2012. Foto FLICKR. design Ondřej Košťák

1/2012

cena 39 Kč / ročník 43

www.i-brana.cz

Foto FLICKR design Ondřej Košťák

1&/¶;& ,PÐFO
WtFIP
[MB

Oznámení

Obsah

Milí čtenáři, dovolte mi, abych vám za celou redakci popřál do nového roku mnoho dobrých slov, která by vás provázela na všech vašich cestách. Samozřejmě především vám přeji slovo, které by k vám přicházelo od Toho, který stvořil svět a který se pak v Ježíši Kristu sám stal Slovem. Zároveň vám ale také přeji, aby vám nechybělo ani slovo lidského povzbuzení a potěšení, protože toho bude v nastávajícím roce velmi potřeba. Jedním z nejfrekventovanějších slov v celé naší společnosti i v církvi samotné bude jistě „peníze“. I proto jsme pro vás připravili téma, které problematiku peněz pojednává. Jsou doopravdy peníze kořenem všeho zla? Jakou zkušenost nám předává Bible? Co o penězích říkají lidé, kteří se jimi profesně zaobírají dnes a denně? A existuje vůbec šance, aby peníze nebyly hlavním tématem našeho života a diskusí? Autoři, kteří napsali články o penězích, použili dohromady 5104 slov, aby vyjádřili všechno, co nám chtěli sdělit a položit na srdce. Je to mnoho nebo málo? O tom rozhodnete vy, milí čtenáři. Je možné, že někdo se tou záplavou vůbec neprokouše, zatímco druhému tam bude ještě něco chybět. Jako autoři a zprostředkovatelé psaného média nemůžeme než pracovat se slovy a trvale čelit riziku jejich inflace. I proto články opatřujeme ilustracemi a nyní od prvního čísla nového ročníku přidáváme novou komiksovou rubriku, která k vám má mluvit téměř beze slov. Mám na mysli Prorocké obrazy, které nakreslil výtvarník Ondřej Minář. Hospodin totiž velmi často k lidem mluvil ne slovy, ale činy Božích mužů. Jejich podivné, drsné a často provokativní jednání mělo pozorovatele probudit z letargie. Jenomže často i to nejbizarnější chování proroků bylo marné. Věřím však, že alespoň vy se necháte Prorockými obrazy vyprovokovat k tomu, abyste otevřeli Bibli, přečetli a promysleli, co je obrázkovým příběhem jen naznačeno. Přeji vám tedy mnoho dobrých slov, ale i obrazů, které vás provedou celým nastávajícím rokem.

04 06 10 20 24 26 30 36

Síla deseti spravedlivých Rozhovor Seminář na rozcestí Téma Peníze – kořen všeho zla? Zápisník Ivan z chalupy Do Písma Most Etika Zacheovy žebříky Ze sborů Noe z Archy Setkání Překvapení

příště

Kázeň v církvi Jiří Just

tiráž Číslo 1/2012, ročník Bratrské rodiny 44, Českobratrské rodiny 69 • Vyšlo 2. 1. 2012 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

šéfredaktor

Oznámení

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Genesis 18,17-33

Síla deseti spravedlivých N

a počátku textu jsme uvedeni do Boží mysli. Pán Bůh se sám sebe ptá, zdali má zamlčet své záměry se Sodomou a Gomorou před Abrahamem. Sám si odpovídá, když říká, že jeho vztah s Abrahamem je velice důvěrný a jeho plány s ním jsou veliké. Mají sahat až k požehnání celého světa. V obrazné biblické řeči Abraham slyší, že křik těžkého hříchu měst je tak veliký, že Hospodin musí sestoupit a podívat se, jestli je situace skutečně tak vážná. Je-li tomu tak, pak bude muset zjednat pořádek, a to znamená veliký soud. Abraham se okamžitě staví do role modlitebníka a prosebníka, vždyť v Sodomě přebýval jeho synovec Lot. K vyslovenému soudu nezůstává lhostejný. Vyvolává v něm otázky o spravedlnosti. Snaží se soud nějak odvrátit. Smlouvá s Hospodinem o počtu spravedlivých, pro které bude Hospodin ochoten Sodomu a Gomoru ušetřit. Konečný počet se ustálí na čísle 10. Tolik spravedlivých stačilo k záchraně mnohých. Je to moc anebo málo? Ve vyprávění o událostech před soudem nad Sodomou a Gomorou můžeme sledovat tři významné momenty.

ale uvědomit, že v životě muže víry byly i  dlouhé měsíce a léta, kdy musel žít vírou bez vidění a živých konzultací s Hospodinem. Navíc Abraham nebyl jediným, pro koho měl Hospodin rezervován důvěrný vztah. Požehnání, které skrze něj mělo plynout až ke všem národům, našlo svůj výraz v seslání Pána Ježíše Krista a následně Ducha svatého. V Kristu a pro Krista se Bůh důvěrně sbližuje i s námi. Přijmeme-li Boží nabídku vírou jako Abraham, i my docházíme důvěrného vztahu s Bohem. Apoštol Pavel to pověděl takto: „V něm (Kristu) byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení (o Božím přiblížení se k člověku v Kristu), a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého.“ (Ef 1,13) K čemu povzbudit na prahu nového roku? K pěstování důvěrného vztahu s Hospodinem skrze Pána Ježíše Krista. Z Boží strany bylo učiněno vše. On už důvěrnější být nemůže. Odpovězme také důvěrností a otevřeností. Jenom tak nám budou otevírány oči pro skutečné problémy světa, které jiní nevidí.

Boží důvěrný vztah s Abrahamem

Druhý významný moment biblického příběhu je v přímluvných modlitbách. Abraham se přimlouval za město, jehož bezbožnost a hřích vystupovaly až k Hospodinu. Ani veliký hřích nezabránil Abrahamovi, aby se za město přimlouval. Ne proto, že by umenšoval hřích či žádal, aby jej Hospodin přehlédl. Myslel na případné spravedlivé, kteří mohli být nespravedlivě smeteni s bezbožníky Božím sou-

Boží vztah k Abrahamovi byl jedinečný. Všimněme si, že to byl především Hospodin, kdo se rozhodl s  ním sblížit. Abraham „pouze“ uvěřil a na Boží nabídku odpověděl vírou. To mu otevřelo nové obzory. Možná čteme starozákonní příběh s určitou závistí tak intimního vztahu s Hospodinem. Je dobře si  leden 2012

Abrahamova přímluvná modlitba

dem. Paušální soud se mu nelíbil. Stále má na očích spravedlivé – 50, 45, 40, 30, 20 a nakonec 10. Bylo to odvážné smlouvání s Pánem Bohem. Tomu se to ale jistě líbilo. Z dnešního světa také vychází veliký křik a jeho hřích je těžký. Abraham a jeho odvážné smlouvání v modlitbě je povzbuzením k podobnému jednání. Dost možná máme tendenci si přát, aby se to, co chystal Hospodin pro Sodomu a Gomoru, stalo. Tak nějak si to přál prorok Jonáš, který zvěstoval Boží soud v Ninive a těšil se na to, že z vršku protilehlého kopce uvidí oheň a síru Božího soudu. Když se tak nestalo, protože lidé si vzali Boží slovo k srdci a činili pokání, zlobil se. Jonášův vztah s Hospodinem byl chladný. Nebyl prosycen důvěrnou blízkostí jako ten Abrahamův. Ten, kdo prožívá důvěrný vztah s Pánem Bohem, ví, že on nechce především zahubit hříšníky, ale zachránit je od zla, které páchají v časnosti, a od zla, které je čeká na věčnosti. Shovívá a dává prostor k pokání, ke změně. Boží shovívavost dává přitom prostor nejenom hříšníkům k pokání, ale též církvi k modlitbám. K čemu vyzvat na prahu nového roku? K přímluvným modlitbám za zemi, která je naplněna hříchem. Modlitbami, přímluvami a zvěstováním soudu i milosti smíme sloužit svému okolí. „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1Tm 2,1-4)

Síla deseti věrných a spravedlivých Jestli je první vrchol biblického příběhu v důvěrném vztahu s nebeským Otcem, druhý v přímluvných modlitbách a službě zvěstování, pak třetí vrchol příběhu nám ukazuje na sílu 10 spravedlivých.

Mgr. Jan Asszonyi (45) Studia absolvoval na Komenského, později Evangelické teologické fakultě UK, a na Union Theological College v Belfastu. Po studiích sloužil v žižkovském sboru Církve bratrské a v Armádě ČR jako vojenský kaplan. Nyní je kazatelem brněnského sboru CB na Kounicově ulici a je seniorem jihomoravského seniorátu. S manželkou Danielou má dva syny Šimona a Vojtu.

Navrať se k Otci, příteli, pojď, někdo se modlí, za tebe modlí. Již nechoď déle po cestě hříchu, někdo se modlí, za tebe modlí. Kdosi tě miluje, ať jsi, kde chceš, den za dnem modlí se, kamkoli jdeš, abys už nebloudil, vrátil se zpět. Někdo se modlí, za Tebe modlí.

Tradicionál, upravil Tomáš Najbrt

Umím si představit, že každého z nás čas od času popadne skepse nad tím, že křesťanů je málo, že svou vírou a úsilím stejně nijak zásadně tomuto světu a jeho problémům nepomůžeme. Abrahamovo smlouvání s Pánem Bohem o odvrácení soudu nad Sodomou a Gomorou nám ukazuje, jakou moc, sílu a cenu má v Božích očích deset spravedlivých! Nevíme, kolik bylo v Sodomě a Gomoře hříšníků. Víme ale, kolik spravedlivých stačilo, aby byly odvráceny Boží soudy. Malinko, pouhých deset! Kdyby v Sodomě a Gomoře bylo deset spravedlivých, nebyla by města zničena a soud by byl oddálen. Stačilo pouhých deset věrných, deset spravedlivých! Při pohledu na velikost hříchu, který docela dobře prosperuje, se spolu s králem Davidem ptáme, zdali si „nadarmo uchováváme ryzí srdce a dlaně omýváme nevinností?“ (Ž 73,13) Přesto víc než leckterý mocný pán tohoto světa odvracíme svou ryzostí, čistotou, spravedlností a věrností před Pánem Bohem jeho soudy. Křik našeho světa je veliký a jeho hřích je těžký. Nepřehluší ovšem volání spravedlivých. Hospodin je nepřehlédne. V čem může být náš osobní program a naděje pro příští rok? V úsilí o uchování ryzího srdce a v jistotě, že pro Pána Boha má 10 spravedlivých a věrných takovou cenu, že odvrací svůj hněv, dál shovívá a pomáhá vytvářet prostor pro pokání. „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ (Mt 5,13) ■ leden 2012 

rozhovor

Rozhovor s Janem valešem ml.

Seminář na rozcestí Evangelikální teologický seminář vznikl před dvaceti lety, vychoval církvím spoustu pracovníků, ale doba i podmínky se mění. O tom, jak se konkrétně vede boj o přežití, i o stálé naději, že se podaří v tomto díle pokračovat, vypráví jeho současný ředitel. Na stránkách Evangelikálního teologického semináře (ETS) uvádíš, že „tvou profesí byla vždy práce s lidmi.“ Můžeš nám říct, kde všude to bylo a v jakých rolích jsi působil? Během pomaturitního studia na ETS v roce 1994 mne sbor CB na Praze 1 pozval, abych byl vedoucím mládeže na půl úvazku. Takže tehdy to začalo. Od roku 1998 jsem sice mládež vedl dál, ale bez úvazku. Poté jsem pracoval nějakou dobu jako streetworker na Praze 4 a jako pedagog volného času na Praze 6. V roce 2002 jsme se s manželkou stěhovali do Karlových Varů, kde jsem nastupoval do vikariátu. Takže lze říci, že na průmyslovce jsem sice studoval truhlařinu, ale zatím jsem se živil pouze prací s lidmi.

Co tě vedlo k přesunu ze sboru na místo ředitele ETS? Všechno to začalo pozváním, které jsem v lednu 2007 dostal od předsedy Rady CB, bratra Pavla Černého. Pak jsem absolvoval rozhovory, v kterých ostatní lidé testovali mne, a já zase sbíral informace. Situace tehdy vůbec nebyla jednoduchá. Jednak se vlastně jednalo o určitou generační obměnu, protože do role zástupce pro pedagogiku současně nastoupil Viktor Ber. Navíc se seminář řítil v tom roce do schodku v rozpočtu. To jsem pochopitelně zjistil až za pochodu. Konečným důvodem k přijetí nabídky však bylo duchovní hledání na modlitbách a s půstem, během kterého jsem došel k odvážnému očekávání víry, že nám na semináři Bůh požehná tak, jak žehnal Josefovi v Egyptě.

Představuji si, že být ředitelem ETS přináší množství tlaků z různých stran. Odkud a kde to tlačí nejvíc? Ano, tlaky zažívám. Zrovna na jaře jsem si prošel pořádnou krizí a musel jsem znovu hledat potřebný směr a důvod, proč vlastně na semináři jsem. Předchozí rok skončil mírným schodkem financí, který byl signálem, že je třeba udělat zásadnější změny. Nejtěžší bylo to období, kdy se potřebné změny rodily. Jakmile bylo na konci dubna jasné, co na podzim uděláme, ulevilo se mi. Jeden velký tlak je proměňující se společenský kontext: profesionalizace, kvalita a standard služeb. V mnoha oblastech nejsme profíci a asi ani nebudeme – marketing, management, práce s komunikačními technologiemi, grafika apod. Viděl jsem jako veliký úkol přenést seminář v tomto ohledu do současnosti. Něco se podařilo, ale je to stejný zápas, jaký zažívá každý, kdo se snaží udržet v oblasti vzdělávání. Jiný velký tlak spočívá v tom, že mladí lidé nechtějí studovat VOŠ, chtějí bakalářský diplom. A pochopitelně chtějí studovat zadarmo. Nejsou to však jen tlaky, je to také velká podpora z mnoha stran, bez které bych už dávno neměl sil.

Zkus sám za sebe říct, proč má v dnešní době smysl jít studovat právě ETS, a ne na nějakou jinou školu s teologickým nebo sociálním zaměřením. Když si představím, že bych se dneska rozhodoval pro studium teologie, případně nějaké humanitní

Považuješ svůj přesun za „kariérní“ postup, nebo by něco takového bylo příliš „neduchovní“?

Mgr. Jan Valeš ml. (37)

Jeden bratr ze sboru v Karlových Varech to tehdy řekl takto: „Jdeš dělat ředitele, abys pak byl lepším kazatelem.“ A s tím se ztotožňuji. Nenazval bych to postupem, ale cestou, na které se toho hodně učím. Co tím přesně Bůh v mém životě sleduje, to pro mě bude jedno z dalších překvapení.

Kazatel Církve bratrské, sloužící jako ředitel ETS. Studoval nejprve ETS, pak ETF UK. Je ženatý s manželkou Janou, rozenou Kejřovou, se kterou má dvě dcery: Johanku (7) a Alžbětu (4).

 leden 2012

Foto archiv autora

školy, vidím tyto zásadní důvody ke studiu na ETS: Seminář má učitele, kteří jsou velmi zajímaví po osobní i odborné stránce. Škola má mimořádnou atmosféru, většina lidí se tu opravdu připravuje na službu Bohu a studium berou vážně. Rodinným stříbrem je pastorace, protože práce v církvi je hodně o lidech, a to se při studiu teologie většinou opomíjí. Učitelé propojují osobní víru se svojí profesí. Zahraniční kontakty školy mi umožní studovat v cizině. Velká pozornost se věnuje studiu Bible a to pro mne bylo vždy zásadní. Studují se tu také okruhy velmi aktuální: psychologie, religionistika, filozofie. V sociální práci studenti jako nejčastější přednosti uvádí to, že škola je křesťanská nejen podle jména, takže se opravdu dostanou k integraci křesťanství a odbornosti, přesah do osobního a rodinného života nebo vztahy s učiteli a spolužáky.

Považuješ tedy ETS v současnosti za konkurenceschopné učiliště? Jak známo, někteří mladí zájemci o teologii volí studium na teologických fakultách českých univerzit, zájemci o sociální obory zase studium na školách s podobným zaměřením…

Mnoha nedostatků jsme si vědomi a snažíme se na nich pracovat. Například připravujeme bakalářský program v teologii, v němž odstraňujeme problémy, které dnes studentům komplikují studium a odrazují zájemce. Uleví se zvláště dálkovým, tj. kombinovaným studentům, a také věřím, že to povede k oživení denního, vlastně prezenčního studia.

Zmínil jsi pastoraci jako „rodinné stříbro“ ETS, má však toto studium v praxi odpovídající uplatnění? Studium pastorace je v současnosti možné dvojím způsobem. Buď ji studuje student teologie v rámci svých volitelných kurzů, nebo ji jako součást svého programu studují studenti oboru sociální práce. A vidím, že jak v kazatelské práci, tak v práci sociálních pracovníků je příležitost pastoraci uplatnit. Samozřejmě to vyžaduje, aby si na to člověk vytvořil v zaměstnání podmínky a aby to okolnosti umožňovaly. Kazatel i sociální pracovník může být utopen v projektech a administrativě, takže na lidi čas mít nebude. Tomu je třeba čelit. Na druhou stranu profese pastoračního pracovníka se jen pomalu prosazuje. V tuto chvíli podle leden 2012 

ROZHOVOR mých informací mají toto pracovní místo Církev bratrská, Českobratrská církev evangelická a také Církev československá husitská, ale obsah a kvalifikace se hodně různí.

Pro mě osobně znamenaly tři roky na ETS zázrak. Poznal jsem zde velmi zblízka lidi, kteří výrazně ovlivnili mé životní postoje i víru. Má ETS stále takovýto proměňující potenciál? Řekl bych, že ano. Vím o řadě učitelů, že se nebojí studentům otevřít, nechat si vidět „do kuchyně“. Důležitou součást takové proměny také tradičně tvoří spolužáci. Nakonec hodně záleží na každém studentovi, zda se zeptá, zda naslouchá, zda se za druhé modlí a má oči otevřené. Ze strany školy se toto vše snažíme všemožně povzbuzovat.

Nad studiem teologie mívají křesťané někdy vážné rozpaky. Jednak proto, že je to cosi „nepraktického“. A také proto, že „intelektualismus“ bere věřícím „duchovní vítr z plachet“, ne-li víru jako takovou. Co bys k tomu řekl? Ty námitky jsou zcela na místě, studium teologie může být únikem před skutečnými problémy nebo může vézt k ochladnutí vztahu s Bohem. Jsem přesvědčen, že existuje škodlivé myšlení o Bohu, které omlouvá neposlušnost a brání víře, na takové je třeba dávat pozor. Bylo by však vyléváním vaničky i s dítětem, kdybychom v duchovních otázkách odmítli kritické myšlení. Věnuji tomuto tématu své kázání při vyvrcholení oslav 20. výročí školy: Láska a poznání se mají doplňovat, protože láska bez poznání je prázdná a poznání bez lásky vede k pýše a teroru.

V této souvislosti se před pár lety řešila otázka „správné“ teologie, která by měla být na ETS vyučována. Má v současnosti ETS nějaký jednotný teologický profil? ETS nepřináší zvláštní věroučné specifikum v pojetí charismat, trojiční teologie nebo hermeneutických přístupů, nerozvíjí žádnou zvláštní „teologickou školu“, nerazí eklesiologickou linii ať již zakládání sborů, nebo „skupinkový model“. Teologickými východisky je podle bratrského vzoru reformovaná teologie, která se neuzavírá obohacení a rozhovoru s ostatními proudy. Seminář stojí poměrně široce rozkročen ve středním proudu současného evangelikalismu. Na druhé straně učitelé ETS vždy zastávali názor, že Evangelium má etické dopady, víra je osobně prožívána a že tak vzniká společenství Božího lidu – také na semináři. Od počátku měla v teologické přípravě místo také psychologie, byť se později pře leden 2012

sunula více do pastoračního zaměření. To svědčí o tom, že zkušenostní poznání má v epistemologii (v teorii poznání) své nezastupitelné místo. Na to navazuje skutečnost, že ETS jako teologická škola již řadu let vyučuje také obor sociální práce a i zde je výrazně křesťanskou institucí. Myslím, že tímto profilem seminář dobře přispívá k duchovnímu životu v České republice, neboť spíše spojuje, než rozděluje, přitom nepostrádá jasné důrazy v podstatných otázkách.

