ročník 43 Design Ondřej Košťák. Foto MORGUE

11/2012

Foto MORGUE Design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 43 www.i-brana.cz

j‹œ†ˆ‘Œê™ SITI

FEED THE HUNGRY, nadaþní fond Krmte hladové je kĜesĢanská humanitární organizace. Od svého založení v roce 1988 Dr.Lesterem Sumrallem (1913 - 1996) FEED THE HUNGRY pĜedala pomoc trpícím v hodnotČ 5 miliard korun ve více než 70 zemích.

Inzerce

PġINÁŠÍME NADĎJI HLADOVÝM

POTRAVA PRO TċLO, DUŠI I DUCHA

Pro program KRMTE HLADOVÉ (FEED THE HUNGRY) je typické zamČĜení na tĜi oblasti lidského života. Fyzický nedostatek a nemoci z hladu nejsou pĜíþinou, ale dĤsledkem nedostatku v oblasti duševní a duchovní. Negramotnost, nedostatek lékĤ a lékaĜských pomĤcek, nedostatek uþebnic a také nedostatek v uspokojení duchovních potĜeb þlovČka zpĤsobuje skuteþnou bídu a utrpení milionĤ mužĤ, žen i dČti. PĜedevším dČtí. Proto program KRMTE HLADOVÉ pĜi distribuci potravin navštČvuje také nemocnice, školy a sirotþince.Spolu s potravinami pĜináší i uþebnice, hraþky a léky. Navíc iniciuje a spolu s místními vČĜícími poĜádá rĤzné evangelizaþní aktivity, aby spolu s fyzickou stravou byla zbídaþeným lidem nabídnuta i strava duchovní.

DģLEŽITOST KONTROLY PěI DISTRIBUCI

Program KRMTE HLADOVÉ pĤsobí vČtšinou v oblastech postižených hladem z dĤvodĤ válek, pĜírodních katastrof nebo ekonomických dĤvodĤ. Lidé v takových oblastech jsou vČtšinou zoufalí a nedodržují morální pravidla tak, jak je zvykem u nás, kde máme dostatek. Hlavním pravidlem pro tyto lidi je slovo PěEŽÍT. Proto se program KRMTE HLADOVÉ zamČĜuje na dĤslednou kontrolu pĜi distribuci potravin a spolupracuje pouze s místními kĜesĢanskými organizacemi, sbory a farnostmi. PĜi každém distribuþním projektu je pĜítomen alespoĖ jeden zástupce programu KRMTE HLADOVÉ, aby dohlédl na distribuci, pomohl pĜi rozdávání potravin a získal i fotograe nebo videonahrávky.

I MÁLO MģŽE ZNAMENAT MNOHO

Nadaþní fond FEED THE HUNGRY je schopen za 1-5 korun podle situace zajistit jeden obČd. Ve vČtšinČ pĜípadĤ tak napĜíklad dítČ dostane každý školní den obČd a mĤže to být jeho jediné jídlo za celý den. Díky nízkým nákladĤm a dobré organizaci tak mĤže 50-100 Kþ zachránit život jednoho dítČte. Modlím se, aby i tebe, drahý þtenáĜi, BĤh oslovil. PĜipoj se k tisícĤm kĜesĢanĤ, kteĜí se modlí a podle svých možností i postí jeden den v týdnu v dobČ snídanČ a obČda. UspoĜené peníze za vynechanou snídani a obČd pak posílají hladovým na jiném konci svČta. Pokud máš zájem, napiš nám. MĤžeš si nezávaznČ, bez povinnosti pĜispívat, objednat zdarma zasílaní našich zpravodajĤ, kde se dozvíš vice o konkrétních potĜebách i uskuteþnČných distribuþních projektech. DČkujeme!

FTH-inzerce-175x250mm.indd 1

KRMTE HLADOVÉ www.krmtehladove.cz P. O. Box 39, 158 00 Praha 5, tel: +420-608 82 82 35, email: [email protected], þíslo úþtu: 19-27 83 45 0217 / 0100 KB, variabilní symbol: 777

17.10.2012 14:26:09

. Y

u k m e y. y .

h h e T. e y -

5 d t . í a .

z

14:26:09

Obsah

Milí čtenáři, vítám Vás u listopadového čísla časopisu BRÁNA, které jsme věnovali problematice internetu. Tento prostředek moderní komunikace a sdílení informací je – tak jako řada dalších vymožeností současnosti – výborným pomocníkem, ale špatným pánem. Například práci členů naší redakce bychom si bez vzájemného spojení internetem nedokázali již vůbec představit. Prostřednictvím elektronické pošty si nejen posíláme texty, poznámky a připomínky k nim, ale i ilustrace, a nakonec odešleme celé hotové číslo časopisu přímo do tiskárny. Prostřednictvím e-mailů komunikujeme s většinou sborových distributorů i s Vámi, našimi čtenáři – a k našemu příjemnému překvapení mezi ty, kteří počítač aktivně využívají, patří nejen mladí lidé, ale i ti dříve narození. Všem Vám si dovoluji připomenout, že nastává čas na objednávku časopisu BRÁNA pro příští rok. Pravdou však je, že se někdy může stát z tohoto užitečného nástroje zdroj nemalých problémů, pokud ho nedokážeme udržet pod dostatečnou kontrolou. Před několika dny mě vylákaly jitřní paprsky ven na terasu. Chtěl jsem si vychutnat svoji ranní kávu v líné pohodě prvních podzimních dní. To, co jsem však uviděl, mi docela vzalo dech. Přímo přede mnou se rozprostírala ta největší a nejkrásnější pavučina, jakou jsem kdy zahlédl. Jedno hlavní vlákno v délce snad tří nebo čtyř metrů bylo uchyceno na štíhlém stvolu túje, která stojí vlevo, a druhé protínalo bohatou korunu ozdobného javoru vpravo ode dveří. Na nich byla zavěšená umně spředená krajka. Veliká a naprosto pravidelná. Uprostřed ní hrdě seděl její autor – statný pavouk křižák. Záře ranního sluníčka ji rozsvítilo jako ohromnou zlatou gramodesku. Nemohl jsem od té krásy odtrhnout oči – ale za chvíli se slunce o kousek posunulo a celá síť se rázem stala neviditelnou. Chvíli jsem ještě seděl a přemýšlel o tom, že bych nechtěl být hmyzem, který si to v té chvíli namíří cestou mezi tújí a javorem. Přeji Vám hezké čtení. Jiří Sedláček, vydavatel

04 06 12 22 24 26 28

O závažnosti slov Příběh Odpustit, ale nezapomenout Téma Chyceni v síti Zápisník Couchsurfing Příběh Jak internet k manželovi dopomohl Do Písma Dej nám krále! Etika Co dělat, když blízký člověk hřeší?

příště

Otcovství Pavel Raus

tiráž Číslo 11/2012, ročník Bratrské rodiny 44, Českobratrské rodiny 69 • Vyšlo 31. 10. 2012 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Matouš 12,33-37

O závažnosti slov Ř

eč je úžasný dar, který jsme jako lidé od Boha obdrželi. Jak by to vypadalo, kdybychom byli bez řeči, si snadno člověk uvědomí v cizí zemi, když nezná tamní jazyk. Skrze řeč spolu můžeme navzájem komunikovat, projevovat radosti i starosti života. Dar řeči slouží ke komunikaci s lidmi, ale i k rozhovoru s Bohem. Můžeme k Bohu volat, přimlouvat se jeden za druhého, zpívat, chválit Hospodina. Ježíš v uvedeném textu ukazuje, že na slova je třeba dát pozor. Mluví o tom, jak naše slova souvisí s naším životem, dokonce jak souvisí s věčným životem.

Slova jako ovoce Ježíš mluví o stromu a o jeho ovoci. Dobrý strom nese dobré ovoce, špatný strom nese ovoce špatné. Podle ovoce se pozná kvalita stromu. Podobné slovo známe z kázání na hoře, kde Ježíš varuje před falešnými proroky (Mt 7,15-20). Mám dojem, že někdy pod pojmem ovoce, tak jak je nacházíme v evangeliích, rozumíme jednání. Ovoce znamená pro řadu lidí skutky, které jsou za člověkem patrné. Přečtený oddíl nám takovému zúžení významu slova ovoce brání. Ovoce, to nejsou jenom skutky, to jsou i slova. A to nejen falešných proroků, ale i  našich životů. Po ovoci poznáte – podle skutků a podle slov. A tady se dostáváme k souvislosti mezi našimi slovy a naším životem. Na našich slovech se zrcadlí náš život – kvalita našeho života. Do našeho nitra druzí lidé nevidí, nikdo nenakoukne do mého srdce, ale každý člověk má možnost něco z mého nitra zahlédnout, v mých skutcích a v mých slovech. A naše slova jsou v odrážení nitra častěji jednoznačnější než naše činy. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Něco z toho,  listopad 2012

jaký ve skutečnosti jsem, se odráží v mých slovech. Dobrý člověk může z dobrého pokladu vynést jen dobré věci. Jak by se v dobrém pokladu mohla najít zlá věc? Zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé věci, jak by se ve zlém pokladu mohla nalézt dobrá věc? Musíme se každý z nás ptát, co se zrcadlí v mých slovech, dobré, nebo zlé?

Hříchy našich slov Problém našich slov spočívá nejčastěji v třech oblastech. Na prvním místě to jsou zlá slova. Když ap. Pavel popisuje Efezským, jak má vypadat křesťanský život, tak říká: „Z  vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“ (Ef  4,29) Slova mohou být dobrá a špatná. Pavel mluví o obou druzích slov, o  dobrých i špatných. Doslova se v  původním textu nemluví o  zlých slovech, ale o  shnilých slovech. Špatná slova jsou podobná shnilému ovoci. Takové ovoce nepřináší užitek. Od dětství také víme, co to znamená zlé slovo. Je to slovo, které druhého člověka zraňuje, sráží k zemi. Zlá slova se v rozhovoru s druhým člověkem často projevují tvrdostí a  odměřeností, někdy jsou pronesena i v hněvu. Jsou to slova, která často pramení z lidské pýchy, z nelásky a odstupu vůči druhému člověku. Ve zlém slovu není porozumění pro druhého, vlídnost. Zlé slovo nemusí padnout jen v rozhovoru s někým, ale i v rozhovoru o někom. Pokoutně vedené řeči bývají plné zlých slov, to jsou pomluvy, kde je ten druhý pomlouván. Naproti tomu dobré slovo buduje, pomáhá, nabízí osvěžení, podobně jako kvalitní ovoce. „Zlatá jablka se stříbrnými ozdobami je vhodně pronesené slovo.“ (Př 25,11)

Dalším problémem našich slov je mnohomluvnost. Tady už nejde o kvalitu slov, ale o kvantitu slov, ale ono to spolu velice úzce souvisí. Mnohomluvnost totiž s sebou často nese i mnohá nedobrá slova. „Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý.“ (Př 10,19) Jsou lidé, kteří když mluví, tak jako vodopád slov. Není možné je zarazit. Neudrží svůj jazyk na uzdě. A když se od vás něco dozví, můžete si být jisti, že se to za nedlouho dozvědí všichni lidé v okolí. Takoví lidé často nechtějí zraňovat slovem, nechtějí vypouštět o někom zlá slova. Jejich problémem nejsou zlá slova, ale planá slova. Ježíš ve 36. verši mluví o planých slovech. Znovu se zde naskýtá obraz ovoce. Plané ovoce je ovoce k nepotřebě, a často bývají pláňaty jabloně obalené. Podobně jako na stromě vyrůstají pláňata, tak z našich úst vycházejí slova, která jsou nepotřebná. A tím, že nejsou k užitku, tak jsou škodlivá. Vždyť tam, kde mohlo vyrůst dobré ovoce, padnout dobré slovo, tam vyrůstá plané ovoce, padá plané slovo. V knize Kazatel 5,3 stojí psáno: „Hlupák se ozývá mnoha slovy.“ Někdy svou mnohomluvností zakrýváme svou hloupost, vodopádem slov zakrýváme poušť našich životů. Třetím problémem našich slov je nestálost. V dnešním světě je to téměř něco normálního, že se nedrží slovo. V letošním roce voleb jsme to zakoušeli zvlášť. Něco se přislíbí, a nedodrží. Někdo něco řekne a za pár dnů už popírá, že to vůbec někdy vyslovil, či jsou druzí obviňováni, že jeho slovo překroutili, vytrhli ze souvislostí. To však není problémem jen našich politiků. Lidé zlehčují svá slova. V dřívějších dobách, když někdo řekl „máš mé slovo“, tak to platilo, dnes se slova často neberou vážně. Nestálé slovo je jako ovoce, které se objeví na stromě, ale dříve než stačí dozrát, tak opadá. Německý teolog Trillhaas kdysi řekl: „Vnitřní zchátralost dnešního člověka souvisí s jeho vnější zchátralostí, s jeho slovy.“ To, že nedodržujeme sliby, nebereme svá slova vážně, anebo vyloženě lžeme (vždyť i lež je zlehčování slov), to všechno se projevuje nejen v úpadku našeho mluvení, ale i úpadku našeho jednání, naší celé kultury, a v posledku i nás samých. Vždyť jak by vypadal náš

Mgr. Miloš Hejzlar (40) kazatel v Kutné Hoře, s manželkou Renatou vychovávají syny Daniele, Jáchyma a dceru Miriam.

O Bohu Tolik toužím napsat o Tobě svá vlastní slova ale všechna mi připadají příliš nicotná. Budu tedy dál postávat v chrámových dveřích této planety a očekávat Tvůj dotyk.

Daniel Raus

svět, kdyby všichni dodržovali svá slova a své sliby (manželské, obchodní…). Ježíš se nikdy neuchýlil k „diplomacii“. Byly chvíle, kdy raději mlčel. Ale vždy za svými slovy stál.

Slova na soudu Avšak v tomto oddílu se ozývá ještě to druhé – jak souvisí naše slova s věčným životem. Ze všech svých slov budeme skládat účet v den soudu. Podle svých slov budeš ospravedlněn, podle svých slov budeš odsouzen (v. 37). Ježíš hovoří o tom, že Bůh naše slova bere vážně. Ze svých slov vydáme jednou počet, budeme skládat před Pánem Bohem účty. Myslím, že se jednou před Božím trůnem podivíme, co všechno vyšlo z našich úst, kolik lidí jsme svým slovem zranili, kolik planých slov jsme řekli navíc, anebo kde jsme brali svá slova na lehkou váhu. Uvědomíme-li si závažnost svých slov, to, že se naše slova jednou obrátí i proti nám, možná se až zhrozíme. Jak mám však nehřešit slovem? Znovu se vrátím k obrazu, o kterém mluvil Ježíš, k obrazu stromu. Jestliže je strom dobrý, pak nese dobré ovoce, jestliže je zlý, pak zlé ovoce. Dobrý strom získáme jen tak, že na starou podnož naroubujeme něco nového. Na takové ratolesti pak roste jedině dobré ovoce. Ježíš může způsobit nové věci v našich životech, může na nás naroubovat dobré odnože, které ponesou dobré větve. Dáváme-li Ježíši prostor ve svých životech, pak i  naše ústa poznávají proměnu. Z našich úst vychází méně zlých, mnohomluvnost a nestálost slov ustupují. Pak se nebudeme bát předstoupit před Boží trůn. Ježíš svým duchem v nás bude působit, abychom nesli dobré ovoce, které se projevuje jak v činech, tak i ve slovech, a toto ovoce zůstává. ■ listopad 2012 

PŘÍBĚH

PŘÍBĚH MiluškY havlůjovÉ

Odpustit, ale nezapomenout Obětí komunismu se jen v Čechách a na Slovensku počítá na statisíce. Z politických důvodů bylo odsouzeno 205 000 našich občanů, z toho 248 jich bylo popraveno a na 4 500 lidí zemřelo ve vězení. Jednou z mnoha odsouzených byla mladá žena, která odmítla podepsat spolupráci s StB.

N

arodila jsem se v Rudné u Prahy. Maminčina rodina patřila do husitské církve, kde mě nechali pokřtít. Vyrůstala jsem ale v Rožmitále pod Třemšínem, tatínek tam pracoval u svého otce na pile jako prokurista. Moje dětství bylo díky rodinné atmosféře nádherné. Oba rodiče byli Sokolové a národovci, takže jsem cvičila od svých tří let. Hráli také v ochotnickém divadle a já s nimi. Maminka jako dcera kantora hovořila francouzsky, hrála na klavír a byla velmi sečtělá. Dávala mi to nejlepší, co měla. V rožmitálské škole jsem chodila na katolické náboženství, z toho důvodu jsem byla znovu pokřtěna jako katolička. Když jsem se ale vrátila v jedenácti letech do Rudné a začala chodit v Praze na gymnázium, maminčin dědeček mě přihlásil zpět do husitské církve. To bylo charakteristické pro celý můj život. Vždycky jsem se ocitala mezi dvěma proudy, dvě-

Miluška Havlůjová (83) narodila se v Rudné u Prahy, dětství prožila v Rožmitále. Rodina se aktivně podílela na protinacistickém odboji. Po únorovém puči 1948 byl rodině zkonfiskován majetek. Otec byl dvakrát uvězněn, ona sama byla odsouzena na pět let za pokus o pobuřování a vyzvědačství. Za komunismu nesměla studovat, živila se jako modelka a účetní. Po roce 1989 se aktivně zapojila do politiky, vstoupila do Občanského fóra a v letech 1992-1998 byla starostkou v Rudné u Prahy. Až doposud aktivně pracuje v radě starších CČSH v Rudné. V roce 2012 ovdověla, má dvě děti, pět vnoučat a tři pravnoučata. V roce 2011 obdržela Cenu Paměti národa, kterou uděluje sdružení Post Bellum.

 listopad 2012

ma naukami, názory či ideologiemi a musela jsem mezi nimi volit.

Rodina v protifašistickém odboji Otec se hned po okupaci aktivně zapojil do Obrany národa, která sestávala převážně ze Sokolů. Na Třemšíně budoval zemljanky pro lidi, kteří se potřebovali ukrýt před gestapem. Z dědečkovy pily se prakticky každý den vozilo do Prahy a z Prahy řezivo, ve kterém bývali tito lidé převáženi na bezpečná místa. Vzpomínám si, jak jsem dvakrát jela nákladním autem plným dříví s  obálkou od tatínka, kterou jsem měla odevzdat jednomu člověku. Táta mi jen řekl, že kdyby tu obálku chtěl někdo cizí vidět nebo mi ji vzít, že se jí musím v každém případě zbavit. Když se to ale dozvěděla maminka, udělala doma hrozný kravál, že mě, třináctiletou holku, nesmí táta do odboje zatahovat! Měla důvod se bát, protože v roce 1944 se objevil udavač, člověk, kterému do té doby všichni věřili, jakýsi Náhlovský. Pracoval v lékárně, kde se pořizovaly léky pro ukryté lidi v zemljankách. Otec byl ale včas varován, utekl a skrýval se až do konce války.

Maminka v koncentračním táboře Gestapo si přišlo pro tatínka, ale když ho Němci nemohli najít, sebrali maminku. Nejprve ji odvezli do Klatov a pak do malé pevnosti v Terezíně. S tím souvisí můj nejsilnější okamžik z války. Přijel k nám člověk se vzkazem, abychom nejezdili do Rožmitálu, že táta zmizel a maminku zatklo gestapo. Seděli jsme tenkrát tady v Rudné u kuchyňského stolu s bratrem, babičkou a dědečkem. Dědeček nám pověděl, co se stalo, a řekl: „Nemůžeme vašim rodičům pomoci, ale můžeme se za ně modlit, aby se nám vrátili.“ Načež jsme se za ně všichni modlili. Když se pak na konci války domů skutečně vrátili,

Po válce krátké nadechnutí a konec nadějí Byl máj 1945, táta dostal válečný kříž, všechno zlé bylo pryč, měla jsem doma oba rodiče, Pán Bůh

vyslyšel naše modlitby, já byla šťastně zamilovaná, měla šestnáct roků a byla jsem naplněná nadějí. Ta ale skončila v roce 1948 a vlastně ještě dřív, protože můj táta o komunistech věděl příliš mnoho. Během války totiž poskytl úkryt Ukrajinci Sergeji Hvězděněvovi. Byl to vzdělaný a moudrý učitel a ten tátu před komunisty varoval. Vyprávěl mu, jak s nimi na Ukrajině bolševici zatočili. Načež se v lednu 1948 konal sjezd partyzánů, bylo to v Plzni. Táta vystoupil s poselstvím o tom, co mu Sergej pověděl. Varoval před komunisty, protože v lednu toho roku se už dalo dost dobře odhadnout, o co jim u nás jde. Jenže tímto svým vystoupením si pod sebou podřízl větev. Začátkem března 1948 přišlo pět chlapů. Chtěli mluvit s dědečkem a tátou. Sdělili, že na jejich pilu byla vyhlášena národní správa a že dědeček už na pilu nesmí a táta taky ne. Jeden z nich si stoupnul s pistolí před trezor, kde byly nejen podnikové peníze, ale také všechny naše peníze, doklady, vkladní knížky… Rodičům zbylo jen to, co měli po kapsách. Absolutně nebrali ohled na tátovu odbojovou činnost. Dědeček se z toho zhroutil, přestal mluvit, jíst a 14. září 1948 měl pohřeb.

