Rozhovor s Janem Svobodou, starostou města Cheb Jakob Hurrle
Západočeský Cheb je město s nejpočetnější vietnamskou komunitou. Jaká jsou specifika takovéhoto města? Jak přijímá tuto skutečnost starosta Chebu Jan Svoboda? Rozhovor odráží i vývoj související s tržnicí "Dragoun". Rozhovor vznikl v rámci projektu "Interculture Map" Multikulturního Centra Praha. Rozhovor byl veden v listopadu 2005.
Jaké jsou podle vašeho názoru silné a slabé stránky města? Město má samozřejmě více silných stránek než slabých. Jako starosta těžko řeknu, že je to obráceně. Silná stránka Chebu je, že je blízko hranic. To je ale zároveň slabou stránkou města. Přichází sem samozřejmě hodně turistů, a ti turisté sem přicházejí za nějakým účelem. Pokud sem přijdou nakupovat, pokud sem přijdou pracovat, pokud sem přijdou investovat, to je dobrý vliv. Pokud sem přijdou jako sex turisté nebo zákazníci vietnamských tržnic, kde kupují falsifikáty, tak to je špatné. Oni takto vytvářejí poptávku a poptávka tím pádem provokuje nabídku, takže se vyrábí čím dále tím více, porušují se autorská práva a tak dále. To je ta slabá stránka toho, že jsme u hranic. Druhá slabá stránka města je to, že si nás vybraly některé neziskové organizace jako typické město české prostituce. Pokud pojedete podél hranic České republiky s Německem nebo s Rakouskem, tak zjistíte, že co se týká pouliční prostituce, Cheb je popelka oproti jiným oblastem. Byl jsem v Chomutově a tam jsem docela záviděl ten výběr, co takový cestující má. Nicméně, pokud bychom se podívali na erotické salony a na bordely, tak jsme super velmoc, což zřejmě žádným způsobem nenarušuje život ve městě. Oni se chovají slušně, nejsou problémem, ale máme to vědomí, že tady se toto děje. Další silná stránka Chebu, to je historie, kterou má město za sebou. Svého času bylo město Cheb třetím největším městem Českého království. Naopak špatné je, že tu není obyvatelstvo, které by tu bylo nějak zakořeněné, všechno je to náplava, a v podstatě tady se rodili Chebáci teprve po roce 1918 a teprve po druhé světové válce všichni přišli. Nejsou tady kořeny, protože kořeny tady měli Němci. Dalším přínosem teď bude, že se staneme zřejmě i trochu průmyslovým městem, že budeme mít dostatek pracovních příležitostí, protože průmyslová zóna nám přinese do budoucna 1500 - 2000 pracovních míst. To je na město, které je blízko Německa, jehož občané jezdí pracovat do Německa, tak vysoké číslo, že možná je ani nebudeme schopní naplnit. Tolik nezaměstnaných, tolik volné pracovní síly tady ani není. Jaká je míra nezaměstnaností? Asi deset procent. Já ale nepociťují nezaměstnanost jako něco, co by nás trápilo. Za námi lidi chodí, že nemají kde bydlet, že nemají na zaplacení, že udělali nějakou chybu, ale aby sem někdo chodil, že má problematickou životní situaci a že nemůže najít zaměstnání, to je možná jeden z tisíce. Většinou ti lidé, kteří hledají zaměstnání, jsou nějakým způsobem problematičtí. Já jsem vždycky tvrdil, že čtyři procenta zaměstnanců nikdy nebudou pracovat, protože prostě nechtějí. To procento
