Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Rozvod manţelství. Bakalářská práce. Tereza Kučerová. JUDr

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Rozvod manţelství

Bakalářská práce

Autor:

Tereza Kučerová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

JUDr. Ondřej Kuchař

Praha

Červen 2011

-1-

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací

podpis autora V Rádle dne 30. 6. 2011

Tereza Kučerová -2-

Anotace Práce, jeţ napsala Tereza Kučerová, na téma Rozvod manţelství, obsahuje rozbor právní úpravy zániku manţelství rozvodem v historii a dnes. Poukazuje na dopady tohoto jevu na společnost, zejména pak na děti a snaţí se nastínit moţnosti, jak tento jev sníţit, nebo aspoň zmírnit jeho důsledky.

Annotation The work, which was written by Tereza Kucerova, on divorce of marriage, the legislation contains an analysis of the dissolution of marriage and divorce in history today. It refers to the impact of this phenomenon on society, especially children and seeks to outline ways to reduce this phenomenon, or at least mitigate its effects.

-3-

Obsah: Obsah

4

Úvod

6

1. Historie

8

1.1. Starověk

8

1.2. Obecný zákoník občanský

10

1.3. Zákon o rodině

11

2. Početnost a příčiny rozvodů v České Republice

14

3. Obecné právní principy

17

4. Rozvod manţelství

20

4.1. Trvalost manţelského svazku

21

4.2. Důvod rozvodu

23

5. Rozhodování o rozvodech

24

5.1. Vzor návrhu na rozvod

26

6. Posuzování příčin rozvratů

29

6.1. Rozvod podle §24 zákona o rodině – se zjišťováním příčin

30

6.2. Rozvod podle §24a zákona o rodině – bez zjišťování příčin

31

6.3. Rozvod podle §24b odstavec 1 zákona o rodině

34

7. Rozvod manţelství s nezletilými dětmi

36

7.1. Ochrana zájmů nezletilých dětí

37

7.2. Výchova nezletilých dětí

41 -4-

7.3. Styk rodičů s dítětem

43

7.4. Rodičovská odpovědnost

43

7.5. Alimentační povinnost k dětem

44

8. Společné jmění manţelů při rozvodu manţelství

45

8.1. Ukončení společného nájmu bytu

46

8.2. Změna jména rozvedeného manţela

47

9. Výţivné rozvedeného manţela

48

9.1. Výţivné bývalého manţela, který se není schopen ţivit sám

49

9.2. Výţivné bývalého manţela, kterému byla rozvodem způsobena závaţná újma

50

9.3. Změna a zánik vyţivovací povinnosti mezi manţeli

51

10. Nová kodifikace zákona o rodině

52

11. Nařízení EU v oblasti rodinného práva – Rozvod mezinárodních manţelství

53

11.1. Příslušnost soudů v rozvodovém řízení mezinárodních manţelství

54

11.2. Neoprávněné odebrání a zadrţení dítěte

55

11.3. Harmonizace kolizních norem

56

12. Ovlivnění příčin rozvodů

58

Závěr

61

Pouţitá literatura

64

-5-

Úvod: Rozvod je jev společenský, upravený právem tedy také kategorií právní. Potřeba právní úpravy vzniká ne v právu samotném, ale ve společnosti. Právo upravuje určité společenské vztahy tak, aby to vyhovovalo společnosti jako celku, ale i legitimním oprávněným zájmům jednotlivců. Můj přístup k právu je sociologický.

Nepředpokládám, ţe účelem této práce je pouhý statický popis tohoto jevu, ale spíše jeho hodnocení. Jestliţe rozvod je obecně povaţován za negativní společenský jev, s negativními dopady na děti, na účastníky rozvodu a jejich okolí i na společnost, pak tato práce nabízí moţnost hledat moţnosti, jak tento jev- rozvodovost a její negativní dopady ovlivnit- omezit.

Hledám li moţnosti k ovlivnění nějakého jevu, nemohu se vyhnout hledání jeho příčin. Pokusím se tedy pátrat v rámci mých moţností po příčinách rozvodovosti a pokusím se o posouzení právní úpravy rozvodu. Pokusím se zabývat moţnostmi právní úpravy ovlivnit příčiny rozvodu a jeho negativní dopady.

Předpokládám, ţe při tomto rozboru musím vzít v úvahu, jak početný je jev který zkoumám a jak je významný pro společnost. Dále ho musím posuzovat i v historických souvislostech, tj. zabývat se tím, jak se vyvíjel v průběhu doby, jak se měnil a byl společností posuzován a chápán a také jak byl ovlivňován ideologickými, sociologickými i právními prostředky. Podstatnou pozornost budu věnovat rozboru právní úpravy rozvodu a věcí souvisejících i negativních dopadů rozvodu. V této souvislosti bude na místě i zmínka o roli Evropské Unie při sladění právní úpravy kolizních norem členských států Evropské Unie, dotýkajících se rozvodu.

Přihlíţím i k názorům, které převládají ve společnosti. Všeobecně se soudí, ţe se mění společenské poměry, ţe rodina a poměry v rodinách jsou jiné neţ dříve, ţe rozvodovost -6-

je vysoká, ţe vyvolává mnoho problémů. Mluví se o tom, ţe zejména mladá manţelství, v mnoha případech moc dlouho nevydrţí. V současné době mnozí lidé berou manţelský svazek spíše jako překáţku a přítěţ. Mnoho mladých lidí vstupuje do manţelství bezhlavě a bez rozmyslu aniţ by si uvědomovala závaţnost tohoto kroku a kdyţ vyprchá počáteční okouzlení a dojde na kaţdodenní plnění manţelských povinností, následuje rozvod. Ale také starší generace se rozvádějí. Také se poukazuje na to, ţe stále více mladých párů manţelství vůbec neuzavírá a zakládají rodinu a ţijí spolu jako rodina bez formálního uzavření manţelství. Moţná je to proto, ţe nemají v úmyslu setrvat v trvalém souţití a snad i proto, ţe je jednodušší a snadnější rozchod neţ uzavírat manţelství a posléze se zase rozvádět. Obecné mínění uznává, ţe taková situace je i přes to, ţe se stát snaţí manţelství, rodinu a mateřství podporovat. Přes tato jistá zvýhodnění se počet uzavřených manţelství sniţuje. Obecné mínění by jistě uvítalo, kdyby stát mohl rodinu a manţelství podporovat více. Problém je v tom, zda společnost vyprodukuje dostatek prostředků k tomu, aby stát mohl rodinu materiálně více podporovat. Mohl by to snad činit, pokud by s těmi prostředky, které společnost vytváří, bylo lépe nakládáno.

-7-

1.

Historie Právní úprava rozvodu v našem právním řádu, jak ji upravuje zákon o rodině lze

posuzovat jako liberální. Obecné společenské mínění, samozřejmě kromě těch, kteří se chtějí rozvádět, by zřejmě přijalo právní úpravu méně liberální. Nebude tedy od věci pohled do historie této úpravy.

1.1. Starověk

Lze vysledovat, ţe rozchody manţelství, byly v historii, jsou dnes a budou v budoucnosti. Ve Starém Řecku, Římě byly rozchody manţelství postaveny v prvé řadě na nerovném postavení a nesvobodě ţen. Ţena v těchto dobách měla postavení spíše jako sluţka plnící veškerá muţova přání, nikoliv jako plnohodnotná partnerka. Muţ se s ţenou mohl rozvést téměř z jakéhokoliv důvodu. V případě, ţe muţ měl ze své ţeny strach, mohl před svědky vykázat svou ţenu slovy “Vyháním tě”, nebo mohl poslat dopis vysokému státnímu úředníku, který rozvod rozhodl a ţena si musela okamţitě sbalit veškeré svoje věci a opustit muţův dům. Poté jiţ stačilo, aby muţ poslal otci své bývalé ţeny jmění ve výši jejího věna. Jednalo se tedy o vyrovnání dvou muţů, ţena zde byla naprosto opomíjena a nehrála ţádnou roli. Pokud byl otec ţeny mrtev, jmění se posílalo nejbliţšímu muţskému příbuznému. V pozdním starověku byla práva ţen jiţ trochu lepší, Athénský reţim dovoloval rozvod všem bez ohledu na pohlaví. Osoba, která chtěla podat ţádost o rozvod, musela tuto ţádost podat ke smírčímu soudci. Smírčí soudce mohl však ţádost zamítnout, a to proto, ţe důvody pro rozvod byly nedostatečné. Avšak v liberálně zaloţených starověkých Athénách byl rozvod poměrně vzácným jevem.

Jak Římská Říše rostla a sílela její autorita, měnily se společenské poměry i právo. Římské občanské právo přijalo zásadu, “matrimonia debent esse libera” (“manţelství mají být volná”) a manţel nebo manţelka se mohli vzdát manţelství podle přání. Tato praxe se z Říma postupně šířila i do dalších západních společností a přetrvávala aţ do devátého aţ desátého století. Poté, co se po Evropě rozšířilo křesťanství, a převládl vliv katolické církve, byl rozvod povaţován za nepřípustný. Křesťanská církev povaţovala manţelství za svátost posvěcenou -8-

Bohem a nezrušitelnou pouhým lidským činem. Hledaly se proto jiné cesty jak zlegalizovat rozchod manţelů, zejména těch mocných. Církev byla donucena za určitých okolností připustit oddělení manţela a manţelky. Šlo pouze o fyzické oddělení, manţelé měli zakázáno ţít spolu ve společné domácnosti a stýkat se spolu, ale jejich manţelství právně neskončilo. Proto i nadále trvala povinnost manţela hmotně zabezpečovat manţelku (alimenty).

Od dob nejranějšího křesťanství aţ do osmnáctého století bylo anulování manţelství jediným prostředkem, kterým manţelství mohlo být rozpuštěno, ale pouze za předpokladu splnění stanovených podmínek. Ty mohly být stanoveny uvnitř provincie duchovních dvorů, tedy církevních orgánů. Jediné místo, kde mohlo být manţelství anulováno, bylo v kostele. Anulování bylo také známo jako “rozvod matrimonii vinculo” nebo “rozvod všech pout manţelských”. K tomu mohlo dojít pouze v případě, ţe za trvání manţelství byly zjištěny překáţky, které bránily uzavření platného manţelství. Svátost manţelská byla brána tak, ţe po uzavření manţelství se dvě osoby (muţ a ţena) povaţovaly jako jeden subjekt a byli neoddělitelné od sebe navzájem. “Manţelstvím jsou manţel a manţelka spojeni v jednu osobu v právu, coţ znamenalo, ţe právní postavení ţeny a její legální existence byla v době manţelství pozastavena, nebo přinejmenším byla přenesena veškerá její práva na manţela. Ţena byla svěřena svému muţi pod ochranná křídla, muţ měl tedy povinnost ţenu ochraňovat a krýt a ţena vykonávala veškeré povinnosti spojené s domácností a rodinou.” Protoţe manţel a manţelka se stali jednou osobou v manţelství, mohl být tento svazek rozpuštěn, jen pokud manţelé vstoupili do manţelství nesprávným způsobem od samého počátku, tj. pokud uzavření manţelství bránily církevní překáţky.

Později se pojetí manţelství blíţilo spíše smluvnímu vztahu, coţ připouštělo rozvod. Občanské úřady postupně prosazovaly svou moc i v oblasti rodinného a rozvodového práva.1 23

1

Žádost o rozvod.cz -Informační portál o problematice rozvodů a ţádostí o rozvod, (citováno dne: 18. 5. 2011), dostupné na:

http://www.zadost-o-rozvod.cz/statistiky-a-historie-rozvodu-manzelstvi/ 2

3

Krčmář, J., Právo občanské IV. Právo rodinné III., Doplněné vydání, Praha: Všehrd, 1936 Otevřená encyklopedie Navajo, Rozvod, (citováno dne: 18. 5. 2011), Dostupné na: http://rozvod.navajo.cz/

-9-

1.2. Obecný zákoník občanský

Na území bývalého mocnářství Rakousko - Uherského, byla moc církve obecně a její vliv na rodinné záleţitosti podstatně oslabována vydávanými císařskými nařízeními za vlády císařovny Marie Terezie a Františka Josefa II. Pravomoci církve v oblasti rodinného práva tak postupně přecházely na civilní úřady. Významným mezníkem ve vývoji práva v Evropě byl Napoleonem vydaný Občanský zákoník z roku 1804, který se v mnoha směrech stal předlohou pro kodifikaci práva v ostatních evropských zemích.

Na území Rakousko Uherského mocnářství byl zásadním zlomen Obecný zákoník občanský vydaný v roce 1811. Ten v páté kapitole upravoval právo rodinné. Ale církev se nevzdávala svého vlivu na rodinné právo snadno. Ještě za platnosti Obecného zákoníku občanského byl rozvod manţelství u katolíků a nekatolíků rozhodován odlišně. Zatím co rozvod u nekatolíků rozhodovaly civilní soudy, rozvod u katolíků rozhodovaly církevní soudy. Tato dvojí kompetence byla definitivně odstraněna aţ císařským patentem z roku 1868. Pokud jde o uzavírání manţelství, zachovala si církev své postavení a civilní sňatek se uplatňoval jen tam, kde katolická církev odmítala sňatek uzavřít z důvodů, které stát neuznával. Ale i do Obecného zákoníku občanského se promítaly vlivy práva církevního. Z církevního práva byl převzat rozvod manţelství od stolu a loţe a rozluka manţelství.

Rozvodem došlo ke zrušení manţelského souţití, manţelé byli od sebe odděleni, ale manţelství právně nezaniklo. Podle úmyslu zákona mělo jít spíše o dočasný stav a manţelé mohli manţelské souţití kdykoliv obnovit. V tom případě nebylo třeba uzavírat nové manţelství, ale stačilo pouze oznámit obnovení souţití soudu.

Zákon rozlišoval mezi rozvodem dobrovolným a nedobrovolným. O dobrovolný rozvod šlo tehdy, kdyţ manţelé ţádali o rozvod společně. U nedobrovolného rozvodu zákon vypočítával důvody, které opravňovaly manţele rozvést. O povolení rozvodu rozhodoval, po vydání císařského patentu z roku 1868, výhradně civilní soud. - 10 -

Obecný zákoník občanský zavedl rozluku manţelství. Rozlukou zanikla veškerá práva a povinnosti, manţelství fakticky i právně zaniklo. Rozluka měla tehdy přibliţně stejný obsah a význam jako současný rozvod manţelství. Soud nejprve povolil rozvod manţelství a poté na návrh obou manţelů nebo jednoho z nich rozhodoval o rozluce manţelství. Důvody rozluky byly v zákoně taxativně vyjmenovány, na příklad to mohlo být cizoloţství, spáchání trestného činu, zlé nakládání, zhýralý ţivot a další. Obnovení manţelství způsobem, který se připouštěl u rozvodu, nebylo u rozluky moţné.

Významným ustanovením byla povinnost soudu zjišťovat vinu na rozluce. Zjištění viny jednoho z manţelů mělo své váţné důsledky. Vinný manţel nemohl ţádat o rozluku a rozvod, ztratil nárok na výţivné a podobně. Značný význam se přikládal smírčímu řízení. Před podáním ţaloby prováděl smírčí řízení farář, po podání ţaloby soud. Zákon stanovil kolikrát má jednání o smíru proběhnout. Obecný zákoník občanský přinesl významné změny do rodinného práva a z dnešního pohledu podrobně upravoval rozvod i rozluku. I kdyţ zlepšil postavení ţeny v manţelství, nezavedl rovnost manţelů. Ţena byla stále v područí muţe, nejednalo se jen o podřízenost ekonomickou, ale i právní. Manţel měl moc nad manţelkou, měl povinnost ji chránit, zastupovat, manţelka byla povinna muţe následovat do jeho bydliště a podobně.4 5 6

1.3. Zákon o rodině

Obecný zákoník občanský prošel mnoha změnami. V podstatě u nás platil aţ do roku 1949. Od 1. 1. 1950 vstoupil v platnost nový zákon o rodině číslo 265/1949 Sb. Rodinné právo tak bylo vyčleněno z občanského zákona a bylo upraveno samostatným zákonem. Tento zákon přinesl podstatné změny do rodinného práva. Především skutečně zrovnoprávnil muţe a ţenu v manţelství. Zatím co dříve bylo manţelství chápáno jako smlouva a motivem pro uzavření manţelství na straně ţeny bývaly ekonomické pohnutky, tj. majetkové zabezpečení

4

5

6

Zákon č. 946/1811 Sb., z. s., obecný zákoník občanský Krčmář, J., Právo občanské. IV. Právo rodinné III. Doplněné vydání, Praha: Všehrd, 1936 Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973

- 11 -

ţeny a jejich dětí, nyní bylo manţelství zaloţeno na citových vztazích. To mělo zajistit dlouhodobou stabilitu manţelství.

