O životě v církvi včera a dnes. Děti jsou velkou inspirací. Rozhovor s Danielem Fajfrem na str. 6. Seriál Z lékařského hlediska na str

cena 39 Kč / ročník 42

www.i-brana.cz

O životě v církvi včera a dnes Rozhovor s Danielem Fajfrem na str. 6

Děti jsou velkou inspirací

Foto FLICKR, design Ondřej Košťák

Seriál Z lékařského hlediska na str. 34

unor-2010.indd 1

27.1.2010 15:49:58

Milí čtenáři,

již řadu let nepamatuji tak tuhou, ale hlavně dlouhou zimu, spojenou s bohatou nadílkou sněhu. A to nejenom pro ty, kteří žijí na horách a jsou na pravou zimu zvyklí, ale dokonce i pro ty z nás, kteří zakotvili v nížinách a pro které se stalo letošní počasí nebývalým zážitkem. Bylo krásné pozorovat, jak běloskvoucí sněhová peřina zakrývá nudnou šeď ulic, i majestátní věže kostelů. Špínu a nepořádek podél cest, i sametově hnědé hřbety zoraných polí. Důvěrně známá zákoutí měst, výseče krajiny za okénkem vlaku či auta se během několika dní změnily v novou, snovou, vznešenou, bělostně očištěnou realitu. Únorová Brána se ve svém hlavním tématu věnuje otázce viny a odpuštění. Přirovnání odpuštění k tomu, co jsme právě v těchto dnech mohli sledovat v přírodě, se přímo nabízí. Dobře však víme, že odpuštění v křesťanském slova smyslu je mnohem hlubší, neboť nám nabízí naději proměny. Proměny, která vytrvá i poté, co sněhy roztají, a z jejich přikrývky opět vykoukne nám dobře známý nepořádek. Na sněhem zaváté cestě i na cestě našeho života je však třeba dávat dobrý pozor. Je třeba opatrně našlapovat. V záležitosti viny a odpuštění Vám Brána nabízí vynikajícího průvodce především v osobě renomovaného křesťanského psychologa bratra Jaro Křivohlavého, i dalších autorů, kteří toto téma aplikují do různých oblastí našeho života. Myslím, že i v naší redakci musíme číst tyto články s velkou pozorností, neboť ani my - i když obsah časopisu pro Vás připravujeme - nejsme nad věcí. Často se nás dotýká právě takové téma, které Vám v časopise chceme přiblížit. Věřím, že nám všem bude k užitku. Přeji Vám hezké čtení. Váš

z obsahu:





3







6





10





24

Jak se líbit Bohu

O životě v církvi včera a dnes Vina a odpuštění Proč?

Ladislav Stifter

DO PÍSMA

Sipořina obřízka





ZE SBORŮ





Jiří Beneš

Daniel Linhart Evropské diakonie v Hamburku



K DISKUSI



SERIÁL - Z LÉKAŘSKÉHO HLEDISKA

32

34

Jaro Křivohlavý

PŘÍBĚH

OZVĚNY DOBY

30

Daniel Fajfr

TÉMA



26

Josef Fišer

ROZHOVOR





38

Petr Fiala

Manželství Děti jsou velkou inspirací

Pavel Janovský

POST SCRIPTUM

Tanec s barlami

Tibor Máhrik

připravujeme:

Jiří Sedláček ,



22

SLOVO







TÉMA

Vzkříšení Krista

Marek Šrámek

vydavatel

unor-2010.indd 2

27.1.2010 15:49:58

Jak se líbit Bohu 2. Korintským 5,1-21

P

řed více než 100 lety zničil velký požár téměř celé město Chicago. Také dům pana Spafforda shořel. Členové jeho rodiny byli upřímně věřící křesťané a přijali i tuto pohromu bez reptání proti Bohu. Rozhodli se, že manželka se dvěma dcerami pojede nejbližší lodí do Anglie k příbuzným, než se panu Spaffordovi podaří obstarat nějaké bydlení. Loď do Evropy však měla cestou těžkou havárii, při níž zahynuly obě jejich dcery, jeho žena přežila. Manžel se nejbližší lodí vydal do Anglie za ní. Hned na začátku cesty poprosil kapitána, aby mu dal vědět, až budou na místě katastrofy lodi, která vezla jeho rodinu. Po několika dnech zaklepal kapitán na dveře jeho kajuty a řekl mu: „Pane, jsme na vašem místě.“ Pan Spafford vyšel na palubu, aby se podíval na hřbitov svých dcer. Pak sešel znovu do své kajuty a ponořil se do hluboké modlitby. V mysli se mu začala vynořovat slova, která si hned zapisoval na papír. Z toho pak později vznikla píseň, kterou máme i v našem křesťanském kancionálu. Jmenuje se „Když nebeský duši mou proniká mír“. Její autor měl v době jejího vzniku těžký zármutek, ale přesto byl šťastný v Bohu, šťastný ve své duši a šťastný ve svém srdci. Většina dnešních nekřesťanů ovšem dnes nerada slyší o utrpení, smrti a podobných věcech. Proto se také často trpící a umírající lidé odvážejí do nemocnic a různých ústavů, aby nebyli zdravým lidem pří-

mo na očích. Jako křesťané se však nemusíme bát ani smrti, protože náš Spasitel svým vzkříšením zvítězil i nad peklem a smrtí. V této souvislosti proto také ap. Pavel píše: Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama (2K 5,1). Celá tato naše úvodní pátá kapitola obsahuje spoustu podnětných myšlenek, všimněme si tří z nich.

Líbit se Bohu

V 9. verši jsme četli: Proto nám také nade vše záleží na tom, abychom se líbili Pánu. To nebylo jen přání apoštola Pavla, přeje si to jistě také každý z nás. Slova o tom, že se máme líbit Bohu, opakuje Pavel i na dalších místech. Jak bychom to ale měli prakticky udělat? Když se chce zalíbit chlapec dívce, přinese jí třeba kytici a baví se s ní o tom, co ji zajímá. Pokud se chce zalíbit dívka chlapci, možná navštíví kadeřnici a potom ani nemusí moc mluvit. Stačí, když se bude příjemně usmívat. Jestliže se chce zalíbit zaměstnanec zaměstnavateli, snaží se poctivě pracovat, třeba i víc, než je jeho povinnost. A podobně bychom mohli pokračovat dále. Jak se může zalíbit člověk člověku, je nám jasné. Jak se však můžeme zalíbit Bohu? Tady nevystačíme jen s lidskými názory a spekulacemi. Nechme se raději poučit Božím slovem. Bohu Otci se určitě líbila poslušnost jeho Syna. 

unor-2010.indd 3

27.1.2010 15:49:58

O ní náš Pán říká v J 4,34a: Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal… Stejně tak nás Boží slovo ujišťuje, že bez víry však není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6a). Také víme, že ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu (Ř 8,8). Jistě bychom mohli najít mnoho dalších podobných veršů, ale celkově můžeme říci, že se jedná především o víru, pokání a poslušnost. To je vlastně život následování Pána Ježíše v moci Ducha svatého. Ten se Pánu Bohu jistě líbí. Navíc zde platí ještě jedna zajímavá věc: Když totiž chceme potěšit Pána Boha a zalíbit se mu, jsme přitom často sami také potěšeni.

zvěstování evangelia

Dále jsme četli ve v. 11a: Protože známe tuto bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi. Při přesvědčování lidí nebo při jejich varování před Božím soudem se samozřejmě nespoléháme jen na svůj rozum nebo na váhu svých logických argumentů. Jako křesťané totiž máme k dispozici velikou moc – modlitbu. O ní čteme např. v 1 Tm 2,1-4: Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Pán Bůh mohl svěřit hlásání evangelia andělům, mohl ho napsat na oblohu nebo vtisknout každému člověku do srdce. Místo toho ale Pán Ježíš svěřil svým učedníkům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého… A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku (Mt 28,18-20). Když tedy zvěstujeme lidem evangelium, je to ta nejlepší věc, kterou pro ně můžeme udělat.

Ing. Josef Fišer (58) vystudoval silnoproudou elektrotechniku, pracoval ve Škodě Plzeň (výstavba jaderných elektráren). Absolvoval Teologické studium při radě CB a některé kurzy americké mezidenominační organizace TCM. V r. 1985 nastoupil do sboru CB Klatovy, kde pracoval při civilním zaměstnání až do své ordinace v dubnu 1989. Z Klatov přešel r. 1997 do Letovic a odtud v r. 2005 do Vsetína, kde slouží dosud. Je ženatý, má dvě dcery.

I zdravotní nebo sociální programy jsou jistě důležité a nelze na ně zapomínat. Přesto bychom měli mít vždy na paměti, že to nejdůležitější je přivádět lidi do Božího království.

vidět druhé Božím pohledem

V 16. verši jsme četli: … a tak už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek (v jiném překladu je podle zevnějšku). Jinými slovy, neměli bychom klást přehnaný důraz na povrchní dojem. Slyšel jsem v této souvislosti o jedné rodině, která za 2. světové války neměla mezi ostatními obyvateli vesnice dobrou pověst. Její členové se totiž drželi dost stranou od ostatních a jen od rána do večera dřeli. Ostatní jim to měli za zlé a považovali je za sobce a podivíny. Až po válce se ukázalo, že tato rodina celou dobu ukrývala několik Židů před Němci, takže jim vlastně zachránila život. A motivem toho lidsky podivného chování této rodiny nebylo lakomství a chamtivost, ale snaha pomoci těm nejpotřebnějším. Neposuzujme tedy ani my druhé lidi jen podle vzhledu, oblečení, barvy kůže, národnosti či různých dalších povrchních věcí a předsudků. Vždyť máme výsadu být „Kristovými vyslanci“ (v. 20a). A jako takoví pracujeme na velmi důležitém úkolu – smířit svět s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. Jako Kristovi vyslanci máme dokonce právo nabídnout lidem zvláštní privilegium – občanství v nebeském království.

závěr

Při celkovém pohledu nás dnešní text vyzývá k několika věcem: Máme usilovat o to, abychom se líbili Bohu. K tomu patří i následování Pána Ježíše ve víře, pokání a poslušnosti. Nezapomínejme ani na to, že to nejdůležitější, co můžeme druhým lidem dát, je evangelium. V moudrosti a moci Božího pověření už nemusíme posuzovat druhé lidi podle povrchních měřítek, ale můžeme vidět a naplňovat jejich skutečné potřeby. Pánu Bohu se nechceme líbit proto, abychom si mohli odškrtnout další položky na seznamu svých křesťanských povinností, ale proto, že nás má ve své moci láska Kristova (v. 14). A naše láska a snaha líbit se Bohu je potom i naší odpovědí na ten největší  důkaz Kristovy lásky k nám – golgotský kříž. JoSef fišeR

4

unor-2010.indd 4

27.1.2010 15:49:58

Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 ● e-mail: [email protected]

vážená redakce časopisu Brána,

myslím, že „lepší blahopřání“, jste nám čtenářům nemohli poslat, než to, jakým způsobem jste to udělali a napsali na str. 5 prvního čísla roku 2010. Ale z uveřejněné fotografie Vás aspoň poznáváme. Při čtení pod fotografií nám ale zatrnulo. Co to máme za Radu s rekreačním střediskem na Kajmanských ostrovech? My doma, po druhém přečtení, jsme okamžitě vyloučili, že by to mohla být pravda. Vždyť v Radě CB jsme měli našeho kazatele br. Kloubka. Ten by svou poctivostí nikdy nepřipustil něco takového a v této době koupit. Druhá myšlenka byla: Rada si udělala pracovní výlet (což bychom pochopili i přáli) do nějakého místa v Čechách, které by mělo podobnou přezdívku „Kajmanské ostrovy“. Vždyť mládež má ve zvyku měnit si na táborech svá jména za jiná někdy i vtipně. Dále jsme po tom nepátrali. Ale naši známí, setry a bratři, si to také přečetli a různě zareagovali. Naše rodina musela odpovídat na různé dotazy, obhajovat jednotlivé členy Rady, apod. Kdyby to napsané byla pravda, byli by určitě zklamaní. Zarazilo je, že se uveřejňují prosby o příspěvky a najednou Rada by měla jistě nelevné zařízení na Kajmanských ostrovech. Kdo to platil? Sponzor, žijící v cizině? Potom přišel domů syn s tím, že prý to měl být vtip. Ale reakce starších sester a bratrů byla: „To jsme si od Rady (a

nejčastěji jmenovali br. Matulíka) nezasloužili. Jsme dost staří na to, aby si na nás někdo dělal vtipy. Pro mládež to asi byl vtip, ale pro nás ne. A hned horlili: My tu Bránu odřekneme.“ Snažili jsme se, seč jsme stačili, všem, kterých se to dotklo, vše vysvětlit. Prosíme Vás, abyste se příště, při podobných nápadech napřed poradili s některým zkušeným starším bratrem, či sestrou z našich sborů. Pak by asi nedošlo k takovému rozruchu, jako v tomto případě.

Při službě v našem sboru dne 24. 1. 2010 nám vše vysvětlil br. Sedláček s manželkou. Hornopočernický sbor má tedy jasno. Prosíme, abyste tento „vtip“ vysvětlili v časopisu Brána i ostatním čtenářům ze sborů CB a tím i těm, kteří mezi nás nechodí, ale Bránu čtou, protože jim ji dáváme přečíst. S bratrským pozdravem leNKa RaiSová, PRaha - hoRNí PočeRNiCe

omluvy Vážení čtenáři, na únor jsme připravili téma Vina a odpuštění. Mám naději, že přijmete omluvu šéfredaktora za několik posledních chyb, omylů, žertů i šotků, jež některé pohoršily a mrzely. Omlouvám se všem čtenářům, které znejistěla fotografie naší redakce z Kajmanských ostrovů. Jednalo se o fotomontáž, ve skutečnosti jsme samozřejmě v západní části Karibiku nemohli být, neb Rada CB jižně od Kuby ani severozápadně od Jamajky žádné rekreační středisko nemá, neměla a mít nemůže. V rubrice Příběh byla upravena fotografie, zač se omlouvám sestře Arjaně Shameti. Fotografii otiskujeme v původní podobě: Arjana Shameti (vpravo) a Renata Kubišová hrají divadelní představení pro děti v nemocnici. V prosincovém vydání INformu došlo ke změně jména misijního pracovníka Karla Vrány, tímto se i jemu a čtenářům omlouvám a bratrovi přeji mnoho Božího požehnání v jeho službě. V lednovém vydání se z nějakého důvodu posunul v rubrice K diskusi o grantech Pavel Hošek do poslední odpovědi, kterou nám poskytl Daniel Kvasnička. Tímto se omlouvám oběma respondentům a věřím, že i příště pro náš časopis napíší své články. BRoNiSlav MatUlíK, šéfRedaKtoR

Redakce a administrace: Soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected] Číslo 2/2010, ročník Bratrské rodiny 42, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 3. 2. 2010 • Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík • Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, Jiří Sedláček, PhDr. Daniela Sedláčková, Jana Šrámková, MgA., Ing. Karel Fojtík, Mgr. Petr Grulich j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Sovová • Vydavatel: KODeX o.p.s. • IČ 27895980 ev. č. MKČR: e 5080 • ISSn 1803-828X • Tisk: GRAFOTeCHnA PRInT, s.r.o. Praha objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5

unor-2010.indd 5

27.1.2010 15:49:59

Od počátku roku 2010 stojí v čele Rady Církve bratrské evangelista a učitel misiologie, Daniel Fajfr. Dříve inženýr ekonomie, laický kazatel a posléze kazatel na plný úvazek a celocírkevní pracovník. Je dobré naslouchat tomu, s jakými zkušenostmi a představami do nového úřadu vstupuje.

O životě v církvi včera a dnes Rozhovor s danielem fajfrem, novým předsedou RCB tvoje jméno je v církvi synonymem evangelizace, jaké to je být najednou z evangelisty církevním funkcionářem? Není to úplně nová zkušenost. Už jsem byl členem Rady, církev jsem zastupoval v několika grémiích, takže jsem už tím funkcionářem byl. Ovšem stát v čele Rady, to je opravdu nová situace. Uvědomuji si, že to, co řeknu, nebude už jen můj názor, takže si budu muset dávat pozor na každé slovo. Co se týká Ekumenické rady církví, z titulu předsedy RCB automaticky patřím do řídícího výboru, který je složen z jednotlivých představitelů církví. Přišel jsem poprvé na zasedání valného shromáždění, říkal jsem si, nic mně nehrozí, ale přepočítal jsem se. Zvolili mě jako prvního místopředsedu, což je najednou další objem práce, a nevím, co mě přesně čeká. evangelizaci a misii máš přímo v genech, skoro se mi zdá, že ses ji nemusel učit… To je pravda, poněvadž už moje babička Julie byla horlivá evangelistka. Stála u zrodu „Modrého kríža“ na Slovensku, pracovala se sestrami Royovými, měla se stát misionářkou v Číně. Když k nám občas do Zlína přijela, hned vyrazila do naší ulice, navštěvovala sousedy a svědčila jim o Kristu. Podobného ražení byl i můj otec, neustále svěd-

čil. V autě nás jelo pět, ale my děti jsme se musely zmáčknout, aby vzal stopaře a pověděl mu o Kristu. Takový způsob mně ale nebyl úplně vlastní. Po čase jsem pochopil, že mohu svědčit i jinak. Po mém obrácení mi bylo blízké hovořit o Kristu se spolužáky na fakultě. Byla to doba vědeckého ateismu a já jsem se učil obhajovat svoji víru. V praktické apologetice jsem pokračoval jedenáct let i v civilním zaměstnání. Dodnes, když si připravuji kázání a biblický výklad, vždycky mám na paměti, že mezi posluchači může sedět člověk, který evangelium slyší poprvé. Jen letmo ses zmínil o otci, myslím, že je na místě ještě více o něm pohovořit. Otec byl pro mě samozřejmě inspirací a vzorem.

Ing. Daniel Fajfr, M.Th (57) vystudoval ekonomii průmyslu na strojní fakultě ČVUT v Praze, na IBTS (Mezinárodní baptistický teologický seminář) absolvoval obor kontextuální misiologie. Začínal jako laický kazatel v Ústí nad Labem, v roce 1988 ordinován za kazatele CB, v současné době předseda rady CB, 1. místopředseda ErC a člen výkonného výboru ČEA. S manželkou Janou mají tři dcery.

6

unor-2010.indd 6

27.1.2010 15:49:59

Foto Bronislav Matulík

Pro něho byl Kristus opravdu vším a jeho kazatelská služba měla vždycky přesah do světa. Díky tomu se v padesátých letech dostal na čas do vězení a všude mu vzali státní souhlas ke kázání, ve Zlíně, v Českých Budějovicích i v Ústí nad Labem. Měl rád lidi, byl přátelské povahy, rychle vytvářel vztahy, řada lidí tak uvěřila, a tím byl trnem v oku úřadům. Nebyl klasickým kazatelem sboru, vždycky měl velký misijní akcent, to byl jeho přínos církvi.

problém, nemohli jsme si svobodně některé věci na půdě církve vyříkat. Mám dojem, že jsme se v církvi příliš báli, a můj otec byl typ člověka, který se nebál, zejména když šlo o věci Božího království. Samozřejmě nejvíc to potom dolehlo na rodinu, především na naši máti. Ale vrátím-li se k otázce, otec mi nikdy neřekl, že by měl s Radou problémy, spíše já jsem si myslel, že by Rada někdy mohla jednat jinak.

