2/2011
cena 39 Kč / ročník 43 www.i-brana.cz
rozhovor
Foto FLICKR, design Ondřej Košťák
O skutečnosti a science fiction
unor 2011.indd 1
reportáž
Světový misijní kongres
25.1.2011 15:59:00
vin
téka
Ta nejlepší vína nejen k Večeři Páně
vína rakouská, německá, francouzská, španělská, italská a moravská
Vyzkoušejte Náš sortiment! provozovna: Komenského 700 252 30, Řevnice email: tomas.hejzlar@navestudio. com Tomáš Hejzlar, tel.: + 420 608 628 790 www.navestudio.com
unor 2011.indd 2
25.1.2011 15:59:01
a
ě
á, á,
t!
Obsah
Milí čtenáři, každý z nás jsme buď hrdinové, nebo srabi, jsme bázliví, nebo stateční. Ale možná jsme jednou takoví a podruhé onací. Někteří se dovedeme velmi razantně a čelem postavit vůči psychickému i fyzickému násilí, jiní raději uhneme, je-li k tomu sebemenší příležitost. Jenomže ti z nás, kteří dokáží ránu přijmout i dát, leckdy těžce zklamou, mají-li se postavit proti vnitřním sklonům, takže snadno podléhají ženám, alkoholu i drogám. A my, kteří tak často utečeme před bojem, kde hrozí krev, zase zvládáme život na rovině poživačnosti a vášní, kde hrozí jiné tělní tekutiny. Kristův požadavek nastavit v mezilidských vztazích druhou tvář ale nemá nic společného s naší přirozeností, se kterou jsme přišli na svět. Nemá nic společného s naší povahou a troufnu si říct, že nemá prvotně ani mnoho co společného s výchovou. Třebaže víme, jak moc dokáže prostředí, rodina, pedagogové i církev člověka zformovat. Kristův požadavek nastavit druhou tvář je více než morální a etický, je to doslova vyznavačský čin celistvé osobnosti, navíc osobnosti naplněné duchem Kristovým, která ví, co činí, a ne jen napodobuje světce či morální vzory. O nastavování druhé tváře a ochotě snést ránu, urážku, ponížení i křivdu se více dočtete v článku teologa a psychoterapeuta Jakuba Hučína. A nejen jeho, také autorů dvou komentářů či respondentů ankety na toto téma a v neposlední řadě muže nekonfliktního, který se vyrovnával ve vězení s problematikou odpuštění. Téma je to živé, náročné a otevřené. Budeme v redakci velmi rádi, když nám napíšete nejen své reakce na články našich autorů, ale především poodhalíte své postoje a křesťanské názory. Ježíšovo slovo o nastavení druhé tváře totiž možná více než jiné nastavuje zrcadlo našemu skutečnému křesťanství a znovu odhaluje, jak vlastně chápeme Ježíše, slova evangelia a co rozumíme pod pojmem křesťanská etika. Přeji vám proto, milí čtenáři, abyste téma pročetli od první stránky po poslední, ale nejen to, také ostatní rubriky a texty, protože život má mnohem více nežli jen jedno téma.
šéfredaktor
m 0 m
unor 2011.indd 3
04 06 12 20 26 32 36
Svatá rodina, běžné problémy Rozhovor O skutečnosti a science fiction Téma Nastavit druhou tvář Zápisník Přes Atlantik do Bostonu Právo Děti - výchova, výživa... Fráze Mám v tom pokoj! Modlitba Modlitba po telefonu
příště
Bůh ano, církev ne Zdeněk Nešpor
tiráž Číslo 2/2011, ročník Bratrské rodiny 43, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 5. 2. 2011 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail:
[email protected]
25.1.2011 15:59:01
SLOVO
Genesis 15,19-28
Svatá rodina, běžné problémy Š
ťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině, napsal jednou L.N.Tolstoj. Dychtivě asi nejprve zvoláme souhlasné ano, ale pak se možná trochu zamyslíme a přidáme k tomu ono pověstné a trochu zlověstné „ale“. Ano, opravdu je šťastný ten, kdo našel štěstí v rodině, ale… Všichni moc dobře víme, že rodinné štěstí není prostřený stůl, ke kterému bychom se sešli a bez práce okoušeli slastí hodovní tabule. Je to tak, že všichni nejprve musí přiložit ruce k dílu, ohánět se v „kuchyni“ a nosit na stůl, aby pak mohli společně pojíst z onoho krajíce rodinného štěstí. A tak štěstí v rodině vlastně přísně vzato „nenacházíme“, jako by tam nějak samo od sebe leželo, jen ho zvednout. Musíme si ho vytvořit, jistě s pomocí Boží. Že to nebylo nic jednoduchého ani pro biblické velikány, vidíme i na příběhu Izáka, Rebeky a jejich synů. Napočítáme tu hned tři rodinná trápení.
Neplodnost Rebeky Rebeka byla neplodná. Zvláštně vedl Hospodin své vyvolené praotce Izraele. Abraham měl neplodnou ženu Sáru, Izák neplodnou ženu Rebeku, Jákob neplodnou ženu Ráchel. Všechny tři praotecké páry Izraele byly neplodné. A těmto Bůh svěřuje svá zaslíbení, že z nich vzbudí veliký národ. Mohlo to někomu připadat skoro až jako Boží výsměch. Neplodným slibuje velké potomstvo. Ale Bůh měl své
plány, neplodné se nakonec rozplodily na zvelebení Boží moci a slávy. Neplodnost je pro páry toužící po vlastním dítěti velkou bolestí. Pro starověkého člověka to byla bolest až trojnásobná. Nejprve ten samotný fakt neplodnosti, někdy pak ale také i silná společenská stigmatizace – to je ta neplodná. Vzpomeňme na Sáru, ženu Abrahamovu a její otrokyni Hagar. Když se Hagaře narodilo dítě, zatímco její paní Sára mít děti nemohla, hned se služebná cítí být na koni a je na svou paní drzá. A do třetice bolest neplodných jitřilo i přesvědčení, že neplodnost je odepřením Božího požehnání.
Rivalita bratří Druhou zatěžkávací zkouškou Izákovy rodiny byl nesoulad mezi sourozenci. Když Hospodin vyslyšel Izákovy modlitby a jeho žena Rebeka přeci jen otěhotněla, tu zase manželský pár mohl pookřát radostným očekáváním. Vytoužené dítě! V jejich případě dokonce dvojčata! Ale už jejich prenatální věk věstí, že něco není v pořádku. Děti se v Rebečině lůně strkají. To bývá ale přece normální. Rebece ale bylo dáno vytušit, že toto „okopávání“ tak úplně normální není. Je jí jasné, že se děje něco divného, když říká: „Je-li tomu tak, co mě čeká?“ (v. 22). A jde se kvůli tomu ptát samého Pána, co to znamená. A vskutku, Hospodin potvrzuje, že to, co se právě odehrává v jejím lůně, je „prorocká strkanice“: „Ve tvém životě jsou dva národy.
únor 2011
unor 2011.indd 4
25.1.2011 15:59:01
Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu“ (v. 23). Pěkně děkujeme, řekli bychom možná. Vpravdě vymodlené děti a ony se nesnesou už v lůně, co potom až přijdou na svět a vyrostou. Mají se rozejít, jen co vyjdou z matky. Každý bude úplně jiný a navíc mezi nimi bude panovat velká rivalita. Chudák matka slyší, že jeden bratr bude muset sloužit druhému. Synové se ještě ani nenarodili a případné představy o sladkých děťátkách svorně vyrůstajících se rozpadají hned v zárodku. Ač dvojčata, každý bude jiný, jiné povahy a navíc mezi nimi nebudou panovat právě bratrské vztahy. Jeden bude divoch, druhý podvodník. To matka Rebeka ještě neví.
Diferenciace v lásce Třetím problémem Izákovy rodiny bylo nerovnoměrné rozdělení lásky rodičů k jejich dětem. „Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba“ (v. 28). Zvláštní konstelace. Místo přirozené snahy pokusit se rozdělovat jejich lásku rovným dílem oběma synům, došlo ke koalici Izák + Ezau vs. Rebeka + Jákob. Rodiče se podělili o své děti. Každý má toho svého miláčka. Takové koalice a protikoalice rodině jistě také klidu nepřinesou. Otec protežuje jednoho syna, matka druhého. Rodinné konstelace mohou nabýt různých nezdravých podob. Matka se upne na dítě a manžel je na vedlejší koleji, nebo matka s dcerou proti otci, anebo ještě trochu šířeji: manželka a její matka proti manželovi, manžel a jeho matka proti manželce atd. Takové pakty a politické manévry v rodině bývají zpravidla hrou s ohněm.
Svatá rodina, běžné problémy Máme dnes tedy před sebou Bohem vyvolenou rodinu. Není to ale nějaká nadpozemská rodina. Je to zkrátka svatá rodina s běžnými problémy. V tom jsme té Izákově rodině podobni. Ty, kteří věří v Pána
Michal Žemlička, DiS. (35) Pochází z Trhových Svin. Po střední strojírenské škole pracoval tři roky ve zdravotnictví. V letech 1996 – 1999 absolvoval Evangelikální teologický seminář. Jako začínající kazatel působil v kyjovském sboru naší církve. Nyní sedmým rokem slouží jako druhý kazatel v pražském žižkovském sboru. Je ženatý a má jednu dceru.
Ježíše Krista, nazývá Bible vznosným označením: „svatí“. I děti věřících rodičů jsou nazývány „svaté“ (1K 7,14). To, že i se svými rodinami patříme Kristu, nás posvěcuje. Není tedy nepatřičné říci, že věřící rodiny jsou svaté. Nejsou totiž svaté pro svou mravní a duchovní dokonalost, ale proto, že přináleží tomu jedinému Svatému, totiž Kristu Pánu. Ale i svaté, věřící křesťanské rodiny jsou rodinami s běžnými problémy. I v našich rodinách jsou různá zdravotní trápení – nemoci, slabosti, handicapy. Ale někdy také i všelijaké vztahové problémy, soupeření, nepochopení, vychládání, problémy s výchovou dětí apod. Jaký tedy rozdíl, zda rodina věří či nevěří v Krista? Všechny přece v různé míře okouší své vlastní nedokonalosti. Sama Rebeka se ptá Hospodina: K čemu mi děti, když se neshodnou už v lůně? Z toho bude akorát celoživotní trápení. A také, že bylo. Oba nesourodí bratři se nakonec ve zlém rozešli. Jákob lstí připravil svého bratra o otcovo požehnání a musel před hněvem svého bratra prchnout k příbuzným do ciziny. Radostnou zvěstí toho příběhu je, že Bůh zůstává svaté rodině s běžnými, ba dokonce někdy i s velmi nesvatými problémy, věrný. Bůh dopustil na Izákovu rodinu mnohá trápení, ale své milosrdenství jim přece neodepřel. Když bychom četli ten příběh dál, dozvěděli bychom se tam o zajímavých změnách. Jákob prošel hlubokou proměnou v Boží škole pokory. Pokořil se nakonec i před svým bratrem Ezauem. I Ezauovo srdce se v tomto změnilo a se svým bratrem, který ho kdysi podvedl, se smířil. A to hlavní, Bůh zůstal věrný, přes kotrmelce celé Izákovy rodiny i ve svém slibu, že z nich jednou vzejde vyvolený národ Izraele. Neplodnost, ale ani chyby, slabosti a pády Izákovy rodiny, nezrušily Boží věrnost. A to platí i nám. Jsme svaté rodiny s běžnými i nesvatými problémy. Nejsme dokonalí, potřebujeme znovu a znovu slyšet pozvání ke vzácné Kristově milosti. Ona je tu, ona je věrná. V ní můžeme nacházet uzdravení a bezpečí i v rodinných problémech. Vždyť kde jinde, než v Kristu je naše naděje, když je v rodině nemoc, trápení či dokonce narušené vztahy a harmonie. Kristova milost posiluje v nemoci, dodává trpělivost, povzbuzení a utišení, že nejsme sami, Kristova milost také láme prokletí hořkostí, nedorozumění a deficitů v lásce, někdy dlouze střádaných. Pokora před Ježíšem obměkčuje srdce a činí pokorným i před lidmi. Nepropadejme tedy skepsi, pokud zjistíme, že jsme svaté rodiny, avšak s běžnými problémy. Pojďme znovu k Ježíši. Jeho milost je mocnější.
■ Michal Žemlička
únor 2011
unor 2011.indd 5
25.1.2011 15:59:02
ROZHOVOR
rozhovor s genetikem zdeňkem trachtulcem
O skutečnosti a sience fiction Genetika je jednou z oblastí, kde si my laici nejsme úplně jistí. Je to etické, není proti Božímu záměru zasahovat do těchto oblastí? Možná je cestou dovědět se více a znovu svoje stanovisko vyhodnotit. Můžeš nám trochu přiblížit, jak ses dostal k práci, které se nyní věnuješ? Na Vysoké škole chemicko-technologické jsem studoval potravinářskou chemii a měli jsme i předměty, které se týkaly molekulární genetiky. Učili jsme se o enzymech - bílkovinách, které mimo jiné mohou fungovat jako nůžky či lepidlo pro molekuly dědičného materiálu - DNA. Připadalo mi to jako science fiction a zaujalo mě to do té míry, že jsem hledal a našel místo na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd.
Baví mě to také proto, že je to možnost zkoumat neviditelné - genetickou informaci, které je ale zaznamenáno na materiálním nosiči, v molekule DNA, a promítá se do něčeho viditelného, tj. dědičného znaku.
Čím konkrétně se vlastně zabýváš? Zabývám se geny, které jsou důležité pro samčí plodnost - tvorbu spermií - u myši domácí. Pohlavní buňky zatím nelze pěstovat ve zkumavce, takže náš výzkum může být časem významný i z hlediska lid-
únor 2011
unor 2011.indd 6
25.1.2011 15:59:02
ské neplodnosti, momentálně se ale zabýváme tzv. základním výzkumem - našim cílem jsou informace publikovatelné v mezinárodně uznávaných odborných časopisech, ne lék na neplodnost. K úspěchům našeho týmu patří nalezení genu, který ovlivňuje plodnost kříženců dvou myších druhů. Tyto myší druhy jsou plodné, ale jejich samčí potomci mohou mít zástavu tvorby spermií. Pomocí mapování chromosomů a dalších technik jsme mezi dvaceti tisíci geny myši našli jeden, který prokazatelně ovlivňuje neplodnost potomků - hybridní sterilitu. Je to první nalezený gen hybridní sterility nejen pro myš, ale pro všechny obratlovce. Doufáme, že
Buňky s neopravovanou DNA snadněji ztrácejí kontrolu nad rychlostí svého růstu a buňky dělící se rychle vytvoří nádor. jeho dalším studiem se dozvíme něco nového nejen o tvorbě pohlavních buněk, ale také o tom, jak se liší jednotlivé živočišné druhy.
Dovedeš odhadnout, jak daleko je Váš výzkum od případného vynalezení léku na neplodnost u člověka? Zatím se zabýváme jen základním výzkumem, ale naši kolegové v Japonsku už zkoumají neplodné pacienty, kteří mají poruchu v lidském protějšku našeho genu myší hybridní sterility. Porucha bohužel způsobuje zástavu dělení pohlavních buněk ve velmi raném stadiu, o kterém toho víme dost málo, takže to bude bádání na delší dobu.
Foto Matěj Hájek
Co všechno bychom dnes neměli, nebýt genetiky? Do genetiky spadá šlechtění rostlin a plemenitba hospodářských zvířat, takže bychom neměli např. tak dobré odrůdy obilovin nebo dojnice, ale ani geneticky modifikované plodiny. Genetické přístupy jsou klíčové při poznávání podstaty dědičných chorob včetně rakoviny. Dozvěděli jsme se například, že většina genů, které chrání člověka před nádorovým onemocněním, má úlohu při opravách poškozené DNA. Buňky s neopravovanou DNA snadněji ztrácejí kontrolu nad rychlostí svého růstu a buňky dělící se rychle vytvoří nádor. Genetika se také začíná uplatňovat i při léčbě dědičných poruch - při genových terapiích. Podstatou
genové terapie je vnesení „zdravého“ genu do pacienta trpícího dědičnou chorobou, třeba cystickou fibrózou, pomocí nějakého nosiče. Bude ale patrně ještě pár let trvat, než se přenesou úspěchy z malých klinických studií do běžné praxe. Důležité je podle mě i poznání toho, jak fungují některé další geny nebo chromosomy. Byly nalezeny např. geny, chemikálie a životní podmínky, které ovlivňují délku života. Zjistilo se tak, že organismy od červů přes mouchy až po opice žijí nejdéle, pokud mají omezený přísun potravy - jen málo nad hranicí hladovění; delší věk je ovšem vyvážen omezenou plodností.
Když se řekne genetika, vybaví se nám laikům ovšem i obrázky z vědeckofantastických příběhů o utajené výrobě humanoidních mutantů, pěstování lidí „na orgány“ a jiné strašidelné souvislosti. Je to zcela „mimo mísu“, nebo je skutečně důvod k podobným obavám? V současnosti asi už nejsou obavy na místě, ale není to ani deset let, kdy kdosi vážně navrhoval, že by se mohla pěstovat v pronajatých dělohách bezhlavá lidská embrya k výrobě náhradních orgánů. Dnes je už na dohled pěstování orgánů ve zkumavce, takže ponecháme-li stranou etická hlediska, pěstování lidských zárodků by se nevyplatilo finančně. Pěstování orgánů ve zkumavce se stává možným díky kmenovým buňkám, což jsou takoví kouzelníci mezi buňkami - mohou se přeměnit do jiných typů buněk. Totiž, i když mají všechny tělní buňky dospělého člověka stejnou genetickou informaci, většina využívá jen část tohoto kódu umí plnit jen jedinou funkci a nemůže se jednoduše proměňovat.
Ing. Zdeněk Trachtulec, Dr. (44) Maturoval na gymnáziu Olomouc – Hejčín, vystudoval enzymové inženýrství na Vysoké škole chemicko-technologické a získal doktorát z molekulární genetiky na Univerzitě Karlově. Pracoval 3 roky na Univerzitě v Miami, necelé 2 roky na Max-Planck-Institutu pro Biologii v Tübingen a celkem 16 let na Ústavu molekulární genetiky Akademie Věd České Republiky. Publikoval 23 odborných článků (z toho šest souhrnných) a získal několik ocenění pro české vědce. Rád plave a čte napínavé filosofické knihy včetně science fiction. S manželkou Petrou má dva syny, Tomáše a Jana. Je členem sboru CB Praha 4 – Šeberov.
únor 2011
unor 2011.indd 7
25.1.2011 15:59:02
ROZHOVOR Příkladem kmenových buněk jsou buňky kostní dřeně, ze kterých vznikají krevní buňky. Z kmenových buněk se tak nejspíše brzy začne vyrábět „umělá“ krev. Dnes už také probíhají pokusy s indukovanými kmenovými buňkami. V tělních buňkách se nabudí - indukuje - několik genů, které zajistí, aby se z nich staly kmenové - kouzelníci. Pak by stačilo odebrat kousek kůže pacienta a vypěstovat z ní játra či kostní dřeň a transplantovat je bez rizika neslučitelnosti. Indukované kmenové buňky jsou také eticky přijatelnější než embryonální kmenové buňky, pro které je třeba obětovat lidské zárodky. Možná se také budou chovat zvířata nesoucí lidské orgány, protože už byla připravena myš se slinivkou krysy.
analýzu svých genů a zjistit, zda nám nehrozí nějaké riziko ve formě dědičné choroby, která se zatím neprojevila, nebo zda nejsme jejími nosiči. Bohužel dnes známe jen malou část genů a jejich forem, podílejících se na vzniku těchto nemocí, takže nenajde-li se nic, neznamená to, že nic nehrozí - tudíž zdravý životní styl se pořád vyplatí. A najde-li se něco, máme problém s tím, aby se to nedověděla naše zdravotní pojišťovna… Na druhé straně považuji za rozumné, aby tímto testem prošli před početím dítěte partneři, již jsou nebo by mohli být příbuzní, protože jejich potomci mají větší riziko dědičné choroby. Za předpokladu ochrany osobních informací by také bylo vhodné, aby se rodiny postižené dědičnými chorobami účastnily vědeckých studií, protože tím pomáhají odhalení příčin těchto chorob.
