ročník 42 Některé věci černobílé jsou Rozhovor s Davidem Novákem na str. 6 Stvoření ženy Do Písma na str

cena 39 Kč / ročník 42

www.i-brana.cz

Některé věci černobílé jsou Rozhovor s Davidem Novákem na str. 6

Stvoření ženy

Foto © Jiří Trnka a dědicové, design Ondřej Košťák

Do Písma na str. 24

duben-2010.indd 1

30.3.2010 11:43:10

Milí čtenáři,

s probouzejícím se jarem Vás zveme do světa Broučků. Málokterá kniha se udržela na knihkupeckých pultech tak dlouho a ovlivnila tolik generací dětských i dospělých čtenářů jako půvabná Karafiátova pohádka Broučci. Od vydání v roce 1876 přežila monarchii, demokracii, fašismus i komunismus a přes různé pokusy zbavit ji „nevhodné náboženské ideologie“ zůstává dodnes pro malé i velké jedním ze zdrojů poznání základních životních pravd. Jako v zrcadle můžeme v Broučkově životě vidět sami sebe uprostřed neuchopitelného a často nebezpečného světa, můžeme poznávat Pána Boha a jeho vůli, být konfrontováni s omezeností vůle svojí v pevně daném řádu života a umírání. Autoři tématu dubnového čísla Brány zkoumají, do jaké míry je tento pohled na svět nosný i v dnešní době, čím nás může obohatit a čím naopak uškodit. Přestože jsem znal Broučky od malička, je pro mě tato knížka spojena především s jedním prázdninovým zážitkem. S partou spolužáků z Grafické školy jsme trávili týden na jihočeském zámku, kterému vládla kastelánka přezdívaná „Rudá kněžna“. Nikdy předtím ani potom jsem se nesetkal s prostředím tak prosáklým komunistickou ideologií. Barokní mobiliář jejího zámeckého bytu byl naplněn upomínkovými předměty ze Sovětského svazu, z gotických stěn na nás shlížely protréty Lenina i Stalina, a pod jejich bdělým dozorem jsme si po večerech četli Broučky. Byl to závan jiné dimenze, v níž stačí roztáhnout křídla a vyletět do života. A nad tím Boží bdělé oko - vyšší smysl všeho konání, vyzývající k následování a poslušnosti. K tomu pocit, že děláme něco nelegálního a dětsky statečného. Co z toho nám zůstalo do dospělosti? Nevím. Ale přál bych si opět zaletět pod lešeníčko s Broučky se modlit: „...že jsme nestateční lidičkové a že jsme byli neposlušní, aby nám to Pán Bůh odpustil pro milého Syna svého a svým Duchem nás posvětil“. Váš

z obsahu:



3





6



10



22

24

26

30

SLOVO

Boží pověření a poddanost Bohu ROZHOVOR

Některé věci černobílé jsou

David Novák

TÉMA

Svět Karafiátových broučků Pravda Boží vítězí

Alena Linzmajerová

DO PÍSMA

Stvoření ženy

David Beňa

OZVĚNY DOBY

Teolog na vojně

Bronislav Kaleta

ZE SBORŮ

Co je nového v A Rocha?

Pavel Světlík

K DISKUSI



SERIÁL - Z LÉKAŘSKÉHO HLEDISKA

34

38

Noemi Holeková a kol.

PŘÍBĚH



32

Milan Let

Ekologie Bolest patří k životu

Hana Středová

POST SCRIPTUM

Vox populi - vox Dei

Otakar Štanc ml.

připravujeme:





TÉMA

130 let Církve bratrské

Miloslav Košťál

Jiří Sedláček vydavatel

duben-2010.indd 2

30.3.2010 11:43:10

Boží pověření a poddanost Bohu Matouš 3,17

J

ežíšova služba slovem začíná podle Matoušova evangelia kázáním na hoře - nejdelším kázáním, které máme v Bibli zachyceno. Když Ježíš toto kázání skončil, „zástupy žasly nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc… “ (Mt 7,28-29) Ačkoliv lidé znali učení Bible (byli pod vlivem vyučování tehdejších znalců Písma), přeci bylo vyučování Ježíše jiné. Bylo provázeno Boží mocí, mocí z výsosti. Není divu, že se lidé, velekněží a starší Ježíše ptají: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?“ (Mt 21,23) Z jejich přemýšlení vyplývá, že ve hře jsou jen dvě varianty - od lidí, nebo od Boha (z nebe). Ve skutečnosti odpověď znali, ale nechtěli ji uznat. Vždyť věděli, že nikdo nemůže činit taková znamení, který činí Ježíš, pokud s ním není Bůh (Jan 3,2). Slovo „moc“ v Mt 7,29 v překladu B21 překládají jako zmocnění, v ČSP jako pravomoc. Nejde tu o moc ve smyslu síly, nebo dokonce vlastní síly. Taková moc bývá svévolná, nadutá, samospravedlivá a podle Písma je odsouzeníhodná. V Iz 31,1 je Božímu lidu vytýkáno, že spoléhá na „koně a vozy“, ale nedotazuje se Hospodina. V listu Římanům apoštol Pavel píše, že ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu (Ř 1,8).

Na Ježíšově službě je naopak patrné, že slouží ve zmocnění, v pověření, v pravomoci, které přichází „z vyšších míst“. Jeho služba je provázena znameními, která potvrzují jeho pověření z nebe, a zároveň je zřejmé, že Ježíš se této vyšší autoritě dobrovolně poddává.

Dva momenty potvrzující Ježíšovo pověření a poddanost

Křest (Mt 3,13nn) - když u řeky Jordán Jan Křtitel křtil (křtem na znamení odpuštění hříchů, což Ježíš nepotřeboval), přišel k  němu i  Ježíš. Jan Křtitel byl mužem Ducha a rozpoznal, že by měl být pokřtěn spíše on od Pána Ježíše. Ale Ježíš mu odpověděl: „Tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Ježíš se vědomě poddává Boží vůli. A Bůh Otec reaguje. Sesílá na Ježíše svého Ducha v podobě holubice a z nebe zaznívá hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Nebeský Otec se přiznává ke svému Synu, shlíží k Ježíšově poddanosti a následně Ježíše potvrzuje jako „vyvoleného“ k úkolu, který nikdo jiný nemůže vykonat. Ježíš je tu, aby zachránil svět, vydobyl lidem spasení. Hned po křtu ale musel Ježíš projít „peklem“ - pokušením na poušti, aby se ukázalo, že je svého 

duben-2010.indd 3

30.3.2010 11:43:11

vyvolení hoden. Musel odolat ďáblovým svodům, prokázat, že to se svou poddaností Otci a Boží vůli myslí opravdu vážně. Pokud budeme ve svém životě usilovat o Boží povolání, podobné zkoušky, zápasy a pokušení budou přicházet i na nás. Modlitby v Getsemane a cesta kříže (Lk 22,35nn) - události v Getsemane jsou klíčovými a domnívám se, že zároveň nejtěžšími událostmi v celém pozemském životě Ježíše Krista. Byly to okamžiky před nejtěžší zkouškou, které Pána Ježíše stály tolik sil, že při nich potil krev. Nebylo snadné naplnit Boží vůli. Ale Ježíš se jí opět cele poddává, přijímá ji a jde naplnit své povolání. Modlí se: „Otče, ne má, ale tvé vůle se staň.“ Pak je Ježíš zrazen, zatčen, souzen, tupen, mučen, ukřižován. Byla to dlouhá, bolestná, strastiplná cesta, během které mohl Ježíš kdykoliv poprosit svého Otce, aby mu poslal na záchranu legie andělů. „Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?“ (Mt 26,54) Ježíš se cele poddal Boží vůli. Dobrovolně prošel cestou kříže, aby vykonal skutek, který pro něho připravil Bůh - spásu světa. I v těchto událostech Bůh Otec shlédl k Ježíšovi jako k dobrému služebníkovi. Shlédl k jeho oběti za hříchy světa a potvrdil platnost Ježíšovy oběti tím, že ho vzkřísil z mrtvých. Spravedlivý zemřel za nespravedlivé. Obstál ve všech zkouškách. Nikdy neodepřel poslušnost Otci a Boží vůli. Naplnil své poslání. Proto ho Bůh vzkřísil z mrtvých a potvrdil jeho autoritu – „posadil ho po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména... ,Všechno podrobil pod jeho nohy‘a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve.“ (Ef 1,20-22) V prvním listu do Korintu Pavel vysvětluje, jak to bude vypadat na konci věků, až Pán přijde znovu. Odkrývá, že nakonec bude poražena smrt, a tuto skutečnost staví na faktu, že ,pod nohy jeho (Ježí-

Ing. Milan Let (40) kazatel Církve bratrské v Mostě, předtím v Chomutově. Vystudoval energetiku na ZČu v Plzni, 7 let pracoval v ČeZu, v elektrárně Ledvice. Absolvoval dálkové studium eTS. S manželkou Dášou mají tři syny (18, 15 a 8 let) a jednu dceru (5 let).

šovy) podřídil (Bůh) všecko‘. A pokračuje: „Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.“ (1K 15,26-28) Pán Ježíš je vítěz a král, naplnil své poslání, a Bůh - svrchovaný a spravedlivý - to potvrdil. I přesto, nebo snad právě proto je Pán Ježíš i teď vědomě poddán, podřízen svému nebeskému Otci. Je mocným, přesto poddaným, a tím dobrým služebníkem svého Otce.

Boží pověření přechází na ty, kdo jsou jeho

Jednou se Ježíš ptal Šimona Petra, za koho ho lidé pokládají (Mt 16). Dostal různé odpovědi. Pak přišla osobní otázka: „Za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ A Ježíš mu na to řekl: „Blaze tobě, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ A pokračuje, řečeno mou parafrází: „Na tomto vyznání zbuduji svou církev.“ Ježíš zde ukazuje na skutečnost, že porozumět Boží pravdě bez Božího zjevení není možné. Že církev proto, aby mohla plnit své poslání, musí rozumět Ježíši Kristu jako Mesiáši, který přišel s posláním od Boha, přijal je a naplnil je. Že když církev bude pevná ve vyznání „Ježíš Kristus je Mesiáš, Syn Boha živého“, brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18). V těchto slovech je ukryta veliká moc, moc vyznání víry v Ježíše Krista. Jan ve svém evangeliu říká, že těm, kdo přijali Ježíše Krista a věří v jeho jméno, Bůh dal moc stát se Božími dětmi (J 1,12). Jsme oprávněni stát v Božích službách, jsme povoláni být jako Král, jednat jako Král, sloužit Boží vůli. Jsme pověřeni jít tímto světem po podobné cestě, po které šel Ježíš. Jsme oprávněni nést Kristův kříž, poddávat se mu, být pod jeho autoritou. Stát se součástí Boží vůle na zemi (Mt 6,10). Takové následování Ježíše Krista se neobejde bez projevů Boží moci (Sk 9,2930.33), ani bez naší ochoty poddat se, a je-li to Boží vůle, přinést oběť. Přijímejme jeho pověření a poddávejme se jeho vůli. Vždyť Boží vůle pro naše životy je, díky Boží  moci, uskutečnitelná. milaN let

4

duben-2010.indd 4

30.3.2010 11:43:11

INZERCE

Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 ● e-mail: [email protected]

Přátelé,

pěkně Vás zdravím z Říčan. Ptám se, zda bych uspěl s žádostí o pět březnových čísel navíc. Zraje v tom našem sboru přemýšlení o navýšení odběru. Vysvětluji jej tak, jak to říkáte Vy: Přečtěte a dejte dál. O církvi a její otevřenosti to vynikajícím způsobem vypovídá, Brána je misijní časopis s dobrou terapií pro naše unavené křesťanství ve sborech. Časopisy, pokud by byly, bych si vyzvedl při nějaké cestě do Prahy. Děkuju. daNiel KvaSNičKa, KaZatel v CírKvi BratrSKÉ

milá (mně a mnohým) redakce,

zdravím vás z „třeboňských bahen“, kam mne doprovází ovšem Brána, výborný společník do všedních i lázeňských dnů. Mám rád Církev bratrskou a vy mně o ní hodně napovíte. Svěřenou práci na vinici Páně konáte dobře a věrně. P.S. Pokud si polepším, bude mi ctí vás poslat na vytoužené Kajmanské ostrovy… S díky vláĎa NováK

vážení čtenáři,

obdrželi jsme otevřený dopis jako reakci na článek S institucemi nejsem vůbec smířen (2/2010) a odpověď na něj. Pro nedostatek místa oba dva uveřejňujeme na webových stránkách našeho časopisu: http://www.i-brana.cz/forum redaKCe

Vyšší odborná škola sociální a teologická Dorkas v Olomouci nabízí denní tříleté studium oboru „Sociální a diakonická práce“ připravující k výkonu profese sociálního pracovníka s kvalifikací podle zákona o sociálních službách. Specifickou profilací tohoto vzdělávacího programu je příprava na sociální práci realizovanou v diakonických organizacích, případně podle osobních dispozic studenta pro uplatnění v křesťanských zařízeních volnočasových aktivit či přímo v církevní sféře v oblasti katechetické, evangelizační nebo pastorační služby. Příslušnost k některé církvi není podmínkou přijetí, uchazeč by však měl mít kladný vztah k diakonickému zaměření vzdělávacího programu a respekt ke křesťanskému zaměření školy. Přijímací řízení probíhá formou individuálního pohovoru na základě motivačního dopisu. Uzávěrka přihlášek pro první kolo přijímacího řízení je 21. května 2010, přijímací řízení proběhne 8. června 2010. V případě volné kapacity se bude konat 24. 8. 2010 druhé kolo přijímacího řízení, bližší informace budou zveřejněny po uzavření výsledků 1. kola. Součástí školní budovy je též studentská kolej. V rámci Týdne otevřených dveří, který se bude konat 26. - 30. dubna 2010 vždy od 8 do 15 hodin, je možno si školu prohlédnout a pohovořit s jejími studenty a pracovníky. Podrobnější informace o vzdělávacím programu a přijímacím řízení lze získat na

www.dorkas.cz.

redakce a administrace: Soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected] Číslo 4/2010, ročník Bratrské rodiny 42, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 6. 4. 2010 • Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík • Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, Jiří Sedláček, PhDr. Daniela Sedláčková, Jana Šrámková, MgA., Ing. Karel Fojtík, Mgr. Petr Grulich j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Sovová • Vydavatel: KODEX o.p.s. • IČ 27895980 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X • Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5

duben-2010.indd 5

30.3.2010 11:43:11

vyrůstals‘ v křesťanské rodině a v církvi, co ti to dalo? Mohl jsem osobně zakusit, co znamená křesťanství v praxi. Lidé, které jsem v dospívání poznával, třebaže nebyli andělé, mi byli skvělým příkladem. Na prvním místě rodiče. Měli zdravou víru. Moc o ní

krize, především ve vztahu k církvi, ale ony krize nikdy nepřevážily pozitiva. Co se týká rodiny, největším pozitivem bylo povzbuzování. Nešla mně škola, měl jsem problémy se zády, proto jsem dlouho nemohl dělat závodně žádný sport… Byl jsem ale vychováván v atmosfé-

Některé věci černobílé jsou v rozhovoru david Novák dovoluje čtenářům nahlédnout pod povrch své víry a svého bytí nemluvili, řekl bych, že se křesťanskými termíny dost šetřilo, ale co rodiče říkali, to žili. Také ve smíchovském sboru jsem poznával lidi, kteří mě měli lidsky rádi, což jsem jako dítě i dospívající dobře vnímal. Navíc co říkali o víře, mělo hlavu a patu. Takže rodinné a církevní prostředí mně učinilo víru lidskou, srozumitelnou a stravitelnou. Pak přišly

David Novák (43) vystudoval průmyslovou školu elektrotechnickou, obor silnoproud. Poté vystudoval eTS, Fakultu humanitních studií uK a Mezinárodní baptistický seminář (IBTS). Původní zaměstnání elektrikář, poté celocírkevní pracovník se zaměřením na mládež. Během této práce učil na několika středních školách předměty související s filozofií. V současnosti pracuje jako tajemník pro mládež a pro evangelizaci a učí na eTS. Vyrůstal ve sboru Praha – Smíchov, kde též vedl mládež. Poté byl členem v Praze Dejvicích, kde byl i ve staršovstvu. V současnosti je členem sboru a starším na Praze 13. Je ženatý a s manželkou Danielou má dva syny, devítiletého Adama a šestiletého Martina.

ře, kdy rodiče ohledně nás dětí neměli přehnané ambice. Od otce jsem často slyšel povzbuzování, říkal, že mě má rád a že je šťastný, že jsem. Zpětně vidím, jak to pro mě bylo v dospívání důležité a do velké míry rozhodující. Znám tě ovšem jako člověka otevřeného světu, pamatuješ si na moment nebo období, kdy jsi vědomě a svobodně překročil nepsané hranice bezpečného prostředí církve? To bylo v době, kdy mně lékařka povolila závodní sport. Začal jsem hrát závodně fotbal, běhat a dělat další sporty. Samozřejmě jsem v různých týmech měl nevěřící kamarády, ale nebyli nijak špatní, takže mě to přitahovalo. Klíčová ale pro mě byla v té době parta a tu jsem měl ve svém sboru. Byla silnější než parta ve sportovních kolektivech. To nakonec rozhodlo. Síla církve a výchovy byla silnější než touha být jinde. Nárazem ve špatném slova smyslu byla vojna. Prožil jsem tam několik těžkých věcí, ale ty mne nakonec spíše posílily. Jaké argumenty, kromě zdravého příkladu, v tobě převážily, žes podržel to, k čemu jsi byl vychováván a veden v dětství?

6

duben-2010.indd 6

30.3.2010 11:43:12

Foto Bronislav Matulík

Prožíval jsem strach, jestli moje víra není autosugesce nebo jestli to není jen něco převzatého z rodiny. Proto jsem četl knihy zabývající se apologetikou, mluvil s lidmi a hledal odpovědi na otázku, jestli má křesťanství nějaký intelektuální základ. Neuspokojovalo mě, že Kristovo vzkříšení, autorita Bible a další klíčové oblasti křesťanství jsou jen otázkou víry. To pro mě nebyla odpověď, to byla jen víra ve víru. Takže po dlouhém procesu hledání jsem porozuměl, že křesťanství (skrze odpovědi různých autorů a lidí) mi dává lepší odpovědi než cokoliv jiného. Klíčový pro mě byl Kristus a koncept milosti. Samozřejmě, že jsem nepřečetl všechno o náboženstvích a filozofii, ale z toho, co znám, mně nejlépe odpovědělo křesťanství.

Nyní sám vychováváš své děti k víře v Krista a pracuješ v církvi na mnoha úrovních, co dalšího ses o křesťanství dozvěděl, co jsi jako dospělý postupně objevoval? Stále víc poznávám, že přes všechnu nejednoznačnost světa, středobodem křesťanství je Kristus. Vždycky jsem to slýchal, alespoň teoreticky to věděl, ale čím jsem starší, tím méně se to pro mě stává frází. Mám na mysli to, že určité věci v životě relativní nejsou! Pravda se dá najít, není to jen relativní pojem. Obávám se, že někdy příliš rychle sklouzáváme k tvrzení, že nic není černobílé atp. Myslím, že některé věci černobílé jsou a že na ně dává Kristus odpověď svým Slovem a v osobní zkušenosti – jakkoli vím, že zkušenost je složitě technicky popsatelná. Je to podobné jako se systémem dopravních značek. Nastávají situace, kdy poruším předpisy, jenomže ony platí, i když je občas překročit mohu a musím. Když např. pojedu přes plnou čáru nebo v obci rychleji než padesátkou, protože mám v autě zraněné dítě. Chyba je, když se z těchto výjimek udělá závěr, že nic není černobílé. Na gymnáziu jsi učil studenty filozofii, tzn. přemýšlet, klást si otázky, pochybovat a hledat odpovědi. Co tobě dalo studium filozofie? Tak především jsem se naučil vnímat, že filozofie není křesťanství ani cesta ke křesťanství. Jsou to dva různé „obory“, mají leccos blízkého, ale v  mnohém jsou odlišné. Především proto, že filozofie vychází z  lidského rozumu a jím poměřuje životní zkušenost. Filozofie mi pomohla odhalit a reflektovat oblasti, o kterých jsem jen tušil. Mám na mysli oblasti z teorie poznání, pravdy, možnosti lidské svobody, interpretace textu atd. To všechno mě zajímalo a zajímá, i když ne vše, na rozdíl od 

duben-2010.indd 7

30.3.2010 11:43:13

jiných, zcela chápu. Baví mě uvedené oblasti porovnávat s Písmem. Studium filozofie mi ale předkládalo mnohé otázky, z nichž mnohé zůstaly dodnes nezodpovězené. Otázky smrti, utrpení, smyslu lidské existence, otázky poznání Boha, výkladu textu atp. Pročítal jsem množství knih a autorů a zjišťoval, že mnohé argumenty filozofie „sedí“, ale neslučují se s křesťanstvím. Proto jsem si musel znovu klást některé otázky a znovu si na ně odpovídat. Někdy jsem si říkal, že v tom dlouhodobě nemohu pokračovat.

