Pavel Tkadlec Rozhovor s.. str.6 Leden za kamna vlezem!..str

číslo 5 ročník VI. 2003/2004 editorial

obsah

Po delší době v rukou opět držíte nové číslo časopisu Ořech. Co v něm naleznete? Hned na straně pět máte možnost přečíst si, že překračování školního řádu nezná mezí. Na následující dvojstránce pak rozhovor s ředitelem MG Karlem Lyčkou a když budete listovat dál, zjistíte, že jsme v lednu vlezli za kamna. V rámci osvěty a prevence proti nemocem jsme pak na stranu 11 umístili článek s příhodným názvem „Ve zdravém těle zdravý duch.“ Na přání čtenárů jsme se též rozodli zveřejnit článek „Kterak jsme kolonizovali“.

Překračování školního řádu nezná mezí…...……..…...….……….....str.5 Václav Trávníček/Pavel Tkadlec

Rozhovor s……………………..…………………………………………str.6 Václav Trávníček/Pavel Tkadlec

Leden – za kamna vlezem!……………………………………………..str.8 Václav Trávníček/Pavel Tkadlec

Tělesné vzdělávání……..………….………..…...……………….…..…str.9 Václav Trávníček/Pavel Tkadlec

Anketa: Kuriózní nálezy..…..……..…...…………………………...….str.10 Václav Trávníček/Pavel Tkadlec

Ve zdravém těle zdravý duch………....….…….…………….……….str.11 redakce

Kterak jsme kolonizovali……….…..………..…………………………str.12 Václav Trávníček/Pavel Tkadlec

(Pozdní) odpoledne s absolventem vol. 3.…...……...………………str.14 Václav Trávníček

S.W.A.T.eční dny..……………………………………………………...str.16 Pavel Tkadlec

Jezerné: draci, vodníci i K.J. Erben…………………………………..str.17 Václav Trávníček

Na kus řeči Radovan Biegl…...…………….…..……………………..str.18 Václav Trávníček

Hráč…………………………...………...……………………………….str.21 Václav Trávníček/Pavel Tkadlec

V minulých týdnech jste měli možnost volit nejlepší číslo a nelepší článek loňského ročníku. Jako vždy, i tentokrát se o prvenství přetahovala čísla 5 a 6, přičemž druhé jmenované i tentokráte zvítězilo. Mezi články nenašly přemožitele naše povídky. za redakci

[email protected]

obChodníkem……..………………………………………………….…str.22 Václav Trávníček/Pavel Tkadlec

časopis Ořech vychází za podpory Nadace Masarykova gymnázia V hlasování o NEJ číslo minulého ročníku zvítězilo

číslo 6

V hlasování NEJ článek ročníku zvítězily povídky Křížem krážem saharskými dunami, Vrchní, prchni! a Návštěva hazardního podniku

3

PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz

4 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz

e-mail

„V celém kraji je kritický nedostatek mariášových karet,“ stěžuje si marketingový ředitel pro export papírenského zboží Jan Recykl ze Vsetína. „Vše začíná začátkem školního roku: o karty je dvakrát větší zájem než o školní sešity a psací potřeby. Situaci se nám daří řešit jenom díky pomocí dovozu ze zahraničí. A i tak jsou regály věčně prázdné…“ MFDNES,7.2.2004

Ano, je to tak. Sotva se časopis Ořech autorů postavil proti používání taháků, již se na v tiráži středních školách pěstuje další porušování školního řádu - provozování hazardní karetní hry mariáš. Bohužel, ani naše škola není výjimkou a tak už snad jen chybí, aby si někdo nepsal domácí ukoly. Mariáš je určen třem osobám. V této hře se karty se nemíchají, mohou se pouze snímat, a to nejméně dvě svrchu či zespodu. Snímání se ujímá zadák, tj hráč, jenž sedí vedle rozdávajícího proti směru hodinových ručiček. Po sehrávce skládá karty rozdávající. Barvy: kule, herce (srdce), žaludy, listy. V průběhu každého hracího kola se může každý hráč dopustit jednoho chybného rozdání aniž by následoval nějaký postih. Při druhém a každém dalším chybném rozdání hradí chybně rozdající hráč každému u stolu částku 2,- Kč a rozdá znovu. Přichází chvíle pro volbu trumfů. Volící hráč si zvolí jednu ze čtyř barev (jednu z karet odloží na stůl). Volí se z prvních sedmi nebo z druhých pěti karet - tzv. "z davu". Aktér je povinen při všech hrách odložit jasným způsobem (na sebe) dvě karty do talonu. Jestliže si však zvolí nešikovně, může zvolit „útěk“ např. do hry Betl. Ta spočívá v tom, že tento hráč nesmí uhrát ani jeden štych. (Opakem této hry je Durch) Pokud při betlu či durchu položí mimo talon ještě jednu kartu, má se za to, že touto kartou bude vynášet. Po schválení hry (ukončení flekování) může být tato karta otočena kterýmkoliv hráčem a považuje se za výnos. Talon hráčem odložený lze měnit či do něho znovu nahlédnout jen tehdy, nebyla-li hra dosud okomentována, taktéž změnit již ohlášenou hru (např. při přeřeknutí) lze jen tehdy, nebyla-li hra dosud okomentována. Hra začíná úvodním vynesením, karty se následně musí nadhazovat dle jejich hodnoty. Štych bere ten z hráčů, jehož karta byla nejvyšší, příp. trumfová. V průběhu hry má každý hráč právo shlédnout poslední ukončený zdvih. Při schvalování, flekování a točení je nutno striktně dodržovat sled hodinových ručiček (jeden po druhém), až se kruh točení uzavře. Při nedodržení tohoto ustanovení se jedná o renonc, který se postihuje paušálem 2,-Kč. Čas od času se stává, že je hra ložená (tzv. loženka). V tomto případě se většinou po prvních štycích položí karty na stůl. Pokud však hráč po okomentování hry nebo i v jejím průběhu prohlásí, že hra je již ložená a není tomu tak, jedná se o renonc. Po skončení hry se sčítají body za uhrané desítky a esa, příp. za hlášky (tj. má-li hráč dámu a krále od stejné barvy, může hlásit). Vyhrává budto volící hráč, nebo zbylí dva hráči. O vítězství rozhoduje počet bodů. Při jejich sčítaní se bere ohled též na tzv. poslední štych. Pokud se tedy stanete svědky provozování této nekalé činnosti, obraťte se prosím s oznámením na vedení školy, případně na redakci Ořechu. Děkujeme!

číslo 5 ročník 6 2003/2004

Postup licitace a sazby v Kč: hra……………….…………….0,20• sedma….……………….……..0,40• hra hercová…………….……..0,40• sedma hercová……………….0,80• sto a sedma…………………..1,20• sto a sedma hercových……...2,40• betl……………………………..2,0• durch…………………………..4,0• Při každém fleku se vždy (momentální) sazba vynásobí dvěma

Renonc nastává v těchto případech: nepřiznání barvy nepřebití nižší karty nesprávné vynesení předhození karty nepřehledná manipulace s kartami náznaky, signály, prozrazení karty spoluhráči, ovlivňování nesprávný počet karet či ostrá v talonu (vyj. betla a durcha) nedodržení postupu při flekování, hledění do karet Hráč, provádějící renonc, je sankciován paušálem 2Kč každému z hrajících, při renoncu před zahájením hry obvykle paušálem 10Kč


5

Ředitel Masarykova gymnázia Karel Lyčka by chtěl v průběhu letních prázdnin ukončit své působení na MGV. „Už v průběhu druhého pololetí by mohlo být vypsáno výběrové řízení na nového ředitele,“ prozradil nám v rozhovoru. V témže interview email pan ředitel pohotově odpovídal na naše dotazy, hovořil o trávení svého volného času, o svých životních cílech, ale také například o tom, že se jako mladík věnoval slalomu na divoké vodě. Jen při otázce, co jej dokáže naštvat, se chvíli rozmýšlel. Nakonec autorů odvětil: „Netolerance, neupřímnost, neprofesionalita.“ v tiráži Jak vzpomínáte na svá studentská léta? Velice dobře a to i přes skutečnost, že jsem ročník 1940 a studoval jsem tak po roce 1948. Tehdy bylo sice celé školství velmi tvrdě řízeno komunistickou stranou a v republice docházelo k poměrně hrůzným procesům, ale upřímně řečeno, tehdy jsme si to jako mladí příliš neuvědomovali. Snad jenom ti, kteří měli někoho z rodiny stíhaného nebo trestaného. Jaký jste byl student? Záleží na tom, které období rozumíme. Jako dítě tehdy osmileté základní školy jsem byl, dá se říci, samý jedničkář. Na gymnáziu, které bylo tehdy tříleté a jmenovalo se jedenáctiletá střední škola, jsem začal závodně sportovat, což ovlivnilo i můj prospěch. Na vysoké škole to už zase bylo velmi dobré.

Kterému sportu jste se tehdy věnoval? Jsem rodák z Kroměříže, kterou protéká řeka Morava. Možná i to mě ovlivnilo, že jsem se začal závodně věnovat slalomu na divoké vodě.

