2012. Ilustrace a design Ondřej Košťák

4/2012

Ilustrace a design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 43

www.i-brana.cz

$ENĂVZKʧÌEN§

Inzerce

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, vyprávěla mi jedna milá starší sestra svůj životní příběh. Začínal tím, že se jako malé dítě velmi bála smrti. Svojí dětskou vírou věřila v Pána Boha, znala Ježíše jako svého Spasitele a věděla, že po smrti bude s ním v nebi. Ale v tom právě byl problém. Ve známé probuzenecké písni se totiž zpívalo: „… potom budem s anděli, věčnou slavit neděli.“ A neděle byla pro malé děvčátko dnem hrůzy. Musela s rodiči časně vstávat, celý den chodit ve svátečních šatech, které nesměla umazat, dopoledne i v podvečer poslouchat dlouhé a nesrozumitelné řeči ve shromáždění. Nesměla si hrát a ani jinak vyrušovat dospělé z jejich zbožného rozjímání – a k tomu ta hrozná píseň. Nechápala, proč ji rodiče s takovým nadšením zpívají. „Když jsem měla vlastní děti“, dodávala, „vždycky jsem byla ráda, že se mládež mohla po shromáždění sejít, bavit se, jít na výlet nebo hrát volejbal. Vždyť odpočinek není jenom nudné nicnedělání.“ Zdá se, že dnes máme opačné problémy. Možná nás znepokojuje, jak snadno sváteční duch z neděle vyprchá pod tíhou časového stresu a hromady (někdy i zbožných) povinností. Žijeme ve společnosti, která je orientovaná na výkon. Lehce se nám potom může přihodit, že pracovní úsilí všedního dne zaměníme za náboženské výkony dne svátečního. Kde a jak však máme najít rovnováhu mezi ztišením, slavením, službou, nutnými povinnostmi na jedné straně a odpočinkem, zábavou či společenskými aktivitami na straně druhé. Odpověď není snadná. Rozhodli jsme se jejímu hledání věnovat velikonoční číslo časopisu BRÁNA v naději, že biblické výklady podpořené příběhy ze života nám mohou při jejím hledání trochu napomoci. Přinejmenším v tom, že si uvědomíme, že naše „nedění problémy“ nejsou jenom naše, ale prožíváme je podobně jako ostatní. Pokusme se tedy společně o to, aby pro nás neděle nebyla dnem hrůzy, ale stala se nám skutečným Dnem vzkříšení. Přeji Vám požehnané Velikonoce.

04 06 10 12 20 22 28 36

Za nás všecky jej vydal Rozhovor V církvi jako u Romů Svědectví Kamkoli půjdeš, půjdu... Téma Neděle, den vzkříšení Zápisník Útržky z Indie Cestopis Konec světa Etika Hypermarkety Setkání Kostelík v Sofii

příště

Sex. Sprosté slovo? ed. Viktor Ber

tiráž Číslo 4/2012, ročník Bratrské rodiny 44, Českobratrské rodiny 69 • Vyšlo 29. 3. 2012 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

jiří sedláček, vydavatel

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

ŘÍMANŮM 8,32

Za nás všecky jej vydal N

ějakou dobu jsem přešlapoval okolo sem a tam, ale nedokázal odejít. Sotva jsem to uviděl, byl jsem polapen, háček se zasekl. Neodolám, natahuji ruku, abych si to prohlédl zblízka. Ano, je to skutečně ono, co jsem si přál mít. Ale ne, tolik peněz je příliš, raději ne, snad někdy příště. Odcházím pryč. Po pár krocích se ovšem otáčím a opět vracím. Je rozhodnuto. Ten film Umučení Krista mne zaujal natolik, že ho prostě mít musím. Málo platné, když člověk nejen slyší, ale také i vidí, působí to na něj mnohem silněji. Vidět Umučení Krista na vlastní oči je pak obzvlášť silný zážitek. Nejen pro jeho působivé zpracování, ale především proto, že se jedná o utrpení a ukřižování našeho Pána a Spasitele. Působivá je už celá atmosféra Jidášovy zrady, nenávisti, výsměchu Židů, ale také bezcitné krutosti vojáků a strachu učedníků. Nezapomenutelný je Ježíšův úpěnlivý zápas v Getsemane. Moje nitro se zachvívá, když vidím dopadat důtky na jeho rozdrásané tělo. Jednu chvíli je mi skoro, jako kdyby ta rána zasáhla i mne. Potom vlastní ukřižování, kladivo dopadající na hřeb. Krev, která vystřikuje. Té krve je tu vůbec všude plno. Podle některých kritiků až příliš. Prý to ani není možné, jiní zase tvrdí, že ano. Nevím. Já to pochopil jako obraz jinak skrytých, nevyjádřitelných věcí. Toho, že Pán Ježíš na sobě nenese jen fyzickou bolest, vlastní tíhu dřeva kříže, ale nesnesitelnou tíhu hříchů celého světa, nás všech. Proto jeho krev smývající hříchy neustále stéká všude a po  duben 2012

všem. Myslím, že to má svůj důvod. Ostatně ukřižování musela být krvavá, surová záležitost. Ale už dost, skoro to vypadá, jako bych psal opožděnou recenzi. Ne, nechci psát o filmovém, ale o skutečném umučení Ježíše Krista. O utrpení, které je skryté za tím nenápadně prostým prohlášením Písma: „za nás za všecky jej vydal.“ Ono se to přečte tak snadno a možná za tím ani necítíme všechno to ponížení, plivance a rány, bičování do krve, přibití na kříž. Několikahodinové umírání vyčerpáním a pozvolným dušením. Rány vnější, na těle, ale i vnitřní, na duši. Myslím, že ty byly ještě daleko horší. Opuštěnost Bohem. Skutečný sestup do pekel, jak vyznáváme v apoštolském vyznání. Žádný film, byť sebepůsobivější, nemůže pojmout a vyjádřit hloubku toho, co se všecko odehrálo. Přesahuje to všechno naše chápání.

Jak moc jsem milován! Za nás za všecky jej vydal. Jestli za všechny, tak to v těch všech jsem jistě i já, a proto si dovolím číst: za mne jej vydal. Pán Ježíš všecko utrpení snášel kvůli mně, pro můj hřích. Avšak nezní to tu jako trpká výhružka: „Podívej se, co všecko jsem kvůli tobě musel vytrpět, teď si to vypiješ.“ Je to vyznání lásky. Ano, kvůli tvému hříchu jsem musel vydat utrpení a smrti svého jediného milovaného syna. Avšak udělal jsem to pro tebe rád, abys to nemusel snášet ty. Abys mohl žít. Protože tě mám rád, nesmírně mi na tobě záleží. Není nic, co

bych pro tebe neudělal. To je důraz, který zde apoštol Pavel přináší jako přímý důsledek velikonoční události. Když pro nás Bůh obětoval svého vlastního syna, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Je-li s námi On, kdo proti nám? Nikdo už nemůže žalovat, obviňovat, když Bůh ospravedlňuje, když krev jeho syna očišťuje od každého hříchu. Kristus sám se za nás přimlouvá, takže nikdo a nic, žádná síla ani moc nás nemůže odloučit, oddělit od jeho lásky. Nejednou si zakládáme na svém společenském postavení nebo i na svém majetku, na tom, co jsme získali, čeho jsme dosáhli, co dokázali a co umíme. Případně na svých dobrých skutcích, zbožnosti, obětavosti atd. To všecko je úplné nic, jako domeček z karet, dům na písku. Jediné, co obstojí a zůstane, je hodnota, kterou nám dává Boží a Ježíšova láska. Nám, třebaže maličkým, slabým a neúspěšným. Když jsme selhali, provedli něco ošklivého. Když nejen v očích druhých lidí, ale zejména ve svých vlastních ztrácíme jakoukoliv hodnotu. Pán Ježíš říká ne a ne. Nejsi bezcenný ubožák. Vždyť já jsem pro tebe trpěl a umíral. Já sám jsem na sobě nesl tvou bolest i bídu. Tvůj hřích smývá má krev. Mám tě moc rád, miluji tě. Je úžasné zakoušet, jaký smysl a hodnotu mému životu dává utrpení Božího syna.

Jak moc jsou milováni všichni hříšníci Za nás za všecky jej vydal. Je nádherné, když tuto pravdu smíme vztáhnout sami na sebe. Pokud však zůstaneme jen u toho, dopouštíme se nepřípustné deformace pravdy a nechápeme, o čem Velikonoce jsou. Bůh svého syna přece nevydal jen za tebe, či mne, ale za nás za všecky. To množné, povšechné číslo tam musí nutně zůstat. Nebudou-li tam totiž všichni, pak tam nejsi ani ty. Jestliže s někým nepočítáš a zapomínáš na něj, jestliže ho dokonce vylučuješ z tohoto okruhu, vylučuješ nakonec sám sebe. Ježíš byl vydán za nás za všecky. Dokonce i za ty, pro které bychom snad nehnuli ani prstem. Kteří jsou nám protivní a ublížili nám. Vůči kterým máme vážné, nejen osobní, ale zcela zásadní výhrady. Nedo-

Pavel Fér (52) kladenský rodák, šťastně ženatý, pyšný otec šesti dětí. Pracuje v dětském odboru Církve bratrské. S praktickou průpravou opraváře televizí a jiné elektroniky nyní „servisuje“ sbor v jihočeském Husinci.

Velikonoční dotloukly lidské ruce dotlouklo srdce Božího Syna… opuštěný Otcem napojený octem je to i moje vina je to i moje vina na hrob nesu kytky uplakané mazlavé vzpomínání na kameni kámen nezůstane Pán Ježíš je živý – i ty vstaneš ze smrti do svítání

Daniela Sedláčková

kážeme si jich vážit, natož je mít rádi. Protože zhřešili, těžce se provinili nejen vůči nám, ale zejména vůči Bohu. A přece platí: Za nás za všecky jej vydal. Za všecky, bez výjimky. I za takové, za hříšníky, za nehodné. Nakonec bez toho by evangelium ani nebylo evangeliem. Jestliže je to tak, jestliže jej vydal za nás za všecky, pak to nemůže znamenat nic jiného, než že úplně stejně jako miluje mne, miluje i všecky okolo nás. Také každému z nich, mému bližnímu, sousedovi, spolupracovníkovi, podřízenému a nadřízenému, bratru a sestře, dal nesmírnou hodnotu své lásky svým utrpením a smrtí. Jsou to nesmírně vzácní lidé, ne snad svou vlastní vnitřní kvalitou, ale láskou Pána Ježíše Krista, cenou jeho oběti. Rozumíte, proč je společenství sboru něčím nesmírně vzácným, drahocenným? Vzácným dokonce i ve chvílích těžké vnitřní krize? Proč je tak jedinečné, i když snad neplní svou funkci a nedává nám to, co po právu očekáváme? Proč jsou vzácní a nesmírně cenní všichni lidé? Všichni naši bližní. Dokonce i neschopní a velice problematičtí. Vždy, když máte problém je přijmout a milovat, si připomeňte: Za tohoto člověka zemřel můj Pán Ježíš Kristus, stejně tak jako za mne. Jemu stálo za to pro něj nesmírně trpět a umírat, prolít svou drahou krev. Tato perspektiva pak promění celý náš život. Prozáří ho radostí a vděčností za Golgotu. Dá nám nové, uzdravené vztahy, krásné společenství Božího lidu. Bude nás pudit ke svědectví, vyznávání Ježíšovy lásky. ■ duben 2012 

rozhovor Rozhovor s kazatelem patrikem horváthem

V církvi jako u Romů Demonstrace a násilnosti na severu Čech přiměly nejen starosty měst a vládu, ale i veřejnost zabývat se intenzivně romskou otázkou. V době, kdy roste nedůvěra a napětí mezi Romy a zbytkem společnosti, může být církev místem přijetí, kde se na nikoho nedívá jako na parazita. Cesta každého člověka ke Kristu a do církve je jiná, kudy vedla tvoje? Začala v kině filmem Ježíš. Bylo mi čtrnáct let a já jsem se poprvé dozvěděl základní informace, kdo Ježíš je, proč přišel a umřel na kříži. V následujících čtyřech letech jsem ale procházel obvyklými problémy dospívání a na víru, natožpak na církev, jsem nemyslel. Tehdy po revoluci totiž vtrhlo do Čech v plné síle všechno západní pokušení: drogy, značkové oblečení, sex na E 55, a kdo uměl udělat peníze, byl v mých očích borec.

V tom všem jsi lítal? Ve všem ne, ale spousta mých kamarádů ano. Měl jsem nakročeno ke krádežím aut. Jednou, když jsem měl jít s kamarádem vykrást své první auto a zazvonil jsem u něj, mi jeho mladší brácha z  okna řekl: „Před chvilkou ho vzali policajti!“ Tenkrát jsem poprvé uslyšel hlas vnitřního svědomí: „Ty jsi vždycky chtěl něčím bejt a teď je z tebe zloděj.“ To byl zlom, této cesty jsem nechal a věnoval se škole. Druhá zlomová událost přišla bezprostředně na hodině společenských věd. Učitelka se zeptala, kdo je v naší třídě věřící? Vzpomněl jsem si na film Ježíš a před všemi řekl, že v něho věřím. Ona ale oponovala, že má jiný názor, a já jsem se s ní pohádal, ač jsem vlastně ještě v pravém smyslu věřící nebyl. Ze školy domů jsem šel naštvaný a v jakémsi přetlaku jsem vybafl na zastávce autobusu na jediného kluka, který tam stál: „Vona mi řekla, že byl rebel!“

To musel být překvapený, jak na to zareagoval? Ptal se mě nejdřív, kdo? Když jsem mu řekl, že Ježíš, divil se, že mě to zajímá, ale řekl, že chodí do Církve bratrské, a pozval mě na setkání mládeže. Domluvili jsme se, dal jsem mu na sebe kontakt a on pro mě poslal svou kamarádku. Tak jsem se dostal do církve, kde jsem postupně získal spoustu nových kama duben 2012

rádů, později našel svou ženu a hlavně doopravdy uvěřil v Krista.

Zajímalo by mě, co na to tvoji rodiče? Bylo jim to úplně jedno, pro ně bylo hlavní, že nemám nemanželské dítě a že nefetuju.

Ptám se na rodiče, protože tvé příjmení naznačuje maďarské nebo romské předky… Ze strany otce byl můj dědeček skutečně Maďar a babička Romka. Na sever Čech přišli po válce na vysídlené území po Němcích. Přijeli ze slovensko-maďarského pohraničí. Zato moje maminka je původem Češka z  České Lípy a jmenovala se za svobodna Neumannová. Takže já jsem takový maďarsko-romsko-českoněmecký mix, což se ve mně neustále hádá.

Cítil ses v dětství jako míšenec a dávalo ti to tvé okolí znát? Vůbec ne, nikdo mi nikdy nic takového pocítit nedal. To spíš já sám jsem vnitřně vnímal, že mám ve své genetické výbavě cosi, co neodpářu. Například to, že Romové čtou lidi. Jak celoživotně kočovali, vyvinula se v nich jakási intuice, takže rychle odhadnou, s kým si začít a s kým raději ne. Poznají, co je doopravdy a co „kamukeri“, tedy naoko, prostě divadlo. A mně se zdá, že v tomto smyslu jsem dostal něco podobného do výbavy. Pere se ve mně Horváth s Neumannem, rozum s emocemi, racionalita s intuicí. Jsem za to vděčný, ale leckdy jsem z toho vnitřního zápasu vyčerpaný.

Jsi tedy částečně Rom, zdá se mi proto docela logické, že ses dostal ke službě Romům. Jak to začalo? Náš tehdejší ústecký kazatel Daniel Fajfr mě k tomu pozval. Vzal kytaru, balón a šlo se ven na ulici do romské čtvrti. Na hřišti jsme si s dětmi zahráli fot-

Foto Bronislav Matulík

bal, zazpívali nějaké písně a pak jsme se modlili. Navazovali jsme na to, že každý Rom respektuje Boha. Samozřejmě je otázka, jaký to je bůh. Jestli biblický Bůh, nebo bůh pověr, nebo jen strach z ducha smrti Mula… No a pak mně a mé ženě Daniel službu Romům zcela přenechal.

Představuji si, že to chtělo výdrž. Jak dlouho jste to dělali? Asi čtyři nebo pět let. Jenomže pak jsme se ženou konstatovali, že nevidíme vůbec žádné výsledky. To nás vedlo na kolena, modlili jsme se i  postili, a pak se stala zvláštní věc. Byli jsme jako obvykle uprostřed týdne na svém obvyklém místě a hráli na kytaru. Najednou z ničeho nic přijel karavan, otevřely se dveře, vystoupili Romové, které jsme nikdy neviděli, vzali své kytary, připojili se k nám a začali romsky zpívat o Bohu! To byla naše hmatatelně vyslyšená modlitba. Prostě přijeli přímo za námi švédští nebo finští letniční Romové, kteří byli na cestě do Rumunska. Během okamžiku se rozkřiklo, že jsou tady, a do čtvrt hodiny přišlo na dvě stě padesát lidí!

Takže jste to nevzdali a pokračovali dál. Jak?

Bc. Patrik Horváth (36) vystudoval VŠ UJEP v Ústí nad Labem obor marketing a je absolventem ETS. Pět let pracoval pro německou softwarovou společnost. Jako vikář sloužil ve sboru CB Ústí nad Labem a od roku 2009 v rámci libereckého sboru působí v Jablonci nad Nisou jako druhý kazatel. S manželkou Ivanou mají děti Natanaela (8), Sáru (6) a Annu Noemi (4).

Začali jsme dělat romské bohoslužby ve stylu Billa Wilsona – Metro Ministries New York pro děti v panelákové čtvrti Krásné Březno, kde jsem vyrostl. Pronajali jsme si na každou neděli kino a dělali program na způsob soupeření kluků a holek do určitého věku, kdy ještě o sebe nejeví zájem a kdy se vlastně nesnášejí. Doprostřed pódia se dala stužka, kluci nalevo, holky napravo a na každou stranu se připevnilo pět nafukovacích balonků. A pokaždé, když někdo něco udělal špatně, balonek jsme praskli. Ta rána je zastavila, děti se lekly a samoduben 2012 

ROZHOVOR zřejmě bod šel dolů. Základem bylo, aby se během první půlhodiny totálně vyblbly. Takže mohly dělat hip-hop, tancovat, brejkovat, prostě všechno na sto procent. Pak jsme se ztišili, zahráli divadlo, nějaký biblický příběh, zpívali jsme a modlili se. To jsme dělali následující dva roky týden co týden. Chodilo tam od patnácti do čtyřiceti děcek. Dnes na stejném místě na nás navazuje Apoštolská církev.

Věnoval ses s manželkou romské misii pět anebo šest let, tvoje cesta ale vedla dál, kam? Přišlo povolání ke službě do církve, což obnášelo, že jsem musel opustit intuitivní stránku své osobnosti a zaměřit se na racionální. Byl jsem zvolen do staršovstva a nebylo to jednoduché. Moje romská duše se dívala po stylu bohoslužeb a já zjistil, že mi víc vyhovuje charismatický způsob. Nebylo to ale proto, že by se mi to víc líbilo nebo že by to pro mě byla nějaká životně nutná potřeba, bylo to proto, že tam je prostor pro vyjádření emocí. Proto bych si přál, aby lidé v Církvi bratrské měli zdravý a otevřený postoj k emocím a nebáli se je „kultivovaně“ vyjadřovat. Emoce nám Pán Bůh dal stejně jako rozum.

Co ještě pro tebe znamenalo, žes opustil svou romskou cestu? Nahradil jsem ji kazatelsko-vikářskou službou. Už nebyl čas na skupinky v naší čtvrti, musel jsem se plně věnovat sboru pastorací, občas i kázáním, aby se nerozpadl, abychom nepřicházeli o lidi. Nám se totiž stalo, že jsme během roku přišli až o dvacet pět lidí! Ale když už jsem si myslel, že moje romská cesta definitivně skončila, dostal jsem se jako kazatel do liberecké stanice v Jablonci nad Nisou. Zjistil jsem, že je to velmi specifické společenství. Rekrutuje se mimo jiné z bývalých vězňů. No a do takového společenství nemají Romové strach přijít, protože si nikdo na nic nehraje. Dalo by se říct v tom nejlepším slova smyslu, že kde je v církvi místo pro vězně a bezdomovce, je místo i pro Romy.

