jsou
skupinové,
kdy
přinášíme
jednotlivé
předchystané případy a bavíme se, zda jsme to dobře vyřešili. Nebo taky jak řešit něco, co je ještě v procesu. Ale já jsem to ještě nikdy nevyužila. Asi nemám potřebu se tak sdílet.― (R1) „Máme i možnost individuálních supervizí, to je využíváno hlavně tam, kde selhává komunikace. Míň pak využívám případovou skupinovou supervizi, kde se sejde celý tým s externím nasmlouvaným supervizorem, které máme dva. Oni nabízí i ty individuální supervize.― (R5) „… individuální je super, když máte celou hodinu supervizora jen pro sebe. To můžu řešit i ty věci, které před kolegy otevírat nechci.― (R2)
68
11 Naplnění cílů a diskuze V této kapitole se pokusím obhájit naplnění stanoveného cíle práce, kterého bylo dosaţeno zodpovězením hlavní výzkumné otázky. V druhé části kapitoly se nachází diskuze nad moţnými nedostatky této absolventské práce.
11.1 Naplnění cílů Hlavní výzkumná otázka zněla:
S jakými problémy se potýkají sociální
pracovníci při práci s klienty s těţkým tělesným postiţením v pobytových zařízeních a jak je řeší? Hlavní výzkumná otázka byla zodpovězena prostřednictvím následujících pěti dílčích otázek. První dílčí otázka První podotázka zněla: S jakými profesními problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klientem s TTP v pobytových zařízeních? Odpověď na tuto podotázku poskytuje především trs nazvaný Problémový klient a řešení problémů. Problémy, které pracovníci řeší, jsou skutečně širokospektrální. Jedná se o klienty, kteří si neustále stěţují na pracovníky, na poskytování sluţby nebo na spolubydlící. Dalším typem je depresivní klient, který nevidí východisko ze své situace a ústavní prostředí jeho depresi ještě prohlubuje. Častým případem je agrese klienta, a to slovní i fyzická. Respondentky se setkali s nadávkami a obviněními i s pokusy o fyzické napadení. Problémem je i nespolupracující klient, který chce vyřešit svou situaci, ale nechce se na řešení podílet. Dále klienti přichází s nesplnitelnými a nerealizovatelnými požadavky. Klient pod vlivem návykové látky je častým problémem. Kromě zdravotních problémŧ tento jev přináší agresi, strach z nepředvídatelného chování klientŧ nebo nutnost zaopatřit klienta, který má bludné stavy. Také nepřijetí vlastní odpovědnosti, kdy klient nechce činnost vykonat a vyuţívá své postiţení jako argument. Nedostatek financí na úhradu služby nebo špatné hospodaření klienta – to jsou další problémové oblasti. V rodinné oblasti jde o problémy s nedostatkem zájmu rodiny, rozdílností přání rodiny a klienta nebo o přehnané požadavky rodiny. Dalším trsem obsahujícím problémy je trs Komunikace s ní spojené problémy. Z něj vychází, ţe velkou skupinou jsou komunikační bariéry 69
spojené s postižením klienta jako například neslyšící klientka, zrakově postižená klientka, poruchy řeči u klientů nebo nemluvící klientka. Zodpovězení otázky: První dílčí výzkumná otázka byla zodpovězena. Ve výzkumné části bylo rozebráno, jaké konkrétní problémy pracovníky potkávají. Diskutované problémy z velké části odpovídají problémŧm definovaným v teoretické části, a to v kapitolách 5.4, 6.4 a 6.7.2. Jediným problémem, který se nachází jen v teoretické části, přičemţ v praxi se s ním respondentky nesetkaly, je suicidiální klient. Naopak před provedením výzkumu nebyl zohledněn problém týkající se vlivu rodiny klienta. V tomto případě přinesl výzkum novou kategorii. Druhá dílčí otázka Druhá dílčí otázka zněla: Jakými zpŧsoby pracovníci řeší vzniklé profesní problémy? Odpovědi na tuto otázku se nachází v trsech Problémový klient a řešení problémů, Komunikace a s ní spojené problémy a v dílčím trsu Systém řešení stížností. Pracovník odkazuje klienta na možnost podání stížnosti v případě, ţe klient není v určité oblasti se sociální sluţbou spokojen. Všechna zařízení mají zpracován systém řešení stížností. Další moţností jak řešit problémy ve vztahu klient-pracovník je odkázání na odbornou pomoc. V teoretické části této práce je popsáno základní sociální poradenství, pod nějţ zprostředkování kontaktu na další odborníky spadá (kap. 3.4.1). V praxi se pracovníci spoléhají na pomoc logopedŧ, psychologŧ a psychiatrŧ. V případě napadení pracovníka klientem bylo vyuţito i přivolání Policie ČR. Ve stejném případě bylo vyuţito i opatření podmínečným vyloučením.