Manţelé byli zrovnoprávněni v oblasti ekonomické, manţelka se mohla samostatně rozhodovat o svých ekonomických aktivitách a předpokládalo se její zapojení do pracovních procesů. Manţelé si byli rovni, pokud jde o ekonomické zabezpečení rodiny, i v péči o výchovu dětí. Manţelka dokonce ani automaticky nepřebírala manţelovo jméno. Byly zrovnoprávněny děti z manţelství s dětmi mimomanţelskými. Zákon zavedl zákonné společenství majetkové, do kterého spadal majetek nabytý za trvání manţelství.

Zákon nerozlišoval rozvod a rozluku. Za ţivota manţelů připouštěl pouze jeden způsob zániku manţelství a to rozvod. Důvody rozvodu nebyly v zákoně vymezeny taxativně ani demonstrativně, byly formulovány pouze obecně. Nebyla převzata dřívější praxe předrozvodového smiřovacího řízení. Podmínkou povolení rozvodu byl trvalý a hluboký rozvrat manţelství, k němuţ došlo z důleţitých důvodů.

Zřejmě byly obavy z nárůstu rozvodů, a proto byla přijata opatření, která měla rozvody ztíţit. Soudům bylo uloţeno před rozhodnutím o rozvodu provést smírčí řízení. V průběhu doby byly soudy nabádány, aby toto smírčí řízení neprobíhalo pouze formálně, ale aby soud se skutečně účinně pokusil odstranit nesoulad a manţelství zachovat. Tato snaha však nepřinášela ţádoucí efekt, zejména proto, ţe po podání návrhu na rozvod bylo na smiřování příliš pozdě. Další překáţkou rozvodu byla povinnost upravit vztahy rodičů k dětem. Rozvod nemohl být povolen, pokud by to bylo rozporu se zájmy dětí. Soud ve výroku o rozvodu uváděl, kdo z manţelů rozvrat zavinil a má tedy vinu na rozvodu. Manţelé se však mohli vyslovení viny vzdát. Velmi závaţné bylo ustanovení, ţe bez souhlasu nevinného manţela nemohlo být manţelství rozvedeno. Toto ustanovení bylo však brzy zrušeno zákonným opatřením č. 61/55 Sb. Manţelství mohlo být rozvedeno i bez souhlasu nevinného, pokud spolu manţelé delší dobu neţili. Ustanovení o majetkových poměrech manţelů bylo ze zákona o rodině vyňato a zařazeno do občanského zákoníku. Velká pozornost byla věnována předcházení rozvodům. - 12 -

Zákon o rodině a další zákonná opatření ukládal soudům a dalším státním orgánům povinnost působit k upevňování rodiny a předcházení rozvodům. Přitom měli spolupracovat s národními výbory i se společenskými organizacemi. Pro manţele, zejména pro mladé páry měly být vytvářeny příznivé podmínky, například poskytnutí pomoci při opatřování bytu a jeho vybavení, kterého byl nedostatek, stejně jako bytů. Na pomoc při řešení konfliktů a neshod mezi manţely byly zřizovány poradny pro snoubence a manţele, bylo organizováno školení pro mladou generaci. Od soudů se vyţadovalo provedení předrozvodového smírčího řízení. Šlo o neformální jednání, pohovor s manţely, neprováděly se důkazy, pořizoval se jen zápis. Návrh na tento smír mohl podat kdokoliv i společenská organizace. Tento pokus o smír mohl být proveden i opakovaně. Před řízením o rozvodu muselo být provedeno další smírčí řízení. Pokud nebylo provedeno, ač provedeno být mělo, povaţoval se návrh na rozvod za návrh na zahájení smírčího řízení. Teprve po provedení smírčího řízení, pokud bylo neúspěšné, mohl být podán další návrh na rozvod a to ve lhůtě do jednoho roku od provedení smírčího řízení. V roce 1973 byla tato smírčí řízení zrušena, zřejmě pro jejich nízkou účinnost a pro formální provádění. Soud se měl pokoušet o smír i opakovaně aţ po zahájení rozvodového řízení a v jeho průběhu. Zkušenosti za smírčích řízení lze shrnout tak, ţe rozvodovost příliš neovlivnily a křivka rozvodovosti dále stoupala.7 8 9

7

8

9

Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném Svoboda, E., Rodinné právo Československé, 2. Vydání, Praha: Československý Kompas, 1946 Krčmář, J., Právo občanské. IV. Právo rodinné III., Doplněné vydání, Praha: Všehrd, 1936

- 13 -

2.

Početnost a příčiny rozvodů v České Republice

Jestliţe rozebírám a pokouším se hodnotit rozvodovost jako společenský jev upravený zákonem, nemohu pominout otázku, zda zákonná úprava a její změny ovlivnily rozvodovost - počet rozvodů a v jakém směru. K tomu potřebuji a musím vzít v úvahu statistické údaje. Jiţ v dobách první republiky byla míra rozvodovosti v českých zemích povaţována za poměrně vysokou. V prvních letech po druhé světové válce křivka rozvodovosti stoupala jen mírně. Neočekávaně vysoký nárůst rozvodovosti se projevil aţ v polovině šedesátých let, poté co byl schválen nový zákon o rodině č.94/1963 Sb. který nabyl účinnosti 1. 4. 1964. Předchozí zákonná úprava, zákon č.265/1949 Sb. vyţadovala zjišťovat, kdo a čím zavinil rozvrat manţelství. Podle zákona č. 94/1963 Sb. soudy nezjišťovaly vinu manţelů na rozvodu. Tím se řízení zjednodušilo, zkrátilo a zmírnilo se tím i napětí mezi manţely. Smluvený rozvod však zákon o rodině nepřipouštěl. Novelou z roku 1965 došlo k dalšímu uvolnění, byl umoţněn rozvod i bez souhlasu manţela, který rozvrat převáţně nezapříčinil, pokud spolu manţelé delší dobu neţili. Jednalo se tedy o významnou liberalizaci rozvodového řízení.

Po roce 1965 se roční počty rozvodů celkem pravidelně zvyšovaly. V roce 1969 poprvé překročil absolutní počet rozvodů 20 tisíc a v roce 1984 poprvé převýšil hranici 30 tisíc. Po roce 1989 se dlouhodobý růst počtu rozvodů zastavil na vysoké úrovni okolo 30 tisíc rozvodů ročně a tento počet se ustálil prakticky po celá devadesátá léta. Dosud nejvíce rozvodů bylo zaznamenáno v roce 1996 (33 113 rozvodů), v tomto roce byla také nejvyšší hrubá míra rozvodovosti (3,21% rozvodů na 1000 obyvatel). V současné době končí rozvodem

zhruba

polovina

manţelství, v

roce

2008 dosahoval

ukazatel

úhrnné

rozvodovosti 49,6 %. Průměrná délka, po kterou spolu rozvádějící se partneři ţili v manţelství, se pohybuje okolo 12 let.

V mezinárodním srovnání patří Česká republika mezi země s jednou z nejvyšších úrovní rozvodovosti v celé Evropě. Nejvyšší rozvodovost mají skandinávské země, také Belgie a Dánsko, Německo a Velká Británie. K zemím s nejniţší intenzitou rozvodovosti v - 14 -

Evropě patří Itálie, Polsko a Španělsko, jsou to země se silnou katolickou vírou. Také míra rozvodovosti na Slovensku je v porovnání s mírou rozvodovosti v naší zemi asi o třetinu niţší. Zde také silněji působí náboţenská tradice. V zemích s největším počtem rozvodů rozvodovost činí asi 50-55%. 10

Z porovnání statistických údajů o rozvodech se změnami zákonné úpravy je obtíţné činit jednoznačné závěry. Lze usoudit, ţe změny zákonné úpravy, ztíţení nebo uvolnění rozvodů, mají vliv na počet rozvodů. Tento vliv je pouze krátkodobý a trvalý trend nárůstu počtu rozvodů ovlivní minimálně. Z toho je moţno činit závěr, ţe změny v zákonné úpravě nebyly tak zásadní a významné, aby ovlivnily počty rozvodů. Nejvýraznější vliv na počty rozvodů měla změna ve věci zjišťování viny na rozvodu. Zdá se, ţe obava z toho, ţe manţelé si budou navzájem dokazovat vinu na rozvodu, lidově řečeno, ţe „se před soudem bude prát špinavé prádlo“ dokáţe, respektive dokázalo v určité době odradit od rozvodu. Společenské poměry v současné době jsou jiné neţ dříve a těţko by unesly návrat k principu zjišťování viny na rozvodu.

Podle údajů Českého statistického úřadu patří mezi nejčastější příčiny rozvodu v ČR „rozdílnost povah, názorů a zájmů“. Tento důvod bývá uváděn ve více neţ čtyřiceti procentech. Je to, dalo by se říci, neutrální důvod, jelikoţ příčiny jsou jaksi mimo manţelství. Náhodou se sešli, intimně se sblíţili a vzali se 2 lidé, kteří mají rozdílné povahy. Takovýto důvod rozvodu vyhovuje oběma rozvádějícím se manţelům, nikoho z nich neobviňuje a manţelé se na něm rádi shodnou. Proto můţe docházet k tomu, ţe pod příčinu rozdílnost povah a zájmů se schovají i příčiny jiné. Podle zkušeností soudců se za oficiálními údaji často skrývá bolestná zkušenost v podobě domácího násilí, za kterou se většinou ţeny-oběti stydí.

Jiná statistika uvádí, ţe na obou stranách manţelské dvojice byla nejčastěji soudem identifikována jakoţto příčina rozvratu manţelství nevěra. Druhým nejčetnějším důvodem byl alkoholismus muţe či nezájem o rodinu ze strany ţeny. Pokud jde o nevěru jako 10

Ţádost o rozvod.cz, Informační portál o problematice rozvodů a ţádostí o rozvod, Statistiky a historie rozvodů manţelství, (citováno dne:

18. 5. 2011), dostupné na: http://www.zadost-o-rozvod.cz/statistiky-a-historie-rozvodu-manzelstvi/

- 15 -

nejčastější příčinu rozvodů, je oprávněná otázka, zda nevěra je příčinou, nebo následkem jiné příčiny. Například nesoulad v intimním a citovém vztahu, letitý, nudný stereotyp v těchto vztazích, ochota hledat nový impulz pro erotický ţivot, něco nového, nepoznaného. Nevěra je váţné porušení manţelských povinností, ale podněty k nevěře mohou být velmi silné a racionálně často obtíţně ovlivnitelné.

Návrh na rozvod podávají častěji ţeny neţ muţi. To není překvapující, vezmeme li v úvahu, ţe na příčinách rozvodů mají větší podíl muţi. Častěji se dopouštějí nevěry, ve větší míře se u nich projevuje alkoholismus, dopouštějí se domácího násilí. K tomu přistupuje to, ţe muţi častěji mají v manţelství dominantní postavení neţ ţeny, více prosazují svoji vůli a proto mají i méně důvodů podávat návrh na rozvod.

Rozvodovost a příčiny rozvodů jsou sledovány státními orgány i jinými institucemi, včetně nevládních organizací. Výsledky tohoto sledování, sestavené tabulky a rozbory se ve svých zjištěních liší. Záleţí asi na tom, kdo a jakým způsobem průzkum provádí a na které respondenty se obrací a jak jsou postaveny otázky. Při odpovědích můţe působit i stud, neochota svěřovat se se svými intimními problémy. Také označení některých příčin v sestavených tabulkách má malou vypovídací hodnotu. Vyuţití údajů z těchto rozborů pro nějaké závěry je proto problematické. 11 12 13 14 15

11

Demografie – demografické informace, analýzy a komentáře, Rozvodovost, (citováno dne: 18. 5. 2011), dostupné na:

http://www.demografie.info/?cz_rozvodhistorie 12

Český statistický úřad, Rozvodovost, (citováno dne 18. 5. 2011), dostupné na: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost

13

MUDr. Zbyněk Mlčoch, Nejčastější příčiny a důvody rozvodu manželství, statistiky rozvodovosti v ČR, (citováno dne:21. 5. 2011),

dostupné na: http://www.zbynekmlcoch.cz/info/krize_rozvod/nejcastejsi_priciny_a_duvody_rozvodu_manzelstvi_statistiky_rozvodovosti_v_cr.html 14 15

Svoboda, E., Rodinné právo Československé, 2. Vydání, Praha: Československý Kompas, 1946 Krčmář, J., Právo občanské. IV. Právo rodinné III., Doplněné vydání, Praha: Všehrd, 1936

- 16 -

3.

Obecné právní principy

Jak uţ je uvedeno v úvodu, můj přístup k právu je sociologický. Potřeba právní úpravy vychází z potřeb společnosti, právo upravuje postavení, chování, práva a povinnosti státu, institucí, organizací, i jednotlivců. Právo přispívá k zajištění existence společnosti, k jejímu optimálnímu vývoji a chrání legitimní zájmy jednotlivců.

Právo obecně i právní úprava jednotlivých institutů vychází z určitých zdrojů, pramenů a obecně uznávaných základních principů 

Právo a jeho tvorba je ovlivňováno filozofií jako vědou a v dané společnosti uznávanými filozofickými postuláty (filozofie marxistické – křesťanské).



Právo musí respektovat a vycházet z obecně uznávaných morálních pravidel. Právo nemůţe být nemorální, nemůţe být v rozporu s morálkou společnosti a ustálenými pravidly.



Právo musí být spravedlivé. Zejména ústavní soud upozorňuje opakovaně na to, ţe se i soudy někdy drţí příliš formálně litery zákona a nedbají dostatečně o to, aby jejich rozhodnutí respektovala princip spravedlnosti.



Právo musí respektovat daný stupeň společenského vývoje



Právo musí vycházet z ekonomické situace a ekonomických moţností společnosti

Evropské právo se proto mění v souvislosti s vývojem společnosti. Naproti tomu tradiční muslimské právo je zjevením boţím, tedy neměnné. V této souvislosti nelze přehlédnout, ţe tisíciletý vývoj v evropském prostoru vychází z křesťanství a po celou dobu aţ do dneška je jím určován. Zejména pak vztah mezi muţem a ţenou, manţelství a rodina jsou jím silně poznamenány. V této souvislosti je moţno opět poukázat na zásadní rozdíly mezi křesťanstvím a islámem.

- 17 -

Důleţitým podnětem pro tvorbu vnitrostátního práva jsou mezinárodní dokumenty přijaté nadnárodními organizacemi, které zásadním způsobem ovlivňují tvorbu a aplikaci práva ve státech, které tyto dokumenty akceptovaly. Zde je především třeba připomenout všeobecnou deklaraci lidských práv, kterou vyhlásilo Valné shromáţdění Organizace spojených národů na III. zasedání dne 10. 12. 1948 ve formě rezoluce č.217/III.

