ročník 43 Foto atelier GM Photo. Design Ondřej Košťák. Otcovství

12/2012

Foto atelier GM Photo Design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 43 www.i-brana.cz

O

O

Otcovství

Inzerce

oBsAh

Milí čtenáři, na titulní stránce se na vás přes rameno svého otce dívá tříměsíční Mikuláš. Teprve se rozkoukává a seznamuje se světem. Všechno je pro něj nové, všechno je poprvé, ale náruč jeho tatínka je mu už dobře známá. Jeho pevné ruce nikdy nedovolí, aby se mu cokoliv zlého stalo. Ale jak bude růst, bude se postupně otcovských rukou pouštět, aby pak z něho nakonec vyrostl muž, který si sám bude umět poradit se životem. A jednou, jak dá Pán, i z něho bude otec, který si úplně stejně přehodí svého syna přes rameno, aby mu ukázal svět anebo aby zapózoval fotografům. A až bude Mikuláš větší, bude mu tatínek vyprávět o jeho jmenovci. Svatý Mikuláš, jak se mu říká, měl samozřejmě také svého otce, který mu dal potřebný vklad do života. Když pak vyrostl, stal se z něho zbožný muž, horlivý zastánce křesťanské víry, ochotný trpět, ale především člověk, který měl srdce pro druhé. Traduje se, že dědictví po svém otci rozdal chudým. Je znám svou dobročinností, až dodnes 5. prosince večer dává dětem za okno dobroty, ale také tím, že se zasazoval o práva nespravedlivě odsouzených. Pokud půjde Mikuláš ve šlépějích Mikuláše, bude na něj jeho táta patřičně hrdý. Ale nejen o Mikuláši bude tatínek vypravovat svému synu. Seznámí ho s Bohem, který je Otec nebeský a který má také Syna, Ježíše Krista. Ten se zrodil z Otce přede všemi věky, je jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno. Ale kdyby jen to, pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny, stal se člověkem, a proto rok co rok slavíme Vánoce – nejkrásnější svátky v roce. Milí čtenáři, na titulní stránce se na vás přes rameno svého tatínka dívá tříměsíční Mikuláš. Všechno je pro něj nové, všechno je poprvé a já vám přeji jménem redakce, abyste podobně jako toto malé dítě nově prožili zázrak Adventu a Vánoc, abyste při pohledu na novorozeně v jeslích nebo v náručí otcově mohli porozumět, co Pán Ježíš myslel tím, když řekl: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“

šÉfreDAKTor

04 Konec světa – výzva k bdělosti 06 Rozhovor O Mesiáši a mesiášském očekávání 10 Téma Otcovství 20 Zápisník Nečekaná audience 26 Etika Závislosti všeho druhu 30 Seriál O kvasu 32 Zamyšlení Královská hvězda

PříšTě Bible v naší zemi Jiří Lukl

TirᎠČíslo 12/2012, ročník Bratrské rodiny 44, Českobratrské rodiny 69 • Vyšlo 28. 11. 2012 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, ing. Peter Komrska, Mgr. Kateřina Kyslíková, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO Matouš 24,36-44

Konec světa - výzva k bdělosti J

ako křesťané věříme, že mesiáš, který byl tak intenzivně prorokován po rozpadu království Izraele a kterého židé stále očekávají, již přišel, že se narodil z Marie Panny a že trpěl pod Pontským Pilátem. Narodil se do velmi problematické doby. Izrael byl tehdy poměrně krátce okupován Římany a obyvatelstvo rozhodně nebylo spokojeno se ztrátou suverenity. Mesiášská očekávání v té době byla veliká. A snad i proto byl Ježíš některými z židů jako mesiáš rozpoznán. Nicméně cesta, kterou nastoupil, byla zcela mimo ona mesiášská očekávání. Ježíš byl zatčen, zbit a ukřižován. Třetího dne vstal z mrtvých a ukázal se svým učedníkům. Byla to pouze hrstka z těch, kteří ho svého času vítali jako mesiáše při slavném vjezdu do Jeruzaléma. Přesto však tato malá skupinka židů má na svědomí, že nejsme ti nejzoufalejší z lidí. Díky nim jsme plni eschatologické naděje. Díky nim věříme, že Ježíš sedí po pravici Otce, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Poslal svého syna Ježíšův první příchod nesplnil vůbec očekávání. Proto budilo takový zájem u jeho nejbližších, když začal mluvit o svém druhém příchodu. Možná doufali, že až přijde podruhé, bude to více podle jejich představ, že je zbaví okupantů, obnoví Davidův stolec a Izrael poprvé v historii skutečně získá rozlohu země zaslíbené. Od Eufratu po Nil bude panovat hlas z Jeruzaléma (Gn 15,18) a všichni pohané budou buď vytlačeni, nebo zahubeni. Hospodin bude stát při Izraeli jako za časů Mojžíše, když bojoval s Amálekem (Ex 17). Nebude národ, který by se mu mohl postavit. Při tomto snění není divu, že si  prosinec 2012

učedníci příliš málo uvědomovali nutnost Ježíšova odchodu, že nechápali jeho slova o utrpení a smrti, kterými musí nejprve projít (L 18,34). Nechápali, že Ježíš musí nejprve zemřít, aby mohl znovu přijít. Jejich sen a Boží plán byly něco docela jiného. Evangelia jsou plna důkazů nesmírné Ježíšovy trpělivosti, s  níž se učedníkům snažil vysvětlit, co to je Boží království, jak je nutné změnit své životy, své chápání, svá srdce. Takže vším, co konal a co říkal, se jim snažil ukázat onen Boží plán. Snažil se jim ukázat, že tento plán je mnohem větší než nějaká územní expanze a suverenita. Systematicky jim bořil jejich představu o židovském mesiáši. Jen málokdo snese člověka, který dlouhou dobu boří jeho sen. Ještě méně lidí snese člověka, který boří sen všech jeho přátel, ba celého národa. Učedníci snesli takového člověka celé dva roky. Dokonce byli paralyzováni smutkem mnoho dní po jeho smrti a jeho návrat je naplnil neskonalým štěstím. Naštěstí pro nás měl Ježíš i jiné vlastnosti a naštěstí pro nás zbyla učedníkům z křesťanských ctností ta největší. Učedníci Ježíše sice nechápali způsob, jak pojal svou misi, ale velmi silně ho milovali.

A přijde soudit mrtvé i živé (1 Te 4,13) Když jsem byl malý, přemýšlel jsem nad tím, na co všechno bych se Ježíše zeptal. Nejvíc mě samozřejmě zajímalo, co bude potom, jaké to je nahoře a jaké dole a jak to všechno funguje. Také jsem se chtěl od něj naučit nějaký ten zázrak, jako třeba chození po vodě. Kromě toho všeho jsem chtěl vědět, jaké to bude v onen den a především, kdy to bude. Stejnou otázku mu kladli učedníci. Podle čeho poznají, že už

je to blízko. V Apokalypse (6,8) můžeme číst o zrudlém měsíci, o jezdcích a polnicích, ale i v Matoušově evangeliu (24) je mnoho znamení konce: války, zemětřesení, jakási ohavnost v Chrámu, lžiproroci apod. Nicméně to je popsáno pouze jako počátek běd, jejichž konec teprve přijde. Interpreti poměrně přesvědčivě dokazují, že Matouš tato znamení, o nichž zde Ježíš mluvil, vztahoval na události během židovské války v roce 70 n. l., kdy byl Jeruzalém vypálen a Židé vysídleni. Mnoho křesťanů v té době netajilo zklamání nad tím, že konec nepřišel. Stejně tak očekávali konec světa v roce 1000, během husitských válek, v roce 1666 a asi nejméně horlivě v roce 2000. Současné datum konce světa se posunulo na náš rok 2012. Samozřejmě těch dat, kdy se čekal konec světa, bylo mnohem více. Toto jsou jen ta nejznámější. Ježíš žádné datum neprozrazuje. Nicméně říká, že nepomine toto pokolení, než se všechno stane (Mt 24,34). To pokolení však pominulo. Co mají tedy jeho slova znamenat?

Dvě budou mlít obilí…. (Mt 24,41) Podstatou Ježíšových slov není kdy, neboť o pár veršů dál se přiznává, že to vlastně sám ani neví, ale to, jak se k tomu máme postavit. Ona znamení předznamenávající konec nejsou ničím jiným než důkazy, že tento svět není tak docela v pořádku, že tento svět tu není napořád. Právě za časů Noeho (Gn 6) se všichni kromě jeho rodiny chovali tak, jako by žádná povodeň přijít neměla. Noe byl považován za blázna. Povodeň byla přede dveřmi a lidé se dál ženili, vdávali, sjednávali své obchody. Jen Noe věděl, že je konec. Loď uprostřed souše se stala jedinou rozumnou investicí. Boží království je jako velmi cenná perla, když ji objevíš, prodáš vše, co máš, abys jí získal (Mt 13,45). Boží království je v  podstatě zadarmo. Neboť věci tohoto světa tak jako tak pominou a budou bez ceny. To však neznamená, že už nyní jsou bez ceny. Nezahodím kabát, když mrzne. Ale klidně ho zahodím, když budu vědět a především věřit, že již nikdy mrznout nebude.

Bc. et Mgr. Libor Duchek (30) Vystudoval teologii křesťanských tradic (ETF UK), literární komparatistiku a řečtinu (FF UK), lektor a hotelový recepční, s manželkou Annou má Almu (2,5 roku) a Amose (2 měsíce) .

Dnes padá první sníh dnes padá první první sníh největší ticho ze všech tich přináší na svých vločkách čas jako by se zastavil vzpomínka letí tisíc mil až ke stáji tam počká

Daniela Sedláčková

Všimněme si, že v příkladech z této perikopy ony dvojice činí totéž, a přesto pouze jeden z nich je spasen. Ježíš nám neposkytuje žádné vodítko výběru, kdo a proč bude zanechán, či spasen. Tito lidé jsou zastiženi posledním soudem uprostřed té nejvšednější práce. Nikdo z nich není v kostele, na misii či na kajícné pouti. A přece je jeden z nich spasen. Nikdo z nich není v hostinci, v herně či v pohanském chrámu. A přece je jeden z nich zanechán. Podstatou je totiž připravenost; víra v to, že Ježíš přijde, naděje, že se nad námi smiluje a stane se naší záchranou. A k těm dvěma musí být připočtena láska, bez níž jsou obě ztraceny.

Kdy přijde zloděj… (1 Te 5,2) Neznáme hodinu ani den, proto musíme být stále připraveni. Apoštol Petr je vzorem této připravenosti. Tak jako jiní se zabýval svou každodenní činností, která mu zajišťovala život (Mt 3,18). Nedělal nic mimořádného. Lovil ryby, stejně jako lidé v našich příkladech pracovali na poli nebo mleli obilí. Nicméně když ho Ježíš zavolal, všeho nechal a šel za ním. Po celou dobu, kdy Ježíše doprovázel do Jeruzaléma, nerozuměl jeho slovům ani činům. Často mu chyběla víra a naděje (L 8,22; 22,54 aj.), ale nechyběla mu láska (J 21,15). Jestliže si přejeme, aby svět zítra skončil, věřím, že to není kvůli tomu, aby si konečně odpykali tresty zlí lidé. Věřím, že to není ani kvůli tomu, aby se dokázalo, že my jako jediní jsme správně četli znamení, nebo dokonce znali hodinu a den. Věřím, že by to bylo jen proto, abychom se setkali s milovanou osobou, která nám slíbila, že se vrátí. A jestliže se skutečně vrátí, věřím, že se nebudeme zdráhat odhodit vše, co nás od ní vzdaluje. ■ prosinec 2012 

PŘÍBĚH Adventní rozhovor s Danielem Pastirčákem

O Mesiáši a mesiášském očekávání Všichni máme své představy a všichni se musíme vyrovnat s tím, že Bůh je jiný a stále nový. Rok co rok k nám ale přichází v zázraku narozeného člověka. Na nás je, abychom hledali Ježíšovu přítomnost tady a teď, abychom se sklonili před Bohem v podobě dítěte. Jsme na počátku církevního roku a znovu budeme v Bibli otvírat staré známé adventní texty o Mesiáši. Je to pro tebe výzva, nebo máš strach, že se budeš opakovat? Verím, že existuje opakovanie, ktoré je zmysluplné. Každý deň je predsa v istom zmysle opakovaním. Ráno vstávam za tmy, aby som sa modlil kontemplatívnu modlitbu. Niekedy opakujem slová modlitby Otče náš viac ako pol hodinu. Opakujem ich, kým celým srdcom nespočiniem v ich zmysle, ako sa mi vynára v mojej novej životnej situácii. Lebo, samozrejme, deň nie je iba opakovaním starého, je i neprestajným príchodom nového. Sme účastní procesu, ktorý sa ani na chvíľu nezastaví. Taký je charakter našej reality: Je adventný a Advent pred nás realitu stavia ako dejiny. Dejiny predstavujú sled jedinečných situácií, miznúcich v minulosti, otvorených novému, tomu, čo tu ešte nikdy nebolo.

Takže se opakování adventní zvěsti nebojíš? Umberto Eco do problematiky interpretácie textu zaviedol nový pojem – Opera aperta – otvorené dielo. Podľa Eca kniha je živá, dokiaľ sa číta. No každé

Mgr. Daniel Pastirčák (53) je absolventem Střední umělecké průmyslové školy v Košicích a v Bratislavě (obor keramika), dále studoval obor restaurátorství a teologii na Slovenské evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Působí jako kazatel Církve bratrské v Bratislavě. Píše poezii, prózu i eseje a spolupracuje s rozhlasem a televizí. Paralelně s literární tvorbou se věnuje i tvorbě výtvarné, zvláště knižním ilustracím.

 prosinec 2012

čítanie je novou interpretáciou, lebo čitateľ do nej nevyhnute vkladá novú životnú skúsenosť. A tak, kým sa kniha číta, je otvorená novým významom. Jediné opakovanie, ktorého sa treba báť, je opakovanie našich myšlienkových stereotypov. Veď práve to, čo sme si včera sformulovali, sa stáva slepotou voči tomu, čo sa nám opakovaným čítaním zjavuje. Potrebujeme zložiť „ideologické okuliare“ a čítať text čistými očami dieťaťa. Pozrieť sa na tajomstvo Božieho vtelenia, akoby sme naň hľadeli po prvýkrát. A to sa dá iba tak, že text nečítame preto, aby sme si pripravili kázeň, ale preto, aby sme mu nanovo položili svoje vlastné bytie ako otázku.

S jakým evangeliem se tedy letos chystáš za kazatelnu, co tě nově oslovilo, čím jsi nadšen, a jaké očekávání chceš podnítit ve svých posluchačích? Boh v zázraku dieťaťa. To je stará a večne nová téma. Veď každé opakované zrodenie je zároveň úplne nové: Stvorenie jedinečnej individuality. Práve tu je nám mystérium Vianoc bytostne prítomné. Boh zjavený v zrodení. Boh – Dieťa, tajomstvo večného začiatku. Nemecký teológ a mystik Majster Eckhart vo svojom komentári k prvým vetám knihy Genesis napísal: „Boh je ‚novissimus‘, vždy to najnovšie čo je, Boh je vždy na počiatku.“ Vpád toho nového Božieho do nášho sveta sa deje v Kristovi – vtelením do krehkého, zraniteľného, umierajúceho bytia človeka. Oliver Messiaen – napísal klavírnu kompozíciu „20 pohľadov na dieťa Ježiš“. Spolu s Messiaenovou hudbou budeme nad textami Evanjelia kontemplovať tajomstvo Boha zjavujúce sa v zázraku dieťaťa.

Je známo, že Ježíšův advent předcházelo silné mesiášské očekávání v lidových vrstvách, ale

také v teologických kruzích. Pozoruješ něco podobného i dnes v církvi, kdy jedni entuziasticky vyhlížejí druhý příchod, zatímco teologové zůstávají až příliš nad věcí?

Advent je dobrodružný – prináša moment prekvapenia. Tak ako prvýkrát, aj po druhýkrát bude advent úplne iný, ako boli predstavy a očakávania zbožných. Advent vyžaduje čakanie s otvoreným srdcom. Nie je projektom náboženských predstáv premietnutých na budúcnosť, ale otvorenosť tajomstvu, ktoré nemožno vtesnať do žiadnej predstavy. V tom je mi bližšia zdržanlivosť teológov. Veď akým spôsobom budú Ježiša v jedinom okamihu vidieť všetci, živí i mŕtvi? Ja si to predstaviť neviem. No advent nepredstavuje iba radikálnu diskontinuitu s tým, čo je – to prichádzanie je tu predsa s nami neustále – ako nové stvorenie v Kristovi. Tak vnímam advent dennodenne v tichu modlitby, ako creatio continuo. „Môj Otec pracuje až doteraz, i ja pracujem,“ povedal Ježiš. V tom novom, čo ku mne prichádza v  Kristovi, anticipujem konečný zmysel a zavŕšenie

Foto archiv a Peter Bánoš

Advent je dobrodružný – prináša moment prekvapenia. Tak ako prvýkrát, aj po druhýkrát bude advent úplne iný, ako boli predstavy a očakávania zbožných. Advent vyžaduje čakanie s otvoreným srdcom.

prosinec 2012 

PŘÍBĚH dejín vesmíru v celostnej pravde a v plne uskutočnenej láske – nové nebo a novú zem – zmysel histórie.

Jak je to tedy s tvým osobním očekáváním, žiješ prvokřesťanskou nadějí na brzký příchod Mesiáše, nebo jsi spíše věřící skeptik? Co vlastně očekáváš od Adventu? Advent je pre mňa čakanie na zavŕšenie zmyslu, ktorý ešte nevidno, osvojujem si ho vierou a nádejou. Vyžaduje si to trpezlivosť s vlastnou nevedomosťou. Je rozdiel medzi adventom a utópiou. Utópia má obraz budúceho hotový. Žiť v advente však znamená vedieť, že nevieme. V Biblii čítame: „O tom dni a hodine nevie nikto, ani Syn, iba Otec.“ Alebo: „Z časti poznáme, z časti prorokujeme, no keď príde dokonalé, čiastočné sa pominie.“ Cirkev často podľahla pokušeniu zbožnej utópie – predčasnej, násilnej syntézy pravdy, ako to nazval Paul Ricoeur. V mene tej predčasnej syntézy sa konali náboženské popravy i náboženské vojny. Advent podľa Ricoeura znamená žiť v eschatologickej perspektíve: Čo teda pre kresťana predstavuje jednota pravdy? Eschatologický obraz, obraz posledného dňa. „Zhromaždenie všetkého v Kristu“, podľa epištoly Kolosenským, na jednej strane znamená, že jednota bude zjavená v „posledný deň“, na druhej strane odkazuje, že tá jednota nie je dejinnou silou. Do tej doby nám nie je dané vedieť, čo to znamená, že existuje určitá matematická pravda a zároveň aj Pravda, ktorá je Niekým (Jedným). V tom najlepšom prípade občas zažívame okamihy vzácneho súzvuku, ktoré sú akýmisi prvotinami Ducha a nemajú nič spoločné s násilnými syntézami a kultúrnymi podobami klerikálnej jednoty.

Žijeme v čase napětí, krize a deziluzí. To bývá podhoubím pro všelijaké mesiáše, kteří v lidech vzbuzují naděje. Nehrozí něco takového současné Evropě nebo u nás doma? Zatiaľ sa nespokojnosť prejavuje hlavne negáciou. Do tej negácie však ľahko môže vstúpiť nejaká nová podoba totalitnej ideológie. Príde? Akú bude mať podobu? Zrodí sa z rastúcej islamofóbie, či z mýtu „planetárneho vedomia“? Neviem. Súčasnosť je charakteristická skôr apatiou, atomizáciou než nejakou formou rastúcej kolektivity. Na obzore nevidím žiadnu potenciálne zjednocujúcu utópiu, ktorá býva predzvesťou quasi mesiáša. Dariť sa bude skôr lokálnym politickým mesiášom, ich životnosť je však krátka. Po nej sa apatia iba prehĺbi. Obávam sa, že nám hrozí skôr narastanie anarchie, a s ňou výbuchy nekontrolovateľného násilia. 8 prosinec 2012

Židé prvního století očekávali především politického Mesiáše. Nebyla ale tato jejich představa oprávněná? Copak vliv Mesiáše by neměl být také politický? Tu sa dotýkame najhlbšieho paradoxu evanjelia. Boh sa v príbehu evanjelia zjavuje práve v kolízii bezmocného človeka trvajúceho na svojej pravde, s démonickou mašinériou moci spoločenských inštitúcií. Ježiš je vystavený dvom typom inštitúcií – politickej moci Ríma, reprezentovanej Pilátom, a náboženskej moci, reprezentovanej Sanhedrinom. Ježiš je ale kráľom kráľovstva, ktoré nie je z tohto sveta. Božia moc vo svete je protikladom ľudskej moci vo svete. Aj dnes sa predstavy druhého príchodu spájajú s mocenským triumfalizmom, aký bol vlastný židovstvu prvého storočia. Čím viac sa cirkev ocitá na okraji spoločenského diania, tým viac v nej takéto obrazy pôsobia ako určitá kompenzácia vlastnej bezvýznamnosti. Potrebujeme hlbšie pochopiť povahu moci Božieho kráľovstva zjavenú v evanjeliách. Tá moc je vo svete bezmocná, nezakladá sa v ničom inom, iba v bytostnej vernosti pravde a radikálnej láske. To je jediná cesta z bezvýznamnosti späť k dejinnému významu.