V případech
alkoholových excesŧ pak šlo o zápisy a v jednom případě i o vyloučení ze služby. Klienti také dostali upozornění na možné postihy. U klienta zneuţívajícího marihuanu došlo k zákazu užívání této látky v zařízení. U finančních problémŧ klienta došlo ke snížení úhrady za službu. U jiných klientŧ byla částka uhrazena díky motivaci rodiny k finanční výpomoci. Nedostatek financí byl řešen také zavedením řízeného hospodaření. U klienta s nedostatkem financí kvŧli spotřebě tabákových výrobkŧ došlo k dohodě, kdy klient pracovnici poţádal o denní dávkování.
Dŧleţité je také
předávání informací mezi pracovníky. Největší a nejvíc řešenou oblastí během celého výzkumu byla oblast komunikačních problémŧ. V rámci odbourání komunikačních bariér uţívají respondenti alternativní metody komunikace. 70
Jde o piktogramy, kartičky, opakované slovní
vyjádření s ujištěním, prstová abeceda, obrázky, sms zprávy, psaní textŧ, vylučovací metody pomocí gest nebo komunikační tabulky. V rámci vyřešení problému klienta uţívají respondentky metody argumentování fakty, uvedení do reality, domlouvání, přemlouvání, zdůraznění pozitiv, naslouchání, povzbuzení, doporučení a vyjasnění kapacit zařízení a pracovníků. Zpŧsob řešení prostřednictvím intervize a supervize je popsán v podkapitole 11.5. Zodpovězení otázky: Druhá dílčí výzkumná otázka byla zodpovězena. Výzkumná část mapuje to, jaké zpŧsoby respondenti uţívají k vyřešení problémŧ. Teoretická část práce se věnuje především řešením prostřednictvím stíţností (kap. 7.1.1). Uvádí také některé alternativní techniky, které byly následně zmíněny i v rozhovorech (kap. 7.1.2) nebo metody aktivního naslouchání (kap. 7.1.3). Teoretická část předpokládá vyřešení finanční tísně klienta spíše jeho pracovním zapojením s potřebnou ochranou na trhu práce (kap. 4.3.1), ovšem v praxi se situace řešila sníţením úhrady za pobyt či finanční výpomocí rodiny. Třetí dílčí otázka Třetí dílčí otázka zněla: S jakými osobními problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klientem s TTP v pobytových zařízeních? Odpovědi na tuto otázku se nachází v trsu Problémy pracovníka při práci s klientem a řešení problémů. Problém, se kterým některé respondentky bojují, jsou předsudky. Jedná se o předsudky vŧči klientovi, který byl závislý na alkoholu, který ţil jako bezdomovec nebo vŧči klientovi jiné národnosti. Na druhé straně jsou respondentky, které ţádné předsudky nepociťují. Dalším bodem je nedostatek času na kontakt s klientem, málo pracovníků a k tomu navázaná velká administrativní zátěž. V rozhovorech bylo zmiňováno, ţe by se problémŧm dalo přecházet, kdyby měl pracovník na konkrétního klienta více času. Jedna respondentka zmiňuje problém s překročením vlastních hranic, kdy klientovi pomáhala více, neţ bylo zapotřebí. Etický problém byl uveden na příkladu nesvéprávného klienta, který do sluţby nechtěl, ale formálně pracovnici nic nebránilo jej přijmout. V druhém případě byl etický problém u neopodstatněného nepříjemného prvního dojmu z klienta, se kterým musela respondentka bojovat v době, kdy lobbovala za přijetí klienta do sluţby. Dalšími jsou pocity zoufalství a zmařené práce. Respondentky vnitřně řeší, kdyţ klient opakovaně neplní úkol, nečekaně ukončí spolupráci na dlouhodobém projektu nebo se 71
nedostavuje na domluvené schŧzky. Z toho mŧţe vznikat aţ nechuť přijít do zaměstnání. Zodpovězení otázky: Třetí dílčí výzkumná otázka byla zodpovězena. Ve výzkumné části práce se nachází popisy problémových situací, se kterými se respondentky setkali. Teoretická část obsahuje většinu z nich (etický problém, předsudky, administrativní zátěţ, utváření prvního dojmu, hranice pracovníka, pracovní vytíţení). Pocity jako je zoufalství, zmařená práce a nechuť jít do zaměstnání jsou řazeny mezi příznaky v kapitole o syndromu vyhoření. Ovšem proţití syndromu vyhoření je pracovníky