CESTA ZA SKLEM Rozhovor s Andreou a Petrem Staškovými na str. 6 a 7

PŘÍLOHA LISTŮ LANŠKROUNSKA číslo 24/VII 2 0 0 7

Při samostatném prodeji cena 15 Kč

CESTA ZA SKLEM Rozhovor s Andreou a Petrem Staškovými na str. 6 a 7

ZIMA NA LANŠKROUNSKU 2007 − 08

Foto: K.Kokešová

STRANA 1

Vážení čtenáři, s končícím rokem 2007 bych Vám chtěl jménem redakce LL a firmy TG TISK poděkovat za přízeň, kterou jste nám v uplynulém roce prokázali. Snažili jsme se naplnit obsah Listů zajímavými repor− tážemi, rozhovory a zpravodajstvím. Doufám, že se nám to z větší části podařilo. S vědomím toho, že je stále co zlepšovat, zač bojovat a co objevovat, se s Vámi těším nashle− danou v roce 2008 a přeji Vám pevné zdraví, ži− votní optimismus a dobré přátele. Protože humor bývá nositel moudrosti a nad− hledu, rozloučím se s Vámi několika trefnými „me− tafórismy“ z nové miniknížky lanškrounského bás− níka Jiřího Faltuse Veřejné důvěrnosti: I o kámen moudrosti se dá zakopnout. Do první řady se můžete dostat i pomocí kopance. V jistém okamžiku se musíme rozhodnout − držet peněženku, nebo hubu? Na svou blbost doplatil sňatkem z rozumu. Někdy je důležitější mávat křídly než létat. František Teichmann, šéfredaktor

Z obsahu: Kalendář akcí 2008 str. 3 Zimní dovolená na Lanškrounsku str. 4 − 5 Cesta za sklem − rozhovor str. 6 − 7 Fóry Pavla Dvořáčka (kalendář) str. 8 − 9 Výstup na K2 − rozhovor str. 10 − 12 Tesla − vzpomínky pamětníků str. 13 Přečtěte si str. 14 Sváteční křížovka str. 15

STRANA 2

DOVOLENÁ NA LANŠKROUNSKU – A MÁTE VŠUDE BLÍZKO! Téma, které se objevuje v těchto LL, je současně názvem projektu, s nímž vstupuje Lanškrounsko do roku 2008. Informační materiály představují širokou nabídku možností, jak si užít Lanškrounsko – Zemskou korunu. V této zimní příloze Listů Lanškrounska se ob− jevují vybrané listy z projektu s tématem zimní do− volené a kalendář akcí do začátku prázdnin. Další listy projektu Dovolená představují nejen čtyřjazyčně významné architektonické a přírodní památky, ale současně tipy pro návštěvy i návrhy pro víkendové a týdenní pobyty návštěvníků Lanš− krounska. Tyto materiály prezentují na samostatných lis− tech Zámky a muzea Lanškrounska; Památky – stopy času na Lanškrounsku, Církevní památky, Kulturní památky; Naučné stezky Údolí Moravské Sázavy a Lanškrounské rybníky; odděleně přehled možností Stravování na Lanškrounsku a nabídku Ubytování na Zemské koruně a obdobně jako uve− řejněný list zimní dovolené je v balíčku informací i nabídka možností pro trávení letní dovolené na Lanškrounsku. List tipů na výlety pro krátkodobou návštěvu stejně jako nabídkový list pro dlouho− dobější pobyt už byly zmíněny. Část kalendáře akcí pro rok 2008 máte před se− bou na vedlejší stránce. Všechny listy je možné sevřít do desek, které současně slouží jako mapový průvodce Lanš− krounskem – Zemskou korunou. Na podporu pre− zentace dovolené na Lanškrounsku bylo vydáno

na 40.000 upoutávkových kartiček, které představí základní turistické dominanty regionu. Upoutáv− kové kartičky se pak snaží oslovit zejména projíž− dějící za hranicemi Zemské koruny. K informacím o regionu se můžete dostat nejen z odkazu www.lanskroun.cz, ale i z internetové ad− resy www.lanskrounsko.eu. Virtuální prohlídky po obcích a zajímavostech Lanškrounska naleznete na www.xmap.cz v sekci výběru lokalit. Lanškrounsko náleží nejen do Pardubického kra− je, ale je součástí turistické oblasti Orlické hory a Podorlicko, která spadá do turistického regionu Východní Čechy. O turistické oblasti Orlické hory a Podorlicko se více dozvíte na oficiálním webu oblasti www.orlickehory−cz.info. Pardubický kraj zařídil v loňském roce nový tu− ristický informační web http://www.vychodni− cechy.info, na kterém naleznete podrobné informace nejen o památkách, ubytování apod., ale i největší databázi akcí v Pardubickém kraji. Protože Lanškrounsko náleží do turistického re− gionu Východní Čechy, jehož nejaktivnější částí je Pardubický kraj, týká se našeho regionu i krajem vyhlášená témata roku 2008 „Koně“ a „Králický Sněžník“. Na ně bude po celý příští rok zaměřena nabídka nových turistických programů, realizována řada propagačních aktivit a doprovodných akcí. Přeji Vám pohodovou zimu a na horách hodně sněhu! Miloš Krejčí, INFOCENTRUM Lanškroun Tel./fax: +420 465 320 007



STRANA 3

STRANA 4



STRANA 5

CESTA ZA SKLEM Petr mi ukazuje nádherného půlmetrového skleněného anděla, ve kte− rém se rýsuje mikroskopická prasklinka. „Půjde do kontejneru“, řekne zcela bez emocí a vysvětluje mi, že pokud se použijí dvě nekopatibilní skla, dopadá to nejčastěji takhle nebo se sklo rozletí ještě v peci. Anděl mlčí, a protože nemá pusu ani oči, nic proti svému osudu nena− mítá. Skončí s lahví od piva v odpadu a radost nikomu neudělá. Přitom je mi jasné, kolik času a energie se na jeho výrobu spotřebovalo. Skláři asi musí mít tvrdá srdce, když pracují s tak zranitelným materiálem. Střepy jim přináší štěstí a učí je nezapomínat na pomíjivost i nesmrtelnost jejich práce i života. Staškovi se živí výrobou originálních skleněných předmětů a srdce mají tvrdá i křehká jako to sklo, kterému skrze pec vdechují život.

