VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Katedra cestovního ruchu CESTOVNÍ RUCH ZÁKLADY A PRÁVNÍ ÚPRAVA. Ivica Linderová

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu

CESTOVNÍ RUCH ZÁKLADY A PRÁVNÍ ÚPRAVA

Ivica Linderová

2013

Ing. Ivica Linderová, PhD.

CESTOVNÍ RUCH

– Základy a právní úprava

1. vydání Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2013 . Schválila ediční komise Vysoké školy polytechnické v Jihlavě jako učební text. Rukopis neprošel jazykovou úpravou.

ISBN 978-80-87035-82-5

© Ivica Linderová, 2013 2

OBSAH PŘEDMLUVA

9 PRVNÍ ČÁST – ÚVOD DO CESTOVNÍHO RUCHU

1.

PODSTATA CESTOVNÍHO RUCHU 1.1.

Přístupy ke zkoumání cestovního ruchu

11

1.2.

Systémová teorie cestovního ruchu

16

1.2.1.

Subjekt cestovního ruchu

19

1.2.2.

Objekt cestovního ruchu

23

1.2.3.

Okolí systému cestovního ruchu

26

1.3.

2.

Klasifikace cestovního ruchu

34

TRH CESTOVNÍHO RUCHU

40

2.1.

Poptávka po cestovním ruchu

42

2.2.

Nabídka cestovního ruchu

51

2.3.

3.

11

2.2.1.

Primární nabídka cestovního ruchu

54

2.2.2.

Sekundární nabídka cestovního ruchu

55

2.2.3.

Konkurenční výhoda v cestovním ruchu

55

Potenciál cestovního ruchu

56

2.3.1.

Předpoklady rozvoje cestovního ruchu

56

2.3.2.

Hodnocení potenciálu cestovního ruchu

59

SLUŽBY CESTOVNÍHO RUCHU 3.1.

3.2.

62

Podstata služeb cestovního ruchu

62

3.1.1.

Znaky služeb cestovního ruchu

63

3.1.2.

Klasifikace služeb v cestovním ruchu

65

3.1.3.

Proces poskytování služeb cestovního ruchu

68

Produkt cestovního ruchu

69

3.2.1.

Řetěz služeb cestovního ruchu

70

3.2.2.

Tvorba produktu cestovního ruchu

74

3

4.

POSTAVENÍ CESTOVNÍHO RUCHU V NÁRODNÍM HOSPODÁŘSTVÍ 4.1.

4.2.

4.3.

4.4.

5.

77

4.1.1.

Podstata a znaky spotřeby v cestovním ruchu

77

4.1.2.

Členění spotřeby v cestovním ruchu

79

4.1.3.

Měření spotřeby v cestovním ruchu

80

Příjmová funkce cestovního ruchu Přidaná hodnota v cestovním ruchu

83

4.2.2.

Multiplikační efekt v cestovním ruchu

87

Cestovní ruch jako faktor zaměstnanosti Specifika zaměstnanosti v cestovním ruchu

90

4.3.2.

Měření zaměstnanosti v cestovním ruchu

91

Cestovní ruch jako faktor regionálního rozvoje

94

4.4.1.

Vliv cestovního ruchu na rozvoj regionu

94

4.4.2.

Teorie pólů rozvoje v cestovním ruchu

96

4.6.

Sociální a kulturní funkce cestovního ruchu

VÝVOJ CESTOVNÍHO RUCHU VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE Vývoj cestovního ruchu ve světě

97 100

103 103

5.1.1.

Historické počátky rozvoje cestovního ruchu

103

5.1.2.

Moderní cestovní ruch

104

5.1.3.

Novodobý cestovní ruch

105

5.1.4.

Současný rozvoj cestovního ruchu

109

Vývoj cestovního ruchu v České republice

112

5.2.1.

Novodobý cestovní ruch v Československu

112

5.2.2.

Současný stav vývoje cestovního ruchu v České republice

117

ORGANIZACE CESTOVNÍHO RUCHU 6.1.

89

4.3.1.

Cestovní ruch jako faktor platební bilance

5.2.

81

4.2.1.

4.5.

5.1.

6.

Spotřeba v cestovním ruchu

76

Organizace a řízení cestovního ruchu ve světě v Evropské unii

121 122

6.1.1.

Orgány cestovního ruchu v Evropské unii

122

6.1.2.

Mezinárodní organizace cestovního ruchu

123

6.1.3.

Organizace cestovního ruchu v Evropě

131

4

6.2.

7.

Organizace a řízení cestovního ruchu v České republice

135

6.2.1.

Orgány cestovního ruchu v České republice

135

6.2.2.

Organizace cestovního ruchu v České republice

139

PODPORA ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ REPUBLICE

144

7.1.

Nezbytnost podpory cestovního ruchu

144

7.2.

Nástroje finanční podpory cestovního ruchu

145

7.3.

7.2.1.

Podpora cestovního ruchu ve veřejném sektoru

147

7.2.2.

Podpora cestovního ruchu v soukromém sektoru

151

Nástroje nefinanční podpory cestovního ruchu 7.3.1.

Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020

153

7.3.2.

Národní program podpory cestovního ruchu

155

7.3.3.

Legislativní balík pro politiku soudržnosti na období let 2014 2020

7.4.

153

156

Podpora rozvoje v cestovním ruchu v Evropské unii 7.4.1.

Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů

156 158

Evropské unie v programovém období 2007 až 2013 7.4.2.

Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů

162

Evropské unie v programovém období 2014 až 2020

8.

NORMY EVROPSKÉ UNIE PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU 8.1.

Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu do období 80. let

165 167

20. století 8.2.

8.3.

Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu v období 90. let 20. století

168

Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu na začátku 21. století

172

5

9.

PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKANÍ V CESTOVNÍM RUCHU

178

V ČESKÉ REPUBLICE 9.1.

9.2.

9.3.

9.4.

9.5.

Živnostenský zákon

180

9.1.1.

Podmínky provozování živnosti

181

9.1.2.

Členění živností a živnostenské oprávnění

183

9.1.3.

Živnosti v cestovním ruchu

184

Zákon o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu

186

9.2.1.

Zájezd

187

9.2.2.

Cestovní kancelář vs. cestovní agentura

193

9.2.3.

Pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře

196

Občanský zákoník

198

9.3.1.

Dočasné užívání ubytovacího zařízení

199

9.3.2.

Smlouva o ubytování

200

9.3.3.

Smlouva o nájmu dopravního prostředku

201

9.3.4.

Smlouva o přepravě

202

9.3.5.

Smlouva o zájezdu

203

9.3.6.

Škoda na věci odložené a na věci vnesené

206

Obchodní zákoník

208

9.4.1.

Mandátní smlouva

208

9.4.2.

Komisionářská smlouva

210

9.4.3.

Smlouva o zprostředkování

211

9.4.4.

Smlouva o nájmu dopravního prostředku

212

9.4.5.

Smlouva o provozu dopravního prostředku

214

Zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu

10. OCHRANA SPOTŘEBITELE V CESTOVNÍM RUCHU

215

218

10.1.

Spotřebitel v cestovním ruchu

218

10.2.

Spotřebitelské smlouvy

219

10.3.

Smluvní vztahy při využití prostředků dálkové komunikace

221

10.4.

Klamání a zavádění spotřebitele

222

10.4.1. Informační povinnost podle zákona o ochraně spotřebitele

222

10.4.2. Nekalé obchodní praktiky

224

6

10.5.

10.6.

Reklamace

226

10.5.1. Reklamace a stížnosti v cestovním ruchu

227

10.5.2. Reklamace a stížnosti v rámci Evropské unie

229

10.5.3. Frankfurtské tabulky

230

Dozorčí orgány

233

11. PASOVÉ A CELNÍ PŘEDPISY PŘI CESTÁCH V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE A ČESKÉ REPUBLIKY

234

Pohyb na území Evropské unie a Schengenského prostoru

235

11.1.1. Pohyb v Evropské unii

235

11.1.2. Pohyb v Schengenském prostoru

236

11.1.3. Cestovní doklady

238

Pobyt cizinců na území České republiky

241

11.2.1. Podmínky vstupu a odepření vstupu na území České republiky

242

11.2.2. Doklady pro vstup na území České republiky

243

11.2.3. Povinnosti podnikatelů v cestovním ruchu

247

Celní předpisy

248

11.3.1. Dovoz zboží v rámci Evropské unie

250

11.3.2. Dovoz zboží z třetích krajin

251

11.4.

Pomoc v nouzi

252

11.5.

Konzulární ochrana občanů Evropské unie

254

11.1.

11.2.

11.3.

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Příloha

7

PŘEDMLUVA Cestovní ruch je výrazným fenoménem současnosti. V mnohých krajinách výrazně ovlivňuje ekonomickou situaci, vytváří tak pracovní místa v podnicích cestovního ruchu, a zároveň v návazných a zabezpečujících odvětvích. Pozitivně ovlivňuje ekonomický rozvoj regionů s výraznými atraktivitami a umožňuje zlepšení kvality života místního obyvatelstva. Na druhé straně podporuje regeneraci fyzických a duševních sil návštěvníků cestovního ruchu, umožňuje poznávat jiné kultury, jejich zvyky, tradice a jazyk a přispívá k zvýšení uvědomělosti návštěvníků i místních obyvatel v oblasti trvalé udržitelnosti a vzájemného respektu. Interdisciplinární charakter cestovního ruchu umožňuje jeho zkoumání z různých úhlů pohledu a v rámci rozličných vědních disciplín. Zkoumáním cestovního ruchu se zabývá teorie cestovního ruchu, která je interdisciplinární vědou a ve vztahu k ostatním vědním disciplínám má zevšeobecňující a integrující funkci. Pro porozumění problematice cestovního ruchu je potřeba znát jeho historický vývoj, jednotlivé složky, a také jeho funkce z hlediska přínosů pro národní hospodářství. Z praktického hlediska má význam právní úprava cestovního ruchu na úrovni Evropské unie i na úrovni České republiky. Právní úprava je důležitá pro podnikatele v oblasti cestovního ruchu ale i pro návštěvníky. Všichni aktéři, kteří se podílí na cestovním ruchu nebo se ho účastní, musí znát svá práva a povinnosti. Cílem této knihy je přiblížit čitateli teoretická východiska cestovního ruchu z hlediska jeho systému a objasnit vliv cestovního ruchu na národní hospodářství a rozvoj regionu. Kniha obeznámí čitatele s orgány, v jejichž kompetenci je cestovní ruch v rámci Evropské unie a České republiky a také s organizacemi, které zastupují zájmy jednotlivých aktérů na trhu cestovního ruchu. V neposlední řadě text věnuje pozornost právním normám, které platí v oblasti cestovního ruchu na úrovní Evropské unie a zabývá se právní úpravou cestovního ruchu v České republice. Text poskytuje základní teoretický i praktický pohled na problematiku cestovního ruchu v České republice s propojením na širší rozměr v rámci Evropy.

autorka

8

PRVNÍ ČÁST

ÚVOD DO CESTOVNÍHO RUCHU

− objasnění systémové teorie cestovního ruchu − klasifikace cestovního ruchu z hlediska druhů a forem − charakteristika trhu cestovního ruchu, identifikace nabídky a poptávky po cestovním ruchu − vymezení služeb cestovního ruchu, jejich specifických znaků a tvorba produktů cestovního ruchu − objasnění postavení a významu cestovního ruchu v národním hospodářství

9

1. PODSTATA CESTOVNÍHO RUCHU  Klíčová slova Cestovní ruch. Druhy cestovního ruchu. Formy cestovního ruchu. Objekt cestovního ruchu. Subjekt cestovního ruchu. Systémová teorie cestovního ruchu. Cestovní ruch je významným sektorem národního hospodářství. Jeho význam v průběhu 20. století významně vzrostl a stal běžnou součásti života obyvatel vyspělých států. Považujeme ho za společensko-ekonomický fenomén současnosti. Rozhodující mírou přispívá ke tvorbě hrubého národního produktu, pomáhá vyrovnávat regionální disparity apod. Cestovní ruch je interdisciplinárním jevem, tj. předmětem zkoumání mnoha vědních disciplín. Poznatky z jednotlivých disciplín tvoří interdisciplinární vědu - teorii cestovního ruchu. Teorie cestovního ruchu (Gúčik, 2004) plní ve vztahu k vědním disciplínám, které zkoumají cestovní ruch, integrující a zevšeobecňující funkci. 1.1. Přístupy ke zkoumání cestovního ruchu V současnosti chápeme cestovní ruch jako odvětví společenské činnosti. Jeho formování datujeme na přelom 19. a 20. století. Vznik novodobého cestovního ruchu spojujeme s obdobím průmyslové revoluce ve vyspělých státech jako důsledkem technického, ekonomického a sociálního rozvoje. Vznik a rozvoj novodobého cestovního ruchu přitom předpokládá (Gúčik, 2001): (1) možnost svobodného pohybu lidí, (2) existenci primární nabídky, která je základem tvorby produktu jako předmětu spotřeby v cestovním ruchu, (3) takový stupeň technického, ekonomického a sociálního rozvoje, který má za následek postupné zkracování fondu pracovní doby a prodlužování fondu volného času, (4) takový stupeň uspokojení základních životních potřeb, kdy vzniká možnost uspokojovat i méně nezbytné potřeby, kam řadíme i cestovní ruch a výstavbu potřebných dopravních, ubytovacích, pohostinských, sportovně-rekreačních a dalších zařízení pro cestovní ruch. V počátcích výzkumu cestovního ruchu šlo spíš o empirické opisování jevu, jeho popularizaci a vytváření předpokladů pro rozvoj (Gúčik, 2010, s. 11). Předmětem vědeckého zkoumání se stal později. Cestovním ruchem se zabývá několik vědních disciplín např. ekonomie cestovního ruchu, geografie,

sociologie,

kulturní

antropologie

ap.

Jedná

se o

interdisciplinární

a jeho vysvětlování pouze z pohledu jedné vědní disciplíny by bylo nedostatečné. 10

jev

První zmínky o cestovním ruchu v souvislosti s geografií jsou součástí práce Stradnera (1905, In Šíp, 2012). Za průkopníky ve zkoumání cestovního ruchu můžeme podle Gúčika (2010) považovat Guyer-Freulera (1905), Piccarda (1911), Schullerna zu Schrattenhofena (1911), Gutha (1917), Morgenrotha (1927). Změnami v systému osídlení způsobenými vlivem rozvoje hotelnictví a pohostinství se zabývá Sputz (1919, In Šíp, 2012). Počátky vědeckého zkoumání cestovního ruchu odrážejí práce Stradnera (1905), Schullerna zu Schrattenhofena (1911) a Morgenrotha (1927). Pojítkem jejich práce byla snaha odlišit

cestovní

ruch

od

širšího

pojmu

–

cestování

(Šíp,

2012).

Podle

Schullerna zu Schratenhoffena (1911, In Freyer, 2006; Berg, 2010) je cestovní ruch označení pro všechny hospodářské procesy, které souvisí s pobytem a tokem cizinců mezi státy a oblastmi. Nový pohled na cestovní ruch přináší Glücksmann (1935, In Berg, 2010; Šíp, 2012), který ho chápe jako souhrn vztahů mezi lidmi, kteří přechodně pobývají na určitém místě a místními obyvateli. Slovenský autor Fodor (1937, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012) naproti tomu zdůrazňuje význam změny místa pobytu a vztahy mezi místem trvalého bydliště a cílovým místem. Cestovní ruch definuje jako periodický příliv a odliv lidí do určitého místa nebo státu z jiného místa nebo státu. Podobně chápe cestovní ruch také Poser (1939, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012). Podle něho cestovní ruch představuje lokální a územní nahromadění cizinců s přechodným pobytem, které vyvolává vznik vzájemných vztahů mezi cizinci na jedné straně a místním obyvatelstvem, místem a krajinou na straně druhé. K průlomu ve vymezení cestovního ruchu došlo až v 40. letech 20. stol., když švýcarští autoři Hunziker a Krapf publikují práci "Grundriss der Allgemeinen FremdenverkehrsLehre" (Základy všeobecné nauky o cestovním ruchu, 1942). Jejich definice se na dlouhou dobu stala základem vědeckého poznání cestovního ruchu a utvořila základ (Gúčik, 2010) pro vysvětlení faktů souvisejících s cestovním ruchem. W. Hunziker, K. Krapf (1942, In Kopšo, 1979; Gúčik, 2010) Cestovní ruch považovali za soubor jevů a vztahů, vyplývajících z cestování a pobytu osob na cizím místě, pokud cílem pobytu není trvalé usazení nebo výkon výdělečné činnosti. V roce 1954 se v návaznosti na definici Hunzikera a Krapfa stala oficiální definicí cestovního

ruchu,

definice

podle

organizace

AIEST

(International

Association

of Scientific Experts in Tourism, Mezinárodní asociace vědeckých pracovníků v cestovním ruchu).

11

V 60. letech 20. stol. se objevují definice, které obohacují chápaní cestovního ruchu o novou dimenzi – motivaci. Zabývají se jí také čeští (Dohnal, 1965) a slovenští autoři (Kopšo, 1969). Dohnal (1965, 1969, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012) chápe cestovní ruch jako uspokojování potřeb lidí v oblasti rekreace, turistiky a kultury, pokud k němu dochází mimo běžné životní prostředí a ve volném čase. Podle Kopša (1969, In Šíp, 2012) je cestovní ruch formou uspokojování potřeb, reprodukce fyzických a duševních sil člověka mimo běžné životní prostředí a ve volném čase. Vzhledem k narůstání významu cestovního ruchu v národním a mezinárodním měřítku se stále ve větší míře projevovalo úsilí vymezit pojem cestovní ruch i na mezinárodní úrovni. Diskusi o novém vymezení cestovního ruchu vyvolal zejména prudký rozvoj cestovního ruchu v důsledku ekonomického růstu a strukturální změny, které měly za následek i změny atributu původní definice, která již nevyhovovala praxi (Gúčik, 2010). Roku 1971 se přikročilo k diskusi o upřesnění definice z roku 1942 tak, aby odpovídala novým formám cestovního ruchu např. kongresovému cestovnímu ruchu, přičemž se měla stanovit přesná hranice mezi osobní dopravou a cestovním ruchem (Kopšo, 1979). Na základě závěru diskuse na půdě Mezinárodní asociace vědeckých pracovníků v cestovním ruchu zpřesnil ponímaní cestovního ruchu Kaspar (1975). Jeho definice je založena podobně jako definice Dohnala (1965) a Kopša (1969) na motivaci návštěvníků cestovního ruchu. Definice byla přijata na konferenci v St. Gallenu, proto se označuje také St. Gallenská definice. C. Kaspar (1975, In Sölter; Berg, 2010; Gúčik, 2010) Cestovní ruch je soubor vztahů a jevů, které vyplývají z cestování a pobytu osob, pro jejichž místo pobytu není ani hlavním místem bydliště, ani místem výkonu výdělečné činnosti. S cílem sjednotit definici cestovního ruchu, zejména z hlediska vykazování údajů zorganizovala Světová organizace cestovního ruchu (WTO, World Tourism Organisation) v roce 1991 v Ottawě mezinárodní konferenci věnovanou statistice cestovního ruchu. Na základě závěru konference přijala OSN v roce 1993 definici, která se stala základem pro statistické zjišťování cestovního ruchu (Gúčik, 2010). Světová organizace cestovního ruchu (1991, Gúčik, 2001) Z hlediska statistiky se cestovním ruchem rozumí činnost osoby, která cestuje na přechodnou dobu do místa mimo své běžné životní prostředí, přičemž hlavní účel cesty je jiný než vykonávání výdělečné činnosti v navštíveném místě.

12

V současnosti neexistuje obecně platné vymezení cestovního ruchu. V podmínkách České republiky a Slovenské republiky se komplexním vymezením ruchu zabývá Gúčik (2000, 2004, 2010). Gúčik, M. (2000, In Gúčik, 2004; Gúčik, 2010) Cestovním ruchem rozumíme soubor činností zaměřených na uspokojování potřeb souvisejících s cestováním a pobytem osob mimo místo trvalého bydliště a obvykle ve volném čase. Jejich cílem je odpočinek, poznávání, zdraví, rozptýlení a zábava, kulturní a sportovní vyžití, služební cesty, tj. získání komplexního zážitku. Chápání cestovního ruchu se vyvíjelo postupně se změnou podstaty samotného jevu a vlivem vnějších činitelů (obrázek 1). Hunziker a Krapf (1942) chápali cestovní ruch zejména jako pobyt mimo místo trvalého bydliště. Kaspar (1971) obohatil definici cestovního ruchu o aspekt motivace a cestování, a Gúčik (2000) poukázal na význam existence fondu volného času pro rozvoj cestovního ruchu. Obrázek 1: Vývoj pojmového chápání cestovního ruchu

Hunziker, Krapf (1942): pobyt

St. Gallen (1975): cestování + motivace + pobyt

UNWTO (1991): cestování + pobyt

Gúčik (2000): cestování + motivace + pobyt + volný čas

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Cestovní ruch (Zelenka, Pásková, 2012, s. 83) tedy zahrnuje (1) aktivity osob cestujících mimo trvalé bydliště (obvyklé prostředí) za účelem zábavy, rekreace, vzdělávání, služební (pracovní) cesty apod., a také (2) aktivity subjektů poskytujících služby a produkty těmto osobám (tabulka 1).

13

Tabulka 1: Aktivity cestovního ruchu aktivity osob cestujících mimo trvalé bydliště

aktivity subjektů poskytujících služby a produkty

účel: obnova fyzických a duševních sil (rekreace), prevence (lázně, wellness), zábava, sportovní vyžití, vzdělávaní/poznávaní, služební cesta

(1) provozování zařízení se službami pro cestující včetně aktivit osob, které jednotlivé služby nabízejí a zajišťují (2) aktivity spojené s využíváním, rozvojem a ochranou zdrojů pro cestovní ruch (3) souhrn politických aktivit a aktivit veřejné správy (4) mezinárodní spolupráce a reakce místního obyvatelstva na dané aktivity

Pramen: zpracováno podle Zelenka, Pásková, 2012. Z uvedeného vymezení vyplývají vztahy mezi místem trvalého bydliště a cílovým místem/destinací(obrázek 2). Obrázek 2: Cestovní ruch trvalé bydliště

cestování (účel)

přechodné bydliště (dočasný pobyt)

návštěvník – subjekt CR (nositel poptávky)

cíl. místo/destinace - objekt CR (nositel nabídky)

Prameň: Gúčik, 2001. Podmínkou rozvoje cestovního ruchu je cestování a dočasný pobyt osob mimo místo trvalého bydliště s cílem uspokojovat specifické potřeby, přičemž pokud se nejedná o služební cestu, odehrává se ve volném čase. Z ekonomického hlediska (Gúčik, 2007a) se jedná o formu spotřeby, kterou návštěvníci uspokojují specifické potřeby odpočinku, poznávání, kulturního a sportovního vyžití, zdraví, společenské komunikace, rozptýlení, zábavy apod. Dochází k ní v jiném než běžném životním prostředí, tj. je spojena s cestováním a pobytem na jiném místě než je místo trvalého bydliště nebo pracoviště, a která představuje formu účelného využívání volného času a nespojuje se s výdělečnou činností. Cestovním ruchem tedy nerozumíme dojíždění za prací nebo do školy, cestování za účelem získání státního občanství (uprchlíci), pohyb osob pracujících v příhraničních oblastech a pohyb ve městě trvalého bydliště např. účast na koncertu, návštěva divadla.

14

1.2. Systémová teorie cestovního ruchu Systémová teorie cestovního ruchu je výsledkem modelování cestovního ruchu z ekonomického hlediska. Přitom model představuje zjednodušené vnímání skutečnosti. Modelováním systému cestovního ruchu se zabývalo několik autorů např. Kaspar (1975), Krippendorf (1986), Freyer (1993), Müller (1997), Gúčik (2000), McIntosh (2000), Bieger (2004) aj. Gúčik (2010, s. 31) uvádí, že disciplíny, které se zabývají cestovním ruchem, využívají modelování jako pracovní hypotézu, na základě které formují svou teorii. Přitom každá vědní disciplína se na modelování cestovního ruchu dívá z jiného úhlu pohledu. Ve vědecké a odborné literatuře cestovního ruchu se setkáváme s modely ekonomickými, teritoriálními, prostorovými, časovými nebo kulturními. Z ekonomického hlediska definovali a graficky znázornili cestovní ruch už Hunziker a Krapf (1942, In Gúčik, 2010). Zobrazují ho jako dopravní proces, který ovlivňují početné faktory jako hospodářství, politika, sociální otázky, kultura, technika, národní zdraví a vztahy mezi nimi. Za ohnisko všeho dění považují člověka jako subjekt cestovního ruchu. Objektem cestovního ruchu jsou podle nich instituce cestovního ruchu, které zahrnují destinaci a zařízení přímo nebo zprostředkovaně zabezpečující služby cestovního ruchu. Na základě východisek systémové teorie a na principech modelu Hunzikera a Krapfa sestavil v roce 1975 Kaspar model cestovního ruchu. Podle něho představuje systém cestovního ruchu (obrázek 3) jednotu vztahů a rozhodnutí v cestovním ruchu (Sölter, s. 5). Přitom má dva podsystémy, a to návštěvníka cestovního ruchu, tedy subjekt cestovního ruchu, který vystupuje jako spotřebitel statků a služeb typických pro cestovní ruch a cílové místo, podniky a organizace cestovního ruchu, tedy objekt cestovního ruchu, který představuje poskytovatele služeb cestovního ruchu (Gúčik, 2007a, 2010).

15

Obrázek 3: Kasparův model systému cestovního ruchu ekonomické prostředí

sociálně-kulturní prostředí systém CR

subsystém subjekt CR (návštěvník CR)

destinace subsystém objekt CR institucionální subsystémy

organizace CR podniky CR

technologické prostředí

politické prostředí

ekologické prostředí

Pramen: Kaspar, 1996 In Bieger, 2010. Dynamikou systému cestovního ruchu se zabýval Bieger (2004, In Gúčik, 2010), který vymezil čtyři základní subsystémy cestovního ruchu, a to (1) destinaci, (2) dopravu, (3) zprostředkovatele a (4) poptávku (obrázek 4). Takto vymezený systém cestovního ruchu reflektuje vztahy s vnějším prostředím, které tvoří hospodářství, společnost, příroda, technologie a politika. Ta je přitom projevem společenské praxe. Technologii (Bieger 2006, In Gúčik, 2010) považuje za průřezovou oblast mezi hospodářstvím, společností a přírodou. Každý ze subsystému má své vnitřní složení. Subsytém destinace zahrnuje ubytovací zařízení, sportovně-rekreační a kulturně-společenská zařízení, pohostinská zařízení, organizace cestovního ruchu (agentury destinačního managementu), místní dopravce, atraktivity cestovního ruchu (kulturní, přírodní) a vztahy mezi nimi. Subsystém zprostředkovatelů zahrnuje cestovní kanceláře, cestovní agentury a webové portály, které v destinaci působí v rámci domácího a příjezdového cestovního ruchu a vztahy mezi nimi a zákazníky. Subsystém poptávky tvoří turisté a obchodní cestující, subsystém dopravy zahrnuje dopravní podniky a instituce, které v oblasti působí.

16

Obrázek 4: Biegerův model systému cestovního ruchu hospodářství

technologie

subsystém destinace

systém cestovního ruchu

subsystém zprostředkovatelé

subsystém doprava

společnost

subsystém poptávka

životní prostředí

politika

Pramen: Bieger, 2010, s. 81. Z časového hlediska se systém cestovního ruchu podle Biegera dynamicky vyvíjí a vlivem různých okolností může docházet k jeho změnám např. fúze cestovních kanceláří v destinaci, nárůst prodeje produktu destinace přes internet, vznik organizace destinačního managementu apod. Cestovní ruch tedy považujeme za otevřený a dynamicky se vyvíjející systém. Chápeme ho jako jednotu vztahů a rozhodnutí v cestovním ruchu (Sölter, s. 5). Tento komplex se přitom skládá z dvou subsystémů. Jedním ze subsystémů je návštěvník cestovního ruchu, kterého označujeme jako subjekt cestovního ruchu. Je nositelem poptávky po cestovním ruchu a vystupuje jako spotřebitel statků a služeb typických pro cestovní ruch. Druhým subsystémem v systému cestovního ruchu je objekt cestovního ruchu. Objekt je tvořen destinací (cílové místo), podniky a organizacemi cestovního ruchu. Představuje tedy poskytovatele služeb cestovního ruchu. Všichni, kteří se podílejí na uspokojování potřeb návštěvníků cestovního ruchu, jsou přitom povinni spolupracovat. V systému cestovního ruchu existuje soustava vazeb nejen mezi jeho subsystémy a jejich prvky, ale i mezi cestovním ruchem a jinými systémy, které tvoří jeho okolí (obrázek 5).

17

Obrázek 5: Systém cestovního ruchu podle Gúčika ekonomické prostředí

politické prostředí

legislativní prostředí

CESTOVNÍ RUCH kulturní prostředí

subjekt

objekt

sociální prostředí

Pramen: Gúčik, 2007.

ekologické prostředí

technickotechnologické prostředí formy a druhy (kategorie) cestovního ruchu

1.2.1. Subjekt cestovního ruchu Z ekonomického hlediska je subjekt cestovního ruchu každý, kdo uspokojuje své potřeby během cestování a pobytu mimo místa trvalého bydliště spotřebou statků cestovního ruchu (Gúčik, 2001, s. 8). Vystupuje tedy jako nositel poptávky po cestovním ruchu. V praxi cestovního ruchu je důležité rozlišit cestující ze statistického hlediska. Statistické členění cestujících vychází ze závěrů mezinárodní konference o statistice cestovního ruchu konané v Ottawě v roce 1991. Cestující je každý [34], kdo cestuje mezi dvěma nebo více krajinami, či lokalitami v rámci krajiny svého obvyklého pobytu. Podmínkou je cesta mimo místo obvyklého pobytu bez ohledu na účel cesty a použitý dopravní prostředek. Rozlišujeme cestujících, kterých zahrnujeme do statistik cestovního ruchu a cestujících, kterých cesty se ve statistikách cestovního ruchu neevidují (obrázek 6). Do statistik cestovního ruchu nezahrnujeme: − tranzitních cestujících, kteří krajinou projíždí za cílem návštěvy jiné destinace a nejsou formálně zapsaní pasovou kontrolou např. cestující na říční nebo zaoceánské lodi, kteří nejsou oprávnění vystoupit; cestující, kteří krátkou dobu v rámci přestupu zůstávají v prostoru leteckého terminálu. Ostatní tranzitní cestující jsou klasifikováni jako návštěvníci např. slovenští cestující mířící na vánoční víkend do Drážďan přecházející Českou republikou, − pracovníky v pohraničí, tedy osoby s bydlištěm v blízkosti hranic a pracující v sousedící zemi např. osoby s běžným pobytem v Holíči na západě Slovenska pracující v Hodoníně na Moravě, − dočasné imigranty,kočovníky a uprchlíky, 18

− příslušníky armád v zahraničních posádkách včetně jejich rodinných příslušníků a doprovázejících osob např. čeští vojáci v Afghánistánu nejsou cestujícími vykazovanými v mezinárodní statistice cestovního ruchu, − diplomaty a představitelé konzulátu, kteří vykonávají výdělečnou činnost mimo své krajiny včetně jejich rodinných příslušníků a doprovázejících osob. Ve

statistikách

cestovního

ruchu

v mezích

domácího

cestovního

ruchu

také

nevykazujeme: − obyvatele, kteří cestují v rámci své země za prací nebo studiem do jiného města, či regionu např. cesta obyvatele Poděbrad jednou týdně do Prahy na Vysokou školu hotelovou, − obyvatele, kteří cestují s úmyslem změny svého trvalého bydliště, − obyvatele bez trvalého bydliště, − obyvatele, kteří cestují v rámci místa svého běžného pobytu, a to buď pravidelně např. obyvatel Ústí nad Labem cestuje o víkendech na vlastní chatu do Děčína, nebo nepravidelně např. obyvatel Brna navštíví v létě kulturní festival „ceskehrady.cz“ na hradě Veveří. Obrázek 6: Subjekt cestovního ruchu CESTUJÍCÍ

zahrnovaní do statistiky cestovního ruchu

nezahrnovaní do statistiky cestovního ruchu

návštěvníci

stálý obyvatel

− −

turista

− − − − − −

výletník

− −

turista na dovolené krátkodobě pobývající turista

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2001.

19

tranzitní cestující pracovníci v pohraničí dočasní imigranti kočovníci uprchlíci příslušníci armády v zahraničních posádkách diplomati představitelé konzulátů

Do statistik cestovního ruchu jsou zahrnováni návštěvníci, stálí obyvatelé, turisté a výletníci, kteří uspokojují své potřeby během cestování a pobytu mimo místa běžného bydliště spotřebou statků cestovního ruchu. Návštěvníkem je každá osoba, která cestuje na místo mimo svého obvyklého prostředí na dobu kratší než 12 měsíců a jejíž hlavní účel je jiný než výkon výdělečné činnosti v navštíveném místě. Návštěvníky zahrnované do statistiky cestovního ruchu je možné odlišit od tranzitních cestujících apod. na základě několika znaků. Důležité je, že se musí jednat o cestu mimo běžné životní prostředí, přičemž neexistuje pravidelnost přepravy mezi místem obvyklého bydliště a navštíveným místem. Na základě uvedeného je potom možné vyřadit ze statistik cestovního ruchu pravidelné (denní, týdenní) cesty za prací nebo studiem mezi dvěma místy. Krajina obvyklého pobytu je jedním z klíčových kriterií pro určení, zda je přijíždějící osoba „návštěvníkem“ nebo „jiným cestovatelem“, a pokud je návštěvníkem, zda se jedná o návštěvníka v domácím nebo zahraničním cestovním ruchu. Základní myšlenkou klasifikace zahraničních návštěvníků je jejich vnímání podle krajiny trvalého bydliště, nikoliv podle státní příslušnosti. Cizí stání příslušníci s trvalým pobytem v dané zemi jsou do statistik zahrnováni v rámci domácího nebo výjezdového cestovního ruchu např. Slovák s trvalým bydlištěm v Plzni cestující na prodloužený víkendový pobyt do Krkonoš bude vykazován jako návštěvník v domácím cestovním ruchu. Naopak čeští státní příslušníci s trvalým pobytem v jiném státě jsou vykazování jako návštěvníci v příjezdovém cestovním ruchu např. Čech s trvalým bydlištěm v Bratislavě cestující na dovolenou na Šumavu. Pro potřeby statistik cestovního ruchu rozlišujeme návštěvníky v mezinárodním a v domácím cestovním ruchu. Návštěvník v mezinárodním cestovním ruchu je každá osoba, která cestuje do jiné země, než je jejím obvyklým bydlištěm, ale mimo své obvyklé prostředí na dobu nepřesahující 12 měsíců. Hlavní cíl cesty je přitom jiný jako výkon výdělečné činnosti v rámci navštívené krajiny. Návštěvníky (tabulka 2) členíme dále na stálé obyvatele, turisty a výletníky.Vyznačují se rozličnými charakteristikami v závislosti od toho, zda se jedná o zahraniční nebo domácí cestovní ruch. Stálý obyvatel (Gúčik, 2001, s. 8) v domácím cestovním ruchu je osoba, která žije alespoň šest po sobě jdoucích měsíců v jistém místě před příchodem do jiného místa na kratší dobu než šest měsíců. V zahraničním cestovním ruchu je to osoba, která žije v zemi alespoň jeden rok před příjezdem do jiné země na kratší dobu než jeden rok.

20

Turista (Gúčik, 2001, s. 8) v domácím cestovním ruchu je návštěvník trvale usazen v zemi, který cestuje na dobu minimálně jednoho přenocování v hromadném ubytovacím zařízení nebo v soukromí, ale nikoliv na delší dobu než šest měsíců. V zahraničním cestovním ruchu je to návštěvník, který cestuje do jiné země na dobu alespoň jednoho přenocování, ale nikoliv na dobu než jeden rok. Z hlediska délky pobytu přitom rozlišujeme turistu na dovolené, tedy turistu, který pobude na daném místě více než určený počet nocí nebo dní a krátkodobě pobývajícího turistu, který cestuje na dobu nepřekračující určený počet nocí nebo dní, ale zahrnuje pobyt alespoň s jedním přenocováním. V podmínkách České republiky je krátkodobě pobývajícím turistou návštěvník, který se zdrží na území krajiny 1 až 3 přenocování,

v krajinách

kolem

Středozemního

moře

je

stanovený

počet

7 až 8 přenocování. Tabulka 2: Návštěvníci zahrnovaní do statistik cestovního ruchu Cíl a motiv cesty Slovák pracující v IT firmě v Plzni cestuje na prodloužený víkend do Českého Krumlova Slovák pracující ve stavební firmě v Hodoníně cestuje na prodloužený víkend do Krkonoš Slovák pracující v reklamní agentuře v Praze cestuje na 5-denní lyžovačku do rakouského Semmeringu Slovák mající české občanství a trvalé bydliště v Olomouci cestuje na Silvestrovský pobyt na Šumavu Slovák mající české občanství, trvalé bydliště ve Žďáru nad Sázavou cestuje na 10-denní letní dovolenou do Jizerských hor Francouz – manažer francouzského zastoupení společnosti OMD přijede na konferenci do Prahy Francouz žijící v Praze cestuje na wellness pobyt do Karlových Varů Kanaďan žijící v Praze cestuje na prodloužený relaxační víkendový pobyt do Františkových Lázní Maďar – manager maďarského zastoupení společnosti Nissan přijede na konferenci do Brna Němec cestující na filmový festival do Karlových Varů bez přenocování Čech s trvalým bydlištěm v Liberci cestuje na týdenní pobytový zájezd na Korfu Čech s trvalým bydlištěm v Bratislavě cestuje na víkend do Lednicko-Valtického areálu Čech s trvalým bydlištěm v Jihlavě cestující na koncert Madonny do Prahy bez přenocování

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

21

Typ návštěvníka stálý obyvatel v domácím cestovním ruchu (kulturně-poznávací cestovní ruch) stálý obyvatel v domácím cestovním ruchu (rekreační cestovní ruch) stálý obyvatel ve výjezdovém cestovním ruchu (rekreační cestovní ruch) krátkodobý turista v domácím cestovním ruchu (rekreační cestovní ruch) turista na dovolené v domácím cestovním ruchu (sportovní cestovní ruch) krátkodobý turista v příjezdovém cestovním ruchu (kongresový cestovní ruch) krátkodobý turista v příjezdovém cestovním ruchu (zdravotní cestovní ruch) krátkodobý turista v příjezdovém cestovním ruchu (zdravotní cestovní ruch) krátkodobý turista v příjezdovém cestovním ruchu (kongresový cestovní ruch) výletník v příjezdovém cestovním ruchu turista na dovolené ve výjezdovém cestovním ruchu (rekreační cestovní ruch) krátkodobý turista v příjezdovém cestovním ruchu (kulturně-poznávací cestovní ruch) výletník v domácím cestovním ruchu

Výletník (Gúčik, 2001, s. 8) je návštěvník, který cestuje na kratší dobu než 24 hodin, aniž by přenocoval v navštíveném místě. 1.2.2. Objekt cestovního ruchu Objektem cestovního ruchu (Gúčik aj., 2004) je vše, co se může stát cílem změny místa pobytu např. příroda, kultura, hospodářství nebo společnost. Je tedy nositelem nabídky. Objektem cestovního ruchu (obrázek 7) jsou místa/destinace, kde vyvíjejí činnost podniky a instituce cestovního ruchu, které produkují statky cestovního ruchu jako předmět nabídky pro uspokojení poptávky návštěvníků. Subjekt cestovního ruchu může uspokojit svou potřebu účasti na cestovním ruchu pouze v tom případě, pokud existuje vhodný ekvivalent k jejímu uspokojení. Obrázek 7: Objekt cestovního ruchu OBJEKTCESTOVNÍHO RUCHU cílové místo/destinace

podniky cestovního ruchu − − − −

instituce cestovního ruchu

ubytovací zařízení pohostinská zařízení cestovní kanceláře a agentury turistické informační kanceláře

− − − −

sdružení cestovního ruchu organizace destinačního managementu klastry marketingové organizace

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Destinace (cílové místo; Gúčik, 2001) představuje středisko cestovního ruchu, region nebo stát jako cestovní cíl. Musí disponovat vhodným přírodním a kulturním potenciálem pro rozvoj cestovního ruchu. Potenciál destinace má jistý význam, funkce a využitelnost v průběhu roku, je cílem cestování a pobytu návštěvníků cestovního ruchu. Přitom není rovnoměrně rozmístněn v krajině, a proto může mít s ohledem na svoji jedinečnost místní, regionální, celostátní až mezinárodní význam. Pro naplnění potřeb návštěvníků cestovního ruchu je důležitá infrastrukturní vybavenost destinace, tzv. sekundární nabídka. Infrastruktura cestovního ruchu (Gúčik, 2001) představuje soubor podniků, zařízení a institucí cestovního ruchu a jejich služeb potřebných na to, aby mohl návštěvník cestovního ruchu v cílovém místě přechodně pobývat a uspokojovat svoje potřeby, a tím získat komplexní zážitek.

22

Destinace mají různé funkce, podle kterých můžeme určit jednotlivé typy destinací.Gúčik (2001) rozlišuje městská střediska cestovního ruchu, lázeňská místa, rekreační střediska, rekreační obce a chatové osady (tabulka 3). Tabulka 3: Destinace cestovního ruchu podle funkcí Destinace městská střediska cestovního ruchu lázeňská místa rekreační střediska rekreační obce chatové osady výletní místa

Charakteristika − kulturně-historické památky − administrativně-správní orgány − obchod − průmysl − termální lázně − klimatické lázně − koupání a vodní sporty v nížině − turistika a vodní sporty v podhorské krajině − turistika a zimní sporty v horské krajině − původní hospodářská funkce zanikla − využití na rekreační účely − obyčejně u vodní plochy − přírodní atraktivity − civilizační atraktivity

Pramen: zpracováno podle Gúčika, 2001, s. 9. Podrobnější klasifikaci destinací zmiňují Vystoupil, Holešinská a Šauer (2007), kteří rozlišují typy destinací podle převládajích aktivit (tabulka 4). Rozlišujeme destinace lázeňského typu, destinace turistiky v přírodně hodnotových oblastech, destinace u vodních ploch, destinace poznávacího cestovního ruchu ve vesnických oblastech, destinace městského typu, historického typu, horského typu a poutního typu, destinace individuální rekreace a komplexy uměle vytvořených atraktivit a služeb cestovního ruchu. Kromě destinací charakteru středisek se v České republice nachází 17 regionů cestovního ruchu, které se dál člení na 40 tzv. turistických oblastí (příloha). Oficiální rozdělení regionů cestovního ruchu zpracovala česká agentura pro cestovní ruch – CzechTourism.

23

Tabulka 4: Klasifikace destinací cestovního ruchu podle funkcí Destinace

Charakteristika

lázeňského typu

−

typu turistiky v přírodně hodnotových oblastech

− − −

přírodní léčebné zdroje a zdravotně příznivé klima navazující (rozvinutá) infrastruktura zpravidla přírodně hodnotná krajina zajímavé nebo vzácné přírodní výtvory a oblasti (nastupní destinace do CHKO)

typu u vodních ploch

− − −

vodní plochy, toky příznivé podmínky pro rekreaci provozování vodních sportů a rybaření

typu poznávacího cestovního ruchu ve vesnických oblastech

− − −

dochovaná lidová architektura místní tradice a produkty kulturní krajina

městského typu

−

městské památkové rezervace a městské památkové zóny panoramatické pohledy (městská krajina) příp. podmínky pro kongresový CR a veletrhy historické objekty (hrady, zámky, zříceniny) zajímavý krajinný rámec horská krajina terény a klima vhodné pro zimní sporty a letní turistiku sakrální stavby (chrámy, kláštery, poustevny, křížové ceste, kaple, židovské hřbitovy) poutní akce přesahující místní význam harmonická okolní krajina příměstská poloha s příznivými podmínkami pro víkendový CR chatové a trampské osady, rekreační domy, chaty, chalupy tematické parky sportovní areály nákupní a zábavní komplexy komplexy CR (hotelové areály apod.)

− − historického typu

−

horského typu

− − −

poutního typu

−

typu středisek individuální rekreace

− − − −

typu komplexů uměle vytvořených a atraktivit a služeb CR (atrakční typ)

− − − −

Formy (f) a druhy (d) cestovního ruchu  zdravotní CR(f)  kulturně-poznávací CR (f)  sportovní CR (f) − zahrnuje: cykloturistika, pěší turistika,hipoturistika, vodní turistika (splav), speleoturistika (jeskyně), rybaření  rekreační CR (f) − zahrnuje: plavání, splav, plachtení, rybaření  příměstský CR (d)  kulturně-poznávací CR (f) − zahrnuje: agroturistika a venkovská turistika, etnografický CR (zvyky, tradice, pověsti)  gastronomický CR (f) − zahrnuje: vinářský CR  sportovní CR (f) − zahrnuje: cyklo- a pěší turistika  kulturně-poznávací CR (f) − zahrnuje: poznávaní a náštěvy historických památek, muzeí a galérií, nákupy  kogresový CR (f), včetně incentivního CR, veltrhů,výstav  kulturně-poznávací CR (f)  sportovní CR (f) − zahrnuje: cykloturistika, horská pěší turistika, lyžování  kulturně-poznávací CR (f) − zahrnuje: návštěva sakrálních objektů a prostor, poutě, účast na obřadech a světských slavnostech  příměstský CR (d) − zahrnuje: chataření, chalupaření  rekreační CR (f) − zahrnuje: nákupy, zážitkové atraktivity např. Disneyworld, odpočinek

CR – cestovní ruch

Pramen: zpracováno a přizpůsobeno podle Vystoupil, Holešinská, Šauer, 2007.

24

1.2.3. Okolí systému cestovního ruchu Vymezení cestovního ruchu jako systému zdůrazňuje význam vlivu okolí na jeho strukturu. Pokud je cestovní ruch jako oblast činností jednotný a existuje dobrá spolupráce všech zúčastněných na jeho rozvoji, pak je možné působení okolí na cestovní ruch ovlivnit. Rozvoj cestovního ruchu ovlivňuje ekonomické, politické, legislativní, ekologické, kulturní, sociální a technicko-technologické prostředí. Vztah vlivu jednotlivých prostředí a cestovního ruchu je vzájemný. a) Ekonomické prostředí. Vliv ekonomického prostředí na rozvoj cestovního ruchu je nepopíratelný. Jedná se zejména o ekonomický růst, míru nezaměstnanosti, míru inflace, stabilitu měny a úrokovou míru. Vliv jednotlivých činitelů na cestovní ruch může být přitom pozitivní nebo negativní. Rozhodující je ekonomický růst, který se projevuje v růstu hrubého domácího produktu a výdajů na cestovní ruch. Růst hrubého domácího produktu (HDP) ovlivňuje objem investic a výdajů na cestovní ruch. Pozitivní je vliv těchto činitelů tehdy, pokud výdaje na cestovní ruch rostou rychleji než HDP. Negativní vliv na cestovní ruch má hospodářský pokles a krize, kterou doprovází rostoucí nezaměstnanost a zmrazení mezd. Nezaměstnanost se spojuje s poklesem příjmů obyvatelstva a výdajů na méně nezbytné potřeby (Gúčik, 2001, s.10), ke kterým patří i cestovní ruch. Inflace má za následek pokles kupní síly peněz a projevuje se růstem cen zboží a služeb. V cestovním ruchu je důležitá i stabilita měny, která ovlivňuje zahraniční cestovní ruch. Devalvace měny zdražuje cesty občanů do zahraničí, tj. výjezdový cestovní ruch. V případě devalvace měny musí občané za jednotku cizí měny zaplatit více domácí měny. Naopak devalvace měny umožňuje levnější cesty v rámci příjezdového cestovního ruchu. Úroková míra (Gúčik, 2001) je cenou za poskytnutý úvěr. Výše úrokové míry může působit jako pobídka k investování v cestovním ruchu. Nedostupnost úvěrů vlivem vysoké úrokové míry omezuje investování. Zejména v období hospodářské krize stát cestou vysoké úrokové míry ovlivňuje objem peněz v oběhu, a tak vytváří tlak na míru inflace. Cestovní ruch jako ekonomický činitel má vliv na ekonomický růst, ovlivňuje zaměstnanost, příjmy obyvatelstva a cílových míst a má vliv na platební bilanci státu.

25

b) Politické prostředí. Cestovní ruch je závislý od politiky státu. Hodně závisí na společenském zřízení, ve kterém se rozvíjí. V ekonomicky rozvinutých zemích se cestovní ruch stal významným hospodářsko-politickým činitelem. Vlády musí věnovat pozornost odstranění cestovních formalit, vyřizování cestujících na hranicích a finančnímu zajištění turistů při cestách do zahraničí. Zrušení vízové povinnosti zjednodušuje cestování. Státy Evropské unie se podle Schengenské dohody z roku 1995 zavázaly odstranit formality na hranicích. Některé státy k dohodě nepřistoupily z obavy před zvýšenou imigrací, nárůstem teroristických útoků a pašováním drog (Gúčik, 2010). Vývoj cestovního ruchu je podmíněn mírovými zahraničními vztahy. V období hospodářské nestability a otevřeného válečného konfliktu dochází k poklesu počtu návštěvníků (Gúčik, 2000, s. 47). Může dojít k uzavření hranic a omezením při vydávání pasů a při cestování. Za takových podmínek stagnuje příjezdový i výjezdový cestovní ruch. V období dlouhodobého válečného konfliktu ve státě se hospodářství přeorientuje na válečnou výrobu, dochází k omezením v konečné spotřebě obyvatelstva, doprava se podřizuje vojenským zájmům. V důsledku přímých válečných operací cestovní ruch zaniká. Během války dochází k omezení cestovního ruchu i v těch zemích, které se přímo nepodílejí na válečném konfliktu. Negativní vliv na rozvoj cestovního ruchu má i terorismus, který představuje použití násilí k dosažení politických cílů. Projevuje se únosy a atentáty na turisty, únosy dopravních prostředků, bombovými útoky na objekty cestovního ruchu (ubytovací a pohostinská zařízení) apod. Rostoucí obavy návštěvníků cestovního ruchu doprovází pokles poptávky po něm a růst výdajů na zajištění bezpečnosti (Gúčik, 2004). Opatření bezpečnosti se projevují v růstu nákladů. Zvyšuje se kontrola osob na letištích. Přitom se nejedná pouze o zajištění bezpečnosti osob, ale i majetku (krádeže, kapesní krádeže). c) Legislativní prostředí. Cestovní ruch a jeho rozvoj je ovlivněn legislativním prostředním. Různé předpisy, nařízení, zákony a vyhlášky mohou cestovní ruch eliminovat nebo naopak podporovat. K nejvýznamnějším dokumentům na mezinárodní úrovni patří: − Globální etický kodex cestovního ruchu, který definuje principy rozvoje cestovního ruchu např. právo na cestování, přístup ke kulturně-historickým a přírodním památkám, vzájemné respektování návštěvníků a místního obyvatelstva apod., − Agenda 21, dokument týkající se trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu. Oba uvedené dokumenty jsou dobrovolné. Nejedná se o závaznou legislativu, ale krajiny, které dané dokumenty ratifikovaly, se zavazují dodržovat jejich principy. 26

V rámci Evropské unie upravuje oblast cestovního ruchu několik směrnic a norem např.: − Směrnice 99/42/EC ze 7. 6. 1999 dotýkající se zejména činnosti průvodců, sjednocuje požadavky na uznávání kvalifikace a doplňuje směrnice vytvářející všeobecný systém uznávající odborné vzdělání (89/48/EEC a 92/51/EEC), − EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie turistického ubytování – terminologie“, − EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře – terminologie“. K významným dokumentům patří také Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu (2002), která obsahuje řadu komplexních doporučení pro další rozvoj cestovního ruchu. Její základní myšlenkou je zlepšení komunikace a spolupráce všech subjektů v cestovním ruchu a přijetí dlouhodobého programu na jeho podporu, včetně sjednocení legislativy. Podstatnými dokumenty jsou také Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu a strategie Evropa 2020. Oblast podnikání a činnosti cestovního ruchu v České republice ovlivňují také daňové zákony, Živnostenský zákon (podnikaní v oblasti cestovních kanceláří, pohostinství, průvodcovská činnost), Obchodní a Občanský zákoník, Zákon o ochraně spotřebitele, Celní zákon, Zákon o pobytu cizinců na území České republiky, Lázeňský zákon (rozvoj lázeňského cestovního ruchu), Stavební zákon a příslušné vyhlášky (bezbariérové prostředí, protipožární opatření) aj. Typickým příkladem vlivu legislativy na situaci v cestovním ruchu může být kategorizace ubytovacích zařízení, která upravuje zařazení ubytovacích zařízení do tříd (* - *****) podle standardu a kvality poskytovaných služeb a usnadňuje tak orientaci zákazníků. V krajinách, kde je kategorizace dobrovolná, je orientace zákazníků ve standardu poskytovaných služeb náročná a ne vždy avizovaný standard odpovídá skutečnosti. d) Sociální prostředí. Rozvoj cestovního ruchu úzce souvisí s činností člověka (Gúčik, 2010), jehož potřeby a řízení jsou ovlivněny i mimoekonomickými činiteli, podmíněnými společenským zřízením. To ovlivňuje např. rozdělování HDP, pracovní a mimopracovní podmínky, jakož i sociální politiku státu. Spravedlivé rozdělování důchodů se projevuje ve hmotné spotřebě a spotřebě služeb obyvatelstva a má vliv na úroveň výživy, odívání, vybavenosti domácností předměty dlouhodobé spotřeby, jakož i úroveň veřejné spotřeby např. služby školství, zdravotnictví ap. Význam při účasti na cestovním ruchu má také demografická struktura. Cílové skupiny zákazníků ovlivňuje při výběru cílových míst jejich věk, pohlaví, velikost rodiny, sociální 27

situace apod. Od demografických faktorů závisí jejich preference a očekávaní při účasti na cestovním ruchu. Specifické požadavky při účasti na cestovním ruchu mají zejména rodiny s malými dětmi, senioři, zdravotně znevýhodněné osoby a ženy jako obchodní cestující. V současnosti můžeme pozorovat trend stárnutí populace, prodlužování věku odchodu do důchodu a růst zdravotní uvědomělosti lidí. Pracovní podmínky (Gúčik, 2010) se spojují nejen s délkou pracovní doby, intenzity práce a pracovním prostředím, ale také s úrovní technické vybavenosti, hygieny a bezpečnosti práce. Mimopracovní podmínky spojujeme s fondem volného času a podmínkami na jeho účelné využití např. s odpočinkem, cestováním, kulturním a sportovním vyžitím ap. Dostatečný fond volného času je podmíněný také právem na placenou dovolenou. V této souvislosti

je

významný

rok

(Interantional Labour Organization)

1936, souhlasila

kdy

Mezinárodní

s Dohovorem

o

organizace placené

práce

dovolené.