Sledoval jsi nejen, jak se vyrovnával s StB, s církevními tajemníky, ale i s církevní institucí, měl velké starosti s Radou CB? Nevím, zda měl starosti s Radou, ale stálo by za zmínku, že v dobách socialismu nemohl do Rady ani kandidovat. Kandidáti vždycky museli být předem prověřeni státními orgány, aby mohli být zvoleni, a jaksi se předpokládalo, že v jeho případě by to neprošlo. Tehdy Rada a zvláště předseda a tajemník, měli před státem za církev zodpovědnost, ale jen malou možnost rozhodovat. Stát mohl prosadit mnohé i proti vůli vedení. Např. když jsme s otcem v Ústí nad Labem přišli o souhlas, nikdo s námi z církevních tajemníků o tom nemluvil. Informace šla do Rady, vedení pak jednalo na Krajském výboru, až teprve pak se hovořilo s námi. V tom jsem viděl

Takže jsi nebyl vždy loajální k instituci Rady? Jako začínající kazatel jsem institut Rady vnímal kriticky, zvláště pak v období charismatického jiskření. Věděl jsem, že otázky Ducha svatého jsou pro církev klíčové. Zakusil jsem něco z duchovního probuzení v Německu. Služebně jsem jezdil do Lipska, tam bylo v Luterské církvi probuzení bez excesů. Uvědomil jsem si, že toto potřebuje i moje církev. Jenomže jsem se setkával s rezistencí vůči tomuto hnutí a s anticharismatickými postoji. Dokonce jsem byl v té věci i na koberečku v Radě. Témata se otevřela, horlivě diskutovala, ale dnes jsem rád, že mě usměrnili. Je dobře, že církev je konzervativní a má i jiné polohy. V mnoha ohledech jsem byl radikální a jednosměrný. Ale obecně, že bych měl nějaké problémy s Radou, 

unor-2010.indd 7

27.1.2010 15:49:59

to ne. Znovu si uvědomuji, že loajalita je minimální daň, kterou kazatel musí přinést, abychom mohli vytvářet jednotu. Na druhé straně vidím, že církev má svobodu pro jednotlivé kazatele v rámci věroučných mantinelů, aby mohli se staršovstvem budovat sbor, jak to vidí a cítí. Uplynula léta, sám ses stal členem Rady, jak na toto období vzpomínáš? Vzpomínám na to velmi rád, protože to bylo období růstu církve. Po revoluci se objevily nové možnosti a Rada k tomu byla otevřená. Tvořila se určitá vize pro církev, já byl do dění vtažen a práce se mi líbila. Rovněž složení Rady bylo jednotné, všichni toužili po růstu sborů a obnově církve. Od roku 1997 jsem byl místopředsedou, ale funkce to byla z pohledu našeho řádu více méně formální. Zastupoval jsem předsedu na některých jednáních, a jen díky své celocírkevní působnosti jsem více cestoval po sborech. Teď tedy stojíš v čele Rady ty sám, určitě se ještě budeš muset lecčemus učit, jak ses na svou novou úlohu připravoval? Byl jsem zvolen více jak rok a půl před svým nástupem. Nastalo pro mě trochu složité období, byl jsem designovaným předsedou, na druhou stranu stále celocírkevním pracovníkem pro evagelizaci. Takže jsem byl plně zaujat svou prací, ale občas jsem promýšlel, jak zvládnu novou roli a odpovědnost, která mi byla svěřena. Současně byl zvolen i nový tajemník Petr Grulich, takže tu a tam jsme se mohli sejít a hovořit o tom, co nás čeká a jak k jednotlivým věcem budeme přistupovat. Ale že bych na něčem zásadním dopředu pracoval? To ne. Až teprve dva tři měsíce před nástupem do funkce jsem v rozhovorech v církvi, na seniorátech a s kazateli hovořil o svých postojích, názorech a představách. V tvé osobě poprvé od založení naší církve přichází do čela nikoliv teolog, ale laik, člověk z civilního zaměstnání, jaké v tom vidíš přednosti a naopak negativa? Do této doby jsme měli předsedy s klasickým teologickým vzděláním. Já patřím do skupiny kazatelů, jejichž původní vzdělání není teologické, to jsme si doplňovali podle možností. Nevím přesně, jak je tomu dnes, ale když jsem začínal, bylo to padesát

na padesát. V tomto spektru vidím požehnání CB. Pohled člověka, který řadu let pracoval mimo církev, je trochu jiný než pohled mladého muže, který vystudoval teologii a šel hned na první sbor. Takže i nadále bych podporoval, aby do kazatelské služby přicházeli lidé nejen jako studenti ze semináře a teologické fakulty. Myslím si, že nám začíná mezi kazateli chybět onen „laický“ živel. Negativa vidím např. v tom, že nemám klasické vzdělání v řečtině, hebrejštině. Absolvoval jsem dálkové studium při Radě, pak jsem si udělal dálkově kontextuální misiologii na úrovni magisterského studia. Ale to klasické vzdělání mi chybí také v rozhovorech na ekumenické úrovni. Dostali jsme se k charakteristice Církve bratrské, jak ji dnes vidíš, hodně se změnila? Vidím ji optimisticky. Je to moje církev, narodil jsem se do ní, mám ji rád. Je to církev, která má velký potenciál. Máme kořeny jak v klasické reformované teologii, tak v probuzenecké zbožnosti, dnes vyjádřené evangelikálními důrazy. Je to církev, která chce být zakotvená v Písmu, při tom si chce udržet důraz na misii a evangelizaci. Toto je balanc, který vidím jako zásadní a mně to sedí. Jinak Církev bratrská je i není ta stejná církev, do které jsem se kdysi narodil. Například díky změně režimu už nemusíme být uzavřeni do svých modliteben. Dříve pracovat mimo půdorys modlitebny bylo protizákonné, dnes vycházíme ven a hledáme, jak být pro spoluobčany srozumitelní. Tím se otevírá obrovská škála možností, to přináší nové výzvy, změny i problémy. Ještě jednu zásadní změnu vidím. Když jsem byl ve věku dnešních mládežníků, čára mezi církví a světem byla příliš tlustá. Svět byl „hříšný“, církev byla „svatá“. Svět měl svou kulturu, my jsme měli svou subkulturu. Představa, že by děti v 60. letech chodily např. do nějakého pěveckého kroužku, kde by zpívaly lidové písně, byla naprosto nepřijatelné. Nebo bylo nemožné, abych se věnoval vrcholově nějakému sportu, to byla ateistická doména. Dnes si ale kladu otázku, zda ještě vůbec nějaká čára existuje?! Máme se přiblížit světu, ale nemáme se přizpůsobit. Možná nám chybí zásadovější křesťanský životní styl, podle kterého se pozná, že ten či onen člověk je křesťan. Dřív jsme měli černobílé vidění, dnes je rozostřené, zkrátka potřebujeme si najít tu správnou optiku.



unor-2010.indd 8

27.1.2010 15:50:00

rálně spravovat Radou. Jsem rád, že máme určitý náznak seniorátů, ale to nejsou senioráty v pravém slova smyslu. Senioři jsou spíše moderátory, kteří organizují rozhovor mezi kazateli. Navíc senior nemá z řádu autoritu ani přímou odpovědnost. Chceme-li udržet rodinný charakter CB, cesta vede přes posílení seniorátů. Bude také třeba promyslet novou strukturu předsednictva Rady. Časem možná dojde na předsedy pro oblasti, např. Čechy a Morava-Slezsko, s narůstajícím počtem sborů by chtělo zefektivnit jednání celocírkevní konference, atd. Mluvíváš často o DNA naší církve, asi není jednoduché onu „šroubovici“ popsat, přesto se o to pokus. Jsou to tři věci, které považuji za podstatné. Za prvé jsme církví reformovaného typu, tzn. slovo Boží je pro nás autoritou i normou. To si musíme zachovat. Za druhé, jsme církví, které vzešla z probuzení. DNA CB - to je zápas o živé společenství, kde se lidé milují radikální Kristovou láskou a kde mají na paměti, že církev tu není sama pro sebe, ale pro svět. Třetím rozměrem je určitý řád a kázeň, což je dáno ne tím, že bychom vymezovali, co můžeme, nesmíme a musíme. To je zodpovědnost každého křesťana. Potřebujeme si však navzájem sloužit, povzbuzovat se, napomínat, a k tomu nějaká pravidla potřebujeme.

Nemohu v rozhovoru pominout časopis Brána, jak ho vidíš a jaký význam má pro naši církev? Význam má velký. Dnes existuje už jen málo pojítek mezi našimi sbory. Už to není např. kancionál jako dřív. Může to být Brána, do které přispívají jak naši kazatelé, tak kazatelé z jiných církví, tzn. můžeme si prostřednictvím ní udržovat kontakt s církví a objektivnější pohled na aktuální témata. Líbí se mi, že je zpracovávána tématicky a je možné číst názory různých lidí. Jsou v ní také zprávy z církve, tu a tam nahlédneme, co se děje v jiných sborech. Mrzí mě, že se někde počet odebíraných výtisků snižuje, dokonce někteří kazatelé Bránu neodebírají! Řekl bych, že by to měla být povinná četba v tom dobrém slova smyslu. Navíc redakce je otevřená, takže v  Bráně existuje prostor i pro kritické články.

Přišels‘ do úřadu s určitými vizemi, můžeš prozradit alespoň ty nejdůležitější záměry? První: Co vyznáváme, to bychom měli žít. Jde o to zjednodušit životní styl, zaměřit se více na to, co znamená následovat Krista. Druhý: Biblické myšlení. Máme-li zachovat profil naší církve, který nám byl dán do vínku, potřebujeme znát Bibli. Procházíme krizí biblických hodin a vůbec biblického vzdělávání. Ovšem nestačí jen znalost, poznání potřebujeme přetavit do života, to znamená být Jeho svědky, zastávat jasné morální postoje, nebát se jít i proti proudu a vědět proč. Třetí: Otázka řízení církve. Dnes máme sedmdesát dva sbory a skoro sto stanic, nelze už církev cent-

Nakonec se vraťme k misii, nebude se ti stýskat a bude možné tě i nadále zvát na evangelizace do našich sborů? Stýskat se mi nebude, protože si chci zachovat srdce evangelisty, budu sloužit s evangelizačním důrazem nadále. Budu-li mít volný termín v diáři, rád přijmu pozvání, ale obávám se přijímat pozvání na rok dopředu, jako dosud. V roli předsedy si musím nechávat některé víkendy volné pro aktuální výjezdy na sbory. Děkuji a přeji mnoho Božího požehnání do nové  služby. Bronislav Matulík



unor-2010.indd 9

27.1.2010 15:50:00

Ilustrace Ondřej Košťák

JARO KŘIVOHLAVÝ

10

unor-2010.indd 10

27.1.2010 15:50:03

D

vě slova. V pozadí těchto slov dvě věci, které nás provázejí jak v našem občanském životě, tak v životě víry. Existence soudů a vězení naznačuje, až jak daleko může takový projev viny dojít. Při čtení Bible jsme hned na začátku udiveni tím, jak velké množství všelijakých příkazů a zákazů tam je – nejen těch základních (např. typu Desatera), ale i velice detailních, např. o mytí rukou, o tom, zda se mohou vést hloupé a dvojsmyslné řeči (Ef 5,4) atp. Hovoří se tam však i o odpuštění, s nímž se v občanské oblasti života tak často nesetkáváme. Je tam dokonce v této souvislosti i řeč o smiřování!

Vina a odpuštění musí patřit k sobě. Odpuštění bez viny nezná nikdo, je to nesmysl. Ale vinu bez odpuštění potkáme často. Je to stav, kdy ten, kdo ublížil, i ten, komu bylo ublíženo, žijí v něčem, co otravuje život, co nedovoluje prožít radost, co člověka zaměstnává v mysli a ničí vztahy. Podívejme se zde v prvé části na problematiku viny a ve druhé na otázky odpouštění. Náš pohled bude orientován vždy nejprve na to, jak tomu je v občanském životě a ve druhé části na to, co na to říká víra.

vina

Příklad: Ekonomka N. M. pracovala ve Státní spořitelně. Dostala se do finanční tíže. Řešila ji tím, že si z peněz, které spravovala, určitou část „tiše vypůjčila“. Při kontrole se na to přišlo. Vedením pobočky bylo její jednání onačeno jako „jí zaviněnou chybou“. To, co po takové události následovalo, není třeba do detailu popisovat. V běžném životě nám zákony, předpisy, nařízení atp. stanovují, co máme a co nemáme dělat. Nedodržení těchto přerůzných příkazů je charakterizováno jako „vina“ toho, kdo tak jednal.

V oblasti víry se s vinou setkáváme též. Uveďme zde jako příklad dva biblické verše: „Ten, kdo něco spáchá úmyslně… pohrdl Hospodinovým slovem a porušil jeho příkaz. Takový musí být bezpodmínečně vyobcován, lpí na něm vina.“ Nu 15, 30 a 31. „(Seraf) se dotkl mých úst a řekl: Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Iz 6,7. V Bibli máme též „směrnice“ toho, co dělat máme a co dělat nemáme v různé formě. Nejjednoznačnější je Desatero ve Starém zákoně. V Novém zákoně potom dvojpřikázání lásky (Mk 12, 32 a 33). Vedle toho, je ve Starém zákoně (hlavně v knihách Mojžíšových) nepřeberné množství příkazů a zákazů - toho, co dělat máme a toho, co bychom dělat neměli. V Novém zákoně máme též mnoho přerůzných doporučení či varování, tj. naznačení toho, co se má, případně toho, co se „nemá“ dělat. Jejich nedodržování či překračování je charakterizováno jako „vina“. Aby se zdůraznilo, že jde o jiný druh viny nežli tomu je v občanském životě, označuje se to často důsledně slovem „hřích“. I dosah tohoto označení je závažný. O vině rozhoduje lidský soud. O hříchu rozhoduje Boží soud. A tak není divu, že apoštol Pavel, když zváží to, jak to s ním vypadá, může zvolat: „Zákon je svatý - já však jsem hříšný, hříchu zaprodán.“ Ř 7,14. Kdo z nás by se opovážil říci něco jiného?

odpouštění

Soud zná trest jako jeden jediný způsob reagování na prokázanou vinu. V občanském životě forma potrestání nabývá přerůzných forem. Ten, kdo podle našeho názoru to či ono zavinil, může být potrestán - např. tím, že s ním přestaneme mluvit. Začneme se ho stranit, na jeho pozdrav neodpovídáme, vyhýbáme se mu atp. A to ještě nemluvíme zde o tom, jak o něm hovoříme. A jak daleko to může dojít? Třeba až tak daleko, že ho společensky odmítáme, až zcela znemožníme. Pro to, jak to potom mezi námi vypadá v našich mezilidských vztazích, vytváříme dokonce zvláštní termíny – viz např. ostrakismus („projev vylučující někoho ze společnosti“ – pozn. redakce). Odsouzení viníka není však jedinou formou jednání, s níž se setkáváme v mezilidském styku. Je možno se domnívat, že sem, do našich vzájemných (sousedských) vztahů proniká něco z biblického „světla naděje“ – odpouštění. I ve styku člověka 11

unor-2010.indd 11

27.1.2010 15:50:03

s člověkem – mimo církevní společenství – se setkáváme s odpouštěním. Co se jím však rozumí?

Podívejme se na věc podrobněji. To, co se zde rozumí odpuštěním, má dvě části. V praxi záleží stejnou mírou na obou. Co odpouštění není? Ochota něčeho se vzdát! Čeho? Vzdát se toho, co • Není zapomenutím. Zapomenutí je čin špatné pa- v nás vzbudil čin druhého člověka, který se proti nám měti, která zapomene na urážku (poškození atp.). Pro- něčím provinil (ať skutečně nebo jen podle našeho dostě to, co bylo (např. přestupek), vypadne z vědomí. mnění). A co v nás vzbudil? V prvé řadě celou řadu ne• Není pardonování, tj. odpuštění není všeobec- gativních emocí. Zcela automaticky se začneme zlobit nou amnestií, legálním (právním) prominutím na toho, kdo nás strčil tak, že jsme mohli upadnout. (dluhu atp.). A co když nás někdo dokonce zranil – nejen tělesně, • Není zavřením očí nad tím, co se stalo (snahou ale i duševně (např. urazil nás, ponížil, pomluvil, znenevidět, co mi někdo udělal – to je do určité míry možnil před druhými lidmi, nepřátelsky zkritizoval ospravedlněním toho, co se stalo). atp.), když nás někdo ošidil, okradl, ba dokonce zrui• Není vyrovnáním škody, nahrazením či splace- noval? Těchto negativních emocí se musíme vzdát, ním dluhu, odškodněním. Kompenzace je osprave- musíme si je zapudit – a to není lehké. Nejen to. dlněním urážky, poškození atp. Musíme se vzdát i toho, co se děje v našem myš• Není omluvou – omluva uznává, že jsi měl dobré lení. Když nám někdo něco udělá, tak si hned o něm důvody k tomu, co jsi mi udělal. i něco myslíme – ale moc kladné to není, právě • Není popřením. To zahrnuje nechuť zabývat se naopak. Čeština je zde vynalézavá v tvorbě jmen, tím, co se stalo (uznat urážku atp. za přestupek). které mu dáváme. Nejen to. Když hovoříme o něm • Není smírem – smírčím řízením. Smírem se mys- s druhými lidmi, obvykle jim vyprávíme svou verzi lí znovunastolení původního (přátelského) vztahu. „povídky“ (story) o tom, co nám udělal. Ukázalo se, že tato povídka je z počátku šedá. Později ztmavne a čím odpouštění tedy je? a nakonec je úplně černá. Proto se doporučuje neUveďme si zde definici odpouštění z pera jednoho vyprávět to, co se nám stalo, více nežli třem lidem. z nejpovolanějších (věřících) psychologů: Jinak se ocitáme v zajetí očerňování a ztrácíme kon„Odpuštěním se rozumí ochota vzdát se vlastního trolu nad tím, jak moc „černých slov“ použít v popipráva na rozmrzelost (zlost, vztek, odpor, zášť atp.), su toho, kdo nám něco zlého udělal. negativní posuzování a netečné chování k člověku, Ochota oživit pozitivní vztah k viníkovi. Nestakterý mne nespravedlivě zranil, a snaha živit (pěsto- čí jen udržet se a emocionálně nevybuchnout jak vat) v sobě k němu postoj šlechetnosti, velkorysosti, přetopený kotel. Je třeba zvládat i oblast našeho nezaslouženého slitování a dokonce i lásky.“ (Eright myšlení. Po tom, co se nám negativního stalo, si et al., 1998, s. 46 – 47). zcela automaticky vytváříme „obraz“ (imič - image) toho, kdo se nás dotkl. Tento obraz má řadu ošklivých rysů. Realistický Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc. (85) není. Je zkreslený naší nenávistí k viníkovi. A i zde se musíme hlídat. Nedovopochází z Třebenic v Českém Středohoří. Během studia lit, aby se měnil stále k horšímu a horšína gymnáziu byl gestapem odveden do koncentračního mu. Nejprve to je např. hlupák. Později tábora v Terezíně a pak na Kladno, kde pracoval tři roky na dole Prago IV. Na UK vystudoval psychologii a angličje to již zlý člověk. A nakonec? Jak se tinu. Patnáct let pracoval ve výzkumu psychologie práce podobá středověkým obrazům „ďába dalších třicet let v oboru klinické psychologie v Institutu la“! A tomuto vývoji je třeba zabránit pro další vzdělávání lékařů v Praze. Přednášel na mnoha a postavit hráz. Nejen to. fakultách doma i v zahraničí, v současné době na fakultě Sociálních studií UK v Praze. S manželkou Martou mají tři Je třeba začít hledat, co kladného mluděti a sedm vnoučat. Je členem ČCE v Braníku, na 50 let byl ví pro toho, kdo nám něco udělal. Mohlo presbyterem tohoto sboru a 15 let členem vedení ČCE, byl jít o dočasnou nepozornost. Nemusel to náměstkem synodního kurátora. Je autorem čtyř desítek udělat záměrně – schválně. Nemusí to odborných psychologických knih. Jednou z posledních je kniha O moudrosti. V roce 2004 napsal knihu O odpouštění. být zlý člověk. A nakonec: vždyť to je Boží stvoření – člověk, který má být Božím ob12

unor-2010.indd 12

27.1.2010 15:50:04

razem. Spíš ho litovat nežli soudit. I zde nám zní „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7,1). Odpuštění je tématem, které má v křesťanství významné místo: • Setkáváme se s ním v modlitbě „Otče náš“: „Odpusť nám naše hříchy, neboť i my jsme odpustili našim viníkům“ (L 11,4). „Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili našim viníkům“ (Mt. 6, 12). • Setkáváme se s ním v Apoštolském vyznání víry: „Věřím v Ducha svatého, svatých obcování, hříchů odpuštění…“ • Odpuštění je jedním z  posledních slov Ježíše Krista na kříži: „Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (L 23, 34). • Odpuštění je jedním z  posledních slov Ježíše Krista před nanebevstoupením: „Ježíš jim řekl: Tak je psáno: v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům.“ (L 24, 48). • O odpuštění se hovoří v  souvislosti s ustanovením svaté večeře Páně: „Ježíš vzal kalich a podal jim se slovy: Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů“ (Mt 26, 28). • Téma odpouštění bylo jedním z prvních, s nimiž přišel Jan Křtitel: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů“ (Mk 1, 4).

