122
Rozhovor
Rozhovor s Janem Petzeltem Stanislav Kamba Fyzikální ústav AVČR, v. v. i., Na Slovance 2, 182 21 Praha 8
SK: Kam jsi chodil do základní a střední
školy? Kteří učitelé tě nejvíce ovlivnili, že ses rozhodl studovat fyziku?
Stanislav Kamba: Honzo, 16. března
2011 jsi oslavil kulaté 70. narozeniny. Při té příležitosti by bylo vhodné se trochu zastavit, ohlédnout se zpět a seznámit čtenáře Čs. čas. fyz. s tím, jaká byla ta tvoje předchozí léta. Podle Web of Science jsi dosud publikoval více než 320 vědeckých publikací v impaktovaných časopisech. Ty byly více než 3 000krát citované (bez autocitací), takže jsi dosáhl úctyhodného h-indexu 37. Patnáct let jsi vedl oddělení dielektrik ve Fyzikálním ústavu, které se za tu dobu dostalo na světovou špičku v oboru studia dynamiky feroelektrických fázových přechodů. Vraťme se však 70 let zpátky. Narodil ses v nelehké době 2. světové války. Jak to ovlivnilo tvé dětství? Jan Petzelt: Mé útlé dětství skutečně nebylo úplně bezproblémové. Byl jsem jedináčkem ve smíšené a konvertované árijsko-židovské rodině pražských Němců a oba rodiče strávili posledního půl roku války v koncentračních táborech (matka v Terezíně a otec v Postoloprtech). O mne se v našem bytě starala známá mých rodičů. Můj otec byl významný vývojový konstruktér laboratorních přístrojů, zejména polarografů (spolupracoval i s akademikem Heyrovským) a chromatografů ve firmě Laboratorní přístroje. Další těžší období nastalo smrtí mé matky na rakovinu v mých 10 letech. Naši domácnost pak naštěstí pět let pečlivě vedla stará rodinná přítelkyně (bývalá vychovatelka mé matky). Pak se můj otec podruhé oženil, přestěhovali jsme se a já jsem získal o rok staršího nevlastního bratra, což byla zajímavá zkušenost.
http://cscasfyz.fzu.cz
JP: Vystudoval jsem Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici, ale mou lásku k fyzice žádný kantor neovlivnil, tíhnul jsem odmalička k přírodním vědám a filozofii dost nezávisle na škole, která mě příliš neovlivňovala. Studium MFF UK jsem si našel v telefonním seznamu jako druhou možnost poté, co mne škola nedoporučila na tehdy novou a velice módní Fakultu technické a jaderné fyziky. SK: Jakou specializaci jsi studoval na MFF, o čem byla diplomová práce? Které profesory a spolužáky můžeš zmínit? JP: První dva roky na MFF jsme všichni studovali společně a já jsem pak váhal mezi specializací teoretické fyziky, geofyziky a pevnými látkami. Nakonec jsem zvolil pevné látky, protože jsem se necítil dost dobrý na teorii a geofyzika mi přišla příliš popisná. Diplomku jsem měl v oboru optických a infračervených vlastností polovodičů CdTe a CdSe pod vedením V. Prossera a konzultanta nedávno zesnulého Č. Koňáka. Ti měli také největší vliv na rozvoj mých experimentálních dovedností, které však nikdy nepřekročily průměr. Ze svých spolužáků mohu zmínit např. K. Urbánka, který udělal významnou kariéru v USA po své emigraci hned po promoci v r. 1963, kde založil dosud úspěšnou firmu Tencor
na profilometry a po své předčasné smrti odkázal značné jmění na vybavení praktika na MFF. SK: Jak ses dostal do oddělení dielektrik
a na čem jsi začal zpočátku pracovat? JP: Po skončení studia na MFF jsem si mohl vybrat, zda zůstanu na fakultě, či nastoupím do Fyzikálního ústavu ČSAV. Jelikož jsem v pátém ročníku absolvoval výborné přednášky dr. Z. Fraita o magnetismu a dr. J. Fouska o fyzice dielektrik, obou z tohoto ústavu, rozhodl jsem se pro oddělení posledně jmenovaného, které se věnovalo poměrně novému oboru fyziky feroelektrik. Tam jsem se po roční vojenské službě na přání J. Fouska začal věnovat v té době velice módní (těsně po vynálezu laserů) nelineární optice, která však neměla v našem oddělení žádné experimentální zázemí. Můj šéf mi k získání zkušeností v rámci spolupráce mezi Akademiemi zajistil půlroční pobyt na Moskevské univerzitě u prof. Chochlova (pozdějšího jejího rektora), což bylo nejprestižnější pracoviště s touto tematikou v celém socialistickém táboře. Pobyt byl pro mne sice velice zajímavý, ale pochopil jsem, že v našich malých českých podmínkách těžko budeme moci nelineární optiku rozvíjet, protože kromě lidského faktoru a investic by to vyžadovalo permanentní přísun větších provozních peněz (např. nákup spotřebních výbojek
Společná fotografie s oddělením dielektrik v r. 2008.