Takže ses ocitl opět na romské cestě… Ano, a souvisela s tím i naše cesta s rodinou do Hermanovců nad Topľou na Východní Slovensko, kde jsou v rámci Církve bratrské romské stanice. Skvělou práci tam dělá Pierre van Vuuren. Ve mně tam začalo rezonovat: „Bože, vracíš mě zpátky?“ Nemám zatím na tuto otázku odpověď, ale nedělalo by mně problém znovu Romům sloužit, protože mi je s nimi dobře. Mám zkušenost, že po požehnaném kázání Romové v pláči vyznávají: „Joj, Bože, odpusť mi!“ Vyznávají, že se napili, že zase ženu  duben 2012

uhodili… Kdy naposled jsme slyšeli, že bílý hříšník přišel do církve a vyznával své hříchy, že byl nevěrný nebo hrubý na manželku? A přitom se nad Romy snadno povyšuje. Takový Rom, když je naštvaný, řekne hned všechno narovinu, natvrdo a zase je všechno v pohodě. Tato vlastnost mně v české církvi leckdy chybí. Bílý křesťan má tendenci říkat, že naštvaný není, a ještě to zopakuje, aby vás ujistil, ale přitom si po generace či desítiletí drží hořkost a zlobu v srdci!

Dostaňme se k problematice Romů v Církvi bratrské. Je v ní pro ně místo? Řekl bych, že začíná být, ale ne v kterémkoliv sboru. Přitom ale vím, že Církev bratrská je nastavena tak, aby lidem bez rozdílu pomáhala. Možná se to ale někdy nepotká s tím „jak“ pomáhat. Protože česká národnost i komunita je od romské kulturně odlišná. Jistěže nejde o to, měnit tvář Církve bratrské, ale na druhé straně, když přijde Rom do našich sborů, může

Bílý křesťan má tendenci říkat, že naštvaný není, a ještě vás o tom ujišťuje, ale přitom si po generace či desítiletí drží hořkost a zlobu v srdci! to být pro ostatní impuls k přemýšlení. Třeba o tom, jestli jednou za čas něco neudělat jinak. Nemluvím o žádné revoluci, ale o nějakém kroku vstříc druhým, o zdnešnění církve nově příchozím. Vedeme přece Romy ke Kristu a nikoliv do naší kultury. Asi je dobré Romům říci, že je v církvi rádi vidíme (musí to být ale pravda, protože to poznají!) a zároveň jim dát svobodu, ať se rozhodnou, jestli jim to v našich sborech vyhovuje. Vyhlížím Romské sbory v rámci CB.

V čem je specifická romská kultura? Nedá se paušalizovat, ale mám za to, že zcela určitě více rozumějí Ježíšovu „nedělejte si starost o zítřek“. My bychom mohli chápat naši starost jako zodpovědnost a je vidět jako nezodpovědné, jenomže oni neumějí žít jinak. Zítřek budou řešit až zítra. Proto Romové většinou neumějí hospodařit s penězi. Tři čtyři dny si dopřejí, co nemohou, a pak po zbytek měsíce žijí jen z mouky, pokud ji teda mají. Myslím si ale, že to je v Kristu formovatelné. Příklad, přivedli jsme do romského sboru neobrácenou romskou rodinu. Nutno říci, že v takovém

Romská skupinka z Matiční ulice někdy v roce 2003

shromáždění jsou většinou obyčejné ženy, uklízečky. A teď se jedna z nich podívala na tu nevěřící romskou ženu, kterou jsme přivedli, přečetla si ji a řekla: „Ty nemůžeš chodit do církve jako na sociálku s napřaženou rukou!“ Byla to Romka, ale mluvila jako zodpovědný občan. Nebo starostové na východním Slovensku nikdy neviděli, aby si v romské osadě někdo zametal, ale křesťanská romská rodina si zamete docela přirozeně. Ne proto, že se přizpůsobila kultuře, ale kvůli Kristu. Další, na co myslím, je schopnost radovat se v těžkých situacích a okolnostech. Trochu mi zde rezonuje starozákonní apel na časté slavení Izraelských svátků. Neztrácíme schopnost se radovat v  komunitě, v církvi? Zmíním bezprostřednost Romů a  také to, že nejsou lakomí ve svém nedostatku. Rozdělí se s tím, koho mají rádi, o poslední bramboru.

Co bys ale řekl na špatné zkušenosti s Romy? Já můžu říct, že negativních zkušeností mám za sedmnáct let služby jak s Romy, tak s bílými lidmi. Vím samozřejmě, že se špatné věci stávají, že například i v Jablonci se lidem, kteří sloužili Romům, ztratila aparatura. Ale myslím si, že toto riziko musíme podstupovat, když jim chceme sloužit. To se ovšem týká každého. Když chceme sloužit bílým, také musíme jít do rizika. Chce-li se někdo starat o bezdomovce nebo vězně, opět jde do rizika. Varoval bych však před naivní snahou pomoci.

V čem vidíš největší problém romské komunity? Mně připadá celkem nefér to takto říct, protože problém je v naší společnosti úplně s každým. Vždyť jestli někdo nejvíc okrádá republiku v milionových a miliardových částkách, tak to jsou „bílé kravaty“. Samozřejmě, když vidíme Roma, jak někde strhne okap a jde ho

zpeněžit do sběrny, oprávněně nás to naštve. Ale to je v různých obměnách obraz celé společnosti.

Nefér je také říci, že jenom bílí mají problémy s Romy a ne obráceně. Samozřejmě! Zajímavé je, že díky tzv. romské problematice si z toho mnozí dělají byznys, všelijaké „využívání“ grantů atp. Máme zkušenost s matkou, která prodávala své dvě dcery, nebo s klukem, který se živil jako prostitut, což je hrozné. Když ale uvěřili, hned toho nechali. Ale kdo byli jejich zákazníci? Bílí Holanďani, Britové či Němci. Neváhali si kupovat i pětiletou holčičku! Co nás z toho víc pohoršuje a zaráží…?

V čem tedy vidíš největší problém Romů? Především ve vzdělání a z něho pramenící malé sebedůvěry a vědomí nedobré perspektivy. Starší generace, která nemá vzdělání, nemůže nikde sehnat práci, s čímž souvisí nezaměstnanost a ekonomická nouze. A samozřejmě určitá diskriminace. Z vlastní rodiny vím, že když se někdo telefonicky snaží získat práci a představí se Horváthová, nemají pro ni místo. A to neotvírám debatu, jak někteří romští podnikatelé neplatí romským dělníkům za odvedenou práci. Říkám si ale, že v dnešní době, kdy roste nedůvěra a napětí mezi Romy a bílými, může být církev místem přijetí, kde se na ně nedívá jako na parazity.

Existuje ve vztahu k Romům v naší církvi nějaký pevný záchytný bod? Romové mají smysl pro rodinu. A to je vlastně velmi podobné Církvi bratrské. U nás je to vlastně také jako u Romů. Je-li někdo po generace Kočnar, Hejzlar, Hanuš nebo Štifter, tak to něco znamená, o něčem to vypovídá. A to stejné funguje i u Romů. Ty jsi tam toho bratranec, tak to jsme rodina! A to se mi líbí.

■ Bronislav a Jana Matulíkovi

duben 2012 

SVĚDECTVÍ jÁN A bLAnka valachovi v belgii

Kamkoli půjdeš, půjdu... L

etos v lednu zemřela v belgických Antverpách sestra Blanka Valachová. Byl jsem požádán, abych jako kazatel ze Soukenické a přítel rodiny Valachovy přijel kázat při pohřebním rozloučení. Příprava na tuto službu v cizím prostředí a potom krásná setkání s bratrem Jankem Valachem mi znovu otevřela něco z historie duchovních i rodinných přátel i z historie Církve bratrské v České i Slovenské republice. Ján Valach se narodil na Slovensku v městečku Hnúšťa jako syn lékaře. Otec, který vystudoval v Praze, se po čase kvůli své medicínské specializaci přestěhoval do Prahy a bydlel se svou rodinou ve sborovém domě v Soukenické. Několik let byl také členem staršovstva sboru. Janko, jak byl Ján nazýván, odmalička projevoval hudební nadání. Naučil se hrát na klavír a později objevil krásu varhan. Jednou v Soukenické v neděli onemocněl varhaník a  k  překvapení všech desetiletý Janko doprovodil společné písně na varhany. U Valachů byly časté domácí koncerty, protože všechny čtyři děti hrály na různé hudební nástroje a zpívaly. V roce 1938, v době vzniku slovenského státu, se rodina vrátila na Slovensko. Ján vystudoval gymnázium a zároveň hudební školu na housle a klavír. Hudba už ho neopustila a brzy vystupoval na různých koncertech a zakládal různá hudební tělesa. Následovalo studium na konzervatoři v Bratislavě. V roce 1946 přišel opět do Prahy na nově otevřenou Akademii múzických umění, kde začal studovat varhany a dirigování. Brzy se věnuje také dirigování různých komorních a symfonických těles.

Setkání s Blankou V době studií začal ve svém pronajatém pražském bytě shromažďovat přátele věřící i nevěřící, kteří zde v době nastupující totality vedli diskuse na různá témata. Studentů přibývalo a byt již byl malý. Skupinu, která si začala říkat „rodinka“, pozval do svého velkého bytu pracovník rozhlasu Hurta. V padesátých letech bylo takové shromažďování nebezpečné. Tehdy jim však vyšel statečně vstříc kazatel František Zdychynec, který umožnil, aby se tato setkávání ekumenické mládeže konala v Soukenické. Mladých lidí přibývalo a někdy se jich scházelo 60 až 80. Biblických programů se tehdy ujal mladý Miroslav Hery10 duben 2012

án. Skupina ukončila svoji činnost v roce 1952, kdy hlavní vedoucí dostudovali a život je zavál na různé strany. Ján Valach našel mezi mladými přáteli Blanku Havlinovou, dívku svého srdce, se kterou se oženil. Následovala dvouletá vojenská služba a přišlo první pronásledování. Z kádrových důvodů nebyl přijat do armádního hudebního souboru a pracoval jako řidič a automechanik nákladních aut. Jako zázrakem tehdy vyhrál armádní uměleckou soutěž hry na klavír, stal se dirigentem sboru slovenských učitelů a složil několik skladeb. Později následovalo angažmá ve Slovenském národním divadle a  dále Ján Valach působil jako umělecký šéf opery v Banské Bystrici. Po uvedení řady oper přišla na řadu nastudování opery Krútňava od Eugena Suchoně. Významný dirigent, varhaník a skladatel začal mít stále více problémů se státním dohledem. Nemohl jezdit do zahraničí a jeho koncertní činnost bývala silně omezována. Vše vyvrcholilo v roce 1968, kdy politické důvody způsobily, že Ján Valach přijal pozvání k dirigování Královské vlámské opery v Antverpách. Od té doby Valachovi začínají budovat svůj nový domov v Belgii.

Nový domov Tím došlo k velkým změnám pro Slováka a Češku žijící od této chvíle v Belgii. Ján pokračoval v koncertní, dirigentské a skladatelské práci, ke které časem přibyla ještě činnost pedagogická. Blanka se plně soustředila na hudební činnost svého manžela a začala pracovat jako manažerka koncertů. I když sama nebyla hudebnicí, naučila se rejstříkovat podle záznamů v notách svého manžela při varhanních koncertech. Nelze vyjmenovat všechny důležité body v uměleckém díle Jána Valacha. Jisté je, že jako málokdo jiný, šířil slávu české a slovenské hudby v  nejrůznějších zemích při dirigování významných orchestrů a při varhanních recitálech. V Antverpách se stal známým hrou na varhany snad ve všech kostelích a každoročním prováděním Bachových Matoušových pašijí. Všechny tyto koncerty měly velkou návštěvnost a popularitu. Není divu, že Jána Valacha, kromě různých jiných cen, poctila vyznamenáním i belgická královna Fabiola. Na příběhu manželů Valachových je možné si uvědomit něco z tragédie našich národů. Kolikrát

Vlevo: Ján Valach Vlevo dole: Pohřební rozloučení s Blankou Valachovou v krematoriu v Antverpách 3. 2. 2012

Foto archiv

Dole: Blanka a Ján Valachovi spolu prožili padesát čtyři let

Rozloučení

v dějinách se stalo, že významní lidé byli přinuceni k emigraci kvůli náboženskému či politickému útlaku? Je krásným svědectvím, že Valachovi nezahořkli, zachovali živou křesťanskou víru a po revoluci několikrát navštívili naše země, a dokonce uspořádali několik koncertních vystoupení. Jejich manželství bylo skutečně československé a po celu dobu své emigrace cítili sounáležitost se svou mateřskou Církví bratrskou.

Sestra Blanka byla v lednu 2012 odvolána do nebeského domova. Na pohřbu kázal český kazatel ze Soukenické. Ján Valach na pohřbu sám na varhany doprovázel písně operních pěvců. V přeplněném krematoriu v Antverpách se sešli přátelé, zástupci uměleckého a kulturního života i ekumeny. Zazněla píseň také v češtině a podle místního zvyku i česká státní hymna. Prožíval jsem zvláštní atmosféru, kterou vytvořilo svědectví manželů Valachových v cizí zemi. Ve smutečním shromáždění bylo možné prožívat něco, co je možné označit jako „bázeň Boží“. Pohřbu se zúčastnila také šéfka českého konzulátu z Bruselu, předsedkyně krajanského spolku a další hosté. Kdybych mohl ovlivnit letošní udílení státních vyznamenání, potom by bratr Ján Valach byl vhodným kandidátem jako ten, který šířil českou a slovenskou hudbu ve světě a nezanevřel na svou vlast, která se k němu prostřednictvím představitelů totalitního režimu a jejich přisluhovačů hanebně zachovala. To nejdůležitější je ale živá víra v Krista, která zůstala a která nese své ovoce dál i v době, kdy přišlo loučení s milovanou manželkou. ■ Pavel Černý duben 2012 11

Ilustrace Ondřej Košťák

TÉMA

r

ád bych se hned pustil do slavnostního výkladu o neděli, prvním dni po sobotě, dni Páně, který přece musí člověka naplnit duchovním entuziasmem, radostí a nadějí. Vždyť staví před křesťana základ víry – utrpení a vzkříšení Pána Ježíše. Nějak mi to ale nejde. Pohled na prostředí a podmínky každodenního života je tak silný, že ho nemohu nezmínit. Snad na pozadí bídy života

„Satan při vědomí krátkosti svého času intenzivně usiluje o to, abychom ztráceli hlavu i srdce v horečnaté sebedestruktivní aktivitě.“ William Still 12 duben 2012

zazáří Boží dar dne Páně ještě jasnějšími barvami. Zdá se, že s ekonomickou krizí, stále se zmenšujícími finančními prostředky a rostoucí byrokratickou legislativou se život stává čím dál méně snesitelný. Maně si klademe otázku, co ještě člověk zvládne a jak dlouho může pracovat a žít na minimálně 150 %? Dnešní svět se zdá být dobrý hlavně pro silné a svobodné, kteří jsou schopni a ochotni věnovat všechny síly pouze své profesi. Ti ostatní úpí a s nimi i jejich rodiny. Pokud zápřah nevydrží či onemocní, jsou odsunuti stranou. Na jejich místo přicházejí další, kteří stojí v řadách nezaměstnaných. Přidejme k tomu i to, že sami chceme stihnout víc, než je moudré a dobré. Vždyť máme tolik možností, bylo by hříchem je nevyužít. A pro křesťany je zde neděle s dalšími požadavky. Zdá se, že jsme chyceni v destruktivním kolotoči toho, co musíme, co by se mělo a co bychom sami chtěli. Co s tím? Přijdou někdy lepší časy? Není pokoj – šalom – pouze

V Sovětském svazu prý kdysi experimentálně zavedli desetidenní pracovní cyklus. Člověk to po nějakou dobu vydržel, ale tehdy běžný pomocník v zemědělství – kůň – ne. Dnes je situace podobná, jen už naneštěstí většinou nepracujeme s koňmi, proto nemáme korekci. A je to mnohdy naše volba. Bůh ale dal šest dní k práci a jeden k odpočinku. Jenomže co s tím sedmým dnem? Umíme ještě občerstvit nejen tělo, ale i duši?

$ENĂVZKʧÌEN§ jAN ASSZONYI

fikce, eschatologický termín anebo pouze duchovní kategorie? Velikonoční přemýšlení o neděli jako dni vzkříšení se neděje ve vzduchoprázdnu, ale právě tady a teď v podmínkách současného života. Boží dar výjimečného – sedmého – dne je nám nabídnut jako zvláštní mezník. Jeho obsah a význam se v průběhu dějin od stvoření až k dokonání na věčnosti postupně rozšiřuje.

Slavnost stvoření Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. (Gn 1,31 – 2,3) Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý

den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci… protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho. Ex 20,8-11 Jinakost sedmého dne patří k řádu stvoření. Životní rytmus 6+1 je zakódován v DNA člověka. Jakkoli to dnes vypadá, že žijeme v rytmu 5+2, je to stále šest dní, v nichž konáme svou práci bez ohledu na to, zdali jsme za ni placeni. Sedmý den má zůstat jako den, který je především Hospodinův. Základním obsahem sedmého dne s ohledem na stvoření je ustání a odpočinek. Hospodin ustal od své dokonané stvořitelské práce, odpočinul (aby doslova „nabral dech; oddechl si“, Ex 31,17) a oddělil – posvětil – sedmý den. Viděl, že jeho úsilí se neminulo účinkem. Dílo bylo hotovo a bylo dobré. Den odpočinku měl v sobě slavnostní charakter kolaudace stvoření. duben 2012 13

TÉMA Za povšimnutí stojí skutečnost, že den odpočinku je pro Adama jeho vůbec prvním dnem, do kterého se probudil. Začíná svůj život ne prací, ale společenstvím se svým Stvořitelem. Naše civilní kalendáře jsou opačné. Od 1. 1. 1976 se řídí mezinárodním standardem, v němž je neděle považována za poslední den týdne. Křesťané se asi shodnou na tom, že svůj život a dílo chtějí před Bohem a s Bohem jak začínat, tak i končit. Svou jedinečnou příchuť měl sedmý den v ráji. Jinou má ale po vyhnání z ráje. Od té doby práce očekávaný užitek někdy přinese, a to je Boží milost a dar. Jindy ovšem zůstává dílo dokončeno jen zčásti, anebo vůbec. Ať už je to tak či onak, s obojím – úspěchem i neúspěchem – je potřeba ustat. Ani v jednom případě to není lehké. Z hlediska stvoření je smyslem šabbatu přerušení díla, odpočinek těla a duše. Sedmý den nutí zastavit se a obnovit fyzické i duševní síly.

