2012. Ilustrace. a design Ondřej Košťák

2/2012

www.i-brana.cz

Êcùä ¾ õŸâwñêõè

¾ Ilustrace a design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 43

Inzerce

Studium

www.etspraha.cz – Zájemci o studium  Teologie  Pastorace  Sociální práce Den otevřených dveří: 9. února Přihlášky ke studiu do 31. května, přijímací řízení 8. června.

Kurzy pro veřejnost

Evangelikální teologický seminář Praha

www.etspraha.cz – Kurzy pro veřejnost  Řízení sborové práce, Petr Geldner, začíná 9. února  Systematická teologie 20. století, Ján Liguš, začíná 28. února  Katechetika, Radek Kalenský, 2. – 3. března  Stvoření a misie (teologie SZ), Rostislav Staněk, 23. – 24. března  Vnitřní uzdravení, Tony Kalma, 23. – 24. března  Neziskový sektor, Irena Pouchlá, 11. – 12. května  Odpuštění jako nástroj pastorace, Daniel Green, 15. – 16. června

Vzdělávání šité na míru

 studijní pobyt kazatelů ... několik dní nebo týdnů, konzultant  kurzy na zakázku ... pracovníci v sociálních službách, staršovstva, senioráty  studijní program Sborový pracovník ... kvalita, variabilita, příznivá cena  kurz pro rodiče a pracovníky s dětmi ... nově na podzim 2012

Ubytování a pronájem

Pronájem učeben a konferenční místnosti. Nocleh pro jednotlivce i skupiny během školního roku i o prázdninách. Aktuálně jedno volné lůžko do června na ubytovně studentů a dvě na ubytovně studentek. [email protected]  tel: 281 921 734

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, v nedávné době proběhla médii zpráva o soudním procesu s rodiči dětí z pražských Vinohrad, kteří svoje malé chlapce tajili před úřady, lékaři, a dokonce i před nejbližšími příbuznými. Nikdy s nimi nevycházeli ven z bytu a vůbec podivně žili sami pro sebe, uzavřeni ve svém myšlenkovém i společenském mikrosvětě. Nemám jiné informace, než které jste slyšeli nebo četli i Vy v běžných sdělovacích prostředcích, zaujala mne však jedna – a možná dost podstatná – okolnost. V posledním období tito manželé údajně inklinovali ke křesťanství. Myšlenky sdělované Biblí je oslovily natolik, že se rozhodli dát se pokřtít. Problém ale pro ně nastal v tom, že nenalezli církev, která by je byla ochotna přijmout ke křtu bez předchozí přípravy, bez rozhovoru o jejich víře a jejich životě. A něco takového ve své uzavřenosti nebyli ochotni akceptovat. Domnívali se, že do jejich názorů a jejich způsobu života by jim neměl nikdo mluvit. A tak se pokřtili sami doma navzájem, stejně tak jako porodili a vychovávali svoje děti, nebo jak údajně, dle zpráv z médií, každý týden sami slavili Večeři Páně. Únorové vydání Brány, které právě držíte v ruce, se zabývá otázkou, do jaké míry je naše víra a náš způsob života jen naší soukromou záležitostí a jak dalece může a má do těchto našich osobních a často i niterných oblastí právo mluvit a zasahovat společenství církve. Kdo tato kritéria stanovuje a na základě jakých měřítek? Platí pro všechny a za všech okolností stejně? To jsou otázky, na které nejsou snadné odpovědi. Chceme je však spolu s autory příspěvků i s Vámi poctivě hledat, aby se to, co jsme si v našem „probuzeneckém“ prostředí zvykli nazývat církevní kázní, nestalo pouze holí na hřbet těch, kteří vyčuhují z řady, ale prostředkem laskavé komunikace mezi sestrami a bratry, kteří společně hledají cestu. Váš Jiří Sedláček, vydavatel

04 06 10 20 22 30 36

Chození po vodě Rozhovor Cílem není věroučný kompromis Téma Kázeň v církvi Zápisník Srí Lanka – země slonů a usměvavých lidí Aktualita Církve neprohrávají s ateismem, ale... Ze sborů Na cestě Setkání Babička

příště

Radost a smutek Dana Krausová

tiráž Číslo 2/2012, ročník Bratrské rodiny 44, Českobratrské rodiny 69 • Vyšlo 1. 2. 2012 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

marek 6,45-52

Chození po vodě J

ežíš kráčí po moři. Nejvíce nás asi zaujme ta chůze po vodě. I naši nevěřící přátelé o fenoménu chůze po vodě občas něco vědí. Tato scéna bývá různě umělecky ztvárněna, nebo se vyskytne v nějakém vtipu. I my sami jsme nabyli vědomí, že bychom měli mít takovou víru a zvládat to podobně jako Ježíš. Bez lodě, bez mostu přejít po vodě. Místo toho prožíváme frustraci, že nám to nejde, že naše víra je tak špatná. Kdo z nás, když se ocitl osamocen u nějakého rybníka a pozoroval při západu slunce lesknoucí se tichou hladinu, nezatoužil vstoupit a  jít. Vypadalo to tak reálně. A tak jsme se nenápadně rozhlédli, aby nás nikdo neviděl, a zlehka vložili chodidlo na hladinu. Ve chvíli, kdy nám voda natekla do bot, se iluze rozplynula. Zůstali jsme smutní, že nejsme a  nikdy nebudeme jako Ježíš, a o této pošetilosti jsme se už nikomu nezmínili. Myslím, že Ježíš po nás nechce, abychom chodili po vodě, a už vůbec ne, aby to bylo nějaké měřítko víry. I apoštolové po Letnicích ke svým cestám používali lodě a neběhali po vodě a o jejich víře pochybovat nemusíme. Pokud se trápíte, že neumíte chodit po vodě, mám pro vás dobrou zprávu: „Nepochopili jste.“ To je napsáno v 52. verši o učednících. Nepochopili, jak to bylo s chleby v předcházejících událostech. Ani nyní nepochopili, co jim chtěl Ježíš zjevit. Jejich mysl nebyla vnímavá. Ani naše mysl nemusí být vždy vnímavá pro Ježíšovo zjevení, znamení, pro jeho blízkost. Vraťme se hezky na začátek. Pán Ježíš po náročném dnu plném vyučování a dokonce sycení zástu únor 2012

pů musí do ústraní. Snad i proto, aby jednoduše „vypnul“. Poslal učedníky na lodi napřed a sám šel na horu, aby se modlil (v. 45–46). Jako by se zápas o dosažení Božích cílů musel odehrávat někde úplně mimo dosah davů. Zápas o otevření našich očí, o uzdravení srdcí probíhá nahoře v rozhovoru s Otcem. Zástupy i učedníci se ocitají sami, bez Ježíše. Nevědí, kde je, co dělá. My ovšem víme, že Ježíš byl se svým nebeským Otcem. Tady čerpal sílu ke svému poslání. To jen my se domníváme, že vše zvládneme sami, bez modlitby, bez času v úzkém obecenství s Bohem. Nakonec Pán Ježíš po mnoha hodinách modliteb vstupuje na hladinu. Ve SZ v  knize Job (9,8) čteme, že Hospodin: „...kráčí po hřebenech mořských vln.“ Kdyby byla mysl učedníků vnímavá, zřejmě by v Ježíši rozpoznali, kdo k nim opravdu přichází. Uviděli by svrchovaného vládce nad nebem i zemí, nad živly i člověkem. Jenže my učedníci jsme zaujati vlastní opuštěností, sami na moři, zmoženi veslováním proti větru (v. 47–48). Vím, co to je pádlovat proti větru. Je to strašné. Byl jsem kdysi na vodáckém táboře na Lipně. Tam se jezdilo na těžkých pramicích s početnou posádkou. Občas měl někdo možnost projet se i na lehkém jednomístném kajaku. Jednou jsem toto privilegium dostal i já. Cestou na druhý břeh to byla paráda, vítr hezky v zádech. Ale nazpátek vítr zesílil, udělaly se vlny. Každou chvíli vítr zavál a strhnul mě zpět a pramice se mi stále vzdalovaly. Pramice i s celou posádkou (kromě kluků na „háčku“ uprostřed sedě-

la mrňata a holky, které jen máchaly pádlo) při troše snahy byla schopná jet i proti větru. Ale já jsem tehdy přes své svaly málem bídně zhynul ve vlnách. Církev Kristova bývá někdy zobrazována jako loď v rozbouřeném moři. Těžká, nemotorná loď. Někteří jen máchají pádlo, ale když jde do tuhého a všichni zaberou, tak se ledacos pohne. Pádlovat či veslovat proti větru je nápor na fyzické i psychické síly. Máte pocit, že se nic nepohnulo dopředu, že to nejde, že vás to naopak sfoukává nazpátek. Kolikrát si můžeme takhle v církvi připadat a Ježíš tam není. Zřejmě o nás vůbec neví. Naše verše ovšem ukazují, že Ježíš o učednících věděl. „Spatřil je zmožené veslováním…“ Snad celou tu dobu, co byl s Otcem, věděl, kde jsou a co prožívají. Hovořil o nich. Viděl je daleko na moři. Od Ježíše se tu dovídáme, jak na tom učedníci byli, ne od nich. Když se Bůh dívá, když Hospodin popatří na svůj lid, tak to znamená, že je s nimi. Ví o nich, jsou v jeho ruce, i když to člověk ani nevnímá. Učedníkům se zdálo, že jsou sami, ale Ježíš byl s nimi, i když tentokrát nespal na zádi (Mk 4, 35–41). Těžko říci, proč Ježíš nechal učedníky tak dlouho zápasit s větrem, proč až nad ránem se k nim vydal. Nicméně po dlouhém, úmorném veslování proti větru, byla pro ně Ježíšem vybojována chvíle zjevení. Kolem nich přecházel Ježíš. Kolikrát Hospodin takto procházel například kolem Mojžíše, Eliáše… (2 M 33; 1 Kr 19). Učedníci se vyděsili a mysleli, že je to přízrak (v. 49–51). Ve skutečnosti směli prožít chvíli, kdy kolem nich projde ten, „kdo kráčí po hřebenech vln“. Kolikrát i my býváme zmoženi, když se v zápase proti větru tohoto světa nehneme z místa. A pak najednou přijde Ježíšovo zvláštní navštívení. Nečekaně, neobvykle, je to jinak, než bychom čekali. A žel místo vnímavé mysli se při nás projeví zděšení. Ježíš na učedníky hned promluví a představuje se: „…já jsem to.“ To kdysi slyšel i Mojžíš z hořícího keře: „Já jsem.“ (2 M 3,6.14) A Ježíš učedníky překvapivě nekárá, ale povzbuzuje a utěšuje je. Tentýž Bůh, který říká: „Já jsem“, říká: „Vzchopte se, nebojte se.“ Už není třeba více říkat. Ježíš vstupuje na loď a s ním přichází utišení větru i pokoj.

Ing. Pavel Benák (51) Absolvent ČVUT, kazatel CB V Teplicích, nyní již na třetím sboru. Člen Rady Dorostové unie. S manželkou Markétou má dvě dospělé dcery a starého psa.

Umlkni! Promluvíš a mlčením Tě vzývá zrcadlo moře Hlubino ticha, zvoucí mne z vřavy do své náruče, nauč mé srdce zrcadlem ticha se skvít. Promluv a tichý v ticho ponoří se. Mře zásluh křik, kde Spravedlnost mluví. Na slavnost ticha, víro, věnce uvij!

Marie Rafajová ze sbírky Čekání

K životu církve, té loďce plující tímto světem, k té záchranné bárce patří i ty zdánlivě marné zápasy s větrem. Kdy se nic nehýbe kupředu, kdy to nás, zmožené učedníky, spíše strhává zpátky. A Ježíš je daleko u svého Otce, mluví s ním. A to je moc dobře. On nás vidí, Ježíšova modlitba se nás týká. Snad přijde opět chvíle, kdy uvidíme, jak jde kolem nás Ježíš po moři. Možná pochopíme, že to vše mělo nějaký smysl, a hlavně uvidíme, kdo On je. A s ním vstoupí pokoj a povzbuzení. Až příště budeme prožívat únavu z marného veslování proti větru, zkusme se modlit, aby Pán otevřel naše oči pro znamení kolem nás, aby naše mysl byla vnímavá pro jeho přítomnost. Mějme víru, které stačí vědět, že Ježíš je a ví o nás. To je, myslím, podobné jako vstoupit na mořskou hladinu. ■ únor 2012 

rozhovor S Pavlem Hoškem nejen o dialogu s židy a muslimy

Cílem není věroučný kompromis Sečteme-li křesťany a muslimy současného světa, vyjdou zhruba čtyři miliardy, tedy hodně přes polovinu obyvatel planety. I zapřisáhlý ateista bude souhlasit s tím, že budoucnost lidstva do značné míry závisí na tom, jak se budou vyvíjet vztahy těchto dvou náboženství. Mnoho let se věnuješ mezináboženskému dialogu. Co toto kouzelné slovní spojení vlastně znamená a co tě k plodné činnnosti v  této oblasti především motivuje? Myslím, že v dnešním světě je přemýšlení o mezináboženských vztazích nedílnou součástí toho, co znamená být křesťan. Stoupenci jiných náboženství jsou prostě tady a jsou jich miliardy. Obývají s námi tutéž planetu a jejich přítomnost je třeba vzít vážně. Nemůžeme se tvářit, jako by se nás to netýkalo. Pokud nad tím jen krčíme rameny, není to věrohodné. Myslím, že ani pro nás samotné. Náboženská víra vždycky byla a dosud je jedním z nejsilnějších motivačních faktorů – k tomu nejlepšímu, jako u Matky Terezy, i k tomu nejhoršímu, jako u  Bin Ládina. Budoucnost lidstva do značné míry závisí na tom, zda jednotlivá náboženství najdou cestu k pokojnému soužití, tedy zda budou konflikty a napětí současného světa věřící lidé spíš prohlubovat a hrotit, nebo zda naopak přispějí k jejich zmírňování. Jak říká jeden moudrý bohoslovec: Není světového míru bez míru mezi náboženstvími. Buď spolu povedeme dialog, nebo po sobě budeme střílet.

Představitelé dialogického přístupu napříč různými náboženskými tradicemi bývají často v podezření, že nepatřičně obrušují a zjemňují hrany, případně zcela vyprodávají rodinné stříbro své vlastní víry. Je na tom něco pravdy? Ano, někdy ano. Moje zkušenost je ale přesně opačná. Nejzajímavější dialog je podle mě ten, ve kterém každý účastník zřetelně a čitelně vychází z vlastní víry a tradice. Slyšel jsem o jedné legrační a poněkud trapné události, která to dobře ilustruje: Křesťanští teologové, kteří v rozhovoru s buddhisty hovořili o transcendentním základu bytí a nejvyšším principu reality, byli onehdy svými buddhistickými přáteli  únor 2012

požádáni, aby mluvili raději o Ježíši Kristu jako Božím Synu, protože právě to jim připadalo na křesťanství nejzajímavější a právě na to se nejvíc těšili. Cílem dialogu rozhodně není hledat věroučné kompromisy a zakládat globální všenáboženský guláš. Cíl dialogu je vlastně velmi věcný a praktický: spojit síly se všemi lidmi dobré vůle, abychom svým potomkům předali obyvatelnou planetu, jak říká jeden moudrý bratr. Já čtyři potomky mám, takže v mém případě se vůbec nejedná o teoretickou hru se slovy.

Jak je na tom „kultura dialogu“ v českém prostředí a v české Církvi bratrské? Já myslím, že docela dobře. Češi jsou zvídaví a rádi čtou a vůči stoupencům u nás neobvyklých náboženství jsou docela zdvořilí. Zároveň platí, že na rozdíl od USA, Francie, Velké Británie nebo Německa jsme vlastně pořád kulturně velmi jednolitá společnost, nemáme tu zatím početně významné komunity přistěhovalců. Ale to se každým rokem mění. Životní úroveň je u nás relativně vysoká, stáváme se víc a víc nikoli přestupní stanicí, ale cílovou zemí imigrace. Bylo by dobré, aby na to zejména čeští křesťané byli připraveni. A Církev bratrská? Většina členů i kazatelů se asi se stoupenci jiných náboženství setkává jen velmi výjimečně. Ale můj osobní dojem z pastorálních konferencí a většiny sborů je, že v CB převažuje

Doc. Pavel Hošek, Th.D. (38) Přednáší religionistiku na ETF UK a teologii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři. Se svou manželkou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou žije v Praze – Uhříněvsi.

Foto Bronislav Matulík

laskavá, přátelská atmosféra, že kazatelé CB se mají rádi a že se na vzájemná setkání těší, což vůbec není samozřejmé. Myslím, že urputnosti, zapšklosti a zamračené zbožnosti, se kterými někdy zápasí církve probuzenecké tradice, je v CB díky Bohu velmi málo. Když zavřu oči a představím si, jak přijíždím na konferenci CB, vidím několik rozesmátých kumpánů, jak mi jdou naproti a dělají si ze mě dobromyslnou legraci, což je pro mě jedna z nejlepších podob „kultury dialogu“.

Tvým dlouhodobým zájmem je konkrétně vztah mezi židovskou a křesťanskou vírou, resp. teologií. „Židovské“ čtení Bible a židovská zbožnost je jaksi „v módě“ u evangelických teologů a biblistů posledních desetiletí. Proč tomu tak je a proč tomu bylo v minulosti jinak? Křesťané se po většinu svých dějin nechovali k židům pěkně (velmi mírně řečeno) a v posledních desetiletích si to uvědomili, docela se zděsili a ve své většině z toho činili a činí upřímné pokání. Zároveň přitom objevili nesmírné poklady rabínské tradice výkladu Bible. Najednou se křesťanským biblistům otevřela pokladnice dvou tisíciletí rabínské moudrosti a není divu, že se mnozí z  nich cítí jako Ali-Baba poté, co vyslovil „Sezame, otevři se“ a vstoupil do skalní jeskyně plné zlata, stříbra a drahých kamenů. V minulosti byla obeznámenost křesťanských bohoslovců s rabínskými výklady spíše výjimkou, jedním pozoruhodným exemplářem této výjimky jsou autoři Kralického překladu Bible ze staré Jednoty bratrské. A skoro bych řekl, že to je „mezi řádky“ tohoto požehnaného překladu Bible znát.

Je tato akademická velkorysost odrazem běžného soužití? Jak se k sobě staví křesťané a  židé např. v dnešním Izraeli? Je to především v lidech, jako ostatně vždycky. Někteří stoupenci krajní náboženské pravice v Izraeli křesťany v lásce nemají a nijak se tím netají, na křesťanské straně ostatně také ještě úplně nevymizel starý známý středověký antisemitismus. Ale většina křesťanů a většina židů dnes hledá nové cesty k přátelskému soužití a spolupráci.

Můžeš nám přiblížit pohled na židovské náboženství z tvé osobní křesťanské perspektivy? Moje perspektiva je vlastně neobjektivní, je totiž právě tak osobní, jako křesťanská. Můj děda byl Žid a já jsem celý život strašně chtěl navštěvovat své židovské tety a strýčky a bratrance a sestřenice, které jsem ovšem nikdy neměl, protože děda a jeho

maminka byli jediní, kdo přežili holocaust. Od okamžiku, kdy jsem uvěřil, jsem byl zmítán trýznivou otázkou, co jsme to my, křesťané, nám židům udělali. Musel jsem se svému paranoidnímu židokřesťanství začít smát, abych se z toho náhodou nezbláznil. A trvalo to řadu let, než se moje rozkolísané tápání uklidnilo. Můj laskavý a moudrý zpovědník a pastor Pavel Mošner by o tom mohl vyprávět… Ale abych řekl taky něco závazného: můj pohled na Židy a židovství je tento: „Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus… Toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy… únor 2012 

ROZHOVOR Chci snad říci, že klopýtli tak, aby nadobro padli? Naprosto ne!... Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.“ Komu jsou tato slova povědomá, je na správné stopě. Blíže epištola Římanům devátá až jedenáctá kapitola.

A jak se ke stejné otázce staví představitelé židovského náboženství? Můžeš nám nastínit jejich hlavní postoje ke křesťanské víře? V posledních desetiletích se mnozí rabíni (a rabínky!) pokoušejí vstřícně odpovědět na změny v  křesťanských postojích a v křesťanské teologii, týkající se místa Izraele v dějinách vykoupení. Množí se prohlášení ze židovské strany na adresu křesťanů, v jejichž záhlaví stojí slova jako: jsme vděčni za změny v křesťanském pohledu na nás židy a myslíme si, že teď je řada na nás. Chceme znovu promyslet své svaté texty a najít v židovské tradici východiska k podobně vstřícnému pohledu na křesťanství. Zároveň je třeba dodat, že z hlediska některých jiných současných rabínů je na podobný optimismus zatím přece jen brzo.