i spojitosti. Záleží jen na tom, ze kterého úhlu pohledu se to vezme, protože v některých technologiích využívám i strojařiny. Zpočátku jsme absolvovali několik odborných seminářů a kurzů, ale dnes už je to především o tom, že se člověk sám vzdělává a zdokonaluje. Buď šlapeš dopředu, nebo zůstaneš stát. Musíš zůstat v obraze dění, trendů, účastnit se odborných veletrhů u nás, ale především v zahraničí – Düsseldorfu, Miláně. Je pravda, že máme v oboru i přátele, se kterými diskutujeme a řešíme některé technické detaily. Jsme si vzájemně nápomocni, ale stejně jako v jiných profesích ti nikdo jen tak neprozradí své know how. Andreo, je to, co děláš, pro Tebe naplněním představ o práci? Určitě, mám štěstí, že práce je mi velkým koníčkem. Se sklem jsem ale nezačínala, věnovala jsem se keramice, učím na ZUŠ. O sklu se někdy mluví jako o podmanivém materiálu, který když jednou někdo začne dělat, už se s ním nerozloučí, protože práce s ním představuje neustálou výzvu, člověk je pořád jako by na začátku. A: Je úžasné, že se sklem jdou skloubit i jiné výtvarné disciplíny. Je také pravda, že je pořád co se učit. Když jsme začínali, tak jsme měli vždycky

Petře, čím jsi chtěl být jako malý kluk? Matně vzpomínám – snad indiánem. Ptám se proto, jestli máš pocit, že to co právě teď děláš, je tvoje vysněné zaměstnání, nebo jsi se ke sklu dostal shodou okolností? Určitě je to shoda okolností. Začínal jsem u firmy Šulák a jezdil jsem po celé republice jako obchodní zástupce. Díky tomu jsem se dostal i k umě− leckému sklu a takhle nějak to vzniklo. Mohl jsi klidně vyrábět plastová okna, ale tebe zlákalo poněkud nejistá oblast originálních skleněných nádob. Mnohokrát jsem přišel do velkých firem, kde se sklo tavilo, lilo i ohýbalo, a je docela fascinující vidět, co všechno se s ním dá dělat. Můj obor je stro− jařina a já se zajímal především o to, jak sklo tvarovat. Ke sklu mě přitáhla jak ta technologická část, tak i design, ale dekoraci měla a má na starost především Andrea. Petře, využíváš při práci se sklem i zkušenosti ze své původní profese? Práce se sklem je od strojařiny hodně vzdálená, ale z určité strany lze nalézt

ohromnou radost, jak se nám dařily malé misky a mísy a docela nám to šlo. Jak jsme se ale dostávali dál, tak jsme jen zjišťovali, jak málo toho vlastně umíme. V tom našem snažení je pro mě hrozně důležité, aby výtvarník udržel řemeslníka, co má v sobě, na uzdě. Aby nezůstával u toho, co se osvědčilo, a dokázal jít mnohdy nejistou cestou dál. Poznat tuhle pomyslnou hranici je přitom složité, jako je to složité v životě. Sklo je úžasné podmanivé, čisté i barevné a myslím si, že jsme si našli svou vlastní technologii malování skla sklem. Malování skla sklem – to mi musíš trošku blíž vysvětlit. A: Používáme tzv. fusing neboli spékání. Na bílé sklo se sype barevný skleněný prášek nebo se pokládá barevné sklo, což se spéká dohromady. Nej− důležitější věcí je tu kompatibilita skel, které se spékají a ohýbají za určitých tep− lot, a jejich nastavení bývá nezřídkakdy pěkná alchymie. Ne každá skla spolu v pe− ci kamarádí, a tak kompatibilní materiál dovážíme hlavně z Ameriky a Německa. Každá věc má k tomu svou teplotní křivku a je potřeba si o ní vést záznam.

Rozhovor s Petrem a Andreou Staškovými

STRANA 6


I přes tuto technologickou sofistikovanost jsme však dost často sami pře− kvapeni, jak to nakonec dopadne. Samozřejmě jak v tom negativním, tak i pozitivním smyslu. Pokaždé je pro nás otevírání pece spojené s očekáváním a těšením. I když někdy je tam jen hromádka střepů. Primární vlastností skla je průhlednost a bezbarvost. Co tě vedlo k barvení skla? A: On fusing do jisté míry navazuje na tifany – klasické vitráže nebo tifany vitráže. Dají se tím dělat výplně oken i dveří, obklady, paravány i skleněné desky. Rozdíl mezi vitráží a fusingem je v tom, že u fusingu chybí olověné nebo cínové pásky. Já to beru tak, že v trochu modernějším pojetí navazujeme na vitráže. Když se vrátíš na začátek, určitě musel existovat okamžik, kdy jste si řekli – jdeme do toho.Protože si neumím představit, že by sklo někdo dělal jen tak pro zábavu. Co nejvíce ovlivnilo vaše tehdejší rozhodnutí? A: Když jsem před lety už pár let dělala keramiku, tak jsem najednou měla pocit, že už mě to neuspokojuje a že musím jít někam dál. Shodou okolností, které už zmínil Petr, a v souvislosti s tím, že můj otec má firmu, která se celá točí okolo skla, bylo naše rozhodnutí asi logickým vyústěním té situace. Jez− dili jsme na výstavy, kde byly k vidění úžasné věci z fusingu, a docela rychle jsme věděli, že tohle by mohla být ta cesta. A tahle cesta za sklem a jeho proměnou je i naším uměleckým cílem. Máš pocit, že sklo ti dává oproti keramice zajímavější vyjadřovací možnosti? A: Asi určitě mi je bližší. Já mám odmala velmi blízko k barvám – baví mě malovat, a kdybych se nevěnovala sklu, budu sedět u plátna. Vy jste si během posledního roku od práce museli na několik měsíců odpočinout. Předělávali jste dílnu a rozšiřovali výrobní prostory. Projevovali se u vás nějaké abstinenční příznaky? P: Určitě jsme se moc těšili. V rámci přestavby jsem přišel na spoustu ná− padů… bohužel jsem jich také dost zapomněl. Dnes už je to ale úžasné, každá věc má své místo a prostor, je tady teplo a světlo, a i kořalka se tu najde. A: Dobře se tu cítíme, můžeme sem kohokoliv pozvat a i neohlášená náv− štěva je vítána. Pokud odbočím od skla, tak je určitě důležité připomenout, že vaše firma je postavená také na tom, že jste manželé. Vaše podnikání musí být náročné také po vztahové stránce. Skřípe to u vás jenom, když se řeže sklo? (Dlouhý smích z obou stran.) Skřípe to! (dvouhlasně) P: Ale tohle skřípání a průšvihy také posouvají dopředu. A: Je ale pravda, že je úžasné mít svého spolupracovníka, podřízeného i nadřízeného za manžela. Všechno se řeší pěkně za horka. Já mám třeba určitý nápad a Petr ho dotáhne jak technologicky, tak technicky. Protože on je velmi praktický a já to neřeším! Já jsem zase u nás ten, kdo je vidět, ten bohém a vý− tvarník. Manžel je nenápadný, tichý, ale bez něj by to nefungovalo. Z hlediska té tvůrčí, invenční stránky věci se ale docela dobře doplňujeme. Petře, lákal tě design už dřív? Snad jen tím, že mám rád pěkné, nápadité a funkční věci. Vzal sis mě! (skočí mu do řeči Andrea) Ovlivnila tě tvá tvorba v praktickém životě? Snažíš se třeba, aby ti boty ladily s bundou? Myslím si, že v mém případě ne. Já zas tolik na oblečení nekoukám. Já jsem rád v ústraní. Dostali jste se někdy do situace, kdy jste si řekli: teda, to nějak nejde, já bych s tím nejraději praštil! A: Každý týden! (smích) Ne, ne, ne, takhle, když jsme začali sklo dělat a vy− ráběli jsme svícny, misky apod., tak to úžasně šlo. Dařilo se nám jak techno− logicky, tak komerčně. Jenomže potom sem vtrhla Čína a na její ceny nejsme samozřejmě schopní se dostat. Hledali jsme cestu, kudy dál. Dnes to je tak, že děláme z mís jen ty dražší, které se prodávají v galeriích v Brně, Olomouci, Letovicích, Praze atd. Děláme dnes také hlavně větší věci – zrcadla, obrazy, hodiny a snažíme se tak být o kousek napřed před Čínou. P: Možná je pro nás Čína motorem k neustálému rozvoji. Dobré je, že in− dividuální věci se čím dál tím více prodávají. Přibývá dnes lidí, kteří mají vkus i peníze a chtějí originál a ne jen sériové věci. To je fakt, všiml jsem si, že věci, které děláte, dostávají čím dál tím více pro− storu a barev. Není to i tím materiálem samotným, co vás nutí k velkorysosti? P: Určitě. Začínali jsme u drobností a dnes už to jsou stolové desky, ob− razy, zrcadla. Dnes už je pro nás rozměr jednoho metru běžnou záležitostí. Velikost láká, ale záleží také na tom, co nám pec dovolí. Sklo je materiál tvrdý a věčný a zároveň i nesmírně křehký. To svým způsobem uměleckou práci limituje. Jak řeší skláři ve výtvarné rovině tento rozpor, který v sobě sklo má? A: Jednoduše. Když se něco rozbije, tak si řekneme, že zase máme štěstí, posbíráme střepy, zameteme a hodíme to do kontejneru… A jde se dál. Žádné velké truchlení. Doma moc skla nemáme, znáte to – kovářova kobyla ….


