Rozhovor ROZHOVOR
S JANEM
ŠIKLEM
Rozhovorem s mgr Janem Šiklem zahajuje redakce Špeciálni pedagogiky cyklus inlen'iew se zajímavý mi osobnostmi oboru zejména z nastupující generace. Jan Šik! vstoupil do života vybaven sociálním handicapem: narodil se a vyrostl v rodine. která byla politicky pronásledovaná. Přistup ke uděláni měl značně ztížený a naučil se tak vnímat spiše život z odvrácené strany. To ve spojeni s úsilím o dukladnou teoretickou průpravu dalo předpoklady pro jeho citlivý přístup k handicapovaným lidem. Nyní pracuje v krizovém centru RIAPS. v Chelčického ulici č. 39. v Praze 3.
Mohl byste něco řici o zařízeni ve kterém nyní pracujete?
RIAPS,
RIAPS je takzvané „porevolučním" pracovištěm, a to nevypovídá jen o tom, kdy vznikl, ale také o situaci, ve které vznikal. Nejobecněji by myslím bylo možné říci, že už dlouho před jeho vznikem bylo několik idei v oblasti a na pomezí psychiatrie, psychologie, sociální práce a psychoterapie, které zrály a čekaly na podmínky otevřeného růstu. Myslím, že sem patří celkový trend k ote\fenějši, méně mocenské, vydělující a značkující psychologické pomoci a službě. Trend, který' relativizuje, že „blázni" nejsou ti „druzí" a za zdí, se kterými my rozhodně nemáme nic společného. Změna pohledu na celou tuto oblast jistě nebyla naší jedinečností, ale spíše uvolněním přirozeného vývoje, který tímto směrem šel v celém světě. Bylo by zajímavé vzpomenout si, a jistě je to různé popsáno, jak předchozí sy stém uměl využívat a zneužívat i velmi civilní instituce a struktury společnosti k vytváření své všudyprorůstajicí totalitní struktury.
O obecně lidské tendenci vykazovat duševně jiné občany za zeď, ať už za tu faktickou, nebo jen za tu mentální, ale stejně dobře psychologicky segregující, se dá hodně dočíst v knížce M. Foucalta - Dějiny šílenství. Na této „nové vlně" vznikla krom RlAPSu celá síť krizových center různého druhu, linek důvěry, denních stacionářů, ale i např. týdne duševního zdraví nebo Divadlo za plotem v Bohnické léčebně. Nechci jmenovat nebo dávat ucelený přehled, mohl bych vynechat, zapomenout, nebo prostě neznám. Chci zdůraznit, že všechny tyto nové instituce nebo nové trendy ve starých, hepeningy a divadla spolu nějak souvisí základní myšlenkou. Kým je RIAPS zřízen, komu slouží, jaké jsou nabídky, možnosti a cíle RlAPSu? RIAPS dlouho nebylo možno resortně zařadit, protože stejné jako další instituce se jaksi nevešel do staré krabice Hledalo se, kam by patřil a kdo by jej platil, aby přitom neprodal svoji duši. Dnes RJAPS patří pod Záchrannou službu Praha, z j e -
jího rozpočtuje placen a zřizován. Vedle oficiálního zřizovatele je zde od počátku RIAPSu nadace psychosociální pomoci REMEDIUM, která nadstandartním aktivitám RIAPSu pomáhá trochu rozvazovat ruce. RIAPS je nizkoprahové psychoterapeutické pracoviště. Jeho součásti je linka důvčry, lůžkové oddélení pro pobyty do jednoho týdne a tři další oddčlení. Jedno podle převládající problematiky tzv. „psychosomatické" a dvé podle včku. Pro děti, dospívající a jejich rodinu a pro dospělé. Všechna oddělení, včetně „linky " a lůžkového oddélení spolu tvoří provázaný, úzce komunikující systém. Služby, které poskytuji jednotlivá odděleni RIAPSu lze „koupit" i jinde, ale v celistvosti systému je jeho hlavni smysl i jedinečnost RIAPS chce být blízko tzv. „normálním lidem" a jejich běžným problémům. Nechce suplovat psychiatrické ordinace ani psychiatrickou kliniku, chce být vysunutý vpřed a bliž konfliktním a krizovým situacím člověka, tak jak vstupují do jeho života. Skrze jeho vztahy, dčti, strachy, emoce, sexualitu... Někdy v dramatických situacích, neštěstí v rodině, autonehody, sebevraždy, ale častěji velmi běžně, tzv. mezi „koupelnou a kuchyni", kde se přeci jen odehrává většina našeho vztahového života. Člověk, který nic neví o systému psychoterapeutické péče, ale ví, že je mu špatně, nebo že neví jak dál, se prostě dovolá. Ve starém slova smyslu. Původné to bylo z okna nebo u sousedů, dneska to může být na lince důvěry. Najednou v té těžké situaci není sám, někdo je v tom s nim.