Vzpomněl byste si na nějakou veselou příhodu z dob Vašeho studia? Samozřejmě. Studoval jsem jedenáctiletku, která vznikla z někdejšího kroměřížského gymnázia. Výuka tak probíhala v téže budově a učili tam i profesoři, kteří v témže objektu s nápisem „gymnázium“ působili i předtím. Někteří byli určitým způsobem zvláštní. Živě si například pamatuji, jak nám jednou učitelka fyziky v rámci výuky astronomie předváděla, jaký je rozdíl mezi otáčením a obíháním. Tato menší, korpulentnější dáma to předváděla takovým způsobem, že si na hlavu nasadila kružítko, otáčela se kolem této osy a přitom obíhala třídu… Jak trávíte volný čas? V každé etapě mého života jsem volný čas trávil jinak. Jak už jste slyšeli, jako mladý jsem se hodně věnoval slalomu. Potom jsem přišel třeba k jachtingu. V další etapě to bylo lyžování, tenis. No a v dnešním čase jsem kolikrát rád, když si udělám procházku po Valašsku… Ale ten tenis si pořád zahraji rád.

Která zaměstnání jste vystřídal, než jste se stal ředitelem MGV? Mezi mým studiem a začátkem působení na MG uběhla spousta času. Po ukončení vysoké školy jsem kvůli zrušení vojenských kateder sloužil na vojně. A jelikož jsem pobýval v Bechyňské Dukle, tak jsem té „pravé“ vojny užil požehnaně. Pak jsemčíslo 5 nastoupil na Střední průmyslovou školu stavební ve Valašském Meziříčí a tam jsemročník 6 také asi třicet let učil zejména matematiku a chemii. 2003/2004


Jakým způsobem jste se dostal do Vaší dnešní funkce? Z osobních důvodů jsem nikdy nebyl členem žádné strany a to v jisté době znamenalo, že člověk nemohl být takzvanou kádrovou rezervou a nemohl se tak ucházet o žádné takové místo. V době, kdy už téměř každý z nás věděl, že už můžeme žít i jinak, než se Sovětským svazem na věčné časy, přišla sametová revoluce. V naší zemi tak došlo k dosti výrazné změně poměrů a i takoví lidé jako já se mohli přihlásit do výběrových řízení na ředitele škol. Takový konkurz byl vypsán i na MGV. Přihlásil jsem se do něj a poté byl i jmenován ředitelem Masarykova e-mail gymnázia. Existuje na naší škole něco, kvůli čemu byste ji řadil nad jiné ústavy? autorů Samozřejmě už proto, že jsem za těch čtrnáct let se školou srostl. No a pokud v tiráži něčemu věnujete čtrnáct let života a pokud si vážíte sama sebe, musíte si vážit i své práce… Máte ještě v životě nějaký vysněný cíl, metu, které byste chtěl dosáhnout? Kdybyste se zeptali před deseti, dvaceti, čtyřiceti lety, řekl bych vám, čeho bych chtěl ještě dosáhnout. Ale upřímně řečeno, ono v mém věku šedesáti čtyř let je už tím cílem ještě alespoň několik let žít. Už ale není žádným tajemstvím, že mám nárok na důchod. Chtěl bych proto svoji práci ve funkci ředitele MG v průběhu prázdnin ukončit. Dá se předpokládat, že už v průběhu letošního druhého pololetí bude vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. Čtete rád knihy ? Musím přiznat, že v mládí jsem byl vášnivým čtenářem a pokud mne kniha zaujala, byl jsem schopen ji jedním dechem přečíst od první do poslední stránky. Má knihovna je dnes značně pestrá, nedá se říci, že bych nějakou oblast více preferoval. Rád si přečtu něco od antických klasiků až po science fiction. Jen kdyby toho času na čtení bylo více… Jakou posloucháte hudbu? To spektrum je zase široké. Rád si poslechnu vážnou hudbu i dobrou populární hudbu. Umím také hrát na klavír. Dokáže Vás něco doopravdy naštvat? Co Vás naopak potěší? Potěší mne, když mám kolem sebe příjemné lidi, se kterými si rozumím. Naštve mne netolerance, neupřímnost, neprofesionalita.

Co Vás naopak potěší? Asi vstřícnost lidí…



7

„Jedna, druhá, třetí koule přelétala nad nimi a padla před něho, vedle něho, za něho.“ Lev Nikolajevič Tostoj: Vojna a svět

email Leden. Období opravování známek, uctivého zdravení profesorů na chodbách a letos navíc i čas chřipkových absencí v třídních knihách. A jelikož chybějící student může jen ztěží napravovat svá zaváhání, snažil jsem se autorů tento měsíc vyhýbat nemoci jak jen jsem mohl. v tiráži V tělesné výchově jsem míčové sporty doslova odchodil, a na obědy jsem kvůli tlačenicím v jídelně raději ani nechodil. To vše se mi úspěšně dařilo až do jedné středy. Začala jako normální den. Změřil jsem teplotu,vzal si pár hrstí celaskonů lžičku rybího tuku a šel se důkladně omýt do koupelny. Po snídani jsem se teple oblékl a pomalým krokem se vydal mrazivým ránem k autobusové zastávce. Hromadný dopravní prostředek jsem stihl na poslední chvíli. Jeho řidič se již totiž chystal odjet a tak jsem byl nucen posledních deset metrů k nástupním dveřím běžet. Uvnitř autobusu jsem si koupil jízdenku a chystal se zaujmout místo na některém ze sedadel. Sotva jsem však odňal pohled od šoférovy pokladny, strnul jsem: autobus byl totiž maximálně přeplněn. Protože mi další spoj jel až za dlouhé půl hodiny, musel jsem si stoupnout vedle ne zrovna zdravě vyhlížejícího muže středního věku a setrvat zde celou jízdu na Vsetín. Nutno dodat, že si tento občan po celou dobu odkašlával a z kapes vytahoval své již několikrát použité kapesníky. Na další zastávce navíc přistoupili ještě další tři lidé, takže jsem si chvílemi připadal jako sardinka po konzervaci. Jakmile jsem na Vsetíně vplul do útrob Masarykova gymnázia a spatřil spolužáky, vyzvídající od studentů z béčka co bylo v písemce, uvědomil jsem si, že mne hned první hodinu čeká test. Řádně jsem se tedy přezul a zamířil navštívit nové kamarády do paralelní třídy s prosbou o pomoc. Jsa obeznámen, které otázky mám v písemné práci očekávat, jsem seznal, že na valnou většinu z nich neznám uspokojivou odpověď. Proto jsem si od spolužáka tentokráte z mé třídy vypůjčil aršík hustě popsaného papíru o rozměrech 3,5 x 9 cm, dle kterého měl být test zvládnut na výbornou. Jelikož chtěl majitel tahák brzy vrátit, musel jsem si urychleně zřídit kopii. V novém informačním centru bylo pro nemoc zavřeno a tak jsem se společně se spolusedícím vydal ke staré dobré vrátnici. „Co to bude, pánové?“ otázala se mne vrátná. „Já bych prosil okopírovat tady tento papírek, víte, to je taková sranda,“ odvětil jsem. „Aha, ale taháky já nekopíruji,“ pokračovala dál a tak jsem se uchýlil k pokusu o malou lež. „Ale prosím vás, vy si snad myslíte, že mám tolik drzosti, abych vám dal zkopírovat normální tahák?“ Po odpovědi „Jo“ mi bylo jasné, že jsem prohrál. Nezbylo mi, než text z papírku přepsat tužkou na lavici. Netušil jsem však, jakou chybu jsem tímto činem udělal. Se zvoněním vstoupil do učebny vyučující, jenž počal diktovat zadání písemky a poté se začal promenádovat v prostoru mezi katedrou a dveřmi. Netušil jsem ale, že také občas nahlíží do prací studentů. A tak když jsem na lavici našel odpovědi na body 1 až 5 a začal je přepisovat, uslyšel jsem zřetelné zakašlání. „No ještě abys mě nakazil,“ zašeptal jsem si pod fous a pokračoval v přepisování. A protože se zakašlání opakovalo, zvedl jsem hlavu, abych se podíval, kdo se to tak činí. Byl to profesor. Zakryl jsem tedy urychleně text na lavici a začal dělat pohoršené pohledy na spolusedícího, jenž právě zaostřoval na drobné písmo aršíku o velikosti 3,5 x 9 cm. Učitel nemusel nic říkat, abych poznal, že tohle divadlo bude tragedie s hořkým číslo 5 koncem. Z tohoto určitě nevyváznu se zdravou kůži pomyslel jsem si... A taky, že ano.ročník 6 Ten den jsem chytil pětku a černý kašel.... 2003/2004