je možná v reálu i větší. V době komunismu se na to nahlíželo jinak, ale dnes chtějí zaměstnavatelé výkonného pracovníka. Když někdo bude stále nemocen, nebo nebude chodit do práce, nebo nebude moci plnit své povinnosti, bude nezaměstnaný. Nezaměstnaní se dnes rekrutují například z lidí, kterým je nad padesát let, a zrušili jim podnik, to je pak opravdová tragédie. Další skupinou jsou ti, kteří pracovat neumějí či nechtějí, a jsou tak těžko zaměstnavatelní. Zákoník práce jim nahrává, protože pokud já takového člověka jednou zaměstnám, tak se ho nezbavím. On je nezaměstnaný a nakonec mu to vyhovuje. Sociální síť je tak hustá, že se nevyplatí dělat. Člověk se pak rozmýšlí, jestli má dělat za osm tisíc a každý den vstávat anebo pohodlně brát tři a půl tisíce sociální dávky a zbytek si nějak vyžebrat nebo opatřit načerno. Rád bych se vrátil k těm Vietnamcům. To je ta slabá stránka ((smích)). Traduje se, že každý třetí občan v Chebu je Vietnamec. Ono to tak asi není - není jich tady deset tisíc nebo dokonce jedenáct tisíc, ale je jich tady hodně. A mají tady samozřejmě svůj styl života, jsou velice, velice pracovití, pracují od nevidím do nevidím. Zničili tady ceny, zničili celou řadu českých obchodníků, kteří podnikali ve stejném sortimentu. V Chebu bylo po revoluci na desítky butiků, dnes je zde snad jediný. Na náměstí byly donedávna oděvy „Přerov“ , ale to také už skončilo. Teď tu máte tisíc míst, kde se prodává stejný druh zboží, alkohol, cigarety, obuv, cd-romy, ošacení od ponožek po svatební šaty. Vše je za desetinu ceny, protože to je pochybného původu. V tomto prostředí se zkrátka nedá konkurovat. Teď je tady už necelý měsíc Tesco.Uvidíme jak bude spokojený, protože i když jsem si vždycky myslel, že úspěch Tesca záleží na elektronice a na potravinách, tak jeho šéfové mně řekli, že hlavně vydělávají na oděvech. Do Tesca ale nechodí typická klientela, která chodí na tržnice. Jak vnímáte strukturu vietnamské komunity? Vietnamci si mezi sebe samozřejmě rozdělili pole působnosti, takže na Chebsku byl jeden klan a na Ašsku je druhý klan, vedený paní, které se říká Princezna. V Chebu, protože je velké město, jsou vlastně dva klany, plus nějací nezávislí Vietnamci. Ty dva klany samozřejmě mezi sebou soupeří, zatím sice nedocházelo k veřejným potyčkám nebo k nějakému násilí, ale můžeme se toho dočkat. Hodně diskuzí se vedlo kolem budoucnosti „Dragounu“. Co se stane s tímto velikým vietnamským tržištěm, bezprostředně sousedícím s centrem města? „Dragoun“ jsou bývalá kasárna a město je doposud pronajímalo Vietnamcům. Teď jsme ale „Dragoun“ prodali, což ovlivní osud asi tří set nebo čtyř set vietnamských rodin. Oni zatím neví, co mají dělat, ale nabízejí se dvě možnosti - buď jít dál na východ, nebo přejít ke konkurenci, tomu druhému klanu, který má podobně velkou tržnici za městem směrem na Svatý kříž. Rozdíl je v tom, že tržnice v „Dragounu“ je slavnější, má více lidi, ale je v majetku města. Tržnice Svatý kříž stojí na vlastních pozemcích vietnamských majitelů. Majitelé nemusí platit nájem, nemají žádné náklady, nemusí se obávat okolí, zda tam tržnice bude ještě za rok nebo ne. V „Dragounu“ naopak obchody v roce 2006 skončí, nový pan majitel se nechal slyšet, že tržnici v takovémhle stavu nechat v žádném případě nechce. Vedlo uzavření „Dragounu“ k nějakému napětí? Připravil jsem vám článek „Skok z okna nepřežil“, který naznačuje, že Vietnamec se zabil kvůli tomu, že „Dragoun“ končí. Všechno ale nasvědčuje tomu, že ten člověk měl jiné problémy než zrušení tržnice. Jestliže vyskočil 18. října, tak to ještě nebylo nic rozhodnuto. Navíc Vietnamci věděli, že jim jednou skončí nájem, od samého začátku. To nebyl klasický pronájem nebytového prostoru, který se bude po pěti letech víceméně automaticky prodlužovat, ale naopak. 2
