Nemůžu je soudit. Karneval ve Svatém městě. Rozhovor s Kelly Prudek na str. 6. Reportáž na str. 30. Foto FLICKR, design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 42

www.i-brana.cz

Nemůžu je soudit Rozhovor s Kelly Prudek na str. 6

Karneval ve Svatém městě

Foto FLICKR, design Ondřej Košťák

Reportáž na str. 30

cervenec-srpen-2010.indd 1

16.6.2010 14:43:37

Milí čtenáři,

„Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás…“, zpíváme rádi na ekumenických setkáních z evangelického zpěvníku píseň katolického autora Petra Ebena. Víru vnímáme jako pevný základ našich životů, vztahů v rodinách i v církevních společenstvích. Někteří z nás byli ve víře vychováni, jiní si k ní museli složitě hledat cestu sami, někomu spadla do klína, jiný za ni musel bojovat. Někdy víru lámeme v pochybách, ale v každém případě je pro nás tak důležitá, že bychom se jí nechtěli a ani nemohli vzdát. Právě proto, že si uvědomuji, co pro mě víra znamená, provází mě závažná otázka. Řadu let se s manželkou setkáváme s věřícími manželi z nejrůznějších církví. Za tu dobu jsme poznali manželské páry, pro které byla společná víra jediným pojítkem, protože jinak to byly zcela nekompatibilní osobnosti, ale poznali jsme i ty, kteří by si hezky rozuměli a dobře spolu žili, nebýt jejich víry, která byla zdrojem rozporů. Jak to, že tatáž víra jednou spojuje a jindy rozděluje? A to nejen v rodinách. Zdá se, že čím více lidí, čím větší společenství se hlásí ke stejné víře, tím více rozdílů můžeme zaznamenat. Kde je ta neotřesitelná víra, která by měla být pevnou skálou a hradem? Autoři článků a úvah v prázdninovém čísle Brány v čele s kazatelem Z. Vojtíškem nás uvádějí hlouběji do problematiky prožívání naší víry. Poznáváme, že víra každého z nás je niternou záležitostí, která se ze své podstaty brání vměstnání do kadlubu podle měřítek víry druhého. Proto může ty z nás, kteří si to včas neuvědomí, více rozdělovat než spojovat – na rozdíl od ideologie, která má schopnost lidi sjednocovat, a to jak v dobrém, tak i ve zlém. Úzkou cestu mezi relativismem individuální víry a stádností ideologické víry nám ale žádný článek ani výklad neukáže. Tu si budeme muset, někdy klopotně, nalézat každý sám. Přeji Vám Boží provázení na Vašich letních cestách. Váš Jiří Sedláček, vydavatel


z obsahu:

3

6

10

18

22

24

30

34

38

SLOVO

Co napíšeme na pohlednici?

Samuel Jindra

ROZHOVOR

Nemůžu je soudit

Kelly Prudek

TÉMA

Víra

Zdeněk Vojtíšek

PŘÍBĚH

Setkání v lese

Martin Škoda

DO PÍSMA

Být svatý... Bohem poznamenaný

Jiří Beneš

OZVĚNY DOBY

Epochální cesta přes La Manche

Ladislav Štifter

REPORTÁŽ


Bronislav Matulík

SERIÁL - Z LÉKAŘSKÉHO HLEDISKA

Nejlépe je strach odevzdat Bohu

Dita Švarcová

POST SCRIPTUM

Za okýnkem tramvaje

Jana Šrámková

připravujeme:

TÉMA

Vedení dětí k víře

Radomír Kalenský

16.6.2010 14:43:37

Co napíšeme na pohlednici? 1. Timoteovi 1,3-11

M

ilí přátelé, zajímalo by mne, co na tomto místě Brány čekáte. Většinou tu bývá „kázání“. Co při čtení takového kázání prožíváte? Je to pro vás chvíle filozofování nad životem? Nebo je to příležitost na chvíli vypnout a oddat se vlastnímu snění? Očekáváte objevné myšlenky, nějakou konfrontaci anebo třeba čerstvou motivaci? V každém případě je jasné, že není kázání jako kázání. Zkušený kazatel Pavel na to upozorňuje svého mladšího spolupracovníka Timotea. Někdy to mohou být také „prázdné řeči“ a „jalové hloubání“ (1Tm 1,4.6). A připomíná: tomu se zdaleka vyhni! Víra je vírou, jen pokud je užitečná, smysluplná. Ale teď zkusme přemýšlet víc o sobě než o kázáních. Je náš duchovní život smysluplný? Má obsah? Co vlastně rozhoduje o tom, jestli naše víra je užitečná anebo jalová?

Dvě pohlednice

Na stole přede mnou leží dvě pohlednice. Na první pohled jsou si dost podobné. Formát stejný, obě barevné, červený nápis. Každá s jiným námětem, ale obě hezké. Ovšem ten nejpodstatnější rozdíl najdete teprve po otočení. Jedna je nepopsaná, zatímco na druhou někdo už něco napsal. Dostal jsem ji od své

dcery, když jí bylo asi sedm let. Přeje mi na ní „všechno nejhezčí k Vánocům“. A na posledním řádku je napsáno: „z nejvěrnější lásky“. Tenhle poslední řádek udělal z obyčejné kartičky za pár haléřů poklad, který pečlivě opatruji. Ta pohlednice nám připomíná něco podstatného: hodnotu věcí radikálně mění láska. Pohlednice poslaná s láskou je poklad, i když stála možná jen dvě koruny. Obyčejná kopretina, jakých na louce rostou stovky, se stane jedinečným poselstvím, pokud je darována z lásky. Naopak miliónový majetek může být poutem či břemenem, pokud v něm chybí láska. Také hodnotu našich slov a činů radikálně mění láska. Krátké slůvko „ano“, které za život vyslovíme nesčetněkrát, změní celý život, když ho v den svatby naplníme láskou. Umytí oken, ale i podání ruky může být buď vynuceným činem anebo projevem lásky. I hodnota nás samotných se radikálně mění podle toho, jestli v nás je láska a jak ji umíme rozdávat. Za některými lidmi jdeme rádi, protože víme, že nás přijímají nebo že jsou ochotní nám naslouchat. Jsou to cenní lidé a neradi bychom o ně přišli. Za jinými bychom nešli, protože máme pocit, že když s námi mluví, tak spíš naslouchají sobě samotným a nás považují jen za diváky svého představení.


16.6.2010 14:43:37

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon... A kdybych rozdal všecko, co mám..., ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,1-3) Milí přátelé, která pohlednice by představovala váš duchovní život? Ta prázdná nebo ta „z nejvěrnější lásky“? Apoštol Pavel takto popisuje smysluplnou víru: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ (1Tm 1,5) Hodnota našich modliteb a činů, našeho přesvědčení víry je určena láskou. Jsou naše modlitby, činy, naše vyznání víry a moje kázání podepsány slovy: „z nejvěrnější lásky“? Nejhlubším „Božím záměrem“ (1Tm 1,4) je láska. Bůh chce dát poznat svou lásku tomuto světu. Boží láska je ta mocná síla, která zde na zemi buduje Boží království. Pokud obsahem našich slov, činů, obětí, které přinášíme, je láska z Boha, pak se účastníme tohoto Božího záměru.

láska odpovídá

Zastavím se ještě u trojí Pavlovy charakteristiky lásky. Má být „z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ (1Tm 1,5) Obsahem smysluplné zbožnosti je láska, která odpovídá na tři důležité otázky: a) Komu patřím? Každý z nás potřebuje k někomu patřit. Samota je zoufalý stav. Zejména když procházíme něčím těžkým. Ale ani z hezkých věcí se nemůžeme plně radovat, když to nemáme s kým sdílet. Smysluplná zbožnost na tuto zásadní otázku „komu patřím“ odpovídá upřímnou vírou. Dřív jsem byl sám svůj. Ale byl jsem adoptován. Mám v nebi Otce, který mne přijal za svého. Miluji ho. Chci ho poznávat, být mu blízko, rozumět jeho plánům. To je upřímná víra: definuje můj vztah k Bohu. Láska mého Otce v nebi mi dává pevné místo a budoucnost. Je mapou, díky níž nebloudím: můj život směřuje k Otci. b) Co je dobré? Každý z nás se mnohokrát za den rozhodujeme. A všichni máme za sebou mno-

PharmDr. Samuel Jindra (43) s manželkou Hanou doprovází do života Davida (18) a Petru (16). Po krátké kariéře lékárnické pracoval jako kazatel v CB ve Veselí nad Lužnicí, v Bystrém a nyní v Pardubicích.

ho špatných rozhodnutí. Jsme hříšní lidé. Známe pocit viny. Smysluplná zbožnost obnovuje naše dobré svědomí. Když jsme přijali oběť Ježíše Krista, dostali jsme amnestii. Smysluplná zbožnost mne také vede do mých dalších rozhodování. Odpovídá na otázku: co je vlastně dobré? Miluji svého Pána, který za mne obětoval svůj život. Nechci ho zahanbit, zarmoutit. Chci své obnovené dobré svědomí uchovat. Chci utíkat pryč od zlého. Láska mého Pána, který za mne byl ukřižován, mne zavazuje, abych ji nezradil. Ovládá volant mého života, abych neskončil v příkopě. c) Kde vzít sílu? Každému z nás někdy síly docházejí. Například když opakovaně v nějakém boji prohrajeme. Nebo když nám některé úkoly přerůstají přes hlavu. Také když nějaké břemeno neseme příliš dlouho. Bez Boha jsme byli odkázáni na sebe anebo nejistou pomoc druhých. Kde najdeme sílu? Energií Kristových následovníků je Boží Duch. Čisté srdce je prostor, kam Boží Duch vstupuje a mění ho Boží láskou (Sk 2,38 Ř 5,5). Tato láska z Božího Ducha mění náš charakter a dává nadšení a touhu jít dál. Čisté srdce je motorem, kde hoří palivo Božího Ducha.

Co napíšeme na pohlednici?

Nechme se pozvat k lásce k Bohu a k lidem: k lásce „z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ (1Tm 1,5) Každý z nás od Boha denně dostáváme rozmanitou sadu pohlednic. Naše účast na bohoslužbě, podání ruky, nesčetná setkání – letmá i delší, každá minuta našeho života, naše běžné i mimořádné úkony (od vaření přes studium až po povinnou návštěvu u příbuzných; od modliteb k utírání nádobí) – to všechno jsou pohlednice. Komu je adresujeme? Co na ně napíšeme? I obyčejná kartička se rázem promění, pokud ji někomu dáme z „nejvěrnější lásky“. Vzpomeňme na milosrdného Samařana (L 10,2537). Nepřehlédl nečekanou pohlednici, kterou mu Bůh nabídl: překvapivé setkání se zraněným. On tu pohlednici vzal a vyplnil: „z nejvěrnější lásky k Bohu a k mému neznámému bližnímu“. Jeho olej a víno, jeho osel, jeho půlden času a dva denáry dostaly nesmírně cenný obsah. Staly se poselstvím lásky. Jeho zbožnost měla hluboký smysl a věčný význam. Ježíš  nás vybízí: „jdi a jednej také tak“. (L 10,37) SaMuel JiNdra

4


16.6.2010 14:43:37

Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 ● e-mail: [email protected]

Ještě k Broučkům

S odstupem 130 let od napsání Broučků samozřejmě již máme na některé věci jiný, nový duchovní názor. Jde však o to, aby se neztratilo to kladné a podstatné, proč Karaﬁát Broučky napsal a co nám i dnes má co říci. Především přijmout, poctivě a poslušně plnit Bohem daný úkol, svítit v tomto světě lidem kolem nás a svým osobním příkladem k tomu vést své děti už od malička. Dalším aspektem je opravdová bázeň před svatým Bohem, která se už někdy vytrácí. A v neposlední řadě je vytváření krásného, bohabojného a láskyplného rodinného prostředí. To je to, co jsem si z četby Broučků odnesl já a co bych přál i dnešním čtenářům malým i velkým. JaN laCHMaN

Život

Tak sedím a přemýšlím. Co po mě zbude, až tu již nebudu? Co mne bude připomínat? Tak sedím pod oblaky a dívám se na ně, jak se mění, zkrášlují. Já se také měním a zkrášluji, ale vzpomene si na mne někdo, až nebudu mezi ostatními? Otázka zní: co jsem pro ostatní udělal? To je ta správná otázka. A já se sám sebe táži, udělal jsem něco pro ostatní? Pomohl jsem někdy někomu? Jestliže jsem nikomu nepomohl a ani jsem mu nepo-

radil v nouzi, vzpomene si na mne někdo v dobrém? Prohodí někdo o mně dobré slůvko? Myslím že ne, avšak pokud budu a chci radit a pomáhat, potom si myslím, že ano. Třeba kdybych pomáhal a zemřel, i za čas by si na mne někdo vzpomněl, ale když budu chamtivý a lhostejný, nikdo si na mne nevzpomene. Nikdo nemůže sám sebe soudit a ani ostatní nemůžou říct: „Tak on se mi nelíbí, a tak ať jde do pekla. Tenhle ano, tak ať jde do nebe.“ Jediný, kdo nás může soudit je Bůh a nikdo jiný na světě nás nemůže soudit, jen on. Bohužel většina dnešních lidí si to uvědomí, když už je pozdě. (K napsání mé úvahy mě nevedlo nic. Jen jsem seděl a jako kdyby začalo moje podvědomí přemýšlet, pak jsem si to napsal a rodiče i učitelka mi řekli, že je to dobré, tak jsem si řekl, jestli bych to nemohl poslat do křesťanského časopisu… na internetu jsem si vás našel a zkusil jsem to.) JaN KOCur, 11 let

dobrý den,

posílám Vám tajenku křížovky z květnového - červnového čísla Brány a chtěla bych vám také moc poděkovat za celé číslo Brány, které přibližuje historii naší

církve. Kdo nezná své kořeny, nemůže chápat současnost. Proto za něj ještě jednou moc děkuju. MaGda ŠváBOvá

Zase ten Šotek

Konečně z tiskárny přišla nová Brána! Vždycky se těším, že otevřu barvou čerstvě vonící časopis a prolistuji si ho od první stránky do poslední. Už dávno vím, co tam bude, všechny články jsem už četl několikrát, ale přesto lačně očekávám, jak to nakonec dopadlo. Jestli obálka bude ve správných barevných odstínech, jestli vnitřek nebude šedivý… Občas ale na mě vyjukne Šotek, nečekaně a potutelně se při tom usmívá. Znovu nás doběhl, přelstil korektory, šéfredaktora i samotného vydavatele. A nejhorší je, že se nikdy neomlouvá. Musíme se tudíž omluvit za něj. Omlouváme se br. Košťálovi, že jsme v jeho poutavém textu o historii naší církve nechali několik pravopisných chyb, které vznikly při opisu, omlouváme se čtenářům, kteří čekali na odpovědi pracovníků Rady CB na pátou otázku, která se do vydání nevešla, a nakonec se omlouváme Danieli Pastirčákovi, že před jeho článkem se objevilo pět slov, která do jeho textu nepatřila. BrONiSlav MatulíK, ŠÉFredaKtOr

Milí čtenáři, příští číslo časopisu Brána vyjde začátkem září. Redakce

redakce a administrace: Soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected] Číslo 7-8/2010, ročník Bratrské rodiny 42, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 23. 6. 2010 • Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík • Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, Jiří Sedláček, PhDr. Daniela Sedláčková, Jana Šrámková, Mga., Ing. Karel Fojtík, Mgr. Petr Grulich j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Sovová • Vydavatel: KODeX o.p.s. • IČ 27895980 ev. č. MKČR: e 5080 • ISSn 1803-828X • tisk: GRaFOteCHna PRInt, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5


16.6.2010 14:43:38

V Praze působí na tři tisíce prostitutek, v celé České republice více než deset tisíc. Existují neziskové organizace, které se snaží těmto ženám pomoci. Také některým misijním a charitativním organizacím i jednotlivým křesťanům Bůh položil na srdce prodejné ženy.

Nemůžu je soudit rozhovor s Kelly Prudek o prostituci v Praze a snaze pomoci alespoň některým ženám říká se, že prostituce je nejstarší řemeslo, týká se tedy více peněz nebo sexu? Jde jen o peníze. Ženy, se kterými jsme navázaly kontakt, jsou asi nejchudší z celého Bulharska. Jejich příběhy mají podobný scénář, např. rodiče se zadlužili a potřebovali nalézt nějaké řešení. Jejich dcery dostaly příležitost jít pracovat do zahraničí jako hotelové uklízečky v některé z evropských metropolí, třeba v Praze. Byly však oklamány. Jindy dostaly kontakt od příbuzných, kteří jim život za hranicemi vychválili, a opět byly oklamány. Někdy ale přijely rovnou s vědomím, že zde budou provozovat prostituci, aby měly peníze pro své děti a staré rodiče. Často jsem slyšela příběhy o tom, že je opustil manžel, nechal jim děti na krku, nedostaly žádnou sociální podporu od státu, takže šlapou. Jejich příběhy jsou velmi, velmi smutné. Nemám představu, co bych dělala na jejich místě. Nemůžu je soudit. Jsou ve špatné ekonomické situaci a prostituce se jim zdá být vlastně jediný způsob, jak získat obživu. No a pak se stane, že zjistí, že prostitucí získají mnohem víc peněz než obyčejnou prací. Tím se dostanou do bludného kruhu, protože by sice chtěly skončit, ale je pro ně velmi těžké najít cestu zpět. Je ale pravda, že ne všechny ženy pocházejí z morálně ubohých poměrů. Znám jednu z dobré rodiny,

také se zde živí prostitucí a její rodiče vůbec nevědí, co dělá. Hrozně se bojí, aby se to nedozvěděli. Měsíčně domů posílá peníze, protože rodiče jsou velmi závislí na její podpoře. Překvapuje mě, že se tady v čechách věnujete hlavně Bulharkám, jak jste na ně získala kontakt? Ano, hlavně Bulharkám. Začalo to tak, že Lauren, americká misionářka, bydlela v Mezinárodním baptistickém semináři v Praze. Teď bydlí v Amsterodamu a pracuje jako konzultant misijních organizací, které slouží prostitutkám v evropských metropolích. A ta měla přítelkyni, dívku z Bulharska, která zde studovala. Jednou se na Václavském náměstí dala spolu s Lauren do řeči se svou krajankou, která vypadala jako prostitutka, a mluvily s ní. Od té doby ji pravidelně navštěvovaly a začaly se setkávat s více ženami, pocházejícími z Bulharska. To byl první kontakt. Následně vznikla skupina, v čele s Lauren, která začala sloužit těmto ženám v centu Prahy. Lauren mě inspirovala, takže pro mě pak bylo jednoduché navazovat na vztahy, které již byly vytvořeny. Kromě Bulharek se ale také věnujeme několika Češkám a Romkám. Převážně na Václavském náměstí, ale také i na náměstí Karlově.

6


16.6.2010 14:43:38

Foto Bronislav Matulík

Jak se vám daří jednotlivé ženy oslovovat? Je to hrozně těžké, protože většinou už nejsou na ulici, ale pracují v night clubech a strip clubech. Musíme jít za nimi, jako Kristus chodil za lidmi. Naše skupina například navštívila Michelle Cabaret poblíž Václaváku, seděly jsme tam, všechno pozorovaly, modlily se… Podotýkám, že skupina žen! Co se mužů týká, k takové práci bychom je potřebovali, kdyby byli hluší a slepí, aby nebyli v pokušení. Personál si myslel, že jsme lesbičky a to bylo fajn, dali nám pokoj. My jsme jim řekli, že jsme jen kamarádky. Díky tomu se ale podařilo zkontaktovat jednou ze striptérek.