5

U posluchárny biologie je obvyklá tlačenice. Před řadou skříněk posedává asi třicet primánů, e-mail drmolících něco o bakteriích. Po vyzvání pokorně uvolňují místo a my začínáme odemykat své úschovny. „3, 2, 1, zadržet dech!“ volá Vašek a otevírá skříň. Z ní se okamžitě valí nazelenalý dým a pět nezkušených primánů, kteří stojí moc autorů blízko, upadá do mdlob. „Názorná ukázka výskytu v tiráži bakterií,“ komentuje Venca zápach a pozoruje Martina, který ze své skříňky vytahuje několik žampionů a jednoho kapitálního praváka. Mezitím se Vojtovi v ruce rozpadá tričko. „Sakra, v čem budu dnes cvičit?“ Ano, chlapci ze sexty A mají opět po týdnu tělocvik. Zhruba pět minut před zvoněním přicházíme do šaten, kde se převlékáme na hodinu. Martin si zase zapomněl vzít trenýrky a jelikož nechce mít znovu problémy s prof. Vychopněm, řeší problém zkrácením nohavic svých slušivých tepláků. Dvacet minut po zvonění přichází učitel a dává nám pokyn k přemístění do tělocvičny. Jenom se mu nezdá, proč je jedna Martinova nohavice o patnáct cm kratší než druhá. Zde přichází na řadu tradiční nástup a také dvě kolečka vlevo kolem poklusem klus. Následuje rozcvička, po které nám profesor sděluje, že nás dnes čeká skákání přes kozu. Vtom se hlásí Lukáš, že si při rozcvičování vykloubil kotník a chystá se odejít. Učitel však jeho záměr vypozoruje a při té příležitosti určuje, že jako první bude skákat právě on. Ten se sice ošívá, ale nemá na vybranou. Musí skákat. A za chvíli se už sextán se rozbíhá a přistává na koze v poloze rozkročmo. Vítězný úsměv mu však na tváří hraje jen do té doby, než se na švu jeho trenýrek odpárá podélná fisura… Za chvíli profesor s naší pomocí schovává nářadí a instaluje dvě vysoké tyče. Čeká nás šplh. Moc se nám nedaří, ale přesto někteří jedinci, zvyklí z hodin češtiny, šplhají nahoru nezvykle rychle. Najednou zvoní a my odcházíme načerpat nové síly. „Hej já mám žízeň,“ skuhrá dvanáct hlasů směrem k bufetu. Ještě že je od něj tělocvikářské šatna tak blízko. Kdyby se nacházela o pár metrů dál nebo kdyby snad před bufíkem stála řada, stal by se z tělocviku rizikový předmět. To ale naštěstí není pravda a tak si můžeme vesele poroučet pití: „Jednu hanáckou“ , „to samé“ , „dva džusy“ , „tři piva. Nemáte? Aha. Tak hanáckou“ , „jednu hánackou.“ „jeden pakl...“ Prodavačka si mne ruce a jen si povzdechne něco ve smyslu, proč ten tělocvik není častěji. Po chvíli zvonek ohlašuje druhou hodinu tělocvičení. Po chvíli se v šatně objeví profesor , který nás se slovy „Chlapci, nástup,“ vede zase zpátky do sálu. Za projevované usilí při skoku přes kozu si můžeme zahrát kombinační fotbálek. Fotbal vskutku kombinační. Box, ragby, karate, wrestling, hraje se klasický 4 in 1. Útočníci jsou během několika minut likvidačními údery obránců vyřazeni z boje a za malou chvíli se hra stává doslova už jen soubojem brankářů. Když i ti se navzájem dobijí tak, že už nemají sílu se zvednout, hra končí a po závěrečném nástupu odcházíme do šaten. Za dalších deset minut nás můžete vidět, kterak se navzájem podpíráme a plahočíme do třídy. Proto se nikdo nemůže divit, když se nám přes všechnu naši snahu nepodaří dojít včas do hodiny... a na závěr soutěžní otázka: Používají chlapci ze sexty po hodině TV sprchy? (odpovědi posílejte na redakční email do konce měsíce)



9

Jídelna Masarykova gymnázia se od ostatních stravovacích zařízení liší takovou malou zvláštností: tu a tam nalezne student či studentka v polévce předmět, který do ingrediencí pokrmu rozhodně nepatří. Jaké kuriózní nálezy se žákům MGV doposud podařily učinit, na to jsme se zeptali v dnešní anketě. Odpovědi byly velice rozmanité: kámen, igelit, i nejeden bezobratlý živočich se dá při troše štěstí v pokrmu nalézt…

Student, 16 let

e-mail

autorů v tiráži

Jednoho dne jsem ve špenátovce nalezl kus igelitu. Jinak v těch našich jídlech ani nemusí být věci, které tam nepatří, ty naše pokrmy mají prostě svá originální specifika, jestli víte, jak to myslím. Student, 16 let Našel jsem třeba kousek igelitového sáčku nebo vyškrtnutou zápalku. To se ale dá tolerovat, že kuchařce tu a tam něco do toho hrnce spadne…

Studentka, 17 let K této otázce se nebudu vyjadřovat.

Studentka, 16 let Po dobu mého dosavadního studia na Masarykově gymnáziu se mi už poštěstila nalézt pěkná řádka předmětů. Za všechny: čočka v uvařené rýži, ananas v zeleninovém kompotu nebo kamínek v dušené mrkvi. Jsem ale nad věcí, takové příhody mne nemohou vvvézt z míry.

Studentka, 18 let V jídlech naštěstí nikdy nic nenacházím, což je dobře. Od spolužáků a spolužaček ale vím, že se třeba v polévce občas objeví něco, co do ní nepatří.

Student, 17 let: Před časem jsem v nějaké vařené zelenině našel mouchu, naštěstí už neživou. Protože jsem si jí ale všiml až ve chvíli, kdy jsem dojídal, nevím, zda jsem třeba jednu předtím nespolknul. Snad ne.

Student, 16 let: Tu a tam něco v jídle najdu, naposledy před dvěma lety v kvartě jsem v polévce našel uvařeného brouka. To by mě tedy zajímalo, odkud bere naše školní jídelna suroviny.

Studentka, 17 let: Ještě nikdy se mi nestalo, že bych v jídle našla nějaký předmět, který by do ní nepatřil. Slyšela jsem sice od kamarádů, kterým se to podařilo, že je to občas pěkně nechutné. Třeba tehdy, číslo 5 když najdete v polévce brouka. Myslím si však, že chybu může udělat každý a že když náhodou některé paní kuchařce ujede ruka a něco do vařícího se hrnce spadne, tak se přece nic neděje.ročník 6 I mistr tesař se někdy utne… 2003/2004


Také se vám zdá, že jsou obědové přestávky příliš krátké? Nejste sami! Kromě vás to nepřímo e-mail uvádějí i lékařské spisy a teorie. Totiž: Co všechno musí student během těchto pětačtyřiceti minut zařídit? Je toho docela dost: zahrát karty, napsat úkoly a taháky do následujícího předmětu a ještě stihnout oběd. Nelze se pak divit, že autorů strávníci v jídelně potravu často doslova hltají, aby v tiráži stihli přijít včas do hodiny. spěchu A právě v důsledku onoho v konzumárně (opomeneme – li riziko požití předmětu, jenž neměl v jídle co pohledávat) se rodí celá řada různých nemocí. Za všechny jmenujme třeba žaludeční vředy, průjmová onemocnění, zácpu nebo vytvoření tzv. anální fisury. Následky těchto onemocnění jsou však velmi nepěkné a místy až škaredé. První zákeřné onemocnění, vzniklé ze stresu při jídle, se jmenuje žaludeční vředy. Jeho nebezpečí si představme na praktickém příkladu. Josef Šrámek je průměrný student gymnázia, jenž o přestávkách hraje karty a před každou hodinou pečlivě opisuje domácí úkoly, případně taháky. Je zřejmé, že po náročných a zdlouhavých hodinách strávených ve třídě se těší na oběd. Po skončení poslední hodiny rychle pospíchá ke skříňkám a do jídelny, kde ho čeká dlouhá, stresující fronta. Poté, co se konečně dostane na řadu, si vezme ne vždy příliš zdravé jídlo a chvatně ho polyká bez dostatečného rozkousání. Na to mu v chvílích, kdy zvoní na další hodinu či končí provoz jídelny, opravdu nezbývá mnoho času. Při tomto rychlém stravování se není čemu divit, když v Josefově žaludku začnou probíhat vskutku zvláštní a hlavně nebezpečné procesy.Totiž žaludek zdravého člověka má uvnitř sliznici obalenou hlenem a ta má velmi důležitou funkci, protože orgán chrání před působením kyseliny chlorovodíkové a také před jinými různými mechanickými poškozeními potravou. Pokud ale člověk jí rychle a je přitom ve stresu, dochází k snížené tvorbě tohoto hlenu. Snížení tvorby hlenu má pak za následek vznik malých oděrek a zarudlých míst na vnitřní straně žaludeční stěny. V tomto stádiu však lidé žádné příznaky nepociťují. Proto ani Pepa nic necítí, ovšem jen do té doby, než oděrky přerostou v bolestivé vředy. To ale není vše. Vlivem ne vždy poctivě tepelně zpracovaných potravin se u Josefa objevují také problémy zažívacího traktu. Z prvotní řídké stolice se časem stává nepříjemná zácpa. A aby toho nebylo málo, Josef u doktora zjištuje, že trpí tzv. anální fisurou. Anální fisura je povrchová trhlina v kůži řiti. Pokud se objevuje při jiných problémech, třeba jako součást porodního poranění, bývá lokalizována v oblasti ventrálního pólu řiti, jinak se v 80% případů vytváří v dorzálním pólu. Pokud se nachází v jakékoliv jiné lokalizaci, bývá to průvodní jev nějaké další specifické nemoci jako například rakoviny řiti manifestující se v podobě trhliny a nebo jde o anoperineální chorobu vznikající v terénu Crohnovy choroby či dokonce se může jednat o projev sexuálně přenosné nemoci. Jako chronická trhlina se označuje fisura, jejíž příznaky trvají přes 2 měsíce. Patofyziologie anální fisury není plně objasněna. Vedle sebe existují 2 výrazné úkazy, kterými jsou hypertonus vnitřního řitního svěrače ve spojení lokální ischémií (1,2). Je pravděpodobné, že choroby svěrače napomáhají vzniku ischémie a jejímu udržení. Základem pokroku s v léčebných opatřeních u této nemoci bylo dokonalejší pochopení farmakologických dějů, které se odehrávají v oblasti řitního svěrače Jak se tedy těmto nepěknostem vyhnout? Zkusme žádat paní kuchařky o menší číslo 5 příděly potravy, které jsme schopni v krátkém časovém intervalu pomalu zkonzumovat. ročník 6 Jedině tak se vyhneme zákeřným onemocněním a jedině tak budeme chodit do hodin 2003/2004včas…