Rozvoj genetiky s sebou nicméně skutečně nese mnohá rizika. Která považuješ za nejzávažnější?
Domníváš se, že má lidstvo v těchto oblastech dostatečné mantinely, nebo se řítíme nezodpovědně do těžko předvídatelného nebezpečí?
Nejaktuálnější a nejzávažnější je určitě selekce embryí - po umělém oplodnění a rozmnožení buněk lidského zárodku ve zkumavce se jedna část těchto buněk použije ke zjištění genetické informace, např.
Pokrok v biologických vědách, a tím i v medicíně je nemožný bez pokusů na zvířatech; mnoho experimentů, zvlášť v genetice, prostě nelze dělat ve zkumavce na izolovaných bílkovinách nebo na buňkách. zda by byl daný jedinec vhodným dárcem orgánu pro svého sourozence, a druhá část buněk pak může být použita k „vytvoření“ tohoto jedince v děloze. Účelové vybírání jedinců, kteří se smí a nesmí narodit, považuji za velice nebezpečné. Tento problém je popisován v románu Jodi Picoultové „Je to i můj život“ (My sister´s keeper), jenž byl i zfilmován. Od selekce lidských zárodků je jen krok k ještě většímu riziku - vytváření geneticky modifikovaných lidí genetickému inženýrství člověka. Další eticko-filosofické diskuze probíhá ohledně personální genetické informace - přečtení DNA konkrétního jedince. Dnes si již můžeme nechat udělat
Mantinely existují, ale jsou opakovaně podrobovány zatěžkávacím zkouškám, takže je nutné je opravovat či dokonce stavět znova. Jsou to zákony a postoje společnosti a lze je budovat informacemi ve vzdělávání - kvalitní argumenty eticko-filosofické i odborné - i zábavě - film a literatura v čele se science fiction.
Zeptám se teď trochu osobněji. Jsi praktikujícím křesťanem. Směrují, případně brzdí tě nějak křesťanské hodnoty v tvé vědecké práci? Směrují a myslím, že moc nebrzdí. Řeším asi spoustu věcí, které musí řešit téměř každý - technické problémy, vztahy na pracovišti, vztahy se spolupracovníky v České republice i ve světě. Snažím se to dělat co nejlépe a ne pro peníze, což ve vědě nehrozí, ani pro slávu a přitom se snažit být co nejlepší. A také skloubit to všechno se svými mimopracovními povinnostmi. Pomáhá mi osobní vztah s Bohem i vztahy s věřícími, kteří mají stejný žebříček hodnot. Vzhledem k tomu, že děláme na myších, se nemusím moc zabývat lékařskými etickými problémy, pouze při svých popularizačních aktivitách, ale měl bych mít na mysli problémy spojené s geneticky modifikovanými zvířaty a pokusy na zvířatech.
Řešil jsi tedy někdy otázku pokusů na zvířatech z morálního hlediska? Samozřejmě, řešíme to stále, i vědci se musí držet zákona na ochranu zvířat. Poněkud paradoxně byla na našem předchozím pracovišti zřízena klimatizace dříve pro myši než pro lidi. Domnívám se, že by se mělo omezit nadbytečné anebo neúčelné utrpení zvířat.
únor 2011
unor 2011.indd 8
25.1.2011 15:59:02
Zdeněk Trachtulec při návštěvě Spojených států u sochy Vědy v Bostonu
Pokrok v biologických vědách, a tím i v medicíně je ale nemožný bez pokusů na zvířatech; mnoho experimentů, zvlášť v genetice, prostě nelze dělat ve zkumavce na izolovaných bílkovinách nebo na buňkách.
spoustu lidských vajíček, několik desítek milionů korun a nejméně dvacet let, aby ho mohl dodat dospělého. Nemohl by poskytnout žádné záruky a musel by pracovat tajně, protože klonování člověka je dnes už zakázáno ve většině zemí světa.
Z laického hlediska je asi nejčastěji skloňovaným odvětvím genetiky klonování. Co to vlastně konkrétně znamená a čeho je dnes člověk v této oblasti schopen?
Domníváš se tedy, že s dalším rozvojem tohoto odvětví genetiky, je možné se ubránit obávanému zneužití, např. umělému početí lidských jedinců, vývoj biologických zbraní atd.?
Máš asi na mysli klonování savců přenosem buněčného jádra z tělní buňky do vajíčka za účelem vytvoření kopie dárce tělní buňky. Klonování ale není kopírování, klon musí projít vývojem v děloze a porodem. Je to velmi neúčinná metoda, která byla nicméně úspěšná u mnoha druhů savců od ovečky Dolly přes koně až po opice. Velká část takto získaných klonů byla ale nějak postižená a žila poměrně krátce - což je logické, protože jádra tělních buněk mohou nahromadit za svůj život různá poškození, která negativně ovlivňují životaschopnost buněk, a tedy i celého klonovaného jedince. Pokud by tedy nějaký zvrhlý genetik přijal zakázku k naklonování Stalina, potřeboval by jeho životaschopné buňky,
Klonování kvůli náhradním orgánům lze sice účinně nahradit (indukovanými) kmenovými buňkami, samotným rozvojem genetiky lze ale jen zřídka zabránit zneužití. Výzkum totiž často přináší zároveň možnosti využití i zneužití - poznání principů rozpadu atomu nám přineslo atomové elektrárny i atomové bomby. Vědci by měli být filosoficky dostatečně vzdělaní, aby poznali problém, ale měli by být i kontrolováni. To je např. jedna z funkcí grantového systému. Někteří výzkumníci totiž bohužel přemýšlí jako záporné postavy v „Jurském parku“ Michaela Crichtona: máme-li prostředky k naklonování tyranosaura, tak není důvod, proč to neudělat.
■ připravil matěj hájek únor 2011
unor 2011.indd 9
25.1.2011 15:59:02
FOKUS
AIDS, CARE, EDUCATION, TRAINING
Zaostřeno na teenagery A
CET ČR je nezisková organizace, která je v ČR již šestnáctým rokem. Především jsou to ale lidé, kteří se chtějí podílet na výchově mladých lidí, zajímají se o ně, chtějí jim ukázat některá úskalí života a partnerských vztahů. Nejsou lhostejní k problémům teenagerů, ve složitém období proměn dítěte v mladého muže nebo ženu. Zdravou společnost tvoří zdraví jedinci a ACET chce být nablízku těmto jedincům, jejichž život je jedinečný a nezaměnitelný. Jací jsou: zranitelní ve svých duších, tápající ve svých myslích, chtějí být užiteční, ale hledají cestu jak a komu. Mají své sny, své touhy, vypadají sebejistě, ale čekají na pomocnou ruku, která určitě přijde vhod. Lektoři chodí za nimi do škol a s sebou přinášejí touhu, která byla dána člověku k tomu, aby tvořil a byl formován. Touhu po zdravém a smysluplném životě mladých lidí, touhu po tom, aby jim pomohli nalézt pevnější půdu pod nohama ve složitém světě partnerských vztahů, ve světě komerce je podpořili v hledání trvalých hodnot, jako je přátelství a odpovědnost za své chování vůči druhým. To, co se teď právě moc nenosí. A co ti mladí na to? Jsou velmi vnímaví a citliví na postoj, který lektor zaujme. Dokáží ocenit upřímnost a pravdivost, nesnáší polopravdy a otřepané klišé.
Reakce studentů Po přednášce se mnozí zamýšlejí nad tématem a jsou schopni i písemně zareagovat, například: „Dobrý den, byla jsem dnes na vaší přednášce, která se konala v Chrudimi. A chtěla bych Vám říct, že vaše přednášky jsou na vysoké úrovni. A hodně mi to dalo! Sama bych nikdy žádnou drogu neužila, ale myslím, že mnozí, co tam byli a zkusili třeba někdy marihuanu, tak tímto je to aspoň trošku zabrzdí v užívání, nebo úplně přestanou… Obrázky dětí byly drastické… Projížděla mi po těle husí kůže. Jinak vy vypadáte jako příjemný člověk a je vidět, že jste toho hodně zažil. Taky bych chtěla takhle pomáhat lidem… A přesvědčovat je o tom, že drogy jsou špatné. Bohužel asi není jak… nebo teda nevím…“
A co na to učitelé? Píšou hodnocení, která nejsou formální, lze z nich vyčíst učitelskou solidaritu a někdy i obdiv k někomu, kdo přijde z venku a chce mladým lidem pomáhat: „Vynikající přístup ke studentům, lektor je dokáže zaujmout, profesionální prezentace, šokující fakta, aktuální informace. Příběhy z reality, spousta rad, návodů, informací co dělat, kde najít pomoc. Velmi emotivní vystoupení, působí na city posluchačů, současně ale i vtipné ukázky na odreagování.“
Proč to lektoři dělají? Mnohdy ve svém volném čase, bez nároku na odměnu. Je to touha být někde, kde se něco děje, kde se tvoří a formuje nová generace, budou to noví učitelé, inženýři, lékaři, ale také a hlavně tátové a mámy. Co jim dát do života? Hezké džíny, mobil, nové auto, všechno jsou to dobré věci, ale kdo je naučí, jak se ochránit před smrtelnou nemocí AIDS, kdo jim řekne, že existuje východisko z šikany, kdo jim poví o tom, že jejich život je jedinečný a mají ho chránit? „Není to hmotný zisk, co nás žene k mladým lidem, ale snaha uchránit jejich životy před zbytečnými útrapami a snaha postavit jejich životní priority na kvalitních vztazích a ne na majetku nebo sobectví,“ shodují se lektoři ACET.
Práce pokračuje Organizace od svého založení prošla a stále prochází vývojem, je třeba reagovat na potřeby doby, to co stačilo před pěti lety, už nestačí, dříve to byla jedna přednáška s názvem: Sex, AIDS a vztahy, v současné době jsou to témata jako Bolest – nemoc jménem šikana, Kyberšikana, Moderní je nekouřit, Sekty, Pornografie a promiskuita, Přátelství a láska, Jak si nenechat ublížit. V letošním roce nastartoval projekt na školách v pěti krajích s názvem: „Zavedení komplexního programu prevence sociálně-patologických jevů na ZŠ a SŠ,“ který je podporován ze strany MŠMT a ESF. Lektoři pracují ve všech krajích České republiky, až
10 únor 2011
unor 2011.indd 10
25.1.2011 15:59:02
charakterizující obsah přednášek, které v uplynulém roce slyšelo více než 65 tisíc studentů v Česku. Od začátku svého působení již lektoři neziskové organizace ACET ČR o.s. oslovili téměř 1 milión mladých lidí. Cílem přednášek pořádaných ACET je přimět mládež zamyslet se nad rizikovým chováním v partnerských vztazích a ukázat jeho důsledky, zároveň nabídnout řešení a motivovat je ke změně smýšlení i chování.
Foto ACET
A co dál?
třikrát za rok se scházejí ke společné výuce v oblasti rizikového chování mladých. Je mnoho lidí, kteří si kladou otázku, co já budu dělat v životě? Africké přísloví říká: „Chceš-li jít rychle, jdi sám, chceš-li dojít daleko, jděte spolu.“ Proto chceme pozvat ke spolupráci každého, kdo se chce stát poslem dobrých zpráv, stát se lektorem a přinášet naději a světlo do životů mladých lidí. „Sex, vztahy, odpovědnost, věrnost,“ to jsou slova
ACET ČR nabízí pomoc v podobě přednášek na školách ve spolupráci s místní církví, studentům je po přednáškách nabídnuta možnost setkání na „Večerech otázek a odpovědí“, kde se mohou anonymně zeptat na cokoliv, co je zajímá, zároveň je to příležitost ke zviditelnění a pomoci ze strany místního společenství (kluby, setkání mládeže, sportovní aktivity…). Pro církve také nabízím prezentaci o naší práci mezi mládeží na školách a také naše aktivity v zahraničí. ACET ČR je mezidenominační organizace, která současně hledá nové lektory, kteří budou chtít systematicky pracovat na školách ve svých městech a okolí. Velice rád všechny zájemce v oblasti rizikového chování mládeže vyškolím.
■ František Krampota, ředitel ACET ČR, o.s.
acet česká republika, o.s.
• • • • • • • •
ACET ČR je součástí světového sdružení ACET International Alliance, která má v České republice svého zástupce a která ACET ČR propůjčila své jméno. ACET International Alliance pracuje v 23 zemích. Sdružení ACET Česká republika pomáhá obyvatelům České republiky tím, že hledá cesty, jak zabránit šíření HIV/AIDS. ACET Česká republika vyvíjí následující činnost: povzbuzuje občany České republiky, aby zaujali k problematice AIDS objektivní stanoviska aktivně se zabývá prevencí HIV/AIDS (přednášková činnost) pracuje s dětmi a mládeží pořádá konference a semináře napomáhá zřizování křesťanských zdravotnických zařízení za účelem praktické pomoci postiženým AIDS spolupracuje s národními a mezinárodními organizacemi na vytvoření zákonných podmínek pro omezení šíření AIDS rozvíjí publikační činnost zakládá regionální pobočky reprezentující ACET v konkrétním regionu ČR.
ACET spolupracuje s dalšími organizacemi, které se zabývají problematikou AIDS. Pracuje s národními a mezinárodními úřady na zlepšení politiky, jak zabránit šíření HIV/AIDS. Oficiální stránky ACET ČR – www.acet.cz
únor 2011 11
unor 2011.indd 11
25.1.2011 15:59:03
Foto FLICKR, design Ondřej Košťák
TÉMA
jakub hučíN
12 únor 2011
unor 2011.indd 12
25.1.2011 15:59:05
I
deál radikálního odpuštění a nenásilí byl v antice jedním ze základních prvků, jimiž se tehdejší křesťané odlišovali od svého okolí. Tento ideál křesťany provázel celou historii a ani v současné demokratické společnosti, která na jednu stranu zdůrazňuje individuální lidská práva a spravedlivý přístup ke všem, na druhou stranu nechává na každém, aby se postaral sám o sebe, neztrácí na významu. Křesťan si klade právem otázku, jak by měl dnes Ježíšova slova chápat, je-li ve společnosti konfrontován s obecným postojem zdůrazňujícím především prosazení svých vlastních názorů, kdy je třeba neustupovat, jinak bude člověk smeten vlnou všudypřítomné konkurence a kdy si mnozí případnou shovívavost a ustoupení vysvětlují jako projev slabosti. Jak dalece dnes může křesťan prosazovat sám sebe, aby se přitom nedostal do rozporu s Ježíšovým požadavkem? Má si nechat všechno líbit? Není nastavení druhé tváře jen slabost vydávající se za křesťanskou ctnost? Tento článek nemá ambice téma radikálního odpouštění a odmítnutí odplaty vyčerpat, spíše nabízí jeden z možných pohledů na Ježíšova slova i na člověka, který se je snaží ve svém životě uskutečňovat.
Je dobré ustupovat zlu? Obraz v evangeliu jako kdyby mluvil o tom, že křesťan by se neměl stavět na odpor snaze druhého člověka ublížit mu, měl by ustoupit zlu, s nímž se setkává. Tento obraz o křesťanském ideálu mají obvykle lidé stojící mimo křesťanství, vedle toho ale často i samotní křesťané. Jak by v praxi takové chápání Ježíšových slov vypadalo? Podívejme se na příklad jedné z nejčastějších situací, s níž mají mnozí z nás osobní zkušenost.
Člověk se každodenně rozhoduje, zda ve jménu svého křesťanského postoje něčemu nebo někomu ustoupí nebo neustoupí, jestli strpí křivdu ve škole, v zaměstnání, doma… Ale v dnešní době je kolem nás zla možná až příliš. Je stále čas nastavovat druhou tvář?
Podle různých výzkumů se v České republice téměř každý druhý člověk ve svém životě setká se šikanou. Šikana v dětských kolektivech nabývá nových rozměrů – vedle rostoucího násilí se objevují i nové formy, jako je například tzv. kyberšikana, jíž se ve školách stávají obětí nejen děti, ale i dospělí učitelé. V posledních letech se také čím dál více mluví o šikaně mezi dospělými na pracovišti, tzv. mobbingu, kdy se dospělý člověk stává obětí šikany ze strany svého nadřízeného, nebo svých spolupracovníků. A to nejsou zdaleka všechny situace, ve kterých se člověk může setkat s agresí ze strany druhých. Média přinášejí každou chvíli informace o rasově motivované šikaně mezi jednotlivci i celými skupinami… Jak na to má křesťan reagovat? Ustupovat agresorovi? Výzkumy zabývající se šikanou a jejími protagonisty ukazují, že je to právě pocit moci, který vede agresora k tomu, aby druhému ubližoval. A pokud má agresor k uplatňování své moci nad druhým prostor, rozvíjí své agresivní chování dále. Ustupování ze strany oběti, nebo kolektivu jeho agresivitu jenom posiluje a jeho násilné chování vůči oběti i celému okolí stupňuje. Pro oběť podle těchto výzkumů zase platí, že nejvíce ohrožení šikanou jsou lidé, u nichž je patrná nějaká zranitelnost – handicapovaní nebo nějak odlišní od svého okolí (vyznáním, barvou pleti, názory…). Tito lidé se také stávají nejčastěji obětí tohoto druhu násilí. Má-li se učinit šikaně a podobnému zlu přítrž, je nezbytné, aby ti, kdo jsou svědky takové situace, se postavili zcela jasně proti takovému chování a podnikli k tomu rázné kroky, tedy aby nejen nenastavovali druhou tvář, ale pokud možno nenastavovali ani tu první. Pokud bychom chápali Ježíšova slova o nastavení druhé tváře jako postoj, kdy se člověk nestaví zlu na odpor, ale podřizuje se mu, museli bychom říci, že by tak křesťané byli ideálním cílem agresorů a v prostředí, které by agresi jakéhokoli druhu takto „křesťansky“ tolerovalo, by zlo radostně bujelo. Zdá se tedy, že Ježíšova slova nejsou myšlena takto, protože takový „křesťanský“ postoj by paradoxně přinášel do společnosti a lidských vztahů vlastně zla ještě více.