odmítáno, tudíţ se mezi vyjmenovanými problémy v této kapitole neobjevuje. Čtvrtá dílčí otázka Čtvrtá dílčí otázka zněla: Jakými zpŧsoby pracovníci řeší vzniklé osobní problémy? Odpovědi na tuto otázku se nachází v trsu Problémy pracovníka při práci s klientem a řešení problémů a v dílčím trsu Prevence osobních problémů u pracovníka. Předsudky jsou řešeny školením, uvědoměním si vlastní profesionality, případně sociální pracovnice čeká, zda se předsudky vyplní a předsudky mizí až během dlouhodobějšího kontaktu s klientem. Stres z nadmíry práce je odbouráván časem tráveným s rodinou, případně snahou vše zvládnout. Nedodrţení hranic řešila respondentka reflektováním proběhlé situace a snahou o změnu v příštím jednání. Respondentka č. 5 se problémŧm snaţí předcházet vyjasněním svých hranic, kdy zásadně nepřistoupí na klientovo přemlouvání, pokud předchozí dohoda byla jasně stanovena. Etický problém u potenciálně nedobrovolně přijatého klienta byl u pracovnice řešen díky dostatečné časové prodlevě, kdy se sama ujistila, ţe šlo o lepší variantu řešení. Nepříjemný pocit z nového klienta překonala R4 díky uvědomění si fenoménu prvního pojmu. Pocity zoufalství a marnosti práce respondentky řeší vlastními metodami, mezi něţ se započítává fyzická aktivita, čas trávený s rodinou, domácí práce a rozdělení života na pracovní a soukromý. Za dŧleţitý povaţují také pozitivní přístup k práci a radost z malých pokroků či pocit dobře a dostatečně odvedené práce. Zpŧsob řešení prostřednictvím intervize a supervize je popsán v podkapitole 11.5.
72
Zodpovězení otázky: Čtvrtá dílčí výzkumná otázka byla zodpovězena. Příklady zpŧsobŧ řešení osobních problémŧ se nachází ve výzkumné části práce. V teoretické části byly podobně popsány zpŧsoby zvládání, jimiţ mohou být pozitivní přístup, další vzdělávání, uvědomění si vlastní nedokonalosti, identifikace nesprávného prvního dojmu, podpora blízkých či relaxace. V teoretické části nebyla uvaţována metoda adaptace na změnu prostřednictvím dostatečného mnoţství času. Pátá dílčí otázka Pátá dílčí otázka zněla: Jak mají nastaveno řešení problémŧ organizace, ve kterých pracovníci pracují? Odpovědi na tuto otázku se nachází v trsu Prevence problémů a v dílčích trsech Intervize a Externí supervize. Všechny organizace se pokouší problémŧm předcházet prostřednictvím metodik pro podávání a vyřizování stížností. Klienti jsou také odkazováni na možnost napsat stížnost, například pokud pracovníka slovně obviňují z neřešení jejich problému. Pracovníci také vybízí ke sdělení námětŧ a stíţností prostřednictvím dotazníků, přičemţ v jednom ze zařízení je problém se zaručením anonymity dotazníkŧ. Také je snaha zjistit náměty osobní výzvou ke sdělení, a to při kontrole individuálního plánování nebo při konzultacích. Dále je mezi pracovníky uplatňováno pozorování případných změn v chování klienta. V jednom případě jsou uţívány i tzv. Focus Groups. Do oblasti prevence patří také další vzdělávání pracovníků, které v povinném rozsahu zajišťují všechny navštívené organizace. V rámci řešení problémŧ s klienty i v rámci prevence vzniku negativních dopadŧ na pracovníka jsou vyuţívány intervize. Komunikace s kolegy a společné hledání řešení je vyuţíváno ve všech zkoumaných domovech. Je to nejčastější zpŧsob konzultace problému. Externí supervize jsou zajištěny ve třech domovech ze čtyř. Jedna z respondentek se svým případem na supervizi nikdy nevystoupila. Individuální supervize povaţují dvě pracovnice za skvělý zpŧsob řešení a reflektování problémŧ. Zodpovězení otázky: Pátá dílčí výzkumná otázka byla zodpovězena. Byly popsány zpŧsoby řešení problémŧ klientŧ i pracovníkŧ. Teoretická část práce se věnuje především oblasti práce se stíţnostmi a definování pojmu supervize. Prŧběţné dotazování nebo pozorování klienta se v teoretické části nenachází. Tyto metody byly zjištěny aţ na základě interview.
