KAPITOLA
3
Lesy
Nezamˇenitelnou a neopakovatelnou poesii vytváˇrí v dˇetské duši les. Jeho svˇet, plný kouzel a tajemností, pusobí ˚ i po letech svou mocí soustˇredivou, zvláštní pˇritažlivostí svého ticha, v nˇemž neslyšíme nic z hˇrmotu technických vynálezu, ˚ nic z vˇravy svˇeta, jen hlasy pˇrírody a vlastního srdce. Lesy mého domova nevyvolávají romantickou krásu obrazu˚ Maˇrákových1 , plnou pˇrekvapivých zákoutí a tajemného šerosvitu nad bujnou, divokou vegetací, nemají ani parkový ráz stromových vedut, jak je známe z okolí panských sídel, ani se do nich nechodí na procházku jako do lesu˚ v blízkosti velkomˇest, kam se tak rádi uchylují nedˇelní rekreanti po celotýdenní únavˇe. V našich lesích potkáte dˇeti a babky uprostˇred jahodiní, uslyšíte rány seker na proslunˇených pasekách, plných metlice2 a vrbovky, a zahlédneteli holˇciˇcku s košíkem nebo vˇetší mošnou, nemusíte myslit hned na Karkulku; muže ˚ to být i Maˇrenka nebo Aniˇcka a jistˇe nese tatínkovi do lesa obˇed, který si už on sám ohˇreje mezi dvˇema kameny nad plápolajícím ohníˇckem. Hajný tu nechodí také jen proto, aby zastˇrelil u studánky vlka a pˇripravil 1 Julius Maˇrák: Ceský ˇ krajináˇr, kreslíˇr a grafik (1832 Litomyšl – 1899 Praha). (viz obrázek na str. 6) 2 metlice trsnatá: Deschampsia cespitosa (viz obrázek na str. 6)
1
3. Lesy
št’astný konec pohádky, ba ne... Bud kráˇcí nˇekam ke školce, aby pˇrehlédl ženskou práci pˇri pletí mezi sazenicemi, nebo dojde až k srovnaným hranicím oloupaného polání a jistˇe neopomine sáhnout i pod hromady chvojí a oklesku, ˚ zda si v nich dˇrevaˇri neukryli nˇejaké pˇekné dˇrevo jen pro sebe. Zná dobˇre tˇreba strýˇcka bednáˇre nebo koláˇre, kteˇrí paneˇcku nˇejak rozumˇejí dˇrevu a vˇedí, z kterého bude máselnice3 , vaniˇcka nebo loukotˇe. Neomýlí ho ani zdánlivˇe nevšímavé pohledy ostatních strejcu; ˚ jistˇe i oni mají na svˇedomí nˇejaký hˇríšek. Jak by ne, všichni jsou z chalup a v hospodáˇrství se vždycky nˇejaký pˇekný kousek dˇreva k nˇecˇ emu hodí: bud na pavuzu, na líšenˇ nebo asponˇ na násadu k podávkám4 . Není pamˇetníka, který by nám mohl rˇ íci, že si nˇekdy lesní dˇelník koupil dˇríví na palivo. Každý u nás by se mu vysmál a tˇežko by hledal partu na pˇríští práci... Slova “lesní pych” si vymyslili jen páni a zcizený kus dˇreva nemužeme ˚ proto nazývat krádeží; zlodˇeji kradou slepice a peˇriny, a ke zlodˇejum ˚ patˇrí noc, otrávený pes a pˇrepilovaná mˇríž... a to pˇrece k lesu pˇrimyslit nelze. Zkoumavému zraku hajného neujde ani paˇrízek. Každý však, kdo si podˇrízne strom, má asponˇ po sobˇe pˇeknˇe uklidit a nenechat za sebou paˇrez, svítící novotou jako rozžatá svíˇcka, pomazat jej zemí a pˇrikrýt mechem... tolik ohledu má mít k lesnímu strážci a neztˇežovat mu svou neomaleností jeho cˇ asto obtížnou službu. Nedivme se, že se potom rozkatí i na zcela nevinnou babiˇcku, která si pˇrišla nasbírat jen trochu chrastí... Jen z doslechu známe historie o odvážných pytlácích, nebot’ tento národ je