galén
RozHovoR Milana Tesaře s JaneM HRubýM
RoZHovoR mIlaNa tesaře s JaNem HRuBÝm
Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmějí být reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. Autoři a nakladatelství Galén vynaložili velké úsilí, aby zjistili majitele autorských práv dokumentárních fotografií. Omlouváme se za případné neúmyslné vynechání jmen autorů, s radostí je uveřejníme v dalším vydání této publikace. Epilogue © Josef Klíma, 2013 Photos © Jiří Kupka, Ivan Prokop, Jaroslav Prokop, Petr Šolar, archiv Galén a archiv Jana Hrubého, 2013 Posters © Karel Haloun a Pavel Büchler, Miroslav Jiránek, archiv Galén, 2013 Preface © Jiří Černý, 2013 Typography © Josef Repka, 2013 © Galén, 2013 ISBN 978-80-7492-093-6 (PDF) ISBN 978-80-7262-999-2 ISBN 978-80-7492-094-3 (PDF pro čtečky)
{
}
housle tečka hrubý
{ Předmluva } Nejznámější a podle mnoha publicistů i nejvýznamnější český rockový houslista Jan Hrubý se narodil 3. prosince 1948 v Praze a vyrůstal v nedalekých Dobřichovicích. První hudební nástroje dostal od rodičů: zkusmo foukací harmoniku a vážně už housle. Soukromě se na ně učil od deseti let u místních houslistů, především právníka Aloise Dvořáka, na Státní konzervatoři v Praze v letech 1964–1968 u Gity Morenové, a pak opět soukromě u violisty Ladislava Černého. Nejdřív se nadchl pro Purcella, Händela, Vivaldiho a další barokní skladatele. V Praze chodil na koncerty houslových virtuosů Henryka Szerynga, Davida Oistracha a Isaaca Sterna. Z rockové a folkové hudby ho ovlivnili především Beatles, Rolling Stones, Simon & Garfunkel a Bob Dylan, u brdských táboráků však hrál cokoli včetně lidovek a trampských písní. Prošel několika skupinami, ale agenturní kvalifikaci získal až s Reciprocity, kde v roce 1969 začal jako baskytarista. Mezi světovými houslisty ho postupně zaujali Stéphane Grappelli, Jean-Luc Ponty a Jerry Goodman. Zjara 1974 dostal nabídku od Vladimíra Mišíka a v roce 1975 se v jeho skupině ETC… stal kapelníkem. Ještě výrazněji než výměnami instrumentalistů ovlivnil styl skupiny svými skladatelskými i hráčskými nápady, postavenými hlavně na melodické nápaditosti, sklonu k romantické rozjímavosti a citu pro vzájemné prolínání různých stylů, především rocku a folku. Zřejmé a přiznané byly v jeho pojetí ohlasy britských Jethro Tull. Ještě častěji než s ETC… hrával tehdy s Mišíkem v tak zvaném Čundrgruntu, různých sestavách, jimiž stále pronásledovanějším rockerům dávali příležitost ke společnému veřejnému koncertování dosud trpění folkaři Vladimír Merta, Petr Kalandra a další. Po agenturním zásahu v roce 1982 Hrubý odmítl držet skupinu bez zakázaného Mišíka a sám ETC… rozpustil. Krátce pak působil v Blues Bandu Luboše Andršta. S trvalejším řešením tehdejší situace, vlastně dramaturgickou protizbraní na údery vůči rockové hudbě, přišel textař Ladislav Kantor, když požádal Hrubého, aby pro zpěváka Michala Prokopa přestavěl repertoár i skupinu Framus Five a využil jak „volné“ hráče ETC…, tak skladatele Petra Skoumala a textaře Pavla Šruta. Během téměř pětileté spolupráce Hrubý přeměnil a vyhranil nejen zvuk skupiny, ale i samotného Michala Prokopa. Jakmile agentura rozvolnila nesmyslný zákaz Mišíkovy činnosti, Hrubý se v roce 1985 vrátil i k ETC…. Příležitostně vystupoval od roku 1987 také v akustickém Nu Triu s Prokopem a kytaristou Lubošem Andrštem. Svou druhou etapu v ETC… ukončil Hrubý sám v témž roce 1987 po albu Vladimír Mišík – ETC… 4. Do prvního sólového instrumentálního alba Cesta na severozápad (1992) a tím i samostatné kariéry, která pokračuje dodnes, Hrubého v podstatě dotlačil jeho kamarád, populární rockový zvukař a producent Jiří Mirovský řečený {6}
housletečkahrubý
Mirda, když mu náhle oznámil natáčecí termíny. Pohotově tak využil ohlasu, jaký měly Hrubého vlastní skladby na pražském koncertu s bretaňským harfeníkem a zpěvákem Alanem Stivellem. Další alba v podobně keltském duchu rychle následovala, už se zpívajícími hosty. Svou první opravdu vlastní skupinu, s níž koncertuje i v zahraničí, hlavně na britských ostrovech, Hrubý nazval Kukulín – podle hrdiny irských pověstí i holiče z Havlíčkova Krále Lávry. Mezi jeho spoluhráči někdy bývá i jedna z jeho tří dcer, flétnistka Andrea. Nemění se jména těch, na jejichž projektech se Jan Hrubý jako skladatel i houslista nejčastěji a rád podílí: Petr Skoumal, Vladimír Mišík, Michal Prokop. Nevyprchává ani vůně Hrubého hudby, jak ji poznal a charakterizoval jeden z jeho spolupracovníků, velšský zpěvák Peter Mustill: romantika a hospoda. Důležité je i Hrubého vidět hrát. Nebo si vybavit poletujícího šumaře z obrazu Marka Chagalla. Jiří Černý {7}
{1}
housletečkahrubý Honzo, jaký je tvůj nejranější zážitek spojený s hudbou? Když mi bylo asi pět let, dali mě do školky. Táta mi tenkrát koupil foukací harmoniku a já jsem na ni hrál nějaké písničky. Nepamatuju si samozřejmě, jak jsem je hrál, ale učitelky je poznávaly. Takže to snad na pětiletého kluka nebylo tak blbé. Se školkou se pojí i další můj zážitek. Narodil jsem se v prosinci, a do školy jsem tedy měl jít o rok později. A poslední rok před školou požádala paní ředitelka Slavíková mého tátu: „Stando, vezmi si toho kluka domů. Máte doma babičku, ať ho hlídá. On nám tady kazí morálku.“ V čem jsi jako malý kluk kazil morálku? To už nevím, asi jsem nějak zlobil. Říkali o mně: „On je takový dobrosrdečný, se vším pomůže, ale taky neposedí, pořád ho někde hledáme.“ Nic zlého jsem asi nedělal, jen mě nějak nemohli uhlídat. A tak mě vzali ze školky domů a hlídala mě babička, jenže ani ona mě neuhlídala. Jezdil jsem na takovém malém kole a byl jsem hrdý na to, že nemusím do té školky. Ostatní děti na mě závistivě pokukovaly zpoza plotu a já jsem jezdil kolem, dělal brrm brrm brrm a byl jsem šťastný, že mám takovou svobodu. Tenkrát to na ulici nebylo tak nebezpečné jako dneska. V Dobřichovicích mělo auto jen pár lidí. Já si vzpomínám, že už ve školce jsem vnímal hudbu, která se u nás doma linula z rádia. Jak to bylo u tebe? Co jsi jako malý poslouchal? Babička, která mě hlídala, se motala kolem plotny a v jednom kuse si zpívala. Já jsem se snažil zpívat s ní a ona mě to učila. Pocházela z Vysočiny, od Golčova Jeníkova, a tak to byly asi písničky z pomezí Moravy a Čech. Ale už si na to přesně nevzpomínám. Moje máma, která pocházela od Nového Bydžova, také trošku zpívala. To byly zase podkrkonošské písničky. A já jsem odmalička rád poslouchal, když hráli Plzeňáci. Vůbec muzika z Chodska nebo ze západních Čech mě přitahovala. Že máš rád chodskou muziku, vím. Ale to tě to skutečně přitahovalo už jako kluka? Jasně. Zvuk dud mě dostal okamžitě. Třeba moje manželka dudy nemusí vůbec, ale mně přišlo, že je to úplně něco jiného, než člověk běžně slyší. A ještě jeden zvuk se mi líbil už jako dítěti: hoboj a vůbec šalmajové nástroje. Dokázal bys říci proč? Nedokázal. Ale ta barva zvuku mě zkrátka přitahovala. {9}
