2011. Foto FLICKR. design Ondřej Košťák

9/2011

Foto FLICKR design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 43

www.i-brana.cz

}Oˆ†‹‘’ꍈ

Œ‘„Ž

VZTAHY ĂÌKOLA ĂZDRAV§ ĂPROFESE ĂN¿KDYĂIĂV§RA

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, po prázdninové přestávce se opět setkáváme nad stránkami časopisu Brána. Zářijové číslo jsme věnovali příběhům ze života. Jejich autoři se s notnou dávkou odvahy svěřují s prožitými životními situacemi, které se vyvíjely jinak, než jak by si jejich aktéři zpočátku přáli nebo představovali. Asi v životě každého z nás by se taková událost našla. Můžeme přemýšlet o tom, zda to nakonec dopadlo dobře nebo špatně. Každý z nás by měl před sebou raději jistou budoucnost než těžkopádné klopýtání přes životní překážky. Pán Bůh nás ale někdy vede cestami, které bychom si sami nevybrali, a  přesto nakonec pokorně rozpoznáváme, že byly pro nás těmi nejlepšími. Nedávno jsem měl možnost seznámit se s  výsledky výzkumu priorit obyvatel některých evropských států. Lidé v  České republice uvedli na předních místech touhu být bohatý, mít moc a kontrolu nad jednáním lidí ve svém okolí. Tedy žít takový život, ve kterém se mohou cítit zajištěni a který pevně drží ve svých rukou. Naproti tomu severští Finové podle výsledků tohoto výzkumu nejvíce touží po nových životních výzvách, rádi vyhledávají dobrodružství, riskují a mají rádi překvapení. Zdá se tedy, že zvolání: „všechno je jinak“ může být pro někoho spíše stresující a pro jiného naopak stimulující událostí. Věřím, milí čtenáři, že Vás potěší sdělení, že časopis Brána (dá-li Pán) bude v příštím roce vycházet tak, jak jste zvyklí. Vzhledem k chystaným a mediálně široce probíraným změnám v sazbách daně z přidané hodnoty, které nás čekají v příštím roce, bychom rádi uzavřeli předplatné na další období ještě v roce 2011. Jsme pevně rozhodnuti zachovat i jeho stávající cenu. Prosíme Vás, přihlaste se do začátku října u Vašich sborových distributorů nebo v případě individuálního odběru na adrese redakce. Jen tak Vám budeme moci spolu s listopadovým číslem zaslat faktury na rok 2012 a zajistit, že alespoň v otázce ceny časopisu Brána zůstane všechno stejné. Přeji Vám hezké čtení. Váš Jiří Sedláček, vydavatel

04 06 10 20 22 24 30 36

Pokračujme, vytrvejme! Rozhovor Dotýkat se ruky Boží Téma Všechno je jinak Zápisník Badegas Castillo de Monjardin Nekrolog J. R. W. Stott Globální křesťan Do Písma Ale my kážeme Krista ukřižovaného Polemika Stvoření a naturalismus Modlitba Hyderabad

příště

Interpretace Bible Pavel Hošek

tiráž Číslo 9/2011, ročník Bratrské rodiny 43, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 1. 9. 2011 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Židům 10,32-39

Pokračujme, vytrvejme! L

ist Židům je adresován křesťanům ze židů. Byl napsán zřejmě krátce před zničením Jeruzaléma Římany v roce 70 n.l. - již započala židovská válka – někdy kolem roku 67. Tito věřící byli těmito událostmi zmateni, zpochybněni ve své víře. Přihlásila se únava, deprese i určitá beznaděj. Mnohé si neumějí vysvětlit, jsou unaveni a frustrováni. Někteří zřejmě museli opustit i svoje domovy, přichází krize víry. Křesťané ze židů se k válce nepřipojili, prožívají tuto situaci velice citlivě, židé je nazvali zrádci, hrozí jim i pronásledování od státní římské moci, někteří již pronásledování v různé formě zažili. Hrozí únava, vlažnost, povrchnost, dokonce odpadnutí návratem k judaismu a k spoléháním na obětní systém – určité zákonictví, návrat k překonané minulosti, ztráta živé, účinné víry. Tak i ztráta věčné odměny, pro tlaky současnosti kolísají ve víře!

Naše situace Myslím, že jsme v mnohém v podobné situaci. Nějak se nám vytrácí počáteční zápal. Již jsme mnohé prožili, prošli jsme si svými dětskými nemocemi. Tlačí na nás pres doby, určité zpochybnění jasnosti víry, bezbřehost názorů a hodnot, která se dostává i do církve. Vkrádá se i krize autorit, kdy duchovní autority ztrácejí skutečnou možnost vést, upevňovat, povzbuzovat, napravovat, napomínat ty, které mají vést, a za něž nesou zodpovědnost. Naše křesťanství je i vlivem chvatu jaksi řídké, vyprázdněné, povrchní. Zůstávají nám, jako  září 2011

záchytné body, jen ta největší témata naší víry, menší, avšak neméně důležitá, se vytrácejí, jako při rychlé jízdě autem či v rychlíku, kdy zaznamenáváme jen ty největší a nejvýraznější objekty, budovy apod. Na službu je málo času, a věnují se jí především ti, kteří jsou již v důchodu, studenti či ti, kdo si jasně předem vymezili službu jako prioritu, ostatní se vezou a doufají, že bude někdy lépe, volněji, ale ono to nepřichází. Také procházíme krizí víry, i když z  trochu jiných důvodů.

Staré výhry a zápasy Autor listu obrací zrak adresátů k tomu, co prožili po obrácení. Jaké těžké zápasy už mají za sebou, jaký jasný postoj víry dříve zaujali. Jak je Bůh podržel, čím vším je provedl a v čem všem obstáli. V těžkostech, v pochybách, stagnaci či únavě je dobré se obrátit a zavzpomínat na to, jak jsme smělou vírou vítězili v  minulosti, co těžkého nám již dal Pán přečkat, v čem všem zvítězit – z Jeho milosti a Jeho mocí. Čteme tu: „Rozpomeňte se… na dřívější dny…“ (Jen si vzpomeňte – ČEP, Připomínejte si - ČSP) ve smyslu: „ohlédněte se zpět, vzpomeňte si, uvědomte si“, co už jste s Bohem prošli - „…kolik zápasů a utrpení jste po svém osvícení museli podstoupit!“ Myslím, že když čteme tento seznam těžkostí a  trápení (v. 33-34), jen málokdo se mu můžeme i  jen přiblížit svými zápasy a starostmi – zkusme si to porovnat! Proto jsme i my povzbuzováni k pokračování takového přístupu, takové víry:

„Nezahazujte proto svou smělou důvěru (víru)…“ Pokračujme, vytrvejme!!!

Potřeba vytrvalosti Už jsme si jako věřící prošli lecčíms. Jsme už unavení, v mnohém nám došel dech a síly se krátí. Ně-které starosti nám přerostly přes hlavu. Možná nám již ledacos zevšednělo, jedeme jen ze setrvačnosti, ze zvyku. Někde jsme ztratili hloubku, upřímnost, opravdovost. Snad ze spěchu, z přemíry starostí, z životních těžkostí či radostí. Proto potřebujeme slyšet toto povzbuzení, toto napomenutí, vrátit se na pevný základ, kterým je sám Pán Ježíš. Potřebujeme oprášit, prohloubit, obnovit, aktualizovat náš vztah s ním. Povzbudivé je, že máme na co navazovat. On se nezměnil, to my jsme někde odbočili, zpomalili či se zastavili. Ale On je věrný, nezapomněl na nás a na naši víru, potřebujeme se rozpomenout. „Rozpomeňte se na dřívější dny …“ – tak zní tato povzbudivá slova. „Nezahazujte proto svou smělou důvěru (víru)…“ Autor odkazuje také na odměnu, která je již připravena – na velká zaslíbení. Jde i o podstatu věcí budoucích oproti nynějším. Jde o  trvalost a  pevnost, jistotu věčnosti, oproti nejistotě, proměnnosti, nestálosti a slabosti toho současného.

Pán brzy přijde A zde je to, co by nás mělo povzbudit. Je to zaslíbení, které mění náš pohled na vše, co se kolem nás i  v  nás děje: „Pán brzy přijde!“ - jako spojnice se zaslíbeními, přiblížení odměny. „Už velmi, velmi brzy přijde ten, který má přijít, a neopozdí se.“ (Abk 2,3-4) A tak v této zvěsti: „Pán brzy přijde“ je opravdová dvojsečnost. Jako totéž evangelium („zvěst o kříži“) je jedněm zprávou záchrany a „mocí Boží“ a druhým odsouzením a „bláznovstvím“ (1K 1,18), tak je to i zde. Pán velmi, velmi brzy přijde! To pro nás nemá být výhrůžka, ale má to být povzbuzení pro ty, kteří vytrvale odolávají nátla-

Roman Cimbulka (37) Vyučil se strojním zámečníkem, dodělal si maturitu, dálkově vystudoval ETS. Byl kazatelem ve Sboru CB v Písku, nyní 2. kazatelem v CB Tábor. S manželkou Markétou mají syna Jakuba a dceru Johanku.

ku světa, těla a toho Zlého a vytrvale naplňují Boží vůli ve svém životě. Ano, klopýtnou, ale jsou znovu obnovováni, vstanou, nechají se očistit, posílit, proměnit a jdou dál! Ale zároveň je to předzvěst hrozného soudu pro ďábla, pro jeho služebníky a pro všechny lidi, kteří nežijí pro Boha. Ano, pro odpadlíky, nevěrné, hříšné, cizí, je to opravdová hrozba „…odpadlík je mi však z duše protivný.“ (v.38b) - říká Pán!

Vírou Zde je to ale míněno jako povzbuzení pro ty, kteří, možná unaveně a z posledních sil, ale drží to, co jim Pán dal za zodpovědnost, za úkol. Je to vlastně zpráva: „Už brzy to skončí! Všechna nespravedlnost, utrpení, těžkosti, nemoci, smrt, smutek, únava, pronásledování, pýcha, ubližování a nadutost, věznění, okrádání,…, všechny těžkosti - to vše skončí! Vytrvejme!“ Klíčem k úspěchu, k vytrvalosti, k vítězství, je tu to, co již dobře známe: je to víra! Nic více a nic méně: „Můj spravedlivý bude žít z víry…“ (v.38a). Nemusíme být dokonalí (ani tady na zemi nebudeme), ale potřebujeme žít z víry, mít stejnou víru (stejného druhu), jako na začátku, kdy bylo ještě všechno před námi. Tak to bylo na začátku, tak to vždy v našem životě s Bohem pokračovalo a tak to má pokračovat i nyní. Vírou se uchopme Božích zaslíbení! Přijměme pomoc Božího Ducha svatého! Nechme se jím naplňovat! On je nám tu na pomoc - vede, nese, sílí nás. Tato moc Ducha je nám k dispozici, pokud není blokována nějakým hříchem v našem životě. Pokud jsme takto zablokovaní, je tu znovu ten stejný způsob, jaký již dobře známe. Opusťme to špatné, čiňme pokání, obraťme se, vyznejme to a přijměme odpuštění, dejme se očistit! Vždyť my chceme žít s Bohem. A to nyní i na věčnosti. Nic nám nestojí za to, o tento plný život s Bohem v Kristu Ježíši přijít! „My ovšem neodpadáme k záhubě…“ abychom opustili Boha, propadli odsouzení. My totiž „…věříme k záchraně“. (patříme… k těm, kdo věří a dosáhnou života. - ČEP) To je naše vyznání, naše pozice, naše snaha a náš zápas víry! Proto tyto verše z konce 10. kap. pokračují hned v následující 11. kapitole takto: „Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.“ (Žd 11,1) Ano ještě je nevidíme, ale jsou již za dveřmi, „Pán je blízko“ Přijde včas, „…neopozdí se!“ Vytrvejme, pokračujme, nechme se obnovit! Amen. ■ září 2011 

rozhovor Rozhovor s Markem orko váchou

Dotýkat se ruky Boží Někteří lidé mají mimořádný potenciál zvládat ve svém životě spoustu činností, a to tak dobře, že je i přes jejich jasně deklarované křesťanské postoje zná a respektuje i sekulární prostředí. Jedním z nich je Marek Vácha – seznamte se! Kdo jste? Pocházím z tradiční katolické rodiny z Brna a jsem té tradiční katolické výchově svých rodičů velmi vděčný. V pěti letech mne dali ministrovat do kostela sv. Tomáše, kde jsem tehdy ještě nedokázal domyslet sílu a specifičnost a unikátnost toho společenství vzdělaných, přemýšlivých, velmi inteligentních lidí, mezi kterými mně bylo dáno vyrůstat. Velkou část mé výchovy přebralo právě toto společenství; řekl bych, že na mne mělo rozhodující vliv. Takže: Kdo jsem? Křesťan.

Kde všude působíte dnes? Mým hlavním pracovištěm je Třetí lékařská fakulta UK, Ústav etiky, což znamená práci od pondělka do pátku. Paralelně s tím jsem farním vikářem u Nejsvětějšího Salvátora, v kostele, který vede Tomáš Halík. A o víkendu mám svoji maličkou farnost na jihu Moravy, v Lechovicích u Znojma. Ta farnost je zaprvé tak malá, že je tam mše svatá opravdu jen

P. Mgr. Marek Vácha, Ph.D. (45) Římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog a spisovatel. Je administrátorem lechovické farnosti u Znojma, kaplanem Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora a přednostou Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě UK. Publikuje v řadě odborných i populárních periodik, napsal osm knih.

 září 2011

v neděli; přes sobotu a neděli odpoledne se pak dají zvládnout i křty, pohřby a svatby. A zadruhé, ten kostel v Lechovicích je poutní, takže lidé tam opravdu chodí do kostela jenom v tu neděli.

Co obnáší funkce farního vikáře u sv. Salvátora? V zásadě to pro mě znamená dva večery týdně věnovat Salvátoru, což je poměrně hodně na to, že ještě typicky v pátek beru různé přednášky od muzeí přes různé kongresy až po pozvání jednotlivých sborů nebo farností. (K tomu možná poznámka pod čarou: Je neuvěřitelné a pro mě velmi signifikantní, že když dostávám pozvání na přednášku z neakademických sfér, přichází od protestantů a katolíků v poměru zhruba 1:1, což je zvláštní vzhledem k tomu, kolik je tady katolíků a kolik protestantů.) Volné večery mám tedy v Praze jenom čtyři, z nichž dva spolkne Salvátor: v úterý tam je mše svatá a po mši svaté tzv. Kurz základů víry. Ten vede Tomáš Halík, ale protože bývá poměrně často v zahraničí nebo má nějaké jiné povinnosti, jsme tam dva kaplani, kteří za něho zaskakujeme. Ve čtvrtek pak je od 20 do 22 hodin příležitost k  duchovním rozhovorům či ke svátosti smíření; přijít může úplně kdokoli, může se zeptat na cokoli nebo může jít ke svaté zpovědi. Řeší se tam nejrozmanitější typy problémů, potkávám nejkurióznější situace a životní propletence.

Vy jste ale původně studoval něco jiného než teologii… Já jsem asi od tří, čtyř let, kdy jsem začal brát rozum, chtěl být biologem a cestovatelem. Když jsem v roce 1984 odmaturoval, podařilo se mně dostat se na tehdy poměrně nový a mladý obor „molekulární biologie a genetika“. Nám už to dnes tak nepřijde, ale v těch osmdesátých letech ještě dozníval lysenkismus (Lysenko umřel v sedmdesátém druhém) a genetika ještě nesla patinu buržoazní pavědy. Nás v těch pionýrských dobách studovalo tenhle obor deset a byli jsme mezi ostatními biology za exoty. Dnes je situace úplně jiná, molekulární biologie představuje mainstream biologie a naopak systematičtí biologové jsou teď v menšině. Byla to taková vysněná škola, překrásné spojení chemie a biologie.

Foto Bronislav Matulík

Fascinuje mě, že ve hmotě je skryto potenciálně nekonečné množství nových organismů, které vlastně stále a stále vznikají. Řekl bych, že to bylo i jedno z nejkrásnějších období mého života. Dopadlo to tak krásně, že když jsme byli v páťáku, přišel rok 1989. V září devadesát jsem už začal studovat teologii.

Jaký obor biologie je Vám dnes nejbližší? Určitě evoluční biologie. Fascinuje mě ze zorného úhlu filosofie, teologie. Fascinuje mě, že ve hmotě je skryto potenciálně nekonečné množství nových organismů, které vlastně stále a stále vznikají. Velmi mě zajímá (spíš opravdu z pohledu věřícího člověka) představa, že hmota je taková, že je schopná generovat nové a nové formy života. Já si myslím, že se v evoluční biologii možná víc než jinde (nebo možná zřetelněji než jinde) člověk jakoby dotýká ruky Boží.

Co bylo tím rozhodujícím momentem, který Vás přivedl ke studiu na semináři? Asi to, že jsem vyrůstal u sv. Tomáše. To bylo pozoruhodné místo, kde se soustřeďovali umělci, architekti, přírodovědci a podobně; po revoluci se ukázalo, že tam byla i velká koncentrace takzvaně tajně svěcených kněží. Účastnili jsme se i něčeho, co bych dneska mohl nazvat „bytové semináře“, ale bylo to něco naprosto jiného, než co se dělo v Praze. Jeden týden proběhla nějaká přednáška z teologie a druhý týden na ni navázala modlitební skupina, ve které jsme se snažili téma přednášky nějak promýšlet a modlit se. Člověk vidí teprve zpětně, že jsme tenkrát dostali překrásný průřez moderní teologií, která navíc byla spojena i s vlastním duchovním životem. Řekl bych, že ty semináře mi daly podstatně víc než potom celých pět let studia na teologické fakultě. V rámci jednoho takového modlitebního setkání jsem se rozhodl, že bych měl jít do semináře a stát se knězem.

Máte za sebou i zkušenost z řeholní komunity. Jak ta Vás ovlivnila? Nikdy jsem se nechtěl stát mnichem a nikdy jsem k tomu necítil žádné povolání. Dokonce jsem nikdy ani neváhal, jestli bych se měl nebo neměl stát mnichem. To v žádném případě. To je opravdu povolání určené úzkému okruhu lidí, mezi které se bytostně září 2011 

ROZHOVOR nepočítám. Nicméně když jsem v jedné chvíli velmi akutně potřeboval udělat čáru za životem a  stopnout ten běh, rozhodl jsem se, že šest měsíců života strávím v kontemplativním klášteře trapistů. Ne víc, a ne míň – a to se zdařilo. Já jsem měl velkou výhodu v tom, že jsem věděl, že to všechno je na těch šest měsíců. To je psychicky naprosto odlišné od situace, kdy člověk už má věčné sliby a ví, že další stanicí bude až smrt. Ta zkušenost byla velmi cenná a vzpomínám na ni rád; považuji to za jedno ze šťastných rozhodnutí svého života.