Kelly Prudek (50) vystudovala pedagogickou školu, dva roky pracovala jako učitelka, dělala volejbalovou trenérku školního družstva, provdala se za manžela Freda, se kterým má tři děti: Benjamin (25) učí angličtinu v Číně, Katy (22) pracuje v Chicagu a nejmladší syn John bude letos maturovat a chystá se na další studia. V roce 1994 se s rodinou přestěhovala z USA do České republiky jako misionářka. Bydlí v Praze a v současné době patří do sboru Církve bratrské v Benátkách nad Jizerou.

Zkuste popsat jeden skutečný příběh ženy, kterou život přivedl až k prodávání vlastního těla. Bylo jí šestnáct let, maminka jí zemřela, tatínek byl alkoholik a v té době potkala o něco málo staršího asi dvacetiletého muže. Zamiloval se do ní a ona do něj. Věřila, že je to láska, ale byla obelhána, jeho záměrem bylo, získat prostitutku a mít z ní peníze. To je velmi běžné, děvčata mají nějaký problém anebo nějaký komplex, že třeba nejsou moc hezká, setkají se s člověkem, který je zahrne láskou, obdivem a dá jim peníze i možnost zažít nové a krásné věci. Jenomže to je první krok k prostituci a mnohé o tom nevědí. Když to pak zjistí, většinou chtějí po prvních dnech, kdy s prostitucí začínají, hned odejít a vrátit se zpět. Hledají způsoby, jak tuto práci opustit. Ale čím déle se prostitucí živí, čím déle jsou uvnitř, tím hůř se jim daří dostat se ven. takže ony samy pak už ani nechtějí odejít, zvykly si? To je velmi komplikované. Dělat to většinou nechtějí. Dokonce i ta, které se prostitucí živí nejdéle, velmi často hovoří o jiné práci, ale vnější tlaky jsou velice silné. Je tam moc peněz. Vidíte, stále jde o lásku k penězům, která je kořenem všeho zla. Díky nim si mohou dovolit žít a pomáhat 7


16.6.2010 14:43:39

třeba svým rodinám. Jinde by to nedokázaly. Dostávají tolik peněz, že mohou žít alespoň částečně podle svých představ. Je to velmi těžké především po psychické stránce. Jedna z žen je velmi chytrá, my jí to říkáme a snažíme se ji motivovat, že je schopná, inteligentní, má dobrý smysl pro byznys… Ona sama nám tvrdí, že toho chce nechat, ale slyšíme to od ní už několik let. Má přitom manžela. A druhá, která má také manžela, si sice našla legitimní práci, aby se její dcera dostala do školky, kde požadovali potvrzení o zaměstnání, ale za málo peněz. Dál proto pokračuje v prostituci, protože je závislá na svém životním stylu. A kromě toho jsou některé v jistém ohledu mocné ženy, mohou dělat, co chtějí. Nemají pasáky, všechno si organizují samy. Jak dlouho se žena vydrží prostitucí živit? Podle mých zkušeností tak dvacet let. Vídáme na ulici děvčata ve věku od patnácti až po ženy kolem čtyřiceti let. A jak jsem řekla, i ta nejstarší mluví o tom, že chce skončit, ale pokračuje. Vypráví o svých předsevzetích, na příklad, že toho nechá, až dostaví dům … Mohou mít vůbec ženy tohoto řemesla při práci ze sexu rozkoš, nebo to jen musí hrát? Nevím, nemohu říct. To je velmi intimní otázka. Naše kamarádky s námi nemluví o své práci. Chtějí mluvit o normálních věcech. Chtějí mít s námi normální vztah. Asi je to jejich ochrana, cítí, že my jsme (asi?) normální, i když jsme také hříšnice, jako ony. Je vůbec možný návrat do normálního života a k obyčejnému sexu? Ano, mám takovou zkušenost s jednou ženou, která nyní žije v manželství, monogamně a má děti. Potýká se ale dál s mnoha těžkostmi – s nedostatkem peněz, dědictví nedobrých vzorů z rodiny atp. Můžete popsat případ, kdy se dívce podařilo vymanit z takto draze zaplacených peněz? Byla to dobrá shoda okolností. Jedna dívka zrovna začínala a po týdnu prostituce chtěla odejít. A my jsme se s ní setkaly v tom momentě, když byla připravená vrátit se domů. Daly jsme jí kon-

takt na jednu z našich známých prostitutek, mohla u ní chvíli zůstat doma, než jsme pro ni sehnaly peníze, aby se vrátila domů. Ale ani tak ještě není vyhráno. Uvědomujeme si, že tato děvčata to mají těžké, i když se vrátí, protože tam si je dost často najdou ti, kteří je sem poslali. Udělaly jsme také zkušenost s ženou, které se dala na prostituci a přitom jako dítě vyrůstala v bulharském letničním sboru. Daly jsme jí CD s nahrávkami křesťanských chval a ona si vzpomněla, odkud vyšla. Při setkání s ní jsem si uvědomila, že je možné mít blízký vztah s Ježíšem, i když je v tak strašném prostředí. Slyšela jsem, že se potom vrátila domů a skončila s touto prací. Váš tým, to jste dobrovolníci nebo nějaká organizace? Ne, my jsme jen dobrovolníci. Každá jsme z různých misijních organizací. Je to naše soukromá práce a služba. Všechny jsme pocítily povolání věnovat se těmto nešťastným ženám. Vím, že jsou v našich sborech mnozí, kteří by taky něco rádi dělali, ale nevědí co. Mé přání je, aby naše sestry a bratři (pokud by měli zvláštní povolání) se začali spolu scházet, chodit do ulic a tam aby se modlili. Modlitba, to je nejdůležitější. Teprve pak, až uvidí, jaké to na ulici je, a až po modlitbách, mohou poznat, zda je Pán k tomu volá nebo ne. Odhaduje se, že v Praze bude přes tři tisíce prostitutek. Nepřipadáte si naprosto bezmocná se svou službou a nabídkou pomoci? Ano, ano, to je to nejtěžší. Z pohledu pasáků, kteří o nás vědí, je to tak, že s námi vlastně nemají problém. My jsme pro ně jenom neškodné blechy. Ale víme, že nás Duch svatý posiluje k modlitbám a k tomu, abychom s těmi ženami vytvářely přátelské vztahy. To je náš cíl. Vytvořit přátelský vztah, stát se kamarádkami. My je nesmíme a ani nechceme soudit, jen je přijmout a dát jim lásku. Věřím, že jsme jako Ježíš s nimi. Nevíme, co bude, i když se jejich život hned nezmění, možná si vzpomenou, že Ježíš je s nimi a že je miluje a že je Bůh nechce soudit za to, že jsou špatné. To je naše povolání. Jsme připraveny jim pomoci, když o pomoc požádají, ale pokud pomoc zatím nechtějí, nebo nemo-


16.6.2010 14:43:39

Foto archiv Kelly Prudek

hou chtít, tak jsme jen k dispozici. Alespoň vědí, že je má někdo rád a že pro někoho mají cenu.

Modlíme se za ně každý týden, ale nevím, jak jim pomoct. Muži prostituci vyhledávají proto, že hledají dobrodružství, mají velký stres v zaměstnání, mají osobní problémy doma s manželkou, sami se sebou, ztrácí sebejistotu a sex s prostitutkou je anonymní, znamená pro ně uvolnění.

Co konkrétně děláte? Sejdeme se jednou za týden večer a modlíme se. Někdy jdou s námi i některé zahraniční skupiny. Podle velikosti se rozdělíme a po dvou nebo po třech se rozejdeme po náměstí a modlíme se. Někdy uvidíme ženu bez domova, zastavíme se s ní, modlíme se, hovoříme… V zimě je to největší krize, sháníme pro ni ubytování atp. Každý pátek se já, Doris a Rosane scházíme na ulici s našimi kamarádkami, se kterými už máme dlouhodobý vztah. Neptáme se na příliš osobní věci, někdy je ale situace, kdy ony samy chtějí hovořit. Jde o to, aby věděly, že s nimi pravidelně chceme být. A pak nakonec večer se sejdeme a sdělíme si, co jsme dělaly, koho Zahraniční misijní tým na Václavském náměstí. jsme potkaly, s kým jsme mluvily, a opět se modlíme. Občas se s nimi sejdeme na oslavě naro- Řekla jste, že jde v tomto byznysu jen o peníze, zenin některé z nich a opékáme na grilu. Výjimečně myslíte si, že prostitutky i jejich zákazníci mopřijdou i do některého z pražských shromáždění, hou doopravdy poznat, že je něco většího než když je pozveme. Třeba na vánoční akci. peníze a sex? Peníze hrají dominantní roli. Muž si může koupit Co soudíte o zákaznících, kteří vyhledávají služby ženu, žena si pak může koupit, po čem sama touží… prodejných žen? Jak jim pomoci? Není to ještě vět- Ale skutečnou lásku si koupit nemohou. ší problém než problém samotných prostitutek? Můj názor na věc je takový, že všichni lidé hledaTo je skutečně větší problém. Prostituce je česká, ale jí náhradu za Boha, kterého ztratili a nemají. My i zahraniční atrakce. Přijíždí sem mnoho sexuálních se snažíme dát těmto strádajícím lásku, přátelství turistů z Anglie, Německa… Velmi mnoho skupin a třeba si někdy vzpomenou i na Krista. mužů sem jezdí jen proto, aby zde uspokojili své se xuální fantazie. Ptala jsem se jednoho z nich, jak se Děkuji za rozhovor. mu líbila Praha? Řekl, že za celý víkend tu neviděl jeBronislav Matulík dinou památku. Byl zavřený po celý víkend s ženami.

cervenec-srpen-2010.indd 9 inzerce

16.6.2010 14:43:40

zDeněK VOJtÍŠeK

P

ojmu „víra“ rozumíme každý jinak a také i k otázkám, které se víry týkají, přistupujeme velmi rozdílně. Abych měl vůbec šanci si porozumět se čtenáři, nabízím v následujícím článku několik metafor a podobenství, které snad budou - doufám - inspirovat k přemýšlení. Jako všechna podobenství ovšem i ta následující kulhají. Článek proto vyžaduje od čtenáře nejen shovívavost vůči autorovým podobenstvím, ale dokonce i spolupráci tam, kde se ukážou jejich meze. 10


16.6.2010 14:43:42

Foto FLICKR a archiv

Zámecké okno

Představ si, že stojíš u otevřeného okna, jednoho z mnoha oken prvního patra zámeckého křídla, a hledíš do krajiny. Vidíš cesty, stromy, louky, ptáky, v dálce na obzoru tušíš nějaké hory, ale nejsi jistý, co je kopec a co už mraky, každopádně ale vidíš, že z té strany od hor přitéká řeka. Na tváři a na rukou cítíš dotyk větru, slyšíš nejen zpěv ptáků, ale i hru na flétnu, k nosu ti zavane vůně čerstvé kávy. Na vjemy navazují tvoje usuzování a předpoklady: řeku v některých úsecích jenom tušíš za řadou stromů a musíš připustit, že možná teče jinudy a stromy obklopují už dávno opuštěné říční rameno. Mraky ukazují na blízkost bouřky. V úvozu patrně jede vlak - je z něj sice vidět jenom to, co připomíná kouř z jeho parní lokomotivy, ale teď k tobě vítr zanesl i zvuk kol, který tvůj předpoklad mění téměř v jistotu. Z hry na flétnu usuzuješ, že sousedova Anička je už zdravá, a to ti přináší ulehčení a radost. Vynořují se ti příběhy - třeba o tom, jak se u mostku převrátilo auto a jak hrozné bylo, když jsi váhal, zda máš, anebo nemáš vyběhnout a nabídnout posádce pomoc. Vůně kávy ti zase připomene poslední návštěvu u tvého lékaře a na mysli ti vytanou obavy z toho, proč zrovna tobě lékař kávu nedoporučil. Víra je - kromě jiného - podobně komplexní vnímání světa. Není to jen fotografie, jen jakýsi názor, přesvědčení či intelektuální koncept. Nejde jen o rozumové pojetí světa (jen o jeho vysvětlení), tím méně jen o nauky či dogmata, ale spíše o celkové prožívání, které zahrnuje také emoce vyvolané zkušenostmi a zážitky, osobně důležité příběhy i mravní soudy. V tomto vnímání světa je množství úsudků - nejsou to jen „reálné skutečnosti“, cesty, stromy, řeky, ale také (a možná hlavně) předpoklady, pro něž momentálně (anebo vůbec nikdy) nemáme důkaz. Ale to hlavní je, že tento svět vnímáme jako smysluplný. Můžeme žít, protože - podobně jako při pohledu z okna - všechno je „na svém místě“, má to svůj řád, strukturu vztahů, zákonitosti (předpokládáme, že řeka ani zítra nepoteče zpátky k horám) a smysl. Tím není řečeno, že vše je dobré, ale i autonehoda nebo nemoc Aničky mají v tomto řádu své vyhrazené místo a i jim máme tendenci přisoudit nějakou příčinu a nějaký účel. Víra je tedy přisouzení smyslu tomuto světu na základě zkušeností a předpokladů. Někteří předpokládáme existenci Boha v tomto světě, někteří předpokládáme jeho neexistenci, s předpokla11


16.6.2010 14:43:44

dy zacházíme v morálních soudech (dobré bude odměněno apod.) i při vědeckém bádání. S takovými předpoklady pracujeme všichni, i když ne všichni bychom je bez váhání nazvali vírou. Alternativou k takovému komplexnímu „oknu do světa“ by snad byly jen přibité okenice - nihilismus a rezignace na život. Víra ovšem zahrnuje nejen vnímání světa, ale i působení v tomto světě, aktivní postoj, činy vůle. S tím, co vnímáme a předpokládáme, a na základě toho, co pokládáme za smysluplné, vycházíme do malé části z oné rozlehlé krajiny. Teď nejen pozorujeme svět, ale jsme v něm. Naše předpoklady se při styku se světem a jinými lidmi potvrzují, anebo zpochybňují, naše úsudky se zpřesňují, naše vidění se na něco lépe zaostří a rozpoznává důležité detaily. Může se stát, že příští ráno uvidíme z okna naši krajinu trochu jinak. Výrazná změna při pohledu

Pojmu „víra“ obvykle rozumíme v jednom ze tří významů. Pro ten první - nejširší, tedy pro naše „okno zámeckého pokoje“ - by ale možná bylo lepší použít spíše slovo „spiritualita“ nebo výraz „duchovní život“. Spiritualita může čerpat z jedné duchovní tradice (třeba z křesťanství), může se pokoušet vybírat z různých tradic a spojovat je (tak to činí třeba stoupenci hnutí Nového věku), anebo může čerpat z podnětů, které nemají výslovně náboženský charakter, ale které mohou plnit náboženskou roli - třeba z vědeckých teorií, společenských ideologií, z umění, zážitků mimořádných stavů vědomí apod. Vírou (v užším smyslu) se někdy rozumí příslušnost k určité duchovní tradici, třeba k tradici judaismu, případně k nějaké organizaci, která tuto tradici střeží a rozvíjí, třeba k nějaké židovské obci. Za „věřícího“ v tomto smyslu se pak často považuje člen nějakého duchovního společenství, zatímco ten, kdo k žádné obci, církvi apod. nepatří, je považován za „nevěřícího“. Tak to bývá v různých dotazníkových šetřeních; je to ovšem podivné, protože život mimo tradici a mimo organizaci zvláště dnes zdaleka neznamená život bez spirituality. Možná by bylo lépe hovořit v tomto případě o přináležení k nějaké tradici než o víře. Zdá se mi, že nejlépe by bylo pojem „víra“ ponechat pro třetí, nejužší význam, tedy pro osobní vztah důvěry k osobně chápanému Bohu, tedy pro vztah, který nalézáme především v tzv. monoteistických náboženstvích. Ano, jsou to především židé, křesťané a muslimové, kteří mají tuto osobní víru v Boha jako Osobu. Pojetí víry jako důvěry Bohu má i pevné biblické a teologické zakotvení.

z okna ale není příliš častá, protože v krajině, do které vycházíme, hledáme především potvrzení toho, že náš pohled z okna (s jeho úsudky a předpoklady) je správný. Dokonce můžeme říci, že si ve světě vybíráme takové informace, děje, přátele apod., kteří nám slouží jako potvrzení našeho pohledu. Velké zpochybnění by totiž příliš ohrozilo vědomí onoho řádu, struktury, zákonitostí a nakonec i smyslu, a tím by ohrozilo i nás samé. Příkladem takové velké a nepříliš časté změny pohledu může být třeba obrácení k Bohu. Dochází k němu obvykle v jedné ze dvou situací: když pohled s jeho předpoklady ještě není úplně hotový (tedy v mládí) a neriskujeme příliš mnoho tím, že svět začneme vidět jako by z jiného úhlu, a když nepředvídané události (záchrana života, smrt blízkého člověka apod.) natolik zpochybní náš dosavadní pohled (a možná ho i rozbijí), že riziko změny připustíme. A díky obrácení k Bohu opravdu vidíme svět jinak! Smysl poskytuje to, co se dříve zdálo náhodné a nedůležité. Vnímáme, že na naši krajinu nyní dopadá zdánlivě (anebo skutečně?) jiné světlo. Barvy i tvary jsou jiné. Jinak vypadají světlé plochy a stíny. Mění se i naše předpoklady a úsudky. Ano, pod vlivem velkého Předpokladu, že nad naší krajinou rozprostírá Bůh svou ruku, se mění i mnoho ostatního (možná skoro všechno). Tomuto velkému Předpokladu (narozdíl od „malých“ předpokladů náhody, biologického určení a podobných) se někdy říká (náboženská) víra. Tento význam slova „víra“ je ovšem užší ve srovnání s tím významem, který jsme připodobnili pohledu ze zámeckého okna a který v té či oné podobě máme všichni.

Hvězdy a souhvězdí

Představ si teď, že hledíš na noční oblohu a vidíš miliony hvězd. Vyznat se v nich je nemožné. Po tvém výseku oblohy se navíc pomalu, ale stále pohybují - některé se objevují, jiné mizí. V orientaci ti pomůže snad jen to, když je máš seskupené do souhvězdí a když znáš jméno a dráhu pohybu některých výraznějších. Takové „zpracování“ oblohy ale není nic předem daného. Jiní lidé v jiných kulturách mají hvězdy pospojované do úplně jiných souhvězdí. Vidí tedy stejnou oblohu, ale vnímají ji úplně jinak - na jejich jiná souhvězdí se váží jiné příběhy, přinést naději nebo ohlašovat zkázu jim mohou jiné nebeské úkazy.