V tom výčtu mi zatím scházejí housle… Na housle jsem začal hrát poměrně pozdě. Dnes děti začínají už v přípravkách, ale já jsem začal hrát snad až ve třetí třídě, tedy skoro v deseti. A to je na housle z dnešního pohledu opravdu pozdě. Rok nebo dva jsem chodil u nás v Dobřichovicích do osvětové besedy, kde housle učil profesor Basil Macalík z Řevnic. S jeho o rok starší dcerou jsem mimochodem později chodil na konzervatoř. Můj další učitel, pan doktor Dvořák, byl známý mého táty. Byl to právník, ale zároveň vynikající houslista, který za první republiky vystudoval nějakou mistrovskou houslovou školu na úrovni dnešní akademie. Měl výbornou techniku hry, ale bohužel zemřel docela mladý, asi v 59 letech. Takže následovala další výměna učitele? Já jsem se tak různě potloukal. Chvíli jsem učitele měl, chvíli ne. Učil mě například violista Petr Čech ze Všenor, který studoval na akademii u Ladislava Černého. Chvilku jsem byl u houslové virtuosky Nory Grumlíkové, která později dostala angažmá v Japonsku. A ta mě – to mi bylo asi čtrnáct – předala Pavlu Charvátovi, v té době studentovi šestého ročníku konzervatoře, který měl také výbornou techniku a říkal mi, že když hraju Mozarta, mám lepší tón než on. Namítal jsem: „To je sice možné, ale mám jen jedno procento tvé techniky.“ A on mi odpověděl: „Počkej, to všechno přijde.“ Hodiny u něj na Smíchově se mi hrozně líbily. Byly takové volnější, ale zároveň ode mě Pavel chtěl možná desetkrát víc než učitelé před ním. U něj jsem také strávil asi rok a seznámil jsem se tam například se Zdeňkem Juračkou, kterého také učil. V roce 1964 jsem ukončil základní devítiletku v Dobřichovicích a po prázdninách jsem nastoupil na pražskou konzervatoř. Byl jsi tedy takový student-kočovník… Proč jsi vlastně nechodil do klasické „lidušky“? U nás v Dobřichovicích nebyla, byla tam jen ta osvětová beseda. A pan profesor Macalík byl možná dobrý učitel, ale nároky, které na žáky měl, byly malé proti tomu, co jsem zažil později. Houslím jsi tedy jako dítě věnoval hodně času. Bavilo tě to? No, nebavilo. Říká se, že je to čertovské řemeslo. A také to láme tělo, zkřivenou páteř mám celý život. Ale vydržet se to dá. V nějakých dvanácti nebo třinácti letech nepochopíš, že když jsi blbý na všechno ostatní a muzika je pro tvůj rozvoj to nejlepší, že by ses jí tedy měl věnovat. To snad dokázali jen géniové, které bavilo cvičit osm hodin denně. Já jsem raději hrál na řece hokej. No { 10 }
1951
Já se sestrou Mařenkou a babičkou
1954
Mateřská škola
1964
Základní škola { 11 }
a v takovém případě přiběhla babička a křičela: „Počkej, až přijde domů táta! Měl jsi cvičit. Už tam na tebe čeká pan Čech!“ Když tě to nebavilo, proč jsi vůbec do houslí chodil? Rozhodnutí rodičů? Rodiče se prostě někde dozvěděli, že housle jsou základ. Že můžeš hrát na cokoli, ale že začít se má na housle. A možná mě u těch houslí držela muzika jako taková. Dostal ses později i k něčemu jinému? Vlastně už jen na konzervatoři k obligátnímu pianu, na které jsem se ale moc nenaučil. Zahraju sice relativně dost, ale musím si to sám vymyslet. Umím také něco málo na varhany. No a na kytaru hraju jako asi každý kluk. Táta mi kytaru koupil, když mi bylo patnáct, ale kladl mi na srdce: Nejdřív housle, potom kytara! Jo, a ve škole jsem troubil pionýrské fanfáry… Počkej, to mě zajímá! Můžeme se u toho zastavit? Na základní školu jsem chodil v rodných Dobřichovicích a patřil jsem do kategorie „známých firem“. Když se před hlavní přestávkou ozval z amplionu hlas ředitele Kašíka, že se mají do ředitelny dostavit někteří žáci, často padlo i moje jméno. Jednou navštívil naši školu ředitel základní školy ze Všenor soudruh Zikmundovský a něco přivezl. Před hlavní přestávkou zavrčel školní rozhlas a z něho se ozval Kašíkův hlas: „Do ředitelny se dostaví žák Hrubý.“ Jelikož jsem si nebyl jistý, co jsem zase provedl, rozbušilo se mi srdce a pocit jsem měl prachmizerný. Zaklepal jsem na dveře ředitelny a pomalu, přihrbeně vstoupil. Kašík mě přivítal slovy: „Říkala mi kolegyně Dražanová, že prý jsi hrál v kvartetu s jejím mužem na koncertě v Černošicích. My tady pro tebe něco máme.“ Otevřel krabici a vyndal zlatou trumpetu s rudým praporkem: „Místo alotrií s Caldou budeš troubit, až se z tebe bude kouřit.“ A prý že když můžu hrát s Dražanem na housle, na trumpetu se pionýrské fanfáry také naučím. Fanfára nemá klapky, hraje tedy jen alikvotní tóny. Místo not se používaly vodorovné čárky v různých úrovních a nad nimi písmena G–C–E–G. Z těchto tónů se skládaly různé fanfáry. Začal ses je tedy učit…? Hned po škole jsem vyrazil s trumpetou na sokolovnu, kde jsme se scházeli a hráli fotbal. Byl jsem středem pozornosti, každý si chtěl fouknout. Za chvíli byla trumpeta tak zaplivaná, že jen chrčela. Ale ty fanfáry jsem do večera do{ 12 }