73
11.2 Diskuze a reflexe V této části práce reflektuji obsah teoretické části práce ve srovnání s jejím vyuţitím při výzkumu a také uvádím diskuzi nad moţnými nedostatky mé absolventské práce.
11.2.1 Reflexe využití teorie ve výzkumu Teoretická část mé práce je poměrně obsáhlá a některé první kapitoly pouze uvádí do tématu zdravotního (resp. tělesného) postiţení. Toto zpracování mi poskytlo základní náhled na tuto problematiku a tím i lepší porozumění respondentkám během výzkumu. Výzkumná část neobsahovala zaměření na to, jaká metoda sociální práce, nebo jaké paradigma sociální práce je vyuţíváno v praxi nejvíce. Z výpovědí respondentek však soudím, ţe největší část jejich práce tvoří paradigma poradenské a nejvíce je vyuţívána metoda práce s jedincem. Zařízení také klientŧm nabízí moţnosti ergoterapie, fyzioterapie, pomoci psychologa či podporu při hledání zaměstnání. Přesto, ţe dotazování na koncept ucelené rehabilitace nebylo součástí výzkumné části, domnívám se, ţe všechna zařízení svým fungováním minimálně z části tento koncept naplňují. Opomnění konkrétního dotazování na koncept ucelené rehabilitace povaţuji za první nedostatek výzkumné části práce.
11.2.2 Diskuze nad možnými nedostatky práce Za jednu z moţných chyb ve tvorbě práce lze povaţovat příliš široké znění nastaveného cílu práce. Tento cíl obsahuje pojem pobytové služby pro tělesně postižené. V teoretické části práce se nachází základní informace o všech typech pobytových sluţeb pro tělesně postiţené, avšak ve výzkumné části bylo pracováno pouze s domovy pro osoby se zdravotním postiţením. Toto široké nastavení cíle práce povaţuji za pochybení. Domnívám se, ţe získání alespoň základního přehledu o problémech a jejich následné srovnání (ve všech typech pobytových zařízení pro TP v ČR) by vyţadovalo mnohem větší výzkumný soubor respondentŧ. Práce by pak pravděpodobně byla velmi obsáhlá a náročností by převýšila poţadavky na tvorbu absolventské práce. Proto jsem výzkumný vzorek omezila pouze na sociální pracovníky z DOZP. Avšak uvědomuji si svou chybu při nastavování znění cíle práce. Výsledky dosaţené ve výzkumné části povaţuji za základní a určitě ne úplný přehled problémŧ, se kterými se pracovníci denně setkávají. Pro komplexnější přehled by byl jistě vhodný výzkum mezi větším počtem pracovníkŧ a i samotné zpracování 74
výsledkŧ vychází z mé omezené zkušenosti s prováděním výzkumu. Tento výzkum byl pro mne prvním v takovém rozsahu a jistě se během něj mohlo stát mnoho chyb. Problémy popsané ve výzkumné části také jistě nejsou ve všech případech specifické pouze pro práci s TP klienty. Za specifické lze povaţovat problémy vycházející přímo ze zdravotního postiţení (např. omezená moţnost komunikace v dŧsledku postiţení). Problémy s úhradami za sluţbu či agrese klienta se mohou vyskytovat v rŧzných typech sociálních sluţeb. Další moţnou oblastí pochybení bylo nedostatečné dotazování respondentek při zkoumání oblasti prevence a řešení problémŧ. Z některých výpovědí tak není jasné, zda se jedná o zpŧsob prevence před vznikem problémŧ, nebo zároveň i o zpŧsob řešení jiţ vzniklých problémŧ. Za poslední moţné pochybení povaţuji první kapitoly práce, které jsou poměrně obecné. V tomto případě jsem