12


16.6.2010 14:43:44

Obraz Boha a setkání s ním Rád se ptám věřících, jak se „stali křesťany“. Jejich odpovědi totiž často obsahují pozoruhodné příběhy, ve kterých je skoro vždycky kombinace něčeho hluboce lidského s tím, co pozemské hranice naopak překračuje. Ono „stát se křesťanem“ může mít samozřejmě v různých prostředích různý význam, přijedete například do islámské země a jste křesťané automaticky, ať se vám to líbí nebo ne. Z pohledu tamních lidí jste prostě křesťané od narození. Zajímavé nicméně je, že otázku, kterou rád dávám, nerad dostávám. Není to jen proto, že jsem novinář a tedy živím se otázkami, nikoliv tím, co po nich následuje. Hlavní příčinou je v mém případě fakt, že odpověď prostě neznám. V jistém smyslu jsem se s jakousi vírou nejspíš narodil. Indikátorem je už to, že jsem uvnitř v sobě pořád k někomu „promlouval“. Taky jsem byl od prvopočátků své paměti nošen a voděn do kostela, kde mi cosi muselo imponovat, protože jsem pak doma obrátil židličku a kázal bezbranným hračkám. Okamžik zlomu ale nemám,

žádné dramatické rozhodnutí, nic takového. Jen se mi čas od času rozpadl dosavadní obraz Boha. A tam je pes zakopán. Řekl bych, že když se řekne slovo „Bůh“, každému z nás něco vytane na mysli. I ateista si musí cosi před-

stavit, protože jinak by neměl co odmítat. Vyplývá to z podstaty řeči. Za každým slovem, jež používáme, je nějaký obsah, jakkoliv třebas absurdní. A termín „Bůh“ existuje ve všech známých společnostech. Tak se mi párkrát stalo, že vzal za své koncept, který se za tím termínem skrýval. Nikdy ne úplně, ale někdy hodně. Dětská představa byla nahrazena čímsi dospělejším, a to opět něčím novým a ještě novějším. Ostatně i teď se mi zdá, že část mého obrazu Boha se tak trochu sype. To je ale, řekl bych, jiná kapitola. Co chci popsat,

Bez „zpracování“ oblohy dnes můžeme docela dobře žít. Hvězdná obloha nám teď slouží zase jen jako podobenství toho, jak pojímáme náš svět, aby měl strukturu a smysl. Bez tohoto pojetí - tedy víry v tom nejširším významu - téměř nelze žít. Nemůžeme si ho ale jen tak vycucat z prstu - někdo nás musí naučit, co máme vidět, jak máme vnímat a jak vše pojmout, jaké jsou vztahy mezi jednotlivostmi (co a proč tvoří „souhvězdí“), jakým zákonitostem podléhají a jak to všechno pojmenovat. Náš pohled z okna (anebo na noční oblohu) tedy není úplně náš. Skutečně našeho je na něm vlastně velmi málo, pokud vůbec něco. Spíše než my sami je jeho au-

je jistá chvíle, jež nastala před mnoha lety a byla natolik podivná, že v dané souvislosti snad stojí za řeč. Bylo to v období, kdy se můj dosavadní koncept zhroutil, kdy jsem četl Nietzcheho a byl fascinován základní knihou taoismu. Zarathustra a Lao c´ byli moji přátelé a já upřímně nevěděl, komu v čem a jak a proč vlastně věřím. Z dnešního pohledu docela zdravý zmatek. Ona chvíle nastala ve vlaku směrem do Bratislavy. Sedím sám v kupé a najednou mám intenzivní vědomí, že tam nejsem sám. Není to pocit, je to velmi zvláštní druh reality, jaký jsem dosud nezakusil. A kdesi v útrobách duše vím, že to není Zarathustra ani Lao c´, že to není tajemný princip Tao ani zázračné procitnutí. Možná jsem si to namlouval, ale věděl jsem, že je to Ježíš. A ve vzduchu visela otázka, zda jsem ochoten ho následovat. Málem jak někde z Matouše. Jsem člověk povahy skeptické, tak jsem to podrobil zkoumání, ale ono to tam pořád bylo. Můj obraz Boha procházel náramnou změnou. A jak to dopadlo s tou otázkou? Řekl bych, že na ni existuje jenom jedna rozumná odpověď…  daNiel rauS

torem naše okolí, společnost, ve které žijeme, a to prostřednictvím lidí, kteří jsou pro nás důležití, především rodičů, přátel a známých. Na jistě nikoli posledním místě (možná někdy dokonce na prvním místě) při tomto vytváření víry dnes stojí média. Ať jsou to ale kdokoli, pohledu z okna, tedy víře - se od nich musíme naučit. Způsob, jak vnímat hvězdnou oblohu, se nejen musíme naučit, ale můžeme ho i předávát dál. Jsme tak součástí určitého dávného, ale stále se měnícího proudu předávání, tedy součástí křesťanské, buddhistické, humanistické, ateistické nebo nějaké jiné tradice. Tyto tradice fungují 13


16.6.2010 14:43:46

jako jakási mapa hvězdné oblohy - umožňují nám orientaci v nekonečném vesmíru. Mapy hvězdné oblohy ovšem zachycují spíše naše zdání než skutečnost. Dvě hvězdy sice vidíme vedle sebe, ale ve skutečnosti mohou být ohromně vzdáleny. Ty, které vypadají, jako by tvořily shluk, nemusejí mít ve skutečnosti společného nic víc než to, že je společně vidíme. Dokonce některá z nich nemusí v tuto chvíli už ani existovat - její vyhasínající

Od zármutku k radosti Před rokem jsme se s manželem těšili krásné události, totiž očekávání nového života v našem životě. Dlouhá léta jsme na tuto událost čekali, až jednoho dne nám lékař oznámil tu krásnou novinu, že čekáme miminko, a průběh, který doposud nebyl až tolik příznivý, se najednou obrátil v krásně se vyvíjející nový život. Byli jsme přesvědčeni a šťastni, že můžeme požívat tolik Boží lásky a blízkosti a požehnání. Ta radost a štěstí se nedalo a nedá nikdy přepočítávat na peníze, na nějaké materiálno. Prožívali jsme opravdovou radost až do dne kdy… Byla sobota odpoledne, vidím to, jako by to bylo právě dnes a prožívám, jako by se to stalo právě teď, pět dnů před termínem porodu, něco zvláštního mě zarazilo a uvědomila jsem si, že musím volat do porodnice. Tedy jsem zavolala a s manželem jsme museli hned odjet. Na ambulanci mi dělal lékař ultrazvuk a já jsem si říkala, no přišel ten okamžik, jistě půjdu na sál. V ordinaci bylo ticho, já koukala do bílého stropu a bylo ticho, lékař nemluvil. Po chvilce se na mě podíval a slova, která se snažil procedit, zněla „těhotenství je odumřelé“. Nechápala jsem, co mi sděluje, koukala jsem střídavě na něj a do bílého stropu. Pomalu jsem začala chápat tu zprávu, ale nebyla jsem schopna ničeho, žádné reakce,

světlo nám ovšem tuto zprávu ještě nedoneslo. Mapy hvězdné oblohy se tedy liší ve schopnosti zobrazovat skutečnost. Bylo by ale pošetilé z toho vyvozovat, že všechny takové mapy jsou stejně pravdivé, nebo stejně klamné. Jako křesťané považujeme za nejvíce odpovídající skutečnosti tu, na níž „září“ událost ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského. Jako velmi rozvětvená tradice má křesťanství

nehnutě jsem tam ležela a jen tiše řekla, nechte mi ještě sáhnout na srdíčko mého miminka, a tak jsem rukou hladila monitor a tmu na srdíčku našeho miminka. Nebyla jsem schopna mluvit a ani vyslovit slovo „Bůh“. Po návratu z porodnice nastal proces uvědomování si, co se

vlastně stalo v mém, v našem životě. Najednou bylo prázdno, kam se vytratila radost a štěstí? Nevím, nedokážu odpovědět. Bůh, ale jaký? Najednou ho neznám, uvědomuji si, že je daleko a já stojím na jiném břehu, než jsem chtěla. Bůh? Boží slovo? Co je v něm? Najednou nevím. Mám vystudovanou teologii, obrácenou Bibli a její stránky ze všech stran a já nevím a nemůžu vyslovit slovo „Bůh“. Prázdnota a ticho. Snažíte se ho pochopit, snažíte se pochopit, proč se to

stalo, opět vyslovujete, NEVíM. Zalezete si do svého kouta a chcete být jen sami, ale najednou se vynořují kolem vás přátelé, možná spousta přátel, tak si říkají, ale najednou zjišťujete, kolik z těch přátel jsou vlastně Jóbovi přátelé. A tak si znovu zalezete do svého kouta a chcete jen být, prostě jen být, nepřemýšlet o Bohu, o víře, chcete jen tak být a dlouho jen tak být. Je to stav, kdy nevíte, kam kráčíte a ani s kým kráčíte, zda sami, nebo je tu ještě někdo? Ta cesta se vám zdá dlouhá, velmi dlouhá a nekonečná. Unavení a zatoulaní v hustém lese chcete najít konečně cestu ven. A tento okamžik je váš ZáZRAK. Tento okamžik je okamžikem radosti a pocitu štěstí, že Bůh je s vámi, ale vaše psychika se musí uzdravit, aby ho začala vnímat v jeho neskonalé lásce. A tak jsem po půl roce svolila a šla si poslechnout kázání, je to bolest, která se ve vás odehrává. Stále jakési pocity, zrady, nedůvěry a bolesti se derou napovrch. Ale jdete to ochutnat, snad to bude dobré. A tam zní věta, která mi zní v uších dodnes „Co vám Bůh z lásky vzal?“ „Pane Bože, je těžké ti to pošeptat v modlitbě.“ A zjistíte, že do srdce se vám pomalu ale jistě opět vkrádá pocit radosti a štěstí, že jste se zase našli v milujícím Bohu. „Teď se neptám, Bože, co jsi mi z lásky vzal, já ti především děkuji, co jsi mi z lásky daroval.“  aleNa HaNZOvá

14


16.6.2010 14:43:47

i širokou paletu druhů svých „map“: ačkoli se třeba baptisté shodnou s ostatními křesťany na základním vnímání světa (jako Božího stvoření, jako vykoupeného Ježíšovou obětí apod.), přece ve své „mapě“ pokládají určitá místa (třeba ta, která souvisejí se křtem dospělých) za důležitější než jiná, a učí se tak vnímat „hvězdnou oblohu“ poněkud odlišně. Je třeba zajímavé sledovat, jak blízko k sobě mají naši evangeličtí a letniční bratři a sestry, a přece ti první patrně nikdy neslyšeli o „vytržení svatých“, zatímco pro druhé je nauka o vytržení velmi viditelným „souhvězdím“ jejich křesťanské „oblohy“.

Krajina a její mapy

A zase si něco představ. Zůstaň ještě chvíli u té mapy, ale spoj si ji teď raději s vnímáním u otevřeného zámeckého okna. Mapy (a stejně i duchovní tradice) se na základě domluvených symbolů (čar, barev a značek podobně jako obřadů, příběhů, předpokladů) pokoušejí co nejlépe vystihnout krajinu, kterou vnímáme a do níž vycházíme, a co nejvíce nám pomoci v orientaci při úspěšném působení v ní. Jsou ale různé druhy map pro různé účely - silniční, turistické, anebo třeba mapy, které ukazují cestu od hospody k hospodě. To může být podobenstvím toho, že tradici, kterou jsme přijali a kterou rozvíjíme, pojí-

Diagnóza víra „Víra tvá tě uzdravila,“ čteme v Bibli. Obrátit tuto větu naruby – totiž: „Víra tvá tě učinila chorým“ – je asi příliš troufalé. Že však existuje cosi jako nemocná víra, či nemoci víry, nás poučují nejen hříšné dějiny lidstva, ale i Písmo svaté. Historie církve je zdobena výjimečnými skutky lásky, obětavosti a mučednictví. Je však také potřísněna nesnášenlivostí, papalášstvím, sebemrskačstvím, schopností pro své přesvědčení obětovat štěstí i život bližních atd. Víra nejen oživuje, ale snad právě proto, že dává člověku křídla a proniká až „do nejvnitřnější svatyně“, hrozí i pádem. Vzpomeňme jen několik smutných chorob víry z novozákonního „vademeca“: Jak blízko může mít víra k ješitnosti a hněvu, ukazuje Ježíšův rozhovor s lidmi, „kteří mu uvěřili“ v J 8 (v31n): když je chtěl postrčit o krůček dál, totiž k poznání hříchu, velmi rychle „se chopili kamenů a chtěli je po něm házet“ (v40.59). Podobnou agresivitou, která ovšem tentokrát za kumpána chtěla mít samotného Pána Boha – totiž voláním po eliášovském ohni, který by strávil nevěřící – reagovali Jan a Jakub, když kdosi odmítl vyslechnout jejich Pána (Lk 9,51nn). Víra se také občas zvrhává v pocit výlučnosti, a tudíž ve vylučování těch, kteří „s námi nechodí“ (Mk 9,38-40). Může být rovněž infikována nápaditými přepjatostmi (Ko 2,18-23), dále odmítáním těla – ať už se to projeví škarohlídným asketismem (1Tm 4,1-8), či neřádstvem všeho druhu (1K 6,12-20) – nebo také častou vůlí k moci, jež se umí skrýt i za duchovní službu lidem (Mk 9,33-37; Sk 8,13.18nn). A když se Pavel ve 2K 11-12 „chlubí svými slabostmi“, jistě ne náhodou celkem sedmkrát zopakuje, že si jen nasazuje bláznovskou masku a že to vlastně „není k užitku“ (12,1). Ale to stačí! Kde je ona uzdravující víra, kde je lék na nemocnou víru? Za stručný příklad nechť poslouží stejná biblická místa: Proti vraždivosti zbožných v J 8 stojí hořká pravda Kristových slov o našem hříchu, kterou je třeba vytrvale polykat (8,32n). Lékem na agresivitu uražených učedníků v Lk 9 je Ježíšovo ostré napomenutí a jeho usilovná láska ke ztraceným. Proti elitářství staví Pán v Mk 9 Boží soud, který odmění všechny skryté bratry, byť „s námi nechodí“. Ozdravnou kúrou na přepjatosti v Ko 2-3 je výhled ke Vzkříšenému. Proti asketismu předepisuje Pavel v 1Tm 4 vděčnost za stvoření, za jídlo a pití, za manželku; proti amorálnosti pak v 1K 6-7 tělesný řád manželství. Lékem na velikášství je Mk 9 praktická služba dětem. A proti necudnosti staví Pavel v 2K 11-13 osobní vztah, kde je pro důvěrnost místo, přísnou pastoraci a několikeré upozornění, že „odkopávat se“ na veřejnosti je bláznivé a nebývá divákům k užitku. Víra v Boha, která pokorně zůstává v Jeho slovu; která druhým, i těm jiným, přeje Boží odměnu a spásu; která se vděčně drží země a Králov ství cudně vyhlíží: taková víra je zdravá, taková víra uzdravuje. David Beňa

15


16.6.2010 14:43:47

máme velmi individuálně podle svých osobních charakteristik. Cesta víry někoho z nás může být vyznačena např. „mapovými značkami“ moci, a jdeme tedy od jednoho projevu moci - uzdravení, vítězství nad démony apod. - ke druhému. Jiný postupuje zase po poznatcích a logických konstrukcích. Je přitom jasné, že zabloudit buď do pověrečných praktik, nebo do bezduché spekulace je snadné právě tak jako i ve všech dalších případech. A je právě tak jasné, že naopak dobře dojít může i ten, kdo počáteční inspiraci k cestě získá třeba nějakou pověrou nebo omylem. Snad ale nejvíce odlišností v „mapách“ různých lidí způsobují ti, kdo je jim hlavně pomohli vytvořit (nejpíše rodiče). Pokud bychom měli na mysli třeba jen křesťanské „mapy“, jsou to jistě právě křesťanští rodiče, kdo do nich vtiskne např. základní důvěru v dobrého Boha, který se dobře stará o v zásadě dobrý, byť hříchem porušený, a někdy dokonce znetvořený svět. Ale podobně jako jedna a táž hvězda může být vnímána buď jako Jitřenka, nebo jako Večernice, může být jeden a týž svět, vnímaný podobnými křesťanskými „mapami“, buď prosvětlen důvěrou v Boha s rysy Otce, nebo třeba naopak poznamenán strachem z nevyzpytatelného Boha a úzkostí ze světa. Na takových „mapách“ pak nalézáme stejně jako na mapách ze starověku místa, označená „hic sunt leones“, tedy „zde jsou lvi“. Různé šelmy, běsi, démoni, úzkostné stavy či strachy pak mohou na křesťana vyskakovat bohužel i navzdory tomu, že jeho „mapa“ odpovídá vnímání světa v křesťanské tradici. Anebo na nás třeba naše „krajina“ na základě „mapy“, kterou máme v ruce, „křičí“, že máme víc pracovat, víc se snažit, být dokonalí a naplňovat tak obraz o dobrém křesťanu, který jsme si vytvořili. Anebo který nám pomohli vytvořit naši milující

rodiče, když nás učili (ve snaze uchránit nás od zlého) kreslit mapu světa, který má být, a nikoliv toho, který je. Můžeme se pak nerealisticky, ale vší silou snažit přizpůsobit sebe a náš svět tak, aby oné ideální mapě odpovídal. Anebo z pocitu, že nám něco v životě uteklo, z úzkosti z budoucnosti, z pocitu pronásledování nebo jiného tlaku se může zrodit třeba fanatismus. A opět: naše „mapa“ může být křesťanská, ale fanatický způsob, jak s touto „mapou“ pracujeme (jako kdyby sama byla skutečností a nikoli jen mapou), nás může přiblížit fanatikům úplně jiné duchovní tradice. Nejsou to ale jenom pokřivené obrazy Boha, co si můžeme nést na svých individuálních „mapách“ a co nás odlišuje jednoho od druhých. Různé druhy víry vyplývají i z vlivu našeho okolí. Lidé, kteří hledí na krajinu z oken stejného zámeckého křídla (rodina, sbor, farnost), nás samozřejmě velmi povzbuzují v naší společné tradici a spolu s nimi se nám lépe chápe i to, co je za obzorem. Na nich také ale hodně záleží, zda naše víra „zkamení“ do jakési zažloutlé fotografie, anebo zda pohled z okna přinese každé ráno něco nového, objevného, překvapivého a plného významu. Křesťanská tradice zajisté nabízí „mapu“, která se po staletí osvědčuje, a křesťanské instituce (církve) tuto mapu zajisté uchovávají a poskytují (anebo i vnucují), ale tužku na zakreslení individuálních duchovních „objevů“, které nás posunou dál, máme v ruce každý sám.

Komu, čemu, jak

Nemá moc cenu ptát se, zda je někdo „věřící“ či „nevěřící“. Věřící jsme asi všichni. Větší cenu má otázka, komu a čemu věříme, zda náležíme k nějaké tradici a případně k jaké. Ale ani to nestačí - víra není zdaleka jen záležitostí obsahu (co ve světě vnímáme a co považujeme za důležité, tedy čemu věříme), ale také záležitostí způsobu, jak vnímáme, jakým způsobem svět uchoDoc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D. (47) pujeme a jakou mapou se řídíme (tedy jak věříme). Zkoumání obsahu víry slouží teoreligionista, zabývající se především studiem kultů, logie, v případě pokřiveného vnímání Boha sekt a nových náboženských hnutí. Je odborným i v případě různě matoucích životních asistentem na Katedře psychosociálních věd a etiky Husitské teologické fakulty UK., zakládajícím členem „map“ může pomoci citlivá pastorační a mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových nápéče, poradenství nebo psychoterapie, vníboženských směrů. Je šéfredaktorem religionistického  mavá k duchovnímu životu. čtvrtletníku Dingir a kazatelem Církve bratrské. S manželkou Danielou mají čtyři děti.