housletečkahrubý cela dobře zvládl, i když mě od toho brněly rty a pusu jsem měl celou bolavou. Za pár dní si mě Kašík zase zavolal a ptal se, jak mi to jde. Předvedl jsem mu všechny fanfáry podle těch naznačených značek a on vypadal, že nevěří vlastním uším. Pasoval mě na „učitele“ troubení a nařídil mi, abych vybral ještě dva trubače z nadaných spolužáků, vhodných pro tento nástroj, a jednoho tambora, vlastně bubeníka, protože Zikmundovský přivezl i bubínek. Vláďa Čížek tedy vyfasoval buben, Brabec s Tomkem trumpety. Když jsme to během měsíce dali trochu dohromady, hlásil jsem poslušně Kašíkovi, že jsme připraveni ukázat svoje umění. Obstáli jsme a Kašík nám nakázal, abychom zašli do Všenor za Zikmundovským a také mu zatroubili. I tam jsme obstáli. Jen mému tátovi se to moc nelíbilo. Když jsme přišli k nám domů, navlečeni do pionýrských krojů, chvíli nás pozoroval a pak řekl, že vypadáme jako uniformovaní domovníci. Kde jste potom své umění předváděli? Zikmundovský nás připravoval na troubení k XII. sjezdu KSČ. O Brabce jsme brzy přišli, protože jedna učitelka zjistila, že ministruje v dobřichovickém kostele, a nestrávila, že by se katolický ministrant dotýkal pionýrské trumpety. Nařídila mu, aby trumpetu odevzdal. Jemu, přestože poklekával před oltářem, bylo líto, že už nesmí troubit. Ale určitě brzy procitl. My ostatní jsme pak jezdili po různých stranických parádách, kde vždycky bývalo na stolech hodně dobrého jídla a ovoce, které nebylo běžně v obchodech. Na to, co papaláši nesnědli nebo nevzali s sebou domů, jsme se vrhli my, pionýři, až nám z toho bylo špatně. Nejzajímavější pro nás ale bylo, že jsme se ulili ze školy. Jednou mi dokonce nadával spolužák, jehož táta kopal uran, že svým troubením posluhuju komunistům. Hrozně mě tím vytočil (i když měl vlastně pravdu). Vzal jsem mokrou houbu a mrštil jí po něm. Houbou však dostal portrét prezidenta Novotného, který skončil v popelnici s rámem i střepy. Brzy skončil i XII. sjezd KSČ a s ním moje troubení. Teď už ve výčtu nástrojů chybí jen tvé oblíbené dudy a hoboj. Na ně jsi někdy zkoušel hrát? Dudy dokonce mám doma, i když momentálně nejsou v provozuschopném stavu. Někdy na začátku 80. let jsem něco točil s Honzou Kolářem v sestavě housle a klávesy a dohromady to znělo trochu jako dudy. Zmínil jsem se, že se mi dudy líbí, a Petr Skoumal mi na nástroj přispěl. Každý jsme jej zaplatili z poloviny. A tak jsem se začal učit na dudy, něco jsem už zahrál, jenže pak jsem slyšel opravdové dudáky a vykašlal jsem se na to. Na albu Cesta na severozápad v jedné skladbě na dudy hraju, ale velmi jednoduše. { 13 }
A hoboj? Ten jsem v puse nikdy neměl. Přestože jsem se tenkrát naučil fanfáry, na dechové nástroje vůbec nejsem. Třeba moje dcera Andrea vzala do ruky flétnu a hned jí to šlo, ale mě tento typ nástrojů minul. „Když jsi blbý na všechno ostatní, muzika je pro tvůj rozvoj to nejlepší.“ To jsi před chvílí řekl. Ale předpokládám, že jako žák jsi nebyl úplně „blbý“… Byl jsem průměrný žák – žádný génius, tak někde ke konci první poloviny třídy. Ale kdybych se učil, byl bych možná dobrý žák. U nás mělo vždycky asi čtyři nebo pět žáků z pětadvaceti vyznamenání a já jsem na ně dosáhl až na konci osmé třídy. Jinak jsem míval většinou jednu nebo dvě trojky. Ale v té osmé třídě přišel ředitel a řekl mým spolužákům: „Představte si, kdo to dotáhl až na vyznamenání – Honza Hrubý!“ A dodal směrem ke mně: „Rozhodovali jsme se, jestli nemáš dostat ředitelskou důtku, ale nechtěli jsme ti to kazit.“ Šla ti matematika? Zrovna matematika nebyla moje gusto, ale učila nás ji právě paní učitelka Dražanová. Už jsem říkal, že s jejím manželem jsem v Černošicích občas hrával v kvartetu. A i proto jsem z počtů dostával o stupeň lepší známku, než jsem zasluhoval, tedy dvojku. Kdy sis uvědomil, že by ses mohl živit hudbou? Nevím, jestli jsem si to v celé šíři vůbec uvědomil dodnes, ale život člověka prostě někam zasadí, ať chceš nebo nechceš. A já samozřejmě dneska chci. Ale kdy jsem si to uvědomil? Asi když jsem poznal tu vyšší ligu, tedy nejen ty, kdo zpívali v hospodách, nebo to, co jsem slyšel doma. Doktor Dvořák, o kterém jsem už mluvil, mě brával na koncerty například do Rudolfina a já jsem tehdy měl možnost vidět hudební špičky té doby – Henryka Szerynga, Idu Haendelovou a další slavné houslisty. Najednou jsem se dostal jakoby do jiného světa. Nešlo jen o to, že jsem si uvědomil, že toto bych chtěl dokázat, ale vůbec mě to vyneslo do úplně jiných sfér. Kdysi jsem chtěl být zedníkem a můj dům by zedníka asi potřeboval. Ale mám zedníka souseda, takže to mám vyřešené… Můj táta nade mnou lámal hůl a říkal, že jsem pitomej, že chci být zedníkem. Dobří rodiče totiž chtějí mít ze svého dítěte to nejlepší a já jsem na to údajně v Dobřichovicích, v tom malém světě, měl. { 14 }
housletečkahrubý Myslíš, že si to takto opravdu uvědomují všichni rodiče? Dřív se samozřejmě někdy stávalo, že otec, který sám znal těžký život muzikanta, řekl synovi: „Jestli vezmeš housle do ruky, tak ti je zpřerážím.“ Ale u nás to tak nebylo. Táta se sice neživil žádnou uměleckou činností, ale dobře maloval a byl kulturně dost na výši. Byl to takový písmák, za mlada založil ochotnické divadlo, psal kroniku, vštípil mi do hlavy chronologii dějin umění, politiky, otevřel mi cestu k řecké historii a mytologii, seznámil mě s antikou… Máš sourozence? Mám o čtyři roky starší sestru. A ta nějak inklinovala k muzice? Pořád něco poslouchala, ale nikdy na nic nehrála. Vlastně jednou si koupila asi za tři stovky kytaru a učila se hrát na tři akordy, ale to byla spíš záležitost módy. Holky hrály, ona také. Ale jinak ne. Když jsi chodil na koncerty klasických houslistů, populární hudba šla mimo tebe? Táta si jednou pořídil gramorádio, ale desky, které naši kupovali, šly opravdu mimo mě. Chladil a Simonová, to mi nic neříkalo. Ale jednou k nám přijela na návštěvu známá z Norska a ta přivezla – to si pamatuju dodnes – malou desku s písničkou Hello Mary Lou, kterou zpíval Ricky Nelson. Říkal jsem si: „To je úplně něco jinýho!“ Byl to sice popík, ale úplně jiný, než hráli u nás v rádiu. Navíc to na Západě už tehdy uměli dobře nahrát a smíchat. Ale zrovna tuhle písničku nazpíval v roce 1963 i Milan Chladil… To je možné, ale od toho Nelsona se mi to líbilo včetně doprovodu. Přehrával jsem si to pořád dokola, až jsem tu desku úplně poškrábal. Ještě něco tě v té době zaujalo? Jasně. Ještě jsem chodil do devítky a přišli Beatles a Perný den. A později, v nějakých dvaceti letech, jsme znali celou angloamerickou scénu. Bylo tenkrát úplně samozřejmé, že jsem dokázal rozeznat Hollies od Manfreda Manna, to všechno jsme znali jako své boty. Dnes to mám všechno slité dohromady a už takový přehled nemám. Ale česká populární hudba mě v té době moc nezasáhla. { 15 }
