2013 Foto FLICKR Design Ondřej Košťák Změna

2/2013

Foto FLICKR Design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 44 www.i-brana.cz

Změna

qˆê:’™?Žê?‘Œ—ˆ‘U¸

inzerce

napadlo vás někdy, že byste chtěli

studovat teologii na Univerzitě Karlově? A víte, že si tenhle sen můžete splnit? Pokud se chcete na křesťanskou víru podívat z širšího pohledu a zajímají vás důrazy různých církví, mohl by vás zaujmout obor

teologie křesťanských tradic ▶ ▶ ▶ ▶ ▶ ▶

bakalářské i magisterské studium široký rozhled po všech církevních tradicích dogmatika, liturgika, eklesiologie, homiletika a další teologické disciplíny organizace studia příznivá pro pracující nebo studující jiných VŠ pestré společenství studentů z různých křesťanských tradic studium zajišťované Evangelickou teologickou fakultou Další informace na webu www.iespraha.cz nebo na e-mailu [email protected] či telefonu 221 988 626.

Přihlášky ke studiu se přijímají do 28. února.

Obsah

Milí čtenáři, hlavní téma únorového vydání časopisu BRÁNA jsme věnovali otázce změny. Při jeho přípravě došlo k zajímavé shodě. Zpracování tématu se ujal zástupce hlavního kaplana vězeňské služby ČR Martin Škoda a časopis vychází právě v období, kdy podstatná část společnosti je rozjitřena širokou amnestií prezidenta Václava Klause. I my přispíváme řadou názorů do této společenské diskuse. Nejde však pouze o téma, které se týká těch, jejichž životní cesty zamířily za hranice zákona. K podstatě této změny nás může nasměrovat i kázání bratra Zdeňka Eberle nebo rozhovor o významné osobnosti Přemysla Pittera – muže, který důsledným prosazováním principu odpuštění vzájemných vin a křivd dokázal proměnit vztahy nejen mezi znepřátelenými jednotlivci, ale i celými skupinami, národnostmi a národy. Novoroční amnestii jsme aktuálně věnovali také rubriku „K diskusi“. Tři oslovení křesťanští právníci ji v zásadě shodně vnímají jako příležitosti pro ty, kdo svých činů litují a chtějí začít znovu a lépe s čistým štítem. Mnohem rozporuplněji hodnotí tu část amnestie, v níž se nařizuje nepokračovat v probíhajících soudních řízeních. Toto opatření se nám může zdát – stejně jako drtivé většině společnosti – přímo skandální. Umožňuje určité skupině pachatelů vyhnout se trestnímu stíhání a poškozeným komplikuje cestu k uplatnění práva na odškodnění. Na rozdíl od aktérů této diskuse bych si však dovolil být i v tomto případě poněkud shovívavější – a to bez ohledu na to, že i mě pohoršují některé medializované kauzy. Naděje každého z nás je přece také živena vírou v Kristova slova: „Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života (Jan 5,23). Vždyť pravá proměna života nemůže být založena na strachu ze soudu a trestu, ale na svobodném rozhodnutí pro toho, který je původcem života a průvodcem každého našeho kroku. Pravá proměna nespočívá pouze v tom, že se naučíme „držet na uzdě své smysly“ a ovládat své chování. Myslím, že mnohem důležitější je, abychom si udrželi správnou představu o Pánu Bohu. Pokud po celý život budeme sčítat svoje zásluhy, poukazovat na dluhy a provinění druhých a tak opravovat Boží amnestii, k žádné změně se nikdy nedobereme. Vím, jsme ještě daleko od tohoto ideálu, ale to nic nemění na tom, že bychom měli každý sám u sebe o tuto změnu stát. Váš Jiří Sedláček, vydavatel

04 Je změna člověka možná? 06 Rozhovor Muž, který předběhl dobu 12 Téma Změna 20 Zápisník Pár dojmů z USA 26 Etika Kamarádi, nebo bratři? 32 Seriál Ploštice 34 K diskusi Prezidentská amnestie - správné rozhodnutí?

příště

Nést svůj kříž Matěj Hájek

tiráž Číslo 2/2013, ročník Bratrské rodiny 45, Českobratrské rodiny 70 • Vyšlo 30. 1. 2013 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, ing. Peter Komrska, Mgr. Kateřina Kyslíková, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

2. Mojžíšova 2,1 - 4,18

Je změna člověka možná? M

ám na mysli muže, který se po nějakém čase po svém narození ocitl v babyboxu, odkud putoval k bohaté ženě, která jej adoptovala. Prostředí VIP, ve kterém vyrůstal, jej jistým způsobem ovlivnilo. Bylo na pováženou, že jako mladý muž zavraždil pracovníka ochranky. Po vraždě, aby se vyhnul tvrdému trestu, uprchl do pusté části světa, kde poklidně žil celou jednu lidskou generaci. Zdá se, že právě v  těchto letech v jeho osobnosti probíhaly jisté změny, o kterých toho mnoho nevíme. Ve třetí části svého života se totiž dostal na pozici vrcholového manažera (i když si to vůbec nepřál), ale vzdor takto exponované funkci se stal velice tichou osobností; a nebylo to jen jeho věkem. Ano, mám na mysli Mojžíše. Pojďme si v Písmu přečíst alespoň začátek jeho příběhu: Ex 2,1-4,18. Doma na kuchyňské lince máme pod magnetem obrázek s nápisem: „On má moc změnit lidské srdce.“ Souhlasím s tím, protože vím, že On je Hospodin (Ježíš). Ale když čtu Bibli nebo mám možnost trochu nahlédnout do lidských životů (a stačí jen do svého), tak musím dodat, že: motorem změny je vždy sám Bůh prostřednictvím svého Ducha; člověk (objekt) to minimálně musí dovolit a nejlépe je, když na tom iniciativně spolupracuje. Přesto to bolí a chce to svůj čas. Stojí to vůbec za to?

Předběžná milost Pán Bůh je svrchovaný a všemocný, ale vědomě se omezil tím, že stvořil člověka se svobodnou vůlí.  únor 2013

Dovedu si představit, jak do tohoto dobrodružného vztahu Pán Bůh šel, aby měl v člověku vskutku obtížného partnera. Jak jinak chápat poznámku ohledně stvoření člověka, že to bylo „velmi dobré“? Když však člověk přichází k Bohu s vědomím, že potřebuje změnu, bývá v nedobrém, často katastrofálním stavu. Ale to není vše: Pán Bůh začíná na člověku svoje dílo změny ještě dřív, než to dotyčný člověk vůbec chápe. Metodisté tomu říkají „předběžná milost“. Tu v přítomném čase vůbec nemůžeme spatřit; a pokud z ní vůbec něco zahlédneme, tak většinou až zpětně. Tak to bylo i s Mojžíšem. Pán Bůh s  ním měl veliký plán, od samého začátku (proto to vzdělání, proto Mojžíšův přístup do nejvyšších pater egyptské společnosti).

Smlouvání s Bohem Když přišel čas, aby Mojžíš s  Hospodinem začal spolupracovat, vůbec se mu do změny nechtělo. Boží výzva se mu zdála neskutečná. Uvědomoval si, že to bude obtížný úsek života, nebezpečný, až riskantní. Přestože Hospodin Mojžíše trpělivě přemlouvá a přesvědčuje úžasnými věcmi, které jsou ujištěním, že v tom Mojžíše nenechá, neopustí, dovolí si Mojžíš odpovědět jako puberťák: „Mě to nezajímá.“ Prosím, jestli můžete, nevetujte Bohu všechno, co spolu s vámi chce udělat a pro co si vás chce připravit. Je to vlastně rouhání a popírání Boží moci, že není schopen vás změnit a použít podle své vůle. Na jednu stranu Mojžíše chápu, že se bránil jakékoliv změně ve svém životě pastýře ovcí.

Na druhé straně z toho na mne dýchá neobyčejná drzost a při čtení tohoto místa mne jímá bázeň před Bohem. Když Hospodin může dát nové srdce, když „dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není“, když ukazuje svoji velikost i před pohany, když se rozhodl zachránit všechny lidi, proč bych mu neměl věřit, že mne chce a může změnit a postavit k úkolu nad všechny mé představy?

Změna bolí Bolívá nás už pomyšlení na změnu, pokud se má týkat především nás samotných. Je ale čestné přiznat, že změny bolí, když už probíhají. Změny vyžadují jiné myšlení, jiné postupy, jsou vytržením z pohodlnosti. A i to bolí. Nejdůležitější okamžik v osobnosti člověka v tomto smyslu nastává, když souhlasí se změnou. Je to důležité rozhodnutí a bývá to krok víry. Člověk ještě sice nic starého neopustil, ale dělá rozhodnutí. Ještě netuší, co všechno změna přinese, ale už se rozhoduje. Mojžíš musel podobné rozhodnutí udělat, když šel k tchánovi a oznámil mu, že se vrátí do Egypta. Podobné rozhodnutí dělá člověk, když se např. rozhodne, že se vrátí do školy; že začne léčit svou závislost; že přestane dělat dluhy a požádá o pomoc; že něco udělá se svým zkaženým manželstvím a půjde za někým třetím, kdo mu snad může pomoci; že vrátí to, co mu nepatří; že půjde a požádá o odpuštění; že se odhodlá přiznat Bohu, že na svůj život nestačí; že opustí pracovní pozici, která ho dlouhodobě stresuje a nebude hledět na společenské poměry; že přijme povolání, protože má dlouhodobě dojem, že ho tam staví Pán Bůh. Takové změny iniciuje Bůh, protože nás miluje a ví, co uneseme. A čeho nejsme schopni, k tomu nám dá někoho jiného. Věříte tomu? Řeknu vám, já ano. Sám jsem tím prošel. A čas pro přípravu na změnu a změnu samotnou? To je asi velice osobní záležitost, patří do Boží kompetence a jistě má na to vliv i kvalita lidské spolupráce s Bohem. Celý proces může člověk totiž „úspěšně“ zdržovat. Obávám se ale, že Pán Bůh nenastaví na konci čas jako rozhodčí ve fotbalu. Máš to především v ruce ty sám. Dovedu si představit, že celý život prožiješ zdržovací taktikou. Že budeš ve

Ing. Zdeněk Eberle (64) Vystudoval VŠ dopravní; v ECM konferenční kurz, v současné době je farářem ECM ve farnosti Plzeň 1 – Lochotín. Je ženatý, má dvě děti a pět vnoučat.

O jepičím životě Ráno se narodí. Během dopoledne musí mít jasno co bude dělat odpoledne. Večer zjistí, jak to odpoledne rychle uběhlo. V noci je po ní. A my lidi se divíme jak má tahle muška krátký život.

Daniel Raus

výmluvách vynalézavější než Mojžíš. Jedna z nejlépe fungujících výmluv je: „Až udělám to a to…“ Možná, že skutečně mnohé neumíš. Nemůžeš se to ale naučit? Možná, že okolnosti opravdu nejsou vhodné; ale Pán Bůh je větší než okolnosti. Co v našem příběhu není a je také důležité, že nesmíme být opačnými extrémisty, totiž Boha předbíhat. Takový Mojžíš rozhodně nebyl. Ale setkal jsem se s muži, kteří chtěli být několik týdnů po propuštění z vězení kazateli bez jakékoliv další přípravy, a když jsem jim pokojně argumentoval povoláním a letitou přípravou apoštola Pavla, měl jsem strach, že budu další z jejich obětí.

Stojí to vše za to? Jsem přesvědčený, že změny, které iniciuje Duch svatý v lidských životech, nepominou charakter těchto životů. To je velice dobrý vedlejší produkt změny, ale často produkt hlavní. Žel, i tomu se lze „úspěšně“ ubránit a absence změny charakteru se objeví – provalí – zpravidla v nejnevhodnější dobu. Když ovšem dáme Duchu svatému volnou ruku pro změny v našem životě, on na to nezapomene a bude s námi jednat tak, aby nevynechal nic důležitého. Vím, že cholerik zůstane cholerikem, ale bude dobře vědět, kde si musí dávat obzvláštní pozor. Ovšem typ osobnosti člověka neříká nic o jeho charakteru. A tam je změna možná, přímo nutná. Vidíme to u Mojžíše, který pohodlí pověsil na hřebík, vidíme to u Matouše, Zachea, apoštolů Petra a Pavla a dalších a dalších. Vidím to u mnoha svých bratrů a sester. Myslím, že něco vidím i na sobě, když nechci být falešně skromný. To totiž není z nás, to je změna z Ducha svatého, to je jeho ovoce. Tak co? Stojí to za to? ■ únor 2013 

rozhovor Rozhovor s Janem Štěpánem o Přemyslu Pitterovi

Muž, který předběhl dobu

Život každého člověka má svůj začátek, jaký byl start Přemysla Pittera? Narodil se 21. června 1895 jako sedmé dítě z osmi v rodině pražského typografa a majitele malé tiskárny. Všech sedm jeho sourozenců zemřelo v útlém věku. V patnácti letech ztratil maminku, v sedmnácti otce. To bylo pro tak mladého člověka velmi náročné období. Nedokázal unést odpovědnost za podnik, který po svém otci zdědil. Po roce přivedl svým lehkomyslným životem převzatou tiskárnu k úpadku. Rozhodl se ji předat strýci a nastoupit jako dobrovolník do právě vypuknuté světové války.

Když ale nezvládl život v civilu, jak ho mohl zvládat ve válce? Na evropských bojištích prožil velké osobní drama. Smrt stovek vrstevníků jej přivedla k otázkám po smyslu a ceně lidského života. Dvakrát se pokusil dezertovat, byl chycen a polním soudem odsouzen k smrti. Že byl v obou případech zachráněn, lze označit, jak to sám napsal, za zázrak. Do poválečného života se vrátil radikálně proměněn. Změna se týkala především jeho vztahu k Bohu, tzn. myšlení, duchovní orientace i stupnice životních hodnot.

To vypadá, že takto proměněn se mohl zařadit k prvorepublikovým osobnostem… Jako pětadvacetiletý muž byl po návratu z evropských bojišť naplněný poválečnou euforií. Programově se rozhodl sloužit Bohu a lidem. Vyplnil svůj život neuvěřitelným množstvím aktivit. Především toužil po hlubším vzdělání. Protože neměl maturitu, byl přijat jako mimořádný posluchač na nově otevřenou Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Tím to ale neskončilo, v roce 1919 započal svoji veřejnou činnost. Především se věnoval práci s dětmi ulice na Žižkově. To bylo tehdy proletářské předměstí Prahy. Toužil vybudovat denní útulek pro děti  únor 2013

opuštěné a mravně ohrožené. Dále pořádal veřejné přednášky formou londýnského Hyde parku na pražských ulicích a náměstích. A kromě toho zahájil intenzivní publikační činnost, tiskl letáky, brožury a od roku 1924 měsíčník s názvem Sbratření. V březnu 1920 pak založil s několika přáteli společenství Nový Jeruzalém, které sdružovalo „lidi dobré vůle za účelem šíření duchovní obrody a sbratření lidstva“. Pitterovi se stal vzorem Jan Milíč z Kroměříže, předchůdce Mistra Jana Husa. Ten ve 14. století v Praze založil „Jeruzalém“, útulek pro prostitutky a lidi vyděděné ze společnosti.

Čeho se týkaly další Pitterovy aktivity? Z války si přinesl vyhraněné pacifistické postoje. Hned po válce navázal prostřednictvím svého přítele, českého Němce Heinricha Tutsche, mezinárodní styky s pacifisty a jejich organizacemi. Jedna z nich vznikla z Pitterovy iniciativy na konferenci Hnutí pro mezinárodní smír v bavorském Oberammergau. V roce 1926 bylo ustaveno Mezinárodní hnutí pro křesťanský komunismus. Zde se také seznámil se svou budoucí nejbližší spolupracovnicí, Švýcarkou Olgou Fierzovou.

Jak na Pitterův pacifizmus reagovala společnost? Pitter dostal punc radikálního pacifisty a pro ideové podporování odpíračů vojenské služby byl odsouzen poprvé ke dvěma a podruhé k pěti měsícům vězení. Po druhé světové válce se pak Pitter jednoznačně přiklonil k biblickým zásadám podle Ježíšova Kázání na hoře. Ty jsou ostatně s další novozákonní zvěstí východiskem křesťanského pohledu na pacifismus.

Zmínil jste českého Němce Heinricha Tutsche, co konkrétně spolu dělali? Od roku 1927 např. organizovali výměnné prázdninové pobyty českých dětí v německých oblastech a německých dětí v českých krajích. Děti tak

Foto Bronislav Matulík a archiv

V dějinách se objevují osobnosti, které překračují normy možného, odvažují se k mimořádným činům a nejednou se stávají trnem v oku celé společnosti. Takovým byl muž, kterého lze právem přirovnat k Nicholasu Wintonovi, zachránci stovek židovských děti. Přemysl Pitter po druhé světové válce zachraňoval nejen židovské děti, ale i ty německé.

poznávaly prostředí a jazyk, tradice a  způsob života těch druhých. Byl to odvážný program, vezmeme-li v  úvahu předsudky, které převládaly, ale osvědčil se. Během sedmi let se akce zúčastnilo na deset tisíc dětí.

Zdá se, že Pitter s Tutschem předběhli dobu. Jak vy dnes vidíte česko-německé vztahy? Myslíte si, že je v nich patrná Pitterova stopa? Pitterova stopa je v této věci výrazně křesťanská, a tak se k ní hlásí a navazují na ni v úsilí o vzájemné smíření čeští i němečtí křesťané, jak římskokatolické, tak reformační tradice. Zároveň je to jedna z oblastí, v níž je český národ stále tragicky názorově rozdělen a nese velké dějinné břemeno. V obou národních komunitách jsou totiž křesťanské principy pro řešení těchto bolestivých otázek znevažovány a umlčovány. Populisticky jsou naopak přežívající historická traumata rozdmýchávána a zneužívána, až na výjimky většinou napříč politickým spektrem.

Vraťme se do první republiky, jakou další činností se Pitter zabýval?

Foto Bronislav Matulík

RNDr. Jan Štěpán (1932) původně vysokoškolský učitel biologie. Od roku 1959 zákaz působení ve školství. Pracoval v územním plánování a při kladení základů péče o životní prostředí jako oboru. Manželka Věra, syn Petr, dvě dospělá vnoučata. Po pádu komunismu se zabývá současnými českými dějinami, zejména historií CB. Byl archivářem Rady CB. Publikačně činný.

V roce 1930 byla založena Liga pro lidská práva. Přemysl Pitter byl členem jejího vedení a předsedou mírové sekce. Na Štědrý den roku 1933 se pak uskutečnil dávný Pitterův sen, byl slavnostně otevřen Milíčův dům na Žižkově. Toto zcela mimořádné výchovné a humanitní zařízení svým denním režimem i  způsobem výchovného působení předběhlo o mnoho desetiletí i nejsmělejší projekty špičkových pedagogů na zařízení podobného typu a účelu. Biblický text, jímž Pitter zahajoval činnost Milíčova domu, zněl: „Já a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“ To předúnor 2013 

rozhovor znamenalo dalších sedmnáct roků jeho působení v zařízení s denní kapacitou až 150 dětí.

Dům byl evidentně postaven na křesťanských principech, jak se to projevovalo? V neděli dopoledne konal pravidelně Pitter v Milíčově domě bohoslužebná křesťanská shromáždění pro své přátele. Zúčastňovalo se jich kolem jednoho sta osob. Tato shromáždění probíhala, s výjimkou posledních osmnácti měsíců nacistické okupace, kdy byla zakázána, až do začátku roku 1950! Z křesťanských principů vycházelo i mravní a výchovné působení, biblické vzdělávání přizpůsobené věku dětí atd.

Milíčův dům byl otevřen na začátku 30. let minulého století. To se už v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler. Jak to ovlivnilo Přemysla Pittera? Nad Evropou se objevily hnědé mraky nacismu a do Pitterova zorného pole se dostali Židé, kteří byli stále více ohrožovaní antisemitismem. Do Československa přicházeli uprchlíci z Německa. O děti několika z nich se starali v Milíčově domě. Pitter sám několikrát navštívil Německo i anšlusem zabrané Rakousko, aby na vlastní oči viděl, jak se šíří nákaza lží a násilí do všech oblastí života v Německu. Psal o tom v časopise Sbratření a stal se aktivním členem československé Ligy proti antisemitismu.

A jak to bylo po Mnichovské dohodě? Pitter se snažil o mnohostrannou pomoc. V právě dostavěném dalším objektu péče o děti, v ozdravovně v Mýtě u Rokycan, našlo první přechodné útočiště několik českých rodin vyhnaných nebo prchajících ze sudetského pohraničí. Začátkem října 1938 odletěl do Velké Británie. Z návštěv řady přátel a z četných přednášek přivezl finančních obnos ze sbírek, určených pro pomoc obyvatelům postiženým záborem pohraničí.