vycházela z předpokladu, ţe čtenářem mé práce nemusí být jen odborník na danou problematiku. Pro své vlastní proniknutí do tématu a zprostředkování této moţnosti náhodnému čtenáři jsem se rozhodla uvést i základy z oblasti zdravotního a tělesného postiţení. Za předpokladu, ţe následující text je dostatečně obsáhlý a splňuje nároky na absolventskou práci, to nepovaţuji za úmyslné navyšování textu práce. Avšak chápu případnou kritiku v této oblasti. V textu práce se neobjevuje problematika sexuálního ţivota tělesně postiţených. Během rozhovorŧ bylo toto téma diskutováno, přičemţ ţádný z respondentŧ nevidí v tomto fenoménu problém a povaţují ho za zcela normální součást ţivota osob s TP. Z diskuzí spíše vyplynuly problémy s nedostatkem prostor pro intimní chvíle uţivatelŧ, coţ není předmětem této práce.
75
Závěr Cílem této práce bylo zjistit, s jakými problémy se potýkají sociální pracovníci při práci s klienty s těţkým tělesným postiţením v pobytových zařízeních a jak jsou tyto problémy řešeny. Práce celkem v jedenácti kapitolách rozebrala několik oblastí. Šlo o základní pojmy týkající se zdravotního a tělesného postiţení, které by měly uvést čtenáře do tématu. Následovaly pohledy sociální politiky a sociální práce na tuto problematiku. Dále byly vymezeny moţné problémy a rizika. Doplněním byly navrhované metody prevence problémŧ. Teoretická část byla zakončena základním přehledem pobytových sluţeb pro tělesně postiţené. Ve výzkumné části byla stanovena hlavní výzkumná otázka, dále dílčí výzkumné otázky a popsána metodologie. Pro zpracování výzkumu byl vybrán kvalitativní přístup. Konkrétně polo-strukturovaný rozhovor. Rozhovory byly provedeny celkem s pěti sociálními pracovnicemi ze čtyř domovŧ pro osoby s tělesným postiţením. Všechny domovy měly středně velkou, aţ velkou kapacitu klientŧ. Šlo spíše o zařízení ústavního typu. Kromě problémŧ a jejich řešení se jedna dílčí výzkumná otázka zajímala také o to, jaké podmínky pro řešení poskytují pracovníkŧm jejich organizace. Nejobsáhlejší kapitolou práce byla interpretace výsledkŧ. Poslední kapitola řešila naplnění cíle práce a uvedla diskuzi nad moţnými nedostatky práce. Celkově z práce vyplynulo, ţe problémy, které pracovníci řeší, jsou opravdu rozmanité. Ve výzkumné části se objevily téměř všechny problémy z části teoretické. Výzkum odhalil i jiné problémy, které v teoretické části ani nebyly uvaţovány. Nejvíce zmiňovanou problémovou oblastí a zároveň i řešením většiny problémŧ byla komunikace. Organizace poskytují svým zaměstnancŧm základní struktury toho, jak mohou problémy řešit. Ve všech zařízeních funguje vzájemná spolupráce pracovníkŧ a jejich nadřízených. Ke zlepšení situace by přispěl dostatek financí pro další vzdělávání pracovníkŧ, které je v současnosti sice realizováno, ovšem pracovníci jsou nedostatkem financí limitováni ve výběru kurzŧ. Praktické vyuţití by práce mohla poskytnout sociálním pracovníkŧm v podobných sociálních sluţbách, jakoţto náhled na krátké kazuistiky s problémy a uskutečněná řešení. Práce také naznačila problémy sociálních pracovníkŧ a přání získávat další vzdělávání v konkrétních oblastech. Tuto informaci mohli vyuţít nadřízení pro diskuzi nad nabízenými kurzy dalšího vzdělávání.