V židovském pohledu na křesťanskou víru musí samozřejmě hrát podstatnou roli židovské čtení Nového zákona. Jak vypadá Nový zákon čtený očima židovských vykladačů? Židovští novozákoníci jako G. Vermes, S. Sandmel, D. Flusser, P. Lapide velmi obohatili biblistiku tím, že zdokumentovali a zdůraznili dříve opomíjený židovský kontext Ježíšova působení a rané židokřesťanské církve. Někteří z nich navrhují chápat Ježíše jako Bohem poslaného „Mesiáše nežidovských národů“ a  „Spasitele pohanů“, kterého Bůh poslal, aby zahrnul nežidovské lidstvo do svého plánu vykoupení a  naplnil tak zaslíbení dané Abrahamovi, že v jeho semeni dojdou požehnání veškeré dálavy země. Tito židovští učenci zároveň vyzývají křesťany ke společnému očekávání Mesiáše, naplněnému společnou prací pro Boží království. Martin Buber k tomu s úsměvem dodává: V čem spočívá rozdíl mezi židy a křesťany? Všichni očekáváme Mesiáše, jenomže podle vás již přišel a znovu odešel. Ne tak podle nás. Navrhuji vám tedy, abychom jej očekávali společně. A až se objeví, zeptáme se jej: „Už jste tu někdy byl?“ Doufám, dodává Buber, že v tom okamžiku budu dost blízko na to, abych mu mohl pošeptat do ucha: „Pro lásku Boží, neodpovídej.“

Mezi křesťany je docela obvyklý názor, že v judaismu jde hlavně o skutky zákona, zatímco křesťa únor 2012

né vědí o tom, že není v lidských silách zasloužit si spásu a spoléhají na Boží milost. Je to tak? Není to úplně přesné. Židovství není a nikdy nebylo náboženstvím skutků, stačí se zeptat kteréhokoli rabína. Židé si nikdy nemysleli, že si mohou zasloužit Boží přízeň a spásu hromaděním dobrých skutků. Denně se kajícně modlí za odpuštění hříchů a například bohoslužba na Den smíření je plná vyznání hříchů a proseb o nezaslouženou milost. Jedna z nejznámějších židovských modliteb zní: „Otče náš a Králi náš, vyslyš nás a smiluj se nad námi, protože nemáme, čím bychom se před tebou vykázali.“ Židé také dobře vědí o nebezpečí urputné zákonické zbožnosti. Snaží se žít podle přikázání ne proto, aby „za to“ byli spaseni. Chápou život v souladu s přikázáními jako výraz vděčnosti za to, že jsou z Boží milosti

V příštích dvou tisíciletích by bylo vhodné ve vztahu k židovským přátelům projevovat křesťanskou víru skutky a až dlouho potom i slovy. spaseni. Všichni rabíni, kterých jsem se na to ptal, mi odpověděli v tomto smyslu. A to samé se dočteme v odborné literatuře o judaismu. Je pravda, že židé někdy svým křesťanským přátelům připomínají, že nestačí hlásat abstraktní ideál lásky a milosti, a že velmi záleží na tom, jak konkrétně žijeme a co děláme. S tím ale nejspíš nejde než souhlasit.

Myslíš si, že křesťané by o své víře v Krista měli v rozhovoru se židy raději pomlčet? Křesťané, kteří se cítí zahanbeni dějinami křesťanského antisemitismu, mají opravdu někdy pocit, že by se svými židovskými přáteli vlastně o Ježíši Kristu vůbec neměli mluvit, že je to vlastně nezdvořilé. Chápu to a podobné rozpaky sdílím, ale zároveň souhlasím se svým židovským kamarádem, který říká, že křesťané přece dost dobře nemohou před svými židovskými přáteli tajit, že a proč věří v Ježíše Krista, nebo je žádat, aby si laskavě zacpali uši, když se křesťané modlí. Je to podobné jako očekávat od židů, že v přítomnosti křesťanů ze zdvořilosti přestanou dodržovat přikázání tóry. Křesťan nejspíš nemůže přestat svým životem, tedy slovy i skutky, dosvědčovat víru v Krista, protože dosvědčovat slovy i skutky víru v Krista je definice toho, co znamená být křesťan. Jen bych dodal, že v příštích dvou tisíciletích by asi bylo vhodné ve vztahu k židovským přátelům, na rozdíl

Žid, katolík, člen Církve bratrské a muslim na společném výletě za židovskými, křesťanskými a islámskými památkami v Cařihradu.

od těch uplynulých dvou tisíc let, projevovat křesťanskou víru především skutky a až dlouho potom i slovy. A ostatní bych nechal na nich. A na Pánu Bohu.

Zdá se, že v reformovaných a liberálních židovských kruzích je patrná velkorysá a přejná interpretace křesťanství. Je ze strany křesťanských teologů také taková velkorysost? Pokud vím, tak ano. Zdá se, že křesťané napříč ekumenickým spektrem po dvou tisíciletích objevili, co je o Izraeli a jeho místě v Božím plánu spásy celou dobu napsáno v Pavlově listu Římanům, tedy mimo jiné, že smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem dále platí, „vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná“. Trochu to připomíná situaci, kdy Martin Luther v šestnáctém století najednou objevil, co je v Novém zákoně celou dobu napsáno o milosti a o tom, že „spravedlivý z víry živ bude“.

Existuje podobně intenzivní rozhovor mezi křesťanstvím a jinou náboženskou tradicí, než je židovství? Vztah židovství a křesťanství je z mnoha důvodů jedinečný. Ale v současné době je přinejmenším stejně aktuální dialog s islámem. Ne proto, že by byla na obzoru nějaká teologická shoda nebo kompromis. Něco takového není pravděpodobné a podle mě ani žádoucí. Faktem ale zůstává, že sečteme-li křesťany a muslimy současného světa, vyjdou nám zhruba čtyři miliardy, tedy hodně přes polovinu obyvatel planety. I zapřisáhlý ateista bude souhlasit s tím, že budoucnost lidstva do značné míry závisí na tom, jak se budou vyvíjet vztahy těchto dvou náboženství. Většina muslimů navíc žije ve velmi chudých poměrech a mnozí z nich se stěhují nebo chtějí stěhovat do bohaté části světa, tedy do Evropy a Severní Ameriky. Vlastně tady vůbec nejde o to, aby se křesťa-

né a muslimové shodli v teologických otázkách, já sám si něco takového ani neumím představit. Jde o něco mnohem obyčejnějšího a praktičtějšího: zda se podaří najít platformu pokojného nekonfliktního sousedství v rámci globalizovaného světa.

Hrozí nám podle tebe tolik omílaný „střet civilizací“, anebo se světy v globálním Vesmíru spíše pokojně prolnou? Někteří křesťané mluví tak často a s takovým zápalem o střetu civilizací, až se zdá, že se ho nemůžou dočkat. Kdybych chtěl být jedovatý, řekl bych, že si dělám trochu starosti, aby se vyrovnali s případným zklamáním, kdyby ke střetu civilizací vůbec nemělo dojít. Já nevím, jak se věci globální politiky budou vyvíjet, jak říká vtipálek, zapomněl jsem si doma křišťálovou kouli. Vím jenom to, že si střet civilizací nepřeju. Nechci, aby k němu došlo. Modlím se, aby k němu nedošlo. Mám děti. Přál bych si, aby ve všech kulturních a náboženských tradicích současnosti zvítězily mírumilovné tendence a aby se všichni lidé dobré vůle spojili v úsilí nenechat vyhrát zlé a nezodpovědné fanatické blázny. A jestli se světy prolnou? Myslím, že ne, a nevím, proč by měly. Myslím a doufám, že my křesťané budeme vždycky slovy i skutky dosvědčovat, že to nejdůležitější mezi Nebem a zemí se stalo v Ježíši Kristu. Nevěřím na globální všenáboženské esperanto. A zároveň mám naději, že budoucnost není v rukou šílenců a demagogů, ale v Hospodinově laskavé náruči. A jako křesťan a milovník Jana Amose Komenského věřím, že je mojí svatou povinností spolu se všemi lidmi dobré vůle, ať už jsou to souvěrci, jinověrci nebo bezvěrci, vnášet do tohoto světa hodnoty Božího království, a tím připravovat jeho slavný Příchod na konci dějin.

■ matěj hájek

únor 2012 

TÉMA

bronislav matulík

Kde není kázeň, není církev Kristova, tvrdili otcové ve staré Jednotě bratrské. A kdo se nechtěl kázni podrobit, pohrdal potřebnou věcí ke spasení, učili. Církev bratrská se od svého počátku hlásí k odkazu bratří, přesto však dnes kázeň neuplatňuje tak radikálně jako v časech otců víry. Je to dobře, nebo špatně? A koná se vůbec kázeň v našich sborech?

10 únor 2012

Ilustrace Ondřej Košťák

K

ázeň v církvi? To je v dnešní době jedno velké nedorozumění za druhým. Možná pro většinu je synonymem kárných či trestných opatření po odhalení závažného hříchu. Rozhovor v kanceláři s  kazatelem či ve staršovstvu za účelem napomenutí, odnětí vykonávané služby ve sboru, odmítnutí přístupu k Večeři Páně, zbavení členských práv a v nejkrajnějším případě zákaz účasti na bohoslužbách. Pro jiné je ale kázeň v církvi něco jako historický artefakt z dob staré Jednoty bratrské. Dnes je ovšem jiná doba, na kázeň si tolik nepotrpíme a o kázeňských opatřeních se můžeme dočíst tak akorát ve starých zápisech ze staršovstev. Mnozí členové církve ani netuší, jestli se ve sboru kázeň koná a k čemu je vlastně dobrá. Jsou však i takoví, kteří na kázeň nezapomněli a  vehementně se jí dožadují, zvláště káznění druhých. Vidí v ní doslova spásu církve, ve které musí panovat pořádek a řád v mravech i věrouce. Přísně vykonávanou kázní se křesťané mají učit bát hřešit, jak praví Písmo! Jenomže i tito církevní lidičkové mívají převážně na mysli tresty a vyšší stupně kázně, které se mají vykonávat na těch, kteří selhali a svým pohoršujícím jednáním ohrozili čistotu církve. Dále tu máme kázeň, která je klackem v ruce svévolného pastora nebo staršovstva. S ovečkami, které vybočily z řady, lze pomocí kázeňského řádu docela snadno zatočit, aniž by se s dotyčnými vedl důkladný a laskavý pastorační rozhovor, aniž by se trpělivě hledala cesta k nápravě. Staršovstvo s kazatelem může jednat naprosto přesně podle řádu, nikdo jim nebude moci nic vytknout, ale za vším může zůstat pachuť vyřizování si osobních účtů nebo nezájmu.

A protože se církev sestává z rodin a rodinných klanů, ne každý je káznitelný, ne na každého je brán stejný metr. Na jedny se bere zvýšený ohled, zatímco druzí mohou pociťovat, že nemají zastání. U jedněch se odvolává na porozumění a milosrdenství více než u druhých. Hlas krve převažuje nad hlasem pravdy. Jenomže i se stejným metrem bývá potíž. Opravdu je možné stanovit přesný katalog hříchů a  k  němu přiřadit příslušné sankce? Skutečně je možné, aby se církev řídila dle tabulkových tarifů a podle nich „spravedlivě“ měřila každému padni komu padni? Je doopravdy rozvod jako rozvod? Má každé opouštění společných shromáždění totožnou příčinu? Tím jsme se dostali k závažnosti hříchů a jejich posuzování. Je hřích jako hřích, nebo diferencujeme vážná provinění od těch, která trpíme a snášíme? Jistěže jsou hříchy, které mají větší dopad na společenství církve a rodinu než jiné, ale kdo to určí a jak? Snáze se postaví na pranýř člověk, který se dopustil prokazatelného smilstva než jiný, který je pyšný a setrvává v neodpuštění. Prokažte mu to! A pak je tu ještě často neblahá praxe, kdy kázněni bývají pouze ti, kteří se ke svým hříchům doznávají. Z jejich případu je vytvořena sborová aféra, což vede jiné, aby raději ukrývali své hříchy a setrvali v pokrytecké svatosti. Podobných nedorozumění bychom zřejmě našli víc, to však neznamená, že kázeň v církvi je historický omyl. Promysleme společně, co dobrého kázeň v církvi (disciplína či ještě lépe výchova) pro nás může znamenat. Nejprve si ale připomeňme, co vlastně církev je.

únor 2012 11

TÉMA Co je církev Teolog Jan M. Lochman církev charakterizuje jako solidární bratrstvo křesťanů, které se zvlášť věnuje těm, kdo jsou chudí, kdo přišli zkrátka, jsou přehlíženi a diskriminováni. To je sice pěkné a často tomu tak v praxi skutečně je, ale církev je především společenstvím hříšníků, jak zdůrazňuje Dietrich Bonhoeffer. Dokonce neváhá varovat před „obecenstvím zbožných“, kde není pro hříšníky místo! Na to se ale snadno zapomíná, přestože kromě víry v Krista je další nejdůležitější podmínkou členství v církvi pokání, tedy vědomí vlastní hříšnosti. Proto můžeme říci, že církev zcela jistě není výběrovou společností morální elity národa. Pravý opak je pravdou, církev je společenstvím darebáků a lidí všelijak defektních, kteří ale hledali a našli pomoc u Krista. Vždyť sám Ježíš to potvrzuje, když říká, že

nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní (Lk 9,12n). Samozřejmě v církvi se najdou i tzv. slušní lidé, jenomže i ti (a právě ti!) velmi dobře vědí o svých tajných sklonech, a proto jsou pokorní. Jejich hříchy nedošly realizace jen díky kvalitní rodinné výchově a milosti Boží, rozhodně ne proto, že by zrovna oni byli tak morálně na výši. Církev je navíc corpus mixtum (tělo smíšené), jak praví klasičtí teologové, kteří se odvolávají na Krista a jeho podobenství o pleveli a pšenici (Mt 13,24-30). Což má své zcela konkrétní důsledky. Jednak nelze snadno plevel od pšenice oddělit a mnohdy ani rozlišit. Konečně i každý jednotlivý křesťan je svým způsobem corpus mixtum. Reálný život v církvi, a tedy i praktikování kázně, se proto děje v jakémsi napětí. Přesně to vyjádřil bis-

anketa

Kázeňská praxe na sborech CB V jakých případech provádíte ve sboru kázeň? Do jaké míry v této věci využíváte Řád CB? S jakými reakcemi se setkáváte a jaké přináší výsledky? Česká Skalice • Za sebe a sbor Česká Skalice, se nemohu vyjádřit k tomu co by kdyby. Nikdo v této chvíli v dlouhodobější kázni není. Někteří členové, i když jim není kázeň oficiálně uložena, se kázní sami, třeba neúčastí při Večeři Páně. S takovými však potom vedu rozhovor, abych zjistil, zda jsou jejich důvody skutečně takové, aby se vzdali společenství u stolu. Nejčastější způsob kázně, jde-li to tak říct, je osobní napomenutí. Je to tak dvakrát až třikrát do roka, když s někým takto hovořím, a jedná se spíš o rozhovor, ve kterém upozorním, že se mi něco nezdá. Častým důvodem bývá „nepotřeba“ účastnit se sborových setkání. Jednou jsem vedl rozhovor ohledně manželství, kde

12 únor 2012

si partneři moc nerozuměli a neřešili to příliš dobře. Zatím členové reagovali na osobní napomenutí mlčky a bez snahy obhájit se. Řád bychom jistě využili, ale ne automaticky a vždy s ohledem na konkrétní situaci. Zatím nenastala potřeba káznění vyššími stupni kázně. Snažím se vést sbor k tomu, aby vnímal i hřích druhých jako bolest společenství. Většinou jako lidé na hřích ukážeme, ale zapomeneme na to, že v těle Kristově je bolest hříchu bolestí celého těla, není to jen věc jednotlivce. Petr Asszonyi, kazatel sboru České Budějovice • Kázeň jednoznačně není jen věcí kazatele, ale celého staršov-

stva. V dlouhodobých členech Církve bratrské je zafixováno, že rozvod by měl být řešen kázní, a také sňatek s nevěřícím. Tudíž staršovstvo je jaksi nuceno na tyto případy kázeňsky reagovat. Řád je využíván prakticky jen v tom, jaký stupeň kázně bude udělen. Reakce jsou různé, někdo by káznil důrazněji, jiný shovívavěji (podle sympatií nebo příbuzenského poměru). Výsledky nejsou moc vidět. Pakli byl kázněn rozvádějící se pár, obyčejně se opět nevezmou, a když, tak je to v napětí s Dt 24,1-4. Pakli je někdo kázněn, že si vzal nevěřícího partnera, tak se nerozvádí – to by ani žádoucí nebylo. Měl by litovat a přitom nového partnera milovat – to jde dost těžko dohromady. Svetozár Savka, kazatel sboru Horní Krupá • Kázeň využíváme v případu neochoty opustit závažný hřích, na který byl dotyčný laskavě

Bronislav Matulík (50) deset let pracoval jako fotograf, studoval při Radě Církve bratrské, posléze na EA Vyšší odbornou školu biblickou v Hradci Králové, deset let byl kazatelem CB v Trutnově, nyní je jedenáctým rokem v Praze 5 na Smíchově. Je dvacet pět let ženatý a s manželkou Janou mají syna Daniele (24) a dceru Věru (22).

kup Jiří Paďour: „Církev je problematická, protože lidé v ní jsou problematičtí. Církev je svatá, protože Bůh v ní je svatý.“ Na jedné straně jsme pro Krista Ježíše rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu (1 Pt 2,9) a podle toho to má v církvi vypadat. Jenomže na straně druhé jsme „sebrankou“,

upozorněn (např. opuštění manželky a dětí). Při kázni především používáme Bibli. To je asi na delší povídání, ale je to jasný signál. Roman Neumann, kazatel sboru Klatovy • Za poslední roky se v našem sboru konala kázeň v případech hříchů: osobní až nenávistné spory, nesmířlivost a nepoddajnost. Dále nezřízený způsob života, hluboká neúcta k manželskému partnerovi, opuštění sboru, vztah s nevěřícím člověkem, pomluvy, cizoložství. Kázeň je přijímána ve sboru spíše pozitivně, o výsledcích kázně je ale těžké mluvit. Osobně mi přijde, že kázeň je spíš symptomem blízkého vyloučení anebo odpadnutí člověka od sborové rodiny. David Kašper, kazatel sboru Most • Kázeň provádíme v případech smilstva, pohoršlivého způsobu

která stále mnoho chybuje. Snadno se nás přichytí lecjaký hřích (Žd 12,1) a mnohdy na nás dolehne slabost těla tak, že děláme, co v hloubi duše nenávidíme, ale z různých důvodů si nedovedeme pomoci (Ř 7,1423). A žel i podle toho to v církvi vypadá. Takového napětí nebudeme nikdy ušetřeni, ale můžeme z něj vytěžit maximum. Tzn. usilovat o svatost, protože Bůh je svatý (1 Pt 1,15n), a konat kázeň. Ale zároveň mít velikou trpělivost se všemi selhávajícími a hřešícími (1 Te 5,11-14), protože přesně tuto solidaritu budeme sami dříve nebo později potřebovat. Neboť důsledně žít v sebekázni před Bohem, lidmi i před sebou samým nedokáže v posledu nikdo.