Proč byla tak cenná? Považuji kontemplativní řády za jeden z nejinteligentnějších nápadů, které Evropa měla, co se týče hledání smyslu života. Celý život, den co den, je tam opravdu zaměřen na hledání Boha. Bratři mají pravidlo ora et labora, modli se a pracuj. Práce, která je fyzicky náročná, v zemědělství, pod volnou oblohou (je důležité, aby mnich pracoval v dešti a  ve slunci apod.), je kompenzována hodinami (denně přes deset hodin) života uvnitř kláštera; do toho jídlo a spánek. Tak to jde den za dnem. Klášter je laboratoří, kde se duše mnicha opravdu opracovává. I hranice mezi dnem a nocí jsou setřeny, protože se chodí spát v osm večer, a vstává se ve tři hodiny ráno, takže v létě se chodí spát ještě za světla, ale vstává se za tmy. Ty nejcennější hodiny modlitby jsou právě od třetí hodiny ráno do řekněme sedmé; neuvěřitelně dlouhé modlitby. Tam to ale začíná fungovat. Mniši spolu nemluví, domlouvají se jenom znakovou řečí, takže klášter je opravdu tichý a třeba i ty kapuce slouží k tomu, aby člověk opravdu nebyl nijak rušen. Celé je to postavené tak, aby se budoval vztah člověka k Bohu.

Vraťme se ještě k biologii. Dnes jste známý jako člověk, který staví mosty mezi biologií a teologií, mezi světem vědy a světem víry. Co je pro Vás důvodem tyto dvě oblasti propojovat? Znovu se musím vrátit ke sv. Tomáši, kde mezi vědou a vírou nikdo neviděl problém. My, kteří jsme tam žili od nejútlejšího dětství, jsme byli v této atmosféře vychováváni. Byli jsme vychováváni v tom, že lidský rozum je dar od Boha a že studium je způsobem modlitby, jakousi formou kontemplace. To byla jedna věc, která byla zřejmě rozhodující. Pak to druhé, co chci říct s určitým chvěním: Po dvou letech, kdy jsem dělal kaplana ve Velkém Meziříčí, jsem dostal nabídku učit na brněnském gymnáziu hodiny náboženství. Mnohem později jsem tam začal učit i biologii, ale to je mnohem jed září 2011

nodušší než výuka náboženství. Děti jsou motivované, známkuje se to, ony pak chtějí studovat třeba medicínu, veterinu, biologii, což je motivací k tomu, aby se učily. K tomu, aby se učily náboženství, žádnou motivaci nemají. V tomto smyslu začalo být vyučování náboženství strašlivým zápasem o každou minutu pozornosti každého studenta. Člověka to nutilo k tomu, aby všechna témata znovu a znovu promýšlel, aby je projasňoval, aby hledal správná slova, příklady, formulace a aby velmi dopodrobna cizeloval každé slovo, které v té hodině řekne. Tohle byla škola, kterou normální učitel chemie, biologie, angličtiny nebo češtiny vlastně nemá. To byla ještě ta druhá věc, která mně velmi pomohla.

Má promýšlení tématu stvoření vliv i na samotné chápání celého biblického textu? Samozřejmě. Tady bych chtěl velmi hlasitě říct, že studium je opravdu modlitba a zejména studium biologie je jednou z důležitých cest, kterou se člo-

Křesťanství má velmi mnoho co nabídnout, protože se vždycky ve svých dějinách staralo o lidi handicapované, staré, nemocné, outsidery, žebráky, bezdomovce... věk může dostat k Bohu. To je myšlenka XIII. století, představa Tomáše Akvinského: Bůh jako umělec a příroda jako umělecké dílo. Tedy, kdybych měl Tomáše trochu parafrázovat: Pokud se procházím v neděli parkem, procházím se vlastně po obrazu, a čím více se toho dozvídám o tom obrazu, tím víc mi to otevírá oči pro krásu Stvořitele. Kdybych měl napsat článek o nějakém malíři, nejdříve bych se podíval na to, co namaloval. Čím víc porozumím obrazům, tím víc mně to otevře oči pro samotného malíře, tím víc mi to odhalí třeba jeho citový život apod. A totéž je studium biologie. Řekl bych, že čím víc člověk do této oblasti proniká, tím více se setkává s Bohem, Stvořitelem.

Dnes působíte v oblasti lékařské etiky. Který z problémů v této oblasti dnes pokládáte za nejaktuálnější? Kdybych měl říct jeden, tak je to problematika ochrany života na obou jeho koncích; a kdyby to

Foto archiv M. O. Váchy

Poslední den tábora pro středoškoláky. Od skautských let provází Marka Váchu přezdívka Orko (Orlí oko).

měl být opravdu jeden, tak je to definice toho, kdo je to osoba. Je to velmi triviální otázka. Když budu citovat z Dekalogu „Nezabiješ“, koho tím vlastně myslím? Starověk, středověk i novověk tu otázku osoby řešil tak, že se ptal, jestli osobou je i člověk, který se mnou není příbuzný, člen nějakého jiného kmene, nebo dokonce jestli to je i člověk jiné barvy pleti, dítě, žena, mentálně nemocný, fyzicky nemocný apod. Ve druhé půlce XX. století jsme byli konfrontováni s toutéž otázkou, ale v úplně jiné rovině. 25. června 1978 se narodila Luisa Brownová, první dítě ze zkumavky. Dnes máme po Evropě minimálně milión embryí, která jsou v tekutém dusíku, a my najednou vlastně nevíme, co to je. Je to osoba, která má právo dědit? A když řeknu „nezabiješ“, platí to i na to embryo, které držím v ruce? Pro samotné maminky je to najednou dosti hrůzné, protože maminka velmi dobře ví, že z těch pěti zmražených embryí to šesté teď právě chová v náručí a kojí. Před pár měsíci to bylo totéž zmražené embryo. Argumentace lidí pracujících s lidskými embryi tady selhává.

To byl první konec… Druhým pólem je opačný konec lidského života, kdy jde o otázky někdy extrémně bolestivé. Tady už neřešíme problém osoby. Bohu díky, komunita lékařských etiků, ať sekulárních nebo židovských či křesťanských zastává názor, že člověk je člověkem opravdu až do smrti, že i v persistentním vegetativním stavu je člověkem, jako jsme my. V otázce konce lidského života ale vyvstává jiný problém: My typicky léčíme dál a dál a máme za to, že tím

lékařským dobrem je navrátit člověku zdraví, zlepšit mu kvalitu života, ale také (a možná zejména) prodloužit mu život. A tady dochází ke zvláštnímu paradoxu: my velmi agresivním způsobem držíme toho člověka dál a dál při životě, ale ten člověk sám by už třeba chtěl umřít v kruhu rodiny. Najednou se dotýkáme nesmírně citlivé otázky, kam až ještě léčit, když pacient sám už třeba dlouhé měsíce není schopen svůj názor artikulovat.

Má dnes křesťanství nějaké řešení? Domnívám se, že křesťanství má obecně, v obou těchto případech, velmi mnoho co nabídnout, protože se vždycky ve svých dějinách staralo o lidi různým způsobem handicapované, o lidi staré, nemocné, o různé outsidery společnosti, žebráky, bezdomovce, slepé a chromé apod. Odtud tedy i dnes plyne ta přirozená křesťanská nervozita a obava o život, který ještě nebo už není schopen artikulovat svá práva. To jsou ty otázky třeba kolem potratů nebo euthanasií nebo právě statusu lidského embrya. A znovu se nám to dotýká i té etiky environmentální, protože dneska křesťanští environmentální etici říkají: Ano, křesťanství vždycky stálo na straně těch bezmocných, utlačovaných, starých, nemocných, kteří z různých důvodů nejsou schopni artikulovat svůj názor – a nemáme tady skupinu bytostí, kterým říkáme „němé tváře“, které taky z určitých důvodů nejsou schopny svůj názor artikulovat? Řekl bych, že zejména v té oblasti environmentální etiky má křesťanství obrovské rezervy.

■ Petr Raus

září 2011 

Foto archiv, ilustrace Ondřej Košťák

TÉMA

}Oˆ†‹‘’ꍈ

Œ‘„Ž

10 září 2011

Ž

ivot starého rabína se nachýlil ke konci. I sešli se u jeho postele příbuzní s nejbližšími přáteli a věrnými žáky. Chtěli znát, k jaké moudrosti se studiem tóry, talmudu a kabaly dobral. S posledním dechem jim zanechal svůj odkaz: „Všechno je jinak,“ a skonal. Jisté je, že rabínova moudrost vedla jeho žáky  k  otevřenosti novému poznání již poznaného a k  sebereflexi. Protože je-li tomu tak, pak nestačí pouhé konstatování, že všechno je jinak. V tom netkví celá moudrost. Zůstaneme-li u tóry, pak na samotném začátku knihy Genesis čteme, s jakou odvahou dovedli Izraelci mnoho století před Kristem čelit asyrským a egyptským naukám o vzniku světa (kosmogonii)

Stačí se ohlédnout o deset, dvacet i více let nazpátek. Možná ne všechno, ale zcela jistě mnohé je jinak v celé společnosti, v církvi ale především v našich osobních životech. Do nejskrytějších, snů a tužeb o partnerských vztazích, o škole, profesi i víře vstupovaly nepředvídané okolnosti, které leckdy radikálně přesměrovaly naši cestu. Zůstává jen Bůh, který se nemění. a naukám o samotném světě (kosmologii), když se nebáli astrální božstva prezentovat jen jako lampičky na obloze k určování času, a když radikálně demytizovali celý kosmos, takže umožnili člověku vědecký výzkum světa. V pojetí biblických autorů bylo všechno docela jinak než u větších a mocnějších sousedů. Za vším stál moudrý Hospodin a nikoliv chladný osud, pustá náhoda či dokonce střet sil dobra a zla. Jenomže všechno bylo jinak i tehdy, když o mnoho století později církevní zastánci geocentrické teorie museli ustoupit pojetí heliocentrickému. Ovšem i to pak vzalo za své, neboť dnes víme, že ani slunce není středem celého vesmíru, a nijak toto zjištění

nenarušuje naši víru. Inu všechno je jinak a našemu vědění není ještě konce. Svůj pohled ale přeostřeme od dalekých galaxií s miliardami hvězd a planet na naši zem. Zaměřme se na člověka a jeho životní příběh. Neboť k rabínské moudrosti patří i to, že v životě by bylo od základu všechno jinak, kdyby… Kdyby si některé děti s sebou nemusely vláčet břemena nepřijetí, rodičovské nemoudrosti, neporozumění a ponižování. Kdyby se jiné děti nemusely až do smrti vyrovnávat se sexuálním zneužíváním a s neochotou naslouchat jim v jejich bezmocném neštěstí. Kdyby další děti daly na moudré rady dobrých rodičů a poučily se z jejich chyb. Kdyby se už dospělé děti dovedly včas, v lásce a důsledně oddělit od svých rodičů a nenechaly sebou manipulovat. Kdyby se zároveň další děti neunáhlily a dobře se oženily či vdaly, protože po svatbě je všechno opravdu jiné než v čase zamilované neznámosti. Všechno by bylo zajisté jinak i tehdy, kdyby nebylo válek, totalitních režimů, kriminálních zločinů, bezpráví v rouše demokracie, anebo kdyby nebylo jiných fatálních událostí, které člověk jen stěží může ovlivnit. To když do rodiny přijde vážná nemoc, úraz, smrt, ztráta majetku vlivem přírodní katastrofy atp. Spisovatel Ivan Klíma v jedné povídce vzpomíná, že byl od dětství odhodlán, pokud by se nestal lékařem nebo spisovatelem, vyučit se malířem. Jeho život se však odvíjel jinak, než si představoval. Za války nesměl chodit do školy, a nedostalo se mu tedy poučení o žádném oboru lidské činnosti s výjimkou žalářnictví a masového vraždění v koncentračním táboře. Skoro všechno bylo jinak. Děti pozorují svět a tvoří si představy o životě. Maminka pětiletého Daniele mně prozradila, jaké plány má její syn. Chce jet do Turecka se zbraní a  střílet, zatímco jeho kamarád Honzík tam bude dělat misionáře. Chce být muzikantem, policistou a lupičem. Bude mít hodně peněz a koupí si mercedes, ale nebude moc pracovat, protože si bude doma hrát se svými dětmi. Dětské sny a touhy bývají úsměvné včetně toho, jak se je nebojí odvážně prezentovat. To studenti středních a vysokých škol jsou mnohem střízlivější, protože už vědí, že leccos je v jejich životě jinak a ještě i bude. Nesnadno se jim o tak intimních věcech mluví. Zato lidé ve středním věku a ve věku, kdy už lze hovořit o konci života, ti už dovedou mnohé z problematiky života přesně pojmenovat. Manželství, mateřství, všelijaké „náhody“, které ovlivnily jejich rozhodování… Poučme se z příběhů, které byly i nebyly jinak. Bronislav Matulík

září 2011 11

TÉMA

Manželství Začalo to na zelené louce, kde v kruhu obdivovatelek seděl mladý muž, hrál na kytaru a zastřeným tenorem zpíval romantické písničky bratří Mikolášků. Jedné z obdivovatelek bylo o deset let méně; do té doby si mladíka moc nevšímala a myslela si o něm, že je to takový hodný starší strýček. V tu chvíli se ale strýček proměnil v prince a narodila se láska. Láska byla jako z pohádky. Rostla a sílila, překonala řadu překážek a za tři roky přivedla mladý pár až k manželskému slibu. Za další tři roky přidala ke svým darům ještě kočárek s novorozenou dcerou a… Tady bychom měli příběh opustit a nahradit ho třeba pohádkovým „a žili šťastně až do smrti“. Ale nebylo tomu tak. V dalších třech letech stáli třikrát u rozvodového soudu. Nesplnitelná očekávání, neporozumění potřebám druhého ani těm svým, nefungující komunikace (a nejenom to) stála za rozpadajícím se vztahem, který už neměl mít žádné pokračování. Avšak tam na Vysočině, na zelené louce, nebyly pouze obdivovatelky a mladý muž. Ani manželský slib nebyl slibem pouze ženicha a nevěsty. Dokonce ani u rozvodových stání nebyli jen dva zklamaní

Tereza (26)

lidé. Stále s nimi byl Bůh, který má svoje vidění, svoje plány a úmysly, ten, který neopouští a přetavuje: Nuže, tak praví Hospodin zástupů: „Hle, budu je přetavovat a tříbit. Co si mám počít, když je můj lid takový?“ (Jeremiáš 9, 6) Zvláště u toho posledního stání, o kterém nevěděl nikdo, jen „navrhovatel“ a „odpůrkyně“ a jejich věrný průvodce a duchovní opora, byl Bůh. Navrhovatel už nechtěl jít dál v manželství. Nedůvěřoval mu. Chtěl

Jak si představuješ svůj život? Jaké máš plány ve věci školy, práce, kariéry a také jaké máš sny a představy ohledně svého partnera a manželství?

O budoucnosti určitě svoje představy mám, a jejich součástí je to, abych žila podle Boží vůle a dělala to, co se líbí Bohu – tak je možné, že ty moje současné představy se zbortí (a to je ta lepší, i když ne vždy jednodušší varianta). Škola už se mě tolik netýká – už jsem zapojená v pracovním procesu (mám vystudovanou vysokou školu a pracuju jako odborný pracovník v laboratoři v nemocnici). Je pro mě důležité, abych byla v práci nějakým způsobem užitečná a něco přinášela, ale kariéra pro mě není to hlavní – beru práci spíš jako možnost, jak získat potřebné finance pro život, s tím, že by to nemělo být nutný zlo. Mimo pracovní dobu mám dost aktivit, a proto jsem ráda, že nemám zaměstnání, které by po mně vyžadovalo trávit prací spoustu hodin denně, a naopak mohu mít čas jednak pro sebe, ale i zároveň na službu ve sboru. Nyní ale určitým způsobem bilancuji, uvědomila jsem si, že bych ráda pro Boha dělala něco víc než teď, třeba i jako zaměstnání. To se ale snadno přeje a představuje, ale realita může být jiná, a nemusí to vůbec být shodné s Božími představami - proto se snažím hlavně stát dobře na tom místě, kde jsem nyní (a navíc vím, že je víc oblastí, ve kterých můžu jít dál a hodně se naučit i v mojí aktuální situaci) a uvidím, co bude dál. K asi nejhůř popsatelné části – součástí mých představ o budoucnosti nebo o životě je život s partnerem, a tedy i manželství. Druhá polovina by určitě měla být křesťan (v tom smyslu, že jde v životě s Bohem). To je základ, ale v konkrétnějších rysech bych byla ráda, kdybychom chodili do jednoho sboru (jako rodina – takže pokud by partner pocházel z jiné denominace, tak bych chtěla se dohodnout, kam budeme chodit) a abychom se shodovali v nějakých základních ohledech (například otázka služby, ale i určité pohledy na víru).