Podle dohovoru má každá osoba zaměstnaná minimálně jeden rok, nárok na šest dní placené dovolené do roka [33]. Základné myšlenky tohoto dohovoru se vzpomínají i ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, která uvádí, že každý člověk má právo na oddych a volný čas včetně přiměřeného omezení počtu pracovních hodin a pravidelné placené dovolené [27]. V průběhu času postupně dochází ke zkracování fondu pracovní doby a růstu fondu volného času (obrázek 8). V minulosti kolem roku 1900 (Freyer, 2006) lidé pracovali 10,5 hodiny denně přibližně 300 dní v roce. Po 2. světové válce došlo ke změně. V roce 1950 měli pracující k dispozici v průměru 12 dní dovolené. V současnosti je to průměrně 29,5 dne, což představuje přibližně 6 týdnů. Prognóza do roku 2020 představuje převahu volného času nad pracovní dobou. Pro rozvoj cestovního ruchu je důležitá zákonná placená dovolená. Obrázek 8: Růst fondu volného času 1950 6 dní v týdnu 48 hodin týdně 279 pracovních dní 86 volných dní (dovolené, svátky, neděle)

1970 6 dní v týdnu 42 hodin týdně 238 pracovních dní 127 volných dní (dovolené, svátky, neděle)

1990 5 dní v týdnu 38 hodin týdně 200 pracovních dní 165 volných dní

Pramen: zpracováno podle Freyer, 2006.

28

2020 4 dny v týdnu 32 hodin týdně 165 pracovních dní 200 volných dní

S růstem fondu volného času přichází i změna hodnot návštěvníků cestovního ruchu. Mění se jejich nároky a požadavky na dovolenou, což se projevuje ve formě trendů na trhu cestovního ruchu (obrázek 9). Obrázek 9: Trendy na trhu cestovního ruchu − − − − −

Trendy včerejška cestování poštovním dostavníkem cestování parníkem cestování autem cestování s ruksakem dovolená v kempu

− − − − −

Trendy dneška charterové lety klubová dovolená dovolená all-inclusive tematické parky cykloturistika

− − − −

Trendy zítřka cestování mezi galaxiemi virtuální cestování zůstat doma návrat k ztraceným hodnotám

Pramen: zpracováno podle Freyer, 2006. Sociální politika se orientuje na sociální zabezpečení té části populace, která má nedostatečné

nebo

žádné

pracovní

příjmy

k zajištění

existenčních

potřeb.

Stát určuje podmínky např. pro nemocenské pojištění, invalidní důchody, přídavky na děti, podporu v nezaměstnanosti apod. Na financování sociálního zabezpečení se podílí stát, občané, podnikatelé a různé veřejné instituce (Gúčik, 2001). Cestovní

ruch

ovlivňuje

sociální

prostředí

např.

tím,

že

diferencovanou nabídkou produktu umožňuje účast na cestovním ruchu i sociálně slabším skupinám

obyvatelstva. V Evropské

unii

je

aktuální

problematikou

sociální

cestovní ruch nebo "cestovní ruch pro všechny". Kromě toho cestovní ruch ovlivňuje i zdravotní, vzdělanostní a kulturní úroveň obyvatelstva. Důležitým faktorem, který ovlivňuje návštěvnost destinací, je zdravotní bezpečnost. Zahrnuje informovanost o zdravotních rizikách při cestách do zahraničí zejména do exotických krajin severní a střední Afriky, jihovýchodní Asie a střední a jižní Ameriky. Jednotlivé země můžeme z hlediska zdravotního rizika rozdělit na země s nízkým, středním a vysokým rizikem (tabulka 5). Tabulka 5: Země podle stupně zdravotního rizika Stupeň rizika nízké riziko střední riziko vysoké riziko

Země střední, západní a severní Evropa, USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland východní Evropa, okolí Středozemního moře, Izrael, Jihoafrická republika, Japonsko Mexiko, některé země střední a jižní Ameriky, Asie a Afriky

Pramen: vlastní zpracování, 2013. 29

Návštěvníci cestovního ruchu musí být informováni o potřebě povinného i doporučeného očkování. Povinným očkováním je očkování proti žluté zimnici. K doporučeným očkováním patří očkování proti meningokokové meningitidě, japonské encefalitidě, hepatitidě typu A a B, ecoli, vzteklině apod. v závislosti od aktuální situace v navštívené krajině. Rozvoj cestovního ruchu negativně ovlivňují epidemie, jako např. ptačí chřipka (SARS, 2003), prasečí chřipka (A/H1N1, 2009). Při vstupu do rizikových oblastí se návštěvníci prokazují mezinárodním očkovacím průkazem. Zdravotní riziko představují také znečištěné pláže nebo otravy z jídla a vody. e) Kulturní prostředí. Vlivy kulturního prostředí na cestovní ruch se projevují zejména ve vztahu místního obyvatelstva a návštěvníků v jejich vzájemném vnímaní. Proces sociálněkulturních změn, které jsou výsledkem kontaktu různých kultur, označujeme jako akulturace. Jedná se o proces (Gúčik, 2004), ve kterém si jednotlivec nebo sociální skupina osvojuje prvky cizí kultury (obrázek 10). S postupující globalizací je riziko akulturace vyšší. Pod jejím vlivem může dojít ke ztrátě autenticity v nabídce cestovního ruchu, kterou vyhledává návštěvník. Nejčastěji se jedná o vliv západní kultury na původní kulturu hospodářsky méně vyspělých krajin. Místní obyvatelé přebírají zvyky návštěvníků a prvky jejich vlastní kultury se postupně vytrácí. Obrázek10: Proces akulturace kultura návštěvníků

demonstrace

efekt identifikace

efekt demonstrace

kultura místního obyvatelstva

kulturní

efekt imitace

akulturace

efekt akulturace

změna

Pramen: Eisenstein, 2010, s. 592. Vliv rozvoje cestovního ruchu může způsobit nárůst cen v destinaci, což má negativní vliv na životní úroveň místního obyvatelstva. Může dojít až k vytlačování místního obyvatelstva zejména z historických částí měst a k tzv. vylidnění dané oblasti např. historické centrum Prahy, oblasti s významnou lidovou architekturou apod. Vytlačování místních obyvatel může

30

mít za následek např. růst kriminality, prostituce. K dalším negativním projevům vlivu cestovního ruchu patří: − komerční předvádění tradic ve smyslu vžité představy návštěvníků o kultuře dané oblasti tzv. inscenizace nebo folklorizace zážitku, − přibližování místní kultury globální kultuře tzv. „McDonaldizace“, − ztráta autenticity dané oblasti, − architektonické znečištění, tj. zasazení architektonických prvků, které nejsou pro danou lokalitu typické např. typický alpský horský hotel v Beskydech, plážový bungalov se slaměnou střechou na břehu Lipna. Proces akulturace může mít i pozitivní vliv na rozvoj cestovního ruchu v dané oblasti, a to např.: − růst životní úrovně obyvatel dané oblasti, − zviditelnění tradičních řemesel, zvyků prostřednictvím zájmu návštěvníků, − zrestaurování kulturně-historických a sakrálních staveb. Výsledkem kulturních vlivů je vznik tzv. subkultur. Ty (Horner, Swarbrooke, 2003, s. 132) přesahují hranice států a většinou mají původ mimo Evropu. Je pravděpodobné, že se nevyvinuly jako subkultury „euromládeže“, ale jsou důkazem rostoucího vlivu americké kultury v oblasti ovlivňování spotřeby. Subkultury představují nové skupiny spotřebitelů se specifickou motivací. Patří k nim tzv. eurostudenti, kteří se rozhodli studovat mimo své domovské krajiny, mládež, uživatelé internetu a provozovatelé módních sportů např. snowboardingu, nordic walkingu, jógy apod. Nejen cestovní ruch ovlivňuje kulturní prostředí, ale tento vztah probíhá i opačně. Kulturní a náboženské tradice mohou v některých případech odrazovat návštěvníky od účasti na cestovním ruchu. Příkladem mohou být muslimské krajiny, ve kterých by návštěvníci měli respektovat odlišné postavení žen ve společnosti oproti západním krajinám. Některé návštěvníky může odradit omezení, které zde platí pro ženy. Na druhé straně odlišné zvyky a odlišná kultura mohou přilákat návštěvníky do destinace formou autentických folklorních slavností, či typických organizovaných akcí např. karneval - Rio de Janiero, Benátky a podnítit tak rozvoj cestovního ruchu v oblasti. f) Ekologické prostředí. Cestovní ruch se rozvíjí tam, kde existují přírodní a kulturněhistorické zdroje rozmístěné v krajině. Narušení rovnováhy Země může dříve nebo později vést k likvidaci cestovního ruchu (Gúčik, 2001).

31

To byl jeden z důvodů, které vedly v roce 1995 k uspořádání mezinárodní konference Organizace spojených národů (OSN) o Zemi. Výsledkem konference byla strategie udržitelného rozvoje, tzv. Agenda 21. Jedná se o program udržitelného rozvoje, který rozpracovává závěry Konference OSN o životním prostředí z roku 1992 pro cestovní ruch. Definuje opatření na ochranu přírody a kulturních památek jako základu podnikání v cestovním ruchu a formuluje doporučení pro vlády a národní organizace cestovního ruchu. Nejdůležitějším cílem podniků cestovního ruchu je vytvořit systémy a procedury na zahrnutí cílů udržitelného rozvoje do vlastního systému managementu, a to v oblasti minimalizace odpadu a recyklace, managementu zdrojů a úspory pitné vody, dopravy, využití krajiny, zapojení zaměstnanců a hostů do procesu udržitelného managementu, spolupráce pro udržitelný rozvoj (Gúčik, 2004). Kromě Agendy 21 existuje i program Místní agenda 21, který se snaží o uplatnění principů udržitelného rozvoje na regionální úrovni. Program je věnován místnímu rozvoji, povzbuzení ekologické aktivity obyvatel a zájmu o kulturní život měst a obcí. Zahrnuje např. obnovu pamětihodností, oživování tradičních zvyklostí a řemesel, péči o krajinu, vysazování stromů, údržbu parků, akce pro veřejnost (jarmarky, poutě), vlastní práci místních orgánů, tj. zapracování principů udržitelného rozvoje do koncepcí a plánů. Předpokladem pro uskutečňování Místní agendy 21 je zapojení místního obyvatelstva a veřejných činitelů. Cestou k zabezpečení rovnováhy je udržitelný cestovní ruch. K principům udržitelného cestovního ruchu patří např. omezení návštěvnosti pláží formou zavedení poplatků, omezení počtů návštěvníků v průběhu jednoho dne např. lezení na ledopády v Krkonoších (16 osob denně), zákaz vjezdu motorových vozidel do historického centra města, systém ekologické městské hromadné dopravy a odstavných parkovišť, spolupráce podniků cestovního ruchu a místních obyvatel apod. K typickým příkladům vlivu ekologického prostředí na cestovní ruch jsou ekologické katastrofy jako povodně, tsunami, zemětřesení, výbuchy sopek, které poškozují materiálnětechnickou základnu cestovního ruchu a rekreační prostředí. Jejich vlivem dochází k zatopení, přelití, zbourání apod. celých komplexů cestovního ruchu. Vlivem ekologické katastrofy dochází na nějaký čas k ochromení cestovního ruchu. Návštěvnost však postupně s revitalizací postižené oblasti narůstá.

32

g) Technicko-technologické prostředí. Technicko-technologické prostředí zahrnuje dopravní infrastrukturu a další technickou a informačně-technologickou vybavenost. Informační technologie se projevují na trhu dopravních služeb. Dochází k budování velkokapacitních

letedel

(A380)

a

lodí

např. Allure of the Seas, Oasis of the Seas).

(zejména

zaoceánské

okružní

plavby

Kromě toho se rozšiřuje dopravní síť, a to

budováním dálnic a železničních tratí. V železniční dopravě se budují rychlostní koridory, rozšiřuje se síť vysokorychlostních vlaků např. TGV/AGV ve Francii nebo Maglev (princip magnetické

levitace). Prostřednictvím

rozvoje

dopravních

technologií

dochází

ke zpřístupňování vzdálených destinací. Objevují se i snahy o zpřístupnění vesmírů jako nové destinace cestovního ruchu. Nové komunikační technologie zmenšují svět. Platí to i v cestovním ruchu. Internet je již běžným nástrojem vyhledávání informací a rezervování služeb. Stále více se používají elektronické letenky, GPS, čipové či magnetické karty namísto klíčů v ubytovacích zařízeních, virtuální katalogy cestovních kanceláří, dokonce se objevuje i virtuální cestování. Provoz ubytovacích a pohostinských zařízení ulehčují rezervační systémy a PDA zařízení (propojení objednávky u stolu z terminálu číšníka s kuchyní a barem). Spolupráci cestovních kanceláří, ubytovacích zařízení a dopravců ulehčuje zapojení do globálních distribučních systémů jako např. Galileo, Amadeus, Worldspan, Sabre. 1.3. Klasifikace cestovního ruchu Klasifikace cestovního ruchu představuje vymezení a charakterizování jednotlivých typů cestovního ruchu. Na klasifikaci cestovního ruchu existují různé pohledy. V rámci jednotlivých profesních zaměření dochází k vytváření nových kategorií cestovního ruchu. Vlivem globalizace se mění motivace účasti na cestovním ruchu a vznikají další kategorie. Dochází k jisté nejednotnosti v klasifikaci cestovního ruchu. O klasifikaci cestovního ruchu se zasloužil Bernecker (1962, In Gúčik, 2010), který rozlišil druhy a formy. Na základě motivace návštěvníků určil druhy cestovního ruchu, a to rekreační,

kulturní,

společensky

motivovaný,

sportovní,

politicky

motivovaný

a ekonomicky motivovaný. Na základě vnějších faktorů identifikoval formy cestovního ruchu. Jeho klasifikaci rozšířil Kaspar (1975, In Gúčik 2010). Přebrali ji také další autoři např. Gaworecki (2000), Gúčik (2000), Bütow (2006), Ryglová, Burian a Vajčnerová (2011). Postupně se ale objevují snahy o určení kategorii nebo typů cestovního ruchu bez rozlišování mezi druhem a formou např. Malá (1999), Attl a Nejdl (2004), Vanhove (2005). Jiní autoři

33

využívají členění na druhy a formy, od kterých navíc odvozují typy cestovního ruchu např. Galvasová, Binek, Holeček, Chabičkovská a Szczyrba (2008; tabulka 6). Tabulka 6: Členění cestovního ruchu podle Ministerstva pro místní rozvoj − − − − − − − − −

Druhy cestovního ruchu podle místa realizace podle původu návštěvníků podle vlivu na platební bilanci podle počtu návštěvníků podle délky trvání podle způsobu zabezpečení podle způsobu financování podle převažujícího místa pobytu podle věku návštěvníků

− − − − − −

Formy cestovního ruchu rekreační kulturní společensky orientovaný sportovní ekonomicky orientovaný specificky orientovaný

− − − − − −

Typy cestovního ruchu aktivní incentivní poznávací venkovský veletržní a kongresový lázeňský a rekreační

Pramen: Galvasová, Binek, Holeček, Chabičkovská, Szczyrba; 2008, s. 32. Uvedené členění je značně strukturované a není z něj zcela jasný rozdíl mezi formou a typem cestovního ruchu. Existuje také členění na druhy a formy, kde formy se dále člení na základní a specifické např. Hesková (1999), Šauer a Vystoupil (2011). K specifickým formám pak patří nákupní cestovní ruch, dark tourism (cestování na místa katastrof, koncentrační tábory), dobrovolnický cestovní ruch apod. V praxi cestovního ruchu se setkáváme s různými jevovými druhy a formami (Gúčik, 2004), přičemž v české a slovenské literatuře jsou chápany obráceně. Forma cestovního ruchu podle českých autorů vyjadřuje účel nebo motiv cestování a přechodného pobytu návštěvníků v cílovém místě. K formám cestovního ruchu (tabulka 7) patří rekreační, sportovní, dobrodružný, kulturní, lázeňský/zdravotní a obchodní cestovní ruch. Formy cestovního ruchu je možné identifikovat na základě otázky „Proč návštěvníci cestují?“. Formy cestovního ruchu nevystupují v praxi v čisté podobě, ale ve vzájemné kombinaci, přičemž jedna bývá dominantní. Vlivem globalizace a změny motivů účasti na cestovním ruchu se objevují další jevové formy cestovní ruchu, které jsou většinou subformou (specifickou formou), resp. jistou modifikací již známých a zažitých základních forem.

34

Tabulka 7: Charakteristika forem cestovního ruchu Forma CR rekreační

Charakteristika - aktivní nebo pasivní odpočinek ve vhodném přírodním prostředí s cílem obnovy fyzických a duševních sil - aktivity: procházky, sportovní aktivity, poznávání přírody a památek

sportovní

-

-

dobrodružný

-

kulturní/ poznávací

-

-

lázeňský/ zdravotní

-

obchodní/ kongresový

-

gastronomický

-

pobyt ve vhodném přírodním prostředí spojený s prováděním různých sportovních aktivit, které předpokládají fyzické schopnosti aktivity: turistika (pěší, horská, vodní, cykloturistika), ekoturistika (putování přírodou a poznávání krajinných a přírodně hodnotných oblastí), lesoturistika (pobyt v lesním prostředí a poznávání lesnické činnosti), lovecká turistika, rekreační rybaření aktivity: spojeny s pobytem v extrémních podmínkách (poušť, ledovec, země s válečným konfliktem), spojeny s nevšedními zážitky (pobyt na pustém ostrově, cesty do vesmíru), extrémními sporty (vysokohorská turistika, horolezectví, paragliding, let balónem, rafting, lezení na skály) uspokojování duchovních potřeb lidí (poznávání, vzdělávání, zábava, rozptýlení) aktivity: návštěva muzeí, galerií, kulturních pamětihodností, archeologických nalezišť, hudebních, divadelních a filmových festivalů, společenských a náboženských akcí významné jsou kulturní trasy

spojen s fyzickou regenerací, psychickou pohodou a s péčí o zdraví aktivity: zdravotně-preventivní a léčebné činnosti pod lékařským dohledem podmínka rozvoje: existence přírodního léčivého zdroje (voda, klima, bahno, plyn) souborné označení pro obchodní jednání, kongresy, výstavy a veletrhy průběh: pracovní doba mimo místa trvalého bydliště, mimosezónní období (jaro, podzim) specifikum: výdaje jeho návštěvníků dva až třikrát vyšší než výdaje u ostatních forem spojen se zážitkem cíl: poznávání regionálních jídel, nápojů a zvyků a tradic součást udržitelného cestovního ruchu, pokud není masový aktivity: husí a kachní hody, ukázky typické jihočeské svatby, ukázky masopustu, vinné stezky

Pramen: vlastní zpracování, 2013. 35

Modifikovaná forma tematický cestovní ruch - zábavné parky jako Legoland v Dánsku, Orlando na Floridě, Asterix ve Francii, Walibi v Belgii, Europe Park v Německu - aquaparky

vlastivědná turistika - poznávání památek přírodního, archeologického, etnografického, historického a uměleckého charakteru v regionu, na území státu - geoturistika (seznamování se s geologickými procesy probíhajícími na povrchu Země, návštěva geoparků) - montanistika (návštěva dolů, hornických děl amuzeí) wellness a spa - léčivý zdroj není nutný - aktivity: masáže, květinové a bylinné koupele, sauny, páry, inhalace apod. - cíl: relax, odpočinek, nikoliv léčba incentivní (motivační) cestovní ruch - cíl: motivovat nebo stimulovat zaměstnance na základě jejich výsledků - "teambuilding" - aktivity: prezentace výsledků podniku a volnočasové aktivity vínny (enologický) cestovní ruch

Druhcestovního ruchu (Gúčik, 2004) je označení pro rozličné příčiny a jejich důsledky související s cestováním a pobytem na cizím místě. Druhy cestovního ruchu umožňují blíže určit podstatu cestovního ruchu z hlediska potřeb a cílů jeho návštěvníků. To dovoluje lépe připravit produkt a nabídnout ho na trhu pro cílovou skupinu návštěvníků cestovního ruchu (Gúčik, 2001). Druhy cestovního ruchu rozdělujeme z několika hledisek (tabulka 8). Tabulka 8: Druhy cestovního ruchu Kriterium geografické hledisko

počet návštěvníků věk návštěvníků délka účasti

převažující místo pobytu

roční období

způsob organizování použitý dopravní prostředek

dynamika sociologické hledisko způsob financování dopad na životní prostředí

Charakteristika − domácí − vnitřní − regionální − národní − zahraniční − mezinárodní − individuální − kolektivní (skupinový – většinou přes cestovní kancelář nebo agenturu, klubový např. Club Mediterraneé, klubové vesnice) − mládežnický − rodinný (rodiny s dětmi) − seniorský (od 55 resp. 60 let) − výletní (do 24 hodin) − krátkodobý (stanovený počet dní, tj. v ČR 2 až 3 dny, ve Francii 7 – 8 dní) − víkendový − dlouhodobý (dovolená) − městský − příměstský − venkovský (agroturistika, hipoturistika) − horský, vysokohorský (hory, jeskyně, splav) − přímořský − sezónní (letní, zimní) − mimosezónní (jaro, podzim) − předsezónní např. před letní sezónou pro Středomoří v květnu − posezónní např. po letní sezóně pro Středomoří v září − celoroční − svátky (Silvestr, Velikonoce) − individuální cesta (např. backpackers – baťůžkáři) − organizovaný zájezd (pobyt, přes cestovní kancelář/agenturu) − železniční (zážitkové vlaky např. Orient Express, vyhlídkové vlaky např. Bernina Express, Glacier Express ve Švýcarsku) − lodní (okružní plavby, plavby na hausbótu např. na Baťově kanálu) − letecký − autoturistika, mototuristika, karavaning − statický (pobytový) − dynamický (putovní) − návštěvy příbuzných a známých − etnický/genealogický (např. hledaní předků, cesty po starých židovských městech, čtvrtích a hřbitovech) − volný − vázaný (část nákladů nese návštěvník a část nákladů hradí příslušná organizace/instituce/grant např. sociální cestovní ruch) − masový (tvrdý) − ekologický (měkký, šetrný k životnímu prostředí)

Pramen: zpracováno podle Bütow, 2006 In Berg, 2010 a Gúčik, 2010.

36

Je možné je identifikovat na základě otázek „Jakým dopravním prostředkem návštěvníci cestují?“, „Kdy cestují?“, „Kam cestují?“, „Na jak dlouho cestují?“ apod. Pro statistickou evidenci cestovního ruchu má význam členění cestovního ruchu z geografického hlediska. Domácí cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 26) představuje cestování a pobyt domácího obyvatelstva (rezidentů) ve vlastní krajině, pokud nepřesáhne 6 měsíců. Zahraniční cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 146) chápeme jako cestování a pobyt obyvatel jistého státu v zahraničí ve volném čase kratší jako jeden rok, přičemž jejich cílem je oddych, poznávání, kulturní a sportovní vyžití apod. Podle turistických proudů z hlediska daného státu ho členíme na příjezdový a výjezdový cestovní ruch. Ve vztahu k platební bilanci státu se dělí na aktivní a pasivní cestovní ruch. Příjezdový (incoming) cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 101) je aktivní cestovní ruch do cílové krajiny uskutečněný rezidenty jiných krajin (výletníci, turisti). Aktivní cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 8) chápeme jako příjezd návštěvníků do cílového místa. V zahraničním cestovním ruchu jedná se o příchod zahraničních návštěvníků do cílové krajiny, jejichžvýdaje v navštívené krajině se projevují v aktivech platební bilance cestovního ruchu jako součásti platební bilance státu. Výjezdový (outgoing) cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 87) je pasivní cestovní ruch rezidentů jistého státu do zahraničí na kratší dobu jako jeden rok. Jejich cílem je využití volného času, obchod apod. Pasivní cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 90) představuje cestování rezidentů do cílového místa. V zahraničním cestovním ruchu se jedná o cestování rezidentů do cílové krajiny, přičemž jejich výdaje se v navštívené krajině projeví v pasivech bilance cestovního ruchu jako součást platební bilance. Kromě domácího a zahraniční cestovního ruchu má z ekonomického hlediska význam také sledování vnitřního, národního a mezinárodního cestovního ruchu (obrázek11). Vnitřní cestovní ruch zahrnuje domácía příjezdový cestovní ruchv geografických hranicích dané krajiny. Národní cestovní ruch je souhrn cest v rámci domácího a výjezdového cestovního ruchu. Pod mezinárodním cestovním ruchem rozumíme příjezdový cestovní ruch ve světě. Zahrnuje cestování všech návštěvníků mezi státy světa. Ve statistikách UNWTO se vykazuje jen počet turistů tj. těch, kteří v navštívené krajině alespoň jednou přenocovali (Gúčik, 2004, s. 77). Sleduje se jenom příjezdový cestovní ruch, a to z důvodů vyloučení dvojího započtení.

37

Obrázek 11: Cestovní ruch z geografického hlediska příjezdový CR (incoming, aktivní)

vnitřní CR

zahraniční CR

výjezdový CR

domácí CR národní CR

(outgoing, pasivní)

CR – cestovní ruch

Pramen: vlastní zpracování podle Pásková – Zelenka, 2002. V praxi dochází k prolínání forem a druhů cestovního ruchu (obrázek 8). Formy rozlišujeme na základě motivu účasti na cestovním ruchu. Přitom forma cestovního ruchu může být realizovaná v různém čase, s využitím různých dopravních prostředků apod. Obrázek 12: Charakteristiky cestovního ruchu ve vztahu k času, vzdálenosti a účelu cesty čas zkušenosti ze zahraničí

rok

backpakers mezinárodní studentské výměny měsíc/e cesty v průběhu letních prázdnin týden/týdny

sezónní práce v průběhu prázdnin dovolená v tzv. v druhém domově (prázdninové domy) prázdniny (jarní, podzimní, zimní)

víkend/y

cesty do tzv. druhého domova (chalupy, chaty)

den/dny

návštěvy příbuzných a známých

hodina/y

shopping (nákupní turistika) místní

exkurze, jednodenní výlety do okolí

city-breaks (prodloužené víkendy v evropských metropolích) obchodní cesty

regionální národní územní hledisko, přechod hranic

mezinárodní

Pramen: Hall - Cooper, 2008.      

Kontrolní otázky Vysvětlete podmínky rozvoje novodobého cestovního ruchu. Objasněte systémovou teorie a popište Kasparův model systému cestovního ruchu. Jak členíme subjekt cestovního ruchu z hlediska statistického vykazování? Charakterizujte vliv politického, sociálního a legislativního prostředí na cestovní ruch. Identifikujte rozdíl mezi formou a druhem cestovního ruchu.

38

2. TRH CESTOVNÍHO RUCHU  Klíčová slova Konkurenční výhoda. Motivy. Nabídka v cestovním ruchu. Poptávka po cestovním ruchu. Potenciál cestovního ruchu. Potřeby. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu. Trh cestovního ruchu. Trhem cestovního ruchu rozumíme prostor, ve kterém si jednotlivé ekonomické subjekty vyměňují výsledky své činnosti. Podle toho, co je předmětem koupě na jedné straně a prodeje na straně druhé, rozlišujeme trh výrobních faktorů, trh peněz, a trh zboží a služeb. Trh cestovního ruchu je samostatnou součástí trhu zboží a služeb. Pro trh cestovního ruchu (Gúčik, 2000, s. 31) jsou typické všechny znaky trhu zboží a služeb. Trh cestovního ruchu má ale některé osobitosti, které vyplývají z charakteru potřeb uspokojovaných v cestovním ruchu, z charakteru spotřebních statků cestovního ruchu, z působení obecných podmínek a předpokladů rozvoje cestovního ruchu, což se projevuje na straně poptávky a nabídky, tak i v tendencích vývoje cestovního ruchu. Trh cestovního ruchu se odlišuje od trhu zboží a služeb zejména tím, že (Gúčik 2000, 2010): − část služeb a zboží nabízejí specializovaní producenti výlučně návštěvníkům cestovního ruchu, realizují se tedy na trhu cestovního ruchu, − část zboží a služeb uspokojují potřeby všech spotřebitelů, nejen návštěvníků cestovního ruchu, realizují se tedy na trhu zboží a služeb. Vzniká přitom závislost mezi trhem cestovního ruchu, který představuje realizaci specifických služeb a zboží a trhem zboží a služeb. Cílem rozvíjení trhu cestovního ruchu je uspokojení potřeb a přání návštěvníků cestovního ruchu a dosahování prosperity podniků cestovního ruchu jako celku (Gúčik, 2010, s. 54). Na trhu cestovního ruchu mohou nastat tři vztahy. Pokud je nabídka větší než poptávka, jedná se o trh kupujícího. Zdali je poptávka větší než nabídka, jedná se o trh prodávajícího. V případě, že se poptávka rovná nabídce, utváří se na trhu rovnovážná cena, tj. nejvyšší možná cena, kterou je kupující ochotný zaplatit a nejnižší možná cena, kterou je prodávající ochoten akceptovat.

39

Obrázek 13: Ekonomické znázornění trhu cestovního ruchu P

vysoká cena

S1 A

Vysvětlivky: P price, cena Q quantity, množství produktu/ služeb S supply, nabídka D demand, poptávka E equilibrium, rovnovážná cena A trh kupujícího (S > D) B trh prodávajícího (S < D)

S přebytek E

nízká cena

nedostatek B

D D1 Q

Prameň: vlastní zpracování, 2013.

Na straně poptávky vystupuje návštěvník, tedy subjekt cestovního ruchu. Na základě svých vnitřních pohnutek, motivů a vnějších stimulů (cena, módnost) se rozhoduje o využití služeb cestovního ruchu. Na straně nabídky vystupuje destinace, tedy objekt cestovního ruchu. V závislosti na zdrojových trzích můžeme destinaci chápat jako město např. Karlovy Vary, Paříž, Moskva (pro zdrojové trhy z evropských krajin); určitý region např. Vysočina, Jižní Morava (pro zdrojové trhy Slovensko, Polsko), stát např. Česká republika (pro zdrojové trhy Nizozemí, Dánsko), část kontinentu nebo kontinent např. střední Evropa (pro zdrojové trhy Japonsko, Jižní Korea), Evropa (pro zdrojové trhy USA). V destinaci působí (obrázek 14): − podniky cestovního ruchu, tedy ubytovací a pohostinská zařízení, cestovní kanceláře a agentury a turistická informační centra, − ostatní podniky, např. sportovně-rekreační zařízení (golfové kluby, sportovní haly, aquaparky), kulturně-osvětová zařízení (muzea, galerie), budovy občanské vybavenosti (banky, obchody, pošta, nemocnice), − dopravní společnosti, tedy veřejná linková a charterová doprava (letadla, lodě/trajekty, autokary, vlaky), městská hromadná doprava, půjčovny aut a taxislužby, − instituce cestovního ruchu, tedy sdružení cestovního ruchu např. Jeseníky – Sdružení cestovního ruchu, Střední Morava – Sdružení cestovního ruchu, Region Slovácko – sdružení pro rozvoj cestovního ruchu; organizace destinačního managementu (DMO, Destination Management Organization) např. JCCR - Jihočeská centrála cestovního ruchu, Vysočina Tourism, Destinační management PÍSEcKo; klastry např. KLACR – Moravskoslezský klastr cestovního ruchu, marketingové organizace např. Česká centrála

40

cestovního ruchu - CzechTourism, Slovenská agentura pro cestovní ruch (SACR), Agentura cestovního ruchu Spojeného království (VisitBritain) apod. Obrázek 14: Trh cestovního ruchu STÁT (legislativa v CR; daně, místní poplatky)

POPTÁVKA (návštěvník, subjekt CR) - efektivní poptávka

NABÍDKA (destinace, objekt CR) primární & sekundární

finanční toky

PODNIKY -

podniky CR ostatní podniky dopravní společnosti

INSTITUCE -

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

sdružení CR DMO klastry marketingové organizace

2.1. Poptávka po cestovním ruchu Poptávku (Gúčik, 2000) chápeme jako souborný prvek trhu a je výsledkem působení různých činitelů. Nositelem poptávky je subjekt cestovního ruchu, který se ho účastní s cílem uspokojit specifické potřeby spojené s cestováním a pobytem mimo místo trvalého bydliště, obvykle ve volném čase a získávání komplexního zážitku. Povaha a rozsah jeho poptávky jsou podmíněny charakterem a strukturou potřeb, které je možné uspokojit účastí na cestovním ruchu. Z ekonomického hlediska (Pásková, Zelenka, 2002) představuje poptávka množství daného produktu cestovního ruchu, které kupující hodlá koupit za danou cenu na daném trhu a v daném čase. V hlavní sezoně poptávka po službách cestovní ruchu a zpravidla i jejich cena výrazně roste. Graficky je možné poptávku znázornit křivkou funkce poptávky (obrázek 15).

41

Obrázek 15: Křivka poptávky po cestovním ruchu P

Vysvětlivky: P price, cena Q quantity, množství produktu/ služeb D demand, poptávka

D

Q

Prameň: vlastní zpracování, 2013.

Funkcí poptávky přitom rozumíme vztah mezi množstvím poptávaných produktů a jejich cenou. Křivka funkce poptávky vyjadřuje nepřímou úměru závislosti poptávaného množství produktu cestovního ruchu na ceně, za kterou je tento produkt nabízen. Polohu křivky ovlivňují necenové faktory jako velikost trhu, sezóna, politická situace, přírodní katastrofy, sociálně-ekonomická situace apod. Závislost poptávky na ceně (elasticitu) vystihuje i podmíněnost daného produktu segmentem zákazníků, časem a modifikacemi např. změna třídy hotelu, dopravního prostředku apod. K charakteristickým znakům poptávky po cestovním ruchu (Gúčik, 2004) patří komplexnost, periodičnost, pružnost, priorita a diferencovanost poptávky. Komplexnost poptávky znamená, že potřeby v cestovním ruchu jsou různorodé a jejich uspokojení vyžaduje komplex služeb a statků. Periodičnost (sezónnost) poptávky vyjadřuje sezónní charakter poptávky, tedy soustředění poptávky do letních či zimních měsíců. Pružnost poptávky představuje schopnost poptávky rychle reagovat na změny, přitom nabídka se poptávce přizpůsobuje jen velmi pomalu. Poptávku ovlivňují různé faktory, které mají vliv na jejípružnost a strukturu. Jedná se o ekonomickou situaci návštěvníků podmíněnou objemem jejich reálných příjmů a cenovou politikou nabídky, novou nabídku produktů a cílových míst, mezinárodní politickou situaci a globalizační procesy, změny v životním stylu, ve struktuře hodnot a ve fondu volného času, klimatické změny, technologické a ekologické faktory apod. Priorita poptávky znamená, že cestovní ruch je možné rozvíjet jen za předpokladu existence poptávky, vyvolané zejména hlavní nabídkou, jejíž kapacita je omezená a nelze ji rozšiřovat bez ohrožení kvality. Diferencovanost poptávky představuje rozdílnost v poptávce z hlediska individuálních a institucionálních (kongresový cestovní ruch) zákazníků, jakož i turistů a obchodních cestujících. Prameň: zpracováno podle Gúčik, 2010. Poptávku po cestovním ruchu můžeme znázornit jako systém (obrázek 16). Jeho základními komponenty jsou motivace, vnitřní a vnější vlivy. 42

Obrázek 16: Systém poptávky po cestovním ruchu ekonomicképrostředí

motivace motivy

potřeby

hodnotový řebříček

přátelé a známí

vnitřní vlivy rodina nadřízení a kolegové sociální prostředí

poptávka

Pramen: Bieger, 2010, s. 92. Poptávku po cestovním ruchu ovlivňuje řada faktorů, které rozličnou mírou působí i na chování subjektu cestovního ruchu. Faktory ovlivňující poptávku po cestovním ruchu (Petrík, 2008, In Gúčik, 2010) můžeme rozdělit na (1) ekonomické (nabídka na trhu, příjmy, ceny, vlastnictví statků dlouhodobé spotřeby) a (2) mimoekonomické, tj. demografické (přirozený pohyb obyvatelstva, struktura podle pohlaví, věková struktura, počet členů domácnosti), geografické (poloha, podnebí, počasí), sociální (postoje, móda, reklama, vzdělanostní, kulturní a životní úroveň, společensko-politická situace), psychologické (potřeby, zájmy, preference, návyky, kupní motivy), administrativně-politické (cestovní doklady, vízová a celní omezení, devizová vybavenost, zdravotní omezení, bezpečnost cestování) a technologické. a) Ekonomické faktory. Ekonomické faktory (Gúčik, 2000) vyplývají z dosaženého stupně rozvoje hospodářství. Patří k nim hrubý domácí produkt, příjmy obyvatelstva, ceny zboží a služeb, úspory a jejich stabilita, nezaměstnanost, inflace a vlastnictví předmětů dlouhodobé spotřeby v domácnostech. Hrubý domácí produkt (HDP, Gúčik, 2010) představuje souhrn finálních statků a služeb vytvořených na území daného státu, vyjádřený v běžných cenách za jeden rok, tj. nezahrnuje meziprodukt. Rozděluje se na spotřebu, hrubé investice, vládní výdaje na zboží a služby a čistý export. Čistý domácí produkt je hrubý domácí produkt snížený o amortizaci kapitálových statků.

43

S růstem hrubého domácího produktu rostou nejen příjmy, ale i spotřeba domácností a veřejná spotřeba. Ekonomickýrůst zahrnuje rozvoj ekonomiky a růst důchodů. Přičemž výše disponibilního důchodu ovlivňuje rozhodnutí obyvatelstva o účasti na cestovním ruchu. Obyvatelé krajin s vysokým ekonomickým růstem si mohou dovolit náročnější spotřebu. Úroveň příjmů obyvatelstva je přitom závislá nejen na velikosti HDP a jeho rozdělení, ale i do objemu ekonomických statků a služeb pro uspokojení poptávky obyvatelstva. Vzájemná vazba mezi těmito činiteli je zprostředkována reálnými příjmy obyvatelstva. Rozdílná výška individuálních příjmů se projevuje v objemu a struktuře výdajů. Růst individuálních příjmů vede k vyšší spotřebě i v cestovním ruchu, která je však odlišná podle jednotlivých sociálních skupin (Gúčik, 2010). Spotřeba v cestovním ruchu závisí i od počtu ekonomicky činných členů domácnosti a výšky příjmu na jednoho člena. Příjmy jsou rozdělovány v závislosti na druhu a naléhavosti potřeb. Cestovní ruch patří k sekundárním potřebám. Potřebu účasti na cestovním ruchu je tedy možné uspokojit až po uspokojení primárních potřeb. Růst průměrného příjmu člena domácnosti ovlivňuje i růst výdavků na cestovní ruch. Při účasti na cestovním ruchu sehrává roli i vlastnictví osobního automobilu nebo rekreačního objektu (chata, chalupa), které zvyšují intenzitu krátkodobého domácího cestovního ruchu. Význam při účasti zejména na dlouhodobém cestovním ruchu mají úspory. Jedná se o tzv. odložený kupní fond. Při zkoumání vztahu příjmů a účasti na cestovním ruchu (Gúčik, 2010) je třeba respektovat i půjčky obyvatelstva na nákup spotřebních předmětů dlouhodobého charakteru. Výška půjček a jejich splácení může negativně ovlivnit účast na cestovním ruchu. V závislosti od velikosti splátky a doby splatnosti se obyvatelstvo může vzdát účasti na cestovním ruchu, nebo délku pobytu výrazně snížit, což se projeví v příjmech z cestovního ruchu. Na druhé straně může mít půjčka na předměty dlouhodobé spotřeby i pozitivní vliv, zejména na účast na domácím cestovním ruchu např. návštěva vlastní rekreační chaty, využívaní vlastního automobilu na výlety do okolí, využívaní vlastního karavanu a následné ubytování v kempu apod. Jednou z možností účasti na cestovním ruchu při nedostatku volných finančních prostředků je také „dovolená na splátky“, kterou ve spolupráci s bankami a splátkovými společnostmi nabízejí i některé cestovní kanceláře např. Exim Tours, Blue Style, You Travel. Zákazník při koupi zájezdu zaplatí 10 % až 30 % ceny zájezdu a zbytek doplatí v několika měsíčních splátkách. K ekonomickým faktorům ovlivňujícím účast na cestovním ruchu (Gúčik, 2010) patří takéceny služeb a ekonomických statků. Významná je nejen cenová hladina služeb, ale i její 44

vztah k úrovni cen spotřebního zboží. Důležitý je i poměr cen jednotlivých druhů služeb cestovního ruchu, např. cen přepravních, ubytovacích, stravovacích a dalších služeb. Obecně platí, že zvýšení cen služeb a zboží vede k omezování spotřeby tehdy, pokud není kompenzována růstem příjmů, případně snížením cen jiných statků a služeb nezbytných pro život. Naopak snížení cen služeb a ekonomických statků podporuje růst spotřeby za předpokladu, že snížení cen není stimulováno snížením příjmů, případně zvýšením cen ostatních životních potřeb. b) Demografické faktory. Vliv demografických činitelů na poptávku po cestovním ruchu je přímý a nepřímý. Přímý vliv znamená, že obyvatelstvo se účastní cestovního ruchu v závislosti na dosaženém stupni blahobytu. Čím vyšší je úroveň hospodářského rozvoje ve státě, tím větší je poptávka obyvatelstva po cestovním ruchu. Nepřímý vliv se projevuje i růstem počtu ekonomicky činného obyvatelstva (Gúčik, 2000). Poptávku po cestovním ruchu z demografických činitelů ovlivňuje zejména věková struktura obyvatelstva. V současnosti můžeme pozorovat trend stárnutí populace, prodlužování věku odchodu do důchodu a trend zdravotní uvědomělosti obyvatelstva. Je to způsobeno změnou životního stylu lidí a poklesem porodnosti v tradičních zemích cestovního ruchu (Francie, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie). Znamená to, že roste počet seniorů, čehož důsledkem je i chybějící pracovní síla. Je nezbytné připravit pro seniory takové balíčky služeb, aby si mohli dovolenou "užít". Je však třeba rozlišovat chování našich a zahraničních seniorů. Oproti minulosti jsou senioři aktivnější, mají zájem o návštěvu i vzdálenějších destinací a zejména v západních krajinách mají i dostatek finančních prostředků. Důležitý je i rostoucí podíl cestující mládeže na trhu cestovního ruchu. K cestující mládeži zařazujeme mladé lidi ve věku 15 až 25 let. Přitom mládežnický cestovní ruch představuje nejrychleji se rozvíjející součást cestovního ruchu s více než 20 % všech příjezdů v mezinárodním cestovním ruchu [39]. Roste počet návštěvníků tzv. dobrovolnického cestovního ruchu (poznávání navštívené krajiny spojeno s pomocí místní komunitě). Význam mají také tzv. „baťůžkáři“ (backpackers), kteří při účasti na cestovním ruchu nezůstávají na jednom místě, ale v dané krajině/oblasti cestují většinou místní dopravou nebo pěšky, poznávají místní tradice, kulturu, jazyk a obyvatelstvo. Mění se i rodinné struktury a roste počet tzv. "singles", pro které je také třeba vytvořit balíčky služeb. Jsou zajímavou cílovou skupinou zejména pro lodní společnosti, které organizují výletní okružní plavby, kasina apod.

45

Do popředí se dostává změna sociálního statusu žen. Ženy se stávají nezávislé, neplánují rodinu a stále více cestují. Proto je třeba vytvořit speciální balíčky služeb i pro tuto klientelu. Význam má také orientace na dětskouklientelu, kterou mnohé podniky cestovního ruchu považují za budoucí zákazníky. Vznikají rodinné a dětské hotely. V některých krajinách jsou běžné sítě rodinných hotelů např. KinderHotels v Rakousku, KidsHotels ve Švýcarsku. Ubytovací zařízení mají také možnost získat certifikaci „baby friendly“ např. v České republice jsou taková zařízení označená nálepkou „Dítě vítáno“, na Slovensku nálepkou „Vstúpte s dieťaťom“. c) Sociálně-kulturní faktory. Vliv na poptávku po cestovním ruchu mají ze sociálně-kulturních činitelů volný čas, vzdělání a kultura. Volnýčas (Gúčik, 2000) je jedním ze základních předpokladů vzniku a rozvoje cestovního ruchu. Denní časový fond člověka představuje pracovní a mimopracovní dobu. Pracovní doba představuje státem určenou pracovní normu, která je dána délkou pracovního dne, ale i prací přes čas a dodatečnou prací. Mimopracovní čas je všechen ostatní čas, do kterého zahrnujeme docházku do zaměstnání a zpět, přípravu na práci, čas na domácí práce a vlastní obsluhu (nákupy, příprava stravy, úklid), čas na biologické potřeby (stravování, spánek, hygiena) a volný čas. Volný čas s ohledem na jeho velikost lze věnovat aktivitám v místě bydliště, v příměstských oblastech nebo ve vzdálenějších cílových místech. Z hlediska cestovního ruchu je nejvýznamnější volný čas během dovolené, který je předpokladem pro rozvoj dlouhodobého cestovního ruchu. Velký význam má zákonná úprava placené dovolené. Roční fond volného času (Gúčik, 2010) tvoří přibližně 25 % času bdělosti člověka. Je možné ho vyjádřit jako rozdíl mezi časem stráveným spánkem a volným časem, a lze jej rozdělit na denní volný čas (6 %), víkendový volný čas (12 %) a dovolenou (7 %). Rozvoj cestovního ruchu je podmíněný jistým stupněm socioekonomického rozvoje. Socioekonomický rozvoj společnosti je dán vzdělanostní a kulturní úrovní. Od úrovně vzdělanosti závisí způsob využívaní volného času a kulturnost uspokojování potřeb. Vyšší vzdělání podmiňuje frekvenci účasti na cestovním ruchu. Osoby s vyšším vzděláním mají větší zájem o poznávání jiných kultur, cestování do vzdálenějších destinací apod. S vyšším stupněm vzdělání roste i účast na cestovním ruchu. d) Psychologické faktory. Návštěvník cestovního ruchu se o své účasti na cestovním ruchu, destinaci, způsobu dopravy, ubytování apod. rozhoduje na základě vnitřních impulsů, které vycházejí ze struktury potřeb. Potřeba představuje nedostatek něčeho, co jednotlivec žádá 46

uspokojit. Jedná se o něco, co je pro život dané osoby nezbytně nutné. Vždy se jedná o subjektivně pociťovaný nedostatek. Potřeby přitom dělíme na (1) nezbytné, které je potřeba uspokojovat každý den např. výživa, bydlení, spánek a (2) zbytné, vznikající až na jistém stupni rozvoje společnosti např. změna místa pobytu, relaxace, poznávaní. Cestovní ruch tedy chápeme jako formu uspokojování potřeb. Účast na cestovním ruchu vzniká až na určitém stupni rozvoje společnosti, kdy byly relativně uspokojeny nezbytné potřeby a začínají se uspokojovat i potřeby zbytné (Gúčik, 2000). Potřeby uspokojované během účasti na cestovním ruchu jsou různorodé (obrázek 17). Členíme je na primární a sekundární. Primární potřeby představují motiv cestování např. zdraví, sport, dobrodružství, poznávaní apod. Obrázek 17: Pyramida potřeb cestovního ruchu užitek (případně zážitek) aktivity cestovního ruchu (vyrovnání se se životními deficity, krajina využitelná v cestovním ruchu) přechodné ubytování

uspokojení potřeby výživy (stravování) atraktivity cestovního ruchu změna místa, cestování a pobyt v destinaci informace

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000, s. 36 a Gúčik, 2010, s. 115. Jsou tedy cílem účasti na cestovním ruchu, a to za předpokladu, že jsou uspokojovány mimo místo trvalého bydliště a ve volném čase. Sekundární potřeby slouží k naplnění primárních potřeb. Jedná se o potřeby výživy, bydlení, hygieny, přepravy apod. Bez možnosti využití ubytovacích, pohostinských a dopravních služeb by nebylo možné uspokojit potřebu např. aktivního pohybu v přírodě či relaxace u vody, protože potenciální turisté by neměli možnost ubytování. Avšak uspokojení sekundárních potřeb (Gúčik, 2000) je časově a místně vázané na uspokojení primárních potřeb. Potřeby jsou podmíněné motivy. Ty ovlivňují chování člověka. Jedná se o vnitřní pohnutky, jejichž působení vyvolává činnosti zaměřené na uspokojení potřeb. Umožňují

47

pochopit chování za jistých podmínek. Přitom rozhodnutí a jednání vyvolává jen dominantní motiv. V 20. století bylo možné motivy rozdělit na (1) dovolenkové, tedy turistické, ke kterým patří např. útěk od všedního dne, sebezdokonalování, hledání kontaktů, odpočinek a uvolnění, aktivita, vzdělávání, zdraví, zážitek, dobrodružství a (2) neturistické, které zahrnují obchodněekonomické, politické a náboženské motivy. Poznání motivů je významné z hlediska tvorby nabídky služeb cestovního ruchu (Gúčik, 2000). Klasickým vyjádřením potřeb lidí je Maslowova hierarchie potřeb. Jednotlivé potřeby motivují k účasti na jiné formě cestovního ruchu (obrázek18). Obrázek 18: Potřeby a jimi vyvolané formy a druhycestovního ruchu potřeby seberealizace a prestiže - osobnostní růst

• rekreační - zážitkový cestovní ruch • pasivní sportovní cestovní ruch (účast na významných sportovních utkáních) • kongresový cestovní ruch (kongresy, výstavy, veletrhy)

potřeby sebeuznání - kulturní motivy (umění, poznávaní) - náboženství - poznávaní cizích krajin, tradicí a zvyků - jazyky - zájem o přírodu

• rekreační - zážitkový cestovní ruch (dobrodružství, tematické parky) • kulturně-poznávací cestovní ruch (prodloužené víkendy ve městech,;poutní, resp. náboženský cestovní ruch; pobyty zaměřené na vzdělávaní; okružní plavby) • aktivní sportovní cestovní ruch (ekoturistika)

potřeby sounáležitosti - sociální kontakty

potřeby bezpečí

fyziologické potřeby - odpočinek - léčba, obnovení fyzických a psychických sil - sport

• klubový cestovní ruch • kulturně-poznávací cestovní ruch (autokarové zájezdy) • rekreační cestovní ruch (pobyty v kempech) • návštěva přátel a známých • klubový cestovní ruch • rekreační cestovní ruch

• rekreační cestovní ruch (moře, jazera) • lázeňský cestovní ruch a cestovní ruch wellness • sportovní cestovní ruch

Pramen: zpracováno podle Maslow, 1970 a Freyer, 1933 In Bieger 2010; Fűth, 2001 In Berg, 2010. e) Ekologické faktory. Poptávku po cestovním ruchu ovlivňuje prostředí, ve kterém se návštěvníci cestovního ruchu pohybují. Jedná se o obytné prostředí (¾ časového fondu člověka), pracovní (¼ časového fondu člověka) a rekreační prostředí (Gúčik, 2000). 48

Pro cestovní ruch má význam zejména rekreační prostředí. Přírodní a uměle vytvořený potenciál jsou podnětem k účasti na cestovním ruchu. Z tohoto hlediska má význam udržitelnost rozvoje cestovního ruchu, tedy využívaní atraktivit cestovního ruchu v únosné míře tak, aby byly zachovány i pro příští generace. Masový cestovní ruch způsobuje nadměrné využívání atraktivit cestovního ruchu, devastaci přírodních památek např. sběr typických rostlin, písku, kamínků jako suvenýrů z dovolené; znečištění přírodního prostředí např. pláží, lesních cest; ničení kulturně-historických památek např. dotýkaní se předmětů, které údajně nosí štěstí (bronzové plakety ze sochy Jana Nepomuckého na Karlově mostu) apod. V souvislosti s ekologickými faktory usměrňuje poptávku také obytné prostředí. O navštívené destinaci se budou návštěvníci v cestovním ruchu rozhodovat i na základě toho, zda jejich běžným životním prostředím je horská oblast, pobřeží, venkov, velkoměsto, historické, či lázeňské město apod. (Berg, 2010). f) Politické a administrativní faktory. Poptávku po cestovním ruchu negativně ovlivňuje terorizmus, hospodářská nestabilita, občanské nepokoje, otevřené válečné konflikty. V období otevřeného válečného konfliktu a občanských nepokojů dochází k poklesu cestovního ruchu. Přitom válečný konflikt způsobuje postupně zánik cestovního ruchu, který nahrazuje vojenská výroba. Teroristické útoky v střediskách cestovního ruchu nebo na letištích, nádražích apod. odrazují potenciální návštěvníky od účasti na cestovním ruchu. Cestovní ruch vlivem teroristických útoku krátkodobě klesá. Většinou se po několika měsících vrací na svoji původní úroveň, ale pokles se promítá do celkových příjmů z cestovního ruchu. Překážkou rozvoje příjezdového cestovního ruchu v některých zemích je vízová povinnost. Vydávání víz může mít různá omezení. Při zájmu vycestovat do některých krajin nemusí být vízum vydáno, případně je jeho vydání při opětovné žádosti podmíněno minimálním časovým intervalem mezi pobyty v krajině apod. Mezi některými krajinami existuje bezvízový styk. Ten má Česká republika např. s Bahamami, Mexikem, Černou Horou, Venezuelou, Japonskem. Vízová povinnost je zrušena i v rámci Schengenského prostoru. g) Technologické faktory. Poptávka po cestovním ruchu je ovlivněna rozvojem dopravní infrastruktury a dopravních spojení do jednotlivých destinací. V případě, že destinace je omezeně dopravně dostupná např. neexistují přímé letové linky nebo vhodná síť pozemních 49

komunikací, zájem o destinaci je malý. Se zavedením pravidelních letových linek, vybudováním dálnice apod. roste i poptávka po cestovním ruchu. Návštěvníci v cestovním ruchu přitom kladou důraz na bezpečnost, rychlost, pohodlí a cenu. Význam má také vybavení ubytovacích a pohostinských zařízení moderními technologickými zařízeními. Samozřejmostí v ubytovacích zařízeních je možnost připojení k internetu. Potenciální návštěvníci stále častěji hledají informace o své dovolené, možnosti dopravy, či volnočasových aktivitách prostřednictvím internetu. Proto je nezbytné, aby podniky cestovního ruchu využívaly při propagaci vlastní webové stránky nebo různé tematicky zaměřené webové portály. Zvláštní význam při propagaci služeb cestovního ruchu mají sociální sítě jako Facebook, Twitter apod. Umožňují dostat destinaci do povědomí potenciálních návštěvníků. 2.2. Nabídka cestovního ruchu Nabídka cestovního ruchu je soubor prvků, které v různé kombinaci tvoří statky cestovního ruchu, tedy služby, zboží, volné statky. Spotřeba statků cestovního ruchu ovlivňuje konečný efekt cestovního ruchu. Nositelem nabídky je objekt cestovního ruchu, tedy (Gúčik, 2010) destinace, podniky a instituce cestovního ruchu. Destinace cestovního ruchu je předmětem zájmu návštěvníků. Důležitý je přitom její přírodní a kulturně-historický potenciál. Podniky cestovního ruchu (Gúčik, 2010) svými kapacitami produkují služby jako předmět spotřeby návštěvníků v cestovním ruchu. Instituce cestovního ruchu zase svou činností utvářejí rámec pro realizaci nabídky na trhu cestovního ruchu. Nabídka cestovního ruchu představuje maximální množství produktu cestovního ruchu, které má podnikatelský subjekt v úmyslu prodat za danou cenu. Graficky můžeme nabídku znázornit rostoucí křivkou (obrázek 19). Obrázek 19: Funkce nabídky cestovního ruchu P S

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Vysvětlivky: P price, cena Q quantity, množství produktu/služeb S supply, nabídka

Q

50

Vyjadřuje za jinak nezměněných podmínek poměr mezi maximálním množstvím produktu určeného k prodeji a jeho cenou. Objem nabídky nezávisí jenom od ceny, ale také od necenových faktorů. K těm patří např. politika konkurence, cena výrobních faktorů – zejména pracovní síly, cíle jednotlivých podniků (maximalizace zisku, zvýšení podílu na trhu, stabilizace trhové pozice, získaní konkurenční výhody) (Pásková, Zelenka, 2002). Povahu a rozsah nabídky podmiňuje charakter primární nabídky a od ní odvozené sekundární

nabídky

(Gúčik,

2000).