Rozhovory s lidmi, kteří nevěří, mě celkově obohacují, lidé se ptají, co v církvi dělám, proč věřím, zpochybňují moje jistoty, já zase jejich… Uvědomuji si, že ke svému křesťanskému životu potřebuji necírkevní prostředí.

Kterých filozofů si nejvíce vážíš a kteří ti pomohli chápat svět ještě i z jiných pohledů, než které předkládá Bible a teologie? Ve filozofii se nelze vyhnout Platonovi, oslovila mě jeho myšlenka, že pravda, byť v podobě ideje, existuje, že stojí za to ji hledat a my ji nevytváříme. Dále Kierkegaard a jeho důraz na existenciální rozměr víry. Hovoří o Abrahamovi, který věří, i když je to absurdní. Bůh mu ukazuje zemi, kterou nikdy neviděl, chce po něm, aby svého syna zabil… A přesto Abraham věří a poslouchá. Kierkegaard hovoří o absurditě. Samozřejmě tím provokuje. Absurdnem myslí vykročení k něčemu, co člověk nemá pevně v rukou. Jde na základě své víry, neví kam, ale přece jde.

Znám tě rovněž jako člověka, který jde tzv. na krev, pořádáš kempy Atletů v akci, účastníš se Kempů přežití atp. Co ses o sobě dozvěděl v mezních situacích? To, že někdy zaměňuji pokoj z Ducha svatého za pokoj plynoucí z plného žaludku. V zátěžových situacích jsem se o sobě dozvěděl, že když ve mně klesají fyzické a psychické rezervy a já jedu jen z podstaty, že nejsem tak dobrým a vyrovnaným člověkem, jak jsem si o sobě myslel. V takové chvíli je důležité toto reflektovat. Kempy Atletů v akci proto nejsou jen o akci, ale také o komunikaci, kdy s účastníky hovoříme, proč a jak jsme jednali, rozhodovali se atp. Zároveň zde je ale i mnoho chvil, kdy člověk v žádné zátěži není. Zajímavé je, že řada lidí se skrze tyto aktivity setkala s Kristem. Poznali, že si o sobě namlouvali něco, co nejsou, a to jim pomohlo nejen k sebepoznání, ale k poznání Krista. Dnes s některými sedím v neděli ve sboru nebo ve staršovstvu.

A co ti dává styk s konkrétními lidmi, studenty a kantory, kterým je církevní subkultura i myšlení cizí a křesťanství je pro ně jen studijní látka? Jako kazatel jsem obklopen především věřícími lidmi a hrozí mi tedy jistá sociální deformace. Kontakty s nevěřícími mě zdravě uzemňují. Navíc se před nimi nelze ukrýt za zbožné proslovy. Např. když jste v sekulární škole a neumíte učit, tak vám to studenti dají rychle najevo a nelze se vymlouvat na jakousi momentální duchovní krizi, nedostatek inspirace, přetíženost atd. Někdy mě mrzí, že nejsem proaktivnější, co se týká vyznávání své víry. Nesdílím názor některých křesťanů, hlavně nikomu nic nevnucovat. Myslím, že je třeba s druhými o Kristu mluvit, ať přijdeme vhod či v nevhod, ale samozřejmě s úctou. Přiznám, že jsem trochu srab, nevím, jak začít rozhovor… Další, možná trochu pokořující věc je, že vlastně nikdo nic o Církvi bratrské neví! Když stojí člověk v čele církve, je v Radě CB, snadno podlehne iluzi, jak je ta naše církev důležitá. Ale mně se skutečně nikdy nestalo, že by někdo věděl o naší církvi! A rozhovorů jsem měl hodně.

Existují však ještě jiné mezní zkušenosti, které si člověk nezvolí. V loňském roce jsi onemocněl, hrozila smrt, prodělals‘ dvě operace, to nemohlo nezanechat stopy… Zaprvé jsem zjistil, že nejsem schopen přijmout vlastní smrt a že se jí bojím. Dřív jsem s lidmi o smrti hovořil a najednou jsem to sám příliš nezvládnul. Nemohl jsem s apoštolem Pavlem říci, že bych chtěl z tohoto těla odejít. Asi bych to jako křesťan neměl říkat, ale lhal bych, kdybych to zamlčel. Chci žít! Druhá věc se týká bolestí. Když přicházely a byly pro mě dlouhé a veliké – prodělal jsem v loňském roce osmkrát koliku – někdy jsem uvažoval, jestli se mám modlit, aby odezněly?! Styděl jsem se, protože můj vnitřní hlas mi říkal: „Proč jsi takto neúpěl, když ti nic nebylo? Teď brečíš, teď se modlíš, a když ti nic není, nemodlíš se.“ Takže jsem zkusil být férový a nemodlit se. Ale když bolesti překročily snesitelnou mez, nevydržel jsem a modlil se stejně. A ještě jednu stopu bych zmínil. Nemohl jsem nemyslet na dlouhé umírání svého otce, protože krutější scénář jeho umírání by málokdo vymyslel.



duben-2010.indd 8

30.3.2010 11:43:13

Nacházíš tedy pomoc v tom, že nám křesťanství dovoluje být slabými lidmi? Určitě. Svět i církev mě posuzuje podle sociální role nebo masky, kterou musím ve společnosti hrát. Podle toho jsem pak pozitivně nebo negativně hodnocen. Ale až pod maskou se skrývá skutečný David Novák, který často prožívá úzkosti, pochybnosti a spoustu jiných věcí, se kterými nemůže vylézat na veřejnost. A právě tím, že mohu přijít ke Kristu se svými heretickými otázkami plnými pochybností, se svojí nevěrou, dokonce i strachem se smrti a zároveň se svým hříchem, můžu u něj nalézat pomoc. Toto je pro mě onen středobod a o to se v životě opírám.

Přesto, že jsme se modlili, umíral postupně, rakovina ho rozežírala a já jsem si znovu kladl otázku nad Boží dobrotou. Co to vlastně znamená? Není Boží dobrota ještě něco jiného, než si představujeme? Co když si bolest takto jednou pohraje i se mnou? Přemýšlel jsem nad tím, jak moc naše modlitby ovlivňují to, jestli se nám daří nebo nedaří nedobře. Realita prostě je, že trápení i přes úpěnlivé prosby většinou nekončí happyendem, jak je to popsáno u Joba a jak to nakonec dopadlo, Bohu díky, i v mém případě. Nebojíš se přiznat strach, hrůzu ze smrti, jak ses nakonec vyrovnal s tím, že útěcha věčného života v náruči Kristově nepomáhá tak, jak by „povinně“ nám věřícím měla? Moc mě to nepotěšilo. Zároveň ukázalo, že je to někdy až konfrontace s nějakou mezní zkušeností, která dokonale prověří, na čem stojí moje jistoty a co jsou jen pseudo-jistoty. Prostě nejsem dokončeným křesťanem a jsou oblasti, kde zřejmě nejsem dobrým příkladem. Tohle je jedna z nich. Ale i na tom chci pracovat.

Co nezabije, posílí, v čem jsi tedy silnější a naopak, jaké jistoty po přestálých zkušenostech jsi odložil jako nespolehlivé? Mnoho let jsem pracoval s mládeží. Mimo nějaké mimořádné akce jsem málokdy dostával zpětnou vazbu. Takže jsem si celou dobu nebyl jistý, jestli sbory vlastně chtějí, abych to dělal! Ale když jsem onemocněl, překvapilo mě množství projevů lásky a náklonnosti lidí, které jsem třeba ani neznal. Uvědomil jsem si, že spoustě lidí na mně záleží, což mě povzbudilo. Takže silnější jsem o vědomí, že lidi se za mě modlí, mají mě rádi a že vidí smysl v tom, co dělám a co jsem dělal. Druhá věc byla ta, že i když jsem věděl, že nevíme dne ani hodiny, smrt jsem neřešil. Když máte dobré zdraví, nic vás nebolí, máte spoustu plánů, zvládáte mnoho úkolů, na věci konce nemyslíte. A najednou během dne se mi zhroutily všechny jistoty. Takže jsem odložil tuto sebejistotu a učím se žít více tak, abych byl připraven na konec. Když jsem opouštěl bránu nemocnice, ohlédl jsem se a modlil se zhruba následující modlitbu: „Prosím, Pane, abych život, který jsi přidal, nepromarnil“. děkuji za rozhovor.



BroNiSlav matulíK

9

duben-2010.indd 9

30.3.2010 11:43:14

NOEMI HOLEKOVÁ A KOLEKTIV AUTORŮ

10

duben-2010.indd 10

30.3.2010 11:43:15

© Jiří Trnka a dědicové Za laskavé zapůjčení ilustrací děkujeme Studiu Trnka.

Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou K tématu poslušnosti v Broučcích Jana Karafiáta

K

arafiátovi Broučci nesporně patří mezi jednu z nejznámějších a nejčtenějších dětských knih v českých zemích. Autor je poprvé vydal anonymně vlastním nákladem v roce 1876. Zprvu ale nesklidil velký ohlas. Až po sedmnácti letech Broučky objevil v knihovně Jana Herbena kritik Gustav Jaroš-Gamma. Napsal o nich pochvalnou recenzi do časopisu Čas, v níž Karafiáta nazývá „českým Andersenem“. Díky tomu již v roce 1894 vyšla první reedice. Do dnešní doby tato knížka byla vydána více než osmdesátkrát. Byla též přeložena do mnoha jazyků, ilustrovala ji řada významných českých výtvarníků – od Vojtěcha Preissiga přes Josefa Weniga, Ondřeje Sekoru a Marii Fischerovou-Kvěchovou až k Jiřímu Trnkovi – známe je z gramofonových desek s hlasem Karla Högera, natočily se podle nich animované filmy. Modlitba broučků Ó náš milý Bože byla zhudebněna a je součástí zpěvníku Českobratrské církve evangelické. I v Církvi bratrské děti dnes při bohoslužbách zpívají o své touze být poslušný jak Brouček. Můžeme proto bez nadsázky říci, že evangelický farář Jan Karafiát svými Broučky ovlivnil celé generace dětí po více než 130 let. Nabízí se zde však otázka, zda můžeme tento vliv hodnotit jednoznačně kladně; zda Karafiát nepředává z pokolení na pokolení také jistou zátěž, která souvisí s leitmotivem jeho vyprávění o svatojánských broučcích: s tématem poslušnosti. V tomto článku nejprve přiblížím svět Broučků, jak ho Jan Karafiát zobrazil. Potom se v kontextu světa, ve kterém dnes žijeme, zamyslím právě nad Karafiátovým konceptem poslušnosti a budu se ptát, zda ho není třeba přehodnotit. Takové přehodnocení ale nesni-

žuje hodnotu této kultovní dětské knihy. Spíše naopak. Klade nám totiž otázky, které v Karafiátově době, kdy každý více či méně znal své místo v řádu Božího kosmu, nebyly aktuální. Broučci tak nejsou knihou jen pro děti, ale i pro dospělé: Karafiát nás nutí o poslušnosti přemýšlet i po sto třiceti letech od napsání Broučků.

Svět svatojánských broučků

„Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali,“ začíná Karafiát své vyprávění, chtělo by se skoro říci svůj „román zasvěcení“ přenesený do světa světlušek, a čtenář se rázem ocitá uprostřed jímavého příběhu o malém Broučkovi, který se přes četná zaškobrtnutí naučí létat a svítit lidem na cestu svou lucerničkou, ožení se s Beruškou a má řadu malých berušek a broučků, kterým poslušně předává své řemeslo. Broučci končí smrtí celé jeho rodiny během kruté zimy. Na hrobečku každého z nich na jaře vyroste bílá chudobička, která tam kvete podnes… Karafiátův příběh je tak rozepjatý mezi začátkem a koncem cyklu Broučkova života. Ano, Karafiát nás v této útlé knížce zve do příběhu, který se odehrává především v rámci cyklů; cyklu života a smrti, noci a dne, svícení lucerničkou a spánku, střídání jara, léta, podzimu a nebezpečné zimy, dětství a stáří. Vše tu je v souladu s plynutím času v přírodě, vše se jakoby s obměnami opakuje, zapadá do přirozeného běhu věcí. Je zde předem daný pevně ukotvený řád – Boží řád, který je podstatou všeho živého a není z něho možné vychýlení. Každý v něm má své místo, které mu bylo předem určeno. Tak se Brouček ptá maminky: „A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ A maminka odpovídá: „I ho11

duben-2010.indd 11

30.3.2010 11:43:16

lečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit.“ Brouček tu nemá na vybranou – a u Karafiáta je tomu tak dobře. Tato cykličnost je ještě podtržena opakujícími se frázemi, situacemi či modlitbami, jakýmisi refrény v toku vyprávění. To je patrné třeba při opakování fráze „a spali a spali a spali“, v podstatě doslovně se též několikrát opakuje popis, jak broučci letěli do kostela nebo pili ze zrnka hroznu víno, „až se rdělo a přímo vyskakovalo“. Opakující se situace někdy mohou navozovat dojem, že tu hrozí nebezpečí monotónnosti, na druhé straně však vyprávění propůjčují atmosféru důvěrně známého a blízkého. Karafiát tu vůbec svět představuje dětem ve vší jeho idyličnosti a kráse na straně jedné, na straně druhé však nevytěsňuje život takový, jaký je. Lze tu vycítit jisté napětí mezi jazykem, kterým Karafiát svůj příběh vypráví, a mezi vlastním příběhem, který je poměrně surový a rozhodně nekončí happy endem, jak to u příběhů pro děti jinak bývá: i smrt tu Karafiát chápe jako součást cyklu života. Autor užívá nespočetně zdrobnělin, které prostupují celý příběh tak, že zjemňují jeho tragiku. I řada biblismů ve vyprávění – například při líčení smrti Janinky: „A nezeslábly oči její, aniž síla odešla od ní.“ – jako by čtenáře podvědomě odkazovala „za“ skutečný svět, a tak obrušovala hrany nesnadného pozemského údělu Božího stvoření. Broučci pak jsou Karafiátovi předně obrazem lidí. Mají lidské vlastnosti, jako lidé jednají, myslí i cítí. Stejně jako lidé žijí v nesrozumitelném světě, který však milují a přijímají s vděčnou poslušností. Stejně jako lidé pociťují nutnost věřit v Boha, ale je zde patrná hranice, již v paralelách světa broučků a lidí

Noemi Holeková (32) vystudovala anglický a český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě uK a židovskokřesťanské vztahy v Centre for the Study of Jewish-Christian Relations v Cambridge ve Velké Británii. V současnosti je doktorandkou na katedře teologické etiky evangelické teologické fakulty uK a pracuje v oddělení publicity a rozvoje Židovského muzea v Praze. Je členkou Církve bratrské.

Karafiát nepřekračuje. Bůh zůstává Bohem křesťanství, Kristus se nestává jedním ze svatojánských broučků, o jeho poselství se broučci dozvídají od „pána na lešeníčku“. Jednotlivé postavy z Broučků jsou zasazeny do zmíněného pevného Božího řádu světa. Máme tu tatínka, maminku a Broučka, kmotříčka, kmotřičku a Berušku, několik vedlejších postav. Svébytně vedle nich stojí Janinka, která představuje ženský pól Karafiátova vyprávění. Je pro všechny v určitém smyslu matkou a zpovědnicí; jejím předobrazem bezpochyby byla Karafiátova skotská mateřská přítelkyně Lady Buchanan, jíž Karafiát Broučky dedikoval. Postavy z Broučků se ke své škodě téměř nevyvíjejí a nejsou příliš individualizované. Nejdynamičtější je postava Broučka. Jeho charakter se v příběhu mění, transformuje, zkrátka a dobře: výchovný aspekt knihy spočívá právě ve zmoudření neposlušného Broučka, v jeho pokání a napravení. Po své změně se ale přestane Brouček dál vyvíjet a stává se stejně statickým jako ostatní postavy. Tento prvoplánový didaktický aspekt knihy však zcela jistě zapadá do dětského černobílého vidění světa. Zároveň ale taky poukazuje na to, jak by

12

duben-2010.indd 12

30.3.2010 11:43:17

podle Karafiáta měl vypadat život dospělého křesťana.

Neposlušný Brouček

Znám ale jednoho chlapce, který prý jako malý při pohledu na obrázek Karafiátova Broučka začal ronit slzy. Ani nechtěl papat zelnou polívčičku. Nejspíš mu příliš asociovala to, co následovalo po Broučkově neposlušnosti: trest. Každé Broučkovo vybočení z Bohem daného neměnného řádu totiž v knize přináší pohromu. Zmíněný chlapec byl vychovaný v církvi, kde byl na poslušnost v karafiátovském pojetí kladen velký důraz. Snad proto u něj Janinčino: „Čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raději,“ vyvolávalo úzkost. Příklad chlapce ukazuje, že pokud Broučky čteme v karafiátovsky ideologickém prostředí, pokud čteme (a vyžadujeme) jejich teologii poslušnosti doslovně, můžeme citlivým dětem spíše ublížit. Jak správně ve své knížce Jan Karafiát poznamenává J. L. Hromádka, poslušnost „je ústřední motiv Broučků; rozumí mu jen nepatrná menšina českých čtenářů,“ tedy právě těch, kteří mají blízko ke Karafiátovu chápání zbožnosti. Broučci jsou totiž především kniha teologická. S neposedným uličníkem Broučkem je zle především ve dvou situacích: když jde o hru nebo když si sedne na hrušku a počne mudrovat. Je tomu tak například ve chvíli, kdy se Broučkovi

Víra a zbožnost Broučků Broučky jsem přečetl až ve svých třiceti letech! V době mého dětství nepatřila kniha napsaná farářem mezi doporučenou četbu socialistického školství, jako dospělý jsem se věnoval „důležitějším textům“. Až před lety jsem si pořídil antikvariátní vydání, abych si doplnil vzdělání. Proč o tom vlastně píšu? Díky této předchozí neznalosti mi zůstal jaksi čerstvý pohled na „teologii a etiku“ světa Broučků, o kterých se chci stručně zmínit. Zajímalo mě, jaký obraz Boha předává tato oblíbená kniha dětem i dospělým již přes sto let. Víme, že příběhy formují naši mravní orientaci, k jaké morálce vede Karafiátovo vyprávění? Při promýšlení vlastní četby jsem velmi ocenil Říčanův článek s názvem Zbožnost a theologie Broučků, ze kterého níže cituji. Modlitba prozrazuje mnohé o naší zbožnosti, ne jinak je tomu u broučků. Jejich pravidelná modlitba zahrnuje prosbu o bázeň před Bohem, poslušnost a vzájemnou lásku. Bůh je laskavým a svrchovaným Stvořitelem krásné přírody, světa a domova broučků. Před Jeho tváří se odehrávají radosti i strasti všedních dní, jež mají být prožívány v hluboké úctě a pokoře. Na prvním místě malých i velkých broučků stojí poslouchat Pána Boha. Říčan dodává: „Nový život nelze odloučit od jejich poslušné víry. Jako není při broučcích víry bez poslušnosti, tak ani naopak není tu místa pro skutečnou poslušnost bez víry.“ (85) Víra broučků není záležitostí pouze niternou – projevuje se zřetelně ve vzájemných vztazích, kde nechybí úcta k rodičům, pomoc v nouzi, ochota omluvit se, lítost, pokání a odpouštění. Broučci žijí především rodinou a svou prací, obojí přijímají jako svůj úkol od Boha. Jedna ze zápletek vyprávění se věnuje hledání vhodného životního partnera, přičemž zbožná Janinka sice zůstala neprovdána, ale celibát není viděn jako cesta pro každého. Život broučků je sice skromný, prodchnut důrazem na poslušnost, neschází mu ale chvíle radosti a veselí. Když slavili svatbu, tak jedli, pili, zpívali a povídali. Říčan dodává, že zde není místo pro askezi. Kritickou připomínku mám k nejasnému a až nebezpečnému sloučení lásky a poslušnosti. Maminka praví: „To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat.“ Zdá se, jako by poslušnost byla podmínkou Božího (rodičovského) přijetí a láska odplatou za poslušnost. Bezpodmínečná láska a milosrdenství je zdůrazněno velmi matně, což může vést k pokřivenému obrazu Boha. Boží láska vůči hříšníkům (srov. Ř 5,6-8) předchází jejich poslušnost, poslušnost je pak projevem vděčnosti za nezasloužené přijetí, vyjádřením vděčnosti za Boží milost – „přijetí nepřijatelných“. Nicméně zatímco u broučků je alfou i omegou poslušnost, nešťastnou alternativou biblického pojetí víry i výchovy je také láska bez nároku poslušnosti. Celá kniha končí na dětské čtení velmi nezvykle – smrtí. Nevím, jak vnímají tento dojemný závěr děti, jestli bývají zaskočeny nebo zklamány, to by stálo za zvláštní sondu. Příběh Broučků učí malé i velké čtenáře počítat se smrtí, jež hrozí v běžném životě nejen díky neposlušnosti. Smrt zde není kupodivu zamlčována, zlehčována ani zázračně odčarována. Smrt se týká i těch „zbožných“ (Janinka), ke smrti spějí i ti nejbližší a milovaní. Tváří v tvář smrti se ukazuje víra broučků. Před svou poslední zimou se pomodlí: „K ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine“ a usínají. Po pečlivé přípravě na zimu vkládají svůj křehký život do Božích svrchovaných rukou. Říčan píše: „Smrt není hrozná poslušným broučkům-lidem, kteří věrou bezpečně vědí, že i smrt je v rukou věrného, nezapomínajícího Boha, který je má přece v Kristu rád.“ (90) Jediným viditelným náznakem věcí budoucích jsou jim ony chudobičky, které tam kvetou dodnes. Jak poetické vyjádření toho, že broučci neumírají do nicoty a zapomnění. K další četbě: Rudolf Říčan, Zbožnost a theologie Broučků. in: L. Balcar (ed.) Nad Karafiátovými Broučky. Praha, 1941, s. 71-90. Peter Cimala 