76
Doufám, ţe má práce alespoň z části zmapovala situaci problémŧ a jejich řešení v pobytových zařízeních ústavního typu v České republice. A snad se v ní nachází alespoň jeden příklad dobré praxe, který mŧţe někoho inspirovat.
77
Seznam použitých zkratek DOZP – Domov pro osoby se zdravotním postiţením ICF – International classification of functioning, disability and health (Mezinárodní klasifikace funkčnosti, disability a zdraví) MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR OSSZ – Okresní správa sociálního zabezpečení OZP – Osoba zdravotně postiţená TP – tělesné postiţení; tělesně postiţený TTP – těţké tělesné postiţení; těţce tělesně postiţený ÚP – Úřad práce ČR WHO – World Health Organization (Světová zdravotnická organizace) prŧkaz ZTP – prŧkaz OZP s označením ZTP (zvlášť těţké postiţení) prŧkaz ZTP/P – prŧkaz OZP s označením ZTP/P (zvlášť těţké postiţení s prŧvodcem)
78
Zdroje Tištěné publikace BENDOVÁ P. 2013. Alternativní komunikační techniky. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-3704-0. ČADOVÁ E. A kol. 2012. Metodika práce asistenta pedagoga se žákem s tělesným postižením. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-2443378-3. ČÁMSKÝ P., SEMBDNER J., KRUTILOVÁ D. 2011. Sociální služby v ČR v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Portál. 264 s. ISBN 978-80-262-0027-7. Český statistický úřad. 2014. Výsledky šetření u osob se zdravotním postižením v České republice za rok 2013. Praha: Český statistický úřad. 8 s. Lidé a společnost. Zdravotnictví. ISBN 978-80-250-2536-9. FALVO R. D. 2009. Medical and psychological aspects of chronic illness and disability. Vyd. 4. Sudbury, Massachusetts: Jones and Bartlett Publishers. 693 s. ISBN 978-1-4496-2570-2. HENDL J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Vyd. 1. Praha: Portál. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. JANKOVSKÝ J. 2006. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. Vyd. 2. Praha: Triton. ISBN 80-7254-730-5. JŦN H. 2010. Moc, pomoc a bezmoc v sociálních službách a ve zdravotnictví. Vyd. 1. Praha: Portál. 144 s. ISBN 978-80-7367-590-5. KANTOR J. 2013. Psychosociální aspekty omezení hybnosti. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 108 s. ISBN 978-80-244-3708-8. KLIMENTOVÁ E. 2002 Teorie a metody sociální práce III. Vyd 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 80-244-0575-X. KODYMOVÁ P. 2011. Reformní paradigma v praxi české sociální práce. in: Sborník z konference: Politiky a paradigmata sociální práce: Co jsme zdědili a co s tím uděláme? Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. 200 s., ISBN: 978-80-7318-994-5. KOPŘIVA K. 2011. Lidský vztah jako součást profese. Vyd. 6. Praha: Portál. 152 s. ISBN 978-80-7367-922-4. KRHUTOVÁ L. 2013. Autonomie v kontextu zdravotního postižení. Vyd. 1. Ostrava: František Šalé – ALBERT. 244 s. ISBN 978-89-7326-232-7. 79
KRHUTOVÁ L. 2010. Teorie a modely zdravotního postižení.
