2011. Foto FLICKR. design Ondřej Košťák

12/2011

cena 39 Kč / ročník 43

www.i-brana.cz

 -07¤,

Foto FLICKR design Ondřej Košťák

,3*4564 +&j¥f

Oznámení

OBSAH

Milí čtenáři, čas Vánoc je časem dárků, nakupování a utrácení většího obnosu peněz, než bývá během roku obvyklé. Pokud nenakupujeme kreditní kartou nebo přes internet, bývají Vánoce obdobím častějších návštěv peněžních ústavů či bankomatů. V jedné z našich bank jsem byl svědkem nepříjemné patálie, která nezadržitelně přerůstala z běžného napětí v davovou hysterii. Šlo o to, že z nějaké nevysvětlitelné příčiny zkolabovala počítačová síť a přivolaným IT specialistům se nepodařilo vše opravit v avizovaném termínu. Lidé toužící po převodech, příkazech či jen výběrech peněz se tlačili ve vestibulu a všechnu svou zlost soptili na ženu, kterou ředitel pobočky postavil mezi banku a lid. Dobře věděl, co dělá, protože dotyčná zaměstnankyně zcela nevzrušeně a s nadhledem stále dokola opakovala rozzuřeným zákazníkům jednu jedinou větu: „Lidský faktor nikdy nezklame.“ Nejsem si jist, jestli měla na mysli selhání zatím neúspěšných techniků nebo naopak selhání psychické rovnováhy lidí, kteří se nemohli domoci svých peněz. Jisté ale je, že termínu „lidský faktor“ se užívá ke zdůraznění vlastností, které se vyskytují pouze u člověka. Dodejme, vlastností lidí omylných a chybujících právě proto, že jsou „jenom lidé“. A takovým „jenomčlověkem“ se stal před dávnými staletími i Boží Syn nesoucí jméno Ježíš. V historii církve se sice objevila teologická hereze zvaná doketismus, tvrdící, že Boží Syn byl jen zdánlivě člověkem z masa a kostí, ale neprosadila se. Místo toho ortodoxně opakujeme, že věříme v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, a že pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Vzpomeňme si v nastávajícím vánočním mumraji, když i na nás dolehne tíha svátků a začnou nám povolovat nervy, na člověka Krista Ježíše. On sám u sebe překonal „lidský faktor“ a má moc totéž zvládat i při nás, pokud mu to umožníme. Přeji vám i sobě krásné Vánoce bez nervozity, napětí a jiných ryze lidských vlastností.

04 Svědkové Vánoc 06 Rozhovor Setkání s Boží velikostí 10 Vánoce Židé o svátcích myslí na osamělé 12 Téma Člověk Kristus Ježíš 20 Zápisník Objevování Turecka 24 Do Písma Máme velekněze plného porozumění 26 Právo Ochrana spotřebitele 32 Povídka Pěkné Vánoce!

PříšTě Peníze Tomáš Sedláček

TIRᎠČíslo 12/2011, ročník Bratrské rodiny 43, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 30. 11. 2011 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

šéfReDAkTOR

Oznámení

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Lukáš 2,8-14

Svědkové Vánoc A

hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (Lk 2,13-14) Jak by bylo krásné být při tom, když se pastýřům otevřela betlémská noční obloha a oni mohli uvidět to, co je jinak lidem zastřeno – neviditelný, duchovní svět. Nebe jim bylo otevřeno v jedné z  nejpodivnějších chvil historie, ve chvíli Kristova zrození. Ježíš, Boží syn, svatý Bůh, původce všeho bytí, přichází na svět. Ten, skrze něhož vše bylo stvořeno, sám původce života, se má narodit jako lidský syn v  nedalekém Betlémě. Téměř celému světu je tento fakt zatím skryt. Pastýři jsou vybráni jako svědci skutečností, které se právě odehrávají ve viditelném i v  neviditelném světě. Nejsou zdaleka jedinými svědky vánočních událostí. Přidávají se k nim obyvatelé a návštěvníci Betléma, mudrci z východu, Anna, Simeon a samozřejmě samotní rodiče narozeného Krista a mnozí další. Pastýřům však, jako jediným na zemi, se v tuto svatou chvíli otevírá nebeský pohled. Vidí reakce duchovních bytostí na to, co se právě na zemi odehrává. Stávají se jedinými svědky toho, jak Vánocům rozumějí „tam nahoře“. Lidem v Betlémě je nebe zavřené. Městečko v tu chvíli praská ve švech. Kvůli soupisu lidu bylo v jinak poměrně malém městě tolik lidí, že mnoho z nich zřejmě spalo na ulici. Není vidět nic víc než přízemní realita. Betlém vidí dva utrmácené poutníky, ženu v porodních bolestech, kterou nepřízeň  prosinec 2011

osudu postihla natolik, že nemůže rodit v domě. Ti tedy mají smůlu. Rozkaz nechat se jít zapsat přišel v nevhodnou dobu pokročilého těhotenství. Nastávající maminka musela riskovat své zdraví a zdraví svého dítěte pro úřední povinnost. Možná si lidé v  Betlémě všimli nezvyklé hvězdy, ale jinak vidí jen to, co mají před očima. Vidí trápení mladé maminky, jejíž dítě přichází v tak nevhodnou dobu. Z Božího pohledu to však vůbec není nevhodná doba. Čas příchodu tohoto dítěte byl připraven od věčnosti a přesně v tuto chvíli a na tomto místě se má odehrát. Úplně jinak než běžní obyvatelé a návštěvníci Betléma vidí tuto situaci mudrci z východu – „tři králové“. Moc toho o nich nevíme. Nevíme, zda to byli králové, ale jistě byli vznešeného původu, když měli možnost kontaktovat nejprve Herodův královský dvůr. Netušíme ani, kolik těchto tajemných svědků bylo. Že byli tři, tradice usuzuje jen podle toho, že jsou v textu zmíněny tři dary – zlato, kadidlo a myrha. Tito poutníci, mágové odněkud z východu skrze znamení hvězdy, svědectví Písem a snů rozpoznávají v narozeném dítěti židovského krále. Bůh jim dal nahlédnout do svých záměrů a používá si je k povzbuzení víry Marie a otčíma Josefa i  k povzbuzení naší víry. Scenérii, kterou ostatní vnímají jen jako trápení neznámých poutníků se šťastným koncem zdravě narozeného dítěte, tito muži vidí úplně jinýma očima. Přišli se poklonit někomu, kdo musí mít obrovskou důstojnost, když jej provází taková znamení. Radují se ze znamení

hvězdy, vzdávají čest neznámému dítěti jako králi a přinášejí mu své dary. Nedají se odradit tím, že audience bude u jeslí. Padají na zem a klanějí se narozenému Králi. (Mt 2,11) Jak odlišně bude vnímat vánoční obraz král Herodes. Pro něj se naopak stává noční můrou. I on tvrdí, že by se chtěl dítěti poklonit, ale ve skutečnosti jej děsí démonský strach. Když zjistí, že mudrci opustili zemi, aniž by mu předali potřebné informace, snaží se svou noční můru rozptýlit silou vojenské moci. Betlém a okolí zaplní teror povražděných chlapců. Obraz narozeného krále z Davidova rodu není děsivým obrazem pouze pro Heroda. Celá temná část duchovního světa je nyní v ohrožení. Samotná podstata satanovy říše dostává trhliny. Již za několik let budou démoni při setkání s Kristem křičet jako ten v Kafarnaum: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Mk 1,24 Už teď je tato část duchovního světa v křečích bolesti. Svatá noc Kristova narození je spojena s temnotou duchovního odporu vůči Božím záměrům. Navenek se tato temnota projeví právě ve velkém utrpení betlémských rodin, jejichž synové budou povražděni Herodovými vojáky. Přesto Boží dobrovolná slabost je mnohonásobně mocnější než největší síla Božího nepřítele. Nikdo nemůže zastavit to, co bylo před věky předpovězeno – příchod Božího syna, narození Spasitele. Tímto galerie vánočních svědků zdaleka nekončí. Bůh má své věrné na různých místech. Je vzácné, že ač ve své většině „jeho vlastní jej nepřijali“, Bůh má přímo v jeruzalémském chrámu modlitebníky a proroky, kteří rozpoznávají Kristův příchod. Stařec a stařenka, Simeon a Anna jsou zde jako zástupci Božího lidu, jako praví modlitebníci a proroci. Vidíme, že v době Ježíšova narození jsou tu lidé, kteří se za Kristův příchod vytrvale modlí a očekávají jeho narození. Bůh tyto své věrné zasvěcuje do svých záměrů. Čteme, že „Anna chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeru-

Ing. Tomáš Grulich, M.Th. (43) pracuje jako kazatel Sboru Církve bratrské v Praze 9 Černý Most a jako ředitel vysokoškolského učednického společenství Pražský Tyrannus Hall. Je zakládajícím členem Nadačního fondu nových sborů a učitelem ETS v oblasti sborové pastorace. S manželkou Markétou mají tři děti Veroniku (16), Davida (13) a Lucii (8).

zaléma.“ (Lk 2,38) Skrze její svědectví je tato radost šířena mezi dalšími modlitebníky. Narození Krista je proto spojeno i s jejich modlitbami, věrností a nyní se stává jejich radostí. Radost stařenky Anny a všech dalších věrných Božích služebníků je také částí pravého obrazu Vánoc. Překvapivá radost v jeruzalémském chrámu při Ježíšově obřízce je doplněna vážným Simeonovým proroctvím. „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat - i tvou vlastní duši pronikne meč aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (Lk2,3435) Je to slovo, které bude těžké nosit v srdci, a přesto jej Marie s mnoha dalšími podrobnostmi zachová pro pozdější dobu a zprostředkovaně přes zápisy evangelistů i pro naši víru. Ano, velmi důležitými svědky Vánoc byli samotní Kristovi rodiče – matka Marie a otčím Josef. Kristova matka uchovávala to vše ve svém srdci (Lk 2,51). Pravděpodobně právě její vyprávění je zdrojem toho, že svědectví pastýřů, mudrců z východu, Simeona, Anny a dalších svědků včetně Ježíšových rodičů a rodičů Jana Křtitele mohlo být zachováno i pro nás. Skrze toto svědectví nám může být předáván obraz Vánoc, tak odlišný od toho, který viděli běžní obyvatelé a návštěvníci Betléma doby Kristova narození. I nám je dosvědčováno, že Ježíš narozený v Betlémě je Mesiášem před věky zaslíbeným proroky. Svědci víry nám pomáhají vidět to, co je pouhým očím neviditelné. Pán pánů a Král králů přichází na tento svět v podobě dítěte narozeného v jeslích. Dotkne se pravý obraz Vánoc letos i našeho pozemského putování, nebo uvidíme jen to, co je před očima? Pro pravý obraz Vánoc nestačí pouze opakovat svědectví účastníků vánočního příběhu. Pohled jednotlivých svědků vánočního příběhu je nesmírně důležitý, ale stejně jako oni i my jsme závislí na duchovním zjevení. Nestačí jen přijímat fakta. Pro porozumění pravému významu Vánoc je třeba, aby byly otevřeny naše duchovní oči, aby i nám bylo otevřeno kousek nebe. Právě obraz otevřeného nebe, jak o něm víme od pastýřů, vyjadřuje nebeskou slávu toho, co se v tu chvíli ve skrytosti na zemi dělo asi nejvíce. Kéž bychom i my mohli v tisíckrát opakovaném příběhu znovu zahlédnout nebeskou slávu, která byla zjevena pastýřům. Přidejme se k milionům nebeských bytostí, které oslavují Hospodina za jeho nepochopitelné dílo. Kéž by se sláva, která obestoupila pastýře, nově dotkla také nás. „Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (Lk 2,13)

■ TOMÁŠ GRULICH

prosinec 2011 

rozhovor Rozhovor s Jiřinou Dvořákovou Marešovou

Setkání s Boží velikostí Ohromující a bombastické, když hřmí fortissimo, nebo tiché a jemné při pianissimu, až člověku běhá mráz po zádech a nemůže se ani pohnout. I takové dokáží být varhany v rukou ženy, která na ně zahraje nejen Johanna Sebastiana Bacha a jiné klasiky, ale také Beatles nebo soundtracky z Hvězdných válek. Protože varhany nejsou jen pro staré. Je advent a doba varhanních koncertů, co je na varhanách tak mysteriózního, že se lidé zrovna před Vánocemi nechávají pohltit tímto nástrojem?

Co na nich uchvátilo vás, k varhanám jste se přece nedostala hned?

Především síla zvuku, a to maximální i minimální, kterou nástroj dává. Síla a velikost lidi doslova ohromuje. A zvláště ty, kteří na varhany nejsou vůbec zvyklí. Blíží se totiž zvuku symfonického orchestru a jsou umocněny sakrálním prostorem. Varhany většinou bývají umístěny na kůru, tj. výš, než sedí posluchač, a píšťaly jsou rozmístěny do prostoru, takže hrají ze všech různých stran. Zvuk jednotlivých píšťal se v prostoru spojuje a k posluchači se dostává už zvukově jednotný celek. Prostor si navíc pohrává s jednotlivými tóny, odráží je a tím všechno umocňuje. Efekt nástroje pak bývá doslova bombastický.

Od základní školy jsem byla silně vymezený klavírista, ale bavilo mě všechno možné, takže jsem si skládala různé skladbičky a zkoušela všelijaké improvizace. Pak se ale v mém životě odehrálo něco zajímavého. Ve třinácti letech jsem odjela s  hradeckou evangelickou mládeží na Silvestr do Křižlic u Broumova. Nedovedla jsem se sice bavit jako moje dvacetiletá sestra, ale uchvátily mě malé dvoumanuálové varhánky v místním kostelíčku. Najednou jsem v sobě měla potřebu zahrát si na ně všechny Bachy, na které jsem si vzpomněla, a začala jsem se velice dobře cítit v prostoru kostela a varhan. Měla jsem pocit, že nejde jen o hudbu, že

Kde se varhany vzaly a jak se objevily v křesťanských chrámech?

Jiřina Dvořáková Marešová (35)

První varhany zkonstruoval ve třetím století před naším letopočtem Řek jménem Ktesibios a umístil je do cirku. Byly tedy ryze světským nástrojem a jiným než lyra, panova flétna atp. Měly umocňovat zážitek, který se v cirku odehrával. Pak se na ně zapomnělo, ale v povědomí lidí zůstávalo, že se na ně doprovázejí gladiátorské hry, jako třeba dnes hokej v Kanadě. Trvalo pak několik století, než se varhany objevily v křesťanském prostředí. Prameny se trošku různí, kdy došlo k přijetí tohoto nástroje, ale bylo to buď v  devátém, nebo desátém století našeho letopočtu. Tenkrát ovšem varhany nevypadaly jako dnes, protože se už zapomnělo na konstrukční vynález Řeka Ktesibia.  prosinec 2011

vystudovala hru na varhany na Konzervatoři v Praze ve třídě prof. Josefa Popelky a dále Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze, kde studovala pod vedením doc. Jaroslava Tůmy, a také na Hochschule für Musik und Theater Hamburg ve třídě prof. Wolfganga Zerera. V současné době pokračuje ve svém studiu na Akademii múzických umění v Praze v doktorském programu. V roce 2004 se stala finalistkou Mezinárodní soutěže ve varhanní improvizaci v rakouském Schläglu a v roce 2006 semifinalistkou mezinárodní interpretační soutěže Pražské jaro. Spolupracuje s mnoha komorními soubory, s nimiž koncertuje doma i v zahraničí. Pravidelně nahrává pro Český rozhlas v rámci projektu Historické varhany Čech a Moravy.

nehraji jen Bacha a jen nějaké tóny, byl to pro mě způsob jakési modlitby. Byla jsem ohromena a prožila jsem, že ten nástroj ke svému životu hrozně potřebuji.

Zmínila jste improvizaci, která se stala vaší doménou. jaké předpoklady musí mít hudebník, aby zvládl tento obor? Improvizace mě bavila odjakživa, ale jsem přesvědčena, že je dána do vínku všem lidem, ať už se jedná o uměleckou improvizaci jakéhokoliv typu. Není jen mojí výsadou. Mám zkušenost, že všechny děti chtějí hrát hned, jakmile přijdou poprvé do hodiny. Jenomže než kantor naučí žáčka přečíst první noty a technicky zahrát první tóny, zdá se to jako nekonečná cesta. Improvizace je zábavný způsob, jak tuto cestu urychlit. A navíc se svobodně rozvíjí fantazie. Tato cesta funguje nejen u dětí. Jsem přesvědčena, že se člověk může naučit hrát v jakémkoliv věku. Nejsem si jistá, jestli na všechny nástroje, ale na varhany rozhodně. Učila jsem hrát pána, kterému bylo sedmdesát let, a nikdy předtím na žádný klávesový nástroj nesáhl.

Pro někoho určitě. Dokonce někteří organizátoři hudebních festivalů nepovažují varhany za klasický koncertní nástroj. Raději si pozvou smyčcové kvarteto nebo klavírní trio, pěvecký sbor nebo sólistu. Varhany jsou v tomto smyslu stále jakousi popelkou, ale já si myslím, že je to dobře, protože varhany byly a jsou sakrálním nástrojem. Mám zkušenost s hraním i v koncertních sálech, jsem ale přesvědčena, že takový sál ztrácí něco z vlastností, o kterých jsme mluvili na začátku. Mně se rozhodně hraje lépe v prostoru, který je lidově řečeno „promodlený“, kde se odehrává ještě něco jiného než samotné hraní. Dává mi to větší smysl. V kostele nejde o to, jak hraji rychle, nahlas, potichu nebo technicky dokonale, protože sděluji hlubší dimenzi. A je dobré vědět, že devadesát procent varhanní literatury sděluje duchovní tématiku.

Foto Bronislav Matulík

Varhanní koncerty se většinou odehrávají ve starých chrámových budovách, jako např. u sv. Mořice v Olomouci, málokdy v supermoderních koncertních halách. Nevytváří to dojem, že nejsou součástí soudobé kultury?

prosinec 2011 

ROZHOVOR Ptám se, protože v evangelikálních církvích se namnoze přistoupilo k popové nebo rockové kultuře. Varhany jsou vnímány pouze jako součást staré hudby a mladí, když je slyší, mívají pocit, že se ocitli v minulých stoletích nebo přinejlepším v krematoriu… Je to přesně tak. Naše církve většinou nemají kostely, které se vyznačují bohatou akustikou. Bývají to modlitebny, které ze své podstaty nevyhovují velkým varhanám. Zatímco popová hudba lépe odpovídá „pokojové“ formě. Je-li ta hudba kvalitní, rozhodně proti tomu nejsem. Už proto, že v našich typech církví jde především o texty písní. Hudba je podpůrnou složkou, ale ne dominantní. Takže hraje-li dobře popová, soulová nebo rocková kapela a sděluje-li kvalitní duchovní texty, je to naprosto v pořádku. Chci ovšem říci, že varhanní hudba není stará, ale žel bývá starým způsobem podávána. Není to chyba nápěvů, ale provedení. Bohužel byla minulým režimem přetržena tradice, takže jsme neměli v  církvích dostatek dobrých muzikantů, kteří by kvalitně předávali hudbu dál.

