Město a tržiště Jakob Hurrle
V západočeském Chebu žije početná vietnamská komunita. Jakým způsobem se město s tímto prvkem srovnává? Jak soužití majority s menšinou vidí oficiální představitelé města, jeho obyvatelé i sami Vietnamci, přibližuje článek Jakoba Hurrleho. Text vznikl v rámci projektu "Interculture Map" Multikulturního Centra Praha. Informace v článku pocházejí z listopadu 2005.
Západočeský Cheb je městem s největší vietnamskou komunitou v České republice. Podle oficiálních údajů nepřesahuje počet Vietnamců s povolením trvalého pobytu ve městě tři procenta. Neoficiálně však zaměstnanci městského úřadu přiznávají, že mohou tvořit až pětinu z 33 tisíc obyvatel Chebu. Hlavním důvodem tohoto stavu je poptávka jednodenních německých turistů po levném oblečení, alkoholu a dalším zboží. Cheb se sice stal centrem příhraničního obchodu až po roce 1990, přítomnost Vietnamců ve městě se dá vysledovat již od osmdesátých let. Tehdy sem přijeli tzv. „smluvní dělníci” z Vietnamské socialistické republiky, aby svou prací odpracovali dluh své země vůči socialistickému Československu. Se začátkem politických a ekonomických změn byly tyto smlouvy zrušeny a továrny začaly zahraniční dělníky propouštět. Aby si zajistili novou existenci, začali Vietnamci na ulicích prodávat výrobky asijského původu. Zanedlouho jejich řady rozšířili i někdejší smluvní dělníci z východního Německa. Ti do Československa přišli začátkem devadesátých let minulého století, aby se tak vyhnuli deportaci zpět do Vietnamu. Okolo roku 1994 začalo město pronajímat někdejší vojenská kasárna “Dragoun” vietnamské společnosti. Tehdy se zrodil “Dragoun Bazar”, v té době pravděpodobně největší vietnamská tržnice v zemi. Na městském úřadě v Chebu vysvětluje starosta Jan Svoboda dopady blízké hranice a přistěhovalců na život města: “Blízkost německé hranice je jednou z největších výhod našeho města. Ale zároveň je to i jedno z našich nejslabších míst. Je samozřejmě dobré, když sem turisté přijíždějí nakupovat, pracovat, nebo investovat. Je to ale špatné, pokud jsou mezi nimi sexuální turisté nebo zákazníci vietnamského tržiště. Více turistů znamená větší produkci zboží pochybného původu, více porušení autorských práv a tak dále. To je ta špatná stránka existence města u hranic.” Cestou z radnice míjíme několik Vietnamců, kteří stojí před kanceláří živnostenského úřadu. Uvnitř probíhá rychlé třídění. Vchází tam téměř každou minutu nový Vietnamec, pár minut počká a za pár minut již budovu opouští. Je to rutina. Většinou jde o mladé podnikatele, muže i ženy mezi dvaceti a třiceti lety. Většina z nich pravděpodobně prodává na místním tržišti, které starosta před chvílí popsal jako doupě zločinu. Někteří mohou být i vlastníky nebo zaměstnanci obchodů, kteří se rozšiřují v centru města. Za tu chvíli, kdy sledujeme vchod do
budovy, nepřišel obnovit své dokumenty ani jediný podnikatel českého původu. To je opravdu neobvyklý obrázek v zemi, kde cizinci tvoří méně než tři procenta obyvatel. Paralelní světy Většina místních Čechů označuje na rozdíl od starosty Svobody svůj vztah s Vietnamci jako “zcela bezproblémový”. V rozhovorech obvykle zdůrazňují, že se u Vietnamců na rozdíl od Romů (kteří tvoří druhou největší etnickou menšinu ve městě), mohou spolehnout na to, že se o sebe sami postarají, “nic nechtějí” a jsou téměř neviditelní. Lidé se samozřejmě setkávají s Vietnamci na ulici, v sousedství nebo v obchodech, které jim patří. Jinak však žijí odděleně. Jedním z důvodů malých kontaktů mezi dospělými jsou velmi omezené jazykové znalosti většiny Vietnamců. Dalším důvodem je mimořádné pracovní nasazení ve vietnamských rodinách, kde obvykle oba manželé pracují celých sedm dní v týdnu. Nemají pak prostě čas zapojovat se do sociálního a kulturního života města. I proto zřejmě dotázaní Češi popisují vietnamskou komunitu jako “velmi uzavřenou”. Jenže ona “uzavřenost” se projevuje ještě jinými způsoby. Tajemník