Osobní kázeň Ptá-li se kdo, zda se v církvi koná kázeň, nebo ne, měl by se takový člověk nejprve ptát, jak sám je

života, nedocházení do sboru. Kázeň popisujeme příslušným stupněm kázně dle ŘCB. Většinou ale k nápravě nedochází, spíše jde o popis neblahé skutečnosti končící ukončením členství (např. rozvod). Lidé chápou, že církev káznit musí, ale kázeň pro ně nebývá až tak silný „donucovací“ prostředek. Spíše dají na laskavé napomenutí. V jednom případě došlo k zajímavé reakci. Řešili jsme, jestli udělit třetí, nebo čtvrtý stupeň kázně dle Řádu CB. Kázněný reagoval, že třetí stupeň pro něho není až takovou motivací ke změně, čtvrtý ano. Nakonec k nápravě došlo i při třetím stupni. Milan Let, kazatel sboru Pardubice • Domnívám se, že otázka je položena poněkud nešťastně. Předpokládá totiž, že „kázeň“ (preferoval bych termín disciplína) je specifická aktivita, kterou konáme v určitých momentech, za určitých okolností, uplat-

ňujeme ji vůči určitým lidem. Jsem přesvědčen, že takovéto pochopení „kázně“ je sice hodně populární, ale zcela chybné. V souvislosti s tématem „kázeň“ totiž soustřeďuje naši pozornost na to, co je spíš důsledkem než samotnou podstatou „kázně“. Soustřeďuje naši pozornost na negativní podobu „kázně“, zatímco ta pozitivní stránka se tím z „kázně“ implicitně vylučuje. Jsem přesvědčen, že podstata toho, co my ne příliš šťastně označujeme jako „kázeň“, je pozitivní. Právě proto bych se přimlouval za užívání termínu disciplína. Tu podstatnou pozitivní stránku „kázně“ můžeme popsat takto: pokud patřím do Božího lidu, jsem pod trvalou disciplínou Božího slova a Božího Ducha, které za optimálních podmínek zprostředkovává Boží lid kolem mne. „Kázeň“ se tedy koná, když slyším Boží Slovo (usměrňuje mne), když přijímám projevy lásky bratrů

únor 2012 13

TÉMA ukázněný. Neboť kázeň v církvi není v prvé řadě donucovací opatření představených církve či sboru, ale vnitřní disciplína. Již zmíněný Dietrich Bonhoeffer napsal: „Vykročíš-li svobodu hledat, předně se nauč ukáznit smysly i duši, aby tě žádosti tvoje a tvoje údy nevedly samy hned tam a zase onam. Cudný buď duch tvůj i tělo, poddány zcela jen tobě, veskrze ochotné směřovat k cíli, jenž pro ně byl určen. Nedojde nikdo k tajemství svobody jinak než kázní.“ Osobní ukázněnost je šťastným ovocem výchovy rodinné i církevní, je to ale dlouhý proces. Jak taková vnitřní disciplína a její cíl vypadá, ukázal apoštol Pavel, když své křesťanství přirovnal ke drilu sportovců: „Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázd-

a sester (inspiruje mne rovněž k projevům lásky), když s druhými rozebírám svůj život (jejich postoje, jsou-li podněcovány Božím Duchem, představují korekturu pro moje postoje), anebo jen druhým naslouchám (jejich zkušenosti, jejich porozumění Bibli, jejich život přispívá k mému formování) atd. Kázeň spočívá v tom, že se učím žít s Bohem a s druhými lidmi a odnaučuji se žít bez Boha a nestarat se o druhé. Řečeno trochu jinak: už pouhá otázka „Jak se máš?“ kterou někomu položím, je „kázeňským konáním“, a to mnohem podstatnějším, než když s ním třeba pak rozebírám pozastavení jeho členství. To už jen rekapitulujeme a pojmenováváme stav věcí, do něhož se dotyčný dostal tím, že se rozhodl pro určitý způsob života, který je za hranicemi etiky a zbožnosti Království popsaných v Písmu. Myslím, že by bylo lepší, kdybychom nemluvili o tom, že „církev koná

14 únor 2012

na. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. (1 K 9,25-27) Křesťan je jako sportovec, který musí sám sebe přinutit ke zdrženlivosti a sebeovládání. Nikdo to za něj neudělá, ani církev ani Pán Bůh! Pavel týral (políčkoval) své tělo a zotročoval ho (ovšem ne doslova jako flagelanti), přičemž jeho sebeukázňování nebylo pro kázeň samotnou. Žil v  disciplíně, aby své křesťanství dotáhl do vítězného konce a aby nebyl

kázeň“, ale že církev usiluje o to, aby trvale žila v disciplíně, k níž ji vede Boží Duch a Boží Slovo. Samuel Jindra, kazatel sboru Plzeň • Kázeň provádíme tehdy, jestliže se myšlenka stala viditelným skutkem, např. krádež, lež, smilstvo atd. Za hříchy lidí, které tolik vidět nejsou, se modlíme a v případě potřeby, je-li vytvořen úzký vztah, tak o tom svobodně hovoříme. Jedná se například o hřích pýchy, sobectví atd. Cílená pastorace umožňuje, že se lidé přirozeně přiznávají ke svému hříchu a následná kázeň proto nepřipadá v úvahu. Řád může být dobrou pomůckou, ale nepamatuji se, že bychom jej kdy použili při kázni. Neznám člověka, kterému by se líbilo, když je kárán. Moje zkušenosti jsou takové, že když vás lidé znají a vědí, o co vám jde před Bohem, tak se jim

o něco lépe přijímá kázeň. Při kázni rozlišuji lidi v uvozovkách na vlky a ovečky (vlk je člověk, který záměrně škodí, a ovečka je obyčejný křesťan, který hřeší). S ovečkami se snažím jednat jemně. S vlky jednám v pravdě, ale přísně. Od toho se odvíjí i jejich reakce. Jedni přijímají s vděčností, ačkoliv se to mísí s naštvaností a bolestí, a druzí se domáhají jakéhosi práva, brojí a útočí s cílem poškodit charakter toho, který kázní. I to patří ke službě napomínání. Zdeněk Šplíchal, kazatel sboru Praha – Dejvice • Kázeň jsme prováděli dosud v těchto případech: nesmířlivost, sudičství, slídění, citové vydírání (u psychicky narušených osob). Vždy se snažíme řídit Řádem CB. Setkáváme se s reakcemi: nesouhlas u kázněných a také u některých neinformovaných lidí. Pozitivní ohlasy máme u členů, kteří mají duchovní rozeznání. Daniel Heczko, kazatel sboru

pokrytcem, který jiným káže vodu, sám ale pije víno. Jenomže právě ti, kteří dokáží sami sebe maximálně kázeňsky usměrnit, se často ocitají ve velkém pokušení soudit druhé, méně ukázněné bratry, kteří z různých důvodů nezvládají svůj život. Což byl patrně největší problém zbožných farizeů z doby Ježíše Krista (Lk 18,9-14). Takže paradoxně ti nejukázněnější, kteří drží na uzdě své tělo, smysly i vášně, nezvládají svou dokonalost! Ale abychom byli spravedliví, ti, kteří nežijí v ukázně-

Tábor • V poslední době zejména v případech manželské nevěry. Řád CB nám jistě jako vodítko slouží, snažíme se z něj nevybočovat. V těchto věcech je však pro nás vodítkem druhotným. Setkáváme se s reakcemi chápavými i odmítavými. K nápravě kázněných obvykle nedošlo. Petr Jareš, kazatel sboru Třinec – Lištná • Kázeň jsme prováděli v roce 2011 pouze v jednom případě. Jednalo se o předávání lidem „prorockého“ slova bez vědomí a souhlasu staršovstva. Otto Rusnok, kazatel sboru anna chrásková

KOMENTÁŘ

Drzý návrh Všechno podstatné už bylo řečeno, díky Bronislavovi a Jiřímu. Díky jim! Díky Bohu, že kázeň nesplývá v našem povědomí s trestáním. Že víme, že nemá jít o zadostiučinění, že její smysl přesahuje uplatnění paragrafů a nastolení pořádku ke spokojenosti autorit. Že cílem je vždy dobro druhého, totiž samo Dobro – podíl na Hospodinově slávě (Žd 12,10). Je nezbytné a dobré mít dobrou teologii kázně. Jsem vděčný, že se mnozí upřímně a naléhavě snaží kázeň uplatňovat moudře a citlivě, v duchu Kristově. Ale přesto, i nadále zní slovo kázeň divně, macešsky. Přesto je praxe mnohdy pokroucená, ba přímo absurdní. A pak jsou tu ti, kteří byli kázněni. Někdy kvůli hlouposti, kterou někdo zodpovědný považoval za podstatnou. Ale někdy i pro vážné selhání. Byli kázněni (oficiálně, či prostě postojem lidí kolem sebe). A mnohdy to odnesli. A taky nesnesli, nebo neunesli. A tak se stáhli do ústraní, odešli. Sešli z očí, a brzy proto též z mysli. Kde je jim konec? Začli znovu? Jinak, lépe? Kdo ví. A hlavně, koho to vážně zajímá? V církvi jsem jen 12 let a pracuju v ní jako kazatel, tedy ten, kdo by měl chápat ducha kázně a kdo by ji měl uplatňovat moudře a citlivě. Za těch 12 let jsem dobře poznal alespoň 20 lidí, kteří z církve později odešli kvůli nějakému morálnímu selhání. Nejčastěji šlo samozřejmě o rodinu. Vždycky jsem si říkal, proč tihle lidé vlastně odchází? Proč, když má někdo problémy, nenajde v církvi pomoc, ale naopak - uteče z ní pryč? Odkud ten strach, nebo odpor? Odpověď neznám. Jen vzpomínám, že když jsem sám prožíval velký zmatek, ani mně nebylo v naší církvi dobře. I já jsem se bál být upřímný, nelhat, nic nehrát. I já jsem měl dojem, že asi vážně tohle není místo pro mě. Ale bylo tu také něco jiného. Bylo mi dobře s některými lidmi. S těmi, pro které jsem byl nadále člověkem. Kteří se nebáli, že jsem se zbláznil, i když viděli vážnost situace. Kteří unesli to, že některé věci prostě nezvládám, že jsem selhal a že patrně dál selhávat budu. A neodkývali mi to, ale já jsem dál existoval a oni dál existovali pro mě. Oživuje to ve mně naléhavou starost o ty, kteří sešli z očí, protože už na ně byla církev moc. Snad si za to můžou sami, snad za to můžeme spíš my a naše pokroucená kázeň. Ale jisté je jedno. Že o tyto lidi jde úplně stejně jako o ostatní, kteří jsou navenek v pohodě. A že o ně jde možná mnohem víc (srov. Mt 18,13-14 – text, který bezprostředně předchází ústřednímu výroku o vzájemném napomínání!). Oni jsou přece v opravdové nouzi. Jim se otřáslo, ba rozpadlo často to nejcennější. Komu jinému bychom měli být nablízku? Komu jinému být při ruce? Komu jinému naslouchat, s kým jiným plakat, kde jinde je zapotřebí světla i soli? Jenže realita je jiná. Já s těmito lidmi nadále nežiji. Já na ně málo myslím, když se vzdálí. Já jim nejsem bratrem, ani světlem, ani solí. Mám jiné (rádoby „čistší“) ovečky. Mám jiné starosti. Jsem si vědom, že každá mince má dvě strany. S kázní v reálném životě to není jednoduché. Je to tak pestré, že nelze hledat úplné odpovědi. Ale vzpomínka na všelijak „odpadlé“ a „sešlé“ (mezi nimiž jsem opravdu „já na prvním místě“) mi nově ukazuje jednu starou známou věc. Je to doslova „celokanonické“ přesvědčení, že ti ušpinění, padlí, nevěřící, polámaní jsou zkrátka nejvzácnější (viz třeba Joz 2,1-11; a hlavně celou 15. kapitolu Lukáše. A víc netřeba, ačkoliv by bylo možno číst dál!). Vždyť si to povídáme pořád dokola, že Ježíšovými nejlepšími kamarády byli nemocní, zavržení, chudí, a taky bohatí celníci a arcihříšníci (Mk 2,18-20; Lk 5,33-39; Mt 21,31, aj.). Ano, to jsou přece ti, kdo jsou, nepochopitelně, pozváni do hostince U Beránka! (Lk 14,23n; Mt 22,10; aj.). A tak mám drzý návrh. Uplatňujme místo kázně vůči druhým (i sobě samým) raději naléhavé pozvání. Vůči komukoliv, blízkému i vzdálenému: Patříš mezi nás, je tady tvoje místo, a vždycky bude. I když máš šaty od bláta a ještě mnohokrát se ušpiníš. Vážně nejsi horší než já. Vážně jsi strašně vzácný člověk. Uč se tomu věřit, uč to i mě, i nás všechny, prosím. ■ matěj hájek

únor 2012 15

TÉMA nosti a povolují svým sklonům, nejednou falešně obviňují bratry, kteří je napomínají, ze sudičství a z přemíry tvrdosti. Proč? Jednak proto, že tím oslabují vlastní pocit viny, a také proto, že kázeň působí bolest.

Kázeň působí bolest Nikdo soudný a duševně zdravý druhé lidi nekázní rád, s chutí a sobě pro radost. Pravý opak je pravdou. O tom vědí především milující rodiče, kteří nemohou jinak než bolestně vychovávat své děti a u toho trpět. Věděl o tom i apoštol Pavel, který dlouhodobě a často marně vychovával korintský sbor, jenž mu způsoboval mnohá trápení: „Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami – ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám.“ (2 Kor 2,4) Pavel nebyl slaboch, nebál se napomenout, nebál se dotknout věcí, které byly ve sboru nemocné a  špatné, nebál se vstoupit do jednání i ohledně konkrétních lidí, kteří sboru škodili a přitom byli sborem trpěni. Ale nedělal to rád ani s potěšením, motivem byla bolestná láska. Po odeslání dopisu Pavel prožíval veliká muka. Kladl si otázky ohledně vhodnosti své epištoly a  hlavně nevěděl, jak korintští zareagují. Dokonce litoval toho, že psal ostře a že způsobil adresátům zármutek. To je velmi pozoruhodné. Je dobře, že máme v Bibli i taková místa, která ukazují na vnitřní život a těžké zápasy Božích služebníků. Pavel je nám zde vykreslen ne jako sebevědomý křesťan, který ví, že vždycky všechno dělá správně. Naopak, sám sebe odhaluje jako pochybujícího a nejistého. Přesto však nikdy ne pasivního,

16 únor 2012

ale zápasícího o prosazení Kristova evangelia do všech důsledků. Podívejme se, co všechno nakonec, kromě bolesti, Pavlův napomínající dopis, psaný v slzách, způsobil: „Vidím totiž, že vás ten dopis na čas zarmoutil, ale nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu. Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.“ (2 K 7,8-11) Pavlovým komentářem k nové a šťastné situaci korintských křesťanů jsme se dostali k samotnému jádru kázně resp. výchovy v církvi, totiž ke službě napomínáním a povzbuzováním.

Napomínání a povzbuzování Už jsme si poukázali na omyl definovat kázeň v církvi především jako kárné opatření po odhalení závažného hříchu. Kázeň v církvi má být zcela běžnou praxí, kterou bychom měli sloužit jeden druhému, aniž bychom si často byli vědomi, že vlastně kázeň praktikujeme. „Kázeň má být záležitostí starostlivých srdcí,“ jak napsal Watchman Nee. Zaujal mě výrok Waltera A. Henrichsena: „Snad jedna z největších dnešních slabostí křesťanů je, že jsme selhali v zodpovědnosti káznit jeden druhého. Šalomoun ve své moudrosti přišel na princip, když pověděl: ‚Lepší jsou zjevná kárání než skrývaná láska. Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky od nenávidícího.‘ (Př 27,5-6) Anebo: ‚Nedomlouvej posměvači, aby tě nezačal nenávidět. Domlouvej moudrému, a bude tě milovat.‘ (Př 9,8). Dost často se lidé nenapomínají proto, že se bojí naší reakce. Bojí se, že to vezmeme negativně, a oni nechtějí pokazit náš vztah anebo naše přátelství. A tak, když vidí v našem životě cosi chybného a chtěli by nám pomoci, přesto jsou potichu, protože nás podezřívají, že jsme spíše posměvači nežli moudří lidé.“ Za koho se považujeme? Za moudré a pokorné, kteří dovedou přijímat napomínání, anebo za lidi soběstředné, kteří každou kritickou připomínku na svou adresu berou jako osobní útok? Předpokládám, že za ty první. Za koho nás ale považuje naše okolí? To už je jiná a důležitější otázka. Použijme „Henrichsenův test“, který odhalí pravdu o nás samých. Stačí, když za

kázeňský řád v církvi bratrské Řád Církve bratrské, článek 14, Církevní kázeň (1) Přestože je církev dílo Boží, skládají se jednotlivé sbory z „omilostněných hříšných lidí“. Biblické vedení a správa sboru se tudíž neobejde bez napomínání těch, kdo jednají proti Božímu slovu a řádům, podléhají nebiblickému učení nebo je dokonce šíří. Proto i Písmo počítá s kázeňskými opatřeními (Mt 18,15-17; 1 K 11,31-32; Žd 12,7-9). Církevní kázeň má být projevem lásky, která nenechává hříšníka bloudit, ale chce mu pomoci vrátit se na správnou cestu (Ř 15,14; Jk 5,1920). Kázeň se musí provádět včas, s láskou a mírností, ale i s důsledností a rozhodností, aby se zabránilo šíření nákazy hříchu a zlého vlivu. (2) Církevní kázeň má tyto stupně: 1. Osobní napomenutí bratrem nebo sestrou, kteří vědí o špatném jednání. 2. Napomenutí kazatelem nebo pověřeným členem staršovstva v přítomnosti jednoho nebo dvou svědků, nejlépe dalších členů staršovstva. 3. Napomenutí před staršovstvem sboru s možným pozastavením účasti na sv. Večeři Páně a dočasným odvoláním pověření ke službě ve sboru. 4. Pozastavení členství se ztrátou členských práv. 5. Vyloučení ze sboru a tím i z církve. (3) Ve výjimečných případech může staršovstvo odmítnout přístup do společných shromáždění (1 K 5,11; Ř 16,17). (4) O uložení církevní kázně dle odst. 2, stupně 2) až 5) rozhoduje staršovstvo sboru. Stupeň kázně volí staršovstvo a podle závažnosti přestoupení může přikročit přímo ke kterémukoliv stupni. Rozhodnutí o udělení stupňů 3 – 5 se členovi oznamuje písemně a informuje se o něm členské shromáždění. (5) Proti uložení kázeňských stupňů 3 – 5 se člen může odvolat podle čl. 12, odst. 3 tohoto Řádu. (6) Kázeňské opatření se ruší tehdy, když bylo dosaženo nápravy, například uznáním viny a vyznáním hříchu v duchu pokání před staršovstvem nebo členským shromážděním. Při přechodu do jiného sboru CB či jiné církve je třeba na uložení kázně upozornit. (7) Členy sboru jsou i oddělení pracovníci – vikáři a kazatelé. Ti kázeňsky podléhají Radě CB, která svá rozhodnutí konzultuje se staršovstvem příslušného sboru. (8) Mezi kázeňské případy řadíme mezi jiným: způsob života odporující principům Písma svatého, Ústavě CB, Řádu CB rozvraty v manželství, rozvody pomluvy, nesmířlivost, hrubost, prosazování svých zájmů a další nebratrské jednání šíření nebiblických a scestných učení narušování budování sboru, odmítání podřízení se staršovstvu a církvi Případy duchovního vychladnutí a odcizení ve sboru řešíme nejprve pastoračně a teprve poté kázeňsky.

námi někdo přijde s kritikou a napomenutím. Jistě, obranný mechanismus nejprve říká, že je třeba se bránit, ale když se nám to rozleží, co uděláme? Jaký vztah zaujmeme k bližnímu, který poukázal na naše defekty a hříchy? Je to láska, vděčnost, anebo hněv, dotčenost, urážka a nepřátelství? „Henrichsenův test“ tím ale ještě nekončí. Co když si vůbec nemůžeme vzpomenout, kdy za námi někdo přišel s napomenutím? To jsme tak dokonalí, anebo se nás spíše naši bližní bojí?

V Novém zákoně je nejčastěji pro napomenutí použit řecký výraz „parakalein“, který znamená: zvát, volat o pomoc, prosit, vyzývat, domlouvat, napomínat, povzbuzovat a těšit. I na tom poznáváme, že kázeň v církvi se nemůže zúžit toliko na trestání. V církvi jako v rodině nesmí být synonymem kázně rákoska či hůl, ale „cvičení k dokonalosti“ (Ross Campbell). Proto i ve sboru kázeň neznamená na prvním místě vyloučení, pozastavení členství, odstavení od Večeře Páně atp., ale především ono běžné napomínání únor 2012 17

TÉMA a povzbuzování k dobrému, které se děje skrze zvěstování evangelia a vzájemnou pastoraci. Žel ale lidská (i křesťanská) srdce bývají často tvrdá a nepoddajná, nesnadno se podřizují oné běžné kázni, která se děje z kazatelny nebo při osobním přátelském rozhovoru. Takže nakonec církvi nezbývá než přistoupit i ke kázeňským opatřením.