ZdeNěK vOJtíŠeK

16


16.6.2010 14:43:48

Česká víra Češi jsou proslulí skeptikové, je jim vlastní velmi nízký „horizont očekávání“, ať už se jedná vlastně o cokoliv. Rozhodně v obecném ohledu nejsme národ nadšenců nebo optimistů. Nedíváme se s nadějí do budoucnosti, nečekáme převratné změny k lepšímu. V tomto ohledu nejsme „lidmi víry“, ale daleko spíš „lidmi pochybnosti“, či dokonce rezignace. To se projevuje i ve specifické a často diskutované duchovní netečnosti, či nezařaditelnosti nás Čechů. Zdá se mi, že i v našem křesťanství se držíme často „rozumně“ při zemi, praktikujeme „víru s lidskou tváří“, bez velkých zvratů a kotrmelců, možná i bez otevřenosti zázrakům. Ústy vyznáváme veliké, nadpřirozené věci, v obyčejném životě však pro nadpřirozeno moc místa nezbývá. V duchovních otázkách se pohybujeme především v „rozumném středu“, náš vztah k Bohu se projevuje zejména poslušností vybraným mravním hodnotám, případně účastí na církevním provozu. Jistě, že je tento popis nutně zjednodušený a neodpovídá zbožnosti každého jednotlivého křesťana. Přesto mi připadá, že právě takováhle „duchovní atmosféra“ převládá v našich církvích. Na první pohled se nám – vyznávajícím křesťanům – taková víra jistě nepozdává. Přízemní víra bez nadpřirozena je jaksi neduživá, něco podstatného jí schází. Na stránkách Bible to přece čteme nějak jinak. A skutečně, čteme. Ale nespěchejme při svém čtení. Je třeba totiž říct, že ani ve velkých vyprávěních Písma se opravdu živá, hory přenášející, příkladná víra nerodila bez bolesti. Novozákonní víra ve vzkříšeného rouhače z Nazareta byla přímo šílenstvím, skandálem, ostudou (1Kor 1,18-25; Sk 17, 32). Tisícům lidí hned od počátku komplikovala, nebo doslova brala život. Lidé se navíc potýkali se zcela přirozenými těžkostmi, problémy, nejistotami. Našlo se mnoho důvodů k hlubokým pochybnostem a také rezignaci, hořkosti, či přímo zoufalství. Nebylo jich více, ale rozhodně ani méně než dneska (Ř 8, 35-39; Mt 27, 45n). I bibličtí lidé pochybovali, ztráceli víru, odpadali a zase povstávali. I v biblické době se věřilo především „navzdory“. Úplně stejné je to dneska – nadšená víra bez příchutě pochybnosti je vzácný dar, byť zcela výjimečný. Daleko častěji jsou součástí naší víry nejistota a pocit duchovní únavy. I v našem duchovním životě jsme prostě Češi. Lidé s nohama pevně na zemi, ale také se sklonem k rezignaci, k „blbé náladě“. Během letošního května došlo v naší zemi hned k několika nečekaným událostem, které zase trochu prověřily, jak na tom my Češi se schopností „věřit“ vlastně jsme. Po několika letech se přihnala velká voda a probudila staré zoufalství. Tisícům lidí přeťala jejich plány do budoucnosti a nyní je staví před nutnost najít dostatek víry k novému začátku. O pár dní později všem vyrazili dech hokejisté, když ukázali nám i celému světu další „hokejový zázrak“ a vyvzdorovali zlato ve velkých bitvách na mistrovství světa. Na sklonku měsíce se pak ve volbách, rovněž zcela proti obecnému očekávání, výrazně zatřásla naše politická scéna. A tak květen zase ukazuje, že všichni tady u nás doslova hladovíme po naději, toužíme znovu věřit. Mezi všemi možnými reakcemi zaujal komentář jednoho ze strůjců „hokejového zázraku“, Jaromíra Jágra: „Ukázali jsme lidem, že když se opravdu věří, je možné úplně všechno.“ Jistě bychom tento odvážný výrok uměli ze všech možných stran zproblematizovat a zpochybnit. Ale co ho místo toho vzít vážně a číst v překvapivém světle evangelia o Ježíši Kristu a (když to někomu pomůže) třeba i v záři mannheimského zlata. Ryzí víra „navzdory“ je totiž vážně mízou našeho života. Skrze ni jsme zachraňováni (Ř 3,30) a spějeme k cíli, bez ní naopak atrofujeme, hořkneme a nakonec odumíráme. Platí to v hokeji, v politice i v těžké době povodní. O co víc to platí v tom nejpodstatnějším – ve vztahu k Bohu, který je podmínkou a kontextem všech ostatních vztahů, z nichž se skládá náš život. Matěj Hájek 

inzerce

DOVOLENÁ V KARLOVÝCH VARECH V měsícich červnu - září nabízím k využití na dovolenou dvě zařízené bytové jednotky a dva pokoje zařízené jako turistická ubytovna. http://web.iol.cz/futtl; e-mail: [email protected] 

Turistická ubytovna u Pípalů na Vysočině, nabízí DOVOLENOU pro sbor i jednotlivce koupání na přehradě, plná penze za 270 Kč na den, děti za 200 Kč Tel.:564571072, mob.:776824312 www.cervenarecice.name 

17


16.6.2010 14:43:48

Setkání v lese Č erven se blížil pomalu ke své půlce a s ním i státnice. Počasí v té době celkem odpovídalo mojí náladě. Slunce se občas nakrátko objevilo mezi mraky a z nebe se v přestávkách snášel na úbočí Jizerských hor vlahý letní déšť. Mezi prací a učením jsem se odreagovával běháním do okolních kopců, ponejvíc mimo frekventované cesty, vzhůru po lesních pěšinách a pěšinkách, kde jsem si mohl vychutnávat zvláštní ticho hvozdů, provázené jen bzučením hmyzu a někdy zvuky doléhajícími sem zdaleka, ze vzdáleného světa lidí. Druhem na mých běžeckých poutích mi je náš pes Fredy, přerostlý malý knírač, který na svých dlouhých nohách zvládá i značné nerovnosti terénu a v lese poslouchá na pouhé syknutí. Čas takto strávený hodí se k meditacím, někdy k modlitbě, ba i myšlenka kloudná urodí se, když Pán dá.

A právě z jednoho takového zamyšlení mě vyrušila rána ze střelné zbraně, vypálená nedaleko ode mě. Nevěnoval jsem jí zprvu pozornost – lidé se přece v dnešní době baví různě. Pod lípou, v místě, kde končí les a cesta se rozšiřuje, aby pozvolna splynula s civilizací, jsem spatřil ležet bezvládné tělo muže. Okolo hlavy měl velký chuchvalec krve. Viděl jsem, že se mu ještě pohybuje bránice. Nedaleko odtud stál osamělý dům a po cestě současně přicházely dvě ženy, též výletnice. V tu chvíli člověk asi uvažuje chladně a racionálně. Jedna z žen volala na linku 155 a já jsem zatím rychle obhlédl situaci. Muž svíral v rukou pistoli ráže 7,65 mm. Není to zrovna kanón, a tak mé myšlenky sklouzly k naději na záchranu. Těžko se ale dalo přesně určit, kam do hlavy se střelil. Doufal jsem, že kulka nějak sklouzla. I takové případy se stávají. Rychle jsem hodil psovi klí-

Foto archiv M. Škody

Večer jsem si pral v umyvadle běžecké tričko a viděl, jak krev zvolna odtéká do kanálku… V myšlenkách mi běžela parafráze textu: „A duše jeho vylita jest za nás.“ Jak málo stačí a někdo, kdo tu byl, už není…

18


16.6.2010 14:43:48

če, aby něco hlídal a nepletl se. Od ženy jsem vzal posléze i její mobil, abych lépe popsal cestu na místo a též konzultoval možnou první pomoc. Dispečink záchranky potvrdil jedinou variantu přicházející v úvahu – masáž srdce až do příjezdu sanitky. V první chvíli jsem vůbec nepřemýšlel o věcech, které jsou mezi nebem a zemí. Vnímal jsem pod svými dlaněmi jen nepravidelně tlukoucí srdce. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, z nichž dominovala jedna… za co se mám jako farář vlastně modlit? Aby byl muž vrácen do života, zachráněn se všemi možnými následky? Či aby jej Pán přijal v míru a pokoji? Jak mám respektovat jeho rozhodnutí, které se jemu samému zdálo být již neodvratné? Jako duchovní jej mám přece doprovázet. Jako člověk zachraňovat. Najednou se vše kolem zdálo být absurdní. Jiná paní, která nechtěla vnímat, co se děje, a snažila se psovi vzít klíče… Další člověk-dobrotivý, který se zastavil opodál a nabídl mi též pomoc. Pistole v otevřené dlani se zaseknutým závěrem – neznámý použil jen jeden náboj. Lipová alej u starého německého hřbitova. Moje snažení se o něco, co bylo jen v Jeho rukou, a srdce, které pozvolna přestávalo bít až ustalo docela. Nakonec i slova lékaře: „Tak vám, pane, děkujeme za pomoc,“ a policista zapisující personálie několika okolostojících lidí. Moje rychlé omytí rukou v onom domě od krve toho muže, který se ve zlomku času stal z lidské bytosti pouhým objektem k ohledání, jako by bylo jen podivnou tečkou na konci bez odpovědi. Rychle jsem odtud spěchal ve zvláštním stavu, připomínajícím vzduchoprázdno, pro synka do

školky dole ve městě. A jako by se tam v horách nic nestalo, šli jsme na zmrzlinu a povídali si o jeho světě… Zvláštní, kolik rovin člověk během krátkého časového úseku umí unést. Večer jsem si pral v umyvadle běžecké tričko a viděl, jak krev zvolna odtéká do kanálku… V myšlenkách mi běžela parafráze textu: „A duše jeho vylita jest za nás.“ Jak málo stačí a někdo, kdo tu byl, už není… Nemám a ani ne-

hledám jednoduché odpovědi na život. Kdo chce, ať je hledá. Týden po této události, den před státnicemi mi volala moje matka, že se zastřelil syn jejího známého přítele z mládí, kterého prý znala jako malého kluka ve věku mého syna. A tak, Pane, posílám vše Tobě, který máš lék na všechny bolesti a taky největší, chápající srdce, plné mi losti a neodsuzující lásky. Martin Škoda, t. č. vězeňský kaplan

aktuálně

Celostátní finále Biblické stezky Ve dnech 4. - 6. června 2010 bylo v Havlíčkově Brodě finále 13. ročníku Biblické stezky. Jedná se o orientační závod tříčlenných hlídek, kde na jednotlivých stanovištích hlídky odpovídají na dané otázky a nebo plní zadané úkoly. Z 21 stanovišť je 11 s biblickou tématikou, 4 všeobecné znalosti, 3 s tábornickou tématikou a 2 na fyzickou zdatnost. Za splněné úkoly dostávají body a hlídka s největším počtem vítězí. Do finále postupují hlídky z regionů, kterých bylo letos pět. Finále se zúčastnilo dvacet hlídek. Třetí místo vybojovala hlídka z CB Litomyšl, druhé místo obsadila hlídka z CB Písek a zvítězila hlídka z CB Ostrava ve složení: Jan Bukáček, Tereza Rossi a Kateřina Halfarová. Vítězné hlídce gratulujeme! Úspěch je o to cennější, že ve finále byly kromě hlídek z CB ještě hlídky z KS, ČCE a BJB. Jan Homolka – ředitel závodu

19


16.6.2010 14:43:48

Graham chce ještě kázat

Mluvčí evangelisty Billyho Grahama připustil, že by ještě mohl kázat. „V 91 letech si uvědomuje, že je možná na sklonku dní svého života,“ řekl mluvčí A. Larry Ross pro Asheville Citizen Times. „Snaží se, aby se každý jeho den počítal, a ví, že se jednoho dne připojí ke své ženě Ruth v nebi.“ Ačkoli Graham vyjádřil svou touhu kázat na bohoslužbě, Ross sdělil, že čas, místo ani forma ještě nebyly rozhodnuty. Členové Grahamovy rodiny zmínili, že by evangelista mohl svůj odkaz nahrát na video a tak jej rozšířit, nebo – pokud mu to zdraví dovolí – kázat příští rok před živým publikem na stadionu Bank of America v Charlotte v Severní Karolíně. Evangelista v posledních letech žije v soukromí kvůli svým zdravotním problémům. Přesto je i nadále zapojený do psaní a modliteb pro Evangelizační asociaci Billyho Grahama. V květnu se ve svém domě sešel s prezidentem USA Barackem Obamou. Naposledy veřejně vystoupil na Festivalu naděje v roce 2006 společně se svým synem Franklinem v New

Orleans, když se Golfské pobřeží zotavovalo z hurikánu Katrina.

Edinburgh po stu letech

Více než 300 křesťanských představitelů se na počátku června zúčastnilo konference Edinburg 2010. Akce byla oslavou 100. výročí památné Světové misionářské konference, které se konala ve skotském hlavním městě v roce 1910. Vedoucí představitelé ekumenického hnutí, zástupci evangelikálů (včetně letničních) a římskokatolické církve se na tiskové konferenci 5. června shodli na faktu, že jednotě církví zatím stojí v cestě příliš mnoho překážek a jako taková je zatím nedosažitelná. I přes konstatované problémy však deklarovali odhodlání pokračovat v započaté cestě ekumenického snažení. Generální tajemník Světové rady církví Olav Fykse Tveit varoval křesťany, aby nepropadali „samolibému pesimismu“ ohledně postupu ekumenických snah, ale aby se na místo toho snažili spolupracovat, a to dokonce tam, kde jsou si vědomi rozdělení. „Neměli bychom své volání rozdělovat, nýbrž sdílet. Neměli bychom říkat ‚Ty uděláš tohle a já tohle‘, ‚Ty pracuješ pro misii a já usiluji o jed-

Katolický fotbal má svá pravidla Finále mezinárodního turnaje kněží a seminaristů Clericus Cup vyhrál 29. května ve Vatikánu tým Redemptoris Mater (Matka Vykupitele), který porazil 1:0 celek North American Martyrs (Severoameričtí mučedníci). Turnaj má přísná pravidla, která se podřizují církevním tradicím. Například se nehraje v neděli, tvrdě se trestají jakékoliv nadávky nebo kritika rozhodčího a oba týmy se po zápasech společně modlí s fanoušky. Navzdory tomu se právě skončený šampionát neobešel bez komplikací. Tým Gregorians a jeho příznivci se po prohraném čtvrtfinále s Redemptoris Mater odmítl na protest proti výkonu rozhodčího zúčastnit společné modlitby. Gregorians navíc dohrávali zápas bez vyloučeného hráče, který nakopl soupeře a dostal trest na čtyři zápasy.

notu‘, ‚Ty usiluješ o spravedlnost a já evangelizuji.‘ V evangeliu není takové rozdělení, stejně jako není v Kristu,“ zdůraznil generální tajemník SRC.

Spor o kříž pokračuje

Poprvé v historii Evropského soudu pro lidská práva se deset členských zemí, mezi nimi i Rusko, prohlásilo za třetí stranu v řízení v souvislosti s rozsudkem vydaným proti Italskému státu, kterým se zakazuje vyvěšování křížů ve školních třídách a který bude posuzovat velký senát soudu 30. 6. 2010. Na obranu Itálie se spojily Arménie, Bulharsko, Kypr, Řecko, Litva, Malta, Monako, San Marino, Rumunsko a Ruská federace. Tyto státy, které patří mezi 47 zemí Rady Evropy, chtějí podpořit Italský stát, který dělá vše pro to, aby byl anulován loňský listopadový rozsudek, který zakazuje umístění křížů ve veřejných školách. Kromě těchto deseti členských států vystoupily proti rozsudku z 3. listopadu 2009 další země, jako např. Rakousko nebo Polsko svým politickým prohlášením z 19. listopadu, resp. 3. prosince 2009. „Případ kříže je jedinečný a nemá předchůdce. Deset států se rozhodlo vysvětlit soudnímu dvoru, jaké jsou hranice jeho pravomocí a jaké jsou hranice jeho možnosti vytvořit nová ‚práva‘ proti vůli členských států“, uvedl Gregor Puppinck, ředitel Evropského centra pro právo a spravedlnost (ECLJ – organizace křesťanských právníků). Italská vláda předložila 29. dubna 2010 soudu prohlášení, ve kterém objasňuje, že soudci ve Štrasburku nemají kompetenci pro nařizování laicismu zemi, zvláště ne Itálii, národu charakterizovanému většinou věřících, kteří praktikují a identifikují se s katolickou vírou. Rozhodnutí soudu po veřejném slyšení ve velkém senátu, které se bude konat 30. června 2010, bude zveřejněno na konci roku.

20


16.6.2010 14:43:49

Zelení a lidovci navštívili evangelíky

Členové Synodní rady Českobratrské církve evangelické se před parlamentními volbami rozhodli pozvat k rozhovoru o aktuální společenské situaci předsedy všech relevantních politických stran. Pozvání přijali pouze předsedové Strany zelených Ondřej Liška a KDUČSL Cyril Svoboda. Ostatní pozvané strany (ČSSD, ODS, TOP 09, VV) ani neodpověděly. Tím vyjádřily také vztah k evangelické církvi. S předsedy SZ a KDU se diskutovalo o postavení církve ve společnosti, roli rodiny, občanské společnosti, vzdělávání, možnostem majetkového vyrovnání státu s církvemi i o možnostech potírání korupce.

Úspěšná noc kostelů

Téměř čtvrt milionu návštěvníků v pátek 28. května večer a v noci našlo cestu do některého z křesťanských chrámů. První celorepubliková Noc kostelů předčila očekávání organizátorů. Akce vznikla před pár lety v Rakousku, loni si ji vyzkoušeli lidé z brněnské a plzeňské diecéze. Letos své brány lidem otevřelo přes 400 katolických a evangelických kostelů a modliteben v zemi. Noc kostelů zahájily v pátek před šestou hodinou večerní zvuky zvonů. Kostely nabídly koncerty, divadlo, prohlídky při svíčkách a hry pro děti, zpřístupnily věže, zvonice a sakristie. Organizátoři vydali speciální brožurky a mapky, podle kterých si mohli návštěvníci sestavit celovečerní program. V Plzni dokonce udělovali certifikát poutníka těm návštěvníkům, kteří stihli projít všech 15 kostelů zapojených do akce. Velký zájem měli lidé o prohlídku kostelů a klášterů v centru hlavního města. Celkem Noc kostelů využilo v pražské arcidiecézi na 50 000 lidí. Z CB se do akce zapojily pouze sbory v Brně, Liberci, Pardubicích a Praze 6.

Duka navštívil ERC

Ve středu 12. května 2010 navštívil nový pražský arcibiskup Dominik Duka sekretariát Ekumenické rady církví v Praze a setkal se s místopředsedy ERC v ČR Danielem Fajfrem (CB) a Dušanem Hejbalem (Starokatolická církev). Během hodinového přátelského setkání se přítomní navzájem informovali o pokračujících rovinách spolupráce mezi Římskokatolickou církví a církvemi sdruženými v ERC v ČR, rozhovor se točil kolem témat vlastnictví pražské katedrály a majetkového narovnání mezi církvemi a státem. Zástupci ERC pozvali D. Duku k osobní účasti na 4. ročníku akce ERC „Modlitba za domov“ na hoře Říp a v Krabčicích nad Labem.

Podle APHA, ČTK, TS ČBK, ERC, Křesťan dnes a SR ČCE (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval -juml-

■ 27. 4. expremiér řekl Miloš

Zeman uvedl v rozhovoru pro server První zprávy.cz: „Základním konfliktem ve 21. století bude konflikt mezi euroamerickou a islámskou civilizací. Lidé budou muset volit mezi náboženstvím lásky a náboženstvím nenávisti.“ Následovalo trestní oznámení ze strany českých muslimů.