11

„Kolona. Uvádějí manželé Šmigurovi, k tanci a poslechu hraje skupina Skart. 13. prosince 2003, 17.00 hodin. Vstup pouze ve společenském obleku!“ – Takto informovala pozvánka o email zakončení kurzu taneční a společenské výchovy, který jsem společně s dalšími studenty našeho gymnázia absolvoval. Když bylo mezi spolužáky poprvé nahozeno téma „kolona“, přejel mi, mírně řečeno, mráz po zádech. V živé paměti jsem měl totiž podobný autorů estrádní večer z lekcí předtanečních, při kterém v tiráži jsem od počátku až do samotného konce toužil utéct z Kulturního zařízení Sychrov, s.r.o. a již se nikdy nevrátit. Navíc byla letos mezi spolužactvem až nápadně často propírána otázka darů, neboť bývá zvykem, že si na závěr kurzu předávají párová tanečnice s párovým tanečníkem upomínkové dárečky. A tak mohl případný kolemjdoucí, náhodně procházející kolem naší třídy, pravidelně o přestávkách slýchat otázky (většinou řečnické) typu „co mám dát té mojí?“ nebo „ogaři co kupujete?“ Často též bylo proneseno rezignované „já to balím.“ Nakonec se nám však všem podařilo nějaký ten dárek vymyslet, případně se inspirovat fantazií kamaráda, a tak jediné, co stálo v cestě zdařilému přežití soboty třináctého, byla přítomnost těšících se rodinných příslušníků. A že se ti mí příslušníci těšili! Prakticky od už od zmiňovaného předtanečního věnečku, který se jim, na rozdíl ode mne, zdál neobyčejně zábavný a veselý… Sobota třináctého začala jako každý jiný víkendový den. Jen černý oblek, který se na mne od skříně šklebil, indikoval výjimečnost dneška. Sešel jsem z pokoje dolů do kuchyně ke snídani, kde mi maminka se slovy „na tu dnešní kolonu se pořádně najez,“ podala konvici s čajem. Po zkonzumování několika potravin jsem při zpáteční cestě do pokojíčku potkal sestru, která si neodpustila poznámku ve smyslu „co ta dnešní kolona?“. O několik okamžiků později nás svojí návštěvou poctila babička, která neodešla dřív, dokud mi nesdělila, jak moc se na večer těší. Přes tyto provokace jsem byl rodiči osvobozen od všech tradičních domácích prací. Zvláště pak poté, co jsem si v skrytu pokoje nahlas počítal kroky mého oblíbeného valčíku a kolem procházející otec nabyl dojmu, že si opakuji matematiku. Po obědě běžel čas rychleji. Než jsem se nadál, oblékal jsem si košili a za malý moment stál s motýlkem pod krkem před zrcadlem a prohlížel si společníka mé tanečnice. „Vypadáš skvěle,“ povzbuzovala mne sestra. „Vypadám strašně,“ odpovídal jsem a pomalu si zavazoval boty. e městě jsme pak všichni, co doma nepěstujeme botanickou zahradu, navštívili květinářství. Zde jsem vybral jednu z povadlých růží a spokojeně odjel do vsetínského domu kultury. Zde totiž měla dnešní kolona proběhnout. V předsálí pobíhalo mnoho lidí, ale ne tolik jako u šaten, jak jsem za chvíli zjistil. Po chvilce čekání (proč ti důchodci pořád předbíhají?) jsem se vydal do velkého sálu, abych chytil dobré místo. Po cestě jsem potkal organizátory zábavného programu. Rozdávali takové barevné lístečky s čísly, zřejmě každá barva jiná soutěž. Když jsem poté míjel odpadkové koše, spatřil jsem v nich takové barevné lístečky, zřejmě každý lístek, to o účinkujícího méně. U baru jsem pak měl možnost zhlédnout hudební skupinu Skart, jejíž muzikanti místo nástrojů ladili náladu, což se jim viditelně dařilo. Následně jsem prošel dveřmi a vstoupil do Velkého sálu. Ubíral jsem se na levou stranu, kde byla pro vystupující připravena křesla. Naproti byly do písmena L seřazeny stoly, kolem kterých se usazovali jednotliví příbuzní a známí účinkujících. Ti, co se zde nevešli, měli možnost sledovat vystoupení z balkónu. Přestože byl začátek naplánován na 17:00, ještě o půl šesté nebylo po manželích Šmigurových vidu ani číslo 5 slechu. Když konečně dorazili, nebránilo už zahájení kolony nic. V sále utichl šum aročník 6 taneční mistři spustili svůj nacvičený projev „vaše ratolesti vám předvedou, co se zde 2003/2004


za ty tři měsíce naučily…“, jenž byl absolventům předtanečních dobře znám. Během té doby jsme se všichni my, kteří nervozitou neutekli, seřadili za tajnými vedlejšími dveřmi a vytvořili dva zástupy: v jedné řadě stáli chlapci, v druhé dívky. Za několik okamžiků jsme už měli stát na tanečním parketu a oděni v tmavé společenské šaty předvádět svůj um před rodiči, tetami, strýci, babičkami a dědečky. A že věru bylo čím se chlubit… Po ukončení proslovu to přišlo. Všude zhasla světla a do ticha zazněly první tóny našeho nástupu, lehce připomínajícího znělku někdejšího oblíbeného TV seriálu. e-mail Velmi pomalým a volným krokem vyšly naše zástupy ze dvou dveří, aby se uprostřed sálu setkaly a vytvořily předem nacvičenou sestavu – tanec polonézu. Poté jsme přešli k první taneční ukázce – snažili jsme se o anglický waltz, českou polku a tango. Provozovat tanec na tak malém prostoru, kterým se Velký sál díky umístěným stolům stal, bylo trošku problematické. Zvlášť děvčatům se údajně netančilo ve slavnostních autora bílých šatech dvakrát nejlíp. Navíc se většina párů snažila ukrýt před pohledy rodičů a hromadila se u zadního levého rohu. Parket tak místy připomínal scénu z filmu Rok v tiráži ďábla, kde se na polovině pódia nehrálo, protože byla vyhrazena duchům. Po prvních třech tancích jsme se šli na chvíli usadit, neboť přišla řada na první uměleckou vložku vsetínského Tanc klubu. V těchto chvílích i z posledních z nás spadla nervozita a všichni jsme se soustředili spíše na stírání potu ze svých čel. Před vystoupením Tanc klubu jsem se holedbal, jak se mi nebývale nepovedl jeden nejmenovaný tanec, neboť jsem partnerce ani jednou nešlápl na nohu a navíc jsem netancoval mimo rytmus a ještě držel předepsané taneční držení. Nadšení a pocit z dobře vykonané práce mi vydržely do první ukázky profesionálních tanečníků, kdy jsem seznal, že můj valčík byl skutečně jen nesmělým pokusem, pramálo se podobajícím jeho skutečné podobě. Poté se střídaly naše výstupy s ukázkami Tanc klubu. Následovaly typické taneční zvyky, jako předání květiny a kapesníčku, omluvení se partnerce za šlapání po nohou a předávání dárků. Po dvacetiminutové přestávce, kterou si mnozí po vzoru skartované hudby krátili laděním nálady, přišel ke slovu vlastní program absolventů – tedy nás. Jednalo se vesměs o různé scénky a soutěže. Moderátorky chodily mezi diváky a soutěžícími a vybírali adepty na jednotlivé úkoly, neboť drtivá většina lístků, zajišťujících účast ve hře, spočívala v recyklaci. Nutno říci, že moderátorky měli výběr ztížen skutečností, že sál, poté, co byly vyhlášeny soutěže, nápadně prořídl… Jakmile byly soutěžní program prohlášen za ukončený, zhluboka jsem si oddychl. Po celou dobu jeho trvání jsem totiž zažil více napětí, zda budu dobrovolně vybrán či budu ušetřen, než za celou dobu kolny dohromady. A tak jsem se docela rád zvedl ze židle odkráčel s partnerkou na taneční parket, kde měla začít méně drsná soutěž – o nejlepší taneční pár. Po bouřlivém potlesku pro Pavla Myšáka, jeho tanečnici a jejich společné sólo, jež bylo určeno vítězům, jsme vytvořili kruh a se zapálenými svícny vyslechli závěrečnou řeč tanečních mistrů Šmigurových. Následovalo sólo obou manželů a též jejich tance s těmi nejzdatnějšími z nás. Poté začala volná zábava. Ta trvala až do půlnoci, kdy se hudební skupina Skart rozloučila s dovádějícími mládežníky a opustila své nástroje. Absolventi tanečních se pak vydali doladit náladu do nejmenovaných vsetínských restaurací, které praskaly ve švech až do časných ranních hodin. Začala neděle 14. prosince.