městského úřadu Václav Sýkora se podle vlastních slov z titulu své funkce mnohokrát zúčastnil jednání mezi zástupci města a vietnamskými představiteli. I přes zkušenosti s podobnými setkáními však Sýkora tvrdí, že se mu podařilo získat jen malý přehled o skutečných vnitřních strukturách menšinové komunity. Starosta Svoboda si dává ve svých vyjádřeních trochu menší pozor. Popisuje, že se dá vietnamská komunita ve městě rozdělit do dvou klanů: „Jedna skupina kontroluje Dragoun a ta druhá má svojí základnu na Svatém Kříži.” Administrativně je toto území poblíž hraničního přechodu součástí Chebu, v posledních letech se však stalo známé především kvůli gigantické tržnici, která je v současné době větší než tržnice Dragoun. „Samozřejmě, že spolu ty dva klany soupeří. Až dosud jsme tady neměli žádné případy viditelných bojů nebo násilí. Musíme být ale připraveni, že se to může stát,” varuje Svoboda. Obava z podobných konfliktů a prodej napodobenin značkových výrobků nejsou těmi jedinými důvody, proč starosta Svoboda vnímá přítomnost Vietnamců ve městě spíše negativně. “Město se teď rozhodlo, že prodá nemovitosti v Dragounu. To znamená, že trh brzy přestane fungovat. Vietnamští bosové nás obviňují, že tím zničíme životy 300 nebo 400 rodin.” K dokreslení svých slov Svoboda ukazuje titulek novin – “Muž nepřežil pád z okna”. Vysvětluje, že vůdci vietnamské komunity obviňují město, že k sebevraždě Vietnamce došlo kvůli plánovanému uzavření tržiště. “Muž, který vyskočil z okna, tady žil deset let. Za tu dobu si mohl vydělat zhruba 10 – 15 miliónů korun. Takže by měl dost na živobytí, ikdyby byl trh uzavřen. Ve skutečnosti si ale nemohl našetřit, protože musel odevzdávat peníze šéfům vietnamského tržiště. Musel také platit Čechům, kteří se starali o jeho děti a také těm, kteří mu pronajímali byt. Nakonec mu moc nezbylo. Tenhle chudý chlap pracoval celou dobu na jiné lidi, kteří jej extrémně ždímali. Je velmi nespravedlivé, svalovat teď vinu na město,” rozhořčuje se Svoboda. Stačí se zeptat Rozsáhlý areál za branami tržiště “Dragoun” vzbuzuje dojem města ve městě. Většina obchodních aktivit se neodehrává uvnitř monumentálních, ale již poněkud sešlých budov z doby Rakousko-Uherska, ale u stánků na tržišti. Ty jsou rozmístěny ve dvou nekonečných řadách, které vedou ze severu na jih. Kromě skupiny starších Němců, kteří vstoupili do areálu spolu s námi, je takhle brzy ráno na místě jen několik málo návštěvníků. Obchody jdou většinou nejlépe o letních víkendech. Po vánocích většina vietnamských obchodníků stánky zavírá a cestují na pár měsíců zpět do Asie.
2
Boty “Adidas” a “Puma”, trička “Nike”, kosmetika, a ručníky “Holiday Fantasy” – při prohlídce nabízeného zboží jsme překvapeni tím, jak se výběr na jednotlivých stáncích navzájem podobá. Zvláštní také je, že obchod s napodobeninami probíhá zcela otevřeně. Obchodníci na nás přátelsky pokřikují: “Schuhe, schöne Schuhe. Boty.” Jejich jazykové projevy jasně ukazují, že většina zákazníků přichází z Německa. Jenomže když na ně začneme mluvit česky nebo německy, rychle se ukáže, že nerozumějí. Později potkáme Tuonga, který přišel do Čech před šesti lety. Velice otevřeně nám vypráví o svém životě a překládá naše otázky svým kolegům: „Jsme tady proto, abychom zajistili našim dětem dobré vzdělání. To je pro nás nejdůležitější. Ale je to těžké, protože je obchod stále složitější.” Knedlíky místo rýže Stejně tak jako Tuong a jeho žena, pracují i ostatní vietnamští rodiče sedm dní v týdnu od rána do pozdních hodin. Kdyby byli ve Vietnamu, postarají se o děti prarodiče. Protože tady ale chybí tyto širší rodinné struktury, vietnamské rodiny si začaly najímat jako chůvy české ženy. V mnoha případech je zodpovědnost za výchovu dítěte přenesena na chůvu už ve velmi ranném věku šesti týdnů. Děti vyrůstají povětšinou v českém prostředí a své rodiče vidí jen večer. Výchova v českých rodinách je ovšem pro děti velmi dobrou průpravou pro školy, kde dnes tvoří vietnamští žáci přibližně 10 procent. V chebské 5. základní škole dosahuje počet vietnamských dětí až dvaceti procent. Ptáme se některých z učitelů na jejich zkušenostmi s vietnamskými dětmi: „Nemáme s nimi žádné problémy. Naopak. Občas se cítíme jako Češi opravdu zahanbeni. Úkol, na který české děti potřebují přes půl hodiny, vietnamské zvládnou za pět minut. Dokonce i jejich znalosti češtiny jsou lepší.