Primární

nabídka

dává

cestovnímu

ruchu

charakteristickou podobu. Představuje přírodní a kulturně-historický potenciál cílového místa, který se může stát cílem změny místa pobytu v cestovním ruchu. Sekundární nabídka představuje materiálně-technické zabezpečení rozvoje cestovního ruchu. Zahrnuje ubytovací a pohostinská zařízení, sportovně-rekreační zařízení, kulturně-osvětová zařízení, občanskou vybavenost, tedy všechna zařízení, které musí být k dispozici návštěvníkům cestovního ruchu. Rozsah a struktura sekundární nabídky závisí na charakteru a významu primární nabídky (regionální, národní, mezinárodní). Budování materiálně-technického zabezpečení je tedy podmíněno existencí dostatečně atraktivní primární nabídky v daném území. K charakteristickým znakům nabídky v cestovním ruchu (Gúčik, 2004) patří různorodost a komplexnost nabídky, vázanost nabídky na rozsáhlé investice, nízká pružnost nabídky ve srovnání s dynamicky se rozvíjejícím poptávkou, protože primární nabídka v cestovním ruchu je místně a časově vázána; vysoký stupeň pohotovosti k poskytování služeb. Rozmanitost a komplexnost nabídky představuje návaznost sekundární nabídky na primární nabídku. Vázanost nabídky na rozsáhlé investice znamená vázanost na investice spojené s budováním ubytovacích, stravovacích, sportovně-rekreačních a ostatních zařízení infrastrukturní vybavenosti. Přitom efektivita provozu zařízení cestovního ruchu závisí na zabezpečení jistého objemu výkonů a zejména efektivní poptávce. Nízká pružnost nabídky se projevuje ve srovnání s dynamicky se rozvíjející poptávkou. Primární nabídka je místně a časově vázána na jistý prostor a čas, jakož i na infrastrukturní vybavenost, která má jen omezenou kapacitu. Vysoký stupeň připravenosti na poskytování služeb lze vysvětlit tím, že služby, které převažují v nabídce cestovního ruchu, jsou užitkové efekty, které vznikají v okamžiku jejich spotřeby, proto je nelze produkovat do zásoby. Pramen: Gúčik, 2010. Rozhodující roli z hlediska struktury nabídky má motivace (Gúčik, 2000). Primární nabídka sehrává větší roli v případě fyzické motivace např. adrenalinové sporty, turistika, lyžování, relaxace. Naopak v případě prestižní motivace a motivace podmíněné postavením

51

návštěvníka cestovního ruchu je důležitější sekundární nabídka např. St. Tropéz jako destinace letní dovolené, St. Moritz jako destinace zimní dovolené. Z časového hlediska se může jednat o stálou nabídku, která se váže na období celého roku a sezónní nabídku, která je podmíněna výskytem sezónních událostí vyvolávajících poptávku. Sezónnost je pro cestovní ruch typická vlastnost, vyplývající zejména ze střídání ročních období, které výrazně ovlivňují variabilitu primární nabídky (Gúčik, 2000). Z ekonomického hlediska nabídka představuje ekonomické statky cestovního ruchu. Subjekt cestovního ruchu získává spotřebou statků užitkový efekt - zážitek, zatímco podniky a instituce cestovního ruchu, regiony a stát získávají hodnotový efekt, tedy tržby, výnosy, zisk (Gúčik, 2000). Statky cestovního ruchu můžeme rozdělit na volné a ekonomické, resp. veřejné (kolektivní) a soukromé. Volný statek je statek, jehož je dostatek např. vzduch, voda, sluneční svit, přírodní atraktivita. Volné statky se časem mění na statky ekonomické např. v důsledku znečištění nebo zpřístupnění (jeskyně, úprava vody ke koupání, úprava turistických stezek, cyklostezek a lyžařských svahů). Rozhodující část statků spotřebovaných v cestovním ruchu má však charakter ekonomických (vzácných) statků. Jejich užívaní je tedy podmíněno poplatkem. Veřejný (kolektivní) statek nebo služba je přístupný pro všechny jeho spotřebitele např. služby policie, veřejné osvětlení, veřejná prostranství a parky, zdravotnické služby na rozdíl od soukromých statků. Náklady na tvorbu veřejných statků a služeb se hradí z veřejných rozpočtů formou daní. Náklady na získání soukromých statků a služeb se hradí z důchodů spotřebitelů. Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2010.

52

2.2.1. Primární nabídka cestovního ruchu Primární nabídku spojujeme s přírodním a kulturně-historickým potenciálem země pro cestovní ruch. Primární nabídka může být dána přírodními podmínkami nebo vytvořena činností člověka, kterou tvoří kulturně-historické památky a organizované akce (tabulka 9). Tabulka 9: Primární nabídka Přírodní podmínky geomorfologické poměry

klimatické podmínky hydrologické podmínky biogeografické podmínky Kulturně-historické podmínky architektonické památky světské umělecko-výtvarná díla folklór archeologická naleziště ve volné přírodě a muzeální sbírky místa světových a národních dějin, rodiště kulturně-osvětová zařízení

Organizované akce kulturní akce sportovní akce politicko-společenské akce obchodní akce

− − − − − − − − − − −

rozličné typy reliéfu kontrastní formy reliéfu (jeskyně, vodopády, ap.) estetická hodnota výhledů do okolí chráněná území vodní a sněhové srážky větrnost trvání slunečního svitu podzemní vody povrchové vody flóra fauna

− − − −

hrady, zámky, paláce, městská památková rezervace technické díla sakrální památky sochy, pomníky, obrazy, zbraně, náčiní

− −

hmotný – obydlí, tradiční umělecká výroba duchovní – písně, zvyky, tradice

− − −

divadla galerie, muzea skanzeny

− − − −

folklorní a hudební festivaly vědecká sympozia kongresy mezinárodního nebo národního významu např. Mistrovství světa, Olympijské hry politická výročí, oslavy náboženské poutě výstavy veletrhy

− − − −

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000. Přírodní a kulturně-historický potenciál cestovního ruchu není rovnoměrně rozmístěn v zemi a má rozdílný význam z hlediska cestovního ruchu, který může být místní, celostátní až mezinárodní s ohledem na svou jedinečnost a neopakovatelnost (Gúčik, 2000).

53

2.2.2. Sekundární nabídka cestovního ruchu Sekundární nabídka je prostředkem k dosažení cíle účasti na cestovním ruchu, neboť vytváří

podmínky

pro

využívání

primární

nabídky

a

přizpůsobuje

se

jí.

Sekundární nabídku tvoří tři skupiny faktorů (tabulka 10), a to suprastruktura cestovního ruchu, infrastruktura cestovního ruchu a všeobecná infrastruktura cestovního ruchu v cílových místech. Tabulka 10: Sekundární nabídka v cestovním ruchu Složky nabídky Suprastruktura cestovního ruchu Infrastruktura cestovného ruchu

Všeobecnáinfrastruktura

Charakteristika − − − − − − − − − − − − − − −

ubytovací zařízení pohostinské zařízení cestovní kanceláře/agentury turistické informační centra kongresové haly a centra herny, casina směnárny hraniční průchody, celnice místní infrastruktura (obchodný dom, prodej upomínkových předmětů) dopravní infrastruktura (taxi služba, autoservis, parkoviště, půjčovna aut) zdravotnická infrastruktura (nemocnice, lékárna) policie a záchranní služba ostatní infrastruktura (pošta, banka, pojišťovna) sportovně-rekreační zařízení a aktivity dopravní zařízení (MHD, autobusová, železniční, vodní, letecká doprava)

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000. 2.2.3. Konkurenční výhoda v cestovním ruchu Úspěch nabídky na trhu cestovního ruchu lze dosáhnout pouze tehdy, pokud se bude jednat o diferencovanou nabídku s ohledem na potřeby a očekávání konkrétní cílové skupiny návštěvníků cestovního ruchu. Z hlediska nabídky na mezinárodním trhu cestovního ruchu je důležité, aby stát nabízel jen atraktivity a produkty, které mají celostátní až mezinárodní význam. Stát jako cílová země cestovního ruchu má specializovat v nabídce tak, aby získal absolutní nebo relativní konkurenční výhodu. Jen tak lze dosáhnout prodejnost nabízeného produktu. Absolutní konkurenční výhodu má ten stát, který nabízí ojedinělé produkty, které jsou nenahraditelné a nenapodobitelné, jako např. Alpy, Středozemní moře, obrazárna Louvre apod. Relativní konkurenční výhodu má ten stát, který nabízí srovnatelné produkty, ale lepší kvality s nižšími náklady a jejich dosažení je výhodnější z hlediska dopravní dostupnosti, cenové výhodnosti apod. (Gúčik, 2001) např. české lázně vs. slovenské nebo maďarské lázně.

54

Cestovní ruch se stává faktorem regionálního rozvoje obvykle tam, kde se nachází vhodná primární nabídka, tj. tam kde jsou vhodné přírodní a kulturní atraktivity vyvolávající návštěvnost. Je třeba si uvědomit, že tam, kde je atraktivní primární nabídka a odpovídající sekundární nabídka cestovního ruchu, stává se cestovní ruch předmětem ekonomického využití a nástrojem rozvoje regionu (Gúčik, 2011). 2.3. Potenciál cestovního ruchu Potenciál cestovního ruchu na základě regionalizace cestovního ruchu v České republice (2006) chápeme jako souhrn podmínek a předpokladů pro cestovní ruch v daném území, regionu. Zahrnuje vlastní potenciál, ale ovlivňují ho i další faktory jako např. dopravní dostupnost, vzdálenost poptávkových center a jiné. Potenciál cestovního ruchu představuje z ekonomického hlediska kapacitu, strukturu a využívání infrastruktury cestovního ruchu (Gúčik, 2004), tj. strukturu ubytovacích, pohostinských a dalších zařízení cestovního ruchu, využití jejich kapacit v sezónním a mimosezónním období. Z geografického hlediska se podle Mariota (1983, In Gúčik, 2004) jedná o způsobilost území poskytnout podmínky pro rozvoj. Potenciálem cestovního ruchu rozumíme tedy soubor územních podmínek a předpokladů pro rozvoj cestovního ruchu, které tvoří složitý heterogenní systém. Do něj vstupují aspekty přírodního prostředí, hodnoty kulturně-historického dědictví a projevy aktuální lidské činnosti. Komplexní obsažení a kvantifikace tohoto systému jsou těžko možné, protože některé prvky působí nehmotně a neměřitelně, u jiných prvků je jejich významová diferenciace velmi složitou záležitostí (Bína, 2010; In Linderová, 2012). Potenciál cestovního ruchu můžeme chápat jako souhrnnou hodnotu všech předpokladů cestovního ruchu, která je při jeho kvantitativním hodnocení oceněna na základě bodové škály a snížená o zápornou hodnotu negativních faktorů rozvoje cestovního ruchu např. nízká kvalita ovzduší, znečištěné moře, znečištěné pláže, vysoká kriminalita, výskyt nakažlivých nemocí apod. (Zelenka, Pásková, 2012). 2.3.1. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu K vymezení předpokladů pro rozvoj cestovního ruchu existuje několik přístupů. Podle Sniščáka (2001) můžeme kritéria vhodnosti území pro rozvoj cestovního ruchu rozdělit na (1) reliéf, (2) klimatické podmínky, (3) čistotu ovzduší, případně stupeň znečištění, (4) hluk, (5) flóru a faunu, (6) vodní plochy a toky, minerální a termální prameny, (7) dopravní dostupnost, (8) infrastrukturu a suprastrukturu cestovního ruchu, (9) kulturní 55

a historické

zajímavosti,

(10)

demografické

podmínky,

(11)

sociálně-komunikační

předpoklady domácího obyvatelstva, (12) směry finančních zájmů, možnosti finančních zdrojů, (13) zájem managementu na rozvoji území, (14) zásobování a odvoz odpadu, (15) hygienu a čistotu prostředí a (16) politické klima. V tomhle vymezení se překrývají charakteristiky poptávky a nabídky po cestovním ruchu v cílovém místě, vztahy mezi nimi a zásady udržitelného rozvoje. Za základní vymezení předpokladů rozvoje cestovního ruchu v území považujeme funkčně-chorologické členění podle Mariota (1983) na lokalizační, realizační a selektivní předpoklady. Lokalizační předpoklady jsou předpoklady, které tvoří potenciál pro tvorbu produktu cestovního ruchu a určují místo jeho lokalizace (Plesník, 2008), tedy kulturně-historické a přírodní (příznivé/nepříznivé). K přírodním předpokladům patří reliéf, klima, vodstvo, fauna, flóra a celkový vzhled krajiny (Mariot, 1983). Kulturně-historické předpoklady členíme na kulturně-historické památky (movité/nemovité), kulturní zařízení (muzea, galerie, památníky, divadla, hvězdárny, planetária) a společenské akce (kulturní, sportovní, výstavní, kongresové) (Bína 2002, In Franke, 2012). Lokalizační předpoklady podle Bíny (2002) vyjadřují vhodnost krajiny pro určitou aktivitu. Kulturně-historické památky považujeme za relativně fixní danost. Pro návštěvníky cestovního ruchu jsou atraktivní a vyskytují se v podobě kulturních, sportovních a jiných akcí, které jsou v oblasti uskutečňovány. Přírodní a kulturní podmínky jsou relativně neměnné. Potenciál cestovního ruchu v dané oblasti se ale může změnit např. pořádáním různých akcí cestovního ruchu, které se pro ni stanou typické (Bína, 2002). Jedná se o faktory

resp. podmínky, které jsou dány územím a jsou prakticky neměnné. Lokalizační faktory do značné míry určují, jaká forma cestovního ruchu se bude v území rozvíjet. S jejich pomocí je možné docílit odlišení jednotlivých území (regionů, středisek cestovního ruchu), protože určují, jak se bude dané území cestovního ruchu prezentovat a vymezovat vůči konkurenci (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Realizační předpoklady jsou "nadstavbou" lokalizačních faktorů. Zpravidla umožňují samotnou realizaci cestovního ruchu. Tento druh faktorů zahrnuje dopravní infrastrukturu a služby spojené s cestovním ruchem jako je stravování, ubytování apod. (Mariot, 1983), tedy komunikační a materiálně technické podmínky rozvoje cestovního ruchu. K hodnocení úrovně realizačních faktorů se využívá několik ukazatelů např. počet a skladba návštěvníků v určitém prostoru, počet ubytovacích zařízení, počet lůžek, počet lůžkodní (osobodní), počet míst u stolu, velikost přepravních kapacit a jejich kvalita, limit využití území z pohledu materiálně

56

technické základny, občanská vybavenost, stupeň modernizace a restrukturalizace ubytovacích a stravovacích zařízení (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Selektivní předpoklady stimulují vznik a rozvoj cestovního ruchu. Řadíme k nim objektivní faktory, tedy politické (politický systém, vnitropolitické uspořádání země), demografické, administrativní, urbanizační (obyvatelé větších měst mají vyšší požadavky na účast na cestovním ruchu, obyvatelé se zdevastovaným životním prostředím vyhledávají různé formy účasti na cestovním ruchu), personální, ekologické a sociologické (životní úroveň, fond volného času, kulturní a vzdělanostní úroveň) předpoklady (vlivy). Konkrétně např. úroveň řízení cílového místa, úroveň spolupráce mezi jednotlivými subjekty v území, vnímání důležitosti politiky cestovního ruchu a jeho veřejná podpora, příjmová situace potenciálních návštěvníků (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Subjektivními faktory jsou potom např. postavení hodnoceného území oproti konkurenci, jeho obraz u vybraných cílových skupin, tedy marketingové (reklama, módnost) a psychologické faktory (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Tabulka 11: Příklad předpokladů rozvoje cestovního ruchu region cestovního ruchu Jižní Morava lokalizační předpoklady Punkevní jeskyně, Vila Tugendhat realizační předpoklady Hotel Vista****, Brno selektivní předpoklady řízení destinace centrálou cestovního ruchu Jižní Morava region cestovního ruchu Střední Morava a Jeseníky lokalizační předpoklady Jeseníky, zámek a zahrady UNESCO v Kroměříži, sloup nejsvětější trojice UNESCO v Olomouci realizační předpoklady Hotel Trinity****, Olomouc; hotel Excellent**** a hotel La Fresca****, Kroměříž selektivní předpoklady produkt „Po stopách Aloise Nébela“ podle stejnomeného filmu (reklama) spolupráce Sdružení cestovního ruchu Jeseníky a místních podnikatelů region cestovního ruchu Jižní Čechy lokalizační předpoklady státní hrad a zámek Český Krumlov, Holašovice – selské baroko realizační předpoklady letiště České Budějovice selektivní předpoklady ROP Jihozápad a podpora cestovního ruchu v rámci jeho výzev Chorvatsko lokalizační předpoklady Makarská riviéra, Jaderské moře, historické centrum Dubrovníku, národní park Plitvická jezera, Krka, Mljet realizační předpoklady letiště:Záhřeb, Bol, Zadar, Split, Rijeka, Pula, Dubrovník přístavy: Split, Rijeka selektivní předpoklady vstup do Evropské unie, možnost platby eurem, liberalizace vstupu do krajiny

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Důležité je si uvědomit, že potenciál destinace cestovního ruchu by mě být rozvíjen tak, aby nepřekročil míru únosné kapacity pro rozvoj cestovního ruchu. V opačném případě dochází k jeho snižování (Zelenka, Pásková, 2012).

57

2.3.2. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu Problematiku hodnocení potenciálu nazýváme také valorizací krajiny z hlediska možnosti jejího využití pro cestovní ruch (Mariot, 1983). Hodnocení potenciálu cestovního ruchu je složitým jevem a existuje k němu několik přístupů. Zabývali se jím např. Mariot (1983), Bína (2002), Novotná (2003) a Vystoupil (2012). Názory jednotlivých autorů se rozchází zejména při začleňování aktivit cestovního ruchu do hodnocení. Složitost hodnocení potenciálu cestovního ruchu v oblasti volného času je dána vysokým podílem nekonzumovatelných, resp. nehmotných účinků při provádění jednotlivých aktivit a nehomogennosti nabídky, kdy různé skupiny návštěvníků cestovního ruchu hodnotí stávající potenciál různě. Při hodnocení vhodnosti území pro rozvoj cestovního ruchu bereme v úvahu dva základní faktory, a to tzv. objektivní faktor, tedy vhodnost území pro rozvoj cestovního ruchu a tzv. subjektivní faktor, tedy atraktivitu území resp. schopnost přilákat návštěvníky cestovního ruchu. Mariot (1983) zpracoval koncepci založenou na funkčním hodnocení činitelů. Svou analýzu aplikoval na území Slovenska. Východiskem jeho zkoumání je rozčlenění předpokladů cestovního ruchu podle funkčně-chorologické metody (lokalizační, selektivní, realizační), která vyústila ve vytvoření teritoriálního modelu cestovního ruchu. Jeho práce měla tři etapy výzkumu, a to (1) inventarizaci, (2) analýzu a (3) syntézu. Inventarizace (Hrubešová, 2007) sloužila k seskupení všech potřebných údajů týkajících se zkoumaného území. Ve druhé etapě podrobněji rozpracoval jednotlivé komponenty předpokladů cestovního ruchu a přiřadil jim určitý stupeň typologie. Na základě stanovení těchto typů krajiny, mohly být určeny společné průniky jednotlivých typů krajiny a určily se hranice funkčního využití území. Výsledkem syntézy bylo zanesení těchto vybraných oblastí do map. Dalším ze způsobů hodnocení potenciálu je hodnocení podle Ústavu územního rozvoje v Brně. Podle něj má při hodnocení potenciálu území pro rozvoj cestovního ruchu význam (Křížová, 2002): (1) prvotní potenciál, tedy vhodnost území pro určitou aktivitu cestovního ruchu z hlediska přírodního prostředí, atraktivita kulturně-historických památek, kulturní a společenské akce, (2) druhotný potenciál, který dále členíme na − omezující cestovní ruch; sem patří faktory, které snižují užitek z rekreačního pobytu v daném území; představují omezení rozvoje cestovního ruchu v důsledku ochrany některých přírodních, sídelních nebo infrastrukturních prvků; nevhodná poloha vůči důležitým komunikačním liniím nebo areálům koncentrace obyvatelstva, 58

− podporující cestovní ruch; sem patří např. výhodná poloha vůči dopravním tepnám (dálnice, železniční tratě). Ústav územního rozvoje rozděluje potenciál cestovního ruchu do dvou základních subsystémů, přírodního a kulturního. K přírodnímu subsystému se zařazují složky cestovního ruchu založené na turistice, rekreaci, poznávání přírody a zařízení pro sportovní aktivity. Do kulturního subsystému řadíme prvky cestovního ruchu spojené s poznáním kultury, návštěvy zábavných a jiných zařízení. Lázeňství je zvláštní složkou, která stojí na rozhraní obou subsystémů, ale jelikož převažuje lidský faktor nad přírodním, řadíme ho do kulturního subsystému (Bína, 2002). Lokalizační podmínky v rámci jednotlivých složek jsou v některé oblasti vyšší, jinde nižší. Proto bylo zapotřebí vytvořit tři základní stupně lokalizačních podmínek, od nejmenšího potenciálně relativního jevu po nejvyšší. U některých aktivit (horolezectví, závěsné létání, sportovní myslivost, rybolov a pozorování ptáků) rozlišujeme pouze jeden stupeň. Území je pro dané aktivity buď vhodné nebo nevhodné. Význam jednotlivých aktivit vnímá každý návštěvník cestovního ruchu odlišně. Z toho důvodu bylo zavedeno tzv. váhové hodnocení pomocí bodové metody. Váhové počty bodů byly získány metodou expertního odhadu, který se snažil přihlédnout k obecnému významovému postavení příslušné aktivity, k současným trendům a předpokládanému objemu počtu osob, které se zapojí do dané aktivity. Konečné rozložení významu potenciálu je podle výsledných hodnot rozčleněno do několika zón. Pokud se v oblasti vyskytuje negativní faktor rozvoje cestovního ruchu např. špatný stav životního prostředí, existence negativních společenských jevů, snižuje se hodnota potenciálu o tuto jednotku. Novotná (2003) se zaměřila na hodnocení potenciálu lokalizačních a realizačních předpokladů pomocí metody geografických informačních systémů (GIS), tzv. mapové algebry. Využitím průzkumu sestavila devět nejčastějších aktivit provozovaných na území Šumavy. Metoda je založená na využití digitálních mapových vrstev, které obsahují i některá tematická data, např. lokality s turistickými atraktivitami. GIS umožňuje vytvoření kvalitních mapových dokumentací. Výhodou metody je využití pro hodnocení jakéhokoliv potenciálu krajiny nebo ke srovnání potenciálu různých zemí [100]. Výsledky hodnocení potenciálu cestovního ruchu jsou uplatňovány při tvorbě produktů cestovního ruchu v destinaci. Hodnocení potenciálu poskytuje přehled o územním rozložení diferencovaně vyvinutých předpokladů rozvoje cestovního ruchu podle regionů, resp. jednotlivých obcí, přehled o jejich typologickém strukturování, možné podklady pro přípravu legislativních a plánovacích norem apod. Výsledky hodnocení potenciálu cestovního ruchu

59

mohou využít i odbory územního plánování, a to při zpracování nové územně plánovací dokumentace a podkladů pro obce, regiony a kraje [35].

         

Kontrolní otázky Čím se trh cestovního ruchu odlišuje od trhu zboží a služeb? Vysvětlete, co znamená priorita poptávky po cestovním ruchu. Popište pyramidu potřeb v cestovním ruchu. Vysvětlete časovou a místní vázanost nabídky v cestovním ruchu. Identifikujte rozdíl mezi volným a veřejným statkem cestovního ruchu a uveďte příklad. Vysvětlete pojem relativní konkurenční výhoda v cestovním ruchu a uveďte příklady. Definujte potenciál cestovního ruchu. Uveďte příklad realizačních předpokladů rozvoje cestovního ruchu. Zamyslete a uveďte příklady předpokladů podle funkčně-chorologického členění pro krajiny Slovenská republika, Španělsko, Řecko, Itálie, Belgie, Kuba a pro regiony cestovního ruchu Střední Čechy, Šumava, Západočeské lázně, Krkonoše a Podkrkonoší.

60

3. SLUŽBY V CESTOVNÍM RUCHU  Klíčová slova Hardware produktu cestovního ruchu. Produkt cestovního ruchu. Řetěz služeb v cestovním ruchu. Služby cestovního ruchu. Software produktu cestovního ruchu. Znaky služeb. Střediska cestovního ruchu nabízejí své produkty a služby v konkurenčním prostředí na trhu služeb cestovního ruchu (ubytování, stravování, doplňkové služby). Trh cestovního ruchu je součástí trhu zboží a služeb. Setkává se na něm nabídka a poptávka. Přitom nositelem nabídky služeb jsou střediska cestovního ruchu a nositelem poptávky po službách jsou návštěvníci v cestovním ruchu (zákazníci/hosté). 3.1. Podstata služeb cestovního ruchu Služba je ekonomický statek, jehož podstatou je činnost a jeho hodnota je určena užitkem, který přináší. Poskytování služeb se od výrobku liší tím, že se jednáo (1) nemateriální činnost, kdy do procesu poskytování služby je nezbytné začlenit vnější faktor (zákazník, zboží), v důsledku čehož dochází ke sladění produkce služby s její spotřebou (synchronizace), a (2) pomíjivost služby (nemožnost vytváření zásob). Služby se spotřebovávají ve všech sférách ekonomiky, tj. ve výrobě, distribuci i spotřebě. V oblasti spotřeby uspokojují jednak potřeby společnosti např. obrana, bezpečnost, státní správa, jednak potřeby jednotlivých obyvatel. Služby obyvatelstvu jsou součástí životní úrovně a kvality života (Gúčik, 2010). V trhovém hospodářství členíme služby (tabulka 12) z hlediska funkcí na výrobní, distribuční, osobní a společenské. Podle způsobu realizace rozlišujeme služby tržní a netržní (veřejné). Podle umístění na trhu hovoříme o službách orientovaných na domácí trh a službách exportovaných. Tabulka 12: Členění služeb Hledisko − − funkce

způsob realizace umístnění na trhu

− − − − − −

Členění výrobní (stavební služby, služby pohostinských zařízení, tisk) distribuční (služby cestovních agentur, personálních agentur, přeprava, logistika) osobní (kadeřnictví, kosmetika, výklad průvodce) společenské tržní (služby cestovních kanceláří, průvodcovské, ubytovací) netržní (veřejné;veřejné toalety, zdravotní pohotovost) orientovány na domácí trh exportované (služby ve výjezdovém cestovním ruchu)

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

61

3.1.1. Znaky služeb cestovního ruchu Služby představují určitou činnost a na rozdíl od zboží mají jisté znaky (tabulka 13). Jedná se o obecné znaky služeb, které se vztahují i na služby v cestovním ruchu, a o specifické znaky, které jsou typické pouze pro služby v cestovním ruchu (Orieška, 2010). Tabulka 13: Znaky služeb     

Všeobecné znaky nemateriální charakter služeb vysoká spotřeba živé práce při poskytovaní služeb začlenění vnějšího faktoru do procesu poskytování služby soulad (synchronizace) poskytování služeb s jejich spotřebou pomíjivost služeb

       

Specifické znaky časová a místní vázanost služeb na primární nabídku cestovního ruchu komplexnost a komplementarita služeb zastupitelnost služeb mnohooborový charakter služeb nezbytnost zprostředkování služeb dynamika a sezónnost nabídky služeb nezbytnost poskytování informací o službách a jejich kvalitě neanonymita spotřebitele služby

Pramen: Orieška, 2010. K obecným znakům služeb patří (Gúčik, 2010; Orieška, 2010): a) nemateriálnost a vysoká spotřeba živé práce; služby není možné vnímat smysly před a po jejich spotřebě. Tím se liší od zboží, které je možné uchopit a vidět. Nemateriálnost vyplývá z nemateriální podstaty služeb, tj. nemožnosti produkce do zásoby, a tím i nemožnosti jejich skladování. Z toho vyplývá, že služby není možné poskytovat nezávisle od nositele poptávky. Jistou "zásobu" služeb je možné vytvořit pomocí mediálního nosiče, např. průvodce po muzeu může nahradit CD přehrávač, zájezdy je možné prodávat prostřednictvím elektronických médií, nápoje prostřednictvím automatu ap. Stupeň materializace služeb v cestovním ruchu je však značně nízký a omezuje se pouze na některé pracovní operace např. koupě/prodej zájezdu, poskytování informací, v omezeném rozsahu poskytování některých služeb, b) začlenění vnějšího faktoru do procesu poskytování služby; předpokladem procesu poskytování služby je vzájemná kombinace vnitřních produkčních faktorů (nabídka) a vnějšího činitele (poptávky) výrobního procesu. Znamená to, že producent služby může s jejím poskytováním začít tehdy, pokud se vyskytne poptávka, tj. když se ho účastní zákazník jako spotřebitel služby. Zákazník tedy službu osobně zažije. Tím se začlení do individuálního výrobního procesu (tvorby hodnoty), kterýpřekračuje míru běžnou v procesu výroby zboží. Děje se tak v různých fázích, např. již při plánování služby, kdy zákazník přichází do cestovní kanceláře, a při rozhodování o destinaci dovolené využívá informační a poradenské služby jejich zaměstnanců. Rozhodující je i intenzita 62

účasti zákazníka na poskytování služby, např. při návštěvě fotbalového utkání se jedná o pasivní účast na poskytování služby. Pokud se ale jedná o provádění sportovní činnosti nebo absolvování léčebného pobytu, považujeme to za aktivní začlenění zákazníka do procesu poskytování služby. Podle stupně zapojení zákazníka do procesu poskytování služby zákazník více či méně ovlivňuje její výsledek. To má vliv i na kvalitu služby, c) soulad poskytování služby s její spotřebou (tzv. souběžnost, synchronizace) existuje např. v případě vysokohorské túry, lázeňské léčby apod. Využití hotelového pokoje na přenocování, snídaně, osobní doprava, návštěva muzea apod. je možné pouze tehdy, pokud je zákazník přítomen v místě spotřeby a spotřebovává službu, d) pomíjivost služeb vyplývá z jejich nemateriálního charakteru, tj. nemožnosti jejich produkce do zásoby a nemožnosti skladování. Služba, která se neprodá v daný okamžik je navždy ztracená např. neobsazený pokoj v hotelu, neprodané obědové menu v restauraci nebo nevyužitá jízdenka na vyhlídkový vlak, či plavbu. Služby spotřebovávané v cestovním ruchu (Gúčik, 2004) jsou tedy služby osobní a z části společenské, tržní i netržní a exportovatelné. Služby cestovního ruchu představují heterogenní soubor užitečných efektů, které uspokojují potřeby návštěvníků. Mají průřezový charakter, tj. produkují je nejen podniky cestovního ruchu, ale i další subjekty soukromého a veřejného sektoru. Jsou pro ně charakteristické speciální znaky, jako jsou (Gúčik, 2006): a) časová a místní vázanost na primární nabídku; poskytování a spotřeba služeb v cestovním ruchu musí být sladěny nejen z hlediska času, ale také z hlediska prostoru. Podstatné prvky nabídky cestovního ruchu, např. destinace, letiště, hotel, jsou místně vázány, tedy lokalizovány a nepohyblivé. Předpokládají, že za jejich službami přijde zákazník, aby je mohl spotřebovat. Místní vázanost je výrazná zejména v cílových místech, kde je jejich struktura podmíněna primární nabídkou, b) komplexnost a komplementarita; zákazník spotřebovává nejen jednotlivé služby, ale i jejich rozličné kombinace (soubor, balík, řetěz služeb), které se vzájemně podmiňují a doplňují.

Vyplývá

to

z

nezbytnosti

komplexního

uspokojování

poptávky,

tj. různorodých, vzájemně se podmiňujících potřeb, c) mnohooborovosta

v jejím důsledku nezbytnost

zprostředkování

služeb;

služby

spotřebovávané v cestovním ruchu jsou různorodé, např. informační, ubytovací, stravovací, dopravní aj., proto je nutné, různě je kombinovat a zprostředkovat zákazníkům. Kombinace služeb vytváří např. touroperátoři, kteří sestavují balíčky služeb a nabízejí je jako vlastní produkty v závislosti na poptávce zákazníků. Za kvalitu 63

zprostředkovaných služeb vždy odpovídá jejich zprostředkovatel, proto je důležité, aby důkladně poznal nakoupené služby a jejich kvalitu. Znamená to, že když cestovní kancelář nabízí pobytový zájezd na Azurové pobřeží v hotelu třídy***** v St. Tropéz se stravováním all inclusive a leteckou dopravou z Prahy, odpovídá za kvalitu ubytovacích služeb (čistota, komfort), stravovacích i dopravních služeb v rozsahu, který uvádí v katalogu, d) dynamika služeb a sezónnost poptávky po službách; poptávka po službách je výsledkem působení

různých

ekonomických,

demografických,

psychologicko-sociálních,

biologických a přírodních činitelů, které jsou velmi dynamické. Mimořádně silný vliv na poptávku má sezónnost a často se měnící trendy, módnost destinací a formy cestovního ruchu. Nabídka se jen pomalu přizpůsobuje dynamické poptávce. Sezónnost v našich podmínkách se projevuje zejména vlivem přírodních podmínek, tedy střídáním ročních období a sociálních činitelů, které představují tradici v čerpání dovolených (zejména léto), prázdninami (jarní, letní, pololetní), svátky apod. Snaha přizpůsobit kapacitu nabídky maximální poptávce během hlavních sezon by měla za následek vznik nekrytých nákladů v mimosezónních obdobích. Z tohohle důvodu je důležitá koordinace služeb v daném cílovém rekreačním prostoru, v daném čase a z hlediska věcné náplně a úrovně služeb. Destinace tedy musí v čase nejvyšší poptávky poskytovat kromě základních služeb i doplňkové služby např. noční bary, sportovní zařízení (Štěpánová, 2010), e) nezbytnost informací o službách a jejich kvalitě; zákazník se pro koupi služby rozhoduje na základě příslibu producentů nebo zprostředkovatelů. Je proto důležité, aby existovaly dostatečné informace o službách a jejich kvalitě. Producenti služeb a jejich zprostředkovatelé musí využívat informace, propagaci a vizualizaci příslibu (časopisy, TV, katalogy, online reklama) a potenciálního užitku ze spotřeby nabízených služeb, a tak je zpřístupnit potenciálním zákazníkům. Zde plní rozhodující úlohu komunikace se zákazníkem na trhu jako nástroj marketingu. 3.1.2. Klasifikace služeb v cestovním ruchu Rozmanitost služeb spotřebovaných v cestovním ruchu umožňuje jejich základní rozdělení (Gúčik, 2010) na služby cestovního ruchu a ostatní služby. Služby cestovního ruchu, tedy tzv. vlastní služby jsou ty, které výhradně nebo převážně uspokojují potřeby návštěvníků v cestovním ruchu a produkují jej podniky cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře. K ostatním službám, tedy cizím řadíme služby, které produkují podniky s polyfunkčním

64

charakterem, tj. v rozhodující míře uspokojují i potřeby místního obyvatelstva např. fitness centrum, divadlo, dopravní podniky. Služby cestovního ruchu můžeme členit na základě několika kritérií a podle různých účelů (tabulka 14). Tabulka 14: Klasifikace služeb cestovního ruchu Kriterium z hlediska producentů podle druhů (druhová klasifikace)

z procesního hlediska podle stupně naléhavosti uspokojování potřeb z ekonomického hlediska z hlediska umístnění na trhu ostatní služby

-

Členění vlastní služby (podniky cestovního ruchu) cizí služby (jiné subjekty veřejného a soukromého sektoru) informační přepravní ubytovací stravovací sportovně-rekreační kulturně-společenské lázeňské a zdravotní kongresové zprostředkovatelské průvodcovské (i horská služba) animační služby v místě trvalého bydliště služby v průběhu cestování služby během pobytu v destinaci základné (ubytování, stravování, doprava) doplňkové placené neplacené služby pro domácí trh exportovatelné služby služby místní infrastruktury (komunální např. čištění a posyp silnic) specializované služby (pobřežní hlídka)

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000; Gúčik, 2010 a Orieška, 2010. Z hlediska producentů hovoříme o tzv. vlastních službách, které produkují podniky cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře, turistická informační centra a o cizích službách, které produkují jiné subjekty veřejného a soukromého sektoru např. autobusová, železniční dopravní společnost. Druhové členění služeb cestovního ruchu vyjadřuje jejich vztah k hlavním nositelům, tj. podnikům a organizacím cestovního ruchu a zároveň jejich strukturu v závislosti na formě a druhu cestovního ruchu (Gúčik, 2010). Z hlediska druhů rozlišujeme např. služby ubytovací, stravovací, přepravní, průvodcovské, animační apod. Z procesního hlediska (Gúčik, 2010) rozlišujeme služby, které (1) návštěvník v cestovním ruchu vyžaduje, kupuje a spotřebovává v místě trvalého bydliště např. informační, poradenské, zprostředkovatelské; (2) služby během cestování např. informační, přepravní, 65

ubytovací, stravovací, průvodcovské a (3) služby během pobytu v destinaci např. informační, ubytovací, stravovací, přepravní. Dále sem řadíme ostatní služby, které závisí na formě nebo druhu

cestovního

ruchu

např.

sportovně-rekreační,

kulturně-společenské,

zdravotní

a lázeňské, animační, služby místní infrastruktury (pošta, bezpečnost, zdravotnické). Podle stupně naléhavosti uspokojování potřeb hovoříme o službách základních a doplňkových. Základní služby uspokojují obvykle sekundární potřeby cestovního ruchu. Patří k nim ubytovací a stravovací služby. Vyjadřují tak stupeň naléhavosti uspokojování potřeb, protože nejdříve musí návštěvník v cestovním ruchu bydlet a stravovat se, aby mohl uspokojit své primární potřeby cestovního ruchu, tedy ty, jejichž uspokojení je motivem účasti na cestovním ruchu. Primární potřeby cestovního ruchu je možné uspokojit spotřebou doplňkových služeb např. sportovně-rekreačních, kulturně-společenských, lázeňských, zdravotních a dalších (Gúčik, 2010) v závislosti na formě cestovního ruchu. Z ekonomického hlediska je významná klasifikace na služby placené a neplacené. Zdrojem pro úhradu nákladů placených služeb je jejich cena např. prodejní cena, jízdné, vstupné, mýtné, parkovací poplatek, která kryje vlastní náklady na poskytování služby a přitom zabezpečuje zisk jejímu producentovi. Neplacené služby nevytvářejí zdroj na úhradu s nimi spojených nákladů. Producent tedy musí tyto náklady krýt z výnosů placených služeb nebo z jiných zdrojů, např. příspěvku z rozpočtu města (obce), darů od sponzorů apod. Povahu neplacených služeb v cestovním ruchu mají i tzv. veřejně prospěšné služby orgánů státní správy (veřejná administrativa), turistické informační kanceláře poskytující bezplatné informace nebo služby soukromých výdělečných institucí (vstup na hotelovou pláž). Některé kolektivní služby jsou však poskytovány za nominální poplatek (Gúčik, 2010). Z hlediska umístění na trhu (Gúčik, 2010) rozlišujeme služby cestovního ruchu určené pro domácí trh a exportovatelné služby. K službám určeným pro domácí trh patří všechny služby, které jsou spotřebovávány v domácím a příjezdovém cestovním ruchu. K exportovatelným službám patří služby spotřebovávané v příjezdovém cestovním ruchu. Jedná se o tzv. neviditelný export. K ostatním službám (Gúčik, 2010) spotřebovaným v cestovním ruchu lze zařadit služby místní infrastruktury a specializované služby. Služby místní infrastruktury využívají především místní obyvatelé a v závislosti na intenzitě cestovního ruchu i návštěvníci. Jedná se zejména o obchodní služby, komunální služby, zdravotnické služby, služby policie a bezpečnosti turistů, záchranné služby, poštovní a telekomunikační služby. Specializované služby pro cestovní ruch poskytují pojišťovny (cestovní pojištění, pojištění proti úpadku), banky (směnárenské služby), orgány veřejné správy (služby celních a pasových orgánů). 66

Cestovní ruch klade na služby několik požadavků (Gúčik, 2010). Důležité je přizpůsobit struktury služeb primární nabídce destinace tak, aby se optimálně využily její funkce. Například v případě lázeňské destinace má význam poskytování ubytovacích služeb v léčebných domech, a to pro pacienty přicházející přes pojišťovny, ale také zabezpečení ubytovacích služeb vyššího standardu pro samoplátce a návštěvníky cestovního ruchu se zájmem o wellness. Je potřeba myslet také na společenské a kulturní vyžití hostů. Význam má sladění kapacity, struktury a kvality služeb s požadavky cílových skupin zákazníků, tj. nemá význam nabízet vysoký standard ubytování a sportovní lekce v podhorském středisku, které je svým charakterem a náročností turistických tras vhodné pro rodiny s dětmi. Tato klientela má pak zájem o animační aktivity a ubytování v penzionech třídy*** až ****. Zajištění kapacitní návaznosti služeb v destinaci je důležité z hlediska dosažení maximální spokojenosti návštěvníku např. velké ubytovací kapacity vs. omezené kapacity sjezdových tratí, lanovek a vleků. K dalším požadavkům patří pohotovost a pružnost nabídky služeb v závislosti na dynamice a časovém rozložení poptávky. Nabídku je tedy v destinaci potřeba směřovat do období hlavní sezony. V mimosezoně přitom nemusí být v provozu všechna zařízení v destinaci. Neméně významná je i cenová dostupnost služeb v závislosti na poptávce cílových skupin zákazníků. 3.1.3. Proces poskytování služeb cestovního ruchu Proces poskytování služeb (Gúčik, 2010) se od výroby zboží liší tím, že do procesu poskytování služby je nezbytné začlenit vnější faktor (zákazník, zboží) a zajistit odbyt služeb. Tento proces probíhá současně s poskytováním služby. Poskytování služby má přitom tři fáze, a to (1) připravenost k poskytování služby, (2) začlenění vnějšího faktoru do procesu poskytování služby a (3) samotné poskytnutí služby (obrázek20). Důležitý je tzv. potenciál služeb. Týká se producenta služby a zahrnuje jeho vůli, schopnost a ochotu poskytovat služby (Gúčik, 2010). K poskytování služby musí být k dispozici vnitřní výrobní faktory, a to práce, zboží a informace. Proces poskytování služby předpokládá začlenění vnějšího faktoru. U osobních služeb jako je např. poskytování informací, kadeřnictví, kosmetika, se jejich poskytování účastní zákazník, který má přání a ochotu přijmout službu. V případě materiálních služeb se musí do procesu začlenit i materiál a zboží (Gúčik, 2010).

67

Obrázek 20: Proces poskytování služby připravenost na poskytování služby

začlenění zákazníka

výsledek poskytnutí služby efekt

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

užitný

hodnotový

zákazník

destinace

Výsledek poskytnutí služby vzniká jako součinnost producenta služby a zákazníka jako jejího spotřebitele. Činnost spojená s poskytováním služby je již ukončena a může mít za následek požadovaný efekt, který je pro zákazníka užitný a pro producenta hodnotový, protože má podobu tržby za poskytnutou službu (Gúčik, 2010). Příklad: Výsledek poskytnutí služby Pracovně velmi vytížený pán Novák, potýkající se s výrazným pracovním stresem má zájem odpočinout si, relaxovat a regenerovat své duševní i fyzické síly. Proto se rozhodne pro listopadovou dovolenou na agroturistické farmě v Bretani, kde se bude věnovat relaxaci, jízdě na koni, dlouhým procházkám po pobřeží a vychutnávat domácí bioprodukty. Po dvou týdnech se vrátí domů s čistou hlavou a odpočatý. Motiv jeho účasti na cestovním ruchu byl zcela naplněn a výsledkem poskytnutí souboru služeb (ubytování-stravovaní-doplňkové aktivity) je tedy regenerace fyzických a duševních sil pana Nováka. Pramen: zpracováno podle Kirstges (2010, s. 438), In Schulz, Berg, Gardini, Kirstges, Eisenstein, 2010. 3.2. Produkt cestovního ruchu Návštěvník získává z účasti na cestovním ruchu uspokojováním svých potřeb spojených s cestováním a pobytem mimo místo svého trvalého bydliště užitkovou hodnotu (Gúčik, 2010). Medlik a Middleton (1973, In Smith 1994) chápou produkt cestovního ruchu jako soubor aktivit a služeb, které tvoří zážitek z účasti na cestovním ruchu. Podle Kotlera (1984, In Smith 1994) je produkt cestovního ruchu něco, co je možné nabídnout na trhu za účelem využívání a spotřeby. Jedná se o zboží, služby nebo destinace, které uspokojí potřeby a přání zákazníků. Produkt cestovního ruchu představuje zboží např. suvenýry, knižní průvodce, mapy, jídlo a služby např. ubytování, stravování, doprava, průvodce. Není možné ho předem vyzkoušet

68

a ovlivňují ho faktory, které nelze nebo jenom omezeně lze ovlivnit např. počasí, sezónnost, další účastníci zájezdu apod. (Pásková, Zelenka, 2002). Produktem podle Seifertové (2003) rozumíme souhrn procesů, které přinášejí zákazníkům určitou hodnotu. Produkt je přitom tvořen službami. Jedná se tedy o komplex služeb. Přitom zákazník určuje hodnotu služby podle užitku, který mu přinese. Produkt cestovního ruchu chápeme jako užitek vyplývající ze spotřeby statků a služeb, které nabízí destinace a produkují podniky v ní. Z ekonomického hlediska je produkt cestovního ruchu soubor statků a služeb, které požaduje a spotřebovává návštěvník v průběhu cestování a pobytu v destinaci. Z podnikového hlediska je produkt vždy diferencovaný v závislosti od motivu návštěvnosti v cestovním ruchu a dalších faktorů např. délky pobytu, ceny apod. Produktem cestovního ruchu tedy může být jednotlivá služba nebo zboží např. přenocování, jídlo, vstupenka do zoo, aquaparku, skipas, ale také soubor služeb a zboží např. zájezd, pobyt all inclusive. Z národohospodářského hlediska je produktem cestovního ruchu souhrn prvků primární nabídky, všech služeb a zboží, které produkují podniky soukromého sektoru a organizace veřejného sektoru na uspokojování potřeb návštěvníků. Pro produkt cestovního ruchu je přitom charakteristické, že návštěvník z ekonomického hlediska spotřebovává jednak volné a kolektivní statky a služby a jednak soukromé statky a služby, které se vzájemně podmiňují a navzájem vystupují jako komplementární (Gúčik, 2010). Produkt cestovního ruchu se vyskytuje na několika rovinách, a to jako: − specializovaný produkt podniků, − produkt regionu cestovního ruchu, − produkt státu (krajiny) jako cílové destinace, − produkt euroregionu např. Nisa (Česká republika, Německo, Polsko), skupiny státu např. European Quartet One Melody (Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko), v rámci kontinentu jako cílové destinace. 3.2.1. Řetěz služeb cestovního ruchu Podniky cestovního ruchu nabízejí své služby na trhu cestovního ruchu v podobě balíku služeb jako soubor služeb. Z pohledu návštěvníka cestovního ruchu se jedná vždy o soubor či balík jednotlivých služeb, které jsou spojeny podobně jako řetěz. Řetěz služeb může tvořit např. prvotní informace, cestování do destinace, pobyt v hotelu, stravování v restauraci, získávání místních informací, doprava a různé aktivity v destinaci

69

(prohlídka kulturních pamětihodností, výlet do okolí, tenis) a nakonec zpáteční cesta do místa běžného životního prostředí (trvalé/přechodné bydliště). Každý podnik a destinace má vlastní řetěz služeb (tabulka 15). U destinace tvoří řetěz služeb informační, dopravní, ubytovací a stravovací služby, služby místní dopravy a doplňkové aktivity. Každá individuální služba zanechává dojem z její spotřeby a ovlivňuje komplexní zážitek z pobytu v destinaci (Gúčik, 2010). Tabulka 15: Řetěz služeb destinace Před informace cestování rezervace +/+/Vysvětlivky: + -

V průběhu místní stravování ubytování místní informace doprava +/+/+/+/kladné hodnocení; spokojený zákazník záporné hodnocení; nespokojený zákazník

Po aktivity/ zábava +/-

zpáteční cesta +/-

aktivity po návratu +/-

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2006. Podobně také v jednotlivých podnicích (tabulka 16) např. v hotelu, host pociťuje balík služeb jako řetěz, i když se jedná např. jen o jedno přenocování. V hotelu je jedna služba spojena s následující, např. prvotní informace, rezervování ubytování, příjezd do hotelu, check-in, nastěhování se do pokoje, stravování v restauraci, pobyt, check-out (Gúčik, 2010). Tabulka 16: Řetěz služeb hotelu (ubytovacího zařízení) Před informace rezervace

+/Vysvětlivky:

+/+ -

příchod

check-in

V průběhu příchod na pokoj

Po restaurace

+/+/+/+/kladné hodnocení; spokojený zákazník záporné hodnocení; nespokojený zákazník

pobyt aktivity zábava +/-

check-out

aktivity po pobytu

+/-

+/-

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2006. V pohostinském zařízení (restauraci) tvoří řetěz služeb např. (tabulka 17) prvotní informace prostřednictvím webového portálu, vývěsky apod., rezervace stolu, v průběhu poskytování služby zákazník hodnotí profesionalitu a chování personálu, způsob a systém obsluhy a jeho provedení, kvalitu jídel a nápojů, hygienu a čistotu v podniku.