Říká se, že doma člověk nikdy není prorokem. Jak se ti daří prosadit se tady v Lanškrouně? A: Myslím si, že Lanškrounští se k nám pomalu učí chodit. Naučili se vybírat si věci přímo v ateliéru a vracejí se. Přivádějí i nové zákazníky, a přitom jsme nikdy žádnou reklamu nepublikovali. Byli bychom rádi, kdyby se nám doma podařilo více se prosadit, ale v Lanškrouně prodáváme jen přímo v ateliéru. Do budoucna bych byla ráda, pokud by se podařilo otevřít malou galerii, kde by se prodávaly jak věci naše, tak našich kamarádů. Mně v Lanškrouně galerie, kde by se prodávaly originální umělecké předměty a díla, chybí. Petře, ty jsi z Krnova, takže jsi se do Lanškrouna přiženil stejně jako mno− ho jiných mužů. Jak jste se vlastně seznámili? A: Jen to řekni, jakou k tomu máš vždycky připomínku − Petr tvrdí, že mu městský úřad mě přidělil. Ve skutečnosti jsem ho zachránila! Protože všichni jeho nejlepší kamarádi jsou v Americe. P: V Krnově to bylo ve své době módou odejít do zahraničí a většina se rozhodla pro Ameriku. My jsme si s Andreou prostě a jednoduše tak nějak padli do oka. A: Ano, našla jsem si ho a přivedla do Lanškrouna. Mrzí tě, Petře, to, že jsi tu zahraniční zkušenost neabsolvoval tak jako kamarádi? Nemrzí. Svým způsobem cestuji dodnes, a tak mi to nechybí. Spíš naopak. Jaké pocity jsi měl z Lanškrouna, když ses přiženil? Smíšené. Z většího města do menšího, bez přátel a svým způsobem bez ro− diny. Bylo to krušné a někdy je to krušné i teď, prostě jsem Krnovák. V Lanš− krouně se mi samozřejmě líbí a jen si tak občas člověk zasteskne. Máte představu o tom, jak by vypadala taková ideální zakázka pro vás? A: Nejlepší by byl prázdný čistý dům, novostavba, jejíž majitel by jen řekl – teď mi to zařiďte od sklepa až po půdu. Už vidím ty stolové desky, paravány, dělící příčky, zrcadla… To by byla výzva. Já vím, že se podílíte také na výzdobě kostela. Jaký vztah máš, Andreo, k sakrální tématice? Já tvořím hodně intuitivně, tak, jak to cítím. Někdy mám dokonce pocit, že mě něco přímo vede ruce. Vždycky si k tomu sklu stoupnu a maluju a maluju a ono se to tak nějak samo vyvíjí a roste. Myslím si, že v podvědomí tenhle vztah existuje. Věci, které jsme dělali do lanškrounské kaple, jsme dělali velmi volně, bez bližšího zadání a musím říci, že jsem nakonec byla moc ráda, že to Zbigniew cítil stejně a že jsme si to nemuseli vysvětlovat. František Teichmann, foto: Kateřina Kokešová

STRANA 7

STRANA 8



STRANA 9

TÁHLI JSME ZA JEDEN PROVAZ VÝSTUP NA VRCHOL K2 8.611 m n.m.

Roman Langr ve výšce 8.150 m n.m. Pohled z ramene K2 na okolní tři osmitisícovky (zprava Broad Peak, Gasherbrum I a II), které již leží pod ním.