■ 19. 5. sloužil na přání

rodiny P. Tomáš Halík mši za zesnulého ombudsmana Otakara Motejla. „Nepřidával se k většině, nebál se vybočovat z řady. A to jak v době, kdy to bylo spojeno s rizikem a perzekucí, v době totalitního režimu, ale nebylo to jednoduché ani v době znovuzískané svobody,“ řekl Halík.

■ 22. 5. zemřel emeritní biskup litoměřický Josef Koukl

■ 29. 5. uvedl arcibiskup Do-

minik Duka v ČT, že první tři nejdůležitější úkoly pro novou vládu jsou penzijní, zdravotní a školská reforma. Otázku majetkoprávního vyrovnání státu a církví mezi tyto priority nezařadil. „Já se domnívám, že to opravdu není problém číslo jedna, který by měla nová vláda řešit.“

■ 7. 6. zaslal arcibiskup Duka

členům Divadla Járy Cimrmana kondolenční dopis k úmrtí Ladislava Smoljaka. „Budu se upřímně modlit za to, aby ho náš laskavý Tvůrce a Dárce všech skvělých darů, a mimo jiné humoru, přijal navždy do své blízkosti, jak také říkáme do nebe, a to nejen českého… Modlím se za to, a jsem hluboce přesvědčen, že na něj čeká milující otevřená náruč a věci tak úžasné, že my je lidskými slovy „nemůžeme ani naznačovat“, napsal Duka. -juml-

21


16.6.2010 14:43:49

Být svatý znamená Bohem poznamenaný

5. MOJŽÍŠOVA 14,1-2

U

některých instrukcí Tóry se ptáme, jaký je jejich význam a zda mají co říci i dnešnímu Hospodinovu ctiteli. Tam, kde je instrukce formulována jako Hospodinův výrok, je její závaznost nezpochybnitelně dána. Tam, kde jde o slova vypravěče (Mojžíše), je třeba jejich smysl pro tehdejšího posluchače nejprve hledat a pak se pokusit ono zjištění přetransformovat (zobecnit) do dnešní doby. Dt 14,1-2 je řečí vypravěče a jeho sdělení se pokusíme porozumět pomocí jeho literární podoby, jak je daná v jeho původním znění. Čtyři skutečnosti činí tyto čtyři věty v Dt 14,1-2 zvláštními: adresát, způsob formulace, stavba a pozice v Dt 14. Adresátem je pospolitost Izraele. Izrael je osloven nejprve množným číslem v prvních dvou větách (14,1) a pak v dalších dvou větách (14,2) číslem jednotným. Sdělení sice není určeno jedinci, ale přechodem do jednotného čísla je docíleno určité adresnosti. Způsob formulace. Konstatuje se zde, že si Hospodinův vyznavač znamení nedělá. Vyznavači není zjizvování zakazováno. Vypravěč jen oznamuje, že vyznavač se nezraňuje a zcela přirozeně na sobě nemá znamení smutku. Je to spontánní chování. Automaticky nepoznamenává sám sebe. Není v tomto ohledu aktivní. Není na něm vidět smrt ně-

ThDr. Jiří Beneš, ThDr. (48) absolvent KEBF v letech 1982-86, postgraduální studia u prof. Hellera (dizertace 1997), 13 let kazatel, od 1994 učí hebrejštinu a Starý zákon na teologickém semináři v Sázavě, od 2002 také na HTF UK.

koho jiného. Nejsou na něm patrní jeho mrtví a není s nimi prostřednictvím těchto znamení spojen. To je jen konstatováno, aby bylo patrné, že je zcela vyloučeno, aby taková znamení měl. Stavba. Samo konstatování je dost radikální a přesto je ještě podtrženo tím, že je zdůvodněno vyznavačovou příslušností k Hospodinu a spojením s (poznamenáním) Hospodinem: jste zde pro Hospodina, ne pro sebe či pro mrtvé. Zdůvodnění vždy upozorňuje, které sdělení je v textu důležité, resp. tak důležité, že je třeba je vysvětlit. Zde je vysvětleno, proč se Hospodinovi vyznavači nezraňují: protože jsou svatí, tj. proto, že patří Bohu („svatý“ = „Boží“). Informace o sounáležitosti s Bohem je v textu ještě zvýrazněna tím, že je jinými slovy zopakována. A dokonce tím celé sdělení začíná („jste synové Boha“), tj. je všemu v Dt 14,1-2 předřazena (nadřazena). Tak se výpověď o nezraňování a absenci znamení na čele dostává doprostřed, mezi dvojí zprávu o vyznavačově sounáležitosti s Bohem. Je zasazena do identiﬁkace Hospodinova vyznavače. Jinak řečeno: základní sdělení je výpovědí o vyznavačově stavu a postavení orámováno. Identifikace, neboli Hospodinovo poznamenání svého lidu je popsáno čtverým způsobem v tomto pořadí: Vyznavač je Božím synem, je zde pro Hospodina, je svatým a je Hospodinem vyvoleným lidem. Čtverý popis je pozoruhodně výrazné upozornění na vyznavačovu identitu (jinakost). Fakt, že se nepřítomnost znamení pro mrtvého zdůvodňuje příslušností k Hospodinu, znamená, že i znamení pro mrtvého jsou náboženské povahy a mají u původních obyvatel Kenaánu co do činění s rituály za mrtvé a s příslušností k tehdejším bohům. Hospodinem poznamenaný vyznavač tedy na sobě

22


16.6.2010 14:43:49

(mezi očima) nenosí znamení jiných bohů (není jimi poznamenán) proto, že nosí Hospodinovo jméno a má slovo Hospodinovo mezi svýma očima. Vyznavač žije s Hospodinem v těsné blízkosti a v souladu, jak vyjadřuje označení „syn“, zdůrazňující příbuzenský svazek s Hospodinem. Lid patří Bohu (je svatý) a Bůh s nimi může nakládat, jak chce. Tím je zároveň zdůvodňován a vysvětlován jak Hospodinův nárok na přesné plnění jeho pokynů (příkazů – Dt 13,19), tak obsah výrazů „zvláštní lid“ (hebr. am s-gúla), „vyvolení a svatí“. Hospodinův vyznavač je jiný a má být jiný, zvláštní, od původních obyvatel odlišný tím, že jedná jen podle slov Hospodinových (srov. Dt 18,9), že je spravován (řízen) Hospodinovými instrukcemi, které jej odlišují a současně identifikují (Dt 14,2.21). Jeho zvláštnost Hospodinem chtěná a očekávaná, je Hospodinem také vytvářená. Je dílem Hospodinovým (nikoli vyznavačovým), a proto je jen konstatována (nikoli nařizována) jako fakt a nikoli vytvářena vyznavačem jako výpověď o jeho originalitě. Vyznavačova odlišnost se stává svědectvím o (příslušnosti k) Hospodinu, neboli vyznáním víry a stylem života. Proto musí být to, že vyznavač je jiný, vidět, vyznavač si to musí uvědomovat a musí o své zvláštnosti vědět (jak vyplývá z instrukce o třásních na oděvech – Dt 22,12. Nu 15,37-41). Pikantní na vyznavačově poznamenání podle Dt 14,1-2, resp. znamením vyznavačovy jinakosti je ovšem to, že žádné viditelné znamení nemá (sám sebe nepoznamenává) tam, kde všichni viditelná znamení nosí. Pozice. Zpráva o znameních pro mrtvého je jako nejnápadnější výraz této vyznavačovy odlišnosti předřazena před určité instrukce tak, aby posluchači textu bylo jasné, že tyto instrukce předznamenává. Konkrétně: zpráva o znameních pro mrtvého určuje charakter následujících textů o potravě, desátkování, sedmém roce a svátcích (Dt 14-16). Vše spolu patří do kategorie znamení příslušnosti Hospodinu jako výraz identifikace Hospodinova vyznavače. V tomto smyslu mluví uvedený text i do dnešní doby jako zásadní metodická instrukce, nikoli jako mravní imperativ nárokující odlišnost (originalitu) vyznavače  od jeho okolí za každou cenu. Jiří beneš

Znamením příslušnosti k jiným bohům je uctívání jich (Dt 13), praktikování jejich náboženských zvyklostí (Dt 14,21. 16,21-22. 18,9-13) a zřejmě např. i jedení nečistých pokrmů (Dt 14,3-20). jak zřetelně konstatuje třetí přikázání Desatera (dosl.: „neneseš jméno Hospodina Boha tvého nadarmo“ Dt 5,11. Nu 6,27) což je duplikací vyzdviženo ve staroizraelském vyznání víry (Dt 6,8) a jeho interpretaci (Dt 11,18)

Vyznavačova odlišnost (znamení jinakosti) má zcela konkrétní funkci: a) je svědectvím o Hospodinu pro vyznavače i pro jeho okolí; b) upomíná vyznavače na Hospodina (viz Nu 15,37-41); c) zabraňuje mu splynout s původním obyvatelstvem (a přejmout jejich kulturu), asimilovat se, přizpůsobit se, ztratit svou totožnost a rozplynout se ve společnosti. Podobným směrem ukazuje v Novém zákoně i Ježíšův výrok o soli a světle („vy jste sůl země ... světlo světa“ Mt 5,13-16). Z nich vyplývá, že tato znamení vyznavače nejen ve společnosti chrání, ale že svou jinakostí vyznavač společnost, v níž žije, ještě obohacuje; d) chrání vyznavače před uctíváním jiných bohů; e) omezuje vyznavače, brání mu, ztěžuje mu život, překáží mu a znemožňuje mu život si zjednodušit, čímž jej nutí se svou jinakostí zápasit, uvědomit si ji a ztotožnit se s ní (přijmout ji); f) činí vyznavače nápadným – jsou to jeho zjevná a nezakrytelná rozpoznávací znamení. Jejich nositel tak nemůže toho, kdo jej poznamenal zapomenout a zapřít a svou identitu popřít; g) zjevnost (viditelnost) těchto znamení však vyznavače také ohrožuje – nemůže splynout s davem, nemůže se schovat. Je vždy vidět a je vždy na ráně. Unést tato znamení proto není snadné. V tom se vyznavač bez Hospodinovy pomoci neobejde a k tomu možná jeho poznamenání směřuje. Rituální poznamenávání Náš oddíl je polemikou s rozšířenou rituální praxí v rámci náboženství pohanských národů žijících v kenaánské oblasti. Dt 14,1-2 je parafrází Lv 19,28. Fyzická sebezraňování a rituální zářezy pro mrtvého jako vnější znak smutku jsou doloženy např. z Ugaritu, kde se takto poznamenávají bozi i lidé (O.Stehlík: Hospodin a (jeho?) Ašera. Teologická reflexe 2000/2/233). V Izraeli však je vnějším znamením smutku roztržený šat a sypání popelu na hlavu (2 S 1,2. 3,31. 13,19.31. 14,2. 19,25), či rituální půst (1 S 31,13. 2 S 3,35). 

23


16.6.2010 14:43:49

Psal se rok 1969 a Československo bylo už devět měsíců obsazeno armádami Varšavské smlouvy. Pražské jaro střídal kremelský mráz a Alexandra Dubčeka nahradil v čele vládnoucí komunistické strany Gustáv Husák. Hranice se západem byly opět uzavřeny a chystala se tzv. normalizace, která národu ohnula páteř víc než padesátá léta. A právě v té době podnikl pěvecký Mužský sbor Církve bratrské zájezd do Anglie.

Epochální cesta přes kanál La Manche S pojený mužský sbor, později přejmenován na Mužský sbor Církve bratrské, byl založen v roce 1952. Iniciátory jeho vzniku byli první dva dirigenti – JUDr. Bohumil Kejř a Jiří Novák. Korepetitorem byl Václav Šíma. Sborové zkoušky se konaly jednou za čtrnáct dnů a trvaly většinou přes tři hodiny.

Zrodil se nápad

Bohumil Kejř stál nejen u samotných počátků sboru, ale rovněž u první myšlenky připravit zájezd do Anglie. V roce 1968 a ještě na počátku roku 1969 se zdálo, že by se to mohlo podařit, i když jsme již byli obsazeni armádami Varšavské smlouvy a v zemi byly velmi špatné poměry. Bohumil Kejř začal v této věci pracovat a korespondovat s přáteli z An-

Vystoupení před katedrálou sv. Pavla v Londýně, které také snímala a večer vysílala místní televize. Vpředu slovem uvádí kazatel Jan Urban.

24


16.6.2010 14:43:50

glie. Podařilo se mu sehnat pozvání pro všechny bratry, kteří projevili zájem o cestu. Koncem roku 1968 dostali všichni zpěváci rozmnožený list s rozpisem nákladů na cestu. Každý se mohl rozhodnout, zda-li pojede nebo ne. Obstaral všechny formality, které se týkaly vycestování, a potřebné doklady, které se mohly vyřizovat hromadně. Některé útvary našich státních úředníků jakoby trochu „zlidštěly“ a snažily se nám pomoci k cestě. Viděly v tom zřejmě propagaci českého vokálního zpěvu.. .

Foto archiv Josefa Pavlíčka

Příprava

Koncem roku 1968 jsme tedy dostali všechny nutné dokumenty a mohli se pomalu připravovat na cestu. Vedoucí sboru nám také předali rozpis zkoušek na jaro 1969. Bylo jich celkem šestnáct. Nasazení bratří Kejře, Nováka a Šímy, ale i zpěváků bylo téměř neuvěřitelné. Vše se zvládalo Nahoře: Hraniční přechod, v popředí Josef Fajfr, sólista z Brna. Na trajektu směr Dover, vlevo Bohumil Kejř, dirigent a hlavní organizátor výpravy. s odpovědností, velikou radostí a s očekáváním věcí budoucích. Do doby příprav jsme museli zahrnout i nahrávání Komplikace dlouhohrající desky, zařízení jejího rozmožení, obalů Několik dní před odjezdem onemocněl náš druhý dia připravit na cestu alespoň dvě stě kusů profesionálně rigent a sólista bratr Jiří Novák. Dostal zápal plic a byl vyrobených desek. S sebou jsme měli natištěné malé hospitalizován v nemocnici. Bylo nám to velmi líto, knížečky, na přední straně s Betlémskou kaplí a anale Bohumil Kejř už měl v záloze brněnského zpěváka glickým „Male Voice Choir from Czechoslovakia,“ Josefa Fajfra, který Jiřího nahradil. Při návštěvě v nea na dalších stranách s překlady jednotlivých písní do mocnici před odjezdem řekl Bohumil Kejř Jiřímu Noangličtiny. Vezli jsme jich několik set a všechny se rozvákovi: „Kdyby se ti ulevilo, sedni na letadlo a přileť za daly. Rovněž gramodesky se všechny prodaly. A ještě námi do Londýna. Cestu bychom ti samozřejmě uhraněkolik různých letáků a pozvánek na shromáždění dili.“ Pán Bůh měl ale s Jiřím jiné plány. Celou dobu, se zpěvem a slovem. Tyto letáky jsme rozdávali, nebo co jsme byli v Anglii, modlil se Jiří za pěvecký sbor. nám s tím pomáhali místní lidé z jednotlivých sborů. Z nemocnice se vrátil, až když jsme byli doma. Celou Odjezd se nezadržitelně blížil, přibývalo zkoušek dobu nám dělal modlitebnou hráz a my jsme to cítili. i v sobotu, kdy jsme museli pilovat různé nuance v písních. Při zkouškách probíhalo i kontrolní naOdjezd hrávání v Žižkovském sboru, kde jsme měli nahráDen „D“ nastal 5. května 1969. Všichni jsme si zkonvací studio, na tehdejší dobu slušně vybavené. trolovali, zda máme platné pasy, vyplněná celní pro25


16.6.2010 14:43:50

váků a jedna sestra varhanice. Pokračovali jsme do Solingenu, kde jsme navštívili DiakoniiHaus Bethanien. Následovala jízda přes Francii do přístavu Calais. Tam jsme najeli s busem i autem na loď, která nás přeplavila přes kanál La Manche do přístavu Dover.

Anglie

Nahoře: V baptistické modlitebně v Bansteadu. Pohoštění po vystoupení.

hlášení a po krátkém modlitebním ztišení jsme vyjeli v 17,30 hodin z Prahy Soukenické ulice směr Rozvadov s touhou posloužit evangeliem, slovem i písní v zemi, kde jsme ještě nikdy nebyli. Na hranicích jsme byli poměrně rychle odbaveni a směřovali přes Německo do Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsme při naší první zastávce vyměnili malé osobní auto za velký Volkswagen pro osm lidí. A čekal nás tam bratr kazatel Jan Urban s varhanicí Renatou Sadloňovou, kteří se tak přidali k Mužskému sboru Církve bratrské. Z Frankfurtu nás jelo celkem padesát jedna zpě-

Očekával nás bratr Harris a manželkou a dcerou. Po ubytování jsme se hned ráno před osmou hodinou dostavili před katedrálu St. Paul‘s Church, kde mělo být naše první vystoupení před anglickou veřejností. Pozoruhodným zážitkem bylo, když se asi patnáct minut před zahájením spustil před katedrálou pořádný liják. Na osmou hodinu se už ale krásně vyjasnilo, slunce začalo svítit a Mužský sbor Církve bratrské mohl nastoupit. Na schodech katedrály se rozezvučely české i anglické duchovní písně. Doprovázel nás mladý evangelista, který ale předal slovo bratru kazateli Janu Urbanovi, ten naše písně uváděl slovem. Po celou dobu zájezdu jsme budovali pevnou modlitebnou hráz a denně jsme prosili, abychom se i v této staré zemi osvědčili jako křesťané, kterým leží na bedrech zodpovědnost za službu, kterou jsme dělali hlavně k vyvýšení našeho Pána Ježíše Krista a také k posloužení lidem. Když jsme zpívali před katedrálou Sv. Pavla, zastavovalo se mnoho lidí, kteří soustředěně naslouchali. Byli jsme vděční, že se Pán přiznával a že jsme cítili Jeho pomoc i ve chvílích před veřejností. Denně jsme zpívali v různých sborech, hlavně u bap-

26


16.6.2010 14:43:50

Vystoupení sboru před katedrálou v Birminghamu.

tistů a evangelíků v blízkosti Londýna. Potom jsme se přesunuli do Birminghamu a také tam jsme zpívali v místních sborech. Angličtí pořadatelé nám uspořádali výlet do prehistorické lokality a ukázali nám světově známý Stonehenge v jižní Anglii severně od Salisbury. Také nás zavedli do Torquay, kde jsme spali v rekreačním středisku pro baptistické kazatele. I tam jsme zpívali v místním kostele. Po shromáždění jsme si ještě udělali modlitební chvilku, kde jsme děkovali Pánu za Jeho pomoc při shromážděních a za to, že jsme cítili Jeho přítomnost mezi námi a anglickými posluchači. S Torquay jsme se rozloučili a jeli do Plymouthu. I tam jsme posloužili ve dvou baptistických kostelích. Nesmím zapomenout na službu slovem i zpěvem v dalších baptistických a metodistických kostelích ve W. Norwood v Richmondu v Coventry, v Chatsworth News. V Richmondu jsme velmi zaujali mládežníky a dorostence černošskými spirituály. Po shromážděních bylo většinou pěkné počasí a tak jsme zpívali s mladými Angličany, až nás opouštěly hlasivky, které

byly unavené, ale srdce bylo rozehřáté jednak u posluchačů, ale i u nás zpěváků. Cítili jsme, že Duch svatý působí skrze posluchače i skrze zpěváky. Byly to pro nás velmi požehnané chvíle.

