Rozhovor s Alešem Špičákem oceněným za popularizaci vědy

nujeme především seismologii, vulkanologii a některé oblasti strukturní geologie, v posledních letech naši práci obohatil jeden student statistickými metodami zpracování dat. Potřebovali bychom také geochemika ochotného dívat se na svět očima seismologa.

Redakce

Rozhovor s Alešem Špičákem oceněným za popularizaci vědy

RNDr. Aleš Špičák, CSc. (*1955), vedoucí oddělení tektoniky a geodynamiky Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR, v. v. i., v r. 2014 získal cenu předsedy AV ČR za propagaci či popularizaci výzkumu (viz Živa 2014, 6: CL). Při této příležitosti bychom chtěli dát čtenářům Živy možnost nahlédnout i mimo obor biologie – formou rozhovoru a navazujícího článku přiblížit témata, kterými se zabývá. A. Špičák je naším předním odborníkem na zemětřesení v seismicky aktivních oblastech, zkoumá také souvislosti sopečné a zemětřesné činnosti. Vystudoval užitou geofyziku na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, od r. 1986 je vědeckým pracovníkem GFÚ AV ČR, v letech 1998–2007 zde působil jako ředitel. Kromě organizování přednášek i dalších akcí pro veřejnost bývá hostem rozhlasových a televizních zpravodajství při výskytu zemětřesení a sopečných erupcí.

Jak lze získat konkrétní představu, co se v různých hloubkách v dané oblasti odehrává, nebo odehrávalo? Zůstávají zemětřesení z minulosti, u nichž se zatím nepřišlo na příčinu? Zemětřesení je prakticky vždy výsledkem vzájemného pohybu dvou sousedních horninových bloků podél jejich rozhraní – podél zlomu. Z geologických a geodetických pozorování je dobře známa tektonická situace každé oblasti na světě, ze seismických a částečně geodetických pozorování získáváme podrobné a přesné povědomí, jak pohyb horninových bloků při zemětřesení probíhal a jaké napětí k němu vedlo – a to i v případě zemětřesení, k nimž došlo ve velmi odlehlých oblastech, pod mořským dnem nebo v případě tzv. hlubokých zemětřesení až v hloubce kolem 700 km pod zemským povrchem. Dají se ještě více zpřesňovat předpovědi vzniku zemětřesení? A je pokrok v této oblasti podmíněn spíše lepším pochopením některých procesů, nebo závisí na vývoji přístrojů? Předpovídání zemětřesení jistě zůstává zajímavým nevyřešeným odborným problémem, ale v geofyzikální/seismologické komunitě panuje v otázce jeho řešitelnosti spíše skepse a žádný významný projekt se v současnosti předpovídání zemětřesení nevěnuje. To ale neznamená rezignaci na řešení problémů, které napomáhá snižování následků ničivých zemětřesení. Důležité je především poznání procesu vzniku zemětřesení a následných změn napětí

1 Vaším hlavním vědeckým zájmem je problematika silných zemětřesení v seismicky aktivních oblastech, zabýváte se především jihovýchodní Asií. Jak takový výzkum „na dálku“ probíhá? Již více než 50 let fungují seismologická a vulkanologická centra, která shromažďu jí, zpracovávají, vyhodnocují a archivují údaje z observatoří rozmístěných po celém světě – k těm velmi respektovaným patří International Seismological Centre se sídlem v Anglii, seismologické centrum americké geologické služby, či Smithsonian Institution ve Washingtonu. Díky tomu je k dispozici obrovské množství údajů o stovkách tisíc zemětřesení a o aktivních vulkánech a jejich erupcích, ať k nim došlo kdekoli na světě. Jsou přesné údaje o předchozích zemětřeseních v různých částech světa dostupné všem badatelům, kteří je chtějí analyzovat? Veškeré údaje jsou dnes, díky rozvoji internetu a celosvětovému trendu sdílet data

získaná z veřejných peněz, dostupné nejen badatelům, ale úplně všem, kdo mají k in ternetu přístup. Prakticky celý univerzitní i akademický výzkum na světě je totiž realizován prostřednictvím státních grantových agentur financovaných ze státního rozpočtu. Žádnou instituci nebo mezinárod ní agenturu nemusíte kontaktovat, pouze si zjistíte, jakým způsobem máte použití příslušných údajů ve vaší práci zmínit, citovat.

1 Aleš Špičák (vpravo) v Yosemittském národním parku s emeritním vědcem U. S. Geology Survey v Menlo Park v Kalifornii Davidem Hillem, odborníkem na zemětřesné roje a vztahy mezi zemětřeseními a sopečnou činností 2 Vulkán Arenal v Kostarice patří k nejaktivnějším sopkám Střední Ameriky.

Jde o mezioborovou problematiku, kdy pracujete s řadou údajů. Jaká data využíváte a jací specialisté se musí spojit, abyste mohli pochopit zkoumané jevy a vysvětlovat jejich příčiny a průběh? My se zabýváme především vztahem geologické stavby, zemětřesení a sopečné činnosti, a tak využíváme údajů výše zmíněných seismologických a vulkanologických agentur, dále geologických a tektonických map, map oceánského dna a nepřeberného množství článků a knih, které o dané problematice napsali naši kolegové. Kombi -

živa 4/2015

2 LXV

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

v aktivovaném zlomovém systému, podrobné poznání geologické stavby pod obydlenými oblastmi a odhad, jak jednotlivé geologické struktury a horninové bloky budou reagovat na průchod seismických vln.

Využijete při studiích v seismicky aktivních oblastech určité znalosti z území České republiky? Díky specifické zemětřesné činnosti v zá padních Čechách jsem se postupně seznámil s řadou zákonitostí, které podmiňují vznik a průběh zemětřesných rojů – sérií rychle po sobě jdoucích slabých až středně silných zemětřesení, vyvolaných pravděpodobně výstupem a migrací fluid (směsi tekutin a plynů odvozené z magmatu) v zemské kůře. Tyto znalosti a dobrý přehled o příslušné odborné literatuře nám později hodně pomohly, když jsme v dostupných údajích o zemětřeseních na celém světě nalezli zemětřesné roje pod oceánským dnem. Jaké jsou základní nejdůležitější poznatky z vašeho dosavadního bádání a kam bude směřovat váš budoucí výzkum? V domácí problematice jsem přispěl k poznání příčin západočeských zemětřesení úvahami o jejich příbuznosti se zemětřesnými roji v oblastech s nedávným vulkanis mem, úvahou o pravděpodobně zásadní roli magmatu nebo z magmatu odvozených fluid, pronikajících čas od času z pláště do spodní zemské kůry, při vzniku tamních zemětřesných rojů, a prokázáním uspořádaného průběhu zemětřesných rojů, tzv. migrace zemětřesných ohnisek. Toto pozorování svědčí opět o skutečnosti, že zemětřesné roje jsou nejspíše spouštěny fluidy pronikajícími do zlomového systému ve svrchní kůře. V zahraniční problematice se naše bádání soustřeďuje na sbíhavé (konvergentní) okraje litosférických desek, na nichž dochází k podsouvání (subdukci) jedné desky pod druhou a kromě silných zemětřesení je důsledkem tohoto procesu také vulkanismus. Zde považuji za významné zjištění výskyt silných zemětřesení pod aktivními vulkány, tedy v místech, kde by vzhledem k předpokládané přítomnosti velkých objemů natavených hornin zemětřesení vznikat neměla. A o zemětřesných rojích

3 už byla řeč – nalezli jsme je na několika místech pod oceánským dnem pod podmořskými pohořími, která interpretujeme jako sopečné útvary s možnými erupcemi v nedávné minulosti, současnosti nebo blízké budoucnosti. Zájem o zemětřesení pod sopkami mne dovedl ke snaze vzít naše seismické stanice a rozestavit je kolem vulkánu Rinjani v Indonésii – na jedné straně jde o jedno z nejkrásnějších míst na světě, na druhé straně o sopku odpovědnou za nejsilnější sopečný výbuch za posledních 10 tisíc let, s devastujícími důsledky pro široké okolí a následným ochlazením klimatu na celé planetě. O chování dnešních zemětřesení pod touto sopkou se neví vůbec nic – jak jsou hluboko, kde se shlukují a proč, co se při nich pod povrchem děje... Bohužel se mi nedaří k uskutečnění tohoto plánu sehnat finanční prostředky.

Máte nápad na popularizační projekt, který byste rád realizoval, pokud by to dovolily časové a finanční možnosti? V tomto ohledu jsem spíše konzervativní a domnívám se, že nejlepší je si o věcech,

3 Na okraji kráteru indonéského vulkánu Tambora, jehož erupce v r. 1815 zdevastovala ostrov Sumbawa a ovlivnila klima na celé naší planetě po dobu několika let. S Abdulem Harisem z Tambora Volcano Observatory, 2009 4 Usazeniny síry na jedné z fumarol (otvor, jímž na zemský povrch pronikají zpravidla horké plyny a páry) v kráteru vulkánu Mutnovskij na Kamčatce 5 Jeden z kráterů vulkánu Malyj Semjačik na Kamčatce je vyplněn jezerem tyrkysově zelené vody. Snímky A. Špičáka které děláme a které považujeme za důležité, se studenty povídat a ukazovat jim, jak a proč se různé věci dělají a k čemu to slouží. Na ústav k nám za daným účelem chodí stále více školních tříd, ale bohužel – většinou naše povídání, ukázky práce a přístrojů zajímají především učitele, kteří k nám studenty přivedou. Kéž by chom dostali nápad, jak tohle zlomit...

Děkujeme Vám za rozhovor.

4 LXVI

5 živa 4/2015

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Aleš Špičák

Série zemětřesení pod oceánským dnem prozrazují přítomnost aktivních podmořských vulkánů

Podmořská sopečná činnost patří k fascinujícím přírodním jevům, jež pro svou rozmanitost poutají pozornost jak zájemců o živou přírodu, tak těch, které přitahuje spíše geologie a procesy probíhající na naší planetě. V okolí aktivních podmořských sopek se díky soustavnému obohacování vody o nejrůznější minerály a chemické látky udržuje specifické prostředí, které je domovem unikátních ekosystémů a zdrojem cenných údajů mimo jiné pro výzkum vzniku života na Zemi a vývoje jeho rozmanitosti. Vulkanická činnost na dně oceánu představuje přibližně 75 % celosvětové produkce magmatu, což podtrhuje její význam pro vulkanologii, nezanedbatelná jsou i možná společenská rizika těchto vulkánů. Pokud podmořská erupce vyvolá sesuv, může dojít ke vzniku vln tsunami. Přes uvedené významné aspekty zůstává sopečná činnost pod mořem málo probádaným jevem ve srovnání s vulkanismem na kontinentech. Příčina je zřejmá – oceánské dno, z něhož sopky vystupují, se ukrývá pod kilometry vodního sloupce, takže jeho topografii známe méně detailně než topografii povrchu Marsu.

Prvotní povědomí o podmořském vulkanis mu sahá do 50. a 60. let 20. stol., kdy pokrok v mapování a výzkumu mořského dna přispěl ke zformulování teorie deskové tektoniky. Tato teorie propojuje mnoho disciplín věd o Zemi včetně vulkanologie a seismologie a mimo jiné vysvětluje příčiny většiny zemětřesení a sopečné činnosti i jejich nepravidelné rozmístění na Zemi. K výraznému pokroku v poznávání podmořských vulkánů došlo v posledních desetiletích především podrobným skenováním mořského dna ze speciálních výzkumných plavidel. Přelomový byl v tomto smyslu r. 2006, kdy byla zaznamenána podmořská erupce v souostroví Mariany v sousedství známého Mariánského příkopu, nejhlouběji položeného místa na Zemi. V současnosti se k přímému pozorování podmořských vulkánů v této oblasti použí vají dálkově ovládané ponorky. Fascinující záběry podmořských erupcí vulkánu West Mata, které zaznamenaly, lze zhlédnout na webových stránkách americké NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration, www.noaa.gov), která se výzkumem podmořských vulkánů dlouhodobě systematicky zabývá. Jde o nesmírně nákladný výzkum a mohou si ho dovolit provozovat jen nejlépe financované instituce, mezi něž právě NOAA patří. Náš příspěvek k identifikaci a poznává ní dosud neznámých aktivních podmořských vulkánů vychází z relativně skromných možností české vědy v této oblasti: je založen na využití veřejně přístupných dat z celého světa. Tato data jsou shromažďována v databázích, které obsahují mimo jiné údaje o času, místě vzniku (včetně hloubky pod zemským povrchem) a síle