Deklarace je součástí právního řádu České Republiky a je promítnuta do zákonů České Republiky. Duch této deklarace, její myšlenky se promítají ve všech oborech práva České Republiky, tedy i v právu rodinném. Platí to nejen o těch ustanoveních deklarace, která se rodinného práva přímo dotýká, ale i o těch ostatních, které rodinné právo přímo nezasahují. Na příklad v čl. 1 se uvádí: „Všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i právech, jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství“. V tomto článku se tedy přiznává kaţdému člověku svoboda, ale i jeho individualita – je nadán vlastním rozumem a svědomím. V čl. 2 odstavec 1.se stanoví, ţe kaţdý je oprávněn ke všem právům a svobodám, jeţ stanoví deklarace, bez rozdílu pohlaví atd. Manţelé si mají být rovni ve všech právech. Je nepochybné, ţe zásady těchto ustanovení musí být uplatněny i v právu rodinném i kdyţ tam nemusí být převzaty explicitně. Nepřímo se rodinného práva dotýká i čl. 17: „Kaţdý má právo vlastnit majetek, jak sám, tak spolu s jinými. Těchto zásad musí dbát i zákon o rodině při úpravě majetkových práv manţelů i při vypořádání majetku v případě rozvodu manţelů.

Některá ustanovení Deklarace se týkají přímo rodinného práva. Na příklad čl. 18 formuluje právo na uzavření manţelství a zaloţení rodiny a rovnost manţelů za trvání manţelství, i při jeho rozvázání. Článek 25 odstavec 2 přiznává mateřství a dětství nárok na zvláštní péči a pomoc. Tato práva mohou být povaţována za samozřejmost, v evropském prostoru tomu tak je, ale není to všude, například v muslimských zemích je k rovnosti manţelů hodně daleko.

Důleţitým dokumentem je Úmluva o právech dítěte, která stanovuje veškerá práva dítěte a to občanská, ekonomická, kulturní, politická a sociální. Byla přijata 20. Listopadu 1989 Valným shromáţděním OSN. Tato úmluva je zaloţena na čtyřech základních - 18 -

principech, kterými jsou právo dítěte na ochranu, právo na rozvoj, právo na přeţití a právo na účast (to znamená, ţe má dítě právo vyjádřit se ke všem záleţitostem, jeţ se ho týkají). 16 17 18 19

16

17

18

19

Gerloch, A., Teorie práva, 4. upravené vydání, Plzeň: Aleš čeněk 2007 Sdělení č. 104/1991 Sb. o Úmluvě o právech dítěte Zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů

- 19 -

4.

Rozvod manţelství podle zákona o rodině

Současná právní úprava rozvodu je obsaţena v zákoně o rodině č. 94 z roku 1963. Jde tedy o zákon z období socializmu. Byl sedmnáctkrát novelizován, naposledy v roce 2008. Zákon obsahuje části: vznik manţelství a jeho rozvod, vztahy mezi rodiči a dětmi, výţivné a závěrečná ustanovení.

Rozvod je jedním ze způsobu zániku manţelství. Manţelství samozřejmě zaniká smrtí jednoho, nebo obou manţelů. Za ţivota manţelů můţe být manţelství soudem prohlášeno za neplatné nebo nicotné. Nicotné manţelství vůbec nevzniklo, účinky uzavření manţelství vůbec nenastaly. Neplatné manţelství vzniklo, je neplatné od počátku a účinky neplatnosti nastávají pravomocným výrokem soudu.

Rozvod manţelství přichází v úvahu v těch případech, kdy manţelství platně vzniklo, a důvody zániku stanovené zákonem, nastaly aţ za trvání manţelství. Právo obecně zná rozvod se zjišťováním viny, soud tedy zjišťoval, kdo z manţelů rozvod zavinil. Tento způsob se uplatňoval u nás v minulosti. Současná právní úprava princip zjišťování viny neuplatňuje a rozlišuje rozvody, které se v praxi označují, jako rozvod na základě dohody manţelů, rozvod bez dohody, nebo také sporný a rozvod ztíţený. Ve všech případech je důvodem rozvodu trvalý a hluboký rozvrat manţelství, u něhoţ nelze předpokládat obnovení manţelského souţití. 20 21 22 23

20

21

22

23

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973 Kramář, J., Právo občanské IV. Právo rodinné III., Doplněné vydání, Praha: Všehrd, 1936

- 20 -

4.1. Trvalost manţelského svazku

Všechny právní úpravy platné v minulosti na území dnešní ČR usilovaly o trvalost manţelského svazku a omezovaly moţnost rozchodu manţelů, počínaje nezrušitelností manţelství v církevním právu, přes uplatňování principu viny, taxativní výpočet důvodů pro rozvod a rozluku manţelství, smírčí řízení prováděné farářem před rozvodem, aţ po smírčí řízení prováděná soudem v rozvodovém řízení. I na tomto vývoji lze sledovat, jak postupovala demokratizace v právní úpravě rozvodů.

Také současná právní úprava usiluje o trvalost manţelského svazku. Nejsou to jenom ta ustanovení zákona o rodině, která ukládají soudům povinnost, kdykoliv v průběhu rozvodového řízení pokusit se o smír.

Podle § 1 zákona o rodině je manţelství trvalým společenstvím muţe a ţeny. Není nedůvodná otázka, jak zákon tuto trvalost zajišťuje a tím předchází rozvodům. Odpověď je moţno hledat uţ v období před uzavřením manţelství, při jeho uzavírání, v jeho průběhu i při jeho zániku.

Pokud jde o období před uzavřením manţelství, zákon v § 2 deklaruje, ţe snoubenci mají poznat navzájem své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav. Podle § 6 jsou snoubenci povinni prohlásit, ţe poznali navzájem svůj zdravotní stav a ţe zváţili úpravu budoucích majetkových vztahů, bydlení a hmotného zabezpečení rodiny. Tato ustanovení lze chápat jako prevenci rozvodů. Snoubenci jsou tím nabádání, aby přemýšleli o tom, jaké změny přinese manţelství do jejich ţivota a zváţili své schopnosti zařídit materiální podmínky k tomu, aby manţelství mohlo fakticky a reálně fungovat. Měli by zvaţovat své příjmy, zda budou dostačující i v případě mateřství a narození dítěte, měli by zvaţovat, kde budou bydlet, například rizika bydlení u rodičů, výši nájemného, moţnost vlastního bytu a podobně. Snoubenci by si měli uvědomit, ţe uzavření manţelství a zaloţení rodiny vyţaduje značné náklady. - 21 -

Důleţité je ustanovení §18 Zákona o rodině, které definuje povinnosti manţelů: ţít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti, vytvářet zdravé rodinné prostředí. Snoubenci by se měli zamyslet nad svými povahovými vlastnostmi a schopnostmi v manţelství obstát. Měli by uváţit, zda mají schopnost být tolerantní k názorům druhých, slevit ze svých poţadavků, dosáhnout kompromisu, apod. Nejdůleţitější v manţelství je schopnost postarat se o děti a umět je vychovat. V tom podle mého názoru spočívá hlavní slabina snoubenců v současné době. Myslím, ţe málokterý ze snoubenců si před uzavřením manţelství dokáţe představit, co obnáší péče o dítě. Snoubenci by si tedy měli uvědomit, ţe manţelství a zaloţení rodiny představuje značné omezení osobní volnosti a osobních zájmů.

I kdyby snoubenci znali tyto povinnosti, je otázkou, zda je budou umět aplikovat do svého ţivota. Myslím, ţe vlastní zákonná úprava předbíhá ţivot a právní vědomí snoubenců značně za ní zaostává. Zákon také neupravuje to, jak zajistit, aby se práva a povinnosti v manţelství skutečně uplatnila.

Dokonce i v Evropském parlamentu se ozývaly hlasy, ţe snoubenci by měli být informováni o svých právech a povinnostech. Nebylo však řečeno, kdo to má zajistit. Je to zřejmě mimo moţnosti zákona o rodině. Obecná osvěta, je málo účinná. Předmanţelské školení snoubenců je asi těţko uskutečnitelné. Pak zbývá ještě škola. Jestliţe se do školních osnov začleňuje sexuální výchova, bylo by moţné do výuky posledních ročníků zařadit kapitoly rodinného práva, poučení o právech a povinnostech v manţelství a o morálce vůbec. Jde ale i o to, zda by to některé adepty manţelství neodradilo od tohoto kroku. Sniţovat rozvodovost tím, ţe by se sniţoval počet uzavřených manţelství, by jistě nebylo přijatelné. 24 25 26

24

25

26

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973

- 22 -

4.2. Důvod rozvodu

V minulosti byly důvody, které opravňovaly soudy rozhodovat o rozvodu, taxativně, nebo příkladmo v zákoně vyjmenovány. Současná právní úprava obsahuje pouze obecnou formulaci důvodů, opravňujících povolení rozvodů.

Důvodem rozvodu je podle platné právní úpravy rozvrat manţelství, který musí mít ještě další náleţitosti. Musí jít o rozvrat trvalý a hluboký a takový, při kterém nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Před soudem tak stojí otázka posoudit, jaké poklesky si manţelé vzhledem ke svým povahovým vlastnostem a názorům jsou schopni a ochotni odpustit. Tato formulace důvodu rozvodu má vyloučit moţnost, aby docházelo k rozvodům na základě dočasného zhoršení vztahů, které pravděpodobně časem pomine.

Rozvrat vztahů je sociologický jev a kaţdý z manţelů můţe jeho intenzitu vnímat jinak, jeden ho můţe povaţovat za důvod rozvodu, druhý mu můţe přikládat daleko menší význam. Rozvrat je v podstatě destrukcí vztahů mezi manţeli a zasahuje vztahy sexuální, psychické, materiální, znamená neplnění povinností uvedených v § 18 zákona o rodině. Muţ a ţena mají v manţelství stejná práva a stejné povinnosti, jsou povinni ţít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Při rozvratu manţelství můţe jít o neplnění všech, nebo jen některých povinností. V soudním řízení bude povinností navrhovatele, aby prokazoval, které vztahy a jak hluboce jsou rozvráceny. Soud bude zjišťovat a bude předmětem dokazování, zda rozvrat objektivně existuje, je li hluboký a trvalý a zda v důsledku rozvratu spolu manţelé neţijí. Předmětem dokazování budou i příčiny tohoto stavu, nebude však zjišťována vina.27 28 29

27

28

29

Haták, V., Hanáková, V., Domácí právník, Pardubice: Mayday Publishing, 2008 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010

- 23 -

5.

Rozhodování o rozvodech

Zákon o rodině umoţňuje církevní sňatky tj. uzavírání manţelství před orgánem církve. Rozhodování o ukončení manţelství však církevním orgánům neumoţňuje. Toto rozhodování si ponechává stát ve svých rukou a svěřuje ho do pravomoci obecných soudů. Soudy rozhodují rozvody a další spory vyplývající z rodinných vztahů podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č 93/1963 Sb.

Rozhodování soudu o rozvodu manţelství je určitou překáţkou, která ztěţuje rozchod manţelů. Ne kaţdý je schopen sám sepsat návrh na rozvod a je tedy odkázán na pomoc advokáta. Rozvodové řízení proto vyţaduje i určité náklady, přináší i stresové situace a podobně. Praxe však ukazuje, ţe se nejedná o překáţku významnou, která by znatelně bránila rozvodům a sniţovala rozvodovost.

Ten, kdo navrhuje rozvod, většinou vychází z předpokladu, ţe rozvod ukončí jeho trápení v manţelství a bude mít klid. To snad můţe být důvodné tam, kde rozvádějící se manţelé jsou schopni se dohodnout a plnit dobrovolně své povinnosti po rozvodu. Tam kde taková dohoda není, rozvodem stresy a trápení nekončí, ale můţou se ještě stupňovat. I po rozvodu mohou pokračovat tahanice o svěření dítěte do péče, o výţivné, styk s dítětem, o rozdělení majetku a mohou trvat léta a nemusí skončit do věku dospělosti dětí a mohou být i nákladné.

Rozvodové řízení se zahajuje návrhem - ţalobou. U všech druhů rozvodů jde o řízení sporné. Návrh na rozvod je třeba podat u příslušného soudu. Tím je soud, v jehoţ obvodu měli oba manţelé poslední společné bydliště v ČR a bydlí li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manţelů. Jestliţe manţelé neměli společné bydliště, podává se návrh u soudu, v jehoţ obvodu působnosti bydlí odpůrce. Není li takový soud, podává se návrh u soudu, v jehoţ obvodu bydlí navrhovatel. Návrh má mít náleţitosti stanovené občanským soudním řádem, v - 24 -

§ 42 odstavec 4 a v § 79. Kromě obecných náleţitostí jako je označení soudu, označení účastníků, jejich adres a rodných čísel musí ţaloba obsahovat údaje o době a místě uzavření manţelství, o dětech a o jejich narození, o tom zda byl podán návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí. Dalšími náleţitostmi jsou údaje o průběhu manţelství, kdy, jak a proč došlo k rozvratu, proč nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Podle druhu rozvodu, který má být projednán, je třeba přiloţit k návrhu i příslušné důkazy. Navrhovatel je povinen svá tvrzení dokazovat, odpůrce k těmto tvrzením důkazy předkládat můţe, ale nemusí. Pro ilustraci jsem na konec této kapitoly vloţila vzor návrhu na rozvod.

V soudním řízení o návrhu na rozvod manţelství zjišťují soudy okolnosti stanovené zákonem o rodině, umoţňující rozhodnout v souladu se zákonem o návrhu na rozvod. Soud tedy především zjišťuje, zda byl podán řádný návrh na rozvod a zda má předepsané náleţitosti. Dále se v rozvodovém řízení zjišťuje a dokazuje, kdy a jak bylo manţelství uzavřeno a zda je naplněn základní důvod rozvodu a manţelství je tak hluboce a trvale rozvráceno, ţe nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Mají-li manţelé nezletilé děti, zjišťuje soud údaje o dětech. Soud nemůţe manţelství rozvést, bylo-li by to v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody.

Pro rozhodování soudu není podstatné, zda se manţelé shodnou na příčinách rozvodu – na příčinách rozvratu manţelství, nebo zda kaţdý vidí příčiny někde jinde. Pokud zákon ukládá soudu povinnost zjišťovat příčiny rozvratu, musí o tom soud provádět důkazy. Zejména vyslýchá účastníky, svědky, znalce, konstatuje listiny. Z nich pak dovozuje trvalý a hluboký rozvrat a moţnost obnovení souţití.

Obtíţnější je situace, kdy jeden z manţelů s rozvodem nesouhlasí a z různých důvodů chce manţelství zachovat. Pak se soud nevyhne nutnosti zjišťovat, zda manţelství plní svou funkci, respektive v čem své funkce neplní, zda spolu neţijí, nepomáhají si, nepečují o potřeby rodiny a o děti. Při jednání mohou přijít na řadu i otázky intimní, zda spolu

- 25 -

mají sexuální styky, proč je nemají, od kdy je nemají a podobně. Jestliţe se manţelé v těchto údajích liší, pak je obtíţné, ne- li nemoţné, dokázat jaká je skutečnost. 30 31 32 33

5.1. Vzor návrhu na rozvod:

Okresní/Obvodní soud

adresa

Dvojmo

Ţalobce: Jan Janků, nar. 1. 1. 1968, bytem Domov, Za pecí 14, PSČ 123 45

Ţalovaná: Jitka Janků, rozená Rozová, nar. 21. 8. 1968, bytem Domov, Za pecí 14, PSČ 123 45 Návrh na rozvod manţelství I. Dne 12. 6. 1996 jsem uzavřel manţelství s ţalovanou před Obecním úřadem v Domově. U 30

31

32

33

Haták, V., Hanáková, V.,Domácí právník, Plzeň: Mayday Publishing, 2008 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973

- 26 -

obou jde o manţelství první. V manţelství se nám dne 3. 6. 1998 narodil nezletilý syn Pavel. Všichni v současné době bydlíme na shora uvedené adrese. Důkaz: oddací list výslech účastníků II. S ţalovanou jsme se seznámili na rekreačním pobytu ve Špindlerově Mlýně. Postupem času se náš vztah prohloubil a po dvouleté známosti jsme uzavřeli manţelství. V našem vztahu nebyly neshody nebo konflikty. Z počátku manţelství jsme bydleli u mých rodičů a po narození syna roku 1999 jsme si pořídili vlastní byt. Asi dva roky po narození syna však ţalovaná začala na můj zájem o domácnost a syna reagovat podráţděně a začalo docházet k rozporům ohledně výchovy syna. Manţelka mi začala zakazovat chodit se synem na procházky do přírody a obviňovala mne ze snahy poškodit synovo zdraví. Začala dávat najevo nedůvěru k mé osobě a odmítala mi svěřit syna v době, kdy mne nemohla kontrolovat. Přestali jsme spolu intimně ţít na konci roku 2006 a veškerá starost ţalované o domácnost se v té době omezila pouze na syna a jí samotnou. Musel jsem si sám vařit nebo se stravovat mimo domov. Společně nehospodaříme od června roku 2009. Opakovaně jsem ţalovanou vyzýval ke společné návštěvě psychologa či manţelské poradny. Ţalovaná však tyto návrhy označila za mou léčku motivovanou snahou zbavit jí způsobilosti k právním úkonům a získat tak absolutní moc nad synem. Hádky byly stále častější. Souţití s ţalovanou za takové situace se pro mne stalo nesnesitelným a snaţil jsem se doma zdrţovat co nejméně. Důkaz: výslech účastníků III. Okresní (obvodní) soud v Domově jiţ rozhodl o úpravě poměrů nezletilého syna Pavla pro dobu po rozvodu svým rozhodnutím sp.zn.d P 12/2009 ze dne 12.3.2010, které nabylo právní moci dne 14.4.2003, a které přikládám k tomuto návrhu. Důkaz: rozhodnutí ve věci P 12/2009 IV. K ţalované jsem ztratil citový vztah a nevidím naději na jeho obnovu. Nemám zájem na dalším trvání našeho manţelství, které je hluboce a trvale rozvráceno.