Vina a odpuštění ve sborové praxi S tématem viny a odpuštění se v církvi potkáváme takřka na každém kroku. Objevuje se v mnoha písních, modlitbách, kázáních a přímo hmatatelně je nám připomínáno v bohoslužbách se Svatou Večeří Páně. Když však odhlédneme od obecného vyznávání hříšnosti a zaměříme se na konkrétní vyznávání vin v protestantském prostředí, ocitáme se najednou o samotě. Většina lidí přesouvá praxi nakládání s osobními hříchy do škatulky nadepsané štítkem „soukromé“. Oblast konkrétních provinění je pro mnoho lidí územím, kam nikoho druhého nepouštějí, a svým způsobem podobné vymezení očekávají i od druhých. Nic nenamítám proti zařazení tématu viny a odpuštění do složky označené slovem „důvěrné“. Většinou není na místě, abychom své konkrétní viny vyznávali na společných bohoslužbách, ale to neznamená, že v této oblasti máme zůstat sami. Každodenní vyznávání hříchů má jistě zůstat v soukromí. Pán Bůh slyší naše soukromé modlitby a chce nás ujišťovat o svém odpuštění. Ale přesto potřebujeme pravidelné příležitosti k vyznávání hříchů i jedni před druhými. Takové příležitosti mají být provázané vzájemnou důvěrou a závazkem zachování mlčenlivosti. Vzájemné vyznávání má být „důvěrné“, ale rozhodně ne nezávisle „soukromé“. Přesunutí konkrétního vyznávání hříchů do pouze „soukromých šuplíků“ je podle mého názoru velmi nezdravou sborovou praxí. V dlouhodobém horizontu izolace od druhých přináší pokřivení i našeho každodenního nakládání s hříchem a může se postupně rozrůst až k vážnějším dlouhodobým obtížím. Absence vzájemné zpovědní služby může být příčinou dvou poměrně častých duchovních nemocí. První z nich je víra se stálým pocitem viny. Lidé žijící v této duchovní nemoci mají problémy s přijetím odpuštění. I přes mnohé osobní vyznávání pocit nečistoty zůstává. Teoreticky věří, že jsou Božími dětmi, žijí však s pocitem stálé oddělenosti od Boha. Stálý pocit viny před Bohem se stává jejich duchovní identitou. Možná by rádi vyznávali své skutečné či domnělé viny s pomocí někoho dalšího, ale většinou jim v tom brání stud nebo pocit, že by to neuměli. Druhou nemocí je schopnost si své svědomí ochočit. Lidé v této nemoci postupně tolerují své hříchy, či jak říká Bonhoeffer „odpouštějí sami sobě“. To, co ještě před časem považovali za vinu, nyní pokládají za jakousi osobní slabost, kterou ve svém životě tolerují. Někdy i zašeptají své „Pane, odpusť“. Ve skutečnosti se však daný hřích stal pravidelnou součástí jejich života. V obou skupinách je časté, že dokud se nestane něco opravdu mimořádného, lidé nevyznávají své hříchy ani před svými nejbližšími. Přitom pro obě duchovní nemoci - neschopnost přijímat odpuštění a nemoc tolerování hříchu - je modlitba vyznávání hříchu s někým dalším hlavní cestou k nápravě. Usilujme o duchovní obnovu v této oblasti. Obnova, o které mluvím, by však neměla končit u jednoho pokusu o zpověď s kazatelem sboru či s někým ze staršovstva. Pravidelná celosborová zpovědní služba vedená kazatelem a staršovstvem například před Večeří Páně může být velkou pomocí, ale měla by být jen začátkem obnovy v této oblasti. Hledejme ty, se kterými bychom se mohli pravidelně modlit a vzájemně si pomáhat. Usilujme o to, aby se pravidelnější vzájemné vyznávání hříchů znovu vrátilo do našich sborů. Skrze tuto cestu se obnovuje citlivost na hřích pro ty, kdo ji poztráceli, a naopak radost z moci Kristova očištění těm, kdo dlouhodobě nesou břemena stálého pocitu viny. Modleme se jeden za druhého i za celá sborová společenství, aby vzájemné vyznávání hříchů a vzájemného  dosvědčování Boží milosti mohlo být pevnou součástí našich sborů. tomáš grulich

13

unor-2010.indd 13

27.1.2010 15:50:04

odpuštění v Bibli

Hovoří se o něm ve Starém i Novém zákoně. Ve Starém zákoně se hodně o odpouštění mluví v knize Leviticus - viz např. o tzv. smírčích obětech (Lv 19,22). Mluví se o něm hodně i v I. královské a 2. Paralipomenon. Téma odpuštění se často ozývá i v žalmech - viz např.: „Hospodine u tebe je odpuštění – tak vzbuzuješ bázeň.“ (Ž 130, 4) „Hospodin je dobrý a nabízí odpuštění“. (Ž 86,5) „Hospodine, odpusť mi.“ (Ž 27, 11) O odpouštění se ve Starém zákoně hovoří i v příbězích. Příkladem může být příběh Josefa a jeho bratří (Gn 50,17 – 26).

V Novém zákoně se o odpuštění hovoří často v prvé řadě v evangeliích: „Kolikrát mám odpustit?…Sedmdesátkrát sedmkrát“. (Mt 18,21–22) „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“ (L 5,23) „Odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ (L 6,37–38) „Odpustit hříchy může jedině Bůh.“ (L 5,21) „Odpouštějte bližním před modlitbou.“ (Mk 18,27) „O tom, jak poznat spásu v odpuštění hříchů.“ (L 1,27) I v Novém zákoně se o odpuštění hovoří v příbězích – viz např. příběh dvou dlužníků (Mt 18, 23 – 35); příběh dvou různě velkých dluhů (L 7,42 – 43); příběh ženy hříšnice v domě farizeově (L 7,36 – 50) – viz např.: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože

Karl Jaspers

Otázka viny

Příspěvek k německé otázce Praha: Academia, 2009, 144 s. ISBN 80-200-1455-1. Z německého originálu přeložil Jiří Navrátil.

Čí je to vina? Kdo za to může? Tyto otázky řešíme při osobních konfliktech, během soudních procesů i v mezních životních situacích. Vina bývá vyslovena jednotlivcem nebo vykřičena davem. Obvinění přichází hlasitě z vnějšku, jindy tiše z hlubin naší duše. Německý filosof Karl Jaspers (1883-1969) ve své knize vydané v roce 1946 čelí skutečnosti, že celý svět vinil jeho národ z rozpoutání válečné destrukce. Text vznikl v situaci, kdy bylo nacistické Německo poraženo, země se nacházela v troskách a vítězové rozhodovali o jeho dalším osudu. „My Němci jsme skutečně bez výjimky povinni vidět v otázce naší viny jasně a vy-

vodit z toho závěry.“ Byla vina jasná všem Němcům? Jaspers píše, že bylo mnoho těch, kdo se považovali za nevinné a prohlašovali za viníky ty druhé. A to je právě potíž s vinou tehdy i dnes. Byl každý Němec vinen stejnou měrou? Kdo o vině či nevině může rozhodovat? Kdy je obžaloba oprávněná? A co pocity viny? U velkých pojmů a témat platí dvojnásob, že dobře učí, kdo dobře rozlišuje. U viny to platí bezesporu. Jaspers nám pomáhá v orientaci především tím, že určuje čtyři pojmy viny. Má za to, že právě rozlišování mezi různými pojmy viny nás má uchránit před plochým tlacháním o vině, které klade bez rozdílu všechno

na jedinou rovinu a posuzuje vše v hrubém záběru jako špatný soudce. (27) Proto je potřeba rozlišovat vinu: 1. kriminální, 2. politickou, 3. morální, 4. metafyzickou. Jaspers nezůstává u pouhé analýzy viny, ale přechází k nutnosti nápravy a očisty. „Očista je podmínkou naší politické svobody. Neboť teprve z vědomí viny vyrůstá vědomí solidarity a společné odpovědnosti, bez nichž není svoboda možná.“ (137) V kontextu české otázky považuji za důležitý především náš vztah k Němcům. Potřebujeme

14

unor-2010.indd 14

27.1.2010 15:50:04

projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ (v. 47) O odpuštění často mluví i apoštol Pavel: „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil nám“ (Ef 4, 32). „Bůh probudil nás k životu spolu s ním (s Ježíšem Kristem) a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám a zcela jej zrušil” (Ko 2,13). „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především pak mějte lásku, která všechno spojuje v dokonalost“ (Ko 3,13).

číst recenzovanou knihu mimo jiné proto, že v Česku jsme zvláště citliví na vinu našeho západního souseda. Stále aktuální zůstává také reflexe naší komunistické minulosti. Nastolené poválečné otázky mají mnoho společného s postkomunistickou situací. Po dvaceti letech stále narážíme na otázky typu: Jsou vinni všichni komunisté stejně? Kdo může za to, že jsme prožili čtyři desetiletí v totalitním státě? Jaspersovo členění viny nás má chránit před unáhlenými a nesprávnými soudy. Za oslovující dále považuji jak autorovu odvahu přijmout osobní díl viny, tak smělost zveřejnit svůj text již rok po válce. Dotisk této útlé knihy malého formátu je zarámován texty českého filosofa Ladislava Hejdánka. Čtenář je díky nim uveden do základních souvislostí Jaspersova života, jeho filosofické orientace, akademické dráhy i osobních zápasů. Zdařilý obal knihy doplňuje celkový dojem z četby. Dodejme, že český překlad vyšel poprvé v roce 1969. Kdo hodlá číst knihu pouze jako svědectví o poválečné situaci poraženého národa, ten se o mnoho ochudí. Vedle viny se totiž autor dotýká zásadních lidských problémů, jakými jsou výčitky, stud, soud a obhajoba, meze kolektivní viny, náprava viny atd. Když sleduji zprávy z domova i ze světa, když pozoruji svůj vlastní život, nepochybuji o tom, že odpověď na otázku viny  zůstává aktuální také v 21. století. Peter cimala

V Novém zákoně se o odpouštění hovoří i o souvislosti obětí Ježíše Krista a Mojžíšovým zákonem: „My vám přinášíme radostnou zprávu… Skrze něho (Ježíše) vám se zvěstuje odpuštění všech hříchů, a  to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. V něm je ospravedlněn každý, kdo v něho věří.“ (Sk 13,32 a 38).

Dvě stránky odpouštění

Odpouštění znamená v Bibli i v životě dvojí: Na jedné straně o odpouštění prosit. Koho? Toho, proti němuž jsme se provinili - ať je to člověk nebo Hospodin. Platí zde: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ (Mt 7,7-8) Znamená to však i to druhé: z vlastní iniciativy odpouštět těm, kteří nám něco udělali. Příkladem může být biblické: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ (Mt 6,14) Obdobným směrem jde i slovo z modlitby Páně: „…jako i my jsme odpustili našim viníkům“ (Mt 6,12). Slovo křesťanům, kteří se domnívají, že pro ně odpouštění není aktuálním problémem: německé přísloví říká „Gabe ist Aufgabe“ – „Dar je zároveň úkolem“. I v biblickém pojetí stojí před každým z nás úkol: být Božím obrazem - jak to čteme hned na začátku Bible: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27) V praxi to znamená poměřovat se ne lidskými měřítky, ale právě tímto měřítkem (etalonem): do jaké míry se to, co děláme, jak jednáme a jak se chováme, shoduje s tím, co dělá Hospodin? A když to uděláme, kdo je s to odpovědně říci, že v jeho případě je vše v pořádku, a prosit o odpuštění nepotřebuje? Nejen to. V Novém zákoně čteme, že ti, kteří uvěřili a přidali se k Ježíši, jsou Ježíšem Kristem posíláni do světa (Mt 10). Ježíš jim i nám říká: „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“. (Mt 10,40) Ve světě jsme tak „žijícím obrazem Ježíše Krista“ (viz „přijímá vás, jako by přijímal mne“). A jde to ještě dále. Ve světě máme representovat toho, kdo 15

unor-2010.indd 15

27.1.2010 15:50:04

poslal na svět Ježíše Krista („toho, který mne poslal,“ říká Pán Ježíš).

Smíření

Odpouštění je klíčovým na cestě ke smíření. To však vyžaduje dvojí: Na straně toho, kdo se provinil: požádání o odpouštění. Na straně toho, kdo byl vinou druhého poškozen: poskytnutí odpuštění. Jak to vypadá v mezilidském styku? Když Petr

Pavlovi udělá něco zlého (když ho např. zraní, urazí, poníží, pomluví atp.), potom může Pavel Petrovi odpustit. Je to dobrý krok, ale ke smíření nestačí. Pavla přestane břemeno neodpuštění tlačit, ale Petr se to ani nemusí dozvědět. Teprve tehdy, když Petr požádá Pavla o odpuštění a ten mu odpuštění poskytne, může dojít ke smíření. Bez prosby Petra o Pavlovo odpuštění však k oboustrannému smíření dojít nemůže. Na druhé straně je možno odpustit někomu, kdo nám něco zlého udělal, i když již nemáme možnost se s ním setkat (např. když ten již zemřel). V kolika případech lidé nesou balvan tíže neusmíření na vlastních bedrech jenom proto, že nestihli včas odpustit něco tomu, kdo již neexistuje. V takovém případě je možno nepřítomnému odpustit, a tak se zbavit tíhy neodpuštění – i když to v tomto případě opravdové oboustranné smíření není. A jak může dojít k prvnímu kroku směrem k odpuštění v mezilidském styku? V pozadí je třeba hledat sílu, která člověkem „hne“, která ho pudí

a nutí udělat první krok. Bez této motivační síly to nejde. Je dobré, když tím, kým to hne, je ten, kdo se provinil – když provinilec postiženého požádá o  odpuštění. Postižený může být zrovna na vážkách a v nerozhodnosti setrvávat v nejistotě. Když je však viníkem požádán o odpuštění, snáze se na tento podnět (impuls) „rozhýbe“ – a začne pracovat na odpuštění. Tak tomu je mezi lidmi v jejich vzájemném styku.

A jak je tomu ve vztahu k Pánu Bohu? I v tomto případě je dobré, když ten, kdo se nezachoval, jak se zachovat měl, si to v rozvažování svého života před Boží tváří uvědomí a obrátí se k Hospodinu s prosbou o odpuštění. K tomu je třeba důvěry - víry, která nám z Bible naznačuje, že Hospodin je milostivý a  lítostivý, že odpouští těm, kdo k němu v pokoře přicházejí. Říká nám to Bible mnohokrát: „Hospodin, váš Bůh, je milostivý a slitovný a svou tvář neodvrátí od vás, když se k němu navrátíte.“ (2 Pa 30,9) Jde tedy o to udě lat ten první krok a vykročit. Jaro Křivohlavý

Autor se zabývá otázkami odpuštění ve třech nedávno vyšlých knihách: • O odpouštění s Jaro Křivohlavým. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2004. • Pozitivní psychologie. Naděje, radost a odpouštění. Portál, Praha. 2004. • Jak přežít vztek, zlost a agresi (Jak? Odpuštěním!). Grada Publishing, Praha. 2004.

16

unor-2010.indd 16

27.1.2010 15:50:04

inzerce

... a tak zůstává víra, naděje a láska... Příběhů s tématem viny a odpuštění bylo již napsáno mnoho. Není se co divit. Zasahují přece do stěžejního tématu křesťanského poselství světu. Za svou dlouholetou praxi vězeňského kaplana jsem příběhů s podobnou tématikou slyšel více. Jen málo z nich však naplnilo i druhou část poselství, kterou je právě odpuštění. Příběhy to mnohdy byly zraňující, bolestivé, zasahující často široké okolí těch, co se provinili, celé jejich rodiny včetně dětí a na dlouhou dobu. Někdy jsem přemítal nad tím, kolik zbytečností si navzájem způsobíme během svého krátkého pozemského putování a kolik z těch hloupostí malých i velkých se už nedá potom vrátit, protože to nestihneme nebo na to jednoduše nebudeme mít sílu. Jeden takový příběh začal pro mě před mnoha lety za mrazivého jitra ve věznici s ostrahou. Šel jsem tehdy přes nástupní plac, jinak řečený „nástupák“ do budovy, kde je umístěna kaple. Stráže se na ochozech choulily pod zdviženými límci a na zemi byly zbytky zmrzlého sněhu, které nedokázaly zakrýt stovky plivanců, které přes svoji nechutnost v sobě přece skrývaly jakýsi projev lidství. Vychovatel, který mě zastavil, mi mezi řečí sdělil, že má na oddíle „chlapa“, který prý možná přijde o nohu, tak jestli bych za ním nezašel, že prý se z toho nějak hroutí. Ve vězení si sice člověk rychle zvykne na jakoukoli absurditu, ale jako duchovní zůstává lidem na blízku stále. Na cimře, kam jsem vstoupil, seděl na posteli drobný muž ve vyšším věku. Natolik vyšším, že by už rozhodně neměl dle mého názoru trávit čas po kriminálech. Vděčnost, která z jeho slov během rozhovoru zaznívala, mi znovu potvrdila, jak mocný je Bůh, který dovede těšit zkroušené a nalomenou třtinu nedolomí. Slovo dalo slovo a já se postupně během setkávání dovídal pomalu celý příběh. A byl to dost smutný příběh. Na jeho počátku bylo šťastné manželství, jistá práce a zažitý rytmus poctivě žitého života. Na jeho konci pak zneužité dítě, odsouzení od všech blízkých, trest vězení, osamění, které je snad ještě horším trestem, a vlivem vážné choroby i hrozící nesmlouvavý lékařský zákrok. Bůh ve fázi nula. Naše setkávání ve vězení probíhala asi dva roky, během nichž se zlepšil mužův zdravotní stav natolik, že bylo upuštěno od amputace. Dokonce pravidelně navštěvoval bohoslužby ve vězeňské kapli a byl vděčný za všechny modlitby. Z Boha samého měl stále jakési obavy, ale kdo zná čas obrácení lépe než Bůh sám? V té době se také stal jeden z mnoha drobných zázraků v životě toho muže. Jeho rodina ho kontaktovala a měla zájem se s ním setkat. Vztah s těmi, které tolik zranil, se budoval pozvolna, pomocí dopisů, až nadešel den s velkým D. Byl jsem jako kaplan požádán, zda bych nezprostředkoval setkání mezi ním a zbytkem rodiny. Po všech nezbytných procedurách byla posléze muži povolena tříhodinová vycházka z věznice za doprovodu kaplana do sousedního města. Šok, který prožívá člověk, který se ocitá po letech za mřížemi najednou mimo areál věznice, nebyl asi nic proti tomu, co zažil onen muž, když stál tváří v tvář širokému okruhu rodinnému těch, kteří se na něho všichni moc těšili. Jenom já jsem měl chvíli obavu, že skončíme oba na dně nedalekého jezera. Leč Pán Bůh má onen roztodivný smysl pro humor, který se v tomto případě projevil v tom, že se podařilo zprostředkovat opravdu krásné setkání. Po obědě v restauraci se rozvinula vynikající debata o všech možných i nemožných věcech a začala se psát nová kapitola v životě tohoto člověka. Za nedlouho po vycházce mu začaly jezdit návštěvy, ozvaly se děti i vnoučata a i manželka jej přijala zpět. Pak po jeho propuštění chodily vždy v době velkých svátků přání plná vděku a znovu nabyté radosti. Po několika letech jsem se s ním a několika příbuznými opět setkal. Jeho vnučka mi při tom poděkovala, že jsem jí prý zachránil dědečka skrze víru. A tak vím, že některé věci, i když prosté, se prostě vynutit vůlí nedají. Bůh je vždy ten, který zámky odmyká, a nejdůležitější je moudrost a trpělivost při čekání na Jeho mnohdy nenápadný příchod do našeho srdce, právě ve chvíli, kdy Ho nej víc potřebujeme, a přesto mnohdy ani nečekáme. Martin Škoda

Hledejte ve svém okolí nové čtenáře a poskytněte jim svá přečtená čísla. I to je misie. 17

unor-2010.indd 17

27.1.2010 15:50:05

Máme čo zvěstovať! S

kvelý metodistický kazateľ, W. E. Sangster, si pred 100 rokmi sťažoval: „Kázanie je v ústraní – svet v neho už neverí.“ Dnes by sme to mali poupraviť: „Kázanie je v ústraní – cirkev v neho už neverí.“ Aj v protestantských cirkvách sa presadzuje všeličo – aj pekné! – ale často je to na úkor zvestovania Písma svätého. My sme však presvedčení, že tam, kde sa zvestuje Božie slovo, je počuť Boží hlas. Vzletnými, ale pravdivými slovami píše o kazateľovi biskup M.  Simpson: „Kazateľňa je jeho trónom: Stojí na mieste Kristovom; jeho zvesťou je slovo Boha; okolo neho sú nesmrteľné duše; neviditeľný Spasiteľ mu stojí po boku; Svätý Duch sa vznáša nad zhromaždením; nebo aj peklo očakávajú výsledok.“ Ak o tom pochybujete, tak príďte! Ak ste o tom presvedčení, tak príďte! Ak s tým súhlasíte, ale neprežívate to, tak príďte!