(velikosti, hodnotě magnitudo – M) stovek tisíc zemětřesení, k nimž na Zemi došlo od 60. let 20. stol. dodnes. Tyto údaje – označujeme je souhrnně jako parametry zemětřesení – určují mezinárodní či některé národní seismologické agentury z měření tisíců seismických stanic rozmístěných po celém světě, včetně české národní sítě. K nejvýznamnějším a nejspolehlivějším agenturám patří ISC – International Seismological Centre a NEIC USGS – National Earthquake Information Center of the US Geological Survey. Celosvětová síť seismických stanic je schopna identifikovat všechna zemětřesení od síly, tedy magnituda 4 (pro srovnání – taková se čas od času vyskytují i na našem klidném území, naposledy v květnu a srpnu 2014 na Chebsku; nebývají nebezpečná a ročně jich na světě vznikne přibližně 12 tisíc). Výše uvedené databáze parametrů ze mětřesení využíváme ke studiu sbíhavých (konvergentních) okrajů litosférických de sek. Na takových rozhraních dochází k nejdramatičtějším procesům deskové tektoniky – k podsouvání (subdukci) jedné desky pod druhou nebo k jejich kolizi. Byly to právě tyto procesy, v jejichž důsledku do šlo např. k ničivým zemětřesením u Su matry v prosinci 2004, u Japonska v březnu 2011 nebo zatím naposledy v Nepálu v dubnu 2015, či k výbuchům sopek Tambora v r. 1815, Krakatau v r. 1883, St. He lens v r. 1980 nebo Pinatubo v r. 1991. Drtivá většina zemětřesení se odehrává na zlomech v zemské kůře, což platí pro téměř všechny silné otřesy (M > 5). Jejich příčinou je postupný nárůst tektonického napětí, způsobený dlouhodobým vzájemným pohybem sousedních horninových

bloků, které zlom od sebe odděluje. Tření na zlomové ploše po nějaký čas brání pohybu sousedních horninových bloků v okolí zlomu, ale po určité době při narůs tajícím tektonickém napětí dochází k překonání pevnosti zlomu, dojde k rychlému skluzu horninových bloků podél zlomu a uvolnění nahromaděného napětí – k zemětřesení. Ke spuštění může rovněž přispět pohyb magmatu v zemské kůře, a to několikerým způsobem: jednak snížením tření na zlomové ploše (pronikající magma od sebe oddálí sousední horninové bloky), nebo zvýšením napětí v horninovém prostředí v okolí zlomu; v neposlední řadě může průnik magmatu způsobit vznik nových trhlin v dosud neporušeném prostředí. Zemětřesení, na jejichž vzniku se průniky magmatu podílejí, nebývají zpravidla příliš silná, většinou do hodnoty magnituda 2 až 3, a k jejich zaznamenání tudíž světová síť seismických stanic nestačí. Proto se do bezprostřední blízkosti aktivních vulkánů rozmísťují seismické stanice schopné zaznamenat i mikrozemětřesení o záporném magnitudu. Tyto údaje napomáhají odhadnout okamžik, kdy se magma k zemské mu povrchu blíží a vznik erupce je vysoce pravděpodobný. Pro zemětřesnou činnost doprovázející pohyb magmatu je charakteristický výskyt tzv. zemětřesných rojů. Tímto termínem označujeme sérii většího počtu zemětřesení – zpravidla desítky až stovky jevů, následujících rychle po sobě po dobu několika dnů až týdnů (některé však mohou trvat i déle než rok), a dochází k nim na malé ploše či v malém objemu. Velikost nejsilnějšího zemětřesení v rámci roje nepřevyšuje výrazně velikost dalších silných rojových jevů. Velmi často bývá pozorován uspořádaný průběh zemětřesných rojů – zemětřesná činnost se během trvání roje postupně stěhuje, migruje, což potvrzuje předpoklad, že tuto specifickou seismickou aktivitu má na svědomí pohyb magmatu. Skvělou ilustrací souvislosti mezi výskytem zemětřesení a pohybem magmatu byla pozorování Islandského meteorologického úřadu při aktivitě vulkánu Eyjafjallajökull v r. 2010 či vulkánu Bárðarbunga v r. 2014. Zde je vhodné připomenout, že do jisté míry podobný charakter má i zemětřesná činnost na Chebsku v západních Čechách – zemětřesení se tu rovněž shlukují v čase i prostoru v rojích a zemětřesná činnost se během jednotlivých rojů přesouvá. To podporuje představu, že také západočeské zemětřesné roje vyvolává pohyb a tlak fluid odvozených z magmatu. Specifické chemické složení vod a plynů, pronikajících v západních Čechách na povrch, svědčí o tom, že fluida se zde do kůry dostávají až ze zemského pláště.

Výjimečný vulkán Krakatau Naše zkoumání souvislostí mezi výskytem středně silných a silných zemětře sení a aktivitou vulkánů na konvergentních okrajích litosférických desek začalo v Indonésii – lépe řečeno u stolu naší kanceláře v Geofyzikálním ústavu v Praze 4 na Spořilově prohledáváním údajů z této oblasti. Pod proslulým vulkánem Krakatau v sundské úžině mezi Sumatrou a Jávou jsme odhalili skupinu 50 zemětřesení o síle

živa 4/2015

LXVII © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

-100

0

100 [km]

S

Sofugan

Su Mo

javanský příkop

hloubka [km]

σ1

Krakatau 0

Do

σ3 100

Suyo Seamount

100 [km]

Mokuyo Seamount

hloubka

150

Doyo Seamount

1

10

3

3,5 2

2

den 1–3

8,5

4

den 4–5

8,0

1

4

127 Z

stupně východní délky V SZ

1

4

Cratered Seamount

8

JV

2 J SV

3 0 20 40 60 80 100 vzdálenost [km]

94,5

ry

0

S

128

7,5 93,5

oba Nik

(magnitudu) od 4,0 do 6,5. K těmto zemětřesením docházelo v období uplynulých 50 let víceméně pravidelně přibližně jedenkrát ročně v hloubkách od několika kilometrů do několika desítek kilometrů pod povrchem (obr. 1). Čas jejich vzniku se ani v jednom případě neshodoval s okamžikem erupce Krakatau, kterých za uvedené období bylo pozorováno 19. Index vulkanické explozivity (VEI) nepřevýšil ani u jed né erupce hodnotu 2, šlo tedy o poměrně slabou sopečnou činnost. Zjištění velkého množství středně silných zemětřesení bezprostředně pod aktivním vulkánem je překvapivé hned z několika důvodů. Zaprvé proto, že se takto silná zemětřesení pod vulkány – s výjimkou zemětřesení, která bezprostředně doprovázejí silné sopečné výbuchy – zpravidla nevyskytují. Zadruhé pro neobvykle pravidelný průběh zemětřesné činnosti bez náznaku soustředění jevů v krátkém časovém úseku. Zatřetí proto, že pravidelný výskyt středně silných zemětřesení v hloubkách do 50–60 km svědčí o umístění objemných zdrojů magmatu až pod touto hloubkovou úrovní; pokud by se v hloubkách odpovídajících hloubkám zemětřesných ohnisek vyskytovaly natavené horniny ve velkém objemu, zemětřesení – obzvláště ta silnější – by v takovém prostředí vznikat nemohla. Po zjištění soustavné zemětřesné činnosti pod Krakatau jsme prověřili chování několika desítek aktivních sopek na všech kontinentech a zjistili jsme, že k země třesením o podobné síle jako pod Krakatau (o magnitudu 5–6) docházelo také pod několika dalšími vulkány – např. pod vulkánem Arenal ve Střední Americe nebo pod vulkanickým ostrovem Nisyros v řecké části Egejského moře. Naopak pod řa dou jiných aktivních vulkánů nebylo za posledních 50 let zaznamenáno světovou sítí seismických stanic jediné zemětřesení – např. pod v současnosti nejaktivnějším indonéským vulkánem Merapi nebo pod vulkánem Mt. Pelée na ostrově Martinik v karibské oblasti, známým ničivou erupcí z r. 1902. Odezva horninového prostředí pod jednotlivými vulkány na magmatické procesy je tedy různá. Příčina spočívá patrně ve velké variabilitě jak vnitřní stavby magmatických struktur, tak procesů probíhajících v litosféře. Tato skutečnost velmi komplikuje zobecnění mnoha poznatků ve vědách o Zemi (např. využití interpretace změn některých fy zikálních veličin k předpovídání země třesení).

σ1

Nishino-shima

stupně severní šířky

SSV

stupně jižní šířky

vzdálenost podél profilu

hloubka [km]

JJZ

σ3

50

JZ

4

7

3

Zemětřesné roje jako sonda do oceánské kůry Při výběru oblasti vhodné pro náš způsob analýzy seismologických dat jsme byli inspirováni komplexním projektem americké grantové agentury NSF (National Science Foundation) s názvem MARGINS („rozhraní litosférických desek“; dnes, ve druhé dekádě své existence se projekt jmenuje GEOPRISMS – „klín litosféry“ nad subdukující deskou). Tento projekt si za cíl vý zkumu zvolil několik exkluzivních lokalit, mezi nimi i vulkanické souostroví Izu-Bonin-Mariana, které tvoří součást známého ohnivého kruhu („Ring of Fire“) obklopujícího Tichý oceán, a rozprostírá se v délce přes 3 000 km od jihovýchodního pobřeží japonského ostrova Honšú směrem na jih. V jeho severní části, přibližně pod 300 km dlouhým podmořským úsekem vulkanického oblouku mezi vulkány Sofugan a Nishino-shima, jsme identifikovali sérii 150 středně silných zemětřesení (M 4,3 až 5,8), k nimž došlo v jinak seismicky klidné oblasti během 18 měsíců od března 1985 do září 1986. Epicentra se nacházela v blízkosti podmořských hor („seamounts“) Suio a Mokuyo, které byly v průběhu naší práce na tomto tématu označeny japonskou meteorologickou agenturou jako aktivní podmořské vulkány, ovšem s neznámou eruptivní historií. K jejich zařazení mezi aktivní vulkány došlo na základě opakova ného pozorování výrazně zbarvené mořské vody plavidly, která nad těmito podmořskými horami proplouvala. V uvedeném období 1985–86 se pod zdejším mořským

93

94

stupně východní délky

95

4

1 Rozložení ohnisek zemětřesení 1964–2014 ve svislém řezu podél profilu přes vulkán Krakatau. Azimut profilu 30°, délka profilu 600 km, šířka profilu 25 km. Světlejší symboly – ohniska zemětřesení v podsouvající se indo-australské desce, tmavší symboly – ohniska v litosférickém klínu eurasijské desky pod vulkánem Krakatau. Na pozadí Anak Krakatau, září 2014. Foto A. Špičák 2 Reliéf oceánského dna v okolí souostroví Izu-Bonin mezi 27° a 30° severní šířky (vlevo) a naše interpretace svislého uspořádání ohnisek zemětřesení během silného roje zemětřesení 1985–86: magma vystupuje vzhůru podél existujícího systému trhlin a způsobuje slabá až středně silná zemětřesení. σ1, σ2, σ3 – osy hlavních napětí; v zobrazeném případě jde o poklesovou tektoniku, obvyklou v oblastech vulkanických řetězců nad podsouvajícími se deskami. Su – podmořská hora Suyo Seamount, Mo – Mokuyo Seamount, Do – Doyo Seamount 3 Podmořská pánev Manipa na východě Indonésie. Výškové profily ve spodní části obrázku dokumentují velké převýšení centrálního horského masivu. 4 K zemětřesnému roji došlo pod Cratered Seamount (zvýrazněný trojúhelník v horních obr. a šipka) v oblasti souostroví Nikobary ve dnech 26. ledna – 5. února 2005, tedy 30 dnů po velmi silném ničivém zemětřesení u Sumatry (26. prosince 2004) o magnitudu 9,1. Epicentrální mapy v horní části obrázku znázorňují přesun zemětřesné činnosti během roje