Myslíš si, že teologická jednolitost je žádoucí, anebo je pro studenty přínosem spíš pestrost s prostorem pro dialog? Jednolitost sama o sobě dobrá není, neboť neodpovídá Boží přirozenosti – Bůh není jednolitý, Bůh je spole-

Škola má mimořádnou atmosféru, většina lidí se tu opravdu připravuje na službu Bohu a studium bere vážně. čenství (svatá Trojice), je projevená láska. Teologická jednolitost je možná jen v uzavřeném společenství, které ze svého středu vyloučí všechny, kdo nedrží linii. Na druhé straně je třeba mít v podstatných otázkách jasno, neboť Boží slovo je jednoznačné. Zde bych se držel bratrského členění věcí podstatných, služebných a případných. A myslím, že na semináři to takto je, i když by bylo dobré, abychom jako učitelé byli mezi sebou v těsnějším rozhovoru. Prakticky studenti zažívají velkou pestrost a prostor k dialogu i hledání. V podstatných otázkách však prožívám jednotu.

Je povzbudivé vnímat, s jakou vírou a chutí o ETS vyprávíš. Na druhou stranu je realita ETS v posledních letech složitá. Studentů nadále ubývá, takže denní studium například letos vůbec nebylo otevřeno. Co to znamená pro nejbližší budoucnost? Všude v církvi se setkávám s postojem, že těžištěm ETS je denní studium. Do velké míry tomu tak rozumí i mnozí učitelé a nosíme si ho kdesi v podvědomí i my zaměstnanci. Již před rokem mi bylo jasné, že tuto věc potřebujeme jako církev nově uchopit, neboť již několik let se do kazatelského sboru nepřidal nikdo z porevoluční generace, kterou dost ztrácíme. Zástupci pěti církví zapojených v radě

Absolvent ETS David Živor z Bratrské jednoty baptistů (vpravo) přijímá diplom na slavnosti 15. října 2011 od Jana Valeše (uprostřed) a Viktora Bera (vlevo).

školy to pochopilo velmi jasně, když v únoru potvrdili: „Posláním semináře je připravovat duchovně, odborně a prakticky na službu v církvi i ve společnosti“. A toto poslání lze uskutečňovat jak formou dálkové či denní školy, tak také formou letních kurzů nebo konferencí. Čtenáře Brány bude v této souvislosti zajímat určitě několik čísel: V září 2011 jsme do prezenčního studia bakalářského programu sociální práce přijali maximum nových studentů, tj. 15 (celkem jich máme 36). Do dálkového studia jsme přijali 20 nových studentů, do programu „sborový pracovník“ nově nastoupili 4 studenti. Seminář má tedy v současnosti celkem 123 studentů. Dynamicky rostoucí skupinou jsou lidé, kteří studují bez indexu jen vybrané kurzy pro veřejnost: v roce 2009 šlo o 32 lidí, další rok 87 a v roce 2011 jich bylo 162! Velký zájem je o kratší formy studia. S rostoucím závazkem počet zájemců klesá. To je pochopitelné. Takto si skladbu našich studentů také dlouhodobě představujeme: široká základna jednorázového vzdělávání, v akreditovaných programech větší počet dálkařů než denních, několik málo jednotlivců v odborné dlouhodobé spolupráci. Dosavadní zkušenost říká, že je potřeba několik věcí: Kvalitní bakalářské studium v dálkové (kombinované) formě pro lidi, kteří slouží ve svém zaměstnání a touží se dál rozvíjet. Méně sezení ve třídě, více samostatné práce, zhodnocení dosavadního studia a zkušeností. Možnost studovat biblické jazyky v  omezeném rozsahu a možnost specializovat se na pastoraci nebo jinou oblast praktické služby. Podmínky pro denní (prezenční) studium, které přitáhne současnou mládež.

Ve vedení ETS se v posledních měsících také hovoří o spolupráci s mezinárodním baptistickým teologickým seminářem v Praze (IBTS). Co by tento projekt přinesl?

Připravujeme ve spolupráci s IBTS novou akreditaci. Dali jsme si smělý cíl připravit program, který bude obsahovat vše, co jsem v předchozí otázce vyjmenoval jako podstatné. Studentům tento program přinese bakalářský diplom, možnost zaměřit se na pastoraci, biblistiku, praktickou teologii nebo křesťanskou etiku. Program připravujeme tak, že se bude učit v češtině i v angličtině, spolupráce s IBTS jistě podpoří mezinárodní spolupráci a studenti se dostanou k zajímavým kontaktům. Bude to také možnost získání bakalářského diplomu za výhodných podmínek pro všechny, kdo dříve na ETS studovali.

ETS letos slaví dvacet let od svého založení. Ty v jeho vedení působíš čtyři roky. Můžeš zmínit nějakou souvislost, v níž jsi nejsilněji vnímal nebo vnímáš, že tohle všechno není jen tak…, že tady opravdu jedná sám Pán Bůh? Většina našich studentů přišla na seminář proto, že je tak Ježíš vedl. Povzbuzují mne příběhy studentů, pro které se studium stává katalyzátorem Božího uzdravení a důležitých životních rozhodnutí. Společenství učitelů a studentů je silným impulzem, abychom usilovali o posvěcení a růst ve službě. Jedna konkrétní zkušenost, jak se Bůh na semináři projevuje: Jsem velmi vděčný za zástupce pěti církví, kteří tvoří radu školy. Objevil jsem v nich velkou oporu a vidím, že školu vedou moudrým směrem, s kterým ze srdce souzním.

O čem v poslední době nejvíc sní ředitel ETS? Sním o tom, že akreditace ve spolupráci s IBTS bude podána a studenti z ní budou stejně nadšení jako my. Moje životní tempo se lehce uklidní. A manželka si začne pomalu zvykat na usínání bez úderů do klávesnice v naší ložnici, když doháním, co jsem nestihl přes den. ■ Připravil matěj hájek leden 2012 

TÉMA

Problém není v penězích, ale v lidském charakteru. Proto současná finanční krize Evropy není krizí eura či jiné měny, ale krizí morální. Peníze jen nemilosrdně odhalují, kam to člověk dopracuje, slouží-li mamonu, a ne Bohu.

10 leden 2012

Ilustrace Ondřej Košťák

p

v

ztah k penězům a majetku určuje život všech lidí zásadním způsobem. Písmo se k tomuto tématu vyjadřuje na mnoha místech. Klíčové slovo apoštola Pavla o vztahu k majetku se nachází v 1 Tm 6,5b-10 a 17-19. V první části varuje před milováním peněz projevujícím se touhou po zbohatnutí, chtivostí, v části druhé dává pokyny pro bohaté.

Nebezpečná touha V kontextu obrany zdravého učení a pravé zbožnosti apoštol odhaluje nebezpečí touhy po zbohatnutí. „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.“ Tato touha vede do pokušení tím, že vytváří celou síť dalších tužeb, kdy se člověk soustřeďuje ve své mysli na plány jak a co získat, jak mít stále víc

a lepší věci a k tomu potřebné peníze. Čím více získává, tím více lákavých možností se před ním otvírá a ty živí a povzbuzují jeho představivost a žádostivost, až se nakonec vymknou kontrole a vedou k závislosti. Celý vnitřní svět člověka se potom točí kolem nich, stále se jimi zabývá a hledání Božího království se stává stále více nereálným, nežádoucím a zbytečným. Peníze se stávají drogou, čím více máme, tím více chceme. Apoštol Pavel píše, že touha po zbohatnutí je mimořádně nebezpečná, protože sami sebe uvádíme do pokušení, do ďábelské pasti, která končí zkázou a záhubou. Již Starý zákon, zvláště mudroslovná literatura, nás upozorňuje na nebezpečí závislosti na

příběh

Peníze v mém životě Osmero zastavení s Petrem Svobodou Příklad rodičů

Kdy jsem začal peníze ve svém životě vnímat? Moje paměť sahá kamsi k hnědé kasičce s umělohmotnými panty, díky kterým šla otevřít, i když jsem ztratil klíč. Bylo mi šest až sedm let a vůbec si nepamatuji, kde se ty pětihaléře až pětikoruny braly? Možná vrácené drobné z nákupu, když jsem maminku poprosil. Tady jsem u naší rodiny: tatínek, maminka, já a mých pět sourozenců jsme žili na předměstí malého města, charakterem spíše vesnice. Oba rodiče pracovali v JZD, doma malé hospodářství a zahrada. Nikdy jsem doma neslyšel povzdech, že na něco nemáme, že někde peníze chybí. Dnes se tomu tak trochu divím. V době, kdy jsem to jako dítě mohl začít vnímat, byli moji sourozenci na škole a nejstarší bratr na vojně. Dnes se na to jako rodič tří dětí, docházejících na soukromou školičku, dívám s otazníky. Budu se muset zeptat, jak to doopravdy bylo u nás s penězi, ale už teď tuším, co

mi odpoví: „Pán Bůh se staral.“ Díky, Pane, za moje rodiče! Asi poměrně brzy jsem díky nim pochopil, že práce je něco přirozeného, co patří k životu, a může být i zábavná a dobrodružná. Nikdy nezapomenu na maminčinu neskrývanou radost nad mým nejspíš prvním dárkem pro ni – krabicí plnou třísek na zatápění. Může mi někdo vyčítat, že pracovat mne baví? Otázka odměny za dětskou práci neexistovala, proč taky?

Peníze se dají vydělat a něco si za ně koupit

To, že prací je možné si vydělat, jsem zjistil někdy o prázdninách prvního stupně základní školy. Rodiče mi tehdy umožnili brigádu v přidružené výrobě JZD na výrobu dílů potravinářských beden. Zatloukání hřebíků, šroubování, vrtání. Platilo se 2,50 za jeden sestavený díl. Po zapracování se jich dalo zvládnout 5 až 10 za hodinu. Snil jsem tehdy o novém kole. Vybrat jsem si mohl hned ze tří variant: pol-

ská skládačka, česká liberta a ruská ukrajina. Začal jsem tedy šetřit na onu třetí variantu – nejtěžší, avšak z mé družstevní brigády nejdostupnější. Samozřejmě, že jsem pošilhával po nedostižných favoritech a cyklotrialech. „Z ukrajiny budeš mít takový svaly, že předhoníš všechny na ostatních kolech,“ poradil mi tenkrát vedoucí dorostu a já mu uvěřil. Vydělal jsem si na nové kolo! Má radost neznala mezí. O těch prázdninách se nade mnou a nad mým kolem slitovali mládežníci a vzali mne na týdenní putování na kolech. Znáte snad šťastnějšího kluka? Někdy si říkám, jestlipak moje děti na všech táborech, výpravách a zájmových kroužcích zažijí tolik radosti, co já tohle léto. Vyprávím o tom všem tak zdlouhavě proto, že asi někde tady se začal formovat můj vztah k penězům: Jsou třeba vždy na určitou věc a tu můžu mít, až když si na ni vydělám.

Naši měli na všechno, co bylo třeba

Během mé základní školní docházky jsem otázku peněz nijak neřešil. Na to, co bylo opravdu potřeba, se u nás leden 2012 11

TÉMA penězích. „Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti.“ (Kaz 5,9) „Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením.“ (Kaz 1,8) Na tyto důrazy starozákonní moudrosti navazuje sám Ježíš a varuje nás. „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L  12,15) „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ (Mk 6,38). Filozof Schopenhauer napsal, že zlato je jako mořská voda – čím více z ní pijeme, tím jsme žíznivější. Člověk, který vsadí všechno na získání hmotného zisku, ztratí svou integritu i sebe sama. Pavel své varování uzavírá výstižným výrokem, který obsahuje hlubokou pravdu a moudrost mnoha generací různých kultur: „Kořenem všeho toho zla je milování peněz.“ Podobná přísloví lze najít

doma peníze vždycky našly. Pamatuji se na jedno léto, kdy jsem se pustil do natírání snad všeho, co by vás mohlo napadnout: ploty, okapy, svody, parapety… Jezdil jsem na kole pro jednu barvu za druhou. Zbylo i na čisticí prostředky, takže se z barevného přízraku každý večer opět stával bílý chlapec. Přibližně když jsem končil základní školu, jsme koupili auto – navzdory protestům rodícího se ekologa. Mnohem podstatnější pro mne byla investice do nového „pomocníka“ v našem hospodářství. Shetlandský poník, který vozil trávu, seno, hnůj i dřevo, ale také kamarády ze školy a mládežníky po pátečním setkání, se stal určitým předznamenáním mého budoucího zaměření. Ale nechci předbíhat, zatím jsem u SZeŠ, kde pokud si vzpomínám, mojí hlavní starostí, co se týče peněz, bylo, jak si vydělat na kytaru JAMBO-CREMONA, na kterou hraji dodnes, přežila už patnáctý tábor.

Krok k osamostatnění

Otázkou, jak s penězi, jsem se začal zabývat až na vysoké škole. Měl jsem 12 leden 2012

Mgr. Karel Taschner, Th.D. (68) Studoval teologii na ETF UK v Praze a dále na univerzitách v Göttingen, Westminster College v Cambridge a Wheaton College. Působil jako kazatel Církve bratrské, člen a tajemník Rady CB, vedoucí katedry Nového zákona a ředitel ETS. Nyní vypomáhá na kazatelské stanici v Chomutově. S manželkou Yvonou mají dva syny a dva vnuky.

v židovské i v řecké literatuře. Pavlova formulace tohoto přísloví v řečtině neznamená, že láska k penězům je jediným kořenem všeho zla, ale že mnohé zlo v tomto světě má svůj zdroj právě zde. Také v současné době můžeme jmenovat dlou-

obavy, jestli zvládnu zkoušky, a tak jsem co nejdřív vyhledal brigádu, abych neměl trapný pocit, že mne naši živili na škole, kterou bych nakonec musel opustit. Nemusel jsem takhle uvažovat, protože jsem doma měl vždycky jednoznačné přijetí se svými úspěchy i neúspěchy. Nějak jsem se ale přeci jenom cítil líp, když jsem byl alespoň částečně soběstačný. Když nebyla škola, chodil jsem na brigády do úklidové firmy a později do keramické dílny. Doma jsem tedy čerpal z  potravinového zázemí maximum a  z vydělaných peněz hradil kolej, věci do školy a cestovné.

Dívka mého srdce

V té době jsme začali s lidmi z mládeže pracovat s dětmi z dětského domova – tábory, víkendovky, ale i jednodenní akce. Později jsme se snažili o propojení s dětmi ze sboru. Při tom jsem poznal jednu dívku – v létě jsme oslavili třináct let. Pane Bože, díky! Vysokou školu jsem úspěšně ukončil, ale moje dobrá žena pochopila, že mým nasměrováním nebude dráha vědecká, manažerská, ani učitelská. Ke každé z nich vedla nějaká odboč-

ka. Nikdy mi nevyčetla, že jsem se rozhodl pro práci kočího a dřevorubce v našich lesích.

Kočí a dřevorubec?

Dnes už tedy třináctý rok je hlavním příjmem naší rodiny provozování živnosti na přibližování dřeva koňmi. Práce, která se někomu může zdát namáhavá, monotónní a podřadná, je pro mne radostná, tvořivá a smysluplná. Jedná se o těžbu v mladších probírkových porostech, takže za mnou nezůstávají vykácené holiny, ale šetrně zapěstovaný les, který může dál zdravě a víc růst, a na skládce vytříděné dřevo připravené na odvoz. Co peníze, ptáte se? Odpovídám vždycky stejně: „Máme se nad poměry.“ Nebudu tajit, že manželčina výplata je po devítileté mateřské podstatnou částí našeho rozpočtu. Myslím si, že pokud člověk dělá to, co dělat má, co je správné, nemusí se bát, že se dostane do nějaké neřešitelné situace. Nikdy jsme neměli nouzi.

Moje pokušení, krize vztahu

Jednou jsme v práci zavedli řeč na život řidičů kamionů. „Kdybyste,

Ani křesťanům se pokušení zbohatnout nevyhýbá. Apoštol upozorňuje na falešné učitele, kteří „zbožnost pokládají za prostředek k obohacení“ (v. 5). Sám považuje za nutné obhajovat čistotu svých pohnutek při zvěstování evangelia a v celé své službě. „My na rozdíl od mnohých nekupčíme s Božím slovem, ale mluvíme před Boží tváří v Kristu z upřímných pohnutek, z Božího pověření.“ (2 K 2,17 - Bible 21) „Nikdy, jak víte, jsme nesáhli k lichocení, ani jsme pod nějakou záminkou nebyli chtiví majetku – Bůh je svědek!“ (1 Te 2,5) Žel církevní dějiny jsou plné opačných příkladů, kdy za peníze byly nabízeny i Boží dary (odpustky) a duchovní úřady (simonie – nazváno podle Šimona ze Sk 8,18-24). Také dnes se může pod pláštěm zbožnosti skrývat chtivost po penězích.

Foto archiv autora

hý seznam toho, co má svůj původ v chtivosti po penězích: např. krádeže, podvody, zpronevěry, korupce, spory, násilí, vraždy. Cožpak i současná ekonomická krize nemá svou prvotní příčinu právě zde? Pavel zdůrazňuje dva závažné důsledky lásky k penězům. „Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“ Také Ježíš vede své učedníky k rozhodnutí: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ (Mt 6,24) Láska k penězům je především porušením přikázání lásky k Bohu a je nejrozšířenější formou novodobého modlářství; současně je však porušením lásky k  bližnímu a příčinou mnoha sporů, napětí a bolestí v mezilidských vztazích.

pane kolego, strávil tolik času v lese co oni za volantem, byl by z vás, co se týče platu, takovej menší poslanec,“ řekl mi jeden starší hajný. Pravdivost této úvahy jsem poté vyzkoušel, když jsem dojížděl za prací do stále vzdálenějších míst. Koně stěhuji v zakrytém vleku za traktorem a v místě, kde pracuji, mám také maličkou maringotku, kde je možné si odpočinout a také přespat. Ukázalo se, že pokud zvolím pracovní rytmus dvanácti až šestnáctihodinových šicht,

přijdu si na úplně jiné peníze, než když každý večer dojíždím domů. Díky přenocování v lese se dala mnohem víc využít pracovní doba. Koně jsem vystřídal a  sám si odpočinul, kdy jsem potřeboval. Odpadl čas zbytečných přejezdů potřebných k ustájení koní. Spokojenost na všech stranách – já v klidu, že efektivně zvládám práci, odběratel si pochvaloval tempo, jakým přibývalo dřevo na odvozním místě, ušetřil jsem na zbytečných přejezdech a kompli-

kovaném dojíždění domů. Doma, ano, to byl jediný zádrhel: „Tati, ty už zase odjíždíš? A kdy přijedeš? To tady budu zase na všechno sama? Nechci usínat, když vím, že tady nejsi…“ Ták, co teď? Téměř dvojnásobný příjem, to snad chápeš! Skončily by povzdechy: „Na to holt nemáme, musíme počkat až…“ Také manželčina práce byla zdrojem neshod a  další neřešené nebo špatně řešené problémy nás začaly vzdalovat. A hlavně jsme zapomněli, jak důležití jsme pro sebe my dva! Výsledkem byli dva zničení lidé, kteří se spolu snažili vydržet ještě další den.

A dál?