č. 1
Čs. čas. fyz. 61 (2011)
123
z ciziny pro excitaci pulzních laserů), který tehdy vůbec nebyl k dispozici. SK: Proč ses nakonec zaměřil na dalekou
infračervenou spektroskopii? JP: V době mého pobytu v Moskvě se naskytla v oddělení možnost objednat investici, a sice první fourierovský spektrometr pro dalekou infračervenou (DIČ) oblast. Tato tematika vypadala velmi zajímavě, protože těsně předtím byla vypracována elegantní teorie měkkých fononových módů, které měly být příčinou feroelektrických fázových přechodů, a také už první měkký mód byl v USA experimentálně potvrzen právě DIČ spektroskopií (v incipientním feroelektriku SrTiO3). Naše oddělení skutečně na podzim 1966 získalo první fourierovský spektometr v celém východním bloku od anglické firmy RIIC (Reseach and Industrial Instruments Company). Mně bylo nabídnuto, abych se s touto technikou seznámil a se spektrometrem pracoval (samozřejmě za cenu opuštění nelineární optiky), na což jsem rád přistoupil, protože jsem v rámci své práce na MFF v r. 1963 vypracoval i rešerši na dalekou IČ spektroskopii (v té době prováděnou pouze s mřížkovými spektrometry), takže jsem o tomto oboru měl představu. Práci na spektrometru jsem sdílel s kolegou Leošem Novákem ze sousedního oddělení magnetismu. Spektrometr RIIC pokrýval oblast 20–400 cm-1 při manuální výměně několika děličů IČ svazků v Michelsonově interferometru. Interferogram byl během měření děrován na děrnou pásku, se kterou se pak běželo do výpočetního střediska na druhém konci Prahy, kde počítač Minsk provedl během několika dní fourierovskou analýzu a já si zase mohl dojet pro výsledné spektrum vytištěné širokou tiskárnou. Nicméně i touto primitivní výpočetní technikou se mi v letech 1968–9 podařilo nalézt nový měkký mód v polovodivém feroelektriku SbSI, čímž byla započata dlouhá historie výzkumu měkkých módů v našem oddělení.
Procházka s anglickými kolegy po Karlově mostě v r. 2009. Zprava J. Petzelt, M. Savinov, I. Reaney, D. Sinclair, M. Ferrarelli a J. Pokorný.