Foto Bronislav Matulík a archiv M. Havlůjové

dědeček řekl: „Vidíte, Bůh nás neopustil!“ Tento zážitek mě pak provázel po celý život, i tenkrát, když přede mě estébáci postavili volbu, jestli s nimi budu spolupracovat, nebo ne. To jsem ale předběhla událostem. V listopadu 1944 byl s celou odbojovou skupinou ve Strakově akademii soud, ale maminku, která dostala tyfus, nepřivezli. Přesto byla v nepřítomnosti odsouzena s výsledkem „návrat nežádoucí“. Léčila se ale až do ledna, mezitím se její papíry dostaly na Pankrác, kam ji v únoru 1945 převezli. To už přestaly fungovat transporty do koncentračních táborů, čímž byla zachráněna před likvidací. 8. května se pak táta najednou objevil spolu s odbojáři v Rudné. Jel na náklaďáku se zbraněmi. Když mě uviděl, nechal honem zastavit, zavolal na mě, a tak jsme se po více než roce setkali. Bylo to úžasné! Pak jel do Prahy hledat maminku. Ještě ten den ji přinesl domů v náručí, byla strašně zubožená. Celý rok se zotavovala po následcích věznění a nemoci.

listopad 2012 

PŘÍBĚH Z nouze manekýnou Toho roku jsem maturovala s vyznamenáním, ale z  Rožmitálu na mě přišly tak hrozné posudky, že jsem nesměla jít studovat na vysokou školu. Důvod byl prostý: kapitalistický původ. Hledala jsem východisko. Vždycky mně šly jazyky, uměla jsem francouzsky i německy, a táta s mámou mně řekli, abych se naučila ještě jeden jazyk, že to zužitkuji, až komunisty odvane vítr. Dědeček z matčiny strany zaplatil ze své malé penze školné na Basic English, což byla v Praze na Národní třídě jazyková škola, kde nás učily ženy anglických letců. Rok jsem tam studovala, ale co dál? Nikde mě nechtěli zaměstnat. Důvod byl opět stejný: kapitalistický původ a k tomu byl táta poprvé zavřený v Jáchymově. Obcházela jsem kde co, ale jakmile se zeptali na můj posudek, byl konec. Pomohl mi až profesor Kybal, který mě poslal do Textilní tvorby, která byla součástí Ústavu bytové kultury na Příkopech. Tam hledali manekýny a já jsem vyhovovala jejich požadavkům na vzhled, můj původ je naštěstí tolik nezajímal. Dva roky jsem pak dělala manekýnu, než jsem se vdala a čekala první dítě.

Komunistická mračna zčernala Tatínka zatkla policie 21. prosince 1948. Přišel četník, aby se dostavil na policii, že s ním chtějí nějací pánové mluvit. Táta měl tehdy ještě auto, vzal četníka a jeli. Domů se už ale nevrátil a auto jsme od té doby také neviděli. Druhý den kdosi zatelefonoval mamince, že jí zatkli manžela a že má 23. prosince v Písku soud! Jeli jsme tam a zjistili, že se jednalo o soud retribuční! Což znamenalo, že šlo o lidový soud, který stanovil po válce prezident Beneš, týkal se udavačů, konfidentů a kolaborantů s gestapem. Tatínek dostal jeden rok těžkého vězení za to, že prý udal blíže nezjištěné zaměstnance dědečkovy pily nemocenské pojišťovně, že nedocházejí do práce. Táta se hájil, že s Němci nemohl spolupracovat, že byl v odboji a že jako zaměstnavatel musel na konci každého měsíce napsat pojišťovně seznam lidí kvůli nemocenským dávkám. Nic nepomohlo. Dostal jeden rok a ztrátu zbytku majetku, který mu komunisti nechali. A nebylo odvolání, protože druhý den začaly Vánoce včetně prázdnin u soudu, takže jsme nemohli stihnout ani odvolací lhůtu. Bylo to dobře vymyšleno… Když se ale po roce vrátil, napsal rozsáhlou práci o situaci v Československu a v českých věznicích. Setkal se tam totiž s generály, které znal z odboje, a s letci, kteří bojovali v Anglii. Šel s tím pak na Svaz  listopad 2012

protifašistických bojovníků, všecko jim vyklopil a  dal jim to písemně. S tím stejným spisem jsem já šla do Ligy pro lidská práva a kromě toho jsem v kadeřnictví Černá růže, kde jsme se česaly my modelky a kam chodili i cizinci, požádala jednoho muže, jestli by tátův spis neposlal za hranice, protože by bylo dobré, aby se svět dozvěděl, jak to u nás chodí. Dotyčný souhlasil, jenomže to byl fízl, který nás udal. Táta za to dostal deset let a mě zatkli.

První zatčení a bezohledný výslech Dostala jsem vyrozumění z pracovního úřadu, abych se dostavila ohledně ukončení mateřské dovolené. Vzala jsem s sebou rok a půl starého Tomáše, dostavila se na zmíněný úřad, ale tam o mně neměli žádnou zprávu. Když jsem vyšla na chodník, vzal mě jeden pán kolem ramen, ukázal mi odznak a řekl: „Paní Havlůjová, pojďte s námi.“ Na silnici byl připraven Tatraplán, druhý muž otevřel dveře, strčili mě tam i se synem a odvezli do Bartolomějské na StB. Seděla jsem s jedním mužem v docela velké místnosti plné židlí. Tomášek jedl rohlík, který mně estébáci dovolili pro něho koupit. Když ho dojedl, zmíněný muž odešel, zavolal čtyři chlapy a začal výslech. Tomášek se motal kolem mě a pak najednou začal hrozně plakat. Jeden z estébáků ho popadl a zařval: „Dejte toho spratka pryč!“ Otevřel dveře do vedlejší místnosti, vrazil ho tam, zabouchl a výslech pokračoval. Tomášek za dveřmi strašně plakal, ale pak najednou ticho, nevěděla jsem, co se stalo – asi z únavy a strachu usnul. Výslech dál pokračoval. Ptali se mě na tatínkův rozsudek a spis, který jsem donesla na Ligu pro lidská práva, pak mě začali spojovat s Konvalinkovým vlakem. To byl vlak, se kterým lidi od nás přerazili závory a pokusili se uprchnout na Západ. Vyslýchali mě několik hodin, když se najednou za dveřmi znovu ozval pláč Tomáška. V tu chvíli jsem se vzepřela, že už nebudu vypovídat, že chci vidět svého syna! Zvedla jsem se, ale estébák mě srazil zpět na židli. Trvala jsem ale na tom, že ho chci vidět a že vypovídat nebudu. Na to estébák: „To si teprve povíme, jak budeš vypovídat, dostaneš pár přes hubu a budeš mluvit!“ Syn ale za dveřmi tak strašně naříkal, že jeden z těch chlapů řekl: „Ona už opravdu nic neřekne.“ Strčil mi papír, abych ho podepsala, pak odešel a Tomáška mi přinesl. Chudáček byl úplně vyděšený, uplakaný, pokakaný, počůraný… Přitiskl se ke mně jako mládě.

Miluška Havlůjová na počátku 50. letech pracovala jako manekýna pro podnik Textilní tvorba. V roce 1953 byla zatčena, vyslýchána a odsouzena, o čemž svědčí dochované protokoly i fotografie.

Pak už to mám všechno jako v mlhách. Odvezli nás k autobusu a jeli jsme domů. To bylo 26. ledna 1953, pět dní potom, co podruhé sebrali mého tátu.

Nabídka ke spolupráci s stb Než mě zavřeli, ještě jednou jsem byla zatčena. Dali mě do auta a odvezli kamsi do dvora, kde byla ordinace. Zase se mě vyptávali na lidi z vlaku, a jestli se nepřiznám, že mně píchnou skopolamin a budu zpívat. Řekla jsem jim, ať mi to píchnou, že opravdu nic nevím. Definitivně mě pak zatkli 26. května 1953. Dali mně vězeňské hadry, vyfotografovali a pár dní nechali uzrát na cele. Člověk úplně ztratí pojem o čase. A pak přišel rozhodující výslech. Postavili mě k oknu, vyšetřovatel měl na stole mé papíry a na věšáku v rohu visely moje civilní šaty. Poručil mně, abych se postavila k oknu a dívala se. Dole na chodníku jezdila nějaká žena se stejným kočárkem, jako

jsem měla já pro Tomáše, ve kterém bylo stejně staré dítě. Paní jezdila sem a tam a vyšetřovatel stále: „Dívejte se.“ Po chvíli řekl: „Když nám podepíšete spolupráci, pustíme vás domů. Vidíte to dítě?“ Přemýšlela jsem, zvažovala, hrozně jsem se chtěla vrátit domů, ale zároveň jsem od táty věděla o lidech, co slíbili spolupráci a pak v Jáchymovských dolech spáchali sebevraždu. Začala jsem se modlit: „Pane Bože, vždycky jsi mně pomohl,“ vzpomněla jsem si, jak se s námi za války dědeček modlil za naše rodiče, „vždycky jsi mně pomohl, prosím, pomoz mi i teď!“ Najednou mi to bylo všechno naprosto jasné. Byla to taková zvláštní situace, já za ni děkuji Bohu, že jsem ji prožila. Jako bych byla pod nějakou vývěvou a všechno okolo mě jako by neexistovalo. Podepsat jsem odmítla. Odvedli mě do sklepa na samotku, abych si to rozmyslela. Přes den jsem musela po cele chodit, večer si lehnout, ruce na deku a nade mnou po celou noc listopad 2012 9

PŘÍBĚH ostré světlo až do rána. Ale já jsem si neměla co rozmyslet. Jako by se mě to vůbec netýkalo, jen se mi v hlavě motala báseň „Stín“ od Vrchlického, kterou jsem uměla z dětství: „Vřel cirkus jako váza přeplněná. Dav čekal. Do arény vešla žena, za každou ruku jedno dítě vedla. Již nechvěla se, pouze v tváři zbledla…“ Následovaly ještě další výslechy a v listopadu byl soud. Dostala jsem pět let.

Vězení Odvezli mě do Svatého Jana pod Skalou. To byla odkladová nemocnice Pankráce. Rentgen plic totiž ukázal stíny a odběr krve chudokrevnost. Vypadala jsem hrozně, vážila jsem sotva čtyřicet pět kilo. Byla to ale pro mě záchrana, protože v těžším žaláři by se mně tuberkulóza rozvinula mnohem rychleji. Ve Svatém Janu totiž nebyl hlad. Pracovala jsem tam po celou dobu výkonu trestu jako chodbařka. Za dobu věznění mi v paměti zůstala především dvě setkání. Nečekaně jsem se potkala s manželkou gestapáka Winkelhofera, který za války vyslýchal moji maminku a vypsal deset tisíc odměny za nalezení mého táty. Seděla už skoro deset let a dělala kápo. Bavily jsme se spolu o mém tátovi, kterého Němci nechytili, ale komunisti mu dali deset let. „Co vy Češi vlastně chcete?“ řekla pohrdavě. Na Pankráci jsem se pak překvapivě potkala s tátou, kterého hrozně trápilo, že mě do takového srabu zatáhl. Přijel tam s eskortou a já byla zrovna převážena do nemocnice. Najednou jsme zůstali stát proti sobě. Zavolal na mě: „Mileno!“ Otočila jsem se na bachařku, která mě doprovázela, jestli za ním mohu jít? Dovolila mi to, já šla k němu a táta: „Mileno, můžeš mi odpustit?“ Já mu řekla: „Můžu, táto,“ a to pak platilo po celý život.

Domů jsem přišla za tmy. Věděla jsem ale, kde najít klíč, nahmatala ho, otevřela si a postavila jsem se do dveří kuchyně, kde všichni seděli. Manžel byl u stolu s Tomáškem, něco si četli nebo kreslili, babička v křesle, maminka něco zašívala… A já tam stála a dívala se na ně. Bála jsem se, že se ten obraz ztratí. Pak si mě všimli a můj muž první, co řekl: „Ty jsi utekla?!“ „Ne, já jsem dostala milost,“ řekla jsem a začalo objímání. Jenom Tomášek seděl a pozoroval mě. Najednou tam u nich doma stála cizí ženská…

Nečekané propuštění

Následky kriminálu

V roce 1955 byla amnestie. Dali mi civilní šaty a nějaké peníze, které jsem ale vůbec neznala, a šla jsem na nádraží. Jedna bachařka, které skončila služba, šla za mnou. Celou cestu jsem se modlila slovy třiadvacátého žalmu: „Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku…“ Těmito slovy jsem děkovala Pánu Bohu. Bachařka mě po chvíli dohonila, pomohla mi najít nádraží, koupit si lístek a nasedly jsme do vlaku. Naproti nám seděla naše sousedka z Rudné. Koukala na mě, pak cosi hledala v tašce, vytáhla krajíc se sádlem a zeptala se bachařky: „Můžu jí to dát?“ Ta jen pokrčila rameny: „Když to bude chtít…, je propuštěná.“

Nejhorší to bylo pro syna. Když mě zavřeli, bylo Tomáškovi šestnáct měsíců, já jsem najednou zmizela z jeho života a v něm to zůstalo jako zrada. A nejenže jsem zmizela, všechny ty návštěvy byly pro něho šokující a traumatizující, držel se křečovitě táty a nechtěl se ho pustit. Naposledy mě viděl při květnovém zatčení, když mě odváděli do auta, běžel tehdy za mnou až ke dvířkům, volal na mě, ale já byla jak zamrzlá. A pak až po půl roce na Vánoce ve vězení. Já tam seděla v šedých hadrech ve smradlavé místnosti a manžel na mě ukázal: „Hele, to je máma!“ Ale Tomášek kroutil hlavou: „Není, doma, na oblázku.“ Pro něj vlastně po dobu mého věznění byla maminkou moje matka! Takže když jsem se vrátila,

10 listopad 2012

Zcela vlevo: Poslední fotografie šťastné rodiny před zatčením. Vlevo: Po návratu z vězení nastalo obtížné navazování důvěry a citového pouta mezi synem a maminkou.

všichni mu vysvětlovali, že maminka jsem já a tam to je babička. Snažili se mu pomoci, aby mě přijal. Až během roku mi začal říkat „mami“. Navíc pár dní po propuštění jsem uklouzla a zlomila si nohu. Čtyři měsíce jsem byla v nemocnici, takže jsem byla znovu pryč od svého dítěte. S mým zdravím to bylo skutečně špatné, dokonce mi chtěli nohu uříznout, protože hnisala a nechtěla se hojit! Zachránil mě až profesor Polák, který sehnal streptomycin. Chodila jsem pak čtyři měsíce o berlích, což způsobilo, že se mi vyšinula bederní páteř a noha se mi začala vyklánět. Na konci devadesátých let se to projevilo takovým způsobem, že jsem musela jít na operaci. Ale ještě zpátky do padesátých let po propuštění. Skončila jsem jako tuberkulózní se sníženou pracovní schopností a jako taková jsem znovu hledala práci. Vzali mě až Restaurace a jídelny do kanceláře dělat účetní. Tam jsem pracovala do doby, kdy mně lékaři dovolili znovu otěhotnět. V roce 1958 se mi narodila dcera Renata. Po mateřské jsem se ale co nejdřív vrátila do práce, protože jsem ještě nesplatila státu polovinu majetku, k čemu mě soud prve odsoudil.

Konečně svoboda Šedesátému osmému roku jsem nevěřila a rok 1989 jsem si nedovedla představit. Když to ale přišlo, vstoupila jsem do Občanského fóra. Oslovili mě mla-

dí lidé, jestli bych byla ochotna na setkání v kině lidem povědět, jací komunisti skutečně jsou. Souhlasila jsem a tehdy jsem poprvé od svého zatčení lidem veřejně pověděla, jaké metody komunistická státní bezpečnost používala a jaké dopady to mělo a má na jednotlivce a jejich rodiny. Vrátili jsme se z kina domů, bylo to jen pár dní po 17. listopadu, ještě nebylo vyhráno, a manžel mi říkal: „Ty si nedáš pokoj! Cos prosím tě z toho svého angažování kdy měla?! Jenom samé trápení!“ Já mu na to ale řekla, že jinak nemůžu. Pak šly události překotnou rychlostí, byla jsem zvolena do zastupitelstva a od roku 1992 do roku 1998 jsem dělala v Rudné starostku. Po celou dobu svého starostování jsem se modlila: „Pane, dej, abych konala tak, abych se za své počínání nemusela stydět. Abych byla spravedlivá, abych rozlišila věci důležité a nepodstatné, a k tomu mi dej sílu. Abych se nebála obhájit věci důležité a nemarnila čas věcmi, které důležité nejsou. A tu cestu mi ukaž, Pane.“

Odpuštění a vyrovnání S komunistickým bezprávím jsem se vyrovnala tak, že jsem v hloubi duše odpustila, ale nezapomněla. Odpustila jsem, protože proč bych měla nějakou svou hořkostí a záští přebírat na sebe viny těch druhých? Mám samozřejmě komunistům stále za zlé, co prováděli: třídní nenávist, třídní boj, kde mohli, tam ublížili, to se nedá a nesmí zapomenout, ale odpustit se musí. K vnitřnímu odpuštění jsem se ale musela dopracovat, to na mě nespadlo jako blesk z nebe. Přesto jsem přesvědčena, že je i nadále třeba zkoumat a číst archivy a zabývat se komunistickou historií, neboť lidé snadno a nebezpečně zapomínají. Navíc, naše společnost se ještě ani po dvaceti třech letech s obdobím komunismu a s následky této zhoubné ideologie nevyrovnala. Historii potřebujeme znát pro poučení a soud nad viníky ponechat na Pánu Bohu.

■ připravil Bronislav Matulík

listopad 2012 11

TÉMA

p

Internet je skvělý vynález, spojuje nás doslova s celým světem. Dopis, který napíšeme, dostane adresát i na jiném kontinentě téměř okamžitě. Stejně rychle najdeme informace, které potřebujeme. Někdy se ale internet stává zlodějem našeho času a dobrého svědomí. Je jako vše, co nám bylo dáno k užívání, může nás zotročit a ublížit nám, neboť je dobrý sluha, ale zlý pán. 12 listopad 2012

Nejenom hrozby Obrovskou výhodou internetu je jeho rychlost, masovost, operativnost. Původně vojenský projekt, který zabezpečoval spojení vojákům přes zničení několika operačních center, se i v civilním sektoru rozvinul neskutečně rychle. Stal se z něj nepsaný král komunikace, nebo jak se někdy s nadsázkou říká: „Jeho

Foto archiv

petr gruliCh

okud dnes nejste on-line, snad potom vůbec neexistujete. Organizace, která nemá své webové stránky, jen těžko někoho osloví. To neplatí pouze o firemním prostředí. Je to jisté faux pas, pokud na svém webu, blogu, facebookovské zdi apod. necháváte zastaralé údaje. Sám bratr předseda Rady Církve bratrské letos v létě navštívil jeden z našich sborů, který svá pravidelná setkání přesunul na prázdniny jinam. Ještě v sobotu večer se na sborových stránkách ubezpečil, kam přesně se má dostavit. Když ale v neděli dopoledne přišel k zavřeným dveřím, nevycházel z údivu… Určitě si dokážete představit další kuriózní situace, co všechno se pak může stát. V ústředí církve jsem už řešil nejednu hlasitou stížnost na zastaralé údaje na chatrném sborovém webu. A to nemluvím o situaci, pokud některý sbor vlastní stránky neprovozuje vůbec. Co tím chci říct? Teoreticky sice platí, že každý má svobodu, zda bude webové prostředí využívat, jenže ono to v praxi už dávno nefunguje. Naše doba nás k užívání internetu „odsoudila“. Činnost soukromé či státní správy, podniků, firem, škol a dalších institucí bez internetu jednoduše neobstojí. Ať si to přiznáme nebo ne, už nic se nemění na skutečnosti, že jsme na internetu závislí podobně jako třeba na ropě. Týká se to přímo či nepřímo každého z nás. Cesta zpět prakticky neexistuje a navíc ji nikdo ani nehledá. Tomu už se prakticky nedá vyhnout. I když nemáte přípojku přímo doma v obýváku, web se stal neoddělitelnou součástí našich životů. Pokud by se zhroutil, mělo by to pro naši generaci fatální důsledky. A nejenom v ekonomice, bankovních domech či světových burzách. Není proto divu, když se do zabezpečení celého systému pumpují miliardy dolarů. Zároveň není divu, že podobné částky se investují do možností vedení kybernetické války. Počítače dnes spravují nejenom rozsáhlé vojenské arzenály, zásobování obyvatelstva, jaderné elektrárny či průmysl, ale i masmédia ovlivňující veřejné mínění. Ústy klasika bychom pak mohli říct: Jsem připojen, tedy jsem!

veličenstvo internet“. Taková je síť www, fenomén dnešní doby. Každý už dávno ví, čím je výhodný. O tom se netřeba příliš rozepisovat. Ke studiu, k práci, k zábavě, ušetří čas i peníze nejenom ve spojení s úřady, vaší bankou, při hledání dovolené, plánování cesty nebo při sdílení emocí, zážitků, fotek a videí. To vše prakticky kdekoli na světě. Není třeba představovat ani sociální sítě. Existují snad neomezené možnosti, k čemu a jak internet využít. Navíc budoucnost je otevřená dokořán, jeho využití se bude i nadále překotně vyvíjet, fantazii se meze nekladou.

