ročník 43 Foto archiv. ilustrace a design Ondřej Košťák

10/2012

cena 39 Kč / ročník 43 www.i-brana.cz

™Sˆ

—™5

Foto archiv. ilustrace a design Ondřej Košťák

…˜<

Inzerce

ƉBTPQJT
#3¦/" 
NJÎTFMSPL

 
,NJ

1ØFOJNJOÝ
DIMÊC

H 
LHSPL

 
,NJ

1PMPUVNJOÊ
NMÊLP

MJUS 
MSPL

 
,NJ

ƉFSTUWÊ
NÃTMP

H  
LHSPL

 
,NJ

.ÃUF
Vß
WØF DP
QPUǭFCVKFUF 1ǭFEQMBdzUF
TJ
NJBTPQJT
#3¦/"
OB
SPL
 -FUÃL
T
QPESPCOPTUNJ
P
QǭFEQMBUOÊN
QSP
SPL

WMPßFO
W
UPNUP
NJÎTMF

Obsah

Milí čtenáři, srdečně Vás vítám nad stránkami říjnového vydání časopisu BRÁNA. Ilustrace, kterou náš výtvarník Ondřej Košťák připravil pro titulní stranu, nás odkazuje k velmi ožehavému tématu: hledání, nalézání a prosazování Boží vůle v našem životě, okolí a potažmo i v celém světě. Prosba: „…buď vůle Tvá“ je součástí našich denních modliteb, a jsem si jist, že ji myslíme vážně. Jiná věc ovšem je, zda a do jaké míry jsme ji ochotni přijímat a naplňovat, nebo zůstáváme-li pouze u zbožných slov a frází. Že to je téma skutečně aktuální jsem se přesvědčil v uplynulých dnech. Česká televize uvedla v neděli 9. září 2012 na programu ČT 2 v rámci Křesťanského magazínu rozhovor o časopisu BRÁNA. Jeho záznam můžete nalézt na internetu v archivu televizních pořadů. K mému překvapení je tam tento rozhovor avizován sloganem: „David Vávra a Václav Vacek se tentokráte vypravili za „dobrodruhem“, který se rozhodl vydávat církevní časopis…“. Nejprve jsem se pokusil poprosit dramaturgii o změnu této úvodní věty. Neúspěšně. Říkal jsem si, že rozhodně nejsem žádný „dobrodruh“ – i když uznávám, že vydávání časopisu dobrodružstvím je – alespoň v tom smyslu, že bez „dobrých druhů“ by nebylo možno Bránu vydávat. Přemýšlel jsem také, zda mohu říci, že jsem se pro vydávání časopisu rozhodl? Každé společenství lidí – církevní obzvláště – má určitý způsob vyjadřování. V našem evangelikálním prostředí můžeme prohlásit: že jsme „pokorně přijali službu“, „rozeznali Boží povolání“, „přijali pověření církve“, „zaslechli hlas Ducha svatého“, ale můžeme bez okolků přiznat, že jsme se pro něco pouze „rozhodli“? Není to svévolnost? Kde zůstává potom ona prosba „…buď vůle Tvá.“? Milí čtenáři, přál bych si, abychom mohli žít tak, že tyto dvě věci nebudou vnímány jako protiklady. Aby každé naše životní rozhodnutí začínalo a končilo v milující náruči našeho nebeského Otce. Protože hledání jeho vůle nakonec je a zůstává tím největším životním dobrodružstvím. Přeji Vám hezké čtení. Váš Jiří Sedláček, vydavatel

04 Dary z nadbytků 06 Rozhovor Nebrat sám sebe příliš vážně 10 Mládež Dotknout se neviditelného 12 Téma Buď vůle tvá 20 Zápisník Sahara 22 Příběh Nedávám rány do prázdna 26 Etika Práce v neděli 30 Misie Křesťané na školách

příště

Chyceni v síti Petr Grulich

tiráž Číslo 10/2012, ročník Bratrské rodiny 44, Českobratrské rodiny 69 • Vyšlo 7. 10. 2012 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Adam Wichterle Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Mk 12,41- 44

Dary z nadbytků S

edl si naproti chrámové pokladnici a  díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a  řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z  čeho měla být živa.“ (Mk 12,41-44) Příběh se odehrává v  chrámu, kde Ježíš Kristus vede dlouhý rozhovor s  kněžími, zákoníky, farizei a saducei, tedy s představiteli náboženského života. Ti se ho snaží chytit za slovo, dostat do úzkých a  nedaří se jim to. Nakonec se ho už bojí zeptat (Mk 12,34). Nato Ježíš začne varovat lid před zákoníky a  jejich způsoby. Pak si sedne naproti chrámové pokladnici. Ta se skládala ze 13 pokladnic, z nichž 12 bylo pro povinné dary, desátky, chrámovou daň atd. a jedna byla pro dobrovolné dary. Většinou u  ní stál kněz, kterému dárci oznámili, kolik dávají. Ježíš si tam klidně sedne a dívá se. Někdy se Bůh posadí a  dívá se na náš život. Možná i na věci, které nám přijdou velmi soukromé (kolik kdo dá), a  možná na věci, které se zdají pro duchovní život nedůležité (peníze). Vidíme Ježíše Krista, jak se dívá na náš život? Někdy to může být dobrá pomoc, jak si uvědomit, kde jsem a kam jdu. Ježíš takový pohled nenechá bez komentáře. Věci zdánlivě nepodstatné, nedůležité, a přesto právě na nich se  říjen 2012

mnoho pozná. Věci ryze praktického charakteru, na kterých se zrcadlí naše duchovní hodnoty. Právě na hodnotě mince se blýskne hodnota Božího království v srdci jednotlivého dárce. A to jsou jiné počty, zcela jiná matematika. Přicházejí lidé a  házejí peníze. Přicházejí bohatí, kteří dávají opravdu velké sumy. Ale také se tam objeví jedna od pohledu chudá vdova, která dá dva drobné.

Dávám z  nadbytku, nebo nedostatku? Bohatí dávají z  nadbytku, z  toho, co jim zbyde, co je navíc. Vdova z  nedostatku, z  toho čeho se jí nedostává, z  toho vezme a  dá. Jak tomu porozumět pro dnešní dobu? Dáváme na Boží království jen z nadbytků, z toho, co zbyde? Hlavní je přece, abychom s  jistotou vyšli. Přicházíme tak o  zkušenost víry, žijeme na jistotu. My žijeme z víry, ne z toho, co vidíme (2K 5,7). Podobně například čas. Můžeme dávat z  nadbytků, ale i  z  nedostatků. Nejednou říkáme: Když to stihnu. Když mi to vyjde. Já ještě uvidím. Možná tady budu. Spíš na to nebudu mít čas. Nárazově ano, ale každý týden? To je stále uvažování typu „z nadbytku“. Tolik typické pro nás v dnešní době. Nechci nám vzít svobodu tak mluvit. Někdy je to na místě. Ježíš také lidi, kteří dávají z  nadbytku, nijak nekritizuje, ani slovem. Vždyť i  oni dávají dobrovolně a  nemuseli by dát. Ježíš neříká: Oni dali málo a měli by víc (ať se stydí!). To by Ježíš byl stejný jako zákoníci. Nehodnotí

kriticky, ale všímá si vdovy a velmi ji oceňuje. Její dar byl v očích Ježíše Krista obrovský.

Jakou hodnotu má pro mě Boží království? Ježíš si zavolal učedníky a učí je pochopit, že Bohu je milá oběť ze srdce. Že Bůh to vidí a  oceňuje to. Učí učedníky vztahu k  Otci. Ne pravidla a  částky, ale vztah! Jako by říkal: „Víš, je to Bohu milé, dášli, i když nemáš. Když má Boží dílo pro tebe takovou cenu, že jsi ochoten snášet nedostatek. To je v  Božích očích vzácné. Je to skutek, který odráží tvou ryzost vůči Bohu.“ Umíme ještě žít s nedostatkem, i když ho nemusíme mít? Nenavykli jsme si na nadbytky už tolik, že se jich nejsme ochotni vzdát? Nezesvětštili jsme jako křesťané nejvíce právě v  rovině nadbytků? Nedovoláváme se někdy práv na požitky tohoto světa? Neomlouváme si své nároky na okolí slovy: „A co je na tom špatného? Vždyť je to úplně běžné…“? Ano je to běžné a mnohdy na tom není nic špatného, ale existuje ještě jiná cesta. Způsob života, který Ježíš Kristus velmi oceňuje a  vyzdvihuje. Tou cestou je život v nedostatcích kvůli Božímu království.

Tupým nožem nic neukrojíme! Mnozí by dnes asi namítli, zda nejde o nedostatek prozíravosti a moudrosti té vdovy. Z čeho bude další dny žít? Ale i toto je život víry. Dávat všechno pro Boží království teď a tady a důvěřovat, že vše ostatní mi bude přidáno! Když žijeme „na jistotu“, život víry se vytrácí. Život víry je také vyjít na hladinu, stoupnout do prázdna a pocítit Boží ruku, která mě drží. Ano, i topit se a hledat ruku Ježíš Krista, aby mě vytáhla. A kupodivu zjistím, že mám novou duchovní zkušenost a  jsem zas o  kousek podobnější Bohu. Je to moc radikální a  revoluční? Tento důraz Ježíšovy služby dnes církev postrádá. Radikálnost a  revolučnost v  pozitivním smyslu slova. Když myslím radikální, myslím na radikálnost ve spravedlnosti, pravdě, lásce. Když mluvím o  revolučnosti, mám na mysli vyhození starých či nových

Mgr. Petr Dvořáček (36) vystudoval ETS, ETF UK, po svém obrácení k Bohu, opustil své zaměstnání v oboru obchodu průmyslových armatur a šel studovat teologii do Prahy. Má dvě dcery Ester a Agátu. S manželkou Žanetou slouží jako kazatel ve sboru CB Brno Betanie.

Píseň o štěstí Na jednu radost tisíc žalostí a to je život celý. Tisíce srdcí jednou bolestí navždycky oněměly. Jednu jen, jednu píseň o štěstí, srdce mé, Tebou jisté, řekami žalů může přenésti: o štěstí v Tobě, Kriste!

Marie Rafajová

zkažených pořádků a začít pěkně zčerstva a nanovo. Často chceme věci obrušovat, podobně jako bychom chtěli vdově z  Markova evangelia říct, aby tam ty drobné nedávala, protože Bůh nás vede k moudrosti a prozíravosti. Že nám dal rozum k používání a že by to nebylo zodpovědné nakládání s financemi. Ale s  tupým nožem nic neukrojíme! V  církvi většinou víme, že nemusíme dát desetinu svých příjmů na Boží království. Nedíváme se tedy na kvantitu, jako to dělal Ježíš, a děláme dobře (nejde přece o 1/10). Ale někdy se zapomínáme dívat také na kvalitu, na kterou se Ježíš Kristus dívá velmi jasně! Jde o naše motivy, naši důvěru Bohu, naše uvažování, odhodlání, nasazení, o  to, kolika jsme ochotni se vzdát. Kolik jsem ochoten dát, jak moc je pro mě cenné evangelium? I když jde v našem příběhu o peníze, ve skutečnosti jde o rozměr důvěry Bohu. Chudá vdova nevěděla, co bude zítra jíst a pít – dala všechno, z čeho měla být živá. Vždy, když dávám ze svého nedostatku, potřebuji důvěřovat Bohu, že se o  mě postará. Vždyť to dávám jemu a důvěřuji, že on dá zase mě, co potřebuji. A má víra se tříbí a zušlechťuje. Jaké místo v  mém životě má nedostatek? Jsem ochoten ho mít pro Boží království dobrovolně? Dávat z  nadbytku není špatné, ale vzácnější před Bohem je být ochoten dát ze svého nedostatku. Jsou chvíle v  životě, kdy je srdce víc než rozum a  kdy mám hodit i tu poslední minci, ze které bych ale přece zítra měl žít. Učme se milovat Ježíše Krista svým způsobem života, který bude dobrovolný, ze srdce a klidně i v nedostatcích. ■ říjen 2012 

rozhovor

Rozhovor s Miloněm Čepelkou

Nebrat sám sebe příliš vážně Divadlo Járy Cimrmana je celospolečenský fenomén, jehož humor působí jako ozdravná lázeň. Občerstvují se v ní lidé bez rozdílu vyznání. Je proto zajímavé nahlédnout do duše jednoho ze zakládajících členů. Objevujeme křesťanské kořeny, a že nejenom divadlem živ je člověk. Říká se, že v  celém vesmíru existují jen dvě bytosti, které mohou stvořit člověka podle obrazu svého – Pán Bůh a spisovatel. Souhlasíte, nebo byste bonmot poopravil?

Spisovatelé fikce bývají tázáni na autentické rysy svých postav, čtenář by rád nahlédnul do autorova nitra. Se kterou se nejsnáze ztotožňujete?

Ano, opravuji. Ani ten nejlepší spisovatel na Pána Boha nemá.

Ztotožnit se nemůžu se žádnou, ale něco ze mne má mnohá. Dokonce i  titulní hrdinka Poklesků rozmarné snoubenky, jakkoli je to dívka. Ale nejvíc to asi bude Petr z rytmizované povídky (nebo básně?) Hodiny bijí půl.

Přesto bývá Pán Bůh obviňován, že člověka stvořil nedokonale, když mu dovolil konat zlo. Co o tom soudíte? Ani tak byste „nestvořil“ lepšího člověka? Vždyť nám přece dal od samého počátku svobodnou vůli. Ne On, ale my vybíráme, jak se budeme chovat, my máme před každým svým činem posoudit, co nám prospěje a  co uškodí. A to jak každému osobně, tak všem, celému lidskému rodu. A nejen v tomto dočasném životě. Je to sotva pár desítek roků, které tu máme vyměřeny, a co všechno v nich dokážeme napáchat právě snad jen proto, že jsme zapomněli na odpovědnost své svobodné vůle. Také ona je přece božím darem. A k druhé části otázky: lepších lidí už tu bylo mnoho. Je zas jen na nás, umíme-li brát si je za příklad, nebo zda se jim vysmíváme, že jsou naivní.

Vaše původní profese je učitelská, jak se stalo, že se z kantora stal spisovatel, herec a člověk mnoha profesí? Skrývá se někde za tím vším ještě učitel? Bral jsem své původní kantorství už v samém jeho zárodku jako přípravu na to, co mě lákalo především – přemýšlet, psát, hrát pro sebe i  pro jiné, poznávat, vyzývat k rozhovoru. Je-li i to posláním učitele, pak ano, ač on se za tím vším ani neskrývá, z toho spíš vyčuhuje. Ovšem s vědomím, že rozhodující práci na sobě musí udělat každý sám. Buď chce, nebo nechce.  říjen 2012

Můžete onu povídku, či lépe řečeno Petra, čtenářům blíže představit? Není na něm nic výjimečného. Je mladý, touží po lásce, pozoruje svět, dostává lekce z pokory a proti pýše, z výšin snů padá na zem. Jako kdokoli jiný. Méně obvyklý je způsob, jakým jsem jeho příběh napsal: nerýmovanou sice, ale rytmizovanou a velmi stylizovanou řečí plnou metafor a příměrů, tedy hravě. Tak, aby vnímavý čtenář poznal, že je potřeba být do života ponořen, ale zároveň se snažit vnímat ho i z nadhledu, jako někdo jiný, jako cizí svědek.

Miloň Čepelka (76) český básník, prozaik, textař, herec, scenárista a moderátor. Po studiích na gymnáziu v Dobrušce a na Vysoké škole pedagogické (obor český jazyk a literatura) učil tři roky na základní škole v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil do Československého rozhlasu jako redaktor. V roce 1967 zahájil, jako zakládající člen, působení v Divadle Járy Cimrmana. Je autorem televizních i rozhlasových her, pohádek, zábavných a literárních pořadů. Napsal několik básnických sbírek, pohádek, novel a povídek.

Pevně doufám, že ten první. Ale není to má nejmilejší role. Ne kvůli její povaze, nýbrž proto, že se ve druhé půli představení jaksi vytratí. Kdyby Jasoň neporazil Koloděje (haha) a neproměnil Zlatovlásku z muže zpátky v ženu, byl by tam už zhola zbytečný.

Obě postavy ale dokážou rozesmát, v čem podle vás tkví jádro humoru? Ptám se, protože dnešní baviči používají často drsnější prostředky, než jaké používá Drsoň… Kdo moudrý to řekl, že humor není ve způsobu chování a vyjadřování, ale v pohledu na svět? S ním se ztotožňuji. Důležité je, nebrat sám sebe příliš vážně a umět se na sebe podívat očima jiných. Je mi líto, že i  takzvané drsnější polohy, kdysi přesto slušné a  vkusné, jakými prosluli dávní Ferenc Futurista nebo naposled Jarda Štercl, přešly dnes především k vulgaritě.

Cimrmanovský humor jistě není vulgární a navíc má zvláštní schopnost lidi spojovat. Vedle sebe

se smějí ateista i  křesťan, katolík či protestant… V čem spočívá jeho kouzlo? Nejsem jeho autorem, měl bych možná příčiny toho kouzla vidět jako na dlani. Ale jsem z druhé strany také účastníkem jeho vznikání, a to není výhoda. Aspoň pro mě ne. Snad že je sdělný různým vrstvám. Vzdělancům, prostým lidem, intelektuálům, melancholikům i cholerikům. Ale určitě proto, že se nikdy nesnažil být aktuálně satirický, takzvaně ke dni. Osahává a vyhmatává to, co je společné lidem i dějinám, jejich stránky směšné i prahnoucí (často marně, protože pyšně) po vznešenosti. Což jsem řekl tak vznešeně, až je to taky k smíchu.

Foto Bronislav Matulík

První představu o vás jsem si udělal díky pohádce Dlouhý Široký a Krátkozraký, hrál jste dvojroli princů Jasoně a Drsoně. Který z nich je víc Miloň Čepelka?

Řekl jste, že dvojrole Jasoně s Drsoněm nebyla vaše nejoblíbenější. Prozradíte, kterou postavu na sebe nejraději oblékáte a proč? To se mění každým dnem a okolnostmi, v nichž se zrovna ať motám, ať pohybuji cílevědomě. Dojista mám rád mamku Žílovou z  Aktu (je tragikomická), podvodného hraběte Zeppelina z Hospody Na Mýtince (záporné postavy se hrají lépe, což je snad i trochu smutné a stojí to za zkoumání), pološíleného šikovatele Vogeltanze ze Záskoku (týž důvod) i českého inženýra Vaňka (že může operně zpívat a zlaté ručičky mu, ach, dodávají jen rukavice). říjen 2012 

ROZHOVOR

Vlevo: Jednovaječná dvojčata princové Jasoň a Drsoň ve hře Dlouhý, Široký a Kratkozraký. Dvojrole Miloně Čepelky. Vpravo: Miloň Čepelka v oblíbené roli mamky Žílové; její synové zkoumají na jejím čele „něco jakoby čtverečky“ po úderu paličkou na maso.

Díky divadlu vás lidé mají zařazeného mezi humoristy, jenomže vaše knihy jsou hodně temné, samá smrt a strach. Je to kompenzace komediálních rolí? Nemyslím, že je to pouhá kompenzace. O  posledních věcech člověka přemýšlím od dětství, kdy jsem chodil s babičkou a s dědou po vesnických pohřbech, vypravovaných přímo z domovů zemřelých. A protože si myslím, že jedním z největších nepřátel našeho živočišného druhu, ne-li vůbec největším, je právě strach, pokouším se ho zbavit psaním o něm.

Nedá mi nezeptat se na skutečnou smrt. Nedávno odešli pánové Vondruška a  Smoljak. Jak se vyrovnáváte s reálnou smrtí svých blízkých, nejen s tou literární? Snad to nebude znít necitelně, řeknu-li, že čím dál chápavěji. Velmi mě zaujal názor Carla Gustava Junga, že smrt, ačkoli to vypadá nepochopitelně, protismyslně, je vlastně cílem života. Nikoli v tom smyslu, že bychom o ni měli snad usilovat, ale abychom ji za cíl přijali. Zvlášť když ji nelze obelstít a když víme, že k nám přijde.