fotografie lze zhlédnout na kolona.kvalitne.cz


13

Bylo slunečné prosincové odpoledne. Ručičky na hodinkách ukazovaly minutu před půl čtvrtou a já jsem ve vestibulu našeho gymnázia jsem čekal na Iva – maturanta MGV z roku 1996. email Když se delší z ručiček posunula přímo nad šestku, objevil se absolvent ve dveřích. Měli jsme si co povídat, vždyť s výjimkou jednoho krátkého setkání o prázdninách jsme se neviděli takřka rok a komunikovali pouze přes SMS zprávy či autora emailovou korespondenci. Jelikož Ivoš v tiráži nenavštívil naše gymnázium takřka sedm let, ukázal jsem mu nové školní prostory. Nejvíce se mu líbilo informační centrum, ve kterém jsme zapředli debatu na téma Změny gymplu v průběhu let. Po chvíli jsme však ícéčko opustili a vydali se konat činnost, kvůli které přijel Ivo až z Prahy – hledat středověkou vesnici Dvorce. S absolventem Masarykova gymnázia a profesionálním archeologem Ivo Štefanem jsem se seznámil přesně před rokem. V době, kdy jeho tým prováděl v okolí mého bydliště rozsáhlý průzkum, jsem zažíval jedno z produktivních období literární tvorby a sžíval se s podmínkami nového spolupracovníka jednoho českého periodika. Přemýšlel jsem zrovna nad novým příspěvkem a tak mi přítomnost archeologů v naší malebné vsi přihrála exkluzivní téma takříkajíc až pod nos. Netrvalo proto dlouho a čtenáři výše zmíněného plátku už louskali můj rozhovor s vedoucím výzkumu. Setkání s Ivo Štefanem mi však přineslo mnohem více, než 270Kč jakožto autorskou odměnu. – Začal jsem se zajímat o historické dění v našem regionu a o archeologii jako takovou vůbec. Výsledkem byla hromada knih, všerůzně se povalujících po mém pokoji, několik dalších novinových článků s archeologickou tematikou a především neustále umazaný rýč od častého používání. Zkoušel jsem totiž provádět drobné sondy po okolí, zejména jsem tedy pátral po zaniklých středověkých vesnicích. Bylo mi známo, že se Ivo asi deset let pokoušel nalézt ves Dvorce, která se měla rozkládat někde mezi dnešními obcemi Pržno a Ratiboř. A jelikož jsem u několika starších lidí zvěděl, kterým místům se v lidovém pojmenování takto říká, neváhal jsem a svůj zájem soustředil na asi 4ha pozemek OÚ Ratiboř. Představoval jsem si sebe sama, kterak ryji na rozkvetlé louce a společnost mi dělá muška zlatá, bodlák a modrásek jitrocelový. Představy o prosluněném palouku však vzaly brzy za své. Prakticky hned poté, co mě jeden starší pán dovedl do temného lesa, kde nežilo, nekvetlo a nelétalo vůbec nic, a sdělil mi, že „tady to je.“ Chudší o iluze ale zato bohatší o zkušenost jsem neztratil hlavu a jen co mne dědeček opustil, začal jsem s hledáním příhodného místo pro kopání. Nebylo to jednoduché, neboť půda zde byla notně prorostlá kořeny a na každém druhém metru rostl ze země strom. Po chvíli jsem se zastavil a rozhodl k odpočinku. Přitom jsem se opřel o rýč, který se mírně zabořil do hlíny. Jelikož tam narazil na jemný odpor, vytáhl jsem ho a počal z něj oklepávat a zeminu. Na hromádce hlíny jsem najednou spatřil předmět, který díky své barvě jakoby přímo svítil na temném podkladu udusaného humusového horizontu: Byl to oranžový keramický střep, při jehož bližším ohledání jsem seznal, že se jedná o neživého svědka čtrnáctého století. Pln radosti jsem si tedy zaznamenal údaje o místě a hloubce, ve které se nacházel a pečlivě střep uschoval. V okolí jsem pak provedl ještě asi sedm podobných sond, všechny ovšem byly prázdné. Doma jsem pak keramiku vyfotil a snímek poslal emailem Ivošovi. Odpověď jsem dostal za necelou půlhodinu: „Gratuluju! Je to čtrnácté století, až budu na Vsetíně, vyrazíme tam“. Nutno dodat, že číslo 5 v mailu stálo ještě něco v tom smyslu, že se tak stane, pokud dá svatý Václav a ročník 6 nedorazí svatý Martin na koni… 2003/2004


5

Během těch několika dlouhých týdnů jsem se dozvěděl spoustu informací, například to, že Ivo je zaměstnanec Akademie věd ČR a že výzkumy po místním okolí dělá jen ze své lásky k valašskému regionu. Ve svých šestnácti letech udělal vůbec první archeologickou sondu (byť tehdy ještě jako amatér) a ve čtvrtém ročníku zpracoval obsáhlou práci do SOČ s názvem „Osídlení vsetínského panství“, se kterou slavil mnoho úspěchů. Z této studie se dá čerpat doposud, neboť obsahuje cenné např. kompletní soupisy nalezených předmětů na hradiskách v Pržně, na Bystřičce apod. Sám Ivo však zásluhy skromně odmítá argumentem, že náš region ještě nebyl e-mail podroben archeologickému výzkumu… Cesta do Dvorců nás tedy čekala dnes. Svatý Martin si dával načas a tak v den Ivošovy valašské dovolené nebylo na zemi jediné sněhové vločky. Jen co jsme opustili prostory gymnázia a dopravili se do mého bydliště, vyrazili jsme sondovat. autora Cestou jsem Ivovi ještě ukázal další objevy z mé obce, s jejichž identifikací jsem si v tiráži marně lámal hlavu. „Toto bude noha trojnožky,“ ukázal na nejméně rozpoznatelný předmět, „a toto zase dno nádoby a toto kus hřebu,“ nepřestával mě archeolog vyvádět z údivu. Nakonec ještě ukázal na nedalekou louku a zcela nevzrušeně prohlásil, že se jedná o středověké zemědělské pole. Ivo vyprávěl o archeologii na Vsetínsku, která je podle něj v současné době v žalostném stavu. Z našeho rozhovoru vyšlo najevo, že výzkum v blízkosti mého bydliště tehdy prováděl prakticky jen se spolužákem z VŠ, který bydlí v Chebu. Jejich čtyři pomocníci, které jsem zastihl s krumpáči v ruce a kteří se mi jevili jako poctiví pomocníci, tuto dvojici navštívili zejména proto, že nedaleko hradiska byl v blízké restauraci k mání alkohol. V den, kdy jsem je navštívil, se chlapci nacházeli ve stavu těžké kocoviny, kterou se pokoušeli překonat rychlým oháněním krumpáčů a lopat… Konečně jsme stanuli v hloubi temného lesa. Když jsem Iva zavedl na místo mého nálezu, začali jsme s důkladným prozkoumáváním okolí. Bohužel se nám příliš nedařilo. Místo, kde jsem před časem nalezl střep, jsme prohledali opravdu důkladně, ale žádná další keramika zde evidentně zapomenuta nebyla. Prolezli jsme tedy lesík křížem krážem, až jsme se rozhodli „zasondovat“ na jeho okraji, lépe řečeno ve vysoké trávě začínající mýtiny. V hloubce asi deseti centimetrů se nám zjevil zeleně glazurovaný keramický kousek. „Vítej ve Dvorcích,“ zašeptal Ivo potichu, zvedl jej a začal očišťovat. Rozkopanou jámu jsme pak rozšířili asi na plochu 1,5 x 2 metry a za necelou hodinu práce jsme v rukách třímali šest zelených střepů. Dle jejich struktury Ivo usoudil, že mohly být vyrobeny v průběhu šestnáctého století. O Dvorcích se ale daňové dokumenty z roku 1505 zmiňují jako o opuštěných, takže námi nalezené střepy by do tohoto období spadaly jen „tak tak“. Posíleni odměnou za naše trpělivé hledání jsme se chopili rýčů a vydali se prozkoumat mýtinu. Všechny sondy však byly jalové, i ty další v okolním lese. Přestože sněhová pokrývka ještě nebyla skutečností, zima o sobě dávala vědět. O pár okamžiků později nebylo v hloubi lesa vidět na krok a my tak byli nuceni výpravu ukončit. Na jaře, až sleze sníh a den bude o něco málo delší, bychom chtěli v hledáním Dvorců pokračovat. Plánujeme si k tomu vyhradit celý jeden den, možná dva, bude-li mít Ivo nárok na dovolenou. Snad budeme mít více hledačského štěstí, než Ivoš v posledních deseti letech…