Rozpadem předválečného Československa skončila další etapa Pitterova života, co následovalo? Přišlo období, které bylo přeplněno událostmi, často tragickými a plnými rozsáhlých zvratů. Po nacistické okupaci Čech a Moravy 15. března 1939 se v měsíčníku Sbratření ještě téměř celý rok objevovaly články vyjadřující nesouhlas s nacistickým programem antisemitismu. Ten se v podobě norimberských zákonů rychle projevoval i na protektorátním území. Pokud to bylo možné, řada židovských dětí docházela denně do Milíčova domu. V ozdravovně v Mýtě, provozované celoročně, pobývalo v této době deset  únor 2013

až dvacet židovských dětí. To jsem sám viděl v roce 1940, kdy jsem tam prožil celé prázdniny. Přemysl Pitter s Olgou Fierzovou navštěvovali v Praze za večerní tmy židovské rodiny a přinášeli jim potraviny, které byly přídělovým systémem židovským dětem odpírány. Jenomže tyto Pitterovy aktivity neunikly pozornosti tajné policie. Byl vyšetřován gestapem nejen v Milíčově domě, ale i v Petschkově paláci. Necelého půl roku před koncem druhé světové války vytvořil Pitter se svými přáteli z církví Výbor křesťanské pomoci židovským dětem s úkolem připravit se na účinnou pomoc při návratu těchto dětí z koncentračních táborů.

Jak se rozvinula Pitterova práce bezprostředně po skončení války? V neděli 27. května 1945 se po více než půldruhém roce opět sešlo kolem stovky přátel k prvnímu bohoslužebnému shromáždění v Milíčově domě. Všichni čekali slova radosti a vděčnosti Bohu za zachování a  obnovenou svobodu, ale zatím jako blesk udeřil Pitterem přečtený evangelijní text: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Obsah kázání Pitter většinu přítomných šokoval. Pranýřoval to, co se odehrálo po válce na pražských ulicích – týrání, ubíjení a upalování Němců. Cituji doslova: „Není to spíše úroveň esesáků, na kterou se snížil český člověk? Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes, tak zotročený pomstychtivostí… Či je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval zaživa a trýznil jejich ženy a děti? Oč stojí tito čeští lidé výše nežli ti, proti nimž jsme právem horlili?“ Toto Pitterovo nejpůsobivější kázání je z historického pohledu jedním z nejvýznamnějších českých dokumentů 20. století.

V tomto období se začala uskutečňovat mimořádná „Akce zámky“. Přibližte ji prosím našim čtenářům. Doslova několik dní po skončení války jel Pitter, vyzbrojen legitimací člena zdravotně-sociální komise Revoluční národní rady do Terezína, aby z bývalého ghetta přivezl první židovské děti do čtyř zámků – Štiřína a v jeho okolí Kamenice, Olešovic a Lojovic. Ty dostal jako konfiskát po německých majitelích k dispozici, aby je přeměnil v ozdravovny pro děti vracející se z nacistických koncentračních táborů. V krátké době tak obývalo zámky přes dvě stě dětí, ponejvíce židovských, jejichž rodiče zahynuli v plynových komorách.

Přemysl Pitter ve Švýcarsku (1971), kam se uchýlil po emigraci.

Pak přišel komunistický puč v únoru 1948 a Pitterova situace se rapidně zhoršovala. Nakonec byl zbaven vedení Milíčova domu, vystěhován z něho a předvolán k prokurátorovi. Tlak na jeho osobu byl enormní, proto koncem srpna 1951 opustil Československo. Přes východní Německo a Západní Berlín se dostal do Velké Británie.

Skončil v exilu, můžete připomenout jeho nejdůležitější zahraniční aktivity?

Pomoc se týkala výhradně Židů? V dalších týdnech po válce se Pitter dozvěděl, že v  asi pětadvaceti pražských internačních táborech a  střediscích pro Němce panují strašné poměry, nejednou horší nežli v nedávno uzavřených nacistických koncentračních táborech. Zakrátko – po téměř nadlidském úsilí, kdy informoval i osobního lékaře prezidenta Edvarda Beneše a byl si vědom také hrozby možné epidemie – dosáhl Pitter v polovině léta souhlasu úředních míst s přemístěním německých dětí z nejhorších podmínek do zámků, které už obývaly židovské děti. Pitter při této akci bezvýhradně uposlechl Kristovu výzvy o poznání pravdy a spolehl cele na Jeho zaslíbenou pomoc: „Beze mne nic nemůžete učiniti.“ Vydal jednoznačné svědectví o tom, že takové jednání není utopií, jak tehdy i dnes mnozí tvrdili a tvrdí, ale je reálnou skutečností. Vánoce 1945 slavily židovské i německé děti na zámcích společně!

Vypadá to skutečně neuvěřitelně, ale naneštěstí hnědá mračna vystřídala rudá… Pitter si svou činností proti sobě velmi popudil budoucí mocipány. Ministerstvo vnitra bylo již tehdy ovládáno komunistickým ministrem. Proti Pitterovi psal i tisk, zvláště Rudé právo. I velká část veřejnosti, podléhající zjitřeným náladám a vzpomínkám na jednotky SS řádící v Praze a jejím okolí, byla ostře proti. Což bylo pochopitelné.

Na rozdíl od většiny těch, kteří od nás odešli na Západ, položil Pitter starost o vlastní hmotné zajištění a exilovou kariéru na poslední místo. Zbytek svého života všestranně pomáhal československým exulantům. Zapsal se tak zlatým písmem i do historie třetího exilu. Z pověření Světové rady církví po deset roků působil v jednom z největších a nejhorších uprchlických táborů Valka u Norimberku. V Radiu Svobodná Evropa se pravidelně střídal s katolickým teologem – „Otcem Křišťanem“ – Dr. Alexandrem Heidlerem při duchovních promluvách. Přednáškově, publikačně i praktickou spoluprací se angažoval v česko-sudetoněmeckých vztazích. Zásadně se vyjádřil k poválečnému odsunu či spíše vyhnání Němců. Označil jej za český hřích proti Bohu, lidskosti a národním ideálům. Pitterovy důrazy v pohledu na tak složité vztahy byly tyto: oboustranné přiznání viny, pokání, odpuštění a smíření.

Dostalo se nakonec Pitterovi uznání? Ano, byl oceněn v exilu státem Izrael, Spolkovou republikou Německo, čestným občanstvím města Curychu a čestným doktorátem teologie curyšské univerzity. Po sametové revoluci mu prezident Václav Havel v roce 1991 propůjčil Řád Tomáše Garrigue Masaryka in memoriam. To už byl Pitter řadu let po smrti, zemřel 15. února 1976 v Curychu.

Můžete na závěr shrnout odkaz Přemysla Pittera? Ve svém promočním proslovu na Univerzitě v Curychu pověděl: „Na troskách nelidských systémů budujme společnost novou, majíce na mysli slova Kristova: ‚Beze mne nic nemůžete učiniti.‘ A Kristus znamená lásku. Bez lásky, bez lidskosti, bez soucítění člověka s člověkem nic neobstojí.“ To, myslím, přesně vystihuje jeho odkaz.

■ Eva Hájková a Bronislav Matulík únor 2013 

MiSiE yOung life a církev

evangelium pro teenagery Zvěstovat Krista mimo církev je obtížné. Existují ale organizace, které to dovedou, mladým lidem poskytují široký program pro volný čas a zároveň jim ukazují na zdravé křesťanské hodnoty. Církvi a sborům se tak nabízí smysluplná spolupráce.

J

ežíš to řekl jasně: „Toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům.“ (Mt 24,14) Jenže, jak si to představoval v praxi? Čtrnáct let jsem byl zaměstnán jako kazatel, a tak dobře vím, že naše kapacita naplňovat toto poslání pouze na půdě sborů je velmi omezená. V lepším případě se šíření evangelia redukuje na několik sborových aktivit zacílených na lidi zvenku, v horším případě se vše ponechá náhodě s tím, že každý člen sboru by měl být svědkem o Kristu tam, kde zrovna je. Zvážíme-li navíc typickou velikost českých sborů, které jen zřídka přesahují početně stovku, je víceméně nemyslitelné, abychom se systematicky misijně zaměřili na víc než jednu či dvě oblasti práce. A podle toho také naše sbory vypadají. Někde je očividně silná převaha mladých rodin, jinde klima vyhovuje nejlépe seniorům a ještě jinde převládá na shromážděních atmosféra typická spíše pro setkání mládeže. Zkrátka, většina rozhoduje. Staršovstva a kazatelé jsou tak nepřímo stavěni před

zásadní rozhodnutí, komu dobrou zprávu zvěstovat primárně a koho z této cílené misie naopak vynechat; sbor zkrátka nemůže dělat všechno. Přitom podvědomě cítíme, že tak to být nemá, že Krista potřebují všichni bez ohledu na věk či životní situaci.

Foto YL Praha

církev a nadcírkevní organizace

10 únor 2013

Částečné východisko ovšem existuje. V čem? Ve spolupráci s nadsborovými či mezidenominačními organizacemi, které jsou ochotny dát se do služeb církve. Důležité je přitom slovo spolupráce, protože jinak by šlo jen o jakýsi nešťastný „duchovní outsourcing“: Nezvládáme dělat práci mezi seniory, tak si vás jako experty zaplatíme a vy to budete dělat místo nás. Já mám například tu výsadu, že mohu od září pracovat na plný úvazek v občanském sdružení Young Life, které se snaží skrze osobu Ježíše Krista pozitivně ovlivňovat necírkevní teenagery. Mým úkolem ovšem není jít za studenty sám. Vedu tým dobrovolníků z různých sborů a církví a ti pak společně organizují všelijaké kroužky, kluby či tábory a navazují se studenty dlouhodobé vztahy. A pokud po čase někdo ze studentů rozpozná v Ježíši víc než jen zajímavou historickou postavu, začne ho pak logicky hledat právě ve společenství, kde jsou duchovně doma jeho vedoucí-dobrovolníci, nikoliv my zaměstnanci. Věřím, že nejen Young Life, ale i mnohé jiné křesťanské organizace neslyší rády, když se jim dává nálepka „para-církevní“. Jednak to slovo v češtině až moc nápadně připomíná termín „para-zit“, a pak my nejsme paracírkev, ale církev. Nejsme a nechceme být totiž nic jiného než prodlouženou rukou jednotlivých sborů. Nezveme vás pouze k tomu, abyste nás finančně a modlitebně podporovali. Zveme vás k tomu, abyste se do naší práce namočili spolu s námi – skrze své vlastní dobrovolné vedoucí nebo skrze aktivní členy klubu přátel naší služby. Tak získá i poměrně

Na letním táboře čekal mladé lidi nabitý program: workshopy angličtina, tvořivá a kreativní zábava, sporty, outdoor, tanec a spoustu dalších velkých dobrodružství včetně návštěvy lanového centra.

young life Organizace Young Life vznikla v roce 1941 v USA a je jednou z největších a nejrozšířenějších mládežnických neziskových organizací působící ve více než 70 zemích světa. Ročně osloví přes milion teenagerů. V roce 2001 byla založena pobočka v Praze, v roce 2005 začala práce v Ostravě. Naším primárním cílem je vytvářet pro studenty bezpečné prostředí pro trávení volného času. K tomu slouží různé kroužky, kluby, tábory či service projekty. Nejde nám však primárně o akce, ale o pozitivní ovlivňování a osobní rozvoj studentů. Přestože jako křesťané věříme, že nejlepším vlivem a příkladem pro dnešního mladého člověka je osoba Ježíše Krista, snažíme se vytvářet v této věci prostředí maximální svobody, tak aby se mezi námi cítili přirozeně i studenti, kteří nemají o víru žádný zájem. Young Life ČR je také zapojen do celosvětového studijního programu AMICUS INT., který je provozován Young Life USA. Tento program umožňuje českým studentům roční studijní pobyt na středních školách v USA. Více o nás a našich akcích najdete na www. younglife.cz.

malý sbor příležitost zapojit se do práce mezi dospívajícími, aniž by musel sám komplikovaně hledat způsoby, jak s něčím takovým začít. Jiní se zase mohou díky dalším organizacím pustit například do mimosborové diakonie nebo do práce s menšinami, zkrátka zapojit se podle obdarování do služeb, na které už sbor nemá vlastní kapacitu.

Nejen církev potřebuje nejlepší lidi Takováto dobrovolnická aktivita mimo půdu sboru pochopitelně často vyvolává v očích vedení podezření: Proč ti dobrovolníci raději nevedou náš vlastní dorost nebo mládež, proč se nestarají o naše vlastní seniory? Je to pořád stejné dilema, jaké musela řešit už antiochijská církev při vyslání Pavla a Barnabáše na misijní cestu. Odcházeli ti nejlepší z nejlepších, kteří byli až doposud plně zapojeni do vnitrosborové práce. Odcházeli, protože Bůh miluje nejen církev, ale i ty venku, kteří o Ježíši zatím neslyšeli. Je tedy přirozené, že i dobrovolníci sloužící v Young Life či podobných organizacích budou na čas méně zapojeni do vnitrosborových služeb, ale z dlouhodobého hlediska se to sboru jistě vyplatí. Po čase se totiž vrátí do sborové služby opět naplno, a to už jako zbudovaní a zkušení služebníci připravení ujímat se zde třeba i klíčových vedoucích pozic. Navíc, pokud za nimi sbor po celou tu dobu stojí a podporuje je, nejedná se v konečném důsledku o oslabení sborové práce, ale naopak o její rozšíření. Pokud jste tedy náhodou z Prahy, Ostravy nebo Brna a leží vám na srdci práce mezi necírkevními teenagery, může se stát takovouto prodlouženou rukou vašeho sboru třeba právě Young Life.

■ Marek Šrámek, area director Young Life Praha

únor 2013 11

TÉMA

Martin škOda

Na otázku, je-li člověk změnitelný, můžeme snadno a rychle odpovědět ano, ale k horšímu. Změna k lepšímu už tak jednoduchá není. Nejkřiklavěji je to vidět na lidech, kteří prošli trestem odnětí svobody. Přesto doufáme v jejich nápravu, třebaže se nám to díky pobytu ve vězení může zdát jako „dobrej fór“!

O

změně člověka se dá přemýšlet z mnoha stran. Mám psát o tématu z hlediska vývojové psychologie, kdy změny probíhají na základě působících psychologických faktorů v životě člověka jaksi přirozeně? Mám psát o individuačním procesu, který dokáže život jedince nezřídka obrátit takřka vzhůru nohama? Nebo pojednat o běžných změnách, kterými reagujeme poměrně nenápadně na prostředí okolo nás, a mnohdy si je ani neuvědomujeme? A co třeba kniha akademika Václava Cílka Tři svíce za budoucnost, která pojednává o změnách v oblasti filosofie, sociologie i praktického života, a to globálně z hlediska společnosti? Nebyla by to dobrá motivace?

Foto archiv Design Ondřej Košťák

duchovní změna je možná

12 únor 2013

Když se dnes podíváme na život v církvích, můžeme si všimnout poměrně malého rozdílu mezi křesťany a nevěřícími. Někdy se to týká dokonce celého praktického života. Když pak hovoříme o duchovních proměnách a osobní svatosti, zdá se, jako by realita byla této představě nekonečně vzdálená. I člověk sám, jako jedinec morálně selhávající a často obtížně hledající křesťanské postoje v běžném životě, se těžko může smířit s tím, že opravdová duchovní transformace je pro něho jen nedosažitelným cílem. Přece však jsme v mnohém účastníky praktického života. Nemůžeme tak snadno opouštět zaběhaný řád věcí a utéci někam stranou do klášterů a komunit. Nehle-

dě na to, že psáno jest: „hříchy tvé tě doženou…“ V této souvislosti možná stojí za úvahu uvědomit si, že hřích v našem životě nebývá často pouhým následkem pádu v jediném okamžiku lidské slabosti. Mnohem víc ukazuje na to, co číhá skryto uvnitř našeho srdce jako skutečný, setrvalý problém. Pak se snadno může stát, že přistupujeme k duchovní obnově sice ochotně, ale v  podstatě se pouze přizpůsobujeme vnějším potřebám vyžadovaného chování. Vyhovíme standardu kladenému na nás společenstvím, ale nedokážeme se Bohu otevřít ke skutečné, pravdivé, hluboké změně uvnitř svého srdce. Nesprávnou myšlenkou, která může bránit změně v našem životě, je i pohled na sebe sama jako na pouhého hříšníka, ubohého jedince, jehož morální selhávání se v podstatě očekává. To je snadná past, kdy odsouváme Ježíšovu milost kamsi na okraj, možná až na konec života, a zůstáváme tak ve stavu jakési lidské přirozenosti, kdy spíš začínáme spoléhat na vlastní zásluhy před Bohem. Že to nakonec může pro nás zcela vyprázdnit obsah křesťanské zvěsti, je zřejmé. Také bychom asi neměli zůstávat v postoji, že jsme v podstatě dobří a žádnou změnu nepotřebujeme. To je snad pastí největší. Nevím, jestli je možné při tomto postoji udržet dost pokory před Bohem a nestát se nakonec obětí své vlastní pýchy. To vše se děje na pozadí našeho života, do něhož zasahují zvnějšku změny někdy skutečně markantní, že jsem se rozhodl něco málo o nich napsat. Píšu s vědomím, na jakém úskalí života stojím i já sám, spoléhaje na to, že i to málo dobrého, co Bůh dokáže v mém životě najít, zase obnovuje skrze svoji nekonečnou milost v souladu s mým souhlasem, coby souhlasem pouhého ubohého prosebníka. Nutno podotknout, že obnova je neustále probíhající proces. Nikdy nemůžeme přestat být dost ostražití, ani za předpokladu, že jsme dosáhli jisté duchovní dokonalosti. My všichni jsme hříšníci před Bohem a Bůh se k nám sklání navzdory našim hříchům. Pro nás samé však musíme zažívat obnovu v Duchu jako pozitivní změnu v našem životě a v životě našich společenství. V životě s Bohem se nedá nikdy pohodlně usnout na vavřínech. Protože však přece jenom platí staré dobré „Ševče, drž se svého kopyta“, rozhodl jsem se psát o změně z pohledu prostředí, ve kterém se léta pohybuji, z pohledu práce s vězněnými osobami. Motivací k tomu byla i amnestie vyhlášená prezidentem republiky, nečekaná a údajně i tajně připravovaná, což doteď nechápu, a která vyvolala tolik protichůdných názorů, nezřídka pak prezentovaných na stránkách všemocných médií. Kdo vlastně tedy dostal šanci?

A co ta šance znamená? Jdou ven z vězení ti, kteří prošli nějakou proměnou a chtějí začít opravdu jiný život? Nebo mají být vyslyšeny ty hlasy, které tvrdí, že v moderní demokraticky smýšlející společnosti není žádných amnestií potřeba? Nebereme tady tak trochu spravedlnost přece jen do vlastních rukou, neponechávajíce žádný prostor pro tajemství působení něčeho nebo někoho vyššího právě v tom prostoru změny u člověka, který dostal šanci? Nemůže se v něm něco zlomit a on se pojednou chopí pevně podané ruky? Neztrácíme tak něco ze svobody dané lidem samotným Bohem? Nebo mají pravdu skeptici, jejichž nadějí je pevný řád a jasná pravidla, byť vykoupené ztrátou oné tušené svobody, včetně svobody vlastního rozhodování?

Změna s účastí Pána Boha Na člověka doléhá během jeho života řada změn v mnoha oblastech, na které musí, mnohdy s obtížemi, reagovat. Pro člověka, jehož cesta se ubírá, jak Bůh říká a on sámdoufá, vzhůru k nebi a věčné spáse, je asi nejpodstatnější změna, jež se nazývá metanoia. Vnitřní, hluboká proměna, ke které dochází za přímé účasti Ducha svatého a která znamená hlubokou proměnu vnitřního stavu a obrácení se v životě často o 180 stupňů. Mnohdy bývá takové obrácení provázeno dalšími doprovodnými jevy a událostmi, jako je tělesné a duševní uzdravení. Někdy se dostaví glosolálie. Někdy pravý dar jazyků či jiné dary Ducha. Jindy je to tichý souhlas s něčím či někým vyšším, kdo nás převyšuje, o kom najednou nemáme pochyby a kvůli komu jsme ochotni změnit celý svůj život od základu. Vědomý souhlas s nejvyšším bytím, nad které nemůžeme nic myslet (o čemž s jinými polemizoval už sv. Anselm z Canterbury).