Jeden primář internista říkal, že zvláště mladý člověk nemůže myslet na smrt stále, zbláznil by se z toho. Vy na ni ale myslíte často a zatím jste se nezbláznil, čím to je?  říjen 2012

Snad postačí moje odpověď na předchozí otázku. A kromě toho, myslet na smrt hodně a realisticky přece neznamená myslet na ni stále. Život je teď a  tady, smrt v  čase většinou zcela neurčitelném. A život sám je dostatečně náročný, vyžaduje nepřestajnou pozornost. Kromě toho mi chutná a v tom jistě nejsem sám.

Vaše kniha Poklesky rozverné snoubenky, kde se smrt také objevuje, je zpověď v kostele před Pánem Bohem, jakási rekapitulace uplynulého života. Vy ke zpovědi chodíte? V dětství jsem chodil, dnes ne. Jsem z těch, kteří se domnívají, že k víře a pokoře nepotřebují prostředníky ani rituály, které jsou nařízené a zhusta probíhající už jen mechanicky. Tím neodmítám rituály šmahem a už vůbec ne Boha. A taky netvrdím, že se nemýlím. Jen mi je v daném čase mého dozrávání milejší dělat si v  sobě pořádek jaksi soukromě.

Zpočátku se hlavní hrdinka Lída zpovídá sice upřímně a otevřeně, ale bez větší lítosti. Teprve časem se u ní objevují výčitky i touha po odpuštění. Jak rozumíte slovu pokání? Pokání je přiznání k  chybám, je to lepší poznání sebe sama a svých postojů k druhým lidem, prosba o odpuštění, ale stejně tak odpuštění jiným. Je to

Foto archiv divadla JC

pochopení vlastní nestatečnosti a nedostatečnosti s touhou napravit, odčinit to.

A jakou roli v tom všem hraje Pán Bůh? Roli chápavého přítele, o němž se předpokládá, ba ví, že je shovívavější než lidé a že jako neskonale moudrý je chápavý a odpouštějící. A že je-li upřímně a pokorně požádán o pomoc, neodmítne ji.

Vnitřní prožívání ženy a muže je dost odlišné, vy jako muž ve zmíněné knížce po celou dobu mluvíte s Bohem coby Lída. V čem je svět žen jiný a čím vás fascinuje? Ženy jsou, myslím si, blíž zemi, tedy přírodě a tedy Bohu, a  to i  tehdy, když o  tom nevědí. Ale každé takovéhle zevšeobecnění se dá samozřejmě napadnout a  vyvrátit, proto jsem řekl jen „myslím si“ a ne „tvrdím“. Kromě toho jsou ženy krásné, i když měřítka krásy nelze určit objektivně.

Zdá se, že role ženy vám opravdu není tak vzdálená, vždyť i  na divadelních prknech vám byla s  důvěrou pány Svěrákem a  Smoljakem svěřována… V tom nebude žádné osudové určení. Od dětství jsem byl tělesně slabší, subtilní typ, tak jsem se do ženských rolí asi dobře hodil.

Mám z vás pocit, že jste konsensuální a smírčí osobnost. Spolupracujete i  s  druhou skupinou cimrmanologů. V čem vidíte největší překážky, aby se lidé dorozuměli, usmířili se, odpustili si? Tady je kvůli srozumitelnosti třeba opravit mluvnický čas: spolupracoval jsem se skupinou Jirky Šebánka, neboť jsem uznával jeho otcovské právo na Cimrmana, podle mého zbytečně upozaďované. Ale už jsem to naznačil: potřebujeme si všichni přiznat, že moje názory, moje zkušenosti, moje pocity jsou právě jen moje a nemůžu je nesmiřitelně stavět proti ostatním. Umět se na sebe podívat očima jiných, pochopit, že moje maličkost opravdu není středem světa, jak nám to namlouvá naše ego a  jeho pýcha, to je základ. Jsem ovšem zklamán tím, že ačkoli se to ví už dávno, ba pradávno, stále jsme se to nenaučili. Nikdo z nás.

Souhlasím, ale co když se podíváme na Ježíše. Nemyslíte, že jít cestou imitatio Christi by problém vyřešilo? Nepochybně ano. Ale po dvou tisících roků tuším, že je to pro lidstvo jako celek ten nejdelší maratón, jaký si lze představit. Otázka otázek zní, jak dlouho ještě s námi bude mít Pán Bůh trpělivost.

■ Bronislav Matulík

říjen 2012 

Mládež

Festival UNITED 2012

Dotknout se neviditelného D

otknout se neviditelného – to bylo mottem letošního ročníku multižánrového festivalu UNITED, který probíhal od 23. do 25. srpna 2012 ve Vsetíně. V horkých srpnových dnech se sjely stovky mladých lidí, aby mohly navštívit koncerty, divadelní představení, semináře, workshopy a  další program, který festival nabídnul. V sobotu večer se představili britští hudebníci nigerijského původu Four Kornerz, jejichž živý a radostný koncert byl krásnou tečkou závěrečného programu. Program nabízel také koncerty polské skupiny Frühstück a  irského uskupení Bluetree. Hlavním zahraničním hostem letošního ročníku byl mim světového formátu Carlos Martínez, který v  rámci evropského turné při příležitosti třiceti let svého působení na divadelní scéně zavítal také do Vsetína a účastníky bavil svými scénkami a semináři po celou dobu trvání festivalu. Hudební a divadelní program však nebyl zdaleka vše, co UNITED nabídl. Návštěvníci se mohli účastnit sportovních klání ve volejbale, nebo si vyzkoušet lidský stolní fotbal. V pátek a v sobotu se na různých místech po městě konalo kolem třiceti seminářů, které byly přístupny veřejnosti. Každý si našel své – pro ekonomy tu byla Krize společnosti Tomáše Sedláčka, pro mediální nadšence Média Aleše Juchelky,

Festivalová fakta Na UNITED celkově vystoupilo více než 300 účinkujících. Návštěvníci, kterých dorazilo kolem 1600, měli na výběr z široké škály hudebních stylů – od známých slovenských kapel, jako jsou BCC Worship, eSPé, Simona Martausová a Timothy, přes české formace Deep Inside, Elementum, Ion At An, Jiřina Gina Markovová, Runaway My Son až po zahraniční hosty.

seminář o pantomimě Carlose Martíneze Dotkni se ticha a  další zajímavé semináře. V  rámci ranních a večerních programů se představili čtyři hlavní řečníci festivalu UNITED Lukáš Targosz, David Novák, Roman Mazur a  Vít Zatoukal. Všichni mluvili na téma Dotknout se neviditelného, co to znamená pro ně a co by to mělo znamenat pro nás. Na přípravách festivalu UNITED se podílelo 150 dobrovolníků, kteří už tři dny předem s nadšením roznášeli festival do vsetínských ulic pomocí směrovek a dalších poutačů. Během samotného UNITED pak zajišťovali hladký průběh celé akce a pomáhali, kde bylo potřeba. Další oporou bylo 27 modlitebníků z různých koutů České a Slovenské republiky, kteří vyprošovali požehnání a  modlili se bez ustání za organizátory, účinkující a  účastníky. Pro návštěvníky bylo každý den otevřeno Poradenské centrum, kam mohli přicházet se svými problémy, složitými životními situacemi, ale i se svými sny a tužbami. K  dispozici bylo přes 40 poradců z  řad kazatelů, farářů, psychologů, pracovníků s  mládeží a  jiných odborníků. Službu Poradenského centra doplňovala Modlitební místnost, která návštěvníkům nabízela prostor pro zklidnění, modlitby a osobní rozhovory s Bohem. Na festivalu mohli účastníci také zahlédnout lidi s  visačkami „realizační tým“. Byli vždy rychlí a nenápadní, přitom ale velmi důležití. Už od minulého roku se organizátoři snažili o možné i nemožné, aby se UNITED stal opět realitou. Když jsem se zeptala ředitele festivalu Petra Húště na jeho osobní očekávání, dostalo se mi zajímavé odpovědi: „Očekávám hodně, a proto ne konkrétně. Vystoupí spousta dobrých kapel – Bluetree, Four Kornerz, Carlos Martínez a další, na které se těším, a  očekávám od nich mnoho. Nejvíce se ale těším na atmosféru a vyčerpání… I když to zní zvláštně, někdy díky vyčerpání vypustíme a  začneme Boha vnímat z úplně nového úhlu.“

■ Dagmar Kostelníková

10 říjen 2012

říjen 2012 11

Foto Mike Kovařík

TÉMA

…˜<

™Sˆ

Ilustrace Ondřej Košťák

Pavel Hošek

12 říjen 2012

—™5 Bůh stvořil člověka se svobodnou vůlí. Ten s ní naložil tak, že ztratil svobodu nehřešit, vůle mu však zůstala. Cestu, jak vyřešit konflikt mezi Boží a lidskou vůlí, ukázal Ježíš Kristus, když se před smrtí na kříži modlil za uskutečnění ne své, ale Boží vůle. Nejde totiž jen o to Boží vůli znát, ale podřídit jí svůj život.

P

roč se vlastně modlíme „Buď vůle tvá“ (Mt 6,10)? Copak by Boží vůle mohla „nebýt“? Proč říkáme Bohu „Ať se stane, co si přeješ“? Znamená to, že máme Pánu Bohu „fandit“? Přát mu, aby mu to „vyšlo“? Máme se modlit „Buď vůle tvá“, protože všemohoucí Stvořitel a  Vládce vesmíru svou vůli bez naší modlitby neprosadí? Nejspíš půjde o  něco jiného. Troufám si navrhnout, že se máme modlit „Buď vůle tvá“, abychom sami sobě připomínali, že si přejeme vítězství Boží vůle – ve vesmíru i ve vlastním životě, „jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,10). Tedy abychom znovu a znovu slyšeli sami sebe v modlitbě říkat, že chceme žít v souladu s Boží vůlí. Ano, s trochou zjednodušení se dá říci, že křesťané jsou ti zvláštní lidé, kteří se vyznačují tím, že jim záleží na Boží vůli. Jenomže v tom je právě ta potíž. Jak máme vědět, co od nás Pán Bůh očekává, co si přeje, k čemu nás volá, jaká je jeho vůle? Kde se v bibli dočtu, jestli si mám vzít Marušku nebo Aničku? Kde se píše o tom, jestli mám jít na práva nebo na medicínu, jestli mám bydlet v Praze nebo v Berouně?

Boží vůle je, když… Zkoušíme to různě. Předkládáme Hospodinu rouno jako Gedeon, losujeme veršíky na Silvestra, čteme Hesla Jednoty bratrské, zažíváme vnitřní teplo nebo chvění bránice při modlitbě, postíme se a modlíme za prorocké sny a vidění seslaná shůry. Jenže takhle jednoduché to není. Stroj na zjišťování Boží vůle ještě žádný křesťan nevynalezl. U Gedeonova rouna a losování veršíků si nemůžeme být jisti, jestli nejde o náhodu. Vnitřní teplo nebo chvění bránice může mít velmi přirozené vysvětlení a v prorockých snech a viděních se mohou hlásit o slovo naše vytěsněná přání nebo špatně strávená večeře. Vykročíme-li do neznáma a všechno jde jako po másle, může to znamenat, že Hospodin se přiznává k  našim modlitbám a  žehná dílu našich rukou …nebo taky že jsme sešli na scestí a  všechno jde tak snadno, protože kloužeme po šikmé ploše. Vykročíme-li jiným směrem a nic se nedaří, může to znamenat, že Bůh před námi zavírá dveře a prostřednictvím nepříznivých okolností nám sděluje, že jdeme po špatné cestě …nebo taky že jsme udělali správné rozhodnutí a Satan zuří a útočí na nás, protože jeho království se zachvívá v  základech. Nemáme to jednoduché… Hledáme-li Boží vůli a při cestě na klíčové setkání nám ujede vlak, může to být znamení, kterým se nás Bůh snaží zastavit, …a taky to může znamenat, že se máme příště lépe podívat do jízdního řádu.

Raději pěkně při zemi Hledání, zjišťování a  „luštění“ Boží vůle se může stát posedlostí, neurózou, paranoidním stihomamem. Není divu, že mnozí křesťané se k  hledání Boží vůle a nadpřirozeného vedení Duchem svatým staví poněkud skepticky. Raději používají „zdravý rozum“, poradí se s  přáteli, opírají se o  fakta a  střízlivé odhady, promýšlejí jednotlivé možnosti a  s  nimi spojená rizika, případně zkusí trochu zalistovat v bibli a domluvit si schůzku s farářem. Chovají se rozumně a střízlivě, tak střízlivě, až se někdy zdá, že kdyby Bůh neexistoval, vůbec by je to nevyvedlo z míry. Ani by si toho nejspíš nevšimli, protože s ním vlastně v každodenním životě vůbec nepočítají. Ano, obávám se, že my křesťané často žijeme tak trochu z vlastních zdrojů, že jsme si odvykli každý den v modlitbě hledat Boží tvář a očekávat nadpřirozené vedení Duchem svatým. Nechceme přece vypadat jako ti šílení charismatici, co stále luští Boží vůli z kdejakých pochybných náznaků a znamení. Nechceme dopadnout jako pošetilí a dětinští bráškové, kteří slídí po zázračných signálech Ducha svatého v každodenních banálních situacích. Přesto si dovolím trvat na tom, že podobné projevy křesťanské stupidity nejsou přesvědčivou výmluvou pro ty z  nás, kdo už s  Pánem Bohem vlastně přestali počítat. Pro ty z  nás, kdo už neočekávají, že by jim mohl něco nového a překvapivého sdělit, kdo úplně všechny sny považují za vytěsněná přání a  nestrávené zbytky večeře, kdo úplně všechny zvláštní shody okolností považují za dílo náhody a přírodních zákonů. Pro ty z nás, kterým ztučnělo srdce a pohasla víra a vše, co jim zbylo, je unavená střízlivost, která se nedá napálit nějakou letniční „úleťárnou“. Pro ty z nás, kdo si, když si neví rady a mají před sebou vážné dilema, hodí korunou nebo losují s kamarády o nejkratší sirku.

Vyslyšet svou vlastní modlitbu Úporné hledání Boží vůle nemívá mezi křesťany dobrou pověst. A do jisté míry právem. Až příliš čas-

Doc. Pavel Hošek, Th.D. (39) přednáší religionistiku na Evangelické teologické fakultě UK a teologii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři. Se svou manželkou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou žije v Praze-Uhříněvsi.

říjen 2012 13

TÉMA to se stává, že ti, kdo mají plná ústa Boží vůle, tím ve skutečnosti jen vědomě či nevědomě manipulují druhými. Věty jako „Já tak prožívám před Pánem“ nebo „Pán mi položil na srdce“ mají často především dodat váhu a přesvědčivost slovům mluvčího. Bez ohledu na to, zda k němu opravdu mluvil Bůh,

nebo nějaké temné zákoutí jeho vlastní duše. Až příliš často slyší úporní hledači Boží vůle jen ozvěnu vlastního hlasu a nacházejí jen zrcadlový obraz sebe sama, který potom (a často zcela upřímně) prohlašují za zjevení shůry. Ano, až příliš často na naše modlitby neodpovídá Bůh Abrahamův, Izákův

anketa Jakým způsobem hledáte pro svůj život Boží vůli a jak se vyrovnáváte s tím, když nebe mlčí a vy se musíte rozhodnout sám/sama? Markéta (30) • Boží vůli obecně se snažím vyčíst z Bible, odposlechnout z kázání a odpozorovat ze života jiných křesťanů. Boží vůli pro konkrétní situaci se snažím odvodit z „obecné Boží vůle“ a také se modlím za to, abych se správně rozhodla. Ve výsledku jsem to ale vždycky já, kdo se rozhoduje, s čímž se vyrovnávám poměrně dobře. Stanislav (41) • Bůh se nám dává poznat na všech cestách. Někdy však také cítím, jako bych byl sám, když hledám směr, abych dobře naložil s hřivnami, které jsem dostal. Někdy si říkám, že vše má svůj čas. Pak zase slyším vtip o boxerovi, který jde do ringu a křižuje se, ale je mu to k ničemu, jestli neumí boxovat… A nakonec „náhodou“ v Bibli čtu, že Bůh neodpovídá na modlitby tomu, kdo nectí svého otce. Pochopil jsem, že odpuštění mně a odpuštění mé je základní cesta k tomu, abych k Bohu mohl snadněji přicházet a dostávat odpovědi. Mám za to, že tentokrát mi Bůh dal odpověď skrze verš v Bibli. Bůh nás vždy slyší a vyslyší, má nás rád. Katka (28) • Modlím se a ptám se, ale přiznám se, že ještě neumím příliš naslouchat. Ale učím se to! Moc mi pomáhá, když své rozhodování mohu sdílet s někým, ke komu

14 říjen 2012

mám důvěru a kdo je pro mne vzorem. Boží mlčení vnímám v současné době jako velkou příležitost, jak se prakticky učit Mu „dětsky“ důvěřovat a stát na tom, co mi už řekl. Nedávno jsem také stála před důležitým rozhodováním a prožila jsem zvláštní věc – Bůh mi dal najevo, že vnímá mé potřeby a touhy, ale přesto nechal volbu zcela na mně, včetně zodpovědnosti za následky, které z toho vyplývají. Pro mě je moudrým Otcem a jeho přístup k nám je s ohledem na naši zralost a okolnosti individuální. Eva (46) • Zvyknem sa modliť a hľadať jednak v Písme, jednak v rôznych okolnostiach určité posolstvo, znamenia. Keď „neba mlčí“, musím sa rozhodnúť podľa najlepšieho svedomia a vedomia a  s modlitbou, nech ma Pán Boh týmto rozhodnutím sprevádza. V poslednom čase mám úžasné skúsenosti s tým, že Pán Boh veci predo mnou upravuje lepšie, než by som to sama vymyslela, takže ma často už vopred uchráni pred nepríjemnými dilemami. Ester (24) • V posledních několika měsících se začal můj život s Bohem měnit, tedy Bůh začal měnit mé srdce. Cítím, že můj vztah k Bohu se stále více prohlubuje a že konečně začínám chápat věci, které mi předtím přišly jednoduché nebo naopak moc složité. Co se týká hledání Boží vůle, tak to u mě funguje tak,

že Bohu „nechávám volné ruce“, aby můj život řídil, tzn., že se modlím za to, aby mě vedl tam, kam mám jít. A věřím, že On to dokáže. A i v případech, kdy se musím rozhodnout „sama“, vím, že Bůh mě na modlitbách, při čtení Bible, při práci, při studiu, v běžném životě vychovává, abych byla schopná se rozhodnout správně. Tonda (34) • Při hledání Boží vůle mi připadá, že Boží vůle hledá mě. Shledat se, to je to tajemství. Když nebe mlčí, tak je to možná dobré. Zaleží, jak mlčí. Horší může být, když začne mluvit. Aby nezůstalo jen u rozčísnuté pěšinky ve vlasech. Aleš (39) • Při hledání Boží vůle ve svém životě se snažím hledat, co je v Bibli napsané k tomu, v čem hledám Boží vůli, i jak tomu porozumět v dnešní době. V církvi naslouchám kázání a snažím se porozumět učení Bible. Také mě zajímá, co si o případném řešení myslí křesťané v mém okolí, i to, co k dané oblasti napsali nebo říkají lidé se zkušenostmi v této oblasti. Také prosím Boha o to, aby mě vedl, a sleduji, zda se mi otevírají nějaké možnosti nebo ne. V případě že nebe mlčí a musím se rozhodnout sám, zkouším různé možnosti, které se mi otevírají, a snažím se vybrat takovou, která mi vyhovuje a která neodporuje Bibli.