Nastavit druhou tvář může jen pevný člověk V historii lidstva přesto známe osobnosti, které neodporovaly zlu násilím, neusilovaly o odplatu, a přitom nemůžeme říci, že by jejich postoj dával zlu zelenou, že by svým postojem agresora podporovaly – Jan Hus, Martin Luther King, Gándhí, mnozí únor 2011 13
unor 2011.indd 13
25.1.2011 15:59:05
TÉMA političtí vězni a i sám Ježíš. Čím se jejich nenásilné nastavení tváře liší od pouhého ustupování zlému? Základní rozdíl tkví v tom, že zatímco „nastavování druhé tváře“ jakožto ústupku zlu je výrazem slabosti, či lépe řečeno slabošství, „nastavování druhé tváře“ u lidí žijících princip nenásilí a smíření jde naopak o výraz jistoty. Nastavují druhou tvář ne proto, že „nevědí“, jak se k dané situaci postavit, ale naopak proto, že vědí, co dělají, jsou zakotveni ve svém postoji a násilí přicházející k nim je od něj nemůže odvrátit. A zatímco slabošské ustupování dává agresorovi více prostoru pro šíření zla, postoj nenásilí zlo zastavuje. Agresor vidí, že i kdyby chtěl takového člověka zcela zničit, ideálu hluboko zakotveného v jeho srdci se dotknout nemůže. Nejniternější a nejhlubší dimenzi v lidském nitru nelze zničit, navzdory útlaku zůstává svobodná. Tento pohled na lidskou duši rozpracoval rakouský lékař a psychiatr Viktor Emil Frankl, zakladatel tzv. logoterapie, z níž se později vyvinul jeden z humanisticky orientovaných psychoterapeutických směrů – existenciální analýza. Frankl vycházel z vlastní zkušenosti z nacistického koncentračního tábora, kam se díky svému židovskému původu dostal. Byl svědkem řady situací, kdy si dozorci vězně podmaňovali násilím a mučením, a sám to zažil i na sobě. U některých se to agresorům nepodařilo, ani když se na nich dopouštěli sebevětšího násilí. Podobnou zkušenost měla i řada lidí pronásledovaných dalšími totalitními režimy. Některé vězně násilí nezlomilo, dokázali se mu vystavit, dokázali nastavit druhou tvář, aniž by
Jakub Hučín (40) Studoval filosofii a teologii 1990-1991 v Praze na KTF UK, poté 1991-1996 na Pontificia Universita Lateranense v Římě. Vedle univerzitního vzdělání absolvoval v letech 2000-2005 systematický psychoterapeutický výcvik u Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu (SLEA). V letech 1996-2009 pracoval jako středoškolský učitel společenských věd na gymnáziu v Praze, 1996-1999 jako diákon katolické církve v Praze, 1998-2004 jako redaktor odborného psychologického časopisu Psychologie dnes, 1998-2003 jako dobrovolník na lince telefonické krizové intervence SOS centra Diakonie ČCE. Od roku 2005 do současnosti pracuje jako psychoterapeut v soukromé praxi. V letech 2006-2010 byl starostou malé vesničky Kytín, v tomto funkčním období je místostarostou.
zlo slavilo triumf. Zlo se nakonec muselo sklonit před sílou ducha těchto lidí. Frankl ve své logoterapii vidí u člověka jako zcela zásadní dimenzi duchovní, noetickou. Slovo „duchovní“ u něj neznamená jenom náboženský rozměr, i když i ten se v ní nachází. Duchovní, noetická rovina znamená pro Frankla rovinu životního smyslu. Člověk prožívá svou duchovní rovinu plně tehdy, pokud žije smysluplně, pokud žije odpovědně a autenticky výzvy života, se kterými k němu život přichází. Schopnost autentického života ale není automatická. Je to „osoba“ v člověku, která zaujímá v různých situacích postoje, která volí a přijímá odpovědnost, jeho „nejvnitřnější já“, to svobodné a odpovědné v člověku, prostor jeho intimních rozhovorů se svědomím, s Bohem. Osoba člověku dává schopnost žít naplněný život utvářený ve svobodě a odpovědnosti. Dokáže být svobodná i ve zcela nesvobodných poměrech. Člověk, jehož osoba, jeho „nejvnitřnější já“, je plně rozvinuta, může čelit zlu, aniž nad ním toto zlo převládne, dokáže „nastavit druhou tvář“, a přitom zůstat zcela sám sebou. Dokáže, v intencích stejnojmenné Franklovy knihy, „říci životu ano“ navzdory násilí a utrpení, kterému je člověk vystaven. Jeho nastavení druhé tváře je rozhodnutím pro život, který takto vítězí nad smrtí a násilím. Pokud člověk ale nemá toto své nejvnitřnější já v sobě rozvinuté, nedokáže se rozhodovat a nechává druhé nebo okolnosti kolem něj, aby rozhodovaly za něj. Nechává agresora, aby rozhodoval o situaci, a ustupuje mu. Nastavuje druhou tvář, ale jenom proto, že neví, co jiného by mohl udělat.
Výchova osoby v člověku Jak to ale udělat, aby člověk byl skutečně v kontaktu se svým nejvnitřnějším já? Každý z nás by si to přál, vždyť každý z nás by si přál být zralým člověkem, který se dokáže s vnitřní jistotou postavit zlu, aniž by sám násilí páchal, člověkem žijícím autenticky a smysluplně. Snáze se to řekne, než vykoná. Cesta k rozvoji osoby-nejvnitřnějšího já v člověku začíná už od raného dětství a trvá celý život. K tomu, aby člověk mohl plně rozvinout svoji osobu, své nejvnitřnější já, potřebuje podle existenciální analýzy najít kladnou odpověď na tři základní životní otázky, jež svého času zformuloval žák Viktora Frankla rakouský psycholog, lékař a zakladatel existenciální analýzy Alfried Längle. Nejprve se člověk ptá, zda vůbec „může být“, tedy zda může prožívat základní jistotu, že jeho existence byla a je přijata. Bez této základní jistoty chybí člověku pev-
14 únor 2011
unor 2011.indd 14
25.1.2011 15:59:05
ná půda pod nohama a jeho celý život je prodchnutý nejistotou. Zcela zásadní pro formulování odpovědi na otázku, zda člověk vůbec „může být“, je jeho zkušenost z jeho vlastní rodiny, zkušenost, že jeho život byl rodiči bezvýhradně přijat, že už jako malé dítě se mohl spolehnout na to, že ho rodiče bezvýhradně milují a tuto lásku mu také dávají najevo. Pokud si nemůže být jistý, že „může být“, nedokáže skutečně nastavit druhou tvář, chybí mu právě tato základní jistota, o kterou by se mohl opřít. Chybí mu pevná půda pod nohama a konfrontace s násilím by ho smetla. Druhou otázkou, kterou si člověk potřebuje zodpovědět, je, zda „žije rád“, zda má emocionální vztah ke svému životu, zda jej život těší, zda jsou v jeho životě hodnoty, které ho sytí a dávají mu radost. Pokud tomu tak není, je nevztahový, nedokáže jít do blízkosti druhého, kontakty s druhými lidmi prožívá spíš účelově a věcně, chybí mu emocionální hřejivost a místo toho se u něj setkáváme jen s odstupem a chladnou racionalitou. Takový člověk není vnitřně živý a nedokáže žít se zaujetím. Ani on nedokáže skutečně nastavit druhou tvář – necítí zaujetí životem, tak proč by to dělal? Nejspíš se konfrontaci se zlem vyhne, nebo bude jen kalkulovat výhody či nevýhody svého postoje. Třetí zásadní otázka zní, zda může člověk „být takový, jaký je“, zda může být sám sebou. Právě v této rovině se nám objevuje osoba-nejvnitřnější já, tedy to, jaký dotyčný člověk v nitru své duše skutečně je, zda ví, kdo je, a dokáže to žít, či zda se jeho nejvnitřnější já nerozvinulo, anebo je nějak zdeformované. I v této rovině je pro něj zcela zásadní, jak vypadal během jeho vývoje postoj nejbližšího okolí k němu, zda jeho nejbližší, jeho rodina, vrstevníci, církev, škola podporovali jeho osobní růst, zda měl prostor a možnost objevit, kdo je, a svůj svět rozvíjet, nebo zda se jeho vývoj díky tlaku okolí zbrzdil, nebo dokonce v dětské fázi vývoje zcela zastavil. Pokud nejbližší okolí nedokáže mladému člověku naslouchat, nedokáže rozvíjet jeho osobitost, jeho vlastní já, ale sevře ho rigidními byť dobře míněnými požadavky, kterým se mladý člověk musí přizpůsobit, aby mohl v prostředí rodiny, školy, církve dál zůstávat, nikdy své nejvnitřnější já nerozvine. Bude ve svém ži-
KOMENTÁŘ
Nastav druhou tvář V běžném životě by nás asi nenapadlo vysvětlovat ročnímu dítěti, jak nastupovat bezpečně do autobusu. Má před sebou teprve úkol naučit se chodit. Podobně bychom asi považovali za zvláštní a nepřiměřené mluvit s tříletým dítětem o hranicích v sexuálním životě. Nyní se učí s druhým mluvit a spolupracovat. Cítíme, že vše má svůj čas. Podobně je tomu i v duchovním životě. Vychovávat dítě od peřinky podle nároků Ježíšovy úzké cesty znamená nerespektovat možnosti dítěte a jeho vnitřní potřeby, jak zaznívá v článku Jakuba Hučína. Vést maličké dítě k tomu, aby za ukradenou hračku nabídlo i druhou oblíbenou hračku, se kterou každý večer usíná, je scestné. Zrovna tak je škodlivé po dítěti vyžadovat, aby se za bití a nadávky radostně usmálo a rozdělilo se o čokoládu. Dítě potřebuje nejprve poznat a objevit svou pravou tvář, poznat sebe, svou sílu, své možnosti, své hranice, své schopnosti. Také i druhou tvář, co je uvnitř v jeho prožitku, v jeho chtění, v jeho vůli. Teprve najde-li dítě svou tvář, ví potom, co znamená ji skrýt nebo nastavit. Ví, že se umí chránit. Ví, že má dost síly ránu vrátit. Ale také již ví, že se může rozhodnout svou sílu nepoužít a zachovat se jinak. Takto vnitřně zralé může porozumět a následovat Ježíšovu výzvu: nastav i druhou tvář. Dospělí jsou dětem vzorem. Co mohou na nás vidět? Umíme nastavit druhou tvář? Méně se již bijeme, zato svádíme každodenní boje v rovině slov. Jak často si v rodinách i v církvi rány navzájem vracíme a druhou tvář nenastavujeme. Dáváme si rány slovy: „tomu nerozumíš“, „nic o tom nevíš“, „ty se pleteš“, „nemáš pravdu“, „podívej se na sebe“, „ kde je tvá úcta?“, „jak tě taková hloupost napadá?“, „co si to dovoluješ?“ „ s tebou jsem skončil“, „sám ses nachytal“… Zlehčujeme, ponižujeme, zpochybňujeme, manipulujeme. Tyto rány jsou odplatou za to, že se nás druhý slovem dotknul. Vlastně nás jen rozzlobil, zpochybnil, znejistil. A kruh se točí dál. Neodplácet oko za oko je výzva: Zabolelo tě to? Navzdory ráně naslouchej dál, mluv, ptej se, ukaž svou tvář, samého sebe, jak cítíš, o co ti jde, oč usiluješ, na čem ti záleží, jak máš rád. Nabídni sebe navzdory tomu, že tě cosi bolestně zasáhlo. Tento postoj mění protivníka. Otevřenost probouzí otevřenost. Láskyplnost probouzí lásku. Upřímnost odzbrojuje. Roztáčet odplatu znamená vnitřně se zavřít a ničit to cenné – vztah. A proč nebrat odplatu do vlastních rukou? Třeba i proto, že bojovností nejednou zakrýváme svůj hřích a bráníme svůj pokřivený sebeobraz. Mnohé rány totiž zasáhnou pravdivě a dotknou se oprávněně. Potřebujeme posečkat u své rány, ustat v boji a zkoumat sebe. Namísto odplaty se nám mnohdy otevírá cesta k pokání. A rány, které skutečně křivdí a utlačují? Zříci se pomsty a dát soud do rukou Bohu je onou úzkou cestou následování. Je výrazem hluboké pokory před Boží svrchovaností a mocí. Pokory, která zná sílu člověka, ale i moc Ducha svatého. Jemu dává prostor. Tato cesta nastavení druhé tváře je nakonec projevem největší síly. ■ Dana Krausová, PSYCHOTERAPEUT
únor 2011 15
unor 2011.indd 15
25.1.2011 15:59:05
TÉMA votě žít to, co „by se mělo“, ale ne to, co by dotyčný opravdu chtěl a pro co se sám rozhoduje. Člověk, který nemá své nejvnitřnější já rozvinuté, který žije více příkazy, tím, co „je správné“, možná i dokáže nastavit druhou tvář, ale ne proto, že se pro to sám rozhodl, že cítí, že je to důležité, ale proto, že „by se to mělo“, že by to správný křesťan „měl udělat“. Aniž bychom se snažili o jakousi psychologickou analýzu Ježíšovy osoby, musíme při pohledu na něj, ať chceme, nebo nechceme, říci, že Ježíš žil svůj život a svou službu autenticky, se zaujetím, že „žil rád“. Z konfrontace s jeho odpůrci zase vidíme, že si dovolil dělat řadu věcí jinak, než „by se mělo“, než uváděly zažité mojžíšské příkazy, protože dokázal zdůraznit podstatu a nejen formu takových zákonů a příkazů. Dokázal „být takovým, jaký je“. A místo toho, co „by se mělo“, žil a jednal podle toho, co viděl, že „je dob-
ré“. A dobré bylo i nastavit druhou tvář v pašijovém dramatu ukřižování – ne proto, že „by se to mělo“, ale proto, že se pro to rozhodl, že to tak udělat chtěl.
Nastavení druhé tváře jako možnost vztahu K člověku bytostně patří, že je vztahový. Mohli bychom říci, že čím více je člověk člověkem, tím více se také projevuje jeho vztahovost. Vztahovost ale neznamená, že neustále oblažuje druhé svou přítomností, ať o to okolí stojí, či ne. Vztahový člověk dokáže být citlivý k sobě i k druhým, ke svým potřebám i k potřebám druhých, dokáže vnímat sebe i druhé a díky tomu také s druhým člověkem navázat a udržet vztah. Filozof Martin Buber mluví o člověku jako o bytosti v dialogu mezi „Já“ a „Ty“. V tomto dialogu nechybí „Já“ - mé potřeby, pocity, emoce,
anketa Nedělá z nás Kristův požadavek nastavit druhou tvář slabochy? A máme vést děti v křesťanských rodinách, aby toto praktikovaly v dětských kolektivech? Radka (34) • Ne, už jen proto, že Kristus slaboch není a k ničemu slabošskému nás ze své podstaty nabádat nemůže, za druhé je to mnohem těžší ovládnout své tělesné choutky a neodplácet zlo zlem, odplatu ponechat Bohu, ovšem za třetí je třeba hledat moudrost, kdy a jak se zachovat, nenastavovat tvář „na počkání“. • Ano, ale je to asi složitý problém – myslím, že je nutné jim připomínat fakt, že pomsta patří Bohu, že zlo rodí další zlo, zároveň však samozřejmě nechci, aby na sobě nechávaly štípat dříví... Chtěla bych je vést k tomu, aby se uměly „ubránit“, ale učily se ovládat svůj vztek a touhu se pomstít - v praxi však teprve uvidím, děti mám zatím příliš malé.
Romana (22) • Nedělá. Hlavně proto, že podle mého názoru tuto výzvu myslel trochu jinak, než si ji vykládáme. Nevěřím, že z nás Pán Bůh chce mít fackovací panáky, ale nejsem teolog, nedokážu to vyargumentovat. • Spíš jsem pro to, aby se děti učily „že nemají odplácet“ než „nastavovat druhou tvář“. Barbora (36) • Rozhodně ne, protože to neznamená, že kdykoliv máme s někým nějaký spor či výměnu názorů, že ustoupíme a necháme se „zašlapat do země“. Jako ve všem, co v životě děláme, i v tomto musíme prosit o Boží moudrost a řešit každou situaci podle toho, jak nás vede Pán. A někdy nás jistě povede i k tomu, abychom nastavili druhou tvář.
• Jistě z nich nechceme mít třídní otloukánky, takže je vedeme k tomu, aby neopláceli druhým stejnou měrou, ale pokud by jim někdo ubližoval, aby se bránili. Vzhledem k tomu, že máme čtyři kluky, jsou zvyklí se prát a nemají s tím větší problémy. Pavel (50) • Slaboch umí akorát tak utíkat, či se schoulit a trpět, ale k vědomému nastavení druhé tváře je třeba odvaha a síla. Což může potvrdit každý, kdo to někdy zkusil. • Máme. Docela určitě ano. Sám k tomu všech šest svých dětí vedu, aby neopláceli ránu ranou, ale uměli raději snést i křivdu a vzít něco na sebe. Musí se ovšem připravit na to, že to potom opravdu (často pořádně) slíznou. Ne, že by pak s tím v dětském kolektivu neměli žádné problémy, někdy to i schytali, ale ustáli to všichni a slaboch není ani z jednoho. (Díky Bohu!) S nastavením
16 únor 2011
unor 2011.indd 16
25.1.2011 15:59:05
druhé tváře se totiž musí také učit dvě další věci: Jednak neházet perly sviním. Nastavit druhou tvář znamená vystavit se vědomě ráně, ale ne se nechat systematicky terorizovat. Potom také musí vědět, kde nejen zraněná tvář, ale i duše najde uzdravení. Kdo je jen stále zraňován, nemůže rány unést a ony ho zničí. Snášet rány může jen ten, kdo je z nich uzdravován láskou lidí a především tou Boží. Bojím se, že dnešní důraz na asertivitu a sebeprosazení (tak se dnes vychovávají děti už i v církvi) zcela obchází a překrucuje Kristova slova. A to jen proto, že vlastně ani nerozumíme podstatě toho, co Pán Ježíš Kristus po svých učednících chce. Ľubo (47) • Myslím, že nie. Pod slabošstvom si skôr predstavujem iné – zbabelo utiecť z konfliktnej situácie a pod. Tu idem v mene pravdy, v mene svojej identity odvážne nastaviť dokonca
aniž by ztrácel sebe sama. Násilí nevyhledává, není masochista, dokáže se přiměřeně chránit, když je to potřeba, ale případná konfrontace ho neohrožuje, nebojí se jí. Nejistý člověk bude z konfrontace buď utíkat, nebo se okamžitě podvolí, anebo bude kolem sebe agresivně tlouci hlava nehlava. Přidáme-li si k tomu pohled Martina Bubera, vidíme nejen člověka, který je dobře zakotvený v sobě, dokáže se vystavit konfrontaci, ale je také hluboce zakořeněný ve vztazích. Na vztazích mu záleží, jsou pro něj cenné a jen tak lehce je neopouští. Neznamená to, že je na vztazích závislý, že bez druhého „nedokáže žít“. Člověk žijící své nejvnitřnější já dokáže být i sám, ale zároveň si váží vztahů, protože cítí, že k plnosti jeho lidství vztahy patří. Zdaleka ne vždy jsou lidské vztahy bezproblémové, naopak. Odmítnutí, manipulaci, ale i jen obyčej-
Foto archiv
názory, ale ani „Ty“ - tvé potřeby, pocity, emoce, názory. Kdyby jedno z toho chybělo, dialog by nemohl probíhat, nemohl by vzniknout vztah. Podle Bubera člověk bytostně tuto vztahovost, tento dialog mezi „Já“ a „Ty“ potřebuje proto, aby mohl žít své lidství v plnosti. A čím více člověk prorůstá do svého bytostného „Já“, tím hlubších vztahů je i schopen, tím bohatší, živější a osobnější jsou jeho vztahy. Tři otázky existenciální analýzy – mohu být? žiji rád? mohu být takový, jaký jsem? – nás přivedly k pohledu na člověka, který je dobře zakotvený ve svém životě, má rozvinuté své nejvnitřnější já a žije bohatý vnitřní život. Žije to, co ve svém nitru vnímá, že je dobré, ne pouze to, co se od něj očekává. Viděli jsme i to, že takový člověk cítí svou vnitřní jistotu, jistotu své existence, a proto se dokáže vystavit i konfrontaci s těžkostmi, s agresivitou i s násilím,
svoju druhú tvár. Táto Ježišova požiadavka spolu s „milovaním svojich nepriateľov“, či „zrieknutia sa matky a otca“ patrí v Písme k najťažším a počul som na ňu rôzne protichodné názory, či výklady. V žiadnom prípade ju nechápem ako požiadavku k rezignácii, pacifizmu, či odmietnutiu zla ako takého. • Áno. Keď odmietne ponúknuť spolužiak naše dieťa cukríkom, tak ho povzbudzujme k tomu, aby nezatrpklo a nabudúce samo iniciatívne ponúklo pomoc jemu. Povzbudzujme svoje deti, aby dokázali do istej miery znášať aj krivdu, či nespravodlivosť tohto sveta. Pokiaľ sa však jedná o psychické alebo telesné
násilie, ktoré nevymizlo z Čiech ani Slovenska a poznáme ho pod pojmom šikana – tu už nie je miesto pre nastavovanie tváre našich detí. Tu už je priestor a povinnosť pre aktívny vstup nás rodičov. Je tragické počúvať po rokoch svedectvá ľudí, ktorí boli v detstve šikanovaní, či sexuálne obťažovaní, pričom im nik z rodičov neveril, prípadne si falošne vykladal uvedený citát. Petr (39) • Nedělá. Ale okolí to tak někdy asi může připadat, když neví, proč člověk tu druhou tvář nastavuje. • Důležité je, co znamená „toto“. Pán Ježíš učí učedlníky, že nemají vždy jednat podle hesla „oko za oko, zub za zub“, ale mají být ochotni vzdát se odplaty. K tomu jistě děti vést máme. To ovšem neznamená vychovat děti, které se neumí bránit a přes obě tváře vždycky dostanou, ať je nastaví nebo nenastaví.