bere jej i jeho situaci vážně a spolu hledají, jak s tím dál. Kromě okamžité podpory - pomoci, které se říká telefonní krizová intervence, dostane nasměrování a kontakt, ať už do RIAPSu nebo někam jinam. Dobrá informace „kam se s tím dá jit" je jednou z důležitých věcí, které lze již po telefonu získat. Linka důvěry pracuje nonstop, stejně jako příjmová psychoterapeutická služba. A tak lze do RIAPSu dojít bez objednání a ohlášení. Prostě sebrat se a jít. Nemuset čekat, hledat kontakt a doporučení, ale moci o svém problému a situaci témčř hned a bezpečné s někým mluvit. Tahle dobrá dostupnost, bezbariérovost vstupu, nesegregujíci a neoznačující přístup, pohled na krizi a krizovou situaci jako na součást života, psychického zrání a mezilidských vztahů, to jsou asi hlavní myšlenky, na kterých RIAPS stojí. Jak dlouhu zde pracujete, jaké je Vaše místo v RIAPSu? Pracuji na odčlení pro „Děti, dospívající a rodinu" čtvrtý rok. Věnuji se hlavně adolescentům, jejich problémům a pracuji s jejich rodiči. Ti jsou nezřídka jej ich problémem, ale i naopak. Dalo by se říci, že pomáhám dospívajícím a mladým dospělým lidem s tím, co je úkolem a často těžkostí tohoto věku. Konkrétné jsou to osobnostní potíže mladých lidi jako nejistota, nízké sebehodnocení, vztahové problémy v rodině nebo s vrstevníky. Bývají to také potíže z okruhu závislostní problematiky a nemusí to být jen drogová závislost.
Rozvinutou drogovou závislost ostatné v RIAPSu ani nelze léčit. Lze tady o tom mluvit, pracovat na motivaci k tomu „něco s tím dčlat" a lze dostat informace, jak z toho vede cesta, kde se léčit. Se závislostnimi téžkostmi souvisí okruh problémů se separaci, to je další velká oblast, na které mladým lidem pomáhám. Kdysi jste vystudoval špeciálni pedagogiku na Pedagogické fakultě v Praze. Co Vám toto studium dalo nebo nedalo, co Vám umožnilo? Na začátku nutno říci, že jsem studoval v letech 1985-89. Do školy jsem se přihlásil, když jsem byl na vojně. Mčl jsem i doporučení ze své předchozí práce, z výchovného ústavu v Načeradci. V období vojenské služby pro mč bylo moc důležité, že jsem se někam dostal, že někam profesně směřuji, že to bude mit nějaký řád a pespektivu. Studium samotné bylo pro mě zklamáním. Ve všem všudy, až na malé vyjímky. Koncepce studia, obsah předmětů, přednášející... Jako většina studentů jsem byl samozřejmě i zároveň rád, že skoro nic nemusím. Spolukolaborov al jsem na úrovni a zmatcích dálkového studia a myslel si, že denní studium je třeba lepší. Později, když jsem se v praxi potkal jako kolega s dalšími absolventy speciální pedagogiky, jsem viděl, že bylo stejné mizerné. Přežily většinou jen historky podobné vojenským. Spousta prázdné slámy, spousta ztraceného času. Teprve dnes mi dochází, o čem všem studium
mohlo být, co všechno jsme mohli a potřebovali védčt, jak zajímavé to mohlo být. Docela obyčejné dnes závidím, když vidím třeba studenty katedry sociální práce na Filozofické fakultč UK. Devadesát procent obsahu jejich dnešního studia by mohlo a mělo být i obsahem studia speciální pedagogiky Ale my jsme dokola opakovali rozdíl mezi defektem a defektivitou, stávali se pseudoodborníky na řemesla, kteří vědí, jak se jmenuji druhy rašplí, ale rašplí neměli v ruce. Učili jsme se špatné psychologii pro střední školy a nedozvěděli se, že etopedie nějak souvisí s etikou a morálkou. Byla to hrůza a myslím, že zdaleka nejen vnucená „komunistickými osnovami", ale už i ta vlastní, dobrovolná, pokleslá úroveň. Byly vyjímky - například živá katedra výtvarné výchovy. Nevím, jak se to podařilo, ale tam byli lidé, kteří mysleli a chtěli učit. Realita je taková, že jsem v podstatě samouk. Zároveň se školou jsem byl v psychoterapeutickém výcviku SURu pro zaměstnance výchovných ústavů. Byla to taková mise, jak dostat kus psychoterapeutické pozornosti k člověku a principy komunitní práce do systému výchovných ústavů. Přes výcvik jsem získal profesi, ne přes vysokou školu, od ní jsem dostal absolventský dekret a dost zmatenou profesní identitu speciálního pedagoga. Moje cesta za kvalifikací k tomu, co dnes dělám, dosud neskončila. K jednomu snad může být „mindrák" (a já jej ze speciální pedagogiky mám) dobrý, že stimuluje, nutí ke kompenzaci a překo-