15

"Každý den je důvod ke slavení" Nejlepší důvod, proč si někam zajít, je potřeba něco oslavit. A jak e-mail známá věta předesílá, pro důvody nikdy nemusíme chodit daleko. Přesto několik dnů v roce skutečně mění způsob našeho života. Mezi ně bezesporu patří Vánoce, autora Velikonoce, narozeniny, státní v tiráži svátky, různá výročí a v poslední době i méně původní svátky jako například nedávný Sv. Valentýn. Přestože tento svátek nemá s českou historií absolutně nic společného, je u nás velmi oblíbený. Ostatně není se co divit, kdo by by nechtěl oslavovat něco tak krásného jako je láska... Svátek je slaven na počest kněze Valentýna, který byl odsouzen k smrti 14. února r. 296 (proto se slaví v únoru a ne jak by znalci Máchy očekávali, v máji) V té době totiž císař Klaudius II. vydal nařízení, kterým zakazoval konat veškeré svatby. Potřeboval totiž více mladých mužů, kteří by byli ochotni jít do válek, a to ti s početnými rodinami nebyli. Valentýn ovšem nedbal zákazu a dál tajně oddával milence. Avšak byl odhalen, uvržen do vězení a odsouzen k smrti. V base se zamiloval do dcery správce vězení, které ve svůj poslední den poslal dopis podepsaný jako „Tvůj Valentýn." Tato větička přežívá dodnes jako podpis na přáníčkách, které lidé 14. února posílají svým blízkým. Poměrně velké oblibě se u nás začíná těšit také Helloween. Den je oblíbený především u menších dětí, kterým jsou ve školkách pořádány maškarní či večerní pochody s lampami. Mnohem dramatičtější ráz má tento svátek v Americe, kde v před večer svátku Všech svatých děti se soumrakem vyrážejí do ulic, kde chodí po koledě . Tento zvyk se ale u nás nejspíš neuchytí. Všichni víme, jaké děti na nás večer čekají v parku a ve špatně osvětlených uličkách... Pro většinu Američanů je však přitažlivější oslavou Den díkůvzdání (Thanksgiving day), který připadá vždy na čtvrtý listopadový čtvrtek. Američané si o něm připomínají události z počátku osidlování Ameriky evropskými kolonisty. Dne 21. prosince roku 1620 zakotvila u amerických břehů loď Mayflower s anglickými protestanty na palubě. Sto jedna cestujících založilo na americkém kontinentu v nynějším státě Massachusetts kolonii Plymouth. Osadníci museli během zimních měsíců svést tvrdý boj o záchranu holého života. Téměř polovina kolonistů zemřela a jara by se nedožil ani zbytek, kdyby bělochům neposkytli pomoc domorodci. Indiáni naučili Otce Poutníky, jak v divočině přežít. Jen díky nim měli bílí osadníci na podzim bohatou sklizeň, která je měla v dalším roce uchránit před hladem a nemocemi z podvýživy. Z vděčnosti se rozhodli sklizeň oslavit třídenními dožínkami, na které pozvali indiánské přátele. Indiáni nepřišli s prázdnou. Jako dary přinesli maso a kukuřici. Z tohoto mírumilovného setkání dvou kultur se vyvinul svátek díkůvzdání. Později jej vítali běloši již bez indiánů, kteří na útěku před puškami americké armády a domobrany neměli na oslavy příchodu bílých Otců Poutníků čas ani náladu. Den díkůvzdání je dnes velkým svátkem amerických rodin, o němž se pod rodnou střechou tradičně scházejí celé rodinné klany. Tradiční součástí jídelníčku je dozlatova upečený krocan s nádivkou z jedlých kaštanů, kukuřice nebo brambor. Nesmí chybět ani vepřová žebírka, virginská šunka, čerstvé krevety, zelenina a palice kukuřice, uvařené ve slané vodě nebo opečené na grilu, klikvová omáčka a na závěr sladký dýňový koláč. číslo 5 ročník 6 2003/2004


„Před dávnými časy bývalo karlovické jezero o mnoho větší: kde se dneska zelenají e-mail louky, stávala samá voda. Jednou po ránu tu kosil jakýsi chalupník trávu. Vtom se před ním objevil cizí pán, jakoby vystoupil přímo ze země. Byl černý od hlavy až k patě, na autora hlavě černý klobouk, na ramenou černý plášť, z něho vykukoval běloučký límec, a na v tiráži nohou černé střevíce s přezkou. Milý chalupník poznal na první pohled, kdo to je – černokněžník!“ Těmito slovy začíná jedna z mnoha pověstí o jezeru, rozkládajícím se v závěru karlovického údolí Jezerné. Jako každá přírodní zajímavost na Valašsku, i toto jezero neušlo pozornosti místních obyvatel a dostalo se do nesčetného množství lidových pověstí a legend. Ty se v okolí Velkých Karlovic tradují dodnes. Mnohé z nich vyprávějí o dracích, kteří čas od času vylézali zpod hladiny jezera a pustošili jeho okolí. Proto se je vždy snažil pochytat černokněžník, muž s magickými schopnostmi. Oděn v černé šaty se znenadání zjevil před některým z prostých valašských lidí, požádal jej o pomoc při lovu a slíbil řádné finanční ohodnocení. Za přispění valachovy síly a odvahy pak zvíře zkrotil a odvedl za devatero hor a řek (nejčastěji do zemí severní Afriky), kde je prodal. Za utržené peníze uspořádal oslavu a pomocníka náležitě odměnil. Jiný typ pověstí se zmiňuje o vodníkovi, který, podobně jako drak, děsil okolní usedlíky. Někdy opravdu hrozivými kousky, jako například topením malých dětí, jindy tím, že navštěvoval místní obyvatelstvo v dobách, kdy se v domácnostech pekly koláče. To pak hospodyňkám nedávala spát velikost vodníkova hladu a objemu žaludku, kteréžto své vlastnosti zelený mužík často a rád názorně dokazoval. Pověstmi o vodníkovi se nechal inspirovat mj. i Karel Jaromír Erben, který na motivy místních bájí sepsal dílo s příznačným názvem „Karlovské jezero“ a zveřejnil je v knize „Národní pohádky“. Karlovické jezero je nemalým unikátem. Vzniklo před stovkami let svahovou deformací, kdy sesuv půdy přehradil dno údolí a vytvořil tak útvar, zvaný pseudokrasové jezero. To nebylo kupodivu doposud zaneseno žádnými sedimenty a ani rybám se zde nežije nejhůře. Častým návštěvníkem jezera jsou tak kromě volavek i rybáři. V blízkosti jezera roste chráněný tis červený, jehož stáří je odhadováno na více než sto let. Další zajímavostí údolí Jezerného je kaple sv. Jana Nepomuckého, nacházející se u silnice na Soláň.



17

Kdyby jej vsetínští hokejisté neměli ve své brance, těžko by dnes mohli pomýšlet na umístění mezi 8. a 13 místem. Radovan Biegl (34) je v současné době možná nejlepším gólmanem české extraligy. Svými výkony často email vítězí v hokejových anketách a soutěžích, pravidelně bývá vyhlášen jedním ze třech nejlepších hráčů utkání. Vsetínské mužstvo držel nad vodou především v podzimních kolech, kdy se útočné řady potkávaly se autora střeleckou impotencí. Biegl přesto chválu v tiráži skromně odmítá. V rozhovoru pro časopis Ořech hovořil čtyřiatřicetiletý odchovanec královéhradeckého hokeje o začátcích kariéry, o svém přestupu na Valašsko, i o letošních šancích Vsetína na účast v play off. Radku, v kolika letech jste začal s hokejem? Můj otec trénoval mládež v Hradci Králové, takže jsem měl k hokeji už jako malé dítě velmi blízko. Na led mě vzal tuším v mých čtyřech letech, v brance stojím od svých šesti roků. A kdy Vás napadlo, že byste se mohl živit jako hokejový brankář? Tehdy byla jiná doba, než je teď. Dnes to napadá kluky nebo jejich rodiče už někdy v osmi letech, já jsem se pro to rozhodl až po vojně. Tedy v době, kdy mi bylo dvacet let…

Měl jste nějaké hokejové vzory? Hokejové vzory přímo ne. Spíš mě velmi ovlivnila skutečnost, že jsem se od třinácti roků zúčastňoval různých soustředění pro talentované brankáře. Tam nás trénovaly a předávaly zkušenosti takové legendy, jako Holeček, Králík, Dzurilla a další. To mi dalo hodně.