■ připravil BRONISLAV MATULÍK
únor 2011 17
unor 2011.indd 17
25.1.2011 15:59:05
TÉMA né nedorozumění zažíváme až příliš často. Pokud by každá taková situace pro nás byla ohrožující, uzavírali bychom se sami do sebe a žádný vztah bychom nebyli schopni vytvořit. Dát navzdory odmítnutí, manipulaci, nedorozumění, nebo i ublížení vztahům šanci, je projevem velkého ducha. Člověk se zralou a rozvinutou osobou v sobě dokáže zůstávat ve vztazích, dokáže unést i neúspěch a odmítnutí ve vztahu, aniž se vztahům uzavírá. Nastavit druhou tvář pro něj znamená udržet dialog, udržet vztah s druhým navzdory případnému ublížení a nepochopení, schopnost odpustit a dát vztahu další šanci. Není to nutnost, ale volba – chci ve vztahu zůstat, chci ho dál rozvíjet. Nastavit druhou tvář, odpustit, milovat nepřátele – všechna tato Ježíšova slova míří právě ke schopnosti člověka zůstat otevřený ve vztazích.
Dostali jsme se od násilí, od šikany k docela běžným každodenním okamžikům, kdy člověk člověku ublíží, aniž si je toho někdy sám vědom. Tak se i Ježíšova slova o nastavení druhé tváře vztahují k různým situacím, s nimiž se člověk v životě setká. Jakým způsobem se s takovými situacemi vyrovná, zda Ježíšova slova dokáže naplnit v celé hloubce svého lidství, nebo zda se stanou jen hrbatou karikaturou, záleží na zakotvenosti člověka v sobě sama. Není to příkaz, který má člověk vykonat, protože se to po něm chce, ale je to výsledek jeho osobního vývoje a cesty k sobě sama. Člověk tak dokáže nastavit, stejně jako Ježíš, druhou tvář ne proto, že „by se to mělo“, ale proto, že se sám rozhodl dál ve vztahu zůstat, protože cítí, že vztah je drahocenný.
■ Jakub Hučín, autor je psychoterapeut
příběh Z deníku odsouzeného …na závěr jsme se rozhovořili na téma umění odpouštět. Píšu záměrně „umění“, i když odpuštění může brát někdo jako slabost. Není zase až tak dávno, kdy odpustit někomu, kdo mi ublížil, bylo i pro mne tvrdým oříškem. Od té doby, co jsem se dostal do tohoto zařízení, jsem začal trochu víc přemýšlet o životě, a tak přišlo na řadu i toto téma. Na duchovních schůzkách jsme kdysi rozebírali modlitbu Páně. Pozastavil jsem se právě u části, kde se praví: „Odpusť nám naše viny tak, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ (Kdo z nás by nechtěl, aby mu bylo odpuštěno?) Myslím, že je tu řečeno dost jasně – pokud chci, aby mi bylo odpuštěno, musím i já umět odpustit. Musím přiznat, že to z počátku nebylo jednoduché, ale bojoval jsem sám se sebou a úspěchy se pomalu, ale jistě začaly dostavovat. Dnes vím, že pokud se člověku podaří odpustit, dostaví se pocit dokonalé blaženosti (alespoň v mém případě to funguje), náhle zmizí i ten balvan, který nesnesitelně a čím dál tím víc člověka tížil na hrudi. Když odpustíme, jako bychom byli zase o krůček blíže k tomu tak vytouženému štěstí, které snad každý tak neustále hledáme. Domnívám se, že jsem s tímto „poznáním“ neměl větších problémů, neb jak se domnívám, jsem od přírody nekonfliktní typ. Rád se řídím tou poučkou, v které se praví, že moudřejší ustoupí. Uznávám, že je tak trochu problém nalézt tu správnou hranici, např. ve vztahu k ženě (ale i k mužům) se snažím najít kompromis. Neustálým ustupováním by se člověk mohl snadno ocitnout pod pantoflem, a to bych rozhodně nerad. Myslím, že s neustále ustupujícím mužem se časem začne nudit i jinak dominantní žena, ale to už se dostáváme k jinému tématu, že?
■ J.P., 11. září 2006, Vinařice
18 únor 2011
unor 2011.indd 18
25.1.2011 15:59:06
Oznámení
KOMENTÁŘ
Není to samozřejmé Myslím, že je třeba číst verše Matouš 5,38-42 jako úsek, který má dobrý smysl jako jeden celek. Již od 17. verše je zachycena Ježíšova řeč, která je dovršením Mojžíšova zákona. Je etikou nového věku. Ježíš několikrát praví: „Slyšeli jste, že bylo řečeno…, avšak já vám říkám.“ Celá řeč končí modlitbou, kterou známe jako „Modlitba Páně“. Verše, jimiž se zde zabýváme, pojednávají o odplatě. Již staré „mojžíšovské“ pravidlo „oko za oko“ bylo ve skutečnosti velmi užitečné v prostředí starého Orientu, kde se těžká provinění řešila krevní mstou, někdy i kmenovou válkou. Neodplácet zlem, je věcí rozhodnutí. Jít se zesláblým pocestným druhou míli je věcí rozhodnutí. Nastavit druhou tvář je také věcí rozhodnutí. A také toho, aby tu druhou tvář člověk opravdu měl. To není půlka tváře. Je to celá tvář. Je to svobodný pohled do situace. O tom je Hučínův článek. Jako právník vlastně nemám jak Ježíšova slova potvrdit či vyvracet. V každém rozumném právním systému existuje institut „nutné obrany“, minimálně z dob římských. V každém rozumném právním systému se rovněž posuzuje důvodnost a přiměřenost obrany. Postoj, který se zdá být správný v určitém kontextu, nemusí být přijatelný v jiném. Když nacisté zahájili útok na Britanii, Mahatma Ghándí údajně prohlásil, že by Britové měli Němcům ustoupit, vpustit je na své území a pak je přemoci silou svého ducha. Mimo jiné právě proto Winston Churchill Ghándího dlouhodobě nesnášel, nazýval jej přezíravě „nahým fakírem“. Bylo to hluboké neporozumění na obou stranách. Ježíšova řeč v Kázání na hoře je řečí Království nového věku. Obsahuje etiku, která je pozváním na cestu k Bohu. Jsou to slova, která platí víc než jakýkoli jiný zákon. Ale nejsou bezduchým pravidlem ani účelovým zákonem, který málem neprošel hlasováním obou komor. Naopak – je v nich duch Hospodinův. O to větší je závazek jim porozumět a už vůbec není snadné se jimi řídit. Není to snadné pro jejich nesamozřejmost. Desatero „samozřejmé“ je. O tom je celá teorie „přirozeného práva“ a bylo by to na dlouhý samostatný článek. Že Ježíšova slova samozřejmá a někdy ani rozumná pro „lidi a národy“ nejsou, to je také jedno z velkých témat apoštola Pavla. ■ IGOR OSVALD, PRÁVNÍK
Zklamání i radost Hezké setkání to bylo s ochotnými dárci v mrazivém bílém prosincovém dni v Bethesdě 14. 12. 2010. Mnoho sponzorů se na něm nesešlo. Sešlo se ale mnoho příspěvků na dopravní prostředek pro obyvatele Bethesdy. Postupně se sbíraly po malých obnosech, ale ohromily nás i dary v desetitisících. Někdo si po léta i odříkal, aby mohl po léta střádat pro druhé, jiný pilně pracoval, vyráběl, někdo pravidelně posílal, jiní pořádali různé benefice – koncerty Kruhu přátel Bethesdy nebo jízdy zručnosti, ukázky zdravotnické, policejní a hasičské techniky u nás v Počernicích a výtěžek také nabídli naší Bethesdě. Tak se rozhodla třeba podpořit naše úsilí o.p.s Vox nebo mateřské centrum Mum. Když jsem slyšel o těchto pohnutých příbězích, chtěl jsem se o ně rozdělit s vámi všemi. To mi působí velkou radost a jsem tím velmi povzbuzen. Nejen já, ale všichni, kteří v Bethesdě a v Diakonii pracují, pro obyvatele vše dobré vymýšlejí a určitě i ti, kteří tam žijí a pro které se toto vše organizuje. Všem sponzorům tisíceré díky, i těm, kteří nemohli přijít, i těm, kteří nejsou čtenáři Brány a ke kterým se tyto informace snadno nedostanou. Pozdravujte je. Jsou velkou pomocí a jejich láska je příkladem, ale i znamením Boží lásky a přítomnosti. Je to od vás moc hezké, že jste usilovali společně o získání prostředků na zakoupení auta, které by mělo zdvihací zařízení. Toto společné úsilí je tou radostí. Zklamáním může být, že jsme nedosáhli k vytčené metě. Ale postupně se scházely penízky a v konečné kalkulaci jsem viděl, že je to přesně tolik, kolik bylo třeba na udržení dvou dopravních prostředků, které by jinak už jezdit pro Bethesdu nemohly. Určitě budou teď nějakou dobu sloužit a budou se moci sbírat síly i nápady, co dál. Zachovejte přízeň našemu domovu ve Chvalech. Jsem rád, že areál může neustále sloužit různým potřebám lidí. S Boží pomocí se tak naplňuje záměr, se kterým do služby vstupovali ti, kteří nám byli v církvi příkladem služby. A to všechno je naší radostí, která vychází z radosti ze spasení. A pokud nás potkávají v životě různá zklamání, těch společných radostí je tolik, že se nám bude o to lépe překonávat to obtížné. Miloslav Kloubek
únor 2011 19
unor 2011.indd 19
25.1.2011 15:59:06
ZÁPISNÍK
Eliška Hejzlarová Žije s manželem v Seattlu, má tři dospělé děti, je zdravotní sestra, v Čechách patří do sboru CB v Černošicích.
Přes Atlantik do Bostonu ylétáme z Paříže dvoupatrovým Boeingem. Motory se rozeřvou, rozjíždíme se, nabíráme rychlost a už se vznášíme. Paříž pod námi je jak na dlani. Je to neuvěřitelné, takový veliký kolos letadla, jak se to vůbec může odlepit od země, že to nespadne, že se tomu neutrhnou křídla. Stoupáme, pod námi jsou pole venkova, silnice spojující městečka, domečky jak krabičky. V dálce vidím žlutou klikatou čáru pobřeží, která zřetelně odděluje pevninu od modrého moře. Opouštíme kontinent a přelétáme kanál La Manche. Zde se do nás opřely velice silné poryvy větru, s letadlem to hází, křídla se klepou. Svírám křečovitě opěrátka svého sedadla, zhluboka dýchám a srdce buší. Vydrží ta křídla, neutrhnou se? Zvládnul by pilot přistát na hladině, kdyby křídla povolila, anebo bychom se roztříštili o bílé útesy Doveru, které je vidět pod námi na pobřeží Anglie? Pilot tomu lépe rozumí než já, křídla vydržela a já vydechuji. Přelétáme Anglii, tady jsou zelená políčka s kamennými zídkami, kruhové objezdy, malá městečka, další pobřeží, a dále jen nekonečná modř oceánu. Usínám a probouzím se v momentě, kdy míjíme jižní cíp Grónska, to mohutné zasněžené pohoří v dálce. Oceán pod námi je zamrzlý. Letíme další celou nekonečnou hodinu, než se objeví bílý škraloup zamrzlého moře u pobřeží Kanady. Letadlo se stáčí k jihu a sleduje pobřeží amerického kontinentu. Pod námi je Labrador – to ohromné prázdné území, kde není nic, jen skály, lesy, jezera, vše zapadlé v hlubokém sněhu. Letíme další hodinu, než se ukáže
jakási civilizace na pobřeží Quebecku. Jak je ta Evropa zabydlená a možná i přelidněná, ale přívětivá a pro bydlení příznivá. Tam už začíná nádherné a teplé jaro. Přelétáme ústí řeky Sv. Vavřince a jsme nad New Brunswickem. Zde taje poslední sníh. Pohled na zeleň hřeje u srdce. Klesáme. V dálce rozpoznávám zasněžený masív Mt Washington, nejvyšší hory severovýchodu Spojených států. Pod námi je krásné pobřeží Maine s tisíci ostrůvky a mořskými zálivy. Blížíme se k Bostonu a támhle už vidím to naše malé letišťátko se třemi krátkými přistávacími drahami na malém mysu v Bostonském zálivu. Letíme dále na jih. Posléze to pilot stáčí a sestupujeme k letišti přes město. Opět na mě padají pocity úzkosti, když si uvědomím, v jak ohromném a těžkém kolosu letadla sedíme, jak se přibližujeme ke střechám domů pod námi a jak daleko to ještě máme k letišti! Jestlipak stačíme doletět, jestlipak se pilot trefí? Konečně jsme nad zálivem. Letadlo je tak nízko, skoro se dotýká hladiny moře. A pak, v poslední vteřině, je pod námi přistávací dráha! Teď brzdy naplno a jsme u cíle! Ten let, to je jako náš život! Vylétáme do nového roku, nádherné výhledy z okénka, ta krása kolem nás. Pak nás zaskočí nečekané poryvy větru, třesou s námi, srdce se rozbuší. Vydržíme, nespadneme, neutrhnou se ta křídla, neroztříštíme se o ty útesy pod námi? Ještě, že tomu pilot rozumí a že se na něj můžeme spolehnout. Vždyť pilotem našeho života je sám Pán Ježíš! Ten nás dovede bezpečně k cíli! Foto archiv
V
■ Eliška hejzlarová
20 únor 2011
unor 2011.indd 20
25.1.2011 15:59:06
Severočeský seniorát
Na svět mne Bůh zázrakem povolal dne 1.1.1947. Vyučil jsem se u ČSPLO. Následovala strojní průmyslovka a ČVUT strojní v Praze. Zde ve mně rostla živá víra v Krista. Po návratu z voj. služby jsem pracoval 12 let v projekčním ateliéru. S manželkou Vlastičkou máme tři dospělé syny, kteří slouží Bohu a dva vnuky. Znovuzrození předcházelo několik Božích dotyků při evangelizačních shromážděních v Děčíně. Za člena sboru jsem byl přijat kazatelem A. Voříškem, který mi byl učitelem, rádcem a vzorem. V podvědomí se mi, již od středoškolských let, ozývala myšlenka, že jednou budu asi kazatelem. Probouzela se ve mně přirozená láska k Písmu, radost z vydávání svědectví, touha být na všech dostupných vnitrocírkevních biblických kurzech a seminářích, které pořádala Rada. Povolání do kazatelské služby přišlo nečekaně v jednom dni od 4 osob, z toho dvou kazatelů: V. Fajfr a K.Taschner, s pozváním jít do Litvínova. Ještě téhož dne večer jsem prožil hluboké setkání s Bohem, když jsem mu své sevřené srdce otevřel a odpověděl, že výzvu přijímám. Od té chvíle mi Pán otevíral nadpřirozeně jedny dveře za druhými, a to až do dnešního dne.
Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána
Ing. Petr Šimmer
S
everočeský seniorát je pokračováním díla kazatelů A. Voříška a V. Fajfra. Již tenkrát jsme byli zvyklí se sjíždět spolu se staršovstvy jednotlivých sborů do Teplic několikrát do roka. V tomto díle pak pokračoval i tandem mladých správců D. Fajfra s D. Kvasničkou, za jejichž doby spravování diaspory došlo k proměně stanic na sbory. V době, kdy RCB začala volat po potřebě seniorátů, padla volba seniora na mne. Já osobně na setkáních čerpám z nevšedních odvážných důrazů zejména od vikářů a mým úkolem je povzbudit, potvrdit a nést jejich zápasy před Boží trůn. Společně hledáme, jaké důrazy Duch svatý klade bratrům na srdce, co nového Duch Boží dělá v jejich sborech. Dopředu předkládám zpravidla témata z kazatelských pastorálek. Každý z kazatelů či vikářů je zaúkolován, abychom si navzájem sloužili. Výborný čas je také u dobrého pohoštění. Každé setkání je v jiném sboru a tak se navzájem poznáváme. Vždy vedeme i modlitební zápas za město při polední procházce. Při setkání se staršími sborů mi záleží na tom, aby kazatelé, vikáři sloužili starším sborů v krátkých proslovech. Cílem je, aby se navzájem poznávali. Na posledním setkání jsme se domluvili, že program bude dopředu předkládat hostitelský sbor. Tak postupně budeme součástí zápasu toho daného sboru. Myslím, že nejsilnější částí setkání je zájem o bratry a jejich rodiny, také přímluvy za naše sbory a přítomné starší, za které jsem opravdu vděčný Bohu, neboť oni při svém zaměstnání ještě převzali odpovědnost za sbor. Setkání máme dvakrát do roka a jednou máme společné setkání na sborovém dni v Ústí n/L. Na všech setkáních je velmi příjemná a přátelská atmosféra s plodnou komunikací všech přítomných. ■
unor 2011.indd 1
2/2011
25.1.2011 15:59:07
• Na základě pověření Konference CB z roku 2009 se Rada obrátila na sbory, aby formulovaly své naléhavé potřeby a priority církve. Na výzvu Rady zareagovalo 18 sborů. Členové Rady se na svých zasedáních opakovaně zabývali silnými a slabými stránkami CB, sborového života a samotné Rady CB. Dalším materiálem, ze kterého lze vycházet, jsou výsledky vizitací na sborech. Výsledek průzkumu ukázal, že existuje poměrně široké spektrum názorů na to, co je pro sbory a církev naléhavé a potřebné. Výsledný materiál zpracuje předseda Rady Daniel Fajfr pro nadcházející Konferenci.