Ak chcete, aby pri vašom zvestovaní bolo počuť Boží hlas, tak príďte! Pozývame kazateľov, farárov, laických kazateľov, katechétov, učiteľov nedeľných besiedok, mládeže, vedúcich biblických skupín, misijných a evanjelizačných pracovníkov, mužov aj ženy zo všetkých kresťanských denominácií na tréningovú konferenciu s témou: Máme čo zvestovať! Minulý rok sme sa venovali najmä zvestovaniu biblických proroctiev a tento rok bude dôraz na zvestovaní biblických príbehov. Všetci máme radi dobré príbehy a tí, čo pochádzame z kresťanských rodín, sme boli odchovaní na biblických príbehoch. Ale práve pri ich zvestovaní znie viacej moralizovania ako evanjelia milosti. Preto sa im chceme pozornejšie venovať. Organizátormi konferencie sú Cirkev bratská v SR a European Leadership Forum Slovensko. Ga-

Foto archiv autora

Teologická konferencia s reverendom Davidom Jackmanom

18

unor-2010.indd 18

27.1.2010 15:50:05

rantom konferencie je ThDr. Ing. Ján Henžel, PhD. Hlavným rečníkom je Rev. David Jackman z Londýna. Je prezidentom Proclamation Trust, ktorý sa od roku 1986 zameriava na podporu vykladania Biblie pre súčasný svet. Bol kazateľom veľkého cirkevného zboru v centre Southampton, a potom zakladajúcim riaditeľom Cornhill Training Course, jednoročného kurzu praktickej práce s Bibliou.

Najprv študoval angličtinu na Univerzite v Cambridge a potom teológiu na Trinity College v Bristole. Je autorom viacerých komentárov a biblických pomôcok. Český preklad jeho výkladu Jánových listov vyšiel v Návrate domů. Pravidelne káže v St. Helen´s Bishopsgate v Londýne a na biblických konferenciách po celom svete. S manželkou Heather majú dve dospelé deti. Ivan Markuš 

Program konferencie

MÁME ČO ZVESTOVAŤ! Biblické príbehy 25. – 27. marca 2010, Demänovka, Liptovský Mikuláš Štvrtok

Piatok

Sobota

9:00 - 10:00

Výklad pre vykladačov (R. Betina)

Výklad pre vykladačov (D. Jackman)

10:30 - 12:30

Zvestovanie sz príbehov I. (D. Jackman)

Zvestovanie nz príbehov (D. Jackman)

15:00 - 16:00

Práca v skupinách

16:00 - 16:30

Zhrnutie skupinovej práce (D. Jackman)

17:00 - 18:00

Zvestovanie sz príbehov II. (D. Jackman)

19:00 - 21:00

Ako čítala novozmluvná cirkev Starú zmluvu (D. Jackman)

Otázky a odpovede (D. Jackman) Moderátor: J. Henžel

Více na www.cb.sk a www.rzdemanovka.sk Oznámení

Ekologická sekce České křesťanské akademie 

zve na besedu na téma Právní ochrana stromů v praxi aneb Jak úřady i občané mohou působit v (ne)prospěch stromů. Úvodní slovo přednese RNDr. JUDr. Jitka Jelínková, PhD. z  České inspekce životního prostředí. Beseda se koná v úterý 9. února 2010 od 17:30 v přízemí Emauzského kláštera (Vyšehradská 49, Praha 2). Jiří Nečas

teb se budou konat 5. března 2010 po celé republice. Celopražské setkání se koná v Husově sboru v Praze 10 - Vršovicích od 17 hodin. Program připravily ženy z Kamerunu, africké země ležící nad rovníkem, ve které se hlásí na 60 % obyvatel ke křesťanství. Hlavním biblickým mottem bude slovo Žalmu 150: „Všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina.“ Všichni jsou srdečně zváni.

Konference křesťanských zdravotníků 

Světový den modliteb 2010 

Shromáždění Světového dne modli-

Ve dnech 24. - 25. 4. 2010 se bude v Brně konat 19. konference Sdružení

křesťanských zdravotníků, tentokrát na téma „(Ne)uštvaný zdravotník?“ V rámci konference uslyšíte zajímavé přednášky, bude prostor pro setkání a  výměnu zkušeností s dalšími zdravotníky - křesťany, pro zajímavá svědectví jak Pán Bůh pracuje v ordinacích a nemocnicích a také pro načerpání nových sil. 23. dubna večer se bude konat setkání určené pro studenty zdravotnických škol a čerstvé absolventy. Bližší informace a přihlášky budou postupně zveřejněny na www.skzcr. cz. Jste srdečně zváni!

19

unor-2010.indd 19

27.1.2010 15:50:05

Vražda křesťanů v Egyptě

Sedm osob zabili a deset dalších zranili v Egyptě tři ozbrojenci, kteří začali z projíždějícího automobilu

76 milionů obyvatel Egypta a jsou tak největším křesťanským společenstvím na Blízkém východě. Koptští křesťané jsou potomky původních obyvatel Egypta, žijících zde ještě před příchodem Arabů a tím i islámu v sedmém století. Situace křesťanů v Egyptě se v posledních letech zhoršuje.

Církevní restituce v Rusku střílet na věřící odcházející z kostela po půlnoční mši konané na oslavu koptských ortodoxních křesťanských Vánoc (6. ledna). Útok se odehrál v jihoegyptském městě Nag Hammádí v provincii Kená, asi 40 kilometrů od Luxoru. Incident potvrdil jak místní biskup, tak egyptské ministerstvo vnitra. Biskup Kirollos z diecéze Nag Hammádí uvedl, že mezi oběťmi je šest věřících a jeden člen ochranky. Stav nejméně tří zraněných je vážný. Sám biskup prý odešel z kostela jen několik minut před útokem. „Zatočilo kolem mě auto. Zatímco jsem si potřásal rukama s lidmi v bráně, uslyšel jsem ten zmatek, spoustu střelby ze samopalu,“ řekl. „Mým věřícím je vyhrožováno, když jdou po ulici, někteří lidé na ně křičí: ‚Nenecháme vás slavit svátky!‘,“ dodal biskup. Koptové tvoří asi deset procent ze

Více než 90 let po Říjnové revoluci z roku 1917 mají církve v Rusku, především ale pravoslavná, získat zpět značnou část nemovitostí, ale i náboženských a uměleckých cenností, které dříve vlastnily. Ruský premiér Vladimir Putin učinil další krok k  přijetí zákona o církevních restitucích, informoval 4. ledna moskevský deník Kommersant. Nejde přitom jen o  nemovitosti a chrámy, které církve dostaly zpět nebo aspoň do užívání v 90. letech, ale i o mnohdy velmi cenné ikony a další liturgické předměty, které jsou dosud uchovávány v muzeích. Pouze nejcennější nemovitosti zapsané na seznamu kulturního dědictví UNESCO, jako je komplex starých chrámů na

Seriáloví Simpsonovi mají teologii Vatikánský deník Osservatore Romano v prosinci pochválil jubilující (20 let) americký animovaný seriál Simpsonovi, který vysílá i ČT. „Navzdory často hrubým výrazovým prostředkům chválí seriózní komentátoři realismus a inteligenci scénáře,“ uvedl list. Dále pak píše, že seriál odráží duchovní zmatek naší doby. Bohoslužba je v seriálu představována často uspávajícím kázáním faráře. Avšak jsou v něm i Homerovy přímé a osobní rozmluvy s Bohem, a proto je možné mluvit i o simpsonovské teologii, napsal vatikánský list.

území moskevského Kremlu nebo chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí, mají nadále zůstat v držení státu. Naproti tomu řada klášterů včetně slavného Novoděvičího by měla být církvi vrácena. Zvláště komunisté Putinovi předhazují, že chce z pravoslavné církve udělat multimiliardáře a nový mocenský faktor v zemi. Formálně jsou sice stát a církev odděleny, ale mocenská elita zjevně přisuzuje pravoslaví roli jednoho ze svorníků národní identity, nově vytvářené po zhroucení sovětské říše před dvěma desetiletími.

Čína: 15 let pro křesťana

Čínský křesťan byl odsouzen k patnácti letům vězení. Vůbec nejvyšší trest za posledních deset let vynesený nad věřícím soud odůvodnil prozrazením státního tajemství. Šestatřicetiletý A-li-mu-ťiang I-mitchi stál v čele ilegální církevní organizace v městě Kašgar v  autonomní oblasti Sinťiang. Tento původně ujgurský muslim, který konvertoval ke křesťanství, byl zadržen už před dvěma lety. Nejprve byl obviněn z ohrožování národní bezpečnosti, nakonec byl ale jeho čin překvalifikován na prozrazení státního tajemství, protože mluvil se zahraničními novináři. Jeho advokát se proti rozsudku odvolal a zároveň vyzval OSN, aby se případem začala zabývat. V Číně je dnes na dvanáct miliónů katolíků a asi padesát milionů protestantů. Většina z nich jsou ale členy takzvané podzemní, státem pronásledované církve.

20

unor-2010.indd 20

27.1.2010 15:50:05

Novela církevního zákona

Úřednická vláda Jana Fischera se 14. ledna vrátila k novele zákona o svobodě náboženského vyznání, jehož projednávání odložila loni v létě kvůli blížícím se volbám. Ty se pak nekonaly a mandát vlády se tak prodloužil až do konce letošního května. Předlohu posuzovala legislativní rada vlády. Novelu zákona o vyznání a církevních institucích vrátila k dopracování. Novela zákona o svobodě náboženského vyznání, kterou připravilo ministerstvo kultury, si klade za cíl sjednotit právní režim právnických osob zřizovaných jako součást církve a náboženské společnosti a zavedení pouze jednoho druhu - církevní právnické osoby. Novela má upřesnit evidenci církevních právnických osob při jejich vzniku a zániku. Řeší také poskytování duchovní služby v azylových zařízeních.

Halík ocenil posun u evangelikálů

Profesor Tomáš Halík ocenil současný posun, který je patrný ve světovém evangelikálním hnutí. To se podle něj posunuje z pozice biblického fundamentalismu k větší biblické hloubce a může tak navazovat lepší ekumenické vztahy. Řekl to na besedě u kulatého stolu s novináři, kterou 13. ledna pořádalo Tiskové středisko České biskupské konference. Jak uvedl, tímto posunem navíc vzniká inteligentní konzervativní opozice radikálnímu sekularismu, se kterým se církev nemůže utkat v pozici fanatického fundamentalismu. Profesor kladně hodnotil působení Pavla Hoška z Církve bratrské, který o spiritualitě evangelikalismu přednáší.

Pro církevní restituce jen třetina Čechů

Jen necelá třetina Čechů si myslí, že by stát měl vrátit církvím majetek, který jim zabavil komunistický režim. Za užitečné instituce církve pokládají dvě pětiny lidí. Ukazují to výsledky průzkumu Střediska empirických výzkumů (STEM). Ochota lidí k restitucím církevního majetku proti loňskému průzkumu STEM poklesla o tři procentní body. Jednoznačně nakloněni restitucím jsou pouze lidé, kteří o sobě říkají, že „určitě věří v Boha“. S navrácením majetku církvím souhlasí tři čtvrtiny z nich. Mezi vlažnějšími věřícími a ateisty podpora církevních restitucí klesá. Zatímco ochota Čechů k majetkovému vyrovnání s církvemi se mírně snížila, vnímání církví jako prospěšných institucí se nemění. Podle STEM je za ně považuje 41 procent lidí, což je stejně jako loni v prosinci. Za užitečné považují církve věřící, ale i čtvrtina lidí, kteří o sobě tvrdí, že „spíše nevěří v Boha“. Více než polovina dotázaných církve za užitečné instituce nepovažuje. Podle předchozích průzkumů STEM se podíl věřících v Česku dlouhodobě pohybuje kolem jedné třetiny. Věřících je mnohem více na Moravě než v Čechách. Na Moravě žijí hlavně na jihu a východu tohoto regionu. Průzkum STEM k církevním restitucím se uskutečnil ve dnech 1. až 9. prosince 2009. Bylo při něm dotázáno 1260 respondentů starších 18 let. Podle ČTK, Českého rozhlasu, IDEA, Katholiek Nederland, Křesťan Dnes a Novinky.cz (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval -juml-

■ 17. 12. se v Oráčově na

Rakovnicku konalo poslední rozloučení s válečným veteránem a evangelickým farářem Janem Jelínkem, který za druhé světové války během svého působení v české obci Kupičov ve Volyni na území dnešní Ukrajiny zachránil životy desítek lidí. Sedmadevadesátiletý podplukovník Svobodovy armády zemřel ve čtvrtek 3. prosince. Pohřbu se zúčastnili i zástupci armády v čele s náčelníkem generálního štábu Vlastimilem Pickem.

■ 19. 12. čeští poslanci

a senátoři zazpívali ve svatovítské katedrále za pomoci profesionálních hudebníků a dětí z hudební školy Rybovu Českou mši vánoční.

■ 25. 12. se kardinál Miloslav

Vlk naposledy ve funkci pražského arcibiskupa setkal na obědě s chudými a osamělými lidmi z okraje společnosti. Vánoční oběd pro 180 lidí uspořádala v sále kardinála Berana v Arcibiskupském paláci na Hradčanech Komunita Sant‘Egidio.

■ 25. 12. se asi stovka lidí

sešla k vánoční bohoslužbě v hrubé stavbě (bez oken) nového kostela Církve bratrské v Litomyšli. Kázal pastýř sboru Daniel Smetana, modlitbami posloužili místní katolický farář Beneš, československá farářka Říhová a adventistický kazatel Kocián. Zúčastnil se i místostarosta Litomyšle Kašpar.

■ 11. 1. koledníci Tříkrálové

sbírky navštívili jednání vlády a poprosili premiéra Jana Fischera a jeho ministry o příspěvek do charitní kasičky. Tři biblické mudrce přijali ministři na úvod své schůze a vyhověli jejich prosbě o příspěvek. -juml-

21

unor-2010.indd 21

27.1.2010 15:50:05

Proč? T

ehdy 14. února 1945 kolem poledne začaly houkat sirény. Všichni jsme museli do krytu. Já jsem pracoval jako učeň u firmy J.a.J. Frič v  Americké ulici, což je asi tak osm minut rychlé chůze od vinohradské modlitebny. Když jsme se vrátili zpět k práci, přišel mezi nás pan továrník Frič a řekl nám, kdo bydlíme na Vinohradech, ať se jdeme podívat, jestli se u nás doma něco nestalo.

Obraz zkázy

Vzal jsem na sebe kabát a mazal domů. Na rohu Římské ulice se mi zatajil dech, protože jsem uviděl tu spoušť. Byl jsem z toho zoufalý a stále jsem nemohl uvěřit svým očím. Ale nejhorší bylo to, že jsem nezastihl nikoho doma ani v sutinách bytu, kde jsem prožil v pokoji a radosti jedenáct let svého dětství. Žili jsme v třípokojovém bytě v domě, kde byl náš tatínek Josef Štifter kazatelem. V době náletu nás bylo doma už jen pět dětí - Jiří, Jan Blahoslav (Baja), Lydie, Noemi a já jako nejmladší, a rodiče. – Kde jsou? Sousedé mi podali první zlé informace. Pane Bože, proč jsi

to dopustil zrovna na mé rodiče a sourozence? Cítil jsem, že Pán Bůh dopustil něco, co nikdy nemělo být dopuštěno. Po delší bezradné době jsem se vzchopil a šel do tatínkovy pracovny, kde jsem vzal alespoň nějaké doklady a pomalu odcházel. Ale kam? Bezradně jsem usedl na schody u našeho bytu, kde se mne ujal bratr Javornický (otec kazatele Pavla Javornického) se svou dcerou Věrou. Řekli mi, abych šel s nimi k jejich přátelům. Ještě večer jsme s Věrou šli po nemocnicích hledat naše raněné. Nakonec jsme je našli v nemocnici na Karlově náměstí. Když jsme se vrátili zpět, náhle jsem si vzpomněl, že mám na Kačerově sestru Slávku se švagrem Bohumilem Kejřem. Ihned jsem se za nimi vydal. Šel jsem pěšky, nic nejezdilo.

Foto archiv autora

Vzpomínky Ladislava Štiftera 65 let od vybombardování modlitebny na Královských Vinohradech v Praze

Z tatínkových pamětí

V pamětech mého tatínka, které mi po něm zůstaly, tatínek píše: „14. února 1945 po poledni byl vyhlášen letecký poplach, ale pozdě, neboť hned v zápětí bylo slyšet hluk bombardovacích letadel a výbuchy pum.

22

unor-2010.indd 22

27.1.2010 15:50:06

Zatmělo se, byl jsem v předsíni a nad hlavou mi lítalo mnoho kusů všeličeho i Bajův hodinářský soustruh s  motorem. Zraněn však jsem nebyl, máti krvácela velmi ruka, byla těžce zraněna. Odvedl jsem ji dolů do sklepa a trochu obvázal. Šel jsem pak zas nahoru a tam mi Baja podal ve velkém pokoji z hromady rumu Noemi (Emu). Dovedl jsem ji dolů, ale tu bych byl musil zavázat celou. Že je Baja také raněn, jsem nevěděl, až pak mě zavolala sousedka a ukazovala mi někoho oteklého k nepoznání a on to byl Baja. Zase jsem ho odvedl dolů a vyběhl ven a tam již byl přivolán autobus pro raněné, ale žel jen pro Němce. Šofér autobusu však zastavil jedoucí nákladní auto a dal nám ho k disposici. Odvezl jsem máti, Emu a Baju do nemocnice a ještě jednoho mladého muže, který však, než jsme dojeli, zemřel. Máti a Emu jsem dal na chirurgii, s Bajou jsem musel na oční kliniku, kde ho hned prohlédli, a lékařský úsudek zněl, že sotva bude možno zachránit jedno oko. Já sám zraněn nebyl, ale neslyšel jsem. Tak jsem byl sám, a když jsem šel z nemocnice, ani jsem nevěděl kam jít, zda do zdemolovaného bytu či jinam. Vzpomněl jsem jen na Diakonii ve Strašnicích a tam jsem se vydal. Zastavil jsem se cestou u Černých, kde se mi dostalo občerstvení a kde padlo slovo, co je s Kejřovými. To jsem si vzpomněl, že Jura, Lída i Láďa mne budou hledat tam. Jura i Lída přišli, ale Láďa až po dvacáté druhé hodině. Když totiž přišel ke zbořenému bytu, bylo mu řečeno, že já mám nohy pryč, máti ruce a Baja že je mrtev a Ema ta snad ještě žije, ale že to není jisté. Zdrcen tam seděl u domu a tam ho našla Věra Javornická, ta s ním šla po nemocnicích nás hledat a snad o nás zvěděli, a tak přišel ke Kejřům.“

dýně v biblické škole, tak se sklo stále objevovalo a muselo být lékaři odstraňováno. Nejhorší to měl Baja, zmítal se dokonce mezi životem a smrtí, šel z kliniky na kliniku, ale Bůh ho přece jen neopustil, ale pomohl. Ukázalo se také mnoho lásky bratrské. Sborový dům zabezpečen technickým praporem Vládního vojska. Puma vybuchla ve výškové úrovni našeho bytu na štítové zdi mezi naším domem a sousedním a její tlaková

Proč to Pán Bůh učinil?

Další den jsme zase šli do práce. Hned ráno si mne zavolal pan továrník Frič a pravil, hochu počkej chviličku, dám ti pro tatínka obálku, kterou vám dávám do začátku. V obálce bylo pět tisíc korun. Pak mi, učňovi druhým rokem, pravil v přítomnosti našeho mistra, abych zůstal doma, jak dlouho budeme při likvidaci zbořeniště potřebovat. 16. prosince 1945 jsme s pomocí Boží mohli zase obnovit veškerou svoji činnost po znovuotevření naší vinohradské modlitebny. I byt byl opraven. No a jak jsem si já sám vyřešil to své PROČ? – Vším, co nebeský Otec dopustil, vším byl oslaven a časem jsem si to uvědomil i já. Nemohu jinak, než zakončit: Díky, Pane, za dny, které byly, díky, Pane,  za dny, které jsou.