Mgr. Bc. Martin Škoda (49) absolvoval specializaci v pedagogice na PF Univerzity v Hradci Králové v oboru Náboženská výchova; postgraduální studium na KTF UK v Praze, obor Etika konfliktních situací; studium teologie v oboru teologické nauky na KTF UK v Praze. Je tajemníkem Výkonného výboru VDP a kaplanem VS ČR. Od roku 2010 pracuje jako zástupce hlavního kaplana VS ČR. Je autorem řady projektů pro duchovenskou službu vězňům v rámci tzv. programů zacházení. Je ordinovaným diákonem CB. Vyučuje na ETS Pastoračně sociální práce s delikventy a Pastoračně sociální řešení hraničních životních situací.

únor 2013 13

TÉMA téma No jistě, může podotknout nadšený spirituál, ve vězení přeci taky Pán Bůh působí. Tak se budeme modlit a Bůh bude působit a všechno dobře dopadne. (Nakonec máme příležitost, ne-li povinnost modliteb tváří v tvář oné poslední uskutečněné amnestii). Rozhodl jsem se však ukázat na proces změn v životě člověka procházejícího vězněním z pohledu kaplana a popsat způsoby spolupráce s dalšími profesemi, jež se podílejí na procesu zvaném resocializace – volně vyloženo jako opětovný (a úspěšný) návrat zločince či pachatele nějakého přečinu po odpykání trestu zpět do společnosti. Měl by být jedním z cílů tzv. zacházení s vězněnými osobami, ne-li cílem hlavním. O tom, že je v době, která umožňuje nedodržování řádů a pravidel ve velkém, a spolu s neschopností člověka správně nakládat s nabytou svobodou, dosahování takového cíle stále obtížnější, není třeba se zmiňovat.

Oprávněná skepse Každý profesionál, který se jako zaměstnanec vězeňské služby na procesu resocializace podílí a je správně motivován, se musí v první řadě vyrovnávat s trvalou skepsí plynoucí z tak říkajíc permanentního neúspěchu takové práce. Slýchá o něm od starších kolegů a setkává se s ním prakticky všude okolo sebe. Jako paprsek naděje pak působí drobné úspěchy v podobě těch, kterým se návrat na svobodu podaří. S nimi se však dotyčný pracovník již zpravidla nepotká, a tak mu zůstávají ti, kteří se jako dobří holubi vracejí. Výjimkou může být onen paprsek světla, který zažehne duchovní, ať kaplan nebo dobrovolník, jenž má možnost doprovodit vězně ještě kus jeho další cesty na svobodě. Na počátku mého rozmýšlení a také uvědomění si určité omezenosti mých vlastních schopností sdělovat účinně Boží lásku druhým, bylo poznání mého kolegy terapeuta, jak citlivou oblastí pro duši člověka vlastně vězení je. Příběh s tragickým koncem tak vlastně započal společnou práci a službu vězněným osobám v jedné z našich věznic. Odsouzený S. H. byl podle vlastních slov terciářem. Dopustil se však závažné trestné činnosti. Jeho rodina ho vnímala jako naprosto nevinného a vzorného otce rodiny. Ve vězení si naprosto nepřipouštěl svoji vinu. Při setkání s terapeutem došlo během rozhovoru o opravdovosti lidského jednání k tomu, že terapeut napsal na tabuli hebrejsky jediné slovo – Bůh. Do čtyř dnů po tomto rozhovoru odsouzený spáchal na cele sebevraždu. Tento případ byl zastavením v práci vychovateleterapeuta a jedním z důvodů jeho další spolupráce 14 únor 2013

s kaplanem. Jako lidé jsme totiž velmi omezení a  s lidskou svobodou umí odpovědně nakládat asi opravdu jen Bůh. Tam, kde nepřichází s obviněním zároveň odpuštění a přijetí, se může život změnit v opravdovou tragédii. Jaká je tedy proměna člověka ve vězení? Je jen směrem dolů, nebo i směrem nahoru, řekněme k lepším zítřkům? Zkusme si cestu člověka ve vězení krátce nastínit a možná dostaneme jasnější odpovědi na vznikající otázky.

Změny za mřížemi – fáze adaptační Pojďme se tedy na začátek podívat, co se děje s člověkem, který se ocitne ve vězení nebo lépe řečeno ve výkonu vazby, kdy sice ještě není pravomocně odsouzen, přesto se však již paradoxně s vězením setkává v podobě pobytu ve vazební věznici. Ať už z důvodu rizika možného útěku, či pokračování v trestné činnosti nebo třeba možného ovlivňování dalších svědků. Jeden z předních českých penologů (odborníků na vězeňství) současnosti dr. Sochůrek zmiňuje v této souvislosti jako první „šok z náhlé izolace a  změny prostředí“ a nazývá tuto fázi fází adaptační. „Člověk je doslova vytržen z obvyklé životní situace a je nucen si zvykat na něco zásadně jiného.“ Takováto izolace představuje náhlý psychosociální stres, jemuž musí člověk ocitnuvší se ve výkonu trestu nebo vazby čelit, zvláště je-li to poprvé. Možná se jedná o největší stres, jaký za celou dobu svého pobytu za mřížemi pozná. Najednou totiž zjistí, že realita, kterou si nepřipouštěl ani v těch nejhorších snech, se stala v jeho životě skutečností. Pojednou se ocitá v  situaci, která ohrožuje jeho nejzákladnější lidské hodnoty či potřeby. Ta tam je jeho lidská důstojnost, na které si třeba také zakládal. Je převlečen do velmi nepříjemného vězeňského oděvu, přichází o své dosavadní společenské postavení, určitou hodnotu ztrácí pro něho také jeho dosavadní majetek, neboť zjistí, že veškerý tok financí je zde bezhotovostní a on sám si může nakoupit pouze v  určený den z omezeného sortimentu vězeňské kantýny. Bez významu není ani ztráta heterosexuálního pohlavního styku. A navíc je nucen často sdílet nejbližší prostředí s lidmi, jaké by si venku rozhodně nevybral, a  přichází tak i o  poslední část možného soukromí. Tráví s nimi téměř 24 hodin denně, včetně času na jídlo, vykonávání tělesných potřeb a spánku. To všechno jsou faktory, s nimiž rozhodně nemůže do důsledku dopředu člověk moc počítat, a tak se stane, že v této adaptační fázi může být těmito podmínkami doslova převálcován. Takto vhodně situaci ilustruje V.  Mitáš v příručce pro vězeňské duchovní, kterou redigoval a ze které si dovolím pro větší názornost

občas parafrázovat. Uvádí v ní i příběh následující: Jana, 26 let, rozvedená mladá žena, byla obviněna z distribuce omamných a psychotropních látek (drog). Byla na výletě s přáteli a syna jí hlídala kamarádka. Příslušníci Policie ČR na ni čekali před domem, zadrželi ji cca ve 24 hod. V bytě provedli důkladnou domovní prohlídku a Janu po ní umístili na celu předběžného zadržení. Soud po 48 hodinách rozhodl o uvalení vazby podle § 67, písm. b, c) Trestního zákona: Byla u  ní odůvodněná jak obava, že bude ovlivňovat ve svůj prospěch svědky, jimž měla drogu prodávat, tak že v  této trestné činnosti bude pokračovat. V době prvního kontaktu byla ve vazbě asi 48 hodin. Prakticky to znamená, že již po čtyři dny neměla sebemenší informaci o ničem z venku, ani o svém synovi. První rozhovor se tedy týkal její rodinné situace, po konzultaci s vedením věznice byla realizována návštěva jejího bývalého manžela. I  kdyby napsala dopis domů hned po pří-jezdu do vazební věznice, došel by asi po čtrnácti až dvaceti dnech, jelikož korespondence v případě koluzních důvodů vazby podléhá kontrole vyšetřovatele, který na ni má dva týdny. Stejný postup platí i pro příchozí poštu. (Teprve po cca čtyřech až pěti týdnech měla možnost dozvědět se, co se se synem děje.). Právě částečná či naprostá izolace působí jako změna na jedince v této fázi nejmarkantněji a nejvíce zasahuje – destruuje – jeho osobnost… V této fázi má duchovní

KOMENTÁŘ

Změna jako kontinuální proces vývoje člověka Změna je nejenže možná, ale je naprosto nevyhnutelná. Žijeme, a to znamená, že se neustále měníme. Člověk se údajně celý buněčně obnoví v průběhu zhruba sedmi let. Pod vlivem nových informací a poznatků měníme také své názory, postoje či reakce. Na druhou stranu zůstáváme sami sebou, jak z hlediska tělesné stavby, tak i z hlediska vnitřního, psychického či osobnostního. Některá svá dobrá přesvědčení a rozhodnutí držíme (bohudíky) nezměněně celá desetiletí, stejně však i (bohužel) některé své zlozvyky či nesvobodné neurotické, komplexové reakce. Jako analytického psychoterapeuta a teologa mne zajímá nejvíc právě ona posledně jmenovaná oblast vnitřní nesvobody. Máme možnost vstoupit vědomě do vnitřních procesů a ovlivnit je žádoucím směrem? Na čem záleží prohlubování naší vnitřní svobody, abychom nutkavě a neovlivnitelně nereagovali tak, jak nechceme, jak se nám to nelíbí a jak nám to škodí? Na čem záleží změna našich reakcí, abychom s nimi mohli být spokojení a líbily se nám, protože by byly v souladu s naší vírou a s ideálem laskavosti a dobrotivosti? Psychologie i duchovní zkušenost zde nachází společný jazyk a upozorňují na význam reflexe a sebereflexe, na nezastupitelný význam kvality vnímání. „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě.“ (Mt 6,22-23a) Světlo, tělo, oko. Světlo v hebrejském myšlení a v této souvislosti symbolizuje cosi obecně kvalitního, dobrého a správného. Oko zde symbolicky představuje způsob vnímání. Tělo pak v hebrejském myšlení znamená celý náš životní styl a způsob našeho života. To, jakým způsobem a z jakého úhlu vnímáme sami sebe, lidi a svět kolem nás (oko), pak určuje kvalitu (světlo) našeho života (tělo). Je důležité, aby „naše oko bylo čisté“, tedy aby ono vnímání bylo dobré a kvalitní. A skutečně i hlubinná psychologie zde potvrzuje, že poznáním, zahlédnutím, objevováním dosud skrytých souvislostí, odvážným pohledem do hlubin vlastního nitra a svého životního příběhu, nacházíme a prohlubujeme onu vnitřní svobodu k empatickému, chápavému a laskavému chování. Pro upřesnění, vnitřní svobodu nechápu jako volnost a možnost dělat cokoli (to by byl spíš obraz sobectví a nezralosti), nýbrž možnost a faktickou schopnost nedělat to, co nechci. Vnitřní svobodu vnímám jako stav bez oněch vnitřních neovladatelných podnětů, které námi smýkají do emocí a reakcí, které se nám nelíbí, do reakcí nelaskavých, necitlivých a hrubých. A navíc, svoboda je základním předpokladem lásky a to vytváří další velmi silnou motivaci pro snahu o její prohlubování. Stojí tedy za to věnovat péči, pozornost a úsilí kvalitě svého vnímání – čistotě svého oka. „Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou.“ (Lk 11,35) Je důležité učit se odhlížet od navyklého a zautomatizovaného moralizování v sebereflexi a učit se odkládat primárně morální hodnocení svých činů. Je důležité otevírat se pro ono dobrodružství objevování, poznávání a odhalování toho, co zůstává dosud skryté. Šetrně se dotýkat zranění a strachů, které živí můj obranný vztek, posvítit si na úzkosti a obavy, které živí mé smutky a deprese. Odhalovat strach a pocity ohrožení, které mne vedou k preventivním útokům a k výhrůžkám. Podívat se do očí hrozící bolesti a vydržet, setrvat v její přítomnosti. Setrvat v situaci ohrožení hodnot, vydržet pohled na vlastní strach a zranění, porozumět svému hněvu a zlobě, unést ten pohled, nesoudit a neodsuzovat: „Nesuďte a nebudete souzeni.“ (Lk 6,37) – a tento postoj se začne stávat součástí vnitřního procesu osvobozování, protože: „…světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1,5) Zde opět nachází společný jazyk naše víra a hlubinná psychologie, kdy obě spoléhají na sílu světla pochopení, laskavosti a akceptování reality, před kterou temnoty hrubosti, necitlivosti, nepochopení a odmítání ustupují samy. A je to pak Pravda sama, jejíž poznání osvobozuje. (Jan 8,32)

■ Jiří Černý, analytický psychoterapeut a teolog

únor 2013 15

TÉMA příležitost působit jako určitý „ostrov jistoty“ v moři plném nejistot. Na jednu stranu může být pro klienta „někým zvenku“, na druhou stranu tím, kdo o něj má zájem a je schopen jej přijmout či vyslechnout. Vězeň má totiž tendenci bilancovat svůj dosavadní život a přemýšlet nad jinými hodnotami, než dosud vyznával. Pastor mu může nabídnout i vyplnění obrovského penza volného času a  poskytnout mu alternativu k přemýšlení nad stále stejnými věcmi týkajícími se jeho stavu.

Fáze adjustační Druhou fázi, ve které vězněná osoba prodělává změny, nazývá dr. Sochůrek fází adjustační. Označuje aktivitu člověka při zvládání nových situací. Vězeň se zde naučí komunikovat se zaměstnanci věznice podle jejich očekávání. Naučí se jednat se spoluodsouzenými. Přijímá psaná pravidla vězeňského systému i určitý nepsaný vyhraněný styl vězeňské komunity. Nastává počátek procesu adaptace na vězeňské prostředí. Člověk se mění ze svobodné-

ho člověka ve vězně, jak uvádí další z penologů dr. Hála. Tento proces se nazývá prizonizace. Vězeň přijímá novou skutečnost a pozvolna se mění jeho zvyky a chování. To může být vážnou překážkou pro budoucnost. Překážkou, která významně ztěžuje zařazení odsouzeného zpět do společnosti. Postupně slábnou vzorce chování na svobodě. Některé nejsou vězeňskou subkulturou přijímány. Dle psycholožky dr. Vágnerové jeho osobnost degraduje, člověk ztrácí schopnost se samostatně rozhodovat, plánovat a reálně nahlížet vlastní budoucnost. Odborníci se zde vzácně shodují, že cca po pěti letech nemá výkon trestu takřka žádný nápravný účel a již po cca jednom roce pobytu ve vězení dochází k hlubokým změnám v osobnosti vězněného. Odsouzení vyhledávají duchovního často, aby opouštěli prostředí své cely, a mnohdy začínají vážně přemýšlet o svém životě. Vytváří se tak prostor pro zapůjčení např. duchovní literatury a rozhovoru o víře. Pro ilustraci změny v psychice může sloužit V. Mitášem uváděný příklad, který se shodou okol-

svědectví

Obrácení a co tomu předcházelo Před vánočními svátky mi v kavárně zazvonil telefon, byla jsem požádána, zdali bych nenapsala do časopisu Brána o svém obrácení. Přiznám se, že jsem v tu chvíli měla velkou radost. Později nad radostí trochu vítězily obavy a nejistota. Nejistota nad tím, co vlastně vyplodím. Zvláštní je, že jsem mnohokrát mluvila i  psala o svém obrácení k Bohu do časopisů a medií zcela světských, dalo by se říci i bulvárních. Nebyla jsem na to nikdy přímo tázána, ale cítila jsem vnitřní potřebu tento fakt zmiňovat. Samozřejmě to myslím trochu zapadlo – dost často to i vyškrtli. Nyní je situace jiná, byla jsem přímo dotázána, požádána a přímo do časopisu, který čtou lidé věřící – tedy ti, kteří sami mají podobnou zkušenost. Budu tedy psát zcela upřímně a přirozeně a  budu věřit, že vy už si to nějak přeberete. 16 únor 2013

Moje rodina Pro začátek snad něco málo o mé rodině. Nevyrůstala jsem v duchovním prostředí, moje babička byla katolička ze sudetského pohraničí, často dávala na modlení a zapalovala svíčky za mrtvé. Maminka byla myslím ateistka (zemřela před 20 lety) a otec byl nepraktikující Žid. Jak na tom byl s  vírou zbytek jeho rodiny, nevím, skoro všichni zahynuli v koncentračních táborech v  letech 1942 a  1943. Doma se vždy vedl tichý spor, zdali mě pokřtít, či ne. Babička byla za ano, otec za ne. Já se ve svých názorech přikláněla k otci, ale nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Křest tedy v mém dětství neproběhl, i když se o to babička pokoušela ještě v mých 14 letech. Své babičce v  jejím počínání dnes už více rozumím, ale nebudu předbíhat. K tomuto tématu se ještě vrátím.

Otevření se zlému V pozdějším dospívání jsem se pod vlivem své vlastní touhy a dalších okolností vrhla na drogy, nejdříve pervitin domácí výroba, potom heroin tři roky intravenózně a nakonec kriminál, čtyřicet dva měsíců natvrdo do ostrahy, za různé krádeže a podobně. Na tuhle část života nejsem nijak zvlášť pyšná, nicméně patří ke mně stejně jako ty ostatní a má v mém životě své místo. Díky zkušenostem z let 1994 až 2001 se formuje i můj současný život, protože nic se nedá zapomenout a nic se nedá popřít. Detaily z tohoto období vás nebudu děsit, ty sem nepatří. Zato zmíním jednu zvláštní událost, která tomuto období předcháze-

Foto archiv

Marie Havlenová Saudková

ností stal také mně a možná nejenom mně. Po déle trvajícím trestu poslal odsouzený po svém propuštění z výkonu trestu pohlednici, na níž také uvedl své datum narození, jak byl zvyklý z vězeňského písemného styku.