LXVIII

živa 4/2015 © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

29 28 lu b pr oh á sk

74 mm/rok

ki na w

26

O

stupně severní šířky

eň

Eurasijská deska

27

25

Filipínská deska

Tchaj-wan

25,5

24 23.10., 21:13 – 24.10., 00:19

24.10., 00:34 – 24.10., 04:10

24.10., 04:14 – 25.10., 02:49

23 22 25,0 123,5

124,0

21 119 120

121

122 123

124

125

126 127

128

stupně východní délky

129

130

131

132 133

5

několika zemětřesných rojů pod podmořskou pánví Manipa jihozápadně od ostrova Seram. Tato podmořská deprese má kruhový půdorys a v jejím středu se ze dna zdvihá hora, která převyšuje okolní mořské dno o více než 2 km (obr. 3). Průměr pánevní deprese činí zhruba 60 km. Podle naší interpretace, opírající se o zjištění opakovaného výskytu zemětřesných rojů pod pánví Manipa, je tato oblast reliktem výrazné sopečné činnosti v minulosti – tzv. kalderou, pod níž i v současné době dochází k migraci magmatu. Zemětřesné roje pod ostrovním obloukem s četnými málo probádanými poddnem zemětřesná činnost soustředila do mořskými úseky jsme nalezli posléze i v ob několika časových intervalů, během nichž lasti souostroví Andamany a Nikobary se ohniska zemětřesení řadila do vertikál- severně od Sumatry. Několik zdejších rojů ních linií, sahajících od hloubek několika bylo navíc výjimečných v tom, že vznikly desítek kilometrů až po mělké partie blíz- jen několik dnů až týdnů po extrémně silko pod zemským povrchem (obr. 2). Výše ných zemětřeseních, k nimž v uplynulé uvedená tři pozorování – seismická akti- dekádě v jihovýchodní Asii došlo – po nivita ve formě výrazného zemětřesného roje, čivém zemětřesení u Sumatry (26. prosinsvislé linie zemětřesných ohnisek během ce 2004, magnitudo 9,1 – třetí nejsilnější jednotlivých fází vývoje zemětřesného roje zemětřesení v epoše instrumentální seisa přítomnost výrazných podmořských hor mologie, tedy od konce 19. stol.), vzdálevulkanického charakteru nad shluky ohni- ném od místa zemětřesných rojů přibližně sek zemětřesení – nás přiměla interpreto- 200 km, a po dvojici zemětřesení z 11. dubvat zemětřesný roj 1985/86 v oblasti sou- na 2012 (magnitudo 8,6 a 8,2 – nejsilnější ostroví Izu-Bonin jako důsledek výstupu dvojice bezprostředně po sobě následujímagmatu či z magmatu odvozených fluid, cích zemětřesení v historii), vzdálené přimajících původ v podsouvání pacifické bližně 700 km. Podle naší interpretace, desky západním směrem pod desku filipín- na níž jsme se shodli se zahraničními ko skou. Při práci s údaji o zemětřesném roji legy, způsobily seismické vlny šířící se pod souostrovím Izu-Bonin jsme si uvědo - z ohnisek výše uvedených silných země mili, že vyhledávání zemětřesných rojů pod třesení aktivaci rezervoárů magmatu pod podmořskými, nedostatečně probádanými ostrovním obloukem Andamany-Nikobary, úseky ostrovních oblouků v subdukčních kterou si zjednodušeně můžeme představit zónách a detailní analýza příslušných úda- jako chování sodovky v lahvi, jíž zatřepejů by mohly být cestou k identifikaci ob - me. Tato aktivace vedla mimo jiné k přemís lastí, kde v nedávné minulosti došlo k prů- ťování magmatu horninovým prostředím. niku magmatu pod či na oceánské dno, Pohyb magmatu měl za následek zvýšenebo kde by k tomuto jevu mohlo dojít ní tektonického napětí a z toho plynoucí vznik zemětřesných rojů. Naše podrobná v blízké budoucnosti. Další oblastí, kde jsme se vyhledávání analýza vývoje nejsilnějšího z uvedených zemětřesných rojů věnovali systematicky, rojů z ledna 2005 (obr. 4) navíc umožnila bylo Bandské moře na východě Indonésie. odhadnout rychlost, jakou se zemětřesná Jeho současný geologický vývoj je mimo- činnost během trvání roje přesouvala. Prořádný – podsouvání litosféry, tvořící dno tože známe časový vývoj zemětřesného Indického oceánu, pod eurasijskou desku roje a z rozložení epicenter jednotlivých zde směrem na východ postupně přechá- zemětřesení roje můžeme určit, o jakou zí v kolizi australské desky s Eurasií, při- vzdálenost se během trvání roje zemětřespomínající počátek kolize indické desky ná činnost posunula, máme všechny údaje a Eurasie přibližně před 50 miliony let. potřebné k výpočtu rychlosti migrace seisJedním z výsledků naší analýzy zemětřes- mické aktivity – činila přibližně 250 m/h. né činnosti v této oblasti bylo nalezení Za předpokladu, že migrace zemětřesných v prvních pěti dnech jeho trvání o přibližně 25 km směrem k severovýchodu. 5 Jižní část souostroví Rjúkjú. Epicentrální mapy ve spodní části obrázku ukazují tři fáze zemětřesného roje, který vznikl pod okinawskou prohlubní v říjnu 2002. Kružnice znázorňují polohy všech zemětřesení tohoto roje, tučně orámované kružnice vyplněné šedou barvou pouze ta zemětřesení, která vznikla během příslušné fáze vývoje roje. Aktivita roje se přesunula z východu na západ přibližně o 25 km za 30 hodin. Všechny orig. A. Špičák

ohnisek odráží migraci magmatu, podařilo se nám určit parametr, který se ve vulkanologii obtížně stanovuje. Interpretaci přemísťování ohnisek během zemětřesného roje jako odezvy na migraci magmatu pod zemským povrchem potvrdila naše analýza zemětřesné činnosti v jižní části ostrovního oblouku Rjúkjú východně od Tchaj-wanu. Také zde se v linii ostrovního oblouku v jeho podmořských úsecích vyskytují zemětřesné roje, z jejichž vývoje v prostoru a čase lze určit rychlost migrace zemětřesných ohnisek. To se nám podařilo hned u pěti zdejších zemětřesných rojů, přičemž nejlépe je tento proces patrný u roje z r. 2002 (obr. 5). Během 30 hodin trvání roje se seismická aktivita postupně přesunula laterálně (tedy v horizontálním směru) o 25 km, takže rychlost migrace zde činila ca 850 m/h. Tato hodnota přibližně odpovídá rychlosti laterálního přesunu magmatu, kterou pomocí detailních seismických a geodetických pozorování určili pracovníci Islandského meteorologického úřadu během erupce vulkánu Bárðarbunga na Islandu v létě r. 2014 – měnila se od několika set metrů za hodinu do 1 km/h. Také v případě jižní části ostrovního oblouku Rjúkjú interpretujeme rychlost migrace zemětřesných ohnisek jako rychlost migrujícího magmatu.

Chvála volně dostupným datům Výsledky naší dlouhodobé práce s dostupnými daty mezinárodních a národních datových center, založenými na záznamech seismických stanic umístěných po celém světě, potvrzují vysokou přesnost těchto údajů. Jejich velkou předností je navíc relativně dlouhý interval pozorování, více než 50 let v případě mezinárodního seismologického centra ISC – tedy nesrovnatelně déle než doba fungování kterékoli regionální či lokální sítě seismických stanic. Dostatečně dlouhé spojité pozorování je přitom ve vědách o Zemi zásadní. Výhodou práce s těmito globálními daty jsou téměř zanedbatelné náklady – lze je získat bezplatně a k práci s nimi postačuje běžná výpočetní a grafická technika. Kromě seismických dat pak využíváme volně přístupných údajů o jednotlivých vulkánech a historii jejich eruptivní činnosti (web Volcanoes of the World, provozovaný Smithsonian Institution ve Washingtonu), odborné literatury věnované příslušným geologickým oblastem, a v neposlední řadě volně přístupný mapový a datový nástroj GeoMapApp, vyvinutý a spravovaný na Lamont-Doherty Earth Observatory při Kolumbijské univerzitě ve státě New York, obsahující např. detailní topografii zemského povrchu včetně oceánského dna. I přes náš trvalý zájem o práci s dostupnými celosvětovými seismologickými daty bychom v budoucnu rádi využili našich zkušeností se vztahy mezi zemětřesnou a sopečnou činností k detailnímu studiu zdrojů magmatu, jeho výstupu a migrace pod některým z významných světových pozemních vulkánů pomocí vlastních seismických stanic. Míra pochopení a povědo mí o procesech, které v současnosti pod jednotlivými vulkány probíhají, je totiž u mnoha z nich překvapivě nízká, přes tože se často nacházejí v hustě osídlených oblastech.

živa 4/2015

LXIX © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Pavel Kovář za redakční radu a redakci Živy

Blahopřání Františku Starému a Vojenu Ložkovi Co přát nestorům týmu Živy, který po léta promýšlí, jak s časopisem dál, hledá polohu mezi tradičním a moderním tvarem

přitažlivou pro starší i mladší autory i čtenáře, a nezná odpočinku. Oba pánové jsou ve svých požehnaných letech aktivní, ale

menší či větší bolístky se přece jen dostavují. Hlavním přáním do předstovkové desítky let budiž proto sloužící zdraví, láskyplná podpora a motivace z blízkého okolí a radost z oceňovaných příspěvků ke společnému dílu tak, jako tomu bylo dosud. Možná, že tohle přání je bezděky také přáním pro všechny další v redakci a redakční radě, protože co jiného než vzory a příklady nás ostatní táhnou...

Eliška Melicharová

K 90. narozeninám Františka Starého RNDr. PhMr. František Starý, CSc., se narodil 25. července 1925 v Horažďovicích jako jeden z potomků 300 let starého českého selského rodu. Obecnou školu vychodil v Horažďovicích, gymnázium navštěvoval nejprve v Sušici a po jeho zrušení v r. 1941 přešel na reálné gymnázium ve Strakonicích, kde maturoval rok před koncem druhé světové války. Jako aspirant farmacie nastoupil do lékárny v Písku, která patřila lékárníkovi Jiřímu Topičovi. Zde se u něj poprvé projevil zájem o léčivé rostliny a jejich využití v lékařství, a tudíž i o botaniku, jenž vedl k jeho pozdějšímu bádání v tomto oboru. Po ukončení dvouleté praxe a složení tyrocinální zkoušky (součásti studia farmacie) pokračoval na Přírodovědecké fakultě a na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Farmacie se spolu s anatomií a fyziologií rostlin, biochemií a fyziologií staly jeho klíčovými předměty. Na PřF UK byl žákem prof. F. A. Nováka (viz Živa 2014, 4: LXVIII). V r. 1948 získal titul magistr farmacie a v r. 1951 titul doktor přírodních věd. Jeho dizertační práce Farmako-botanická monografie hlaváčku jarního (Adonis vernalis) byla tak výjimečná, že za ni obdržel cenu tehdejší Českoslo venské botanické společnosti. Po ukončení studia nastoupil do Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni, kde ob hájil v r. 1956 titul kandidát věd. Vzhledem k zájmu o léčivé rostliny ná sledně odešel do Výzkumného ústavu léčivých rostlin, pozdějšího Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii v Praze, kde pracoval 35 let (1957–92) jako vedoucí sekce přírodních léčiv. Zabýval se pěstováním léčivých rostlin a jejich využitím ve farma ceutickém průmyslu. Podílel se na vzniku několika léčivých přípravků – fytofarmak, jejichž základem jsou rostliny a některá jsou stále dostupná na našem trhu. Velmi známými se staly jeho práce o zavádění léčivých rostlin do polního pěstování. Zajímavá je publikační činnost F. Starého, které se věnuje dodnes. Jako spoluautor se podílel na úpravě dvoudílné edice botaniky od F. A. Nováka, kterou vydalo nakladatelství Československé akademie věd v r. 1972 pod názvem Vyšší rostliny. Rovněž je spoluautorem knihy Léčivé rostliny, jež dosáhla mezinárodního úspěchu a vyšla v 10 jazycích. Spolu s Václavem Jiráskem a ilustrátorem Františkem Severou vytvořili atlas léčivých rostlin včetně

jeho kapesního vydání (Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1986). Nesčíslné jsou jeho odborné články v řadě prestižních domácích a zahraničních časopisů. K záslužným aktivitám patří také jeho dlouholetá spolupráce s časopisem Živa, kde působí jako člen redakční rady od r. 1973, za r. 2014 mu za jeho přínos pro Živu byla udělena Cena Antonína Friče (viz Živa 2015, 3: 120–122). Z jeho článků v Živě připomeňme především seriál Ze světa léčivých rostlin (2000, 1–6 a 2001, 4) a např. příspěvek o kofeinových drogách (2003, 4: 161–163) a farmakologických pokusech J. E. Purkyně (2011, 5: 218). Léčivými rostlinami se zabýval i při svém působení v zahraničí, a to nejen v Evropě, ale též v Arábii (Jemen včetně ostrova Sokotra), Asii (Čína, Laos, Vietnam), Africe (Mosambik) a v Karibiku (Barbados, Kuba). Významná je i jeho pedagogická činnost v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, kde mnoho let působil jako lektor. Pracoval také jako poradce pro dovoz fytofarmak, hlavně s německou firmou Kneipp. Dlouhá léta předsedal poradnímu sboru pro léčivé rostliny Ministerstva zdravotnictví, nemalou důležitost mělo jeho členství ve výboru sekce přírodních léčiv Československé farmaceutické společnosti, kde pomáhal s organizací sympozií a konferencí o léčivých rostlinách v době,

Foto T. Melicharová kdy nebylo jednoduché pozvat vynikající zahraniční odborníky zvláště ze západních států. Schůze této sekce, které se díky němu konaly v Praze, v ulici Na Hadovce (kde se kdysi nacházela výzkumná pole a skleníky léčivých rostlin), jsou pro všechny účastníky nezapomenutelné. František Starý je držitelem řady vyznamenání a ocenění včetně státního vyznamenání Za vynikající práci, stříbrného od znaku Přírodovědecké fakulty UK v Praze (v r. 2005) a vzhledem ke své vysoké odbornosti byl v r. 1952 vyzván i ke spolupráci s UNESCO jako expert Sekce pro technický a hospodářský rozvoj Organizace spojených národů. Nedomnívejme se, že dnes F. Starý jen tak užívá důchodu. Ano, užívá, avšak po svém – píše pro radost nejen sobě, ale všem čtenářům. V r. 2006 vydalo Aventinum jeho knihu s titulem Rostliny a jejich půvab v ilustracích Karla Svolinského, u příležitosti 110. výročí narození a 20. výročí úmrtí K. Svolinského. Kniha ukazuje vynikající ilustrace tohoto malíře, planě kvetoucí druhy, s nimiž se běžně setkáváme při procházkách přírodou. Učí objevovat krásu rostlin, vnímat a poznávat. V textu jsou uvedena nejčastější stanoviště, kde každý druh roste, doba květu, užitečnost, ale i možná škodlivost, upozornění, zda jde o jedovatou rostlinu. Řazením odpovídá fylogenetickému systému. Nakladatelství Aventinum vydalo k 90. narozeninám F. Starého jeho knihu Rostliny pro zdraví (ilustrovala Hana Storchová) a ještě chystá Jedovaté rostliny (ilustrace Zdeněk Berger). Popřejme Františkovi Starému zdraví a ještě hodně chvil k psaní knížek, které nás potěší, zvláště při současných nepříznivých událostech po celém světě.