Slavnost spásy, smlouvy a společenství Nevyslovenou a nedílnou součástí přerušení díla v  ráji je samozřejmost a přirozenost společenství

se Stvořitelem. Ta mizí s vyhnáním z ráje. Její potřeba ovšem zůstává. Jestli i po vyhnání z ráje člověk nakonec mohl oddělit sedmý den jako den odpočinku, neměl již samozřejmý přístup ke společenství se svým Stvořitelem. Přerušení díla bez možnosti strávit uvolněný čas s Bohem sice může vést k obnovení fyzických sil, duše je ale ponechána napospas pouze sama sobě, napospas úskalí úspěšného i neúspěšného pachtění. Kde najde odpočinek a útěchu? Hospodin nenechal lidstvo napospas své beznadějné odcizenosti. Milostivě mu nabízel novou možnost obnoveného společenství s ním samotným. Pro člověka je to doslova spása. Vrcholem starozákonního spásného přiblížení se Hospodina k člověku je vyvedení Izraele z egyptského otroctví a smlouva s ním. Znamením obojího je den odpočinku: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. (Dt 5,15)

praxis pietatis

Poučení, jak zbožně trávit neděli Jan Amos Komenský Především má mysl i tělo odpočinout • Odložit všechny práce související se zaměstnáním, od těžkých až po nejsnadnější. (Ex 20,10). • Hřeší i ti, kdo se bez vážného důvodu baví v neděli projížďkami. Nic se nemá přenášet ani stěhovat (Jr 17,21). Odpočívat mají také zvířata, vždyť Stvořitel slyší i jejich nářek (Dt 25,4; 1 K 9,9; 1 Tm 5,18). • V neděli se nemá obchodovat (Nh 13,15nn). • Nikdo nemá číst nic kromě Písma svatého a kromě knih o duchovních věcech. Ve sváteční den se máme starat, abychom byli naplněni Duchem svatým (Ef 5,19). Má-li v nás působit Duch svatý, musí všechno ostatní ustoupit. Cokoli slouží k získání majetku nebo vědomostí, má být v neděli odloženo… (Ex 16,20-29). 14 duben 2012

• Hrám a zábavám má být ve svá-

teční den zamezeno. Je-li zakázaná práce, pak tím spíše nepotřebné hraní. Křesťan nemá vědět o větší radosti než o té, která se mu dostává z vědomí Boží přítomnosti a milosti (Iz  48,13)… Chceš-li se osvěžit zábavou, máš k tomu šest dalších dnů. • Není slušné, abys ve sváteční den zdobil/a/ své tělo zbytečnými okrasami, jak činila Jezábel (2Kr 9,30) nebo jeruzalémské panny, jimž Bůh hrozil pomstou (Iz 3,16-23). • Především se máme vyhýbat nestřídmému jídlu a pití. Tu se plýtvá časem a mysl je pak nezpůsobilá k plnění svátečních povinností (Dt 28,47n; Ef 5,15-17). • Sváteční den také nemáme trávit planými řečmi. Neužitečným a hloupým klábosením se ztrácí čas a rozmnožují

se hříchy (Mt 12,36). Mnohomluvnost nebývá bez hříchu (Př 10,19). Jak si počínat v neděli před odchodem do shromáždění • Předcházejícího dne přestaň zavčas pracovat, abys měl čas odpočinout na duchu i na těle. Ráno pak budeš svěží. Jestli se v sobotu prací příliš unavíš, budeš v neděli při bohoslužbě malátný a ospalý k pohoršení druhých… Mezi křesťany byl starý zvyk, že se v sobotu před večerem zvonilo, všichni zavírali své dílny a krámy, ukončili práci a ve shromáždění zasvěcovali nastávající neděli modlitbami. Později se od tohoto zvyku upustilo a  zůstalo jen při zvonění. • Během noci je každý povinen dbát na svoji bezúhonnost a čistotu, aby příštího dne mohl přinést před Boha svoji duši co nejčistší (Ex 19,15; 1 Te 4,4; 1 S 21,5; Gn 35,2). • V neděli dlouho nelež a časně vstaň, protože služba Bohu je to nej-

Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. (Exodus 31,16-17) Sedmý den opět může být úplný. Už je nejenom slavností stvořitelského a lidského odpočinku, ale také připomínkou vysvobození ke svobodě a znamením obnoveného vztahu s Hospodinem. Tak to lid prožívá v bohoslužebném shromáždění („qodeš miqra“ = svatá konvokace; Lv 23,3) sedmého dne. Ohnisko šabbatu tak již není především v přerušeném díle samotném. Z Boží milosti vytváří přerušení díla prostor ke společenství s Bohem a  lidmi při společném shromáždění. V něm se slaví Boží vysvobození a  Boží věrnost a zároveň je v něm lidu připomínána jeho identita a zaměření – být svatými. Výslovně je řečeno, že sobotní den je zde proto, „abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji…“ (Ex 31,13). Mimo to v konceptu odpočinku začínají již během putování pouští v Tóře zaznívat tóny budoucího odpočinutí v zaslíbené zemi (Lv 25,2). Na to posléze navazuje autor listu Židům, který pravé odpočinutí, jehož předzvěstí je to pozemské, staví do eschatologické roviny věčnosti (Žd 4,9). Zvěst proroků ukazuje na to, že v praxi starozákonní doby měl Boží lid problémy jak s ustáním od „svých pochůzek, prosazování svých zálib, ... a planých řečí“ (Iz 58,13-14), tak i s vyprázdněním bohoslužby. Hospodin na to dokonce reaguje: „Dny odpočinku a svolaná shromáždění, to nemohu vystát…“ (Iz 1,13-14). Oproti soudům pak zní pozvání k objevení „rozkoše v Hospodinu“ (Iz 58,14) skrze zachovávání sedmého dne (srov. Jr 17,21-27; Neh 13,15-22). V intertestamentální době od Ezdráše do doby vzniku křesťanské církve jsme svědky rozkvětu židovského zákonictví. To se začíná se utápět v bezpočetných drobných

KOMENTÁŘ

Bílá sobota Součástí velikonočního „tridua“ je vedle Velkého pátku a nedělního Hodu Božího také Bílá sobota. V pátek si připomínáme Kristovo ukřižování, v neděli slavíme Kristovo vzkříšení. Co však slavíme na Bílou sobotu? Případně proč na Bílou sobotu neslavíme? Zvony „odletí do Říma“, v katolických kostelích umlknou bohoslužby, na jeden den ustane mše. A my protestanti – po Velkém pátku a před nedělí vzkříšení – nemáme snad ani potřebu a důvod se scházet. Bílá sobota se zdá divně bezbarvá, prázdná. Ani v evangeliích se v onu sobotu mezi pátkem ukřižování a nedělí vzkříšení nic neděje. Čteme, že Josef z Arimatie a Nikodém – sledováni ženami z Ježíšova doprovodu – stihli Pánovo tělo pohřbít právě včas, ještě před začátkem sabatu (v pátek vpodvečer), na který zrovna připadl pesachový seder, hostina, při níž se v rodinách jedl velikonoční beránek. Po pátečním pohřbu však v evangelním vyprávění už bezprostředně následují události „prvního dne po sobotě“, kdy za kuropění vyrazily k Ježíšovu hrobu zmíněné ženy. Jen Lukáš stručně předešle, že o sabatu ženy zachovaly předepsaný klid (L 23,50). A Matouš poznamená, že kněží a farizeové sobotního klidu využili k dalším intrikám proti ukřižovanému (Mt 27,62-66). Jinak všude vládne „mír a klid“: pesachová sobota evangelistům za příliš inkoustu nestála. Zato o jiných sobotách – a o sabatu obecně – se v evangeliích dočteme v hojné míře! Opakovaně se dovídáme, že Ježíš o sabatu navštěvoval synagogu a občas zde předčítal z Písem a vyučoval (Mk 1,21nn; 6,1nn; L 4,1nn aj.). Opakovaně ovšem také čteme, že právě den klidu se stával dějištěm, ne-li přímo roznětkou střetů s farizeji a jednou z příčin Ježíšova krvavého konce (Mt 12,6; Mk 3,6; L 6,11; J 5,18). Jednou byl důvodem farizejského útoku přístup Ježíšových žáků k sobotnímu zákazu práce, podle farizeů přístup laxní a liberální (Mt 12,1nn a paralely). Jindy – a opakovaně – byly jádrem sporu Ježíšovy sobotní zázraky (Mt 12,9nn; Mk 3,1nn; L 13,10nn; J 5,1nn aj.). Že záchrana lidského, ba i zvířecího života v akutním ohrožení má přednost před sobotním klidem, bylo obecně přijímaným stanoviskem; jestli však je sabat příhodný pro léčbu chronických nemocí, to už jasné a nesporné nebylo (Mt 12,11n a paralely). Navíc když – jak se strážcům Tradice zdálo a jak se právem vnucuje i dnešnímu čtenáři – Ježíš o sabatu uzdravoval úmyslně a se záměry daleko přesahujícími blaho nemocného: zjevně chtěl prolomit bariéry farizejského výkladu; udělit svým protivníkům i následovníkům lekci o skutečných prioritách Božího zákona; a hmatatelně demonstrovat svůj nárok: „Syn člověka je pánem sabatu“; a nejen jeho pánem, nýbrž i jeho obsahem, naplněním, ztělesněním: Ježíš je od Boha poslaným osvoboditelem, lékařem, utěšitelem, zjevovatelem (Mt 11,25 – 12,8; J 7,19-24 aj.); v Ježíši se dovršuje stvoření i exodus. V této širší souvislosti evangelní rozpravy o sabatu se velikonoční sobota najednou nemusí zdát tak podivně bezbarvá. Mlčení Bílé soboty není mlčením prázdným. Je to ticho, ze kterého se v skrytu rodí nové, netušené věci: osvobození, uzdravení, odpočinutí a zjevení Boha – v Kristově vzkříšení. Proto západní církev setrvává mlčky jakoby u Ježíšova hrobu, aby o sobotní noci, při velikonoční vigilii, příp. při bohoslužbě nedělního rána, slavila nový život a uváděla křtěnce v bílých rouších – proto „Bílá“ sobota – do Kristovy smrti a vzkříšení. A proto východní křesťané už přes den hlasitě a radostně chválí Boha: Ježíš totiž v hrobě jen mrtvolně neležel, nýbrž ve smrti spíše odpočíval a sbíral síly; a sestoupil do říše mrtvých, aby rozbil okovy smrti. Neděle tak vyjevuje, co se zrodilo v sobotním tichu. Bílá sobota je završením starého světaběhu a zrodem stvoření nového (2 K 5,17): v temné noci hrobu, v mlčení evangelií, kdy nepřátelé kuli pikle, a Ježíšovy milující žačky odpočívaly podle přikázání. A kdy Bůh vskrytu konal své dílo. ■ David Beňa

duben 2012 15

TÉMA ustanoveních a  podrobných popisech toho, co se o šabbatu smí a nesmí. Dnešnímu člověku to silně připomíná tvorbu všelijakých standardů kvality. Do tohoto prostředí přichází Pán Ježíš a vnáší do něj novou svobodu, když nakonec řekne, že „…sobota je určena pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ (Mk 2,27-28). Neznamená to, že by Pán Ježíš znevážil, či dokonce rušil ustanovení sedmého dne. Jeho zvykem bylo navštěvovat synagogu o šabbatu (L 4,16). Jeho postoj k němu je ovšem ve srovnání se soudobými zákony dosti liberální. Jako Boží syn na svůj postoj, jež reprezentoval návrat k Božím záměrům, měl plné právo a bylo to v posledku právě prosazování tohoto práva, co jeho odpůrcům vadilo nejvíc. Dodejme nakonec, že Pán Ježíš žádný nový den – svůj den – během svého pozemského života neustanovil.

Slavnost spásy a nového stvoření Dějinný zlom týkající se ustanovení sedmého dne přichází s velikonočními událostmi. Vzkříše-

přednější a žádný pán ji neodměňuje lépe než on. • Vstaň tedy a začni tím, že si připomeneš svoji hříšnost a nestatečnost a uvědomíš si, jak svaté je nám místo, kde máš přistoupit před obličej Páně, který hledí k srdci a nenávidí hřích a přetvářku… Žádej o posilu a  dar Ducha svatého, abys naslouchal slovu s užitkem a pokud bude vysluhována večeře Páně, abys byl hoden přijímat. S jakou zbožností a myslí jít do shromáždění • Když jdeš do kostela, uvědom si nejprve, kam jdeš a proč. Jdeš ke dvoru nejvyššího Pána, abys s ním v modlitbě rozmlouval a naslouchal jeho slovu; abys přijal jeho požehnání pro tělo, duši i výsledek práce celého týdne. • Po cestě si opakuj Davidova slova: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před tváří Boží?“ 16 duben 2012

ní Kristovo bylo tak silnou skutečností, že se ani nedivíme, že se křesťané přirozeně začali v tento den scházet ke společným shromážděním, a to proto, aby vzkříšení oslavovali. Byl to pro ně „den (vzkříšení) Páně“, začátek nového věku, den nového stvoření. Přechod od slavení šabbatu ke slavení dne Páně byl postupný tak, jak se vyvíjela identita křesťanské církve, která se vyrovnávala s tím, co je pro ni ze starozákonní praxe relevantní a co ne. Po letnicích se církev scházela krom chrámových bohoslužeb každý večer k  naslouchání apoštolské zvěsti, k lámání chleba a k modlitbám (Sk 2,41-47). Pochopitelná každodenní setkání při vzniku církve se postupně transformují do setkání zvláštního dne Páně. Evangelista Lukáš zmiňuje ve Skutcích (20,7) příchod apoštola Pavla do Troady, kde „první den v  týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci.“ (Sk 20,7) Za zmínku stojí skutečnost, že první den v týdnu v té době nebyl volným dnem (až do zákona císaře

(Ž  42,2) Den ve tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde. (Ž 84,11) Pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni. (Ž 5,8) • Když vejdeš do kostela, řekni: „Jistě je na tomto místě Hospodin. Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ (Gn 28,16n) atp. Zbožné chování křesťana při bohoslužbách • Při úvodní písni přestaň myslet na vedlejší věci a mysli na to, co se zpívá, abys sloužil Bohu jedním srdcem a soustředěnou myslí. Zpěv nejen vnímej, ale také sám zpívej a tak chval Pána Boha. Kdo nezpívá při společné písni, je buď líný, nebo domýšlivý. David prokazoval svoji víru horlivým zpěvem: „Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu.“ (Ž 104,33) Nestyděl se zpívat ani před svými služebníky, radostně poskakoval, a musel proto

snášet posměch. (2 Sm 6,14nn) Když tedy církev zpívá ke cti Bohu, ať není nikdo tak domýšlivý, že by se nepřipojil srdcem i ústy… • Když se Boží služebník s lidem modlí, připoj se, aby bylo všechno konáno jedním srdcem. Náš Bůh je Bohem řádu a chce, aby bylo všechno konáno jedním srdcem… (1Kor 14,40) • Obřadům vyhov jako ostatní, bez zvláštností. Vstávej, sedej či klekej podle zbožného zvyku a druhé nevyrušuj. V Božím řádu prokazuj pokornou stálost. • Když vstoupí na kazatelnu duchovní, následuj ho myslí i zrakem. Pozorně mu naslouchej a měj ho na očích, pomůže to tvé pozornosti… Nebuď tedy podobný nedbalému učedníku, který myslí při projevu učitele na něco jiného a při zkoušce pak nic neumí. Takový nedbalec se nelíbí ani světskému učiteli, ani nebeskému. • S užitkem můžeš naslouchat dvojím způsobem. Předně vyslechni biblický text a pozoruj, jak jej kazatel rozčleňuje a rozvádí, jak jej vykládá

Konstantina o neděli jako dni klidu z 3. 3. 321), a proto ono večerní shromáždění, které se protáhlo. Korintské Pavel pobízí ke sbírce pro jeruzalémské chudé a  říká: „V  první den týdne nechť každý z vás dá(vá) stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k  vám přijdu.“ (1  K 16,2) Vytržení, v  němž se octl apoštol Jan, se stalo také v den Páně: „Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně,…“ (Zj 1,10) V těchto biblických textech je založena legitimita přechodu od šabbatu k neděli. Na praxi pobiblické církve ukazuje jeden z nejranějších dokumentů „Didaché aneb Učení dvanácti apoštolů“. Ten nabádá křesťany: „A v den Páně se shromažďujte k lámání chleba a díkůvzdání, vyznávajíce nejprve svá přestoupení, aby vaše oběť byla čistá.“ (Didaché 14,1) Připomeňme také slova Jana Kalvína, který v Instituci říká: „To, že raní křesťané nahradili šabbat za nedělní den, nebylo bez důvodu. Vzkříšení Kristovo vnímali jako konec a dokonání pravého odpočinku, ke kterému starozákonní šabbat – stín budoucích věcí – odkazoval.“ Katolický katechismus říká, že „neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v  Bohu. Vždyť bohoslužba zákona připravovala na Kristovo tajemství a to, co se v ní konalo, bylo předobrazem poukazujícím na Krista: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“

KOMENTÁŘ

Taková normální neděle 6:30 budíček 6:45 sprcha - po nepříliš vydařené noci. 6:50 chystání snídaně a postupné buzení celé rodiny. Každý hned něco potřebuje – nejmladší nakojit, druhý vytáhnout z postele, třetí chce rozhodně snídat, a to hned. 7:30 snídaně – je šance, že proběhne bez větších zádrhelů. Všichni snídají totiž rádi a hodně, a tím pádem i dlouho. 8:05 čištění zubů a oblékání (pokud se ovšem zuby nečistily již v nedělním oblečení, protože to pak musíme vsunout mezikrok – hledání nového nedělního oblečení). Vzorně nachystaná a vyžehlená hromádka oblečení z předchozího večera se vmžiku mění v beztvarou hromadu nejrůznějších kusů oblečení. Přebalit. Zkontrolovat noty, materiály do besídky… 8:35 zoufalé hledání notýsku do besídky 8:40 znova přebalit 8:45 fronta na záchod před odchodem 8:50 odjezd do shromáždění 9:00 příjezd 8:55 začala zkouška zpěvu! Místo dechových cvičení rozdýcháváme ráno. 9:15 zkouška končí. Je potřeba ještě nakopírovat obrázky pro besídku. 9:25 děti vyčůrat před shromážděním 9:30 začíná shromáždění. Ztišení… se nekoná …v prvních lavicích se naše milá besídka ztišit nehodlá anebo zatím neumí; následuje modlitba s jedním okem otevřeným 9:50 odchod do besídky; ukazovací písničky, odchod na záchod s klukama, příběh s překvapením pro děti, hra na sochy (Proč jsem si raději neoblékla kalhoty místo sukně! A korále byl taky hloupý nápad...), odchod na záchod s holkama, dodělávání obrázků a veršíčků 10:35 konec shromáždění a úklid besídkových materiálů 10:50 - 11:50 setkávání a povídání s lidmi ve sboru 11:55 odjezd domů; Snad už naše návštěva nebude přešlapovat za dveřmi bytu. 12:10 - 12:40 dodělávání oběda, prostírání, konverzace s návštěvou, znovu nakojit, nakrmit mrňata, znovu přihřát oběd, dát spát nejmladšího 13:00 oběd!!! Hurá! 14:00 - ??? milé odpoledne s návštěvou, popř. procházka s dětmi a návštěvou 18:00 večeře s dětmi a případně návštěvou 18:30 - 19:30 chystání do postýlek – čtení, převlékání, kojení, povídání před spaním, ukládání 19:40 uloženo!!! 19:42 dát napít 19:45 ještě vyčůrat 19:50 ještě pusinku 20:00 hledání vařečky v šuplíku!!! 20:05 KLID 20:15 nedělní večerní čtení z Bible – Je to nějaké zdlouhavé, asi proto, že každý odstavec musím číst aspoň dvakrát, nějak mi unikají souvislosti. 20:45 večerní modlitba … Byla nějaká krátká, a proč manžel opakuje tak významně amen? 21:00 spánek – se dostavuje za doprovodu úžasných varhan či sborových zpěvů 21:02 těším se na zítřejší pracovní den – Od pondělí totiž nemám žádná očekávání ohledně odpočívání. PS: Děti rostou, v noci spíme, nekojíme, už ani nežehlíme, vaříme jen jídla předem připravitelná, notýsky a noty hledáme neustále… a na každou neděli se vždycky znova těšíme. ■ Jana Chrásková

duben 2012 17

TÉMA Změna dne znamenala změnu obsahu sedmého dne, i když spíš než o absolutní náhradě neděle za sobotu je potřeba mluvit o naplnění. V křesťanské církvi dochází zároveň k rozchodu se starozákonním konceptem šabbatu a zároveň k duchovní syntéze prvků obojího.