13

duben-2010.indd 13

30.3.2010 11:43:17

líbí děti hrající si na slepou bábu. Letí k nim blíže, aby jim posvítil. Je ale jedním z hochů zraněn. Maminčina první slova, když vidí polámaného Broučka, jsou: „Ach, on snad byl přece neposlušný!“ Nějakou chvíli nám může vrtat hlavou, co strašného Brouček provedl, že je tak tvrdě ztrestán. „Ale pak to pochopíme. Brouček musí pykat za to, že si hrál!“ pozna-

menává ve svém článku o Broučcích Aleš Roleček. Druhým Broučkovým nedostatkem je záliba v  mudrování. Tak jednou sedí na hrušce, začne mudrovat a přestane svítit. Když se pak vrací domů, setkává se s  vystrašenou Verunkou a pomáhá jí nalézt cestu domů. Avšak místo toho, aby byl pochválen za své dobré srdce, je pokárán za to, že se

Provokující Broučci

Je to nějaký čas, co jsem si vzala k posteli Karafiátovy Broučky a před spaním jimi listovala – s jistým rozechvěním, které vyvolala už jen obálka s Trnkovou ilustrací. Rozbrečela jsem se po pár minutách, na vnoření do atmosféry stačil letmý pohled na názvy kapitol, opakující se formule a dojít k obrázku chudobek. Tahle kniha má nepochybně svoji sílu. Ale nelze říct, že by moje pohnutí bylo toho večera radostné, že by mě zaplavila vlna čistého dojetí. Současně se dostavila i míra vzdoru vůči bezohlednému uzurpování takového kvanta emocí, které si ještě po letech příběh nárokuje. Nikdy jsem se mu neuměla bránit, znamenalo by to vzpouru vůči celému mému dětskému světu. Důvod těchto ambivalentních pocitů skvěle zachycuje článek Noemi Holekové. Broučci skutečně vyrůstají z jiného světa, než je ten dnešní. Ačkoli text svým způsobem stále „funguje“, rozčarování nad knihou není záležitostí zahořklých jedinců. Pro ty, kdo pod vlivem knihy nevyrůstali, kdo nebyli celé dětství církví soustavně nabádáni, aby byli jako Brouček, je asi snazší získat od textu zdravý odstup. Jistě, vždyť ta kniha je stará už 130 let. A na svou dobu byla dokonce velmi moderní. Podíváme-li se na dobovou produkci literatury pro děti, těžko bychom hledali pro současnost přijatelný titul. 19. století se nikdy nevymanilo ze striktního požadavku, aby byly dětské knihy především poučné a výchovné, a toto hledisko zcela zastínilo ostatní, hlavně umělecké aspekty tvorby. Většinou se jedná o suchopárné, předvídatelné příběhy s nesnesitelně moralistním vyzněním. Mezi nimi působí imaginativní Broučci s osobitou poetikou a krásným jazykem jako zjevení. Zrovna tak je třeba přičíst knize k dobru odvahu a velkou citlivost v práci s tak choulostivými tématy, jako je smrt. A abychom byli spravedliví, a to bych chtěla zdůraznit především, je Broučky jako každé jiné dílo třeba posuzovat v rámci žánru. Nemůžeme vyčítat aforismu jeho zkratkovitost a anekdotě, že si z tématu tropí žerty. Právě tak těžko po dětské knize chtít (dokonce i když pomineme chronologickou osu), aby obstála tváří v tvář otázkám, které nastolily gulagy a holocaust. Jisté zjednodušení, schématičnost, nekomplikovaná polarita dobra a zla i zakotvení v idyle prostě k žánru dětské literatury patří z podstaty věci. Ani od Broučků nemůžeme žádat více. Výše řečeným ale nechci článek negovat. Jak jsem zmínila, racionální odstup od Broučků, či snad lépe jistou shovívavost k nim si snáze udržují čtenáři, jejichž dětství nebylo s etikou, kterou prezentují, tak úzce spojeno. Důraz na poslušnost, neměnnost a fatální určenost, které z prostoru dětského světa vytěsňují vztahy v jejich rozmanitosti, nezaslouženou milost, nekritické přijetí a dále jakoukoliv hravost, v nejlepším slova smyslu rozpustilost, vynalézavost, originalitu, humor a nadhled, to vše zůstává „církevním strašákem“ nemála z nás. Právě v tom vnímám skutečný hluboký problém (který kniha pochopitelně nezavinila, ale dobře ho reprezentuje), totiž že církev u Broučků v mnohém ustrnula, a to jak ve smyslu teologické nevyváženosti, která je v nich patrná, tak v rezignaci na vyrovnávání se s novými tématy a otázkami, jak se během 20. století vynořovaly. Fakt, že Broučci obraz světa zplošťují a schématizují, není chyba z hlediska dětského čtenáře, ale čtenáře dospělého, který se dětinsky rozhodne, že i jeho svět bude podobně černobílý, a z tohoto stadia vnímání reality nevyjde. Svět pro něj zůstává bezpečný, hodnoty se neproblematizují, nikdy ho netrápí pochybnosti a náročná poslušnost jednoznačně daným pravidlům mu dodává dobrý pocit ze sebe sama. K ostatním pak bývá tvrdý jako k sobě. Snad to tedy není Karafiát, snad jsou to právě takoví lidé, kteří nám při četbě Broučků nahánějí hrůzu. Jak se ukázalo, když jsem po letech vzala tuhle klasiku do rukou, když o ní s někým mluvím nebo když čtu Noemin článek: kdykoliv někdo Broučky vychvaluje a dává za příklad, neodolám potřebě je kritizovat. A jakmile je někdo pranýřuje či haní, mám neovladatelnou potřebu je hájit. Snad právě podle toho se pozná dobrá kniha. Jana Šrámková 

14

duben-2010.indd 14

30.3.2010 11:43:17

do ní neposlušně zamiloval. Brouček opět pyká – tentokrát za lásku. Karafiát tu „odsuzuje sňatky mezi členy různých církví a vidí v nich kořen duševních neshod a posléze i katastrof,“ vyvozuje J. B. Čapek.

Karafiátovská poslušnost v dnešním světě

Svět svatojánských broučků je přirozeně plně světem druhé poloviny 19. století. Karafiát tu zobrazuje ideální patriarchální řád; tatínek s maminkou tu vždycky měli pravdu, zároveň ale sami byli poslušní vyššího Božího řádu, který jim byl přirozeně dán a v jehož rámci přesně věděli, co po nich Bůh žádá. Dnes je mnohé jinak – děti nelíbají svým rodičům ruce, rodiče svým dětem nevybírají partnery (v euroamerické kultuře) a odsuzování mezikonfesijních sňatků je vlivem ekumenismu záležitostí minulosti. Tyto změny jsou zcela samozřejmé. Ve 20. století s jeho světovými válkami, genocidami a totalitními režimy se ale ve světě setkáváme s absurditou lidského utrpení, která Karafiátův ideální kosmos, v němž se vše odehrává podle dobrého řádu poslušnosti, obrací naruby, jak si všiml Pavel Filipi. Pro Karafiáta, říká Filipi, „v  dobrém Božím světě ani smrt není absurditou. Není absurdity. Ale Karafiát psal své Broučky ještě dávno před 1. světovou válkou, jejíž absurditu nepochopil,“ jak je vidno z jeho pozdějšího díla. Nejenže tedy tváří v tvář sibiřskému gulagu s jeho likvidací milionů lidí kvůli třídnímu původu dnes těžko můžeme s Karafiátem říci: „Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“ Stejně těžko můžeme s  Heinrichem Grüberem, děkanem Evangelické církve východního a západního Berlína, tvrdit, že nelidská smrt miliónů Židů v době šoa byla součástí Božího plánu, jak poukázal americký židovský myslitel Richard L. Rubenstein. Ideální poslušnost, jak ji zobrazil Karafiát, navíc často vede k pasivitě, k neschopnosti vytvořit si vlastní názor a k hledání autority, která by zosobňovala karafiátovsky pojatý řád kosmu. Řečeno slovy německé teoložky Dorothee Sölle, poslušnost příkazů vyšší moci bez ohledu na jejich obsah vede ke slepotě vůči okolnímu světu a k nedostatku odpovědnosti. Nehledě na to, že hranice mezi „příkazem“ Božím a „příkazem“ stávajícího pořádku je často velice nezřetelná.

V této souvislosti doporučuju k přečtení autobiografické zápisky Rudolfa Hösse Velitelem v Osvětimi, psané v polském vězení před komandantovou popravou v roce 1947. Hössovy vzpomínky na první roky školy jako by byly vystřiženy z Broučků: „I já sám jsem hluboce věřil, do té míry, do jaké může věřit chlapec onoho věku, a své náboženské povinnosti jsem bral velmi vážně. S upřímnou dětskou vážností jsem se modlil a velmi nadšeně jsem dělal ministranta. – Rodiče mne vychovávali tak, abych všem dospělým a  zejména starším lidem prokazoval respekt a  úctu, lhostejno, z jakých kruhů pocházejí. Vštípili mi, že nejvyšší povinností je býti nápomocen všude, kde je toho zapotřebí. Zvlášť důtklivě mi vždycky kladli na srdce, že mám vždy neprodleně vykonat resp. uposlechnout přání a nařízení rodičů, učitelů, farářů atd., ba všech dospělých až po služební personál, a že se v tom nesmím nechat ničím zviklat. Co ti všichni řeknou, je vždycky správné. Tyto výchovné zásady mi přešly do krve.“ Tento poslušný chlapec se v dospělém věku dal v době rozvratu hodnot v Německu po 1. světové válce do služeb Hitlerova režimu, vybudoval vyhlazovací tábor v Osvětimi-Březince a stal se zde velitelem. V plyno15

duben-2010.indd 15

30.3.2010 11:43:18

vých komorách tohoto tábora, který se stal symbolem nacistických zvěrstev během šoa, nalezlo smrt okolo milionu a půl lidí z celé Evropy, z toho 90 % Židů. Z Hössovy autobiografie nemá člověk pocit, že by četl dílo sadistické bestie, spíš zcela průměrného a poněkud psychologicky plochého, zato však vždy horlivě poslušného muže, ochotného vykonat jakýkoli rozkaz. Odstrašující příklad Rudolfa Hösse je jistě extrémní. Pomáhá nám ale jasně vidět, kam až může člověka dovést poslušnost bez hry a bez mudrování. Ostatně nemusíme chodit tak daleko. Slepá poslušnost se totiž může projevit i v církvi. Zde vede k tzv. duchovnímu zneužití. „Bohem povolaný služebník“ si ve své autoritě může nárokovat stupeň vyšší duchovní zralosti: zná Boží vůli lépe než ostatní, a tak s poslušnými ovečkami manipuluje, činí je na sobě závislými tak, že nejsou schopny učinit rozhodnutí bez jeho rady; zneužívá je k prosazení své moci. Dosah duchovního zneužití se v odborné literatuře srovnává se zneužitím sexuálním – „oběť“ totiž též ztrácí svou lidskou důstojnost, svou vůli a přestává nést odpovědnost za svůj život.

Odpovědnost za život

A zde se dostáváme k jádru mého sporu s karafiátovským uvažováním tak, jak je představeno v Broučcích. Neposlušnost lze totiž chápat ještě jinak než pouze jako překročení zákazu. Hřích můžeme vykládat taky jako dluh. Jinými slovy: hřeším nejen tehdy, pokud činím něco špatně, ale i tehdy, když mám učinit něco dobrého, a neučiním to. Takové pojetí neposlušnosti na nás klade mnohem větší nárok: vede nás k odpovědnosti za svět okolo nás. Jako Božího služebníka Jóba nás svět, ve kterém žijeme, vyzývá k mudrování; ke kladení otázek. Nezapomeňme, že na konci této knihy hebrejské Bible nebyli Pánem všeho tvorstva pochváleni Jóbovi přátelé, kteří se snažili udržet svůj svět pohromadě zbožným výkladem Jóbovy tragédie. Byl to nakonec Jób, kdo navzdory zápasu se svým Stvořitelem uzřel Boha na vlastní oči a ani v té chvíli se ho nepřestal ptát. Byl to Jób, kdo se modlil za své přátele, a Hospodin jim díky jeho věrnosti odpustil jejich pošetilost. Stejně tak je třeba, abychom se jako děti hrou učili fantazii, která je podle Dorothee Sölle „tvořivé nekonečno pro druhé“. Jak dále poznamenává: „Ježí-

šovi nestačí poslušnost, které jde jen o udržení stávajících pořádků. Očekává od nás, že budeme měnit svět – a právě k tomu osvobodil naši fantazii.“ Jak ale máme měnit svět, který dnes již dávno není světem svatojánských broučků? Kde máme v dnešním světě svítit lucerničkou? Věřím, že odpověď na tuto otázku nám dává evangelický farář a teolog Dietrich Bonhoeffer, který v závěrečných dnech 2. světové války položil život v nacistickém lágru za svou účast na spiknutí proti Adolfu Hitlerovi, byť nás na první pohled jeho odpověď může zarazit. Bonhoeffer ve svých dopisech z vězení dochází k poznání, že „musíme žít ve světě etsi deus non daretur“, tedy „jako by Boha nebylo“: není jiné cesty, než žít „před Bohem a s ním bez Boha“. To znamená, že „člověk se učí mít víru jen tím, že naplno žije v tomto světě. [...] Světskostí myslím život bez výhrad k jeho povinnostem, problémům, úspěchům a porážkám, zkušenostem a zmatkům. Jen tak se můžeme zcela vydat do Boží náruče a neplakat pro své vlastní utrpení, ale pro utrpení Boha ve světě – bdít s Kristem v Getsemanech.“

16

duben-2010.indd 16

30.3.2010 11:43:19

Žít život „jako by Boha nebylo“ v žádném případě u Bonhoeffera neznamená popřít Boží existenci nebo přestat žít podle Božích přikázání. Naopak. Křesťanská víra, otřesená ztrátou dobrého Božího světa, tu v temné noci nabírá druhý dech: přestává klást zodpovědnost za stav světa výlučně na Boha a stává se dospělou; s  pomocí Boží sbírá odvahu „měnit svět“. S pomocí Boží na sebe bere odpovědnost za život tam, kde Bůh v tomto světě trpí ve svých bratřích nejmenších (Matouš 25, 31–46), s pomocí Boží stojí při Bohu tam, kde Bůh nečiní zázraky, ale zdá se být bezmocný a  slabý, tedy tam, kde Bůh „jako by nebyl“, jak interpretuje Bonhoefferův výrok bratr Richard z Taizé. A tak jen pokud s pomocí poznání a fantazie, které se nehodí do Karafiátova ideálního kosmu, vyjdeme vstříc těm, kdo za hranicemi našeho bezpečného světa hladoví, žízní, jsou na cestách, jsou nazí, nemocní nebo ve vězení, můžeme doufat, že se nakonec – paradoxně – setkáme s Kristem.  Noemi Holeková

Literatura: Bonhoeffer, D. (1991). Na cestě ke svobodě. M. Černý (přel.). Praha: Vyšehrad. Čapek, J. B. (1941). Broučci jako dílo umělecké. In Nad Karafiátovými Broučky. Sborník k 50. jubilejnímu vydání Broučků. L. Balcar (ed.). s. 57–70. Praha: Synodní rada ČCE. Hromádka, J. L. (1925). Jan Karafiát. Praha: Synodní výbor ČCE. Höss, R. (2006). Velitelem v Osvětimi. Autobiografické zápisky. P. Dvořáček (přel.). Praha: Academia. Karafiát, J. (1968). Broučci. Praha: SPN. Roleček, A. (1996). Karafiátovi Broučci aneb Kalvín v Čechách. In Souvislosti 4/1996. s. 249–251. Rubenstein, R. L. (1989). The Dean and the Chosen People, In Holocaust. Religious and Philosophical Implications, J. K. Roth & M. Berenbaum (eds.). s. 277–288. New York: Paragon House. Sölle, D. (2008). Fantazie a poslušnost. Úvahy o budoucí křesťanské etice. F. Potměšil & K. Trusina (přel.). Praha: Kalich.

O Janu Karafiátovi Jan Karafiát patřil bezesporu k nejvzdělanějším kazatelům své doby a i dnes je pro nás dlouhý seznam jeho studií obdivuhodným čtením. Navzdory tomu však zůstal člověkem prosté víry. Období studia teologie, které často přináší více otázek, než odpovědí, u něj naopak vedlo k jasnému a jednoznačnému postoji člověka, který dobře ví, co je a co není správné. Tento postoj řadě jeho současníků silně imponoval. V dobách hroutícího se systému staletých jistot byl Karafiát pro mnoho lidí sloupem, o který se bylo možno opřít. Zároveň však – jak už to obvykle bývá – mnoho dalších s ním mělo vážné problémy, rozpory a konflikty. Dvacet let života a práce od roku 1875 strávil na Hrubé Lhotě. Malý dřevěný kostelík je pro mnoho reformovaných evangelíků dodnes poutním místem. Když se roku 1895 odstěhoval na dalších 30 let do Prahy, na žádný sbor však nenastoupil. Zůstal reformovaným farářem mimo službu – dnes bychom možná mohli říci církevním evangelistou, biblistou a publicistou. A bylo to tak zřejmě dobře. Nároky, které ve světle svého poznání kladl na sebe i svoje okolí, byly jen těžko splnitelné a jeho snaha o vytvoření ideálu „krásné církve“ i neschopnost kompromisu jeho případné stoupence spíše odrazovala, než lákala k následování. Jistě, jedna věc je číst krásné ideály na papíře, a jiná je přizpůsobit jim do detailu svůj každodenní život. Mezi pamětníky se dlouho tradovaly příběhy o tom, jak Karafiát vítal návštěvníky nedělních bohoslužeb větou: „Bratře, kterak jsi sem přibyl?“ Pokud odpověď zněla: „Drahou elektrickou,“ vyhnal je z kostela. Podobný vztah - a to i přes své zjevné vlastenectví - měl i k nové Republice Československé. Odmítal demokracii, odmítal republiku s poukazem na biblický text „Co je císařovo, dejte císaři“. Za nerespektování zákonů platil pokuty, jeho služebná se dokonce ocitla krátce ve vězení kvůli tomu, že jí Karafiát zakázal jít k volbám v neděli. Později nad tím ve svých pamětech hořce povzdechl: „Toho za Rakouska nebývalo.“ Ke Karafiátovu odkazu se dnes hlásí mnozí. Nám, v Církvi bratrské - dříve svobodné reformované - je jeho duchovní odkaz věrnosti Písmu, ukázněného a prostého života obzvláště blízký. Pravdou však je, že Karafiát za svého života ke „Svobodným“ žádný blízký vztah nenašel. Opakovaně odmítal pozvání ke kázáním v našich sborech i pokusy o jakoukoliv bližší spolupráci. Zdá se, jako by v jeho světě, v jeho vnímání reality, možná v jeho krunýři, kterým se obrnil proti otřesům hroutícího se starého světa, nebylo místo pro nic, co by narušovalo jeho v mládí nalezenou jistotu řádu věcí nebeských i pozemských. Kolik vnitřních pochybností a zápasů se za tím skrývalo, dnes těžko posoudíme. Díky Bohu, že nám po něm kromě pětidílných pamětí, nepříliš povedeného pokusu o revizi Bible Kralické či mravoučných spisků pro mládež typu povídky „Kamarádi - o nešťastném manželství evangelíka a katoličky“, zůstal třeba jeho úžasný  Katechizmus a především Broučci. Jiří Sedláček

17

duben-2010.indd 17

30.3.2010 11:43:19

● Když jsi Broučky četl, líbilo se ti to? Příp. co se ti nelíbilo? ● Jaký příběh, scénu z knížky si nejvíc pamatuješ?

● Je v knize nějaká myšlenka, zvyk, apod., co tě nějak ovlivnilo?

Katka, 22 let, CB Kolín ● Musím se přiznat, že Broučky jsem nikdy sama osobně nečetla. Četli nám je rodiče, když jsme byli malí. Příběh broučků se mi vždy líbil. Jako děti jsme byli často spojováni s Broučkem, s jeho chováním, a taky nám bylo zdůrazňováno, jak vždy špatně dopadl, když neposlouchal. ● Vždy se mi vybaví závěr knihy, jak nakonec všichni umrzli. Jako dítě jsem to nesla těžce a přišlo mi to moc realistické a smutné. Samozřejmě i Broučkovo randění s Beruškou, na to se nedá zapomenout. ● Broučci se modlili vždy před jídlem, jako dítěti mi to přišlo úžasný. My se přece taky modlíme. Cítila jsem sounáležitost a pochopení, vždyť to je normální, když to dělají i broučci. Také jsme se modlili před spaním „modlitbu broučků“, tím jsme se přirozeně mohli naučit zakončit den a ztišit se, takový dobrý start při komunikaci s Bohem (alespoň pro mě). Příběh Broučků je každopádně dobrý příklad poslušnosti a velké odevzdanosti

Lukáš, 28 let, Trhový Štěpánov ● Snad každému se museli broučci líbit. Není, co by se mi nelíbilo na příbězích o Broučkovi a jeho rodičích, kmotříčkovi a kmotřičce, Berušce, Janince a dalších. Knížka je napsána poutavě se spoustou zajímavých příběhů.