náni Absolvoval jsem další výcviky v rodinné terapii, drogové problematice, psychoanalýze, Bállintovské skupiné. Tak se mi snad podaří nakonec „patřit" do nově se formující a vy mezující profese psychoterapeuta. Nehledě na tento legislativní proces, právě jím se cítím být. Kde nacházíte v sobě silu rozumět problémům cizích lidi a kde hledáte způsoby. jak jim pomoci? Psychoterapeutický výcvik mi otevřel dveře, které jsem jen intuitivné tušil. Skrze vlastni scbepoznáni se otevírá lepší porozumění druhému. Osobnost je něco, o co lze usilovat, nástroj, který lze ve vztahu k druhému cíleně použit k jeho prospěchu. Sebepoznáni samozřejmě není jen doménou a objevem psychoterapie, ta však nově (v posledním století zvlášť) objevuje sily a konflikty v člověku a také cestu, jak s nimi pracovat. Vaši otázku lze i trochu otočit. Nejedná se jistě jen o silu, zdatnost, kterou jsem si osvojil a teď ji mám navíc, na rozdáváni. Je to zároveň moje potřeba, vlastně slabost. Já lidem jen nedávám své porozuměni, hodně si beru, obohacují mě, potkávám se v jejich problémech. Psychoanalýza je mi dnes terapeutický m nástrojem, ať pracuji s člověkem v krizi, se skupinou či s pacientem, který' ke mně chodí na psychoanalýzu. Dává mi pohled, jak rozumět psychologické skutečnosti člověka. Psychoanalýzu jsem „nespolkl" z knih a ze skript, sedm let jsem sám studoval vlastni analýzu, prokousával se sám
sebou. Je to tedy takové prožité, zvnitřněné poznání, u kterého znalost v běžném slova smyslu tvoři jen horní slupku. Kde jste pracoval před
RlAPSem?
Před vojnou od osmnácti let jako vychovatel ve výchovném ústavu v Načeradci. Po vojně ještě rok tamtéž a pak v dětském domově v Praze 9. Po roce 1989 jsem dostal možnost udělat v rámci Střediska pro mládež oddělení pro mladé lidi v krizi. Vznik tím Most, myslím jedno z prvních nízkoprahových, nonstop otevřených pracovišť pro mladé lidi s poruchami chování, které nepracovalo s represí, ale s dobrovolností. Je to velmi jiná práce, jestli jste v instituci, kam vám „svěřence" přivezou, on tam nechce být, ale má od soudu nařízenou ústavku, nebo jestli hledáte cestu, jak se setkat s mladým člověkem, který třeba asociálně žije na ulici nebo ve skwattu či v kanále na sídlišti. Dalším pokusem, který přežil jako instituce můj odchod, je projekt FARAHOME, který nabízí resocializační dobrovolné pobyty na venkovské faře. Oproti Mostu, ze kterého vyrostl, má v nabídce potenciál .jinakosti" společného života ve venkovském domě. Právě nabídka něčeho zcela jiného otevírá možnost změny, která se může v mladém asociálním člověku udát. Život v domě učí věrohodné, protože naživo, co znamená, starost o dům a zvířata. Jak je těžké žít dospěle s druhými, to znamená domlouvat se s nimi, respektovat je, nezneužívat je. Zároveň pobyt jaksi mimoděk nutí k ak-