Rozhovor s horolezcem Romanem Langrem „Nahoře ve stěně se něco nepovedlo a vzápětí se dolů řítí kamenná sprcha. Placáky dvakrát poskočí a ve vteřině se roztočí jako kotouče pily. Na strmém svahu nekontrolovaně nabírají rychlost. V téhle nad− mořské výšce je všechno pomalejší, myšlenky i jakýkoliv pohyb trvají nekonečně dlouho. Jen pro padající kameny to neplatí. Snažím se po− sunout vpravo, ale v ten samý okamžik povoluje sněhová krusta a nohy mi až po pás zajedou do sněhu. Těžký batoh na zádech omezuje i rotaci trupu jen na minimum. S těžko skrývaným zoufalstvím hledím na blížící se pohromu. Větší část z kamene odskakuje mimo mě, ale jeden se zu− řivým svištěním míří přesně. Nevím, jestli mé ucuknutí nebo terénní nerovnost způsobí, že náraz plně pohltí bok batohu. Několikakilový kámen mě sráží na znak, na záda a já ležím na sněhu. Mísí se ve mně pocity úzkosti i radosti a vychutnávám si chlad sálající z povrchu. Než se s úsměvem zvednu na lokty, prožívá Kamil horkou chvilku v domnění, že se mu zabil kamarád. Znovu se mi potvrzuje, že velký hory jsou také o velkém štěstí.“ Roman Langr byl členem téměř tříměsíční české výpravy na horu hor. Ostravská expedice ve složení Leopold Sulovský, Milan Sedláček, Josef Lukáš, Kamil Bortel, Libor Uher, Radovan Marek, Roman Langr, Radim Slíva a Pavol Lupták neměla v plánu nic lehčího než se pokusit o výstup na vrchol nejvyšší hory Pákistánu Chogori, mnohem častěji známé pod označením T.G. Montgomerieho K2. Pro svůj záměr vybrali Česenův pilíř, Baskydskou cestu. Tato varianta po− jmenovaná na počest Slovince T. Česena odkazuje na jeho jedinečný sólo− výstup v roce 1986, při kterém za jediný den vystoupil alpským stylem do 7800 m n.m. Právě v místech, kde Česena před jednadvaceti lety zastavilo počasí, postavili Češi čtvrtý výškový tábor. Bylo to jen asi 150 m pod Ramenem K2, na které bylo pro úspěšné zdolání vrcholu nutné vystoupit. Ten poslední úsek k ramenu nebylo možné lézt klasickou cestou z důvodu velkého množství sněhu a hro− zících lavin, a tak se skupina vydala vzhůru přes skalnatý pilíř. Představa zlézání těchto 150 m ve skále s obtížností III − IV, lezených potmě, bez jištění

STRANA 10

a v téměř osmi tisících metrech druhý den rozhodla o předčasném ukončení výstupu. Roman to společně s Kamilem Bortelem otočili pod Bottleneckem v 8.150 m n.m. Radovan Marek vyhodnocuje situaci o dvě stě metrů výše a také se vrací. Libor Uher před sebou vidí členy americké expedice a spolu s nimi dosahuje vrcholu. Nejen o tom, proč se to někdy otáčí kousek pod vrcholem, vypráví tenhle rozhovor. Romane, s jakými pocity jsi přijímal pozvání na tuto expedici? K2 byla samozřejmě obrovská výzva. Já jsem se připravoval na opakování expedice na Dhaulagiri a K2 jsem měl původně v plánu až později. První po− city byly úžasné, pozvání na expedici jsem vnímal jako vyjádření důvěry a o− cenění mých dosavadních výstupů. Cítil jsem i zodpovědnost k tomu, abych se co nejlépe připravil. Během posledních deseti měsíců to byla tvoje třetí expedice, pět měsíců jsi strávil mimo Evropu. Váhal jsi, jestli vůbec odjet? Já si myslím, že jsem byl rozhodnutý hned. Expedice ale měla trvat tři mě− síce, což určitě nebylo vzhledem k našim rodinným poměrům jednoduché. Potřeboval jsem slyšet od manželky, že to sama s dcerou zvládne a že můžu jet. Věděla, že to nebude mít vůbec jednoduché. Expedice byla nakonec mimořádně úspěšná. Nejen že se podařilo po jed− nadvaceti letech vystoupit teprve druhému Čechovi na vrchol K2, ale sedm horolezců zdolalo i velmi náročnou Česenovu cestu, další trojice vylezla bě− hem tří dnů na nedaleký Broad Peak (8045 m n.m.) a jeden člen expedice sjel na lyžích část stěny K2. Zhodnoť tuto expedici z pohledu jednoho ze čle− nů týmu, který si podle všech indicií sednul a táhnul za jeden provaz. Já myslím, že Polda (Leopold Sulovský, šéf expedice − pozn. autora) vybral velmi dobrou partu. Všichni velmi dobře zapadli do kolektivu a práce ve stěně byla úžasná. Možná i proto, že jsme tam měli dost co dělat, se nedostavila žádná ponorka. Faktem ale je, že jsme se prakticky nestihli, i přes tu dlouhou dobu v základním táboře, dohromady moc často sejít. Jinak jsi už zmínil, co se povedlo, a já bych k tomu jen dodal pro nás velmi podstatnou věc. Expedice se obešla bez ztrát na životech a bez zranění. To tady nebývá až tak úplně samozřejmostí. Tahle expedice to měla asi i za cíl. Myslím si, že z hlediska přípravy i míry zabezpečení výstupu jste dělali, co jste mohli, pro minimalizaci rizika.