Starý zákon ale, jak známo, vykresluje Mesiáše jako davidovského krále, a tedy politika, je také zajímavé, že prorok Izajáš představuje jako Mesiáše i perského krále Kýra. Jak tomu rozumět? To může být Mesiáš kdokoliv – i mimo církev?

V roce 2010 vyšla na Slovensku jako první v edici Kázání kniha úvah Daniele Pastirčáka pod názvem Zdravé telo v kóme. Cílem této edice je zachovat texty osobností z různých církevních tradic.

Toto je ťažká otázka. Hebrejský pojem mesiáš – pomazaný Boží – je široký a mnohoznačný. Hádam, by nám tu mohla pomôcť stará kresťanská múdrosť, zformulovaná Justínom Martýrom. Inšpirovaný Jánovým evanjeliom, Justín Krista chápal ako Logos – Božiu múdrosť, prítomnú v celých dejinách ľudstva. Logos sa zjavuje v každej kultúre a civilizácii. Boh jednoducho vždy pôsobí cez ľudí oddaných zjavujúcej sa a poznávanej pravde. Taký človek, i keď pôsobí mimo kultúrneho rámca biblickej viery, môže v tej, či onej miere plniť poslanie Božieho pomazaného. Veď ako často sa i v našej nedávnej histórii stávalo, že proti nespravodlivosti a kolektívnej lži, sa rozhodujúcim spôsobom postavili ľudia, ktorí nemali s organizovanou cirkvou nič spoločného.

Mesiáš je ale nejen král, ale také kněz. Nabízí se proto představa čistě náboženského Mesiáše, vysoce postaveného v „kléru“. Není toto bližší postavě Ježíše z Nazaretu? Ježiš nebol ani kráľ, ani klerik. Obe tieto označenia sú symbolického charakteru. Naopak, Ježišova nová vízia človeka hierarchický systém spoločenskej moci radikálne zrovnoprávnila. Nový zákon predsa prináša víziu úplnej demokratizácie kráľovstva i kňazstva. Všetci sme deti kráľovstva, všetci, ženy i muži sme kňazmi. Všetci máme účasť na Ježišovom mesiášstve. Ján vo svojom prvom liste veriacich povzbudzuje tým, že im pripomína práve toto: Všetci máte „charizmu“: „No vo vás zostáva pomazanie, ktoré ste od neho prijali, a nepotrebujete, aby vás niekto poúčal.“

Izajáš ještě zmiňuje trpícího služebníka, jehož církev identifikuje s Mesiášem. Není to ale ze strany nás křesťanů až příliš „zduchovnělá“ interpretace, odkazující jen na Boží vládu v srdcích lidí? Jaký má dopad trpící Mesiáš na reálný svět? Trpiaci vykupiteľ v Izaiášovi odpovedá trpiacemu človeku Jóbovi. Asi to nie je náhoda, že pojem vykupiteľa sa tematizuje práve v týchto dvoch hebrejských knihách. To, čo človeka v jeho prirodzenej skúsenosti s bytím zásadným spôsobom odcudzuje Bohu, je predsa práve údel absurdného utrpenia. Utrpenia, v ktorom ani pri najlepšej vôli nemožno nájsť spravodlivosť, tres-

tajúcu zlo a odmeňujúcu dobro. Zbytočné utrpenie miliónov pri náhodných prírodných katastrofách, ktoré nemožno pripísať zlobe a skazenosti človeka. Tu je podstata nášho sporu s Bohom. Aký iný, ak nie trpiaci Mesiáš môže v tom spore zastúpiť človeka pred Bohom? A to tiež iba vtedy, ak tým Mesiášom je trpiaci Boh. Tak to videl Bonhoeffer v najtemnejšom období našich dejín: „Boh sa necháva vytlačiť zo sveta na kríž. Boh je vo svete bezmocný a slabý. Kristus nám nepomáha silou svojej všemohúcnosti, ale silou svojej slabosti – svojím utrpením. Náboženstvá odkazujú človeka v jeho núdzi k Božej moci vo svete, evanjeliá ukazujú bezmocnosť a utrpenie Boha. Len trpiaci Boh nám môže naozaj pomáhať.“

Ale abychom příliš rychle neopustili Mesiáše, který má své království i v našich srdcích, jak bys popsal jeho vládu v člověku. Jak se pozná člověk, jehož Mesiášem je Ježíš? Ježiš ako Kristus predstavuje mystérium vtelenia. Je celkom Boží práve tým, že všetko čím je, v myšlienkach i činoch sa rodí z Boha. Človek, ktorého Mesiášom je Kristus sa pozná práve podľa toho, že sa spolu s Kristom rodí z Boha. V tejto tajomnej jednote, ktorú v nás ustanovuje Duch, je základ Ježišovho Mesiášstva: „V ten deň poznáte, že ja som v Otcovi, Otec vo mne a ja vo vás.“ Povedané slovami Majstra Eckharta: „Podstatné bytie Otca je v tom, aby rodil svojho syna a podstatné bytie Syna, v tom aby som sa v ňom, podľa neho narodil ja.“

Vraťme se nakonec k prvnímu Adventu a ke všem těm mágům a teologům, kteří zkoumali, kdy a kde se má Mesiáš narodit, a docela jim to vyšlo. Myslíš, že je i dnes na místě zkoumat časy, kdy Ježíš znovu přijde na tuto zem? Ježišovu prítomnosť je treba hľadať tu a teraz, v  tom, čo sa vynára ako horizont nádeje. K tomu je potrebné stíchnuté srdce, odpútané od všetkých relatívnych schém a predstáv, otvorenosť tajomstvu Božieho prichádzania. Tí ortodoxní a neortodoxní hľadači v evanjeliu pred nás kladú istý paradox. Jedni, veľkňazi a učitelia zákona, cez ortodoxné zdroje hľadali spôsob ako uplatňovať svoj vlastný vplyv – hľadali svoje kráľovstvo. Tí druhí, mágovia, pohŕdali bezpečím vlastných kráľovstiev a vydali sa na riskantnú cestu s neistým koncom. Pochopili, že ich bytie nenaplní zmyslom nič menšie než Boh sám. Mágovia sa napokon na konci svojej cesty v prostote detí sklonili pred Bohom v podobe dieťaťa.

■ Připravil Bronislav Matulík prosinec 2012 

TÉMA

PAvel rAus

Foto archiv, design Ondřej Košťák

Každý člověk na této planetě má dva otce, pozemského a nebeského. Jednoho může ctít, druhého uctívat a vztahovat se k němu i tehdy, když už na zemi otce nemá. Je šťastné, když pozemský otce svým příkladem ukazuje na Otce nebeského a nezapomíná při tom, že je stále dítětem. Být otcem je odpradávna jedinečným, krásným a náročným úkolem.

10 prosinec 2012

O

tcovství je jedním z neuralgických bodů naší doby. Pro mnoho lidí je zkušenost s otcem spojena s bolestí. Co se to stalo s otcovstvím? Proč dnes více než kdykoli dříve toužíme po otci, a on je nedosažitelný? Proč existuje tolik knih o zranění otcem nebo prázdnotě na místě otce? Proč jsme dnes s otci tak nespokojení? Měli snad lidé v minulých staletích lepší otce? Nebo si jen nepřipouštěli bolest? Ignorovali svoji potřebu otce? Kdo se mýlí, my dnes, nebo generace před námi? Jedním pozorováním je, že očekávání od otce byla v minulosti rovnoměrněji rozložena. Postava otce nebyla izolovaným vrcholem pyramidy nadějí jeho dětí. K otci lidé nevzhlíželi s tak neuskutečnitelnými tužbami, aby pak s rozčarováním zjišťovali, že selhal a nedokázal naplnit vše, co potřebovali. A to nezpůsobovalo bolest a bolest hněv. Jakoby nebyl nikdo jiný, u koho by mohli hledat oporu, lásku a přijetí. Otec dříve nebyl jediným vrcholem, ale jedním ze stupínků ke štěstí. Bůh byl vrcholem a lidé se mnohem více vztahovali k Bohu. Jejich tužby po otci byly pak mnohem vyváženější a přiměřenější. Ne vše bylo požadováno jen po otci a důraz nebyl na to, co otec má plnit. Byl zde Bůh a za otcovou autoritou se skrývala konečná Boží autorita. Pokud v minulých stoletích bylo něco zdůrazňováno ve vztahu k otci, bylo to spíše selhání synů a dcer a pocit viny, když nerespektovali jeho autoritu. Otec reprezentoval Boží autoritu a hovořit o své frustraci z jeho chování a o jeho selháních bylo téměř nepřípustné. Spíše byla tématem dne selhání dětí milovat, respektovat a poslouchat otce. V posledním půlstoletí došlo ke změně. V dnešním klimatu, společenském i církevním, je normální hovořit negativně o otci a vnímat mnohem ostřeji jeho selhání, obviňovat ho a vyjadřovat hořkost ze vztahu s ním. Je naše otevřenost v tomto směru naší silnou, nebo slabou stránkou? To nevím! Klima se změnilo. Ale lidé zůstávají stejní. Spíše se mi zdá, že obě stránky v souvislosti s otcovstvím nalezneme v minulosti i v přítomnosti. Na kterou klademe větší důraz, možná není ani tak důležité jako to, že vidíme obě strany otcovství. Otec si zaslouží úctu, ale také to neznamená, že si s dětmi může dělat, co chce. Bůh každého požene k zodpovědnosti a otec vydá počet z toho, jakým způsobem představil Boží autoritu svým dětem. V každém případě je téma otcovství dnes tak frekventované, že je nemůžeme dost dobře ignorovat. Spíše potřebujeme znovu v Písmu hledat odpovědi na dnešní otázky. O to se pokusíme alespoň omezeným způsobem na tomto malém prostoru. Snad

ještě můžeme poznamenat, že v psychologických kruzích se dlouhou dobu kladl důraz spíše na roli matky díky Freudovi, Bowlbymu a u nás Matějčkovi. Tento trend se dnes ale dramaticky mění a existuje velké množství výzkumů, které potvrzují důležitost právě úlohy otce. Kromě výzkumů, které jsou často odrazem trendů doby, je zde Bible jako Boží slovo. Podíváme se na to, co Bible říká o otcovství.

Dvojí otcovství Každý člověk na této planetě má ve skutečnosti dva otce. Pozemského a nebeského. Narodili jsme se, za normálních okolností, do rodiny, kde máme biologického otce. Přestože se věci ve vztahu s otcem komplikují, pokud s biologickým otcem nežijeme (ať už proto, že rodinu opustil, nebo proto, že zemřel), proběhl jak fyzický proces, díky kterému jsme se narodili, tak vývojový proces, ve kterém určitý muž hraje otcovskou roli a přebírá otcovské funkce v našem životě. Ideálně je to jedna osoba, ale vinou složitých okolností v našem narušeném světě to mohou být různé osoby. Pozemský otec nám předává genetický kód, mnoho rysů naší osobnosti a provází nás na cestě vytváření našich názorů, přesvědčení a podílí se na tom, jak vnímáme sami sebe a svoji hodnotu. Pozemský otec je mocnou osobou v našem životě. Bůh na omezenou dobu deleguje část své autority s limitovanou licencí na práva v našem životě pozemskému otci, aby zastupoval a představoval jeho svrchovanou autoritu. Pozemský otec se bude zodpovídat z toho, jak užil této moci, kterou dostal do správy. Měl by jí užívat tak, aby se co nejvíce podobal věčnému Otci. Aby jednal se svými dětmi tak, jak Bůh jedná s námi. A aby nesl Boží charakter a čerpal z vlastního vztahu s tím, kdo ho stvořil a  dal mu tento důležitý úkol. Pozemský otec má sám svého Otce. A potřebuje svého Otce.

Ing. Pavel Raus, M.A. Clin. Psy, M.A. Theol (57) původním vzděláním fyzik. Během 90. let budoval nakladatelství Návrat domů v roli ředitele. V roce 2002 dokončil magisterské programy teologie a klinické psychologie na Wheaton College (Chicago, USA). Od roku 1999 působí ve sdružení Parakletos o. s. Vyučuje na ETS, kde je vedoucím katedry pastorace. Je ženatý a má dvě dcery.

prosinec 2012 11

TÉMA téma Biologické zrození není ale jediným způsobem, jak začíná naše existence. Po pádu Adama a Evy jsme duchovně mrtví ve svých vinách (Ef 2,1), dokud se nenarodíme znovu. Ježíš o tom mluví s Nikodémem (J 3,3). Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království. Nic menšího než nové zrození nedokáže opravit naši porušenou, na sebe zaměřenou lidskou existenci. Zcela otevřeně o tom pak mluví apoštol Petr (1Pt 1,23): „Vždyť jste se znovu narodili ne z pomí-

jitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží.“ Na našem fyzickém zrození se podílel náš biologický otec. Terminologie, kterou Petr užívá, souvisí s příspěvkem otce k početí embrya. Biologický otec se podílel na našem početí a v tomto smyslu jsme jeho produktem, nebo v terminologii Bible, jsme jeho obrazem (Gn 5,3). Tato stránka naší existence je fyzická, viditelná a pomíjivá, dočasná. A také porušená. Náš otec tak, jak to Bůh ustanovil, nám předal

anketa Jaký je můj táta?

Jonáš (4) •Má hlavu do oválu, krátký vlasy. Je hodný. Anička (5) •Je hodný. Chodí se mnou o víkendu, když já jedu na kole, jede vedle mě. Pouští nám hry.

Matěj (5) •Můj tatínek je hodný a kupuje mi dárky. Když maminka zvoní na zvoneček, a že jako já mám jít na dárky a jeden je pro tátu, jeden pro tátu a jeden pro mě. A umí taky dělat fasádu. Marek (5) • Tatínek je hodnej, ale když zlobím tak naopak je zlej a přísnej.

12 prosinec 2012

Když zlobíme, tak se asi musí zlobit taky. Má rád nějaký války, letadla a tanky a takový věci. Jezdím s ním rád na letiště a tam si můžeme hrát na honěnou. Můj taťka je taky docela bláznivej. On mě chová a já se pustím a jsem vzhůru nohama a on mě drží. Otík (5) • Můj taťka je zlobivej a lechtá nás. Kupuje mi dárky a je přísnej, když zlobím. Rád chytá ryby a tam s ním chodím rád. A je s ním legrace.

Eda (5) •Jezdíme s tátou na koloběžce. S tátou hrajeme hry.

Jáchym (4) • Tatínek pracuje v práci, někdy mne zlobí, ale mám ho rád. Tatínek rád pracuje v práci.

Adam (3) • Je kazatel, umí kázat, hraje golf.

Julinka (6) • Stahuje nám hry na iPod.

Šimon (3) •Líbí se mi, že je táta vysoký.

Pavlínka (3) • Umí hrát na kytaru, je sportovec. Marek (3) • Nejlepší! Hanička (3) • Hraje tenis, sportovec. Péťa (4) • Šikovný táta, všechno spraví, umí hrát na kytaru.

Foto archiv

Julinka (3) •Má dlouhé vlasy a vousy. Je dobrý.

mnoho rysů, mnoho toho, co v jeho životě bylo v souladu s  Boží vůlí. Ale také to, co nebylo Božím záměrem, včetně naší hříšné podstaty, Adamova dědictví. Otcova biologická výbava obsahovala porušenost. A ani otcovo vedení, „psychosociální“ výbava, nebylo dokonalé ani dostatečné. Mnoho deformací jsme zdědili od našeho otce, který nás zplodil a od otce, se kterým jsme žili. Tak jako Šét jsme obrazem svého fyzického otce. Abychom však mohli žít také duchovně, nestačí tato úroveň otcovství. Potřebujeme duchovní narození. Potřebujeme být zrozeni z nepomíjitelného semene, z Božího slova. Teprve pak se stáváme plně osobami a jsme na cestě k plnému lidství. Obnovuje se v nás tak Boží obraz, ke kterému jsme byli původně stvořeni. A  žijeme ve vztahu s  Otcem, kterému se snažíme podobat. On je pravým Otcem. Vztah s ním je pravé otcovství. Teprve v tomto vztahu můžeme získat vše, co nezbytně potřebujeme. Láska je zde pravou láskou, přijetí pravým přijetím, milost pravou milostí. Ale také jeho spravedlnost vyžaduje naši spravedlnost, jeho svatost nemůže tolerovat jakoukoli naši nesvatost. Žít s tímto Otcem vyžaduje neustálou proměnu, zásadní, neustále probíhající transformaci našeho srdce, našeho charakteru a našeho života. Díky evangeliu tato transformace může probíhat. Již jako porušení máme přístup do Boží blízkosti díky ceně, kterou za nás Boží Syn zaplatil. Díky tomu, že jsme každodenně vystaveni pohledu na Boží slávu, probíhá v nás nepřetržitá přeměna, po které neseme více z jeho obrazu (2 K 3,18). Stáváme se jemu podobni. V našich žilách tedy koluje dvojí DNA. A to souvisí s dvěma otci, které každý z nás máme. Jeden byl nedokonalý s mnoha nedostatky. Miloval nás lidskou láskou. Snažil se nám

KOMENTÁŘ

Být dobrým otcem!? Zřejmě se nezmýlím, když řeknu, že všichni muži chtějí být dobrými otci. To je touha a současně úkol mužů. Být dobrým otcem znamená nejdříve být „dobrým“ mužem, dospělým a vybudovaným. O uzdravení muže bylo řečeno a napsáno už dost. Chci pouze připomenout, že manželství, a tím také potenciální otcovství, začíná podle Bible textem v Gn 2,24: „Proto opustí muž otce i matku…“ Jestliže mám jako muž opustit otce i matku, a je to úkol především pro muže (syny), musím jim také odpustit. A je to také jeden z prvních kroků k úplnému přijetí nebeského Otce jako absolutní hodnoty všech věcí a vztahů. Je skvělé, když otec dokáže říct synovi: „Promiň, to jsem neudělal dobře.“ Tím synovi tento krok usnadní. Lidé potřebují nějakou „absolutní hodnotu“, etalon, ke které mohou ostatní hodnoty vztahovat. Pro minulé generace byl touto absolutní hodnotou Bůh. Dnešní lidé ztratili hodnotu v Bohu, tak ji přiřazují jiným personifikovaným „bohům“, nejčastěji nejbližším osobám. Tím je často vlastní otec. A to bez ohledu na to, zda v životě člověka figuruje skutečně, nebo jen fiktivně. Avšak pro pozemské otce to je požadavek, který nejsou schopni splnit. Výsledek je frustrace na obou stranách, otce i dítěte. Tyto vzory otců budeme i v Bibli obtížně hledat. Ve Starém zákoně patriarchové většinou nějakým způsobem selhali: Adam mlčel, když měl mluvit a zabránit Evě v rozhovoru se satanem. Abraham nedal na Boží zaslíbení, ale dal na řeč Sáry, a zplodil syna z Hagary. Izák byl v určitém smyslu slova slaboch, rodinu řídila Rebeka včetně toho, kdo ze synů dostane prvorozenství. Jákob neměřil „stejným metrem“ svým synům, ale zvýhodňoval Josefa. David se dopustil hříchu nevěry a úkladné vraždy. V Novém zákoně učedníci opustili své rodiny a plně se věnovali službě. Ježíš Kristus byl dokonce „single“. Jak a kde najít vzor pro otcovství a co otcovství obnáší? Zajistit rodinu finančně? Chovat se genderově správně? Něco svým dětem předat? Peníze, dům, pozemek, prosperující firmu? Nebo nějaké duchovní hodnoty? Domnívám se, že role otce je nejlépe popsána v Dt 6,4–9 a 20–25. Je zajímavé, že Mojžíš tato slova říká hned poté, co zopakoval desatero. Navíc to bylo těsně před vstupem do zaslíbené země. Izraelci přicházeli poprvé domů, aby vytvořili nové domovy pro své rodiny. Mojžíš připomíná nejdůležitější přikázání – milovat Boha a s tím úzce souvisí i další přikázání – milovat bližního. To jsou dvě „největší přikázání“. Otcové musí mít tato slova v srdci, nejen v hlavě. Pak je mohou vštěpovat svým synům. Nejde tedy tolik o to, co říkám, případně dělám, ale jak přemýšlím a rozhoduji v každodenních věcech. Děti si zapamatují (vštípí si), jak se táta zachoval v určité situaci, ne co říkal. Svými postoji a vykonáváním každodenních činností bude otec vyznávat svoje postoje a hodnoty – napíše je na veřeje. Otec by měl být vnímavý k okamžiku „až se ho syn zeptá“ a vyhledávat příhodný čas, kdy může synovi o svých postojích a hodnotách svědčit. Posledním úkolem otce je uvedení dítěte do dospělosti, aby mohlo opustit původní rodinu a bylo připraveno založit rodinu novou. Tím se de facto vracím na začátek svého zamyšlení. Domnívám se, že otcovství je o stupínek výš než manželství. Manželství je obraz vztahu Ježíše Krista a jeho nevěsty – církve. Otcovství je vztah otce a dítěte, obraz vztahu nebeského Otce k nám lidem – Božím dětem. Je to jedna z největších náboženských zkušeností, kus opravdového náboženství, něco božského. Nepromarněme čas, kdy můžeme tímto způsobem svědčit o nebeském Otci vlastním dětem. On má šanci doplnit, nahradit, či uzdravit u našich dětí to, co jsme my (otcové) nezvládli.