už na vymˇrení. Vystˇrídali jej houbaˇri. Vášenˇ houbaˇrská je stejnˇe zhoubná jako láska nebo umˇení, nebot’ kdo jí propadne, tomu už není na tomto svˇetˇe žádné pomoci. Jsou houbaˇri uˇcení, vyzbrojení vˇedˇením, lupou a latinou, kteˇrí dovedou prozkoumat každý výtrus a hádají se mezi sebou na sjezdech i na ˇ stránkách Mykologie nebo Ceského houbaˇre5 , ale jimi se obírat nebudeme. Potom jsou houbaˇri dˇelící houby jen na dvˇe skupiny, hˇríbky a prašivky, a dále ti ostatní, jejichž hierarchické rˇ adˇení hub má širší rejstˇrík podle chuti a chut’ových zálib. Snad všichni se shodnou v jednom mínˇení, že králem 3 máselnice:
nádoba na stloukání másla neboli vidle 5 Ceský ˇ houbaˇr: Kniha Dr. Jana Macku˚ z r. 1913; R. Promberger, Olomouc. 4 podávky:
2
3. Lesy
hˇrib sametový
liška obecná
kuˇrátka
krásnoporka mlynáˇrka
klouzek
vˇres obecný
3
3. Lesy
všech hub je hˇrib. Hˇrib “tvrzík” patˇrí lesu smrkovému, kde panuje vlhkost, šero a chlad, kde se nedaˇrí ptaˇcímu zpˇevu, kde mech je zelenˇejší, stín tesknˇejší a kroky tišší, jež vás zavedou spíš do strašidelné historie než do pohádky. Tento les nám oˇci omotá pavuˇcinami a chodidla jej neomylnˇe poznají po studené vlhkotˇe dna. Tvrzíky vyrostlé v jeho stínu jsou bledé jako dˇeti z mˇest, které jen málokdy si vyjdou na sluníˇcko. Tvrzík zná mnohou záludnost, která chce být rˇ ešena rozmyslnˇe jako kˇrížovka. Umí se pˇred vašima oˇcima promˇenit v suchou kuru, ˚ dovede se pˇritisknout pod sklonˇenou vˇetev a stati se neviditelným, umí se propadnout do zemˇe a promˇenit se v malý vršíˇcek, a jen dˇetská dlanˇ si ví rady, kde ho má nalézti a s ním i celou.družinu jeho “bratˇríˇcku”. ˚ Nikdy totiž nechce být sám, jako by se mu stýskalo v tom stmívavém tichu, v nˇemž ani zajíci se necítí doma. Ví, že pˇred ním poklekneme na kolena a citlivou dlaní jej budeme hledat v jeho mechaté skrýši. Ani sochaˇrovy prsty se nedovedou milostnˇeji polaskat s nˇežnou kˇrivkou dívˇcího boku, když ji tuší ve vláˇcné vlhké hlínˇe, jako dlanˇ houbaˇrova s “vršíˇckem”, pod nímž spinká hˇríbek. Jako dech vílí ovane nás odnˇekud zpod koˇrání úsvit jeho bˇelostné krásy a zatˇrpytí se matnˇe lehýnkou rosou, vonící zemí, jitˇrním sluncem, tlejícím jehliˇcím a hloubkou, z které vyvˇerají prameny. Když povyroste, nasadí si hnˇedou cˇ epiˇcku, zesílí a osmahne, takže se stane i pˇrímˇerem pro lidskou zdravotu. Nožiˇcky ostatnich hub zpravidla nuž ˚ houbaˇruv ˚ pˇri cˇ ištˇení okrájí, ale každé dítˇe u nás ví, že tvrzíkova nožiˇcka se neokrajuje, nýbrž peˇclivˇe oškrábe. Staˇrí houbaˇri nevývratnˇe vˇerˇ í v tajemnou úplnkovou ˇ moc na jejich rust ˚ a stejnˇe pevná je i jiná víra, bezvýhradnˇe tvrdící, že tvrzík pˇrestane rust, ˚ jakmile jednou na nˇem spoˇcinou lidské oˇci. Je to prastará víra v uhranutí, mnohokrát vyzkoušená, a já si ji od nikoho nenechám vymluvit. Na tvrzíky jsme chodívali do Vrateˇcína a Pruseku, ˚ ale rostly i v Zadní Hoˇre, v Kaprouc lese a Za Hejtmánkouc polma... Hˇrib samet’áˇcek je krasavec, jehož domovinou jsou lesy sosnové. Je vždycky pomenší, zavalitý a potrpí si na sluníˇcko. Barva jeho klobouˇcku je stvoˇrena ze syté hnˇedi jako kura ˚ borovic a široká nožiˇcka sedí mˇelce v písku mezi vˇresovím a brusinkami. Veverˇcí zoubky se s chutí zakousnou do jeho chˇrupavého masa a veverˇcí pracky si jej v létˇe nabodnou na nˇejaký ostrý souˇcek, aby mˇely tyto lesní cˇ iperky i ve svém zimním hnízdˇe 4