S tím musím souhlasit. Polda mi říkal, že je přesvědčený, že expedice bude úspěšná. Úspěšná myslel tak, že se někomu podaří vylézt až na vrchol a že se ve zdraví vrátíme. My jsme počítali s tím, že se někdo z nás dostane na vr− chol, a bylo to tak trochu i naším heslem. „Všichni jsme tu proto, abychom tu cestu udělali, a i kdyby se tam dostal jen jeden z nás, tak by to byl velký ú− spěch nás všech“. Šli jsme tam s tím, že je nám jedno, kdo to vyleze, dřeli jsme však všichni. V základním táboře jste strávili poměrně hodně času. Hlavně v červenci jste tam díky počasí ztvrdli téměř dva týdny v kuse. Pomohly vám oblíbené šlágry jako třeba Mat a Pat překonávat doléhající skepsi? Počasí během druhého měsíce bylo úplně šílené. Dva dny pěkně, tři dny škaredě. To bylo neskutečné, protože ze zkušeností z předloňska bylo nutné nechat vždy den pěkného počasí na opadání lavin. Hlavně první část výstupu k jedničce znamenala značné nebezpečí. Chodili jsme tam hodně „natvrdo“. Lítají tam tak obrovské laviny, že by byla jen malá šance se včas uklidit nebo je přestát ve zdraví. Když už jsi zmínil Mata a Pata, tak to byla jedna z mála věcí, na kterou se dalo koukat, protože nám na počítači poměrně rychle zkolabovala zvuková karta. Dost času trvalo i psaní zpráv a úprava fotek, které jsme posílali do Čech, takže na zábavu mnoho prostoru nezbylo. Vzhledem k tomu, že energii vyráběl naftový agregát, šetřili jsme palivo především na komunikaci s rodi− nami a médii. Pro tebe to byla již několikátá expedice na osmitisícovku. Je tahle hora skutečně tak fascinující a výjimečná oproti všem ostatním? Je to krásná hora s množstvím úžasného lezení. Narůstá v nás pocit, že by− chom si tam měli ještě někdy v budoucnu zajet a dolézt to až do konce. Bylo to těžké, otočit se? Bylo i nebylo. Vrcholový den měl přijít o tři dny dříve. Počasí nestálo za řeč, a tak jsme nabrali zpoždění. Někteří jsme strávili skoro týden nad 7.000 m n.m. V C3 jsme ve stanu pro dva spali tři. Noc ve čtyřce jsme bez spacáku a karimatky museli přestát ve stejném složení ve stanu, o kterém Kamil tvrdí, že je tak maximálně pro jednoho „vzrušeného“ horolezce. Cestu velmi kom− plikoval i silný vítr a zima. Neodjištěná 150 m vysoká skalnatá varianta dole− zení k ramenu, smrtelný pád prvního horolezce a následné otočení jedné sku− piny s kyslíkem – to všechno byly věci, které se nám v ten okamžik honily hlavou. Myslím si, že pokud bychom my čtyři vystoupili až na vrchol, tak nás v nezajištěném pilíři na cestě zpět půlka zůstane. Rozhodnutí o sestupu nepadlo na základě fyzického vyčerpání, ale na základě rozumového rozhodnutí, které vyplynulo ze situace. Otočit se bylo klíčové rozhodnutí! S odstupem času toho nelituji a se svým výkonem jsem spokojený. No, a třeba to za dva roky dolezeme! Proč se dostal nahoru právě Libor Uher? Ve velkých horách je všechno vždy otázkou správného rozhodnutí v několika málo vteřinách a shody mnoha dalších okolností. Libor byl fyzicky určitě vel− mi dobře připravený horolezec. Hlavní v tomto ohledu však je, že své rozhodnutí přežil. To, že se tam dostal právě Libor Uher, bylo za cenu obrovského rizika. Vzhledem k tomu, kde stála naše čtyřka, se musel spolehnout na to, že mu po− můžou Američané. Zvládnul to, předvedl obdivuhodný výkon, ale bez jejich pomoci by nepřežil. Těch zbývajících 150 skalnatých metrů k našim stanům ve čtyřce by už po návratu k sedlu s největší pravděpodobností nebyl schopen sestoupit. Ve své podstatě měl štěstí v neštěstí. Při sestupu se zabil jeden ze členů ital− ské expedice a Libor tak mohl využít veškeré jeho vybavení. To jsou shody náhod, které se stanou jen velmi výjimečně. Upřímně řečeno, Libor si splnil svůj sen a naplnil i ten náš. Myslím si, že by se, přes všechen Liborův úspěch, jeho mimořádný výkon a odhodlání nemělo zapomínat na okolnosti, které stály v pozadí. Na práci ce− lého týmu, který prostoupil Česenovým žebrem, na úsilí horolezců, kteří se zasloužili o to, že je tu dnes Libor s námi. S jakými myšlenkami člověk přečkává noc v 7800 m n.m.? Nahoře noc přečkává každý asi úplně jinak. My jsme už celkem připravení na to, co nás tam čeká. Já si vezmu prášky na spaní, „zaleju“ se tekutinama a snažím se dát co nejvíce do pořádku. Jsou ale noci, kdy se nedá spát, protože je zima nebo špatný podklad a všechno tě tlačí. Myslet až tak není na co. Soustředíš se na to, co všechno musíš udělat, na co nesmíš zapomenout, a donekonečna vaříš čaj. Je známé, že takhle vysoko není na nic chuť. Měl jsi nějaké osvědčené dobroty, se kterými se dají takové potíže snadněji překonat? Měl, určitě. Vezli jsme tam hromadu salámů a uzenin. Už tradičně si nahoru beru uzené rolky a slaninu. Bohužel všechno se hrozně rychle přejí. Když jsme útočili na vrchol, tak jsme si nahoru vynesli litrovou plechovku kompotu, který se ukázal jako ideální varianta. Všechno ostatní už jsme nemohli ani vidět.


Muži a zase muži, to je dnešní Pákistán.

Při cestě do základního tábora denně 10 − 12 hodin stoupali.

STRANA 11

Vaření na téhle expedici bylo z hlediska mých zkušeností velmi dobře zajištěné. Dávám 100% za pravdu Poldovi, který považuje kvalitní stravu během expedice za jednu z nejdůležitějších věcí a podle toho také vše zařizuje. Naučil se to na expedicích s Italy. Nejčastěji nám domorodci na provaze do− vedli kozu nebo vzácněji kravku, jejíž část putovala do naší kuchyně. Veškerá řezničina se odehrávala přímo v táboře, což dává pohledu na jídlo další, skutečnější rozměr. Ty už jsi říkal, že na tuhle expedici jsi byl velmi dobře fyzicky připravený. Která sportovní aktivita stála za tvou výbornou kondicí? Já jsem letos hodně chodil do kryokomory. Domnívám se, že mi to hodně posílilo imunitu. V Brně se mi podařilo dokonce vytvořit rekord pětiminutovým pobytem v místnosti s −155°C. Vylezl jsem sice poněkud šedivý, ale cítil jsem se dobře. Důležitý ale byl tradiční trénink celého těla a dobrá fyzická kondice z aerobních aktivit. Na expedici jsi odjel ve chvíli, kdy dcera oslavila první rok života. Nutí tě tvá životní situace být při výstupu zodpovědnější? Odjezd sám byl pro mě z tohoto hlediska dost těžký. Moc se mi do Pákistánu nechtělo a až jsem se divil, jak mě to rozhodilo. Co se týče tvé otázky, tak asi to tak částečně funguje. Já mám pocit, že si dávám pozor pořád. Nevím, jestli to, že mám doma rodinu, přímo ovlivňuje konkrétní kroky a rozhodnutí, ale myslím na to. Ještě těžší to bylo pro mou manželku, která to ale za pomoci rodiny zvládla úplně skvěle. To není žádná sranda, být na všechno dva a půl měsíce sám. Romane máš nějaké plány na příští dva roky, nebo budeš hlavně budovat rozestavěný dům? Já jsem se zařekl a budu respektovat přání své manželky, že další expedice bude, až budeme bydlet v domečku. Za dva roky by se měla uskutečnit – a už teď se chystá – další expedice na K2. Jestli se pojede příští rok na Dhaulagiri, záleží na mnoha okolnostech. Především finanční situaci. Všechno je teď ale ve hvězdách a člověk nikdy neví, jestli se ještě někam vůbec podívá. František Teichmann, foto: archiv R. Langra Více informací naleznete na: www.romanlangr.cz Dole: Jedna z mnoha lavin pod K2, kterou bylo možné pozorovat přímo ze základního tábora. Nástup pod stěnu vedl vždy přes laviniště. Místu se nedalo vyhnout, a tak jsme to řešili urychleným přesunem, což znamenalo nekoukat nalevo ani napravo a rychle běžet nahoru.

STRANA 12

Výstup Česenovým pilířem představoval permanetní dřinu.

Kvůli nebývale špatnému počasí jsme byli nuceni pracovat ve stěně K2 i za velmi tvrdých podmínek.