navštívil krátce v r. 1985, kdy už pracoval v Max-Planck Institutu ve Stuttgartu, a on s láskou vzpomínal na to, jak mne na nádraží ve Freiburgu přivítal a já byl zcela bez prostředků – naše Akademie mne na cestu oficiálně vybavila 5 DM. Nicméně se mi tehdy pod vlivem euforie z pražského jara podařilo do NSR propašovat řadu písemných sovětských protirežimních materiálů, získaných těsně předtím za krátkého pobytu v Moskvě. Tam jsem byl, jakožto Čech ze země pražského jara, kontaktován významnými disidenty (mezi jinými generálem Grigorenkem a lingvistkou Larisou Bogorazovou1), kteří mi tyto materiály předali s prosbou propašování na Západ. SK: Jak vypadala doba normalizace
ve FZÚ? JP: Byly to zprvu dosti smutné časy, politické běsnění však v našem ústavu nastávalo postupně až později. Na druhé straně jsme pocítili velkou podporu od našich ko1 L. Bogorazová byla později uvězněna za aktivní účast na demonstraci na Rudém náměstí proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
SK: Můžeš popsat, jak vypadala tvoje
první cesta k prof. Genzelovi v NSR? JP: Prof. Ludwig Genzel z Univerzity Freiburg (v Breisgau) je považován za otce DIČ fourierovské spektrometrie v Evropě, protože vyvinul první laboratorní fourierovský spektrometr, na jehož principu pak začala později (cca v r. 1976) podobné spektrometry vyrábět firma Bruker, která je prakticky beze změny vyráběla až donedávna. Navíc vychoval celou plejádu pozdějších německých profesorů v tomto oboru. V době Pražského jara se mému šéfovi podařilo sehnat pro mne pozvání k prof. Genzelovi na dva týdny, abych nasbíral experimentální i ideologické zkušenosti. Prof. Genzela jsem pak ještě jednou
Společná fotografie s Václavem Janovcem a bývalým vedoucím oddělení dielektrik Janem Fouskem v roce 2008.
legů v Západní Evropě. Tak např. na první evropskou konferenci o feroelektřině v Saarbrückenu v březnu 1969 pozval prezident konference prof. Müser 11 českých fyziků, jimž plně hradil celý pobyt (včetně cestovného). V r. 1970 jsme se pak přestěhovali do nové budovy Na Slovance, kterou jsme léta předtím brigádnicky pomáhali budovat. Brzy nato V. Dvořák v našem oddělení vypracoval teorii nevlastních feroelektrik a já jsem s ním začal intenzivně spolupracovat, na základě čehož se mi podařilo nalézti měkký fonon v prvním známém nevlastním feroelektriku molybdenanu gadolinitém Gd 2(MoO4)3. Byly však pozastaveny obhajoby disertačních prací, takže jsem obhajoval až v r. 1972, a to už na téma „Daleká infračervená spektrometrie měkkých kmitů mřížky při feroelektrických fázových přechodech“. Tato tematika se ukázala jako velice nosná až do současnosti a s podobnou jsem pak po revoluci v r. 1992 obhájil i velký doktorát. SK: Jak ses dostal na stáž do Švýcarska
v r. 1974 a čím ses tam zabýval? JP: Naše oddělení přežilo emigrační vlnu po r. 1968 celkem bez vážných následků. Jediným důležitým pracovníkem, který emigroval, byl technolog H. Arend, který získal stálé místo docenta u prof. H. Gränichera na ETH Curych. Tam pak vyvíjel intenzivní činnost (samozřejmě u nás utajovanou) na podporu svých bývalých kolegů, pro něž sháněl stipendia k dlouhodobým pobytům ve skupině H. Gränichera. Já jsem byl koncem r. 1973 první, kdo se na toto pracoviště dostal, a to na 10 měsíců. Po mně pak následovali kolegové V. Janovec, B. Březina, V. Dvořák, J. Kroupa a J. Fousek. Zabýval jsem se tam převážně teorií a pedagogickou činností v oboru strukturních fázových přechodů krystalických materiálů, které tam tehdy studovali.
http://cscasfyz.fzu.cz
124
Rozhovor 400 dolarů. Musel jsem se tedy vynasnažit zbytek si v USA vydělat přednáškami na různých pracovištích s příbuznou tematikou. Nakonec jsem navšívil 10 univerzit, 3x odpřednášel sedmihodinový kurz o strukturních fázových přechodech a 7x přednesl kolokviální přednášku o submilimetrové spektroskopii fononů. Kromě nových kontaktů, které jsem si domlouval telefonicky, mi taky pomohla návštěva několika spolužáků emigrantů. Takto jsem díky finanční nouzi procestoval (většinou autobusem Greyhound) celé Spojené státy křížem krážem. SK: Na čem jsi pracoval koncem 80. let?
mi výrazně napravit můj silně pošramocený kádrový profil, který předtím utrpěl v souvislosti s Chartou 77, kdy jsem si dovolil jako člen závodního výboru ROH hlasovat proti propuštění kolegy T. Růžičky, který chartu podepsal. To způsobilo, že několik mých následných pozvání do USA, NSR a Indie bylo bez zdůvodnění zamítnuto.