Fáze anxiozní Třetí fázi můžeme nazvat anxiozní. Je typická pro výkon vazby a nastává s blížícím se soudním jednáním. Znovu se dostavuje již známá nejistota a  strach z očekávaného trestu. Je to fáze vyčkávací. Ve výkonu trestu se projevuje například před blížícím se podmíněným propuštěním nebo před dalšími soudními jednáními pro další zjištěné skutky, které mohou významně navýšit dobu trestu. Právě nejistota, co se stane, bývá jedním z hlavních témat rozhovoru s duchovním. Vězeň se v této chvíli nezřídka snaží využít cokoliv ve svůj prospěch. Tedy i kaplana či dobrovolného duchovního. Tváří se zbožně. Žádá růžence, často několik i pro příbuzné, kteří jsou také zaručeně věřící. Chce najednou

la a kterou vzhledem k tomu, že mám psát o obrácení, ani vypustit nemůžu. Příhoda se udála na lyžařském výcviku na konci základní školy. Tenkrát se naše parta – já a tři kamarádi – rozhodla, že večer na pokoji budeme vyvolávat duchy. A proč jen duchy? Budeme vyvolávat samotného Satana! Vypadalo to velmi nevinně, jeden z kamarádů disponoval informacemi o tom, co a jak bychom měli dělat při rituálu samotném, a  tak jsme se do toho pustili. Na detaily si po těch letech příliš nevzpomínám, jen vím, že kamarád ke konci sezení prohlásil, že Satan chce nějakou oběť. Na toto prohlášení jsem se hrdě přihlásila, s čímž nesouhlasil kluk, s kterým jsem tenkrát „chodila“. Ostatní ho nakonec převálcovali a k aktu obětování došlo – tedy pouze slovně, nic se (k našemu smutku) nestalo. Vzpomínám si, že na konci jsme byli všichni v takovém divném stavu. Já jsem seděla na skříni a  slyšela jsem cvrčky, můj „přítel“ dostal lehkou horečku a ostatní tak nějak zvláštně polehávali. Po návratu

vlastní Bibli a nezřídka přesvědčuje duchovního o své skutečné a dokonalé proměně, aby pak po soudním jednání zcela ztratil zájem o setkávání s duchovní tématikou. Naštěstí se tak neděje vždy. Ta druhá proměna, směrem k Bohu, bývá někdy těžká a bolestivá, navzdory tomu, že Bůh už za nás všechno v Kristu zařídil. Odsouzený J. S. se dopustil ve zralém věku pohlavního zneužití své vnučky. Tragédie zasáhla celou jeho rodinu. Celý život pracoval a nikdy nebyl trestán. Důsledkem tohoto činu se od něho rodina distancovala a on zůstal úplně sám. Po roce pobytu ve vězení lékaři diagnostikovali gangrénu v noze s prognózou brzké amputace. V následující depresi hrozilo reálně suicidium. V této fázi byl kaplan věznice požádán psychologem o krizovou intervenci u jmenovaného, jelikož psycholog vyčerpal již všechny zákonné možnosti a pobyt na krizovém oddělení věznice a vězeňském psychiatrickém oddělení nic nevyřešil. Přes věkový rozdíl kaplana a odsouzeného se podařilo postupně najít naději pro budoucí život. Kontakt

z hor se mnou kamarádi přestali mluvit a už nikdy nezačali. Strašně mě to vzalo, na téhle partě mi záleželo. Stáhla jsem se do sebe a vymyslela jsem si imaginárního člověka, který byl mým jediným přítelem (také narkomanem) a s ním jsem svázala svůj život. Doma i ve škole se moje chování zhoršilo, a to až tak, že jsem měla trojku z chování a v mé stávající základní škole mě nenechali nastoupit do deváté třídy. Začala jsem utíkat z domova a prahla jsem po drogách a podsvětí. A kdo hledá, najde. Ale to už je jiný příběh. Celý trval dlouhých sedm let. Období hledání Po propuštění z vězení v roce 2001 jsem začala žít „normálně“, a to hlavně díky svému muži. Dodělala jsem si školu, usmířila se s rodinou a postupně se nám narodili tři kluci. Žili jsme spokojeně. Toto období dnes vnímám tak, že něco muselo ještě dojet, museli jsme se dostat na území nikoho – tam kde člověk začne hledat,

protože mu něco schází. Hledat jsme ale nezačali, místo toho jsme byli osloveni. Můj muž byl jednou nemocný, a když četl Dostojevského Idiota, tak uvěřil v Boha. Během jediné noci – ne na základě vlastní úvahy, ale spíše díky jakémusi volání. Bylo to dost zvláštní, sama jsem nevěděla, co si o tom mám tehdy myslet, vypadal spíše, jako by se trochu zbláznil. O mnoha věcech jsme spolu tenkrát mluvili – o Bohu, našem životě, o světě, který nás obklopuje, i o naší cestě životem. Začali jsme také chodit do kostela, což tenkrát z mé strany bylo trochu vlažné. Jednou mě můj muž vyzval, že už bych se měla nějak rozhodnout – že můžu začít chodit třeba do synagogy, ale ať takhle nesetrvávám v nicotě. To, že věřím v Boha, pro mě bylo nějak přirozené, ale Ježíš pro mě byl osobou nedůvěryhodnou a neprobádanou. Na mužovu výzvu jsem se tedy začala večer zavírat do ložnice a přemýšlela jsem o své víře. Pěknou kulisou mi bylo sklo v  horní části dveří do ložnice, na něž můj únor 2013 17

TÉMA probíhal i tím způsobem, že odsouzený J. S. požádal o modlitby kaplana, i když prohlašoval, že je nevěřící. Vnímal, že je během setkání přítomno jakési dobro, které pociťoval emočně, a byl viditelně povzbuzen. Současně s ním hovořil vychovatel a psycholog. Kaplanovi se postupně podařilo kontaktovat rodinu a během jediného roku dosáhl toho, že manželka začala za odsouzeným jezdit na návštěvy. Nakonec se po dvou letech podařilo uskutečnit volnou vycházku za doprovodu kaplana do blízkého města, kde došlo k setkání s rodinou (celkem 12 příbuznými odsouzeného). Kupodivu se začal zlepšovat i zdravotní stav jmenovaného a o nohu nakonec nepřišel. Po propuštění jej manželka přijala zpět k sobě, a dokonce si jej osobně vyzvedla u věznice. Po třech letech od propuštění vyhledala vnučka odsouzeného osobně vězeňského kaplana a poděkovala mu za to, že jí zachránil dědečka. Díky Bohu.

Opravdová změna nebo resocializace Je třeba si uvědomit, že nikdo, žádná profese na světě, nemůže člověku, ať už je kdekoliv, třeba ve věze-

otec před mnoha lety namaloval právě Ježíše na kříži a skrz které z obývacího pokoje do temné ložnice svítilo světlo. Měla jsem dvě možnosti – Ježíše přijmout, nebo odmítnout. Vybrala jsem si tu první. Nebyl to právě povrchový zážitek, to mi věřte. Na základě této události jsem potom navštívila našeho faráře Luďka Rejchrta a  požádala ho, jestli by mě mohl pokřtít. Nebyla jsem si jistá, jestli to půjde, ale přála jsem si to. Potom jsem několik měsíců chodila s ostatními katechumeny na přípravu ke křtu. Bylo to krásné díky panu faráři, ale já osobně jsem křtu nepřikládala jiný smysl než ten, že je to čin, kterým se oficiálně přidávám k církvi. Svůj názor na křest jsem musela radikálně změnit poté, co se můj život po něm začal měnit. Najednou pro mě bylo snažší odolávat hříchu, snažší si ho uvědomit a vyhnout se mu. Snažší vidět tolik věcí, které byly předtím skryty. Bylo to, jako kdyby ze mě někdo odvalil balvan a já už neměla strach. Věděla jsem, že mě 18 únor 2013

ní, nabídnout více než cestu individuálního duchovního poznání. Pro praxi vězeňského duchovního je třeba si uvědomit, že hřích se často kryje se samotným trestným činem. Zabití, vražda je hřích a zároveň trestný čin. Krádež je hřích a zároveň může být trestným činem. Smilstvo je hřích a zároveň některé deviantní formy sexu jsou trestným činem atd. V praxi můžeme též vidět, jak jsou odsouzení díky terapeutickým a dalším metodám často motivováni k novému životu, velmi dobře se axiologicky (hodnotově) orientují, ale zjišťují, že nejsou schopni dostát novému pojetí života, způsobu chování apod. Jsou tedy limitováni, ať již habituálně, či jinak, a tak se ukazuje, že jen Boží vykupitelská láska umí proniknout do úzkostných propastí života hříšníka, ničí hřích a smrt a znovu uvádí hříšníka k jeho pravému povolání. I zločinci tak mohou být skrze Boží milost uschopněni k novému životu. Právě stav člověka, který může odejít z tohoto světa Božímu království nekonečně vzdálen, strávený svými vinami a hříchy, má zásadní význam v praxi křesťanů. Svoji roli zde sehrává předávaná ná-

Bůh neopustí, pokud ho kvůli hříchu neopustím já sama. Můj život byl najednou doopravdy jiný. Nedávno jsem měla to štěstí sdílet svůj zážitek s člověkem, který byl pokřtěn ve vězení a jehož křest zachránil od nejhorší cesty. Řekli jsme si stejné věci, on se přirovnával k rozjetému autu, které pomalu brzdí. Stejný pocit ze sebe mám i já. Na cestě Pokřtěna jsem byla na Velikonoce 2007, šest let po svém propuštění z  vězení a po devíti letech abstinence. Pracuji v Drop Inu, organizaci, která pracuje s lidmi se závislostí na drogách. Někdy se v práci setkám s člověkem, který byl některou z církví sebrán přímo na pražském hlavním nádraží, pokřtěn a zachráněn – tedy na nějakou dobu, než se zase vrátil zpět na ulici, protože na abstinenční příznaky modlitby nepomáhají. Věřím, že Bůh uzdravuje, ale v tomhle případě jde o jakési vytloukání klínu klínem. Nelze vysadit drogy

a dosadit Boha. Je to neuctivé právě k němu. Abstinence je dlouhá cesta, teprve po měsících a letech se člověk vrací ke své přirozenosti a je schopen reálně uvažovat o sobě a svém životě. Odvažuji se o tom mluvit, protože jsem to sama prožila. Svůj vlastní vývoj na cestě k Bohu vám přiblížím jen krátce. Většinou se cítím být na dobré cestě, ale také často klopýtám a jsem za to vděčná, protože mi to pomáhá stále se na tu správnou cestu vracet a lépe ji pozná-

boženská zkušenost jasně svědčící o tom, že jen Bůh je absolutně dokonalý a že je láska. Pastorační působení tak často završuje resocializační proces, na kterém se podílejí další profese a v širším slova smyslu všichni zaměstnanci věznice. Jde přitom o vedlejší účinek působení duchovních, neboť jejich základní účel je vést člověka k Pánu Bohu. Z těchto důvodů není kaplan omezen pouze na službu jen jedné kategorii vězňů. Klienty, dostatečně motivované k hledání smyslu života a naděje ve víře, nacházíme v každé z nich. Právě tento přístup mnohdy odlišuje pastorační praxi od práce zacílené pouze na určité skupiny vězňů. Zkusme tedy závěrem odvážně říci, že proměna člověka ve spáse může přijít z moci Boží dříve, než je dosaženo vlastní úspěšné resocializace. Vždyť jen Bůh může způsobit nejhlubší a dokonalou proměnu našeho lidství tak, abychom byli schopni stát se přáteli. ■

vat. Volání ke hříchu a také ďábel, na kterého (k údivu moderních lidí) věřím, nezmizeli. Stále jsem schopna dělat špatné věci a stále dokola jich před Bohem litovat. Často čtu nebo slyším o křesťanech, které Bůh povolává k různým věcem, oni svědčí svým životem o Bohu a Boží lásce, mají různá obdarování, žijí neuvěřitelné životy. Je to pro mě fascinující, neuchopitelné. Já sama nic takového neprožívám, naopak – v  tomto směru bych k sobě byla dosti kritická. Nevím jaké je ovoce Ducha svatého a  přes všechny mé modlitby mě Bůh k  žádné službě nepovolal. Naopak si lakuji nehty a cvičím jógu a dětem dávám homeopatika. Přesto se cítím být sama sebou, doufám v Boží milost a Boží odpuštění. Víra je pro mě intimní záležitostí, něčím co před lidmi prezentuji velmi citlivě a s velkým ostychem. Bohužel dotazy lidí na to, co znamená být křesťanem, někdy přicházejí v hospodě po druhém pivu. Co potom s  tím? Myslím, že musíme bojovat právě tam, kde jsme, s výbavou, jakou právě máme. Právě proto se nechci uzavírat do ulity – myslím, že právě v tomhle světě, v kterém je tolik svinstva a beznaděje, je moje místo a sem patřím, alespoň to tak cítím. ■

KOMENTÁŘ

Konverze Latinské „conversio“ původně v doslovném významu vyjadřovalo jakýsi obrat či změnu, a to především v souvislosti s nebeskými tělesy, pohybem noční oblohy a změnou ročních období. Přeneseně se pak používalo pro významnou změnu stavu věcí a vztahů, názoru a konečně pro morální změnu. Svatý Jeroným při práci na Vulgátě nahlédl toto významové setkání výrazu „conversio“ s řeckým slovem „metanoia“, který znamená doslova změnu smýšlení. V Novém zákoně je užito odvozené sloveso „metanoeite“ hned na několika místech, především pak u prvního výstupu Jana Křtitele, který jako poslední starozákonní prorok shrnuje dlouhou prorockou tradici, jež usilovala o návrat Izraele k Hospodinovi. Ve Starém zákoně proroci užívali sloveso odvozené od kmene „švb“. Stejné sloveso s předložkou „od“ nebo „z“ znamená „odvrátit“, zejména od zla, násilí a modloslužby. Návrat k Bohu je přímo spojen s odvrácením od hříchu. V Bibli tedy můžeme vidět kontinuitu tradice vyslanců Hospodinových, kteří horlí pro svého Boha, ve Starém zákoně zprvu proti modlářství a neposlušnosti, později vůči polovičatosti a povrchnosti. Izrael konal vnější rity pokání a počítal s jistou automatičností v získání si Hospodinovy přízně. Spoléhal na magii rituálů, jako by nezáleželo na tom, kdo a s jakým srdcem je činí, ale pouze na tom, že je činí. Jako by Hospodinu vadilo pouhé zanedbávání, stejně jako každému jinému božstvu. Lidé nemají spoléhat na jiná božstva a rituály. Proto se setkáváme s výrazy jako „obřežte svá srdce“ (Dt 10,16) a „roztrhněte svá srdce“ (Jl 2,13). Izrael měl vyznávat svou nevěru, vnímat odcizení a pomýlení, v němž se vlastní vinou ocitl. Svou vinu poznává díky Hospodinovi, a sice v kontrastu s Jeho milostí. Teprve tehdy, když člověk ztratí veškerou naději v sebe a ve svět, ve vlastní sílu a rozum, ve vlastní náboženství, přizná-li svou slabost, pak do něj může vstoupit síla Božího zázraku odpuštění. Hospodin ti bude rosou. Hluboká lítost se pojí s hlubinou Božího milosrdenství. Uvedu deset bodů návratu k Bohu podle B. Pípala: Poslušnost Boží vůle – Důvěra v Hospodina – Odvrat od všeho zla – Nepřizpůsobivost – Zavržení magie – Trvalost pokání, kajícího života – Radost – Pohyb, napětí, dynamika – Nový život – Obnova vztahu k Bohu a ke všem oblastem života V Novém zákoně jako završení proroků a Zákona přichází Ježíš s evangeliem, které je výzvou všemu lidskému myšlení a konání, aktuální výzvou k obrácení celé bytosti k budoucnosti Božího království. Bůh byl v Kristu a v něm usmířil svět se sebou. V tom je mimořádnost jeho lidství, v tom je jeho synovství Boží. Metanoia znamená podřídit své myšlení božské autoritě. Věřící člověk si však sám stále nějak bere slovo, je to lidsky doslova beznadějné. (M. Jech 2002) Zatímco do judaismu se člověk rodí, tak Ježíš přišel s výzvou zdaleka přesahující hranice státu a národa. Apoštolové volají ke Kristu Židy i pohany: „Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy.“ (Sk 3,19) Naplňují tak mesiášskou představu návratu synů Adamových na Sión, přičemž je podtrhnut význam prorockých napomenutí ohledně vnitřní obřízky a vnitřního obrácení oproti vnějším formám. Po prvních střetech s pohany antického světa se ve čtvrtém století musí křesťané vyrovnat se sekularizací a s tím se objevuje nový význam obrácení – odvrácení od světa a konverze k mnišství. Teprve dvacáté století přináší nový fenomén, a sice konvertity z ateismu. Situace ateistů je však v podstatě stejná jako u antických pohanů. ■ Libor Duchek

únor 2013 19

Zápisník

Jana Hušková studuje Mezinárodní teritoriální studia na FSV UK, je členkou sboru Církve bratrské v Praze 3 na Žižkově

Pár dojmů z USA a podzim jsem strávila dva a půl měsíce v Illinois u amerických přátel Mobley, kteří předchozích několik let žili v Praze a navštěvovali CB Žižkov. Příležitost odjet se mi naskytla díky jednomu volnému semestru na VŠ. Ráda bych se nyní s vámi podělila o pár drobných postřehů, které ve mně pobyt v USA zanechal. Po příjezdu do Illinois jsem záhy pochopila, proč tolik amerických obyvatel miluje podzim. Zatímco u nás v Evropě se člověk musí vyrovnávat s  pochmurnými podzimními mlhami a dešti, za oceánem jsem prožila krásný prosluněný a mnoha barvami hrající podzim. Od té doby každému s nadsázkou tvrdím, že už znám jeden z důvodů amerického optimismu a veselé nálady. Jeden z hlavních rozdílů, který jsem celou dobu pobytu v USA pociťovala, byla odlišnost ve způsobu komunikace mezi lidmi. Obecně bych označila Američany za lidi, kteří milují společnost a hlavně milují diskuze. Brzy jsem si uvědomila, že pokud chci s těmito lidmi navazovat vztahy, musím s nimi umět diskutovat na každé téma, a tedy zaujmout vlastní názor a postoj i k věcem, co mě osobně nijak nezajímají. S odpovědí „I don´t care“ člověk prostě neuspěje. Nejvíc jsem tento rozdíl pociťovala hlavně u lidí z kostela, který jsem navštěvovala. Z Česka je člověk mojí generace zvyklý, že jeho názory v prostředí církve jsou akceptovány spíše s nádechem shovívavosti toho, že my mladí jsme nic nezažili a nemůžeme nic vědět. Nijak tím nezpochybňuji zkušenosti a  životní moudrost starších generací, od kterých 20 únor 2013

se můžeme hodně naučit. Ale pocit, že druhého skutečně zajímá můj postoj, ať už je jakýkoliv, pro mě byl celkem nezvyklý. Člověka takové přijetí učí někdy zdravějšímu sebevědomí, někdy možná suverénnosti, která tolika Čechům často leží, při setkání s Američany, v žaludku. Velmi zajímavým momentem pro mě bylo sledovat tamní prezidentské volby a hlavně seznamovat se s postoji běžných obyvatel vůči politické situaci. Většinový názor evropských křesťanů, že Obama je lepší varianta než mormonský kandidát Romney, zastával pouze jediný z amerických věřících, s nimiž jsem se setkala. Vesměs všichni, ať už bohatší či chudší, sdíleli obecný názor, že Obama vytvoří z jejich výjimečné země jen další socialistický stát, jak se to děje u nás v Evropě. A tamní křesťané se obávají především rostoucí liberalizace společnosti a ustupování státu od křesťanské kultury. Při jejich znepokojených poznámkách, že tímhle stylem za chvíli skončí na úrovni liberální Evropy, jsem si kladla otázku, nakolik je jejich postoj vůči nám objektivní a naopak nakolik už je křesťanství v naší kultuře upozaděné tak, že si to ani neuvědomujeme. Obecně byl pro mne pobyt v USA velkou zkušeností, kdy jsem mohla aspoň na krátkou chvíli poznávat nové lidi, jejich způsob života, myšlení i pohledy na život, často velmi odlišné než u nás doma. Myslím, že právě tyto zážitky jsou pro mě na celém cestování to nejcennější, a vážím si toho, že mohu žít v době, která nám poznávání okolního světa, a skrze něj často i sebe samých, umožňuje. ■ Foto autorka

N

člen Rady Církve bratrské

Pocházím z Brna, kam naše rodina přišla z Vysokého Mýta. Maminka patří k jiné denominaci než tatínek, což jsem vždycky pokládal za velký vklad do svého duchovního života. Velkou oporou i potěšením mi jsou manželka a dvě už dospělé dcery. Na Církvi bratrské, jak jsem ji poznával ve svém sboru na Kounicově ulici a která se mi stala domovem, jsem si vždycky cenil především jejího zápasu o věrnost Písmu nejen vyznáním, ale i životem, a důrazu na vzdělání jako významného nástroje poznávání našeho Boha.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Petr Raus

C

ivilní náplní mého života byla od mých prvních krůčků entomologie, hmyz. Ten mne zaujal už v okamžiku, kdy jsem poprvé opustil kočárek. Věnoval jsem se jeho poznávání a po celé dětství jsem si nedovedl představit, že bych měl někdy dělat něco jiného. Poté, co jsem prožil oslovení Božím Duchem a pověděl Pánu Ježíši Kristu, že mu svůj život svěřuji, se zákonitě objevilo téma kazatelské služby; i ta mne lákala. Bratr kazatel Urban mi tehdy ale radil (bylo to na počátku 70. let) zůstat v civilní profesi. Říkal, že z takové pozice budu mít nakonec možnost udělat pro církev víc než jako kazatel v plné službě. Zůstal jsem tedy u entomologie a pracoval ve výzkumu. Naučil jsem se naslouchat řeči stvoření, jak k tomu Pán Ježíš opakovaně vybízel. Pochopil jsem, že mezi svědectvím Písma a hlasem stvoření není rozpor, ten že vzniká až naším špatným chápáním buď přírody, nebo Písma. Při této práci jsem se věnoval i laické službě v církvi, především zpěvu, práci s romskými dětmi (na půdě BJB) a službě ve staršovstvu vlastního sboru. Všechno pak změnil přelom 80. a 90. let. V nových podmínkách jsem přijal pozvání týmu Trans World Radia a přešel do mediální práce. Nebylo to snadné, ale vnímal jsem to jako povolání Boží. V TWR jsem narazil i na úskalí ekumény, na některé názory, jaké jsem si do té doby nedovedl ani představit. Učil jsem se tam respektu k bratřím a sestrám, které Pán Bůh vedl jinak než mě; vždyť kdo jsem já, abych soudil cizí služebníky. I TWR se mi stalo domovem, zůstává mi vzácné. Na přelomu tisíciletí jsem pak přešel do práce televizní; v týmu pro náboženskou tvorbu brněnského studia ČT potřebovali zástup za mateřskou dovolenou. Šel jsem pomoci a zůstal tam dodnes. Mediální práce mi umožnila spojit profesi se službou Pánu Bohu; to jsem přijímal s vděčností a vždycky vnímal, že ten rozměr služby stojí nad požadavky profese. Proto jsem, když přišlo pozvání do Rady CB, nijak neváhal. Mám církev rád, je pro mne tělem Kristovým, chci jí sloužit, pokud mi budou stačit síly. ■

2/2013

únor 2013 

• Je před námi postní doba a s ní

přichází již tradičně 40 dní s Biblí. Tentokrát budeme pročítat proroka Izajáše a knihu Skutků z pohledu Ježíšovy výzvy: Budete mými svědky. Obě biblické knihy nás ubezpečí o tom, že Bůh se o ty své postará, aby i v nejtěžších dobách mohli být jeho svědky mezi všemi národy. I dnešní doba je těžká. Sice nám nehrozí zajetí jako v dobách Izajáše, ani nejsme pronásledováni pro víru v Krista jako první křesťané. Přesto jsme vážně ohroženi, neboť bezohledným způsobem na všechny smysly útočící hodnoty konzumerismu, nám zatemňují hodnoty vycházející z Kristova evangelia. Nepozorovaně tak v nás zaměňují ono Frommovo „být za mít“. Právě soustředěný pohled na zápas Božího lidu staré i nové smlouvy, navíc v postní atmosféře, kdy si připomínáme vykupitelské poslání Pána Ježíše Krista, nám může pomoci k tomu, abychom se zastavili, ztišili a vzepřeli se diktátu kultury konzumu. V takové kontemplaci pak budeme citlivější na vanutí Ducha svatého, který nás uschopní naplnit naše poslání, tak jak to udělal s učedníky: Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8).