- 27 -

V. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuji, aby soud vydal tento rozsudek: Manţelství ţalobce Jana Janků a ţalované Jitky Janků, rozené Rozové, uzavřené dne 12. 6. 1996 před Obecním úřadem v Domově, se rozvádí.

Jan Janků34

34

Vzory.cz, Návrh na rozvod, (citováno dne 22. 5. 2011), dostupné na: http://www.vzory.cz/vzory/rodina-a-manzelstvi/navrh-na-rozvod/

- 28 -

6.

Posuzování příčin rozvratů

Rozvod manţelství je upraven v hlavě páté zákona o rodině, § 24, § 24a, § 24b, upravují samotný rozvod. Další ustanovení této hlavy §26 aţ §28 upravují vztahy rozvedených manţelů, jejich práva a povinnosti k dětem po rozvodu. Některá ustanovení zákona o rozvodu manţelství vyţadují, aby soudy zjišťovaly příčiny rozvratu.

Obecný zákoník občanský, i zákon o rodině, ukládal povinnost soudům zjišťovat, kdo z manţelů rozvrat zavinil. V současné době soudy vinu na rozvodu nezjišťuji. Od toho je třeba odlišit zjišťování příčin rozvratu manţelství. Platná právní úprava v některých případech rozvodů ukládá povinnost příčiny zjišťovat. Z hlediska příčin rozvratu mohou nastat tyto situace: 1.

v případě podle § 24 odstavec 1 bere soud v úvahu příčiny rozvratu manţelství

2.

v případě podle § 24a soud nezjišťuje příčiny rozvratu manţelství

3.

v případě podle §24b soud zjišťuje, zda manţel, který nesouhlasí s rozvodem, se převáţně nepodílel na rozvratu manţelství a zda by manţelovi, který se na rozvratu převáţně nepodílel, nebyla způsobena zvlášť závaţná újma.

4.

jsou-li splněny podmínky § 24b, ale manţelé spolu déle neţ 3 roky neţijí, soud manţelství rozvede a nezjišťuje, zda by manţelovi, který se na rozvratu manţelství převáţně nepodílel, byla způsobena zvlášť závaţná újma

Předmětem posuzování soudu bude, jak jeden z manţelů, případně oba manţelé, plní povinnosti §18 zákona o rodině, případně zda se nedopouštějí jednání, které je s těmito povinnostmi v rozporu. Porušování těchto povinností je tedy příčinou, jejímţ následkem je kvalifikovaný rozvrat manţelství a ten je důvodem pro povolení rozvodu. Tento kauzální řetěz je moţno doplnit o další článek - co je příčinou porušování manţelských povinností. Na příklad příčinou porušování povinností manţelů ţít spolu, můţe být nesoulad v citových a - 29 -

intimních vztazích, nebo nevěra, nebo sexuální avanturizmus a jiné. Tyto příčiny příčin mohou být a také jsou předmětem dokazování a posuzování, neboť vedou k následku, který je důvodem rozvodu. 35 36 37 38

6.1. Rozvod podle §24 zákona o rodině - se zjišťováním příčin

Tento rozvod je nazýván sporným rozvodem, ačkoliv toto označení je nevýstiţné, kdyţ všechny rozvody jsou řízením sporným. Jde o situaci, kdy manţelé se nejsou schopni dohodnout na důvodech a příčinách rozvodů, a nejsou schopni vyřešit otázky s rozvodem spojené. Rozvodu se domáhá jeden z manţelů a druhý manţel se k návrhu nepřipojí. V této situaci kromě posuzování důvodů rozvodu, zda jde o hluboký a trvalý rozvrat a nelze očekávat obnovení manţelského souţití, je soud povinen brát v úvahu také příčiny rozvratu manţelství. Musí tyto příčiny zjišťovat, posuzovat jejich význam z hlediska rozvratu manţelství a výsledky tohoto zjišťování a posuzování ovlivňují výrok soudu o rozvodu. Objektivní zjišťování příčin rozvratu můţe být často velmi obtíţný, neboť účastníci se nesvěřují rádi se svými soukromými a intimními problémy a kaţdý z nich prosazuje svůj subjektivní pohled a zájem.

Soud zjišťuje, zda rozvrat manţelství má stanovenou kvalitu, která je vyjádřena v zákoně, uvedenými 3 podmínkami, které musí být současně naplněny. Pro rozvod manţelství tedy nestačí prokázat pouze jednu nebo dvě z uvedených podmínek. Ani v případech, kdy uvedené podmínky jsou prokázány, nemůţe soud povolit rozvod manţelství, jestliţe jsou dány důvody uvedené ve druhém odstavci § 24 zákona o rodině. Soud tedy musí zjišťovat, zda manţelé mají společné nezletilé děti a zda rozvod by byl v rozporu se zájmem

35

36

37

38

Zákon č. 946/1881 Sb., z.s., Obecný zákoník občanský Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010

- 30 -

těchto dětí. Nestačí však pouze běţný zájem těchto dětí, musí jít o zájem daný zvláštními důvody. Zákon neuvádí ani například co povaţuje za hluboký a trvalý rozvrat manţelství a ani kdy nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Určitým, výkladným vodítkem by mohla být další ustanovení zákona o rodině následující za § 24. Záleţí tedy na hodnocení a úvaze soudu, aby v kaţdém jednotlivém případě posuzoval, zda rozvrat má kvality dané zákonem. Zákon také neuvádí co je zájem nezletilých dětí daný zvláštními důvody, mohlo by to být váţné onemocnění, nebo postiţení, které by vyţadovalo péči a pomoc obou rodičů.

Zákon tedy dává v těchto věcech prostor pro volné hodnocení případ od případu, ovšem při zachování litery a smyslu zákona. §24 zákona o rodině, pokud jde o samotné povolení rozvodu, ukládá podmínky, za kterých můţe být rozvod povolen, moţnost rozvodu těmito podmínkami omezuje. Následující ustanovení je benevolentnější. 39 40 41

6.2. Rozvod podle §24a zákona o rodině - bez zjišťování příčin

Někdy se takovému rozvodu říká rozvod nesporný, nebo také smluvený. Je však třeba odlišovat, nejde o rozvod smluvní. Termín smluvený rozvod proto nepovaţuji za přesný a výstiţný. Jako v ostatních případech jde o rozvod, o kterém rozhoduje soud na základě podané ţaloby ve sporném řízení. I zde je důvodem rozvodu hluboký, trvalý rozvrat, který nedává šanci na obnovení manţelského souţití. Má se však za to, ţe rozvrat existuje, pokud jsou splněny další stanovené podmínky:

39

40

41

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973 Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010

- 31 -



Druhý manţel se k návrhu připojí. Oba manţelé mají tedy shodný názor na důvody rozvodu a nechtějí spolu ţít. Shodují se v tom, ţe manţelství je trvale a hluboce rozvráceno a není důvodné předpokládat obnovení souţití.



Manţelství trvalo déle neţ jeden rok. To je povaţováno za dostatečně dlouhou dobu, aby se manţelé mohli poznat a zjistit zda mají předpoklady spolu trvale ţít. Pokud manţelství netrvalo po dobu alespoň jednoho roku, předpokládá se, ţe vztahy mezi nimi nejsou ustálené, dostatečně se nepoznali, nedořešili otázky spojené se zaloţením manţelství, například bydlení, vybavení domácnosti a podobně a ţe tady nesoulad manţelství a důvody rozvodu nemusí být trvalé.



Manţelé spolu nejméně 6 měsíců neţijí, předpokládá se, ţe je to za daných podmínek dost dlouhá doba, aby se usoudilo, ţe manţelství neplní svou funkci.



Za těchto podmínek stanoví zákon domněnku, ţe jsou splněny podmínky § 24 odstavec 1 zákona o rodině, ţe tedy došlo k trvalému a hlubokému rozvratu manţelství a nelze očekávat obnovení manţelského souţití.

Jde tedy o zánik manţelství, na kterém se manţelé domluví, na základě toho, soud rozsudkem povolí rozvod manţelství, pokud jsou splněny podmínky § 24 odstavec 1 zákona o rodině. Zákon však vyţaduje, aby došlo k dohodě i o dalších záleţitostech spojených s rozvodem. Uzavření těchto dohod se všemi náleţitostmi, vyţadovanými zákonem, můţe být hodnoceno jako potvrzení toho, ţe manţelé to s rozvodem myslí váţně. Jde o: 1.

dohodu – smlouvu o:



Vypořádání vzájemných majetkových vztahů, tj. o tom co patří do majetkového společenství manţelů a rozdělení tohoto majetku



Vypořádání práv a povinností, které se týkají společného bydlení



Případné úpravě vzájemné vyţivovací povinnosti mezi manţely, pokud by taková povinnost přicházela v úvahu

Všechny tyto dohody musí být uzavřeny písemně, jejich podpisy musí být ověřeny a musí být soudu předloţeny před rozhodnutím o rozvodu. Tyto dohody zákon nepovaţuje za - 32 -

tak závaţné jako dohodu o úpravě poměru dětí po rozvodu a proto nevyţaduje, aby byly schvalovány soudem.

2.

dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu.

Z povahy věci vyplývá, ţe i tato dohoda musí být písemná. Zákon vyţaduje, aby dohoda byla před rozhodnutím o rozvodu schválena soudem a aby toto soudní rozhodnutí bylo pravomocné. Tuto dohodu neschvaluje soud, který projednává rozvod, ale soud opatrovnický, který rozhoduje ve věcech péče o nezletilé děti. Řízení u tohoto soudu musí být tedy iniciováno podáním návrhu jedním nebo oběma manţeli.

Rozvodový soud nezjišťuje příčiny rozvratu, řízení se tím zjednoduší a zrychlí. Uţ před podáním návrhu nebo současně s ním jsou vyřízeny všechny jinak sporné vztahy. Pokud tedy došlo k dohodě mezi manţely, měl by to navrhovatel uvést uţ v návrhu na rozvod a přiloţit příslušné doklady se všemi náleţitostmi. Není však vyloučeno, aby k takové dohodě mezi manţely došlo aţ po podání návrhu na rozvod. Uzavřené dohody nemohou být účinné dnem jejich sjednání, musí obsahovat odkládací podmínku o tom, ţe nabudou účinnosti aţ po právní moci rozsudku o rozvodu manţelství. Soud by zkoumal, zda dohody mají všechny náleţitosti a zda jsou platné, ale do jejich obsahu by nezasahoval. Rozvodový soud by nezkoumal ani dohodu o úpravě poměrů nezletilých dětí. O tom, zda dohoda je platná a neodporuje zájmům dětí, rozhoduje opatrovnický soud. Pokud by dohoda nebyla v souladu se zájmy nezletilých dětí, soud jí neschválí a rozvod podle § 24a zákona nebude moţný. Pokud by z jakýchkoliv důvodů k rozvodu nedošlo, zůstanou uzavřené dohody neúčinné. Manţelé by mohli uzavřít i jiné dohody o vypořádání vzájemných vztahů. Na příklad dohody o výţivném manţela. Tato smlouva by nemusela být předloţena soudu a neexistence takové smlouvy by nebránila povolení rozvodu. To by ale nebránilo jednomu z manţelů, aby se výţivného domáhal soudní cestou v samostatném soudním řízení. 42 43 44 42

43

44

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973 Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010

- 33 -

6.3. Rozvod podle § 24b odstavec 1 zákona o rodině

Toto ustanovení zákona o rodině upravuje situaci, kdy jeden z manţelů se domáhá rozvodu manţelství, druhý manţel s rozvodem nesouhlasí a na rozvratu manţelství se převáţně nepodílel porušením manţelských povinnosti. Zřejmě jsou tím míněny povinnosti, uvedené v § 18 zákona o rodině. Soud se tedy bude zabývat tím, zda manţel, který s rozvodem nesouhlasí, neporušoval manţelské povinnosti. První z manţelských povinností je ţít spolu. Míní se tím zřejmě nejen to, ţe manţelé ţijí ve společném bytě a společně obstarávají své záleţitosti ale i to, ţe manţelé spolu mají mít intimní styky. Je dost problematické zjišťovat, zda jeden z manţelů se převáţně nepodílel na porušení této povinnosti. Soud se bude patrně muset spokojit s tím, zda manţel, který se na rozvratu manţelství převáţně nepodílel porušením manţelských povinnosti, byl ochoten tuto povinnost plnit a zda, a jak to dával druhému manţelovi najevo. Druhý manţel však můţe namítat, ţe mu na této ochotě něco vadilo, nějaký třeba váţný nedostatek ochotného manţela. Pak bude třeba posoudit, zda tento nedostatek ochotného manţela neznamená objektivně vzato porušení manţelských povinností, nebo zda představy a poţadavky některého manţela nejsou poněkud méně obvyklé a druhý manţel nemá pro ně pochopení.

Ani při posuzování, jak je plněna povinnost péče o děti, nemusí být situace v rozvodovém řízení jednoduchá a jednoznačná. Například u nezaměstnaného manţela, který nedostatečně přispívá na výţivu, asi bude třeba rozlišit, zda není nezaměstnaný proto, ţe o práci nemá váţný zájem, nedbá o svou kvalifikaci, apod. Pokud jde o povinnost vychovávat děti, bude třeba posoudit, kde je hranice neplnění povinnosti a kde jde jen o rozdílné názory na výchovu dětí.

Jestliţe by manţelovi, který se na rozvodu převáţně nepodílel, byla rozvodem způsobena zvlášť závaţná újma, soud manţelství nerozvede za předpokladu, je-li splněna další podmínka spočívající v tom, ţe mimořádné okolnosti svědčí pro zachování manţelství. Jde o ochranu toho manţela, který s rozvodem nesouhlasí, a kterého by rozvod zvlášť závaţně

- 34 -

postihl. Toto ustanovení se někdy nazývá tvrdostní klauzulí. Do rodinného práva byla zahrnuta zákonem číslo 91/1998 Sb., kterým byl novelizován rodinný zákon.

Pro pouţití § 24b odstavce 1 stanoví zákon tyto podmínky: Existuje trvalý a hluboký rozvrat manţelství a nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Za běţných okolností by manţelství mohlo být podle § 24 rozvedeno. Jeden z manţelů s rozvodem nesouhlasí. Manţel, který se rozvodu brání, převáţně rozvrat manţelství nezapříčinil tím, ţe by porušoval manţelské povinnosti, t, j, povinnost podle § 18 zákona o rodině (ţít spolu, být si věrni, pomáhat si, pečovat o děti a další). Tomuto manţelovi by byla rozvodem způsobena zvlášť závaţná újma, například můţe být váţně nemocen, je těţkým invalidou, apod. Mimořádné okolnosti svědčí pro zachování manţelství.