Zaujala mě vaše školička pro maličké varhaníky. Jaký je zájem a baví je to? V současné době učím tři dospělé a dvě děti, kterým je deset a osm let. Učím ještě teenagery, ale ti se odklonili od stylu, což je vlastně v pořádku, protože každý mladý člověk má na výběr, jaký hudební styl ho osloví. Většinou se to v pubertě láme… Moje školička má význam v tom, že děti učím trochu něco jiného a trochu jinak, než by se to učily na klasické základní umělecké škole. Výuku přizpůsobuji jejich zájmu a světu. Protože děti, které chodí každou neděli do kostela, mají jiné vnímání hudby než děti, které neví, co je kostel a varhany. Máme přesně daný cíl: chceme se naučit hrát na varhany, případně doprovázet při bohoslužbách. A to, že se naučíme spoustu literatury okolo, že se naučíme ovládat nástroj, to je jakýsi bonus. Děti jsou motivovány také tím, že mohou obohatit průběh bohoslužby.

Zkuste to se mnou a s našimi čtenáři udělat jako s vašimi malými žáčky, postupně se pokuste nás nadchnout pro váš milovaný nástroj. Čím začneme? Nejjednodušší způsob je posadit vás dolů do kostela a  zahrát vám, co všechno varhany dokáží co do zvuku, barev, síly, technických možností atp. Ukázat vám, jak dokáží ohromovat, jsou-li to mocné varhany, nebo jak dokáží zaujmout kultivovaností zvuku. Zařadila bych promenádu v dynamické škále nástroje a ukázala bych, že varhany dokáží být emotivně váž prosinec 2011

né, humorné, melancholické… A to je to, co každého člověka zajímá. Pokusila bych se ve vás probudit emoce, protože pro hudbu jsou emoce zásadní.

Abych vám to udělal těžší, představte si, že jsem teenager, který má samozřejmě rád muziku, ale poslouchá jen Rihannu, Lady Gaga nebo Metallicu. Čím mě upoutáte? Už jsem měla tu čest strhávat k „varhannímu hříchu“ spoustu teenagerů a většinou je příjemné použít hudbu, kterou oni poslouchají, protože jim jde v prvé řadě o ni. Varhany mají přednost, že se blíží decibelovým výkonem rockové kapele, takže toho umím využít. Zahraji na varhany Piráty z Karibiku, soundtracky z Hvězdných válek, Beatles samozřejmě a všechno, co se po mně žádá.

V kostele nejde o to, jak hraji rychle, nahlas, potichu nebo technicky dokonale, protože sděluji hlubší dimenzi. A je dobré vědět, že devadesát procent varhanní literatury sděluje duchovní tématiku. Snažíme-li se ztvárnit nějakou rockovou nebo popovou písničku na varhany, ukazuji, že kapela je do varhan rozmístěna tak, že pedál supluje bicí a baskytaru, kytary a klávesové nástroje supluje levá ruka, a sólo, tzn. saxofon, zpěv nebo sólovou kytaru, simuluje pravá ruka na zvláštním manuálu. Takto se lze velmi dobře přiblížit k reálnému zvuku moderní skupiny. A když se mi to podaří, teenageři to berou a přes svou hudbu pak mají touhu poznávat něco nového a  dalšího, protože varhany v sobě nesou určitou hloubku. A když se člověk nabaží poměrně jednoduchých struktur popových písní, začne toužit po něčem složitějším a přirozeně se dostává k hudbě klasické. Většinou první takovou skladbou, kterou všichni chtějí umět zahrát na varhany, je slavná Toccata d moll od Johanna S. Bacha. Ta je prvním můstkem ke klasické hudbě. Musím ale říci, že někteří tímto můstkem skončí, protože Hvězdné války jsou pro ně důležitější. Ovšem někdo ten můstek překročí a jde dál.

Teď už nejsem teenager, ale křesťan, který je schopen mystického prožitku Boží přítomnosti

se to dělá kvalitně, má to smysl. Navíc v církvi se děje všechno kvůli textu, takže u moderních písniček je rozhodně lepší alternativní doprovod.

Dobře, co ale říkáte na často opakovanou biblickou výzvu, abychom Hospodinu zpívali píseň novou? Nebylo by doopravdy lepší nechat staré klasiky zavát prachem a zpívat jen písně soudobé?

jen při soudobých chvalách. Jak může Johann Sebastian Bach nebo Petr Eben rozehřát mé nitro, které se touží v uctívání ponořit do přítomnosti Ducha svatého? Uvedu jeden konkrétní a necírkevní příklad z obyčejného školního koncertu. Na ten chodí znudění páni profesoři, otrávené děti, kritičtí spolužáci a pár babiček. Já jsem měla koncert zakončovat a hrát poslední část Nanebevstoupení od Oliviera Messiaena. Jeho hudba je nesmírně krásná, ale pro člověka, který ji už někdy slyšel… Je zajímavá např. v tom, že má v sobě jiné pojetí času. Například pomalé tempo, které má navodit prožitek nekonečnosti, je tak ultra pomalé, že běžný posluchač ztrácí kontinuitu. Úkolem interpreta v takovém případě je svým napětím udržet pozornost posluchače, aby v něm samém ono napětí udržel. Pak se stane i taková skladba strhující a dochází k určité katarzi, když ji člověk dohraje. Záleží na prožitku interpreta, na napojení na samotnou skladbu, Boha i posluchače. A tenkrát jsem měla k dispozici nástroj, který nebyl zvukově kultivovaný, byl agresivní a souzvuky té skladby byly hodně nezvyklé. Říkala jsem si, že to bude oříšek, ale nebyl. Lidé naprosto spontánně reagovali a vlastně prožili nanebevstoupení. Skladba končí symbolicky tak, že nejvyšší rejstřík sugestivně stoupá, výš a výš a výš, až někde mizí…

Hudba se přirozeně vyvíjí, prošla všelijakými předěly, není nakonec opravdu čas opustit „starou“ muziku? Můj sen je, aby si stará hudba s novou v církvi nekonkurovaly a koexistovaly, protože říct, že jenom stará hudba nebo jen nová hudba je v pořádku, je určitě nesmysl. Nežijeme v 19. ani 18. století a musíme vnímat směry a touhy mladých lidí, kteří se potřebují nějakým způsobem duchovně a umělecky vyjádřit. Jediné, co můžeme dělat, je jejich projev umělecky zkvalitňovat, ale rozhodně mu nebránit. Soudobá liturgická hudba v sobě nese předpoklad, že je multižánrová. A když

V Bibli je nebezpečné brát vždycky všechno doslovně. Nová píseň nemusí znamenat novou píseň textově nebo hudebně, ale nová píseň je pro mě i to, když dnes budeme zpívat skladbu např. z 15. století, ale naším způsobem. Tzn. bude nová, protože máme kolem sebe jinou společnost, jiné vztahy a zpíváme ji jinak, nově. Věříme stejné zvěsti nově a stejně. Ale samozřejmě podporuji novou tvorbu, protože člověk se stále potřebuje nově vyjadřovat. Je to důležité. Člověk potřebuje s biblickým textem i modlitbou pracovat a nově ji sdělovat, protože teď má pocit něčeho jiného než měl před týdnem či rokem.

Kromě svého koncertování také po léta pravidelně hrajete při evangelických bohoslužbách. Co je pro vás v církevním prostředí kriteriem kvalitní hudby? Kriterium samotné hudby se nebude vždy krýt s kriteriem dobrého provedení hudebního doprovodu. Jsem přesvědčená, že výborně může doprovázet i  člověk, který není profesionální varhaník a naopak. My varhaníci jsme při bohoslužbách ve služebném postavení. Jsme tam od toho, abychom dobře navodili atmosféru té které písně a nechali lidi dobře zpívat, tudíž dobře vnímat zpívaný text. Varhaník se musí podřídit textu i společenství. Textu v tom smyslu, že varhanními rejstříky čili barvami, navodí atmosféru písně. Společenství se podřídí tak, že lidi sice musí vést, ale nesmí jít proti nim. Jako varhanice v kostele nejsem od toho, abych exhibovala, ale ustoupila do pozadí.

Kdyby rodiče nebo jejich děti po našem rozhovoru zatoužily hrát na varhany, co pro to mají udělat? Rozhodně zajít na jakoukoliv základní uměleckou školu, přestože ne všude varhany vyučují. Lze ale začít na jakýkoliv klávesový nástroj. Hlavní je, aby dítě mělo kontakt s hudbou. Mohou ho dát do dětského pěveckého sboru, do tanečně pohybového kroužku atp. Jde totiž o čisté rozvíjení hudebnosti a je skoro jedno, jakým způsobem se to dělá. A určitě se mně mohou ozvat, začít bychom mohli od příštího školního roku.

Děkuji za rozhovor

■ Bronislav Matulík prosinec 2011 

VÁNOCE POZDRAV Z IZRAELE

Židé o svátcích myslí na osamělé K

řesťané, kteří se diví, že se v Izraeli oficiálně neslaví Vánoce, si neuvědomují, že je Izrael židovský stát, kde se udržují biblické svátky. Židovské dějiny jsou spjaty se Starým zákonem, a proto je volným dnem v Izraeli sobota a sváteční dny v rámci svátku pesach (židovské Velikonoce), svátku týdnů (letnice) a svátku stánků. Dále se slaví svátek chanuka, který má svůj původ v knihách Makabejských, nebo purim podle knihy Ester. Také mesiášské sbory v Izraeli, které znám, slaví židovské svátky a ani by jim nepřišlo na mysl slavit křesťanské Vánoce. Pro Židy, kteří žili po staletí roztroušeni v rámci jiných kultur, ať už to byla jim velmi nepřátelská kultura křesťanská, nebo muslimská, je velkou výsadou, že mají svůj vlastní stát a  svou vlastní s jejich náboženstvím a dějinami spjatou kulturu. Menšiny v Izraeli ať už křesťané nebo muslimové si užívají náboženské svobody. To, co dělá český pravopis, že rozlišuje velkým a  malým písmenem židovskou národnost (Žid) a náboženství (žid), se v praxi velmi těžko činí. Také Židé, kteří uvěřili v Pána Ježíše jako svého Spasitele, se dále považují za židy. Jejich ortodoxní soukmenovci jim to ovšem upírají a označují je za křesťany. To ukazuje, že z židovského pohledu je křesťanství cizí, pohanské náboženství, které nemá s židovským Písmem nic společného. Pro Židy jsme všichni pohané – pronárody, jak to rozlišuje Bible – a nevidí rozdíl v tom, jestli jsme buddhisté nebo křesťané. Křesťané si Pána Ježíše pokřesťanštili, popohanštili a ať už vědomě, nebo nevědomě ho odtrhli od jeho židovského lidu. A Židům samotným to vyhovuje. Z jejich pohledu mají křesťané Nový zákon, Vánoce, Velikonoce a neděli a člověka Ježíše, ze kterého si učinili Boha. Oni mají Tóru, biblické svátky a hlavně pravého Boha, Stvořitele, Boha Izraele. Nevidí na nás nic, co by je přesvědčilo, že máme něco víc. Naopak, i křižáci i Hitler spadají pod celkový pojem křesťan. Tím, že žiji v Izraeli mezi Židy, jsem byla nucena o  tom všem opravdu hodně přemýšlet. Jak můžeme přispět k tomu, aby bylo zřejmé, že Bůh, který stvořil tento svět a povolal Abrahama, je tentýž Bůh, který 10 prosinec 2011

poslal na svět svého Syna Pána Ježíše Krista? Myslím si, že úplně první věc je, abychom si to sami uvědomili. Přečtěme si vánoční příběh ještě jednou pozorněji. Když pomineme židovského kněze Zacharjáše z oddílu Abiova a jeho manželku Alžbětu z rodu Áronova, nemůžeme si nevšimnout, že anděl má hebrejské jméno Gabriel a zvěstuje narození Ježíše, který dostane Davidův trůn a bude navěky kralovat nad rodem Jákobovým. Zdánlivě katolická svatá, Marie, je židovská dívka Miriam, která vyznává: „Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky.“ Ačkoliv dítě dostalo jméno od anděla, než se narodilo, jeho židovští rodiče ho pojmenovali až při obřízce osmého dne, jak je tomu dodnes v Izraeli zvykem. Protože byl prvorozeným synem, přinesli ho do chrámu na obřad vykupování prvorozeného syna, který se udržuje mezi Židy dodnes. Simeon ve své chvále rozeznává, že Ježíš je světlem pohanům a slávou lidu Izraele. Pán Ježíš sám zdůrazňuje v rozhovoru se Samařankou u Jákobovy studny, že „spása je ze Židů“. Můžeme se radovat ze světla pohanům, jen tak si slavit křesťanské Vánoce a ignorovat židovský lid, od něhož jsme Spasitele dostali? Jsme zvyklí slavit Vánoce určitým způsobem. V Bibli nenalezneme žádný příkaz narození Ježíšovo slavit, ale můžeme tam nalézt důvody, proč ho slavit. Co se týče svátků, jejichž dodržování Bůh svému izraelskému lidu přikázal, najdeme v Bibli instrukce, ze kterých se můžeme poučit: „Slavnosti Hospodinovy, které budete svolávat, jsou bohoslužebná shromáždění. Jsou to mé slavnosti.“ (3.  Mojžíšova 23,2) Tento Hospodinův výrok ve mně vzbuzuje určitou bázeň. Ptali jsme se někdy, jak by si asi přál Pán sám, abychom Jeho příchod slavili? Středem naší oslavy by měl být rozhodně On sám. Bohoslužebné shromáždění by nemělo být takovým přídavkem, nýbrž centrem. Židé stráví o svých svátcích hodně času v synagoze při modlitbách a čtení Písma. Jejich děti poskakují venku nebo na blízkém hřišti. Protože je jim o slavnostním dni samém zakázána jakákoli

Foto Johannes Gerloff

práce, musí všechno předem dobře připravit. Každý pátek mají večer menší rodinnou slavnost, kdy se sejde celá rodina, aby zahájila počátek Šabatu. Ti, kdo dodržují svátky podle přísných pravidel, mají všechno dobře zorganizované a naplánované. Není nutné vysvětlovat hospodyňkám, které připravují štědrovečerní oslavu, že užívání si o svátcích předchází tvrdá práce. Je ale opravdu nutné dělat všechno, k čemu mě nutí společenský tlak? Jak už jsem psala, v Izraeli se Vánoce neslaví. Je to jen a jen na nás jako rodině, jak tento svátek uspořádáme. Jeden rok připadl Štědrý večer na čtvrtek a všechny děti se nemohly uvolnit ze svých všedních povinností. Tak jsme odložili nadílku až na pátek a strávili nádherný pokojný večer kolem Božího slova nad vánočním příběhem. Nikdo nespěchal kvůli dárkům, nikdo nebyl zklamaný, protože nedostal přesně to, co si přál a očekával. Ne, že bychom nemohli najít v Bibli zmínku o darech. Když Mordechaj a královna Ester ustanovili slavení svátku purim, napsali v dopisech všem Židům, „aby je slavili jako dny radostného hodování a aby posílali jeden druhému dárky a chudým dary.“ (Ester 9,22) Židé o svých svátcích myslí na chudé a na osamělé. Když je například nějaký voják sám, protože se přistěhoval do Izraele bez rodiny, vždycky se mu dostane pozvání od několika rodin. Není špatný nápad obdarovávat se vzájemně z radosti nad tím, co učinil Hospodin. To je biblický motiv. Původně se v rámci katolické církve dávaly dětem dárky na Mikuláše. Martin Luther začal propagovat nadílku na Vánoce, aby odvedl pozornost dětí od uctívání svatých ke Kristu. Mikuláš se ovšem pod

jménem Santa Claus, Father Christmas a Weihnachstmann do Vánoc zase vloudil. Nenechme se odvést od pravé vánoční zvěsti dobromyslně vyhlížejícím staříkem s červenou kapucou. Před téměř čtyřmi sty lety napsal kazatel Johann Conrad Dannhauer ze Štrasburku: „Mezi dalšími lapáliemi, aby se původní vánoční čas trávil s něčím víc než jen slovem Božím, je i vánoční stromeček, který si lidé doma vystaví, ověsí figurkami a cukrovím a posléze nechají opadat. Odkud tento zvyk pochází, nevím, jedná se o dětskou hru.“ Zajímavé je, že i církev v Německu, odkud zřejmě pochází jak vánoční stromeček, tak Santa Claus, kritizovala „pohanské“ používání vánočního stromku. Není ovšem jisté, že k tomu měla duchovní důvody. Církvi patřily rozlehlé lesnaté oblasti a jejich plundrování před Vánocemi překračovalo únosné meze. Žádné svíčky, barevné žárovičky, lesknoucí se kouličky nebo řetězy nenahradí pravé světlo v člověku, kterým je Pán Ježíš sám a Jeho slovo. Zvyk vánočního kapra nápadně připomíná rybu o židovském novém roku, která se servíruje s hlavou i  ocasem na připomínku Hospodinova slova: „Hospodin tě učiní hlavou a ne chvostem, budeš vždycky stoupat výš a neklesneš níž, budeš-li poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha… Neuchýlíš se napravo ani nalevo od žádného ze slov, která vám dnes přikazuji, tím, že bys chodil za jinými bohy a sloužil jim.“ Své úvahy bych ráda shrnula takto: Všeho s mírou – cukroví, dárků, dekorace – jen Božího slova není nikdy dost. Požehnané vánoční svátky Vám přeje z Jeruzaléma

■ Krista Gerloffová

prosinec 2011 11

TÉMA

Ilustrace Ondřej Košťák

DAVID BEňa

12 prosinec 2011

C

o máme na mysli, když mluvíme o „člověku Kristu Ježíši“? Co všechno skutečně míníme, co všechno, byť nevědomky, vyslovujeme? „Člověk Kristus Ježíš“, to je Ježíš, jak ho známe z  Nového zákona: Žid z Židů, Galilejec a Nazareťan, o němž se „mělo za to, že je syn Josefův“, tesař či kameník, jeden z potomků vyvráceného královského rodu, příslušník okupovaného národa, daňový poplatník zapsaný v protektorátním římském i v domácím chrámovém registru. „Člověk Kristus Ježíš“, to je účastník apokalyptického hnutí křtitele Jana, originální učitel lidu, divotvorce a přítel hříšníků, prorok přicházející Boží vlády, politický a  náboženský odsouzenec, jehož hrob byl třetího dne po exekuci nalezen prázdný. „Člověk Kristus Ježíš“, to jsou také vědomosti, kterých nabyl, řeči, kterými vládl; to jsou představy a otázky, které sdílel se svým národem, jeho motivy a cíle, zbožnost i povolání a víra. Mluvíme-li o  „člověku Kristu Ježíši“, pak nemluvíme o abstraktní ideji „lidství“, nýbrž řeč je o  konkrétním muži z masa a kostí, a tedy – ač většinou nevysloveně – také o jeho konstituci a povaze, o jeho dospívání a zrání, o jeho rodině, o jeho vztahu k práci, k jídlu, k lidem, k ženám, k sexualitě… Anebo jsme tím o „člověku Kristu Ježíši“ řekli příliš?!

Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. 1 Tm 2,5

Tradiční konzervativní věrouka o většině ze zmíněných aspektů člověčího života mlčí. Spíše „liberálové“ z různých důvodů a s různými výsledky pátrají po „historickém Ježíši“. Ovšem je hledání „historického Ježíše“ opravdu (jen) liberální pátrání? Křesťanská církev už od svých počátků odporovala tzv. doketismu, nauce a životní optice, podle níž Kristus nemohl být skutečným člověkem z masa a kostí, protože lidská existence je nevyhnutelně existencí tělesnou a tělo jako takové je duchovně i morálně méněcenné a zlé. Církev se této „superduchovní“ doktríně vždycky bránila – vzpomeňme na tvrdá slova apoštola Jana o „antikristech“, kteří neuznávají, že Ježíš „přišel v těle“ (1J 4,2n; 2J 7) –, ovšem ubránila se vždycky také onomu životnímu pocitu (a praxi), oné štítivosti vůči všemu pozemskému? Otázka tedy zůstává na stole: Co máme na mysli, když mluvíme o „člověku Kristu Ježíši“?