Zpátky do obsazené vlasti

Za celou dobu zájezdu jsme zazpívali 155 písní na různých místech v Anglii, hlavně však v Londýně a jeho okolí. Rozloučili jsme se a jeli stejnou cestou přes kanál La Manche zpět do německého Frankfurtu. Večer jsme ještě zpívali ve Freie Evangelische Gemeinde. Zde nás opustili bratři Jan Urban a Josef Fajfr, kteří letěli do Brna, a sestra Renáta Sadloňová. Odevzdali jsme americkému misionáři v Německu jeho Volkswagen, převzali naše malé auto a vydali se na cestu domů do naší zlaté Prahy. Do Sověty obsazené vlasti jsme se vrátili všichni, a to k velkému údivu celníků a pasových úředníků na hranici. Buď Pánu čest a sláva za všechno, co jsme mohli vidět a prožít v těchto několika dnech za hranicemi. Praha nás přivítala ráno 21. května 1969.  Ladislav Štifter

27


16.6.2010 14:43:51

deník venkovského faráře

Gilead

Napsala Marilynne Robinsonová, přeložila Veronika Lásková, Leda, Voznice 2009, ISBN 978-80-7335-201-1, Titul byl odměněn Pulitzerovou cenou a Národní knižní cenou kritiků.

R

ománů, které pravdivě zachycují život duchovních, je jako šafránu. Kromě velmi depresivního, ale pravdivého Deníku venkovského faráře od G. Bernanose, nevzpomínám na titul, který by nebyl více či méně mimo realitu. Na Gilead jsem byl proto z osobních důvodů zvědavý, také jsem vyrůstal na faře. Gilead je nevýznamné městečko, kde mnoho mužů padlo ve válce, mladí se odstěhovali a jenom starý dřevěný kostel pamatuje lepší časy. Námět knihy ani literární forma nejsou nové. V jednom ohledu je kniha opravdu unikátní. Jde o testament více jak sedmdesátiletého kazatele určený jeho maličkému synu. Rodinné štěstí potkalo vdovce až na samém sklonku života. Tehdy se oženil s mnohem mladší ženou. Věkový rozdíl mezi otcem a synem tak tvoří úctyhodných šedesát let. Otec v de-

šestý ročník hudebního alternativního festivalu FREAKFEST se bude konat 27. - 29. srpna 2010 v kempu Buňkov v Břehách u Přelouče. Freakfest je na české poměry jedinečný mezinárodní open air music festival, jehož těžištěm je rocková hudba, ale setkáte se zde i s dalšími formami umění jako je pantomima, divadlo, tanec nebo recitály. Dopoledne proběhnou semináře a workshopy, odpoledne umělecký program v Artstage a večery budou opět patřit špičkovým kapelám jak z Čech, tak i ze zahraničí. Nebude chybět ani doprovodný program, čajovna, noční kino a oblíbené půlnoční mše…

níku odkazuje svému synovi drobné radosti ze života, lásku, skryté obavy, životní výhry i prohry a klíčové vzpomínky. Kazatel sbírá střípky své životní pouti a pracně z nich staví mozaiku. Výsledkem je velmi hluboká, dušezpytná reflexe, až zpověď, jaké je člověk schopen snad jedině na konci pozemského bytí. Na knize se mi líbí, že věrohodně a autenticky přibližuje vnější i vnitřní život faráře. Úvahy starého reverenda mají skutečnou hloubku a vůni. Místy je přece jenom znát, v dobrém slova smyslu, že knihu psala žena. Svět kazatele je velmi pocitový a intuitivní. Na druhou stranu zde nechybí i racionální úvahy o víře. Dějová rovina se tu a tam mimoděk prolíná s myšlenkami vlastních kázání, která jsou spjata s osudovými okamžiky. Kniha nemá souvislý děj. Jisté dějové napětí v knize vytváří dvě postupně odhalované postavy. Tou první je podivínský dědeček, také kazatel, který podlehl válečnému běsnění. Na své kazatelně s pistolí za pasem verboval syny svých farníků, aby vzápětí neúspěšně těšil vdovy a matky po nich. Tragikomická je dědečkova bezostyšná štědrost, kdy např. kvůli potřebným dokonce potají krade prádlo svým vlastním farníkům. Druhou postavou je „ztracený syn“ J. A. Boughton, který se do Gileadu vrací ke svému otci, ale na rozdíl od marnotratného syna obtížně hledá smíření a vůbec všude podivně překáží. Jinak mě překvapil malý počet dalších postav v románu. Snad to má vyvolat dojem, že lidí, kteří opravdu zasáhnou do našeho života, není zase tolik. Kniha je především pro ty čtenáře, které by zajímal celoživotní zápas jednoho obyčejného a moudrého kazatele. V každém ohledu jde o neobyčejné  a velmi kvalitní literární dílo. david KaŠPer

28


16.6.2010 14:43:51

Bobby McFerrin zazpíval v ČR Praha, 4. a 5. května, Ostrava, 8. května 2010

Dvě publika v Praze (a jedno ostravské) měla v květnu příležitost zakoncertovat si spolu s mistrem improvizace, Američanem Bobbym McFerrinem (*1950). Mnoho z koncertu totiž vzniká přímo až před diváky a to ještě ve spolupráci s nimi. A právě diváci byli slabinou pražského koncertu v Kongresovém centru, v publiku mnoho zpěváků nesedělo. Doprovod tento pozoruhodný hudebník a zpěvák nepotřebuje, zařídil si ho pomocí výjimečné pěvecké techniky – zpívá si melodii (v neuvěřitelném rozsahu čtyř oktáv) a k ní rovnou jinými rejstříky a jinou dynamikou i doprovod, rytmus zdůrazňuje rukou, kterou si buší do hrudi. Svůj pěvecký styl taky dlouho hledal – celé dva roky neposlouchal žádného jiného zpěváka, stále znovu nahrával sám sebe a hledal vlastní způsob. A jak se ukazuje, dobře udělal. Dá se očekávat, že všechna Bobbyho alba jsou výborná (letos mu vyšlo VOCAbuLarieS), ale nevěřím tomu, že můžou nahradit zážitek z koncertu. Vstupenky jsou sice opravdu drahé, ale kdybyste náhodou měli příležitost, rozhodně jděte! aNNa CHráSKOvá

Výročí TWR v ČR Trans World Radio v České republice už 20 let samostatně

V září 2010 oslaví česká redakce mezinárodní křesťanské rozhlasové misie Trans World Radio 20 let fungování samostatné české redakce. Ta navázala na práci vysílání české sekce TWR z Monte Carla – první české programy se objevily v éteru na sklonku 60. let 20. století. Máme tedy být za co vděční a na co navazovat. V současné době TWR připravujeme týdně 50 typů rozhlasových pořadů. Oblasti pokryté rozhlasovým signálem TWR-CZ jsou tyto: Střední Evropa (Rádio 7 SAT), celý svět (Rádio 7 net), Česká republika (SV a KV), Západní Čechy (FM přes ČRo Plzeň), 80% České republiky (FM přes Radio Proglas), vybrané kabelové sítě (Rádio 7). Počet posluchačů se pohybuje v řádu tisíců a na FM desetitisíců. Máme 12 pracovníků, 20 spolupracovníků a 80 autorů. Evidujeme 1200 dárců. O víkendu 11. a 12. září 2010 proběhnou v Brně akce k připomínce tohoto výročí – především děkovná bohoslužba, ale i den otevřených dveří a další setkání s příznivci a posluchači našeho vysílání. V rámci oslav se připravuje spuštění nových internetových stránek, odvysílání vzpomínkových pořadů i další akce. luCie eNdliCHerOvá, [email protected]

Kateřinu Hodecovou, šéfredaktorku české redakce Rádia 7 Co nového se chystá v Rádiu 7 a na jaké nové pořady se mohou posluchači TWR těšit? Programová nabídka Rádia 7 doznala značných změn před půl rokem, kdy jsme zcela změnili programové schéma, a tak v současné době pracujeme na téměř nových pořadech a propracováváme je do hloubky, aby skutečně plnily svůj účel, tj. přinášely stále stejné evangelium různým způsobem. Jedním z nových pořadů jsou Modlitby podle Bible, pořad, ve kterém je prostor pro posluchače, aby se společně s moderátorkou modlili vybrané pasáže Písma v tzv. „ich-formě.“, tedy sami za sebe. Dalším novým pořadem je Tichá pošta, relace pro ty, které Bible oslovila a nechtějí si to nechat jen pro sebe. Uslyšíte např. zamyšlení na téma Nohy na stůl nebo Co s unavenými. Samozřejmě zůstávají „staré dobré“ a osvědčené pořady biblických výkladů (Studna slova, Kompas, Doteky, Světem Bible atd.), ale mám-li skutečně čtenáře Brány pozvat k poslechu, pak doporučuji živě vysílané pořady – Fortepiano, Kudy kam, Noční můry, Rozmarýnu, Na křesťanské vlně Plzně či Na sobotní frekvenci Proglasu – to jsou hodinové pořady, do kterých můžete volat a aktivně se zapojit. Zvlášť doporučuji Tematickou sobotu, vysílanou vždy poslední sobotu v měsíci. Nechceme dávat instantní návody na život, ale diskutovat, ptát se na původ věcí, názorů, zkušeností a společně s posluchači hledat Pravdu. Více na www.radio7.cz.

29


16.6.2010 14:43:51


J

e to nejrozpustilejší svátek, jaký si lze jen v Zaslíbené zemi představit. Všichni se na něj těší, ortodoxní i sekulární Židé. Děti i mládež se strojí do kostýmů. Každá velká i malá slečna se promění v překrásnou královnu Ester, každý mladý muž i chlapec je moudrým Mordokajem nebo alespoň králem Davidem. Doma, v restauracích i po ulicích se do noci tancuje, ve školách se pořádají maškarády a dokonce i u Zdi nářků lze vidět křepčící rej mládenců v arabských šátcích nebo kovbojských kloboucích. A když požádáte tu či onu půvabnou královnu v parádních šatech a pomalovanou hvězdami o fotografii, neodmítne, naopak, vykouzlí na vás ten nejkrásnější úsměv a nejedna pak vezme dřevěnou řehtačku a divoce ji nad hlavou roztočí.

Purim

Purim znamená losy nebo kostky. To Haman Amónovec, první mezi úředníky perského krále Achašve-

róše v pátém století před Kristem, metal losy, aby sám osud určil nejvhodnější den pro zničení všech Židů, které z duše nenáviděl. Jeho plán ale nevyšel díky zásahu moudrého Mordokaje, statečné Ester a především díky Hospodinu, který ovšem zůstal za celým příběhem skryt a jehož jméno není vysloveno, aby ho snad nikdo nezneuctil. Protože na svátek Purim je dovoleno oddat se bujarému veselí a pít se má tak, že dotyčný nerozezná mezi požehnaným Mordokajem a prokletým Hamanem. Důvodů slavit je mnoho. Po staletí Židé dbají na to, aby si 14. a 15. dne měsíce adaru připomněli události, které popisuje kniha Ester. Rok co rok ji čtou měsíc před Velikonocemi ráno i večer a bujaře křepčí. Nejen proto, že byli zachránění od Hamanových úkladů. Za dalších tisíce let přibylo mnoho nových důvodů k zármutku i oslavám. Přežili brutální genocidu a pokus o helenizaci Seleukovcem Antiochem IV. Epifanem, které unikli jen o vlásek

Foto Bronislav Matulík

Purim na konci února roztančil celý Jeruzalém

30


16.6.2010 14:43:52

díky nepoddajným bratrům Makabejským. Přečkali zotročeni Římany i zkázu Chrámu v roce 70 po Kristu. Slaví Purim i navzdory tomu, že všechny jejich následné osvobozenecké vzpoury byly drasticky potlačeny, včetně té poslední Bar Kochbovy. Tehdy Římané zabili na půl milionu Židů a po něm všechny vykázali z Jeruzaléma a město přejmenovali na Aelia Capitolina. Slaví svátek Purim, přestože z Chrámu zůstala jen Zeď nářků a museli ustát téměř nekončící pogromy, hnáni ze západu Evropy na východ a obráceně. Všude na ně čekalo ponížení nebo smrt. Lidé po nich plivali, vysmívali se jim, dělali na ně vtipy, omezovali je ekonomicky i sociálně, násilím je církev nutila ke křtu a samozřejmě byli znovu a znovu zabíjeni a hromadně vražděni. Vrcholem všeho byl nacistický holocaust, při kterém zemřelo šest milionů lidí s Davidovou hvězdou. A ani dnes nenávist vůči Židům nemá konce, přesto se i letos slavil radostný svátek Purim a četl se příběh královny Ester.

Ester

Midraš vypráví, že pokaždé, když si rabi Akiva během vyučování všiml, že žáci usínají, změnil téma a začal mluvit o královně Ester. Účinek byl okamžitý – všichni se probudili. Příběh židovské dívky jménem Hadasa dojímá a dodává odvahy až podnes. Nejdramatičtější okamžiky celé knihy jsou popsány ve 4. až 7. kapitole. Hadasa, která dostala jméno Ester a stala se královnou, po protestech, kdy si uvědomila, že jí hrozí

2

1

1 - Zatímco ortodoxní židé vozí denně děti do školy i ze školy a pak přes celý den studují Tóru, jejich manželky chodí do práce, vydělávají peníze a starají se o všechno ostatní v rodině. Jeden z nich veze své tři syny na rodinnou oslavu svátku Purim. 2 - Říkejme mu Haman. V každém případě to byl ale podvodník, který poblíž Zdi nářků prodával za dvě stě šekelů požehnání. V českých korunách by taková modlitba stála zhruba tisíc korun. 3 - Izraelský policista dozorující cestu ke Chrámové hoře ve Starém Městě v Jeruzalémě. Den před svátkem se strhly mezi ortodoxními židy a muslimy silné nepokoje.

3

31


16.6.2010 14:43:52

5

4

smrtelné nebezpečí, nejprve se modlila a postila, aby sebrala odvahu jít ke králi a riskovala život i kariéru. Podstoupila riziko, byla však despotickým panovníkem vlídně přijata a plán záchrany se začal pomalu odvíjet nejprve hostinou, na které byl přítomen král i prokletý Haman. Neviditelný Bůh Hospodin stál za celou operací záchrany. Král Achašveróš mezi dvěma hostinami nemohl spát, dával si proto číst z pamětních knih, ve kterých byly zaznamenány zásluhy Mordokaje. Načež byl Haman poprvé veřejně zostuzen, když byl nucen před všemi poddanými nenáviděného Žida, který mu odmítal vzdát čest poklonou, provádět v královských poctách po hradě Šúšanu. Následovala druhá hostina, kde všechno vyšlo najevo. Ester vyjevila králi spiknutí proti národu, ze kterého pocházela, a následně ukázala prstem na Hamana, který byl strůjcem všeho toho zla. Pozdní lítost nemohla zabránit tomu, aby Hamanovi nezakryli tvář, čímž přestal pro krále i okolí existovat, a byl naražen na kůl. Ten kůl, který sám Haman chystal pro Mordokaje.

4 - Nejprve jsem se zeptal manžela a pak přímo jeho ženy, zda si ji mohu vyfotografovat. Manžel beze všeho souhlasil, „Ester“ byla maličko rozpačitá, ale po tom rozzářila své oči i ústa úsměvem. 5 - Ra‘ašan (řehtačka) v ruce rozdováděné židovky. 6 - Mladý pár, „Mordokaj“ se svou chráněnkou „Hadasou“, před vchodem ke Zdi nářků s detekčními rámy nezaváhali ani na okamžik. Zjevně byli šťastní a slušelo jim to náramně. 7 - Po zuby ozbrojený izraelský voják, jakých lze denně potkat v Jeruzalémě stovky, střeží pořádek ve Starém Městě. 8 - Přímo u Zdi nářků bylo možno vidět nejen černě oděné ortodoxní židy, jak studují Tóru a modlí se, ale také muže převlečené za kovboje nebo Araby.

Letošní svátek

Na poslední únorový den letos připadl svátek Purim. Těžká mračna nad Jeruzalémem nevěštila nic dobrého, ale místní Židé se radovali. Už mnoho let nepadalo požehnání z nebe v podobě deště tak, jako letos. A bylo v tom i kus symboliky, všechno temné, které až doposud obestřelo Vyvolený národ, se nakonec obrátilo proti jeho strůjcům a v dobro Izraele. Kde je Antiochos IV. Epifanes, kterému se říkalo Šílený? Kde jsou Římané a kde skončili všichni strůjci středověkých i novověkých pogromů? A jak dlouho trvala Tisíciletá Hitlerova říše? Temná mračna se ještě ani dnes nepřestala stahovat nad židovským národem. Od roku 1948 je Izrael ve válečném stavu a čelí otevřeným válkám i hrozbám, že bude smeten do moře. Ale zdá se, že si na

32


16.6.2010 14:43:52

6

7

to Židé už zvykli. Na každém rohu je vidět v zelené uniformě vojáka či vojačku nebo v modré policistu. Školáky doprovázejí ozbrojení rodiče, všichni zdraví muži i ženy mají povinnou službu v armádě a život jde dál, musí jít dál. Rozdováděný, rozpustilý a zdánlivě bezstarostný svátek Purim je toho snad nejkřiklavějším důkazem. Lidé se jako vždy obdarovávali dárky, navštěvova-

8

li se, k hostinám zvali chudé, pekli Hamanovy uši, víno teklo a všude se lidé smáli, tancovali… a četli knihu Ester. A kdykoliv v ní bylo zmíněno Hamanovo jméno, vzali do ruky ra‘ašan (řehtačku) vyráběnou ze dřeva a začali dělat kravál, výskat a dupat. Protože Haman byl poražen, jako budou poraženi  všichni nepřátelé Izraele. Bronislav Matulík

33


16.6.2010 14:43:52

Narodila jsem se v roce 1976 v Rakovníku. Můj pohled na život byl ovlivněn oběma babičkami, které byly římskokatolického vyznání. Jako malá jsem sice o existenci Boha nepochybovala, zároveň to na můj život nemělo praktický vliv. O hloubce víry své babičky Růženy Stříbrské jsem se přesvědčila v období dospívání, když ona několik let velmi statečně bojovala se zákeřnou nemocí, ale současně v jejím životě byla zřejmá jisto-

MUDr. Dita Švarcová ta, ke Komu se její další putování směřuje. Po maturitě na Gymnasiu v Novém Strašecí v r. l994 jsem začala studovat na l. LF UK v Praze, obor všeobecné lékařství. Na koleji v Opletalově ulici jsem se také poprvé setkala s mladými křesťany, s vírou v živého Boha a navázala přátelství na celý život. Řadu let jsem pracovala na Neurologickém oddělení nemocnice Mladá Boleslav, v současné době jsem na mateřské dovolené, jsem podruhé vdaná a s manželem Petrem máme osmnáctiměsíční dceru Elišku. Naším domovským sborem je Církev bratrská v Mladé Boleslavi.