Těch, na které si pamatuji, a které se nezapomínají, je mnoho. Za všechny mohu jmenovat třeba příběh, jak maminka vařila a Brouček ji sfoukával komín a nakonec se mu to nevyplatilo, nebo jak Brouček dostával od kmotřičky med sladký jako med, anebo Broučkův první let s kmotříčkem a tatínkem, a ještě jeden příběh, jak Brouček kvůli své neposlušnosti dostal od chlapečka kloboukem, až málem umřel. ● Líbí se mi myšlenka z příběhu, kdy Brouček začínal létat a letěl s tatínkem a kmotříčkem do modlitebny a tam pan kazatel stál na ,,lešeníčku“ a vyprávěl, že Pán Bůh nechce od lidí oběti a dary, že toho všeho má dost a dost, že až rozdává, a že ●

všechno co lidé mají, mají od Něho, ale chce, aby lidé pěkně poslouchali a dělali to, co jim poručí. A když to nedělají, že si to nenechá líbit a ti neposlušní lidé, že nejhůř pochodí. Věra, 81 let, Kutná Hora ● Karafiátovi Broučci jsou klasickou knihou české literatury a lze je číst celý život. Hovoří k nejmenším dětem i k nejstarší generaci. Jazyk je krásná bibličtina a měla by být vzorem v našich rodinách, kam, žel, stále více proniká mluva a zvyky kazící společnost. ● Nejde jen o příběh či scénu, protože vypravování tvoří organický celek, v němž autor ztvárnil životní styl evangelické věřící rodiny, který může být příkladem i v dnešní době. ● Jedna z hlavních idejí je poslouchat Pána Boha a mít se rádi.

Foto archiv

Kryštof, 13 let, CB Černošice ● Já sem je nečetl, ale viděl je ve večerníčku. A docela se mi líbili. ● Nejlíp si pamatuju, jak je tam honila žluna a jak na jejich domeček spadl strom. ● Nevim, asi ne.

Bohu. I když se dnes někomu může zdát, že Broučci patří do pravěku, mají nám i dnes co říct, mají své jedinečné kouzlo. Svým dětem je číst určitě budu.

Foto archiv

Pavel, 34 let, Praha, Smíchov ● Moc nelíbilo. Působí to na mě příliš ponuře, depresivně. Přísná povinnost. ● Jak zmrzli. A nějakou hospodu, pokud jsem si to ovšem nevymyslel. ● Nevím o tom. Vědomě tedy ne.

Jana, 52 let, Jilemnice ● Ano, líbilo, když mi je četla maminka a i když jsem je četla svým dětem. ● Když brouček „činí pokání“ u Janinky – vůbec moudré jednání Janinky i její odvaha říci kmotříčkovi, že taky nebyl vždy poslušný… ● Broučkovu večerní modlitbičku jsem zpívala dětem Ondřej, 27 let, Černošice ● Moc si to nepamatuji, sám jsem to asi ani nečetl. Spíš se to někdy četlo společně. Nemůžu říct, jestli se mi to líbilo nebo ne, ale působilo to na mě hodně naléhavě a velmi smutně. Zejména ve srovnání třeba s Ferdou mravencem.

18

duben-2010.indd 18

30.3.2010 11:43:19

Jenom si pamatuju, že se tam umíralo. Asi Janinka umřela. ● Ne. ●

Dana, 43 let, CB Praha 1 ● Jako dítě jsem Broučky milovala. Předčítávala mi je maminka a mám je spojené s touto hřejivou atmosférou i s jakýmsi tajemstvím, že za každou chudobkou je mrtvý brouček. Měli v sobě i hodně smutku. To si pamatuji. Přesto jsem je ráda četla i svým dětem, ale některé věty jsem už cíleně vynechávala. Vadí mi, že povýšili pouhou poslušnost na nejvyšší hodnotu. Dnes si cením toho, že kromě poslušnosti vím i o vlastní zodpovědnosti a rozhodování. Broučci byli jen poslušní broučci. ● Nejvíc mi v paměti zůstala představa, jak se zachumelili a spali a spali a dobře se jim to spalo. Když začne každý rok sněžit, vybaví se mi tento obraz. A nad chudobkami mě dodnes napadá, kolik tady asi muselo umřít broučků. ● Zvyk Broučků bylo modlit se ráno a večer. Dělám to také a modlím se ráda. Myslím si ale, že bych to dělala i bez Broučků. Miriam, 21, CB Praha 13 ● Broučky mi četli rodiče a asi nebudu nijak výjimečná tím, že se mi moc líbili. Snad jediné, co jsem svýma dětskýma očima vnímala negativně, byla ta neúprosná příroda - třeba když umřela Kmotřička. ● Asi nejlépe si vzpomínám na kapitolu, kdy Brouček poprvé s tatínkem letí svítit lidem. V hlavě mi utkvělo hlavně všemožné Broučkovo zlobení, pokoušení, hledání hranic a následné usměrňování, kárání a odpuštění ze strany rodičů. ● Nevím, zda se dá říct, že mě něco z Broučků přímo ovlivnilo… Možná, aniž bych si to kdysi uvědomovala, určitým milým způsobem formovala mou dětskou víru známá broučkovská modlitba,

kterou se se mnou modlila babička, když jsem u ní jako malá trávila prázdniny. „Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.“ Petr, 41 let, Jaroměř ● Knížka jistě koresponduje s tradicí Církve bratrské v přísnosti vidění sebe i druhých vyplývající z přísnosti Pána Boha. Tím neříkám, že jsem byl naprosto stejně vychováván v rodině. Dále

i také ovlivnila pravděpodobně přijímání okolností života (i těch zlých) z Boží ruky, když umřít, tak poslušně umřít. ● Poněkud mne poděsila žluna a taktéž pohádka o uhořelých koťátkách měla jisté šokující výchovné prvky (nezvratnosti i nepřiměřenost trestu za neposlušnost). ● Teologie, kterou knížka prezentuje, mne ovlivnila pravděpodobně hodně. Vzal jsem si přece Janinku. Iva Marie, 64 let - Ostrava ● Knížku Broučci jsem četla mnohokrát, vždycky se mi líbila celá. Je to krásná, nejen dětská knížka. Je v ní v romantickém prostředí obsažena základní učebnice teologie a pravé zbožnosti (opět nejen pro děti), přístupným způsobem přiblížená každému čtenáři. Navíc k tomu přistupuje to, že jsem přímo v prostředí Valašské přírody - nedaleko Hrubé Lhoty trávila hodně času u prarodičů. ● Scénu, kdy Brouček se svým tatínkem a strýčkem doletí do

kostelíka, kde se zúčastní bohoslužby. Zažila jsem ve svém životě chvíli, kdy jsem tuto část předčítala malým dětem. Bylo to v Beskydech, kde jsme byli na výletě s besídkou, a začalo nám pršet. Nastoupila varianta „B“. Se souhlasem místního pana faráře jsme se mohli usadit v lavicích místního kostelíka, paní farářová nám uvařila teplý čaj. A já jsem otevřela připravené Broučky a začala dětem předčítat tuto kapitolu. Během několika sekund mi začal chodit mráz po zádech, protože jsem zjistila, že sedíme v hodně podobném, ne-li stejném kostelíku, o kterém pan farář Karafiát v knížce psal. Dokonce i malé děti se začaly rozhlížet kolem sebe a viděli jsme společně velké dveře vzadu, vepředu skromný oltář, velký lustr, velká, dokonce také pootevřená okna. Jindy uštěbetané a neposedné děti ztichly a napjatě poslouchaly. Byl to můj a snad i jejich nejsilnější zážitek s „Broučky“. Byla jsem hodně ráda, že s námi byl v tomto kostelíku a situaci i můj manžel, který sám „Broučky“ nečetl, ale velmi dobře je zná z chvilek, kdy pozorně naslouchal, když jsem je předčítala nahlas našim dětem doma. ● Mnohé mne naučili rodiče, nevím o ničem, co bych se v knížce dočetla, co bych neznala. Ale ta „zbožná“ úcta prožitá v malém vesnickém horském kostelíku při četbě knížky „Broučci“ ve mně zůstává stále. Iva, 45let, CB Havířov ● Broučci se mi líbili moc a stále se mi líbí ● Jak foukal mamince do komína. Jak se ženil. ● Není nic, co bych od té doby dělala, jak je to v knize, ale ta krásná, láskyplná rodinná atmosféra je pro mě vzorem stále… A motto, že máme svítit vždy a všude, kam nás Pán postaví. připravila Anna Chrásková



19

duben-2010.indd 19

30.3.2010 11:43:19

Ústavnost odkazů na Boha

Federální soud v kalifornském San Francisku 11. března potvrdil oprávněnost užití slova „Bůh“ ve státním slibu věrnosti a na americké měně. Odmítl argumenty ateistického žalobce, že zmínky o Bohu odporují zásadě oddělení církve od státu, napsala agentura AP. Odvolací soud se zabýval žalobou právníka Michaela Newdowa ze Sacramenta, který si stěžoval, že slovo „Bůh“ je v rozporu s jeho přesvědčením bezvěrce. Soud v komentáři k verdiktu uvedl, že „slib věrnosti má sjednotit náš velký národ prostřednictvím odkazu na ideály, na nichž je naše Republika založena“. Zmínky o Bohu jsou proto ústavní. V dalším rozhodnutí dnes soud stanovil, že v souladu s ústavou je i věta „Věříme v Boha“ vyražená na amerických mincích a bankovkách.

Těžkosti křesťanů v Turecku

Evangelikální Sdružení protestantských církví v Turecku uveřejnilo na počátku března obsáhlý seznam po-

rušování náboženské svobody. Stejně jako v minulosti existuje v zemi velká netolerance vůči náboženským menšinám, cílené útoky na křesťany a množství omezení pro křesťanské sbory. Postiženi jsou především protestanté, kteří na rozdíl od pravoslavných církví nemají k dispozici žádné historické bohoslužebné prostory. Požadavky na získání prostor pro konání shromáždění úřady zamítají. Není rovněž dovoleno oficiálně vzdělávat budoucí duchovní. Ze 70 milionů obyvatel Turecka se ke křesťanství hlásí pouze 120 tisíc věřících, z toho asi 4 tisíce k evangelikálním sborům.

Krveprolití v Nigérii

Nigerský anglikánský arcibiskup, který dohlíží na oblast, kde bylo nedávno zabito více než 500 lidí, projevil smutek nad ztrátou a řekl, že lidé potřebují pochopit svatost lidského života. „Některé z těchto komunit patrně už nikdy v historii nebudou známé, protože byly vyhlazené celé generace,“ řekl Rev. Benjamin Kwashi, anglikánský arcibiskup z města Jos

Světoznámý trenér chce koučovat Vatikán Slavný italský trenér Giovanni Trapattoni sice ještě neskončil svou trenérskou misi u irské reprezentace, už ale zřejmě uvažuje, co dál. Jednasedmdesátiletý silně věřící kouč totiž prohlásil, že až bude v penzi, chtěl by trénovat vatikánskou reprezentaci. „Ano, rád bych. Jen jsem teď vázaný v Irsku,“ překvapil Trapattoni novináře, kteří společně s ním zavítali na církevní Clericus Cup, v němž se mezi sebou utkávají týmy kněží, řeholníků a dalších církevních činovníků. Zdálo se, že si jen dělá legraci, ale informaci vzápětí potvrdil i prezident turnaje biskup Claudio Paganini. „Vatikánský tým sice ještě nefunguje, ale pracujeme na jeho projektu. Církev nás podporuje, jediný problém bude v uznání týmu u FIFA, bude to dlouhé a komplikované. A Trapattoni by pro nás každopádně byl ideální trenér,“ řekl Paganini. Trapattoni dříve trénoval italskou reprezentaci (2000 - 2004) či slavné kluby jako AC Milán, Juventus Turín či Bayern Mnichov.

v  Nigérii ve svém prohlášení: „Stovky těl mužů, žen, dětí a vnoučat leží ve vypálených domech, na silnicích, lesních cestách, v zemědělských oblastech i skrýších,“ řekl. Na počátku března byly dvě převážně křesťanské vesnice v oblasti Jos napadeny muslimskými extrémisty ozbrojenými mačetami. Navenek to vypadalo, že má násilí náboženský motiv. Místní experti ale říkají, že konflikt je podnícený také soubojem o zdroje, půdu a práci v této chudobou zasažené oblasti. Nigérie, nejlidnatější země v Africe, je zhruba napůl křesťanská a napůl muslimská.

Papež kázal u luteránů

V neděli 14. března odpoledne papež Benedikt XVI. navštívil luterský kostel Christus Kirche. Kostel byl postaven v letech 1910-1922 pro německou luterskou obec, žijící v Římě. Dnes má tato komunita přibližně 350 členů. Benedikt XVI. spatra německy pronesl homilii na úryvek z Janova evangelia o pšeničném zrnu, které musí odumřít. V jejím závěru pak řekl: „Dnes slýcháme mnohé nářky nad tím, že ekumenismus uvíznul na mrtvém bodě, ve vzájemných výčitkách. Přesto se však domnívám, že bychom měli být vděční, protože už existuje nemalá jednota. Je krásné, že se dnes v neděli „Laetare“ můžeme modlit společně, zpívat stejné hymny, naslouchat témuž Božímu slovu, společně jej vykládat a snažit se jej chápat, že hledíme na jediného Krista… Myslím, že bychom měli světu ukazovat nikoli spory a konflikty všeho druhu, ale především radost a vděčnost za to, co nám Pán dává a za to, že existuje reálná jednota, která se může ještě prohloubit a stále více se stávat svědectvím Kristova slova, Kristovy cesty v tomto světě. Přirozeně nemáme se s tím spokojit, i když máme být vděční za tuto pospolitost,“ dodal papež.

20

duben-2010.indd 20

30.3.2010 11:43:19

Adventisté: Hanobící a diskriminující reportáž ČT

V neděli 28. února přinesla Česká televize v hlavní zpravodajské relaci reportáž o pražském jazykovém gymnáziu Amazon. V ní byly použity formulace, které pobouřily vedení Církve adventistů sedmého dne. Zprávu převzala i další média, například server iDnes.cz s odvoláním na ČT informoval: „Rodičům začaly být aktivity gymnázia podezřelé, začali proto pátrat, kdo za školou stojí. Zjistili, že ředitelka, zástupkyně i několik učitelů patří k  Církvi adventistů sedmého dne, která je jednou z oficiálně povolených církví v ČR.“ Jednalo se o údajné odkazy na Boha ve výuce. Předseda Česko-Slovenské unie církve Mikuláš Pavlík k tomu jménem všech členů tohoto křesťanského společenství vydal následující stanovisko: „Církev adventistů sedmého dne není zřizovatelem ani podílníkem soukromého gymnázia Amazon v Praze, nepodílí se na jeho řízení ani provozu. Nemá proto žádné informace o této škole. Církev není povolána ani oprávněna veřejně komentovat soukromé pracovní záležitosti a názory svých členů, tedy ani adventistů, kteří jsou vlastníky či zaměstnanci různých firem. Co se týká zprávy v České televizi, která informaci přinesla jako první, považujeme ji za hanobící a diskriminující vůči vyznání členů naší církve. Používat termíny jako ‚podezřelé‘ nebo ‚kdo za školou stojí‘ v souvislosti s členstvím některých zaměstnanců školy v církvi adventistů je xenofobní rétorika, která je v rozporu s kodexem veřejnoprávní televize a ústavní Listinou práv a svobod. Věříme, že k tomuto incidentu by nedošlo, kdyby Česká televize zahrnula do přípravy své zprávy i stanovisko církve, o které informuje.“

Evangelíci klesli pod sto tisíc

Členská základna největší protestantské církve v Česku, Českobratrské církve evangelické (ČCE), poprvé klesla pod sto tisíc. Podle údajů uveřejněných v Evangelickém kalendáři 2010 má církev necelých 98 tisíc členů. Jestliže při sčítání lidu v roce 1991 se k ČCE hlásilo asi 204 tisíc lidí, před dvěma lety to byly podle Evangelického kalendáře 2008 102 tisíce. Přitom ještě v roce 1950 se k ČCE hlásilo 402 tisíc věřících. Počet duchovních ČCE za uvedené období víceméně stagnuje (242 v roce 1991, 244 v roce 2006, 267 - včetně pastoračních pracovníků - v roce 2008). V tom je církev výjimečná, protože u všech ostatních církví došlo výraznému nárůstu. Například v Římskokatolické církvi stoupl počet kněží z  1719 v roce 1991 na 2975 v roce 2008. Církev československá husitská měla na začátku uvedeného období 256 placených duchovních, v roce 2008 pak 395. Vyplývá to z údajů ministerstva kultury. Podle ČTK, IDEA, iDnes.cz, Křesťan Dnes, Radia Vatikán, TS ČBK a webu casd.cz (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval - juml-

■ 8. 3. informoval ChristNet.

cz, že lanškrounský farář P. Zbigniew Czendlik se již podruhé stal finalistou ankety posluchačů Českého rozhlasu Šarmantní osobnost roku. Mezi dalšími finalisty je například zpěvačka Marta Kubišová, hudebník a herec Petr Vondráček či Lucie Bílá. Czendlik mívá v sobotní příloze MFD rubriku Zpovědnice, kde se ptá známých osobností.

■ 8. 3. u hrobu prvního

československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v Lánech položili spolu s dalšími významnými představiteli veřejného života kytici i synodní kurátorka Českobratrské církve evangelické Lia Valková a tajemník Gerhard Frey-Reininghaus.

■

11. 3. informovala ČTK o průzkumu společnosti SANEP. Nedávné jmenování nového pražského arcibiskupa Dominika Duky je polovině Čechů lhostejné. Tři pětiny lidí si ale myslí, že by bylo dobré, aby naplnil svá slova o otevřeném dialogu v církvi v duchu smíření se společností.

■ 11. 3. Českobratrská církev evangelická (ČCE) spustila nové internetové stránky www.e-cirkev.cz. Web chce moderní formou přiblížit lidem poslání ČCE, odkázat na zajímavé akce a nabídnout inspirativní pohledy na svět, víru a křesťanství.

■

16. 3. oznámila Charita, že v katolických kostelích se podařilo vybrat více než 30 milionů korun na obnovu Haiti, které poničilo zemětřesení. Čeští a moravští biskupové sbírku vyhlásili na neděli 24.ledna. Celkem bylo na účet Charity zasláno 55 milionů korun. -juml-

21

duben-2010.indd 21

30.3.2010 11:43:20

Sestra Alena Linzmajerová vypráví svůj příběh o tom, co každý z nás nějak známe: že život se někdy neodvíjí tak, jak bychom si přáli. Požehnání ale mnohdy přichází i skrze to, co jsme původně nechtěli.

Pravda Boží vítězí N

a podzim roku 1952 se moji rodiče přestěhovali z Vodňan do Husince kvůli zaměstnání. Asi uprostřed cesty z nádraží do města stála u řeky velká budova bývalého hotelu, kterou komunisté znárodnili a postupně plánovali přestavět na dětský domov. Nastěhovali jsme se do vilky hned vedle, kde netekla voda a nebylo topení. Tatínek měl dohlížet na přestavbu tohoto komplexu a později pracovat jako údržbář. Mé sestře bylo šest let a bratrovi tři měsíce. Zima přišla velmi rychle. Pamatuji si, jak nás tatínek vzal do lesa, postupně vylézal na stromy a třásl šišky. Sbírali jsme je do pytlů a pak s nimi topili v bubínkových kamnech. V létě jsme chodili na houby a lesní plodiny. Už jako malá holka jsem si přála být učitelkou, ale později jsem pochopila, že toto povolání není pro věřící lidi dostupné.

Do shromáždění Jednoty českobratrské jsme chodili nejméně dvakrát týdně víc než 1 km pěšky přes celé město. Modlitebna byla postavena na místě stodoly v zahradě za Husovým domkem. Otec mě učil mluvit pravdu a žít podle odkazu Mistra Jana Husa: „Protož, věrný křesťane! Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu a braň pravdy až do smrti…“ Duchovně jsem vyrůstala pod kazatelnou bratra kazatele Jaromíra Štiftera, Karla Sity a Bohuslava Štiftera. Asi ve dvanácti letech jsem přijala Pána Ježíše jako svého Spasitele a dosud se učím ho mít také jako svého Pána. Rodiče mě tenkrát chtěli přihlásit na náboženství. To bylo možné jen pro žáky první nebo poslední třídy základní školy. Když jsme se přistěhovali, bylo mi deset. Místní komunisté si mysleli, že do té doby,

Foto archiv autorky

Pán Bůh mi dal, po čem jsem toužila

22

duben-2010.indd 22

30.3.2010 11:43:20

než mi bude 14 let, na to tatínek zapomene. Ale on nezapomněl, a tak ho varovali, ať si to dobře rozmyslí, protože by mně pak nemohli dát doporučení na studium. Tatínek pocházel z evangelické rodiny, a co považoval za správné, to také udělal. Na náboženství jsem chodila a tatínek si za to bratra kazatele Sity velmi vážil.