Rozvod by v takovém případě měl pro postiţeného manţela váţné následky, například zdravotní nebo ekonomické. Z toho důvodu by se jevil jako nespravedlivý a nemorální. Taková situace by mohla nastat i přesto, ţe postiţený manţel by měl po rozvodu nárok na výţivné proti manţelovi, který ţádá o rozvod. Na druhé straně, ale zákon o rodině uznává zásadu, ţe nikoho není moţné nutit, aby zůstával v manţelství proti své vůli. Proto výjimečný postup podle § 24b odstavce 1 zákona o rodině je časově omezen ustanovením § 24b odst. 2 zákona o rodině. I kdyţ jsou splněny všechny podmínky, uvedené v §24b první odstavec, které brání povolení rozvodu, soud manţelství rozvede, jestliţe manţelé spolu neţijí po dobu delší neţ 3 roky. Zde zákon vychází z předpokladu, ţe nemá smysl formálně zachovávat manţelství, které uţ poměrně dlouhou dobu fakticky neexistuje. To samozřejmě za předpokladu, ţe jsou splněny podmínky § 24, tedy ţe manţelství je tak hluboce a trvale rozvráceno, ţe nelze očekávat obnovení souţití. 45 46 47 45

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

- 35 -

7.

Rozvod manţelství s nezletilými dětmi

§ 24 odstavec 2 má výjimečné ustanovení, které nedovoluje manţelství rozvést i kdyţ pro povolení rozvodu jsou splněny bezezbytku všechny podmínky. Důvodem pro nepovolení rozvodu je zájem nezletilých dětí daný zvláštními důvody. Zákon neupřesňuje, v čem tyto zvláštní důvody spočívají. Můţe to být zvláště těţký duševní stav, těţké zdravotní postiţení, zvláště váţný psychický stav dítěte, apod. Hodnotit tyto zvláštní důvody je ponecháno úvaze soudu. Tyto důvody by měly být tak závaţné, ţe na ně nelze reagovat jinak neţ společným úsilím manţelů. Jestliţe ale dojde k rozvratu manţelství a destrukci vztahu, bude asi problematické očekávat společné působení znepřátelených manţelů.

Zákon také nestanoví řádnou lhůtu, po kterou platí zákaz rozvodu. Mohou nastat situace, kdy manţelé nemusí mít společnou domácnost, nebo společné bydliště, ţijí odděleně, i kdyţ nejsou rozvedeni. V tom případě by se ustanovení § 24 odstavec 2 zákona o rodině míjelo účinkem.

Rodiče dětí se mohou dohodnout o tom, jak upraví své poměry ve vztahu k dětem a uzavřít o tom písemnou dohodu, kterou soud schválí, neodporuje-li zájmům dítěte. Pokud k dohodě nedojde, rozhodne o poměrech nezletilých dětí soud. V obojím případě soud rozhoduje rozsudkem. 48 49 50 51 52

46

47

48

49

50

51

52

Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973 Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Pávek, F., Rozvody očima soudce, Praha: Práce 1973 Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Hrušáková, M., Dítě, rodina, stát, Brno: Masarykova univerzita, 1993 Černá, M., Rozvod, otcové a děti, Praha: Eurolex Bohemia, 2001

- 36 -

7.1. Ochrana zájmů nezletilých dětí

S rostoucím počtem rozvodů, roste i počet dětí, které tento proces a jeho následky musí zaţít. Podle statistických údajů se téměř neměnil podíl rozvedených manţelství s dětmi a bezdětných párů. Zhruba 30 % všech rozvedených manţelství bylo bezdětných. Zbývajících 70% byla manţelství s dětmi.

Průměrný dospělý člověk se s rozvodovým traumatem vyrovná asi za dva roky. Jenţe u dětí, které jsou citlivější a vnímavější, je stav mnohem sloţitější. Ať uţ jde o malé dítě, nebo dítě školního věku je rozvod stresující a poznamenává je na poměrně dlouhou dobu. Dokonce i na prahu dospělosti dítěte, jeţ zaţilo rozvod rodičů, to můţe mít velký vliv. Můţe trpět pocitem ztráty rodinného zázemí, můţe silně rozkolísat psychiku. U malých dětí můţe být ohroţena jejich budoucí výhova, základní potřeba jistoty, bezpečí a důvěry ve svět. V předškolním věku se v souvislosti s rozvodem často objevuje zhoršení spánku a strach z odloučení od rodiče nebo jiné pečující osoby. Ve škole jsou tyto děti obvykle hodnoceny jako rozlítostněné, nervózní, nesoustředěné, citlivé a výbušné a někdy trpí takzvanými psychosomatickými potíţemi a zhoršením prospěchu. Chlapci často ventilují své pocity projevy agresivity, hněvu, smutku a různými poruchami chování. Dívky se spíš snaţí ve svých omezených moţnostech proti rozvodu rodičů bojovat.

Existují ovšem děti, kterým se podařilo se s rozvodem rodičů vyrovnat. Zejména je to v těch případech, kde jejich rodiče si nedělají naschvály a berou ohled na své děti. Dávají dítěti pocítit, ţe i kdyţ kaţdý teď bydlí zvlášť, jejich lásku k němu to nijak neohrozilo. Rodiče své problémy řeší mimo jeho dosah a ani v nepřítomnosti druhého dospělého ho před dítětem nepomlouvají, ani proti němu jinak dítě nenabádají. Jde o přístup rozumných a uvědomělých osobností, kteří nad své zájmy staví prospěch dítěte. Bohuţel příliš často se rodiče sami s rozvodem nevyrovnají, dělají si navzájem naschvály, jeden druhého před dítětem pomlouvají a snaţí se dítě proti druhému rodiči poštvat. Jestliţe vědomí rodiče je zastřeno hněvem, je těţké nepřenést to na dítě.

- 37 -

Děti jsou závislé na rodičích, nejsou zralé, aby si mohly vytvářet vlastní názor. Je proto třeba je chránit a to i právními prostředky. Ochrana práv nezletilých dětí je zakotvena v mezinárodních dokumentech, i ve vnitrostátních zákonech. Zákon přikazuje dbát zájmů dětí, zajišťovat jejich zdárný vývoj v rodině, při rozvodu, i při uspořádání poměrů po rozvodu. U všech typů rozvodů je zdůrazněna ochrana práv nezletilých dětí na prvním místě. Nejedná se jen o ochranu práv, zákon pouţívá formulace, které jsou obsaţnější neţ ochrana práv. Je to také ochrana zájmů dětí. Ta je zajišťována i dalšími zákonnými ustanoveními.

Rozvodové řízení je odděleno od řízení opatrovnického. V tomto opatření se výrazněji uplatňuje i princip racionality i princip specializace. O úpravě poměrů rozhoduje soud, který je specializován na opatrovnickou problematiku. V tomto řízení dochází ke kolizi zájmů dětí a rodičů a děti jsou zde zastoupeny kolizním opatrovníkem, kterým je orgán sociálně právní ochrany dětí. Opatrovnické řízení můţe být klidnější, protoţe se v něm nepromítá problematika rozvodu. Řízení je vedeno podle § 176 občansko-soudního řádu, soud rozhoduje rozsudkem.

Rozvodové řízení je omezeno na rozvod, zúčastní se ho jen manţelé, účast orgánů sociálně-právní

ochrany

mládeţe

se

nepředpokládá.

Bez

právní

moci

rozsudku

opatrovnického soudu nelze o návrhu na rozvod rozhodnout. Úprava poměrů nezletilých dětí rozhodnutá rozsudkem opatrovnického soudu je omezena na dobu po rozvodu. Před povolením rozvodu nemůţe rozsudek opatrovnického soudu nabýt účinnosti. Tentýţ výsledek nastane, pokud k rozvodu vůbec nedojde. Pokud by dítě před povolením rozvodu nabylo zletilosti, rozsudek opatrovnického soudu zůstane neúčinný. Jestliţe by za této situace bylo třeba upravit na příklad výţivné zletilého dítěte, muselo by podat nový návrh opatrovnickému soudu zletilé dítě. Rozvodové řízení, včetně řízení odvolacího soudu, se můţe protáhnout a mezi tím můţe dojít ke změně poměrů dítěte. V tom případě by bylo třeba iniciovat nové řízení opatrovnickému soudu. Podnět můţe dát i rozvodový soud. Rozvodový soud řízení opatrovnického soudu nepřezkoumává a neposuzuje, můţe však k jeho průběhu a k okolnostem tam zjištěných přihlíţet, zejména pokud je to účelné při posouzení zájmů dítěte v rozvodovém řízení. Můţe si proto vyţádat opatrovnický spis. - 38 -

Návrh na zahájení opatrovnického řízení a úprava poměrů nezletilých dětí by měl být podán před podáním návrhu na rozvod, nebo současně s ním a jeho kopie by měla být připojena k návrhu na rozvod. Opatrovnický soud můţe zahájit řízení i bez návrhu z úřední povinnosti. Podnět k tomu můţe dát kdokoliv a měl by to učinit i rozvodový soud, pokud nemá doklad o tom, ţe návrh podal některý z manţelů. Rozhodnutí opatrovnického soudu spočívá v tom, ţe buď rozsudkem rozhodne o úpravě poměrů k nezletilému dítěti a to na základě důkazů, které provede, nebo rozsudkem schválí dohodu, kterou uzavřeli manţelé. K jednání je přizván kolizní opatrovník, soud přihlíţí k jeho stanoviskům, i k okolnostem, které při své činnosti zjistil a provádí další důkazy. Pokud opatrovnický soud schvaluje dohodu rodičů, zpravidla se omezí pouze na výslech účastníků. Tuto dohodu přezkoumává, a to zejména z hlediska, zda odpovídá zájmům dítěte a zda zahrnuje všechny aspekty péče o nezletilé děti po rozvodu, tedy jak bude zajištěna výchova, komu bude dítě svěřeno do výchovy, jak bude zajištěno výţivné. Dohodu o styku rodičů s dítětem soud schvalovat nemusí. Dohodou manţelů o svěření dítěte do výchovy nemohou rodiče svěřit dítě třetí osobě, na příklad prarodičům. Takové rozhodnutí by mohl učinit pouze soud a osoby, kterým má být dítě svěřeno, by musely být účastníky řízení.

Komu svěřit dítě do výchovy je tím nejdůleţitějším rozhodnutím, které stojí před opatrovnickým soudem. I kdyţ oba rodiče souhlasí, ţe dítě bude svěřeno jednomu z nich, nemusí to být vţdy v zájmu dítěte. Můţe to být spíše proto, ţe jeden z rodičů nemá o dítě zájem a je mu lhostejné v jakých poměrech bude dítě ţít. Nebo se domáhá svěření dítěte do výchovy, ač proto nemá dobré podmínky, jen pro to, aby nemusel platit výţivné. Před soudem stojí úkol zjišťovat osobní vlastnosti rodičů, jejich výchovné schopnosti, majetkové poměry, hmotné zabezpečení, výdělečné schopnosti, zaměstnání, bytové poměry, dosavadní péče o dítě, citové vazby, vztah dítěte k rodiči, přání dítěte a další. V důkazním řízení mohou nastat potíţe, kdyţ výpovědi účastníků jsou ovlivněné jejich osobními zájmy, svědci nejsou, pokud se najdou, mohou být ovlivněni vztahem k účastníkům, znalecké posudky jsou někdy nejisté a odporují si, šetření prováděné orgánem sociálně- právní ochrany dětí můţe být ovlivněno subjektivním přístupem. Do toho zasahují sváry, intriky a napadání účastníků. Takové spory probíhají, ale jistě je i větší počet případů, pro které neplatí tento černý scénář, nebo neplatí v celém rozsahu. - 39 -

Rozvodem manţelství ztrácí dítě vzor chování jednoho z rodičů, vzor chování mezi rodiči navzájem. Úprava styku dítěte s rodiči nemůţe tyto ztráty nahradit. Dítě má být umístěno do prostředí, které nejlépe zajistí jeho další vývoj. Někdy není takové prostředí ani jednoho z rodičů. Dítě by mělo mít pocit jistoty, bezpečí, klidu a pevné citové vazby. Častěji vznikají pochybnosti, zda tyto podmínky můţe naplnit střídavá výchova. Ať bude rozhodnutí opatrovnického soudu o svěření dítěte do výchovy kteréhokoliv z rodičů, vţdy musí zajišťovat právo dítěte na osobní styk dítěte s oběma rodiči a to za příhodných a příznivých podmínek. Dále musí zajišťovat právo obou rodičů osobně se stýkat s dítětem, být informován o všech záleţitostech dítěte a mít moţnost spolurozhodovat o podstatných záleţitostech dítěte.

Také je třeba zvaţovat, zda jsou splněny podmínky pro společnou výchovu a zda se situace zaloţená takovým rozhodnutím neblíţí více střídavé výchově. V převáţné většině případů je dítě svěřováno do péče matky. Matka pečovala o dítě od narození, oba mají k sobě silný citový vztah a s ohledem na věk dítěte, tedy u menších dětí má lepší předpoklady k péči o dítě. Matka má však i jisté nevýhody. Je ekonomicky – finančně znevýhodněna proti otci. Z pravidla musí být zaměstnána, ale má niţší příjem a stihnout zaměstnání i péči o dítě, příprava do školy, dohled nad vyuţíváním volného času dítětem je náročné a stresující. Svěření dítěte matce otcům zpravidla vyhovuje, i na soudce působí tisíciletá tradice, ţe o dítě se stará matka. Někdy se otcové proti tomu bouří, namítají, ţe soudy rozhodují šablonovitě, ţe jim dítě není svěřeno, ačkoliv mají lepší podmínky pro péči o dítě neţ matka. V menším počtu případů mohou být jejich námitky oprávněné. 53 54 55 56 57

53

54

55

56

57

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Hrušáková, M., Dítě, rodina, stát, Brno: Masarykova univerzita, 1993 Černá, M., Rozvod, otcové a děti, Praha: Eurolex Bohemia, 2001 Everet, C., Volgy Everet, S., Zdravý rozvod pro rodiče a děti, Praha:Talpress, 2000

- 40 -

7.2. Výchova nezletilých dětí

V případě rozvratu manţelství, pokud manţelé nejsou schopni se dohodnout na rozchodu, jsou nejvíce postiţeny děti. Ochrana dětí před negativními vlivy rozvratu je tedy prvořadou prioritou. Ochranou dětí se zabývá i Úmluva o právech dítěte v článku 3. Významnými ustanoveními v tomto ohledu je § 25 a následující zákona o rodině, které nepřipouští povolení rozvodu, nebudou-li upraveny poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Zákon o rodině dále výslovně a podrobně stanoví, jak má být při tom postupováno. Sleduje se tím záměr, aby o úpravě poměrů bylo rozhodováno vţdy na jednom místě a aby bylo rozhodováno kvalitně.

Dohoda rodičů, schvalovaná soudem, nebo rozhodnutí soudu, především určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak budou rodiče přispívat na jeho výţivu.

Jsou dány 4 moţnosti, komu můţe být dítě svěřeno do výchovy: 

Nejčastěji je dítě svěřováno do výchovy jednoho z rodičů, zpravidla matce. Zákon zajišťuje ţeně, i muţi rovná práva, i rovné postavení v rodině i ve společnosti. Jejich role ale zůstává pochopitelně odlišná. Dítě zejména v niţším věku je z pravidla více citově vázáno na matku, která také většinou lépe zvládá péči o něj i o domácnost, zatím co u otce dominuje více role ţivitele a ochránce. Druhému rodiči, nejčastěji otci, je pak určena vyţivovací povinnost k dítěti. V takto řešené situaci vznikají problémy, neplněním vyţivovací povinnosti a úpravou styků druhého z rodičů s dítětem.