■ Josef Horský

prosinec 2012 13

TÉMA porozumět lidským způsobem. Mnoho z toho, co jsme potřebovali, neměl. Sám zápasil a klesal. Byl omezený. V jeho životě byl hřích. Někdy lépe, jindy hůře, nám ale pomohl postavit se na nohy fyzicky a fungovat na této zemi. Za mnoho mu patrně můžeme být vděčni. Bůh našeho otce postavil do našeho života. Božím záměrem bylo, aby se podílel na naší výchově. A aby byl v našem životě autoritou s omezenou působností. Ale ne proto, abychom zde skončili. Druhý otec je skutečný Otec. Je to Bůh, který nás skutečně stvořil. Jemu patříme a jsme dílo jeho rukou. Jeho obraz máme nést. Jeho poslouchat a  jeho milovat celým srdcem, celou duší a celou silou. Bez tohoto Otce nemůžeme udělat nic. U tohoto Otce máme vše nezbytné. Je zdrojem našeho života. Vztah s ním je věčný, nepomíjející. A vše, co pramení z něho, zůstává na věky.

Důsledky dvojího otcovství Právě v době, kdy existuje mnoho frustrace namířené vůči otci, je dvojí otcovství důležitým konceptem. Pokud náš pozemský otec zklamal, ať už nám nechtěl, anebo nemohl dát, co jsme potřebovali, nejsme diskvalifikováni. Máme naději, protože je zde pravý nebeský Otec. Ten může napravit

a opravit, korigovat vše, co nebylo dobré ve vztahu s pozemským otcem. Přestože to nebude snadné a budeme prožívat zármutek a bolest, není to beznadějné. Může to být právě zranění ze strany našeho otce, co nás přiměje hledat a otevřít se nebeskému Otci. Může to být tužba po čistém, neporušeném blízkém vztahu s někým, kdo nás zná, komu na nás záleží a kdo nás miluje. Komu toužíme dělat radost. Kdo otevře naše srdce zvěsti o otci marnotratného syna, který čeká na náš návrat s odpuštěním a plným přijetím. Přijmeme, že náš hlad po otci může být nasycen jen v někom tak velikém, mocném a zároveň blízkém a milosrdném, jako je nebeský Otec. V určitém smyslu můžeme říci, že snad tou ústřední úlohou našeho pozemského otce je to, aby v nás probudil tužbu po někom ještě lepším. Pozemský otec, kterého vnímáme jako dobrého, nás ne vždy k  něčemu takovému dovede. Otec, který selhal, si ještě nemusí zoufat, protože je naděje, že všemohoucí Bůh přikryje to, co se jemu nepodařilo. Otec, který sebekriticky rozpoznává mnoho svých nedostatků, ještě nemusí propadat beznaději. Pokud v pokání zápasí za spasení svých dětí, Bůh se jim může ukázat jako jejich Otec, pravý a věčný.

příběh

Prostě být spolu Ondřej Košťák „ Au!“ „Musíš dávat větší pozor, kam šlapeš. Já ti to pořád říkám, že tobě ty nohy v chůzi překážejí.“ David se těžce sbírá z vlhké země a snaží se potlačit pláč. Je mu něco přes pět let a vyrazili jsme si spolu na výlet. Občas mívám v pondělí volno a to je ten nejlepší čas podniknout nějakou ryze chlapskou výpravu. Dnes se pokusíme proniknout do bývalé raketové základny v brdských lesích, takže nic pro děvčata. Stejně jsou ve škole a manželka si doma alespoň může zařídit nějaké své věci. „Nech to být,“ zrazuji syna od pokusu očistit si zablácené koleno. „Takhle 14 prosinec 2012

to jen rozmažeš. Až to uschne, třeba to půjde vykartáčovat.“ Takových pádů jako ten dnešní máme za sebou mnoho, ale už mě neděsí. Být to před rokem, to by bylo jiné… David jako by vyčetl mé myšlenky. „Táto, jaké to bylo, když jsem si zlomil nohu?“ Tak už je to tu zase. Tuhle celou anabázi, která se nám stala před třemi lety, si občas přeříkáme se všemi možnými detaily. Děti to tak mají. Prý se tím vyrovnávají se svými prožitými traumaty. „Hrál sis v obýváku, všude roztahané kostičky od Lega a najednou ses tak nějak zamotal, spadl a už to

bylo.“ Přeříkávám celou historii jeho zlomené stehenní kosti. Samozřejmě nemůžu vynechat jízdu záchrankou, houkání, rentgen a pak dlouhé, předlouhé hojení s nožičkama zavě-

Děti, které rozpoznají svého nebeského Otce, dokáží pak mnohem snadněji uvolnit pozemského otce z křečovité snahy, aby se změnil a jednal s nimi tak, jak by si přály. Bůh, ne jejich otec, je v jejich životě na prvním místě. Ježíš hovořil o tom, že pokud ho následujeme, musíme mít „v nenávisti“ ty nejbližší, ke kterým máme tendenci se upnout namísto k Bohu. Mezi těmi, kdo mají potenciál zaujmout nepatřičné místo v našem srdci, je také otec (Lk 14,26; Mt 10,37). Teprve, když rozpoznáme, že jsou určité věci, které musíme očekávat a hledat ve vztahu s Bohem a jen ve vztahu s Bohem, jsme na cestě k učednictví. Naše bolest nás může dovézt až k Bohu.

Od pozemského k nebeskému otci Součástí dospělosti, duchovní, ale i emocionální a osobnostní, je posun od determinovanosti naším pozemským otcem k plné závislosti na nebeském Otci. Máme opustit otce a matku (Gn 2,24) a teprve pak jsme připraveni na další blízký vztah. Musíme se odpoutat od fyzického otce, aby se v našem srdci otevřel prostor pro Otce, který je v nebesích. Tento posun je součástí duchovní zralosti. Ježíš v Mt 23,9 říká: „A nikoho nenazývejte na zemi svým Otcem, neboť jediný je váš Otec, ten nebeský.“

šenýma vysoko nad hlavou. Nevím, co se Davidovi honí hlavou, když to poslouchá, ale je nám u toho tak nějak úzko a zároveň dobře. Je to společný zážitek, společně prožitá bolest, společně překonaná obtíž. „Ale teď už mám nohu pevnou!“ ukazuje mi zablácené koleno. „To ano, ale stejně dávej víc pozor. Počkej, ty sis ty kalhoty roztrhl! No, tak to bude mít maminka radost!“ Klopýtáme přes nějaké kamení, vlevo je drátěný plot a za ním betonová zeď. „Podívej“, ukazuji dopředu. „Támhle je bývalé strážní stanoviště, takzvaná stojka.“ David kulí oči a raději se mě chytne za ruku. „Někde za tou zdí by měly být ty odpalovací rampy. Každou chvíli už musí být vidět, protože jsou vysoké až nad stromy,“ poučuji syna a cítím,

Podobně jako je tomu s našimi učiteli, silnými duchovními osobnosti a vůdci, také ve vztahu s  otcem přijde okamžik, kdy ho už máme přestat nazývat otcem. Odpoutáme se od něho a vzhlížíme už k jediné otcovské autoritě. V této chvíli se vracet zpátky a mít naději v pozemských autoritách je proti Ježíšovu pokynu. Odpoutáváme se od člověka, protože přilneme k Bohu. Tento krok není snadný pro ty, kdo byli zraněni otcem. Jejich bolest je může zaslepovat. Představují si, že se otec změní, pochválí je, ocení, uzná je, připustí, jak jim ublížil, vyslechne je a omluví se a oni budou šťastní, protože se naplnily jejich tužby. Otec konečně bude blízký. Požadují takovou změnu. Paradoxně, i když se to neděje, jsou upnuti jen tímto jedním směrem, neschopni se od otce odpoutat. A znovu a znovu jsou zklamáni a zraňováni, když otec reaguje starým způsobem. Propadají beznaději. Změna spočívá v tom, že přestanou očekávat, že otec něco udělá. Stanou se zdravě nezávislými na jednání a rozhodnutích otce a udělají sami krok k Bohu. Tento krok je ale také těžký pro ty, kdo měli „dobrého“ otce. Někteří křesťané mohou mít přesně opačný problém. Ctí otce a téměř ho uctívají. Jejich otec mohl být silnou osobností a ovlivnil pozitivně

jak se ze mě stává malý kluk. Naopak David se cítí dospělým. Proniknout do utajovaného zařízení armády z doby studené války vyžaduje odvahu opravdových chlapů. „A jak to bylo, když jsem se narodil?“ Chtěl jsem povykládat o Kubánské krizi, o taktických raketách SS 4, o Berlínské zdi, ale jak vidno myšlenky pětiletého dítěte těkají jinými směry. „No vidíš, ty ses narodil ve stejné nemocnici, ve které jsi byl s tou zlomeninou. Sice o pár pater vedle, ale bylo to také v Motole.“ „Ale ne táto! Jak jsem se narodil, jak jsem vylezl mamince z bříška?“ Rychle dávám dohromady příběh synova narození, který jsme s  manželkou už také několikrát převyprávěli. Vzpomínám přitom na všechny tři porody našich dětí. Jak držím manželku za ruku, dívám se

na hodiny na zdi a chci, aby to vše už konečně skončilo. Žádná euforie, žádné návaly otcovství, spíše únava a komplikace s volnem v zaměstnání. A pak samozřejmě na tu velkou úlevu, řvoucí miminko, svraštělé, špinavé…, ale zdravé a naše! „Co to je studená válka, táto?“ Tak zase rychle zpět do přítomnosti. Povídáme si, jíme tatranku, prolézáme dírou v plotě, držíme se za ruce, jsme spolu. Začíná sněžit, ale než sníh dopadne na zem, mění se v déšť. „Táto, ty jsi ten nejlepší táta, kterého mám!“ „A ty jsi ten nejlepší kluk, kterého mám!“, navazuji se stejnou logikou. Je nevlídně. Zima zalézá pod bundu, ale já si v duchu přeju, aby ten sychravý, krásný den nikdy neskončil. ■ prosinec 2012 15

TÉMA jejich život. Jsou mu za mnoho vděční a ze vztahu s otcem se vytvořila velmi silná emocionální vazba. Přestože to vše mohou být cenné kvality, které převzali, je důležité opustit toto „nedokonalé“ otcovství, aby získali vše v „dokonalém“ otcovství. Pro mnohé věřící muže nebo ženy je jejich otec nedotknutelný. Idealizují si ho. Jiní se snaží otce chránit, ospravedlňovat anebo vysvětlovat jeho pochybení. Obvykle je to proto, že je pro ně nepřípustné, aby se odhalily nedostatky otce. Zdravé osvobození od otce ale souvisí se schopností ho vidět reálně a nepřikrašlovat

jeho profil. Bible hovoří velmi vyváženě i o velkých mužích víry. A je zdravé vidět, že jen Bůh je dokonalý a nikdo kromě něho (Mt 19,17). Ještě další lidé otce ignorují. S představou, že otec není spojen s ničím – ani pozitivním, ani negativním – se chrání před bolestí toho, že otec nebyl. Nebyl přítomen ať už fyzicky nebo emocionálně. To může pomoci po určitou dobu. Ale pokud mají dále růst ve vztahu s nebeským Otcem, musí si připustit, co skutečně k otci cítí. Jinak budou také nebeského Otce ignorovat a budou se chránit před zklamáním tím, že se budou pokoušet nic neočekávat a sami se budou snažit být perfektní a nenapadnutelní.

Úcta k pozemskému otci Přesun od pozemského k nebeskému otci nemusí být dramatický ani nepřátelský. Nemusí být zvlád16 prosinec 2012

nut agresivně ani nemusí znamenat přerušení vztahu s fyzickým otcem. Naopak, vytváří se podmínky pro to, abychom mohli rozpoznat a respektovat otce jako skutečnou osobu. Dokážeme ho vidět reálně s jeho silnými i slabými stránkami. Nejsme na něm závislí. A nic od něho nepotřebujeme. Proto ale náš postoj k němu není formován deficitem mezi naším očekáváním a skutečností. Respektujeme skutečnost. Otec nám možná nikdy nedá, co potřebujeme. Ale už to máme jinde. Jsme svobodní. A dovolíme otci, aby byl svobodný. Aby byl tím, kým je. Nepotřebujeme, aby se změnil. Sami jsme dospělí a dovolíme i jemu, aby byl dospělý. Otce máme ctít (Ex 20,12), ale to neznamená, že máme slepě dělat, co po nás žádá. Naopak, nemáme se řídit požadavky otců, pokud nejsou poslušni Hospodina (Ez 20,18-20). Jedním z projevů toho, že jsme přijali zodpovědnost před Bohem, je, že mezi námi a otcem jsou zřetelné hranice. On je nemusí respektovat, ale respektujeme je my. Je možné, že si otec ubližuje svými škodlivými návyky, tím, že se izoluje a nemá s nikým vztahy. Je to ale jeho zodpovědnost a my nemůžeme kompenzovat jeho špatná rozhodnutí. Je dospělý a je zodpovědný sám za sebe. Tam, kde je to možné, mu nabídneme pomoc, ale nemůžeme řešit jeho život. Nebo otec překračuje hranice ve vztahu s námi. Jeden muž zápasil s otcem, který měl chatu, a přestože syn měl vlastní rodinu a náročné zaměstnání, nutil ho na chatu jezdit a udržovat ji. Tento syn dlouhou dobu podléhal jeho manipulativním projevům nespokojenosti, když si stěžoval, co všechno je na chatě v nepořádku a že to sám nemůže zvládnout. Syn nakonec podlehl a znovu slíbil, že vše dá do pořádku. Protože to nebylo reálné při jeho vytížení, věci neudělal a dostal se pod palbu kritiky nespokojeného otce. To vyvolalo u syna pocit viny a byl ještě více nakloněn udělat vše pro to, aby to odčinil. Nakonec se dostal do stavu, kdy už nemohl. Otec nikdy nebyl spokojený. Manželka nebyla spokojená, protože vnímala, jak ho otec řídí a jak zanedbává ji a děti. A sám byl frustrovaný, protože požadavky otce byly neúměrné. Představa, že ho jednou uspokojí, se rozplývala. V této krizi se mu otevřely oči a začal vidět, že to není Bůh, kdo vede jeho život, ale jeho nespokojený otec. Budovat chatu nebyla Boží vůle ani vlastní rozhodnutí tohoto mladého muže. Před Bohem se s manželkou rozhodli nebudovat chatu, ale vlastní rodinu a investovat čas do manželství, do dětí a do práce ve sboru. Nastal čas dovolit otci, aby na něho dopadly důsledky jeho kroků. Byl to otec, kdo chtěl

chatu a pokud chtěl pomoci, bylo třeba se dohodnout. Syn snad poprvé v  životě sebral odvahu a  řekl otci Ne! „Nebudu na chatu jezdit a za těchto podmínek o  chatu nestojíme. Navrhuji, abys ji prodal,“ řekl otci, „a aby sis pořídil pro sebe něco menšího, co nevyžaduje tolik práce. My k tobě rádi budeme jezdit na návštěvu. A čas od času, v rozsahu tří dnů za rok, ti rád pomůžu.“ Pro otce to byla hořká pilulka. Zaútočil všemi možnými prostředky. Když ale zjistil, že na rozdíl od minulosti syn zůstal pevný, nakonec sice nerad a s nelichotivými poznámkami, respektoval realitu. Otec byl zodpovědný před Bohem a  syn byl zodpovědný před Bohem. Oba dospěli. Syn nemusel překročit meze slušnosti, respektu a úcty tak, jak to žádá páté přikázání Desatera.

Usmíření mezi otci a syny Poslední verše Starého zákona hovoří o důležitosti usmíření právě v tomto důležitém vztahu mezi otci a syny a syny a otci. Byl to Eliáš, kdo tento úkol měl vykonat (Ml 3,22-23 [některé překlady Mal 4,5-6]). Takové usmíření má dokonce moc zabránit Božímu prokletí života na této planetě. Duch pokání, které zvěstoval „Eliáš“, Jan Křtitel (Mt 11,14) je duchem, ve kterém by se měly nést všechny diskuze o otcovství v kterékoli a tedy také v naší době. ■

KOMENTÁŘ

O Bohu Otci a pěstounu Josefovi Role otce je pro vývoj člověka více určující, než se mnozí domnívají. Pavel Raus ve svém článku klade silný důraz na potřebu „dvojího otcovství“ v životě člověka. Je zde biologický otec, ale také Otec nebeský. Pokud biologický otec selže či na svou otcovskou roli rezignuje, je ohrožen vývoj dítěte. Uzdravující náruč nebeského Otce sehrává v životě člověka velkou roli. Nebeský Otec není hříšný, nespoutává člověka, ale osvobozuje k samostatnosti a odpovědnosti. V této roční době, více než kdy jindy, čteme úžasné evangelijní příběhy o narození Božího Syna Ježíše Krista. O Kristově narození se zpívá, skládají se nové písně, píší básně a naslouchá se evangeliu. Pod poezií vánočního příběhu často zaniká drsná realita života svaté rodiny. I Boží syn má dva otce. Ten nebeský se v Ježíši sklání ke světu a tajemstvím vtělení vyjadřuje vstup do lidské reality. Je to čin riskantní, nebezpečný, lidmi zneužitelný! Ale ani ten, kdo se má stát pozemským otcem Krista, není ušetřen nesnadných konfrontací a rozhodování. Marie s ohromující poslušností a pokorou přijímá svůj úkol, který začíná z její strany neplánovaným těhotenstvím. Byla zřejmě těsně před svou svatbou a její snoubenec Josef byl muž spravedlivý. Jako muž, jehož snoubenka otěhotněla s někým jiným, mohl způsobit obrovskou scénu a neušetřit Marii velké ostudy. Marie se dostává do velkého ohrožení, které mohlo směřovat dokonce ke smrti ukamenováním. To byl tehdy možný trest pro cizoložníky. Josefova spravedlnost se projevuje jako ušlechtilost a milosrdenství. Kolik to bylo bolesti a zápasů, přesto je ochoten svou snoubenku v tichosti propustit. Smlouva o budoucím manželství měla být zrušena a připravované manželství rozvedeno dříve, než začalo. K Josefovi ale promluví ve snu anděl Páně, vysvětlí, že početí je z Ducha svatého a vyzve: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku…“ Předmanželská krize se začíná řešit. Poslušný a spravedlivý Josef se ujímá lidského otcovství. Přijímá Marii za manželku i s plodem jejího života. Toto rozhodnutí má velký význam. Marie je ochráněna a dostává manžela, její dítě dostává otce. Boží Syn se tak cele stává součástí lidstva, protože má i pozemského otce. Uvedený sestupný rodokmen ukazuje, že právě Josef opatřuje dítěti identitu a sounáležitost s tehdejší společností. Josef je nositelem tradice a zasazuje Ježíše do dějin davidovského rodu. Role pozemského otce ve vánočním příběhu není vůbec okrajová. Josef není jen jakýmsi doplňkem vánočního dramatu. Josef je přímo nositelem tradice, která musí Ježíše přijmout, a to je vyjádřeno i tím, že jako otec dá svému adoptivnímu synu jméno. Josef poslechne hlas z druhého břehu: „Dáš mu jméno Ježíš.“ Vždyť toto narozené dítě vysvobodí z hříchu lid, jehož se stalo součástí. O Josefovi máme v evangeliích jen kusé zprávy. Není ale pochyb o tom, že vedle své manželky Marie plní svou otcovskou roli. Jako otec přináší Ježíše do chrámu, chrání ho na útěku do Egypta před Herodem, dítě vychovává, později provází dvanáctiletého chlapce k rozhovoru s učiteli Zákona, učí ho svému řemeslu práce se dřevem a přitom patrně tuší, že poslání tohoto dítěte bude jiné než dětí ostatních. I náš Spasitel a Pán žije svůj pozemský život se dvěma otci. Zdá se, že Josef byl moudrým, statečným a věrným otcem. Dal Ježíši pozemskou identitu, jméno, příklad, výchovu a tradici. Nebeský Otec byl tím, kdo Syna Ježíše seslal, provázel na jeho pozemské cestě a vedl ho až ke golgotské oběti. Obě otcovství zanechala své výrazné stopy. I pro každého člověka dnešních dnů je dvojí otcovství životní potřebou. ■ Pavel Černý

prosinec 2012 17

TÉMA Jaký byl můj otec Jaroslav Brunclík

Vzpomínky na tatínka P

okud by se mě někdo zeptal, jaký byl můj otec, řekla bych: laskavý, spolehlivý, citlivý a s nevšedním smyslem pro humor. Snad bych ještě dodala, že měl vysoké IQ (130) i EQ. Po celý život se vzdělával a každou volnou chvilku vyplnil čtením duchovní, klasické i odborné literatury. Měl veliké znalosti z různých oborů a dobře uměl německy i anglicky.