■ Připravil Bronislav Matulík

a  Jákobův, ale bůh namalovaný na nebesa lidských přání a projekcí. Jak často se jako horliví modlitebníci nakonec rozhodneme vyslyšet svou vlastní modlitbu? Jak často je naše hledání Boží vůle plné vytěsněných vášní a  potlačených citů, vířících emocí a  tvrdošíjného sebeklamu? Vzpomínám si na léta studií na biblické škole, kde tehdy bylo v  módě „prožívání Boží vůle“. Kdykoli do prvního ročníku nastoupil mimořádně pohledný mládenec, do půl roku prožilo několik (!) dívek, že si Pán Bůh přeje, aby ten okouzlující mladík byl jejich manželem. Totéž (ovšem v  bledě modrém :-) se samozřejmě stalo, když do prváku nastoupila mimořádně půvabná sestra. Ohledně tlouštíků, hubeňourů, mrňousů, dlouhánů a  dalších málo přitažlivých studentů Duch svatý žádná zjevení z  nějakého důvodu nesesílal.

Hlas přírody v přestrojení Vím, že to vzbuzuje úsměv. Horší bylo, že zmínění hledači Boží vůle se svými zjeveními ohledně budoucích životních partnerů zásadně netajili, zejména se vždycky postarali o  to, aby se o  tom doslechla osoba, kterou měli v  hledáčku. Na základě podobných nadpřirozených zjevení vznikla některá manželství. A po několika letech se ze stejných důvodů rozpadla. Málokterá zbožná duše odolá manipulativnímu tlaku věty „Pán mi ukázal, že si mě máš vzít.“.Kdo by se chtěl protivit zjevené Boží vůli…? Podotýkám, že vůbec nemluvím o  vychytralých pokrytcích. Mluvím o  lidech, kteří neměli tušení, že si pletou Ducha svatého s  hlasem přírody. Teprve když jsem několik let sledoval tuto tragikomickou hru na Boží vůli – a  sám se v  ní nějakou dobu plácal – došlo mi, jak jsme my křesťané v umění sebeklamu neuvěřitelně vynalézaví. Kdo z nás aspoň jednou (nic zlého netuše) nenapá-

KOMENTÁŘ

Bible ve službách zbožnosti V článku je zmíněna řada způsobů (případně „technik“), jakými se křesťané snaží najít Boží vůli (i ten šálom?). Zaměřím se na používání bible při hledání Boží vůle: losování veršů, zabodávání prstu do otevřené či zavřené bible, okamžiky, kdy Bůh k nám mluví. Jako kazatel jsem zažil křesťany, kteří losování veršů koncem roku vyhlíželi s očekáváním, i takové, kteří navrhovali, abychom tento zvláštní zvyk zrušili. „Všechno zkoumejte, dobrého se držte.“ (1Te 5,21) Jednoho léta, dávno po Novém roce, jsem se rozhodl „zkoumat“ silvestrovský verš pro sbor. Danou kapitolu Izajáše si rozdělilo několik lidí ve sboru při společném kázání. Věděli, že v kapitole je náš novoroční verš pro sbor. Myslím, že obsah kázání zapadl jako u mnoha jiných. Od té doby jsme se však ve staršovstvu snažili využívat příležitosti, aby více lidí vystoupilo za kazatelnu – takže to bylo prospěšné. Nyní se na celou věc podívám z druhého konce: Věřím tomu, co bible jednoznačně dosvědčuje: Bůh mluví! Kdyby nemluvil, žiji si po svém a není pomoci ani mně ani všem lidem všech dob. Naštěstí mluví svými činy i pomocí slov ke konkrétním lidem, mluví také svým mlčením, je geniální komunikátor! Žít s tímto Bohem znamená komunikovat, česky: sdílet se. Je mi velkou pomocí rozlišovat alespoň čtyři způsoby používání biblického textu: Doporučení hodný a také často používaný je způsob legitimní aplikace. Pozorným čtením bible poznáváme, o čem text je, jeho hlavní myšlenku, porozumění klíčovým slovům. Potom je aplikujeme podobným způsobem jako biblický pisatel. Např. ve Fp 1,27-2,11 Pavel vyzývá k jednomyslnosti a my text použijeme při úsilí o jednomyslnost ve sboru. V tomto případě očekávám, že Boží slovo má božskou autoritu a moc dát život, svázat i rozvázat. Asi nejčastější a hodně ošemetný způsob používání biblického textu nazývám jednoduše aplikace. Použijeme obsah biblického textu, ale způsobem, který je odlišný. Např. modlitbu uctívání (žalm 139) použijeme jako argument v etických otázkách o nenarozených dětech. U tohoto typu je Boží autorita nesamozřejmá. Často je možné ji vyvrátit jiným biblickým místem (Mt 12,1-8). Odlišný charakter mají původní aplikace, tedy místa, která se nás týkají zcela přímo právě tak, jak jsou v Písmu psaná. Pochopitelně jich není moc. Např. Ježíš ve velekněžské modlitbě výslovně uvádí, že přitom myslel také na nás, učedníky pozdějších generací (J 17,20). Pak je tu čtvrtý způsob, říkejme mu inspirace. Bůh mluví skrze zkušenosti nebo druhé lidi, skrze televizní reklamu nebo při procházce lesem. Není problém, aby k nám promluvil, když máme otevřenu nějakou knihu nebo přímo bibli. Pomáhá mi obě věci od sebe odlišit: čtu biblický text o Eliášovi, ale Bůh přitom ke mně mluví o kamarádovi, s kterým bych se měl sejít. A bude mi o tom kamarádovi říkat i při štípání lístku v tramvaji. S Eliášem to nesouvisí. Kamaráda a Eliáše si však často spojíme proto, že šlo o časový souběh událostí. Pavel Hošek opakovaně varuje, abychom tyto inspirace automaticky nepovažovali za Boží hlas. Vše je třeba zkoumat, a teprve když rozsoudíme inspiraci jako Boží hlas, je třeba ho jako Boží hlas poslechnout. Myšlenka na závěr: Na mnoha místech bible nejde předně o hledání „Boží vůle“, nýbrž o „hledání Boha“. Překládá se to různě: hledat, dotazovat se, toužit hledat (např. 2Let 12,14 nebo Am 5,4-6). Ekumenický překlad leckdy mezi slova „hledání Boha“ vloží slovo „vůle“, snad aby to bylo srozumitelnější (Ž 119,2b). Již před lety jsem se rozhodl, že ve svém životě chci hledat Boha, ne jen jeho vůli.

■ Jan Valeš ml.

říjen 2012 15

TÉMA lil sám sebe, když svá tajná přání mylně identifikoval s vnitřním svědectvím Ducha svatého?

Další převlek svévole – zbožná sklíčenost Ale vlastně je to všechno ještě o  něco složitější. Někteří z nás nejsou vystaveni pokušení zaměňovat vlastní přání za vedení Duchem svatým. Proč? Protože jsme vůči svým touhám a sklonům principiálně podezřívaví. Ke svým přáním chováme hlubokou a zásadní nedůvěru. Rovnice je vlastně stejná, jen všechna znaménka mají opačnou hodnotu. Jestliže mě něco velmi přitahuje a baví, nejspíš to není Boží vůle. Naopak. Jsou to nejspíš touhy a žádosti mé staré přirozenosti nebo rovnou ďábelská pokušení. Proto svá přirozená přání musím umrtvovat, musím zatínat zuby a zapírat sám sebe, nést Kristův kříž a vyhýbat se všemu, co mi dělá radost a co mě naplňuje nadšením. Mohlo by se to totiž snadno zvrhnout v modlářství. Boží vůli v  dané situaci poznám podle toho, že

se mi do toho vůbec nechce. Svoji budoucí manželku poznám podle toho, že se mi nelíbí a jde mi na nervy. Kdyby se mi naopak líbila, jistě je to hlas mé staré přirozenosti… Většina z  nás, kdo tíhnou k  tomuto postoji, má pocit, že ochota k sebezapření a umrtvování přirozených sklonů svědčí o hloubce a opravdovosti naší víry. Někdy to tak je. Ale často to žel vůbec není pravda. Až příliš často je příčinou podobné nedůvěry ke všemu přirozenému nemocná duše, plná úzkosti a skrupulí. Až příliš často je naše smutná, utrápená zbožnost důsledkem toho, že jsme něco důležitého v evangeliu vůbec nepochopili. Až příliš často obětavě a  sebetrýznivě plníme nesmlouvavé požadavky vlastního superega, přísného vnitřního policajta, kterého si pleteme s  Pánem Bohem. Bůh smutné, zajíkavé zbožnosti ustaraných škarohlídů a  zahořklých, bledých lidiček není Bohem Abrahámovým, Izákovým a  Jákobovým, milosrdným Otcem Ježíše Krista. Nevěřím tomu, že úko-

příběh

Rozhodnutí Ještě jsem zaváhal, mám-li opravdu zazvonit. Byl jsem před vážným životním rozhodnutím a kazatele křesťanského sboru, u  jehož domku jsem právě stál, mně velmi doporučoval přítel, který se dozvěděl, že sem právě odjíždím na služební cestu. „Zajdi za ním,“ říkal mi, „může ti pomoci najít Boží vůli ve tvé záležitosti.“ Ta záležitost byla opravdu vážná. Pracoval jsem v té době jako stipendista v jedné kanadské hornické laboratoři a  mezitím vojska Varšavské smlouvy obsadila Prahu. Byly to pro nás šokující kritické události a  zprávy z domova. Psal se rok 1968. Byl jsem v Kanadě s celou svou rodinou. Budu se vracet, anebo tu mám zůstat? Naivní otázka? Všichni nám říkali, jaká je to darovaná příležitost zůstat tady. Inu, byla. Ale my jsme to necítili tak jednoznačně. Do Kanady se hrnuli v proudu kolem nás emigran16 říjen 2012

ti. A byli to povětšině hledači lepšího bydla. Ne, jistě ne všichni. Přišli i lidé s  pravou touhou po svobodě. Přišly však i  osoby podivné minulosti. Má jít křesťan s  proudem? Nepohoršujte se nad tou naivní otázkou. Doma byli rodiče. Tady byly s  námi naše děti. Doma byl náš sbor a  my jsme se dovídali, že ze sboru mládež skoro zmizela. Odešla. A přece tam zůstala řada přátel. Smutní, ale zůstali. Jaká je Boží vůle? Má snad jít křesťan právě proti proudu? Neměl jsem moc důvěry, že mně americký kazatel poradí, ale zazvonil jsem. Byl to milý, usměvavý, energický mladší muž. Vysvětlil jsem mu situaci a on neřekl tak ani onak. Jenom vysvětloval Boží vůli. Říkal, že je to plán, jako „blueprint“ na stavbě. Tehdy se totiž plány kopírovaly světlotiskem. Originál byl narýsovaný tuší nebo tmavou tužkou na průsvitném

Foto Brána

Blahoslav Košťák

papíru – pauzáku a ten se kopíroval na roli papíru, kde vyšel červeným nebo modrým tiskem, tedy modrotisk. Pro každého křesťana existuje, jak říkal, takový podrobný blueprint a  není naší věcí dělat si zbytečné starosti. Prostě počítat s tím, že tento plán je připraven. Je tady a  je třeba vyčkat v  důvěře odhalení. Rozhodování není tedy pro křesťana jeho

lem a posláním křesťanů na této zemi je šourat se nesměle každou neděli do shromáždění a vypadat přitom jako hromádky neštěstí. Ježíš přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti. (J 10,10)

A učinil člověk boha k obrazu svému… Osobně si nemyslím, že omyl zatrpklých, naštvaných a zamračených křesťanů je méně škodlivý než omyl mazaných brášků s nasládlým úsměvem, kteří si pletou Pána Boha s automatem splněných přání. Ti první věří v  boha, který nemá rád lidi, je malicherný a  nemilosrdný, ti druzí věří v  nebeského taťuldu a  príma kamaráda, který nezkazí žádnou legraci. V  obou případech je to spíš zlaté tele než Stvořitel vesmíru a Pán dějin. (Ex 34) V obou případech je to člověk, kdo vytváří boha k obrazu svému a pak se dotazuje na jeho vůli. V obou případech je odpověď na toto dotazování velmi předvídatelná. Znovu připomínám, že nemluvím o  pokrytcích a  lhářích. Mluvím o  nás křesťanech, kteří to mys-

věcí. Je rozhodnuto. Myšlenka byla především v tom, že starosti jsou zbytečné, křesťan je od takových starostí osvobozen. Odešel jsem s  určitými rozpaky. Mám opravdu počítat s  tím, že tu je vše Boží vůlí předem dáno a připraveno a já mám skoro neúčastně přihlížet, jak se věci vyvinou? Dělat radostného, bezstarostného křesťana? Tohle se mně nezdálo a kromě toho jsem cítil, že bych nebyl té bezstarostnosti ve skutečně vážných životních otázkách – takových, jaké mě potkaly – vůbec schopen. Četl jsem si biblickou knihu proroka Jeremiáše. Ten muž mi byl v  té době zvláště blízký. Měl to neobyčejně nesnadné. Jako prorok ohlašoval lidem i králi Boží vůli, která se nikomu nelíbila, a měl z toho ohromné osobní potíže. A s  ním to všechno prožíval i jeho písař Báruch. O něm říkali, že Jeremiáše ke zlému navádí. Pak všechno dopadlo špatně, válka byla prohrána. Jeremiášovi jako zvláštní výsadu dali tehdy dobyvatelé Jeruzaléma, Babylóňané, na vybranou, že

lí vážně. Právě nám se stává, že zapomínáme, že Bůh je zahalen tajemstvím, že přebývá v  nepřístupném světle. (1 Tm 6,16) Chceme přece žít podle jeho vůle, chceme vědět přesně, čemu máme věřit a jak máme jednat. A právě proto jsme tak často v  pokušení hledat a nacházet stroj na zjišťování Boží vůle – v  bibli, ve věrouce, v mravouce, v přesných definicích a geometrických obrazcích Pána Boha. Právě proto, že svou víru myslíme vážně, míváme sklon „strhávat nebe na zem“, připravovat Boha o  jeho tajemství, strhávat závoj, který halí jeho nevýslovnou slávu, „říct to přesně a  říct to všechno“. Jenže právě v  této naší upřímné sna-

může buď odejít s většinou do zajetí, nebo přežívat v bídě doma. Obě volby špatné. A písař Báruch? Do nejisté budoucnosti měl pro něj prorok Jeremiáš konečně také Boží poselství: „Ty bys hledal sobě velkých věcí? Nehledej. Bude bída, ale dám tobě život tvůj místo kořisti všude, kam půjdeš.“ Tohle poselství písaři Báruchovi mě oslovilo spíše než představa blueprintu, plánu jediné, bezchybné, neměnné a  správné cesty. Ať už se Báruch vydá cestou vlevo nebo vpravo, má zaslíbení kořisti života. To je veliké zaslíbení! Pochopitelně, je tu míra, je tu podmínka, jeho volba nesmí hledat velké životní cíle. Jeho rozhodnutí nemá sledovat lidský úspěch. Pak to bude podle Boží vůle. Stáli jsme před velkým rozhodnutím, které ovlivní naše životy, a dokonce i  životy našich dětí. Tato okolnost přesahovala naše vlastní výhledy. Vrátit se, nebo zůstat? Bylo nám jasné, že k  našemu rozhodnutí patří upřímná a důvěřivá modlitba, protože náš rozum i  naše lidská opatrnost může být zavádějící. Ani lidské rady nejsou

spolehlivé, i ty dobře míněné. Bude tu nutné osobní a zodpovědné rozhodnutí a  je tu dáno i  vodítko pro toto rozhodnutí. Výzva Božího zaslíbení, míra pokory, odvahy i  jistého rizika. Představa, že se můžeme bezstarostně rozhodovat, byla a  je jaksi vůbec neudržitelná, ne-li nesmyslná. Vrátili jsme se, starosti byly, radost přišla až mnohem později. Nechci říkat, jestli jsme se rozhodli správně cestou vlevo nebo vpravo, ale vrátili jsme se živí všichni domů, i  když šlo přitom na cestě i  o  život. Podle Božího zaslíbení nám byla dána i  ta úžasná kořist života. Hledat Boží vůli není snadná životní zkušenost. Nejde o to úspěšně nahlédnout do jakéhosi blueprintu života, abych vytáhl ten nejlepší či nejsnazší životní los. Zakopat hřivnu bylo snadné, snad i chytré, ale dobrý služebník Ježíšova podobenství pochopil, že si nesmí ušetřit starosti, aby naplnil vůli svého pána. Jsem přesvědčen, že křesťan je povolán, aby právě také ve svém často nesnadném rozhodování naplnil, a tak i potvrdil Boží vůli. ■ říjen 2012 17

TÉMA ze se skrývá nebezpečná past, osidlo, číhající na opravdové věřící. Může se nám stát, že nakonec ztratíme schopnost rozlišovat mezi naší představou Boha a Bohem samým, v jeho nekonečné velikosti a nevyzpytatelné moudrosti. Můžeme zapomenout, jak často v dějinách Božího lidu věřící ve svých modlitbách obcovali s  náboženským výtvorem, s  dílem lidských rukou, lidských mozků, lidských (zbožných!) myšlenek. Tedy s  obrazem Boha spíše než s  Bohem samým. Můžeme zapomenout na to, že nejvýkonnějším a  nejspolehlivějším zdrojem modlářství je náboženská horlivost, že ve zbožné urputnosti víc než kdekoli jinde platí, že pod svícnem bývá největší tma. Ano, dokonce i církev, věrouka, mravouka, metody zjišťování Boží vůle – prostě cokoli – se může stát modlou, a tedy překážkou mezi Bohem a člověkem. A to je problém. Proč? Protože nevěřící lidé to poznají. Když přijdou do společenství věřících, ve kterém je ten nebo onen obraz Boha, církve či pravé víry důležitější než Bůh, poznají to. Většinou to samozřejmě nedokážou pojmenovat. Ale pokud my věřící zapomínáme rozlišovat mezi Bohem a „naší verzí Boha“, naši nevěřící přátelé dříve nebo později řeknou: „Ne, tohle nemůže být Bůh. To není ono. Je to příliš lidské, příliš předvídatelné, příliš odvoditelné z mentality lidí, kteří tuto církev tvoří.“ Ano, naše způsoby a zejména výsledky hledání Boží vůle často vypovídají právě tolik o  nás samých jako o  Bohu a  jeho vůli. Ba, obávám se, někdy daleko víc.

Takže liberální vlažnost? Jistěže ne! Vyplývá z toho, že máme ve svém duchovním životě zabrzdit, zvolnit, vydechnout a zpomalit? Vůbec ne. Jen si musíme pamatovat, že hledáme-li upřímně Boží vůli, největší překážkou na cestě k  jejímu nalezení jsme většinou my sami. Ať už jsme spíš nasládlí bráškové, nebo zamračení škarohlídi, potřebujeme na prvním místě, aby nás Pán Bůh chránil před námi samými. Aby nám Duch svatý připomínal, že jsme pozemští červíci. (Iz 41,14) Ale především – že jeho myšlení není myšlení naše a jeho cesty nejsou cesty naše. Jako vysoko 18 říjen 2012

je nad zemí nebe, tak jeho cesty převyšují cesty naše. (Iz 55,8-9) Je to veliké tajemství, ze kterého se tají dech: My křesťané věříme v Boha, který „tančí“. (Sf 3,17) Jeho rukopis je klikatý, hlubiny jeho moudrosti jsou nezměrné, jeho soudy jsou nevyzpytatelné a jeho cesty nevystopovatelné. (Ř 11,33) Ano, jak moudře a nádherně říká C. S. Lewis: „Lev z Judy, ve kterého věříme (Zj 5,5), je ‚divoký‘. Není to ochočený lev…“ Znamená to, že Božím cestám nikdy nebudeme rozumět? Že jsme ponecháni napospas tápání a  bloudění? Že se Boží vůle prostě nedobereme, protože Bůh je moc daleko? A že se o to ani nemáme snažit? Vůbec ne. On přece ví, že ho potřebujeme. A že si sami neporadíme. Ano, já věřím v  prorocké sny. A v  nadpřirozené vedení Duchem svatým. A v  losování veršíků na Silvestra. A v  rozjímání na modlitbách, v  půst a  ztišení, usebrání a  naslouchání Božímu hlasu, tichému a  jemnému. (1 Kr 19,12) Věřím, že když necháme umlknout falešné bohy kolem nás i v nás, pravý Bůh se ujme slova. Věřím jako malé dítě tomu, že Hospodin zástupů s  láskou pečuje o  každého z  nás. Že se k  upřímnému má upřímně (2 S 22,26), že nedá svým dětem kámen, když ho prosí o  chléb (Mt 7,9). Že nás vede jako dobrý pastýř (Ž 23, J 10), že utváří okolnosti našich životů, posílá nám do cesty přátele, připravuje události a  setkání, oslovuje nás ústy bratří a  sester, mluví k nám, když čteme Písmo, hovoří k našemu svědomí i k našemu rozumu. Věřím, že Duch svatý je při díle v našich srdcích – povzbuzuje, radí, napomíná, konejší a potěšuje. Ano, proč ne? Když si dáme pozor a zachováme zdravý odstup od své vlastní vykutálenosti, může být i chvění bránice a zvláštní mrazení při modlitbě součástí jeho působení v našem nitru. Dokud se na vlastní hledání Boží vůle dokážeme dívat s laskavým úsměvem a s trochou vlídné sebeironie, nebojím se, že sejdeme na scestí – ne proto, jací jsme my, ale proto, jaký je On.

Ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8) Ostatně to, co je v  Boží vůli nejdůležitější, víme docela přesně. Už prorok Micheáš ujišťuje své posluchače, že to důležité o Boží vůli vědí: „Bylo ti oznámeno, člověče, co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,8) Na této Micheášově větě mě vždycky nejvíc fascinovala slova „jen to“. Boží zákon, tedy zjevená Boží vůle, se podle něj dá shrnout do několika slov.

Přesně to má na mysli Pán Ježíš, když říká: „Miluj Hospodina z celého srdce a duše a mysli a  miluj bližního svého jako sebe samého. V  tom je celý zákon a  proroci.“ (Mt 22,37-39) A  pár kapitol předtím shrnuje veškerou zjevenou Boží vůli takto: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý zákon a proroci.“ (Mt 7,12) Ano, je to ohromující a  bázeň budící shrnutí. Ale myslím, že něco takového potřebujeme. Proč? Aby „ani nejhloupější nezbloudil“, abychom pro jednotlivosti neztratili z očí to, co je nejdůležitější. Potřebujeme i ostatní přikázání, když máme taková shrnutí? Jistěže ano. Jen nesmíme ztrácet z očí to podstatné. To, co dává všem přikázáním smysl.

A na zemi pokoj lidem dobré vůle (Lk 2,14) Ale jak si máme poradit v situacích, kdy bible nestačí, kdy potřebujeme vědět, co máme dělat teď a  tady, jestli vykročit doleva nebo doprava, vzít si Marušku nebo Aničku, studovat práva nebo medicínu, bydlet v Praze nebo v Berouně? Myslím, že vedle upřímnosti, pokory, důvěry, modlitby, půstu, rozhovoru s  bratřími a  sestrami, rozjímání nad Božím slovem a pozorného a střízlivého naslouchání vlastnímu srdci je nejdůležitějším vodítkem na cestě k  nalezení Boží vůle pokoj. Ano, šálom, ona nadpřirozená kvalita, onen zázračný stav lidského bytí, onen nebeský dar, který nám je na každý den znovu nabízen a darován. Když hledám Boží vůli, modlím se tak dlouho, dokud se ve mně nerozhostí pokoj. A pokud v něčem nedokážu najít spočinutí a pokoj, prostě do toho nejdu. Jak říká Vieruš, moje žena statečná: „Nemám v tom pokoj.“ A hotovo. Takto chápu Petrovo povzbuzení „Hledej pokoj a  stíhej jej.“ (1 Pt 3,11) A také Pavlovu radu „Ve vašem srdci ať vítězí pokoj Boží.“ (Ko 3,15) A také jeho větu „Pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (F 4,7) Boží pokoj je v  těchto verších popsán jako strážce, ochránce a zároveň kompas lidského srdce. A jde-li při hledání Boží vůle o nalezení směru, kudy máme jít, není vítanější pomoci než citlivý, spolehlivý kompas. Kompas made in heaven.

■ Pavel Hošek

KOMENTÁŘ

Duchovní disciplína Když jsem na jakémkoli sjezdu mládeže měl seminář na téma „Hledání Boží vůle“, bylo narváno. Někdo by tuto skutečnost mohl odbýt slovy, že mezi posluchači byli mladí, a tedy naivní lidé. Však on je život naučí, že Boží vůle se najít buď nedá, nebo že do jejího hledání vstupuje spousta subjektivních věcí. Jsem rád, že hlavní článek na hledání Boží vůle nejen nerezignuje, ale k jejímu hledání povzbuzuje. Myslím, že nám hrozí to, co filozof Immanuel Kant (ve zcela jiných souvislostech) nazval „náboženstvím v mezích pouhého rozumu“. Je-li tomu tak, z života křesťana se vytrácí nadpřirozený aspekt a motorem jeho rozhodování se stává pouhý zdravý selský rozum… Určitě všichni známe slovo disciplína. Většinou tuto vlastnost spojujeme se sportem, hudbou, prací a čímkoli, v čem chceme dosáhnout nějakých výsledků. Existuje disciplína v duchovním životě? Domnívám se, že ano. Možná znáte termín „duchovní disciplíny“. Nejedná se o nic nového. Mezi tyto disciplíny patří modlitba, ticho, četba Bible a duchovní literatury, samota atd. Proč disciplíny? Protože se nemá jednat jen o občasný záchvěv, ale o něco pravidelného. Až pravidelnost totiž může přinést změnu. Problém mnohých, jak Pavel Hošek píše, „chvějících se bránic“ je v tom, že se jedná o momentální záchvěv, z kterého následně vyvozujeme Boží vůli. Pokud je ale moje mysl dlouhodobě pravidelně vystavena Božímu působení, postupně se učím různé situace, zkušenosti a vlastně vše co prožívám, vyhodnocovat skrze Boží optiku. Ta je někdy ostřejší, někdy méně ostrá, ale dává mi v mém hledání Boží vůle směr. V době silné audiovizuální masáže se o naši vůli uchází stovky anonymních firem, médií či prodejců. Mnozí z nich nám sdělují, jak se máme rozhodovat, co si máme koupit, na čem záleží, jaké hodnoty jsou správné atd. Abychom obstáli a volili dobře, nemůžeme a ani nemáme utéci z tohoto světa, ale řídit se vůlí jinou, v případě věřících lidí, vůlí Boží. Protože Boží hlas bývá tichý, jeho rozpoznání chce jisté úsilí a čas. A to je přesně to, co se v naší instantní společnosti moc nenosí. Kdyby tak fungovalo rouno, a to nejlépe doma u postele a jen jednou, nikoli třikrát! Protože rouno v obyváku nefunguje, na hledání Boží vůle někdy rezignujeme (stejně to nemá cenu) nebo volíme zkratky (chvěje či nechvěje se mi bránice). Přesto nás Bible především skrze různé příběhy k hledání Boží vůle povzbuzuje. Ne vždy bude výsledkem jasný Boží pokyn, nicméně již to, že jsem s Bohem poctivě svoje rozhodnutí probíral, že jsem ke svému rozhodnutí přizval – slovy knihy Přísloví – rádce, dává mému hledání Boží vůle jiný rozměr. Myslím, že ne nadarmo se s Boží vůlí spojuje slovo hledání. Pán Bůh nám mnoho věcí nezjeví hned, mnoho otázek nechává nezodpovězených, a tím nás vybízí, abychom hledali. Proč? Snad i proto, že Boha nacházíme na cestě následování. Proto je hledání Boží vůle celoživotní dynamický proces a výzva. Zalekneme se ho, nebo do něj vstoupíme?

■ David Novák

Zápisník

Otakar Štanc ml. lékař urolog, člen sboru Církve bratrské v Černošicích, s manželkou Danou podnikl cestu saharskou pouští.

Sahara březnu tohoto roku jsem měl společně se svou manželkou možnost strávit týden putováním po saharské poušti. Na rozdíl od „mastňáckých“ výprav, spočívajících v  jednodenním projíždění písečných dun v džípu, jsme zvolili tradiční a osvědčený způsob cestování po Sahaře: na hrbatých zádech dromedárů nomádské karavany. Se skupinkou pouštních nomádů patřících ke kmeni Marazigů (příbuzní Tuaregů) jsme se setkali na domluveném místě tuniské Sahary zhruba sto kilometrů jižně od Douz, posledního městečka na okraji pouště. Karavanu tvořilo 18 velbloudů (několik z  nich přísně nákladních, ostatní pak nákladní i  cestovní), 9 domorodců a  jejich vůdce, já s  manželkou a několik dalších dobrodruhů z Čech. Geografickým cílem našeho putování byla malá oázka s  termálním pramenem asi 3 dny cesty dále na jih, hlouběji do pouště. Skutečný cíl ale spočíval v prožitku atmosféry života bez civilizace, bez hluku, bez světla a bez hranic na široširé písečné pustině. Z řady dojmů a poznatků, které jsem mohl zakusit, vám popíšu alespoň některé: Na poušti je dominantní složkou krajiny písek. Řeknu to ještě jinak: na poušti není krom písku prakticky nic. Tedy alespoň na první pohled. Je obdivuhodné, jak sžití jsou domorodí kočovníci s  touto pustinou a jak zde dokáží hospodařit. Každý den jsme se díky jejich zkušenostem mohli bezpečně utábořit, rozdělat oheň, uvařit, a dokonce jíst i po několika dnech stále čerstvou a osvěžující zeleninu. Poušť je místem, kam se odebírali proroci a poustevníci, duchovní zápas zde vedl Pán Ježíš Kristus. Pokud 20 říjen 2012

prožijete několik nocí pod bezmračným, zázračně hvězdným nebem a v absolutním tichu rušeném snad jen občasným frkáním velblouda, pochopíte proč. Je zde mnohem snazší být sám se sebou, klást a odpovídat si na vlastní otázky, ale také možná zaslechnout Boží hlas. Obrovská prázdnota, která vás obklopuje, pomáhá pochopit Boží svrchovanost a velikost oproti člověku. Pro nomády je poušť domovem, který jim poskytuje prakticky všechno, co potřebují k životu. Naši společníci byli lidé nedotčeni vzděláním, které je pro nás samozřejmostí. Často neznají přesný rok, natož měsíc svého narození. Nebyl tehdy nikdo, kdo by to uměl zapsat. Přesto vládnou schopnostmi svědčícími o  velkém citu a  moudrosti. Umí se orientovat přesně podle hvězd v noci, ví kde najít v poušti dřevo, jak vyléčit od uštknutí zmijí. Umí zpívat písničky o Bohu a svatých mužích, umí si vážit druhých lidí, zvířat, vody a jídla, i sami sebe. Není možné nezmínit se o  velbloudech, kteří jsou dle Arabů hned po člověku to nejcennější, co Alláh stvořil. Poněkud svéhlavý koráb pouště vám zajistí zcela komfortní plavbu díky dokonale odpruženému podvozku, navíc s báječným výhledem do kraje z výšky téměř tří metrů. Spotřeba? Kýbl zrní a  150 litrů vody na 3 dny není mnoho, zvláště když na druhém konci obratem vysype proslulé palivo. Do pouště tedy jedině značka Camelus Dromedarius. Pokud se vám někdy naskytne příležitost vyrazit na jeden či více týdnů do pouště s karavanou, nenechte si ji ujít. Očistíte si tělo, mysl i duši. A dejte mi včas vědět! Rád se s vámi na Saharu zase podívám. ■ Foto autor

V

tajemník pro dorost CB

Narodil se v Trutnově ve věřící rodině. V patnácti letech mu zemřel otec, a proto se musel starat o technický chod domácnosti. Od sedmnácti se začal zapojovat do přípravy sborových akcí a postupně přešel do vedení mládeže. Nějaký čas pracoval také s besídkou, a jak děti rostly, založil dorost. Za Radka Kalenského se stal členem tehdejšího instruktorského týmu. Je zakladatelem Dorostové unie a od jejího vzniku je v Radě DU. V roce 2005 po odchodu Petra Asszonyi RCB jmenovala tajemníkem pro dorost CB.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Jan Homolka

D

orostový odbor a Dorostová unie – obě tyto složky pracují se stejnou věkovou skupinou, s  dorostenci 10–16 let. Také vedení je stejné. Jsou zde Petr Asszonyi, Pavel Benák, Josef Kabele, Petr Kučera, Jakub Ptáček a Dalimil Staněk. Hlavním posláním je pomoci vedoucím v jejich nelehké práci. K tomu slouží vzdělávací kurzy a pak návštěvy na jednotlivých dorostech a konzultace vedoucích hlavně s tajemníkem pro dorost. Stěžejním kurzem je Rádcovská škola I a II. Na Motivačním kurzu (RŠ I) si odrůstající dorostenci vyjasňují, zda v  dorostu dále pracovat. Základní kurz (RŠII) slouží už pracujícím vedoucím k získání základních znalostí a dovedností potřebných pro práci vedoucího. Školení hlavních vedoucích táborů, akreditované u MŠMT, pořádáme na jaře. Účastníci se dozvědí vše potřebné pro pořádání táborů. Po zkouškách dostávají osvědčení s celostátní platností. Další kurz, Tábornická škola, je zaměřena také na tábory, tentokrát ale na praktické znalosti, dovednosti, vědomosti a sdílení, které se jistě využijí nejen na táborech. Jednodenní kurzy, kdy si témata určují hlavně vedoucí podle svých potřeb, pořádáme na podzim a v zimě. Vedoucí mohou také pozvat tajemníka pro dorost, ale i kohokoliv z vedení do svých dorostů a na tábory podle toho, jak potřebují. Celostátní akce pro dorostence Je to hlavně Biblická stezka, závod tříčlenných hlídek, kdy dorostenci na stanovištích prokazují své znalosti anebo plní úkoly. Polovina stanovišť je biblických a polovina všeobecných. Závodí se ve dvou kategoriích – Stezka a  Pěšinka. První kolo je regionální, v současnosti se do něj zapojuje pět ze sedmi regionů. Stezka má ještě celostátní finále, kam postupují hlídky podle získaných bodů. Velice populární je víkendové Setkání dorostenců. Letos bychom se měli setkat už po páté, a to na Siónu. Schází se okolo 200 lidí. Letos opět nabízíme odrostenecký tábor pro mladé ve věku 14–16 let. Tady se musejí účastníci víc zapojit do dění v táboře, ale také se víc a hlouběji zabývat sebou a svými postoji. To jim může pomoci v přechodu do mládeže. Víc informací o naší práci najdete na stránkách www.dorostovaunie.cz ■

6/2012

říjen 2012 

• Rada Církve bratrské se v souvislosti

s postupným vznikem nové Ústavy CB věnuje tématu základního poslání církve. V přípravné fázi jsou diskutovány různé modely a způsoby života církve. Na svém předprázdninovém zasedání jsme se sjednotili na vyjádření, že základním posláním sborů i členů Církve bratrské je: a) srozumitelným způsobem komunikovat (představovat…) křesťanskou víru; b) pomáhat křesťanům svoji víru prakticky žít a tím vším c) oslavit Boha.

Z jednání RCB v Praze, září 2012 • Rada se průběžně zabývá principy, možnostmi a způsoby celocírkevní práce a jejím konkrétním dopadem na jednotlivé sbory. Vedle oblastí, které se v Církvi bratrské viditelně rozvinuly, evidujeme na jiných místech jistý útlum a menší schopnost zaujmout větší počet sborů. Celocírkevní pracovník by měl být Konferencí volen tehdy, pokud alespoň 2/3 sborů mají zájem o jeho služby. K dalším úkolům by mělo patřit umění vytvářet a naplňovat celocírkevní koncepce rozvoje a získávání zájmu sborů pro práci ve svěřené oblasti, vést evidenci vedoucích na sborech CB, mapovat a zabezpečovat jejich pracovní potřeby, ve spolupráci se staršovstvy vyhodnocovat jejich činnost, svolávat je k pravidelným motivačním setkáním, směřovat jejich činnost, vyhledávat nové potencionální vedoucí apod. Uvedenou problematikou se budeme znovu zabývat na listopadovém jednání.

Sbor v Teplicích

K

dyž jsem se před svým přesídlením do Teplic kolegů kazatelů ptal, jaké to tam je, dostal jsem zpravidla po hlubokém nádechu a výmluvné pauze odpověď: „…ale bydlení je tam hezké“. A to je také pravda. Modlitebna stojí uprostřed lázeňské oblasti mezi udržovanými parky. Ze své kanceláře mohu pozorovat vrcholky Krušných hor a z druhé strany z kazatelského bytu lze spatřit špičky kopců Českého středohoří. I Milešovka by byla vidět, kdyby nestínila sousední ruina nedostavěné socialistické megastavby, která dnes slouží jako bydliště bezdomovců a narkomanů. Prostředí ale už dávno nepřipomíná špinavý sever. Příroda se vzpamatovává z  průmyslové devastace komunistické vlády mnohem rychleji než člověk z devastace duše. Město samo dýchá historií. Ne nadarmo se lázeňským Teplicím kdysi v Evropě říkávalo „Malá Paříž“. Něco ze staré slávy se pomalu obnovuje. Jako sudetská oblast si i Teplice prošly tím, čím celý kraj. Nejprve vypuzení části českého obyvatelstva a  po válce vyhnání německého. Pak následovalo divoké osidlování pohraničí a celé období budování komunistického ráje na zemi v nové společnosti složené z  lidí, kteří přišli za prací ze všech koutů země. Zřejmě i kvůli tomu je Ústecký kraj nejméně křesťanskou oblastí v republice s téměř nejvyšší nezaměstnaností a značnou kriminalitou. Jistá rozevlátost, nestálost i neuspořádanost zdejší společnosti je výraznější než jinde. O to vzácnější jsou lidé, kteří po léta dokázali nepřízni prostředí odolávat a  udrželi ve svém životě křesťanské hodnoty nebo alespoň jistou lidskou úroveň. Bůh na nás nezapomněl a k budování svého díla zde jistě používal i naši církev.

■ Pavel Benák

• Rada se dále zabývá novou koncepcí

konání vizitací. Zjevným nedostatkem současné praxe je absence jejího základního zadání. Není vždy úplně jasné, komu má vizitace sloužit (zda je vizitační zpráva určena Konferenci, členskému shromáždění, staršovstvu či Radě) a co všechno by měla obsahovat. Nové Komisi pro Řád, která v příštích týdnech či měsících zahájí svou činnost, předáme zpracovaný námět, který doporučí vizitace konat ve dvou základních fázích, v tzv. povinné a volné části.

• Rada se seznámila s návrhem

Studijního odboru ohledně koncepce celoživotního vzdělávání kazatelů. Materiál postoupí říjnovému setkání zástupců Rady, Studijního odboru a ETS. Současně toto téma projedná na společném jednání s Radou slovenské části církve.  říjen 2012

Historie Počátky Sboru Církve bratrské v Teplicích sahají do roku 1945, kdy se několik bratří a sester začalo scházet (ač je to k nevíře) v objektu naší nynější modlitebny v Poštovní ulici. Tehdy v tomto domě bydlel se svojí rodinou soudní rada dr. Hanzal a právě

• Stejné komisi předáme další

u něho na Okresním soudě v Teplicích pracovala sestra Bohumila Šerclová. Jako křesťanka na něj tak zapůsobila, že svolil k tomu, aby se shromáždění konalo v jeho domě (sestry Šerclovy, manželé Tesařovi, Navrátilovi, později pak Kotrčovi, Wohlrábovi).