Tři stupně kázně Ježíš vedl církev k trojímu postupu: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dáli si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. (Mt 18,15-17) V řeckém textu se objevuje pětkrát slovní spojení „jestliže však“ (ean de). Ke hříchu totiž mohlo dojít, ale nemuselo, napomenutý může uposlechnout, ale nemusí. Vedle svobody vystihuje výraz „jestliže však“ moc i bezmocnost církve. Uprostřed sboru nelze zabránit tomu, aby ke hříchu došlo. Na druhé straně má církev moc klíčů s hříchem se vypořádat. Velmi důležitá je identifikace: ten, kdo zhřešil, je můj bratr. Což je dvojnásob bolestivé, ale zároveň dvojnásob zavazující. Svého bratra nemohu jednoduše vyhodit na hodinu z kostela jako ze zaměstnání, anebo ho vyprovodit několika fackami přes práh modlitebny jako z hospody. Musím se k němu chovat bratrsky, přestože mně ubližuje. Bratrsky ale neznamená slabošsky! Otevřeně si věci vyříkat z očí do očí. Nikoli však na způsob kdo z koho, ale na způsob Kristův – totiž posloužit hříšníkovi k nápravě skrze pokárání a usvědčení z hříchu. Jestliže napomenutý poslechne, všichni se ocitají u kříže Kristova, hříšník byl získán zpět a celé nebe se raduje (Lk 15,10). Jestliže však bratr, který se provinil, neporozuměl napomenutí a neuposlechl, musí následovat druhý stupeň kázně. Je třeba vzít na pomoc dalšího bratra, který má dosvědčit závažnost hříchu, dosvědčit autoritu církve, ale především moc krve Kristovy! Vzít na pomoc, to přesně vystihuje smysl kázně: jde o pomoc, usvědčení není cílem! Jestliže však hřešící bratr i nadále neuposlechne, pak ani v takové chvíli to křesťan nesmí vzdát. Musí jít a povědět o hříchu církvi (starším sboru). Nejedná se o udavačství, ale o další pokus zachránit bratra. Jestliže však neuposlechne ani církev, v takovém případě dochází k dramatickému rozhodnutí, kdy 18 únor 2012

církev přestane zhřešivšího bratra považovat za bratra v Kristu a ten je vyloučen! Nekající se bratr přestává být sice bratrem, ale je jako pohan či celník (v době Ježíšově synonymum velkého hříšníka), tedy někdo, koho Bůh stále miluje a je předmětem jeho lásky. Nesmíme zapomenout, že ke Kristu přicházeli právě hříšníci a celníci, přestože se to „zbožným“ farizeům a zákoníkům nelíbilo. Církev sice musí konat kázeň, musí i bratra vyloučit, ale jen v naději, že každý hříšník má dveře ke Kristu, a tím i do církve, otevřené. Vyloučený bratr je nyní předmětem lásky jako kterýkoli jiný člověk, který potřebuje spasení.

Závěr Kázeň v církvi, jak jsme viděli, může být pochopena jednostranně, omezena jen na kárné opatření, může být praktikována necitlivě, a dokonce i  zneužita. Tomu všemu lze zabránit, pochopíme-li, že církevní kázeň není ničím jiným a menším než výchovou (ř. paideia) a jejím motivem je láska a pomoc. Výchova ale bývá pro kázněného obtížná, proto především jemu je adresována apoštolská rada: „Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.“ (Žd 12,5-8) Bůh vychovává, kázní a trestá především skrze konkrétní bratry a sestry, těm je proto adresována jiná apoštolská rada: „Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.“ (1 Ts 5,14) Trpělivost, onen dlouhý dech (ř. makrothymia), je nezbytná už proto, že je to především Pán Bůh, který je s námi dlouhoshovívající, ale také proto, že nesmíme pro naše selhávající bratry a sestry nikdy ztratit naději. A na konec varování Jana M. Lochmana pro všechny, kteří by rádi v církvi dosáhli už tady na zemi absolutní dokonalosti: „Pomysleme na stále znovu selhávající ambice dosáhnout křesťanské dokonalosti v tomto pozemském rozměru Božího království ze strany perfekcionistů, kteří přetěžují sebe i druhé. Všechny takové pokusy, započaté snad v pravé horlivosti pro Boží čest, se zvrhly dříve nebo později do sektářského, zničujícího fanatismu.“

■ Bronislav Matulík

KOMENTÁŘ

Kázeň v Jednotě bratrské Řekne-li se Jednota bratrská, mezi prvním, co se nám vybaví, bude pravděpodobně také „kázeň“ nebo „disciplína“. V čísle Brány věnovaném kázni v církvi se Jednota bratrská vskutku neobjevuje náhodou. Ještě několik staletí po zániku českých a moravských bratrských sborů zůstává mnohé z toho, co se o tomto společenství dovídáme z rozličných pramenů, inspirující, ačkoliv je třeba mít na paměti, že praxe, k níž dnes vzhlížíme s obdivem, byla podmíněna kontextem doby a mentalitou tehdejší společnosti. Jednota bratrská se zformovala po polovině 15. století z rozličných skupin věřících, které spojovala touha po opravdovém následování Ježíše Krista se všemi konsekvencemi v osobním životě. Toto přesvědčení, které bratří zformulovali již v roce 1464 v tzv. „Svolení na horách rychnovských“ a v hlavních obrysech zůstalo platné až do konce existence Jednoty v českých zemích, můžeme považovat i za východisko v přístupu ke kázni. Bratří a sestry se v úvodu společného prohlášení zavázali ke vzájemnému opatrování ve víře v Ježíše Krista a ve spravedlnosti, „kteráž z Boha jest“, což mají dokazovat dobrými skutky a ctnostným životem. K tomu jim má napomoci vzájemné „poddané poslušenství“, jehož nedílnou součástí byla ochota přijímat naučení, napomenutí i trestání. Kdo by se této smlouvy „s Pánem Bohem i s spolukřesťany věrnými“ vědomě nechtěl držet, toho bratří nemohou nadále „bezpečiti spasením“, v případě těžších prohřešků následuje vyloučení z účasti na svátostech, nebo dokonce vyobcování jedince ze sboru, „dokudž by nebylo zjevné opravení“. Závaznost etických norem se vztahovala jak na duchovní, tak na laické členy sborů, ačkoliv vlastní výkon kázně byl závislý na systému církevní správy. Udržování kázně mezi duchovenstvem vyplývalo z hierarchie úřadů, v níž stáli na čelném místě biskupové spravující kněžstvo ve svých diecézích. Kněží pak měli na starosti jáhny a učedníky. Případné výstupky, které nebylo možné vyřešit osobní domluvou, stejně tak jako závažnější činy, se pravidelně stávaly předmětem jednání bratrských synodů. Z jejich zasedání se dochovaly záznamy, a tak můžeme i po několika staletích nahlédnout do problémů, s nimiž se potýkalo bratrské kněžstvo. Například na synodu v Lipníku nad Bečvou v roce 1592 byl před úzkou radu povolán kněz Petr Buriánek, aby podal zprávu, jak se „po nejedněch svých výstupcích a i trestáních napravuje a zvláště v opilství“. Jmenovaný upřímně odpověděl, „že se mu tak vidí, že nemálo napravuje a o opilství nějakém zvláštním že neví; aby se však neměl nikdy podnapiti, že tomu neodpírá.“ Následně došlo k projednání údajných excesů, jichž se měl v nedávné době dopustit. Ty však Buriánek popřel. Biskupové poté usoudili, že „ne všelijak na jeho výmluvách přestati a jemu věřiti v tom i v jiném můžeme, protože nás již mnohokrát podvedl, avšak že na ten čas toho tak necháváme a na jeho svědomí to dáváme s osvědčením, že toho Pán Bůh vyhledávati bude, jestliže se nemá upřímně a jestli k hříchům i klamy přidává.“ Jak víme z pozdější zprávy, Buriánek se nakonec polepšil. Bratrský letopisec o něm v roce 1603 napsal: „Umřel téhož léta (…) B. Petr Burjánek, správce sboru velického, (…) muž v mladším věku ne bez rozličných nedostatků a vášní, však v věku starším spusobnějších obyčejů byl a dopracoval v dobrém až do smrti.“ Péče o jednotlivé sbory spočívala v rukou správců, bratrských kněží, kteří první měli jít příkladem. V pastorační péči jim vypomáhali tzv. „soudcové sboru“. Šlo o osvědčené a zkušené osoby, které měly být ostatním radou i pomocí nablízku jak při důležitých životních rozhodnutích (sňatek, volba živnosti), tak při událostech vyplývajících ze života městské obce (prodej domu, účast na soudním jednání). Soudcové zároveň dohlíželi na to, aby nedocházelo k „dobrých obyčejů a mravů opouštění“. Případné nedostatky hlásili knězi, do jehož kompetencí však neměli jinak zasahovat. Správce sboru pak zjednal nápravu. I zde můžeme uvést několik příkladů, z nichž je patrné, co se v bratrských sborech považovalo za nepřípustné. Správcové sboru v Mladé Boleslavi si mezi lety 1610–12 poznamenali řadu osob podrobených kázni. Byly mezi nimi též: „Anna, dcera Havla pekaře, pro vzpouru nevážnou a neposlušenství rodičů, zvláště proti maceše své, jíž nešlechetně zlořečila, trestati se nedala, nýbrž ji, macechu svou, i poprala a ranila. Kateřina Rybářka pro ohavné opilství i jiné pohoršitedlné způsoby, na ženské pohlaví nenáležité. Pavel Straka a Pavel postřihač pro pranici. Anna Celidoňova pro tanec a posedávání s jinými, majíc manžela. Anna, služebnice panny Hochauzarky, pro mnohé pohoršitedlné pokrytství i zjevnou prostopášnost: Do Prahy chodívajíc, tam se s mládenci a s žáky procházela, oni ji za Prahu vyprovázeli, mládence z města i jiné podezřelé osoby do domu pouštívala, s nimi pod krovy na noc dlouhý čas hodovávala a u sousedů časté noční schůzky mívala, frejů hanebných hleděla, takže v podezření u všech lidí byla, že se dobře nechová.“

■ Mgr. Jiří Just, Th.D., církevní historik, pracovník Filozofického ústavu AV ČR

únor 2012 19

ZÁPISNÍK

RNDr. Pavel Štifter biolog, starší sboru CB v Benátkách nad Jizerou, od roku 1996 místostarosta města, předseda správní rady občanského sdružení A Rocha a člen vedení Pražského Tyrranus Hallu.

Srí Lanka – země slonů a usměvavých lidí L

Foto archiv autora

etošní výjimečná dovolená nás zavedla na ostrov čaje, kari, nádherné přírody a ještě krásnějších lidí. Přiznám se, že jsem cíl naší cesty sobecky prosadil, mám totiž ve své sbírce perlooček (malých sladkovodních korýšů) mnoho vzorků právě ze Srí Lanky a vždy, když jsem je pod mikroskopem a ve formalínovém oparu prohlížel, tak jsem si přál být přímo Tam. Jako biologa mě zaujala úplně jiná příroda, bujná vegetace, rýžová pole, plantáže čajovníku, ananasů, li-či nebo kaučukovníků se stružkami bílého latexu. Úžasné byly nádherné květy a  rozmanité plody. Krotcí i divocí sloni, opice, krokodýli, mořské ryby na trzích, buvoli, motýli, spousta krásných ptáků, množství barevných vlh, které neúnavně kroužily celý den při lovu včel a hmyzu. Indický oceán byl velkolepý a s tak silným příbojem, že jsem šnorchl a brýle nepoužil. Svým klidem, stínem, vůní, zpěvem a obětovanými květy lotosu, sochami a malbami Buddhů všech velikostí nás zaujaly bílé buddhistické chrámy ve starém královském městě Kandy a ve městě Kalutara. Úplně jiné byly až moc zdobné hinduistické chrámy, plné barevných soch nejrůznějších božstev. Křesťanské kostely – většinou katolické – jsme 20 únor 2012

viděli také, byly upravené a otevřené pro návštěvníky. Z čistoty a výzdoby bylo patrné, že jsou užívány. Také v nich sedělo a modlilo se dost lidí. Nejkrásnější ale na Srí Lance byli její obyvatelé. Snědí, černovlasí, menšího vzrůstu, velmi aktivní, nabízející své zboží, služby, pomoc. Nejsou ale vlezlí a respektují, když nabízené zboží nebo pomoc odmítneme. Co mě ale nejvíce zaujalo, jsou jejich úsměvy. Mladí, staří, muži, ženy, chudí i bohatší, všichni se stále usmívají. Je mi jasné, že to může být jen „maska“, zvyk a že to nemusí být vždy upřímné. Ale na první pohled je to nádherné a osvěžující. V Evropě, i v jejím srdci, jsme nějak zapomněli na úsměv. Úsměv není smích, není to reakce na pobavení, na něco vtipného. Úsměv je nastavení duše. Takový dětský údiv a radostný úžas. Nedá se vymoci, nedá se nařídit. Dá se k němu ale pozvat a je nakažlivý. Radujme se více z krásných darů a z rozmanitosti a barevnosti stvoření. Z toho, že nejsme sami a  ztraceni v krásném, ale chladném vesmíru. Z toho, že se nemusíme bát toho, co bylo, je a co bude. Z toho, že můžeme prožívat pokoj s velkým „P“ i v neklidné době. Radujme se a usmívejme. ■

Seniorát Východní Čechy - jih

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Martin legát

Kazatel Martin Legát se narodil 30. 10. 1955 v Ostravě a v ostravském sboru CB prožil své dětství a mládí. Jeho duchovní vývoj formovaly výrazné osobnosti kazatelů Jana Urbana, Karla Touška a Jaroslava Orawského. Jako kazatel působil na sborech v Havířově, v České Skalici a nyní v Hradci Králové. Martin Legát vystudoval ETS a Pražskou psychoterapeutickou fakultu. Od roku 2007 působí jako senior seniorátu Východní Čechy – jih. Předtím po dobu čtyř let působil jako senior seniorátu Východní Čechy – sever. S manželkou Lydií mají dva syny – Filipa a Tomáše.

S

eniorát Východní Čechy – jih tvoří 6 sborů, pokrývajících poměrně rozsáhlou spádovou oblast od části Českomoravské vrchoviny až po oblast Orlických hor a Podkrkonoší. Jsou to sbory: Česká Třebová, Chrudim, Hradec Králové, Litomyšl, Pardubice a Vysoké Mýto. Některé sbory pojí vazby z minulosti, kdy byly součástí rozsáhlého diasporního sboru v Litomyšli. Život jednotlivých sborů je soustředěn především na vlastní sborové aktivity a nalézat prostor i motivaci pro budování mezisborových vztahů není jednoduchým procesem. V rámci seniorátů několikrát v roce probíhají setkání kazatelů, která poskytují přirozený prostor pro budování vztahů mezi kazateli včetně výměny zkušenosti a vzájemné pomoci při řešení některých složitých situací, kterým se život církve někdy nevyhne. Společenství kazatelů zahrnuje 11 kazatelů různých věkových generací včetně stále svěžího kazatele Jaroslava Kučery, u jehož věku by se v letošním roce měla objevit číslice 90. Považuji za velkou Boží milost, že přes značné věkové rozpětí i rozmanité pohledy na život církve můžeme na těchto setkáních prožívat duchovní jednotu a vzájemně se obohacovat. Život kazatele na sboru může být v určitých momentech životem samotáře, který potřebuje kvalitní vztahové zázemí i mimo rovinu sboru. Seniorátní společenství kazatelů tuto možnost poskytuje. Vážím si toho, že na většině setkání nechybí zástupce RCB, který umí kazatelům nejen naslouchat, ale také reagovat na jejich podněty ve vztahu k vedení CB. K seniorátním akcím patří i semináře, které pořádáme většinou ve spolupráci se severním Východočeským seniorátem. Tyto aktivity mají za cíl nejen povzbudit a budovat křesťany zapojené do služby v rámci sborů, ale také poskytnout příležitost k rozvíjení mezisborových vztahů. Cesta k budování kvalitních vztahů mezi sbory v rámci seniorátu nebude krátká, ale jsem rád, že jsme na ni vykročili a s pomoci Pastýře a Pána církve po ní můžeme jít dál. ■

2/2012

únor 2012 inform1

• Rada CB pokračovala v dlouhodo-

bém rozhovoru nad systémem vnitřního uspořádání a správy sborů. Jak bylo konstatováno na Společné konferenci v Bratislavě, náš organizační systém není už několik let plně funkční. V roce 1989 jsme v ČR měli 34 sborů, s jejich narůstajícím počtem postupně narůstala i potřeba účinných změn. Dnes při správě 76 sborů se současný centrální systém jeví jako neefektivní. Zakonzervování tohoto stavu nakonec brání dalšímu rozvoji církve, neboť ústředí musí auto-

Z jednání RCB v Praze, leden 2012 maticky zajistit časově náročné plnění rozkošatělé administrativní agendy a všech „neodkladných záležitostí“, což zpravidla bývá na úkor hledání duchovní orientace uprostřed mnoha současných výzev. Jakkoli se Rada CB snaží svou práci strukturovat, může v současném uspořádání církve působit nakonec jako pověstná „zátka v lahvi“. Malý příklad: V roce 2011 se Rada sešla 10x. Na každé zasedání připadá v průměru 45 bodů k projednání, zasedání trvá cca 24 hodin s přestávkou na nocleh, řada dalších věcí se do programu z časových důvodů nedostane. Pro vlastní zasedání se připravují tištěné podklady, obvykle to je 75 až 100 stran písemných materiálů A4 na každou Radu, které jsou následně projednávány. Je možné nechat se zavalit narůstající „povinnou“ agendou, ovšem bude to pouze na úkor zásadních věcí. Jen v roce 2011 proběhlo 23 vizitací. Každá vizitace trvá alespoň 3 dny, potom minimálně 2 dny na zpracování vizitační zprávy a potřebný čas na řádné projednání a hledání potřebných řešení… Současný způsob řízení i strukturu práce Rady danou Ústavou a Řádem je třeba v dohledné době transformovat. Situaci částečně komplikuje i zdlouhavý proces přijímání legislativních změn ve dvouletých cyklech. Na základě dalších podnětů sborů i kazatelů Rada pokračovala v hledání variant možného nového uspořádání církve a vztahem CB v České republice a na Slovensku.

• Sbor Církve bratrské v Bystrém

požádal Radu o zařazení br. Tomáše Cvejna z Rychnova nad Kněžnou do vikariátu. V rozhovoru s ním bylo vyjasněno, co vikariát obnáší (obsahem i rozsahem), inform2 únor 2012

Sbor v Klatovech K

dyž se řekne Klatovy… někomu se možná vybaví hrdé označení „brána Šumavy“. Město je nádherné, jezdí sem turisté z Německa i Holandska, v létě míváme hosty z jiných sborů, kteří poblíž tráví dovolenou. Ideální město, takřka lázeňského typu, pro mladé rodiny. Na druhou stranu zde není větší fungující průmysl. Slavné závody (Kozak, Šumavan, Škoda a velký masokombinát) v nedávné době skončily. Obchodníkům se nedaří. Není nic jednoduššího, než si pronajmout prázdný obchod přímo u historického náměstí. Zato přibyly herny a vietnamské komunitě se navzdory všemu daří stále lépe. Populace stárne, vysokoškoláci hledají uplatnění ve větších městech, za prací se jezdí do Německa. Takové jsou Klatovy – nádherné navenek, bolestivé uvnitř. Do tohoto města se sem v době jeho rozkvětu, dne 5. 8. 1893, přistěhoval ze Stupic spolu s početnou rodinou náš první kazatel Josef Hodek. Po většinu předchozího života se však živil jako zemědělec, později jako truhlář a drobný živnostník. Jeho podnikání se ovšem dostalo do červených čísel. Uvažoval, že se vrátí k sedlačení, ale příhodná koupě statku se ne a ne podařit. Začíná si zoufat, rozprodává majetek a připravuje rodinu na emigraci do USA. Tehdy však zasahuje A. Adlof spolu s americkými misionáři a chtějí ho finančně podpořit jako kolportéra (prodejce křesťanské literatury) v  oblasti, kde dosud žádný evangelický sbor není. Uvažovalo se mezi Husincem a Klatovy. J. Hodek nakonec nastupuje ve zralém věku s rodinou do Klatov, kde nemají jedinou spřízněnou duši.

Od počátku konal intenzivně misii, a to stylem, který v současnosti známe spíše u Svědků Jehovových. Ve městě zastavoval neznámé lidi. O víře mluvil naprosto bezprostředně, často se pokoušel prodat bibli. Také obcházel přilehlé obce, téměř žádnou dostupnou vesnici nevynechal. Nejprve nabízel dům od domu bibli, kterou ovšem nenosil při sobě, a byl-li zájem, přišel cíleně podruhé se zbožím. Jeho další návštěvy navazovaly na přečtené Boží slovo. Jeho činnost pochopitelně neušla pozornosti katolického kléru a úřadů.