Neuskutečněné plány

V posledním ročníku Jedenáctileté střední školy v  Prachaticích jsem podala přihlášku na vysokou školu zemědělskou a po maturitě jsem byla pozvána na pohovor do Prahy. Ptali se mě, kdo byl Mistr Jan Hus. Než jsem se stačila nadechnout, hned se mi snažili napovědět, že to byl revolucionář. S tím jsem nemohla souhlasit, a řekla jsem, že to byl katolický kněz, který četl Bibli a poznal v ní pravdu. Víc mně už nedovolili říci a poslali mě domů. Asi za měsíc, kdy už nebylo možné podat přihlášku na jinou školu, jsem dostala odpověď: „Oznamujeme vám, že nejste přijata na vysokoškolské studium, protože jste nebyla doporučena vyššími orgány státní moci.“ Bylo mi to velmi líto, ráda jsem se učila a měla jsem vyznamenání. Všechny mé spolužačky se na studium dostaly, i když měly mnohem horší prospěch. Nastoupila jsem v sedmnácti letech do práce jako figurantka na Geodézii a za dva roky jsem dostala povolení udělat si při zaměstnání tři roky nástavby zeměměřické průmyslovky. Nebylo to pro mne snadné období. Po pěti letech mi Pán dal skvělého manžela a já odešla z milované přírody do Prahy. Všechny moje spolužačky se do hlavního města toužily dostat, jenom já ne. Byla jsem najednou vdaná a v novém prostředí, novém zaměstnání a ve sboru s třemi sty členy. Narodily se nám brzy za sebou dvě děti - to byl ohromný dar od Boha. Po čtyřech letech jsem znovu nastoupila do práce a život rychle utíkal.

Z dnešního pohledu

Tenkrát jsem to tak nevnímala, ale když se dívám zpět, vidím, že Pán Bůh měl vše pevně ve své ruce. Dal mi to, po čem jsem toužila, ale jinak, než jsem si představovala. Přála jsem si studovat přírodu - Boží stvoření a On mi nabídl, abych poznávala Jeho samého - Stvořitele.

„Ale cokoli mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic… abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení.“ (Fp 3,7-10) Lidé mě na vysokou školu nepřijali, ale Pán Ježíš mě do své školy přijal a já jsem ho mohla poznávat po celý život. Navíc jsem během totality dostala příležitost se zdokonalit v anglickém jazyce a to

mi umožnilo zapojit se do služby v Mezinárodním modlitebním společenství Lydie (Lydia Fellowship International). „Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Ř 8,31-32) „Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!“  (2K 9,15) Alena Linzmajerová, CB Praha 4 - Šeberov

23

duben-2010.indd 23

30.3.2010 11:43:20

Stvoření ženy

K

dyž se Bůh – vypráví Gn - na konci stvořitelského týdne rozhlédl po svém díle, ohodnotil ho nejlepší známkou: Světlo, souš a moře, hvězdy a měsíc, rostliny a život ve vodě, ve vzduchu i na pevné zemi: vše bylo „dobré“. A dobrá, dokonce „velmi dobrá“ byla i třešnička na dortu stvoření, člověk (Gn 1,31). Něco však přece jen dobré nebylo…

Co nebylo dobré

„Není dobré, aby člověk byl sám,“ říká Bůh (2,18a)1. Není dobré, aby se člověk neměl s kým podělit o všechny ty dobroty, jimiž ho Stvořitel obklopil (2,8-14). Není dobré, aby na jednom člověku spočívala všechna odpovědnost (2,5.15). Osamělý člověk (muž, o něj tu jde), žijící uprostřed Božích darů jen sám pro sebe a odkázaný ve svých úkolech jen sám na sebe: to je cosi deficitního, nedokončeného, zanedbaného, jak šmouha na tváři, kapající kohoutek, kulhající klusák: Jen za sebe a pro sebe se nemůže řádně radovat, ani plně dostát svému poslání. Aneb – jak v rabínském výkladu říká Elijáš – přinese snad muž domů pšenici a sní ji syrovou? Což – řečeno s nadsázkou – mu někdo nemusí uvařit a vyprat? Potřebuje: a proto „učiním mu pomoc jemu rov-

David Beňa, lic. theol. (34) studoval evangelické bohosloví na Svobodné teologické fakultě v Basileji, nyní studuje postgraduálně religionistiku na eTF uK v Praze. Do roku 2009 kazatelem sboru CB v Olomouci, nyní je tajemníkem studijního odboru a vyučuje homiletiku na eTS.

GENESIS 2,18-25 nou,“ dodává Bůh (2,18b). Učiním mu „pomoc“, druhou ruku do páru, nůž k vidličce, smyčec k houslím, aby se měl s kým podělit o své úkoly i Boží dary; aby se zahrada zazelenala a ovoce opravdu chutnalo (2,5). A bude to pomoc „jemu rovná“, ne otročí a hloupoučká, že se hodí leda ke dřezu (naopak: to muž ji potřebuje, ne ona jeho). Bude mu „rovná“, šitá na míru, jako když puzzle zapadne na správné místo. Nebo doslovněji: bude to pomoc „proti němu“, coby protějšek a jedině jako protějšek, který muži hledí do očí a má svoji hlavu a umí říct i Ne…

Jak Bůh hledal pomoc

Další vyprávění jako by náhle změnilo téma (2,19): „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve.“ Bůh člověku slibuje pomoc, a pak ho zaměstná: proč to zdržování? Vysvětlení stojí přímo v textu (2,20): „Člověk pojmenoval všechna zvířata (…), a pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.“ Žádné zdržování! Člověk sám si měl vybrat pomoc sobě rovnou! Hospodin „vytvořil“ všechnu zvěř, dokonce z téhož materiálu jako člověka, „ze země“2 ; „přivedl“ ji k němu: ale sám člověk jmény, která pro zvířata vymyslel, dal najevo, že se k němu žádné nehodí. A jméno rozhodlo také o ženě… Když totiž „na druhý pokus“ Hospodin člověka uspal a z jeho boku, od srdce, „z člověka“3 samého (2,22), vzal kost; a když z jeho kosti „vybudoval“ ženu, podobně jako předtím ze země „zformoval“ zvířenu (2,19.22); a když pak k němu ženu „přivedl“, podobně jako k němu „přivedl“ rajskou faunu (2,19.22): Zkrátka, když Bůh zopakoval celou proceduru „vyrábění“ pomoci, i nyní bylo na člověku vymyslet jméno a tím jménem dát najevo své rozhodnutí. Jak zněl jeho ortel, když uviděl ženu, víme (2,23a):

24

duben-2010.indd 24

30.3.2010 11:43:20

„Konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ať ženou se nazývá, vždyť z muže vzata je.“ „Konečně“4 pomoc mně rovná! Tentokrát už to nejsou bučící krávy a krákorající vrány ani hloupé slepice. Tentokrát je to člověk jako já, proto „ať ženou se nazývá, vždyť je vzata z muže“ (2,23b). Pan Člověk a paní Člověková5. Nyní tedy mohl být svět opravdu „velmi dobrý“: Bůh člověkovu samotu a nedostatečnost nenaplnil „nejlepšími přáteli člověka“, psem ani knihou ani kamarády, prací ani internetem; dokonce ani Sám Sebou! Nýbrž stvořil ženu; a v ní člověk poznal a vyvolil si svůj protějšek, pomoc sobě rovnou, sobě naproti.

Vyvolená pomoc

V čem však spočívala ona pomoc? Snad v tom, že se ženou už člověk na radosti zahrady ani na zahradnické úkoly nebyl sám. A snad i v tom, že díky ní našel řeč i sám sebe: Jednak je jeho zvolání tváří v tvář ženě vůbec prvním mužovým výrokem, citovaným v Písmu; a jednak slovo „muž“ člověk vyřkl až poté, co řekl „žena“. Jako by teprve díky ženě řekl něco, co stojí za zmínku (za zmínku v Bibli!); a jako by teprve díky ženě zjistil, co je sám vlastně zač (2,23). Ona „pomoc jemu rovná“ však spočívá také a především ještě v něčem jiném, jak čteme dál (2,24): „Proto opustí muž otce i matku a budou ti dva jedno tělo.“ Kvůli ženě se muž odváží opustit domov, vzdát se navyklého „gulášku od maminky“ a vydat se do neznáma – jako Abram z Uru -, vyslovit se a být pro svou manželku mužem. Ale pojďme ještě o krok dál: Muž díky ženě nejen vykročí, ale také se kvůli ní usadí: „Přilne“, „přilepí“ se k ní, takže ti dva splynou v jedno, v jedno „My“: v jednu duši a srdce, v jeden osud. Ale nejprve a nakonec v „jedno tělo“. A právě v tomto tělesném, v napětí a přitažlivosti, protikladnosti a splynutí, je žena muži „pomocí jemu rovnou“, „jemu naproti“. A právě tak se na počátku svět stal „velmi dobrým“: skrze lidské jméno, skrze rozdělené a opět sjednocené  lidské tělo, skrze ženu… david beňa

K rozdílům a souvislostem Gn 1,1-2,3 a Gn 2,4nn se vrátíme dále. Hebr. min ha-adama: proto ha-adam, člověk. 3 Hebr. min ha-adam. 4 Slovíčko, které se „ztratilo“ v ekumenickém překladu. 5 Hebr. žena – iššah, muž – iš. 1 2

Genesis 1 a 2 Čtenáři Bible vždy řešili záhadu rozdílů mezi vyprávěními v Gn 1 a Gn 2. Jak to, že v Gn 1,31 byl svět, završený stvořením „muže a ženy“ (1,27) „velmi dobrý“, zatímco jen o několik málo veršů dál Bůh říká, že „není dobré, aby člověk byl sám“ (2,18)? Kdy byla stvořena žena? Spolu s mužem (Gn 1), nebo až později (Gn 2)? Máme snad před sebou dvě oddělená vyprávění dvou autorů, dvě rozdílné verze stvoření světa, spojené více méně uměle (či neuměle) do jedné knihy, jak tvrdili a tvrdí někteří exegeti? Anebo představuje Gn 2 detailní záběr, který patří chronologicky kamsi ke konci Gn 1, takže příběh o mužově samotě, pojmenovávání zvířat, jeho operaci a o šťastném setkání obou milenců se odehrává někdy v podvečer prvního sabatu, mezi verši 30 a 31 první kapitoly? Že jde o dvě vyprávění, je jasné; že by měly pocházet od dvou autorů, nebo že bychom je měli časově harmonizovat, už zřejmé není. Primárním cílem Písma, tvrdí rabíni (a z postřehů pánů rabínů Sackse a Soloweitshika vycházím), totiž není učit nás historii či antropologii, nýbrž jak žít: jak věřit a milovat. Gn 1-2 tedy vyprávějí o stvoření z různých perspektiv a s různým zacílením: Gn 1 mluví o vertikále Bůh – člověk – svět: člověk je stvořen k Božímu obrazu, tj. jako Boží místodržitel na světě; člověk (muž a žena: společně) reprezentují Boží vládu. Gn 2 mluví o horizontále muž – žena: lidé jsou partnery, které k sobě přivedl Bůh, kteří se ovšem pro sebe na svou odpovědnost rozhodli a budují společně nový domov. Podle Gn 1 je člověk pán tvorstva, vyslaný Nebesy k pozemským úkolům. V Gn 2 je člověk hledajícím milencem, nacházejícím v ženě protějšek a tak i Boží pomoc. V Gn 1 jde o pověření a moc, o vize, cíle a nástroje. V Gn 2 jde o vztah a jméno, o napětí a intimitu. V Gn 1 člověk úkol pověření (v29). V Gn 2 člověk úkol naplňuje (v5.18.24n). Objektivní perspektiva přikázání i subjektivní perspektiva svobody; řeč moci i řeč lásky; cesta poslušnosti i cesta vášně: takové  lidskosti a zbožnosti nás učí Gn.

25

duben-2010.indd 25

30.3.2010 11:43:21

S Boží pomocí se dá přežít všude, a pokud se Pán Bůh osvědčí dokonce jako nečekaná „protekce“, je to povzbuzení i do tak specifického prostředí, jako bývala pro křesťany vojna za totality.

Teolog na vojně době komunizmu byl vojenský výcvik součástí studia na vysoké škole. Tímto způsobem si vysokoškoláci „odkroutili“ jeden rok vojenské služby, nastupovali na vojnu jako tzv. absolventi a pak je tam čekal už jen rok. Studenti teologie během studia „vojenskou katedru“ neměli. Zato se na ně vztahovala branná povinnost v plné míře a po ukončení fakulty museli na vojnu na celé 2 roky.

V

Bez lidské protekce

Byl duben 1978 a já jsem jako absolvent KEBF v Praze odjížděl vlakem z Brna do Tábora na vojnu. To, že jsem nakonec nastupoval pouze na 5 měsíců, byl skutečný zázrak. Souviselo to s tím, že jsem už byl ženatý a že jsme měli dítě a druhé čekali. Jenže to samo o sobě nic neznamenalo. Bylo třeba za tím jít a o každý ústupek žádat. Na radu velitele Městské vojenské správy v Praze 1, Vodičkova 18 jsem napsal žádost o „úlevu ve výkonu vojenské služby“ a po půl roce jednání a dopisování jsem dostal vyrozumění o rozhodnutí, které bylo Božím darem pro mě i mou rodinu. Byl jsem „z důvodů rodinných a sociálních“ určen k „náhradní službě v trvání 5 měsíců“. Tak znělo přesné zdůvodnění rozhodnutí. Když jsem držel tento úřední dopis v červenci 1977 v rukou, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Byly to vyslyšené modlitby! Kuriózní na celé věci bylo to, že to sice přišlo na mou adresu do Brna, ale přitom tam bylo uvedeno jméno mého bratra Stanislava, který bydlel na severní Moravě. Netuším, jak se jim to na vojenské správě mohlo „přihodit“. Můj bratr už měl vojnu za sebou a věděl jsem, že se to vztahuje na mě.

Ovšem stejně tam bylo křestní jméno někoho jiného. Nakonec to bylo jedno. Důležité bylo, že nemusím na vojnu na dlouhé 2 roky, ale pouze na 5 měsíců. Bylo to nádherná i úsměvná zpráva. Když jsem nastoupil v Táboře k pětiměsíční vojenské službě, byl jsem ze 40 vojáků jediný, kdo se dostal na vojnu na zkrácenou dobu bez jakékoliv lidské protekce. Ostatní měli vlivného otce v armádě, ve straně nebo někde na ředitelství. Kolegové nechápali, když jsem jim vyprávěl svůj prostý příběh o důvěře v Boha, o modlitbách a o Boží pomoci a oni viděli výsledek této zvláštní „operace“: farář na 5 měsíců.

Rozhovor s velitelem

Na vojnu jsem nastoupil jako „farář“, všichni to věděli dřív, než jsem cokoliv řekl. Byl jsem trochu středem pozornosti a tichého obdivu ze strany vojáků, na druhou stranu ovšem o mně věděli samozřejmě také velitelé. Hned v prvních dnech jsem musel absolvovat dlouhý a nesnadný rozhovor. Byl jsem předvolán na štáb k „zástupci velitele pro věci politické“ kpt. Panákovi. Ten se mi nejdříve snažil vysvětlit, jak je dnes nemoderní věřit a hodně zdůrazňoval, že jsem mezi 900 vojáky posádky jediný věřící. Když ode mě slyšel, že jsem nešel studovat teologii kvůli rodičům a že si za svou vírou stojím, změnil taktiku. Začal se vyptávat na podrobnosti mé kazatelské služby. Myslel si, že mi dokáže, že to kvůli několika babičkám v kostele nemá smysl dělat. Velmi ho překvapilo, když jsem mu řekl, že v nedělním shromáždění v Brně, kde sloužím, je 250-300 lidí a že je mezi nimi početná skupina mládeže.

26

duben-2010.indd 26

30.3.2010 11:43:21

Bronislav Kaleta kolem roku 1978. Pro studenty teologie byl připraven povolávací rozkaz na plné 2 roky.

Zákaz

Foto archiv autora

Pak se začal zajímat o to, jak se projevuji jako křesťan mezi vojáky. Ptal se, jestli mám s sebou na vojně Bibli a jestli ji čtu. „Ano.“ Zajímalo ho, zda se v kasárnách modlím a co konkrétně u toho dělám, když se modlím. Chtěl vědět, jestli to ostatní vidí, že se modlím, jestli u toho stojím, klečím, zvedám ruce anebo dělám ještě něco jiného. „Ano, modlím se. Někdy to ostatní vidí, jindy to netuší.“ Vysvětluji, že se modlím ráno, když vstanu, před jídlem, když pochodujeme nebo cvičíme, před spaním… Kapitán nechápe…V poslední otázce se kapitán ptá na to, jestli s lidmi na vojně mluvím a jestli s nimi mluvím o víře, o Bibli a o křesťanství. „Ano, mluvím s nimi. Lidé se ptají a hodně je to zajímá.“ A pak přišlo něco, na co jsem nebyl vůbec připraven. Rozhovor uzavřel kapitán zvláštním zákazem: dokud jsem na vojně, nesmím číst Bibli, nesmím se modlit a nesmím s lidmi mluvit. Připadalo mi to naprosto nemožné. „To nemám odpovídat, když se mně budou lidé ptát?“ „Ne,“ nesmím odpovídat. A abych pochopil, že to myslí smrtelně vážně, řekl, že mě nechá sledovat. Pokud se nebudu chovat podle jeho „rozkazu“, prodlouží mi vojnu. (Nic horšího vojáka nemohlo potkat!). „Rozuměl jste?“ ptá se kapitán naprosto netakticky a špatně. Ještě, že tak. Odpověděl jsem „ano“. Nevím, co bych odpověděl, kdyby se zeptal, jestli se podle toho budu chovat… Po 2 hodinách rozhovoru jsem se vracel na rotu a v hlavě jsem měl zmatek. Přemýšlel jsem nad tím, jak to teď budu dělat.

„Hlídač“ od Boha

Než jsem tam ovšem došel, oslovil mě jeden četař-absolvent. Říká: „Mám za úkol tě sledovat. Když nebudeš blbnout, když se budeš chovat normálně, kapitán se

nic nedoví.“ Nechápal jsem! To byla Boží odpověď na mé pochybnosti. Ještě jsem se z toho rozhovoru nestačil ani vzpamatovat a už jsem od člověka, který měl za úkol mě udávat, věděl, že Bůh je se mnou a že mi připravil ochranu a pomoc. Jaký to byl paradox, že mým ochráncem se stal můj spolužák z gymnázia! Kdo by to byl řekl, kdo by to byl tušil, že někdo, kdo narukoval z  Brna (já), a někdo, kdo narukoval z Třince (četař), se znají! To by si musel kapitán lépe nastudovat můj životopis a životopis mého spolužáka! Pak by věděl, že jsme oba chodili do gymnázia v Českém Těšíně. Touto zkušeností mi začala „komunistická“ vojna. Za celých 5 měsíců jsem se s kapitánem už víckrát osobně nesetkal. Nepřestal jsem číst Bibli, nepřestal jsem se modlit a nepřestal jsem si ani povídat s vojáky. Snažil jsem se neprovokovat. Ale můj „hlídač“ pravděpodobně dodržel slib a ničím mi neuškodil. Především to byla ovšem Boží milostivá a mocná ruka, která mě chránila před zvůlí a zlobou zarytých komunistů a ateistů.

