2011. rozhovor Oddělit hřích od člověka. příběh. Raduji se z každého dne. ÆèÜ Ú æèü æhýâq. design Ondřej Košťák. Foto FLICKR

5-6/2011

cena 39 Kč / ročník 43

www.i-brana.cz

rozhovor

Oddělit hřích od člověka příběh

ÆèÜ Ú™™™™™™™æèÜ æhÝâq

Foto FLICKR design Ondřej Košťák

Raduji se z každého dne

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, aktuální číslo časopisu Brána se Vám dostává do rukou právě v období, kdy se naše politická scéna otřásá nejrůznějšími skandály většího či menšího významu a dopadu na naši společnost. Podstatnou roli v nich hrají právě média. Bez jejich vlivu bychom se o řadě nepravostí ani nedozvěděli. Na druhou stranu si nemůžeme být jisti, do jaké míry jsou tyto události médii objektivně podávány, interpretovány, nebo dokonce zda se nejedná o mediální kampaně a štvanice, jak se snaží obhajovat někteří ze zúčastněných politiků. Téma květnové Brány „Moc a bezmoc médií“ shodou okolností přináší do tohoto kontextu některé nové pohledy a názory osobností, které mají s fungováním médií zkušenosti. Řada lidí, a možná že věřící křesťané obzvláště, má tendenci přiklánět se k jednomu ze dvou extrémů. Buď vnímají média jako cosi nečistého či znečišťujícího, jako zbytečnost, která okrádá člověka o čas a zapleveluje mu hlavu. Mají pocit, že média k životu nepotřebují, nečtou noviny, nesledují televizi… Jiní naopak vliv médií démonizují. Přikládají jim velikou váhu a možná i moc a schopnost ovládat a manipulovat lidskými životy, fungováním komunit či celé společnosti. Ať je to tak, nebo tak, vlivu médií se nevyhne nikdo z nás. Až při psaní tohoto úvodníku jsem si uvědomil, že vlastně již řadu let také jedno z médií vytváříme. Nikdy doposud jsem Bránu takto nevnímal. Doufám, že není a nebude médiem ani mocným ani bezmocným, ale nám všem příjemným průvodcem chvílemi všedními i svátečními. Váš Jiří Sedláček - vydavatel

04 06 10 20 24 26 32 36

Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane... Rozhovor Oddělit hřích od člověka Téma Moc a bezmoc médií Zápisník Cesta do Bedfordu Do Písma Podobenství o marnotratném synu Právo Spoluvlastnictví Fráze Beru to vírou Modlitba Zas ty klíče!

příště

Církev bratrská v proměnách času

tiráž Číslo 5-6/2011, ročník Bratrské rodiny 43, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 27. 4. 2011 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

matouš 7,21-23

Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane... J

ako nezpůsobilí pro vstup do Božího království jsou na konci odhaleni právě ti, kteří se samozřejmostí prorokují a působí divy ve jménu Ježíš. Toto zjištění je šokující. Pro čtenáře z toho plyne překvapení: Ne každé slovo, ne každý skutek a dokonce ne každý projev nadpřirozené moci vykonaný ve jménu Páně představuje důkaz o společenství s Kristem. Co nám tím Pán Ježíš chce říci? Máme se mít na pozoru před každým slovem a každým mocným činem, který kdo vykoná ve jménu Ježíše? Nepovede to nakonec k dusivé skepsi k projevům Ducha svatého? Celý smysl varování je ještě trochu jiný. Žijeme v době prostoupené nejrůznějšími duchovními proudy a iracionálním, intuitivním myšlením. Lidé hladoví a dychtí po účastenství v nějakém zázračném mystériu. O této touze svědčí televizní pořady typu: Volejte věštce, Čarodějky, Extrémní magie apod. Renesanci zažívají nejrůznější duchovní „mistři“, věštci anebo léčitelé. Nepochybuji, že mnoho lidí disponuje skutečnou nadpřirozenou mocí a nějakým „úžasným“ duchovním darem.

Duch Boží nebo jiný V duchovním světě je mnoho bytostí, které nám lidem mohou propůjčovat své schopnosti. Člověk může nadpřirozeným způsobem poznávat minulost i  budoucnost. Můžeme být svědky zázraků, nad kterými se zastavuje dech. Jeden můj přítel byl před svým obrácením členem ezoterního klubu, kdy se jeho členové v transu vzájemně na dálku navštěvovali, dis květen - červen 2011

kutovali spolu, i když byli desítky kilometrů daleko. Byli schopní ve vytržení pronikat do předmětů, jako by se zmenšili a všichni dokázali takové předměty popsat do puntíku přesně, nezávisle na sobě. Jindy četli v transu v knize minulosti a knize budoucnosti podivuhodné detaily o  svých životech, které se buď staly – jako by člověk našel ztracené fotoalbum – nebo naopak měly stát, a časem se i potvrdily. Podobné zkazky nerad vyprávím. Člověka fascinují a  zároveň odvádí pozornost od podstatného, od vlastního hříchu, od nahoty a od duchovní prázdnoty před Bohem. Člověk cestující mimo čas a prostor, působící zázraky, zapomíná, že je před Bohem vlastně pouhý prach. Není jednoduché rozlišit, co je z Božího ducha a co není. Známý mi vyprávěl o křesťanovi, který s jistotou znal blížící se datum smrti lidí v blízkém okolí. Dotyčný dlouho přemýšlel, jestli jeho dar pochází nebo či nepochází od Boha. Říkal si, třeba bych mohl dotyčného upozornit… Nakonec zjistil, že dlouhodobě mu schopnost přináší smutek a nepokoj. Často se probouzel děsem. Svěřil se proto svému kazateli a společně poprosili Pána Ježíše, aby byl obdarování zbaven. Od té doby už nikdy žádnou předtuchu smrti neměl. Velmi se mu ulevilo a chválil Boha. Tento příběh jsem vyprávěl kamarádovi s podobným darem. Tvrdil, že jeho dar pochází zaručeně od Boha. Údajně se i modlil k Bohu, aby ho daru zbavil, pokud On bude chtít, a nestalo se. V tu chvíli jsem nevěděl, co na to odpovědět, jakkoliv jsem věděl, že je to mimo.

Od vzniku církve existovalo nebezpečí, že do křesťanství prosáknou různé ezoterní proudy. Pro mnoho konvertitů bylo velkým pokušením ponechat si své staré nadpřirozené schopnosti a zároveň vyznávat Krista. Setkal jsem se s tvrzením: „Nechal jsem si své staré (rozuměj okultní) schopnosti Pánem Ježíšem pokřtít.“ Ve Skutcích čteme o jakémsi Šimonu mágovi, který uvěřil v Krista. Byl dokonce pokřtěn a zatoužil po takové plnosti Ducha, kterou měli učedníci. Svých starých schopností se vzdát nechtěl. Naopak, nabídl učedníkům peníze, aby získal ještě větší moc. Učedníci ho pak tvrdě napomínají: 8,21: Tato moc není pro tebe a nemůžeš mít na ní podíl, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. Na dalších místech bible bychom se právě tak mohli setkat s lidmi, kteří skrze démona prorocky promlouvali, a to dokonce pravdivě: Sk16,16b-18 Potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“ Neříkala snad pravdu? Nedělala Pavlovi v podstatě levnou reklamu? A přece to vše dělala díky nečistému duchu, který z ní na Pavlův příkaz vyšel ven.

Touha po darech Nikdo z nás není ušetřen pokušení disponovat mimořádnými schopnostmi. Předpokládám, že nás nelákají dary okultní, ale skutečné Dary Ducha svatého. Některé z nich považujeme za mimořádné, navzdory tomu, že každý dar Ducha je ze své podstaty mimořádný. Velkou pozornost vzbuzují např. dar mimořádných činů, dar proroctví, dar jazyků, dar uzdravování. To jsou dary, které do života církve jistě patří, a máme jistě o ně usilovat (byť ne z pohnutek jako zmíněný Šimon mág). Můžeme jimi v lásce sloužit a oslavovat našeho Stvořitele. Jsou ale i dary jiné, po kterých už tolik netoužíme. Kolikrát se modlíme za dar štědrosti, dar povzbuzování, dar milosrdného skutku, dar modlitby, za umění přinášet evangelium?

David Kašper (34) vystudoval Evangelickou teologickou fakultu v Praze, po civilní službě nastoupil na vikariát ve Sboru Církve bratrské v Opavě. V současné chvíli je kazatelem CB v Klatovech. S manželkou Petrou má dvě dcery, Ráchel a Sofii ve věku 3 a 1 rok.

Pane můj, ty všechno znáš, dny moje spočítány máš, dej, abych ani jeden z nich svévolně nezmrhal, abych si raděj odřek smích, je všechny tobě dal!

Z Křesťanského kancionálu (Blahoslav Košťák)

Vyjmenoval jsem některé dary svěřené Pánem církvi, my po těchto darech zase tolik intenzivně netoužíme. Nechci jednotlivé dary porovnávat, stavět jedny proti druhým. Naše srdce nás jednou prozradí, za jakým cílem jsme svoje schopnosti, ať už přirozené nebo nadpřirozené, používali. Jméno Pána Ježíše můžeme vzývat v úpěnlivé prosbě, v pokoře anebo s vděčností v srdci a zrovna tak je možné jménem se jménem Ježíš zaklínat, manipulovat anebo propadat vlastnímu sebeklamu: „Pán mi ukázal…“

Hodnota člověka Odsouzení z dnešního textu se diví upřímně a přesvědčivě: „Copak jsme…“ Kde tedy udělali chybu a kde můžeme chybovat my? Ti, co neobstáli, se plně soustředí na mimořádné činy a slova a na zázraky, které se skrze ně v Ježíšově jménu dějí. I já mívám pokušení se považovat za méně hodnotného, zvlášť když se srovnám s některými duchovně obdařenějšími bratry. Např. ve společenství charizmaticky laděných křesťanů prožívám jisté zahanbení, že se nedovedu modlit také „jazyky“. Nakonec ale vím, že v tom nespočívá tajemství mé hodnoty před Bohem. Pán Ježíš mě miluje, zemřel za mě, smazal mé viny. Chce, abych já, stejně jako každý jiný člověk, miloval milosrdnou, obětavou láskou, umíral sám sobě a dennodenně odpouštěl. Taková láska nevypadá „zázračně“, ale ukrývá se v ní Boží otcovská vůle. Pán Ježíš proto poukazuje na vřelost našeho vztahu k nebeskému Otci jako na nejvyšší možná cíl: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. ■ květen - červen 2011 

rozhovor Rozhovor s Renatou Balcarovou o službě lidem za mřížemi

Oddělit hřích od člověka Stav sociální péče v České republice, je katastrofální, říká předsedkyně Výkonného výboru Vězeňské duchovenské péče. V současné době jsou lidé odsouzení k trestu odnětí svobody spíše jen střeženi, než aby jim bylo pomoženo. A když pak vyjdou ven, ocitnou se často v ještě horší situaci než v samotném vězení. Je jim vůbec pomoci? Nedávno jsme spolu hovořili o vašem snu zřídit soukromou věznici. Copak to u nás jde? Na západ od našich hranic je to věc obvyklá a není to tak dávno, co parlament schválil zákon umožňující zřízení takových věznic. Tehdy mě tato myšlenka nadchla a nadchla mě o to víc, když jsem se začala zajímat, jak to funguje venku. U nás je zákonem dané, že věznici může zřídit soukromý subjekt, ale za participace státu. Tzn. mohla bych zřídit nadkonfesijní ekumenicky pojatou věznici, kde by figuroval jeden člověk jako zřizovatel. Všechny výchovné programy a všichni specialisté by pak byli vybráni touto osobou, ale dohled a dozor by musela zajistit Vězeňská služba.

Naši spoluobčané jistě chápou smysl soukromých škol či nemocnic, ale vězení? Snadno by namítli, že vězňům se nemá pobyt za mřížemi zlidšťovat ani zpříjemňovat!

Renata Balcarová (56) vystudovala SZŠ, pracovala jako zdravotnice, od roku 1990 jako zaměstnankyně CASD. Je zakládající členkou VDP (1994) a předsedkyní Výkonného výboru VDP. Je předsedkyně Rady pro duchovní službu ve věznicích a ústavech, pracuje v poradním výboru vazební věznice Praha Ruzyně. Dále je předsedkyně Rady pro duchovní službu ve věznicích a ústavech a je stálou členkou Výboru proti mučení a jinému nelidskému, krutému, ponižujícímu zacházení a trestání Rady vlády ČR pro lidská práva. Patří do sboru CASD v Praze 5, je vdaná, má dvě děti, syna a dceru a jedno vnouče.

 květen - červen 2011

Nemám za to, že zřízení soukromé věznice rovná se úleva. V žádném případě by to neměl být hotel pro odsouzené! Odlišné by měly být způsoby zacházení s odsouzenými, aby měli šanci se změnit. Nešlo by tedy skutečně o nějaké výhody, protože se jistě jedná o odpykání trestu. Výzkumy v zahraničí ale dokazují, že pouhá přísná restrikce a izolování nevede člověka ke změně, ale ještě více zhoršuje charakter uvězněného člověka. Tomu bych se ráda vyhnula, pokud bych mohla být zřizovatelem takového zařízení.

To by byl skutečně velký krok do neznáma. Pustíte se do toho nebo znáte někoho, kdo by měl takovou odvahu? V současnosti neznám. První krůčky po uzákonění soukromých věznic už ale udělala církev římskokatolická. Když však zjistila, jak vysoké náklady by to pro ni znamenalo, upustila od té myšlenky. Kdyby mně bylo o patnáct let méně, myslím si, že bych našla skupinu nadšenců, kteří by do toho se mnou šli.

Zajímalo by mě, jak byste vysvětlila smysl trestu odnětí svobody? Je prospěšný více pro odsouzené, nebo spíše pro společnost, od které jsou alespoň na čas izolováni? Velmi záleží na typu trestného činu. Diferenciační skupina typu A by z mého pohledu vůbec neměla existovat. V případě méně závažných trestných činů je dobrý jakýkoliv alternativní trest včetně domácího vězení. Tito lidé by nebyli stigmatizováni, že prošli výkonem trestu, nenaučili by se to, co ještě neuměli, a nebyli by vytrženi z rodinného a pracovního prostředí. Další diferenciační skupiny mají samozřejmě svůj význam, protože porušení zákona musí zna-

menat nějakou sankci. Úmyslně nehovořím o odplatě, náš systém není odplatný. Nikde ve vyspělém světě neexistuje odplatný systém na způsob „oko za oko, zub za zub“. U činů, které si zasluhují trest odnětí svobody, tam samozřejmě vidím smysl i v tom, že je pro společnost prospěšné, aby byla od takového člověka izolována, to není oddiskutovatelné. Z druhé strany by to ale mělo být prospěšné i pro něj samotného.

Pomáháte obviněným a odsouzeným už dvacet let, balancujete někdy na hraně naděje a skepse, nebo se vám pochybnosti vyhýbají? Čím déle se člověk v této které oblasti pohybuje, tím více se s problematikou seznamuje, a čím větší má vhled, tím více skepse by se našlo. Neřekla bych, že u  mě převažuje skepse nad nadějí, ale je tam. Vrací se v jakýchsi sinusoidách. Někdy převažuje více naděje a  radosti, jindy období, kdy člověk přemýšlí, jestli to má vůbec smysl a jestli jsem lidem za mřížemi užitečná.

Foto Bronislav Matulík

Zeptal jsem se proto, že se u vězeňského personálu, ale i u zkušených recidivistů, setkávám se zjevenými pochybnostmi ohledně naděje na nápravu odsouzených. Dá se vůbec obhájit, že naše křesťanská naděje není naivita? Osobně ji jako naivitu nevnímám. Jsem přesvědčena, že kdybych ji takto začala vnímat, byla by to pro mě neuchopitelná problematika a jistě bych cítila vyhoření. Skepse u personálu i u odsouzených vyplývá z  mnoha aspektů. Od snižování stavu zaměstnanců, přes to, že jim byly velmi radikálně sníženy platy, až po narůstání počtu vězněných osob. Uvězněné osoby pak chápou, že prioritou vězeňské služby je jejich květen - červen 2011 

ROZHOVOR střežení a tím mají méně možností prožít smysluplně výkon trestu. Mnozí, kteří mají alespoň průměrný intelekt, cítí, že je to pro ně ztráta času. Nemyslím samozřejmě, že nemohou dál páchat trestnou činnost, ale že za mřížemi nemohou dál rozvíjet svou osobnost, své dovednosti.

Jak byste formulovala svou křesťanskou naději v tomto bludném kruhu? Náš bonus je vědomí poslání. Bůh nás přímo vyzývá, abychom šli k lidem, kteří se ocitli v nouzi, byť v nouzi z vlastní viny. V tom vnímám naprostou smysluplnost svého poslání. Ostatní je v rukou Božích. A tak vždycky, když se modlím, prosím, aby to, co jsme neuměle začali, Bůh ve své moudrosti dotvořil. Kdyby se statisticky měla prokázat smysluplnost duchovní služby, byla by velmi malá. Ale Ježíš nám říká, že by přišel na tento svět i pro jednoho jediného člověka. Takový Kristův přístup je pro nás křesťany velmi motivační.

Připouštíte, že statistické výsledky jsou ubohé, v  čem vidíte sílu ale i slabost evangelia, které jim nesete? Statistické výsledky možná jsou ubohé, ale naše jakási ochrana je v tom, že statistiku nevedeme. Mnohdy jsme byli dotázáni na výsledky a možná kdybychom je viděli v číslech, že by nám to ubíralo na chuti angažovat se. Pro mě ale není otázka, zda je evangelium silné nebo ne. Problém vidím v nás lidech, v našem potenciálu, v historii křesťanství, kdy jsme my, lidé, prokázali světu slabost a selhání. Jsme to my, křesťané, kteří jsme leckdy evangelium učinili nevěrohodným, takže ostatní pak o něj nemají zájem, a nemají pak apriori zájem ani nás kontaktovat.

Je ale přirozené, že lidé potřebují vidět výsledky práce, ne? Vidíme je momentech, kdy se daří, kdy člověk, byť jen po dobu výkonu trestu, mění své uvažování, žebříček hodnot atp. Protože tvrdím, že do výkonu trestu člověka většinou přivede špatně seřazený žebříček hodnot. Ať už na úrovni drobné kriminality, neplacení výživného, až po ty brutální násilné trestné činy. Nemluvím samozřejmě o osobách, které mají poruchu osobnosti. Když se nám ale povede, že člověk za mřížemi začne uvažovat o správných prioritách a začne se ptát, co bylo špatně, to je obrovská motivace. A další motivací jsou dopisy vězňů. Dostávám od nich informace o tom, jak vnímají duchovní službu, vyznávají se, že kdyby nebylo duchovních, dávno  květen - červen 2011

Výzkumy v zahraničí ale dokazují, že pouhá přísná restrikce a izolování nevede člověka ke změně, ale ještě více zhoršuje charakter uvězněného člověka. by skončili se svým životem, že pro ně duchovenská služba je tou nejpodstatnější při jejich pobytu ve výkonu trestu atp.