12 září 2011

být sám a věnovat se své profesi a koníčku – autům. Byl otrávený, unavený a chtěl mít klid, který mu manželský život nezaručoval. Když se předseda senátu zeptal: „Pane navrhovateli, proč se vlastně chcete rozvést?“, udělalo se tázanému zle. Tentokrát fyzicky – duševně mu bylo už dlouho. Začal se pomalu sesouvat k zemi. Odpůrkyně běžela k němu a za udivených pohledů mu pomáhala sednout si. Jednání bylo na čtvrt hodiny přerušeno. Všechno bylo jinak. Když se senát vrátil a chtěl obnovit přerušené jednání, uslyšel pouze, že navrhovatel bere svou žádost zpět. A do roka a do dne se narodila druhá holčička a za šest let třetí. Samozřejmě, že nebylo vše růžové a jiskřivé. Dalo by ale se říct, že vše bylo funkční a to byl velký důvod k vděčnosti. A Bůh pracoval dál. Když byly poslední dceři tři roky, poslal manžele na týdenní kurs Manželská setkání – a tam se začal psát nový příběh. Vztah se začal probarvovat a proteplovat. Přicházela pozvání ke službě – po několika letech manželé péči o Manželská setkání převzali. Založili občanské sdružení na podporu rodiny a začali se této oblasti věnovat. A za další hromádku let se z navrhovatele, který už nechtěl s manželstvím mít nic společného, stal tajemník odboru pro rodinu v Církvi bratrské. Chce být svědectvím o tom, že je někdy všechno jinak – proto, aby mohlo být všechno jinak. Že v Něm je možné všechno – i to, co by se dříve zdálo úplným nesmyslem…

□ Bohuslava Horská a Josef Horský

Obrna, historie a matematika Loňského roku byl v Janských Lázních odhalen malý památníček. Na kamenném podstavci stojí model molekuly viru, který je původcem infekční dětské obrny (poliomyelitis anterior acuta). Poliovirus napadá ty buňky míchy, které přenášejí informaci z míchy do svalových vláken. Poškození nebo zničení těchto buněk má za následek částečné nebo úplné ochrnutí. Asi v deseti procentech je tato nemoc smrtelná, a u těch, kteří nemoc přežili, přetrvávají její následky do konce života. Po desítkách let poměrné stabilizace se asi u osmdesáti procent začne zdravotní stav postupně zhoršovat, říká se tomu postpoliosyndrom.

Janskolázeňský pomníček, dar obrnářů lázním, má připomínat, že už padesát let, od srpna 1960, nebyl v Československu díky úspěšnému očkování zaznamenán ani jeden případ tohoto onemocnění. Byli jsme první zemí světa, kde se to podařilo.

Já jsem prý byl velmi čilý klouček, ale jen prvních devět měsíců života. Pak během jedné noci se z čiperného chlapečka, který už vesele poskakoval kolem stolu, stala sotva dýchající loutka, která slabě pohybovala jednou ručičkou, zbytek těla byl bezvládný. Diagnóza: polio. Po odeznění akutního onemocnění se mi sice funkce některých svalů alespoň částečně vrátily, jiné svaly však byly nenávratně ochrnuty. Možnosti léčení následků polio byly tenkrát dost omezené. Účinnější metody byly vyvinuty až v souvislosti s velkými epidemiemi po 2. světové válce. Některé problémy bylo možno řešit alespoň operativně. Prvou operaci jsem podstoupil ve dvou letech, druhou v osmi. Po válce jsem se opakovaně léčil v Janských Lázních. Nevím, jestli jsem někdy rodičům poděkoval za to, že jsem prožíval dětství a mládí tak, jako kdybych žádný hendikep neměl. Přede mnou ani před okolím ho nezdůrazňovali, takže jsem svůj omezený pohyb prožíval zcela samozřejmě, jako když někdo třeba nosí brýle nebo falešně zpívá. Když se dvakrát nebo třikrát za celé mé dětství přece jen stalo, že se mne dotkl nějaký posměšek nebo nešetrné slovo jiných dětí nebo i dospělých, maminka mne rychle svou moudrostí vyléčila z pocitu ukřivděnosti, a zabránila tak tomu, že jsem září 2011 13

TÉMA nezahořkl a neztratil proto kamarády. Byla to pro mé rodiče veliká zkouška víry, při níž museli přebudovat všechny své představy o budoucnosti a obstáli v ní. Děkuji. Od raného dětství mě velice vábila historie a byl jsem rozhodnut se jí věnovat. Ale jednoho krásného jarního dne před maturitou, když jsem při cestě ze školy domů nejel jako obvykle tramvají, ale šel pěšky, jsem asi v půli cesty potkal staršího kolegu z gymnázia, kterého jsem vlastně ani neznal. Už z dálky mne

Kamila (16) Jak si představuješ svůj život? Jaké máš plány ve věci školy, práce, kariéry a také jaké máš sny a představy ohledně svého partnera a manželství? Kdybych řekla, že jsem nad touto otázkou nikdy nepřemýšlela, tak bych lhala. Ale zas nemohu říci, že bych to měla nějak extra naplánované. V nejbližší budoucnosti bych se chtěla věnovat hlavně studiu. Nejdřív dostudovat střední školu, pak pokračovat na VŠ. To je pro mě teď asi zásadní. Navíc mě vzdělávání i baví. Konkrétně asi humanitní vědy a umění. Tak doufám, že i moje práce mě bude bavit, uspokojovat a že v ní najdu vybití a zároveň mě zajistí pro život. A v té práci chci být dobrá a poctivá. Nikdy jsem asi neměla sen typu, že si otevřu květinářství nebo malou kavárnu. Takže ke svému vysněnému povolání, musím asi ještě cestu najít! Jen vím, že nechci skončit zavřená v kanceláři. Raději chci dělat něco akčního, pracovat s lidmi a užívat si to. Časem se plánuju určitě také osamostatnit. Sama nebo s partnerem. To je ten další bod. Partner pro život je pro mě důležitý (tím nemyslím teď žádnou pojišťovnu). Mít po boku někoho, kdo mi bude rozumět a pomůže mi nést moje těžkosti a sdílet mou radost. S tím člověkem pak založit rodinu. A předávat kus mě zase dalším. Ale to je pro mě až moc dávná budoucnost. Asi neumím přesně teď říct, že bych chtěla dům, tři děti a psa. Protože věřím, že Bůh to má pro mě připravené lépe, než bych si to zvládla nalajnovat já. Ale asi bych chtěla tady na zemi po sobě něco zanechat. Protože vím, že na zemi nejsem bezdůvodně a mám tu svůj úkol.

14 září 2011

zdravil a hned se ptal, co chci po maturitě dělat. On že studuje matematickou statistiku a zval mne, abych se příští sobotu přišel podívat na den otevřených dveří, které jeho fakulta pořádá. Jeho nadšení a moje zvědavost a možná také obavy, jak bude studium na filozofické fakultě vypadat (psal se rok 1950) mne přivedly k tomu, že jsem se na fakultě byl podívat. Matematika patřila také k mým oblíbeným předmětům. Můj dojem byl tak silný, že jsem se pro toto studium rozhodl. A bylo to dobře. Kamarád, se kterým bych si konkuroval, v oboru historie pracuje dosud a líp, než bych to dokázal já. Díky tomuto setkání se mně otázky kolem teorie pravděpodobnosti a řešení problémů týkajících se rozhodování na základě neúplných informací (a to je vlastně pořád) staly celoživotní láskou. A na konec: „Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati?“ (Job 2,10) Těch dobrých věcí bylo v mém životě mnohem, mnohem víc než zlých. □ Miloš Jílek

Mateřství Ano, je to tak. S hlubokou, těžko sdělitelnou vděčností můžu napsat, že je v mém životě skoro všechno naruby už druhým a brzy dokonce již třetím rokem. Někteří – a dokonce snad mnozí – pozorní čtenáři Brány už můj příběh znají. Po závažném zdravotním kotrmelci jsem v jednadvaceti letech zůstala částečně ochrnutá a odkázána na pohyb na vozíku. Můj život se ubíral často hlemýždím tempem, které určovaly nekonečně dlouhé rehabilitační pobyty na neuvěřitelně odlehlých místech a také série operací a různě rafinované léčby… Ne, nebyly to jenom „jobovky“, a to především díky mým blízkým a  akčním přátelům, kteří neváhali investovat volné (i méně volné) minuty, kilometry, čas a invenci, aby mi zvedli náladu. V momentech kdy jsem si troufala snít (což mi již od dětství moc nejde), jsem „nekončila“, ale přála si žít dál a naplnit svou velkou touhu být maminkou. Někdy to bylo téměř sci-fi uvažování, jindy dokonce zakázaná eventualita v kontextu mé léčby. Ani naše manželství po nějakou dobu nevypadalo jako vhodný prostor pro rodinu. Zvlášť těžké pro mě bylo zjištění, že mě někteří vnímali jako člověka „odepsaného“, který by měl být rád, že je rád, a neuvažovat o dítěti. Obecně je v naší kultuře rodičovství lidí s nějakým omezením vnímáno spíše za troufalost. Přesto se mi dostalo výsady, že

Ta správná škola

jsem maminkou a zažívám v každodenním životě zcela nový rozměr. Neberte můj příspěvek jako líbivé „marketingové“ pojednání na objednávku o idylce životních změn, ale jako nahlédnutí do života, ve kterém je svým způsobem opravdu všechno jinak – po velmi hlubokém auditu, který v podobě nemoci mým životem nepřehlédnutelně zatřásl. Při cestě do blízkého obchodu Tesco mě nedávno pečlivě rentgenovým pohledem pozorovaly dvě sobotně naladěné dámy, jak svištím na mém rychlém elektrickém vozíku a zároveň vezu kočárek s Davidem. Polohlasem pak s útrpným pohledem konstatovaly, že: „Toto je také dost hrozné.“ Tak ráda bych je ubezpečila, že hrozné je v mých očích něco úplně jiného. Kdykoli se snažíme „nafouknout“ kufr našeho Focusu pro naložení mého vozíku i Davídkova kočárku, nebo když po kapsách nacházím dudlíky a dětská autíčka (a dokonce i bagry), musím znova žasnout nad tím, jak velké změny Pán Bůh daroval do mého života tam, kde jsem si už netroufala ani doufat. On je Bohem změn, které nejsou nahodilou hrou s lidskými osudy, ale jednotlivými puzzle životních obrazů, které budou jednou kompletní. Pán Bůh je Bohem zázraků právě v situacích, kdy to „už na zázraky ani nevypadá“. Všechno je jinak… a nejen v tom happyendovském pohledu, On je Bohem, který jedná. Není jen jakýmsi statickým přísedícím v kontrolní komisi nad našimi životy. Někdy jedná na náš vkus snad až příliš akčně, až pochybujeme, že jedná On – milující Otec.

□ Pavla Habrdová

Je podzim 2003, mně je dvacet jedna a začínám nový život. Stěhuju se od rodičů, čeká mne svatba a do mého života pozvolna vstupuje Bůh. Žiju tím vším a taky školou. Studuji bohemistiku a historii na Filozofické fakultě. Baví mne to a dá se říct, že jsem velmi dobrá studentka. Škola mne bavila vždycky, učení mi šlo tak nějak samozřejmě. Ostatní měli koníčky, hráli na piano nebo sportovali. Mně stačila škola. A knížky. Teď při studiu si jich opravdu užívám. Studuju zkrátka to, co jsem vždycky chtěla, a baví mne to. Sbírám jedničky a dvojky. Co chci dělat po škole, vlastně moc neřeším. Kam mne vlny studia donesou, tam přistanu. Tento rok mne čeká souborná zkouška na úrovni bakalářských státnic. Bojí se jí všichni, hodně se vyhazuje. Vstupní test prý napoprvé napíší jen opravdoví borci. Sbírám podklady, obstavuji byt knihami a vrhám se do učení. Bude měsíc stačit? Jsem odjakživa pečlivka a tak procházím všechno možná až moc poctivě. Nejsou vypsány žádné okruhy, zkoušet se bude zkrátka ze všeho. Učím se denně i šest hodin, ale čím víc se učím, tím větší mám ve všem zmatek. Topím se v informacích a nestíhám. Termín zkoušky je za dveřmi a mě přemáhá horečka a slabost. Žádná chřipka, jen teploty přes 39 stupňů. Učím se v posteli, když jsou síly, ale je to marný boj. Zabijácký literárněhistorický písemný test mě knokautuje z prvního termínu. Chce se mi brečet, ale co. Napoprvé projdou jen borci, za čtyři měsíce bude další termín a mezitím to všechno doženu. Mám už za sebou přeci měsíc učení. Na jaře další stěhování a pak svatba. Štěstí a láska, i Bohu se cítím blíž. Další termín se blíží a já se znovu vrhám do učení. Modlím se a planě se uklidňuju, že je to „jen škola“. Není se čeho bát. Měsíc učení, panika a pak zase horečka. Jsem na pokraji sil. Učit se vlastně už ani nejde. Co když to neudělám? K čemu bude můj dosavadní život plný studijních úspěchů? Co když zakopu tu hřivnu, kterou Bůh položil na můj práh? Test jsem napsala, hurá! Následuje pět hodin čekání na chodbě školy, pak nevelký kabinet plný zkoušejících. Dostávám otázky a kolabuju. Nejsem s to ze sebe dostat slovo, v hlavě prázdno. Krčím rameny a mám co dělat, abych se nerozbrečela. Ze školy jdu s pláčem, není se čeho chytit. Tuším, že útěcha třetího termínu je vlastně jen formalita. Dopadne to stejně. Pomalu začínám přemýšlet, co bude, když to opravzáří 2011 15

TÉMA du neudělám. Nic mne nenapadá, krok do prázdna. S tímhle jsem ve svém životním scénáři nepočítala. V září opět vysoká horečka, test a pak sedím na stejné chodbě a čekám. Třesu se, ale jinak jsem vlastně klidná. Jsem si skoro jistá, že to dopadne stejně, ale už se nebojím. Když Bůh dá, udělám to. Přála bych si to, ale není to už v mých rukou. Možná mě chce někde jinde. Kde asi? Je vlastně dost vzrušující, co bude pak. Úplná volnost, žádné vlastní představy,

Miroslav (24)

jen Boží vedení. Nová práce? Jaká? Úplně jiná škola? Noví lidé a nové zkušenosti… Když dostávám otázky, je mi jasné, že Bůh má pro mne skutečně jinou cestu. Ujišťuji zkoušejícího, že mi opravdu nevadí vyhazov ze školy. Je mi lehko. Poslední měsíce byly bolestná křeč, teď přichází uvolnění. Jdu domů, s manželem na procházku babím létem a těším se strašně moc, co bude zítra.

□ Anna Duchková

Jak si představuješ svůj život? Jaké máš plány ve věci školy, práce, kariéry a také jaké máš sny a představy ohledně svého partnera a manželství?

Svůj budoucí život si asi jako každý představuji dost růžově, ale vím, že takový nakonec stejně nebude. Konec konců skutečnost, že přesně nevíme, co nás v budoucnosti čeká, je přesně to, co dělá život zajímavým. To, že se člověk v životě musí mnohým probojovat a s lecčím se vypořádat, je právě tím, co nás formuje a posiluje. Osobně se snažím být vždy připraven, že mi Bůh určí jinou životní cestu, než o jaké sním. A mým největším snem by bylo vždy tu cestu najít a s pokorou přijmout. Ze zkušeností ale vím, že hledání Boží vůle a řízení se Boží vůlí je komplikovaný proces a člověk si často chce nechat nějaké to místečko, kam Pána nepustí a rozhodne si po svém. Toho bych se rád v budoucím životě co možná nejvíce vyvaroval. Teď ale k těm konkrétním snům a představám, které mám. Chtěl bych žít spíše skromnějším životem a upřednostňovat vždy rodinu před prací. Co se týče školy, tak už žádné velké plány nemám. Rád bych ji dokončil ve standardním čase příští rok a v ideálním případě nastoupil do práce. S výběrem školy jsem se dlouho zaobíral. Bakalářské studium jsem dokončil v oboru ekonomie a managementu a původně jsem plánoval ve stejném zaměření i pokračovat a později pracovat ve finančním sektoru či nějaké větší společnosti. Dlouho jsem hledal, kde by si mě přál mít Bůh a postupně jsem zjišťoval, že někde jinde, než jsem si přál já. To mne nakonec vedlo ke změně oboru a magisterské studium nyní dokončuji v oboru mezinárodního ekonomického rozvoje. Tento obor se zabývá problematikou rozvojových zemí a efektivní mezinárodní pomocí, která je do těchto zemí směrována. Co se týče zaměstnání, tak bych se rád v tomto oboru uchytil. Nejraději bych pracoval v některé nevládní organizaci, neziskové organizaci nebo mezinárodní organizaci, ale nebránil bych se ani zaměstnání ve veřejném sektoru, odkud je mezinárodní pomoc také směrována. Chtěl bych dělat práci, která by mne bavila a naplňovala. Chtěl bych, aby pro mne byla práce výzvou a aby za mnou byly vidět výsledky. Ideální by bylo, kdyby má práce měla ve společnosti větší prestiž, ale tento obor se v naší zemi zatím velkému veřejnému uznání netěší. To se však může v budoucnosti změnit. Považuji se za celkem rodinný typ, a tak bych rád v budoucnu rodinu měl. Na druhou stranu jsem i otevřený tomu, že mohu zůstat i sám. Mojí hypotetickou partnerku, respektive manželku, bych si idealizoval tak, že by mne duševně, duchovně i fyzicky přitahovala. Duchovní přitažlivostí myslím to, že bych se dokázal ztotožňovat s jejím vnímáním Boha a s jejím duchovním životem. Její víra by byla živá a zasahovala by do každodenních starostí a radostí. Představoval bych si, že bychom byli nejlepšími přáteli a mohli se ve všem sdílet. Nechtěl bych, aby jeden z nás byl ve vztahu příliš dominantní a ten druhý submisivní. Chtěl bych, aby mne má žena respektovala a doplňovala a aby naše rozhodnutí byla na bázi konsensu. Smysl pro humor a pro realitu by také určitě nebyl k zahození. Musela by být schopná a ochotná věcně řešit problémy. Byla by laskavá a ochotná pomáhat druhým a byla by mi milující ženou. V případě, že bychom měli děti, tak bych si představoval, že bychom měli dvě vlastní děti a jedno adoptované. Chtěl bych, aby mne mé děti respektovaly, abych pro ně byl vzorem, ale nechtěl bych je vychovávat příliš přísně. Chtěl bych je výchovou směrovat k Bohu, ale zároveň jim nechávat vlastní prostor k rozhodování a přemýšlení o duchovních věcech. Chtěl bych na ně mít vždy dost času a být jím blízkým člověkem, za kterým by se nemuseli bát ani stydět přijít, když je něco trápí. Chtěl bych, aby v mé rodině panovala vždy upřímnost a otevřenost.