Život ve zkratce Tatínkův start do života nebyl jednoduchý. Narodil se 27. 3. 1897 jako třetí ze čtyř dětí. Když mu byly dva roky, zemřel mu tatínek a v necelých pěti i maminka. Nejdříve si děti k sobě vzali dědeček s babičkou, a když dědeček zemřel, babičku s dvěma nejmladšími si k sobě vzala otcova sestra Marie do Peček a dvě starší děti otcův bratr Alois do Prahy. Z lidského hlediska lze ale říct, že tatínek měl štěstí v neštěstí. Teta Marie si vzala vdovce s malou dcerkou, potom měla tři vlastní děti a k nim si ještě přibrala další dvě i s ovdovělou babičkou. Tetička nedělala rozdíly mezi dětmi a všechny zahrnovala stejnou láskou. Tatínek v ní našel druhou matku. Její mateřská láska dokázala stmelit celý dětský kolektiv. Všechny děti na sobě vzájemně velice lpěly, a pokud mohly, vzájemně si pomáhaly až do konce života. Po dovršení čtrnácti let musel jít tatínek do učení, protože poručník neuvolnil peníze ze sirotčího fondu na studium. Šel se tedy učit kupcem ke strýci do Prahy. Ten však byl tvrdým a ne příliš laskavým člověkem. Tatínek mu byl ale vděčný za to, že jej naučil tvrdě a zodpovědně pracovat, bez ohledu na to, zda byl zdravý, či nemocný. V roce 1914 vypukla první světová válka a o dva roky později byl tatínek odveden do armády. Prošel několika válečnými poli a skončil na italské Pijavě. Po válce pak pracoval v americké organizaci YMCA jako jeden z prvních sekretářů. V brněnské YMCE se seznámil se svou první manželkou. Když se oženil, psal se rok 1930 a tatínkovi bylo 33 let. V průběhu devíti let jsem se narodila já a mé dvě sestry. O rok později firma Baťa ve Zlíně otevřela „školu mladých mužů“ a hledala schopné vychovatele do internátů, kde byli mladí muži ubytováni. Tatínek se přihlásil a byl přijat. V následujících létech vedoucím firmy Baťa neunikly pozornosti tatínkovy znalosti i organizační 18 prosinec 2012

schopnosti, a tak později pracoval v dalších pracovních funkcích. Často byl vysílán na důležitá jednání do zahraničí. V tomto období měl na nás méně času, ale pokud byl doma, pak se nám hodně věnoval. My děti jsme byly tatínkem i maminkou vedeny k lásce k Pánu Ježíši, navštěvovaly jsme společně s nimi křesťanská shromáždění i nedělní školu. V 1943 naše maminka onemocněla vážnou chorobou a koncem června 1944 ve věku 37 let zemřela. Tatínek se pak u svých přátel z YMCA seznámil se svou druhou manželkou, se kterou se po válce oženil. Spolu další děti neměli. Po válce se všechno změnilo. Tatínek už nebyl tak pracovně vytížený a mohl se více věnovat rodině a také duchovní práci. V roce 1982 zemřela druhá maminka. Tehdy mu bylo 85 let a měl za sebou jeden infarkt a několik mozkových příhod. Tatínek byl do konce života partnerem do diskuse. Pán Bůh mu dopřál dobrou a zdravou mysl. Když v lednu 1987 zemřel, chyběly mu dva měsíce do devadesáti let. Byla jsem s ním i v poslední den jeho života a jsem vděčná, že mu Pán Bůh splnil jeho dvě velká přání: Aby zemřel v čistotě a aby se nikdy nemusel dívat do hrobu svých dětí.

Co jsem se od tatínka naučila Úcta k lidem – Tatínek nedělal rozdíly mezi lidmi podle jejich postavení. První a jedinou fyzickou lekci od tatínka jsem dostala ve svých třech letech (naplácal mi). Neposlechla jsem naši pomocnici v  domácnosti a ještě k tomu přidala dětskou nadávku. U nás doma před válkou i za války pracovalo několik mladých dívek. Vždy měly svůj samostatný pokojík a jídávaly s námi u společného stolu. (Což zpravidla v jiných rodinách nebývalo zvykem. To ocenily zejména ty dívky, které už si službu v jiných domácnostech vyzkoušely.) To mě v životě velice pomáhalo. Neskláněla jsem se před žádnými autoritami a neměla z nich strach. Naučila jsem se pomáhat, ale ne „službičkovat“ – nepodlézat. Tatínek nás svým příkladem učil vážit si starých lidí, jejich životních zkušeností a moudrosti. U nás v rodině to byla především teta Marie Hejcmanová, která jej vychovala, a potom rodiče naší vlastní maminky František a Eleonora Luklovi.

Vlevo: Portrét Jaroslava Brunclíka z doby, kdy pracoval u Baťů, přibližně z r. 1944.

Úcta k přírodě – Na tu tatínek také dával velký důraz. Vodil nás do přírody. Učil nás poznávat ptáky, květiny, houby a vše, co s přírodou souviselo. Zásoboval nás odbornou literaturou, o kterou pečuji dodnes a dále ji doplňuji. V tom směru jsem pokračovala i při výchově našich vnoučat. Na zahrádce i doma jsme měli plno květin, které tatínek pěstoval. Vysazoval stromky i jiné užitečné rostliny. Pravdomluvnost – Tatínek nikdy nelhal. Na jeho slovo jsem se mohla stoprocentně spolehnout. Když nemohl říct pravdu (např. aby někoho nepoškodil, nepomluvil), mlčel, ale také hned řekl proč. Prezident Masaryk byl mu vzorem. Nikdy a za žádných okolností nezapřel svou víru a dokládal to slovem i písmem. To také souviselo s  pravdomluvností, zejména v době, kdy mnozí vystupovali z církví, aby z toho získali prospěch. Poctivost – Přímo příkladná byla jeho poctivost. Zejména v době, kdy se v nadsázce říkalo, „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Když musel soukromě telefonovat v pracovní době, vzal si volno, zašel mimo areál továrny na poštu nebo do veřejné budky a tam za své peníze telefonoval. Přitom měl telefon na stole. Když po pracovní době chtěl napsat dopis,

donesl si vlastní papír a obálku. V tom byl tatínek mým velkým vzorem. Plánovitost – Ještě dnes nacházím občas doma tatínkovy sešitky, kde má rozepsáno, co má příslušný den udělat (bod po bodu). Toto je velmi užitečné. Praktikovala jsem tuto metodu ve svém zaměstnání i studiu. Také dodnes si každý den ráno napíšu časový plán, který se snažím dodržet. Zejména ve vysokém věku si zapisoval i to, o čem přemýšlel, co ho zaujalo. Rovněž tuto metodu jsem přejala po něm. Také mám schováno mnoho sešitů, do kterých si s pečlivostí jemu vlastní zapisoval přípravu na svá kázání.

Foto archiv autora

Nahoře: Eva Máčelová se svým tatínkem ve Zlíně r. 1973.

Péče o zdraví – V mládí tatínek hodně sportoval. Ve stáří už to byly jen denní procházky a to za každého počasí. Tak toto jsem svému zdraví dlužna. Ale beru to snad s humorem jako on. Když už tatínkovi ve stáří zdraví nesloužilo a musel chodit na kontroly do nemocnice, jeho ošetřující lékař mu jednou sdělil, že si na něm ověřuje dávkování léků, poněvadž ví, že tatínek dodržuje vše, jak mu předepíše. Tatínek na to zareagoval: „Víte, pane asistente, kdybyste mi předepsal třeba chrousta, tak ho sním.“ ■ Eva Máčelová – Brunclíková prosinec 2012 19

Zápisník

Blanka Wichterlová absolventka MFF UK, učitelka matematiky a výpočetní techniky na 2. stupni ZŠ, nyní v domácnosti, členka CB Smíchov – Beroun.

Nečekaná audience áš Bůh je Bohem zázraků. Jedině tak si dokážu vysvětlit skutečnost, že jsem se jako matka tří malých dětí vyskytovala po dobu čtrnácti zářijových dnů v Izraeli. Již po pětadvacáté zde Jeruzalémský dům modliteb organizoval pro všechny národy celosvětovou konvokaci. Čas hustě protkaný nečekanými zážitky. Je pondělí večer, blíží se půlnoc, únava zvedá mnohé ze židlí. Už nás zbývá jen něco přes čtyřicet, z naší země jen dva. Petr překládá: „A pro vás, co jste vydrželi až do konce, máme připravenou odměnu. Prvních padesát lidí, kteří mi zde napíší své jméno a číslo pasu, pojede ve čtvrtek dopoledne na audienci k premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Je třeba, aby byl zastoupen každý kontinent.“ Chvilku se tak trošku strkáme se sourozenci z Malajsie, než se vyjasní, že Vlado neřekl fifteen, ale skutečně fifty. Čtvrteční dopoledne, poslední pohled do zrcadla, požehnání od sester na pokoji a už se zařazuji do hloučku ostatních u recepce hotelu. Všímám si izraelského vojáka. Zřejmě naše ochranka. Ne, ne, je to účastník konvokace – Izraelec původem z  Kanady, nyní v základní vojenské službě. Ochranka není potřeba. V autobuse poslední ujištění, zda jsou všichni na seznamu, nikoho jiného tam nepustí. Jistě už jsme řádně prověřeni. Cestou chválíme Pána, modlíme se. Kate Hessová, manželka Toma Hesse, jenž za celou tou mnohaletou službou stojí, nás instruuje: „Nejedeme tam evangelizovat. Pokud tam budeme evangelizovat, už nás v budoucnu nikdy nepřijmou. Připravte si informované dotazy. Pan premiér je zaneprázdněný, 20 prosinec 2012

bude se nám místo něho věnovat jeho tiskový mluvčí.“ Zklamání? Ani ne. Připadá mi to hodně logické. Na vrátnici odevzdáváme cestovní doklady. Tři ženy s nádherně černými dlouhými kadeřemi a pistolí za pasem vyvolávají jména a ověřují osoby podle fotografií. Další dvě ženy a jeden muž provádějí osobní prohlídky. Prošla jsem a teď stojím v chodbičce před místností plnou pohodlných sedadel. Prohlížím fotografie na stěnách. Lodě plné dychtivých přistěhovalců v provedení ještě černobílém. Významné státnické návštěvy už jsou zachyceny barevně. Na posledním panelu úplně dole je obrázek šťastné, poněkud unavené ženy. Na břiše jí spočívá dítě dosud celé červené – čerstvé novorozeňátko. Na lůžku vedle hlavy leží v pohotovosti plynová maska… Přicházejí poslední, usazujeme se. Pan Mark Regev začíná krátkým úvodem. Mluví velmi otevřeně, uctivě a pravdivě. V kontrastu s naší politickou scénou to je samo o sobě pro mě silný zážitek. Ptáme se, co konkrétního můžeme udělat pro jejich zemi. Říká: „Vypravujte, co jste zde viděli. Na mnoha místech světa neznají pravdu o Izraeli. Podněcujte další, aby sem jezdili. Jednak žijeme z velké části z turistického ruchu a jednak je třeba, aby co nejvíc lidí vědělo, jak to tady doopravdy vypadá – poznalo pravdu o státu Izrael.“ Vymezený čas je vyčerpán dříve, než všechny naše otázky. Ještě společná fotografie a jsme zpátky v autobuse. Listuji svými emocemi, nacházím vděčnost a povzbuzení. Mám a ještě dlouho budu mít o čem přemýšlet a co vyprávět o Izraeli, protože Bůh je Bohem zázraků.■ Foto B. Matulík

N

Tajemník Odboru pro manželství a rodinu Dětství až do své dospělosti jsem prožil na malé vesnici v Moravském krasu. Po absolvování VŠ jsem jako soudní znalec v oboru doprava a motorová vozidla pracoval v autoopravně, učil na vysoké škole, řešil příčiny dopravních nehod. Jsem pokřtěný „katolík“, ale od útlého věku jsme s rodiči jezdili na bohoslužby CB do Brna. S manželkou Bohuslavou jsme po překonání manželské krize uvítali možnost podílet se na organizaci letních kurzů Manželských setkání (MS) a později je vést. Od této laické služby se odvíjelo moje povolání ke službě manželům a rodinám v církvi, k pomoci při řešení „nehod manželských“.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Josef Horský

O

dbor pro manželství a rodinu (OMAR) má být jakýmsi „servisním střediskem“ pro sbory, sloužit lidem, kteří chtějí zlepšovat svůj manželský vztah, vzdělávat se a zodpovědně se připravovat na manželství, nebo těm, kteří potřebují pomoc. Svou službu realizuje ve spolupráci se staršovstvy a kazateli. Struktura služby OMARu začínala tzv. „shora dolů“, čímž se liší od ostatních odborů, které de facto zastřešily již existující službu v jednotlivých sborech. Obtížně jsme hledali systém, jak službu nastavit, aby byla efektivní. Původní záměr, mít pracovníky na každém sboru, se ukázal jako systém obtížně řiditelný. Proto jsme se rozhodli nabízet naši službu prostřednictvím kazatelů. Ne vždy se to dařilo, někdy informace zapadly. Není divu, kazatel, správce sboru má mnoho dalších povinností. Tento model byl málo účinný. Na posledním jednání odboru jsme se částečně vrátili k původnímu modelu, tj. mít pracovníky blízko sborů. Z rozhovorů se služebníky v této oblasti služby vyplynulo, že služba spadající pod OMAR nějakým způsobem v církvi existuje, ale je značně roztříštěná a nekoordinovaná. Zvažujeme proto vytvoření seniorátních nebo regionálních pastoračních pracovišť, která by byla zastřešena OMARem. Na nich by byli pro seniorát (region) k dispozici odborní i laičtí poradci. Otázkou je financování těchto pracovišť. Je zřejmé, že by bylo nutné hledat peníze mimo církev. Co se doposud podařilo: přispěli jsme k rozvoji předmanželské přípravy v církvi; na některých sborech fungují programy s bohoslužbou s připomenutím manželského slibu; dvakrát do roka pořádáme konferenci. Co děláme: víkendy pro manžele, letní MS, tábor rodin Hory-doly; Večery pro dva (také pro nevěřící, snoubence); programy na letních sborových dovolených a zimních pobytech (pro zájemce zajistíme i kurz sjezdového lyžování s akreditovaným instruktorem); chlapské víkendy. Domníváme se, že pouhé konstatování, že rodina již není základem společnosti, nestačí. Věříme, že Bůh považuje rodinu za základ i dnešní společnosti. Proto ustanovil zákony pro rodinu hned na začátku stvoření. Věříme, že se v ní a skrze ni vytváří hodnoty, a to nejen ty ekonomické. ■

8/2012

prosinec 2012 

• Česká republika dostala šanci

znovu se stát zemí, která respektuje svoje základní dokumenty, to jest Ústavu a Listinu základních práv a svobod. Po 21 letech nečinnosti tu totiž bylo velmi reálné nebezpečí, že si zvykneme na to, že užíváme majetek, který byl ukraden, a že nám to přes opakovaná rozhodnutí Ústavního soudu v podstatě nevadí. V posledních měsících se tak blížíme k završení historického úkolu, jímž vláda Petra Nečase splácí starý dluh.

Z jednání RCB v Praze, listopad 2012 Zákonodárce dnes nestojí před otázkou, zda majetek patřil církvím a zda jej má vracet. Odpověď na tuto otázku obsahuje zákon platný již dvacet let. To ostatně konstatují i opakovaná rozhodnutí Ústavního soudu. Dnes se na prvním místě řeší vlastní způsob řešení tohoto historického nedostatku. V souvislosti s tzv. „církevními restitucemi“ předkládáme základní informace, co tato situace znamená pro Církev bratrskou. Pokud zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi vstoupí od ledna 2013 v platnost, ruší se jím zároveň dosavadní více jak 60 let starý zákon 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a na něj navazující vyhlášky či nařízení vlády. V zákoně o církvích a náboženských společnostech pak bude do budoucna (po 17, resp. 30 letech) zcela zrušena možnost získat právo na financování ze státního rozpočtu a církve se tak navrátí k osvědčenému principu vlastní nezávislosti na státu. Od 1. ledna 2013 bude zároveň zrušena blokace církevního majetku, který nyní patří obcím, krajům a dalším nestátním subjektům. Tento majetek, jehož původním vlastníkem byla církev, se však církvím vracet nebude a nadále zůstane ve vlastnictví obcí krajů atd. A právě to se týká naší církve. Nemovitosti, které kdysi patřily Církvi bratrské, jsou v současné době téměř ze 100% ve vlastnictví jiných subjektů, než je Česká republika (jedná se např. o zámek v Suchomastech s přilehlými pozemky, lesy a polnostmi, činžovní dům v Praze 2, obytný dům v Praze 10, modlitebna v Bruntále, pošta v Husinci, zemědělská usedlost Hamr a další lesní vodní či jiné pozemky apod.), proto se na ně restituční nárok nevztahuje. Naší církve se podle navrhovaného zákona reálně týká pouze tzv. finanční náhrada, na kterou navíc  prosinec 2012