Z jednání RCB v Praze, leden 2011 • Rada jednala s vikářem Viktorem
Glierem, který byl navržen k ordinaci za kazatele Církve bratrské. Narodil se v Olomouci v r. 1984, v červenci r. 2000 prožil obrácení a stal se křesťanem. Po dosažení plnoletosti byl pokřtěn a stal se plnoprávným členem Sboru CB v Prostějově. Po maturitě odešel do Prahy studovat Evangelikální teologický seminář (2002), kde hledal své duchovní povolání. V průběhu studia sloužil v dorostu a mládeži ve Sboru CB Praha 4 – Jižní Město a prošel i dvouletou zkušeností ve Sboru CB Praha 5 – Smíchov. Po ETS následoval rok studia na teologické fakultě, práce v křesťanském knihkupectví Brána, v r. 2006 se oženil. Na žádost Sboru CB Praha 2 – Vinohrady nastoupil v r. 2007 jako vikář pro stanici na Zbraslavi. Od září 2009 má na starost také stanici v Řevnicích (je tedy vedoucím obou stanic). V. Glier je členem správní rady Diakonie CB a pracovního týmu Nadačního fondu nových sborů. V rámci Zahraniční misijní agentury zakládá nový projekt (nejen) rozvojové pomoci s názvem Exodus. Vedle doporučení svého sboru předložil zdařile zpracovanou ordinační práci. Exegeze byla velmi dobře pojata a ukázala, že autor dovede pracovat s biblickým textem v originále (vlastní překlad) a také zná základní exegetické metody. Hodnocena byla ordinační práce (dále jen OP) na téma: Duchovní krize v životě kazatele. I tato práce je velmi dobře vypracována a její výsledek je zdařilou integrací teologického a psychologického přístupu. Přesto, že se pro mladého vikáře jedná o náročné téma, práce je na velmi dobré úrovni po stránce obsahové i formální.
unor 2011.indd 2
Sbor Církve bratrské v Liberci J
e potřeba mnoho dílků puzzle, aby vznikl celkový obraz. I ten poslední dílek tam má své místo; bez něj není obraz úplný. Tento článek nepodá ucelený obrázek libereckého sboru, protože musím kvůli stručnosti vybrat jenom některé dílky puzzle. Rozhodl jsem se pro ty, při jejichž složení se začne rýsovat pohled na evangelizační snahy našeho společenství. Vstupujeme do práce našich otců, kteří v Liberci skládali puzzle od roku 1945. Tehdy se začali scházet ke společným bohoslužbám a také misijně působit na své okolí, i když později - v době totality - to bylo velmi nesnadné. Sametová revoluce poté otevřela nové možnosti, v Liberci znásobené přestěhováním do nové modlitebny na Puchmajerově ulici. Jsme za novou budovu vděční, protože moderní a důstojné prostory pro scházení jsou důležitějším evangelizačním prvkem, než si někdy připouštíme. A nyní? Vnímám, že takovým novým impulsem k intenzivnější misijní práci sboru bylo dnes tolik přetřásané Mistrovství světa v klasickém lyžování, konané v Liberci v únoru 2009. Tam také začala mezidenominační spolupráce některých libereckých evangelikálních církví v oblasti evangelizace. Jednomu bratrovi z KS Liberec položil Pán Bůh MS v lyžování zvlášť na srdce. Vždyť do Liberce se
Teebus na MS v Liberci
sjedou lidé z celé republiky a vlastně celého světa! Taková příležitost ke zvěstování evangelia! Inicioval proto misijní projekt Křesťané na lyžích, ke kterému přizval věřící z České republiky i zahraničí, mezi nimi i náš sbor. Byla to pro nás výrazná zkušenost, jak spolupracuje a doplňuje se tělo Kristovo. „Káesko“ dalo prvotní impuls a vložilo do projektu své nadšení, ale na tak velkou akci bylo příliš malé a bez vhodného zázemí. To jsme zase měli my v CB, takže se v naší modlitebně ubytoval a stravoval početný misijní tým. Svou troškou do mlýna
25.1.2011 15:59:07
přispěly i některé další církve v Liberci a okolí, a společnými silami proběhl čtrnáctidenní maraton rozdávání evangelizačních letáčků divákům mistrovství, zvaní na večerní křesťanské programy (koncerty, divadlo…), zvaní na posezení v Teebusu, který přijel z Rakouska a zaparkoval hned před branami běžeckého areálu, ale i vytváření zázemí misijnímu týmu. Mistrovství v lyžování skončilo, ale misijní spolupráce libereckých církví pokračovala, např. evangelizačními akcemi mezinárodního týmu z misijní školy v Herrnhutu konanými ve městě, či evangelizací Impresionante 2010 s evangelistou Jose Carucim. Všude tam se osvědčil způsob spolupráce, nastavený při MS v lyžování, a všude se zapojovali křesťané z Liberce. Rovněž výstava Česká Bible v průběhu staletí, konaná na liberecké radnici během října a listopadu 2009, byla kromě kulturního přínosu také misijní příležitostí. Po celou dobu výstavy se liberečtí křesťané střídali ve výstavní síni jakožto pořadatelé. Nejednou se stalo, že učitelé, kteří přicházeli se školními třídami na výstavu, vyzvali přítomné pořadatele, aby třídě pověděli o Bibli něco víc… Pán Bůh má někdy zvláštní cesty, jak oslovit lidi, a také jak popostrčit křesťany v jejich misijním poslání. V Liberci si k tomu použil sprejera, který si vyhlédl nově opravenou fasádu předního domu naší modlitebny. Čtyřikrát po sobě během letních prázdnin 2008 nám ji posprejoval hákovými kříži, nemravnými obrázky a nápisy typu: „Zaslepenci! Bůh není církev!“ a „Církev = $, kdy to pochopíte?“ Dokonce měl tu odvahu, či spíše drzost, že se zapojil do diskuse na webových stránkách naší mládeže, kde své dílo komentoval. Ale proč o tom hovořím. Mnozí nevěřící lidé z okolí nám tehdy vyjádřili sympatie, jeden se dokonce ptal, jak nám může pomoci. Uvědomili jsme si, že pokud o nás lidé až doteď nevěděli, tak sprejer paradoxně pomohl v tom, že se o nás dozvěděli. A to byl pro nás impuls kout železo, dokud je žhavé, a uspořádat diskusní program s Davidem Novákem s názvem „Křesťanství před soudem“. Povzbuzením pro celý sbor je i naše mládež, která se snaží aktivně misijně pracovat a zvát své spolužáky a přátele. Protože ne všichni se dají pozvat do modlitebny, byť by to bylo na schůzky mládeže, hledají v současnosti přímo v centru města nějaký vhodný prostor pro klub. Ten by se měl stát jakýmsi vysunutým tykadlem pro navazování prvotních kontaktů s nevěřícími mladými lidmi. Kromě různých letních táborů besídky, dorostu a mládeže se dlouhodobě konají anglické kempy (E-campy), při nichž spolupracujeme s křesťanským sborem v Kenoshi v USA. Díky sponzorským darům se těchto kempů mohou zúčastňovat také děti z Dětského domova ve Frýdlantu. Spolupráce sborů v Kenoshi a Liberci je plodná i v jiném směru - konaly se již dvě mezinárodní svatby, které je třeba připsat na vrub právě E-campům. Ověřili jsme si také, že se vyplatí využívat moderních způsobů komunikace, jakým je třeba internet. Na našich webových stránkách informujeme nejen o nás a našich akcích, ale pravidelně vyvěšujeme také zvukový záznam nedělních bohoslužeb. V této souvislosti dovolte na závěr příběh jedné naší sestry. Smysl života hledala už od svého dospívání. Prošla všemi možnými duchovními směry a náboženstvími, až se dopracovala ke
unor 2011.indd 3
Pokud jde o Viktorova kázání, Studijní odbor shledal, že jsou pečlivě vypracovaná, založená na Božím slově a s dobrými pokusy o aktuální aplikaci. Věříme, že z bratra roste dobrý a poctivý zvěstovatel Kristova evangelia. Komentář k věroučným článkům byl výstižný, věroučně správný a také jeho etické a pastorační aplikace se v rozhovoru ukázaly biblicky fundované a v přístupu k lidem citlivě užívané. Viktora Gliera Rada doporučuje Konferenci k ordinaci za kazatele CB.
• Předsednictvo Rady jednalo se
zástupci sboru v Benátkách nad Jizerou a jeho stanicí v Mladé Boleslavi, která dlouhodobě směřuje k osamostatnění práce. V rozhovoru byly projednávány podmínky případného osamostatnění, a sice samostatnost duchovní, samostatnost organizační a samostatnost ekonomická, které jsou podmínkami k případnému založení nového sboru. Jednání budou pokračovat na úrovni členského shromáždění a Rady.
Z jednání RCB v Praze, leden 2011 • Rada s politováním konstatuje, že jí doposud schází roční hodnocení několika vikářů, která vždy v závěru roku zpracovávají staršovstva některých sborů. Do dalšího cyklu vikariátních cvičení, který bude zahájen v únoru, byli zařazeni bratři vikáři Radomír Palacký (Velká Lhota), Matúš Kušnír (Hrádek – prozatím bez úvazku), Petr Tuček (pracovník odboru mládeže), Antonín Motošický (prozatím bez úvazku), Csaba Tolnai ze slovenské části církve a kazatel Martin Běle (Písek – Elim). V současné době evidujeme další 3 žádosti o zařazení do vikariátu, Rada navržené kandidáty bude postupně kontaktovat. Na základě již oznámeného omezení ze strany státu (stop stav na nové úvazky duchovních), je nutné připravit koncept dalšího zaměstnávání pracovníků v církvi a jejich finanční zabezpečení ze strany církve. Prioritou je zabezpečení úvazků kazatelů, vikářů a celocírkevních pracovníků volených Konferencí, proto pokud by bylo nutné ze strany Rady některé úvazky omezit, budou to postupně úvazky misijních pracovníků či pastoračních asistentů, jejichž vyplácení v jednotlivých případech postupně přejde buď přímo na sbory, nebo některá jejich místa budou muset být rušena. Podrobnosti připra-
25.1.2011 15:59:07
vujeme pro setkání hospodářů, které proběhne v březnu.
• Na jaře letošního roku bude probíhat
sčítání lidu, při kterém bude mj. položená otázka na náboženské vyznání. Rada pro sbory připraví informaci jak postupovat, v dotazníku bude třeba uvést oficiální název církve. Záležitost se netýká pouze řádných členů CB, ale i sympatizantů a přátel jednotlivých sborů a naší církve.
• Rada projednala a schválila převod Léčebného a rehabilitačního střediska Chvaly pod nově zakládanou o.p.s., jejímž zakladatelem je Občanské sdružení Chvaly. Dosavadní statut LRS jako účelového zařízení církve již nevyhovoval současným potřebám, nové právní uspořádání s sebou přináší povinnost ustavení dozorčí a správní rady a další prospěšná zákonná opatření. • Dalším členem Stavebního odboru
Rady byl jmenován br. Michal Prachař z Havlíčkova Brodu.
• Rada s politováním konstatuje, že obdržela výpověď z pracovního poměru br. vikáře Maroše Klačka z osobních důvodů. • Rada obdržela informaci o technické
havárii v modlitebně nejstaršího sboru Církve bratrské v Bystrém, která kvůli prasklému vodovodnímu potrubí v prvním patře způsobila podle předběžných informací statisícové škody. Zaplaven byl celý hlavní sál včetně přilehlých místností, byla poničena vzduchotechnika, elektronika, hudební nástroje a další vybavení hlavního sálu včetně stropu a izolací, modlitebna je na řadu měsíců vyřazena z provozu. Případné nabídky pomoci je možno ze strany jednotlivců i celých sborů směřovat přímo na vedení bysterského sboru. Podrobnosti jsou uvedeny na webových stránkách.
křesťanství. To už byla vdaná a na mateřské dovolené pečovala o malé dítě, takže bližší informace o křesťanské víře v té době získávala hlavně doma četbou Bible a křesťanské literatury, či pomocí již zmíněného internetu. I její znovuzrození se událo nad četbou jedné křesťanské knihy! A jelikož bydlí v Liberci, začala se po svém obrácení pídit po obecenství věřících. Od začátku jí bylo naprosto jasné, že bez zapojení se do konkrétního obecenství její víra neporoste. Jednoho dne jsem od ní dostal e-mail, ve kterém se ptala, zda se k nám může připojit. Následovala slova, která stojí za to citovat doslova: „Protože žijeme ve věku internetu, nebyl pro mě problém se jeho prostřednictvím zorientovat v různých proudech a směrech křesťanství. Výsledek mého pátrání je tento: sympatizuji s evangelikálním proudem a mé přirozenosti se zdá být nejbližší právě Církev bratrská. S potěšením jsem zjistila, že si mohu poslechnout kázání na webových stránkách CB v Liberci. Několikrát jsem tak už učinila a posílil se můj pocit, že je to ‚to pravé‘ pro mě.“ Internet a také naše webové stránky pomohly této sestře v orientaci a zapojení do sboru. Její křest a přijetí za plnoprávnou členku proběhly nedávno. Pán Bůh si moderní techniku použil k oslavě svého jména a šíření evangelia. Puzzle našeho sboru není zdaleka úplné. Věříme ale, že s Boží pomocí budeme doplňovat chybějící dílky, a to i v oblasti evangelizace - k Boží oslavě. ■ Pavel Urban, Liberec Oznámení
Pomozme i my Izraeli! Většina čtenářů asi ví, jaké hrozné škody napáchaly požáry na Karmelu. Shořelo víc než pět milionů stromů, které držely půdu na strmých stráních. Prosíme, všechny přátele Izraele, aby pomohli se zalesňováním. Pomoc i brigádu organizuje Apoštolská církev spolu s dalšími organizacemi podporujícími Izrael. Kontaktní osobou je ing. Karel Káňa, Sokolovská 29, 690 02 Břeclav Termín odjezdu je připravován na konec února nebo počátek března 2011. Podrobné informace na emailové adrese
[email protected], telefon: 736472153
Světový den modliteb 2011
Připravil Petr Grulich, tajemník RCB
unor 2011.indd 4
Světový den modliteb se koná každoročně první pátek v měsíci březnu. Letos se ženy i muži sejdou k modlitbám ve více než 170 zemích světa. I v České republice se na mnoha místech sejdou křesťané z mnoha církví. V Praze se bude shromáždění konat 4. března 2011 v 17.00 hodin v církvi Bratrské jednoty baptistů na náměstí Jiřího z Poděbrad.
25.1.2011 15:59:08
STALO SE
Napětí v Pákistánu
Po nedávné vraždě paňdžábského guvernéra Salmana Tasíra a po výhrůžkách teroristických skupin na adresu pětačtyřicetileté křesťanky Asii Bibi, obviněné za domnělé urážky proroka Mohameda, musely být v samotném vězení zpřísněny bezpečnostní podmínky. Podle pákistánských zpravodajských služeb není v bezpečí ani tam. Křesťanka Asia Bibi, matka čtyř dětí, čeká už rok ve vězení na definitivní rozhodnutí Nejvyššího pákistánského soudu, přičemž jí hrozí trest smrti. Agentura Fides s odvoláním na rodinné příslušníky uvádí, že paní Bibi prochází těžkou krizí, je ve špatném psychickém stavu, často pláče a chtěla by spatřit své děti. Papež vyzval Pákistán ke zrušení zákona o rouhání. Proti jakýmkoliv změnám zákona o rouhání vystoupilo naopak 500 muslimských teologů hlavního islámského směru Barelvi, všeobecně považovaného za umírněný. Navíc pochválili nedávnou vraždu guvernéra Paňdžábu Salmána Tasíra, který usiloval právě o změnu nechvalně proslulého zákona o rouhání a vystupoval na obranu křesťanů, pronásledovaných právě na základě tohoto zákona.
TV Discovery o exorcismu
Vatikán bude podle agentury ANSA spolupracovat s televizní stanicí Discovery Channel na bezprecedentním desetidílném seriálu o vymítání ďábla. Seriál má mapovat případy údajné posedlosti člověka ďáblem a bude založen na archivech katolické církve. Vatikán do nich umožní vstup a povolí náboženským expertům na exorcismus, aby v programu vystupovali. „Je neobyčejně těžké získat do Vatikánu přístup, ale vysvětlili jsme, že se nebudeme pokoušet lidem říkat, co si mají myslet,“ řekl prezident Discovery Channel Clark Bunting. „Práce, kterou ti lidé (experti na exorcismus) dělají, a jejich přesvědčení o své víře vydá na fascinující příběh.“ Bunting také vyslovil naději, že pokud bude seriál úspěšný, bude Vatikán ve spolupráci s jeho kanálem pokračovat. Seriál se má začít vysílat na jaře. Podle ČTK a Radia Vatikán –juml-
no comment Ve Vatikánu bylo na 17. prosince na pravidelné středeční audienci vidět něco neobvyklého: čtyři polonazí cirkusoví akrobati zde krátce vystoupili před papežem Benediktem XVI. Bratři Pellegriniové, kteří získali ceny na festivalech v Moskvě a Monaku, byli jako delegáti mezinárodního kongresu pastorály lidí ze světa cirkusu mezi účastníky velkého přijetí u papeže. Po oznámení jejich delegace ekvilibristé oděni v bílém předstoupili před hlavu římskokatolické církve, svlékli vesty a do půl těla nazí předváděli asi deset minut své akrobatické figury. Papež artisty podle agentury AFP sledoval s úsměvem na tváři a na konci představení vstal a zatleskal jim.
GLOSA
Daniel Kvasnička Všichni víme, že hadi jsou němí a zpívat nedovedou. Syčí. Také jsou hluší, takže fakírovu píšťalku neslyší a hýbou se podle jejího pohybu. Takže zpívati s hady nejde… Je to naprosto marná práce.
Zpívati s hady Říkám tak všem jednáním, ve kterých vím, že s protistranou nesdílím stejné hodnoty, a je mi naprosto jisté, že sice spolu jednat musíme, ale nikdy nebudeme spolupracovat. Pokud jste mi porozuměli, co tím myslím, tak čekám rychlou odpověď: „To přece křesťan nedělá. Jdi pryč!“ V české historii se stávalo, že se bratří z Jednoty s podobnou úzkostí vypoklonkovali z konšelských míst a přenechali je kališníkům, kteří měli širší svědomí. Nelze si myslet, že Josef v Egyptě či Daniel v Babylóně nebyli nuceni „zpívat s hady“. Samozřejmě si vybojovali svobodu pro svou víru, ale nepřestali jednat s těmi hady. To docela jistě museli. Ba bych věřil, že ta nejšpinavější práce ve státě zbyla na ně. V rozhodnutích jejich panovníků je cítit také ohromná neschopnost najít řešení. Radši to nechali na Josefovi a na Danielovi. A ani nevíme, jak třeba Daniel skončil. Dvacet let svobody a nová generace křesťanů dobývá státní správu a byznys. Jak se liší od okolí? V čem vynikají? Nejde jim o kariéru, dobré bydlo a klid? Nemají s hady společnou notu? Nejsou to naivkové, kteří chtějí změnit svět? Od těch hadů se učíme opatrnosti. Ale to je také vše. Po hadech se šlape! ■
únor 2011 21
unor 2011.indd 21
25.1.2011 15:59:08
REPORTÁŽ
P
ředstavte si 4500 lidí shromážděných ze 198 zemí světa, spojených stejnou touhou šířit Kristovo evangelium, jak oslavují svým zpěvem Spasitele světa! Takovou zkušenost měl každý z účastníků v pořadí již třetího kongresu Lausannského hnutí, který se konal ve dnech 17. až 24. října 2010 v Kapském Městě. Hlavním záměrem bylo posílit, inspirovat a nově vystrojit církev pro světovou evangelizaci. Lausannské hnutí má svůj počátek v roce 1974. Tehdy americký evangelista Billy Graham svolal evangelizační a misijní pracovníky na světový kongres o evangelizaci do švýcarského Lausanne. Druhé setkání se potom konalo v roce 1989 ve filipínské Manile. Účastníci kongresu se každý den, a to od rána do pozdního večera, ocitli v neskutečně barevném,
Lausannské zastavení v Kapském Městě
Světový misijní kongres pestrém a radostném společenství, které samo o sobě navozovalo atmosféru onoho Janova vidění: Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi“ (Zj 7,9-10). Tento silný prožitek byl navíc umocňován mohutným společným zpěvem za doprovodu prvotřídní mezinárodní kapely a pěveckého sboru. Zejména pak písně v podání etnických hudebních skupin, kterými byla zpestřena společná shromáždění, nenechávala nikoho na pochybách, že se máme v nebi na co těšit. Každý den měl základní programovou osu, která se odvíjela od ranního studia ep. Efezským a pokračovala dvěma přednáškami pojednávajících hlavní téma dne. Těch bylo šest: Víra, Smíření, Světová náboženství, Priority, Integrita, Spolupráce. Na jednotlivé vstupy navazovaly rozhovory.
Ptáte se, jak může 4500 lidí spolu diskutovat? Obrovská hala městského centra umožňovala, aby účastníci nemuseli sedět v řadách, ale kolem stolů po šesti. Skupinka tak vytvořila jakousi buňku globální Kristovy církve. Byla sestavena s přihlédnutím na dorozumívací jazyk, na podobné profesní zaměření a tvořili ji ženy a muži z různých národností a věkových skupin. Například do mojí skupiny patřila sestra Nives ze Slovinska, bratři Ronaldo z Filipín, Ricardo z Ekvadoru a Izák z Nigerie. Šestého člena jsme postrádali, možná to měl být někdo z dvou set členné čínské delegace, které bylo na letišti v Šangaji zabráněno tamními úřady v odletu. Odpoledne byl na pořadu Multiplex, což bylo 24 témat po čtyřech každý den, ovšem člověk si mohl vybrat jen jedno. Témata jako Národy a misie, Globalizace a migrace, Ústní předávání biblických příběhů, Evangelium v pluralistickém světě atd., byla uvedena 30 minutovou prezentací, na kterou navazovaly hodinové interaktivní rozhovory ve skupinách 10 až 20 lidí. Po přestávce se konala ještě
22 únor 2011
unor 2011.indd 22
25.1.2011 15:59:09
Foto www.lausanne.org
setkání v menších skupinách, ve kterých se probírala specifická témata formou dialogu mezi přednášejícími a posluchači. Témat v tomto bloku bylo denně kolem třiceti a každý si mohl vybrat velmi konkrétní problematiku zaměřenou na aktuální potřeby evangelizace. Pestrá byla také paleta přednášejících, mezi kterými nechyběli známí teologové, misiologové a evangelisté: Michael Cassidy, Nicky Gumbel, Rene Padilla, Tim Keller, John Piper, Chris Wright a další. Večerní program byl zaměřen na některý ze světadílů, což se projevilo ve výběru hudby, v představeních či dramatech odrážející specifikum té či oné kultury, ve svědectvích, která ukazovala na úžasnou moc evangelia. Společné vyznání Palestinky a Žida z Jeruzaléma, svědectví o obrácení lidí z islámského prostředí, nebo výpověď ženy, jejíž manžel lékař byl před měsícem zabit v Afganistánu spolu s dalšími devíti spolupracovníky, na to se jen tak nezapomíná. Výsledkem kongresu jsou dva dokumenty. První si účastníci odvezli domů, je v něm formou závazku pojednáno společné vyznání víry a odhodlání pokračovat v misii. Druhý dokument bude vypracován na základě aktuálních závěrů kongresu. Tento materiál bude ke stažení na adrese www.lausanne.org, kde je možné najít další informace o této výjimečné akci.