V té době do pohraničí přicházelo stále více lidí, a tedy i křesťanů, kteří toužili po společenství, a bylo potřeba do budoucna hledat vlastní prostory. Nebylo to lehké, ale podařilo se sehnat bývalou jídelnu ve Školní ulici, kterou bratři a sestry sami dali do pořádku a zařídili dle potřeby svými silami. A tak dne 25. října 1948 mohla být modlitebna slavnostně otevřena. Sborová rodina se rozrůstala, brzy se začala scházet mládež, besídka, byl založen pěvecký sbor, mladých rodin přibývalo (Janouškovi, Dolejší, Markovi, Tesařovi, Valešovi, Fialovi, Cvejnovi a další). Slovem Božím zpočátku sloužil br. Hudek z Děčína, br. Tesař st. a br. Berdych z Chudeřína. Často do Teplic také přijížděli kazatelé z Prahy a br. Dostál z Benátek n. J. Od roku 1949 už nastoupil kazatel pro celý Ústecký kraj br. Jaroslav Kučera. Toho pak vystřídal br. Karel Toušek, br. Miroslav Cvrček, br. Ján Liguš, br. Štefan Paluchník, br. Karel Taschner, br. Marek Fajfr, br. Jan Valeš a nynější náš br. kazatel Pavel Benák. Teplický sbor však za doby působení br. Liguše čekalo další stěhování, protože prostory ve Školní ulici začaly být těsné, nájemné se neúměrně zvyšovalo a hluk z tehdy rušné ulice byl nepříjemný. V  krátké době po r. 1968, kdy došlo k  uvolnění tlaků na církve, započali aktivní členové sboru pátrat po nových prostorách. Pomýšlelo se i  na zakoupení domu a  v  nabídce mezi jinými byl i  dům v Poštovní 10. Byl majetkem Národního výboru a po neuvěřitelném běhání po úřadech a  velkém nasazení br. Kotrče ve spolupráci s br. Ligušem se podařilo dům v roce 1970 zakoupit. Pět let trvala kompletní svépomocná rekonstrukce a přestavba. Díky velké Boží milosti a obětavosti mnohých bratří a sester se podařilo dne 26. října 1975 otevřít naši současnou modlitebnu.

■ Lída Šeremetová

zpracovaný podnět ohledně nároků na členství v Církvi bratrské. Jedná se o základní očekávání církve od toho, kdo se chce stát jejím členem. Nejde o to zájemce o členství lustrovat, ale závazně vyjádřit, že od členů církve něco očekáváme. Předpokladem členství je i vyjádření souhlasu se základními dokumenty církve i Zásadami CB. Rada se sjednotila na následujícím znění, jehož principy by mohly být obsaženy i v členském slibu: - Protože duchovní život někdy začíná, očekáváme znovuzrození a křest, kdy křest spojujeme se zapojením se do viditelného těla Kristova (tj. v naší terminologii se členstvím). - Protože duchovní život pokračuje a protože věříme, že křesťan žije v církvi, očekáváme snahu o podporu duchovního růstu. To se děje především pravidelnou návštěvou společných shromáždění a týdenních aktivit. Pokud někdo nemůže sbor navštěvovat (trvale bydlí mimo dosah sboru, v jiné zemi atd.) není důvod, aby pokračoval v členství. - Protože věříme, že křesťan má sloužit podle svých obdarování, očekáváme, že se podle nich a svých možností zapojí do života místního sboru. - Protože věříme v klíčovou roli modlitby, nový člen se zavazuje k pravidelným modlitbám za sbor.

Z jednání RCB v Praze, září 2012 • Do vikariátu byli v posledních měsících nově přijati bratři Tomáš Cvejn (Bystré), Miroslav Kulec (Hrádek), Jaroslav Pokorný (Český Těšín), Jakub Vrtaňa (Třinec –Lištná) a Pavel Šíma (Prostějov). V Brně na Kounicově zahajuje spolupráci se sborem sestra Mária Uhlíková (pastorační asistentka) a v Praze 1 v Soukenické bratr Tomáš Trávníček (misijní pracovník). Do práce v misijní organizaci Young Life přešel kazatel Marek Šrámek (původně Praha 1 – Soukenická).

• Částečný finanční přebytek z letošní Konference CB v Písku byl zaslán na projekty o. s. Isachar v Súdánu a ZMA na Ukrajině (služba v romských osadách). říjen 2012 

• Rada se na svém zářijovém zase-

dání setkala s předsedou Dětského odboru kazatelem Romanem Neumanem z Horní Krupé. Dětský odbor naléhavě potřebuje dalšího spolupracovníka a žádá Radu CB o pomoc při svém personálním rozšíření. Kazateli Romanu Neumannovi vyjadřujeme vděčnost za nevšední rozvinutí celocírkevní práce a za pořádání Legoprojektu již na téměř 100 různých místech. To vše při kazatelském zatížení na sboru. Velmi zdařilé jsou i podzimní a jarní konference pro rodiče (resp. pracovníky s dětmi).

• V současné době vychází očeká-

vaná publikace o jednom ze zakladatelů Církve bratrské Aloisi Adlofovi. Šestisetstránková monografie vznikla pod vedením bratra Jana Štěpána, kterému vyslovujeme vděčnost za neutuchající spolupráci v oblasti bádání o historii naší církve. Publikaci bude možno hromadně objednat na jednotlivých sborech (do konce listopadu) za dotovanou cenu. Vedle uvedené publikace bude na sborech k dispozici i pomůcka ke čtení Božího slova na rok 2013, kterou ve spolupráci s některými církvemi v české ekumeně připravilo několik kazatelů naší církve.

• Ve sboru na Hrádku byly na jaře

letošního roku slavnostně otevřeny sociální byty, které jsou součástí nově postavené modlitebny.

• Na webových stránkách byl aktualizován kalendář celocírkevních akcí v roce 2013.

• Rada vzala na vědomí informace

z ERC o jednáních ve věci majetkového vyrovnání s církvemi.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB  říjen 2012

Dnes V současnosti patříme v rámci Církve bratrské k menším společenstvím, ale ne bezvýznamným. Sloužíme ve všech základních oblastech sborové práce. Konají se setkání besídky i dorostu, který pořádal vedle běžné činnosti samostatné letní tábory. Mládež se statečně schází někdy v menším, někdy ve větším počtu každý další rok. Ne každý nalezne v Teplicích živobytí, a tak se zvláště mladí stěhují za prací. Jsou to lidé schopní i ekonomicky dobře zajištění a jako připravení služebníci jsou jistě posilou pro větší sbory, většinou pražské. Doufáme, že na nás nezapomenou, až se bude zase jednat o solidaritě mezi sbory. Oblibu si získalo občasné scházení seniorů s programy v modlitebně i na výletech po blízkém okolí. Přes nesnadné životní zápasy rádi zpíváme. Již několik let se těšíme ze služby našeho „sborečku“, který pilně cvičí, aby oživil nejen různé církevní svátky. Občas má své vystoupení naše folk-country kapela Tak Jo. A v poslední době se zrodil dětský pěvecký sbor, směřující do Effathy. Důležitým úkolem je pro nás oslovení našeho okolí evangeliem. K tomu v poslední době využíváme kurzy Alfa. Musím také zmínit dobrou teplickou spolupráci v rámci ekumeny. Víme, že se potřebujeme. Teplický sbor má pro budoucnost významné poslání. Právě v tvrdých duchovních podmínkách nabízet křesťanské zázemí a zároveň být základnou pro šíření evangelia v kraji. Už vloni při Aliančním týdnu modliteb organizátoři vyzvali k modlitbám za Ústecký kraj jako za oblast nejméně křesťanskou. Za modlitby děkujeme, ale zároveň prosíme, abyste na nás nezapomínali. Snad právě tento kraj si zaslouží křesťanskou službu více než kterýkoli jiný. Jistě, pokud se to dá takto říci. Až k nám někdy do Teplic zavítáte třeba za krásnou severočeskou přírodou, historií nebo do lázní, navštivte naše shromáždění, budeme rádi.

■ paVel benák

STALO SE

Rekord v šíření Písma

Světová střechová organizace Spojené biblické společnosti (UBS) hlásí nový rekord v šíření Bible. Za minulý rok 146 národních biblických společností prodalo nebo rozdalo celkem 31,1 milionů výtisků Bible, což je nejvíce v historii. Oproti roku 2010 to znamená nárůst o 11,2%. Přírůstek je dán zejména rostoucí šířením Písma v Africe a v Americe, kde se prodalo či darovalo celkem 20 milionů Biblí. Co se týče národních států, tak na špičce je Brazílie (7,9 milionů), následuje Čína (3,8 milionů), Indie (2,2 milionů) a Nigérie (1,7 milionů). Kromě toho biblické společnosti rozšířily 9,84 milionů Nových zákonů a 340 milionů částí Bible, zejména evangelií. Rychle také stoupá šíření Bible digitální cestou pro počítače a smartphony.

GLOSA

Rostislav Matulík „Správně položená otázka již obsahuje polovinu odpovědi. Proto nelamme hůl nad společností, ale mějme kuráž být křesťany i tam, kde o to nestojí.

Papež navštívil Libanon

Papež Benedikt XVI. navštívil ve dnech 14. – 16. září Libanon. Při nedělní bohoslužbě v Bejrútu se sešlo více než 300 tisíc křesťanů z Libanonu i některých okolních arabských zemí. O den dříve se papež sešel s 20 tisíci mladými arabskými křesťany. V promluvách vedoucích křesťanských představitelů Blízkého východu i zástupců mladých lidí se stále znovu opakovaly obavy i vděčnost za povzbuzení v pravou chvíli papežovou návštěvou. Aniž by papež či kdokoli jiný kohokoli jmenoval, bylo zřejmé, že jsou to obavy z rychle rostoucího vlivu radikálního islámu. Papežskou návštěvu zhodnotil nejvyšší představitel maronitů (největší křesťanské skupiny) patriarcha Bechara Raï. „Libanonci, podobně jako křesťané na celém Blízkém východě, se cítili, jako by už stáli na okraji propasti. Začínali ztrácet naději a zapomínali, jaká je jejich role v této oblasti… Papežská návštěva tak dodala všem křesťanům na Blízkém východě odvahu. Pochopili jsme, že nejsme menšinou, nýbrž přítomností církve, všeobecné Církve, v tomto regionu.“ Podle ČTK a radia Vatikán (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval -juml-

no comment Ebay: Modlitby nedražíme Internetový aukční portál Ebay změnil od 30. srpna některá pravidla pro dražby. Jak oznámil na svých webových stránkách, nejsou nyní přípustné aukce „kouzelnických formulí, kleteb, čarodějnictví, zaříkávání, magie, čarovných nápojů, modliteb a požehnání.“ Podle Ebay má toto opatření zákazníky chránit před podvodníky, kteří nabízejí zboží bez reálného užitku. Mezitím se ale brání zákazníci, kteří byli s „duchovním zbožím“ spokojení, a více než tisíc jich podepsalo protestní petici.

O Salonu naděje a českých „stejskalech“ Správná otázka totiž zní: Co nám tím chce Pán Bůh říci?“ řekl v půli června návštěvníkům 1. setkání české kulturní veřejnosti v Praze legendární profesor filosofie, jezuita Ludvík Armbruster. S nadhledem srovnával zkušenost mládí v sekularizovaném Československu se „zbožnou alternativou“ adenauerovského Německa a padesátiletým působením v nábožensky „nulovém“ Japonsku. Po něm přišel s „transfuzí naděje“ novozákonník Petr Pokorný, podle něhož nad úpadkem morálky brečel už Hesiodos v 5. století př. Kr. „Věřící však dluží lidem svědectví, že kromě bořivých sil zde působí ještě něco jiného,“ řekl předseda Učené společnosti ČR. Pak to nevydržel teolog Jakub Trojan, vyběhl z auditoria a zaimprovizoval skvělou úvahu nad četností příjmení Stejskal. „Všude se u nás setkávám se stejskaly, ale my jsme spaseni nadějí. Od koho jiného by měla vyzařovat než od nás?“ řekl a spontánně přejmenoval setkání v evangelickém sboru na Vinohradech na Salon naděje. Akci organizoval světoznámý klavírista Radoslav Kvapil a bylo strhující vidět sílu víry veleduchů na prahu osmdesátky (nebo už za ním), jimž nepřestaly zářit oči ani při pohledu na české duchovní spáleniště. ■

říjen 2012 21

Příběh

Příběh boxera Luboše Doška

N

arodil jsem se do sportovní rodiny. Táta vesloval na párové čtyřce za Duklu Praha a byl dlouhodobě v  reprezentaci. Když pak skončil kariéru vrcholového sportovce, podepsal v  Dukle smlouvu a působil tam asi třicet let, než odešel do důchodu. Ke sportu mě vedl od malička. Dělal jsem judo, fotbal, karate a přes všechny tyto sporty jsem se dostal také k veslování. Vydržel jsem u něho skoro dvanáct let.

Od veslování k boxu S veslováním jsem začínal v Tatře Smíchov a po šesti letech jsem se propracoval také až do Dukly. Dělal jsem nepárové veslování a byl i na mistrovství světa v Rakousku a USA. Sice jsem žádnou medaili neurval, ale byla to skvělá zkušenost. Pak jsem ale ze zdravotních důvodů musel skončit. Přemýšlel jsem, co dál. Vždycky mě lákal box, tak jsem tedy zkusil boxování. Uchvátilo mě, že v ringu stojí borec proti borci a v rámci fair play pra22 říjen 2012

videl musí druhého porazit. Je v tom velký adrenalin a samozřejmě vysoká fyzická, psychická i taktická připravenost. Kdosi napsal, že box je tanec s údery. Box je v  očích mnoha lidí nepopulární sport pro svou hrubost. Takovou image mu ale většinou vytvořili lidi, kteří byli hrubí už před tím, než začali boxovat. Například Američan Mike Tyson – vyrůstal bez otce, matka byla alkoholička a ve třinácti měl za sebou přes tři desítky zatčení. Lidé si nejvíc pamatují, jak Holyfieldovi během zápasu ukousl ucho. Neplatí to ale o všech. Dnes jsou v těžké váze nejslavnějšími boxery bratři Kličkové a ti oba mají doktorát z filosofie. Myslím, že hodně zlepšili image boxu. No a  box je také finančně dostupný sport, na začátku nejsou třeba žádné velké investice, jako např. u  hokeje, takže pro lidi z  okraje společnosti bývá box jedinou možnou volbou.

Do Ameriky vydělat peníze Nějakou dobu jsem v Čechách boxoval jako amatér,

Foto Bronislav Matulík

Nedávám rány do prázdna

ale pak jsem odjel za kamarádem do Spojených států, abych zkusil profibox. Chtěl jsem tam původně zůstat jen tři měsíce, rychle vydělat nějaké peníze a  vrátit se domů, ale dopadlo to jinak. Na Floridě jsem zůstal skoro pět let. Kámoš byl lepší boxer než já, proto jsme se domluvili, že on se bude věnovat boxování, kdežto já budu vydělávat peníze na živobytí. A až vyhraje nějaký pořádný zápas, uděláme spolu byznys. Pracoval jsem skutečně nadoraz. Někdy jsem měl i tři zaměstnání v kuse, opravoval jsem střechy, uklízel, zametal parkoviště atp. V té době jsem spával často jen dvě až tři hodiny denně a někdy jsem nespal vůbec. Práce mi ale nikdy nevadila, jsem totiž vyučený truhlář. Jenomže naše plány nevyšly, kámoš se zamiloval, oženil a založil rodinu. Tím skončila naše dohoda a já se začal starat jen sám o sebe. Rozjel jsem naplno trénování a zjistil, že mě to hrozně baví. Jenomže abych mohl zůstat ve Státech déle než jen povolených šest měsíců, rozhodl jsem se řešit situaci sňatkem. S jednou slečnou jsme se domluvili, dal jsem jí peníze a bylo to. V Americe to chodí tak, že imigrační úřad oba novomanžele pozve v  dohledné době na pohovor kvůli tzv. Zelené kartě. Většinou úřady na takový pohovor zvou do třech měsíců, nám poslali pozvánku až po několika letech! Což se ukázalo jako výhoda, protože jsem do té doby mohl být na území USA zcela legálně. Jenomže problém nastal, když se na první termín manželka nedostavila. Když pak se mnou přišla na druhé předvolání, byli na nás dokonale připravení. Předložili nám podrobný dotazník na třech stranách a  snadno odhalili náš podvod. Dostal jsem vyrozumění, že k určitému datu musím na své náklady opustit Spojené státy, jinak budu deportován. Před odletem jsem se pro jistotu rozhodl s manželkou rozvést. Bylo to snadné, šlo to i bez její přítomnosti a  vlastně to nebyl ani citový problém, nikdy jsme spolu nežili. Tím definitivně skončila moje zaoceánská anabáze, která ale přesto měla dobrý smysl.

Z Ameriky bez peněz, ale s Biblí v ruce Můj pobyt na Floridě sice skončil, ale začala tam moje víra v Krista. To bylo tak: V Tampě, kde jsem bydlel, je vždycky hurikánová sezona a  v  tu dobu je všechno zavřené, nikde se nepracuje. Jenomže já potřeboval peníze. Kamarád mně, ateistovi, řekl, abych zkusil zajít do kostela, třeba mi pastor pomůže díky svým kontaktům najít nějakou práci.

A skutečně, dohodil mě svému známému, který měl úklidovou firmu. Pomáhal jsem mu uklízet a přitom jsme se bavili o všeličems, taky o víře. Protože jsem v kostele slyšel, že zpívají o Bohu a taky o Ježíši, ptal jsem se, jestli věří zvlášť v  Boha a  zvlášť v  Ježíše? Trpělivě mi vše vysvětloval, jednoho dne mně to docvaklo a já uvěřil v Krista. Tři dny nato jsem byl pokřtěn. Přehodnotil jsem minulost i  budoucnost. Pochopil jsem například, že sňatek kvůli Zelené kartě byl hřích. Vyznal jsem to Bohu v pokání a prosil za odpuštění. A co se budoucnosti týká, prožil jsem, že už na ni nebudu nikdy sám, že se ve všem budu moci spolehnout na Ježíše. V tu dobu se vrátila z Čech do Států misionářská rodina Steva Browna. Pastor jim na mě dal kontakt, oni mě pozvali na oběd a tak jsme se spřátelili. Po návratu do Čech mě Steve povzbudil, abych v Praze vyhledal baptistický sbor na Vinohradech. Vrátil jsem se tedy do Prahy, ale místo peněz, kvůli kterým jsem odjel, jsem si přivezl Bibli. Rodiče se během mé americké cesty rozvedli a  já pochopil, že mým úkolem bude postarat se o mámu. Kromě jiného jsem jí ukázal svou Knihu, začali jsme si z ní číst a povídat si o víře. Pak jsem ji vzal do sboru a jí se tam zalíbilo. V okamžiku, kdy uvěřila a zatoužila po křtu, jsem definitivně pochopil smysl své cesty i  návratu z  Ameriky. Dokonce se mi dostalo té cti maminku spolu s misionářem Brownem pokřtít.