Hovořme o následné péči. Jedna věc je trest, ale druhá ta, že lidé jsou odsouzeni vrátit se na svobodu. Jaká je praxe v České republice? Společnost je naladěna na filozofii „zavřít až zčerná“. Je to ale zkratkovité myšlení. Zapomíná se, že se odsouzení lidé vrací a pokud jim nebude pomoženo, budou znovu páchat trestnou činnost. Člověk, který se vrací po dlouhém trestu odnětí svobody, ztrácí v devadesáti procentech své rodinné zázemí, nemá kam jít. Kdyby nebylo nevládních neziskových organizací, jako je Armáda spásy, Naděje, Sdružení azylových domů, Charita, ale také kdyby nebylo mnoho sborů a farností, do kterých je dovedou duchovní, kteří je provází po dobu výkonu trestu, mnozí by skutečně neměli kam hlavu složit.

Bylo by dobré, kdybyste mohla zmínit alespoň jeden případ, který dopadl dobře.

Renata Balcarová s dlouholetým kolegou Bohdanem Pivoňkou, bývalým hlavním kaplanem Vězeňské služby ČR

Ptám se, kdo z nás je ochotný jim pomoci? Kdo i z křesťansky orientovaných podnikatelů je ochotný těmto lidem podat pomocnou ruku?! Znám manželskou dvojici, která si bývalé vězně bere domů a přemýšlí, jak jim pomoci se reintegrovat…

Zmínila jste nevládní organizace, které nabízejí pomoc. Je jich dostatek a dozvědí se vůbec lidé, kterým končí trest, kam se mohou obrátit? Výkon trestu se skládá ze tří etap. Každý musí projít nástupním oddělením, po celou délku trestu jsou ve výkonu, ale pak musí projít tzv. výstupním oddělením, a zde se sociální pracovníci těmito lidmi maximálně zabývají. Tvrdím však, že výstupní oddělení jsou v českých věznicích více méně pro formu. De iure musí existovat, ale de facto nefungují, jak by měla a jak fungují na západ od nás. A to je také jedním z důvodů recidivy. Neříkám to tak jen já, říkají to i fenologičtí odborníci. Nicméně jsou lidé ve výstupním oddělení připravováni blokem informací na život venku včetně toho, co je čeká, co by měli podstoupit a jaké mají možnosti. Má-li člověk alespoň průměrnou inteligenci, pak se sám ptá personálu a snaží se získat maximum informací včetně adres, aby věděl, na koho se obrátit. A je-li dotyčný v kontaktu s kaplanem nebo dobrovolníkem z duchovní služby, je mu pomoženo ještě nad rámec povinné péče.

Budu mluvit o člověku, který nebyl propuštěn včera ani v loňském roce. Měla jsem možnost ho poznat před mnoha lety ve výkonu vazby. Pak jsem ho doprovázela při výkonu trestu. Dostal poměrně vysoký trest za majetkovou trestnou činnost. Tento člověk se svojí nadprůměrnou inteligencí nikdy nepopřel svůj čin, uvědomoval si, že je ve výkonu trestu spravedlivě a oprávněně. Bylo mu nabízeno ruskou mafií osvobození s tím, že bude pro ně pracovat v rámci svých počítačových znalostí. On to ale odmítl nejen z důvodů rizika, ale především pro vědomí vlastní viny. Tento člověk byl postupně vyučován jednou z církví v rámci duchovenské péče a připravoval se ke křtu s poučením, aby křest odložil až po výkonu trestu. Po sedmi letech opustil vězení na podmínečné propuštění. Ještě před tím se přes inzerát v křesťanském časopise seznámil s dívkou, se kterou udržoval nejprve písemný a  potom v rámci návštěv osobní kontakt. Tito lidé se krátce po jeho výstupu a křtu vzali, založili rodinu a dnes mají v první třídě svoje dvojčátka, která jim Pán Bůh dal, a žijí skutečně šťastným, rodinným i církevním životem.

Co vám osobně dalo angažování se ve prospěch lidí, kterým se říká zločinci? Změnila jste díky tomu nějak pohled na lidi nebo snad i na Pána Boha? Primární, co vnímám, je nezasloužený dar, který jsem dostala od Boha. Mohu se dotýkat zázraků, které Pán Bůh dělá i v 21. století. To mě vede k obrovské pokoře před Bohem. Jinak všichni, kdo se pohybujeme ve službě obviněným a odsouzeným, jsme se museli naučit jednomu, oddělit hřích od člověka. Mám za to, že ti, kteří neprošli touto vězeňskou praxí, s dovolením nevědí, o čem to je. Jistě, každý duchovní pracuje s člověkem a tedy hříšníkem, ale málokdy se setká s charakterem skutečného kriminálníka, který má prokazatelný hřích. A vy přijdete k člověku, který zabil, možná ne jednou, přicházíte do kontaktu s doživotně odsouzeným, a pakliže vás ten člověk požádá o modlitbu, nezbývá nic jiného, než žádat od Pána Boha sílu pro sebe, abych dokázala oddělit hřích od onoho člověka a přiblížit se k němu. Mám na mysli to, co nás učí Kristus, milovat hříšníka a nenávidět hřích. Samozřejmě nikdy nemohu souhlasit s tím, co udělal, ale zároveň se nemohu nikdy cítit lepší než on. Pán Bůh ho miluje i přes všechno, co spáchal.

■ Bronislav Matulík

květen - červen 2011 

Foto archiv, montáž Ondřej Košťák

TÉMA

10 květen - červen 2011

daniel raus

Televize, rozhlas, internet, noviny nás denně zahrnují zprávami, názory, komentáři… Co z toho je ale pravda, co mystifikace, manipulace anebo jen nevinný žert? Jsme zvyklí kriticky přemýšlet nebo všemu věříme? Autoři čtyř článků nás uvádějí do mediálního světa a dávají nám nahlédnout silné i slabé stránky hromadných sdělovacích prostředků. Především nám ale ponechávají osobní odpovědnost přijmout či nepřijmout, co nám média přenášejí a povzbuzují nás nebát se reagovat.

Ž

ijeme v mediálním věku. Mnoho lidí si myslí, že média jsou všudypřítomná, vševědoucí a  všemohoucí. Není to samozřejmě pravda, ale faktem je ohromný vliv, který mají na naše myšlení. Kdyby někdo z našich dávných předků zázračně přiletěl do naší doby, asi by se divil, co všechno na něj najednou působí. Žil někde v lese, občas se u něj zastavil pocestný, a najednou záplava informací a vjemů. Kdosi odhadl, že průměrný Američan z velkoměsta je vystaven během několika dní či týdnů většímu množství informací, než člověk devatenáctého století za celý život. Informace a média prostě patří k životu moderního západního světa. Jak je to ale s jejich vlivem? Je skutečně tak velký, jak tvrdí nadšenci? Dělají si

s námi média, co chtějí? Jsme pouhou hříčkou v rukách šedých eminencí, vymýšlejících někde v ústraní titulky zítřejšího dne?

Ve službách propagandy Když se začnete zabývat mediálním světem, rychle dospějete k rozporuplným pocitům. To, co vás v jednu chvíli válcuje, se v dalším okamžiku mění v lehký opar a nenávratně mizí. Diktát urgentnosti jedné události rychle podléhá témuž diktátu něčeho jiného. Vše se mísí dohromady a v záplavě barev a dojmů se objevují nové generace médií, jež slibují, že pro své zákazníky vyberou to nejdůležitější a jejich život zjednoduší tím, že většinu informací, bušících na jejich dveře, jednoduše nepustí dovnitř. Je to taková postmoderní selanka. květen - červen 2011 11

TÉMA Rozporuplné pocity jsou ovšem namístě i z jiného důvodu. A tím se vlastně dostáváme k meritu věci. Pro média platí základní paradox: současně jsou velmi mocná i zcela bezmocná. Svědčí o tom jejich relativně krátká historie. Když začala ovlivňovat masy, politici a mocní rychle pochopili jejich důležitost. Netrvalo dlouho a zrodila se propaganda. Tedy účinný přesvědčovací buchar, založený na předpokladu, že tisíckrát opakovaná věta se stává pravdou, i kdyby obsahovala naprostou lež. Média hrála klíčovou úlohu při úspěchu velkých totalitních systémů, především nacismu a různých forem komunismu. Například ale i genocida ve Rwandě byla do značné míry rozdmychávána tamním rádi-

em. Hitler, Stalin, Mao Ce-tung, Pol Pot, všichni tihle pánové to s médii uměli a nikdy je nepustili z ruky. Jenomže tady se dostáváme k druhé straně paradoxu. Komunisté u nás měli k dispozici všechna média dlouhých 40 let, tedy po dvě generace. Hustili do nich marxistické, ateistické, leninské a nevím jaké poučky, vykreslovali ideální soudružské vztahy, představovali komunistickou stranu jako ideál a točili majora Zemana. Výsledkem bylo pouze to, že naše země prožívaly zlaté období humoru, protože každý nesmysl, který soudruzi nabídli, se stal okamžitě předmětem vtipu. Média byla tedy v jejich rukách bezmocná. Základní paradox se dá vlastně přeložit do jiné otázky: kde a nakolik jsou média účinná? A co se

otázka

Proč má Izrael v médiích tak špatný obraz?

O

tázka v titulku patří k těm nejčastějším, jaké v Izraeli kladou skupiny turistů. Samozřejmě to takto vidí přátelé Izraele. Ale i lidé, kteří mají při poznávání Svaté země trochu větší emocionální odstup, se ptají: Jak je možné, že to, co tu vidíme, se tak liší od toho, co se nám zprostředkovává v novinách, rozhlase a televizi? Odpovědět na tuto otázku není snadné. Vlastně by bylo správné podložit to důkladným mediálním průzkumem. Každá jednorozměrná odpověď učiní právě tak málo zadost mnohorozměrné realitě evropsko-izraelských vztahů jako samotné skutečnosti na Blízkém východě. Přesto se odvážím vyslovit několik myšlenkových podnětů. Společenská a politická situace na Blízkém východě je daleko mnohovrstevnatější, než jak se 12 květen - červen 2011

dá popsat v krátkých zpravodajských vstupech Zpravodaj musí mířit k jádru věci, musí paušalizovat. Přitom zprostředkuje diskusi na politickém kolbišti, která také musí zjednodušovat, protože má zájem, aby byla pochopena a umožnila rozhodování. Tak například je nemálo Palestinců, kteří mají prospěch z budování osad a dokonce sami bydlí v izraelských osadách na okupovaném Západním břehu. Zároveň jsem slyšel na vlastní uši, jak ortodoxní Židé u Arafatova hrobu horují pro výhradní právo Palestinců na zemi mezi Jordánem a Středozemním mořem. Mezi oběma krajními póly existuje ve Svaté zemi prakticky jakýkoli myslitelný názor, jaký si jen lze představit. Kdo chce porozumět situaci a  konfliktu na Blízkém východě, neobejde se bez toho, aby se vypořádával s vleklými, často nudnými, ale každopádně složitými historic-

kými, intelektuálními, teologickými a společenskými procesy. Dnes tak obvyklá infozábava předurčuje k pokřivenému vnímání. Usilujeme o rovný přístup ke dvěma společnostem, které snad ani nemohou být rozdílnější v téměř každém aspektu života Například v Izraeli je každý názor povolen. Izraelský muslim smí veřejně zastávat myšlenku, že Židé jsou „potomci opic a prasat“. Poslanci izraelského parlamentu otevřeně pracují na zrušení židovského státu Izrael. Naproti tomu v Palestinské autonomii se musí o svůj život obávat nejen muslim, který se rozhodl pro křesťanskou víru. Trest smrti hrozí zcela oficiálně i za prodej půdy Židům a kolaboraci s Izraelem.

Foto archiv autora a Bronislav Matulík

od nich naopak nedá očekávat? Odpověď je zřejmá. Média mají schopnost vytvářet atmosféru, cosi jako „ducha doby“. Tím, že nás obklopují, snaží se zaujmout a poskytují různé interpretace reality, působí na naše podvědomí víc, než si myslíme. Dobře to ilustruje klasický pokus ze světa reklamy: na studentskou nástěnku připíchnete bez jakéhokoliv komentáře název kartáčku na zuby. Měsíc tam bude viset a pak požádáte studenty, aby vybrali jeden ze tří nabízených zubních kartáčků. Valná část vybere ten, který visel na nástěnce. Slabost médií spočívá naopak v tom, že nikdy nemohou nahradit člověka, vztah a skutečnou komunikaci. Vytvářejí pouze iluzi těchto zkušeností. Na-

Tam, kde jedna společnost zneužívá vlastní děti jako štíty a zbraně, zatímco druhá dělá všechno pro to, aby lidský život chránila a  lidské utrpení zmírňovala; kde jedna strana vystavuje utrpení svých lidí na odiv a  propagandisticky je využívá, zatímco druhá chrání osobnostní práva jednotlivce a zachovává určitou hranici studu; kde jedna strana otevřeně říká „Milujeme smrt!“ a  současně škodolibě vyčítá té druhé, že je zamilovaná do života, tam se rovné zacházení rovná spolupachatelství. U izraelsko-palestinského konfliktu se nedá prostě zeptat: „Co říkají Židé?“ – „Co říkají Arabové?“ Vždy je nutno také vysvětlit, kdo co říká s jakým pozadím, s jakou motivací a v jakém kontextu, a teprve tak je možné dospět k přiměřenému zařazení příslušných výroků. Přitom nestojí proti sobě jen palestinská a izraelská verze událostí – tak, že by pravda byla k nalezení někde uprostřed mezi nimi. Nezřídka stojí přímo proti sobě pravda a lež – a objektivní hodnotitel se nesmí ostýchat postavit se jednostranně na stranu pravdy. To platí i  tehdy, když strana, v jejíž prospěch pravda svědčí, je kvůli míru

bídnou krásně retušovanou fotku kávy, ale ochutnat ji nemůžete. Mají pro vás mnoho vzorů, od sportovců, přes modelky až po vědce nebo politiky, ale ruku si s nimi nikdy nepodáte. Přitom právě vztah s jiným člověkem je určující pro naše základní hodnoty, postoje a rozhodnutí. Jinými slovy, média jsou v této věci zcela bezmocná.

Křesťan a média Občas se setkávám s křesťany, kteří mají tendenci média přeceňovat. Kdyby se podle nich něco zásadního řeklo nebo odvysílalo, změnilo by to svět. Kdyby vznikla taková nebo maková stanice, zastavily by se dějiny. Na druhou stranu jsou i křesťané, kteří

ochotna přistoupit na kompromisy, a proto historické skutečnosti zametá pod koberec. Nejostřejšími kritiky židovského lidu a nejúčinnějšími nepřáteli Izraele jsou Židé Zvláště fatální dopad má skutečnost, že právě pro kritiky Izraele je svatosvaté a povýšené nad každé seriózní zkoumání, když něco kritického o svém lidu nebo židovském státě říká Žid. Tento mechanismus má starobylou tradici. Například křesťané nezřídka bezmyšlenkovitě přebírají novozákonní kritiku židovského národa – avšak nikdy by si nedovolili chovat se vůči vlastním představeným ve státě nebo v církvi obdobně neuctivě, jako to činil Žid Ježíš vůči svým židovským představeným. O cynické ironii rabína Pavla nebo zničující kritice starozákonních proroků ani nemluvě. Dnes se židovské vtipy, které jsou tak dobré právě pro svou sebekritiku, stávají antisemitskými, když je vyprávějí nežidé. Zvláště dobrým příkladem předem naprogramovaného zkreslení je „Index vnímání korupce“ organizace „Transparency International“. Tento korupční index, jehož výsled-

ky jsou pravidelně citovány, neměří vlastně míru korupce v nějaké zemi, nýbrž míru jejího vnímání v dané společnosti. Při porovnávání Izraele se západními zeměmi je proto před vyslovením závěru nutné položit otázku, zda je tedy Izrael zkorumpovanější, nebo prostě sebekritičtější než srovnávaná země. V některých zemích je totiž docela možné, že tento index neměří vlastně korupci ve společnosti, nýbrž její transparentnost. Na tomto místě je třeba se zmínit o židovské a izraelské kritice „etnických čistek“ Palestinců v době vzniku izraelského státu. Že Židé takto kritizují vlastní národ a stát, je v pořádku a hodné obdivu. Když však tuto kritiku přejímají vnější pozorovatelé nebo dokonce Arabové, aniž by zmínili „etnické čistky“ Židů v arabském světě, musí to být označeno za čirý antisemitismus. Skutečností je, že v polovině 20. století došlo mezi Izraelem a arabským světem de facto k výměně obyvatelstva, přičemž židovští uprchlíci museli v arabských zemích zanechat pozemky zhruba čtyřikrát rozsáhlejší, než kolik tvoří rozloha celého Státu Izrael. Kdybychom tedy chtěli porovnávat hmotné květen - červen 2011 13

TÉMA média naopak odmítají a považují je za říši Mordoru, ovládanou zlými skřety. Nejsou daleko od pravdy, ale není to pravda celá. Správný přístup k médiím začíná ve chvíli, kdy oba extrémy škrtneme a začneme hledat vlastní cestu a autentickou orientaci. Jednou ze zajímavostí různých profesí je názorové složení lidí, kteří v nich působí. Kdybychom se na ně podívali s otázkou, kolik křesťanů v nich je, dospěli bychom k zajímavým zjištěním. Našli bychom jich asi hodně mezi vědci, učiteli a (to je pokus o nejapný vtip) snad i mezi duchovními. Málo by jich ale bylo mezi novináři. Před časem jsem o tom mluvil s několika Američany, kteří se pozastavovali nad tím, že percentuální zastoupení křesťanů ve společnosti se

diametrálně liší od jejich percentuálního zastoupení v médiích. Položil jsem otázku: proč? Odpověď zněla: protože křesťané si myslí, že média jsou špatná. Řekl bych, že u nás je situace jiná. Křesťanů je zde relativně málo, tak ani nečekáme, že jich budou zástupy za kamerou či mikrofonem. Psychologicky je to ale možná podobné s naším postojem k politice. Slušní lidé považují politiku za špínu, tak se do ní nehrnou. Ale pro křesťany by právě tohle měla být, jak se dneska říká, „výzva“. Když je někde problém, znamená to, že je třeba s tím něco udělat. A udělat něco znamená jít do toho. Všichni se divíme, kolik je tady korupce, jako bychom byli někde mezi Sodomou a Gomorou. Ptáme se, kde

ztráty, museli by Arabové odškodnit Izrael. Často se také zamlčuje, že výměna obyvatelstva byla v oné době používána jako pokus o řešení u mnoha konfliktů. A konečně je třeba vzít v úvahu, že Arabové byli z hlediska etnických čistek daleko úspěšnější než Židé. Židy v arabském světě dnes aby hledal s lupou, zatímco Arabové tvoří dvacet procent izraelského obyvatelstva. Bůh vyvolil slabé Tak to stojí v Bibli. Proto křesťansky orientovaná společnost se instinktivně staví na stranu toho, kdo se lépe umí zobrazit jako ten slabší. Když stojí dítě proti tanku, pro mnohé lidi v západní společnosti jsou další otázky zbytečné, ačkoli by byly zcela na místě. Například: kde je otec toho dítěte a jak to, že nestojí mezi tankem a svou rodinou? V této oblasti se dá nejlépe doložit, jak je jeden obrázek účinnější než tisíc slov. Přemýšlení se zdá být zbytečné. Při tom všem samozřejmě zůstává otázka: Proč je Izrael tak silně a tak jednostranně v ohnisku našeho zájmu? 14 květen - červen 2011

Jak ví veřejné mínění v Německu tak rychle, kdo je v právu a kdo ne, kdo je zodpovědný a kdo darebák, když například Turci a Izraelci, židé a muslimové spolu vedou propagandistickou bitvu na širém moři? Proč si mnozí Němci tak berou k  srdci utrpení Palestinců, které možná způsobili Židé – ale smrt tisíců Arabů povražděných jinými Araby je nechává zcela chladnými? Posoudit se to neodvažuji, protože bych musel umět nahlédnout do srdcí jednotlivých lidí.