Dnes, když jsme přestáli období krize v manželství, bych rád řekl, že otázka peněz je, stejně jako řada dalších věcí, vyřešená, ale není tomu tak. Často mám tendenci si myslet, že musím rozdělanou práci dokončit, že musím vydělat víc peněz, abych to a ono pořídil. Díky Bohu a naší krizi si dneska vážím toho, že na mne někdo doma čeká, potřebuje mne, těší se na mne, ne na peníze, které přinesu!

■ Petr Svoboda

leden 2012 13

TÉMA Na rozdíl od pokrytecké zbožnosti motivované chtivostí peněz, Pavel vyzývá k opravdové zbožnosti, která se spokojí s bohatstvím v Kristu a je nezávislá na vnějších věcech. „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství“ (v. 6). Pavel sám tuto zbožnost praktikoval. „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Fp 4,1213) Je moudré se spokojit s tím, co je nezbytné pro tento život (jídlo, oděv, přístřeší), a žít jednoduchým životním stylem, protože všechno z hmotných věcí zde musíme zanech at.

1 leden 2012

„Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím.“ (Jb 1,21)

rady pro bohaté Bohatství a chudoba jsou relativní, ale v každé kultuře a v každé době existují rozdíly mezi bohatými a chudými. Obě skupiny mají svá nebezpečí a pokušení. V Př 30,8 je uvedena prosba: „Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství!“ Dosud Pavel varoval chudé před touhou zbohatnout. Nyní se obrací k bohatým křesťanům a ukazuje na dvojí pokušení. Prvním je pýcha, kdy svoji hodnotu a své schopnosti měříme velikostí svého majetku, na druhé se díváme s pohrdáním a jednáme s nimi arogantně. Druhým pokušením je skládání důvěry a naděje svého života v nejisté bohatství. „Neštvi se za bohatstvím, z vlastního rozumu toho zanech. Jen letmo na ně pohlédneš, už není! Vždycky si opatří křídla, jak orel odlétne k nebi.“ (Př 23,5) Láska k penězům a důvěra v ně jsou bláznivým počínáním, které výstižně ilustruje Ježíšovo podobenství o bohatém sedláku, který ujišťoval sám sebe: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. Ale Bůh mu řekl: ,Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“ (L 12,19-21) Proto apoštol Pavel vyzývá bohaté, aby zakotvili svou naději v Bohu, který je štědrým dárcem všech dobrých darů i pro naše potěšení. Mají používat své bohatství ke konání dobrého a být bohatými v dobrých skutcích, štědří a dobročinní, a tak si střádat pro sebe poklad pro přicházející věk

plného a opravdového života (viz též 1 K 3,11-15; Mt 6,19-21). Poselství apoštola Pavla o vztahu člověka k penězům, majetku je součástí pravdivého a moudrého biblického pohledu na tyto otázky a odpovídá jeho životní praxi. Naléhavě varuje před láskou k penězům a majetku, které působí mnoho zlého této zemi, a před složením naděje v pomíjivém bohatství, které vede k prázdnotě života, ztrátě pokoje a radosti a nakonec duše. Naopak, jestliže milujeme Boha celou svou bytostí, plně mu důvěřujeme a máme v něm svou naději, potom máme bohatství, o které nás nikdo a nic nemůže připravit a které se v plnosti zjeví v budoucnosti. Takový člověk, i když je bohatý v materiálních věcech, zůstává pokorný a vděčný, protože ví, že je obdarován Bohem, a štědře používá svých peněz a majetku pro službu Bohu a ke konání dobra ve prospěch druhých lidí. K praxi pravé zbožnosti vždy patřilo nakládání s penězi. Testem našeho vztahu k penězům je to, zda jednáme podle příkladu otce víry Abrahama, který odevzdal desátek ze svého majetku Bohu Nejvyššímu (Gn 14, 20), což se později stalo projevem zbožnosti starozákonního Božího lidu (Dt 14,22-29). Také dnes je třeba k šíření díla Božího království finančních obětí. Slyšme a aplikujme do naší situace prorocké slovo, které prorok Malachiáš vyřizoval Izraeli: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.“ (Mal 3,10)

■ karel tasChNer

kOmeNtář

Zadlužování Za několik posledních let jsme prošli od nebývalého ekonomického rozmachu až k hlubokému hospodářskému propadu a v současné době nás dostihla krize nového typu, a to krize veřejných rozpočtů. Je zajímavé, že pro všechny stavy naší ekonomiky mají politici jednotnou léčbu – zadlužování země. V období hospodářského růstu máme schodek veřejných rozpočtů s cílem, aby byl růst ještě vyšší a prosperita dlouhodobější, v době ekonomické krize je prý třeba se zadlužovat, abychom se z ní dostali rychle ven. A když přijde krize veřejných rozpočtů, tak se stát zadluží ještě více, aby přežil. Vývoj posledních měsíců v eurozóně pak politiky naučil, že ani strašák státního bankrotu není tak naléhavý a vždy se najde někdo, kdo to zaplatí, resp. kdo se ještě více zadluží, aby ten nejzadluženější úplně nepadl. Přestože nejsme odborníci na makroekonomii, cítíme, že tančíme na palubě lodě, která už nabrala hodně vody. Nerozumíme doporučením politiků, že je třeba se dále a více zadlužovat, aby ekonomika alespoň trochu rostla, či že máme utrácet a zvyšovat naši spotřebu, a to i na dluh, aby se drhnoucí kola ekonomiky více roztočila. Nesmyslné zadlužování odporuje křesťanským principům. Křesťanství klade velký důraz na nezávislost a soukromí člověka a podporuje snahy o získání respektu a uznání ve společnosti. „Nikomu nebuďte nic dlužni…“ (Ř 13,8) nebo „Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.“ (1 Te 4,11-12) Nástrojem k dosažení těchto cílů je práce. Pracovní nasazení je produktivní, produktivita vytváří prosperitu a prosperita zahání chudobu a přispívá k nezávislosti člověka. Nezávislost podporuje osobní zodpovědnost a respekt člověka sama k sobě a současně mu umožňuje podporovat na něm závislé osoby a být velkorysý a darující ve vztahu k potřebným. Pracovat bychom měli i s ohledem na skutečnost, že v budoucnu sociální síť bude tenčí a chatrnější a s daleko většími oky, než jsme byli zvyklí v minulých letech. Stále méně pravdy nalezneme v „jistotách“, které bereme jako samozřejmost, např. že zdravotní péče a vzdělání jsou zadarmo, že starobní důchod ze státního důchodového systému nám zajistí důstojné stáří a stát se postará o sociálně slabé a nemocné spoluobčany. Bible nezavrhuje peníze, jejich vydělávání či vlastnictví, Bible zavrhuje chamtivost a stav, kdy peníze ovládají nás. Bible na jedné straně nabádá křesťany, aby pracovali, vydělávali a nežili na dluh, a na druhé straně je učí rozdávat potřebným a starat se o chudé a bezmocné. Měli bychom tedy peníze vydělávat a v mezích našich možností rozdávat a vždy s vědomím, že stejně cokoli máme, jsme sami dostali. Peníze bychom měli vydělávat také s porozuměním, že všechen náš majetek, a i náš život, můžeme v každém okamžiku ztratit a naše bohatství by mělo být jiné než měřitelné výší našeho majetku. Měli bychom si uvědomit, že sociální stát, na který jsme si zvykli, v důsledku krize veřejných rozpočtů s velkou mírou pravděpodobnosti nepřežije a bude třeba nahrazovat státní sociální síť charitou soukromých subjektů. A tuto činnost mají křesťané „v popisu práce“. Měli bychom tedy peníze vydělávat, peníze vlastnit, zadlužovat se pouze v rozumné míře a být připraveni z našich prostředků velkoryse podporovat potřebné. Období krize veřejných rozpočtů je tedy také obdobím měnící se role křesťanů a církve ve společnosti, která by měla být více aktivní v sociální oblasti.

■ daNa trezziOvá

leden 2012 1

TÉMA Novozákonní úvahy tomáše sedláčka

Ekonomie dobra a zla V

yplácí se (ekonomicky) dobro? Otázka, proč konat dobro (a zdali se to ekonomicky vyplácí), představovala pro židovské myšlení klíčový problém; nicméně Nová smlouva ji z velké míry vyřešila. A to dvojím způsobem. Zaprvé zapojením nového pojmu „Království Boží“, který judaismus příliš nezná a nepoužívá. Křesťanství otevřelo doslova „nový prostor“, kde morální činy docházejí odplaty. Pozemský svět nemusí být spravedlivý (spravedliví zde mohou trpět, zatímco nespravedliví žít v přebytku a hojnosti), ale spravedlnosti se každému člověku dostane v přicházejícím království. Zatímco judaismus musí řešit problém spravedlivé odplaty již na tomto světě, křesťanství odsouvá spravedlnost na onen svět. Dobro a zlo (outgoing) tedy má ekonomickou logiku v tom, že dochází odplaty (incoming), ale až v Nebi. Dobro se tedy vyplácí činit a zlo trpět, neboť spravedliví a nespravedliví dojdou odplaty v Nebi… nebo pekle. To je elegantní řešení, ale i ono má svou cenu – a tou byl tento svět. Svět, který byl ve Starém zákoně světem dobrým a dějištěm dějin, se tedy trochu posouvá na druhou kolej. Stává se tak v očích mnoha křesťanských gnostiků nespravedlivý a z  velké míry špatný, nevhodný, nemístný, podřadný a nebezpečný. Snad odsud plyne Pavlova zdrženlivost, někdy až odpor k tomuto světu: „Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“ Neboť pouze ve světě veskrze špatném mohou spravedliví trpět a nespravedliví si užívat. Z takového světa zdá se nejrozumnější utéci. Pavel píše Filipským „… smrt je pro mne zisk (…) Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší“. Koneckonců i personifikace zla získává konkrétnější a hrůznější podobu než ve Starém zákoně. Tam se Satan explicitně objevuje při čtyřech příležitostech (počítáme-li hada v Genesis jako jeho symbol). Oproti tomu v Novém zákoně je skloňován skoro padesátkrát. Navíc se občas uvádí i jako „vládce tohoto světa“. V tomto smyslu tedy ekonomie dobra a zla na tomto světě nefunguje. Odměna spravedlivých není zde (viz příběh o Lazarovi), ale v Nebi. 16 leden 2012

Zejména z tohoto bodu pramení křesťanský odstup od světa. Svět se z tohoto pohledu jeví zlý, neférový, pomíjivý, nedůležitý; je jen doménou šalby a platónských stínů. Proto se studiem tohoto světa zbožný křesťan nezabývá, na místě je nabídku světa a poptávku těla co možná nejvíce ignorovat (stejně smýšlí i Augustin, tento trend v pozdějších fázích křesťanství zvrátí až Akvinský).

Nový zákon vyřešil problém ekonomie dobra a zla úplným odbouráním váhy dobra a zla, vzal zlu a smrti její osten. Místo účtování dobra a zla nabízí Spásu. Druhý, mnohem hlubší způsob, jakým Nový zákon vyřešil problém ekonomie dobra a  zla, spočíval v  úplném odbourání váhy dobra a zla. Vzal zlu a smrti její osten. Místo účtování dobra a zla nabízí Spásu. Spása se stala nezaslouženým darem, který si nelze vysloužit dobrem ani zmařit zlem (jak jsme si ukázali výše). V tomto smyslu tak ekonomie dobra a zla přestala existovat.

Nezničitelnost zla – podobenství o pleveli Zla se zle zbavuje. A snad to ani není úplně možné, či dokonce kýžené. I v Ráji musela existovat alespoň latentní možnost zla – ve stromu poznání dobrého a zlého. Možnost zla musí existovat. Tuto věc si křesťanství uvědomuje do důsledku; lidskou snahou zlo nevymýtíme. Když už jednou existuje, prorůstá dobrem jako všudypřítomný plevel. Proto lidstvo potřebuje zástupnou oběť Kristovu; kdybychom byli schopni dosáhnout čistého dobra vlastní silou, Boží oběť by byla zbytečná. V tomto kontextu je zajímavé podobenství o pleveli v Matoušově evangeliu: Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali,

Foto archiv autora

PhDr. Tomáš Sedláček (35) Český ekonom a vysokoškolský pedagog. V minulosti byl poradcem prezidenta Havla a ministra financí. Působí jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB, přednáší ekonomii a dějiny ekonomických teorií na Fakultě sociálních věd UK a také na University of New York in Prague. Je ženatý, má syna Kristiána. V březnu 2011 se stal členem správní rady nadačního fondu proti korupci.

přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej

do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ (Mt 13) Zla se nemůžeme zbavit zcela – má ve světě svou roli a je třeba jeho existenci strpět. Pokud bychom se pustili do vykořeňování veškerého zla, poničili bychom mnoho dobrého obilí. Řečeno slovy Tomáše Akvinského: „Bylo-li by zabráněno všemu zlu, z vesmíru by se vytratila mnohá dobra.“ Zdá se, že podobného názoru byl i Augustin: „Neboť On (Bůh) soudil, že je lépe přinášet dobré ze zlého, než nedovolit zlu jeho existenci.“ A jinde píše: „Neboť kdyby nebylo dobré, aby zlo existovalo, pak by tomu všemocný Bůh nedovolil.“ Parazitující plevel (zlo) má koneckonců smysl vytrhávat jen v kontextu pole, mimo pole (například na louce nebo na stráni) se plevel nevytrhává. Podobenství o pleveli má ještě jeden rozměr: zřejmě bychom totiž ani nebyli schopni rozpoznat, co je „dobré símě“ a co plevel – dokud neodroste. I naše abstraktně-morální systémy jsou nedokonalé, nemluvě o jejich převodu do praxe. Neexistuje jediná morální škola, která by dokázala být zcela konsistentní a obešla se bez protimluvů. Spadá vůbec do moci člověka rozsuzovat mezi dobrem a zlem („nesuďte, abyste nebyli souzeni“)? Toto podobenství se mimochodem vyplňuje do dnešního dne, kdy lidstvo není schopno sestavit uspokojivý morální systém, ačkoliv se tomuto směru věnovaly nejlepší a nejtvořivější mozky. V našich očích jako by vězely trámy, skrze něž vidíme morální svět pokřiveně – chyby vlastní nevnímáme a přitom jsme schopni brutálně vytahovat „třísku z očí svých bližních“. Snažíme se vytvářet sofistikované morální systémy (jedním z  nich byl například systém farizeů), kterými cedíme komára, ale polykáme velblouda. Ježíš se koneckonců takovým umělým morálním systémům své doby vzpíral a posmíval se jim; Ježíš po sobě nenechal žádný morální vzoreček chování, systém morálních pravidel, které by šlo soudit ze zevnějšku, jen přikázání lásky. Ježíš zaujímá stanovisko, že vše dobré či zlé pochází z nitra člověka, z jeho vůle či srdce. Jak potom může soudit, kdo nevidí do srdce? Pavel k tomu dodává další ne-pravidlo: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ A ještě příměji: „Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny.“ A konečně vrchol ne-pravidel: „Všechno je mi dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno – ano, ale ničím se nedám zotročit.“ ■ leden 2012 17

TÉMA penzijní reforma očima jana šimka

Až se stáří zeptá... Po tisíce let žili lidé v tradičních rodinách, kde rodiče vychovávali a zabezpečovali děti, a ty se pak staraly o rodiče ve stáří. V posledních sto letech převzal tuto roli na sebe stát. Penzijní reforma, kterou parlament v listopadu schválil, přenáší zodpovědnost na občana. Nyní se každý musí připravit na stáří sám.

P

enzijní systém se nachází v neutěšeném stavu, důchodový účet skončí letošní rok odhadem v  deficitu 35-45 mld. Kč. Populace stárne, rodí se méně dětí a dožíváme se vyššího věku. Reforma je nezbytná, každá vláda by musela hledat řešení. Pro státy je totiž čím dál obtížnější chodit s otevřenou dlaní na finanční trhy žádat o peníze, zvláště ve finanční krizi, kdy investoři přestávají věřit ve schopnost států splácet dluhy a žádají stále vyšší úroky. Vláda potřebuje ozdravit veřejné finance, zvýšit důvěryhodnost u investorů a rozvázat ruce budoucím vládám, proto přichází s reformou. Největší položkou státního rozpočtu jsou totiž tzv. mandatorní výdaje, které vláda nemůže rychle snížit. Jsou to výdaje na důchody, sociální dávky a další zákonem stanovené výdaje. A to je první věc, kterou bychom v souvislosti s důchodovou reformou měli pochopit. Je to reforma veřejných financí, jejím smyslem není primárně postarat se občana, ale reformovat veřejné finance a snížit budoucí závazky státu. Penzijní reforma je postavena na třech tzv. pilířích, opěrných bodech, které by měly pomoci lidem připravit se na stáří. Doposud u nás fungoval jen první a třetí pilíř, tedy důchodové zabezpečení a  dobrovolné penzijní připojištění. Hlavní body reformy začnou platit od roku 2013. Podívejme se společně na přehled nejdůležitějších změn, které penzijní reforma přináší…

Důchodové zabezpečení – první pilíř (povinný) Systém důchodového zabezpečení zůstává povinný pro všechny. Stále budeme muset odvádět důchodové pojištění v celkové výši 28% hrubé mzdy (6,5% zaměstnanec a 21,5% zaměstnavatel). Zásadní změnou ovšem je, že do důchodu budeme odcházet výrazně později (viz tabulka). Ženy mladších ročníků než 1965 včetně budou odcházet 18 leden 2012

do důchodu ve stejném věku jako muži a nebude se jim nadále zohledňovat počet narozených dětí. V situaci, kdy populace stárne, lze také očekávat tlak na růst mezd, a tak je velmi pravděpodobné, že se bude zhoršovat poměr mezi státním důchodem a mzdou, což by znamenalo relativní zhoršení životní úrovně důchodců oproti pracujícím. Dostáváme se tak ke druhému závěru, ve stáří nemůžeme spoléhat výhradně na stát tak jako starší generace. Stát si reformou myje ruce, každý musí myslet na svou životní úroveň ve stáří. Zároveň se ale stát snaží nabídnout občanům pomocnou ruku, a proto umožňuje dobrovolně se stát účastníkem II. a III. pilíře.

Důchodové spoření – druhý pilíř (dobrovolný) Novinkou v celém penzijním systému je vznik důchodového spoření. Jde o systém „opt-out“, tedy možnost vyvést část prostředků placených na důchodové pojištění na individuální účet v  rámci důchodového spoření. V praxi to znamená, že o celé tři procentní body se účastníkovi sníží odvod na důchodové pojištění a tyto prostředky se připisují na jeho individuální účet u penzijní společnosti. Navíc ale musí účastník přidat další dvě procenta z  hrubé mzdy na individuální účet (čistý disponibilní příjem se sníží). U penzijní společnosti si bude moci vybrat typ fondu a investiční strategie, prostředky se budou zhodnocovat podle typu fondu a situace na finančních trzích. Účastník druhého pilíře ovšem musí počítat s tím, že klesne jeho státní důchod (odvádí na důchodový účet méně peněz) v závislosti na době, po kterou bude odvádět nižší důchodové pojištění. Vstoupit do druhého pilíře bude možné od 1. 1. 2013, pro mladší kdykoliv do 35 let, pro starší 35 let poběží přechodné půlroční období, kdy se budou moci stát účastníky důchodo-

Doplňkové penzijní spoření – třetí pilíř (dobrovolný)

Ing. Jan Šimek (31)

Foto archiv autora

vystudoval obor Finance na VŠE, pracuje jako finanční analytik se zaměřením na investiční a penzijní produkty

vého spoření. Rozhodnutí je nevratné a doživotní. Celkově se důchodové spoření teoreticky vyplatí pouze lidem s vyššími příjmy. Státní důchodové zabezpečení je totiž málo zásluhové (lidé s vyššími příjmy platí o mnoho větší důchodové pojištění, ale důchody mají jen o málo vyšší), a  tak se zdá výhodné vyvést část prostředků na individuální účet. V médiích se většinou dozvíte, že pro lidi s hrubou mzdou přesahující průměrnou mzdu, už se druhý pilíř o pár korun vyplatí. Zapomíná se však na několik dalších a důležitějších parametrů, než je výnosnost. Zásadní nevýhodou důchodového spoření je likvidita. K čerpání naspořených prostředků se dostanete až v okamžiku přiznání nároku na důchod (a doba odchodu do důchodu se posouvá), navíc prostředky nezískáte jednorázově, ale pouze formou doživotní nebo dvacetileté penze. Problematické je i dědění naspořených prostředků. V neposlední řadě je nezanedbatelné i politické riziko. Systém, který je potencionálně atraktivnější pro lidi s vyššími příjmy, bude vždy přitahovat populisty k provádění změn.