Sbor CB Podblanicko

P

očátky dnešního sboru Církve bratrské Podblanicko se datují současně s příchodem učitele a pozdějšího ředitele obecné i měšťanské školy, Karla Kolmana (1892-1962), do města Trhového Štěpánova v roce 1928. Toto společenství nevzniklo na zelené louce. Na svatodušní neděli 9. června 1935 se konalo slavnostní otevření modlitebny. 12. 6. 1938 ustavena místní skupina Snaha, spolek rozhodných evangelických křesťanů (z dnešního pohledu spolek ekumenický) a byl zvolen výbor, který pečoval o duchovní práci. Po válce se Karel Kolman stal ředitelem Biblického ústavu v Kutné Hoře. Proto skupina věřících z  Trhového Štěpánova přešla do Jednoty českobratrské. Byl ustaven samostatný sbor. Kazatelem byl Ludvík Rejchrt (1948 – 1951). Sbor se stal v roce 1951 po přijetí komunistických církevních zákonů samostatnou kazatelskou stanicí sboru v Kutné Hoře. Ve Vlašimi bylo shromáždění od roku 1949 asi do roku 1953, později obnoveno v roce 1962 a v letech 2004 - 2011 zde byl misijní sbor Církve bratrské. Karel Kolman byl laickým kazatelem mimo léta 1946 – 1954 až do roku 1962. V roce 1951 se do Trhového Štěpánova přistěhoval z Těšínska Pavel Kaleta, který studoval na Biblickém ústavu v Kutné Hoře. Po smrti Karla Kolmana v r. 1962 se stal vedoucím samostatné stanice a laickým kazatelem při dosavadním zaměstnání. V letech 1970 - 1991 sloužil jako ordinovaný kazatel. Po té působil ve sboru v Rakovníku a v Úpici. Od roku 2003 žije v Trhovém Štěpánově. V letech 1991 až 2000 řídilo práci staršovstvo. Řadou úkolů byl pověřen dlouholetý starší sboru Jaromír Vlček, v letech 2000 – 2007 byl vedoucím této stanice. Po něm se stal vedoucím František Šrankota až do ustavení sboru Podblanicko. Vlašim byla další stanicí kutnohorského sboru, ale většinu služeb zajišťovali štěpánovští. Po desetiletí bylo usilováno o prohloubení práce a osamostatnění. Shromáždění byla hojně navštěvována. Sloužili zde kazatelé z Kutné Hory, někteří předsedové Rady CB a další bratři. Prostory používané ke zvěstování Božího Slova byly nedostatečné a poznamenané cizími vlivy. Hledaly se nové možnosti. Byla to nesnadná cesta s překážkami i nepochopením. Kutnohorské staršovstvo přivítalo návrh na zřízení misijního sboru. Toto řešení nebylo zprvu přijato s pochopením. Nakonec se ukázalo, že je to jediné východisko, jak rozvinout dlouholetou práci s vlastním kazatelem. Misijní sbor byl ustaven 1. října 2004. Základ sboru tvořili členové bydlící ve Vlašimi a přistěhované rodiny kazatele Jana Lukla a misionáře Thomase Beckera. Kromě již zmíněných dvou rodin

zde působila rodina Beránkových, která sloužila ve Vlašimi už řadu let převážně mezi romskými dětmi. Jejich služba nenavazovala na místní sbor a šlo především o rozsévání. Sbor se během prvních let setkával na několika různých místech. Nyní se schází ve Spolkovém domě. Od počátku zavládlo velké misijní nadšení, ale bylo podceněno hledání vize a cílů pro misijní sbor. Docházelo k dílčím názorovým rozdílům na způsoby a formy řízení práce. Současně se hledalo bydlení pro obě rodiny. Rodina kazatele se nastěhovala do sborového bytu roku 2006, za velmi výhodných podmínek. Na financování se podílel Nadační fond nových sborů a rodina Beckerových, která získala podstatnou část peněz díky svým kontaktům v USA. Dalším problémem byla absence společné vize. Vedle sebe působila klubová práce s romskými dětmi a služba misijního sboru. Začátkem roku 2010 se obě práce rozdělily. Za podpory sboru Hope Praha vznikl zatím nezařazený sbor, zaměřený na práci s Romy. V roce 2011 došlo ke vzniku nového sboru Církve bratrské Podblanicko. Oba sbory se za sebe navzájem modlí a vyprošují si Boží požehnání. Sbor CB Podblanicko vznikl na základě dlouhodobé spolupráce dvou společenství: Misijního sboru CB Vlašim a štěpánovské stanice sboru CB v Kutné Hoře. V letech 2007 až 2011 se staršovstva obou společenství vážně zabývala užší spoluprací a vedla rozhovory o budoucím směřování obou míst. Štěpánovské společenství je tradiční, s výraznou stabilitou ve věroučných věcech, spíše rodinného typu. Vlašimské společenství je dynamicky se rozvíjející, hledající směřování a strategii. Touha po novém společenství navázala na dřívější kontakty a měla rozšířit a prohloubit vnímání Božího vedení. Zdálo se, že je to velmi nesnadné. Staršovstva se došla k rozhodnutí, které nebylo zcela přijato všemi členy. Provázely je obavy, jak se práce rozvine. Do vlašimského společenství přišli noví lidé, kteří se seznamovali s Církví bratrskou. K rozhodnutí ustavit nový sbor došlo 10. dubna 2011 na členském shromáždění štěpánovských. 16. září 2011 se sešla obě členská shromáždění a potvrdila, že se spojí v jediný sbor s názvem „Podblanicko“ se sídlem v Trhovém Štěpánově s platností od 1. října 2011. Za kazatele si zvolila Jana Lukla, dosavadního kazatele misijního sboru ve Vlašimi. Dvě slavnostní shromáždění se konala v neděli 6. listopadu 2011. Po ustavení sboru vznikal strategický plán nového sboru na základě společných modliteb, několika sborových setkání a následné intenzivní práce staršovstva. Vznikl obsažný materiál, ve kterém byly popsány hlavní strategické oblasti sboru včetně jednotlivých záměrů. Na jejich základě byly stanoveny střednědobé cíle. Současně vznikla vize, popisující představu o  budoucnosti sboru, a zní: „Církev bratrská Podblanic-

navazuje tzv. přechodné období. O jakou výši se jedná? V součtu (resp. v průměru) je to v ideálním případě o 10% více, než Církev bratrská ze strany Ministerstva kultury dostává v současné době. Tento údaj avizujeme proto, že z médií by se jinak mohlo zdát, že naši církev čeká od 1. ledna nějaká dramatická změna. Desetiprocentní navýšení rozpočtu (v průměru) jistě není ničím zásadním.

• Rada se k celodennímu setkání sešla se seniory.

• Rada vedla rozhovor se členy Studijní-

ho odboru ve věci koordinace příprav pastorálních konferencí, úkolování tajemníka SO a lepší komunikace.

• Evangelikální teologický seminář se

hodlá rozvíjet ve dvou základních směrech, a sice jako vysoká škola a zároveň jako vzdělávací institut. Oblast vysoké školy: Od roku 2006 ETS spolupracuje s Teologickou fakultou Univerzity Karlovy. Aktuálně se daří otvírat spolupráci s IBTS (International Baptist Theological Seminary). Oblast vzdělávacího institutu: Studium je určeno pro lidi, kteří nepotřebují diplom nebo z nějakých důvodů studovat VŠ nemohou. Vzrůstá zájem o nabídku jednorázových kurzů, jejichž účastníků je víc než základních studentů školy. Během jednání byly diskutovány otázky: Co by měl umět mladý člověk po ročním studiu, aby byl ve sboru použitelný? Co může senior sám škole nabídnout, případně koho ze svého okruhu škole doporučit? Škola nabízí kurzy i pro senioráty s tím, že seniorát si může sám navrhnout téma.

Z jednání RCB v Praze, listopad 2012 • Rada vedla rozhovor se sestrou Gali-

nou Hřídelovou, koordinátorkou projektů Diakonie Církve bratrské. Ta je nestátní neziskovou organizací s celostátní působností. Jejím zřizovatelem je Církev bratrská. V čele Diakonie CB stojí Správní rada DCB, statutárním zástupcem je ředitel br. Petr Fiala, jemuž v prosinci vyprší čtyřleté funkční období. Hlavní činností Diakonie je poskytování sociální a charitativní pomoci potřebným v souladu s křesťanskými hodnotami. Diakonie na svou činnost každoročně žádá o granty, nárok na dotace ze zákona není. Poslední neděli v listopadu je v rámci Církve bratrské prosinec 2012 

pro tuto práci organizována sbírka. Rada jmenovala na další období (od 1. 1. 2013) za ředitele Diakonie sestru Galinu Hřídelovou a současně pověřila předsedu Rady, aby poděkoval br. Petru Fialovi za jeho dosavadní práci na této pozici.

• Proběhl rozhovor s bratry Bronislavem

Matulíkem a Jiřím Sedláčkem o časopisu Brána. Slabinou dalšího rozšíření časopisu Brána se jeví pasivní přístup řady sborových distributorů, který by jinak mohl vést k větší podpoře vydávání časopisu. Vydavatel se obrací na Radu s prosbou o podporu a aktivizaci zejména kazatelů, aby se Brána dočkala širší podpory nad rámec předplatného. Předmětem jednání byla zároveň potřeba zajištění šéfredaktora časopisu od ledna roku 2014.

• Někteří senioři by na kazatelských

pastorálkách uvítali rozšíření bohoslužebného místo akademického programu, osobní sdílení, rozvíjení modliteb a duchovních zápasů a předávání duchovních zkušeností. Jako velmi cenná se stále jeví setkání nad Biblí ve skupinách. Na lednové pastorálce bude účastníkům předložen dotazník směřující k poskytnutí širší zpětné vazby k vlastní náplni a formě uspořádání kazatelských konferencí.

• V letošním roce došlo k redukci pra-

covních úvazků zaměstnanců kanceláře Rady z původních 5 na 3,4 úvazku. Aktuální tým tvoří ekonom (Lydie Boszczyková), mzdová účetní (Lenka Vávrová), účetní (Pavla Průšová 0,5), sekretariát (Aleš Čejka 0,6 a Marta Grulichová 0,3).

• Další části rozhovoru byl přítomen

br. kaz. Jaroslav Šmahel. Jihosúdánská církev nás žádá o pomoc při vzdělávání svých pastorů a vedoucích. V létě 2012 proběhl experimentální provoz tohoto projektu, zájem ze strany místních pastorů je enormní. Jde o vzdělávání vedoucích ve všech oblastech. Nadcházející léto bude pravděpodobně uspořádaná cestovní konference (levnější varianta bez ubytování místních lidí - ti by bydleli doma). Rada se obrací na sbory s prosbou o podporu tohoto projektu.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB  prosinec 2012

ko se skládá z menších společně provázaných společenství, která jsou rozeseta po obcích po celém Podblanicku.“ Posláním sboru „Podblanicko“ je vyhledat, přivést a vybudovat Kristovy učedníky a vystrojit je k službě pro Boží království. Strategický plán byl předložen výročnímu členskému shromáždění v březnu 2012. Nové staršovstvo určilo krátkodobé cíle pro rok 2012 a do konce roku připraví podrobně rozpracované cíle pro rok nadcházející. Zatím se obě části sboru scházejí odděleně. V Trhovém Štěpánově a ve vlašimském Spolkovém domě a na pravidelných společných shromážděních střídavě na obou místech. Jaká je budoucnost sboru, netušíme. Vyhlížíme požehnání od Pána Ježíše. Jak a kdy dojde k pravidelným setkáváním u Božího Slova na jednom místě a v jednom čase, nevíme. I v této záležitosti chceme spoléhat na vedení Ducha svatého. Zeměpisně se do Trhového Štěpánova název Podblanicko úplně nehodí. Máme však k Podblanicku blízký vztah. Patříme sem jako křesťané a připomíná rytířský vztah ke všem lidem. Mečem Božího slova a modlitbami je toužíme oslovit evangeliem. ■ JAroMír vlčeK s PřisPěníM JAnA luKlA PoDroBněJší verze nA WWW.CB.Cz

Kazatel Jaroslav Kučera devadesátiletý!

Je to neuvěřitelné, ale stále aktivní a čiperný bratr kazatel Jaroslav Kučera se v listopadu letošního roku dožil 90 let. Děkujeme za jeho pestrou službu ve sborech Církve bratrské, ve vysokomýtské Naději i za jeho dlouholetou práci v Christoffelově slepecké misii. Vyprošujeme bratrovi i nadále Boží milost a sílu Ducha svatého v jeho neutuchající práci s přáním solidní zdravotní kondice. Nejstarším žijícím kazatelem Církve bratrské je bratr kazatel Josef Medek z Plzně, který oslavil 90 let letos v červenci. Na několika místech sloužil jako diákon, poté byl kazatelem v Letovicích, Olomouci a Plzni. Bratr kazatel je nyní vážně nemocný, a tak mu posíláme prostřednictvím Brány srdečný pozdrav s přáním Boží blízkosti a posily v nesnadném období jeho života. ■ rCB

STALO SE

Stál na počátku světa Bůh? Vědci a teologové diskutují, zda stál na počátku světa Bůh, tak nadepsal Alex Švamberk svůj stručný referát o zajímavé konferenci, který přinesly Novinky.cz na SEZNAMU. Diskusní setkání svolalo do Ženevy Evropské centrum pro jaderný výzkum CERN, tedy žádná náboženská společnost. Přední evropští fyzici, filozofové a teologové debatovali ve dnech 15. - 17. října 2012 o základní otázce, co nebo kdo stál na počátku vesmíru i našeho světa a života. Podnět k tomuto rozhovoru zavdal objev tzv. Higgsova bosonu, kterému se také říká „božská částice“. Tato částice, objevená na urychlovači v CERNu, má mít klíčový význam: prý způsobila, že ostatní mikročástice jsou hmotné. Biskup z Canterbury Gary Wilton řekl, že objev Higgsova bosonu „vyvolal řadu otázek o původu vesmíru“, o nichž by měli diskutovat vědci spolu s teology a filozofy. Ateistický postoj obhajoval kromě jiných známý fyzik, Stephen Hawking. Ten tvrdí, že důvodem existence vesmíru i nás samých je „spontánní stvoření“, vznik všeho z  ničeho na základě zákona gravitace. John Lennox z Oxfordu namítal: Od koho ten plán pochází a kdo na něj posvítí, když ne Bůh? Andrew Pinset, rovněž z Oxfordu, řekl, že vědě hrozí, že změní společnost ve stroj: „Izolovaná věda je skvělá při produkování věcných objevů, ale už není tak dobrá při tvorbě idejí“. Švamberk shrnuje: „Jak se vědci blíží k poznání vzniku světa, stále víc se objevuje otázka, jak je možné, že vznikl svět, který je uspořádaný tak, že umožňuje vznik života a inteligence. Mnozí proto mají pocit, že na počátku musel stát nějaký prvotní plán, idea.“

Evangelikální biskup z Canterbury

Novým arcibiskupem z Canterbury a nejvyšším duchovním představitelem anglikánské církve se stane bývalý manažer ropných společností a nynější biskup v Durhamu Justin Welby. Šestapadesátiletý Welby pracoval na vysokých funkcích pro naftařské společnosti Elf Aquitaine a Enterprise Oil až do roku 1989, kdy se rozhodl se stát knězem, protože pociťoval konflikt mezi svým přesvědčením a tím, jak korporace jednají. Zatímco jeho předchůdce Rowan Willams byl považován spíše za teologického liberála, Justin Welby patří k evangelikálnímu křídlu anglikánské církve. Podle ČTK a IDEA zpracoval (ve spolupráci s ChristNet.cz) -juml- a Pavel Javornický

no comment Špeky slouží dětem Během uplynulých 40 týdnů zhubli tři obézní církevní mládežničtí pracovníci z německého Darmstadtu celkem o 57,5 kg. V rámci akce „Naše špeky na dobré věci“ (Unser Speck fuer´n guten Zweck), jež skončila 31. října, se sešlo 6500 eur, kdy za každý shozený kilogram mohli dárci darovat 1 euro. V závěru mediálně sledované akce šla polovina zisku na dětské oddělení tamní nemocnice a druhá část na církevní práci s mládeží.

GLOSA

Václav Adamec Přišel Mojžíš zpátky ze Sinaje a říká Židům: „Mám pro Vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou.“ Židé: „Jaká je ta dobrá?“ Mojžíš: „Usmlouval jsem

Vtip pro šéfa CIA počet přikázání ze 100 na 10.“ Židé: „A ta špatná?“ Mojžíš: „Nesesmilníš tam zůstalo.“ Tento vousatý vtip s odkazem na desatero má pravdu. Smilnit by se nemělo. A když už se sesmilní, je zajímavé pozorovat, jak se k tomu postaví společnost zejména u státních představitelů. Právě oni svým chováním spoluvytváří ve společnosti nepsané normy, tj. doslova, co je „normální“ a co ne. V Čechách skoro platí „co politik, to Don Juan“. Divný je spíše ten, u koho se o nevěře neví, protože jak se vyjádřil pan Macek, „nevěra může člověka v očích veřejnosti zlidštit“. V tomto kontextu je zarážející číst si zprávu o rezignaci ředitele CIA Petraeuse. Tento (prý velmi populární) generál uvedl, že „takové chování je neakceptovatelné, u manžela stejně jako u ředitele organizace, jako je ta naše,“ a sám odstoupil. Samozřejmě, okamžitě se objevily tisíce spekulací, co je tou „pravou“ příčinou rezignace – viz česká diskuzní fóra. Odstoupení kvůli nevěře by přece věřil jenom naprostý blbec (třeba Američan), ale na nás světoznalce z Čech si s tím nepřijdou… Nevěra možná mohla být jen záminka, nicméně k rezignaci stačila. Země tak z úst představitele vysoké funkce dostává vzkaz, že nevěra není normální. Alespoň ne tam, kde společnost nezapomněla, že přikázání „nesesmilníš“ Mojžíš na Sinaji neusmlouval. ■

prosinec 2012 21

Příběh

vÁNOČNÍ PŘÍBĚH

M

iluju srpnový vítr, když voní a já jedu na kole. Miluju, jak krajina ubíhá a skrze velké stromy podél cesty prosvítá klidná řeka. Obzor je na dosah ruky. Všechno je tak blízko. Ano, můj Bože, měl jsi skvělý nápad – svět je nádherné místo a já do něj můžu patřit – jsem tu doma, díky. Zvolňuju, cesta se svažuje, projíždím po nábřeží kousek za metrem na Vltavské. 70. léta jsou zase tady, čas stojí, opuštěný průjezd srdcem mostu, šedý beton, rezaté dlaždice a kolo drncá jako kůň, co se začal trochu bát. I já se trochu bojím. Jsem jinde, pod světem. Průhledem vlevo mezi betonovými obry je vidět řeka a za ní – náhle tak daleko – hučí život města. Za betonovou konstrukcí mostu se břeh zvolna svažuje k vysoké říční navigaci. Země nikoho, zanedbané akáty, popraskaná hlína a odpadky beze jmen. A kousek dál ještě něco – torza přístřešků, zpuchřelý molitan, starý kočárek, zaprášené igelitky. Kolo pořád pomalu cvrká, všechno ostatní mlčí. A čeká. I já, aspoň na chvilku. Tady se muselo někdy bydlet. No, nic. Jede 22 prosinec 2012

se dál. Průjezd mostem stoupá zpátky na úroveň silnice, párkrát zaberu a jsem nahoře, zpátky v normálním světě, stín a ticho a ten okamžik zůstávají pode mnou, slunce mě vítá a nechává zapomenout.

Bylo pár dní před Štědrým dnem Mrzlo jenom málo, pražského sněhu ještě míň, než aby to vydalo Nohavicovi na novou legrační písničku. S kamarády jsme chtěli udělat něco vánočního. Aby nám to evangelium neztvrdlo jako perník. Aby vonělo a chutnalo ještě víc než cukroví a punč. Vzali jsme tedy perník, cukroví, kafe a punč a šli to dát lidem, kteří by si asi jinak letos nedali. Vzpomněl jsem si na léto a na přístřešky pod Vltavskou. Kdo ví, třeba tam zase někdo bydlí. A třeba už mu dlouho nikdo nepopřál hezký Vánoce. Jsme tři, vystupujeme z metra a v hlavě se honí hodně věcí. Je to jen bezzubé plácnutí do vody – tohle přece nikomu ve skutečnosti nepomůže. Možná spíš naopak - takováhle „pomoc“ akorát udržuje status quo

Fotomontáž Brána

Jak nahoře, tak dole

a  podporuje nemakačenka, aby dál nemakačenkovali. Navíc, jak známo – bezďáci o jídlo nestojí. Chtějí prachy na chlast. Ani z odborného hlediska to neobstojí. Nejedná se o koncepční práci a už vůbec nemůže být řeč o motivaci a efektivní sociálně-revitalizační strategii. A hlavně – podívej se pravdě do očí, hochu – ty přece dobře víš, proč tu ve skutečnosti jsi. Děláš to pro Boha, hm? Pro ty lidi na ulici… Anebo pro sebe? Chceš pomoct, nebo se zahřát pocitem, žes pomáhal? Však ty dobře znáš odpověď… A navíc, kdo ví, na koho narazíme. Ach jo, asi to nebyl dobrý nápad.