16 září 2011

Z církve do církve a ven Rodina maminky byla katolická. Komunistický režim ale nebyl k praktikujícím křesťanům příznivě nakloněn. Rodiče se proto obávali chodit veřejně do kostela ve svém městě, aby nepůsobili zbytečné problémy sobě ani svým dětem. Na návštěvě u babičky na malé obci se však o nedělích do kostela chodilo vždy. Jako malou holku mě mše nudily, a proto jsem na ně brzy přestala chodit. Asi ve čtrnácti letech jsem začala o Bohu přemýšlet hlouběji a z vlastní vůle absolvovala svaté přijímání. Na střední škole jsem stále více zjišťovala, že jsem hříšný člověk. Tenkrát jsem se rozhodla, že do kostela nebudu chodit, abych ho neznesvěcovala. Na vysoké škole jsem potkala spolužačku, která mi věnovala první Bibli. Tu a tam jsme zašly na mši. Před zkouškami jsem se občas chodila vyzpovídat a prosit Boha, abych zkoušky udělala. Zpověď před cizím člověkem ve zpovědnici mi však vždycky dělala velký problém. Protože jsem v tom pro sebe neviděla smysl, brzy jsem opět přestala do kostela chodit úplně. Pořád jsem hledala pro sebe jinou cestu, se kterou bych se ztotožnila. Ve druhém ročníku na vysoké škole jsem se setkala s věřícími vrstevníky, jejichž způsob vyznání byl pro mě nový a bližší. Byli to většinou členové ČCE. Obdivovala jsem jejich prosté kostely a rodinná společenství. Účastnila jsem se různých setkání mládeží a cítila v některých lidech něco, co jsem neměla. Ti lidé našli Boha a žili s ním každý den. V mém rodném městě si mě doslova našli a pozvali mě do ČCE. Tam jsem ale začala chodit asi až o rok později. Mezitím jsem se velmi snažila najít Boha. Prosila jsem Ho, aby mě přesvědčil, že existuje, že není jen výplodem lidské fantazie a přání. Po době opravdu intenzivního hledání se mi dal poznat. Od té chvíle jsem jistě věděla, že je, že je se mnou a že je dobrý. V ČCE jsem prožila obrácení k Bohu, první křesťanské zázemí a živé společenství. Dosud mám v srdci pár lidí, kteří mě velmi oslovili a kteří měli velký vliv na můj další život, nikdy na ně nezapomenu. Po vlně „prvokřesťanského“ nadšení přišlo vnímání různých omezení, které s sebou nesla tradiční církev a které na mě, jako mladou s velkými ideály, působilo jako okovy. Již těsně před revolucí se zvedla vlna tzv. charismatického hnutí v křesťanství. Zdálo se mi,

že právě tato vlna by mohla mít vliv na překonání hranic tradičních církví. Tato vlna přišla i do našeho sboru, který byl oproti mnohým jiným velmi otevřený novým projevům. Došlo k velkému probuzení a s ním k přílivu nových mladých „nezralých“ lidí s velkým nadšením a malými zkušenostmi. Nebylo snadné dosáhnout jednoty a udržet ji. Docházelo k různým vnitřním rozporům, přestože sbor tenkrát spojoval všechny

církve ve městě a byl hlavním organizátorem ekumenických setkání. Později se však vyhrotil směr nového hnutí a  došlo ke sporu mezi kazatelem a vedením církve. To vyvrcholilo v oddělení části sboru, kterou tvořili většinou mladí křesťané. V té době vznikaly sbory Křesťanských společenství (KS) a tato nová skupinka se stala jejich součástí. Přestože jsem velmi těžce nesla oddělení, odešla jsem se zbytkem rodiny do KS. Celou dobu jsem však usilovala o to, abychom se omluvili ČCE za způsob, jakým jsme odešli. Toto oddělení s sebou neslo spoustu citových zranění na jedné i druhé straně. Počátky KS byly ovlivněny nadšením a budováním. Vytvářely se nové struktury, zaváděl se nový systém. Bohoslužby byly otevřeny novým hudebním a jiným uměleckým projevům, které odrážely svou dobu. Občas s sebou tato otevřenost přinášela problémy v rozlišování, co je poselství Boží a co je již spíše jen touha lidí. září 2011 17

TÉMA Moje rodina byla úzce propojena se sborem a byl to velký nápor. Byla jsem na spoustu věcí doma sama. Nebyl mi dán moc velký prostor na to, co jsem dělala ráda a kde bych mohla nasbírat nové síly. Žili jsme dlouhodobě v chudobě, ze které jsem neviděla východisko. Když jsem utíkala z tradiční církve kvůli doktrínám, neuvědomila jsem si, že i nový sbor si vytvoří své zákony a doktríny, možná ještě tvrdší, než byly v původní církvi. Jak doma, tak ve sboru jsem se stala vykonavatelem příkazů, co mohu a nemohu dělat, co mohu a nemohu říkat, kam mohu a nemohu jet na dovolenou a podobně. Protože se formovala nová struktura sboru, docházelo k mnoha chybám, které způsobily citová zranění lidí. Veřejně byly řešeny věci, které měly zůstat v úzkém kruhu. Kazatel ze sboru nakonec doslova utekl do zahraničí pro neshody se staršími. Neexistovala řádná kontrola účetnictví, jako v běžných dlouhodobých sborech. Tenkrát jsem už byla tímto vším velmi přetížena a odešla jsem s dětmi jak od partnera, tak ze sboru. Bylo to tehdy z mého hlediska jediné řešení, jak předejít zhroucení. A od té doby, co jsem odešla z Křesťanského společenství, jsem už do žádné církve nevstoupila. Je to dáno pravděpodobně mou povahou. Neunesu omezování ze strany druhých lidí nebo dogmat nad určitou mez. Ještě zvládnu, když jsem přesvědčená, že to se mnou myslí dobře. Pokud ale toto přesvědčení ztratím, snažím se z takového prostředí doslova uletět. Pokud v určitém jednání nenacházím smysl, tak se časem začnu cítit jako bezmocný pták v kleci. Ať je to křesťanské společenství, nebo jiné. Možná se to časem změní. Člověk nikdy neví, co prožije a kam jej to zase nasměruje. Ale už bych nechtěla dělat něco násilím jen proto, že se to tak má dělat. Každý den ale prožívám, že mě Bůh velmi miluje… □ Renáta Ulmannová

Prekvapenie vo viere V živote dochádza k mnohým prekvapeniam. Človek sa snaží nahromadiť pre seba čím viacej bohatstva, slávy a moci a nakoniec – „všetko je inak“! Máme tu však aj inú cestu, aby sme sa dožili prekvapenia v kladnom zmysle. To je cesta viery, keď sa vydáme 18 září 2011

Pánovi ako jeho služobníci a on sa o všetko ostatné postará. Len potrebuje našu dôveru. Chcem vydať svedectvo o tom, ako som ja chodil do takejto „školy viery“. Vyrastal som u veriacich rodičov a v roku 1943 som sa zúčastnil na konferencii Modrého kríža. Bola tam aj evanjelizácia, na ktorej kazateľ vyzval tých, ktorí sa chcú vydať Pánovi, aby prišli dopredu a modlili sa. Tak som prišiel aj ja, vyznal som Pánovi svoje hriechy a prosil o odpustenie. Po tomto stíšení som bol prekvapený, že ľudia okolo mňa mali veľkú radosť, kým ja som radosť nemal, lebo som nemohol veriť, že mi Pán hriechy odpustil. A neveril som preto, že som nič necítil. Aj keď som prišiel na ubytovňu, bratia sa ma pýtali, prečo som smutný. Tak reku preto, že ja nič necítim. Jeden brat mi povedal: „Brat, ja verím, že ti Pán odpustil.“ Nuž on veril, ja som nemohol. Tak som sa trápil vyše troch mesiacov, až som dostal do rúk malú knižočku, v ktorej ma autor upozornil, že keď Pánovi neverím, tak ho robím klamárom, lebo Písmo hovorí: „Ak vyznávame svoje hriechy, verný je a spravodlivý, odpustí nám hriechy..“ (1 Jn 1,9). Autor vraví, aby sme nehľadeli na svoje city, ale na to, čo povedal Boh, lebo on drží svoje slovo, či to cítime, či nie. V tej chvíli sa

mi akoby rozsvietilo veľké svetlo, ktoré mi svieti až dodnes. „Všetko bolo inak“ – na veľkú radosť. To bol len začiatok školy viery, lebo som dlho mal Tomášovo zmýšľanie: „Ak neuvidím, neuverím.“ (Jn 20,25) Aj v ďalšom živote som musel odhliadnuť od seba a „upierať zrak na Ježiša“. (Hb 12,2) Videl som to na príklade: Ak by som náhodou zdedil nejaký dom, tak by som mal radosť, že mám majetok, ale potom zrazu aj strach, lebo dom by potreboval dôkladnú opravu. Ale či je dom môj alebo nie je, o tom rozhoduje úradná listina, nie moje city. To bolo jedno veľké prekvapenie, ktoré som zažil vo viere. Boli však aj ďalšie. Od malička som vyrastal ako slabšie založený a v trinástom roku som dostal chorobu žalúdka a iných vnútorností. Musel som držať diétu a užívať kvapky a piluly. Keď sme z gymnázia robili výlet do Tatier a potom som videl fotku a svoju útlu postavu, tak som bol celkom znechutený. A tak som sa vrhal do učenia, takže som za tých osem rokov hádam len dvakrát bol druhý a ináč vždy prvý v triede.

Trochu som dôveroval vo viere, že to Pán nejako urobí. Lenže „všetko bolo inak“. Na teológii som mal spolužiaka, ktorý sa opíjal skoro každý týždeň. Tak som Pánovi akoby vyčítal: „Pane, on je neveriaci a pije, ale bravčové mäso a slaninu môže jesť a ja to nemôžem ani zavoňať. Čo som Ti urobil?“ Pán mi hneď neodpovedal, ale potom som prišiel na to, že aj Pavol dostal do tela „osteň, satanovho posla, aby ma udieral a tak aby som sa nepovyšoval“. Za to trikrát prosil Pána, aby to vzal od neho, ale dostal odpoveď: „Stačí ti moja milosť, lebo moja sila sa dokonale prejavuje v slabosti“. A tak si Pavol obľúbil slabosť, lebo zistil: „..keď som slabý, vtedy som silný“ (2 K 12,7nn). Tak som začal aj ja obľubovať slabosť, lebo som zistil, že som náchylný sa povyšovať svojimi prednosťami. A ono to funguje. Pán ma drží v pokore, ale aj pri živote. Vo februári som sa dožil osemdesať dvoch rokov, kým mnohí moji silní spolužiaci už zosnuli! Pán ma tu prekvapil. Ochránil ma vo svojej službe a dodal všetko potrebné. Všetko je inak!

□ Ľudovít Fazekaš

Všechno je jinak… Naučit se přijmout, že mnohé nebo dokonce všechno je jinak, je cesta vedoucí k vnitřní vyrovnanosti, ale je to i cesta, kterou šel rabín jménem Ježíš z Nazaretu. Jako dítě to bral možná jako dobrodružství, ale pro jeho matku Marii a Josefa nebylo vůbec jednoduché rodit v cizím prostředí bez i toho nejmenšího komfortu. A už vůbec nebylo snadné přijmout roli uprchlíků, kterým jde o život. První dva roky žil Ježíš v cizí zemi jako bezdomovec. Všechno bylo jinak, než jak by rodiče přáli svému dítěti pro šťastný start do života. Vyučil se tesařem, dělal krovy, možná nábytek. Těžko říct, měl-li jinou možnost? Jisté ale je, že jednoho dne opustil Nazaret, matku i sourozence včetně řemesla a vydal se na cesty jako rabín. Nejprve procházel celou Galilejí, posléze směřoval do Judska. Kázal v synagogách, v přírodě, na lodi i v domech, prostě všude, kde jej přijali jako hosta. Pro jeho rodinu bylo z počátku jeho počínání nesnesitelné. Mysleli si, že se zbláznil, chtěli ho izolovat od společnosti. Možná se za něj styděli, a zcela jistě se o něho báli. Tak moc bylo najednou v nejbližších vztazích všechno jinak. Stalo se, že se za Ježíšem stahovali lidé z širokého okolí. Toužili ho slyšet, chtěli být uzdraveni i nasyceni – a byli. Už už to vypadalo na absolutní úspěch, ale pak ho po jednom kázání skoro všichni opustili, takže mu zůstala jen hrstka učedníků a pár žen jako doprovod.

Zřejmě ne pro Ježíše, ale pro budoucí apoštoly se věci vyvíjely skutečně jinak, než doufali. Snili o národním Mesiáši, který nastolí politickou i duchovní svobodu, zatímco jejich Učitel mluvil o utrpení a kříži. Jenomže ani pro Ježíše nebyla cesta oběti snadná. Modlil se, aby ho minul kalich utrpení, ale musel se vyrovnat s tím, že všechno bude jinak, než jak by si v duši přál. Pár hodin na to skončil mezi dvěma zločinci popravený na kříži, což bylo neklamným znamením prokletí a zavržení samotným Bohem. I ten ho nakonec opustil. Umíral zraněn a v bolestech za všeobecného posměchu zbožných, navíc předčasně ve třiatřiceti letech. Doslova všechno bylo jinak! Tak brzo se přece běžně neumírá, a když, tak v doprovodu soucitných a milujících lidí, kteří tiší bolesti a nesou člověka na modlitbách. Naučit se přijmout, že i ve víře v Krista je mnohé nebo dokonce všechno jinak, je cesta vedoucí více než k vnitřní vyrovnanosti, je to cesta ke spasení a ke vzkříšení. Neboť tak snadno přehlédneme, že následovat Ježíše znamená nést svůj kříž a umírat na něm. Umírat nejen všem pokušením a hříchům, ale umírat i vlastním snům o životě. Neboť bez smrti vlastního já nikdy nebude vzkříšení a nového života, kde se Boží představy o životě stávají skutečností.

■ Připravil Bronislav Matulík

září 2011 19

ZÁPISNÍK

Tomáš Hejzlar 47 let, člen Sboru Církve bratrské v Černošicích, pracuje jako vedoucí strategického nákupu a somelier společnosti NAVE s.r.o.

Badegas Castillo De Monjardin P

Foto autor

ři cestách Evropou narážíme na sluncem zalité stráně osázené plazivou liánou, která na sklonku podzimu vydává sladké hrozny. Od pradávna si lidé považovali vinné révy i olivovníku jako cenného daru Božího. Je zajímavé, že velká část španělských vinic leží na náhorních rovinách v poměrně vysoké nadmořské výšce. Španělské vinařství stále drží primát co do osázené plochy vinic, avšak co do produkce zaostává za Itálií a Francií. Je to zřejmě dané tím, že 90 % leží ve vyšší nadmořské výšce, nežli kterýkoliv francouzský vinařský region. Zimy jsou studené a léto horké. Velkým problémem bývá sucho. Země je rozpraskaná žárem a réva je sázena dále od sebe, leckde pěstována v keřích. V pravdě zde platí slovo: „V potu tváře své chléb svůj dobývati budeš.“ Na některých vinicích se sklízejí vína dokonce až v prosinci. Jedním z nejvýznamnějších vinařství oblasti Navara je Bodegas Castillo de Monjardin. Pochází z 11. století a leží přímo na poutní cestě ze Santiago de Compostela. Vinařstvím rovněž prochází hranice bojů křesťanů proti Maurům v 8. století, a jak hrdě sděluje majitel pan Victor, díky nám je Španělsko křesťanské! Je hrdý na svou práci, vinice a olivové sady. Vždyť obhospodařuje celkem 420 hektarů plochy spolu s 15 zaměstnanci. Produkce vín je více jak 1 milion lahví ročně. Manželka Soňa se stará o obchod, personál a skvělou restauraci. Rodina bydlí ve dvou domech z počátku 12. století, třetí sloužil jako nemocnice. Centrem je obývací hala se vstupem do kuchyně, ložnice, rodinná kaple a pracovna. Těsný vztah s Bohem, úcta ke 20 září 2011

Stvořiteli a plná závislost na něm je vzývána na každém kroku. Ne každé vinařství má také románskou baziliku! Věž byla postavena až koncem 18. století z rozhodnutí církve. Škoda, povzdychne si Soňa, nehodí se sem. Architektonická čistota románského stylu, účelnost, chlad v letním žáru a  chvíle rozjímání a ztišení jsou oázou vyprahlé duši. Bohoslužby se konají každou neděli a středu. Dojíždí mladý katolický kněz, který má na starosti osm kostelů. Sestupujeme širokými, kamennými schody k vodní hladině. Voda je křišťálově čistá. Stará studna. Maurové byli specialisté na hledání vody. „Křesťané uměli zase stavět studně,“ říká hrdě Viktor. Tradice zpracování vína a olivovníků je předávána z generace na generaci. Velmi kvalitní olivový olej Virgen Extra, odrůdy Arbequina, je běžnou a výtečnou součástí snad všech pokrmů. Prostě léty prověřené suroviny sloužící ke kvalitnímu a zdravému životu. Vlastní šlechtitelská stanice, důraz na kvalitu stále zlepšují umístění a hodnocení vín v degustačních soutěžích. Přesto na každém kroku je vzýváno Boží jméno, protože On dává život, vzrůst i kvalitní sklizeň. Vloni bylo Bodegas Castillo De Monjardin vyhodnoceno jako jedno ze tří nejlepších vinařství Španělska z 500 účastníků a jeho vína se pohybují nad 90 body stupnice Parker ze 100. Setkáte se snimi v nejprestižnějších restauracích v Barceloně, Paříži, Tokiu i Praze. Poutníci a skupiny křesťanů, kteří přicházeli přes Tiera Estella v 11. století k hradu Deyo nazývali tuto oblast „Mon jardin“, v překladu z francouzštiny „Má zahrada“. ■

STALO SE

V Indonésii hořely kostely V první den Ramadánu, který letos začal 1. srpna, podpálili muslimové na Sumatře dvě protestantské modlitebny. Tamní křesťané uvádějí, že polití benzínem a následnému podpálení objektů asistovalo zhruba 100 ozbrojených mužů. Mluvčí indonéské federace protestantů Communion of Churches in Indonesia se domnívá, že důvody jsou spíš politické než náboženské. Pachateli jsou údajně muslimští přívrženci politického vůdce, který prohrál v posledních lokálních volbách. Vítěze naopak podporovali křesťané. Místní média ale záležitost interpretují jinak: muslimové se prý cítili uraženi hlasitým zpěvem protestantů v době, kdy se oni postí.