Když jsem tatínka uviděl, poklekl jsem u jeho lože a vyčítavě pravil: „Tatínku, PROČ TO PÁN BŮH UČINIL? PROČ? PROČ?“ Tatínek se na mne podíval a pravil: „Chlapče, Pán Bůh omylů nečiní, vše na světě má ve své režii, zatím nevíme, co nám tímto utrpením chtěl říct! Proto se upokoj a děkuj mu, že všichni naši zůstali na živu.“ Slovo mého otce mi dodalo trochu klidu, i když jsem s tou otázkou PROČ bojoval ještě velmi dlouho.

Další vzpomínky

Tatínek dále píše: „Byla to těžká zkouška víry. Já jsem skoro ohluchl. Máti byla asi za dvacet dní z nemocnice propuštěna. Ema si tam ještě dlouho pobyla, měla v sobě mnoho skla z oken, a ještě když pak byla v Lon-

Bombardování zasáhlo sborový dům v Římské ulici a mimo materiální škody za sebou zanechalo i zraněné.

vlna rozbila vše, co bylo v pokojích do ulice. Z nábytku byly jen třísky, z piána jen ocelový rám, housle, flétny a vůbec všechno bylo zničeno. Dokonalé rumisko.“

Nový začátek

Ladislav Štifter

23

unor-2010.indd 23

27.1.2010 15:50:06

Sipořina obřízka

E

pizodě o tom, jak Hospodin zaútočil na Mojžíše vracejícího se do Egypta a jak Mojžíšova žena v reakci na to obřezala svého syna, předchází Hospodinovo pověření Mojžíše vyvedením Izraele z Egypta, což Mojžíš odmítá. Odchodem do Egypta se patrně pokouší zmizet z dosahu Hospodinova vlivu. To však Bůh nedovolí. Opakovaně Mojžíše upozorňuje na úkol, kterým jej pověřil. Mojžíš nereaguje a s Bohem se nebaví. Jako by jej ani nezajímalo, co mu říká. „Když se na cestě chystali nocovat“ (4,26), Bůh zaútočil. Nevyzpytatelný Bůh žádá v noci Mojžíšovu smrt1. Snaha přenocovat nastartovala zvláštní dění. Mojžíš, který je bez vlastního přičinění v Božích službách, udělal něco, k čemu nedostal od Boha pokyn. A to už nelze, což Mojžíš patrně dosud nepochopil, stejně jako to, že situace je velmi vážná. Bůh vstoupil prchajícímu a umíněnému Mojžíšovi do cesty a zabraňuje mu nepřijmout úkol. Mojžíš tak dostává první lekci o nutnosti neprodleně uskutečnit předchozí Hospodinova slova. Čtenář je zde vypravěčem cíleně konfrontován se dvěma silnými tématy: Bůh, který bude Mojžíšovo vyjednávání mařit tím, že bude zatvrzovat faraónovo srdce, nakonec svého služebníka Mojžíše hodlá zabít. Bůh je nebezpečný a život ohrožující. Později dokonce od něj uslyšíme: „já usmrcuji i obživuji“2. Druhým tématem je: Mojžíš si nemůže dělat ani mluvit to, co by sám chtěl. Nemá možnost odmítnout úkol.

ThDr. Jiří Beneš, Th.D. (48) absolvent KEBF v letech 1982-86, postgraduální studia u prof. Hellera (dizertace 1997), 13 let kazatel, od 1994 učí hebrejštinu a Starý zákon na Teologickém semináři v Sázavě, od 2002 také na HTF UK.

EXODUS 4,24-26 Útok překvapivě aktivizuje Mojžíšovu ženu. Bere kamenný nůž (pazourek), řeže předkožku svého syna a dotýká se směrem k nohám. Koho? Boha či Mojžíše? Co tímto gestem vyjadřuje? Na první pohled se zdá, že její jednání je iracionální reakce na iracionální Boží útok, ale vypravěč nic z toho, co by nás zajímalo, nevysvětlí. Jeho mlčení však vyvolává otázky: Proč vůbec Sipora řeže? Proč zrovna předkožku? A proč u syna? Praktikuje starý rodový midjánský zvyk (obřad), který má člověka zajistit při ohrožení? Chce chránit svého muže před Bohem? Potřebuje Bůh v představě Sipory krev, aby se upokojil? Vysvětluje si snad, že útok na Mojžíše je zapříčiněn tím, že není obřezán a chystá se to obřadem napravit? Je snad obřízka syna zástupná lidská oběť upokojující rozhněvaného Boha? Nezaútočil Bůh dokonce na Mojžíšova syna3 a matka jej jen brání? A není Sipořin čin vlastně podřízením se Hospodinově smlouvě, kterou až dosud odmítala? Na nic z toho nenalezneme v epizodě odpověď. A tak hledáme jinde. Zmínka o obřízce kamenným nožem uvádí celou epizodu do kontextu s pozdějším Jozuovým činem (Joz 5). Ten na Hospodinův pokyn právě kamenným nožem obřezává na poušti zrozenou generaci Izraelců. Jeho čin má výkupnou moc. Po něm Bůh konstatuje „dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu“ (Joz 5,9)4. Sipořina obřízka by pak vyjadřovala, že Sipora dříve, než to Bůh řekl, intuitivně věděla, co Bůh chce, a dává mu to. To by byla pro neochotného Mojžíše další nanejvýš výmluvná lekce. A co vlastně Bůh chce? Sloveso „řezat“ (hebr. k-r-t) a podstatné jméno „předkožka“ (hebr. arlat) jednoznačně celou epizodu vřazují do kontextu smlouvy s Abrahamem (Gn 15,18. 17,11.14). O ní se Abram dozvídá poté, co je mu sděleno, že se jeho potomci dostanou na 400 let (či čtyři pokolení) do Egypta a pak odtud odejdou (Gn 15,13-14). To nyní v dění

24

unor-2010.indd 24

27.1.2010 15:50:06

kolem Mojžíše právě nastává. Smlouva stále platí, Bůh plní své sliby a Mojžíš se právě stává účastníkem Hospodinovy smlouvy. Pobyt Izraele v Egyptě končí a obřezání Mojžíšova syna je toho znamením. Při obřízce Sipora promluví. V hebr. jsou její čtyři poněkud tajemná slova uvedena spojkou „protože“, kterou Sipora svůj čin vysvětluje: „protože ženich krve ty pro mě“. Vypravěč neupřesňuje, kdo je adresátem jejích slov. Vzhledem k tomu, že její muž je Hospodinem předchozí den označen za Boha, oslovuje Sipora patrně Mojžíše a v něm i Boha. Hlásí se k Mojžíšovi a tím možná i k Bohu jako ke svému ženichovi, s nímž je propojena krví jejich syna, krví smlouvy. Obřezaní se tak s Bohem stávají pokrevní příbuzní. To je zřejmě pozadím zvyku říkat při obřízkách „ženich krví kvůli obřezání“. Po útoku na Mojžíše je postižen a krvácí jejich syn5 (Mojžíšovi se nic nestalo) a v něm nová generace tak, jako v epizodě o Jozuově obřezání Izraelců. To ukazuje na syna jako zástupnou oběť. Následek Sipořiny obřízky a jejích slov popisuje vypravěč slovesem (4,26), u něhož neuvádí podmět. Je to Bůh, kdo od usmrcení Mojžíše upustil? Nebo snad ochabl Mojžíš ve svém vzdoru? Nebo Bůh zbavil Mojžíše odvahy? Toto vše, co hebr. slovo vajjeref evokuje, velmi dobře zapadá do kontextu popisovaného dění. Ale o Bohu to přináší ambivalentní výpověď. Bůh znovu vypadá, jako by byl ovlivnitelný jednáním člověka (nyní Sipořiným, předtím Mojžíšovým), byť je to výhradně on sám, kdo dění s absolutní platností určuje (srov. 4,21-22). Následné Mojžíšovo setkání se svým bratrem je vypravěčem popsáno úplně stejným tvarem slovesa, jako Hospodinovo střetnutí se s Mojžíšem6. Střet s Bohem předznamenává střet s bratrem zde stejně jako v předešlém příběhu o Jákobově zápase (Gn 32,23-33), kde je Bůh také v roli nočního útočníka. Jako by si oba, Mojžíš i Jákob v zápase s Bohem prožili něco, co jim umožnilo střetnutí s bratrem absolvovat. Áron je již dříve Bohem oslovený, aby šel vracejícímu se Mojžíšovi naproti. Jemu však už Mojžíš sděluje úkol, jímž je pověřen, jako úkol, který přijal a s nímž se ztotožnil. To znamená, že na cestě v noci musel Mojžíš prožít něco, co jej zcela přeprogramovalo. Podobnou změnu identity neboli návrat k úkolu registrujeme v příběhu Jonáše, který stejně jako Mojžíš zprvu odmítá přijmout úkol a nakonec jej po pobytu v rybě, tedy tváří tvář smrti proti své vůli přijímá. Proč to Sipora udělala, nám nikde vypravěč neřekne, ale že po konfrontaci se smrtí je Mojžíš zcela proměněn a připraven splnit úkol, je evidentní.  Jiří Beneš

I na Jákoba (Gn 32) zaútočil Bůh v noci. Později zaútočil i na Izrael při putování pouští (Ex 32,10. Nu 11,1. 14,35. 17,10) 2 Dt 32,39 a po něm to zdůrazňuje Samuelova matka (1 S 2,6) a Ozeáš (Oz 6,1-2) 3 Připouští prof. Heller v kapitole „Ženich krve“ (str. 131) v Obtížné oddíly knih Mojžíšových. Kostelní Vydří 2006 4 V obou textech je navíc obřízka vysvětlením: v Joz 5 názvu místa, v Ex 4,26 zvyku 5 Podobný motiv poznamenání syna zní z analogického příběhu o obětování Izáka (Gn 22). A podle Ex 4,23 je celý Izrael Hospodinův syn 6 Hebr. narativ vaj-jip-g-šehú. ČEP však obě místa překládá rozdílně: „střetl se s ním“ (4,24) a „ setkal se s ním“ (4,27) 1

Sipora

Mojžíšova žena (Ex 2,21. 18,2), matka dvou synů: Geršoma a Elíezera (Ex 18,1-6). Původem Midjánka (Midjánci byli loupeživí nomádi, ale její rodina patřila ke ctitelům Hospodina), nebo Kúšijka (Etiopanka). Její jméno navozuje asociace čehosi křehkého, ostře kontrastujícího s jejím činem: „Ptáčátko“, „Cvrlikalka“. Vyvedení z Egypta prožívala se svými syny u svého otce (nebyla s Mojžíšem).

Obřízka

jako iniciační úkon je název pro odříznutí předkožky pohlavního údu. Ve Starém zákoně ji požaduje Bůh (Gn 17. Joz 5,2). Je vnějším znamením Hospodinovy smlouvy s Abrahamem (Gn 17), představuje poznamenání, označení člověka a souvisí se změnou identity.

Krev

je ve Starém zákoně spojena s duší a se smrtí. Manipulace s krví podléhá Hospodinovým nařízením. Při náboženských úkonech má krev oběti zvláštní (výkupnou, očistnou) roli. Výraz „krvavý ženich“ patrně ukazuje na to, že krev tvoří spojnici mezi Siporou, jejím synem a Mojžíšem či Hospodinem a má tedy snad ochranou funkci.

Ženich,

hebr. chátán, označuje příbuzného, který se příbuzným stal skrze prolitou krev. Výraz tedy můžeme překládat také „tchán, švagr i zeť“. Ti a jejich děti jsou pak příbuzní přes „krev smlouvy“. Do tohoto sešvagření vstupuje Sipora patrně s Hospodinem (Heller, 133). 

25

unor-2010.indd 25

27.1.2010 15:50:06

Když svobodník I. F. vyběhl na násep trati, uviděl neznámého muže jedoucího na kole ke státní hranici pronásledovaného příslušníky Pohraniční stráže. Vyzval jej, aby zastavil. Muž však nezastavil, naopak ještě zvýšil rychlost. Svobodník I. F., když viděl, že muž již přijíždí na rovinku na státní silnici vedoucí ke státní hranici a že by jej nemohli již dostihnouti, použil pušky, ze které vystřelil jednu ránu. (Zpráva velitele chebské pohraniční brigády Karla Peprného)

Daniel Linhart anželé Gustav a Marie Linhartovi měli tři děti, syny Daniele, Lubomíra a dceru Rut. Patřili do Sboru Církve bratrské v Českých Budějovicích. Daniel po gymnáziu studoval v Glasgowě 1946-1947 na Misijní škole, kde se spřátelil se svým skotským spolužákem Robertem Perrym z Ballymena. Později po návratu domů si s ním často dopisoval a dokonce spolu v Československu strávili dva měsíce prázdnin. Po návratu ze Skotska Daniel začal studovat vysokou školu věcí hospodářských. Přišel ale únor 1948 a komunistický puč. Daniel přerušil studium a na základě náboru „na pomoc republice“ pracoval u pozemních vojenských staveb. Osudným se mu stalo, že nepřerušil spojení s Robertem Perrym, přítelem ze Skotska. Napsal mu totiž na otevřeném korespondenčním lístku něco v tomto smyslu: „Jsem zaměstnán u pozemních vojenských staveb u lopaty, máme tady osm lopat.“ Tím se stal nebezpeč-

M

ným, mohl vyzradit státní tajemství. Proto Daniele z práce vyhodili a přeřadili jej do dolů na Sokolovsku.

Poslední setkání

Daniel pravidelně psával dopisy, aby o něm měli rodiče zprávy, a podle možností jezdíval domů. V té době se také přátelil s Jiřím Štifterem, jedním ze synů kazatele Josefa Štiftera. Čítávali spolu Bibli, sdíleli zájem o jazyky, sportovali a hráli tenis. Daniel jezdíval za Jiřím většinou na kole. Psal se rok 1952 a Daniel nepřijel na Velikonoce domů, ač ho rodina očekávala. Zneklidněný otec jel za ním, aby zjistil, co se se synem děje. Vytušil nebezpečí, když se dozvěděl, že Daniel často jezdívá na kole v blízkosti státní hranice. Při loučení na vlakovém nádraží učinil pokus vzít si Danielovo kolo s sebou domů. Obával se, že by Daniel mohl opět navázat kontakt s Robertem Perrym a že by se mohl pokusit o přejezd hranice. Daniel mu kolo odmítl vydat. Záhy přišel od Daniele dopis, kde

26

unor-2010.indd 26

27.1.2010 15:50:08

statky svého bratra v jakési kádi, kde se poměrně dlouho uchovávala mrtvá těla obětí.

Rozloučení bez pohřbu

Úřady se tehdy vůbec neobtěžovaly informovat rodinu o smrti jejich syna. Nalezené pozůstatky byly rodině vydány po mnoha žádostech až na základě potvrzení o  léčbě na psychiatrickém oddělení. Daniel totiž utrpěl trauma během náletu na konci druhé světové války. Pohřeb byl ale zakázán, proběhla pouze kremace jen za účasti otce a bratra v Plzni. Danielův otec pak vyjednal, aby alespoň urna byla převezena do Českých Budějovic. Což se podařilo, ale nemohl najít místo, kde by ostatky syna mohly být uloženy. Nikdo to nechtěl povolit. Pomohl až farář a  pozdější biskup Urban. Pohřeb byl sice úřady zamítnut, ale povoleno bylo po průtazích krátké rozloučení v kolumbáriu Československé církve v Českých Budějovicích, a to pouze za účasti kazatele Kočnara a nejužší rodiny. StB vše kontrolovala. Daniel Linhart, 12. května 1946 Vlevo titulní list z Bible s věnováním, kterou Daniel Linhart dostal během pobytu na misijní škole v Glasgowě.

prosil tatínka za odpuštění, že mu kolo nechtěl dát. Uběhlo několik měsíců a Daniel se odmlčel, žádný dopis už domů nepřicházel, nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Bylo to velmi nezvyklé a podivné. Rodina tedy začala po nezvěstném synovi pátrat.

Foto archiv rodiny

Zlé zprávy

Karel Fron, syn sestry ze sboru v Českých Budějovicích, byl novinářem v Karlových Varech. Danielův bratr Lubomír, absolvent medicíny, v té době pobývající v Mariánských Lázních, se na něj obrátil s prosbou o pomoc, zda by nezjistil ze svých zdrojů, co se stalo. Tomu se podařilo vypátrat, že Daniel byl patrně zastřelen pohraničníky. Lubomír poté napsal domů rodičům dopis: „Stopy po Danouškovi vedou do Plzně…“ a sám se tam vydal. Praxí bylo, že se těla zastřelených narušitelů hranic odvážela na patologii do Plzně, aby se na nich studenti medicíny učili pitvat. A právě na anatomickém oddělení tamní lékařské fakulty nalezl Lubomír pozů-

Smutný konec příběhu

Co se tehdy přesně stalo, je těžké zjistit. Rodina zastřeleného sice nalezla v Danielově deníku na poslední straně zmínky o útěku, ale jaké byly jeho pohnutky, zda se pokoušel utéci do Skotska nebo zda pouze zjišťoval, jestli by byl případný útěk vůbec možný, to se už pravděpodobně nikdo nedozví. Jediné se ví přesně ze seznamu osob, které zahynuly při přechodu československých hranic s Bavorskem v období od února 1948 do konce roku 1989: LINHART Daniel, narozen 7. 3. 1927, zemřel 22. 6. 1952, zastřelen hlídkou PS, oblast PS-útvaru Pomezí u Chebu u hranic se SRN, Plesná – Mühlbach. A také se ví naprosto přesně, že voják, který svou vinu za smrt Daniele Linharta trvale popíral, nebyl odsouzen vzhledem k promlčení případu. Byl však za svůj zákrok na hranici povýšen, o čemž svědčí zpráva velitele chebské pohraniční brigády Karla Peprného: „Kladem je zásah muže jedoucího na kole a krytého křovím jednou ranou z pušky na vzdálenost sto padesáti metrů. Velitel brigády povýšil svobodníka I. F.  na desátníka.“ Redakčně upraveno ze svědectví sestry Daniele Linharta Rut Sládkové a z dokumentů ČT

27

unor-2010.indd 27

27.1.2010 15:50:08

Umění české reformace Císařská konírna Pražského hradu 16. 12. 2009 – 4. 4. 2010

K

atolictví je křesťanství s uměním, protestantismus křesťanství bez umění, praví poměrně obecně přijímaná teze (u nás ji takto formuloval například literární historik a kritik Martin C. Putna). Můžeme nesouhlasit, odporovat, zlobit se, litovat, ale při hledání argumentů k popření to žel nebudeme mít lehké. Misky vah se ve prospěch našich římských spolubratří převažují příliš jednoznačně, a to jak při pohledu do minulosti, tak do současnosti. Že se ale nejedná o tvrzení s univerzální platností, nýbrž o pouhé zjednodušení, dokládá i aktuální výstava Umění české reformace. Tak jako žádná „doba temna“ nebyla výhradně temná, tak ani husité nebyli jen zarputilými obrazoborci. „Reformační umění“, jak si mě dobíral katolický kamarád, skutečně není jen žertovné oxymóron. Expozice v Císařské konírně Pražského hradu není sice zvlášť rozsáhlá, ale je na ní mnoho zajíma-

BíLÁ STUHA V PrOJEKTU 100 V rámci filmového festivalu Projekt 100, který dlouhodobě probíhá po celé republice a v druhé polovině roku i na Slovensku, je možné shlédnout film Bílá stuha režiséra Michaela Hanekeho, který loni získal Zlatou palmu za nejlepší snímek festivalu v Cannes. Bílá stuha je náročnější film o sledu podivných událostí, které se odehrají v německé vesnici před vypuknutím první světové války. Co a kdo je zdrojem násilí ve světě? Časy a místa produkce najdete na www.projekt100.cz.