Co jsme přijali, to odevzdáváme Narážkou na slova apoštola Pavla, která vyslovil u večeře Páně, můžeme shrnout to, co jsme přijali od otců víry. Oddělováním sedmého dne, který nazýváme dnem Páně – Kristovým (a tedy i Hospodinovým), respektujeme stvořitelský řád s jeho potřebou poskytnout odpočinek tělu i duši. Respekt ke stvořitelskému řádu, jenž vymezuje rytmus života 6+1, zůstává. Stále potřebujeme fyzickou, duševní a duchovní obnovu sil. Základní rámec odpočinku od zdaru i nezdaru ovšem nyní tvoří nejenom to, že nebeský Otec ustal od své stvořitelské práce, ale také to, že Syn dokonal dílo spásy skrze oběť a vzkříšení.

a vysvětluje. Dále pak, jaké dává poučení při každém oddíle a jak vše potvrzuje Písmem. • Zdá-li se ti výklad nejasný, nebo nedrží-li se kazatel takového pořadí, řiď se těmito radami: a) uslyšíš-li, co jsi dříve nevěděl, dobře si to zapamatuj, případně poznamenej, aby sis vše mohl doma v mysli obnovit; b) dávej pozor, mluví-li se o hříchu, týkajícím se právě tebe… bedlivě naslouchej, aby sis jej mohl zošklivit a najít pomoc v jeho překonání. Podobně si počínej, mluví-li se o ctnostech, kterých chceš dosáhnout; c) naslouchej slovům Písma s vědomím, že k tobě hovoří sám Bůh z nebe. Tak se naučíš poslouchat ne člověka (služebníka církve), ale Boží moc, která působí ve tvém srdci… • Po skončení hned neodcházej jako těch devět malomocných (Lk 17,17), bez poděkování Pánu Bohu. Zůstaň, vroucně se s církví pomodli a chval Pána písněmi. • Při požehnání povstaň a naslouchej mu vírou, jako by je nad tebou 18 duben 2012

Jestli jsem se v úvodu článku pokusil nastínit kontury současného života, pak vítězství Kristovo zářící z prvního dne po sobotě vnáší do podmínek doby jasné světlo svobody, síly a důvodu poprat se s životem. Daří-li se, nedělní den staví hráz chamtivosti a ukazuje, že důležitější než práce a úspěch, je Bůh sám a potažmo také já sám. A nejenom to, je to i můj bližní, s nímž se o výsledky své práce mohu podělit. Nedaří-li se, přináší nám Kristovo vzkříšení a vítězství naději. Odpočinek od neúspěšného pachtění, který smíme prožívat v Boží blízkosti, v radosti ze spásy a  společenství, ujišťuje o naší stálé hodnotě před Bohem navzdory neúspěchu, a také tím vlévá naději a sílu k dalšímu úsilí. To, co formálně ze starozákonní praxe rovněž zůstává, je bohoslužebné shromáždění církve v oddělený den. Neděle je nejenom dnem Páně, ale také dnem církve. Je to den bohoslužebného shromáždění, v  jehož centru je vzkříšený Pán Ježíš Kristus a jeho Slovo. Základním vyjádřením této skutečnosti je zvěstování (kazatelna) a eucharistie (stůl Páně).

pronášel sám Bůh, jehož je kazatel služebníkem. Kristus přece říká: Kdo slyší vás, slyší mne.“ (Lk 10,16)… • Slaví-li se toho dne večeře Páně, přistup i ty ve svatebním rouchu pokání a víry, abys byl hoden pozvání ke stolu Páně. • Při odchodu z kostela pamatuj na dar do pokladnice podle apoštolského pokynu (1 K 16,1n; 2 K 8,12). Takové dary se Bohu líbí. (Žd 13,16) Co má činit zbožný člověk v neděli po kázání • Když se vrátí zbožný otec ze shromáždění, svolá všechny ve svém domě, stručně připomene výklad Božího slova, klekne a poděkuje Bohu za to, že své slovo rozséval jako zrno. Prosí, aby Bůh dal svým požehnáním vyrůst všemu dobrému. Tak zůstane slovo v našem srdci; jinak by zůstalo na povrchu, bylo by pošlapáno a zapomenuto. • K obědu pozvi nějakého hosta. Tak činíval Job už od svého mládí (Jb 31,17n). Tak nabádal i Kristus

(Lk 14,13), protože v hostu je přítomen on sám (Mt 25,35n). Je-li návštěva andělů něčím (Žd 13,2), oč vzácnější je, můžeme-li mít jako hosta Krista? Není-li to možné, snaž se alespoň poslat něco od stolu nemocnému nebo chudému… • Po skončení oběda a poděkování Pánu se mají znovu všichni svolat a uvědomit si, co si zapamatovali z  kázání. Mohou si něco přečíst z katechismu a čtené srovnat s tím, co se kázalo. Také je vhodné přečíst něco z Písma svatého. • Až do večeře a po ní je možno se procházet, konat návštěvy a hovořit o užitečných věcech. Zbožní si k tomu vždycky najdou vhodnou chvíli, protože každý tvor je jako otevřená kniha, v níž se zračí Boží dobrota… • Když uplyne den a přiblíží se čas odpočinku, odejdi na tiché místo. Protože není nikdo, kdo by sváteční den světil dokonale, vždyť všichni hřeší slovy, myslí i skutky, pokoř se před Bohem a smiř se s ním modlitbou. ■

Slavení eucharistie není součástí každonedělního shromáždění protestantských církví. V reformovaném kostele je „nezbytná kazatelna, ale ne už stůl Páně.“ Rozsah tohoto článku nedovoluje sledovat toto téma podrobněji, a tak nechť zazní hlas prof. P. Filipiho, který bychom neměli přeslechnout: „Máme plné pochopení pro obavu, aby stůl Páně nebyl uváděn v nevážnost… Se stejným pochopením ovšem nemůžeme brát obavu, která se dodnes občas vyskytuje, aby častým přijímáním stůl Páně nezevšedněl, neztratil svou slavnostnost a výjimečnost. V reformačním prostředí je tento názor až urážlivě nedůsledný, protože dává svátosti podstatně vyšší důstojenství nežli zvěstovanému slovu. Nikdo, soudím, ještě nevyslovil obavu, že by evangelium o  Kristově vykoupení mohlo každotýdenním posloucháním zevšednět, ztratit svou neslýchanou výjimečnost. Proč by tedy měla být taková obava oprávněná, jestliže jde o  svátost, jež obsahově přece nepřináší nic nad zvěstované slovo?“

Dar ke slavení a užívání Křesťanská neděle je Božím darem člověku. V jeho středu je spása, odpuštění hříchů a nová životní perspektiva vyrůstající ze společenství s Bohem skrze víru. Každá neděle je příležitostí vracet se k duchovnímu základu vlastního života, který nás bude stavět na nohy a bude přinášet pokoj. Je příležitostí vracet se k duchovnímu magnetickému poli spásy, které bude rovnat střelku našeho životního snažení. Je předzvěstí pravého odpočinku, který je před námi u našeho nebeského Otce. „Co znamená, že pro vás má být svatý? Nic víc než to, že se máte zabývat svatými slovy, činy a životem. Sedmý den sám o sobě nepotřebuje být posvěcován, neboť byl svatý od počátku. Bůh si ovšem přeje, aby byl svatý pro vás. Proto se (znovu) stává svatým či nesvatým podle vašeho přičinění, podle toho, jestli se zabýváte věcmi svatými či nesvatými.“ Martin Luther

■ Jan Asszonyi

KOMENTÁŘ

Neděle Moje babička v neděli neuklízela. Babička v neděli ani nevařila. Uvařila v sobotu a v neděli jídlo již jen ohřála. Neděle pro ni byla dnem odpočinku. Maminka mého kamaráda měla téměř každou neděli na oběd hosty. Nebyli to její příbuzní ani přátelé, ale lidé žijící „mezi ploty“. Lidé všelijak osamělí a odstrčení, někdy i zvláštní. Neděle pro ni byla dnem konkrétní křesťanské lásky. Bible nás vyzývá, abychom světili den odpočinku, a to odpočinkem, láskou a bohoslužbou. Bible také upřesňuje některé konkrétní podoby takového svěcení. Bratr Asszonyi nám připomíná rytmus 6:1. 6 dní práce, 1 den odpočinku. Rytmus, který ustanovil sám Bůh. Někteří lidé, křesťany nevyjímaje, jsou z Božího rytmu nervózní. Někteří by raději 1:6. Co nejrychleji odbýt práci a bavit se, bavit se, bavit se. Bible nás varuje před následky podceňování práce. „Lenochu, jak dlouho se chceš povalovat? Chvilku pospíš, chvilku zdřímneš, chvilku složíš ruce v klín a chudoba tě přepadne jako ozbrojený lupič, přijde jako loupežník.“ (Př 6,9-11) Někteří lidé zase zkoušejí žít v rytmu 7:0. Zkoušejí pracovat 7 dní v týdnu. Chtějí být odpovědnější a pracovitější než Bůh. Se všemi následky, které to obnáší. Někdy to nemusí být přemíra odpovědnosti, ale přemáhá je úzkost, vnitřní neklid, či špatný time management. Pracovat sedm dní v týdnu je vlastně takovým novodobým otroctvím. Co je na něm smutné, že se do něj někdy vháníme sami. Sami si připoutáváme kouli k noze. Jeden den v týdnu nepracovat bylo a je projevem svobody věřících lidí, ve starověku, před padesáti lety i dnes. Bible také připomíná věřícím, že mají odpovědnost nejen za sebe, za svůj den odpočinku, ale i za to, zda si mohou dovolit den odpočinku i druzí. „Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.“ (Ex 20,10) V tomto ohledu žijeme na divném místě a v divné době. Prodavačka v Albertu se má hůř než otrok ve starověkém Izraeli. I zvířatům v Izraeli se vedlo lépe, než se vede pomocným dělníkům na našich stavbách. Zůstaneme realisty. Doba je, jaká je. Žijeme v zemi, ve které žijeme. Nepředěláme společnost. Pracovních příležitostí je málo a někdy člověk vezme zaměstnání, ke kterému patří i práce v neděli. Položme si však otázku, jak v této oblasti můžeme být solí země. Každý z nás máme svou sféru vlivu a v té se můžeme snažit zajistit den odpočinku i svým bližním. Určitě ve své rodině. Ve své firmě. Pokud jsem majitelem, tak stojím před otázkou, jak zajistím svým zaměstnancům právo na nedělní odpočinek? Nemusím být majitelem, a stejně se mohu o dobro svých bližních zajímat. Musím jim volat v neděli? Musím je v neděli zaměstnávat nějakou agendou? Nemohl bych si lépe naplánovat čas, a zajistit tak den odpočinku sobě i druhým? Máme svou sféru vlivu i jako zákazníci. Jsou služby, u kterých je nezbytné, aby fungovaly v neděli. Lékaři, zdravotní sestry, hasiči, policisté a další nutně pracují v neděli. Jsou však služby, kde to není nutné. A tak si mohu začít klást otázku jako zákazník. Je to nezbytné? Je nezbytné, abych odebíral tuto službu v neděli? Řekneme si: Co tím asi změníme? Společnost nepředěláme. Ježíš nás nevede k předělávání společnosti, ale k tomu, abychom v ní působili jako sůl. Nepatrná, a přece vlivná a blahodárná. Naše společnost služeb a informací je určitě jiná než izraelská společnost malých rodinných farem. Co máme společného? Máme stejného Boha. A nabízí nám stejný dar – den odpočinku.

■ David Javornický

duben 2012 19

ZÁPISNÍK

Doc. Petr Kolman, Ph.D. jedné manželky muž, otec 2–3 dětí. Člen CB v Berouně. Pracuje na MFF UK v Praze.

Útržky z Indie iluj Hospodina, svého Boha, z celého srdce… Miluj bližního svého… Tento známý text mi padl do oka hned po vstupu do informačního centra chrámu Bahá‘í v Dillí. Chrám určitě znáte z  obrázků. Velkolepá moderní stavba ve tvaru lotosového květu, trochu podobná Opeře v  Sydney. Byl by to pěkný kostel. Slečna v informačním centru, mladá dobrovolnice z Nového Zélandu, mě ochotně seznamovala s vírou Bahá‘í. Krista samozřejmě uznávají. Stejně jako Kršnu, Buddhu nebo Mohameda. Prostě každá doba má svého učitele. Kristus je jedním v řadě. „Nemusíš věřit, že to je od Boha. Prostě začni číst a uvidíš.” Tu odpověď znám. Tentokrát jsem ji slyšel v jiné souvislosti, než jsem zvyklý. Řeč byla o Koránu. Byl to sympatický mladý kluk. Dal se se mnou do řeči při návštěvě mešity Džámi masdžid, největší mešity v Indii. Na univerzitě si dělá MBA. Sem přicházívá pravidelně, nejen aby se jako správný muslim modlil, ale aby islám představoval přicházejícím cizincům. Našli jsme si kousek dlažby prosté všudypřítomného holubího trusu, posadili se na zem a dokud mne se soumrakem jako bezvěrce z mešity nevyvedli, povídali jsme si. O Mohamedovi. O Koránu. O Kristu. Samozřejmě ho taky berou. Velký prorok. Předpovídal příchod Mohameda. Kde? To nevěděl přesně. Ale v příloze ke Koránu, co mi poslal emailem, jsem se to dočetl. Jan 14-16. Jen to církev trochu překroutila. „Nenáviď hřích, ne hříšníka.“ Nápis nad výdejním okénkem jídelny nejnižší cenové kategorie na kampusu Indického institutu technologie v Dillí, jedné z nejprestižnějších indických univerzit. Byl tam anglicky a hindsky. Těsně nad zákazem kouření 20 duben 2012

a kousek pod obrázkem Višnua. Kde už jsem něco podobného slyšel? „Snažím se jí nebýt.“ To byla odpověď mé indické kolegyně na otázku, zda je hinduistkou. „Ale někdy mi to nejde, hlavně nemodlit se. Teď už to je lepší.“ Kdo by se divil. Byla tak vychovaná. Od mala přivyklá na plejádu bůžků a bohů. Teď už se ale modlit nechce. Vědomě konvertovala k  ateismu. A pochvaluje si, jak skvělý krok ke svobodě to byl. Nikomu se nemusí zodpovídat, nikoho se bát. Její manžel, Maďar, mlčky naslouchal. Pouze nakonec dodal, že díky své konverzi už manželka nechodí do práce pozdě. Ušetří ráno půl hodiny na modlení. „Jdete také dovnitř?“ „Můžu?“ „Samozřejmě, jsme tu pro všechny,“ vysvětloval mi urostlý muž, odhadem šedesátník. Jen bylo potřeba odložit boty a zakrýt si hlavu. S botami to bylo jednoduché – hlídač bot byl nedaleko. A šátek na hlavu mi můj neznámý průvodce také okamžitě sehnal i uvázal. A už jsme šli dovnitř do chrámu. Byl otevřený na všechny čtyři strany. Obvyklý způsob, kterým sikhové vyjadřují svou otevřenost vůči všem. Každý může přijít, zůstat a modlit se, případně i najíst se a přenocovat. Do Indie jsem jen krátce nahlédl. Ale skoro všude, kde jsem byl, jsem se setkával s viditelnými naboženskými projevy. Leckdy snad až skoro bohulibými. Není nakonec jedno, čemu a komu člověk věří? Našlo by se tolik zdánlivě či skutečně podobného. Citáty z Bible, řeči o Kristu, pochopení pro hříšníka, pomoc nuzným, oslava Stvořitele, otevřenost ke každému, prožitek svobody či Božího oslovení. Skoro nesnadné se v tom vyznat. Ale o jednom jsem tam neslyšel: o Kristu Spasiteli a Králi. ■ Foto archiv autora

M

Jizerský seniorát

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Stanislav Stebel

Kazatel Stanislav Stebel se narodil 30. 05. 1954 v Českém Těšíně. Školní léta prožíval v Hrádku, kde v r. 1967 prožil osobní obrácení. Jeho duchovní život formovaly osobnosti kazatelů J. Kalety, K. Kalety, K. Touška a S. Heczka. Vystudoval žilinskou VŠD a VUT v Brně. V r. 1989 přijal povolání do plné služby kazatele a dosud sloužil ve sborech Vsetín, Ostrava, Hrádek a Benátky nad Jizerou; dlouhodobě administroval Havířov a Velkou Lhotu. 12 let byl členem Rady CB. S manželkou Jindřiškou mají tři dospělé děti a čtyři vnoučata.

J

izerský seniorát, pojmenovaný podle řeky Jizery, sahá od hory Smrk v Jizerských horách až po Polabí. Tvoří jej pět sborů: Benátky, Čelákovice, Liberec, Mladá Boleslav a Neratovice. Tři z nich jsou nové, ačkoli se na těchto místech už léta zvěstovalo evangelium. Ve sborech slouží 5 kazatelů v činné službě, 1 vikář, pastorační asistentka, 2 svěží kazatelé v důchodu, 1 pracovník vězeňské služby, 3 misionářské páry z USA a setkání se zúčastňují rovněž 2 kazatelé v jiných službách. Nelze nevzpomenout také řadu „laických“ pracovníků, kteří se podílejí na službě ve stanicích i ve sborech. Ti se z evidentních důvodů setkání seniorátu zúčastňovat nemohou a naším hledáním je, jak je do tohoto společenství zapojit. Dva sbory a tři stanice mají vlastní objekty, zbývající se scházejí v pronajatých prostorách. V říjnu 2011 byl slavnostně ustanoven nový sbor v Mladé Boleslavi a při této příležitosti jsme měli možnost se sejít na seniorátním shromáždění. Povzbuzování, společného studia Bible, modliteb a vzájemného sdílení není nikdy dost, a tak se rozcházíme nezřídka až odpoledne. Kromě témat duchovních probíráme společně otázky přesahu církve mimo hranice sborů, evangelizace. Některé sbory pořádají Alfa kurzy, misijní kempy anebo Exity. Uvědomujeme si, že na velké části jizerského seniorátu bylo zaséváno Boží slovo pracovníky původní Jednoty bratrské. A když vidíme, že sídelní místa tehdejších biskupů dnes duchovně skomírají, klademe si otázku, jak pracovat, aby se dnešní práce udržela a rozvíjela. V oblasti správy církve se zabýváme předkládanými návrhy na zefektivnění práce ústředí a přemýšlením o tom, jak dále rozvíjet započatou práci seniorátu. Velikost našeho seniorátu z hlediska pastorace a kontaktů mezi kazateli (nikoli z hlediska zeměpisného) se nám jeví jako velmi dobrá. Nechť nám Pán dává svou milost ke službě Bohu i lidem! ■

4/2012

duben 2012 inform1

• Rada Církve bratrské zpracovává

prostřednictvím tajemníka zprávu o své činnosti v minulém roce, která bude předložena Konferenci. Zpráva Rady zachycuje základní fakta a události týkající se Církve bratrské za uplynulý kalendářní rok. Členská základna doznala opět jistého navýšení. Celkový počet všech členů a dětí zůstává nad hranicí desíti tisíc osob (přesně 10 356, tj. v loňském roce jsme zaznamenali nárůst o dalších 129 osob). Při loňském sčítání lidu se k Církvi bratrské přihlásil

Z jednání RCB v Praze, březen 2012 srovnatelný počet lidí – 10 872 osob). V minulém roce byly ustaveny tři nové sbory CB, a to Hranice, Mladá Boleslav a sbor Podblanicko, který vznikl transformací misijního sboru Vlašim a připojením Trhového Štěpánova (původně stanice Kutné Hory). Celkový počet všech sborů CB dosáhl k 31.12.2011 čísla 76, z toho je jeden sbor mezinárodní (Praha) a dva korejské (Praha, Ostrava).

• Tadeáš Firla představil členům Rady

teologii Kristovy církve podle J 17. Následoval rozhovor o poslání církve, o možnostech definování cílů, o věrohodnosti církve, o denominačním vymezení apod. Rada rozhodla, že se k tématu formulování základních rysů a poslání Církve bratrské vrátí na svém příštím jednání.