JP: Kromě několik let hlavní nosné tematiky nesouměřitelně modulovaných struktur, velmi zajímavé z hlediska základního výzkumu, ale bohužel bez valných aplikačních perspektiv, jsem se začal též zabývat DIČ spektroskopií jedno- a dvourozměrných vodičů a látek s vlnou nábojové hustoty, iontových vodičů, dipólových skel, keramik pro mikrovlnné aplikace a vysokoteplotních supravodičů. U všech těchto typů materiálů přináší DIČ spektroskopie důležité poznatky nezaměnitelné jinými technikami a naše aktivity byly víceméně určeny získanými vzorky pro naše měření většinou ze zahraničí.
SK: Jak je možné, žes v r. 1983 dostal
SK: Jak se změnila situace ve FZÚ
tak nákladnou investici, jako byl IČ spektrometr Bruker?
po roce 1989 a jaký byl počátek tvého vedení oddělení?
JP: Od r. 1979 byl prezidentem ČSAV akademik B. Kvasil, který měl dobrý vztah k mikrovlnným technikám, jež v době své aktivní vědecké práce rozvíjel. Při své návštěvě Fyzikálního ústavu po získání té společné ceny se seznámil s našimi úspěchy v DIČ spektroskopii (vlastně rozšíření mikrovlnného oboru do vyšších frekvencí) a nový spektrometr přislíbil. Svému slibu skutečně pak po roce dostál a udělil FZÚ tuto nákladnou investici za cca 200 tisíc DM. Spektrometr Bruker IFS 113v byl prvním spektrometrem s vlastním počítačem, který prováděl fourierovskou transformaci v reálném čase během skenování interferogramů.
JP: Po sametové revoluci, která ve FZÚ proběhla velice rychle, a to hlavně zásluhou V. Dvořáka, jenž ještě koncem r. 1989 svrhl našeho komunistického ředitele A. Třísku a pomohl zvolit novým ředitelem S. Krupičku, jsem se začal více věnovat materiálům s aplikačními perspektivami, což byly hlavně dielektrické materiály s perovskitovou strukturou (jak monokrystaly, tak keramiky i tenké vrstvy). K tomu mi
Muzicírování v rodinném kruhu.
SK: Co bylo tvým nosným tématem
výzkumu koncem 70. let a v 80. letech? JP: Po návratu ze Švýcarska jsem co do teoretických konceptů dále intenzivně spolupracoval s V. Dvořákem. Zavedli a charakterizovali jsme novou kategorii pseudovlastních feroelektrik, např. síran amonný (NH4)2SO4, a od r. 1976 jsme se věnovali problematice nesouměřitelně modulovaných krystalů a fázových přechodů do těchto struktur. Jako prvním se nám podařilo nalézti měkký fázonový mód (fluktuace fáze modulační vlny) v submilimetrovém spektru nesouměřitelně modulovaného feroelektrika K 2SeO4 a vypracovat obecná výběrová pravidla pro aktivitu fázonu a amplitudonu v DIČ a Ramanových spektrech. SK: Proč a na čem jsi začal spolupracovat
s G. Kozlovem a A. Volkovem z Moskvy? JP: V r. 1976 jsme v rámci recipročních pobytů přijali na měsíční pobyt A. A. Volkova z Ústavu obecné fyziky v Moskvě. Jeho pracovní skupina se pod vedením G. V. Kozlova zabývala unikátní submilimetrovou spektroskopií na bázi laditelných monochromatických zdrojů BWO (backward wave oscillator – oscilátorů se zpětnou vlnou). Tato technika, z důvodu velice specifických zdrojů vyráběných původně pro vojenské účely, existovala jen v SSSR a umožňovala velice přesná měření komplexní dielektrické (optické) odezvy v oboru 3–30 cm-1. Nastalo mnohaleté období velmi plodné spolupráce, kde jsme kombinovali naše experimentální data a know-how s výsledky získanými jejich technikou na řadě materiálů. V r. 1981 nám byla udělena společná cena obou Akademií za Submilimetrovou spektroskopii měkkých módů při strukturních fázových přechodech. Tato cena byla iniciována ze sovětské strany a pomohla