Všichni lidé Co měl na mysli Pavel, když napsal (1 Tm 2,5): „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a  lidmi, člověk Kristus Ježíš“? Nestačilo by říci: „Kristus Ježíš“? Proč ono nezvyklé, pro nás snad až disharmonické spojení „člověk Kristus“? Proč se zdůrazňuje, že prostředníkem mezi Bohem a lidmi je člověk? Ve druhé kapitole prvního listu adresovaného Timoteovi, odkud náš citát pochází, vybízí apoštol Pavel křesťany k přímluvám „za všechny lidi“. Sbor má v modlitbách pamatovat nejen na své vlastní potřeby, případně na potřeby křesťanů obecně, nýbrž má děkovat a prosit za všechny, zejména „za všechny v moci postavené“. Proč? „Abychom mohli vést tichý a klidný život ve vší zbožnosti a vážnosti,“ vysvětluje Pavel. „Vždyť je to dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé byli spaseni.“ Církev se modlí za všechny lidi, aby mohla žít ve vší zbožnosti a vážnosti a aby tak všichni lidé mohli dojít spasení: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny…“ Pavlovo evangelium je univerzální, Pánu Bohu v  něm jde o všechny lidi! Není tolik bohů, kolik je národů! Je pouze jeden Bůh, jak vyznává Izrael v modlitbě Šema ráno a večer, každý den (Dt 6,4); a  tento jediný Bůh, ačkoli se nazývá Bohem Izraele, je Bohem nejen Židů, příp. křesťanů, nýbrž je Bohem a Spasitelem všech (1 Tm 4,10)! Obdobně jediný prostředník prostředkuje mezi jediným prosinec 2011 13

TÉMA

David Beňa, lic. theol. (36) Kazatel Církve bratrské a tajemník studijního odboru při Radě Církve bratrské, studoval na Svobodné teologické fakultě v Basileji (STH Basel), je ženatý a s manželkou Evou mají dceru.

Bohem a všemi lidmi, nejen mezi Bohem a několika málo vyvolenými. Proto se má církev modlit za všechny, protože její Bůh je – Kristovým prostřednictvím – Bohem všech… Ovšem proč Pavel zdůrazňuje, že tímto prostředníkem je „člověk Kristus Ježíš“? Snad aby se, podobně jako apoštol Jan, postavil latentnímu pokušení opovrhovat časným světem ve jménu věčné spásy (1Tm 4,1nn). Snad aby ukázal, že Kristus Ježíš není jen křesťanská obdoba pohanského Herma, božského posla olympských bohů. Pavel zde ukazuje, že Bůh Izraele má své vlastní, osobité cesty k lidem, a to – už tradičně (Oz 11,4) – cesty lidské! Proto Pavel myslím zdůrazňuje, že mezi jediným Bohem a všemi lidmi prostředkuje právě člověk, „člověk Kristus Ježíš“. Právě v tomto člověku Ježíši Bůh totiž přišel na dotek nejen k Izraeli – jako Mesiáš Izraele –, ale i ke všem lidem bez rozdílu, bez ohledu na národnost a stav či původ. Přišel jako člověk k lidem, jako bližní ke svým bližním, jako náš spolučlověk, jako jeden z nás.

Jeden z nás Jako jeden z nás? Ano. Evangelia vypráví přirozeně a  bez skrupulí o Ježíšově moci, stejně jako o  jeho slabosti! Vypráví o jeho nezlomné energii i o jeho únavě (J 4,6); o jeho cílevědomosti a odvaze i o jeho tápání a strachu (L 22,39nn). Vypráví, jak Ježíš zázračně nakrmil tisíce lidí a také jak sám hladověl a žíznil (Mt 4,2; J 19,28). Mluví o výšinách ducha i o prosté potřebě nebýt sám (L 22,14; Mt 26,38). Vypráví o vytrvalé laskavosti i o náhlém hněvu a slzách dojetí (Mk 10,14; J 11,33n). Čteme slova přátelství, ale také slova odsudku a zraňující ironie (Mt 23,1nn). Vidíme poslušného syna rodičů i rodinného outsidera (Mk 3,21.31nn); sledujeme poutníka mezi poutníky a také mistra v jejich čele (Mt 21,1nn); učitele mezi učiteli, který sdílí témata a metody židovské učenosti, který ovšem mluví autoritativně sám za sebe (Mt 5,21n; 7,28). Vidíme muže, který nemá, kde by hlavu složil, a přece je všude doma – všude a  nikde (Mt 8,20.24); který je stále mezi lidmi, a přece stojí sám; srovnávaný 14 prosinec 2011

s  jinými, a přece nesrovnatelný; milované dítko Otce na nebesích jako všichni kolem, a přece Syn jednorozený a jedinečný. Jeden z nás? Ano. A přece zároveň ne…

Zosobnění Izraele Život člověka Ježíše je životem člověka mezi lidmi, je životem Žida oné velké a smutné doby: v zápase o spravedlnost, v nadějích na vykoupení, v solidaritě s osudem svého křižovaného národa. Život člověka Ježíše je v jistém ohledu životem snad dokonce typickým. Jako by se v něm soustředil a ztělesňoval život všeho Izraele (a dokonce všech lidí). Jako by Ježíš v sobě toto všechno soustřeďoval a ztělesňoval záměrně! Ano, je jedním z nás, ale v této záměrnosti, v tomto svém zvláštním poslání vybočuje a je nesrovnatelný. Je jako my, avšak ne proto, že my jsme automaticky jako On, nýbrž je jako my, protože se s námi aktivně ztotožnil. Ale nejen s „námi“ obecně, s imaginárním lidstvím či povšechným lidstvem – které lze dobře milovat, a přitom přehlížet jednotlivce –, nýbrž ztotožnil se se svým lidem, s židovským národem, s Izraelem Božím, s jeho příběhem, s jeho posláním, s jeho osudy, s jeho selháním i zaslíbeními a nadějemi. Evangelia vypráví Ježíšův život v kulisách dějin Izraele. V otevřených i skrytých narážkách o něm vypráví tak, jako by Ježíš tyto dějiny reprízoval, jako by je ve svém lidském životě rekapituloval, jako by tyto dějiny Izraele Božího vedl dál – až k jejich vrcholu. O Ježíšově narození se vypráví jako o narození nového Izraele, nového Jozua, nového Mojžíše i Davida (Mt 1,1-25). Jako kdysi národ Izrael vyšel z Egypta, tak musel i Ježíš (Ex 4,25; Oz 11,1; Mt 2,1315). Jako kdysi Izrael prošel mořem a pouští, tak i Ježíš musel projít křtem vody a tavící výhní pouště (Mt 3,13-4,11). A jako kdysi – a do Ježíšova dneška – Izrael procházel vyhnanstvím a porobou, Božími soudy, tak i Ježíš se vydává do rukou okupantů

„K věčnému spasení jest však nezbytné, aby každý věrně věřil také ve vtělení Pána našeho Ježíše Krista. Správná víra je, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, je právě tak Bůh i člověk. Je Bůh, z podstaty Otcovy před věky zplozený, i člověk z podstaty matky v tomto věku narozený; dokonalý Bůh, dokonalý člověk, záležející z rozumné duše a z lidského těla, rovný Otci podle božství, menší než Otec podle lidství, jenž je sice Bůh i člověk, ale přece nikoli dva, nýbrž jeden jest Kristus.“ Těmito slovy formuloval ve čtvrtém století křesťanskou víru Athanasius Alexandrijský, když bránil božství Ježíšovo. Co však znamená Ježíšovo lidství?

a bere na sebe – „Král Židů“ a „Boží služebník“ – kříž celého Izraele: aby ho obrátil ve vzkříšení a spásu pro všechny (srov. Iz 40 - 55). Člověk Ježíš je Izraelitou, je zosobněním Božího Izraele.

Zosobnění Boží Ale je tak rovněž zosobněním Boha Izraele! Vzpomeňme jen na andělské Zdrávas (L 1,31-33) a na Mariin nebo Zachariášův chvalozpěv vítající Boží návrat na Sijón, Boží příchod v Mariině maličkém (L 1,46nn; 2,67nn). Vzpomeňme na vznešený Janův Prolog (J 1,1-18), podle nějž Boží tvůrčí, oživující slovo přišlo v člověku Ježíši „stanovat“ do středu Izraele (v14a), obdobně jako kdysi na sinajské poušti Boží slovo a Sláva sestoupily doprostřed lidu, když Hospodin promlouval z oblaku a když přebýval ve stánku uprostřed tábora (Ex 19-20; 40,34nn). S Ježíšem – a v Ježíši – znovu na Izrael pršela nebeská mana (J 6,1-15.30nn). S Ježíšem – a v Ježíši – se k Izraeli navracela Boží sláva a vláda (Mt 3,17; 21,1nn; 27,37). S Ježíšem – a v Ježíši – k Izraeli a všem lidem lidsky přišel Bůh Izraele, Bůh všech. Že to bylo bez nebeských hromů a blesků? Že mana padala někde na louce mezi galilejské venkovany? Že se Boží Král vrátil do svého Města na oslátku a udílel milost z trůnu kříže? Že to byl právě člověk Ježíš, který naplnil osud lidu Izraele, „syna Božího“ (Ex 4,25), a který – co Syn Boží – zosobnil i Boží návrat na Sijón? Ano, jistě! Právě takhle lidsky přece Bůh Izraele již odnepaměti přicházel ke svému lidu: v lidských slovech zákona, v mnohé trpělivosti lásky a vášni soudu, v nových a nových slibech spásy navzdory všemu hříchu… A nyní dokonce jako člověk mezi lidmi: ukřižovaný a vzkříšený Izrael, ukřižovaný a vzkříšený Bůh.

Boží tvář, tvář člověka Co máme na mysli, když mluvíme o „člověku Kristu Ježíši“? Co všechno míníme, co všechno vyslovujeme? Vyslovujeme a vyznáváme, jaký je náš Bůh: Je to Bůh, jemuž nic lidského není cizí; který i lidský hřích bere na sebe a přemáhá ho; který s námi podstupuje i naši smrt, aby ji přemohl; který i nás oživuje ve svém vítězství. Je to Bůh, který od nepaměti sestupuje k lidem, který jde s lidmi, který jde s lidmi nablízko jako náš bližní. Bůh s lidskou tváří. Anebo člověk s tváří Boží… „Boha nikdo nikdy neviděl,“ píše Jan (J 1,18), „jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl“: „prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“. ■ David Beňa prosinec 2011 15

TÉMA Rozhovor na téma lidské stránky Ježíšova bytí

Jaký byl Ježíš člověk? Zdá se, že podobnost člověka Ježíše s námi není náhodná. Od prenatálního období až po smrt se každý musí vyrovnávat s přátelským i nepřátelským světem, který ho obklopuje, sám se sebou a také s Bohem, který ho přesahuje. Marie i Josef si museli vybojovat přijetí dítěte, které neplánovali. Jakou roli to hraje pro samotné dítě v prenatálním období? Očekávané narození dítěte je vždy důležitým testem osobnostní zralosti pro oba nastávající rodiče. O to více to platí v případě, kdy je příchod dítěte neplánovaný. Tato situace zpravidla vyvolává řadu silných emocí od překvapení, strachu až zpravidla po konečný pocit radosti. Nenarozené dítě se velmi brzy dostává do aktivního kontaktu s matkou a veškeré emoce matky a její psychická vyrovnanost či nepohoda, ale i emoce nastávajícího otce ovlivňují jeho psychický vývoj dlouho před samotným narozením. O tom, jak původně neplánované dítě bude po narození prospívat, ale nejvíce rozhoduje skutečnost, zda dítě bude rodiči při svém příchodu na svět pozitivně přijato.

V případě narození Ježíše nebylo respektováno téměř nic z práv rodičů, jak jsou chápána dnes. Zkoumáte u svých pacientů, jak přišli na svět? Pokud chceme jako odborníci porozumět životní historii našich pacientů a klientů, musíme se zajímat již o okolnosti prenatálního vývoje, protože životní běh člověka nezačíná až jeho narozením. Základy psychického vývoje musíme hledat právě již v období života plodu a v jeho reakcích na pozitivní, ale i negativní podněty, jako je bolest, stres matky apod.

Co je třeba udělat pro dítě, aby zvládlo úděl uprchlíka, kterému jde o život? Situace uprchlíka je obecně velmi stresující a  zatěžující, neboť jsou ohroženy základní podmínky existence, jako je ztráta domova, obava o  vlastní život i život nejbližších lidí. Násilně je přerušena dosavadní kontinuita života. Je pochopitelné, že se tyto negativní emoce do určité míry na dítě přenášejí. Na druhé straně může rodiče pozitivně posilovat skutečnost, že mohou dítěti zajistit novou přijatelnější a bezpečnější budoucnost, tak 16 prosinec 2011

jak tomu bylo v případě Josefa. Právě vědomí otevřené budoucnosti a udržení pozitivních emočních vztahů pomáhá člověku lépe se vypořádat s traumatizujícími situacemi.

Oproti munulosti je dnes rodičům k dispozici veliké množství pedagogické literatury. Měli Josef s Marií dobrou šanci vychovat moudře své dítě? Josef s Marií především pokorně naslouchali Božímu hlasu a nechali se jím vést, třebaže zpočátku Božímu plánu nerozuměli. To se pozitivně projevilo v jejich rodičovském chování i ve výchovných postojích, které při výchově Ježíše uplatňovali. Bez ohledu na dobu, ve které rodiny žijí, existují určité základní psychické potřeby dítěte, které by měly být náležitě uspokojovány, jako je potřeba pozitivních citových vztahů, potřeba řádu a smysluplného světa, potřeba životní jistoty, potřeba naděje. Tyto potřeby jsou platné pro všechny lidské kultury.

Lukáš zaznamenal Ježíšův přechod do dospělosti, to když se ve dvanácti letech rodičům ztratil a zůstal diskutovat v chrámě s učiteli. Jak hodnotíte toto Ježíšovo chování? Tento příběh postihuje výjimečnost Ježíšova dětství na pozadí Božích plánů. Ježíš se v mnoha směrech projevoval jako mimořádně nadané dítě – měl tendenci klást otázky autoritám, dovedl argumentovat, dá se předpokládat, že měl i výborné pozorovací schopnosti, byl zvídavý, rychle se učil, dokázal přijímat množství informací, zajímal se o otázky morálky a spravedlnosti. Samotní rodiče bývají často zaskočeni mimořádnými projevy a chováním takto nadaného dítěte, kterému sami hůře rozumějí. Podobně to prožívali i rodiče Ježíše.

Ježíš je představen jako muž z Nazaretu. Nazaret je galilejským městem, ale v Judsku Galilea neměla dobrou pověst. Jak člověka determinují kořeny a místo, kde vyrostl?

Pro formování vývoje dítěte mají vlivy prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, samozřejmě důležitý význam – dítě v tomto prostředí získává určité specifické sociální zkušenosti, osvojuje si určitý styl života i  specifické způsoby chování. Jedinec pocházející navíc z jakkoliv problematického prostředí musí často bojovat s nejrůznějšími předsudky a postojovými stereotypy okolí, kdy je hodnocen stejně jako ostatní příslušníci z tohoto prostředí pocházející, a to bez ohledu na své individuální odlišnosti. Často pak musí vynakládat zvýšené úsilí, aby tento sociokulturní handicap překonal.

Ježíš se pravděpodobně vyrovnával s tím, že Josef byl pouze jeho otčímem. Jak těžké je pro dítě zvládnout fakt, že rodič či rodiče nejsou jeho vlastní? Především je nutné uvést, že dítě by mělo být o okolnostech svého pravého původu pravdivě a hlavně včas informováno. Vhodný je věk zhruba kolem tří let, pozdější sdělení již může být problematické. Dítě by s tímto vědomím mělo v nevlastní rodině vyrůstat. Pokud nevlastní rodiče projevují dítěti lásku, mají porozumění pro jeho potřeby, dítě bezvýhradně přijímají i s jeho slabostmi a případnými omezeními, je dítěti v nevlastní rodině dobře. Varovala bych ale před naivitou častých postojů, že se dítě za takovýchto rodinných podmínek nebude zajímat o  své původní rodiče. Dítě si může projít obdobím, kdy bude tato otázka pro něj dominantní a bude se o své původní rodiče zajímat. Zde opět platí důležitost pravdivých a věcných informací.

Evangelisté zmiňují Ježíšovy sourozence. Vyvíjí se dítě jinak, vyrůstá-li jako jedináček, a jinak v  prostředí velké rodiny? K jaké alternativě se přikláníte u Ježíše?

PhDr. Pavla Cimlerová dětská psycholožka v poradenské praxi a soudní znalkyně v oboru dětské psychologie, vedoucí katedry psychologie a vyučující psychologických předmětů na ETS VOŠ v Praze, členka Církve bratrské.

V evangeliích se najednou Ježíšův pozemský otec ztrácí, jako by jeho role byla vedlejší. Co obecně platí o roli otce v rodině a co znamená pro dítě jeho ztráta? Budeme-li hovořit o současné rodině, dochází k určitému odklonu od tradičního pojetí muže–otce jako výhradního živitele rodiny k pojetí angažovaného otce, který je stejně kompetentním a citlivě pečujícím vychovatelem jako matka a který je svému dítěti blízko jak fyzicky, tak i psychicky. Významnou součástí jeho role by měla být emocionální podpora ženy a ochrana rodinných hodnot včetně udržování řádu v rodině. Ztráta otce znamená pro dítě především ochuzování jeho sociálního a emocionálního vývoje a absenci přirozeného modelu mužské životní role.

Určitá specifika ve vývoji jedináčků lze skutečně pozorovat. Obecně lze říci, že na jedináčka bývají kladeny větší nároky jak vzdělávací, tak i emocionální. Pozornost rodičů, jejich očekávání i ambice, které se v mnohočetných rodinách dělí na více dětí, jsou v případě jedináčka soustředěny pouze na něj. Jedináčkovi navíc chybí zkušenost ze soužití v sourozenecké skupině. Důležité proto je, aby se dítě–jedináček obklopoval širší příbuzenskou rodinou či vstupoval do jiných vnějších sociálních vztahů. Významnou roli může v případě věřících rodin sehrát sborové společenství. Je pravděpodobnější, že Ježíš vyrůstal v prostředí šíře pojaté rodiny.

U Ježíše došlo k radikální změně životního stylu, když opustil Nazaret, řemeslo tesaře a stal se potulným rabínem. Co taková změna vypovídá o člověku? Ježíš byl k této službě povolán a poslechl Boží hlas. Taková změna zpravidla znamená, že člověk byl ve svém životě konfrontován se stávajícím systémem hodnot a v důsledku této konfrontace hledá jiný smysl vlastního bytí a existence.

Ježíš se nikdy neoženil, přesto evangelia popisují jeho blízké vztahy k ženám. Jak hodnotíte tuto oblast jeho života? A lze skutečně žít plnohodnotný život bez partnera? prosinec 2011 17

TÉMA Ženy Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je i doprovázely, jak o tom svědčí mnohé novozákonní příběhy. Ježíš hovořil se ženami se stejnou vážností a otevřeností jako s muži. I přes vysokou hodnotu rodinných vazeb v tehdejší době se Ježíš rozhodl k opuštění těchto vazeb pro hlásání evangelia. Lidé mají hluboce zakotveny dvě důležité potřeby – potřebu intimního emočního soužití a  touhu mít děti a prožívat s nimi hluboké citové pouto. Pokud se člověk dobrovolně, nikoliv vynuceně, rozhodne pro život bez partnera a bez sexuální intimity, může prožít smysluplný život tehdy, pokud si položí jiné bytostně uspokojující životní úkoly či je k nim povolán.