• Rada se v posledních měsících zabývá

způsobem konání vizitací, zároveň si z řady sborů vyžádala zpětnou vazbu na jejich průběh. Ukazuje se, že slabinou současného systému mj. je, že základními dokumenty církve není formulováno zadání, komu je vizitační zpráva určena, zda je primárně pro staršovstvo vizitovaného sboru, nebo pro členské shromáždění, pro Radu nebo pro Konferenci (?). Absence základního zadání následně vede k tomu, že uvedené subjekty mívají od vizitace odlišná očekávání. Zároveň je vedena diskuze, zda jeden orgán (Rada) je v souvislosti se stovkami jiných povinností vůbec schopen důsledně vykonat více než dvacet vizitací v jednom kalendářním roce způsobem, aby se nestaly formálními. I z toho důvodu vedeme rozhovor o případné možnosti oblastního uspořádání Církve bratrské (2-3 oblasti), neboť současný stav se jeví jako nadále neudržitelinform2 duben 2012

Týden pražských sborů Církve bratrské

V

šechno to začalo jedním návrhem na říjnovém setkání pražského seniorátu. „Nemohli bychom připravit někdy pro pražské sbory CB speciální týden s různými programy?“ Nejdříve jsme chtěli poskládat dohromady mozaiku z toho, co mají naše pražské sbory originálního. Sešli jsme se ve třech k první poradě a rozhodli, že by to mohlo být v posledním únorovém týdnu 2012. Shodli jsme se na tom, že pražské sbory oslovíme méně ambiciózním a jednodušším programem. Rozdělili jsme si úkoly a s modlitbou o Boží pomoc šli domů. To bylo 18.10.2011. V dalších dnech se z prvních nápadů postupně rodil program Týdne pražských sborů. Jako hlavní téma jsem zvolil název „Boží pozvání k obnově“. Díky Boží milosti a ochotě kazatelů, zpěváků a dalších spolupracovníků se nakonec podařilo uskutečnit 5 programů v týdnu a společné nedělní shromáždění na závěr. Výborným nástrojem k propagaci Týdne pražských sborů byla vkusná pozvánka, kterou vyrobil grafik Ondřej Košťák. Něco stručně k tomu, jak to probíhalo. V pondělí 19. 2. jsme začínali programem Večer písní, modliteb a chval. Ten byl připraven do Sboru CB v Praze 1. Možná to bylo kvůli tomu, že jsme setkání naplánovali hned na pondělí, možná byly důvody jiné. Každopádně zájemců přišlo méně. Úterní biblická hodina (rovněž v Soukenické 15) měla přitáhnout svým tématem Paradox křesťanovy existence a osobou hosta, kterým byl br. kaz. Pavel Hošek, jinak docent na ETF UK Praha. Východiskem výkladu br. Hoška byly texty z Mt 5,16; Ř 12,2 a 1 Pt 2,11. Bratr se snažil přiblížit a vysvětlit, v čem spočívá odlišnost křesťanů a jakým způsobem si ji mohou uchovat. Mluvil o tom, že „jinakost Božího lidu není vedlejším produktem, nýbrž pověřením, úkolem“. Snaha Kristovy církve uchovat si tuto „jinakost“ vedla v minulosti často do uzavřenosti. To se dělo tehdy, když křesťané zapomínali na to, že mají napodobovat Ježíše. Mají být jako On! Pán Ježíš patřil do nebe, ale nelpěl na tom. Ačkoliv byl „Nebešťan“, opustil svou slávu. Podobně učedník Ježíše Krista má „opustit svou slávy říš“ a mít stejné smýšlení, jaké vidí u Ježíše Krista. Potřebujeme vybřednout z nesrozumitelnosti. Pán Ježíš mluvil jazykem lidí, ke kterým byl poslán. Postmoderním Čechům se máme stát postmoderními Čechy. Problém „paradoxu křesťanovy existence“ spočívá v tom, že jako křesťané máme tendenci buď „nebýt z tohoto světa“ a zrazovat své poslání, anebo zapomínat na to, že nejsme z tohoto světa, a žít jen pro samotný úkol…Podle br. Hoška Církev bratrská zápasí o to, aby v životě a službě jejích sborů byly přítomny jak hluboká zbožnost, tak práce pro společnost. Br. kaz. Hošek upozornil v závěru svého výkladu na známé úskalí. Čím jsou křesťané ve světě pilnější, tím více je ohrožena jejich víra. Podle některých myslitelů bude křesťanství 21. století křesťanstvím niterné zbožnosti, nebo nebude vůbec. Nadějí církve 21. století mohou být konvertité a děti církve, které „zvnitřnily“ víru svých rodičů. Živému a zajímavému výkladu naslouchalo asi 75 posluchačů.

Ve čtvrtek 23. 2. odpoledne jsme s napětím vyhlíželi na Žižkově hosty ze sousedních sborů. Místní senioři mívají svá setkání jednou měsíčně a je to vždy s malým občerstvením, které pro 20 místních účastníků připravují sestry. Chtěli jsme to mít pro hosty podobné. Jenže nikdo z nás nevěděl, kolik hostů z jiných sborů přijde. Bude dost buchet a pečiva? Na program s hostem br. kaz. Jiřím Hofmanem z Červeného Kostelce nakonec přišlo asi 65 seniorů z 6 pražských sborů. V první části odpoledne mluvil host na téma „Boží jednání v životě člověka“. Mluvil o utrpení v životě člověka a potřebě potěšení. Ze svých životních zkušeností a ze své služby uvedl br. kaz. Hofman řadu příkladů, které ukázaly, jak může utrpení křesťanův život prohloubit a jak je v těžkých životních obdobích důležitá podpora společenství. V  druhé části odpoledne jsme pozvali hosty k posezení u kávy a čaje s pestrou nabídkou dobrého pečiva. Setkání pokračovalo ještě další hodinu živými rozhovory. Účastníci byli za příležitost k setkání velmi vděčni. Ve čtvrtek 23. 2. 2012 večer se sešlo ve smíchovské modlitebně na 70 lidí, z toho kolem 50 mladých. Jindřich Kabát, autor knihy „Psychologie komunismu“ přednášel na téma „Komunismus tváří v tvář“. Objasnil termín „diktatura“, která začíná sliby, lží, a pokračuje vytvářením prostředí strachu. Strach je pumpován po malých dávkách a výsledkem je neustálý tlak a teror. Problémem současnosti je, že nebyl definován zločin komunismu, nebyla udělána jasná čára, jaký typ chování je přijatelný. My sami v sobě přenášíme vzorce „banánového“ komunismu, v dlouhých generacích jsou stále zakódovány určité formy strachu. Dá-li Bůh, autor by rád dokončil pokračování vydané knihy s podobným tématem, psychologii postkomunismu. Živý, zajímavý rámec programu vytvořila hudební skupina Marka Šrámka a Daniele Matulíka. Pátek 24. 2. jsme v  programu našeho týdne věnovali tématu „Esoterika a  očekávání spojená s  rokem 2012“. Pozvání k  přednášce a besedě přijal PhDr. Zdeněk Vojtíšek, kazatel Církve bratrské, odborný asistent Husitské fakulty UK a mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Ve svém výkladu nás br. Vojtíšek provedl dějinami hermetismu od jeho počátků až do současnosti. Dobře vysvětlil, jak jsou očekávání spojená s koncem světa

ný. Účinným řešením se dlouho zdála být varianta seniorátů, ovšem v parametrech, jak byly založeny a následně v činnostech seniora rozpracovány (tj. jako práce kazatele na sboru v kombinaci s významnými nadsborovými povinnostmi), ji sbory reálně nepřijaly. Členové totiž často chtějí využít celou kapacitu svého kazatele výhradně pro práci vlastního sboru, která není rozmělňována jinými úkoly. Současný systém přestává být funkční. Nejde tolik o to, zda je či není pro pracovníky ústředí časově zvládnutelný, nýbrž že bez strukturálních změn Rada zůstane zahlcena vykonáváním „povinné správní agendy“ namísto zásadních věcí. Strukturu církve je třeba upravit tak, aby nejen sborům, ale i Radě byly vytvořeny podmínky pro účinnější duchovní směřování církve včetně prostoru pro doprovázení lidí, tj. kazatelů, vikářů, misijních a pastoračních asistentů, studentů teologických škol a dalších angažovaných lidí v celocírkevní

Z jednání RCB v Praze, březen 2012 službě odborů, dětí, dorostu, mládeže, seniorů apod. Pokud nedojde ke strukturálním změnám i v ústředí církve, bude Rada nakonec působit jako pověstná „zátka v lahvi“.

• Rada se k pracovnímu jednání setkala

se staršovstvem v Soukenické, kterému vděčí za dlouhodobou možnost využívat prostory sboru pro potřeby celé církve. Vedle projednávání vizitační zprávy byla ze strany starších sboru formulována očekávání směrem k Radě a k její vlastní práci. Rada by podle uvedených námětů měla být víc vidět a vést církev Božím Slovem! Vystupovat se stanovisky, publikovat biblické výklady, vytvářet atmosféru, která vede lidi k pokání, k duchovním rozhodnutím, k misii, diakonii a další praktické službě (včetně budování vztahů se světem), podporovat probuzeneckou linii. Rada by měla motivovat sbory k vyhledávání těch, kteří se kdysi církvi ztratili, zároveň by měla motivovat k modlitbám a prohloubení duchovního života. V uvedených záležitostech chybí informace z Rady pro celou církev, jako vhodné se starším sboru jeví vydávat vedle INformu i další zpravodaj, který by se zabýval výše uvedenými tématy. Rada tyto základní připomínky mapuje a snaží se církvi zároveň sdělit, že pro

duben 2012 inform3

konání uvedených záležitostí a dalších úkolů stanovených Řádem, zejména v pastoraci pracovníků církve, jí současná struktura církve nedává potřebný prostor. Zároveň chceme vyvolat diskuzi o budoucím uspořádání církve, neboť obsah vždy souvisí s formou.

• Rada se k pracovnímu jednání sešla

s tajemníkem pro dorost, br. Janem Homolkou, se kterým vedla rozhovor o práci mezi dospívajícími dětmi. Biblické stezky se účastní asi 350 dorostenců, zapojuje se do ní asi polovina dorostů. Dorostová unie má aktuálně 556 (přihlášených) členů. Děti v současné době dříve dospívají, vědí toho víc, ale méně svůj vývoj zvládají. I proto se dnes v dorostech objevuje více praktických témat. Vedoucí jednotlivých dorostů potřebují zvládnout širší teoretickou oblast, nevystačí jen s biblickým tématem a hrou. Dorostencům dnes nestačí jen něco říct, je třeba s nimi navazovat pastýřský vztah. To se nestihne za dva roky, církev proto potřebuje budovat a rozvíjet práci dlouhodobých vedoucích. Dorosty si však často žijí svým vlastním životem. Snaha Dorostové unie je dorosty propojovat, dorostence zachytit a probudit jejich zájem, zároveň budovat vědomí většího celku dorostů CB. Celocírkevní pojištění zatím nebylo možné zajistit. Dorostová unie se snaží o poskytnutí právního servisu jednotlivým sborům, což však není dostatečně využíváno.

v roce 2012 jen dílčím tématem některých autorů a hnutí a jak je komerčně využívají. Tohoto programu se zúčastnilo asi 60 posluchačů z řad členů sborů i řady hostů, které téma zajímalo. V závěru zaznělo několik otázek, na které host poučeně odpovídal. Určitě je možné říct, že program přinesl odpovědi na řadu otázek, které kolem esoteriky lidé i křesťané mají. Na neděli 26. 2. 2012 jsme pozvali pražské sbory CB ke slavnostnímu shromáždění na závěr celého týdne se začátkem v 16 hodin. Slavnostní program začal varhanní předehrou a úvodním pozdravem br. kaz. Bronislava Kalety, který jako senior pražské oblasti Církve bratrské celý program moderoval. Ten byl sestaven ze společných písní starších i nových, Kantáty W. C. Briegela a několika písní v provedení spojeného smíšeného pěveckého sboru. K hlavnímu tématu celého týdne, kterým bylo Boží pozvání k obnově, jsme se dostali nejdříve ve 2 rozhovorech s kazateli P. Černým a R. Hartem, kteří za své sbory odpovídali na otázky: Jak vidíte potřebu obnovy ve vašem sboru? Co pro to můžete udělat jako kazatelé? Co čekáte od sboru a od staršovstva? V biblickém slově na závěr pak br. kaz. Daniel Fajfr nad textem ze Zj 3,14-22 vyložil, jak vypadá cesta k obnově v situaci církve, která má všechno, je spokojena sama se sebou a nic nepotřebuje. Nadějí pro nás je to, že Pán Ježíš miluje svou církev a všechny její sbory. Miluje také problematické sbory a problematické křesťany. Posílá jim své slovo, obrací se k nim s pozváním k pokání a nabídkou pomoci, ke každému osobně i ke společenství církve. Obnova církve začíná u obnovy jednotlivce. Nástroje obnovy to jsou Boží dary: zlato, bílý šat a oční mast. Potřebujeme se obnovit ve víře a oddanosti Kristu, znovu objevit tajemství Boží milosti a zís-

• Rada Církve bratrské předloží Konfe-

renci návrh na personální složení nové Komise pro Řád ve složení: Jan Luhan (předseda), Petr Asszonyi, Petr Grulich, Petr Geldner, Pavel Chráska, Daniel Fajfr, Karel Fojtík, David Kašper, Martin Tabačan + zástupce Slezska (doporučí senior), která by již v letošním roce měla/mohla zahájit práci na republikově odděleném Řádu CB. Dosavadní Komise pro Ústavu a Řád by se pak zabývala pouze prací na společné Ústavě.

• Rada prostřednictvím Stavebního

odboru je v kontaktu s cca 10 sbory, které v dohledné době plánují stavebně investiční akce většího rozsahu.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB inform duben 2012

kat nový, duchovní pohled na sebe, sbor, rodinu či svět. Odpolední shromáždění končilo písní „Náš Bože, obživ zas“, přímluvnými modlitbami starších 3 pražských sborů a prosbou o požehnání v modlitbě i sborové písni. Věřím, že snaha vložená do Týdne pražských sborů přinesla dobré ovoce v rozmanitých podnětech, Božím oslovení, povzbuzení k opravdové víře a setkávání věřících z celého širokého společenství pražských sborů. Našemu Bohu a Ježíši Kristu patří sláva a čest za Jeho milost, lásku a věrnost!

■ brONislav kaleta

KRÁTCE

Žádný papež nebyl tak evangelický jako Benedikt XVI.

Pochvalně se o teologických názorech současného papeže vyjádřil docent dogmatiky a etiky Werner Neuer ze známého švýcarského teologického semináře St. Chrischona. Neuer se jako host účastní pravidelných setkání kruhu žáků Josepha Ratzingera s jejich bývalým učitelem. Evangelikální docent svůj názor, že „žádný papež ještě nebyl tak evangelický jako Benedikt XVI.,“ zdůvodňuje poukazem na Ratzingerovu silně christocentrickou argumentaci, jak je vyjádřená v jeho knižní řadě o Ježíši Kristu. Dále Neuer zdůrazňuje, že papež se orientuje v interpretaci dějin spásy podle Písma svatého, k čemuž patří i vyzdvižení významu Starého zákona. Kromě toho Benedikt XVI. upřednosťnuje ve svém myšlení první křesťanská staletí více než středověk. A v neposlední řadě papež velmi dobře zná reformaci a reformátory. Jako největší rozdíl naopak Neuer uvedl v únorovém vysílání Bavorského rozhlasu odlišné chápání církve u současného papeže.

Cameron chce homosexuální manželství

Vláda Davida Camerona vyzvala na počátku března občany Spojeného království k měsíčním „veřejným konzultacím“, které mají předcházet hlasování o změně zákona, na jejímž základě budou svazky homosexuálů definovány jako manželství. Návrh legislativní změny se týká Anglie a Wallesu. Biskupská konference Anglie a Wallesu vydala v této souvislosti biskupský list o manželství osob stejného pohlaví. „Vláda zdůvodňuje změnu v právní definici manželství snahou o rovnoprávnost a zamezení diskriminace,“ pokračuje list biskupů, „avšak současná legislativa nijak neomezuje, nýbrž jednoduše uznává a brání osobitou povahu manželství.“ Biskupové zároveň vyzvali věřící, aby podepsali petici ve prospěch tradičního manželství, organizovanou asociací „Koalice pro manželství“. Podle ČTK, IDEA a Radia Vatikán zpracoval (ve spolupráci s ChristNet.cz) -juml-

no comment Zbožné ohrožuje nadváha Způsobuje zbožnost tloušťku? Podle dlouhodobé studie amerického lékaře M. J. Feinsteina z Northwestern University v Chicagu existuje souvislost mezi praktikováním víry a nadváhou. Podle studie je pravděpodobnost, že mladí dospělí budou později ve středním věku trpět nadváhou, u pravidelných návštěvníků bohoslužeb vyšší o 50% oproti ostatním. Výzkum řadu let sledoval 2400 osob a 32% návštěvníků bohoslužeb mělo později nadváhu, zatímco u laxních věřících či nevěřících to bylo pouze 22%. Důvody se nepodařilo objasnit, ale podle jedné z teorií je možné, že dlouhé sezení na bohoslužbách

GLOSA

Dana Trusková Prezidentské milosti se často setkávají s nepochopením. V případech udělení milosti pro Annu Benešovou a Tomáše Malinu se však nabízí slovo „kontroverzní“.

Milosti Milost je termín patřící ke křesťanskému nábožensko-kulturnímu okruhu. V jiných náboženstvích platí buď mytologicky (hinduismus, řecké náboženství), nebo právnicky (islám) rovnice: hřích, prohřešek proti řádu rovná se spravedlivý trest. Neboli ono starozákonní „oko za oko“. Nehledejme v institutu udělování milostí vždy libý akt. Spíše šlo o podřízení nově vznikající složky soudní pod moc výkonnou. Jenže od té doby jsme již pokročili (či bychom alespoň měli pokročit) a projev milosti by měl fungovat podle logiky: ano, za daný čin je třeba soudy nechat konat dle platného právního řádu, ale s přihlédnutím k celému kontextu se odsouzenému ve specifických případech nabízí zproštění jeho viny. V novodobé historii českého státu bylo udělování milostí kritizováno z mnoho stran. Jednak se aktu milostí vytýká fakt, že právo neplatí pro všechny stejně, jednak pak zaznívá jednoduché: „Lumpové mají být potrestáni.“ Byly kritizovány konkrétní případy ať již za Václava Havla, tak za Václava Klause. V poslední době však vyvstává před námi ještě větší problém: policie v nynější době vyšetřuje některé sporné milosti v souvislosti s možnou korupcí. K tomu, co je na dané věci pravdy, Hrad zarputile mlčí. Platí zde dost možná obrácená logika než v křesťanství: zatímco Ježíš nabízí milost všem, a to zadarmo, současný prezident nabízí milost omezeně (což je v pořádku), a možná za poplatek. ■

duben 2012 21

Foto Jan Marek a archiv

CESTOPIS

cesta na jižní cíp jihoamerického kontinentu

Konec světa Je konec světa časový, nebo zeměpisný údaj? Obě odpovědi můžou být za určitých okolností správné. Ale zatímco ten časový nám opravdu nepřísluší vymýšlet ani počítat, zeměpisných si už lidé našli možná několik. Jeden z nich je na jih od Ohňové země…

N

ěkteří lidé pořád mluví o konci světa, jako by se nemohli dočkat. Prý 2012, říkají – je to přece v mayském kalendáři. My se tam jeli vloni podívat. Je to trochu pošetilé hledat konec na zeměkouli. Může mít koule konec? Leč my vplouváme do úžiny Magellanovy a blížíme se k chilskému městu Punta Arenas. Magellanova úžina se tu rozšiřuje na dvacet pět kilometrů, loď opatrně proplouvá tam, kde je zaručená hloubka. Na dně moře leží mnoho lodí, které tu kdysi uvázly v mělčině. Nemohly dál, nebylo pomoci. Posádky se chtěly zachránit plavbou ke břehu, ale silný ledový mořský proud je zahnal až do vln Atlantiku, kde nalezly smrt utopením či vyčerpáním. Vládne zde chilská španělština. Ale mně se zdá, že ti Chilané španělsky nemluví. Aspoň si to mys22 duben 2012

lím. Když na někoho promluvím španělsky, nerozumí mi. Nicméně lidé zde jsou velice milí a vstřícní. Cítíme se zde naprosto bezpečni. Dole v parku je obrovská socha Hernanda Magellana, objevitele průlivu, a v parku nás zaráží veliké množství povalujících se toulavých psů. Pokračujeme dál plavbou mezi desítkami ostrovů, které jsou součástí chilského národního parku Alberto Agostini. Na levém břehu se tyčí zasněžená velehora Monte Sarmiento a potom se až k hranicím Argentiny rozprostírá jen úžina Canal Beagle. Přistáváme na ostrově Tierra del Fuego. Ohňová země. Město Ushuaia. Přístav nejjižněji položeného města na světě. Nad městem se tyčí velehory, a to už jsme na konci civilizace. Zajímavé, mám zkušenost, že právě tady je nejchutnější káva z celé Ameriky. Poslední

Vlevo: Majestátní Monte Sarmiento v chilském národním parku Alberto Agostini. Vpravo: Socha Fernão de Magalhãese, který nalezl na konci října 1520 u nejzazšího cípu Jižní Ameriky cestu k proplutí z Atlantiku do Tichého oceánu.

káva! Z lodi přesedáme na autokar. Po třiceti kilometrech úzká silnice končí. Jsme na úplném konci Ohňové země. Jsme opravdu na konci světa. Hlásá to i nápis „El Fin del Mundo“. Dlouho se nezdržujeme, sedáme na loď a znovu proplouváme úzkými úžinami dolů na jih do otevřeného moře až k Hornovu mysu. Tento nejjižnější cíp jihoamerického kontinentu je temný, bezlesý, skalnatý ostrov, v jehož blízkosti se setkávají, nebo spíše srážejí dva oceány – Tichý a Atlantický. Moře je tu divoké. Loď se povážlivě houpá.