Měsíční úložka účastníka spoření

Současné penzijní připojištění se po 1. 1. 2013 změní a z penzijních fondů vzniknou transformované fondy. Navíc vzniknou nové účastnické fondy. Každý bude moci být účastníkem pouze jednoho typu fondu. V  obou systémech bude mít účastník nárok na státní příspěvek k vlastním vkladům (výše příspěvků viz tabulka), dále bude moci přispívat zaměstnavatel zaměstnancům a v šedesáti letech bude mít účastník nárok na výběr prostředků. Staré „penzijko“ bude možné zakládat pouze do konce 11/2012 a po transformaci budou zachovány některé zajímavé podmínky jako je garance nezáporného zhodnocení, výsluhová a pozůstalostní penze. Nové účastnické fondy oproti tomu nabídnou různé investiční strategie. Zajímavé budou nízké správcovské poplatky, které omezuje zákon. Doplňkové penzijní spoření je především zajímavé kvůli státním příspěvkům, a tak by ho měl mít založené prakticky každý. Výhodou těch, kteří budou mít založené penzijní připojištění je, že si budou moci vybrat, zda zůstanou v transformovaných fondech nebo přejdou do nových účastnických fondů.

Strach z budoucnosti Dnešní doba klade na lidi nové specifické nároky. Ve světě rodinných financí je velký tlak na zodpovědnost a disciplínu, řešíme budoucí závazky a zdroje příjmů ve stáří. Současná mladá generace zná tíhu hypotéky i strach o zabezpečení v důchodovém věku. Budu mít z čeho platit hypotéku? Kdo se o mě postará ve stáří? Co budeme jíst a co si budeme oblékat? Je moudré jednat hospodárně, věnovat finančním otázkám dostatečný čas (proto i tento článek). Z druhé strany je úžasné, když toto finanční rozhodování neprovází strach. Koukněte se na vrabce! ■

Státní příspěvek aktuální

Státní příspěvek od 1. 1. 2013

0

100

50

200

90

0

300

120

90

400

140

110

500

150

600 700

Ročník

Věk odchodu do důchodu

1965

65 let

130

1971

66 let

150

150

1977

67 let

150

170

1983

68 let

800

150

190

900

150

210

1989

69 let

1000

150

230

1995

70 let

leden 2012 19

ZÁPISNÍK

Petr Kučera kazatel ve Frýdku Místku a milovník karpatského oblouku. Ukrajinský učeň Stanislava Heczka. Léta spolupracuje s Diakonií CB při humanitární pomoci pro Podkarpatskou Rus.

Ivan z chalupy ezdívám na Ukrajinu dvacet let. Miluji její obyvatele i krajinu. Obojí se tu ale mění! Hypermarkety rostou, byznys kvete, lidé si berou půjčky. Krajina, kterou jsem znával před dvaceti lety, mizí, ale výše v údolích jí ještě dosti zbývá. Na samém konci řeky Tysy, královny uherských řek, najdete území nazývané Lazevščina (česky asi Políčkov). Kraj dodnes starobylý. Žije tu i jeden z mých mladších východních přátel – Ivan se svou maminkou. Poprvé mi o něm vyprávěli čeští přátelé. Byl k nim velmi laskavý, úslužný a hlavně měl dlouhé vlasy, což je pro zdejší baptistické sbory něco nemyslitelného. Prý se s ním musím seznámit! Udělal jsem to a dodnes na setkání vzpomínám jako ve snu. S nadšením líčil svůj život. Tady kosím trávu a ukazoval na lán luk. Tady zedničím, tady máme ovce a tady si maluji a vyrábím z plastelíny. Nevěděl jsem, s kým mluvím, zdali s chlapcem, nebo s dospělým hospodářem. Jejich chalupa sestává z více domků a chlívků. Živý skanzen. Obývají vytopenou kuchyň, další místnosti jsou skladištěm. Nejvíc vás šokuje množství suvenýrů. Stěny jsou roubené a hliněné. K obědu mi maminka uvařila banoš, věděla, že ho miluji. Je to kukuřičná mouka vařená ve smetaně. Použijete-li místní „smotánu“, je kvalita zaručena. Užívám si to, i když dobře vím, že za romantickou slupkou se skrývá těžký život. Za rok mi místní kazatel radostně oznámil, že se Ivan pokajal – obrátil se. Když jsem ho spatřil, měl ostříhané dlouhé vlasy. Bojím se, že právě tento jeho 20 leden 2012

čin byl pro místní řádné křesťany hlavním znakem jeho obrácení. Zase jsem prožil srdečné uvítání. Maminka se na mě smála s úsměvem zdobeným tepaným zlatým zubem. Ve studené reprezentační místnosti jsme obědvali studené suché brambory s místní ostrou brynzou. Má ty prostoto! Vidím i novou techniku: obrovská lednice a nezbytný satelit, to vše uprostřed kuchyňského chaosu. Pak jsem se s nimi dva roky neviděl. Občas jsme si zavolali. Věděl jsem, že Ivan pracuje v Kyjevě. Až letos. Z Ivana se stal mladý muž a jeho maminka je stále radostná a hlučná žena. Skanzen zůstal zachován. Sešli jsme s kamarádem ulepeni z hor. K umytí jsme dostali plechové vědro a kýbl horké vody. K večeři brambory, brynzu a ovčí sýr. S Ivanem jsme povídali. Vyprávěl o svých snech, o průvodcování v horách, o touze po pořádném snowboardu a  notebooku. Povídal i o svých nemocech, o  telatech, zedničení a o touze obložit dřevěnou roubenku plastem. Před námi míchal svět dospělých a dospívajících. Do sboru nemá čas chodit, ale věřící prý je. Zesmutněl jsem. Jdeme z kopců s jeho maminkou na bogosluženie. Ona bosky, nechce si ušpinit a poškodit nedělní obuv. Užívám si kraje, kde na každém kousku země je život. Z kraje, kde ještě vše funguje bez dotací. Z kraje, kde lidé těžce dobývají život ze země a cítí se závislejší na přírodě a Bohu. Ale životy jsou tu stejně komplikované jako u nás. A živá víra se rovněž nesnadno rodí. ■ Foto archiv autora

J

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Kazatelé západočeského seniorátu. Zleva Jiří Bort, Tomáš Holubec, Jan Spěváček, David Kašper, Zdeněk Šplíchal a senior Daniel Kaleta.

Západočeský seniorát Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. (Ef 2,13) Jsme dalecí, tedy jsme daleko od sebe – Karlovy Vary, Rakovník, Plzeň, Klatovy, Kladno… ale máme k sobě blízko, pro Kristovu prolitou krev. A tak nás spojuje vděčnost Bohu a touha společně mu sloužit. Rakovnický sbor patří ke středně velkým sborům CB. Na počet členů má poměrně dost lidí ochotných se zapojit do služby. Např. minimálně polovina členů prošla službou v Alfa kurzech. Vážím si dobrých mezigeneračních vztahů ve sboru i ochoty se neuzavírat dobrým duchovním impulsům ze širšího křesťanského spektra. V dobrém slova smyslu považuji náš sbor za místo svobody a dobrého společenství. Jsme rádi spolu, včetně pravidelné sborové dovolené. Ačkoliv to zní jako zpráva z dokonalého sboru, máme bohatě na čem pracovat. Jiří Bort, kazatel CB Rakovník V poslední době se náš sbor zaměřuje více na modlitby. Věříme, že nás Pán volá tímto směrem. Zúčastnili jsme se kromě jiného tzv. 24/7 modlitebního řetězce, kdy jsme se spojili s křesťany celého světa v modlitbách za naše město Plzeň. Jeden křesťan z USA, který se také modlil, byl v ten čas na večeři se svým přítelem z jiné církve. Když se společně modlili, tak přítel surfoval na svém mobilu po internetu. Jakmile byl tázán, proč během modliteb surfoval, odpověděl, že měl před očima jakýsi obraz věže. Když ji konečně našel, byla to byla kostelní věž, která stojí v Plzni na náměstí. K tomuto obrazu přijal slovo: Bůh na tomto místě bude vykopávat zakopané studny. Nutno dodat, že tento křesťan nikdy Plzeň neviděl a ani nevěděl, že se církev jeho přítele modlí za toto město v západních Čechách. Těšíme se na to, co Bůh nového bude dělat v Plzni. Zdeněk Šplíchal, kazatel CB Plzeň

1/2012

Náš klatovský sbor vznikl z původně malé misijní buňky, kterou zde v r. 1893 založil z Prahy vyslaný kolportér Josef Hodek. Nebylo zde nač navázat, věříleden 2012 inform1

• Rada projednala a schválila dopraco-

vaný konferenční návrh pro systemizaci a valorizaci platů kazatelů, který bude zaslán návrhové komisi k projednání. Základní změnou proti dosavadnímu řešení je částečné „změkčení“ současných parametrů a zrušení principu, že kritéria o úvazcích se uplatní v době střídání kazatelů. Zásadní navrženou změnou je skutečnost, že o zařazení nového sboru do stanovených pravidel solidarity velkých sborů s malými nemůže rozhodnout pouze Rada, jak tomu bylo v minulosti, nýbrž

Z jednání RCB v Praze, praha 2011 pouze Konference. Pro misijní pracovníky a pastorační asistenty se nově navrhuje příplatek ze strany sboru, na kterém slouží, a to především z důvodu jejich velmi nízkého platového ohodnocení. Po zpracování v příslušné komisi bude celý návrh postoupen řádnému připomínkovému řízení a následně předložen k hlasování na květnové Výroční konferenci.

• Rada vedla rozhovor s kaz. Bronisla-

vem Matulíkem a br. Jiřím Sedláčkem, tj. šéfredaktorem a vydavatelem časopisu Brána. Podkladem rozhovoru byl zpracovaný materiál o práci vydavatele, šéfredaktora a redakční rady, který byl během setkání předán členům RCB. Rada kvituje skutečnost, že v posledních letech narůstá počet odběratelů; časopis v současné době vychází již v nákladu 1 850 kusů. Slabinou v některých případech zůstává distribuce časopisu na sborech, která na některých místech není zabezpečena dostatečně aktivně. Stávající šéfredaktor je zavázán církvi svou službou (při své kazatelské práci) do roku 2013. Role časopisu je komunitní, sloužící především křesťanům v rámci Církve bratrské, zároveň je patrný významný ekumenický přesah. Brána by měla plnit roli „reklamní“, tedy jakási propagace činnosti Církve bratrské, zároveň komunikační v rámci ekumenického rozhovoru. Misijní přesah je v záplavě jiných médií a tiskovin nesnadný, přesto lze časopis komukoliv nabídnout, neboť po grafické i obsahové stránce si zachovává profesionální úroveň. Rada poděkovala vydavateli i redakci časopisu za důkladnou práci.

• Tajemník Petr Grulich svolal na základě usnesení Rady k prvnímu zasedání odborinform2 leden 2012

cí zde přibývali pomalu a postupně, nešlo o žádné velké hnutí. Zajímavé je, že většina členů od samého začátku pocházela a pochází spíš z širokého okolí města než ze samotných Klatov. Dokonce i současná generace naší mládeže je prakticky bez výjimky přespolní. Na druhou stranu naše společenství doplňuje i velký počet přistěhovalců z celé republiky. Náš sbor bych proto snad přirovnal ke studni na spletité křižovatce, která je nezbytná, občerstvující, přirozeně lidi přivádí k sobě a posiluje na dalekou cestu. Kde je voda, tam je i život. David Kašper, kazatel CB Klatovy Karlovarský sbor vznikal v nesnadných poválečných letech z rodin a jednotlivců, kteří se přistěhovávali do opuštěného pohraničí, nebo se o vznikajícím společenství nějak dozvídali. Snad i proto je společenstvím, které má široké srdce a otevřené dveře pro všechny hosty, příchozí a „tuláky“, kteří hledají bezpečný „domov“. Po celá desetiletí byl vítaným pramenem duchovního povzbuzení i pro mnoho věřících lázeňských hostů, kteří do města pramenů zavítali a chtěli zde posílit své zdraví. Netrpí pocitem výlučnosti, má řadu osobních či rodinných kontaktů a neformálních přátelství v místní ekuméně i s občasnými návštěvníky z ciziny. Je svým složením tak různorodý, že je to malý zázrak, jak může vůbec držet pohromadě! O to snadněji ovšem mezi sebe přijímá i ty, kdo by se jen těžko vešli do běžné škatulky a potřebují se setkat s  Boží láskou. Na první setkání sice nepadá hned každému „kolem krku“, ale když chvíli vydržíte, poznáte, že má srdce „na pravém místě“. Tomáš Holubec, kazatel CB Karlovy Vary Chceme být oázou, kde si může uspěchaný a unavený Kladeňák odpočinout a načerpat trochu pokoje, přátelství a lásky. Centrem oázy je studna a k té znovu a znovu přicházíme, protože v ní je voda, která dává život. A k této studni zveme i naše přátele. Některým stačíme my sami, je jim mezi námi dobře. Ale my jim toho mnoho nedáme. A tak je vytrvale zveme ke studni. Když ochutnáte vodu, kterou dává Ježíš, tak vás již nic jiného nemůže uspokojit. Díky tomu můžeme žít v jednotě a lásce, i když náš sbor tvoří lidé z deseti různých denominací. Pro nás ale není podstatné, kdo má jakou církevní tradici, voda je pro každého a u studny jsme si všichni rovni. Očekáváme, kdy proudy živé vody vytrysknou z nás. (Jan 7,38) Anebo již tryskají? Z milosti Boží ano. Díky Ti, Pane Ježíši. Daniel Kaleta, kazatel CB Kladno

Sbor ve Vysokém Mýtě A

ť už přijíždíte z Moravy od Olomouce po silnici R 35 či od Hradce Králové, nebo jste zvolili vlakovou trasu přes Choceň, naše městečko nemůžete přehlédnout. Z dálky viditelné dvě věže gotického kostela svatého Vavřince a budova ředitelství firmy Iveco (dříve Karosa) vás bezpečně (neomylně) dovedou až k nám. Vítejte ve Vysokém Mýtě, ve městě s největším čtvercovým náměstím v České republice, v královském věnném městě s bohatou historií, ve městě autobusů. Pokud je zrovna neděle, patrně se

rozhlížíte po společenství místních křesťanů. A máte hned několik možností na výběr. Katolický chrám nelze přehlédnout, nedaleko centra města se nachází husitský kostel, poblíž hlavní silnice mají svou modlitebnu baptisté a pod náměstím na ulici Javornického narazíte na modlitebnu Českobratrské církve evangelické. A pokud je právě kolem půl jedenácté, pak jste přišli právě včas na bohoslužby místního sboru Církve bratrské, která se zde také schází. Ačkoli jsme sbor poměrně mladý, historie našeho společenství je dlouhá a bohatá… V posledních desetiletích 19. století bylo zaznamenáno mohutné vanutí Božího Ducha – mnozí lidé se rozhodli následovat Krista. V období okolo druhé světové války zde již bylo velké shromáždění tvořené převážně staršími lidmi. Scházeli se v budově obchodní školy u autobusového nádraží. Asi od roku 1948 se shromáždění přesunulo do dvora jedné přátelsky nakloněné rodiny (k Junkům u Pražské brány). Později se stanice stala součástí obrovského litomyšlského sboru, ke kterému patřily stanice: Pustá Rybná, Chrudim, Pardubice, Bučina, Moravská Třebová, Česká Třebová a Žamberk. Vystřídali se zde mnozí kazatelé například bratři Kučera, Uhlíř, Fér. Jednou měsíčně se dojíždělo na shromáždění do Litomyšle. Po odchodu ruských vojsk město nabídlo zdarma budovu pro stavbu Naděje – Stanislav Černý (otec bývalého předsedy Rady CB Pavla Černého) byl jedním z hlavních iniciátorů tohoto projektu. Vysokomýtské shromáždění se tedy přesunulo do Naděje. Po nějaké době však toto fungování začalo být neúnosné s ohledem na starší spoluobčany v Naději, ale i kvůli hygienickým předpisům. Církev tedy našla útočiště v prostorách modlitebny ČCE. V tomto období přišlo do tohoto společenství několik mladých rodin s dětmi, včetně sourozenců přicházejících ze sboru Křesťanská společenství. Díky tomu získala stanice poněkud jiný charakter, různá věroučná pozadí však přinesla díky lásce spíše pestrost a vzájemné obohacení. Sbor dále fungoval jako samostatná stanice sboru litomyšlského. Stanici vedl Richard Hrdý, kazatelem správcem byl Daniel Smetana z Litomyšle. V prosinci roku 2005 byl ustanoven za vikáře Přemek Pýter, který se do Vysokého Mýta spolu s manželkou přestěhoval po ročním pobytu v Irsku. Po zhruba ročním vikariátu byl bratr Pýter ordinován za kazatele Církve bratrské na konferenci v Brně 2007 a 9. září téhož roku proběhla za přítomnosti tehdejšího předsedy rady CB Pavla Černého slavnostní instalace spolu s ustanovením samostatného sboru CB Vysoké Mýto. Po mnoha letech pod křídly Litomyšle se tak sbor vydává vlastní cestou. Co se týče místa ke scházení, sbor smluvně využívá malý sál kostela evangelické církve. Velký sál je z důvodu špatné vytopitelnosti k užívání nevhodný. Otázka prostor je pro nás v poslední době čím dál aktuálnější, jelikož vzhledem k mírnému, ale neustálému početnímu růstu jsou nám již současné prostory značně těsné. Hledáme proto intenzivně vhodnou alternativu. Modlíme se za jiný pronájem, koupi nebo stavbu objektu pro naše účely. Ve sboru jsou zastoupeny všechny věkové skupiny a dle svědectví mnohých spolu vzájemně vycházejí a spolupracují velmi dobře. Momentálně máme 58 členů, 23 dětí, je zde 1 přípravný člen a více či méně pravidelně mezi nás chodí zhruba 17 hostů.

ně ekonomicko-hospodářskou komisi Církve bratrské, která by v případě nového uspořádání mezi státem a církvemi mohla navrhovat či zpracovávat ekonomické modely či návrhy možného postupu v době přechodu k samofinancování církve. Na prvním setkání byli jednotliví členové tajemníkem Rady seznámeni s podrobnostmi dosavadního vládního návrhu o majetkovém vyrovnání a jeho možnými ekonomickými dopady na Církev bratrskou. Komise se v první fázi hodlá zabývat zpracováním okruhů otázek k širšímu průzkumu mezi členy a kazateli CB, jak by v nových podmínkách mohlo být řešeno financování potřeb jednotlivých sborů a celé církve. Zároveň se předpokládá, že po odborné stránce by zpracovávala možné podklady pro věcné rozhodování Konference. Další setkání tohoto expertního týmu proběhne po Novém roce.

• Oproti loňskému roku se v Církvi bra-

trské významně stabilizovalo personální obsazení jednotlivých sborů. Mezi sbory, pro které hledáme vhodné kazatele, patří zejména Opava; prosíme o nové modlitby za personální obsazení tohoto sboru. Na řadě dalších míst je již služba dlouhodobě zabezpečena.

• Rada projednala na základě žádosti

administrátora sboru v Praze 4 – Jižním Městě změnu zařazení misijního pracovníka Petra Šedého a souhlasí s tím, aby byl převeden mezi vikáře pod vedením administrátora kaz. Marka Potmy.