70

Tabulka 17: Řetěz služeb restaurace (pohostinského zařízení) Před informace rezervace

+/Vysvětlivky:

+/+ -

V průběhu kvalita atmosféra způsob jídel design a systém a obsluhy nápojů +/+/+/+/kladné hodnocení; spokojený zákazník záporné hodnocení; nespokojený zákazník

profesionalita (chování) personálu

hygiena čistota

Po profesionaltia (chování) personálu

aktivity po návratu

+/-

+/-

+/-

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Obdobně můžeme zobrazit i řetěz služeb kongresové akce (tabulka 18), kterou tvoří informace formou pozvánky a následná registrace, cesta do destinace (individuální nebo zabezpečená organizátorem akce), ubytování a s ním spojené služby, stravování. Zákazník hodnotí také zajištění kongresu technikou a doprovodné aktivity např. služby wellness, golf. Po ukončení akce zákazník posuzuje sborník. Tabulka 18: Řetěz služeb kongresové akce (konference) Před infor-mace cesta (pozvándo ka), destiregistrace nace +/Vysvětlivky:

+/+ -

ubytování

stravování

V průběhu zajištění odborný kongresu program (technika)

+/+/+/+/kladné hodnocení; spokojený zákazník záporné hodnocení; nespokojený zákazník

doprovodný program (golf, wellness) +/-

cesta z destinace

Po sborník, monografie

aktivity po návratu

+/-

+/-

+/-

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Při lázeňském pobytu (tabulka 19) zákazníci hodnotí možnost získaní informací, ubytovací a stravovací služby, doplňkové aktivity, zdravotní služby, které zahrnují léčebné procedury a služby wellness. Tabulka 19: Řetěz služeb lázeňského pobytu Před informace rezervace

+/Vysvětlivky:

+/+ -

V průběhu stravování zábava (dietní kultura stravování, (taneční restaurace, večer, kavárny, divadlo, cukrárny) animace) +/+/+/+/kladné hodnocení; spokojený zákazník záporné hodnocení; nespokojený zákazník

zdravotní služby (léčebné procedury, wellness)

ubytování (lázeňský dům, lázeňský hotel)

Pramen: vlastní zpracování, 2013. 71

Po sportovní aktivity (golf, tenis, plávaní)

lékařská zpráva

aktivity po návratu

+/-

+/-

+/-

Zájezd je soubor služeb cestovní kanceláře (tabulka 20). Zahrnuje informační a poradenské služby, rezervaci zájezdu, místní informace v destinaci, chování a profesionalitu delegáta a průvodce, kterou hodnotí zákazník, ubytování, stravování, místní dopravu, doplňkové aktivity a fakultativní výlety. Tabulka 20: Řetěz služeb zájezdů Před informace cesta do rezervace destinace

+/Vysvětlivky:

+/+ -

místní informace (delegát, průvodce)

stravování

V průběhu ubytování

místní doprava

+/+/+/+/kladné hodnocení; spokojený zákazník záporné hodnocení; nespokojený zákazník

aktivity zábava animace fakultativní výlety +/-

Po cesta z aktivity destinace po návratu

+/-

+/-

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Poskytování jednotlivých služeb a přímý kontakt s hostem jsou nezbytné, protože každý host má specifické potřeby a přání. Host předpokládá, že dostane dobré služby jako protihodnotu za cenu, kterou zaplatil. Ačkoliv se zaměstnanci mohou chovat pohostinně a být taktní, je téměř nemožné vyhnout se příležitostné chybě nebo nedorozumění, tj. nepříznivé události. Jedná se o nedostatky v řetězu služeb, které vyvolávají nespokojenost hosta. Hosté mají tendenci zapamatovat si nepříznivé události a říkají o nich svým příbuzným a přátelům. Šiří tzv. zlé (illwill) nebo dobré jméno (goodwill) podniku či destinace. Šíření špatného jména může znamenat i ztrátu stálého zákazníka (Gúčik, 2010). Přitom je potřeba si uvědomit, že jen přibližně 4 % nespokojených zákazníků si stěžují přímo v podnicích cestovního ruchu. Nespokojení zákazníci vyprávějí o své negativní zkušenosti v průměru deseti příbuzným, přátelům a dokonce cizincům. Podle Longa (Belešová, 2009) 13 % z nich řekne o stížnosti dalším dvaceti lidem. O této negativní zkušenosti se může nakonec dozvědět až 1 560 dalších lidí. Platí, že řetěz služeb je tak silný, jak silný je její nejslabší článek, tj. spokojenost hosta ovlivňuje nejhorší služba (Gúčik, 2010).

72

3.2.2. Tvorba produktu cestovního ruchu Při tvorbě produktu cestovního ruchu vycházíme ze segmentace trhu. Každý podnik a destinace cestovního ruchu musí znát cílové skupiny svých zákazníků. Musí vědět, co požadují, na jak dlouho přijedou, jaký je jejich kupní fond atd. Je potřeba, aby také uvažovali nad kombinací cílových skupin. Hotel např. nemůže vytvářet produkt zaměřený na seniory i rodiny s malými dětmi, protože tyto dvě cílové skupiny by si vzájemně nevyhovovaly. V praxi můžeme rozlišovat tři úrovně produktu. Podle Levittovy teorie (1981, In Smith, 1994) se jedná o základní produkt (základní služby), skutečně nabízený produkt a rozšířený produkt (přidaná hodnota zážitku). Tato teorie byla upravena Kotlerem (1984) v kontextu všeobecného marketingu a Middletonem (1988) v kontextu marketingu cestovního ruchu. Z marketingového hlediska tedy rozlišujeme tři úrovně produktu (Gúčik, 2004), a to (1) obecný produkt, (2) očekávaný produkt a (3) širší produkt. Obecný produkt tzv. jádro představuje nabídku specializovaných služeb včetně variabilní primární nabídky destinace. Nabídka specializovaných služeb přitom např. u hotelu zahrnuje přenocování a stravovací služby all inclusive. Jádro produktu zákazníci pokládají za samozřejmost. Představuje minimální standard, který by měla destinace či podnik splňovat. Variabilní primární nabídka v místě lokalizace např. hotelu představuje možnost koupání, sportovního nebo kulturního vyžití (Gúčik, 2007a). Očekávaný produkt (Gúčik, 2004) je produkt, se kterým se ve skutečnosti zákazník setkává, a kterým se producent služeb odlišuje od konkurence. V případě hotelu k němu patří např. prostředí, architektura budovy, atmosféra prostor hotelu, pohostinnost, profesionalita a ochota personálu, kvalita služeb a nabízený komfort, příslušnost ke značce nejen k hotelové síti apod. Jedná se o všechny drobné a osobní služby zákazníkům, tedy osobitý způsob jak zákazníka vítají, oslovují nebo se s ním loučí. Je potřeba si přitom uvědomit, že špičková služba neznamená nevyhnutelně luxusní službu. Špičkovou službu může poskytovat i nejjednodušší restaurace, a může tak předstihnout standardní služby konkurence. Proto není vhodné se při poskytování špičkových služeb soustřeďovat převážně na řešení technické vybavenosti tzv. hardware, ale na služby, kterým se lze odlišit od konkurentů a předstihnout očekávání zákazníků tzv. software (Gúčik, 2007a; obrázek 21). Širší produkt (Gúčik, 2004) poskytuje zákazníkovi dodatečný užitek. Jedná se např. o překvapení, slevu pro stálého hosta, blahopřání k svátku, ubytování v stejném pokoji jako při předchozí návštěvě.

73

Obrázek 21: Hardware a software produktu cestovního ruchu

jádro produktu (hardware)

jádro produktu (hardware) očekávaný a širší produkt (software)

(očekávaný a širší produkt (software)

pozitivní stav pro destinaci (podnik)

negativnístav pro destinaci (podnik)

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Při tvorbě produktu je tedy třeba nejdříve rozpoznat jádro zákazníkových potřeb, které má produkt uspokojit. Až následně je možné navrhnout očekávaný produkt a hledat způsoby jeho rozšíření. Produkt musí být v souladu s cenou, aby splnil očekávání zákazníka (Gúčik, 2007a). Když cena odráží kvalitu a úroveň poskytovaných služeb, je možné utvořit souhrn zážitků, které zákazníka skutečně uspokojí. Příklad: Hardware a software produktu cestovního ruchu ubytovacího zařízení Chateau Mcely*****, Mcely (okolí Prahy) Jádro produktu: (hardware) Očekávaný produkt: (software) Širší produkt: (software)

      

hotelový pokoj Deluxe „Evropa“ (dvoulůžkový) snídaně v ceně ubytování bylinný nápoj na uvítanou ovoce a zámecké sladkosti na pokoji při příjezdu květiny na pokoji při opětovném ubytování pozornost z kolekce kosmetiky Mcely Bouquet k narozeninám vyškolený sommelier a barista zařazení ke Small Luxury Hotels of the World

Kontrolní otázky Vysvětlete, co rozumíte pod pojmem služba cestovního ruchu. Identifikujte speciální znaky služeb cestovního ruchu. Jak členíme služby v cestovním ruchu z procesního hlediska? Definujte produkt cestovního ruchu. Vysvětlete řetěz služeb cestovního ruchu na příkladu zájezdu. Jaké úrovně produktu cestovního ruchu z marketingového hlediska označujeme jako software? Uveďte konkrétní příklady ve vybraném středisku a ubytovacím zařízení. 74

4. POSTAVENÍ CESTOVNÍHO RUCHU V NÁRODNÍM HOSPODÁŘSTVÍ  Klíčová slova Ekonomická specializace regionu. Kupní fond. Multiplikační efekt. Platební bilance. Příjmy v cestovním ruchu. Přímé a nepřímé výdaje. Satelitní účet cestovního ruchu. Sociální a kulturní funkce cestovního ruchu. Spotřeba v cestovním ruchu. Teorie pólů rozvoje. Tvorba hodnoty v cestovním ruchu. Zaměstnanost v cestovním ruchu. Cestovní ruch je složitým sociálně-ekonomickým jevem, který ovlivňuje množství ekonomických a mimoekonomických procesů společnosti. Jde o mnohooborový a průřezový jev (Indrová, 2009). Převážně ho chápeme jako sektor národního hospodářství. Cestovní ruch zahrnuje hotelnictví, pohostinství, činnost cestovních kanceláří a agentur, regionální rozvoj, tedy činnost organizací destinačního managementu, klastrů, resp. spolupráci veřejného a soukromého sektoru v obdobné formě (obrázek 10). Cestovní ruch je významnou součástí světové ekonomiky a vytváří 9 % HNP. Podílí se také na zaměstnanosti, kde každé 11 pracovní místo je vytvořeno v cestovním ruchu a 6 % se podílí na světovém exportu (unwto.org). Obrázek 22: Cestovní ruch jako sektor národního hospodářství

hotelnictví

pohostinství

DMO, klastr, sdružení

CK & CA doprava cestovní ruch

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

75

Můžeme tedy konstatovat, že postavení cestovního ruchu v národním hospodářství se projevuje (Indrová, 2009): − ve spotřebě obyvatelstva, − ve vztahu cestovního ruchu k odvětvové struktuře národního hospodářství, − v tvorbě podnikatelských příležitostí a ve vztahu k zaměstnanosti, − ve významu působení na rozvoj územních celků, − v multiplikačních účincích cestovního ruchu na národní ekonomiku, − v dopadech globalizace na národní hospodářství. Cestovní ruch má určité ekonomické a mimoekonomických vlivy. K ekonomickým vlivům cestovního ruchu řadíme (1) jeho příjmovou funkci, tedy tvorbu příjmů do státního a místních rozpočtů, je zdrojem tvorby hodnoty a projevuje se v něm i multiplikační efekt, (2) cestovní ruch působí jako faktor zaměstnanosti v regionu nebo státu, (3) ovlivňuje také regionální rozvoj a (4) působí na vyrovnávání platební bilance. K mimoekonomických funkcím cestovního ruchu patří (1) jeho zdravotně-preventivní funkce, (2) kulturně-poznávací funkce, tedy poznávání národních tradic, kultury, umění, historie, kulturního dědictví, přínos k všeobecné vzdělanosti a (3) jeho přínos k porozumění mezi národy. 4.1. Spotřeba v cestovním ruchu Spotřeba v cestovním ruchu je historicky novým druhem spotřeby, výrazně se rozvíjejícím od 20. století. Její růst je závislý od dosaženého stupně společensko-ekonomického rozvoje. Spotřebou v cestovním ruchu chápeme rozsah uspokojených potřeb návštěvníků. Vyjadřuje se objemem výdajů na cestovní ruch, resp. příjmů z cestovního ruchu (Gúčik, 2004). 4.1.1. Podstata a znaky spotřeby v cestovním ruchu Spotřeba v cestovním ruchu vzniká v místě trvalého bydliště, během cestování a v cílovém místě. Její charakteristické znaky vyplývají z historických aspektů. Vyznačuje se (1) masovým

charakterem,

(2)

prostorovou

koncentrací,

(3)

substitucí

potřeb,

(4) komplementaritou a (5) sezónností. Masový charakter nabyla spotřeba po skončení druhé světové války, kdy rozvoj dopravních technologií a zlepšení ekonomické situace umožnily rozsáhlejší účast na cestovním ruchu a také cestování do zahraničí. Lidé začali hromadně cestovat zejména na pobřeží Středozemního moře a spotřebovávat statky a služby cestovního ruchu. Prostorová koncentrace spotřeby znamená nerovnoměrné prostorové rozdělení v rámci světa, jednotlivých kontinentů a území států, která vyplývá z vázanosti služeb poskytovaných 76

v cestovním ruchu na primární nabídku. Spotřeba v cestovním ruchu je koncentrována do míst s dostatečně atraktivní primární nebo sekundární nabídkou např. lyžařský areál, historické centrum s pevností, jeskyně a turistické trasy apod. V místech, kde se nachází jen atraktivita s lokálním významem např. rybník nebo rozhledna, je koncentrace spotřeby nižší. Substituce představuje zastupitelnost ve spotřebě při uspokojování jednotlivých potřeb. Zastupitelné jsou zejména potřeby sekundární, při kterých je i míra substituce vyšší. Například v případě dovolené v Chorvatsku může návštěvník s omezenými finančními prostředky substituovat ubytování v hotelu třídy**** s polopenzí ubytováním v penzionu nebo apartmánovém domě s polopenzí, případně dopravu letadlem je možné substituovat dopravou autobusem nebo individuální dopravou. Avšak při uspokojování primárních, tedy cílových potřeb v cestovním ruchu je míra substituce nižší. Je ale možné substituovat např. lyžařský pobyt ve Francouzských Alpách pobytem v Jasné na Slovensku nebo dovolenou u moře pobytem na jezeře Balaton. Podmíněnost, tedy komplementarita spotřeby vychází ze skutečnosti, že v cestovním ruchu se uspokojuje soubor potřeb a uspokojení jedné potřeby vyvolává uspokojení dalších potřeb. V případě, že návštěvník uspokojí svou potřebu po změně místa pobytu a navštíví např. řecký ostrov Santorini, tato potřeba vyvolává následně uspokojení potřeby bydlení, stravování a také aktivního trávení volného času. Návštěvník tedy využívá ubytovací služby, navštíví restaurace, kavárny a bary v cílovém místě, využije animační služby, účastní se fakultativních výletů apod. Platí ale, že nejdříve je potřeba uspokojit tzv. sekundární potřeby v cestovním ruchu (spánek, jídlo), a až pak je možné uspokojovat primární potřeby cestovního ruchu (aktivity, zábava, odpočinek). Jedním ze znaků potřeby, který není možné zlikvidovat, je sezónnost. Z hlediska spotřeby je u sezonnosti možné zmírnit její negativní dopady. Sezónnost (Gúčik, 2004) vnímáme jako důsledek působení přírodních činitelů např. střídání ročních období, klimatické a povětrnostní změny, délka dne a sociálních činitelů např. tradice čerpání dovolených a školních prázdnin. To podmiňuje období s příznivými a méně příznivými podmínkami pro cestovní ruch. Částečně je možné dopady sezónnosti na spotřebu usměrňovat, a to poskytnutím slev a výhod v mimosezónním období. Předmět spotřeby tvoří hmotné statky a služby cestovního ruchu (tabulka 21). Tento předmět nabízí destinace, podniky a instituce cestovního ruchu, přičemž se může jednat o spotřebu jednotlivých statků cestovního ruchu a spotřebu komplexního produktu cestovního ruchu, tj. souboru služeb (Pompurová, 2008).

77

Subjekt

spotřeby

bezprostředně nebo zprostředkovaně uspokojuje

své potřeby

prostřednictvím statků cestovního ruchu. Za subjekt považujeme jednotlivce a domácnosti, a také formálně organizované skupiny návštěvníků cestovního ruchu, tedy skupina zorganizována prostřednictvím cestovních kanceláří, formálně existující skupiny, tedy zaměstnanci podniků podílející se na spotřebě v cestovním ruchu a neformální skupiny, které se řídí jinými kritérii, např. cestovním cílem. Řadíme sem i všeobecnou spotřebu a spotřebu segmentů (Staszewska, 2001). Tabulka 21: Spotřeba v cestovním ruchu − − − −

Subjekt spotřeby jednotlivci domácnosti formálně organizované skupiny (cestovní kancelář) formálně existující skupiny (zaměstnanci)

a) −  b) − − 

Finanční zdroje soukromé zdroje úspory, spotřeba individuální spotřeba veřejné zdroje sociální fond státní účelová dotace společenská spotřeba

Předmět spotřeby − −

jednotlivé statky a služby komplexní produkt cestovního ruchu

Pramen: vlastní zpracování, 2013. 4.1.2. Členění spotřeby v cestovním ruchu Spotřebu v cestovním ruchu můžeme klasifikovat z různých hledisek (tabulka 22) např. podle způsobu financování, podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby nebo podle druhu cestovního ruchu. Tabulka 22: Členění spotřeby v cestovním ruchu Hledisko podle způsobu financování uspokojování potřeb podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby podle druhu cestovního ruchu

-

Charakteristika individuální spotřeba společenská spotřeba neorganizovaná spotřeba (jednotlivci) organizovaná spotřeba (CK, organizace) v příjezdovém cestovním ruchu v domácím cestovním ruchu ve výjezdovém cestovním ruchu ve vnitřním cestovním ruchu v národním cestovním ruchu v zahraničním cestovním ruchu

Pramen: zpracováno podle Huľo, 2007 a Pompurová, 2008. Subjekty financují uspokojování potřeb v cestovním ruchu ze soukromých zdrojů, disponibilních důchodů, které mohou vynakládat kromě spotřeby na úspory. Při vynakládání takových soukromých finančních prostředků domácností a jednotlivců mluvíme o individuální 78

spotřebě. Kromě ní rozlišujeme i spotřebu společenskou, která je financována z veřejných zdrojů např. ze sociálního fondu nebo státní účelové dotace na rekreaci nepracujících důchodců (Gúčik, 2004). Podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby v cestovním ruchu rozlišujeme spotřebu organizovanou a neorganizovanou. V případě, že si předmět spotřeby jednotlivci, resp. domácnosti

zajišťují

individuálně,

mluvíme

o

spotřebě

neorganizované.

Při organizované spotřebě zajišťují předmět spotřeby různé kulturní, sportovní a charitativní organizace, cestovní kanceláře apod. (Pompurová, 2008). Podle formy cestovního ruchu dělíme spotřebu na (Huľo, 2007): − spotřebu v příjezdovém cestovním ruchu, tedy export. Tato spotřeba představuje finanční prostředky vydané na cestovní ruch zahraničními návštěvníky, které plynou do ekonomiky navštíveného státu, − spotřebu v domácím cestovním ruchu, která představuje výdaje obyvatel daného státu v tuzemsku, ale i jejich výdaje spojené s návštěvou jiného státu, pokud byly vynaloženy v tuzemsku např. marže cestovních kanceláří zajišťujících zahraniční zájezd, − spotřebu ve výjezdovém cestovním ruchu, která zahrnuje spotřebu rezidentů mimo vlastní stát, − spotřebu ve vnitřním cestovním ruchu. Jedná se o součet spotřeby domácích a zahraničních návštěvníků na území daného státu, − spotřebu v národním cestovním ruchu, která představuje výdaje rezidentů v tuzemsku a v zahraničí, − spotřebu v zahraničním cestovním ruchu, která zahrnuje spotřebu výjezdového cestovního ruchu. 4.1.3. Měření spotřeby v cestovním ruchu Spotřebu vyjadřujeme prostřednictvím spotřebních výdajů návštěvníků v cestovním ruchu. Je možné ji změřit dvěma způsoby, buď prostřednictvím jednotlivce, resp. domácností nebo prostřednictvím podniků a organizací. Informace o spotřebě jednotlivců, resp. domácností získáváme ze statistiky rodinných účtů. Obraz o spotřebě jednotlivců můžeme získat také na základě průzkumu. Výzkumný soubor, ale musí respektovat rozdělení respondentů do určitých sociálních skupin např. podle demografické struktury, výšky příjmu apod. V podnicích a organizacích, které poskytují služby návštěvníkům v cestovním ruchu, je možné měřit spotřební výdaje podle podnikové statistiky. Problematické je ale odlišit 79

příjmy podniků, které plynou z cestovního ruchu a ostatní příjmy. V cestovním ruchu poskytují služby vlastní podniky cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře, ale také polyfunkční podniky např. restaurace, dopravní podniky. Dochází tedy ke sledování výdajů návštěvníků v cestovním ruchu a také výdajů místního obyvatelstva. K vyjádření spotřeby v cestovním ruchu používáme kvantitativní ukazatel cestovní intenzity a kvalitativní ukazatel spotřební kvóty cestovního ruchu (Petrík, 2008). Cestovní intenzitu (Ci) vyjadřujeme jako podíl počtu přenocování, resp. počtu návštěvníků v cestovním ruchu, počtu pobytových dní apod. a hrubého domácího produktu. Vzorec 1: Cestovní intenzita

Ci =

Σ přenocovaní , kde

Ci HDP

cestovní intenzita hrubý domácí produkt

HDP Pramen: Petrík, 2008. Spotřební kvóta vyjadřuje podíl výdajů na domácí cestovní ruch na hrubý domácí produkt v procentech. Vzorec 2: Spotřební kvóta

Q=

Σ VDCR

, kde

Q VDCR HDP

spotřební kvóta výdaje na domácí cestovní ruch hrubý domácí produkt

HDP v % Pramen: Petrík, 2008. 4.2. Příjmová funkce cestovního ruchu Příjmy z cestovního ruchu představují příjmy od návštěvníků cestovního ruchu, kteří uspokojují své potřeby spotřebou statků a služeb cestovního ruchu během cestování a pobytu v cílovém místě. Prostřednictvím příjmů měříme spotřebu, tj. rozsah uspokojených potřeb návštěvníků cestovního ruchu (Gúčik, 2004). Jedná se tedy o realizovaný kupní fond. Výdaje návštěvníků na účast na cestovním ruchu dělíme na (Gúčik, 2004) přímé, nepřímé a indukované výdaje. Přímé výdaje (tabulka 23) bezprostředně souvisí se spotřebou v cestovním ruchu. Gúčik (2000) uvádí, že 45 % z přímých výdajů připadá v průměru na přepravní služby, 50 % na ubytovací a pohostinské služby a 5 % na ostatní služby např. animační, sportovně-rekreační, kulturně-společenské apod. Rozložení přímých výdajů 80

na jednotlivé služby přitom závisí na druhu cestovního ruchu. Podle nositelů spotřeby v cestovním ruchu přímé výdaje členíme na (Huľo, 2007) výdaje tuzemských domácností, výdaje soukromých a veřejných institucí a podniků a výdaje zahraničních hostů v tuzemsku. Tabulka 23: Přímé výdaje v cestovním ruchu Výdaje od … tuzemských návštěvníků soukromých a veřejných institucí, podniků (fyzické osoby, právnické osoby, producenti) zahraničních návštěvníků v tuzemsku

− − − − − − − −

Účel zotavení, relax dovolená návštěva chalup a chat návštěva příbuzných a známých služební cesty obchodní cesty zotavení, relax dovolená

Pramen: Huľo, 2007. Nepřímé výdaje zahrnují zboží dlouhodobé spotřeby, jejichž nákup je vyvolán účastí na cestovním ruchu např. obytné auto nebo karavan při cestách po zajímavých lokalitách s ubytováním v kempu, potápěčská výstroj, lyžařská výstroj, léky apod. Indukované výdaje jsou výdaje zaměstnanců jednotlivých podniků na cestovní ruch hrazené z jejich pracovních příjmů. Dále v rámci cestovního ruchu hovoříme o výdajích před cestou, během cesty a po návratu z cesty. Výdaje vynaložené před cestou zahrnují spotřebu výrobků a služeb, které s cestou souvisí např. očkování, vybavení cestovních dokladů, ale také výrobků, které jsou vezeny jako dárek nebo určeny ke spotřebě během cesty a jednoúčelových předmětů dlouhodobé spotřeby. K výdajům během cesty patří veškerá spotřeba výrobků nebo služeb realizovaná přímo na cestě a předmětydlouhodobé spotřeby zakoupené během cesty, vyjma nákupu pro komerční účely. Výdaje po návratu z cestypředstavují spotřebu výrobků a služeb zakoupených po návratu z cesty a jasně sevztahujících k cestěnapř. vyvolání filmů a zhotovení fotografií [22]. Strukturu výdajů na cestovní ruch ovlivňuje komplementarita uspokojovaných potřeb. Výška příjmů, resp. spotřebních výdajů je podmíněna množstvím peněžních prostředků, které mají návštěvníci v daném období k dispozici na nákup služeb a zboží v cestovním ruchu, tzv. kupní fond. Kupní fond ovlivňuje vznik koupěschopné poptávky. V cestovním ruchu je nezbytné brát v úvahu nejen kupní fond domácího obyvatelstva, ale i návštěvníků ze zahraničí, kteří přineseným kupním fondem ovlivňují poptávku na trhu cestovního ruchu navštíveného státu (Gúčik, 2004). Celý kupní fond (vzorec 3) se ale nespotřebovává v mateřské krajině. V případě pasivního zahraničního cestovního ruchu je část výdajů spojena 81

s poskytováním služeb domácímu obyvatelstvu v mateřské krajině a část kupního fondu slouží ke krytí výdajů domácího obyvatelstva v zahraničí. Vzorec 3: Kupní fond v cestovním ruchu FS = FSDCR + FSAZCR+/- FSPZCR, kde

FS DCR AZCR PZCR

Pramen: Gúčik, 2000.

fond spotřeby domácí cestovní ruch aktivní zahraniční cestovní ruch pasivní zahraniční cestovní ruch

4.2.1. Přidaná hodnota v cestovním ruchu Tvorba hodnoty je důležitou hospodářskou funkcí cestovního ruchu, která interpretuje vliv cestovního ruchu na hrubý domácí produkt regionu, státu. Využití výrobních faktorů přírody, práce, kapitálu a informací v transformačním procesu má za následek produkci služeb a zboží (Gúčik, 2004). Zdrojem tvorby hodnoty v cestovním ruchu přitom není celý objem vyprodukovaného zboží a služeb, ale pouze jeho část, kterou označujeme jako přidanou hodnotu (Gúčik, 2000). Přidaná hodnota (Gúčik, 2000) v podnicích cestovního ruchu vzniká při produkci zboží a služeb, které jsou předmětem spotřeby návštěvníků v domácím a příjezdovém cestovním ruchu jako rozdíl mezi tržbami podniků a jejich nákupem zboží a služeb do jiných podniků. Přidaná hodnota přitom zahrnuje podnikové náklady ve formě mezd, platů, úrokových plateb a dividend. Přidanou hodnotu regionu nebo státu jako destinace cestovního ruchu určíme jako rozdíl tržeb za prodané služby a zboží v podnicích cestovního ruchu, včetně subvencía pořizovací ceny nakupovaných výrobků a služeb od jiných podniků, odpisů nepřímých daní a poplatků (Gúčik, 2004; Gúčik, 2011). Vytvořenou hodnotu můžeme odměřit podnikovou metodou a národohospodářskou metodou. Podniková metoda výpočtu představuje rozdíl tržeb podniků cestovního ruchu pořizovací ceny a nepřímých daní (vzorec 4). Vzorec 4: Podniková metoda výpočtu přidané hodnoty ,

Ph = T– (NTaS + ND + O) + S, kde

Ph T NTaS ND O S

přidaná hodnota tržby náklady na nakupované zboží a služby nepříme daně a poplatky odpisy subvence

Pramen: Gúčik, 2011. 82

Odpisy vyjadřují v podniku stupeň opotřebení hmotného majetku, jsou součástí vlastních nákladů a vstupují do ceny, přitom zůstávají v podniku jako zdroj na obnovu hmotného majetku. Od příjmů se odečítají, jinak by byly započítány dvakrát. Nepřímé daně jsou součástí realizační ceny a neúčastní se procesu tvorby hodnoty, ale připočítávají se k realizační ceně na základě stanovené sazby (DPH) nebo pevnou cenou (daň za ubytování). Subvence se dostávají do podniku zvenčí, zvyšují příjmy podniku a tím i vytvořenou hodnotu (nikoliv zásluhou podniku). Přidaná hodnota potom zahrnuje vlastní náklady, tedy mzdy, platy, dividendy a úroky a hrubý zisk (Gúčik, 2011). Národohospodářská metoda (vzorec 5) představuje součet spotřeby domácností, investicí, vládních výdajů a čistého exportu. Jedná se tedy o celkovou produkci finálních statků a služeb, která se vyrábí a prodává na spotřebu a investování. Znamená to, že hrubý národní produkt (množství statků a služeb vyrobených v krajině za jeden rok) zahrnuje tzv. meziprodukty. To jsou statky, které se využívají na výrobu jiných statků. Přidanou hodnotu potom představuje rozdíl mezi tržbami podniku a jeho nákupy materiálu a služeb od jiných podniků (Gúčik, 2000). Vzorec 5: Národohospodářská metoda výpočtu přidané hodnoty

HNP = C + I + G + X, kde

C I G X

spotřeba domácností investice vládní výdaje čistý export

Hodnota vytvořena v ubytovacích a pohostinských zařízeních tvoří 43 % z realizovaných tržeb. Při ubytování v soukromí je vytvořená hodnota až 80 %, protože objem nakupovaných služeb je velmi nízký (Luft, 1994, In Gúčik, 2000). Platí ale, že čím bude rozsah nakupovaného zboží a služeb, tedy meziprodukt, nižší, tím bude vyšší podíl cestovního ruchu na hrubém domácím produktu a hodnotě vytvořené cestovním ruchem v destinaci (Gúčik, 2000; obrázek 23 a 24).

83

Obrázek 23: Přidaná hodnota v cestovním ruchu Produkt: láhev Frankovka Rosé celková přidaná hodnota (CPh): přidaná hodnota v cest. ruchu (CPhCR):

95CZK/l 31CZK/l

prodej vína

prodej vína

prodej vína plnění a prodej vína

prodej lahví

31CZK/l

CPhCR

6CZK/l

CPh

8CZK/l 30CZK/l

výrobce vína

prodej lahví

výrobce 20CZK/ks lahví

50CZK/l

velkoobchod

maloobchod

restaurace

58CZK/l

64CZK/l

95CZK/l

host

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Obrázek 24: Přidaná hodnota v cestovním ruchu Produkt: Malinový cheesecake s mátou celková přidaná hodnota (CPh): přidaná hodnota v cest. ruchu (CPhCR)

prodej

výrobce mouky

195 CZK/koláč 186 CZK/koláč

41CZK/ ks 186CZK/ koláč

prodej

domácí suroviny

9CZK/kg dodavatel

prodej

agrorestaurace

výroba 9CZK/kg

18CZK/kg

− − − − −

CPhCR CPh

host

45CZK/ks 205CZK/ celý koláč (6ks)

tvaroh ovoce vejce mléko bylinky

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

host

84

Specifikem cestovního ruchu je, že návštěvníci nespotřebovávají jenom služby podniků cestovního ruchu, ale také služby ostatních podniků např. využívají městskou hromadnou dopravu, taxi službu, nákupy v obchodech apod. Na druhé straně služby podniků cestovního ruchu využívá i místní obyvatelstvo, které se neúčastní cestovního ruchu např. obědové menu v restauraci. Není tedy zcela možné oddělit výlučně příjmy z cestovního ruchu např. od příjmů z veřejné osobní

dopravy. Výšku přidané

hodnoty v cestovním

ruchu

na národohospodářské úrovni je ale možné změřit. Sleduje se v tzv. satelitním účtu. Satelitní účet (TSA, Tourism satellite account) je metodický nástroj vytvořený na základě spolupráce Organizace spojených národů (OSN), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD, Organisation for Economic Cooperation and Development), Světové organizace pro cestovní ruchu (UNWTO, World Tourism Organization) a Světové rady pro cestovní ruch (WTTC, World Travel and Tourism Council). Jedná se o metodický nástroj výzkumu a chápaní cestovního ruchu, který umožňuje zjistit a samostatně analyzovat jednotlivé ekonomické aktivity (tabulka 30). Jeho základem je komplexní přístup k chápání souvislostí a vazeb jednotlivých ukazatelů popisujících poptávku a nabídku cestovního ruchu. Satelitní účet zahrnuje údaje týkající se (Metodika satelitního účtu České republiky): − analýzy poptávky vytvářené různými formami cestovního ruchu a klasifikované podle typů návštěvníků samotných a jejich cest a podle požadovaného zboží a služeb, − dopadu cestovního ruchu na základní makroekonomické proměnné, − popisu povahy zaměstnanosti v souvislosti s cestovním ruchem, spotřeby kapitálu a nepeněžních investic, − dovozu a vývozu a dopadů na platební bilanci − vlivu na vládní příjmy, vytváření příjmů jednotlivců a podniků. Tabulka 24: Tabulky satelitního účtu České republiky Označení TSA T1 TSA T2 TSA T3 TSA T4 TSA T5 TSA T6 TSA T7 TSA T8 TSA T9 TSA T10

Název účtu Spotřeba příjezdového cestovního ruchu v České republice Spotřeba domácího cestovního ruchu v České republice Spotřeba výjezdového cestovního ruchu v České republice Spotřeba vnitřního cestovního ruchu v České republice Výrobní účty jednotlivých odvětví cestovního ruchu a ostatních odvětví v České republice Domácí nabídka a spotřeba vnitřního cestovního ruchu podle produktů v České republice Zaměstnanost v odvětvích cestovního ruchu v České republice Tvorba hrubého fixního kapitálu v cestovním ruchu v České republice --Nefinanční ukazatele v cestovním ruchu v České republice

Pramen: Český statistický úřad, 2013.

85

Podíl cestovního ruchu na hrubém domácím produktu státu byl v České republice v roce 2011 2,7 % a podíl cestovního ruchu na hrubé přidané hodnotě byl 2,6 %. Oproti předchozím rokům se jedná o určitý pokles, např. v roce 2003 byl podíl cestovního ruchu na HDP 3,5 % a na hrubé přidané hodnotě 3,4 %. 4.2.2. Multiplikační efekt cestovního ruchu Podnikům cestovního ruchu plynou od návštěvníků příjmy za realizované služby. Podniky následně své příjmy spotřebují na nákup surovin, služeb od dodavatelů, mzdy apod., investují nebo uspoří. V případě, že podnik své příjmy spotřebuje, dostávají se do ekonomického (hospodářského) koloběhu. Působí na místní produkci a výrobu, cirkulují v hospodářském koloběhu, až nakonec vstoupí do oběhu ve formě daní, úspor nebo dovozu. V transformačním procesu tak přecházejí příjmy několika stádii, čímž vyvolávají násobící účinek tzv. multiplikační efekt. Teorii multiplikátoru aplikoval v cestovním ruchu jako první H. G. Clement v 60. letech 20. století (Gúčik, 2000). Je potřeba si uvědomit, že následkem vzájemné závislosti odvětví, každá změna agregátní poptávky vyvolá změnu reálného outputu, zaměstnanosti a příjmů. Koeficient této změny se nazývámultiplikátor. Obecně je definován jako násobitel, tj. ukazatel vyjadřující kvantitativní vztah mezi přírůstkem závislé proměnné a vnější, nezávislou proměnnou (Vanhove, 2005). Multiplikační efekt narůstá geometrickou řadou (Bieger, 2010). K faktorům, které ovlivňují multiplikační efekt, zařazujeme (zpracováno podle Gúčik, 2006, Mundt, 1998 In Payer, 2001): a) velikost (rozloha) sledované oblasti. Předpokládáme, že na větším území působí také více ekonomických jednotek – podniků. Čím větší je sledovaná oblast, tím je větší předpoklad, že podniky budou obchodovat mezi sebou a služby externích dodavatelů budou využívat velmi omezeně. Tím bude zvýšen i multiplikační účinek, b) stupeň rozvinutosti ekonomiky a počet článků v dodavatelském řetězci. Čím rozmanitější je ekonomika dané krajiny, tím více zboží dokáže krajina vyprodukovat sama za konkurenceschopné ceny. Je tedy méně závislá od dovozu a její multiplikátor je tím větší. Počet článku v dodavatelském řetězci také pozitivně ovlivňuje velikost multiplikátoru, za předpokladu se jedná o místní dodavatele, c) sortiment zboží a služeb, d) rozsah meziregionálních přesunů. V případě nákupu zboží a služeb od dodavatele z jiného regionu multiplikační účinek klesá, protože příjmy se dále zhodnocují v hospodářském koloběhu jiné oblasti, 86

e) rozsah importu zboží a služeb ze zahraničí. Čím víc zboží a služeb je dováženo ze zahraničí, tím nižší je multiplikační účinek, f) transfer zisků, platby zahraničním nadnárodním společnostem a mezinárodním manažerům, propagace a podpora prodeje v zahraničí, výcvik personálu v zahraničí apod. Multiplikační efekt má vliv na produkci návazných odvětví, tj. stabilizuje jejich produkci, a také ovlivňuje tvorbu pracovních míst a výdělků. Velikost multiplikačního efektu je často podnětem pro růst investic do cestovního ruchu (Gúčik, 2000). Podle

Pellešové

(1998)

souvisí

podstata

multiplikátoru

v

cestovním

ruchu

s ekonomickými dopady cestovního ruchu (obrázek 25), které rozděluje na (1) přímé, plynoucí z výdajů návštěvníků cestovního ruchu do daného regionu a (2) nepřímé, představující rozvojové důsledky regionu z prostředků cestovního ruchu. Existenci multiplikátoru pak spojuje právě s nepřímými efekty cestovního ruchu. Obrázek 25: Multiplikační efekt cestovního ruchu v regionu

turista

místni touroperátoři

hotel

další podniky posk. služby

nákup zásob

mzdy

dopr. podnik

rast indiv. příjmů spotřeba

úspory

suroviny mzdy

.........

.......

úspory potraviny nájem Vysvětlivky tok příjmů

Pramen: zpracované podle Pellešová, 1998. V cestovním ruchu se využívá multiplikátor příjmový, multiplikátor pracovních míst a investiční mulitiplikátor. Příjmový mutliplikátor (vzorec 6) úzce souvisí s příjmy z cestovního ruchu. Jeho podstata je v hraničním sklonu ke spotřebě a k úsporám. Hraniční sklon ke spotřebě je část příjmů, kterou podnikatel spotřebuje a hraniční sklon k úsporám je ta část příjmů, kterou podnikatel

87

uspoří. Podnikatelská aktivita je tím výhodnější, čím vyšší je mezní sklon ke spotřebě (Gúčik, 2000). Vzorec 6: Příjmový multiplikátor multiplikátor =

1

hraniční sklon ke spotřebě Pramen: Gúčik, 2000. Z hlediska kumulace a zhodnocení příjmů z cestovního ruchu je výhodnější, když u podniků cestovního ruchu v dané oblasti převažuje hraniční sklon k spotřebě. Upřednostňování úspor má z ekonomického hlediska pro region stejný efekt, jako v případě nákupů, resp. spotřeby příjmů na území jiného regionu. Multiplikátor pracovních míst vyjadřuje, o kolik se zvětší celková přímá zaměstnanost v regionu nebo státě, jestliže vlivem růstu výdajů obyvatelstva na cestovní ruch vzroste přímá nebo nepřímá zaměstnanost v cestovním ruchu. Multiplikátor pracovních míst v cestovním ruchu se mění vlivem sezónnosti. V hlavní sezóně (Gúčik, 2000) je vytvořeno více pracovních míst. Na druhé straně se ale část příjmů může spotřebovat v jiném regionu nebo státě, protože sezónní pracovníci většinou nepocházejí z dané oblasti. Mzdový multiplikátor hovoří o výši mzdy v nově vytvořených pracovních místech. Ve své hodnotě je obvykle vyšší než multiplikátor zaměstnanosti. Z uvedeného vyplývá, že mzdy jsou vyšší než přírůstek zaměstnanosti (Pellešová, 1998). Investiční multiplikátor vyjadřuje přírůstek hrubého domácího produktu vyvolaný přírůstkem investic do cestovního ruchu. 4.3. Cestovní ruch jako faktor zaměstnanost Rozvoj cestovního ruchu ovlivňuje nejen přímou (primární) ale i nepřímou (sekundární) zaměstnanost. Pracovní místa, která jsou vytvořena bezprostředně v podnicích uspokojujících poptávku po cestovním ruchu, představují přímé zaměstnanost v cestovním ruchu. Tvorba přímých pracovních míst má ale vliv na vytvoření pracovních míst v návazných a zabezpečujících odvětvích. Tu se projevuje multiplikační efekt. Podle průzkumů Světové organizace cestovního ruchu představuje podíl zaměstnanosti v cestovním ruchu v zemích s rozvinutým cestovním ruchem až 10 % (Sútoris, 1999). 88

Příklad: Vliv rozvoje cestovního ruchu na růst zaměstnanosti Představme si, že organizace OSN pořádá výroční sympozium v Brně. Město se tak dostane do povědomí veřejnosti jako kongresová destinace a následně vzroste zájem o pořádání velkých kongresových akcí i na mezinárodní úrovni. Ve městě je potřeba vybudovat kongresové kapacity – kongresový sál a doplnit ubytovací kapacity standardu **** a *****. Vybudováním těchto kapacit vzniknou přímá pracovní místa v hotelích, restauracích, pozice průvodců apod. Budou ale vytvořena i místa v návazných odvětvích např. tlumočníci, překladatelé. Růst počtu návštěvníků vyvine tlak také na zvýšení potravinářské výroby např. pekárenské výrobky. Ubytovací kapacity musí někdo vybudovat. Vytvoří se tedy také pracovní místa ve stavebnictví atd. Jiným příkladem může být zviditelnění oblasti prostřednictvím filmu. Americký film Twilight zatraktivnil pro návštěvníky v cestovním ruchu hned dvě toskánská městečka, a to Volterru a Montepulciano. Název Volterra se objevuje ve filmu. Záběry se ale v realitě točily v Montepulcianu. Obě městečka se tak medializovala a stala se středem zájmů návštěvníků Toskánska. Růst návštěvnosti ovlivnil např. zvýšení kapacit kaváren, růst sezónních pracovních míst v hotelech, pekárnách, obchodech apod. Projevil se v přímé i nepřímé zaměstnanosti. 4.3.1. Specifika zaměstnanosti v cestovním ruchu Poskytování služeb v cestovním ruchu je spojeno s velkou potřebou živé práce. Souvisí to s charakterem činnosti podnikatelských subjektů cestovního ruchu, kde převládají osobní služby. Při poskytování služeb podnikatelé cestovního ruchu vyžadují od pracovníků spíše univerzální dovednosti, které jsou typické pro malé podniky, namísto specialistů, kteří jsou vyžadovány v podnicích s rozvinutou dělbou práce. Až 45 % profesí v hotelnictví a pohostinství, které spolu tvoří rozhodující část pracovníků cestovního ruchu, nevyžadují více než základní vzdělání, případně instruktáž, zaškolení apod. Jeví se to výhodně, protože na vytvoření pracovního místa není potřeba odborně vyškolený personál. Má to však nepříznivý vliv na kvalitu práce, a to i proto, že zaměstnavatelé nejsou ochotní starat se o zvyšování kvalifikace pracovníků (Gúčik, 2000). Poznatky ze států s rozvinutým cestovním ruchem prokazují, že ani dlouholeté úsilí o uplatňování prvků mechanizace a automatizace nedokáže výrazněji snížit rozsah živé práce (Sútoris, 1999). Při tvorbě pracovních příležitostí v cestovním ruchu je třeba brát v úvahu, že kromě vysoké potřeby živé práce a jen částečné substituce technikou, je vážným činitelem tvorby pracovních míst velikost podniků cestovního ruchu a její kapitálová náročnost. V cestovním ruchu převažují malé podniky až mikropodniky, z nichž mnohé nevytvářejí kromě majitele živnostníka žádné pracovní místo. Kapitálově je náročné místo v hotelech a restauracích (Gúčik, 2000). Při tvorbě pracovních míst v cestovním ruchu je třeba respektovat i další skutečnosti, které označujeme jako rizikové faktory, a to sezónnost cestovního ruchu, nízké požadavky 89

na kvalifikaci a nízké výdělky. Sezónnost cestovního ruchu ovlivňuje ekonomiku podniků a potřebu živé práce během letní a zimní sezóny. Nejvíce se projevuje v ubytovacích, pohostinských a průvodcovských službách (Gúčik, 2000). 4.3.2. Měření zaměstnanosti v cestovním ruchu Vzhledem k průřezové povaze cestovního ruchu, multifunkčnosti některých zařízení cestovního ruchu, sezónnosti apod. je možné kvantifikovat zaměstnanost v cestovním ruchu pouze přibližně (Kmeco, 2003). Náročnost přesného určení pracovních míst v cestovním ruchu (Pellešová, 1998) vyplývá z toho, že k pracovním místům vyvolaným cestovním ruchem patří i pracovní místa v jiných odvětvích terciární sféry, jejichž existenci bezprostředně nebo zprostředkovaně podporuje cestovní ruch. Zároveň v cestovním ruchu pracuje velké množství sezónních pracovníků i pracovníků na částečný úvazek. V této souvislosti je třeba poznamenat, že k přímé zaměstnanosti v cestovním ruchu nepatří jen profese cestovního ruchu, ale i další zaměstnanci, jejichž činnost nemůžeme označit za profesi cestovního ruchu, ale jsou zaměstnáni přímo v podniku cestovního ruchu např. údržbář v hotelu. Rozhodujícím kritériem při měření zaměstnanosti je pak podnik cestovního ruchu (Chovan, 1999). Předpokladem určení skutečného významu zaměstnanosti v cestovním ruchu je vyčíslení podílu osob zaměstnaných v cestovním ruchu na celkové zaměstnanosti (Chovan, 1999). Cestovní ruch generuje přímou a nepřímou zaměstnanost. Měření přímé zaměstnanosti je poměrně jednoduchá metoda, která je založena na počtu zaměstnanců podniků poskytujících služby návštěvníkům cestovního ruchu (Kmeco, 2003). Předpokladem měření přímé zaměstnanosti v cestovním ruchu je vymezení podniků a institucí cestovního ruchu. Je třeba stanovit základní kritéria pro měření zaměstnanosti ve všech podnicích cestovního ruchu bez ohledu na velikost a právní formu. Základem měření zaměstnanosti v cestovním ruchu je průměrný evidenční přepočtený počet zaměstnanců, který bere v úvahu skutečně odpracovaný pracovní čas. Při vykazování počtu zaměstnanců je třeba vyčíslit i počet osob mimo pracovní poměr, především osob pracujících na dohodu o pracovní činnosti, resp. dohodu o provedení práce. V úvahu je třeba brát pouze osoby, pro které je tato činnost v daném období jedinou a osoby, které nemají jiné trvalé pracovní místo. V případě podnikatelů - živnostníků se započítají tyto osoby do zaměstnanosti, pouze pokud jsou zaměstnanci podniku. Při vyčíslení zaměstnanosti je třeba brát v úvahu místo sídla podniku a v případě sítě podniků místo působení každé pobočky, která pracovní místo vytvoří (Chovan, 1999). 90

Základem metodiky měření přímé zaměstnanosti je zjištění počtu zaměstnanců v jednotlivých kategoriích podniků (tabulka 25). Při stanovení přímé zaměstnanosti v cestovním ruchu je třeba zohlednit skutečnost, že ve vlastních podnicích cestovního ruchu generuje 100 % zaměstnanost. Ve smíšených a ostatních podnicích se podíl zaměstnanosti vyvolané cestovních ruchem na celkové zaměstnanosti může pohybovat od 0 % do 100 %. Takové podniky poskytují služby nejen návštěvníkům cestovního ruchu ale i místnímu obyvatelstvu. Podle podílu výkonů, které připadají na návštěvníky cestovního ruchu, můžeme určit podíl zaměstnanosti vyvolaný cestovním ruchem (Kmeco, 2003). Tabulka 25: Generování zaměstnanosti v závislosti od typu podniku Subjekt Vlastní podniky cestovního ruchu ubytovací zařízení cestovní kanceláře turistická informační centra pohostinské podniky v středisku CR podniky průvodců a horských vůdců Smíšené podniky cestovního ruchu pohostinské podniky ostatní sportovně-rekreační zařízení kulturně-osvětová zařízení lázeňské podniky Ostatní podniky cestovního ruchu dopravní podniky pojišťovny a finanční instituce mediální podniky obchody se suvenýry a dárky Instituce cestovního ruchu národní marketingová agentura sdružení cestovního ruchu zájmové, profesní svazy CR orgány státní správy cestovního ruchu vědecké a vzdělávací instituce CR E – zaměstnanost CR – cestovní ruch

Ev%

Poznámka

100 100 100 100 100

-

0 – 100 0 – 100 0 – 100 0 – 100

podíl návštěvníků CR na výkonech podíl návštěvníků CR na výkonech podíl návštěvníků CR na výkonech podíl návštěvníků CR na výkonech

0 – 100 0 – 100 0 – 100 0 – 100

podíl návštěvníků CR na výkonech podíl návštěvníků CR na výkonech podíl návštěvníků CR na výkonech podíl návštěvníků CR na výkonech

100 100 100 100 0 - 100

podíl návštěvníků CR na výkonech

Pramen: Kmeco, 2003. Primárním výzkumem není možné získat informace od všech podniků a zařízení cestovního ruchu. Proto je nutné zjištěné údaje přepočítat. Předpokladem takového přepočtu je vztah mezi kapacitou podniku a počtem zaměstnanců (vzorec 7).

91

Vzorec 7: Celková zaměstnanost v ubytovacích a pohostinských zařízeních

TC TE = ––––– x PE, kde PC

TE PE TC PC

celková zaměstnanost v ubyt./pohostin. zařízeních zaměstnanost ve vybraném vzorku ubyt./pohostin. zařízení celková kapacita ubyt. /pohostin. zařízení kapacita vybraného vzorku ubyt./pohostin. zařízení

Pramen: Kmeco, 2003. Nepřímá zaměstnanost vzniká v důsledku multiplikačního efektu cestovního ruchu v zabezpečujících a návazných odvětvích a její měření je komplikované (Kmeco, 2003). Měření nepřímé zaměstnanosti je možné pouze odhadem, na základě přibližných propočtů. Měřit vliv podniku cestovního ruchu na vytvoření pracovního místa v jiném odvětví můžeme pomocí hodnotových ukazatelů, jako jsou tržby a náklady. Náklady podniku cestovního ruchu představují příjem podniku v jiném odvětví. Tyto ukazatele přepočtené na jednoho zaměstnance umožňují vyjádřit, kolik pracovních míst v jiném odvětví připadá na jedno pracovní místo v cestovním ruchu. Uvedený přepočet bere v úvahu pouze vztah dvou podniků, jeho realizace v praxi by ale byla složitá (Chovan, 1999). Jinou možností vyčíslení nepřímé zaměstnanosti v cestovním ruchu je použití multiplikátoru. Na základě multiplikačního efektu můžeme určit,kolik pracovních míst v návazných odvětvích cestovního ruchu vytvoří spotřební výdaj. Pokud se spotřeba návštěvníka cestovního ruchu v podniku cestovního ruchu zvýší o jednotku, zvýší se produkt podniku cestovního ruchu, který vyvolá zvýšení nákladů na zajištění produktu, což se projeví ve zvýšení produktu podniku v jiném odvětví. K zabezpečení tohoto produktu vytvoří podnik nové pracovní místo, případně jen zvýší odměnu za práci nad pracovní dobu. S růstem příjmů zaměstnanců podniku rostou jejich úspory, které přeměňují na spotřebu. Součástí této spotřeby jsou výdaje na cestovní ruch a opět dochází k růstu produktu. Multiplikační projevy nepůsobí jen na přímé návazné odvětví, ale projevují se ve více odvětvích, např. nákup surovin na výrobu jídel v restauraci má vliv na produkci velkoobchodu, potravinářského průmyslu a také zemědělství. Tímto způsobem se účinek multiplikátoru zvyšuje. Působení multiplikátoru závisí na stupni rozvinutosti regionu. Čím je region rozvinutější, tím je přírůstek nových pracovních míst v jiných odvětvích menší (Chovan, 1999).

92

4.4. Cestovní ruch jako faktor regionálního rozvoje Území, na které se váže působení a ekonomická aktivita podniků cestovního ruchu, je vymezeno činiteli, které motivují zájem a poptávku návštěvníků. Čím je dané území z hlediska motivace poptávky hodnotnější pro rekreaci a zotavení, tím větší počet podniků a organizací cestovního ruchu se bude nabízet, a tím větší význam bude mít cestovní ruch v ekonomice daného regionu jako nástroj socioekonomického rozvoje (Jarábková, 2007). Cestovní ruch se rozvíjí tam, kde se nachází vhodná primární nabídka, tj. kde jsou objekty rekreačních a kulturních aktivit cestovního ruchu. V takovém prostoru obvykle nejsou významnější ekonomické aktivity těžebního a zpracovatelského průmyslu, případně intenzivní zemědělská výroba. Tam, kde je primární nabídka cestovního ruchu nejatraktivnější, je cestovní ruch předmětem ekonomického využití a nástrojem rozvoje regionu (Gúčik, 2000). Cestovní ruch může mít jako ekonomická aktivita v regionu rozličné postavení. Čím má primární nabídka cestovního ruchu větší význam, tím významnější bude i postavení cestovního ruchu v hospodářství daného regionu jako nástroje hospodářského rozvoje. Toto poznání je založeno na ekonomické specializaci regionu. Ekonomická specializace regionu je vybudována na preferenci takových ekonomických aktivit, pro které má daný region nejvhodnější předpoklady, a to z hlediska atraktivit, jako i kvalifikovaných pracovních sil apod. Základem specializace regionu z hlediska cestovního ruchu je jeho primární nabídka, tj. přírodní a kulturně-historické podmínky a organizované akce (Gúčik, 2000). Podle Belajové a Fázikové (In Jarábková, 2007) je cestovní ruch v ekonomice regionu často exportujícím odvětvím. Exportující odvětví jsou ty, jejichž produkce zboží a služeb nachází odbyt za hranicemi regionu, ve kterém jsou lokalizována. Exportní schopnost vytváří atraktivnost cestovního ruchu v regionu a je hlavní veličinou regionálního hospodářského růstu. Příspěvek k rozvoji regionálního hospodářství je tím vyšší, čím nezávislejší je region od mimoregionálního trhů. To se týká jak financí - únik prostředků do mimoregionálních peněžních ústavů, jakož i zboží a práce - dovoz potravin, získávání pracovních sil z jiných regionů (Kaspar, 1995). 4.4.1. Vliv cestovního ruchu na rozvoj regionu Aby mohly podniky cestovního ruchu v regionu vyvíjet ekonomickou činnost, je nezbytné v návaznosti na jejich potřeby budovat ekonomické činnosti (Gúčik, 2000), které (1) zajišťují činnost podniků cestovního ruchu, (2) navazují na rozvoj cestovního ruchu, (3) technickou infrastrukturu a (4) sociální infrastrukturu (obrázek 26).