Křesťané na síti nebo chyceni v síti? Leckomu by se mohlo zdát, že křesťané jaksi zaspali dobu. Pokud se podíváte na téměř libovolný blog či veřejnou diskusi, jakmile se zde objeví nějaký „křesťanský“ názor, je okamžitě smeten lidmi, kterým je bližší jiný způsob uvažování. Nemusí se jednat jen o majetkové vyrovnání s církvemi. Přitom právě církev byla v Evropě nositelkou vzdělanosti a kultury. Právě ona pěstovala knihovny a disputační skupiny, a to nejen na akademické půdě. Je tedy otázkou, zda svá místa ztratila, nebo se jen schovává. Pro křesťany je proto internet výzvou, kterou je třeba chytit za pačesy. Jaké jsou možnosti? Základním, univerzálním a nadčasovým křesťanským povoláním zůstává být svědky svého Pána, a tak není divu, že i webové stránky jsou dobrým nástrojem pro sdílení či šíření Ježíšova evangelia. Vedle oficiálních stránek sborů a jednotlivých církví to jsou publikace biblických textů, živé přenosy bohoslužeb, křesťanské rozhlasové a televizní stanice a mnoho dalšího. Osobní svědectví věřícího člověka se sice nedá ničím nahradit, virtuální realita není autentické společenství věřících lidí, může jej ale zásadně doplnit. To může obohatit život těch, kterým je zatěžko překročit práh modlitebny. Pro církev je nástrojem komunikace s těmi, kteří musí z jakýchkoliv důvodů zůstat doma nebo na cestách. Je příjemné dostat zprávu, že vaše kázání někdo poslouchal v přímém přenosu na Ruzyni při čekání na letadlo nebo během dovolené kdesi v Egyptě. Kazatelé a sbory dnes již tradičně publikují svá kázání na síti, poptávka však více zůstává po vyjádřeních k současnému životu společnosti. K zadlužování a ekonomické krizi, ke sňatkům osob stejného pohlaví, k rozvodům, úplatkům, korupci, vymáhání práva a mnoha dalším. Těch, kteří by se nebáli vstoupit do veřejného prostoru a dokázali aktivně, srozumitelně a přitom biblicky komunikovat s většinovou společností, zůstává jako šafránu. Je to problém osobní odvahy? Nechce se nám s kůží na trh?

Osobní stránky nebo uživatelské profily jednotlivců, které lze najít mezi křesťany na sociálních sítích, většinou splývají s nicneříkajícím proudem slov, jehož základním zájmem je nový mobil, rychlé auto nebo zlevněné tričko. Jen málokdo dokáže jít proti proudu a začne předkládat hodnoty, které se jaksi do dnešní doby „nehodí“. Ke které skupině se nakonec přidáme? Necháme se chytit něčím mělkým, povrchním, zkaženým, nebo budeme chytat pro toho „Dobrého“? Určitě by stálo za to se tématu systematicky věnovat, připravit třeba seriál o sdílení křesťanských hodnot formou programů v dorostech, mládežích nebo na skupinkách. Mnoho lidí v církvi se přece zajímá o to, jak se nechat proškolit k přípravě biblického programu nebo jak napsat kázání. Neměli bychom se profesionalizovat i v tom, jak sdílet životní cíle, křesťanské postoje a osobní svědectví právě prostřednictvím nových komunikačních technologií? Nebo si necháme namluvit, že to jsou jen naše osobní věci? Česká biskupská konference již v roce 2000 ve svém dokumentu „Etika ve sdělovacích prostředcích“ uvádí: „Všichni lidé dnes potřebují určité trvalé vzdělávání v oblasti médií, a to jak pro osobní potřebu, tak proto, aby se mohli účastnit organizovaných programů. Předmětem vzdělávání v oblasti médií není ani tak technická stránka, jako spíše snaha utvářet v lidech vkus a pravdivý morální úsudek. Je součástí formace svědomí. Církev by ve školách a školských formačních programech měla poskytovat právě tento typ vzdělávání v oblasti médií“.

Co je psáno, to je dáno Většina lidí celkem logicky počítá s tím, že nemůže věřit všemu, co z různých stran slyší. Těch řečí, které se někdy vedou! A nemusí to být jen v politice… Ne nadarmo vzniklo přísloví: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Odhaduje se, že jen jakýsi zlomek z toho, co se na internetu dočteme, je skutečně pravda.

Mgr. Petr Grulich (45) po absolvování teologické fakulty (Univerzita Karlova v Praze) a zahraničního studia (Ewersbach Německo) sloužil jako kazatel ve sborech Horní Krupá a Praha 1 – Soukenická, řadu let působil v Evangelizačním odboru (konference Přihořívá). Autor knih Kázáníčko kázání I a II a Tunelovaný Ježíš, současně pracuje jako tajemník Rady Církve bratrské. Žije s manželkou a 3 dětmi v Praze.

listopad 2012 13

TÉMA Web totiž nikdo nekontroluje. Psaná forma bývá pokládána za pravdivější než všelijaké řeči. V tom se skrývá nebezpečí. Nejohroženější skupinou jsou bezesporu děti, které ještě nemají životní zkušenosti a důvěřují téměř všemu, co jim kdo předloží. Věřící rodiče by měli své děti vést tak, aby nástrahám internetu dokázaly jednou odolat samy a dokázaly jej užívat v  souladu se svým křesťanským vyznáním. Problém ale bývá v tom, že děti internetu většinou rozumí víc než jejich rodiče, a tak to doma u počítačů vypadá úplně obráceně: Děti se stávají učiteli vlastních rodičů. Dítě je samozřejmě zvídavé a dychtivé po nových informacích. Proto je z hlediska útočníka snadno dosažitelným a zmanipulovatelným cílem. A co potom, když i rodiče při obsluze počítače tápou?

Osobně mám vynikající zkušenost s jedním v  Čechách téměř neznámým počítačovým programem. Někde v paměti mám zafixováno, že u jeho vzniku stáli křesťané. Je to bezplatný nástroj, který vám spolehlivě odfiltruje snad všechny problematické stránky. Od všech těch hanbatých až po jiná problematická témata. Doma mu pracovně říkáme „hlídací pejsek“ a můžete si jej nainstalovat nejenom do počítače, ale dokonce i na mobil. Používám ho už spoustu let a nemohu si jej vynachválit. Nainstaloval jsem si ho doma i v práci a mám klid. Nemusím svádět vnitřní zápasy s tím, jestli si zasurfuji na stránky s problematickým nebo dokonce hříšným obsahem, a hlavně, nemusím trnout hrůzou o své dospívající děti. Program funguje překvapivě spolehlivě. Odfiltruje nejenom celé okruhy témat, které lze předem

anketa Jaký máš vztah k internetu a kolik času na něm trávíš? Jana (25) •Na internetu jsem denně, a to mnoho hodin. Většinou na něm být musím, protože ho potřebuji k práci, ale i svůj volný čas mu hojně dávám. Vím, že to není správné na něm trávit tolik času, ale často se nedokážu odtrhnout, je to silnější než já. Petr (22) • Na internetu často poslouchám chvály a různá kázání. Také díky němu vím, kdy je nějaká křesťanská akce. V používání internetu vidím velký plus i pro církve, když jsou dnes na internetu všichni, tak tam musíme být i my, jinak nemáme šanci se k lidem dostat. Tereza (17) • Internet je pro mě boj, musím se často přemáhat, abych ho vypnula. Uvědomuji si, že jsem kvůli němu úplně přestala číst knihy a věnovat se dalším věcem, které mě dříve bavily. Prosím Boha, aby mi pomohl se této začínající závislosti zbavit.

14 listopad 2012

Ondřej (45) • Internet doma vůbec nepoužívám, pro jistotu už nemám ani počítač. Odříznutý ale úplně nejsem, vše, co si potřebuji vyřídit, udělám v práci. Ani nevím, co bych na něm hledal, kdybych ho doma měl. Pavel (28) • Myslím si, že problém trávení příliš mnoho času na internetu se přeceňuje, všechno je to o vůli. Neříkám, že je jednoduché se ovládnout, ale jde to vytrénovat. Ne, že by se mi to dařilo vždy, ale myslím, že jsem už našel svou osobní disciplínu v této oblasti. Alena (63) • Už jsem starší a tak internet moc nevyužívám, spíše vůbec. Ale chápu, že pro dnešní mladou generaci je velice důležitý. Ale bojím se, že je pohltí, už teď si kvůli němu se svými vnoučaty nemám co říct, protože mi pořád říkají: „Babi, tomu bys nerozuměla.“

Pavlína (20) • Používání internetu se nevyhnu a využívám ho opravdu často. Když už na něm jsem, tak se ho snažím používat k dobrým věcem, například k sebevzdělávání, důležité komunikaci i k hledání samotného Boha. Nemyslím si, že internet je nástroj satanův, často je to naopak, i když je pravda, že se na něm nachází opravdu všechno, včetně toho špatného.

■ Připravila Hedvika Benáková

automaticky či manuálně navolit (pornografie, drogy, alkohol, násilí, herny, sázky apod.), nýbrž dokáže zablokovat i zobrazení stránek obsahující vámi zadané výrazy. Pokud si určíte, aby se vám nezobrazovaly stránky obsahující slovo „XXX“, tak ji pak prostě neotevřete ani za pomoci vyhledávačů. Pokud by se o „hlídacím pejskovi“ chtěl někdo dozvědět více, od 1. listopadu je na webových stránkách www.cb.cz zveřejněn článek „Bezpečný internet“, kde lze zjistit další podrobnosti spolu s přímým odkazem ke stažení. Aby to nestačilo, kterýkoli z kazatelů si pak na svém počítači může zablokovat i slovo „grulich“ a bude mít od svého zaměstnavatele dokonalý klid. No řekněte, není ten internet krásný?

Důvěra na prvním místě Podle průzkumu firmy Microsoft se s nějakou internetovou hrozbou, ať už šlo o podvodnou nabídku, zavirovanou stránku nebo nevhodné chování na sociální síti, setkala v uplynulém roce celá čtvrtina českých rodičů. Těžko říct, jak velkou skupinu tvoří ti, kteří se s podvodným jednáním sice setkali, ale vůbec si toho nevšimli. Tady zřejmě žádné blahoslavenství typu „blaze chudým v duchu“ neplatí. 86 % českých domácností pouští své děti na internet samostatně již od jejich sedmi let, přičemž dvě třetiny desetiletých dětí v České republice užívají internet úplně bez dozoru. V oblasti internetových hrozeb vzdělává své děti jen 64 % rodičů. Sociální sítě (Facebook, Twitter apod.) se zároveň potýkají s obrovským nárůstem kriminality, která je páchána prostřednictvím sociálního inženýrství. Podle statistik společnosti Seznam.cz bylo jenom za poslední rok zablokováno přes 19 tisíc účtů, které se přes sociální inženýrství pokoušely z dětí vylákat intimní materiál, peníze, sex, osobní nebo další citlivé údaje.

KOMENTÁŘ

Kam chodíš? Kde se potápíš? Mám už svoje vyšlapané cestičky, kterými brouzdám po internetu, ale občas se ptám přátel a známých, kam chodí oni. Třeba objevím další zajímavé místo k prohlédnutí či pravidelným návštěvám. Internet je pro mě úžasný oceán plný informací a nepřeberného množství zdrojů. Ponořit se do hlubin internetu nemusí být vždy jednoduché ani příjemné. Zároveň člověk může nalézt nádherná zákoutí podobající se bohatství korálových útesů. V duchu tohoto přirovnání bych se asi měl ptát – kde se potápíš? Níže nabízím pár míst, kam se občas nořím, a pokud by se mě někdo ptal, kam chodím či kde se potápím, tak bych jej právě tam zavedl. Už mnoho let si nekupuji noviny, protože zprávy čtu na netu, nejčastěji na www.idnes.cz. Docela zajímavý rozcestník pro orientaci v moři internetu z hlediska křesťanského začíná vznikat na adrese www.krestane.cz, je zatím ve zkušebním provozu. Aktuální informace z dění na československém křesťanském siónu přináší www.krestandnes.cz/ Články všeho druhu na různá témata od různých autorů - www.granosalis.cz Magazín www.christnet.cz má podtitul centrum křesťanství na českém internetu a docela se daří, aby tam byly zprávy a příspěvky od mnoha lidí z širšího spektra křesťanských církví. Stále platí, že nejvíce křesťanů v Čechách je z katolické církve, a tomu odpovídá i relativně bohatá škála stránek z tohoto prostředí, občas zavítám na tyto: www.vira.cz/, res.claritatis.cz/, www.katolik.cz/, www. chlapi.cz. Vzhledem k tomu, že dorozumívacím jazykem velké části globalizovaného světa je angličtina, je anglické moře mnohem větší a také hlubší a bohatší. Při přípravě kázání skoro vždy procházím kázání na www.sermoncentral.com/, dají se tam najít dobré ilustrace a také inspirace, ať už člověk mluví na jeden biblický text nebo určité téma. Během dějin církve bylo sepsáno mnoho výborných knih, na které už dnes není copyright, www.ccel.org/ se snaží je zdigitalizovat a dát k dispozici komukoliv, kdo vládne anglickým jazykem. www.theopedia.com/ je křesťanská obdoba wikipedie, která pomáhá porozumět základním i složitějším teologickým pojmům a konceptům. www.thegospelcoalition. org/ je jeden z mnoha anglických rozcestníků, který pomáhá dostat se k dobrým a zajímavým materiálům z křesťanského světa. Nejenom křesťané mají dobré nápady a informace - stránky www.ted. com/ se snaží sdílet zajímavé myšlenky, které mohou být pomocí pro každého v orientaci a porozumění dnešnímu světu. Původně jako doučovací videa vznikla www.khanacademy.org/. Akademie, kde se během krátkých videí snaží autoři vysvětlit (doučit studenty) základní vyučovací látku střední i vysoké školy. Pokud bych měl dost financí a času, rád bych navštívil všechny velké i malé galerie výtvarného umění. Nejspíš je takových lidí více, a právě proto přišel google s projektem www.googleartproject.com/cs/, který umožňuje procházet galeriemi z pohodlí křesla v obýváku. Samozřejmě to úplně nenahradí osobní návštěvu galerie, ale pokud máte dostatečně velký monitor, zážitek je to úžasný. Dalším zajímavým projektem, jak zpřístupnit umění skrze internet je: www.artcyclopedia.com/ Přeji příjemné a užitečné brouzdání. ■ Pavel PlchoT

listopad 2012 15

TÉMA Nelze proto spoléhat pouze na zmíněné „hlídací pejsky“, seznamy všech nebezpečných stránek nebudou nikdy úplné. Navíc dítě není u internetu jen u vás doma. Dostane se k němu ve škole, u kamarádů, u babičky i jinde. Je proto zapotřebí děti na setkání s realitou připravovat. Zákazy toho nakonec příliš nevyřeší. Musíte jej učit kriticky myslet, vyhodnocovat data a informovat o zákonitostech fungování virtuálního světa. Škoda přeškoda, když své děti necháte například stahovat hudbu či filmy a váš počítač je zároveň nakonfigurován na jakési „sdílení“, čemuž stejně příliš nerozumíte, a pak vám najednou někdo vyčíslí, že jste odpovědni za škodu v desítkách miliónů korun za porušení autorských práv! Že se to děje jen v Americe? I české počítače se postupně stávají prostředím, které může člověka uvrhnout do nesplatitelných dluhů. Takových případů je čím dál víc. No řekněte, není ten internet děsivý?

Náš velký bratr a není to Ježíš? Pokud nevíte, kdo jste, zeptejte se firmy Google. Ví, co čtete, co hledáte, o čem píšete, jak vypadáte, co máte rádi i kde se právě nacházíte. A z vašich mailů toho možná ví i mnohem víc… Vyhledávač webových stránek Google vám samozřejmě velmi rychle najde nejen věci pracovní, studijní apod., ale přirozeně také ty spadající pod oblast zakázaného ovoce. Když třeba jen tak z legrace zkusíte vyhledat kdovíjakou šílenost a příslušné obrázky, zůstane tato informace uložena na serverech Google i s identifikační adresou vašeho počítače přibližně jeden rok. I když se některé instituce zasadily o to, aby shromážděná data nebyla evidována po libovolnou dobu, ale jen po 9 měsíců, lze se ptát, zda to všechno reálně funguje. Firma Google vydala příslib ve stylu: „My to pak určitě smažeme!“ Rychlé vyhledávání není z nabídky uvedené firmy vše. Je tu celá řada dalších služeb, které mají náležitou paměť. V evidenci zůstává i obsah diskusí, v nichž jste členem a samozřejmě také všechny poslané e-maily. Můžete si do Kalendáře firmy Google zadávat, kde jste a co budete dělat, s kým a kdy máte jaké schůzky apod. Jestliže posíláte svá videa na YouTube, kdokoli pak po pár klepnutích může zjistit, jak vypadáte, kde zřejmě bydlíte a řadu dalších souvislostí. Díky dalšímu produktu, jako jsou mapy, lze zpětně poznat, o jaká zeměpisná místa se zajímáte. Google si spolehlivě pamatuje i vaše chování na stránkách s reklamou. Vše je patřičně vyhodnocováno. Díky službě Google Analytics si 1 listopad 2012

ukládá profil návštěvníků vašich webových stránek a vaše obvyklé zaměření. A to nemluvím o nabídce překládání cizojazyčných textů a dalších nabízených služeb. I toto se dlouhodobě sleduje a vyhodnocuje. Aby to nestačilo, Google poskytuje i služby hledání průmyslových patentů, statistky prohlížených obrázků, evidence zájmů o různou literaturu, sledování zeměpisné polohy, kompletace informací o vaší firmě apod. A to je jen jedna jediná firma. Co potom jiné společnosti jako Microsoft, Facebook a řada dalších… No řekněte, není ten internet vševědoucí? Díky Bohu, že ten jediný, dokonalý a Vševědoucí, náš Spasitel a Pán, zůstává spravedlivý a informace našeho života a zejména i naše hříchy, poklesky a pády nikdy nezneužije. Dokonce nám je odpouští. Jak často by si člověk přál, aby některé věci z jeho života mohly být smazány. Trvale. A On to dokáže! A nejenom to, stále to také dělá, když o to člověk stojí. Umí smazat hříchy učiněné prostřednictvím internetu, ale i ty všechny ostatní.

křesťan a internet Vyprávěl kdysi jeden kazatel Církve bratrské, že se před několika lety dostal do Vysokých Tater. V jedné dolině narazil na místního baču, který pásl ovce. Dali se tam do řeči a bača mu vyprávěl, jak se to dělá, když se má někdo starat o ovce. Kazatele to docela zajímalo, je přece také pastýř. Vedle ovcí měl zmíněný bača i dva hlídací psy. Kazatel je pozoroval, jak se navzájem honí a jak se občas perou. Byli od sebe k nerozeznání, stejně velicí, stejně zbarvení, oba ze stejného vrhu. Bráchové. A jak se tak škádlili, kazatel se ptal, jestli se někdy stává, že jeden toho druhého přepere? A bača odpověděl: „To víte, že ano, záleží jen na tom, kterého z nich víc krmím. Kterému dávám víc jíst, ten nad tím druhým vždycky vyhraje.“ Je to jako v životě věřícího člověka. V jednom lidském srdci zůstává starý člověk, kterému se příliš nechce žít s Bohem, a zároveň člověk nový, který jej touží milovat a následovat. Jeden kliká tam, kam nemá, a druhý se hříchem nechce nechat spoutat. Je to trvalý zápas snad každého křesťana. Bible tomu říká stará a nová přirozenost. Dva protiklady, které ukrývá každé lidské nitro. Kterého z těch dvou pejsků víc krmíš? Ono jej totiž nestačí nainstalovat jen do svého počítače, protože nakonec všechno to základní se odehrává v lidském srdci. Když budeš „krmit“ především ten nový život, který ti Pán Bůh dal, bude logické, že se i v tvém životě ukážou vítězství nad konkrétním pokušením či hříchem. Ať i ve virtuálním světě zůstaneme dobrými svědky našeho Pána a udržíme si potřebnou čistotu! ■

KOMENTÁŘ

Budoucnost internetu Další technologická revoluce vrcholí. Internet změnil svět a doslova všude. V rozvojových zemích je internet dostupný stejně jednoduše jako Coca-Cola. Tím ale expanze nejrychleji se šířící technologie lidské historie nekončí. Od počítačových stolů se stěhuje do našich kapes – mobilů, tabletů nebo čteček. A je jen otázka času, kdy se naplno rozjede to, čemu se dnes říká internet věcí – tedy k síti připojená auta, domácí spotřebiče nebo online lékaři. Lednička si sama zkontroluje, jestli něco nedochází, a když tak to objedná po internetu. Kotel si podle venkovní teploty nebo podle internetové předpovědi počasí přiloží nebo naopak ubere. Váha změří pro jistotu i množství tuku v těle a automaticky pošle výsledky praktickému lékaři, kterému se aktualizuje váš profil. A cestou na výlet už nebude nutná mapa ani tuny cédéček. Auto najde cestu samo, stejně jako naladí internetové rádio podle vkusu toho, kdo zrovna řídí. Lákavé, ale i děsivé. Ale je jen otázkou měsíců, kdy to bude běžnou realitou. To je ale jen zlomek toho, co internet změní.