Ale svádět všechnu vinu prostě jen na média se mi také nelíbí. Ještě jsem nepotkal čtenáře, který čte své noviny proto, aby si jimi nechal utvářet svůj názor. Právě naopak: takřka všichni čtenáři, které jsem osobně poznal, chtějí být bráni vážně jako svéprávné osoby. Na druhé straně jsem již potkal dost novinářů, kteří říkali: Tohle bych nikdy nemohl napsat! To by mě vyhodili! A nezřídka jsem také zažil, jak čtenáři požadují sankce nebo dokonce propuštění novináře, který se odvážil napsat něco neoblíbeného. Co když nám tato jednostrannost v informování o Izraeli ukazuje, že média jsou vždy obousměrnou komunikací? Že novináři vždy potřebují čtenáře – a to dokonce možná víc než čtenáři je? A že jedině společně, když budeme jako tvůrci i  konzumenti médií vědomě tahat za jeden provaz, můžeme naši mediální krajinu změnit a prorazit diktát politické korektnosti, ať už ji nařídil kdokoliv? ■ © Johannes Gerloff Křesťanský mediální svaz, www.israelnetz.com Přeložil Mojmír Kallus

je zdejších deset spravedlivých – a potom se objeví křesťan jménem Libor Michálek a dějí se věci. Podobní lidé by měli být zařazeni v našich modlitbách pětkrát denně.

Objektivita v médiích Ale zpět k médiím. Všechno, co se v nich říká, zobrazuje nebo píše, reprezentuje nějaký pohled na svět. Zažil jsem bezpočet debat o takzvané „politické korektnosti“. Její protagonisté věří, že novinář může být zcela objektivní (hlavně pokud zcela ztratí vlastní tvář). Skalní zastánci pak měří ve vysílání vteřiny, jež byly věnovány jednomu a druhému názoru. I v takovém případě se musíme ale ptát, kdo a na základě čeho rozhodl, který názor zazní jako první. I to je totiž v médiích důležité. Lepší je smířit se s tím, že názor je u novinářů legitimní. Pak je můžete dělit do různých skupin: na ty, se kterými se ztotožňujete, na ty, se kterými nesouhlasíte, ale zajímá vás jejich názor, a zbytek světa. Rozumět médiím znamená rozumět lidem, kteří je tvoří – a to jsou někdy osobnosti složité. Každopádně je nutné uvědomit si, že být křesťanem v médiích znamená mít určitý hodnotový systém a úhel pohledu. Zbytek je o profesionalitě, se kterou nelze dělat kompromisy. Je zde nicméně ještě jedna mimořádně důležitá otázka: jak pokrývají média náboženství? Vzhledem k tomu, že tradičně byly mediální instituce budovány především na liberálních základech, o kostelích, chrámech, mešitách a synagogách se moc nemeditovalo. Předpoklad zněl: náboženství patří do soukromé sféry, nikoli veřejné. Sekulární stát se oddělil od náboženských organizací, a tedy stejně oddělena mají být veřejná média. V zásadě lze totiž dělit média na komunitní a obecná. Komunitní mohou sloužit arménské menšině ve Francii nebo drúzům ve Skotsku, a právě do jejich spektra patří duchovní periodika od Katolického týdeníku až po Bránu. Mají výhodu, že se obracejí ke specificky definovanému publiku, proto mohou obsáhnout témata, terminologii a způsob argumentace, který by nebyl v obecných médiích přijatelný. Tam tedy, dle klasického modelu, náboženství nepatřilo. Liberálové říkali: je jedno, čemu věříte, jen s tím nechoďte do veřejného prostoru. Naprostý šok ale způsobilo 11. září 2001. Ukázalo se, že vůbec není jedno, čemu lidé věří, neboť motivace Muhammada Atty a bandy jeho hrdlořezů byla čistě náboženská. Ba co víc, svět měl být už podstatně méně závislý na náboženství, ale opak je pravdou. Prosperita nevytěsňuje víru. Už ne jenom

Amerika, ale i další země jsou důkazem, že vysoce spotřební společnost a náboženství bezproblémově koexistují. A ještě jedna věc: na počátku 21. století je zcela zřejmé, že největší globální otázkou je náboženská svoboda. Dlouho se před tím dají zavírat oči, ale jednou se otevřít musí. Pro klasická liberální média je to nová situace. Většinou nemají zkušenost s pokrýváním náboženství. Řeší to najímáním „náboženských korespondentů“, což ale vůbec neřeší základní problém. Jsou-li navíc poplatná špatně pochopené politické korektnosti, interpretují útok ozbrojených muslimů na bezbranné křesťany jako „náboženské srážky“. Často mají problém vyznat se nejen v děsivě složitých věroučných systémech, ale i v základní motivaci, kterou víra pro člověka může být, a to v dobrém i ve zlém.

Závěr Základní problém tkví ale ještě hloub. Liberální koncept člověka vzal za své. Náboženství vtrhlo do veřejné sféry a nehodlá ji opustit. Ukazuje se, že člověk prostě je bytost politická a náboženská a nikdo s tím nic neudělá. Jak bylo ale řečeno na počátku, média jsou současně mocná i bezmocná, a právě to jim dává neuvěřitelnou schopnost přežít.

■ daniel Raus

Náboženská témata pro všechny, nejen pro věřící Tak by se dala shrnout filozofie Redakce náboženského vysílání Českého rozhlasu. V loňském roce oslavila už 20. narozeniny. Dnes je organizačně zařazena do struktury ČRo6, její působnost je však širší. Své pořady a příspěvky dodává také na Radiožurnál, Prahu a Vltavu. Protože jsou respektována specifika jednotlivých stanic, žánrové spektrum je široké, od zpravodajsky laděných příspěvků a reportáží, přes rozhovory, úvahy, komentáře a dokumenty, až po přímé přenosy bohoslužeb. V každé části tohoto spektra se tvůrci pořadů snaží cílit na všechny posluchače. Nejen na „nábožensky orientované nebo poučené. Budoucností není „konfesní vysílání“, kdy dostávají jednotlivé náboženské skupiny svůj prostor, ale nová specializace novinářů – analytiků, kteří jsou schopni oblast náboženství obsáhnout. Podrobnější informace o všech pořadech náboženského vysílání najdete na nabozenstvi.rozhlas.cz nebo www.ceskyrozhlas.cz.

květen - červen 2011 15

TÉMA

Mgr. Eva Bachletová, PhD. Odborná asistentka, Katedra žurnalistiky FiF UK v Bratislave vysokoškolská učiteľka, publicistka.

Mediálne dilemy R

ýchlosť, presnosť, skúsenosť, objektívnosť, múdrosť, nadhľad, profesionálna zručnosť... Čo všetko sa spája s pojmom novinárska zrelosť? A môžeme dnes – najmä v slovenských reáliách hovoriť o generácií žurnalistov, ktorých zrelosť zaručuje mediálne obsahy na vysokej profesionálnej úrovni? Alebo sa práve týchto „skutočných novinárov“ podarilo dobre ukryť v tieni trendových hviezdičiek, ktoré sa nám prihovárajú z televíznych a internetových obrazoviek. Blízko lesku politikov, tvárí showbiznisu, celebrít?

Miesto iba pre bulvár? Majú dnes vôbec seriózni novinári miesto v mediálnej aréne? Veď tu súperia o pozornosť čitateľov, poslucháčov, divákov – na objednávku vytvorené celebrity. A sebavedome ich nasledujú politici s ich neuveriteľnými sloganmi, polopravdami a výrokmi na hranici slušnosti. Trojicu najsilnejších mediálnych magnetov rozhodne dopĺňajú rôzni extrémisti, ktorí vedia zaujať svojimi urážlivými výkrikmi a vydobyť si pozornosť na titulkách či v top správach. Emócie, detailné opisy intímnosti, dôsledné momenty zo súkromia osôb showbiznisu, odkrývanie minulosti i prítomnosti obyčajných ľudí, ktorí sa neobyčajným spôsobom usilujú prostredníctvom médií zviditeľniť. Bizarné reality šou sa menia na telenovely nehercov a bez koncov. Nešťastia, drámy, súkromné vzostupy a pády. Napínavé, sexuálne dráždivé, podmanivé. „Oslnivé vzory“ s novými normami správania a vkusu. Citovo podvyživení konzumenti si jednoducho prídu na svoje. Transplantácie cudzích životov v priamom prenose. Slovom psychologická, kozmetická, farmaceutická, módna terapia v jednom... Médiá jednoducho vedia čo potrebuješ a ak nie, tak ti to dokážu! A ešte je tu aj kríza! Už niekoľko rokov k nej pridávame rôzne prívlastky – plynová, hospodárska, sveto16 květen - červen 2011

vá, menová, kríza hodnôt, kríza rodín, kríza stredného veku. Nie, nechcem obsah pojmu kríza zľahčovať, iba predznamenávam, ako úspešne dokážeme skryť neúspechy ľudstva pod jedno slovo. A práve z krízy sa stala dnes takmer módna ikona, ktorou médiá operujú, ktorej podsúvajú či prisudzujú najrozmanitejšie významy. A dokonale dezorientujú publikum. Poznám len jednu krízu – krízu absencie múdrosti a súdnosti. A tou trpíme všetci – podstatne dlhší čas... Riaditelia, vydavatelia, majitelia médií ospravedlňujú bulvarizujúce mediálne obsahy tvrdením – že ľuďom treba dať to, čo chcú. A majú pravdu. Inak by sme masovo nesiahali po denníkoch, týždenníkoch, internetových stránkach plných zrecyklovaných informácií. Rovnako by sme s napätím nesledovali všetky pseudozábavné showprogramy v elektronických médiách. Ako len ľahko naša spoločnosť akceptovala tieto nové mediálne predstavy o našom bytí. Hoci v pokrivenej zosmiešňujúcej a znehodnocujúcej forme. Niektorí si prezentovanú pseudorealitu osvojili natoľko, že sa stala ich vlastnou tvárou. Mediálna maska či mediálna grimasa splnila svoj účel. Dostala sa nám pod kožu.

Pravda v médiách Ako sa má teda čitateľ, poslucháč, divák orientovať v tomto mediálnom mixe, kde pravda je zložená z rôznych ingrediencií? A možno v kontexte médií hovoriť o pravde? Vyselektované fakty, priority informovania, podsúvanie významov, ignorovanie „nedôležitých“ informácií a skutočností... To všetko je dnes realitou. Isteže, môžeme hovoriť o úlohe tzv. serióznej tlače, o poslaní verejnoprávneho médiá (v SR máme od 1.1. 2011 už len jedno – Rozhlas a televízia Slovenska), o  komercializácií médií vôbec. Obávam sa však, že nositeľmi „pravdivých“ a „naj-

presvedčivejších“ a  „najhlasnejších“ informácií sú práve poslovia najvplyvnejších vydavateľstiev, mediálnych domov, spoločností, finančných a politických skupín. A to v dômyselnej kombinácií. V ostatných rokoch do povedomia vzdelávania pribudol pojem – mediálna gramotnosť či mediálna výchova. Cieľová skupina – deti a mládež. Prirodzene, je potrebné, aby sa najmladšia skupina čitateľov či divákov priučila mediálnym technikám. Ako však mediálne vychovať či aspoň zorientovať dospelú populáciu, seniorov nevynímajúc? Veď práve ľudia v produktívnom či postproduktívnom veku sú najväčšími odberateľmi mediálnych obsahov. Práve oni sú zasiahnutí najväčším objemom informácií a zároveň sú cieleným objektom mediálnych a reklamných produktov. Utešuje ma však fakt, že práve dospelá populácia vstupuje do médií aktívne. Najmä formou internetu, ktorý poskytuje svoj priestor pre názorovú rôznorodosť. Blogy, súkromné webové prezentácie. Virtuálna občianska žurnalistika – hlas z davu či hlas davu? Módny prvok internetu, nehmatateľná oáza slobody či súkromné oči demokracie? Uvidíme, aký prívlastok jej prisúdi čas. Bojím sa, že nádych slobody po roku 1989 bol pre médiá vo východnej Európe – prikrátky. Tvary bytia, tvary médií sa zmenili. A nové putá nám akosi rýchlo prirástli k rukám a srdciam. Ešte sme v mnohom slobodní, ale už sme aj v mnohom bezmocní či až bezvládni... Doba bez energie, doba bez vízie, doba bez nádeje. Ne/živý čas... Iba akési predieranie sa dňami. Čakanie na oživenie ekonomík, oživenie eurozóny. A medzitým série nešťastí a prírodných katastrof.

bulvárom? Aké sú jeho pocity, nálady, jeho reálne možnosti ako prekričať „dobre upravené pravdy sveta“? Ako má prekročiť stanovené hranice? Kde sú jeho povolené čiary a limity? Ako je vymerané jeho teritórium slobody? Ako ho docenia jeho čitatelia, poslucháči, diváci? A aký postoj zaujme zamestnávateľ, ak sa jeho mediálny obsah dotkne nedotknuteľných?

Foto archiv

Návrat k základom Avšak predovšetkým je táto doba ako stvorená pre znovuobjavenie Boha. Pre vzkriesenie svojho ducha, svojej duše. Evanjelia. Slobody v Bohu, slobody v priestore. Rovnováhy. Zodpovednosti – za vyslovené, napísané. Pre prinavrátenie múdrosti a sily. Aby sme dokázali chrániť cenné, hodnotné, humánne, kultúrne v našom bytí. A definitívne vytesnili mediálne grimasy pseudoosobností. Inak sa všetci staneme len beztvarým mediálnym tovarom – na jedno použitie. Nesmieme sa vzdať súdnosti a snahy bojovať o práva na dôstojné ľudské žitie. Ako sa píše v Biblii: „Lebo Hospodin dáva múdrosť, z Jeho úst je poznanie i rozvaha.“ (Pr 2,6) Kiežby sme po poznaní skutočne túžili! A kde ostal náš seriózny – radový, poctivý redaktor, novinár, zamestnanec médiá, ktoré sa neživí len

Keďže v ostatných rokoch pôsobím na Katedre žurnalistiky FiF UK v Bratislave, snažím sa povzbudzovať našich študentov, aby písali články či záverečné práce o redaktoroch, novinároch, ktorí celý život statočne zápasili o pravdu slova. O osobnostiach, ktoré zachytili súkromné dejiny našej krajiny v tej najvernejšej podobe. Či už na stránkach novín, alebo v rozhlasovom éteri. Redaktorov, redaktorky, ktorých mená nepozná verejnosť tak dôkladne ako mená celebrít či politikov. A predsa sa práve títo „bezmenní“ majstri slova zaslúžili o to, že sa seriózna žurnalistika z nášho mediálneho prostredia ešte nevytratila. A našou povinnosťou je mená skutočných serióznych novinárov pred spoločnosťou odokryť. ■ květen - červen 2011 17

TÉMA

Ing. Petr Raus dramaturg centra náboženské tvorby ČT Brno a předseda Rady TWR-CZ

Křesťanské pořady v médiích S

vé uvažování o médiích ještě doplňme pohledem na mediální scénu křesťanskou. Patří do mediálního světa i hlas církve? Má církev stát o mediální prezentaci (sebe či evangelia)? Nepochybně má, protože má být městem na hoře a světlem na svícnu. Má být vidět – a co je dnes více na očích (či v uších), než to, co je v médiích? Co není v televizi, neexistuje, říkávalo se ještě nedávno. Dnes je to podobné, jen místo televize je už pomalu třeba mluvit o internetu.

Čtyři oblasti křesťanské mediální práce Tou první je služba křesťanům samotným. Tu vykonávají křesťané především prostřednictvím svých vlastních médií: církevních či naddenominačních periodik, rozhlasových či televizních stanic, webových stránek. Vedle toho se ale pořady orientované především na věřící publikum objevují i v médiích veřejné služby. Křesťanské pořady tu představují část náboženského vysílání, které těmto médiím ukládá zákon. Podíl těchto pořadů oproti těm, které se věnují jiným náboženstvím, by měl odpovídat relativnímu zastoupení křesťanů v české populaci; obdobně je ošetřeno i zastoupení jednotlivých denominací církve. Co se obsahu těchto pořadů týče, přinášejí zejména informace o aktuálním dění v církvi, o  způsobu jejího života, o věrouce, historii apod. Zvláštní skupinu představují přenosy bohoslužeb, které umožňují účast na bohoslužbě i těm, kdo se jí fyzicky zúčastnit nemohou. Český rozhlas nabízí takové přenosy každou neděli a o některých svátcích, Česká televize cca dvacetkrát ročně, každou neděli 18 květen - červen 2011

i Rádio7 (satelit, internet; nekatolické bohoslužby), dvakrát týdně TV Noe, téměř denně pak Radio Proglas (FM; obě poslední stanice bohoslužby římskokatolické církve). Druhou oblastí potřeb, kterou křesťanské pořady či články saturují, je prezentace církve, orientovaná na mimocírkevní publikum (ještě nemluvím o misii jako takové). Do této oblasti řadím většinu zpravodajských pořadů o církvi a jejím životě. Je škoda, že se někteří snaží uplatnit zpravodajský přístup i v pořadech jako Křesťanský magazín. Hlavička křesťanského pořadu komplikuje nekřesťanskému publiku přístup. Naopak za velmi pozitivní trend pokládám skutečnost, že zvýšený zájem o témata související s životem křesťanů projevují v posledních letech i standardní (sekulární) zpravodajské redakce. Křesťanská tématika v sekulárním pořadu může být (je-li dobře zvládnutá) širokému publiku mnohonásobně užitečnější. Třetí oblastí, ve které nacházím smysl křesťanské mediální práce, je osvěta obecně. Žijeme ve světě, ve kterém nemá celá řada našich současníků ani tušení, co křesťanství vlastně představuje. Kromě toho, že jde o nemalý duchovní nedostatek, jedná se i o komplikaci civilizační. Celá naše kultura, celý způsob našeho myšlení z křesťanství vychází; popírat to má asi stejnou váhu a stejnou oprávněnost, jako popírat holocaust. Kdo si to neuvědomuje, mnoho věcí nemůže vůbec vnímat a vlastně tím stabilitu naší kultury ohrožuje. I to je jeden z důvodů, proč zákon vyžaduje přítomnost křesťanských pořadů ve veřejnoprávním

vysílání. Výslovně je na tomto místě třeba zmínit i pořady biblické, na jejichž přítomnost ve veřejnoprávních médiích kladou důraz i některé právní texty (např. Kodex České televize). Poslední oblastí, které se chci dotknout, je misie. Vzhledem k obecnému poslání církve by měla patřit i do médií, je ovšem třeba se ptát, kdy je v médiích možná a jestli může být (s ohledem na kulturu a předpoklady dnešní společnosti) i účinná. Odpovědět na tyto dvě otázky není úplně snadné.