ceptaci pravidel, k abstinenci, nenásilí, nekradení a radé dalších základních sociálních pravidel, bez kterých ani nelze žít jinak než v asociálním kabátě. Prožil jste někdy zklamáni z toho. že klient Vaši snahu nepřijal? Jisté, mockrát. Témito zážitky je roubena celá má terapeutická práce, všechny mé pokusy i instituce, kde jsem pracoval. Je možno říci, že právé tento pocit zklamáni tvoří kontinuitu a ukazuje také vývoj. Myslím, že před 15 lety, kdy jsem začínal ve výchovném ústavu, jsem mél hodně jiná očekávání a zažíval jiná zklamání než třeba dnes u svých pacientů či v RIAPSu. Má očekáváni byla zprvu jaksi totálni, byl jsem velmi hladový pomáhat, být užitečný. A bylo to jako s hladem - hodně a rychle. 1 zklamáni tomu odpovídala. Byl jsem třeba kolikrát okraden svými svěřenci, když jsem neuměl rozpoznat a vymezit hranice a nabízel jim všechno, třeba i své soukromí. I krizové centrum Most bylo z mého dnešního pohledu tak trochu bezhraniční. Byl jsem na to hrdý, přišlo mi to větší a lepší, než co dělají druzí - klasické instituce, které se chráni a drží se ve své pomoci u zdi. Chtěli jsme nabízet mnoho, taková totální pomoc. „Můžeš být jaký chceš, přijít kdy chceš a my tě přijmeme." Vážím si tohoto svého období, ale mám k němu dnes i skepsi, potkám-li dnes takového hořícího „záchranáře" lidi, vím, že to má velká rizika, že také tak naléhavé potřebuje zachránit sám sebe. Myslím, že tento způsob pomoci má v sobě něco fas-
cinujícího. Jistě velikou moc, která je sociálně skryta v každé pomoci, protože každá pomoc zavazuje, ale má to i další rozměry. Napjaté polarity dobra a zla, přitažlivost té bídy, té bezvýchodnosti, se kterou se jakoby z pevného břehu můžete potýkat. Má to své obdoby v literatuře i výtvarném uměni. K akademičtější psychoterapii jsem trochu utekl právé z únavy z tohoto vypjatého exponování. Spousty pokusů a intervenci do života klientů, kteří zítra zmizí, přijdou noví a další. Byl jsem z toho unaven, chtěl jsem vidět více kontinuity, více vědět o tom, s kým pracuji, o jeho minulosti, osobnosti. Také být více chráněn svou roli a i instituci. Pocity zklamání při dlouhodobé terapeutické práci s klientem mají zcela jinou intenzitu než ty dříve. Ale ne, že nejsou. Vím ale dnes více o sobě, má vlastní úloha v pomoci druhým je mi více známá. Rozumím, že jsem si tato zklamáni hodně způsobil sám a mé samotného že se týkají. Vašim velkým činem je napsáni scénáře pro úspěšný a krásný film Marian. Do jaké miry je příběh realita a do jaké míry je to fikce? Musím to upřesnit, já spolupracoval na scénáři s jeho řežiserem Petrem Václavem. Bez něj by film nebyl. Svoji roli při psaní scénáře jsem viděl právě v úkolu dostat do něj co nejvíce z reality. Byl jsem tam za realitu, za příběh skutečného kluka Mariana, kterému jsem pár let dělal vychovatele. Film je samozřejmě kusem
naší představou, jak asi žil a prožíval Marian, přesto se film pokouší vyjít z reality, co to lze. Projeli jsme všechna dostupná prostředí, kde skutečný Marian žil, navštívili všechny ústavy, kterými prošel, četli všechny dokumenty, které po něm zbvly . A zbytek jsme snili a představovali si, jak jsme uměli. Přicházejí do RlAPSu i lidé s podobným osudem jako byl osud Mariana '.' Moc ne, Marian byl kluk s nařízenou ústavní výchovou, pak věčné na útěku, ať už z ústavu, nebo z vězeni. V RlAPSu lze potkat jiné, ne lehčí a méně dramatické osudy, ale takový „marianovský" byl spíše k potkání v Mosté. Most je „uSit" i pro tyhle kluky, kdy je tlačí útěk, jejich minulost a bezvýchodnost přítomnosti neúprosnou silou někam, kde ani nechtějí být, ale už
nemají sílu stavět se proti. Měli jsme pro to v Mostě metaforu, které rozuměli i naši klienti. O pádu ze schodů, kdy to má setrvačnost a neni se čeho chytit. Ale slušné schody mají odpočívadlo, kde se zastavíš a můžeš udělat alespoň kus volby, jestli padat dál, anebo zkusit něco jiného Tuhle šanci chce Most dávat. Jakou profesi byste chtěl v životě ještě vyzkoušet? Jistě, rád bych zkusil různé věci, žít i ještě jinak než žiji, jinde než žiji, být trochu jiný, než jsem a tak Ale zároveň přibývá v mém životě pocit, že do toho nemám moc co mluvit, že mě to někam vede. Žádná jasně formulovaná víra v osud, spíš pocit, že zevnitř, z mých vnitřních potřeb, sil a slabostí jsem někam veden. Redakce Vám děkuje za upřímný
rozhovor.