Data proudí v oblacích Data tak už není třeba vlastnit, ale moderní je data sdílet. Klíčový pojem současného IT je totiž „cloud“. Do mraku z jedniček a nul se ukládají dokumenty, obrázky, hudba, videa – prostě cokoliv k čemu chce uživatel mít přístup odkudkoliv na světě (a brzy ve vesmíru). Data v oblacích využívají skoro všichni, jenom o tom neví. Stačí si uvědomit, jak funguje Gmail, Hotmail nebo e-mailová schránka na některém z českých portálů. Cloud udělal z internetového prohlížeče jeden z nejmocnějších nástrojů na světě. K datům také není nutné přistupovat jen z počítačů. Stačí jakýkoliv displej s operačním systémem a připojením k internetu. Výpočetní technika se z dřívější modly stala pouze sluhou internetových služeb. Je jen oknem do systémů, které běží tisíce kilometrů daleko a posílají uživatelům jen výsledky jejich dotazů. Třeba jen obyčejné hledání na mapách Googlu nebo Seznamu. Před pár lety by to vyžadovalo silný počítač, který by zvládl mapový systém a měl dostatek místa na pevném disku, kam by se nainstaloval. Dneska stačí jen internetový prohlížeč – a je úplně jedno, jestli je v počítači, notebooku, mobilu nebo tabletu. Je úplně jedno kde a kdy – stačí být on-line. Stejně jako s daty už jde pracovat i s aplikacemi. Textový, grafický nebo tabulkový editor nebude nutné kupovat a instalovat – už teď je zdarma on-line. Zájemci si mohou přikoupit speciální funkce. Cloud totiž změnil i model prodeje licencí. Trend jede jasným směrem – nevlastnit, ale platit za používání.

Ve jménu rychlosti To všechno ale není zadarmo. Nové služby zvyšují extrémně nároky na kvalitu a rychlost internetového připojení. Byl to Steve Jobs, který dal se svým iPhonem celou mobilní mašinérii do pohybu. Sítě třetí generace proměnily chytré telefony v důstojné konkurenty stolních počítačů. Tablety už stolním počítačům čím dál tím důrazněji připomínají, že jejich hrana už zvoní. Do pár let totiž vzduchem začnou létat mobilní data pomocí technologie čtvrté generace, nejčastěji označovaný zkratkou LTE. Ta by měla díky své rychlosti definitivně odstranit závislost na drátech a kabelech. Stačí, aby operátoři investovali několik miliard do vybudování sítě.

Doba internetová Síť milionů propojených počítačů je dnes už v podstatě živým organismem, který revolučně mění civilizaci. Zrychluje komunikaci, zmenšuje vzdálenosti, boří mýty, nahlodává diktátorské režimy a mění po staletí funkční zvyklosti. Vyrobil už desítky nových dolarových miliardářů a v některých zemích se stal i základním lidským právem. Zakladatelé internetu jsou dnes stále čilí sedmdesátníci a vymýšlejí, jak dostat internet i do vesmíru. Nic ale není zadarmo. Internet nezná hranice a v kombinaci s rychlostí změn, které přináší, velmi rychle zastarávají „offline“ zákony. Dokonale to ilustruje situace v hudebním průmyslu. Ten nedokázal zareagovat na možnosti, které nové médium nabídlo, a místo toho s internetem bojoval. Teď musí dohánět ztracenou dekádu, která mu protekla mezi prsty a na své pozice z devadesátých let už se vrátí jen těžko. A dost pravděpodobně tomu nepomohou ani represivní antipirátské zákony, které umožňují odpojit stahovače od sítě. Legislativa digitálního světa se ale teprve tvoří a bude velmi důležité, aby jednotlivé vlády odolaly pokušení internet omezovat, protože by tím popřely celý jeho smysl. Za výhody digitálního věku ale platí i samotní uživatelé – svým soukromím. Zakladatel největší sociální sítě Facebook Mark Zuckerberg dokonce tvrdí, že soukromí je přežitek dvacátého století. Každý si ale může vybrat. Je to něco za něco.

■ Jan Beránek, redaktor ČT

listopad 2012 17

TÉMA nebezpečí závislosti

Internetová pornografie P

roblematiku závislosti na internetové pornografii nelze oddělit od problematiky závislostí obecně. Ale možná je to trochu jinak, než si běžně myslíme. Předně se nejedná jenom o záležitost mužů. I když se obsah a forma pornografických materiálů sledovaných muži a ženami obvykle liší, podstata problému - totiž vznik závislosti - hrozí v obou případech stejně. U žen možná dokonce nebezpečnějším a rafinovanějším způsobem. Podobně jako u alkoholismu mužů a žen. Většina mužů volí tvrdší formy (alkoholu i pornografie), které jsou více nápadné, zatímco pro některé ženy se může stát „pornografií“ i takové vyjádření sexuality, které je obvykle považováno za „soft“, tedy měkkou nebo romantickou formu obrazového, literárního, případně filmového znázornění (sexuálních)

vztahů. Navíc tato závislost probíhá skrytě, a pokud je okolím vůbec postřehnuta, bývá považována za typický projev něžné a romantické duše. Vznik závislosti na pornografii souvisí s dalšími faktory. Může to být například: ● projev životní krize, se kterou si nevíme rady a od které hledáme dočasný únik v nereálném světě ● trvalá osobnostní nebo povahová zvláštnost, která nás skrytě nebo zjevně vyřazuje z kolektivu „běžných“ lidí ● problematika sexuální orientace - nemusí jít např. přímo o homosexualitu, ale třeba o drobnější odchylku v sexuálních preferencích, kterou vnímáme jako „nenormální“ a neuskutečnitelnou 18 listopad 2012

● problémy v přijetí své role a obtíží života – mohou

být třeba jen dočasné. U mužů např. pracovní zatížení a odpovědnost, u žen mateřství a „spoutanost“ péčí o malé děti. ● neschopnost vymanit se z dětských vazeb na rodiče – případně v kombinaci s „pubertálním“ vzdorem, že díky přísné výchově jsme si v mládí nic neužili ● neschopnost spoluvytvářet zodpovědný partnerský vztah a budovat vyvážené rodičovské vztahy ● sklon k závislostem obecně (práce, hazard, alkohol, partner – žárlivost). Značné procento závislých na pornografii je též velmi žárlivých.

pornografie Pornografie – složenina z řeckých slov porné – prostitut(ka) a grafein – psát. Definice říkají, že se jedná o neumělecké ztvárnění lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel, nežli podněcovat sexuální pud. Slavoj Brichcín, přední český sexuolog, o pornografii říká, že „není zobrazením reality, ale je produktem sexuální fantazie“. Hranice mezi erotikou a pornografií jsou do značné míry subjektivní. V minulosti byla označena za pornografická mnohá díla, která se dnes řadí mezi díla klasická (např. Odysseus od Jamese Joyce nebo Lolita Vladimíra Nabokova). Odkud se vzal samotný pojem pornografie? Je vynálezem 19. století. Poprvé je použit v roce 1857 v Anglii v zákoně o obscénních publikacích. Pojem pornografie se tak objevuje v souvislosti s kulturním šokem, který křesťanská Evropa zažila v průběhu vykopávek v Pompejích. Nepřeberné množství objevených erotických památek spolu s rychlým rozvojem technologií (fotoaparát, rotačka) umožnily rychlé a relativně levné šíření erotických materiálů. Zajímavé je, že i v přísném středověku, který chápal v duchu raně křesťanského učení samotnou sexualitu jako dílo ďáblovo, se otevřeně erotické motivy objevují ve výzdobě středověkých katedrál – vždy však jako symbol zla, zotročení nebo jsou součástí výjevu posledního soudu.

PhDr. Daniela Sedláčková

Foto archiv

je doktorandkou na FFUK, kde také externě přednáší. S manželem Jiřím a třemi dospělými syny patří do sboru CB v Praze 1. ● zvláště u žen mají výrazný vliv nezralé vztahy

k autoritě (šéf v zaměstnání), v případě silně věřících k duchovnímu – „platonicky“ erotický vztah, nezrale submisivní vztah nebo naopak manipulující vztah (aktivně či pasivně) ● nejrůznější škála psychopatologií Pornografie v těchto případech může sloužit jako vítaný únik od skutečnosti, se kterou si nevíme rady. Sledování internetu může mít relaxační účinek – a proto je tak obtížné se této závislosti zbavit. Problém dle mého názoru není v pornografii jako takové, ta tu byla, je a bude. V nějaké formě a intenzitě se s ní setkal každý z nás. Otázkou je, zda jsme schopni definovat normy a hranice, které když překročíme, začne nás naše jednání subjektivně nebo objektivně výrazně omezovat. Takovému jednání (závislosti) může člověk jen těžko vzdorovat a často není schopen žít svůj život plně křesťansky. Nadto je naplněn nepříjemnými pocity, které jeho jednání následně vyvolává, ale i vystupňovanými obavami, zda je možné, aby o něj měl Bůh v jeho „bídě“ pozitivní zájem. Protože však nikdo z nás (pokud mu ještě zůstaly zbytky zdravé psychiky) není schopen žít v trvalém rozporu sám se sebou, vede závislost ke koloběhu pokrytectví, zatajování před druhými i před sebou a řadě neúspěšných pokusů o vymanění - následovanými výčitkami. „Léčbou“ se nakonec stává utápění se v nových a nových rovinách závislosti. Jak však tyto normy a hranice správně stanovit? Na tuto otázku bylo možné v dějinách křesťanství

získat velmi rozdílné názory. Základním kamenem židovsko-křesťanské náboženské morálky je přikázání desatera: nesesmilníš – nezcizoložíš, dovedené do důsledku známým Ježíšovým výrokem o čistotě pohledu. Donedávna se o důsledcích tohoto imperativu v kázáních, pastoračních rozhovorech či při „zpovědi“ často hovořilo jako o nečistotě a nestydatosti - a to v podrobném rozvedení až do pikantních detailů. Poznatky pastoračních teologů však ukázaly, že tento způsob zužuje pohled na pohlavní morálku, a nepřispívá k dosažení zdravé duševní rovnováhy. Proto se zdá, že je třeba otázky týkající se biblické pravdy ohledně sexuální morálky klást poněkud jinak: ● Přijímám skutečnost, že jsem muž či žena, jako dar a závazek? ● Snažím se o pevné uspořádání svých pohlavních sil, nebo jen podléhám okamžitým touhám? ● Když se snažím vyhnout „sexuálnímu pokušení“ – např. internetové pornografii – uvědomuji si, jaké pro to mám důvody, nebo své pudové vlastnosti pouze potlačuji? Pouhé potlačování nebo pohrdání vlastní sexualitou je stejně nebezpečné jako bezbřehé podlehnutí jejímu vlivu. ● Jsem ve svých erotických projevech pravdivý, chovám se čestně vůči druhému člověku – nebo v něm vzbuzuji naděje, které nemohu splnit? Nenechávám se oklamávat nereálnými představami? ● Hovořím se svým partnerem také o svých a jeho pocitech, přáních, nadějích a úzkostech? Nevládne v naší rodině nezdravě stydlivé ovzduší, takže se o sexuálních otázkách vůbec nemluví? Příliš „puritánsky“ vymezené hranice mohou vést k nezdravému, sebeobviňujícímu a nepřiměřeně častému zaobírání se přirozenými projevy vlastní sexuality. Sem patří i přirozená zvědavost a erotická představivost – často neovlivnitelná vůlí (sny). Mám-li použít náboženské klišé: satanský podvod je v tom, že se zabýváme dobře viditelnými a popsatelnými jednotlivostmi, a podstata duchovního problému nám uniká. Být chycen v síti internetové pornografie je stejné, jako být polapen do jakékoliv jiné nástrahy internetové sítě. Zajímavé je, že v křesťanských kruzích to vadí více než jiné druhy závislostí, a to přesto, že to nutně nemusí být horší nebo nebezpečnější. Tak je ovšem vnímáno vše, co se týká sexu. Velmi málo se naopak uvažuje o tom, jak Bohem darovanou sexuální energii pozitivně využít, případně transformovat do projevů zralého lidství. ■

TÉMA Může být internet cestou pomoci?

Internetové poradenství N

a přelomu druhého a třetího tisíciletí byl náš slovník obohacen o nová, dosud neznámá slova: web, e-mail, chat, emotikon… Všechna tato slova spojuje jeden společný jmenovatel – internet. Internet je ve světě soudobého mezilidského dorozumívání významným fenoménem. Slovník neologismů o něm hovoří jako o komunikačním prostředku celosvětového charakteru. Již význam samotného slova inter – net ukazuje na síť, jejímž cílem je spojení mezi lidmi i světy, ve kterých se pohybují.

Internetová komunikace Dorozumívání prostřednictvím informačních technologií nese určité specifické znaky. Je jimi zejména dostupnost časová, prostorová, finanční i sociální. Účinně komunikovat skrze klávesnici počítače mohou i lidé, kteří by jinak byli handicapováni

faktorů. Je to především pocit anonymity a neviditelnosti, který dovoluje dělat věci, které by jindy člověk nedělal. Dále je to asynchronicita komunikace, kdy komunikující strany mohou na rozdíl od kontaktu tváří v tvář odložit své reakce. Dalším významným činitelem je rovnost, kterou v prostředí internetu lidé vnímají a skrze kterou se jejich status stává méně podstatným. Komunikace ve virtuálním prostředí se tedy zdá snadnější a pohodlnější. To s sebou nese mnohé výhody i nevýhody. Pozitivem je kromě výše uvedeného například možnost navazovat vztahy nehledě na vzdálenost, spojovat se s někým, koho bychom jinak stěží potkali. Odvrácenou stranou téže mince je často kvantita vztahů na úkor kvality, postupné snižování kontaktů v reálném světě a ubývání toho, co dělá člověka člověkem – schopnosti vcítit se do druhého a hluboce lidsky s ním spolubýt. Vždyť sám Ježíš nepěstoval široké a povrchní vztahy, ale hluboké a intenzívní.

Internet jako cesta pomoci

– lidé se zdravotním či smyslovým postižením, geograficky odloučení či mající v reálném světě v komunikaci problémy. Chování jednotlivců ve virtuálním světě je ovlivňováno fenoménem, který je označován jako disinhibiční efekt. Ten nezřídka způsobuje uvolněnější, otevřenější jednání, snadnější navázání kontaktu, odbourání zábran a úzkostí. Disinhibici (jejímž opakem je inhibice, tedy svázanost, nesmělost, obavy z prezentace své osoby) zapříčiňuje několik 20 listopad 2012

Tento článek je nadepsán otázkou, zda je možné, aby se internet stal cestou pomoci. Právě již zmíněné virtuální prostředí je velmi dobrou branou k psychosociální pomoci těm, kteří se ocitli v situaci, kdy si neví rady a nechtějí či nemohou využít jiné možnosti řešení. Právě disinhibiční faktor zde může sehrát významnou roli, kdy vede snadněji ke kontaktu s odborníky právě pro vnímanou nezávaznost, rovnost, anonymitu a finanční dostupnost. Pocit bezpečí je doplňován navíc o důvěrnost, která je pro většinu internetových poraden závazná. Lidé, kteří by jinak pomoc nevyhledali, usednou ke svému počítači a napíší e-mail či vstoupí do chatovací místnosti. Přirozeně, že může také snadněji docházet ke zneužívání odborných služeb nebo také k  určité závislosti na on-line poradenství, v jejímž důsledku není jedinec schopný svoji situaci řešit sám, za pomocí svých blízkých či v reálném kontaktu s odborníky. V našich zemích nemá internetové poradenství příliš dlouhou historii. Jeho počátky můžeme datovat do druhé poloviny devadesátých let minulého století, kdy se v prostoru internetu začaly objevovat první vlaštovky poradenských institucí. První lin-

Co může poradenství po internetu dát?

Mgr. Bohuslava Horská

Foto archiv

Členka CB Brno Betanie, s manželem Josefem se věnuje pastoraci manželských párů, vystudovala sociální práci a sociální pedagogiku. Je konzultantka a vedoucí linky důvěry, lektorka a supervizorka v oblasti pomáhajících profesích a vysokoškolská pedagožka.

kou důvěry, která nabídla poradenství prostřednictvím e-mailu, byla v roce 1997 Linka důvěry v Ostravě. Postupně byly otevírány další komunikační cesty – internetová telefonie (Modrá linka 2005) či chat umožňující písemný dialog v reálném čase (InternetPoradna Olomouc 2005). Klient má tedy možnost vybrat si jak cestu k odborné pomoci, tak poradenskou instituci, kterou nechá vstoupit do svého životního příběhu. V současné době působí v České republice několik desítek internetových poraden, z nichž většina nemá konkrétní zaměření. Jsou to zejména linky důvěry, dostupné jak prostřednictvím pevných či mobilních sítí, ale i sítí elektronických (hlasových či písemných – zejména e-mailu a chatu). Klientům jsou k dispozici i poradny zaměřené na určitou problematiku, jako například poruchy příjmu potravy, nechtěné těhotenství, domácí násilí, otázky smrti a umírání, dluhové poradenství apod. Zřizovateli poraden jsou jednak instituce poskytující sociální služby (občanská sdružení, příspěvkové a obecně prospěšné organizace apod.), jednak jednotlivci – psychologové a psychoterapeuti, jejichž služby bývají na rozdíl od institucionalizovaných placené. Existují i křesťanské internetové poradny, například www.vira.cz (portál Pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském) či www.cenap.cz (Centrum naděje a pomoci Brno) a další.

Především je třeba jej chápat jako cenný prvokontakt, který je vstupem do světa pomáhajících profesí. Získá-li tady klient důvěru v pomoc odborníka, bude pro něj snadnější v případě potřeby vyhledat následné odborné služby v reálném světě. Pro mnohé klienty, kteří prožívají své těžkosti, je i  biblickým „nošením břemen“, kdy potřebují s  někým „jen“ sdílet svoje těžkosti a problémy: „Vlastně ani nevím, proč Vám píšu. Jen jsem to potřebovala někomu říct. Všichni kolem už mají dost mého fňukání, strachů a černých mraků. Je dobře, že jste.“ (klientka s dlouhotrvající nemocí s nejistou prognózou). Poradenství v prostředí internetu může být také významným zdrojem informací (a to i pasivní cestou – návštěvou webových stránek organizace). Poskytuje také citovou podporu, povzbuzuje klienta a pomáhá mu najít zdroje řešení jeho situace, a to i tím, že potvrdí jeho prožívání, které pro něj může být překvapivé a obtížně přijatelné. Setkali jsme se například s dospívajícím chlapcem, který po náhlé smrti otce nejenom truchlil, ale kromě pocitů žalu a ztraceného vztahu jej zachvacovaly pocity hněvu na otce za to, „že je s mámou v tom nechal.“ Ujištění, že takovými stavy prochází i další lidé, kteří se v podobné situaci octli, pro něj bylo velmi důležité: „…Je pochopitelné, že v  této situaci se cítíte tak, jak popisujete. Lidé, které potkalo to, co Vás, často prožívají podobné stavy.“ Po přijetí těchto emocí jako přirozených bylo možné jít cestou dále k postupnému smíření se s otcem i jeho ztrátou.