Další věc je, že ten člověk prodával už deset let a za tu dobu si mohl sám vydělat minimálně 10 - 15 miliónů. To by mu určitě stačilo na živobytí, ale problém je, že on si je nevydělal, protože část musel dát šéfovi tržnice, který si říká Honza - je to Vietnamec, ale oni mají naše jména, abychom se v nich vyznali, jinak je to Ťang. Dále musel část dát Čechům, co mu hlídají dítě, něco musel dát Čechům, od kterých má pronajatý byt, a samotnému mu zbylo prostě málo. Teď je ale velice nefér říkat, že kvůli městu on chudák vyskočil z okna, když ho odírali úplně jiní lidé. On chudák dřel celý život na jiné lidi a nejvíc právě na toho Honzu. Ten se teď staví do role chudáka, ale je přitom ten, který ostatní odírá z kůže. Když tady byl vietnamský velvyslancem, tak jsem nechtěl dělat mezinárodní skandál, protože jakoby přišel spolu s Honzou, ale měl jsem sto chutí mu říct, že problémem není město, ale že problémem jsou bossové vietnamské komunity. Říkal jste, že velká část zboží, která se prodává na tržištích, je pochybného původu. Jak tento problém město řeší? Proč by města měla zastupovat stát, když městům by mohlo být úplně jedno, jaké zboží prodávají? Na to jsou tady státní orgány, zákony. Jenže v praxi vám nikdo nevezme ani živnosťák, nikdo vám nezakáže prodávat, když děláte nepravosti, maximálně vám to zboží seberou. V takové situaci je docela směšné myslet si, že tu funkci bude suplovat město. Ale samozřejmě Vietnamci nám nedělají jenom škodu, oni jsou i užiteční. Když už sem kvůli nim Němci přijdou, tak nenakoupí jenom u nich, i když z devadesáti procent ano, ale ten zbytek navštíví také město, utratí peníze a my z toho profitujeme. Profitujeme i z pronájmu tržnice, měli jsme z toho třicet milionů za rok. Prosazoval jsem takovou myšlenku, že když už máme mít špatnou pověst, když už jsme neuměli se té tržnice zbavit, tak aspoň ať z toho máme nějaký prospěch. Protože kdybych proti nim bojoval, tak se budeme několik let soudit, nedostaneme ani korunu a pět let to tady bude vypadat stejně. Stát mě nepodpoří, soudnictví je takové, jaké je, takže město, když by se domáhalo svých práv, byla by to otázka pěti až osmi let. To je prostě špatně, takové rozhodnutí musí být během měsíce. „Dragoun“ je náš majetek a špatné je už jenom to, že jsme jim chtěli dát výpověď a nemohli jsme jim jí formálně předat. Jejich zástupce byl někde ve Vietnamu a soud nám řekl, že předání výpovědi je na nás. Jeden dopis do Vietnamu stojí patnáct set korun. Tam to přišlo, adresát neznámý, nepřevzal, a soud nic, takhle si z nás dělali legraci. Přitom to je náš majetek, ale nemůžeme se k němu dostat. Říká se, že státní politika se poslední dobou zpřísnila a kontrol je více? Sdílíte tento názor? Ta kontrola je větší, protože tady jde především o kvalitu zboží a autorská práva. Kdyby totiž ČR mlčky přihlížela k tomu, že se na jejím území prodává Adidas ve stylu, čím víc pruhů, tím víc Adidas, tak by mohla platit ohromné pokuty. Něco jiného už je, že to zboží sem chodí z Hamburku, kam to přijede lodičkou, pak se to naloží a přijede to nějakými kanály k nám. Jsem přesvědčený, že určitě jde proti tomuto systému bojovat, protože překládat takové množství zboží na černo v tak malé zemi jako je ČR je nesmysl. Celníci by tak vůbec nemuseli chodit na tržiště, mohli by to zabavit rovnou v kamionech. Další věc je, že se tady vyrábějí falsifikáty cigaret. Naše zákony jsou úžasné, vždycky se dá najít nějaká klička. Takto mají zřejmě všichni Vietnamci u nás ohromné skleníky, protože tabák, který sem vozí, je na vykuřování skleníků. My sice zakazujeme výrobu cigaret, ale surovinu sem dovolíme dovézt. Nad naší legislativou někdy zůstává rozum stát. Jak byste popsal spolupráci města s finančním úřadem nebo dalšími státními orgány? Finanční úřad ne, oprávnění kontrolovat živnosti má živnostenský úřad. Je to ale docela legrační, protože úředníci jsou tu už známí. Náš pan tajemník, kdyby chtěl dělat zle, tak když půjde z práce, 3