Maďarští intelektuálové protestují proti novému církevnímu zákonu Přední maďarští spisovatelé a bojovníci za lidská práva v otevřeném dopise adresovaném Evropské unii a Radě Evropy vyjádřili obavy ze současného stavu právních svobod v zemi. Důvodem jejich listu je protest proti novému církevnímu zákonu, na jehož základě bylo státem doposud z asi 350 církevních komunit uznáno jen čtrnáct. Jedná se o „historické církve“, mezi nimi katolickou, luterskou, reformovanou a pravoslavnou, dále pak například baptisty, letniční a židovské obce. Státní uznání by naopak měli ztratit například metodisté s asi 2000 členy a adventisté se 4200 členy a další malá křesťanská společenství. Státní uznání má v Maďarsku i finanční význam kvůli přiznání dotací. Tyto peníze řada církevních institucí používá k zajištění vzdělávacích a sociálních programů. Podle ČTK, IDEA a Radia Vatikán zpracoval (ve spolupráci s ChristNet.cz) -juml-

no comment Pastýřův barometr hodnotí faráře V Německu se zdárně rozjelo internetové hodnocení duchovních. Na službě zvané Hirtenbarometer (Pastýřův barometr) mohou lidé svým farářům udělovat jeden až šest bodů v kategoriích bohoslužba, důvěryhodnost, schopnost jít s dobou, práce s mládeží a práce se seniory. Rovněž je možné napsat podrobnější „recenzi“. „Pastorální práce by měla být kvalitativně hodnotitelná,“ říká jeden ze zakladatelů stránek Andreas Hahn. Mnoho farářů podle něj vykonává svou službu velmi dobře, ale širší veřejnost se o tom často nedozví. Hirtenbarometer byl spuštěn v dubnu a od té doby už prý bylo hodnoceno kolem 33 000 duchovních.

GLOSA

Daniel Kvasnička Pokud budete chtít prodávat špulky s filmovými pásy, uspějete jen u umělců. Nezaberete v obchodě, který ještě před patnácti lety kulminoval. Nicméně pokud budete obchodovat s lidským zdravím, povede se vám lépe a lépe. To proto, že

Dobře provedený byznys lidé jsou nemocnější a nemocnější. Samozřejmě je dražší a dražší technika a výzkum, ale poptávka roste pořád rychleji než nabídka. Dobře spočítaný byznys, který provádí politici pod praporem úspor a změn odůvodněných magickým slovem „nutná reforma“, pod sebou skrývá mnoho nejistého a několik jistot. Ta největší jistota: na zdravotnictví někteří lidé pohádkově vydělají. Koláč více než 260 miliard ročně je tak lákavý, že už nyní podnikatelům ve zdravotnictví svítí oči. Český volič nepotřebuje mít v dudlíku marihuanu, aby úplně omámeně nereagoval. Zdravotnické balíky zákonů jsou tak široké a na poslední chvíli šité, že i odborníci dostávají na připomínky třeba týden. Natož obyčejný člověk. Ten jen věří… Tady se ale téměř jistě zklame. Česká cesta zaručuje brzké problémy, které všichni pocítíme na svých tělech. Snad jen jednu konkrétnost: V Evropě se osvědčila forma neziskových nemocnic, na které dozírají správní rady složené z městských osobností. Je tam vždy pan farář, je tam vždy náčelník hasičů a další. Jednací řády zaručují, že taková nemocniční rada nikdy nekývne řediteli k podnikatelskému plánu, ve kterém občané města ostrouhají. Naopak, léčebný plán se odvíjí podle toho, jaké jsou potřeby občanů. Více dětí či více seniorů… Manažeři jsou dobře zaplaceni, když jsou lidé spokojeni. A zisk se vrací do provozu, aby sloužil všem. U nás se nemocnice v podnikatelských rukou mění jen v to, co majitelům vydělává. S dětmi či divně polámanými kostmi si jeďte houkačkou třeba do krajského města… ■

září 2011 21

NEKROLOG

John Robert Walmsley Stott 27. 4. 1921 - 27. 7. 2011 Kazatel a teolog, jeden z vůdců britského i světového evangelikálního hnutí. Byl jedním z hlavních autorů Lausannského závazku a osobním kaplanem královny Alžběty II. Stal se nositelem Řádu britského impéria. Několikrát navštívil Českou republiku.

27. července 2011 zemřel John R. W. Stott

Globální křesťan T

ime Magazine uvedl Johna Stotta vedle Nelsona Mandely a Billa Gatese mezi sty „nejvlivnějšími lidmi roku“ v roce 2005. Billy Graham ho nazval „nejrespektovanějším duchovním v současném světě“. Od roku 1959 do roku 1991 byl kaplanem anglické královny. Pod jeho vedením se evangelikální hnutí po druhé světové válce rozvinulo od poněkud úzkoprsého fundamentalismu a roztříštěných probuzeneckých proudů k nejrychleji rostoucímu segmentu současného globálního křesťanství. John Stott, jedna z nejvýznamnějších křesťanských osobností dvacátého století, zemřel 27. 7. 2011, ve svých devadesáti letech. V uvedený den se mu přitížilo. Přijeli za ním jeho přátelé z londýnského sboru i zástupci širší rodiny. Společně s nimi naslouchal Händelovu Mesiáši, zvláště árii „Můj Vykupitel je živ“. Poté si přál, aby mu četli jeho oblíbenou druhou epištolu Timoteovi. Během odpoledne v tichosti přešel do Božích příbytků. Jednou napsal: „Musíme být globálními křesťany s globální misií, protože náš Bůh je globálním Bohem.“ John Stott skutečně globálním křesťanem byl, jak naznačuje i velká dvousvazková biografie jeho života, kterou pečlivě sestavil biskup Timothy Dudley-Smith. Stottova služba přesáhla Anglii, Evropu a postupně se dotkla všech kontinentů. V posledních letech se rozvíjela velmi silně se zaměřením na „Dvoutřetinový svět“. 22 září 2011

John Stott prožil své obrácení v šestnácti letech. To pro něj znamenalo radikální odevzdání života Ježíši Kristu. Začal studovat v Cambridge francouzštinu a rodina si představovala jeho uplatnění v diplomatické službě. Dále však studoval teologii a rozhodl se pro službu pastora v anglikánské církvi. V roce 1949 se stává rektorem kostela All Souls Church v centru Londýna. Je to sbor, ve kterém od dětství vyrostl a ve kterém zůstal celých devadesát let svého života. V padesátých letech spolupracoval s Billy Grahamem při velkých evangelizacích v Británii. Později slouží při evangelizacích na univerzitách v mnoha zemích. V roce 1975 předává farnost a stává se z něj rektor emeritus. Jeho služba dostává globální rozměr. Vždy půl roku káže, přednáší a vyučuje v církvích, na konferencích a teologických seminářích. Druhou polovinu roku věnuje psaní knih, článků a teologických stanovisek. Je přesvědčen, že budoucnost má teologie založená na apoštolském učení s uplatněním dědictví církevních otců a ekumenických koncilů. Mnozí lidé z různých částí světa pověděli, že kdyby si evangelikálové měli zvolit papeže, byl by jím nepochybně John Stott. Jeho přesná a poctivá práce při výkladu biblického textu a radikální aplikace mu získala přirozenou autoritu. Byl architektem Lausannského kongresu v roce 1974 a editorem Lausannského závazku – moderní křesťanské konfese. Vedl rozhovory s různými křesťanskými proudy.

■ PAVEL Černý

osobní vzpomínky Na řadě teologických konferencí jsem ho zažil v roli toho, kdo měl každé ráno biblický výklad. Tyto výklady formovaly konference více než následné přenášky ke konferenčnímu tématu. Jeho výklady byly poctivé, průzračné, jasné a naplněné zvláštním působením Ducha svatého. Jako známý teolog nikdy neopomněl rozvést i evangelizační důrazy a pozval posluchače do větší blízkosti Ježíše Krista. John Stott zůstal po celý život „starým mládencem“. Vše věnoval službě. Velké dílo by ale nevykonal bez téměř železné disciplíny. Večerní rozhovory a jednání vždy končil přesně ve 22 hodin. Chtěl být připraven na nový den, který zahajoval v 5 hodin. Když byl u nás doma hostem, tak si ráno v kuchyni připravil šálek kávy a potom dvě hodiny četl na kolenou Bibli a modlil se. Protože to dělal od svého mládí, jeho znalost Písma byla fascinující. To ale neznamená, že opomíjel svět, ve kterém žijeme. Svým kázáním a svou službou vytvářel most ze světa Písma do světa současného. Pracovní nasazení by nemohl vydržet, kdyby neměl odpočinkovou zálibu. Od svých šestnácti let byl členem královské ornitologické společnosti. Na svých cestách po světě s sebou vozil dalekohled a fotoaparát. Obvykle po konferencích vyrazil do přírody a obdivoval ptačí říši. Také při jeho návštěvách a službě v naší zemi jsme vyráželi na ornitologické výpravy. Bylo nádherné pozorovat jeho zaujetí pro přírodu a vidět tohoto úctyhodného člověka, jak se po čtyřech škrábe na kopec v Českém středohoří, aby uviděl ptáka, který se odtamtud svým zpěvem ozýval. Při těchto výpravách s námi někdy byli odborníci z Národního muzea, kterým byl v diskusi rovnocenným partnerem. Tím nejdůležitějším byl ale jeho duchovní profil. Patřil k nejpokornějším lidem, jaké jsem kdy viděl. Po společných rozhovorech následovala chvíle modliteb. Tehdy do mého života pronikalo Kristovo světlo a přicházela nová naděje a inspirace od Hospodina. ■ Foto archiv P. Černého

Byl klíčovou osobou při jednáních evangelikálního hnutí se zástupci Vatikánu. Dal podněty k rozvoji Světové evangelikální aliance. Založil Londýnský institut současného křesťanství. Za svůj život napsal padesát knih, které byly přeloženy do 65 jazyků. John Stott založil či pomohl rozběhnout celou řadu organizací. K nejvýznamnějším patří Langham Partnership. Tato organizace se podílí na rozvoji křesťanství tím, že podporuje studenty, kazatele a učitele, kteří si doplňují teologické vzdělání. John Stott si povšiml, že v mnoha zemích není problémem evangelizace. Církev tam roste velkým tempem. Problémem je ale předávání apoštolského učení, bez nějž se mnoho lidí zase ztrácí. Díky zmíněné pomoci přibývají na různých kontinentech biblicky a teologicky vzdělaní služebníci, jsou zakládány teologické semináře a probíhají kurzy pro pracovníky. Langham Partnership např. financoval první African Bible Commentary. Jedná se o velký projekt komentáře k celému Písmu, který psali afričtí teologové pro Afriku. Stott chtěl být vždy konzervativní v biblickém učení a odvážný v jeho aplikaci. Díky za mimořádného člověka, který se stal přítelem mnohým a který byl Božím nástrojem k ovlivnění křesťanství v globálním světě. John Stott je již v království svého milovaného Spasitele. Jeho knihy, články, kázání a  křesťanské organizace budou sloužit dál milionům lidí, pro Boží slávu.

září 2011 23

DO PÍSMA

1. korintským 1,23

Ale my kážeme Krista ukřižovaného Ž

idé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Řecky: HÉMEIS DE KÉRYSSOMEN CHRISTON ESTAURÓMENON. Následuje dovětek jako komentář: Pro Židy je to kámen úrazu (teologický důvod k nevíře), pro ostatní bláznovství (iracionální nesmysl, a tedy opět důvod k nevíře), ale pro povolané, jak Židy, tak Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. (1,23n) Svou pozornost z celého vyznání věnujme především slovu „kázání“.

Okolnosti Pavlova vyznání Pavlovo vyznání bylo proneseno do zcela konkrétní situace. Pavel je nepsal jen jako obecnou pravdu, ale jako princip, na kterém postavil svou teologii a konkrétní službu. Pastorační či evangelizační apoštolův přístup ke křesťanům v Korintu nám může pomoci porozumět textu, o kterém uvažujeme. Ukřižovaný Kristus pro nás nebude předmětem teoretických úvah a spekulací, ale bude nám (a našim bližním) zasahovat do života, bude odpovídat na naše životní otázky uprostřed světa, který je plný různého jiného myšlení a různých jiných bohů. Je dobře vědět, jak píše J. B. Souček, že v Korintu prvního století nebylo žádného soustavného a zavile šířeného bludu, oproti sborům galatským anebo sboru v Kolosách. Proto nebylo potřebí ani tak bojovat, jako spíš vysvětlovat, vést, vyvádět z klamů a ze scestí, ukazovat, co je podstatné ve víře a v životě. Apoštol převážně polemicky ukazuje, co znamená jedinečnost a postačitelnost milosti a lásky Kristovy, jeho kříže, co je v ní všechno zahrnuto, co z ní vyplývá. Na apoštolu Pavlovi vidíme nejen TEOLOGII KŘÍŽE, ale také ŽIVOT KŘÍŽE. První list Korintským a konkrétně i náš oddíl (1,18-2,5) obsahuje obě stránky, ale hlavní důraz je položen na onen ŽIVOT KŘÍŽE. Pokud by se kříž neprosadil do života církve, 24 září 2011

do života křesťanů, stanou se věřící v Krista buď pouhými církevními teoretiky a nábožensky založenými lidmi, jejichž víra je folklórem (pouhým neživotným kulturním dědictvím), anebo náboženskými entusiasty ať už asketického, anebo sebezákonného střihu. Zaměřme se ale nyní především na téma kázání.

Evangelium a zvěst V novozákonní řečtině jsou dva základní výrazy, které se kázání, či zvěstování týkají: EUANGELION a KÉRYGMA. Euangelion – dobrá zpráva, radostné poselství. V církvi se tento dříve zcela sekulární výraz ustálil pro zvěst o blížícím se příchodu Božího království v Ježíši Kristu. Jak ale víme, slovo EVANGELIUM potom získalo další a možná jiný smysl, neboť označuje spisy o životě Pána Ježíše v Bibli. Vedle slova EUANGELION známe EUANGELISTÉS (evangelista) a EUANGELIDZEIN (přinášet dobrou zprávu, zvěstovat radostné poselství o spasitelném jednání Božím). Cítíme, že i zde se nám posunulo vnímání těchto slov. Evangelista je speciální člověk, namnoze horlivec, který získává lidi pro Krista. A  evangelizování je lovení rybiček z moře světa do akvária církve.

Bronislav Matulík (49) Deset let pracoval jako fotograf, studoval při Radě Církve bratrské, posléze na EA Vyšší odbornou školu biblickou, deset let byl kazatelem CB v Trutnově, nyní je jedenáctým rokem v Praze 5 na Smíchově. Je bezmála dvacet pět let ženatý s manželkou Janou, spolu mají syna Daniele (23) a dceru Věru (21).

Kérygma – oznámení vyhlášené hlasatelem, proklamace, v nz. smyslu zvěst o vykupitelském Božím činu. Přeneseně též kázání jako takové. KÉRYKS je hlasatel, zvěstovatel či kazatel a KÉRYSSEIN znamená veřejně vyhlašovat, zvěstovat, kázat. Zřejmě i zde si uvědomujeme posun významu slova KÁZAT. Když dnes někdo někomu káže, myslí se automaticky na morálku a na moralizování. Když se jde na KÁZÁNÍ, jde se do uzavřeného prostoru (kostela, modlitebny), kde má více či méně profesionální řečník proslov. Mnohdy lidé vnímají naše KÁZÁNÍ jako přednášku na určité téma z Bible. V Novém zákoně je kázání „veřejným vyhlašováním křesťanství nekřesťanskému světu“. Nejedná se o náboženský projev před uzavřenou skupinou zasvěcenců, ale o veřejné kázání Božího vykupitelského díla v Ježíši Kristu a skrze něho. Dnešní obvyklý pohled na kázání jako na biblický výklad a etické vyučování spíše zastírá původní význam tohoto slova. (Nový biblický slovník – Návrat domů 1996) V církvi se posunul význam slova KÁZÁNÍ na VYUČOVÁNÍ, ř. DIDACHÉ (vyučování, učení, nauka). Tak se konec konců jmenuje i jeden z nejdůležitějších prvokřesťanských spisů, o kterém se uvažovalo, zda by neměl patřit do biblického nz. kánonu. Je samozřejmě přirozené, že lidé se potřebují od zvěsti o  spasení v Kristu dostat na cestě víry k realizaci toho, čemu věří – což je třeba se mnohdy trpělivě učit. Proto ti, kteří uvěřili, se stali katechumeny a procházeli katechezí. KATÉCHEIN znamená ‚dát zaznít‘ a v církvi se toto slovo ustálilo ve smyslu sdělovat, podat zprávu, vyučovat, poučovat. Nově uvěřivším bylo dáváno zaznít plnosti evangelia! Tertullián psal, že se konvertité „chvěli úžasem nad světlem pravdy“ (Apologetika 39,9). Je správné opakovaně vyučovat křesťanskou etiku i dogmatiku, je nutné připravovat novověrce ke křtu, ale nesmí se nám stát, že se ztratí KÉRYGMA o EVANGELIU, tj. zvěst o dobré zprávě. Míváme s tím problémy. Stává se nám, že se maže rozdíl mezi nedělním kázáním a biblickou hodinou, mezi vyhlašováním Božího evangelia a naukou o křesťanském životě. Kázání se mnohdy stává vyhlašováním mravních imperativů a nikoli proklamací toho, že Ježíš je Pán a má moc zachránit člověka! Setkávám se s tím, že lidé při kázání očekávají právě ono mravní poučení, chtějí vědět, jak prakticky žít. To není z jejich strany špatně, ale musíme si zároveň uvědomit, že to ovšem není kázání v nz. smyslu! Na závěr citát od Raniera Cantalamessy: „Ale jak se stává u přirozeného semene, zůstalo i toto v průběhu času jako pohřbené pod rostlinou, kterou zplodilo… Pro novou evangelizaci světa potřebujeme vytáhnout znovu na světlo světa semínko, v kterém je obsažena ještě nedotčená všechna síla evangelijního poselství. Potřebujeme vykopat „meč Ducha“, kterým je plamenná zvěst o Ježíši jako Pánu.“ (My kážeme Krista ukřižovaného) ■

POZNÁMKY Ale (ř. DE = tedy, však, ale, a, i) – vyjadřuje protiklad a vymezení se proti jiným filozofiím, náboženským směrům či jiné teologii nežli teologii kříže. Kristus ukřižovaný je jiný nežli kdokoliv a cokoliv na světě. Mluvíme o exkluzivním (výjimečném, výlučném) Kristu. Biblicky řečeno: V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,12) My (ř. HÉMEIS = my, nám, nás) – osobním zájmenem množného čísla apoštol Pavel vyjádřil stanovisko celého svého misijního týmu. Tzn. nemluvil jen za sebe, neprosazoval svou vlastní originální teologii kříže. Nešlo na prvním místě o něj. Víme, že Pavel odmítal, aby se v církvi vytvářela pavlovská frakce (1 K 3,5). Když řekl MY, pak měl na mysli nejen Silase a Timotea, se kterými v roce 51/52 n.l. přišel do Korintu, ale také bratra Sosthena, který je zmíněn v úvodu Prvního listu Korintským, Akvilu, Prisku, dlouhodobé spolupracovníky a další. Možná měl na mysli i celý sbor apoštolů, z nichž on byl sice nejmenší (nedochůdče), ale náležel z milosti do jeho středu (1 K 15,8n). Kážeme – (ř. KÉRYSSOMEN od KÉRYSSEIN = veřejně vyhlašovat, zvěstovat) – sloveso přítomného času nás vede k základům naší křesťanské zvěsti. Ale nejen to, vede nás k tomu, abychom i my v přítomném čase ohlašovali obsah křesťanského kázání a skutečně ho kázali. Krista – (ř. CHRISTON od CHRISTOS = pomazaný) – Kristus je obsahem našich kázání. Mnozí lidé hovoří všelijak o Bohu, my mluvíme o Bohu skrze Krista. Ukřižovaného – (ř. ESTAURÓMENON od STAURUN = přibít na kříž, ukřižovat) – Kristus ukřižovaný, tj. jádro celého evangelia …a vzkříšený, protože pokud Kristus nevstal z mrtvých, jsme nejubožejší lidé na světě, naše víra je podvod a v takovém případě by bylo lépe dobře jíst, pít a alespoň se před smrtí trochu pomět (1 K 15,12-19). ■

září 2011 25

PRÁVO

Stává se nám to v kanceláři každou chvíli, když přijde řeč na placení: „Poslyšte, nešlo by to bez těch papírů? Co kdybychom se nějak dohodli, já na to žádný papír nepotřebuju, kolik by to tedy stálo bez papírů, z ruky do ruky?“ Když takovou nabídku s díky odmítneme, dotyčný se diví: „To je pan Kalousek váš kamarád?“ Kdysi mi jeden člověk – člen církve – prozradil, že daně platí opravdu, ale opravdu velmi nerad. Nelitoval úsilí, aby vymyslel nějakou daňovou „optimalizaci“ (někdy jde o optimalizaci, kterou zákon toleruje, někdy se za tím skrývá spíše daňový podvůdek). Ty peníze, které takhle ušetří, dá prý radši církvi. Sborový pokladník z něj měl asi radost – ale velice pochybuji, jestli z něj měl radost i Pán Bůh.