Prostředek pomoci i pro křesťana Internetové poradny jsou často v kontaktu s lidmi, kteří prožívají náročnou životní situaci. Kromě již zmíněného je jejich úkolem rozšířit obzor klienta, který je zúžen jen na vnímání krizové situace – zprostředkovat mu nadhled, který aktuálně nemá a nabízet možná řešení, které ve své situaci nevidí. Často je internetový kontakt dobrou zprávou těm, kteří ji naléhavě potřebují: „Jako chladná voda znavené duši je dobrá zpráva z daleké země.“ (Přísloví 25,25) Jsem přesvědčena, že internetové poradenství může být dobrým nástrojem pomoci, a to i pro křesťana, který aktuálně nemá nikoho, kdo by s ním nesl jeho břemeno. Je ale potřeba si dobře vybrat, na koho se obrátit. Vodítkem může být vlastní či sdílená zkušenost, webové stránky poradenské instituce nebo důvěryhodný zřizovatel internetové poradny. ■ listopad 2012 21

Zápisník

Jakub Novák student České zemědělské university v Praze s kamarádem Honzou podnikl cestu po východě a západě USA

Couchsurfing červenci jsem se vydal svým dobrým kamarádem na dvou a půl měsíční cestu po Spojených státech amerických. Přes rok jsme našetřili peníze, ale nebylo to dost na pokrytí všech výdajů. Pokud jsme chtěli náš plán přesto realizovat, museli jsme opustit rodnou zemi bez jakékoli jistoty noclehu. Ale ani to nás neodradilo podniknout největší dobrodružství našeho života. Po příletu do New Yorku nás s euforií přepadla i beznaděj. Tak jsme tady! Je deset hodin večer místního času, vedro a dusno k padnutí a nemáme ani tušení, kam se vydat, kde po dlouhé cestě složit hlavu. Vzpomněli jsme si na webové stránky s  názvem couchsurfing. Jedná se v podstatě o sociální síť, která je podobná facebooku, ale v něčem úplně jiná. Po vytvoření vlastního „profilu“ můžete hledat lidi v lokaci, kterou plánujete navštívit, a následně můžete tyto lidi kontaktovat. Celá síť je postavena na faktu, že cestující lidé ne vždy mají dostatek peněz na ubytování v hotelu, či v jiném ubytovacím zařízení. Nejčastěji se tedy prosba týká právě možnosti ubytování ZDARMA. Lidé z těchto stránek nás samozřejmě neznali, bylo tudíž zcela na nich, pustí-li k sobě do bytu dva kluky z Čech, nebo ne. Zároveň ale bylo i na dvou klucích z Čech, zda se odváží přespat u úplně cizích lidí v neznámém bytě. Hlavní myšlenkou celého nápadu okolo couchsurfingu je obnovení důvěry v lidi. Důvěry, která vám říká, že ne všichni vás chtějí okrást nebo ještě něco horšího. Že je na světě dost lidí, kteří jsou ochotni pomoci jen třeba 22 listopad 2012

za malý symbolický dárek, nebo jenom z přátelství, které během vašeho pobytu můžete navázat. Mnozí lidé jsou tímto nápadem nadšeni. Ale s důvěrou v lidi a strachem o vlastní bezpečnost je to už horší. Stránka couchsurfing se ale snaží o co největší možnou míru seznámení před tím, než se lidé fyzicky potkají. Mimo všemožné informace, které o sobě můžete na svém profilu uvést (včetně svých fotografií), dostáváte také takzvané „reference“ od lidí, u kterých jste buď bydleli, nebo hostovali. Toto hodnocení není možné smazat. Podle počtu a typu hodnocení si tak můžete udělat bližší obrázek o  daném člověku, aniž byste se kdy potkali. Po první noci v New Yorku nám tedy bylo jasné, že couchsurfing je naše jediná naděje, jak přečkat pobyt v USA, aniž bychom utratili jediný dolar za ubytování. Čtrnáct dní jsme strávili ve městě, které nikdy nespí. Poté jsme odletěli do Los Angeles, kde jsme si půjčili auto. Po ujetí zhruba tří tisíc kilometrů, kdy jsme navštívili San Francisco, Las Vegas, Grand Canyon, nebo San Diego… jsme bydleli zhruba u deseti „couchsurferů“. Všichni byli milí, vstřícní a velice přátelští. Díky nim jsme mohli navštívit místa, o kterých se nám ani nesnilo. Poznali jsme způsob jejich života, nechali si vyprávět příběhy z minulosti a měli jsme i prostor pro mnoho duchovních diskusí. Máte-li trochu dobrodružného ducha, určitě zvažte možnost couchsurfingu. Je to úplně nový způsob cestování, který otevírá nové možnosti, hranice mezi národy a kulturami i lidská srdce. ■ Foto archiv autora

V

150 let, dílo, odkaz, služba

Ve všech sborech Církve bratrské si do konce listopadu můžete objednat novou knihu o kazateli Aloisi Adlofovi – „150 let, dílo, odkaz, služba“. Rozsáhlá monografie přibližuje životní zápasy jednoho ze zakladatelů naší církve v kontextu doby. Čtenářům zároveň předkládá teologické důrazy i prvky zbožnosti toho, který mnoha lidem posloužil k přijetí Krista a pomohl založit řadu sborů a kazatelských stanic. Ve stejné době vychází i pomůcka ke čtení Božího slova s názvem: „Společné čtení na každý den 2013“. Základem, z něhož autoři úvah vycházeli, byla zvolena Hesla Jednoty bratrské. Na výkladech spolupracovalo 10 kazatelů z Církve bratrské a duchovní z dalších 5 církví v ČR.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Alois Adlof

D

ospívající Alois Adlof (nar. 1861 v Hořicích) rád káral lidi, kteří smekli nebo se pokřižovali pod sochou. V tom viděl porušování Desatera. Po sporech s místním katechetou přestal navštěvovat povinné hodiny náboženství. Celý incident musel nakonec urovnat hradecký zemský hejtman. Adlof se následně seznámil s jedním ze zakladatelů Svobodné církve reformované (dnešní Církev bratrská), s americkým misionářem Adamsem, který mu umožnil studium na bratrské škole v Gnadenfrei v Kladsku. V r. 1879 přijíždí do Prahy, aby pokračoval na vyšším gymnáziu. Zde se kvůli věroučným sporům s katechetou opět rozhodl nedocházet na hodiny náboženství. Byl proto vyloučen ze školy, ale na základě odvolání k ministerstvu školství mohl studium dokončit na německém gymnáziu. Po ukončení teologického studia v Basileji, Edinburghu a Lipsku se stal v Praze pomocným kazatelem a 1. září 1888 byl ordinován. Tou dobou nastoupil do práce tajemníka Křesťanského spolku mladíků. Následující roky byly vyplněny intenzivní kazatelskou, redaktorskou, organizační a pastorační prací. Během Adlofova života se zpočátku malé pražské společenství rozrostlo do celorepublikové sítě nově založených sborů. V roce 1904 se Adlof stal členem církevního výboru (dnešní Rada CB) a až do své smrti zůstal vedoucí osobností církve. Adlofovou péčí bylo v roce 1904 zhotoveno Vyznání víry a zřízení svobodné církve reformované. Na této konferenci se Adlof nechal slyšet: „Mít akademicky vzdělané kazatele, to budiž naše skrytá tendence. Kdyby tu byl Duch svatý náhradou za vzdělání, pak pryč se vzděláním! Jak to ale dopadá, když není ani Ducha svatého ani vzdělání!“

7/2012

Cena (600 stran, pevná vazba): 150,- Kč (za předpokladu hromadné objednávky na sboru do 30. listopadu 2012).

listopad 2012 

• Rada se alespoň jednou v kalendářním roce schází se slovenskou Radou. Mezi letošní společná témata patřila reflexe společné pastorálky kazatelů s manželkami, informace o záměrech celoživotního vzdělávání kazatelů, potřeba alespoň dvou 14 denních praxí vikářů na dalším sboru během druhého roku vikariátu a předání zkušeností se zakládáním nových sborů ve vazbě na mateřský sbor. V příštím kalendářním roce si připomeneme 400leté výročí Bible kralické, což si

Z jednání RCB v Praze, říjen 2012 krátce připomeneme i na Společné konferenci v Brně (květen 2013). Slovenská Rada následně informovala o zkušenostech při vzniku romských sborů a dosavadní rozvinuté práce své diakonie (Betánia). Na české straně hledáme možnosti, jak pomoci sborům v jejich vlastních diakonských aktivitách. Nechtěli bychom zůstat jen tradiční pietistickou proklamační církví bez nabídky praktické pomoci lidem. Další část jednání byla věnována koordinaci časových postupů při vzniku nových dokumentů církve (Ústava, Řád apod.). V dalším rozhovoru byl diskutován problém platnosti nových dokumentů. Formálně začne nová Ústava platit až ve chvíli platnosti nového Řádu, i když bude schválena dříve. Platnost jednotlivých dokumentů nemusí začínat v obou republikách ve stejném okamžiku (slovenská strana má prodloužený mandát Rady, zatímco na straně české bude zvolená Rada nová).

• V osobě a službě kazatele se prolínají

nejrůznější aspekty života církve: práce s Biblí a práce s lidmi, kázání a pastorace, vyučování a úřední agenda, liturgie a budování vztahů, osobní život a vedení spolupracovníků, modlitba a organizace, sbor a veřejnost atd. Aby se kazatel v této síti úkolů, potřeb a vztahů neztratil, potřebuje si udržovat přehled. Potřebuje růst a vzdělávat se četbou knih, kontaktem s kolegy a odborníky, novými praktickými zkušenostmi, zájmem o dění v jiných oborech. Cílem je rozvíjet vlastní službu a profesní zručnost, ale také a především vnitřní svěžest, kreativitu, sebekritický nadhled, pokoru. Na tuto skutečnost chce Rada ve spolupráci se SO reagovat projektem celoživotního vzdělávání kazatelů.  listopad 2012

Firmy G6

F

irmy G6 jsou inzertní portál pro podnikatele, kteří jsou členy, návštěvníky nebo příznivci Církve bratrské. Mohou zde inzerovat svou činnost a nabízet služby. Inzerent tak není jen jedním z tisíců ve svém oboru anonymního katalogu, ale doporučil ho někdo důvěryhodný, a má vazbu na konkrétní sbor Církve bratrské. Portál za těchto pravidel tvoří mimořádné komunitní prostředí pro podnikatele i odběratele a může zprostředkovat další příležitost ke svědectví. Biblickou inspirací k založení portálu a jeho názvu je text z Galatským 6,10: „A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ Portál Firmy G6 umožňuje návštěvníkům vyhledávat firmy podle konkrétních profesí, nebo je vyhledávat podle regionů působnosti či příslušnosti ke sborům Církve bratrské. V případě, že portál aktuálně nenabízí hledaného dodavatele, je možno vložit poptávku do příslušného formuláře. O tom, co se na portálu aktuálně děje, můžete sledovat na home page, kde jsou zobrazovány nově vložené firmy a reference. Nejen o dění na portálu, ale také o dalších příbuzných tématech komunitního prostředí, se můžete dočíst v blogu portálu Firmy G6. Pro některé křesťany je vše, co se týká pracovních aktivit „oddělené“ od vazeb v církvi. Cílem portálu není nepatřičně mísit business a duchovní hodnoty či dokonce zneužívat pěkných vztahů. Může ale pomoci k tomu, abychom si vzájemně kvalitní prací a korektními „obchodními vztahy“ prokazovali sdílené hodnoty v praktické rovině a s takovou „známkou kvality“ byli „solí“ za hranicemi prostředí komunity církve. Příkladem nám může být i apoštol Pavel, který se nestyděl mluvit o svém řemeslu, a přes jeho hluboký duchovní ponor zůstalo součástí jeho životního snažení. Kodex portálu Firmy G6 Inzerenti portálu Firmy G6: • respektují potřeby a zájmy klientů (nesnaží se jim prodat nějaký zbytečný nesmysl) • slibují jen to, co jsou schopni splnit • se vždy snaží dodat, co slíbili • si účtují rozumné ceny (s přihlédnutím ke kvalitě a přiměřené marži) • platí řádně svým dodavatelům • se nechovají korupčně • dodávají zboží, které je užitečné a lidem prospívá (neprovozují hazardní hry, neprodávají drogy, spotřebitelské úvěry a nerozkrádají státní nebo obecní majetek Cíle projektu Firmy G6 • Umožnit zákazníkům sehnat důvěryhodného „dodavatele“ a nakupovat tak v komunitě

• K celoživotnímu vzdělávání kazatelů • Pomoc podnikatelům: dát o sobě vědět, zvýšit jim zisky • Pomoc začínajícím (váhajícím) podnikatelům začít • Dalšími efekty může být: ekonomické zdraví sborů, zviditelnění církve, sborů, nové příležitosti ke „svědectví“ ■ Marek Orawski, www.firmyg6.cz

Rozhovor s Markem Orawským, zakladatelem portálu: Jak vznikl portál FG6? Jak to většinou bývá, ke vzniku portálu mě přivedla osobní zkušenost. Hledal jsem šikovného truhláře s důvěryhodnými referencemi, který by mi pomohl částečně zařídit byt. Ptal jsem se známých, ve sboru, ale bez výsledku. Tehdy mě napadlo, že by bylo fajn mít takový seznam podnikatelů – živnostníků ze sborů naší církve, který by fungoval jako doporučení pro ty, kteří něco potřebují. Pak už byl jen krůček k myšlence portálu. Co nabízí portál podnikatelům? Inzerci, prostor k představení svého podnikání v rámci komunity naší církve. Omezený počet inzerentů může přinést reálné zviditelnění. Je samozřejmost, že zveřejňujeme všechny kontaktní údaje, které inzerent chce, vč. fotografií již dokončených zakázek, popř. produktů. Inzerenty můžeme nyní filtrovat podle oborů, podle regionů, kde nabízejí své služby, podle sborů, kde se můžeme na ně zeptat. Portál nabízí i jiné chování návštěvníků webu, než běžné inzertní portály. Návštěvníci si prohlížejí stránky, fotky, výrobky, odskakují na sborové weby. Je tak větší šance, že si inzerenta všimnou a vzpomenou si, kde jej najít, až když budou něco potřebovat. Co když jsem podnikatel a nechci/nepotřebuji nové zákazníky. Proč bych se měl registrovat? Myslím si, že když už máme nějakou schopnost (dar) být v něčem dobří, je dobré v tom růst. Neznamená to nutně být bohatší nebo toho víc projíst. Může to znamenat, že přijmu nového zaměstnance, dám někomu šanci, naučím ho lépe pracovat, předám mu něco ze svých dovedností. Může to být mnohem větší pomoc než jen dar nebo projev účasti… Když ale dodávám zboží, které je určeno jen velkým firmám? Tady je výrazně nižší šance, že získám novou zakázku. Ale může to být svědectví pro mé zákazníky. Přihlásím se k určitým principům, k určité církvi, ke sboru. A klidně mohou mí spokojení zákazníci toto ocenit a nakoupit pak zboží právě tam. Portál běží několik týdnů a já jsem měl o něm možnost mluvit se svými známými, přáteli, kteří nepatří k návštěvníkům naší církve. A často ani nejsou věřící. Většině se myšlenka portálu líbila a někteří sami od sebe slíbili, že si tam něco koupí.

byl předložen následující návrh: Rada CB ve spolupráci se Studijním odborem za účelem celoživotního vzdělávání kazatelů organizuje každoročně dvě pastorální konference, pro kazatele CB povinné. Studijní odbor RCB vždy k začátku školního roku zveřejňuje anotovaný soupis doporučeníhodné studijní literatury a studijních materiálů, dále seznam domácích a zahraničních seminářů, konferencí a kurzů vhodných pro vzdělávání kazatelů. Kazatel v činné službě navštěvuje pastorální konference a další vzdělavatelné akce. Může také Radu CB požádat o studijní volno, a to v celkové délce 3 měsíců v jednom pětiletém cyklu počítaném individuálně od nástupu do služby. Kazatelskou službu lze nahlédnout pod zorným úhlem následujících disciplín: biblistika (exegeze a interpretace), systematická teologie (křesťanské učení a myšlení, etika, apologetika), praktická teologie a misiologie (kázání, vyučování, misie, diakonie), práce s lidmi (pastorace, komunikace, řízení). Témata pastorální konference kazatelů by se vždy ve čtyřletém cyklu Rady CB měla dotknout všech těchto jmenovaných oblastí. Kazatel v činné službě během jednoho roku vedle obou pastorálních konferencí absolvuje ještě alespoň jednu další vzdělavatelnou akci ze seznamu SO, příp. dle vlastního výběru po konzultaci se SO RCB, a informuje o tom kancelář Rady CB. Měl by přitom dbát, aby jeho vzdělávání tematicky pokrylo všechny čtyři zmíněné oblasti.

Z jednání RCB v Praze, říjen 2012 • Církev bratrská zahájila jednání

o možnosti vytvoření centrální telefonní sítě s nabídkou pro všechny Sbory a členy Církve bratrské a jejich rodinné příslušníky. Důvodem tohoto kroku je možnost neomezeného (bezplatného) telefonického spojení mezi všemi účastníky této sítě a získání výhodnějšího balíčku volání (volných minut) mimo centrální sít. Základní informace o této nabízené službě mají k dispozici kazatelé a hospodáři jednotlivých sborů, pro případné zájemce o tuto službu se aktuálně připravují další podrobnosti. Cíle tohoto projektu nejsou komerční, nýbrž především sociální ve smyslu podpořit vlastní komunikaci členů CB, listopad 2012 

vedoucích, kazatelského sboru, mládeží, skupinek, jednotlivých rodin apod.

• Pro službu rozvinuté práce Dětského

odboru hledáme další vhodné kandidáty, kteří by byli ochotni v tomto pracovním týmu spolupracovat. Prosíme jednotlivé kazatele či staršovstva o zaslání příp. tipů na adresu tajemníka Rady. Rada jmenovala Tomáše a Hanu Grohmanovy z Neratovic členy Odboru pro manželství a rodinu do konce funkčního období stávající Rady.

• Na rok 2013 je plánováno 18 řádných vizitací, kancelář Rady v dohledné době zahájí jejich přípravu včetně příslušných finančních revizí.

• Rada byla informována o přechodu

kazatele Miloslava Kloubka do řádné kaplanské služby v Armádě České republiky.

• Jednotlivým sborům Církve bratrské

připomínáme, že do konce listopadu lze objednávat publikaci o Aloisi Adlofovi a pomůcku Čtení na každý den 2013 za dotované ceny.

• www.BiblickaKnihovna.cz – cílem

tohoto webu je poskytovat materiály pro evangelizaci, růst v učednictví a „budování Kristova těla“, církve našeho Pána Ježíše Krista (Ef 4,12). Publikace jsou zde obvykle v HTML, PDF a pro čtečky knih Kindle i non-Kindle. V části evangelizace jsou k dispozici kvalitní traktáty (např. 10 DŮVODŮ: Proč věřit, že Kristus vstal z mrtvých), které na jednotlivých sborech lze s malými náklady tisknout barevně či černobíle, včetně kontaktních údajů na místní sbor. Mezi další publikace patří: Základní studijní osnovy pro život křesťana; Náboženství, nebo Kristus? Jaký je zde rozdíl?; Jak žít autentickým křesťanským životem; Jak si v srdci pěstovat spokojenost; Jak na mě Bůh nyní nahlíží?; Jak rozpoznat nebezpečnou náboženskou skupinu; Čtyři důležité duchovní otázky; Jak nám Bůh odpouští.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB  listopad 2012

Proč předpokládáš, že ve FG6 budou jen kvalitní dodavatelé? To nebude samozřejmě jednoduché. Ale myslím si, že pokud na portále inzerent bude chtít být, bude se snažit dodat službu objednanou v maximální možné kvalitě. I proto se hlásí ke kodexu FG6. Pokud se dozvíme, že to tak není, máme právo ho z portálu vymazat. Inzerce na něm není nároková. Proč by měli lidé nakupovat u firem registrovaných na FG6? Ten důvod je dvojí, první je zřejmý: tím, že nakoupím u někoho doporučeného, klesá riziko toho, že naletím, že budu podveden, nebo že zboží, službu výrazně přeplatím. Druhý je něco, čemu říkám „motivovaný nákup“. Můžu svým nákupem podpořit někoho, ke komu mám blízko, patří do „rodiny“. Je to podobný důvod, proč lidé nakupují u místních obchodníků, nebo zboží s nálepkou „FAIRTRADE“. Přijde mi lepší dát vydělat někomu, koho znám, než neosobní korporaci, která si většinou neváží svých zákazníků, zaměstnanců, a ještě často peníze, které jsem u nich utratil, použije ke korupci. Co budeš považovat za úspěch? Pokud lidé začnou víc „motivovaně“ nakupovat a jestli díky zvýšené poptávce vzniknou nová místa. Skvělé by bylo, kdyby se portál stal pro někoho inspirací a začal díky němu podnikat. Ale smyslem je také to, aby se více lidí začalo zajímat o naši církev a Pána Boha. Samo to ale nepůjde, musíme se naučit nestydět a umět doporučit to, co považujeme za dobré. Je to stejný princip, jako v šíření evangelia. Sám sis něco u FiremG6 už koupil? Všechny věci, ze kterých se portál skládá, jsou dodávány lidmi z šeberovského sboru a většinou inzerenty portálu. Ať je to webhosting, tvorba portálu, design, administrace nebo marketingové věci. Nakupuji ale i cíleně, pro svou potřebu. Spolu s nákupy, které jsem doporučil svým známým, to může být něco přes 200tis., daleko víc jsem ale utratil jinde, protože tam ještě dodavatel, kterého jsem potřeboval, nebyl. Podporují FirmyG6 nějak charitu? Nyní ne, protože portál nemá žádné příjmy. Zatím jen náklady. Je to proto, že chci držet princip, že každý má právo si vyzkoušet (min. jeden rok), jestli tam chce být, nebo ne. Zpoplatněn pak bude (pokud se nám podaří získat dostatečný počet inzerentů a návštěvníků). Část příjmů pak samozřejmě, kromě rozvoje, budeme dávat na vybraný charitativní projekt. Jinak předpokládám, že většina inzerentů přispívá ze svých příjmů na podobné projekty.

■ ptala se: pavla habrdOvá,

spOlupraCOvNiCe Na prOJektu firMy g6

STALO SE

USA: Protestanti poprvé v menšině Vůbec poprvé v historii Spojených států netvoří většinu obyvatelstva protestanti. Vyplývá to z aktuální studie renomované organizace Pew Research Center, podle níž se nyní považuje za protestantské křesťany 48 procent dospělých Američanů. Hlavní příčinou poklesu protestantů je rostoucí počet Američanů, kteří se nehlásí k žádné církvi a kterých je už 19,6 procenta. Mezi nimi jsou nejen věřící, kterým nevyhovuje žádná církev, ale i agnostici a ateisti. Před pěti lety jich bylo 15 procent a v roce 1990 jen 8 procent. Růst nábožensky „nezařazených“ má i politické důsledky, protože tito Američané volí ve velké většině demokraty. Podle Pew Research Center je tato skupina pro demokraty stejně důležitá jako konzervativní křesťané pro republikány. Navíc lze očekávat, že jich bude přibývat, vzhledem k tomu, že třetina dospělých do 30 let se nehlásí k žádné církvi, zatímco v kategorii nad 65 let je to jen devět procent. I když se představitelé církví obávají, že odklon části Američanů od organizovaných církví povede k odlivu víry jako ve velké části západní Evropy, Spojené státy zůstávají podle studie nadále velmi náboženskou zemí. Na 79 procent dospělých se zde při průzkumech stále hlásí k nějaké církvi.

Turistický průmysl v Izraeli vzkvétá Za posledních 12 měsíců přicestovalo do Svaté země 3,5 milionu turistů, což je o 3% více než v předcházejícím období. Dvě třetiny turistů přitom tvoří křesťané. Izraelský ministr odpovědný za tuto oblast Stas Misezhnikow vyjádřil potěšení nad tímto vývojem, a to zejména s ohledem na nestabilní situaci v regionu a probíhající finanční a hospodářskou krizi. Podle ČTK, IDEA a Radia Vatikán (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval -juml-

no comment Požehnané pivo Plzeňský biskup František Radkovský požehnal 5. října v areálu tamního pivovaru jubilejní várku piva Pilsner Urquell. „Toto úspěšné pivo šíří slávu Plzně ve světě. Je dobré za dobré věci děkovat. Dobrotivý Bože, dej, ať každému, kdo ho pije, se dostává zdraví těla a ochrany duše,“ řekl biskup. Dodal, že při setkání s kolegy po světě jim Plzeň často nic neříká. Když k tomu přidá značku Pilsner Urquell, už většině nemusí víc vysvětlovat.