Škola boxu V Praze jsem začal nejprve s maličkou tělocvičnou a pak jsem si pronajal větší. Všem, které trénuji, chci představit Boha. Na zdi mám biblické verše a dávám jim číst knížky o křesťanských sportovcích, nejraději mám V ringu s Bohem. Našel jsem něco, co mě baví, naplňuje a má smysl. Nevadí mně být v  tělocvičně od sedmi ráno do devíti večer. Začnu si taky na FTVS doplňovat trenérské vzdělání, protože vrcholově boxovat se nedá dlouho, ale s  trénováním mohu vydržet, dokud se udržím na nohou. A k čemu je box dobrý? Jako každý jiný sport člověka vychovává, naučí ho disciplíně, charakteru a novému myšlení. Má-li např. začínající sportovec problémy se životosprávou, musí ji změnit. A protože box je tvrdý sport, naučí člověka tvrdé disciplíně, kterou pak může použít nejen v ringu. Mám rád vyznání apoštola Pavla: „Běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni.“

■ Bronislav Matulík

říjen 2012 23

Do Písma

Jk 2,14-26

O prázdné a naplněné víře Z

literárního hlediska druhá kapitola Jakubovy epištoly vykazuje obsahovou jednotu. Vidíme paralely mezi jednotlivými verši (Jk 2,1.5.14 „bratři moji“; 2,2.15 „chudák v ošuntělých šatech“ a „kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo“; 2,8.19 „dobře činíte“ a „to je správné“ v originále stejné kombinace výrazů (kalos poieite a kalos poieis); 2,7.23 „slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno“ (epikléthen) a „Abraham byl nazván přítelem Božím“ (filos theu ekléthé). V pozadí dopisu je jeden konkrétní problém týkající se soužití ve společenství. Je jím pohrdání chudými a stranění či protežování vlivných, bohatých. Stejná situace se odehrává v předchozí pasáži 2,113 (odebírání práv chudým ve společenství) i v této pasáži 2,14-26, kde jednotlivý člen hledá způsob, jak ospravedlnit tento postoj a praxi. Na podporu svého postoje užívá argument, že „víra sama stačí“. Na tuto situaci patrně reaguje Jakub, který vykládá smysl „víry, která má skutky“. Jakub tedy ukazuje, jak se víra má projevovat. Víra nemůže protežovat jedny a pohrdat druhými, uskutečňuje se skrze skutky laskavosti a milosrdenství (2,13 srov. 2,15n). Jakub tedy definuje rozměr spásné víry a klade jej do kontrastu se dvěma nedostatečnými polohami jakési „quasi“ víry. Touto vírou je na jedné straně pouhý sentiment, který se nedostane za horizont zbožného výrazu (2,16), a je vlastně pokrytectvím nebo leností. A na druhé straně je to pouhé intelektuální přesvědčení (2,19). Obojí Jakub označuje za prázdné či bláznivé (kene). Podívejme se nyní blíž na Jakubovu alternativu – na jeho pojetí opravdové víry, kterou nelze oddělit od praktického jednání. V Jk 2,14-26 je spojena víra a skutky z abrahamovské tradice a autor vysvětluje, že víra a skutky patří neoddělitelně k sobě (2,26). Poznání víry je předpokladem k dobrým skutkům, 24 říjen 2012

ale samo o sobě nestačí. Jakub tedy řeší problém vztahu mezi vyznáním víry a osobní etikou skrze zdůraznění vztahu mezi vírou a skutky, což je tradiční pojetí v judaismu. Jakubův záměr je rozpor mezi slovem a skutkem, víra totiž ukazuje teprve skrze skutky, že není mrtvá (2,17.26). Zasadíme-li Jakubův důraz do kanonického kontextu, může se zdát, že si vlastně Bible odporuje: Vždyť apoštol Pavel odmítá ospravedlnění ze skutků a učí ospravedlnění z víry např. Ř 3,20; 4,2; a 4,16. V Ř 3,28 říká velmi jasně: „Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ Zatímco Jakubův list mluví o ospravedlnění skrze skutky (např. Jk 2,21). Při bližším zkoumání slovních spojení v češtině (v řečtině to vynikne ještě výrazněji) si ovšem uvědomíme, že Pavel a Jakub mluví o dvou různých věcech. Pavel mluví o skutcích zákona a ospravedlnění skrze víru v Krista, Jakub zase mluví o neúčinnosti víry, která není naplněna skutky, a spolupůsobení víry a skutků. Jakub ukazuje, jak je důležité, aby víra ukazovala dobré skutky: „Někdo však řekne, jeden má víru a druhý má skutky, tomu však odpovím: Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ji ukážu na skutcích.“ (Jk 2,18)

Petr Šedý (28) studoval SPŠ elektrotechnickou v Praze, nyní dokončuje bakalářské studium na HTF UK obor učitelství náboženství, etiky a filosofie se zaměřením na vzdělávání pro střední školy. Rok studoval na biblické škole v Anglii. Učí pátým rokem angličtinu a od února 2012 pracuje v Praze v CB jako vikář ve sboru Praha 4 – Jižní Město na stanici Skalka.

Jakub vůbec neodporuje Pavlovi, takový rozpor je jen zdánlivý. Jakub v důsledku ukazuje, že je protimluv nebo, chceme-li, pokrytectví mluvit odděleně o víře a dobrých skutcích. Vždyť dobré skutky ukazují či projevují křesťanskou víru. Navíc i u Pavla bychom samozřejmě našli výroky ukazující na spojitost víry a skutků: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek svoje spasení.“ (Fp 2,12) Jakub není nějakým naivním aktivistou. Nevede nás ke snaze zasloužit si Boží přijetí a lásku. Z kontextu je zřejmé, že na víře, Boží dobrotě a Božím slově – evangeliu, ve kterém je spasení, pevně stojí. (Jk 1,17n) Jakub chce však svým kázáním ukázat, jak se křesťanská víra projevuje. Odmítá pasivitu a pouhé teoretické poznání bez lásky, které v posledku k Bohu nevedou. Tento text je aktuální dnes, stejně jako byl aktuální v 60. letech 1. století, kdy jej Jakub, bratr Páně, napsal. Má univerzální dosah pro všechny křesťanské církve, což ohlašuje již adresující formule v úvodu celé epištoly: „Dvanácti pokolením v diaspoře.“ (Jk 1,1) Protože je to tzv. katolický, tedy všeobecný list, je zřejmě, že kázání „o prázdné víře“ není záležitostí pouze jednoho sboru. Jedná se o poselství s univerzálním dosahem. Skutečné porozumění této pasáži tedy předpokládá ochotu vztáhnout její obsah na životní kontext církve a jednotlivých věřících dnes. Jedná se vlastně o naléhavou výzvu: Nebuďme jako „démoni“, kteří sice věří v jednoho Boha, ale mají z něj strach. Pouhé poznání Boží existence a strach z Boha ještě neznamenají spásnou víru, která proměňuje lidské životy. Naproti tomu buďme věřícími, kteří víru v Krista uskutečňují, uvádějí ve skutek. Jak říká sám Jakub dříve, nebuďme jen „posluchači“ Božího slova, ale buďme jeho „konateli“. (Jk 1,22n) Skutečně platí: Víra bez skutků je mrtvá. Buďme proto lidmi živé víry. Oslavujme Boha vírou, která zraje k dokonalosti ve skutcích. Právě tak se naše slova, naše skutky a naše víra, tedy to, co je vždy ohroženo vyprázdněním a odumíráním, naplní živým a smysluplným obsahem. ■

Poznámky

Slova „skutek“ a „prázdný“ Skutky (ř. ergon – skutek, čin, úloha) se v NZ objevují ve spojení s Bohem (např. Žd 1,10 nebesa jsou dílem tvých rukou) a Ježíšem (Mt 11,2: Jan uslyšel o činech Kristových). Janovo evangelium mluví o činu Krista ve spojitosti s Ježíšovým Otcem (J 4,34 abych činil vůli toho, který mě poslal a dokonal jeho dílo) nebo činech Kristových (J 5,36 skutky, jež mi otec svěřil, abych je vykonal). Skutky jsou zmiňovány i ve spojitosti s Ježíšovými učedníky (J 14,12 Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které činím já, a ještě větší.). Lidské skutky jsou v NZ viděny jako dobré (např. Mt 5,16 ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích), nebo špatné (např. Ko 1,21 i vás, kteří jste byli dříve odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky.). U Pavla je vidět vztah lidských skutků k novému věku (např. Ř 13,12 odložme proto skutky tmy) nebo ke starému (Gal 5,19 skutky lidské svévole), v pastorálních epištolách mají etický význam pro společenství (např. 1. Tm 1,10 ženy ať se zdobí/oblékají dobrými skutky). Pavel odvozuje protiklad milosti (víry) a skutků z alexandrijské židovské teologie stvoření a přiřazuje skutky a milost k různým obdobím (Ř 3,20n.24), jeho zdánlivé „oddělení“ víry a skutků je inovativní. Nová cesta ke spasení je skrze víru a Krista podle raně křesťanského vyznání víry a milost a skutky tvoří klasický protiklad, Pavel může dát do protikladu „z víry Kristovy“ (Ř 3,26) s nově formulovaným spojením „ze skutků zákona“. Jeho zájem není kontrast mezi samotnou vírou a skutky, ale nahrazení staré cesty ke spáse novou. Další zajímavé slovo, které Jakub používá, je kenos (prázdný). ČEP ho ve verši 20 překládá jako nechápavý, což oslabuje původní význam. (Jk 2,20: „Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?“) Samozřejmě je možné dovozovat toto slovo ve smyslu bláznivý (móros). Zajímavé je, že od tohoto slova kenos pochází také výraz kenoó (vyprázdnit) a teologický termín kenose (Kristus, který se vyprázdnil; je ponížen až k smrti kříže v christologickém hymnu ve Fp 2,5-11). Tedy se může jednat o slovní narážku na víru, která je bez obsahu, prázdná. Víra bez skutků je prázdná, není naplněná, není živá, a je tedy mrtvá. ■

říjen 2012 25

Etika

Práce v neděli? Mnozí lidé jsou nuceni v rámci pracovních nároků zaměstnavatele pracovat v neděli. Co to znamená pro křesťana? Je ideální cestou změnit zaměstnání, je možné mít den odpočinku jindy, nebo je prostě den odpočinku relativizován ve smyslu Ježíšovských relativizací soboty?

P

orovnáme-li vzájemně texty Desatera, jak jsou uvedeny v  Ex 20 a  Dt 5, zjistíme, že žádné jiné přikázání se tolik neliší jako právě požadavek zachování soboty. Respektive neliší se požadavek dodržovat den odpočinku, ale liší se jeho odůvodnění: Ex 20,11: „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ Dt 5,15: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“ Text Exodu říká, že cyklus šesti pracovních dní a jednoho odděleného pro odpočinek je princip platný od stvoření světa. Takto, člověče, budeš měřit svůj čas. Text Deuteronomia připomíná, že je to Hospodin, který jediný osvobozuje z koloběhu neustálé úmorné dřiny bez ohledu na to, zda nás zotročuje

Mgr. Daniela Zdislava Klimešová (32) farářka Církve československé husitské v Teplicích, vězeňská kaplanka ve vazební věznici Teplice. S manželem Miroslavem má tři děti: Rozálii (5), Bartoloměje (3) a Julii (2). 26 říjen 2012

egyptský faraon, přísný šéf či vysoká hypotéka. Kromě toho zde prosvítá i sociální rozměr: Dopřej odpočinek svému otroku, neboť i tys byl otrokem. Jinými slovy: Ten den není pro tebe a tvůj zisk, ale pro Boha a bližního. Podstatným principem v židovském náboženství je důsledné oddělování – svatého od profánního, vyvoleného národa od pronárodů, čistého od nečistého, svátků od všedních dní. Oddělení soboty je pro židy jedním ze zásadních, nejúzkostlivěji dodržovaných požadavků zákona. Spolu s obřízkou a košer stravou je sobota to, co (vulgárně řečeno) dělá žida židem. Jak pobuřující musela být Ježíšova sobotní uzdravování a jak nepřijatelné jeho výroky o sobotě! Přes tento Ježíšův rozvolněný přístup k sobotě ji prvotní církev za sváteční (a tedy bohoslužebný) den pokládala (Sk 13,14, Sk 16,13, Sk 17,2). Svěcení neděle jako připomínky a na oslavu Kristova vzkříšení prvního dne po sobotě přichází teprve s postupným vydělováním křesťanské komunity z celku židovství. Zároveň nikde v Bibli nečteme, že požadavky na sobotní den jsou pro křesťany přenosné na neděli. Naopak čteme mimo jiné, že „nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.“ (Ko 2,16–17) Také čteme v Ř 10,4: „Kristus je konec zákona“ (ale ne ve smyslu jeho zneplatnění, ale jeho cíle – ČEP, pozn. aut.), a proto už nemusíme a nemáme usilovat o  svatost cestou dodržování jednotlivých ustanovení zákona. V  tom smyslu je nedělní vzkříšení vítězstvím nad sobotní literou zákona. Tvrzení, že sobota je křížem překonána, a my proto můžeme ignorovat jedno z ustanovení Desatera, by však bylo unáhlené, neboť zároveň víme, že „zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré.“ (Ř 7,12) Položme si tedy otázku, proč je pro nás dobré oddělovat jeden den v  týdnu jako svatý, pokud ne proto, abychom dodrželi všechna ustanovení záko-

Foto archiv

můj postoj Krátce předtím, než jsem byla požádána o tento článek, jsem vedla zneklidňující rozhovor. Po bohoslužbě se obvykle všichni scházíme u kávy, ale tentokrát se jeden bratr z posezení omlouval a pospíchal domů s tím, že tento týden na něj vyšla haustúra v paneláku. Nevěřícně jsem na něj zírala, protože vím, že je v důchodu a má tedy celý týden na to, aby splnil svou povinnost plynoucí ze služby na úklid společných prostor domu. Pro jistotu jsem se ho přeptala, zda se v uplynulém týdnu stalo něco, co mu úklid znemožnilo. Odpověděl mi, že ne, že ale všichni nájemníci uklízí v neděli, a kdyby on uklízel v jiný den, mohlo by to být někomu divné a on by to musel vysvětlovat. Měl to bezezbytku vyřešené, argumentace neprůstřelná. Jakkoliv to ve mně vřelo, jeho sebejistota mě přemohla, nezmohla jsem se na nic, jen jsem se s ním rozloučila. Ale pustit to z hlavy se mi nepodařilo. Až jsem na to přišla: Nešlo primárně o problém dodržení odděleného dne, šlo o schopnost přiznat se ke Kristu před lidmi. na a dosáhli tak spásy. Odpověď nalézáme explicitně v Ex 20,11 a implicitně v Dt 5,15 – smyslem je možnost a schopnost prožít sváteční den, sváteční událost. Vymanit se alespoň dočasně ze jha každodenní práce a  prožít radost z Božího stvoření, z Jeho blízkosti. V knihách Mojžíšových nacházíme na různých místech výčet prací a aktivit, které nesmí být v sobotu vykonávány. Ovšem ne jako smysl sobotního přikázání, ale pro lidskou slabost. Izraeli a později farizeům se však stal břemenem, a vynalézali proto mnoho způsobů, jak jednotlivé požadavky obejít. Je paradoxem, že přikázání, které má člověka osvobozovat (od nekonečné lopoty, otroctví, všednosti), jej svazuje.

Důsledné dodržování zákona v  tomto jeho bodě doslova paralyzuje. Jsou to i  seriózní a  důležité profese, které bychom nemohli vykonávat, pokud bychom chtěli učinit zadost tomuto ustanovení zákona. Lékaři, sestry, řidiči hromadné dopravy, policisté, hasiči, vychovatelé v  dětských domovech, ti všichni a  mnozí jiní by museli opustit svá zaměstnání. Není mnoho zaměstnání, která by člověk toužící dodržet zákon mohl vykonávat. Budeme-li usilovat o  vytvoření jakéhosi seznamu oblastí, v nichž je možné sobotu porušit, ocitneme se ve stejné slepé uličce, jako Ž idé před námi. Nám je třeba najít původní smysl tohoto přikázání a  jím se řídit. Tím smyslem je přiblížit se k Bohu, prožít svátek, svatost, oddělenost, transcendentno, tj. překročit sám sebe, dotknout se čehosi mimo náš běžný obzor – být s Bohem. Existují mnohé způsoby, jak toho dosáhnout. Jedním ze způsobů může být náboženská pouť, porušíme-li ovšem předepsanou vzdálenost, již je možné ujít v sobotu. Již jsem uvedla, že podstatným principem v židovském náboženství je oddělování. Právě tak podstatným principem v křesťanství je osvobození. Kristus nás osvobodil, a proto nemáme být otroky svých diářů, zaměstnavatelů či hypoték, ale ani liturgického kalendáře. Nepřemýšlejme za jakých okolností, jakým způsobem a  jakou měrou dodržovat či porušovat ustanovení o sobotě, ale učme se věnovat svůj čas Bohu, být s  Ním, hledat Ho, vnímat Jeho přítomnost, radovat se z Jeho spásy. Kterýkoliv den v týdnu. ■ říjen 2012 27

KULTURA Let’s Go!

Tvůj život zpívá Spirituál D

nes už k dispozici takový materiál existuje. Jde Když jsme v osmdesátých letech na čundrech u táboráků hráli spirituály, byly to především písně našeho oblíbeného Spiritual kvintetu. Už i tehdy se mezi nimi ovšem našly skladby z  Joranova zpěvníku Černošské spirituály (klavír a  zpěv). Autor se v  něm utkal s  tématem této černošské duchovní písně doslova hrdinsky, když si uvědomíme, že zpěvník vyšel u nás v padesátých letech a od té doby nevyšel dosud žádný další, který by se mu kvalitou i rozsahem blížil! Protože se jednalo o  písně duchovní, které se za komunismu nesměly veřejně anebo jakkoli společně produkovat, vyhovovala nám poloha volných překladů Spiritual kvintetu, kde je původní přímočarý text zmírněn nebo napodoben sekulárně poetičtějšími výrazy. Například píseň Give me Jesus, v české verzi Žízeň, vůbec neobsahuje jméno Ježíš a  text mluví o duchovní žízni, kterou uspokojí jen spravedlivé konání. Nikdy nezapomenu, jak jsme se na Velké Fatře schovali před deštěm v seníku a zpívali píseň Mlýnský kámen. Bylo nás kolem patnácti, pohybovali jsme se v  kruhu v  rytmu písně, čímž jsme zahřívali tělo, a ducha pak razantním textem Spirtual kvintetu. Při návštěvě několika černošských komunit v Londýně a Birminghamu jsem viděl při společném zpěvu pro mne dosud neznámou živost, otevřenost a upřímnost, které povýšily spirituál nad osobní zážitek. Stal se opravdovou pojící přitažlivou silou, sálající energií a odevzdaností. Tehdy mi došlo, že jediná možnost, jak zpívat spirituály, je zpívat je opravdově, osobně a nezištně. A to s vědomím, že náš projev nikdy nedosáhne kvality černošských zpěváků. I když rozumím rytmu, neumím s ním pracovat s takovou dynamikou jako Afroameričan. Ale mohu do něj vložit svůj temperament, cit a  svůj příběh. Spirituál přímo pobízí k osobnímu vyznání. A takto pojal spirituály i vokální a cappella soubor Geshem. Žádné nástroje, žádné černé desky s notami, žádný pěvecký sebejistý postoj, ale uvolněnost, civilní výraz a touha předat poselství písně celým tělem, naplno. Stovky koncertů, vydaná CD a DVD, pořádání festivalu spirituálů, desítky beneficí, koncerty v Londýně, to vše bychom mohli nazvat dobrodružstvím spirituálů v Čechách a na Moravě. Nicméně pořád tam „něco“ schází, sdělují kritici z branže. Nikdy nezazpíváte jako černoši, kteří mají 28 říjen 2012

spirituál v  krvi. Vím to. Postupně se proto rodí rozhodnutí založit v Praze černošskou vokální skupinu zaměřenou výhradně na spirituály. Začínám shánět zpěváky – v  centru Prahy, v  komunitách, na ambasádách, v  církvích atd. Podařilo se, začal nácvik, zjišťujeme naše pěvecké možnosti, někteří odpadají,

Lee Andrew Davison (USA) – frontman skupiny, Irena Legátková, Oldřich Zeman, Tomáš Ludvíček, Marek Šlechta – vedoucí a autor aranží.

přicházejí noví. Nakonec mi zůstal jen Lee Andrew Davison, americký jazzman z  Oklahomy, který zná spirituál od své maminky a  babičky. Ostatní hlasy jsou ti nejlepší zpěváci z mého okolí. Vzniká tak nová skupina Let´s Go!, která po roce a půl nácviku, klipu na TV Noe a dvanácti vystoupeních přichází s novým programem Tvůj život zpívá Spirituál. Není divu, že tak působivé písně, jaké vytryskly z touhy po svobodě amerických otroků, jsou základem veškeré současné populární hudby. Vždyť i v našich úpravách a cappella (bez nástrojů) můžete vnímat prvky popu, rocku, country, bluegrass, gospelu, world music, ethno a další. Ale navíc u nich zůstává zvláštní dynamizující náboj, který uchvátí každého a vybízí přidat se ke společnému zpěvu. Let´s Go! podává americké spirituály s  jejich tradičními podmanivými texty, rytmy a  melodiemi v  nejnovějších hudebních úpravách jednoho z  nejprogresivnějších stylů současnosti, kterým a cappella je.