Vaším oborem je stručně řečeno mozek a nervová soustava. Jak byste laické veřejnosti představila toto řídící centrum člověka? Hlavním úkolem nervové soustavy je zachycení, přenos a zpracování informací, které vede k cílené odpovědi. Pomocí nervové soustavy dostáváme zprávu o tom, co se děje v našem okolí i uvnitř těla samotného. Když se například spálíme, automaticky odtáhneme ruku od teplé nádoby, uvědomíme si bolest a vykřikneme, potom dáme ruku chladit pod tekoucí vodu. A toto navenek zjevné rychlé a účelné jednání je výsledek příjmu, přenosu a zpracování informace na různých etážích nervové soustavy, tedy nervů, míchy i samotného mozku. A bez jejich vzájemné spolupráce by nebylo možné. Vlastní mozek je nejvyspělejší a nejsložitější částí lidského těla, která je již velmi podrobně prozkoumána, známe detailně jeho stavbu, mnohé funkce, přesto není v lidských možnostech pochopit tuto souhru v celé její šíři.

Neurologie má na starost nemoci, které mají významný vliv na snížení kvality života. Mám na mysli roztroušenou sklerózu, Parkinsonovu chorobu, epilepsii atp. Co všechno děláte pro pacienty s těmito onemocněními? Roztroušená skleróza mozkomíšní postihuje často mladé lidi. Může probíhat zcela lehce, ale i pro pacienty, kde se chová méně ukázněně, je důležité vědět, že se stále rozšiřuje spektrum léků a prověřených léčebných postupů. Proto je v současné praxi běžné spolupracovat s odborníky, kteří se specializují právě na léčbu této choroby a mohou pacientovu situaci ještě podrobněji zhodnotit a také nabídnout další řešení, včetně nejmodernější léčby. I ta má ovšem svoje limity a rizika. Pokrok v diagnostice a léčbě epilepsie je také veliký. Léčba patří proto do rukou zkušeného odborníka, který dokáže s pacientem rozebrat možnosti i rizika léčby či záchvatů samotných a zároveň má poznatky o nejmodernějších léčebných postupech.

Foto archiv Dity Švarcové

Nejlépe je strach odevzdat Bohu

34


16.6.2010 14:43:52

neurologie Speciální případy nemoci je možné dnes s úspěchem léčit i cílenými epileptochirurgickými zákroky. U Parkinsonovy choroby se snažíme vždy vyladit léčbu tak, aby byla omezení v běžném životě co nejmenší, povzbuzujeme k bezpečné pohybové aktivitě, pokud je to pro pacienta přínosné, doporučujeme i lázeňské pobyty. Občas se setkávám s lidmi, kteří se vzhledem k anamnéze bojí, že se u nich objeví některá z výše zmíněných nemocí. Co byste jim doporučila, jaké byste pro ně měla slovo upokojení? Dědičnost znamená, že vlohu pro danou chorobu mohu předat potomkům. Způsoby dědičnosti jsou velmi složité a k projevu choroby jsou zapotřebí většinou další pestré faktory. Jedná se tedy o různě zvýšené riziko proti běžné populaci. Dlouhodobý strach z jakékoli nemoci znamená pro tělo stres a o tom víme, že zasahuje do mnoha pochodů v těle, ovlivňuje imunitní procesy, výši krevního tlaku apod. Pokud něco nemohu ovlivnit - a v případě výše zmíněných chorob nic opravdu zaručeného jako prevenci neznáme - je nejlepším řešením odevzdat obavy a starost o další život Bohu, s vírou, že na mě nikdy nebude čekat něco, co bych s Boží pomocí nemohla zvládnout. Mohli bychom chvíli ještě setrvat u pojmu „kvalita života“? drasticky bývá snížena všelijakými úrazy. Jaká je šance tzv. rozcvičit ochrnutí a vrátit se zpět do plného života? Velmi záleží na tom, která část nervové soustavy a jakým způsobem byla poškozena, rozsah poškození nemusí být sám o sobě až tolik významný, i když ochrnutí se může projevit na první pohled poměrně stejně. V dnešní době nám mohou v odhadu pomoci nejen zobrazovací metody, ale mnohé nervové funkce lze dokonce změřit a propočítat. Nejmenší šance je u poškození míchy, kdy dojde k jejímu úplnému „přetnutí“, zde naděje na zlepšení s časem klesá rychle. Ochrnutí po poškození mozku jeho zhmožděním či úrazovým krvácením do jeho tkáně či obalů se většinou výrazně vylepší, což je dáno tím, že okolní tkáň nám oteče, a tak přechodně nedostatečně fungují i jinak nepoškozené oblasti.V tomto případě je větší šance dávána mladým a jinak zdravým lidem, kde se předpokládá, že se zbylé mozkové buňky pokusí nahradit funkci těch poškozených.

Jak vidíte, dělat takové závěry předem je složité a je snadné se zmýlit, i když samozřejmě záleží na zkušenosti lékaře. Jaký máte vy žebříček hodnot a na jakém místě je právě zdraví? Rodina, přátelé a dobré zdraví mohou do značné míry ovlivňovat spokojenost člověka. Zároveň jsou velmi křehké a snadno zranitelné na to, abych na nich svůj život mohla zakládat. Tím jediným pevným základem musí být víra v živého Boha a důvěra, že ať jsou okolnosti jakékoliv, On vždy vede náš život tím nejlepším způsobem. Je však jistě pochopitelné, že když v těchto důležitých oblastech prožíváme nějaký nedostatek nebo ztrátu, musíme se vždy vypo řádat se spoustou otázek typu Proč? PřiPravil BrONiSlav MatulíK

Neurologie Obor neurologie se zabývá poruchami centrálního nervového systému, který je tvořen mozkem a míchou, a periferního nervového systému zastoupeného mozkovými a míšními nervy, včetně jejich jader a předních a zadních míšních rohů. Zaměřuje se i na speciální onemocnění svalů a poruchy přenosu vzruchu z nervu na sval. Protože neurologické choroby mohou postihovat různé části centrálního i periferního systému, projevují se velmi pestrými příznaky, na druhé straně působení rozdílných příčin ve stejných oblastech vyvolá často specifické příznaky, např. poruchy řeči, hybnosti, citlivosti apod. Nejčastější nemoci, s kterými pacienti přichází a které léčíme, jsou cévní mozkové příhody, nádorové postižení mozku a míchy, epilepsie, bolesti při postižení páteře, roztroušenou sklerózu mozkomíšní, bolesti hlavy včetně migrény a mnohé další. Léčba dětských pacientů je vyhrazena dětským neurologům, jednak pro velký rozdíl v povaze a zastoupení chorob v různých věkových obdobích, u dětí je navíc velmi podstatné správné posouzení psychomotorického vývoje, které vyžaduje speciální vyškolení a zkušenosti.

5


16.6.2010 14:43:54

Navštivte krásné Slezské Beskydy Obec Milíkov

inzerce

Jaká to otázka! Nu přece, vždyť to se ví! Z čeho bychom mohli být živi? Křesťan je živ z víry. Apoštol Pavel říká: „Spravedlivý z víry živ bude.“ (Řím. 1, 17) Z jaké však víry? Mnoho je těch, kteří jsou živi z víry otců. Je to povznášející vědomí mít slavné předky. Mít v národě svědky a mučedníky, jakými byl Wiclef, Hus, Žižka, Luther, Komenský a další mnozí. Ti měli skutečně silnou a hlubokou víru. Víru, kterou svět přemáhali jako Luther, víru kterou nad smrtí vítězili jako náš Hus. To byla víra! Ale máme tuto víru my? Já a ty osobně? Jiní žijí z víry své církve. Naše církev je založena na biblických základech a má čisté učení. Má jedinečné vyznání víry. Hlásí se k odkazu reformace. Přijala články své víry ze staré jednoty českobratrské. Je obrozená a neuzavřela se proudům světového protestantismu… Tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Jistě uznáme, že patřit do některé z církví je určité vyznání a přiznání se k Bohu. Jsou i takoví, kteří k žádné organizované církvi nepatří a nebo patřit nechtějí. Ale je příslušnost k některé z církví, třeba k té nejreformovanější, nebo nejbibličtější, už sama vírou? Mám já a ty skutečně tu víru, kterou vyznává církev jejímž jsem příslušníkem? My lidé dovedeme být živi ze všeho možného. Ze zdánlivě rozumného i z vyslovených nesmyslů. Ale máme skutečnou a osobní víru v Pána Ježíše Krista, Spasitele světa a hříšníků? Jak praví apoštol Pavel: „Nebo milostí jste spaseni skrze víru, a to ne sami ze sebe, dar jest to Boží.“ (Ef. 2, 8) Jsi živ z této a v této víře Boží? Michal Slavka (kráceno) Bratrská rodina, 6-7/1970

inzerce

Z čeho jsme živi?

Výborné ubytování v podhorské chalupě v obci Milíkov. Tři ložnice, obývací pokoj a jídelna s kompletně vybavenou kuchyní. Chata je vybavená sprchovacím koutem, WC, spíží, garážií a ústředním topením. Kapacita : 11 lůžek plus 3 - 8 přistýlek (max. 25 osob - bez záruky komfortu). V blízkém okolí nové cyklostezky, koupání, možnost výletů do Polska a na Slovensko. Cena : Osoba a den 150,- Kč Přistýlka 120,- Kč (minimálně však 600,- Kč za chatu a den) Cena zahrnuje spotřebu el. energie, topení, vodu, nezahrnuje povlečení - je třeba použít vlastní - resp. spacák ( u týdenního pobytu povlečení pro 11 postelí je v ceně) Děti do tří let zdarma Informace na tel. čísle 602727123 email: [email protected] • www.chata-tadeas.cz

NOEMI

www.noemka.com Seznamka pro křesťany • Pobyty pro nezadané Přihlášeno přes 2000 osob z ČR a Slovenska Pro zaslání bližších info / přihlášky: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice, ČR [email protected] Tel/SMS: +420 777222877

36


16.6.2010 14:43:54

P

Foto archiv nebendu

rvní písně vznikaly již před pětadvaceti lety, kdy Martin Raus, zvaný Chozé, vedl v CB Brno pěveckou skupinku Mravenci. V této době přišel Mar-

ností a navíc je mi tento hudební styl blízký, asi už jsem si zvykl. Vidím v tom i možnost služby Pánu Bohu, protože můžeme na občasných koncertech oslovit i ty, kteří nechodí do kostelů a modliteben. Tento styl hudby je založen na velmi kvalitních slovech písní, které nás muzikanty a doufám, že i posluchače, nutí k přemýšlení. Je možné je poslouchat stále znovu a přitom v nich objevovat nové myšlenky a oslovení.

NEBEND

tin s několika písněmi, které byly určeny jen pro sólový zpěv, kytaru a violoncello. Poté, co Mravenci ukončili svou hudební kariéru, přišel čas od času nápad tyto písně oprášit. Ale vzhledem k nedostatku času i vůle se dalších asi patnáct let skoro nic nedělo. Jen Chozé stále probíral básně a některé z nich obdařil melodií. V roce 2007 přišel Chozé s tím, že bychom znovu oprášili staré a nacvičili nové písně. Přizval další hudebníky a zpěváky (Tomáš Nykodým – kytara, viola, zpěv, Daniela Nykodýmová – zpěv, Martina Štiglerová – zpěv, Bořek Řezanina – baskytara, Petr Buršík – bicí, flétna) a začali jsme zkoušet s tím, že uspořádáme malý koncert. Koncert se uskutečnil, ale byla to jen jednorázová akce a skupina beze jména. Asi po roce vzešel nápad nahrát tyto písně na CD. To se během dvou letních měsíců roku 2008 podařilo a bylo nutno pro skupinu s vlastním CD vybrat název. Z několika návrhů byl vybrán Nebend, pro CD pak název Poslední list. Pak už byl jen malý krok k tomu uspořádat další koncerty, které probíhaly v minulém i letošním roce. Skupina zpívá písně, které jsou zhudebněnými básněmi od takových autorů jako Jiří Wolker, Irena Vrublová, Vladimír Holan, Josef Kainar a další. Hudbu skládá Martin Raus, styl by se dal nazvat folkovým. Jsme občasné hudební seskupení, příležitostně vystupující. Na závěr bych dodal několik osobních slov. Jsem rád, že mohu být u toho. Tedy, že mám možnost si s Chozésem a ostatními zahrát. Přineslo mi to mnoho nových zkuše-

Večerní díkůvzdání (Irena Vrublová) Soumrak je nadepsán: Měsíc s Večernicí, líbezná kaligrafie začínající noci. Ticho se jmenuje: Měsíc s Večernicí, den dohřměl, Země uléhá. Drozd se usadil co nejblíže k nebi a zpívá svoji starodávnou píseň: její tóny nesou večerní ticho. Doveď mne prosím můj milý a stále přítomný Pane do těch míst, kde se naučili drozdi zpívat. JarOSlav ŠtiGler, viOlONCellO WWW.BaNdZONe.CZ/NeBeNd

7


16.6.2010 14:43:55

Za okýnkem tramvaje

V

polovině Palackého mostu se zastavil pro- divil, usmál nebo nevěřícně zavrtěl hlavou. Netečvoz. Auta troubí, řidiči na cestě do práce nost. Naprostá netečnost k dění kolem. nervózně svírají volanty. Tramvaj, ve které Jaký potom div, že se přes všechnu snahu o mosedím, chvilku popojíždí krokem, dokud konečně bilizaci občanů pohybovala účast u voleb do parlanemine policejní auto s blikajícím majáčkem, blo- mentu opět pod hodnotou voleb minulých. Člověk kující polovinu vozovky. Několik policistů v reflex- si klade otázku, jaká ještě krize, korupční skandál ních vestách řídí dopravu či do nebe volající blbost by kolem zimprovizované voličům konečně vlily do žil Člověk si klade otázku, jaká uzavírky, zatímco dva další zájem o realitu vzdálenější ještě krize, korupční skandál než vlastní lednička, dodalo z uctivé vzdálenosti bezradně pozorují labuť, která za jim chuť se na něčem podílet či do nebe volající blbost by všechno může. Načepýřea veřejně vyjádřit názor. voličům konečně vlily do žil ná trůní uprostřed silnice Před týdnem se mi podařia s despektem pozoruje lo vyrazit na večerní meditazájem o realitu vzdálenější okolní mumraj. Nevěřícně tivně-modlitební procházku. než vlastní lednička… za samozvanou královnou Snad po dvou letech sama na jízdního pruhu otáčím hlaprocházce. Bez dětí, bez pravu a pobaveně se rozhlídnu po ostatních cestujících. covního poslání, bez laptopu. Když jsem si na lavičce Zírají z okének bez výrazu a nikdo ani nehne brvou. četla z Bible, zaujal mě detail v jednom oddílu. Text Hned na následující zastávce mávne na řidiče ke mně v novém překladu nově promluvil. Po chvíli učitelka mateřské školy. Jakmile tramvaj zastaví, jsem ale stejně pocítila jakousi nedostatečnost, nepokyne zhruba dvanácti dětem seřazeným do dvoj- adresnost onoho sdělení a nespokojeně jsem Pánu stupu. První dvojice se ale rozhlíží všude kolem položila otázku, jakou občas klademe svým nejbliža dostatečně rychle nereaguje. Z obavy, aby stihli ším (ne proto, že neznáme odpověď, právě naopak). nastoupit, postrčí učitelka dvojici, jíž má právě po A máš mě rád? Seděla jsem na kopci, pode mnou se ruce, vpřed. Zadní řady vyrážejí, přední zůstáva- zrovna začaly rozsvěcet lampy. Šero kolem zmodrají stát. Děti mechanicky pochodují, padají jedno lo a vynořovala se z něj kulatá světélka plameňákové přes druhé, během zlomku vteřiny je zastávka barvy. Měkce pode mnou narýsovala několik cest. plná povalujících se dětí. Nechápavě se rozhlížejí Ale stejně jsem si cestou domů říkala: taková přílea beze spěchu stáčejí tázavý pohled k zoufalé uči- žitost to byla, po letech s ním jdu na procházku a ani telce. Neubráním se smíchu. Chaplinovská scénka nepromluvil. Nic mi neřekl. Má mě on vlastně rád? v krystalické podobě. Znova se rozhlížím, většina (A až vzadu v hlavě: Je tam vůbec?) cestujících bez výrazu zírá, jako by se děti po městě Až v noci u kojení jsem sama nad sebou musela vrhromadně válely touhle dobou den co den. Postarší tět hlavou. Co všechno bude muset Bůh za okýnkem muž přede mnou znuděně odvrací od scény hlavu. mé tramvaje ještě udělat, abych si ho všimla, usmála Po zbytek cesty se bavím myšlenkou, co všechno by se na něj, v údivu zavrtěla hlavou, dala mu hlas?  se muselo za okýnkem odehrát, aby se někdo poJana Šrámková 38


16.6.2010 14:43:55

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu! Tajenku zašlete do 15. 8. 2010 (i e-mailem) na adresu redakce.

tajenka z čísla 5-6/2010: zorejte zem ležící ladem a nesejte už do trní. Vylosovaný výherce: Markéta Pavelková, Pozlovice

Vylosovaný výherce získává knihu Gilead od Marilynne Robinsonové. Její recenzi najdete na straně 28.