Pamatujete si na svůj první extraligový zápas? (chvíli vzpomíná) To se psal rok 1986. Chytal jsem za Pardubice a prohráli jsme v Litvínově 2:1. Jak vzpomínáte na léta strávená v Pardubicích? Těch roků bylo hodně. V době, kdy jsem tam začínal, jsem byl hodně mladý a prakticky jsem se teprve víceméně rozkoukával. Hokej jsem bral jako zábavu, i když na mě postupem času přicházela čím dál větší odpovědnost. Samozřejmě byly roky lepší a roky horší, ale nakonec jsem se Pardubicemi rozešel ne zrovna v nelepším, a přestoupil do Třince.

…kde jste si dokonce zachytal finále extraligy proti Vsetínu v roce 1998 Třinec byl mým prvním profesionálním působištěm po Pardubicích. V klubu nám byly vytvořeny velmi dobré hokejové podmínky, mnohem lepší než v Pardubicích. I to mužstvo mělo své kvality, takže jsem tam byl spokojený. V Třinci jsem dochytal tři číslo 5 ročník 6 sezóny, nejlepší byla zřejmě ta v roce 1998, kdy jsme se dostali do finále. 2003/2004


Na své další hokejové štaci – v bratislavském Slovanu – jste ale dlouho nevydržel. Proč? Ano, měl jsem podepsánu smlouvu na tři sezony, ale vydržel jsem tam jenom jednu. Slovan Bratislava tehdy stavěl drahé mužstvo pro evropskou ligu, ve které měl působit. Když se ale EHL přestala hrát, začal klub hráče propouštět. Nebyl jsem sám, kdo ze slovenského hlavního města odešel, společně se mou změnilo působiště asi dalších deset hráčů. e-mail Jakým způsobem se zrodil váš přestup do Vsetína?

autora v tiráži

Vsetín tehdy opouštěl Jarda Kameš, takže post brankáře tady byl volná. Já jsem byl zrovna v Bratislavě, kde jsem jednal o své smlouvě. Slovan mi nabízel výměnu do Ruska, což jsem z rodinných důvodů zamítl. Řekl jsem si, že budu hrát jenom českou extraligu. V tom mi zavolal Olda Štefl (sportovní manažer HC Vsetín – pozn.), který mi řekl: „Až se budeš vracet domů, zastav se na Vsetíně.“ Zastavil jsem se a za deset minut jsme byli domluvení. Bylo to velmi rychlé…

Jak těžké bylo přivykání si na mladý vsetínský mančaft? Zvykl jsem si velmi rychle, protože Vsetín má svá velká specifika. Ať už atmosféra na stadionu, ve městě, nebo poměry v šatně, takže s tím nebyl absolutně žádný problém. Ba naopak, když člověk ze Vsetína odchází, má velké problémy adaptovat se na chladně profesionální prostředí v mužstvech.

„Olda Štefl mi řekl: Až se budeš vracet domů, zastav se na Vsetíně. Zastavil jsem se a za deset minut jsme byli domluvení.“ Ale jestliže dnes na vašem výkonu stojí výsledek zápasu, před oněmi třemi lety to přece platilo dvojnásob… Já si myslím, že se hokej hraje více či méně všude stejně, takže problémy nebyly nikde, ani třeba v komunikaci.

Jak se změnil vsetínský tým od vašeho příchodu do dnešní doby? Nevím, to je asi otázka pro jiné. Podle mne však jediné, v čem se změnil bylo, že odešla spousta hvězd, které předtím tým táhly. Jinak si myslím, že se toho moc nezměnilo.

Jak při utkání vnímáte fanoušky? Vesměs velmi kladně. Ovšem v jednom zápase jsem se díky jednomu blbcovi nechal tak vytočit, že jsem šel na deset minut střídat. To mě teďka mrzí, protože jinak bych odchytal všechna utkání sezóny celá. Takže až toho člověka potkám, opravdu mu poděkuju. Jinak jsou ale vsetínští fandové výborní. A jakým způsobem trávíte volný čas? číslo 5 ročník 6 2003/2004

Volný čas trávím nejraději s rodinou. I když je to problematičtější, jsou to nejlépe strávené chvíle volna. Jinak chodím rád na houby, u toho se příjemně odreaguji. Žádná divočina, to už není pro mne. Spíš jsem raději sám, než někde mezi lidmi.


19

Sledujete své statistiky, případně různá ocenění? Ne, to nevedu. Dřív jsem si různé výtisky novin třeba archivoval, ale v současné době už ne. O to se stará moje maminka, která už toho má nasbíráno na dobré dvě knihy a říkala mi, že až s hokejem skončím, že mi je věnuje. Já se o to ted příliš nezajímám, ani třeba o vychytané nuly a podobné věci. Kdybych se měl zamýšlet nad tím, kdo je lepší, kdo horší, tak bych se z toho musel zbláznit. Pro mě je nejdůležitější, abych byl se svým výkonem spokojený. Chodím víceméně od zápasu k zápasu. Když už jste naťukl konec kariéry – Jak dlouho byste ještě chtěl hokej hrát? A email máte nějaké plány na dobu po odchodu z hokejové branky? Byl bych rád, kdybych mohl ještě tak pět let chytat. Samozřejmě to bude záviset na tom, jestli o mne bude zájem a jestli budu zdravý. Samozřejmě čím déle budu chytat, tím v lepší situaci budu po ukončení kariéry. Nějaké nabídky jsem už dostal, ale autora v současné době se s tím vůbec nezabývám… v tiráži Před nedávnem jste se Vsetínem prodloužil smlouvu o další dva roky s možností na roční opci. Co vás k tomu vedlo? Je to taková skládanka různých faktorů. Za prvé: musí být se mnou spokojený klub, za druhé: musím být spokojený já a za třetí: vsetínské klima. Tady každý každého zná, ví, co může od koho čekat a vždycky se na všem dohodne. Dají se tady domluvit věci bez různých smluv, v klubu je rodinné prostředí. Mě se tady líbí, jsem zde spokojený. Navíc bych se už těžko přizpůsoboval tomu tvrdému režimu v jiném klubu. Nabídky odjinud jsem měl, ale podepsal jsem smlouvu se Vsetínem.

Jak byste vlastně zhodnotil letošní ročník extraligy z pohledu Vsetína? Byli jsme jako tým odepisovaní do baráže už před zahájením sezóny. Všechny jsme však přesvědčili, že umíme hrát dobrý hokej. Měli jsme v průběhu celé sezóny problémy se zraněnými hráči, ale nakonec jsme získali jsme slušný počet bodů.

Dá se ještě hovořit o nadějích na postup do play off? To je nesmysl. Kdybychom vyhráli nedělní utkání v Plzni, tak by tam šance byly, byť teoretické. Ale po nedělní prohře je konec. Vsetínský hokej změnil v průběhu sezony klubové barvy. Jak tuto změnu vnímáte? To je změna, se kterou se každý musí vyrovnat po svém. Nám hráčům to podle mne nedělalo vůbec žádný problém. Myslím si, že na barvě dresu až tak nezáleží…