Misie v médiích Co se právních možností týče, s žádným významným problémem se tu nemusejí potýkat tištěná média. Média elektronická jsou na tom hůř. Zákon 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání náboženské pořady reguluje a některá jeho ustanovení se týkají právě misijních aktivit. Jde zejména o §48, který mj. vysloveně zapovídá náboženskou reklamu, aniž by specifikoval, co se touto reklamou myslí. V případě médií veřejné služby se všechny mně známé právní výklady shodují v tom, že misie určitou formou náboženské reklamy je. Znamená to, že ve veřejnoprávních médiích se žádný misijní pořad neobjeví. Na druhou stranu je třeba povědět, že se zákon 231/2001 Sb. nijak nevztahuje na šíření pořadů prostřednictvím internetu. Neplatí ani pro vysílání prostřednictvím družice, pokud není toto vysílání provozováno na základě české licence. Druhá otázka, kterou je užitečné zodpovědět, se ptá po efektivitě mediální misie. Je lepší misie „z očí do očí“, letáková (či jinou formou „tisková“) nebo pomocí mediálních pořadů? Písmo nás učí dvě věci. Příkladem Pána Ježíše Krista především, že nejlepší misie vždycky byla a vždycky bude misie osobní, vztahová. Vedle toho ale nesmíme přeslechnout ani upozornění apoštola Pavla, že užitečnou může být jakákoli forma a nic není dobré opomíjet (Pavel dokonce nepodceňoval a neodmítal ani zvěstování ze zlých motivů!). Problémem naší dnešní společnosti je, že lidé kolem nás nestrádají nedostatkem informací o spáse. Evangelium je všude snadno dostupné. Problémem dnešní doby je, že většina lidí o evangelium nestojí, nepokládá ho za potřebné. Tato skutečnost výrazně překlápí míru misijní efektivity ve prospěch misie osobní, protože v ní jde o víc než jen o informace. Nejvíc na tento stav doplácí misie tisková ve svých nejrůznějších podobách. Misie prostřednictvím elektronických médií je na tom o něco lépe, přičemž roz-

hlas se zdá být vhodnějším misijním nástrojem než televize. Dovede totiž lépe budovat vztah mezi médiem a posluchačem. Síla a hloubka tohoto vztahu je někdy podivuhodná; dopisy rozhlasových posluchačů mne opakovaně překvapovaly. Televize poskytuje velmi dobré možnosti preevangelizace, přípravy půdy (jak vyzýval prorok Jeremjáš: Zorejte si úhor, nesejte do trní! [Jr 4.3]) Zatím ještě pořád platí, že televize (možná i víc než jiná média) motivuje lidské rozhovory, soustřeďuje veřejný zájem k určitým tématům. Pokud se na její obrazovce daří ukazovat, že víra je normální a křesťanství něčím, o čem stojí za to občas přemýšlet, udělá dobrou práci. Ve všech případech ale platí, že média mají schopnost dosáhnout i tam, kam žádný misionář nikdy nepřijde. Už proto stojí za to i dnes do mediální misie investovat.

Poznámka na konec Má obyčejný člověk možnost práci médií nějak ovlivnit? Zcela jistě má. Média velmi stojí o sledovanost, proto berou vážně každý hlas svého čtenáře, posluchače či diváka. Pokud se nám v jakémkoli médiu něco líbí či naopak nelíbí, neváhejme a pišme. Není to marné! ■ květen - červen 2011 19

ZÁPISNÍK

Daniela Sedláčková S manželem Jiřím má tři dospělé syny, je doktorandkou na Filozofické fakultě UK. Patří do sboru CB v Praze 1.

Cesta do Bedfordu V

lakem jezdím ráda. Nádraží v Lutonu se přestavuje, ještě podchodem po schodech nahoru, nezapomenout, že se chodí vlevo, teď se zařadit do fronty k pokladnám, přesně zformované zábradlím – hlavně žádné chumly. U pokladny usměvavá Indka, podává mi dva lístky. Jsem v Anglii týden, a tak už se nedivím, že zpáteční lístek jsou vlastně dva: OUT a RTN. Vezmu lístek OUT a strkám ho do turniketu, na chvilku zmizí (ten lístek) a objeví se někde nahoře. Celý proces sleduje dozorce turniketu. Ve vlaku už žádný průvodčí nekontroluje. Na informační tabuli není třeba se dívat, vlaky jezdí zhruba po osmi minutách v obou směrech. Sejdu na třetí nástupiště – a vida, vlak do Bedfordu tu bude za minutu. Přijíždí přesně, tichý a modrý. Místo oddělených dvousedadel pohodlné „gaučíky“, na jednom se rozvaluje obrovský černobílý kocour – páníček mu dovolil vylézt z přepravky, tak si toho považuje. Rozjíždíme se a já jdu pozorovat. Pozadí maličkých cihlových domků není nijak vábné – uzoučká zahrádka napůl zastavěná kůlnou nebo snad jakousi garáží, malý skleníček a prostředkem vede prádelní šňůra. Následuje zahrádková kolonie – pozemky bez plůtků, velké pole rozdělené na malé kousky a  téměř u každého karavan. Obrovská záchytná parkoviště. A pak jen roviny, nějaké skládky stavebnin, všechno v časném jaru umolousané a smutné. Jedeme kolem pískoven, vypadají jako mělké louže, hemží se to tam vodními ptáky. Za dvacet minut po pár zastávkách se v dálce objevuje město. Komíny, továrny, autoopravny a nádraží. Někde tam má být univerzitní kampus a v něm knihovna a v ní kniha, kvůli které sem jedu. Z internetu jsem pochopila, že 20 květen - červen 2011

projdu centrem, pak uvidím park a v jednom z jeho rohů bude stát univerzita. Vystupuji, jdu do nádražní haly k turniketům s lístkem OUT, ale tentokrát už ho turniket zchroustne. Před nádražím se snažím najít ceduli, kudy do centra. Je tu spousta jiných směrovek – nemocnice, názvy různých ulic, autobusové nádraží, ale tam nechci. Je tu taky šipka k muzeu Johna Bunyana – vzpomenu si na jeho Cestu poutníka a vyrazím tímto směrem. Muzea většinou bývají v  centru. Na rohu se pro jistotu zeptám maminky s kočárkem, kde je univerzita. Neví. Dobrá, příště se radši zeptám na park. Pán, zdálky se nezdálo, že má upito, neví, kde je park, ale mává přes ulici na svého černošského kamaráda, a ten dobře ví, kde park je. Ukazuje kamsi za obzor, tváří se empaticky nešťastně, a že je to prý moc daleko. Pak se zeptá: A proč vlastně chcete do parku? Odpovídám, že tam poblíž je univerzita. Univerzita je prý taky moc daleko. My v Čechách jsme zvyklí chodit, tak jdu dál podle jeho instrukcí. Dojdu k luxusní nákupní pěší zóně a kousek za ní je muzeum Johna Bunyana. Hned bych se tam šla podívat, knihovna je otevřená až do 10, ale jsou už skoro 3 p.m. a když je to ještě tak daleko... Raději se znovu ptám – policistky a babičky a studenta a nakonec uvidím univerzitní autobus jako potvrzení toho, že jdu dobrým směrem. Knížku jsem našla ve třetím patře obrovské knihovny. Šťastně jsem se doptala až k cíli. Je mi teď nějak bližší starozákonní refrén „Dotazujte se Hospodina“. Jako poutník tady na zemi znám Někoho, kdo ví kdy, kudy a kam. ■

seniorát vých. čechy - sever

Raduji se ze života od 25. 4. 1963. Nevyrostl jsem v církvi, ale mezi trampy. Jediná věřící v naší rodině byla babička a modlila se za nás. Umřela dřív, než jsem uvěřil. Radost z věčného života v Kristu mám od roku 1983. To jsem studoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Vedl jsem dětské turistické oddíly, a tak mi i v církvi bylo nejbližší vedení dorostu. První dorost (1986-1990) jsem měl v Liberci, kde jsem se oženil s Dájou. Máme spolu Dalimila, Marianu a Kateřinu. Hned po revoluci (1990) jsem nastoupil do prvního existujícího ročníku dálkového studia ETS. Nemyslel jsem na kazatelskou službu, chtěl jsem lépe znát Bibli k vedení dorostu. Povolání do služby kazatele přišlo následující rok. Opustil jsem Lesprojekt v Jablonci n. N. a stěhovali jsme se do České Třebové (1991- 1999). Následovalo Brno – Královo Pole/Královopolská (1999-2007). V tom je i školní rok 2000/1, kdy jsme byli s rodinou v USA. Na Reformovaném teologickém semináři v Jacksonu jsem studoval misii a Dája poradenství. S Dájou nás pojí hodně – víra, manželství, rodičovství, příroda, vyučování na ETS, služba ve sboru… Jen v mále se lišíme, ona raději plave a já raději běhám. Ve sboru v Náchodě jsme od roku 2007.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Rostislav Staněk

V

ÝČES neboli seniorát Východní Čechy Sever, zahrnuje jedno z ohnisek evangelikálního probuzení v 19. století, ze kterého vzešla Církev bratrská. Byla to oblast působení Jana Balcara, kolportéra Biblí, probuzeneckého kazatele, zakladatele našeho nejstaršího sboru v Bystrém. Kraj Jiráskův s hlubokými kořeny bratrské zbožnosti v době protireformace. Směrem od východu na západ zahrnuje sbory v Bystrém, v Novém Městě nad Metují, v Náchodě, v České Skalici a v Trutnově. Samostatné kazatelské stanice jsou v Dobrušce a v Úpici. Při pohledu na mapu zjistíte, že se jedná o poměrně semknutý pruh od Orlických hor podél hor Jestřebích do Podkrkonoší. Jestřebí hory však tvoří ostrý předěl a odtud na severovýchod v celém broumovském výběžku už je křesťanů, tím spíš evangelikálních, velmi málo. Kdysi panství benediktinů, dnes duchovní úhor, na který, jak věřím, Pán nezapomněl. Oblast, která doslova volá po evangelizaci a zakládání sborů. Stávajících 5 sborů má nejen hluboké kořeny, ale přirozeně i mnoho vzájemných vazeb. Mnozí členové mají široké příbuzenstvo ve sboru vlastním i ve sborech sousedních. Pamětníci let padesátých až osmdesátých rádi vzpomínají na tradiční sborové dny, na které se vždy sjížděli ze všech okolních sborů. Dnes je akcí mnohem víc - sborových, oblastních, celocírkevních a ekumenických. Informujeme se, zveme se navzájem, jen nestíháme všechno… a ani to není záměr. Pro společné akce musíme volit to, co je nosné. Například stále je tu živá tradice smíšených pěveckých sborů. Mnohokrát se osvědčila vzájemná solidarita při stavbách. Učíme se spojovat síly tam, kde to má smysl. Nejvíc vzájemnou blízkost využívají kazatelé, v pěti sborech je nás tu 11 kazatelů a 2 vikáři. Zřejmě je ve východních Čechách dobře na důchod. Ostatně, můžete se stavit už dřív, cestou na výlet. ■

5/2011

• Rada se setkala k rozhovoru s vikářem

Jaroslavem Šmahelem (Chomutov), kterého mostecký sbor navrhl k ordinaci. Br. Šmahel (dle vyjádření staršovstva) nastoupil do vikariátu jako služebník s vizí a velkou předchozí zkušeností především z dlouhodobého vedení misijní organizace Isachar (práce s mládeží). Dokáže velmi dobře propojit službu na stanici sboru se službou v Isacharu (a to při civilním

Z jednání RCB v Praze, duben 2011 zaměstnání středoškolského učitele). Je mužem víry a vize se všemi klady i riziky, která jsou s tím spojena. Jde rozhodně za tím, čemu věří. Je poučitelný, zároveň se ale lacino nevzdává svého pohledu a přesvědčení, projevuje se jako přirozený vůdce. Je písmák. Nový zákon studuje v řečtině, jeho kázání jsou jednoznačná, inspirující a vyvážená. Usiluje o pravdivé pochopení Božího Slova. Je v tom vytrvalý, schopný rozsáhlých exegetických prací. Svou službou inspiruje desítky zvláště mladých lidí k životu víry. Br. Šmahel předložil v závěrečné části vikariátu dokončenou ordinační práci na téma „Být křesťanem – podle 1. listu Petrova“, zároveň zaslal písemně několik svých kázání a vypracoval odpovědi na otázky na základě Vyznání víry. Rada Církve bratrské doporučuje vikáře Jaroslava Šmahela k ordinaci za kazatele Církve bratrské.

Rovnice z České Skalice 1884-2011=127 V

ýsledek příkladu z nadpisu článku nevypadá moc povedeně a jedničku byste za něj ve škole nedostali. Přesto je kupodivu pravdivý, protože to není příklad z matematiky, ale historie. Rok 1884 je považován za počátky naší církve v České Skalici. Již dříve tu byla založena stanice bysterského sboru Svobodné evangelické církve české, ale až příchodem některých nespokojenců z Bystrého, v roce 1884, začala systematičtější práce v našem městě. O čtyři roky později v roce 1888 byl ustaven samostatný sbor, který pak v roce 1894 dostavěl svou modlitebnu, ve které se schází dodnes. Našemu společenství bude tedy letos 127 let. Je hezké vědět, že se za ta léta prošlo sborem na 330 dětí nebo že pořadové číslo členů sboru se prozatím zastavilo na hodnotě 774, jenže jak říká v jednom svém kázání br. kazatel Beneš, nežijeme minulostí. Děkujeme jistě našim otcům, matkám, babičkám a dědům, za kořeny víry v České Skalici, ale dnes se musíme ptát, jaký bude náš život a svědectví naší víry. Počtem duší (snad ne vodníkovských dušiček) patříme mezi menší, možná střední sbory církve, tvoříme přibližně 100 člennou

• Rada CB se sešla k pracovnímu

jednání s Radou KS. Jednání se účastnili předseda Marek Prosner (Klatovy), Karel Řežábek (Plzeň), tajemník Tomáš Brožovský (Praha), Petr Rýgl (Jičín), Petr Kácha (Praha) a Jan Cvejn (Děčín). Křesťanská společenství jsou svazkem samostatných křesťanských sborů. Vznikla v roce 1990 a v současné době sdružují 47 sborů a misijních skupin. V současné době mají kolem 2 200 dospělých členů. Co se týče převládající orientace, jedná se o charismatické sbory, tj. sbory křesťanů, kteří věří a praktikují duchovní dary zmíněné v Písmu. Hlavní hodnotou však nejsou duchovní dary (charismata), ale upřímnost ve vztahu k Bohu i k lidem. Důraz je položen na následování Ježíše Krista a potřebu nového naplňování Duchem svatým, aby duchovní život nesklouzl do rutiny, do prázdného náboženství, do stavu, kdy vyznávané pravdy nemají praktický dopad do pozemského života. Mezi deset základních hodnot KS patří: 1. Církev

rodinu. Scházíme se a jsme spolu rádi napříč generacemi. Když jsem se stal, jako kazatel, součástí našeho sboru, překvapilo mne, jak je všem generacím spolu dobře. Dokonce jsem z úst mládežníků slyšel, že stejně je lepší sborová dovolená všech generací, než samostatný pobyt mládeže. Vzájemná sounáležitost je určitě jedním ze znaků sboru. Není to jen tím, že jsme spolu rádi, ale také tím, že se vzájemně podpíráme a neseme v těžkých životních situacích. Je to tím, že díky trpělivé dirigentce stále funguje pěvecký sbor, stejně třeba jako tím, že mladé rodiny zůstávají na maloměstě a neutíkají do velkoměst.

V městečku jako je Česká Skalice, vždycky budeme zápasit s  otázkou, jak zasít evangelium do srdcí našich přátel. Někdy nám může být překážkou vlastní uzavřenost, jindy ještě stále přítomná rezervovanost a obavy, co jsme to za sektu. Jsme tak vděčni za každý okamžik, kdy smíme otevřít dveře a pozvat druhé. Takové příležitosti vytváříme již tradičními koncerty v Adventní době, stejně jako setkáváním maminek na mateřské. Nemůžeme zapomenout ani na aktivity br. kazatele Světlíka v křesťanské ekologické organizaci A ROCHA a klubu Minimax, kde probíhají velmi zajímavé přednášky pro veřejnost, včetně přírodovědných procházek a konferencí. Tak jak jsme rádi spolu, jsme rádi i spolu s vámi, ostatními sbory Církve bratrské. Nejsme tou nejdokonalejší církví Kristovou, ale chceme žít v bázni před Pánem Bohem, jako jím milované děti a žít radostí před očima světa. Petr Asszonyi, kazatel

A Rocha V roce 2002 byla přestěhováním rodiny kazatele Pavla Světlíka z Husince přenesena do českoskalického sboru podstatná část práce A Rocha, aktivity křesťanů působících v ochraně přírody. Za devět let splynula tato služba lidem i životnímu prostředí se sborem a stala se obohacením i součástí širší misijní sborové služby. Sbor tuto práci vděčně přijal i nadále podpírá zapojením některých členů, jak do terénních, tak jiných aktivit. (např. exkurze do přírody, jazykové kurzy angličtiny s ekologickým charakterem apod.) Každoročně se ve sboru uskutečňuje podzimní neděle A Rocha s výraznou finanční sbírkou na toto dílo. Někteří z mládežníků, ale i starších členů navštěvují též zajímavé přednášky, přírodovědné výstavy nebo koncerty A Rocha konané jak v českoskalickém AR klubu na náměstí, tak v Dobrém na Krupárně (ekologické centrum AR). Sem přijížděly v minulých letech i českoskalické děti na tábory či víkendovky. Ale také mnozí ze sboru jen tvrdě pracovat při rekonstrukci, úklidu nebo zajištění dřeva. Skalický sbor v minulých letech hostil dvě velké ekologické konference AR, ale též během každého roku řadu domácích i zahraničních hostí. Vzájemně jsme se tedy jako A Rocha i sbor Církve bratrské našli a jsme za společná léta vděčni. Pavel Světlík, ředitel A rocha v ČR

Sborová dovolená Dobrou tradicí našeho sboru je pořádání letních sborových dovolených. Tyto společně strávené pobyty nám nezevšedněly, a to i  v  dnešní době, která nabízí spoustu jiných možností, jak trávit společné chvíle mimo nedělní shromáždění. Spojuje nás stejný motiv jako v případě návštěvy bohoslužeb, přesto je zde i něco jiného, čistě lidského, přátelského. Přání být spolu, vytvořit pohodové prostředí, stmelit partu sborových dětí, poznat více lidi mimo vlastní rodinu, a třebas probrat leccos, na co v neděli nezbývá klid a čas. Sborovou dovolenou pojímáme jako skutečnou dovolenou, a tak si ji i po lidsku chceme vychutnat, užít, odpočinout si. Přesto, kromě načerpání nových sil, většinou účastník, odjíždí domů i duchov-

postavená na Bibli; 2. Důvěrný vztah s Bohem Otcem; 3. Následování Ježíše Krista; 4. Život z moci Božího Ducha; 5. Růst a proměněné životy; 6. Chození ve světle; 7. Rozvíjení vzájemných vztahů; 8. Sdílení evangelia; 9. Potřeba jednoty a spolupráce a 10. Otevřená teologie. Členové obou rad hovořili o aktuálních zápasech svých církví a aktuálních potřebách sborů, dále o kurzech Alfa (Zveme Česko na večeři), evangelizačních a misijních akcích, hledání kandidátů kazatelství apod. Zatímco Církev bratrská má za sebou již více než 130 let služby, členové KS jsou většinou první generací křesťanů. Křesťanská společenství jsou známá svým úsilím o jednotu těla Kristova. Usilují o dobré vztahy se všemi křesťany, kteří vyznávají Pána Ježíše Krista svými ústy i svým životem jako svého Spasitele a Pána. Jedním z důrazů jejich práce zůstává i důraz na desátky, neboť KS nepřijímá žádné finance ze strany státu na platy svých duchovních. Pastoři KS mají vedle své služby většinou i civilní zaměstnání. Sbory KS jsou většinou bez vlastních modliteben.