V jiném světě Sestupujeme po velkých dlaždicích do průjezdu u řeky. Takhle v té zimě a tmě se z tajemství stává holý strach. Jsme na místě, vykláním se přes betonovou zábranu k navigaci, oči tápou šerem. Přístřešky z léta nikde. Kamarád má pro strach uděláno, přelézá plechové zábradlí, aby se podíval blíž ke břehu. Za chvilku už se nejistě vydáváme za ním. Chvění se teď mísí s úžasem. Ze tmy před námi vystupují obrysy přístřešků, starých křesel a hrnců. Po levé straně se táhne dlouhá a vysoká zeď mostní konstrukce. Na ní jsou za sebou připevněny deky a velké igelity. Se zábradlím jsme překročili hranici, nyní jsme hosty v cizím světě – hosty, které nikdo nezval. Než jsme si stačili rozmyslet, co dál, vyřítilo se ze tmy černé zvíře a se zlověstným štěkotem mi chňaplo po ruce. To už si ho ale pán odvolává a pes mizí zpátky ve tmě. Tři vteřiny ticha, které následují, jsou delší než cokoliv, co se doposud událo. Pak se zvedá nejbližší deka u stěny a spolu se psem vychází vyhublý pán s propadlými tvářemi. „Co je, co se děje?“ „Dobrý den, nedáte si perník a cukroví? Nebo něco teplého k pití?“ Pan (Šíma se jmenoval) nevypadá potěšeně. Pak ochutná, zažene psa a dáváme se do řeči. „Máme toho spoustu, chtěli jsme vám popřát hezký Vánoce, nebydlí tady ještě někdo?“ A pak už se příběh roztáčí na plné obrátky. Jsme opravdu v  jiném světě, ve městě pod povrchem, kde bydlí na 30 osadníků a kde má každý své místo a svou jedinečnou roli. Pan Šíma je strážce brány. Po kafi, na které si přinesl vlastní plecháč, zavolá do tmy a  seznámí nás s poslem a komořím Jirkou. Ten nás uvádí do největší jizby, kterou je výklenek v mostní konstrukci, kde bydlí na matracích asi osm lidí. Jsou dobře vybavení. Mají svíčky, petrolejku, dokonce plynový vařič, dostatek nádobí i starých dek. Všichni jsou velmi překvapení, když nás Jirka uvede dovnitř. „Přišli za náma, mají taky cukroví, čaj a kafe.“ Nedůvěra odchází škvírou mezi betonem a těžkým igelitem. Teď tu všude svítí

nenadálá radost. Služebně nejstarší je pan Vlasák. Má dlouhé zrzavé vousy, husté vlasy a pohled chasidského cadika. Leží pod velkou peřinou a dekou. Uctivě děkuje a říká, že sem za nimi nikdy nikdo takhle nechodí. Vypráví, že už je tu sedm let a jak to tu všechno chodí. Jsme úžasem skoro bez sebe. Je to opravdu jiný svět, platí tu vlastní pravidla a zákonitosti. Není to chaos, je to komunita s osobitým vnitřním životem. Mezitím vstávají další ze svých postelí. I oni jsou zaskočeni podivnou návštěvou. Ptáme se, jak se sem dostali, a  oni se ptají nás, co nás to napadlo. Jeden pán je hluchoněmý. Pořád nás chce objímat, ukazuje střídavě na srdce a na nás a chvilku to vypadá, že pláče dojetím. Po dvou hodinách všichni stojíme a rozpačitě se modlíme Otčenáš.

Čas už zase stojí Po betonovém masivu nad námi se řítí jedno auto za druhým a nikdo tam nahoře netuší, že dole jsou Vánoce… kouzelný Vánoce, kdy na úplném dně Vesmíru kdysi zajiskřilo a na nebi, které nikdy není tak daleko, jak se zdá, se jako v  zrcadle rozsvítila kometa. A od té doby z ní padají jiskry a umí zahřát a zažehnout svíčky a petrolejky úplně kdekoliv.

■ Matěj Hájek

Inzerce

Společné čtení NA KAŽDÝ DEN 2013 Krátké úvahy na biblické texty (Hesla Jednoty bratrské) připravili pro příští rok autoři z církví sdružených v Leunberské konkordii (z Církve bratrské, Církve československé husitské, Českobratrské církve evangelické, Evangelické církve metodistické a Slezské evangelické církve a.v.). Pro ty, kteří by toto čtení rádi využívali, ale mají problémy s četbou běžného tisku, bude k dispozici též ve zvětšeném písmu! Jde o dva sešity velikosti A4, cena je 150 Kč. Čtení ve zvětšeném písmu připravuje, nabízí a objednávky přijímá: Diakonie ČCE – Středisko pro zrakově postižené Klimentská 18, 110 05 Praha 1 t. 222 316 306, 732 324 956 e-mail: [email protected] • http:// szp.diakoniecce.cz

prosinec 2012 23

Exegeze

lukáš 1, 26-38

Pán s tebou! H

ospodin uzavřel smlouvu s  Abrahamem, že se stane otcem hlučícího davu pronárodů (Gn  17,25) a zaslíbil mu zem (Gn 12,7). O naplnění tohoto slova vypráví velká část Starého zákona. Bůh však u  toho neskončil, a o tom se rozhodl Lukáš vyprávět. Nevypráví o starém Egyptě, o dávném Babylónu, o  událostech Hospodinových spásných činů známých jen z  prastarých příběhů otců našich otců. Nýbrž vypráví o tom, co viděli na vlastní oči (autoptai) jeho současníci. Vypráví, jak Hospodin znovu zasahuje do lidských dějin, o  událostech, které si nejen nezadají, ale dokonce překonávají zázračné vysvobození z Egypta. Začíná tím, jak si Hospodin povolává proroka z neplodné ženy, aby následně vyprávěl o  bezprecedentním narození mesiáše z panny, který je počat Duchem Božím. První událost je zcela v  duchu Starého zákona, vzpomeňme na zázračné narození Izáka či Samuele. Ostatně i proto se Jan Křtitel považuje za posledního starozákonního proroka. Stejně jako Samuel bude zasvěcenec Boží, jeho hlavy se nedotkne břitva, nebude pít opojný nápoj. Lukáš přímo připomíná Eliáše, který patří mezi nejmocnější starozákonní proroky. Zároveň je však Jan naplněn Duchem už od mateřského klína, což nemůžeme tvrdit o žádném jiném proroku. Jan přichází před Pánem, aby mu připravil lid pohotový. Zvěst o narození Ježíše je vedena ve zcela novém duchu, v kontrastu ke zvěsti Zachariášově a částečně i k celému Starému zákonu. Archanděl Gabriel se nezjevuje v Chrámu, kde židé obyčejně nějaké Boží znamení očekávali a kde se svého času setkal Samuel poprvé s Hospodinem. Konkrétní místo zjevení zde není zmíněno, neboť podle všeho je nedůležité, respektive je docela obyčejné. Lukáš se ani nezmiňuje, že by se jednalo o zjevení 24 prosinec 2012

ve snu. Zdá se, že se jedná o přímý kontakt uprostřed každodenní práce. V  tom můžeme spatřovat nástup období, kdy lidé budou křtěni Duchem svatým a nebude nadále záležet na místě a společenském postavení. Bůh sám si zde volí příbytek. Narození Ježíše přichází čistě z  Boží iniciativy. Připomeňme, že Jan je dítě vymodlené. Gabriel se proti zvyku nezjevuje otci, respektive snoubenci, aby mu dal instrukce ohledně jména, ale přímo Marii, přičemž Josef zůstává zcela stranou. Marie totiž má osvědčit svou víru, ona se má stát nositelkou naděje celého lidstva. A zatímco ona věří a zachovává tajemství dobrovolně, tak Zachariáš pochybuje a následně je mu na dlouhé měsíce svázán jazyk. Podívejme se nyní podrobněji na zvěstování Marii (v. 26-27). Lukášovo podání dává zcela jasně najevo, že se zde jedná o promyšlené Boží jednání. Bůh nečeká, až se Janovi podaří připravit pro mesiáše lid pohotový, ale již tři měsíce před jeho narozením, posílá archanděla za Marií. U Lukáše je davidovský původ Ježíše zaštítěn skrze Josefa. Andělův pozdrav se podle Mariiny reakce zdá zvláštní (v. 28). Pravdou je, že řecké chaire byl velmi běžný pozdrav a Řekové ho používají i v současnosti, byť spíše při rozloučení. Doslova znamená „raduj se!“, nicméně v době, o níž mluvíme, nese význam

Bc. et Mgr. Libor Duchek (30) Vystudoval teologii křesťanských tradic (ETF UK), literární komparatistiku a řečtinu (FF UK), lektor a hotelový recepční, s manželkou Annou má Almu (2,5 roku) a Amose (2 měsíce) .

obyčejného pozdravu, který dobře vyjadřuje ekumenický překlad.4 To, co Marii zarazilo, nebylo tedy chaire, nýbrž kecharitomené, milostiplná. Toto slovo, jak je vidět, je od stejného základu (charis – milost, líbeznost, láska). Osud člověka v antice byl vázán na vztah, který měl kdo s božstvem. Pohyboval se mezi dvěma póly – milostí (charis) či hněvem (eris).5 Řecké perfektum6 vyjadřuje děj, který má svůj počátek v minulosti, nicméně jeho následky trvají v přítomnosti. Bůh ji zahrnul svou milostí, která na ní stále spočívá.7 Marie ovšem neví, že by se jí něco takového stalo. Výraz „milostiplná“ vyjadřuje tedy vyvolenost. Marie této vyvolenosti nerozumí a naplňuje ji posvátná bázeň, proto ji anděl následně vybízí, aby se nebála. Ho kyrios meta sú. „Pán s tebou!“ byl také běžný pozdrav.8 Jedná se o požehnání. V rozepsání by se dalo asi říci: „Veškeré Boží požehnání, které Pán sesílá, ať zůstává u tebe.“ Pánem se zde rozumí Hospodin.9 Marie, naplněna bázní, přemítá. Gabriel pohotově pokračuje a zvěstuje jí narození krále Izraele, v tom tedy spočívá její vyvolení. Až do v. 34 se zdá, že jde pouze o naplnění prorockých očekávání, že se narodí člověk, který bude druhým Davidem.10 David a jeho následníci byli chápani jako synové Boha. Královský trůn Izraele byl uprázdněný, respektive seděl na něm Bůh a zase bude. Marie se nediví, že bude kralovat navěky, jelikož tento vyvolený má být stvořen samým Bohem. Teprve další odpověď Gabrielova však ukáže velikost milosti, která spočinula na Marii. Zastíní ji Duch Svatý. Stane se druhou Evou, která nepodlehne pokušení, která porodí druhého Adama. Skrze Marii se bude opakovat stvoření a nikoliv tak, že staré bude zničeno jako za Noeho, ale že milost Boží prokvasí celý svět a učiní ho Božím královstvím. Kristovou krví bude stvoření prosoleno a celé proměněno. Marie, když nahlédla tento plán, uvědomila si svou nepatrnost. Doslova říká: „Hle, otrokyně Pána.“ Připravena přijmout Krista jako první. ■ 1 Kromě tedy toho, že víme, že se odehrálo v Nazaretě. 2 Této spekulaci nahrává i pozdější narození ve chlévě. 3 Zároveň tento časový údaj vedl k určení svátku narození Jana Křtitele přesně půl roku před Vánocemi, které jsou devět měsíců po svátku Zjevení Panně Marii. 4 Stejný pozdrav používá sám vzkříšený Ježíš, když zdraví ženy (Mt 28,9). 5 Zatímco Bůh Izraele byl žárlivý a trestal hřích, tak řečtí bohové žárliví v podobném smyslu sice nebyli, ale byli navíc závistiví. 6 Zde se s ním setkáváme v pasivní formě participia. 7 Podobně ho naplnila milost k Noemovi, Mojžíšovi a Davidovi. 8 Nalezneme ho u Sd 6,24 a Ru 2,4 9 Pozdrav později hojně užívali křesťané, kde ovšem tento titul připadal již vzkříšenému Ježíši. 10 V.32 je narážkou na královský instituční rituál.

PoznáMKy

Jaký Pán má být s Marií? Výraz „Pán“ má v Písmu poměrně zajímavou historii. Můžeme najít hned několik výrazů, které jsou takto v ekumenickém vydání přeloženy: kyrios, despotés, epistatés, didaskalos, rabbi, adonai atd. Mimo jiné i výraz baal znamená pán. Otázkou pak bylo, čeho je pánem – většinou nějaké lokality, nejčastěji návrší. Konečně i Hospodin se zjevil Mojžíšovi na hoře, načež musel dlouhá staletí Izraelity přesvědčovat, že je Pánem nejen mimo Sinaj, ale i v hlubinách moří. Pánem, podobně jako v češtině, se rozuměla jakási autorita, ať už božského či lidského původu, vůči které se cítí někdo podřízený. Pro komunikaci s daným božstvem bylo pro starověkého člověka důležité znát jeho jméno. O to ostatně usiluje i Mojžíš při setkání s Hospodinem. Nicméně znalost pravého jména božstva či démona se používala nejen k oslovení, ale zneužívala se také k magické manipulaci. V tomto kontextu je pak dobré číst desatero, co se týče Božího jména. Při četbě Starého zákona se proto mezi Izraelci a následně i židy v diaspoře rozšířil zvyk nečíst nahlas svaté jméno Hospodina, které Bůh zjevil Mojžíšovi v ohnivém keři, aby k jeho zneužití nedocházelo. Skládalo se ze čtyř písmen (JHVH), odtud řecký výraz tetragrammaton. V textu se při recitaci – dříve se četlo takřka výhradně nahlas – nahrazovalo slovem adon či adonai (Pán, můj Pán – hebrejština místo přivlastňovacích zájmen používá významotvorné koncovky). Hebrejština také v principu nevyjadřuje samohlásky, a není proto zřejmé, jak se co čte. V literární tradici bylo tedy neodmyslitelné ústní předání. Správnou výslovnost později znali jen velekněží a pronášeli ho jen jednou ročně na Den smíření ve velesvatyni. Později texty byly punktovány malými značkami naznačujícími správné čtení. Výsledkem mimo jiné bylo, že jméno JHVH bylo punktováno jako Adonai. Odsud novodobé chybné Jehova. V Gabrielově pozdravu „Pán s tebou!“ je tedy zřejmě myšlen Hospodin, Bůh, který zjevil své jméno Mojžíšovi a jemuž Izraelci říkají jednoduše Pán. ■

prosinec 2012 2

Etika

Závislosti všeho druhu Vedle společensky zavrženíhodných závislostí na alkoholu, drogách či pornografii, existují legální ba adorované závislosti, jako jsou televize, internet, čokoláda, děti, partner, anebo workoholismus, perfekcionismus…

S

lyšíme-li o závislostech, vyvstane nám nejčastěji před očima obraz motajícího se alkoholika nebo zhuleného narkomana. Nenechme se ukolébat pocitem, že se nás podobné záležitosti netýkají. Podíváme-li se na svůj život jen trochu pozorněji, zjistíme, že jsme všichni „závisláci“.

Každý člověk závislákem Zkusme si udělat jednoduchý test. Sedněte si a  na kus papíru napište, na čem všem jsme závislí. Napišme i návyky, které vnímáme kladně. Zjistíme, že jsme závislí na jídle, které nám chutná, na blízkých osobách, na své práci, na ranní sprše, na kokosové tyčince, na mobilu v kapse. A to o sobě zdaleka nevíme vše. Kuriózní problém řešil český ombudsman: Jistá rodina si jeho úřadu stěžovala, že po vybudování protihlukové stěny už neslyší tradiční hukot vlaku, na který byli navyklí. Něco jim zmizelo ze života, a to v takové míře, že dokonce požádali o pomoc veřejného ochránce lidských práv. Jak podivné jsou cestič-

ky vepsané do našich mozkových drah! Jsme závislí. Mnohé skryté návyky nám dojdou až v době půstu, na dovolené, ve chvíli, kdy vypnou proud, po smrti blízkého, či nejhůře v léčebně nebo nemocnici.

Dobré návyky Jsou návyky dobré, zdraví prospěšné, duši opečovávající. Biblický Daniel měl návyk čtyřikrát denně se modlit při otevřeném okně. Pán Ježíš měl svůj obyčej – být v sobotu v synagoze. Jiní mají dobrý návyk běhat po kopcích. Při pohybu se uvolňují duši obveselující endorfiny, a tak lidé sportují. Je ale zvláštní, že k dobrým návykům se musíme často nutit. Vyžadují sebekázeň. Ale nakonec přinášejí radost. A tato radost je někdy zaváta pod špatnými závislostmi. Musíme ji znovu objevovat. Rád slyším od svých přátel, že chodí do práce pěšky, že obnovili svůj modlitební život. Kéž z návyků vznikají posvěcené návyky, které potřebujeme na věčnost. Dávají řád životu a posléze i hledanou svobodu. Ale o tom až na konci článku. Musíme se věnovat temnější stránce našich životů.

Zlé návyky To jsou ty závislosti. Plíživě se vloudí do našich životů. Jsou lákavé a nabízejí rychlé, až zkratovité uspokojení. Dlouhodobě přinášejí hořké a trpké plody: škody na těle, na duši i ve vztazích. Tehdy člověk s hrůzou zjistí, že bez závislosti to nejde a s ní taky ne. S hlubokým vhledem popsal Pavel trojstupňovou cestu k hříšné zatvrzelosti: „Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci.“ Prvním krokem je otupění, zapomenutí na radost z dobrých zvyků, pak přichází neschopnost sám sebe ovládat a potom propadnutí vášním.

Jsme svobodní?

Ing. Petr Kučera Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, teď kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostové unii a Diakonii CB.

26 prosinec 2012

Právě sepsání, k čemu všemu jsem připoutaný, mě přivedlo k pokoře při pohledu na ty, kdo podlehli vášnivé závislosti. Udělejte si onen test, o kterém jsem psal na začátku článku! Postěte se občas od zdánlivě běžných zvyků. Nečíst noviny, nejíst u televize či internetu, nejíst měsíc sladké, nepít černý čaj. Nedáv-

Foto archiv

no jeden chlapec v našem sboru měsíc nepil CocaColu. I tuto zdánlivou maličkost jsem ocenil. Jsme přiháčkováni kdečím k tomuto světu, k tomuto věku. Jakákoliv závislost se může proměnit v neblahou vášeň. Znám kazatele, kteří znervózní, pokud nemají odkázanou svou měsíční dávku kázání. A co workoholizmus, závislost popsaná v literatuře? Křesťan má být člověk pracovitý, dokáže však i odpočívat? Co peníze? Kdo by je neměl rád! Ale přílišné milování peněz je záhubné. Ale může to platit i naopak. Bezdomovec závislý na svém nicnedělání může prožít svobodu a radost z dobře vykonané práce. Chudý člověk spoutaný svou chudobou se může stát svobodný, získá-li pravidelný slušný příjmem. A pak se to zase může otočit. Svět závislostí není černobílý.

Závislácká doba Můžeme konstatovat, že žijeme v době zmnožení šancí k nesvobodě. Pořady o vaření povzbuzují k hýčkání chuťových buněk, informační technologie svádějí k těkání po internetu, který se vkradl do všech koutů země, problém pornografie na dosah kliknutí myší nabývá na závažnosti. Televizi už jako závislost ani nevnímáme. Pokud pociťujeme nutkavost do té míry, že nás přemáhá, může to být varovné znamení.