Méně často dochází ke svěření dítěte do společné výchovy rozvedených manţelů. Toto řešení se jeví z hlediska zájmu dítěte jako optimální. Je zachován kontakt dítěte s oběma rodiči, dítě není tolik ochuzeno o citové vazby s ţádným z rodičů. To ale předpokládá, ţe oba rodiče mají dobrý vztah k dítěti ale i k sobě navzájem a dokáţí dítěti vytvořit pohodové prostředí a nevystavují ho konfliktním situacím. Takto upravená péče předpokládá, ţe oba rodiče bydlí - 41 -

buď v jednom bytě, nebo velmi blízko. Taková situace se však nevyskytuje příliš často. 

Pokud oba rodiče mají zájem o výchovu dítěte a mají k tomu vhodné podmínky i zázemí, můţe být dítě svěřeno do střídavé výchovy obou rodičů. To vyţaduje, aby oba rodiče měli osobní vlastnosti, zaměstnání, bytové poměry umoţňující vytvořit dítěti dobré prostředí. Je na dohodě rodičů, nebo na úvaze soudu v jakých časových intervalech se budou rodiče střídat, zda to bude po týdnu, 14ti dnech, nebo po měsíci. I toto opatření vyţaduje, aby bydliště rodičů nebyla příliš vzdálená, aby dítě nemuselo měnit školu, spoluţáky, kamarády, apod. I kdyţ budou splněny všechny uvedené podmínky, přináší střídavá výchova problémy. Dítě je periodicky vytrhováno za svého prostředí, střídavě bydlí v jiném domě, v jiném bytě, v jiném pokoji, který asi nebude mít stejné uspořádání, hračky a jiné. Dítě můţe ztrácet pocit jistoty, stability. O střídavé výchově by tedy mělo být rozhodováno velmi uváţlivě.



Jestliţe u ţádného z rodičů nejsou dobré výchovné podmínky a ţádný není schopen zajistit řádný vývoj a výchovu, můţe být dítě svěřeno do výchovy jiné fyzické osobě, například prarodičům nebo jinému příbuznému.



Mohou nastat situace, ţe nelze zajistit řádný vývoj a výchovu dítěte ţádnou ze shora uvedených moţností. Pak přichází v úvahu svěření dítěte do pěstounské péče, nebo do ústavní péče. Úroveň ústavní péče je značně závislá na osobních kvalitách vychovatelů a vychovatelek a výsledky výchovné péče nabývají vţdy vysoko ceněny. 58 59 60 61

58

59

60

61

Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Hrušáková, M., Dítě, rodina, stát, Brno: Masarykova univerzita, 1993 Černá, M., Rozvod, otcové a děti, Praha: Eurolex Bohemia, 2001 Everet, C., Volgy Everet, S., Zdravý rozvod pro rodiče a děti, Praha:Talpress, 2000

- 42 -

7.3. Styk rodičů s dítětem

I po rozvodu mají oba rodiče právo na styk s dítětem. Na okolnostech tohoto styku se mohou dohodnout. Dohoda nevyţaduje schválení opatrovnickým soudem. Pokud se rodiče nedohodnou a pokud to vyţaduje zájem dítěte, upraví styk rodičů s dítětem opatrovnický soud. Bránění ve styku s dítětem není tolerováno, pokud je bezdůvodné a opakované, je dán důvod k zásahu soudu, k novému rozhodnutí o výchovném prostředí. Pokud by působení některého z rodičů na dítě bylo neţádoucí, nebo negativní, můţe soud styk tohoto rodiče s dítětem omezit, nebo zakázat. V zájmu dítěte a vyţadují-li to poměry v rodině, můţe soud upravit styk dítěte s dalšími příbuznými, prarodiči a sourozenci a vyţadovala-li by to situace, můţe tento styk zakázat. Vyţaduje-li to situace, můţe soud zasáhnout bez návrhu a nově upravit výkon rodičovských práv. Jde však o to, aby se o potřebě takového zásahu včas dověděl. 62

7.4. Rodičovská odpovědnost

Rozvodem zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi manţeli (ţít spolu, být si věrni, mít společnou domácnost a další). Vedle toho jsou oba manţelé nositeli práv a povinností vůči dítěti. Na tom se rozvodem nic nemění. Jejich práva a povinnosti zůstávají zachovány v nezměněném rozsahu. Svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů určuje, se kterým rodičem bude dítě ţít v jeho domácnosti, který se bude starat o jeho kaţdodenní záleţitosti. Tím nezaniká rodičovská odpovědnost druhého rodiče. Ten má právo být informován o všech záleţitostech dítěte, podílet se na spolurozhodování o nich, na výchově a výţivě dítěte. Tato práva jsou ale současně i jeho povinnostmi. Tomu odpovídá i právo dítěte, aby oba rodiče byli informováni o jeho potřebách, aby se podíleli na jeho výchově, výţivě a péči a právo dítěte na osobní styk s oběma rodiči. Tato práva jsou zajištěna mezinárodními

62

Everet, C., Volgy Everet, S., Zdravý rozvod pro rodiče a děti, Praha:Talpress, 2000

- 43 -

dokumenty, k nimţ přistoupila ČR, zejména Úmluva o právech dítěte, ale i zákonem o rodině.63 64

7.5. Alimentační povinnost k dětem

Alimentační povinnost se ukládá tomu z rodičů, kterému dítě není svěřeno do péče. Výše výţivného je dána na jedné straně potřebami dítěte, na druhé straně moţnostmi rodičů. Zajišťovat výţivu je povinnost obou rodičů. Za trvání manţelství dochází z pravidla k tomu, ţe jeden z rodičů – matka, se zcela, nebo z větší části, věnuje osobní péči o dítě a vedení domácnosti a otec je spíše výdělečně činný a zajišťuje rodinu finančně. Obdobně je tomu po rozvodu. Pokud je dítě svěřeno do péče matky, je její vyţivovací povinnost zcela, nebo z části, plněna osobní péčí o dítě a z části kryta i z jejího výdělku, pokud je zaměstnána. Vyţivovací povinnost se jí nestanoví. Vyţivovací povinnost se nestanoví rodičům, kterým je dítě svěřeno do společné výchovy Není li dítě svěřeno ţádnému z rodičů, stanoví se vyţivovací povinnost oběma.

Výše výţivného, poskytovaného oběma rodiči, ve formě peněţní nebo naturální, by měla pokrýt nejen základní potřeby dítěte, ale i další potřeby zajišťující jeho všestranný rozvoj, například sportovní a kulturní aktivity a zejména náklady na studium. Doba, po kterou trvá vyţivovací povinnost, není určena, není omezena plnoletostí. Končí v době, kdy je dítě schopno ţivit se samo. Výši výţivného dohodnou rodiče, nebo ji stanoví soud, po zhodnocení konkrétní situace. Plnění vyţivovací povinnosti má přednost před jinými závazky povinného. Vymáhání výţivného, většinou na otcích, kteří se vyhýbají plnění, je však často velmi problematické. 65 66 67 63

64

65

66

67

Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Everet, C., Volgy Everet, S., Zdravý rozvod pro rodiče a děti, Praha:Talpress, 2000 Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Hrušáková, M., Dítě, rodina, stát, Brno: Masarykova univerzita, 1993 Everet, C., Volgy Everet, S., Zdravý rozvod pro rodiče a děti, Praha:Talpress, 2000

- 44 -

8.

Společné jmění manţelů při rozvodu manţelství

Majetkové poměry v rodině neupravuje zákon o rodině, ale zákon č. 40 v původním znění z roku 1964, tedy občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon ve své původní podobě vycházel z předpokladu, ţe fungování rodiny vyţaduje, aby manţelé měli společný majetek, který by byl vyuţíván ke krytí potřeb rodiny. Zavedl bezpodílové spoluvlastnictví manţelů, které nebylo moţné smluvně zrušit nebo omezit. Za trvání manţelství mohl bezpodílové spoluvlastnictví manţelů zrušit pouze soud ze závaţných důvodů. Zánikem manţelství rozvodem, nebo jinak, zaniklo i bezpodílové spoluvlastnictví.

Změna ekonomických i společenských poměrů po roce 1989 vyvolala nutnost tuto úpravu změnit. Novela občanského zákona manţelům nebo snoubencům před uzavřením manţelství otevřela moţnost smlouvou ve formě notářského zápisu změnit rozsah společného jmění, nebo si vyhradit vznik společného jmění aţ ke dni zániku manţelství. Zánikem manţelství zaniká i společné jmění manţelů a provede se vypořádání a to buď písemnou dohodou manţelů, nebo rozhodnutím soudu. Způsob vypořádání zaniklého společného jmění manţelů se provede podle § 149 občanského zákoníku. Má se za to, ţe podíly obou manţelů jsou stejné, stejné jsou i jejich podíly na závazcích. Kaţdý z manţelů má nárok, aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého majetku vynaloţil na společný majetek. Při vypořádání se přihlíţí k tomu, jak se kdo zaslouţil o nabytí společného majetku a jak se podílel na péči o rodinu. Vţdy musí být přihlíţeno k potřebám nezletilých dětí. Pokud by k tomuto vypořádání nedošlo do 3 let po rozvodu nebo jiném zániku manţelství, platí nevyvratitelná právní domněnka, ţe manţelé se vypořádali u movitých věcí podle stavu, v jakém kaţdý věci ze společného jmění uţíval. U ostatních věci platí, ţe jsou v podílovém spoluvlastnictví a ţe jejich podíly jsou stejné. Pokud by šlo o nemovitost vypořádanou dohodou, nastanou účinky této dohody, tj. změna vlastnictví aţ po zápisu této dohody do katastru nemovitostí. Samotným uzavřením dohody nedojde ke změně vlastnictví. Nedojde li k zápisu dohody do katastru nemovitostí do 3 let po rozvodu, dojde obligatorně k vypořádání podle § 150 odstavec 4 občanského zákoníku.

- 45 -

Při vypořádání společného jmění manţelů se přihlíţí vţdy k potřebám nezletilých dětí. Nepochybné je to u věcí, které výhradně slouţily k potřebám dětí, jako jsou sportovní potřeby, hudební nástroje, počítač, hračky, vybavení dětského pokoje. Nemusí to však obligátně znamenat, ţe rodič, který má ve výchově nezletilé dítě, dostane větší podíl na společném jmění. 68 69 70 71

8.1. Ukončení společného nájmu bytu

Za podmínek uvedených v § 703 a §704 občanského zákona vzniká manţelům společný nájem bytu. Po rozvodu se mohou manţelé o nájmu a uţívání bytu dohodnout. Nedohodnou -li se, můţe se kterýkoliv z manţelů obrátit na soud s návrhem na zrušení společného uţívání bytu. Soud zruší společný nájem bytu manţeli a současně rozhodne, kdo z manţelů se stane nájemcem a uţivatelem bytu.

Pokud měli manţelé ve společném nájmu druţstevní byt, který získal do nájmu jeden z manţelů před uzavřením manţelství, zanikne společný nájem rozvodem a právo byt uţívat zůstane tomu manţelovi, který získal byt před uzavřením manţelství. V ostatních případech to je, získal-li druţstevní byt za trvání manţelství jeden z manţelů nebo oba společně, mohou se manţelé dohodnout, kdo z nich bude nájemcem bytu a současně členem druţstva. Tím samozřejmě zaniká předchozí společný nájem bytu i společné členství v druţstvu. Nedohodnou-li se manţelé, rozhodne na návrh jednoho z nich soud. Zákon opět zdůrazňuje, ţe soud při tom bere zřetel na zájmy nezletilých dětí, ale vedle toho také na stanovisko pronajímatele, to je druţstva. Zájem dítěte můţe spočívat v tom, aby se uţivatelem bytu stal ten z manţelů, kterému bude dítě svěřeno do výchovy.72 73 74 68

69

70

71

72

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Haták, V., Hanáková, V., Domácí právník, Pardubice: Mayday Publishing, 2008 Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře, 3. Vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

- 46 -

8.2. Změna jména rozvedeného manţela

Zákon připouští, aby v souvislosti s rozvoden byla řešena změna jména avšak pouze u toho z manţelů, který přijal příjmení druhého manţela. Změna je přípustná podle §29 zákona o rodině jen potud, pokud se tento manţel chce vrátit ke svému původnímu jménu, nebo pokud chce upustit od uţívání společného příjmení, vedle svého původního jména. Provedení změny je jednoduché, stačí oznámit to matričnímu úřadu. Můţe to být provedeno pouze do jednoho měsíce po právní moci rozhodnutí o rozvodu. Pokud by nebyla dodrţena tato lhůta, mohlo by být zahájeno příslušné správní řízení o změně jména.75

73

74

75

Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Haták, V., Hanáková, V., Domácí právník, Pardubice: Mayday Publishing, 2008 Zákon č.301/2000 Sb. o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

- 47 -

9.

Výţivné rozvedeného manţela

Zákon o rodině důsledně uplatňuje princip, ţe manţelé jsou si rovni v právech i povinnostech. Role kaţdého z manţelů je do určité míry rozdílná. Muţ, který pracuje a jeho práce je hlavním nebo jediným příjmem rodiny, má jiné nároky a potřeby, například na dopravu do zaměstnání, vybavení na pracovní cesty, oblečení, vzdělání, neţli ţena, která je v domácnosti a pečuje o dítě. Zákon stanoví, ţe vzájemná vyţivovací povinnost manţelů má zajistit, aby hmotná a kulturní úroveň manţelů byla v zásadě stejná. Pokud by manţel neplnil tuto povinnost, určí její rozsah soud. Finanční přínos jednoho manţela můţe být kompenzován naturálním plněním druhého manţela. To můţe spočívat v péči o domácnost, v péči o děti, ale i v péči o zahradu, chatu a podobně.

Rozvodem zanikají všechny povinnosti mezi manţeli. Tím se jeden z manţelů můţe dostat do ekonomicky nevýhodné, nebo i tíţivé situace. Zpravidla je to ţena. Za trvání manţelství ztratila kontakt se zaměstnáním, pracovní návyky, pečuje li o děti, obtíţně získává zaměstnání, atd. Ţena po mnoho let sdílela s bývalým manţelem společné osudy, bylo by nemorální a nespravedlivé ponechat ji svému osudu a nepomoci ji. Situace můţe dojít tak daleko, ţe není schopna se ţivit sama. Zákon o rodině tyto situace předvídá a má pro ně řešení, kterým je výţivné pro rozvedeného manţela. Zákon předvídá 2 moţné situace, za prvé – rozvedený manţel se není schopen ţivit sám, za druhé – rozvedenému manţelovi byla způsobena závaţná újma. 76 77 78

76

77

78

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Lužná, R., Výživné rozvedeného manžela, Právo a rodina, 2006, Ročník 8, Číslo 8

- 48 -

9.1. Výţivné bývalého manţela, který se není schopen ţivit sám

Plnění tohoto výţivného není povinné ze zákona. Oprávněný musí o něj poţádat. Účelem tohoto výţivného není obnovit stav, který byl za trvání manţelství, to je zajistit oprávněnému zásadně stejnou hmotnou i kulturní úroveň. Účelem je poskytnout pomoc v nouzi. Výše této pomoci je odvislá od situace oprávněného a moţností povinného. Na straně oprávněného, můţe to být ţena i muţ, je taková situace ţe není schopen se sám uţivit, buď si nemůţe opatřit vlastní příjem, nebo jeho příjem je nedostačující. Důvodů, pro které se dostal do této situace, můţe být řada. Můţe to být objektivně daná nemoţnost získat zaměstnání, nebo péče o malé děti, o dítě nemocné, nebo tělesně postiţené, případně i péče o jiného nemocného nebo invalidního člena rodiny, kterému je povinen pomoc poskytnout. Na straně povinného musí být dána moţnost a schopnost přiměřené výţivné platit. Z tohoto hlediska bude podstatné, jaké jsou jeho výdělkové schopnosti a jeho majetková situace, na příklad zda nezanedbal moţnost opatřit si dobře placené zaměstnání. Vedle toho bude třeba hodnotit i legitimní závazky povinného, například výţivné vůči vlastním dětem, své nové manţelce apod. Výţivné poskytované povinným manţelem by mělo zajistit přiměřenou výţivu oprávněného. Je to více neţ nutná výţiva. Výše příspěvku na přiměřenou výţivu, bude určena podle konkrétní situace obou účastníků. Doba přispívání není platnou právní úpravou omezena, takţe můţe být stanovena na neomezenou dobu, pokud podmínky pro poskytování trvají. Povinnost zaniká smrtí oprávněného, nebo povinného nebo změnou poměrů oprávněného nebo povinného, tak ţe oprávněný je schopen uţivit se sám, nebo povinný není schopen výţivné plnit. Výţivné si mohou bývalí manţelé dohodnout, nebo se ho můţe oprávněný domáhat ţalobou u soudu. Spojení návrhu na rozvod a na výţivné by nebylo moţné. 79 80 81

79

80

81

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Lužná, R., Výživné rozvedeného manžela, Právo a rodina, 2006, Ročník 8, Číslo 8

- 49 -

9.2. Výţivné bývalého manţela, kterému byla rozvodem způsobena závaţná újma

Oprávněným můţe být pouze rozvedený manţel, který se na rozvratu manţelství převáţně nepodílel. Je to tedy stejná podmínka, která je uvedena u rozvodu podle § 24b zákona o rodině. Bývalý manţel, který by se tohoto výţivného domáhal, by proto mohl pouţít výsledky dokazování provedeného v rozvodovém řízení. To ale neznamená, ţe by bylo nutno prokazovat, ţe druhý manţel rozvrat zavinil, nebo se na něm převáţně podílel.