Zastavme se na chvilku u Beatles a Perného dne. Kdy jsi o tom filmu poprvé slyšel? To si vybavím úplně přesně. Jdu po mostě v Dobřichovicích a najednou mě doběhla Monika Steinocherová, spolužačka ze základky, a udýchaně povídá, jestli půjdu večer do kina. Já na to: „Proč bych měl zrovna dneska jít do kina?“ A ona, že dnes dávají Pernej den. Já povídám: „A o čem to je?“ – a jsem za blbce. Bylo chvíli ticho, Monika se na mě nechápavě dívala a říká: „No přece fantastickej film o Beatles.“ Věděl jsi o nich už něco v té době? Měl jsem o Beatles určité povědomí, ale nic moc. Bylo to tuším v roce 1964 a já jsem doma cvičil Mozartův houslový koncert G dur na zkoušky na konzervatoř. Možná jsem tenkrát ani netušil, že tomu, co hrají Beatles, se česky říká bigbít. A šel jsi tenkrát do toho kina? Monice jsem řekl, že teda půjdu. Chtěla po mně tři koruny, byl to tehdy nejdražší lístek do dobřichovického kina. Měl jsem u sebe právě jen asi ty tři koruny, možná jsem si za ně chtěl koupit zmrzlinu v cukrárně u paní Kocourové. Zmrzlinu jsem ale oželel a drobné jsem Monice dal v desetníkách. Říkala, že spěchá, aby na nás ještě zbyly lístky. V sedm hodin jsme se sešli před kinem. Usadili jsme se do vrzajících sedadel, museli jsme přetrpět socialistický týdeník, ale pak to vybuchlo! Opravdu to byla bomba. Najednou jsem byl v jiném světě. Z toho, co jsem znal z televizních estrád, které tenkrát byly hodně populární, se mi skoro nic nelíbilo. Doma jsme měli na deskách muziku se Simonovou a Chladilem, Jiřím Vašíčkem, Richardem Adamem a podobnými a to jsem nemusel. Zkrátka Perný den mi jakoby mávnutím kouzelného proutku určil směr. Když jsi tak propadl Beatles, neznechutil se ti Mozart? Vůbec ne, Beatles mi neznechutili klasickou muziku, ale otevřeli ve mně nový rozměr. Byla to doba hippies, doba mírného politického uvolnění, zkrátka zlatá léta šedesátá. Byla to kompenzace za to, že jsme se narodili do socialismu. Přes ostnatý drát přeletěly vlny Radia Luxembourg. Muziku z „Laxíku“ jsme hltali jako hladové šelmy. Dlouho jsem ukecával tátu, aby mi koupil magneťák. Podařilo se to, když jsem slíbil, že budu pilně cvičit na housle. Tedy slíbil jsem to, ale moc nedodržoval. Říkal jsi, že české desky, které jste měli doma, tě moc neoslovily. Co se ti na české hudbě nelíbilo? { 16 }
housletečkahrubý Náš soused měl gramofon a pořád pouštěl Kučerovce. To byla muzika, ke které jsem cítil nenávist. A neměl jsem rád ani Vašíčka nebo Cortése. To se zase pouštělo u nás. Ale měli jsme i desky s Händelem, Bachem a Mozartem a to se mi líbilo. Zasáhl tě Semafor? Semafor ano, ale trošku později. Michal Landa, se kterým jsem hrál v první bigbítové kapele, měl staršího bráchu. A ten měl partu, bylo jim sedmnáct nebo osmnáct, všichni hráli docela dobře na kytary a ti mě seznámili s písničkami Osvobozeného divadla, s Jiřím Suchým a Semaforem. Hráli jsme to na kytary s nimi. Sedávalo nás v létě nad jezem v Dobřichovicích třeba šest s kytarami a starší kluci nás to učili. To mi bylo čtrnáct nebo patnáct. Co česká bigbítová scéna? První, kdo mě chytl jako zpěvák, byl Mišík. Tehdy jsme se neznali, ale mně přišlo, že barevně víc vybočuje z toho proudu. Chodili jsme na Blue Effect a Zdeněk Juračka, se kterým jsme byli na konzervatoři ve stejném ročníku, mě už někdy v roce 1965 tahal na legendární Donaldy s Gumou Kulhánkem. Když hráli The Last Time od Stounů, běhal mi mráz po zádech. Gumu jsem znal už z plácku na Klárově u Mánesova mostu, kde jsme se se Zdeňkem ulejvali ze školy a hráli s ostatními záškoláky fotbal. Guma se asi ze školy neulejval, protože úspěšně zdolal vysokou chemicko-technologickou. On je vlastně inženýr, ale pochybuji, že se tomu po studiu kdy věnoval. Dnes by mu lépe slušel titul doktor bezpražcové basy. Vzpomeneš si ještě na nějaký klíčový koncertní zážitek z té doby? Vzpomenu. Bylo to také v roce 1965. Opět se Zdeňkem Juračkou a ještě s dalším spolužákem z konzervatoře Jirkou Helekalem jsme byli ve „Fučíkárně“ na koncertě kapely Manfred Mann. Po koncertě nás policajti hnali až na Strossmayerák. Já jsem se zastavil s mnoha pronásledovanými, s bušícím srdcem, až na nábřeží. Ten zážitek jsme pak ještě dlouho kdekomu vyprávěli a já jsem na to byl hodně pyšný. Zmínil jsi svou první bigbítovou kapelu. Zkoušeli jste už tenkrát pořádat nějaké koncerty, třeba pro rodiče? To ne. Hráli jsme jen tak nadivoko. Nechodili jsme ani do hospod, seděli jsme na lavičkách nebo jsme se v létě toulali po okolí. První bigbítovou kapelu jsme dali dohromady v roce 1967 – já na basu, Dadka Kulhánková na kytaru, Jirka { 17 }
Podlesný, zvaný Rožmitál, na bubny a Pepa Klíma zpíval. To ovšem byla bída a dlouho to nevydrželo. Potom jsme s Michalem a se zpěvačkou Růženou měli asi dva roky kapelu s „přiblblým“ názvem Hexendance, „čarodějnický tanec“. To jméno bylo podle Niccola Paganiniho a jeho Reje čarodějnic. Víc jsme zkoušeli, než hráli. Vystupovali jsme jen výjimečně, třeba v Radotíně na maturitním plese, kde hrála jiná kapela, jsme měli povolených dvacet minut „bigboše“. Mou první opravdovou skupinou byly až od roku 1969 Reciprocity v sestavě: zpěv Růžena Ryšavá (budoucí žena Petra Kulicha Pokorného), kytara René Pechar, kterého později vystřídal Petr Vít, dále já na housle, Michal Landa na basu a Vláďa Vondráček na bubny. Jak mám přesně rozumět slovům „první opravdová kapela“? S Reciprocitami už jsme dokázali i koncertovat a po kvalifikačních zkouškách nám na Pražském kulturním středisku (PKS) udělili druhou kvalifikační třídu, tedy 240 korun za koncert. To byly tenkrát docela prachy. Hráli jsme prý art-rock a ti zkornatělci v komisích to sežrali. Co jste hráli ve skutečnosti? Všechno možné. Neměli jsme žádný vytříbený styl. Dokonce jsem pro kapelu rozepsal upravenou první větu Mozartovy Malé noční hudby, něco z Vivaldiho Čtvera ročních období a znásilnili jsme Beethovenova Egmonta. Jinak jsme hráli vlastní bigbít a texty nám psal Pepa Klíma. Ta kapela vydržela docela dlouho. Odmlčela se sice, když odešel Michal Landa na vojnu, ale i v té době jsme dál zkoušeli a občas i hráli. Zkoušeli jste se už v té době muzikou aspoň částečně uživit? My jsme sice měli „profi“ papíry, ale hraní moc nebylo. A také jsme se v tom moc nevyznali. Na PKS se o nás, až do povinných rekvalifikací, nikdo nestaral. Nesehnali jsme si programového pracovníka, a tak jsme měli každý svoje zaměstnání a hráli jsme jako amatéři s profi kvalifikací. Já jsem dělal u geologického průzkumu, vrtal jsem uran a uhlí. Pak jsem byl ještě krátkou dobu u geodézie, což byla v té době odrazová štace pro hodně začínajících profesionálních bigbíťáků. Měřili jsme tenkrát trasu A pražského metra, se mnou tam byl například pozdější basák od Františka Ringo Čecha, Honza Kavale. Dělalo se tam za málo peněz, ale většinou jsme stíhali dopolední kino od půl jedenácté. Skutečným profesionálem ses tedy stal až s ETC…? Ano, když jsem v roce 1974 dostal lano od Vládi Mišíka, dal jsem v geodézii { 18 }