Falklandy, ostrov tučňáků a Rio Plujeme přímo na Falklandy, ostrovy, na které si odjakživa dělají nárok Argentinci. Ti je znají jako Islas Malviňas. Tady se před třiceti lety vylodili Britové, aby ostrovy osvobodili od argentinské okupace. Ovšem Argentinci se tam vylodili několik měsíců předtím, aby je osvobodili od britské okupace. Bývalou premiérku Velké Británie Margaret Thatcherovou proto Falklanďané milují. Byla to opravdová válka na konci světa. Ve městě Stanley je velký pomník padlým Britům. Metropole Stanley je malé přístavní město. Podle nedávného sčítání lidu mají celé Falklandy necelých tři a půl tisíce obyvatel, a to včetně hlavního města, kde žije zhruba polovina populace. Zato ovcí je na Falklandech 350 tisíc. Vývoz vlny jde převážně do Velké Británie a živí místní obyvatelstvo. Krajina je velice fádní a naprosto bezlesá. Místní lidé vtipkují, že prý nejvyšší hora ostrovů je půl metru vysoká. Asi přehánějí. Není tu žádná infrastruktura, žádné opravdu funkční silnice či železnice. Jezdí se terénními vozy s náhonem na všechna čtyři kola po vyježděných

Jan Marek (73) bývalý člen vinohradského sboru Církve bratrské v Praze, od roku 1968 žije s manželkou Dobrou v Kanadě. Až do důchodu pracoval jako strojní konstruktér v továrně na dřevozpracující stroje. Má dvě dcery a šest vnoučat.

cestách, blátivých a neupravovaných. Některé z nich si hrají na silnice. Oba ostrovy jsou pokryty divokou prérijní trávou, která živí ty statisíce ovcí. Několik jehličnatých stromů kolem farem je dovezeno z nedaleké sousední Argentiny. Argentinské pobřeží je vzdáleno pouhých 500 km na západ. Jediná původní užitková rostlina je malý keř Diddledee asi 30 cm vysoký, jehož bobule chutnají jako brusinky. Malá sklenička džemu zvící několika polévkových lžic se prodává za dvě falklandské libry. Jsme tedy v Stanley, hlavním městě. Zjišťujeme, že jsme v Británii. Falklanďané mají britské pasy a mluví krásnou britskou angličtinou. Jezdí se tu po té nesprávné, tedy levé straně. Ale moc vozů tu není. Všude se dá dojít pěšky. Na hlavní ulici je redakce místních novin „The Penguin news“, tedy „Tučňáčí zprávy“. Vychází jednou týdně. Na duben 2012 23

Vlevo: Nebezpečný východní útes Hornova mysu Zleva dole: Konec silnice č. 3 na úplném konci světa. Národní park Ohňová země, záliv Lapatia. Nejspolehlivějším dopravním prostředkem na Falklandech je Land Rover.

Falklandech právě ve Stanley je jen jedna škola základní a pak Grammar school, ekvivalent českého gymnázia se 190 studenty. Na univerzitu či jiný institut vyššího vzdělání musí zájemci do Británie. Vše je placeno falklandskou vládou. Graduanti se však musí zavázat, že nejméně pět let po dokončení studia budou pracovat na Falklandech. Zajímavé je, že se jich naprostá většina opravdu dobrovolně zase vrací sem, do této své nehostinné vlasti. Začíná pršet. Je zima uprostřed léta. Je sice únor, ale na jižní polokouli léto. Je to tak, jak to kdysi řekl Mark Twain o San Francisku: Nejstudenější zima, jakou jsem zažil, je léto na Falklandech. Mrholí, je zima, šest stupňů Celsia nad nulou. Celé město Stanley přejdeš asi za půl hodiny. Není tam mnoho k vidění. Jen jedna katedrála anglikánské církve 24 duben 2012

a blízko ní je veliká brána do malého parku postavená z velrybích kostí. Plujeme malou lodí na vzdálený břeh ke koloniím tučňáků. Těch je tam několik druhů, všem vévodí King penguin, čili tučňák královský. Přistáváme. V  malém provizorním přístavu nás vítá hejno delfínů, radostně ve vodě poskakujících. Když některý z nich vyskočí, zaměřím na něj kameru, ale on mi schválně zmizí ve vodě. Tučňáci jsou velmi roztomilí ptáčkové. Dosahují výšky až 80 cm, létat nemohou, jen poskakují po svých zakrnělých nožičkách. Radost vyjadřují mrskáním křidélky a poskakováním. To když dostanou do zobáku něco k snědku od návštěvníka. Za sezonu každý tučňák snese dvě vejce, která vysedí tak, že vejce položí na svoje pracičky a zakryje opeřeným bříškem. Vejce tučňáka je prý

Zleva nahoře: Tučňák královský je na Falklandech doma. Na Falklandech jako ve staré dobré Anglii. Katedrála Anglikánské církve v hlavním městě Stanley. Vlevo: Potomci španělských přistěhovalců - argentinští gaučové ve svých tradičních oděvech.

velmi chutné, také ale velice drahé, a tak jsme tuto falklandskou pochoutku oželeli. A opět vyplouváme. Postupně začíná být horko, přestože jedeme pořád k severu. Naše cesta bude končit v brazilském Riu. Svlékáme bundy a svetry, navlékáme se do kraťasů a triček. Teplota stoupá ke třiceti stupňům! Noci jsou bezhvězdné. Nad mořem vládne neustálý opar, a tak touha vidět Jižní kříž zůstane jenom touhou. To hlavní jsme však viděli – totiž konec světa. Je tam zima a bydlí tam tučňáci. O tom mayský kalendář nic neví. K čemu takové proroctví pak je.

Skutečný konec Jak jsme my lidé pošetilí! Jsme zvědaví na konec světa a staráme se o všelijaké mayské kalendáře,

ale zapomínáme úplně na konec našich pozemských životů, který je bližší a důležitější. Ten se nás týká osobně. Nebo právě na to myslet nechceme? Vlastně to tak bylo vždycky. Kolik mořeplavců, dobrodruhů, jachtařů, zvědavců a  pirátů mířilo na konec světa, a právě tady ve zrádných zátokách nebo ve vichřicích a ve vlnách vzdutých moří ztroskotali a jejich naděje se změnily v jejich konec. Magellanův průliv a moře u Hornova mysu je ohromné vrakoviště a pohřebiště. Vidět není, je pod vodou, na dně, ani se to radši nepřipomíná. Konec světa! Byly tam a jsou tam dosud podmořské útesy, mělčiny, holé skalnaté výspy, vraky, vichřice a temné vlny. To je ten konec.

■ Jan Marek,Vancouver duben 2012 25

DO PÍSMA

filipským 4,10-20

Spokojenost v krizi i blahobytu E

konomická krize dopadla i na apoštola Pavla. A nebylo to poprvé. Dopis Filipským je podle badatelů napsán v první polovině 60. let 1. století z římského vězení. Je krásným dokladem solidarity tohoto makedonského křesťanského sboru vůči jeho drahému učiteli. Filipští Saula z Tarsu znají jako recidivistu. Do basy se nakrátko dostal už při své první návštěvě ve Filipi (Sk 16). Nedal se poučit a stále kázal Krista. Filipští Pavlovi posílají dar, nejspíše nějaký finanční obnos, na který se složili.

Pavlova podivná vděčnost Není sporu o tom, že konec listu Filipským je jakýmsi Pavlovým radostným poděkováním za to, co od sboru dostal. Optimisticky laděný tón oddílu – „velmi jsem se zaradoval“ (10), „učinili jste dobře“ (14), „obdržel jsem tedy všechno a mám nadbytek“ (18) – plně koresponduje s radostí celého listu. Na straně druhé, při pozorném čtení zjišťujeme, že apoštol ani jednou v tomto oddílu v závěru epištoly neřekne filipským přímo „děkuji“ (eucharistó). Překvapivě zde napíše naopak i slova „naučil jsem se být spokojený“ (11), „dovedu mít nouzi“ (12), „nežádám dar“ (17). Je apoštolova vděčnost vůbec upřímná? Radostné potvrzení o přijetí daru, popisovaného jako velmi vhodný, a zároveň jisté rozpaky působící poznámka, že dary nežádá a dokáže se bez nich obejít, ukazuje, že apoštol tu cítí jakési napětí. Opakovaná štědrost a nezištnost filipských (15-16) trochu nabourávala apoštolův princip nebýt na darech od sborů závislý (srv. 1 Te 2,5-12; 1 K 4,12; 2 K 11,1-10). Peníze pro Pavla nejsou neutrální veličinou. Naopak, mají velkou moc – mohou posloužit, mohou také vše zničit (srv. L 8,14). Apoštol si proto dává velmi záležet, aby vysvětlil Filipským svůj postoj k majetku.

Tajemství spokojenosti Správný vztah k materiálním věcem je tajemství, do kterého musíme vniknout. Není to vůbec banální záležitost na okraji života víry. To je náš první poznatek. Apoštol ve 12. verši vážně, ale i s dávkou 26 duben 2012

ironie, píše dokonce řecké slovo (myein, zasvěcovat), které se užívá pro rituály zasvěcování do tajemných pohanských mystérií. Jak takové zasvěcování do spokojenosti probíhá? Zkušeností s různými okolnostmi a vírou v Krista. Pavlovo vnikání do tajů spokojenosti je velmi pragmatické – prožitím skutečného hladu, ale i  sytosti. Být v nedostatku (hysterein) zde znamená skutečnou nouzi (srov. příběh o vdově z Mk 12,44) a ponížení (tapeinoein). Apoštol si nehraje na hrdinu, který má vždycky materiálního požehnání nazbyt. Bůh ho zdaleka nehýčkal. Naopak, hovoří o svém nedostatku zcela otevřeně, nebagatelizuje svůj hlad (srv. 2 K 11,27) a otevřeně i svou současnou situaci před přijetím daru z Filip pojmenovává ve verši 14 jako utrpení (thlipsis). Pavel hovoří také o tom, že je zasvěcen do toho být sytý a umí mít i nadbytek, blahobyt, bohatství (takové významy zde užitého slova perisseuein nabízí slovník J. B. Součka). Jinými slovy, Pavel se brání nálepce askety a celoživotního martyra, kterou mu někdy dáváme. Jak vidno, apoštol se měl někdy i velmi dobře a byly chvíle, kdy měl více, než potřeboval. Byl tedy hluboce obeznámen a proškolen v obou směrech a naučil se spokojenosti (11). Mnozí mají za to (zvláště ekonomové), že teprve když mám vše, jsem spokojený. Apoštol Pavel si to nemyslel. Spokojenosti (autarkeia) se potřeboval naučit i ve stavu, kdy měl všeho dost, ba přímo žil v nadbytku. Tohle je pro naši západní kulturu nesmírně cenný poznatek. Naučili jsme se spokojenosti v blahobytu?

Mgr. Pavel Paluchník (30) Absolvoval ETS, ETF UK a roční studium na Union Theological College v Belfastu. Kazatel sboru CB v Černošicích a učitel Nového zákona na ETS. Šťastně ženatý, s manželkou Štěpánkou má děti Šimona a Johanku.

„Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést.“ (1 Tm 6,6) Jak však docílit takového vyrovnaného stavu? Jak lze obstát v tlaku blahobytu a chudoby, abych „přesycen neselhal a neřekl: ,Kdo je Hospodin?‘ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha?“ (Př 30,9) Odpovědí je verš třináctý, který lze považovat za vrchol celého oddílu či alespoň této části Pavlovy argumentace. „Všecko mohu v tom, který mě posiluje“. V nedostatku i nadbytku lze vítězit skrze toho, který dává sílu (dynamis). Mnoho pozdějších rukopisů zde vsouvá jméno Kristovo, které nejspíše nebylo v originálním znění Pavlova dopisu. I tak však „ten, který Pavla zmocňuje“, jistě není nikdo jiný než Ježíš Kristus (srv. 2 K 12,10). Pavlova vyváženost, spokojenost s tím, co má, ať už toho má jakkoliv, nepramení z jeho disciplíny, ale z moci Kristovy. Ano, tak konkrétní může mít víra v Krista účinky. Bez hledání reálné (po)moci Kristovy není jakákoliv zkušenost hladu, ponížení či naopak obklopení majetkem a dobrým jídlem zárukou, že naleznu životní spokojenost.

ale učinili jste dobře Nezůstává však Pavel pořád jaksi přespříliš povznesen nad veškeré pozemské situace? To vehementně vyvrací verš 14: „ale učinili jste dobře, že jste mi pomohli v utrpení“. Víra v Krista dává sílu zvládat situace zlé i dobré, učí člověka vděčnosti a myšlení na druhé. Přesto apoštol neváhá přijmout dar, který mu byl poskytnut. A tím potvrzuje, že si nezakládá na tom (nemá osobní hrdost na to), že umí mít nedostatek, ale přijímá vděčně prostředky k tomu, aby netrpěl žádnou nouzi (18a). Výraz „obdržel jsem všechno“ (apechó de panta) je ryze ekonomickým termínem vyjadřujícím „potvrzení o příjmu“, tedy jakýsi příjmový doklad. Aneb v církvi je potřeba mít účetnictví v pořádku, žádné já na bráchu, brácha na mě. Apoštol nikdy nepodceňuje otázku peněz v církvi a to, jak mohou otázky finanční ovlivnit duchovní smýšlení jednotlivce i sboru. Prohlášení, že díky daru má nadbytek, je jistě pravdivým popisem skutečnosti i vyjádřením vděčnosti za jejich velkorysost. Zároveň tak mezi řádky ujišťuje, že dokáže s darem naložit odpovědně a uvážlivě – naučil se přece unést tíhu i momentálního nadbytku (viz v 12)! Apoštol bere dar jako dar (dokonce jako oběť Bohu – 18b) a neslibuje nic na oplátku. Přesto ale bratřím a sestrám vzkazuje ono „Pán Bůh vám to zaplať“, neboť je přesvědčen, že Boží ekonomika funguje na jiných principech než ekonomiky světa (Př 11,24). Oddíl proto právem končí chvalozpěvem Bohu Otci a Kristu za bohatství jeho slávy. ■ SOUČEK, J.B. Řeck Řecko-český slovník k NZ. Praha, KEBF, 1973. KITTEL, G., FRIEDRICH, G., BROMILEY, G. W. Theological Dictionary of the New Testament. Grand Rapids, W.B. Eerdmans, 1995 CARSON, D. A. New Bible Commentary : 21st Century Edition. 4th ed. Leicester, Inter-Varsity Press, 1994 MARTIN, R. P. Word Biblical Commentary : Philippians. Dallas, Word, Incorporated, 2004

pOZNáMky Pavlova spokojenost (autarkeia) Paralely v populárních filosofiích Pavlovy doby – cynikové a stoikové dávali velký důraz na spokojenost (autarkeia). Markus Aurelius ve svých „Hovorech k sobě“ píše o schopnosti být „spokojený ve všem“ (auterkeia en panti) téměř doslova jako apoštol Pavel. Míní se tím stoické smíření se svou situací, související až s apatií (apatheia = svoboda od emocí; svoboda od utrpení). Užívá se i výrazu ataraxia (duševní klid, vyrovnanost). Tato vnitřní oproštěnost od vlastních problémů se u cyniků a stoiků někdy projevuje i vůči utrpení jejich nejbližších. Tajemství Pavlovy spokojenosti s vnější situací není primárně způsobeno jeho sebeovládáním a vnitřní disciplínou. Nezávislost spočívá v závislosti na Kristu. Stoické „všecko mohu“ apoštol doplňuje slovy „v tom, který mi dává sílu“. Bude-li to tedy nutné, je ochoten trpět, ač si to nepřeje a své utrpení nijak nezlehčuje. Finanční dar a společenství (synkoinoneo) V souvislosti s darem se tu hovoří o tzv. koinónii, tj. společenství, sounáležitosti, účasti (10). F 4 tak hovoří nakonec více než o Pavlovi a jeho postoji k majetku spíše o společenství, o církvi Kristově, které jsou Pavel i filipští součástí. Ba dokonce lze jít ještě dále, přinesený šek je vyjádřením příslušnosti k Ježíši Kristu. Pavel sám pověděl: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Ko 1,24). Zdá se, že na to poukazuje Pavel i na začátku tohoto listu (F 1,5), kde říká: „Jsem vděčen za vaši účast (koinónii) na díle evangelia od prvního dne až doposud.“ A bezpochyby myslí i na finanční dar jemu zaslaný. Poslaný obnos totiž „zabolel“ dárce, jimž se snížila jejich konta a peněženky splaskly. Tato reálná bolest a omezení je tak vyjádřením hluboké solidarity (koinónia) s utrpením Pavla i vyznavačským aktem, kdy se filipští přihlásili ke kristovskému příkladu dobrovolného ponížení pro druhé. ■

duben 2012 2

ETIKA

Hypermarkety Za jeden z největších nešvarů doby bývá často označován konzum. Otevírá otázky etické, ale i sociální a ekologické. Symbolem konzumu je hypermarket jako chrám materiálního uspokojení dostupného za obětinu peněz. Křesťané příliš neřeší, zda, jak a kde nakupovat. Je to proto, že nejde o podstatnou záležitost, anebo spíš proto, že jakákoliv sebereflexe by nám nemusela být pohodlná?

E

tika hypermarketů je nejčastější a zároveň nejméně řešenou etikou všedního dne. Každý z nás v obchodním domě dříve či později skončí. Nabízejí se dvě dilemata, která se v této oblasti dají řešit: Fenomén hypermarketů jako takových a otázka toho, kolik času a financí v nich utrácíme.

Hypermarket jako fenomén doby Hypermarkety se staly novodobými chrámy spotřeby. Lidé v nich tráví čas vybíráním zboží a utrácením peněz. Řetězce, díky masivním slevám a snížené kvalitě zboží, dávají všem lidem pocit, že mají cokoliv na dosah ruky. Jedná se často o pouhé napodobeniny luxusu. Obchodní společnosti dosahují mohutných slev díky diktátům nákupních cen

Ing. Petr Kučera Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, teď kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové a nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostové unii a Diakonii CB.