Z jednání RCB v Praze, listopad 2011 • Rada souhlasí s určením zástupců na

setkáních hospodářů a dalších statutárních zástupců jednotlivých sborů, které je přípravným setkáním před Výroční konferencí. Setkání v sobotu 10. 3. 2012 v Praze se zúčastní předseda, tajemník a předseda návrhové komise kaz. Kloubek, v sobotu 17. 3. 2012 ve Vsetíně pak tajemník, br. Fojtík a 1 zástupce za návrhovou komisi. Uvedená setkání se konají za účelem předjednání konferenčních návrhů, aby na konferenci samotné byl uvolněn časový prostor k duchovnímu a vzdělavatelnému programu.

• Kazatel Vladimír Horský oslovil Radu s žádostí o podporu misijní činnosti věřících lidí z Mongolska, kteří se

leden 2012 inform3

pravidelně scházejí v Havlíčkově Brodě ve sborovém domě a hledají finanční zázemí pro svého pracovníka. Rada hledá možnosti dobrovolné pomoci pro podporu a rozvoj práce v této specifické oblasti.

• Tajemník informoval Radu o spuštění

nového webu CB; Rada následně vedla rozhovor o obsahu, grafice, publikovaných informacích a využitelnosti webu kazateli, sbory a veřejností. V současné době navštěvuje tuto stránku cca 300–500 návštěvníků denně, kteří zároveň zobrazí cca 1500–3000 různých stránek webu.

• V Praze se 30. 11. konalo 8. valné

shromáždění Ekumenické rady církví ČR, které za účasti pozvaných hostů projednávalo společné záležitosti svých 11 členských církví. Kromě schvalování výroční zprávy a dalších oficialit proběhla volba předsedy a obou místopředsedů. Za předsedu ERC byl na další 2 roky zvolen br. Joel Ruml (ČCE), prvním místopředsedou br. Daniel Fajfr (CB), druhým místopředsedou br. Dušan Hejbal (Starokatolická církev), čímž bylo potvrzeno stávající složení. Na programu byly dále informace předsedů jednotlivých komisí Ekumenické Rady církví, tj. expertní komise ve věci majetkového vyrovnání (Petr Grulich), komise pro školství a vzdělávání (Daniela Coufalová), komise pro sdělovací prostředky (Petr Vaďura), komise pro duchovní péči ve zdravotnických zařízeních (Pavel Pokorný), komise pro mládež (Olga Richterová), komise pro ekumenismus (David Tonzar) a komise žen, která se zabývá především problematikou rodiny (Zuzana Dvořáková). V rámci ideového bloku „Kam kráčíš, ekumeno?“ přednesli zajímavé referáty bratři David Tonzar (CČSH) a Pavel Černý (CB). Zástupci jednotlivých členských církví byli dále informováni, že se hledá nový koordinátor společného projektu „Modlitba za domov“.

• Rada byla informována o smutečních

shromážděních, která se konala v Náchodě, Horní Krupé a v Třinci, při kterých byla s vděčností vzpomenuta služba dlouholetých služebníků církve – sestry Věry Javornické a bratří Josefa Berana a Česlava Czudka.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB inform leden 2012

Sbor je výrazně hudebně obdarován, proto je mnoho sborových aktivit a evangelizací nějakým způsobem s hudbou spojeno. Ve sboru fungují tři chválicí skupiny, pěvecký sbor, pop-rocková kapela NAAM a rocková evangelizační skupina Eliata. Společným jmenovatelem evangelizačního úsilí posledních 12 let byl dnes již tradiční Vánoční koncert, kde poselství evangelia zní prostřednictvím moderních křesťanských písní, které si každým rokem přijde poslechnout kolem 300 posluchačů, zaplňujících sál místního Šemberova divadla do posledního místa. Mezi další pravidelné evangelizační aktivity patří například Biblický les pro děti (alternativa tradičních pohádkových lesů – soutěže pro děti a seznámení s biblickými postavami), dále každoroční veřejná bohoslužba na vysokomýtském náměstí a další. Nárazově jsme se také zapojili například do veřejného čtení Bible či kurzu Manželské večery. Mládež, která si říká SOSka, je živá skupina mladých lidí, jimž leží na srdci šíření evangelia, modlitba a osobní růst ve vztahu s Pánem. Jejich zapojení do mnoha aktivit, například nadsborové služby Mládeže pro Krista, je jen jedním z příkladů. Jak u nás vypadá sborový program? V neděli dopoledne máme samozřejmě shromáždění s nedělními besídkami pro děti, v podvečerních hodinách pak sborovou modlitební hodinu. Přes týden se konají setkání tří domácích skupinek, zkoušky hudebních skupin a pěveckého sboru, stejně tak probíhá pravidelná schůzka dorostu a mládeže. Dvakrát týdně v ranních hodinách se koná mládežnická modlitební na místní střední podnikatelské škole, jednou měsíčně ve středu večer pak modlitební setkání sester (krycí název MOSES). Nárazově se scházejí muži na svém klubu 121 (podle Římanům 12,1), kde u dobré večeře vymýšlejí nejroztodivnější způsoby, jak udělat radost svým manželkám (a přiznejme si, výborně se u toho pobaví). K pravidelnému protáhnutí nerozhýbaných těl se také schází skupina volejbalistů. Jednou ročně se již mnoho let koná v blízké vesnici opékání prasete s posezením a souběžně probíhajícím tenisovým turnajem. Touto akcí obvykle vítáme konec školního roku a začátek prázdnin a je to výborná příležitost k pozvání nevěřících přátel. Loni v únoru se podařila organizace Legoprojektu, který veřejnost v Mýtě přijala velmi pozitivně. Přes prázdniny většinou vyráží dorost na svůj puťák a mládež na vodu či na Teencamp, který v rámci Mládeže pro Krista již dva roky spoluorganizuje. Naším velikým přáním jako sboru je, aby se Boží království šířilo a aby byli ještě mnozí zachráněni pro věčnost. Toužíme po tom, aby naše působení ve Vysokém Mýtě bylo příjemnou vůní pro místní obyvatele a abychom byli otevřeným a láskyplným společenstvím, kde se nevěřící budou cítit dobře a kde budou moci poznat Boží lásku. Kéž je nám v tom Bůh milostiv.

■ přemysl pýter

STALO SE

Církvím důvěřuje menšina Němců

V Německu důvěřuje církvím pouze menšina obyvatel (40%). Vyplývá to z mezinárodního průzkumu renomované agentury GfK. S touto mírou důvěry se církve umístily zhruba v polovině žebříčku, na šestém místě. Není bez zajímavosti, že Němci nejvíce věří policii (85%) a justici (67%). Největší důvěře se těší církve v Jihoafrické republice (82%) a  v USA (78%). Zajímavé jsou rovněž údaje o důvěře v církve z Ruska (60%), Polska (57%) či Francie (45%), kde církvím důvěřuje více obyvatel než v Německu. V naší zemi důvěřuje církvím relativně málo lidí, pouze 28% (podle letošního průzkumu agentury CVVM).

Ekumenické hnutí a letniční

Ekumenické hnutí se musí nově postavit vůči razantním změnám uvnitř křesťanstva. Křesťanský svět nejvíce proměňuje skutečnost, že se jeho těžiště přesouvá na jih naší planety a také rychlým růstem letničního a charismatického hnutí. Zároveň klesá vliv Světové rady církví (SRC). Poukázal na to bývalý generální sekretář SRC prof. Konrad Raiser (v letech 1993-2003) při nedávném církevním setkání v německém Kasselu. K SRC nyní náleží 349 evangelických, pravoslavných a  anglikánských církví, které mají více než 560 milionů členů ve 110 zemích. Letniční a charismatické hnutí má podle Raisera kolem 500 milionů přívrženců a početně tedy zhruba odpovídá tradičním církvím v SRC. Světové ekumenické hnutí by se vůči těmto novým křesťanským skupinám nemělo izolovat, nýbrž by mělo vyvolat široce založený dialog, zdůraznil třiasedmdesátiletý bývalý generální tajemník SRC. Podle IDEA, ČTK, Radia Vatikán a Reuters zpracoval (ve spolupráci s ChristNet.cz) -juml

no comment Papež nedostane pokutu Vatikánský tiskový mluvčí Federico Lombardi s úsměvem reagoval na dotazy novinářů, které se vztahovaly ke kauze užívání bezpečnostních pásů v papamobilu. Otázka vyplula na povrch vzápětí po papežově návštěvě v Německu v souvislosti s udáním všímavého dortmundského občana. Sedmačtyřicetiletý Uwe Hilsmann zažaloval „pana Josepha Ratzingera“, protože se při projíždění Freiburgem v papamobilu nepřipoutal. Papeži hrozila pokuta 40 euro, kterou mu však město Freiburg neudělilo. Odložilo případ ad acta s poukazem na skutečnost, že papežská kolona se pohybovala na uzavřené komunikaci, kde neplatí běžná pravidla silničního provozu. „Nicméně nás těší starost o papežovu bezpečnost,“ ocenil Lombardi snahu Ratzingerova krajana.

GLOSA

Daniel Kvasnička Na tohle není rozumná reakce. Doufám, že ve všech církvích bude následovat hluboká reflexe. Jsou venku první čísla sčítání lidu. A je to průšvih! V roce 2001 bylo 2,7 miliónu katolíků a dnes je jich něco přes

Jak dopadlo sčítání lidu jeden milión. Kladu si otázku, jako by to byla moje čísla. Jen to, že nepatříme mezi trojku velkých církví, nás chrání od toho, abychom si vyposlechli osud Církve bratrské. Teď zapochybujete o mém zdraví: „My přece rosteme!“ No, rosteme, ale... Že bychom zasáhli do dějin této země, to pochybuji. „Děláme, co můžeme,“ bude následovat odpověď, „vždyť jsme tak malí!“ Pokud sledujete životopis tesaře vyučeného v Životicích, Kristiána Davida z Ochranova, pak nechápete, jak se během osmnáctého století několikrát ocitl v Grónsku, pak v Americe, potom ve Švýcarsku, Dánsku a Nizozemí. A to jezdil asi lodí a na voze, pokud neměl koberec létající na vítr Ducha svatého. A cestoval jen za bratrské peníze – a hlavně makal! Zůstávali po něm křesťané a občas nějaká tesařina. My jezdíme auty, létáme letadly, píšeme na počítačích a mejlujeme po celé zeměkouli. To jistě není chyba. Naopak! Ale… Čísla našeho sčítání říkají, že Karlovarský kraj, Plzeňský a Liberecký kraj volají po misii. Také říkají, že nejvíce dětí je ve Středočeském kraji. A také, že rozvodovost narostla do tušených rozměrů. A pak ta čísla říkají, že tanečky kolem církevního majetku jsou jen na škodu, protože peníze z ukradeného majetku nic v této věci nevyřeší. Je třeba se zvednout, jít a pracovat. Teď hned. Co si neodmakáme, to nemáme, to je hlavní pravidlo víry. ■

leden 2012 21

PŘÍBĚH příběh nevyslyšené modlitby

Kytara, která neshořela M

íváme u nás doma biblické hodiny. Marcela, Líba a Martin přicházejí pravidelně. Všechny tři přivádí vědomí duchovní potřeby, které je v minulosti vedlo ke zkoumání východních náboženství, návštěvám vykladačů tarotových karet, léčitelů a účasti na seminářích wellness. Křesťanství a Bible je pro ně další zajímavá nabídka v dlouhém seznamu metod a filozofií slibujících méně bolestný a smysluplnější život (a dávajících jim jakousi naději na nalezení vnitřní vyrovnanosti). Snažíme se jim s manželkou přiblížit náš vztah s Ježíšem a téměř denně se modlíme za jejich spasení. Zatím jsme se alespoň stali dobrými přáteli, navštěvujeme se, povídáme si o svých dětech. Proto, když nás Líba pozvala na recitál Štěpána Raka, kytarového virtuóza, skladatele a profesora na pražské AMU, nadšeně jsme souhlasili. Koncert se konal v Berouně v sále České pojišťovny.

Koncert O klasické kytaře toho mnoho nevím, ale bylo jasné, že Štěpán Rak je dobrý. Hrál s nadšením. Pan Rak není velký muž, naopak kytara v jeho rukou vypadala velká. Zdála se být prodloužením jeho těla, reagovala na každý pohyb jeho hlavy, zhoupnutí v bocích nebo hnutí jeho rukou. Jako by chtěl upozornit na úsilí, s jakým pro nás hraje, vždy po několika minutách přestal, aby si otřel hlavu či brýle nebo se trochu napil vody. Před obecenstvem byl zcela bez rozpaků. Ostatně, všichni jsme byli jeho přátelé, připraveni vyjádřit ocenění daru, který nám předváděl. Také s námi mluvil jako s přáteli. Uvolněným způsobem, za častého vtipkování, ale někdy i vážně. Hovořil o  duchovních souvislostech své hudby a o magii, která umožnila jeho hudbě nebýt pouhým složením běžných hudebních prvků. Jeho filozofické vložky se mi nelíbily. Dělalo mi to starosti o něj i o koncert. Ale koukl jsem letmo na své přátele a rozhodl se netrápit se. Vždyť byli na takové záležitosti zvyklí. Cítil jsem se opět uvolněný a  okouzlen hudbou, když tu náhle přestal. Najednou se ukázalo, jací lidé a proč sedí v přední řadě – byli zde, aby mu pomohli pokřtít nové CD. Místo, abych se jako svědek této události cítil poctěn, vadilo mi to. Zaplatil jsem 120 Kč, abych slyšel jeho hudbu, a chtěl jsem ji slyšet ještě víc. Nedůvěřivě 22 leden 2012

jsem čekal, co se z toho vyvine. Nejprve přišel na jeviště vysoký muž v dlouhém černém rozepnutém saku, s velkou hlavou, výraznými rysy a impozantními vlasy. Působil dojmem autority a sebevědomě se pohyboval na jevišti, skoro jako by všichni dnes přišli hlavně kvůli němu. Jeho tvář byla rudá a přívětivá, ale v jeho pohybech byla jistá síla, která přikazovala respekt i na dálku. Byl to celoživotní přítel pana Raka a prý hlavní odborník na magii v Praze. Když pan Rak začal popisovat duchovní obdarování svého přítele, obestřely mě chmury. Byli jsme podvedeni. Nepřišli jsme pouze na koncert, ale stali jsme se součástí oslavy temnoty, schované v hudbě. Nejhorší bylo, že tam byli moji přátelé. Ty názory, které jsem se jim měsíce snažil zpochybnit, zde veřejně opakovaly známé osobnosti a aplaudovala jim spousta uznávaných lidí z jejich okolí. Hluboko ve mně začal narůstat hněv. Jak je to možné? Můj Bůh byl urážen řečmi o nacházení smyslu a cíle života pomocí různých duchů a  tarotových karet. Koukl jsem se na své přátele. Zdálo se, že jejich oči jiskří pochopením. V jejich výrazech nebylo nic, co by naznačovalo šok a nesouhlas. Nejsa schopen jiné reakce, modlil jsem se: „Pane, sešli svůj oheň na tyto posly falešného evangelia, ukaž lidem, kdo je Bůh.“ Ale nic se nestalo. Pán ten večer nebyl vůbec nakloněn myšlence spálit Štěpána Raka na popel. A oslava pokračovala. Další přišla na řadu drobná žena. Vypadala jako dobrá kuchařka a laskavá tetička. Ve skutečnosti to byla představitelka hnutí New age a věštkyně, která dříve vynesla velmi přesné předpovědi o politickém vývoji v České republice. Pokračoval jsem v horečné modlitbě a snažně prosil Pána, aby tomu učinil přítrž. Ale oslava člověka oddaného duchovním mocnostem pokračovala bez překážek. A když pan Rak konečně pokračoval v koncertu, nebyl jsem již schopen soustředit se na jeho hudbu. „Pane, pokud na něj nesešleš oheň, tak aspoň na jeho kytaru,“ prosil jsem. Ale běda, oheň nebyl Boží plán. V bezmocném zoufalství jsem Bohu řekl: „Budu-li mít po koncertu příležitost mluvit se Štěpánem Rakem, řeknu mu toto: „Pane Raku, bojíte se Boha?“ Řekne-li, že ano, povím mu dále: „Pokud se bojíte Boha, hledejte Ježíše Krista.” Po několika minutách jsem se uvolnil a hněv, který

Nečekaný rozhovor Možná jsem se mýlil, myslel jsem si. Možná Pán nechce, abych ho tak otevřeně konfrontoval. Právě když jsem svůj plán začal měnit na únikový, dveře na jeviště se otevřely a pan Rak vyšel ven. K mému překvapení nebyl v tom velkém davu, který se shromáždil kolem občerstvení. Byl asi pět metrů ode mě a mezi námi nikdo nestál. Podíval se mi do očí, usmál se a přišel přímo ke mně, jako bychom se znali. Měl jsem trochu obavy, ale současně bylo jasné, že svůj plán musím uskutečnit. Podíval jsem se mu do očí a oplatil úsměv. Na tváři měl klidný,

Montáž Ondřej Košťák

Foto archiv

jsem cítil, ustoupil. Měl jsem plán a nezdálo se, že by Pán byl proti. Koncert skončil. Posluchači vyjadřovali svoji vděčnost a znovu slyšeli, že toto úžasné umění má také svůj duchovní rozměr. Lidé se shromáždili mimo sál a čekali na vyzvednutí kabátů, na sendviče a na víno. Sám jsem čekal na kraji a díval se do davu, zda neuvidím muže, s kterým jsem chtěl mluvit. Během opakování si svého plánu a zkoušení různých verzí moje odhodlání poněkud sláblo. A když jsem pana Raka nikde neviděl, měl jsem za to, že zmizel uprostřed vína a sendvičů, obklopen desítkami lidí, kteří mu vyjadřovali svůj vděk.