Lausannský závazek Mezinárodní kongres pro světovou evangelizaci, který se konal ve švýcarském Lausanne v roce 1974, byl výsledkem mnohaleté práce, modliteb a společných akcí evangelikálních misionářů, pastorů, evangelistů a teologů. Kongresu se účastnilo přes 4000 křesťanů, kteří zastupovali 150 zemí a širokou různorodost denominačních odstínů. 50 % účastníků přijelo z tzv. Třetího světa. Jednalo se tak o velkou událost a významný mezník v dějinách rozptýlené církve. Nejdůležitějším výsledkem celého kongresu se stal Lausannský závazek. Je to dokument o 3000 slovech a 15 bodech, sestavený teologickou pracovní komisí pod vedením anglikánského evangelikálního teologa Johna R. W. Stotta a podepsaný velkou většinou účastníků. Tento dokument byl přeložen do mnoha jazyků a rozeslán vedením církví po celém světě. Křesťané nejrůznějších tradic, národů a kultur zde mohou nalézt základnu pro jednotu a spolupráci na poli světové evangelizace. Lausannský závazek byl přivítán evangelikály po celém světě. Není proto náhodou, že ho stále více evangelikálních církví přijímá jako svou moderní soudobou konfesi. Vyznání víry Církve bratrské z roku 1995 se odvolává na tento dokument a zařazuje ho mezi své vyznavačské dokumenty. Text můžeme nalézt na webových stránkách: http://cb.cz/main/cs/content/folder/view/2
■ Daniel Fajfr
únor 2011 23
unor 2011.indd 23
25.1.2011 15:59:09
DO PÍSMA
matouš 5,38-39
Nastav druhou tvář E
xistuje jeden starý vtip: Plesk. Co pro takovou chvíli říká Písmo? Když tě někdo udeří, nastav mu druhou tvář. Podruhé plesk. A co v takové chvíli říká Písmo dál? Dál už Písmo nic dalšího neříká! Plesk, plesk, plesk, plesk, plesk… Ježíšovu slovu o nastavení druhé tváře předchází jedna z nejznámějších biblických vět: „oko za oko“. I ateisté dobře vědí, že něco takového je napsáno kdesi v Bibli. Obecně se tomu rozumí tak, že se tu prý říká: Když ti někdo ublíží, máš právo mu udělat totéž! Nic takového však Mojžíšův zákon nedovoloval. Pokud tu starozákonní citaci čteme podle Matouše, chybí v ní jedno důležité slovo, které dělá větu větou a dává jí náležitý smysl. U Matouše totiž postrádáme sloveso, kterým se v knize Exodus celý oddíl vysvětluje. „Dáš“ oko za oko, „dáš“ zub za zub. Zákon tak neoslovuje poškozeného, ale pouze viníka. To on má dát oko za oko, to on má poskytnout náhradu za to, co způsobil. Není to žádné svolení k odplatě, které se chopí ten, komu bylo ublíženo, ale právě naopak. Zákon tu viníka na jedné straně trestá, ale současně ho bere i v ochranu, aby nebyl potrestán víc, než sám způsobil. Ježíš to starozákonní ustanovení vykládá několika ilustracemi ze života. Tím zároveň ukazuje, jak vypadá jednání člověka, který má biblicky proměněné smýšlení. Jde mimo jiné o princip nastavení druhé tváře. To je nakonec základem celého učení Pána Ježíše Krista. V protikladu k pomstě, tedy k násilné, agresivní odpovědi, se nabízí něco jiného. Východisko, které Ježíš požaduje od svých následovníků, není ani agresivní, ani pasivní. Agresivní není proto, že Kristus opakovaně říkal, aby se člověk proti zlému násilím nebránil, nemá na něj odpovídat stejným způsobem. A pasivní není proto, že vede k proměněnému a zároveň proměňujícímu životu. Co všechno to může znamenat? V Janově evangeliu čteme, že když Ježíše v průběhu pochybného procesu udeřili do obličeje, ne-
nastavil druhou tvář, ale jen odpověděl: Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ (J 18,23)? Káže snad Mesiáš vodu a pije víno? Nebo jsme něco přehlédli? Všimněme si jedné drobnosti. Ježíš tu mluví o uhození do „pravé tváře“. Proč zrovna do pravé? Normálně totiž facku dostanete do levé, alespoň pokud je útočník pravák. Navíc v Ježíšově době se používala výhradně pravá ruka, levice byla určena snad jen pro nečisté věci. Levou rukou bylo neslušné dokonce i gestikulovat. Pán Ježíš měl zřejmě na mysli ponižující ránu z druhé strany, tedy hřbetem pravé ruky či prsty na pravou tvář. Ponižující políček, který se rovnal plivnutí do tváře. U soudu za něj býval dvojnásobný trest. Jde tedy o situaci, ve které nás chce někdo vyprovokovat, urazit či zesměšnit, nikoli o nějakou pouliční rvačku. Takovou věc si mohl beztrestně dovolit jen někdo sociálně nadřazený. Pán mohl políčkovat otroka, rodiče své děti, muž ženu a Říman Žida. Ježíšova výzva nastavit druhou tvář tedy není nějakým výrazem pasivního nicnedělání, při kterém se člověk nechá naivně zmlátit. Je to nečekaná odpověď tomu, kdo mě uráží. Zlé není opláceno zlým, ani útrpně přijímáno či přehlíženo, ale odkryto, zesměšněno a morálně překonáno. Dnes už se tolik nefackujeme, ovšem zprava i zleva lítají místo rukou všelijaká slova. To je ty-
Mgr. Petr Grulich (44) Po absolvování teologické fakulty a zahraničního studia sloužil jako kazatel ve sborech Horní Krupá a Praha 1 – Soukenická, řadu let působil v Evangelizačním odboru. Autor knih Kázáníčko kázání I a II a Tunelovaný Ježíš, současně pracuje jako tajemník Rady Církve bratrské. Žije s manželkou a 3 dětmi v Praze.
24 únor 2011
unor 2011.indd 24
25.1.2011 15:59:09
pický způsob současného boje. Budeme v tom pokračovat, nebo to nějak překonáme? Pán Ježíš nabízí jiné než přirozené řešení. Když tě chce někdo ponížit, zkus tomu odolat a udělej, co nikdo nečeká! Když tě někdo zesměšní, neoplácej. Nevěřili byste, kolik nafoukanců to zaskočí. Když někdo útočí, potřebuje nepřítele. Když vás chce někdo ztrapnit, potřebuje, aby vám to vadilo. Když ale narazí na člověka, který místo, aby v hněvu zdvihl kámen, nastaví druhou tvář, co má pak útočník dělat? Pán Ježíš zde ale neříká, že nastavením druhé tváře se situace vyřeší. O to nakonec v našem textu nejde. Přesto nám přikazuje, abychom to dělali. Jde totiž především o způsob našeho jednání, nikoli jeho výsledky. Nabízí nám jinou možnost než odplatu. Místo abychom se dali druhým člověkem vyprovokovat, zkusme ho odzbrojit něčím jiným. Snad si přitom uvědomí, jak je jeho násilí zbytečné. Ať si plivne, když chce, ale ničeho tím nedosáhne. Stateční, silní a v Kristu sebevědomí lidé nějakou tu ránu přece vydrží! Od toho se přece jmenujeme křesťané, nebo snad ne? A o co tedy nakonec v jednání křesťanů jde? Jde o to, aby i na nás bylo vidět jednání nebeského Otce. Všichni máme v nebi obrovské dluhy. To nás spojuje. Dluhy lásky, dluhy víry, dluhy posvěcení a mnohé jiné. Jedná s námi Hospodin jako exekutor? Nebo je připraven nám naše provinění odpouštět, i když si to nezasloužíme? Můžeme o tom diskutovat, zda to je či není dvakrát spravedlivé a jestli to nevede jen ke zneužívání jeho milosti. Ano, i to se někdy stává. Přesto nám Bůh naše provinění opakovaně odpouští. A nejen to. Za všechny naše hříchy nastavil nejenom svou tvář, ale v podobě svého milovaného Syna Ježíše Krista všechno, čím byl a je. Nastavil, ba dokonce vydal ze sebe všechno, co miloval, abychom mohli získat spasení. Takového máme Otce v nebi! Pokud se nazýváme křesťany, tedy nositeli Kristova jména, pokusme se jednat podle příkladu, který nám ukázal.
POZNÁMKY Z kázání evangelického faráře Davida Nečila z Českých Budějovic: Ježíš říká - miluj svého bližního jako sebe sama - a my odpovídáme: jenže kdo je náš bližní? Rodina a příbuzní - no ani ti někdy ne. Anebo jiný výrok - kdo chce být mezi vámi velký - staň se služebníkem všech - a my na to - jo to bych to daleko nedotáhl. To znám, když něco v práci vezmu za druhého, tak si každý rychle zvykne, že mi to může hodit na hrb. Takhle svět jistě nezměníme. A to už vůbec nemluvím o dalších výrocích, které považujeme za čirou fantazii a holou nemožnost - jako je milovat nepřátele a nastavit druhou tvář. Copak svět může fungovat takhle? Najednou vidíme, že ten Ježíšův příběh není tak jednoznačný. Skoro už chápeme, proč ho vlastně ukřižovali, když mezi nás přišel s takovou utopií, s Královstvím Božím. Ale přitom to nemusí být zlá vůle. Jenom prostě víme, jak to v životě chodí. Možná už mnohokrát jsme dostali přes ústa ve chvíli, když jsme tu druhou tvář nastavovali. Možná už jsme mnohokrát zažili spíše pro dobrotu na žebrotu, než blahoslavení ti kdo působí pokoj. Kolikrát jsme narazili třeba jen na hranice vlastní pohodlnosti, když jsme dobře věděli, co je dobré, ale odmítli se toho ujmout. Ježíšova slova jsou jako zemětřesení, protože vždycky znovu zacloumají tím naším realismem a pragmatismem. Všechno, co Ježíš říkal, vyznával, kázal a učil, je však pravdivé. Všechno to dobré co dělal, co se nám v naší zkušenosti zdá být jako bláznovství jednoho snílka, je ta skutečná, dokonalá pravda, jakou vůbec můžeme poznat. Je to zemětřesení lidských možností, do kterých najednou vstoupil Bůh a nemožné učinil skutkem. Věříš tomu? ■
Oznámení
Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu s českobratrským evangelickým studentským farářem Josefem Bartoškem o jeho zkušenostech ze studijního pobytu v Indii. Beseda bude v úterý 8. února 2011 od 17:30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49.
■ Petr grulich
únor 2011 25
unor 2011.indd 25
25.1.2011 15:59:09
PRÁVO
JUDr. Jan Luhan Narodil se v roce 1948 v Plzni. Dětství a mládí prožil v Horních Počernicích. Oba rodiče byli Židé, kteří přežili holocaust. Sami byli nenáboženští humanisté, avšak souhlasili s tím, aby syn Jan chodil do dětské besídky a později do mládeže v Církvi bratrské. V hornopočernické mládeži ve svých dvaceti letech poznal Pána Ježíše a také svou pozdější manželku Jarku. V roce 1971 se vzali a měli šest dětí, z nichž žijí jen čtyři. Mají devět vnoučat. Je členem sboru Církve bratrské v Čelákovicích. Práva vystudoval na Právnické fakultě UK v Praze a již od školy pracuje jako advokát v Lysé nad Labem. Věnuje se hlavně občanskému právu, ale nevyhýbá se ani trestním obhajobám. Spolupracuje s Českou advokátní komorou při výchově advokátních koncipientů.
Děti - výchova, výživa, náhradní péče K advokátovi přichází velmi rozrušená klientka: „Soud mi chce vzít děti, i když se o ně vzorně starám!“ Ptám se, jak na to přišla, a paní vytahuje papír – opravdu od soudu – že soud ustanovuje kolizním opatrovníkem jejích nezletilých dětí orgán péče o mládež, Městský úřad v L. „Copak si své děti nemohu zastupovat sama?!“
O
pravdu je to tak, že v jakémkoli řízení, kde by se zájmy nezletilých dětí a zájmy jejich zákonných zástupců (většinou tedy rodičů) mohly dostat do rozporu, musí soud dítěti ustanovit kolizního opatrovníka, který má za úkol chránit zájmy dítěte. Může to být v souvislosti s rozvodem rodičů, s nakládáním s majetkem nezletilého dítěte, nebo třeba i v souvislosti s tím, že rodiče chtějí dítěti nějaký majetek darovat.
V dnešní době, kdy tradiční rodina často nefunguje dobře, patří spory o úpravu rodičovské zodpovědnosti (tj. kdo z rodičů bude dítě vychovávat) spolu se spory o úpravu vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem k nejčastějším sporům u našich soudů. Soudy tyto spory musí řešit, když rodiče dítěte nevedou společnou domácnost nebo ji zrušili. V každém případě musí soud provést úpravu rodičovské zodpovědnosti dříve, než začne rozhodovat o rozvodu manželství rodičů. V dřívějších dobách bylo dítě v případě rozvodu rodičů skoro samozřejmě svěřováno do výchovy matce. Dnes přibývá případů, kdy děti vychovávají otcové. „Moderní“ jsou také střídavá výchova (dítě žije střídavě u obou rodičů) nebo společná výchova. Rozhodující má být vždy zájem dítěte, nikoli zájmy rodičů. Pokud žádný z rodičů není schopen o dítě řádně pečovat, může je soud svěřit i do péče jiné osoby (většinou prarodičů nebo jiných blízkých příbuzných). Zvláštními případy je osvojení (adopce) dítěte a pěstounská péče. U osvojení získávají osvojitelé plnou rodičovskou zodpovědnost. K osvojení dochází buď se souhlasem pokrevních rodičů, nebo i bez tohoto souhlasu (v případech, kdy rodiče po delší dobu neprojevo-
26 únor 2011
unor 2011.indd 26
25.1.2011 15:59:10
Foto Bronislav Matulík a archiv
vali o své dítě opravdový zájem, nebo jestliže dali souhlas s osvojením předem, bez vztahu k určitým osvojitelům). Osvojením zanikají práva mezi osvojeným dítětem a původní rodinou. Existuje i osvojení nezrušitelné, kdy osvojitelé (manželé) jsou zapsáni v matrice na místo rodičů osvojeného dítěte. Pěstounská péče se od osvojení liší tím, že soud takto svěřuje dítě do péče, aniž by zanikal právní vztah dítěte k původní rodině. Pokrevní rodiče zde mají k dítěti nadále vyživovací povinnost, kterou ale platí státu. Stát naproti tomu vyplácí pěstounům příspěvek na potřeby dítěte a odměnu pěstouna. Zvláštní formou výkonu pěstounské péče jsou např. i známé SOS dětské vesničky. Důležitou a pozitivní změnou rodinného práva v posledních letech je to, že soud zjišťuje názor samotného dítěte na veškerá výchovná opatření, která se ho týkají, a bere na ně zřetel (samozřejmě s ohledem na věk a rozumovou vyspělost dítěte). Spory o vyživovací povinnost k nezletilým dětem jsou asi úplně nejčastějšími spory, které soudy řeší. Povinnost vyživovat dítě není omezena věkem dítěte, ale jeho schopností se samo živit. Trvá tedy např. až do doby, kdy dítě (už zletilé) dokončí vysokou školu. Určit správně a spravedlivě výši vyživovací povin-
můj pohled Otázku svěření dítěte do výchovy musel řešit již král Šalamoun – viz 1Kr 3,1628. Oceňuji moudrost jeho rozhodnutí a často si na jeho soud vzpomenu, když řeším tahanice a někdy skoro rvačky o děti. Obdivuji vzácné umění ustoupit a neprosazovat svůj zájem do krajnosti, i za cenu stresování dítěte či dětí. Lidé, kteří uvažují o přijetí dítěte za vlastní (do adopce) nebo do pěstounské péče, by si měli velmi zodpovědně a sebekriticky rozmyslet, čí problém hlavně řeší a komu chtějí přednostně pomoci: zda sami sobě, nebo tomu dítěti?
nosti je opravdu „alchymie“ a vyžaduje od soudce i velký kus životní moudrosti. Musí zohlednit nejen potřeby dítěte, ale i výdělečné schopnosti a možnosti obou rodičů a řadu dalších okolností. Snahy vytvořit nějaké závazné „tabulky“, které by soudům tuto práci zjednodušily, proto zatím nikdy neuspěly. ■ únor 2011 27
unor 2011.indd 27
25.1.2011 15:59:10
KULTURA václav renč
Májové úvahy V
áclav Renč (1911-1973) byl český básník, dramatik a překladatel. Absolvoval FF v Praze. Redigoval časopis Rozhledy po literatuře. Patřil ke kritikům Čapka a Masaryka. Po válce působil jako režisér Národního divadla v Brně. Ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 25 let. Propuštěn na jaře v roce 1962. Májové úvahy patří k posledním textům Václava Renče. Celou knihu tvoří 16 esejů, které jsou formálně i obsahově podobné kázáním. Úvahy jsou určeny pro tzv. májové pobožnosti, které zpravidla v liturgickém roce otvírá nejkrásnější měsíc v roce – máj. Renč začíná úvahy svátkem Zvěstování, který se slaví na přelomu zimy ve dnech jarní rovnodennosti. První úvahou určuje formu i obsah: „Svátek Zvěstování stojí na prahu jara, které květnem tak hýřivě vrcholí; podobně událost zvěstování na samém prahu evangelia. Ta Boží pravda, tlumočená andělem chudé nazaretské dívce, je totiž prvním evangeliem, první radostnou zvěstí, dobrým poselstvím.“ (Str. 7) Májové úvahy jsou úvahami o radostné zvěsti. Do protikladu k „radosti“ dává Renč křesťanskou unavenost a skepsi, na což ukazují jeho otázky: „Proč jsme takoví ustaraní, usoužení, nerudní a úzkostliví? Je to to, co Bůh od křesťanů žádá, co nám přikazuje?“ Renč se ptá: kam se poděla z našich životů radost, pokoj a světlo? Proto je zbytek úvah věnován meditacím o radosti. První úvaha o radosti je věnována lásce. Pak následují úvahy o radosti z modlitby, z důvěry
náš tip Buďte světlem!
Gilbert, Guy, Portál, s.r.o. 2010, 355 Kč Autor knihu věnuje všem, kdo mají těžkosti, trpí, potýkají se s problémy, ztratili opěrné životní body nebo víru, ale nejen jim. Ocení ji čtenáři se zájmem o myšlenky a činnost známého kněze a vychovatele mládeže, o humanistický křesťanský pohled na problémy, jež přináší život, na svět i na současné dění.
a z dokonalosti. Poté se zamýšlí nad blahoslavenstvími. Blahoslavenství uzavírá úvahou o radosti věrných, což je výzva k věrnému zvěstování, ale i k tomu, že každý věrný učedník bude nejspíše trpět, a tím je i svědkem.