Z jednání RCB v Praze, duben 2011 • Rada CB se setkala s bratrem Petrem

Luptonem (Náchod), který osobně prožívá povolání ke kazatelské službě. Rada po rozhovoru vyjadřuje podporu záměrům sboru v Litomyšli povolat Petra Luptona jako misijního pracovníka sboru (financováno z vlastních zdrojů) pro práci na stanici ve Svitavách s otevřenou možností jednání o případném vstupu do vikariátu po uplynutí jednoho roku. Rada zároveň apeluje na mladé bratry s výzvou, že Církev bratrská i nadále hledá další kandidáty k případné kazatelské službě.

• Rada se setkala s oběma kazateli

Sboru CB v Praze 9–Černý Most a hledala řešení vzhledem k usnesení Výroční konference s ohledem na počet systemizovaných míst v daném sboru. Bratři předložili konkrétní návrh řešení, záležitost dosud nebyla uzavřena.

• V příštích dnech plánujeme setkání

se zástupci studentů Evangelikálního teologického semináře, následně proběhne i setkání s vedením školy.

• Rada se seznámila s usnesením synodu

leuenberských církví ve věci vydání společ-

né Pomůcky ke čtení Bible v roce 2013, která bude koncipována na základě Hesel Jednoty bratrské. Koordinátorem společného projektu byl za CB pověřen tajemník Petr Grulich, pracovní skupina pěti církví (ČCE, ECM, CČSH, SCEAV a CB) zahájila na tomto projektu úzkou spolupráci s Biblickou jednotou, která v současné době vydává Manu pro tento den.

• Rada souhlasně projednala zprávu

tajemníka Rady, která bude k dispozici v rámci materiálů pro Výroční konferenci, která se tentokrát koná 19. - 21. 5. v Bratislavě. Komise pro návrhy zpracovala 8 návrhů k případnému přijetí, Komise pro Ústavu a Řád předkládá dalších 13 návrhů na legislativní změny. Podrobnosti jsou k dispozici u delegátů, které na konferenci vysílají členská shromáždění jednotlivých sborů, příp. u kazatelů.

• Kazatel Matěj Hájek podal Radě zprávu o týdenní praxi v Hospici v Červeném Kostelci, ve které uvádí: „Týden s Jiřím Hofmanem mi dal více než desítky studijních setkání před i po mé ordinaci. Považuji za klíčové, aby byl pro kazatele (bez ohledu na věk!) pro setkání tohoto druhu vytvořen skutečný prostor. Prosím Radu CB, aby se na tuto oblast zaměřila – citlivě hledala podobně obdarované a ochotné lidi a zprostředkovala nám kazatelům a vikářům kontakt s nimi. Jeví se mi to jako zásadní pro osobní život duchovních pracovníků a potažmo tedy i pro úroveň práce na sborech naší církve. Tímto také děkuji, že RCB prostředkuje tuto stáž a že jsem se jí mohl zúčastnit.“ Stáž je otevřena i dalším pracovníkům sborů (nejenom kazatelům).

• Tradičních oslav 5. a 6. července

v Husinci, kterých se už během prvního dne účastní až jeden tisíc lidí, se za Radu zúčastní br. David Novák.

• Seniorem na severní Moravě byl zvolen br. Karel Fojtík, člen Rady.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB

ně povzbuzen, potěšen z přátelského společenství sborové rodiny. A tak je myslím zdravé a užitečné vědět, že bratr v nedělní kravatě z kazatelny dokáže sestoupit do fotbalových trenýrek, či zažít sestru, v neděli obyčejně s neutrálním výrazem, jak je plná emocí při společenských hrách. Věci prosté, lidské. Sborové dovolené pomáhají mít k sobě navzájem blíž. Daniel Macek

Setkávání maminek V roce 2006 se u nás ve sboru narodilo více miminek, a tak mnohé z nás přijaly novou roli maminky. To s sebou přináší zásadní životní změny. Mimo jiné např. chození s kočárkem venku za jakéhokoliv počasí, trávení většinu dne sama s nemluvnětem a tudíž hledání nových kontaktů a přátelství. Po určité době tohoto životního běhu se začala rodit myšlenka na setkávání maminek. Největším impulsem byla právě ta nová přátelství s maminkami, které nepatřily do sborového obecenství a projevily chuť se někde společně scházet. A tak jsme s novým školním rokem 2007 rozjely pravidelná setkávání. Scházíme se 1. a 3. čtvrtek v měsíci. Programy střídáme „povídací“ – zamyšlení nad obsahy některých křesťanských knížek (téma: výchova dětí, manželské vztahy) a „vyráběcí“, které jsou uvedeny krátkým zamyšlením nad Biblí. Při vyráběcích programech tvoříme různé dekorace, hry pro děti, zkoušíme různé výtvarné techniky a přitom je úžasná možnost se navzájem sdílet. Občas nás navštíví se svým programem nějaký host. Naší touhou je povzbuzovat se navzájem v životě víry, ale i předávat druhým myšlenku, že největší poklad v životě je prožít život s Pánem Bohem, a tak se modlíme za naše setkávání, za moudrost při tvoření programů a za jednotlivé maminky. Dáša Kubíčková

STALO SE

Evangelikálové ve Francii rostou V uplynulých 40 letech bylo v zemi galského kohouta založeno kolem 1300 nových evangelikálních sborů. Jak uvádí tamní Evangelická ročenka 2011, působilo v roce 1970 v zemi 769 evangelikálních sborů, dnes je jich 2068. Z 1,7 milionu protestantů je 460 000 evangelikálů, tedy 27%. Ti pak představují většinu mezi „praktikujícími“ protestanty, kterých je celkem 600 000. Ve Francii působí 45 evangelických svobodných církví a církevních svazů. Největší jsou letniční „Boží shromáždění“ s 382 sbory a Evangelická cikánská misie s 218 sbory. Z 65 milionů obyvatel Francie je podle výzkumu veřejného mínění 32 milionů katolíků, 5,7 milionů muslimů, 1,7 milionů protestantů a 600 000 židů. 20 milionů Francouzů je bez vyznání, zbytek neuvedl žádné údaje.

Luis Palau kázal ve Vietnamu

V komunistickém Vietnamu se po dlouhé době uskutečnila velká evangelizace se zahraničním kazatelem. 9. a 10. dubna kázal v Ho-či-minově Městě (bývalém Saigonu) známý americký evangelista Luis Palau. Na shromáždění se sešlo 12 tisíc návštěvníků a při prvním večeru přišlo dopředu na znamení svého vyznání 800 lidí, při druhém pak asi 1000 lidí. Evangelizační shromáždění Luise Palaua bylo prvním veřejným vystoupením kazatele z USA po komunistickém převzetí jihu země v roce 1975. Shromáždění se konalo při příležitosti oslav 100 let protestantismu ve Vietnamu. Celá akce se setkávala s problémy ze strany komunistických úřadů. Ačkoli organizátoři žádali o povolení několik měsíců, dostali ho až 3 hodiny před začátkem akce, přičemž úřady povolené místo shromáždění posunuly o několik kilometrů dál. S tím bylo spojeno hektické stěhování techniky. Účastníci se informovali od úst k ústům, ale i za použití moderní techniky – mobilů a internetu. Shromáždění pak začalo s dvouhodinovým zpožděním. Podle IDEA (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval -juml-

no comment Peněžitá výhra láká do sboru V americkém Hamiltonu (stát Ohio) přišel tamní baptistický sbor s nebývalou novinkou: Aby nalákal na Velikonoce do sboru návštěvníky, uspořádá loterii o 1000 dolarů. Podobnou akci zorganizoval Lindenwald Church v Hamiltonu již v roce 2010, uvedl pastor Randy Moore pro tamní tisk. Tehdy počítali s tisícovkou návštěvníků, ale přišlo jich 1140, tedy o polovinu více než v běžnou neděli, pochvaluje si církevní loterii pastor. Akce má podle něj dvojí cíl: Peníze mají být podporou v napjaté finanční situaci mnoha lidí. Kromě toho prý chtějí v den svátku návštěvníkům požehnat.

GLOSA

Václav Adamec V jednom časopise jsem nedávno četl zajímavý rozhovor s Čechojaponcem Tomio Okamurou. Okamura se zamýšlel mimo jiné nad tím, jak by dopadli Češi v případě živelné kata-

Česká říše středu strofy extrémních rozměrů, a došel k závěru, že bychom reagovali hůře než spořádaní Japonci. Souhlas. Ale byli bychom na tom patrně lépe, než třeba Haiti, kde se rok po zemětřesení daří akorát kriminalitě a choleře. Přivádí mě to k obecnější myšlence: oni Češi jsou vždycky někde uprostřed. Snad nás k tomu předurčuje geografická poloha. V rámci Evropy nejsme ani na severu, ani na jihu. Ani na západě, ani na východě. Národ nejsme ani prťavý, ani velký. Ani národ bohatý, ani chudý. A tak si obecně švejkujeme kolem středu i v dalších věcech. Většina lidí něčemu věří, ale jsme ateisti. Ve světových válkách jsme nestáli ani na jedné straně. V hokeji porazíme Rusko, ale prohrajeme s Nory a Švýcary. Mohl bych pokračovat i v dalších oblastech. Naším národním mottem je příslovečné „ano, ale“. Jediné, za co bychom se patrně byli ochotní drát velmi radikálně, je zachování nezdaněných stravenek. Pro křesťany v Čechách z toho vyplývá o to silnější apel: pokud nebudeme opravdu stoprocentní solí (opakuji: stoprocentní, ne padesátiprocentní), bude náš národ nechutný. A myslím tím podstatnější věci než výsledky v hokeji. ■

květen - červen 2011 21

PŘÍBĚH

příběh Daniela heczka o zhoubné nemoci a uzdravení

Raduji se z každého dne V

listopadu 2009 jsem se dozvěděl, že jsem onemocněl mnohočetným myelomem, druhem zhoubného bujení v kostní dřeni. Nepřekvapilo mě to. Už tři měsíce předtím jsem se necítil dobře, ztrácel jsem sílu a vitalitu a pociťoval jsem čím dál větší bolesti zejména v oblasti hrudníku. Po stanovení diagnózy jsem absolvoval celou řadu vyšetření, která měla diagnózu potvrdit a zjistit, do jaké míry je moje tělo zasaženo. Nálezy prokázaly rozsáhlé postižení celého skeletu a krevní testy ukazovaly známky agresivního růstu maligních buněk v kostní dřeni. Rakovina už byla v takovém stádiu, že by mě nádor během několika dalších měsíců zabil. Následovala první chemoterapie. Bolesti vyžadovaly nasazení opiátů. Prošel jsem si nejrůznějšími komplikacemi. Ve dne v noci jsem se potil. Byl jsem poučen, že jsem ohrožen zvýšenou lámavostí kostí, tzv. patologickými zlomeninami, způsobenými osteolytickými ložisky v kostech. Moje imunita byla radikálně snížena. Cítil jsem se velmi unavený. Někdy na mě dolehla taková tělesná slabost, že jsem se domníval, že léčbu nemohu přežít. Říká se, že chemoterapie zahubí buď rakovinu, nebo pacienta. V některých těžších dnech jsem často myslel na to, jak urputný a brutální boj musí v mém těle probíhat. Vžíval jsem se do stavu pacientů, kteří se cítí tak mizerně, že už si přejí raději umřít, než se ještě dál trápit. První chemoterapie zabrala mimořádně dobře. Aktivita nemoci se snížila o více než 50%. Po půlroční základní léčbě a sedmi chemoterapiích přišla na řadu příprava na autologní transplantaci kostní dřeně, tzv. separace kmenových buněk. V mém případě se hned napoprvé podařilo naseparovat velké množství krvetvorných buněk. Ty byly následně ošetřeny ozářením a uloženy v tekutém dusíku při teplotě – 190° C. Velice dobře jsem se zotavoval a  deset měsíců po zahájení léčby jsem podstoupil autotransplantaci. Žasl jsem, jak všechno probíhalo hladce, komfortně a bez nečekaných komplikací, i když jsem si uvědomoval, jak tvrdý a drastický zásah do organismu to byl. 22 květen - červen 2011

Dnes díky Boží milosti a péči opět sloužím „naplno“. Onkologická léčba, zdá se, nezanechala v  mém organismu nežádoucí účinky. Ohrožené orgány, jako např. ledviny a játra, fungují normálně. Vrátil jsem se zpátky do života. Nevycházím z úžasu nad tím, že nejen žiji, ale že se k tomu všemu ještě cítím v dobré kondici. Vím ovšem, že to je jen na krátko. Nevím, jak dlouhý čas života mi Pán Bůh ještě vyměřil, zda to budou týdny, měsíce nebo roky. Zachová-li mě ještě nějakou dobu v této časnosti, budu mu děkovat a hledat způsoby, jak žít k jeho cti. A dá-li mi navíc sílu a schopnosti, chci se ptát, jak bych mohl sloužit bližním podle jeho vůle. Po celou dobu léčby mi byl Pán Bůh nablízku a chránil mou mysl i srdcem svým pokojem. Zprávu o své nemoci, která je sice po jistou dobu léčitelná, ale v konečném důsledku smrtelná, jsem paradoxně přijal s úlevou: už mám vlastně dobojováno a svůj život mohu pustit z rukou. S pokorou, vnitřním uvolněním a jistou bezstarostností jsem se netrápil nad otázkou, zda je toto moje nynější tělesné trápení, způsobené těžkou nemocí a jeho léčbou, postupným uzdravováním nebo jen pozvolným (a prodlužovaným) umíráním. Denně jsem děkoval Bohu za to, že jsem byl obklopen milující rodinou. Byl jsem také velice vděčný za vynikající, pozornou a profesionální lékařskou péči. Radoval jsem se z modlitebního zázemí, které mi vytvářeli přátelé. Znovu a znovu mě zasahovalo v srdci jejich modlitební nasazení. V dejvickém sboru Církve bratrské, ve kterém sloužím jako kazatel, byl zorganizován 24hodinový modlitební řetěz za moje uzdravení. Mnozí mě „drželi“ na modlitbách. Měl jsem pocit, že lepší a upřímnější to být ani nemůže. Opravdový zájem bratří a sester v Kristu mě podpíral. Mnozí mně osobně a mé manželce a dceři poskytovali i zcela praktickou pomoc. Měl jsem hodně času přemýšlet o podstatných a zásadních věcech v životě. Ze začátku jsem nevěděl, kterou cestu pro mne Bůh vybral, zda „být s Kristem,

Foto archiv

což je zdaleka nejlepší“, nebo „zůstat v  tomto těle (což) je ale potřebnější kvůli vám.“ (Fp 1,21-25). Učil jsem se důvěřovat Bohu jako laskavému Otci, kterému mohu všechno povědět a o cokoliv ho požádat, ale zároveň jsem si nechtěl nic nárokovat. Neutěšoval jsem se falešnými iluzemi, protože vím, že žijeme v porušeném, padlém světě a nemoci, obzvláště ty zhoubné, ničí zdraví a zkracují život. A to je součástí našeho pozemského putování. Věřím, že Bůh zázračně uzdravuje, a modlím se za tělesné uzdravení nejen u sebe, ale i u druhých. Ovšem pozoruji, že Pán Bůh to činí zřídka a výjimečně, a proto jsem se nesnažil vybojovat si nebo si vyvzdorovat tuto výjimku. Jakým právem? Proč bych se zrovna já měl těšit dobrému zdraví a druhý by měl umírat? To rozhodnutí rád přenechám jemu. Neptal jsem se, proč jsem onemocněl právě já. Taková otázka mi nepřísluší. Bůh je hrnčíř a já jsem jen hlína. Nic jsem Bohu nevyčítal. Na to nemám právo. On je na nebi a já jen na zemi. Jsem přesvědčen, že on z rozmaru nikoho nepokoří ani nezarmoutí (Pl 3,33). Chtěl jsem se srdcem upínat především k mému Spasiteli Ježíši Kristu, který je mocný a milosrdný, a držet se jeho milosti. Nechtěl jsem se upínat k viditelným výsledkům, které bych rád viděl nebo ke konkrétním přáním, která mu předkládám. Bál jsem se být pokrytecký v tom, že budu ústy proklamovat, že miluji Pána Ježíše a že ho chci následovat, a při tom se třást a bát, abych se s ním náhodou nesetkal příliš brzy! Prosil

jsem o pomoc Ducha svatého, abych nežil v duchovní rozpolcenosti, tzn. s jakousi podivnou smíchaninou křesťanské naděje a pohanského strachu. Někdy jsem přemýšlel, zda mě Pán Bůh „nezkouší“ v tom smyslu, abych se přesvědčil, zda opravdu věřím tomu, co kážu. Zda věřím v naprostou Boží svrchovanost a suverenitu, zda se doopravdy mohu ztotožnit s vyznáním apoštola Pavla, kterému bylo poznání Ježíše Krista nade všechno. Pán Bůh mě několikrát v životě vedl tak, že jsem na vlastní „kůži“ zažil to, s čím jsem se později setkal ve službě lidem. Je poměrně snadné potěšovat smrtelně nemocné, když jsme zdraví. Je něco jiného přinášet naději, když jsme podobně nemocní. Nyní se raduji z každého dne, o který mi Pán Bůh prodlužuje život. Inspirují mě slova apoštola Pavla „všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu“ (Fp 4,13). Učím se jim rozumět ve svém kontextu, tedy nikoli především v tom viditelném triumfalistickém slova smyslu „všechno mohu“ (vyhrát, získat, vybojovat), ale spíše ve smyslu skrytého růstu do podoby Pána Ježíše Krista. „Všechno mohu“ (unést, vydržet, přijmout - bez reptání a výčitek). Čím více myslím na Jeho slávu a lásku a méně na své představy o životě, tím jsem svobodnější. Chci se mu líbit za všech okolností a v každé situaci, nejen v podmínkách, které si sám určím. Vím, že bez Boží pomoci to nedokážu. Proto Pána Ježíše Krista tak moc potřebuji, proto se tak často a rád modlím, proto se ho „držím“. Pane, buď mně milostiv! ■ Daniel Heczko květen - červen 2011 23

DO PÍSMA

Lukáš 15,1-32

Podobenství o marnotratném synu J

edná se o jedno z nejznámějších podobenství, která se v evangeliích vyskytují. Ve svém výkladu se zaměřím na tři hlavní postavy, které v podobenství vystupují.