16.6.2010 14:43:56

2

1

G

Gotika je první architektonický sloh, který nevycházel z antiky, ale z křesťanského idealismu. Za první gotickou stavbu je obecně považována přestavba chrámu Benediktínského kláštera Saint-Denis nedaleko Paříže, který vznikl před polovinou 12. stol. IniciátoKatedrála sv. Petra v Beauvais, Francie 1 - exteriér - tělO (opěrný systém jako korpus těla) rem byl opat Suger, jeden z nejmocnějších mužů Francie (kancléř 2 - interiér - duCH (meditační prostor pro slovo, francouzského krále), který formuloval základní myšlenky. modlitbu a adoraci) Vznikl tak ojedinělý architektonický sloh, o kterém víme kdy, kde a jak vznikl. V nově vzniklém gotickém slohu je obsažena idea směřování za Bohem, která je po formální stránce vyjadřována vertikalismem, maximálním odhmotněním a prosvětlením vnitřního jednotného prostoru. Typickou stavbou gotického slohu je katedrála. Působení gotické architektury směřuje k nádheře, jasu, „nekonečné“ délce a výšce staveb, které doslova způsobují závrať a jsou vybudovány na samé hranici únosnosti použitých stavebních materiálů. Při pohledu na sakrální architekturu je přechod od románského slohu ke gotice od počátku patrný v proměně pojetí stavebního celku. Zjednodušeně bychom mohli říci: V románském slohu působí stavba kostela navenek monumentálním seskupením jednotlivých stavebních prvků (věže, hlavní loď, příčná loď, apsidy…), kdežto gotická katedrála staví naopak vnější podobu zcela do služeb vnitřního prostoru vymezeného prosvětlenými stěnami a chápaného jako odlesk nebeského světa. Katedrály jsou při tom stále větší, především vyšší a svislé členění stěn vyvolává dojem jako by sahaly ještě výše k nebi. Doposud platí, že člověk, který vstoupí do gotické katedrály, si uvědomí vlastní nicotnost oproti 3 - Notre dame v Paříži. 4 Božské vyvýšenosti. Pohled na nejznámější katedrálu od Seiny. Katedrála je obrazem napínavé 4 - Sainte Chapelle v Paříži. Kaple pro nejposvátnější relikvii (Kristovu trnovou korunu). Jeden z nejpůsobivějších klenotů harmonie a víry sjednocující v sogotické architektury, kterou nám středověk zanechal. bě racionalitu, cit i sebevědomí stavitele. Základními stavebními prvky jsou: vertikalismus (optický dojem odhmotnění a přiblížení k Bohu), lomený oblouk (chrámová okna, portály, žebrové klenby…), vnější opěrný systém (oblouky a pilíře, fiály, chrliče…) a dalším důležitým znakem jsou rozety, kruhová zdobená okna. První významné katedrály vznikly ve Francii: Notre Dame v Paříži, Notre Dame v Remeši, a katedrála v Chartres. Foto archiv

Gotika I

Pavel vaNěčeK a JaKuB Hlaváč


16.6.2010 14:43:59

od 1. 9. správca zboru Cirkvi bratskej v Trenčíne Narodil som sa 4. 8. 1984 v Bratislave a moji rodičia boli veriaci. Od 3. 12. 2000 som bol členom zboru CB v Leviciach, od 1. 7. 2008 som členom zboru CB v Kolíne, kde som nastúpil na vikariát, a 14. 5. 2010 som bol ordinovaný za kazateľa konferenciou CB v ČR v Náchode. 16. 5. 2010 som bol zvolený správcom zboru CB v Trenčíne, kde budem pôsobiť od 1. 9. 2010. V rokoch 2002 - 2008 som študoval na Katedre evanjelikálnej teológie a misie na Univerzite Mateja Bela, Pedagogickej fakulte v Banskej Bystrici. V roku 2007/2008 som absolvoval stáž na ETS v Prahe v oboru pastorálna teológia. 8. 8. 2009 som sa oženil s Lydiou Pinkasovou (teraz Feketeovou) a 6. 6. 2010 sa nám narodila dcéra Rebeka.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA

Ľudovít Fekete

V

ždy som túžil niekam patriť a s niekým zdieľať svoj život. Keď sme sa v mojich dvanástich rokoch presťahovali do Levíc, tak som tento zápas začal prežívať ešte viac. V doraste Cirkvi bratskej v Leviciach som moc nezapadol a viac ma to lákalo byť s kamarátmi zo sídliska. Takto to pokračovalo aj na strednej škole. V tom čase som sa viac prijímaný cítil medzi spolužiakmi, pretože pre niekoľko z nich som sa stal spovedníkom a pomocou, čo mi dodávalo potrebné sebavedomie v časoch pubertálnych pocitov samoty a toho, že som stratený vo svete chaosu. Z Božej milosti prišiel zvrat aj v mojom živote. Stalo sa to na Veľkonočný piatok 21. apríla 2000, keď u nás v zbore v Leviciach kázal Daniel Fajfr. Pochopil som, že ma Boh očistil. A aj keď som znovu upadal do hriechu, Boh si ma nechcel pustiť a hovoril ku mne. Začal som Ho hľadať; vedome a cielene poznávať. Povolanie do služby kazateľskej som začal prežívať až neskorej v niekoľkých krokoch. Prvým bola ponuka od môjho kazateľa ísť študovať teológiu na KETM. Druhým, po prijatí na teológiu, bol dar môjho ocina k mojim 18. narodeninám. Povedal mi, že keď ma kaz. Ján Kriška (BJB) požehnával, že o mne prorokoval, že budem kazateľom. Avšak každé takéto povolanie si človek musí prejsť sám. A preto som sa rozhodol, že chcem do prípravy na toto povolanie dať všetky sily, ktoré viem a tak som sa rozhodol moje štúdium rozšíriť o niektoré predmety z ETS. Počas môjho pobytu na ETS prišiel za mnou kaz. Ján Henžel s ponukou, či by som nechcel robiť vikariát v Čechách, a tak som súhlasil. Vyvrcholenie štúdia prišlo letos v máji, keď som bol ordinovaný za kazateĺa Církvi bratrskej. A pretože Božie cesty sú nevyspytateľné, ale priame, tak sa v priebehu tohto leta vraciame aj s manželkou spolu na Slovensko, kde by sme chceli  v cirkvi slúžiť ďalej.

inform-07-08-10.indd 1

16.6.2010 14:42:58

Výběr z jednání RCB v květnu a červnu 2010 

Konference CB v Náchodě ordinovala nové kazatele CB: Ľudovíta Feketeho, Karla Fábera, Aleše Kratochvíla, Josefa Sliže, Karla Šustka a Marka Potmu. 

K rozhovoru do Rady byl přizván ředitel Evangelikálního teologického semináře kazatel Jan Valeš. Proběhl rozhovor o koncepci práce ETS, o členech Rady ETS a spolupráci s ředitelem na Strategickém plánu ETS. Téma podzimní teologické konference bude: „Konverze jako základní křesťanská zkušenost“. Z rozhovoru vyplynula naléhavost změny zejména v přístupu ke studentům v oblasti studia jazyků. Zřejmě bude vhodné oddělit akademické studium od praktičtěji zaměřeného, které zasáhne širší skupiny sborových pracovníků a laických kazatelů. 

Rada navrhla, aby revizorem účelových zařízení církve (LRS Chvaly a Diakonie CB) byla zvolena na Konferenci CB s. Lydie Boszczyková, ekonomka Rady. Současně navrhuje změnu Řádu CB, aby revize hospodaření probíhala povinně pouze v případě, že účelové zařízení nemá stanoven audit svého hospodaření zákonem. 

Na sborech CB působí v současné době cca 18 misijních pracovníků a pastoračních asistentů (zaměstnanci církve). Koordinátory jejich další služby budou za Radu bratři David Novák a Daniel Fajfr, přičemž základní povinnost jejich vedení, motivace a kontroly leží na místním staršovstvu. Rada doporučuje těsnější komunikaci mezi misijními a pastoračními pracovníky s místními staršovstvy tak, aby se ve své službě necítili osamoceni. 

Studijním odborem a Radou byla vypracována a schválena nová obecná pravidla vikariátu v rámci CB. Zásadně se mění koncept vlastní ordinační práce a způsob doprovodu a hodnocení vikářů ze


Stanice CB v Dobrušce Ke vzniku stanice bysterského sboru v Dobrušce přispěla především ta skutečnost, že v Dobrušce bysterský sbor rozšířil koncem devadesátých let své aktivity - vedle pravidelných biblických hodin šlo hlavně o klub seniorů KLUS a o dětský klub Roháč, do kterého začaly chodit děti z Dobrušky. Z této situace vyvstala potřeba vlastního zázemí pro tyto aktivity. Začalo se přemýšlet, co a jak v Dobrušce dále dělat. Tato situace vyvrcholila v to, že se bysterský sbor rozhodl, že v Dobrušce zakoupí vlastní dům. Po několika jednáních se v roce 2001 koupil půldomek, který byl v letech 20022003 upraven tak, že v patře byl zařízen byt pro správce a v přízemí se vytvořily scházecí prostory. Z výše uvedených aktivit se do Domečku, jak tomuto půldomku říkáme, přesunul pouze klub Roháč. Dnes se zde z původních aktivit ještě koná jednou za čas posezení u kávy v rámci KLUSu. V září 2003 jsem ukončil studium na ETS a potom do 14ti dnů jsme se s manželkou přestěhovali do Domečku jako správcovi. Během podzimu jsme se spolu s dalšími ochotnými bratry a sestrami začali scházet k odpoledním skupinkám, kde jsme se modlili za práci v Dobrušce. Toto odpolední setkávání nakonec přerostlo v odpolední bohoslužby. Staršovstvem byl ustanoven tým tří pracovníků pro tuto práci v Dobrušce, z nichž já jsem byl pověřen jako vedoucí pracovník této práce.

Něco málo faktů

Odpolední scházení bylo pro většinu zapojených služebníků vysilující – sloužili totiž jak dopoledne v Bystrém, tak i odpoledne v Dobrušce. Proto jsme se od podzimu 2005 začali pravidelně scházet dopoledne – jednou měsíčně jsme ale měli společnou bohoslužbu v Bystrém. Po tom, co jsme zjistili, že někteří lidé chtěli přijít na bohoslužbu do Dobrušky, a přišli k zavřeným dveřím (protože jsme právě byli v Bystrém), tak jsme se začali scházet pouze v Dobrušce a do Bystrého jsme už jezdili pouze na ta setkání, která byla odpoledne. Platformou pro společné scházení celého sboru se pak staly pravidelné bohoslužby v dobrušském kině. Abychom neměli nejasnosti, kdo patří do Bystrého a kdo do Dobrušky, museli jsme členskou základnu v Dobrušce vyjasnit a jasně určit. Od ledna 2007 jsme pak vedeni jako kazatelská stanice Sboru Církve bratrské v Bystrém. Na jaře 2007 jsme zvolili první místní staršovstvo, které už bylo v roce 2009 obměněno. V současné době má stanice v Dobrušce 38 členů. Během existence stanice jsme mohli být svědky šesti křtů. Co se týká zajišťování nedělních kázání, tak od záčátku práce v Dobrušce v této službě stojím převážně já. Do podzimu 2006 jsem službu na stanici v Dobrušce dělal ve svém volném čase při civilním zaměstnání. Od podzimu 2006 tuto službu dělám na poloviční úvazek jako vikář CB a na částečný úvazek jsem stále v civilním zaměstnání.

16.6.2010 14:42:58

Co všechno se u nás děje

Na bohoslužbách se nás schází okolo čtyřiceti. Díky Bohu zde máme zastoupeny všechny generační skupiny – od kojenců a batolat, přes školáky, pracující a rodiny až po důchodce. Díky menšímu počtu lidí mají bohoslužby více rodinný a neformální charakter. Díky tomu, že do služby na stanici v Dobrušce přišly zpočátku mladé páry, tak dnes máme mezi sebou hodně malých dětí. V tomto roce se už například narodilo jedno miminko a další tři se ještě mají narodit. O klubu Roháč jsem už psal. Klub Roháč fungoval v Domečku od samého začátku a scházel se každou středu. V rámci tohoto klubu se konaly různé víkendové pobyty, čundry a letní tábory. V roce 2008 se tento klub sloučil se sborovým Dorostem a od září 2008 se scházejí v Domečku každý pátek odpoledne pod novým klubovým názvem Žárovka. V roce 2006 jsme využili příležitost projektu EXIT 316 a založili jsme EXITclub. Největší boom tento klub zaznamenal v roce 2007, kdy se nás scházelo někdy i přes 30 lidí. V současné době na EXITclub chodí okolo 16 mlaďáků, převážně nesborových. Scházíme se jednou za 14 dní. S EXITclubem jsme v minulých letech podnikli řadu víkendových pobytů a letní tábory v roce 2008 a 2009. Více o našem EXITclubu můžete zjistit na www.exitclub.cz. Už nevím, odkdy se v Domečku schází klub A Rocha, který vedou manželé Pavel a Radka Světlíkovi. A Rocha je mezinárodní ochranářská organizace ukazující na Boží lásku k celému stvoření. Již řadu let se A Rocha pravidelně schází v Domečku každé úterý. Více o organizaci A Rocha můžete zjistit na www.arocha.cz. Nejdříve jednou za 14 dní, nyní každou sobotu se v Domečku schází celosborová mládež, která od podzimu 2008 nese název K2. Schází se nás pravidelně mezi dvaceti až třiceti. Kromě těchto aktivit se v Domečku schází pravidelně skupinka biblického studia (každý týden), klub maminek s dětmi (2. a 4. čtvrtek v měsíci), nepravidelně skupinka žen (zhruba jednou za měsíc) a již zmiňovaný klub seniorů KLUS při svém posezení u kávy (zhruba třikrát až čtyřikrát za rok). Jak asi z výše zmíněného cítíte, nejde pouze o aktivity pořádané výlučně dobrušskou stanicí. Většina aktivit je dnes společných, tzn. že na nich spolupracujeme jako celý sbor. Vnímáme, že na tak malém prostoru, kdy je Bystré od Dobrušky vzdálené 8 km, by bylo nemoudré na jednotlivých činnostech nespolupracovat a nešetřit tak energii pracovníků.


strany staršovstev sborů. Materiály již byly zaslány na sbory.  Rada projednala seznam sborů hledajících kazatele pro období 2010-2011. V současné době evidujeme více než 10 míst, kde v nějaké intenzitě takové hledání probíhá. Vzhledem k tomu, že sbory potřebují nějaký mechanismus pro oslovování nového správce sboru, byl požádán Karel Fojtík, aby navrhnul body pro takový postup. Předsednictvo pak zváží formu návodu pro sbory. 

Rada obdržela dotaz ohledně pořádání církevních sňatků, kdy jeden ze snoubenců není věřící. Rada vedla diskuzi nad ustanoveními Řádu CB a shodla se na tom, že v případě pořádání církevního sňatku hraje zásadní roli osobní přijetí Božího slova a současně aktivní přístup snoubenců ke sboru. Církevní sňatek může být uspořádán pouze věřícím snoubencům. 

Odbor církví Ministerstva kultury požádal o předložení návrhů na státní rozpočet na rok 2011 v oblasti počtu duchovních církví. V termínu do 12. 4. 2010 byl sdělen průměrný předpokládaný počet duchovních a výše jejich osobních požitků za CB v počtu 113 osob (stejný počet jako na rok 2010). 

Předseda Daniel Fajfr informoval o velmi zdařilém studijním dnu Ekumenické rady církví pro vojenské kaplany v Lulči u Vyškova. Práce vojenských kaplanů je velmi dobře přijímána. CB již delší dobu hledá kandidáty, kteří by vstoupili do kaplanské duchovní služby. 

K rozhovoru do Rady byli pozváni zástupci misijní organizace KAM (br. Dušan Drabina a Daniel Hurta). Informovali o připravovaných programech, a seminářích s výhledem na další období. Představili zároveň nově připravovaný projekt etické výchovy do České televize. Rada vedla delší rozhovor o poslání této organizace, o kontaktech se sbory a způsobech její práce.

16.6.2010 14:42:59

Na základě žádosti správce sboru Brno Betanie Rada přiznala stanici v Bohunicích - Lískovci statut samostatné kazatelské stanice a současně jmenovala vedoucího této stanice, kterým se stal kazatel Aleš Kratochvíl. 

Rada diskutovala nad novým zadáním pro studijní odbor, který by pro ni zpracoval téma: „Co je ordinace“ jako podklad pro zpracování nového Řádu (kazatelská ordinace, jáhenská ordinace, diakonská ordinace, výkon ordinace, odejmutí ordinace). V diskuzi zazněly podněty na nerozšiřování způsobů ordinací, jak posílit roli správce, upřesnit odnímání ordinace apod. 

Br. Karel Fojtík podal písemnou rezignaci na funkci člena Výboru Sdružení Chvaly k 30. 6. 2010 a to z důvodu stěhování do Ostravy. Pro projednání Rada jmenovala novým zástupcem církve v tomto sdružení s. Lydii Boszczykovou na dobu určitou 1 roku. 

Rada byla informována kaz. Davidem Novákem, že se spolu s Petrem Tučkem zúčastnili mimořádně zdařilé konference European Leadership Forum v Maďarsku. 

Kaz. Pavel Fér informoval o přípravě 6. synodu společenství Leuenberských církví ve dnech 5. - 6. 11. 2010 v Praze. Rada projednala návrhy na delegáty, které osloví tajemník. 

Připravený kalendář církevních akcí na rok 2011 bude doplněn o další akce, poté jej tajemník dopracuje a zašle sborům CB. 

Předseda Rady se zúčastní plánovaných oslav Husova výročí v Husinci a v Betlémské kapli v Praze. 

PŘIPRAVIL TAJEMNÍK RADY CÍRKVE BRATRSKÉ PETR GRULICH


Ekumenické aktivity

V roce 2008 jsme se jako starší dobrušské stanice dohodli s vedením Jednoty bratrské v Dobrušce, že se budeme společně scházet k modlitbám. Tato setkání jsou zpravidla jednou za čtrnáct dní. Modlíme se společně za Dobrušku, Boží dílo v tomto městě, modlíme se vzájemně za svá společenství a aktivity, které pořádáme. Vzájemně si žehnáme do těchto služeb. Jsem rád, že se mohly naše vztahy přiblížit a že víme, že v zápase za lidi v Dobrušce nestojíme osamoceně, ale že jsou tu další Boží děti, kterým to Pán položil na srdce. Jednota bratrská v minulém roce navázala na volnočasový klub pro mládež, který ukončil svoji činnost z důvodu ukončení podpory ze strany města. Jednota zajistila nové prostory a od ledna 2010 spustila volnočasový klub Vješák. Jako sbor projekt tohoto volnočasového klubu podporujeme. Od února tohoto roku využíváme prostor Vješáku i ke scházení našeho EXITclubu, což vnímáme jako dobrý krok k přiblížení se mladým lidem v Dobrušce.

Zkušenosti z duchovní práce

Nikdy dřív jsem si nemyslel, že práce na začínající stanici (nebo sboru) je tak náročná. Musím říct, že práce v Dobrušce může existovat jedině díky mnohým jednotlivcům, kteří byli ochotni dát do této práce svá srdce, svůj čas a mnohdy i své prostředky. Práce stanice nemůže stát na jednotlivci. Jednotlivec to nemůže kapacitně zvládnout. Jsem Bohu nejvíce vděčný za ty bratry a sestry, kteří do této práce šli a zodpovědně se do ní postavili. Díky Bohu za to, že se zde v počátku vytvořil tým schopných služebníků, kteří mnohé služby zastali. Jako nejdůležitější stále více a více vidím modlitby. Věřeím, že ten, kdo se věrně modlí za práci a šíření Božího Království, dělá nejvíce práce. Mnohokrát se nám stalo, že my jsme nedělali téměř žádné misijní aktivity, ale hlavně jsme se modlili – a najednou mezi nás přišli noví lidé. Jako klíčový vidím osobní vztah každého člena s Pánem Bohem, hledání Jeho vůle a život v poslušnosti Pánu Bohu. K tomu se snažíme směřovat jak kázání, tak aktivity, které děláme. V současné době například probíhají vedle všech již uvedených aktivit tzv. učednické vyučovací kurzy, kde se snažíme mládežníky (převážně středoškoláky) vést k osobnímu vztahu s Bohem, duchovnímu růstu a samostatnosti života s Bohem, který pak vyúsťuje ke službě a šíření Jeho Králoství. Tyto kurzy probíhají formou učednického vztahu (jeden vedoucí – jeden učedník), díky kterému se mezi vedoucím a učedníkem vytvoří vztah důvěry, který pokračuje i po skončení kurzu. Pro vedoucího, který se takto schází s několika učedníky po dobu padesáti setkání (tzn. zhruba 13 měsíců při jednom setkání týdně), to je sice časově i kapacitně náročné, ale tato investice stojí rozhodně za to, protože přinese skrze zbudované učedníky mnohé ovoce v budoucnosti – ať v našem nebo jiném společenství, kam se v životě tito mladí dostanou. Už nyní ale vidíme, že tyto učednické vyučovací kurzy nesou své ovoce, když se tito mládežníci zapojují do služeb v různých oblastech sborové práce. Největší nebezpečí je, když má společenství sice mnoho aktivit, ale neptá se na Boží vůli. Touto cestou jsme jít nechtěli a jít nechceme. Proto chci závěrem všechny povzbudit do času tráveného s Bohem nad Biblí, v modlitbách, chvalách a uctívání a v postech. To je klíčem k požehnané službě – jak na stanicích,  tak na sborech. ZA STANICI CB V DOBRUŠCE, ŠTĚPÁN VAŠÍČEK - VIKÁŘ

16.6.2010 14:42:59

Nemůžu je soudit. Karneval ve Svatém městě. Rozhovor s Kelly Prudek na str. 6. Reportáž na str. 30. Foto FLICKR, design Ondřej Košťák

Recommend Documents