vého k vidění. Pro ujasnění očekávání předesílám, že se nejedná výhradně o artefakty protestantské, ale jakékoliv církevní, jejichž vznik datujeme mezi lety 1380 a 1620. Každý exponát je označen barvou náležející k vyznání, z jehož okruhu pochází – katolické, utrakvistické, luterské, kalvínské, bratrské. Poměrně stručné, ale velmi dobře formulované komentáře výstižně vysvětlují jak základní věroučné rozdíly mezi vyznáními a jejich specifické důrazy, tak i účel, k jakému se využívalo jednotlivých typů vystavovaných předmětů. Jedinou výtku by tak zasloužilo rozmístění instalace, které pohyb návštěvníka jednoznačněji neusměrňuje, a často tak kýžené vysvětlivky přicházejí příliš pozdě. Mezi nejčastěji zastoupené objekty patří oltářní desky, drobné liturgické náčiní, mohutné zdobné epitafy a především nádherné kancionály. Těch tu najdeme velké množství a jak jejich rozměry, tak bohaté iluminace berou dech. Za nejvzácnější exponáty se považuje poprvé vystavená Klaudiánova mapa, nejstarší známá mapa Čech (patří mezi bratrské památky), jediné dochované dobové vyobrazení Jana Husa na hranici nebo Göttingenský kodex. Koho by také nedojal pohled na originál Rudolfova majestátu! Jako výstřelek moderní techniky se vedle ručně psaných knih vyjímají rekvizity z kralické tiskárny, jako první tiskařské literky a raritní stránka obtahů Šestidílky s vyznačenými korekturami. Nejen pro dobrý pocit, že jako protestanté „také něco máme“, odněkud vycházíme, ale i pro radost z Boží krásy zachycené rukou umělců a jako další krok k pochopení zbožnosti našich předků není čas věno vaný prohlídce této unikátní výstavy ztracený. JaNa šRáMKová

28

unor-2010.indd 28

27.1.2010 15:50:08

Duchovní život ve svobodné společnosti Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 10. - 11. března 2010

Pestrost duchovního života v české společnosti často překvapí i ty, kdo se tohoto života přímo účastní. Religionistický časopis Dingir a Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze se rozhodly umožnit nahlédnutí do této pestrosti, její odbornou reflexi a také vzájemné setkání a poznávání těch, kdo se na tomto duchovním životě podílejí. Ve dnech 10. a 11. března pořádají konferenci Duchovní život ve svobodné společnosti. Dvacet let náboženské svobody u nás v budově Husitské teologické fakulty UK, Pacovská 4, Praha 4 (blízko metra „Budějovická“) od 9:30. Ve středu 10. března budou na téma uplynulých dvaceti let referovat představitelé a příslušníci českých duchovních společenství, např. Miloslav kardinál Vlk, bývalý primas český, Jiří R. Stránský, arcibiskup michalovskokošický, Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické, Pavel Černý, bývalý dlouholetý předseda Ekumenické rady církví, Karol Efraim Sidon, zemský rabín, Tomáš Butta, patriarcha Církve československé husitské, Vladimír Sáňka, místopředseda Ústředí muslimských obcí v ČR, a představitelé českého buddhismu, hinduismu, hnutí Nového věku či hermetismu. Odpoledne proběhnou moderovaná pracovní setkání s představiteli a příslušníky duchovních společenství, na večer chystáme panelovou diskusi. Ve čtvrtek 11. března přednesou své akademické referáty na téma duchovního života posledních dvaceti let religionisté, teologové, sociologové a další odborníci. Kromě jiných vystoupí i Pavel Hošek, Dušan Lužný, Miloš Mrázek, Zdeněk R. Nešpor, Stanislav Přibyl, Karel Skalický, Vladimír Šiler, Ivan Štampach a další. Aktuální informace sledujte na www.htf.cuni.cz v oddíle „Aktuality“ nebo na www.dingir.cz. zdeNěK voJtíšeK

For Semafor Klíče, 73:35 Také se přete o hudbu, kterou budou členové domácnosti sdílet v obývacím pokoji? Problém možná vyřeší originální album For Semafor. Jedná se o velmi klasický repertoár – písně Suchého a Šlitra z divadla Semafor, jejichž geniální texty a melodie nestárnou. Interpreti ovšem překvapí; každou z dvaceti písní přepracovalo ke svému obrazu jiné těleso, přičemž výběr zahrnuje pestrý průřez tím nejlepším ze současné, většinou alternativní scény (namátkou Dva, Květy, MIDI LIDI, Ectasy of St. Theresa, Tata Bojs). Výsledkem je jímavý a přitom svěží hudební zážitek. Kdy se někdo podobně invenčně ujme křesťanských tradicionálů? -Jš-

zdeňka vojtíška, spoluorganizátora konference Duchovní život ve svobodné společnosti. Dvacet let náboženské svobody u nás Zdeňku, jaký vidíš v této akci smysl a co si od ní osobně slibuješ? Dvacáté výročí obnovení náboženské svobody se mým kolegům a přátelům i mně zdá jako vhodná příležitost k setkání. Rozdíl v duchovním životě oproti době komunistické represe je fascinující. Snad mohu říci, že smysl konference je trojí. Určitě jde o poznání toho, jak příslušníci různých duchovních tradic toto dvacetiletí prožili, jak se ve svobodné společnosti cítí, co vnímají jako svůj úspěch a pozitivní přínos a co se jim naopak nedaří. Nechceme ale zůstat u sebehodnocení, ale (a to je druhý účel konference) povzbudit i odborníky, aby tuto dobu reflektovali ze svého akademického úhlu pohledu. Těmto referátům věnujeme druhý den konference. A hlouběji, než jsou tyto dva záměry, ještě leží třetí: rádi bychom účastníkům konference nabídli to, co občas prožíváme jako religionisté: zážitek nejen intelektuálního, ale i vnitřního porozumění těm, kdo jsou jiní, a zážitek lidské blízkosti, který z tohoto porozumění vyplývá. V důsledku tohoto určitého souznění se samozřejmě nepřehlížejí rozdíly, ale může se nalézt i to, co spojuje. Proto na konferenci věnujeme hodně času moderovaným rozhovorům, panelové diskusi i neformálním  setkáním. -Jš-

29

unor-2010.indd 29

27.1.2010 15:50:08

Na podzim 2009 se stal Hamburk svědkem setkání Evropského svazu diakonické práce svobodných církví. Svaz sdružuje „diakonická díla“ všeho druhu prakticky ze všech zemí Evropy, kde působí „svobodné církve“.

Evropské diakonie v Hamburku S

etkání se konalo v Albertinském areálu („Albertinen“) na severu tohoto velkoměsta s 1,7 mil. obyvatel. Za své jméno vděčí zakladatelce Albertině Asserové, která v r. 1907 založila spolu s osmi dalšími sestrami sociální diakonickou práci „Siloe“. Má tedy podobnou tradici jako žižkovská práce ve Chvalech (1908), ale mohla se už od počátku opřít o mohutnou sociální práci Friedricha von Bodelschwingha z  2. pol. 19. století, která se z  Bielefeldu (domov Bétel) rozšířila po celém protestantském Německu. Hlavním tématem konference byla „Etika v diakonii mezi ideálem a realitou“, dále semináře, workshopy, přijetí nových členů a návštěva řady projektů, které spojená diakonická díla na území Hamburku provo-

zují. Samotný Albertinský areál je sídlem nemocnice a domova pro seniory a nedaleko byl nově otevřen i Hospic Volksdorf (2008) provozovaný jako společné dílo hamburských křesťanských organizací. Uprostřed Hamburku je v Radniční pasáži umístěno centrum křesťanského sociálního poradenství, spojené s turistickým infocentrem. Cílem ekumenické práce Most v obrovském přístavním komplexu (Hafencity) je nabídnout jeho návštěvníkům prostory ke ztišení, meditaci, četbě atp. Na druhém konci města sídlí mnoha cenami ověnčené Centrum Ježíš, zaměřené na práci s dětmi a výchovu k samostatnému životu. Najdeme tu i chráněné bydlení s kavárnou (Café Okamžiky) a řadu dalších aktivit pro postižené. Tím výčet křesťanských činností na tomto poli v Hamburku zdaleka nekončí. Upřímně řečeno, při návštěvě tolika pestrých aktivit, kterými hamburští křesťané doplňují nedělní zvěstování evangelia a přitom je chápou jako praktickou misijní službu všedního dne, jsem se musel až stydět, jak malý smysl pro tuto práci máme v naší církvi. I když se podaří dobudovat areál ve Chvalech, bude to jen zlomek toho, co konají spojená křesťanská díla v Hamburku, neřku-li v celém Německu. Sborovou diakonii přitom konáme zpravidla jen ve prospěch svých členů, stát ale čeká, že uděláme něco i pro ostatní. Nelze nevidět, že jako Církev bratrská výrazně pokulháváme i za katolickou charitou, evangelickou diakonií a dalšími křesťanskými aktivitami. V debatách a při návštěvě projektů nebylo možno přehlédnout dvě základní tendence typické pro dnešní diakonickou práci v Evropě. Dotýkají se i nových členů EU. Tou první je oddělování od ma-

30

unor-2010.indd 30

27.1.2010 15:50:08

Foto Petr Fiala

U vchodu do Albertinského areálu hamburské diakonie. Vlevo: V atriu nového hospicu Volksdorf Vedlejší strana: Sestry Markušová a Fialová během přestávky jednání

teřských církví a tou druhou spojování s ostatními křesťanskými poskytovateli. Postupné oddělování diakonické práce od mateřských církví je způsobeno zejména novými zákony ve zdravotnictví a sociální sféře (legislativní, technické, personální požadavky). Dále je to finanční náročnost a stále větší závislost na veřejných zdrojích, které přesahují možnosti sponzorů, ale už i velkých církví. Patří sem i požadovaná profesionalizace a mezinárodní standardy. Církve už tuto práci nedokáží v potřebném rozsahu pokrýt ani finančně ani personálně. Koncem 20. století proto vznikají v této oblasti nové právnické osoby podle zákonů jednotlivých zemích (občanská sdružení ap.). K zachování jejich křesťanského charakteru (toho si světská veřejnost stále cení), je jejich vedení zpravidla personálně spojeno s některou z církví. Ve stejné době lze pozorovat i druhý trend. Malé, samostatné diakonie už nestačí vyhovovat požadavkům měst a obcí a konkurovat velkým veřejným zařízením. Proto se často spojují do větších celků jako „ekumenické diakonie“. Pak už představují pro samosprávu konkurenceschopný celek a kompetentní-

ho partnera. Lépe se vyjednává o dotacích i o nových potřebách na trhu ve sféře sociální, zdravotnické i školní. Tyto organizace zkrátka řeší problémy radnic a občané jejich zařízení přednostně vyhledávají. Obě tendence pozorujeme v posledních letech i u nás. Zatím však jsou zastřeny bojem našich organizací o holé přežití v době „budování kapitalismu“, kdy peníze jsou (až) na prvním místě, zatímco potřební lidé (až) kdesi na chvostu preferencí ve společnosti založené na kultu mladých, dravých a  bohatých. Koneckonců i samotný „Svaz“ (EVFD) má jiné možnosti v získávání zdrojů z evropských fondů než malá organizace. Zdá se tedy, že spor o budoucí charakter diakonií v Evropě je rozhodnut za nás. Na tento přerod se musíme připravit, a to nejen formálně, ale i vnitřně: Pokud budeme chtít zachovat tuto práci jako službu křesťanů tomuto světu – a to je nepochybně žádoucí – nezbude nám nic jiného, než úžeji spolupracovat s ostatními křesťany a společně pro to vytvářet právní, věcné i technické předpoklady. V tom byla návštěva Hamburku nesmírně cenná a podnětná. Petr Fiala, LRS Chvaly a Diakonie CB ■ 31

unor-2010.indd 31

27.1.2010 15:50:09

Manželství Klára Černá členka CB Praha - Šeberov

fungující rodiny všech věkových kategorií. A pomáhá také neviditelným nesením jedněch druhými na modlitbách. Především pak těch, kteří v manželství zažili selhání a opuštění. Jistě existuje. Každý si jej asi musí nalézt sám. Napadají mě dvě věci: I když jsme křesťané, nemusíme nutně zavrhovat rady „světských“ psychologů či manželských poradců. Jistě je třeba je filtrovat, ale zrnka pravdy k úspěšnému vztahu mohou poskytnout. A druhou pomocí mohou být již zmiňované dobré vzory. Je jich málo, ale snažme se všímat si, jak druzí žijí a inspirovat se jejich dobrými zkušenostmi. Dokud manželství zachránit lze… 

Myslím, že přímo k nim pomáhat nemůže. Může jim pomáhat několika nepřímými způsoby - např. dobrým prostředím pro vzájemné seznámení mladých. Jde o „bezpečné“ prostředí, kde se často znají již jejich rodiče, sdílí velkou měrou životní orientaci a etické principy. V dřívějších dobách byl důležitým předpokladem pro uzavření manželství podobný původ (ačkoliv ty nejvíce strhující filmy bývají o vztahu dvou nerovných jedinců…), leckdy i příbuzenský. Tento podobný původ může v dnešní době simulovat např. právě církevní prostředí. Dále dobrými vzory - jednak rodičů samotných a pak dalších párů v daném společenství. Pro mladé je dobré vidět 

Dana Staňková manželský poradce sbor CB v Náchodě Jako největší hrozbu vidím posun významu manželství a devalvaci jeho hodnoty. Přestáváme respektovat manželství jako Bohem danou instituci. Zpochybňujeme pravidla, která dal Bůh pro intimní, výlučný vztah muže a ženy. Snažíme se zavádět pravidla vlastní a naplňovat naše vlastní potřeby. Sekulární společnost tak činí zcela otevřeně, tento trend však ovlivňuje i  křesťanská manželství. Podobně charakterizuje společnost odvrácenou od uctívání Pána apoštol Pavel v listě do Říma 1,28-32. Důsledkem je to, že se rozvod či rozchod stává „normou“ v sekulární společnosti a je stále častější i v církvi. 

Podle mého názoru hlavní vliv na budoucí manžele mají jejich původní rodiny. Církevní společenství může ale významně ovlivňovat a doplňovat rodinnou výchovu. Je důležité, aby ti, kterým byla svěřena autorita v církvi, poctivě, věrně a z moci Ducha Božího vyučovali biblickým principům man

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Za vnitřní hrozbu považuji „únavu materiálu“ z dlouhodobého vzájemného soužití. Ještě v nedávné minulosti měli lidé co dělat, aby vůbec přežili. Dnes v naší kultuře tyto otázky mnoho neřešíme. I nyní dochází k rodinným tragédiím, ale jsou málo časté. Také můžeme být různě majetkově situovaní, nikdy to však nedochází tak daleko, abychom opravdu neměli co do úst. Proto se v naší hlavě mohl uvolnit prostor pro „vytvoření si“ jiného problému, tj. řešení naší spokojenosti či nespokojenosti. A odtud jen krůček k tomu obrátit svou aktuální nespokojenost proti tomu nejbližšímu a obvinit právě jej z naší nespokojenosti. Vnější hrozba může šikovně doplnit tento vnitřní nelad, a to především dnešními etickými kodexy, které nás obklopují, a nemůžeme před nimi utéct. Každý druhý až třetí z nás pochází z  rozvedeného manželství, celebrity a politici mění své partnery, oblíbené filmy se týkají nevěry, krásu na veřejnosti stále méně doprovází cudnost. I když se rozhodneme, že se tímto balastem nenecháme ovlivnit, přece jen je svůdný. 

32

unor-2010.indd 32

27.1.2010 15:50:09

želství a sami se podle nich řídili. Dále aby vedli sebe i své svěřence k pokorné víře zakotvené v Božím Slově a tuto víru pravdivě žili a vyznávali v praktickém běžném životě, zvlášť v manželství a rodině. Aby vyznávali své hříchy a předávali svou víru další generaci: 5.M 6,4-9. V současné době tento postoj vyžaduje odvahu a odhodlání Jozua (Joz 24,15). Ptáme- li se na formy a způsoby, jak církev toto své poslání má naplňovat, je zde široká škála počínaje kázáním a biblickými hodinami, pastýřskou péčí o manžele, přes různé semináře o vztazích pro mládežníky, přípravy snoubenců, až po semináře a skupinky pro manžele. V případě krizí pak nabídka odborné pastorační a terapeutické pomoci. Myslím si, že tajemství dobrého manželství souvisí s biblickým pojmem „přilnutí“(Gn 2,24) a „poznání“ (Gn 4,1). Jinak řečeno manželům se povede vytvářet blízký, intimní, dynamicky se měnící bezpečný prostor, kde se dokážou sdílet, ovlivňovat, vypořádat se s hříchem, selháním, slabostí. Mohou být sami sebou a růst v charakteru do Kristovy podoby. Dokážou obnovovat naději jeden pro druhého, sdílí smysl života. Tento vztah naplňuje Boží záměr daný do manželství a odráží Boží slávu. Nakolik se to povede, zůstává tajemstvím. 

Pavel Mošner kazatel CB Praha vinohrady  Vnitřní hrozbou je, že lidé manželství stále víc chápou jako vztah na dobu určitou. Délku této doby určují slovy: „Dokud se budeme mít rádi, dokud si máme co říct, dokud nám to klape, dokud jsou děti malé, dokud se neobjeví někdo lepší.“ Vnější hrozbou je, že nás v tomto názoru média utvrzují. Ve společnosti se dostatečně nepreferují vzory čestnosti, oddanosti a věrnosti. Čelní představitelé státu se rozvádějí kvůli mladým milenkám. A jako životní styl se nejvíc opěvuje epikureismus. Ten za svou nejvyšší hodnotu označil dobro a za cíl života slast. Slast je podle něj vyrovnaný stav lidského nitra za nepřítomnosti bolesti těla a duševního neklidu bez strachu z bohů a ze smrti.

? ?

■ Co je podle Vás v součas-

nosti největší vnitřní a vnější hrozbou pro manželství? ■ Může církev opravdu

účinně ú činně pomáhat ke zdravým manželstvím? Jak? manželstvím? ■ Existuje tajemství „dobrého

manželství“? V čem spočívá?

Církev může účinně pomoci, když: 1) přestane omílat svá etická dogmata způsobem, jakým antičtí dramatici řešili složité situace (totiž, že na jeviště shora spustili hlavního hrdinu, který situaci rozřešil), a přestane čekat, že její tisková prohlášení předejdou dalším krizím; 2) se pokusí prohrabat k tomu, „jak to Hospodin původně chtěl“ (viz Mt 19,2-13, kde Ježíš dokonce zpřísnil možnost rozvodu, než bylo tehdy mezi zákoníky běžné, avšak učinil to: a) tím správným způsobem, tj. mluvil o záměru Stvořitele, nikoli o náboženské praxi věřících a b) ve správné chvíli, kdy „velké zástupy uzdravil“ a kdy k němu „přinášeli děti“); 3) bude vysvětlovat, proč je dobře udržovat manželství zdravé, bude popisovat krásu tohoto manželství a bude probouzet přirozenou touhu po takovém manželství. Církev ať zapomene na postoj soudce. Osvědčilo se mi, když manželské dvojice či rodiny pozvou mladé lidi k sobě domů, když vedou sborové dovolené, dětské tábory a dorostové akce manželské páry spolu a ostatní vidí a slyší, jak žijí. 

Tajemství dobrého manželství spočívá v osobnostní zralosti, v uvědomělé podřízenosti jeden druhému podle Fp 2,3-5 a v důvěře Bohu, který řekl: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám…, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: Chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jer 29,11) 

PřiPRavil MatěJ háJeK



unor-2010.indd 33

27.1.2010 15:50:09

Narodil jsem se 4. dubna 1960 v Praze rodičům, kteří již nedoufali, že budou mít potomka. Byl jsem vymodlené dítě. Díky mamince jsem měl křesťanskou výchovu a byl jsem dítětem sboru na Soukenické. Vzpomínám si na velmi důležitý zlom v mém dětství. Bylo mi 13 let, kdy jsem kvůli úrazu musel strávit týden upoután na lůžko v nemocnici a to mezi samými drsnými chlapy, horníky. Tato zkušenost mne hodně změnila. Do té doby jsem měl svoji partu kluků

MUDr. Pavel Janovský a můj prospěch ve škole nebyl valný, občas jsem se i rád ve škole popral. Během jednoho pololetí jsem si vyžehlil známky a začal se zajímat i o hlubší věci. Ta změna na mně byla asi v té době dosti patrná. Měl jsem obrovské štěstí na skutečné křesťanské osobnosti, které mi byly na blízku, vzpomenu jen Láďu Nováka, Emana Borovičku, Vlastíka Kubového a mého duchovního otce br. kazatele Košťála. Uvěřil jsem na střední škole na Silvestra 1977. Vystudoval jsem a maturoval v oboru všeobecný zdravotní laborant, byla to velmi dobrá volba. Medicínu jsem vystudoval na 3. fakultě dětského lékařství v Motole. Promoval jsem v roce 1985, za měsíc se oženil a odešel za ženou do Třebíče. Zde se stala mým duchovním domovem stanice brněnského sboru na Kounicově. Zde, v malém hloučku křesťanů, jsem směl opět prožít návrat ke Kristu. S manželkou Jarmilou máme dvě dcery, které jsou zdrojem naší velké radosti, vděčnosti a inspirace. Pracuji ve své soukromé praxi v Třebíči. Jsem starším sboru.