Daně S

koro každého výdělečně činného člověka, ať už zaměstnance nebo podnikatele, se týká daň z příjmu. Platíme ji z pravidelných příjmů ze zaměstnání či podnikání, z příjmů z nájmu, ale i z ostatních třeba i jednorázových příjmů, pokud nejsou od této daně výslovně osvobozeny. Až deset procent z příjmu fyzických osob je možno odečíst od základu daně, jsou-li tyto prostředky darovány obcím, spolkům, na dobročinné účely, nebo třeba také církvím. Od základu daně je možno odečíst ve stanoveném rozsahu také příspěvky na penzijní připojištění, platby na životní pojištění atd. U daně z příjmů lze uplatnit slevy na poplatníka, jeho manželku i vyživované děti. Daň dědická a darovací přichází v úvahu tam, kde nějaký majetek zdědíme nebo dostaneme darem. Při darování a dědění mezi osobami blízkými (rodiče a  děti, sourozenci, synovci a neteře, spolužijící osoby) platí široké daňové osvobození, tzn. že při jakkoli vysokých darech či dědění se daň neplatí. Mezi vzdálenými příbuznými či cizími osobami se tyto daně vyměřují a platí. Daň darovací je progresivní, tj. s výší základu daně se zvedá i procento zdanění. Zatímco z daru o hodnotě do jednoho milionu Kč se platí 7%, jeli hodnota daru přes deset milionů, platí se z přesahující částky už 21% (je třeba dodat, že cizích lidí, kteří by vám chtěli dát deset milionů, není zase tak moc, takže se daně bát nemusíte). Některé dary, např. příspěvky církvi na její činnost a kostelní sbírky jsou od darovací daně osvobozeny. Dědická daň má podobná pravidla, jako daň darovací, ale její sazby jsou oproti darovací dani poloviční. 26 září 2011

JUDr. Jan Luhan Narodil se v roce 1948 v Plzni. Práva vystudoval na Právnické fakultě UK v Praze a již od školy pracuje jako advokát v Lysé nad Labem. Věnuje se hlavně občanskému právu, ale nevyhýbá se ani trestním obhajobám. Spolupracuje s Českou advokátní komorou při výchově advokátních koncipientů.

Foto archiv

Daň z převodu nemovitostí platí zpravidla prodávající po prodeji své nemovitosti (domu, bytu, pozemku). Tato daň má pevnou sazbu, v současné době jsou to 3%, bez ohledu na příbuzenství účastníků smlouvy, a také bez ohledu na výši základu daně. Základem daně je buď cena dohodnutá ve smlouvě, nebo cena stanovená znaleckým posudkem, podle toho, která z nich je vyšší. Kupující za úhradu daně prodávajícím ze zákona ručí (je tedy povinen daň zaplatit, pokud tak neučiní prodávající). Daň z nemovitosti si lidé často pletou s daní z převodu nemovitostí. Daň z nemovitosti však není jednorázová, ale stálá daň. Platí se ze staveb a pozemků, které vlastníme, pravidelně každý rok. Ve městech je daň z nemovitosti vyšší než na vesnici. Oproti evropskému standardu je u nás ovšem daň z nemovitosti dosud velmi nízká. Některé nemovitosti jsou od této daně osvobozeny – mimo jiné např. pozemky a stavby ve vlastnictví státem uznaných církví, sloužící k vykonávání náboženských obřadů a k výkonu duchovní správy (kostely, modlitebny, fary). Některé daně označujeme jako nepřímé. Ty platíme, ať se nám to líbí nebo ne, současně s cenou nějakého zboží nebo služby. Pro stát mají tu výhodu, že jejich výběr je nejjistější a nejrychlejší. Kdo si zboží nebo službu zaplatí, platí i tuto daň. Nejznámější je daň z přidané hodnoty (DPH). V současné době má tři sazby, na většinu zboží a služeb je stanovena základní 20% sazba, na některé zboží a služby, kde je na tom sociální zájem (např. potraviny), snížená sazba 10%. Některé věci – ale to je spíše výjimka – mají sazbu DPH nulovou. Obdobně patří mezi nepřímé daně také spotřební daň. Je uvalena na některé druhy zboží, kde stát pomocí této daně reguluje spotřebu, když je na tom

můj pohled Placení daní pociťovali lidé ve všech dobách – a pociťují až do dnes – jako něco nepříjemného. Vzpomeňme si, jak Pána Ježíše pokoušeli jeho protivníci záludnou otázkou, mají-li se platit daně vládnoucí římské moci (Mt 22,15-22). Kdyby odpověděl, že ne – mohli ho udat, jako buřiče. Při odpovědi, že ano – ho mohli označit za kolaboranta. Písmo nás jasně vede k tomu, abychom své občanské povinnosti – včetně placení daní – řádně plnili.

celospolečenský zájem. Týká se to např. cigaret, alkoholických nápojů a pohonných hmot. Státu platíme také dost peněz na povinné sociální pojištění a zdravotní pojištění. Tyto odvody nejsou sice označeny jako daně, ale fakticky funkci daně plní. Vybírají je příslušné správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny. O výběr ostatních daní se starají finanční úřady. Když nesouhlasíme s jejich rozhodnutím, můžeme se odvolat k nadřízenému finančnímu ředitelství. Když neuspějeme ani tam, máme možnost podat správní žalobu k příslušnému krajskému soudu. Daňové zákony jsou velmi složité, nepřehledné a prakticky každý rok dochází k jejich změnám. Pro laika je skoro nemožné se v nich vyznat, i právníci s  tím mají občas potíže. Existuje proto specializovaná profese daňových poradců, kteří mohou nejen poradit v daňových věcech, ale v případě potřeby i zastupovat v daňovém řízení. ■ září 2011 27

KULTURA Filmový festival a český ateismus

Corpo celeste K

aždoročně nabízí Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech mnoho filmů s duchovní tematikou. Je zajímavé sledovat, jak na tyto filmy reaguje české ateistické publikum. Jedním z takových snímků byl i italsko-švýcarskofrancouzský film mladé režisérky Alice Rohwacherové Corpo celeste. Třináctiletá Marta hledá sebe samu a také si vyjasňuje svůj vztah k Bohu a náboženství. Problémy, které řeší, jsou velmi subtilní a intimní a skutečně jim porozumět může jen ten, kdo je nadán velkou dávkou empatie a také základními znalostmi v oblasti katolicismu a křesťanství vůbec. Tyto znalosti však bohužel filmovým divákům v Karlových Varech chyběly. Proto jich mnoho odcházelo z projekce a také recenze na www.csfd.cz nejsou příliš příznivé. Dvě ukázky: „Už mám plné zuby těchhle existenciálních filmů. Celou dobu se mele o Pánu Ježíši, a pokud výjimečně ne, tak hlavní hrdinka řeší buď koťata nebo velikost svých prsou.“ (arechneuss) „Ukázka toho, že náboženství a politika můžou být pod špatným vedením nesmírně zvrácené. Pro mě dlouhá, nepřekonatelná nuda, při které má ateistická duše polovinu času strávila hledáním nejpohodlnější polohy při sezení / ležení na židlích v Puppu.“ (StarsuFan) V rámci světové kultury je samozřejmě mnoho velkých děl ryze sekulárních. Je zde však i velké množství děl vysloveně náboženských nebo o náboženství se nějakým způsobem opírajících. Za všechny jmenujme díla Tolstého, Dostojevského Bratry Karamazovy, Lagerkvistova Barabáše či Steinbeckův román Na východ od ráje. Jak vlastně lidé bez

náš tip Výstava: Příběh kapky

Muzeum Vysočiny Jihlava 21. 7. - 25. 9. 2011 Denně mimo pondělí, 9 - 12 a 12:30 - 17 h. Putovní výstava k 50. výročí udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému.Výstava zachycuje život a vědeckou práci nositele Nobelovy ceny za chemii na fotografiích, filmech, písemných dokumentech a dalších exponátech.

28 září 2011

náboženského zakotvení tato díla vnímají? U čtenářů románu je to těžké zjistit, avšak jak ukazuje reakce diváků na Karlovarském festivalu, filmům s náboženskou tématikou takoví lidé nerozumí a explicitně zobrazená křesťanská víra je dokonce pohoršuje.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je největší filmový festival v České republice a nejprestižnější filmový festival ve střední a východní Evropě. Jako jeden z nejstarších je zařazen do kategorie A například spolu s festivaly v Cannes, Berlíně, Benátkách nebo Tokiu. Letošní ročník představil ve dnech 1. až 9. července 2011 179 celovečerních filmů.

Divácké hodnocení filmu Corpo celeste mě nepřekvapilo, ale mrzelo mě. Bylo mi líto, že dílu neporozuměli. Znovu ve mně vyvolalo myšlenky na důsledky šířícího se ateismu v evropské společnosti. Bude se muset zopakovat doba, kdy se lidé chovali v souladu s vizí ze zmiňovaných Bratrů Karamazových podle pravidla „není-li Bůh, je všechno dovoleno“? Film na tohle téma se už tvořit nemusí – válečných snímků a hororů bylo přeci natočeno dost. Nejděsivějším z těchto vizí světa bez Boha je asi Pasoliniho Saló aneb 120 dnů Sodomy. Zajímavé je, že i z tohoto filmu, zobrazujícího pozemské peklo, lidé odcházejí. Ne proto, že by mu nerozuměli, ale proto, že se jim dělá špatně ze surovosti a zobrazení samoúčelného násilí. A možná i proto, že mají strach, neboť vědí, že vlastně není žádná síla, která by zabránila tomu, aby se i oni jednou do soukolí takového zla nedostali. A Bůh přece není. ■ Petr Vaďura

OTÁZKA PRO Miroslava Horu

Víra ve vírech strachu

Vedoucího křesťanského nakladatelství Návrat domů

David Novák, Návrat domů, Praha 2010, 1. vydání, 96 stran Kazatel a evangelista Církve bratrské David Novák napsal v pořadí již třetí sbírku úvah o životě víry. Svým názvem je kniha volně přiřazena k předchozím dvěma titulům, v nichž se autor zabývá vírou v kontextu rodící se postkomunistické společnosti (Víra ve vírech doby), respektive vírou tváří v tvář otázkám, které ji zpochybňují (Víra ve vírech otazníků). Název aktuálního titulu „Víra ve vírech strachu“ naznačuje, že pozornost je tentokrát upřena do oblasti lidského nitra. Autor hned v úvodu prohlašuje, že mu nejde o „systematické pojednání o problematice strachu“, cílem jeho úvah je posloužit věřícím čtenářům k zastavení na cestě víry a k zamyšlení nad tím, jakou roli hraje strach v jejich vlastním životě. Strach je podle autora emocí, která hraje tu více, tu méně významnou úlohu v našich pohnutkách i jednání. Všímá si, že v Písmu je právě strach jedním z hlavních motivů stojících za lidským selháním. Proto je třeba pravdivě nahlédnout, že strach se nás v různých souvislostech prostě týká. Leitmotivem celé knihy je rozdíl mezi teorií a skutečným životem. Znovu a znovu se rádi uchylujeme do bezpečného světa „přemýšlení“ a „kázání“ (křeslové teologie), namísto reálného života víry. K tomuto rozporu mezi ideály a praxí nás vede jako důležitý (a často skrytý) motiv právě strach. Bojíme se skutečné blízkosti, máme strach ukázat svou křehkost a slabost, obáváme se odmítnutí a samoty, v hloubi prožíváme strach ze skutečnosti, jaká opravdu je. A tak je jednodušší kázat o Bohu, než opravdu s Bohem žít. Je snazší mít na Boha správný názor, než se na Něj skutečně spoléhat. Je bezpečnější přehltit svůj život službou (nebo jinými aktivitami), než se zastavit a v tichosti čekat na samotného Boha. Život takto směrovaný strachem ovšem nevede ke smysluplnému cíli. Jak autor připomíná slovy římskokatolického kněze R. Rohra: „Boha poznáváme nikoliv skrze pojem, nýbrž skrze zkušenost.“ A tak je třeba hledat z pout strachu vysvobození. Vykročit z vnitřní izolace vstříc opravdové blízkosti lidem i Bohu. Jistě bychom mohli zmínit některé sporné momenty, které s sebou kniha Davida Nováka přináší. Například se pozastavit nad Davidovým nejasným konceptem „mužské milosti“, coby milosti na základě nároků. Mohli bychom se zastat teologie nařčené ze zbabělého odříznutí od života. Vždyť úkolem teologie přece odjakživa je, aby vrhla na každodenní život pravdivé světlo. A to vyžaduje odvahu. Obsáhlá kritika ovšem není na místě. Kniha Davida Nováka je totiž především upřímnou, srozumitelnou a pokorně pojatou výzvou k pravdivému pohledu do vlastního nitra. Proto se může stát dobrým zrcadlem i povzbuzením k další cestě z pout strachu.

■ Matěj Hájek

Jak se žije v naší anticírkevní společnosti nakladatelství, které se specializuje převážně na křesťanské autory? Budete moci pokračovat i po změně DPH? V křesťanském vydavatelství Návrat domů pracuji již 18 let, takže mohu srovnávat dnešní dobu s dobou po revoluci. V dřívější době byli lidé více otevření novým myšlenkám a názorům. Náklady nově vydávaných titulů byly mnohatisícové. Pamatuji se, že během dvou dnů jsme prodali 500 kusů knihy Rosse Campbella Potřebuji tvoji lásku. Dnes je situace jiná. Náklady jednotlivých titulů klesají, a to nejen u křesťanských, ale i sekulárních vydavatelů. Průměrný náklad se pohybuje kolem 1500 kusů. Bez sponzorů by některé tituly nemohly vyjít. Také počet knihkupců se neustále zmenšuje. Na druhou stranu vznikají nové způsoby, jak knihu čtenářům nabídnout (internetový prodej, e-knihy…). Jaká bude situace z pohledu křesťanské literatury po změně DPH, lze těžko odhadnout. Určitě bude vycházet méně titulů a křesťanská vydavatelství možná přejdou na „dobrovolníky“. Může se ale také stát, jako se tomu stalo před několika lety v době krize v Anglii ve vydavatelství Hodder & Stoughton, že stoupne prodej takových titulů, které čtenářům mají co dát. Něco, co do jejich životů přinese smysl, poznání, osvobození a úlevu. A to křesťanská literatura dává. A jak čekání na nejistou budoucnost prožíváme my, křesťanští vydavatelé? Učíme se žít vírou. V každodenních pochybnostech a nejistotě se snažíme spolehnout na Toho, kdo má moc nás podržet. Ale možná že už jsme to, co jsme měli vykonat, vykonali… ■

září 2011 29

POLEMIKA

Ing. Josef Potoček narozen 1943, vystudoval VŠCHT v Praze, následně pracoval ve výzkumu. Po listopadu 1989 působil v různých pozicích ve veřejné správě (1990 starosta Hradce Králové, pak okresní úřad, 1998-2002 náměstek primátora), nyní v důchodu. Manželka Milena, syn Blahoslav. Problematikou evoluční teorie se dlouhodobě zabývá z hlediska své původní profese. Publikace Stvoření či evoluce (1992), články a přednášky na toto téma.

dvojí paradigma

Stvoření a naturalismus V

ýznamný švýcarský biolog Gottfried Schatz, spoluobjevitel mitochondriální DNA, nedávno k otázce původu živého světa řekl: „Darwin eliminoval představu božského plánu… nahradil Boha slepou náhodou.“ S takovým pohledem nemůže křesťan souhlasit, a to nejenom z jasných biblických důvodů. Ke kritickému závěru se dostaneme i při hodnocení věci ze strany vědy. Na první pohled se zdá, že evoluční popis přírody má povahu prokázaného vědeckého poznání, a tak s ním sekularizovaná veřejnost dnešní doby nemá žádný problém. Ve skutečnosti však jeho základy nejsou o nic lepší než u názorů z doby před Darwinem. Ještě v 1. polovině 19. stol. vládla v přírodovědě nauka o samoplození, která tvrdila, že nemoci, mikroorganismy, ale i vyšší formy života vznikají samy od sebe všude, kde jsou pro to vhodné podmínky. Tyto názory vyvrátil francouzský chemik Louis Pasteur, který kolem roku 1860 dokázal, že život vzniká jen ze života, což znamenalo pro chápání života zásadní převrat. Na schodišti domu v Paříži, kde měl laboratoř, je tabulka s tímto nápisem: „V této podkrovní místnosti Pasteur zařídil laboratoř, v níž dokázal, že mikroorganismy nevznikají samy od sebe.“ Rovněž současná molekulární biologie potvrzuje, že složité biochemické systémy (živá buňka, srážlivost krve, 30 září 2011

křídlo ptáka atp.) nemohly vzniknout spontánními procesy, nýbrž že vykazují jasné rysy plánu a konstrukce. Evoluční teorie však přesto tvrdí, že živé vzniklo samovolně z neživého a že neřízené procesy byly i v základu dalšího vývoje. Vysvětlení tohoto postoje spočívá v tom, že filozofickým základem evolučního popisu přírody je naturalismus, který z  principu nic jiného ani nepřipouští. Prof. P. E. Johnson, autor známé knihy Spor o Darwina, k tomu v jiné své knize říká: „Cílem je poskytnout kompletní naturalistický obraz reality, který je definován úsilím úplně z něho odstranit Boha. Fyzici a kosmologové jsou v tomto ohledu lidmi náboženského ražení, ale jejich náboženstvím je většinou věda samotná.“ Člověk je v tomto pohledu jen nejvyšší formou existence hmoty, posledním výhonkem živočišného světa: „Člověk neznamená vůbec nic. Je kosmicky bezvýznamný, nepatrná náhoda přírody, epizoda. Pro běh světa to nemá jakýkoli význam. Beze stopy to pomine, bez následků,“ říká jeden darwinista. Je jasné, že takovéto chápání světa je s biblickým pohledem naprosto neslučitelné. Naturalismus a stvoření představují dvojí paradigma – dva rámcové přístupy výkladu přírody – které jsou v zásadním protikladu. Ukažme si to na obsahu dvou knih, které u nás vyšly v nedávné době.