93

K podnikům, které zajišťují činnost podniků cestovního ruchu, patří např. stavební podniky, zemědělské podniky a družstva, potravinářský průmysl (pekárny, mlékárny, vinohradnictví), obchody apod. Na rozvoj cestovního ruchu navazují např. dopravní podniky, včetně zážitkové dopravy, telekomunikace, výroba a prodej upomínkových předmětů, komunální služby, služby bankovních institucí a pojišťoven. Technickou infrastrukturou rozumíme zajištění zásobování vodou a plynem, elektrifikaci, kanalizaci, komunikace apod. Sociální infrastruktura představuje bytový fond, předškolní a školní zařízení, zdravotnická zařízení (polikliniky, nemocnice), kulturně-osvětová zařízení (divadla, muzea, galerie), sportovně-rekreační zařízení apod. Obrázek 26: Vliv cestovního ruchu na ekonomiku regionu zajišťující činnosti zemědělství stavebnictví obchod automobilový průmysl atd.

nabídka cestovního ruchu

technická infrastruktura dopravní síť, energetická síť (plyn, teplo) vodovodní síť telekomunikační síť kanalizační síť

návazné činnosti doprava finanční služby komunální služby bezpečnostní služby sociální infrastruktura bytový fond zařízení obchodu zdravotnická zařízení sport-rekreační zařízení školní zařízení

cestovní ruch – faktor regionálního rozvoje

Pramen: Jarábková, 2007. V případě, že existují dostatečně rozvinuté zajišťující a návazné činnosti, sociální a technická infrastruktura v dané destinaci, je možné očekávat vliv cestovního ruchu na jeho hospodářský a sociální rozvoj. Cestovní ruch v destinaci (Gúčik, 2000): a) ovlivňuje tvorbu nových pracovních příležitostí pro místní zdroje práce tehdy, jestliže se zaměstnává obyvatelstvo daného regionu. Tím se zastavuje pokles domácího obyvatelstva, které v důsledku nedostatku pracovních míst obvykle odchází za prací do jiných regionů, b) ovlivňuje výdělečnou situaci místního obyvatelstva, stimuluje jeho poptávku, vytváří příležitosti pro podnikatelské aktivity, aktivuje rozvoj zemědělské výroby, řemesel, obchodu, a tak zlepšuje ekonomické a sociální poměry místního obyvatelstva, c) stimuluje rozvoj technické infrastruktury např. zásobování vodou, kanalizace, plynofikace, budování silniční sítě, telekomunikací, 94

d) stimuluje rozvoj sociální infrastruktury např. modernizací a výstavbou bytového fondu, kulturně-osvětových, zdravotnických zařízení, zlepšuje péči o životní prostředí. Zvyšuje se tím sebevědomí a sounáležitost místního obyvatelstva, e) je zdrojem příjmů a tvorby hodnoty, multiplikačního efektu na návazné odvětví a v důsledku ekonomické specializace regionu na cestovní ruch i faktorem meziregionální kooperace, f) má pozitivní přímý a zprostředkovaný vliv na tvorbu a růst hrubého národního produktu regionu a vlivem rozvoje příjezdového cestovního ruchu i na devizové zhodnocování služeb cestovního ruchu. 4.4.2. Teorie pólů rozvoje v cestovním ruchu Ekonomický růst v regionu (destinaci) se uskutečňuje nerovnoměrně a vychází z tzv. ohnisek rozvoje, tedy silových polí. Z nich se pak šíří s různou intenzitou, různými kanály a ovlivňuje národní hospodářství (Ivaničková, 1998). V regionu musí působit podnik nebo odvětví, které je nositelem rozvoje a stává se jeho dominujícím prvkem. Pól rozvoje je tedy hnací ekonomickou jednotkou, která působí na ostatní jednotky, ke kterým má vytvořený vztah, jako hnací síla ekonomického růstu a vytváří impulsy na rozvoj. Zvýšení výstupu hnací jednotky pak násobí výstupy jiných tzv. hnaných jednotek. Hnací jednotka ve svém okolí podmiňuje rozvoj, a tedy ho polarizuje. Pólem rozvoje se ale mohou stát jenom nosné klíčové aktivity daného regionu (Ivaničová, 1998). Cestovní ruch může přitom ve vztahu k ostatním odvětvím v regionu nabývat různou pozici. Hovoříme tzv. teorii pólů rozvoje. Cestovní ruch může tedy mít pozici (1) polarizujícího odvětví, (2) indukovaného odvětví nebo (3) neutrálního odvětví. Při určování, které odvětví je polarizující rozhodují faktory jako příjmy nebo zaměstnanost v daném odvětví. Neutrální se jeví ta odvětví, která jsou v regionu chápána jako běžný doplněk života, součást kvality života a jejich procentuální podíl na regionální ekonomice není výrazný (Ivaničová, 1998). Cestovní

ruch

je

polarizujícím

odvětvím

v případě,

že

v daném

regionu

je

hlavním pólem rozvoje. Je tedy tzv. hnacím odvětvím ve vztahu k jiným odvětvím. Efekt dominance hnací jednotky se projevuje v tom, že dominantní odvětví ovlivňuje podmínky výměny, směr investičního rozvoje, technického pokroku apod. Hnací jednotkou je takové odvětví, které zvýšením svých výstupů způsobuje současně zvýšení výstupů jiného odvětví (Jarábková, 2007). Takové postavení má cestovní ruch např. v regionech Západočeské lázně, 95

Krkonoše a Podkrkonoší, Šumava, Český ráj, Jižní Čechy, na Slovensku v Tatranském a Spišském regionu cestovního ruchu. Když má cestovní ruch pozici indukovaného odvětví, znamená to, že má postavení tzv. hnaného odvětví. Jiné odvětví tedy ovlivňuje jen zprostředkovaně a stimulujícím je jiné odvětví (Jarábková, 2007). Indukovaným odvětvím je cestovní ruch např. v turistickém regionu Praha, Jižní Morava a na Slovensku v Bratislavském regionu cestovního ruchu. Stimulující je v tom případě automobilový, strojařský a jiný průmysl. V případě neutrálního odvětví nemá cestovní ruch vliv na hospodářský a sociální rozvoj regionu, ale může být jeho důležitým doplňkem. Postavení neutrálního odvětví má cestovní ruch obyčejně v průmyslově nebo zemědělsky orientovaných regionech (Jarábková, 2007). Neutrálním odvětvím je cestovní ruch např. v turistickém regionu Severní Morava a Slezsko, Severozápadní Čechy, Plzeňsko a Český les. 4.5. Cestovní ruch jako faktor platební bilance Příjmy plynoucí z příjezdového a výjezdového cestovního ruchu se projevují ve stavu platební bilance státu. Platební bilance státu představuje vztah mezi součtem peněžních příjmů, které přicházejí ze zahraničí a součtem peněžních výdajů do zahraničí za stejné období, zpravidla jeden rok (Gúčik, 2007b). Platební bilance zachycuje mezinárodní transakce, kde export představuje kredit a dovoz debet. Obsahuje tři druhy účtů (Gúčik, 2004 a 2007b), a to (1) běžný účet, (2) kapitálový účet a (3) oficiální rezervy. Běžný účet se dělí na: a) obchodní bilanci (zboží), b) bilanci služeb, která zahrnuje cestovní ruch, dopravu, pojištění, c) bilanci výnosů, kam patří důchody z investic, vládní a soukromé příjmy a výdaje, d) běžné transfery, tedy soukromé a vládní dary. Kapitálový účet zahrnuje přímé zahraniční investice, portfóliové investice a jiné investice. Na účtu oficiální rezervy jsou zaznamenávány transakce centrální banky s mezinárodními rezervními aktivy. Součet všech tří účtů platební bilance musí být nulový. Bilance se sestavuje jako vyrovnaná. Vyrovnávací položkou je změna stavu rezerv. Kreditní položky představují kladné veličiny, neboť přinášejí zahraniční měny do ekonomiky např. vývoz zboží a služeb, půjčky kapitálu ze zahraničí. Debetní položky představují záporné veličiny, neboť představují odliv zahraničních měn do zahraničí např. dovoz zboží, služeb, vývoz kapitálu. V případě, že souhrn kreditních položek je roven souhrnu debetních položek nebo je mezi nimi jen malý 96

rozdíl relativně s přechodným charakterem, hovoříme o vyrovnané platební bilanci. Pokud mezi debetními a kreditními položkami vzniká zjevný rozdíl, platební bilance je nevyrovnaná. Pokud bilance vykazuje aktivum, pak vyrovnáváním bilance je růst rezerv. Ten se v bilanci zapisuje se záporným znaménkem, protože výsledek bilance se musí rovnat 0. Pokud je bilance pasivní, pak je to naopak. Vyrovnávání platební bilance je problémem tržního hospodářství. Dlouhodobá nevyrovnanost platební bilance státu má nežádoucí důsledky na národní hospodářství. Chronický deficit platební bilance se řeší devalvací měny, dlouhotrvající aktivum platební bilance vyústí do revalvace měny. Pro udržení vnější rovnováhy jsou důležité vztahy mezi běžným a kapitálovým účtem bilance (Gúčik, 2007b). Platby v zahraničním cestovním ruchu daného státu se evidují v bilanci cestovního ruchu, která je součástí bilance služeb, neboť cestovní ruch patří do sektoru služeb (obrázek 27). Obrázek 27: Bilance cestovního ruchu Aktiva

Pasiva

příjmy z prodeje ubytovacích a pohostinských služeb

výdaje na ubytovací a pohostinské služby

příjmy za lázeňské pobyty včetně lékařské péče

výdaje na lázeňské pobyty včetně lékařské péče

příjmy za spotřeby ostatních služeb a spotřebního zboží

výdaje na služby a zboží CR spojeny s pobytem v zahraničí

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2007b. Jedná se o vnitřně nesourodý sektor, který vykazuje rozdílné vývojové tendence uvnitř národních ekonomik i v intenzitě a rozsahu svého zapojení do mezinárodní dělby práce. Některé služby jsou autonomní, např. hotelnictví, cestovní ruch, doprava. Pokud některé služby přesahují hranice národní ekonomiky, jedná se o služby v mezinárodních ekonomických vztazích. V článku 145 Ústavy o Evropské unii se za "služby" považují služby poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu 97

osob, zboží a kapitálu. Služby zahrnují zejména činnosti průmyslového a obchodního charakteru, řemeslné činnosti a činnosti související se svobodnými povoláními (Gúčik, 2007b). Rozdíl obou stran bilance cestovního ruchu tvoří aktivní, pasivní nebo vyrovnané saldo (Gúčik, 2007b). Při posuzování kvalitativní stránky zahraničního cestovního ruchu je důležitý nejen stav salda bilance cestovního ruchu, ale i postavení tohoto salda v rámci platební bilance státu. V této souvislosti porovnáváme saldo bilance cestovního ruchu se saldem bilance služeb a se saldem obchodní bilance státu. Výsledek porovnávání je podíl salda bilance cestovního ruchu na saldu bilance služeb, resp. saldu obchodní bilance (vzorec 8) a představuje rozsah jeho krytí (Gúčik, 2007b). Vzorec 8: Podíl salda bilance cestovního ruchu na saldu bilance služeb

Scr x=

Scr *

100, resp.

Sbs

*

100, kde

Sob

Scr Sbs Sob

saldo cestovního ruchu saldo bilance služeb saldo obchodní bilance

Pramen: Gúčik, 2007b. Můžeme měřit i podíl devizových příjmů zahraničního cestovního ruchu na příjmech ze služeb, resp. příjmech z exportu zboží (vzorec 9). Vzorec 9: Podíl devizových příjmů zahraničního cestovního ruchu na příjmech ze služeb

Pzcr x=

Pzcr * 100, resp.

Ps

* 100,

kde

Pv

Pzcr Ps Pv

devizové příjmy zahraničního CR příjmy ze služeb příjmy z vývozu zboží

Pramen: Gúčik, 2007b. Takové srovnání dává přesnější obraz o ekonomické funkci zahraničního cestovního ruchu v národním hospodářství. Pokud klesají devizové příjmy ze zahraničního cestovního ruchu, resp. saldo bilance cestovního ruchu je to důvod, aby se učinila opatření na změnu tohoto stavu. Krajiny rozvíjející zahraniční cestovní ruch se snaží o udržení vysokého salda cestovního ruchu, aby tak mohly ovlivňovat aktivum platební bilance státu. Využívají k tomu různé nástroje politiky cestovního ruchu (Gúčik, 2007). 98

4.6. Sociální a kulturní funkce cestovního ruchu Kromě ekonomických přínosů má cestovní ruch i mimoekonomický přínos a plní několik sociálních a kulturních funkcí. Významná je zdravotně-preventivní funkce cestovního ruchu, která se rozvíjí úměrně s účastí obyvatelstva na cestovním ruchu. Zdravotně-preventivní účinek se dosahuje změnou každodenních stereotypů a pobytem člověka v přírodním prostředí. Zajišťuje se tak obnova organismu, upevňuje se tělesné zdraví a duševní rovnováha. Cestovní ruch tím působí nejen na zdraví jednotlivce, ale i na národní zdraví. Využívají se přitom preventivní, relaxační a rekondiční pobyty, různé aktivity zdravotního, sportovního a rekreačního cestovního ruchu, které působí na pokles nemocnosti a zlepšení zdravotního stavu. Zdravotně-preventivní funkce cestovního ruchu má i ekonomický aspekt, neboť vznikají úspory nákladů na zvýšenou léčebnou péči (Gúčik, 2000). Účelné využívání volného času v cestovním ruchu je příležitostí k poznávání národních tradic a kultur, podporuje vzájemné poznávání mezi národy a státy. Cestovní ruch má vliv na rozšiřování duševního obzoru, poznávání a nemalou měrou přispívá ke zvyšování všeobecné vzdělanosti. Plní kulturně-poznávací funkci, která souvisí s poznáváním historie, tradic, umění, přírody a společnosti. Má bezprostřední vliv na kultivaci duševních hodnot člověka a obohacuje jeho vnitřní život. Pomáhá utvářet kulturní zájmy, resp. napomáhá jejich realizaci, učí rozpoznávat a vážit si kulturní dědictví vlastního národa a jiných národů. Kulturně-poznávací funkce má i ekonomický aspekt. Rozšiřování vzdělanosti, poznání a duševního obzoru prostřednictvím cestovního ruchu přispívá k šíření vědeckých poznatků a všeobecné vzdělanosti obyvatelstva, a tím snižuje finanční nároky na vzdělávání ve školách (Gúčik, 2000). Cestovní ruch předpokládá pro svůj rozvoj mír a zároveň ho trvale posiluje. Přispívá k světovému míru a porozumění mezi národy, k poznávání jejich života, národních tradic a kultur. Návštěvníci v cestovním ruchu přitom musí nést odpovědnost za taktní a vhodné chování vůči místnímu obyvatelstvu, za ochranu přírodního prostředí a kulturního dědictví. V této souvislosti můžeme konstatovat, že cestovní ruch je iniciátorem mezinárodních kulturních a hospodářských styků (Gúčik, 2000). Rostoucí poptávka po cestovním ruchu klade nároky na rozvoj sekundární nabídky, tedy budování nejen infrastruktury cestovního ruchu (hotely, restaurace), ale také suprastruktury cestovního ruchu (kongresová centra) a všeobecné infrastruktury (banky, obchody, pošta, nemocnice). Vlivem rozvoje cestovního ruchu dochází k přetváření krajiny a zvyšuje se míra urbanizace. Do oblastí s výrazným potenciálem cestovního ruchu proudí nejenom návštěvníci, 99

ale dochází také k migraci pracovní síly, která se stěhuje za prací. Dochází k budování bytového fondu a roste počet obyvatelstva dané oblasti žijícího ve městách. Případně dochází k pronikání městských prvků do osídlení v oblasti. Spolu s růstem urbanizace roste i hustota obyvatelstva. Místní obyvatelé se přesouvájí do center cestovního ruchu, měst či středisek. Cestovní ruch tedy plní urbanizační funkci. Odpovědný rozvoj cestovního ruchu je cestou k jeho trvalé udržitelnosti a k ochraně přírodních atraktivit v daném území. V současnosti se dostává do popředí respektování únosného vytížení krajiny a sídel, snaha o rozložení turistických proudů do delšího časového období, a tím snížení počtů návštěvníků v hlavní sezóně. To má za následek kromě jiného i omezení devastace životního prostředí. Prostřednictvím rozvoje šetrných aktivit jako je např. ekoturistika, agroturistika, ekoagroturistika, venkovský cestovní ruch, vychovává cestovní ruch k odpovědnému přístupu a respektování přírodního prostředí. Plní tzv. ekologickou funkci.

Kontrolní otázky Vysvětlete prostorovou koncentraci spotřeby cestovního ruchu. Co znamená komplementarita spotřeby cestovního ruchu? Definujte ukazatel cestovní intenzity a význam jeho sledování. Jaké výdaje řadíme k přímým výdajům návštěvníků na cestovní ruch? Objasněte podstatu tvorby hodnoty v cestovním ruchu a způsob jejího výpočtu. Co je TSA? Uveďte faktory, které ovlivňují multiplikační efekt v cestovním ruchu. Vysvětlete pojmy přímá a nepřímá zaměstnanost v cestovním ruchu. Vyberete si jeden z regionů cestovního ruchu České republiky (Střední Čechy, Jižní Morava, Západočeské lázně, Český ráj) a identifikujte podniky v návazných a zabezpečujích odvětvích.  Vysvětlete teorii pólů rozvoje z hlediska rozvoje regionu.  Na jakém ze třech základních účtů platební bilance jsou vykazovány údaje týkající se cestovního ruchu?  Objasněte kulturně-poznávací funkci cestovního ruchu.          

100

DRUHÁ ČÁST

CESTOVNÍ RUCH VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE

− nastínění vývoje cestovního ruchu ve světě a v podmínkách České republiky − ukazatele vývoje cestovního ruchu (počet návštěvníků, výška příjmů) − identifikace orgánu a organizací v cestovním ruchu na mezinárodní, národní a regionální úrovní a vymezení jejich činností − vymezení možností podpory cestovního ruchu na národní a evropské úrovni − seznámení se se základními strategickými a koncepčními dokumenty v České republice pro období let 2014 - 2020

101

5. VÝVOJ CESTOVNÍHO RUCHU VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE  Klíčová slova Čedok. Etapy vývoje cestovního ruchu. Liberalizace živností. Moderní cestovní ruch. Novodobý cestovní ruch. ROH. Thomas Cook. Vývoj mezinárodního cestovního ruchu. Cestovní ruch je v současnosti důležitým sektorem národního hospodářství a jeho význam stále narůstá. Rozvoj cestovního ruchu nevyhnutelně souvisí s rozvojem dopravních technologií, růstem zájmu o cestování a s jistým stupněm sociálního a ekonomického rozvoje. Cestovní ruch se jako sektor hospodářské činnosti dostává do povědomí na přelomu 19. a 20. století. Avšak cestování, poznávání a zájem o odpočinek se objevují z historického hlediska už od období před naším letopočtem.

5.1. Vývoj cestovního ruchu ve světě Vývojcestování a následně cestovního ruchu může rozdělit do čtyř etap (Kaspar, 1987; Hesková, 1999; In Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011; tabulka 26). První etapa zahrnuje období 5. stol. před n. l. až do 16. stol. n. l. Druhou etapu vývoje cestovního ruchu datujeme od 17. až do 1. poloviny 19. stol. Označujeme ji jako tzv. moderní cestovní ruch. Třetí etapu nazýváme novodobým cestovním ruchem a zahrnuje přelom 19. a 20. stol. do roku 1989. Čtvrtá etapa představuje současné období po roce 1989. Tabulka 26: Etapy vývoje cestování a cestovního ruchu Etapa první druhá třetí čtvrtá

Období 5. stol. před n. l. až 16. stol. n. l. od 17. stol. až do 1. poloviny 19. stol. přelom 19. a 20. stol. do roku 1989 po roce 1989 až po současnost

Charakteristika prvopočátky moderní formy cestování novodobý cestovní ruch současné období

Pramen: zpracované podle Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011. 5.1.1. Historické počátky rozvoje cestování a cestovního ruchu První etapa vývoje cestování se datuje od 5. stol. před n. l. po 16. stol. n. l. Za nejstarší cestovatele jsou považováni Egypťané, Peršané, Sumerové a Féničané. Hlavním důvodem jejich cest byl obchod, poznání a vojenská tažení. Už v období 2 tis. let před n. l. existovaly tzv. nouzové ubytovací přístřešky. Významné je období antiky (Řecko, Řím). První doložené popisy cest z oblasti Středozemního moře pocházejí z Řecka z období let 480 až 425 před n. l. (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). V antickém Řecku a Římě se zřizovala tzv. rekreační 102

centra. Byla situována u moře a sloužila v letním období k relaxaci v příjemnějším klimatu, jako bylo vnitrozemské. Významnéz hlediska informací o rozvojicestování jsou pro nás mapy cizích měst a první dochované popisy zemí a cest, jejichž autorem je Herodotes. Ve středověkucestovali především bohatí mladí šlechtici, synové bohatých kupců a měšťanů. Hlavním motivem jejich cest bylo získávání zkušeností, znalostí, vyučení řemesla a poznávání jiných kultur. Šlechta považovala cestování za módní záležitost. Z tohoto období se zachovaly i psaní průvodci, popisy cest pro obchodníky (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011) a kvalitní mapy. 13. století je považováno za počátek obchodních, objevitelských a kolonizačních cest do zámoří, zejména do Indie, Číny, Indonésie. Pravděpodobně nejznámějším cestovatelem tohoto období byl benátský kupec Marco Polo (1254 - 1324), který strávil 17 let v Číně na dvoře císaře Kublajchána (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Přibližně do tohoto období (11. - 12. stol.) se datuje i vznik zájezdních hostinců. Nacházely se převážně ve větších městech. Hostinské právo se v nich dědilo. Za období rozmachu zámořských objevů je považováno 15. století. K nejvýznamnějším objevům tohoto období patří portugalské a španělské námořní plavby. Za nejvýznamnější mořeplavce jsou považováni (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011) Kryštof Kolumbus, který v roce 1492 zakotvil na březích Ameriky, Bartolomeo Diaz, který obeplul Mys Dobré naděje, Vasco de Gama, který doplul do Indie a Amerigo Vespucci, který je známý jako autor mnoha cestopisů týkajících se zejména cest do Jižní Ameriky. 5.1.2. Moderní formy cestování Počátky moderních forem cestování datujeme do období 17. a 18. stol., kdy existovalo právo volného pohybu po cizích územích pro šlechtice a kupce. Cestování je reprezentováno především jejich cestami za obchodem a získáváním zkušeností. Protože nebyl splněn jeden ze základních předpokladů rozvoje cestovního ruchu, a sice volný pohyb, nemůžeme hovořit o cestovním ruchu, ale pouze o cestování privilegovaných vrstev obyvatelstva. V tomto období existovalo ještě nevolnictví, které bylo např. v Rakousko-Uhersku zrušeno v roce 1781 a dovoz otroků, který v USA zakázali v roce 1808. Na konci 17. stol. rozvoj cestování výrazně ovlivnila průmyslová revoluce. Potřeba nových pracovních sil vyvolala tlak na zrušení omezení volnosti pohybu. Zároveň technický pokrok vyžadoval vzdělání a získávání odborných zkušeností. Důležitým byly politické a společenské změny ve společnosti, zejména zrušení nevolnictví (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). 103

V první polovině 19. stol. byly časté zejména poznávací cesty mladých anglických šlechticů tzv. "Grand tours" do Itálie. Cestovali především nejbohatší členové společnosti, tj. církev, šlechta, buržoazie. Rozvíjelo se lázeňství a cesty za poznáním (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). 5.1.3. Novodobý cestovní ruch Za období vzniku novodobého cestovního ruchu považujeme přelom 19. a 20. stol. Vývoj novodobého cestovního ruchu můžeme rozdělit do čtyřvývojových fází (tabulka 27). Tabulka 27: Vývojové fáze novodobého cestovního ruchu Fáze

Období let

předfáze

do roku 1850

počáteční fáze

1850 – 1914

rozvojová fáze

1914 – 1945

vrcholová fáze

1945 – 1989

Převládající druh dopravy nemotorová silniční (koňské spřežení) a lodní, pěší parní, železniční a lodní, nemotorová sil., pěší parní, železniční, motorová silniční, vrtulová letecká silniční (dálnice), letecká (charter, lowcost)

Hlavní proudy motivace v cestovním ruchu poutě, objevy, poznávání, obchod

Návštěvníci (cestující) šlechta, církev, obchodníci

lázeňství, poznávání, obchod, turistika (hory)

buržoazie, církev, nejbohatší zaměstnanci

rekreace (moře, venkov), obchod, poznávání

buržoazie, pracující s vyšší životní úrovní

rekreace, poznávání, péče o zdraví, dobrodružství, obchod

všechny vrstvy obyvatel

Pramen: zpracováno podle Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011 a Ministerstva pro místní rozvoj, 2007. První fáze, resp. předfáze je období do roku 1850, resp. 2. polovina 19. stol., kdy se začala rozvíjet horská a pěší turistika (alpské spolky). Postupně s rozvojem průmyslu a dopravy se rozvíjelo organizované cestování. Cestovní ruch se formoval v podmínkách ekonomicky vyspělých zemí. Vyšší vrstvy se účastnily lázeňských pobytů a střední a nižší vrstvy upřednostňovaly kratší pobyty v přírodě (Petrů, 2007). Hnací silou rozvoje byla od počátku 19. stol. železniční doprava. V 80. letech 19. stol. došlo k prudkému nárůstu silniční dopravy, a to zejména využíváním benzínového motoru (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Kromě toho byla realizována první cesta kolem světa (1882 - 1883), která trvala 222 dní. V tomto období byl založen i jeden z prvních moderních hotelů Hotel Savoy (1898) v Londýně vedený Cesarem Ritzem. Došlo k prudkému rozvoji materiálně technické základny

104

zejména v lázeňských střediscích a postupně se formovaly nové profese pracovníků cestovních kanceláří a hotelů (Petrů, 2007). V cestovním ruchu byl uplatňován liberalismus. Neexistovaly hranice mezi domácím a zahraničním cestovním ruchem a stát nezasahoval do jeho rozvoje (Petrů, 2007). Významnými osobnostmi rozvoje cestovního ruchu 19. stol. jsou Angličan Thomas Cook a Němec Karl Baedecker. Se jménem Karla Baedeckera se spojuje první tištěný průvodce po krajinách Skandinávie a Švýcarsku, jenž byl vydán v roce 1827 s cílem usnadnit a zpřístupnit cestování i středním vrstvám obyvatelstva (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Průvodce obsahoval mapy trasy, plány, informace o pamětihodnostech, ubytování, dopravním spojení a také podrobné praktické rady pro cestovatele. Dodnes se pro označení tištěného průvodce využívá pojem "bedeker". Začátky organizovaného cestovního ruchu jsou spojeny s osobou Thomase Cooka, který v roce 1841 založil první cestovní kancelář a 5. července 1841 uspořádal první organizovaný hromadný výlet. Účelem výletu byl boj proti alkoholismu jinou aktivitou a zúčastnilo se ho 570 stoupenců protialkoholního hnutí. Výlet byl zároveň realizován při příležitosti otevření železniční trati Derby – Rugby a jeho trasa vedla z Leicesteru do Loughborough. V roce 1851 uspořádal Thomas Cook cestu na průmyslovou výstavu do Londýna a vydal první zájezdový časopis. V roce 1855 uspořádal první zahraniční zájezd do Paříže na Světovou výstavu, v roce 1863 první zájezd do Švýcarska a v roce 1869 první zájezd do Egypta. Thomas Cook vydal první kontinentální jízdní řád. K jeho dalším přínosům patří: − zavedení používání voucheru, tedy poukázky na služby, − zavedení používání cestovních šeků, − rooming list, tedy ubytovací rozdělovník cestovní kanceláře sloužící k rozdělení klientů do objednaných pokojů, − provizní prodej zájezdů a služeb, − zpřístupnění nových destinací a do té doby neobjevených krajin a kontinentů pro cestovní ruch např. Ukrajina, Afrika. Druhou (počáteční) fází vývoje novodobého cestovního ruchu je období přelomu 19. a 20. stol. do 1. světové války (1914). Pro toto období je charakteristický rozvoj parní železniční a lodní dopravy, které významně ovlivňuje cestování do lázeňských měst, poznávací zájezdy a zájezdy za horskou turistikou.

105

Jako rozvojová se označuje třetí fáze vývoje novodobého cestovního ruchu, kterou datujeme do období mezi dvěma světovými válkami. V důsledku vývoje vojenských technologií došlo i k rozmachu dopravních technologií a do popředí se dostala parní železnice, motorovávozidla a vrtulováletadla. Rozvíjely se zejména rekreační pobyty u moře a na venkově a poznávací zájezdy. Po 1. světové válce jednotlivé země prakticky do rozvoje cestovního ruchu nezasahovaly a cestování bylo možné bez vážnějších administrativních omezení. To se však změnilov důsledku hospodářské krize ve 30. letech 20. stol., kdy mnoho zemí zavedlo některá ochranářská opatření v celní, pasové a vízové oblasti. Šlo o omezení, která v určité míře přetrvávají do současnosti např. víza, omezení převozu peněžních prostředků, kontrola dovozu a vývozu některých komodit prostřednictvím dovozních a vývozních cel apod. (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Krize zpomalila i rozvoj domácího cestovního ruchu. Zvláštní postavení získal zahraniční cestovní ruch, který vystupoval relativně samostatně s cílem získávat devizové prostředky (Petrů, 2007). Velký význam pro rozvoj cestovního ruchu mělo přijetí Úmluvy o placené dovolené v roce 1936 Mezinárodní organizací práce (Interantional Labour Organization), podle které má každá osoba zaměstnaná minimálně jeden rok, nárok na šest dní placené dovolené ročně (Linderová, 2009a). Existoval tedy prostor pro využití volného času na účast na cestovním ruchu. Došlo ke zpomalení v rozvoji materiálně technické základny a objevily se nové tendence v zajišťování služeb pro motoristy. Začala se budovat zimní střediska cestovního ruchu (Petrů, 2007). V období mezi světovými válkami se vývoj cestovního ruchu v Evropě ubíral přibližně stejným směrem. Po 2. světové válce, tedy ve čtvrté (vrcholové) fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu se vývoj na Východě a Západě začal odlišovat. Rozvoj cestovního ruchu byl tedy podmíněn rozdělením světa na kapitalistickou a socialistickou soustavu. Toto období je na východě Evropy charakterizováno zásadním omezením pohybu, který byl důsledkem studené války. Zároveň byl markantní nedostatek finančních prostředků. Nebyly tedy splněny dvě ze základních podmínek rozvoje cestovního ruchu, a to volný pohyb osob a jistý stupeň ekonomického rozvoje. Na západě Evropy vedla zlepšující se ekonomická situace po 2. světové válce k relativně rychlému uspokojení základních potřeb a zvýšené poptávce po využití volného času. Spojené státy americké iniciovaly v roce 1947 plán hospodářské 106

obnovy, tzv. Marshallův plán hospodářské pomoci. Jeho cílem bylo přispět k hospodářské rekonstrukci západní Evropy prostřednictvím finanční a materiální pomoci v zájmu její stabilizace. Plán přijalo 18 zemí, avšak Československo mezi nimi na nátlak Sovětského svazu nebylo. V roce 1949 byla socialistickými zeměmi založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) jako reakce na Marshallův plán (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). K rozvoji cestovního ruchu přispěl i rozvoj silniční a dálniční sítě, souvisejících služeb a civilního letectví. Cestovní ruch se postupně stal předmětem běžné spotřeby a začaly se na něm účastnit i rozvojové země (Petrů, 2007). V zemích východní Evropy se rozvíjelo zejména chataření a chalupaření, a tedy domácí cestovní ruch v důsledku omezení volného pohybu osob. V zemích západní Evropy došlo k prudkému nárůstu kapacity služeb v cestovním ruchu, a tím i k růstu konkurence. To přispělo v 70. a 80. letech 20. stol. ke spojování podniků cestovního ruchu za účelem společné strategie prosazení se na trhu. Postupně začala vznikat první střediska (destinace) cestovního ruchu a hotelové sítě (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011) např. Hilton Family, International Hotel Group IHG, Mariott, Accor apod. V tomto období se začal rozvíjet i klubový cestovní ruch. V roce 1950 byl na břehu Středozemního moře založen Club Méditerranée, v současnosti známý jako Club Med. Podle jeho vzoru vznikl v 70. letech 20. stol. německý klub Robinson. Zároveň vznikly další kluby např. Neckermann a Calimera v Německu, Jamboree v Rakousku, Valtur v Itálii (Orieška, 2003). Základem klubového cestovního ruchu je přitom myšlenka nabízet produkt za cenu, která zahrnuje nejen ubytovací a stravovací služby, ale i širokou nabídku doplňkových služeb včetně možností provádět různé animační aktivity, tzv. all inclusive. Cestovní ruch se v hospodářsky vyspělých zemích stal masovou záležitostí dostupnou pro všechny vrstvy obyvatelstva. Ve vyspělých zemích se rozvíjela tzv. sociální turistika, tedy cestování sociálně slabších vrstev obyvatelstva. V socialistických zemích byl její obdobou tzv. vázaný cestovní ruch, čili dětské tábory, rekreace realizována odbory (ROH - Revoluční odborové hnutí) apod., na jejichž získání museli zájemci splnit určité podmínky (Petrů, 2007). Vznikly mezinárodní organizace cestovního ruchu např. Světové sdružení cestovních kanceláří (1949; WATA, World Association of Travel Agencies), Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (1949; AIEST, Association Internationale d'Experts scientifiques du Tourisme) a byly založeny specializované odborné školypro přípravu pracovníků cestovního ruchu. Zároveň se začal formovat výzkum cestovního ruchu. V některých zemích vznikla samostatná ministerstva a vládní orgány cestovního ruchu (Petrů, 2007). 107

5.1.4. Současný rozvoj cestovního ruchu Období po roce 1989 označujeme jako současné období rozvoje cestovního ruchu (tabulka 28). Po tomto roce došlo ve východní Evropě k rozpadu socialistické soustavy a odstranění politických bariér cestování mezi zeměmi dvou různých politických systémů, což lze považovat za významný mezník v rozvoji cestovního ruchu (Petrů, 2007). Tabulka 28: Novodobý cestovní ruch Fáze současné období

Období let po roku 1989

Převládající druh dopravy letecká (charter), lodní (cruises), železniční (TGV)

Hlavní proudy motivace v cestovním ruchu rekreace, poznávaní, vzdělání, adrenalin, wellness

Návštěvnící všechny vrstvy obyvatel

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Pokračuje rozvoj masového cestovního ruchu. Zásahy států jsou menší a cestovní ruch se stává celosvětovým fenoménem. V některých částech světa je však negativně ovlivňován občanskými válkami, teroristickými útoky nebo epidemiemi např. akutní respirační syndrom SARS, prasečí chřipka (Petrů, 2007). Rok 1991 je významný přijetím statistické definice cestovního ruchu na konferenci Světové organizace cestovního ruchu v Ottawě a vymezením problematiky návštěvníků cestovního ruchu (cestující, návštěvník, turista, výletník). Statistická definice cestovního ruchu (1991, Ottawa) Cestovní ruch je činnost osoby, která cestuje na přechodnou dobu do místa mimo svého běžného životního prostředí, přičemž hlavní účel cesty je jiný než vykonávání výdělečné činnosti v navštíveném místě. Pramen: Gúčik, 2001. V 90. letech 20. stol. nastal v cestovním ruchu stavební boom, a to zejména v pobřežních oblastech jako je např. západní a jižní pobřeží Evropy, Kalifornie, Florida, Havaj, tichomořské ostrovy. Byly vybudovány obrovské rekreační komplexy, což se však projevilo nežádoucími změnami ve složení a chování místního obyvatelstva, které se stalo závislým na příjmech z cestovního ruchu (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Došlo k vytlačování místního obyvatelstva např. na ostrově Mallorca německými návštěvníky, kteří začali skupovat letní vily; v Karlových Varech ruskými lázeňskými hosty apod. Začaly se vytrácet zvyky, tradice, tradiční architektura a folklór.

108

Období konce 20. a počátku 21. stol. je charakterizováno globalizací, tj. zmenšováním a spojováním světa. Její negativním projevem je však potlačování národní identity. Reakcí na tento vývoj je dnešní požadavek udržitelnosti cestovního ruchu. Cestovní ruch v mezinárodním měřítku zaznamenává neustálý růst. V roce 1950 to bylo jen 25 mil. příjezdů, v roce 1980 tento počet vzrostl na 278 mil. příjezdů, v roce 1990 na 434 mil. příjezdů a v roce 2012 počet příjezdů v cestovním ruchu poprvé v historii překročil 1 miliardu (1,035 mil. příjezdů). Oproti roku2011 (995mil.) se jedná o nárůst o 4,6 %. Evropamánadálevedoucí postavenív počtumezinárodníchpříjezdůajejí podíltvoří vícenež polovinuvšechpříjezdů, i když její podíl na celkových příjezdech se v časové řadě snižuje (tabulka 29). V roce 2011 byla Evropa nejrychleji rostoucím regionem (+ 6 % příjezdů, o 29 mil. návštěvníků více). V roce 2012 do Evropy přicestovalo o 18 mil. návštěvníků více, což představovalo růst příjezdů o 3 %. Výrazně rostoucím regionem je Asie a Tichomoří. Tento region zaznamenal v roce 2011 růst příjezdů o 6 %, v roce 2012 o 7 % (+ 17 mil. návštěvníků). Poklesv mezinárodníchpříjezdech dlouhodobě zaznamenává Blízký a Střední Východ (- 8 % v roce 2011, - 5 % v roce 2012), a to v důsledkupolitickýchnepokojů. Rok 2012 byl významný pro Afriku, která poprvé v historii zaznamenala více jak 50 mil. návštěvníků. Tabulka 29: Návštěvníci v mezinárodním cestovním ruchu ve světě v mil. osob Region/Rok Svět Evropa severní Evropa západní Evropa střední a východní Evropa jižní Evropa a Středomoří Asie a Tichomoří Amerika Afrika Blízky a Střední východ

1990 436 262,7 29,8 108,6 33,9 90,3 55,8 92,8 14,8 9,6

2000

2010

674,0 385,0 43,4 139,7 69,3 152,5 110,1 128,2 26,2 24,1

940,0 474,8 56,1 153,8 95,7 169,1 204,4 150,7 49,7 60,3

2011 983,0 504,0 59,3 159,0 103,5 182,2 217,0 156,6 50,2 55,4

2012 1,035 534,2 64,9 166,6 111,6 191,1 233,6 163,1 52,4 52,0

Podíl na trhu v % v roku 2012 100,0 51,6 6,3 16,1 10,8 18,5 22,6 15,8 5,1 5,0

Pramen: Tourism Highlights 2013. Motivem až 52 % příjezdů byla rekreace, 14 % příjezdů bylo realizováno v rámci obchodního a kongresového cestovního ruchu a 27 % za účelem léčby, wellness nebo náboženské poutě. Důležitým ukazatelem v mezinárodním měřítku jsou příjmy z cestovního ruchu (tabulka 30). Mezinárodní cestovníruchgeneroval v roce 2012 příjmy ve výši1,075 mld. USD. 109

Oproti roku 2011 se jedná o nárůst o 4 %. Cestovní ruch zaznamená každoročně jistý nárůst příjmů. V roce 2011 generoval příjmy ve výši 1,042 mld. USD, v roce 2010 ve výši 927 USD. Všechny

regionyzaznamenaly

v roce

mírný

2012

nárůstpříjmůoproti

roku

2011,

kroměregionuBlízkého a Středního východu, kde došlok poklesupříjmů o2 % v důsledku politických nepokojů. Přitom Evropa se na příjmech cestovního ruchu podílela nejvíce (43 %), následovaná Asii a Tichomořím (30 %) a Amerikou (20 %). Tabulka 30: Příjmy v mezinárodním cestovním ruchu 1990 262

1995 403

Příjmy v mil. USD 2000 2005 2010 475 680 930

2011 1,042

2012 1,075

08/07 9,7

Meziroční změna v % 09/08 10/09 11/10 -9,4 8,7 12,0

12/11 3,1

Pramen: Tourism Highlights 2013. K nejnavštěvovanějšímkrajinám ve světě patří tradičně Francie, Španělsko, Itálie, Spojenékrálovství VelkéBritánie aSeverníhoIrskaaNěmecko. Kroměevropských zemí se v posledních letech v první desítce objevují Čína, Turecko, MalajsieaMexiko (tabulka 31). Tabulka 31: Nejnavštěvovanější krajiny světa v mil. osob Krajina/Rok Francie USA Čína Španělsko Itálie Turecko Německo Spojené království Rusko Malajzie

2010

2011

77,1 59,8 55,7 52,7 43,6 27,0 26,9 28,3 . 24,6

2012

81,6 62,7 57,6 56,2 46,1 34,7 28,4 29,3 22,7 24,7

83,0 67,0 57,7 57,7 46,4 35,7 30,4 29,3 25,7 25,0

2011/2010 index změny v % 5,0 4,9 3,4 6,6 5,7 10,5 5,5 3,6 11,9 0,6

2012/2011 index změny v % 1,8 6,8 0,3 2,7 0,5 3,0 7,3 -0,1 13,4 1,3

Pramen: Tourism Highlights 2013. Ke krajinám s nejvyššími příjmy z cestovního ruchu patří dlouhodobě Spojené státy americké, Francie a Španělsko, které se střídají na prvních třech příčkách (tabulka 32).

110

Tabulka 32: Krajiny světa s nejvyššími příjmy Krajina/Rok USA Španělsko Francie Čína Macao (Čína) Itálie Německo Spojené království Hong-Kong (Čína) Austrálie

2010

2011

103,5 52,5 46,6 45,8 27,8 38,8 34,7 32,4 22,2 29,8

115,6 59,9 54,5 48,5 38,5 43,0 38,9 35,1 27,7 31,5

2012 126,2 55,9 53,7 50,0 43,7 41,2 38,1 36,4 32,1 31,5

2011/2010 index změny v % 11,7 14,0 16,2 5,8 38,3 10,9 12,1 8,2 24,6 8,1

2012/2011 index změny v % 9,2 -6,6 -1,5 3,2 13,7 -4,2 -1,9 3,7 16,0 0,2

Pramen: Tourism Highlights 2013.

Postupně se do desítky krajin s nejvyššími příjmy dostávají i krajiny jihovýchodní Asie, což je způsobeno zejména vysokým tempem ekonomického růstu v těchto krajinách v posledních několika letech. Prognóza Světové organizace cestovního ruchu do roku 2030 hovoří o zvýšení mezinárodních příjezdů o 3,3 % ročněmezi lety 2010 – 2030. V roce 2030 by měly příjezdydosáhnout1,8 mld. V roce 2012 vzrostl tržní podíl rozvíjejících se ekonomik na 47 % z 30 %v roce 1980aočekává se, že do roku 2030 dosáhne57 %, což odpovídá více než jedné miliardězahraničních turistů. 5.2. Vývoj cestovního ruchu v České republice Rozvojem cestovního ruchu v České republice má význam se zabývat až ve třetí a čtvrté etapě vývoje cestovního ruchu, tj. od doby vzniku novodobého cestovního ruchu. Třetí etapu vývoje cestovního ruchu přitom rozdělujeme do čtyř fází, a to: − předfáze, tedy období do roku 1850, − počáteční fáze, období let 1850 - 1914, − rozvojová fáze, období let 1914 - 1945, − vrcholová fáze (po roce 1945). 5.2.1. Novodobý cestovní ruch v Československu Na přelomu 19. a 20. stol. (počáteční fáze) se obecné tendence v rozvoji cestovního ruchu více méně projevovaly i ve specifických podmínkách Československa, a to již od jeho vzniku, tedy od roku 1918. Československo se v tomto období řadilo k ekonomicky vyspělým kapitalistickým zemím (Petrů, 2007).

111

Koncentrace ubytovacích zařízení směřovalaod počátků rozvoje cestovního ruchu, tedy od 2. poloviny19. stol., především do Prahy a velkých kulturně-obchodníchměst a do lázní. V roce1921 bylo ve zhruba 700 obcích na území České republikylokalizováno více než 1,3 tis. ubytovacích zařízení s celkovou lůžkovou kapacitou kolem 25 tis. lůžek. Téměř 70 % těchto kapacit se nacházelo v Čechách, z toho v Praze asi 10 % a v 35 tehdejších lázeňských místech dalších 25 %. Z moravských středisek lze uvést zejména Brno, které disponovalo 840 lůžky, Ostravu (500 lůžek), Luhačovice (430 lůžek), Olomouc (370 lůžek), Jihlavu, Opavu a Šumperk (všechny po 200 lůžkách). Od konce 20. let 20. století se výstavba ubytovacích zařízení začala soustřeďovat významněji také do horských oblastí, především do Krkonoš, Jizerských hor, Orlických hor, Jeseníků a na Šumavu. Koncem 30. let lze odhadovat počet lůžek v ubytovacích zařízeních na cca. 50 tis. s podobnou prostorovou lokalizací a koncentrací jako na počátku 20. let 20. století (Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev, 2010). Pro rozvoj cestovního ruchu v Československu je významný rok 1920, kdy byla založena první cestovní kancelář, a sice Československá dopravní kancelář (ČEDOK). Počátky Čedoku sahají až do roku 1918, kdy se založením československého státu vznikla potřeba vytvořit silnou národní českou cestovatelskou organizaci, která by se stala jakousi protiváhou cizích společností jako Wagon-lits a Cook, které počátkem 20. století ovládaly téměř celý trh cestovního ruchu bývalého Rakouska-Uherska. Na základě iniciativy Zemského cizineckého svazu a Československých státních drah byla1. listopadu 1919 založena Informační kancelář, z které se později vyvinul Čedok. Tato kancelář poskytovala informace a služby zahraničním návštěvníkům. Čedok po svém vzniku musel bojovat se zahraniční konkurencí, která nabízela zejména železniční zájezdy. Proto začal jako první cestovní kancelář ve střední Evropě nabízet letecké zájezdy a pobytové zájezdy u Jadranského moře [48]. Mezi světovými válkami (rozvojová fáze) se cestovní ruch vyznačoval kromě obecných rysů i určitými charakteristickými znaky. Příznačná nerovnoměrnost rozvoje cestovního ruchubyla dána předpoklady vytvořenými v předchozím období. Domácího cestovního ruchu se více účastnili obyvatelé na území českých zemí (v roce 1937 až 80 %) než na Slovensku. Šlo především o bohaté vrstvy obyvatelstva, které měly zajištěné existenční podmínky a vyšší nároky na dovolenou. Zahraniční cestovní ruch se koncentroval především do Prahy a lázeňských měst např. měst západočeského lázeňského trojúhelníku, Piešťan. Cestovní ruch se vyznačoval pobytovým a výrazně sezónním charakterem (Petrů, 2007).

112

V roce 1937, tedy již v období hospodářské recese, byla průměrná délka pobytu v domácím cestovním ruchu 5 dní a v zahraničním cestovním ruchu 8 dní. Československo v tomto období navštívilo více než 0,5 mil. zahraničních návštěvníků. Z hlediska materiálně technické základny cestovního ruchu bylo evidováno 10,2 tis. veřejných ubytovacích zařízení s více než 189,6 tis. lůžek. V soukromí bylo pro potřeby v cestovním ruchu k dispozici kolem 344,5 tis. lůžek (Petrů, 2007). Pro děti existovaly v období mezi světovými válkami v malé míře letní sportovní tábory různých sportovních organizací. Pro děti z nemajetných rodin se pořádaly tzv. federální osady podporované z veřejných prostředků, ačkoliv jejich kapacity nebyly dostačující. V případě dělnických, často sezónních povolání, nebyly vytvořeny ani formální vhodné podmínky pro dovolenou na zotavení. Letní tábory organizací, jejichž členy byli i dělníci, byly vzhledem k výši poplatků často nad jejich finanční možnosti. Mladí dělníci proto hledali náhradu v trampingu,

který

byl

určitým

specifickým

rysem

rozvoje

cestovního

ruchu

v Československu a do určité míry předznamenal vývoj chataření po 2. světové válce, ačkoliv za jiné situace a z jiných důvodů (Petrů, 2007). Po 2. světové válce (vrcholová fáze) je zejména pro 60. léta v Československu charakteristický prudký rozvoj cestovního ruchu. Cestování se dostalo v pyramidě potřeb mezi tzv. nezbytné potřeby a obyvatelé začali cestovat mnohem častěji. Ve struktuře materiálně technické základny došlo ke znárodnění hotelů, zrušení soukromých a založení státních cestovních kanceláří. Dominantní postavení v cestovním ruchu měl Čedok, který byl v roce 1948 znárodněn, prošel organizačními změnami a do jeho systému byly integrovány podniky cestovních kanceláří a hotely. V této struktuře fungovala Správa zahraničního cestovního ruchu jako samostatný organizátor zájezdů a Podnik cestovních kanceláří jako síť poboček a zprostředkovatelů zájezdů. Na konci 80. let 20. stol. měl Čedok 166 poboček v Československu, 20 zahraničních a majetkových účastí v zahraničí, 200 hotelů s kapacitou 22 tis. lůžek a zaměstnával 22 tis. osob. Kromě toho disponoval vlastní autobusovou divizí. Od poloviny 60. let 20. stol. začaly v cestovním ruchu v Československu působit specializované cestovního kanceláře, a to Cestovní kancelář mládeže, Autoturist, Sportturist, Balnea, Rekrea, Slovakturist, Slovakoterma, Tatratour. Na poskytování služeb motoristům se orientovala cestovní kancelář Automotoklubu ČSSR Autoturist, která patřila pod Svaz pro spolupráci

s armádou a pod jeho autokluby. Autoturist

společně s Čedokem

mělacelostátníčeskoslovenskou působnost. Cestovní kancelář mládeže (CKM) se orientovala 113

na cesty mládeže a patřila do jedné organizační struktury spolu s Junior hotely. Po roce 1989 privatizací postupně zanikla. Úkolem cestovní kancelář spotřebních družstev Rekrea bylo zajistit využití kapacit družstevních ubytovacích zařízení. Na lázeňské pobyty se orientovala cestovní kancelář Balnea. Sportturist byla cestovní kanceláři českého tělovýchovného svazu a orientovala se na aktivní sportovce a diváky. Cestovní kanceláře Rekrea, Balnea, Sportturist a Cestovní kancelář mládeže mělynárodní českou působnost. Cestovní kancelář Svazu spotřebních družstev na Slovensku Tatratour, kooperovala s Jednotou jako vlastníkem hotelů. Obdobnou činností jako český Sportturist se na Slovensku zabývala cestovní kancelář slovenské tělovýchovné organizace Slovakoturist. Na lázeňské pobyty se orientovala Slovakoterma.