Z jednání RCB v Praze, leden 2013 • Od 1. 1. 2013 vstoupil v plat-

nost zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, který po více než 60 lety zrušil neblahé komunistické nařízení z r. 1949! Tajemník seznámil členy Rady s pracovními možnostmi rozdělení státních dotací z majetkového vyrovnání státu s církvemi. Základní myšlenkou je přerozdělení většiny financí přímo sborům. Členové Rady diskutovali o možném poměru a způsobu členění finančních částek mezi sbory a celocírkevní potřeby, příp. projekty. Diskuze bude pokračovat na pastorálce, setkání statutárů, apod., v zásadě je třeba vyčkat na zpracování dotazníků, které v této věci v současné době projednávají  únor 2013

Sbor v Havlíčkově Brodě

M

alé město na Vysočině svým jménem někomu připomínající svého rodáka Karla Havlíčka Borovského, někomu hokej a dalšímu třeba zastávku na cestě mezi Prahou a Brnem. V Církvi bratrské je však asi nejvíc známý jako místo konání prvních konferencí Přihořívá či mnoha sjezdů mládeže – dnešního Brodfestu.

Záběr z křestního shromáždění

Trocha historie

Ve městě se skupinka členů Svobodné reformované církve scházela po rodinách už v době první republiky a po roce 1945 zde vzniká stanice Kutnohorského sboru vedená bratrem Zápotočným. Deset až patnáct lidí nacházelo zázemí v různých pronajatých prostorách. Ke stanici pak patřila i veliká skupina dětí pod vedením manželů Pavlíčkových. V této době zde také zanechal nesmazatelnou stopu bratr kazatel Jaromír Štifter, na kterého starší generace stále s láskou vzpomíná. Později v dobách komunistické nadvlády došlo k mnohem užší spolupráci se stanicí Církve bratrské v Horní Krupé. Z tohoto období je potřeba vyzdvihnout věrnost a modlitební úsilí této generace, jsem přesvědčen, že na jejich modlitbách v současné době stavíme. Zásadním krokem pro budoucnost sboru (tehdy ještě stanici Horní Krupé) v Havlíčkově Brodě bylo rozhodnutí koupit vlastní dům a přestavět jej na modlitebnu. V květnu 1995 byl zakoupen objekt a po jeho přestavbě v září 1996 zprovozněna nová modlitebna. Díky tomu se brodské stanici otevřely nové možnosti a začíná práce s dětmi, mládeží, seniory. Následný růst sboru a rozvoj práce postupně vedl k vyhlášení samostatné stanice a za rok na to dne 1. 9. 2007 vzniká nový sbor v Havlíčkově Brodě.

Jak vidím sbor já

Mám za to, že současnost je vždy nějakým způsobem spojena s minulostí, proto jen malá vzpomínka. Když jsem v roce 1956 maturoval na

  staršovstva a kazatelé všech sborů.

tehdejší „Jedenáctileté střední škole“, prohlásil jeden profesor, že do pěti let „my, komunisté, zlikvidujeme v Československu náboženství“. V té době byla CB v Brodě jednou z malých stanic rozsáhlého kutnohorského sboru, rozkládajícího se od Poděbrad přes Trhový Štěpánov, Chotěboř až ke Krasoňovu. Scházeli jsme se v zasedací místnosti Husova sboru v počtu nejvíce patnácti lidí. A dnes? Jsme samostatným sborem, s milým kazatelem, vzdělaným staršovstvem, s řadou nových lidí, ve kterém je více aktivit – besídka, dorost, mládež, senioři a různé skupinky. Před námi je stavba nové modlitebny – to je něco, co bychom si v našem mládí nedovedli vůbec představit. Máme úplnou svobodu, nikdo nás neomezuje (i když pravdou je, že se objevila nová nebezpečí, kterým je vystavena zejména mládež). Určitě nežijeme bez problémů (to bychom už byli v nebi), to vidím i v naší generaci. Máme tedy důvod k pokání a každodenním modlitbám za požehnání pro nás všechny. Zároveň jsem vděčen za všechny bratry a sestry, kteří se na životě sboru podílejí. Mám naději a jsem přesvědčen o tom, že Pán Bůh má s naším sborem i do budoucna svůj plán a Jeho dílo bude u nás pokračovat. Pavel (nejstarší člen sboru)

Při uvažování o tom, co pro mě znamená sbor, se mi jednoznačně vybaví dvě slova - duchovní domov. Je to místo, kde se duchovně sytím a setkávám s Pánem Bohem. Když jsem uvěřila, cítila jsem, že potřebuji chodit mezi věřící lidi, bála jsem se, abych nepřišla o to, co jsem poznala. Dnes už se nebojím, že bych přišla o víru, ale ve společenství s ostatními můžu nějak líp a víc Pána Boha chválit, poznávat a být s Ním. Jsem vděčná za to, že můžu vnímat v našem sboru lásku - tu Boží - i mezi námi navzájem. A vůbec všechno, co souvisí s domovem - přijetí, bezpečí, zázemí, oporu a pomoc. Toho si nejvíc cením vždycky, když prožívám něco těžšího v životě a vím, že na to nejsem sama, že se někdo další modlí se mnou. Sbor je pro mě i spousta dětí, které vyrůstají v Boží lásce a je to na nich vidět. Tolik toho ví o Pánu Bohu již od malička, což já, která jsem uvěřila až v dospělosti, vidím jako velké plus. Z mnohých (za těch 19 let, co věřím) vyrostli křesťané s živou vírou, která se odráží v jejich životech. To je radost. Sbor jsou pro mě i nově příchozí lidé, kteří hledají Pána Boha. Každý, z koho „je cítit“ Pán Ježíš, je pro mě velkým povzbuzením, inspirací a obohacením. Asi proto mě to do sboru tak „táhne“. Díky Pánu Bohu za to, že se smím s takovými lidmi potkávat. Maruška Do sboru CBHB jsem začal chodit před několika lety jako nevěřící manžel členky sboru. To, co mě na tomto společenství od začátku zaujalo a co si uvědomuji čím dál tím víc, je viditelná vzájemná pospolitost, láska a důvěra. V (nejen) dnešní době jsou to věci poměrně vzácné. Velmi těžko se to popisuje, ale je to něco, co každý pocítí hned při první návštěvě shromáždění. Dnes navštěvuji chlapskou skupinku, kde mám možnost volně diskutovat a ptát se na věci spojené s vírou v Boha. Rád přemýšlím nad kázáními, která se někdy přímo týkají zkušeností z mého života. Myslím, že díky tomu začínám chápat, že víra/důvěra

Rozhodování Konference o přechodu k samofinancování předpokládáme v roce 2014, je však možno svolat i Mimořádnou konferenci např. někdy na podzim 2013.

• Rada souhlasí, že od 1. 4. 2013 dojde

u některých kazatelů ke změně započitatelné praxe (prodloužení o 3 resp. 5 let) z důvodu dokončeného vysokoškolského studia v oblasti teologie. Nařízení vlády, které bylo koncem loňského roku zrušeno, tuto kdysi běžnou praxi od roku 2006 znemožňovalo.

• David Novák je jako člen Rady na rok

2013 pověřen předsedou k pastoraci kazatelů, vikářů, celocírkevních pracovníků a k návštěvám staršovstev a sborů. Rada s rozhodnutím předsedy souhlasí.

• Dále proběhl rozhovor o koncepci

práce a směřování celocírkevních pracovníků. Náplň jejich práce stanovuje a kontroluje ve spolupráci s RCB příslušný odbor, kterého je pracovník členem. Dále byla pro rok 2013 domluvena supervize a doprovod vybraných celocírkevních pracovníků ve dvojicích: Tuček – Novák, Homolka – Grulich, Beňa - Fajfr.

Z jednání RCB v Praze, leden 2013 • Rada aktualizuje svůj (již podaný)

konferenční návrh, ve kterém jednorázově upraví funkční období celocírkevních pracovníků na 2 roky (následně bude opět čtyřleté), aby ke střídání celocírkevních pracovníků a zároveň členů odborů docházelo v polovině funkčního období Rady, neboť v současné době stará Rada vytváří personální složení odborů, které si však má vytvořit až Rada nová. K návrhu bude připojeno zdůvodnění, že v současné době ještě není jasné dlouhodobé financování celocírkevních pracovníků.

• Rada na základě žádosti staršovstva

Sboru CB v Kladně a doporučení Správní rady Diakonie CB rozhodla o zřízení místní Pobočky Diakonie CB, schválila její statut a jmenovala Vladimíru Šlancovou jako její vedoucí. Pobočka ponese název „Zábradlí“ a bude se specializovat únor 2013 

na protidluhové a sociální poradenství, sociální rehabilitaci, jednorázové akce dle potřeby, vícedruhovou pomoc, sociální šatník, materiální pomoc, volnočasové aktivity i dobrovolnickou pomoc seniorům, nezaměstnaným, osobám bez přístřeší apod.

• Rada po předchozím rozhovoru ve

Studijním odboru a v Radě doporučuje br. Tadeáše Stanieka pro službu v opavském sboru CB.

• Od 1. 1. 2013 byl zvolen seniorem

Hanácko-Valašského seniorátu kaz. Pavel Škrobák. V Těšínském seniorátu byl za seniora ke stejnému datu zvolen kaz. Tadeáš Firla.

• Rada se opakovaně zabývala proce-

sem celoživotního vzdělávání kazatelů. Základním zdrojem našeho vzdělání je Písmo, pocházející z Božího Ducha. Z něho čerpáme moudrost ke spasení skrze Krista, schopnost k učení, nápravě, výchově ve spravedlnosti, náležité přípravě ke každému dobrému činu. Rozjímání nad Písmem vede ke zdaru ve všem a k prozíravému jednání. Vzdělání je celoživotním procesem, jímž lze získat moudrost. V počáteční fázi se zdá jako proces svazující, později přináší radost, odpočinutí, ochranu a slávu. Klíčová je touha po vzdělání, úsilí, odevzdání se moudrosti duší i sílou, naslouchání. Vzdělání nemůže být odděleno od praktického života. Hovoříme pak o „integrálním vzdělání“, které obsahuje aplikaci studia, praktické naplnění a předávání poznaného i praxe jiným osobám. Bez celoživotního vzdělávání se jako kazatelé a pracovníci v církvi neobejdeme.

založená na lásce k bližnímu je i dnes možná. Sbor v Havlíčkově Brodě je toho živým důkazem. Jsem moc rád, že já a moje rodina můžeme patřit do tohoto společenství. lukáš Mládež a sbor Církve bratrské v Havlíčkově Brodě jsem začal navštěvovat před několika lety ještě jako nevěřící. Bylo to hlavně proto, že do mládeže chodilo několik mých přátel ze školy, kteří mne tam často zvali. Kromě mladických nerozvážností vzrostl v té době i můj zájem o věci duchovního rázu a stejně jako mnoho dalších nevěřících, i já jsem řešil mnoho složitých otázek a přirozeně hledal odpovědi v církvi. Navštívil jsem tak pár bohoslužeb a víkendových akcí. Musím říct, že bylo velkým požehnáním, že mi Bůh postavil do cesty právě tento sbor. Lidé v něm totiž neodpovídali mým tehdejším předsudkům o církvích a náboženství vůbec. Díky kazateli a všem lidem z CBHB jsem tak mohl pochopit a pocítit, co je opravdová Boží láska a církev v pravém slova smyslu. Je to rodina, která mě bere takového, jaký jsem, nehledí na mou minulost a v těžkých časech mne vždy podpoří. JOnatán

Jaká bude budoucnost?

Vše nasvědčuje tomu, že v lednu bychom mohli mít v ruce stavební povolení a začneme se stavbou nové modlitebny. Vzhledem k tomu, že během všech příprav jsme poznávali, že nás Pán Bůh mnohdy vede jinak, než jsme si sami představovali, jsme v určitém napětí a očekávání, kudy nás povede dál.

Vizualizace nové modlitebny

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB

Proto tedy mi nezbývá než říct - jaká bude skutečná budoucnost, nevím. Jen za to se modlím, aby se naše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abychom rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

■ na článku spOlupracOvali

pavel paulus st., Maruška JelínkOvá, andreJka vašíčkOvá, lukáš augustin, JOnatán schneider a vláĎa hOrský

 únor 2013

STALO SE

Evropský soud rozhodl o náboženské diskriminaci

Evropský soud pro lidská práva připravil 15. ledna 2013 Spojenému království opožděnou novoroční nadílku v podobě rozhodnutí případů dotýkajících se náboženské svobody. Nadia Eweida odbavovala na letišti pasažéry pro British Airways. Jakožto koptská křesťanka nosila na krku křížek. Nadřízený si toho všiml a požádal ji o sundání křížku. Nakonec byla poslána domů na neplacené volno. Evropský soud pro lidská práva vzal za prokázané, že chování stěžovatelky představovalo projev její víry a jednání jejího zaměstnavatele představovalo zásah do její náboženské svobody. Shirley Chaplin byla zdravotní sestrou, která nosila na krku křížek. Paní Chaplin byla požádána svým nadřízeným, aby řetízek s křížkem ze svého krku odstranila. Této žádosti nevyhověla. Soud dospěl k závěru, že postup nemocnice vůči paní Chaplin nebyl nepřiměřený, a zásah do její náboženské svobody byl „nezbytný v demokratické společnosti“. Podle soudu hrozí nebezpečí poranění pacientů řetízkem. Soud rovněž zamítl stížnosti matrikářky Lillian Ladeleové a manželského poradce Garyho McFarlaneho. Matrikářka se s odvoláním na svou křesťanskou víru odmítala podílet na uzavírání homosexuálních svazků. McFarlane přišel o místo kvůli tomu, že odmítl nabízet v soukromé společnosti sexuální terapii homosexuálním párům.

Ateistů v Rusku ubývá

V Rusku ubývá ateistů a stále víc lidí se hlásí k pravoslavné církvi. Vyplývá to z průzkumu veřejného mínění Sociologického ústavu Ruské akademie věd. Pravoslavní věřící dnes v Rusku podle průzkumu tvoří téměř čtyři pětiny obyvatelstva. Za ateisty se označuje jen sedm procent lidí, přičemž před zhruba třemi lety jich bylo dvanáct procent. Praktikujících je ovšem mezi pravoslavnými poměrně málo. Velkou důvěru mají zato Rusové, přesněji řečeno hlavně Rusky, k jasnovidcům, vykladačům karet a astrologům. Jejich služeb využívá 67 procent ruských žen, ale jen čtyři procenta mužů. Podle ČTK, IDEA a REUTERS (ve spolupráci s Christnet.cz) zpracoval -juml-

no comment Arcibiskup na obálce Vanity Fair Italské vydání globálního stylového časopisu Vanity Fair přineslo 15. ledna na obálce snímek hezkého usměvavého muže, který se nápadně podobá známému herce Georgi Clooneymu. Nejedná se však o herce, nýbrž o arcibiskupa Georga Gansweina, osobního sekretáře papeže Benedikta XVI., a tedy jednoho z nejmocnějších mužů ve Vatikánu. Snímek byl pořízen z momentkové fotografie, arcibiskup magazínu nepózoval. Fotografii doprovází titulek „Otec Georg – Být krásný není hřích.“ Není bez zajímavosti, že název časopisu – Vanity Fair – znamená v překladu Jarmark marnosti.

GLOSA

Petr Vaďura Uplynulý rok nás obdaroval mnoha filmy, které divákům přinášejí potěšení. Někdo se směje u Diktátora, děti sledují Dobu ledovou 4 či Madagaskar 3, mládež je

Nejlepší film roku 2012 nadšena filmem Temný rytíř povstal. V závěru roku nás doslova zavalila smršť dobrých filmů – V temnotě Agniezsky Hollandové, Atlas mraků Toma Tykwera a sourozenců Wachowských, Pí a jeho život Anga Leea, Anna Karenina Joe Wrighta a konečně Hobit: Neočekávaná cesta Petera Jacksona. Pro mě však zůstává nejsilnějším zážitkem roku film mladé srbské režisérky Maji Milos nazvaný Klip. Sledujeme v něm šestnáctiletou Jasnu a její hledání lásky a vlastní identity. Jedná se však především o neobyčejně otevřený a nemilosrdný obraz současné mladé generace. Jasnin život je rozdroben mezi nudnou školu, citově bezradnou rodinu a virtuální svět sociálních sítí. Mladá režisérka líčí bezradnost hrdinky, která se pod vlivem internetových klipů podbízí o něco staršímu Djolemu, ale ve skutečnosti žije život děvky. Explicitně zobrazený sex je tak odosobněný a vyprázdněný, že vyvolává spíš zděšení než vzrušení. Právě díky odosobněnému sexu začíná divák chápat hloubku prázdnoty, v níž mladí lidé dnes žijí. Pro rodiče, pedagogy a pastory je zhlédnutí tohoto filmu skoro povinné. Křesťan si navíc ještě klade otázku: „Co s tím budu dělat?“ A právě zde se poprvé u filmu Klip rodí naděje – naděje, že někdo po jeho zhlédnutí začne o důstojnost mladé generace bojovat. ■

únor 2013 21

Foto archiv

příběh

PŘÍBĚH novináře miloše klímy

Kruhový objezd K

dybych měl vystihnout svoji cestu k Pánu Ježíši dopravní značkou, nakreslil bych kruhový objezd. Tři šipky, které se točí dokola. Jak se v takovém kruhu kráčí? Docela pohodlně. Cestou jsem potkával zajímavé lidi. Přišly první lásky, omyly, přešlapy. Po škole první zaměstnání, později manželství, narození dcery, syna. Čas plynul a všechno se zdálo být fajn. Jenže… Ani sebelíp vyasfaltovaná cesta nemá smysl, pokud je bez cíle. A cíl, ten v kruhu prostě nenajdete. Přestože jsem od „dorosteneckého“ věku nepochyboval o Boží existenci, trvalo dlouho, než jsem kruhový objezd opustil a po letech bloudění se vydal po jednosměrce rovnou za Ním. Jak k tomu došlo?

Něco mi chybělo Pěkně popořádku. Moment, kdy mi pan farář onehdy za totality pokropil hlavu, znám jenom 22 únor 2013

z vyprávění. Což o to, o křest bych požádal sám, ale coby mimino s dudlíkem frajersky zastrčeným v koutku úst jsem v sobě nenašel dost víry, touhy ani intelektu. Rozšířil jsem řady takzvaných matričních oveček a dál se nedostal. Snad kdyby někdo odpověděl na dotazy množící se v hlavě pubescenta… A že jich bylo! Co se týká křesťanství, stal se ze mě samouk. Když soudružka učitelka obřadně rozbalila plakát s roztomile skrčeným opičákem, jenž se postupně narovnával a proměňoval v mnohem méně sympatického muže s knírkem a kufříkem, musel jsem se usmívat. Tahle evoluční teorie opravdu nemohla překonat stvoření, které mi přišlo jako mnohem logičtější a přirozenější. Přiznávám, bytí v „opozici“ mně při slovních výměnách ve školních lavicích připadalo spiklenecky přitažlivé. Díky názorovému odklonu od ateistické většiny jsem byl později na střední ekonomické

škole sice poněkud podivínským, ale o to zajímavějším objektem pro spolužačky. Prozradily mi to po letech na jednom srazu. A když jsem po „intelektuální“ studentské debatě na téma víra v Boha jako trumf roztočil vinylové elpíčko s nahrávkami Kryla… O co více jsem si hýčkal nálepku „věřící“, o to méně jsem se modlil. Občas ano. Byla to ale spíše náhlá vzplanutí než trvalý oheň. Tu více, tu méně jsem vnímal vnitřní neklid, který jsem nedokázal přesně definovat. Po „něčem nebo někom“ jsem toužil. Něco mi chybělo. Ale co?