28 duben 2012

a platovým podmínkám běžných zaměstnanců pracujících na hraně minimální mzdy. Ale kdo z kupujících na to myslí! Vítězí reálná úvaha: Po práci má obvykle otevřeno právě hypermarket, kde nakoupím vše v jednom zátahu. Ceny jsou pro vícečetnou rodinu přijatelnější. Bezbariérovost bezproblémová. A navíc, kde najdeme klasický obchod? Obchodní řetězce pronikly do každé vesnice! I můj oblíbený obchůdek ve východočeském horském Mladkově se stal součástí velkého společnosti, která diktuje odkud nakupovat. A navíc kvalita a výběr zboží je v malých obchodech spíše horší a ceny zpravidla vyšší. V konkurenci velkých řetězců malé obchody těžko obstojí.

Zdánlivá pestrost Kdysi před léty jedna z mých příbuzných navštívila poprvé hypermarket ve Vídni. Prožila šok. Místo první krásné poznávací návštěvy Západu, procházejíc celé dopoledne vilovou čtvrtí, zvracela. Byla v šoku z mnohosti a pestrosti výběru zboží. Zejména oddělení jogurtů ji šokovalo. (Za socialismu bylo možno u nás koupit prakticky dva druhy jogurtů – s marmeládou a bez ní. Případně v plastu nebo ve skle.) Má příbuzná tehdy nechápala, že se dají koupit jahody nebo salát v zimě. Dnes je tato historka dávnou minulostí, později narození ji snad ani nepochopí. Ale jen trochu zvídavý zákazník rozezná, co za jevem širokého výběru stojí. Zboží se dováží z dáli, často letecky, pěstuje se na plantážích, sklízí se nedozrálé, vyrábí se v továrnách, kde pracují za nelidských podmínek otroci 21. století. Pestrost, která se zdá velká, je paradoxně užší. Přestává existovat regionální zboží, odrůdy, místní výrobky i oděvy. Vše je globální. Navštívil jsem v ukrajinském Mukačevu nový hypermarket. Zboží z devadesáti procent zcela stejné jako u nás.

Ona různost výběru je zdánlivá. Vzpomínám na každoroční putování po rumunských horách, kde koupíte (často i dostanete!) sýr, který má v každé salaši jinou chuť. Nemluvě o tom, že chuť se mění i s dobou uložení. Vzpomínám na tržiště v ukrajinské Věrchovině, kde jsem mohl ochutnat snad deset druhů brynzy. Uždiboval jsem ji přímo z dřevěných kyblíků. A mléko, to má také tisíc chutí, podle hospodáře a ročního období. A navíc platíte přímo prodejci, a ne překupníkům. Hypermarkety přinesly pestrost, ale je to opět její napodobenina. Jen jak obrovská bývala (a snad ještě je) různost odrůd jablek v jedné oblasti třeba na Moravě. V hypermarketech najdeme dovozový obvykle jen Idared a Golden Delicious.

Je to etické dilema? Je, ale velmi jemné, tak jemné, že ho lidé neřeší. Má se člověk podílet na masivní globalizaci? Má se člověk podílet a nepřímo podporovat otrockou práci například při pěstování květin v Africe a zbytečnou dopravu do Evropy? Má se člověk podílet na nákupu zboží, které je pěstováno v téměř laboratorních podmínkách? Má se člověk podílet na otrocké práci dětí v čínských továrnách, kde malí otroci vyrábějí třeba růžové slony pro děti v Evropě? Realita je prostá: Alternativa se těžko hledá a je dražší.

Etika při nakupování v hypermarketu Nakonec nezbývá, než jít do hypermarketu. Když už člověk do onoho chrámu spotřeby jde, musí si dát pozor na to, aby jej atmosféra nakupování neovládla. Je doporučováno vstupovat se seznamem, co chci koupit. Kolikrát se stane, že člověk jde pro rohlíky a vrátí se s nákupem mnohem větším. Jedna blízká rodina propracovala systém nakupování do té míry, že používá seznam sepsaný i se sektory, kde lze najít příslušné zboží. (Právě proto v obchodech sestavy regálů pravidelně mění.) Existují i další rady, například: Nechodit hladový nakupovat. Dr. Nevrlý popsal ve své knize vznešenou hru „Na veselou skromnost“. Takovou hru by měl hrát každý křesťan. Vědomě se snažit žít skromně a nestydět se za to. K takovému způsobu života vyzývá i apoštol, když říká: „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je sama o sobě velké bohatství.“

A alternativa k hypermarketům? Existuje a lehce vytahuje růžky. Lidé se nasytili jahod v zimě a bez chuti. Objevují chuť čerstvého masa. Začínají mít radost z prostých místních, či dokonce domácích výrobků – počínaje mléčnými výrobky a konče

můj pohled Nezbývá mi, než do hypermarketu chodit. Žiji na sídlišti. Alternativa se těžko hledá. Ale přece. Pro mléko chodím k sedlákovi, kterého jsem našel kousek od domu. Je teplé přímo od krávy. (Musím ho ovšem oficiálně nakupovat jako tzv. „krmné mléko“, pro domácí zvířectvo. Že ho konzumuji sám, je mé riziko.) Maso nakupuji u řezníka v blízké vesnici v kvalitě zcela jiné než řetězcové. Část zeleniny si vypěstuji na malém záhonu před domem, rajčata – pokud je zalívám – na balkoně. Snažím se nakupovat u místních živnostníků, ale realita bývá smutná. Někdy si dokonce připadám jako anděl smrti. Věrně navštěvuji nějaký obchod a vidím i jeho postupný úpadek. Rád navštěvuji místní obchodníky, místní trhy. Doslova lahůdkou jsou pro mě trhy ukrajinské a rumunské. Ale ty zřejmě svým nákupem jednou za rok nezachráním. Výsledkem je, že vypadám jako exot. Milovníci krabicových u mě mléko nepijí, nad podivnou mrkví ze zahrádky kroutí hlavou. Pravda, plná chuť domácích balkonových rajčat je ceněna. Svou oblibou starých babiček na trhu jsem pověstný. Vím, žiji sám, mám více času na takový nadstandard. Vícečetná rodina myslí jinak. Ale i přesto vidím kolem sebe lidi nasycené konzumem, pečující o sad a dokonce i doma zavařující. Jsem zvědav, jak svět dopadne. Zdá se mi, že trh pocitu mít cokoliv kdykoliv, je v mé generaci nasycen.

hračkami pro děti. Objevují se farmářské obchody, trhy, systém tzv. zeleninových bedýnek. Mléčné automaty přinesly konkurenci a kvalitu. Do módy přišel i systém fair-trade. Někteří znají LETs systém, což je vtipný způsob vyhýbající se peněžnímu systému. Je založen na výměně služeb. Nabízí se i moderní bio trendy. Ty jsou však často komerčně zneužity. Ale žít vědomě skromně bývá paradoxně drahé a nejednoduché. Zahrada, dům, sad a kozy potřebují čas a námahu. Časem však přináší nečekané přidané hodnoty. Třeba radost. Velmi pěkně dilemata doby popsala socioložka Hana Librová ve své krásné knize „Vlažní a váhaví“. Vřele ji doporučuji. ■ duben 2012 29

KULTURA Reakce na smrt blízkého člověka

O štěstí v umírání J

an Paul se v knize, která je dílem dokument, dílem deník a dílem i část rodinné kroniky, zabývá otázkou nejen smyslu bytí, ale především smyslu umírání. Inspirací k sepsání knihy se bezesporu stala skutečnost, že si autor vzal do domácího ošetřování svou matku v době, kdy byly vyčerpány všechny medicínské prostředky k jejímu uzdravení. On i rodina prožívá tuto situaci každý po svém. Autorova zkušenost odehrávající se v kulisách obecných pravd a schémat, má originální a přece sdělitelný význam. Kniha je sice ohraničena atributy životopisu, ale nezříká se esejistického pohledu na stáří, umírání i smrt, ani kritického vnímání falešných model i modelů, které nás obklopují. Předkládá i tanatologický vhled do populárních tendencí k zajištění „čisté“ smrti. Kniha vznikala sedm let jako bezprostřední reakce na smrt matky. V té době autor prožívá zásadní přerod, osobní i umělecký. Po celou dobu. Příběh umělce a jeho rodiny je jistě neopakovatelný, a právě proto má co říci nám, kteří také žijeme své příběhy a potřebujeme být občas konfrontováni názory jiných. Možná, že slov by někdy mohlo být méně, aby zbylo více prostoru pro zažití myšlenky… Štěstí v umírání je téma, které se nemusí zalíbit každému. O to však autor ani neusiluje. Jeho dílo, ať

náš tip 30. 4. 2012 21.00 ČT 2 Pahorek Hrají: S. Connery, H. Andrews, I. Bannen, I. Hendry, O. Davis a další. Režie Sidney Lumet. Disciplína je základ všeho, každého vzpurného ducha je třeba zlomit. O tom je alespoň přesvědčen seržant Wilson, který je - díky svému slabošskému veliteli de facto jediným pánem a vládcem anglického kárného tábora kdesi v libyjské poušti. Jeho úkolem je udělat z té vězeňské sebranky zase správné chlapy, vojáky tělem i duší. Film, natočený podle románu a divadelní hry Raye Rigbyho, získal řadu mezinárodních ocenění, mimo jiné např. cenu BAFTA za kameru a cenu za scénář na MFF v Cannes v r. 1965.

30 duben 2012

již napsané nebo výtvarně zpracované, nebude mít v současné době povahu bestseleru ani mediálně propagovaného zážitku. To se ale dílu tvořenému potem a slzami stává. Postmoderní člověk nemá rád umírání, ačkoliv smrt devalvovaná mediálními nástroji mu zas tolik nevadí. Od prvních batolecích pokusů zařadit se,

Jan Paul, Formát 210 x 136 cm, Pevná, brožovaná vazba, Počet stran: 300, říjen 2011, vydalo nakladatelství Barrister a Principal Brno, knihu doprovázejí barevné reprodukce autorových výtvarných děl.

je každý jedinec společností kolem sebe hodnocen především za svůj výkon. Tak je vytvářen jeho společenský kredit. Umírání se obvykle za úctyhodný výkon nepovažuje. Umírání však může kohokoliv zaskočit kdykoliv a kdekoliv. Je dobré vědět, že umírání není „nehoda“, ale poslední výzva života k přípravě na pozemský konec. Tato výzva se netýká vždycky jen umírajících, umírání je hozená rukavice do tváře lékařů, zdravotního personálu, ošetřovatelů i členů rodiny. Ta rukavice se dá pokorně zvednout, anebo odkopnout kamsi pod smrtelné lože bližního. I o těchto výzvách kniha Jana Paula je. Příběh končí silným duchovním zážitkem a  změnou malířova srdce. Ve finále se Jan Paul rozhoduje malovat světlo, které nevrhá stín a které osvěcuje každého člověka přicházejícího ze tmy. Kdo má uši - slyš! ■ Delicie Nerková

Dobrodružství pavouka Čendy Pavel Čech Nakladatelství Petrkov, 2011, 80 stran „Jen příběh nestačí. Kniha musí být i krásná.“ Tato věta platí bezezbytku o nové knížce pro děti od Pavla Čecha, autora i výtvarníka v jedné osobě. Ilustrace, které berou dech a po grafické stránce originálně zpracovaný text nás provází hlubokým příběhem o přátelství. Na kraji města ve starém opuštěném domě plném harampádí, které již nikdo nechtěl, žije pavouk Čenda a jeho kamarádka kukačka ze starých hodin. S věrnou pravidelností všedních dnů Čenda natahuje hodiny, zametá v nich prach a nakládá si mouchy na zimu. Kukačka, přišroubovaná k prkýnku v hodinách s neochvějným pocitem zodpovědnosti a důležitosti odkukává každou hodinu, i když není moc pro koho. Tak uplývá čas. Až jednou o půlnoci se všechno změní… Napínavý příběh, ve kterém se ukáže, že přátelství je někdy víc než dodržování řádu a pravidel, potěší svojí laskavou moudrostí děti i dospělé. Těm druhým se možná bude zdát, že se na stránkách této knížky potkává Antoine de Saint-Exupéry s Janem Karafiátem. Daniela Sedláčková

Hořet, ale nevyhořet Jaro Křivohlavý Karmelitánské nakladatelství, 2012 Syndrom vyhoření je tématem pomáhajících profesí. V církvích se slovo „vyhoření“ stalo „strašákem“ obcházejícím okolo kazatelen. K střízlivému uchopení problematiky vyhoření přispívá právě vyšlá kniha. Její otázkou je: Jak lze hořet v povolání, ale nestat se obětí vyhoření? Křivohlavý ukazuje, že vyhoření nenastává najednou, ale je výsledkem dlouhodobého procesu, v němž je jedinec s entusiastickým pracovním nasazením vystaven nadměrnému množství stresorů (-) a nemá dostatek salutorů (+). Je to zpravidla ten, kdo jednostranně obětuje všechno a zapomene na své duševní a tělesné potřeby. Základní příznaky jsou souborem pocitů úplného fyzického, emocionální a  duševního vyčerpání. Někdy však nelze na první pohled syndrom rozlišit od stresu, deprese, únavy apod. Kniha je velmi čtivá a jasná. Je v ní rovněž obsažen jeden ze základních testů pro syndrom vyhoření. Její snahou není učinit návod pro to, jak pracovat se syndromem vyhoření, protože to už je parketa terapeutů, ale musí se ocenit její osvětný a preventivní záměr. Autor demytologizuje magické slovíčko „vyhoření“ a ukazuje, jakou prevenci je třeba nastavovat a budovat, aby se vyhoření dalo předejít.

OTÁZKA PRO Janu Šrámkovou spisovatelku a maminku dvou předškolních dětí Jaký máš názor na literaturu pro předškoláky včetně té tzv. křesťanské? Dětskému čtenářství se dnes věnuje pozornost a péče jako nikdy v dějinách. Je to magnet pro rodiče, pedagogy a hlavně grantové komise. O přínosu čtení pro rozvoj dítěte jistě nikdo nepochybuje. Jen je až překvapivé, jak se náruživě investuje do budování jakési abstraktní lásky ke knize či k pár provařeným titulům, a málo do vzniku, přípravy a výpravy dobrých dětských knih. Těch je na trhu jako šafránu a často kvůli vyšší pořizovací ceně malého nakladatele zůstávají na samém okraji zájmu. Právě produkce pro předškoláky je nejzoufalejší – záplava překladové literatury s naprosto pokrouceným jazykem (překládat jednoduché věty není vůbec jednoduché), kýčovitými obrázky, zlato, lesk a plasty vítězí a z tisíců záměnných rodin medvídků a štěňátek jde hlava kolem. Mnoho textů také trpí didaktičností: chtějí dětem předat poselství a vštípit principy, ale děti lze strhnout hrou, příběhem, humorem, rytmem a nesmyslem – a to se s výchovnými knihami poměrně spolehlivě vylučuje. Všichni víme, že v současné dětské beletrii musí být v partě děvčata odvážná stejně jako kluci, neměl by chybět jeden Afro-američan nebo Asiat, někdo musí mít brýle, někdo astma a kamarád na vozíku jsou body pro knihu navíc. Jenže k tomu, aby byl takový příběh formující, by ho musel někdo číst… Takhle děti pro literaturu nezískáme, když z knih místo vypravěčství a oázy svobody kouká záměr a dobrá snaha. Což je žel téměř stoprocentně případ křesťanské dětské literatury. ■

jakub formánek

duben 2012 31

FRÁZE

DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME

A nyní propustíme děti do besídky – tato nebo podobná slova zaznívají v našich nedělních shromážděních obvykle ještě před kázáním. Těm, kdo chodí do sboru od malička, to ani nepřijde divné, ale cizí návštěvník si možná řekne: „To tu mají nějaký zahradní altánek?“ Nebo se mu možná vybaví školní vánoční besídka.

N

epodařilo se mi zjistit, jak dlouho se výraz besídka používá, ale již v příbězích z naší církve ze začátku 20. století se mluví o nedělní besídce. Proč takový zvláštní název? Možná proto, že se dříve slovo besídka používalo i v trochu jiných významech, než nás napadnou nyní. Podle Slovníku spisovného jazyka českého má slovo besídka i další významy – jeden z nich je „přátelský, družný hovor, schůzka, posedění s rozhovorem“ a další „druh společenské zábavy s programem poučným i zábavným“.

proto, aby zmírnily negramotnost mezi dětmi a mladými lidmi. Dobrovolníci zde učili děti číst a  psát a jako učebnici pro čtení používali Bibli, a tak současně učili i biblické pravdy. V té době bylo totiž v Británii i nejzákladnější vzdělání jen za peníze, a bylo proto pro řadu dětí nedostupné. Navíc musely děti z chudých rodin již jako malé pracovat v továrnách šest dní v týdnu. (Budování neplaceného veřejného školství proběhlo v Británii až v 19. století a teprve v roce 1870 byl zaveden systém bezplatného základního vzdělání pro všechny děti. V té době byla v českých zemích již

„Děti odejdou do besídky“ V našich sborech říkáme besídka či nedělní besídka setkávání dětí, které probíhá v neděli většinou paralelně s bohoslužbami pro dospělé. Děti bývají rozděleny podle věku na menší skupinky. Učitel dětem vypráví a vysvětluje biblický příběh. To je hlavní náplň besídky – přiblížit dětem Boží slovo způsobem přiměřeným jejich věku. Děti tak postupně probírají biblické příběhy ze Starého i Nového Zákona. Nemělo by však jít jen o pouhé vyprávění, ale cílem je také ukazovat dětem na význam Božího slova pro náš život. Zároveň s příběhem se obvykle děti učí zpaměti veršíček – takzvaný zlatý verš. Je to biblický verš, který zdůrazňuje jednu z hlavních myšlenek příběhu. Vedle biblického příběhu patří na dětská setkání i  modlitby, dětské duchovní písničky, ale i hry a kreslení či vyrábění, které souvisí s příběhem. Podobná setkávání dětí najdeme snad ve všech protestantských církvích a v řadě z nich se jim také říká nedělní besídka. Jinde se mluví o nedělní škole (což byl původní název pro tato setkávání). Zajímavá je historie nedělních škol. Vznikly ve Velké Británii ve druhé polovině 18. století především 32 duben 2012

stoletá tradice povinné školní docházky pro všechny děti bez rozdílu!) Nedělní školy se rychle rozšířily do dalších částí britského impéria, dále do USA a potom i do dalších zemí světa. Postupně s rozvojem veřejného školství se nedělní školy zaměřily na studium Bible. Na řadě míst byly (a jsou) skupinky nejen pro děti, ale i pro dospělé. Nedělní škola se tak stala nedílnou součástí církevních aktivit protestantských církví. V počátcích nedělních škol bylo nemyslitelné, aby děti „z lepších“ rodin nedělní školu navštěvovaly, a to i poté, co už nesuplovala běžné školní vzdělávání, ale zprostředkovávala biblické vzdělávání. Podle tehdejšího chápání bylo samozřejmostí, že o duchovní vzdělávání pečoval otec rodiny. Postupně však přicházely i tyto rodiny na to, že také pro jejich děti mohou být tato setkání užitečná, a tak bylo za nějaký čas zase nemyslitelné, aby děti „z lepších“ rodin v nedělní škole chyběly. Ale časem přichází další obrat – jako by se rodiče vyvlékali z odpovědnosti za duchovní vzdělávání svých dětí a měli dojem, že nedělní škola za ně vše vyřeší.

oznámení

A proč nedělní besídka místo nedělní školy? Nejsem si úplně jistá, ale možná proto, že nechceme, aby to připomínalo tu školu, kterou děti znají po zbytek týdne. (I v církvích, kde zůstali u názvu nedělní škola, se dost často mluví o tom, že děti jdou do nedělky.) Nedělní škola – besídka se dále vyvíjí. I vztah rodičů k ní. Někdy si rodiče pletou besídku s hlídáním pro děti během bohoslužeb. Ale to není účel besídky. Také je dnes mnohem obtížnější děti zaujmout, protože jsou zvyklé na více podnětů než kdykoli dříve. A především se dnes děti chtějí bavit a cítit se dobře. Z toho vyplývá jedno nebezpečí, aby učitelé ve snaze děti zabavit nezapomínali, že hlavní není zábava, ale Bible. Ta má zůstat hlavní náplní a hlavním předmětem setkávání – to však neznamená, že učitelé nemají hledat nové způsoby, jak dětem Bibli přiblížit. Je to i námět k modlitbám, aby učitelé v besídkách nacházeli takové formy a přístupy, které děti zaujmou, a dokázali jim biblický příběh předat jasně a srozumitelně. A aby se k dětem dokázali přiblížit tak, aby bylo jasné, že Boží slovo – Bible – pro ně není jen nějaké starodávné vyprávění, ale že může mluvit do našich životů i do životů našich dětí. (Poznámka: V Čechách byla založena první nedělní škola v  roce 1864 v Krabčicích. V naší církvi má nedělní škola tradici již od samých počátků – konala se v bytech amerických misionářů hned po jejich příjezdu do Prahy.)