LXX

živa 4/2015 © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

V hektickém čase přelomu tisíciletí jako by se přestalo dostávat takových osobností, které cílevědomě, ale i jen tak mimochodem formují mladou generaci; kéž bych se mýlil. Oba jsme trávili v ústavu spoustu času, a tak jsme k sobě měli bližší vztah, alespoň tak se mi to jevilo. Vzpomínám, že jednoho parného letního dne pozdě odpoledne, kdy kompresory hlubokomrazících pultů na chodbách ústavu kvílely dusnem, přiběhl za mnou pan šéf, že se ze sklepa Šťastná souhra okolností tomu chtěla, že valí dým – v důsledku zkratu elektrického jsem se jednoho květnového dne r. 1983 proudu v pojistkové skříni začalo ve skleocitl v pracovně doc. MUDr. Dimitrije pě hořet. Naštěstí jsme společnými silami Slonima, toho času vedoucího střediska požár uhasili hned v zárodku a patrně zavirových vakcín Ústavu sér a očkovacích chránili budovu našeho ústavu. látek (ÚSOL) v Praze, ale také legendy Mou gratulaci k devadesátinám Dimitričeskoslovenské virologie a mezinárodně je Slonima jsem začal vyprávěním osobrespektované osobnosti v oblasti výzkuních zážitků a vzpomínek na u něj strávemu, vývoje a výroby virových vakcín. Důná učednická léta na virových vakcínách vod, proč jsem se osmělil a domluvil si v Ústavu sér a očkovacích látek. Pamětníci s ním schůzku, byl prostý – přišel jsem ho vědí, že šlo o výrobní ústav, který se těšil poprosit, aby se stal mým školitelem ve značnému respektu nejen v bývalém Českovědecké aspirantuře, řečeno dnešním slovslovensku, ale i v zahraničí hlavně díky níkem v doktorském studiu. Pan docent prvorepublikové tradici imunobiologicsi mě nejprve změřil přísným pohledem, kých výrob a také díky kvalitnímu vědeca hned zabředl do aktuálních otázek vývokému výzkumu, který byl v laboratořích je a výroby spalničkové a příušnicové vaktohoto ústavu pěstován a rozvíjen. D. Slocíny, o těch jsem měl pramalé povědomí, nim mě v této souvislosti rychle odnaučil ale jeho otázky směřovaly k mým odborným ohrnovat nos nad aplikovaným výzkuzájmům a představám o dizertační práci. 1 mem, nad výrobními aplikacemi vědecOdcházel jsem od D. Slonima jako v Jiříkých poznatků. Naopak, naučil mě obdikově vidění, jakkoli jsem od něho zatím vovat a vážit si technologických řešení dostal jen naději, nikoli jistotu, že pokud laboratorních postupů. Připravit kvalitní se mu během nadcházejícího léta podaří 1 Dimitrij Slonim při kontrole buněčné virovou tekutinu v malé kultivační Roux nalézt místo pro můj laboratorní stůl, ne- kultury v laboratoři preparativní lahvi nebývá problém, ale dokázat to ve mělo by nic bránit mému nástupu od po- virologie Ústavu sér a očkovacích látek velkém poloprovozním rozměru už je jiná, čátku října. V každém případě, nechť se v Praze, 1985. Foto A. Plevka tam nastupují technologické faktory, které znovu ukážu na sklonku léta a uvidí se. Místo pro můj laboratorní, ale také psací seznámil s technologickými postupy při samy o sobě představují vědecký problém – stůl se našlo, a nastoupil jsem do labora- mytí laboratorního skla a také si pak ve své to jsou jeho slova podložená celoživotnítoře jako Slonimův aspirant. další práci vždycky vážil kvalitně umyté- mi zkušenostmi. Pro samé vyprávění osobních vzpomíTéma dizertace bylo v té době již dokon- ho a zabaleného skla, pečlivě s ním zacháčeného vývoje vakcíny proti příušnicím zel a dobře si uvědomil smysl jeho chysta- nek se nemohu dostat k vlastní biografii jubilanta. Přesto mně nejdříve ještě donasnadě – virus epidemické parotitidy, ného použití. jeho antigenní determinanty (zejména obaA co následovalo potom? Jednoho dne volte povědět, proč přicházím s blahopřálové glykoproteiny HN a F) a jejich využi- přišel pan šéf do laboratoře, vydal pokyn ním k životnímu jubileu pana docenta tí v moderních metodách laboratorní dia- k objednání 200 kusů pětidenních kuře- Slonima právě na stránkách Živy. Důvodů gnostiky. Od samého počátku se mi pan cích embryí, načež jsme naplánovali první je několik: předně Živa je časopisem Jana školitel věnoval naprosto příkladným způ- infekční experiment s virem příušnic na Evangelisty Purkyně, a ten působil jako sobem, nejprve jsem měl celý měsíc zákaz kuřecích embryích s cílem vyprodukovat vychovatel v rodině Hildprandtů na zámvstupu do laboratoře, abych mohl co nej- kvalitní alantoidní tekutinu s co nejvyšším ku v Blatné (1809–12), ve městě, kde vyrůsvíce času trávit v knihovně studiem litera- obsahem (titrem) viru příušnic. Všechny tal u svých prarodičů Dimitrij Slonim, kde tury. Během této doby jsem s ním pravi- základní postupy práce s virovou infek- má své kořeny a kam se celý život vrací. delně konzultoval všechny ty úžasné věci, cí, přípravou virových tekutin, titrace viru Dimitrij byl navíc od mala vášnivý přírokteré se tehdy na paramyxovirech včetně a základní sérologické techniky (oblíbe- dozpytec a tato životní potřeba ho přivedviru příušnic dělaly s moderními přístupy nou komplement fixační reakci nevyjíma- la k zájmu o mikroorganismy, ke studiu biochemie a molekulární biologie. Musel je), jejich praktického provádění, ale ze - medicíny, posléze i k zaměření se na lékařkrotit mé velké oči a usměrňovat šíři ro - jména též porozumění jim se mi dostalo skou mikrobiologii a virologii a nakonec dícího se zájmu tak, abych v krátké době od D. Slonima. Dnes si uvědomuji, že když až k virovým vakcínám. A konečně důvopředložil dostatečně zajímavý, ale také rea- jsem k němu přišel, bylo mu 58 let. Mně je dem je také František Starý (viz jeho melistický a pro výrobní program ústavu uži- letos právě tolik a mám proto obrovskou dailon na předchozí str. LXX), dlouholetý tečný dizertační projekt. Když byl na svě- radost, že se těmito řádky mohu připojit člen redakční rady Živy, neboť oba spojutě, následovala další důležitá fáze výchovy s gratulací k jeho devadesátinám. U pana je životní přátelství a teď i úctyhodné budoucího badatele, totiž seznámení se docenta Slonima jsem prožil šťastná učed- životní jubileum. Dimitrij Slonim se narodil 4. srpna 1925 s praktickým provozem umývárny labora - nická léta, za celé mé další životní působetorního skla. Pochopil jsem okamžitě, jak ní neuplynul den, abych se ve vzpomín- v Praze, leč okolnosti tomu chtěly, že žil zásadní úlohu D. Slonim přikládá právě kách nevracel do časů prožitých u něho na a byl vychován u babičky a dědečka v Blattéto jednotce ústavu. Aby ne, vždyť tzv. virologii; postupně se při společných obě- né. Tam také začal chodit nejprve do obectkáňové mytí laboratorního a kultivačního dech, večerních cestách na metro a tramvaj né a měšťanské školy, a posléze pokračoval skla je stále základem úspěchu v labora- dostávalo i na jiná než odborná témata, na ve studiu na reálném gymnáziu ve Strakotorních technologiích kultivace buněk in politiku, historii, literaturu, ale především nicích. To již byla léta nejen poznávání přívitro, přípravy médií a dalších preparátů na výtvarné umění – malíře 19. stol. – vel- rody – rybníků v okolí Blatné, prvních do pro práci s buněčnými (tkáňovými) kultu - kou lásku pana docenta. Byla to pro mne mácích experimentů na mikroorganismech rami. A tak každý badatelský adept, mě ne - úžasná doba. Teprve později, už na novém (článek o Bacillus subtilis mu vyšel v časovyjímaje, musel strávit jeden měsíc v ná - působišti, jsem si uvědomil, jak nesmírně pise Vesmír už v r. 1942), ale též roky váročném provozu skvěle fungující továrny důležité pro mladého člověka je, aby vy - lečného strachu a úzkosti. Dědečka zatkli na čisté sklo pro tkáňové kultury, aby se růstal vedle velké osobnosti – autority. a dva roky věznili v koncentračním táboře,

Libor Grubhoffer

Životní jubileum Dimitrije Slonima, lékaře a virologa

živa 4/2015

LXXI © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

2 Dimitrij je po otci židovského původu, a tak obavy o jeho bezpečí ho doprovázely každým válečným dnem. Už tehdy se ponořil do mikrobiologie, studoval dostupnou českou i německou odbornou literaturu k technikám pěstování mikrobů a pouštěl se do riskantních pokusů, např. s původcem tuberkulózy slepic. Takové experimenty byly v čase protektorátu doslova hrou s ohněm. Nakonec vše dobře dopadlo a úspěšně odmaturoval na strakonické reálce. Vysoké školy byly stále zavřené, ale nabyté laboratorní zkušenosti mladého mikrobiologa mohl naštěstí uplatnit v la boratoři strakonické nemocnice u pana primáře Ludvíka Hloucala, později dokonce v pozici vedoucího laboranta. Ostatně ke spolupráci s L. Hloucalem se Dimitrij vracel i později už jako asistent na lékařské fakultě v Praze. Dimitrij patřil do první vlny nastupujících vysokoškoláků – mediků po osvobození naší vlasti v květnu 1945. Musel to být tehdy úžasný zážitek. Vzpomínám si, že při jednom našem povídání poznamenal, že vyhlášení kapitulace a konec druhé světové války byl nejkrásnější okamžik jeho života. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze zahájila výuku hned po letních měsících r. 1945, Dimitrij byl od samého počátku studia činný coby pomocná vědecká síla, nejprve u prof. Jana Bělohrádka, prvního poválečného rektora UK, a po sléze u prof. Františka Patočky na Ústavu mikrobiologie a imunologie. Stal se jedním z prvních poválečných žáků F. Patočky a vrhl se s plným nasazením do studia virových původců infekčních onemocnění. Během svých studentských i asistentských let u Patočků se zabýval chřipkovými viry, viry příušnic a newcastleské nemoci a poz ději též virem klíšťové encefalitidy, jakož i viry dětské obrny (poliomyelitidy), vakcínie, vztekliny, spalniček a zarděnek. Vý sledkem byla řada průkopnických publikací s původními poznatky o biologii těchto virů, o mechanismech jejich patogeneze, způsobech přenosu a možnostech serologické diagnostiky. V několika případech vznikly série prací, jež dodnes představují klasické literární zdroje informací o virech klíšťové encefalitidy, vakcínie, vztekliny a poliomyelitidy. Např. v publikacích s pa razitologem Jaroslavem Kramářem experimentálně vyloučili možnost přenosu viru klíšťové encefalitidy komáry.

Již během působení na Lékařské fakultě UK u F. Patočky hleděl Dimitrij vždy v duchu Jennerova a Pasteurova odkazu na možnost přípravy vakcíny jako účinného nástroje imunologické ochrany člověka proti infekčním nemocem. V omezených podmínkách univerzitního ústavu se pokoušel o vývoj vakcíny proti klíšťové encefalitidě. Přetěžký úkol, množil virus do vysokých titrů v kuřecích embryích a mozcích novorozených laboratorních myší. Nakonec měl vakcínu proti klíšťové encefalitidě na dosah. Ještě předtím se však v laboratoři v r. 1953 nešťastně infikoval „klíšťovkou“ poté, co mu praskla centrifugační zkumavka s virovou suspenzí. Zdravotní následky byly vážné. S velkým sebezapřením, nesmírnou vůlí, ale zcela jistě i s obrovskou pomocí budoucí manželky, zdravotní sestry, se mohl na konec vrátit do laboratoře. Okolnosti tomu chtěly, že se jeho návrat odehrál zrovna v čase, kdy se v USA objevila inaktivovaná vakcína proti poliomyelitidě vyvinutá virologem Jonasem E. Salkem a vzápětí též živá vakcína od virologa Alberta B. Sabina. Dětská obrna představovala nesmírně závažné onemocnění, které si vybíralo nemilosrdným způsobem své oběti zejména mezi dětmi. Naše tehdejší vláda vyhlásila v polovině 50. let 20. stol. eliminaci dětské obrny za státní prioritu a přípravu tzv. polio vakcíny za program sledovaný vládou. A tak se stalo, že lékaře D. Slonima a Karla Žáčka z in fekční kliniky Nemocnice Na Bulovce oslovilo ministerstvo zdravotnictví, aby se ujali úkolu připravit nejprve Salkovu a posléze Sabinovu vakcínu proti dětské obrně. Pro Dimitrije to znamenalo opustit akademickou dráhu na univerzitě a přejít do výrobního podniku Biogena, později přejmenovaného na Výzkumný ústav imunologický a ještě později na Ústav sér a očkovacích látek. Tehdy u něho zvítězil pohled jedinečné příležitosti dokázat v technologickém měřítku připravit účinnou vakcínu, vyvinout metody kontroly jejího bezpečného užití i serologického sledování. To vše byla veliká výzva, řečeno dnešním jazykem, a té se nedalo odolat. Byla to mimořádně úspěšná etapa profesní dráhy D. Slonima a jeho nejbližších spolupracovníků. Úspěch polio vakcín v bývalém Československu zaznamenala světová veřejnost, Československo získalo