■ Marek Šlechta, [email protected]

Spiritualita v pomáhajících profesích Zdeněk Vojtíšek, Pavel Dušek, Jiří Motl; Portál 2012 Na trh se dostala velmi zajímavá a užitečná kniha určená nejen profesionálům v pomáhajících profesích, ale i laické veřejnosti, a rozhodně nejen křesťanské. Její autoři se rozhodli zpracovat téma spirituality. O této složce lidské osobnosti je potřeba nejen vědět, ale porozumět jí a naučit se s ní pracovat. Netýká se totiž jen těch, kteří se považují za věřící, ale za určitých okolností vlastně všech. V krizových situacích se stává, že racionální vyhodnocení situace je nedostačující, neobsáhne například emocionální stránku věci. Proto mnozí jsou otevření i  určitým duchovním prožitkům. Jsem-li pracovník v pomáhající profesi, pak pochopit a přijmout vlastní spiritualitu i spiritualitu klientů může být významným krokem k tomu, aby pomoc lidem byla účinná i úspěšná. Kniha kromě teorie, např. vysvětlení pojmů, jako je spiritualita, religiozita, posvátno apod. nabízí i praxi – jak může vypadat kontakt s klientem. Tedy to, jak naslouchat, jak reagovat, jak druhého přijmout, i když s ním nesouhlasíme a jako člověk je nám třeba nepříjemný. Velmi užitečné! Pro nás, kteří žijeme a pracujeme v církvi, je situace o něco jednodušší, pokud pečujeme o jiné křesťany. Všechny další alternativy ovšem přinášejí různá úskalí. Proto je dobré tuto knihu zařadit do svých knihoven a čas od ■ Jana Matulíková času se k ní vrátit. 

náš tip Bible očima světa – svět očima Bible 15. 9. – 11. 11. 2012, Centrum Bohuslava Martinů v Poličce Tylova 114, www.cbmpolicka.cz , Vstupné: 60 Kč Všichni známe pojmy: začalo to u Adama, David a Goliáš, silný jako Samson, betlémská hvězda, Kristus porazil smrt apod. Výstava se biblickým tématem zaobírá obšírně a je na jedné straně hravá, na druhé straně představuje vzácné muzejní poklady. V první, interaktivní části, mohou návštěvníci nahlédnout a aktivně se zapojit do všedního života před tisíci lety. Napíší své jméno v řečtině či hebrejštině, podívají se do domku z doby Ježíše Krista, vyzkoušejí si mlít obilí. Na panelech ve tvaru svitků se dozví řadu zajímavostí a v pracovním sešitu si budou moci vyzkoušet svůj postřeh a znalosti. Putovní výstava byla připravena Klubem Ámos Ostrava s podporou Ostravsko – opavského biskupství. Druhá část výstavy představuje na 40 starých tisků, mnohdy bohatě ilustrovaných, z depozitářů poličského muzea – mimo jiné Bibli Melantrichovu (1549) a Bibli kralickou (1613). Zastoupeny jsou i rarity, které jistě zaujmou. Například Dürrerova Apokalypsa, Nový zákon tištěný řecky – tj. v biblickém jazyce, Evangelium sv. Matouše tištěné ve staroslověnštině, nebo apokryfní Nikodémovo evangelium aj.

OTÁZKA PRO Bohuslavu Horskou vedoucí linky důvěry pro děti a mládež Modrá linka s mnohaletou praxí v pomáhajících profesích Pracovníci v pomáhajících profesích prožívají v určitém smyslu velkou psychickou zátěž. Může jim pomoci jejich osobní víra? První odpověď je jednoznačné ano. Druhá, která přichází současně, je ne. Křesťanská víra je se svým morálním imperativem a sociálním apelem zejména silným motivačním faktorem a inspirací, zároveň však i zásadním zdrojem, ze kterého může pomáhající profesionál čerpat. Má tedy oproti těm, kteří nejsou ve víře zakotveni, více předpokladů, aby ve své práci obstál, byl prospěšným a neubližoval lidem ani sobě. Dar víry hraje rovněž významnou roli v prevenci syndromu vyhoření. Žel, na druhou stranu může právě to, že je pomáhající pracovník věřící, sehrát negativní roli. Ve své praxi se setkávám s křesťany svázanými falešnými představami: že se musí rozdat do posledního kousku, nesmí mít vlastní potřeby ani hranice, musí být kdykoliv k dispozici na úkor sebe i své rodiny apod. Takto svázán může být jinými lidmi, zaměstnavatelem, či vlastními představami o tom, co od něj Bůh chce. Pak trpí všichni – on sám, jeho blízcí, jeho klienti. Věřící pomáhající může také častěji nezdravě podlehnout „syndromu pomáhajících“, kdy ztrácí své já, které schovává ve své roli, a na pomáhání je závislý. Motivačním prvkem zde není Boží volání ke službě, ale žádoucí image pomáhajícího, a hledání identity nikoliv v Bohu, ale ve své roli. Jistě však platí, že opravdové zakotvení pomáhajícího v Pánu Ježíši, růst v Jeho obraz a přítomnost víry, lásky a naděje mohou hrát v jeho profesním životě zásadní pozitivní roli. ■

říjen 2012 29

Misie Nastavit výhybku v životě mladých

Křesťané na školách! Prozatím je situace velmi příznivá pro to, aby křesťané mohli pracovat i v prostředích, která jsou pro tyto skupiny v jiných státech uzavřena – např. ve školách. Je to specifický způsob misie, kdy se mladí lidé mohou seznámit s alternativními odpověďmi na řadu otázek, které v běžném životě vyvstanou. Tuto užitečnou práci podporuje nadace Mezinárodní potřeby.

K

olem svých 15 let jsem začal pociťovat, že se mnou a se světem je něco zásadně v nepořádku. Boha jsem vědomě nehledal a  moje rodina se o něj nezajímala. Netušil jsem, že On stále zoufaleji chybí v mém životě.

Můj příběh ukazuje to, co platí všeobecně: Mladí lidé jsou na rozcestí jako vlak při rozjezdu. Pokud se pro jejich budoucí život má stát něco zásadního, toto je ta pravá chvíle. Výhybky se nastavují, když se vlak rozjíždí! Malý kus železa přesměruje rozjíždějící se kolos na další kolej. Chvíli jede zdánlivě stejným směrem, ale pak s údivem spatříte, že míří úplně jinam. Přesně tak to bylo se mnou. Byl jsem ateista a předseda komunistické organizace na vysoké škole. Ale něco se v mém životě stalo a vlak mého života dostal nový směr… Jak k tomu došlo?

Díky přednášce na střední škole. Ředitel školy, jednoduchý chlapík a komunista-poctivec, se nám pokusil vysvětlit, jak je ta Bible špatná a  křesťanství zpátečnické. Netušil, s  jak silnou výbušninou si zahrává. Jak byl upřímný, celou Bibli si nejprve přečetl. Nevybavuji si již podrobnosti, pouze silný pocit, že se setkávám s úplně jiným světem. V následujících letech jsem sám od sebe hledal Boha, domáhal se v jistém kostelíku Bible, podrobil „křížovému výslechu“ věřící spolužačku na VŠ. Dnes jsme více než 20 let po sametové revoluci. Mladým lidem na školách můžeme už naštěstí sloužit sami! Stále prožíváme zázrak, že ve školách 30 říjen 2012

jsou křesťané s  přednáškami z  oblasti etiky a  primární prevence zváni a vítáni. Národ Jana Husa si nechce nechat diktovat, co se ve školách smí a nesmí. Společnost po revoluci odhodila břímě čtyřiceti let a  možná i  staletí pobělohorského útlaku. Nejateističtější národ světa dává svobodu ke křesťanské práci na školách, která nemá nikde ve světě obdobu. Nadace Mezinárodní potřeby, v níž pracuji, začala rychle po svém vzniku finančně podporovat práci křesťanů na školách. Inspiroval nás silný příklad služby Tomáše Řeháka. První lektory jsme podpořili v roce 1999 a od té doby celkem 37 skvělých služebníků. Lidé se ptají, kde bereme ty obdarované lidi. Padají z  nebe. Není totiž žádný jiný přiměřený zdroj, odkud mohou přijít. Bůh sám dává svým služebníkům obdarování k práci. Jistá učitelka se ptala Martina Stavjaníka ze Zlína (na školách působí od roku 2001), jaké zvláštní vzdělání či průpravu musí mít k této práci. Martin byl na rozpacích: „To jí mám prozradit, že jsem kuchař předělaný na lektora?“ Lektoři na školách podávají skutečnou pomoc světu v  praktické nouzi. Působí jako sůl proti zkáze. Nejde o  evangelizaci, ale funguje to jako zápalka. V osobě lektora se mnoho lidí poprvé naživo setkává s křesťanem, který je jakoby „z jiného světa“ a Bůh v jejich srdcích nastavuje neviditelné výhybky. Často si studenti vyžádají ještě další hodinu s lektorem navíc, přestože si ji musí nahradit. Obvyklá témata přednášek jsou: partnerské vztahy, sex, vztahy v  rodině, vztahy v  kolektivu, dále závislosti (alkohol, kouření, drogy), rasismus, sekty, světová náboženství. Lektoři často využívají osvědčené podklady od ACET, Etických dílen atd.

Nové výzvy Přednášková práce křesťanů na školách vstoupila v tomto roce do zvláštní etapy. Nikdy předtím nepů-

Možná i  Vy, čtenáři tohoto článku, můžete být součástí tohoto velkého díla. V minulosti platili práci křesťanů na českých školách hlavně naši zahraniční partneři. Je čas, abychom my věřící převzali zodpovědnost za svou mladou generaci. Jaká může být Vaše role ve službě křesťanů na českých školách? Možná Vás Pán povolává přímo do díla, možná můžete přispět svými dary a tak spoluvytvářet podpůrnou ruku ke službě jiných. Nastavujme společně výhybky v životě naší mladé generace! Nadace Mezinárodní potřeby podporuje v  přednáškové práci na školách 17 lektorů z celé ČR. Z Církve bratrské podporujeme od r. 2010 Radka Pospíšila z Kolína. Mnoho let jsme podporovali práci Františka Krampoty z CB Chrudim, J. Kuciána v Litvínově a J. Lachmana ve Vlašimi. Toto jsou tři noví lektoři z  naší církve, které začínáme podporovat letos: Ing. Petr Kadlec, vedoucí mládeže CB Česká Třebová. Petr začíná svou práci „na zelené louce“, s dobrým zázemím aktivní mládežnické skupiny a s plnou podporou sboru. Petra Stránská, vedoucí dětské služby v  CB Hradec Králové. Petra vede biblické misijní kluby a od r. 2010 příležitostně přednáší etiku na školách. Tuto práci nyní rozvine. Pavel Kotouček z  Letovic svými přednáškami naváže na skvělou práci mezi mládeží místního sboru CB.

Foto NMP

sobilo na školách v ČR tolik křesťanů, jako je tomu letos. S žádostí o podporu se na nás obrátilo 15 nových připravených služebníků z celé republiky. Nevycházeli jsme z údivu nad velkým „lovem ryb“. K současným deseti podporovaným lektorům jsme přidali 7 nových – společně osloví každý rok až 50 tisíc mladých lidí! Zvláštním tématem jsou finance. Všichni tito lektoři na školách potřebují finanční podporu. Tuto práci nelze konat komerčně a  z  veřejných zdrojů na ni lze získat jen omezené prostředky. Je na nás věřících, abychom je finančně podpořili. Jako ředitel nadace jsem zjistil, že je snazší získat od dárců milion korun pro chudé děti v rozvojovém světě než 100 000 Kč pro působení mezi naší mladou generací. Ale mladí v naší zemi to potřebují. Během jedné přednášky na střední škole o  partnerských vztazích a  budování vzájemné důvěry a  respektu mezi partnery jsem mimoděk zaslechl, jak jedna dívka říká své kamarádce: „Tak tohle je něco, co vůbec neznáme, co?“ Otřásla mnou hloubka beznaděje v jejích slovech. Lektor vypráví o světě, který dívky nikdy nespatří…? A přece je zde naděje. I  ti, kdo od Božích cest zabloudili velmi daleko, mohou najít cestu zpět. Lektoři jsou zapojeni do následných volnočasových aktivit ve spolupráci se svými sbory. Zvou studenty na další příležitosti, akce a setkání, aby mohli poznat zdroj skutečného života.

■ Mgr. Petr Horáček, výkonný ředitel NMP

říjen 2012 31

FRÁZE DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME

Před pár dny v jednom zamyšlení v rádiu autor konstatoval, že už ví, proč to jde se světem tak z kopce. Jak zjistil na několika pohřbech, kterých se zúčastnil, právě odešli ti dokonalí manželé, otcové, spolupracovníci, přátelé… A na světě jsme zůstali my ostatní. Není to podobné s hluboce věřícími lidmi? Nezůstali jsme tady jen my – někdy chybující, pochybující, ale Pána Boha milující?

K

do to je? Potkali jste ho? Takových lidí nebývá mnoho. Většinou o nich vyprávíme v minulém čase. Běžná slovní vata mnoha epitafů. Ani já se nemůžu ubránit asociaci na jednoho svého zesnulého příbuzného. A koho by sis bez dlouhého přemýšlení vybavil ty, milý čtenáři? „Hluboce věřícího člověka“ málokdy potkáme z  masa a  kostí chodit po této zemi. Ale po smrti dotyčného se vše provalí! Stačí se ohlédnout po vzpomínkách napsaných po smrti Ivana M. Jirouse nebo R. Lukavského. Ale i jiné osobnosti tak bývají častovány, jako např. T. G. Masaryk, Isaac Newton, Vincent

Lysoňková, která by ráda vstoupila do předvolebního klání o post prezidenta ČR. Je zvláštní, že spojení „hluboce věřící člověk“ má skvělý zvuk i  v  ateizované společnosti. Nápadné je to v  momentě, kdy např. i  odpůrci církevních restitucí říkají jedním dechem: „I já jsem věřící člověk.“ (konkrétně F. Bublan). Jeho politickému renomé toto vyznání zjevně neškodí. Naopak. Vždyť kdo má větší právo než on, věřící, utáhnout chamtivému prelátovi opasek? Že by stará dobrá husitská tradice? Husité – také věřící – s  o  to větším gustem plenili církevní majetek.

Hluboce věřící člověk van Gogh… Cítíme příchuť uznání, poodkrývá se tím intimní, málo prozkoumaná stránka osobnosti lidí, o  kterých jsme si dosud mysleli, že je máme přečtené. Skoro by se dalo vytušit, že hluboce věřícím člověkem se dotyčný stává až po své smrti. Jako by teprve smrt měla moc víru prohloubit, utvrdit, dát jí novou kvalitu. Ale tento zajímavý paradox, zná nakonec i  Bible: „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých,“ jak říká Ježíš o zesnulých praotcích, kterým je dopřávána rozhodně větší úcta a  životnost po smrti než za pozemského života. Na druhou stranu i  někteří současníci získávají zmíněnou nálepku věřícího. Skoro by se tím chtělo říct: Je to opravdový, přemýšlivý, poctivý člověk. Ano, je sice věřící, ale žádný fanatik. Víra takového člověka žije svůj vlastní život někde „pod povrchem“, nestaví se na odiv. A v neposlední řadě se občas setkávám s vyznáním: „Jsem hluboce věřící člověk.“ Nejčastěji u  lidí, kteří potřebují dodat vlastnímu egu chybějící přesvědčivost. Tak to o  sobě např. prohlásila kartářka Jana 32 říjen 2012

Narážíme na lesk i  bídu „hluboce věřícího člověka“. Ptejme se tedy jinak: Kdo je ten hluboce věřící, ne z mého nebo tvého pohledu, ale z pohledu našeho nebeského Otce? Existuje něco jako hluboká víra a jaká je? Slovo hloubka vyjadřuje nesmírnou rozlehlost a  takřka chybějící dno. Asociuje temnotu, ztracenost, konec, definitivní dopad všech věcí. Hluboký zármutek je běžnější jazykový obrat než hluboká radost. Aplikováno na lidskou osobu být hluboký také nemusí být poklonou. Už starý král Šalamoun seznával, že „nevěstka je hluboká jáma“. Hloubka lidského nitra a srdce nemusí být nutně výrazem pozitivní kvality. Ba naopak. Hříšníci si v Žalmech ve své hlubině libují: „Kdo nás může spatřit? Ať si kdo chce slídí po podlostech, nastrojili jsme to dokonale, ať si slídil slídí, hluboké je nitro člověka i jeho srdce.“ Hluboké nitro člověka se může lehce stát nepřehlednou, bezednou slují, kde se člověk ukrývá před druhými i před samotným Bohem. Být v  jámě, klesnout na dno moře, do podsvětí, zkrátka hodně hluboko, je častým obrazem ztrace-

oznámení

nosti člověka. „Ten ale dopadl“ anebo „je na dně“, slyšíme často o dotyčném nebohém. Ztracený a hříšný člověk se však dokonce stává sám sobě jámou a svádí do ní i druhé: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?“ A přece hluboká víra je Bohu milá. Kdo byli skutečně lidé hluboké víry podle Písma? Obvykle ti, kteří se dostali na dno. Dobrým příkladem je Jonáš, který, hozen do moře, klesal ke dnu. Jeho utrpení tak zdaleka nekončilo. Narazil na ještě mnohem horší dno, než je dno mořské. Skončil v hlubině veliké ryby. A přece toto dno ho paradoxně zachraňuje, na něm se rodí jeho veliká víra: „Volal jsem ve své úzkosti k Hospodinu, ať mi odpoví. Křičel jsem z  útrob záhrobí, abys vyslyšel mé volání. Uvrhl jsi mě do hlubin, doprostřed moře mě strhl vír. Pohřben jsem tvými příboji, zavalen tvými vlnami.“ Ano, toto je skutečně hluboká víra. Jak v  doslovném, tak přeneseném slova smyslu. Člověku, který si nesáhl v  životě na skutečné dno, hluboká víra nutně chybí. Vzpomeňme na Daniela z jámy lvové anebo Josefa s Jeremiášem, kteří měli až příliš mnoho času nejen na zkoumání dna cisteren, ale také na vyznávání a modlitby. Jeden krásný žalm začíná slovy: „Z hlubin, Hospodine, volám tě.“ Prý inspiroval židy natolik, že občas stavěli své synagogy lehce pod úrovní terénu, aby si připomínali svoji nešťastnou, a přece požehnanou hlubinu. Izraelci vědí moc dobře, co je to projít si dnem. Na Velikonoce si jejich průchod připomínáme. A nemůžeme nevzpomenout na našeho dobrého Pána, jehož víra se na kříži rovněž dotkla svého dna: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Načež podle křesťanského vyznání „sestoupil do pekel“. Být hluboce věřícím člověkem je krásné, požehnané, bolestivé. Je to rys té nejčistší pokory. Chceme takovou víru? Chceme být takovým člověkem?

■ David Kašper

Konference pro rodiče

Nad Biblí bez nudy

aneb dobrodružství s Biblí pro celou rodinu 13. 10. 2012, ARCHA, Pardubice, Lonkova 512 Tradiční podzimní konference Dětského odboru pro rodiče. Setkání pro všechny, kteří chtějí dobře budovat svou rodinu a hledají inspiraci a povzbuzení, ať jsou pokročilí, či začátečníci.