…uzříš slávu Boží

Domů jsem se vracel za 5 měsíců. Stejně bylo těch pět měsíců hodně dlouhých, když jsem musel denně myslet na manželku a děti, jak to zvládají doma. Jakkoliv to nebyla snadná doba, byla to nakonec povzbudivá zkušenost a posila pro mou víru. Než jsem odjížděl na vojnu, dostal jsem na cestu biblický verš: Jan 11,40. Tehdy jsem ho četl ještě v Kralickém překladu. „Budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.“ Tak to opravdu bylo. V různých nesnadných situacích mi Bůh dával sílu, pokoj a moudrost a chránil mne od zlého. Každá nová zkušenost s Božím jednáním byla pro mne povzbuzením. V tomto Boží jednání jsem viděl Boží slávu. Díky Bohu za to!  Bronislav Kaleta

27

duben-2010.indd 27

30.3.2010 11:43:21

tomáš Halík

Stromu zbývá naděje Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009

T

ak jako v minulých letech i letos na podzim vyšla nová kniha pátera Tomáše Halíka. Jedná se o další spis na pomezí rozjímání a duchovně-filozofických úvah. Halík tak pokračuje ve svém pozvání k zápasu „o čestnou odpověď víry na znamení doby“. Jeho pozvání tentokrát zvučí refrénem „hledání naděje dnes“. Právě tady je nejnovější Halík zdánlivě stejný, a přece jiný než ti předchozí. Jako rodnou sestru autentické víry dříve jmenoval (a pro mnohé čtenáře zásadním způsobem rehabilitoval) pochybnost. Nyní nám představuje dalšího (a snad až teď vskutku pokrevního?) sourozence víry – totiž naději. Halík touží sobě i nám proklestit cestu jak mezi laciným opiem (náboženského či světsky konzumního) optimismu, tak i mezi ochromující tíhou (nejen švejkovské) rezignace a cynismu. Úzkou stezkou mezi oběma pastmi je

HuD 15. 4. 2010 ve 9:00 ČT1 Americký film oceněný třemi Oscary (1962) Hrají: P. Newman, M. Douglas, P. Nealová, B. de Wilde a další, režie Martin Ritt Známý hollywoodský herec Paul Newman (Hombre, Frajer Luke, Butch Casssidy a Sundance Kid, Podraz a Skleněné peklo) je hlavní hvězdou filmového dramatu amerického režiséra Martina Ritta. Přestože se zde mnoho problémů točí kolem chovu koní, nejde o klasický western. Příběh se vrací do doby, v níž končí mnohdy přikrášlená éra Divokého západu a ozývají se první záporné tóny spjaté s nezadržitelným postupem moderní civilizace.

mu pravá naděje. Každé opravdové snad, které přichází k lidskému srdci tak, jako přichází „paprsek světla zpod zavřených dveří“, je klíčem ke skutečnému životu. Výchozím bodem pro takovou naději bývá životní otřes – „naděje se rodí z krize“. A tak „každá krize je šance“. „Vždyť pravá naděje vzniká ze ztráty obyčejné, všední naděje.“ Jedině tam, kde „už jiné naděje není“, přichází ke slovu sám Pán naděje. Aby nás přemohl a zbavil nejtěžší tíhy, abychom odpočinuli v úlevě, že my nejsme a nemusíme být bohy, protože je tu Ten skutečný, „Bůh, (který) je větší než naše srdce“. Jak jsme si už zvykli, je i tato Halíkova kniha pozvedající i náročnou poutí duše, při níž se setkáváme se známými i nečekanými průvodci (představitelé mystické tradice, dále Pascal, Nietzsche, Luther, Ratzinger, ale i filozofové a teologové postmoderny – Žižek, Caputo, Kearny, ale i současní židovští myslitelé H. S. Kushner, L. Kushner, Sachs, Scholem). Halík též překvapivě adresně odhaluje svou nově objevovanou sympatii k „inteligentnímu konzervatismu“, reprezentovanému (mezi jinými) některými neagresivními evangelikály. O zvučná jména ani teologické nálepkování však v knize vůbec nejde. Bylo by pomýlené, kdyby si z ní evangelikálové (k nimž chce přináležet i Církev bratrská) vzali především to, že „už i Halík konečně přišel na to, že máme pravdu.“ Na nic takového nepřišel, ani nechtěl přijít. Jde mu o něco daleko podstatnějšího. Jde mu o hledání „ztraceného klíče nadějě“, který odemyká srdce lidí bez ohledu na to, kde se zrovna (na životní i náboženské mapě) nachází. Právě naděje se totiž stává odpovědí na nejdůležitější otázku: „Kde je ve mně to místo, kam Tě mohu pozvat, můj Bože?“  matěJ HáJeK

28

duben-2010.indd 28

30.3.2010 11:43:21

Rukopis Bohumila Grögerová Nakladatelství Pavel Mervart, Červený kostelec 2008

Bohumila Grögerová (1921), výjimečná básnířka, autorka rozhlasových her, knih pro děti a spolu s manželem Josefem Hiršalem autorka experimentálních próz a překladů, na sebe v roce 2008 opět upozornila knihou Rukopis, která právem obdržela cenu Magnesia Litera za poezii a Magnesia Litera – kniha roku. Básně se prý dnes už moc nečtou. Rukopis však za přečtení stojí. Počáteční slova Rukopisu jsou prostá: „diagnóza: prakticky slepota oboustranně“. Tento incipit otvírá silnou intimní výpověď o životě, který se chýlí ke konci. Autorka se vyrovnává s neodvratností osudu a s chátrajícím tělem, s postupně mizejícím zrakem. Čtení a psaní bylo alfou a omegou jejího života. Nemožnost číst milované básníky a otiskovat svou duši na papír znamená postupnou absenci komunikace vůbec a vyvolává otázky nad smyslem bytí, nad důstojností a podstatou lidské bytosti. V osamocení vyvstávají těkavé vzpomínky, které není kam uložit. Znovu a znovu se litanicky ozývá: „Pane prosím / zastav ten proces“. Navzdory výše uvedenému není Rukopis depresivní. Je syrově upřímný a neafektovaný, to ano. Tu a tam dokonce lehce ironický. Stáří a smrt jsou více než reálné. Pod povrchem je však hluboká lidská síla a základní životní moudrost o neodvratnosti věcí. Dýchne na vás smíření a přirozenost. Vyvstávají hřejivé vzpomínky na děti, na manžela, přátele a objevují se laskavé vlaštovky všedního dne, které jsou zcela přítomné: milá návštěva, žerty s přáteli, vycházky po lese a po Vinohradské třídě, květiny. „…Náhle si uvědomím jsem šťastná…“ Závěrečné verše pak znamenají konečné přitakání životu: „sednu ke stolu/ vezmu papír/ nasadím tužku s tlustým hrotem/ s lupou v levičce/ začnu psát velkým tiskacím písmem/ snad ještě dnes/ snad i zítra.“ Z formálního hlediska je pro sbírku typický volný veš, chybějící interpunkce a velká písmena. Potěší i citlivé ilustrace Adrieny Šimotové. Petra KaŠPerová

Noc kostelů 2010 www.nockostelu.cz

28. května proběhne tzv. Noc kostelů zastřešující široké množství aktivit, které se v daný den a noc na církevní půdě odehrají. Jak se dočteme na stránkách www.nockostelu.cz, sympatickým cílem této ekumenické akce je „oslovit, nabízet, ale nevnucovat, a tímto způsobem zprostředkovat návštěvníkům pozitivní zkušenost v souvislosti s církví.” K programu, který zahrnuje prohlídky sakrálních prostor, kulturní akce, přednášky i různé workshopy, je možné se připojit a otevřít svou modlitebnu pro veřejnost. Podmínky, rady a tipy najdete na téže internetové adrese. -JŠ-

daniela Kvasničku, nejen kazatele Církve bratrské Česká republika má pověst ateistické země, silné postavení tu nemá žádná církev, ani katolická, názory křesťanů na společenské problémy veřejnost moc nezajímají. Čím si vysvětluješ, že jsou tu knihy pátera Halíka tak populární a každý titul je takřka bestsellerem? Tomáš Halík má styl. Všimněte si, že drží nakladatele a z devíti titulů jen dvakrát vystoupil z formátu a stylu grafické úpravy. Je to i technikou jeho práce. Každý titul podporuje výjezdy. Je v médiích. Diskutoval skvěle s Václavem Bělohradským v televizi při sledované návštěvě papeže. Spolupracuje s knihkupci ve velkých městech. V tom Tomášově stylu je i dědictví tatínkovo, který pořádal spisy Čapkovy. Syn dědí otcovu pečlivost. Čekám od něj, že otcovsky postrčí dopředu další a předá svůj systém a záři světel. Vždyť mezi kněžími či katolickými laiky jsou jistě podobné osobnosti! Tomáš Halík má nesmírnou výhodu, že přednáší. Je tedy neustále čelem studentům, kteří mu nic nedají zadarmo. Vytrvale káže, a při kázání zas přednáší. Čte, studuje a je stále na dotek se současností. Má odvážný slovník a zároveň univerzitní noblesu. Někde se pedagogicky opakuje, jinde zariskuje. Bodejť by se jeho knihy nečetly! Já mám všechny. 

29

duben-2010.indd 29

30.3.2010 11:43:22

Co je nového v A Rocha? P řijďte se nejlépe sami podívat. Třeba teď v dubnu na výstavu fotografií na Krupárně v Dobrém u Dobrušky, kde už provizorně funguje ekologické centrum. Sedm vynikajících fotografů z naší církve a jedna bioložka až z Německa představí na více než stu velkých fotografií podmanivou krásu krajiny, barevných květin, hmyzu, ptáků i tajemné říše hub. Výstavu můžete shlédnout po tři nedělní odpoledne 18.4, 25.4 a 2.5 vždy od 14 do 17 hodin. Akce proběhne ke Dni Země, ale chceme jí vyjádřit především obdiv úžasnému laskavému Stvořiteli. Je to náš Otec, který v Kristu tuhle krásu udělal. Vytvořil nejen oku lahodící harmonický celek, jakým je krajina, ale dal si záležet i na drobných detailech, jako je barevný květ nebo tykadla či krovky malého broučka. To další, co prožíváme, by se dalo shrnout slovy „překvapení lidským zájmem o stvoření“. Cítíme to velmi silně, když se nám hlásí mateřské školky, školy, domovy důchodců nebo teď nově dokonce věznice. Někde chtějí přednášku o žabkách, jinde o květinách, stromech nebo ptácích, jindy nám sami nabízejí, že vyrobí ptačí budky nebo krmítka. Lidé chtějí prostě pro přírodu něco udělat. Skoro každý měsíc se tak seznamujeme s novými zájemci. A takovým můžeme po kapičkách přinášet poselství naděje o Kristově dobrotě, o laskavém Otci. Starými a osvědčenými aktivitami zůstávají ornitologické akce. Třeba na Orlickém Záhoří. Nebo při jarním Vítání ptačího zpěvu – ranní vycházce s nasloucháním ptačích hlasů. V říjnu se chystáme na tzv. Podzimní festival – sčítání migrujících ptáků, kdy zapisujeme počet a množství pozorovaných druhů. A i tady se můžeme zastavit a přečíst Boží slovo, vyprosit požehnání jak pro náš život, tak pro přírodu, vzdát chválu Stvořiteli a Vykupiteli celého tvorstva.

Přibylo nám také další výzkumné území. Kromě Ptačí oblasti Orlické Záhoří, kde již několik let sledujeme chřástaly a jiné ohrožené ptáky zemědělské krajiny (ťuhýka obecného, bekasinu otavní a další) se objevil nový úkol. U Jaroměře se rozvíjí projekt České společnosti ornitologické, v rámci něhož vzniká na rozloze čtyř, později možná přes čtyřiceti ha ornitologický park Josefovské louky. My jsme se stali partnery tohoto projektu a spolu s  tím nám spadla přímo do klína spousta nových úkolů. Projekt přináší četné výzvy: jak sledování ptačích druhů, tak i botanické, entomologické a jiné výzkumy. A Rocha se zde zatím podílí svým speciálním know how – výstavbou umělých hliněných hnízdních kontejnerů pro ledňáčky. To jsme se naučili v Německu. Také jsme sem organizovali terénní exkurze pro veřejnost a školy. Nedávno jsem na Josefovských loukách dokonce uprostřed luk kratičce kázal. Bylo to při vztyčování vysoké podložky pro čapí hnízdo. Četl jsem tehdy nádherné Davidovo slovo, které jako by bylo napsáno přímo pro zdejší biotop říční nivy, ale zároveň se také přesně hodilo k budoucímu čapímu hnízdu: „Prameny vysíláš do potoků, které mezi horami se vinou, přebývá mezi nimi nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech. Stromy Hospodinovy se sytí vláhou, libanonské cedry, jež on sám zasadil. A tam hnízdí ptactvo, čáp má na cypřiších domov… jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine, všechno učinil jsi moudře (Ž 104)“. Tak znělo Boží slovo v silném větru při této slavnostní akci. Doufám, že neznělo jen do větru, ale také do lidských srdcí přítomných zoologů a přátel přírody. Josefovské louky jsou opravdu úžasný projekt. Každému z vás bych jej přál vidět a zažít. Spočívá v obnovení stoletého systému zavlažovacích kanálů a stavidel k jarnímu a podzimnímu zavodnění luk.

30

duben-2010.indd 30

30.3.2010 11:43:22

Foto archiv A Rocha

Spoluprace s mateřskými školami je velkým povzbuzením a radostí pro obě strany. Vlevo: Kázání Pavla Světlíka při zahájení činnosti v ornitologickém parku na Josefovských loukách.

Až se dílo rozjede, budeme sem schopni každé jaro a každý podzim zvát veřejnost ke sledování stovek táhnoucích ptáků. Ti se zde budou zastavovat, odpočívat a nabírat novou sílu na náročném tahu. Zaplavení luk již bylo vyzkoušeno a vše skutečně překvapivě fungovalo. Než bude projekt Josefovských luk dokončen, ještě si nějaký čas počkáme. Mezitím bych vás rád pozval na zářijovou VI. celostátní konferenci A Rocha v Husinci (9. - 12. září 2010), která bude bohatě obsazena zajímavými řečníky. Přijede např. Dr. Rita Lüder, špičková německá botanička a mykoložka. Mykologických témat bude více – např. místní znalec bude hovořit o vzácných houbách, také se něco dozvíme o závažných aktuálních poznatcích z výzkumu o jedovatosti hub. Víte například, že dodnes běžně sbíraná čirůvka zelánka vás může usmrtit? Taková překvapení přináší moderní chemie. Britský klimatolog, křesťan Brendan Bowless bude ve dvou večerech hovořit o proměnách klimatu a také nám bude na závěr v neděli kázat. Bowless byl misionářem v Africe. V sobotu večer se vypravíme do světa geologie. Prof. Lammerer z mnichovské univerzity nás uvede

do světa velehorských štítů, do říše kamenů a pozoruhodných proměn při formování – vrásnění Alp nebo vzniku Šumavy. Svoji obrázkovou prezentaci o ptačí lokalitě v ústí řeky Isar do Dunaje nám přislíbil přednést německý terénní ornitolog Heinrich Blömecke, jinak bavorský katolický farář. Ale nebudeme jen sedět na přednáškách. Páteční a sobotní exkurze povedou do divoké šumavské přírody, a to za příjemným účelem: shromažďovat známé a méně známé plodnice hub pro výstavu. Navštívíme jednu z největších lokalit výskytu muchomůrky zelené, nejjedovatější houby. Mykologické sběry se nakonec opravdu promění ve výstavu hub pro veřejnost v centru Dřípatka. Doufáme ale, že si účastnící také nasbírají jedlé houby domů na dobrá jídla. Ani zájemci o terénní ornitologii by neměli přijít zkrátka. Část konferenčních hostů v sobotu vyrazí do blízkých rezervací Řežabinec nebo Dívčické rybníky sledovat podzimní ptačí tah. Každý den ráno i večer se setkáme u Božího slova. Čeká nás bohatý program. Doufáme, že v Husinci bude každý účastník setkání nějak obohacen – Stvořitelským požehnáním, Kristovým slovem, kreativním Duchem Utěšitelem, bratrskou lásku, novými přátelstvími… Že se VI. konference A Rocha bude konat právě v Husinci, není náhoda. Budeme si totiž připomínat malé „rošácké jubileum.“ V červnu 2000 jsme právě v Husinci s A Rocha začínali. Po deseti letech jsme vděčni za vše prožité – za to krásné, i za to těžké. Věříme, že i nadále s námi bude laskavá Boží ruka.  Pavel Světlík, výkonný ředitel AR v ČR

31

duben-2010.indd 31

30.3.2010 11:43:22

Ekologie Marek Vácha katolický kněz přednosta Ústavu etiky 3. LFUK Přibližně od 60. let 20. stol. začalo být i v křesťanské etice zřejmé, že se člověk může provinit nejen na Zemi, nýbrž také vůči Zemi. Je-li Bůh náš Otec, pak je také Otcem květin a motýlů. Odtud plyne naše snad až genetická odpovědnost za Boží stvoření. Nemohu říkat svým rodičům, jak je mám rád a přitom demolovat zařízení naší domácnosti. Nemohu chodit do sboru a přitom demolovat zařízení této Země, domova, který kdosi velmi pečlivě vybavil pro společnou radost i užitek. 

Hlavní problémy vidím ve třech oblastech: 1) Napjaté vztahy k ekologickým organizacím, které se inspirují jinými náboženstvími, typicky asijskými. Je jistě velmi potřebné, aby se křesťané vymezili vůči myšlenkám, které jsou v rozporu s jejich vyznáním. To ovšem neznamená, že by měli rezignovat na environmentální odpovědnost jako takovou. 2) Představa, že se máme starat především o chudé. Tedy odpovědnost za přírodu ano, ale až po té, co odstraníme veškerou bídu světa. Opatrně bych dodal, že pak již možná nebude co chránit a že z evangelia víme, že chudé budeme mít vždy s sebou. Kvůli jednoznačně palčivějším problémům ovšem nelze odpovědnost za přírodu odložit na lepší časy – ty totiž nikdy nepřijdou. 3) Stále malá úroveň vzdělání katolických kněží. Chovám naději, že v protestantském prostředí je situace lepší. Na katolických teologických fakultách míří vzdělání takříkajíc humanitním směrem. Velká pozornost je věnována jazykům, církevnímu právu a samozřejmě různým teologickým disciplínám. Absolvent tedy netuší, co je ekosystém ani ekologie. Chápu, že na teologické škole se má učit především

teologie. Určitý prostor ekologickým otázkám – tomuto vpravdě teologickému problému – by však jistě být věnován měl. 

Kromě dnes již banálních záležitostí jako třídění odpadu a dalších aktivit, o kterých čteme v kdejaké ekologické brožurce, vidím dostupný úkol křesťanů hlouběji. Obecný směr zeleného uvažování totiž dnes chce vyrábět a spotřebovávat téměř stejné množství, ale šetrněji. Křesťané by zde mohli veřejnosti svým příkladem připomínat, že jde především o změnu životního stylu, o změnu hodnotové orientace, a nikoli jen o to, abychom konzumovali šetrněji. Protože uspokojení srdce se nenachází ve vlastnění věcí, nýbrž v obnažení od nich všech a v chudobě ducha, jak připomíná Jan od Kříže.



Jiří Unger tajemník ČEA, prezident evropské EA 

Ve srovnání s jinými oblastmi je péče o životní prostředí, zvláště v evangelikálním prostoru, spíše okrajovou záležitostí. To ovšem neznamená, že by si nezasloužila naši pozornost. Zájem o tuto problematiku je mnohem vyšší mezi mladou generací a aktivity Ekologické sekce ČKA, A Rochy a dalších jsou dobrým začátkem. Přesto věřím, že právě církev má jako komunita „vůle k dobru“ šanci zmobilizovat velký počet lidí ke změně. 

Především ve větší propagaci konkrétních praktických kroků, které mohou jednotliví lidé či sbory v oblasti péče o stvoření udělat. 

Např. šetřit energií, odmrazovat ledničky, vytápět obydlí na nižší teplotu, kvalitně zateplit domy,

32

duben-2010.indd 32

30.3.2010 11:43:22

? ?

Pavel Světlík

■ Je ohled na přírodu

významnou součástí života následovníků Ježíše Krista, nebo se jedná ve srovnání s jinými oblastmi spíš o okrajovou záležitost, jíž není třeba věnovat zvláštní není pozornost? Proč? pozornost? ■ Kde nás české křesťany

nejvíc tlačí bota v praxi i postoji vůči životnímu prostředí?

■ Můžete jmenovat dostupné

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

a podstatné součásti životního stylu, kterými může „obyčejný člověk“ dnes reálně pomoci životnímu prostředí? šetřit vodou, prát pouze na 30 stupňů celsia, vzájemně sdílet motorová vozidla, za všech dostupných okolností preferovat MHD, jezdit na kole a chodit, omezovat nákupy na skutečně potřebné zboží; důsledně třídit odpad, redukovat spotřebu papíru a plastů, kupovat zboží z recyklovaného materiálu, využívat zahradu k pěstování vlastních surovin k obživě, adoptovat např. se skupinou mládeže park, oblast s přírodním porostem a dobrovolně brigádně o ni pečovat (pořádek, péče o obživu zvěře), investovat své peníze střídmě a eticky, upřednostňovat nemateriální dárky, být střídmý v jídle, podporovat fair trade a bio výrobky, používat ekologické čisticí prostředky, výrazně omezovat kancelářský tisk, upřednostnit železniční před leteckou dopravou.

kazatel CB česká Skalice ředitel a rochy v čr Myslím si, že to je žel v církvích zatím popelka. Avšak nikoliv pro novost tématu. Spíš kvůli nepochopení biblické zvěsti o tom, že vztah k životnímu prostředí je a vždy byl součástí odpovědnosti člověka víry před Bohem. Poselství Bible je plné témat o celistvém pohledu na přebývání člověka ve světě. Hra na pány světa vedla a vede k devastaci prostředí. „Zelené“ problémy nejsou separované od života. Za nimi je naše lhostejnost vůči Bohu a následný nedobrý vztah k ceně Země. Omámení materiálními hodnotami, namísto abychom je chápali jako prostředky umožňující naši službu Bohu. 