http://cscasfyz.fzu.cz
SK: Ve stejném roce ses dostal na tři
měsíce do USA. V té době to nebylo moc běžné. Jak jsi tu cestu zorganizoval a jaká pracoviště jsi navštívil? JP: Pozvání do USA z Univerzity Nebraska, kde se skupina prof. F. Ullmana zabývala mně blízkou ramanovskou spektroskopií Gd 2(MoO4)3, se organizovalo několik let, než mi byl tříměsíční pobyt povolen. Jelikož k povolení pobytu bylo zapořebí, aby americká strana zaslala i zpáteční letenku, kterou prof. Ullman musel zaplatit z mého budoucího stipendia, zbylo mi na celý pobyt pouhých
S kytarou na večírku.
č. 1 v letech 1990–93 velmi pomohlo několik jednoměsíčních pobytů na Technické univerzitě v Lausanne (EPFL) v laboratoři N. Setterové, kde jsem externě vedl doktoranda. S touto laboratoří, která je více aplikačně zaměřena, dodnes máme velice dobré kontakty. V r. 1990 jsme do oddělení získali důležitou skupinu Ramanovy spektroskopie (V. Vorlíček a I. Gregora) i s přístrojovým vybavením, která přešla z oddělení polovodičů v budově v Cukrovarnické ulici, protože tematicky měla k nám blíže. V r. 1993 byl vedoucí našeho oddělení dielektrik V. Dvořák jmenován ředitelem FZÚ a já vedoucím oddělení. Tuto funkci jsem vykonával až do konce r. 2008, kdy jsem odešel do částečného důchodu. Rok 1993 byl v AV ČR velmi složitý, protože došlo k vnitřní restrukturalizaci a redukci všech ústavů. Naše oddělení ztratilo starší kolegy J. Fouska a V. Janovce, kteří získali profesuru v TU Liberec, a B. Březinu, který odešel do důchodu. Na druhé straně získal V. Dvořák tři doktorandy na stipendium ve Francii. Ze dvou z nich (z P. Kužela a J. Hlinky) se po jejich návratu staly klíčové osobnosti dalšího vývoje našeho oddělení. SK: Ve druhé polovině 90. let se
ti podařilo získat důležité investice do oddělení, které znamenaly rozvoj zcela nových technik. JP: V r. 1995 se podařilo získat jako mimořádnou investici femtosekundový Ti-safírový laser. Po návratu P. Kužela z Francie v r. 1997 jsme se dohodli na bázi tohoto laseru vybudovat aparaturu pro časově rozlišenou THz spektroskopii, která umožňuje přesná měření v oblasti 5–80 cm-1, srovnatelná s aparaturou na bázi BWO v Moskvě a navazující a výborně doplňující stávající DIČ spektroskopii v našem oddělení. Tato laboratoř se hlavně zásluhou P. Kužela posléze vyvinula ve špičkové evropské pracoviště pro THz studium dielektrických a polovodivých materiálů. V devadesátých letech získalo naše oddělení také pozůstatky mikrovlnné techniky ze zrušeného Ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové. Bylo jasné, že mikrovlnná a vysokofrekvenční technika představuje důležitý doplněk našich charakterizačních možností pro pokrytí celého spektra elektromagnetických vln až do IČ oboru, protože standardní nízkofrekvenční měření do 1 MHz jsme tradičně v oddělení dělali. Hledali jsme tudíž pracovníka se zkušenostmi s těmito technikami. Po několika kratších pracovních epizodách jsme v r. 1998 získali zkušeného pracovníka z Technické univerzity Kyjev V. Bovtuna, který převzal stávající mikrovlnnou techniku a postupně vybudoval další, zejména po získání vektorového analyzátoru obvodů Agilent do 50 GHz v r. 2004.