Příběh z Betánie poodhaluje význam přátelství především v těžkých životních chvílích. Ježíš sestry Lazara utěšuje a projevuje jim lásku a oddané přátelství. Přátelé jsou ti, kteří trpělivě dokáží naslouchat, taktním způsobem projevit zájem o  naše problémy a nabídnout nezištnou pomoc. Místo odpočinku a  relaxace by mělo přinášet úlevu od napětí, starostí i případných úzkostí, které člověk prožívá. Dostatečný odpočinek a relaxace v našem životě jsou předpokladem vnitřního klidu a potřebné duševní vyrovnanosti.

Jednoho dne se rodina rozhodla Ježíše zmocnit a izolovat ho od společnosti. Z čeho asi Ježíše podezřívali? Jaká diagnóza byla na stole?

Spirituální rozměr pomáhá k ukotvení člověka, k  nalezení jeho hlubšího smyslu a porozumění životu. Přes vnitřní duchovní život lépe porozumíme sami sobě i smyslu událostí. Spiritualita vede k vnitřnímu ztišení a bližšímu kontaktu s Bohem. Našim životům dává navíc i hlubší etický rozměr.

Příbuzní Ježíše podezřívali z toho, že je vyšinutý, že blouzní, neboť má démona. Věřili tomu, že démoni působí šílenství. Z hlediska dnešní psychiatrické vědy se nabízí podezření na těžší duševní nemoc pravděpodobně z okruhu psychotických onemocnění.

Tím jsme se dostali ke konfliktům, které musel Ježíš řešit, např. ve věci daně císaři nebo v otázce penězoměnců v chrámě atp. Jak na vás Ježíš v těchto okamžicích působí? V uvedených situacích vystupoval Ježíš jako někdo, kdo narušuje dobové a náboženské konvence, v  dnešní terminologii bychom mohli použít výraz rebel. Nejedná se však o vzpurnost, ale o Ježíšovu statečnost, smysl pro spravedlnost a odpovědnost. Proto byli lidé nadšeni jeho učením, protože bez ohledu na konvence kázal pravdu a svá slova potvrzoval svými skutky a svým životem.

Předpokládám, že jako pedagoga by vás mohlo zajímat zvládání Ježíšova učitelského řemesla. Jaký dojem si odnášíte z hospitací na jeho hodinách? Ježíš byl především moudrý a inspirativní učitel. Nečekal, až žáci přijdou za ním, ale sám se svým učením za svými žáky vycházel. Vyučoval trpělivě i přísně, ale s hlubokým vztahem a přístupem ke svým žákům. A především žil tak, jak učil.

Ježíš měl i svůj soukromý život, neobešel se bez přátel. Mám na mysli Betanii. Jakou roli v životě člověka hraje přátelství, místo odpočinku a relaxace? 18 prosinec 2011

Ježíš měl ovšem také i svůj vlastní duchovní život. Často odcházel na pustá místa, aby byl sám. Co znamená pro psychiku člověka spirituální rozměr?

Na konci Ježíšovy pozemské cesty ho nacházíme v Getsemane, kde potí krev. Můžete povědět něco o strachu ze smrti a utrpení? Panický strach ze smrti provází v dnešní době mnoho lidí. Naše současná společnost má tendenci smrt vytěsňovat a tabuizovat. Nejistota a obavy se týkají zejména toho, co bude po smrti, jaké bude umírání i  úzkosti z nebytí. Víra v Boží existenci pomáhá tyto úzkosti nejen efektivně zvládat, ale přináší věřícímu člověku i naději, že život smrtí nekončí.

Jaké bylo Ježíšovo umírání na kříži? Ježíš na kříži prožíval extrémní utrpení a strádání, které bylo provázeno prožitkem samoty, opuštěnosti a vnitřní bolesti. Tím smrt Ježíše získává obecně lidský rozměr. V Ježíšově smrti je však skryta naděje, že slábnoucí tělo, vnitřní bolest i pocit osamocení je jen přechodný stav před vykoupením a konečným osvobozením.

A co pro vás osobně znamená člověk Kristus Ježíš? Především vzor jednání v tom, co učil, jak jednal, koho ve svém životě podporoval, komu pomáhal. Je pro mě i osobním příkladem vnímavosti k potřebám druhých, pokory, poslušnosti a odevzdanosti do Božích rukou.

■ připravil bronislav matulík

KOMENTÁŘ

Bůh se stal člověkem, aby... Před šesti lety jsem prožil neobyčejný advent. Děti z našeho sboru nacvičovaly dramatickou adaptaci knihy Lev, čarodějnice a skříň od C. S. Lewise. Byl jsem jediný vousatý a zarostlý po ruce, a tak jsem dostal tu čest zahrát si samotného lva Aslana. Byla to tehdy událost, všichni se na divadlo moc těšili. Představení se vydařilo a pro mě mělo navíc jeden zvláštní rozměr. Ještě několik měsíců poté na mě některé děti ukazovaly, smály se a pokřikovaly „Ahoooj, Aslane!“ Tehdy mě to hřálo u srdce. A napadlo mě, že být Aslanem pro lidi kolem, to není jen tak. „Bůh se stal člověkem proto, aby se člověk mohl stát Bohem“ – takhle směle a podivně, to řekl kdysi Athanasius, učitel staré církve, jehož slova měla ve své době velikou váhu. Athanasius nebyl kacíř, neplul jako zákeřný žralok v pokojné laguně pravověří. Nešlo mu o to nějak pokřivit, zglajchšaltovat nebo svým vlastním záměrům a úsudkům přizpůsobit Boží pravdu. Usiloval o úplný opak: pokorně, s Písmem jako hlavním vodítkem, zápasil o co nejvěrnější vyjádření tajemství víry – onoho velikého zázraku, z něhož pramení naše veškerá naděje. A přece, nepopletl to tady nějak? Jak by mohl být člověk… Bohem? Vždyť není právě tady někde kořen všeho zla? Není přesně tento motiv tím, co nás lidi dokáže štvát, ovládat a pudit ke zrůdnostem? Už v rajské zahradě přece něco takového proběhlo. Už tam je přislíbené božství onou jedovatou strunou, kterou tak podmanivě rozezněl sám Satan k poslechu Adamovi a Evě. A už tehdy uspěl. Lidé se zaposlouchali a podlehli té melodii, rozhodli se povstat a „být jako Bůh“. A my dobře víme, co od té doby přináší, když tančíme v rytmu téhle písničky. Ať už zvesela, bez starosti, anebo v důstojném, patetickém pohroužení. Kdykoliv jsme sobě bohy, z lidí okolo nás se stávají ministranti ve svěracích kazajkách, na našich oltářích teče krev a ve svatyni naší duše je zima a mrtvolné, strašidelné ticho. Copak tohle všechno starý Athanasius nevěděl? Asi věděl, a přesto spojuje nespojitelné. Přesto, v duchu Písma, zve člověka do nejzazší blízkosti Boží. Tak blízko, že už to ani víc nejde. Jak to tedy myslel ten Athanasius? A jak to myslel hlavně Kristus, když se stal člověkem a člověka pozvedá tak nebetyčně vysoko? Co to znamená, že máme být jako On (dokonce jako Bůh! – Mt 5,48), že máme činit větší skutky než on, že můžeme být JEDNO s Ním i s Otcem v nebesích (srov. J 17,21-23; srov. 1Kor 15,28)? Jak to, že z našich obličejů může svítit sama sláva Boží (2Kor 3,18)? Nemáme než myšlenky a slova, která jen neohrabaně pátrají po skutečném smyslu toho všeho. Vždyť je to opravdu tajemství, že Bůh a člověk…, že to jde dohromady. Ale máme nápovědy, máme indicie jako svíčky při bojovce v lese, takže nemusíme bezcílně tápat tmou, můžeme zvědavě luštit tu velikou hádanku. Na našich obličejích se prý může zrcadlit sláva Boží (2 Kor 3,18). Už praotci Mojžíšovi se to kdysi stalo. A lidé se tehdy třásli, odvraceli oči, bylo to na ně příliš veliké, příliš svaté. Nyní však je tomu jinak. Něco se stalo. Bůh odhalil svou tvář – a jaký div! – my do ní smíme pohlédnout. Co čteme v té tváři, co v ní vidíme? Vidíme vrásky a hněv. Nad nesmyslností a zlou vůlí těch, kteří jako smyslů zbavení ničí život a nic nechápou (např. Mt 21,33-45; 23,13-36; J 9,40-41). Ale vidíme též úsměv. Pán Bůh má radost, že je mezi svými, že je na zemi, že je s lidmi (Mt 9,14-15), přitakává všem dobrým záměrům, všem okamžikům účasti, všem pokusům o dobro, lásku a pravdu (Mt 5,2-12; Mk 14,6-9). A ještě něco čteme v Božích očích. Je tam neskonalý soucit a dojetí. Nad strachem, nejistotou, vyčerpáním a konec konců i nad vší tou bídou, za kterou si mnohdy můžou lidé sami (Mt 9,35-38; J 14,1,18-19). Ano, i slzy lítosti stékají po skráních Božích. I tam, kde se my umíme jenom hněvat (Mt 27,37-39; Lk 23,34). Bůh odhalil svou tvář a – jaký div – ten pohled napříště už nemusí děsit. Právě naopak, ten pohled všechen strach zahání, je to pohled, který dojímá až k smrti. Když hledíme do té tváře, je to jako když překvapený poutník nalezne truhlu s pokladem, otevře ji a záře nesmírná rozsvítí i jeho obličej. I na něm kousek ulpí a ostatní z toho světla mohou žít. Tak tedy takhle se můžeme „stávat Bohem“. Ne abychom svlékli kůži jako had a stali se něčím víc, než jsme. Jinak: stávat se Bohem znamená konečně opravdu být ve své kůži – být člověkem. „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát člověkem.“ Kdekoliv, kdykoliv, pro kohokoliv. U nás v kostele už mi dávno děti neříkají Aslane. Někde se to ztratilo, záře zhasla. A já bych moc chtěl, aby se znovu rozsvítila. Chtěl bych zářit a spatřovat tu zvláštní záři na lidech okolo mě. Ne díky roli v tom adventním divadle. Ani díky žádným jiným rolím, které před sebou umíme hrát. Chtěl bych patřit na samotnou slávu Boží ve tvářích těch, které dobře znám. A prý to jde. Prý se nám opravdu můžou rozsvěcet obličeje slávou Boha, slávou toho jediného opravdu dobrého člověka. Tak snad to zažijeme, třeba už letos o adventu.

■ Matěj Hájek

prosinec 2011 19

ZÁPISNÍK

Jiří Lukl Kazatel důchodce, bývalý ředitel České biblické společnosti a občasný průvodce po Izraeli a po Turecku.

Objevování Turecka urecko je tak bohaté na historické památky z doby Řeků a Římanů (v prvních stoletích církve byla celá země rozdělena na římské správní oblasti, jak jsou uváděny v Novém zákoně), že když dnes někdo na něco při kopání narazí, hned to v tichosti zahrne, protože nejsou peníze na řádné odkrytí a následnou údržbu dalších objektů. Mezi nejrozsáhlejší vykopávky patří Efez. Přitom archeologové tvrdí, že odkryli teprve třetinu tohoto města. Je tam jedno z největších antických divadel, které pojme až padesát tisíc diváků. I dnes se tam pořádají různé koncerty. Dvakrát jsem tam cestoval „po stopách apoštola Pavla“. Tarsus, město, kde se Pavel narodil, bylo kdysi významným římským přístavem. Leží v úrodném údolí, které v dáli lemuje hřeben přes tři tisíce metrů vysokého pohoří Taurus, se stále zasněženými vrcholky. Směrem na západ od Tarsu vede přes hory stará římská cesta, po které možná Pavel také kdysi šel. Vlivem každoročních záplav z hor je dnešní město asi dvacet kilometrů vzdálené od Středozemního moře. Ve městě je Pavlova studna, spíš jako turistická atrakce. Nachází se v místě historických základů starého města. Dále kostel sv. Pavla, který je ve správě městského muzea, ale skupiny křesťanů, kteří město navštíví, zde mohou konat své bohoslužby. O kostel pečují dvě milé italské jeptišky. V té oblasti se také nachází pro nás zajímavá Antiochie. Tedy místo, na kterém „byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ (Sk 11,26). I když je Turecko jednoznačně islámskou zemí, křesťanů tam žije pouze zlomek jednoho procenta, v Antiochii jsou zastoupeni křesťané z několika církví a tvoří necelých 20 prosinec 2011

deset procent obyvatel města. Většina z nich patří k syrské pravoslavné církvi a jejich bohoslužby se konají v arabštině. Mají veliký kostel s komplexem přilehlých sborových budov. V podstatně menších budovách vedle sebe žijí katolíci, evangelický sbor a jedno ekumenické misijní centrum. Na okraji města jsme navštívili jeden z nejstarších křesťanských kostelů, který je vytesán ve skále. Něco podobného je možné vidět v jednom klášteře v Arménii. V  nedalekých horách jsme se setkali s křesťany arménské apoštolské církve v  jejich nové modlitebně. Na dotaz, jestli mají kontakty s církví v Arménii, odpovídali, že ne, že to je úplně jiná církev. Turecko totiž má s  Arménií uzavřené hranice. Ještě na jednu zajímavost jsme v Antiochii přišli. V městském muzeu se najdou také památky na Chetity. Jednalo se o národ s vysokou kulturou, který žil v 3.–2. tisíciletí před Kristem ve východní části dnešního Turecka. Uriáš Chetejský sloužil jako vojevůdce v Davidově armádě. Chetité používali klínové písmo, které rozluštil syn evangelického faráře Bedřich Hrozný, profesor Karlovy univerzity v Praze. Má tam patřičnou plaketu i s fotografií. Byl to zvláštní zážitek, když jsme projížděli směrem na východ nekonečnými pistáciovými sady, přes řeku Eufrat, která se dá svou velikostí přirovnat k  Dunaji. Navštívili jsme Háran, staré sídliště, ve kterém kdysi žil Abraham a kde také čtrnáct let sloužil Jákob u Lábana za své dvě manželky. Nadýchali jsme něco z atmosféry té krajiny. Lidé tam dodnes žijí v hliněných kuželovitých domech a chovají stáda ovcí a koz jako v dobách Jákobových. ■ Foto archiv autora

T

Jihomoravský seniorát

Narodil jsem se 25. 8. 1966 v Ostravě v rodině členů tehdejší Jednoty Českobratrské, a proto Pán Bůh a vztah k němu vždycky patřil do mého života. Po maturitě na odborném učilišti v roce 1985 jsem nastoupil jako technik ve Výzkumných ústavech vítkovických železáren. Během dvouleté vojenské základní služby jsem zaslechl Boží povolání ke kazatelské službě. Studia: 1988-1994 Komenského, později Evangelická teologická fakulta UK, 1991 Union Theological College, Belfast. Kazatelská praxe: 1994-2004 žižkovský sbor, 1997-1998 služba vojenského kaplana AČR při českých jednotkách SFOR v Bosně, od roku 2004 služby v brněnském sboru. V roce 2011 jsem byl podruhé zvolen seniorem jihomoravského seniorátu. S manželkou Danielou máme dva syny – Šimona a Vojtu.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Jan Asszonyi

S

ložení jihomoravského seniorátu se po delším formování všech moravských seniorátů ustálilo na 6 sborech. V Brně jsou tři sbory (sbor na Kounicově ulici, Brno Královopolská a Betanie) a mimo Brno také tři (Letovice, Kyjov a Třebíč). Nejmladšími sbory v regionu jsou sbory Brno Královopolská (1995), Betanie (2000) a Třebíč (2001). Během posledních 7 let došlo k výměně všech správců sborů v seniorátu. Je nás celkem 7 kazatelů a 1 vikář (tajemník OMAR). Svými zkušenostmi nás obohacují i bratři kazatelé důchodci (Jiří Lukl, Stanislav Heczko, František Bolek a Miloslav Lachman). K seniorátním setkáním se scházíme 3x ročně na úrovni kazatelů včetně důchodců a vikářů. Po letech někdy bolestného osamostatňování jednotlivých sborů nyní hledáme, co a jak nás spojuje. Rádi společně diskutujeme nad texty Písma. Ve svém společném hledání Pána Boha v teologii obecně, liturgii a pastoraci nalézáme dostatečně inspirující platformu pro naše setkávání. Jednou ročně společně připravujeme seniorátní konferenci určenou pro pracovníky našich sborů. Témata konferencí ukazují, jaké otázky jsou pro naše sbory aktuální: „Budování sborových pracovníků“ (2004), „Manželská etika“ (2006), „Jako muže a ženu je stvořil“ (2008), „Rodičovské vedení dětí a jejich křest“ (2007), „Profese, rodina a církev“ (2009) a „Věříme ještě v pastoraci?“ (2010). V příštím roce se chceme s Davidem Novákem zabývat tím, jak žít opravdovým křesťanským životem v dnešní době „Víra ve vírech naší doby“. Přetrvávající dobrou zkušenost mají sbory a pořádáním English campů. Některé sbory připravují Alfa kurzy a některé hledají další nové způsoby a příležitosti, jak se podělit s lidmi o evangelium. Jsou to například jazykové kurzy, občasná shromáždění mimo prostory vlastní modlitebny, stánky na náměstí v adventní době, adventní zpívání na náměstí a účast na Noci kostelů. V Brně panují velice dobré a živé ekumenické vztahy. Pravidelně se scházíme s kazateli jak evangelikálních církví, tak i s faráři široké ekumény. Z těchto setkání vyrostla tradice pravidelných ekumenických shromáždění. Věříme, že i takto můžeme sloužit naší brněnské veřejnosti. ■

8/2011

prosinec 2011 inform1

• Společná Konference Církve bratr-

ské v Bratislavě pověřila Komisi pro Ústavu a Řád, aby připravila návrh na novou koncepci závazných dokumentů Církve bratrské v České republice a na Slovensku. V rozhovorech a jednáních s českou i slovenskou Radou, kolegiem seniorů a dalšími subjekty se postupně a čím dál více ukazuje, že Církev bratrská chce i nadále zachovat základní duchovní a věroučnou jednotu jako i účinnou spolupráci svých sborů v České republice i na Slovensku za předpokladu

Z jednání RCB v Praze, listopad 2011 samostatného vytvoření nové Ústavy a Řádu v obou svých republikových částech. Potřeby změn nejsou způsobeny duchovní rozdílností, ale odlišným právním prostředím, vývojem vztahu církve a státu a zejména rozdílným počtem sborů. V posledních letech se opakovaně ukazuje, že způsob řízení církve vyžaduje v každé republice specifický model a větší pružnost pro možné úpravy. Společné konference ve dvouletých intervalech již nestačí řešit potřebné legislativní změny. Legitimní je, aby úpravy Ústavy a Řádu byly předány do působnosti republikových konferencí.