3 2 Dimitrij Slonim s pracovníky laboratoře preparativní virologie Ústavu sér a očkovacích látek v r. 1986. Foto z archivu autora 3 Viry klíšťové encefalitidy uvnitř Golgiho aparátu, kde probíhá zrání virionů. Foto M. Vancová (Parazitologický ústav BC AV ČR, v. v. i.) 4 Množení virů (černá šipka) probíhá uvnitř váčků (bílá šipka), které se vlivem infekce vytvářejí v endoplazmatickém retikulu (ER). Foto M. Vancová prioritu v účinném postupu proti dětské obrně na základě dokonale propracované technologie výroby a kontroly obou typů vakcín (inaktivovaná – injekční, živá – orální). Úspěch vakcinačních kampaní je ale vždy zároveň rizikem celého týmu. Dimitrij měl i v dalších letech dar a štěstí vytvářet týmy, které dosáhly úspěchu také s dalšími vakcínami. Těmi byly živá vakcína proti pravým neštovicím (variole; v soutěži neštovičných vakcín se ta Slonimova umístila jako vůbec jedna z nejlepších v konkurenci mnoha dalších, jež byly použity v celosvětové kampani na eradikaci pravých neštovic v 60. a 70. letech 20. stol.), inaktivovaná vakcína proti vzteklině a konečně živé vakcíny proti spalničkám a příušnicím. Všechny uvedené Slonimovy vakcíny sehrály nesmírně významnou roli v době jejich používání, zachraňovaly či zkvalitňovaly životy generací dětí v naší zemi, ale i v zahraničí. Dimitrij a jeho nejbližší spolupracovníci byli po zásluze oceněni mimo jiné dvěma státními cenami (1962 – poliomyelitida, 1983 – spalničky) a on sám nedávno též stříbrnou medailí Senátu Parlamentu České republiky za vynikající vědeckou práci (2014). Zvláštního uznání se mu v minulosti průběžně dostávalo členstvím v pracovních orgánech a expertních panelech Světové zdravotnické organizace v Ženevě. Rovněž na bídky na členství nebo profesury v renomovaných zahraničních institucích, které však nemohl v době totality přijmout, přesněji nebylo mu povoleno je přijmout, se počítají k mimořádně ceněným uznáním. Tolik bych toho chtěl dále povědět na adresu mého pana šéfa Dimitrije Slonima. Snad ještě k celkové bilanci publikační činnosti, která v jeho případě nepředstavovala, ani nemusela představovat hlavní smysl a cíl jeho badatelské práce. Přesto je

LXXII

živa 4/2015 © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

ER

ER

ER

ER

4 autorem nebo spoluautorem 155 publikací vědeckých, 14 výrobních předpisů a technických podmínek virových vakcín, 28 výrobních předpisů a technických podmínek

diagnostických preparátů, 16 publikací populárně-vědeckých a jubilejních a také čtyř knih historicko-dokumentárních. Dimitrij se totiž poté, co v r. 1995 odešel do

Prémie Otto Wichterleho 2015 Letošní ocenění Prémii Otto Wichterleho převzalo v úterý 2. června 2015 v pražské Lannově vile 21 mladých talentovaných badatelů z rukou předsedy Akademie věd ČR prof. Ing. Jiřího Drahoše, DrSc., dr. h. c. Ve svém projevu J. Drahoš zdůraznil, že „smyslem vyznamenání, které má svůj zvuk i v zahraničí a je spojeno s finanční odměnou, je podpořit mladé kvalitní vědecké pracovníky v náročné a ne vždy dostatečně honorované práci v oblasti výzkumu.“

Prémie O. Wichterleho podporuje perspektivní mladé vědce z pracovišť Akademie věd ČR, kteří dosahují vynikajících výsledků, jsou nositeli vědeckých hodností CSc., Dr., Ph.D. nebo DrSc. a v kalendářním roce podání návrhu nepřekročili věk 35 let. Ocenění je udělováno od r. 2002 a v názvu nese jméno Otto Wichterleho – připomíná vynikajícího českého chemika světového formátu, který se rovněž stal po listopadu 1989 prvním před-

1

důchodu, začal naplno věnovat kulturně-historickému bádání a psaní. Do dnešního dne tak spatřily světlo světa následující knihy nevelké rozsahem, zato pozoruhodné obsahem: K historii Židů v jihočeské Blatné a okolí – tím splnil přání svého dědečka, aby zmapoval osudy židovských spoluobčanů v Blatné během holokaustu, Jak jsem přišel do Blatné. Vzpomínky Františka Chlupsy (1877–1961) – zaznamenané vzpomínky a příběhy dědečka podané půvabným nářečím; Josef Navrátil. Repetitorium historie a díla o malíři, jenž se stal velkou láskou Dimitrije; a v neposlední řadě také drobná, leč nesmírně užitečná publikace Optický mikroskop, která vyšla poprvé v r. 2006 přičiněním Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Milý Míťo, přeji Ti z celého srdce pevné zdraví, lásku, potřebné štěstí a stále dobrou mysl do dalších let života. Ad multos annos!

sedou porevoluční Československé akademie věd. V oblasti věd o živé přírodě a chemických věd tuto prémii získali: ● RNDr. Martin Srnec, Ph.D. (Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského), ● Ing. Elena Tomšík, Ph.D. (Ústav makromolekulární chemie), ● RNDr. Ivana Šeděnková, Ph.D. (Ústav makromolekulární chemie), ● Mgr. et Mgr. Evžen Bouřa, Ph.D. (Ústav organické chemie a biochemie), ● Ing. Hana Macíčková Cahová, Ph.D. (Ústav organické chemie a biochemie), ● Mgr. Zdeněk Kubát, Ph.D. (Biofyzikální ústav), ● RNDr. Marta Vandrovcová, Ph.D. (Fyziologický ústav), ● Mgr. Helena Fulková, Ph.D. (Ústav molekulární genetiky), ● Dr. Tom Maurice Fayle, Ph.D. (Entomologický ústav, Biologické centrum). Nositeli Prémie Otto Wichterleho 2015 v oblasti věd o neživé přírodě jsou: RNDr. Jaroslav Dudík, Ph.D. (Astronomický ústav); Mgr. Martin Ondráček, Ph.D. (Fyzikální ústav); Mgr. Evgeniya Tereshina, Ph.D. (Fyzikální ústav); Mgr. Ondřej Kreml, Ph.D. (Matematický ústav); Ing. Kamil Dedecius, Ph.D. (Ústav teorie informace a automatizace); Mgr. Andriy Ostapovets, Ph.D. (Ústav fyziky materiálů) a Ing. Jakub Urban, Ph.D. (Ústav fyziky plazmatu). Oblast humanitních a společenských věd zastupovali: Mgr. Sylvie Graf, Ph.D. (Psychologický ústav); Mgr. Zuzana Uhde, Ph.D. (Sociologický ústav); Dr. phil. Rudolf Kučera, Ph.D. (Masarykův ústav a Archiv); Mgr. Jan Bierhanzl, Ph.D. (Filosofický ústav) a Mgr. Martin Hrdina, Ph.D. (Ústav pro českou literaturu). 1 Laureáti Prémie Otto Wichterleho za r. 2015 s předsedou Akademie věd České republiky Jiřím Drahošem (v horní řadě vlevo) před pražskou vilou Lanna. Foto S. Kyselová, Akademický bulletin AV ČR

živa 4/2015

LXXIII © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Petr Dolejš

RECENZE

Antonín Kůrka, Milan Řezáč, Rudolf Macek a Jan Dolanský: Pavouci České republiky Pavouci jsou v České republice velmi po pulární skupinou. Tomu nasvědčuje i velký zájem o knihy s pavoučí tematikou, jakými byly např. tituly V říši pavouků (Vesmír, Praha 1938 a Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1973), Naši pavouci (Acade mia, Praha 1998 a 2001) či dnes již prakticky nesehnatelná encyklopedie Pavoukovci a další bezobratlí (Knižní klub, Praha 2003). Nyní držíme v rukou další publikaci doplňující tuto řadu – Pavouci České republiky. Autorský kolektiv tvoří dva vynikající znalci (nejen) českých pavouků, vědec světové úrovně a profesionální fotograf, což samo o sobě je již příslibem kvality. Během čtyř let příprav vznikl ambiciózní projekt podat komplexní dílo zahrnující bionomii, ale zejména atlas všech u nás žijících druhů pavouků, doplněný o fotografie téměř ke všem z nich. Kniha je rozdělena na obecnou a systematickou část. V obecné části se čtenář na 64 stranách seznámí s morfologií a biologií pavouků. Morfologie zahrnuje popis stavby těla a jednotlivých tělních soustav. Další kapitoly se věnují jedu a tomu, co dělá z pavouků pavouky, tedy snovacímu aparátu a použití pavučinových vláken. Vše je doplněno originálními ilustracemi a dosud nepublikovanými fotografiemi. Další kapitola pojednává o etologii těchto bezobratlých – od rozmnožování přes způsob pohybu až po metody lovu kořisti. Autoři neopomenuli ani to, jak důmyslně se pavouci brání svým nepřátelům. Následuje kapitola o ekologii pavouků a jejich bioindikačním významu pro posouzení hodnoty ekosystémů. Součástí knihy je i seznam ohrožených biotopů a druhů pavouků, kteří na nich žijí. Navíc u každého druhu najdeme v atlasu stupeň ohrožení, a to po dle aktualizovaného Červeného seznamu (Řezáč a kol. 2015). Závěrečná praktická kapitola věnující se metodice sběru a determinaci pavouků obsahuje klíč k určování do čeledí. Nutno podotknout, že tento klíč používá jiné znaky než dosavadní české klíče, a je pouze otázkou blízké budoucnos ti, nakolik se toto odlišné pojetí osvědčí. Informace uvedené v celé obecné části jdou poměrně do hloubky, jsou psány erudovaně a reflektují výsledky nejnovějších výzkumů. Přitom je tato část velmi čtivá a oživená neobvyklými názvy podkapitol (např. Pavoučí kámasútra). Podány jsou vždy pouze relevantní údaje, takže čtenář se nenudí prokousáváním se méně podstatnými informacemi. Celou obecnou část mohu vřele doporučit nejen jako poutavé čtení pro zájemce z řad laické veřejnosti, ale i vhodný učební text pro vysoko školské studenty zoologie bezobratlých a arachnologie. Těžiště celého atlasu tvoří jeho systematická část. Po stručném úvodu seznamu jícím s postavením pavouků v zoologickém systému a přehledovém vyobrazení

1

2 1 Mysmena Jobova (Mysmenella jobi), samice odchycená P. Kasalem r. 1973 na Slapech – první nález v České republice. Ze sbírky Národního muzea v Praze 2 Samec běžníka drnového (Ozyptila rauda) nalezený Z. Majkusem r. 1988 na hutnické haldě v Ostravě-Hrabůvce. Sbírka PřF UK v Praze. Snímky P. Dolejše typických zástupců všech našich 39 čeledí následují vlastní popisy jednotlivých čeledí, rodů a druhů u nás se vyskytujících pavouků. Uspořádání čeledí vychází z tradičního a zažitého systému. Každá čeleď (kromě nedávno stanovené Phrurolithidae, pro kterou zde bylo navrženo výstižné a zvukomalebné české jméno brabenčíkovití) je charakterizovaná morfologicky i základními údaji o biologii jejích zástupců. Samozřejmě nechybí zmínka o počtu druhů a jejich rozšíření u nás. Druhy jsou v rámci rodů řazeny abecedně, pojmenovány latinsky i česky a stručně morfologicky charakterizovány. Osobně jsem byl svědkem mravenčí práce, kdy autoři na skuteč ných sbírkových exemplářích ověřovali správnost často sporných morfologických údajů z různých literárních pramenů. Ob dobně byla ověřována rovněž délka pavoučího těla (mnohé publikace totiž udávají jen délku hlavohrudi, kdežto jiné délku celého těla). Dále zde najdeme nejzajímavější aspekty biologie a ekologie každého druhu a dobu výskytu dospělých jedinců. Tu autoři také kontrolovali a sjednocovali, protože v některých pracích je tím míněno celé období výskytu dospělců (i neaktivních, např. při zimování), kdežto v jiných se za tuto dobu považuje jen období roz-

množování, kdy dospělci dosahují nejvyšší aktivity a je největší pravděpodobnost se s nimi setkat. Nechybí ani údaje o rozšíření druhu ve světě a u nás. Atlas je zpracován nejaktuálněji, jak to bylo možné. Zachycuje všechny druhy vyskytující se na našem území, druhy, které u nás byly objeveny po redakční uzávěrce, najdeme v dodatku. V některých případech dokonce atlas „předběhl svou dobu“ – autoři do něj zařadili i druhy, o nichž se vědecké publikace teprve chystají. Arachnologie ale představuje velice dynamický obor, a tak po odeslání atlasu do tisku došlo již k ně kolika změnám, např. křižák mostní (Larinioides sclopetarius, str. 148) se nyní latinsky jmenuje L. sericatus, některé příčnatky rodu Hahnia (str. 358) byly přeřazeny do jiných rodů a stepník pálavský, na str. 112 uvedený pod provizorním jménem Eresus cf. illustris, byl popsán jako nový druh pro vědu E. hermani. Velmi cenné jsou kvalitní fotografie živých jedinců drtivé většiny našich druhů (i když kvůli jejich množství v relativně malém formátu). V celosvětovém měřítku se publikace stala zcela unikátní, protože žádný jiný stát nemá atlas se snímky téměř všech druhů pavouků žijících na jeho území. Teprve pohledem do recenzovaného díla si čtenář právě díky bohatému fotografickému materiálu uvědomí, kolika druhy jsou jednotlivé naše čeledi zastoupeny – málokoho totiž napadne, že více než třetinu druhů představují drobné, kolem 1–2 mm velké, plachetnatky a pavučenky (čeleď plachetnatkovití – Linyphiidae). Při listování atlasem také názorně vidíme, že je prakticky nemožné určit druh pavouka jen podle fotografie – zkušený arachnolog do káže na základě snímku poznat něco málo přes 60 druhů, což znamená pouhých 7 % u nás žijících druhů pavouků. Jako nedostatek knihy spatřuji nereprezentativní výběr pramenů do seznamu literatury. Seznam totiž zahrnuje z valné většiny pouze knihy, často zahraniční (navíc s několika chybami v roku vydání nebo počtu stran). Je velká škoda, že zde scházejí odborné články, z nichž autoři při psaní textu čerpali, nebo české popularizační články snadno dostupné domácímu publiku. Kde jinde by se o jejich existenci měl český čtenář dozvědět než v českém atlasu? Navíc seznam literatury zabírá jednu stránku a čtyři řádky na straně následující, takže uvedení dalších prací by bývalo bylo možné. Následují rejstříky českých a latinských jmen. Určitou nevýhodou je jejich řazení podle rodových jmen, což může komplikovat hledání druhu v případě, kdy došlo k přeřazení do jiného rodu. Věcný rejstřík atlas neobsahuje. Atraktivní fotografie, spolehlivé informace, vynikající grafika (pouze bych zvolil jinou barvu obálky) a kvalitní tisk na křídovém papíře předčily mé očekávání. Není proto divu, že se atlas Pavouci České republiky stal ihned po vydání jednou z nejprodávanějších naučných knih. I pro svůj výhodný formát jistě bude praktickou a často používanou příručkou všech milovníků přírody, studentů i profesionálních arachnologů.