Roky rychle ubíhaly Splnilo se mi dětské přání, stal jsem se redaktorem a den co den plnil stránky novin. Popisoval jsem korupční kauzu, která otřásala regionem. Čelil anonymním výhrůžkám. S fotoaparátem jsem přelézal svodidla a posílal do pražské redakce fotky tragických dopravních nehod. Psal jsem i reportáže z fotbalových zápasů a občas musel skousnout pocit, že o výsledku bylo rozhodnuto dávno předtím, než rozhodčí poprvé foukl do píšťalky. Hledal jsem spravedlnost, což nejednou končilo totální frustrací. Žil jsem ryze světským životem a jako „bláhový odpustek“ tu a tam do deníku „propašoval“ rozhovor s kazatelem či farářkou. Podvědomě jsem tušil, že nejdu po správné cestě.

Potřebuji vůbec nějakou církev? Rozhodl jsem se, že začnu navštěvovat různé sbory v Berouně či Praze, abych pro sebe našel ten pravý. Jako novináři zvyklému pořád něco zkoumat, rozpitvávat a porovnávat mi to přišlo zcela přirozené. Četl jsem si o historii církví, probíral se tím, na co ve věrouce kladou důraz a hlavně, čím se od sebe odlišují. Zajímalo mě, kdo komu v které době ublížil více a kdo méně. Navštívil jsem sály plné horlivých lidí, kteří mi skládali na ruce komínky brožur. Proč jsem ale měl pocit, že jsou jejich úsměvy nepřirozené? Možná dokonce nacvičené? Vzpomínám si také, jak jsem svým příchodem „vylekal“ dvě babičky, které zrovna v poloprázdné modlitebně řešily, kde mají levnější Persil. Nikde jsem nezakotvil. Podobná „kolečka“ jsem absolvoval opakovaně s kratšími či delšími pauzami. Byl jsem pyšný, měl svoji pravdu, všechno jsem věděl nejlíp. Vítězoslavně jsem „odhaloval“ hříchy křesťanů. Třeba když členka jedné denominace mluvila pohrdavě o lidech z jiné církve. Není tohle pomluva? No jasně! Mohl jsem si „zapsat další mínus“. Potřebuju vůbec nějakou církev?

Jednou jsem si všiml, že listy mojí Bible jsou mnohem méně ohmatané než Písmo člověka, s nímž jsem měl možnost diskutovat. Nic zásadního to nemuselo znamenat. Ale v hlavě mi blesklo, že kvůli upachtěnému pátrání nemám čas a mnohdy ani náladu Bibli otevřít. Leccos jsem si pamatoval, a to přece stačilo. Pak jsem svoji Bibli věnoval jedné známé. Měl jsem pocit, že ji v tu chvíli potřebuje mnohem více než já, světák, kterého už nic nepřekvapí. Ač jsem měl v plánu pořídit si brzy jiný výtisk, zůstal jsem bez Bible a Bohu se vzdaloval…

Skončil jsem na kolenou Odjakživa málo spím. Odpočívám, ale nemůžu zabrat. Jednou jsem zase takhle koukal do stropu a přemýšlel. Manželka i děti pravidelně oddychovaly. Vzhůru jsem byl jen já a můj vnitřní neklid. „Kde se pořád bere?“ ptal jsem se. Vstal jsem, procházel se po domě a začal se modlit. Ne, nepřišel třesk jako vystřižený z filmového scénáře. Jen jsem skončil v koupelně na kolenou. Představte si pyšného burana, který dojetím brečí. Najednou jsem cítil, že se kruhový objezd bortí. Kráčel jsem po jednosměrce vedoucí přímo k Pastýři. Nevzdálil se, trpělivě čekal na zbloudilou ovci. Měl jsem jistotu, že mě má rád. Takového, jaký jsem. Se vším všudy. Žasl jsem nad tím, že i kvůli mně podstoupil strašlivou bolest na kříži. Že mi nabízí milost, kterou si absolutně nezasloužím a „nevyrovnám“ ji sebelepším dobrým skutkem. Překotně jsem se modlil, děkoval, chválil, vyznával hříchy. Pak jsem v klidu usnul. V dalších dnech jsem Pána prosil, aby mi ukázal sbor. Díky Ježíši jsem se brzy ocitl na druhém břehu – řeky Berounky – ve čtvrti Závodí. Z auta jsem „jako novinář“ sledoval, kdo že to vstupuje do vrat domu s cedulkou Církev bratrská. Věděl jsem, že příště ty dveře otevřu i já. Z kruhového objezdu jsem tehdy vystoupil, ale za nějaký čas se vrátil ke staré známé zrezivělé značce. Byl jsem tam, kde dříve. V nejistotě, tápání, hledání. Přišlo jedno kolečko, pak druhé. Co se to děje? Nechápal jsem. Styděl se. A ten zlý se určitě škodolibě šklebil. Jenže… Nakonec to projel. Pomohla mi „instituce“, o které jsem dříve pochyboval. Církev, sbor. Konkrétní lidé. V elektronickém kastlíku přistály dopisy plné povzbuzení i názorů vyřčených nekompromisně, bez obalu. Úlevu přinesl rozhovor s přiznáním „kdybys věděl, jak jsem kdysi blbnul já“. Pane, děkuji ti za trpělivost. Děkuji ti za sestry a bratry. Chvála Kristu.

■ Miloš Klíma

únor 2013 23

Exegeze

Soudců 4

Soudce Bárak a prorokyně Debóra I

zraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé… (1) Opakuje se ve všech příbězích soudců. Jeden z nejběžnějších lidských sklonů, o kterém je potřeba vědět, a tak s ním moci bojovat. Když něco hrozí, když je zle, lidé začnou sekat dobrotu. Když nebezpečí pomine, otrne jim. I vydal je Hospodin napospas… (2) Nic zlého se neděje bez Božího dovolení. Bůh chce pro svoje lidi dobré. Ale chce také vděčnost, nějakou odpověď, stejně jako člověk. Když se nedočká díků, se svou přízní se odvrací. Není to nejspíš tak, že by Bůh nepřátele přímo poslal; jen přestává Izraelce chránit. Když je jiné národy utiskují, je to vlastně přirozený stav, protože Izraelci jsou slabší a hůře vyzbrojení („Jabín měl devět set železných vozů“ (v. 3)). Mír je Boží dar. Jen Bůh vytváří mír. Přirozený stav padlého stvoření je válka, protože každý chce mít to, co mají lidé kolem něj; každý má něco proti svým sousedům, z něčeho je podezírá apod. Toho času v Izraeli soudila prorokyně Debóra. (4) (heb. „včela“) Jedna z pouze dvou prorokyň ve Starém zákoně. Druhou je Chulda v 2. knize Královské. Důvod, proč je jich tak málo, je nasnadě – s vedením je spojena tvrdá kritika, často násilí. Podstatnou částí života žen je mateřství, budování vztahů v rodině a sousedství. Toto dílo násilí a konfrontace ohrožují. Přesto se konfrontacím a násilí nejde vždy vyhnout. Tradiční společnost vyhrazuje boj a konfrontaci mužům, aby dílo žen bylo chráněno. Každý člověk ovšem, muž nebo žena, dovede stejně vnímat spravedlnost a nespravedlnost. Když nikdo z mužů nemá odvahu ujmout se tradičně mužské role, Duch Boží pudí Debóru k tomu, aby se úkolu ujala. Její srdnatost je soudem nad muži její doby. 24 únor 2013

Poslala pro Báraka a naléhala na něho… (6) Debóra respektuje, že vést válku je úloha mužů. Boj má vést Bárak. „Určitě s tebou půjdu, avšak na cestě, kterou půjdeš, se neproslavíš…“ (9) Ukazuje se, že žena samozřejmě je schopna boje stejně jako muž. Ale nežádá se to po ní. Debóra je schopna Báraka v boji vést. Bárak selhal v plnění své povinnosti. Proto přijde o čest, neproslaví se. „…Hospodin totiž vydá Síseru do rukou ženy.“ (9) Nejen začátek boje, ale i konec bude ženskou záležitostí. …a přemístil svůj stan k božišti. (11) Ve stanu Kénijce Chebera nakonec Sísera najde smrt. Přestěhování tohoto osudného stanu funguje v příběhu jako zlověstné znamení. Hospodin už předem připravil vítězství. I sestoupil Bárak z hory Táboru a za ním deset tisíc mužů. (14) Izraelská taktika byla z vojenského hlediska funkční. Zde vidíme vojsko vybavené železnými vozy – tanky své doby. Na planině je taková tanková kolona pěchotou neporazitelná. Ale Izraelci útočí překvapivě z vrchu, železný vůz do kopce nevy-

Tomáš Pavelka (1979) od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.

jede. Podobnou taktiku používali Afghánci proti sovětským tankům v osmdesátých letech minulého století a také fungovala. Takže takto by bývalo bylo možné Síseru porazit vždy. Ale najít na to odvahu! Najít odvahu zaútočit proti převaze železných vozů! Tu odvahu dodala vojsku Debóra a skrze ni Hospodin. Když se odhodláme k věci, do které se nám dlouho nechce, býváme často překvapeni, jak jednoduché vlastně řešení bylo. Hospodin ostřím meče uvedl ve zmatek Síseru… (15) Jednotlivý voják nevidí celek operace, ve svém úkolu smysl nemůže vidět (vojsko se často přesouvá tam a zpět bez zjevného smyslu atd.) Síla vojska je v tom, že jeho jednotliví členové věří svému velení a dobrovolně poslouchají. Vítězství zde patří Hospodinu, který neklame, který ví, co dělá, který neopouští. A těm, kteří ho poslouchají. Sísera prchal pěšky ke stanu Jáely, ženy Kénijce Chebera, neboť mezi chasórským králem Jabínem a domem Kénijce Chebera byl mír. (17) Právo na pohostinství, na ochranu a azyl je ten vůbec nejposvátnější zákon kočovníků. Garantuje ho ovšem otec, manžel, patriarcha rodu. Ten zaručuje, vynucuje u všech zákony cti. Ale v našem příběhu všichni muži o svou čest přišli. Sísera se nestydí jít s železnými vozy proti mužům s meči, nestydí se jít s tanky na pěšáky. To je jeden ze zákonů čestného boje nedovolovat si na slabší, bojovat jako rovný s rovným. Bárak se zase bojí bojovat, schovává se za ženské sukně, místo aby ženy chránil. Selháním mužů mizí zákon, nastává morální chaos a vládne lest, kde se na nic nelze spolehnout. Ani na právo azylu, nejposvátnější záhon té doby. I uchopila Jáel, žena Cheberova, stanový kolík, vzala do ruky kladivo, přikradla se k němu a vrazila mu stanový kolík do spánku, že pronikl až do země. On totiž tvrdě spal, protože byl unaven. Tak zemřel. (21) Na tomto světě není vždy možné vyhnout se násilí. Ale násilí vyžaduje sebeovládání. Čestný bojovník se musí ovládat. Nesmí užívat přemrštěné síly, i když je to lákavé. Nesmí útočit na neozbrojené. Musí z boje vynechat ženy. Nesmí být nerozhodný (jako byl Bárak). Potom má válka nějaká pravidla a je jakž takž snesitelná. Pokud z války zmizí čest, je dovoleno všechno. A ženy, u kterých člověk čeká pohostinství, mateřství, domov, se stanou součástí boje. Protože nemají takovou fyzickou sílu, musí se uchýlit ke lsti a vstupujeme do světa, kde je vše možné a vše dovoleno. ■ Oznámení

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu Růst, nerůst či udržitelný pokles? Na toto téma promluví v úterý 12. února 2013 v přízemí kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49) Mgr. Tomáš Tožička, koordinátor kampaně „Česko proti chudobě“ a projektů „EDUCON Energie pro všechny do roku 2030“ a „Udržitelné technologie pro rozvoj“. Začátek je v 17.30 hodin. (JNe)

Poznámky U většiny bojů Hospodinových v SZ volí Izraelci taktiku, která by byla funkční i „normálně“, jak jsme zmínili. V podstatě vždy jde o boj se strachem, k vítězství vede dobrá bojová morálka na jedné straně, zmatek na straně druhé. Překvapivě mnoho zbraní, které rozhodovaly bitvy a celé války, mělo více psychologický než reálný bojový efekt. První palné zbraně na konci středověku působily hlavně svým hlukem, jejich schopnost zasáhnout cíl byla malá. Stejně tak první tank za 1. světové války působil spíše neobvyklostí zjevu, po prvním šoku byla rychle objevena účinná obrana. Jednotlivé konvenční nálety na japonská města běžně páchaly větší škody než hirošimská bomba. I v nedávné válce v Iráku byla s úspěchem použita taktika „shock and awe“ (šok a děs), která spočívá více v množství efektních výbuchů než v reálném rozsahu zničení. I bitva se nakonec rozhoduje svým způsobem na duchovní rovině. Žádný vojevůdce nakonec nemá v ruce ty tisíce duševních stavů svých vojáků ani jejich vzájemné působení. Druhý prvek našeho příběhu je násilí žen. Je zajímavé, že těch nemnoho ženských zpěvů Písma – píseň Mirjam, Debóřina píseň v následující kapitole, Chanina modlitba, ženy, oslavující Davida a Saula, a dokonce i Magnificat Panny Marie – má dosti bojovný, ba násilný charakter: „smetl do moře koně i s jezdcem“, „Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud.“, „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“, „prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu“. Jako snad u všech mužských a ženských rolí, tak i u války a boje jde spíše o to, komu Bůh přidělil jaký úkol, než o to, kdo je ho (zde násilí) schopen. Řídké případy, kdy se ženy účastní bojů, šokují často brutalitou. Muži se od dětství v různých hrách a sportech učí svou násilnou stránku kultivovat, u žen mají řídké případy skupinového násilného jednání často podobu syrové erupce. Obdobně je zajímavé pedantské trvání na pořádku a čistotě mnoha starých mládenců oproti jisté uvolněnosti a bravuře, se kterou se již od dětského nádobíčka učí příliš „neřešit“ takové věci ženy. ■

únor 2013 25

ď

Etika

Kamarádi, nebo bratři? I my křesťané máme někoho radši a někoho vůbec. A přitom si připomínáme, že jsme všichni jedna rodina. Je na místě se nepřirozeně nutit do všelásky? Co si počít s tím, že mi prostě někdo nesedí svým humorem, zájmy anebo třeba vzhledem? Není nic jednoduššího než se takovému člověku vyhýbat. Ale není to špatně?

V

církvi se vzájemně oslovujeme důvěrně „bratře“, „sestro“. Jistě ne proto, že bychom nebyli schopni vymyslet důstojnější oslovení, ale protože jakožto děti Boží nejen obrazně, ale reálně sdílíme Otce. Protože společné náležení k církvi Kristově zakládá bratrské a sesterské vztahy v pravém slova smyslu, dokonce „pokrevní“, jelikož se tak děje krví Kristovou. Jenomže sourozence si – na rozdíl od přátel – nevybíráme, a to ani ty genetické, ani ty duchovní. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na krále Davida, o němž se v 1S 13;14 píše, že byl mužem podle Hospodinova srdce. Víme, že měl šest (1Pa 2;13–15) nebo sedm (1S 16;10–11) bratří a dvě sestry. Žádný z Davidových bratří však nemá v jeho životě tak pevné a důležité místo jako jeho přítel Jónatan, Saulův syn. Bratři Davida neprovázejí životem, prakticky se

Mgr. Daniela Zdislava Klimešová farářka Církve československé husitské v Teplicích, vězeňská kaplanka ve vazební věznici Teplice. S manželem Miroslavem má tři děti: Rozálii (5), Bartoloměje (3) a Julii (2).

26 únor 2013

o nich v Bibli nic nedočteme. O prvorozeném Elíabovi čteme pouze to, že proti Davidovi „vzplanul hněvem a okřikl ho…“, když se David, vyslechnuv Goliášovy hrozby, ptal, co dostane muž, který jej zabije. Zatímco vlastní bratři jsou Davidovi jako cizí a jediný příbuzný, který mu stojí po boku po větší část života, je jeho synovec Joáb, jeho přátelství s Jónatanem je krásným příkladem pevného a věrného přátelství, které přetrvá i smrt (2S 9;1), přestože proti němu stály všechny okolnosti: Jónatan byl synem Saula, který usiloval Davidovi o život, nadto byl sám následníkem trůnu, o který jej měl David v budoucnu připravit. Nabízí se, že to byl David, kdo přerušil kontakty s rodinou, když se nejdříve dostal ke královskému dvoru, do Saulovy přízně a později se stal králem. Ale on se o svou rodinu postaral, když sám upadl do Saulovy nemilosti, žil na útěku a i jeho rodině tak hrozilo nebezpečí (1S 22;1a3-4). David dostál své povinnosti vůči rodině, ale jeho náklonnost patřila příteli Jónatanovi. Ale abychom nezůstávali jen ve Starém zákoně, nahlédněme do Nového zákona, do církve v době apoštolské. Když se apoštol Pavel se svým dosavadním dlouholetým spolupracovníkem na Božím díle a bratrem v Kristu, který jej uvedl do apoštolského kruhu, Barnabášem chystali na svou druhou misijní cestu, došlo mezi nimi k tak závažnému sporu, že se jejich cesty rozešly. Pavel nadále spolupracoval se Silasem, zatímco Barnabáš odešel kázat evangelium na Kypr spolu se svým bratrancem Janem Markem. Tito dva bratři – Pavel a Barnabáš – od jisté chvíle přestali sdílet nejen svou konkrétní službu, ale i  životní prostor. A nejen to. K tomu rozdělení navíc došlo kvůli dalšímu bratru, Janu Markovi, respektive kvůli odmítnutí Pavla s Janem Markem spolupracovat. Apoštol Pavel odmítá najednou hned dva bratry. Vybírá si za spolupracovníka třetího, Silase. Ten Pavel, který píše korintským křesťanům: „Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi

li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt5;23–24) Přijímejme tedy všechny bratry a sestry jako dar od Boha, ale nebojme se vybírat si z jejich středu přátele. Z jejich přátelství a spoluslužby může vzejít mnoho dobrého ovoce. ■

Foto montáž Brána

sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.“ Bratry a sestry si, jak jsem již uvedla, nemůžeme vybírat, ale mám za to, že zvolit si či odmítnout spoluslužebníka, je zcela legitimní, nezapomínáme-li se při tom stále doptávat na Boží vůli a být jí poslušni, stejně jako by tomu mělo být v ostatních oblastech našeho života. A dále mám za to, že celý náš život je službou Kristu. V tom smyslu všichni naši bratři a všechny naše sestry jsou našimi spolupracovníky na díle církve. Ne se všemi však můžeme spolupracovat těsně a intenzivně, a to z mnoha nejrůznějších důvodů. Vždyť i Pán Ježíš měl mezi svými dvanácti učedníky ty, kteří mu byli bližší než ostatní. A s některými z nich prožíval události, k nimž ty ostatní nepřizval. Například Petr, Jakub a Jan byli jako jediní z Dvanácti u vzkříšení Jairovy dcerky nebo u Ježíšova proměnění na hoře. To ovšem neznamená, že by Ježíš zbylých devět učedníků miloval nedostatečně. Jsou lidé ze sboru, které vídáme pouze v nedělním shromáždění, a jsou lidé, jejichž přítomnost vyhledáváme i přes týden, nezapomínáme na jejich narozeniny, svěřujeme se jim a oni nám. Známe jejich touhy i jejich neúspěchy, hlídáme jejich děti, nestydíme se požádat o půjčku, když je třeba. Vůči různým lidem v naší sborové rodině prožíváme celou škálu pocitů. A pocit sám ještě není hříchem, hříchem může být způsob, jakým s oním pocitem naložíme. Neoddiskutovatelnou hranicí je však účast na večeři Páně. Ne s každým bratrem či sestrou musíme být v intenzivním kontaktu, ale s každým bratrem a s každou sestrou musíme být schopni v upřímnosti sdílet dary stolu Páně. Slovy Pána Ježíše: „Přinášíš-

osobní zkušenost Když mi bylo asi čtrnáct let, potkávala jsem se ve sboru s jednou sestrou ve věku mé babičky, možná o málo mladší. Byla mi nesympatická. Nemohla jsem ji vystát, byla mi nesnesitelně protivná. Dnes už nevím, čím to bylo, rozhodně to ale nemělo žádný reálný základ. Trápilo mě, že jsem v tomto konkrétním případě ani zdaleka nebyla schopna dostát Ježíšovu požadavku milovat i své nepřátele. Nevěděla jsem, jak si s tím pocitem poradit. A určitě jsem se s ním nechtěla moc svěřovat. Nakonec jsem požádala o pomoc svou matku. Řekla mi, ať se za tu ženu začnu modlit. Ne za to, aby mi přestala být nesympatická, ne za náš vzájemný vztah, ale prostě za ni: za její rodinu, za její zdraví, službu v církvi… Netřeba dodávat, že to skutečně pomohlo. Ne, že bychom se staly přítelkyněmi, na to jsme byly příliš odlišné, ale antipatie zmizela, zcela vymizely mé negativní pocity vůči této sestře. Od té doby jsem měla ještě párkrát příležitost tuto metodu využít a musím ji rozhodně doporučit.