housletečkahrubý
1970
Část Reciprocity (zkušebna u Pecharů v Dobřichovicích). Zleva René Pechar, Vláďa Vondráček a já
1972
Reciprocity – koncert v klubu Atelier. Zleva Michal Landa, Vláďa Vondráček, já, Růžena Ryšavá, René Pechar
1974
Jam s místními muzikanty v Benátkách nad Jizerou
{ 19 }
výpověď a vrhl se rovnýma nohama do profesionální nejistoty. Za skřípění zubů jsem ten začátek rockové kariéry přežil, dnes už si to ani neumím představit. Když se dívám na fotky z prvního roku hraní v ETC…, jsem na nich dost hubený. ETC… se budeme věnovat docela dost. Ale vraťme se ještě na chvíli k vašemu ranému bigbítu. Housle se do něj asi moc nehodily, že? Na ty jsem nehrál, hrál jsem na basu. Až jednou přinesl kamarád snímač, já si ho zapnul za kobylku, a tak jsem poprvé hrál bigbít na housle. Housle i basa mají čtyři struny, ale ladění je jiné. Je pro houslistu snadné naučit se hrát na basu? Basa je laděná v kvartách a má větší menzuru. Přechod z kvintových prstokladů na kvartové sice nebyl automatický, ale problémy jsem s tím neměl. Já jsem naopak basu nerad opouštěl, protože u ní člověk cítí a dotváří harmonii. Basu jsem miloval a mrzelo mě, že mě z ní vyhodili. Byl jsem šéfem kapely, ale na housle jsem toho uměl asi desetkrát víc než na basu. Ostatní kluci byli sice slušní muzikanti, ale nebyli moc hudebně vzdělaní, neznali všechny obraty akordů, a tak jsem se to snažil nějak dotvořit. Co ve vašem případě znamenalo „hrát bigboš“? Byli to třeba Beatles? Od Beatles jsme na koncertech hráli jen Here Comes The Sun. Ale jinak jsme od nich znali asi padesát písniček, které jsme hrávali v hospodě, na mezi… Uměli jsme všechno, co šlo zahrát. Řezali jsme do dvou kytar a měli z toho dobrý pocit. Když jsme objevili novou beatlesáckou pecku, hned jsme vzali kytary, a zjišťovali, jaké jsou tam akordy. Když jsme se to naučili, tak jsme s tím hned táhli mezi známé. Zpívali jsme to samozřejmě fonetickou pseudoangličtinou, protože texty nebyly k dispozici. Většinou jsme ani nevěděli, o čem to je. Ale bylo nám to jedno. Když nám v dvojhlase „zavrčely“ kvinty a v trojhlase typické beatlesácké akordické bloky, měl jsem mrazení po celém těle. Na ty trojhlasy jsme byli všichni, Michal Landa, Pepa Klíma i já, náležitě hrdí. Ale dneska bych to už nezazpíval, nedostal bych se do těch Paulových diskantů a falsetů. Vracíš se dnes k Beatles jako posluchač? Všechno, co dosud vyšlo od Beatles i jednotlivých členů, mám díky příteli Ivanu Hoffmanovi a kamarádovi Jardovi Ondráčkovi na CD. Jarda byl mimochodem mým spolužákem na konzervatoři. Je výborný cellista a také bigbíťák. Ovšem dnes hraje klasiku a jezdí po světě. { 20 }
housletečkahrubý Co jste v začátcích hráli kromě Beatles? Zabrousili jsme i do Stounů. První jejich skladba, kterou jsme znali, byla už zmíněná The Last Time. Ta základní figura v kytaře na mě působila jako balzám na všechny bolesti. Dále jsme v tom našem hospodském a mejdanovém repertoáru měli něco od Manfreda Manna a samozřejmě Animals, jejich slavný hit Dům U vycházejícího slunce. V té době jsme se vůbec vzdálili od „ježkáren“, které nás před objevením Beatles učil hlavně Michalův brácha Rosťa. A Beatles a ostatní britská avantgarda nám odsunuli na vedlejší kolej Suchého se Šlitrem. Sice jsme na ně nezanevřeli, ale už jsme je tolik neoprašovali. Ovšem zahráli jsme si rádi i nějakou trampskou píseň… Vážně, nebo z legrace? Jednou jsme v Řevnicích v kempu zpívali slavnou Starou sosnu, ale dělali jsme si z toho prču, zpívali jsme to takovým operetně groteskním způsobem. Skalní trampové, kteří tam do sebe lili pivo, nás málem zbili. Strašně jsme je rozčílili, považovali to za smrtelnou urážku. My jsme si neuvědomili, že to někdo může brát tak vážně. My jsme se, jak si pamatuju, nezastavili ani před Bachem. V Dobřichovicích je staré nádraží z roku 1881. Je tam hala, ve které to krásně zní. To jsme šli jednou ze Všenor, a když jsme byli u nádraží, napadlo nás, že si do té haly půjdeme zazpívat. Sedli jsme si na lavici a rozjeli jen a cappella dvojhlasý kontrapunkt. Samozřejmě to byla jen improvizace, ale znělo to přesto jaksi barokně. To echo v hale zakrylo všechna zvěrstva, kterých jsme se dopouštěli. Při studiu harmonie a kontrapunktu na konzervatoři jsem si na ty naše nádražní chorály víckrát vzpomněl a říkal jsem si, že to na tom nádraží bylo jednodušší. Byla to zásluha tebe jako konzervatoristy, že jste v kapele pracovali i s tématy z vážné hudby? Ano, ale bylo to tak, že já jsem to přinesl a oni hráli. Nikoho jsem nepřemlouval. Dokonce jsem říkal, že bychom se na to měli vykašlat. Ale klukům se to líbilo, že prý to takhle nikdo jiný nedělá. A tak to fungovalo až do roku 1974, kdy jsem začal spolupracovat s Mišíkem. Na svých sólových deskách ses později inspiroval i barokní hudbou. Pochází tvůj vztah k baroku také z doby studia na konzervatoři? Určitě, měli jsme v té době takový komorní studentský orchestr, jen smyčce, bez dechů. Vedl nás fenomenální houslista Pavel Franěk, samorost, kterého dvakrát vyhodili z konzervatoře, protože vůbec nechodil do školy. Ale { 21 }
1972
Před F klubem s „bodyguardem“ Peterem Vyhnalem { 22 }