Academia, Praha 2015, 624 str. Doporučená cena 450 Kč

LXXIV

živa 4/2015 © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Jan Plesník

Dvakrát o světové biologické rozmanitosti pod olympijskými kruhy Tvrzení titulu článku se může zdát na první pohled poněkud nepatřičné. Co může mít společného tradiční symbol největšího sportovního svátku světa a pojem, který od přelomu 80. a 90. let 20. stol. představuje koncepční rámec ochrany přírody a krajiny? Vysvětlení je překvapivě jednoduché. V r. 2014 se dvě nejvýznamnější mezi národní akce zaměřené na péči o přírodní a krajinné dědictví uskutečnily v místech úzce souvisejících s olympijskými hrami.

Nagojský protokol: od složitých paragrafů do rozumné praxe vede ještě dlouhá cesta V posledním desetiletí zůstává nejdůležitější otázkou, na niž CBD oprávněně zaměřuje zvýšenou pozornost, rovnoprávné a spravedlivé rozdělování přínosů plynoucích z využívání genetických zdrojů včetně Úmluva o biologické rozmanitosti odpovídajícího přístupu k nim a odpovírokovala v Pchjongčchangu Jméno Pchjongčchang zatím příliš neříká dajícího předávání a výměny příslušných ani skalním sportovním fanouškům. Přitom technologií při zohlednění všech práv na již v únoru 2018 bude jihokorejský okres tyto zdroje a technologie. V říjnu 2010, na ležící v provincii Kangwon asi 180 km 10. zasedání COP, došlo ke skutečnému převýchodně od Soulu hostit v pořadí XXIII. lomu: delegáti schválili Nagojský protokol. zimní olympijské hry. Navíc se diploma- K nové normě mezinárodního práva vzhlítům, kteří se snaží Jižní Koreu na mezi- želi s nadějemi jak odpůrci stále se rozšinárodním poli co nejvíce zviditelnit, po- řujícího biopirátství, tak alespoň ti slušní vedl husarský kousek. Přestože by se představitelé potravinářského, farmaceupodle nepsaného pravidla měly v pořádá- tického a chemického průmyslu a zemění zasedání konference smluvních stran dělské výroby, kteří v ní spatřovali koneč(COP) Úmluvy o biologické rozmanitosti ně jasné právně vymezené mantinely (viz (CBD) pravidelně střídat jednotlivé kon- Živa 2011, 2: XXX–XXXI). Nagojský protokol o přístupu ke genetictinenty, proběhla dvě poslední jednání v Asii, konkrétně v Japonsku a Indii. Nic- kým zdrojům a spravedlivém a rovnopráv méně jihokorejským vyjednávačům se po- ném sdílení přínosů plynoucích z jejich dařilo přesvědčit příslušné činovníky, že využívání měl vstoupit v platnost 90 dní jejich země dokáže bezproblémově uspo- poté, co ho ratifikuje 50 smluvních stran řádat 12. zasedání COP. Zájem projevilo CBD. Realisté předpokládali, že se tak stane hned několik tamějších měst: volba nako- do dvou, nanejvýš do čtyř let od doby, kdy byl vystaven k podpisu smluvními strananec padla právě na Pchjongčchang. V říjnu 2014 proto do dějiště příštích mi. Nicméně počáteční nadšení z toho, že zimních olympijských her zamířily tři tisí- se po několikaletém bez nadsázky úporcovky delegátů ze 161 zemí. Zastupovaly ném vyjednávání podařilo sladit předstanejen vlády zemí, které se staly smluvními vy mnoha hráčů majících v této oblasti stranami CBD, ale i další státy, mezinárod- legitimní zájmy, poněkud vyprchalo. Ukání mezivládní organizace, nevládní organi- zalo se totiž, že naplnění protokolu nejenzace s mezinárodní působností či fungují- že vyžaduje nezbytné kapacity, které řada cí v rámci určité země, vědeckovýzkumná rozvojových a postkomunistických zemí pracoviště, domorodé obyvatelstvo a v ne - jednoduše nemá, ale že přijetí doslova za minutu dvanáct dohodnutého právně zá poslední řadě také soukromý sektor.

1

vazného, i když nevymahatelného dokumentu může mít dopady na hospodářství vyspělých zemí. Aby se předešlo nečekané blamáži, ratifikaci Nagojského protokolu některé smluvní strany urychlily, mezi nimi i Evropská unie. Protokol tak přece jen vstoupil v platnost alespoň v průběhu pchjongčchangského zasedání. Delegáti se proto zabývali otázkami souvisejícími s budoucím naplňováním Nagojského protokolu, mezi něž patří v dnešní době naprosto nezbytný spolehlivě a uživatelsky vstřícně fungující informační systém, řešení stížností zemí, které se budou cítit jednáním jiných států poškozeny, či otázkou, kdo to všechno zaplatí. Česká republika sice ratifikovala Nagojský protokol v červnu 2011, ale smluvní stranou se ještě nestala, takže se na ni povinnosti v něm zahrnuté zatím nevztahují a nemusí se jím řídit.

Syntetická biologie: obtížné hledání shody Na rozdíl od spravedlivého využívání genetických zdrojů se smluvní strany CBD o možném dopadu syntetické biologie na přírodu prozatím neshodly. Zdůrazněme, že zatímco genové inženýrství dědičnou informaci upravuje, syntetická biologie ji pomocí výpočetní techniky nově vytváří, přičemž se inspiruje existujícími formami života, nebo ji proměňuje zcela zásadním způsobem (viz Živa 2012, 5: CIX–CXI). Otázka je o to naléhavější, že produkty syntetické biologie hodlají jejich tvůrci co nejdříve uvolnit z uzavřeného prostoru laboratoří do průmyslové výroby a že se touto problematikou výlučně nezabývá žádná norma mezinárodního práva. Nejen nevládní organizace, církevní instituce a část akademické obce, ale i některé, hlavně rozvojové země a také Čína, dnes druhá největší ekonomika světa, proto požadují na základě jedněmi vzývané, jinými naopak zatracované zásady předběžné opatrnosti dočasný zákaz rozvoje oboru, který by se podle jejich názoru mohl vy mknout kontrole. Předběžná opatrnost spočívá v tom, že raději bereme v úvahu nejhorší variantu z těch, jež mohou nastat. Naproti tomu jak státy se silným zemědělstvím jako Kanada, Argentina či Brazílie, tak Japonsko a EU zastávají názor, že některé metody syntetické biologie mohou mít na využívání složek biodiverzity naopak kladný dopad. Po bouřlivé debatě COP ve svém kompromisním rozhodnutí vyzývá smluvní strany, aby se v případě syntetické biologie samy řídily právě principem předběžné opatrnosti. Stejně jako u Nagojského protokolu se toto doporučení nevztahuje na USA, které na sebe jako dnes již jediná členská země OSN závazky vyplývající z Úmluvy o biologické rozmanitosti nepřevzaly. 1 Jelikož korejská válka neskončila uzavřením mírové smlouvy, platí pro oba státy již více než 60 let příměří. Demilitarizované pásmo dlouhé 250 km a široké až 4 km se stalo útočištěm řady významných druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Pohled z nejsevernějšího a současně nejvýchodnějšího bodu pásma v Goseongu podél mořského pobřeží do hor Severní Koreje

živa 4/2015

LXXV © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

je Jižní Korea v úsilí představit se světu jako země, která přes nepochybný a v době nedávných těžkostí světového hospodářství překvapující ekonomický růst nezanedbává ani péči o životní prostředí (viz Živa 2013, 3: LVIII–LX). Vzhledem k tomu, že země již před časem vsadila na technické inovace, scénáře dalšího vývoje světového hospodářství předpokládají, že si jako jedna z mála dnes vyspělých zemí ekonomický růst udrží. V poslední době ale rozvoj země zbrzdila epidemie viru MERS (Middle East Respiratory Syndrome).

Světový kongres IUCN o národních parcích a chráněných územích se sešel na bývalé skládce Za druhou významnou událostí, související s péčí o přírodní a krajinné dědictví 2 a olympijskými hrami, se vydáme na jiný kontinent. Australské velkoměsto Sydney bylo v r. 2000 pořadatelem XXVII. letních mimo jiné na způsob, kterým podporují olympijských her. Olympijský park o rozMezinárodní vody trpí tragédií zdravé fungování ekosystémů, jejich ojedi- loze 40 ha vybudovali organizátoři na společného Klíčovým rozhodnutím Valného shromáž- nělost, zranitelnost, biologickou produkti- lokalitě, kde se původně nacházela ciheldění OSN z r. 2004 se problematikou vitu a stupeň zachovalosti. Na základě těch- na, jatka, 8 skládek odpadu a přístav ausochrany mořských ekosystémů v mezi - to kritérií vymezili účastníci 9 seminářů tralského vojenského námořnictva. Není národních vodách zabývá Úmluva OSN celkem 207 EBSA, a to jak ve výsostných divu, že při obnově plochy z ní muselo být o mořském právu (UNCLOS), která vstou- vodách jednotlivých zemí, tak v meziná- odstraněno 65 % půdy silně znečištěné pila v platnost o 10 let dříve. Mezinárodní rodních vodách. Přitom státy jako Maroko, cizorodými látkami. Na přelomu 50. a 60. let 20. stol. došlo vody, někdy označované volný oceán, zabí- Island či Argentina v Pchjongčchangu hlarají 63 % plochy světového oceánu a tvoří sitě nesouhlasily se zařazením některých místy až k překotnému vyhlašování chráněných území, zejména v nových nezáje moře ve vzdálenosti větší než 200, resp. částí světového oceánu mezi EBSA. Péče o mezinárodní vody tak předsta- vislých afrických, asijských a tichomoř300 námořních mil (370, resp. 670 km) od nejbližšího pobřeží. UNCLOS však není vuje názorný příklad tragédie společného, ských státech, zatímco v řadě hospodářsky založena na myšlence ochrany moře, ale v našem mateřském jazyce označované vyspělých zemích tehdy existovaly národjeho optimálního využívání lidmi, přesně- i jako tragédie obecní pastviny. Uvedený po- ní parky a další kategorie chráněných úzeji všemi státy včetně vnitrozemských. Přes- jem zavedl americký biolog Garrett Hardin mí již více než půlstoletí. Proto v r. 1948 tože vyzývá smluvní strany k vytváření v eseji z r. 1968 a popisuje situaci, kdy je založená nejvýznamnější mezinárodní ne mořských chráněných území v biotopech určitý, obvykle omezený zdroj sdílen hned vládní ochranářská organizace Mezinárodohrožených druhů a ve vzácných a citlivých několika jednotlivci. Protože ti se z něj po - ní unie ochrany přírody (IUCN) a její Komiekosystémech, státy se jen velmi neochot- chopitelně snaží pro sebe získat co nejvíce, se pro národní parky (dnes Světová komise ně vzdávají práv, která v mezinárodních aniž by za něj nesli osobní zodpovědnost, pro chráněná území) svolaly v r. 1962 do amerického Seattlu vůbec první celosvěto vodách mají. Ačkoli se plocha mořských může dojít k jeho nevratnému vyčerpání. Určitou naději vzbuzuje rozhodnutí vé setkání zabývající se územní ochranou. národních parků, rezervací a dalších typů chráněných území od r. 2010 rozrostla členských států OSN, učiněné v New Yor- Od té doby se kongresy IUCN o národních o 6 milionů km2, většinou zahrnuje po- ku v lednu 2015, sjednat v rámci UNCLOS parcích a chráněných územích uskutečbřežní vody (chráněno 10,9 %) a výsostné právně závaznou dohodu na ochranu orga- ňují jednou za 10 let. Jak ukazuje tab. 1, vody příslušných zemí (chráněno 8,4 %). nismů v mezinárodních vodách. Pokud vše snaží se IUCN při pořádání zmiňovaných Neuspokojivá zůstává situace právě v mezi- půjde dobře, odhlasují tento úmysl v nej- celosvětově významných událostí střídat národních vodách, kde chráněná území větším americkém městě na podzim 2015 kontinenty. delegáti Valného shromáždění OSN. V pořadí již VI. světový kongres národzabírají jen 0,25 % jejich rozlohy. ních parků a chráněných území se proto Zmiňovaný přístup výmluvně dokládasešel v Sydney. Jeho organizátoři si za mísjí ekologicky nebo biologicky významné Jižní Korea jako pořadatel obstála mořské oblasti (EBSA). Důraz při jejich Uspořádáním zasedání smluvních stran to konání zvolili již zmiňovaný olympijvymezování byl kromě biodiverzity kladen Úmluvy o biologické rozmanitosti pokraču- ský park. I když předpokládali, že do největšího australského města dorazí na 3 000 zájemců o územní ochranu, ve skutečnosti Tab. 1 Přehled světových kongresů národních parků a chráněných území, kongres navštívilo dvakrát tolik delegátů pořádaných Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN) z více než 170 zemí – a na organizaci to Místo konání Rok Hlavní téma občas bylo vidět. Události jako jednání v Sydney bývají Seattle, USA 1962 definice a standardy chráněných území díky počtu účastníků oprávněně označoYellowstonský národní park 1972 péče o ekosystémy, světové přírodní dědictví vány jako „megaakce“. Zastřešující téma a národní park Grand Teton, USA lidstva, ochrana a rozumné využívání mokřadů kongresu – Parky, lidé, planeta: inspirujíBali, Indonésie 1982 úloha chráněných území v udržitelném rozvoji, cí řešení, bylo rozděleno na 8 programorozvojová pomoc v chráněných územích vých bloků, zaměřených kupř. na dosažení Caracas, Venezuela 1992 globální změny a chráněná území, účinnost ochranářských cílů, odpovědi na změny chráněných území a jejich kategorie podnebí, procesy podporující život nebo Durban, Jihoafrická republika 2003 řízení a financování chráněných území, na výchovu, vzdělávání a osvětu. Program prostorové vazby v krajině a v mořském sestával z více než 900 akcí probíhajících prostředí, vytváření kapacit pro péči o chráněná často současně, zahrnoval přednášky, paneúzemí, rozdělování přínosů vyplývajících lové diskuze, pracovní semináře, tiskové z využívání chráněných území konference, představení soudobých metod Sydney, Austrálie 2014 přizpůsobitelnost chráněných území měnícímu územní ochrany včetně krátkodobých škose světu, společenský a ekonomický význam lení, premiéry filmových dokumentů či chráněných území koncerty. Nezřídka se tak účastníci ocitli LXXVI