šťastný výraz. Nebyla tam žádná stopa zla. Blahopřál jsem mu k jeho výkonu. Zvyklý na takovou chválu, přikývl a stále se na mě díval, jako by tušil, že mu chci sdělit ještě něco důležitějšího. Uchopil jsem ho za paži nad loktem, jako bychom byli staří přátelé. Nebránil se. „Pane Raku,“ řekl jsem, „bojíte se Boha?“ Upřeně se na mě podíval. Neuhnul před mým pohledem, ani se neurazil nad přímostí otázky. Po několika vteřinách odpověděl: „Ano, bojím.“ Teď byla řada na mně. Stručně jsem mu řekl, že si myslím, že veřejná oslava okultních sil není poctou Bohu. Odpověděl, že tyto záležitosti jsou v pořádku, pokud je člověk plný lásky k druhým lidem. Pak jsem řekl: „Pokud se bojíte Boha, hledejte Ježíše Krista.“ Opět se neurazil, ale trvalo mu déle, než odpověděl. Tentokrát se zřejmým znakem smutku: „To je velmi těžká věc.“ Tímto náš krátký rozhovor skončil. Často na to myslím a jsem šťastný, že jsem to nevzdal a udělal, co Pán po mně chtěl. Od tohoto koncertu již uplynulo několik měsíců. Naše biblické hodiny stále pravidelně pokračují a něco podstatného se stalo – Líba uvěřila v Krista. ■ Jan Klika (upravila Hana Vysloužilová)

leden 2012 23

DO PÍSMA

koloským 3,1-4

Most Č

teme-li tento hutný úryvek z Pavlova listu do sboru v maloasijském městě Kolosis, je to, jako bychom kráčeli po víceúrovňovém mostě. Mostě, který spojuje dva osudově vzdálené břehy. V jeho prvním patře vidíme spojnici v logice Pavlova dopisu. Naše čtyři verše drží celý list pohromadě, pojí totiž jeho věroučnou a praktickou část. „Protože (dosl. „Jestliže tedy“) jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi… umrtvujte své pozemské sklony.“ (Ko 3,1, resp. 3,5). Výpověď víry (Kristus byl vzkříšen a my jsme vzkříšeni jím, anebo s ním!) má tady svůj zásadní důsledek pro postoje a jednání v životě. Doposud se autor věnoval téměř výhradně věrouce, snaze o srozumitelný výklad Kristovy věci. Toto úsilí v našich verších vrcholí. Odtud dál pak už směřujeme jinam: řeč bude nadále o tom, co my – obyčejní lidé s tím. Co toto (snad až příliš veliké a vznešené) učení znamená pro život. A to už jsme ve druhém patře našeho mostu. Tam, kde se nenadále spojuje daleko víc než jen dvě části pastýřského dopisu. Dochází k propojení dvou od věků rozeklaných světů. S tušením bezedné hloubky pod sebou, v úžasu a s třesoucími koleny vstupujeme na spojnici mezi světem tady a světem tam, mezi zemí a nebem, mezi běžnou skutečností a Božím královstvím. Anebo také mezi světem dole a světem nahoře (srov. 3, 1-2 – „hledejte to, co je nahoře“; „to, co je nahoře, promýšlejte /kontemplujte/, na to buďte soustředěni, nikoliv k tomu, co je na zemi“). Je před námi pozvání na podivuhodnou cestu. První div je, že taková cesta vůbec existuje. Jak to? Kde se najednou vzal, anebo spíš co je zač onen kouzelný most? Vždyť už odjakživa lidé zažívají, že je to marné. Že i kdyby se přetrhli, na druhý okraj velké propasti nedosáhnou. I v Kolosis to zkoušeli všelijak. Pestrý kultický provoz, obdivuhodné sebezapírání, diety, sebedisciplína těla i ducha, extatické výstupy do nebeských sfér. To vše tady bylo v nabídce, k tomu všemu skládali lidé zhusta svou naději (srov. 2,8; 2,21-23!). Ale navzdory 24 leden 2012

nebetyčnému úsilí zůstává po takovém výstupu nebeská brána uzamčená, člověk dřív nebo později spadne zpátky na zem a jeho naděje leží rozbitá vedle něj. Žádný most mezi nebem a zemí neexistuje. Anebo přece jen? Ale ano, jistě! – vykřikuje naléhavě nedávno ještě farizeus Saul, teď už Pavel, navždy probodený zázračným světlem. Ano, je tu takový most, je tu cesta, je tady život – jmenuje se Kristus! A vy to přece víte, vy popletové z Kolosis. Vy už jste po něm, anebo spíš v něm vykročili, tak proč nepokračujete? Proč to zase zkoušíte jinak, jinudy - a jinam? Proč děláte, jako by se nic nestalo? Copak to nevidíte? Tak se koukněte pořádně. Otočte se tím správným směrem (Ko 3,1!) a snad si zase vzpomenete, jak se věci ve skutečnosti mají. Když se díváte do země, nevidíte nic než svoje kroky. Když se díváte kolem sebe, máte nejeden důvod k obavám, zármutku, ba zoufalství. Tak se podívejte výš. Pozvedněte svoje nitro k Bohu. A ke Kristu, který „sedí na jeho pravici“ (Ko 3,1), protože vládne. A pak už se netřeba děsit. Ani viditelných, ani všech neviditelných hrůz. Ani minulosti, ale ani budoucnosti. Pak už netřeba zůstat přikovaný k zemi, k tomu, co bylo, k  tomu, co zemřelo. Je tady nový život. Tak jím nepohrdněte (Ko 3,4). Hezky to zní, osvícený Pavle. Jenže to není tak jednoduché, „dívat se“ tam nahoru. A ani to není správné chodit si nezodpovědně s hlavou v oblacích. Nemyslíš? A Pavel jako by odpovídal: Však já to dobře vím, vím, o čem mluvíte, i já znám sílu pochybnosti,

Mgr. Matěj Hájek (29) 2. kazatel CB Praha - Šeberov, od léta 2012 bude v CB Bratislava - Cukrová. Přednáší křesťanskou etiku na ETS. S manželkou Evou žijí v Praze na Žižkově.

vím, co je to chvění víry. A proto říkám: Ten nový život je prozatím „skryt“ (Ko 3,3) a snadno se tedy ztrácí ze zřetele. A proto nejen v Kolosis často lidé scházeli, ba někdy snad i skákali z onoho mostu. Stejně jako my. Ten most je totiž špatně vidět. A tak je jednodušší to prostě brát jinudy. Anebo vůbec nikam nejít. Zůstat na místě, schovat se ve svém. To stojí méně sil. Stojí to méně přemáhání. A taky méně ústrků ze strany těch, kteří o žádném „mostě“ nechtějí ani slyšet. A přece, ujišťuje všechny Pavel, přece jít s Kristem a v Kristu, jít „po mostě“, jedině stojí za to. Ačkoliv je to mnohdy vlastně poslepu. A to je ten druhý div: Stojí to za to, ačkoliv to tak mnohdy nevypadá. Ono se totiž jednou ukáže, jak se věci ve skutečnosti mají (Ko 3,4). Ono se ukáže, že všechno není marné. Ono se ukáže, že nebe a  země jsou přece propojené, ačkoliv na světě nenajdeš síly, která by tě vymrštila „odsud tam“. Žádné takové síly ovšem není třeba. Nebe už zemi prvně políbilo a teď se chystá nádherná svatba. A  na ní se jednou provždy ukáže, „kdo je tady Pán“. Žádný mocipán, nýbrž ten, kdo si přišel pro svou milovanou a kdo ji miluje až za hrob. A proto jedině On (a nikdo jiný) ji může převést bez úrazu přes velikou propast – ze tmy do světla, „zdola“ „vzhůru“, z království smrti k životu. Taková cesta je nám tedy otevřena. Není to cesta s hlavou v oblacích, je to spíš pouť po mostě, se srdcem obráceným tam, kde to má opravdový smysl – k  nebi, které proniklo naším světem, aby jej navždycky proměnilo a přijalo do své nádhery (Ko 3,4 – dosl. „slávy“). ■ Oznámení

Ekologická sekce České křesťanské akademie ve spolupráci s Mezinárodním ekumenickým společenstvím (IEF) se připojuje k lednovým modlitbám za jednotu křesťanů a zve na úterý 17. ledna 2012 od 17:30 do přízemí kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49) k  Podvečeru modliteb za životní prostředí a náš vztah k němu. Kázáním poslouží ThDr. Pavel Černý, Th.D., kazatel Církve bratrské v Praze 1 a vedoucí katedry praktické teologie na Evangelikálním teologickém semináří v Praze.

POZNÁMKY Pavlovy protiklady Nahoře X dole, starý X nový věk anebo tělo X duch Biblický kánon, stejně jako rabínská tradice vyjadřuje běžně povahu naší skutečnosti coby napětí mezi dvěma sférami či přímo dvěma světy. Používá k tomu jak prostorovou obraznost (nahoře versus dole: Gn 11,5; Ex 19,20; 24,9-10; Ž 14,2; Ez 1,26; Dn 7,13), tak postupně stále víc také časové přirovnání (nynější versus budoucí věk (Den Hospodinův): Iz 65,1718; 66,22; Za 8; Mi 4,1-5). Obě představové roviny se později přibližují, až dochází k jejich pozoruhodnému prolnutí v rabínských spisech (srov. následující citát z babylonského talmudu. „Moji otcové hromadili poklad pro spodní svět, já jsem hromadil poklad pro svět nahoře…moji otcové hromadili poklad pro tento svět a já jsem hromadil poklad pro svět budoucí.“). Apoštol Pavel ve svém díle uvažuje rovněž v prostorových (Ko 3,1; 1,20; Ef 1,10) i časových souřadnicích (Ko 3,4; 2 K 5,17, Ga 6,15; Ř 8,19). Zároveň jindy používá spíše helénistický protiklad tělo versus duch, který má silné morální zabarvení (Ř 8,5; 8,13). Podle různých vykladačů není třeba tyto různé perspektivy vnímat ve vzájemné konkurenci. Jedná se spíš o pestrou snahu autora vyjádřit jedinečné napětí křesťana jako toho, kdo se zkrátka nachází a putuje mezi dvěma skutečnostmi. To má svou prostorovou, časovou i morální souvislost. Toto prolnutí perspektiv nabízí právě náš oddíl (Ko 3,1-4) zcela jedinečně. Vezme-li to člověk vážně, vlastně se tak radikálně vydává na cestu, kterou svým sestoupením „shora dolů“ (Fil 2,6-11) nebo „průlomem nového do starého“ (Ř 8,10; 2 K 5,17) otevřel sám Kristus. A ještě jeden protiklad – skryté X zjevné V našem oddíle je dále pozoruhodný jiný paradox. Motiv skryté Boží slávy (a v ní ukrytého života Božích dětí – Ko 3,3), která nicméně bude jednou zjevena (Ko 3,4). Navzdory navýsost vysoké christologii tu takto vyniká i Pavlův realismus. Ano, ještě mnoho nevidíme, někdy dokonce vůbec nic (1 K 13,12-13; 2 K 5,7). A přece už je vše připraveno, přece byl závoj odstraněn a je možné učit se pravdě (řecky dosl. „neskrytosti“) hledět do tváře (2 K 3,12-18!). ■

leden 2012 25

SVĚDECTVÍ O hledání způsobu, jak uvidět Ježíše na vlastní oči

Zacheovy žebříky C

htěl bych podat zprávu o své stáži v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Vlastně zejména a výhradně o mimořádném Božím vedení, které jsem tam prožil. Přijel jsem v podstatě jako Zacheus. Avšak Zacheus s niternou touhou rozvíjet se v dimenzi dialogického jednání na všech základních rovinách, především s bližními a  s  Bohem. Tedy jako ten, kdo Ježíše miluje, ale má stále určité vnitřní problémy, které mu brání tuto lásku přijmout v úplnosti, tj. pozvat Ježíše do pokojíku svého srdce a stálou modlitbou mu zde připravovat útulnější a útulnější místo. Jaké byly (a jsou) mé vnitřní problémy? Zacheovi (mně) se stává, že při své touze dostat se k Ježíši zaujímá určitou bezpečnou vzdálenost, z níž se domnívá, že se dostatečně bude těšit Jeho blízkosti, aniž by se prozradil. Ježíš ho ale vidí i ukrytého ve větvoví a zve ho k sobě: „Navrať se k Bohu, který tě stvořil pro svou potěchu a chloubu, k svému obrazu. Já jsem ta Cesta, Pravda a Život. Chci být tvůj přítel, Adame, který jsi v pádu rozbil svůj obraz tím, že ses chtěl podívat do zrcadla na vlastní pěst. Sám se poznat a sám se určovat (sám znát dobré a zlé). Nu, rozhodl ses a teď to máš, vidíš jako v zrcadle a hádance. Ale to tě neuspokojuje a nesytí.“ Ale zpět k Zacheovi, který tuto výzvu poslouchá. Co mě – Zachea – činilo (a činí) ponejvíce Zacheem? Věc, na kterou se zapomíná, protože je nám nejbližší, a přečasto platí, že pro svícen přehlédneš světlo samo; zaměníš nástroj, pomocí nějž chceš Pána poznat, za jednoznačné rozhodnutí Pánovo volání přijmout. „Ale buď řeč vaše: Jistě, jistě; nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, to od zlého jest.“ (Mt 5,37 K). Jak jednoznačná a nevyčerpatelná je etika Ježíšova! Jak chudičké je žít jen tak „z vlastních zdrojů“ a jak sladké je nést toto jho morálky Božího království s Ježíšem, který tuto morálku do písmenka naplnil. Nepominula ani jedna literka Zákona, ale v celé Ježíšově životní praxi i na kříži se rozzářily Smyslem! Ježíš zbohatil Zákon svým životem, postojem služebníka, láskou jdoucí až do hrobu a za něj. Ale já – Zacheus – místo toho, abych nejprve za Ježíšem šel a dal mu své srdce, vyznávaje, že bez Něj a Jeho odpuštění nic nejsem, dělám si starosti se žebříky a stromy. Jak se jen dostat na místo, ze kterého bych mohl na Ježíše patřit, kde bych 26 leden 2012

si ten pohled mohl v klidu vychutnat, poslechnout si jeho slovo: „Vždyť, kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.“ (Jk 1,23-24) Když odejde od zrcadla, vše je pryč, protože k sobě Pána nepozval; zůstává jen vzpomínka, jak jeho srdce hořelo, a žebřík, po kterém vylezl. Žebříky: cesty našeho etického uvažování, myšlení, umělecká gesta, projekty a plány… Jsou to vážné věci, ale pouze žebříky. Možná bych měl vysvětlit, proč přimýšlím do příběhu o celníkovi Zacheovi žebřík, ba proč dokonce

„… toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.“ (Lk 19,3) mluvím v množném čísle o „žebřících“. U Lukáše je zmínka, že Zacheus, dychtivý spatřit Ježíše, na moruši vylezl. Tedy žádný žebřík! Ale pro mě je ten obraz východiskem k úvaze o mém pozdním zacheovství a o tom, že my – moderní Zacheové – si myslíme, že se bez žebříků neobejdeme. Vždy jsem byl rezervovaný k radostnému vyznavačskému tónu; vždy jsem si říkal, že je příliš mnoho problémů, a takhle nějak jsem v sobě přemítal: „Musíš nejdříve všechny prožít, všechno pročíst, všechno promyslet, prožít všechny pochybnosti, vždyť, hochu milý, musíš dorůst do plnosti, abys mohl mluvit. Vždyť sám Pán Ježíš nás zve k učednictví a ty si to učednictví podle svého způsobu vyložíš jako vysokou školu: musíš napsat všechny seminárky, udělat zápočty, složit zkoušky…“ Podobně jako spisovatel z Camusova románu Mor, který celý život není spokojen s první větou svého jediného románu; ani na smrtelném lůžku není hotov. Zbývají po něm jen tisíce a tisíce verzí úvodní věty. Perfekcionismus, který končí méně než polovičatostí… Na stáži jsem poznal, že dnešek je dnem spasení. Nebylo to jen stálou konfrontací se zkušeností lidské konečnosti. Pochopil jsem, že Pánu

Ilustrace Ondřej Koťák

nemám nabídnout nic víc než sebe holého a nahého a že nemohu přijmout nic většího, než je jeho vedení; rezonovalo ve mně známé úsloví, že cesta nahoru je cestou dolů a že cesta do hloubky je cestou sklonění a služby. Zatoužil jsem nechat odplout loď naloženou veteší marných snů a vzít vážně výzvu apoštola Jana: „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět. Po tomto znejte Ducha Božího: Všeliký duch, kterýž vyznává Jezukrista v těle přišlého, z Boha jest.“ (1 J 4,1K) Tedy odevzdat se Ježíši, v bezmoci přijmout jeho nataženou ruku, do pokáním očištěného srdce přijímat setbu slova a nechat ji v sobě pod jeho vedením růst. On pak shlédne na naše žebříky, kterými pak spolu s ním můžeme sloužit svědectvím ke spáse bližních. A hlavně: i každý Zacheus ví, co je nejdůležitější – jít na konec každého vztahu, aby byl živý, hluboký a plný. Chvála každému žebříku, který pomůže k takovému setkání. A služba v Hospici Anežky České je jedním takovým žebříkem, s jehož pomocí se můžeme podívat na Pána, přiblížit se mu a nechat se jím oslovit. Nejdůležitější je základ, půda, na níž my Zacheové své žebříky stavíme ve víře, že překonáme své zacheovství (protože všichni jsme od Boha z přirozenosti odpadlí). Tou půdou je víra zakotvená v životních zápasech tak silně, že nás nasytí i ve chvílích největšího hladu, víra, která se tak stává svědectvím. Vypůjčím si na závěr pár zlomků z knížečky Wilhelma Busche Život bez všedních dnů, která mě společně s Hesly Jednoty bratrské službou provázela. Busch často hovoří o zkušenosti lidí, kteří všechno

ztratili, třeba v průběhu války. Ďábel vede válku ustavičně – dokud nevyprší jeho vymezená lhůta; prostřednictvím různých nemocí se snaží rozvrátit stánek našeho těla; staví nám před oči pomíjející kulisy, abychom se do nich zamilovali víc než do vlastní duše, kterou máme Bohu vzdělávat k jeho obrazu a kterou máme podíl na Životě, na Kristově anastasis, vzkříšení. Tento útok nemocí přináší chvíle velkého zdroje pochyb, bolesti a beznaděje, ano, i možnosti zapomenout na Boha, ba mu zlořečit. Jedinou – a jak mocnou nadějí – je víra v Ježíše, který byl vždy dál v bolesti a utrpení – a blahoslavený člověk, který jako Buschův chlapec Kem ve chvíli generální ztráty řekne: „…teď už nemám nic než Spasitele.“ Jako obraz mých pokusů o pastorační práci v hospici mi vystupuje jiný Buschův příběh, v němž popisuje, kterak v nacistickém vězení komunikoval s ostatními vězni odrazem zvuku od protější zdi vězeňského nádvoří, po jehož krajích se při zemi krčila vězeňská okénka. Aby mohl hovořit, musel se vždy přitáhnout pažemi nahoru; tak měl vždy necelou minutu pro své zvěstování evangelia, do doby, než jeho paže ochably. V té chvíli uvěznění si Busch uvědomil radost, jíž své povídání uzavřu: „Byl to fakt, že čím hlouběji sestupuje člověk s evangeliem do lidských propastí, tím jasněji září poselství o smilování Pána Ježíše.“ Autor děkuje všem pracovníkům Hospice Anežky České za mimořádně kvalitní pracovní zázemí, pacientům hospice za to, že ho tolik obohatili, a učiteli Jiřímu Hofmanovi za duchovní doprovod a zprostředkování stáže. ■ Filip Komberec leden 2012 27

KULTUrA výstava bOhuslava reyNka

poezie jako životní přirozenost J

ak vlastně básník žije? ptá se v krátkém dokumentárním snímku z roku 1969 jeho autor Josef Protiva 77letého muže s nezaměnitelným sněhobílým knírem a kulatými brýlemi. „Jako každej jinej,“ odpovídá prostě básník, překladatel a výtvarník Bohuslav Reynek. Starý muž strávil skoro celý svůj život na statku v rodné vesničce Petrkov na Vysočině – vstával ve dvě ráno, pásl ovce, staral se o hospodářství a ve volných chvílích bral do ruky papír nebo kovovou destičku a rydlo. Narodil se do jedné z umělecky nejplodnějších generací minulého století – setkal se s Otokarem Březinou, přátelil se s Josefem Čapkem, Františkem Halasem, Vladimírem Holanem, podílel se na velkém edičním projektu Josefa Floriana ve Staré Říši. Vydal řadu básnických sbírek a desítky překladů. Přesto bylo jeho dílo na dlouhá desetiletí vyškrtnuto z učebnic a jeho tvorba zapomenuta. Snímek byl natočen na konci 60. let, v krátkém období kulturního tání, během nějž byl Bohuslav Reynek vzkříšen ze zapomenutí, jež na něj uvalil – stejně jako na další křesťansky zaměřené autory – komunistický režim. Krátké obnovení zájmu o jeho osobitou tvorbu vyvrcholilo nedlouho po jeho smrti na začátku 70. let. Další příležitost zhlédnout Reynkovy svérázné grafiky měla veřejnost až po sametové revoluci v roce 1992. Letos – o dalších 20 let později – se Galerie hlavního města Prahy rozhodla nabídnout návštěvníkům

Náš tip Vynálezci a vynálezy 27. 9. 2011 - 30. 4. 2012 Nová budova Národního muzea, Praha 1 Na své si přijdou i milovníci kuriózních a absurdních výtvorů. Také vás možná překvapí, kolik předmětů z běžného života je českého původu. www.nm.cz

2 leden 2012

nový pohled na dílo tohoto výrazného českého básníka a grafika. Prosté a přitom vznešené historické prostory Domu U Kamenného zvonu jsou více než