GLOSA

Petr Plaňanský Nedávno jsem narazil na inspirující myšlenku, která tvrdila následující: To, co v člověku doopravdy je, prověří teprve těžká zkouška. Nejlepším testem cha-

Moc moci rakteru je moc. Napadlo mě, jakou moc proměnit člověka má moc? Pokud možno hodně velká moc… Svědectví máme v naší domácí politice za poslední roky mnohá. Ve většině případů, žel, platí: moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně. Ten, kdo si připadal jako neomezený monarcha, se podle svého pocitu i řídil. A někdy neslavně dopadl. Občas mi ta naše „česká cesta moci“ připadá spíš jako jízda tunelem, který vede někam hluboko dolů a navíc není osvětlený. A přeci se v posledních dnech kdesi na konci tunelu zablesklo jasné světlo. Přišlo od našich sousedů, k nimž obvykle příliš sympatií nepociťujeme – od Němců. Jejich prezident Joachim Gauck je mužem, který má moc. Možná ne právní či výkonnou, nicméně má velkou moc morální. Zdá se, že moc jeho charakter prověřuje a on se osvědčuje. Dokonce jestli to není tak, že z jeho charakteru vychází? Podle všeho byl pokorným mužem, když vykonával povolání pastora, a patrně pokorným zůstává i nyní, když je prezidentem. Ze sousedů je první, kdo přijel k nám do Lidic a upřímně se omluvil za svůj národ, sklonil se před nevinnými oběťmi minulosti a projevil hlubokou lítost. Navíc gentlemansky nechal zcela na nás, jak se my sami vyrovnáme s neslavnou poválečnou minulostí. Přeji si, aby můj příští prezident byl také mužem s velkou morální mocí! A neskromně si přeji, abychom tuto velkou morální moc v sobě začali objevovat i my, křesťané. ■

listopad 2012 23

Příběh

Příběh miroslavy ferencové

S

eznámili jsme se na inzerát v internetové seznamce. Nebyl to ovšem můj nápad. Tedy seznámit se s dobrým mužem, který by mě měl opravdu rád, jaká jsem, to jsem si samozřejmě celou svou bytostí přála, ale inzerát a na internetu?! Nechtěla jsem ale zůstat sama, chtěla jsem svůj život sdílet s partnerem. Jenomže všichni důvěryhodní vrstevníci z okolí byli už dávno zadaní a já jsem nebyla právě nejmladší. Přestože ještě neuplynulo mnoho vody v řece od mého křtu a vztah s Bohem mě výrazně posiloval, cítila jsem smutek. Moc velký smutek. Čím dál tím naléhavěji jsem si uvědomovala, že můj vysněný ideál z čista jasna na dveře mého pokojíčku nezaklepe.

Rozhodnutí Nápad s internetovou seznamkou pocházel z hlavy jedné známé. Aby nezůstalo jen u doporučení, zašly jsme rovnou do internetové kavárny, kde stačilo objednat kávu nebo džus a člověk pak mohl sedět na internetu, jak dlouho chtěl. 24 listopad 2012

S internetem jsem ale v té době neměla žádné zkušenosti, známá mi proto ukázala, jak se dostanu na seznamku, a pomohla mi založit e-mailovou schránku. Hned jsme prohlédly nějaké inzeráty a na jeden z nich jsem odepsala. Žádná odpověď však nepřišla. Slíbila jsem ale, že to zkusím znovu. Předtím jsem se ale opatrně poptala kamarádek na jejich názory a udivilo mě zjištění, že dvě z nich měly osobní zkušenost, a nadto obě nadějnou. Dnes je to už osm let, co se svými internetovými partnery žijí. Rozhodla jsem se podat si svůj vlastní nápaditý inzerát, a ne pouze někomu odpovídat. Měla jsem dvě možnosti, do jaké rubriky inzerát zadat: ONA hledá JEHO, nebo VĚŘÍCÍ hledá VĚŘÍCÍHO. Váhala jsem. Nedá se říci, že bych se za volbu partnera vůbec nemodlila, ale v tuto vážnou chvíli jsem si v hlavě promítala svůj dosavadní život a nějak jsem tušila, že musím vycházet právě ze svých životních zkušeností. Znám dost svých nešvarů a i nějaká ta pozitiva. Vím, že jsem nikdy neměla ráda křik ani sebemenší projevy násilí a pohrdání. Jsem přecitli-

Ilustrace Brána

Jak internet k manželovi dopomohl

vělá, a tím pádem i hodně zranitelná. Jakožto katolička jsem si dobře uvědomovala, že katolická církev je velká, a tudíž svým způsobem anonymní, a že pod jejím pláštíkem se najdou jak lidé morálně ryzí, tak existence pochybného charakteru. Ty jsou bohužel více vidět a slyšet, proto jsem je nemohla nepostřehnout. Názory typu: „Žena má držet hubu a krok,“ mě vždy iritovaly. Nikdy bych se v manželství nesmířila s rolí ve všem podřízené otrokyně. Měla jsem pocit, že kdybych dala svůj inzerát do rubriky: VĚŘÍCÍ hledá VĚŘÍCÍHO, pravděpodobně bych více riskovala, že se mi ozve právě nějaký despota, a mohlo by se stát, že bych prohlédla příliš pozdě. Tomu jsem se každopádně chtěla vyhnout. Zařadila jsem tedy inzerát do rubriky: ONA hledá JEHO. I mezi „nevěřícími“ přece existují slušní lidé, ostatně nikdy není vyloučeno, že do této rubriky nahlédne i nějaký věřící. Popravdě řečeno, příliš jsem si od seznamky neslibovala. Na druhou stranu, co kdyby to náhodou vyšlo? Vždyť jsem poznala nejen své dvě kamarádky, ale i jejich „internetové“ vyvolence, a všichni čtyři jsou normální, slušní a dobří lidé. Jejich příklad ve mně vzbuzoval malé světélko naděje, i když blikotalo jen velmi slabě a opatrně. Usmyslela jsem si, že celé to inzerátové dobrodružství budu brát jen jako hru, kterou nemusím vyhrát. Přijdu alespoň na jiné myšlenky a nebude mi tak smutno. Dlužno dodat, že to však pro mě nebyl pouhý nezávazný žertík. V každém případě jsem se chtěla chovat maximálně zodpovědně a pravdivě.

Jeden byl ten pravý Během dvou dnů mi přišlo šestnáct mailů. Byla jsem v sedmém nebi. Takové množství odpovědí jsem opravdu nečekala. Odpověděla jsem všem, protože všichni pisatelé reagovali ve vší slušnosti. Ale některým rovnou zamítavě. Přeci jenom se mi nechtělo jít do vztahu s rozvedenými. Ne putovalo i do e-schránek o dost starším mužům, kteří nerespektovali uvedenou věkovou hranici. Postupně jsem se pak sešla s pěti muži. Dávala jsem si pozor, abych se s nimi setkala na lidnatém místě, které znám. Musím přiznat, že ačkoliv jsem v mailech oplývala barvitým jazykem a hýřila květnatými obraty, na schůzkách jsem byla – mírně řečeno – zakřiknutá. Tréma udělala svoje. Mám-li stručně shrnout své dojmy z nápadníků: Z prvního se vyklubal pojišťovací agent – hodlal mi sjednat penzijní připojištění – odmítla jsem. Druhý se neustále pohihňával, ale budiž. Třetí, ač byl mladší než já, do každé věty propašoval úsloví „ta dnešní mládež“. Čtvrtý na mě působil morousovitě.

Můj (tehdy budoucí) manžel mě překvapil: Pozval mě na schůzku dříve, než jsem se k tomu rozhoupala já. Vybral koncert Původního Bureše v Malostranské besedě, to znamená mezi lidmi a na notoricky známém místě. Se schůzkou jsem souhlasila. Manžel mi mailem poslal fotku a já jemu svůj důkladný slovní popis. Mezi koncem pracovní doby a začátkem koncertu bylo nejméně hodina času navíc, než jsem potřebovala na cestu. Přestože mrzlo, nechtělo se mi zůstávat v práci déle, stejně bych nic neudělala. Domů bych to nestíhala, a tak jsem jela rovnou, s představou, jak se krásně projdu po okolí – mám starou Prahu moc ráda, obzvlášť Karlův most. Na ten jsem však nedošla, nečekaně mě oslovil mužský hlas: „Ahoj, nejsi ty náhodou…?“ Poznal mě podle šátku uvázaného kolem hlavy na babku s  uzlem pod bradou. V celé Praze by se žádná, natož ještě trochu mladá žena nenašla vymóděná tak nevkusně upraveným doplňkem. A tak jsme se poprvé sešli – o hodinu dříve, než jsme původně naplánovali. Korzovali jsme spolu v té třeskuté zimě. Manžel měl obuty jenom tenké polobotky, takže mrznul. Celou tu hodinu se celkem marně snažil o konverzaci. Odpovídala jsem pouze „Ano.“ nebo „Ne.“ Na víc jsem se nezmohla. Manžel si povzdechl: „Podle těch mailů jsem si myslel, že jsi docela upovídaná dívka, ale teď to tak nevypadá.“ Po koncertě mě vyprovodil kousek cesty domů, nechtěla jsem, aby věděl, kde bydlím. Můj milý muž se ale nenechal odradit mými nedostatky a na rozdíl od ostatních mně brzy opět napsal. Znovu jsme se setkali a na druhé schůzce jsem se už naštěstí rozpovídala.

Boží láska obsažená v manželství Začali jsme se poznávat a sbližovat, až jsme získali jeden k druhému důvěru. Přibližně po roce známosti jsme si v kostele sv. Norberta udělili svátost manželství. Letos na sv. Václava jsme oslavili sedmé výročí svatby. Máme ekumenické manželství – manžel je členem Církve bratrské, já jsem katolička, a myslím, že oba dva jsme v mateřské církvi toho druhého zdomácněli. V mozaice našeho společného života je jedním ze střípků internetová seznamka, ale není tím nejdůležitějším, o který by se dalo opřít, nebo na něm dokonce stavět. Vždyť Bůh si nás dlouho před tím připravoval, vedl a vychovával, nejdříve k sobě (oba pocházíme z ateistických rodin) a posléze jednoho pro druhého. Nebylo to rozhodně snadné, a proto i nadále ze všeho nejdůležitější je pro mě Láska. Mám to štěstí, že v mém životě se Bohu díky manifestuje především v manželovi. ■ Miroslava Ferencová listopad 2012 25

Do Písma

1. Samuelova 8

Dej nám krále! Krize politická i duchovní Kněz Élí je mrtev a jeho nástupce, prorok Samuel zestárl (1 S 8,1). Jeho synové s  krásnými zbožnými jmény (Jó-el: Hospodin je Bůh, Abijáš: můj otec je Hospodin) byli pověřeni převzít po otci úkol duchovního a politického vedení země. Svůj úřad však nezvládli (8,5). Jak nápadně podobný je jejich osud se syny předchůdce Samuela, kněze Élího (2,12nn)! Děti slavných a respektovaných rodičů. Propadli lakotě, brali bezostyšně úplatky, převraceli právo (8,3). Oba přivedli Izrael do těžké politické, morální a duchovní krize. Nadto na Izrael dotírala trvalá vojenská hrozba silného svazku pelištejských měst, jejichž kulturně-ekonomický vývoj předčil možnosti Hebrejů (Sd 1,19; 1 S 13,19). Samuelův (první z  několika) pokus „odejít do důchodu“ se nezdařil. Je vyhledán staršími Izraele a posléze pověřen i  samotným Hospodinem, aby provedl Izrael jedním z nejsložitějších období – přechodem k monarchii.

Mít tak to, co mají druzí Osmá kapitola je milníkem v  dějinách židovského národa. Požehnání i prokletí. Izraelci zatouží mít krále, jako mají ostatní národy (8,5.20). Přání starších Izraele, aby měli krále, je do značné míry pochopitelná touha po větší jistotě. Král měl zajistit důstojnost izraelskému lidu v očích druhých (už si na ně nebudou ostatní ukazovat prstem: „podívejte se, to jsou ti, které vede neviditelný Hospodin!“). Král nás jistě ochrání před nepřáteli se svým vojskem (8,20). Izraelci jsou ochotni svojí touze obětovat velmi mnoho ze svého soukromí, majetku, svobody i času (8,10-19). Král se má stát hmatatelným a viditelným vůdcem oproti neustálému spoléhání se na pouhé Slovo Boží a proroky, kteří vládnou slovem a mocí Ducha (nikoliv však mečem). 26 listopad 2012

V  požadavku je tak odmítnut i Samuel, prorok a soudce, který tu je postaven jako pozitivní protipól krále. „Král si vezme všechno (8,11nn) - Samuel si nevzal nic (12,3nn)“. Samuel se modlí (8,6). A Pán Bůh mu odhaluje pravou povahu prosby Izraele. Tou je touha po nezávislosti, vybrat si, co si já myslím, že je lepší (srv. Gn 3,6). Bláhová víra v to „viditelné“ a odmítnutí cesty víry v  Neviditelného a Nezobrazitelného (Ex 20,45). Není pochyb, že král se stával pro lid duchovní léčkou a sám musel čelit pokušení vidění sebe jako panujícího božstva (Iz 14,12-17), jak bylo obvyklé v  okolních národech. Samuel proto varuje lid: „vy však dnes zavrhujete svého Boha, který vás zachraňoval ze všech vašich strastí a úzkostí“ (1 S 10,19a). Lidská svoboda volby nemusí být jen darem, ale bez Božího vedení se stává cestou do pekel. Izrael prokazuje absenci vědomí, že bez Boží vlády bude jakýkoliv zvolený kandidát na politického vůdce zklamáním a dříve či později selže. Jaká ironie! Jak velká dávka naivity se vynořuje u „odpovědných voličů“, kteří nechtějí vidět, že ani tak vynikající mužové jako Élí a Samuel nebyli zárukou, že jejich nástupci (synové) budou spravedliví. „Lid však odmítl Samuela poslechnout. Prohlásili: Nikoli. Ať je nad námi král!“ (8,19).

Mgr. Pavel Paluchník (31)



Absolvoval ETS, ETF UK a roční studium na Union Theological College v Belfastu. Kazatel sboru CB v Černošicích a učitel Nového zákona na ETS. Šťastně ženatý, s manželkou Štěpánkou má RENDTORFF,R. Hebrejská bible a dějiny. Šimona (3,5 roku) a Johanku (1,5 roku).

Úvod do starozákonní literatury. Praha : Vyšehrad, 1996, s.220

Potřeba opičit se po druhém je silná motivace. Dychtivost po tom, co člověk vidí u souseda, je však nejen porušením desátého přikázání Desatera (Ex 20,17), ale především projevem nedůvěry k  Bohu. Opomenutí, že „vaším králem je Hospodin“ (1 S 12,12).

Bůh vyslýchá i špatné prosby Přesto – k překvapení nás čtenářů – Hospodin nakonec ustupuje této prosbě izraelské. Ani Samuel s nebývalou autoritou (sahající od Danu až k Beer-šebě – 3,20) nic nezmůže proti nadšeně svítícím očičkám předáků. Hospodin reaguje: „Uposlechni je a ustanov jim krále“. (22) Bůh někdy vyslýchá prosby, abychom se naučili zralosti ve víře. Poznáme, že naše řešení tím nejlepším řešením být nemusí. Izraelci zjistili, že ani s králem se jim nebude dařit lépe, pokud nebudou spoléhat na Hospodina. Když Izraelci podléhají své touze a své slabosti, tak je Hospodin ve své milosti neopouští. „Copak se tě, Efraime, mohu vzdát? Mohu tě, Izraeli, vydat napospas?“ (Oz 11,8). Zvolit si krále je odmítnutí Hospodina (1 S  8,7), přesto Hospodin zvolí, kdo bude král (1 S 12,13). Hospodin dává mantinely, aby se hříšná touha lidu zcela nevymkla jejich kontrole. „Jestliže se budete Hospodina bát, jemu sloužit a  poslouchat ho, nebudete-li se vzpírat Hospodinovým rozkazům, obstojíte vy i král“ (12,14).

Závěr Osmá kapitola 1 S je pro Boží lid varováním před nezávislostí na Bohu a hledáním vlastních cest a zkratek. K těm se většinou uchylujeme v období blahobytu nebo v  obdobích všelijaké krize. Není i naším úkolem naléhavě varovat naše přátele a bližní, aby nevolili to, co je zlé? 1 S 8 konfrontuje čtenáře s  rolí Samuela, modlitebníka a toho, který zvěstuje Boží slovo. Ale také toho, kdo Boha poslechne i v tom, co je mu proti srsti. Neposvětil nakonec Bůh rozhodnutí předáků proto, aby Izraeli samo vysvitlo, že žádný král nebude jako Hospodin? A opět se roztoužili po vládě Boží a jeho mesiáše (Ř 5,20b)? Není 1 S 8 tak již součástí podivuhodné cesty spásy, která vede k Ježíši Králi (Mt 27,11)? ■ 1 RENDTORFF, R. Hebrejská bible a dějiny. Úvod do starozákonní literatury. Praha : Vyšehrad, 1996, s. 220  KLEIN, R. W.: Word Biblical Commentary : 1 Samuel. Dallas : Word, Incorporated, 2002 (WBC 10), s. 79

Poznámky

Dvojí pohled na krále Bylo ustanovení izraelského království zlé, či dobré? Skoro celý Starý zákon je jedním velkým rozhovorem nad tímto tématem. Samotné povolání Saula je podáno ve dvou zprávách. Prvá je v 1 S 8; 10,17-27 a 1 S 12. Druhou zprávu nalezneme v kapitolách 9,1-10,16 a kap. 11. Prvá zpráva se staví ke zřízení královskému zásadně velmi kriticky. Viz ale již Gedeónovo pokušení (Sdc 8,22-23) či negativní portréty vládců v knihách Královských. Další podobné texty (Dt 17,14-20; Oz 8,4; 13,10-11; Jr 21,11-14 až 22,30) „jsou dokladem, že Izraeli bylo zřízení královské cizí a že je přijal z nutnosti teprve v době poměrně pozdní.“ Naopak, podle druhého líčení byl „Saul vyvolen ke království Hospodinem [9,15-17; 10,1]… Kladný postoj ke království je i na jiných místech [např. Dt 33,5], též v Sd 17-21, Sd 18,1; 19,1; 21,25; 17,6.“  Některé žalmy vidí v  králi dokonce božského agenta (Ž 2). Očekávaný mesiáš, měl být nejen kněz a prorok, ale především král (Mi 5,1nn, Za 9,9n, aj.). Literární kritika tak odhaluje několik textových vrstev v knihách Samuelových. Dle Läpple, „starší líčení je králi příznivé, kdežto mladší recenze“, z doby exilu pod vlivem zklamání z královského úřadu, „je králi nepříznivá.“ Dost možná tu však už bylo „ambivalentní posuzování království… od počátku.“ Mladší tzv. deuteronomistické zpracování 1 S s negativním soudem krále „odráží protikrálovskou opozici z rané doby královské“. Uchování dvojího pohledu na izraelské království ve SZ odhaluje dlouhotrvající vnitřní diskusi a zápas v Božím lidu. Ten ale bezpochyby pomohl i k tomu, že „v Izraeli nikdy nedošlo k božskému uctívání krále, jak tomu bylo v sousedních zemích“. Starozákonní postoj vyvrcholil v křesťanské církvi prvních století v ochotě podřídit se politickému zřízení jako Božímu řádu (Mk 2,17; Ř 13; 1 Pt 2,18), ale v radikálním odmítnutí božského uctívání císaře (Zj 13). „Tím je jednoznačně vyjádřeno Boží ANO ke státu, k lidské vládě, k politice, avšak stejně zřetelné Boží NE ke státu, který si činí nárok na absolutnost“. Politické zřízení od počátku potřebuje slyšet i kritické hlasy prorocké (počínaje proroky SZ; srv. ale i Mk 6,18 a L 22,25!) a vede k vyhlížení pravého Krále. ■  NOVOTNÝ, A. Biblický slovník. Hradec Králové, 1935 (heslo: král).  LÄPPLE, Alfred.  Úvod do Starého zákona. Praha: Česká katolická charita, 1972, s.180.  RENDTORFF, R, s.54  Tamtéž, s.220  WESTERMANN, C. Tisíc let a jeden den: církev čte Starý zákon. Praha: Kalich, 1972, s. 86  Tamtéž, s. 87 listopad 2012 27

Etika

Co dělat, když blízký člověk hřeší? Jak vypadá zdravá konfrontace? A co když se po ní nic nikam nehýbe? Co prakticky znamená, že mi má být druhý člověk jako pohan nebo celník?