Z písemných vzpomínek je patrné, že J. Hodek byl člověk nesmírně statečný. Celý život čelil úřední, policejní i církevní šikaně a několika falešným obviněním. Trestán byl pokutami a čelil i soudu. Jeho nejmocnější zbraní bylo, že se neustále odvolával ke stále vyšším instancím, které ho nakonec vždy zprostily obžaloby. Vlastní sbor byl založen ještě za J. Hodka v roce 1904. Tehdy měl asi 40 členů. Ani 30 let od založení sboru nemá společenství vlastní střechu nad hlavou. Když se situace stává neúnosnou, je postavena v r. 1935 ve spolupráci se spolkem Betánie menší modlitebna a přilehlý činžovní dům. Tehdy šlo o časté a na první pohled praktické řešení. Výnosy z nájemních bytů měly pomáhat splácet půjčku na stavbu a zpočátku to tak zřejmě i fungovalo. Dnes se ukazuje, že tento koncept je naprosto nevhodný. Řadový dům v ulici sotva napoví, že uvnitř bloku se skrývá modlitebna. Navíc ve dvoře původně vznikla pouze čistá modlitebna, bez kluboven, kuchyně a jiného obvyklého sborového zázemí. Společenství bylo ve 30. letech velmi chudé a více si nemohlo dovolit. Teprve v 80. letech se modlitebna propojila s předním traktem, a tím se nedostatky částečně vyřešily. Z popsané historie se dá usoudit, že náš sbor patří mezi tzv. tradiční sbory, s hrdostí dokonce uvádím, že patříme do první desítky nejstarších sborů CB vůbec. Jak si život na takovém sboru představit? Atmosféru ve společenství výrazně ovlivňuje řada pamětníků, kteří rádi a často vzpomínají na staré dobré časy. Jmenovitě na společné brigády, sborové zájezdy, výlety, hojně navštěvované Silvestry a jiné sborové akce. Historická paměť je na jednu stranu požehnáním, je to znak stability, kontinuity, ale pouhý „návrat do minulosti“ je nereálným směrem duchovní práce. Mladým lidem a konvertitům tyto vzpomínky nic neříkají a nerozumí jim, podobně jako nerozumí kancionálovým písním a jiným tradičním zvykům – např. oslovovat výrazně starší lidi slovy strýčku a tetičko. Také sborová stavba působí unaveně a vykazuje typické znaky 80. let. Když jsem spatřil modlitebnu poprvé, tak se ve mně rozběhly vzpomínky na dětství ve sborovém domě, na chvíle, kdy maminka vytírala modlitebnu a já mezitím „trápil“ sborové harmonium. Pro mě osobně je takové prostředí milé, a přece se mi vzdaluje, podobně jako vzpomínka na legendární kolo Favorit, které v době mého dětství měl spolu se mnou každý pořádný kluk, ale mladí ho už neznají. V čem se ale lišíme od stereotypu tradičního sboru, je velká vstřícnost k charizmatické zbožnosti. Hostující kazatelé z charizmatických společenství jsou vděčně přijímáni. Oblíbená jsou i charizmaticky orientovaná celošumavská setkání křesťanů. V našem sboru je skrytá touha po živějších „chválách“, preferován je model domácí církve během týdne, tzv. skupinky. Rysem tradičního a tedy i našeho sboru je také složitá spleť příbuzenských vztahů. Avšak nejméně polovinu tvoří lidé, kteří se do církve nenarodili. Náš sbor je výrazně diasporní. V samotných Klatovech žije kromě kazatelské rodiny pouze 10 plnoletých členů sboru. Zbytek členské základny je rozptýlen v přilehlých vesnicích a městečkách. Přesto se lidé během neděle vytrvale sjíždí na bohoslužbu a náš sál bývá poměrně plný. Neumím tento jev vysvětlit, ale trvá to tak od doby založení. První generaci také tvořili převážně přespolní

bratr následně ujistil členy Rady o svém směřování ke kazatelské službě i případné ordinaci. Tomáš Cvejn již získal osobní zkušenosti ze služby slovem v Rychnově, v Bystrém, někdy i v ekuméně, předpokládá se rovněž brzké dokončení studia na teologickém semináři. Rada rozhodla o zařazení bratra Tomáše Cvejna do vikariátu (při zaměstnání) s nástupem od 1. září 2012. Bratr předseda zajistí jeho uvedení do služby vikáře v přibližně stejném termínu. Kromě br. Cvejna počítáme s nástupem do vikářské služby i u br. P. Šedého (duben, Praha) a J. Pokorného (léto, Český Těšín).

• Na základě doporučení Studijního

odboru (po absolvování vikariátních cvičení a odevzdání ordinační práce) proběhl rozhovor s vikářem Dalimilem Staňkem, o jehož ordinaci za kazatele Církve bratrské požádal olomoucký sbor. Dalimil vyjádřil, že vikariátní cvičení se hodně překrývala s tím, co krátce předtím absolvoval i na ETS. Absolvoval vikariát na sboru bez kazatele pod dohledem seniora i administrátora, prošel příležitostí vyzkoušet si práci kazatele ve všech jejích rozměrech. Rada doporučuje bratra Dalimila Staňka k ordinaci, záležitost bude projednána na Výroční konferenci.

• Rada se znovu zabývala personál-

ním zabezpečením Sboru CB v Opavě a zároveň vyjadřuje velkou vděčnost br. Karlu Bubovi, který v poslední době zabezpečoval chod místního sboru jako administrátor.

Z jednání RCB v Praze, leden 2012 • Rada se v minulém roce opakovaně

zabývala průběhem vizitací. V současné době dokončujeme „pracovní materiál“, který by umožňoval větší prostor pro poskytnutí zpětné vazby na vykonanou vizitaci. Rada CB stojí o možnost komunikace se sbory, a proto se snaží upřesnit postup, jak se k závěrům vizitace následně vyjádřit, příp. poskytnout zpětnou vazbu na práci vizitátorů. V pracovním materiálu, který aktuálně dokončujeme, je mj. uvedeno: „V případě odlišných náhledů na práci kazatele, staršovstva či fungování sboru je zapotřebí přijmout skutečnost, že vizitační zpráva je pohledem zvenčí, který nemusí únor 2012 inform3

vždy přesně korespondovat s názory na úrovni místního společenství. Pokud jsou v závěrech přijatých Radou formulovány vážné personální, duchovní nebo jiné podněty, musí nejpozději do lhůty jednoho roku navštívit staršovstvo člen předsednictva (v případě ekonomických záležitostí pak návštěvu sboru iniciuje tajemník). V mimořádných případech se může realizovat v následném období 1 roku výjezdní zasedání Rady do vizitovaného sboru včetně setkání se staršovstvem, což je možná forma přímé zpětné vazby mezi ústředím a vizitovanými sbory.“

a misijní práci se vždy dařilo více mimo Klatovy. Proto jsou dnes Klatovy s trochou nadsázky řečeno „vesnický sbor“ a lidé zde svým založením takoví skutečně jsou, jak byste vzhledem k popsanému očekávali – bezprostřední, srdeční, zvyklí si vzájemně pomáhat, navštěvovat se.

• Rada jako hosta lednové pastorálky

zve biskupa anglikánské církve z Jižního Súdánu, který ve stejném termínu bude pobývat v České republice na pozvání br. kaz. Jaroslava Šmahela.

• Rada pověřuje br. předsedu, aby

inicioval setkání za účelem vymezení odpovědností mezi Studijním odborem, Radou a Evangelikálním teologickým seminářem. Jednání se budou účastnit D. Fajfr, D. Novák (za RCB), J. Valeš, V. Ber (za ETS), P. Černý, D. Beňa (za SO). Jednotliví účastníci obdrží pracovní materiály, které se zabývají možnostmi průběžného vzdělávání kazatelů.

• Br. Karel Fojtík představil návrh hos-

podaření Waderovy nadace, který bude předložen bratru Waderovi a který počítá po určité době (3–4 roky) s částečným vracením půjčených finančních prostředků do Německa. Výsledky dalších jednání s br. Waderem nelze nijak předjímat.

• Br. předseda Daniel Fajfr informoval

o svých návštěvách některých kazatelů v Jihomoravském seniorátu.

• Po změně zákoníku práce byl tajem-

ník Rady vyslán na školení s cílem seznámit se se změnami v pracovním právu z pohledu všech legislativních změn v roce 2012.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB

V čem je naše budoucnost? Bezpochyby ve schopnosti zaujmout a získat mladou generaci a mladé rodiny. Ještě tak před třemi lety zde pracoval klub Dětské misie, který na plný úvazek vedla s. Eva Linzmajerová, dnes Havlíčková. A v minulém školním roce zde fungoval fotbalový klub Ambassadors. Schází se u nás také klasický klub dorostu. Každý rok pořádáme dva turnusy letních táborů a řadu víkendových setkání pod hlavičkou YMCA. Díky Bohu zde v průběhu dvou let proběhla série křtu devíti dětí. Za řadu let jsme oslovili generaci dětí, která prošla mnoha tábory a jeví zájem o víru. Žel jde o děti převážně mimoklatovské. Proto chceme zkoušet uspořádat jednou za čas velkou bohatě připravenou ekumenickou mládež s možností přenocovat. Je pro budoucnost velmi důležité, aby osamělí mladí lidé měli křesťanské přátele a partnery a hlavně křesťanské rádce a pomocníky. Velikou nadějí je pro nás stanice v Sušici. Jednu dobu dokonce bývala samostatným sborem. V 90. letech na stanici, kterou tvořila již jenom hrstka seniorů, proběhlo velké duchovní probuzení, díky kterému máme nyní v Sušici řadu mladých rodin. Z praktických důvodů jsme také v r. 2005 zakoupili rozlehlou prvorepublikovou vilu s pěknou zahradou. Společné prostory jsou již zrekonstruovány, na prvním podlaží začínáme letos pracovat. Velice jsme vděční za našeho druhého kazatele sboru Jana Spěváčka, původně z Křesťanského společenství. Po dohodě s Radou nyní slouží v neplacené pozici vedoucího stanice. Br. Jan se živí jako drobný živnostník, specialista na ochranu dřevin. Na tom všem chci ukázat, že udržet stoleté společenství v dobré kondici, plné života z Boží milosti, inspirované a ovládané nejen tradicemi ale i Duchem svatým, je těžký a specifi cký zápas. daVid kašper, spráVCe sbOru

inform únor 2012

STALO SE

Křesťané pronásledováni zejména v muslimských zemích

Křesťané jsou nejvíce pronásledováni v zemích, kde nabyl na síle islámský extremismus. Vyplývá to ze zprávy známé křesťanské organizace Open Doors, která 4. ledna zveřejnila svůj pravidelný Světový index pronásledování 2012. Na prvním místě smutného seznamu figuruje komunistická Severní Korea. Dalších 9 míst zaujímají islámské státy: Afghanistán, Saudská Arábie, Somálsko, Irán, Maledivy, Uzbekistán, Jemen, Irák a Pákistán. Na nejhorších 50 místech nesvobodných států se objevuje 38 zemí s muslimskou většinou, přičemž nejvíce se zhoršila situace křesťanů v Afghanistánu a Saudské Arábii. Podle odhadu Open Doors se podle všeho nebude zlepšovat situace v zemích tzv. „Arabského jara“. Například křesťanská menšina v Egyptě je nyní ohrožená více než za časů svrženého diktátora Husní Mubaraka. Zakladatel organizace, Holanďan Anne van der Bijl (Brother Andrew), napsal o své práci mj. poutavou knihu Boží pašerák.

Mladí Číňané mají zájem o křesťanství

Téměř čtyři procenta pekingských univerzitních studentů se prohlašuje za křesťany a více než 17 procent projevuje o křesťanství zájem. Vyplývá to z obsáhlého průzkumu mezi univerzitními studenty z 15 vysokých škol v čínském hlavním městě. Výsledek šetření publikoval v prosinci finsko-čínský odborný časopis „International Journal of Sino-Western Studies“. Zde se mimo jiné píše, že většina pekingských vysokoškoláků se často zamýšlí nad smyslem života, avšak více než polovina nenachází uspokojivou odpověď a méně než pětina se při svém hledání setkává s náboženskou vírou. Třetina z mladých hledajících se domnívá, že by uspokojivou odpověď na smysl života mohla nalézt v křesťanství. Na prvním místě z religiózních systémů, které studenty zajímají, stojí buddhismus, následován křesťanstvím, taoismem, konfucionismem a islámem. Podle IDEA a Radia Vatikán (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval -juml-

no comment Evangelium je radostná zvěst – zcela vážně… Známý německý bavič, herec a moderátor (např. show televize ZDF Wetten, dass… – Vsaďte se, že…) se v listopadu v rozhovoru pro magazín Der Spiegel jasně přihlásil ke své křesťanské víře, kterou podle svých slov od dětství nikdy neopustil. „Jsem přesvědčen, že věřící člověk a radostný člověk nejenže může být totéž, ale dokonce by tomu tak mělo být,“ uvedl jednašedesátiletý katolík. Evangelium totiž znamená radostná zvěst, „a to beru opravdu vážně,“ zdůraznil slavný bavič.

GLOSA

Rostislav Matulík V záplavě špatných zpráv o dluhové krizi Evropy lze přehlédnout prostou, byť nápadnou skutečnost. S výjimkou Řecka se na seznamu zemí ohrožených kolapsem objevují výlučně země katolické. Finanční

Katolické země v dluhové pasti „odpustky“ dnes urgentně potřebují Irsko, Portugalsko, Itálie, Španělsko, ale i Belgie nebo Malta. Je to jenom náhoda? Historická reminiscence? Důsledek duchovních kořenů zmíněných zemí, nebo jen faktu, že provádět daňové úniky je v Řecku či Itálii společenskou normou, zatímco v luterských skandinávských zemích se daňových podvodů dopouští jen dvě procenta obyvatelstva? Na tyto otázky není lehká odpověď. Teze slavného sociologa Maxe Webera o tom, že bez kalvinismu by nebylo kapitalismu, je dávno překonána. Weber se ostatně mýlil i jinak, například tvrdil, že čínský konfucianismus není slučitelný s tržní ekonomikou. A v Německu prosperují jak katolické, tak luterské spolkové země. Takže nevíme. Faktem ale zůstává, že je Evropa rozdělena na protestantský sever a latinský jih, přestože rozdíly kultur nejsou patrné ani tak v návštěvě kostelů, jako spíše v profánních skutečnostech – například v pití piva (sever) a vína (jih) či v opatrném (sever) a lehkomyslném (jih) chování za volantem. Severní Evropa jistě není lepší než jižní – naopak italská, řecká i španělská kultura jsou daleko příjemnější než pochmurný severský život. Přesto opatrně připusťme, že také dnešní, postkřesťanská Evropa sklízí ovoce reformačního učení, které ztotožnilo dluh s vinou, střídmost s povinností a rozdávání s imperativem. ■

únor 2012 21

AKTUALITA

Sčítání lidu 2011 a náboženství

Církve neprohrávají s ateismem, ale... Mediální prezentace prvních výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2011 obsahovala především dvě „horké“ informace: velký pokles počtu tradičních věřících a nečekaný nástup náboženství jediů na českou scénu. Následující článek ale příliš šokující není, neboť ve skutečnosti se žádné velké překvapení nekonalo.

D

vanáctá otázka osobního sčítacího listu byla nazvána „Náboženská víra“ a umožňovala tři odpovědi: (1) „věřící, hlásící se k církvi, náboženské společnosti“, (2) „věřící, nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ a (3) „bez náboženské víry“. Čtvrtou možností bylo nezaškrtnout žádnou předem připravenou odpověď (na formuláři bylo výslovně upozorněno, že „uvedení odpovědi není povinné“). V případě první z těchto čtyř možností byl respondent požádán o uvedení jedné církve či náboženské společnosti, k níž se hlásí. Počtem lidí, kteří se přihlásili k jednotlivým náboženským institucím, se zabývá druhá polovina článku. První část pojednává o zmíněných čtyřech hlavních kategoriích a porovnává je s počty, které přinesly „náboženské otázky“ dvou předchozích sčítání ve svobodných poměrech v letech 1991 a 2001.

Spiritualita, pragmatismus, lhostejnost Otázky se ovšem v oblasti náboženství v letech 1991, 2001 a 2011 poněkud lišily. První dvě výše zmíněné kategorie musíme proto při srovnávání sloučit do jedné a nazvat ji „věřící“. Věřících bylo roku 1991 více než čtyři a půl milionu, o deset let později tento počet poklesl na 72,7 % a v posledním desetiletí byl pokles téměř stejně rychlý, protože věřících ubylo o další milion a jejich počet je méně než poloviční ve srovnání s rokem 1991. Zajímavější vývoj než tento v podstatě stabilní pokles má kategorie „bez vyznání“: roku 1991 byl počet respondentů v této kate22 únor 2012

gorii podobný počtu v kategorii „věřící“, po deseti letech vyskočil na více než 6 milionů, v roce 2011 ale zaznamenal výrazný úbytek o 40 %. Jasným „vítězem“ posledního sčítání se tak stala kategorie „neuvedeno“, která za deset let vyrostla o 529 %. 1991

2001

2011

věřící

4 523 734

3 288 088

2 175 087

bez vyznání, bez náboženské víry

4 112 864

6 039 991

3 612 804

nezjištěno, neuvedeno

1 665 617

901 981

4 774 323

V kategorii „neuvedeno“, resp. „nezjištěno“ je samozřejmě asi více dětí než v jiných kategoriích a jistě v  ní musíme počítat i s těmi, kdo považují za nevhodné, nebo dokonce nebezpečné sdělovat odpověď na otázku na náboženství. Přesto myslím, že to, co tuto kategorii u nás dělá tak silnou, je hlavně nejistota značné části české společnosti ohledně náboženství. Tuto nejistotu způsobují (podle mého názoru a  zkušenosti) dvě rozšířená přesvědčení, která nebyla správná asi nikdy, ale která se v poslední době jeví jako zvláště zavádějící. Prvním z nich je nevyřčený předpoklad, že náboženství je především instituce (církev), kterou reprezentuje sakrální stavba (kostel) a pověřené

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th. D. 48 let, religionista, zabývající se především studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. Je odborným asistentem na Katedře psychosociálních věd a etiky HHTF UK, zakládajícím členem a mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Je šéfredaktorem religionistického čtvrtletníku Dingir a kazatelem Církve bratrské. S manželkou Danielou mají čtyři děti.

osoby (kněží). Náboženský člověk je pak ten, který „je členem církve“, „chodí do kostela“ a „poslouchá kněze“. Takový dojem nutně vede k otázce, zda to, co člověk prožívá jako individuální setkání s transcendencí v běžných situacích, má vlastně vůbec co společného s náboženstvím, když o nich církve nehovoří, nejsou omezena na kostel a kněží o nich nevědí (a asi by je ani neschválili). Taková setkání např. v přírodě, prostřednictvím umění, při mimořádných (třeba i adrenalinových nebo psychedelických) zážitcích, v hraničních životních situacích (při porodu, v konfrontaci se smrtí) apod. přitom zná vysoké procento lidí (průzkumy se liší, ale vždy se jedná o desítky procent). Druhý podobně zužující předpoklad říká, že náboženství je především ucelený názor (víra) ve formě nediskutovatelných pouček (dogmat). Pak nutně přichází otázka, zda praktické činnosti, při kterých se nevyžaduje víra nebo alespoň tato víra nemá podobu ortodoxie, jako je např. věštba, přijímání kosmické energie, chození po žhavém uhlí, meditace, jóga, makrobiotika, taiči nebo tisíce jiných, mohou být chápány jako náboženství. Je snadné si představit, že většina těch, kdo mají individuální zkušenost s „něčím“ transcendentním nebo kdo vyzkoušeli nějakou praktickou duchovní metodu, se zdráhá přihlásit se jak k náboženství slovem „věřící“ (zvláště když je s tímto přihlášením spojena nabídka církví a dalších institucí), tak k výroku „bez náboženské víry“, a odpověď na náboženskou otázku tedy raději vůbec neuvede. Těmto lidem by možná pomohl pojem „spiritualita“ jako označení

zcela individuálního, privátního a prakticky zaměřeného duchovního života, který není vázán nejen na instituce, ale ani na žádné konkrétní náboženství, a který tedy dovoluje integraci různých podnětů podle osobní volby. Pojem „spiritualita“ ovšem ve sčítacím formuláři uveden nebyl. Odhaduji, že právě kvůli této nejistotě se v kategorii „neuvedeno“ skrývá možná skoro celé hnutí Nového věku (New Age). V tomto hnutí je ostatně pojem „spiritualita“ velmi oblíbený. Zmatení ve vztahu k náboženství a víře prohlubuje v části tohoto hnutí navíc fakt, že jeho sdílený předpoklad existence všepronikající kosmické energie je někdy vykládán jako záležitost nikoli víry, ale vědy; doposud sice pouze té „alternativní“, ale v budoucnu (až opustí své materialistické zaujetí) snad i té „oficiální“. Aktivních stoupenců hnutí Nového věku je v české společnosti asi jeden milion. Připočítáme-li k nim alespoň občasné zájemce o spirituální „produkty“, dosahuje celkový počet stoupenců této alternativní spirituality snad až čtvrtiny obyvatelstva, tedy asi dvou a půl milionu lidí (Zdeněk Nešpor, Příliš slábi ve víře, Kalich 2010, str. 106). Kdyby můj odhad byl správný, zbývá v kategorii „neuvedeno“ ještě dost lidí, jimž by můj další odhad (anebo spíše čirá spekulace) přisoudil náboženskou lhostejnost. Mám za to, že tato lhostejnost má dva zvláštní odstíny. Jedním je celkem snadný přechod ke „spiritualitě“, chápané velmi individuálně a prakticky. Snadný přechod je umožněn pragmatickým přístupem, typickým ostatně pro všechny současné konzumní západní společnosti. „Lhostejní“ se spiritualitě nevyhýbají, jenom jim není jasné, k čemu by jim v každodenním životě mohla být dobrá. Pokud ovšem pocítí potřebu sebezlepšení a rozvoje, potřebu získat pomoc v řešení náročných životních situací anebo třeba jen potřebu experimentovat, přidají do svého životního „nákupního košíku“ také něco z oblasti náboženství – a to zvláště tehdy, nebude-li to příliš vypadat jako náboženství. Druhým, a teď už typicky českým odstínem lhostejnosti, která se může skrývat v kategorii „neuvedeno“, je odpor k náboženským institucím. Jak dnes už prokazuje několik studií (a např. také Nešpor ve výše připomenuté populárně odborné knize), tento odpor je charakteristický pro českou společnost především z historických důvodů (vyjádřením tohoto odporu bývají slova: „Já jsem ateista.“). Tento odstín přibližuje nábožensky lhostejné ke kategorii „bez náboženské víry“, která se – jak je napsáno výše – od posledního sčítání lidu výrazně propadla. Právě přesun z kategorie „bez náboženské víry“ do kategorie únor 2012 23

AKTUALITA „neuvedeno“ by můj odhad týkající se „náboženské lhostejnosti“ mohl nepřímo podpírat. Výsledky sčítání lidu v oblasti náboženství tedy podle mého názoru potvrzují již dříve v odborné i populární literatuře popsané dvě základní tendence: (1) od spočinutí v určité tradici a od příslušnosti k instituci, která tuto tradici uchovává, směrem k privátní, prakticky zaměřené duchovní tvořivosti, obohacující nejrůznější obory mimo „náboženskou oblast“ (např. léčitelství, psychoterapii, pedagogiku atp.), a (2) od chápání náboženství jako něčeho, co je pro člověka určující nebo alespoň závažné, k příležitostnému, nezávaznému (ano, i hravému) a účelovému využívání individuálně přizpůsobených prvků různých náboženských tradic.