Václav Renč, Májové úvahy Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010
Poslední úvahou o radosti je rodina. V této úvaze se Renč vrací k první úvaze o svátku Zvěstování. Evangelium je vlastně od začátku doprovázeno přítomností rodiny. Událost zvěstování učiní z Marie matku, a navíc matku Kristovu. Rodina je tedy něčím, co od začátku doprovází celé evangelium. Tematicky se radost z rodiny vrací k radosti z lásky, a tím je kruh úvah uzavřen. Renč píše jednoduchým a jasným jazykem. Na rozdíl od některých jeho básní, úvahy nejsou metaforicky zatížené. Lyrický nádech textu nepřesahuje žánr úvahy. Jednoduše navazuje na nitky souvislostí mezi biblickými příběhy a každodenním životem. Přitom všem nevykonává ve své interpretaci hermeneutická salta. S theologickou přesností vystihuje základní momenty evangelia: inkarnaci, vzkříšení, kázání na hoře a mariologii. Nenacházím vlastně nic, co bych autorovi vytknul. Snad jiná recenze ukáže slabé stránky Renčových úvah. Přiznám se, asi jsem podlehl jejich májovému kouzlu.
■ Jakub Formánek
28 únor 2011
unor 2011.indd 28
25.1.2011 15:59:10
Cesta ke kořenům Odkaz šlechtického rodu Milnerů z Milhausenu a jeho nositelé Pavel Hošek, CDK Brno 2010 Přiznám se, že poslední knihu výborného teologa a religionisty Pavla Hoška jsem bral do rukou s obavami, které pociťuji vždy, když se některý švec nedrží svého odborného kopyta. Považoval jsem ji totiž za historický spis o rodu Milnerů z Milhausenu. První část tak opravdu vypadá – tvoří ji přehled bádání historiků o dění kolem pěti mužských příslušníků této šlechtické rodiny, žijících v době kolem Bílé hory. Ačkoli je tato část nesmírně zajímavá zvláště pro laického křesťanského čtenáře, ještě inspirativnější je část druhá: v ní totiž autor sleduje, jak s duchovním a kulturním dědictvím rodu Milnerů naložili tři jeho novodobí pravděpodobní potomci. Ukazuje, jak obohacující, a dokonce zcela proměňující se pro tyto potomky stala zkušenost hledání vlastních kořenů. Rodinnou historii prožili jako cestu k sobě samým, při níž odhalili svou identitu, své hodnoty, svůj vztah k národu, vlasti a snad i Bohu. V této druhé části Pavel Hošek velmi dobře uplatňuje jednu ze svých odborných specializací, totiž zkoumání způsobů, jimiž jednotlivci i lidská společenství získávají porozumění pro sebe a své místo ve světě. Nakonec jsem tedy s jistým překvapením shledal, že autor se i v této knize svého kopyta drží a na svém odborném základě vytvořil nikoli „jen“ historickou studii, ale velmi podnětné čtení, které fascinující historii překračuje a stává se pro čtenáře výzvou k hledání vlastních odpovědí. ■ Zdeněk Vojtíšek
Mikve Hadar Galron, režie: Michal Dočekal Národní divadlo Praha Hrají: Iva Janžurová, V. Hybnerová / P. Špalková a šest dalších žen Do ortodoxní židovské lázně přicházejí ženy různých povah, společenského zařazení i náboženské horlivosti, aby dostály každoměsíční povinnosti a očistily se. Jakkoli intimita úkonu přímo vybízí k osobnějšímu zájmu o druhé, zasloužilá lázeňská Šošana se striktně drží halachy a před čímkoli, co by narušilo bezpečný svět pravidel, zavírá oči i uši. Po příchodu mladé pomocnice Širy, které osudy žen nejsou lhostejné, vzniká napětí. („Tohle je mikve. O takových věcech tady nesmíš mluvit.“ „Jak se můžete tvářit, že to nevidíte?“) Vlivem Šiřiny empatie se začínají odlupovat masky a v eskalujícím konfliktu vycházejí na povrch nečekaná odvaha i skrývaná bolavá tajemství. Mikve se stává útočištěm, podvodem, nadějí… i hrobem. Vynikající herecké výkony podtrhuje živý hudební doprovod na violoncello. ■ Olga Kutílková
OTÁZKA PRO Tomáše Novotného biblistu, religionistu, učitele hebrejštiny a dlouholetého dirigenta dívčího pěveckého sboru Adash Už přes dva roky Národní divadlo v Praze uvádí úspěšnou hru Hadar Galronové, Mikve. V čem spočívá přitažlivost a oslovitelnost židovské kultury pro českého diváka, přestože je tak odlišná? Popravdě: tuto otázku si kladu již asi 40 let a ještě jsem na ni nenašel odpověď. Důvody atraktivnosti judaismu a židovské kultury mohou být různé a jistě se i liší od člověka k člověku. Snad může být jednou z hlavních příčin to, že Židé představovali tak odlišnou kulturu, která se však vždy rozvíjela nám nadosah. Byla něčím blízkým a viditelným – a přesto tajemným a nesrozumitelným. Typickým příkladem jsou dodnes zachované židovské hřbitovy a synagogy, popsané většině lidí nesrozumitelným písmem a přesto se nacházející uprostřed našich měst a na okrajích našich vesnic. Další z příčin může být (trochu uměle vytvořená) představa o moudrosti Talmudu a židovského učení vůbec. Pozornost k židovskému národu přitahují i pochopitelně mnohokrát literárně i filmově zpracované události holokaustu. Ti přemýšlivější z křesťanů pak vnímají, jak je křesťanství ve svých kořenech neodmyslitelně židovské: Až na výjimky byli všichni bibličtí autoři Židé, Starý zákon je dějinami židovského národa, v Novém zákoně neustále narážíme na židovské obyčeje a zvyky atd. atd. Proto příslušník evropské „křesťanské“ kultury, když se zajímá o judaismus, vlastně hledá své vlastní kořeny. ■
únor 2011 29
unor 2011.indd 29
25.1.2011 15:59:10
ZE SBORŮ
nová černošická modlitebna v obrazech
Sen se stal skutečností V
neděli 21. listopadu roku 2010 se konalo slavnostní otevření modlitebny Sboru Církve bratrské v Černošicích. Tento den byl zahájen dopolední bohoslužbou s vysluhováním svaté Večeře Páně a vrcholil slavnostním odpoledním shromážděním za účastí mnoha bratří a sester z Církve bratrské i z ekumeny. Potěšil nás také velký zájem ze strany široké veřejnosti (nejen) z města Černošice. Odpoledne sál a přilehlé prostory naplnilo několik set lidí a budova modlitebny tak prošla ostrým zátěžovým testem. Modlíme se, aby nezůstalo jen u počáteční zvědavosti a zájmu o architekturu, ale aby mnozí z našeho okolí mohli přicházet především k Božímu slovu a k víře v Pána Ježíše Krista, který bude
patrný v našich životech. Hostem slavnostního dne byl kazatel Daniel Fajfr, předseda RCB. Slovo přání krom kazatele sboru a staršovstva pověděli také architekt a zástupci města i stavební firmy, kterým byla předána Bible jako výraz poděkování i povzbuzení na jejich duchovní cestu. Radujeme se, že jsme svátky Božího vtělení mohli již prožít v nové budově. V našem černošickém společenství tuto událost vnímáme jako velký zázrak a projev mimořádné Boží milosti. Díky Pánu se navíc podařilo stavbu dokončit bez zadlužení. Děkujeme všem, kteří jste na nás v uplynulém období mysleli a na modlitbách nebo i finančně toto dílo podpořili.
■ Pavel Paluchník
30 únor 2011
unor 2011.indd 30
25.1.2011 15:59:11
„Jsem ale rád, že lidi napadají různé symboly a výklady. Někdo v tom vidí Noemovu archu, jiný křídla anděla, někdo třeba zvíře. Pro mě to znamená, že stavba splnila svůj účel – vzbudit emoce.“ (architekt Zdeněk Fránek)
Foto Michael Trezzi a Radko Šťastný
„Protože Černošice nemají vlastní kulturní sál, rovnou jsme počítali s tím, že budeme prostor poskytovat na koncerty, výstavy a další akce. Je o něj už teď velký zájem.“ (kazatel Pavel Paluchník)
únor 2011 31
unor 2011.indd 31
25.1.2011 15:59:11
FRÁZE DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME
Ježíš pověděl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ A tak po způsobu Ježíše Krista si křesťané vzájemně přejí: „Pokoj vám.“ Ten pokoj, který převyšuje každé pomyšlení a který střeží srdce i mysl člověka. Pokoj Boží je proto nejen přáním a požehnáním, ale jakýmsi ideálním stavem ducha, duše i těla. Co ale znamená mít pokoj v srdci?
M
ladý muž se zamiloval do krásné dívky. Každé pomyšlení na ni, každé letmé setkání i zcela obyčejný rozhovor vyvolával v jeho bušícím srdci zvláštní stav neklidu, vzrušení a touhy být v její přítomnosti stále. Nebylo tomu poprvé, co v něm bytost opačného pohlaví způsobovala slastný a zároveň bolestný nepokoj. Někdy i celý rok si dokázal myslet na dívku
biblickou terminologií, která se někdy nazývá kananejštinou, říkala si: „Tak chce mě, nebo ne? Jemu je snad úplně jedno, jestli se mnou bude chodit, nebo jestli ho odmítnu, když v tom má pokoj?!“ Tolik ze života a nyní, co slovo pokoj v Bibli doopravdy znamená. Ve Starém i Novém zákoně nacházíme dvě nádherná slova, hebrejské šálôm a řecké eiréné. Obě dvě znamenají totéž a přeložit
„Mám v tom pokoj!“ ze svého okolí, ale nedokázal jí to říct. A když už se odhodlal a překonal ostych i strach, slastný nepokoj zmizel a zůstala jen bolest, dívka ho nechtěla, nebo už chodila s někým jiným. To se opakovalo několikrát za sebou, což se projevilo na jeho sebevědomí a rozhodnosti. Opět se tedy po letech zamiloval, a přestože byl zkušenější a starší, znovu se bál odmítnutí, bál se bolesti ze zklamání. Ale protože byl křesťan, věděl, jak na to. Modlil se po způsobu Krista: „Ne má vůle, ale tvoje se staň, Bože.“ Důkladně si promyslel, co slečně poví, a odhodlaně se vydal bojovat o svoje i její štěstí. Řekl jí ve stručnosti, že by s ní chtěl chodit, ale pokud by ona nechtěla, že v tom má pokoj. Lhal, ale byla to lež svatá a zřejmě i nevědomá, protože si ten pokoj skutečně moc přál. Všechno nakonec dopadlo dobře. Už přes čtvrt století může s dívkou svých snů sdílet vzájemné štěstí, ale dlouho netušil, co si tenkrát slečna, o kterou takto projevil zájem, myslela. Protože se totiž pohybovala v církevním prostředí teprve krátce a neznala řeč ani myšlení lidí, kteří jsou odkojeni
či spíše vyložit se dají na několik desítek způsobů. Pokoj znamená mír, ale rozhodně v širším slova smyslu než mír do příští války. Pokoj znamená něco naprosto dokonalého, celistvého, neporušeného, zkrátka absolutní dobro. Pokoj vyjadřuje štěstí, blahobyt, spokojenost, ale také zdraví a úspěch. Třeba úspěch ve válce, který následně znamená mír. I proto židé někdy užívali výrazu šálôm války, protože měli pokoj v tom, že je třeba jít bojovat o dobrou věc. Pokoj proto neznamená za všech okolností jen klid zbraní a pohodu, třebaže je synonymem souladu a harmonie v srdci člověka i mezilidských vztahů a v konečném důsledku znamená spásu. Ve Starém zákoně nacházíme příběh intrikánské, zkažené a veskrze zlé ženy Jezábel, sidonské princezny a manželky izraelského krále Achaba. Získala zcela zásadní vliv na svého manžela a následně na své syny a výrazně ovlivnila politiku i náboženské poměry v Izraeli (srov. 1 Kr 16,29-33 a 18,4-13). Byla ženou silné vůle. Neváhala použít jakýchkoli prostředků k dosažení svých cílů, včetně zinscenovaného politického procesu za užití falešných svědků
32 únor 2011
unor 2011.indd 32
25.1.2011 15:59:11
Oznámení
(srov. 1 Kr 21). Dvacet dva let ovládala svého manžela a třináct let jeho nástupce na trůnu, své syny. Navíc její dcera Atalja vnesla tentýž devastující vliv i do jižního království judského (srov. 8,18). Na konci jejího působení i života (paradoxně pro Izrael politicky a ekonomicky velmi úspěšného!) se odehrál zajímavý rozhovor mezi králem izraelským Jóramem a Jehúem, mužem, kterého prorok Elíša pomazal za krále nového. Onen rozhovor se navíc odehrál na dílu pole Nábota Jizreelského, kterého nechala Jezábel křivě obvinit a popravit. Stávající král Izraele se zeptal: „Je vše v pořádku, Jehú?“ Na to mu budoucí král odpověděl: „Jakýpak pořádek, když trvá smilstvo tvé matky Jezábely a množství jejích čárů?“ (srov. 2 Kr 9,22) Jinak a přesněji řečeno – jakýpak šálôm, jaký pokoj, když tu je žena doslova ďábelská, jejíž vliv trvá tak dlouho a odvádí lid Boží od Hospodina? Výklad slova šálôm na způsob je vše v pořádku, se mi zdá dokonalý. Když totiž má člověk doopravdy pokoj, když pokoj Boží vítězí v jeho srdci (rozuměj vůli) a mysli, pak je skutečně všechno v pořádku. Jenomže když člověk ve svém životě uplatňuje hřích na způsob Jezábely (smilstvo v doslovném i přeneseném slova smyslu jako bezbožnost), pak žádný šálôm neexistuje a existovat nemůže. Byť měli naši starší bratři ve víře (a my to po nich opakujeme) mnohokrát tendence pokoj si navodit a falešně ho vyhlašovat, aniž by ze svého života odstranili hřích. Za což je proroci nemilosrdně kritizovali: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není.“ (Jr 6,14) Tím jsme se dopracovali k jádru věci. Mít pokoj, nést toto sladké ovoce Ducha svatého, které nemůže dát svět, se opírá o odpuštění hříchů a smíření, které vybojoval Kristus na kříži. Opírá se o pevné a dobré vztahy mezi Bohem a člověkem. Opírá se o to, že mezi člověkem a Bohem je všechno v pořádku. A opírá se také o to, že i mezi člověkem (křesťanem) a druhým člověkem, je také všechno v pořádku, alespoň pokud na křesťanovi záleží (srov. Ř 12,18). Takže nakonec onen mladík, který poměrně nešikovně vyjádřil své budoucí ženě zájem s ní chodit a žít, pokoj měl, třebaže měl u toho strach, bušilo mu srdce a byl připraven znovu skousnout životní zklamání. Bojoval o dobrou věc! Neboť všechny tyto emoce jsou naprosto přirozené, normální a konec konců zdravé. Podstatné bylo, že pro Ježíše Krista bylo v jeho životě jinak všechno v pořádku. Nyní je ale na něm, aby i po letech o pokoj dál usiloval, s Bohem i s lidmi, protože tak snadno se stane, že člověk o šálôm svou nepozorností, sobectvím a hříchem přijde.
■ brONislav Matulík
14. - 20. února 2011
věrnost není slabost Národní týden manželství bude zahájen 14. února 2011 tiskovou konferencí, uspořádanou se souhlasem premiéra Petra Nečase v budově Úřadu vlády ČR. Již pátý ročník Národního týdne manželství, největší celonárodní iniciativy na podporu manželství v ČR, se bude konat v týdnu 14. - 20. února 2011. Vedle motta „Dobré manželství není samozřejmost“, které provází NTM od prvního ročníku, bude tématem letošního týdne manželství otázka věrnosti v manželství. I když podle výzkumu brněnské Masarykovy univerzity a společnosti SC&C z roku 2009 je pro obyvatele České republiky v manželství nejdůležitější věrnost, sex, diskuze nad problémy a děti, právě nevěra je chronickým problémem českých manželství. Ukazuje se, že realita se od přání značně liší. Podle již mnohokrát citovaného výzkumu sexuologů Weisse a Zvěřiny zaměřeného na sexuální chování českého národa bylo alespoň jednou během manželství nevěrných 64 procent mužů a 46 procent žen. Není proto divu, že i když není tolerována v rámci osobního vztahu, ve společnosti je nevěra tolerována a mnohdy považována za projev úspěchu. NTM chce nabídnout párům jiný pohled, který ukáže přesný opak, že věrnost není slabost. Posláním NTM je připomenout si alespoň jednou za rok rozmanitost a krásu manželství jako základu života rodiny. Je zastřešující iniciativou pro nejrůznější celostátní i místní aktivity v týdnu Valentýna, zaměřené na praktický rozvoj manželství a podporu jeho hodnoty ve veřejném a politickém prostoru. Je radostné, že každým rokem přibývá akcí, které netrvají jenom den nebo týden, ale mají dlouhodobý účinek a vedou páry k tomu, aby na svém manželství pracovaly. Jsou to různé publikace, přednášky, semináře a kurzy jak pro ty, kteří se do manželství chystají, tak pro ty, kteří už do manželství vstoupili. Stovky manželských párů potvrzují, že ohrožené manželství se dá zachránit a že dobré manželství se dá ještě zlepšit, bez ohledu na věk. Petr Činčala, PhD., Koordinátor Národního týdne manželství (777 815 481) a Jan Frolík, tiskový mluvčí Národního týdne manželství (602 200 159) (kráceno) Inzerce
■ Nabízím byt 3+1 k pronájmu v Černošicích.
Plocha 108 m2, 1. poschodí rodinného domu se zahradou. Cena 6500Kč + poplatky (cca 3000Kč). Kontakt
[email protected] únor 2011 33
unor 2011.indd 33
25.1.2011 15:59:12
K DISKUSI
diskuse o diskusi
Ohrožují nás jiné názory? Jsou církevní média svobodným prostředím, kde lze prezentovat i protichůdná stanoviska, nebo je třeba předkládat jen konfesně korektní postoje? V čem vidíte prospěšnost či nebezpečí otevřené diskuse?
Kateřina Hodecová 41 let, šéfredaktorka české redakce Rádia 7, členka sboru Bratrské jednoty baptistů v Brně
Ohrožují nás jiné názory? Myslím, že ano. Člověk už je takový, že chce mít pravdu, a v dnešní postmoderní společnosti je to velice jednoduché, každý si může říci či napsat, co chce. Moje vlastní zkušenost je obojí, potkávám osobně i v éteru lidi, kteří jsou poučení, ochotní naslouchat, slušně argumentovat i měnit svoje názory, pokud se v diskusi někam dostaneme. A samozřejmě taky ty, kteří jen potřebují říct svůj názor a „být slyšet“. Smutné je to i v prostředí církve, natož když je to v prostředí, které přesahuje do sekuláru, a nevěřící lidé si tak dělají o církvi i křesťanech obrázek – samozřejmě většinou zkreslený. Pokud už mluvím o těchto lidech, stává se mi taky, že veřejně mají problém říct svůj skutečný názor (tedy když se doptávám) a argumentují tím, že „někoho by to mohlo pohoršit“. Koho, ptám se? „No, mě ne, ale ty starší bratry a sestry...“ Druhá věc je, že většinou ti lidé, kteří mají i svůj názor, a taky ví, proč ho mají, nemají potřebu a chuť o věcech diskutovat. Anebo mají strach z nepříjemností; stále podle mých zkušeností převažuje náhled, že mít jiný názor znamená konflikt, a konflikty my neradi. Musíme se naučit, že mít jiný názor není a priori problém. Na druhé straně nemusíme pořád dokola trávit čas v debatách, které nemají a nemohou mít konce, neboť se skutečně dají pochopit jen vírou.
