Rozhovor s loutkářem Nori Sawou. Napsal uživatel Kateřina Valášková Pátek, 21 Leden :35. Rozhovor s Nori Sawou

Rozhovor s loutkářem Nori Sawou Napsal uživatel Kateřina Valášková Pátek, 21 Leden 2011 17:35

Rozhovor s Nori Sawou

1/8


Noriyuki Sawa je japonský loutkář a loutkoherec žijící necelých dvacet let v Praze. Do Československa jej v roce 1992 přivedla spolupráce s Josefem Kroftou. Jedním z jeho nejslavnějších sólových představení u nás je Macbeth, se kterým vystoupil v rámci Letních shakespearovských slavností v roce 2000. Po celém světě vede workshopy loutkového divadla a je také pedagogem na DAMU.

Co vás přivedlo k loutkám?

Když jsem byl malý, v Japonsku zrovna začínala televizní kultura, v televizi bylo každý den plno programů s loutkami, ještě nebylo moc kreslených programů. Takže jsem si začal hrát s loutkami už jako dítě, když mi bylo mezi třemi a čtyřmi roky. Moje maminka šila kimona, proto bylo v našem malém domě plno kimon a materiálů na ně. A tak jsem tento materiál využil k výrobě svých prvních loutek.

Pamatujete si, jak vypadala vaše první loutka?

Ano, pamatuji, byl to japonský král s královnou, tradiční japonské loutky. První loutku jsem vyrobil tak v pěti šesti letech. A pak jsem v tom pokračoval dál.

2/8


Chytlo vás to natolik, že jste se rozhodl loutkovému divadlu věnovat…

Bohužel v Japonsku nebyla žádná škola, žádná DAMU, kde bych mohl studovat loutkové divadlo. Takže jsem šel na uměleckou školu, kde jsem získal učitelskou licenci a učil jsem také divadlo. Chvilku jsem hrál s divadelní společností. A pak jsem odjel do Evropy, do Francie, kde jsem potkal Josefa Kroftu, to bylo v roce 1992. Jeho režijní práce byla velmi silná a zajímavá, velmi nabitá, líbila se mi. Říkal jsem si, že když zůstanu v Evropě, když budu moci v Evropě pracovat, možná uvidím a poznám více druhů režie. Také jsem chtěl vidět více loutkových představení.

Začal jste spolupracovat s Josefem Kroftou na projektu Babylónská věž a pak jste odjel do tehdejšího Československa.

Ano, tohoto projektu se účastnilo mnoho herců různých národností, Češi, Japonci, Australané, Němci, Řekové a Francouzi. Komunikovali jsme v angličtině, ale na jevišti to bylo jinak, Krofta nám řekl, ať každý mluvímě svým jazykem, takže já mluvil japonsky, Němci německy… Babylónská věž měla premiéru v Charleville-Mézières ve Francii v roce 1993. Poté se to hrálo měsíc nebo dva v Celetné ulici v Praze. To bylo mé první vystoupení v Čechách.

A jaké byly reakce?

Velmi dobré, hlavně v Celetné.

3/8


Co vás v Čechách upoutalo?

Máte tu silné osobnosti loutkového divadla, například Matěje Kopeckého, otce vaší tradice. My v Japonsku máme bunraku, to je také jméno osoby, jako Matěj Kopecký. Ale Bunraku byl producent, měl po sobě pojmenované divadlo. Jeho jméno se stalo velmi slavným a poté jedna velká japonská filmová společnost odkoupila práva na jeho jméno. Takže bunraku je chráněno autorskými právy, nikdo jiný tento název nemůže použít. V Evropě se říká, že bunraku je japonská tradice, ale není to pravda. V Japonsku když řekneme bunraku, musíme za to zaplatit.

Divadlo bunraku je také známé tím, že pokud se mu chcete věnovat, musíte jej dlouho studovat…

Ano. Jednu loutku animují tři muži. Začít musíte jako druhý asistent, co animuje nohy. To můžete dělat celé roky, minimálně deset let, než postoupíte na místo prvního asistenta, který svou pravou rukou animuje levou ruku loutky. To může trvat třeba dalších deset let. Teprve potom, jestli jste ještě naživu, můžete dělat mistra, který animuje pravou ruku a hlavu loutky. Proto jsou mistři tak staří.

Musí pro vás být zajímavé pozorovat rozdíly mezi evropskou a asijskou loutkovou tradicí.

4/8


Na festivale na Novém Zélandě jsem viděl indonéské stínové divadlo s wayangy, které se většinou hraje celou noc, možná tak dvanáct hodin, takže to nemůžete vidět celé, protože usnete, já viděl tři nebo čtyři hodiny. Wayangy jsou vyráběny ze zvířecí kůže, jsou malované a velmi barevné. Ale to, jak jsou ty loutky barevné a krásné, mohou vidět jen muži, kteří sedí na jedné straně od plátna, ženy na druhé straně vidí pouze stíny loutek. To je asijský styl, stejně jako v divadle bunraku v Japonsku, kde v národním divadle nejsou žádné ženy. Nesmějí hrát, tak jak tomu bylo za Shakespeara v Globe Theatre, kde neměli herečky.

Vedl jste workshopy po celém světě, v USA, Velké Británii a Austrálii, je rozdíl mezi diváky v různých zemích?