Foto archiv

Biblické učení o stvoření a teistická evoluce jsou dva rámcové přístupy výkladu přírody, které jsou v zásadním protikladu.

Prvním titulem je kniha Co je evoluce (Academia 2009), od amerického biologa Ernsta Mayra (19042005). Ernst Mayr byl dlouholetým profesorem biologie na Harvardově univerzitě, je považován za jednoho z nejvýznamnějších evolučních biologů moderní doby. Noviny The New York Times ho nazvaly Darwinem 20. století. V knize podává aktuální pohled na evoluční biologii určený běžnému čtenáři. „Lepší kniha o evoluci není. A žádná jí podobná další kniha ani nikdy nebude“ – tak končí úvodní slovo J. M. Diamond, jeden z jeho žáků, a tak ji čtenář otevírá s  očekáváním a trochou napětí. První část je úvodním vstupem do problematiky, obsahem dalších dvou je podrobnější výklad základů evoluční biologie, poslední část je věnována evoluci člověka. Základní

„Podle zákonů fyziky se vesmír může náhle objevit jako náhodná kvantová událost a vytvořit sám sebe z prázdnoty.“ (Hledání nekonečna, 1996) idea knihy se nijak neliší od klasické gradualistické Darwinovy koncepce. Každá populace živých tvorů vykazuje variabilitu příslušných jedinců a to vytváří prostor pro působení přírodního výběru. Jedině ten je zodpovědný za všechny změny v živé přírodě – od jednoduchých adaptací, přes formování nových tělních struktur, až po vznik nových druhů. Výmluvné ovšem je, že většina obsahu knihy se týká jevů mikroevoluce (limitovaných změn v rámci druhu, které nejsou předmětem žádného sporu), kdežto vlastnímu vzniku druhů (makroevoluci) je věnována jen jedna kapitola. A ta je jen nepřesvědčivou směsí evolučního historického vyprávění, spekulací a domněnek. Důkazní nouzi autor připouští, to však nic nemění na jeho sebevědomém hodnocení, že evoluci je třeba „brát stejně jako heliocentrismus – jako skutečný stav věcí“. To platí i pro původ člověka, kde nám předkládá tento scénář: Vývoj našeho rodu začal kdysi dávno v moři (konkrétně to byly lalokoploutvé ryby); před nějakými 200 mil. let naši vodní předkové vystoupili na souš a vývoj pak pokračoval, až se zde před 25 mil. let objevili lidoopi. Ze společného předka se pak oddělily dvě větve, z jedné se vyvinul šimpanz a z druhé tvor zvaný Australopithecus. Od toho pak vývoj vedl přes Homo erectus až ke vzniku našeho druhu (Homo sapiens) v době před 200 tisíci lety.

Důkazy svědčí o tom, uzavírá prof. Mayr, že našimi nejbližšími příbuznými jsou šimpanzi, kteří „jsou příbuznější člověku než gorilám“. Na často kladenou otázku „Jak se vyvinulo lidské vědomí?“ bez rozpaků odpovídá: „Odpověď je skutečně jednoduchá: ze zvířecího vědomí! Předpoklad o jedinečnosti lidského vědomí je široce rozšířen. Naprosto neoprávněně.“ Druhou knihou je Když se víra s vědou nehádá (Testament 2008) od Pavla Javornického, biologa a kazatele naší církve. Kniha je výsledkem jeho dlouholetého přemýšlení nad tímto tématem, její celkové pojetí je možné charakterizovat vyjádřením známého neuropatologa Dr. Koukolíka: „Pokud teologie eliminuje evoluci, riskuje, že se stane intelektuálním muzeem.“ Takové nebezpečí Pavlu Javornickému určitě nehrozí. Na jedné straně sice jednoznačně vyznává víru v Boha Stvořitele a předkládá zajímavé informace o  geniálních konstrukčních principech života na nejrůznějších úrovních, na druhé straně však uznává evoluční teorii v téměř plném rozsahu: „Bůh stvořil všechno na počátku i s ohromující schopností rozvíjet se.“ To platí i pro původ člověka: „Vytvoření našich těl nebyla Boží sochařská práce. Stvořitel si je připravoval dlouhými postupnými změnami našich polozvířecích předků - hominidů. V tom měl Darwin zřejmě pravdu.“ „Biblicky orientovaný křesťan proto nemusí být pohoršen úvahami o tzv. živočišném původu člověka.“ Bible samozřejmě trvá na rozlišení lidského a mimolidského, přímý Boží zásah se ale vztahuje pouze k duši. Z autorova přesvědčení, že „fakt evoluce je solidně doložen“, a že „není v rozporu se způsobem Božího tvoření“, plyne závěr, že se s poznáním současné přírodovědy „nemusíme hádat“. Javornického kniha je psána z  pozice teistické evoluce, která podání Bible podřizuje evolučnímu konceptu. To je ovšem nutně spojeno se změnou podstatných částí biblického učení. Mluví např. o stvoření člověka, což ale „nutně neznamená, že Adam a Eva neměli žádné předky“. Mluví sice o Stvořiteli, ale věří, že Bůh k vrcholu svého stvoření dospěl až po milionech let absurdní metodou vymírání nesčetných generací nižších tvorů. Atp. Co říci závěrem? Jen zopakovat, že základem evoluční teorie je naturalistický popis přírody, kde nějaká transcendence nemá co dělat. Dá se pochopit, když ji hájí materialisté, neboť ti vlastně jinou možnost ani nemají: živá příroda zde je a nějak se přece vyvinout musela. Neměla by však mít místo – byť v uhlazené podobě teistické evoluce – mezi křesťany, kteří mají v  biblickém učení o stvoření jasnou alternativu. Pamatujme – stvoření se nerovná evoluce. Filozofickým základem evoluční teorie je naturalismus.

■ Josef Potoček

září 2011 31

FRÁZE DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME

Málokdo z nás má doma větší zahradu, natož pak vinici. Proto si také málo dovedeme představit, co znamená o vinnou révu pečovat. Lidé, kteří to znají teoreticky i prakticky, nám mohou mnoho vyprávět o tom, co to obnáší vinici založit, sázet jednotlivé rostliny, prořezávat, chránit před škůdci, sklízet a znovu připravovat na další období. Pro Izrael byly vinice běžným pracovním prostředím a vinné hrozny patřily k důležitým produktům a zdroji obživy. Na péči o vinici se poznalo, jaký je hospodář.

I

zrael byl a znovu je zemí typickou množstvím vinic. Tuto charakteristiku zjistili již izraelští zvědové za Mojžíše, když jich dvanáct proniklo do Palestiny a zjistilo, že tato země oplývá dobrými plodinami. Při návratu nesli na sochoru dva muži jako ukázku veliký hrozen vinné révy (Nu 3,23).

V mnoha textech Bible ožívá neustálý zápas o  zachování a požehnání Boží vinice. A jestliže Boží lid stále selhává, přicházejí různé soudy a nakonec vše směřuje k příchodu Mesiáše. Metafora Boží vinice plynule přechází do Nového zákona. Zde ale nesmíme přehlédnout, že vinice je značně

„Práce na vinici Páně“ Není divu, že ještě dnes některé izraelské cestovní kanceláře používají jako svoji značku velký hrozen zavěšený na sochoru. Vinice je v Bibli výmluvným obrazem Božího díla prostřednictvím Izraele a poslaného Mesiáše. Prorok Izajáš (5,1-7) podtrhuje, že Izrael je Hospodinovou vinicí: „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský.“ Není to jen proto, že Hospodin Izrael miluje, ale také proto, že Hospodin tuto „vinici“ připravil, založil a pečoval o ni. Izrael je vyvoleným národem, jehož prostřednictvím Pán Bůh uvedl do pohybu dějiny spásy. Pán o tuto založenou vinici pečuje a potýká se na ní s různými lidskými problémy, včetně hříchu. Někdy vinici musel téměř zplanýrovat a nově osadit. Přes Boží vedení a mnoho milosti, Izrael často selhává a působí starosti a  bolest nebeskému vinaři. Bohem poslaný prorok Jeremjáš se v  hrůze ptá (2,21): „A já jsem tě zasadil, révu ušlechtilou, samou spolehlivou sadbu. Jak ses mi mohla proměnit v révu planou a cizí?“ Prorok Ozeáš (10,1) odkrývá bolestné znečištění Boží vinice modloslužbou: „Izrael je rozbujelá réva, plody jen pro sebe nasazuje. Čím více má plodů, tím více oltářů staví, čím je jeho země lepší, tím lépe zdobí posvátné sloupy.“ 32 září 2011

rozšířena. Není to již pouze etnický Izrael a ti, kteří se do Izraele integrovali. Projekt Boží vinice se jedinečným dílem Mesiáše rozšiřuje na Boží království, do kterého mají přístup i pohané. To můžeme vidět v Ježíšových podobenstvích o vinici. Království nebeské je jako vinice, na kterou lidé přišli pracovat v různou dobu (Mt 20,1-11). I ti, kteří pracovali až od pěti hodin odpoledne, dostali celý denár, stejně jako ti, kteří pracovali od rána. V jiném příběhu se Pán Ježíš považuje za syna Pána vinice. Když vinaři v tomto podobenství zabijí syna pána vinice, aby si přivlastnili majetek, zaznívá otázka (Mt 21,33-43): „Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ To je velmi závažný příběh, který naznačuje, že Boží vinicí je dílo spásy. Pán svěřuje vinici vinařům a  čeká, že budu vinici štěpovat, prořezávat, pečovat o ni tak, aby nesla ovoce. Podobenství končí vážnou výstrahou těm, kteří by vinici zneužívali. Symbol Boží vinice prochází Biblí až do poslední knihy Zjevení. Ještě tam je vinice užita, tentokrát jako zobrazení soudu (Zj 14,18-20): „Pošli svůj ostrý srp a skliď hrozny na vinicích země, neboť víno dozrálo. A v lisu za městem byly hrozny stlačeny a vytékající

Oznámení

krev dosahovala až po uzdy koní na vzdálenost sto šedesát mil.“ Pro pochopení výrazu „práce na vinici Páně“ nemůžeme pominout snad nejvýmluvnější vyjádření Nového zákona. Ježíš řekl: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic“ (J 15,5). On je vinný kmen a jeho učedníci jsou ratolesti. Ratolest nemůže žít bez spojení s vinným kmenem. Obraz Boží vinice tím dostává velmi konkrétní zaměření a vyjadřuje pro církev jasný úkol. Ratolesti mohou růst pouze z kmene. Je zde také Pán vinice, který přichází a ratolesti čistí a suché odřezává. Vinice má růst a nést plody. Proto se každý Kristův učedník musí starat, aby byl pevně spojen s vinným kmenem (Kristem) a zároveň nesl ovoce tím, že bude na Boží vinici pracovat. Kristův učedník obnovuje své spojení s Kristem v pokání a přijímání milosti odpuštění. Zůstává tak součástí Boží vinice a má v ní skrze Ježíše své kořeny. Spojení je upevňováno pitím plodu vinné révy v eucharistii – svaté večeři Páně. Kristus ustanovil tento hod těsně před svým křížem a slíbil, že jednou bude opět pít z plodu vinné révy se svými učedníky v Božím království. Pracovat na vinici Páně znamená být součástí Kristova těla – církve, na této vinici žít, tuto vzácnou vinici pěstovat, ošetřovat a kultivovat, aby nesla hojnější ovoce i tím, že přijdou další lidé, kteří založí, a zakoření svůj život na vinném kmeni – Pánu Ježíši Kristu. Starobyle znějící úsloví o práci na vinici Páně je přímo nabité biblickými souvislostmi a je podstatnou částí biblické zvěsti. Vinice není jen naše aktivita, naše práce. Vinice je zároveň náš život s Kristem, naše posvěcení, misie, smysl a cíl našeho života.

■ Pavel Černý

Husova komise 2 V únoru tohoto roku se sešli ve vlaku z Prahy do Ostravy předseda ERC a synodní senior ČCE Joel Ruml, římskokatolický biskup František Radkovský, patriarcha CČSH Tomáš Butta a další. Cesta Pendolinem trvala přibližně tři hodiny a za tu dobu se zástupci tří největších církví v naší zemi spolu s ostatními dohodli, že založí komisi pro Husovo jubileum v roce 2015. V pondělí 27. června 2011 byla svolána tisková konference v zasedací místnosti ČBK v Praze Dejvicích k zahájení činnosti této komise. Zúčastnili se jí prof. Tomáš Halík, biskup František Radkovský, předseda ERC Mgr. Joel Ruml, prof. Jan B. Lašák a dr. Tomáš Butta. V úvodu prof. Tomáš Halík připomenul předdějiny této komise. Už v 80. letech minulého století se objevily pokusy na straně římskokatolických teologů Zvěřiny a Mádra o pozitivnější vztah k Husovi. Impulzem k založení první Husovy komise byla návštěva papeže Jana Pavla II., který se během ní o Husovi pozitivně vyjádřil. Na základě toho pražský arcibiskup Miloslav Vlk tehdy svolal komisi zkoumající dílo a osobnost Mistra Jana Husa. Podstatně nové na této komisi bylo, že působila ekumenicky. Zahrnovala nejen zástupce římskokatolické, ale také českobratrské a husitské církve. Tato první komise pracovala celou řadu let a nejvýznamnějšími výstupy byly dvě odborné konference. Jedna se konala v Beireutu pod názvem Jan Hus mezi národy, konfesemi a staletími. Což dobře vystihovalo, že Jan Hus není jen českým jevem, ale je osobností evropského významu, která se dotýká nejrůznějších konfesionálních tradic a není jen postavou své doby, ale je postavou, která má mnoho co říci i v naší době. Druhou významnou událostí, která završila práci této komise, bylo symposium v prosinci 1999 ve Vatikánu na papežské lateránské universitě v Římě. Zúčastnili se jí kromě představitelů církve, státu a vědců také papež Jan Pavel II. a tehdejší prezident Václav Havel. Papež při této příležitosti pronesl významný projev, kde ukázal na Jana Husa, majícího významné místo mezi církevními reformátory. Druhá husovská komise se chce zaměřit především na „druhý život“ Mistra Jana Husa. Komise chce především prezentovat Husovu osobnost v našem národním povědomí. Chce se proto hodně zaměřit na média. Protože Hus se v průběhu staletí stal jakýmsi projekčním plátnem, na nějž si jednotlivé zájmové skupiny a ideologické proudy promítaly svoje vlastní ideály. Vznikl nacionalistický Hus s velkým protiněmeckým zaměřením, marxisticko-komunistický Hus coby sociální reformátor atp. Komise chce Husovu postavu osvobodit od ideologických klišé a ukázat, v čem je významný pro nás. Z dosavadních rozhovorů vyplývá, že je třeba Husa představit jako osobu nábožensko-mravní. To je podstatný aspekt Husovy osobnosti, který je do značné míry překryt ideologickými přemalbami. Jedna z konkrétních iniciativ, která by mohla vyvrcholit v šestistém výročí upálení Husa, by byl televizní seriál, který by se věnoval putování Husa jako symbolu procházejícího českými dějinami. Druhá husovská komise zřídila webové stránky (www.jan-hus.eu), na kterých bude pravidelně informovat o svých setkáních a bude zveřejňovat výsledky své práce. Z tiskové konference Bronislav Matulík září 2011 33

K DISKUSI

tolerance

My to uneseme, nebo všeho do času? Patří tolerance mezi nejdůležitější charakteristiky křesťanství? A existuje nějaká mez, kde tolerance musí skončit?

od roku 2008 je zaměstnaná v Českém rozhlase, pracuje v Redakci náboženského vysílání.