Děti jsou velkou inspirací i pro rodiče takovou malou psychoterapií a má vést k posílení jejich sebedůvěry. Je zdravé vystavovat děti nesterilnímu prostředí, aby měly dobrou imunitu? Každý extrém je škodlivý. Dobrá imunita je zčásti dar a zčásti závisí na tom, zda je dobře trénována. Snažit se, aby dítě žilo ve skoro sterilním prostředí, je chyba. Během prvních měsíců imunitní systém získává základní zkušenost s látkami, na které si vytváří toleranci. Tedy, při opětovném setkání s nimi, je bere jako staré známé, a nebude proto s nimi bojovat. To je velmi důležité. Proto bych to s hygienou zase tak nepřeháněl. Miminko se také se světem seznamuje dotyky a olizováním. Je to právě zažívací trakt, který je, světe div se, největší továrnou naší imunity. Jsme bohužel svědky čím dál častějšího výskytu poruch imunity včetně autoimunitních

Foto archiv Pavla Janovského

Co všechno o novorozenci poznáte, když je k Vám poprvé přinesen do poradny? Za novým miminkem se chodíme dívat do rodiny. Jednak je to pro rodiče pohodlnější a také chceme poznat rodinné prostředí a zázemí. Novorozence vidíme asi týden po narození, tedy poté, co se již plně adaptovalo na nové prostředí. Jsme vděční našim kolegům neonatologům, kteří se do té doby o ně starali, jsou pečliví a nic závažného jim zpravidla neunikne. Ale abych odpověděl na otázku. Mohl bych zde popsat vše, co hodnotíme a čeho si všímáme. Ale stejně důležité je nějakým šestým smyslem vycítit vztah maminky k dítěti, sledovat, jak je bere do rukou, jak se na ně usmívá. Všímáme si i domácí pohody či nepohody. Je dobré zavčas odhalit eventuální poporodní depresi u matky. Při první návštěvě není dobré jen maminku zahltit informacemi, ale je třeba dát i  prostor pro naše naslouchání. Každý rozhovor je 34

unor-2010.indd 34

27.1.2010 15:50:09

pediatrie onemocnění, jako například dětské cukrovky či zánětů štítné žlázy. Pán Ježíš dával svým učedníkům děti za příklad. v čem se my dospělí máme co učit od vašich malých pacientů? Děti jsou pro mě obrovskou inspirací ve své přímočarosti, nezáludnosti a ochotě pravdivě komunikovat. Někdy je to až nepříjemné a je to i mementem, když vám jako dospělému nastaví zrcadlo a nonverbálně vám sdělí, co si o vás myslí či že vám nedůvěřují. Rozpoznají totiž ihned faleš a přetvářku. Myslím si, že děti si na rozdíl od nás dospělých na nic nehrají a v tom, myslím, jsou nám dospělým příkladem. Snášejí děti lépe nemoci, když si neuvědomují jejich vážnost atp.? Ano, děti rozhodně snášejí nemoc lépe než my dospělí, mají velké rezervy, které dovedou rychle mobilizovat. Je běžné, že i vážněji nemocné dítě se v ordinaci chová, jako by mu nic nebylo. Dokonce teplotu, kterou před chvílí rodiče naměřili, najednou jako zázrakem nemá. Samozřejmě, po opuštění ordinace se projevy nemoci opět vrací. Měl jsem několikrát tu čest obdivovat lidskou velikost a sílu rodičů a jejich dětí v případech smrtelného chronického onemocnění. Smekám a nebyli to lidé věřící v našem slova smyslu. Jaký vliv má na uzdravení nemocného dítěte láska? Nepochybně velký. Zde musím vzpomenout naši mladší dceru. Od jejich šesti měsíců jsme s manželkou dva roky prožili něco jako sci-fi. Začalo to nočním neklidem a skončilo pěti operacemi uší. Přitom jsme mohli poznat i naše zdravotnictví z druhé strany a byly to otřesné ale i nádherné zkušenosti, vše je o lidech. Byli jsme často na kraji svých sil. Moje žena se osvědčila jako statečná žena, která dodávala naší malé skvělé zázemí a mnoho lásky. To mělo nepochybně velký vliv na její uzdravení, i když na ušní jezdíme dosud. S našimi dětmi jsme se hodně mazlili a ještě i občas mazlíme, i když je jim už 16 a 22 let. Když byly holky malé, často jsme se ženou žertem mluvili o naplňování nádrží lásky mazlením a tělesným kontaktem. Nádrže lásky musí mít děti plné, aby mohly pro sebe čerpat jistotu a mít tak odvahu k překonání bolesti a nemoci. Pomáhá dětem pláč? Měli by plakat i dospělí? Pláč je skvělá věc, je to ventil jako na papiňáku, strach, beznaděj a zoufalství musí ven, jinak bude-

me vnitřně chřadnout. Děti jsou nám v tom vzorem. My dospělí si často hrajeme na hrdiny a siláky a nakonec musíme užívat antidepresiva. Když se mi rodiče omlouvají, že jejich dítě v ordinaci pláče, říkám jim, že je to tak v pořádku. Proto se i my dospělí nestyďme občas si zaplakat, není to projev slabosti. Jsou hypochondři i mezi dětskými pacienty? S hypochondrií, tedy s nezdravým zabýváním se vlastním zdravotním stavem, sebepozorováním či zveličováním potíží, jsem se u malých dětí prakticky nesetkal. Snad později zcela ojediněle u adolescentů. Proto také miluji pediatrii. Kdybych měl léčit dospělé, půjdu si raději hledat práci jinam. Je pravda, že na druhé straně nám kalí radost z naší práce mnohdy ,,psychicky náročná práce s rodiči“. Též nám přibývají děti s psychickými problémy a odesílání dětí k dětskému psychiatrovi je dnes bohužel naprosto běžné. ■ Ptala Se aNNa ChRáSKová

Pediatrie Pediatrie se zabývá péčí o dítě ve zdraví a nemoci od narození do 18 let, což je v hranici pro dětský věk dle WHO. Pediatrie má něco přes 20 specializací. Specifikem je, že pracuje s rostoucím organismem. Novorozenec ještě nemá řadu systémů zralých, a co potom nedonošenec. Dalším specifikem pediatrie je její preventivní a sociální rozměr. Děti jsou pravidelně vyšetřovány při preventivních prohlídkách, kterých je celkem 18. Nejde jen o samotné vyšetření dítěte, ale i o zhodnocení, jak je o dítě pečováno, jak funguje jeho rodina, zda není ohroženo prostředím, jak si vede ve škole. Zvláštní péči potom věnujeme dětem handicapovaným, tedy dětem, které mají nějaké duševní, smyslové či sociální omezení, nebo jejich kombinaci. Další poměrně složitou kapitolou je očkování. Očkovací kalendář se neustále mění a s jeho naplněním máme často problémy, např. pro časté výpadky očkovacích látek, nebo proto, že prováděcí vyhlášku dostáváme přímo na poslední chvíli, přitom zodpovědnost za provedení je na nás. Pediatrii se může promovaný lékař věnovat na dětském oddělení nemocnice, za čtyři roky po složení atestace se stává samostatně pracujícím pediatrem.

5

unor-2010.indd 35

27.1.2010 15:50:10

Berlínské prohlášení V loňském roce jsme si připomněli sto let od vydání dokumentu, který téměř po celé 20. století odděloval letniční a evangelikální církve. Dnes není pochybnosti o tom, že letniční a následně i charismatické hnutí patří do křesťanstva a že pentekostalismus (což je pojem, který obě tato hnutí spojuje) je dokonce jednou z jeho nejdůležitějších sil. Na začátku 20. století se ale nově vznikající pentekostalismus velmi nesnadno odděloval od staršího probuzeneckého (evangelikálního) hnutí, neboť s ním sdílel a sdílí řadu charakteristik. V  Německu a téměř v celé Evropě se stalo oddělujícím řezem tzv. berlínské prohlášení, přijaté před sto lety. Do tehdy velmi živého probuzeneckého prostředí Evropy přišlo poselství nově vzniklého letničního hnutí ze Spojených států roku 1906 a vytvořilo své centrum zpočátku v Norsku. Roku 1907 se tam vypravil německý luterský pastor Jonathan A. A. Paul (1853-1931), jeden z čelních představitelů tzv. gnadauského svazu. Důrazy křesťanů v tomto svazu byly typicky probuzenecké: osobní obrácení k Ježíši, posvěcený život křesťana, vyhlížení druhého příchodu Krista apod. Po návštěvě Osla (tehdy Christianie) začal Paul působit ve prospěch letničního hnutí a pod jeho vlivem přijala část německého (ale následně i např. českého) probuzeneckého hnutí letniční učení a způsob zbožnosti, tedy především důraz na nadpřirozené dary Ducha svatého. Z nich se největší pozornosti dostávalo modlitbě v neznámém jazyku, což způsobilo, že hnutí bylo nazýváno také „jazykové“. Patrně ve snaze zabránit zmatku v německém probuzeneckém hnutí, způsobenému invazí letniční zbožnosti, vzniklo 15. září 1909 tzv. berlínské prohlášení. Vydalo ho šestapadesát vůdců probuzeneckého hnutí, sdružených v gnadauském svazu. Prohlášení se hned v prvních odstavcích velmi ostře vymezuje proti letničnímu hnutí, které považuje za hnutí „nikoli shora, nýbrž zdola“. Jeho projevy dává do souvislosti i se spiritismem. Níže je v prohlášení odmítnuto učení o tom, že by člověk mohl dosáhnout bezhříšnosti. V souvislosti s tímto bludným učením je přímo jmenován pastor Paul. V  závěru autoři prohlášení konstatují, že „nové Letnice neo-

čekávají, nýbrž čekají na Pána, který znovu přijde“. Na berlínské prohlášení reagovala druhá letniční konference v Mühlheimu, která se v tomto městě konala pouhé dva týdny po jeho vydání. Tzv. mühlheimské prohlášení z 29. září 1909 je rozděleno na tři části. První a nejdelší se věnuje projevům Ducha svatého a  prohlašuje, že autorům je „vzdálena myšlenka označit bez rozsuzování všechny tyto projevy za božské působení“. Druhá část zdůrazňuje, že obvinění pastora Paula z bludů je mylné, a krátce tyto omyly vysvětluje. Třetí část poukazuje na nespolehlivost zpráv, které se o letničním hnutí šíří, a zdůrazňuje, že letniční hnutí stojí na biblických základech. Mühlheimské prohlášení dosáhlo podstatně menšího vlivu než prohlášení berlínské. Berlínské prohlášení využila i Svobodná církev reformovaná, přímá předchůdkyně dnešní Církve bratrské. Tato církev pociťovala vliv letničního hnutí hlavně ve svém ústředním sboru v Praze v Soukenické ulici. Roku 1908 se z tohoto sboru oddělila skupina aktivních křesťanů a vytvořila samostatný letniční Záchranný spolek Tábor. Svobodná církev reformovaná vydala text berlínského prohlášení spolu s traktátem Nové hnutí, mylně „letniční“ zvané, ostře zaměřeným proti letničnímu hnutí. Napětí mezi probuzeneckými a letničními křesťany, jehož výrazem bylo berlínské prohlášení, trvalo téměř po celé 20. století a přetrvávalo i v době, kdy se letniční tradice proměnila do podoby daleko přijatelnější ostatním křesťanům. Po celou tuto dobu vnímali letniční křesťané berlínské prohlášení (a zvláště slova o tom, že hnutí je „nikoli shora, nýbrž zdola“) velmi citlivě jako důsledek nepochopení a jako křivdu. U nás přispělo ke smíření probuzeneckých křesťanů v Církvi bratrské a letničních křesťanů v Apoštolské církvi prohlášení kazatelů Církve bratrské na pastorální konferenci v Brně v únoru 1994, jímž se kazatelé od berlínského prohlášení distancovali. V Německu bylo berlínské prohlášení deklarativně překonáno o rok později.

Zdeněk Vojtíšek

36

unor-2010.indd 36

27.1.2010 15:50:10

J

ednou k Ježíši přivedli hluchoněmého. Ježíš ho vzal stranou, dotkl se jeho jazyka a uší a řekl mu: „Effatha!“ To znamená „Otevři se!“ A hluchoněmý slyšel a mluvil. Jestli něco charakterizuje podstatu služby a fungování pěveckého sboru Effatha, tak právě tento mimořádný příběh, ze kterého zpěváci přijali svoje jméno.

hodilo, že si z těch míst přivedl životního partnera. Struktura práce Effaty je rozdělena do dvou částí. Samotný pěvecký sbor Effatha funguje po dvouletých sezónách (ta nová začala právě letos) a je v něm zapojeno téměř 60 zpěváků ve věku od 16 do cca 55 let. Každá sezóna je zakončena vystoupením na festivalu Adventní setkání.

EFFATHA Laskavý Pán se sklání k hříšníkům a k všechněm ztraceným. Jeho lásky dílo dává růst, ať chvála vychází z mých úst. Proto Jemu patří dík, že náš je slitovník, On sám přichází teď k nám, slávy Král. (Anglický tradicionál český text: Lenka Toušková)

Na začátku bylo asi 30 mladých lidí, kteří se hned první prázdniny po Sametové revoluci sjeli v Horní Krupé na kurzu zpěvu, svolaném současným dirigentem Bohumírem Touškem a někdejším dirigentem slovenského Eben Ezeru Tiborem Máhrikem. Z prvotního nadšení se brzy stalo povolání do služby, kterou postupně během působení Effaty přijalo přes 250 zpěváků z CB. Někteří z nich přicházejí coby velcí zpěváci, jiným je v Effatě jejich obdarování teprve otevřeno. Někteří přicházejí jako osvědčení služebníci, ale mnozí právě v Effatě odevzdali svůj život Kristu, nebo jim zde Kristus otevřel srdce pro službu. Co se týče domovského místa, platí pro Effatu biblický princip: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Effatha nemá, kde by hlavu složila.“ Zpěváci jsou z celé republiky, s čímž souvisí frekvence zkoušek (do pěti za rok) i střídání míst. To má ovšem i své klady. Effaťák poznává lidi z míst, kam by se sám nikdy nepodíval. A nejednomu z nich se už při-

Kromě toho Effatha pořádá prázdninové kurzy zpěvu, které bývají rozdělené podle věku účastníků na sekci dorostu a mládeže. Letos se kurz pořádá v Litomyšli od 5. do 14. srpna. Jedna věc je nám, zpěvákům Effaty, jasná čím dál víc. Effatha nepatří nikomu z nás, ani církvi a bude sloužit jen do doby, než pro ni její Tvůrce a Pán uzavře její čas. Do té doby Mu chceme sloužit tak, jak se mu líbí. RoMaN toUšeK, WWW.effatha.Cz ■ 

unor-2010.indd 37

27.1.2010 15:50:12

Tanec s barlami

P

red časom som bol v kúpeľoch. Úžasná vec o každý centimeter a víťazne mizne v tajomnom priestaká voda! Jej liečivý účinok, hojivé ticho tore! Som úplne fascinovaný týmto divadlom života. a zmenu prostredia som už súrne potreboval. Všetci sú už tam! Ostal som sám. Pozerám so zataVodu na rameno, ticho na dušu a prostredie na inšpi- jeným dychom na opustené stoly s vínom a arašidaráciu. Kríza stredného veku sa dávno hlási a dlhodo- mi, stoličky s kabelkami a barly rôznych farieb opreté bá ignorácia únavy duše i tela sa nevypláca. o stenu. Divný pocit. Čašník ma pozýva: „A vy? Aj pre V piatok bol spoločenský vás je tam miesto...“ Ešte že večer pri živej hudbe. Pri hudba dohrala. Ľudia sa vraVšetci sú už tam! Ostal som vedľajšom stole sa bavia francajú na svoje miesta. Usmiacúzsky, za nimi skupina hlučti a  šťastní opäť berú svoje sám. Pozerám so zatajeným ných Nemcov, zvyšok tvorí barly. Skeptik by povedal, že dychom na opustené stoly slovač a zopár rusky a česky všetko je ako bolo. Nie je. Oni hovoriacich. Vekový priemer s vínom a arašidami, stoličky boli tam, kde ja som nebol. je vysoký. Pohyblivosť nízsvet, ktorý ja nepos kabelkami a množstvo bariel Spoznali ka. Komunitu ľudí s barlami znám. Oni, ľudia bariel, tandotvára zopár vrcholových covali. Ja, bez bariel, som len rôznych farieb opretých športovcov a párikov, ktorým sedel. Kto je tu vlastne chorý? o stenu. Divný pocit. Čašník zrejme firma zaplatila víkenŽivot je dobré divadlo. Všetdový „team building“. Ešteže ko má svoje miesto, zmysel, ma pozýva: „A vy nejdete? som našiel voľné miesto. posolstvo. Len mu rozumieť! Aj pre vás je tam miesto...“ Po prvých tónoch nastal Tí, čo nerozumejú tvrdia, čulý pohyb. Ľudia vstávajú že „viera“ sú barličky v živoa presúvajú sa tam, kde hrá kapela a kde je zjavne te, náboženský „opiát“ proti bolesti duše. Vraj evanjetanečný parket. Div divúci! Z môjho miesta však ani lium vytrhuje človeka z reality do „pseudosveta“, aby kapelu ani parket nevidím! Vidím len to, ako ľudia namiesto budovania raja na zemi sníval utópiu neba. odkladajú barle a miznú v akejsi „diere v stene“ (na- Omyl! Fatálny omyl. Veci sa majú úplne inak. Barly zvime ju „nedvere“). Vstupujú kamsi, odkiaľ sa šíri nie sú vmanipulovaná pomôcka ale vrodená nutnosť. hudba. Kamsi, kam nevidím. Každý ich má. Odkladajú ich len niektorí. Tí, ktorí skrJeden pár zaostáva. Zboku, kde sedím, to vidieť ze Krista, s Kristom a v Kristovi vstupujú tam, kde nejasne - on s dvoma, ona s jednou barlou je rýchlejšia. vidia. Odtiaľ posilnení opäť berú svoje barly a kráčajú Mizne v nedverách. Zamával jej, akoby vravel „Choď s novou radosťou ďalej. Raz, a nebude to už dlho trvať, aspoň ty...“ Vtom sa odhodlal. Oprel svoje barle k de- ich odložia. Navždy. Dovtedy nás neviditeľné ruky siatkam ostatných a skúša, či ho nohy unesú. Uniesli. Božie dvíhajú, či priam nesú. Boží trón, ku ktorému Tvár sa mu rozžiarila a hľadí tam, kam veľmi túži ísť. sa blížime, nie je pseudosvet, ale ten najreálnejší svet, Do spoločenstva radosti a tanca. Ako zvládnuť po- aký kedy bol. Ten ostane, aj keď sa tento pominie. ■ sledných 20 cm, keď „tam“ sa s barlami nejde? Zrazu Len neostať sedieť, keď hudba hrá. sa vynorila čiasi ruka a muž sa jej pevne chytil. Bojuje Tibor Máhrik 38

unor-2010.indd 38

27.1.2010 15:50:12

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu! Tajenku zašlete do 21. 2. 2010 (i e-mailem) na adresu redakce.