Mladší syn Pokud bych měl jedním slovem říct to, co mladšího syna charakterizuje nejvíc, volil bych slovo proměna. V příběhu můžeme sledovat jeho dramatický osud. Na počátku vidíme ambiciózního mladého muže, který bere život do vlastních rukou. Jeho záměry jsou však sobecké a bezohledné. Od dětí se očekávalo, že se postarají o své rodiče. Přikázání „Cti otce a matku“ nebylo myšleno pouze jako slušné a uctivé chování dětí k rodičům, ale znamenalo hmotně zabezpečit rodiče v čase jejich stáří či nemoci (viz Mt 15,4-6). Jestliže tedy mladší syn po nemnoha dnech veškerý majetek od otce sebral a odešel s ním do daleké ciziny, bylo to zlé. Ještě horší bylo, že peníze použil čistě k sobeckým účelům – rozházel ho rozmařilým životem. A co bylo úplně nejhorší, že zcela zapomněl na dům svého otce (Kaz 11,9). V knize Přísloví se říká: „Když se přežene vichřice, ničema již není …“ (Př 10,25). Tak se stalo i mladšímu synu. Rozházel, co měl, a do země hýření přišel veliký hlad. Začal trpět nouzi, a tak si našel práci. Práce to však nebyla lukrativní, byl poslán pást vepře. Židovský muž dělal práci otroků (či dětí) ve společnosti nečistých zvířat. Zdá se, jako by tu Bůh odhalil – byť to není přímo řečeno – pravou povahu jeho někdejšího života: Sloužil jako otrok svým nečistým žádostem daleko od otcovského domu v iluzi, že má život pevně ve svých rukou. Ovšem když je hlad, jde teologie stranou. Toužil se nasytit alespoň tím, co žrala prasata, ale ani to nedostával. Dokážeš si, milý čtenáři, představit sám 24 květen - červen 2011

sebe v situaci, kdy by ti jasně dávali najevo, že plný žaludek prasat je pro ně důležitější než ty? Právě v tomto momentu se zlomila mladíkova pýcha a on šel do sebe. Rozpomněl se na otcův dům a připustil, že i nádeníci se tam mají lépe než on na pokraji smrti hladem. Učinil tedy v sobě rozhodnutí: Vstanu, půjdu, přiznám svou vinu a požádám otce, aby mě najal jako jednoho ze svých nádeníků. A jak se rozhodl, tak učinil. Vstal a přišel ke svému otci.

Otec Otec byl spravedlivý muž. Když ho synové požádali, aby jim rozdělil svůj majetek, udělal to. Věděl, jaké úmysly má jeho mladší syn? Nevíme. Jisté je, že mu nebránil jít za svým snem. Otec znal svého syna a věděl, že násilím ho doma neudrží. S bolestí v srdci mu dal svobodu jít. Vrátí se syn zpět, až snad jednou pozná a pochopí, že nikde jinde nenajde víc než v otcovském domě? Syn byl ještě daleko, když ho otec znovu spatřil (v. 20). Vyhlížel ho? Chodil se každý den dívat směrem, kterým syn opustil otcovský dům? Opět můžeme pouze spekulovat, jisté je, že ve svém srdci na syna očekával. Když ho v dálce uviděl, byl hnut hlubokým soucitem a běžel k němu. Padl mu kolem krku a zlíbal ho (v. 20). Pokud vám obrat „Boží milo-

Mirko Tichý (39) Vystudoval ETF UK Praha, je ženatý, s manželkou Petrou mají 3 děti (Jonáše 9 let, Miriam 7 let a Davida 1 rok), tč. slouží jako kazatel sboru CB v Kyjově. Jeho záliby jsou práce na zahradě, vaření a dobré víno.

srdenství“ zní poněkud abstraktně, zde máte živý obraz Božího otcovského srdce v akci. Následovalo synovo vyznání viny. Cožpak nestačilo se jen vrátit a zahanbeně mlčet se sklopeným zrakem? Ne, nestačilo. Pokání začíná v srdci, ale teprve vyznáním viny se člověk vydává všanc Boží milosti. Otec měl nesmírnou radost z toho, že získal syna zpět. Neučinil ho nádeníkem. Učinil ho opět svým synem. Nadto vystrojil bujarou hostinu, na které nechybělo tučné tele, ba ani hudba a tanec (v. 23-25). Nebyly to právě i tyto věci, za kterými mladý muž kdysi odešel z otcovského domu, aby je hledal v daleké cizině?

Starší syn Otec neměl pouze jednoho syna, ale měl syny dva. Starší syn byl na rozdíl od svého mladšího bratra ukázněný. Nezanedbával svoje povinnosti. Neporušil žádný otcův příkaz (v. 29). Řekli bychom ideální syn. Ovšem to byla jen vnější slupka. Jeho srdce se po léta trpělivé služby plnilo zlostí a vzdorem. Ano, splnil všechny otcovy příkazy až na ten poslední: „Jezme a radujme se“ (v. 23). Nemohl se radovat, protože se hněval. A na koho se hněval? Na svého nezodpovědného mladšího bratra? Nikoliv, toho už dávno odepsal. Jeho hněv byl namířen proti otci (v. 29). Není nic depresivnějšího, než žít v domě svého otce s myšlením otroka. Dokonce, i když získal svůj díl dědictví, nebyl schopen ho přijmout (v. 12 srov. v. 29 b). Věřil, že si všechno musí zasloužit tvrdou prací a odměny se stejně nedočkal! Jeho srdce naplněné hořkostí a zlobou, explodovalo, když se setkal s  nefalšovanou radostí ze spasení. V církvi je někdy více hněvu, reptání a vzdoru než radosti a veselí. Trpíme syndromem staršího bratra. Máme mentalitu otroků. Snažíme se věrnou a zodpovědnou službou si zajistit Otcovu lásku. Léta dřiny a žádná úleva! Nechápeme, že jsme stále s Otcem (v Jeho lásce) a že vše, co je Jeho, je v Kristu i naše (v. 31). Potřebujeme prožít proměnu otrockého srdce v srdce synovské, abychom nezůstali ve vzdoru stát vně (v. 28). V Božím království se totiž koná veselice s hudbou a tancem, na které se oslavuje věčný život. Radost je nad každým, kdo byl mrtev, a ožil, nad každým, kdo se ztratil, a byl nalezen. ■ Oznámení

Zveme na 3. ročník malé přehlídky křesťanských kapel TepFest 2011. Bude se konat v sobotu 7. května od 17.00h asi do 21.00h v Domě kultury v Teplicích. Vystoupí skupiny Eliata, Prorock, Projevy radosti a další. Pořádá CB a ŘKC Teplice.name

POZNÁMKY Dědictví ve starověkém Izraeli Žádost mladšího syna o díl otcova majetku nemusela být nutně nemravná. Syn, když dospěl, mohl svého otce požádat o díl svého dědictví. Nacházíme to např. v Ž 2, kde se cituje Hospodinovo ustanovení: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě a dám ti národy do dědictví“ (v. 7,8). Nový zákon vztahuje tato slova na Ježíše Krista. Ježíš ve své velekněžské modlitbě vyznává, že Otec mu dal pravomoc nad každým tělem (tzn. každým člověkem) – viz J 17,2. Zásadní rozdíl je v tom, že Boží Syn nevyužil darované dědictví pro sebe sama, ale aby oslavil na zemi svého Otce (J 17,2+4), zatímco mladší syn z Ježíšova podobenství otcovo dědictví promrhal hříšným životem. Také starší syn dostal svůj díl majetku (v. 12 b). Jelikož byl prvorozený, dostal dvojnásobný díl (viz. Dt 21,17). O to víc zaráží jeho hněvivá výčitka vůči otci ve v. 29: „nikdy jsi mi nedal ani kůzle …“ Skutečnost, že staršímu synu náleželo vše, potvrzuje otec prohlášením: „a všechno, co je mé, je tvé“ (v. 31). Znamená to, že starší syn, ač dědic všeho, ve skutečnosti své dědictví nikdy nepřijal. Žil v domě svého otce jako otrok, který nezná ani svého pána ani nepřijímá dědictví (srov. J 15,15 a Ga 4,7) Anatomie pokání Proměna mladšího syna začíná tím, že „šel do sebe“, a vrcholí vyznáním viny. Lze na tom sledovat, co obnáší biblické pokání. Začíná v srdci, vede k rozhodnutí a vrcholí vyznáním viny. Někdy je třeba od momentu sebereflexe k momentu vyznání viny ujít „kus cesty“. Teprve vyznáním viny se proces pokání uzavírá, resp. člověk se vydává všanc Bohu a z milosti je mu darováno nejen odpuštění, ale zpět i plné synovství (a tedy i dědictví). Biblický výraz, který popisuje otcovo hluboké pohnutí nad návratem syna, se vyskytuje i v Zachariášově prorocké modlitbě. Charakterizuje postoj Božího srdce, který vychází vstříc a posílá svého Syna, aby přinesl záchranu skrze odpuštění hříchů, osvobodil nás od smrti a uvedl na cestu pokoje (Lk 1,78 nn). Stejný postoj srdce vede Ježíše ke službě zástupům, když vidí, že jsou utrápení a sklíčení jako ovce, které nemají pastýře (Mt 9,36). ■

květen - červen 2011 25

PRÁVO

Pan Z. zdědil se svými dvěma sourozenci menší domek po rodičích (každý jednu třetinu). Bydlel tam jen on, a návrhy na vyplacení sourozenců odmítal. Po letech dohadování na něj sourozenci podali žalobu u soudu – ať je vyplatí, nebo se nechá vyplatit. A najednou to šlo – pod hrozbou, že by mohl ztratit střechu nad hlavou, změnil pan Z. názor a musel slíbit, že si prostředky k výplatě sourozenců zajistí. Nakonec musel vyplácet dokonce víc, než sourozenci původně požadovali – nemluvě o vysokých nákladech soudního řízení.

Spoluvlastnictví M

ezi právníky se říká (přehnaně a poněkud rouhavě), že „spoluvlastnictví je od ďábla“. Je pravdou, že často bývá společné vlastnění nějakého majetku zdrojem napětí, neshod a konfliktů. Ale nemusí tomu tak být vždy – znám hodně případů, kdy spoluvlastnictví funguje mnoho let a dokonce celé generace bez problémů. Hodně záleží na tom, aby se dobře nastavila a hlavně dodržovala „pravidla hry“. Spoluvlastnictví vzniká obvykle v důsledku dědění, darování, či společnou koupí. Spoluvlastnictví může být „reálné“ nebo „ideální“. Reálné spoluvlastnictví znamená, že spoluvlastníkům patří zcela určitá část společné věci. Je tomu tak např. u vlastnictví bytů podle zákona č.72/94 Sb. Bytový dům je rozdělen na jednotky, z nichž každá má svého vlastníka, případně spoluvlastníky. A ke společným částem budovy mají vlastníci jednotlivých jednotek přesně určené podíly. „Ideální“ spoluvlastnictví je daleko obvyklejší. Každý ze spoluvlastníků vlastní určitý podíl na společné věci, který vyjadřuje míru, kterou se podílí na právech a povinnostech, vyplývajících ze spoluvlastnictví. Ve společném domě z našeho úvodního příběhu patřila každému ze spoluvlastníků obrazně řečeno třetina každé cihly a každého okna v domě. Lidé si často pletou vlastnictví s užíváním a říkají např.: „Bratrovi patří přízemí a mně podkroví domu.“ To ale neodpovídá skutečnosti – takto nemovitost podle dohody užívají, ale vlastnicky patří každému z nich ideální (nedělená) polovina domu. Při převodu spoluvlastnického podílu mají spoluvlastníci předkupní právo, tedy musí jim být spoluvlastnický podíl nabídnut (za stejných podmínek) přednostně k odkoupení. To neplatí, pokud se podíl převádí na osobu blízkou (blízkého rodinného příslušníka). Obecně platí zásada, že nikdo nesmí být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví proti své vůli. Zákon proto 26 květen - červen 2011

JUDr. Jan Luhan Narodil se v roce 1948 v Plzni. Práva vystudoval na Právnické fakultě UK v Praze a již od školy pracuje jako advokát v Lysé nad Labem. Věnuje se hlavně občanskému právu, ale nevyhýbá se ani trestním obhajobám. Spolupracuje s Českou advokátní komorou při výchově advokátních koncipientů.

Montáž Ondřej Košťák

můj pohled upravuje také možnosti, jak ze spoluvlastnictví odejít. Na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se mohou spoluvlastníci především dohodnout. Nedojde-li k dohodě, provede zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na návrh některého spoluvlastníka soud. Je-li možné a účelné rozdělení věci, má tento způsob vypořádání vždy přednost. Bývá to snadnější např. u pozemků, které lze většinou snadněji dělit, ale komplikované u domu, který lze jen málokdy rozdělit na dva samostatné domy. Není-li reálné rozdělení dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Přihlédne přitom k tomu, aby věc byla účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek (po odečtení nákladů) rozdělí mezi spoluvlastníky. Tento poslední způsob vypořádání nebývá příliš obvyklý, protože nucený prodej věci je obvykle pro všechny spoluvlastníky ztrátový. Ve výjimečných případech, z důvodů hodných zvláštního zřetele, může soud návrh na přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu nebo na prodej společné věci a rozdělení výtěžku zamítnout. Dochází k tomu, např. když návrh směřuje proti spoluvlastníku starému a nemocnému, po kterém nelze spravedlivě žádat, aby se vystěhoval (byť za náhradu) z nemovitosti, kde prožil velkou část života.

Spoluvlastnictví je spolehlivou prověrkou mezilidských vztahů, nejčastěji v rodině. Čím je majetku víc, tím těžší to bývá (vzpomeňme na spor mezi Abrahamovými a Lotovými pastýři 1M 13, nebo na dělení stáda mezi Jákobem a jeho tchánem Lábanem, 1M 30). Mnoho sporů vzniká nikoli ze zlé vůle, ale v důsledku nedorozumění, lajdáctví nebo nedostatečné komunikace. Obecně platí, že kde problémy ve spoluvlastnických vztazích hrozí, je lepší řešit je včas, dříve než se naplno projeví či vyhrotí. A velmi důležitá je velkorysost – ne vše lze přesně a „spravedlivě“ spočítat.

Někdy se lidé obávají, že je-li některý spoluvlastník problematický a hrozí mu např. exekuce, mohli by přijít i o svůj majetek. Tato obava je zbytečná. Exekutor může obstavit a případně prodat jen spoluvlastnický podíl dlužníka, nikoli podíly ostatních spoluvlastníků. Úplně samostatnou kapitolou je společné jmění manželů (SJM). O tom jste si mohli něco přečíst už v prvním dílu tohoto seriálu. ■ květen - červen 2011 27

KULTURA rocková kapela

Blabovy stromy B

labův strom je diagram ve tvaru stromu s postavičkami v různých pozicích, náladách. Jedna se směje, druhá pláče, třetí skáče, další kulhá, jiná se šklebí, sedí na vrcholu, nebo leží pod ním… Tato pomůcka slouží k jednoduchému a rychlému vyjádření toho, jak se člověk cítí… Těmito slovy vysvětluje kapelník Jindřich Klička na webových stránkách název rockové kapely, která vznikla na podzim roku 2007 za podpory litomyšlské Církve bratrské. Jak to všechno začalo? Na počátku byli dva kytaristi a nápad založit kapelu. Oba spolu hráli pár let před tím v hardrockových formacích - Jindřich Klička (Litomyšl) a Standa Soukup (Litomyšl). K sobě přibrali zpěváka Matyáše Hájka (Brno). Dále oslovili muzikanta Tomáše Rejmana (Litomyšl), který dříve vystupoval jako folkový písničkář, ale zkušenost měl i s basovou kytarou. V této sestavě absolvovali řadu koncertů, aby se následně rozhodli přizvat mladého kytaristu Pavla Hájka (Vysoké Mýto). Jedno mají všichni „členi“ společné. Jejich život byl jenom hemžení bílkovin, šumění marnosti přes šutry snů, lítání bez cíle, shánění volovin, bláhový starání konečných dnů (píseň Hovno sapiens, 2010).

náš tip Světla a stíny husitství Petr Čornej, Nakladatelství Lidové noviny 2011 Kniha obsahuje čtyřiadvacet studií, které známý historik zveřejnil v uplynulém dvacetiletí na stránkách vědeckých časopisů, kolektivních monografií, sborníků i v populárně naučné revue Dějiny a současnost. Tematicky se zaměřuje na problematiku husitské Prahy, zvýšenou pozornost věnuje osobnosti Jana Žižky i kultuře a jazyku husitské epochy. Stranou neponechává ani velký a rozporuplný zjev „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad a formování českého stavovského státu. Závěrečný oddíl analyzuje podoby novodobé husitské tradice s důrazem na obraz husitství v krásné literatuře a ve filmu.

28 květen - červen 2011

Pak ale zjistili, že život není žádná mýlka, ale je to velký dar, který nám však nedaroval pan poslanec ani car (píseň Hamlet, 2010). Dnes všech pět stojí na tom, co se jen tak nevidí, necítí, nehmatá, nechutná a některým i nelíbí (píseň Fyzik, 2008). Tenhle ob-

Koncert kapely u příležitosti otevření Nového kostela v Litomyšli, zleva: Jindřich Klička, Matyáš Hájek, Standa Soukup, Tomáš Rejman, Pavel Hájek. Foto Jana Macková

jev chtějí přes své songy sdělit všem, kteří přijdou na jejich koncert, pořídí si CD nebo je náhodně zaslechnou v rádiu (rádio Proglas). Základní myšlenkou je přinést evangelium do míst, kam obvykle kazatelé nechodí. Posluchači mohli Blaby slyšet v klubech (Litomyšl, Česká Třebová), na soutěžích (Vox, Hudební liga města Pardubic), festivalech (Na vodě, Náměšťfest), soukromých akcích, beneficích (Tříkrálová sbírka), ale i křesťanských akcích (englishcamp, Sjezd diecézní mládeže, otevření Nového kostela v Litomyšli). Obzvlášť na posledně jmenovaných se kapela setkává s velkým úspěchem. Texty písní jsou misijně zaměřené, vypráví o hledání a o nalezení cesty k Bohu. Pokud posluchače hudba zaujme, může navštívit web kapely. Zde najde kromě obvyklých informací, jakými jsou plánované koncerty nebo kronika, také písničky ke stažení nebo svědectví muzikantů. Máte po přečtení článku náladu na ochutnávku? Pak jednoduše do internetového vyhledavače zadejte Blabovy stromy a dopřejte si chuť dobré autorské muziky. Rozhodně se po ní netloustne a je zdravotně nezávadná. ■ Radka Jetmarová

OTÁZKA PRO Daniele Matulíka studenta konzervatoře Jaroslava Ježka

Můj strýc Reinhard Heydrich Hans-Georg Wiedemann, přeložila Ivana Führmann-Vízdalová, 196 stran, Vydavatelství Víkend, 2010 V loňském roce vyšly dvě pozoruhodné knihy o Heydrichovi. Mimořádně na sebe upozornil francouzský spisovatel Binet Laurent knihou HHhH (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich). Dostal za ni Goncourtovu cenu, což je největší francouzské literární ocenění. Trochu v pozadí tohoto skvěle a novátorsky napsaného románu o atentátu na Heyricha zůstala kniha napsaná evangelickým farářem Můj strýc Reinhard Heydrich, ze které Laurent také čerpal fakta. Spíše by se dalo říci, že Hans-Georg Wiedeman knihu redigoval. Vedle přepsaných osobních výpovědí Petera Thomase Heydricha zařadil do knihy historickou pasáž o operaci Anthropoid od Andrease Wiedemanna, dále poznámky psychoanalytičky Christy Schmidtové k osobnosti Heydrichova synovce, a na konec připojil text Dana Bar-Ona, profesora psychologie na Universitě Ben Guriona, který se mimo jiné věnuje problematice dětí nacistických pachatelů. Peter Thomas sám sebe nazýval „korunním princem“ Reinharda Heydricha. Vyrůstal v prostředí největšího rozmachu fašistického Německa a jeho strýc byl pro něj nejen kmotrem, ale doslova ikonou. Vzhlížel k němu s obdivem a úctou, dostával od něj mimořádné dary a navštívil ho i v Panenských Břežanech u Prahy. Teprve po válce se dozvídal skutečná fakta o strýci, o podstatě nacismu, holocaustu a také o svém otci, který paradoxně za války pomáhal zachraňovat Židy. Zbytek života se Peter Thomas vyrovnával se syndromem „dětí viníků“. Vyrovnával se mimo jiné tak, že jako herec pořádal literární večery, ve kterých představoval díla a myšlenky židovských autorů. Mezi těmi, kteří mu také dokázali pomoci, byl i švýcarský teolog Karl Barth. Setkali se v Basileji. Pro Petera Thomase bylo neslýchané, aby byl přijat takovou osobností. Když se ho zeptal po důvodu, uslyšel větu, na kterou do smrti nezapomněl: „Jste pro mě důležitý!“ To byla rozhodující výhybka. Zakusil přijetí a pochopil během rozhovoru, že pozitivním rubem pocitu viny je pocit odpovědnosti. Také i proto si nikdy nezměnil příjmení a žil s ním až do smrti. Kniha Hanse-Georga Wiedemanna je mimořádná nejen z psychologického hlediska, také praktikující křesťané v ní najdou mnoho inspirativního a odstrašujícího. ■ Bronislav Matulík