• Rada CB se k pracovnímu zasedání

setkala se slovenskou Radou. Obě Rady se ztotožňují s návrhem pracovat na oddělení legislativy s tím, že základním pojítkem nových republikových Ústav a Řádů Církve bratrské by měla být společná „Deklarace jednoty a spolupráce“, která bude doporučena oběma republikovými Výročními konferencemi k přijetí na Společné konferenci v r. 2013. Republikové Výroční konference v r. 2012 proběhnou podle plánu (v dubnu na Slovensku a v květnu v České republice). Na obou konferencích proběhne předběžné hlasování (resp. doporučení k přijetí) o Deklaraci jednoty a spolupráce mezi oběma republikovými částmi CB. V případě shody bude Deklarace jednoty a spolupráce ratifikována (t.j. schválena) na Společné konferenci v r. 2013, v případě neshody Výročních konferencí jsou Rady CB připraveny svolat mimořádnou Společnou konferenci ještě v roce 2012. Podrobnosti budou v příštích dnech zaslány na sbory prostřednictvím Komise pro Ústavu a Řád. inform2 prosinec 2011

Proč nebylo Přihořívá? M

ilí přátelé, někteří z těch, kdo se přihlásili na Přihořívá, se ptají, zda se tato konference skutečně musela zrušit. Hlavním a vlastně jediným důvodem byl malý počet přihlášených, který byl ve skutečnosti ještě nižší než číslo na webových stránkách konference, protože zdaleka ne všichni, kteří se přihlásili, zaplatili. Mnozí se kromě toho hlásili jen na neděli. Pokud bychom konferenci uskutečnili v počtu např. 300 lidí, finanční propad by byl v řádech desítek tisíc. Někdo může namítnout, že takto uvažovat je poněkud přízemní, nicméně finanční propad by se někde musel vyrovnat. Spolu s organizátory jsem si kladl otázku, kde se stala chyba. Po rozhovorech a dopisech vidím několik důležitých věcí. Příště bychom nedávali na web počitadlo, které prý v posledku některým napovědělo, že se už nemá cenu hlásit, protože je málo lidí. Dále bych dal možnost hlásit se i papírovou formou a hromadně v rámci sboru. Kromě toho prý byl příliš velký výběr seminářů, což údajně u některých způsobilo tak silný pocit zmatku, že nakonec nejeli. Zřejmě bude třeba hledat i jiné možnosti ubytování než pouze na karimatce ve spacáku. Dalším zmiňovaným problémem prý bylo, že ne ve všech sborech se o konferenci vědělo; někteří si stěžovali na přemrštěnou cenu. Důvodů by se určitě našlo více, některé jsou objektivní, některé objektivní nejsou. Na druhou stranu si je třeba položit otázku, zda minimální zájem o jedinou celocírkevní mnohogenerační konferenci naší církve není odrazem toho, že jsme unavení, že se nám moc nechce vystrčit paty z vlastního sboru nebo že od podobných konferencí už nic nečekáme. Zda doba, kdy jsme se rádi sešli s bratřími a sestrami z jiných sborů naší církve není, žel, definitivně pryč. Organizátoři jsou schopni připravit zajímavý program, nikoli motivovat lidi, aby přijeli. Myslím, že motivace by se nezměnila, ani kdyby konference stála o 50 Kč méně, bylo o pár seminářů méně či více, nebo kdybychom na web neumístili počítadlo účastníků. Problém bude zřejmě někde jinde… Rada CB na svém posledním zasedání rozhodla, že by se ráda pokusila konferenci Přihořívá „vykřesat“. Stále si myslíme, že toto setkání má v CB, ale i v širší ekuméně svůj význam. Zda se konference uskuteční, záleží mj. i na ochotě některého z oslovených sborů pomoci s organizací. Pokud se takový sbor najde, v příštím roce se pokusíme o zorganizování konference ještě jednou, a to s nadějí, že se Přihořívá opět rozhoří a že uhašení v tomto roce nebylo definitivní. Jaká bude realita, ale nezáleží jen na organizátorech či Radě. Záleží to na nás všech. Za organizátory ■ David Novák

Effatha bodovala O

mlouvám se za název, který by se hodil spíše pro vyjádření úspěchu sportovního klubu než pro hodnocení turné smíšeného pěveckého souboru, ale je to tak. Radost, vděčnost, zážitek, požehnání a na závěr krásné společenství mezi zpěváky a posluchači (často ekumenické), to jsou jen některé rysy koncertů, kte-

• Rada obdržela řadu pozitivních

ré charakterizovaly každé vystoupení Celostátního sboru Effatha. Během tří krásných zářijových dnů roku 2011 jich bylo šest! Plný autobus zpěváků všech generací z celé republiky, doprovázený dalšími dvěma auty, zaparkoval ke svým vystoupením na Staré Turé, v Košicích, v Michalovcích (na skvělou večeři jsme byli poté pozváni bratrem hoteliérem na Zemplínskou Šíravu), v Prešově hned dvakrát (ráno při nedělní bohoslužbě a večer při koncertě) a na nezapomenutelném vystoupení v Hermanovcích nad Topľou. Na počátku byla myšlenka, spíše touha sbormistra Bohumíra Touška, navštívit s Effathou slovenské sbory Církve bratrské a  zpěvem a přítomností vyjádřit radost a vděčnost nad tím, že sbory v  Česku a na Slovensku patří k sobě. Na konci pak byla slova profesionálního řidiče jedné dopravní společnosti, která při cestě domů zazněla z autobusových reproduktorů: „Občas vozím na zájezdy jeden pěvecký sbor, takže tento typ hudby znám. Ovšem vaše vystupování bylo zcela jiné, na vás je vidět, že víte, o čem zpíváte, a věříte tomu, a to mne překvapilo a líbilo se mi to.“ Slova nepotřebují komentář. A co bylo mezi tím? Stovky najetých kilometrů lemované krásnou scenérií slovenských hor, zvukové zkoušky, převlékání do gala, doladění programu, domluva sbormistra s  moderátorem – kazatelem Romanem Touškem a kazatelem Danielem Fajfrem, který vždy doplnil písně krátkým evangelizačním slovem. Poté už 80minutové pásmo písní a slova. Každá píseň, ať už to byla klasika, spirituál či moderně komponované oratorium, byla

ohlasů k ideovému záměru budoucí restrukturalizace činnosti ústředí Církve bratrské. Z jednání s kazateli na většině seniorátech se ukazuje, že funkce předsedy Rady by neměla být automaticky spojována s předsednictvím na Výročních konferencích a v Komisi pro Ústavu a Řád. Nadále se ukazuje potřeba rozšíření práce místopředsedy Rady a nutnost transformace faktické činnosti tajemníka apod. Současný systém vznikal v době, kdy Církev bratrská měla necelých 30 sborů, dnes jich evidujeme již 76. Konkrétní změny by do sebe měl zahrnout nový „český“ Řád Církve bratrské, jehož vznik se očekává v příštích několika letech. Rada zároveň získává první dobré zkušenosti s novým rozčleněním působnosti vedoucích představitelů církve, kdy předseda, místopředseda a evangelista se soustřeďují především na duchovní činnosti ústředí, kdežto tajemník Rady se specializuje výhradně na organizační, správní a manažerskou práci.

• Rada vzala na vědomí informace

předsedy o novém projektu – vyučování pro vedoucí skupinek. Současně se předpokládá, že by br. kaz. Daniel Fajfr, David Novák a Petr Grulich připravili na jaře příštího roku opakovaná setkání pro vedoucí skupinek s uvedením informací, jak s těmito materiály pracovat.

Z jednání RCB v Praze, listopad 2011 • V současné době vrcholí přípravy na

ostré spuštění nových celocírkevních webových stránek www.cb.cz. Programování zajišťoval Jakub Černý, grafiku a design kaz. Martin Grohman a vše ostatní tajemník Petr Grulich. Nový web obsahuje mj. nepřeberné množství shromážděných materiálů pro práci domácích a sborových skupinek, materiály pro vyučování základů víry apod. Pro přihlášené kazatele je na jednom místě k dispozici kompletní soubor platných usnesení, směrnic Rady a dalších materiálů včetně statistiky o početním růstu všech sborů apod. Pokud by jednotliví kazatelé či další pracovníci církve mohli ke zveřejnění nabídnout další zpracované materiály, prosíme o jejich zaslání na mailovou adresu [email protected]. prosinec 2011 inform3

• Rada vzala na vědomí doporučení

k ordinaci pro vikáře Dalimila Staňka od staršovstva sboru v Olomouci. Pokud Rada obdrží kladné doporučení studijního odboru k ordinaci, bude vikář pozván na lednové jednání Rady CB.

• Na základě žádosti předsedy Dět-

ského odboru kaz. Romana Neumanna Rada souhlasí se jmenováním s. Dagmar Kalenské členkou Dětského odboru. Br. Fojtík informoval členy Rady o řadě jednání ve Stavebním odboru. V současné době se projednávají stavební záměry zejména v Čelákovicích, Bystrém a Havlíčkově Brodě.

odměněna spontánním potleskem. Po poslední písni byli zpěváci vždycky vytleskáni, aby přidali ještě něco ze svého repertoáru. Každé vystoupení bylo svým způsobem jiné a mělo svoji neopakovatelnou atmosféru. Pokusíme se přiblížit alespoň jedno z nich: Vystoupení v Hermanovcích připravili sestry a bratři v kulturním domě, aby bylo „blíž k lidem“. Nejprve nás uvítali v krásné modlitebně CB na kraji obce, pohostili nás a poté jsme již spěchali do „kulturáku“ na akustickou zkoušku. Sál jak vystřižený z hluboké-

• Rada projednala plnění rozpočtu

Rady CB k 30. 9. 2011. V této souvislosti uložila ekonomce, aby sbory, které nesplnily splatnost faktur do 31. 10. 2011, obdržely ještě dodatečnou lhůtu k úhradě do 20. 11. 2011.

• Rada vzala na vědomí zápisy ze

setkání seniorátů. Na základě podnětu členů Rady zašle tajemník všem seniorům zápisy všech seniorátů pro vnitřní potřebu a vzájemnou inspiraci. Rada dále uložila tajemníkovi, aby z jednotlivých námětů a zpráv seniorátů připravil body pro jednání na setkání se seniory v březnu 2012.

• Předseda Rady informoval o akci

Modlitba za domov, kterou pořádala ERC dne 28. 10. 2011 v Krabčicích, dále o akci Modlitba za vlast pořádanou Římskokatolickou církví. Dále informoval, že je pozván za ERC k novému řediteli České televize k jednání ohledně náboženského vysílání.

• Předseda Rady pověřil kaz. Miloslava Kloubka zastupováním Církve bratrské na setkání zástupců církví s vojenskou duchovní službou, které proběhne na konferenci na konci listopadu ve Vydří.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB inform prosinec 2011

ho socialismu, koncert měl začít v 16 hodin, ale když zbývalo do začátku 5 minut, sedělo v něm asi 10 posluchačů. Nevadí, říkali jsme si, budeme sloužit těmto několika. Ovšem jen pár minut po čtvrté hodině byl již sál zaplněn, mnozí museli stát, přišli mladí, starší, rodiny s dětmi – no něco nečekaného! Atmosféra vystoupení se dá těžko popsat slovy, prožívali jsme úžasný kontakt s posluchači. Na začátku i v závěru koncertu se br. kazatel pomodlil (to si v Čechách umíme těžko představit). Na konci vystoupení se přihlásil o slovo starosta obce, který nám velice děkoval a pro dojetí nemohl skoro ani mluvit. Velmi jsme litovali, že jsme neměli prostor pro delší rozhovory, neboť hned po skončení jsme museli spěchat do Prešova na večerní koncert. K tomu je třeba dodat, že nás na všech místech provázela příkladná slovenská pohostinnost. Pro mnohé zpěváky bylo turné zcela novou zkušeností, protože ještě nikdy nebyli ve sboru CB na Slovensku. Celý ansámbl podivuhodně zvládl náročný program a při zpáteční cestě byl za to odměněn příjemným výletem na Štrbské pleso. Na závěr této malé reportáže ještě jedna důležitá informace: Pro ty, kdo by se rádi připojili ke službě zpěvem, je tu aktuální nabídka: Začátkem roku 2012 začíná nová dvouletá sezóna činnosti Celostátního sboru Effatha. Sbor přijímá nové členy do všech hlasových skupin! První soustředění bude v sobotu 28. 1. 2012 ve sboru CB Poděbrady. Přihláška a další informace jsou na www. effatha.cz, případné otázky pište na adresu: [email protected].

■ DAnIeL fAJfR A JAnA PeTRILákOVá

STALO SE

Grahamova cesta k domovu

Americký evangelista Billy Graham vydal krátce před svými 93. narozeninami, které oslavil 7. listopadu, svoji 30. knihu. V ní se pod titulem Na cestě k domovu (Nearing Home) vyrovnává se smyslem stáří. „Celý svůj život jsem byl vyučován, jak mám jako křesťan zemřít, ale nikdo mne neučil, jak mám žít v posledních letech života,“ píše Graham. Nejcennějším dědictvím pro děti a vnuky nejsou peníze či materiální statky, nýbrž „charakter a víra“. Billy Graham si je jist, že Bůh někoho nechává na zemi dlouho žít bez důvodu. Nejde jen o to, vyrovnat se s obavami a narůstajícími omezeními, nýbrž stát se ve všech těžkostech vnitřně silnějším. Evangelista trpí početnými neduhy, kromě jiného Parkinsonovou chorobou. Avšak člověku nemá jít o to, aby věnoval příliš mnoho času tomu, že bude myslet na vlastní slabosti; jde spíše o to, uvažovat o Boží síle, píše v knize. Billy Graham se stal legendárním kazatelem. Během 60 let kázal odhadem 210 milionům lidí ve 185 zemích. Po smrti své manželky Ruth v roce 2007 žije v ústraní ve svém domě v Montreat v Severní Karolíně. Od konce 40. let měl osobní přátelské styky se všemi americkými prezidenty, od Harryho S. Trumana po Baracka Obamu, který ho vloni navštívil v jeho domě. Billy Graham dodnes každý den studuje Bibli a čte noviny.

Francie: víru praktikuje více muslimů než katolíků Ve Francii praktikuje svou víru více muslimů než katolíků. V zemi, která bývá nazývána „nejstarší dcera církve“, jsou muslimové také viditelnější a průraznější než katolíci. Vyplývá to z výsledků průzkumu provedeného Francouzským institutem pro veřejné mínění. Jak uvedl předseda Islámské rady ve Francii Mohammed Moussaoui, muslimové v současnosti budují ve Francii na sto mešit. Oproti tomu katolíci v posledních deseti letech získali do užívání sotva 20 nových kostelů. Mnoho opuštěných katolických kostelů naopak přechází do vlastnictví muslimů.

Podle ČTK, IDEA a Radia Vatikán (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval -juml-

no comment Káží vodu, jezdí BMW Německá organizace Deutsche Umwelthilfe (Německá pomoc životnímu prostředí) zjistila, že polovina z dotázaných vysokých církevních představitelů používá služební vozy, které mají příliš vysoké emise oxidu uhličitého. Zvláštní rozhořčení vyvolali středoněmecká evangelická biskupka Ilse Junkermann a její bádenský kolega Ulrich Fischer, kteří v rámci kampaně Změna klimatu a změna životního postoje volají po tom, aby věřící nechali častěji svá auto doma. Sami však jezdí limuzínou BMW, jež vypouští 180, resp. 183 gramů oxidu uhličitého na kilometr, přičemž aktuální evropská norma připouští pouze 140 gramů.

GLOSA

Petr Plaňanský Když do vlády nastoupil ministr průmyslu Kocourek, nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost. Teprve když tento růžolící mužík tahal chlapácká gesta v oblasti obnovitelných zdrojů či „zatím ještě nekom-

Kocourkov pletní materiál“ jeho ministerstva, který deklaroval možnost vyrabovat černé uhlí zpod Beskyd, zpozorněl jsem. Mnohem zajímavější to pro mě začalo být ve chvíli, kdy někdo šikovný vyšťoural 16 milionů na kontě maminky páně ministrovy. Nejvtipnější ze všech vystoupení zmíněného ministra však byla bezesporu tiskovka, kde vysvětloval, že šlo vlastně jenom o technický „odklon“ peněz kvůli jeho rodinné situaci. Ten odklon si představuju, jako když letadlo nemůže přistát na Ruzyni, protože tam zrovna zuří sněhová bouře. Tisková konference pana Kocourka mě přesvědčila o jediném – skutečně od teď věřím tomu, že žiju v pověstném Kocourkově. Jasně, nikdo neví, kde má původ oněch 16 milionů, to nám dotyčný pán nevysvětlil a orgány činné v trestném řízení to třeba ani nezajímá. Na druhou stranu se veřejně přiznal nejméně ke dvěma trestným činům a nebyl za to na místě v přímém přenosu zatčen. Co to udělá s morálním postojem národa, není třeba podrobně pitvat. Víme to všichni. Dokud všichni mazaní kočičáci neskončí v této zemi za katrem a nepobudou tam do doby, než z nich budou mrzutí vypelichaní kocouři, nic se tu nezmění. Na rozdíl od politiků v Izraeli, kde teď do vězení ženou svého někdejšího prezidenta, mají někteří naši páni v moci postavení velké štěstí v tom, že máme přeplněné věznice. I kdybychom chtěli, měli a mohli, tak je stejně nemáme kam zavřít. No řekněte sami, není tohle Kocourkov? ■

prosinec 2011 21

VÁNOCE

fenOMén ČeSkýCH VánOC

kapr jako Haggis M

arně přemýšlím nad vánočním příběhem, který by byl nový, neotřelý, dojemný a vánoční. Nenacházím. Když jsem si postěžovala své dceři, řekla mi: „Ale maminko, to je přece ono. Nejlepší jsou Vánoce, ve kterých se neděje nic převratného, nic katastrofálního a dokonce ani nic moc dojemného. Nejlepší jsou Vánoce, které proběhnou v klidu.“ Vánoce: Hlas zvonů táhne nad závějí, kdes v dálce tiše zaniká; dnes všechny struny v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká… Jaroslav Vrchlický vyjádřil poeticky, co moje dcera zhodnotila zcela nepoeticky. Vánoce jsou český fenomén a právě proto všichni toužíme, aby proběhly v jakémsi tichém klidu. Nevím, jestli ještě toužíme slyšet struny ve svých srdcích, a nevím, jestli toužíme slyšet struny v srdci druhých, ale rozhodně toužíme po klidných Vánocích. O tom, že české Vánoce jsou celospolečenský fenomén, mě přesvědčila zcela světská učitelka v mateřské školce, která vyprávěla dětem, že o Vánocích jim přinese dárek Ježíšek a ne žádný Santa Claus. Když se holčička z věřící rodiny přihlásila a před celou třídou odporovala, že Ježíšek není žádný skřítek, který nosí dárky, ale je to Pán Ježíš, který má v tu dobu narozeniny, a dárky dětem dávají rodiče, paní učitelka byla zmatena a prosila matku té holčičky, aby dětem nebrala onu krásnou pověst, a hlavně ať holčička odhodlaně hájící pravdu, ji nehájí ve školce. 22 prosinec 2011

Vánoce v Čechách už dávno nejsou církevní svátky, ale jsou to svátky národní. Ať se nám to líbí, nebo ne. Slyšela jsem, že ve Skotsku mají 25. ledna národní svátek, při kterém celé Skotsko pojídá Haggise. Haggis je jakési jelítko z ovčího žaludku plněné směsí sekaných vnitřností a ovesných vloček. Je to zřejmě staré tradiční jídlo, ke kterému se podává dušený tuřín a bramborová kaše. Toto jídlo patří ke skotskému národu natolik, že na jeho počest napsal romantický básník Robert Burns Ódu na Haggis (něco na způsob naší pohádky o koblížkovi). A když Skotové slaví svůj vlastní národní svátek, otcové rodin se oblečou do skotských kiltů (kostkovaných sukní), matky uvaří Haggise a s naparáděnými dětmi zasednou ke společnému stolu. Otcové přečtou onu oslavnou romantickou ódu a pak zapíchnou Haggise, jedí ho a vyprávějí dětem o hrdinných Skotech a zpívají s nimi staré skotské písně a určitě také pijí starou skotskou whisky. Nikdy jsem při takovém svátku nebyla, ale opravdu prý jednou v roce celé Skotsko jí tohle jídlo a je hrdé na svůj původ. My nic takového nemáme. Obnovit svátek 28. října se jaksi nedaří. Skutečně neznám žádnou mladou rodinu, která by se na 28. října hodila do gala a otec rodiny četl dětem něco od T. G. M. nebo alespoň Čapkovu pohádku o 28. říjnu z Pejska a kočičky. Stejně tak se nedaří vzkřísit z mrtvých svatého Václava nebo jiného patrona. Jediný den v roce, kdy všichni Češi, Moravané a snad dokonce i Slezané zasednou k naprosto společnému jídlu (tedy k bramborovému salátu s něčím smaženým) a zakousnou

Foto archiv

to společnými lineckými kolečky či vanilkovými rohlíčky, jediný den v roce, kdy se z rozhlasu, z televize a dokonce i z úst nás mnohých linou stejné melodie, jediný den v roce, kdy máme všichni společně chuť být na sebe alespoň trochu vlídní a dát si dárek, je den Štědrý, den vánoční. Je to dobře? Je to špatně? Nevím. Ale když se podíváme do české literatury, do českého výtvarného umění, do české hudby, Vánoce jsou prostě absolutně hlavním národním svátkem, svátkem nad všechny svátky ctěným, opěvovaným a i finančně dotovaným. Vánoce přežily všechny režimy, které se o nás pokoušely, a přežívají dokonce i současný zmatek postmodernismu. Proč? Domnívám se, že je to proto, že my Češi, Moravané a možná i Slezané, jsme národ, který je sice materialistický, ale zároveň jsme trochu snílci. Na jedné straně máme rádi své pohodlí, své zabydlené domácnosti, své jistoty, které si můžeme ohmatat. Ale na druhé straně všichni sníme o něčem krásném, tajemném, nehmotném, o něčem, co naplní naši hladovou duši. A Vánoce dokonale sytí tuto naši potřebu.