“ Obdiv pro výkony vietnamských dětí sdílí celé město. Ve Městské knihovně, například, jak nám prozradila zástupkyně jejího ředitele, Marie Mudrová, patří vietnamské děti k nejzanícenějším čtenářům českých klasiků: „Naše knihovna se pokoušela otevřít pro vietnamskou komunitu a pořídila knihy ve vietnamštině. Ukázalo se ale, že vietnamští rodiče nemají na četbu čas a jejich děti zájem. Chtějí číst jen česky. Ne zřídka vidíte obrázek dítěte, které si půjčuje dva až tři klasiky najednou. A narozdíl od českých dětí oni je opravdu čtou.“ Jedna z tazatelek pro tento článek, chůva vietnamských dětí, viděla hlavní přínos své práce v tom, že pod jejím působením začaly vietnamské děti odmítat „monotónní a nezdravou“ vietnamskou stravu. Tento závratný úspěch probíhající asimilace má přirozeně i své temnější stránky, které se mohou zviditelnit až chebské i asijské děti dorostou. Vietnamská komunita už si tyto nástrahy uvědomila a zřídila odpolední školu v tržnici Svatý Kříž, kde pro děti probíhá výuka vietnamštiny. Při cestě nazpět se u vjezdu do areálu pokoušíme kontaktovat vedení firmy Lanzaro s.r.o., která si od města “Dragoun” pronajala. Ochotný pracovník české ochranky je ale skeptický, ohledně toho, zda se bude vedení společnosti chtít sejít s neohlášenými návštěvníky. „Zástupce tu ani není. A šéf se s vámi těžko takhle sejde.“ Ale poté, co se zmíníme o tom, že jsme již mluvili se starostou, rozhodne se ochranka kontaktovat šéfa. Za dvě minuty je zpátky: „Následujte mne”. Konferenční místnost je v prvním patře. Je vybavena koženou sedačkou a komfortními křesly a stolkem. Interiér ale nestaví luxus přehnaně na odiv. Česká sekretářka nám nabízí kávu. Přichází asi čtyřicetiletý Vietnamec a vítá nás potřesením rukou. Říká, že vzhledem k předchozím negativním zkušenostem s českými médii raději neuvede své jméno. Pokud je ale skutečným šéfem firmy Lanzaro s.r.o., mluvíme zřejmě s panem Ťangem, kterému lidé z
3
radnice říkají Honza. Mluví plynnou češtinou, což není velké překvapení vzhledem k tomu, že do Československa přišel již v roce 1980 a v samotném Chebu žije 13 let. Nechceme hned začínat hovor otázkami na současné napětí okolo budoucnosti Dragounu a tak se jej ptáme na to, jak podle něj Češi vnímají vietnamskou komunitu.“Spolupráce s městem je dobrá. Pomáhají nám i naší komunitě. Naši lidé jsou spokojení především proto, že tady mohou dětem zajistit dobré vzdělání,” říká zástupce firmy. „Mnoho lidí nám ale říká, že jsou Vietnamci velmi uzavření.” „To je ale jen jedna stránka věci. Chceme tady žít. Každá rodina se snaží navazovat kontakty. Na druhé straně – Češi by také mohli projevit zájem. Ano jsme uzavření, ale… mají přijít a zeptat se…” Pro neohlášené hosty má velký šéf jen málo času, ale navrhuje, že bychom si mohli popovídat s tlumočníkem. Tlumočník nám říká, že do Československa přišel již v roce 1976. Je pyšný na to, jak se sblížil s novou zemí. “Jste moc mladí na to, abyste to pamatovali. Kolik stál za socialismu rohlík? Dvacet haléřů! A pivo? Tři koruny a padesát haléřů!“ Pak nám vypráví o někdejším socialistickém premiérovi Lubomíru Štrougalovi, Alexandru Dubčekovi a o tom, jak pracoval jako smluvní dělník v továrně na opačném konci České republiky. „Mám tam dobré přátele, opravdu dobré přátele. Kdybych se na Valašsko vrátil, hned bych s nimi musel jít do hospody. Každý mne tam zná.“ Jeho monolog nám nedává příležitost k otázkám. Nakonec se však prosadíme: „Jak vidíte budoucnost Dragounu?