V r. 1999 jsme získali ještě další důležitou investici – Ramanův mikroskop Renishaw, který umožňuje operativní lokální měření ramanských spekter na ploše o průměru 1–2 mikrometry a zároveň i skanování povrchu na ploše několika cm2. Celkově jsem docela rád a jsem hrdý na to, že se nám podařilo experimentálním vybavením a naším know-how pokrýt prakticky celou dielektrickou spektroskopii až do IČ frekvencí a všechny základní techniky pro charakterizování optických fononů. Tím tvoříme zcela unikátní laboratoř i v celosvětovém měřítku. SK: Vychoval jsi relativně hodně
vynikajících studentů, řada z nich dostala výrazná vědecká ocenění, jako jsou Wichterlova cena, Cena L’Oréal pro ženy ve vědě, spektroskopické ceny atd. O jaké studenty jde a jak tito lidé pokračují ve své vědecké kariéře? JP: Prvním mým významným studentem, ale ještě před revolucí, jsi byl
Čs. čas. fyz. 61 (2011)
125
ty, který jsi dnes v pozici vedoucího celé skupiny dielektrické spektroskopie. Prvním významným studentem po revoluci, který absolvoval sdílené doktorandské studium ve Francii a u nás, byl F. Kadlec, dnes důležitá posila THz laboratoře. Pak přišla éra několika zahraničních studentů: Španělka E. Buixaderas a Ukrajinka T. Ostapchuk, které obě zůstaly po obhajobě v našem oddělení, dosáhly též výše zmíněných ocenění a nadále se úspěšně věnují širokopásmové dielektrické spektroskopii feroelektrik. Dále Ukrajinci A. Pashkin a V. Porokhonskyy, kteří po obhajobě sice odešli (neměli jsme pro ně místo), ale oba udělali slušnou kariéru v Západní Evropě. A konečně zase Čech M. Kempa, který se dnes v našem oddělení věnuje jednak spolu s J. Hlinkou neelastickému rozptylu neutronů (experimenty v ILL Grenoble) a jednak mikrovlnným měřením. SK: Jsi pověstný nejen svou velkou
pracovitostí a výkonností, ale nesmíš se svou kytarou chybět ani na žádné oslavě. Zároveň se věnuješ celé řadě sportů, jako je tenis, volejbal, turistika, lyžování atd. Jak to jde dohromady a jak je pro tebe sport důležitý? JP: Skutečně, čím jsem starší, tím více si vážím toho, že mohu stále ještě mírně provozovat rekreační sporty: volejbal, tenis, ping-pong a v neposlední řadě turistiku – pěší, cyklistickou i na běžkách. A rád si zazpívám na různých oslavách, ale kytara tvoří jen nekvalitní doplněk, pokud není nikdo lepší po ruce. Všechny tyto záliby lze sice slušně kombinovat s vědeckou prací, ale u mne jsou bohužel na úkor širšího duševního vzdělavání a četby, na což už příliš času nezbývá.
V Cherbourgu v r. 2004.
http://cscasfyz.fzu.cz
126
Rozhovor dovat časově posunutá analogie s vývojem polovodičové technologie, kde posun je způsoben komplikovanějšími strukturami feroelektrik ve srovnání se základními polovodiči. SK: V poslední době je výrazný tlak
na sledování kvality vědecké práce (množství publikací, impaktní faktory atd.). Co si o tom myslíš?
S paní Ishibashi v r. 2009.
SK: Spolu s dalšími pěti rodinami
SK: Do poloviny 90. let byla
kamarádů vlastníte už přes 40 let chalupu v Jizerských horách. Dnes je něco takového těžko představitelné. Jak to máte zorganizované a jaké to má výhody?
feroelektrická komunita poměrně malá, na mezinárodní konference jezdilo poměrně málo lidí, všichni se velmi dobře znali. Později však došlo k výraznému růstu zájmu o fyziku a aplikaci feroelektrik, takže nyní v daném oboru pracuje několikanásobně více lidí. Jak si to vysvětluješ? Které objevy a aplikace k tomu přispěly?