Potřebujeme se vrátit k praxi našich otců: milovat a studovat dvě knihy. Stvořenou přírodu a boží zákon, Bibli. To je výzva 19. žalmu. Absence vztahu ke stvoření nese zlé důsledky. Vychováme-li děti ve vztahu k božímu světu, pak jim nemusíme moc vysvětlovat, proč třídit odpad, šetřit energií nebo vodou. Rády se omezí, pokusí se žít pro druhé, bude jim vlastní úcta k životu. Potřebujeme více františkánského a schweitzerovského přístupu k životu. Vážím si lidí, kteří pečují o postižené, slouží starým, opuštěným, dělají dobrovolnickou práci pro přírodu nebo jinak se zříkají svého pohodlí a užívání života. 

Žijeme zaměřeni na sebe. Teď mluvím opravdu i o sobě. Chci žít, užít, zažít, více vytěžit ze života. Pak o mně platí slovo Bible: Ez. 16,49 „Hle toto byla nepravost tvé sestry Sodomy…pýcha, sytost chleba, a sebejistý klid…a ruku utištěného ubožáka neposilovala…“ Je nám třeba konkrétní pokání. Omezme životní luxus, zejména nakupování levných věcí. Ty brzy vyhodíme. Nezvyšujme hory skládek. Méně cestujme, prostěji slavme. Šetřeme zdroje nejen kvůli peněžence, ale kvůli Zemi a božím darům. Palme si prsty, dejme svůj hlas občana proti ničení přírody. Zajímejme se o zlé kauzy. Zastaňme se slabých, utištěných. V Ježíšových očích „nepatrní bratří“ mohou být i stromy, květiny nebo němá tvář. 

PřiPravil matěJ HáJeK



duben-2010.indd 33

30.3.2010 11:43:23

Narodila jsem se 8. 12. 1975 v Praze. Měla jsem úžasné dětství, skvělé rodiče, kamarády, spoustu zážitků z turistického oddílu, sportovních oddílů, ze škol, ze sborů a kapel. Vyrůstala jsem v nevěřící rodině. První, kdo v naší rodině uvěřil, byla moje teta, mámy sestra, Alenka Polášková. Já osobně jsem se s Pánem Ježíšem setkala, když mi bylo 15 let. V té době jsem byla citlivá puberťačka, které se líbily chrámy, kostely, středověká hudba, hovory o Bohu, o jehož existenci

MUDr. Hana Středová jsem v té převratné době těsně po sametové revoluci vůbec nepochybovala. Chodívala jsem s kamarády „ k Salvátoru na Kocába“. Pak jsem ale prožila uvěření v pravém slova smyslu, které mělo emotivní až extatický průběh. Pán Ježíš se dotknul mého srdce a já přesně vím, že od této vteřiny věřím a už mi to nikdo neodpáře. Po krátkém období tápání mezi různými sbory se mě ujala Alenka Krausová a představila mně Církev bratrskou, ve které jsem zakotvila dodnes. Nyní jsem členkou sboru Církve bratrské v Praze 4 – Šeberově. Pro studium medicíny jsem se rozhodla až v posledním ročníku na gymnáziu. Předtím jsem chtěla studovat dějiny umění a hudby. Pak mě zaujala psychologie a jeden medik mi řekl, ať nechodím na „fildu“, ale na „medinu“, že psychiatrie je zajímavější. Tak jsem ho poslechla a skončila jsem na ARU… Od ukončení studia na druhé lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze Motole pracuji na klinice anesteziologie, resuscitace a intenzívní péče tamtéž. V tomto oboru jsem také dosáhla atestace prvního stupně. Nyní jsem již šestým rokem na mateřské dovolené, ale v době vydání tohoto rozhovoru už budu zase zpátky v pracovním procesu. Mám skvělého muže Pepu, pětiletou dceru Madlenku a tříletého syna Josífka.

Co všechno musíte vědět o pacientovi, než vám ho přivezou na operační sál? Nejlepší je vědět co nejvíc o jeho zdravotním stavu, laboratorních výsledcích, předchorobí, předchozích operacích, alergiích, lécích, které bere atd. K tomu slouží zdravotní dokumentace včetně klasického předoperačního vyšetření. Tu si anesteziolog pročte den před chirurgickým výkonem, posoudí rizika, zvolí premedikaci, tj. léky na uklidnění před operací a navštíví osobně pacienta na pokoji, aby si s ním promluvil o výkonu a o typu zvolené anestezie a poučil ho o  lécích, které dostane v premedikaci apod. Takhle to vypadá v ideálním případě u plánovaných výkonů. U akutních výkonů, např. úrazů, vyžadujících okamžitou operaci o pacientovi nevíme skoro nic.

Existují různé druhy uspání či znecitlivění, jaké? Stále ještě nejčastěji používaná metoda je celková anestezie. Jsou ale různé chirurgické výkony či stavy (nemoci) pacienta, kdy volíme raději některou ze svodných anestezií, které jsou přeci jen o něco šetrnější. Nejčastěji jde o spinální nebo epidurální blok, kdy se aplikuje injekcí znecitlivující látka buď přímo do míšního vaku (ne do míchy!) v případě spinální anestezie, nebo o kousek vedle do epidurálního prostoru (prostor vně míšních obalů) v případě epidurální anestezie, a tím se dosáhne potřebného znecitlivění. Využívají se hlavně u některých výkonů na dolních končetinách a v malé pánvi. S velkou výhodou se využívá tento typ anestezie např. u plánovaných císařských řezů, kdy se do miminka nedostane prakticky vůbec žádné anestetikum. Pak také existují metody „přispání“ či „oblbnutí“

Foto Josef Středa

Bolest patří k životu

34

duben-2010.indd 34

30.3.2010 11:43:23

anesteziologie u některých sice nepříjemných, ale snesitelných výkonů či nespolupracujících pacientů. V zásadě je to většinou silný lék na spaní občas s lékem proti bolesti. Slyšel jsem, že se někteří pacienti z anestezie neprobudili, máme se bát nebo můžeme být před zákrokem úplně klidní? Měli byste být před zákrokem klidní, protože jste většinou premedikovaní nějakým uklidňujícím lékem. Abych to nezlehčovala, v medicíně není nikdy nic stoprocentní. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se to nestává, nicméně stává se to velice, velice zřídka. A lékaři tyto události většinou dokážou včas odhalit a léčebně či technicky zvládnout. Pacient je na sále pečlivě monitorován, přístroje přesně měří a zaznamenávají jeho stav, na sále je tým odborníků, kteří se o něj starají, kontrolují ho a okamžitě řeší jakékoliv nesrovnalosti. Takže se bát nemusíte.

ťuje a posiluje. Na spoustě lidí je poznat, zda si prošli nebo procházejí nějakou bolestí. Nemohu posoudit, na kolik závisí na typu bolesti, na vnitřní síle a milosti Pána Ježíše, aby nás bolest pozvedla, nebo naopak srazila na kolena (i když to občas potřebujeme všichni, že?) a proměnila nás v roztřesený uzlíček nervů. Někteří křesťané si mysleli nebo myslí, že brát utišující prostředky je nekřesťanské, když je i Pán Ježíš odmítl na kříži, co o tom soudíte? Pán Ježíš sám přece byl ve své době největším lékařem. Ve velkém uzdravoval, léčil a pomáhal od bolesti. Odmítnout na kříži utišující prostředky byla Jeho cesta a jen On věděl, proč to dělá a jaký to má smysl. Pokud to někdo takhle má, tak mu opiáty vnucovat nebudu. Ale léky proti bolesti jsou jedním z největších vědeckých zázraků, které Pán Bůh lidem uká zal. (Hned po horké sprše ) PřiPravil BroNiSlav matulíK

máte co do činění s bolestí pacientů, skutečně dnes medicína zvládne každou bolest? Bolest je vždycky vnímána velmi subjektivně a často se jedná o kombinaci mnoha vlivů, které jsou pacientem rozeznávány jako bolest. Současná medicína má obrovské možnosti, jak zvládnout fyzickou bolest (rehabilitace, manipulace, léky, chirurgické zásahy). Částečně se dá medicínsky zvládnout i složka psychická. Problém vidím v celkovém přístupu k pacientům. V současné západní medicíně nás úzká oborová specializace, nedostatek času, systém zdravotní péče atd. stále víc tlačí k tomu léčit si jen „to svoje“ a nezohledňovat pacienta jako člověka s duší a s jeho problémy. Myslím, že toto hraje v léčbě bolesti velkou roli. V tomhle měli staří rodinní lékaři výhodu, protože věděli, že když má milostivá paní žaludeční nevolnost, tak se včera nepohodla s manželem. Není současná generace vůči bolesti méně odolná a více přecitlivělá, než byly generace dřívější? Nemyslím, spíš jen bolesti odvykla. Dříve byli lidé na bolest zvyklí, brali ji jako součást života a tolik ji neřešili. Teď jsou úplně jiné možnosti a kdokoliv si může zobnout „růžové štěstí“ (Ibalgin) při sebemenší bolístce. Ale znám spoustu lidí, kteří nezobou a statečně se svými bolestmi bojují, takže hodně záleží na nátuře. Co dobrého lze říci o bolesti a co může člověk unést? Podle mého názoru bolest patří k životu jak ta fyzická, tak ta psychická. Bolest lidi proměňuje a často i očiš-

anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče Anesteziolog jednak pomáhá pacientovi tolerovat chirurgický zákrok. Nejčastěji, laicky řečeno, „uspává“ k operacím, tj. uvádí do celkové anestezie. To znamená, že podá pacientovi kombinaci léků, které způsobí bezvědomí a amnézii (nepamatování si na průběh operace), potlačí bolest, čití a reflexy a navodí svalovou relaxaci, aby mohli chirurgové nerušeně pracovat. A samozřejmě musí po skončení operace dokázat pacienta z tohoto stavu také vyvést, neboli „probudit“. Celková anestezie samozřejmě není jediná možnost znecitlivění a v poslední době se čím dál častěji užívá různých forem svodné anestezie, kde se umrtví pouze část těla a pacient zůstává při operaci při vědomí (spinální blok, epidurální blok a blokády periferních nervů). Druhá součást oboru je resuscitace. To je ten „adrenalinový sport“, kdy vybíháme s tím červeným batohem na zádech a s anesteziologickou sestřičkou po boku k resuscitacím po celé nemocnici. A třetí součást oboru, rozhodně ta nejzajímavější, je intenzívní péče, tj. péče o kriticky nemocné pacienty na odděleních ARO.

5

duben-2010.indd 35

30.3.2010 11:43:24

DOVOLENÁ V KARLOVÝCH VARECH V měsícich červnu - září nabízím k využití na dovolenou dvě zařízené bytové jednotky a dva pokoje zařízené jako turistická ubytovna. http://web.iol.cz/futtl; e-mail: [email protected] 

Turistická ubytovna u Pípalů na Vysočině, nabízí DOVOLENOU pro sbor i jednotlivce koupání na přehradě, plná penze za 270 Kč na den, děti za 200 Kč Tel.:564571072, mob.:776824312 www.cervenarecice.name 

Knihu: Josephus FLAVIUS: Židovské starožitnosti, koupím, případně za ni vyměním nový nepoužitý slovník ILLUSTRATED OXFORD DICTIONARY (1008 stran, formát 20x26 cm, v lepenkovém pouzdře; 187.000 hesel, 4.500 il strací). Nabídky prosím do administrativy časopisu Brána. Bohuslav Smutný 

Poznávací zájezd do Izraele Ve dnech 12. - 22. září 2010 se koná ekumenický poznávací zájezd do Izraele. Přenocování v hotelech v Jeruzalémě, v Haifě a u Mrtvého moře. Přes den cesty autobusem za poznáváním biblických míst. Místním průvodcem bude Fredi či Ariel Winkler. Cena: 11.000 Kč za letenky a 1.110 USD za služby v místě. V ceně je vše, tedy ubytování s polopenzí, autobus, všechny vstupy a služby průvodce. Zveme vás k účasti. Dotazy nebo přihlášky možno poslat na adresu: Manželé Mikuláš + Anita Zoubkovi, Žižkova 1161/27, 358 01 Kraslice, telefon: 352 696 085, mail: mikulas.zoubek@ seznam.cz.

Všechny bratry a sestry zveme na poznávací zájezd

„Za počátky křesťanství v Dalmácii“

Desetidenní autobusový poznávací zájezd pořádaný CK Diana GroupTour Semily se uskuteční ve dnech 21. až 30. května 2010, tj. těsně před začátkem hlavní turistické sezony, kdy máme zajištěnou dobrou cenu a předpoklad pěkného počasí. Navštívíme nejvýznamnější křesťanské památky Střední Dalmácie: město Split a vykopávky antické Salony, chrám sv. Jakuba v Šibeniku, architektonickou perlu Dalmácie Trogir, pirátské městečko Omiš, Gatu – bývalé středisko Poličské republiky, Makarskou, středisko nádherné riviery a můžeme si dopřát i lodní výlet na ostrov a město Korčulu, rodiště to Marca Pola, kde uvidíme skvosty architektury z období benátské nadvlády. Kompletní cena zájezdu včetně dopravy, ubytování a  polopenze v  příjemném, soukromém penzionu, který leží u  nádherné pláže v Drveniku, na jihu Makarské riviery je stanovena na příznivých 6 990 Kč. Průvodcem Vám bude bratr Ladislav Bulíček z trutnovského sboru CB. Dalmácie je jeho láskou a studnicí poznání a říká, že právě zde byl osloven mohutností Božího tvoření. Předběžné přihlášky posílejte včas na adresu L. Bulíček, Smetanova 44, 541 01 Trutnov, nebo na mailovou adresu [email protected] Prozatím máme ještě dostatek volných míst a zveme k účasti bratry a sestry z ostatních křesťanských sborů a též ateisty se zájmem o historii. Vaše přihlášky očekáváme nejpozději do poloviny měsíce května, potom již jen telefonem přímo na cestovní kancelář Diana Semily 481 622 079.

Prodám zemědělskou usedlost v centru obce Rostoklaty, cca 15 km od Prahy - výborné spojení autem i vlakem. Dvě samostatné obytné budovy 2+1, stodola, příslušenství, pozemky 1200 m2. Vhodné k bydlení i podnikání. Cena 2 950 000,- Kč.

Tel: 737 377 853

Křesťanská turistická agentura Mesites

již dvanáctý rok nabízí ubytování v apartmánech u moře v Chorvatsku za skvělé ceny!

www.mesites.cz

Využitím našich služeb současně podpoříte misijní práci manželů Dohnalových v Chorvatsku. Objekty jsou ideální pro rodinnou, sborovou dovolenou i dovolenou studentů a mládeže. Objednávejte, dokud jsou ještě volné termíny! [email protected] • [email protected] Skype: katadohnal • GSM +385915659536

36

duben-2010.indd 36

30.3.2010 11:43:24

To já, ó, Pane můj, stojím tady v modlitbách, to já, ó, Pane můj, stojím tady v modlitbách. Ani otec ani matka, ale jsem to já, stojím tady v modlitbách. Ani kněz můj, ani vládce, ale jsem to já, stojím tady v modlitbách. Ani bratr, ani sestra, ale jsem to já, stojím tady v modlitbách.

GESHEM

Foto Jan Kubík a Luboš Křivánek

J

ak oslaví Geshem deset let? Prý už brzy budeme mít dvoustý koncert. Říkala to Lucie Haschková na poslední zkoušce a já jí věřím, protože Lucie je nejen precizní detailistka, ale dělá pro soubor hrozně moc od plánování a organizace našich koncertů až po zázemí Spiritual Festu, festivalu spirituálů, který letos v září budeme organizovat už poosmé. Nestíhám v tom proudu životních povinností naše koncerty počítat. Každé úterý zkouška, jednou až třikrát měsíčně vystoupení. To je svým způsobem už životní styl. Upřímně si cením každého člena Geshemu, který tohle je ochoten prožívat společně se mnou, protože: ruku na srdce, jsem cholerik a morous, často hodně tlačím na pilu. V hudbě „náročnej“ puntičkář, který dotahuje do konce, mnohdy s vypětím sil všech členů. Vydržet tenhle tlak vyžaduje pevné nervy od každého. Ale výsledky se dostavují, a ukazuje se, že Geshem si „vyzpíval“ určitou pozici mezi posluchači. Vydali jsme jedno audio CD a dva nosiče DVD, hrají nás v rádiích i některých televizích, o naše koncerty je zájem a soubor neustále připravuje nový repertoár. V profilových článcích Geshemu se píše, kde všude a s kým slavným jsme zpívali. Rád bych ale napsal, že si neobyčejně vážím toho, že jsme zpívali kdesi v polorozpadlém kostelíku jakési zapomenu-

té vesničky. Nebo v domově důchodců, kde dožívá moje babička (95 let), které se naše zpívání sice moc líbilo, ale už si je nepamatuje. Ale vůbec nejvíc ze všeho si vážím všech členů Geshemu, protože jim naše společné zpívání duchovních písní dává smysl. Sdílejí se mnou touhu zpívat

naše písně na co nejvyšší úrovni tak, aby nadchly posluchače. A že se nám to společně daří, za to patří  poděkování jim všem i našemu Pánu Bohu. mareK ŠleCHta www.GeSHem.CZ, www.FeStival.SPiritualy.CZ



duben-2010.indd 37

30.3.2010 11:43:25

Vox populi - vox Dei

V

ox populi – vox dei, neboli hlas lidu – hlas Boží. su svého okolí, lidí ve skupinách, do kterých chceme Už zase mi při četbě internetových zpráv sedá patřit, lidí v rodině, v práci, v partě, v církvi. A nejen na mysl to prastaré úsloví. Klikám tedy na jiný k naslouchání, ale též k vyhodnocování nejúspěšnějtitulek na svém oblíbeném zpravodajském serveru, ších názorů a postojů, těch, které stojí za to následotentokrát o tom, kolik republiku stála návštěva pa- vat, abychom i my sami byli úspěšní. Ale pozor, zde se peže. Pod článkem s malou informační hustotou se můžeme snadno vydat falešnou cestou, a to i tehdy, ale opět rozvíjí hutná obmáme-li to štěstí, že jsou čanská diskuse. Pročítám v  našem okolí samí vyni„A těm, kdož říkají, že hlas lidu kající lidé, křesťané, kazaostré názory a latinské heslo kladoucí rovnítko mezi je hlasem Božím, nemá se věřit, telé, vzdělanci, humanishlasem Božím a lidovým se té, altruisté... Srovnávat neboť rozmařilost davu je vždy a  přejímat postoje a  náke mně vrací jako moucha obtěžující zpocenou hlavu zory dominantní či většivelmi blízka šílenství.“ za letního dne. Přeci jen je nové, přilnout k lidským Alcuin autoritám, vydat se cestou v něm cosi dráždivého, co nutí k zamyšlení. přizpůsobení, může být Přístupnost, rychlost a anonymita internetu hlasu výhodné a umožní nám příjemně, nekonfliktně splylidu poskytují vskutku výživnou půdu. Diskusní fóra nout a zapadnout tam, kde je nám dobře. Může nám pod články představují nekonečnou zeď čekající na to, být ale také cestou do nevědomé temnoty, kde se již až bude poryta a popsána. Nabízí ale ještě mnohem skutečný hlas Boží stírá, rozplývá a nakonec dočista více: myšlenky a názory seskupovat, reagovat na ně, utichá. Alcuin měl pravdu, vox populi – vox Dei je hodnotit a vyhodnotit ty nejzajímavější, ty nejostřejší heslem lákavého „populistického“ zjednodušení, nai ty nejzavrženíhodnější, a tak je vox populi doslova bízející nám snadné řešení, pokud se naučíme dobře nadosah prstu ruky v níž držíme myš počítače. naslouchat řečem a diskusím lidským a lidovým. Má tedy známé rčení pravdivý základ a je potom Existuje však jedno diskusní fórum, kterému věhlas Pána Boha také takto blízko, nebo je blíže re- řit můžeme, ba dokonce i máme. Zve nás k němu alitě středověký učitel Alcuin, když radí, abychom Bůh ústy Izajáše: „Pojďte, projednejme to spolu, latinskému axiómu nevěřili? Zdá se mi, že ono při- praví Hospodin.“ Je pro mne vždy znovu překvapivé rovnání tak nějak nesedí. Posuďte sami: jsou výroky a nečekané. A mám pocit, že takové pozvání se nes nejvyšším počtem označení „toto je kvalitní názor“ odmítá. Sám Hospodin nám sděluje, že je stále onvždy hodné následování? line a nabízí nám bezplatný přístup na své stránky Může se vám zdát, že srovnávat vox Dei s názo- odkudkoliv s možností výměny názorů, ze které nery přispěvatelů internetových diskusí je marnost musíme vždy vyjít jako ti, jejichž názor je „zaručeně a honba za větrem, a budete mít pravdu. Avšak není kvalitní“, zato však vždy o něco bohatší, vždy o něco to srovnání zcela irelevantní. Je to pouze extrémní dál na cestě ke skutečnému životu. příklad toho, čeho se dopouštíme pohříchu běžně. Dopíjím čaj, zavírám internetový prohlížeč. DnesJsme dobře hotovi k tomu, abychom naslouchali hla- ka už to číst nebudu. otakar štanc ml.  38

duben-2010.indd 38

30.3.2010 11:43:25

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu! Tajenku zašlete do 18. 4. 2010 (i e-mailem) na adresu redakce.