“ “Budoucnost Dragounu? Tu vidím jasně …Nejdřív mne ale nechte dopovědět tu záležitost s českou gramatikou. Je hodně těžká …“ Místní ekonomika Podobně jako řada dalších měst v někdejších Sudetech, ani Cheb již po odsunu německé populace (45 tisíc lidí) nikdy nedosáhl své bývalé velikosti. Starosta je přesvědčen o tom, že jednou z největších nevýhod Chebu je, že jen málo zdejších obyvatel tu má hlubší kořeny. “České rodiny sem začaly přicházet okolo roku 1918 a většina lidí přišla po roce 1945. Nemají tu kořeny, protože ty kořeny byly německé. Tohle je Egerland!” Vydělává Cheb nějak na přílivu Vietnamců, které všichni popisují jako extrémně podnikavé lidi? Na hodnocení se většinová populace neshodne. Na jedné straně z vietnamské přítomnosti ve městě mnoho lidí profituje. Například české chůvy, které si najímá téměř každá vietnamská rodina s dětmi. Méně viditelně se to týká vlastníků nemovitostí, které si Vietnamci pronajímají. Někteří dotázaní obyvatelé si také pochvalovali, že si na tržišti mohou chudí lidé koupit levně dobré oblečení. Tento pozitivní pohled však podle poznámek starosty Svobody zpochybňují jiné skutečnosti. „Vietnamci jsou velmi podnikaví a pořád pracují. Zcela zruinovali místní ceny. Zruinovali řadu českých obchodníků, kteří prodávali podobné výrobky. Po revoluci jsme v Chebu měli deset prodejen obuvi. Teď už tu máme jen jednu. Na tržišti byl obchod s oděvy. I ten zmizel. Ve městě máme na tisíc míst, kde jsou prodávány ty samé věci pochybného původu. Alkohol, cigarety, obuv, cédéčka, oblečení někdy i za desetinu obvyklé ceny. S takovou konkurencí prostě není možné soupeřit,” popisuje starosta Svoboda. Zástupce firmy Lanzaro s.r.o. jsme se zeptali, co na tento pohled říká. Nepřekvapilo nás, že má jiný názor a stěžuje si, že Češi „prostě nebyli tolik zvyklí na konkurenci”. „Ale konkurence je zdravá. Teď už je to lepší, ale ze začátku lidé často přemýšleli hodně socialistickým způsobem,” dodává. Argumentuje také, že tržiště nabízí jiné zboží jiným zákazníkům, než čeští obchodníci ve městě. „Díky tržišti do města přišli turisté. Utrácejí své peníze nejen u nás, ale jdou pak i do restaurací a kaváren v historickém centru.”
4
Dalším důležitým ekonomickým aspektem je pro město výběr daní a příjmy ze státního rozpočtu. Při jejich rozdělování je důležitým kritériem počet obyvatel. Protože však většina Vietnamců není ve městě přihlášena k trvalému pobytu, město na ně nedostává peníze. Vydělává tak na jejich přítomnosti jen omezeně - například díky dotacím na žáky místních škol a příjmům z místních daní. Významným přínosem je pro město především mimořádná částka 30 miliónů korun, které získává za pronájem Dragounu. Jak vysvětluje Václav Sýkora: „Roční rozpočet města je 800 miliónů korun. Volně ale můžeme disponovat jen malou částí tohoto rozpočtu. Takže nám tento dodatečný příjem významně rozšířil možnosti rozhodování.” Městské rozhodnutí ukrojit si také svůj díl koláče v sobě má i své stinné stránky. Starosta Svoboda a další lidé z městského úřadu odsuzují nedostatečnou transparentnost a vysokou míru vykořisťování, která existuje ve vietnamské komunitě. Město nepronajalo jednotlivé stánky jednotlivým vietnamským prodejcům, ale přijalo roli firmy Lanzaro s.r.o., která působí jako prostředník. Toto rozhodnutí pomohlo šéfům firmy, aby se postavili do role jediného spojení mezi městem a jeho etnickou menšinou. Bylo by však město samo schopné od místní menšiny získat tak velkou částku, pokud by jí v tom nepomáhali pochybní obchodní partneři? Město se na začátku letošního roku rozhodlo dilema vyřešit tím, že Dragoun prodalo podnikateli Jaroslavu Třešňákovi z Teplic. Ten podle starosty Svobody přislíbil vybudování hypermarketů OBI a „Interspar“, obchodně-zábavní centrum a téměř tříhektarové parkoviště pro osobní auta a autobusy. Otázkou však zůstává, zda „Nový Dragoun“ přinese nějaký prospěch místním obchodníkům v centru města a jaký vliv bude mít tato změna na soužití majority a vietnamské menšiny.
5