živa 4/2015 © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

3 2 Protože více než 70 % jihokorejského území pokrývají hory, zůstává rybolov pro místní obyvatele důležitým zdrojem potravy. Na snímku trh v Naksaně 3 Mezi původními savci v Austrálii převládají vačnatci. V Tasmánii se vyskytuje vombat tasmánský (Vombatus ursinus tasmaniensis). 4 Vegetaci v části národního parku Franklin-Gordon Wild Rivers ve střední Tasmánii tvoří kromě nízkých keřů i blahovičníkové porosty (tedy s dominancí stromů rodu Eucalyptus). 5 V jihokorejském okrese Pchjong čchang, místě konání příštích zimních olympijských her, již vyrostla některá sportoviště. Krajině vévodí téměř 50 m vysoký skokanský můstek vybudovaný v letovisku Alpensia. Snímky J. Plesníka v situaci, že ve stejné době probíhalo několik akcí, které chtěli navštívit.

Znovu seznamy Jedním z počinů, kterým IUCN obohatila ochranu přírody, zůstává koncepce červených seznamů a jejich rozšířených verzí, červených knih. I když původně šlo o soupisy druhů a dalších taxonomických, případně evolučních jednotek, kterým ve zvýšené míře hrozí vymizení, postupně se uvedený přístup rozšířil i na plemena hospodářských zvířat, odrůdy a kultivary kulturních plodin, rostlinná společenstva, půdy a typy biotopů, ekosystémů, využívání území či krajiny. Uznávaná komise IUCN pro přežití druhů (IUCN-SSC) představila v Sydney poslední verzi červeného seznamu celosvětově ohrožených druhů. Na tiskové konferenci věnovali činovníci IUCN-SSC zvýšenou pozornost unikátní australské fauně a flóře. Povzbuzen úspěchem červených seznamů připravuje řešitelský tým, vedený známým australským ochranářským biologem Davidem Keithem, od r. 2008 červený se znam ohrožených ekosystémů. Navržená kritéria pro hodnocení stupně ohrožení by měla brát rozumným způsobem v úvahu změny v rozsahu, složení, struktuře a fungování konkrétních ekosystémů. Uvedený přístup naráží na řadu problémů, souvisejících s vymezením ekosystémů a vyčíslením jejich stavu, určením stupně

jejich poškození, zástupnými veličinami kvantifikujícími ohrožení a prahovými hodnotami těchto veličin a se standardizací obdobného hodnocení. Také v Sydney proběhlo na toto téma hned několik panelových diskuzí. Zatímco červené seznamy ukazují uživatelům, do jaké míry jsou ohroženy vybrané složky přírody, zelený seznam přináší přímo modelové příklady úspěšné územní ochrany nejcennějších přírodních ploch světa. Přísná kritéria klasifikují nejen kvalitu ochrany příslušných přírodních hodnot, její účinnost nevyjímaje, ale i jak spravedlivě a průhledně se rozdělují nejrůznější přínosy z jejich využívání mezi zainteresované strany a jaké jsou dlouhodobé výsledky ochrany – musejí proto nutně brát v úvahu i podmínky země, v níž se nacházejí. V první fázi sestavování zeleného se znamu předložilo 8 vybraných států celkem 50 kandidátských lokalit, z nichž přísným výběrem nakonec prošlo 23 ploch z Austrálie, Jižní Koreje, Itálie, Francie, Španělska, Keni a Kolumbie. Slavnostní křest zeleného seznamu se uskutečnil právě v Sydney. V druhém kole přípravy prestižního mezinárodního standardu budou hodnocena chráněná území z Mexika, Chorvatska, Ekvádoru, Nepálu, Peru a Ruské federace.

4 nocena účinnost jen 29 % rozlohy chráněných území na Zemi, ukazuje se, že jen pětina z nich mohla vykázat odpovídající péči o přírodu a krajinu, přičemž u 14 % hodnocených národních parků a dalších kategorií chráněných území byly zjištěny v tomto směru výrazné nedostatky. S dobrým úmyslem zlepšit péči o biologickou rozmanitost přijímají vlády na mezinárodních fórech často značně ambiciózní a někdy již od samotného počátku nereálné cíle (viz Živa, 2010, 4: LXIII až LXIV). Delegáti VI. světového kongresu IUCN o národních parcích a chráněných územích se v tomto ohledu poučili. Hlavní výstup kongresu tak představuje Slib ze Sydney. Vlády, mezinárodní mezivládní a nevládní organizace, nevládní organizace působící v jednotlivých zemích, ale i soukromý sektor, představitelé domorodých společenství a jednotlivci se sami mohou zavázat konkrétními opatřeními zlepšit v rámci své působnosti územní ochranu. Návrh některých vědců a nevládních organizací, aby kongres doporučil chránit více než polovinu plochy naší planety, si podporu účastníků jednání v Sydney nezískal. Příští světový kongres IUCN o národních parcích a chráněných územích bude v r. 2024 hostit Ruská federace.

Chráněná území: důraz na správné fungování Informativní dokument Chráněná planeta 2014, sestavený odborným pracovištěm Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) – Světovým informačním střediskem ochrany přírody (WCMC) a financovaný Švýcarským spolkovým úřadem pro životní prostředí (FOEN), přináší současně dobré i špatné zprávy. Podle něj je dnes na naší planetě chráněno na více než 209 tisících plochách 15,4 % souše a vnitrozemských vod a 3,4 % světového oceánu. Tato plocha odpovídá velikosti afrického kontinentu. Rozloha souše nacházející se v chráněných územích se jen od r. 2012 zvýšila o 1,6 milionu km2. Několik analýz představených v Sydney různými postupy ale přesvědčivě dokládá, že v globálním měřítku chráněná území nezahrnují z po hledu zachování biologické rozmanitosti klíčové plochy. I když zatím byla vyhod-

živa 4/2015

5 LXXVII

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Anna Černá

JAZYKOVÝ KOUTEK

Z Mionší až na bošilecký mostek V minulém čísle Živy byla v článku o ohrožených broucích z oblasti Beskyd krásná fotografie zachycující atmosféru pralesa Mionší (2015, 3: 128). O tomto nezvykle znějícím pojmenování jsem se chtěla zmínit už v příspěvku o pralesech (2014, 2: XXXII), ale zdá se, že správný čas nadešel až nyní. V návaznosti na jazykové koutky věnované adjektivům odvozeným od zeměpisných jmen se v tomto čísle zastavíme u původu některých názvů. Nauka o vlastních jménech, jejich tvoření a významu a o jejich fungování ve společnosti se nazývá onomastika, nauka o jménech zeměpisných je toponomastika. Pokud byste měli chuť zalistovat v některé z toponomastických příruček a najít si informace o našich zeměpisných jménech, k nimž máte bližší vztah, lze doporučit několikasvazkové dílo A. Profouse Místní jména v Čechách – Jejich vznik, původní význam a změny (vydala Česká akademie věd a umění, Praha v letech 1947–57; V. díl této řady napsali J. Svoboda a V. Šmilauer), dále dvousvazková Místní jména na Moravě a ve Slezsku od L. Hosáka a R. Šrámka (Academia, Praha 1970 a 1980), popř. malou encyklopedii Původ zeměpisných jmen autorů I. Lutterera, L. Kropáčka a V. Huňáčka (Mladá fronta, Praha 1976) nebo Luttererova a Šrámkova Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Havlíčkův Brod, Tobiáš 1997, 2004), z nichž vycházím i v tomto příspěvku. Přestože v příručkách najdeme leccos, např. A. Profous zpracoval přibližně 15 500 jmen měst a obcí, mnohá pojmenování zůstávají zahalena tajemstvím a o tom, co naše předky při volbě názvu inspirovalo a vedlo, můžeme jen spekulovat. Převážná většina našich zeměpisných jmen je dědictvím dávné minulosti. Jsou obvykle těsně spjata se slovy s obecným významem nebo s osobními jmény, přestože z dnešního pohledu může být tato motivace mnohdy již zastřená. Platí to i pro název národní přírodní rezervace Mionší, nejzachovalejšího lesního komplexu Moravskoslezských Beskyd. Slovo Mionší bohužel žádná ze zmiňovaných příruček nepopisuje, ale je nepochybné, že základem je nářeční varianta adjektiva menší – mjenši, z níž se postupně stalo téměř tajemně působící označení Mionší. A proč právě „menší“? Našla jsem dvě možná vysvětlení. Na základě jednoho byla oblast nazvána podle stejnojmenného potoka protékajícího blízkou obcí Dolní Lomná; druhé říká, že tento odlehlý les s prudkými svahy byl menší než ostatní lesy v této oblasti. Těžko tvrdit, které z nich má pravdu. Jisté však je to, že v Mionší na štěstí nikdy nedošlo k ničivé těžbě dřeva, protože arcivévoda Bedřich Habsburský, bratranec císaře Františka Josefa I., který v r. 1895 získal těšínské panství, zde těžbu zakázal a nechal si tu vystavět loveckou chatu, v níž jako vášnivý nimrod trávil volné chvíle při lovu tetřevů a jelenů.

1 1 Pavlovské vrchy (Pálava) při pohledu z Pouzdřanské stepi, tedy z okraje jižních Sudet k jihu. Mezi obcemi Pouzdřany a Uherčice probíhala za druhé světové války hranice mezi protektorátem a územími připojenými k Říši. Na entomologických štítcích pod brouky z té doby proto čeští entomologové psali Uherčická místo Pouzdřanská step. Na území v záběru se před r. 1945 česky příliš nemluvilo. Foto L. Čížek O jménu Beskydy se v toponymických příručkách dočteme, že je neslovanského, nejspíš thráckého původu. (Thrákové patřili ke skupině indoevropských kmenů, obývali Balkánský poloostrov a přilehlé oblasti východní Evropy. Předpokládá se, že vznikli smíšením původních obyvatel Balkánského poloostrova s indoevropskými kmeny, které přišly do Evropy v rané době bronzové.) Označení Beskydy (slovensky Beskydy, polsky Beskidy, popř. pro některé části Bieszczady, německy Beskiden) je rozšířeno porůznu v celých Karpatech nejen jako název hor nebo vrchů, ale původně i jako slovo beskyd s obecným významem horský předěl, sedlo. Patří do okruhu slov, přenesených k nám tzv. valašskou koloni zací, tedy novým způsobem horského pasteveckého hospodaření, který se rozšířil po karpatském oblouku z Balkánu, především z Rumunska. Nejstarší doklad jména je z r. 1575. Jednoslovné označení Beskydy se v běžných komunikačních situacích užívá místo přesného názvu Moravsko slezské Beskydy (vedle nich existují ještě Beskydy Slezské, Slovenské a Nízké), z širšího hlediska jde o vnější Západní Karpaty. Karpaty, jedno z největších evropských horských pásem, jsou připomínány již ve 2. stol. u Ptolemaia jako Karpates oros – řecké oros znamená hora, pohoří. Pojmenová ní má podle příruček starobylý, předkeltský původ, nejpravděpodobněji thrácký. Para-