Hitem letošních Vánoc se v Lanškrouně může stát kniha vzpomínek na bý− valou TESLU Lanškroun. Stránkovým rozsahem může klidně konkurovat Harrymu Potterovi. O potenciální čtenáře se také bát nemusí, Teslou prošly tisícovky zaměstnanců a většina z nich má ke „svému“ podniku pořád velmi kladný vztah. Díky sponzorům je cena výpravné publikace poměrně nízká. Koupit si ji můžete například v pokladně městského muzea. Ing. Jiří Kohout, který vzpomínky pamětníků sebral a sepsal, si připravil pro křest knihy, jenž proběhl 1. prosince v galerii muzea, následující slova:

jsem podmiňoval, zda do toho sám „půjdu“. Jeho dlouholeté a pověstné poznámky v kroužkových blocích, o nichž se vědělo po celé TESLE, nakonec tvoří po mém soudu nejzajímavější doprovodnou část knihy. A souběžně začaly po novém roce 2007 rozhovory, ještě s naivními před− poklady, že postačí asi 40 pamětníků a že kniha bude mít 150 stran. Nakonec to skončilo u třikrát víc pamětníků a kniha má těch stran přes půl tisícovky. Když už jsme u statistik, tak ještě pár čísel: vyprávělo 126 pamětníků a dal− ších 7 lidí přispělo texty nebo fotografiemi. Málo chybělo k tomu, aby v knize bylo čtvrt milionu slov, je jich asi 230 tisíc. V knize je konkrétně zmiňováno víc jak 1200 lidí z TESLY! Najdeme je na konci seřazené ve jmenném rejstříku. Počet kreseb a fotografií v knize přesáhl 220. Prvními zpovídanými pamětníky byli na začátku ledna pan Josef Černovský, ročník 1929, a pan František Vyhnálek, ještě o dva roky starší. Jim patří vel− ký dík za povzbuzující postoje. Asi pět oslovených lidí se rozhodlo nespolu− pracovat, ale vcelku to nevadilo. Našli se další a nikdy nezapomenu na spontán− nost vyprávění naprosté většiny Tesláků. V technicky zaměřeném podniku převládala tvůrčí práce a ta sebou nese výsledky, jež každého člověka příznivě poznamenávají. Hodně bylo cítit týmové myšlení a trvalá snaha firmy tlačit lidí k tomu, aby si doplňovali své vzdělání. Chtěl bych při této příležitosti upřímně poděkovat všem pamětníkům za je− jich vyprávění, úpravy textů a poskytnuté materiály, hlavně fotografie. Také pětičlenné redakční radě se členy s autorskými, badatelskými i podnikatelskými zkušenosti. Redakční rada se začala scházet v době, kdy už měla k dispozici asi třetinu rukopisu, a postupně dolaďovala konečnou podobu knihy. Velké ocenění si zaslouží samospráva Města Lanškrouna za příspěvek na zhotovení knihy poskytnutý z letošního rozpočtu města. Velký dík náleží několika desít− kám sponzorů z podnikatelských kruhů za jejich mimořádnou ochotu dofinan− covat náklady na vydání knihy, nakonec podstatně rozsáhlejší, než se původně předpokládalo. Ti, kdo budou hledat kořeny toho, proč se dnes v Lanškrouně hospodářsky daří, najdou je v této knize. Čeho se po mém soudu podařilo v knize úspěšně vyvarovat, jsou „ideolo− gické klapky na očích“, o něž ani dnes nemáme nouzi. Výběr pamětníků ob− sáhl celé politické spektrum odleva doprava. Z jednotlivých pracovišť vyprávěli nejen vedoucí, ale často i řadoví pracovníci. Při nepatrné migraci se vlastně i ti vedoucí pracovníci vypracovávali uvnitř TESLY z původních dělnických nebo úřednických pozic, a také o tom dokázali zajímavě vyprávět. Kniha o TESLE je taková detektivka s dobrým koncem. Značka „TESLA“ sice v Lanškrouně zaniká, ale nástupnické organizace, vzniklé privatizací nebo příchodem zahraničních investorů z Japonska, USA, Německa a dalších zemí, vyrábějí téměř všecko perspektivní, co TESLA mívala ve svém programu. A dobývají se svými výrobky svět. Hovoří o tom závěrečná barevná část knihy.“ Foto ze křtu knihy: LS

„Pozorujeme, jak dnešní doba myslí převážně dopředu. A pak se klidně stává, že s odcházejícími generacemi se vytrácí bez povšimnutí památka prů− myslových celků poválečného půlstoletí. Přichází mi to líto, a nejenom mě. Před dvěma lety byl v Listech Lanškrounska publikovaný nekrolog pana Černohouse, legendárního vedoucího teslácké Automatizace. Skládal se z vy− právění sedmi jeho někdejších spolupracovníků. To vedlo k myšlence shro− máždit vzpomínky i dalších Tesláků. A nějak je uchovat pro budoucnost. Loni na jaře s tím přišli tesláčtí štamgasti z restaurace Společenský dům, ale v té době se staly komunální volby aktuálnějším tématem. Nakonec až o minulých Vánocích vznikl pětistránkový projekt knihy a vyvolal zájem dvou klíčových osobností – paní ředitelky muzea PaedDr. Borkovcové a ma− jitele tiskárny TG TISK pana Sloupenského. To dalo záměru oporu a smysl. Těžištěm knihy měly být rozhovory s pamětníky víc jak 40 let existence TESLY v období plánovaného hospodářství. Staršími lidmi věkově většinou nad 60, ba i nad 80 lety. Tuto hlavní část knihy pak měly „obklopovat“ další zajímavosti. Především souvislá historie firmy z dochovaných rukopisných a tiskových pramenů. Na sepsání roz− hovorů jsem si troufal. Ale na vy− pracování historie firmy mi připadal v úvahu jediný kan− didát, pan Bohuslav Kuřík, zaujímající po 30 let významné funkce až po úro− veň náměstka ředi− tele. Tím, zda tako− vou práci tento mi− mořádně respekto− vaný pán přijme,

Městské muzeum Lanškroun děkuje Městu Lanškroun a všem sponzo− rům, kteří přispěli na vydání publikace „TESLA Lanškroun 1946 – 1989 – Vzpomínky pamětníků“ v prosinci 2007. Jsou to tyto lanškrounské firmy: H a S Lanškroun s.r.o., SCHOTT Electronic Packaging s.r.o., AVX Czech Republic s.r.o., INA Lanškroun, s.r.o., ARRS elektronik, LUX – Ident s.r.o., LAOS Cz spol. s r.o., Helk s.r.o., Wendell electronics, a.s., STEPA s.r.o., ORSO Lanškroun s.r.o., KOMFI spol. s r.o., SEVEN Lanškroun s.r.o., ELEKTRO KSK spol. s r.o., JCEE s.r.o., Guliwer electronic, s.r.o., Panasoft servis, spol. s r.o., GURMAN Lanškroun s.r.o., dále FOREZ s.r.o. Ostrov, Vondra a Vondra s.r.o. Luková, Institut pro testování a certifikaci, a.s. Zlín, ADVISORY service s.r.o. Praha, Elektronic− ké součástky CZ, a.s. Ostrava a dále pánové Petr Stasiowský, Česká Třebo− vá, Ing. Jiří Kuběnka, Sázava, Mgr. Zdeněk Šimek, Lanškroun a Ing. Jan Jón, Lanškroun.