Tajenka z čísla 3/2010: Nenechám tě klesnout a neopustím tě. Vylosovaný výherce: Jana Kopová, Zlín

Vylosovaný výherce získává knihu Zklamán Bohem od Philipa Yanceyho z nakladatelství Návrat domů.

9

duben-2010.indd 39

30.3.2010 11:43:26

K

Kdykoliv byl ve starověku kultivovaný národ poražen méně kultivovaným, převzali vítězové podstatnou část kulturního dědictví poražených. Také v západní Evropě splynuly po zániku světovládné Římské říše římská civilizace, pozdně starověké křesťanství a germánský svět do nového „západokřesťanského“ kulturního okruhu. Trvalo několik století než se rozvinula nová architektura, odpovídající ambicím nového mocenského útvaru. Až Karlu Ve-

1

Foto archiv

Karolínská renesance

2

likému (768 - 814) se podařilo využít christianizaci jako prostředek k posílení a konsolidaci státní moci. Kulturní a vzdělanostní propast mezi Římany a Germány, ale také absence významných měst a tím i potřeby městských budov vedli k tomu, že architektura se soustřeďovala výhradně na sakrální stavby. Přestože předkarolínské období se projevovalo umělecky nevýznamným stavitelstvím, musíme obdivovat rozmach postavených sakrálních staveb. Podle Albrechta Manna se postavilo 1222 sakrálních staveb, z toho 837 klášterů a převorství, 285 katedrál (většinou v 5. a 6. stol.). Až Karel Veliký dosáhl oživení ranně křesťanské římské architektury. Dokonce i rozměry jednotlivých staveb dosahují opět antické velikosti a překonávají všechno, co bylo ve Francké říši postaveno za předcházejících 300 let. Prototypem Karolínské architektury se však stala opět bazilika která navázala na římské stavitelství a mj. převzala příčnou loď. Některé kostely mívaly více apsid s více oltáři, což bylo vyvoláno mocnou vlnou uctívání světců. Typickým prvkem Karolínské architektury je několikapatrová přístavba před bazilikou (westwerk). V těchto prostorách se účastnil bohoslužeb císař se svým dvorem. Zde býval také umístěn oltář sv. Michaela. Archanděl Michael byl považován - stejně jako císař - za bojovníka proti démonickým mocnostem nevíry. Společně se svými věžemi tvoří westwerk nejen hrad proti zlu, nýbrž zároveň monumentální výraz bipolární jednoty církve a státu. Rozhodující význam pro budoucnost 1 - Korbejským opatstvím (německy Fürstabtei Corvey) získává klášterní areál. V duchu řehole sv. byl nazýván benediktinský klášter na řece vezeře. Klášter založený v roce 822 se zachoval v původní podobě. Benedikta z roku 529 je klášter uspořádán 2 - trojlodní otónská bazilika, kostel sv. Cyriaka jako samostatné město s obytnými budov Gernrode. 3 - Plán ze St. Gallen je slavná středověká kresba ideálnívami, dílnami, stájemi, domem pro hosty, ho modelu kláštera, která vznikla na počátku 9. století. školou kolem kostela a křížové chodby. Dochoval se ideální plán kláštera v St.  Gallen (z roku 817) na synodu v Cáchách. K realizaci nedošlo. Karolínská doba přese všechnu snahu nevzkřísila ducha antické vzdělanosti, spíše se jím jen inspirovala. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k vytvoření románského slohu. Pavel vaNěčeK, JaKuB Hlaváč

duben-2010.indd 40

30.3.2010 11:43:31

od 1. 7. 2009 vikář v Čelákovicích Narodil jsem se 16. května 1976 v Kroměříži. S rodiči a starší sestrou jsem vyrůstal v městečku Chropyně. Po maturitě na Střední hotelové škole ve Velkém Meziříčí v roce 1994 jsem odjel do Anglie, kde jsem v přístavním městě Plymouth strávil více než dva roky jako au-pair v rodině se třemi dětmi. Po návratu v létě 1997 jsem pracoval jako kuchař a poštovní doručovatel, mezitím byl rok na vojně. Po svém obrácení jsem v říjnu 1998 začal pracovat v křesťanském Nadačním fondu Maják. V roce 2007 jsem odešel a začal pracovat u firmy Acer, která se zabývá výrobou elektroniky. A minulý rok v létě jsem nastoupil jako vikář ve sboru CB v Čelákovicích. Jsem ženatý, s manželkou Marcelkou máme dceru Kristýnku.

V

yrůstal jsem v milující rodině. Ale už od dětství, kdy jsem byl vystaven náhlé ztrátě prarodičů, jsem se potýkal s úzkostí, strachem ze smrti i z rozpadu rodiny, život podávaný na pozadí komunistické ideologie mi nedával žádný smysl a má duše neměla klid. Před prázdnotou jsem utíkal k požitkářství všeho druhu, stavěl jsem se proti jakékoliv autoritě. Už na střední škole jsem holdoval od 14 let alkoholu a cigaretám. To bylo ještě umocněno, když se rodiče rozvedli. V té době jsem ale také dospěl k přesvědčení, že nad námi asi něco bude, snad Bůh, můj život to však nijak nezměnilo. Později v Anglii jsem se setkal se Svědky Jehovovými. Tlačili mne k rozhodnutí, a tak jsem se s nimi přestal scházet. Během vojenské služby se mé problémy ještě prohloubily, když se k alkoholu a kouření přidaly ještě drogy. Pořád jsem se snažil utéci tomu, co mě celý život trápilo a pronásledovalo, ale nešlo to. Pak jsem v květnu 1999 na jedné párty prožil touhu znovu hledat Boha. Ve vlaku při návratu jsem se setkal s křesťanskou misijní skupinou studentů z USA. Zvěstovali mi spásu v Kristu Ježíši. Uvěřil jsem. Můj život dostal smysl a má duše došla odpočinutí a naplnění. Mé strachy a problémy byly pryč. Zapojil jsem se do činnosti misie Církve Wesleyánské v Brně. Prožil jsem povolání do služby a Bohu jsem vyznal, že mu chci sloužit po zbytek svého života. Krátce nato jsem setkal se svou ženou Marcelkou. Pomáhali jsme při založení sboru CW v Brně a službě v něm. V roce 2002 jsem začal studovat ETS. Marshall Brown mě později požádal, zda bych mohl pomoci jako překladatel na Anglickém kempu, pořádaném sborem CB v Čelákovicích. A můj souhlas byl začátkem našeho vztahu a přátelství se sborovou rodinou bratří a sester z Čelákovic. O rok později mne oslovili, zda bych se mohl modlit a uvažovat o službě v jejich společenství. Přiznám se, že to byl veliký zápas. Bůh nás ale přemohl a my jsme učinili rozhodnutí poslechnout. Jsme vděční za naše bratry a sestry v Čelákovicích, za upřímné a vřelé obecenství v Kristu, které s nimi  zažíváme, a těšíme se na práci na společném díle.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA

Milan Remeš

Předordinační rozhovory 

Rada vedla předordinační rozhovor s vikářem Ludovítem Feketem (sbor Kolín). Vikář odevzdal ordinační práci, která byla schválena, a prošel věroučným rozhovorem ve Studijním odboru. Rada vyslechla informaci o tom, že vikář aktuálně hledá místo uplatnění na Slovensku. Po rozhovoru byl vikář Radou schválen k ordinaci na Konferenci CB v květnu 2010. 

Další předordinační rozhovor byl veden s vikářem Karlem Šustkem (sbor Třebíč). Studijní odbor informoval, že bratr splnil podmínky k ordinaci. Rada po vyslechnutí odpovědí na konkrétní praktické otázky z Řádu CB souhlasí s navržením vikáře k ordinaci na Konferenci CB v květnu 2010. 

Předordinační rozhovor byl dále veden s vikářem Karlem Fáberem, nyní ve sboru Vsetín (dříve sbor Praha 1 (Kralupy), Neratovice). Bratr splnil podmínky studijního odboru k ordinaci, sbor jej k ordinaci doporučil. Rada po rozhovoru nad otázkami Řádu CB doporučuje vikáře k ordinaci na Konferenci CB. 

Rada schválila svolání Konference CB ve dnech 14. - 15. 5. 2010 do Náchoda. V jejím rámci (v pátek večer) proběhne mimořádný bohoslužebný program ke 130. výročí založení naší církve. Slavnostní shromáždění, kterého se může účastnit více jak 300 osob nad rámec konferenčního jednání (kapacita sálu cca 500 míst), ponese název „Stotřicítkou“. Vedle ordinačního aktu bude obsahovat kázání předsedy Rady Daniela Fajfra, multimediální prezentaci, dramatický skeč a řadu písní. Na toto mimořádné shromáždění v Náchodě srdečně zveme nejen okolní sbory, ale i další zájemce z větší dálky. Pozvánky s podrobnějšími informacemi budou k dispozici na sborech. 

Rada schválila postup při přípravě a hodnocení ordinačních prací vikářů s tím, že zadání

V

březnovém čísle časopisu Brána jsme představili 3 nové sbory, které byly ustaveny k 1. lednu 2010. Se dvěma z nich jste se mohli setkat na stránkách minulého čísla, dnes bychom rádi představili ještě sbor v Ostravě - Porubě, kde je kazatelem Petr Polách. Nejen ve sborech se dějí nové věci, ale také práce na mnoha stanicích je velmi povzbuzující a inspirativní. Rádi bychom vás postupně informovali o dění na stanicích i sborech. Pro dnešní číslo jsme vybrali stanici v Praze 9 - Černém Mostě a v Dobrušce. O dalších si můžete přečíst v následujících číslech Brány. Je potěšitelné, když můžeme číst, jak na mnoha místech Pán Bůh žehná, jak odpovídá na modlitby a očekávání svého lidu. Chtěli bychom, abychom prostřednictvím těchto stránek byli účastni, i když nepřímo, dění v naší církvi a byli svědky toho, jak obdivuhodně s námi Pán Bůh jedná. Jana Fajfrová 

Slavnostní shromáždění v Ostravě-Porubě Poslední lednovou neděli jsme prožili jedinečné a v mnoha ohledech neopakovatelné shromáždění. Sešli jsme se, abychom slavnostně ustanovili nový sbor Církve bratrské v Ostravě-Porubě a zároveň uvedli do služby jeho prvního správce, bratra kazatele Petra Polácha. Tato událost proběhla na místě našich pravidelných shromáždění, v budově, která se nově stala i naším sídlem. V sále této budovy, který pojme nejvíce sedmdesát lidí, se nás sešlo asi o jednu desítku účastníků méně, než by dovolila plná kapacita. Pozvání do tohoto shromáždění byla rozeslána do celého severomoravského seniorátu a spřáteleným sborům jiných denominací v bezprostředním okolí. Shromáždění vedl místopředseda staršovstva a zakládající člen porubské stanice, Pavel Trojáček. Už od počátku shromáždění, kdy jsme se sjednotili ve chválách našeho Pána písněmi, jsme prožívali Boží přítomnost. Slavnostní atmosféru nám Pán dopřál po celý průběh shromáždění, které pokračovalo příspěvky bratrů kazatelů, kteří v průběhu své služby v ostravském sboru podporovali vznik či existenci porubské stanice. Byl to bratr kazatel Orawski, který v průběhu své služby myšlenku vzniku stanice v Porubě předkládal sboru a budoval pro ni otevřenost, bratr kazatel Stebel (který se nemohl účastnit a tak poslal svůj pozdrav písemně), byl kazatelem v prvních letech jejího vzniku, a bratr kazatel Drahokoupil, který byl s životem stanice v intenzivním kontaktu až do nynějšího okamžiku její přeměny ve sbor. Upřímnost požehnání, která jsme z úst těchto bratří vyslechli, nás opravdově potěšila a dodala odvahy. Pověření zastupovat Radu CB při ustavení sboru a instalaci jeho prvního kazatele dostal bratr kazatel David Novák. David nás ve svém kázání oslovil textem z druhé kapitoly 2. listu Timoteovi, kde apoštol Pavel povzbuzuje svého syna ve víře k vytrvalosti ve službě Pánu navzdory všem

překážkám. Velmi jsme ocenili Davidovy osobní zkušenosti ze zakládání sborů, ve kterých se mísí okamžiky radosti a vítězství s okamžiky zoufání a bolesti. Naším úkolem je však s Kristem vytrvat. Instalační slib složil nový kazatel na výzvu bratra Nováka symbolicky po boku své manželky, což bylo vhodným připomenutím skutečnosti, že žádný kazatel (s výjimkou těch svobodných) nemůže být ve službě sám za sebe, ale vstupuje do ní i se svojí rodinou. V závěru shromáždění jsme ještě přečetli pozdravy přátel ze zahraničí napsané k příležitosti této, pro nás tak vzácné, chvíle. Radostnou a slavnostní atmosféru shromáždění zpečetilo i bohaté občerstvení, které bylo po skončení k dispozici a prodloužilo čas našeho společenství ve vzájemných rozhovorech. Přáli bychom si, aby Pán Bůh rozmnožoval naši touhu být jeho solí a světlem v Porubě v dalším období života našeho nového, malého sboru, aby povolával do svého království lidi kolem nás a rozhojňoval nás v poznání Kristovy lásky, jak o tom čteme v listě Efezským 3,17-19: „...abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží“. petr polách 

Misijní stanice sboru Černý Most - zakládání sboru na Rajské Zahradě Celý tento projekt předcházely modlitby a slovo, že má-li se dílo podařit, bude to jedině skrze modlitby a Boží milost. Modlitba se proto pro nás stala od počátku klíčovou hodnotou. Celé práci předcházelo vybudování a pravidelné informování modlitebního týmu z různých sborů i ze zahraničí, který by celou práci modlitebně zaštitoval. S modlitbami a vírou jsme vstupovali k získání pracovníka a prostředků pro koupi bytu pro něj. Zažili jsme, že Boží matematika „funguje“, a jsme-li sami ochotni k obětavému dávání, pak pět chlebů a dvě rybičky může i v dnešní době znamenat dvanáct plných košů. Dalším rozměrem duchovního boje, který nás čekal poté, co se s Boží pomocí podařilo nashromáždit dostatečné finanční prostředky ke koupi bytu, bylo jeho nalezení a koupě. Po víc než dvouměsíčním bezúspěšném hledání na realitních serverech, jsme se rozhodli použít taktiku dobývání Jericha a šest dní jsme s modlitbami obcházeli tu polovinu sídliště, kde jsme chtěli byt koupit. K našemu zápasu se připojili i další křesťané z místních církví. Do čtrnácti dnů jsme měli byt, za nejlepší cenu a na nejlepším místě na sídlišti. Už v počátcích naší práce jsme začali organizovat ve spolupráci s ostatními křesťany takzvané modlitební pochody, kdy po společných chválách a modlitbách vyrážíme v menších skupinách přímo do terénu a modlíme se za konkrétní

proběhne do 31. 5., přičemž termín jejich odevzdání se posune na 30. 9. a věroučný rozhovor ve Studijním odboru proběhne do 30. 11. kalendářního roku.  Rada obdržela informaci kaz. Davida Beni, tajemníka Studijního odboru za IV. čtvrtletí 2009. Rada souhlasí s návrhem tajemníka RCB, aby vedle práce pro Studijní odbor byly kaz. Beňovi zadávány úkoly na vytváření materiálů pro střednědobé biblické vzdělávání, které by mohly využívat všechny sbory. Dále je třeba zpracovat bohoslužebnou agendu, manuál vikariátu a další potřebné materiály. 

Kaz. Hofman předložil hodnocení týdenní stáže v hospicu Anežky České v Červeném Kostelci. Rada vzala na vědomí zprávu vikářů Markova, Klačka a Vrány o vykonané stáži. Rada projednala a odsouhlasila pokračování stáže v Domově svatého Josefa v Žírči u Dvora Králové. Stáž bude navržena pro další kazatele do 35ti let s tím, že je otevřena i starším pracovníkům církve. Organizaci stáže provádí kazatel Hofman v součinnosti s tajemníkem RCB Petrem Grulichem. 

Rada jmenovala Odbor pro dorost ve složení: předseda Petr Asszonyi, členové: Jan Homolka (předseda Dorostové unie), Petr Kučera, Pavel Benák, Martin Kočí, Josef Kabele (členové DU), Jakub Ptáček (Trutnov) a Dalimil Staněk (Olomouc). Dětský odbor ve složení: Pavel Fér (Horní Suchá), Věra Hejzlarová (Náchod), Radomír Kalenský (Pardubice), Eva Havlíčková (Klatovy), Marta Skalická (Praha 1) s tím, že předseda odboru Roman Neumann (Horní Krupá) byl jmenován již dříve. Finanční odbor, který pracuje zejména při revizích hospodaření sboru během při vizitací, ve složení: Předseda - Lydie Boszczyková, (ekonom Rady), členové: Herlesová Alena, Mošnerová Pavla (obě Praha 2), Šrámek Jiří (Velká Lhota), Lukášová Lydie (Brno - Betanie).





Vzhledem k omezenému rozpočtu Rady budou zahraniční služební cesty (většinou na partnerských konferencích) povoleny jen v případě, že účastníka vysílá Rada ve vlastním zájmu. Cestu Rada podpoří, pokud si účastník zajistí alespoň ¼ nákladů cesty z jiných zdrojů (spoluúčast na cestovném a konferenčním poplatku). Na základě žádosti o další podporu časopisu Brána pro rok 2010 ze strany vydavatele, projednala Rada předložené písemné informace vydavatele o počtu předplatitelů, výši předplatného apod. Rada souhlasí s poskytnutím finanční částky na Bránu ve výši 150 tis. Kč z prostředků RCB. Pro podporu Brány na příští roky bude vzhledem k omezenému rozpočtu Rady připraven mimořádný konferenční návrh, který se pokusí řešit spolufinancování Brány v delším časovém horizontu.

věci, které se v dané části sídliště odehrávají. Na našem sídlišti žije asi 24.000 obyvatel, a proto ho máme rozdělené do osmi „distriktů“. Věřím, že právě skrze toto modlitební úsilí, jsme zažili z Boží milosti i několik viditelných vítězství – odstranění několika heren, dvou okultních center, jednoho bytu, který fungoval jako nevěstinec a také celkové snížení kriminality.





Rada souhlasí s úhradou členského příspěvku České evangelikální alianci za denominaci ve výši 5.000 Kč na rok 2010 i s úhradou členského příspěvku Ekumenické radě církví na rok 2010 ve výši 60.746 Kč. 

Rada projednala a schválila Výroční zprávu za Církev bratrskou za rok 2009 podle zákona 3/2002 Sb. o církvích (plnění zvláštních práv církve). 

Tajemník informoval, že v Teplicích byl při hlasování o setrvání kazatele po sedmi letech potvrzen kazatel Pavel Benák. 

O jednání v Bohumilicích ohledně stavebních úprav nemovitosti informoval členy Rady br. Karel Fojtík.

PŘIPRAVIL TAJEMNÍK RADY CÍRKVE BRATRSKÉ PETR GRULICH

Další klíčovou hodnotou v naší službě je spolupráce s ostatními křesťany a církvemi. Pravidelně se setkáváme ke společnému sdílení a modlitbám a jednou ročně pořádáme setkání všech křesťanů s grilováním. Velmi pěkné vztahy máme především s místním Křesťanským společenstvím, s nimiž se třikrát ročně scházíme ke společným bohoslužbám a vzájemně se podporujeme. Velmi dobře probíhá i spolupráce s místní katolickou farností. Společně jsme také podnikli některé větší misijní projekty – film Ježíš, evangelizaci s Ulrychem Parzanym, příměstský tábor… Naše práce je především misijní a v této oblasti je pro nás velkou výhodou dobrá spolupráce s místním úřadem, který podporuje naše dětské a studentské kluby formou grantů. S jejich podporou organizujeme jednou až dvakrát ročně na našem sídlišti dobrovolnický úklid. Dále spolupracujeme se všemi místními školami tak, že je jednou až dvakrát ročně navštívíme s týmem Anglicky mluvících křesťanů a pomáháme tím studentům s konverzací. Zároveň je však vždy můžeme pozvat na naše kluby a letní tábory a někdy se i naskytne příležitost mluvit s nimi o Bohu. Na čtyřech našich školách se nám podařilo uspořádat Exittour a dvě z nich jsou otevřené pro otevření Exit klubu přímo v jejich prostorách. O to se pokusíme v dubnu. Velmi se nám také osvědčily půlnoční bohoslužby, které byly vždy hojně navštívené lidmi ze sídliště a také pořádání příměstského tábora a následného klubu pro děti ze sídliště. Dlouhodobě se nám osvědčuje pořádání pravidelných čajových večerů, kam jsme nejdříve zvali různé řečníky, ale nyní sdílíme především naše životní příběhy. Zápas o záchranu lidí pokračuje a klíčová v něm bude i nadále modlitba. S Boží pomocí v ní chceme vytrvat. První roky naší práce byly především zasíváním a získáváním prvních misijních kontaktů, ale v současné době již začínáme sklízet ovoce naší práce a noví lidé se objevují i na našich shromážděních. Minulý měsíc jsme mohli být svědky nového narození jedné sestry, a to je pro nás velikou posilou do další práce. pavel tReFnÝ 