■ Marta Skalická

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu „Voda v Praze – povídání o potocích a rybnících“, která se bude konat v úterý 10. dubna 2012 v 17:30 hodin v přízemí kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49. Na besedě promluví Ing. Jiří Karnecki z Magistrátu hl. m. Prahy ■ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve k účasti na ekumenické bohoslužbě ke Dni Země v úterý 24. dubna 2012 v 19:00 hodin v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Kázáním poslouží br. Ing. Jiří Ort, zpívat bude pěvecký soubor Gabriel. Po bohoslužbě cca od 19:50 hodin následuje beseda s Ing. Petrem Hejlem, starostou městské části Praha – Suchdol.

duben 2012 33

K DISKUSI SEDMÝ DEN

Rodičovská neděle Jsou podle vás rodinné nedělní stresy a vypětí s pravidelným navštěvováním bohoslužeb zcela normální a v pořádku?

S manželem Jiřím má tři dospělé syny, patří do sboru CB v Praze 1

Nevím. Netroufám si soudit, co je ohledně nedělí normální a v pořádku. Neděle sama o sobě není normálním dnem v týdnu, je to Bohem oddělený den k odpočinku, radosti a svobodě. Je to jiný den než ostatní dny. V běžný den dítě běžně vstane nebo je zvednuto z postýlky, běžně se napapá, běžně si jde hrát nebo je odneseno na procházku. V den D (Neděli) rodič očekává tutéž běžnost, i když sám se začne chovat jinak. Dítě je nacpáno do čehosi svátečního od babičky, co sice škrtí (děti rychle rostou), ale na bohoslužbách bude babička, tak ať jí to udělá radost. Hodiny letí, a tak se do dítěte šupne strava rychleji, než je běžné, a potom často běžná reakce na tuto rychlost překvapí. Dítě je sice vysvobozeno ze škrtícího čehosi pro radost babičky, ale nikam se to neposunulo. Dětští lékaři v poradnách dobře vědí, že malé děti nelze objednat na 9.15 nebo 10.45, ale moudře stanovují alespoň tříhodinové rozmezí, ve kterém se máte s dítětem dostavit. Tak se to naší rodině jistě také podaří. Doufejme, že ji na místě čekají už jenom samé radosti. Že maminku nebudou chodit káznit sestry, že její dítě pláče a drobí a že třeba občas zazní z kazatelny „balzámový“ výrok: „V kostele, kde nepláčou děti, tam by měli plakat dospělí.“ Aurelius Augustinus vidí v hospodě z podobenství o Milosrdném Samaritánovi obraz církve. Církev jako restaurace? Moc se mi to přirovnání líbí. Po více či méně úmorné cestě, trvající šest dnů, najednou – v dálce – svítí hospoda. Samí milí hosté, občerstvení, jídlo, pití a to vše někdo předem zaplatil. Vyčerpaný poutník tak slovy písně „nabyde nové síly k radostné službě všem“. 34 duben 2012

Nevím, zda jsou nedělní stresy v pořádku, ale ještě mne napadá – kdyby byla neděle opravdu pro všechny univerzálním dnem odpočinku, proč by si někteří kazatelé na svých ovečkách vymínili jako den pro odpočinek a rodinu pondělí?

Ondřej Košťák reprodukční grafik, starší sboru Církve bratrské v Praze 5 na Smíchově

Nemyslím si, že jakékoliv stresy a opakovaná nepřiměřená vypětí jsou v pořádku a už vůbec ne ve spojitosti s nedělí, dnem odpočinku. Bylo by však naivní si myslet, že při službě a práci ve sboru nebo v církvi nás stres a vypětí mine. Z vlastní zkušenosti vím, co je to přijmout úkol, závazek, službu a jaké dopady to může mít na rodinné soužití, návštěvu nedělní bohoslužby apod. Řadu let jsem pracoval jako vedoucí besídky a její učitel zároveň, manželka jako vedoucí zpěvu dvou skupinek dětí. Do toho jsme měli malé děti, byla snaha podílet se i na jiných sborových aktivitách. Po návratu z nedělního shromáždění jsme zpravidla jednohlasně vyslovovali větu: „…konečně to máme za sebou!“ Pokud má člověk ve sboru úkoly, pak se zcela běžně může stát, že neděli prožije v jistém napětí až stresech při jejich plnění. O tom by asi mohli obšírně povídat hospodáři, pokladníci, starší sboru, správcové sborových prostor, ale možná i samotní kazatelé a jejich manželky. Diskusi bych tedy rozšířil o otázku, jak zabránit tomu, aby se služba, ale i celá neděle nestala pro člověka břemenem. Břemena totiž unavují a zbavují nás svobody. Myslím při tom na Mariinu polemiku s  Martou (Luk 10,38). Prostor této rubriky však nechápu jako místo pro formulování konečné

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Daniela Sedláčková

NAPSALI JSTE definice a nebudu se do ní ani pouštět, budu pouze uvažovat, naznačovat a přemýšlet. Návštěva bohoslužby se nesmí stát břemenem. Přijmout úkol, službu je chvályhodné a zdravé. Stejně tak je správné své závazky a přijaté úkoly poctivě plnit. Pokud však cítím, že mě mé úkoly začínají přesahovat, že se pro mě stávají břemenem, je správné to řešit. Opustit práci, předat úkol není nekřesťanské. Mělo by se tak ale dít ne jen z vlastní vůle, ale po rozhovoru např. s kazatelem, staršími. Myslím, že škodlivě působí oba extrémy: nezodpovědné nadšení a na druhém pólu vystresovaný perfekcionismus. Neděle, den Páně, je dnem odpočinku. Odpočíváme od naší pozemské práce, sloužíme na Božím úhoru. Pokud nám Pán Bůh dopřává zdraví, cítíme požehnání a radost, pak se nebojme ani občasného vypětí a krátkodobého stresu.

■ připravil brONislav Matulík

inzerce

ad k diskusi bráNa 3/2012 – problém úcty… Podle průzkumu CCVM v naší zemi soustavně klesá úcta k povolání duchovního. Na prvním místě vede lékař, následován vědcem, zdravotní sestrou a učitelem. Duchovní zaujímá 22. pozici za sekretářkou a před prodavačkou. Co vlastně duchovní dělá? Je vůbec potřebný, nebo je jeho povolání přežitkem, které ještě navíc ukrajuje peníz ze státního rozpočtu?! Ve společnosti, preferující výkon, to jsou logické otázky. Službu duchovního, kazatele, faráře, lze těžko měřit, hodnotit. Ani velikost jeho sboru, farnosti nebo počet přednesených kázání, misijních cest a promluv nemusí říkat nic o jeho výkonu, a tedy úctyhodnosti jeho služby. Ano SLUŽBY. Úctyhodnost kazatelského povolání je, domnívám se, právě v tom, že se jedná o povolání, poslání. Kazatel je ten, který zaslechl Boží volání ke službě a který se této službě rozhodl zasvětit život. V tomto duchu a v této pokorné úctě před závažností svého povolání se na službu připravuje, je ordinován církví a posléze volen na sbor. Zaráží mě pohled bratra Smoly, ordinovaného kazatele CB, pověřeného správcovstvím sboru, když píše, cituji: Jsem přesvědčený, že úcta u kazatele je něco, co by si měl zasloužit tvrdou a dobrou prací, službou a obětí, vedením a schopnostmi. Otázku úcty ke kazatelskému povolání vnímá a poměřuje očima většiny současné společnosti (viz průzkum CCVM), tedy měřítkem osobních schopností a výkonu. Na druhou stranu s bratrem v jednom souhlasím. Pokud kazatel své poslání a povolání „fláká“, nectí jeho výjimečnost a závažnost, pak může být svým sborem rychle vypoklonkován. S úctou, samozřejmě. [email protected]

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 e-mail: [email protected]

•

duben 2012 3

SETKÁNÍ

hiv Foto arc

Kostelík v Sofii

Viděl jsem bezbožníka hrozné síly, an se rozložil jako zelený samorostlý strom. Ale pominul, a aj, nebylo ho; nebo hledal jsem ho a není nalezen. Pozor měj na pobožného a viz upřímého, žeť takového člověka poslední věci jsou potěšené. Žalm 91,11 K

Budeme rádi, milí čtenáři, když nám napíšete, jaká životní setkání vás obohatila a třeba i proměnila. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu: [email protected]

36 duben 2012

S

edmdesátá léta. V Moskvě je mausoleum. V Sofii, v Bulharsku, také. Zde hlídají čestné stráže balzamované ostatky komunistického vůdce Georgi Dimitrova. Je tu možné najít ještě živé křesťany? V žádném průvodci nebo v mapě jste je hledat nemohli. Až v jedné uličce nedaleko toho Dimitrova jsem našel kostelík „Perva jevangelska cerkov“. Byl trochu oprýskaný, samí starší unavení lidé, vůbec žádná mládež, natož děti. A přece jedna úplná rodina, otec a matka s chlapcem a děvčetem. To mě velmi zaujalo a potěšilo. Pozvali mě domů. Otec si postavil vlastníma rukama na okraji Sofie nevelký domek. Byl to stavební dělník! Řekli mu totiž po studiích: budeš učitelem, ale přestaneš kázat to evangelium. Tak co? On, že kázat nepřestane. Tak jsem se setkal s bratrem Kuličevem a jeho rodinou. Jezdil tehdy kázat na venkov až do Banska a na Rilu. Navštívil nás pak i  v Praze a já se s nimi setkával v tom kostelíku. Až jednou jsem je tam marně hledal a kostelík byl zestárlejší a vyprázdněný. Co se stalo, jsem

se dověděl dodatečně. Sofijský sbor zvolil Kuličeva kazatelem. Tak kázal. Jenže režim řekl: kázat nebudeš! On řekl: jsem zvolen a kázat budu. Příští neděli se při kázání do kostelíka dostavila uniformovaná policie, Kuličeva na stupínku zatkli, odvedli a na stupínek přivedli jako kazatele svého člověka. Kuličeva odsoudili a jako trestanec pracoval v blízkých ocelárnách. Když si trest odpykal, přepadli ho doma a odvezli bez soudu do vyhnanství. Doma zůstala statečná manželka sama s dětmi. Co bude z těch dětí bez otce? Jeho přikázali mezi opilce a spodinu do malé vesnice Nožarevo, stovky kilometrů na východ, do zanedbané oblasti dunajské delty, kde žijí mohamedáni. Zkonfiskovali mu Bibli, poznámky, literaturu, a  tak tam žil v kraji melounů daleko od rodiny. Chtěli ho umlčet, aby neškodil. Denně se tam musel hlásit na policii, že neuprchl. Po letech, po převratu, když už Dimitrovovo mausoleum zbourali, stal se v Sofii zase kazatelem a  dnes je kostelík nabitý posluchači a mládež, ani děti, tam nechybějí. Před lety jejich výborný pěvecký sbor navštívil náš sbor na Smíchově, zpíval v Betlémské kapli a pak i v Brně. Bratr Christo Kuličev je již důchodcem, píše a má o čem. V USA vyšla jeho střízlivě psaná knížka „Imprisoned for Christ“. Jeho děti, to jsou dnes živé a radostné rodiny věřících a pracovitých křesťanů. Najdete je všechny v tom kostelíku. Vždyť jejich otec, tchán a dědeček ho se svým bratrem kdysi vlastnoručně opravil, než mu v něm zakázali kázat.

■ Blahoslav Košťák

KŘÍŽOVKA

Tajenka z čísla 3/2012: Všechnu svou starost vložte na něj. Knihu O darech s Hanou Pinknerovou vyhrává Jindra Cvejnová, Vsetín. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 19. 3. 2011 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu Revoluce lásky od George Verwera z nakladatelství Návrat domů. Výhru věnuje Knihařství & knihkupectví, Kounicova, Brno.

duben 2012 37

POST SCRIPTUM

Daniel Pastirčák

Hrdina M

yslím si, že dozrel čas pre návrat hrdinu. V  posledných desaťročiach sme vo „veľkej literatúre“ hrdinu nepúšťali k slovu. To, čo by povedal, nám najprv začalo pripadať príliš samozrejmé, neskôr dokonca nebezpečné pre slobodu textu. Text sme v tom čase, steh za stehom, uvoľňovali z príbehu, aby nás netlačil priúzkym významom. Dnes, ako prešibaný krajčíri z Andersenovej rozprávky, šijeme literárnu konfekciu z neviditeľných nití. Kráľ

naznačiť, že príbeh človeka môže mať pointu. Opäť by sa nám pokúšal nahovoriť, že človek môže žiť pre čosi väčšie, než je sám. Vztýčil by sa nad nami vo svojej veľkosti a vrhol by na nás svoj drzí tieň. Lenže my sme už za vodou, chlapče. Inteligentný autor s inteligentným čitateľom dávno uzavreli inteligentnú dohodu: Hrdinu postupne vyzlečieme z jeho hrdinstva, zostane z neho iba bezradná postava a nebude už viac škodiť. Takže, ak sa

Kedysi sme sa svätcov a mudrcov zbavovali buď tým, že sme ich upálili, alebo tým, že sme ich svätorečili. krásnej literatúry sa oblieka do tej ničoty a predvádza sa ľudu. Predvádza svoj lesk a slávu pred očami čitateľskej obce. Dieťa – „hrdinu“ sme pre istotu zamkli do pivnice. Čo keby zasa začalo vykrikovať, že kráľ je nahý. Na scénu sme v bizarnom kostýme plachého exhibicionistu uviedli antihrdinu, dali sme mu mikrofón a poriadne vybudili reproduktory. Nech sa prihovára z každého literárneho námestia. Poučili sme ho vopred, že nesmie hovoriť nič, čo by malo význam. Čaká sa od neho iba prúd šťavnatých nadávok a bezduchých banalít. Čím bezvýznamnejšia taľafatka, tým viac literárnej rýdzosti, aby bolo všetkým jasné, že toto, a nič iné, iba toto je realita. Hrdinu k slovu jednoducho nepustíme. Nemáme z ním dobré skúsenosti a z jeho vyčíňania máme pochopiteľne strach. Mohol by sa začať chovať nedemokraticky a narušiť krehkú rovnováhu v postmodernom prímerí priemeru. Akoby sme mohli vpustiť do literatúry niekoho, kto by vykonal niečo naozaj veľké a mal pri tom aj čisté motívy. S nechutnou aroganciou by sa nám znova pokúsil 38 duben 2012

chceš dostať na stránky našich kníh, nesmieš byť svätcom, ani mudrcom. Nech to hrdina láskavo vezme na vedomie. Kedysi sme sa svätcov a mudrcov zbavovali buď tým, že sme ich upálili, alebo tým, že sme ich svätorečili. Dnes sme ich celkom jednoducho vykázali na perifériu mlčania. Autor nás už viac nebude ponižovať svojim hrdinom. To nech radšej poníži hrdinu. Chceme malého, zakomplexovaného, podľa možnosti úchylného a zbabelého hrdinu. Musí však byť úprimný, na nič sa nesmie hrať, jeho banálna priemernosť musí byť dostatočne autentická a nízka. Chceme sa na neho pozerať tak trochu zhora. Robí to dobre našej sebaúcte, a to je pre civilizovaného človeka predsa najdôležitejšie. Ani cnosť ani múdrosť sa dnes do literatúry nehodia. Sú nepresvedčivé. Mohli by nabúrať všeobecne uznávaný mýtus, že v živote sa jedná v prvom rade o nič. A predsa si myslím, že dozrel čas aby sa hrdina vrátil. Jeho návrat by nám pomohol vzbúriť sa proti tichej a všemocnej totalite priemeru. ■

Čtěte v Bibli: Ezechiel 24,15-27

Foto archiv

Zápas o Trojici

1

Jednou z největších „bitev“ mladé církve byl bezpo„Tak bylo dosvědčeno, že v Ježíši Kristu chyby zápas o trojiční učení. Písmo mluví o božství se skutečně setkáváme se samotným Otce, Syna i Ducha, ale systematické vyučování o Boží Bohem a že v Duchu svatém je ve své trojjedinosti tu pochopitelně nenajdeme. Úkol dále procírkvi přítomen sám Bůh.“ (B. Lohse) Tuto mýšlet biblické poselství o Bohu a třech Božích osobách skutečnost z Boží milosti rozpoznávat a ve čekal na další generace. víře vyznávat a hájit musí církev stejně Především bylo třeba obhájit Boží jednotu proti naléhavě i dnes. představám, že křesťané věří ve víc bohů. Pokusy o řešení však často nebezpečně zpochybňovaly pravé božství či lidství Krista. Je ale pozoruhodné, že církev dovedla tato nebezpečí rozeznat a odmítnout. Koncept vztahu mezi Otcem a Synem, s nímž přišel alexandrijský presbyter Areios, hrozil církev doslova rozervat. A tak musela dospět k závaznějším závěrům. Areios chtěl především zdůraznit Boží vyvýšenost. Boží podstata mu je plně transcendentní a nemůže být nikým sdílena, je jen jeden Bůh, jedno věčné Bytí. V roce 318 obvinil svého biskupa Alexandra, že ztotožňuje Boha Otce s Ježíšem Kristem. Pokud je Syn Synem, pak podle Areia musela být doba, kdy ještě nebyl zplozen. Bůh tedy časově svému Synu předchází a zplodil ho, aby skrze něj stvořil svět. Syn tedy má svůj počátek, před ním neexistoval. Je bytostí stvořenou z ničeho, nikoliv věčný Bůh, a mluvit o bytostné jednotě mezi Otcem a Synem je hereze. Areiův Kristus ale nakonec není ani plně Bůh, ani plně člověk. Pokud ovšem není plně Bůh, pak Jeho dílo spasení nemůže být dostatečné. Není-li Bohem, pak ani nemůže být plným Božím zjevením a nemůže prostředkovat plné poznání Boha. Areiovi odpůrci naopak zdůrazňovali plné Ježíšovo božství. V roce 320 bylo Areiovo učení odsouzeno alexandrijskou synodou. Někteří biskupové je ovšem prohlásili za pravověrné a prosadili jeho návrat do Alexandrie. Když se štěpila celá východní část církve, zasáhl císař Konstantin a roku 325 svolal 1. všeobecný koncil do Niceje. Sám jednání koncilu i zahájil řečí, která vyznívala Areiovi příznivě. Nicméně v dlouhých jednáních jednoznačně převládlo stanovisko, že Areiovo učení je nebiblické, a bylo odsouzeno. Přijaté Nicejské vyznání klade jednoznačný důraz na plné božství Ježíše Krista – ten je jedné podstaty s Otcem. Spory ovšem pokračovaly dál a odehrávaly se nejen na rovině teologických debat, ale i tvrdého církevněpolitického boje. Uzavřel je až 2. ekumenický koncil v Konstantinopoli v roce 381. Potvrdil nicejské vyznání a podstatně je doplnil o formulace dosvědčující božství Ducha svatého, „Pána a Dárce života“. Tak bylo dosvědčeno, že v Ježíši Kristu se skutečně setkáváme se samotným Bohem a že v Duchu svatém je ve své církvi přítomen sám Bůh.“ (B. Lohse) Tuto skutečnost z Boží milosti rozpoznávat a ve víře vyznávat a hájit musí církev stejně naléhavě i dnes.

■ rObert hart

2

1 – Černá Hora, Budva. Zobrazení svaté Trojice na mozaice vstupního portálu kostela. 2 – Biskup Mikuláš fyzicky „napomíná“ Areia při řešení teologického sporu na nikajském koncilu.