Každá země je jiná. Nejlepší je to v Čechách. Divadlo je veřejné místo a vy jako divák vidíte na jevišti také odraz sebe. A diváci v každé zemi mají jiné reakce na to, co se děje na jevišti. Několikrát jsem vystupoval v Itálii, kde lidé přicházejí do divadla proto, aby si to užili, smáli se a bavili. Velmi rychle začínají reagovat a smát se, jsou připraveni se bavit a smát. V jiných zemích je to jinak. Někdy diváci vypadají, jako když se dívají na televizi, vůbec nereagují, a my pak nevíme, jestli se nudí nebo spí, protože na ně z jeviště nevidíme, jak jsme osvětlení. V Itálii se také nesmějí stále, ale na jevišti to cítíte, jestli se baví, nebo ne. Například ve Finsku jsou diváci během představení studení, ale pak dlouho tleskají. Byl jsem překvapen tím potleskem, protože jsem si celou dobu myslel, že se nudí a spí. Z publika se během představení neozval žádný zvuk, žádná reakce. A potom ten dlouhý potlesk. Jeden finský režisér mi řekl, že Finové jsou jako hluboké jezero, hodíš do něho kámen, a ono mu chvilku trvá, než dopadne na dno.

Hrajete pro děti z mateřských i základních škol, ale také pro dospělé. Jak vnímáte ten rozdíl mezi nimi?

Když hraji pro nejmenší děti, tří až čtyřleté, musím vyvinout dvojnásobnou energii než jindy.

5/8


Hrál jsem týden ve Španělsku, na samém jihu v Alicante, každý den dopoledne pro děti z mateřských škol a po zbytek dne jsem pak nabíral energii, bylo to hodně náročné.

S dětmi pracujete například na Letních dílnách v Roškopově, kde s nimi vyrábíte loutky a připravujete představení.

Ano, ale také je to cesta, jak si vychovat nové diváky. Moje malá dcera chodí do základní umělecké školy, nevím, jestli jsou takové školy v zahraničí, ale v Japonsku nejsou. Tady jsou veřejné, může tam chodit každý a pak také vystupujete. V Japonsku se za to musí platit a je to velmi drahé. Takže moje dcera chodí do baletu a už v jejím věku ví, co je to divadlo. Může hrát na piano, může tančit v Národním divadle, děti v této zemi mají tolik možností a přitom to není tak drahé. Tato země vychovává publikum pro divadlo. Máte základní umělecké školy, můžete divadlo studovat i na vysoké škole. Ten nápad s dětským táborem jsem dostal od své dcery, abych si vychoval publikum, aby děti měly rády divadlo. Mám v Japonsku malou neteř, která se také věnuje baletu. Ale za to, aby mohla vystoupit na každoročním vystoupení, musí zaplatit vysokou částku, kterou si její rodiče nemohou dovolit každý rok. Proto mám rád váš systém toho, jak vychováváte své diváky.

Ve vašem repertoáru se kromě pohádek objevují také dramata Williama Shakespeara, máte pro to nějaký zvláštní důvod?

Když někde zmíním, že vystupuji s dramatem od Shakespeara, vzbudí to zájem. Když jsem byl mladý, viděl jsem černobílý film Akira Kurosawy Krvavý trůn (inspirovaný Macbethem, pozn. red.) ve starém japonském stylu a byl tak krásný, moc se mi líbil, a tak jsem pochopil, že je možné udělat Shakespeara v jakémkoliv stylu a kultuře.

6/8


Čeká vás vystoupení na Festivalu současných japonských Eigasai. Máte rád české filmy?

Ano, mám. Autoři Kukyho jsou mí přátelé a ten film se mi moc líbí. Mám rád české filmy a českou režii. Máte tu film velmi propojený s divadlem, v Japonsku tomu tak není, divadlo a film jsou jako dvě samostatné pyramidy. Režisér Kukyho Jan Svěrák přišel na moje představení ještě v době, kdy jsem ho osobně neznal. Studoval v té době loutkové divadlo, protože se chystal točit Kukyho. Když jsem ho viděl v publiku, byl jsem šokován, chtěl jsem ho požádat o autogram. Mám velmi rád jeho filmy, například Kolju nebo Tmavomodrý svět.

Nedělá vám v porozumění našim filmům problém čeština?

Moje čeština je velmi chudá, třikrát jsem změnil svého učitele. Největší chyba se mi stala při návštěvě japonského císaře a jeho ženy v Praze. Měli setkání s tehdejším prezidentem Havlem na Hradě a já byl také pozván. Ptali se mě tam, kdo jsem, a já řekl, že jsem loutkář, loutkoherec a učím na DAMU. Oni mi řekli, že moje čeština je velmi dobrá a já jim na to odpověděl „Moje čeština je ještě bordel.“. Byli tam i kameramani… Takže jsem vzdal svůj boj s češtinou, protože jí neovládám dobře. Moje dcera mluví česky lépe než já a opravuje mě.

Co bylo pro vás nějtěžší, s čím jste se musel vyrovnat, když jste začal žít v Čechách?

Když jsem přijel, tehdy ještě do Československa, lidé tu nebyli tak přátelští jako teď. Nikdo se neusmíval, na úřadech, na poště, nikde. Někdy mi přišlo, že ti lidé asi ani nemají svaly potřebné k tomu, aby se mohli usmát. Už od dítěte jsem byl zvyklý být milý na ostatní a usmívat se na ně. Nemohl jsem si tady na to zvyknout. Ale teď je to jiné. Lidé se na vás smějí a umějí poděkovat, takže ten nynější koncept je přátelštější. Rok od roku se tu cítím lépe.

7/8


Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se na vás v Čechách usmívá víc a víc lidí.

-Kateřina Valášková

8/8

Rozhovor s loutkářem Nori Sawou. Napsal uživatel Kateřina Valášková Pátek, 21 Leden :35. Rozhovor s Nori Sawou

Recommend Documents