Kde je v tom všem skutečný Pán Ježíš? Myslím, že církev má právě o Vánocích úžasnou příležitost. Vzít národu jeho české Vánoce nelze. Kdybychom neměli Vánoce, nezbude nám už vůbec nic. A je opravdu ubohý národ, který nemá co slavit. Vánoce k Česku patří. Ale církev může a má nabídnout světu celý jejich rozměr. A tím je podle mne to, co prohlásili andělé nad Betlémem: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj lidem dobrá vůle.“ Církev má vzdát slávu Bohu a lidem na zemi má přát dobrou vůli. A při té dobré vůli má stále a znovu připomínat: Nebojte se! Zvěstujeme vám velikou radost. Dnes se vám narodil Spasitel… Přeji vám, aby letošní Vánoce byly poklidné, pokojné, nedělo se nic převratného ani katastrofálního. A pokud hlas zvonů potáhne přes závěje, kéž jen v dáli nezanikne, ale rozechvěje i struny v našich srdcích.

■ MARIe fRyDRyCHOVá

prosinec 2011 23

DO PÍSMA

židům 4,15

Máme velekněze plného porozumění N

emáme velekněze, který by nemohl soucítit s našimi slabostmi, nýbrž takového, který byl ve všem pokoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. „Máme velekněze“ je nejvýznamnější výpověď 14. a 15. verše 4. kapitoly a možná i celé epištoly Židům. Nejde tu v prvé řadě o v NZ originální výpověď o Kristu jako veleknězi, ale o to, že se týká nás. Tento ryze pastýřský přístup je pro autora listu Žd typický.1 Sám tuto epištolu nazývá jako slovo povzbuzení či napomenutí (logos tés parakléseós – 13,22). Četné pastýřské výzvy prokládající originální a strhující výkladové části jen potvrzují, že list Žd je především slovem pastýře, kazatele a nejen teologa. Autor listu Židům píše unavenému společenství ve víře, sboru druhé či třetí generace křesťanů, kteří slavné doby apoštolské znají již jen ze vzpomínek a vyprávění (2,1-4). Namísto toho sbor zápasí o svou horlivost ve víře, výlučnou příslušnost Kristu a s pokušeními nesplynout s okolím (ať už jde o nabídku židovské synagogy či životního stylu řecko-římského světa). Zápasí o své křesťanské svědectví navzdory šikaně a  posměchu svého okolí. Čelí výzvě, zda vytrvat v péči o své členy zavřené v kriminálu (10,32-34). Do této složité situace zaznívá povzbuzující slovo „máme velekněze“. Jakého velekněze? Jistě, mocného. Toho, který prošel nebesy a přinesl spásu. Ale nejen toho. Žd 4,15 nás dostává z nebe znovu na zem. Či spíše dostává Ježíše znovu na zem. Ve vzkříšení oslavený a kdesi v nebesích ztracený Kristus je najednou opět spatřen po našem boku v naší pozemské realitě. To je hluboké poselství těchto veršů a v nich často nedoceněný přínos epištoly Židům. „Nemáme velekněze, který by nemohl soucítit.“ Autor listu Žd připomíná bratřím a sestrám ve sboru, že Kristus může soucítit. Doslova má tu schopnost i moc (dynamis). Řecký termín soucitu (sympatheó) 24 prosinec 2011

je i českým čtenářům dobře známý jako výraz pro náklonnost a sympatii. V původním jazyce vyznačuje hluboké pochopení, soucit, porozumění a dokonce i takovou míru spoluúčasti s druhým, která zahrnuje ochotu s ním trpět (sym-pathos). Tato škála významů slovesa je tradičně reflektována v německých biblických překladech ve slově „mit leiden“ (např. Lutherův či Elberfelder). Soucit a porozumění s ubohým je bezpochyby Boží charakteristická vlastnost (Dt 32,36 aj.), ale teprve v osobě trpícího Božího syna, člověka Ježíše Krista, se stává pro člověka nejsrozumitelnější. K čemu se Kristova schopnost hlubokého porozumění vztahuje? K naší slabosti (astheneia). Autor listu Žd užívá tohoto kontroverzního termínu jistě po pečlivé úvaze. Jeho význam (nejen v NZ) vzbouzel a vzbouzí poměrně široké konotace. Nedostatek síly, slabost těla i nemoc (Mk 6,56; Sk 28,9), nezralost (1 K 8,7), „ekonomická krize“ či chudoba (Sk 20,35). V neposlední řadě může označovat i samotný hřích (Ř 5,6 a8). Kontroverzní, ale přitom tak hluboká je tato výpověď proto, že Kristova schopnost soucítění s našimi slabostmi je dána jeho osobní zkušeností s těmito slabostmi. To je zřetelně vyjádřeno v následující frázi „byl totiž pokoušen ve všem (kata panta) jako my“, která vysvětluje již dřívější výpověď „musel být ve všem (kata panta) jako jeho bratři“ (Žd 2,17).

Mgr. Pavel Paluchník (30) Absolvoval ETS, ETF UK a roční studium na Union Theological College v Belfastu. Kazatel sboru CB v Černošicích a učitel Nového Zákona na ETS. Šťastně ženatý, s manželkou Štěpánkou má Šimona (2,5) a Johanku (6 měsíců).

Podle novozákoníka Oscara Culmanna je ono „ve všem pokoušen jako my“ snad nejodvážnějším vyjádřením plnosti Ježíšova lidství v NZ2. Bezpochyby největší síla Kristových pokušení spočívala v tlaku vystoupit ze vztahu s Bohem a lidmi, opustit své poslání a spolehnout se jen sám na sebe. Ale Kristu se dle našeho textu jistě nevyhnula ani další pokušení (moc, sláva, krásné ženy). Tuto výpověď lze domýšlet do nekonkrétnějších pastoračních důsledků. Pastýř v našem kázání tímto odpovídá na pokušení, které zažívá sbor, jemuž je dopis adresován. Pokušení zapřít Krista, splynout s prostředím, vyhnout se utrpení, posměchu, vstoupit do uvážlivého křesťanství. Teprve až na základě strohého zakončení verše „krom hříchu“ či „bez hříchu“ (chóris hamartias) můžeme povědět, že schopnost hlubokého porozumění s našimi slabostmi založená na osobní zkušenosti neobsahuje Ježíšovu zkušenost s pádem do hříchu. Velekněz nemá porozumění pro hřích. Má porozumění pro hříšníky. Stává se tak prototypem židovského velekněze, který je namočen v lidské slabosti a náchylnosti k hříchu s těmi, za které přináší oběť. Sám za své hříchy však Kristus neobětuje (Žd 7,27). Proč nám tato slova autor listu Žd a skrze něj Duch Boží připomíná? Možná právě proto, že jsme příliš rychle přestali vnímat Krista jako někoho nám skutečně blízkého. Karl Barth napsal, že Boží božství nevylučuje lidství, ale naopak ho zahrnuje. V Kristu jednou provždy platí, že Bůh neexistuje bez člověka 3. Člověk Ježíš je člověkem a Bohem i po svém vzkříšení. Ježíšovo lidství (vedle postavení Božího Syna) hraje klíčový part v jeho roli smírčího velekněze obětujícího se za naše hříchy i v jeho současné službě. Máme velekněze bez hříchu, který nás (dosud) nesoudí, ale může pomoci zkoušeným, protože sám jako člověk prošel zkouškami (Žd 2,18). Rozumí člověku, spolu-nese naše současné slabosti a spolu-trpí v našich nemocech, krizích a pokušeních. Přimlouvá se za nás. (Žd 7,25). Proto nevzdejme „zápas s hříchem“ (12,4), znovu „uchopme naše vyznání“ (Žd 4,14) a „směle přistupme k trůnu milosti“ (Žd 4,16).

■ PAVeL PALuCHník

1

2

3 4

5

6

FILIPI,P. „Verbum Solatii. Epištola Židům a pastýřská péče“ in MOLNÁR, SMOLÍK, Biblické studie, Praha:Kalich,1982. CULLMANN, O. The Christology of the New Testament, London: CM Press, 1959 /1957/ s. 95. BARTH, K. The Humanity of God. London: Collins, 1961. s. 35-65 BONHOEFFER, D. Christology. London: Collins, 1966 /Bonhoefferovy rekunstruované přednášky z roku 1933/, s.113. POKORNÝ, P. Vznik christologie: předpoklady teologie Nového zákona. Praha: Kalich,1988), s.46. BRUCE, F.F. The Epistle to the Hebrews. Grand Rapids: 1991, 116.

POznáMky Ježíšova bezhříšnost Myšlenka Ježíšovy bezhříšnosti se objevuje na stránkách Nového zákona vícekrát (nejsilněji v Žd 4,15; 7,26; 9,24-25; 1 J 3,5 a v 1 Pe 2:22 jako naplnění proroctví z Iz 53,9). Na druhou stranu zde byli mnozí, kteří Ježíše nařkli z těžkých provinění: „žráč a pijan vína, přítel celníků a hříšníků“ (Mt 11,19), svůdce lidu (J 7,12) nebo rouhač (Mk 2; Mt 26,65-66). Je zarážející, že se pisatelé evangelií nikterak nesnaží dokazovat a hájit Ježíšovu bezhříšnost. Naopak, uchovávají i velmi kontroverzní příběhy jako oné prostitutky, která líbá Ježíšovy nohy (L 7,37-38). Dietrich Bonhoeffer má tedy pravdu, že Ježíšova bezhříšnost je v podstatě inkognito4 . Může být posouzena v posledu jen z hlediska víry, neboť Ježíšovy skutky smí být (a byly) interpretovány rozdílně. Svědectví věřící církve je však jednoznačné v otázce Ježíšovy bezhříšnosti. „Byl popraven ukřižováním jako zločinec nebo jako povstalec, i když nic nevíme tak jistě a dobře jako to, že zločincem ani povstalcem nebyl.“5 Tato vnitřní jistota dovoluje evangelistům uchovat pro Ježíše i nepříznivá svědectví. Tradiční sepětí vysoké (Ježíš – Bůh) a nízké christologie (Ježíš – člověk) ovšem postuluje klíčové otázky, zda prožil Ježíš skutečná pokušení k hříchu jako „obyčejný člověk“, zda mohl zhřešit a zda mohl být „opravdově“ pokoušen bez osobní zkušenosti pádu do hříchu. Na jedné straně je třeba striktně odmítnout doketistické předsudky (Ježíš měl zdánlivé tělo a bezhříšnou podstatu neschopnou hřešit). Potřeboval se „naučit poslušnosti, skrze utrpení, jímž prošel“ (Žd 5,8-9)! U Krista neplatí ono non posse pecare (nemožnost hřešit), ale pouze posse non pecare (možnost nehřešit). Ježíš nepřichází s vybudovanou božskou imunitou vůči hříchu. Na straně druhé je třeba odmítnout myšlenkovou konstrukci, že bez účasti na hříchu by Ježíšovo ztotožnění s člověkem nebyla „plné“. Ježíš přichází jako nový člověk, i když v podmínkách padlého Adama. V tomto napětí obstál. Z pastoračního hlediska se ptáme: A co opakovaná pokušení? Není nejtěžší právě to pokušení k hříchu, do kterého jsem už dříve spadl? Snad smíme odpovědět spolu s F. F. Brucem: Ježíšovo naprosté pochopení lidské náchylnosti k hříchu spočívá v osobní zkušenosti s mocí pokušení, kterou pouze bezhříšný mohl poznat v její plné intenzitě.6 ■

prosinec 2011 2

PRÁVO

Ochrana spotřebitele Nemine týden, aby se k nám do advokátní kanceláře neobjednal některý nešťastník: „Byl jsem pozvaný na takovou zajímavou předváděcí akci, dovezli nás do města X, i oběd jsme tam dostali… a nakonec jsem tam podepsal nějakou smlouvu a koupil si…“ A teď už se to liší – jednou je to sada nádobí, podruhé „zázračná“ lampa či přikrývka, která vám zajistí zdraví do 150 let. Společné mají všechny ty úžasné nákupy to, že si kupující po odeznění prvního nadšení uvědomí, že věc je buď předražená, nebo že ji vůbec nepotřebuje. „Tak, pane advokáte, dá se s tím ještě něco dělat?“ Ve většině případů máme pro tyto lidi dobrou zprávu. Záleží ovšem na tom, jak brzy přijdou.

JUDr. Jan Luhan Narodil se v roce 1948 v Plzni. Práva vystudoval na Právnické fakultě UK v Praze a již od školy pracuje jako advokát v Lysé nad Labem. Věnuje se hlavně občanskému právu, ale nevyhýbá se ani trestním obhajobám. Spolupracuje s Českou advokátní komorou při výchově advokátních koncipientů.

J

eště koncem dvacátého století to měli čeští zákazníci špatné. Zákony nahrávaly spíše nepoctivým obchodníkům a soudy se neměly o co opřít, když chtěly zákazníky chránit. Navíc do soudního sporu měl málokdo odvahu se pustit. Naštěstí jsme se chtěli stát členy Evropské unie a Česká republika musela přijmout do svého právního řádu pravidla a směrnice evropských společenství, kde se zákony 26 prosinec 2011

na ochranu spotřebitelů zabývali již daleko dříve. I ti nejzarytější euroskeptici by si měli uvědomit, že alespoň v oboru ochrany a obrany spotřebitelů nám vstup do Evropské unie ohromně pomohl. Již krátce po sametové revoluci, v roce 1992, byl učiněn první krok – byl přijat Zákon na ochranu spotřebitelů. Výslovně zakázal některé nekalé praktiky poškozující spotřebitele (např. klamavou reklamu) a  zejména umožnil vznik organizací na ochranu spotřebitelů. Vzniklo jich několik a můžeme se na ně obracet se žádostí o odbornou pomoc nebo doporučení dalšího postupu, když neuspějeme se svou reklamací či žádostí u dodavatele. Organizace zastupující spotřebitele dostaly také právo vystupovat vlastním jménem u soudů v řízeních, kde se jedná o práva spotřebitelů. V roce 2001 byla přijata novela občanského zákoníku, která zavedla do našeho práva pojem spotřebitelské smlouvy. O spotřebitelskou smlouvu se jedná tehdy, stojí-li na jedné straně dodavatel, tj. ten, kdo jedná v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti, a na druhé straně spotřebitel – tedy ten, kdo při uzavírání a plnění smlouvy nemá postavení podnikatele. Jestliže si tedy např. majitel stavební firmy dá opravit své soukromé auto k automechanikovi–podnikateli, je ve vztahu k němu spotřebitelem. Dá-li si u téhož automechanika opravit své firemní nákladní auto, o spotřebitelský vztah se nejedná. Vychází se z toho, že spotřebitel musí být jako „slabší strana“ více chráněn. V právní úpravě spotřebitelských smluv je celá řada významných ustanovení, která spotřebitele chrání. Uveďme si alespoň některá:

Foto archiv

Foto archiv

- Poskytne-li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen plnění dodavateli vrátit ani jej o tom vyrozumět. Pokud vám tedy přijde poštou nějaká zásilka, zboží, katalog atd., které jste si neobjednali, můžete si je ponechat či vyhodit, nejste povinni je vracet zpět. - Až na výjimky může spotřebitel odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu, byla-li smlouva uzavřena „na dálku“, např. elektronickou poštou, faxem atd. Lhůta k odstoupení do smlouvy činí 14 dní od převzetí plnění, někdy může být i delší (např. neinformoval-li vás dodavatel o podmínkách a postupech pro odstoupení od smlouvy, o zárukách atd.). - Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se nemůže platně vzdát práv, která mu zákon poskytuje. -   Jsou-li o spotřebitelských smlouvách pochybnosti, platí výklad pro spotřebitele příznivější. - Smluvní ujednání spotřebitelských smluv nesmějí být jednostranná a nevyvážená v neprospěch spotřebitele. Neplatné je třeba ujednání, podle kterého je spotřebiteli přikázáno splnit všechny své závazky i v případě, že dodavatel své závazky nesplnil. S tím se v praxi setkávám velmi často u smluv o dílo, kde se stavební firma zavazuje vybudovat pro zákazníka byt či dům. Dodavatelé se tam snaží vyvázat z odpovědnosti ze všech možných i nemožných důvodů, počínaje špatným počasím a konče válkou, ale objednatel má povinnosti platit za všech okolností, při jakémkoli prodlení dodavatele atd. -  Právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy (nebo do 1 měsíce, pokud ještě nebylo ze smlouvy plněno) má spotřebitel, jestliže takovou smlouvu uzavřel mimo obvyklou provozovnu dodavatele, nebo jestliže dodavatel nemá stálé místo

můj pohled Křesťan by měl v jakékoli roli – ať už má postavení poskytovatele služeb, nebo zákazníka – pamatovat na slova Pána Ježíše a jednat s druhými ve všem tak, jak si přeje, aby druzí jednali s ním.