S

koro každý, s kým jsem hovořil o vztazích, mi říkal něco ve smyslu, že nemá rád konflikty a že se jim vyhýbá. Myslím, že již v tomto tvrzení se skrývá tíže našeho tématu. Pokud někdo něco dělá špatně a pokud ho na jeho špatné chování upozorníme, napomeneme, riskujeme konflikt. Jako křesťané celkem bez problémů vyznáváme, že jsme hříšníci, horší ale je, když někdo za hříšníka považuje konkrétně mě a navíc z konkrétního důvodu. V takovém případě se dokážeme naježit, bránit a konflikt je na světě. Proto máme tendenci druhé s jejich hříchy a selháními nekonfrontovat, anebo – v horším případě, o nich komunikovat s jinými lidmi („o něm bez něj“). Prostě nechceme riskovat ztrátu korektních nebo dokonce dobrých vztahů. Popsaný problém se ještě násobí, pokud se něco nedobrého stane mezi nejbližšími. Co když selže můj bratr, sestra, otec, dospělé dítě, přítel? Je známo, že nejkrutější kon-

Bc. David Novák, M.Th. kazatel Církve bratrské ve sboru v Praze 13 a tajemník pro evangelizaci při radě Církve bratrské. S ženou Danielou má dva syny Adama a Martina, učí filosofii na Evangelikálním teologickém semináři. 28 listopad 2012

flikty se odehrávají v občanských válkách. Podobné platí i v rodině a blízkých vztazích, kde možná dvojnásob platí, že od lásky je velmi blízko k nenávisti. Nicméně ani toto z nás nesnímá tíži případného napomenutí svých nejbližších. Jenže jak? Myslím, že základním východiskem je dlouhodobý vztah. Pokud mezi nejbližšími jsou z různých důvodů vztahy špatné, formální nebo žádné a poté dojde ke sdělení něčeho nepříjemného, celkem logicky je pravděpodobnost konfliktu vysoká. Druhá strana v mém napomenutí nevidí nic jiného než snahu moralizovat, něco si dokázat, získat nějakou výhodu atd. Další věcí, kterou jsem po mnoha letech zjistil, je, že v konfrontaci s blízkým člověkem je třeba si vědomě zakázat (je-li to možné) vytahovat věci minulé, osobní vzpomínky (v mládí jsi to dělal, tehdy na dovolené jsi řekl to a to, rodiče ti to říkali) atd. Prostě nám jde o věc a tu chceme oddělit od osoby. Pochopitelně toto platí i obecně, ale v rodině snad ještě o trochu více. Pokud se věc zdá neřešitelná, je moudré ke konfliktu přizvat třetí stranu. Někdy nedorozumění zatemňuje mysl a mezi blízkými to platí dvojnásob. Nejsme-li schopni problém řešit, pokusme se nechat si pomoci s tím, že se na někom třetím dohodneme a poté budeme jeho radu respektovat. Někdy třetí osoba ani nemusí pomáhat a dávat řešení, ale již její přítomnost nás může v dobrém omezit – tedy že se v rozhovoru více ovládáme. Je dobré rozhovor o bolestných věcech v rodině či mezi přáteli, stejně tak zdravou konfrontaci, napomenutí začít ujištěním, že mi jde o vztah, že druhého mám rád a že jej nechci ztratit. Vím, že to je někdy nesmírně těžké, byl jsem párkrát svědkem nehezkých výstupů mezi příbuznými, kde by podobná ujištění již asi nezabrala. Nicméně bych se o to stejně pokusil. Nikdy bych neřešil napomenutí, problémy, konflikty mailem, pomocí SMS, dopisu, a pokud to jde, ani telefonem. Když nevidíte tvář druhého, víc si dovolíte. Napomenutí v kruhu rodinném např. skr-

Foto archiv

ze mail, dokonce považuji za známku osobnostní nevyzrálosti. Je třeba věci řešit přímo. Někdy jsem se setkal s tím, že startérem nedobrých vztahů v rodině a někdy zbytečné konfrontace byl další příbuzný. Konkrétně když se nesnášely manželky bratrů nebo tchýně s manželem dcery, manželka s rodiči manžela atd. Je tristní vidět, jak se v tomto dostávají do vleku svých manželek např. muži. Je-li to tak, je třeba, aby si spolu sedli pouze sourozenci, nejbližší příbuzní (třeba bratři, sestry, rodiče a děti) a věci si vyříkali. Domnívám se, že v případě napomenutí platí, že přítel je bližší nežli bratr. Tedy je-li to možné, hledal bych v určitých případech pomoc mimo rodinu. Několikrát jsem byl na sborech svědkem toho, že se něčeho nedobrého dopouštěl člen, jehož blízký příbuzný seděl ve staršovstvu. Pro staršího toto byl veliký problém, někdy jsem se dokonce setkal i s  rezignací na post staršího. Docela jsem tehdy dotyčnému rozuměl. Kdykoli napomínáme, dejme si pozor, co je napomenutí hodné a co je pouze moralizování. To, že nesouhlasíme např. s výchovou, s volbou školy, se způsobem utrácení peněz, s volbou sboru či církve, je možná spíše náš problém. Když na některé tyto a další oblasti začneme ukazovat, či dokonce kvůli nim své blízké napomínat, konflikt je na spadnutí. Je krásné, když po konfrontaci dojde k usmíření, ale… někdy k usmíření nebo k nápravě nedojde. Co potom? Má mi být můj rodný bratr, otec, matka, či dlouholetý přítel celníkem? Nikoli. Nicméně je jasné, že naše vztahy budou narušeny, že budeme nadále spoluexistovat s tím, že mezi sebou máme třinácté komnaty. Jsme-li křesťané, potom si musíme odpovědět na otázku, jak v nesmířeném stavu chceme při-

stupovat k večeři Páně a jak se vyrovnáváme s tím, že existuje oblast, kam jsme Boha z mnoha důvodů prostě nevpustili. Ani to by nás ale nemělo vést k tomu, že se vůči druhé straně definitivně „zasekneme“. Na vztahu (nejen) k blízkým bychom ale měli pracovat celý život. Několikrát jsem znesvářeným stranám řekl, že jeden z nich bude určitě stát nad hrobem druhého a pak už nepůjde nic a nikdy uvést na pravou míru… ■

osobní zkušenost Sám jsem několikrát zažil, že mě někteří moji blízcí napomenuli nebo něco nepříjemného řekli. „Problém“ byl v tom, že většinou měli pravdu. Když jsem reagoval hned, většinou ze mě padala slova, kterých jsem později litoval. Někdy totiž rychleji mluvím, než přemýšlím. Později, když nastala fáze přemýšlení (i to se mi stává), jsem si uvědomil, že měli pravdu, a omluvil jsem se. Naštěstí dotyční přijali moji omluvu a už nikdy jsme se k tomu či onomu nevraceli. Myslím, že v úzké rodině (sourozenci a máma) jsme schopni se korigovat, říci si nepříjemné věci, nicméně je to proto, že mezi sebou máme velmi dobré vztahy. Zároveň vnímám, že jsou oblasti, které v rámci rodiny není nutno řešit nebo řešit jen velmi citlivě. Jinými slovy oddělujeme, co je hodné jisté korekce a co je jen mluvení druhým do života…. Na závěr jedna zkušenost. S bratrem jsme některé věci otevřeli po zápase v badmintonu, boxu, stolního hokeje atd. Prostě i ve středním věku spolu dokáže v lásce soutěžit a to tvoří most k hlubším problémům.

listopad 2012 29

KULTURA SVĚDECTVÍ Z PÁKISTÁNU

Rouhání? U

ž vidím jen mříže, plesnivou podlahu a stěny zašlé špínou. Zápach tuku, potu a moči pohlcuje všechno. (…) Myslela jsem si, že si zvyknu, že to přejde, ale nepřešlo. Je to zápach smrti nebo beznaděje… Nevím, kolik času života mi zbývá. Pokaždé, když se otevřou dveře cely, srdce se mi rozbuší a vyskočí až do hrdla. Jsem v rukou Božích a nevím, co se mnou bude. Je to brutální a kruté.“ Svědectví pronásledovaného křesťana z Neronovy doby? Ne. Tato slova byla zaznamenána v roce 2011 a jejich autorkou je uvězněná křesťanka Asia Bibi. Co udělala, čím se provinila? Ona sama tvrdí, že ničím. Obyvatelé její vesnice, soudci, vězeňští dozorci i křičící dav na ulicích jsou přesvědčeni, že se dopustila rouhání proti islámu. Nemluvila urážlivě proti Muhammadovi, nekreslila karikatury, nevzala si za manžela muslima. Její „přestupek“ byl, že se ve čtyřicetistupňovém horku při práci na poli napila vody z „muslimské“ studny, a tím ji „znesvětila“. Události následně nabraly rychlý spád. Zatčení, soud a odsouzení během pěti minut, převoz do věznice. Demonstrace, na kterých byla žádána smrt Asie Bibi. Ale na druhé straně i přímluva guvernéra, ministra pro náboženské menšiny, papeže či ministryně zahraničí USA. A výsledek? Po třech letech je Asia Bibi stále ve vězení (z důvodu její bezpečnosti je držena v samovazbě), její fyzický i psychický stav se stále zhoršuje, guvernér i ministr nalezli smrt z rukou islámských radikálů.

náš tip Byl jsem obviněn 24.11. 12:10 ČT2 Deset měsíců čekání před branami svobody. Jiří (George) Voskovec v americkém televizním zpracování vlastního životního příběhu (1955). Dále hrají: H. Hatfield, J. Daytonová, C. Prudhomme, L. Van Rooten, P. Englundová a další. Režie William Corrigan (V anglickém znění s titulky)

30 listopad 2012

Kniha však není jen opisem právnických faktů, nezabývá se pouze popsáním údělu jednoho člověka. Asia se ve vyprávění mnohokrát vrací do své minulosti, popisuje své dětství, manželství, život v pákistánské vesnici, kde pouze dvě rodiny byly křesťanské. Asia nechává prostor pro osudy dalších

Asia Bibi, Anne-Isabelle Tollet; Nakladatel: Fragment, Překlad: Jan Cimický; 136 stran; 1. vydání

spoluvězeňkyň, pro své vlastní skličující úvahy i pro modlitby plné zoufalství i naděje. Kniha je psána velice sugestivní formou, vtáhne vás do příběhu této ženy, s každou další kapitolou se vám stává bližší a vy se o to více pozastavujete nad nesmyslností pákistánského zákona o rouhání. Sestra Bibi je jen jedním hlasem z mnoha nespravedlivě uvězněných, nám však neznámých. Proto je její svědectví tak důležité. Výtěžek z prodeje této knihy bude věnován dětem a manželovi, kteří se musí skrývat. Část výtěžku připadne také na úhradu právníkům, kteří ženu obhajují. Na stránkách http://www.callformercy. com/ je vystavena petice, která požaduje okamžité propuštění nespravedlivě uvězněné. „Nikdo mě neslyší, ale já přesto věřím, že se můj slabý hlas ponese i daleko od Pákistánu. (…) Chtěla bych, aby moje svědectví sloužilo i ostatním, všem nespravedlivě odsouzeným ve jménu tohoto zákona, lidem, jako jsem já.“ ■ Daniela Truksová

OTÁZKA PRO Výpravy do světa Bible

Jitku Schlichtsovou

Lois Rocková a Andrew Rowland Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří 2012

studentku HTF UK obor učitelství etiky, náboženství a filozofie, která se zabývá religionistikou

Před blížícími se vánocemi bych ráda upozornila na knihu Karmelitánského nakladatelství Výpravy do světa Bible. Je určena především dětem, ale poučit se můžeme i my dospělí. „Cestovní plán“ tvoří dvacet výprav na různá místa v různých časových obdobích, součástí knihy je i jmenný a místní rejstřík. Spousta ilustrací napomáhá představit si, jak lidé té doby žili, co byly jejich pravidelné činnosti, jak vypadala jejich obydlí, a například i to, jak byl vystavěn stan setkávání při putování pouští. Každá jednotlivá výprava je uvedena mapou, na které je vyznačeno, kde se právě nacházíme. Myslím, že pro to, aby se děti seznámily s reáliemi starozákonní i novozákonní doby, je tato kniha dobrou volbou, i když je zřejmé, že podobných publikací můžete mít v knihovnách více. Přesto zkuste novinku z Kostelního Vydří neopomenout při přemýšlení, co dětem letos pod stromeček. ■ Jana Matulíková

Máme papeže! Habemus Papam, Itálie/Francie, 2011, Režie: Nanni Moretti, 104 min Komediálních filmů o církvi moc není, je to totiž trošku nebezpečná půda a ne vždy se vyplácí něco takového zkoušet. Ovšem režisér Nanni Moretti se s odvahou pustil do natáčení a sklidil úspěch. Jeho snímek nás vede do zákulisí volby papeže a provádí dále skrze okamžik, kdy zazní: „Habemus Papam!“ až po překvapivou reakci nově zvoleného, který se se svým novým postem nemůže smířit. Morettiho film není kritikou či komentářem k tématu církve, ale příběhem konkrétního a fiktivního muže. „Je to empatie vůči mému papeži, vůči mým kardinálům. Ne vůči skutečnému papeži. Já jsem si je takové vymyslel, to je můj svět,“ řekl režisér pro Lidové noviny. Tímto výrokem se vyhýbá případným protestům ze strany církve. Příběh zbavuje papeže vážné tváře a odlehčeně ironizuje samotnou jeho volbu a až s klukovskou potměšilostí vypráví o  vatikánském dění. Film „Máme papeže“ nás vede k mnohým zamyšlením, která jsou důležitá pro všechny věřící, nejen pro katolickou církev. I  my totiž občas zažíváme, stejně jako hlavní postava filmu, ty chvíle, kdy Bůh mlčí.

■ Hedvika Benáková

Je u nás veřejnost dostatečně informovaná o islámu? Lze si udělat objektivní představu o světě, kde je islám hlavním náboženstvím? Informací je jistě nepřeberné množství. Jejich využití je však spíše záležitostí jednotlivců než celé společnosti. Každý, kdo se skutečně zajímá, má mnoho možností se v této problematice vzdělávat. Důležité je, podle mého názoru, nečerpat jen z jednoho zdroje, ale vybírat si, srovnávat, naučit se pohlížet na předkládané informace kriticky, nedělat ukvapené závěry. Některé zdroje a informace jsou tendenčnější, ať už na jednu nebo na druhou stranu, jiné poměrně „objektivní“. Média podávají většinou výběrové informace zaměřené především na to, co přinese nejvyšší sledovanost. Výhodou může být jejich aktuálnost. Bohužel, kusé zprávy vytržené z kontextu širších souvislostí často podporují předsudky, jichž se západní svět jen velmi obtížně zbavuje. Literatura dostupná na českém knižním trhu přináší jak osobní zkušenosti lidí, kteří muslimské země procestovali, tak těch, kteří se muslimy stali, jsou jimi, ale i těch, kteří z nejrůznějších důvodů toto náboženství opustili. Islámem a zeměmi, kde je islám hlavním náboženstvím, se také zabývá celá řada odborníků – islamologů. Jejich přednášky na vysokých školách jsou veřejnosti přístupné. Myslím si, že sporné je samotné slovo „objektivita“ a jeho význam pro poznávání odlišných náboženství, kultur a zemí. Volím radši „opravdovost“. Nejlepší úsudek si lze udělat jedině vlastní zkušeností a setkáváním se s konkrétními lidmi odlišných tradic. ■

listopad 2012 31

FRÁZE DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME

K životu člověka patří rituály, obřady, pravidla. Jedním z malých rituálů je v křesťanském prostředí děkovná modlitba za jídlo. Je to veliká věc, že máme komu poděkovat za všechno, co denně přijímáme. Vlastně nic nebereme jako samozřejmost, ranní probuzení, stravu, zdraví, děti, práci…

Z

dětství si pamatuji situace, kdy maminka přinesla na stůl horkou polévku, kterou jsme se hned jali se sestrou usilovně chladit foukáním, což maminka velice rychle přerušila slovy: „Nechte toho a pojďme poděkovat.“ Dlouho jsem si pak myslel, že modlitba před jídlem slouží k tomu, aby horká polévka náležitě vychladla. Jelikož ovšem výsledek chladícího procesu nebyl moc účinný, nechápal jsem, proč se tak neúčinnému prostředku dává přednost před osvědčeným foukáním, na které ostatně stejně muselo vždycky dojít. Moji rodiče naštěstí nikdy nepatřili k těm, kteří by jen bezmyšlenkovitě a zvykově předávali vžité návyky, takže poměrně

Pojďme možná na chvíli opustit to samotné kódové označení modlitby před jídlem a zamysleme se trochu více nad biblickým významem našeho vyjádření vděčnosti vůči Bohu, které vyslovujeme před jídlem, ať si jako kódové označení vymyslíme cokoli. Prvním zádrhelem v našem pojetí modlitby před jídlem bývá to samotné poděkování. Tedy to, aby to poděkování bylo samotné. Ač mí rodiče nikdy nebyli jen formální tradicionalisté, přeci jen jsem se v dětství naučil schéma modlitby před jídlem v její klasické podobě: „Děkujeme ti za tyto dary a prosíme tě, abys je požehnal.“ Nato, že se předtím řeklo, že poděkujme, tam je cosi navíc. Jako kdyby už to,

„Poděkujme!“ záhy nám vysvětlili, že nejde o teplotu polévky, ani o asketické zdržování před toužebně vyhlíženým jídlem, nýbrž prostě a jednoduše o způsob, kterým Pánu Bohu vyjadřujeme svou vděčnost za všechno, co od něho dostáváme. Přeci jen jsem se ale občas musel zamyslet nad touto zvláštní církevní hantýrkou, čili šifrou. Podobně jako jsme vynalezli zkrácené kódy: shromko, biblajda, jdu do sboru, ztišme se, zazpíváme si, atd., používáme občas i ono „Poděkujme!“. Není to nesmysl, jen stručné označení úžasného nástroje, který jsme přijali od otců, a oni od praotců, kteří to přijali od našich bratrů Židů, kteří to přijali od svého Hospodina. Tak, jako je někdy úsměvné zamyslet se nad kódovým označením té které části naší zbožnosti, tak je zároveň smutné a tragické opouštět zdravé dědictví naší zbožnosti, buď díky tupé, vyprázdněné zvykovosti, nebo naopak díky snaze této zvykovosti se vzepřít. Ať církevnické fráze vnímáme jakkoli, nepopiratelným faktem je, že vyjádřit Pánu Bohu vděčnost za jeho dary je správné a pro vztah k Bohu přínosné. 32 listopad 2012

že máme co jíst, nebylo výrazem Božího požehnání. Připomíná mi to situaci, kdy k nám přišla rodina s malými dětmi, manželka jim nabídla čokoládu, načež následovalo roztomilé vyvrcholení. „Tak, Honzíku, co řekneš tetě?“ „Eště!“. Tak nějak to někdy zní při našich děkovných modlitbách. Děkuji ti, Hospodine, a prosím tě, eště tohle. Schválně, zkuste si někdy při nějaké chvíli děkovných modliteb spočítat, kolikrát kdo vyslovil slovo prosím. I když si předtím řeknete, že budete jen Pánu Bohu děkovat, stejně se někdo uřekne nebo aspoň zadrhne. Nedávno se mě kdosi v této souvislosti zeptal, proč se vůbec modlit před jídlem, proč děkovat Pánu Bohu za něco, co mám tak jako tak. Co se stane, když se před jídlem nepomodlím? Ó, ta hrůza! Traduje se, že jeden starý kazatel kdysi dávno při pastorační návštěvě v jedné rodině vyjádřil údiv nad tím, že se všichni pustili do jídla bez děkovné modlitby. Otec rodiny pohotově zareagoval: „Bratře, my se nemodlíme, my hned vděčně jíme.“ Ale vážně. Stane se něco, když se před jídlem nepomodlím? Dopadne za to na mě bída? Popravdě, mám

inzerce

za to, že se fakticky nestane nic. Máme nadbytek všeho, přestože i my křesťané si nejednou spolu se zbytkem národa stýskáme na drahotu a jak na to a na to nemáme. Fakticky se nestane nic, dál budeme mít náš nadbytek všeho. A přece se něco stane. Ne v množství jídla, ale v naší mysli a  v  našem srdci. Pokud přestaneme, či nezačneme před jídlem Hospodinu děkovat za „chléb náš vezdejší“, stane se, že budeme chtít čím dál víc. Stále víc budeme prosit a stále méně budeme vnímat, co jsme už dostali. Stane se, že „chléb náš vezdejší“ se ocitne mimo náš vztah s Otcem a naše víra se čím dál víc bude odebírat mimo realitu tohoto světa. Stane se nejspíš, že zapomeneme na lidi, kteří neměli takové štěstí jako my a ten náš nadbytek prostě neznají. A mimochodem, když se nemodlíme ani před jídlem, je otázka, jestli – při vědomí hektického způsobu našeho života – jsme si nevzali ty poslední chvíle, kdy jsme se mohli celkem snadno a  pravidelně modlit. Tento poslední rozměr modlitby před jídlem jsem osobně přijal jako nejpozoruhodnější. Každý den mám minimálně tři přirozené příležitosti, kdy se mohu pomodlit a aspoň na chvíli, právě v tom hektickém dnu, spočinout v Hospodinově přítomnosti, připomenout si, kým pro mě je a jak ho mám rád. Rozumějte mi dobře. Nejde vůbec o tu samotnou modlitbu před jídlem. Jde o naše vědomé vyjádření vděčnosti a oddanosti Otci, který je v nebesích, a přitom nám všelijakým způsobem prokazuje náklonnost a milosrdenství. Nelíbí-li se vám tento nástroj, používat ho nemusíte. Ale zvolte si jiný, sobě vlastní. Jen nebuďte nevděční, nespokojení a neteční vůči potřebám druhých.