únor 2013 27

KULTURA Paul Johnson - Ježíš

Životopis pro 21. století Ú

tlá kniha britského historika Paula Johnsona vyšla v roce 2010. Jméno věhlasného autora a titul knihy budily velké očekávání. Záhy se o knize hovořilo jako o čerstvém pojetí. Kniha je napsána jako historický, nikoli jako teologický výklad. Přesto lze mezi řádky číst, že autor sám je věřící (originální titul zní Ježíš. Biografie z pohledu věřícího). Kniha počíná popisem Ježíšova dětství, křtem a  pokušením, povoláním apoštolů (autor uvádí dobře zapamatovatelný výčet apoštolů). Pokračuje tím, co Ježíš učil, jak se stavěl k zázrakům, k poezii a podobenstvím. Končí ukřižováním a zrozením křesťanství. Zvláštně jsem vnímala kapitolu o Ježíšových nových deseti přikázáních: „ První říká: každý z nás musí vyrůst ve skutečnou osobnost…“ atd. Zřejmě i díky nim je kniha vnímána jako čerstvý pohled. Čtenáři může vyhovovat nové univerzální pojmenování křesťanských zásad, kterými se naše západní civilizace víceméně řídí. Představuji si, že autor knížku zamýšlel pro nevěřící, kteří z jakéhokoli důvodu nechtějí informace o Ježíši zjišťovat z Knihy knih. Proto onen nepatetický, neteologizující popis, který se však věrně drží evangelií. Jen na několika místech je autorovi vyčítáno, že zachází do spekulací (např. o tom, že Ježíš pocházel z finančně zajištěné rodiny). Když se však věnuje např. Ježíšově vzhledu, nepouští se nikam dále, než lze v Písmu dohledat.

náš tip Ferdinand Peroutka pro Svobodnou Evropu Jan Bednář, Ferdinand Peroutka Radioservis, 2013, počet stránek: 264 Výběr nejlepších komentářů novináře Ferdinanda Peroutky. Jeho zamyšlení nikterak nezastarávají. Naopak jsou nezbytným pramenem poznání české historie i událostí dneška. Unikátní komentáře nalezené v kalifornském archivu Svobodné Evropy zazněly poprvé v pořadu Názory a argumenty na ČRo 6.

28 únor 2013

Druhá varianta, kniha jako text pro věřícího čtenáře, se u mě neosvědčila. Fakta o Ježíši a jeho době, i když perfektně řazená a podaná, nemohou předčit originál textu nebo jeho dobrý teologický a duchovní výklad. I když jsou poměry tehdejší doby zajímavě popsány, přesto nemohu říci, že by pro mě byly přímo čtivé. Více na mě působí třeba

Ježíš, životopis pro 21. století, vydal: Nakladatelství: Barrister & Principal, 2010, 168 stran, 229 Kč

moderní jazyk Bible pro 21. století nebo Waltariho román Jeho království. Ponejvíce se kloním k myšlence, že autor chtěl tímto dílem vyjádřit vděk svému osobnímu Pánu. Řádky knihy jsou smířlivé, čtenář zvyklý na pikantní historky z Johnsonových Dějin 20. století či kontroverzních Intelektuálů s dvojakostí charakterů již nenajde podobnost. Jistě hraje roli i věk autora a s ním nastupující smířlivost a vděk Pánu Bohu za vysvobození ze životních přehmatů. Renomované jméno a literární schopnosti přidal k mnoha umělcům, kteří svou tvorbou přispěli k  oslavě svého Pána: „…k chloubám křesťanství patří, že autoři nejrůznějších dob považovali za možné pokusit se vytvořit své vlastní portréty Ježíše. (…) Mým cílem je stručnost a jasnost, mou touhou je zprostředkovat radost a posilu, jichž se mi dostalo, když jsem šel v  Ježíšových stopách a přemýšlel o jeho slovech.“

■ Klára Černá

Provokující evangelia Alessandro Pronzato Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2012, 295 str. Evangelium je dobrá zpráva. Zajímá však ještě někoho? „Podobenství o marnotratném synu je rozhodující zkouškou našeho křesťanského smýšlení. Dokážeme přijmout otcovu rozevřenou náruč vyjadřující dokonalé a téměř nepředstavitelné odpuštění? Dokážeme odolat pokušení tuto náruč alespoň trochu přivřít? V otcově domě je místo pro všechny a nadšeně je v něm vítán i syn, který se celý zbědovaný konečně vrátil domů. Není v něm místo jen pro ty, kdo nedokážou vystát otcovo milující srdce. Dokážeme se hlásit k Bohu, který miluje tak bláznivě?“ ptá se italský kněz a publicista. V originále název knihy zní - Nepohodlná evangelia - ano, je to kniha, která provokuje a současně vyvádí z pohodlných obýváků naší zvykovosti (italský výraz „comodo“ - pohodlný) na cestu plnou otázek. Na cestu vybočující z řady stále stejných kázání, která jsou „jako meč Karla Velikého: dlouhá a plochá“. V téměř 50 kapitolách směřujících od Vánoc k Veliké noci se čtenář setká s chronicky známými evangelijními texty komentovanými tak, jak by ho to ani ve snu nenapadlo. Tuto knihu plnou naděje a radosti lze doporučit laikům i duchovním a také skupinkám ke studiu i rozhovorům nad Písmem. Daniela Sedláčková

Ve stínu Ve stínu, 2012, Česko, Slovensko, Polsko Režie: David Ondříček, 106 min V dnešní době zahlcené rychlostí nás český film Ve stínu režiséra Davida Ondříčka svým pomalým tempem vrací do padesátých let minulého století, do doby, na jejíž charakter jsme už téměř zapomněli. Dramatické vyprávění s kriminální zápletkou udává směr a rytmus celému spletitému příběhu, ze kterého není jednoduché spustit oči. Jde o poctivé zpracování nepoctivé doby plné politických intrik a vykonstruovaných procesů. Hlavní hrdina, kterého zahrál Ivan Trojan, nás jako detektiv doprovází celým filmem a vede nás na stopu zločinu, který je mnohem závažnější, než se mohlo z počátku zdát. Ve snímku sice není žádné přímé křesťanské poselství, přesto je velmi hluboký a zvláště jeho závěr se neobejde bez sebezpytování. Všichni si musíme položit otázku, zda bychom byli ochotni bojovat za pravdu a spravedlnost, i když by to mohlo ohrozit život náš i naší rodiny. Není jednoduché se vydat cestou sebeobětování a ne vždy je to správné, přesto je důležité se zamyslet nad tím, co jsme ochotni udělat pro to, aby svět, ve kterém žijeme, byl více spravedlivý a zda nejsme příliš moc vlažní ke svému okolí i sami k sobě. Film Ve stínu odkrývá věci, které by měli spatřit světlo Hedvika Benáková a dotknout se našeho svědomí.

OTÁZKA PRO Martina C. Putnu který je literární a kulturní historik a docent na FHS UK Jak vnímáte zpodobení Ježíše v umění? Jako v celém životě křesťanstva, i v zobrazování Ježíše je předělem nástup modernity a sekularity v 19. století. Od středověku až do té doby byl Ježíš průsečíkem i projekčním plátnem lidské zkušenosti, a tedy i umění. Jednotlivá zpodobení mohla být umělecky horší nebo lepší, ale nikdy nebyla křečovitá, nepřirozená. Od té doby selhávají pokusy zobrazovat Ježíše „normálně“, realisticky. Čím více se výtvarníci nebo filmaři snaží „být autentičtí“, čím pečlivěji studují biblické dějiny anebo čím dražší najímají šoubyznysové hvězdy pro biblické postavy, tím bývají výsledky kýčovitější. Nekonečný cyklus polopaticky převyprávěných biblických příběhů, jimiž nás vždy o Vánocích krmí televize, je nejvýraznějším příkladem (o Gibsonově sadistické verzi Pašijí nemluvě). Takto to nejde! Jde to jedině tehdy, když je Ježíš zpodoben nikoliv „podél“, po vlně průměrného vkusu či dobových mód, nýbrž „napříč“ – když je jeho osoba a historie „zkřížena“ s uměleckou provokací, se zasazením do marginalizovaného prostředí, klidně i s (téměř) rouháním. Pasoliniho „revolucionářské“ Evangelium podle Matouše. „Hipísácký“ Jesus Christ Superstar. Naivistický Ježíšek ve Flandřích, hraný oligofreniky. McNallyho hra Corpus Christi, která „překládá“ evangelium do života komunity amerických homosexuálů. Ježíš musí pohoršovat – jedině tak se může jevit jako umělecky pravdivý. A což nepohoršuje i v evangeliu? ■

únor 2013 29

kULTUrA MesiánskÉ chvalOZpěvy

shirim ashirim V loňském roce vznikl nový projekt tří hudebníků, v překladu „bohaté písně“. Renáta Ulmannová, Tomáš Najbrt a Daniel Matulík hrají a zpívají současné hebrejské písně. Hrajete a zpíváte hebrejské písně, jak jste se k nim dostali? Co se vám na nich líbí?

Dan: Loni v létě jsme si spolu zahráli pár věcí v rámci nedělní bohoslužby. A protože jsme sklidili kladný ohlas a bavilo nás to, řekli jsme si, že bychom mohli dát dohromady i něco ve větším rozsahu. Jedná se o hebrejské chvály, mají hodně jednoduchou formu a poměrně intuitivní harmonická schémata, pro posluchače jsou velmi srozumitelné. Přes jejich jednoduchost mě strašně oslovuje židovský přístup k melodii – takhle by to Evropan nesložil. Renáta: Jsou to mesiánské chvály zpívané na bohoslužbách mesiánských židů – tj. židů, kteří udržují část ortodoxní tradice, avšak přijali Ježíše Krista jako svého spasitele. Díky zpěvníku, který jsem dostala od jednoho křesťana z Izraele, jsem začala tyto písně zpívat. Později, když jsme měli se skupinou Simeon vydávat album, jsem napsala do nakladatelství toho zpěvníku do Izraele. Díky ochotě jedné paní jsem získala kontakty na autory z celého světa, s některými jsem stále v kontaktu. Občas přemýšlím, proč ve mně vzbuzuje úctu mesiánské židovství – je to skloubení úcty k tradici s novým životem s Kristem.

Je to něco, co mi jako mladé a horlivé křesťance kdysi chybělo, a až dnes začínám chápat a rozumět, že ne vše je potřeba bořit a budovat nově.

Máte nějaká pravidla, jak k písním přistupovat?

Renáta: Na počátku máme text a základní notovou linku. U většiny písní máme také záznamy z koncertu a CD skupiny Simeon. Tyto písně mám já již nějakým způsobem naučené. Buď jsme je ponechali v původním tvaru, nebo pozměnili rytmicky, nástrojově, aby získaly jiný nádech a vyjadřovaly nové složení skupiny. Dále budeme pracovat již opět jen s texty a základní notovou linkou z dostupných mesiánských zpěvníků. Dan: Snažili jsme se držet především jednoho pravidla – aby naše zásahy byly vždy ve prospěch písní. V mesiánských sborech se při zpěvu často tančí, takže jsme se snažili něco z toho promítnout i do našeho hraní i s vědomím, že z těch kostelních lavic nikdo nevstane – ale třeba se to jednou stane, když budeme hrát dobře. Dali jsme si velkou svobodu v aranžmá a zároveň jsme se snažili o stylovou pestrost. Tomáš má doma asi čtyřicet různých nástrojů,

prOfil

Renáta Ulmannová (zpěv, housle, flétna), Tomáš Najbrt (kytara, šalmaj, brač, dudy), Daniel Matulík (basová kytara) Tři hudebníci se sešli u zajímavého projektu. Hrají a zpívají současné hebrejské písně a chvalozpěvy. Tradiční židovské melodie v moderním zpracování. Renáta je členka bývalé skupiny Simeon, z jehož projektu vychází Shirim Ashirim, čerpá ze zkušeností v hudebních skupinách orientujících se na renesanční a lidovou hudbu, swing a folk. Tomáš je specialista na loutny, kytary a barokní hudbu, vede pěvecké sbory a hraje na historické a lidové nástroje. Daniel je profesionální baskytarista se širokým spektrem zájmů a zkušeností v rocku a popu.

30 únor 2013

rád, že tato příležitost přišla a těším se z toho. Dan: Jsem zvyklý spíš na hraní po klubech a festivalech než na kostelních pódiích. Shirim Ashirim beru jako skvělou zkušenost, možnost hrát pro mě ne zcela tradiční hudbu a mít vedle sebe dva úžasné muzikanty. Ale stejně tak je pro mě důležité si neustále připomínat, že to není moje nebo naše sláva, o kterou má jít. Je to služba, kterou musím odvést, jak nejlíp umím. A jako mám svou basu ve svých rukou, musím být já nástrojem v rukou Božích. Jinak by ty naše koncerty byly k ničemu, i kdybychom to odehráli sebelíp. ■ Anna Chrásková

Foto Veronika Hejzlarová

OHLASY

na které umí hrát, a Renáta hraje na housle i na flétny, takže pole působnosti bylo široké.

Jak funguje vaše spolupráce, když jste každý odjinud? Chystáte nějaké koncerty, CD?

Dan: Tomáš učí v Německu, má spoustu kšeftů i  jinde, Renáta má náročnou práci a malé dítě, já mám zase svoje projekty, takže většinu naší spolupráce tvoří komunikace po mailech. Aktivní spolupráce má pak charakter krátkých intenzivních soustředění. Uvidíme, jestli se podaří naplánovat nějaké koncerty na jaře. Brzo bychom měli natočit singl jako propagační materiál. Tomáš: Začali jsme dost náhodně. Cítíme zájem a odezvu. Pokud to vydržíme a budeme dále zajímaví či přínosní, abychom jen neopakovali, co už bylo, jistě budeme rádi spolu vystupovat i natáčet.

Co pro vás společné hraní znamená?

Renáta: Po několika letech bez muzicírování je pro mě velká čest hrát s Tomem a Dandou. Je to takové propojení generací, kde my starší můžeme čerpat od mladíka Dandy novou energii, nové pohledy a on od nás „usedlejších“ zkušenosti, trpělivost… Tomáš: Kapela Shirim Ashirim je pro mne přínosná, mám radost z odezvy a věřím, že máme požehnání. Hebrejské chvály jsem dosud seriózně nehrál, tak jsem i rád, že se učím hodně nového jak hudebně, tak i od Renáty a Dana osobně. Jsem

Měli jsme možnost hebrejské písně uslyšet na adventním koncertu v Černošicích a mohu říci, že jsme byli velmi nadšeni, a to především provedením. Zpěv Renáty Ulmannové vyjadřuje víru, touhu po Bohu a lásku tak přesvědčivě a jímavě, že ač textu nerozumíte, v srdci se zaradujete a zatoužíte po Bohu též. Není to tím, že by písně byly sladké a sentimentální, je to právě tím způsobem provedení, výrazem zpěvačky a textem žalmů, a ještě tím, co nelze popsat. I doprovodné nástroje zpěv dokonale podpořily a umocnily jeho působení, nezastínily a nestrhávaly pozornost na sebe. Když na závěr koncertu zaznělo opakovaně vroucné Jeshua Adonai, mohli jste vidět na tvářích některých posluchačů i slzy. Hana Šimková Na Renátě Ulmannové jsem byl dvakrát. Před lety v Trutnově, kdy zpívala se Simeonem, a loni před Vánoci v Praze. Miluji zvuk akustické kytary, zvuk baskytary a čistý, procítěný zpěv, a právě toto je kombinace, kterou přesně muzikanti z Shirim Ashirim provozují. Těžko se mi hledají slova, jak vyjádřit pocity z této hudby. Slova jako „nádherné“, „skvělé“, „úžasné“ jsou moc slabá. A ještě něco k obsahu písní. Před mnoha lety jsem řešil, zda je užitečné zpívat křesťanské písně v jiném jazyce než českém. Už dávno to mám vyřešené a mojí nejčerstvější zkušeností byl právě koncert Shirim Ashirim. Izraelsky neumím ani slovo, přesto jsem měl pocit, že rozumím úplně všemu. Bylo to jedinečné vyjádření osobního vztahu člověka ke Kristu. Pavel Bischof

únor 2013 31

SERIÁL

Ploštice

Berytinus consimilis

Nymfa ploštice Berytinus consimilis; pravděpodobně nejstarší, ne-li jediná fotografie nedospělého jedince tohoto druhu na světě.

To nejvzácnější je blízko nás Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval. (Dt 30,14) Žijeme v době přesycené zážitky a informacemi. Co se vnějších podnětů týče, zažijeme za jediný rok víc než středověký člověk za celý život. Přemíra informací a zážitků ale vede mimo jiné k tomu, že se jejich účinek (včetně toho pozitivního) oslabuje. Jestli nás před lety dokázalo nadchnout sousední údolí, vloni nám byla už i Evropa malá a pomalu nám přestává stačit celá planeta. Kdosi se 32 únor 2013

zhlédl v Malém princi, poutníku po hvězdách. Protože to neuměl jako on, našel si v katalogu dovolených možnost cesty na Měsíc; ještě není v prodeji, ale už je možné si ji rezervovat. Na otázku, proč na Měsíc, jestli nemá prachu a kamení na Zemi dost, odpověděl: „Tam to bude určitě jiné. Tady to už znám. “ Vzpomněl jsem si na svoji ploštici. Kolik stovek, možná tisíc lidí přecházelo denně těsně kolem

začal narážet i na příslušníky druhů ploštic pokládaných za vzácné, druhů známých jen z jižnějších moravských lokalit či z území Moravy zatím vůbec nehlášených. Začal jsem objevovat, že to, co má člověk za humny, vůbec nemusí být nezajímavé a fádní. Inu, pod svícnem bývá tma největší. Jednoho dne jsem sbíral smýkací sítí na velké ploše vedle sídliště Nový Lískovec; vždycky po padesáti smycích po vegetaci jsem pak síť vybíral. Po jedné dávce smyků se v síti objevilo několik nápadných,

prostoru, kde žila, s pocitem, že ho znají. Že je zbytečný, prázdný, bez hodnoty, bez čehokoli, co by stálo za alespoň minimální pozornost. Rumiště, zmarněná plocha. A přitom se tam ukrývalo tajemství. Odpověď na otázku, která renomovaným odborníkům vrtala hlavou a zůstávala bez řešení. Nejde ale jen o hodnotu blízkých věcí, předmětů či země. Jde i o hodnotu tradice. I nabídka duchovního trhu je širší, než bývalo v našich krajích odedávna zvykem. Mnozí v ní ztrácejí orientaci, zasněně bloudí a doufají tu někde najít zlatou rybku. Čím vzdálenějšího původu, čím exotičtějšího

Foto archiv autora

V posledních letech svého působení na Entomologickém oddělení Moravského muzea jsem se věnoval studiu společenstev ploštic v městském prostředí. Zatímco kolegové navštěvovali atraktivní lokality a nacházeli celou řadu vzácných druhů hmyzu, já začal obcházet Brno; zanedbané proluky v městské zástavbě či skládky s jejich porosty všelijakých rumištních rostlin. Předpokládal jsem, že najdu jen několik málo běžných druhů. Bylo pro mne ale nemalým překvapením, když jsem postupně

oznámení

asi centimetr dlouhých nedospělých ploštic, nymf. Podle nezaměnitelného tvaru těla se jednalo o příslušníky rodu Berytinus, štíhlenka. Bez dospělců jsem ale nebyl schopen identifikovat, o který druh tohoto rodu se jedná. Prošel jsem tedy stejnou trasu ještě jednou a síť kontroloval po každém jednotlivém smyku. Když se nymfy objevily v síti znovu, klekl jsem na kolena a na ploše asi 1,5 m2 jsem prohlížel rostlinku po rostlince, až jsem je našel. Kromě nymf i několik dospělých jedinců. Sáli na jestřabině lékařské, kdysi významné pícnině. V pracovně jsem je pak určil; šlo o ploštici z Červeného seznamu ohrožených druhů ČR Berytinus consimilis. Co ale bylo na celém případu nejzajímavější? Odborná literatura u tohoto druhu uváděla: Nedospělá stadia – neznámá. Živná rostlina – neznámá. Ploštice patří k jednomu z nejlépe prozkoumaných řádů hmyzu. Nymfy a živnou rostlinu druhu Berytinus consimilis se ale podařilo objevit až pár metrů od paneláků velkého sídliště a velké městské nemocnice. Neviděli jsme, co jsme měli celou dobu před očima.

vzhledu, tím lépe. To, co je doma tady, čím žili naši otcové, o co zápasili, to je příliš fádní, všední, to se už přece zná. To nejvzácnější kvítí ale roste blízko, možná až příliš blízko. Mojžíš to kdysi pověděl svému lidu a apoštol Pavel pak ta slova aktualizoval do novozákonní doby a zvěstoval církvi: …,Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznášli svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn.“ (Ř 10,8-9) Je krásné něco objevit, není ale vždycky nutné chodit za tím daleko. Možná nás to čeká v koutku vlastního srdce.