3. Lesy
vonavou ˇ pochoutku. Spatˇríte-li vrávoravou veverku, hledejte zdroj a pˇríˇcinu jejího opojení pˇredevším v muchomurkách. ˚ Jejich jed neškodí veverˇcímu žaludku, naopak, jeho úˇcinek se podobá absintu, po nˇemž naše cˇ iperky mívají velmi dobrou náladu. K samet’áˇcku patˇrí sluneˇcný den, hmyzí bzukot, vunˇ ˚ e pryskyˇric, úprk vyplašeného divokého králíka a rozesmáté dˇetské hlasy. V ten cˇ as jsou hráze rybníku˚ rozsvícené bˇelostným prádlem a rozeznívané povídáním pradlen, hladiny jsou plné blankytu, slunce a pospíchajících oblak, u cest se už cˇ ervenají tˇrešnˇe, hrachové lusky lákají svou první sladkostí, zatím co pˇešiny laskají svým teplem bosá chodidla jahodníˇcku. ˚ V slovníku mého domova marnˇe byste hledali slovo boruvky; ˚ u nás totiž známe jen cˇ ervené a cˇ erné jahody. Název pro boruvky ˚ není vymyšlen špatnˇe. Slyšíme z nˇeho šum borových lesu˚ a padající drsnatou kuru ˚ do vzrostlého boruvˇ ˚ cí, jehož modravé kuliˇcky jsou zadýchané tichou, sladkou mlhou a listová zelenˇ je teskná, naprosto nevyvolávající barvu nadˇeje. U nás nikdo neˇrekne borovice, u nás rostou jen sosny se zkrouceným oranžovým vˇetvovím a dlouhým jehlicím. V Lipovici jsme trhávali v cˇ ase velikonoc vonavé ˇ vˇetviˇcky sosny štˇepné, které se tak pˇeknˇe vyjímaly mezi lískovými proutky, nesenými do kostela o Kvˇetné nedˇeli6 . Na cˇ erné jahody se u nás chodí do Nejˇrice, Pahorku˚ nebo do Jesliˇcek, kde je samé sosní a na borovice byste se tam nedoptali. O tˇech jsme se dovˇedˇeli teprve v cˇ ítankách a z výkladu uˇcitelova. Na cˇ erné jahody chodí dˇeti, maminky a babicky v cˇ ase, kdy už je po senách a ještˇe nezaˇcaly žnˇe. ˇ Casnˇ e zrána vycházely z mˇesteˇcka celé pruvody ˚ s košíˇcky, modrými bandaskamí a plechovýmí posbˇeráˇcky do okolních lesu, ˚ aby se ztrácely v jahodiní na celý den. Na houby chodí každý nejradˇeji sám a místa svých nálezu˚ neprozradí ani nejlepším kamarádum. ˚ Jsou to tajemství rodinná a pˇredávají se jen nejbližším a pokrevným, jako tˇreba pˇríbuzenské tajnosti nebo zkušenosti z oboru hospodáˇrství. Mohlo by se rˇ íci, že s chalupou pˇrebírá domácí synek i místa hojné úrody hˇribové. Sbírání boruvek ˚ je od nepamˇeti hromadnou záležitostí žen jako tˇreba praní prádla u rybníku˚ nebo podzimní draní peˇrí. Mlˇcelivá samota je nˇeco v samotných základech rozporného s ženskou pˇrirozeností, která je v podstatˇe sdílná a ne klášternická. Jsou pˇrece sdˇelení, která se mužským nesvˇerˇ ují a jen ženské ucho muže ˚ vyslechnout drobné duvˇ ˚ ernosti, starosti a pochlubení, 6 Kvˇ etná