Tajenka z čísla 1/2010: Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě. Vylosovaný výherce: Pavla Ptáčková, Trutnov

Vylosovaný výherce získává Dárkovou knížku citátů humorných a moudrých z nakladatelství F+F.



unor-2010.indd 39

27.1.2010 15:50:13

K

1

Křesťanská církev prakticky od 2. pol. 1. stol až do počátku 4. stol. procházela v časových vlnách velmi krutým pronásledováním. Také ztrácela místa a prostory ke shromažďování jedno po druhém. V roce 70 po Kristu byl zbořen Jeruzalémský chrám, postupně byli křesťané ze židů vylučování ze synagog i ze soukromých prostor ze strachu z pronásledování, až skončili v katakombách velkých měst, zejména v Římě. Za to dlouhé období se dochovaly prakticky jen fresky v katakombách a křesťanské symboly vytesané do kamenných zdí. Motivy nástěnných fresek byly evangelijní: Kristus a 12 apoštolů, lámání chleba, nasycení zástupů atd. Symboly vtesané do kamene: Kříž, kotva, ryba, holubice a další církev převzala a používá dodnes. Křesťanské stavby, které přesto v Římské říši vznikaly zejména ve 3. stol. po Kr., byly většinou zbourány v době pronásledování za císaře Diokleciána. Až vyhlášením Milánského ediktu císařem Konstantinem byla přiznána křesťanům plná svoboda náboženská a zároveň byly církvi navráceny zkonfiskované budovy a majetky. Tím byla také zahájena za pomoci císaře čilá stavební činnost. Matka císaře, Helena, zbožná křesťanka, navštívila Palestinu a spolu s místními křesťany určila místopis nejdůležitějších evangelijních událostí. Císař Konstantin nechal postavit četné kostely. V Palestině zejména Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě a později kostel Narození Páně v Betlémě. 2 V Římě nechal postavit původní Chrám sv. Petra, Chrám San Giovanni v Lateranu, a další tři kostely v Konstantinopoli. Žádná z těchto staveb se nedochovala v původní podobě. Všechny typy kostelů v Římě jsou baziliky. Tato forma stavby se vyznačuje hlavní střední lodí a nižšími bočními loděmi, oddělenými řadami pilířů. Střední loď je uzavřena polokruhovou nebo ortogonální apsidou (směrem k východu). Tento typ architektonické formy není původně křesťanský, ale představuje návrat k profánnímu typu římské stavby – bazilice, sloužící tehdy jako obchodní centrum či soudní dvůr. V souvislosti s křesťanstvím je stavba nově interpretována: Chrám jako orientovaná stavba se stává symbolem cesty věřícího k oltáři, situovaném v apsidě, kde se uskutečňuje zázrak proměny chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Ještě za Konstantina se začaly stavět i pětilodní baziliky. Vedle bazilik se v raně křesťanských dobách stavěly sakrální centrály (kruhové či osmiúhelníkové) po vzoru římského Mauzolea. Jednalo se většinou o kaple mučedníků či baptisteria  (křtitelnice). Pavel vaNěčeK, JaKUB hlaváč

Foto archiv

Bazilika

4

unor-2010.indd 40

1 Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě 2 Priscilliny katakomby v římě 3, 4 Nejzachovalejší raně křesťanská bazilika Santa Sabina na aventinu v římě.

27.1.2010 15:50:16

misijní pracovník v odboru mládeže Narodil jsem se 10. března 1980 v Praze. Po studiu jsem dostal příležitost pracovat v mezidenominační misijní organizaci Nový život, o.p.s. (Campus Crusade for Christ). Nový život má několik „služeb“ zaměřených na konkrétní skupiny lidí (sportovce, podnikatele, studenty, manželské páry…). Možná nejvíce se ale dostal do povědomí díky službě s filmem Ježíš. Velmi si cením příležitosti (mimo jiných věcí), že jsem mohl cestovat po sborech v celé ČR, trávit čas s vedoucími a kazateli a získat tak mnoho cenných zkušeností (a možná i trošku rozhledu po české církvi). Nyní jsem ještě na část úvazku v Novém životě ve službách Athletes in Action (služba zaměřená převážně na vrcholové sportovce) a právě filmu Ježíš. Jsem ženatý od června 2002, manželka Klára pracuje jako zdravotní sestra v LRS Chvaly.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA

Petr Tuček

N

emůžu říci, že pocházím z nevěřící rodiny. Prarodiče jsou věřící, chodí do sboru Bratrské jednoty baptistů a pradědeček (Cyril Burget) byl v této církvi dlouhá léta kazatelem. Nicméně rodiče věřící nejsou a já s bratry jsme vyrůstali „ve světě“. Rodiče se navíc velmi brzy rozvedli. Do užšího kontaktu s církví jsem se dostal, když mi bylo asi 16 let. Začali jsme chodit na „dorost“ (věkově to byla spíše mládež), ale to, co nás tam táhlo, byly vztahy a fotbal, který jsme chodili hrát. O víře jsem moc nepřemýšlel, a i když jsem měl informace (samozřejmě mnoho jsem znal již od prarodičů), nijak se mě to nedotýkalo v srdci. Sice jsem nějak věděl, že Bůh je, ale neměl jsem potřebu nic měnit ve svém životě. Obrátil jsem se ve svých devatenácti letech na letním mládežnickém pobytu. Tehdy jsem Bohu vydal svůj život a přijal Ježíše jako Pána a Spasitele. Moje obrácení bylo spíše výsledkem postupného přicházení k Bohu, přemýšlení o životě a věcech, co jsem občas slýchal v mládeži. Později jsem si musel projít delším obdobím, kdy jsem zjišťoval, co všechno musím změnit, i hledáním toho, jestli je víra žitelná v reálném životě a zda se o ni můžu opřít. Dnes pro mě víra znamená především vztah – ten základní a prvotní, ze kterého pak vyplývají i mé vztahy k dalším lidem i mně samotnému. Od března loňského roku jsem se na částečný úvazek stal misijním pracovníkem v Odboru mládeže CB. Jsem rád, že společně s Davidem Novákem a dalšími spolupracovníky se můžu podílet na práci s mladými lidmi. Služba mládeži je něco, co mi leží na srdci již léta. Od roku 2002 se podílím na vedení mládeže v Horních Počernicích a jsem rád, že mě nyní, jak věřím, Pán vede ke službě v Odboru mládeže. Jsem vděčný za své spolupracovníky, a že můžu vidět, jak Bůh pracuje v mladé generaci. A co mě baví? Sport, hlavně fotbal, hokej a hokejbal. Dobrá knížka  nebo film. Mám rád přírodu a jsem rád s přáteli nebo rodinou.

inform-02-10.indd 1

28.1.2010 9:48:56

První jednání nové Rady V pondělí 4. ledna se uskutečnilo historicky první jednání nové Rady, která byla zvolena již v minulém (resp. předminulém) roce. Do nových funkcí oficiálně vstoupili Daniel Fajfr (předseda), Petr Grulich (tajemník), Petr Raus (místopředseda) a členové Tadeáš Firla, Karel Fojtík, Tomáš Holubec, Miloslav Kloubek, David Novák a Pavel Paulus. Základní úlohou Rady (dle Ústavy CB) je v období mezi jednotlivými konferencemi Církev bratrskou řídit a navenek zastupovat. První část setkání byla věnována modlitbám a vzájemnému rozhovoru nad potřebami církve. Tímto zároveň prosíme o přímluvy za moudrost a zmocnění ke službě. 

Na část jednání byl pozván br. Aleš Čejka ze sboru Praha 6 - Dejvice, který působí jako misijní pracovník pro ekumenu. Bratr se sdílel o své práci a zároveň Radu informoval o připravovaných akcích i způsobu práce komisí Ekumenické rady církví. 

Plněním některých svých úkolů může Rada pověřit odbory, jejichž funkční období je shodné s funkčním obdobím Rady. Jako první byl jmenován Studijní odbor ve složení: předseda Pavel Černý, tajemník David Beňa, členové: kazatelé Jan Asszonyi, Tadeáš Firla, Jan Valeš ml., Roman Toušek a Steve Olsen. Studijní odbor připravuje budoucí kazatele (vikáře), koordinuje ordinační proces, připravuje vzdělavatelné konference (pastorálky) kazatelů, předkládá věroučná stanoviska apod. Další nové odbory budou jmenovány během příštích zasedání Rady. 

V roce 2010 uplyne 130 let od založení práce v dnešní Církvi bratrské. Výročí si připomeneme na květnové Konferenci CB, na podzimním sjezdu mládeže a během některých dalších akcí. 

Řádné vizitace sborů CB budou až na výjimky prováděny po pěti letech, u nově založených sborů proběhne první vizitace již po třech letech. Tajemník na příští 

inform-02-10.indd 2

Rozloučení s bratrem Janem Líbalem Žádná věhlasná, výrazná, široce známá postava. Jen prosté upřímné Boží dítě, Pán Bůh si však často právě takové vyvoluje ve své milosti, aby je pověřil zdánlivě nepatrným úkolem v práci předivného Božího díla. Bratr Jan Líbal zápasil v průběhu svého života s nesnadnou nemocí a utrpením, plnil však své poslání se statečností, vytrvalostí a překvapující radostností. Jako člen našeho děčínského sboru působil před desítkami let v jeho staršovstvu. Spolu se svou manželkou Helgou stojí mezi spoluzakladateli působení široké mezinárodní Christoffelovy slepecké misie v naší vlasti. Původně ještě pod komunistickou vládou to vlastně byla ilegální činnost. Svobodná činnost započala v roce 1991, bratr Jan byl pověřen důležitou službou pokladníka, tuto práci vykonával věrně a nezištně po řadu let. Byl vlastně mým nejbližším spolupracovníkem a velkou pomocí. Jsem Pánu velkého díla Boží milosti vděčen za to, že mi v bratru Janovi dal takovou pomoc a posilu. Přátelé této misie v naší republice se tak mohli ve jménu Pána Ježíše zapojit svými dary k pomoci této misie v zemích největší bídy a postižení. Po vleklém zhoršení svého zdravotního stavu byl Pánem odvolán ve věku nedožitých 74 let. Jeho nejbližší, děčínští i další bratří a sestry i přátelé se s ním rozloučili 13. ledna. Bratr kazatel Jaroslav Kučera vděčně připomenul bratra jako spolupoutníka, který nejen poznal cestu života, ale také ji nastoupil a statečně došel k cíli. Byl také spolupracovníkem, služebníkem Božího království, kterého již Pán přivítal do své radosti. Volbou dvou veršů z Písma k uvedení na pohřební oznámení bratr Jan vyznal, že před tvář svého Spasitele a Pána nepřistupuje s domnělou člověčí bezúhonností, ani s nějakým spoléháním na své zásluhy, ale s vírou v Krista Ježíše, který se i jemu stal spravedlností od Boha (1 Ko1,30; Ž 17,15). Tak nám to s důrazem i pozváním k téže milosti předložil místní bratr kazatel Karel Hůlka. Bratr Jan Líbal byl odvolán. Zůstal zde příklad jeho víry a věrné, byť skryté práce v Božím díle. Neloučili jsme se s ním naposledy. Pro Boží děti zůstává vítězná naděje společného shledání u Beránkova trůnu. Ani smrt nás neodloučí a nerozloučí. Tak to radostně a pevně zaznělo ve společné písní: „Ježíš žije, s Ním i já, od Něho mne odloučiti nic nemůže, neboť vím, že mne ráčil vykoupiti.“  JAROSLAV KUČERA

Pozvání ke společné dovolené Letos se před námi otvírá možnost strávit část své dovolené a prázdnin při společném pobytu na jižní Moravě, na jednom z meandrů řeky Dyje. Srdečně k němu všechny zveme.

28.1.2010 9:48:57

Po několika letech, kdy jsme si společnou dovolenou užívali v drsných Šumavských hvozdech, přichází dosud nevídaná změna. Ano, jižní Morava, část naší krásné země nejvíce zalévaná sluncem, kde žijí dobří lidé a která plodí tu nejlepší úrodu. A tak již podeváté můžeme společně či individuálně odpočívat a relaxovat na výletech, v bazénu, při kávě, u ohýnku a na společných večerních zamyšlení nad Biblí, atd. To vše v rekreačním středisku Borovina, které se nachází „v borovém lese nad pravým břehem řeky Dyje, asi 200 m od Vranovské přehrady, v krásném, absolutně klidném prostředí, stranou od ruchu a shonu velkých rekreačních center...“ – více na http://www.borovina.cz . Přímo v areálu rekreačního střediska se nachází pětadvacítka bazén, brouzdaliště, několik hřišť, tenisové kurty (asfalt), sportovní sál, stolní tenis, basketbalové koše, atd. Do areálu není dovoleno přivážet psy, kočky a jiná zvířata. Termín společné dovolené je od 3. 8. 2010 (úterý) do 10. 8. 2010 (úterý). Cenu za ubytování (chatky nebo ubytovna) a stravu (plná penze) se podařilo dohodnout při týdenním pobytu na neuvěřitelných 285 Kč na den, tj. 1.995 Kč na týden !!! Při kratším než týdenním pobytu činí cena 340 Kč na den. Děti do 3 let včetně jsou vždy zdarma. V ceně není rekreační poplatek odváděný obci. Přihlásit se a zaplatit zároveň zálohu ve výši 700 Kč na 1 platící osobu je třeba nejpozději do 11. 3. 2010, a to u Jiřího Vaňka, e-mail: [email protected], tel. 608333713, CB Tábor. Přihláška je platná jen po zaplacení zálohy, kterou je třeba zaplatit na účet č. 109131813/0300, variabilní symbol – Vaše telefonní  číslo (mobil nebo pevná linka). Těšíme se na viděnou! JIŘÍ VANĚK, SBOR CÍRKVE BRATRSKÉ V TÁBOŘE

NOVÉ OBSAZENÍ VEDENÍ VĚZEŇSKÉ DUCHOVNÍ SLUŽBY K prvnímu lednu roku 2010 došlo ke změně ve vedoucích funkcích Vězeňské duchovní služby. Hlavního kaplana Mgr. Bohdana Pivoňku vystřídala na této pozici paní Mgr. Květa Jakubalová, kaplanka v rýnovické věznici. Zástupcem hlavní kaplanky se stal Bc. Martin Škoda, jinak kaplan ve Stráži pod Ralskem. Bohdan Pivoňka bude ještě působit na generálním ředitelství na částečný úvazek a v pracovním poměru na dobu určitou jako zástupce hlavní kaplanky - koordinátor. O Pivoňkově odchodu ze služby hlavního kaplana se jednalo už delší dobu, jako velký problém vyvstala otázka jeho pokračovatele. Po odmítnutí některých kandidátů padl konečný los na Květoslavu Jakubalovou. Rozhodnutí v této věci předcházela složitá jednání, výběr v Radě pro duchovní službu ve věznicích a ústavech (RDSVÚ) a tajná volba v mimořádném zasedání výkonného výboru VDP. Kladné stanovisko k ustanovení sestry Jakubalové do funkce hlavní kaplanky Vězeňské služby ČR vyjádřila obě církevní grémia, jež signovala Dohodu o duchovní službě. BC. MARTIN ŠKODA

inform-02-10.indd 3

jednání připraví přehled vizitací roku 2010. Účelem vizitace je poskytnout obraz o duchovním stavu sboru, o práci kazatelů nebo vikářů v činné službě, o práci staršovstva a všech ostatních pracovníků a o perspektivách sborové práce. Kaz. Kloubek podal informaci o provedené volbě ve sboru CB v Kolíně. Sbor si jako nového správce zvolil kaz. Jana Drahokoupila s nástupem od ledna 2011. 

Rada uvítala iniciativu předloženou vikářem V. Glierem na podporu humanitární činnosti ve prospěch dětí v Etiopii a nemá připomínky k případnému založení o.s. Exodus, které by se v součinnosti se Zahraniční misijní agenturou CB soustředilo na pomoc lidem v Africe. Projekt je ve fázi přípravy a zveřejňujeme jej především jako podnět k modlitbám. 

Koordinací rozvoje Areálu Chvaly, ve kterém Sdružení Chvaly plánuje vybudování rozsáhlého zdravotnického zařízení spolu s konferenčním centrem, byl nadále pověřen Karel Fojtík, člen Rady CB. Projekt aktuálně usiluje o získání evropského grantu. 

Rada schválila pověření ekonoma Rady dohledem na hospodářskou činnost účelových zařízení církve (Evangelikální teologický seminář, Léčebné a rehabilitační středisko Chvaly a Diakonie CB). 

Rada vzala na vědomí informaci ekonoma Rady o vyplácení platů duchovních v roce 2010 (ze strany Ministerstva kultury) pouze v zákonné minimální výši. 

Předseda podal informace z jednání v Ekumenické radě církví a České evangelikální alianci, dále pak informoval o zastoupení CB v mezinárodním svazu IFFEC. 

PŘIPRAVIL TAJEMNÍK RADY CÍRKVE BRATRSKÉ PETR GRULICH

28.1.2010 9:48:57

Národní týden manželství Co je týden manželství? Impulz k zamyšlení, jak uskutečnit sen o hezkém vztahu na celý život. Každý rok v týdnu Valentýna (14.2.) je Národní týden manželství příležitostí pro všechny páry zaměřit se na svůj vztah. Valentýn je synonymem romantiky a týden manželství se jí určitě vyhýbat nebude, stejně jako přátelství, komunikaci, odpuštění a radosti, které by v manželství neměly chybět. Rádi bychom povzbudili ty, kdo se do manželství chystají nebo už jsou svoji, aby v tomto týdnu zvláštním způsobem investovali do svého vztahu, který si to určitě zaslouží. Je bláhové si myslet, že se nám podaří vymýtit všechny rozvody. Ale přinejmenším to naše manželství může být bezpečným místem, kde platí slib lásky v dobrém i zlém, v bohatství i v chudobě. Proč Národní týden manželství: Dobré partnerské vztahy jsou jedním ze základních předpokladů pro kvalitní život jednotlivců i společnosti. Stěžejní role manželství v naší společnosti spočívá mimo jiné v tom, že poskytuje stabilní a láskyplné prostředí k výchově dětí a jako takové potřebuje podporu. Národní týden manželství vytváří prostor, kde si můžeme připomenout, že spokojené manželství není samozřejmost, ale vztah, který bychom měli rozvíjet. Národní týden manželství je příležitost pro ty, jejichž cílem je pracovat na rozvoji a kvalitě manželství v ČR. Myšlenka organizování Národního týdne manželství je iniciativa otevřená všem, kdo si myslí, že manželství je dobrá věc.

INZERCE

Ubytování v soukromí, Šumava, jižní Čechy. Cena 180 Kč/os/noc Chánová D., Vlachovo Březí 315, tel. 388329363, mob. 728745295 e-mail: ChanovaDagmar@ seznam.cz http://sites.google.com/site/ubytovanichanova 

Pronajmu obytný ateliér Praha 5 – Motol, 68 m2, přízemí, samostatný vchod. Částečně zařízený – kuchyňská linka, lednice, pračka, soc. zařízení (sprcha, WC), boiler, 2* aku. kamna, běžný nábytek. Vhodné na pracovnu i přechodné bydlení (studenti, mladá rodina). Nájemné 8500,- Kč + energie. Tel.: 774 52 52 77 

inform-02-10.indd 4

Naše cíle: Posílit vztahy v manželství a zvýraznit potřebu zabývat se otázkou vztahových dovedností jako předpokladů dobrého manželství, motivovat laickou a odbornou veřejnost, média i veřejně známé osobnosti, aby alespoň jednou za rok podpořili důležitost manželství, propagovat programy i iniciativy zaměřené na rozvoj manželských vztahů v České republice Snadno se může stát, že jeden druhého bereme jako samozřejmost… V současnosti se u nás rodí více než 30% dětí mimo manželství. Každé druhé manželství končí rozvodem. 47% párů uvádí jako důvod rozvodu rozdílnost povah. Kvůli rozvodům, kterých je každý rok více než 33 tisíc, přijde ročně o jednoho z rodičů přes 20 tisíc dětí, které tak samy získávají negativní zkušenost s manželstvím. Průměrná délka trvání manželství v ČR je 13 let. Zhruba 70% rozvádějících se párů má děti. Dochází k výraznému nárůstu soužití nesezdaných párů jako alternativy manželství, přičemž četnost rozpadu těchto vztahů je mnohem vyšší než u manželství — se všemi negativními dopady na děti těchto párů. Věříme, že změna je možná … V bohatství i chudobě je heslo, které jsme zvolili pro Národní týden manželství 2010, protože mnohé rodiny jsou v období ekonomické nestability vystaveny zvýšenému tlaku. Na druhou stranu statistiky ukazují, že stabilní manželství je tím nejlepším prostředím a řešením, jak se vyhnout chudobě nebo překonat různé obtíže společně jako rodina. Stejně tak je i blahobyt a sláva pro manželství často výzvou, kterou mnozí partneři neunesou. Čas investovat do svého manželství je nejen, když se dostává do problémů, ale i když se zdá vše v pořádku. WWW.TYDENMANZELSTVI.CZ 

28.1.2010 9:48:59