Druhou podmínkou je, aby oprávněnému rozvodem manţelství vznikla závaţná újma. Nevyţaduje se tu zvlášť závaţná újma uvedená v § 24b zákona o rodině. Rozdíl mezi nimi spočívá v intenzitě a rozsahu újmy a byl by předmětem posouzení a volné úvahy soudu.

Podstatný rozdíl u tohoto druhu výţivného oproti výţivnému podle § 92 zákona o rodině je v rozsahu vyţivovací povinnosti. Rozsah této vyţivovací povinnosti je srovnatelný s vyţivovací povinností mezi manţeli za trvání manţelství, tj. výţivné bude v takové výši, aby bylo dosaţeno zásadně stejné hmotné i kulturní úrovně obou manţelů. Oprávněnému manţelovi je tak umoţněno, aby se podílel na vysoké ţivotní úrovni povinného manţela, pokud ten takovou ţivotní úroveň má. Je to tedy významný zásah do majetkových poměrů bývalého manţela. Dobré předpoklady pro uplatnění takového nároku by měl manţel, pokud by jeho rozvod proběhl podle § 24b zákona o rodině.

Doba trvání tohoto nároku je zákonem omezena na 3 roky po rozvodu. Není vyloučeno, aby po uplynutí této doby byl uplatněn nárok na výţivné podle §92 zákona o rodině, pokud by byly splněny podmínky tam uvedené. Dohodu o výţivném můţe oprávněný manţel předloţit soudu v rozvodovém řízení podle § 24a zákona o rodině. Soud se k této

- 50 -

dohodě nevyjadřuje. Nárok můţe být uplatněn i po skončení rozvodového řízení, ovšem ve lhůtě do tří let od rozvodu a plnění můţe být přiznáno jen do této doby. 82 83 84

9.3. Změna a zánik vyţivovací povinnosti mezi manţeli

Změní-li se poměry na straně oprávněného, nebo povinného, můţe být u obou druhů vyţivovací povinnost nově upravena nebo zrušena. Pokud by se účastníci nedohodli, mohlo by se tak stát výrokem soudu na základě podaného návrhu.

Nárok na výţivné nemůţe být předmětem dědění. Zaniká smrtí oprávněného, nebo tím, ţe oprávněný uzavře nové manţelství. Proč by ale uzavíral nové manţelství, kdyţ by mohl ţít s partnerem ve společné domácnosti a dokonce s ním mít i děti, aniţ by uzavřel manţelství. Spekulativním nárokům na výţivné, by se mohl povinný bránit poukazem na klauzuli rozporu s dobrými mravy. Lze si představit řadu situací, kdy stanovení výţivného bylo v rozporu s dobrými mravy, od situací, kdy oprávněný rozvrat manţelství převáţně zavinil, povinnému ublíţil, nebo ho významně poškodil a další.

Vyţivovací povinnost zaniká také smrtí povinného. U vyţivovací povinnosti podle § 93 zákona o rodině, dojde k zániku uplynutím zákonné lhůty. Vyţivovací povinnost můţe být plněna postupně ve splátkách, z pravidla měsíčních, nebo se mohou bývalý manţelé dohodnout a sepsat písemnou smlouvu, ţe bude plněno jednorázově.85 86 87 82

83

84

85

86

87

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Lužná, R., Výživné rozvedeného manžela, Právo a rodina, 2006, Ročník 8, Číslo 8 Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Francová, M., Dvořáková Závodská, J., Rozvody, rozchody a zánik partnerství, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Lužná, R., Výživné rozvedeného manžela, Právo a rodina, 2006, Ročník 8, Číslo 8

- 51 -

10. Nová kodifikace zákona o rodině

V současné době se projednává návrh nového občanského zákoníku. Jeho součástí má být i rodinné právo. Dosavadní návrh nové kodifikace nepředpokládá, ţe dojde k významným změnám, pokud jde o definici podstaty manţelství, o vznik manţelství včetně moţnosti církevního sňatku, i zánik manţelství včetně rozvodu. Má být zachován v podstatě současný stav, to jest rozvod se zjišťováním příčin rozvratu a rozvod bez zjišťování příčin rozvratu i rozvod ztíţený.

Také u rodičovské zodpovědnosti vůči nezletilým dětem bude zřejmě nová kodifikace vycházet ze současného stavu. Očekává se, ţe bude doplněna dosavadní úprava ustanoveními, kterými bude zdůrazněn nezastupitelný osobní styk rodičů s dítětem, jako právo i povinnost obou rodičů a také povinnost vzájemně se informovat o všech záleţitostech dítěte. Všechny tyto změny by se týkaly i období po rozvodu manţelství. Podrobnější úprava by se měla zabývat řádnou péčí o jmění dítěte.

Očekávají se změny u manţelského majetkového práva. Jde o soubor zákonných ustanovení, která upravují majetkové poměry manţelů. Návrh nové úpravy předpokládá, ţe bude rozšířena moţnost snoubenců před uzavřením manţelství a moţnost manţelů po uzavření manţelství smlouvami upravit své majetkové poměry tak jak to bude optimálně vyhovovat jejich potřebám. Byla by rozšířena moţnost uzavírání manţelských i předmanţelských smluv. Tam, kde by smlouvy nebyly, přicházela by v úvahu zákonná úprava nebo rozhodnutí soudu. Spolu s tím se očekává i podrobnější úprava správy společného jmění. To zřejmě vyvolá potřebu ochránit zájmy třetích osob, které budou s manţely vstupovat do majetkových vztahů. V této souvislosti se počítá se zavedením veřejného seznamu, do kterého by se zapisovaly manţelské i předmanţelské majetkové smlouvy. Nová právní úprava by měla být přehlednější a srozumitelnější.88 88

Ministerstvo spravedlnosti – Informace o návrhu nového občanského zákoníku,(citováno dne 25.5.2011), Dostupné na: http://www.ospzv-aso.cz/data/info-navrh-novy-obcansky-zakonik.pdf

- 52 -

11. Nařízení EU v oblasti rodinného práva - Rozvod mezinárodních manţelství Svoboda pohybu občanů v rámci EU vede také k častějšímu uzavírání mezinárodních manţelství, tj. manţelství, kde kaţdý z manţelů má jiné státní občanství. Dochází také samozřejmě k rozvodům těchto manţelství. Evropská komise odhaduje, ţe kaţdoročně dochází k 170,000 rozvodům mezinárodních manţelství v EU. Situaci v rozvodovém řízení mezinárodních manţelství pak kromě jiného komplikují i otázky, jako například, u soudu, kterého státu má rozvod proběhnout a který pak určí podle kterého zákona tj. zákona, kterého státu má rozvod proběhnout. Do těchto otázek zasahuje evropská legislativa, nařízeními komise Evropské unie.

Právní úprava rozvodu v jednotlivých státech je velmi rozdílná, je ovlivněna historickými, kulturními, náboţenskými tradicemi. Na příklad na Maltě není dosud povolen rozvod, v Rakousku se dosud v rozvodovém řízení uplatňuje princip viny. Sladění nebo sjednocení této úpravy není aktuální. Evropská komise nezasahuje do hmotného rodinného práva jednotlivých členských států EU a dosud nezasahovala ani do kolizních norem členských států, tj. do vnitrostátních právních předpisů, které stanoví, jaké právo má být soudem pouţito v případě, ţe jde o spor s mezinárodním prvkem, na příklad o rozvod mezinárodního manţelství.

Některé mezinárodně právní otázky kolizního práva byly v minulosti upraveny mezinárodními dokumenty, které jsou dosud platné. EK usiluje o sjednocení právní úpravy obsaţené v těchto dohodách. Důleţité je z tohoto hlediska nařízení EU č. 2201/2003 o příslušnosti soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti manţelů k dětem. Nařízení potvrzuje zásady vzájemného uznávání soudních rozhodnutí a jejich výkonu sjednané dřívějšími mezinárodními úmluvami a zdůrazňuje ochranu zájmů dětí z rozvedených mezinárodních manţelství. Z tohoto nařízení

- 53 -

chci upozornit na úpravu příslušnosti soudu v rozvodovém řízení a na rozhodování ve věcech neoprávněného odebrání dítěte, které se v souvislosti s rozvodem vyskytuje.89 90

11.1.

Příslušnost soudů v rozvodovém mezinárodních manţelství

řízení

V případě rozpadu mezinárodních manţelství a následného rozvodu pak je otázka soudní příslušnosti a rozhodného práva (tj. právo, kterého státu bude pouţito) velmi důleţitá, nejen proto, ţe právo některého státu můţe být pro jednu stranu výhodnější, ale jde i o řeč ve které se komunikuje se soudem, dojíţdění k soudu do cizího státu, výkon rozhodnutí soudu jiného státu a jiné. Vzrůstající potřeba upravit tyto otázky vedla Radu EU k vydání Nařízení Rady Evropské unie č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manţelských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manţelů k dětem. Citované nařízení dovoluje manţelům, aby si vybrali z několika různých moţností příslušný soud, který bude jednat a rozhodovat o jejich rozvodu.

Dává dvě základní moţnosti. Jednou z moţností je, ţe k řízení o rozvodu jsou příslušné soudy toho členského státu, na jehoţ území mají manţelé (oba) obvyklé bydliště, nebo měli poslední společné obvyklé bydliště, jestliţe zde jeden z manţelů ještě bydlí, nebo v něm bydlí odpůrce. Příslušnost se tedy řídí podle místa bydliště. Druhá moţnost je, ţe k řízení o rozvodu jsou příslušné soudy toho členského státu, jehoţ státními příslušníky jsou oba manţelé. Příslušnost se tedy řídí podle státní příslušnosti.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, ţe Nařízení řeší pouze příslušnost soudu, který o rozvodu bude rozhodovat a neurčuje, které hmotné právo bude na rozvod aplikováno. Tato otázka je plně v kompetenci právního řádu soudu, kterému věc připadla a soud tento problém 89

Jasnější pravidla pro mezinárodní manželství, (citováno dne 23.5.2011) dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?language=cs&type=IM-PRESS&reference=20070913STO10370 90

Rozvody s mezinárodním prvkem v Evropské Unii, (citováno dne 23.5.2011), dostupné na: http://www.vzory.cz/vzory/rodina-amanzelstvi/rozvody-s-mezinarodnim-prvkem-v-evropske-unii/

- 54 -

rozhodného práva bude řešit v souladu s národními normami mezinárodního práva soukromého (kolizní norma).

Nařízení dává manţelům moţnost výběru soudu, na který se obrátí. Výhoda se však můţe obrátit v nevýhodu v případě, ţe manţelé jiţ nejsou schopni běţné kooperativní komunikace a dojde k „honbě“ o to, kdo návrh na rozvod podá jako první. Tak se můţe stát, ţe kaţdý z manţelů podá návrh na rozvod téhoţ manţelství v jiném státě a řízení o jednom rozvodu zahájí dva soudy ve dvou různých státech EU. V tom případě je třeba zjistit, který ze soudu zahájil věc jako první a ten věc projedná. To má samozřejmě za následek průtahy v řízení a nespokojenost té strany, která podala návrh jako druhá, neboť tato situace obvykle vede k potřebě dostavit se k soudu v jiném státě a pouţití právních předpisů, k nimţ odpůrce (ten, který podal návrh jako druhý) cítí malou vazbu nebo které nezohledňují jeho zájmy. Tento postup můţe zhoršit úsilí o smír.91 92

11.2.

Neoprávněné odebrání a zadrţení dítěte

Neoprávněné odebrání dítěte je jeden z nejzávaţnějších zásahů do rodičovských práv druhého rodiče po rozvodu a můţe hraničit s únosem, to je trestným činem. Takové případy by měly být řešeny rychle a razantně. Mezinárodní právní dokumenty se touto problematikou zabývají, ale její řešení není dostatečné.

V případech neoprávněného odebrání nebo zadrţení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále pouţívat Haagská úmluva ze dne 25. října

91

Jasnější pravidla pro mezinárodní manželství, (citováno dne 23.5.2011) dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?language=cs&type=IM-PRESS&reference=20070913STO10370 92

Rozvody s mezinárodním prvkem v Evropské Unii, (citováno dne 23.5.2011), dostupné na: http://www.vzory.cz/vzory/rodina-amanzelstvi/rozvody-s-mezinarodnim-prvkem-v-evropske-unii/

- 55 -

1980, doplněná nařízením Evropské Komise, zejména článkem 11. Soudy členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno nebo ve kterém bylo neoprávněně zadrţeno, by měly mít moţnost odmítnout jeho navrácení jen ve zvláštních, řádně odůvodněných případech. Takové rozhodnutí by však mělo být nahrazeno pozdějším rozhodnutím soudu členského státu, ve kterém mělo dítě bydliště před tím, neţ bylo neoprávněně odebráno nebo zadrţeno.

Pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980, musí ihned, přímo či prostřednictvím svého ústředního orgánu, zaslat opis soudního rozhodnutí o nenavrácení a příslušných písemností, zejména přepisu výslechů učiněných před soudem, příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadrţením, a to v souladu s vnitrostátním právem. Soud příslušného státu musí obdrţet všechny uvedené písemnosti do jednoho měsíce ode dne rozhodnutí o nenavrácení. Tento soud bude potom rozhodovat o tom, komu z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy.93

11.3.

Harmonizace kolizních norem

Evropská Komise usiluje o sjednocení – harmonizaci kolizních norem týkajících se rozvodu a rozluky. Tím by byla v rámci EU vytvořena jednotná pravidla pro určení rozhodného práva, podle něhoţ bude návrh na rozvod posuzován. Sjednocení pravidel by ve svém důsledku mohlo vést i ke sníţení „honby“ o to, kdo návrh na rozvod podá jako první, neboť soudy v členských zemích Evropské Unie uplatní právní předpisy určené podle jednotných pravidel. Komise navrhuje ve věcech týkajících se rozvodu a rozluky zavést harmonizované kolizní normy s tím, ţe na prvním místě bude pouţito právo státu, k němuţ manţelé mají úzkou vazbu. Ta se určuje na základě jejich posledního společného obvyklého bydliště, jestliţe jeden z manţelů toto bydliště stále má, nebo na základě státní příslušnosti

93

Parlament podpořil zájmy dětí z rozvedených mezinárodních manželství (citováno dne 23.5.2011) dostupné na: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?language=cs&type=IM-PRESS&reference=20100212STO68929

- 56 -

jednoho z manţelů, nebo na základě právních předpisů státu předcházejícího obvyklého bydliště manţelů, nebo budou pouţity právní předpisy státu, jehoţ soud ve věci jedná. 94 95

94

Rozvody s mezinárodním prvkem v Evropské Unii, (citováno dne 23.5.2011), dostupné na: http://www.vzory.cz/vzory/rodina-amanzelstvi/rozvody-s-mezinarodnim-prvkem-v-evropske-unii/ 95

Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů

- 57 -

12. Ovlivnění příčin rozvodů

Rodina je v evropském prostoru povaţována za společenství jednoho muţe a jedné ţeny. Je tomu tak u většiny lidských populací po celém světě, ne však všude. V islámských zemích můţe tvořit rodinu jeden muţ a více ţen, v Tibetu jedna ţena a více muţů. Zvláště silné rodinné vazby spojené s úctou ke starší generaci je moţno vysledovat na příklad v Číně. Pouze u některých primitivních etnik lze pozorovat, ţe rodina má slabší postavení. Děti jsou tam do určité míry společným „majetkem“, vytvářejí do určité míry samostatnou skupinu v komunitě a výchova spočívá především v tom, ţe děti napodobují dospělé a ti mladší děti napodobují starší kamarády.