nedˇele: šestá a poslední nedˇele postní; pˇripomíná Kristuv ˚ pˇríjezd do Jeruzaléma
5
3. Lesy
6
cˇ iruvka ˚ zelánka
Lnáˇre
Julius Maˇrák
metlice trsnatá
3. Lesy
jež by jinak nutnˇe vyvolávaly stud. Stará prupovídka, ˚ tvrdící, že i les má uši, jistˇe vznikla pod dojmem nˇekteré zkušeností ženské, získané nejspíš na jahodách. Jistˇe ji nevymyslili milenci, hledající pˇrítmí, odlehlost a samotu. Sbírat jahody sám podobalo by se práci Popelˇcinˇe, kterou by mohla vymyslit jen macecha, sok v lásce nebo žaláˇrník. Toho pospíchání dˇetských prstu, ˚ než se naplní jeden jediný posbˇeráˇcek, tak pomalu pˇribývající modravými kuliˇckami! Nikdo za mého dˇetství nevidˇel cˇ esací hˇreben, jehož by bylo použito v našich lesích. Jak nám chutnával krajíc suchého domácího chleba, k nˇemuž jsme pˇrikusovali nakyslé boruvky, ˚ a pranic nám je neznechutila ani ploštice, která se jakoby naschvál pˇripletla do dˇetské hrsti. Tenkráte byly v chalupách vdolky jedinou pochoutkou a rohlík jsme znali jenom z vyprávˇení jako vˇec dˇetské chuti naprosto nedostupnou. Boruvky, ˚ ovoce chudých, dodnes mˇe vzrušujete nápovˇedí klukovských chutí... vždyt’ i jablíˇcko, které je mˇelo ukojit, musilo být tajnˇe ukradeno s cizího stromu. Stejným vzrušením naplnovalo ˇ klukovskou fantasii dobývání paˇrezu. ˚ Z celého tohoto obˇradu nás nejvíce zajímala stˇrelba, která se rozléhala z paseky na paseku. Snad každý kluk mˇel v kapse kousíˇcek doutnáku, “luntu”, a trocha stˇrelného prachu, nasypaného do klíˇce, staˇcila rozeznít takovou detonaci, až drnˇcela okna v celém mˇesteˇcku. Toho obcházení zapeklitého paˇrezu, než se pˇresekl srdcový koˇren, toho páˇcení a rˇ eˇcí, než se vyvalil paˇrez, vonící zemí a smolou! Na sluneˇcné stranˇe bývaly na mravenˇcích pˇešinkách jemné písˇcité hromádky, pod nimiž byly ukryty larvy mravkolvu. ˚ ˇ Cíhávali jsme na nepozorného mraveneˇcka, než se k nim pˇriblížil. Najednou z hromádky vystˇrelilo, mraveneˇcek zustal ˚ pod touto lavinou, než se do nˇeho zakousla mravkolví kusadla. Bylo to jistˇe dramatiˇctˇejší než cˇ íhání pavouka v koutˇe pavuˇcinové sítˇe... ˇ jahodníku˚ je vymˇerˇ en krátce, zato houbaˇrovy radosti trvaly od jara Cas do zimy. Zaˇcínají smržem, jehož dírkovaný klobouˇcek se rád ukrývá pod složené klády nˇekde na kraji lesa nebo na zahradách a bývá první houbaˇrovou koˇristí. Nelze však rˇ íci, že by se jeho chut’ rovnala proslavenosti, které se tˇeší. Potom les zahýˇrí úrodou lišek rozhozených po lese jako poztrácené mince, ale lidé si jich jaksi neváží. Je už v cˇ lovˇecˇ í pˇrirozenosti, že co se jí nabízí v hojnosti a cˇ eho získává bez námahy, stává se pro ni všedním a samozˇrejmým. Já je mám rád, ponˇevadž mi pˇripomínají svým proletáˇrským údˇelem 7
3. Lesy