Tyto

V Československu

cestovní

také

kanceláře

působila

Ústřední

měli

celostátní

správa

rekreační

slovenskou péče,

působnost.

která

nebyla

podnikatelským subjektům. Po roce 1989 se z ní stala cestovní kancelář Orea, která je i dnes ve vlastnictví odborů. Na Slovensku je obdobním podnikem společnost Sorea. Období let 1946 až 1960 neznamenalo významnější rozvoj ubytovacích zařízení cestovního ruchu. Lze odhadovat, že v roce 1960 bylo k dispozici zhruba 60 tis. lůžek v ubytovacích zařízeních lokalizovaných ve více než 900 obcích. Z nejvýznamnějších středisek cestovního ruchu se jedná zejména o Prahu (5 tis. lůžek), Špindlerův Mlýn (2 tis. lůžek), Karlovy Vary (1,4 tis. lůžek), Brno (1,2 tis. lůžek), Mariánské Lázně (1 tis. lůžek), Janské Lázně (650 lůžek), Děčín (600 lůžek), Liberec (600 lůžek), Pec pod Sněžkou (570 lůžek), Gottwaldov (dnešní Zlín‘, Plzeň, Luhačovice a Olomouc (450 lůžek) (Picka, 1965, In Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev 2010). V roce 1987 bylo v České republice evidováno 129 tis. lůžek v ubytovacích zařízeních volného cestovního ruchu a 207 tis. lůžek v zařízeních vázaného cestovního ruchu, který zahrnoval výběrovou a podnikovou rekreaci ROH a lázeňská zařízení. Mezi nejvýznamnější střediska cestovního ruchu v té době patřila velká města (Praha, Brno), lázeňská města, horská střediska (Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn, Rokytnice nad Jizerou, Harrachov, Železná Ruda, Malá Morávka) a střediska letní rekreace u vody (Doksy, Seč, Vranov nad Dyjí) (Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev 2010). Ve vývoji cestovního ruchu se do roku 1989 projevovaly určité charakteristickérysy, které měly povahu dlouhodobých tendencí a byly ovlivňovány celou řadou ekonomických a mimoekonomických činitelů, které byly odrazem předchozího vývoje. K typickým rysům rozvoje cestovního ruchu patřily (Petrů, 2007): a) trvalý a neustálý kvantitativní růst cestovního ruchu. V období od roku 1948 vzrostl počet návštěvníků domácího a zahraničního cestovního ruchu z 10,6 mil. osob (1948) 114

na 186,6 mil. osob (1989), což představovalo téměř 18x zvýšení účasti na cestovním ruchu v průběhu 41 let. Růst účasti na cestovním ruchu byl důsledkem růstu příjmů obyvatelstva, celkového růstu osobní spotřeby, růstu fondu volného času, růstu vybavenosti osobními automobily a rekreačními objekty v osobním vlastnictví (chaty, chalupy), b) domácí cestovní ruch jako základ rozvoje cestovního ruchu. V důsledku mezinárodních politických vztahů, množství omezujících správních opatření v zahraničním cestovním ruchu Československa a celkových ekonomických podmínek plnil všechny funkce cestovního ruchu ve vztahu k domácímu obyvatelstvu domácí cestovní ruch. Až 95 % účasti na cestovním ruchu bylo realizováno v domácím cestovním ruchu. V roce 1989 se různých forem cestovního ruchu zúčastnilo 180 mil. obyvatel, což ve vztahu k počtu obyvatel země znamenalo několikanásobnou účast jednotlivců, c) cestovní ruch realizovaný mimo veřejné formy. Ve struktuře cestovního ruchu převládal cestovní ruch realizovaný mimo veřejné formy, tj. mimo volného a vázaného (ROH) cestovního ruchu. Jednalo se o cestovní ruch, který byl realizován v objektech v osobním vlastnictví občanů (chaty, chalupy), případně spojený s návštěvou příbuzných a známých. Rozvíjel se také cestovní ruch ve vlastních přenosných (stan) a pojízdných zařízeních (karavan) a jednodenní výletní cestovní ruch. Cestovní ruch mimo veřejné formy představoval 90 % podíl na celkovém domácím cestovním ruchu. Velký vliv na rozvoj takového cestovního ruchu měl růst počtu obyvatelstva, které vlastnilo rekreační chaty a chalupy, a rozvoj automobilismu, d) rostoucí podíl společenských fondů. Na úhradě nákladů spojených s účastí na cestovním ruchu se podílely společenské fondy. Jejich neustále se zvyšující podíl je typickým rysem rozvoje cestovního ruchu v období před rokem 1989. Stále více rostl podíl vázaného cestovního ruchu, který představoval nejdynamičtěji se rozvíjející složku domácího cestovního ruchu. Mezi různými formami vázaného cestovního ruchu se nejrychleji rozvíjela podniková a závodní rekreace jako výraz péče o pracujících, a také rekreace dětí a mládeže ve formě letních táborů, škol v přírodě, lyžařských kurzů apod., e) velmi pomalý rozvoj volného cestovního ruchu. Pomalý rozvoj volného cestovního ruchu lze zdůvodnit výraznou závislostí této formy cestovního ruchu na stávající materiálně technické základně, která v období hlavní sezóny nestačila rostoucí domácí poptávce, a to i přesto, že zahraniční návštěvníci využívali jen její malou část, f) vysoký podíl krátkodobého cestovního ruchu. Z hlediska struktury převládala v Československu účast na krátkodobém cestovním ruchu. Představovala 92 % celkové 115

účasti na cestovním ruchu. Dlouhodobého cestovního ruchu se zúčastnilo pouze 8 % obyvatelstva. Významnou složkou československého cestovního ruchu byl výjezdový cestovní ruch. Ten zaznamenal po 2. světové válce nejvyšší dynamiku rozvoje. V počátcích rozvoje zahraničního cestovního ruchu vycestovalo za rekreací téměř 1 mil. osob, v roce 1989 to již bylo 8,6 mil. osob. Přitom více než 50 % cest představovaly dlouhodobě zahraniční služební cesty. Ve struktuře výjezdů do zahraničí se dlouhodobě projevovala orientace na socialistické země (90 % výjezdů) oproti zemím kapitalistickým (Petrů, 2007). V polovině 80. let směřovalo zhruba 20 mil. návštěvníků domácího cestovního ruchu do tehdejších socialistických zemí a další 1 mil. návštěvníků do západních zemí, z toho však příbližně 600 tis. formou služebních cest (Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev, 2010). V roce 1989 však poklesl počet cestujících do zemí východní Evropy (73 %) a nepatrně vzrostl počet cest do zemí západní Evropy (23 %) (Petrů, 2007). Příjezdový cestovní ruch byl rovněž podstatnou součástí rozvoje cestovního ruchu Československa po roce 1945. V roce 1957 přijelo zejména prostřednictvím Čedoku do Československa 81,8 tis. osob, což zahrnovalo i služební a studijní cesty. Komplexní statistika cestovního ruchu v tomto období ještě neexistovala. Určitým vývojovým mezníkem pro oblast příjezdového cestovního ruchu bylo v roce 1963 usnesení tehdejšího nejvyššího stranického orgánu ÚV KSČ (Ústřední výbor komunistické strany Československa) k rozvoji zahraničního cestovního ruchu, zejména k rozšíření a zkvalitnění materiálně technické základny. V roce 1964 následkem růstu ubytovacích kapacit vzrostl i počet zahraničních návštěvníků, a to nacca. 3,7 mil. Na stejné úrovni se udržel až do roku 1970. Poté až do roku 1989 počet zahraničních návštěvníků neustále rostl. V roce 1989 přijelo do Československa 29,6 mil. osob ze zahraničí. Převažovali návštěvníci ze zemí východní Evropy a sousedních zemí. Cestovali na krátkodobé a víkendové pobyty (Petrů, 2007). 5.2.2. Současný stav vývoje cestovního ruchu v České republice Po roce 1989 došlo vlivem politických a ekonomických změn k výrazným změnám i v sektoru cestovního ruchu. Byla zrušena vízová povinnost s většinou cílových zemí. Začátek tohoto období je charakteristický vyšším tempem růstu cestovního ruchu. Došlo k zpřístupnění hotelů z prakticky monopolního systému Čedoku a výstavbě nových kapacit (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011), což vedlo k prudkému nárůstu zahraničního cestovního ruchu a k přechodné stagnaci domácího cestovního ruchu. Díky rozvoji materiálně technické základny tedy vzrostla ubytovací kapacita a rychleji se rozvíjel volný cestovní ruch. Výjezdy 116

občanů Československa zaznamenaly několikanásobný nárůst a jejich struktura se změnila ve prospěch zemí západní Evropy. Vázaný cestovní ruch následkem privatizace a rozpadu ROH postupně zanikl, avšak vznikly nové formy cestovního ruchu např. kongresový a incentivní cestovní ruch, agroturistika apod. (Petrů, 2007). V letech 1990 a 1991 je charakteristický jednodenní příhraniční cestovní ruch nákupního nebo poznávacího charakteru (Petrů, 2007). V roce 1991 byl přijat zákon č.427/1990 Zb. o převodu některých věcí z vlastnictví státu do vlastnictví fyzických a právnických osob (tzv. malá privatizace), kterým byla postupně navrácena znárodněná zařízení cestovního ruchu do rukou podnikatelských subjektů (fyzické osoby, drobní a střední podnikatelé). Šlo většinou o menší ubytovací a pohostinská zařízení, byť ve značně zanedbaném stavu. Tento proces trval více než 15 let, tedy zhruba do roku 2006. Lze odhadovat, že z více než 4 tis. ubytovacích zařízení v České republice s kapacitou 156 tis. lůžek v sektoru tehdejšího volného cestovního ruchu (1987) se navrátila asi polovina, z hlediska lůžkových kapacit však jen asi 20 % fyzickým osobám, zhruba desetina obcím a městům. Ostatní zařízení pak byla transformována na soukromá v rámci velké privatizace. To činilo přibližně 40 % ubytovacích zařízení, s lůžkovou kapacitou větší než 70 % (Vystoupil 1993, In Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev, 2010). Navazující „velká“ privatizace v období let 1993 až 2000 znamenala zásadní změnu majetkových poměrů především u významnějších zařízení cestovního ruchu, ke kterým patřily hotely, lázeňská zařízení, zařízení podnikové a výběrové rekreace ROH, vybraná sportovněrekreační zařízení a cestovní kanceláře. Tento významný potenciál privatizovaly především již vzniklé a vznikající soukromé podnikatelské subjekty (asi 85 %), ale nemalý majetek připadl také obcím. Lze odhadovat, že z 200 tis. lůžek v zařízeních podnikové a výběrové rekreace ROH přešlo do soukromého sektoru téměř 80 %, 10 % zůstalo dodnes v majetku odborových organizací a dalších 10 % skončilo likvidací. Podobně se privatizovala naprostá většina lázeňských zařízení, a to nejen samotná lázeňská péče, ale i více než 30 tis. lázeňských lůžek dnes započítávaných do sektoru cestovního ruchu (Vystoupil, 1993, In Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev, 2010). V roce 1993 došlo k rozdělení Československa a od roku 1994 je statisticky sledována i státní hranice se Slovenskou republikou. Cestovní kancelář Čedok se v tomto období rozdělila na Čedok (Česká cestovní kancelář) a Satur (Slovenská agentúra turistického ruchu). Důsledkem uvolnění poměrů a malé "scestovanosti" obyvatel byl vysoký nárůst počtu cestovních kanceláří a jejich nabídky na trhu. Neexistovala omezení v zahájení podnikání v cestovním ruchu. Došlo k liberalizaci živností, čehož důsledkem byli podnikatele 117

s minimálními zkušenostmi, např. kuchař si otevřel restauraci, průvodce cestovní kancelář apod. V krátkém čase vzniklo několik tisíc subjektů (4 tis. cestovních kanceláří), jejichž nabídka již v roce 1996 převyšovala poptávku o 30 %. To vyvolalo krach mnoha cestovních kanceláří. V tomto období převládal zájem o levné poznávací zájezdy do sousedních států s minimálním využitím ubytovacích a stravovacích služeb např. Benátky autobusem bez noclehu a stravy, Istanbul autokarem na 5 dní a 2 přenocování v hotelu apod. (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). V roce 1989 bylo v České republice evidovaných celkem 2 863 ubytovacích zařízení včetně hotelů, penzionu, kempů a chatových osad. V roce 1997 jich už bylo 7 342. Od té doby se počet ubytovacích zařízení pohybuje kolem 7,5 tis. V roce 2012 bylo v České republice evidováno 7 631 ubytovacích zařízení, z toho 2 444 penzionů, 889 chatových osad a 487 kempů. Hotelů třídy**** bylo evidováno 490, přičemž v roce 1989 jen 31 a hotelů***** bylo evidováno 56, přičemž v roce 1989 jich bylo jen 7. Pramen: Český statistický úřad, 2013. Devadesátá léta jsou v České republice poznamenána nejen liberalizaci živností, ale také neustále se měnící právní úpravou činnosti cestovních kanceláří. Provozování cestovní kanceláře bylo zprvu živností koncesovanou, v roce 1995 se stalo živností volnou. To odpovídalo snahám o liberalizaci přístupu k podnikání, ale zároveň to mělo za následek velké zvýšení počtu cestovních kanceláří na českém trhu. Zejména v roce 1997 došlo k řadě negativních jevů, které tato změna způsobila. Turisté zůstávali bez pomoci a bez dostatečných finančních prostředků v zahraničí (Petráš, 2013). Tato skutečnost měla za následek diskuse o změně legislativní úpravy týkající se podnikání v cestovním ruchu. V této souvislosti byl v souladu s legislativou Evropské unie v roce 1999 přijat zákon č. 159/1999 Sb. některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu, který stanovuje kromě jiného i povinnost pojištění proti úpadku cestovní kanceláře. Druhá polovina 90. let (od roku 1996) zaznamenala pokles výjezdů, který byl způsoben zhoršující se ekonomickou situací. Ta se projevila růstem cen a následně nižší kupní silou obyvatelstva. Došlo k odklonu od zahraničního cestovního ruchu ve prospěch domácího cestovního ruchu. Tento trend pokračoval i po roce 2000, kdy se počet výjezdů ustálil na cca. 36 mil. výjezdů ročně s výjimkou roku 2002. V roce 2002 byl počet výjezdů ovlivněn reakcí na teroristické útoky z roku 2001, a také povodněmi v roce 2002 (Praha). Jejich důsledkem nemohla část obyvatelstva realizovat zahraniční dovolenou (Petrů, 2007).

118

Po roce 2000 začaly v cestovním ruchu vznikat nové strategické dokumenty na úrovni státu, krajů i regionů. Státní agentura CzechTourism vymezila turistické regiony, zatímco jednotlivé kraje se soustředily na propagaci cestovního ruchu ve svých administrativních hranicích. Částečně došlo ke zlepšení spolupráce mezi subjekty v cestovním ruchu. Postupně se snížil počet cestovních kanceláří z několika tisíc na několik stovek (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). V současnosti se v souladu s trendy na trhu cestovního ruchu rozvíjejí nové specifické formy, jako např. cestovní ruch wellness, golfový cestovní ruch, cykloturistika apod. Roste důraz kladený na regionální aspekty a rozvoj cestovního ruchu v regionech. Mění se distribuční cesty v důsledku rostoucího významu internetu a rozvoje informačních a komunikačních technologií. Na trh vstupuje stále více zahraničních společností a využívají se nové formy spolupráce podniků cestovního ruchu např. franchising nebo manažerské smlouvy (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Cestovní ruch v České republice v číslech V roce 2011 se cestovního ruchu v České republice zúčastnilo téměř 12,9 mil. osob (38,2 mil. přenocování), z toho 6,7 mil. tvořili zahraniční návštěvníci. Výjezdového cestovního ruchu se zúčastnilo cca. 5,9 mil. osob. V roce 2012 vzrostl počet příjezdů na 13,6 mil. osob (39,6 mil. přenocování. Do zahraničí vycestovalo téměř 6 mil. osob (Český statistický úřad, 2013). Největší počet návštěvníků do České republiky plyne z Německa, Slovenska, Rakouska a Polska.

Kontrolní otázky Které období označujeme jako moderní formy cestování? Identifikujte hlavní motivy cestování v první fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu. Proč považujeme rok 1841 za významný pro rozvoj cestovního ruchu? Jaké jsou přínosy Thomase Cooka v oblasti cestovního ruchu? Popište vrcholovou fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu ve světě. Které krajiny patří k nejnavštěvovanějším v mezinárodním cestovním ruchu? Kdy vznikl Čedok? Vyjmenujte cestovní kanceláře, které fungovaly na konci 80. let 20. stol. a měly národní českou působnost.  Jaké jsou charakteristické rysy vývoje cestovního ruchu v Československu do roku 1989?  Popište vývoj cestovního ruchu v České republice v první polovině 90. let.  Zamyslete se a popište základní tendence vývoje cestovního ruchu v České republice v 21. století (současný stav).         

119

6. ORGANIZACE A ŘÍZENÍ CESTOVNÍHO RUCHU  Klíčová slova Organizace cestovního ruchu. Orgány cestovního ruchu. Politika cestovního ruchu. Význam cestovního ruchu pro světovou ekonomiku je nepopíratelný. Proto se podporou a koordinací rozvoje cestovního ruchu ve světě zabývají různé organizace na mezinárodní, národní nebo i regionální úrovní. Politika cestovního ruchu je přitom součástí mezinárodní a národní politiky, ale také politiky Evropské unie. Politiku chápeme jako zvláštní druh společenských vztahů a z nich vyplývajících činností, sestávajících z účasti na státních záležitostech, správě státu a určování formy, úkolů a obsahu činnosti státu (Kopšo a kol., 1985). Součástí světové, evropské a národní politiky je mimo jiné i politika cestovního ruchu. Politika cestovního ruchu je průřezová disciplína, která spojuje různé oblasti společenského života. Ty se vzájemně ovlivňují a mají na ni vliv jako na celek. Vymezení politiky cestovního ruchu je náročné, protože cestovní ruch je průřezovým sektorem hospodářství, zahrnuje aktivity soukromých i veřejných institucí a organizací a klade velký důraz na kvalitu produktu (Jiménez Moreno). V minulosti mnozí autoři chápali politiku cestovního ruchu jako součást ekonomické politiky státu. Takové chápání je nesprávné, protože se jedná o redukci cestovního ruchu jen na jeho ekonomickou funkci (Kopšo a kol., 1985). Podle Halla a Jenkinse (1995) představuje politika cestovního ruchu všechna rozhodnutí vlády, které se rozhodne udělat nebo neudělat v oblasti cestovního ruchu. Politikou cestovního ruchu (Gúčik, 2004) rozumíme cílevědomé, programové ovlivňování vývoje cestovního ruchu prostřednictvím zúčastněných subjektů a pomocí specifických nástrojů. Vychází z možností rozvoje cestovního ruchu ve státě nebo oblasti a jeho rozvoj chápe jako politickou úlohu s výrazným ekonomickým, sociálním a ekologickým dopadem na životní úroveň obyvatelstva a na kvalitu jeho života. Je součástí zejména hospodářské, ale i sociální, kulturní, školské, zdravotnické, dopravní, ekologické i zahraniční politiky státu. Cíle politiky cestovního ruchu jsou ekonomické, související s hospodářskými funkcemi cestovního ruchu a mimoekonomické, související se sociálními a kulturními funkcemi cestovního ruchu, přičemž respektují i nadřazené cíle obsažené v etickém kodexu cestovního ruchu. Politika cestovního ruchu zasahuje do různých oblastí hospodářství státu a je řízena na různých úrovních. Nositelem politiky cestovního ruchu jsou různé instituce, organizace 120

a svazy. Můžeme je členit z několika hledisek. Nejčastější členění je z regionálního hlediska, a to na (Freyer, 1988, Gúčik, 2006) mezinárodní, národní, regionální a místní nositele. 6.1. Organizacea řízení cestovního ruchu ve světě a v Evropské unii Na úrovni Evropské unie se řízením cestovního ruchu zabývá Evropský parlament a Evropská komise se svými příslušnými odděleními. 6.1.1. Orgány cestovního ruchu v Evropské unii Orgány Evropské unie nemohou přijmout libovolné rozhodnutí jen na základě svého uvážení. Evropská unie působí pouze v oblastech, které vymezuje Smlouva. Tyto oblasti nazýváme politiky Evropské unie. Klíčovou oblastí jsou takzvané společné politiky, tedy oblasti, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie (Rada, Parlament, Komise). Mezi společné politiky patří společná obchodní politika, společná zemědělská politika, společná dopravní politika a pro členské státy Eurozóny i měnová politika [28]. Některé evropské instituce ale vytváří opatření, které zasahují i do oblasti cestovního ruchu např. v případě ochrany spotřebitele, která je oblastí koordinovanou Evropskou unií. K orgánům zasahujícím do oblasti cestovního ruchu v Evropské unie zařazujeme Evropský parlament a Evropskou komisi. Evropský parlament představuje shromáždění poslanců členských států, volených občany členských

států na

5 let. Protože cestovní

ruch je v kompetenci

národních

vlád,

parlament má pouze omezené legislativní a soudní kompetence, dohlíží na exekutivu Evropské

unie,

podílí

se

na egislativním

a rozpočtovém procesu.

V květnu

2002 přijal Rezoluci k cestovnímu ruchu, ve které zdůrazňuje potřebu společné politiky Evropské

unie v cestovním ruchu.

Výbor pro dopravu

a

cestovní ruch.

V rámci

Evropského

Jeho cílem je zkoumání

parlamentu

pracuje

problémů souvisejících

s cestovním ruchem, jakož i příprava stanovisek ke zprávám projednávaným na plenárních zasedáních parlamentu. Na jeho jednání se účastní i zástupci organizací HOTREC, ECTAA, ETOA a další (Gúčik, 2007b). Evropská komise je výkonný Správní orgán Evropské unie. Má 26 generálních správ – ředitelství. Za svou činnost zodpovídá parlamentu. Z hlediska rozvoje cestovního ruchu má význam 23. generální správa - ředitelství pro podnikání, kde je vytvořeno oddělení cestovního ruchu (Tourism Unit), která zaměřuje svou činnost na zlepšování kvality v cestovním ruchu, konkurenceschopnost a udržitelnost evropského cestovního ruchu 121

a na péči o zájmy turistů. Její cílem je přitom zajištění optimálního přínosu cestovního ruchu pro Evropskou unii. Evropská komise spolupracuje s vrcholnými evropskými institucemi např. Evropským parlamentem, Radou ministrů, Hospodářským a sociálním výborem, Výborem regionů, dále s evropskými organizacemi např. s Evropskou agenturou pro životní prostředí, Světovou organizací cestovního ruchu, OECD a centrálami cestovního ruchu členských států (Gúčik, 2007b). 6.1.2. Mezinárodní organizace cestovního ruchu Organizacezabývající se cestovním ruchem působí na mezinárodní i na národní úrovni. Mezinárodní organizace plní významné úkoly v rozvoji mezinárodní spolupráce a jejich význam neustále narůstá. Podle míry jejich vlivu rozlišujeme mezinárodní organizace (Gúčik, 2007b) mezistátní a mimovládní. Členy mezistátních organizací jsou vlády nebo státy. Vznikají podle veřejného mezinárodního práva. Členy mimovládních organizací jsou fyzické a právnické osoby a vznikají podle mezinárodního soukromého práva. Ve smyslu Charty Organizace spojených národů mezinárodní mezistátní organizace vznikají na základě mezinárodních smluv a mají vymezenou kompetenci. Mezinárodní mezistátní organizace (Gúčik, 2007b) chápeme jako sdružení států, které vzniklo v důsledku mnohostranné mezinárodní smlouvy k zajištění společných cílů. Každý stát si přitom ve sdružení zachovává svou suverenitu. Mezinárodní mezistátní organizace má relativně stálý okruh členů a relativně stálé orgány zakotveny ve stanovách. Práva takové organizace nemůže měnit žádná jiná mezinárodní organizace, ale jen sdružení samé, pokud to umožňují stanovy. Pokud práva mezinárodní organizace může měnit jiná organizace, pokládá se tato organizace za mezinárodní mezistátní agenturu. Ta (Gúčik, 2007) má vlastní stanovy, vlastní orgány a finanční zdroje. Může mít samostatné členství a velkou autonomii při uskutečňování svých cílů. Působí však pod vedením a kontrolou organizace, do které patří. Mezinárodní nevládní organizace (Gúčik, 2007b) je organizované sdružení, které nemusí mít právní subjektivitu a vzniklo v důsledku aktu s charakterem soukromé dohody. Jeho členy jsou fyzické osoby, právnické osoby, svazy fyzických nebo právnických osob, resp. dvě nebo tři složky alespoň ze tří států. Má vlastní stálé orgány a činnost organizace musí mít mezinárodní charakter. Za nejvýznamnější mezinárodní organizace cestovního ruchu, které mají vliv na jeho řízení v globálním měřítku, považujeme Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a Světovou organizaci cestovního ruchu. 122

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD, Organisation for Economic Cooperation and Development) sídlí v Paříži. Byla založena jako Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC, Organisation for European Economic Cooperation) v roce1948za účelem financováníMarshallova plánu. V roce 1960 se k OEEC přidala Kanada a Spojené státy americké. Organizace pro hospodářskou spolupráci arozvoj (OECD)oficiálně vznikla v roce 1961 a měla 18 členů. V současnosti má 34 členů, včetně České republiky a Slovenska. Organizace vytváří platformu k diskuzím o problémech a analýze podpory politiky jednotlivých států. Její hlavním cílem je koordinace politik členských států za účelem dlouhodobého ekonomického rozvoje [2]. Zřejmě nejvýznamnější světovou organizací zabývající se cestovním ruchem je Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO). Kromě této organizace působí v cestovním ruchu na mezinárodní úrovni mnoho dalších organizací, které se zabývají např. činností cestovních kanceláří, hotelnictvím a pohostinstvím, průvodcovskou činností, dopravními službami apod. (tabulka 33). Mezistátní vládní světovou organizací je Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO, United Nations World Tourism Organization) ve své činnosti navázala na Mezinárodní svaz oficiálních organizací cestovního ruchu (IUOTO, International Union of Official Travel Organizations), a to 1. října 1974, kdy se stala mezinárodní mezistátní organizací a v platnost vstoupily její nové stanovy. Sídlem UNWTO je Madrid (Gúčik, 2007b). UNWTO (Gúčik, 2007b) je nejdůležitější a největší světovou organizací cestovního ruchu. Jejím hlavním cílem je všestranná podpora rozvoje mezinárodního cestovního ruchu nejen pro jeho ekonomický efekt, ale i jako prostředku vzájemného poznávání národů, jejich způsobu života a kultury, v zájmu lepšího pochopení a dorozumění, a tím upevňování světového míru. UNWTO je ústředním představitelem zájmů mezinárodního cestovního ruchu na úrovni vlád a orgánů cestovního ruchu ve světovém měřítku. Aby mohla plnit tento úkol, byl jí přiznán statut OSN, tj. možnost spolupráce s orgány OSN v otázkách cestovního ruchu a účast na zasedání jejích orgánů. Partnerem UNWTO v OSN je Hospodářská a sociální rada (ECOSOC, Economic and Social Council).

123

Tabulka 33: Organizace cestovního ruchu ve světe Označení UNWTO WTTC WATA UFTAA ISTA IHA HoReCa IYHF FEMTEC ICCA SITE IATA AIT FICC ICAO IRU RDA OTA CEH AIEST FIJET IAT BITEJ WFTGA IATM ISO ASTA COTAL PATA ODTA

Název organizace Název organizace v češtině MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE United Nations World Tourism Organization Světová organizace cestovního ruchu World Travel and Tourism Council Světová rada cestovního ruchu World Association of Travel Agencies Světové sdružení cestovních kanceláří Universal Federation of Travel Agents Světová federace národních asociací Associations cestovních kanceláří International Sight-seeing and Tours Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy Association International Hotel Association Mezinárodní sdružení hotelů International Union of National Associations Mezinárodní svaz národních organizací of Hotel, Restaurant and Café Keepers majitelů hotelů, restaurací a kaváren International Youth Hostel Federation Mezinárodní federace ubytoven a mládežnických ubytoven Fédération Mondiale du Thermalisme Mezinárodní federace pro termální et du Climatisme a klimatickou léčbu International Congress and Convention Mezinárodní sdružení kongresů a sympozií Association Society of Incentive &Travel Executives Společnost organizátorů incentivního cestovního ruchu International Air Transport Association Mezinárodní sdružení leteckých dopravců Alliance Internationale de Tourisme Mezinárodní sdružení cestovního ruchu Fédération Internationale de Camping Mezinárodní federace pro turistiku a táboření et Caravaning International Civil Aviation Organization Mezinárodní organizace pro civilní letectví International Road Transport Union Mezinárodní svaz silniční dopravy International Coach Tourism Federation Mezinárodní svaz autobusových dopravců Organization Mondiale du Tourisme Světová organizace cestovního ruchu et de l'Automobile a automobilismu Conférence Européenne des horaires Evropská konference přepravních řádů vlaků des Trains de Voyageurs osobní dopravy Association Internationale d'Experts Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků scientifiques du Tourisme v cestovním ruchu Fédération Internationale des Journalistes Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů et Ecrivains du Tourisme cestovního ruchu International Academy of Tourism Mezinárodní akademie cestovního ruchu Bureau International pour le Tourisme Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny et les échanges de la Jeunesse mládeže World Federation of Tourist Guide Světová federace asociací průvodců Associations cestovního ruchu International Association of Tour Managers Mezinárodní asociace vedoucích zájezdů International Organization for Standardization Mezinárodní organizace pro normalizaci AMERIKA American Society of Travel Agents Společnost amerických cestovních kanceláří Confederación de Organizaciones Turistica Konfederace organizací cestovního ruchu de la América Latina Latinské Ameriky Pacific Area Travel Association Sdružení cestovního ruchu Tichomoří AFRIKA Organization pour le Developement Organizace pro rozvoj cestovního ruchu du Tourisme Africain v Africe

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

124

Svou činnost zaměřuje na (Gúčik, 2007b): − výzkum a statistiku cestovního ruchu, orientuje se na výzkum trhu cestovního ruchu, prostorové plánování, výzkum zaměstnanosti v cestovním ruchu, zjednodušení cestovních formalit apod., − organizování seminářů a konferencí ve spolupráci s dalšími specializovanými organizacemi cestovního ruchu, − výchovu řídících pracovníků cestovního ruchu, a to i ve spolupráci s jinými organizacemi cestovního ruchu, − vydavatelskou činnost, v rámci které vydává periodické publikace Travel Research Journal, World Tourism Statistics, dvouměsíčník World Tourism, závěrečné zprávy z výzkumu konkrétních otázek cestovního ruchu. Členové UNWTO jsou řádní, tedy plnoprávné státy a jejich vrcholné orgány cestovního ruchu, přidružení, tedy teritoria bez úplné suverenity v mezinárodních vztazích, mezinárodní organizace cestovního ruchu a afilovaní, tedy mezinárodní organizace se specifickými vztahy k cestovnímu ruchu. V současnosti má organizace 156 řádných členů, 6 přidružených a 400 afilovaných. Česká republika jako nástupnický stát Československé federativní republiky je řádným členem UNWTO od jejího vzniku (Gúčik, 2007b). Nejvyšším orgánem UNWTO je valná hromada, která se schází každé dva roky. V období mezi jeho zasedáními řídí činnost UNWTO výkonný výbor, který tvoří volení členové z řádných členů. Od roku 1979 jsou řídícím orgánem i regionální komise, a to Evropská, Africká, pro Střední východ, pro Severní a Jižní Ameriku, pro východní Asii a Tichomoří, pro jižní Asii, které řeší aktuální otázky cestovního ruchu daného regionu a koordinují postup zemí na mezinárodním cestovním ruchu. Výkonným orgánem UNWTO je sekretariát v čele s generálním tajemníkem, jehož volí valná hromada (Gúčik, 2007b). K mezinárodním mimovládním organizacím patří Světová rada cestovního ruchu (WTTC), Světové sdružení cestovních kanceláří (WATA), Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (AIEST), Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu (FIJET) a jiné. Světová rada cestovního ruchu (WTTC, World Travel and Tourism Council; Gúčik 2007b) je mezinárodní nevládní organizace sdružující vedoucí osobnosti průmyslu cestovního ruchu, tedy letecké, lodní a železniční společnosti, hotelové sítě, půjčovny aut a další subjekty podnikající v cestovním ruchu. Vznikla v roce 1990 a má sídlo v Londýně. Jejím základním cílem je přesvědčit vlády jednotlivých států o ekonomickém významu cestovního ruchu působením na politické představitele, aby cestovní ruch respektovaly při tvorbě zákonů. 125

Předmětem činnosti je (Gúčik, 2007b): − koordinace součinnosti dopravních a hotelových společností a to také v souvislosti s ochranou životního prostředí, − zlepšení dopravní infrastruktury zejména v Evropské unii, − zlepšení bezpečnostních systémů v letecké dopravě, − odstraňování překážek rozvoje cestovního ruchu mezi státy, − liberalizace předpisů o cestování a celním vyřizování. Publikuje materiály a statistiky, které zpřístupňuje ministrům financí, obchodu, dopravy a cestovního ruchu, jakož i představitelům masmédií a mezinárodních organizací. a) K organizacím cestovních kanceláří na mezinárodní úrovni patří Světové sdružení cestovních kanceláří (WATA), Světová federace národních asociací cestovních kanceláří (UFTAA) a Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy (ISTA). Světové sdružení cestovních kanceláří (WATA, World Association of Travel Agencies) vzniklo v roce 1949 a sídlo má v Ženevě. Jeho členy jsou fyzické osoby, společnosti a instituce, které profesionálně vykonávají činnost cestovních kanceláří. Členové se dělí na řádné, korespondenty, smluvní agenty a akreditované agentury. Je přidruženým členem UNWTO. Cílem činnosti WATA je prosazovat zájmy svých členů, mezi nimiž organizuje výměnu obchodních a technických informací, informuje je o cenách služeb cestovního ruchu, jakož i o spolupráci cestovních kanceláří s hotely a dopravci. Shromažďuje a kompletuje dokumentaci o mezinárodním cestovním ruchu. Vypracovala soustavu doporučení a záruk pro své členy. Zabývá se unifikací dokumentace cestovního ruchu a vydává ročenku World Master Book a General Tariff (Gúčik, 2007b). Světová federace národních asociací cestovních kanceláří (UFTAA, Universal Federation of Travel Agents Associations) sídlí v Bruselu. Jejím úkolem je chránit zájmy svých členů z právního, profesního, materiálního a morálního hlediska. Pomáhá agentům cestovních kanceláří, tj. cestovním agenturám (Petrů, 2011). Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy (ISTA, International Sight-seeing and Tours Association) sdružuje cestovní kanceláře a agentury specializované na organizaci okružních jízd, zájezdů a garantovaných tras (Petrů, 2011). b) Nejvýznamnějšími organizacemi ubytovacích a pohostinských zařízení jsou Mezinárodní sdružení hotelů (IHA), Mezinárodní svaz národních organizací majitelů hotelů, restaurací a kaváren (HoReCa) a Mezinárodní federace ubytoven a mládežnických ubytoven (IYHF). 126

Mezinárodní sdružení hotelů (IHA, International Hotel Association) má sídlo v Paříži. Jeho členy jsou národní hotelové a restaurační sdružení. Zabývá se zkoumáním problematiky hotelnictví a mezinárodního cestovního ruchu a chrání zájmy vlastníků hotelů a restaurací (Petrů, 2007). Mezinárodní svaz národních organizací majitelů hotelů, restaurací a kaváren (HoReCa, International Union of National Associations of Hotel, Restaurant and Café Keepers) se sídlem v Curychu chrání zájmy majitelů ubytovacích a pohostinských zařízení a podporuje rozvoj ubytovacích a pohostinských služeb (Petrů, 2007). Mezinárodní federace ubytoven a mládežnických ubytoven (IYHF; International Youth Hostel Federation) sídlí v Londýně a zajišťuje mladým turistům, tj. mládeži do 25 let, cestující individuálně nebo ve skupinách, levné ubytování v jednoduše zařízených ubytovnách s přísným jednotným vnitřním řádem (Petrů, 2011). c) Významnou organizací lázeňských podniků je Mezinárodní federace pro termální a klimatickou léčbu (FEMTEC, Fédération Mondiale du Thermalisme et du Climatisme). Vznikla v roce 1937. Sdružuje národní organizace lázní a zastupuje zájmy svých členů. d) Organizace poskytovatelů kongresových služeb mají významné místo na světovém trhu cestovního ruchu. Patří k nim Mezinárodní sdružení kongresů a sympozií (ICCA), Společnost organizátorů incentivního cestovního ruchu (SITE) a Asociaci objednatelů služebních cest. Mezinárodní

sdružení

kongresů

a

sympozií

(ICCA,

International

Congress

and Convention Association) sdružuje cestovní kanceláře a organizace, které v rámci své činnosti organizují mezinárodní kongresy a sympozia. Cílem je jejich koordinace, prosazování unifikace podmínek a výše provize za zprostředkovatelské služby (Petrů, 2011). Společnost organizátorů incentivního cestovního ruchu (SITE, Society of Incentive &Travel Executives) je jedinou mezinárodní neziskovou profesní organizací, která se zabývá incentivním cestovním ruchem. Byla založena v roce 1973 a sídlí v Chicagu. Má více než 2 tis. členských organizací v 82 zemích světa (Petrů, 2007). K organizacím, které zasahují do dění na trhu kongresových služeb můžeme zařadit i Asociaci objednatelů služebních cest. Tato asociace sdružuje cca. 2,5 tis. největších zájemců o služby na úseku obchodních cest ze 49 zemí (Petrů, 2007).

127

e) Nemalý význam pro cestovní ruch mají také organizace dopravních podniků např. Mezinárodní sdružení leteckých dopravců (IATA), Mezinárodní sdružení cestovního ruchu (AIT), Mezinárodní federace pro turistiku a táboření (FICC). Mezinárodní

sdružení

leteckých dopravců

(IATA,

International

Air Transport

Association) je sdružením původně vnitrostátních leteckých společností. Řádným členem IATA se může stát jen letecká společnost. Různých programů se mohou zúčastnit také společnosti z příbuzných odvětví např. cestovní kanceláře. V současnosti má přibližně 270 členů (Petrů, 2007). Mezinárodní sdružení cestovního ruchu (AIT, Alliance Internationale de Tourisme) vzniklo v roce 1898. Je nejstarší mimovládní neziskovou organizací ve světě. V současnosti má 140 členů ve 101 krajinách světa. Členy jsou národní turistické, cykloturistické, mototuristické a jachtářské organizace [7]. Mezinárodní federace pro turistiku a táboření (FICC, Fédération Internationale de Camping et Caravaning) sdružuje národní federace a sdružení pro turistiku a popularizuje kempování (Petrů, 2007). K dalším organizacím dopravních podniků ve světě patří: − Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO, International Civil Aviation Organization), − Evropská konference přepravních řádů vlaků osobní dopravy (CEH, Conférence Européenne des horaires des Trains de Voyageurs), − Mezinárodní svaz silniční dopravy (IRU, International Road Transport Union), − Mezinárodní svaz autobusových dopravců (RDA, International Coach Tourism Federation), − Světová organizace cestovního ruchu a automobilismu (OTA, Organization Mondiale du Tourisme et de l'Automobile). f) Organizace odborníků mají v oboru cestovního ruchu osobité postavení. Nejvýznamnějšími jsou Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (AIEST), Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu (FIJET), Mezinárodní akademie cestovního ruchu (IAT) a Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny mládeže (BITEJ). Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (AIEST, Association Internationale d'Experts scientifiques du Tourisme) vzniklo v roce 1949 a má sídlo v Bernu. Sdružuje fyzické osoby - odborníky v cestovním ruchu z univerzit a vysokých škol, středních odborných škol a představitele vrcholných národních orgánů cestovního ruchu. Cílem AIEST 128

je utvářet podmínky pro vědecký výzkum cestovního ruchu a kolektivně projednávat vědecké problémy rozvoje cestovního ruchu. AIEST soustřeďuje publikace a vědecko-výzkumné práce o cestovním ruchu. Každoročně pořádá kongres věnovaný aktuálnímu problému cestovního ruchu. Vydává sborník referátů z kongresu, čtvrtletně vydává časopis The Tourist Rewiew (Gúčik, 2007b). Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu (FIJET, Fédération Internationale des Journalistes et Ecrivains du Tourisme) vzniklo v roce 1954 a sídlív Paříži. Sdružuje národní svazy novinářů a spisovatelů, které se zabývají cestovním ruchem. Cílem činnosti FIJET je propagovat rozvoj cestovního ruchu doma a v zahraničí publikační činností svých členů, kteří píší redakční články, cestopisy, turistické průvodce apod. (Gúčik, 2007b). Mezinárodní akademie cestovního ruchu (IAT, International Academy of Tourism) vznikla v roce 1951. Sídlí v Monte Carlu a jejími členy jsou fyzické osoby. Činnost akademie se zaměřuje na rozvoj kulturních a humanitárních aspektů mezinárodního cestovního ruchu a na empirický výzkum cestovního ruchu (Petrů, 2007). Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny mládeže (BITEJ, Bureau International pour le Tourisme et les échanges de la Jeunesse) se sídlem v Budapešti sdružuje organizace cestovního ruchu mládeže po celém světě (Petrů, 2007). g) Významné organizace v oblasti průvodcovských služeb představují zejména Světová federace asociací průvodců cestovního ruchu (WFTGA) a Mezinárodní asociace vedoucích zájezdů (IATM). Světová federace asociací průvodců cestovního ruchu (WFTGA, World Federation of Tourist Guide Associations) je nezisková organizace založená v roce 1987. Sdružuje asociace průvodců cestovního ruchu a reprezentuje zájmy více než 88 tis. individuálních průvodců cestovního ruchu v nich sdružených (Petrů, 2007). Mezinárodní asociace vedoucích zájezdů (IATM, International Association of Tour Managers) byla založena v roce 1962 a reprezentuje zájmy a názory vedoucích zájezdů. Zároveň umožňuje výměnu jejich zkušeností. Od roku 2004 je přidruženým členem Asociace evropských touroperátorů (ETOA), což jí umožňuje spolupráci s hlavním objednatelem (nájemcem) jejích členů (Petrů, 2007). h) K mezinárodním nevládním organizacím ve světě patří i Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO, International Organization for Standardization). Byla založena v roce 1947 a jejím úkolem je tvorba dobrovolných mezinárodních standardů mimo jiné v oblasti 129

cestovního ruchu. Od svého vzniku vytvořila organizace více než 19 tis. mezinárodních norem, které pokrývají téměř všechny oblasti technologií a podnikání např. bezpečnost a hygienu potravin, zdravotní péči, zemědělství, ochranu životního prostředí apod. [18]. K dalším mezinárodním organizacím zaměřeným na cestovní ruch patří Organizace pro rozvoj cestovního ruchu v Africe (ODTA), Konfederace organizací cestovního ruchu Latinské Ameriky (COTAL), Sdružení cestovního ruchu Tichomoří (PATA) a Společnost amerických cestovních kanceláří (ASTA). Organizace

pro

rozvoj

cestovního

ruchu

v

Africe

(ODTA,

Organization

pour le Developement du Tourisme Africain), má sídlo v Paříži. Jejími členy jsou africké státy. Je přidruženým členem UNWTO. Zajišťuje propagaci cestovního ruchu členských zemí a jejich kolektivní prezentaci v jiných mezinárodních organizacích (Petrů, 2007). Konfederace organizací cestovního ruchu Latinské Ameriky (COTAL, Confederación de Organizaciones Turistica de la América Latina) se sídlem v Buenos Aires sdružuje cestovní kanceláře zemí Latinské Ameriky (Petrů, 2007). Sdružení cestovního ruchu Tichomoří (PATA, Pacific Area Travel Association) sídlí v San Francisku a jeho členy jsou národní sdružení cestovních kanceláří, letecké a plavební společnosti, správy železnic a hotely z 60 zejména rozvojových zemí, ale i několika západoevropských krajin (Petrů, 2007). Společnost amerických cestovních kanceláří (ASTA, American Society of Travel Agents) je nejvyšší regionální organizací cestovních kanceláří pro oblast Spojených států amerických a Kanady. Umožňuje také členství zástupcům cestovních kanceláří dalších zemí. Svou činnost zaměřuje na zastupování svých členů především vůči organizaci IATA, a to v otázkách provize a speciálních tarifů a na vztahy mezi cestovními kancelářemi a hotely, a to v otázkách zavádění elektronických systémů rezervování. Jedná se o nejdůležitější organizaci severoamerického trhu cestovního ruchu (Petrů, 2007). 6.1.3. Organizace cestovního ruchu v Evropě K mezinárodním nevládním organizacím v Evropě patří Evropská komise cestovního ruchu (ETC), Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA), Die Donau a také různé sdružení v oblasti hotelnictví, pohostinství a dalších služeb cestovního ruchu (tabulka 34). Nejvýznamnější evropskou organizací je Evropská komise cestovního ruchu (ETC, European Travel Commision). Jedná se o mezinárodní nevládní organizaci cestovního ruchu. 130

Vznikla v roce 1948 v Norsku jako součást OECD. Od roku l967 je samostatnou organizací se sídlem v Bruselu. Cílem ETC je zvýšit návštěvnost Evropy ze zámořských zemí a propagace Evropy jako regionu cestovního ruchu (Gúčik, 2007b). Působí na pěti stěžejních trzích, kterými jsou Spojené státy americké, Kanada, Latinská Amerika, Japonsko a Austrálie. Uskutečňuje na nich průzkum trhu, poskytuje informace, zajišťuje vzdělávání, reprezentuje zájmy svých členů a upevňuje spolupráci. Úzce spolupracuje s UNWTO a výborem pro cestovní ruch OECD. Sdružuje 31 evropských států (Gúčik, 2007b). Českou republiku v ní zastupuje národní agentura cestovního ruchu "CzechTourism". K výhodám, které vyplývají z členství, patří (Gúčik, 2007b) pravidelné získávání marketingových analýz stěžejních zámořských trhů, získavání informací o nových trendech, výměna zkušeností a možnost společné prezentace při získávání zámořských turistů během pobytu v Evropě i pro návštěvu České republiky. Organizace má vlastní webové stránky www.VisitEurope.com. Tabulka 34: Organizace cestovního ruchu v Evropě Označení ETC ECTT CECTA Die Donau ESPA HOTREC

EHMA FEG EUTO ATLAS ECTAA ETOA AETA

Název organizace European Travel Commision European Council on Tourism and Trade Central European Countries Travel Association Danube Tourist Commission European Spas Association Committee of the Hotel and Restaurant Industry in the European Community European Hotel Managers Association European Federation of Tourist Guide Associations European Union of Tourist Officers Association for Tourism and Leisure Education European Commission of the Travel Agents Associations European Tour Operators Association Association of European Travel Agents

Název organizace v češtině Evropská komise cestovního ruchu Evropskárada pro obchod a cestovní ruch Asociace cestovního ruchu středoevropských států Evropský svaz lázní Sdružení národních svazů hotelnictví a pohostinství v Evropské unii a v evropském hospodářském prostoru Evropské sdružení hotelových manažerů Evropská federace asociací průvodců v cestovním ruchu Evropský svaz odborníků v cestovním ruchu Evropská asociace pro vzdělávání v cestovním ruchu Evropský svaz cestovních kanceláří Asociace evropských touroperátorů Asociace evropských cestovních kanceláří

Pramen: vlastní zpracování, 2013. V Evropské unii je velmi významnou organizací Evropská rada pro obchod a cestovní ruch

(ECTT,

European

Council

o neziskovou organizaci se sídlem v

on

Tourism

Bukurešti. Jejími

členy

and jsou

Trade). národní

Jedná

se

organizace

cestovního ruchu členských krajin Evropské unie. Svou činnost zaměřuje zejména

131

na propagaci Evropské unie jako cílové destinace cestovního ruchu na hlavních zámořských trzích, ke kterým patří Čína, Japonsko, Kanada, Spojené státy americké a Latinská Amerika [14]. Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA, Central European Countries Travel Association) je mezinárodní nevládní organizace, jejímž cílem je navazovat kontakty, vzdělávat a budovat dobré jméno střední Evropy jako cílového regionu cestovního ruchu. Členem je i Česká republika. Původně vznikla s cílem koordinovat marketing střední Evropy ve Velké Británii a v Irsku. Zakrátko se stala mezinárodní organizací. Mezinárodní pověst dosáhla svými internetovými stránkami (www.visitcentraleurope.com, www.cecta.org), které se staly bránou cestovního ruchu středoevropských států. Pro své členy realizuje společný marketingový plán, propaguje region na cílových trzích v Americe, Asii, Austrálii pod heslem "Navštivte střední Evropu". K její hlavním činnostem patří (Gúčik, 2007b): − reprezentace zájmů svých členů, − propagace středoevropského regionu z hlediska cestovního ruchu, − marketingový výzkum, − tvorba informační databáze členských států, − odborné konference, semináře a vzdělávací programy. Die Donau (Danube Tourist Commission; Gúčik, 2007b) je mezinárodní sdružení podunajských států se sídlem ve Vídni. Vzniklo v roce 1971. Zastoupeny jsou v něm národní organizace cestovního ruchu a společnost Casino Austria jako podporující člen. Dunaj jako druhá největší řeka Evropy je nezastupitelným prvkem v historickém, politickém a hospodářském rozvoji Evropy. Otevřením kanálu Dunaj - Mohan - Rýn vznikla vodní cesta v délce 3,5 tis. km. Die Donau organizuje veletrh cestovního ruchu Dunajská burza, na kterém členské státy vystavují své produkty v oblasti Podunají. a) V oblasti lázeňských služeb působí Evropský svaz lázní (ESPA, European Spas Association), který sdružuje 21 členů z 20 evropských zemí. Členy jsou i Česká a Slovenská republika. Svaz reprezentuje více než 1,2 tis. lázní a středisek wellness. Napomáhá zvyšovat úroveň a kvalitu lázeňských služeb, přináší speciální nabídku pro zákazníky, zajišťuje výměnu znalostí a zkušeností svých členů (Petrů, 2007). Svaz uděluje i mezinárodní značku kvality EUROPESPA med (léčebné lázně) a EUROPESPA wellness (wellness hotely).

132

Certifikované lázeňské podniky jsou prezentovány prostřednictvím adresáře EUROPESPA na webové stránce www.EuropeSpa.eu [15]. b) K organizací v hotelnictví a pohostinství patří Sdružení národních svazů hotelnictví a pohostinství v Evropské Unii a v evropském hospodářském prostoru (HOTREC) a Evropské sdružení hotelových manažerů (EHMA, European Hotel Managers Association). Hlavním úkolem Sdružení národních svazů hotelnictví a pohostinství v Evropské Unii a v evropském hospodářském prostoru (HOTREC, Committee of the Hotel and Restaurant Industry in the European Community) je zastupování zájmů hotelnictví a pohostinství na evropské úrovni. Partnery jsou evropské instituce a zástupci ostatních organizací evropského cestovního ruchu. V rámci HOTREC pracuje 9 pracovních skupin, a to pro otázky spotřebitelů a hygieny, pro ekologickou politiku, pro hospodaření a zdanění, pro cestovní ruch, pro statistiku, pro hospodářskou soutěž, pro podnikatelské právo, pro standardizaci a informační systémy, pro pracovní a sociální právo (Gúčik, 2007b). c) V průvodcovských službách působí Evropská federace asociací průvodců v cestovním ruchu (FEG, European Federation of Tourist Guide Associations). Byla založena v roce 1986 v Paříži. Velmi úzce spolupracuje s Radou Evropské unie, národními vládami a organizací Světového a kulturního dědictví UNESCO. V současnosti se podílí na zpracovávání standardů přípravy kvalifikaci průvodců. Má 14 plnoprávných členů a 4 přidružené (Petrů, 2007). d) Pro rozvoj cestovního ruchu v Evropě má význam také Evropský svaz odborníků v cestovním ruchu (EUTO) a Evropská asociace pro vzdělávání v cestovním ruchu (ATLAS). Evropský svaz odborníků v cestovním ruchu (EUTO, European Union of Tourist Officers) má za úkol podporovat spolupráci a zvyšovat úroveň vzdělávání pracovníků v cestovním ruchu. e) V oblasti cestovních kanceláří působí organizace Evropský svaz cestovních kanceláří (ECTAA, European Commission of the Travel Agents Associations) a Asociace evropských touroperátorů (ETOA, European Tour Operators Association).

133

6.2. Organizace a řízení cestovního ruchu v České republice Na národní úrovni se ve většině organizací řízením cestovního ruchu zaobírá příslušné ministerstvo. V jeho kompetenci je legislativa a podpora cestovního ruchu. Ministerstvo vytváří programy a strategie rozvoje cestovního ruchu. Zároveň je nositelem politiky cestovního ruchu, zastupuje krajinu v mezinárodních organizacích a sdruženích cestovního ruchu. Za propagaci cestovního ruchu v jednotlivých krajinách je odpovědná národní centrála cestovního ruchu, která je většinou zřizovaná a podporovaná příslušným ministerstvem. 6.2.1. Orgány cestovního ruchu v České republice Řízení cestovního ruchu prošlo v České republice v průběhu let podstatnými změnami. V souvislosti s nimi se často měnila i organizační struktura orgánů a organizací, které cestovní ruch metodicky řídí a bezprostředně ovlivňují jeho vývoj. V současnosti se na řízení cestovního ruchu v České republice podílí (Indrová, 2009): a) Poslanecká sněmovna parlamentu, které součásti je Podvýbor pro cestovní ruch a krizové regiony a Podvýbor pro prezentaci České republiky, b) Senát, kde působí Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, Ústavně-právní výbor, Výbor pro evropskou integraci, c) Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky, d) Česká centrála cestovního ruchu "CzechTourism", e) regionální orgány státní správy (krajské úřady, městské a obecní úřady), f) regionální občanská sdružení, g) informační centra, h) profesní organizace a zájmová sdružení. V rámci poslanecké sněmovny parlamentu působí Podvýbor pro cestovní ruch a krizové regiony, který je zřízen u hospodářského výboru a Podvýbor pro prezentaci České republiky v zahraničí, který zřízen u zahraničního výboru. Podvýbory nemají řídící kompetence, ale představují pracovní, konzultační a poradní orgány, které se zabývají např. legislativními otázkami cestovního ruchu (Indrová, 2009). Vzhledem k značnému rozšíření problematiky cestovního ruchu se mnohé otázky v této oblasti mohou projednávat v Senátu, konkrétně veVýboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, v Ústavně-právním výboru, i ve Výboru pro záležitosti Evropské unie.

134

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky (MMR) je metodickým centrem řízení cestovního ruchu (Indrová, 2009). Od roku 1996 vykonává státní správu v oblasti cestovního ruchu. Dříve byla v kompetenci Ministerstva hospodářství a předtím Ministerstva obchodu a cestovního ruchu. V rámci ministerstva pracuje Sekce Cestovní ruch, kde součástí jsou čtyřiodbory, a to Odbor evropské územní spolupráce, Odbor rozvoje a strategie regionální politiky, Odbor veřejných dražeb a Odbor cestovního ruchu. Ke kompetencím MMR patří otázky mezinárodní spolupráce v oblasti cestovního ruchu, vede agendu spojenou s členstvím ve Světové organizaci cestovního ruchu, podílí se na tvorbě legislativy, připravuje materiály koncepčního charakteru, podporuje rozvoj cestovního ruchu v regionech (Indrová, 2009). K hlavním činnostem Ministerstva pro místní rozvoj patří: − tvorba návrhů příslušných právních norem, které upravují cestovní ruch, − tvorba a realizace programů zaměřených na rozvoj cestovního ruchu (Státní program cestovního ruchu), − koordinace činností ostatních orgánů působících v cestovním ruchu, − získávání a rozdělování finančních prostředků pro rozvoj cestovního ruchu, − sledování a analýza statistických údajů o cestovním ruchu. Příspěvková organizace Česká centrála cestovního ruchu (ČCCR) byla zřízena Ministerstvem pro místní rozvoj v roce 1993 za účelem propagace státu jako atraktivní destinace cestovního ruchu na zahraničním i domácím trhu. V roce 2003 byl oficiální název organizace změněn a zní Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism. V současnosti má 26 zahraničních zastoupení např. v zemích Beneluxu, v Číně, Francii, Itálii, Polsku, Německu, Japonsku, Mexiku atd., prostřednictvím kterých propaguje Českou republiku. V rámci propagace se účastní také mezinárodních propagačních akcí, jako jsou veletrhy, workshopy, výstavy a filmové festivaly zaměřené na cestovní ruch a vydává propagační materiály o České republice (prospekty, katalogy, CD, DVD). Organizuje pobyty novinářů (press trip) a zaměstnanců (fam trip) cestovních kanceláří na území České republiky s cílem přiblížit její atraktivity potenciálním návštěvníkům. Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism zpracovává také analýzy v regionech, organizuje průzkumy příjezdového cestovního ruchu podle pokynů Českého statistického úřadu, které slouží pro potřeby Satelitního účtu cestovního ruchu a podílí se na tvorbě a zavedení národního informačního portálu cestovního ruchu.