Konečně svobodný Křesťan je svobodný. Dávno, v nedělní besídce, se nás „tetička“ (v Kristu) Věra Dostálová ptala, zda se člověk může stát zcela svobodný. Jako pubertální chlapec jsem tehdy rozvíjel svoji teorii nespoutaného života na pustém ostrově. Překvapením mi byla odpověď tetičky učitelky: „Plně svobodný můžeš být jen v  Pánu Ježíši Kristu.“ Její přesvědčivě pevná odpověď se mi vryla do paměti a často se k ní dodnes po desítkách let vracívám. Časem jsem pochopil, že člověk je spoutaný buď vnějšími

závislostmi, nebo vnitřně sám sebou, nejčastěji obojím. Teprve když se rozhodne být závislý na Bohu, doslova otrokem Krista, snaží se jemu líbit a jemu sloužit, stává se svobodnějším od okolností i od sebe samého. Následovat Krista se vyznačuje vědomím, že nepatřím sám sobě, ale svému Spasiteli. Z tohoto vztahu plyne i radostná a poslušná sebekázeň. Na papíře to vypadá hezky, ale v reálu jde o každodenní boj o naplnění rady apoštola Pavla: „Místo starostí o tělesné touhy se oblečte do Pána Ježíše Krista.“ ■

osobní zkušenost K sepsání seznamu závislostí nás na jedné přednášce vyzval Petr Král, hlavní „myšlenkolog“ organizace Teen Challenge, která se věnuje všem postiženým spoutanostmi. Ta přednáška mi otevřela oči a nastavila zrcadlo. Ano, piji kávu často a rád a vždy před Velikonocemi si čtyřicet dní dokazuji, že ji nepotřebuji. Nejsem závislý na televizi – nemám ji, ale do života se mi vkradl internet a má propojenost s ním mě znepokojuje. Chytrý telefon proto zatím odmítám, bojím se „zblbnutí“. Jsou i závislosti skryté, o kterých se nechce moc mluvit a objevuji i přiháčkování, o kterých jsem ani nevěděl. Abych dokázal lépe pracovat se svými návyky i zlozvyky, požádal jsem o pomoc vnějšího trenéra, zbožného misionáře, specializovaného na tzv. koučink. Občas se setkáme. Potřebuji nad sebou laskavou hůl, jako každý jiný sportovec. A křesťan je běžec! Potřebuje trenéra. (Manželku, která by mě trénovala, nemám.) A vím, že na zemi nikdy nebudu hotov sám se sebou. Klopýtavě běžím k cíli.

prosinec 2012 27

KULTURA

Adventní koncerty a výstava starých hudebních nástrojů

Harmonia v Kolíně V

letošním adventu proběhne v Regionálním muzeu v Kolíně výstava starých hudebních nástrojů. K prohlédnutí zapůjčí hudební nástroje kolínské muzeum, Tomáš Najbrt z Prahy a také já zapůjčím ze své soukromé sbírky několik harmonií. Harmonia miluji. Vzpomínám, jak jsem se jako dítě ve dvanácti letech v Českých Budějovicích na tento nástroj naučila doprovázet svou první kancionálovou píseň – Pán Bůh má síla jest. Ještě dnes se dovedu vžít do pocitu radosti, že se mi hraní povedlo a že jsem nějakým způsobem užitečná. V dorostu jsme se učili hrát i na jiné nástroje, ale zvuk harmonia mně učaroval. Měla jsem ráda „forte“ a svěží rytmus. Čím šikovněji se vytáhly rejstříky, jak rychle se šlapaly měchy či používaly kolenáče, tím harmonium krásněji znělo. Ve čtrnácti letech jsem v plzeňské modlitebně „objevila“ klasické varhany. To byl silný zážitek! Doprovázení se pak stalo mou životní láskou. V paměti mi obzvlášť utkvěla vzpomínka na plzeňská adventní shromáždění, na které chodilo mnoho mimocírkevních lidí. V 80. letech nebylo kde načerpat naději z Adventu a Vánoc a my jsme s mládeží i pěveckým sborem hráli a zpívali z plných plic. I když mě církevní hudba zcela pohltila, směla jsem prožívat, že všechno to radostné hraní i zpívání je pouze doplněním zvěsti o Božím příchodu a pozvá-

náš tip Naši pěvci Vánoční koncert 14. 12. 2012 v 19.30 hod v pražském kostele U Salvatora (farní sbor CČE – Salvátorská 1, Praha 1). Vstupné dobrovolné. Sbor vznikl v roce 1986. Již od počátku pracuje pod vedením harfenistky Lydie Härtelové, absolventky pražské AMU, členky SOČR. Sbor nejprve sdružoval především evangelíky, během let se rozšířil nejen početně, ale i konfesijně, takže dnes můžeme hovořit o sboru skutečně ekumenickém. V současné době je tvořen asi čtyřiceti mladými lidmi.

28 prosinec 2012

ním k následování Krista. Dnes, když v našich modlitebnách zní elektrické varhany či elektrické kytary, popadla mě touha vrátit se k těm starým, zvučně a radostně znějícím harmoniím.

Jedno z vystavených harmonií, František Fabiánek, bylo vyrobeno po r. 1900. Koncerty se konají v kolínském Regionálním muzeu vždy od 14 hodin.

První adventní neděli 2. prosince otevře Tomáš Najbrt kolínskou výstavu, kdy spolu zazpíváme vánoční písně za doprovodu některých z vystavovaných nástrojů. Druhou adventní neděli 9. prosince zaznějí písně od Johanna S. Bacha, Georga F. Händela a dalších skladatelů v podání sopranistky Johany Černohorské z Ostravy. Zpěv na harmonium doprovodí kolínský klavírista Václav Mlčoch. A třetí adventní neděli 16. prosince uzavře cyklus koncertů komorně vokální amatérský soubor KVAS z Prahy, v jehož podání uslyšíme české i cizojazyčné písně vánoční z různých období. Zpívanou zvěst proložíme básněmi a biblickými verši. Modlíme se, aby letošní čas Adventu a Vánoc byl skutečným zastavením pro ty, kdo hledají. Toužíme, aby návštěvníci koncertů „slyšeli“ a „viděli“, že Ježíš Kristus je živou nadějí pro tento svět! Pokud to nemáte do Kolína daleko, srdečně zveme! Všechny koncerty začínají ve 14 hodin.

■ Bohuslava Najbrtová

OTÁZKA PRO Cesty

Tomáše Najbrta

Zdena Šafka Řeháková. Obrazy a kresby, Praha City Center, Klimentská 46, Praha 1, Výstava se koná v 1. patře do 30. září 2013, Po − Pá 10:00 − 17:00 hod.

hudebníka, multiinstrumentalistu, skladatele a dirigenta

Výstava se koná v rámci cyklu Umění pro kancelář. Projekt, za nímž stojí kurátorka Maya Lukas, vznikl před šestnácti lety s cílem podpořit kulturní život a umění v Praze. Za tu dobu představil už víc než 350 umělců. Autorka představuje více než třicet barevných olejů a pastelů z let 20102012. Hlavním tématem výstavy Cesty jsou dvojice lidí „na cestě“. Trvalou inspirací Zdeny Řehákové je vlastní život a dění v bezprostředním okolí. Obrazy zachycují nejen její přátele a blízké, ale také proměny počasí a přírodních cyklů, které zabarvují různé nálady při jejich pozorování. Zdena Šafka Řeháková vystudovala VŠ umělecko-průmyslovou. Kromě navrhování kostýmů pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci a oděvů pro vlastní firmu pracovala také jako asistentka na katedře designu na Technické universitě v Liberci. V roce 1994 oblékla výpravu českých sportovců na olympiádě v Lillehammeru. Výstavou autorka – matka dvou dětí, která si s manželem vzala do pěstounské péče ještě tři sourozence z Klokánku – podpořila Fond ohrožených dětí. Bronislav Matulík

Marnotratný Bůh Timothy Keller, Vydal Triton 2011, 127 stran Autor na formátu podobenství o marnotratném synu představuje dvě lidské základní životní cesty – cestu dodržování pravidel a cestu objevování nových věcí. Poukazuje na to, že zatímco v Ježíšově době byli k Ježíši přitahováni především „mladší synové“, dnes je tomu naopak. Většina lidí v dnešní církvi jde cestou dodržování pravidel. Pokud však naše shromáždění nejsou pro mladší bratry přitažlivé, je otázka, zda církev přináší poselství, jaké přinášel Ježíš. Kniha nabízí nový pohled na podobenství, které v sobě nese samu podstatu křesťanské zvěsti. Nejen ztraceným ve světě, ale i těm, kteří nikdy nepřekročili žádný příkaz, je z Boží strany nabízena pomoc. Keller ukazuje, že problémem obou synů je jejich vlastní sobectví. Oba využívají otce k tomu, aby získali to, co si sami přejí, i když každý svým způsobem. Do tohoto podobenství také nově vkládá i Opravdového staršího bratra, který nejen plnil Otcovy příkazy, ale který i naplnil Otcovu vůli. Tohoto pravého bratra vidí v Ježíši, na jeho náklady jsme znovu začleněni do Boží rodiny. Jedinou cestou, jak uzdravit srdce křesťanské víry, je vědomí, že tohoto Opravdového staršího bratra potřebujeme. Kniha je napsána velmi čtivě. Osloví nejen ty, kteří se k Bohu vrací, ale i ty, kteří již dlouho navštěvují křesťanská shromáždění. Miloš Hejzlar

V čem je kouzlo staré hudby a starých nástrojů, jako je mj. harmonium? Může se jimi dnes nadchnout mladý člověk, který je odkojený pouze moderní elektrickou muzikou? Hudební nástroje jsou pro mne přitažlivé všechny. Probouzejí ve mně zvědavost, zkouším zvuky a baví mne jejich mnohdy důmyslná technická řešení. Tóny a barvy, jaké už dnes slýcháme málokdy. Většinou nejsou hlasité, ale šalmaje a dudy se prosadí i z dálky. Protože nepotřebují reproduktory, stačí na ně položit prsty nebo prostě foukat a už zní hudba nebo aspoň tóny. Stejně jako staré roubenky, hrady a zámky nebo auta veteráni podněcují moji fantazii. Připomínají mi přírodu, kde je vše důmyslně a geniálně jednoduše propojené. Stvořitel je ještě zřejmě součástí našeho světa nebo nad ním… Podobně i převleky, klobouky a kostýmy, stejně jako ty mnohdy pozapomenuté hudební nástroje a jejich zvuky, mi dávají možnost prožívat neznámé světy, doby a krajiny a vztahy… Moderní nástroje jsou také fajn, ale intimita loutny, určitá naivita a bezprostřednost harmonia nebo mandolíny jsou mi bližší. Nevyžadují virtuozitu. Odkazují bezprostředně ke zpěvu. A to je prostředek, jenž pozvedá mysl vzhůru. Osvobozuje duši. Současná koncertní či populární hudba je hodně předmětem byznysu. Ta starší nebo lidová muzika jsou jako procházka, jako prázdniny. Nemusím pracovat, jen si tak hraju… Zajímají mne také staré zpěvníky a písně v nich. Jak naši předkové cítili Boha. A tu mi dávají smysl z módy už vyšlé slovní obraty s doprovodem a souzvuky třeba citery, harmonia, varhanního pozitivu a zobcové flétny. ■

prosinec 2012 29

SERIÁL

Malá velká síla Parabolé

Od příštího vydání časopisu BRÁNA budeme uveřejňovat moderní podobenství. Na základě soudobého pozorování světa si ukážeme, co nám Pán Bůh skrze své stvoření říká. Nyní si ale řekněme obecně, co výraz „podobenství“ znamená. Podobenství (ř. parabolé – položení vedle sebe) vysvětluje určitou myšlenku, nebo uvádí ponaučení pomocí vzorového jevu, jednoduchého obrázku nebo příběhu z běžného života. Vedle podobenství existuje také alegorie (ř. allegoría – říci věci jiným způsobem), někdy zkráceně jinotaj. Jak překlad napovídá, znění či podoba má vypovídat o něčem jiném, smysl je skrytý a úkolem je

V kvásku během kvašení vzniká plynný oxid uhličitý, který následně v těstě způsobuje pórovitost a tím kyprost.

O kvasu Pověděl jim i toto podobenství: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ (Mt 13,33) Jedná se o jedno z nejkratších podobenství ze série o království nebeském u Matouše 13. Zajímavé je, že v jiných biblických textech je kvas (ve smyslu buďto „kvásek, nebo droždí“) používán v negativním smyslu jako symbol špatnosti (Mt 16,6; 1 Kor 5, 6-8), ale u  Matouše nic nenasvědčuje, že by Ježíš myslel na něco špatného. Tématem je kontrast mezi 30 prosinec 2012

nepatrným množstvím kvásku, případně droždí, a velikým množstvím mouky – 3 měřice představují téměř 40 litrů mouky, ze které by se dal upéci chléb pro zhruba 100 lidí. Kvas vypadá na první pohled jako méně důležitá přísada, je však nezbytný, aby postupně vykynulo celé těsto. Samotný kvas a vedle těsto z mouky bez

z fiktivního se dobrat k reálnému smyslu. U alegorie je každý detail důležitý a má svůj skrytý význam. Smyslem podobenství není převyprávět v maskovaných termínech jiný příběh, ale realistickým obrazem osvětlit určitou pravdu jako odpověď na určitou otázku. Skutečností je, že někdy jsou i drobnosti v příběhu důležité, ale není to důvod k detailnímu výkladu podobenství. Podobenství máme většinou spojena s Pánem Ježíšem a synoptickými evangelii, i když je můžeme nalézt i na jiných místech Bible (např. 2 Sm 12, 1n; Ř 11 apod.) V jistém období působení Pána Ježíše měla velká část jeho vyučování právě formu

kvasu by nebyly k ničemu. Teprve patřičné smísení obojího vede ke vzniku dobrého chleba. Křesťané – občané Božího království – mají být kvasem ve světě kolem a ne se stáhnout „na jednu hromádku“ a tam „zakysle“ přežívat a říkat si: „Dělejte si, co chcete, ale beze mě.“ Naším úkolem je působit kolem sebe a vše prostupovat, jako kvas. Toto podobenství – spolu s předchozím podobenstvím o hořčičném zrnu – je také označováno jako podobenství o růstu. Těsto s kvasem významně zvětší svůj objem. I Boží království začalo nenápad-

inzerce

podobenství. Změna způsobu výkladů byla zřejmě náhlá, učedníci se proto ptali „proč“ (Mt 13,10). Účel byl dvojí: ulehčit pochopení těm, kteří chtěli slyšet a skrýt pravdu před těmi, kteří slyšet nechtěli. Kristus svými podobenstvími přibližoval Boží království, význam modlitby, popisoval vztahy mezi lidmi, správnou službu, upozorňoval na svůj druhý příchod, Boží soud atp. Používal obrazy z přírody (hořčičné zrno, plevel mezi pšenicí), z práce (rozsévač, ztracená ovce, rybaření) a z běžného života (kvas, hrající si děti). Vyobrazená podobenství byla vždy tehdejším posluchačům známá. Doba se změnila, život je jiný, obklopují nás jiné věci, i způsoby práce jsou jiné než před dvěma tisíci let, a tak i podobenství jsou jiná. Držme se však osvědčených principů: snažme se pochopit podobenství ve vztahu ke Kristu a k Božímu království; nepřehlížejme prostředí, ve kterém žil Kristus a ve kterém žijeme my a vždy hledejte ústřední myšlenku. Na podobenství o kvasu si ukážeme, jak Pán Ježíš pozoroval známý chemický jev a jak ho vyložil v souvislosti s Božím královstvím.

ně a sotva viditelně, ale brzy mělo ve světě významný vliv. Konečně je pro nás toto podobenství i  povzbuzením. Těsto nevykyne okamžitě, ale pokud jsou přísady kvalitní, vykyne po určitém čase, který závisí na teplotě okolí a dalších podmínkách – nejde tedy o rychlost, ale o konečný cíl. Tak i naše působení, naše práce, kterou vynakládáme pro Boží království, nemusí mít okamžité, viditelné výsledky, ale objeví se svým časem. Tento čas je však v rukou Božích – je to Jeho dílo, kde my jsme jen nástrojem. Růst Božího království závisí především na Pánu Bohu samotném a  ne na nás. ■ Pavel Chráska Příště: zpětná vazba

Celorepublikový pěvecký sbor CB

EFFATHA

Nová sezóna před námi

Na letošním Adventním setkání v Kutné Hoře bude završeno další období, ve kterém se členové sboru Effatha sjížděli ke svým zkouškám a vystoupením. Bylo jich opravdu hodně, sbor mohl sloužit v několika českých sborech CB, např. v Hradci Králové, Pardubicích, Táboře, Písku, Brně a v Litomyšli. Velkým povzbuzením pro sbor byla návštěva Slovenska. V loňském roce jsme zpívali na Staré Turé, v Košicích, Prešově, Michalovcích a Hermanovcích, v září 2012 jsme navštívili Bratislavu a Levice. Jeli jsme tam s mottem: „Máme Vás, Slováci, rádi!“. Nyní se otevírá možnost pro nové zpěváky, aby se k této formě služby na další tři roky připojili. Zveme Vás, kterým je služba zpěvem blízká, chtěli byste se podílet na práci sboru a je Vám 15 - 55 let. Po třech letech nás je 65 (zpíváme ale od roku 1989). Zpěváci se sjíždějí ke zkouškám 5x ročně vždy do některého ze sborů CB. V prvním roce, tedy v r. 2013, se budou setkání konat vždy v sobotu a  bez veřejného vystoupení, protože se budeme učit nové písně. V dalších dvou letech budou zkoušky již spojeny s nedělní službou v místě konání. Effatha pořádá také koncerty a zájezdy podle přijatých pozvánek. První setkání sboru bude 26. ledna 2013 od 9 do přibližně 17 hod. ve sboru CB v Hradci Králové. Pokud chcete přijet, napište do 21. 1. 2013 na adresu: [email protected] své jméno a sbor, ze kterého jste (popřípadě církev, nejste-li z CB). Na tuto adresu posílejte i své případné dotazy, nebo můžete volat na mobil: 731 483 270. Těšíme se na Vás! Jana Petriláková - Effatha prosinec 2012 31

ZAMYŠLEnÍ

BlAhoslAv KošŤáK

A

ni jsme se nenadáli a Vánoce jsou před námi i se svou pohádkovou atmosférou. Byly to a budou Vánoce dětí a jejich snů, svátek rodin a štědrosti. Je přece až s podivem, jak se jinak ateističtí lidé našich dnů k té pohádce Vánoc hlásí. Vyřknou sice leccos nepěkného, hubují na nákupy, ale vzpomínají na své dětství a okna, dveře, ulice, náměstí, hřbitovy zdobí vánočními symboly. Blahopřejí si a skutečné dárky dávají, jako by to bylo přece jen skutečno a ne jen pohádka. Jsou patrně na rozpacích nad sebou samými a chtěli by, velice by si v skrytu duše přáli, aby to jenom pohádka nebyla. A co my, lidé věřící, k té pohádce? Vánoční příběh je opravdu pohádkový. Vše je krásné a milé, ba andělské, a vše dobře dopadne vzdor tomu, že v hospodě nebylo místo. Tak to pokaždé prožívají naše děti a my jim s radostí v kostelech a modlitebnách vystrojíme krásný vánoční strom a kdesi ve výši zavěsíme zlatou rohatou hvězdu s mohutným ohonem. Je nám přitom dobře jako těm dětem. Jenže snad právě u té hvězdy vánoční příběh mění svůj čistě pohádkový ráz. Ta usměvavá hvězda totiž přivede mudrce do Jeruzaléma k Herodovi králi a ten to nebere ani v nejmenším pohádkově. Narozený král je pro něj nebezpečným sokem, a když to nejde jinak, totiž, když mu moudří mudrci utečou, nikdo neporadí. A i královské dítě, jak známo, se od jiných těžko rozezná. Nechá povraždit Betlémská nemluvňátka, mezi nimiž ten král přece musí být. Konec pohádky! Tento konec se o Vánocích ani po Vánocích už nevypráví. I to je dobře, pokud jde o děti. To se jednou dočtou samy, až budou umět číst, až objeví tu podivnou Knihu knih. A ta hvězda? Inu, byla tam, o tom nemůže být pochyb. Podivně zářila na temné noční obloze. 32 prosinec 2012

Kdo se na ni zahleděl, ptal se, co to má znamenat. Kometa to byla těžko, mudrci byli jistě zkušení hvězdopravci a komety znali. Ty byly odedávna považovány za znamení příchodu katastrof. Vyznali se ve hvězdách, ale zde viděli jedinečné znamení slavného krále. Zrodí se Král! To by v kometě vidět nemohli. A zkušený hvězdář si hvězdu s vlasaticí nesplete. Takže ohon té hvězdy odpadá, ten také v Bibli nikde nenajdeme. Ne, to nebyl sen! Ta hvězda byla skutečná. Dnes už sice na astrologii moc nevěříme, ale uznejme, že ti lidé hvězdy znali daleko lépe než my, byli to odborníci. Kolik jich bylo? Dohodli se a sešli snad tři, nevíme přesně, kolik jich bylo. To si jeden nevymyslel, všichni se na tom shodli. Pozorovali ji a došli ke stejnému závěru, že je to znamení o narození židovského krále. Nejen nějakého krále! To musí být onen král zmiňovaný ve starobylých záznamech, neboť ten nebeský zjev je naprosto výjimečný a má na obloze to pravé umístění i ten pravý symbol. Byli o tom tak přesvědčeni, že se rozhodli uspořádat výpravu a zrozeného krále najít. Ovšem vzdát mu také po východním způsobu pocty! Tu se ocitáme my lidé jednadvacátého století sice v nezvyklé dávnověké atmosféře, ale zcela mimo pohádku. My hvězdy na obloze sami už moc nepozorujeme, obloha je příliš přezářena městským osvětlením, ale známe je ze zpráv, z kosmických výzkumů, čteme o nich, máme na ně satelitní dalekohledy i nějaké Nobelovy ceny. Naše ponětí o nich je jiné než u těch astrologů, ale není pochyb, že byly dávno před námi a budou. Ta hvězda! Byla to snad nova, hvězda, která na krátký čas vzplane a vše na noční obloze přezáří. Nebo konjunkce, řídký úkaz, kdy dráhy planet se na obloze protnou a splynou? Snad dokonce právě ty velké planety naší soustavy: Jupiter se Saturnem? Ach, ti mudrci se nevyznají v mlhovinách, supernovách, kvasarech ani černých dírách. Škoda. Neměří vesmír světelnými roky. Vyznají se dobře jen v souhvězdích a podle toho uvažují. Nejedou na průzkum. Berou však s sebou i dary. Jedou najisto. Ani my bychom nestrkali do kapes dárky jen tak, že se nám někoho podaří snad najít. Tohle není učený výlet. To je královská návštěva. Ty dary nejsou laciné. V pouštích, či horách, není vždy bezpečno. Sestaví karavanu. Neznají cíl přesně, ale hvězda je vede. A tady už nám selhává fantazie. Jak je ten nebeský zjev vede? Ne, kompas jistě ještě neměli, snad cosi jako – astroláb? Přesné to astrologické zařízení zcela není, tak jedou tam, kde se nový král dá čekat, do Jeruzaléma. Dojedou až k Herodovi králi. Ten se právem poleká.