in Sociální
práce/Sociálna práca 10 (4), 49-59. ISSN 1213-6204. KRHUTOVÁ L. a kol. 2005. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého. 268 s. ISBN 80-244-1168-7. KURKOVÁ P. a kol. 2008. Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-1964-0. KUZNÍKOVÁ I. 2011. Sociální práce ve zdravotnictví. Vyd. 1., Praha: Grada. 212 s. ISBN 978-80-247-3676-1. LEŠKOVÁ L. 2010. Dilemy etickej zodpovednosti sociálnych pracovníkov voči zdravotne postihnutým klientom in: Etika sociální práce - Sborník z konference VI. Hradecké dny sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus. ISBN 978-80-7435-037-5. MAROON I. 2012. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie, praxe, kazuistiky. Vyd. 1. Praha: Portál. 152 s. ISBN 978-80-262-0180-9. MÁTEL A., ROMAN T., 2010. Zodpovednosť sociálneho pracovníka voči seba a defenzívna orientácia v sociálnej práci. in: Rizika sociální práce - Sborník z konference VII. Hradecké dny sociální práce: Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus. 566 s. ISBN 978-80-7435-086-3. MATOUŠEK O. a kol. (ed.). 2013a. Encyklopedie sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál. 570 s. ISBN 978-80-262-0366-7. MATOUŠEK O. a kol. 2013b. Metody a řízení sociální práce. Vyd. 3. Praha: Portál. 400 s. ISBN 978-80-262-0213-4. MATOUŠEK O., KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. (eds.) 2010. Sociální práce v praxi. Vyd. 2. Praha: Portál. 352 s. ISBN 978-80-7367-818-0 MATOUŠEK O. 2008. Slovník sociální práce. Vyd. 2. Praha: Portál. 272 s. ISBN 97880-7367-368-0. MATOUŠEK O. 2003. Slovník sociální práce. Vyd. 1. Praha: Portál. 287 s. ISBN 807178-549-0. MICHALÍK J. 2013. Legislativa handicapovaných. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 227 s. ISBN 978-80-244-3678-4. MICHALÍK J. 2011. Zdravotní postižení a pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Portál. 511 s. ISBN 978-80-7367-859-3. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. 2015. Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. 146 s., ISBN 978-80-7421-104-1. 80
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. 2009. Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí - 2008. Vyd. 1. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. 180 s., ISBN 978-80-7421-004-4. MIOVSKÝ M. 2006 Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing, a.s. 332 s. ISBN 80-247-1362-4. NAKONEČNÝ M. 2014. Motivace chování. Vyd. 3. Praha: Triton. ISBN 978-80-7387830-6. NAVRÁTIL P. 2000. Úvod do teorií a metod sociální práce. Vyd. 1. Brno: Národní centrum pro rodinu. 67 s. NEČASOVÁ M. 2001. Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80- 210-2673-01. NOVOSÁD L. 2011. Tělesné postižení jako fenomén i životní realita: diskursivní pohledy na tělo, tělesnost, pohyb, člověka a tělesné postižení. Vyd. 1. Praha: Portál. 166 s. ISBN 978-80-7367-873-9. NOVOSÁD L. 2006. Základy speciálního poradenství: struktura a formy poradenské pomoci lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Vyd. 2. Praha: Portál. 159 s. ISBN 80-7367-174-3. PAYNE M. 2012. Paradigms of Social Work: Alternative Perspectives on Social Work Practice Theory. in: Czech and Slovak social work. 12 (5), 3—12, ISSN 1213-6204. PRŦŠA L. a kol. 2010. Poskytování sociálních služeb pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Vyd. 1. Praha: VÚPSV, v.v.i. 244 s. ISBN 978-80-7416-048-6. SCHMIDBAUER W. 2000. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Vyd. 1. Praha: Portál. 176 s. ISBN 80-7178-312-9. SLOWÍK, Josef. 2010. Komunikace s lidmi s postižením. Vyd. 1. Praha: Portál. 155 s. ISBN 978-80-7367-691-9. STRAUSS A. L., CORBIN J. 1990. Basic of qualitative research: grounded theory procedures and techniques. Vyd. 2. Sage Publications, Inc. ISBN 0-8039-3251-0. ŠAMÁNKOVÁ M. a kol. 2011 Lidské potřeby ve zdraví a nemoci aplikované v ošetřovatelském procesu. Vyd. 1. Praha: Grada Publishing a.s. 136 s. ISBN 978-80247-3223-7. VÁGNEROVÁ M. 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd.4. Praha: Portál. 872 s. ISBN 978-80-7367-414-4.
81
VAŠŤATKOVÁ J., HOFERKOVÁ S. 2008. Příručka sociálního pracovníka. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-1991-6. VOTAVA J. a kol. 2003. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Nakladatelství Karolinum. ISBN 80-246-0708-5. VYKOPALOVÁ H. 2000. Vybrané kapitoly ze sociální psychologie v kontextu komunikace. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISSN 80-244-00847. WORLD HEALTH ORGANIZATION; THE WORLD BANK. 2011. World report on disability 2011. Geneva: World Health Organization (WHO). ISBN 978-92-4068-636-6. WORLD
HEALTH
ORGANIZATION.