Růst hlavně mimo instituce Vysvětlivky ke sčítacímu formuláři navrhovaly „věřícím, hlásícím se k církvi, náboženské společnosti“ 32 subjektů, které jsou registrovány Ministerstvem kultury. Sami respondenti vepsali dalších 13 konkrétních společenství a ještě další společenství (patrně už velmi zřídka uváděná) se skrývají v celkově 46. kolonce s názvem „Jiné“. Nejvíce věřících se jako obvykle přihlásilo k římskokatolické církvi. Tato církev ale spolu s dalšími dvěma „velkými“ českými církvemi – českobratrskou evangelickou a československou husitskou – své stoupence rychle ztrácí. V obou svobodných desetiletích to byla vždy zhruba polovina jejich počtu. Vzhledem k roku 1991 mají tedy tyto církve zhruba čtvrtinovou podporu. 1991

2001

2011

Církev římskokatolická

4 021 385

2 740 780

1 083 899

Českobratrská církev evangelická

203 996

117 212

51 936

Církev československá husitská

178 036

99 103

39 276

Tento dramatický pokles ovšem není v samotných církvích příliš patrný. Návštěvnost bohoslužeb je totiž v posledních dvaceti letech v podstatě vyrovnaná (Nešpor, tamtéž) a dosahuje asi jednoho milionu křesťanů. Velké církve tedy patrně opouštějí hlavně tzv. deklarativní věřící, tedy ti, kteří se k církvím hlásí především z rodinných, národních a společenských důvodů a s církvemi ve skutečnosti příliš nežijí. 24 únor 2012

Ubývání počtu těch, kdo se hlásí k velkým a historicky značně významným církvím, je jistě do určité míry způsobeno mizením předválečné generace, citlivější k rodinným i náboženským tradicím. Částečně ovšem také mohli tito věřící ztratit vazbu na svou církev, aniž by se přestali označovat za věřící. Počet lidí, kteří se přihlásili jako „věřící – nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“, se totiž stal po příslušnících římskokatolické církve druhou největší skupinou věřících a přesáhl počet sedmi set tisíc. Odvážím se spekulovat, že tato kategorie „věřící – nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ je do značné míry pokračováním „ostatních a nepřesně určených“ věřících z let 1991 a 2001. Roku 1991 bylo těchto „ostatních“ mezi věřícími přes 20  tisíc. Tento velmi nízký počet (jak se zdá z dnešního hlediska) byl patrně způsoben tím, že vedle státem registrovaných náboženských společenství tehdy ještě téměř žádná jiná neexistovala. O deset let později již byly neregistrovaných skupin desítky a také asi díky tomu vyskočil celkový počet „ostatních“ na více než 220 tisíc, což znamenalo výjimečný růst o 1 052 %. Pokud tito „ostatní věřící“ let 1991 a 2001 zhruba odpovídají „věřícím – nehlásícím se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ z roku 2011, pak rychlý růst mezi lety 1991 a 2001 pokračuje i v roce 2011. Počet věřících bez konkrétní institucionální příslušnosti totiž do roku 2011 narostl o téměř půl milionu. Počet věřících mimo instituce tak dosáhl téměř poloviny počtu věřících, kteří se k  instituci hlásí. Zdá se tedy, že výhrady vůči institucím, které zmiňovala první část tohoto článku, jsou velmi časté i mezi věřícími. 1991

2001

2011

věřící – celkem

4 523 707

3 288 088

2 175 087

věřící – hlásící se k církvi nebo nábož. společnosti

4 502 622

3 066 287

1 467 438

věřící – ostatní a nepřesně určené církve a nábož. společnosti

21 085

221 801

–

věřící – nehlásící se k žádné církvi ani nábož. společnosti

–

–

707 649

Tento růst počtu věřících mimo instituce má jistě vztah ke klesajícímu počtu věřících v církvích. Tím ale není řečeno, že „věřící – nehlásící se k žádné církvi ani náboženské společnosti“ jsou křesťané. Naopak – odhaduji, že mezi nimi jsou stovky tisíc stoupenců hnutí Nového věku, ačkoli větší část hnutí Nového věku bych hledal – jak o tom pojednává první část tohoto článku – mezi těmi, kdo svou náboženskou příslušnost neuvedli. Zároveň s tím se mi zdá nutné připomenout, že ani „věřící – hlásící se k církvi nebo náboženské společnosti“ nejsou vždy křesťany, ale jsou to i židé, muslimové, buddhisté, hinduisté, novopohané, ateisté a další, třeba jediové. Jejich celkový počet je ale menší než 100 tisíc. Posledně jmenovaní – jediové – se inspirují populárním filmovým seriálem Hvězdné války. Mezi 15 tisíci lidí, kteří se k nim hlásí, jsou zajisté ti, kdo přejímají učení i rituální praxi svých filmových hrdinů; řada hlasů pro jedije je ale jistě hlasy protestními a recesistickými. Kromě jediů nejsou mezi nekřesťanskými společenstvími žádná velká překvapení. V podstatě stagnuje počet židů (1 477), muslimů (3 385) i buddhistů (6 119), počet hinduistů je nyní dvojnásobný (2 412). Muslimové, hinduisté ani buddhisté ovšem neměli při sčítání roku 2001 žádnou instituci, která by je zastupovala, a tak je možné, že se jejich počty tehdy spíše rozplynuly mezi „ostatní“. Výrazný úspěch potvrdilo především společenství Buddhismus Diamantové cesty (přihlásily se k němu téměř tři a půl tisíce lidí). Překvapilo mě společenství Višva Nirmala Dharma – čekal jsem několik málo set, ale přihlásilo se k němu více než tisíc sahadža jóginů. Ohromně široké spektrum náboženských skupin, přítomných v české společnosti, dokládá kolonka „Jiné“ – věřících příslušníků různých nepočetných společenství do ní „spadlo“ více než 50 tisíc. V posledních odstavcích se ještě vrátíme ke křesťanským společenstvím a budeme se věnovat nejprve těm, k nimž se přihlásilo méně lidí, a nakonec těm, které podle údajů sčítání lidu rostou. Kromě velkých, již dříve zmíněných církví vykazují oproti roku 2001 pokles na zhruba polovinu všechny tři evangelické církve augspurského vyznání. Znepokojivě, až skoro k nebezpečí zániku klesl počet těch, kdo se hlásí k unitářům (pokles na 51%) a zvláště k Novoapoštolské církvi (na 21%). Jako vcelku mírný bych označil pokles u Pravoslavné církve a Bratrské jednoty baptistů (89%), vážnější u adventistů, Evangelické církve metodistické (nad 70%), Jednoty bratrské a mormonů (nad 60%).

Zvláštní situace nastala u svědků Jehovových. Interní (a podle všeho velmi spolehlivé) statistiky udávají, že svědků je u nás v posledních dvaceti letech přibližně stejný počet: asi 14–16 tisíc. Tomuto počtu odpovídá sčítání v roce 1991 a 2011. V roce 2001 ovšem počet podle sčítání lidu náhle vyskočil na 23 tisíc, zatímco podle vlastní statistiky bylo svědků v ČR přibližně stále stejně, konkrétně 15 558. Skok podle sčítání lidu byl v novinách hojně komentován v tom smyslu, že společenství svědků je u nás snad nejrychleji rostoucím náboženstvím. Já jsem si tento vysoký počet vysvětloval tím, že se snad ke svědkům přihlásily i tisíce těch, kteří byli ze společenství vyloučeni (a nefigurovali tedy ve statistikách), ale sami se stále cítili jako svědkové (což je ostatně velmi časté). Musím ovšem přiznat, že v případě posledního sčítání jsem s tímto výkladem v koncích: ke svědkům se přihlásilo jen o něco více než 13 tisíc lidí, což znovu zhruba odpovídá interní statistice. Podle sčítání lidu to ovšem znamená oproti roku 2001 pokles na 56%. Podobně si nedovedu vysvětlit ani skoky v jiném, z mého pohledu také poměrně stabilním společenství: počet těch, kteří se hlásili ke Křesťanským sborům mezi lety 1991 a 2001, nečekaně vyskočil na 230%, v dalším desetiletí stejně nečekaně poklesl na 50%. 1991

2001

2011

Svědkové Jehovovi

14 575

23 162

13 097

Křesťanské sbory

3 017

6 927

3 458

Rostoucích křesťanských církví je podstatně méně než těch, které vykázaly pokles počtu lidí, kteří se k nim hlásí. Mírný růst zaznamenala Apoštolská církev, Církev bratrská a Starokatolická církev (kolem 110%), výraznější Řeckokatolická církev (129%). Mimořádný úspěch si připsala mladá Církev Křesťanská společenství: počet těch, kteří se k ní hlásí, dosáhl oproti roku 2001 téměř 235%, tedy více než 9 tisíc. Tímto počtem se přiblížila Řeckokatolické církvi, Církvi bratrské nebo adventistům sedmého dne, ačkoliv podle běžného pozorování se v počtu aktivních stoupenců zdá být mezi těmito církvemi značný rozdíl. Nejsem si proto jist, zda se tento počet za dalších deset let nestane pouze dočasným – a pro mě těžko vysvětlitelným – výkyvem, podobným případu svědků Jehovových ■ Zdeněk Vojtíšek, a Křesťanských sborů. (Původní článek pro magazín ChristNet.cz, kráceno a upraveno pro časopis Brána) únor 2012 25

DO PÍSMA

žalm 1

Dva styly života P

rvní z knihy žalmů není třeba jistě představovat. Je to opravdu zvláštní perla mezi ostatními žalmy. Proto jej někteří považují i za jakýsi nadpis k celé žalmové sbírce. Nevymyká se jen tím, že stojí úplně vpředu. Od ostatních žalmů jej odlišují i další věci. Těchto několik vět není osobní žalmistovou zpovědí, není to chvalozpěv, není poutní písní, není voláním k Bohu. Mnohem více zde jde o představení dvou cest, dvou stylů lidského života. I Ježíš v kázání na hoře (Mt 7,13-14) mluví o dvou cestách, o cestě široké a úzké a vybízí posluchače, aby si pro svůj život vybrali úzkou cestu. První z žalmů, na rozdíl od Ježíše, nevybízí čtenáře přímo, kterou životní cestu by si měli zvolit. Pokládá je vedle sebe, srovnává, vlastní rozhodnutí pak ponechává na každém z nás. Dvě různé cesty jsou představeny v osobě blahoslaveného muže (v. 1–3) a svévolníků (v. 4–5). Tím je dáno i vnitřní rozdělení tohoto žalmu. V posledním verši pak zaznívá hodnocení z Hospodinovy strany. Žalmista soustředí nejprve pozornost na „blahoslaveného“ – šťastného muže. Vzpomínám si, jak jsme si jako studenti bohosloví dělali legraci z kralického znění tohoto žalmu. V Kralickém překladu totiž zní: „Blahoslavený muž, který nechodí, nestojí a nesedá…“ Z toho vyplývá, že tedy musí ležet, a proto mu je dobře. Je to jen žert, na druhou stranu i ukazuje na něco podstatného – ten muž je blahoslavený proto, že některé věci nedělá, některé věci jsou mu cizí. Šťastný je ten muž, který se neřídí radami svévolníků. To neznamená, že by jejich rady neslyšel, že by se mu svévolníci nesnažili radit. On ty rady slyší, ale neřídí se jimi. Šťastný je ten muž, který nestojí na cestě hříšných. Je třeba si uvědomit, že nikdo z lidí není bez hříchu. Je však rozdíl, zda v hříchu člověk setrvává, nebo ne, zda po cestě hříchu jde, anebo „jen“ zkřížila jeho cestu. Šťastný je ten, kdo nebydlí v obydlí těch, kteří se posmívají, chvástají, a to nejen před lidmi, ale především před Bohem. Takoví vždy byli a budou. Avšak už od dob stavby babylonské věže je patrné, že místo u jejich stolu není dobré místo k životu. Třikrát je zde řeče26 únor 2012

no něco podobného. Svévolník, hříšník a posměvač – trojí označení pro jednu skupinu lidí. Jsou to lidé, kteří žijí ve vzdoru vůči Bohu. Blahoslavený muž, který není ve vzdoru vůči Bohu. Nýbrž… To už se dostáváme k tomu pozitivnímu, co určuje blahoslaveného muže. Je to člověk, který má Hospodinovo slovo v oblibě, který je jím fascinován tak, že nad ním musí přemýšlet ve dne i v noci. Nestačí mu jen si něco přečíst, ale to, co četl, mu stále „šrotuje“ v hlavě. Slyšel jsem, že slovo rozjímá (přemyšluje) se dá vyložit i jako přežvykuje. Je to, jako když kravka, která se už napásla, lehne na pastvině a to, co jí už jednou přešlo tlamou a zmizelo kdesi v jednom z jejich žaludků, se vrací zpět do tlamy a znovu se tím „zabývá“. Je to důležité i pro nás. Jistěže některé věci z Písma jsme schopni přijmout téměř ihned, některé si musíme hodně dlouho připomínat, než je pochopíme, než je přijmeme. Některé nám ani nejdou pod nos, a přesto, či právě proto, o nich máme znovu a znovu přemýšlet, abychom přišli tomuto slovu na chuť. Šťastný je ten, kdo nejen Boží slovo polkne a za pár chvil už neví, co bylo „na talíři“, ale také se k němu vrací, přemítá nad ním a snaží se vychutnat všechny vůně a odstíny chuti toho, co nám Bůh předkládá. A pak je tu podobenství. Člověk, který se některých věcí ve svém životě vyvaruje a naopak přilne k Božímu slovu, je podoben stromu u tekoucí vody. Pro Izrael, kde tekoucí voda je i do dnešních dní velkou vzácností, to byl úžasný obraz. Voda, která se v období dešťů chytala do cisteren, se snad mohla

Mgr. Miloš Hejzlar (40) vystudoval ETF UK, jako kazatel sloužil ve Sboru Církve bratrské v Táboře a nyní Kutné Hoře. S manželkou Renatou vychovávají syny Daniele (11), Jáchyma (9) a dceru Miriam (2).

i zkazit. Tekoucí voda je zárukou stálého přístupu k životu. Člověk, který spojil s Bohem svůj život, má pro svůj život stálý zdroj. Zároveň však nemůže zůstat bez užitku, neplodný. Evangelia i epištoly hovoří o tom, že učedník Ježíše má nést ovoce, má být „plný ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.“ (Fil 1,11) A jak je to s tou druhou cestou? Svévolníci (bezbožníci) zde nejsou na rozdíl od muže z prvních třech veršů charakterizováni tím, co nedělají, nebo tím, co dělají. To je již dáno tím, jak jsou pojmenováni. Svévolní, ti, kteří žijí jen podle své vůle, bezbožní – kteří žijí bez Boha. Tím je řečeno vše – jsou to lidé, kteří svůj život nespojili s Bohem. V jeho slově se nepídí po Boží vůli, spoléhají jen sami na sebe. Najdeme zde již jen přirovnání podobenství. Svévolníci jsou plevy hnané větrem. Plevy se vyznačují tím, že jsou lehké. Stačí nepatrný záchvěv větru, a zatímco zrno zůstává, plevy letí pryč. Nejsou stálí jako zasazený strom. Možná by někdo mohl poukázat na jejich „svobodu – volnost“. Je to však svoboda bez užitku. Proto neobstojí svévolníci na soudu ani hříšníci ve shromáždění spravedlivých (v. 5). V knize Daniel v 5. kapitole je babylónskému králi těsně před jeho smrtí sděleno proroctví, byl jsi zvážen na vahách a shledán lehkým. Bůh se i nás jednou zeptá, jaké jsme nesli ovoce. On odfoukne všechny plevy, ty na jeho soudu neobstojí. A pak je tu ještě závěr, kde je patrný Boží postoj k  oběma nastíněným životním cestám. Zatímco cestu spravedlivých Bůh zná nebo se k ní zná, cesta svévolníků zahyne nebo se ztratí (i tak by se mohl tento verš přeložit). Jedna cesta, která má dobrý cíl, druhá, která se ztrácí, přestože na počátku se mohla zdát velice lákavá. Přestože žalmista na rozdíl od Ježíše nevybízí své čtenáře slovy vejděte, jeho hodnocení obou cest je jasné. ■

Oznámení

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na úterý 14. února 2012 od 17:30 do přízemí kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49) na besedu na téma „Zvířata a spravedlnost“ s úvodním slovem P. RNDr. Matúše Kociana, Ph.D.