k podnikání. Typickým příkladem užití tohoto ustanovení jsou např. již zmíněné prodejní zájezdy, jež někteří podnikatelé organizují zejména pro důchodce, a pod záminkou návštěvy kulturních památek pak účastníky zájezdu pomocí psychologických triků přimějí ke koupi mnohdy předraženého zboží. Do této kategorie patří také případy, kdy nás navštíví nezvaní hosté – obchodní zástupci nejrůznějších společností – a nabízejí nějaké nové a úžasně výhodné smlouvy nebo zboží. I zde je možno odstoupit ve lhůtě čtrnácti dnů nebo jednoho měsíce (nedošlo-li k plnění). Setkal jsem se ovšem několikrát s tím, že si dodavatelé v naprostém rozporu se skutečností do smluv uvedli (a někdy dokonce i předtiskli), že návštěva prodejce v domácnosti zákazníka se uskutečnila na zákazníkovu výslovnou žádost. V takovém případě totiž spotřebitel nemůže uplatnit odstoupení od smlouvy uzavřené mimo obvyklou provozovnu dodavatele. Skoro celý článek je věnován ochraně spotřebitelů. Je ovšem třeba dodat, že ani zákazníci nejsou žádní andělé a dost často se snaží spotřebitelských práv využívat až tak, že lze mluvit o zneužívání. Jedná se o častou praxi např. při prodeji obuvi či dalšího spotřebního zboží – zákazník si ho užívá a „v pravou chvíli“ si ho nechá vyměnit za nové. ■ prosinec 2011 27

KULTURA Alois Nebel je nový český film pozoruhodného výtvarného zpracování

To bude dobré P

ůvodně byl komiksovou postavou, teď ožil v animovaném filmu. Je září 1989. Alois Nebel žije jako podle jízdního řádu. Je tichý, přesný a pečlivý. Práce přednosty v Bílém potoce je všechno, co má. Je sám. Světlo do životní temnoty přiváží vlaky, které nejsou jen práce. Jsou přátelé, které zná jménem. Ale přivážejí i strašné vzpomínky. Byl ještě kluk, když je cpali do vlaků, aby je vyhnali tam, kam patří, do poraženého Německa. I Dorotka měla odjet. Neodjela, Wachek ji příliš chtěl a zabít jí muže pro něj nebyla překážka. Stejně mu utekla, ale už s nemluvňátkem, které mu porodila. „To bude dobré,“ říkala Lojzíkovi vždycky. Byla mu jako maminka, která už nežila. Je to už čtyřicet čtyři let, ale on ji potkává ve vzpomínce snad každou noc, kdy mu ji přivezou lokomotivy burácející pod okny. Alois Nebel je jako v mlze. Aby se uklidnil, čte jízdní řády, jsou jako modlitební knížky. Na psychiatrii se již podruhé setkává s němým neznámým. Po propuštění z léčebny se Nebel nemá kam vrátit, a tak se vydává na pražské hlavní nádraží. Není to jen nádraží. Je to chrám a jeho životní prostor. A na záchodech paní Květa, pro niž je rovněž v nádražním komplexu natěsnaný celý svět. Za okny duní vlaky a oni spolu tráví čas nad porcováním

náš tip Denně k tobě volám V prosinci 2011 vyjde knížka úvah známého evropského evangelisty, faráře Ulricha Parzany. Jejím cílem je dovolit nahlédnout do srdce a modlitebního zápasu evangelisty, který celý život pracuje na tom, aby dobrá zpráva – evangelium – byla nabídnuta všem. Kdo si koupíte tuto dotovanou knížku, budete mít k takovému nahlédnutí příležitost. Dozvíte se rovněž informace o nejbližší satelitní evangelizaci ProChrist 2013 a koupí této publikace budete mít také možnost podpořit přípravy na tuto událost v ČR. Knížka sestává ze 150 denních úvah nad všemi žalmy a je vhodná pro osobní i rodinné čtení Žalmů. Další info na www.prochrist.cz.

28 prosinec 2011

toaletního papíru. Když se Alois po nedorozumění s Květou vrátí po Novém roce do ponurého, divokého, osamělého Bílého potoka, bydlí v chaloupce v lese u trati. Květa píše, že přijede. Je strašná bouře a ti dva

Alois Nebel Česko/ Německo, 2011, 84 min Autoři: Jaromír 99, Jaroslav Rudiš Režie: Tomáš Luňák, hudba: Petr Kružík, hrají: Miroslav Krobot, Karel Roden, Tereza Voříšková, Marie Ludvíková, Leoš Noha, Alois Švehlík a další

se hledají v divokých jesenických lesích. Wachkové se snaží zachránit svou překupnickou živnost, kterou jim kousek po kousku odnáší rozvodněná řeka. A němý se zjevuje svému strašnému otci, starému Wachkovi. Němý má sekyru, Wachek pistoli... Alois Nebel nemá složitý děj. Lidé touží po lásce a nechtějí být sami. Nebel má dobré srdce, a tak nakonec potká ženu, která mu život prozáří jako oslnivá světla lokomotivy. A zlé jejich zlé skutky dostihnou. Tím jedinečným je na tomto filmu atmosféra, která je dána zejména neobvyklou animací, metodou zvanou rotoskopie. Tvůrci film nejprve natočili se živými herci a pak obrázek po obrázku asi dva roky překreslovali. Atmosféru dělá i hudba včetně pár výrazných písní, nejznámější je Půlnoční, kterou nazpíval Václav Neckář. Z filmu ve mně nezůstaly žádné výrazné dějové dojmy, ale ta jímavá atmosféra, ta se mi opravdu dostala pod kůži.

■ anna chrásková

Všichni jsou normální... na první pohled John Ortberg, vydal Návrat domů, 2011, překlad Radka Brahová Každý člověk, ač na první pohled zcela normální a bez vady, je ve skutečnosti „partiovým zbožím“, někým, kdo se velmi vzdálil od původního imago Dei. A protože jsme porušení všichni, a přitom všichni potřebujeme žít ve vztazích s ostatními, budeme se potýkat se spoustou potíží. Jak tedy mohou nedokonalí lidé usilovat o  společenství s jinými nedokonalými lidmi? John Ortberg ve své knize nabízí pomoc při hledání způsobu, jak vytvářet obecenství, ke kterému jsme byli Bohem původně určeni. Rozdělil ji do tří částí. V první – Normální? Nic takového neexistuje – popisuje původní Boží záměr a naši skutečnost, druhá část je nadepsaná Jak se přiblížit a neublížit si a učí nás, jak navázat vztahy, které by měly dobrý základ. Poslední – Tajemství silných vztahů – uvádí člověka na cestu k oné kýžené „normálnosti“, kterou získáme při setkání s Bohem v nebi. Ale střípky té normálnosti můžeme prožívat už teď. Je to na nás. A přestože křesťanské literatury vychází mnoho a nedá se přečíst všechno, některé knihy za to rozhodně stojí. A tahle patří mezi ně. Jana Matulíková

Samaří, místo setkávání Soukenická, 15, Praha 1, www.klubsamari.cz Stále přemýšlíme o tom, jak povědět svým přátelům a známým onu radostnou zvěst. Pořádají se aktivity nejrůznějšího druhu, od Englisch campů po biblické kurzy. Skupinka lidí kolem sboru Církve bratrské v Praze 1, Soukenické ulici, se rozhodla, že se pokusí své okolí oslovit jiným a možná trochu netradičním způsobem, cestou umění. Podařilo se vytvořit příjemné místo klubového rázu s přiléhavým názvem Samaří. Je to prostor pro výstavy, koncerty, autorská čtení, komorní divadlo, filmové projekce, tvůrčí dílny, přednášky a diskuse. Samaří je především místo určené pro setkávání, rozhovory a sdílení názorů. Organizátory projektu je tento typ služby označován jako nepřímá misie, jako příležitost pro setkání věřících s nevěřícími, aby spolu sdíleli stejné zážitky a rozmlouvali o smysluplných věcech. Svou činnost Samaří slavnostně zahájilo druhou listopadovou středu vernisáží obrazů všestranného výtvarníka Aleše Lamra, která probíhala za doprovodu libých tónů jazzových improvizací. Tento první počin se těšil až neočekávaně vysoké návštěvnosti. Panovala příjemná a otevřená atmosféra, která, doufáme, přetrvá do dalších „samařanských“ aktivit. Hedvika Benáková

OTÁZKA PRO Terezu Pýtrovou absolventu konzervatoře v Kroměříži a Bratislavě v oboru sólový zpěv a klavír K filmu Alois Nebel patří píseň Půlnoční od autorů Jaromíra 99, Dušana Neuwertha a Jana P. Muchowa. S kapelou Umakart ji nazpíval Václav Neckář. Myslíte si, že se stala hitem oprávněně? Co na ní podle vás lidi tak oslovuje a jaký na ni máte názor? Během posledního měsíce mne několik křesťanských přátel s neskrývaným nadšením upozornilo na píseň Václava Neckáře. Film jsem neviděla, ale sdílím jejich nadšení v tom, že osobnost světské populární hudby natočila píseň se značně křesťanským textem a ta se stala poměrně oblíbenou. Nevím přesně, jaké motivy vedly Václava Neckáře k natočení, nicméně mu fandím a modlím se, aby se song nestal jen jakýmsi „vlezlým“ hitem, jehož melodii si budou lidé broukat u vánočního úklidu, ale aby je jednoznačnost textu vedla k hlubšímu zamyšlení. Co se týče hudby, melodie se nejeví nějak převratná, avšak její jednoduchost a určitá jemnost celkového provedení může být nakonec přínosem, vždyť i v hudbě platí, že méně je někdy více. Proč se píseň stala takovým hitem, se můžeme jen domýšlet. Osobně věřím, že Bůh si k šíření Dobré zprávy může použít cokoli, jako například v mém případě si kdysi použil muzikál Jesus Christ Superstar. Věřící lidi tato píseň oslovuje z pochopitelných důvodů a jistě je v tom i kus nadšení právě z toho, že v naší ateistické zemi zní světskými rádii slova o Ježíši skrze ústa známého interpreta. K oblíbenosti písně mezi nevěřícími mohlo přispět předvánoční období, na které spoluobčané přece jen ještě jaksi slyší. Domnívám se, že i silný osobní příběh Václava Neckáře z posledních let mohl srdce lidí pohnout k větší citlivosti a snad i k toleranci ohledně produkce tohoto zpěváka. Zakončím slovy Bible: „Ale co na tom! Hlavně že se jakýmkoli způsobem, ať už naoko, nebo opravdově, káže Kristus.“ (Fp 1,18) ■

prosinec 2011 29

Foto archiv CB Praha 13

ZE SBORŮ

Sboru na Praze 13 se podařilo najít prostor pro všechny své aktivity

Pod jednou střechou S

bor na Praze 13 vznikl odchodem zhruba třiceti dospělých ze sboru CB v Dejvicích. Odchod tehdy nebyl úplně snadný, ale dnes vidím, že kdyby nedošlo k určitým nedorozuměním, asi bychom nový sbor nezaložili. V mém případě důvodem, proč nic nezakládat, by byla obyčejná lenost. Na Praze 6 jsem slyšel vynikající kázání Daniele Heczka, měl jsem zde mnoho přátel, bylo nás tolik, že jsem se občas mohl schovat za slova „však on to někdo udělá“, fungovala řada služeb. Jenže Pán Bůh měl jiné plány, které nakonec vyústily k založení sboru. Prvním správcem se stal Marek Šrámek. Možná si někdo řekne, zda už těch sborů není v Praze trochu moc. Pokud někdo myslí, že ano, potom bych odpověděl, že lokalita, která se jmenuje Praha 13, má bezmála 70 000 obyvatel a působí zde tři církve… Řečeno slovy Písma, „žeň je mnohá…“. Od svého založení se sbor scházel v prostorách auly jednoho pražského gymnázia. Tyto prostory sice vyhovovaly, ale mohli jsme se zde scházet pouze v neděli na tři hodiny. Veškeré další aktivity se odehrá30 prosinec 2011

valy v různých pronájmech. Jinde se scházela mládež, jinde Awana, jinde měl kazatel kancelář, jinde se scházelo staršovstvo… Někdy bylo skutečně dobrodružství zjistit, kde se ta která aktivita koná. Jenže kde sehnat nějaké vlastní prostory? Důvodem poohlížení se po svých prostorech nebylo to, že bychom se už nevešli, ale touha koncentrovat aktivity sboru pod jednu střechu. Sborových i evangelizačních aktivit přibývalo, neustálé shánění pronájmů unavovalo… Když jsme se pokoušeli něco sehnat, astronomické ceny nám dávaly jednoznačnou odpověď, že prostory nám v této lokalitě nikdy nebudou souzeny. Ve 30 – 40 lidech dát dohromady minimálně 20 miliónů je, alespoň na náš sbor, vysoká laťka. Nakonec řešení přišlo, ale zcela jinak, než jsme čekali. V minulém roce jsme se rozhodli, že založíme mateřské centrum. Opět jsme ale narazili na to, že nemáme prostory. Opět jsme sháněli pronájmy, až jsme narazili na nabídku, která nás zaujala. Jednalo se o prostor cca. 360 m2. Majitel nám nabídl, že si prostory na svoje náklady můžeme zrekonstruovat, a poté si je na 10 – 15 let pronajmout. Nájem není malý,

V neděli 25. 9. 2011 byly slavnostně otevřeny nové prostory „Třináctky“ za přítomnosti hostů z městské části Praha 13, představitelů Církve bratrské a hostů z pražských sborů i z ekumeny.

levná nebyla ani rekonstrukce, nicméně nakonec jsme do rekonstrukce šli a v současné době jsme (skoro) ve svém. Z původního plánu pronajmout prostory na mateřské centrum vznikly prostory pro sbor. Možná bychom si konečně mohli oddychnout, protože máme modlitebnu. Jenže není tomu tak. Rozhodli jsme se pro jinou alternativu – chceme z  nově rekonstruovaných prostor vytvořit křesťanské centrum na Praze 13. Naším snem je, aby toto místo pulzovalo životem celý týden, aby se jednalo o multifunkční prostory. Tomuto účelu je přizpůsoben i zajímavě vyřešený vnitřní design. V roce 2011 bude v nových prostorách probíhat mateřské centrum, cvičení maminek a dětí, cvičení seniorů, dětské kluby, plánujeme postavit horolezeckou stěnu, dále zde bude výuka angličtiny a další aktivity. Jako sbor spolupracujeme s mládežnickou organizací Young-life, dále s SPK (Studenti pro Krista) a Atlety v Akci, podporujeme jeden sbor v  Indii. Kromě evangelizačních aktivit uvnitř prostorů sboru naši členové organizují příměstský tábor, dětské dny na Praze 13, sportovní kempy, kempy lezení atd. Toto vše se snahou využít to, co umíme, ke zvěstování Krista. I když sbor několik let prožívá početní růst, finančně utáhnout vysoký nájem i samotný chod prostor není snadné, a i proto evangelizační aktivity neděláme zadarmo. Prostory si na sebe musejí vydělávat. Dalším důležitým principem je, že mnozí členové

sboru vnímají jako biblický princip dávat desátky. Další oblastí, kterou se učíme, je psaní grantů. Z toho, co popisuji, by se mohlo zdát, že neděláme nic jiného než evangelizaci. Život „třináctky“ je ale rozmanitější. Proto bych rád zmínil některé další oblasti, kterými jsou např. domácí skupinky, ve kterých se scházejí členové sboru. Další aktivitou dovnitř je setkávání žen, mužů, dále od podzimu začne setkávání manželských párů. Jako administrátor sboru se snažím sbor oslovovat pastýřskými dopisy zhruba jednou za měsíc, funguje i sborový web a facebook, každý týden vychází sborový informační bulletin. Uvědomuji si, že to, co popisuji, se týká především popsatelných aktivit. To, co se odehrává uvnitř lidí, kteří sbor tvoří, se popsat příliš nedá. Nejsme žádný „tak trochu jiný sbor“ a v mnohém se musíme mnoho věcí učit od dalších sborů. Je mi jasné, že sbor je nesmírně citlivý organismus, pokud je nový, tak to platí možná ještě víc. Stačí málo k tomu, aby přeskočila jiskra neporozumění, stejně tak se může snadno stát, že se jako sbor uzavřeme jen do svých aktivit a z původní vize křesťanského centra se stane centrum pro křesťany. Chceme se však držet Krista a učit se, že s ním a díky jemu se mohou dít ještě mnohé velké věci.

■ David Novák – administrátor sboru

prosinec 2011 31

POVÍDKA

aloupka ševce Tomana stála na kraji vesnice až téměř u lesa, a tak není div, že Toman přilnul k lesu velkou a trvalou náklonností. Stal se z něho vynikající okař a majiteli panství, hraběti von Strobach, nezbylo, než se s Tomanem o své zajíce a srnce dělit. Ani fořt Mikula nedokázal spádům škůdce Tomana zabránit, ať dělal, co dělal. Není divu, že na něj byl rozvzteklen až běda! Byl Štědrý den a Toman se chystal do lesa. Nemyslete si, že na zajíce. Nerad nechával něco na poslední chvíli, a tak si dva ušáky „koupil“ už před několika dny. Potřebovali ještě stromeček, měl ho

Fořt Mikula mezitím prohlédl místo činu a vidí, že Toman tam žádnou léč neměl. Chtěl si jen uříznout stromek, a to hrabě vesničanům mlčky trpí – jak jinak by ke stromkům přišli? Když si sedl doma za stůl, fořtová brzo poznala, že není ve své kůži. „Copak je s tebou, sedíš tu jako zařezanej.“ Fořt nejdřív, že jako nic, co by bylo, ale nakonec musel s pravdou ven. Pochvalu od fořtové nesklidil. „Já se ti divím, takovej starej mužskej a rozum nemáš! Zrovna na Štědrej den jsi musel na toho chudáka střílet? A přitom mu nic dokázat nemůžeš, při pytlačení jsi ho nechytil. Ještě z toho můžeš mít nepříjemnosti. Že ti ho nebylo líto – a těch jeho pěti harantů. Ty

už dávno vyhlédnutý na pokraji vysokého lesa, kde tyčkovina přecházela v houštinu. Tomanovi se nelíbilo, že právě tuto noc napadlo tolik sněhu – každý jeho krok byl na sněhu jako na talíři. To dá rozum, že by na zajíce v takovém čase nešel, ale Štědrý den odložit nešel, co měl tedy Toman dělat? A tak kráčel lesem, pilu pěkně pod kabátem, a vůbec netušil, že tentokrát je mu fořt Mikula v  patách. A když se Toman sehnul, aby jedličku podříz´, a tím ukázal Mikulovi spodní konec svých zad, Mikulu pojal hrozný vztek. Ten mizera Toman se ani za téhle obnovy nebojí jít pytlačit! Myslel, že Toman vytahuje z oka úlovek, a tak stáhl z ramene brokovnici, zacílil a vystřelil. S ranou se ozval srdceryvný výkřik. Dostat do zadní části těla pár kousků olova není žádná maličkost. Toman odhodil pilku a dal se na útěk. Domů si přinesl místo stromku olovo. Stará Tomanka vyhnala děti ze světnice a jala se prohlížet postiženou část Tomanova těla. „V těch kalhotách máš ale děr, kdo to má všecko spravovat?“ „A to, že mám kolik broků v zadnici, tě nezajímá?“ plačtivě odpovídá Toman. „Ty díry v mase ti zarostou samy, ale v kalhotách ti zůstanou, když je nezašiju já. A nezapomeň, že jsem tě varovala, abys dnes do lesa nechodil, když je obnova.“

budou mít pěknej Štědrej večer!“ A po chvíli mlčení: „Víš co? Pokusíme se to trochu napravit.“ Otevřela dveře na dvůr a volá na čeledína: „Franto, připrav se. Půjdeš do vsi, něco odneseš Tomanovům.“ Pak šla do komory, uřízla pořádný kus uzeného, vzala deset jaternic, přidala jednoho ušáka a ještě hodný kus syrového vepřového. „Tak, Franto, tohle dones k Tomanovům, že se necháme poroučet!“ Pak se obrátila na muže: „Karle, kde je ta pilka?“ A dodala, obrácená k Frantovi: „Vezmi jim i tu pilku, co si Toman zapomněl v lese, a cestou jim uřízni nějaký pěkný stromek.“ V těch chvílích bylo u Tomanů k obvyklé předvánoční náladě daleko. „Jaký Štědrý večer bez stromečku?“ myslí si děti. A  mysl starého Tomana je znovu a znovu přitahována k  určité části těla, která mu svou bolestí připomíná: Tomane, dnes u  štědrovečerního stolu neposedíš, i kdyby byl kdovíjak plný! Ale co to? Rázné zaklepání na dveře a už do světnice vchází Franta od fořtů s  plnou náručí. Stromek, uzené, vepřové, jaternice, zajíc… Zdá se, že ani neslyšel poznámku nejmenšího z Tomanů: „My už dva zajíce máme.“ Zkrátka vše se v dobré obrátilo. Byl nejen stromeček, ale i štědrá výslužka od pana fořta. Tak bo-

32 prosinec 2011

haté Vánoce u  Tomanů ještě neměli. Poučení? Chcete-li mít také tak bohaté Vánoce, jděte si uříznout vánoční stromek do lesa. A kdybyste od fořta místo vepřové výslužky dostali 500 Kč pokuty, vězte, že jste narazili na jiného fořta. Spletli jste si polesí. A dobu také.