Myslím například stvoření světa. V Bibli čteme, že „vírou chápeme, že Božím slovem byly stvořeny světy“. Obhájíme to před nevěřícími lidmi? Těžko. Není tedy lepší mluvit a debatovat o věcech, které mají naději na pochopení – kupříkladu svědectví? A ještě jedno mám na srdci. Když už s někým anebo o něčem debatujeme, měli bychom se snažit vyrovnat s tím nejlepším, co u protistrany vidíme. Když si vezmu za příklad katolickou církev, tak není smyslem dobré diskuse poukázat na inkvizici a křížové výpravy, ale vyrovnat se se silným poselstvím osobností jako byla matka Tereza nebo Maxmilián Kolbe. Tohle jsem nevymyslela; slyšela jsem to na jedné přednášce o umění diskutovat a hodně mě to poučilo. A takovou mám naději – že se můžeme naučit diskutovat tak, aby to naše mluvení k něčemu opravdu bylo. Jen chtít...
Zdeněk Brokl 75 let, autorizovaný stavební inženýr a auditor systému ISO; dříve technický ředitel IMOS, člen Církve bratrské v Brně
Časopis BRÁNA založil na svých stránkách, zejména v diskusi, způsob „netradiční“ otevřenosti. To nebylo před léty v tomto křesťanském a konfesijním časopise obvyklé. A to se už nevracím k dávným dobám státního dozoru. Mnohé čtenáře nejen z prostředí Církve bratrské to povzbuzuje k přemýšlení, někteří se „baví“ a jiní v tom vidí nenáležitou kritiku, která téměř ohrožuje jistotu víry nebo zneklidňuje. Ale takoví jsme, byli jsme včera
34 únor 2011
unor 2011.indd 34
25.1.2011 15:59:12
NAPSALI JSTE a budeme i zítra. Křesťanské církve a sbory nejsou a nemohou být uniformní. Apoštolská tradice taková není. Důležité však je, co je podstatné, co služebné a co případné, abych ocitoval dávnou a dobrou tradici rozlišení. Tušil jsem, že otázka smyslu, způsobu, rozsahu a témat diskuse v BRÁNĚ jednou přijde. Nebo přesněji v redakčním kolektivu. Co je užitečné a co obohatí, co prospěje a co může být příznakem „rakoviny kritičnosti“? Diskuse na stránkách časopisu má však svá omezení. Názor, který vyjádříme, má své osobní zázemí a zkušenosti, má svoji genezi a nemusí být v souvislostech pochopen. Zvláště, když jde o názor netradiční, „nekonfesijní“. Pak diskusní odezva vytváří dojem boje s „větrnými mlýny“. Při diskusi z očí do očí můžeme objasnit či hledat vysvětlení. Ale nedělám si iluze. I v našich sborech máme na mnohé věroučné, sborové i veřejné otázky různé názory. S leckým, kdo stojí názorově jinde, ani diskusi neotvírám. Zejména tam, kde vidím, že jeho názor patří skoro k „fundamentu“ víry, i když je spíše „služebný“, nebo dokonce jen „případný“. Někteří křesťané říkají: „Ten má názor takový a ten jiný, ale já vidím, že je to správně takhle.“ Přitom cítíte zřetelnou sebestřednost. A také projev „statického“ myšlení. Tady je jakákoliv diskuse zbytečná. A to už nezmiňuji příklady „bojovníků“, kteří vidí v diskusi slovní zápas a potřebují někoho zdolat, samozřejmě při vší pokoře. I takoví jsme. Svoboda v církevním tisku má své příležitosti i omezení. Pokud mluvíme o „konfesi“, ta by měla vytvářet jen určitý rámec. Každé téma k diskusi je třeba vážit i z hlediska důsledků. Ale soudím, že rozumná „odvaha“ přijít s něčím novým, co se poněkud vymyká konfesním „standardům“, jen prospěje a může oslovit. BRÁNA není a nemůže být věroučným arbitrem jako Svědkům Jehovovým Strážná věž. Za nevhodné názory v diskusi považuji takové, ze kterých čiší touha po vlastní originalitě či poplatnost vnějším vlivům. Pro některá témata nemusí být církevní periodikum vhodné a nebo není dostatek prostoru k solidnímu pohledu. Úplně nevhodné jsou jistě přímé náznaky politických preferencí či povrchních odsudků společenských problémů. A také témata, která se mohou stát jen „píchnutím do vosího hnízda“. Redakční radu však nikdo nezbaví odpovědnosti, s jakou moudrostí přínosnou diskusi připustí či vyvolá.
■ připravil brONislav Matulík
ještě k metodám vedení dětí k víře Křesťanským rodičům jde jistě o to, aby se s nimi jednou setkali v Božím království. Cestou k tomu cíli je víra. A víra, jak vyznáváme, je dar, nezasloužený dar. Tohle zaznělo hned v úvodu článku R. Kalenského BRNA 9/2010 a potud je to v pořádku. Ale dále to s tím darem nehraje. Z povahy daru totiž vyplývá, že může být odmítnut, zapomenut, ztracen, spíše než vyučován. Dar se nevyučuje. Buď tu je, nebo není. Vzdor tomu se zmíněný článek i komentáře zaměřují na tu metodiku výchovy, vedení, v dobrém případě oproštěné od manipulace. Mám dojem, že velkou výzvou je křesťanská rodina na cestě víry, ve které nedojde u dítěte ke ztrátě víry. Ke ztrátě – a to je téma do života. S tím by souvisela obšírná diskuze mířící trochu jinam než právě na vedení dětí k víře. Velmi dobře do ní vstoupil svými poznámkami D. Macek (BR11/2010). Dítě na cestě víry. Za tyto poznámky jsem vděčný a plně se za ně stavím. Není to přece náhodou, že modelem pravé víry má být právě dětská víra. Metody výchovy dětí k víře, ač dobře myšlené, přesto navozují pro mne představu zcela nepřijatelné nejistoty kvůli nedokonalosti dětské víry. Jde o představu věřících rodičů, že jejich dítě žije v jakémsi nerozhodném mezistavu srovnatelném snad jen s očistcem. Neví se totiž, jak to s tím dítětem je a jak to dopadne. Věří, nebo nevěří? Musíme na něm pracovat! Snad se nám jednou podaří, (ale kdo ví?), aby se psychicky a intelektuálně probudilo, aby totiž uvěřilo konečně spasitelně. Tohle není dobrý model rodičovské „víry“, která si pak troufá vést děti k víře. blahOslav kOšŤák
vážení přátelé, děkuji za úroveň, kterou jste Bráně dali! Osobně ji využívám i na hodinách občanské výchovy a filozofie (společenských věd)! Četba každého čísla je pro mě svátkem. Přeji vám nejen rok požehnaný a zdravý, ale také naplněný novým optimismem a vírou, že svou vírou a činností přispíváte k tomu lepšímu okolo nás. Byl bych rád, kdybyste mi věřili! V úctě a obdivu Váš vlastiMil hřebec, v jeseNici dNe 31. prOsiNce 2010
Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail:
[email protected]
únor 2011 3
unor 2011.indd 35
25.1.2011 15:59:13
MODLITBA
Foto archiv
Modlitba po telefonu
Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Římanům 12,12
Budeme rádi, když i vy, milí čtenáři, se s námi podělíte o své zkušenosti s modlitbami. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu:
[email protected]
K
dyž je nejhůř, lidi se modlí. Tak to je. I já se modlím v situacích totální nouze a zmaru. Snad mě vyslyší Pán nade mnou! Jenomže většina mých zoufalých modliteb má tendenci ze mě udělat skeptika, který přestává věřit na modlitbu. Ještě štěstí, že ne skeptika, který by přestal věřit v Boha. Protože mám zkušenosti, že ne hned ani dokonce za rok, ale mnohdy vůbec nebyly vyslyšeny mé modlitby, jak jsem chtěl a hlavně jak jsem potřeboval. Naučil jsem se proto modlit své „bezpečné“ modlitby. Prostě počítám pro jistotu s tím, že se nic nestane. Ale modlím se, protože věřím v Boha Otce všemohoucího. Dostal jsem zprávu od známé, abych zatelefonoval do zahraničí jejímu manželovi, je v krizi. Moc se mi nechtělo, pobýval jsem zrovna také v cizině, na dovolené, ale dobrá. Vyhledal jsem ve svém mobilním telefonu kontakt, pak jeho jméno a zmáčknul. Při vyzvánění jsem trnul, co mě to bude nakonec stát. Dozvěděl jsem se, že po čtvrt roce ztratil práci, nemá tudíž ani
na živobytí, ani kde bydlet, je bez prostředků a daleko od domova. Snažil jsem se ho povzbudit s příslibem, že se za něj budu modlit, že se mu ještě ozvu… a rozloučili jsme se. Naštěstí to netrvalo ani moc dlouho. Do mých tichých modliteb za něj se ozvalo pípnutí, které signalizovalo přišlou SMS zprávu: „Až se mi ozveš, mohl by ses se mnou po telefonu pomodlit Otčenáš? Já jsem se ti to teď styděl říct…“ Zavřel jsem dveře pokoje a znovu vyhledal kontakt na kamaráda. Nejprve jsem Pánu Bohu vlastními slovy předložil celou situaci, ve které kamarád je, a pak jsme se spolu začali modlit modlitbu Páně. Znovu jsme se rozloučili a já se opět přeorientoval na stav, kdy odpočívám, relaxuji a snažím se totálně vypnout. Za okamžik přišla strohá esemeska: „Díky moc.“ Co na to odpovědět? Nic. Říkal jsem si, jak to asi může dopadnout? Ale život jde dál i na dovolené. Udělali jsme si večeři a najednou znovu pípnutí mobilu: „Dvě hodiny po naší modlitbě mi volal jeden chlapík a na dnešek a na zítra mám práci… Díky.“ Jenom jsem stál a zíral. To jsem opravdu nečekal, ani si nepředstavoval. A to jsem ještě netušil, že druhý den přijde další SMS s tím, že má smlouvu na trvalé zaměstnání! Po návratu z dovolené jsem jinému příteli nadšeně vyprávěl, co se mi stalo. Komentoval moji zázračnou telefonní modlitbu slovy: „No jo, ty se pomodlíš a hned se dějí zázraky.“ Nechal jsem ho při tom a vůbec mi nevadilo, že něco takového prožívám opravdu jen párkrát za život. Protože i tak stále věřím víc v Boha než na modlitbu, je to jistější. ■ Bronislav Matulík
36 únor 2011
unor 2011.indd 36
25.1.2011 15:59:13
KŘÍŽOVKA
Tajenku zašlete do 20. 2. 2011 (i e-mailem) na adresu redakce. Vylosovaný výherce získává knihu Luda Golze Povolání k zodpovědné svobodě z vydavatelství Návrat domů.
Tajenka z čísla 1/2011: Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Knihu Pojď a viz vyhrává: Jarmila Němcová, Čelákovice
Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu
únor 2011 37
unor 2011.indd 37
25.1.2011 15:59:16
POST SCRIPTUM
Jiří Sedláček
Přišel jsi nás trápit? V
e starém příběhu prochází krajem podivný poutník. Cestou káže i uzdravuje. Dokonce dokáže utišit bouři. Pověst, která jej provází, nenechává lidi na pokoji: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ Jedni ho zvou ke svému stolu, jiní se jej snaží vyhnat. Jako ti dva posedlí v Gadaře: „Co je ti po nás, Synu Boží? Přišel jsi nás trápit?“ Jak často (sám v sobě) slýchám ozvěnu těchto slov. Je to záludná otázka – někdy vyřčená, jindy jen po-
vykřikují ďáblové ústy mužů v Gadaře: „Přišel jsi nás trápit?!“ Anebo je to tak, že Boží Syn byl obětován, abychom hledíce na jeho kříž, prožili proměnu srdce? Pokud se radujeme, že se našel „obětní beránek“ který místo nás strpěl trest – příliš jsme podstatě oběti neporozuměli. Pokud shrneme celé Ježíšovo dílo na poslední týden jeho života – ochudíme se o nabídku Božího přátelství. Pokud se však do Ježí-
…ztráta, která vede k proměně srdce, nás učí porozumět si s Pánem Bohem. cit, kterým pokušitel od samého počátku staví nás lidi proti Stvořiteli. Už v ráji zaznělo: „…je snad něco, o co vás chce Hospodin ochudit, co vám nechce dát, čím vás chce trápit? Vybere na pohled krásné ovoce, a nutí vás, abyste se ho odřekli. To je příliš velká oběť!“ Ano, lidé v ráji měli přinést ‚oběť‘ tím, že se něčeho vzdali – ale bylo to kvůli Hospodinu? Stejně tak Kain a Abel, nebo Abrahamova oběť, ke které nakonec ani nedošlo. Nebyla důležitější jeho cesta k oběti na horu Mória? Nebyl snad na jejím konci z otce i jeho syna jiný člověk než na jejím počátku? Každá oběť začíná v srdci, platí se lítostí nad ztrátou toho, co jsme si zamilovali, a končí Božím utěšením naší duše. Neboť ztráta, která vede k proměně srdce, nás učí porozumět si s Pánem Bohem. Přemýšlím o tom, zda on jako první neobětoval více, než si dokážeme představit. Jak mám rozumět tomu, když se někdy hovoří o ukřižování Pána Ježíše Krista a všech hrůzách okolo, jako by si tyto těžké věci Pán Bůh přál? Potřeboval Bůh Otec utrpení svého milovaného Syna? Vyžadoval jeho oběť, která jediná jej může uspokojit a usmířit? Mám pocit, jako by se znovu a znovu opakovalo to, co
še zamilujeme, budeme okouzleni tím, jakou on byl osobností, jak žil, co učil; a pokud budeme toužit učit se od něho, chodit s ním, sedávat u jeho nohou – pak možná dojdeme k okamžiku, kdy v slzách zalitujeme: „že jsem nevisel na kříži já, který by si to zasloužil – místo tohoto nevinného!“ Gadarští přinesli zvláštní oběť. Stádo „maratónských vepřů“. Vykladači Písma se přou o to, jak daleko museli tito sudokopytníci k moři běžet - zda 12 nebo dokonce 60 kilometrů. A proč je tam vlastně chovali? O to přece vůbec nejde, neboť zlo musí vždycky vejít do vepřů a vepři utonout v moři. V jiné krajině by to byly možná krysy, které by se vrhly přímo do Macochy a tudy do pekelných hlubin. Avšak Gadarským připadalo stádo nečistých a pro Izraelce nestravitelných vepřů jako příliš velká oběť za svobodu. Byli osvobozeni nejen ti dva, ale celý kraj, kudy se dříve neodvážil nikdo chodit. Přesto to vnímali tak, že je Ježíš přišel trápit – a ne osvobodit – a tak ho prosí, aby odešel. Když se tak rozhlížím kolem sebe, po všem co je pro moje srdce cenné, napadá mě, zda bych se dokázal (občas) vzdát alespoň kousku vepřového. ■
38 únor 2011
unor 2011.indd 38
25.1.2011 15:59:17
Inzerce
VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA SOCIÁLNÍ A TEOLOGICKÁ – DORKAS Blažejské náměstí 9, 772 00 Olomouc Tel.: 585 208 813 E-mail:
[email protected]
Mezinárodní vězeňské společenství v České republice, o. s. vás srdečně zve na 1. zahajovací seminář:
Studijní obor Sociální a diakonická práce Týden otevřených dveří: 7. 2. - 11. 2. 2011
www.dorkas.cz
Evropské zkušenosti s programy Prison Fellowship International v pátek 18. února 2011 od 10:00 do 20:00 hod v kapli Mezinárodního Baptistického Teologického semináře (IBTS), Nad Habrovkou 3, Praha 6 Přenášející: Ivan Sotirov, ředitel kanceláře pro evropskou spolupráci PFI, Švýcarsko Tobias Merckle, představitel PF Německo Jan Kerekreti, představitel PF Slovensko Angus Creighton, představitel PF Skotsko a další
CESTY ZA POZNÁNÍM Otevřela se nová tradice. Zveme vás na II. poznávací zájezd za historií křesťanství a kulturního života Chorvatska. Navštívíme: Zadar, Živogošče, Zaostrog, Dubrovník, Naronu. Termín: 27. 5. – 5. 6. 2011 Ubytování: Drvenik - penzion Adria Duchovní program: kazatel Jiří Hofman Program a bližší informace: CK DIANA GROUP – TOUR s.r.o. Tyršova 27, 513 01 Semily Tel.: 481622079, 603198333 e-mail:
[email protected]
unor 2011.indd 39
Představené programy: Angel Tree, vánoční program pro děti a rodiny vězňů APAC/ Community of Restoration programsKřesťanský program společenství obnovy Aftercare- Programy pro propuštěné vězně Sycamore Tree, program pro změnu povědomí, na kterém se podílejí jak vězni, tak zástupci obětí zločinu, Přednášky a diskuse budou simultánně tlumočeny. Účast je bez poplatku. Prosíme, potvrďte svou účast brzy buď na adrese
[email protected] nebo na telefonním čísle: 00420-602-823-805 Gabriela Kabátová, Aleš Malach, Pavel Olšaník
25.1.2011 15:59:17
R
Reformační proces v církvi začal v 15. století a pokračoval zejména v 16. století. Vyvolal změny na politickomocenské mapě Evropy a posléze i na ostatních kontinentech. Do té doby si „jednotná“ katolická (obecná) církev kladla za cíl obsáhnout jednak mocenský a politický vliv, ale také umění a kulturu. Církev byla jedním z hlavních tvůrců, iniciátorů a mecenášů při vzniku architektonických slohů, děl sochařských, malířských a uměleckých řemesel. Reformace tyto ambice neměla, a právě proto nevytvořila svébytný umělecký a architektonický sloh. Odmítla soudobý rozšířený barokní sloh, který byl zároveň symbolem protireformace. Ve své estetice naopak tíhla k racionalitě a umírněnosti klasicistního slohu.
Reformační kostely Foto archiv autorů
Obecně katolické kostely vznikaly na posvátných místech (hroby mučedníků, uložení relikvií, místa, kde se udály zázraky, atd.). Katolické stavby jsou rituálně zasvěceny biblické postavě, nebo světci příp. symbolu. Obvykle jsou orientované k východu (Jeruzalému) a symbolizují Kristovo tělo a cestu k němu. Mohou být vnímány jako zhmotněná vize nebeského Jeruzaléma, ráje, Božího řádu v pozemském světě. Naproti tomu evangelíci stavbu svého kostela nespojují s posvátným místem ani s uložením relikvií a svatých obrazů, ani s přítomností Nejsvětější svátosti, nýbrž se společenstvím sboru. Umístění evangelického kostela není vázáno na předchozí kultovní význam místa, ale je podmíněno existencí dostatečného počtu věřících, kteří vytváří sbor. Sbory přitom chápeme ve významu společenství (ekklésia=církev) věřících, ale i kostely jako stavby. Sbory zřizovaly sakrální stavby, fary, školy, hřbitovy, později i multifunkční objekty atd. Evangelická sakrální stavba je především určena vztahem ke sboru. Výběr místa, rozměry stavby, slohu, symbolů, materiálu i její provoz vypovídají o způsobu existence sboru. Stavba je zrcadlem sboru jako společenství věřících. Evangelické kostely na rozdíl od katolických byly realizovány jako síňové prostory vyjadřující jednotu obecenství věřících. V průčelí interiéru 1 kostela není situován oltář s tabernaklem (schránka pro umístění Nejsvětější svátosti), ale stůl Páně s podstavcem pro Bibli a vysluhování svátostí. 1 a 2 - Kalvinistický kostel sv. Petra v BudaZa stolem Páně je kazatelna, čímž je dán důraz na zvěstování Slova. pešti. Klasický síňový prostor s architektonicky výrazným řešením průčelí se stolem Páně, kazatelnou a emporou s varhanami.
pavel vaNěček a jakub hlaváč
2
Nahoře - Luteránská katedrála v Helsinkách 3 a 4 - Old Ship Meetinghouse, Hingham, USA postaven r. 1681. Jeden z nejstarších kostelů trvale sloužících své funkci. V interiéru je uplatněno uspořádání lavic kolem stolu páně.
4
3
unor 2011.indd 40
25.1.2011 15:59:21