U všech populací je však rodina povaţována za nejvhodnější prostředí pro plození dětí a jejich vývoj tak, aby postupně mohly nahradit starou generaci. Dokládají to i všeobecně tradované proklamace „rodina je základ společnosti“, „děti jsou naše budoucnost“.

Ve všech společnostech je rozpad rodiny, rozchod manţelů, rozvod povaţován za jev negativní a je proto v různé míře omezován. Tak tomu bylo ve středověku i v Evropě, silně ovlivněné katolicizmem. V některých státech tyto tendence přetrvávají aţ do současnosti Jak ukazuje pohled do historie, v ţádné společnosti nebylo moţno rozpadu rodiny zabránit. Lze dospět k názoru, ţe čím méně je společnost svobodná a čím více je ţena nerovnoprávná, tím méně dochází k rozpadu rodiny. Vedle toho významně působí kulturní tradice a náboţenské přesvědčení populace.

Společnost se vyvíjí, vývoj se zrychluje. Zlepšují se materiální podmínky, ţivotní úroveň, zlepšuje se společenské klima. Jsou vytvořeny podmínky k tomu, aby se člověk cítil a skutečně byl svobodnější, aby se více uplatňovala jeho individualita, jeho potřeby a zájmy, rozšiřuje se jeho vzdělání, má lepší přístup k informacím. Myslím, ţe tato změna je velmi výrazná, pokud porovnáme současnou dobu s érou socializmu v ČR. Tyto změny se odráţí i - 58 -

ve sféře práva. Tyto změny ve společnosti vlastně působí proti stabilitě manţelství, které vzniká spojením dvou svobodných individualit a k tomu ještě dětmi. Oba tyto subjekty se musejí přizpůsobovat, coţ znamená i omezovat. Tato omezení jsou vnímána jako osobní i psychická újma.

Proti této tendenci má působit a působí některá opatření státu a jeho orgánů, jsou to zákony o podpoře rodiny, mateřství, různé materiální výhody, mateřské školky apod. I tato podpora rodiny, mateřství a dětí je vyţadována mezinárodními dokumenty a je zakotvena i ve vnitrostátních zákonech. Tato opatření připouštějí, ţe zaloţení rodiny, péče o děti má za následek zatíţení manţelů nejen v oblasti psychické, ale i v oblasti ekonomické. Manţelství a rodina kladou nároky na jejich čas, ubývá volný čas vyuţitelný k zábavě apod. Opatření státu mají tedy poskytnout rodinám pomoc, zmírnit jejich zatíţení. Je zjevné, ţe z pohledu rodiny není tato pomoc povaţována za dostatečnou a ţe nekompenzuje zatíţení, které vzniklo zaloţením rodiny.

Společnost nemá zájem bránit legalizaci faktického stavu, jímţ je faktický zánik manţelství. Z tohoto hlediska je tedy v pořádku právní úprava důvodů opravňujících soud k výroku o rozvodu manţelství zakotvená v zákoně o rodině. Na druhé straně je však legitimní otázka zda soud jako poslední instance u rozvodu můţe a má učinit více pro to, aby byly odstraněny příčiny rozpadu manţelství a obnoveno souţití. Zákon o rodině ukládá soudu, aby před zahájením řízení se pokusil o smír. Soud tedy vyzve oba manţele, aby zváţili, zda rozvod je nutný, zda je manţelská krize trvalá, zda není moţné ji řešit jinak neţ rozvodem. Vyzve je k jednání o kompromisu, navrhne jim konzultace s odborníkem, psychologem a podobně. Uvádí se, ţe asi 15% návrhů na rozvod nekončí rozvodem, ale smírem. Je obtíţné odhadnout, nakolik se na tomto výsledku podílí soud, nebo nakolik si manţelé sami uvědomili, ţe návrh na rozvod podali předčasně a ţe dokáţou spolu dále ţít. Vyskytují se i případy, kdy rozvedení manţelé uzavřou spolu nový sňatek.

Do výchovy k toleranci, zodpovědnost, odříkání apod., bude nutné zapojit také jiné orgány, počínaje školami, kulturními a společenskými situacemi apod. Vyskytují se ale - 59 -

situace, kde příčinou rozvodu je konkrétní vada jednoho z manţelů na příklad gemblérství, alkoholizmus, násilí. To jsou vady, které můţe a má řešit právo. Těmito příčinami by se soud měl zabývat a v odůvodněných případech dávat podněty k opatřením jiným státním orgánům na léčení, dohled, postih apod. Ţe v tomto směru není něco v pořádku, ukazují i některé případy, kdy státní orgán měl konat a nekonal.

V souvislosti s rozvodem manţelství dochází k situacím, které právo nedokáţe dostatečně účinně řešit a ovlivnit. Na příklad to jsou osobní lidské vlastnosti, které se v plné síle projeví při rozvodu. Ve vztazích převládne nenávist, nepřátelství, touha po pomstě. Nejzávaţnějším z těchto případů je snaha ublíţit druhému manţelu tím, ţe se ubliţuje společnému dítěti. Dítě je různým způsobem trestáno týráno, bito a můţe to dospět aţ k vraţdě. V mírnějších případech je dítě pouţíváno k vydírání, k nátlaku na druhého rodiče. Jindy se nenávist k druhému manţelu projevuje tím, ţe je pomlouván a očerňován u dítěte. Nebo se manţelé hrubě hádají a napadají před dítětem a dochází i k fyzickému ubliţování. Tyto případy často zůstávají dlouho skryty za zdmi bytu. Orgány, které by mohly zasáhnout, se o nich včas nedovídají, jindy postupují liknavě.

Dalším příkladem je neplnění vyţivovací povinnosti jiţ před rozvodem a zvláště po rozvodu manţelství., na které si často ztěţují matky dětí. Nelze upřít, ţe státní orgány se tímto problémem zabývají. Záměrné neplnění vyţivovací povinnosti je trestným činem, plnění vyţivovací po povinnosti je moţno vymáhat soudní cestou a na tomto úseku působí i orgán sociálně právní ochrany dětí. Tato opatření nejsou často dost účinná, nebo se míjí účinkem. Rozhodování soudů a vymáhání výţivného je pomalé a sloţité. Uloţení nepodmíněného trestu odnětí svobody notorickému neplniči se zcela míjí účinkem, protoţe odsouzený ve věznici nepracuje, musí platit náklady výkonu trestu a je mu tak vlastně zabráněno plnit vyţivovací povinnost. Řešením by bylo, kdyby plnění vyţivovací povinnosti v určitých případech převzal stát, který by potom vymáhal náhradu na povinném rodiči. Jenomţe vymáhání náhrady na neplatiči by bylo často neúspěšné a vynaloţené výţivné by tak zatíţilo státní rozpočet.

- 60 -

í

Závěr

Na právo nahlíţím v kontextu s vývojem společnosti. Společnost není statická, vyvíjí se. Rozvíjí se intelektuální schopnosti člověka. Přicházejí nové objevy, vynálezy, nová technika, nové výrobní postupy, zrychlujícím se tempem roste výroba. To vyţaduje vzdělanějšího a svobodného člověka. Člověk hledá své uplatnění ve společnosti, usiluje o zlepšení své ţivotní úrovně a je ochoten se vzdělávat. Mění se společenská uspořádání. Od tuhého feudalismu a nevolnictví, kdy pán rozhodoval o všech záleţitostech poddaného, včetně těch osobních, aţ ke svobodné společnosti v kapitalismu. V souvislosti s tím se mění právo, včetně úpravy rozvodů. Ţena byla v minulosti prakticky i podle práva nesvéprávná, podléhala muţi a byla na něm ekonomicky i jinak závislá. Ve středověku, kdy rodinu upravovalo kanonické právo a moc církve byla rozhodující, se zrušení manţelství nepřipouštělo. Postupně s nástupem nových poměrů se i těchto věcech právní úprava uvolňovala. Od nepřipuštění rozvodu a rozluky manţelství, aţ po současnou liberální úpravu rozvodového práva. Ale i v současném právu jsou zakomponovány restrikce. Nabízí se otázka, zda vývoj půjde dál k dalšímu odbourávání restrikcí a dospěje k dalšímu uvolnění rozvodů.

Manţelství je společným souţitím 2 jedinců, dvou svobodných individualit. Lze říci, ţe dochází ke konfliktu, v němţ na jedné straně stojí svoboda a individualita člověka, nezadatelná přirozená práva, s nimiţ člověk přichází na svět, upravená právem. Na druhé straně je manţelství, jako souţití 2 svobodných jedinců, které vyţaduje omezení svobody a indivividuality, v zájmu celku – rodiny a místo toho nastupuje plnění manţelských povinností, taktéţ zakotvených v zákoně. Manţelství znamená ekonomické i psychické zatíţení dvou lidí.

Potřeba umoţnit rozchod manţelů, kteří se nesnášejí je tak stará jako manţelství samo. Rozchody manţelů vţdy byly, jsou a budou. Není účelné a odůvodněné drţet formálně manţelství, které fakticky neexistuje. Bránit rozvodům rozvrácených manţelství by nepřineslo kladné, ale záporné dopady. Celkem liberální úprava rozvodů je asi přiměřená Je

- 61 -

však třeba legislativními a jinými opatřeními mírnit negativní dopady rozvodu na manţele, zejména na děti a mírnit psychické i ekonomické zatíţení rodiny.

Základní lidská práva jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Článek 1 a článek 3 přímo formuluje člověka, jako člověka svobodného, vybaveného rozumem a svědomím. Tato Deklarace byla ve své době důleţitým prostředkem, který přispěl k pádu ţelezné opony a svrţení reţimů, které potlačovaly lidské svobody a lidská práva. Ne všude, ve všech zemích je situace pokud jde o lidská práva uspokojivá. Všeobecná deklarace lidských práv je potřebná i v této době. Myslím, ţe kromě lidských práv svobod by ve stejně závaţném dokumentu měly být formulovány základní lidské povinnosti a případy, kdy svobody nemohou platit neomezeně a to ve vztahu k jiným subjektům svobod a práv i ve vztahu ke společnosti jako celku. To je podnět pro Bruselskou administrativu případně pro OSN. Poněkud však pochybuji, ţe můj hlas aţ na tato místa dospěje. Bruselská administrativa EÚ zpracovala některá nařízení, která měla sladit vnitrostátní kolizní normy, pokud jde o spory týkající se mezinárodních manţelství. Na příklad rozvody, péče o děti, únosy dětí a další. Tato úprava je však zatím nedostatečná, nezahrnuje celou šíří problémů. Práce na sladění těchto předpisů by měly pokračovat rychleji. Prospělo by to rozvádějícím se manţelům, dětem, rodičům, kteří se přou o dítě, zjednodušilo a zrychlilo by to práci soudů. Jestliţe do školních osnov je zařazována sexuální výchova, měla by tam být zařazena výchova k morálce, mravnosti, odpovědnosti, toleranci a o vztazích v manţelství. Měla by se prověřit a sjednotit praxe soudů při rozhodování o výţivném pro děti, tak, aby byla optimální z hlediska zájmů dětí. Ke sjednocené by mohla přispět tabulka, která by orientačně uvedla minimální výši nákladů na výţivu dítěte. Tam, kde majetkové a výdělečné poměry rodičů dětí jsou nedostatečné, měl by stát převzít, část povinnosti materiálně zabezpečit nezletilé děti.

- 62 -

Plošně vyplácené dávky na podporu rodiny, mateřství apod. omezit jen na ty rodiny, které jsou potřebné. Ve všech oblastech zvýšit podporu rodinám s dětmi Tato opatření by mohla přispět k omezení případů rozpadu a rozvodu manţelství a jejich negativních dopadů.

- 63 -

Pouţitá literatura I.

Právní předpisy

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném Zákon č.301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 946/1811 Sb., z. s., obecný zákoník občanský

II. 1.

Mezinárodní dokumenty

Sdělení č. 104/1991 Sb.,o Úmluvě o právech dítěte

III. Literatura 1.

ČERNÁ, M.; Rozvod, otcové a děti; Praha: Eurolex Bohemia, 2001, ISBN 80-8643210-6

2.

DVOŘÁK, J.; SPÁČIL, J.; Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře; 3. Vydání; Praha: Wolters Kluwer ČR; 2011; ISBN 978-80-7357-597-7

- 64 -

3.

HATÁK, V.; HANÁKOVÁ, V.; Domácí právník; Nakladatelství Mayday Publishing; 2008; ISBN 978-80-86986-34-0

4.

EVERET, C.; VOLGY EVERET, S.; Zdravý rozvod pro rodiče a děti; Praha:Talpress; 2000; ISBN 80-7197-169-3

5.

FRANCOVÁ, M.; DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, J.; Rozvody, rozchody a zánik partnerství; Praha: Wolters Kluwer ČR; 2010; ISBN 978-80-7357-586-1

6.

GERLOCH, A.; Teorie práva; 4. upravené vydání; Plzeň: Aleš čeněk; 2007; ISBN 978-80-7380-023-9

7.

HRUŠÁKOVÁ, M.; Dítě, rodina, stát; Brno: Masarykova univerzita; 1993; ISBN 80210-0694-3

8.

KRČMÁŘ, J., Právo občanské IV. Právo rodinné III.; Doplněné vydání, Praha: Všehrd,1936

9.

LUŢNÁ, R.; Výţivné rozvedeného manţela; Právo a rodina; 2006; Ročník 8; Číslo 8; ISBN 1212-866X

10. PÁVEK, F.; Rozvody očima soudce; Praha: Práce 1973; ISBN 24-015-73 11. SVOBODA, E.; Rodinné právo Československé; 2. Vydání; Praha: Československý Kompas; 1946,

IV. Internetové odkazy 1.

Český statistický úřad, Rozvodovost; [citováno dne 2011-5-18]; dostupné na:

2.

Demografie – demografické informace, analýzy a komentáře; Rozvodovost; [citováno dne: 2011-5-18]; dostupné na:

3.

Jasnější pravidla pro mezinárodní manţelství; [citováno dne 2011-5-23] dostupné na:

4.

MLČOCH, Zbyněk, MUDr.; Nejčastější příčiny a důvody rozvodu manţelství, - 65 -

statistiky rozvodovosti v ČR; [citováno dne: 2011-5-21], dostupné na: 5.

Ministerstvo spravedlnosti – Informace o návrhu nového občanského zákoníku; [citováno dne 2011-5-25]; Dostupné na:

6.

Otevřená encyklopedie Navajo –Rozvod; [citováno dne: 2011-5-15]; Dostupné na:

7.

Parlament podpořil zájmy dětí z rozvedených mezinárodních manţelství; [citováno dne 2011-5-23] dostupné na:

8.

Rozvody s mezinárodním prvkem v Evropské Unii; [citováno dne 2011-5-23], dostupné na:

9.

Vzory.cz; Návrh na rozvod; [citováno dne 2011-5-22]; dostupné na:

10. Ţádost o rozvod.cz; Informační portál o problematice rozvodů a ţádostí o rozvod Statistiky a historie rozvodů manţelství; [citováno dne: 2011-5-18]; dostupné na:

- 66 -