Tolerance je vlastnost, která není křesťanskému myšlení cizí. V jistém smyslu můžeme dokonce křesťanství označit za tolerantní náboženství. Nicméně o tom, že tolerance patří přímo mezi základní charakteristiky křesťanství, nejsem přesvědčena. Ostatně zkuste zadat slova tolerance, tolerantní, tolerovat, třeba do konkordance. Sami uvidíte, kolikrát se v Bibli (ne)vyskytují… Není pochyb o tom, že tolerance má své meze. Už sám latinský základ toho slova – tolerare, který lze přeložit jako snášet nebo strpět, naznačuje, že tolerance má cosi společného s přemáháním sama sebe, s tím, že pro vyšší dobro jsem ochoten načas zatnout zuby, umenšit sám sebe a strpět cosi ne právě komfortního. Ovšem jak říká staré přísloví – všeho do času. Neméně důležité je jasné vědomí o tom, jaký vyšší smysl taková oběť má a čemu naše dočasné uskrovnění se (tedy tolerance) má posloužit. Když se totiž z tolerance vytratí smysl a míra, velmi rychle se mění v docela obyčejnou zbabělost. Není náhodou, že osob a příběhů, ve kterých je zbabělost dodnes překrývána milosrdným nátěrem tolerance, jsou plné učebnice dějepisu. Určení míry tolerance je tak v jistém smyslu hledáním smyslu dějin, jednou z nejdůležitějších charakteristik kultury společenství a do značné míry také koncentrovanou zkratkou dějin náboženství. Na tom, kudy vedou ideální hranice tolerance, se zřejmě neshodneme ani se svými příbuznými. O tom, jak těžko se společné hranice tolerance hledají mezi 34 září 2011

lidmi různých náboženství, kultur nebo národů, vám každý den přinášíme zprávy my – novináři. A tak jsem vám na jednoduchou a jasnou otázkou dala složitou a mnohoslovnou odpověď. Nezbývá než doufat, že laskavý čtenář bude hodně, ale opravdu hodně tolerantní…

Mgr. Jan Kašper působí jako farář Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem

Má odpověď na zadanou otázku je ANO. Co je za tím slovem, sloganem, obratem, jenž se stává lacinou frází, oč běží? Určitě něco o snášenlivosti, jež nás někdy dost stojí. Námahy, sebezapření. Co unesem, snesem; možná i přenesem přes srdce, přetrpíme. Projevíme určitou ústupčivost a trpělivost. Dokonce přitom budeme nefalešně laskaví. Nezalekneme se svobody druhého, aniž popřeme svou vlastní tam, kde se dotýkají. Přiznejme si však: býváme ne/tolerantní. Vadí nám jinakost druhých. Každý to zná i ze svého zaměstnání. Stačí docela málo. Jiné zvyklosti, oblečení, jak druzí mluví, oč se zajímají a nezajímají, jejich orientace, co jí a nejí, to jak jsme jim padli do oka – a oni nám. Nejednou to břevno v oku bližního postřehneme a smítko ve vlastním bychom popřeli, ba i naopak. Člověku se příčí, že Pán Bůh toho, co mně tak jde na nervy, a je nesnesitelný, miluje stejně, jako mne. Pro odlehčení, při pohledu na naši nesourodost, vzpomenu na křesťana, který zarputile hájil, že v Nebi se budou zpívat výlučně žalmy. Ovšem nejen černoši počíta-

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Mgr. Kateřina Horálková – Rózsová

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

oznámení

jí s gospely. Nakonec v tom nebeském chóru se určitě shodnem. K ilustraci netolerance nám účelově poslouží: Svědci Jehovovi. Oni jediní jsou ti praví, jejich teokratická organizace, dnes již vlastně církev, je bohem zjevená. Vědí, co vše a jak je biblické. Co je zbožné, čisté, mravné. Bible má pravý smysl jen v jejich podání. Vědí, kdo spěje do zahynutí. Doloží přesně Boží plány. Jistě, i učedníci byli v tom podobném pokušení. Na samaritánská městečka by poslali oheň z Nebe, plevel v obilí by vyrvali hned, těm, kteří zvěstovali Krista jiným způsobem než oni, by to zatrhli. Prostě synové hromovi. Jiným, vděčným příkladem je politické stranictví. Ti zleva, zprava, či zelena neberou vážně argumenty těch druhých. Pomohlo by odložit ideologické brýle, zajímat se vstřícně o bližního a  zaměřit se na věc. Snad přeci jen církevní prostředí zůstane takovým, kde bychom mohli odhlédnout od nevraživostí a zůstali vlídnými; učili se beze hněvu přít, kde je problém – a nalili čistého vína i  sobě. Církev přece není spolkem souručenců, kteří si ve všem padli do noty a vybrali se pro vzájemný obdiv. My jsme si sebe navzájem nevybrali, to nás si vybral a zavolal Pán Ježíše Kristus. Ve vší různorodosti; již od dob Dvanácti. A vždy si vzpomeňme, že cestou tolerance se jde krokem laskavým.

■ připravil -BM-

Přihořívá Po určité odmlce se opět chystá konference pro všechny generace, známá jako Přihořívá. Chtěl bych čtenáře Brány na Přihořívá za všechny organizátory pozvat. Jedna z charakteristik Církve bratrské prý byla, že se jednalo o církev „rodinného typu“. Pokud byl důvod ten, že se skoro všichni znali a že většina sborů byla tvořena z větší části několika rodinami, potom Bohu díky, že rodinnou církví dnes až tak nejsme a to z důvodu nově příchozích a uvěřivších. Jsme tedy ještě stále rodinnou církví? Domnívám se, že ano, a to nikoli z důvodu pokrevní příbuznosti, ale proto, že chceme, aby naše sbory tvořily určitý svazek, který připomíná rodinu. Konkrétně např. ve společně sdílených hodnotách a důrazech, ve snaze rozhodovat o důležitých věcech společně, ve vícegeneračních setkáváních atd. Jedna z oblastí, která je pro zdravou rodinu důležitá, je nepochybně to, že se čas od času dokáže sejít. Obyčejně se tak děje u stolu, ale jsou i jiné způsoby a možnosti. V poslední době jsem několikrát slyšel povzdech, že počítač, televize, ale i životní tempo tento rituál scházení se rozbil. Myslím, že pokud se rodina nedokáže sejít, je v ní něco nezdravého. Podobné platí i o církevní rodině. Pokud má CB touhu či ambici být velkou rodinou, potom k ní patří i to, že se čas od času setká a to ne pouze na výroční konferenci, kam nemůže každý, ale na konferenci, kam každý může – tedy pokud se cítí součástí Boží rodiny a rodiny CB. Mám-li udržet obraz rodiny, potom bych si přál, abychom dokázali opustit teplo obýváků (sborů, které obýváme), a přijeli se v říjnu setkat s dalšími členy Boží rodiny do Kutné Hory. Stejně jako v letech minulých, i tentokrát proběhne řada zajímavých seminářů, nabídka je skutečně velmi pestrá. Hlavní téma celé konference je „Poznat Krista a mluvit o Něm“. Jakkoli se jedná o témata známá, mám za to, že jsou tyto dvě oblasti velmi aktuální. Stále více pozoruji, že v mnohých sborech dochází ke stagnaci na poli evangelizace, mnozí členové i vedoucí pracovníci na sborech hovoří o tom, že jednou z nejproblematičtějších oblastí jejich duchovního života je oblast osobní zbožnosti. Sbory mohou dlouho udržet pravidelný provoz, nicméně pokud stagnujeme v rozhovoru s Bohem (v osobní zbožnosti) a o Bohu (v evangelizaci), začínáme připomínat spíše zájmový klub. Je jasné, že výše popsané se netýká všech, stejně tak jedna konference vše nezmění. Zároveň ale může být novým odrazem a motivací pokusit se něco změnit Za organizátory David Novák / www.cb.cz/prihoriva inzerce

■ Nabízíme k pronajmutí

garsonku v Pardubicích - Polabinách, v blízkosti Sborového domu Archa. Volná od října 2011. Vhodné pro studující v Pardubicích. Informace na tel. čísle 602 482 914.

■ Sbor Církve bratrské v Ústí nad Labem nabízí ubytování

ve sborové vile pro studenty - křesťany na akademický rok 2011/12 • cena ubytování 2500 Kč/měsíc • max. kapacita šest studentů Bližší informace: Sbor Církve bratrské v Ústí nad Labem V Zahrádkách 33, 400 01 Ústí nad Labem http://www.cb.cz/usti • [email protected] tel. správce: 777 738 906 • tel. hospodář: 725 570 688 září 2011 35

MODLITBA

Foto Blahoslav Košťák

Hyderabad

Jako voda studená duši ustalé, tak jest novina dobrá z země daleké. Přísloví 25,25 (Kralický překlad)

Budeme rádi, když i vy, milí čtenáři, se s námi podělíte o své zkušenosti s modlitbami. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu: [email protected]

36 září 2011

K

aždý z nás si nějak plánuje zítřek. Včerejšek už prošel. Je v archivu. Zítřek je příležitost, včerejšek je dar, nebo dokument. Jsme na jednosměrné životní silnici. A  nejsou výjimečné ty okamžiky, kdy se nám zítřek zcela vymkne. Letím do Indie. Mám zcela jasný plán a v kufru dobře připravené přednášky. V kapse pouze 20 dolarů, což je návratná půjčka Akademie vědeckému pracovníku pro případ, kdyby vznikly komplikace. Ty vznikly již v Bombaji. Letenka z Prahy zní sice i na let Bombay – New Delhi, ale není konkrétní. Nezbývá, než se zařadit do dlouhé fronty žadatelů. Na konci řady není žádný počítač, nýbrž snědá postava a velká kniha, kam se v pořadí zapisují čekatelé. Těch je mnoho. Usedl jsem proto s kufrem mezi barevný dav očekávajících, zvědav na zítřek. Mým sousedem byl muž v zářivě bílém rouše, jenž se projevil jako vznešený muslimský duchovní na úřední cestě. Nedaleko vytrvale do podlahy klapala dřevěná noha mladé žebračky. Slunce žhnulo. Navečer jsem jen stěží zaslechl

své jméno na samém konci mezi šťastlivci, co poletí dále. Letadlo plné znavených stínů a k půlnoci konečně v Delhi. Čekali na mě, dovezli do hotelu, jakož i můj kufr, ale rozmlácený. Oznámili mi, že ráno kolem páté poletím dále na jih - do Hyderabadu. Marné byly mé protesty, že to není v plánu. Nezbylo, než zalátat kufr, aby snesl další pouť. V Hyderabadu mě sevřel hlučný, spěchající dav ulice. Údajně se tu jezdí vlevo, ale uprostřed ulice je mela bez pravidel. Odvážně, příliš odvážně jsme kličkovali mezi protijedoucími vozidly. Byla motorová, šlapací i pěší. Mezi tím se důležitě procházejí i krávy a občas píská policajt. Autobus s lidmi uvnitř i navrch. Brzy cestu úplně zatarasila karavana buvolů s bavlnou. Kam spěcháš? Teď jsme tu my, buvoli. V cíli cesty byl pak turecký záchod, postel krytá moskytiérou a kohoutek s podezřelou, kapající zteplalou vodou. Přešel jsem práh propastného osamocení do vězení zítřka a  pochopil, co jsem doma dobrovolně opustil. Zítřek se zcela vymkl představám a plánům. Rozhlédl jsem se, zavřel za sebou dveře. Vřava agresivní indické ulice v mysli náhle utichla a já se začal tiše modlit. Osamocení je hodinou otevírající se modlitbě, díkům i  prosbám, pokojnému očekávání. Nebyla to modlitba za záchranu, vysvobození, bylo to dálkové spojení s domovem přes Boží centrálu. Údiv, kde to jsem, i  že tu ještě jsem. Dík za dar včerejšků, prosba o  požehnání spořádanému domovu, všem blízkým, kteří v dálce ještě jsou a představují vzácné pouto rodiny, církve, národa.

■ Blahoslav Košťák

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 18. 9. 2011 (i e-mailem) na adresu redakce. Vylosovaný výherce získává knihu Johna Ortberga Všichni jsou normální... na první pohled z vydavatelství Návrat domů.

Tajenka z čísla 7-8/2011: Vylévejte před ním své srdce. Knihu BIble - kapesní průvodce vyhrává Aleš Machulka (e-mail). Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

září 2011 37

POST SCRIPTUM

Tibor Máhrik

Vernejší ako pes V

šetci dobre vieme, že „preskočiť svoj tieň“ sa nedá. Priznajme si, že niekedy by sme aj radi, ale zatiaľ sa to nikomu nepodarilo. Náš tieň bude všade s nami. Postojí, keď my budeme stáť. Vyskočí, keď my vyskočíme. Sadne si spolu s nami. Skriví sa, keď sa my skrivíme... Je vernejší ako pes. Máme však aj svoje „tiene minulosti“, ktoré idú s nami. Cítime ich v národnom povedomí, ale často aj v zborovej atmosfére, o osobnom živote ani nehovoriac. Chovajú sa čudne. Niekedy nás doháňajú, inokedy prenasledujú, ohrozujú a často znepoko-

vie, že najzaujímavejšie zábery sú práve z miest, kde sa tma stretá so svetlom. To je tá hra tieňov, ktorá poskytuje vzácne informácie o povrchu a charaktere pozorovaného objektu. Nebyť tieňov, nevedeli by sme, čo vieme. Tiene, ktoré idú s nami, veľa prezrádzajú o nás. Veď sú to „naše tiene“. Stačí nazrieť do „krajiny tieňov“ a dozvieme sa o sebe viac, ako pri pohľade na dni jasu, radosti, úspechov. Človek tiene potrebuje. Bez nich by sme upadli do sveta ilúzie o vlastnej dokonalosti.

Náš tieň bude všade s nami. Postojí, keď my budeme stáť. Vyskočí, keď my vyskočíme. Sadne si spolu s nami. Skriví sa, keď sa my skrivíme... Je vernejší ako pes. jujú. Ako zlý pes ceria svoje zuby. Radi by sme sa ich zbavili. Dá sa to vôbec? Učeníci tiež narazili na podobný problém. V podobenstve o pšenici a kúkole Pán Ježiš vysvetľuje, že nie je dobré „vytrhať kúkoľ“, hoci zámer i motív je dobrý – pekná a čistá úroda. Pri odstránení zlého by sa poškodilo i dobré. Pán Ježiš učí, že oboje má rásť spolu (Mt 13:29). Patria k sebe, hoci všetci chcú len pšenicu. Kúkoľ nik nepotrebuje. Aj v živote je to tak, že máme radi len pekné a  dokonalé veci. Tréneri talentované deti. Manželky dokonalých partnerov. Manželia štíhle a úžasné partnerky. Rodičia múdre a poslušné deti. Majitelia bezporuchové autá. Ostatní fungujúce semafory, neplesnivejúce zaváraniny, voľné miesta v autobuse, tichých susedov v paneláku… skvelých kazateľov a bezchybné zbory. Pred nedávnom bolo úplné zatmenie Mesiaca. Krásne nebeské divadlo, piate najdlhšie v 21. storočí, bolo verejné a úplne zadarmo. Na Slovensku dokonca aj počasie prialo. Každý pozorovateľ týchto javov 38 září 2011

Sekty, ideológie, náboženstvá prosperity a psychoterapeutické techniky sľubujú slnečnú krajinu – šťastie bez utrpenia. Cestu bez námahy. Skratky bez trpezlivosti. Spasenie bez Spasiteľa. Cesta sebazdokonaľovania je takým „preskočením“ tieňa. Čistá utópia a hlboký omyl. Ignorovať tieň sa nedá. Kresťan pred tieňmi neuteká, ani sa ich nedesí, ak prináša svoj život do „svetla“ (Ef 5:13). Boh miluje človeka nie „napriek“ tieňom, ale „práve“ pre ne. Práve preto prišiel medzi nás, aby nás zachránil z moci tmy. Bez Jeho intervencie lásky by sme boli stratení. Tiene sú preto akýmsi mementom našej stratenosti a Jeho zachraňujúcej moci. Prečo sú potom ešte nejaké „tiene“, ak sme zachránení? Nemali by zmiznúť? Sú a nezmizli, lebo sme pútnici. Zatiaľ stále ideme. Povolal nás z tmy do predivného svetla (1 Pt 2:9). Ešte nie sme celkom tam. Až budeme, potom už nebude tieňov. Ani tmy nebude. Ideme tam, kde bude vládnuť len Boh. Svetlo. Všade a odvšadiaľ. Preto už tieňov nebude. A – všetko bude inak. ■

oznámení

Římskokatolický Kostel sv. Václava ve Vršovicích. Vrcholné funkcionalistické dílo od architekta Josefa Gočára z let 1929–1930.

A

Sagrada Familia, Španělsko, Barcelona

Americký architekt Louise Sullivan definuje Funkcionalismus jako architektonický sloh, ve kterém forma následuje funkci. Funkcionalismus vznikl v Evropě a navázal na Modernu od konce 20. let 20. stol. Francouzský architekt Le Corbusiere představil funkcionalismus jako novou formu, která se dokázala oprostit od kultu strojené estetiky a okázalosti. Tento sloh zcela odmítl dekorativnost a nahradil jej geometrickou čistotou tvarů. Významný architekt Adolf Loos dokonce označil ornament za „zločin“. Funkcionalismus v sakrální architektuře je v Československu spojován zejména s Církví československou, která vznikla v r. 1924 odtržením od římskokatolické církve. CČSH vykazovala neobyčejnou stavební aktivitu. Do roku 1932 postavila 78 kostelů. Pojetí sakrálního prostoru vycházelo z nové ucelené liturgie CČSH. Základním principem řešení uspořádání sakrálního prostoru bylo vytvořit jednotný prostor, kde není kněžiště odděleno od hlavní lodě. Toto pojetí se velmi blíží uspořádání protestantských kostelů. Je zdůrazňován návrat k prvokřesťanství, čistotě evangelia, jejímž odrazem má kostel být. Architektura sboru není „monumentem lidských představ o výzdobě chrámů“, ale svědectvím a hlasatelským nástrojem evangelia. Byl kladen důraz na jednoduchost, čistotu a srozumitelnost bez pýchy a bohatství. Podobné „puristické“ principy se měly uplatnit i ve vnější podobě sborů. V teorii tak měla jejich architektura následovat strohost historických protestantských kostelů. Program a základní ideje Funkcionalismu se těmto myšlenkám přímo nabízely. Druhý vatikánský koncil římskokatolické církve (1962 – 1965 nazývaný „ekumenický“) nově definoval uspořádání sakrálního prostoru včetně kněžiště. 1 Liturgická obnova usiluje o to, aby shromáždění bylo znovu společenstvím, ne jevištěm a hledištěm, ne akcí kléru pro pasivní věřící. Kněz a oltář se obrací tváří k lidu a stojí v centru presbytáře. Tímto se pojetí katolických a protestantských sakrálních staveb výrazně přiblížilo. V odborných architektonických kruzích převládá názor, že principy funkcionalismu v určité měnící se podobě v architektuře natrvalo zůstanou.

Funkcionalismus

paVel VaNěček a Jakub hlaVáč

Foto archiv autorů

1 a 2 - Husův sbor na Vinohradech v Praze, významné dílo od arch. Pavla Janáka z roku 1935. 5 - Husův sbor v Botanické ulici v Brně od architekta Jana Víška z r. 1929. 5 2

3

3 a 4 - Evangelický kostel ve Zlíně od dvorního architekta Tomáše Baťi, Vladimíra Karfíka z r. 1937.

4