housletečkahrubý na housle neuměl žádný z nás jako on. Byl to absolutní sluchař, který třeba za čtrnáct dnů zvládl nacvičit Paganiniho Koncert h moll, který někdo studuje celý život. Nadchlo tě, kromě baroka, ještě nějaké jiné období? Nevím, třeba z romantismu jsem měl rád jen něco. Čajkovského jsem moc nechápal, ale chytl mě Mendelssohn, Brahms a Dvořák. Wagnera mi znechutili na povinných představeních. Museli jsme asi jednou měsíčně chodit do Národního divadla na opery. Měl jsem rád Figarovu svatbu, Lazebníka sevillského, Dona Giovanniho, Čarostřelce… Ale poslouchat třeba Mistry pěvce norimberské? To jsme u jednoho východu odevzdali index, dali nám tam razítko a my jsme šli druhým východem do hospody za rohem. Indexy jsme si pak vyzvedli druhý den na konzervatoři. Když nás prokoukli, museli jsme si pro indexy chodit ještě ten večer, ale my jsme stejně utekli a na konci představení jsme se zadním vchodem vrátili. Taková ta těžká romantika mě nechytla dodnes. Ani Mahler. Jeho aranže a instrumentace, to je něco mimořádného, ale na mě je to depresivní. O Beethovenovi se říká, že je těžký, ale to je nesmysl. Beethoven je vážný, zadumaný, ale já jsem v jeho muzice neobjevil jediný depresivní tón. Vždycky v ní najdu hloubku, která má naději. U Mahlera je to takové hraní jako nad rakví. Ale u Beethovena vždycky cítím život, i když je to závažné. A jeho instrumentace dřevěných nástrojů, to je něco! Jednou se kdosi vyjádřil o jeho Houslovém koncertu D dur, že je to něco jako lidová písnička. Asi nepochopil tu vnitřní genialitu. Nebili se v tobě Beatles s klasikou? Nebili. Přišlo mi, že Beatles k té klasice nemají daleko. Nikdy jsem to nedělil. Byl jsem třeba strašně naštvaný na profesora Bartoše, který nás učil hudební nástroje. Když jsme probírali trubku, říkal: „Studenti, nikdy si proboha neberte příklad z toho černocha Armstronga, jak nafukuje ty tváře. To by vás úplně zkazilo, to neberte vážně!“ A já jsem si říkal: „To je ale vůl!“ Jak byla v té době vnímaná kytara? Učila se jen klasicky. Asi podobně jako ten Armstrong, všechno ostatní než klasika byl paskvil. Takový názor měl pan profesor Bartoš. Na vysokoškolské úrovni se u nás v té době kytara neučila vůbec. Až v roce 1982 ji jako samostatný obor zavedl Štěpán Rak. Štěpána Raka jsem v těch svých začátcích dobře znal. On bydlel a možná pořád bydlí v Radotíně. Občas jezdil na naše zkoušky a radil nám s aranžemi. { 23 }
Byl na konzervatoři někdo z učitelů, koho sis – na rozdíl od Bartoše – vážil? Ředitelem byl za mě dr. Václav Holzknecht. Ten nám vyprávěl o Osvobozeném divadle, o Werichovi, Ježkovi… Toho jsme si moc vážili, byl to formát. Další ředitele jsem již nezažil, ale Holzknechtův nástupce, pan Tausinger, byl – jak vím z vyprávění mladších studentů – také ještě dobrý. Kdo další z učitelů na tebe měl vliv? Měl jsem rád profesora Skyvu. A na housle jsem měl profesorku Gitu Morenovou. Kouřila sparty, byla přísná, ale její přístup ke studentům byl velkorysý. Skákala radostí, když jsem uměl, jindy mě poslala, ať si najdu volný záchod a přijdu později. Volný záchod? Na konzervatoři se cvičilo všude, na chodbách i na záchodech. Kdo přišel první a obsadil si místo, cvičil. Věčně tam seděl houslista Arnošt Richter, který kouřil sparty. A tak jsem někde vyžebral tři sparty a říkám mu: „Arnošte, já mám za dvě hodiny cimru, neuvolnil bys mi záchod?“ Za tři sparty uvolnil. Však také když mi táta našel cigarety v kabátě, přesvědčoval jsem ho, že nekouřím, ale že je mám jako úplatek pro studenty, kteří cvičí na záchodech ve škole. Zkus shrnout, co ti konzervatoř dala. Co mi to dalo? Na jednu stranu tě nějaký Bartoš otráví, ale zase ti svým způsobem otevře oči – asi v tom smyslu, že zakázaného chleba sníš největší krajíc. Ale hlavně mi konzervatoř dala techniku, protože zápřah je tam tvrdý. Technicky na konzervatoři člověk vyroste, ale muziku jako takovou cítíš a děláš si na ni vlastní názor v prostředí, ve kterém se pohybuješ i mimo školu. Třeba Petr Čech, kterého jsem už zmiňoval jako svého učitele, mě po konzervatoři přivedl k Ladislavu Černému, violistovi s velkým smyslem pro humor. Bydlel na Kulaťáku v Praze-Dejvicích, já jsem mu nosil červené víno a chodil jsem na hodiny jeho žáků. A to mi neuvěřitelně otevřelo dveře. Trávil jsem tam i celé odpoledne, někdy mi dal noty a hráli jsme dua. Takhle jsem k němu docházel a „zrál“ asi tři nebo čtyři roky. Ale už tenkrát byl profesor Černý starý pán, zemřel v roce 1975 ve věku 84 let. Vzpomeneš si na nějaký vtipný zážitek s ním? Sarabandě například říkal Sára a banda, národní písničku tituloval „nádorní chcípnička“. Jednou v Rudolfinu při koncertě Pražského kvarteta nechtěně { 24 }
housletečkahrubý kopl do pultu, spadly mu noty a on na celý sál zaklel. A ze sálu se ozvalo: Óóóó?! – Někdy v té době jsem v jeho bytě v úžasném nepořádku starého mládence objevil desky s hudbou Paula Hindemitha. Požádal jsem ho, jestli si to můžu půjčit. Řekl, že si to můžu nechat, protože on už to zná. Vrátím se ještě ke konzervatoři. Byl jsi i tam „známá firma“, která se podílela na všech lumpárnách? Moje klukoviny chytly jiný charakter. Začal jsem podle vzoru pražských spolužáků koukat po holkách a v hospodě přesvědčovat výčepního, že už je mi osmnáct. Stal jsem se výrostkem. Občas jsem absentoval. Třeba proto, že jsem měl v nevhodnou dobu domluvené rande s Dádou, dcerou profesora Svatopluka Skyvy. Tu jsem tehdy úspěšně miloval. Zkrátka z kluka, který vyráběl praky, střílel z poplašňáku, strkal holkám chrousty za krk a roztáčel Doubravovi kolotoč, aby mohl jezdit zadarmo, jsem byl rychle vtažen jako puberťák do sféry naivního sebevědomí. Byli jste se spolužáky dobrá parta? Byli jsme v jedné třídě studenti smyčcových nástrojů a studenti operního zpěvu. S trochou škodolibosti vzpomínám, že v předmětu intonace jsme na tom my byli lépe než ti, kteří studovali zpěv. Dnes si myslím, že jsme byli ojedinělá třída, protože relativně hodně mých spolužáků neupadlo v zapomnění. Ve třídě se mnou byli například Jiří Helekal, Zdeněk Juračka, Miloš Nopp, Petra Černocká, Pavla Břínková, Karel Bláha a vedle v kytarovém oddělení Ota Petřina a Radim Hladík. To jsou všechno osobnosti: Pavla Břínková je dlouholetá první dáma české operety, Karel Bláha, její kolega, také není operetnímu publiku neznámý. Radim Hladík dodnes patří do nejvyšší „šlechty“ českého rocku, Zdeněk Juračka prošel od poloviny šedesátých let snad všemi skulinami rocku a popu od legendárních Donaldů a Rebels přes kapelu Evy Pilarové až po Žlutého psa. Petra Černocká je známá nejen jako populární zpěvačka, ale i jako slavná Saxana. Ota Petřina se zapsal do nejslavnějšího období jako skladatel a aranžér Neckářovy kapely Bacily, Miloš Nopp (bohužel již není mezi námi) byl dlouhodobým souputníkem Věry Martinové a Pavla Bobka. Jirku Helekala pamatuju z raných dob v kapele Komety, později ze Semaforu. Je pravděpodobné, že tihle mí spolužáci byli v pravý čas na pravém místě. To ale samo o sobě nestačí, protože vyhoupnout se do první linie se sice podaří leckomu, ale udržet se tam, to je věc druhá. Ti, o kterých jsem se tu zmínil, v první linii setrvali. A já jsem měl víceméně také to štěstí.