Jaký máš názor na rockovou hudbu v souvislosti s křesťanstvím? Koho oslovuje a co soudíš o tzv. rockových bohoslužbách? Myslím, že se nedá posuzovat hudba podle žánru. Proto i v církevním prostředí (lepší termín mě nenapadl) existují interpreti, autoři nebo kapely věnující se rockové hudbě, které považuju za kvalitní. Naneštěstí drtivá většina českých „křesťanských rockových kapel“ podle mě není schopna držet krok ani s undergroundovou klubovou scénou, natož s profesionály. Chybí tu producenti a muzikanti jsou často líní pečlivě poslouchat, jak to dělají velké kapely. To zdaleka není jen otázka drahých studií a nejkvalitnějšího vybavení. V dnešní době lze dosáhnout velmi slušného zvuku i za vynaložení minimálních finančních prostředků. Jenže pokud skladatel nerozumí hudebním formám, nevyzná se ani v základech aranžování a během hraní nabízí každý člen kapely svůj nezávislý pohled na to, kdy má zaznít první doba, málokdy je výsledek poslouchatelný. Ale i takové kapely mají fanoušky, kteří je hrdinně brání argumenty typu „oni chválí Boha, takže je nikdo nesmí kritizovat“. Ano, chvalme Boha, třeba i rockovými bohoslužbami, ale pokud nechceme vypadat jako parodie na sebe sama, nesnižujme laťku umělecké úrovně pod únosnou mez. Občas je potřeba odhlédnout od vlastních ambicí a realisticky se podívat na to, čím může každý z nás nejlépe sloužit ostatním a tím i oslavovat Boha. ■

květen - červen 2011 29

Foto archiv

ZE SBORŮ

Systematické vzdělávání pracovníků s mládeží

Č

tyři víkendy v Litomyšli ročně, spousta kvalitních řečníků, pět lidí v organizačním týmu z Odboru mládeže, padesát pět studentů (na jedničce) a třicet studentů (na dvojce) z celé republiky. To všechno charakterizuje jedinou akci – Studnu (dříve známou pod názvem ŠVM = Škola vedoucích mládeží), vzdělávací projekt pro mladé lidi. Vzhledem k tomu, že první ŠVM se konala v roce 1995, již tvoříme tradici a dokonce se někdy stane, že i samotní studenti jsou mladší než Studna sama. Nechceme však dělat Studnu ze setrvačnosti, ale proto, že si uvědomujeme nutnost přípravy na výchovu mladé generace v církvi. Studna není určena pouze vedoucím mládeží, ale též těm, kdo s mládeží pracují, a kteří se chtějí v této specifické oblasti služby zdokonalit. Cílem Studny je nabrat občerstvení, a to jak duchovně, tak skrze nová společenství a odpočinek. Dále chceme in-formovat. Tedy pokusit se, aby účastníci odjížděli nejen s hlavou plnou nových in30 květen - červen 2011

formací, ale aby skrze Studnu prožili formování jak svých charakterů, tak postojů ke službě, do které je Bůh postavil. Každý ročník, který jsme jako Odbor mládeže mohli organizovat, pro nás znamenal veliké požehnání, a to jak díky naslouchání vyučování různých pracovníků, tak díky novým vztahům, které jsme mohli navázat. Je pro nás vždy posilou a povzbuzením setkávat se a hovořit s těmi, kdo mají v životě podobné cíle, touhy a sny jako my. Studna má dva ročníky – tzv. jedničku a dvojku, to je dvakrát čtyři víkendy. Není podmínkou absolvovat oba ročníky, ale doporučujeme to. Stejně tak dvojkou může projít jen ten, kdo má za sebou cyklus číslo jedna. Ve školním roce 2010/2011 proběhla v Litomyšli již zmíněná dvojka. Během všech víkendů obou ročníků bylo studentům předloženo několik témat v podání různých řečníků: Duchovní boj; Starý Zákon; Nový Zákon; Konflikt; Apologetika; Jak střežit svou čistotu?; Jak

Foto archiv www.cb.cz

Studna

vést mládež?; Osobnost vedoucího; Jak budovat tým?; Evangelizace; Pastorace; Učednictví; Zdravá mládež; Kreativní vyučování a další… Kromě vzdělávání během dne se každý večer schází malé diskusní skupinky. Studenti nejsou jenom pasivními posluchači, z každého víkendu mají určitý domácí úkol více či méně spojený s víkendovými tématy a každé setkání píší také test, aby bylo jasné, že rozumí tomu, co jim chtěli řečníci předat. Při splnění všech podmínek každý účastník zís-

ká certifikát jako potvrzení o absolvování Studny. Příští školní rok se rozběhne opět nový ročník Studny určený vedoucím mládeží a členům týmů. Informace a podmínky k přihlášení můžete získat u Odboru mládeže, u vedoucích mládeží či na webu OM (www.cb.cz/mladez). Pevně věříme, že se na podzim podaří rozjet další kvalitní vzdělávání a studenti budou odjíždět povzbuzeni, s novými informacemi a hlavně s touhou dál sloužit Bohu.

■ monika kučerová

postřehy „Absolvovala jsem oba ročníky Studny, první byl užitečný v základních principech týkajících se vedení mládeže, přípravy programů a druhý ovlivnil hlavně mě osobně (například přístup k Písmu, vize), což se ale promítá i do mého působení v mládeži. Studnu bych rozhodně doporučila dalším lidem - je to možnost, jak načerpat inspiraci do vlastní mládeže, poznat se s ostatními vedoucími a dozvědět se užitečné věci skrze vyučování na dobrá témata.“ Tereza Böhmová, 25 let, CB Ústí nad Labem

„Studna mi určitě dala velmi moc. Samozřejmě to byla vyučování na různá témata a od různých řečníků. Skrze tyto pravidelné a hutné porce vyučování jsem přijal mnoho nejen pro oblast služby, ale také zejména pro můj osobní život. Vždy jsem se těšil na to, až si budu moct sednout a čerpat při poslechu moudrých a zkušených služebníků… Žel, kdybych měl zopakovat něco z toho, co jsem se naučil, tak to bude vypadat, že jsem tam vůbec nebyl. Něco konkrétního mi moc v hlavě nezůstalo. Ale asi zásadní pro mne bylo společenství, které jsme mohli spolu mít. Když jsem viděl moje vrstevníky, jak touží po tom, aby Bohu naplno sloužili, s jakou horlivostí se modlí, ale také když jsme se mohli otevřeně bavit o našich slabostech, a navzájem se podpírat. A toto vědomí, že v tom nejsem sám a že Boží dílo je opravdu veliké, mě vždy ohromně povzbuzovalo, naplňovalo novou nadějí a vedlo k tomu, abych ve službě vytrval.“ Mariusz Danel, 22 let, CB Horní Suchá

„Studna byla pro mě obrovským přínosem. Získala jsem mnoho cenných rad, jak pracovat s mládeží. Díky rozhovorům se „spolustudnaři“ jsem trochu poznala, jak fungují ostatní mládeže. Zjistila jsem, že i jinde řeší podobné problémy jako my, a když jsem slyšela, co se v kterých mládežích daří, byla to pro mě velká motivace. Největší přínos to však mělo pro můj vlastní život. Na Studně se za ty dva roky vystřídalo mnoho řečníků, kteří nám neservírovali jen nějakou teorii, ale mluvili z osobní zkušenosti. Mnozí z nich se stali mým vzorem. Často by člověk chtěl být nějak užitečný, ale neví jak. A přitom kolikrát stačí jen drobnost. Proč se v tom plácat sám, když jsou tu lidé připravení podělit se o své zkušenosti.“ Hana Jindrová, 25let, CB Horní Krupá

květen - červen 2011 31

FRÁZE DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME

Sešli se katolík, baptista a charismatik v pekle. Katolík říkal: „To nechápu, jako dítě mě pokřtili, pravidelně jsem chodil ke zpovědi i ke svatému přijímání, to musí být nějaký omyl!“ Baptista taky: „Někdo se strašlivě spletl, vždyť jsem povstal na evangelizaci, byl jsem jako dospělý pokřtěn ponořením, navíc jsem evangelizoval…“ Charismatik se jen spokojeně usmál a řekl: „Já beru vírou, že tady nejsem…“

U

ž jste to určitě také slyšeli. Pokud věřící člověk něčemu nerozumí, jednoduše pak prohlásí: Beru to vírou! Jako když se nad něčím složitým mávne rukou, nebo když se řekne: Tohle já neřeším! Škoda, když slova „beru to vírou“ vyzní jako lenost dát si s něčím práci, poznat pravý stav věcí nebo dokonce jako osobní rezignace. Umět něco vírou vzít v  tom pravém smyslu slova, to znamená nakonec velké úsilí i obrovskou odvahu.

naopak dopustil? Proč je tělesný vztah k lidem stejného pohlaví hřích? Proč během poslední světové války zemřelo tolik nevinných lidí? A proč se oddaným křesťanům narodilo postižené miminko? Umět něco vzít vírou v obdobích nejistoty, zmatení, pochybností nebo hlubokého trápení, je nakonec naše vnitřní vysvobození, protože i přes to, že něčemu nerozumíme, smíme věřit, ba dokonce počítat s tím, že někdo, kdo je spravedlivý a navíc

„Beru to vírou“ Na jednom mládežnickém pobytu hráli studenti zajímavou hru. Ještě než se ráno probudili, než stačili zajít do koupelny, jejich vedoucí jim ještě ve spacáku zavázali šátkem oči. Měli pak za úkol, téměř v neznámém prostředí, vydržet se zavázanýma očima až do snídaně. Vstát, převléknout se, uklidit, vyřídit ranní hygienu, nasnídat se, to všechno bez použití zraku nebo pomoci druhých. Je to zkušenost, která má zároveň duchovní dopad. Na chvíli si vyzkoušet, jaké to je, udělat krok do tmy (?). V Novém zákoně máme krásnou definici víry, kterou jsme už mnohokrát slyšeli: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Židům 11,1). Co kdybychom to dokázali číst zrcadlově obráceně? „Věřit Bohu znamená nebýt si jist tím, co vidíme…“ Brát vírou, tedy na jedné straně přijímat to, čemu nerozumíme, zároveň také pochybovat o tom, co vidíme? Brát vírou se učíme mnoho věcí, na které snad nelze lidsky odpovědět. Jak je možné, že Pán Bůh stvořil nebe a zemi za 6 dní, Ježíš se narodil z panny, proměnil vodu ve víno, nasytil zástupy ze dvou rybiček nebo dokonce vstal z mrtvých? Jsou ale i jiné otázky: Proč Hospodin něco zakázal a něco 32 květen - červen 2011

nás má rád, to všechno drží ve svých dobrých rukou. Taková víra nás vysvobozuje, abychom sami nad hodnotou či smyslem života nedělali předčasné závěry, protože „věřit“ je vždycky mnohem víc než jen „vědět“. Je tu ale i ten jiný rozměr. Brát vírou zároveň znamená nebýt si jist, možná i pochybovat o tom, co vidíme. Svět tady nebude na věky, ani my, a ani to, co děláme nebo čím právě žijeme. Proto se ve víře učíme dělat ty správné kroky, nebo jinak řečeno, kroky do temnoty. Učím se například věřit, že čas věnovaný Pánu Bohu a službě lidem není ztráta, že mi nic důležitého neuteče. A pokud přece jen ano, chci věřit, že i přes to se o mě Pán Bůh postará. To není jednoduché, je to však krok víry. Vírou je třeba brát i to, že když se důsledně oddělím od hříchu, ne jenom tak nějak napůl, má to svou obrovskou cenu. Krok víry bude možná i skutečnost, že už konečně začnu dělat věci, které po mně Pán Bůh kdysi chtěl a já jsem to zatím odložil. Možná to pro někoho bude znamenat, že si k některým cílům nebude pomáhat nepoctivou cestou. Bude počítat s tím, že jeho život je v Božích rukou, a proto se zařídí podle Jeho Slova. Možná, že pak přestane říkat polo-

Oznámení

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu s Ing. Danem

pravdy, šířit pomluvy, hádat se se sousedem apod. Někdy tím člověk jakoby něco ztratí v očích těch druhých, vzít ale něco takového vírou, zůstane v očích našeho Pána vždycky veliká věc! Pro někoho to může znamenat to nejzákladnější životní rozhodnutí, totiž plné vydání života Pánu Ježíši Kristu. Vykročení z duchovní schizofrenie, kdy jsem trochu Ježíšův a trochu někoho jiného, není jednoduché, ale věřím, že se o mě Pán Bůh postará. Když ve tmě zapálíte svíčku, vidíte na jeden dva kroky před sebe. Nevidíte moc daleko, jenom své nejbližší okolí. Svíčka není baterka, kterou bychom si mohli posvítit někam dál. I Boží Slovo nám většinou svítí na jeden maximálně dva kroky dopředu. Dál zůstává tma. Přesněji řečeno, ukazuje nám cíl, kam jdeme, ale světlo poskytuje jen na jeden krok. Takový bývá i život víry. Kolikrát bychom si přáli, aby nám někdo rozsvítil, ale zůstane to jinak. Člověk si někdy přeje, aby Pán Bůh vyplnil všelijaká jeho přání, On ale plní především své sliby. Víra je v takovém případě jistota, že na mě Hospodin nezapomněl, i když se mi něčeho nedostává. Víra je zároveň vědomí, že můj život je v  těch nejlepších rukou, protože jsem jej svěřil Pánu Ježíši Kristu. Přirozenou vlastností víry je tedy to, že si je už dnes jistá tím, co nevidíme, zároveň pochybuje o věcech, na kterých stojí viditelný svět. Dokážeš to všechno uplatňovat ve své víře i v osobním praktickém životě?

Frantíkem, vedoucím oddělení krajinné zeleně MHMP, o minulosti, současnosti a budoucnosti lesů v Praze. Beseda bude v úterý 10. května 2011 od 17:30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49.

.*-±
Ɖ5&/¦ƭ*

1ƭ±»5±
%70+Ɖ±4-0
Ɖ"401*46
#3¦/" Ɖ&37&/&$

431&/ 7:+%&
;"Ɖ¦5,&.
13¦;%/*/ SFEBLDF

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie a několik občanských sdružení ze severu Prahy zvou na ekumenickou bohoslužbu za krajinu s kázáním Josefa Cepla z Církve adventistů sedmého dne a s hudebním vystoupením Slávka Klecandra. Bohoslužba bude v sobotu 4. června 2011 v 15 hodin na levém břehu Vltavy, na louce na Sedleckých skalách (nejbližší stanice autobusu 107, 147 Kamýcká, popř. 147 Budovec). Bohoslužbě bude předcházet pěší pouť od kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech (odchod v 10 h, kostel otevřený od 9 h) a po bohoslužbě bude následovat diskuse na aktuální ekologické téma. Předpokládaný konec akce do 17:30 hodin. Více na www.drahan.chabry.cz ■ Divadlo Střep začalo spolupracovat s výtvarníkem Janem Mikem (Spitfire

company) viz. Hra podle předlohy Davida Nováka Somma – premiéra proběhla 30. 10. 2010 - Chebské divadlo – http://www.facebook.com/#!/photo.php?fbid=452497848364&set=t.777121531&theater – a nyní připravuje novou hru právě ve spolupráci s již zmiňovaným výtvarníkem – těšte se na neotřelý vizuální zážitek! Více na www.divadlostrep.cz Inzerce

■ Turistická ubytovna u Pípalů na Vysočině nabízí sborovou i  rodinnou DOVOLENOU, koupání na přehradě, plná penze za 275 Kč na den, děti za 200 Kč Tel.: 564571072 mob.: 776824312 www.cervenarecice.name

■ Dovolená na Šumavě v krásné pří-

rodě u lesa a rybníka - rodinný dům, bývalý mlýn - ve dvou plně vybavených apart. - dvoulůžkový a čtyřlůžkový, možnost přistýlky. Cena od 180 Kč/den/osobu. Kontakt: Chánová D., Vlachovo Březí, tel. 728745295, 388329363. E-mail [email protected]

NOEMI • www.noemka.com Seznamka pro křesťany • Pobyty pro nezadané Přihlášeno přes 2000 osob z ČR a Slovenska. Pro zaslání bližších info/přihlášky: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice, ČR [email protected] • Tel/SMS: +420 777222877

■ Petr Grulich

květen - červen 2011 33

K DISKUSI křest dětí

Omyl církve, nebo pochopení evangelia? Proč křtít děti? Nestačí obřad požehnání? Není to pro pokřtěné děti ztráta, když jako dospělé ve víře nemohou přijmout a prožít tuto svátost? Proč to rodiče chtějí a proč na to kazatelé přistupují?

59 let, kazatel CB, od roku 1995 pastorační pracovník v Domě pokojného stáří Naděje ve Vysokém Mýtě. S manželkou Noemi mají dvě dospělé děti a šest vnoučat.

Jsem rád, že patřím do církve, která považuje za rovnoprávné dva druhy křtu, křest dospělých a křest dětí. Mě přinesli rodiče do církve k vyprošení požehnání a pokřtěn jsem byl jako dospělý při vstupu do církve. Naše děti jsme přinesli do církve k vyprošení požehnání a každé se pak pro křest a vstup do církve rozhodlo samo. Když jsem byl jako kazatel poprvé požádán o křest dítěte, tak jsem zjistil, že něco jiného je radost ze svobody, ke které se církev v otázce křtu hlásí a něco jiného je radostně tuto svobodu uskutečnit v praxi. Byl mi bližší křest dospělých a nad problematikou křtu dětí jsem měl některé otázky. Musel jsem řešit, jestli praxi církve přijmu i jako svou vlastní. Při hledání řešení jsem zjistil, že ten můj problém se křtem dětí není v dětech, ale ve mně. Uvědomil jsem si, že můj postoj k dětem je jiný než Boží. Zastával jsem spíše vidění učedníků (Lk 18,15-17), velekněží a zákoníků (Mt 21,15-16), které bylo proti postoji Pána Ježíše. Je pro mě nepochopitelné, jak vážně bere Bůh děti, a žasnu nad tím. A tak, při rozhodování, jestli budu křtít i děti, mne vedl respekt před Božím jednáním s dětmi. Jak On s nimi počítá při uskutečňování svých záměrů, když „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.“ (Ž 8,2) Při rozhodování pro křest dětí mne také velmi oslovoval postoj rodičů, kteří žádají o křest svého 34 květen - červen 2011

dítěte. Mám respekt před Božím jednáním v životě rodičů, kteří o křest žádají. Ať to bylo přání rodičů, aby i jejich dítě bylo přijato do Božího lidu – církve, aby ho i tím odevzdali pod vládu Pána Ježíše. Nebo svědectví osobního příběhu víry, který začal v jejich životě Pán Bůh, když byli sami jako děti pokřtěni. Případně postoj rodičů, že víra je darem Ducha svatého – bez určení věku, od kdy je to správné a platné. V posledních šestnácti letech své služby v Domě pokojného stáří Naděje jsem v otázce křtu získal ještě nový pohled, objevil jsem nový rozměr této otázky. V životě těch, kdo vítězně doběhli do cíle a zachovali víru, jsem nepoznal rozdíl, kdo byl pokřtěn jako dítě nebo jako dospělý.