135

Důležitou aktivitou centrály je zapojení do mezinárodních projektů, a to Eden (European Destination of Excellence), European Quartet – One Melody (státy V4) a do portálu Evropské komise cestovního ruchuVisiteurope.com [11]. K orgánům samosprávy v oblasti cestovního ruchu na nejvyšší úrovni patří Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (Podvýbor pro cestovní ruch a krizové regiony), jejímž úkolem je volba a schvalování právních norem v cestovním ruchu. Na úrovni regionů jsou to zastupitelstva krajů, měst a obcí, zpravidla komise cestovního ruchu. Cestovní ruch ovlivňují i regionální orgány státní správy. Orgány cestovního ruchu na regionální a místní úrovní se obvykle zabývají propagací, plánováním a rozpočtem. Na úrovní státní správy působí vyšší územní celky, na úrovní samosprávy je cestovní ruch v kompetenci obcí a měst, dále se na něm podílí regionální rozvojové agentury a turistická informační centra. Krajské úřady ovlivňují rozvoj cestovního ruchu ve svém území pomocí odborů, které mají ve své kompetenci problematiku cestovního ruchu. Často se jedná o odbor cestovního ruchu a kultury (Indrová, 2009). Jejích úkolem je zpracování koncepce a strategie pro rozvoj cestovního ruchu na území kraje a spolupráce na propagací cestovního ruchu v regionu. Kraj je přitom podle zákona č. 129/2000 Sb. o krajích územním společenstvím občanů, které má právo na samosprávu. Jedná se o veřejnoprávní korporaci, která má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu. Kraj vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Je samostatně spravován zastupitelstvem kraje. Dalšími orgány kraje jsou rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad. Kraj pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Spravuje své záležitosti samostatně. Státní orgány mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který stanoví zákon. Rozsah samostatné působnosti může být též omezen zákonem. Kraj zajišťuje výkon finanční kontroly podle rozpočtových pravidel územních rozpočtů a podle zvláštního právního předpisu. Ke kompetencím kraje v rámci samostatné působnosti patří několik činností např.: − předkládat návrhy zákonů Poslanecké sněmovně a návrhy Ústavnímu soudu na zrušení právních předpisů, má-li za to, že jsou v rozporu se zákonem, − vydávat obecně závazné vyhlášky kraje, − koordinovat rozvoj územního obvodu, schvalovat programy rozvoje územního obvodu kraje podle zvláštních zákonů, zajišťovat jejich realizaci a kontrolovat jejich plnění,

136

− schvalovat koncepce rozvoje cestovního ruchu na území kraje, zajišťovat jejich realizaci a kontrolovat jejich plnění, −

volit zástupce kraje do regionálních rad regionů soudržnosti,

− stanovit rozsah základní dopravní obslužnosti pro území kraje, − rozhodovat o spolupráci kraje s jinými kraji a o mezinárodní spolupráci, − schvalovat rozpočet kraje, schvalovat závěrečný účet kraje a schvalovat účetní závěrku kraje sestavenou k rozvahovému dni, −

zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky kraje,

− rozhodovat o založení a rušení právnických osob, − delegovat zástupce kraje na valnou hromadu obchodních společností a navrhovat zástupce kraje do ostatních orgánů obchodních společností, v nichž má kraj majetkovou účast, a navrhovat i jejich odvolání, − volit a odvolávat hejtmana, náměstky hejtmana a další členy rady z řad svých členů a odvolávat je z funkce, − udělovat ceny kraje, − rozhodovat o vyhlášení krajského referenda, − poskytování dotací občanským sdružením, humanitárním organizacím a jiným právnickým a fyzickým osobám působícím na území kraje v oblasti mládeže, sportu a tělovýchovy, sociálních služeb, podpory rodin, požární ochrany, kultury, vzdělávání a vědy, zdravotnictví, protidrogových aktivit, prevence kriminality a ochrany zvířat a životního prostředí v hodnotě nad 200 000 Kč jedné fyzické nebo právnické osobě v kalendářním roce, nejedná-li se o účelové dotace z prostředků státního rozpočtu, − poskytování dotací obcím z rozpočtu kraje a kontrola jejich využití. Jednotlivé městské a obecní úřady nemají ze zákona č. 128/2000 Sb. o obcích konkrétně vymezenou působnost v oblasti cestovního ruchu. Mají pouze právo být členem společenstva obcí za účelem ochrany a prosazování svých společných zájmů v oblasti cestovního ruchu. Obec je podle zákona č. 128/2000 Sb. základním územním samosprávným společenstvím občanů a tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Jedná se o veřejnoprávní korporaci, která má vlastní majetek. V právních vztazích vystupuje svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec zároveň pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. V samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, 137

ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Obec má pravomoc uložit vyhláškou nebo nařízením povinnosti: − k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány, − pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku, − k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti. V cestovním ruchu působí také regionální občanská sdružení. Vznikají spojením několika měst, obcí, podnikatelských subjektů apod. za účelem podpory cestovního ruchu v dané oblasti. Sdružení mohou aktivně působit (Petrů, 2007): − ve vymezené profesní oblasti např. Klub českých turistů, Sdružení lázeňských míst České republiky, Svaz měst a obcí, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Svaz podnikatelů ve venkovské turistice a agroturistice, − ve vymezeném regionu České republiky např. Region Vysočina, Sdružení Český ráj, Sdružení obcí a měst Orlice, Greenways na Jižní Moravě, − ve vymezeném nadnárodním regionu např. Euroregion Šumava, Euroregion Silesia, Euroregion Labe, Euroregion NISA apod. Cílem regionálních sdružení je obvykle posílení jejich produktů cestovního ruchu a získání prostředků z Evropské unie na rozvoj cestovního ruchu v dané oblasti (Petrů, 2007). 6.2.2. Organizace cestovního ruchu v České republice Organizace cestovního ruchu v České republice zahrnují zejména profesní organizace a zájmová sdružení (tabulka 35). Dbají o zvyšování kvality poskytovaných služeb v oboru, pomáhají prosazovat zájmy svých členů a pravidelně informují členskou základnu o novinkách v oboru (Indrová, 2009).

138

Tabulka 35: Organizace cestovního ruchu v České republice Název

Kategorie sdružení podniků

Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky Asociace hotelů a restaurací České republiky (AHR) Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Asociace cestovních kanceláří České republiky Asociace turistických informačních center (A.T.I.C.) Sdružení podnikatelů ve venkovské turistice Kempy a chatové osady – Živnostenské společenstvo Asociace kuchařů a cukrářů České republiky Asociace průvodců České republiky Sdružení průvodců České republiky Autoklub České republiky (AČR) Autoklub Bohemia Assistance (ABA) Společenství autodopravců Čech a Moravy Svaz provozovatelů lanovek a vleků Klub českých turistů Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska Agentura pro regionální rozvoj (ARR)

profesní sdružení

dopravní podniky

ostatní sdružení

Pramen: vlastní zpracování, 2013. a) Organizace, které sdružují podniky cestovního ruchu, jsou např. Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky, Asociace hotelů a restaurací České republiky, Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, Asociace cestovních kanceláří České republiky, Asociace turistických informačních center aj. Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky [31] je nezávislé, dobrovolné a lobistické profesní sdružení. Reprezentuje zájmy svých členů, a sice svazů, asociací, retailových

a

distribučních

společností,

spotřebních

družstev,

obchodních

aliancí

a franchisingových sítí, malých a středních podniků obchodu, pohostinství, cestovního ruchu a souvisejících služeb. Prostřednictvím svých regionálních kanceláří a krajských zastoupení spolupracuje s územními samosprávami na sociálním a hospodářském rozvoji krajů. Jeho úkolem je ochrana a prosazování hospodářských a sociálních zájmů svých členů v souladu s právními předpisy České republiky např. stejné podmínky podnikání, dodržování obchodní etiky apod. Asociace hotelů a restaurací České republiky (AHR ČR) je profesní nezisková organizace. Vznikla v roce 2006 dobrovolným sloučením Národní federace hotelů a restaurací ČR (NFHR ČR) a HO.RE.KA (Sdružení podnikatelů v pohostinství a cestovním ruchu), které následně zanikly. AHR ČR se tak stala významným partnerem vlády, orgánů samosprávy, Dolní i Horní komory Parlamentu. Jejím hlavním cílem je podpora podnikatelů v oboru hotelnictví a pohostinství. Členy asociace jsou majitelé a provozovatelé ubytovacích 139

a pohostinských zařízení z celé republiky. Asociace zajišťuje pro své členy pravidelný servis a poradenství. K jejím úkolům patří [5]: − zastupování zájmů členů vůči státní správě a samosprávě, − marketingová propagace členských zařízení, − získávání pravidelných informací a poradenská činnost, − tvorba oficiální jednotné klasifikace ubytovacích zařízení (Hotelstars Union), − realizace projektu "Ochutnejte Českou republiku", − realizace odborných školení a kurzů prostřednictvím Podnikatelské akademie, − publikování informačního zpravodaje AHR Fórum. Asociace hotelů a restaurací je členem HOTREC (Evropská konfederace asociací hotelů a restaurací) a zároveň zastupuje zájmy svých členů i na evropské úrovni. Krajské sekce AHR ČR spolupracují se samosprávou při propagaci a rozvoji cestovního ruchu v krajích a marketingové podpoře svých členů. Asociace pomáhá svým členům lépe se orientovat na trhu, být připraven na nové legislativní opatření a umožňuje ovlivňovat dění v oboru. Asociace cestovních kanceláří České republiky (ACK ČR) je dobrovolné sdružení. Jedná se o první profesní sdružení cestovních kanceláří v České republice. Vzniklo v roce 1991. Posláním asociace je zastupování a ochrana hospodářských zájmů členů a podpora jejich informovanosti, rozvíjení jejich činností, profesní prestiže a také spolupráce na tvorbě legislativy. Asociace se zasazuje proti nekalé konkurenci a poškozování pověsti cestovního ruchu v České republice. Kromě toho prezentuje členské organizace na veletrzích cestovního ruchu a podává informace o členech a jejich nabídce potenciálním obchodním partnerům i zákazníkům [3]. Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA) je profesní sdružení subjektů cestovního ruchu, založené v roce 1991, které má v současné době 250 členů z řad subjektů cestovního ruchu. Řádným členem asociace jsou cestovní kanceláře a agentury zabývající se příjezdovým i výjezdovým cestovním ruchem. Přidruženými členy jsou zahraniční cestovní kanceláře, hotely, centrály cestovního ruchu, školy a komerční firmy nabízející služby cestovním kancelářím např. pojišťovny [4]. K dalším subjektům, které působí v oblasti cestovního ruchu, patří turistické informační kanceláře. Poskytují prvotní informace návštěvníkům regionů a současně by se měly podílet na propagaci daného střediska, či regionu.

140

Asociace turistických informačních center (A.T.I.C.) je člení do tří kategorií, a to: − kategorie A s celorepublikovou působností např. Turistické informační centrum města Brna, KIS Mariánské Lázně, Informační centrum Olomouc, Pražská informační agentura, Informační centrum města Plzně aj., − kategorie B s regionální působností např. Infocenrum Velehrad, Informační centrum Velké Meziříčí, Městské informační centrum Uničov, Turistické informační centrum Mělník aj., − kategorie C s místní působností např. Informační centrum Velké Losiny, Informační centrum Lipová – lázně, Turistické informační centrum Bechyně, Infocentrum Pohádkové království, Infocentrum Dvůr Králové aj. b) K profesním organizacím v České republice patří např. Asociace kuchařů a cukrářů České republiky, Asociace průvodců České republiky a Sdružení průvodců České republiky. Asociace kuchařů a cukrářů České republiky[6] vznikla pod názvem Svaz kuchařů, jako cechovní organizace, již v roce 1903. V roce 1987 se transformovala z Asociace československých kuchařů a cukrářů na Asociaci kuchařů a cukrářů České republiky. Je dobrovolnou nepolitickou organizací. V současné době (2013) sdružuje přes 1200 kuchařů a cukrářů z celé České republiky. Asociace organizuje pro své členy i veřejnost gastronomické akce, odborné přednášky, semináře a tréninky, celonárodní soutěže i soutěže s mezinárodní účastní, výstavy i další kulturní akce. Tradici mají soutěže jako Kuchař roku, Cukrář roku, Gastro Junior či Gastro Hradec nebo gastronomicko-společenská přehlídka Oslavy sv.Vavřince. Národní reprezentační týmy a regionální týmy asociace se úspěšně pravidelně účastní mezinárodních kuchařských a cukrářských soutěží a v celosvětovém hodnocení si dlouhodobě drží 16. místo. Asociace je členem Světové federace kuchařských sdružení (WACS, World Association of Chefs Societies). Asociace průvodců České republiky vznikla v roce 2001 jako občanské sdružení průvodců v cestovním ruchu. Členy asociace jsou kvalifikovaní průvodci doprovázející zájezdy cizích i domácích turistů na území České republiky, zahraniční zájezdy, místní odborní průvodci, ale i průvodci v památkových objektech v krajině. Předmětem činnosti asociace je hájit zájmy svých členů ve všech oblastech. Zajišťuje společenské sdružování průvodců, podílí se na kvalifikačních zkouškách a dalším vzdělávání průvodců apod. Asociace je členem Svazu obchodu a cestovního ruchu České republiky, Světové federace asociací turistických průvodců (WFTGA) a Evropské federace asociací turistických průvodců (FEG). 141

Sdružení průvodců České republiky[30] je nejstarší profesní organizací kvalifikovaných průvodců v České republice. Vznikla v roce 1990 jako dobrovolná, nezávislá a nepolitická organizace, která hájí profesní a sociální zájmy svých členů. Sdružení průvodců sdružuje především průvodce, pro něž je tato činnost hlavním zdrojem příjmů.Jeho cílem je změna právní úpravy činnosti průvodců na území České republiky obdobným způsobem jako v ostatních zemích Evropské unie i jiných zemích s vyspělým cestovním ruchem, včetně prezentace problémů průvodců v médiích. c) Další významnou organizací cestovního ruchu v České republice je Klub českých turistů. Jedná se o největší českou turistickou neziskovou organizaci. Byla založena už v roce 1888. Sdružuje zájemce o aktivní turistiku, turistické chaty a ubytovny, které poskytují slevy na ubytování pro členy. K jeho aktivitám patří značení turistických tras, vydávání turistických map apod.

               

Kontrolní otázky Co rozumíte pojmem politika cestovního ruchu? Uveďte orgány řízení cestovního ruchu na úrovni Evropské unie. V kompetenci kterých orgánů je cestovní ruch na národní úrovni v České republice? Jaká je úloha České centrály cestovního ruchu – CzechTourism? Uveďte příklad sdružení, které působí ve vymezeném nadnárodním regionu v oblasti cestovního ruchu. Jaké jsou základní úlohy Světové organizace cestovního ruchu (UNWTO)? Koho sdružuje Světová rada cestovního ruchu (WTTC)? Vyjmenujte mezinárodní organizace působící v oblasti hotelnictví a pohostinství. Co je AIEST a jaký je předmět její činnosti? Jaké jsou výhody členství v Evropské komisi cestovního ruchu (ETC)? Co je hlavním cílem Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA)? Identifikujte význam Asociace hotelů a restaurací České republiky pro rozvoj cestovního ruchu. Uveďte příklad profesních sdružení v České republice. V čem vidíte přínosy členství samostatných podniků v národních sdruženích a asociacích? Jak by bylo možné využít členství podniků v profesních organizacích, či sdruženích podnikatelů na rozvoj cestovního ruchu?

142

7. PODPORA ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ REPUBLICE  Klíčová slova Financování cestovního ruchu. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020. Operační programy. Podpora cestovního ruchu. Soukromý sektor. Strukturální fondy. Veřejný sektor. Podpora cestovního ruchu zahrnuje finanční i nefinační podporu na úrovni regionů, krajů, ale také podniků cestovního ruchu. Rozvoj cestovního ruchu je možné podporovat s využitím veřejných i soukromých zdrojů. Z veřejných zdrojů je podpora cestovního ruchu možná s ohledem na platnou legislativu v případě malých a středních podniků tehdy, pokud se jedná o veřejný zájem (Gúčik, 2006). Podle zákona č. 47/2000 Sb. o podpoře malého a středního podnikání vymezujeme malé a střední podniky na základě doporučení Evropské komise 2003/361/EC, které bere v potaz počet zaměstnanců a výšku tržeb (tabulka 36). Evropská komise se zabývá otázkami podpory malých a středních podniků zejména pro sociální a ekonomický význam této kategorie, protože 99 % všech podniků v Evropské unii patří do této kategorie, přičemž jsou nositelé inovencí a inovací (Gúčik, 2006). Tabulka 36: Malé a střední podniky Kategorie podniku mikropodnik malý podnik střední podnik

Počet zaměstnanců

Roční tržby v mil. eur

<2 < 10 < 250

<=2 < = 10 < = 50

(anebo) Bilanční suma v mil. eur <=2 < = 10 < = 43

Pramen: Gúčik, 2006. Směrnice Evropské unie (Gúčik, 2006) vymezuje maximální výšku podpory, která představuje 15 % oprávněných investičních nákladů malých podniků a 7,5 % oprávněných investičních nákladů středních podniků, 50 % nákladů na poradenství a 50 % nákladů spojených s účastí na veletrzích a výstavách. Podpora rozvoje cestovního ruchu je ale možná i na regionální a národní úrovni formou koncepcí a strategií rozvoje cestovního ruchu, případně čerpáním podporných programů Evropské unie.

143

7.1. Nezbytnost podpory cestovního ruchu V Evropské unii na jedné straně pozorujeme snahy o decentralizaci, při důsledném uplatňování principu subsidiarity a na druhé straně stále centralizovanější přistup k řízení rozvoje cestovního ruchu. Politika podpory podniků cestovního ruchu představuje jednu z nosních politik Evropské unie, které cílem je prostřednictvím vhodných nástrojů řešit problémy podnikání. Nedokonalosti trhového prostředí např. znevýhodněná pozice malých a středních podniků na kapitálovém trhu, asymetrické informace, generování externalit, závislost na kolektivních statcích a přírodním prostředí jsou příčinou, že podniky jsou předmětem státních intervencí (Gúčik, 2006). V současnosti se hledají odpovědi na otázky, jaké nástroje využít k podpoře cestovního ruchu a jak je optimálně zvolit. Podpora podnikání představuje souhrn nástrojů a institucí vytvořených s cílem rozvoje podnikatelské činnosti malých a středních podniků. Jsou zainteresovány na vytváření nových pracovních příležitostí, řešení regionálních problémů a disparit, zvyšování exportní výkonnosti, rozvoji cestovního ruchu, rozvoji zemědělství, zdravotnictví, výrobě na bázi domácích surovin a materiálů, úspoře energií, rozvoji služeb, ekologických cílech apod. Podpora může mít podobu přímé či nepřímé finanční, institucionální anebo legislativní pomoci na podporu rozvoje podnikatelských činností pro malé a střední podniky (Gúčik, 2006). Filozofie Evropské unie v oblasti podpory podniků není založena na jejich dotování, ale na vytváření takového právního, administrativního a finančního prostředí, které pozitivně stimuluje jejich činnost. V rámci podpory cestovního ruchu rozlišujeme finanční a nefinační nástroje podpory (tabulka 37). Tabulka 37: Finanční a nefinanční nástroje podpory cestovního ruchu Finanční nástroje − − − −

přímé investiční dotace neinvestiční dotace exportní prémie příspěvky

− − − − −

Nefinanční nástroje

nepřímé daňová politika úvěrová soustava státní záruky cenová politika speciální formy

Pramen: Gúčik, 2006.

144

− − − −

poskytování informací poradenství konzultace vzdělávací programy

7.2. Nástroje finanční podpory cestovního ruchu Financování cestovního ruchu je ovlivněno jeho průřezovým charakterem, a z toho plynoucí multiodvětvové příslušnosti podniků a organizací produkujících služby, které jsou předmětem spotřeby v cestovním ruchu. Na uspokojování potřeb návštěvníků se podílí kromě soukromého sektoru, jako nositele soukromých statků, i veřejný sektor, který je nositelem kolektivních statků (Hanesová, 2007). V soukromém sektoru existuje ucelený systém financování bez ohledu na odvětvovou příslušnost podniků. Problematické je financování cestovního ruchu z veřejných zdrojů na místní, regionální a národní úrovni, jakož i tvorba sdružených zdrojů financování rozvojových potřeb (Hanesová, 2007). Při financování

rozvoje cestovního ruchu je

nezbytná kooperace institucí

veřejného

a soukromého sektoru (Hanesová, 2007). Typickými finančními nástroji podporujícími určitou činnost jsou dotace nebo granty (tabulka 38). Základními zdroji dotací jsou státní rozpočet, mimorozpočtové fondy, rozpočet Evropské unie, rozpočty krajů a obcí [76]. Mezi další významné finanční nástroje patří investiční pobídky, neinvestiční pobídky a zvýhodněné úvěry či záruky. Významnou oblastí financí ve vztahu k cestovnímu ruchu jsou i místní poplatky např. za lázeňský nebo rekreační pobyt, z ubytovací kapacity či ze vstupného. Základní nástroj finančního řízení veřejné správy je rozpočet a rozpočtový výhled [76]. Tabulka 38: Členění dotací Hledisko podle účelu podle výše podle nároku na přidělení podle financování výdajů podle zúčtování a způsobu vypořádaní podle nároků na disponibilní prostředky podle nároků na vlastní prostředky

Typy dotací − účelové (svázány s konkrétní aktivitou) − neúčelové (všeobecné, nemají konkrétně vymezené podmínky užití) − částka je předem známa, dotace závislé na výkonu − nárokové (spojeny s výkonem určité veřejné služby) − nenárokové (příjemce se musí o ně aktivně ucházet) − běžné (neinvestiční) − kapitálové (investiční, financování jednorázových investičních akcí) − prostředky nevyčerpané v rozpočtovém roce musí příjemce vrátit − prostředky nevyčerpané v rozpočtovém roce nemusí příjemce vrátit − poskytnuté na bankovní účet − poskytnuté formou otevření čerpacího limitu u banky − poskytnuté po realizaci projektu − dotace se spoluúčastí (podíl příjemce na celkově vynaložené částce) − dotace bez spoluúčasti

Pramen: zpracováno podle Holečka. [online]. 145

7.2.1. Podpora cestovního ve veřejném sektoru Financování cestovního ruchu ve veřejném sektoru se odvíjí od priorit hospodářské politiky státu. Pokud území státu disponuje dostatečným potenciálem pro rozvoj cestovního ruchu, je posláním a úlohou státu podpořit jeho rozvoj finančně i legislativně. Stát k tomuto účelu využívá dostupné veřejné zdroje, které mohou být vytvářeny (Hanesová, 2007): − jednorázově, tj. rozhodnutím vlády, − systematicky, tj. zákonnou úpravou tvorby a použití zdrojů (legislativa). Z hlediska rozvojových potřeb cestovního ruchu je důležité, aby se uplatňovalo systémové vytváření a používání zdrojů financování na úrovni státu, regionů a obcí, resp. středisek cestovního ruchu (Chovan, 2000; In Hanesová, 2007). V případě financování z veřejných zdrojů, se jedná o financování cestovního ruchu na národní úrovni, regionální úrovni a místní úrovni. V České republice v současnédobě existuje čtyřstupňová rozpočtová soustava, kterou tvoří státní rozpočet, rozpočty regionálních rad, krajů a obcí. Rozpočtová soustava státu tvoří provázaný systém relativně samostatných dílčích rozpočtů, které se v každém momentu nacházejí ve vzájemné dynamické interakci a probíhají mezi nimi permanentní finanční toky (obrázek 28). Obrázek 28: Model rozpočtové soustavy České republiky

státní rozpočet

příjmy

výdaje dotace

fondové financování

příjmy

dotace

dotace

rozpočty krajů

výdaje

rozpočty obcí

výdaje

příjmy

financování z fondů může být i na krajské a obecné úrovni

dotace příjmy

Pramen: Šelešovský, 2006.

146

výdaje

Ty mezi jednotlivými rozpočty tvoří především dotace, příspěvky a návratné finanční výpomoci (Šelešovský, 2006). Hlavními finančními toky ze státního rozpočtu do rozpočtů obcí a krajů jsou podíly na daních. Z veřejných zdrojů se na národní úrovni financuje státní marketing a propagace státu jako cestovního cíle. Jedná se o podporu aktivního zahraničního a domácího cestovního ruchu, který má pozitivní vliv na národní ekonomiku. Posláním státního marketingu je vytvářet příznivou image státu, přitáhnout pozornost potenciálních návštěvníků a ovlivnit jejich rozhodování. Za tímto účelem stát zřizuje státní marketingové agentury (Hanesová, 2007). Státnímu marketingu cestovního ruchu se v České republice věnuje Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism, na Slovensku je v kompetenci Slovenské agentury pro cestovní ruch (SACR). Předmětem činnosti CzechTourism je marketing a propagace českého

cestovního

ruchu

doma

(portál:

kudyznudy.cz)

i

v

zahraničí

(portál:

czechtourism.com) a od roku 2004 také implementace strukturálních fondů Evropské unie do cestovního ruchu. Za těžiště rozvoje cestovního ruchu ve státě se považují regiony a regionální produkty cestovního ruchu. Posláním veřejného sektoru na regionální úrovni je především koordinace rozvoje cestovního ruchu tak, aby region byl konkurenceschopný na domácím i mezinárodním trhu cestovního ruchu (Hanesová, 2007). Představitelem veřejného sektoru na regionální úrovni je samosprávný kraj, resp. vyšší územní samosprávný celek. Kraj chápeme jako územní společenství občanů, kterému náleží právo na samosprávu. Má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené zákonem, a s nimi také hospodaří. V právních vztazích vystupuje pod vlastním jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Stará se o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů [17]. Zákonem č. 129/2000 Sb. o krajích (krajské zřízení) bylo v České republice vymezeno 14 samosprávných krajů. Úkolem samosprávných krajů je vytvářet dostatečné veřejné zdroje z příjmů na financování svých potřeb. Samosprávné kraje financují plnění svých úkolů na základě rozpočtu (Hanesová, 2007, tabulka 39).

147

Tabulka 39: Struktura příjmů krajů a obcí Vlastní zdroje Daňové příjmy − sdílené daňové příjmy (DPH, daň z příjmů FO ze závislé činnosti a funkčních požitků, daň z příjmů FO vybíraná srážkou podle zvláštní sazby, daň z příjmů PO, ledaže je poplatníkem obec nebo kraj; procento výnosu daně z příjmů FO z podnikání) − výlučné daňové příjmy (výnos daně z příjmů PO v případě, pokud je poplatníkem kraj; místní poplatky, správní poplatky) Nedaňové příjmy − příjmy z vlastního podnikání − uživatelské poplatky za některé lokální a regionální smíšené veřejné statky, pokud nejsou příjmem neziskové organizace provozovatele služby − sankční pokuty např. za nepovolené uložení odpadu, znečišťování ovzduší − příjmy z mimorozpočtových zpravidla účelových peněžních fondů, pokud jsou vytvářeny − jiné příjmy např. dary a výnosy z veřejných sbírek

Další zdroje Nenávratnépeněžnítransfery − běžné (neinvestiční) dotace (financování provozních, neinvestičních potřeb, jsou přidělovány formou účelových dotací nebo neúčelových dotací. O použití neúčelových dotací rozhodují kraje samy. Převažují však účelové dotace.) − kapitálové (investiční) účelové dotace (nepravidelné, financování investiční výstavby např. školy, silnice apod., realizace a financování záměrů státní politiky a vyhlášených výdajových programů) Návratnéúvěrovédotace − úvěr od peněžního ústavu − příjmy z emise obligací (tzv. komunální dluhopisy) a jiných druhů cenných papírů − návratné půjčky a finanční výpomoci od jiných subjektů, např. ze státního rozpočtu nebo ze státních fondů. Zpravidla jsou bezúročné nebo nízko úročené − směnky − finanční leasing = finanční nebo operativní pronájem. Využití finančního leasingu celkově zvyšuje zadluženost územní samosprávy.

Kapitálovépříjmy (příjmy získané prodejem majetku, úvěrem apod.) FO – fyzické osoby, PO – právnické osoby

Pramen:

zpracováno

podle

Financování

krajů.

[online].

Dostupné

na

internetu:

Z rozpočtu krajů se hradí zejména (Zákon č. 250/2000 Sb.): − závazky vyplývající pro kraj z plnění povinností uložených zvláštními právními předpisy, − výdaje na činnost orgánů kraje v jeho samostatné působnosti, zejména výdaje spojené s péčí o vlastní majetek a jeho rozvoj, − výdaje spojené s výkonem státní správy, ke které je kraj pověřen zvláštními právními předpisy, − závazky vyplývající pro kraj z uzavřených smluvních vztahů v jeho hospodaření a ze smluvních vztahů vlastních organizací, jestliže k nim přistoupil, − dotace do rozpočtů obcí v kraji, − závazky přijaté v rámci spolupráce s jinými územními celky nebo s dalšími subjekty, včetně příspěvků na společnou činnost, − úhrada úroků z přijatých půjček a úvěrů, − výdaje na emise vlastních dluhopisů a na úhradu výnosů z nich náležejících jejich vlastníkům, 148

− výdaje na podporu organizací provádějících veřejně prospěšné činnosti a na podporu soukromého podnikání prospěšného pro kraj, − jiné výdaje uskutečněné v rámci působnosti kraje, včetně darů a příspěvků na sociální nebo jiné humanitární účely, − dotace Regionální radě regionu soudržnosti. I na místní úrovni (středisko cestovního ruchu) je nezbytné vytvořit předpoklady pro financování veřejných služeb z místních rozpočtů, a to vyčleněním finančních prostředků na rozvoj cestovního ruchu. Při koordinaci finančních toků se obec řídí územním plánem, strategií rozvoje cestovního ruchu a marketingovou koncepcí střediska (Hanesová, 2007). Místní samospráva jako představitel veřejného sektoru v obci (středisku) cestovního ruchu poskytuje svým návštěvníkům širokou paletu veřejných statků a služeb, čímž dotváří komplexní produkt střediska. Měla by proto plnit především roli koordinátora v rozvoji cestovního ruchu na místní úrovni. Aby obce mohly plnit s tím spojené úkoly, je třeba zajistit dostatečné veřejné zdroje na jejich financování. Objem veřejných výdajů na místní rozvoj cestovního ruchu by se měl odvíjet od jeho významu v ekonomické struktuře obce (Hanesová, 2007). Kromě vlastních příjmů mohou obce získat dotace ze státního rozpočtu a prostředky z Evropské unie. Příjmová struktura rozpočtu obce se skládá ze stejných částí jako příjmová struktura kraje (viz. tabulka 44). Z rozpočtu obce se hradí zejména (Zákon č. 250/2000 Sb.): − závazky vyplývající pro obec z plnění povinností uložených jí zákonem, − výdaje na vlastní činnost obce v její samostatné působnosti, zejména výdaje spojené s péčí o vlastní majetek a jeho rozvoj, − výdaje spojené s výkonem státní správy, ke které je obec pověřena zákonem, − závazky vyplývající pro obec z uzavřených smluvních vztahů v jejím hospodaření a ze smluvních vztahů vlastních organizací, jestliže k nim přistoupila, − závazky přijaté v rámci spolupráce s jinými obcemi nebo s dalšími subjekty, včetně příspěvků na společnou činnost, − úhrada úroků z přijatých půjček a úvěrů, − výdaje na emise vlastních dluhopisů a na úhradu výnosů z nich náležejících jejich vlastníkům, − výdaje na podporu organizací provádějících veřejně prospěšné činnosti a na podporu soukromého podnikání prospěšného pro obec, 149

− jiné výdaje uskutečněné v rámci působnosti obce, včetně darů a příspěvků na sociální nebo jiné humanitární účely. 7.2.2. Podpora cestovního ruchu v soukromém sektoru Soukromé podniky cestovního ruchu jsou pilířem jeho rozvoje v České republice a svou činnost financují z vlastních a cizích zdrojů. Financování podniků cestovního ruchu na základě původu finančních prostředků může být (Hanesová, 2007) interní nebo externí. Interní

resp.

vnitřní

financování

podniků

cestovního

ruchu

představuje

tzv.

samofinancování podniku zvlastních zdrojů a volného kapitálu. Vlastní zdroje slouží k financování krátkodobých potřeb prostřednictvím zálohod zákazníků nebo dlouhodobých potřeb ze zisku a odpisů. Pro podniky cestovního ruchu je charakteristická kapitálová náročnost, což ve značné míře brzdí rozvoj podnikání. Kromě toho financování ovlivňuje řada faktorů např. sezónnost, vysoký podíl živé práce, kvalifikace zaměstnanců apod. (Hanesová, 2007). Z těchto důvodů využívají podniky cestovního ruchu i cizí zdroje, tedy externí, resp. vnější financování. Jedná se o použití cizích zdrojů, jak soukromých tak i veřejných. Externí financování ze soukromých zdrojů se zajišťuje úvěry, které poskytují komerční banky. Jedná se o podnikatelské úvěry určené malým a středním podnikatelům. Možnosti externího financování pro předem určené cílové skupiny podnikatelských subjektů nabízejí i instituce ve veřejném sektoru. V tomto případě hovoříme o financování soukromých podniků z veřejných financí. Nejčastěji se jedná o různé programy státní podpory (Hanesová, 2007). Významnou institucí v rámci financování činnosti podniků cestovního ruchu je Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s. Jedná se o rozvojovou banku České republiky. Napomáhá v souladu se záměry hospodářské politiky vlády České republiky a regionů rozvoji malého a středního podnikání, infrastruktury a dalších odvětvích ekonomiky vyžadujících veřejnou podporu. Byla založena v roce 1992. Jejím jediným akcionářem je Česká republika zastoupena Ministerstvem průmyslu a obchodu, Ministerstvem financí a Ministerstvem pro místní rozvoj. Je řízena pětičlenným představenstvem a devítičlennou dozorčí radou. Banka poskytuje především pomoc malým a středním podnikatelům formou záruk a zvýhodněných úvěrů s využitím prostředků státního rozpočtu, strukturálních fondů a krajů a zvýhodněné úvěry pro rozvoj technické infrastruktury obcí. Banka spravuje rozsáhlé portfolio záruk za bankovní úvěry, a dotace na úhradu úroků z úvěrů poskytnutých na podporu oprav bytových domů jejich vlastníkem či spoluvlastníkem a dalších podpor

150

bydlení poskytnutých v minulých letech. Působí také jako finanční manažer prostředků poskytnutých České republice na financování rozvoje infrastruktury [12]. Podpora podnikání je možná tehdy, jde-li o veřejný zájem a rozvoj podnikatelské činnosti malých a středních podniků, které jsou zaměřeny mimo jiné i na vytváření nových pracovních příležitostí, řešení regionálních problémů, rozvoj cestovního ruchu apod. (Hanesová, 2007). Soukromé neziskové organizace tzv. mimovládní organizace, resp. třetí sektor jsou v cestovním ruchu dost rozšířené a podle předmětu činnosti je můžeme rozdělit na (Hanesová, 2007): − sdružení cestovního ruchu, a to místní sdružení, mikroregiony, regionální sdružení, euroregiony, − turistická informační centra, − odvětvové svazy a profesní sdružení. Sdružení cestovního ruchu financují svou činnost obyčejně z (Hanesová, 2007): − členských příspěvků (řádných, mimořádných), − příspěvků obcí, případně krajů, − dobrovolných příspěvků (darů), − úroků, − výnosů služeb poskytovaných za úhradu. Zájmová sdružení právnických osob existují zejména na regionální úrovni jako (1) miroregiony, jejichž zakladatelem jsou města a obce, (2) regionální sdružení cestovního ruchu, kde členskou základnu tvoří obce a podnikatelské subjekty v cestovním ruchu a (3) euroregiony (Hanesová, 2007). Stávající zdroje nevytvářejí dostatek finančních prostředků na financování sdružení cestovního ruchu či zájmových sdružení. Doplňkovým zdrojem jejich financování mohou být prostředky z veřejných rozpočtů v rámci státní podpory, resp. z fondů Evropské unie. Kromě fondů Evropské unie mohou subjekty soukromého a veřejného sektoru v cestovním ruchu získat podporu i z programů zahraničních vlád, fondů, nadací a nevládních organizací (Hanesová, 2007).

151

7.3. Nefinanční nástroje podpory cestovního ruchu Nefinančním nástroji rozumíme souhrn legislativních, administrativních, informačních a komunikačních nástrojů. Rozhodující význam má přitom poradenství a vzdělávaní. Malé a střední podniky při řešení podnikatelských problémů využívají externí poradenské, vzdělávací a konzultační služby. Náklady na tyto služby často překračují jejich finanční možnosti. Státem organizované vzdělávací programy umožňují zájemcům o podnikání jako i aktivním podnikatelům získat teoretické vědomosti a praktické dovednosti z nejdůležitějších oblastí trhové ekonomiky. Cílem poradenských programů zvýšit míru přežití malých a středních podniků, a tak přispět k udržitelnosti zaměstnanosti a tvorbě nových pracovních míst (Gúčik, 2006). Z legislativního hladiska můžeme k nefinačním nástrojům podpory cestovního ruchu v České republice zařadit Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020, Národní program podpory cestovního ruchu a Legislativní balík pro politiku soudržnosti na období let 2014 – 2020. 7.3.1. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020 Koncepce státní politiky cestovního ruchu (mmr.cz) je střednědobý strategický dokument, který vychází především z rozvojových možností cestovního ruchu v České republice a účinnými nástroji podněcuje jeho další rozvoj. Základním atributem Koncepce je rozvoj cestovního ruchu, který vychází z mobilizace zejména privátních zdrojů zaměřených na cestovní ruch, dále také rozvoj systémového a koncepčního přístupu veřejné správy na všech úrovních jako zdroje konkurenceschopnosti, zaměstnanosti a hospodářského růstu zejména v územích s vhodným potenciálem pro efektivní rozvoj tohoto sektoru. Cílem zpracování Koncepce je harmonizace koncepční činnosti v oblasti cestovního ruchu s programovacím obdobím Evropské unie a vytvoření strategického materiálu, který bude ovlivňovat zvýšení konkurenceschopnosti celého sektoru cestovního ruchu na národní i regionální úrovni, udržení jeho ekonomické výkonnosti i jeho pozitivních dopadů na sociokulturní a environmentální rozvoj České republiky. Koncepci státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020 schválila vláda České republiky v březnu 2013usnesením č. 220. Koncepce představuje základní strategický střednědobý dokument v oblasti cestovního ruchu pro období let 2014 - 2020. Výsledkem aplikace nové strategie by mělo být vytvoření chybějícího systému řízení cestovního ruchu včetně jeho dlouhodobého financování. 152

Mezi nejdůležitější návrhy Koncepce patří srozumitelnější vymezení postavení Ministerstva pro místní rozvoj, České centrály cestovního ruchu -

CzechTourism a dalších subjektů

např. krajů. Snahou je podpora a stabilizace regionální spolupráce mezi veřejným, soukromým a neziskovým sektorem na principech destinačního managementu. Fungující organizace destinačního managementu by měly být informačním a marketingovým základem pro kvalitní prezentaci České republiky v zahraničí a měly by podporovat marketing českých destinací v rámci domácího cestovního ruchu. Součástí Koncepce je i změna ve způsobu uplatňování dotační politiky. Ta je zaměřena na využívání integrovaných přístupů na regionální úrovni, využívání nových finančních nástrojů např. zvýhodněných úvěrů apod. Koncepce je propojená s realizací národního marketingu, který je popsaný a specifikovaný ve schválené Marketingové koncepci cestovního ruchu České centrály cestovního ruchu CzechTourism. Oba materiály byly připravovány současně a jsou vzájemně provázané. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020 má čtyři základní priority (tabulka 40).

Tabulka 40: Priority Koncepce Priorita priorita 1 priorita 2 priorita 3 priorita 4

Název Zkvalitnění nabídky cestovního ruchu Management cestovního ruchu Destinační marketing Politika cestovního ruchu a ekonomický rozvoj

Pramen: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2013. Z obsahové struktury navrhovaných priorit vyplývá dělba územní dimenze podpory cestovního ruchu v období let 2014 - 2020 (tabulka 21).

153

Tabulka 21: Územní dimenze podpory cestovního ruchu

d o t a c e

− − − − − −

Národní úroveň informace pro podnikatele kvalita služeb podpora sítí prvků nabídky národního významu národní marketing (image, národní produkty cestovního ruchu) statistika rozvoj lidských zdrojů

− d o t a c e ú v ě r y

− −

− −

Regionální úroveň marketing a tvorba produktů cestovního ruchu kulturní památky a příroda veřejná infrastruktura cestovního ruchu

základní infrastruktura cestovního ruchu (ubytovací zařízení) sportovně-rekreační infrastruktura (aquaparky, lyžařská střediska – vleky, lázeňství, zábavní centra)

Pramen: zpracováno podle Koncepce státní politiky cestovního ruchu na období 2014 – 2020. 7.3.2. Národní program podpory cestovního ruchu Národní program podpory cestovního ruchu je jedním z nástrojů implementace Koncepce státní politiky cestovního ruchu. Hlavním cílemNárodního programu podpory cestovního ruchu na období 2007 - 2013[23] bylo vytvořit nástroj, který by efektivním způsobem přispěl k rozvoji cestovního ruchu pro všechny. Byl schválen v roce 2010. Ve stejném roce byl realizován podprogram Cestovní ruch pro všechny se zaměřením na tvorbu nových produktů v cestovním ruchu včetně vytvoření podmínek pro jejich realizaci a marketingu těchto produktů. V letech 2011 a 2012 byl realizován podprogram Cestování dostupné všem. V roce 2011 bylo cílem podprogramu Cestování dostupné všem podpořit formou dotace podnikatelské subjekty v tvorbě nových produktů cestovního ruchu se zaměřením na specifické cílové skupiny. Podporovanými aktivitami byly rekonstrukce nebo vybudování odpočívadel, center služeb pro turisty a hygienického zázemí pro pěší, cyklisty a handicapované návštěvníky, dále pak zpřístupnění atraktivit cestovního ruchu a aktivity zajišťující lepší orientaci po atraktivitách cestovního ruchu pro handicapované. Podpora v rámci podprogramu Cestování dostupné všem v roce 2012 byla poskytována na rekonstrukci a vybudování odpočívadel, center služeb pro turisty a hygienického zázemí pro pěší, cyklisty a handicapované návštěvníky podél tras, zpřístupnění atraktivit cestovního ruchu a zavedení, resp. zlepšení vytvoření navigačních a informačních systémů pro sluchově a zrakově postižené návštěvníky cestovního ruchu, to vše včetně marketingu zrealizovaných výstupů akcí. Obdobně by měl být zaměřen i Národní program podpory cestovního ruchu na období 2014 až 2020. 154

7.3.3. Legislativní balík pro politiku soudržnosti na období let 2014 - 2020 Evropská komise připravuje na konkrétní plánovací období legislativní balík pro politiku soudržnosti. Poslední návrh přijala koncem roku 2011, a to legislativní balíkpro politiku soudržnost ina období let 2014 až2020. Jeho cílem je [43]podpořit růst a zaměstnanost v celé Evropě a zaměřit investice Evropské unie na evropskou agendu pro růstazaměstnanost (strategický dokument Evropa 2020). Ústředním prvkem nových partnerských smluv, na nichž se členské státy dohodly s Evropskou komisí, je menší zaměření na investiční priority v souladus výše uvedenými cíli. Ve smlouvách se stanoví jasné cíle a vyhradí zvláštní finanční výkonnostní rezerva jako odměna pro regiony, kterým se nejlépe podaří dosáhnout cíle. Aby dopad politiky na růst a zaměstnanost neoslabovaly nerozumné makrofiskální politiky nebo nízká administrativní kapacita, Komise může požádat o revizi programů. V případě, že nebudou přijata nápravná opatření, může pozastavit financování. Dosah využitíp Ostředků se zintenzivníi pomocí zjednodušení a harmonizace pravide uplatňovaných v různých fondech, včetně fondů pro rozvoj venkova, námořní politiky a rybolovu. Pět různých fondů se bude řídit společným souborem pravidel. Díky integrovanějšímu přístupu budou různé fondy sloužit vzájemně propojeným cílům a posílí jejich součinnost. Návrhy podporují zejména sociální investice, které umožňují lidem čelit budoucím výzvám trhu práce, a to s podporou Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci a nového programu prosociální změny a inovace, které doplňují a posilují Evropský sociální fond. 7.4. Podpora rozvoje v cestovním ruchu v Evropské unii Evropská unie usiluje o rovnoměrný hospodářský a společenský rozvoj všech svých členských států a jejich regionů. Cílem je zmírnit rozdíly v životní a ekonomické úrovni mezi zeměmi Evropské unie, a zvyšovat její schopnost jako celku a zároveň čelit výzvám 21. století. Toto úsilí se souhrnně nazývá evropská politika hospodářské a sociální soudržnosti, zkráceně politika soudržnosti (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Hlavními nástroji realizace evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti jsou fondy Evropské unie, a to (1) strukturální fondy, ke kterým patří Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF, European Regional Development Fund), Evropský sociální fond (ESF, European Social Fund), (2) Fond soudržnosti a (3) Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD, European Agricultural Fund for Rural Development), pod který patří

155

i podporu nezemědělských funkcí venkova, tedy i podporu rozvoje cestovního ruchu (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Přitom jakákoliv podpora z domácích nebo zahraničních zdrojů je vždy účelová, tedy vázaná na konkrétní projekt, nenárokovátelná a vázána na spolufinancování. Základním předpokladem ucházení se o podporu na projekty cestovního ruchu je kvalitně zpracovaný projekt a zajištěné spolufinancování (Hanesová, 2007). Z fondů Evropské unie v oblasti politiky soudržnosti čerpala Česká republika poprvé v roce 2004 po svém vstupu, a to ve zkráceném programovém období v letech 2004 až 2006. Pro původní státy evropské patnáctky začalo programové období vroce 2000. Období 2007 až 2013 bylo pro Českou republikup rvním programovým období, ve kterém měla možnost plně využívat zdroje z fondů Evropské unie. K dispozici měla 26,69 mld. eur. Dalším programovým obdobím je období let 2014 až 2020. Operační programy [26] jako oficiální dokumenty schválené Evropskou komisí definují, které problémy chce Česká republika řešit za prostředky získané z evropského rozpočtu a čeho chce v daném programovém období dosáhnout. Operační programy zajišťují, aby projekty nebyly k financování vybírány nahodile, nýbrž podle toho, zda pomáhají uskutečňovat záměry kohezní politiky. Operační programy (OP) se dělí na prioritní osy. Ty konkrétněji vymezují, na co mohou být finance, přidělené danému operačnímu programu, vynaloženy. Prioritní osy se dále skládají z oblastí podpory, případně i z podoblastí podpory. Každý subjekt, jenž chce požádat o finanční podporu z fondů Evropské unie, musí předložit projekt řídicímu orgánu operačního programu. Řídicími orgány operačních programů jsou: − u tematicky zaměřených operačních programů resortní ministerstva, − u územně vymezených operačních programů regionální rady regionů soudržnosti, což jsou územní celky odpovídající jednomu nebo více českým krajům zřízené za účelem přijímání dotací z evropských fondů. Projekt přitom chápeme jako dokument dokládající aktivity žadatele, které přispějí k cílům stanoveným v operačním programu a tím i k uskutečňování evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Žadatel proto musí znát prováděcí dokumenty operačního programu a řídit se jeho prioritními osami. Řídící orgány operačních programů vyhlašují pravidelně časově vymezené výzvy k předkládání projektů v rámci jednotlivých prioritních os a oblastí podpory. Projekty mohou

156

předkládat obce, kraje, ministerstva, podnikatelé, vlastníci dopravní infrastruktury, neziskové organizace, školy, výzkumná centra a další. 7.4.1. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů Evropské unie v programovém období 2007 až 2013 Rozvoje cestovního ruchu se v tomto období týkaly především operační programy

(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011): − Integrovaný operační program (IOP), − Regionální operační programy (ROP), − Program rozvoje venkova (PRV), − Evropský sociální fond (ESF, pouzevzdělávání), − případněokrajověanepřímoi dalšíprogramy např. Evropská územní spolupráce, OP Životní prostředíapod. Uvedené operační programy navazovaly na cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti, kterými byly (1) konvergence, (2) regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost a (3) evropská územní spolupráce. a) Integrovaný operační program. Integrovaný operačný program (IOP, strukturalni-fondy.cz) byl zaměřený na: − řešení společných regionálních problémů v oblastech infrastruktury pro veřejnou správu, − veřejné služby a územní rozvoj, − rozvoj informačních technologií ve veřejné správě, − zlepšování infrastruktury pro oblast sociálních služeb, veřejné zdraví, služeb zaměstnanosti a služeb v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení rizik, − podporu cestovního ruchu, kulturního dědictví, − zlepšování prostředí na sídlištích a rozvoj systémů tvorby územních politik. V rámci IOP se integrovalo několik tematických oblastí podpory, které byly z hlediska vymezených kompetencí, subsidiarity, tj. respektování pravomocí organizačně nižších úrovní a dělby práce zajišťovány z centrální úrovně orgány státní správy nebo orgány územní veřejné správy. Jednalo se o tematické oblasti (1) modernizace veřejné správy, (2) zvýšení kvality a dostupnosti veřejných služeb a (3) podpora územního rozvoje. Společným cílem těchto tematických oblastí bylo posílení veřejné správy, veřejných a navazujících služeb na území České republiky s cílem zvýšit kvalitu života obyvatel a atraktivitu krajiny

157

pro investory. Vymezení konkrétních aktivit IOP bylo podloženo koncepčními strategickými materiály v daných oblastech, tedy národními koncepcemi. Řídícím orgánem IOP bylo Ministerstvo pro místní rozvoj - odbor řízení operačních programů. IOP obsahoval 6 prioritních os rozdělujících operační program na logické celky, a ty byly dále konkretizovány prostřednictvím tzv. oblastí intervence, které vymezovaly, jaké typy projektů mohou být v rámci příslušné prioritní osy podpořeny. Příspěvek z ERDF byl stanoven podle obecného nařízení Evropské Komise na maximálně 85 % celkových způsobilých veřejných výdajů, minimální hranice spolufinancování z národních veřejných zdrojů byla určena jako 15 % celkových způsobilých veřejných výdajů. Podporovány byly pouze akce celostátního rozsahu a významu. b) Regionální operační programy. V rámci cíle Konvergence bylo v období 2007 - 2013 možné čerpat celkem ze 7 regionálních operačních programů (ROP) určených pro celé území České republiky s výjimkou hlavního města Prahy. Příjemcem podpory z regionálních operačních programů byly tzv. regiony soudržnosti. V České republice existuje 8 regionů soudržnosti, které mohou čerpat prostředky prostřednictvím 7 ROP (tabulka 42). Tabulka 42: Regionální operační programy 2007 – 2013 Název ROP ROP NUTS II Severozápad ROP NUTS II Severovýchod ROP NUTS II Střední Čechy ROP NUTS II Jihozápad ROP NUTS II Jihovýchod ROP NUTS II Moravskoslezsko ROP NUTS II Střední Morava

Územní vymezení Karlovarský kraj, Ústecký kraj Liberecký kraj, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj Středočeský kraj Jihočeský kraj, Plzeňský kraj Jihomoravský kraj, kraj Vysočina Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj, Zlínský kraj

Pramen: zpracováno podle www.strukturalni-fondy.cz. Hlavní město Praha mělo svůj vlastní operační program a nemělo nárok na čerpání prostřední z ROP. Regionální operační programy [26] pokrývaly několik tematických oblastí s cílem zvýšení konkurenceschopnosti regionů, urychlení jejich rozvoje a zvýšení atraktivity regionů pro investory. Každý ROP byl řízen samostatně Regionální radou (RR)příslušného regionu soudržnosti.

158

Evropská unie rozděluje územní celky podle systému NUTS (La Nomenclature des Unités territoriales Statistiques, Nomenklatura územních statistikých jednotek). Systém NUTS byl zaveden jednotně v celé Unii pro potřeby statistiky a hodnocení úrovně regionů a pro stanovení způsobu a výše jejich podpory ze společných prostředků Unie. V běžné praxi cestovního ruchu se s termínem NUTS setkávají žadatelé o dotace. V České republice nese normalizovaná klasifikace název CZ-NUTS. Skládá se ze6 úrovní, a to: − NUTS 0: stát (Česká republika); 1 − NUTS 1: území (Česká republika); 1 − NUTS 2: oblast (sdružené kraje, tzv. Regiony soudržnosti); 8 − NUTS 3: kraj (vyšší územní samosprávné celky); 14 − NUTS 4: okres; 77 − NUTS 5: obec (základní územní jednotka); 6 254 Pramen: Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011. Přestože byl každý ROP samostatným programem spravovaným samostatnou regionální radou a reagujícím na potřeby příslušného regionu, obecně se zaměřují na obdobná témata, která lze shrnout do několika oblastí, a to dopravní dostupnost a obslužnost, rozvoj území, regionální rozvoj podnikání arozvoj cestovního ruchu. Pod rozvoj cestovního ruchu patřila např. výstavba a rekonstrukce turistických cest (pěší stezky, cyklostezky, hipostezky, vodní cesty, přístavy či přístaviště) včetně doprovodné infrastruktury a značení, rekonstrukce, modernizace a rozvoj ubytovacích kapacit rozšíření o návazné služby (sportovní zařízení včetně půjčoven sportovních potřeb, wellness služby, zábavní centra apod.), rekonstrukce kulturní či technické památky nebo kulturních zajímavosti pro využití v cestovním ruchu, rozvoj a obnova sportovních areálů využitelných primárně pro cestovní ruch včetně návazné infrastruktury, modernizace, rozvoj a rekonstrukce lázeňské infrastruktury apod. Uvedený výčet podporovaných aktivit se v jednotlivých regionech soudržnosti lišil. Význam tedy mělo obeznámení se s podmínkami ROP, v jehož rámci se měl projekt realizovat. Všechny podporované aktivity byly spolufinancovány z Evropského fondu pro regionální rozvoj, takže se jednalo o investiční (infrastrukturní) projekty. c) Hlavní město Praha. Praha [26] spadala v období 2007 - 2013 do cíle Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Ostatní regiony příslušely do cíle Konvergence. Praha nesplňuje podmínku. Pro Prahu byly v cíli Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost připraveny dva operační programy (OP), a to OP Praha Konkurenceschopnost a OP Praha Adaptabilita.