JP: Chalupu jsme kupovali v r. 1969 jako parta 10 lidí, většinou svobodných, která ráda jezdila do Jizerek. Organizace funguje celkem dobře, o všech důležitějších věcech se hlasuje, financování je společné a výhodou je dělba práce mezi více lidí. Pravidelně na chalupě pořádáme společná setkání na Silvestra, Velikonoce, pracovní týden v létě a víkend okolo 28. října. Jelikož jsme si na sebe zvykli, pořádáme ještě další společné turistické a společenské akce i v jiných lokalitách. SK: Styl vědecké práce je v poslední době
úplně jiný než v 80. letech. Můžeš to nějak komentovat? JP: To je obrovská změna, to každý ví. Publikace jsme tehdy psali rukou a sekretářka to přepisovala. Každá změna znamenala složité přepisování. Zaměstnávali jsme laborantku, která nám pouze kreslila obrázky a hlavně rukou vynášela numerické hodnoty naměřených spekter na milimetrový papír. Překreslení lineárního grafu na logaritmický znamenalo mnohahodinové vynášení na logaritmický papír. Na konference jsme mohli jezdit pouze do východního bloku nebo na kompletní pozvání (po schválení příslušnými stranickými orgány), výměna korun za valuty samozřejmě nebyla možná. Spolupráce s cizinou byla v tomto smyslu složitá a zdlouhavá, pouze formou dopisů a v případě východních zemí občas dlouho dopředu plánovanými návštěvami. Ilustrací byla dlouholetá spolupráce kolegy V. Dvořáka s prof. Ishibashim z Japonska, která byla vedena prakticky jen formou dopisů a sepsání jedné publikace trvalo až léta.
http://cscasfyz.fzu.cz
JP: Principiální možnosti aplikací feroelektrik, jako jsou kondenzátory, piezoelektrický a pyroelektrický jev, převracení spontánní polarizace, ovládání doménové struktury, nelineárně-optické vlastnosti atd. byly známy od padesátých a šedesátých let. Pokrok v devadesátých letech souvisí se zlepšenou technologií přípravy materiálů, zejména tenkých vrstev a keramik a v poslední době též nanotechnologií pro přípravu různých kompozitů a metamateriálů. Asi se dá zhruba vysle-
JP: Chápu, že veřejnost potřebuje kontrolovat, že finanční prostředky jsou i ve vědě utráceny rozumně a kvalitně. Na druhé straně honba za množstvím publikací (bohužel celosvětová) je vědě silně na škodu a znepříjemňuje to život i badatelům studujícím novou tematiku, protože se musejí prodrat publikačním balastem. Jak z toho ven? Kvalitu práce vždy nejlépe posoudí kolegové z branže, potažmo kvalitní vedoucí. Ten by už při hodnocení práce neměl hledět na formální kritéria, ale dát na svůj úsudek. A kvalitní ředitel by měl mít možnost více důvěřovat svým kvalitním vedoucím a poskytovat jim i více finančních prostředků. Z tohoto hlediska se mi nelíbí přílišná rozdrobenost našich grantových agentur, kdy téměř každý badatel si na vlastní pěst shání granty a na druhé straně ředitel prakticky žádné finanční prostředky kromě (ne všech) základních platů a velkých investic nemá. To je pozůstatek naší porevoluční psychologie, kdy se vedoucím na žádné úrovni raději nedůvěřovalo. Čili bych doporučoval zvýšit důraz na větší grantové projekty podávané vedoucími větších týmů a ředitelům poskytnout též více finančních prostředků, kterými by mohli kompenzovat případné nespravedlnosti grantového systému. A vědeckým pracovníkům doporučuji nepodléhat publikační hysterii a dbát na vysokou kvalitu každé publikace.
S autorem rozhovoru na exkurzi po vinicích v Bordeaux v r. 2007.