může si to zkrátit pěšky přes Dragoun, a v okamžiku když on bude na začátku, tak se všechny stánky zavřou, a všichni zmizí. Jaká je situace v kamenných obchodech? Samozřejmě nic není stoprocentní. Ani na tržnicích není všechno zboží závadné, je tam hodně zboží, které na pohled vypadá pěkně, třeba perfektní boty, které stojí 180 Kč, 250 Kč. Člověk má pocit, že má na noze Adidasky, ale označení tam není, lidi to kupují a oni mají poměrně dost velký obrat. Ale ono se prodává i naše zboží v některých obchodech takhle levné, paradoxně se tam lidé stydí nakupovat, protože je tam vysloveně napsáno „levné zboží“. To zboží je přitom ještě levnější než u Vietnamců, a co se kvality týče, tak je na tom stejně. Co očekáváte, že se stane s lidmi, kteří nyní pracují v „Dragounu“ po jeho uzavření? Část jich půjde pryč, někteří si koupí v Chebu prostory, část půjde na Svatý kříž. Možná, že vznikne nějaká jiná tržnice někde jinde, těžko říct. Ale oni na to měli poměrně dost času, a ještě mají dost času, aby se zařídili. Já mám strach z Vietnamců a nevím, co s nimi. To že sem přišli a žijí tu, je odpovědnost nás politiků, kteří jsme rozhodovali o zákonech této zemi, a teď se neumíme vypořádat s těmito lidmi a nevíme, co s nimi dělat. Takto nám vznikne armáda lidí, kteří se nebudou mít jak živit. Jestliže EU řekne „a dost“ tomuto způsobu prodeje, tak to může být velký problém. Z Vietnamců jsou minimální daně a je to přitom časovaná bomba. Jinak jejich děti jsou velmi šikovné, jsou to nejtalentovanější studenti. Mezi dvaceti nejlepšími žáky na gymnáziu je deset až patnáct Vietnamců. Není to proto, že by to byl chytřejší národ než my, ale proto, že se chovají jako fotbalisti, když hrají v cizině. Jestliže já budu trenér, budu mít deset stejně dobrých Němců a jedenáctý bude Čech, tak ten Čech musí být lepší. Proto on víc dře. Vietnamci u nás také musí být lepší, takže ty děti dřou a dostanou ze sebe maximum. Jsou velmi talentované, chytré, mají výsledky, všechno, ty už prodávat nebudou, když tady zůstanou. Mnozí z nich už tady byli a tajemník jim udělil české občanství. Další problém, na který si zadělávají sami Vietnamci, je, že si berou v tzv. fiktivních sňatcích kvůli trvalému pobytu naše povětrné a pochybné ženy, a vůbec netuší, že když se vzmůže, tak ponese následky finanční. Vůbec si neuvědomují, do jakého jdou rizika s takovouto ženskou, které tady řekne ano, za rohem jí dá dvacet tisíc, a pak si myslí, že už ji v životě neuvidí. To souvisí s dalším důležitým tématem. Snaží se město komunikovat s vietnamsko menšinou a například jí informovat o rizicích, jako je toto? Oni to vědí, nejsou hloupí. Ale reakce jsou asi takové, jako když já vám dneska budu říkat, že nemáte jezdit v autě s otevřeným okénkem, protože až vám bude padesát, budou vás bolet záda. To ví každý, ale nikdo na to nedbá. Protože skutečně vás to ještě dalších třicet let nepotká, ale v padesáti budete říkat: já idiot tenkrát. To samé platí pro ty Vietnamce, kterým se snažím takto radit před svatbou. Oni mají takové krédo: co můžeš udělat dnes, můžeš udělat taky zítra. Následky ponesu, teď ale potřebuji, aby mě tady odtud nevyhodili. On chudák nevidí, že my si ho pak třeba najdeme i ve Vietnamu. Když