Místo konání výstavy: Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1 Termín konání: 23. 11. 2011 – 29. 1. 2012

důstojnou kulisou podkreslující poezií nabité grafické listy. Ačkoli je výstava koncipována jako retrospektiva Reynkova díla, není řazena chronologicky, ale do dílčích tematických a motivických celků, které umožňují zajímavá srovnání prací, jež dělí i několik desetiletí. Reynkovo výtvarné dílo nikdy nemělo ilustrovat jeho poezii. Je to jen jiná cesta z téhož zdroje, říká sám autor. Prolínání poezie a grafiky může však i bez tohoto vysvětlení sledovat návštěvník výstavy na každém kroku. Jako by tužka, pastel a především pro Reynka typická suchá jehla byly jen jinou – vizuální – stránkou jeho básnických obrazů. Výstava tak působí jako procházka básní, jako návštěva v intimním prostoru básníkova nitra, jeho zcela prostou a vroucí zbožností prodchnuté duše. „Poezie se v životě objeví a pak se jen do něčeho vleje, vtělí, zaryje… do toho, co je nejblíž. To už je potom jedno, co je po ruce,“ říká Bohuslav Reynek ve filmu Josefa Protivy. A přesně takový pocit si odnáší návštěvník i ze současné výstavy. Umění není efekt, ale stav duše, životní přirozenost. Boží vanutí v člověku – stejně přirozené jako dýchání. ■ aNNa duChkOvá

OTÁZKA PRO O bozích a lidech Des hommes et des dieux, Francie, 2010 Režie: Xavier Beauvois, 120 min Režisér Xavier Beauvois využil skutečnou událost, k níž došlo v  roce 1996 v Alžírsku, ke stvoření filmové úvahy nad otázkou náboženské snášenlivosti a svobody volby. Lze jen těžko hledat aktuálnější téma, než je soužití muslimů a křesťanů a nástup militantního islámu. Autor snímku nás až téměř s dokumentární jemností uvádí do děje, ve kterém poznáváme životní rytmus malého křesťanského kláštera. Atmosféru místa a doby umně dokresluje zvuková stopa, která je prosta nadbytečných ruchů a hudby. Je zde možnost ponořit se do ticha této filmové duchovní poezie a společně s mnichy přemýšlet o hodnotě a hodnotách života. I služebníci Páně jsou přeci jen lidé a ve snímku jsou konfrontováni s tím, jak dostát ideálům, s nimiž se kdysi ztotožnili, tváří v tvář podmínkám, které je neustále zpochybňují a nutí k úvahám o rezignaci. Pomalé tempo filmu vyvažuje gradace situace, niterné herectví, silné emocionální scény vyplněné chorálovými zpěvy a neustálá nejistota v životě mnicha postaveného do tíživé situace života a smrti. Tento meditativní film rozhodně není pro každého diváka či pro každou náladu. Hedvika benáková

Tokijské květy Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem Váz., 321 str., 349 Kč Výjimečnou osobnost misionáře a filosofa Ludvíka Armbrustera SJ přibližuje kniha Tokijské květy, která přináší vzpomínky na jeho život. Ty se prolínají s líčením pro nás kulturně vzdáleného světa Japonska, v němž Armbruster strávil půl století. Na knize mě oslovil popis poválečného období Japonska, ale i obtíže misijní práce v této zemi, kde vlastně jezuité uspěli především díky provozování různých typů škol, které dodnes patří mezi prestižní. Nemluví o „prolínání světů“ či „o náboženském dialogu“ (jako Halík nebo Hošek), ale jednoduše ukazuje nepřekonatelnou propast jinakosti mezi světem západního myšlení a Japonskem. A přesto Armbruster pokorným postojem svého vyprávění ukazuje, jak velkou úctu má k japonské kultuře. Kniha je velice čtivá, Armbruster s lehkou ironií hovoří místy nejen o církvi a svém řádu, ale i o některých japonských kulturních klišé. Autor přivádí čtenáře k zamyšlení nad rozdíly východu a západu, a svědčí o tom, že misii nelze dělat bez hluboké pokory pramenící z uvědomění, že mezi západem a zbytkem světa je nepřekonatelná diference. jakub formánek

Dagmar Najbrtovou redaktorku a překladatelku V literatuře my reformovaní křesťané duchovní rozměr číst umíme, ale jak je to v umění výtvarném? Může právě výstava Reynkových děl člověku pomoci nacházet Boha nebo snad pravdu o sobě? Čím déle pracuji se slovy, tím víc si uvědomuji, jak těžko se hledají ta pravá. Výtvarná díla mohou oslovit beze slov – v tom je jejich výhoda. Grafik Bohuslav Reynek uměl mistrně zacházet i se slovy. Jeho překlady je dodnes radost číst, z jeho básní se tají dech – ani slovo navíc. Přesto sám nikdy tyto své dva umělecké projevy nespojoval. Nechtěl ilustrovat své básně ani texty. Prý spolu jeho grafiky a básně nesouvisejí. Mají jen stejný zdroj. A právě tento zdroj jako křesťané můžeme vnímat. Na výstavě Bohuslava Reynka mne nejprve překvapilo nezvyklé ticho. Reynkovy obrazy vtáhnou diváka do sebe. Jsou drobné – jako průhledy do duše. Obrátí naši pozornost dovnitř, k našim osobním tématům. Velké biblické motivy jako je Kristova smrt, Jobovo utrpení nebo Mariinu bolest umístil do své nejbližší blízkosti. A tak vidíme pietu na dvoře, s kočkou, mezi potkany. Vše na dosah, s všedními kulisami a přesto zjevně přesahující tento svět. Boží dotek v tom, jak Maria hladí tvář umučeného syna. Bolest tišená láskou a hlubokou vírou „Ještě dnes budeš v ráji…“ To bylo moje první zastavení na výstavě, u Reynkovy Piety III. Druhé osobní zastavení bylo předvánoční. Nejdřív Maria na oslátku s narozeným Kristem. A vzápětí téměř shodný výjev, na kterém Maria místo děťátka chová na klíně umučeného Krista. Moje třetí zastavení byli Poutníci emauzští. Ve tvářích mají směs překvapení, šoku a snad i trochu rozhořčení – jak se tohle vůbec mohlo stát? Jako když se nám něco zlého stane a tolik se ptáme „proč“, že nevidíme Krista, který kráčí s námi. ■

leden 2012 29

ZE SBORŮ

křesťanská základní škola v pardubicích

Noe z Archy O

tevření školy předcházely asi tři roky intenzivních příprav, ovšem myšlenka na křesťanskou školu uzrávala v srdcích aktérů mnohem déle. „Krátce po svém obrácení k Bohu jsem na modlitbách dostala několik zaslíbení. V té době můj manžel ještě nebyl věřící, ale Bůh mi dal jistotu, že i on uvěří, a dokonce již pro něj přichystal službu. Kromě dalších zaslíbení týkajících se mojí rodiny mi Bůh řekl, že jednou budu učit v křesťanské škole,“ ohlíží se zpět paní učitelka Evženie Čermáková, která vyučuje zatím v jediné otevřené třídě školy. „V té době žádný z těch Božích slibů nevypadal reálně, ale postupně se všechny naplnily. A jako poslední zbývala křesťanská škola – vidíte, dnes jsem tady.“ Škola má teď v začátku velmi rodinný charakter. Paní učitelka vyučuje devět žáků, šest prvňáků a tři druháky ve spojené třídě. Každým rokem se bude otevírat jedna první třída, až se škola postupně naplní všemi devíti ročníky. 30 leden 2012

Na počátku celého dění stála skupinka čtyř věřících žen, povoláním učitelek a psycholožky, které se scházely k modlitbám za školu. Hodně času trávily také ujasňováním si vize školy. Inspirovala je například církevní škola Sion v Hradci Králové. Po jejím vzoru se rozhodly zavést křesťanské chvilky před samotným vyučováním. „Těmto chvilkám dnes říkáme Duhové ráno. Naše škola nese jméno Noe. Duha v příběhu tohoto muže byla způsobem, jak k němu Bůh promluvil,“ vysvětluje paní ředitelka Markéta Chmelová. „Od počátku jsme si uvědomovaly, že chceme pracovat se všemi složkami osobnosti dětí. Chceme je kvalitně vzdělat, ale zároveň formovat jejich charakter a je-li to možné, předávat jim křesťanské hodnoty,“ vzpomíná paní učitelka Lenka Macháčková na dobu, kdy se pokoušely své představy tzv. „hodit na papír“. Škola bude otevírat třídy vždy jen pro dvacet žáků, protože pedagogové jsou přesvědčeni, že chtějí-li se žákům po všech zmíněných stránkách dobře věnovat, je třeba pracovat s menším kolektivem.

Foto archiv ZŠ Noe

Důraz je kladen i na osobnost učitelů. Kazatel pardubického Sboru Církve bratrské Samuel Jindra inicioval sepsání Kodexu pedagogického pracovníka školy NOE, který by sloužil jako vodítko, co se vlastně od učitelů v této škole očekává. Křesťanskou školu viděli první modlitebníci také jako praktickou příležitost k ekumenické spolupráci, proto s tímto projektem postupně seznámili pardubické církve. Tím se otevřela cesta k nejrůz-

můj pohled V září letošního roku byla v Pardubicích otevřena křesťanská základní škola NOE. Jedná se o vůbec první církevní základní školu v Pardubicích i celém Pardubickém kraji. Za své poslání si klade poskytovat kvalitní vzdělání a výchovu v prostředí postaveném na křesťanských hodnotách. Úkol zřizovatele na sebe vzal pardubický Sbor Církve bratrské.

nější podpoře – od povzbudivého slova, přes zájem rodičů do školy dát své dítě, až po finanční podporu či dobrovolnou pomoc např. při sepsání žádosti o  registraci školy na Ministerstvu školství či přípravě prostor školy. „Nebýt toho možná ne úplně viditelného zástupu dobrovolníků a ochotných dárců, jistě bychom školu v několika málo lidech nezvládli uvést do chodu,“ rekapituluje s vděčností paní ředitelka. Pro registraci školy na ministerstvu bylo také nutné získat souhlas města Pardubic s jejím působením. I když se ti, kteří registraci připravovali, setkali u jednotlivých představitelů města i kraje spíše se vstřícností, zažili přece jen horkou chvilku, protože písemný souhlas obdrželi opravdu „za pět minut dvanáct“. O to více je ale potěšilo, že na slavnostní zahájení přišli snad všichni pozvaní představitelé. Náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek (KDUČSL) se při té příležitosti vyjádřil: „Když jsem byl před časem osloven, abych přijal delegaci, která přišla s myšlenkou nabídky základního školství s křesťanským akcentem, upřímně jsem si říkal, že to bude v dnešní době asi hodně těžké. Ale pak jsem viděl to nadšení, s jakým se celý tým do projektu pustil. Jsem moc rád, že se vše podařilo… A budu se snažit přesvědčit své dcery, aby do ní jednou poslaly své děti.“ Škola se snaží zůstat otevřená všem dětem bez ohledu na to, zda se rodina hlásí k nějakému křesťanskému vyznání či nikoliv. I skladba žáků tomu v historicky první třídě odpovídá. Pracovníci školy si přejí, aby tomu tak bylo i nadále. Vnímají fungování takovéto školy jako způsob, jak prospět městu, ve kterém jako křesťané žijí.

■ Mgr. Markéta Chmelová, ředitelka NOE

leden 2012 31

FRÁZE DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME

Mnohokrát jsme byli závislí na jiných lidech, kteří rozhodovali za nás – rodiče, učitelé, velitelé na vojně, nadřízení… Pro někoho je to těžší, pro jiného méně, ale podřídíme se, protože prostě není zbytí. Ale podřizovat se Pánu Bohu a přijímat jeho cesty? Proč?

M

arie byla taková tichá žena a mnozí v ní viděli vzor křesťanského života. Příbuzní ji pravidelně přiváželi na bohoslužby a pak zase odváželi domů, sami se neúčastnili. Moc toho nenamluvila, ale jednu větu přece jen opakovala mezi řečí často: „Jak dá Pán.“ A Pán Bůh dal, že se dožila vysokého věku, až do devadesáti pěti let četla všechnu dostupnou literaturu, kriticky o ní diskutovala a nakonec Pán dal, že zemřela pokojně v devadesáti šesti letech, odevzdaná do jeho vůle. Její dcera vždycky říkávala: „Vy věřící to máte v životě jednodušší.“ Měla na mysli právě onu ode-

a palčivými otazníky nad Bohem, který ve své všemohoucnosti nechává trpět a umírat malé děti. Bratři Karamazovi o tom věděli své… Fráze „Jak dá Pán“ má zřejmě svůj dobrý základ v Bibli. Konkrétně pak u Jakuba čteme: „A nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat‘ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.‘ Vy se však vychloubáte a chvástáte.

„Jak dá Pán“ vzdanost do Boží ruky a tím vyrovnanost v dobách dobrých i zlých, jak to po celý život viděla u své maminky. Ona to nedokázala nebo dokázat nechtěla. Nikdy se nevyrovnala s tím, že Pán nedal uzdravení její maličké dcerce. Tehdy se ještě modlila spolu s maminkou i s církví, ale dítě zemřelo. A ona zanevřela na Pána Boha. Proč je pro jednoho člověka pomocí čekat na Boží vůli, zatím co pro druhého takové myšlení vzbuzuje odpor? Jistě to záleží na vztahu, který má člověk k Bohu, na zkušenostech, ale také na porozumění tomu, jak Pán Bůh s lidmi doopravdy jedná. Zajímavé je, že někdy věřící i nevěřící lidé mívají paradoxně úplně stejnou představu o Božím jednání. Jedněm to vyhovuje, ale pro druhé je to naprosto nepřijatelné. Jedná se o představu, že všemohoucí a  vševědoucí Bůh řídí naprosto všechny události světa do nejmenších detailů. Něco jako osud, který je dán vůlí Svrchovaného. Takže i z úst křesťanských je někdy možné uslyšet: „Co se má stát, stane se.“ Jedni se tomu s pokornou tichostí podvolují, kdežto druzí se bouří až k nevíře. Jedni zakoušejí stabilitu života, kdežto druzí jsou rozerváni pochybnostmi 32 leden 2012

Každá taková chlouba je zlá.“ (Jk 4,13-17) Podobné myšlení nacházíme také u apoštola Pavla (srov. Sk 18,20n, 1 K 4,18-20, 1 K 16,7). Snadno se ale může stát, že věta „Jak dá Pán“ anebo „Dá-li Pán“ se stane pouze zbožnou frází, která ztratila svůj palčivý osten. Sice na pohled bude frází pravověrnou, ale vyprázdněnou dokonce i od přesvědčení, že Bůh je v podstatě krutý a bezcitný osud, jehož vůli se nelze nijak vzepřít ani ji pozměnit. Křesťanům odnepaměti hrozilo, že pravé víře přizpůsobí pouze jazyk, ale život ne. Takže jedni dokolečka opakuji na modlitbách „Pane, Pane,“ druzí povinně zakončují každou modlitbou „mantrou“: „Ve jménu Pána Ježíše Krista,“ protože si tím chtějí zajistit vyslyšení, a ještě jiní komentují své plány frází „Jak dá Pán,“ protože člověk nikdy neví a co kdyby si svou nepokorou sami zhatili své záměry… Novozákoník J. B. Souček poukazuje na totéž: „Doporučení doprovázet plány do budoucna podmínkou „bude-li Pán chtít“ má řadu paralel nejen biblických. Vyskytuje se i u řeckých spisovatelů. Snad původně mělo magický smysl: připojením podobných slov se uchránit závisti bohů a naklonit si jejich přízeň.“

Jenomže hloubku takového vyznání můžeme vidět nejlépe na našem Pánu, který ve smrtelném zápase v Getsemane usiloval o to, aby přijal cestu oběti, jak Bůh dal. Zápas na kolenou, ve kterém Ježíš potil krev, byl vším jiným, jen ne pasivním poddáním se osudu. Dokonce potřeboval andělskou pomoc shůry i modlitebnou podporu svých učedníků (ta žel nepřišla), aby se ztotožnil s cestou kříže. Proto se nemusíme divit, že někteří takový zápas prohrají a třeba se i v pochybnostech zatvrdí proti Všemohoucímu. Pán Bůh dal, že závěr Mariina života byl nakonec pokojný, ale také si to musela vnitřně probojovat. Ležela v  nemocnici, těžce dýchala, kolem ní její nejbližší, dusno se dalo krájet. Rozhádaní sourozenci si nedokázali pomoci a své konflikty neodložili ani u smrtelného lože vlastní matky, která do sebe vstřebávala napjatou atmosféru. Zavolali kazatele. Ten přišel, ale také nevěděl, co má dělat. Jen se modlil: „Pane Bože, dej, abych věděl, co říci!“ A Pán Bůh dal. Objal sestru kolem ramen a modlil se s ní slovy Žalmu 23. podle kralické verze, kterou sestra uměla: „Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Duši mou očerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi…“ Pak řekl „Amen.“ Sestře na rozloučenou „Na shledanou,“ věděl, že až v nebi, a s ostatními se rozloučil v naději na setkání mezi námi živými. A to brzy nastalo. Vyprávěli mu pak, jak se jejich maminka a babička po žalmové modlitbě zcela utišila a nakonec v pokoji za pár hodin zemřela. Považovali to doslova za zázrak Boží! Jak Pán dal…

■ Bronislav Matulík

Policisté mají duši Od založení Křesťanské policejní asociace (KPA), sdružující křesťany v Policii ČR a ostatních bezpečnostních sborech v naší republice, už uplynula celá řádka měsíců. Tehdy se díky podpoře České křesťanské akademie sešla v prostorách starobylého kláštera Emauzy v Praze Ustavující synoda KPA, konaná ve dnech 14.-15. května 2011. Byl jsem přítomen jako jediný vyslanec za Vězeňskou službu ČR. Dojem, který jsem si odnesl, ve mně dozrával pak další týdny a měsíce. Mezitím, jak jsme několikrát komunikovali s bratrem mjr. Jiřím Laňkou, prefektem nově vzniklé KPA, jsem si stále víc uvědomoval, jaké zvláštní věci se to dějí. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu někdy povídat o víře s věřícím policistou. Bratr Jiří Laňka na mě udělal zvláštní dojem. Na jednu stranu se s ničím „moc nemaže“, není divu, jeho práce to vyžaduje, na druhou stranu má ohromně citlivou duši, ve které mají své místo nejen ti, kteří mu jsou svěření, ale i oběti a dokonce i pachatelé trestných činů. Během vzájemných rozhovorů jsem začal postupně chápat, proč lidé, zcela racionálně uvažující, potřebují vědomí spirituálna. Problém naší sekularizované společnosti je vidět i v tom, že se mě, vězeňského kaplana, lidé obvykle ptají: „To tam pomocí víry napravuješ zločince?“ Já jim pak těžko vysvětlím, že ve vězení jsou lidé, kteří mají duši. Že jsou věřící i zaměstnanci. A kaplan není jen nějaký pouhý další nástroj na nápravu zločinců. Podobné to je i v případě policistů. Jak může být policista křesťanem, jak může věřit v Boha? Jak může být křesťan policistou? A tak mohu souhlasit s prefektem Laňkou, který v jednom rozhovoru uvedl, že neví, z čeho tato skepse pramení. Z neznalosti, z předsudků? Opravdu to není jasné. A pak zazněl na poradě kaplanů krásný příběh o tom, jak vznikla ve Velké Británii organizace křesťanských policistů. Stalo se to před více jak sto třiceti lety. Tehdy se jedno děvče ptalo policisty na cestu. Jako poděkování za jeho informaci mu darovalo křesťanskou knihu se slovy: „Tady máte něco pro svou duši.“ On se jí udiveně zeptal: „Myslíš, že i policista má duši?“ No a tahle vážně míněná otázka to děvče dost šokovala. A tak se spolu s kamarádkami začala za policisty modlit a pořádat pro ně setkání nad Biblí. Ta dívka byla slečna Catherine Gurney, zakladatelka CPA – Christian Police Association. Tahle organizace je v současné době rozšířená prakticky po celém světě. Všude, kde působí, připomíná policistům a nejen jim, že i oni mají duši, a že by se o ni měli starat… Rád bych vás pozval na bohoslužbu Za bezpečí, která se koná každý třetí čtvrtek v měsíci, vždy od 18.30 hodin v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově v objektu policejního muzea. Jsme zváni ke společné modlitbě za pokoj a bezpečí v naší zemi a za ty, kdo tyto hodnoty každodenně střeží, za padlé a zemřelé policisty, hasiče a ostatní příslušníky a zaměstnance bezpečnostních sborů a v neposlední řadě za oběti trestných činů a mimořádných událostí.