{ 25 }
{2}
housletečkahrubý Vraťme se k vám domů. Říkal jsi, že tatínkovi se nelíbilo tvoje pionýrské angažmá. Jak na tom tvoji rodiče byli s politikou? Máma byla apolitická, ale měla zdravý selský rozum. Táta poslouchal v těch nejhorších letech Svobodnou Evropu. Rádio vrčelo, a když jsem se ho zeptal proč, odpověděl: „To vrčení, to je hymna našeho pana prezidenta. Ale to nikde neříkej, protože potom bys třeba tátu už nemusel nikdy vidět.“ – Můj děda míval živnost, obchod s potravinami a po válce to od něj táta převzal. Někdy začátkem padesátých let tátu sebrali. Máma plakala, že tátu už nikdy neuvidíme. Vrátil se za dva dny s tím, že žádné mučení sice nebylo, ale že ho vyslýchali. A pak dostal kádrový posudek: Živnostník, reakcionář, vykořisťovatel. Když se ptal, koho vykořisťoval, řekli mu, že vykořisťoval svoji matku a manželku, protože je zaměstnával ve své živnosti. Živnost mu samozřejmě zarazili, ale v tom krámě dělal vedoucího pod hlavičkou Jednoty až do smrti. Vnímal to jako životní zklamání. To byla 50. léta. V 60. letech jsem byl v pubertě a cítil jsem, že nastalo uvolnění. Vzpomínám si, jak do Prahy v roce 1968 přijel americký herec Kirk Douglas. Seděli jsme na schodech na Filozofické fakultě a on tam mluvil ke studentům. Byla to v té sovětské svěrací kazajce krásná, ale krátká doba. Později jsem si uvědomil, že ani ten socialismus s lidskou tváří by v té době nemohl trvat dlouho a že by stejně nic nevyřešil. Jak jsi prožíval srpnovou okupaci? Myslím, že jsem tenkrát provedl nějakou lotrovinu svému kamarádovi Pepíku Klímovi. Bylo krásné srpnové ráno. Spal jsem s otevřenými okny a asi v půl sedmé u nás Pepík zazvonil. Já jsem spal, máma šla otevřít a on říká: „Vzbuďte Honzu, obsadili nás, jsou tady Rusáci!“ – Máma nic nevěděla, já také ne. Původně jsem si myslel, že si na oplátku vystřelil on ze mě. Ale během pár vteřin jsem procitl. Vykoukl jsem z okna, zavolal jsem na Pepu, skočili jsme do auta a jeli jsme za jedním známým do Ruzyně do kasáren a potom na Václavák. Mohl 21. 8. 1968 bych vyprávět třeba hodiny, S Pepou Klímou ve Františkánské jak to bylo napínavé. Mám zahradě v Praze asi v 10 dopoledne fotku z 21. srpna, jak sedíme s Pepíkem Klímou a s jedním kamarádem ve Františkánské zahradě vedle Semaforu. Opodál na lavičce seděl jakýsi opilý intelektuál a mumlal, že je blbost nastavovat bosou nohu proti tanku. { 27 }
V té době ti bylo necelých dvacet… Bylo mi devatenáct a půl. Ale ještě horší než v osmašedesátém to bylo o rok později. To už totiž začali čeští policajti mlátit vlastní lidi. Při demonstraci při prvním výročí sovětské okupace nás rozehnali ještě s daleko větší razancí než před pár lety po koncertě Manfreda Manna. Nepřemýšlel jsi o emigraci? Když se v roce 1969 ještě mohlo jezdit ven, byly moje sestra a máma za polárním kruhem v Harstadu v Norsku. Mě tam nepustili vojáci, protože jsem ještě neměl modrou knížku. Tu jsem dostal až po havárii na motorce. Máma se ségrou mi tehdy psaly, že je Norové přemlouvají, aby tam zůstaly. Za polárním kruhem si totiž situaci u nás představovali jako hrůzu. Já jsem jim odepsal, že pojedu za nimi. Nepřišla žádná odpověď. Jednou jdu v noci domů z hospody a slyším doma nějaké hlasy. A ona máma se sestrou – přijely z Norska domů. Strašně mě to rozčílilo, protože už jsem měl připravený pas. I peníze jsem měl. Bylo to tedy velké zklamání. Ty to ode mě chytly – máma nemáma, ségra neségra, já jsem jim dal! Ale tím mě vlastně podržely v republice. Už jsem byl rozhodnutý, že za nimi pojedu. Později jsi už neuvažoval, že bys odjel? Pak už to šlo všechno ráz naráz. Zavřeli hranice a já jsem sice o emigraci dál uvažoval, ale už nikdy tak do hloubky. Jak to bylo s tou havárií na motorce? Jezdil jsi často a rychle? Vůbec ne. Stalo se to o Velikonocích ve vesnici Měník u Nového Bydžova. Půjčil jsem si pionýra a se svou tehdejší láskou Hankou Němcovou jsem jel do vedlejší vesnice na pivo. Dole pod Měníkem je dlouhá, špatně klopená pravotočivá zatáčka a já jsem nebyl žádný zkušený řidič. Pionýr jel z kopce rychle, Hanka se lekla a strhla mě na druhou stranu. A jak je ten pionýr lehký, vjeli jsme do protisměru a já jsem to napálil do protijedoucího auta. Měl jsem rozbitá žebra, hlavu, kyčel, ruce, zkrátka na sračku. Skoro dva dny jsem byl v bezvědomí, ale vylízal jsem se z toho a na základě toho jsem pak dostal tu modrou knížku. Když jsem byl na vojenské správě na poslední prohlídce, lehce jsem napadal na levou nohu, i když jsem nemusel. Říkali mi: „Jdi normálně.“ Já: „Ale já jdu normálně.“ A oni: „Ale napadáš na levou nohu.“ A já: „Jó? To ani nevím.“ Nakonec mi podplukovník Kolomazník dal štempl a povídá: „Vy, soudruhu rekrute, máte pokoj od nás a my od vás.“ – Bral jsem schody po pěti, aby si to nerozmysleli. V prvním kšeftě jsem si koupil flašku rumu a vypil jsem { 28 }
housletečkahrubý ji, než jsem dojel do Dobřichovic. Kluci seděli v zahrádce v hospodě u nádraží a volali na mě: „Tak jak?“ A já volám: „Modrá, modrááá!“ Ta havárie měla samozřejmě negativní důsledky pro tvé hraní… Na housle jsem nemohl hrát dva roky, tak dlouho jsem totiž měl sádru. Chodil jsem k doktorce, která byla asi úplně blbá. Vždycky po měsíci mi sádru odstřihla, zrentgenovala to a napsala: Bez známek hojení. – Když to trvalo asi devět měsíců, někdo mi poradil, abych šel na ortopedii v ulici Na Bojišti. Tam byl výborný doktor Sosna, dnes naše velká ortopedická kapacita. Ten mi to zrentgenoval a říká: „To teda musí být doktorka. Nepozná pakloub.