Tomáš Holubec 44 let, kazatel CB v Karlových Varech, s manželkou Barborou mají syny Jakuba (17), Jana (15), Šimona (14) a Štěpána (8).

Na otázku, proč křtít děti, odpovědět neumím. Je mi zatěžko se vyjádřit i proto, že to je citlivé téma a veřejná diskuze někdy zraňuje. Souzním s výrokem teologa Karla Bartha, který, když se již blížil šedinám, označil křest dětí za „prastarý církevní omyl“. Jsem vděčný své církvi za svobodu přesvědčení ohledně křtu dětí. Přiznávám však, že na mne biblické a teologické argumenty, používané ve prospěch křtu nemluvňat, působí umělým dojmem. Obřad, kdy se modlíme za požehnání pro naše nemluvňátka, stačí. Vždyť Boží požehnání je to

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Daniel Komrska

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

NAPSALI JSTE nejlepší, co lze bližním přát. Myslím, že to tak chápal i Pán Ježíš, když dětem žehnal. Nevím, zda je pro pokřtěné děti ztráta, když tuto svátost vědomě neprožijí. Je to individuální, záleží i na vlivu okolí. Nepamatuji se ovšem, že bych se setkal s někým, kdo litoval, že nebyl pokřtěn jako nemluvně. Zato jsem mluvil s lidmi, kteří litovali, že už byli takto křtěni, anebo svůj nemluvněcí křest nedokázali vůbec přijmout. Řekl bych, že se tím můžeme ochudit o aktivní sdílení víry a také se připravit o zajímavý evangelizační nástroj. Vždyť pozvat přátele a příbuzné na svůj křest, kde uslyší i osobní vyznání, to je přece mimořádná příležitost. Motivy rodičů, žádajících křest miminka, mohou být docela rozmanité. Většinou chtějí odevzdat svoji ratolest Bohu, aby byla jeho, a očekávají připojení svého drobečka k Božímu lidu. Chtějí ho přisunout pod bezpečný deštník Boží milosti a záchrany. To je legitimní touha. Nechci posuzovat motivy kolegů, kteří křtí nemluvňátka. Předpokládám, že jsou upřímné; asi nějak sdílejí i očekávání rodičů. Zdůrazňuje se Boží jednání ve křtu a také víra rodičů. Ale – při vší úctě k výše řečenému – odpovědí na tuto láskyplnou rodičovskou touhu není křest jejich nemluvňátka, nýbrž Kristovo ujištění, že „takovým patří království Boží“.

Vsetínské dvojité šedesátiny Začátek roku 2011 byl v našem sboru ve znamení oslav. Br. kaz. ing. Josef Fišer a jeho manželka Alena slavili 60. narozeniny. Jedna z částí oslav probíhala i v jednom z pravidelných setkávání - Rozhovory nad biblí, kterého se zúčastňují převážně senioři. Tam jsme si rozdělili úkoly a těšili jsme se, že jednak budeme spolu a hlavně jsme chtěli udělat radost našemu br. kazateli a jeho manželce. Také nám šlo o moment překvapení, protože vše bylo připravováno „tajně“. Po úvodním slovu br. kazatele (probíráme po částech Modlitbu Páně) přišel čas k blahopřáním našim oslavencům a k jejich obdarování. Udělili jsme jim erby, které je „pasovaly“ do CECHU SENIORŮ. Pak následovalo společné občerstvení a dále rozhovor formou otázek. Dozvěděli jsme se, kdy a kde br. prožil obrácení, kde se potkal se svojí manželkou a na kterých místech sloužil. V Plzeňském kraji, kde se narodil, byl nejdříve vedoucím mládeže ve Sboru CB Plzeň, a pak, po jasném Božím povolání, se stal kazatelem Církve bratrské. Působil 12 let v Klatovech, 8 let v Letovicích a nyní je 6. rokem ve sboru Církve bratrské ve Vsetíně - Jasence. Právě při oslavě bylo vidět lásku bratří a sester k němu i k jeho manželce. Vyjádřili to i v upřímných gratulacích a zpěvem jeho oblíbené písně z Křesťanského kancionálu - Poutníčkové, kam kráčíte. Br. kazatel přináší jasné a srozumitelné evangelium, za což jsme velmi vděčni. V roce 2007 dostal pomocníka ve vikáři br. Karlu Fáberovi, který byl vloni ordinován za kazatele CB. Jak v osobním projevu, tak i ve výkladu jsou bratři dost odlišní, a to nám právě vyhovuje. Máme je oba i jejich rodiny rádi. Motto: Kdo jde za milosrdenstvím, najde život, spravedlnost a slávu. za seNiOry a. hurtOVá

poděkování Bránu mívám na nočním stolku a většinou ji čtu před spaním na pokračování. Tentokrát mě skolila chřipka, a tak jsem velikonoční číslo 4/2011 přečetl pěkně od úvodníku šéfredaktora až po Architekturu na zadní straně na jeden zátah. Moc jsem si to pochvaloval. Mohl jsem sledovat teologické myšlení našich mladých kazatelů, na chvíli se přenést do Jeruzaléma prostřednictvím rozhovoru, dovědět se řadu zajímavých novinek a hlavně být osloven třemi příběhy. Ten Aleny Ranšové mě dostal. Už dlouho jsem nečetl tak mistrně vyjádřenou vnitřní nenaplněnost člověka, který se setká s Umučeným, co „zná lidi zevnitř“. Díky Vzkříšenému je můj příběh „stejný i jiný“. V příběhu Kateřiny Ostatnické jsem se nechal provést Velikonočním labyrintem (užitečný kontrast k názorům autora Post skriptum). Rád jsem se prošel bosky po palmových listech, nechal si umýt nohy a pokračoval až k obrovskému kříži, do kterého jsem opatrně, aby to co nejmíň bolelo, přitloukl svůj pokořující seznam. V závěru jsem jen sledoval, jak „rosa dopadá na čerstvě posekanou trávu“. No, a na dramatickém příběhu Ondřeje Košťáka nadepsaném Zambrów, mně ještě více došlo, proč byl John Wesley tak uchvácen Moravskými bratry, když se na stejném moři, jen opačným směrem, dostali do podobné bouře. Stáli pod stěžněm, zpívali a modlili se. Redakční rado, díky. daNiel faJfr

■ připraVila

aNNa chráskOVá

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected]

květen - červen 2011 3

MODLITBA

Foto archiv

Zas ty klíče!

Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. 2 Tim 2,13

Budeme rádi, když i vy, milí čtenáři, se s námi podělíte o své zkušenosti s modlitbami. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu: [email protected]

36 květen - červen 2011

B

ruslil jsem s dětmi na rybníku za Ostravou. Už se šeřilo, když zjišťuji, že nemám v kapse klíče. Na krajinu padá tma, obrovskou ledovou plochu pokrývá rozježděný sníh. Nemilou zprávu musím sdělit dětem. Ozývá se nejstarší Johanka: „Tati, tak se za to pomodli!“ Sbírám víru a nahlas se modlím. Na to Johanka zvedá ruku s klíči: „Já jsem tě chtěla jen vyzkoušet!“ Klíče našla už dříve a počkala si, až je začnu postrádat. Je tomu pár let, s nejmladším synem Jeronýmem jsem se vydal na Smrk, druhou nejvyšší horu Beskyd. Vzal jsem kameru a točil o sto šest. Den byl nádherný, výlet jsme si užívali. Asi po hodině jsem si uvědomil, že jsem do brašny od kamery dal i klíček od auta. Teď tam nebyl. Své děti vedu ke konkrétním modlitbám: „Jeronýmku, mohl bys poprosit Pána Ježíše, abychom klíček našli?“ Následuje bezelstná modlitba pětiletého dítěte. Zpětně prohledávám místa, kde jsme zastavovali. Všude to vypadá podobně, tráva hustá, vysoká. Mnoho lidí nepotkáváme, ale ptám se každého. Když dochá-

zíme k parkovišti, projíždí okolo nás škodovka, okénko spuštěné: „Nepostrádáte náhodou klíček od Renaulta? Našli jsme jej v ohrádce u pomníčku.“ Ovšemže, právě tam jsem poprvé natáčel kamerou. Mám také zkušenost, že modlitba bývá nejnaléhavější, když člověku teče do bot. Pracovní doba ve vazební věznici mi za minutu končí. Poslední rozhovor s obviněným se nějak příliš protáhl! V chvatu předávám vězně dozorci na chodbě, spěšně uklízím stůl, balím věci, vycházím z kanceláře a chci za sebou zamknout dveře. Kde mám klíče? Po rozhovoru jsem byl ještě na WC. Běžím se podívat, ale tam nic! Polévá mě horko. Ještě jednou se šacuji. Druhý klíč na svazku byl totiž univerzální „katrák“, bez něho se nedostanu ani přes uzamykatelné mříže, oddělující jednotlivá patra. Nezbývá, než to oznámit u stolku dozorčího. Zvedá telefon. Ještě zastihuje 1. zástupce ředitele. Netrvá to dlouho, náměstek je tu: „Kde jste byl s klíčem naposledy? Běžte se podívat ještě jednou na záchod!“ Lezu po čtyřech a dívám se do všech koutů, i do mísy. Prohlížím předsíňku s umyvadlem. Ztráta katrového klíče je „mimořádka“, znamenala by výměnu většiny vložek. Musí se ohlásit v Praze na Generálním ředitelství. V zoufalství si klekám na dlaždičky WC na kolena: „Pane Bože, pomoz!“ Náměstek, který už mohl být doma, je viditelně nervózní: „Ještě se podívejte znovu do kanceláře, do kapes, prohledejte batoh!“ Následuje prohlídka cely u  vězně, kterého jsem odváděl naposledy. Když čekám ve své kanceláři, padá na mě jakýsi klid. Tu vejde dozorce a drží klíče: „Našel jsem je na WC za radiátorem!“

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 10. 6. 2011 (i e-mailem) na adresu redakce. Vylosovaný výherce získává knihu Jaroslava Kratky Kapky v dešti ukryté z vydavatelství F+F Brno.

Tajenka z čísla 4/2011: Je lepší být trpělivý než velký silák. Knihu Příběhy lásky vyhrává Noemi Savková (e-mail). Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

květen - červen 2011 37

POST SCRIPTUM

Daniel Pastirčák

Popol a kríž J

e obdobie pôstu. V liturgickom roku, podľa katolíckeho cirkevného kalendára, býva pôst 40 dní pred Veľkou nocou. Začína sa v stredu Popolcom. Počas popolcovej liturgie veriaci prichádzajú k oltáru, aby dostali na čelo kríž z popola. Čo znamená ten kríž na čele, čo znamená ten popol? Na Popolcovú stredu sme v kostole na Cukrovej mali zvláštne bohoslužby. Každý, kto do kostola vstupoval, dostal papierovú masku. Kostol bol napokon plný ľudí v maskách. Do ticha plného bielych masiek v mihotavom svetle sviec zazneli tóny improvizovanej hudby: čelo, píšťaly miešajúce sa so s elektronikou – šušťanie trávy, klepot suchých kostí. Ocitli

to bude pád? Je tam priepasť bez dna? Prázdnota bez obsahu? Čas sa míňa a my stále nevieme, odkiaľ sme sa tu vzali, načo tu sme, ani kam máme kráčať. Odpusť nám, Bože, lebo nevime čo robíme. Sme napoly ponorení v nevedomí. Nevieme žiť bez lásky, no nevieme žiť lásku. „Milujte svojich nepriateľov“ - učil si nás Kriste, a potom si nám na kríži ukázal, čo to znamená. Sme ako ty na ceste medzi Tichou nocou narodenia a Veľkou nocou smrti. Visíme nad prázdnom, rozpoltení, po oboch stranách tvojho ukrižovaného tela. Na koho sa to máme dívať? Kto si Kriste? Ďalšia zbytočná ľudská obeť? Boh ktorý umiera?

Nuž jedného dňa nám čas z tváre zloží všetky masky, oheň spáli všetky role, ktoré sme na pominuteľnej scéne sveta zohrali. Oheň dohorí, plameň vyhasne, zostane len popol. sme sa s Ezechielom v údolí suchých kostí: „Či ožijú tieto kosti“, pýtal sa Boh proroka. „Ty Pane vieš“, odpovedal prorok. Čítali sme Kazateľa – je čas stavať, je čas búrať, čas objímať, čas vzdialiť sa objatiu, čas milovať, čas nenávidieť. Čas, čas, čas... Čas pominuteľných podôb, čas meniacich sa tieňov, čas rolí a masiek na veľkom javisku života. Kto som, za všetkými tými maskami, za rolami, ktoré hrám v dráme života? V tichom zástupe sme prichádzali k oltáru, pálili sme tie masky v urne. Napokon sme si z popola čo z tých masiek zostal, robili krížik na čelo. O čom to bolo, čo mali znamenať tie masky, ten popol a ten kríž? Nuž jedného dňa nám čas z tváre zloží všetky masky, oheň spáli všetky role, ktoré sme na pominuteľnej scéne sveta zohrali. Oheň dohorí, plameň vyhasne, zostane len popol. To je náš údel. Čas plynie, masky sa menia. Blíži sa hodina, keď sa dvere na odvrátenej strane otvoria a smrť nás pozve do svojho Tajomstva. Budeme sa musieť napokon podvoliť, uvoľniť kŕčovité zovretie a pustiť sa sveta. Aký 38 květen - červen 2011

Takže konečne si človekom, Bože! Konečne vieš, aké je to byť tu, opustený a bez nádeje. V prachu a popole, ako Jób. Bože, opustil si sám seba, aby si sa stal človekom? Teraz si v tme, odcudzený sám sebe: Si Petrom, ktorý ťa zaprel, Judášom, ktorý ťa predal, i Pilátom, ktorý nevie, čo je pravda. Teraz si mnou, Bože. A ja tu visím po oboch stranách tvojho kríža. Rozorvaný medzi pýchou a nádejou. Som ten, ktorý sa ti vysmieva, i ten, kto ťa prosí o milosť. Som ten, kto svoju malosť, hnev a bolesť skrýva v pohŕdavom úškľabku. Som však i ten, ktorý túži vložiť svoje umieranie do náručia Večnej Lásky. Moje srdce je rozpoltené. Zjednoť ho vo svojej smrti a vo svojom vzkriesení. Premeň môj popol na svoj kríž, Kriste. Označ moje srdce, moju myseľ, moju vôľu týmto znakom nádeje. Pomôž mi nájsť v kríži svoj stred, aby som sa, vyzlečený zo všetkých masiek, navždy v Tebe zjednotil so sebou. ■

Inzerce

VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA SOCIÁLNÍ A TEOLOGICKÁ DORKAS

MANŽELSKÁ SETKÁNÍ Tzv. pražský kurz MS je křesťanskou ekumenickou akcí usilující o harmonické partnerství, odpovědné rodičovství, o prohloubení vztahů a upevnění manželství a rodiny.

Blažejské náměstí 9, 772 00 Olomouc Tel.: 585 208 813 • E-mail: [email protected]

12. – 20. srpna 2011 v Liberci Náplní jsou přednášky manželských párů, které se kromě teorie sdělují velice otevřeně se svými životními zkušenostmi. Na to navazují debaty v menších skupinkách. Po celou dobu kurzu jsou účastníkům k dispozici duchovní a psychologové k rozhovorům. Děti, pro které nelze zajistit jiné hlídání, je možné vzít s sebou. Program a péči pro děti v době přednášek a skupinek zajišťují pečovatelé s velkými zkušenostmi. web: www.zr.ymca.cz, e-mail: [email protected] Lenka a Jiří Tkáčovi: 602 681 888, 558 697 152

Studijní obor Sociální a dikonická práce Uzávěrka přihlášek pro 1. kolo přijímacího řízení: 31. 5. 2011 1. kolo přijímacích pohovorů: 21. 6. 2011

www.dorkas.cz

Poznáváte některého z našich seminaristů? Poznáváte některého z našich seminaristů?

Evangelikální teologický seminář Evangelikální seminář Vyšší odborná školateologický teologická a sociální Vyšší odborná škola teologická a sociální

Akreditované studijní obory – denní i dálkové: Akreditované studijní obory – denní i dálkové: ٠ teologická a pastorační činnost (61-41-N/01) ٠ teologická a pastorační činnost (61-41-N/01) ٠ pastoračně sociální práce (75-32-N/07) ٠ pastoračně sociální práce (75-32-N/07) ٠ jedinečný program pastorace jedinečný program pastorace ٠٠ ucelený systém odborných praxí v církvi i v sociální sféře ٠ ucelený systém odborných praxí v církvi i v sociální sféře ٠ nový internetový portál www.etspraha.cz ٠• na nový internetový www.etspraha.cz denní studium portál 50% sleva

osobní růst – rodinné prostředí – příprava na službu – péče o studenty – náročnost osobní růst – rodinné prostředí – příprava na službu – péče o studenty – náročnost

S

Sagrada Familia, Španělsko, Barcelona

Secese (fr. art nouveau) je jedním z výrazných slohů přelomu 19. a 20. stol. Je posledním z univerzálních výtvarných směrů, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Těžiště secese neleží ve vysokém umění (architektura, sochařství a malba), ale v dekoraci a užitém umění včetně módy a životního stylu. Slovo secese pochází z lat. secessio – odštěpení. Je to intenzivní snaha oddělit se od konzervativních akademií. Cílem bylo vytvořit nový styl, který působil organicky a byl oproštěný od do té doby převládajícího historismu. Secese vznikala v době, kdy průmyslový brak začal pronikat do všech oblastí života, a jako reakce proti průmyslové civilizaci, která se dovolávala k návratu k řemeslné výrobě, považované za lék proti ošklivosti. Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Ústředním znakem je stylizace přírodních tvarů s převládajícím rostlinným motivem (větvoví, listy, květy, lidské a zvířecí tělo). V urbanismu přinesla secese podněty k tvorbě zahradních měst. Autoři odmítali historické prvky, řídili se zákony konstrukce, využívali nových technologií – oceli železobetonu, skla a keramiky. Secesní sloh v sakrální architektuře byl zprvu převážně přijímán evangelickými církvemi luterského a augšpurského vyznání. Katolická církev se rozhoupala až později. Secese nepřinesla nové myšlenky v uspořádání liturgického prostoru. Soustředila se pouze na uměleckou výzdobu a design. V době secese na území C.K. Rakousko-Uherska již směly vznikat svobodné reformované evangelické církve, pro které však byl secesní ornamentalizmus cizí. Zcela výjimečnou secesní katolickou stavbou je katedrála Sagrada Familia v Barceloně od slavného arch. Antonia Gaudiho, která se staví dodnes.

Foto archiv autorů

Secese

paVel VaNěček a Jakub hlaVáč

1 a 2 - Kostel Saint-Jean na Montmartru v Paříži. Jedná se o první železobetonový kostel s ocelovým interiérem 3 - kostel cirkve Československé husitské v Duchcově 4,5,6 - starokatolický secesní kostel „Povýšení sv. Kříže“ v Jablonci nad Nisou

4

5

1 3

2

6