Foto archiv

Cože? Židovský král? To jsem přece já, myslí si Herodes, ale navenek se usmívá a lstivě s mudrci rozmlouvá. To je důležitá zpráva! Ví tady někdo něco? Je tu nějaké hlášení nebo snad proroctví, kde se má ten král narodit? Rabíni se uklánějí, ale nejsou na pochybách. Mají takové proroctví v Písmu. Přinesou patřičný svitek a  čtou Micheáše proroka: „Ale ty Betléme Efrata, z tebe mi vyjde ten, kterýž má býti Panovníkem.“ Tedy Betlém! Betlém! Herodes spřádá své plány a mudrci sedlají velbloudy. Cíl je blízko. Jedou tedy až do Betléma a  tam toho krále najdou. Podivné okolnosti. Dítě v jeslích. Hvězdný jev září nad městem. Ale oni se klaní skládajíce k nohám krále své dary. Nepochybují o jeho totožnosti. To jim jistě ještě někdo tajemný musel na místě poradit, aby to dítě a jeho matku rozeznali v tom zmatku všednosti. Hle, mezi Herodovými zvědy byl někdo, kdo věděl, a přece mlčel. Herodes je vzteklý zlobou, ví příliš málo! A mudrci mizí ve tmách. Příběh končí. Je přece jen pohádkový, a přesto úžasný. Je po Vánocích a my opět v našem všedním světě. Nad námi, jak už víme, vesmír plný mlhovin, kvasarů, plynných těles, černých děr. O tom nepochybujeme, i když to nenahmatáme. Planety rotují a postupují setrvačností v dané hře přitažlivosti po přesně vymezených oběžných drahách v odstupu od Slunce. Mezi nimi naše podivná, modrá, nepatrná Země. Záření vesmírných těles má, vzhledem k vesmírným vzdálenostem, patřičnou lhůtu k tomu, aby dostihlo lidské oko; lhůtu nepředstavitelně velkou, a přece jednoznačně danou. Jaká to musela být stvořitelská režie, aby vznikla ta pravá souhra jevů a  ta hvězda zazářila v pravý čas a v pravém místě na obloze! Můžeme se jen divit, ne chápat. Proroctví, které splynulo s vesmírným určením oné hvězdy tu máme dosud, můžeme je najít a číst jako tehdy kněží, na stejném místě i v naší Bibli. Poselství hvězdy pochopili cizinci, lidé vzdálení a zdánlivě nezúčastnění, mudrci jiné starobylé moudrosti. Diváci jakoby z jiného světa. Je to vše pohádkově krásné, až nepochopitelné. A přece je to nepohádkové, vesmírné skutečno. V tom příběhu je ukryto stvořitelské svědectví, že On, ten v  Betlémě narozený, byl skutečně král, ten jedinečný očekávaný Mesiáš. ■ prosinec 2012 33

K DISKUSI PŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA

Šašek nebo král? Jakou váhu přisuzujete volbě prezidenta? Máme vůbec na výběr? A jakého kandidáta byste si osobnostně představoval?

členka sboru CB v Liberci, malířka, www.safka.cz

Přímá volba prezidenta bude mít v Česku premiéru a mnozí si, ať už oprávněně nebo ne, slibují, že se budou bezprostředně podílet na výběru důležité „hlavy státu“, která bude v určité míře reprezentovat a prosazovat i jejich názor. Jenže náš prezident nebude mít moc ani pravomoc někdejších králů a nemůže být ani šaškem (v nejlepším slova smyslu), kterému se přisuzuje moudrost a svoboda vyjadřovat názor odlišný od mocenského. U svého prezidenta bych si přála, aby se mohl v co největší míře zhostit rolí obou. Aby měl šaškovu blízkost k poddaným, k jejich životu, aby svoji královskou autoritu moudře uplatnil, když politické strany v parlamentu a senátu plýtvají energii na prosazení především svých cílů. Když poslanci nebo senátoři zaměňují službu ve prospěch společnosti za službu pro sebe, kdy pro ně není inspirující touha pomoci, ale spíše touha po moci. Největší prezidentovou silou a z ní plynoucí mocí by měla být jeho morální autorita, která by dávala občanům jistotu, že mohou jeho názorům důvěřovat. Třeba i v případě, že s nimi v daném okamžiku nesouhlasí, že se mohou spolehnout na jeho dlouhodobější vizi. Vůbec bych se nezlobila, kdyby se prezidentem stal křesťan, který se ovšem vírou jen nezaštiťuje, aby získal sympatie věřících. Z tohoto pohledu se mi zdá, že výběr kandidátů je navzdory množství velmi omezený. Různé výsledky sondáží ho dokonce dále zužují jen na dva, kteří ve mně důvěru nebudí vůbec. Za korektní tváří jednoho vidím, navzdory tomu, že se za svoji minulost 34 prosinec 2012

omluvil, oportunismus a hlavně touhu po prestižní funkci. Ani u druhého nemůže bodrost a okázalá skromnost zakrýt jeho minulost – od kufříku do Bambergu přes diskreditaci vlastní kolegyně až ke smlouvě vedoucí k rozdělení moci. Ze všech kandidátů pro mě zůstává jediná královna, tedy žena, lékařka a křesťanka, která má respekt k trvalým hodnotám a smysl pro nekonfrontační jednání. Nevede žádnou nákladnou kampaň, protože odmítá financování ze stranických peněz a  darů firem, kterým by byla zavázaná. Její šance na zvolení není velká, ale v  prvním kole bychom měli rozhodně volit podle sebe a  ne s ohledem na pravděpodobnost výsledku.

Ing. Karel Fojtík člen sboru CB Ostrava, člen Rady CB, předseda Stavebního odboru

Přímou volbu prezidenta v roce 2013 lze přecenit, ale také podcenit. Ani jedna pozice by neměla být výchozím bodem našeho zvažování. Upřímně řečeno snadnější jsme to měli, když volba hlavy státu probíhala nepřímým a posledně ne právě důstojným způsobem. To se to národu (CB nevyjímaje) ta zmiňovaná volba poslanců a senátorů snadno hodnotila. Odlišné osobnosti posledních dvou českých prezidentů Václava Havla a Václava Klause, kteří se výrazně podepsali do polistopadových česko-slovenských dějin, aktuální situaci přímé volby neulehčí. Nelze se totiž ubránit srovnávání hlav státu. Domnívám se, že bychom měli věnovat možnosti volby nemalou pozornost s tím vědomím, že každý hlas spolurozhoduje. Každému by mělo záležet na tom, kdo bude v čele státu.

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Zdena Řeháková

nAPSALi JSTE Vždyť prezident ovlivňuje svými pravomocemi a celým svým působením mnohé dění v naší zemi i za jejími hranicemi. Máme vůbec na výběr? Pokud bych mezi prezidentskými kandidáty našel například Jiřího Hofmana nebo Pavla Černého, měl bych já a snad i další členové CB vystaráno. Ale realita je jiná. Mnoho navržených se prezentuje rozmanitými znalostmi, zkušenostmi i pozicemi. Nominace se rodí po linii politické nebo občanské a kandidáti získali (někdy překvapivě) desetitisíce stoupenců. Ani tato podpora není vždy bezpečnou zárukou nezávislé a charakterní osobnosti, kterou by prezident měl bezesporu být. Při výběru z daného spektra prezidentských kandidátů bych doporučoval soustředit se jen na některé stěžejní osobnostní charakteristiky. Jakého prezidenta bych si tedy přál nebo představoval? Měl by to být člověk, se kterým bych se opakovaně rád setkával, osobně nebo alespoň myšlenkově. Uvítal bych u něj spořádaný rodinný život a čistý rejstřík předchozího profesního působení. Etika budoucího prezidenta by měla korespondovat se základními křesťanskými hodnotami. Neměl by to být kandidát neznámý ze svého předchozího působení v ČR. Uvítal bych známost budoucího reprezentanta státu i za hranicemi vlasti. Pročítal jsem spoustu materiálů o kandidátech na prezidentský úřad. Postrádám zde osobnost prof. Jana Sokola, který při posledních prezidentských volbách málem uspěl, a naopak jsem mezi nominovanými uvítal ženu, která výše uvedeným nárokům na prezidenta odpovídá. To by byla bomba, mít u nás prezidentku. ■

40. výročí modlitebny CB ve vsetíně – Jasence V neděli 7. října 2012 se konalo setkání sboru, hostů z bývalých stanic a kazatelů, kteří v místě působili. I přes letošní suchý rok bylo provázeno chladnem a velkou dešťovou nadílkou. Venkovní květinová výzdoba, která chtěla také svou krásou oslavit tento den, trpěla. Lépe na tom byla květinová výzdoba uvnitř, kde bylo sucho a teplo. Tento pochmurný čas vyvážila radost ze setkání, vzpomínání, fotodokumentace a Sborník. To vše zahřívalo srdce návštěvníků. Sborník byl vydán k uvedenému výročí a obsahuje historii modlitebny, vzpomínky na stavbu a část proslovu ing. arch. br. Pavla Vaněčka. A pak následují vzpomínky všech dosud žijících bývalých kazatelů a správců našeho sboru. (Jan Liguš, Josef Škrobák, Zdeněk Chromčák, Jan Šrámek, Pavel Škrobák). Sborník sestavil bratr kazatel Josef Fišer a vytiskl ho Martin Slováček. Velký sál by nestačil pojmout cca 250 účastníků, tak se rozestoupila spojovací stěna mezi ním a malým sálem, kde se po dopoledním shromáždění konal společný oběd. Na přípravě se podílela většina sboru a na stolech nechyběla valašská specialita – frgály. Po něm byla možnost rozhovorů, která byla hojně využívána, protože počasí vycházkám nepřálo. V odpoledním programu nám pak bratr architekt Vaněček odhalil stav, průběh a své vyhodnocení plánů stavby. Bylo mu teprve 26 let a byl to jeho první projekt modlitebny. Protože se na studium architektury dostal i přesto, že jeho otec byl politický vězeň, viděl v tom povolání Boží do tohoto a dalších úkolů. Br. Hurta popisoval, jak stavba byla Božím záměrem i navzdory nepřízni doby a okolností a jak „stavebníci“ i celý sbor prožívali Boží vedení. Otvíraly se dveře, které by jinak byly zavřené. Několik sympatizantů se zapojilo i konkrétními činy. Také se při stavení stal jen jeden drobný úraz. Všechno spoluprožíval i bratr kazatel Miroslav Cvrček, který v té době sloužil ve sboru a již není mezi námi. V dopoledním kázání srovnával br. Stanislav Stebel postavu krále Šalamouna a postavu krále nebes – Ježíše. Z řečeného vyplynulo, že Šalamoun i přes všechny klady a mimořádné schopnosti není srovnatelný s Ježíšem. Hlavní rozdíl mezi nimi byl ten, že Šalamoun myslel na sebe, svoji slávu, kdežto Ježíš na druhé. On založil království na lásce, které bude trvat věčně. Vstaneme z mrtvých s ním. AnnA hurTová

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected]

DOTEKY

Foto archiv

Foto archiv

Vánoční zázrak

Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete. 2. Korintským 8,8

36 prosinec 2012

P

ovím vám příběh, který se stal. Desetiletá holčička žila za komunistů sama se svou maminkou a s mladším bratrem. Maminka měla velmi těžkou práci dokonce i na Štědrý den. Holčička dostala dva úkoly. Ustrojit stromeček a připravit večeři, aby až se maminka za tmy vrátí z práce, bylo doma hezky. Ta holčička se na své povinnosti těšila. Připadala si tak velká. Ráno, sotva vylezla z postele, otevřela dveře na chodbu paneláku, kde měl stát malý stromek, připravený k ozdobení. Stromek tam však nestál. Holčička oběhla chodbu, podívala se do všech rohů, vyběhla o patro výš a seběhla o patro níž. Co když si jen nějaký uličník udělal legraci?

Nebyla to legrace. Stromek neschoval uličník, stromek ukradl lump. Holčička stála na ledové chodbě. Za dveřmi slyšela malého bratra a před očima viděla maminku, která se pozdě odpoledne vrátí z práce. A jejich Štědrý večer bude bez stromečku. Popadla kabátek a čepici, popadla peněženku a utíkala ven. Třeba ještě někde stromečky prodávají. Neprodávali. Prokřehlá holčička se vracela domů a slzy jí stály v modrých očích, i když se statečně snažila neplakat. Jak smutné budou letošní Vánoce… Pomalu přicházela zpátky ke svému vchodu a u dveří spatřila zelený smrček opřený o prosklenou výplň. Byl větší než ten jejich a měl na sobě napsáno: „Jsem volný!“ Holčička hleděla užasle na zelené, voňavé chvojí. Měla peníze a  nechtěla stromek zadarmo. Zazvonila na sousedy vlevo i vpravo. „Není to váš stromeček, já bych ho koupila.“ „Není,“ slyšela zleva i zprava, „ale když je volný, tak si ho vezmi.“ „Já ho můžu zaplatit.“ „Ale komu? Jen si ho vezmi.“ A tak holčička popadla ten strom a měla co dělat, aby ho dotáhla po schodech nahoru. Pak ho celé dopoledne s bratříčkem strojili a byl to ten nejkrásnější stromeček, který kdy měli. Z holčičky vyrostla žena, dnes už je dokonce babičkou, ale myšlenka, že se tehdy stal zázrak, ji nikdy neopustila.

■ marie frydrychová

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 16. 12. 2012 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu H. Pinknerové Dneska jsem to stihla. Výhru věnuje Knihařství & knihkupectví, Kounicova, Brno.

Tajenka z čísla 11/2012: Ať se mezi vámi děje všechno v lásce. Knihu Hlad po opravdovosti vyhrávají Ondřej a Hana Kubů, Chýnov Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

prosinec 2012 37

POST SCRIPTUM

David Kašper

PS jako Poslední Sousto N

evím, milý čtenáři, v jakém rozpoložení mysli tě zastihl tento článek. Možná Advent teprve začíná, anebo dokonce vrcholí a ty váháš s rozhodnutím odložit Bránu, protože tě ještě čeká velká práce. Ale naštěstí je tu pro tebe poslední článek, poslední lok nedopitého vína – ten bývá zvlášť cenný. Nemusíš tolik pospíchat. Ono se TO stejně nikdy úplně nestihne, je to každoroční úděl, tak proč ho měnit. Ale právě tak je možné, že sis čtení Brány odřekl na vytouženou chvíli, až „bude po všem.“ To je přesně ta doba, kdy cukroví přestává chutnat,

Podobnému zápasu čelí i jiní smutní hrdinové. Známá jsou „muka Tantalova“. Bůh Tantalos je potrestán zvlášť krutým způsobem, stojí v pramenité vodě, ale nemůže se napít, opodál je strom s  krásným ovocem, ale nemůže se pro ně natáhnout. Ani on se z  podstaty věci nikdy nenasytí, a  přece je vše mučivým způsobem na dosah. Podobně duše kteréhokoliv člověka na zemi jen těžko dosahuje oné „plnosti, po níž se stýská.“ Snad proto jsou vánoční svátky tak krásné a přece rozporuplné. Přislibují nesplnitelné: štěstí na dosah ruky, které však nakonec vždy proteče mezi

Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! chuťové vjemy není kam dále stupňovat, člověk začíná těkat a přešlapovat na místě. Nejvyšší čas vyrazit někam na hory. Potichu, ale důrazně se ozývá i tvoje duše. I ona neodbytně škemrá o svoji tučnou porci. Snad proto se knihy nikdy nečtou tak dobře jako o Vánocích. Po celý rok si člověk tak naléhavě neuvědomí svoji touhu po celkovém a dokonalém nasycení sebe sama. Takový sladkobolný pocit kdysi zažil i jeden znuděný, skepsí prolezlý intelektuál, legendární doktor Faust. Nakonec i on začne v jednom okamžiku konečně žíznit po životě. Chytá se pomíjivého okamžiku jako tonoucí stébla: „Jsi tolik krásný, prodli jen!“ Tak oslovuje Faust první skutečně šťastný okamžik svého života. A právě tehdy mu dochází, že je to jen začátek jeho konce. Uzavřel přece dohodu s ďáblem, který nedočkavě ťuká prstem na hodinky a spokojeně si mne ruce. 38 prosinec 2012

prsty. Chtěli bychom vánoční pohodu prožívat co nejlépe a nejdéle. Na první pohled se zdá, že jediný, kdo má pro náš sladkobol skutečné pochopení, jsou obchodníci. Protahují dobu příprav až na září, zavádějí zlaté, stříbrné, bronzové a všelijaké jiné neděle. Nabízejí bezbolestné splnění všech snů předem a až do jara nás utěšují velkými slevami. Ale i přes tuto velikou snahu zůstává člověk stále nedosycený. Hlad roste. Snad vám toto číslo Brány nabídlo alespoň potravinový balíček do příštích dnů. A pokud ne, mám tu pro vás poslední sousto, malé pozvání k opravdovému nasycení: Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! (Prorok Izajáš 55,2-3). Šťastné, veselé a hlavně vydatné Vánoce! ■

ČTĚTE: LUKÁŠ 2,21-35

1

Vznik františkánského řádu

Foto archiv

„Dokud jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš hořkým vidět malomocné; proto Pán sám mě mezi ně uvedl a milosrdně jsem se jich ujal. A když jsem od nich odcházel, proměnilo se to, co se mi zdálo hořkým, ve sladkost duše i těla.“

Tato slova napsal muž, který se v roce 1182 narodil do dobré rodiny bohatého obchodníka a v bezstarostně prožitém mládí usiloval o rytířský titul a slávu. Tato ambice ho přivedla až do válečného tažení. Namísto slávy jej ale čekala porážka a zajetí. Když byl po roce propuštěn, bylo mu čtyřiadvacet a jeho život se octl na křižovatce. František žil v době, kdy propast mezi nejbohatšími a nejchudšími prudce narůstá. Rostoucí církevní bohatství a moc ale stále častěji vedou mnohé křesťany k touze po návratu k původní prostotě a poslání. Tak se rodí nové duchovní hnutí. Vlivem několika duchovních zkušeností se František rozhodl pro kajícnický život v chudobě a odříkání. Rozdával majetek, a byl proto otcem vyhnán z domu. Někdy v roce 1208 byl zasažen kázáním na text z Matouše 10,5nn. To přijal jako svoje povolání: následovat Krista tím, že bude v chudobě sloužit potřebným láskou a kázáním evangelia. Proto se ujímal malomocných, nezabýval se péčí o vlastní tělo a to, co potřeboval k životu, získával žebrotou. Brzy se kolem něj shromažďují následovníci. Sepsal pro ně jednoduchou řeholi a získal si její schválení u papeže. Tento řád menších bratří (OFM) se rychle se šířil nejen v Itálii, ale i ve Španělsku a jižní Fran-

V životním postoji, který je pro Krista prost honby za majetkem a plný radostné služby potřebným, nám je František z Assisi příkladem i dnes.

2

1 – Bazilika sv. Františka v Assisi. 2 – Nejstarší vyobrazení sv. Františka, freska v kapli sv. Řehoře v benediktinském Sacro Speco v Subiacu (1228/1229).

cii, a františkánství se stalo širokým duchovním hnutím. František sám působil zprvu jako generál řádu, ale v roce 1220 se vedení vzdal. V roce následujícím sepsal pro řád tzv. Druhou reguli. Ta byla o dva roky později rozšířena ve spolupráci s kardinálem Hugolinem, který na řád dohlížel. Toto rozšíření však již řád posouvá od původních Františkových ideálů: místo putování františkánů se jim vykazuje stálé místo v klášteře a řád získává pevnou a hierarchizovanou organizaci. Zásada chudoby byla postupně opouštěna, františkáni sice nemohli vlastnit majetek, mohli ho však vlastnit jejich přátelé mimo řád a františkáni jej směli používat. V důsledku toho záhy disponují bohatstvím jako řády jiné… František zemřel v roce 1226, když jej v posledních letech života velmi oslabily nemoci. Tato závěrečná léta prožil převážně v mystických meditacích nad Kristovým křížem a v postech. V tomto období sepsal řádu rovněž svou Závěť a také známou Píseň slunce. Již dva roky po své smrti byl prohlášen za svatého a jeho příběh začal žít ještě i jiným životem… ■ roBerT hArT