“ Měl jsem zlomenou navikulární kost v zápěstí a potřeboval jsem operaci. Takže dalšího půl roku jsem měl zase sádru a pak jsem ještě musel rehabilitovat. V té době jsem pracoval v pivovaru a potom u toho geologického průzkumu, což byla docela těžká práce. Při tom jsem se snažil ruku rozhýbat a pomalu jsem znovu začínal hrát na housle. Pomalu to šlo, během roku se mi to vrátilo aspoň trochu. To bylo v té době, kdy mě v bigbítu vyhodili od basy a dali na housle. No a v roce 1974, když přišel Mišík, jsem už byl relativně zdravý. Dodnes si pamatuju svou diagnózu: Pseudoarthrosis ossis navicularis manus. Byla pro tebe havárie příležitostí přemýšlet víc o budoucnosti? Na basu jsem mohl hrát i se sádrou. Prsty jsem měl trochu volné, ale ta sádra byla těžká. Sosna mi řekl, že to není nic vážného. Že sice nebudu mít hybnost úplně volnou, ale že určitě nebudu na tu pravou ruku úplný mrzák. Strach jsem tedy neměl, věděl jsem, že můžu dál hrát. S Hankou jsem už pak radši chodil pěšky. S Vladimírem Mišíkem tě prý seznámil Hynek Žalčík… Ano, Hynek Žalčík se přistěhoval do Dobřichovic a oženil se s mou spolužačkou Monikou Steinocherovou. Znali jsme se z hospody, hrávali jsme spolu mariáš. On vzal někdy v roce 1974 Mišíka na koncert našich Reciprocit a Mišík mi dal lano, že prý zakládá kapelu. V první sestavě byl Vláďa Padrůněk, Petr Kulich Pokorný, Vláďa Mišík, já a nějaký Mirek Hrubý z Nymburka. To je shoda jmen, nebyli jsme příbuzní. Zkoušeli jsme v Radotíně v takovém sálku na stadiónu. Myslím, že někdy v dubnu 1975 jsme udělali přehrávky a to už jsme fungovali pod názvem ETC… Mirek Hrubý hned na začátku kapelu opustil a na jeho místo přišel na bicí Jarda Vondrák. Mišík a Padrůněk byly v té době známé a slavné tváře a o Petrovi Pokorném se v muzikantských kruzích také vědělo. Já a Jarda Vondrák jsme byli zcela neznámými rekruty. Měli jsme sice oba už nějaký ten rok bigbítu za sebou, ale já jsem byl „hvězda“ okresní úrovně. { 29 }
V ETC… jsi hrál od začátku na housle. Jak to posluchači vnímali? Housle byly tehdy novum, ale Mišík nikdy nebyl tvrdý rocker. V jeho hudbě byla vždycky určitá poezie. A i když na jeho první sólové desce, která ještě nevyšla pod hlavičkou ETC…, jsou slyšet i vlivy jazzrocku (třeba v písni Biograf), jsou tam na druhou stranu Jednohubky a další folkové písně. Kdy ses stal v ETC… kapelníkem? Hned. Ale co to vlastně je kapelník? Kapelník je něco jiného než lídr. Za komunistů musela skupina nějakého kapelníka mít. Na přehrávkách musely kapely umět napsat nějakou notu, a asi proto udělali kapelníka ze mě. Lídrem byl vždycky Mišík. Ale to neznamená, že by byl diktátor, byl docela tolerantní. Třeba ten jazzrock nemohl Padrůňkovi úplně zakázat. On by bez něj nevydržel. Mišík si byl určitě vědom toho, že by Padrůněk strádal. Čím byl Vláďa Padrůněk jako baskytarista výjimečný? Já měl to štěstí, že jsem za svou éru hrál s těmi nejlepšími basisty. Padrůněk, Veselý, Guma Kulhánek. Každý z nich je ve svém stylu hry výjimečný. Pádro už tu ale není a nikdo ho dodnes nedokázal nahradit. Co přesně funkce kapelníka obnášela? Byla to prostě funkce nařízená seshora. Nemělo to nic společného s hudebním vedením kapely. Z hudebního hlediska jsem byl v jedné řadě se všemi, žádná privilegia ani pravomoci. Když nás jeden manažer okrádal, byl jsem tam od toho, abych ho vyhodil. Ale to nebyla pravomoc, to byl úděl. Musel jsem chodit psát takzvané realizace na agenturu, kde jsem se pravidelně hádal o psací stroj s Láďou Kantorem. A když jsme přijeli do Ostravy nebo do Brna, musel jsem nosit kytky a bonboniéry kulturním pracovnicím. Nikdo mi na to nepřispěl. Měl jsem kapelnický plat a hradil jsem to z něj. A to jsem ještě často dostal vynadáno, že toho „kapelníka“ dělám blbě. Asi měli pravdu. Nejsem rodilý úředník. Kdo byl vaším zřizovatelem? Středočeské krajské kulturní středisko (SKKS). Já jsem měl potom papíry na Pragokoncertu a kluci pod těmi Středočechy zůstali. Když později Mišíkovi znovu povolili hrát, byl na PKS a já jsem byl propůjčený z Pragokoncertu. { 30 }
housletečkahrubý
1976
Vláďa Mišík a já v klubu Na Křenové
{ 31 }
Být kapelníkem tedy nebyla žádná výsada… V bigbítu to většinou asi žádná výsada nebyla. Kapelnická funkce se skládala z administrativních povinností a z kontaktů s kulturními středisky, hlavně po krajských městech. A když nastal průser, musel jsem jít za vedoucím agentury. Tehdy byl vedoucím na SKKS soudruh Trojan. Nechal si mě zavolat, a když mi nejdřív nabídl panáka, věděl jsem, že pro kapelu nastane nějaký oddechový čas. Jednou jsem využil „protekce“ přes známost s vedoucím jihomoravských klubů SSM, Petrem Chlupem. Protože nám hrozil delší záprd a měli jsme dojednáno více koncertů, zmínil jsem před ním naše trable a on to ze své pozice „vyžehlil“. Jaký mívaly takové „běžné“ zákazy činnosti důvod? Napsal třeba nějaký agilní pitomec z okresního kulturního střediska, že jsme nevystoupili přesně podle schváleného scénáře. Museli jsme totiž program koncertu předvést agenturní komisi a pak ho dodržovat. Nikdy to tak sice nefungovalo a většinou to ani nikdo nesledoval, ale občas se objevil nějakej vůl a na agenturu poslal stížnost. Vy jste samozřejmě nevystupovali jen v Praze a okolí, ale velmi brzy jste začali jezdit po republice. Jak takové koncertní šňůry probíhaly? Na první šňůru s ETC… jsme jeli v roce 1975 na Moravu. Začínali jsme v Jihlavě. Hráli jsme v sálku za výčepem hospody. Když Padrůněk udeřil do basy a Kulich spustil kila z počáteční figury Honky Tonk Women, vešel jakýsi stařík s kartami v ruce. Smutně, s fajfkou v puse, zažvatlal, jestli to prý nemůžeme ztlumit, že tam chlapi neslyší na flekování. A to byla teprve zvukovka! Vláďa Padrůněk měl ale připravenou odpověď: „To ztlumit nejde, ono to je na 220 voltů.“ Stařík smutně odešel. Po chvíli přišel dvoumetrový chlap, který nesl v každé ruce metr piv. Přišel k pódiu a zařval na nás: „Teď mi zahrajete Škoda lásky za ty piva, a když ne, tak vám všem tady rozbiju huby!“ Vláďa Padrůněk okamžitě zmizel. My ostatní jsme nechtěli dělat problémy a pokud možno jsme si chtěli zachovat zdraví, a tak jsme uposlechli (těšili jsme se i na to pivo, protože jsme neměli skoro žádné peníze). Ivan Pešl, náš řidič, se chopil Padrůňkovy basy, já houslí a myslím, že jsme to zahráli ve dvou. Ten chlap už nám pak dal pokoj. A koncert se povedl? Bylo už osm hodin, naše produkce měla začít, a v sále pořád ani noha. Když nebudeme hrát, nebude honorář a my nepřežijeme, bylo nám jasné. Podnikavý Pešl nelenil, skočil do auta, objížděl Jihlavu a sháněl publikum. Jak to dokázal, nevím, ale byl to zázrak. { 32 }
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