lelu praevropského základu karp- (kámen, skála, útes, strž) nalezneme v dnešním albánském karpë (skála, kamení) a v řadě pomístních jmen od severního Španělska a jihovýchodní Francie až po Balkán. Podobnou situaci, kdy se běžně užívá označení, které není oficiálním zeměpisným jménem, najdeme i jihozápadním směrem od Beskyd, v nejzápadnější části Karpat u obce Pavlov. Jde o Pavlovské vrchy, součást Mikulovské vrchoviny, jimž většinou říkáme Pálava, případně krátce Palava. Vzájemný vztah obou názvů je zajímavý a v polovině 50. let 20. stol. o něm dokonce probíhaly na stránkách brněnské Rovnosti diskuze, do nichž se mimo jiné zapojili i básník P. Bezruč a jazykovědec F. Trávníček. První zprávy o vsi se objevují už ve 12. stol., tehdy se však jmenovala Pulín, po svém majiteli Pulovi z rodu pánů z Kounic, který byl ve službách knížete Vladislava I. Blízký horský masiv ve starých písemných pramenech žádné jméno nemá, ale na jižní Moravě se mu vždy říkalo Pálava/Palava podle nářečního výrazu pálava s významem místo, kde prudce žhne slunce, místo sluncem vypálené nebo také sluneční úpal. (Nabízí se srovnání s nářečním tíňava – kde je stín, čerňava – kde se něco černá, plaňava – planá, nerodící půda, trňava – kde je trní.) Pálava nepochybně souvisí se staročeským slovesem pálati (planout, hořet, sálat, žhnout). Pokud tuto oblast znáte, jistě se pojmenování nedivíte. Poněmčením vznikla podoba Pólau, která se potom v němčině mylně považovala za odvozeninu z osobního jména Pól, tedy Paul, Pavel. Místo původního Pulín se v němčině začala užívat varianta Polau a z ní byl teprve dodatečně vytvořen „pů vodní“ český název Pavlov. Pojmenování Pavlovské vrchy je pak už nasnadě. Na jihu ještě chvíli zůstaneme, ale posuneme se z rozpálených míst k rybníkům do jižních Čech. Někdy se stává, že dobře známe adjektivum a nikdy nás nenapadlo přemýšlet, že k němu musí existovat východiskové zeměpisné jméno. Pro mne k takovým slovům patří bošilecký (mostek, na němž hrály dvě panny v kostku) a tálinský (rybník, který se nahání), známé z oblíbených lidových písní. Kamenný bošilecký mostek vede přes výpusť Bošileckého rybníka, který je zřejmě nejstarším jihočeským rybníkem. Skrývá v sobě s největší pravděpodobností staročeské osobní jméno se základem Boh (např. Boheš, Bohša, Bohušě), respektive jeho domáckou podobu Bošul, doplněnou zdrobňující příponou -ec. Po dávném nositeli staročeského jména Bošulec (nověji Bošilec) byl nejprve pojmenován rybník, později přijala stejný název i vesnice. Ačkoli se v textech písně o zaplavované cestičce k milé obvykle objevuje krátce tálinský, je přesná podoba tálínský, protože obec ležící nedaleko Písku, jejíž historie sahá až do 13. stol., se jmenuje Tálín. Podobně jako mnohé jiné názvy obcí, i ten její vznikl z osobního jména Tal přivlastňova cí příponou -ín a znamenalo Talův (dvůr). Jméno Tal souvisí se staročeským výrazem tal s významem zástava, záruka, záloha. Vzhledem k tomu, že je čas prázdnin a dovolených, můžete zmíněná místa vy užít jako tipy na letní výlety. Jistě nebudete zklamáni.

LXXVIII

živa 4/2015 © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

ACADEMIA, Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. Vodičkova 40, 110 00 Praha 1, tel. 221 403 820 http://www.academia.cz; [email protected]

Češi a jejich sousedé Sylvie Graf a kolektiv autorů Edice Společnost Jaké jsou vztahy Čechů a obyvatel čtyř sousedních zemí? Monografie shrnuje výsledky výzkumu meziskupinových postojů a kontaktu v pěti zemích střední Evropy. Věnuje se národním stereotypům – představám o typických vlastnostech představitelů určitých národů. Srovnává postoje k vlastnímu a sousedním národům a odhaluje faktory, které je ovlivňují. Zabývá se vnímáním Čechů, Němců, Rakušanů, Poláků a Slováků nejen během vzájemných setkání. 352 str. – brožovaná – doporučená cena 385 Kč

Archeologický atlas Čech Martin Kuna a kolektiv Edice Mimo – humanitní vědy Cílem knihy není pouze předložit informace o archeologických lokalitách, nálezech a výzkumech, ale především naučit archeologické lokality vnímat, najít a pochopit logiku jejich výpovědi. Publikace obsahuje nové podrobné mapy, zeměpisné souřadnice a profesionálně zpracované terénní fotografie. Výběr 105 lokalit zahrnuje většinu známých a významných v terénu viditelných archeologických míst na území Čech, zachycuje široké spektrum jejich podob, funkcí a stáří. Archeologické památky jsou zde chápány v neobvyklé šíři – od jeskyň osídlených v paleolitu po vesnice vysídlené po 2. světové válce. 520 str. – vázaná – doporučená cena 569 Kč

Salafitský islám P a v e l Ťu p e k Edice Orient Salafitský islám je progresivním proudem sunnitského islámu. Mo nografie interpretuje složitý teologický a ideologický vývoj salafismu v historických souvislostech. Ukazuje, že byl vždy proudem reformním a puritánským, který usiloval o návrat k původním islámským hodnotám a zbavoval se cizích, ne žádoucích vlivů. Autor se zabývá také radikální interpretací salafismu, na příkladu wahhábismu sleduje původ současného extremismu a vysvětluje genezi dnešního globálního salafismu. 164 str. – vázaná – doporučená cena 285 Kč

Arabské jaro Miloš Mendel Edice Orient Výraz „arabské jaro“ se stal obecně užívaným klišé pro politický a ideologický vývoj v zemích Blízkého východu a severní Afriky od ledna 2011. Kniha nabízí výklad historického, sociálního a kulturního pozadí současného vývoje na Blízkém východě, specifických rysů politické kultury, odlišností arabského světa a konfrontace „sekulárních“ ideologií autoritářských režimů a tradičních monarchií s procesem islamizace, v kontextu mezinárodní politiky od dob kolonialismu až do současnosti. 352 str. – vázaná – doporučená cena 350 Kč

Dílo. Básně, články, dopisy Arthur Cravan Edice Europa Tajemný básník, úspěšný boxer, umělecký kritik, skandalista, ředitel revue Maintenant, dadaista, de zertér v pěti nebo šesti zemích, to všechno a mnohem víc je syžetem publikace. Obsahuje vše, co sám tento muž napsal, jeho korespondenci, ale i komentáře a ohlasy vztahující se k němu od osobností, které utvářely umění a kulturu 20. stol. Knihu provázejí dvě de sítky původních fotografií, reprinty a kresby. Přeložili Jiří Pelán a Michal Novotný. 308 str. – vázaná s přebalem – doporučená cena 395 Kč

V obecném zájmu M i c h a e l Wö g e r b a u e r a kolektiv autorů Edice Mimo – humanitní vědy Publikace zkoumá proměny cenzury literatury a tisku od nástupu osvícenství až do počátku 21. stol. a masového rozšíření internetu. Je chronologicky rozdělena do 8 částí, které zahrnují obecný přehled o podobě a proměnách cenzury daného období a případové studie ukazující působení cenzury v detailu. Snaží se cenzuru popsat jako komplexní jev zakotvený ve struktuře moderní kultury, jenž literární tvorbu i její recepci nejen omezuje, ale také obohacuje. 1 600 str. – vázaná – doporučená cena 990 Kč

Objednávky přijímá:

Knihkupectví Academia

Expedice ACADEMIA

Václavské nám. 34, Praha 1, tel. 221 403 840–842 Národní tř. 7, Praha 1, tel. 221 403 856 Na Florenci 3, Praha 1, tel. 221 403 858 nám. Svobody 13, Brno, tel. 542 217 954–6 Branišovská 31b, České Budějovice, tel. 389 036 667 Zámecká 2, Ostrava 1, tel. 596 114 580

Rozvojová 135, 160 00 Praha 6 – Lysolaje tel. 221 403 857; fax 296 780 510 e-mail: [email protected]

živa 4/2015

LXXIX © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Akademická prémie 2015 Ve středu 17. června 2015 udělil předseda Akademie věd ČR prof. Jiří Drahoš ocenění mimořádným vědeckým osobnostem, které v mezinárodním měřítku patří ke špičce svého oboru a přispívají k prestiži Akademie věd. Akademickou prémii v r. 2015 získali prof. Ing. Michal Hocek, CSc., DSc., z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i., a Ing. Michal Pravenec, DrSc., z Fyziologického ústavu AV ČR, v. v. i. Ocenění ve výši 30 milionů korun čerpaných během 6 let je udíleno jako podpora dalšího excelentního výzkumu. Michal Hocek se zabývá bioorganickou a medicinální chemií nukleových kyselin. Je vedoucím seniorského týmu ÚOCHB a působí i na katedře organické chemie PřF UK v Praze. Hlavním tématem jeho výzkumu je syntéza nových typů modifikovaných nukleobází, nukleosidů, nukleotidů a nukleových kyselin a jejich aplikace v biomedicinálních vědách (farmakochemie, chemická biologie, bioanalýza atd.). Skupina M. Hocka vyvíjí základní postupy syntéz modifikovaných biomolekul s využitím nej modernějších metod, studuje jejich biologickou (hlavně protinádorovou a protivirovou) aktivitu ve spolupráci s akademickými pracovišti a farmaceutickým průmyslem, připravuje nukleové kyseliny s modifikovanými bázemi, studuje jejich chemické a biologické vlastnosti a aplikace v diagnostice (fluorescenční a redoxní značení DNA a RNA) a chemické biologii (regulace vazby proteinů a genové exprese apod.). Prémie umožní rozšířit multi- a interdisciplinární tým a spolu s granty a podporou od farmaceutického průmyslu vytvořit špičkové podmínky pro výzkum. Cílem skupiny je např. prostudování nově objevené skupiny nukleosidových cytostatik a posun aspoň jedné látky do preklinického až klinického vývoje, nebo prostudování koncepčně nové možnosti využití chemicky modifikovaných nukleových kyselin v regulaci biologických procesů (např. genové exprese).

Kontaktní údaje pro předplatitele

Michal Pravenec je vedoucím oddělení genetiky modelových onemocnění Fyziologického ústavu a vědeckým pracovníkem Ústavu biologie a lékařské genetiky 1. LF UK v Praze. Patří k mezinárodně uznávaným vědcům v oblasti genetiky komplexních znaků u zvířecích modelů. Jedním z nejdůležitějších cílů současného bio medicínského výzkumu je odhalení genů podmiňujících komplexní znaky, jako jsou běžné metabolické a kardiovaskulární choroby. Celogenomové asociační studie u lidí zatím odhalily pouze malou část heritability těchto chorob, a proto se využívají zvířecí modely. M. Pravenec sehrál klíčovou úlohu při navržení a tvorbě unikátních biologických modelů a analytických přístupů pro odhalení genetických determinant multifaktoriálně podmíněných metabolických a kardiovaskulárních fenotypů na molekulární úrovni. Pomocí vazebných a korelačních analýz s využitím celogenomového transkriptomu ve tkáních relevantních pro metabolické a hemodynamické poruchy byly odhaleny na molekulární úrovni první genetické determinanty odpovědné za vysoký krevní tlak, inzulinovou rezistenci a dyslipidémii. V příštích 6 letech se výzkum zaměří na objasnění molekulární podstaty hemodynamických mechanismů na soli dependentní hypertenze a na odhalení odpovědných genetických determinant. Finanční prostředky spojené s oceněním budou využity i na zakoupení unikátního systému pro měření hemodynamických parametrů. 1 Zleva: Zdeněk Hostomský (ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i.), nositel Akademické prémie Michal Hocek, předseda AV ČR Jiří Drahoš, členka Akademické rady AV ČR Eva Zažímalová, nositel Akademické prémie Michal Pravenec a Jakub Otáhal, zástupce Fyziologického ústavu AV ČR, v. v. i. Foto V. Černoch, Kancelář AV ČR

SEND Předplatné, s. r. o. P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: 225 985 225 fax: 225 341 425 sms: 605 202 115 e-mail: [email protected] www.send.cz

Elektronická verze Od čísla 1/2014 je možné s ročním nebo dvouletým předplatným tištěné Živy zakoupit také elektronickou verzi – celý časopis ve formátu pdf ke stažení na webu Živy. Cena: 354 Kč/rok; 688 Kč/dva roky. Pro přístup k elektronické verzi je třeba dodat svou e-mailovou adresu distribuční firmě (viz výše) na kontakt: [email protected].

Kalendář biologa Červenec až listopad 2015: Putovní exteriérová výstava Umění vědy představí na 18 velkoformátových panelech současné výzkumy pracovišť Akademie věd ČR, úspěchy české vědy za posledních 125 let a nové výzkumné programy AV21. Termíny a umístění výstavy: 25. 7. – 23. 8. nádraží Ostrava-Svinov; 25. 8. – 20. 9. Jihlava, park Gustava Mahlera, 22. 9. – 13. 10. České Budějovice, náměstí Přemysla Otakara II.; 24. 10. – 19. 11. Praha, Alšovo nábřeží. Viz také: www.umenivedy.cz 1. července až 20. září 2015: Výstava Svět pod našima nohama. Výstavní prostory Zoo Ohrada, Hluboká nad Vltavou. Výstavu připravili u příležitosti Mezinárodního roku půdy 2015 pracovníci Ústavu půdní biologie BC AV ČR, v. v. i., s cílem upozornit na význam půdy a nutnost její ochrany. Více na: www.bc.cas.cz/cz/novinky/svet-pod-nasima-nohama/212 18. srpna až 31. října 2015: Výstava kreseb Vratislava Mazáka z cyklu Příroda v ilustraci. Národní zemědělské muzeum – Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství Ohrada, Hluboká nad Vltavou. Další informace najdete na: www.nzm.cz/ohrada/ 3.–4. října 2015: Podzimní dny otevřených dveří v Arboretu Fakulty lesnické a dřevařské ČZU v Kostelci nad Černými lesy. Otevřeno 9–17 hod., blíže o arboretu na: www.arboretum.czu.cz

Oprava

1

V článku Václav Petříček nestárne (Živa 2015, 3: LI) měl být výraz krajní ekolog ve větě „Odtud byl jen krůček k tomu, aby se z Václava stal slovy Jana Čeřovského krajní ekolog.“ vyznačen uvozovkami, protože šlo o slovní hříčku. Čtenářům i všem zúčastněným se omlouváme.

LXXX

živa 4/2015 © Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2015. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.