STRANA 13

Dárek podle přání Určitě víte, že sehnat pro milovaného potomka ten správný vánoční dárek je peklo samo. Ne že by se to člověku nelíbilo, ovšem dětská přání bývají stejně ošemetná jako překvapivá. V mém případě je to o to horší, že mám dvojčata. Každým rokem je těžší sehnat právě to, co si dcerky usmyslí. Velkou pomocí jsou dopisy Ježíškovi. Vím, že bych to neměl prozrazovat, ale žádný rodič neodolá pokušení podívat se, o co si jeho potomek píše. Rozlepit obálku nad párou není zas tak velký kumšt. Loňský advent byl díky přání mých dcer dost hektickou záležitostí. Nemohu opomenout fakt, že samotný předvánoční čas je plný běžných činností, jako je chození do práce, úklid, pečení a balení dárků a jejich pečlivé ukrývání. Skoro každý z dospělých to zná více než dobře. Avšak zpátky k příběhu. V ten předvánoční čas jsem potají otevřel dvojici obálek, abych zjistil, co si děvčata přejí. Díky tomu, že již chodí do druhé třídy, jsem měl hned jasno. Kostrbatým dětským písmem tam byl napsán ne− jen vroucný dopis, v němž stálo ujištění, že byly strašně hodné a že si dárek podle svého mínění rozhodně zaslouží. Já osobně byl na pochybách. Tak rozjívenou dvojici, jako mám v rodině, hned tak nepotkáte. Dárek Marty, té o chloupek starší, byl vcelku snadnou záležitostí. Je už od svých prvních krůčků značně zatížená na oblečení, a to nejen pro sebe, ale i pro panenky, kterých má celou řadu. Mladší, Markéta, však nezapře mou krev. Ne že by si nedovedla hrát s panenkami, ovšem čas ukázal, že je fasci− nována vším živým. Zpočátku jsem to měl s dárky snadné. Oběma jsem se snažil pořizovat stejné dárky, aby se nepraly a nezáviděly si. Postupem času se ukazovalo, jaké z nich rostou rozdílné osobnosti. Dvojčata − nedvojčata, třebas vypadají stejně, zájmy mají jako oheň a voda. Manželce jsem opatřil dárek raz dva. Kvalitní kuchyňský robot je dárek na několik let. Sehnat panenku Barbie s celým šatníkem není sice záležitostí slo− žitou, ovšem taková akce, jako je předvánoční nákup, díru do rozpočtu udělá větší, než by si člověk připustil. Pro tu druhou jsem to měl těžší. Už předem jsem tušil , že si bude přát zvíře. Ale jaké, o tom jsem neměl sebemenší zdání... Po otevření obálky mne čekal malý šok. Počítal jsem s kotětem, morčetem nebo králíkem, prostě ně− jakou tou drobnou havětí. Když jsem však četl, že by si přála koně, poklesla mi brada. Tedy jak z tohohle vybruslit, to ať mi poradí čert. Ale musím to brát spravedlivě, uvědomil jsem si při vzpomínce na nemalé finance, jež jsem vložil do prvního dárku. Pak mne napadla spásná myšlenka. Naši bydlí na vesnici, mají malé hospo− dářství, malá stáj tam také je, jen je v současnosti užívána jako sklad harampádí. Mno, místo by bylo, ale kde sehnat koně? Začal jsem se pídit po nejrůznějších inzerátech. Nebylo to snadné. Někde jsem zazvonil s křížkem po funuse, jinde se ukázalo, že to není pravé ořechové. Když už jsem nevěděl kudy kam, svěřil jsem se svému kamarádu Bořkovi. Ten si hned věděl rady. Jeho první otázka zněla, zda lpím na velikosti. Tenhle dotaz mne překvapil. No jasně, plácl jsem se do čela. Já se pořád honil za pravým koněm, a zatím je řešení úplně jinde. Poník. Ano poník. Není velký, je to vlastně kůň a určitě nebude tak drahý. Ale kde je mají? I na tenhle otazník měl Bořek připravený vykřičník. Jen ně−

Vánoční ,, krasosmutnění“ Plamínek svíčky osvětluje celou potemnělou místnost, vlastně skoro celou, neboť v rohu pokoje září jakousi tajemnou aurou vánoční stromek. Venku lehce sněží, ale nefouká žádný vítr, sněhové vločky klidně dopadají na zasněženou krajinu. Pomalu, něžně, klidně. Při pohledu z okna se mě o Vánocích vždycky zmocní nostalgie. Všechno jako by si leželo v načechraných sněhových peřinkách, na kterých se odráží světlo měsíce a pouličních lamp. Všude se třpytí miliony stříbrných jiskřiček. Miluji vánoční atmosféru. Kamkoli se podíváte, je plno krásy a lesku, lidé jsou na sebe milí a hodní a přejí si vše nejlepší. Cukroví provoní celý dům úžasnou vůní a...mandarinky! Miluji mandarinky, vlastně jejich vůni. Pokaždé, když oloupu mandarinku, pohltí mě vánoční atmosféra. Svíčka pomalu dohořívá, až nakonec zhasne úplně. Od ještě žhavého knotu stoupá jemný pramínek bílého kouře. Celá místnost znatelně potemní, ale vynikne tím ještě víc záře stromku v koutě. Stíny, které se znatelně prohloubily, jsou teď temnější než předtím. Snoubí se tu dva světy. Tma, ale jiná tma, než je ta, kterou obyčejně vnímáme. Tahle tma je tak nějak ,,tmovatější“. Jako hustá černá kaše, povidla, která utekla z hrnce. V rohu však stále, nyní sice slaběji, ale přesto jasně září vánoční stromeček a dotváří tak tajemnou, ale krásnou atmosféru. Každoročně na mě o Vánocích dolehne nějaký splín, a i když jsem šťastný, tak v hloubi duše pociťuji prazvláštní smutek. Uvědomím si, jak nádherné jsou tyto svátky. Svátky, při kterých by všichni měli být pohromadě, svátky