mého dˇedeˇcka cihláˇre a jeho výmˇenkáˇrskou svˇetniˇcku, která vonˇela chrastím, podmáslím a bramborovou polévkou s nakrájenými liškami. Na krovcích kamen schly smolné louˇcky, na rˇ ešetˇe pˇred stavením vonˇel lipový kvˇet a bílá osmihvˇezdí kvˇetu˚ maˇrinky vonné, pro nˇež jsme chodívali až do bˇreznických lesu. ˚ Babiˇcka nám z nich vaˇrívala cˇ aj, zahánˇející všechny neduhy, vzniklé z nachlazení a našich dˇetských nerozvážlivostí... Do Nejˇrice jsme chodívali na poloviˇcníky neboli kožešníky a v Sedláˇckouc lese jsme sbírali kˇremenáˇce s cihlovˇe cˇ ervenou hlaviˇckou. Na Pˇríbramsku jím rˇ íkají havíˇri, modrají pˇri nakrojení a nikdy neˇcerviví. Neomylnˇe je vždycky naleznete v blízkosti bˇríz7 . Do Doubí jsme zase chodívali na podoubníky, skrývající se pod suchým dubovým listím v sousedství konvalinek a pstroˇcku, ˚ nebo u paˇrezu, ˚ které jsou domovem brouka roháˇce. Mezi sosnami jsme nalézali žlutá a ružová ˚ kuˇrátka, jimž se u nás neˇreklo jinak než “prstíˇcky”; tam také rostly bílé mlynáˇrky8 , drsnaté jelenice9 a paraˇ nany plíˇcka bedel10 , které mi pˇripomínaly Cí ˇ z dˇetských knížek. V cˇ arodˇejnických kruzích ve Vypáleném se nám zjevovaly houby zvláštního zbarvení a tvaru, “jelení kopýtka11 ”, hnˇedá a fialová, jejichž podobu pˇresnˇe vystihlo lidové pojmenování tímto pˇrímˇerem. Pod modˇríny na Slepiˇcí horu12 mˇe zase vracejí podmásníky, které v houbaˇrských atlasech nalezneme pod jménem klouzku. ˚ Vzácnˇejší druh má hnˇedou hlaviˇcku a pod ní bˇelavý závojíˇcek. Když jej sloupneme, objeví se maso zvláštní žlutosti jako cˇ erstvˇe nakrojené máslo. Opékali jsme si je nad ohníˇckem plni laˇcnosti po jejich št’ávˇe stejnˇe jako ryzce, z kterých prýštilo oranžové mléko. Na pastvách jsme sbírali špiˇcky travní13 , které odrazovaly nˇekteré kuchaˇrky pˇri pomyšlení, že jich rostlo nejvíc právˇe tam, kde se vymoˇcily krávy. Nám to pranic nevadívalo a maminka nám je doma smažívala na másle s kmínem a vajíˇckem, kterým se šetˇrilo jako drahou mastí. Jen když nˇekdo stonal, dostával jedno na pˇrilepšenou a jen o pomlázce se rozdávala dˇetem, ale nepamatuji se, že jsme se jich nˇekdy najedli dosyta... Až do jetelišt’ se zatoulaly žampiony a jako rány z moždíˇru˚ vybuchovaly 7 bˇríza
bˇelokorá: Betula pendula. mlynáˇrka: Albatrellus ovinus (viz obrázek na str. 3) 9 lošák zprohýbaný: Hydnum repandum 10 bedla vysoká: Macrolepiota procera, jedlá, chutná houba. (viz obrázek na str. 12) 11 stroˇ ckovec kyjovitý: Gomphus clavatus 12 Slepiˇ cí hora: Vrchol západnˇe od Bˇelˇcic, 556 m. 13 špiˇ cka obecná: Marasmius oreades 8 krásnoporka
8
3. Lesy
hˇrib dubový
ploštice
maˇrinka vonná
klouzek strakoš
9
3. Lesy
pod našimi bosými chodidly hnˇedé kulaté pýchavky, známé u nás pod názvem naprosto nepoetickým “bejˇcí pytel”. Celý sloup temného prachu se zvedl ze zralé výtrusnice, když jsme na ni prudce dupli patou. S neduvˇ ˚ erˇ ivostí jsme vždycky vyslechli tvrzení, že mladá pýchavka je jedlá a chutná prý jako cˇ erstvé rˇ ízky. Chytám-li na vábniˇcku vuní ˚ podzimy mého domova, ozve se mi odnˇekud z kvetoucího vˇresu14 zabruˇcení cˇ meláku, ˚ v rákosí zapospíchá déšt’ a pod sosnovými korunami ucítím z vlhkého jehliˇcí vydychnutí zelánek. Je to