POZNÁMKY Blahoslavený znamená v hebrejštině šťastný. Je to člověk, který je naplněn pokojem, radostí, kterému Bůh žehná, kterého Bůh vede. Primárně je samozřejmě myšlen úspěch, životní pohoda, zdraví, bohatství jako znamení požehnání, které Bůh udílí (Ž 127,5; Ž 128, 2). Teologicky

se však význam posouvá. Šťastný není jen ten, kdo má úspěch, ale i ten, kdo je Bohem trestán – vychováván (Jb 5,17; Žalm 94,12), neboť i tato Boží blízkost je člověku k užitku. Blahoslavený je i ten, kdo jedná spravedlivě (Př 14,21; Ž 41,2). Na toto navazuje i Ježíš na počátku Kázání na hoře (Mt 53-12), kde jsou blahoslaveni někteří pro nesnadnost situace, ve které se nacházejí (pláčou, jsou pronásledováni), někteří pro své jednání (působí pokoj, usilují o spravedlnost). Podobně to najdeme i v ostatních novozákonních knihách. Blahoslavený je vždy ten, komu je Bůh na blízku, kdo doufá v Hospodina (Ž 33,12, Ž 146,5). V Novém zákoně je toto vztaženo na Ježíše (J 13,17; L 7,23). Není to však zásluha lidská, ale vždy jen milost Boží (Ž 65,5; Mt 16,17). Jako kontrast k blahoslavenství najdeme především u proroků protikladné zvolání: „Běda“. Toto zvolání nad bezbožným jednáním však většinou nemíří do řad pohanů, lidí, kteří jsou Bohu daleko. Zvolání míří především do řad těch, kteří patří do vyvoleného lidu, od Boha se však odchýlili (např. Iz 5; Jer 13,27; Oz 7,13). I Ježíš v Lk 6 klade proti sobě stav, kdy je člověk blahoslavený a kdy nad ním zaznívá běda (Matouš toto rozděluje na Mt 5 blahoslavenství a Mt 23 běda farizeům a zákoníkům). I zde blahoslavenství i běda zaznívají k zástupu Ježíšových následovníků. Zaznívá vždy blaze či běda vám (ne těm). Běda zaznívá vždy nad těmi, kteří možnost k přimknutí se k Bohu nevyužili (Mt 11,21). ■

únor 2012 27

KULTURA

ožívání Havlova díla

Esej Moc bezmocných K

rál je mrtev, ať žije král! Po smrti Václava Havla ožívá jeho dílo. Právě nastává čas, abychom reflektovali jeho myšlenky a ptali se po filosofii jeho tvorby. Nyní se nám možná stane jeho práce srozumitelnější. Známý publicista Ivan Hoffman prohlásil, že Havel byl člověkem, který dokázal ve správné situaci vhodně promluvit. Například jeho slova: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží nenávistí,“ byla proslovena jen tak mimochodem, protože Havel zrovna viděl film Ghándí. Nahodile řekl to, co na něj bezprostředně zapůsobilo. V diskusích chartistů často mlčel a  naslouchal. Nakonec, když byl přizván ke slovu, dokázal shrnout všechny předchozí názory a jednoduše zodpovědět některé otázky celé diskuse. Měl ve správné chvíli jasný vhled. Havlův odchod jako by promlouval do současné evropské krize. Esej o moci bezmocných patří k Havlovým „prorockým kouskům“. Překračuje svou dobu a má schopnost ožívat. Hlavní otázka eseje, co může dělat bezmocný člověk proti nepřekonatelné moci, ožívá v našem kontextu. Proč a jak? Z mého pohledu je „hlavní otázka“ dnes stejná jako v Havlově době, protože kulturně a duchovně vykazuje naše a normalizační doba stejné rysy; doprovázené pocitem bezmoci. Někteří historici (např. Čornej) popisují současnou kulturu jako volné pokračování normalizace.

náš tip Persepolis Nejlepší íránský komiks všech dob. Cena poroty ex aequo v Cannes. Francie - USA (2007). Scénář a režie: Marjane Satrapiová a Vincent Paronnaud. Ve francouzském znění s titulky. Celovečerní animovaný film francouzské režisérky původem z Íránu, Marjane Satrapiové, která napsala a nakreslila první íránský komiks všech dob, a na jehož základě pak vznikl celovečerní film.

28 únor 2012

Ona Havlem kritizovaná konformita normalizační doby, i u nejobyčejnějšího člověka (zelináře), na sebe vzala jenom větší hábit konzumu. Místo budování chat se kupují domy. Korupce je v současnosti pouze masovější, ale už v normalizaci bylo běžné drobné rozkrádání. Stejně jako dnes byly i během

Esej Moc bezmocných, věnovaný filozofu Janu Patočkovi, napsal Václav Havel v říjnu 1978

normalizace rozhodující tzv. známosti (dnes „lobbisti“) a nikoli chytrost, podnikavost a poctivá práce. Vir normalizační ideologie a lži pouze zmutoval a stal se ještě zákeřnějším. Otázky i odpovědi slavného eseje pro nás zůstávají stejné: Co může člověk dělat, aby „nežil ve lži a ideologii“ dnešní doby? Jak roztavit onen „metafyzický tmel“, „zdání“ neonormalizační společnosti? Havel mluví o tom, že jediné možné řešení je se vzbouřit a začít dělat věci tak, aby byly životem v pravdě, mimo zdání. I obyčejný jedinec (zelinář) může odmítnutím konformního jednání rozpustit ideologický a samoúčelný tmel, jejž si vytvořila společnost sama. Není tato prorocká myšlenka podobná revoluční myšlence „nastavení druhé tváře“? Nenastal čas vzít už konečně starou myšlenku moci bezmocných vážně? K těmto úvahám mě dovedl esej právě zemřelého krále. ■ Jakub Formánek

Serafim Sarovský Irina Gorainoff, KNA, 2011 Kniha otevírá vhled do pravoslavné spirituality, a to na slavné postavě Serafima Sarovského, který Dostojevskému sloužil jako předloha pro proslulou postavu otce Zosimy. Serafim (1759–1833) patří k největším postavám pravoslavné spirituality. Na rozdíl od západního mnišství se v pravoslaví vydávají mniši do poustevny v blízkosti „monastýrů“, aby se skryli a hledali Boha. Například ještě Masaryk si je vědom jedinečnosti východní spirituality, a proto zdůrazňuje v díle Rusko a Evropa nezastupitelnou roli poustevníků pro utváření ruského ducha. Serafim (ohnivý) se odebral do pustiny Sarovkého monastýru a po šestnácti letech mlčení a těžkých duchovních i tělesných zápasech se do něj vrátil. Stal se nejvyhledávanějším poustevníkem v celé Rusi. Měl dar nahlížet do lidských srdcí. Uměl dobře poradit. Prý dokonce už svým zářivým pohledem a pozdravem vléval lidem naději: „Moje radosti, Kristus vstal z mrtvých!“ Kniha shrnuje důrazy východní spirituality, pro kterou je typické mlčení, naslouchání, samota a „Ježíšova modlitba“. Je plná krátkých příběhů o světcově postupném růstu až k jeho zářivé proměně, kdy se celá Rus ubírala za moudrým poustevníkem. jakub formánek

Marnatosnaha Z každého rožku trošku vlastní náklad, čas: 51:04 Když dostanete do ruky CD vlastního vydání, které posílá k recenzi Marnatosnaha (kapela sboru CB ve Zlíně), ústředním motivem bookletu je rohlík a čtete, že se to jmenuje Z každého rožku trošku, není lehké vyvarovat se negativní předpojatosti. Když šéfredaktor úpěnlivě prosí, abyste na ně byli hodní, lze kapelu považovat za odepsanou ještě před zasunutím CD do přehrávače. O to větší je překvapení o necelou hodinu později. Vědoma si vlastních možností, navíc díky citlivému aranžmá a zdařilé práci s vícehlasem (tolik postrádané schopnosti většiny kapel sborů CB), natočila Marnatosnaha kvalitní folkovou desku. Kolekce z větší části převzatých písní nás provede od starých koled, přes Toma Waitse až po Black Sabbath. Zdánlivě nesourodá hudební směs drží obdivuhodně pohromadě, dokonce ani ty dvě původní autorské písně nezaostávají svou úrovní za zbytkem materiálu. Je škoda, že se Marnatosnaha až příliš inspirovala Stingovým albem If On A Winter’s Night…, jehož podstatnou část nalezneme i na Z každého rožku trošku. Asi nemá smysl psát, kdo v tomto srovnání dopadl lépe. Přesto je pozitivní, že Marnatosnaha natočila desku, kterou lze porovnávat s profesionální konkurencí. Dobrá práce. Daniel Matulík

OTÁZKA PRO Bohumíra Touška podnikatele, skladatele a dirigenta pěveckého sboru Effatha Jak souvisí dílo autora se samotným autorem? Je možné v hudbě na jakékoliv kvalitní dílo, napasovat křesťanský text? Hudba je zvláštním darem od Pána Boha, který můžeme využívat buď k jeho oslavě, nebo jinak. První kategorie je opravdovou duchovní hudbou a už její skládání je velkým duchovním zážitkem. Každý skladatel využívá inspiraci (my věříme, že je od Pána Boha), ale při skládání k Boží oslavě přímo s ním komunikujeme. Není-li člověk upřímně věřící, nemůže duchovní skladu složit. Druhá kategorie je světskou hudbou. Ta je skládána k zábavě, k obveselení, „abych ukázal, jak jsem dobrý“. Pokud se má do takto vytvořené skladby naroubovat duchovní text, je to s velkým rizikem. Já jsem k několika světským skladbám duchovní text dělal. V Brně ke mně po zpěvu Effathy přišel jeden mladý pán a byl nadšen z poslechu hudby, kterou on zná na jiný text. „Teď se spojila jedinečná hudba s duchovním textem, čímž se naplnil cíl.“ Možné to tedy asi je, ale je třeba hodně velké opatrnosti při výběru hudby. Pán Bůh nám všem dal jedinečnou schopnost skládat hudbu. Složit píseň na 8–12 taktů není pro nikoho žádný problém. S malými dětmi z Effathy jsme udělali experiment a písničku si velmi rychle složily. Byť takovou píseň člověk složí, ještě zdaleka nemusí být skladatelem. To platí zvláště o lidech, kteří skládají „chvály“. Osobně chci na závěr povzbudit všechny čtenáře, aby si zkusili jakoukoli píseň složit. Snadno zjistí, že to jde a pokud složí duchovní píseň, mohou okusit radost z osobního kontaktu s Bohem. ■

únor 2012 29

ZE SBORŮ

sbor církve bratrské v mladé boleslavi

Na cestě

B

ěhem letošního podzimu se začala psát nová kapitola zatím tenké knihy historie společenství Církve bratrské v Mladé Boleslavi, a to hned v několika ohledech. K datu 1. 9. 2011 došlo k obměně na pozici kazatelské, kdy jsme se s manželkou přestěhovali z Brna a vystřídal jsem zde Petra Cimalu. Kromě toho se ke dni 1. 10. 2011 z této kazatelské stanice sboru Benátky nad Jizerou stal samostatný sbor. „Rozloučení“ s benáteckým sborem se neslo v  duchu vyjádření vzájemné podpory. S drobným odstupem je možné říci, že kontakty a vzájemné vazby to nijak nepoznamenalo. Jsem přesvědčen, že je zde opravdu na co navazovat a oba sbory budou nadále rozvíjet vzájemnou spolupráci v našem jizerském regionu. Chceme se nadále občas setkávat jako sbory a vzájemně si vypomáhat službou slovem. V  Mladé Boleslavi vnímám hlubokou vděčnost za požehnání, které se nám v našich začátcích dostalo skrze benátecký sbor. 30 únor 2012

Sbor mladých rodin Sbor v Mladé Boleslavi má v současné době po různosměrných pohybech 47 plnoprávných členů, 3  přípravné členy a 32 dětí. Obzvláště práce s dětmi se jeví jako veliká priorita a příslib do budoucna. V současnosti fungují dvě skupiny nedělní besídky – mladší a starší. Zároveň ve sboru od letošního podzimu funguje dorost, který čítá něco mezi 10 – 15 dorostenci, kteří se scházejí každý pátek v domě manželů Kohoutových. Mládež zvaná Rozhledna se nachází na rozcestí, neboť vedoucí mládeže Jan Heřmanský je v pokročilém stádiu přesunu do Prahy, kam se přestěhoval s manželkou. Letošní rok je tedy rokem v  jistém smyslu přelomovým, kdy celá služba bude postupně předávána na nově vznikající tým z řad mládežníků. V současnosti tvoří většinu mládeže vysokoškoláci ve věku kolem 21 let, což má úskalí i v tom ohledu, že mnozí nejsou přes týden v Boleslavi, nýbrž v Praze, kde studují. Pro budoucnost

mládeže se proto jeví jako klíčové posílit věkovou skupinu teenagerů. Jsem osobně vděčný za ochotu bratra Heřmanského ještě nějakou dobu „externě“ vypomoci s mládeží. Nejpočetnější skupinou ve sboru jsou rodiny s dětmi, nechybí ale ani starší generace. Věková struktura sboru je spíše vyvážená, což považuji za silnou stránku. Podstatná část členů sboru má kořeny v Jednotě bratrské, což se odráží i na sborovém životě v mnoha ohledech. Je zde i mnoho dalších, kteří přišli ze světa, z jiných denominací, nechybí ani ti s klasickými „cébáckými“ kořeny. Tato různorodost a pestrost je překlenuta vzájemným respektem a otevřeností, proto ji nepovažuji za úskalí, ale spíše silnou stránku společenství. Lidé jsou otevření pro nově příchozí, což jsme s manželkou mohli pocítit na vlastní kůži. Ve sboru vedle již zmíněných aktivit probíhá ještě dětský klub Awana a jsme zapojeni v mateřském centru Ovečka. Probíhaly také dvě skupinky, které se scházely jednou za 14 dní, zde ale vidíme potřebu oživení a možná i transformace. V současnosti spolu se staršími hledáme, jak skloubit realitu současné doby a potřebu kvalitního duchovního formování na základě biblického studia, což podle mnoha ohlasů je asi celodenominační potřeba. Chceme se zapojit také letos do projektu 40 dní s Biblí.

V oblasti biblického studia a osobní zbožnosti vnímáme určitý nedostatek, který je v konfliktu se silnou vytížeností v zaměstnáních, rodinách a sborových službách. Chceme proto být co nejvíce tvořiví a využívat mnoha užitečných prostředků, které se nabízejí, aby se kvalitní biblické učení jako vitamíny a minerály do těla církve nakonec dostalo.

Odkaz Jednoty bratrské zavazuje Na závěr bych se chtěl ještě jednou krátce ohlédnout za slavnostním ustanovením sboru, které proběhlo 16. 10. 2011 v prostorách starého bratrského sboru. Prostory dodaly celému setkání patřičnou důstojnost a zároveň nám všem připomněly odkaz, na který chceme navazovat. Nemohli jsme zde nevnímat určitou symboliku, závazek i výzvu. Naším přáním je, abychom se tomuto odkazu dokázali alespoň částečně přiblížit. Slavnostní bohoslužbu vedl a také slovem sloužil bratr předseda Rady CB Daniel Fajfr. Prostřednictvím náměstka primátora se podařilo navázat kontakt i s vedením města. Bohoslužba byla hojně navštívena sestrami a bratry z různých sborů v okolí i dáli (Brna). Tímto ještě jednou děkujeme všem účastníkům tohoto slavnostního shromáždění za takto vyjádřenou podporu. Vnímáme se za nedílnou součást široké rodiny Církve bratrské. K článku připojuji i několik fotografií z tohoto povedeného slavnostního setkání a sborového života. Sbor církve bratrské v Mladé Boleslavi nese název „Na cestě“. Na cestě se nacházíme, což evokuje jak proces, dynamiku, vývoj, tak i hledání. Na cestě se nacházíme spíše na jejím začátku a uvědomujeme si, že jsme tak stále velice zranitelní a s pokorou si chceme uvědomovat, že potřebujeme podporu širší rodiny církve. Nebojte se, nechci zde pořádat žádnou sbírku, leč sbírku modliteb. Budeme vděčni, pokud do této pomyslné nádoby přispějete, alespoň drobným dílem. Vděčni jsme za jakékoliv povzbuzení a vyjádřenou podporu. Naším přáním je, abychom i my byli obohacením pro vás.

Foto archiv CB Ml. Boleslav

■ Jakub Škarvan

Nahoře vlevo: Rozloučení s manželi Peterem a Věrou Cimalovými Manželé Jakub a Marie Škarvanovi při slavnostním ustavení sboru

únor 2012 31

FRÁZE DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME

Je několik druhů ticha. Ticho před bouří, ticho po hádce, ticho, protože si rozumíme i beze slov, ticho, které pomůže druhému odpočívat. Možná si vzpomenete ještě na spoustu dalších. Co se ale myslí, když se řekne: Ztišme se?

K

ončí kázání, doznívají poslední myšlenky, kazatel se na chvíli odmlčí a do hrobového ticha zazní výzva: „Ztišme se.“ Patříte-li k letitým návštěvníkům bohoslužeb, patrně na této situaci nezaznamenáte nic zajímavého. Nedávno jsem podobnou situaci při bohoslužbě nastolil, a jelikož jsem si uvědomil význam těch slov, měl jsem co dělat, abych se nezačal pobaveně smát. Vezmemeli tuto bohoslužebnou frázi čistě z jejího slovního významu, nemůžeme než konstatovat, že žádat lidi, kteří jsou potichu, aby se ztišili, je nesmysl. Při schůzkách dorostu či mládeže ne. Ale tam by to

neznáte tyto starosti, znáte jistě to, jak vás i na bohoslužbu provází váš šéf či vaši zaměstnanci, jak ve vaší Bibli jsou vedle Božího slova nezaplacené složenky či faktury, jak vás dokáže vytočit stávkující aparatura či dataprojektor, a navíc ten člověk vedle vás nepoužil deodorant. Inu, ta výzva ke ztišení nakonec tak nesmyslná nebude. Právě naopak. Chceme-li uslyšet Boží hlas a zaznamenat přítomnost bližního, pak je neztišená mysl jednoznačně největší překážkou. Toto se týká naší celkové duševní a duchovní kondice v souvislosti s bohoslužebným děním.

„Ztišme se“ znělo asi trochu jinak: „Tak děcka, přestaňte křičet, Franto, sedni si a zmlkni, pojďme se modlit.“ Zajímalo by mě, který kazatel tuto výzvu vyslovil jako první a po kom to tedy až do dnešních dnů opakujeme. Ale to se nejspíš už nikdy nedozvíme. Jasné je ale to, že výzva ke ztišení, která je ve skutečnosti výzvou k modlitbám, má od svého prapůvodu daleko hlubší význam než jen utišit hlučící dav. Podle toho, jak znám zbožnost našich předků, které si nesmírně vážím, ve výzvě „ztišme se“ vnímám především výzvu utišit naše nitro, bez ohledu na to, zda se právě bavím se sousedem, nebo zda mlčky sedím v lavici. Každý z návštěvníků bohoslužeb zná ten stav, kdy navenek mlčí a uvnitř burácí. Protože to vím, připojuji čas od času v rámci přivítání lidí povzbuzení, že v Boží přítomnosti si můžeme dovolit odložit všechno, čeho je naše mysl plná. A  popravdě musím přiznat, že já sám jako kazatel si to musím někdy hodně zřetelně říci, jinak do bohoslužby vpadnu s myslí plnou aparatury, informací, na které nesmím zapomenout, ranní neshody s dětmi nebo manželkou, křivého pohledu toho či onoho, zpožděných hodin na stěně, vřeštících dětí v první lavici, apod. A pokud 32 únor 2012

Ale znám i stav, kdy tato výzva má své místo i po slyšeném kázání. Když třeba zazní něco, s čím tak úplně nesouzním, nebo je to kázání prostě jen nudné, moc dlouhé, moc emotivní, neučesané nebo jen jiné. Jak snadno se pak člověk připraví o slyšení Božího slova. Znám pár lidí, kteří se tomu brání tím, že si vezmou Bibli a nad vykládaným textem přemýšlejí sami. Možná je to únik, ale zřejmě je to užitečnější, než se kroutit v lavici a svádět neslyšení Božího slova na to, že se dnes kázajícímu nedařilo. Vraťme se teď přeci jen ještě na samotný začátek. Končí kázání, doznívají poslední myšlenky, kazatel se na chvíli odmlčí a do hrobového ticha zazní výzva: „Ztišme se k modlitbě.“ A následuje … ticho. Hrozba společných modlitebních chvil se právě naplnila. Místo řady modliteb reagujících na slyšené slovo zaznívá dlouhé ticho. V mysli kázajícího, namísto ztišení, probíhá vnitřní diskuse: „Proč mlčí? To je to opravdu vůbec neoslovilo? Co tomu řeknou hosté? No konečně … ale ne, to se jen bratr vysmrkal. Sice jsem minule říkal, že se nemusí modlit jen ti samí, ale dnes by se mi aspoň jeden z nich hodil.“ V myslích lidí to vře také: „To je trapas. No, aspoň kazatel

vidí, že nás neoslovil. Ale někdo by začít mohl, třeba Daniel, ten se modlí vždycky. Mohl bych také, ale do ticha se modlit nebudu. Tak přeci … ale ne, Daniel se jen vysmrkal. Srab.“ Proč se nám podobné myšlenky honí hlavou, když jsme tu chvíli začali výzvou ke ztišení? Asi proto, že tu výzvu chápeme jen jako povel ke společným modlitbám. Ticho je pak největším nepřítelem. Škoda. Někdy cítím, že Boží promlouvání se zašlape v našich komentářích. Chvíle ticha při společných modlitbách má své místo. Tedy pokud není výsledkem rozpačitosti z nepřipraveného nebo mělkého kázání. Před lety mi jeden kolega vyprávěl situaci, kdy přímo vyzval ke chvíli tichých modliteb. Ale jelikož to bylo nezvyklé, nastal duel. Jeden bratr se přeci jen nahlas pomodlil. Možná výzvu přeslechl, možná s ní nesouhlasil, možná

si nemohl pomoci. Ale kazatel se nehodlal vzdát a výzvu zopakoval, tentokrát naštěstí s úspěchem. Prý pak někteří lidé po bohoslužbě reagovali, že si nepamatují, kdy naposled měli v rámci bohoslužby daný prostor pro tichou osobní modlitbu. Ať vnímáme tu frázi jakkoli, neměli bychom si nechat vzít to dědictví našich předků, které nás vyzývá ke ztišení před naším Pánem. V posledu totiž nejde o nic jiného než uslyšet Jeho hlas, protože víra je ze slyšení. Nechť tedy závěrem zazní slova písně z kancionálu: „Pán Bůh je přítomen, klanějme se jemu, přistupujme s bázní k němu! Bůh je mezi námi! Ztiš se s uctivostí srdce, s čistou upřímností! On buď jen veleben, Bůh náš pramen žití, jeho sluší ctíti.“