2001.
International
classification
of
functioning, disability and health. Geneva: World Health Organization. 299 s. ISBN 924-154542-9.
Internetové zdroje INTERNATIONAL FEDERATION OF SOCIAL WORKERS [online]. Statement of Ethical
Principles
[aktualizováno
3.
3.
2012].
Dostupné
z:
http://ifsw.org/policies/statement-of-ethical-principles/ [citováno 4. 4. 2016]. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ [online]. Zdravotní postižení. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/8#ps [citováno. 16. 2. 2016]. MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ [online]. Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb. [posl. akt. 20. 12. 2013]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/3857 [citováno. 10. 4. 2016]. SPOLEČNOST SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŦ ČR. 2006. [online]. Etický kodex Společnosti sociálních pracovníků ČR. Společnost sociálních pracovníkŧ ČR. 5 s. [aktualizováno
22.
3.
2016].
Dostupné
z:
http://socialnipracovnici.cz/public/upload/image/eticky_kodex_sspcr.pdf [citováno 4. 4. 2016]. VYHLÁŠKA 505/2006 Sb. Vyhláška, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách,
v platném znění. [posl.
akt.
neuvedeno].
Dostupné z:
https://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=63146&nr=505~2F2006&rpp= 15#local-content [citováno 5. 4. 2016]. UNITED NATIONS. 2006. [online]. Convention on the Rights of Persons with Disabilities.
United
Nations.
[posl.
akt.
neuvedeno].
Dostupné
http://www.un.org/disabilities/convention/conventionfull.shtml [citováno 16. 2. 2016]. 82
z:
WORLD HEALTH ORGANIZATION [online]. Disabilities. 2016. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné z: http://www.who.int/topics/disabilities/en/ [citováno 13. 2. 2016]. ZÁKON 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné
z:
https://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=62334&nr=108~2F2006&rpp= 15#local-content [citováno 15. 2. 2016]. ZÁKON 155/1995 Sb. O důchodovém pojištění, v platném znění. [posl. akt. neuvedeno].
Dostupné
z:
https://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=43085&nr=155~2F1995&rpp= 15#local-content [citováno 15. 2. 2016]. ZÁKON 198/2009 Sb., Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), v platném znění.
[posl.
akt.
neuvedeno].
Dostupné
z:
https://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=68893&nr=198~2F2009&rpp= 15#local-content [citováno 12. 3. 2016]. ZÁKON 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, v platném znění. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=75290&nr=329~2F2011&rpp= 15#local-content [citováno. 15. 2. 2016]. ZÁKON 435/2004 Sb. O zaměstnanosti, v platném znění. [posl. akt. neuvedeno]. Dostupné
z:
https://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=58235&nr=435~2F2004&rpp= 15#local-content [citováno 12. 3. 2016].
83
Anotace Tato absolventská práce je věnována problematice vztahu sociálního pracovníka a klienta s tělesným postiţením v pobytovém zařízení. Zaměřuje se na problémy vycházející z tohoto vztahu a na řešeních těchto problémŧ. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část uvádí základní informace a definice. Praktická část zahrnuje kvalitativní výzkum provedený prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorŧ. Cílem práce je zjištění, jaké problémy jsou typické pro sociální pracovníky při práci s klienty s těţkým tělesným postiţením v pobytových zařízeních a jak jsou tyto problémy řešeny. Práce obsahuje jedenáct kapitol a nejobsáhlejší kapitolou je interpretace výsledkŧ výzkumu. This graduate thesis is focused on the relationship between social worker and client with physical disability in residential facilities. It focuses on problems arising from this relationship and the solutions to these problems. The thesis is divided into two main parts – theoretical and practical. The theoretical part includes basic information and definitions. The practical part covers the qualitative research by means of semistructured interviews. The main objective of the thesis is to find out which problems are typical for social workers working with disabled clients in residential facilities and how the social workers cope with these problems. The thesis includes eleven chapters and the most comprehensive chapter is the interpretation of the research results.
84