poslední houbový pozdrav našich lesu˚ a druží se k nˇemu vunˇ ˚ e schnoucí bramborové nati, dým ohníˇcku z pastev nad rudnoucími šípky, matný lesk brázd a plavá vlna metlice2 na pasekách, chlad mlh z otavních luk a závan rybiny z vypouštˇených rybníku˚ pˇred rybolovy. Rosa dlouho prodlévá v travách, nebe je plné ptaˇcích odletu˚ a tichého, stˇríbˇritého jasu... V ten cˇ as rostou u paˇrezu˚ václavky, celiˇcké hnˇedé jako františkáni s drsnatým šatem a prudce koˇrennou vuní, ˚ a po svatém Havle se objeví zašpiˇcatˇelé, sedavé klobouˇcky havelek16 , tolikrát už postˇríbˇrené jitˇrní jinovatkou. Zelánko, at’ kdokoliv se rozplývá chválou nad hˇribovou urozeností, pro mne jsi královnou hub ty a stydím se do duše, že se mi podnes nepodaˇrilo vymyslit slovo, hodné tohoto obdivu! Tvá krása není v barevném obleˇcení, jaké má tˇreba muchomurka ˚ císaˇrská nebo fialové pavuˇcince, nejsi ani tak urostlá jako bedla10 , ani vzácná a proslavená jako tˇreba lanýže, ale dojímáš mˇe po každé svým výdechem cˇ istoty a rajskou zelení svých lístku˚ pod klobouˇckem. Je to zvláštní zelen, ˇ jakou má jen první osení po dešti, a záˇrící jako bˇríška rosniˇcek v zpˇevavém ránu... Kdo jen jednou jedenkrát vdechl tuto vuni, ˚ tolik pˇripomínající koˇrání a rosu, nikdy nezapomene na její zvláštní jemnost. Je tichá jako výdech pozdní zamlžené jesenˇe v mém rodném kraji, s krupˇ ˚ ejí na pavuˇcince, rozprostˇrené mezi vˇetviˇckami trnky, kdy obzory jsou na dosah, pole prázdná, hladiny pˇremítavé a lesy tak tiché, že v nich vydˇesí i dešt’ová kapka, zabubnující na spadané listí... Tobˇe, zelánko, posílám svuj ˚ pozdrav a všem našim lesum, ˚ at’ je to Kˇranov, Nejˇrice nebo Pahorky, i tˇem Za Hutˇema, modrajícím se za pˇredlouhou hladí na lnáˇrské stranˇe. Do vaší tichosti odívám svuj ˚ zpˇev, tesknici i zamyšlení, váš svˇet poe14 vˇres obecný: Nízko rostoucí keˇr, vyskytující se na vˇresovištích a rašeliništích, kvete ružovˇ ˚ e nebo fialovˇe. (viz obrázek na str. 3) 16 c ˇ iruvka ˚ havelka: Tricholoma portentosum
10
3. Lesy
sie a tajemných hlasu˚ mˇe pˇrenáší do radosti v mrazení mých mˇestských šedivých samot. Vám posílám své vzpomínky, plné vroucnosti a lásky, mé lesy...
11
3. Lesy
12
konvalinka vonná
bedla vysoká
roháˇc obecný
žampion ovˇcí
3. Lesy
pýchavka obecná
pavuˇcinec fialový
13
3. Lesy
14
Rejstˇrík
15
Rejstˇrík
ˇ Ceský houbaˇr, 2 cˇ iruvka ˚ havelka, 10 cˇ iruvka ˚ zelánka, 10 špiˇcka obecná, 8 žampion ovˇcí, 8
lošák zprohýbaný, 8 máselnice, 2 Maˇrák, Julius, 1 maˇrinka vonná, 8 metlice trsnatá, 1, 10 Mykologie, 2
bˇríza bˇelokorá, 8 bedla vysoká, 8, 10
pýchavka obecná, 10 pavuˇcinec fialový, 10 ploštice, 7 podávky, 2
františkáni, 10 hˇrib dubový, 4 hˇrib sametový, 4, 5
roháˇc obecný, 8 klouzek, 8 klouzek strakoš, 8 konvalinka vonná, 8 krásnoporka mlynáˇrka, 8 kuˇrátka, 8 Kvˇetná nedˇele, 5
Slepiˇcí hora, 8 stroˇckovec kyjovitý, 8 vˇres obecný, 10 veduta, 1 Vrateˇcín, 4 vrbovka malokvˇetá, 1
líšen, ˇ 2 liška obecná, 7, 8 Lnáˇre, 10 16