PROGRAM KONFERENCE 9:00 – 9:20 úvodní slovo a pardubická hudební skupina 9:20 – 10:40 přednáška: Jak udělat rodinné bohoslužby poutavé a zároveň hluboké (Pavel Fér) 10:40 – 11:00 přestávka s občerstvením 11:00 – 12:20 přednáška: Duchovní péče o děti v rodině (Ráchel Bícová) 12:30 – 13:30 oběd 13:30 – 14:30 seminář 1: Komunikace s dětmi (Ráchel Bícová) 13:30 – 14:30 seminář 2: Pět principů duchovního vedení dětí (Radomír Kalenský) 14:30 – 15:00 společný závěr Pozor! Ani tentokrát nebude zajištěn paralelní program pro děti. KONFERENČNÍ POPLATKY 190,- Kč konferenční poplatek bez oběda (ale s občerstvením o přestávkách) 60,- Kč cena oběda Platí se na místě. PŘIHLÁŠENÍ Přihlášení je možné do 8. října 2012. Přihlášku prosím odešlete na adresu: [email protected] Prosím vyčkejte potvrzení přihlášky! Pokud snad nebude v přiměřené době potvrzena, reklamujte na adrese: [email protected] Do přihlášky napište jméno a příjmení, sbor, oběd (ano/ne). Těšíme se na vás! Více na www.cb.cz/deti Roman Neumann

K DISKUSI

Vyznávání hříchů

Zpověď Církev bratrská patří k reformované tradici, nemá proto instituci zpovědi. Myslíte si, že je to dobře, nebo bychom se měli k této praxi vrátit? V čem vidíte klady a nebezpečí institucionalizované zpovědi?

Kazatel a tajemník Rady Církve bratrské

Ano, určitě. Jedná se totiž o ustanovení Písma. Přiznejme si to, vyznávat hřích jeden s  druhým prostě neumíme. To, že se bráníme institucionalizaci biblických principů, je jistě na místě. Ovšem pokud s ustanoveními Božího slova nemáme osobní zkušenosti, je něco v nepořádku. Asi není třeba připomínat nebezpečí, o  kterých už před časem psali kolegové Luther, Kalvín a další, omezím se proto na její klady. Bratrská zpověď, podobně jako bratrské napomínání, je darem křesťanského společenství a jedním z životních projevů církve, která je tělem Kristovým (Jk 5,16; 1J 1,5-9; Ga 6,1-5 aj.). Křesťan nemusí zůstávat sám ve svém hříchu ani v nejistotě, zda mu Bůh odpustil. Bratr či sestra – sami si vědomi své slabosti a své závislosti na Božím milosrdenství – hřešícímu bratru pomáhají k  pravému poznání hříchu, povzbuzují ho na cestě nápravy a  především ho ujišťují, že Bůh pro Ježíše Krista odpouští všem, kteří ho prosí. Věříme, že s vyznávajícím člověkem se v osobě bratra či sestry setkává sám Pán Ježíš. Zpovědníkova mlčenlivost pak odkazuje k hlubinám Kristova odpuštění (Iz 43,25; Mi 7,19; Ko 2,14n). Dietrich Bonhoeffer kdysi napsal: „Pokud jdu k bratrské zpovědi, jdu k Bohu. Vyznání v soukromí může být sebeklamem, vyznáním před sebou samým. Bezmocnost našeho života často spočívá 34 říjen 2012

v tom, že jsme se vyznali jen sami před sebou a sami si odpustili. Tak vzniká laciná milost. Chybí ti pravé odpuštění Boží, máš jen odpuštění své.“ Na místě proto zůstává otázka: Máme skutečně odpuštění Boží? Některé věci rozpoznáme jako hřích, až když se na ně podíváme očima druhého člověka. Pak je vidíme v úplně jiném světle. Člověk sám sebe nikdy nepozoruje nestranně, druhý člověk nás někdy vidí lépe. Možná i  proto hledá bratrská zpověď své místo v životě a učení Církve bratrské. Jestli jej skutečně najde, však není jisté…

Ing. Zdeněk Bartošek Člen sboru Církve bratrské v Praze 5

Praktikovaný institut zpovědi znám jen z  dob své katolické minulosti. Nemohu svoji zkušenost s  ní považovat za obecnou, ale já si na ni pamatuji jako na naprosto formální akt ze svého dětství a mládí, vlastně nepříjemnou povinnost ve své víře. V dospělosti, kdy jsem znovu hledal svůj vztah k  víře a  k  Bohu a  našel jej až v  obecenství protestantské církve, mi institut zpovědi naprosto nechyběl. Naše chápání Božího slova, které omezuje prostřednictví mezi Bohem a  lidmi pouze na Pána Ježíše, vlastně institut zpovědi nekanonizuje. Samozřejmě je možné v  rámci pastýřské služby nebo i  vzájemného přátelství sdílet svoje problémy, pochybení a hříchy s těmi, u kterých hledáme

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Mgr. Petr Grulich

■ Bronislav Matulík

oznámení

duchovní pomoc a  porozumění. Ale ti nám mohou odpustit jen to, čím jsme zhřešili proti nim samotným, a  mohou nám dát jen duchovní útěchu, pokud bychom ji potřebovali, abychom našli cestu k vyznání a prosbě o odpuštění u Pána Ježíše. Naše hříchy odpustit nemohou. Myslím, že pověření, které dal svým učedníkům Pán Ježíš podle Jana 20,23, na sebe nikdo jiný vztahovat nemůže. A výzva, uvedená v  Jakubově listě 5,16, je určena k  prosbám o uzdravení. Myslím, že institut zpovědi v  církvích, zvláště v  minulosti, byl i  významnou oporou v ovládání věřících v  dobách, kdy měla církev mocenské ambice a  zpovědníci vládců a  vládkyň měli výjimečnou moc, spočívající v  informacích, které sice nesměli zveřejnit, ale mohli využít. Vědomí, že někoho bych měl seznámit s  tím, co je nejniternější problém mého svědomí a mojí duše, je pro mne nepřijatelné. Mohu se někomu, kdo má moji důvěru, svěřit s  něčím, s  čím si sám nevím dobře rady. Jsou „hříšky“, které ani tajit moc nemusíme, neb jsou všem zcela zřejmé. Ale svoje niterná tajemství jsem ochoten odhalit jenom před tím, kterého jsem přijal za svého Pána, před tím, kdo jediný má moji naprostou důvěru a  o  kterém ostatně vím, že před ním stejně nic neutajím. Proto zpověď v  naší církvi považuji za pro někoho možnou, ale pro nikoho za povinnou.

Společné čtení na každý den 2013 Úvahy nad biblickými texty, jak uvádí podtitul nové publikace vydané nakladatelstvím Kalich s názvem Společné čtení na každý den 2013, vychází z pera autorů členských církví leuenberského společenství v České republice. V nadcházejícím roce 2013 si budeme připomínat 40. výročí jeho vzniku. K vydání publikace se rozhodly členské církve: Církev bratrská, Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev metodistická a Slezská evangelická církev a. v. na synodu leuenberských církví v ČR v r. 2010, aby ukázaly na společný pilíř svého života - Písmo svaté a současně i jednotu v různosti, která se projeví v úvahách autorů z jednotlivých církví. A právě to činí publikaci zajímavou, neb zatímco doposud vydávaly některé církve své úvahy nad biblickými texty samostatně, vydávají nyní v ekumenické spolupráci publikaci poprvé společně s přáním, aby našla čtenáře napříč ekumenickým spektrem. Můžeme se tak začíst do úvah mnoha autorů z pěti členských církví leuenberského společenství a co více, budeme moci každý den číst v našich církvích společně s bratřími a sestrami ostatních církví totožný biblický text a úvahu nad ním. Společně se také můžeme modlit, neboť každá úvaha je zakončena krátkou modlitbou. Tak může i nejširší církevní, ale i necírkevní veřejnost rozpoznat hloubku a pestrost křesťanského společenství, které není uniformní, ale přes svou pluralitu vyznává jediný základ, Ježíše Krista. Za základní biblický text, z něhož autoři úvah vycházeli, byla zvolena hesla Jednoty bratrské, každoročně losovaná v Herrnhutu, která jsou přeložena podle Českého ekumenického překladu a doplněná novozákonním textem. Další na každý den uvedené odkazy na biblické texty vybízejí k četbě Písma, ať již s hlavním textem v souvisejících pasážích, či v souvislosti s liturgickou částí roku, či vedou i k průběžnému kontinuálnímu čtení Bible. V závěru publikace nechybí jmenný seznam autorů s krátkými medailónky. Ve stručných portrétech se představují čtenářům jednotlivé církve. Úvod a závěr k celému dílu opatřil Prof. Pavel Filipi, který podává stručné informace o leuenberském společenství církví. K nim je připojeno doslovné znění leuenberské konkordie. Tak čtenáři získají dokument, na jehož základě se uskutečňuje a v budoucnosti i dále může uskutečňovat plné společenství a hlubší spolupráce členských církví leuenberského společenství. Kéž k této spolupráci a vědomí sounáležitosti přispěje i Společné čtení na každý den 2013 a stane se dobrým průvodcem každého čtenáře ve všech církvích. David Beňa, lic. theol. Studijní odbor Rady Církve bratrské

SETKÁNÍ

Foto archiv

Foto archiv

Výhodné nabídky

Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí. 1. Pt 3,15-16

Budeme rádi, milí čtenáři, když nám napíšete, jaká životní setkání vás obohatila a třeba i proměnila. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu: [email protected]

36 říjen 2012

N

a ulici mě oslovila vysoká štíhlá slečna s širokým úsměvem. A hned jestli se chystám něco většího kupovat, jakou kreditní kartou platím a  že má pro mě výhodnou nabídku. Nesmím ale váhat, protože bankovní ústav, před jehož dveřmi mě zastavila, platnost oné nabídky prodloužil jen do dnešního dne. Jakmile ustal jednominutový vodopád jejich slov, poděkoval jsem s tím, že jedna kreditní karta mi stačí a  kromě toho spěchám nakupovat. Sotva jsem v  supermarketu zaplatil nákup, přistoupil ke mně sympatický mladý muž v  obleku. Především ho zajímalo, jestli jezdím autem, kam se chystám na dovolenou a zda bych neměl zájem o  mimořádnou kreditní kartu, se kterou bych mohl nakupovat benzín po celé Evropě a  na každém litru bych vydělal…, už si nevzpomínám kolik korun. Řekl jsem mu, že zrovna s jejich bankovním ústavem nemám dobré zkušenosti a že děkuji. Do třetice mi zvonil telefon přímo do kanceláře. Žena na druhém konci vln mi při monitorovaném rozhovoru předložila nabídku, která

se neodmítá. Vysvětlila mi totiž, že v  dnešním nejistém světě se může stát všelicos, ale já jsem naštěstí vybraný klient jejich společnosti a ta mě chce obdařit až patnácti sty korunami na den, kdybych, cituji: „Nedejbože skončil v nemocnici.“ Protože nebyla první, která se mě snažila učinit šťastným, řekl jsem si, že s tím musím něco udělat. Podobným setkáním se zřejmě nedá vyhnout, dají se ale zúročit. Proč bych i já nenabízel ten nejlepší „produkt“ firmy, kterou zastupuji? Konec konců sebevědomí mně chybět nemusí, zeptá-li se mě kdo, jak dlouho je můj zaměstnavatel na trhu, s chutí odpovídám, že dva tisíce let, takže by to pro všechny mohla být dostatečná záruka kvality. Od té doby se krásným slečnám a  elegantním mužům s  naučeným startem na lidi nevyhýbám, ba naopak – vyhlížím je. Jakmile mě osloví, domluvím se s nimi, že nejprve já jim budu věnovat svých pět minut, ale pak oni mně oplatí stejnou mincí. Díky tomu jsem slečně u banky věnoval pozvánku na panelovou diskusi o křesťanství a pro mladíka, který se během hovoru přiznal, že jeho smyslem života je rodina, mám připravenu Bibli. A totéž platí o  ženě na telefonu, která maličko zaváhala, když jsem i jí položil svou obvyklou otázku po smyslu jejího bytí. Pak ale poeticky pravila, že užít každou chviličku svého života, každý závan svěžího vánku ve tváři a paprsky slunce. Na otázku, jestli věří v Boha, odpověděla, že je ateistka, křesťanské kostely nemá ráda, ale že věří na karmu. Zjevně byla překvapená, když jsem jí pověděl o Bohu a Ježíši Kristu. Už se těším na další zajímavá setkání a výhodné nabídky.

■ Bronislav Matulík

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 20. 10. 2012 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu Začalo to nadějí. Výhru věnuje Knihařství & knihkupectví, Kounicova, Brno.

Tajenka z čísla 9/2012: Mají radost ti, kdo radí ku pokoji. Knihu O marnotratném otci vyhrává Ondřej a Hana Kubů, Chýnov. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

říjen 2012 37

POST SCRIPTUM

Daniel Pastirčák

Srdce na úteku P

íšem a moje srdce ticho bije. Či si ho všímam, alebo nie, neúnavne pracuje, neodpočíva ani keď spím. Pumpa života, centrum môjho organizmu. Vychádzajú z neho a vracajú sa k nemu všetky moje rieky. Ono udržuje kolobeh môjho malého vesmíru. Je neustále v spojení s priestormi bytia mimo mňa. Dych mu cez pľúca prináša vždy čerstvý kyslík, oživuje krv, aby krv oživovala telo. Možno práve preto sa srdce stalo symbolom duchovného centra ľudskej bytosti. Aj toto „nehmotné srdce“ je v neustálom spojení s nekonečným bytím mimo mňa. Neprestajne prijíma impulzy krásy a poznania, aby sa nimi naplnilo a vysielalo prúdy zmysluplnosti, ktorými sa sýti život ducha.

súčiastka už nedá ani prebrúsiť, ani vymeniť? V našom koncepte zdravia niet miesta pre nevratné poškodenia, niet miesta pre starobu ani pre smrť. Ignorujeme hlas ducha, lebo chceme zabudnúť na odvrátenú tvár života – na odumieranie, starobu a smrť? Je naše srdce na úteku samo pred sebou? Jedného dňa však bude náš stroj neopraviteľný. Aj človek má svoju dobu amortizácie. Staráme sa o zdravie tela, o zdravie ducha nedbáme. Načo by nám však bolo zdravé telo, keby sme stratili základný zmysel života? Človek je jednota vnútorného a  vonkajšieho, celok tela a  ducha. Sily viery a  nádeje môžu v  procese uzdravenia zohrávať rozhodujúci úlohu. K  zdraviu však patria i  zdravé vzťahy. Človek je neoddeliteľnou súčasťou svojho prostredia. Sme

V našom koncepte zdravia niet miesta pre nevratné poškodenia, niet miesta pre starobu ani pre smrť. „Boh stvoril všetko krásne v  svoj čas,“ napísal kráľ Šalamún, „do srdca človeka vložil večnosť.“ Reč krásy v nás oslovuje túžbu po zmysle a naplnení života. Srdce sa v  nás ohlasuje smädom túžby. Milan Lasica o  tom napísal pesničku. Ospevuje v nej nepochopiteľnú túžbu, ktorá ho každú noc prenasleduje. „Noc je krátka ako úsečka,“ spieva, „tá túžba je dlhá ako priamka, ustavične odo mňa čosi dranká.“ O srdcový sval sa staráme, na to „nehmotné srdce“ sme však pozabudli. Predstavujeme si samých seba ako biologický stroj či ako počítač nastavený na program s názvom život. Byť zdravý znamená fungovať. Keď ideme k lekárovi, prinášame svoj stroj opravárovi. Lekár sa pozrie, či netreba vymeniť nejakú súčiastku alebo troška prebrúsiť tú, ktorá sa žitím otupila. Ale čo ak sa 38 říjen 2012

uzlíkom vzťahov. Naše vzťahy k ľuďom i k životnému prostrediu nás bytostne určujú. Ochorenie, ktoré je na prvý pohľad iba fyzickým problémom, môže často prameniť z  narušených medziľudských vzťahov. A naše vzťahy sa utvárajú v centre nášej bytosti. Tú zvykneme označovať symbolom srdca. Nuž je treba hľadať cestu k  srdcu, ktoré sme stratili. Ako o  tom píše pravoslávny kňaz a  filozof JeanYves Leloup: „Jednou z drám súčasného človeka je to, že stratil srdce. Medzi hlavou a pohlavím je prázdno. Zavše je tam možno aspoň nesmierna nostalgia. Často však prechádzame od chladných analýz k tým najneuváženejším pudovým výkyvom. Človek sa ocitá čoraz väčšmi v stave schizofrénie, pretože prišiel o integrujúce a ,personalizujúce‘ centrum svojho bytia, srdce.“ ■

Čtěte v Bibli: 1 Kálovská 13, 11-24

1

Foto archiv

Velké schizma „My legáti nestrpíme nespravedlivost a způsoby dopouštěné proti první apoštolské katedře; mocí svaté a nerozdílné Trojice a apoštolské katedry, všech svatých Otců…, vyhlašujeme klatbu na Michala a jeho společníky, kteří přebývají ve výše vzpomenutých bludech a pohoršeních, nechť jim je anathema…“ Exkomunikační bulu s těmito slovy položil kardinál Humbert Candide na oltář chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. Stalo se tak 16. 7. 1054 před zraky množství lidí shromážděných k bohoslužbě. Bulou prokletý konstantinopolský patriarcha následně svolal zvláštní sněm, jenž odpověděl protiklatbou na kardinála a jeho spolupracovníky. Došlo tak k roztržce mezi Východem a Římem, která trvá dodnes. Vzniklé schizma pochopitelně nebylo výsledkem díla okamžiku, ale vrcholem staletého vývoje obou stran sporu, v němž k podobným kolizím došlo již několikrát. Svou roli sehrál rozdílný politický i duchovní vývoj, odlišnost řeckého a latinského jazyka a myšlení, silná ambice papežství prosadit svůj primát a také rozdíly liturgické, církevní i teologické povahy. Východ opakovaně vytýkal západní církvi např. oddělování biřmování od křtu, sobotní posty, používání nekvašeného chleba při mši či skutečnost, že neumožňuje již ženatým mužům kněžství. Hlavní výtkou bylo obvinění z hereze: Západ svévolně změnil nikajsko-konstantinopolské vyznání vsunutím formule filioque, z níž vyplývá, že Duch svatý vychází z Otce i Syna. Bezprostřední příčina konfliktu byla ovšem mocensko-politická. Proti sílící moci Normanů v jižní Itálii, kteří zde rozšiřovali svá území na úkor Byzantské říše, chtěl byzantský císař Konstantin IX. uzavřít spojenectví s papežem. Byzantský patriarcha Michael se však oprávněně obával, že by pak Řím ještě víc zasahoval do oblasti jeho jurisdikce. Dal proto uzavřít latinské kostely v Konstantinopoli a oživil katalog západních odlišností od pravověří. Papež Lev IX. odpověděl velmi ostře a dal zřetelně najevo, že hodlá prosazovat primát nad celou církví: „Nejvyšší Stolec nepodléhá soudu nikoho!“ Papežovo poselstvo, vedené kardinálem Humbertem, přijelo do Byzance urovnat situaci a domluvit spojeNesmiřitelnost a úsilí o vlastní nectví, nicméně jeho nesmířlivé vystupování žádající nadřazenost vždy vede k tomu, že se uznání univerzálního papežského primátu nemohlo jednota církve narušuje a ničí. nevzbudit silný odpor. Když patriarcha odmítl za takových okolností vyjednávat, sáhl Humbert k zmíněnému radikálnímu kroku – a oboustranná exkomunikace byla na světě. Vlivem dalších událostí se už konflikt usmířit nepodařilo. Teprve v roce 1965 papež Pavel VI. a konstantinopolský patriarcha Athenagoras vzájemnou exkomunikaci zrušili. Rozdělení ovšem trvá dál.

■ rObert hart

2

1 – Hagia Sofia, chrám svaté moudrosti, kdysi nejposvátnější stavba Byzyntské říše Konstantinopole (Istambulu). 2 – Trůnící Kristus mezi císařem Konstantinem IX. Monomachem (zcela vlevo) a císařovnou Zoe. Mozaika v chrámu Hagia Sofia.