■ mgr. rOman tOušek, kazatel Cb V bystrém

Inzerce

CESTY ZA POZNÁNÍM Pokračování v tradici. Zveme vás na III. Poznávací zájezd PRAVOSLAVÍ A ISLÁM V BOSNĚ Navštívíme: Daruvar, Trávník, Mostar, Medžugorje, Ston, Dubrovník... Termín: 23. 5. – 3. 6. 2012 Cena: 8750,- Kč Ubytování: Drvenik - penzion Adria Duchovní program: kazatel Jiří Hofman Program a bližší informace: CK DIANA GROUP – TOUR s.r.o. Tyršova 27, 513 01 Semily Tel.: 481 622 079, 603 198 333 mail: [email protected]

únor 2012 33

K DISKUSI Církev bratrská nadnárodní

Jedna či dvě církve? Považujete česko-slovenské sepjetí v Církvi bratrské za důležité? Jak se díváte na současné směřování k většímu osamostatnění české a slovenské části církve?

kazateľ a správca Zboru Cirkvi bratskej v Bratislave

Aj keď nie som na Slovensku a v samotnej Cirkvi bratskej veľmi dlhú dobu, tunajšia krajina aj prostredie našej cirkvi mi celkom prirástli k srdcu. Od začiatku mi učarovalo česko-slovenské prepojenie, ktoré mi pripadalo v dnešnom fragmentovanom svete takmer zázračné. Až po čase som pochopil, že existencia Cirkvi bratskej v SR má svoje historické korene, aj existenčné dôvody. Prvé slovenské zbory CB vznikali pri príchode českých emigrantov na Slovensko a slovenská časť cirkvi si až doteraz drží silný pro-český charakter – inak si totiž nedokážem vysvetliť to, že ma na Slovensku prijali s mojou češtinou a naturelom tak pekne. Na druhej strane som si tiež uvedomil, že tesné spojenie medzi českou a slovenskou cirkvou je životnou nutnosťou. Cirkev bratská nie je celosvetovou cirkvou. Existuje len tu – v Čechách, na Morave, v Sliezsku a na Slovensku. Preto je len pochopiteľné, že obe časti medzi sebou udržujú tesnú spoluprácu, pestujú svoju súdržnosť a v dôležitých otázkach rozhodujú spolu. Súčasné nastavenie našej právnej situácie smerujúcej k väčšiemu uvoľneniu nášho vzťahu sledujem teda pochopiteľne s veľkým znepokojením. Z môjho slovenského pohľadu sa mi zdá tento krok takmer samovražedný, pretože sa fakticky staneme malou cirkvou s 15 zbormi a dvadsiatimi dvoma kazateľmi. A v tomto malom rybníku sa budú tvoriť všetky podstatné rozhodnutia, vytvárať všetky podstatné dokumenty... Neskromne si tiež myslím, že sa čes34 únor 2012

ká strana ochudobní o rozhľad osobností slovenskej scény a o skúsenosti z práce na Božom diele v iných podmienkach. Dobre rozumiem potrebe prepracovať naše základné dokumenty tak, aby lepšie a flexibilnejšie reagovali na súčasné podmienky. Som však presvedčený, že pre všetkých nás bude lepšie, keď si dáme tú prácu a vytvoríme spoločný dokument, ktorý nás bude spájať v podstatných otázkach teologického charakteru, o ktorých budeme tiež spoločne rozhodovať, a zároveň ponecháme riešenie organizačných otázok na národných konferenciách. Chápem, že vytvoriť takýto dokument je veľmi náročné, no nazdávam sa, že pokiaľ sa tak nestane, stratí sa postupne z nášho stredu niečo neuveriteľne cenné – niečo, čo mi práve na Cirkvi bratskej tak učarovalo – ochota spoločne, aj napriek kultúrnym rozdielom, hľadať vierohodné vyjadrenie Božieho zjavenia lásky v dnešnej komplexnej dobe.

Daniel Kvasnička kazatel a správce Sboru Církve bratrské v Říčanech

Církev musí hledat společnou řeč v podstatných věcech. A to napříč všemi jednotami, jak říkali bratři z Jednoty. Napříč katolickou, pravoslavnou, husitskou, českobratrskou, augšpurskou a já nevím jakou křesťanskou jednotou. A tím spíš – napříč Česko-Moravsko-Těšínsko-Slovenskem v Církvi bratrské. Čas ukazuje, že je třeba spíše federalizovat a spojovat, a to především čelem ke světu, ke státu, k Evropě. Tedy je třeba spojovat v podstatných

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Josef Sýkora

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

věcech. A mezi podstatné nepatří podle mne věrouka – tedy místní chápání svatých věcí – ani církevní organizační řád či jiné dokumenty. Jsou věcí služebnou. Podstatným je sdílení radosti i starosti, jednota v Bohu a službě všem, kteří potřebují slyšet evangelium a pomoc v nouzi. Podle mne je podstatná služba Slovem – sdílení kazatelské a misionářské služby, diakonie – přímé nesení sociálně slabých, podpora církevního zdravotnictví a školství. Nesmíme stát osamoceně ve svých státech a v Evropě. Potřebujeme se scházet, sdílet zkušenosti, sdílet pracovníky a někdy se podporovat i v nákladech projektů misie či diakonie. Asi se mne ptáte proto, že jsem v Bratislavě předložil návrh, který by umožnil svobodu jednotlivým národním částem církve ve vnitřním uspořádání ústavy a řádu. Nikdy jsem nemluvil o rozdělení, ale o svobodě, protože nepodstatné vnitřní řízení už roky volá po reformě, která by sloužila k větší efektivitě. Protože jde o věci služebné, nikoli podstatné, snesl jsem odmítnutí návrhu a nevidím v tom tragédii. Ale jsem rád, že se o tom diskutuje. Církev bratrskou dneška vidím jako věroučně pestrou. Za více jak dvacet let svobody se ukázalo, jak je ten konec republiky letniční a ten konec reformovaný a jiný zase více lutherský či americký. Fajn! Je to dobře, trochu mi to před dvaceti lety rozpohybovalo střeva, ale dnes jsem rád, že to tak je. Taky máme už nyní autonomní oblast, která má možnost upravit si některé věci platné v církvi podle svého – Těšínsko. To je vlajkovou lodí toho, o čem mluvím. Jsem totiž přesvědčen, že když se řízení církve posune blíže lidem, kteří v církvi žijí, když se více pravomoci a odpovědnosti dá níže – tedy na národní části církve a pak ještě níže na nějaké oblasti a pak na senioráty a staršovstva, tak se naše práce zefektivní. A k tomu je třeba ta větší svoboda ve tvorbě ústavy a řádu.

■ připraVil matěJ háJek

Oznámení

INFO

Šestý ročník české součásti celosvětové občanské iniciativy se uskuteční v týdnu od 13. do 19. února 2012 s valentinským svátkem zamilovaných. Tématem budou Cesty k lepší komunikaci v manželství. Patronkou akce bude tentokrát Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny, kde bude také týden slavnostně zahájen v pondělí 13. února tiskovou konferencí od 10:30 hodin. Happening Zahoďte klíč Do Národního týdne manželství se jako každoročně zapojí řada občanských organizací, společenských středisek, manželských poraden, církví i městských samospráv. Ty organizátoři týdne vyzývají k podpoře mezinárodního happeningu „Zahoďte klíč“ spočívajícího ve vyhrazení jednoho mostu v každém městě pro milence a manžele, aby zde mohli jako výraz slibu své věrnosti zavěsit na zábradlí visací zámek se svými jmény, zamknout a klíč hodit do řeky. Takový most se zámky zamilovaných mají již například v Děčíně. Na Valentýna 14. února 2012 pojmenují názvem Most lásky lávku přes Ohři v Sokolově a její zábradlí město upraví pro partnerské petlice věrnosti. Národní týden manželství je také příležitostí k vydávání knih pro páry. Za posledních pět let vyšlo na českém knižním trhu 80 knih na téma manželské vztahy. K šestému ročníku vyjde například kniha Komunikační dovednosti pro páry od manželské poradkyně Nancy van Peltové. Národní týden manželství začal v roce 1996 ve Velké Británii, následně v roce 2007 v ČR a v současné době se připravuje v dalších 14 zemích na světě. Petr Činčala, koordinátor NTM a Jan Frolík, tiskový mluvčí NTM K Národnímu týdnu manželství se připojila i Církev bratrská Ubývá míst, kam se lidé rádi vrací. Nemám na mysli místa, kde je krásná příroda, krásná architektura, umělecké skvosty a další kulturní a přírodní hodnoty, ale místa, kde je i bez všeho „vezdejšího“ hezky a milo. Kde se lidé mají rádi „jen tak“. Takovým místem je fungující rodina, manželství. Žel právě těchto míst ubývá rychleji než těch „vezdejších“. Jsme vděčni za tuto iniciativu, jejíž vizí je vytvářet, udržovat a budovat rodinu a manželství, aby byly oázou lásky „jen tak“, a rádi se k ní připojujeme. Za odbor Rady Církve bratrské pro manželství a rodinu Josef Horský, tajemník únor 2012 3

SETKÁNÍ

Foto Fotoarchiv archiv

Babička

Připomínám si tvou upřímnou víru, kterou měla už tvá babička Lóis a tvá matka Euniké a kterou máš, jak jsem přesvědčen, i ty. 2. Timoteovi 1,5

Budeme rádi, milí čtenáři, když nám napíšete, jaká životní setkání vás obohatila a třeba i proměnila. Pište na adresu redakce: Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00 nebo na e-mailovou adresu: [email protected]

36 únor 2012

V

ěra Štifterová z Kutné Hory byla moje babička. Zvláště v dětství pro mě byla vzorem křesťanského života. Její víru jsem totiž mohla vidět na mnoha věcech, které dělala, a to, co o víře říkala, svým životem nepopírala. Přirozeně do náplně jejích dnů patřila ranní pobožnost, čtení Bible a modlitby. S námi, vnoučaty, četla příběhy z dětských Biblí, zpívala, modlila se, předčítala knihy s křesťanskou tematikou, později nám každému opatřila Bibli i různé křesťansky zaměřené dětské knížky. Babička o Pánu Bohu často mluvila a těšila se, že se v nebi setká s dědečkem. Vodila nás na biblické hodiny a samozřejmě i v neděli na shromáždění. Navštěvovali jsme s ní bratry a sestry ze sboru, brala nás do domova důchodců, chodili jsme na „návštěvu“ do obchodu, kde skoro nic neměli, ale babička chtěla pozdravit a podpořit koupením alespoň jedné věci starou paní prodavačku. Babička žila skromně a poklidně ve velkém bytě plném starých pokladů, kde nám laskavě trpěla naše zábavy. Tahali jsme po bytě

staré boty a kabelky při hře na dámy, i v parných letních dnech jsme topili ve starých kamnech, až tekly čůrky vody po oknech, prohrabovali jsme se jejími věcmi, mohli jsme oči nechat na zubní protéze po dědečkovi schované v  zásuvce nočního stolku a tak dále. Cítila jsem v babičce oporu, v bouřlivých obdobích našeho rodinného života jsem ji měla za člověka, kterého mám na světě nejradši, a chtěla jsem být jako ona. A pak jsem potkala ještě jiného člověka. Člověka, který v podstatě ztratil zájem o činnosti, které ho dříve bavily, přestal si s lidmi dopisovat a vůbec – přestal se o  lidi kolem sebe starat. Najednou myslel spíš na sebe, na své bolístky, choval se sobecky, a nebylo poznat, jestli byl vděčný za pomoc a zájem ostatních, jako by snad bylo povinností druhých mu pomoc a zájem dávat. Kde se ztratil dřívější život plný dobré služby Bohu i lidem a ochotné laskavosti? Byl ten dřívější život dán přetěžkým úsilím, na které už později chyběly síly? Vím o lidech, kteří byli i na sklonku života plni lásky k lidem a byli tak vzorem ostatním. U nich tedy nerozhodovala ani energie ani úsilí, protože síly už také neměli, ale něco jiného. Že by v  tom člověk, kterého jsem měla tak ráda, neuspěl? Nevím.... Věřím, že je babička v  nebi, i když nevím, jestli se tam setkala s dědečkem tak, jak si představovala. A i přes všechnu její nedokonalost jsem moc vděčná za setkání s ní, za příklad té každodenní prosté, obyčejné víry a služby a za její modlitby, které, jak to na sobě i svých blízkých vidím, Bůh slyšel.

■ Anna Chrásková

KŘÍŽOVKA

Tajenka z čísla 1/2012: Všechno je možné tomu, kdo věří. Knihu Tvůrčí modlitba vyhrává Štěpán Faltýnek, Brno. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 19. 2. 2011 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu Malé dobré zprávy od Martiny Špinkové z nakladatelství Cesta domů. Výhru věnuje Knihařství & knihkupectví, Kounicova, Brno.

únor 2012 37

POST SCRIPTUM

Jana Šrámková

Odkud a kam čteme V

jednom díle proslulého večerníčku čte Škubánek před spaním knihu o strašidlech. Přijde za ním Káťa – která tu, ač holčička věku Pipi Dlouhé punčochy, reprezentuje rodičovský omezený živel – a vyčte mu, že čte takové hlouposti, vždyť strašidla přece nejsou. Já to vím, hájí se Škubánek, ale mám je rád! Nejen díky Škubánkově odzbrojující obhajobě fikčních světů poslední dobou hodně přemýšlím o způsobech a smyslu svého čtení. Proč je pro mě tak zásadní? Budu-li parafrázovat Kátinu otázku církevními ústy: K čemu má číst křesťan beletrii, když má Písmo? Proč by měl číst o strašidlech, když má proroky? Vyrostla jsem v církvi, té naší, tedy v poměrně dogmatickém prostředí, kde mi byly všechny správ-

stránce. Číst pozorně, ale jakoby nepoučeně (což je pro dobře vychované děvče oříšek). Pochopila jsem nutnost sedat na lep, aby bylo možné stopovat záměr. Ať se děje cokoliv, reflektovat. Nechat text, aby mě vodil vlastními cestami, nechat se někdy doběhnout, v odvetu ho mořit tázáním, nakukovat mu do zákulisí, prodlévat v zákoutích. Tenhle způsob čtení mě pohltil. Ukázal se nadmíru funkční a přelil se mi postupně do vnímání a myšlení mimo literaturu. Naučil mě přemýšlet jinak, než jsem byla zvyklá. Samostatně, pozorně a bez potřeby soutěžit a trumfovat. Hledat otázky, až pak případné odpovědi. Neodtahovat se. Nebrat odlišné pohledy jako osobní útok. Stát v ději, ne nad ním. Přestože

K čemu má číst křesťan beletrii, když má Písmo? Proč by měl číst o strašidlech, když má proroky? né odpovědi vštípené dřív, než jsem tušila existenci otázek. Dlouho jsem se na nic neptala a ničemu se nedivila. Dlouho jsem nemusela hledat cestu, protože jsem chodila po fáborkách a ještě mě kontrolovali na stanovištích. Doteď se neumím orientovat v mapách, všude se ztrácím, zakrněl mi přirozený orientační smysl, ale jinak se toho změnilo hodně. A primárně za to vděčím knihám. Ať vyrostete kdekoliv, je velmi těžké naučit někoho špatně číst. Lze ustrnout na plochých či tendenčních textech, to jistě, ale dlouhodobě špatně číst dobré texty, to je kumšt. Text je silný, nepoddajný druh – a jak říká doktor Grant v Jurském parku, život si vždycky cestu najde. (A odporujte americkému paleontologovi!) S texty si zkrátka neradno zahrávat. Během zprvu toporné snahy interpretovat, tedy vyrovnat se s tím, co čtu, jsem se učila nejdřív odkládat odpovědi. Nebýt nejchytřejší už na první 38 únor 2012

den bez knihy v ruce není od dob, kdy jsem matka, vůbec výjimkou, nedělám v životě vlastně nic jiného, než že čtu. Čtení je můj způsob vztahování se ke světu. Čtu ho, čtu dny, čtu situace, čtu vztahy, neobjevila jsem zatím lepší způsob vnímání reality. Takové čtení je spíš pro náročnější čtenáře, protože se texty našich životů prohřešují proti všem dobrým literárním konvencím. Ale pořád věřím (to mi rozhodně zůstalo), že jsou nakonec součástí dobré knihy. Upínám se k tomu, že text někam směřuje, jakkoliv působí roztříštěně, zmatečně a nepravděpodobně. Snažím se úplně neztratit a hlavně číst dál, snad to do sebe nějak zapadne (v literatuře se tomu říká hyperchráněný kooperativní princip). Jsme tady na zemi čtenáři přerývaného textu, ztrácíme se v motivech, postavách, časoprostoru. Ale víme, odkud a kam čteme. A tenhle autor, ten je záruka, ač ho kritika nikdy nedocenila. ■

ČTĚTE V BIBLI: 1. KRÁLOVSKÁ 18

Foto Wikipiedie a archiv

Církev pronásledovaná

1

„Zemřeli na mučidlech a byli terčem urážek Následovat Krista pro křesťany znamenalo beza posměchu. Někteří byli přibiti na kříž, jiní zašiprostřední připravenost pro něj i trpět. A tato ti do kůže divokých zvířat a předhozeni zuřivosti připravenost je jistě skutečností, k níž nás volá psů, jiní zas potřeni hořlavými látkami posloužili Pán i dnes, i když žijeme v době svobody. jako pochodně k osvětlení noční tmy…“ Tak popisuje historik Tacitus pronásledování v Římě za Nerona v roce 64. Nebylo první, jako první však nese punc oficiálního postoje státu vůči církvi. Ve vývoji vztahu římské moci a rostoucí křesťanské církve v prvních třech stoletích je možno vysledovat víceméně tři fáze. Zpočátku bylo křesťanství převážně vnímáno jako židovská sekta, a tudíž se mohlo rozvíjet pod pláštěm povoleného náboženství. K pronásledování docházelo spíše ojediněle a většinou z čistě místních důvodů. S postupem času ovšem roste vůči křesťanům nedůvěra a jejich víra je stále častěji vnímána jako Římu nepřátelská. Neochota uctívat státní bohy a vyznávání Krista jediným Pánem byly v konfliktu s ideovými základy říše. Křesťanství je hodnoceno jako zločin proti náboženství a ateistická bezbožnost. Množí se i četné pomluvy - křesťané jsou obviňováni z kanibalismu a všelijakých orgií. Jsou vnímáni jako příčina všech neštěstí a veřejní nepřátelé. A tak nad nimi trvale visí hrozba státem organizované perzekuce. Pokračující růst církve se pokusil v 90. letech 1. století zastavit císař Domitianus. Všichni byli nuceni vzdát božskou poctu císařově soše. Kdo odmítl, čelil hrozbě trestu smrti. Přestože přístup dalších císařů byl proměnlivý, lze říci, že následovat Krista pro křesťany znamenalo bezprostřední připravenost pro něj i trpět. A tato připravenost je jistě skutečností, k níž nás volá Pán i dnes, i když žijeme (alespoň zatím) v době svobody. V polovině století třetího se situace dramaticky mění: císařská moc usiluje křesťanství zcela vyhladit. Císař Decius zahájil v roce 251 pronásledování poprvé ve všech provinciích. Příkaz všeobecné povinnosti obětovat římským bohům přinesl perzekuci, věznění a popravy. Ale také mnohá zapření, jež vyvolala vzrušené debaty, je-li možné odpadlíky po pokání přijmout do církve zpět, které vedly k vážným rozkolům. Podobné schéma se opakovalo několikrát, nejvýrazněji na počátku 4. století za císaře Diocletiana, kdy dosáhlo největší systematičnosti. Přestože hlavně na Západě byl brutální postup proti církvi nepopulární i v širších vrstvách obyvatel, na Východě předčilo pronásledování svou krutostí všechna předchozí. 2 Teprve v roce 311 císař Galerius pronásledování zastavuje a vyhlašuje toleranci křesťanství. Jeho nástupci Konstantin a Licinius pak v roce 313 v Miláně tento toleranční edikt rozšířili a vyhlásili úplnou svobodu církve a rovnoprávnost křesťanství s kulty pohanskými. ■ rObert hart 1 - Konstantin Veliký, který ukončil pronásledování 2 - Křesťané jako lidské pochodně připravené osvítit zahradu císaře Nerona na obraze H. Siemiradzkiho