odjede a nechá tady manželku nebo se bude muset rozvádět, můžou tu být následky, děti. Některé ty sňatky jsou opravdové, ale když to vidíte, je to často mladý hezký kluk Vietnamec a nějaká taková baba. To je čistě obchod. Náš zákon to umožňuje a já jako starosta nemůžu říct ne jako v Americe, kde zelená karta nepomůže a šup z Ameriky. Do jaké míry pociťujete vliv vietnamských bossů na politická rozhodnutí? Žádný. Zatím jsem se s tím nesetkal. Oni jsou to samozřejmě významní lidé, chodí sem s vietnamským velvyslancem, nebo s atašé. Jelikož mají finance, tak umí ovlivňovat okolí jako každý podnikatel, ale do politiky se netlačí. Ono vlastně ani není o čem jednat. Ledaže by přišli sem 4
a snažili se nás nějakým způsobem uplatit, abychom neprodávali ten Dragoun nebo šli nějakým směrem, ale to je tak viditelné a velké rozhodnutí, že to v podstatě ani ovlivnit nejde. Snažili se mě několikrát přesvědčit o svém pohledu na problém s tržnicí v tom smyslu, že když město vydělá těch třicet milionů, tak já budu slavný, že máme peníze na kontě. tom, že bych měl, když chci ty miliony, tam to bylo v podstatě úplatek plněním smlouvy, úplatek pro mě znamenal, že zaplatí městu 30 mil, a já budu slavný, že mám peníze na kontě. Ale k tomu, aby mohli zaplatit, tak potřebují prodávat, a proto nás žádali, jestli nemůžeme zařídit, aby tam nechodili tak často celníci. Naštěstí my nemáme s celníky nic společného. Mluvili jsme o komunikaci. Do jaké míry máte i jiné vietnamské partnery kromě těchto bossů? Svým způsobem jde všechno přes ně. Já třeba mám mezi Vietnamci pár kamarádů, jednoho z nich velmi dobrého. Toho mám ještě z doby, když jsem dělal zubaře v Lubech, a chodila ke mě celá jejich rodina a nějak jsme se skamarádili. On sem za mnou občas přijde, ale já mám teď strach, protože nikdo neví, jestli tady dělám nějaké čachry-machry nebo jestli se normálně jenom chceme stýkat. To je docela odvaha, protože každý vás hned podezřívá z toho, že se něco děje. Ale oni se sami snaží udělat lepší dojem, takže pan velvyslanec tady otevírá výstavu o vietnamské kultuře. Tam ale zas přijdou ti podnikatelé-bossové, protože za jejich peníze je raut, oni si dělají image. Další kontakty jsou samozřejmě přes známé Vietnamce. Například v trafice naproti, tak když už tam chodím, tak tam slovo prohovořím, zastavím se, už to není člověk, který je cizí. Na dvoře se míjíme, tam, kde pronajímám byt, se míjíme, hlídáme si navzájem parkování, pomáháme si, to už jsou známí. Dcera chodí do třídy na gymnázium s Vietnamci a vůbec ji to už ani nepřijde, že to je Vietnamec, protože tam není ani ta jazyková bariera, umí perfektně česky. Takovéto kontakty tu jsou. Myslíte, že vietnamská komunita zůstane součástí města? Určitě. Dokud jim budeme tolerovat způsob tohoto prodeje nebo pokud najdou nějaký jiný způsob obživy, tak většina tady určitě zůstane. A pokud ne, tak třeba devadesát procent někam odjede, ale určitá skupina tu zůstane, už jsou tady doma, budou zde mít rodiny, děti. Také smíšená manželství tu zůstanou. Budeme zkrátka jako Holandsko nebo Amerika. Tam jsou to dnes bývalí Číňané nebo Rusové, kdo proslavuje Američany. Já se toho nebojím, když ČR bude reprezentovat na mistrovství světa Vietnamec, který bude Čech. Ale i Holandsko, které bylo rájem pro všechny národnosti, se stává pomalu zemí, kde rasismus kvete kvůli těm vraždám. Přitom to byl ráj na zemi, kde bylo jedno, jestli jsem žlutý, modrý, fialový, černý, nikoho to ani nenapadlo. To byla poslední oáza lidské snášenlivosti.
5