Ludvík Jednohlav byl studentem nejmenované střední školy. Vynikal především v početních předmětech, zejména tedy v matematice. Byl vášnivým provozovatelem karetní hry mariáš, ve které své protihráče vždy drtivě porážel. Měl totiž neuvěřitelné e-mail štěstí na karty – téměř každá jeho hra byla ložená. Ne nadarmo se mu proto přezdívalo Ložeňák. Když při něm výjimečně štěstěna nestála, poradil si vždy vytažením některého esa z levého rukávu. Tradovalo se dokonce, že stejnými způsoby jeho otec v průběhu vojny oškubal veškeré své nadřízené a z většiny kaprálů udělal vojíny a desátníky. Domů se pak vrátil se slušnou řádkou odznaků a autorů vyznamenání. – Za několik let se stalo, že Ludvík již neměl na půdě ústavu díky svým v tiráži loženkám soupeře. Toužil proto prorazit výš: jeho snem bylo vyhrát krajský mariášový turnaj. Když se jednoho odpoledne vracel ze školy se slušnou finanční částkou v kapse a jedním párem bot pod paží, upoutal jej veliký žlutý plakát, přilepený na vývěsce místního kina. Ludvík přistoupil blíže a přečetl si nápis „Mariášový turnaj kraje“. To bylo přesně to, na co Jednohlav už dlouhá léta čekal. Se zatajeným dechem četl dál: „Akce se koná v sobotu 25. února v restauraci U Sumca, vstup od 18 let. Možnost sázek, začátek v 13:00. Na vítěze čeká 10 000Kč a nové karty.“ Podmínky turnaje hrály Ložeňákovi do karet, neboť právě na konci tohoto měsíce slaví Ludvík narozeniny…Proto ani chvíli neváhal a upaloval domů, aby potrénoval se svým otcem. Konečně nastala sobota pětadvacátého. Ludvík nashromáždil rodinné úspory a pro jistotu si ještě přibalil několik cinknutých karet, které se společně s vypečenými vtípky a šprýmy chystal sypat z rukávů a vydal se do restaurantu. Širokým obloukem obešel náměstí a dával si bedlivý pozor na tmavá zákoutí a lidi. Když konečně spočinul u dveří podniku, zastavilo se mu všech jeho 1+ 8 srdcí, které měl schované pod kabátem. Než vešel dovnitř, musel se pořádně nadechnout. Hned ve dveřích mu skoro oči vypadly z důlků: mezi hustým dýmem z cigaret a pachem chmelu se u několika stolů krčilo na sto účastníků turnaje. Jednohlav věděl, že vítězství nebude lehké a šel se proto občerstvit k výčepu. Zde si od hostinského koupil jednu minerálku a zapsal se do turnaje. A už je tu první hra! Ludvík shrábl rukou prvních sedm karet a v tom okamžiku z něj nervozita natrvalo opadla. Po dalších pěti kartách mu na rtech naskočil triumfální úsměv. „100 + 2 sedmy lepší, pánové,“ zahlásil Ložeňák nejvyšší hru v celém mariáši. Protihráči jen nevěřícně zakroutili hlavami a pokoušeli se uhrát alespoň jeden štych. Marně, Jednohlavova pověst nelhala. Tato hra udělala oněch dvou soutěžících diváky. Ludvík shrábl nejvyšší částku a s postupem do dalšího kola rozjel další hru. „Barva?“ otázal se jeden z protihráčů. „Sto kulí se na mě špulí!“ zařval Ložeňák a hodil na stůl další loženku. Ludvík měl dnes další ze svých dnů. Tam, kde mu náhodou nepřišly karty, sáhl do vlastních zásob. Sedma žaludová, betl, durch, flek, re, tuty, boty! Jednohlav se bez problémů probojoval až do finále. Zde se rozhodl k největšímu risku v životě: vsadil úplně vše, co měl u sebe. Protihráči si jej přejeli pohledem, ale jako praví profesionálové na sobě nedali nic znát a sázku dorovnali. Rozdaly se karty a Ludvík je s napětím otáčel. Nebyly jako vždy špatné, ale k jisté drahé hře mu chyběla listová sedmička. Naštěstí si vzpomněl, že asi tři je má ukryté v levém rukávu. V nestřeženém okamžiku se přikrčil a kartu vyměnil. Stihl to tak tak, volící hráč se už ptal na barvu. „Sto sedm list,“ oznámil Jednohlav se smíchem. Hra byla zcela v jeho režii a Ludvík se jen v duchu upozorňoval, ať neudělá renonc. Ale byl tu konec a s ním i Ložeňákovo vítězství. „A sedma nakonec, jsem vítěz! Prachy sem vy nuly!“ zahřímal Ludvík, vyskočil na stůl a vítězoslavně zvedl ruce nad hlavu. To však neměl dělat. Z útrob jeho spodního prádla se totiž začaly sypat po celou dobu dobře schované karty. Když se k podlaze sneslo první žaludové eso, věděli v lokále všichni, kolik uhodilo. „Podvodník!“ znělo odevšad a na Ložeňáka se už nesla série likvidačních úderů od bezmála dvoumetrového hostinského Oldřicha, jenž po celou dobu turnaji s napětím přihlížel. A aby od Sumca neodešel Jednohlav tak lacino, zlomil o něj výčepní ještě dva stoly. Pozdě v noci se těžce zbitý Ludvík vrátil domů. Kvůli dluhům, které si U Sumca nadělal, byl však nucen svůj byt opustit a přebývat na číslo 5 ulici. Dodnes ho můžeme vídat, kterak si v převlečení za starou ženu snaží přivydělat ročník 6 vykládáním cinknutých karet. Občas si prý vytáhne i nějakého toho králíka 2003/2004z klobouku…


21

Už to bude nějaká ta středa, co jsem se vlivem nepříznivého vývinu událostí v jedné nejmenované restauraci dostal na buben. Jistý čas jsem si zkoušel vydělat na živobytí postáváním na ulici a rozdáváním reklamního plátku s názvem Desetník. Za stržené finance jsem pak každý druhý den zakoupil v jednotě sedmnáct rohlíků a email deset dkg loveckého salámu, kterýžto pokrm jsem pak zkonzumoval. Toto přežívání však mělo mnohá úskalí. Když totiž například prodavačka v masně netrefila hmotnost salámu a navážila místo požadovaných deseti jedenáct či jedenáct a půl deka, nastávaly pro mne horké chvilky. Po ženině dotazu „Může být jedenáct?“ jsem prohrabav si kapsy musel jen tiše zavrtět hlavou a sklopit oči. Se zrušením desetníků autorů jsem věděl, že půlrok nepravidelné salámové stravy končí. v tiráži Abych si zachoval životní standard, zkusil jsem jinou profesi: chtěl jsem se prosadit na trhu se žvýkačkami. Sbíral jsem je na chodnících a v odpadkových koších, dělal z nich kuličky a balil je do ne vždy zrovna čistého toaletního papíru. Mé žvýkačky neobsahovaly žádný cukr a jen málo těžkých kovů, takže jsem je klidně mohl prodávat pod označením „Ložeňákovy žvýkajdy - vhodné pro Vaše zuby!“ Zájemců o svěží dech bylo hodně a tak jsem se živobytím neměl výraznější problémy. Jenomže nešťastnou náhodou mě několik mých nejlepších zákazníků načapalo při výrobním procesu a já neměl na výběr, než svou živnost zrušit. Tato přízeň nepříznivých okolností mě dohnala až k tomu, že jsem se počal obohacovat zákonem nedovolenými prostředky. Ke své nekalé činnosti jsem si vybral jednu z místních samoobsluh, o které jsem bezpečně věděl, že její šéf rozhodně není žádný režisér – po kamerách zde totiž nebyla ani památka. A tak se z obchodu začaly ztrácet rohlíky, chleba, máslo a když jsem měl štěstí, tak i trocha masa. Zatímco prodavačky kroutily hlavami, já pěkně přibíral na váze. Takhle bych možná žil až do důchodu, kdyby do prodejny nenastoupil nový prodavač. Ten mě podezříval hned, jak mě uviděl, ani nevím, co jej na mně upozornilo. Možná to byly husté vousy, které mi sahaly téměř k pasu, možná moje vlasová pokrývka, ve které si spokojeně žily celé rodinky třídy křídlatí, nebo jej snad upoutalo aroma, jež mne předcházelo, či fakt, že jsem si v obchodě nikdy nic nekoupil a jen odcházel s naditými kapsami. To je jedno. Důležité je, že mě jednou chytil přímo při nákupu a já byl rázem až po mé nemyté uši v problémech. „Co to má znamenat, ty pobudo! To ty nám zde kradeš?! To tě tedy přijde draho!“ Pokoušel jsem se namítnout, že nepřijde, poněvadž žádnými financemi nedisponuji, avšak prodavač se na mne rozkřičel ještě více. „Nekřičte,“ poprosil jsem obchodníka, „lidé si ještě budou myslet, že jsem snad nějaký zloděj.“ „Tak to si tu všechno pěkně odpracuješ! Nastoupíš hned. Skoč se umýt do Bečvy a pak přijď!“ Dny této nucené brigády ubíhaly celkem rychle a tak než jsem nedál, nastal poslední měsíc mé nucené roboty. Byla středa kolem tří hodin odpoledne, šichta mi končila a já jsem se už těšil domů pod most, když v tom do krámu vstoupil zákazník v zeleném kabátě. „Dobry, máte kobry?“ otázal se. Jeho přání mě překvapilo, vůbec jsem nevěděl, zda se zde něco takového prodává, ale nechtěl jsem zákazníka odehnat, a tak jsem jej poprosil o chvilku strpení. Odebral jsem se do skladu a v duchu si už vymýšlel výmluvu. Tam jsem však žádné kobry nenalezl a tak jsem se vracel zpátky do prodejny s prázdnou. V krámu ovšem nikdo nebyl. Toho pána asi omrzelo čekání, napadlo mě a chystal jsem se domů. Po cestě jsem si ještě vyložil karty a zjistil, že budu v nejbližším možném termínu pronásledován a lynčován. To mě sice trošku vyvedlo z míry, ale poté, co jsem obchod zamkl a klíč vložil na smluvené místo – do květináče stojícího vedle dveří, jsem odkráčel k vodě. Když jsem se poté zastavil a ohlédl, abych naposledy spatřil prodejnu, ve které jsem toho tolik prodal a koupil, vytryskla mi v oku slza. Snad také proto se mi zdálo, jako by si dveře odemykal nějaký muž v zeleném svrchníku. Ale co, řekl jsem si vzápětí, šéf má asi nového pomocníka. Snad se mu povede obdobně jako mně… číslo 5 ročník 6 šlus 2003/2004


Pavel Tkadlec Rozhovor s.. str.6 Leden za kamna vlezem!..str

Recommend Documents