■ Roman Toušek

Zveme Vás na koncert pěveckých sborů do krásného prostředí historické Kutné Hory. Již 18. ročník festivalu Adventní setkání se bude konat v sobotu 24. listopadu 2012 od 16 hodin v Kostele sv. Jakuba. Vystoupí kutnohorské sbory Cantica, řídí Štěpán Kafka, a Učitelský pěvecký smíšený sbor Tyl se sbormistrem Mgr. Zdeňkem Lickem. Pořadatelský pěvecký sbor Effatha – Celorepublikový sbor Církve bratrské – řídí Bohumír Toušek. Vstupné dobrovolné. Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu Ekonomické a etické křižovatky české energetiky. Na toto téma promluví v úterý 13. listopadu 2012 v přízemí kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49) Mgr. Roman Juriga, ředitel Pravoslavné akademie Vilémov. Začátek je v 17.30 hodin, předpokládaný konec do 19.15 hodin. (JNe) listopad 2012 33

K DISKUSI o přístupu ke kazatelské práci

Služba nebo zaměstnání? Nezměnilo se v Církvi bratrské pojetí kazatelské služby? Jedná se i nadále o povolání, které vyžaduje oběť a plné odevzdání, nebo už jde mnohem více o zaměstnání s jistým platem a služebním bytem?

předseda RCB v České republice

V něčem ano, v něčem ne, jen je třeba upřesnit, k čemu srovnávání vztahujeme. Pokud jej porovnáváme například s dobou minulého režimu, změnilo se téměř vše. Tehdy byl kazatelský plat na úrovni minimální mzdy, a navíc velké riziko a nejistota v tom, že na zásah vyšších míst musel kazatel na sboru skončit a rodina kazatele se tak octla doslova na ulici. Dnes sice taková situace nehrozí, ale ani dnes nemá kazatel jistotu platu a služebního bytu. Při vstupu do kazatelské služby nelze poskytnout záruku, že budou kazatelé zajištěni až do důchodu. Kazatelé musí počítat s tím, že mohou skončit své poslání na jednom sboru a přitom pro ně nebude další místo v rámci CB. I dnes vyžaduje kazatelské povolání oběť a plné odevzdání. To se nemění, ale připouštím na základě vizitací, že nasazení není u všech kazatelů stejné. Napadají mě tři momenty, které mohly způsobit určitý posun v tom, že se z kazatelského poslání může stát zaměstnání. Dnes máme dvakrát tolik sborů a asi třikrát tolik kazatelů než v roce 1990, a tak dochází k jisté profesionalizaci kazatelského úřadu. Kazatel přijde na nový sbor a je před ním mnoho výzev a možností, a aby nebyl zahlcen, často si sám volí, co bude dělat a co ne (mimo kázání a pastoraci). Tak se může stát, že si pak rozsah práce stanovuje do výše počtu hodin odpovídajících jeho úvazku. V generaci kazatelů minulého režimu se takto neuvažovalo. To souvisí s druhou poznámkou, a tedy s prioritami. Kazatelé předešlé generace je měli nastaveny 34 listopad 2012

takto: na prvním místě čas pro Pána, potom pro sbor a nakonec pro rodinu. Dnes se někdy zdá, že priority jsou nastaveny jinak: Bůh – rodina – sbor. Ani jeden model ale nelze doporučit. Bude to vždy kazatelův zápas, jak moudře a odpovědně naplnit potřeby sboru i rodiny. Třetí moment se týká pracovního poměru. Ten sice s kazateli uzavírá Rada a také jim plat zprostředkovává (v současné době to jsou cca 2/3 od státu a jen 1/3 od sboru), ale na jejich službu už nemá téměř žádný vliv. Za svou práci jsou kazatelé odpovědni sboru, potažmo staršovstvu. Tato dvojkolejnost může způsobit jistou potíž v úkolování kazatelů a jejich propojení se sborem. Myslím si, že odluka církve od státu, a tedy plné placení kazatelů sborem, ovlivní i pracovní nasazení.

ThDr. Ing. Ján Henžel, PhD. predseda RCB na Slovensku

Začnem od konca a upresním, že vranovský a žilinský kazateľ nebýva v služobnom byte. Zamestnanie a plat sú u našich kazateľov istejšie a stabilnejšie ako u väčšiny iných zamestnancov v spoločnosti. Na Slovensku však plat kazateľov je Radou iba zúčtovaný. Nie je zaručený celou cirkvou, ale konkrétnym zborom, v ktorom je kazateľ inštalovaný. Z toho vyplývajú aj veľké rozdiely v ich odmeňovaní, a z toho potom aj problémy pri striedaní kazateľov na zboroch. Ak mám však odpovedať na podstatu otázky, tak musím vyjadriť, že kazateľská služba je povolaním, ktoré si vyžaduje obeť. Vždy to tak v dejinách

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Ing. Daniel Fajfr, M.Th.

nAPSALi JSTE cirkvi bolo a až do Kristovho príchodu aj zostane. Obdobia, keď boli duchovenské miesta v cirkvi lukratívne, boli vždy obdobím temna. Beda cirkvi, keď ju budú „pásť“ nájomníci, ktorých vernosť v službe bude závisieť od pracovného výkazu a od odmeny na výplatnej páske. Keď mám byť vo svojej odpovedi prízemnejší, tak musím povedať, že sa vyjadrujem len k svojmu povrchnému pozorovaniu, lebo vedomie povolania a obetavej odovzdanosti je skryté v srdci každého človeka. Vďaka Bohu máme takých, ktorí sa podobajú Mojžišovej matke, ktorú si najala faraónova dcéra, aby dojčila nájdené dieťa. To sú kazatelia, ktorých práca je záľubou, a ešte sú za ňu aj platení. To sú tí, ktorí dostávajú peniaze, aby mohli naplno vykonávať svoje povolanie. Máme však aj takých, ktorí počítajú každú hodinu a každý deň, ktorý odpracujú „navyše.“ A nezabudnú si ho vybrať. Nevšimli si bratov a sestry v zbore, ktorí 10 aj 12 hodín denne pracujú vo svojom zamestnaní, starajú sa o svoje rodiny a ešte nesú zodpovednosť za niektoré konkrétne oblasti zborového života, ktorým obetujú svoj pravidelný čas a často aj peniaze. Ale kto z tých, ktorí si myslia, že kazateľstvo je „zamestnanie s istým platom a služobným bytom,“ dá svojho syna za kazateľa?

■ připravil

brONislav Matulík

rozhovor s prof. halíkem a diskuse o elitářské církvi – brána 9/2012 Nejprve chci reagovat na p. Halíka. Ono vzájemné obohacení různých kultur, ras a náboženství, nebo onen „proces evropského sjednocení péčí o duchovní a kulturní dimenzi evropanství“, to připomíná celosvětové sjednocení plánu New Age. K tomuhle přece nikdy nedojde a dojít ani nemůže. A i kdyby se všichni spojili, my křesťané nesmíme. Vždyť oni slouží cizím bohům. Člověk může sloužit dvěma pánům, ale ne najednou. Buď, anebo. My jsme lid oddělený, a jestliže budeme hledat společné hodnoty s tímto světem, nakonec by možná zvítězila tolerance, ale nikoli evangelium! Věci a události tohoto světa se budou stále jen zhoršovat (Ježíš nám to řekl, abychom se nedivili). To, že byly, jsou a budou války, je nevyhnutelnou samozřejmostí, a také jasným důkazem toho, že i kdyby se jedni přetrhli sebevětší snahou o „vzájemné obohacení a sjednocení“, tak to ti druzí stejně odmítnou. Ani se nemohu ztotožnit s větou, že „křesťanství zítřka musí být radikálně ekumenické“. Ekumenismus může být „plodem“, ale nikoli cílem, ani prostředkem k cíli, nenucené touhy po mezidenominační jednotě. Ale není to věc zásadní. Rozhodně nehrozí, že bychom na „českém políčku nemohli podniknout něco jedni bez druhých“, jak tvrdí p. Halík. Jistěže potřebuji Tělo Kristovo! Tím je v první řadě můj sbor, církev, komunita, z nichž každá slouží specificky. Klidně odtud vyjdu k „ostatním“ a budu s nimi utvářet jednotu, ale jen pokud tomu nebudou bránit zásadní pohledy na to, jak prakticky následovat Krista. Takže ekumena ano, ale ne s každým. Nyní k Diskuzi. Vidím to podobně, jak br. Orawski. I když si nemyslím, že je ke škodě, že „naše církev má ve svých řadách stále více intelektuálů“, jak bratr píše. Problém nevidím v té naší CB sestavě, ale v tom, na co se klade důraz a kam se směřuje. Myslím, že tu jde především o to, ujmout se jedni druhých a zápasit o jejich duše. Kdo se bude střídat dnem i nocí, aby vlk nerozehnal ovce (avšak věda, že sám tou ovcí je)? Kdo to bude dělat? To může dělat vzdělanec i nevzdělanec. K čemu jim je jejich vlastní rozum? Ten je v čase napadení nezachrání. A jestli někoho pohoršuje představa, že by snad on byl „pouhou“ ovečkou potřebující vedení, ten je ovcí tuplovanou. Všichni přece víme, že počátkem moudrosti není vědecká znalost (dokonce ani dokonalá znalost Písma), ale bázeň před Hospodinem! Často se mluví o vizi a reformě, ale k čemu vize? K čemu reformy, příručky a znalosti, když se bojíme a doptáváme lidí více než Boha a když se více přizpůsobujeme jedni druhým namísto Jemu? Možná, že „činíme to, co je správné v Hospodinových očích“, nebo chceme činit, ale neodstranili jsme z naší církve, z našich životů, všechna „posvátná návrší“ Intelektu. Sám o sobě špatný není, dal nám ho Bůh. Ale ať mu nikdo neobětuje a není na něj hrdý! Vždyť náš rozum je oproti Boží moudrosti a svrchovanosti jen hromada hnoje. Buďme také připraveni přijmout duchovní dary a využívat Boží moc. Je bláhovost myslet si, že se bez toho obejdeme. Osobně bych tomu dala mnohem větší prostor než doposud, jak v Bráně, tak na „našich“ konferencích. Obojí totiž odráží stav i směrování naší církve. Víme vůbec, co chce pro „naši“ církev (rozuměj CB) Bůh? A záleží nám na tom? Máme-li se jako církev někam pohnout, tak se společnou modlitbou a postem. Navrhuji tedy vedení církve, aby vyhlásila celocírkevní několikadenní půst s usilovnými modlitbami a hledáním Boží vůle pro naši církev. Protože jen tehdy začne skutečná reforma. tereZa kyMlOvá Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected]

SETKÁNÍ

Foto archiv

Foto archiv autora

Kostra

Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. A prach se navrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Kaz 12,6-7

Budeme rádi, milí čtenáři, když nám napíšete, jaká životní setkání vás obohatila a třeba i proměnila. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu: [email protected]

36 listopad 2012

S

tuduji antropologii, což je věda o člověku ze všech možných úhlů pohledu. Jednou z mnoha disciplín je archeologická antropologie, která se snaží rekonstruovat život konkrétních lidí a poznat, jak se žilo v dobách minulých. V létě jsem se zúčastnila vykopávek u vesnice Diváky na jižní Moravě. Týden jsem s ostatními spolužáky vstávala před východem slunce, nafasovala lopaty, rýče, špachtle, štětce a šla prozkoumávat pravěké pohřebiště. Při kopání jsem byla nejdřív nervózní, že něco pokazím, zvlášť když pod lopatou něco zaskřípalo a objevila se bílá šmouha (byly to ale jen kousky přírodní křídy). Postupně u mě převládalo nadšení z hledání, těšení se na objev, nedočkavost. A pak konečně přišel úžas, když rýč zavadil o lebku a já směla pohlédnout do očnic toho, na koho jsem tak dlouho čekala. Poté se dostavila euforie a pyšné porovnávání zachovalosti chrupu s ostatními nálezy. Nadšení ovšem za chvíli opadlo v následné piplavé práci – preparaci a zaměřování, ale ta pýcha a pocit úspěchu přetrvaly. Setkala jsem se s člověkem, který žil na Moravě ve střední době

hradištní (800–950 n. l.), což znamená, že křesťan teoreticky mohl být. Těžko ale říct, jak rychle se křesťanství šířilo mezi prostým lidem. Nálezy tomu spíš odporovaly, měl u sebe malou nádobku, pravděpodobně plnou jídla či alkoholu, něco na zpříjemnění posmrtného života, a byl pohřben na pohřebišti, kde ani žádný jiný hrob nenesl známky křesťanství. Z jeho života vím pouze to, že byl muž, vyšší postavy, zemřel poměrně mladý (příčina smrti neočividná) a byl z chudší vrstvy. Popravdě, nepřemýšlela jsem o tom, co s ním bude v den vzkříšení. Dle mého názoru Pán Bůh nepotřebuje zachované kosti a neporušený hrob, aby mohl někoho vzkřísit, to by se jinak nedočkala pěkná řádka lidí. Spíš jsem uvažovala nad tím, že poslední lidé, kteří se nad ním takto skláněli, byli ti, kteří ho pohřbívali. Možná jeho žena, děti, sourozenci. Pochovávali ho s láskou? Truchlili? Chodili pak na jeho hrob? Chyběl vůbec někomu? A co by mi teď on sám řekl, kdyby mě viděl? Byl by naštvaný, že ruším jeho věčný odpočinek a  nedůstojně ho lechtám v žebrech? Nekazím mu pobyt na onom světě, neporušuji nějak jeho víru? Nebo by snad byl rád, že i po smrti může něco pro někoho znamenat, něčemu prospět, něco sdělit? Na tohle by mi neodpověděly ani ty nejdokonalejší analýzy. Ale copak já vím, jak to má Pán Bůh zařízené, třeba se s ním jednou setkám a on mi na to odpoví. Zatím s jednou spolužačkou plánujeme, že se necháme pohřbít s mečem a dalšími neobvyklými věcmi, abychom budoucím antropologům zpestřily práci…

■ Alžběta Šťastná

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 18. 11. 2012 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu George Verwera Hlad po opravdovosti. Výhru věnuje Knihařství & knihkupectví, Kounicova, Brno.

Tajenka z čísla 10/2012: S potěšením je budu zahrnovat dobrem. Knihu Začalo to zklamáním... vyhrává J. Geldner, Česká Třebová. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

listopad 2012 37

POST SCRIPTUM

Jiří Sedláček

Prozření P

sal se rok 1872, měsíc srpen. Ti, kteří se tehdy vypravili na slavnou Mariánskou pouť do Nové Paky v podhůří Krkonoš, ti, kteří postávali podél krytého schodiště k poutnímu kostelu, mohli být svědky něčeho zvláštního. Malý ministrant, bylo mu tehdy pouhých jedenáct let, projevoval mimořádným způsobem svoji zbožnost. Později, již jako zralý muž na to vzpomíná: „Nešel jsem, ale na kolenou lezl. Na každém schodu odříkával jsem Zdrávas, na odpočívadle Otčenáš a každý schod jsem nábožně políbil.“ Myslím, že zatímco přihlížející poutníci uznale pokyvovali hlavou, kdesi nad nimi, kam naše oko nedohlédne, naše mysl nedomyslí a naše představivost naráží na hranice představitelného, tam, kde se rodí zázraky, v nebeském „oblaku

Tím mladým zbožným ministrantem byl Alois Adlof. Muž, který měl rozhodující podíl na vzniku a formování duchovního proudu, z kterého dnes vyrůstá a čerpá Církev bratrská. Ve vynikající monografii, která právě vyšla při příležitosti 150. výročí jeho narození, se můžeme dočíst, že rok před touto novopackou poutí házel desetiletý Alois ve své horlivosti kamenem po evangelickém faráři, jenž byl pozván na kázání do Adlofových rodných Hořic. V roce následujícím - ve svých dvanácti letech - šel a dal „výpověď z ministrování“. Ve vzpomínkách píše: „Nyní nastaly boje v tom mladém srdci… až konečně v úzkosti nad tím, že jsem se klaněl obrazům a sochám a že hostii božskou čest prokazoval, div že neonemocněl“. Usilovně šetřil, aby si mohl pořídit celou Bibli.

Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal. (Jan 6,44) svědků“, zástupu andělů a svatých povstala jedna výjimečná žena a řekla: „Vstaň, …ukážu ti, jak úžasného mám Syna“. Jistě – je to jenom moje fantazie, ale mám výhodu, že nepíši kázání, které by mělo být biblicky přesné, ani náboženský traktát, kterým bych chtěl podpořit tu či onu ideologii. Píši fejeton, a tak si mohu trochu toho fantazírování dovolit. Ale podle toho mála, co o Marii víme z Evangelií, nikdy nestrhávala pozornost na sebe. Vždyť i ona musela být nejprve zázračně přitažena nebeským Otcem ke svému Synu. Poprvé při onom podivuhodném andělském zvěstování, později na svatbě v Káni, anebo tehdy, když se vypravila spolu se svými dalšími dětmi Ježíše potichu odvést z prostředku zástupu jeho posluchačů, protože se jí zdálo, že se zbláznil. Nikdo před ním přece nemluvil o Bohu jako Otci - tak jako on. 38 listopad 2012

Milí čtenáři, máme listopad a Advent klepe na dveře. Přemýšlím teď spolu s Vámi o tom, co bych si letos v tomto čase přál prožít… Být přitažen Otcem k Synu a Synem k Otci. Jenže to někdy bývá nesnadné, protože to vyžaduje změnu našeho smýšlení, našich názorů, cest a plánů. Změnu, kterou prožila Ježíšova matka Marie, Ježíšovi učedníci všech dob i náš „duchovní otec“ Alois Adlof. Tuším, že tento přerod může být bolestivý, spojený s řadou zásadních a často nepříjemných otázek, kterých ani nikdo z nich nebyl ušetřen. Tuším, že odpovědí na ně se nelze dobrat bez zázračného prozření k tomu, co je „za zrakem“. Vím ale, že teprve za ním nás čeká skutečný život. Alternativu tohoto „Otcova přitahování“ – sedět na místě, oprašovat a tvrdošíjně hájit staré pravdy, které již dávno pravdami být přestaly, bych určitě volit nechtěl. ■

Čtěte v Bibli: 1 Kálovská 13, 11-24

Hnutí valdenských

1

Foto archiv

„Podle milosti, která nám byla dána, a na rozkaz Páně jsme se rozhodli kázat a modlit se. Tak nastupujeme cestu návratu k prvotní církvi.“

I toto vyznání odráží nespokojenost, která se objevuje v církvi ve 12. století. Reformy Řehoře VII. přinesly upevnění církevní instituce. Role papeže byla zesílena a Řím je pevněji než dřív autoritou s nárokem na absolutní a univerzální vládu. Církev se vymanila ze závislosti na světské moci. Má moc a bohatne. A s tím se paradoxně rodí touha po návratu k apoštolským kořenům a prostotě. V roce 1177 se Boží slovo živě dotklo bohatého lyonského kupce Petra Valdese. Pod vlivem Mk 6,7-9 se rozhodl pro život v chudobě, zasvěcený zvěstování evangelia, a stal se putujícím kazatelem. Brzy ho v tom následují další. Tak vzniká jeden z nejvýznamnějších předreformačních pokusů o obnovu církve. Neautorizované kázání ovšem vzbuzuje nevoli na straně církevní hierarchie. Kázat směli pouze řádně ustanovení kněží. Poslání, jež Valdes přijal, ale bylo silnější než arcibiskupův zákaz. Když se v roce 1179 sešel v Římě 3. lateránský koncil, rozhodl se tam získat povolení ke kázání. Dostalo se mu slyšení, byl dokonce představen papeži, ale bez úspěchu. O rok později na synodu v Lyonu předložil papežský legát Marcy Valdesovi vyznání víry, jež mělo potvrdit jeho pravověrnost. Rozhodnutí pro chudobu vyznání chápe jako Kristovu radu, nikoliv příkaz, ačkoliv ji chce poslechnout, jako by se o příkaz jednalo. Touto kličkou Marcy dosáhl toho, že Valdes, nezběhlý v jemné teologii, přijal chudobu jako závaznou pro sebe, ale ne pro celou církev. Jeho poselství ale bylo jiné: sám chudý zvěstoval evangelium a vyzýval druhé, aby se pro evangelium stali chudými jako on a kázali dál. A tak ani toto vyznání nemohlo zaručit pokojné soužití valdenského hnutí s ostatní církví. V roce 1181 nový lyonský arcibiskup opět valdenským zakázal vykládat Písmo a kázat. Valdes neuposlechl. Byl rozhodnut poslouchat Boha, a ne lidi. Odešel z Lyonu do Languedocu a tam s přáteli pokračovali ve své službě. Koncil ve Veroně (1184) ovšem neoprávněné kazatele exkomunikoval a prohlásil za nepřátele křesťanstva… O závěru Valdesova života nic nevíme. Skutečná obnova a reforma církve není možná Jistě ve své činnosti pokračoval. Nejpravděbez svobodně kázaného Božího slova. podobněji zemřel přirozenou smrtí v roce 1206. Hnutí se rychle šířilo – do severní Itálie, Porýní, Španělska, Rakouska i Belgie. 2 3 Žilo mimo církev, často v podzemí, brzo získalo i pevnější struktury a vytvářelo společenství, jež by žila podle Písma. Dnešní Evangelická valdenská církev působí především v Itálii a také v Uruguayi a Argentině. Na celém světě čítá asi 50 tisíc křesťanů. ■ rObert hart 1 – Petr Valdes (asi 1140 - 1218) 2 – Heslo valdenských: Lux lucet in tenebris - V temnotách svítí světlo. 3 – Let čarodějnic „valdenských“ - kresba z roku 1451.