STRANA 14

kolik kilometrů odtud je malá farma, kde poníky chovají a on mne tam zavede. A tak také učinil. Hned následující víkend jsme se já i Bořek sebrali a vyra− zili.S portmonkou naditou k prasknutí se jelo dobře a cesta autem uběhla co− bydup. S majitelem farmy byla snadná domluva. Ukáže nám několik mladých, a− bychom si vybrali. Zašli jsme ke stájím a chovatel mne zatím zahrnoval in− formacemi, jak se správně o zvíře starat. Bořek byl všetečnost sama. Nakukoval do jednotlivých kójí a nadšeně vykřikoval, že ta zvířata jsou prostě nádherná. Zcela jsem se s farmářem zabral do hovoru, když se orvalo zadunění. Rych− le jsme se rozběhli za zvukem hlasitého klení. Bořek ležel na balíku slámy a ob− jímal si nohu. Proklínal malé strakaté a chundelaté stvoření, které mu olizovalo obličej. Teprve když hlavní nával bolesti opadl, byl nám schopen říci, co se vlastně stalo. Tenhle poník je menší než ostatní a navíc měl pootevřená dvířka stání. Představa, že se mrňouse dotkne, ho přímo ovládla. Přitočil se ke dvíř− kům, protáhl se, když tu poník vyhodil zadkem a udeřil přímo do jeho holeně. Síla rány byla značná a prohodila ho zpátky na chodbu. Zbytek už víme. Zlo− myslné zvíře se mi líbilo. Podle slov jeho majitele se kvůli malému vzrůstu a nevhodnému vybarvení nehodí do chovu, takže mi udělá férovou cenu. Hekající Bořek mne od koupi tohoto lotrase zrazoval, mně se však líbil, a tak jsem si s chlapíkem plácl. Dostalo se mi slibu, že zvířátko přiveze k mým rodičům, kde bude již připravené stání. Dalo to nemálo práce nejen mých rukou, ale i mého otce, ale výsledek byl nad očekávání. Mohli jsme malého člena rodiny ustájit. Štědrý večer byl jedno velké kouzlo. Tentokrát jsme se rozhodli slavit spolu s mými rodiči. Dcerky byly sice udiveny, ale nereptaly. Po večeři jsme šli k rozsvícenému stromku, pod kterým ležela hromada dárků. Ty brzy našly své majitele. Martička hýčkala svou Barbii, u nohou nové oblečení pro sebe, manželka zkoušela nový kuchyňský robot. Táta s mámou měli kromě papučí i nové video. Já gola sadu a montérky. Jen Markéta byla poněkud zaražená. Šaty od maminky se jí líbily, ale z očí jí koukalo zklamání. Očividně čekala, že i její přání dojde naplnění. Jenže kde nic tu nic. Nakonec se mi jí zželelo. Vyzval jsem všechny přítomné, aby se oblékli, že jim něco ukážu. Kromě mne a otce neměl nikdo o tom ani tušení. Všichni se tedy teple nastrojili, protože na dvorku mrzlo, až praštělo. Vyšli jsme ven a na cestu nám svítil měsíc s jiskřivými hvězdami. Šli jsme k malým dveřím, zpod kterých se linulo světlo. Otevřel jsem a dvorek zaplavila záře lampy. První jsem nechal jít Markétku. Udělala pár kroků dovnitř a zůstala zkoprněle stát. Pak se vrhla vpřed. Měl jsem strach, aby ten malý lumpík nevyvedl něco podobného jako Bořkovi, a tak jsem vešel hned za ní. Naskytl se mi dojemný výjev. Dcerka kolem krku objímá poníka, který má na sobě nazdobenou ohlávku, ale jinak přivázaný není. Hladí ho po krku a bulí dojetím − a já se přiznám, já měl také slzy na krajíčku. Když jsem se pak ohlédl po ostatních, viděl jsem, že se jim také lesknou oči. Poník stál jako socha a rozpaky žvýkal bambuli, kterou má dcerka na kulichu. Pak nám slavnostně oznámila, že se jmenuje Ben. To mi sice připadlo jako jméno pro psa, ale co na tom, je to její volba a její poník. Už skoro rok jezdí den co den k našim, samozřejmě se mnou, a stará se o svůj vánoční dárek. Je šťastná a já si můžu blahopřát. To se mi zase jednou něco povedlo. Jen mám trochu obavy z letošního roku. Co když si bude přát velblouda? Jaroslav Skalický klidu, míru a štěstí. Trochu mě zamrzí to, že za pár dní se opět vrátíme k všednímu shonu a z našich myslí se vytratí ta pohoda, kterou o Vánocích pociťujeme, stejně jako plamínek svíčky, která zhasla. Zbude tu jen něco jako lehký bílý pramínek kouře, který v našich srdcích stoupá a rozplývá se, až nakonec zmizí úplně. Alespoň do dalších Vánoc. Jan Šponiar, Gymnázium Lanškroun

Moje sváteční ráno Ranní sluníčko svítící skrz okno přímo do mé postýlky mě donutí otevřít oči. Pohled z okna je přímo pohádkový. Na každé malé větvičce je čerstvá sněhobílá nadílka, stromy bez listí jako by si oblékly bílý kabát. Letím z postele k oknu, abych si tu krásu dědečka Mrazíka užila důkladněji. Nádhera. S pozorností věnovanou dnešnímu krásnému počasí bych úplně zapomněla, co je vlastně za den. Čekám na něj vlastně už od září – Štědrý den. Můžete podnikat tolik věcí. Vést sněhovou bitvu, zúčastnit se závodů na bobech, od− hazovat sníh z cesty, uválet tři sněhové koule na výrobu sněhuláka, zdobit vá− noční stromeček, zahrát si na Ježíška a zabalit dárečky svým blízkým, obdi− vovat velký vánoční strom a výzdobu na náměstí, pomáhat s posledním pe− čením cukroví nebo jen tak relaxovat, koukat na pohádky, poslouchat koledy a užívat si vánoční pohodu. A co teprve večer! Když se celá rodina sejde u štědrovečerní večeře a všem se rozzáří očíčka pohledem na rozsvícený vánoční stromeček! Už se nemůžu dočkat. Petra Matějková, Gymnázium Lanškroun


SVÁTEČNÍ KŘÍŽOVKA Milí čtenáři, opět jsme pro Vás připravili oblíbenou křížovku. Pokud chcete být zařazeni do slosování o ceny věnované firmou TG TISK, pošlete nám nejpozději do 18. ledna 2008 správné znění tajenky na známou adresu: Redakce LL, TG TISK s.r.o., 5. května 1010, 563 01 Lanškroun,


na e−mail: [email protected], popř. ji vhoďte do stříbrné schránky na budově tiskárny TG TISK naproti Penny marketu. Přejeme Vám příjemnou zábavu při luštění a hodně štěstí při losování. Jména výherců i správné řešení najdete ve 2. čísle 8. ročníku LL. Redakce

STRANA 15

ZIMA NA LANŠKROUNSKU, příloha LISTŮ LANŠKROUNSKA (vydává za podpory MÚ v Lanškrouně TG TISK s.r.o.) Adresa: 5. května 1010, 563 01 Lanškroun, tel.: 465322270, 605206635, fax: 465322271. E−mail: [email protected]; listy.mesto−lanskroun.cz, www.lanskrounsko.com a www.lanskroun.net. Šéfredaktor Mgr. F. Teichmann, redakce RNDr. L. Sitová. archivy autorů. STRANA 16 ZIMAFoto: NA soukromé LANŠKROUNSKU 2007 − 08

CESTA ZA SKLEM Rozhovor s Andreou a Petrem Staškovými na str. 6 a 7

Recommend Documents