■

Petr raus

Příště: ATOMY V POHYBU

Manželství je umění, které může zvládnout každý

Národní týden manželství opět přinese desítky kreativních způsobů, jak tvořit jedinečná manželství. Po celé ČR se místní komunity, občanská sdružení, církve, rodinná a mateřská centra, zástupci měst a obcí i jednotlivci chystají zapojit do dalšího ročníku Národního týdne manželství, který se bude konat

11. – 17. února 2013

www.tydenmanzelstvi.cz únor 2013 33

K DISKUSI novoroční amnestie prezidenta republiky

Správné rozhodnutí? Co vám problesklo hlavou, když jste o amnestii slyšeli poprvé? Jaké příležitosti amnestie vytváří a jaké bere? Jste spíše zastáncem, nebo odpůrcem této amnestie?

správce konkurzní podstaty

Zmínka o amnestii mě překvapila, protože nebyla dopředu avizovaná, ale usoudil jsem, že jde o správné gesto odstupujícího prezidenta na konci druhého funkčního období. Teprve poté, kdy vyplynulo, o jaký rozsah amnestie se jedná, jací lidé ji dostali a jaké kauzy se tím posílají k ledu, jsem zapochyboval o správnosti tohoto rozhodnutí a pochybnosti nejenže trvají, ale nyní považuji tuto prezidentskou amnestii za velký průšvih. Nechápu předsedu vlády, že takový návrh prezidentovi podepsal – u amnestie je nutná kontrasignace premiérem. Měl projevit aspoň trochu odvahy, svému bývalému šéfovi se vzepřít a tuto hrůzu zastavit, protože teď to bude i on, komu se to bude otloukat o hlavu. Jak pro koho. Pro notorické „čórkaře“ je to příležitost pokračovat v nuceně přerušeném řemesle – než je zase zavřou. Možná se najde i někdo, kdo pod dojmem amnestie změní svůj život k lepšímu. Pro oběti trestných činů – zvláště těch závažných hospodářských, jako byly tunely typu H-System, fond Trend nebo KTP Quantum z 90. let, kde jsou tisíce poškozených – je to plivnutí do tváře, protože se nedočkají spravedlnosti a ztrácejí příležitost domáhat se náhrady škody v trestním řízení. Pro respekt k právnímu řádu a právním institucím v českém národě (už tak hodně nízký) je to rána na solar plexus a pokles o další řadu příček níže. Pokud jde o tuto konkrétní amnestii, tak z důvodů shora uvedených jsem jejím odpůrcem. Jinak bych ale institut amnestie v českém právním řádu ponechal, byť je to feudální přežitek, protože v odůvodněných 34 únor 2013

případech ji lze jistě i v budoucnu použít jako jakési humanitární gesto při zvláštních příležitostech, viz např. jak to nyní udělal slovenský prezident k 20. výročí vzniku Slovenské republiky, kdy byli propuštěni pachatelé nedbalostních trestných činů s nízkou sazbou trestu v počtu několika stovek osob. Pokud jde o pravomoci prezidenta provádět mimořádný zásah do výkonu trestní spravedlnosti, tak jsem spíše pro individuální milost než pro plošnou amnestii.

Tomáš Jeřábek pracuje ve společnosti ST-Ericsson, je členem sdružení Křesťanští právníci

O amnestii jsem se poprvé dozvěděl při poslechu novoročního projevu prezidenta republiky. Zpočátku jsem byl překvapen, protože pan prezident Klaus nebyl nikdy zastáncem podobných gest. Z celého projevu to byl pro mě nejdůležitější bod, o kterém jsem dále přemýšlel. Jak to prezident myslel? Co jej k tomu vedlo? Poté, co jsem si text poprvé přečetl celý (a vřele to každému doporučuji – např. na www. hrad.cz), jsem však byl hluboce zarmoucen. Amnestie dává příležitost těm, kdo svých činů litují, začít znovu a lépe s čistým štítem. Dává ale také příležitost těm, kdo se svým chováním naší společnosti vysmívali (zejm. formou bezohlednosti, korupce nebo hospodářské kriminality), aby se vysmívali ještě více a hlasitěji. Amnestie bere poškozeným či obětem pocity částečné morální satisfakce. Také bere orgánům činným v trestním řízení motivaci, když vidí výsledky své namáhavé práce obrátit vniveč.

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

František Škůrek

Jan Luhan advokát v Lysé nad Labem, předseda sdružení Křesťanští právníci

Amnestie v sobě zahrnuje jednak prominutí pravomocně uložených nevykonaných trestů (agraciace), jednak příkaz k zastavení probíhajících trestních řízení trvajících déle než 8 let (abolice). Mým prvním dojmem bylo příjemné překvapení – od Václava Klause jsem takové rozhodnutí opravdu, ale opravdu nečekal (je to jeho první amnestie). Čím víc jsem o tom ale přemýšlel a uvědomoval si souvislosti, tím více se příjemný dojem umenšoval. Měl jsem podobné pocity jako apoštol Jan, když mu anděl dal sníst svitek – knihu: „V mých ústech byla sladká jako med, ale když jsem ji pozřel, zhořkla mi v žaludku.“ (Zj.10,10). Můj nedobrý pocit se týká převážně té aboliční části amnestie – zastavení probíhajících trestních řízení. Amnestie je výhodná pro stát – uleví se (alespoň na čas) přeplněným věznicím. Těm, jichž se týká, přináší novou příležitost začít znovu a lépe. Velice často je to ale příležitost jen teoretická – lidé vracející se z vězení mají většinou velmi malou šanci najít si práci, bydlení a začít vést nový život a jsou nuceni krást či jinak nekale si opatřovat prostředky k obživě. Abolice – zastavení stíhání – paradoxně také bere šanci těm nevinným prokázat svou nevinu u soudu. Napořád zůstane pochybnost, zda se provinili, nebo ne. A komplikuje se situace těch, kdo byli trestnou činností poškozeni (obětí). Amnestii zásadně vítám. Je jednou z forem milosti. Na slovo „milost“ by měl křesťan reagovat pozitivně – stále opakujeme, že nám samotným se dostalo skrze Krista nezasloužené milosti. Proč bychom ji neměli přát jiným? Ale jsem přesvědčen, že nejprve by měly být skutky řádně objasněny, pojmenovány a soudem posouzeny a teprve pak může přijít milost. Z toho vyplývá, že se mi vůbec nelíbí ta část „milosti“, v níž se nařizuje nepokračovat v probíhajících řízeních. Je v tom také velká neúcta k práci policistů, státních zástupců a soudců, kteří věnovali mnoho času a  úsilí rozpletení komplikovaných případů nejhorší hospodářské kriminality. ■ připravil david kašper

Máme čo zvestovať 5. ročník konferencie, ktorá sa uskutoční 4. – 6. apríla 2013 v hoteli Junior v Jasnej Zvestovanie biblickej nádeje zrozumiteľným spôsobom je výzvou pre každého veriaceho, kazateľa, laického kazateľa, učiteľku detskej besiedky, vedúceho biblickej skupinky či misionára. A preto chceme tohtoročnú konferenciu venovať téme:

Zvestujeme nádej podľa listu Tesaloničanom Výkladom tejto biblickej knihy vo svetle nádeje pre veriaceho nás prevedie David Jackman z Veľkej Británie. Je spoluzakladateľom Proclamation Trust London, ktorý sa zameriava na podporu vykladania Biblie pre súčasný svet. Prednáša na konferenciách po celom svete a na Cornhill Training Course, ktorej je aj zakladajúcim riaditeľom. Napísal niekoľko komentárov a biblických pomôcok. Český preklad jeho výkladu Jánových listov vyšiel v Návrate domů. Foto archiv

oznámení

Obecně mám k institutu amnestie (hromadnému prominutí trestů) zdrženlivý postoj. Mému srdci a mé víře je daleko bližší institut milosti (prominutí trestu určité osobě z určitého důvodu). Aktuální amnestii vytýkám příliš široký záběr. Promíjí totiž tresty i za skutky, které nejsou zdaleka bagatelní a udělá právně nevinné i  z nebezpečných jedinců. Nejméně přijatelným je nicméně Článek II, který zastavuje trestní stíhání v  některých velmi závažných kauzách, kde mohly padat až desetileté tresty.

Program konferencie vo formáte PDF ako aj prihlášku si môžete stiahnuť z webstránky Cirkvi bratskej: www.cb.sk Ak by ste chceli finančne podporiť účasť brata alebo sestry, ktorí si ju z vlastných prostriedkov nedokážu uhradiť, môžete tak urobiť poukázaním finančného príspevku na účet Rady Cirkvi bratskej 37733152/0200 s variabilným symbolom 8888. Ivan Markuš únor 2013 35

DOTEKY

Foto archiv

Fotomontáž Brána

Věštění, kafíčko a modlitba

Ať jsou veselí a radují se z tebe všichni, kteří tě hledají; ať říkají stále: „Bůh je velký“ ti, kdo milují tvou spásu. Žalm 70, 6

36 únor 2013

T

ohle asi nebude klasický příběh vyslyšené modlitby. Ale zážitek s modlitbou to svým způsobem je. Jednou mne přijela navštívit kamarádka. Ještě než jsem jí šla naproti k autobusu, skočila jsem si ke kadeřnici s tím, že tentokrát je můj čas přece jen omezený. Vyptala se proč, jak to tak u kadeřnice bývá, člověk si tam prostě pokecá. A tak mi poradila, že kdyby se nám chtělo, mohly bychom zaskočit do nově otevřené cukrárny, a ještě mi vylíčila, kde ji najdeme. Šly jsme se projít do lesa a lehce unavené a vyfoukané jsme se tam rády zastavily. Objednaly jsme si kávičku a vynikající zákusky – to bylo nebe v hubě! Velmi příjemná majitelka se u našeho stolku zastavila a daly jsme se do řeči. Protože to byl podnik nově otevřený, líčila nám, že to s radostí a láskou chystala pro ženy, protože chlapi mají hospodu a ženy nemají nic. Tak aby měly kam zaskočit a potěšit se společností ostatních a také něčím fyzickým, co jen tak vklouzne do žaludku. A  protože chce, aby ženy odcházely povzbuze-

né po všech stránkách a dostaly i určitou naději, zajišťuje jim i jiné atrakce, jako třeba hádání z ruky či jiné věštění a rady a setkání. My jsme ji zase informovaly, že známe Pána Boha, a tak tuto stránku věci nebudeme potřebovat. Byla to velmi pokojná a nekonfliktní výměna informací, nic jiného. Tak jsme tam dál popíjely kafíno a pak kolem nás prošel poměrně mladý muž, lehce tmavší, šel do další místnosti a zatáhl za sebou závěs. A pak už jsme jen viděly, jak se mu tam ženské trousí po jedné. I zeptaly jsme se paní majitelky, co to znamená, a ona pravila, že to je právě jeden takový věštec. Když od nás poodešla, vyloženě jsme si tam nad tou kávičkou užívaly své skutečnosti a potichu a  nenápadně jsme jásaly, že jsme Boží děti a takovéhle klamavé „opory“ vůbec nepotřebujeme, protože máme svého Pána a můžeme se na Něj se vším obrátit a ve všem spolehnout. Nikdy nás nenechá ve štychu, protože je svrchovaný vládce celého vesmíru – a co je na tom to nejúžasnější, že nás miluje tak, až to bere dech a ani si to neumíme dost dobře představit… V tu chvíli najednou vyběhl zpoza závěsu mládenec celý rudý, těžko se ovládal a dost netrpělivě říkal: „Já nevím, co to tady dneska je, vůbec se tu nedá pracovat a nemůžu se soustředit! Asi budete muset vypnout tu hudbu!“ My jsme na sebe jen spokojeně mrkly a bylo nám jasné, kdo mu tam v tu chvíli „rušil jeho kruhy“. Náš Pán je prostě nejmocnější a to jsme si právě tam znovu prožily na vlastní kůži.

■ Míla Marková

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 17. 2. 2013 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu Deník Johna Wesleye. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com

Tajenka z čísla 1/2013: Dáváš mi poznat stezku života. Knihu Rok s Biblí vyhrává Míla Bartošková, Havířov. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

únor 2013 37

POST SCRIPTUM

Jana Šrámková

Chvála špekáčků J

e deštivé ráno. Statečně poslechnu budík, ač jsem spala pár hodin, a vyrážím na cvičení. Domů se vracím zbrocená potem a ve dveřích mě vítají pyžámkaté hlasy: Maminko, pojď si s náma hrát, Dorka bude tučňák, já sekačka a ty špekáček. Ta věta mě odzbrojí, tuhle hru musím hrát! Dokud je čas. Dokud mým dětem nikdo nevysvětlí, že existují slova nadřazená a podřazená, že je podivné volit prvky ze skupin bez jednoznačných společných znaků, dokud je pracovní sešity nenaučí vyškrtávat z řádku slova, která se k ostatním nehodí, dokud je

řitelskému ideálu. Lepší pracovník, lepší umělec, lepší rodič, partner, služebník, učitel. Leckdy je to opravdu zajímavé! Jenže všechno to nezvládnu a nezvládání mě frustruje. A tak radši co nejrychleji přecházím do fáze, kdy se místo nabývání dovedností cíleně zbavuji starých pečlivě vštěpovaných pravidel. Třeba že musím dělat věci vždycky nejlíp. Že se mám snažit vyvarovat jakýchkoliv chyb. Že je nutné být vždycky dokonale připravená. A před spaním si opakuju: kdyby Pán Bůh chtěl, aby byly všechny děti vychované vzorně a bez jakékoliv

Nechci se pořád jen zeširoka připravovat k výkonům, a už je pak ani nestíhat podávat. Ostatně kopírovat návody a velikány nakonec nevede k nadprůměru. nenaučím, že jsou výrazy netaktní a sociálně nepřípustné, jako označovat sportující maminku za uzenářský výrobek z vepřových kůží. Tuhle hru s nimi musím hrát, dokud je čas, protože čas si se mnou hrát už pak nikdy mít nebudou. Až si totiž osvojí předešlé, budou trávit život studiem knih o kreativitě, snahou odblokovat tvůrčí síly, zbavit se nánosů konvenčního myšlení, hledat originální postupy a neotřelá řešení. A budou-li studovat horlivě, pak snad, snad jednou budou tak dobří, že dokáží zase vymyslet i hru na tučňáka, sekačku a  špekáček, ale na hraní nebude čas, svůj nápad zpracují do multimediální prezentace, se kterou budou objíždět semináře kreativního myšlení. Anebo jim stejnou hru pomůžou vymyslet jejich děti. Tedy moje vnoučata. To to letí… Poslední dobou mě pronásledují knihy, články a internetové přednášky o osobním rozvoji. Rozvíjet se můžete v libovolnou stranu. Nakonec budete vždycky o kousek organizovanější, svobodnější, efektivnější, kreativnější, zkrátka lepší. Blíže stvo38 únor 2013

deformace, svěřil by je hromadně do péče Zdeňkovi Matějčkovi. Ale on si vyvolil nás, smrtelníky… Nechci se pořád jen zeširoka připravovat k výkonům, a už je pak ani nestíhat podávat. Ostatně kopírovat návody a velikány nakonec nevede k nadprůměru. Protože když nás fascinuje van Gogh, jedeme na dovolenou do Arles a koupíme si slamák, ale obvykle už si neuřízneme ucho. Trénujeme průměr. Šílenství nás děsí. Kdo chce mít plakátovou harmonickou osobnost, nesmí do lesa. Je mi třicet. Už vím, že nezvládnu vystudovat a naučit se všechno, co bych chtěla. Leccos nestihnu, nepojmu, nedosáhnu. Ať si. S plným vědomím toho, jak nafoukaně to zní, dost mě baví, jak mě Bůh stvořil. Třeba si to může nějak použít. Odkládám knihy o seberozvoji a správném know-how, přestávám psát články kudy na to a jdu si tradá! dělat věci podivínsky po svém. Snad mi při tom zůstanou obě uši. A ne-li, zbudou po mně třeba slunečnice. Nebo tučňák a sekačka. Ale jak se tak znám, nejspíš špekáček.

1

Foto archiv

Devadesát pět tezí Martina Luthera Když v roce 1517 Martin Luther zveřejnil svůj protest proti v jeho době velmi rozšířené odpustkové praxi, bylo mu už 34 let, působil jako vikář saského distriktu kongregace řádu augustiniánů a byl již známým profesorem biblické exegeze na vitemberské univerzitě. Zpočátku nešlo než o pokus doktora teologie vyvolat diskuzi o přeceňování odpustků, a hlavně praxi jejich prodeje („když zazvoní pokladnička, letí duše do nebíčka“), jež využívala žízně lidí po odpuštění. Luther cítil, že nemůže dál mlčet k takovému kupčení s odpuštěním. Viděl nebezpečí duchovního sebeuspokojení, jež vede lidi proti skutečnému vnitřnímu pokání, které má být navíc celoživotním postojem křesťana: „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: Čiňte pokání, chtěl, aby celý život věřících byl pokáním. Tomuto výroku nelze rozumět ve smyslu pokání svátostného, to jest zpovědi a dostiučinění, udílených kněžími.“ Prodej odpustků vedený Johanem Tetzelem mu byl přímo popřením evangelia o zdarma nabízené Boží milosti, kterou pro věřící Pán získal na kříži! 2

1 – Martin Luther 2 – 95 tezí Martina Luthera byly latinsky napsané podklady k teologické disputaci, které autor 31. října 1517 poslal jako přílohu dopisu biskupovi mohučskému a magdeburskému Albrechtu Braniborskému.

Vyznávat Krista a evangelium Boží milosti, byť i v opozici k církevní tradici a lidským ustanovením, je třeba stejně naléhavě i dnes. A to ještě Luther nemohl znát celé pozadí odpustkového prodeje. Albrecht Braniborský, nový mohučský arcibiskup, získal povolení od papeže Lva X. Polovina výtěžku měla být odvedena na stavbu svatopetrské baziliky v Římě, druhou si Albrecht ponechal, aby mohl zaplatit dluh u Fuggerovy banky, kde si na koupi arcibiskupského úřadu od papeže půjčil… Přestože byly Lutherovy teze v mnohém ještě umírněné, byly vysloveny s rezolutní naléhavostí a obsahově zpochybnily celou teoretickou základnu odpustkového prodeje. Papež má právo odpustit jen ty tresty, které na základě kanonického práva sám udělil. Nemůže odpustit žádnou vinu, odpustit může jen Bůh. Proti údajné pokladnici zásluh, tvořené nadbytečnými zbožnými výkony světců, z níž má papež údajně právo udílet potřebným, ukazuje, „že pravý poklad církve je svatosvaté evangelium slávy a milosti Boží.“ Není možné stavět odpustky do centra pozornosti: „Ti, kteří kvůli hlásání odpustků zcela umlčují v ostatních kostelích kázání Božího slova, jsou nepřátelé Krista i papeže.“ „Je třeba vybízet křesťany, aby následovali svou hlavu, Krista, strázněmi, smrtí i peklem, a tak raději mnohou strázní vcházeli do nebe, nežli spoléhali na falešný smír.“ Spojení kritiky církevní zkorumpovanosti s horlivým odmítnutím pokřivování evangelia o Boží milosti z Lutherových tezí učinilo rozbušku v již i tak třaskavém německém prostoru. Když je pak kdosi přeložil a vydal tiskem, ukázalo se, že čas pro reformy je tu.

■

rObert hart