■ Martin Škoda, vězeňský kaplan leden 2012 33

K DISKUSI dodržovat důsledně předpisy?

Co je a není správné Musíme jako křesťané žít ve světě důsledně a plnit všechny zákony, nebo můžeme svobodomyslně neřešit nainstalovaný software, který jsme si nekoupili, přepálená CD, omezení rychlosti v obci, nepřesné daňové prohlášení atp.?

členka a revizorka sboru CB Vsetín – Maják; pracovnice finanční účtárny a controllingu

Žijeme v době, kdy za křesťanskou víru už nejsme tolik pranýřováni. Když někomu řeknete, že chodíte do sboru/kostela, on vám poví, že to je fajn, když vám to vyhovuje, tak „no problem“. On zase ve středu chodí na zumbu a jeho kamarád občas zajde na fotbal. Takže už to není takové „wow“ nebo spíš „ups“, co to vlastně děláme, prostě každý máme jiné hobby. Chceme-li naše okolí něčím zaujmout, aby se zamysleli, je třeba být jiný, a to i v maličkostech, jako je třeba důsledný život. Myslím, že dodržování některých světských zákonů je poměrně jednoduché, pokud si je umíme logicky obhájit. Tak například dodržování povolené rychlosti. Je jasné, že když pojedu dle předpisů, je větší šance při nečekané situaci na silnici lépe zareagovat. Máme kolem sebe tolik těžce změnitelných charakterových vad nebo složitých situací, ve kterých v životě selháváme, že je proti tomu dát nohu z plynu celkem bezbolestné. Ne tak jednoznačné je to u přepalování CD – najdou se lidé, kteří si umí obhájit, že nejde o porušení zákona. Mně se líbí přístup některých mých známých, kteří své sbírky přepálených CD zničili a pořídili si je v originálech, a tak podpořili dané umělce. Doma máme veškerý software legální a také se u nás nikdy nenakupovaly soukromé věci na firmu, aby se ušetřilo DPH. Další nespornou výhodou tedy je mít příkladné rodiče nebo přátele ve sboru, kteří umí věci řešit někdy i radikálním způsobem. 34 leden 2012

Pokud se nad tím vším zamyslíme – stejně se to točí hodně okolo času nebo peněz. A ruku na srdce, kolik stažených filmů byla jen ztráta času? Jo, zapomínám, jde převážně o procvičování se v angličtině, že? A kolik ušetříme, když si to nekoupíme a necháme jen vypálit? Touha ušetřit – to je motor – ale máme se finančně opravdu tak špatně, že si to nemůžeme dovolit koupit? Holt bychom museli něco oželet nebo zvážit, jestli to opravdu potřebujeme, že? Čím ale pak vyvážit tíhu svědomí? Jakým jsme pak vzorem pro ostatní křesťany nebo i nekřesťany? Všimnou si, že jsme jiní?

David Novák kazatel Církve bratrské a tajemník pro evangelizaci při radě Církve bratrské

Na tuto otázku nemohu odpovědět jinak, než že křesťan – stejně jako kdokoli jiný, by měl dodržovat všechny zákony. Zároveň se ale při tomto tvrzení cítím provinile, protože některé zákony příliš nedodržuji. Konkrétně: Přecházím na červenou, nepřecházím pouze na přechodech pro chodce, ne vždy dodržuji povolenou rychlost (ovšem v rozumné míře) a nepoužívám hands free. Jakkoli vím, že i toto jsou přestupky, občas se jich dopouštím. Co nedělám, je krádež, kdy krádeží nemyslím zcizení rohlíků či peněženky (tam není co řešit), ale krádež duševní. Tedy nepřepaluji si CD a software, stejně tak se snažím vyhnout plagiátorství (vydávání cizích myšlenek za myšlenky svoje). Můžeme diskutovat, jak pirátské kopie vykládá zákon, a možná nakonec dojdeme k závěru, že vlastně zákon nepře-

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Lenka Navrátilová

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

INFORMACE kračujeme. Nevím, jak zní zákon, zároveň si dokážu lehce spočítat, že např. pro hudebníka je lepší, když si jeho CD někdo koupí, než když ho zkopíruje. Stejné platí i  o ostatním (software, hry atd.) Domnívám se, že existuje jistá (často nepsaná) škála přestupků a nemyslím si, že každý hřích je stejný. Absurditu názoru že každý hřích je stejný ukázal prezident Klaus, který svoji nevěru přirovnával k tomu, že každý občas přejde na červenou. Nevěra a  přecházení na červenou je z morálního hlediska cosi zásadně odlišného. Pro mě pomyslná čára v oblasti šedých zón leží v oblasti krádeže. Nicméně jsem se i díky této svojí odpovědi rozhodl rychlost dodržovat a hands free si pořídit. Jiná věc je, že když už zákon překročím, potom se snažím se k případnému postihu postavit čelem a nevymlouvat se, že jsem si např. nevšiml, že jedu obcí. Myslím, že když už člověk jde do rizika, měl by být ochoten nést následky a ne se z nich vylhávat. Vím, že šedých oblastí je celá řada (neuvedená dvojí cena – s DPH a bez DPH), dodatky ke smlouvě miniaturním písmem, „kouzla“ v daňových přiznáních, drobné lži. Obstát v těchto a  dalších oblastech nemusí být až tak složité, pokud dokážeme být k  sobě pravdiví. To ovšem složité někdy je…

■ Připravil

bronislav matulík

Co nového v Bystrém Osmý lednový den roku 2011 se pro celý náš sbor stal počátkem velkých změn. To, že byl vytopen prasklým vodovodním potrubím sál bysterské modlitebny a místnosti nad ním, je všeobecně známo. Přijímali jsme velikou podporu z většiny sborů naší církve, ale i od přátel mimo ni. Během tří týdnů se nám podařilo sál vysušit tak, že jsme v něm mohli obnovit nedělní bohoslužby. Byla to zvláštní Boží péče. Nastala ale otázka, co dál. Povolaný statik zhodnotil situaci a nedoporučil místnosti nad sálem používat. Spolu se Stavebním odborem RCB jsme promýšleli, zda se pouštět do velké opravy, nebo centrum naší práce přenést do Dobrušky. Nejprve se ukazovala jako lepší druhá možnost, ale když měl sbor o tomto kroku hlasovat, měla větší podporu varianta zůstat v Bystrém. Zvítězila myšlenka neopouštět hory. Dokonce když se v okolí rozneslo, že máme úmysl práci utlumit, představitelé obce prohlásili, že by to byla škoda. Objevila se myšlenka, aby v modlitebně byla také školka, protože v obci je mnoho malých dětí a míst ve školkách v okolí málo. Tato myšlenka byla stěžejní i pro ty, kteří ještě váhali. Staršovstvo dostalo od sboru mandát, aby oslovilo projekční kanceláře ke zhodnocení situace, zdali přestavět, nebo stavět novou budovu. Finančně nebyla o mnoho dražší stavba nového domu, a tak jsme oslovili dva projektanty. Jako lepší se nám jevil návrh projektanta, který neměl se sakrálními budovami žádnou zkušenost. Pro jednání s úřady se nám nabídl zkušený stavař br. Jaroslav Hejzlar z náchodského sboru. Postupem času jsme zjišťovali, že to byla dobrá volba. Termín pro stavební povolení, konec září, abychom mohli žádat o dotaci z EU, byl velice krátký a lidským pohledem neuskutečnitelný. V pondělí 29. září přivezl br. kazatel stavební povolení. Po celou dobu od havárie jsme prožívali zvláštní Boží dotyky, kdy věci na sebe navazovaly, jak by to nedokázal připravit žádný člověk. Dostali jsme od sboru mandát připravovat stavbu a zároveň zajistit finanční krytí. Uvědomujeme si, že dům bude stát hodně peněz, ale věříme, že Pán Bůh stejně jako nám připravoval cestu v té první etapě, tak nás povede i v té možná ještě složitější. Věříme, že to není naše dílo, že to je dílo Boží v tomto kraji, a tak že Pán Bůh probudí větší finanční obětavost členů našeho sboru, ale také sborů naší církve. Milí bratři a sestry, prosíme o Vaše přímluvné modlitby, aby dílo, které bylo tak předivně započato, bylo k oslavě našeho Pána dokončeno. Plány je možné zhlédnout na našich stránkách www.cb.cz/bystre.

■ Miroslav Rubeš, hospodář Sboru CB v Bystrém

leden 2012 35

SETKÁNÍ

Foto archiv

Foto archiv

Překvapení

Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! Žalm 92,14-16

Budeme rádi, milí čtenáři, když nám napíšete, jaká životní setkání vás obohatila a třeba i proměnila. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu: [email protected]

36 leden 2012

Č

erstvý studijní novic, posluchač prvního ročníku teologie, usedá v bílu zářivek v přízemní posluchárně vedle svých kolegů, jež už stačila jeho mysl počastovat tu lichotivějším, tu méně spravedlivým předsudkem. Krom nejistoty je plný očekávání. Čeká na příchod jednoho z nich – chrabrých rytířů Boží věci, kteří mečem energických úst zapalují na mládežnických setkáních mladá a neklidná srdce. Čeká, až jeden z nich sestoupí z konferenčního pódia přímo sem a právě nyní, do učebny, div ne na dosah ruky. A už se otevírají dveře. Ale moment, nějak pomalu a bez rozhodnosti! A už vchází – jenže kdo? Štíhlý a shrbený stařík v obleku, pod paží koženou brašnu, na nose velké brýle, pod nimi dokola zvrásněné tajuplně obyčejné oči. Co to znamená? Nespletl se ten pán? Nepotřebuje poradit? Tady je přece ETS – čeká nás první hodina etiky, přišli jsme pro inspiraci, dotek charismatu, novou sílu! Ale pán přichází za katedru a klidně

usedá. A mladík je vnitřně zděšen. Tak tedy opravdu – tenhle člověk nás bude dva semestry učit… Bylo to zklamání – další veliký omyl v úsudku mladíkově. Během příštích týdnů a měsíců to začal pomalu chápat. Když se tu a tam podíval pozorněji, spatřil ve tváři starého muže úsměv a klid, které předtím neviděl. Když se nenechal vyrušovat vlastními myšlenkami, zjistil, že právě tento pán smí právem být Učitelem. Spatřil v jeho pohledu, co je to pochopení a trpělivost. Zakusil v jeho jednání skutečné sestoupení vyššího k  nižšímu, vznešeného k nevycválanému. Pohlédl do tváře pravého lidství – tak důstojného ve své nenápadnosti, tak ryzího ve svém pokojném tázání. A byl to pohled, který jen mimoděk usvědčoval z příliš rychlého úsudku. Bylo to setkání, které proměňovalo představy o tom, jak vypadá Kristův služebník – člověk dvou světů autenticky putující po hraně. Bylo to zastavení s  unaveným, ale odhodlaným poutníkem na cestě do země, ve které etika – jeho milovaný předmět – už nebude disciplínou, nýbrž spontánním životem. Na středečních přednáškách etiky bylo stranou velké pozornosti možno tento život zahlédnout. Nenápadně, obyčejně, lidsky… a proto tolik přesvědčivě. Na těchto hodinách se etika neučila, ona se tam děla. Uskutečňoval ji pro nás ve svých úvahách i gestech ten, který tolikrát důtklivě opakoval, že „jeho největším potěšením v životě i smrti jest, že není sám svůj, nýbrž svého Spasitele Boha.“ Jmenoval se Miroslav Heryán.

■ Matěj Hájek

KŘÍŽOVKA

Tajenka z čísla 12/2011: Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Knihu Práce jako duchovní úkol vyhrává Slavoj Ranš, Nové Město p. S. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 22. 1. 2011 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu Tvůrčí modlitba od Antonyje Surožského z Karmelitánského nakladatelství. Výhru věnuje Knihařství & knihkupectví, Kounicova, Brno.

leden 2012 37

POST SCRIPTUM

Otakar Štanc ml.

Zločin v CB P

ři návštěvě jednoho nejmenovaného sboru Církve bratrské mne potkala nepříjemná příhoda. Ukradli mi Bibli. Jen jsem si odskočil, a byla pryč. Zmýlit jsem se nemohl, před odchodem ze shromáždění jsem ji zastrčil do kapsy kabátu, a teď – kapsa prázdná, druhá také. Ale proč by někdo kradl Bibli? Pravda, byla to pěkná Bible, obal kožený, ornamentálně zdobená (samozřejmě ve zlatě), levná tedy nebyla. Zkrátka kousek, za který by se nemusel stydět žádný bratr starší a možná, odpusťte, ani pan kazatel. Avšak i přes tyto kvality se mi nezdálo pravděpodobné, že by má Bible v celé své nádheře stála někomu za takový hanebný čin. Na pravý motiv zločinu jsem však přišel záhy: vzpo-

začnou ztrácet Bible! Ovšem mohl to udělat i ten napůl bezdomovec, který seděl těsně přede mnou. K pravidelným návštěvníkům sboru zjevně nepatří. Písně z kancionálu neznal a při modlitební chvíli se neustále rozhlížel kolem sebe, možná, že už si mě tipoval. Ale ono to nemusí být tak jednoduché. Znáte to: není všechno zlato, co se třpytí. Například asi tři metry vlevo ode mě seděl takový zvláštní, nesympatický pár. Chodí prý pravidelně, ale vlastně je nikdo moc nezná. Snad přišli od baptistů, ale kdo ví, jak to s tou jejich vírou je. Bibli při kázání ani neotevřeli a neustále se dohadovali o nějaké garáži, nebo garnýži? Nevím, nerozuměl jsem úplně dobře, protože bratru vedle mne příšerně hvízdalo slucha-

Ale nakonec jsem byl rád, že alespoň já sám můžu patřit mezi ty slušné, nebo jak to řekl krásně onen farizeus v chrámě: že nejsem jako ten celník. mněl jsem si totiž, že za Ezdrášem bylo založeno několik bankovek (na předplatné Brány). Ty ale, pokud jsem si dobře pamatoval, nikde nevyčnívaly, byly zasunuty hluboko do vazby, aby při listování nevypadly. V kapse kabátu je nikdo zahlédnout nemohl. Musel je tedy vidět někdo, kdo seděl ve shromáždění za mnou, a měl tak dobrý výhled. Vzhledem k tomu, že jsem seděl v druhé řadě, byl okruh podezřelých celkem široký, i když několik víceméně známých lidí jsem mohl s velkou pravděpodobností rovnou vyloučit. Ne tak ovšem skupinku řekněme více opálených teenagerů, kterých jsem si všiml již při příchodu. Chodí sem prý čas od času na popud nějaké mládežnické misie na místním učilišti. Pomyslel jsem si, jestli má taková misie vůbec smysl. Přijdou jednou za měsíc, nejaktivnější jsou u stolků s občerstvením a sprosťárny do lavice také asi nevyryla tetička kazatelová. A teď se ještě 38 leden 2012

dlo. Na co mu vlastně je, když stejně celou bohoslužbu prospí? Přišlo mi to až líto, že nás, kdo bereme víru vážně, pečlivě nasloucháme kázání a nejprve meteme před vlastním prahem, je v našich shromážděních přece jen málo. Ale nakonec jsem byl rád, že alespoň já sám můžu patřit mezi ty slušné, nebo jak to řekl krásně onen farizeus v chrámě: že nejsem jako ten celník. Když jsem zjistil, že podezřelých je víc, než je únosné, rozhodl jsem se raději toto neutěšené společenství opustit. Ale ještě jedna věc mě při odchodu zaujala: bratr, který mi ve dveřích podával ruku na rozloučenou, měl úplně stejný kabát jako já. V jeho levé kapse se rýsoval obrys podezřelého formátu. Nechci to protahovat: peníze byly za Ezdrášem. Ulevilo se mi. Ještěže jsou v našich shromážděních samí zbožní lidé. ■

Utváření kánonu Nového zákona

1

Foto archiv

Často se má za to, že soubor Nového zákona je výsledkem zásahu nějaké autority, jež rozhodla, které spisy budou pokládány za závazné. Odpověď na otázku, proč obsahuje právě oněch 27 knih, je ale podstatně složitější. Namísto jednorázové události se v případě utváření kánonu setkáváme spíše s dlouhodobějším procesem. Církev byla od počátku společenstvím Písma, Kánon nevznikl tak, že by církev rozhodla o tom, které starozákonní kánon chápalo jako svoje které spisy do něj patří. Spíše musíme říct, že dědictví. Zároveň se ale záhy začíná prosazonovozákonní knihy se prosadily samy, když círvat i autorita spisů novozákonních (nejmladší kev rozpoznala autoritu Božího slova a podřídila Zjevení bylo napsáno kolem roku 95 po K.). Již se jí. Tuto skutečnost duchovně pochopit a živě apoštol Petr označuje Pavlovy spisy jako Písmo a s novým odhodláním přijmout je úkolem i pro (2 P 3,16), a tedy rovné Starému zákonu. Brzy dnešní církev. A zcela jistě je to i jeden z klíčů se přirozeně vynořuje potřeba odlišit závazné k její duchovní obnově. spisy od spisů jiných. Objevuje se sbírka Pavlových epištol a koluje i sbírka čtyř evangelií. Kolem roku 150 tuto potřebu zvýraznil Markión, když vytvořil vlastní kánon. Odvrhl Starý zákon a přijal deset Pavlových listů a upraveného Lukáše. Podobně na církev tlačilo montanistické hnutí, jež naopak vyzdvihlo jako zásadní autoritu proroctví. Nejstarším známým církevním seznamem je Muratoriho kánon z konce 2. století. Obsahuje čtyři evangelia, Skutky, 13 Pavlových epištol, 2 listy Janovy, Judu a Zjevení. Zmiňuje ale také několik spisů jiných. Významné poznatky přináší studium nejstarších autorů, tzv. Otců, jež ukazuje, že novozákonní knihy citují nesrovnatelně častěji než jiné. Eusebios z Cesareje zmiňuje spory o Jakuba, Judu, 2. Petrovu a 2. a 3. Janovu. Cheltenhamský rukopis, odrážející postoje církví v severní Africe kolem roku 360, vynechává pouze Židům, Jakuba a Judu. Prvním seznamem 27 knih je dopis biskupa Athanasia z roku 367 určený církvi v Alexandrii. Týž seznam potvrdila i synoda v Kartágu o třicet let později. Tak vidíme, že přes neexistenci centrální církevní autority církve na různých místech nezávisle přijímají dnešní kánon. 2 Jaká kritéria církev používala? Spis především musel odpovídat „pravidlu víry“, 3 tedy být ve shodě s křesťanským vyznáním. Druhým kritériem byl apoštolský původ – autorem musel být buď apoštol, nebo jeho přímý spolupracovník. Spisy, u nichž byly pochybnosti o jejich autorství, byly odmítnuty. A nakonec, spis musel být rozšířen a dlouhodobě přijímán v církvi na různých místech.

■ rObert hart

1 - Athanasius – bývá zobrazován s knihou 2 - Markión – první heretik a autor prvního kánonu 3 - Dnešní rozvaliny dříve velkolepého Kartága

■