■ Bohumil Kejř 19. prosince 1983

prosinec 2011 33

K DISKUSI

problém vánoc

Svět versus církev Formuje podle vás více dnešní svět křesťanské Vánoce anebo formují křesťanské Vánoce dnešní svět? V čem vidíte pozitiva a negativa tohoto formování?

Od roku 2007 působí jako arciděkan v Kutné Hoře

Poselství Vánoc ovlivňuje lidskou civilizaci už dva tisíce let. A toto poselství se projevuje v životě každého člověka. Každý rok si uvědomujeme, jak silná a nosná je skutečnost rodiny a rodinných tradic. Jak potřebujeme nejen vědět, ale i zažít, že patříme k sobě a máme se rádi. Že nejcennějším darem je život a láska. Formují nás i tak obyčejné, ale krásné skutečnosti jako radost z obdarování. Prožíváme úžas nad existencí života, ale otvíráme se i otázkám po jeho smyslu. Zažíváme radost z radosti druhých a poznáváme potřebu za vše Někomu poděkovat, či své blízké Někomu svěřit. V neposlední řadě více než kdy jindy dovolujeme Bohu, aby nás oslovil svou štědrostí, která se projevila v přebývání mezi lidmi. Nebezpečím tohoto světa je však chaos, stres, touha mít všechno hned. Nakupujeme věci, které nepotřebujeme. Velikost své lásky vyjadřujeme pouze cenností daru. Velké události slavíme povrchně a často se na ně ani netěšíme. Snadno můžeme podlehnout dojmu, že právě tento styl života vítězí nejen nad námi, ale i nad lidstvem samým. Slavení Božích událostí spásy se nám vždy bude zdát pozadu vůči razantnosti tohoto světa. Vždy budeme mít dojem, že svět je silnější a dravější. Vždy bude poselství Vánoc v ohrožení, ale přesto se můžeme těšit ze skutečnosti, že se nikdy docela neztratí. Že prožívání dnešního světa může třeba vánoční poselství utlumit, ale ne zničit. Naší nadějí je totiž pravda a moc evangelia. Samozřejmě, i o Vánocích jsme Božím poselstvím vyzýváni ke změně smýšlení. Vždy nás Bůh bude 34 prosinec 2011

laskavě upozorňovat, že pravé dary jsou z Ducha. Ale též nám bude připomínat, že se stal člověkem, aby nás naučil užívat věcí stvořených k naší spáse a Boží oslavě. Svým vtělením nám ukázal, že vše nedokonale lidské odráží i to Boží. Bylo by tedy chybou podlehnout dojmu, že vše se vyřeší pouze skromnějšími Vánocemi. Že čím rozdáme méně dárků, tím jsme věrnější chudobě betlémské jeskyně. I předvánoční „shon“ a hmotné dárky totiž mohou být prostředkem k vyjádření Boží štědrosti, která se nám dostává skrze druhé lidi. Vždy jde o vnitřní svobodu, kterou si musíme i přes nepříjemný tlak světa uchovávat. Dovolme tedy Božímu Slovu, aby očišťovalo naše příliš světské úmysly, abychom všechno z tohoto světa příliš rychle nezavrhli, ale dokázali využít k oslavě Boží štědrosti, která se zjevila v Ježíši Kristu a která se má projevovat i skrze nás. Nejen o Vánocích.

Mgr. Jiří Vaněk soudce okresního soudu v Táboře, člen Církve bratrské

Dnešní vánoční svátky nemají co do formy mnoho společného, či spíše vůbec nic, s událostí narození Ježíše. Naše plné stoly prohýbající se pod minimálně 10 druhy cukroví, tropickým ovocem, chlebíčky, řízky se salátem, jednohubkami, džusy, plzeňským, buráky atd. atd. jsou snad nejkřiklavějším rozporem našeho jednání s historickou skutečností prostého narození Ježíše. To, co apoštol Pavel kritizoval při Večeři Páně, tedy že nejde o důstojnou připomínku událostí Velkého pátku, ale že se někdo opije (možná se i jiný přejí), je jakoby vystřižené pro naši vánoč-

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

BcTh. Jan Uhlíř

Oznámení Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

ní připomínku narození Ježíše. Před nedávnem jsem četl článek od ředitele nadace Krmte hladové o situaci ve východní Africe (stále dostupný na portálu Křesťan dnes). Psal, že každý kontejner potravin, který tam dopraví, stojí 221.000 Kč, a protože je v kontejneru 120.000 porcí jídla, stojí jedna porce včetně dopravy 1,85 Kč. Každých 55 Kč tedy poskytne jednomu člověku alespoň jedno jídlo denně na následujících 30 dní. Ano, je to tak, mých 55 Kč může poskytnout hladovějícímu obědy na celý měsíc. To, co my vydáme za dvě plzeňská nebo pár chipsů, o kterých při sledování televize ani vlastně nevíme, že sníme a vypijeme, může někomu poskytnout pomoc před smrtí hladem na jeden měsíc. Zkusme letos malinko zapřemýšlet nad naším nákupním košem, zda tam vložíme to všechno, co nás napadlo. Zkusme něco schválně nechat v regálu a ušetřený peníz poskytnout potřebným. Ne, nevolám po askezi, po Vánocích o chlebu a vodě. Jen po tom, abychom se zamysleli, zda si opravdu potřebujeme sami před sebou (nebo snad před návštěvami) vánočním hodováním dokazovat, že na to máme. A abychom naopak udělali i malý, ale zcela praktický krok, kdy byť i nevelkou ušetřenou částku zašleme tam, kde jsou schopni ji proměnit v jídlo na měsíc pro jednoho hladovějícího. I když si asi nedovedeme představit, i dnes jsou stále na světě matky, pro které není místo v domě a musí právě narozené dítě položit jen do jeslí. Rodiče, kteří nemají pro novorozence šaty, a dokonce ani jídlo pro sebe a své děti. Vymaňme se z toho světského kolotoče utrácení za jídlo a následného utrácení za prostředky na hubnutí. Kéž letošní Vánoce nejsou Vánocemi, kdy přibudeme na váze, ale kdy nám přibude pokladů v  nebi, protože: „Co jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných, mně jste učinili.“

■ připravil miloš hejzlar

Pozvání na koncerty  Koncerty Jiřiny Dvořákové Marešové 11. 12. v 15.00 hod. Adventní koncert s Lanškrounským smíšeným sborem v kostele sv. Václava v Lanškrouně 16. 12. v 19.00 hod. Adventní koncert s komorním souborem Hilaris ve sboru Církve bratrské v Soukenické ulici v Praze. 17. 12. v 16.00 hod. Komorní koncert pro soprán, housle a varhany v kostele sv. Václava v Mníšku pod Brdy 18. 12. v 18.00 hod. Česká mše vánoční J. J. Ryby v evangelickém kostele U Salvátora v Praze 21. 12. v 19.00 hod. Adventní koncert s komorním souborem Hilaris ve Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové

 Linha Singers v Praze Šeberově 11. 12. v 19.00 hod. Adventní koncert koncert Linha Singers ve Sboru Církve bratrské v Praze Šeberově. Vstupné 100,- Kč

 Betlémské představení v Černošicích 18. 12. od 18.30 dramaticky a hudebně ztvárněný vánoční příběh. Zazpívá pěvecký sbor, zahraje kapela, herci, děti i dospělí z CB Černošice.

 Benefiční vánoční koncert ve Vysokém Mýtě 26. 12. v 17.00 hod. Církev bratrská zve na 12. ročník tradičního vánočního koncertu „KE SLÁVĚ TVÉ“, který se koná v Šemberově divadle ve Vysokém Mýtě v pondělí. S programem současných světových křesťanských písní vystoupí pop-rocková skupina NAAM, vokální sbor a další hosté. V rámci koncertu proběhne spontánní malování obrazu známým Mýtským umělcem Filipem Dvorským a dražba tohoto obrazu. Výtěžek letošního koncertu bude věnován na nasycení hladovějících dětí v Africe prostřednictvím nadace Krmte Hladové. Vstupné 100 Kč.

 Tříkrálový koncert v Pardubicích 8. 1. 2012 v 18.00 hod. Sbor Církve bratrské v Pardubicích – Archa zve na Tříkrálový koncert komorního orchestru Bona Nota. Vstupné dobrovolné. prosinec 2011 35

MODLITBA

Foto archiv archiv Foto

Volání k Otci

K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo. Žalm 65,3

Budeme rádi, když i vy, milí čtenáři, se s námi podělíte o své zkušenosti s modlitbami. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu: [email protected]

36 prosinec 2011

D

vacátý osmý říjen. Pro někoho znamená tento den státní svátek, oslavu vzniku samostatného Československa. V naší rodině je však tento den především svátkem našich dětí. Jedním z důvodů je to, že jsme si před lety v tento den pořídili do naší rodiny kocoura, a děti tak slaví jeho „narozeniny“. Především je to však datum pravidelného výlovu nedalekého rybníka, na který se naši kluci těší celý rok. Nevábí je tam jen pohled na rybáře lovící kapry pro vánoční stůl. Pod hrází se sami mohou stát rybáři a ulovit si snadno svou rybu. Každoročně se tak od rybníka vracejí nejen zmáchaní, ale především šťastní, že si něco sami chytili. V letošním roce však nastal problém. Ne že by se výlov nekonal, ale 28. říjen padl přesně doprostřed podzimních prázdnin. Ty jsme chtěli využít k některým pracem na chalupě v Orlických horách. Už od začátku září jsme proto začali kluky připravovat na to, že letos výlov rybníka budou muset oželet. Nebudeme přece

přerušovat práci a vracet se více než sto kilometrů jen kvůli několika rybám. Situace by se zdála být vyřešená a rozhodnutá, nebýt společných večerních modliteb. Výlov rybníka se stal jedním z pravidelných modlitebých témat. Slova: „Pane Ježíši, dej, abychom i letos mohli jet na výlov,“ zaznívala večer co večer. Zpočátku jsme to snad brali i s úsměvem a vysvětlovali jim, že to opravdu nemůžeme udělat. Modlitby však neustávaly. K jakému otci to vlastně volají? Dětská důvěra v Boha, anebo vypočítavost, že rodiče modlitby slyší? A nechce si i mne Bůh použít k vyslyšení jejich modliteb? Vždyť kolikrát si Bůh použil druhého člověka, aby vyslyšel modlitby. Takovéto otázky nám občas při večerních modlitbách probleskly hlavou. Nakonec mne modlitby dětí přinutily můj vyřčený „ortel“ změnit. Po dvou dnech strávených při štípání dřeva jsme tak brzo ráno vstali a nasedli do auta. Cestou jsme ještě přibrali malého synovce, také „rybáře“, a vyrazili k vytouženému rybníku. Ve tvářích chlapců jsem viděl nadšení a štěstí. To se ještě zvětšilo poté, když krátce po poledni od rybníka odjížděli nejen s  obyčejnými bělicemi, ale každý i s ulovenou štikou. Možná by někdo mohl namítnout, že o vyslyšení modliteb vlastně vůbec nešlo. Vždyť otec jen vyslyšel přání svých dětí. Není však právě to, co při modlitbě očekáváme, aby Otec vyslyšel přání svých dětí? Možná si k tomu opravdu chce použít i nás.

■ Miloš Hejzlar

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 18. 12. 2011 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu Práce jako duchovní úkol od autorů F. Assländera a A. Grüna.

Tajenka z čísla 11/2011: Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Knihu Kéž bych byl býval věděl... vyhrává Alžběta Pospíšilová, Prostějov. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

prosinec 2011 37

POST SCRIPTUM

Jiří Sedláček

Jistě jsi Boží Syn V

e starém příběhu prochází krajem podivný poutník. Ani noční bouře na jezeře není překážkou pro jeho kroky. Je to člověk – anebo Bůh? Jeho učedníci, natlačení na zmítané bárce, se zděsili. Tato tajemná postava jim připadala jako přízrak. Bylo by zajímavé uvažovat o tom, kolikrát v dějinách církve a možná i v našem životě se pro nás Ježíš stává strašidlem, namísto toho, který chce být naším průvodcem. A tak Petr – a zdá se, že velmi odvážně – volá: „…Pane, jestli jsi to ty, zařiď, ať přijdu po moři za tebou!“ To vypadá jako projev veliké víry. Pane, jsi-li to ty, jsi-li obdařen

těžké, nepřátelské, nad veškerý zmatek a temnotu, která provází náš život. Ale pouze tak, že se do toho všeho necháme namočit. Že to přijmeme za své. Že se v tom naučíme plavat či brodit, neboť víme, že Boží pravice v Ježíši Kristu nám podaná, nás nenechá utonout. Ještě dlouhou cestu bude muset Petr ujít, než mu to nakonec také dojde. Nejprve ale bude muset hluboce a bolestně prožít, že sám Ježíš – ač zjevně má moc „chodit po vlnách“ – se nechá do tohoto moře namočit, ba co více, že v něm utone! Kolikrát právě Petr, když

Ježíše nemůžeme následovat tak, že budeme chodit po moři, aniž bychom se namočili. touto božskou mocí, která dokáže ovládat a přemáhat živly, přírodní zákony, gravitaci…, dej, ať to dokážu taky. To je důkaz. To je něco ohromného. Jenže jako by tu z dálky zaznívalo ono známé hadovo syčení: „Budete jako bohové.“ Odvěké našeptávání, které člověka provází již od dob Ráje pokaždé, když zažívá Boží přítomnost. Jako by nestačilo Boha následovat, ale chceme víc: být jako bůh! Petr, který vidí Ježíše kráčet po moři, naivně touží být jako on, ještě nechápe, o čem je život. Jsem přesvědčen, že Ježíšův výrok „…proč jsi pochyboval?“, není směřován především k té situaci, kdy Petr zaražen a  překvapen mohutností zmáhajícího se vlnobití začal tonout, ale vztahuje se k té chvíli, kdy nebyl schopen v postavě, která se vynořuje z mlžného oparu nad hřbety vln, rozpoznat Krista, Mesiáše, toho, který kráčí po moři, aby ukazoval cestu. Petr ještě nechápe, že Ježíše nemůžeme následovat tak, že budeme chodit po moři, aniž bychom se namočili. Že budeme povzneseni nad všechno 38 prosinec 2011

Ježíš hovořil o svém osudu, o cestě do Jeruzaléma a o své smrti, protestoval: „Pane, to se ti nemůže stát – jsi přeci ten, který chodí po moři, ten který přemáhá živly, všechnu zlobu a vztek podsvětí, temnotu, zmatek, smrt!“ Až ho musel Ježíš okřiknout a nazvat satanem – pokušitelem. Ale Ježíš říká nikoliv. Chci se nechat ponořit do vašeho lidství se vším, co k němu patří. Být ponořen v moři – až k tomu zvolání „…Bože můj, proč jsi mě opustil“. Až k tomu bodu zlomu, opuštěnosti sebe sama, kdy doslova sám bez sebe umírá, a moře – zdá se – vítězí. Temnota, zánik, beznaděj, konec. Mezi Adventem a Velikonocemi vede tenoučká spojnice. Ukazuje nám nesmyslnost touhy být jako Bůh, protože Bůh chtěl být jako člověk. Nechal se ponořit do moře našeho lidství, ale toto moře ho nepohltilo. On je ten, který prošel mořem, ten který ukazuje cestu, provádí, zachraňuje. Přichází na naši loďku, bouře umlká a do ranního ticha zaznívá: „Jistě jsi Boží Syn“. ■

inzerce

Základní a mateřská škola Heřmánek Stoliňská 2417/41a, 193 00 Praha 9 - Horní Počernice připravuje otevření 1. třídy a doplnění žáků 2. třídy pro školní rok 2012/13. Rádi bychom pozvali rodiče žáků na Den otevřených dveří, který se bude konat 15. 12. 2011. Oficiální zápisy probíhají 12. 1. a 19. 1. 2012 od 16 hodin. Naše škola administruje také 1. a 2. třídu domácího vzdělávání. Škola je křesťanskou školou s křesťanskými učiteli a křesťanským obsahem vyučování, další specifika školy se můžete dočíst na www.prorodinu.cz/skola, 774077753.Provoz ZŠ se bude pravděpodobně otevírat nově také na Praze 8 Ládví.

■ ZŠ a MŠ Heřmánek vypisuje výběrové řízení pro učitele s aprobací první stupeň základní školy a učitelku mateřské školy pro školní rok 2012/13. Pro mimopražské nabízíme možnost ubytování v blízkosti školy. Pokud byste o spolupráci s námi zájem, prosím napište nám na [email protected].

Španělsko

Mexiko

Mnohotvárnost

S

Sakrální architektura se rozešla s principem jednotně definovaného architektonického slohu. Tvorba je svobodná, individualistická a vychází z různého kulturního, civilizačního a dějinného pozadí. Pro architekty tvořící sakrální křesťanskou architekturu nicméně stále zůstává výzva hledat při svobodné tvorbě jistý řád, který je odleskem mnohotvárnosti a jedinečnosti řádu Božího stvoření… Ale zachová si při tom křesťanská architektura do budoucna svou svébytnost? PAVeL VAněČek A JAkuB HLAVáČ

Slovinsko

Tchaj-wan

Foto archiv autorů

Česko (vlevo); Německo

Čína

Použitá literatura: Wilfried Koch/Evropská architektura/Ikar Praha a.s. 1998 • 2000 let křestanství/ Günter Stemberger/ Karmelitánské nakladatelství 1999 • Kronika křesťanství/ Brigitte Beierová/ Fortuna Print 1998 • Svět Bible/ John Rogerson/ Knižní klub 1996 • Architektura - svědectví dob/ Bohuslav Syrový/ SNTL 1977 • Současná sakrální architektura na území brněnské diecéze/ Helena Kohoutková/ Diplomová práce/ 2011 • Možnosti studia evangelické sakrální Architektury/ Blanka Altová/ 2009 • www.wikipedia.com • www.dezeen.com • www.archdaily.com • www.archiweb.cz

Makedonie