Oba

operační

programy

měly

kombinovaný

charakter

regionálních

i tematických programů, tj. byly určeny jen pro jeden region a týkaly se širší škály

159

problémových oblastí než poměrně úzce zaměřené tematické programy cíle Konvergence. Řídícím orgánem pro oba pražské operační programy bylo hlavní město Praha. Na celý cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost připadalo v České republice 419,1 mil. eur. Naoperační programy pro Prahu bylo vyčleněno jen 343,3 mil. eur, zbývající prostředky cíle Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost byly rozdělovány prostřednictvím vícecílových tematických operačních programů např. IOP, OP Lidské zdroje a zaměstnanost, OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost, OP Technická pomoc. Tyto vícecílové programy byly realizovány na území celé České republiky včetně Prahy. d) Programy mezinárodní spolupráce. Integrovaný operační program, Regionální operační programy a Operační program města Prahy byly určeny přímo pro jednotlivé činnost cestovního ruchu a jeho infrastrukturu. Kromě těchto programů existovala také podpora z Evropského sociálního fondu a programy mezinárodní spolupráce např. Česko – Slovensko, Česko – Rakousko apod. Iniciativa Evropského společenství Interreg III z období 2000 - 2006 dala základ novému cíli politiky hospodářské a sociální soudržnosti s názvem Evropská územní spolupráce (EUS) [26] realizovanému prostřednictvím přeshraniční, nadnárodní a meziregionální formy spolupráce a dvou síťových programů ESPON 2013 (Monitorovací síť pro evropské územní plánování) a INTERACT II (program pro výměnu zkušeností s přeshraniční, meziregionální a nadnárodní spolupráci). Operačníprogramy Přeshraničníspolupráce se týkaly vždy hraničních regionů NUTS III sousedících s regiony v jiném členském státu. Pro Českou republiku tak byl aktuální operační program (OP) pro přeshraniční spolupráci s Polskem, Saskem, Bavorskem, Rakouskem a Slovenskem. Operační program yMeziregionální spolupráce byly společné pro všechny členské státy Unie a také pro Norsko a Švýcarsko. Též síťové programy ESPON 2013 aINTERACT II byly určeny pro všechny členy Unie. Pro účely Operačního programu Nadnárodní spolupráce byla Evropská unie rozdělena do několika zón, přičemž Česká republika patřila do zóny střední Evropa a OP Nadnárodní spolupráce tak sdílela s Rakouskem, Polskem, částí Německa, Maďarskem, Slovinskem, Slovenskem, částí Itálie a z nečlenských zemí s částí Ukrajiny. Pro operační programy přeshraniční a nadnárodní spolupráce bylo pro Českou republiku z fondů Evropské unie vyčleněno 389 mil. eur. V případě ostatních programů cíle Evropské územní spolupráce tvořily rozpočet programu příspěvky z fondů Unie a zúčastněných států. 160

Rozpočet programů byl pro všechny členské země společný a neexistovaly zde určeny alokace fondů Unie pro jednotlivé státy. Z fondů Evropské unie bylo pro OP Meziregionální spolupráce vyčleněno 321,3 mil. eur, pro OP ESPON 2013 činila alokace z fondů 34 mil. eur a pro OP INTERACT II 34 mil. eur. 7.4.2. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů Evropské unie v programovém období 2014 až 2020 Pro programové období 2014 - 2020 je navrženo několik operačních programů (tabulka 43). Tabulka 43: Operační programy pro období 2014 – 2020 Operační program Cíl: Investice pro růst a zaměstnanost

OP Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost OP Výzkum, vývoj a vzdělávaní OP Zaměstnanost OP Doprava OP Životní prostředí Integrovaný regionální operační program OP Praha – pól růstu České republiky OP Technická pomoc Cíl: Evropská územní spolupráce OP přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou a Polskou republikou OP přeshraniční spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou OP přeshraniční spolupráce mezi Rakouskou republikou a Českou republikou OP přeshraniční spolupráce mezi Svobodným státem Bavorsko a Českou republikou OP přeshraniční spolupráce mezi Svobodným státem Sasko a Českou republikou OP přeshraniční spolupráce Central Europe OP pro mezinárodní spolupráci Další operační programy OP Rybářství Program rozvoje venkova 2014 - 2020

Řídící orgán Financování: Evropský fond regionálního rozvoje Fond soudržnosti Evropský sociální fond Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo dopravy Ministerstvo životního prostředí Ministerstvo pro místní rozvoj Magistrát hlavního města Prahy Ministerstvo pro místní rozvoj Financování: Evropský fond regionálního rozvoje Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo zemědělství Evropský zemědělský fond rozvoje venkova

Pramen: zpracováno podle Podkladu pro přípravu Dohody o partnerství pro programové období 2014 - 2020 - Vymezení programůa další postup při přípravě České republiky pro efektivní čerpání fondůSpolečného strategického rámce, 2012.

161

Z hlediska rozvoje cestovního ruchu v České republice má význam tzv. Integrovaný regionální operační program (IROP) [26]. Jedná se o nově vzniklý program pro zájemce o dotaci z Evropské unie v letech 2014 – 2020. Připravuje ho Ministerstvo pro místní rozvoj spolu s partnery na regionální, místní a národní úrovni. Platformou pro přípravu nového operačního programu je Řídicí výbor IROP. Prioritou Integrovaného regionálního operačního programu je umožnění vyváženého rozvoje území, zlepšení veřejných služeb a veřejné správy a zajištění udržitelného rozvoje v obcích, městech a regionech. Cíle bude dosaženo snižováním územních rozdílů, zkvalitněním infrastruktury a posílením konkurenceschopnosti v regionech. Dále pak posílením veřejných služeb, zaměstnanosti a podpory vzdělanosti, jako jednoho z pilířů zvyšování kvality života obyvatel, a posílením institucionální kapacity veřejné správy. K dosažení cíle si stanovil IROP prioritní osy, a to (1) zvýšení konkurenceschopnosti v území, (2) zkvalitnění veřejných služeb v území a (3) posílení institucionální kapacity veřejné správy.  Kontrolní otázky  K jakým aktivitám cestovního ruchu směřuje finanční podpora na národní úrovni v České republice?  Jaký je význam Českomoravské záruční a rozvojové banky při financování rozvoje cestovního ruchu?  Z jakých prostředků může financovat svoji činnost sdružení cestovního ruchu?  Uveďte priority Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020.  Identifikujte strukturální fondy Evropské unie.  K čemu sloužily tzv. ROP v programovém období 2007 až 2013 v České republice?  Vysvětlete, co je Integrovaný regionální operační program.  Navrhněte způsob podpory cestovního ruchu ve vybraném regionu v České republice (Vysočina, Jižní Morava, Střední Morava a Jeseníky, Střední Čechy, Plzeňsko a Český les, Českolipsko a Jizerské hory, Šumava).

162

TŘETÍ ČÁST

PRÁVNÍ ÚPRAVA CESTOVNÍHO RUCHU V EVROPSKÉ UNII A ČESKÉ REPUBLICE

− obeznámení se základními normami Evropské unie pro rozvoj cestovního ruchu − nastínění vývoje evropské legislativy v oblasti cestovního ruchu − identifikace základních legislativních norem pro oblast cestovního ruchu v České republice a jejich význam − obeznámení se s částmi, které se vztahují k podnikání v oblasti cestovního ruchu Živnostenského zákona, Občanského a Obchodního zákoníku − nastínění významů a přínosů Zákona o podpoře cestovního ruchu − obeznámení s problematikou ochrany spotřebitele v cestovním ruchu − nastínění problematiky služeb pasových orgánů a možností pobytů cizinců na území České republiky − obeznámení s celními opatřeními při dovozu zboží v rámci Evropské unie a z třetích krajin − obeznámení s pravidly konzulární ochrany občanů Evropské unie

163

8. NORMY EVROPSKÉ UNIE PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU  Klíčová slova Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch. Akční plán Evropské unie na podporu cestovního ruchu. Evropa 2020. Lisabonská smlouva. Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch. Philoxenia. První směry politiky Evropského společenství v cestovním ruchu. Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu.Směrnice Rady 90/314/EHS. Cestovní ruch je součástí koordinované politiky Evropské unie. Je tedy v kompetenci jednotlivých členských krajin. Evropská unie má ale v kompetenci vydávání doporučení pro oblast cestovního ruchu. V posledních letech se týkají zejména udržitelného rozvoje a podpory cestování sociálně slabších skupin obyvatelstva. Při přijímání nových legislativních opatření zaujímá Evropská unie integrovaný přístup. Dokumenty vytvořeny Evropskou unii mají nadnárodní povahu a ve vztahu k oblasti cestovního ruchu zavazují členské krajiny bez ohledu na to, zda jim to vyhovuje. Z hlediska právní úpravy rozlišujeme zejména nařízení a směrnice (Petráš, 2013). Nařízení (Petráš, 2013) představují obecně závazné a přímo platné předpisy, které zavazují

členské

krajiny,

aby

upravily

své

vnitřní

právo

podle

toho,

jakým

požadavkůmodpovídá nařízení. Záleží přitom pouze na konkrétní členské krajině, jakým způsobem to provede. Může vydat nový zákon nebo podzákonný předpis, novelizovat starší právní předpis apod. Nařízení se většinou týkají speciálních dílčích otázek, které lze jednotně upravit v Bruselu, bez ohledu na další právní předpisy členských krajin. Směrnice (Petráš, 2013) jsou nejčastější formou evropského práva. Jejich zásadním problémem je ale skutečnost, že implementace do vnitrostátního práva je prováděná orgány jednotlivých členských států. V praxi pak dochází k tomu, že úprava řešená evropskou směrnicí se v detailech a někdy i v dosti závažných aspektech v jednotlivých členských krajinách odlišuje. Cílem směrnic je přitom unifikace právních řádu v dané problematice. Evropská unie vydala řadu dokumentů, usnesení, sdělení, směrnic a nařízení, které mají význam pro rozvoj cestovního ruchu v evropském prostoru, a tedy i v České republice (tabulka 44).

164

Tabulka 44: Přehled právních dokumentů Evropské unie vztahujících se k cestovnímu ruchu Rok 1957 1965 1982

    

1984 1986

    

1990 1992

1995 1996

1997 1999

                 

2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007

2010

             

Název Římské smlouvy Doporučení Rady týkající se činnosti vlády na podporu cestovního ruchu První směry politiky Evropského společenství v cestovním ruchu Opatření k účinnému uplatňování svobodného podnikání a svobodného poskytování služeb Směrnice oobecném systému pro uznávánívysokoškolských diplomůvydaných po ukončeníodbornéhovzdělávání a přípravyv délce trvánínejméně tří let Rezoluce o požadavku na usnadnění rozvoje cestovního ruchu Směrnice o turistické pomoci a opatření k zahájení provozování obchodní činnosti Rozhodnutí Rady o ustanovení postupu konzultací a spolupráce v oblasti cestovního ruchu Jednání Evropské unie na poli cestovního ruchu Rozhodnutí Rady zakládající postupy konzultací a spolupráce v oblasti cestovního ruchu Rezoluce Rady o lepším sezónním a geografickém rozložení cestovního ruchu Doporučení o jednotlivých informacích ve stávajících hotelech Doporučení Rady o požární bezpečnosti ve stávajících hotelech Protokol evropské politiky cestovního ruchu Směrnice Rady o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy Akční plán Evropské unie na podporu cestovního ruchu Rezoluce o cestovním ruchu v pojetí roku 2000 Směrnice o druhém obecném systémuuznávání odborného vzdělávání apřípravy vytvářející všeobecný systém uznávající odborné vzdělání Směrnice Rady o sběru statistických informací v oblasti cestovního ruchu Zelená kniha Komise - Role Unie v oblasti cestovního ruchu Zpráva o opatřeních Společenství týkajících se cestovního ruchu Zpráva o hodnocení Akčního plánu Společenství na podporu cestovního ruchu Pozměněný návrh na rozhodnutí Rady o prvním víceletém programu na podporu evropského cestovního ruchu Philoxenia Opatření Společenství ke zvýšení efektivity cestovního ruchu Sdělení o boji proti sexuální turistice zaměřené na děti Sdělení o rostoucím potenciálu cestovního ruchu jako zdroje zaměstnanosti v návaznosti na hodnocení a doporučení Skupiny pro cestovní ruch a zaměstnanost Sdělení o růstu turistického potenciálu pro zaměstnanost Směrnice, kterou se zavádí postup pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci pro profesní činnosti upravené směrnicemi o liberalizaci a o přechodných opatřeních, a kterou se doplňuje obecný systém uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci Sdělení o zlepšení potenciálu cestovního ruchu pro zaměstnanost Sdělení o spolupráci pro budoucnost evropského cestovního ruchu Cestovní ruch pro všechny Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu Sdělení o základní orientaci pro trvalou udržitelnost evropského cestovního ruchu Usnesení o cestovním ruchu a rozvoji Usnesení o nových perspektivách a výzvách pro udržitelný cestovní ruch Politika cestovního ruchu v rozšířené Evropské unii Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch Usnesení Evropského parlamentu k Obnovené politice Evropské unie Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch Lisabonská smlouva Sdělení Evropa jako přední světová destinace cestovního ruchu Evropa 2020

Pramen: vlastní zpracování, 2013. 165

8.1. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu do období 80. let 20. století Podpora rozvoje cestování je částečně zahrnuta již v preambuliŘímských smluv. V preambuli se konstatuje, že je potřeba posilnit jednotu ekonomik a zajistit jejich harmonický rozvoj snižováním existujících rozdílů mezi jednotlivými regiony a zmírňováním zaostalosti znevýhodněných regionů [29]. Problematikou cestovního ruchu se zabývá několik dalších dokumentů Evropského společenství. Významným je dokument „Doporučení Rady týkající se činnosti vlády na podporu cestovního ruchu“z 20. července 1965, na jehož základě byla vypracována řada analýz. Výsledky těchto zpráv byly později základem pro stanovení hospodářské politiky sjednocené Evropy (Kosmák, 2008). Můžeme konstatovat, že Evropská unie začala věnovat pozornost oblasti cestovního ruchu již v 80. letech. V roce 1982 byl vytvořen dokument „První směry politiky Evropského společenství v cestovním ruchu“. Dokument obsahoval několik úkolů (Kosmák, 2008), ke kterým patřilo (1)širší časové rozložení turistické sezóny, (2) ochrana architektonických památek, (3) rozvoj cestovního ruchu v méně rozvinutých oblastech, (4) podpora sociálního cestovního ruchu, (4) podpora kulturního cestovního ruchu a (5) podpora venkovského cestovního ruchu. Již v roce 1982 bylo tedy stanoveno jasné kritérium definující problémy spojené s oborem cestovního ruchu. Tato kritéria a cíle přetrvávají dodnes, byť občas mírně upravené o aktuální vývojové tendence (Kosmák, 2008). Rok 1982 je zajímavý i vydáním směrnice„Opatření k účinnému uplatňování svobodného podnikání a svobodného poskytování služeb“. Jejím cílem bylo usnadnit zahájení a vlastní průběh podnikání samostatně výdělečných osob ve službách, které souvisejí s dopravními a cestovními kancelářemi, ve skladování a skladovém hospodářství [16]. Význam cestovního ruchu pro Evropskou integraci uznala Rada 10. dubna 1984, kdy vyzvala Komisi k předložení návrhů. Dalším krokem za účelem vzájemné spolupráce zemí Společenství byla rezoluce Rady „o požadavku na usnadnění rozvoje cestovního ruchu“ z roku 1984. Rada v ní vyslovila požadavek na nutnost konzultací členských krajin s Komisí i mezi sebou navzájem. Ve stejném roce vydala Rada novelizující směrnici týkající se „turistické pomoci a opatření k zahájení provozování obchodní činnosti“ [16]. Následně Rozhodnutím Rady 1986/86/664/EEC, která stanovila postup pro konzultace a spoluprácivoblasti cestovního ruchu, byl v roce 1986 zřízen Poradní výbor pro cestovní ruch. Jeho členy jsou zástupci ministerstev odpovědných za cestovní ruch v jednotlivých

166

členských krajinách. Schází se třikrát do roka. Hlavním úkolem výboru je informovat a koordinovat aktivity členských krajin a Evropské komise. Dále v roce 1986 vydala Komise dokument „Jednání Evropské unie na poli cestovního ruchu“, na jehož základě začala Rada činit aktivity v oblasti cestovního ruchu. Výsledkem bylo několik dokumentů Rady vydaných ke konci roku 1986 (tabulka 45). Tabulka 45: Významné dokumenty Evropské unie z roku 1986 Dokument Rozhodnutí Rady zakládající postupy konzultací a spolupráce v oblasti cestovního ruchu Rezoluce Rady o lepším sezónním a geografickém rozložení cestovního ruchu

Obsah vzájemné výměny zkušeností v oblasti cestovního ruchu vzájemná informovanost mezi státy Společenství konzultace členských států Společenství s Komisí a mezi sebou zdůrazněna úloha cestovního ruchu jako nástroje sbližování jednotlivých národů Evropy výzva k analyzování vytíženosti kapacit cestovního ruchu a na jejich základě regulace přetížené oblasti a rozvoj nevyužitých oblastí v členských státech podpora prodlužování turistické sezóny a rozložení dovolených a prázdnin do delšího časového období návrh vytvoření jednotného standardizovaného informačního systému pro hotely vytvoření jednotných zásad bezpečnostního standardu hotelů, včetně požadavku pravidelných inspekcí

− − − − − −

Doporučení o jednotlivých informacích ve stávajících hotelech Doporučení Rady o požární bezpečnosti ve stávajících hotelech

− −

Pramen: zpracováno podle MagConsulting, cot.cz. 8.2. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu v období 90. let 20. století Politika Evropské unie na podporu cestovního ruchu řeší v 90. letech prakticky stejné problémy jako v 80. letech, ale dochází ke zintenzivnění ovlivňování. Rok 1990 vyhlásila Rada Evropským rokem cestovního ruchu. Proto se sešli ministři členských států Společenství odpovědní za oblast cestovního ruchu a přijali program pro Evropský rok cestovního ruchu. Zajímavé je, že k Evropskému roku cestovního ruchu se mimo všech zemí Evropských společenství připojilo také šest zemí Evropského sdružení volného obchodu. Evropský rok cestovního ruchu měl za úkol především zdůraznit integrační roli cestovního ruchu v rozvoji Evropy a zdůraznit ekonomický a společenský význam cestovního ruchu. Cílem bylo zlepšení informovanosti občanů a větší orientace na rozvoj cestovního ruchu v souladu s ochranou životního prostředí, na kterou chtělo Společenství klást stále větší důraz. Dalším cílem bylo zvýšit propagaci Evropy na mimoevropských trzích a zvýšit kvalitu služeb cestovního ruchu. Rok 1990 byl považován za úspěšný, neboť vzbudil celoevropský zájem o oblast cestovního ruchu a rozšířil spolupráci a kontakty od vládních orgánů až po konkrétní podniky [16].

167

Pro 90. léta je z hlediska rozvoje cestovního ruchu v Evropské unii typický koncepční přístup. Cestovní ruch se stává významným sektorem hospodářské činnosti, na což reaguje Evropská komise i Rada ministrů. V červnu 1990 přijala Rada ministrů „Protokol evropské politiky cestovního ruchu“. K řešení problémů cestovního ruchu [16] bylo předloženo 11 projektů, které řešily především dopady jednotného vnitřního trhu na oblast cestovního ruchu, kulturní cestovní ruch, vybavenost středisek cestovního ruchu, společenský cestovní ruch, nabídku a klientelu cestovního ruchu ve střední a východní Evropě, vývoj zaměstnanosti v cestovním ruchu apod.

Rozpracování Protokolu evropské politiky cestovního ruchu

vyústilo mimo jiné, ve vydání velmi důležité Směrnice Rady 90/314/EHS z 13. června 1990, „o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy“, která představuje zásadní opatření pro ochranu spotřebitele v oblasti cestovního ruchu. Zároveň stanovuje povinnost státu zabezpečit spotřebiteli garanci při insolventnosti či úpadku cestovní kanceláře. Směrnice vychází z potřeby stanovit minimum společenských pravidel souborných služeb cestovního ruchu v členských státech. Vychází z rozdílů v pravidlech ochrany spotřebitele a možnosti přijmout nebo si podržet přísnější opatření na ochranu spotřebitele. Jedná se především o obligatorní náležitosti cestovní kanceláře, o refundaci zaplacených a neposkytnutých služeb a repatriaci klientů [19]. Dalším dokumentem z roku 1990 bylo sdělení Komise (COM/90/438) „Akce Společenství na podporu venkovského cestovního ruchu“ (Palatková, 2011). V červenci 1992 byl Radou přijat důležitý dokument „Akční plán Evropské unie na podporu cestovního ruchu“, a to v reakci na klesající podíl Evropy v mezinárodním cestovním ruchu (Palatková, 2011). Tento plán vycházel ze zhodnocení dosavadního vývoje cestovního ruchu a jeho významu pro Evropu. Zahrnoval programy na roky 1993 – 1995. Jeho základními cíli bylo (1) zdůraznění integrační úlohy cestovního ruchu v Evropě a (2) prezentace Evropy jako homogenního celku. Akční plán v sobě zahrnoval problémy [16]: − koordinace cestovního ruchu, − příhraniční spolupráce regionů, − ochrany spotřebitelů, − další propracování rovnoměrného sezónního rozložení dovolených, − ochrany životního prostředí, − kulturního cestovního ruchu, − venkovského cestovního ruchu, − sociálního cestovního ruchu, zvláště mládežnického cestovního ruchu, 168

− výchovy a vzdělání pracovníků, − propagaci evropského cestovního ruchu mimo evropské trhy. Mimo Akčního plánu přijal Evropský parlament také „Rezoluci o cestovním ruchu v pojetí roku 2000“. Rezoluce zdůrazňovala význam cestovního ruchu ve snižování meziregionálních rozdílů. V roce 1995 byla přijata „Směrnice Rady o sběru statistických informací v oblasti cestovního ruchu“. Ta sjednocuje požadavky na zpracování a sběr statistických údajů v cestovním ruchu [16]. Úkoly Evropské unie v rozvoji cestovního ruchu jsou prezentovány v tzv. „Zelené knize Komise - Role Unie v oblasti cestovního ruchu“ z roku 1995, jež se stala základem současných aktivit Unie v oblasti cestovního ruchu. Patří k nim: − popis činností, které Společenství v cestovním ruchu realizuje, − popis všech nástrojů, které k tomu využívá, − předložení vyhlídky na pokrok v cestovním ruchu Unie, − vypracování a přezkoumání hodnoty přidané realizací politiky na úrovni Unie. Obsah Zelené knihy je potom zaměřen na problematiku činností prováděných v cestovním ruchu např. na rozvoj cestovního ruchu, zaměstnanost v cestovním ruchu, na přidanou hodnotu Evropské unie v oblasti cestovního ruchu a na předpokládaný vývoj úlohy Unie v oblasti cestovního ruchu [16]. Označení Zelená kniha se používá pro dokumenty Evropské komise, které se vztahují k určitému problému či oblasti evropských politik, kde se počítá se zvýšením vlivu Komise. Dokumenty mají souhrnný a konzultační charakter a naznačují předpokládaný směr další úpravy dané oblasti. Zelené knihy jsou určeny širokému okruhu subjektů, jichž se daná problematika dotýká a od nichž se očekává, že se zapojí do diskuse a konzultací na evropské úrovni. Výsledkem konzultací může být pak vydání tzv. bílých knih. Bílé knihy obsahují konkrétní nástroje pro řešení dané problematiky na evropské úrovni a mají charakter střednědobých programových dokumentů. Pramen: Palatková, 2011. V roce 1996 předložila Komise sdělení COM/96/29 „Zpráva Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o opatřeních Společenství týkajících se cestovního ruchu“. Z dalších dokumentů měla význam sdělení COM/96/166 „Zpráva o hodnocení Akčního plánu Společenství na podporu cestovního ruchu“ a sdělení COM/96/635 „Pozměněný návrh na rozhodnutí Rady o prvním víceletém programu na podporu evropského cestovního ruchu Philoxenia (1997 – 2000)“ (Palatková, 2011). 169

Na základě úkolů obsažených v Zelené knize přijala v roce 1996 Rada Rozhodnutí k vypracování prvního víceletého programu na podporu cestovního ruchu. Jednalo se o program Philoxenia. Program obsahoval čtyři hlavní cíle, a to (1) zlepšení informovanosti v cestovním ruchu, (2) zdokonalení legislativního a finančního prostředí pro cestovní ruch, (3) zvýšení kvality evropského cestovního ruchu a (4) propagaci Evropy v nečlenských zemích a získání většího počtu návštěvníků [16].Přestože se návrh Komise setkal s kladnou odpovědí od ostatních evropských institucí, Rada ministrů nebyla schopná dosáhnout jednomyslného konsensu a Komise svůj návrh oficiálně stáhla v dubnu 2000. V dalším roce (1997) podala Komise zprávu k „Opatření Společenství ke zvýšení efektivity cestovního ruchu“. Tato zpráva se zabývala návrhy na zvýšení účinnosti evropského cestovního ruchu [16]. Z hlediska ochrany lidských práv mělo význam „Sdělení o boji proti sexuální turistice zaměřené na děti“ z listopadu 1997. Bylo vydáno jako reakce na boj proti cestovním kancelářím, leteckým společnostem a hotelovým řetězcům podporujícím sexuální cestovní ruch [9]. V roce 1997 začal proces zvaný Cestovní ruch a zaměstnanost, jehož plán byl obsažen v závěrečném materiálu Konference o zaměstnanosti a cestovním ruchu. Pro praktickou realizaci byla založena Skupina pro cestovní ruch a zaměstnanost složená z odborníků každého členského státu, s pověřením určit podmínky a doporučení k maximalizaci ekonomických

efektů

cestovního

ruchu

v návaznosti

na

podmínky

udržitelnosti.

V souladuse správou skupiny bylo přijato sdělení COM/99/205 „Rostoucí potenciál cestovního ruchu jako zdroje zaměstnanosti v návaznosti na hodnocení a doporučení Skupiny pro cestovní ruch a zaměstnanost“. Dokument získal neobvykle silnou podporu a proces Cestovní ruch a zaměstnanost byl dále rozvíjen v další dekádě (Palatková, 2011). Sdělení Komise z 28. dubna 1999 „O růstu turistického potenciálu pro zaměstnanost“ analyzuje význam cestovního ruchu pro evropskou zaměstnanost [16].Komise informovala o zřízení čtyř pracovních skupin (A, B, C, D), k nimž v roce 2001 přibyla pracovní skupina E. Všechny pracovní skupiny předložily svá doporučení v létě 2001 (Palatková, 2011). Velmi významným krokem bylo přijetí Směrnice 99/42/EC, kterou se zavádí postup pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci pro profesní činnosti upravené směrnicemi o liberalizaci a o přechodných opatřeních a kterou se doplňuje obecný systém uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci z roku 1999. Směrnice se týká i průvodcovské činnosti. Její význam je v sjednocení požadavků uznávání kvalifikace, přičemž doplňuje směrnici 89/48/EEC

o obecném

systému

pro

uznávánívysokoškolských 170

diplomůvydaných

po ukončeníodbornéhovzdělávání a přípravyv délce trvánínejméně tří let, a směrnici 92/51/EEC o druhém obecném systémuuznávání odborného vzdělávání apřípravy vytvářející všeobecný systém uznávající odborné vzdělání. Základem všeobecného systému uznávání odborné kvalifikace je skutečnost, že pokud někdo dosáhl potřebné odborné kvalifikace k výkonu profese v jedné členské krajině Evropské unie, opravňuje ho to usilovat o výkon příslušné profese v jiné členské krajině. Každá krajina má přitom volnost k regulaci profesí v rámci své územní působnosti [19]. Ve stejném roce přijala Komise „Sdělení o zlepšení potenciálu cestovního ruchu pro zaměstnanost“, které analyzovalo význam cestovního ruchu pro růst zaměstnanosti v evropském hospodářském prostoru (Kosmák, 2007). 8.3. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu na začátku 21. století Začátkem 21. století pokračuje orientace Evropské unie v procesu Cestovní ruch a zaměstnanost, a zároveň se zintenzivňují rozhovory o trvalé udržitelnosti cestovního ruchu. Ke konci roku 2001 zveřejnila Komise „Sdělení o spolupráci pro budoucnost evropského cestovního ruchu“ (COM/2001/0665), v němž navrhla vytvoření operačního rámce založeného na otevřené koordinaci mezi všemi zúčastněnými stranami. Přitom identifikovala klíčové oblasti koordinace, a to informace, vzdělávání, kvalitu, udržitelný rozvoj a nové technologie. V rámci plnění cílů sdělení uspořádaly členské státy Unie několik konferencí, na kterých se pokoušely o zlepšení koordinace národních politik cestovního ruchu a o politické uznání cestovního ruchu. Nosným tématem konference v Bruggách (červenec 2001) se stalo téma dostupnosti účasti na cestovním ruchu a bariér, které účasti brání, zejména z ekonomických, sociálních či zdravotních příčin. Výsledkem by dokument „Cestovní ruch pro všechny“. Členské státy se jim zavázaly k podporování sociálního cestovního ruchu (Palatková, 2011). Usnesení Rady ze dne 21. května 2002 zdůraznilo hospodářský význam cestovního ruchu a nutnost posílit uznání jeho významu na evropské úrovni a začlenit jej do dalších evropských politik.Na tomto základě Komise později zavedla řadu opatření a iniciativ. K přímým dopadům této strategie patří např. [10]: − satelitní účty cestovního ruchu pro každý členský stát dokončené při prezentaci prvního evropského satelitního účtu, − spuštění internetového portálu visit.europe.com na podporu Evropy jako destinace cestovního ruchu,

171

− každoroční fórum evropského cestovního ruchu, které se koná od roku 2002 za účasti vysokých představitelů cestovního ruchu, orgánů Evropské unie a vlád členských krajin Evropské unie. V roce 2003 vydala Evropská komise sdělení pod názvem„Základní orientace pro trvalou udržitelnost evropského cestovního ruchu“ (COM/2003/716). Cílem sdělení (Palatková, 2011) je efektivní podpora udržitelného cestovního ruchu na všech úrovních. Komise ve sdělení navazovala na rezoluci Evropského parlamentu z roku 2002 a zdůrazňovala potřebu zajištění konzistence jednotlivých politik Evropské unie. Jednalo se o vůbec první rezoluci, která se zabývala výlučně cestovním ruchem. Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu je významným dokumentem, který obsahuje

řadu

komplexních

doporučení

pro

další

rozvoj

cestovního

ruchu.

Rezolucenastiňujestrategii rozvojecestovníhoruchuvEvropskéunii, podle kterémají členské krajiny chránitzájmynávštěvníků vcestovnímruchu arespektovat jejichrostoucí nárokyna kvalitua strukturuposkytovaných formycestovníhoruchu,

které

služeb. ji

Majípodporovatzmírněnísezónnostiarozvíjet

budoustimulovataumožnícestovní

ruchzpřístupnitvšem.

Zvláštní pozornost je třebavěnovat péči ovytváření novýchkomplexníchproduktů prokonkrétní cílové skupiny (Gúčik, 2006). V letech 2004 a 2005 je patrná vyšší intenzita kroků směřujících k politice cestovního ruchu, a to zejména prostřednictvím usnesení Evropského parlamentu 2004/2212 „o cestovním ruchu a rozvoji“ a 2004/2229 „o nových perspektivách a výzvách pro udržitelný cestovní ruch“. Významné bylo také stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru 2005/C255/02 „Politika cestovního ruchu v rozšířené Evropské unii“. Výbor upozornil na propojenost se sociální politikou, kvalitou, výzkumem a vývojem, ochranou spotřebitele, ochranou životního prostředí apod. (Palatková, 2011). V únoru 2005 Evropská komise navrhla obnovení Lisabonské strategie a zaměřila úsilí Evropské unie na dva hlavní úkoly, a sice zajistit vyšší a trvalý růst a větší počet lepších pracovních míst [37]. V roce 2006 vydala Evropská komise sdělení „Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch“. Hlavním cílem této politiky je zdokonalit konkurenceschopnost evropského cestovního ruchu a vytvořit více lepších pracovních příležitostí prostřednictvím udržitelného růstu cestovního ruchu v evropském i celosvětovém měřítku. Obnovená politika se soustředí na několik oblastí, a to zlepšení právní úpravy, koordinaci politik, lepší využívání dostupných evropských finančních

172

nástrojů, podporu udržitelnosti cestovního ruchu a podporu povědomí o cestovním ruchu a jeho viditelnosti. Usnesení Evropského parlamentu z 29. listopadu 2007 k Obnovené politice Evropské unie [32]: − zdůrazňuje pozitivní roli, kterou v oblasti ochrany spotřebitele hrají organizace působící v sociálním cestovním ruchu, jejichž činnosti by měly povzbuzovat a podporovat, − vítá iniciativy na koordinaci informací o bezbariérovém cestovním ruchu na evropské úrovni, které by umožnily turistům s omezenou pohyblivostí a jejich rodinám nalézt informace o přístupnosti destinací a vyzývá členské krajiny, poskytovatele služeb cestovního ruchu, národní a místní organizace cestovního ruchu, aby se připojily k takovým iniciativám nebo je podpořily, − vyzývá Evropskou komisi a členské krajiny, aby zahájily proces, který by vyústil do ustanovení systému označení "Přístup pro všechny", které by zaručovalo základní zařízení pro bezbariérový přístup pro návštěvníky se sníženou pohyblivostí a které by se vztahovalo na ubytovací a pohostinská zařízení, místa pro trávení volného času, přírodní a kulturně-historické památky, muzea, − vyzývá Evropskou komisi, aby vypracovala sdělení a akční plán na podporu označení "Přístup pro všechny", − navrhuje, aby Evropská komise prostudovala možnost zavedení cestovního pasu mládeže pro mladé Evropany, kteří dostali finanční podporu v rámci programů Erasmus, Leonardo nebo Comenius, nebo kteří vykonávají dobrovolnou civilní službu v Evropské unii, aby mohli snadněji cestovat a seznámit se s hostitelskou zemí, − upozorňuje na potřebu zavedení evropského programu pro seniory cestující mimo sezóny, který by zlepšil kvalitu života starších občanů v Evropské unii, navrhuje, aby se tento program nazýval Odysseus (obdobný program je již zaveden pod názvem Calypso). V říjnu 2007 vydala Evropská komise střednědobou strategii za účelem dosažení udržitelného a konkurenceschopného evropského cestovního ruchu pod názvem „Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch“ [38]. Komise výslovně uznala, že vytyčení růstu a zaměstnanosti jako bezprostředního cíle je spojeno s podporou cílů v sociální oblasti i v oblasti životního prostředí, a na základě výsledků práce Skupiny pro udržitelnost cestovního ruchu shrnutých ve zprávě „Akční program pro udržitelnější evropský cestovní ruch“ přijala Evropskou agendou 21 pro cestovní ruch. Cílem agendy je přinést ekonomickou prosperitu, sociální spravedlnost a soudržnost a ochranu přírody a kultury. Tyto cíle by měly respektovat i členské krajiny při vytváření jejich politik a činností 173

ovlivňujících dopad pasivního cestovního ruchu Evropy, a při jejich podpoře cestovního ruchu jakožto nástroje udržitelného rozvoje v hostitelských zemích. Při plnění stanovených cílů je zapotřebí řešit několik otázek specifických pro cestovního ruchu např. [38]: − dosáhnout udržitelné ochrany a správy přírodních a kulturních zdrojů, − minimalizovat využívání zdrojů a znečišťování v cílových destinacích, včetně minimalizace vytváření odpadu, − zvládat změny v zájmu dobrých životních podmínek společenství, − snížit sezónní charakter poptávky, − zabývat se dopadem dopravy související s cestovním ruchem, − umožnit zážitek z cestování všem bez diskriminace, − zlepšit kvalitu pracovních míst v cestovním ruchu, − zajistit bezpečnost návštěvníků i místních obyvatel v cestovním ruchu. Důležitým dokumentem, z hlediska právního základu pro cestovní ruch na úrovni Evropské unie je Lisabonská smlouva. Jejím přínosem je zejména reforma institucí azlepšení procesurozhodovánív Evropské unii, posílení demokratického rozměru Unie, reforma vnitřní politiky a posílení zahraniční politiky Unie. Z hlediska vnitřní politiky byly posíleny pravomoci Evropské unie v oblasti kontroly hranic, azylu a přistěhovalectví, v oblasti justiční spolupráce v občanských a trestních věcech a v oblasti policejní spolupráce. Také byla posílená činnost Unie na mezinárodní úrovni. Lisabonská smlouva vnáší dospolečné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie především větší soulad a přehlednost. Unie nabyla právní subjektivitu, na jejímž základě může jednat o mezinárodních smlouvách a vystupovat v nich jako smluvní strana [21]. Lisabonská smlouva přináší novou právní úpravu v oblastech, kde Unie podporuje, doplňuje a koordinuje činnosti členských států, k nimž patří podle článku 6 ochrana a zlepšení lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávaní, odborné vzdělávaní, mládež a sport, civilní ochrana a správní spolupráce. Novou právní úpravu přináší Lisabonská smlouva v oblasti cestovního ruchu, v článku 195 Smlouvy o fungování Evropské unie, který doplňuje činnosti členských států v sektoru cestovního ruchu podporou konkurenceschopnosti na úrovni podniků Unie. Cestovní ruch je tedy zařazen do oblastí, kde má Evropská unie pravomoc provádět aktivity podpory, koordinacenebo doplňení činnosti členských států (Palatková, 2011). Sdělení z června 2010 s názvem „Evropa jako přední světová destinace cestovního ruchu“ bylo prvním politickým aktem zveřejněným po přijetí Lisabonské smlouvy. Podrobně analyzuje faktory a překážky, které se týkají konkurenceschopnosti cestovního ruchu a jeho udržitelného rozvoje, tedy demografické a klimatické změny, nedostatečné energetické 174

a vodní zdroje apod. Hlavním vytyčeným cílem je i nadále zlepšení konkurenceschopnosti cestovního ruchu z hlediska zachování kvalitní nabídky a rovněž slučitelnost cestovního ruchu s udržitelným rozvojem [62]. Pro rozvoj cestovního ruchu jsou důležité také předpisy Evropské unie v oblasti dopravy o ochraně práv cestujících v letecké, námořní, železniční a silniční dopravě. Boj proti chudoběnazajištění sociálnía územní soudržnosti, aby lidéžijící vchudobě a sociálním vyloučeníměli možnostžítdůstojně a aktivněse podílet naživotěspolečnosti, je součástí strategieEvropské komiseEvropa2020. Jedná se o strategii růstu v Unii pro příští desetiletí. Jejím cílem je, aby se Evropská unie stala inteligentní a udržitelnou ekonomikou. Strategie má pomoci Evropě, aby překonala krizi a vyšla z ní silnější vnitřně i na mezinárodní úrovni, a to posílením konkurenceschopnosti, produktivity, růstového potenciálu, sociální soudržnosti a hospodářské konvergence. Strategie reaguje na výzvy spojené s přechodem politik z krizového řízení na zavedení střednědobých až dlouhodobých reforem na podporu růstu a zaměstnanosti, a zajištění udržitelnosti veřejných financí. Unie si stanovila pět ambiciózních cílů, které se týkají zaměstnanosti, inovací, vzdělávání, sociálního začlenění a klimatu (tabulka 46). Mají být dosaženy do roku 2020. Úkolem každé členské krajiny je přijmout vlastní národní cíl v každé z uvedených oblastí. Tabulka 46: Cíle strategie Evropa 2020 Oblast zaměstnanost výzkum a vývoj změny klimatu a energie

− − − −

vzdělávaní boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení

− − −

Cíl míra zaměstnanostiobyvatelstva ve věku20-64 let75 % investice do výzkumuavývoje, resp. inovací 3 % HDPEU pokles emisískleníkovýchplynů o 20 %, příp. až o30 % ve srovnání s úrovněmizroku 1990 vyrobit20 % energie zobnovitelných zdrojůa zvýšit energetickou účinnosto20% poklespodíluosob, kterépředčasněukončujíškolní docházku, pod10 % minimálně 40 % podílvysokoškolskéhovzdělání mezimladší generací pokles počtuosob, kterým hrozí chudoba a sociální vyloučení, alespoňo 20 milionů

Pramen: zpracováno podle Strategie Evropa 2020. Strategie má sedm priorit, ke kterým patří (Gentner Vavrová, 2011): − Digitálníagenda pro Evropu zaměřená na urychlení zavádění vysokorychlostního internetu a využití výhod jednotného digitálního trhu pro domácnosti a podniky, − Inovace v Unii, zaměřena na zlepšení rámcových podmínek a přístupu k finančním prostředkům na výzkum a inovace s hlavním cílem posílit inovační řetězec a zvýšit úroveň investic v celé Unii,

175

− Mládež v pohybu, jejímž cílem je zlepšit úroveň vzdělávacích systémů, usnadnit vstup mladých

lidí

na

trh

práce

a

posilovat

mezinárodní

přitažlivost

evropského

vysokoškolského vzdělávání, − Evropa účinněji využívající zdroje, jejichž cílem je napomoci oddělení hospodářského růstu, využívání zdrojů prostřednictvím snížení emisí oxidu uhličitého v hospodářství, zvýšení využívání obnovitelných zdrojů, modernizace sektoru dopravy a podpory energetické účinnosti, − Průmyslová politika ve věku globalizace, jako cíl stanovuje zlepšení podnikatelského prostředí, především pro malé a střední podniky a podporu rozvoje silné a udržitelné průmyslové základny, která bude celosvětově konkurenceschopná, − Program pro nové dovednosti a pracovní místa, který je zaměřen na modernizaci trhu práce usnadněním pracovní mobility, a rozvoj dovedností v průběhu celého života s ohledem na zvýšení zapojení na trhu práce, a zlepšení souladu mezi nabídkou práce a poptávkou po práci, − Evropská platforma pro boj proti chudobě, zaměřena na zajištění sociální a územní soudržnosti.  Kontrolní otázky  Jaké úkoly vymezil dokument „První směry politiky Evropského společenství v cestovním ruchu“?  Jaká je úloha Poradního výboru pro cestovní ruch zřízeného v roce 1986?  V čem spočívá význam Směrnice Rady 90/314/EHS „o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy“?  Vysvětlete, co jsou tzv. zelené knihy.  Uveďte, které evropské směrnice nebo normy se týkají uznávaní dokladů o dosažené kvalifikaci.  Proč považujeme Rezoluci Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu za jeden z nejvýznamnějších dokumentů v oblasti cestovního ruchu na evropské úrovni?  Jaký je cíl Obnovené politiky Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch?  Identifikujte cíl Agendy pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch.

176

9. PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKÁNÍ PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ REPUBLICE  Klíčová slova Komisionářská smlouva. Mandátní smlouva. Pojištění proti úpadku cestovní kanceláře. Smlouva o nájmu dopravního prostředku. Smlouva o provozu dopravního prostředku. Smlouva o zájezdu. Smlouva o zprostředkování. Spotřebitelské smlouvy. Věc odložená. Věc vnesená. Všeobecné a zvláštní podmínky provozování živnosti. Zájezd. Zákon o podpoře a řízení rozvoje cestovního ruchu. Živnosti. Vstup České republiky do Evropské unie měl značný přínos i pro oblast cestovního ruchu. Ustanovení volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu zjednodušilo cestování mezi členskými krajinami. K nejvýznamnějším přínosům členství České republiky v Evropské unii v oblasti cestovního ruchu patří rozvoj příhraniční spolupráce měst a obcí, přístup k finančním zdrojům Unie a možnost jejich využití a nová právní úprava podnikání v cestovním ruchu. Rozvoj příhraniční spolupráce měst a obcí se na obou stranách hranic projevuje fungováním euroregionů např. Euroregion Nisa (Liberecký kraj a Šluknovský výběžek, jihovýchodní část Svobodného státu Sasko, jihozápadní část Vojvodství Dolnoslezského v Polsku), Euroregion Šumava (Šumava, Bavorský les), Euroregion Labe (severo-západní Čechy, Saské Švýcarsko, část Horního Polabí a východních Krušných hor v Německu). Přístup k finančním zdrojům Evropské unie a možnost jejich využití pro cestovní ruch je reflektována zejména prostřednictvím využívání strukturálních fondů. Velmi významné pro rozvoj cestovního ruchu v České republice bylo přijetí SměrniceRady 90/314/EHS z roku 1990 „o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy“. Na směrnici v české legislativě navazuje Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu. Hlavním přínosem zákona je příspěvek k vyšší ochraně zákazníků cestovních kanceláří a agentur. Mezi důležité normy Evropské unie, které byly implementovány do české legislativy, patří dvě normy z roku 2003. Obě se zabývají jasným vymezením terminologie používané v cestovním ruchu. Jedná se o normy: − EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře – terminologie, − EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie turistického ubytování – terminologie“.

177

Obě normy mají statut české technické normy. Podstatný význam pro praxi cestovní ruchu má informativní příloha norem, která slouží jako slovník s ekvivalentními výrazy v angličtině, francouzštině, němčině, španělštině a češtině. Norma EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře – terminologie“ byla v České republice vydána v lednu 2004. Vymezuje kategorie pracovníků, kteří se podílejí na zajišťování asistenčních služeb např. průvodce, horský vůdce, vedoucí zájezdu, doprovod zájezdů, delegát, hosteska, vedoucí okružní plavby, sportovní instruktor, animátor. Norma EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie turistického ubytování – terminologie“ byla vydána v červnu 2004. Stanovuje: − typy ubytovacíchjednotek např.jednolůžkový pokoj, studio, apartmán, suite, duplex, − vybrané druhypostelí, jako je double bed, twinbeds, singlebed, queenbed, kingbed, − pokrmyanápoje, tj. vymezuje, co obsahuje kontinentální snídaně, rozšířenásnídaně,snídaně formoušvédských stolů, anglická snídaně, − další služby, tedy definuje, co je např.úschovnajízdních kol, šatna, lyžárna, zařízenípro tělesně postižené osoby, donáškováslužbaapod., − zařízení

pro

hosty,

tj.

vymezuje

lobby,

restauraci,

bar,

doplňkový

prodej,

etážovouslužbu,dětský koutek, wellness, bazénapod. Cestovní ruch v České republice není uceleným právním odvětvím jako např. trestní nebo pracovní právo, kde v podstatě platí jeden zákoník, kterým se jednotlivé subjekty řídí. Cestovní ruch upravuje několik roztříštěných právních norem, které se ho přímo nebo částečně týkají. Navíc tyto normy často leží na pomezí několika složitých právních odvětví, jako je tomu i u klíčového zákona č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu. Zákon spadá do obchodního práva, je ale složitě propojen s občanským právem a zároveň je implementací evropské legislativy (Petráš, 2013). K právním normám, které upravují výlučně oblast cestovního ruchu, patří právě Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Právních norem, které se zabývají kromě jiného i podnikáním a aktivitami cestovního ruchu a zasahují do jiných oblastí, je několik (tabulka 50). Pro rozvoj cestovního ruchu jsou nejvýznamnější Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., Zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb. a Zákon č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území České republiky.

178

Tabulka 47: Právní normy související s cestovním ruchem Název právní normy Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, tzv. Živnostenský zákon Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. Zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb. Zákon č. č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území České republiky Zákon č. 13/1993 Sb. tzv. Celní zákon Zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči Zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu Zákon č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí Zákon č. 114/1992. Sb. o ochraně přírody a krajiny Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech Zákon č. 477/2001 Sb. o obalech Další:  daňové zákony  hygienické předpisy (hotelnictví, pohostinství)

Oblast úpravy podnikání vztahy mezi podniky cestovního ruchu a zákazníky vztahy mezi podniky cestovního ruchu navzájem, vztahy s dodavateli služeb apod. ochrana spotřebitele víza, cestovní doklady, evidence cizinců celní politika výstavba, rekonstrukce a modernizace (hotely, restaurace) ochrana životního prostředí ochrana životního prostředí nakládání s odpady (hotely, restaurace) označování výrobků

Pramen: vlastní zpracování, 2013. 9.1. Živnostenský zákon Základním právním předpisem pro každé podnikání, které naplňuje znaky živnosti, je zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikáníve znění pozdějších předpisů. Zákon definuje pojem živnost a stanovuje také podmínky pro provozování jednotlivých živností v cestovním ruchu. V průběhu své platnosti byl cca. 120x novelizován. Živností podle §2 zákona rozumíme soustavnou činnost provozovánu samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených Živnostenským zákonem. Soustavností se míní, že podnikatel vykonává činnost určitým periodickým opakováním. Není však nutné, aby byla činnost vykonávaná denně, stačí i sezónní aktivita. Samostatnost znamená, že podnikatel jedná a rozhoduje se samostatně, není nikým veden a ovlivňován. Problémem praxe je tzv. „Schwarzsystem“, kdy jsou osoby pracující v závislé činnosti nuceny formálně samostatně podnikat, takže jejich práva vůči zaměstnavateli jsou pak minimální. Podnikání pod vlastním jménem představuje činnost podnikatele pod svým jménem nebo obchodní firmou. Tím, že živnostník podniká na vlastní odpovědnost, ručí za své závazky celým svým majetkem (Petráš, 2013). Živností přitom podle §3 zákona neníprovozování činnosti vyhrazené zákonem státu nebo určené právnické osobě, využívání výsledků duševní tvůrčí činnosti, chráněných zvláštními zákony, jejich původci nebo autory, výkon kolektivní správy práva autorského a práv 179

souvisejících s právem autorským podle zvláštního právního předpisu,restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi a provádění archeologických výzkumů. Živností také není činnost např. lékařů, lékárníků, stomatologů, psychoterapeutů, znalců a tlumočníků, činnost bank, pojišťoven, penzijních fondů, spořitelních a úvěrních družstev, burz, pořádání loterií a jiných podobných her, námořní doprava a mořský rybolov, provozování rozhlasového a televizního vysílání, nabízení nebo poskytování služeb směřujících bezprostředně k uspokojování sexuálních potřeb, výchova a vzdělávání na základních školách, středních školách, speciálních školách a vysokých školách, provozování letišť, provozování obchodní letecké dopravy a leteckých prací a poskytování leteckých služeb apod. Živnost může provozovat (§5) fyzická nebo právnická osoba, splní-li podmínky stanovené zákonem. Státní povolení k provozování živnosti se vyžaduje jen v případech vymezených zákonem. Fyzická osoba, která nemá bydliště na území České republiky, nebo právnická osoba, která nemá sídlo na území České republiky, může na území České republiky provozovat živnost za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako česká osoba, pokud ze zákona nevyplývá něco jiného. Pro účely živnostenského zákona se za českou (tuzemskou) osobu považuje fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem na území České republiky. Bydlištěm na území České republiky se pro účely zákona rozumí trvalý pobyt na území krajiny. Zahraniční fyzická osoba, která hodlá na území České republiky provozovat živnost a která má podle zvláštního zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky povinnost, mít pro pobyt na území krajiny povolení, musí k ohlášení živnosti a k žádosti o koncesi doložit doklad prokazující udělení víza k pobytu nad 90 dní nebo povolení k dlouhodobému pobytu. Povinnost doložit doklad se nevztahuje na zahraniční fyzickou osobu, která hodlá na území České republiky provozovat živnost prostřednictvím organizační složky svého podniku. 9.1.1. Podmínky provozování živnosti Živnostenský zákon stanovuje podmínky pro provozování živnosti. Přitom je potřeba rozlišovat všeobecné a zvláštní podmínky provozování živnosti. Všeobecné podmínky se týkají všech živností, zvláštní podmínky upravují jen některé druhy živnosti. Všeobecnými podmínkami provozování živnosti (§6) jsou dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost.

180

Za bezúhonnou se pro účely zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, nebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena. Bezúhonnost se prokazuje u občanů České republiky výpisem z evidence Rejstříku trestů. U osob, které jsou občany jiného členského státu Evropské unie (§46 odst. 1 písm. a), výpisem z evidence trestů daného státu, případně prohlášením o bezúhonnosti učiněným před notářem nebo orgánem členského státu, jehož jsou občany, nebo před notářem nebo orgánem členského státu posledního pobytu. Tyto doklady nesmí být starší než 3 měsíce. Takový doklad může být nahrazen dokladem o uznání odborné kvalifikace, pokud prokazuje i splnění podmínky bezúhonnosti. Zvláštními podmínkami provozování živnosti (§7) jsou odborná nebo jiná způsobilost, pokud je Živnostenský zákon nebo zvláštní předpisy vyžadují. Pokud je v rámci odborné způsobilosti vyžadována praxe v oboru, rozumí se jí výkon odborných činností, náležejících do oboru nebo příbuzného oboru živnosti, osobou samostatně výdělečně činnou v oboru nebo v příbuzném oboru na základě příslušného oprávnění k podnikatelské činnosti, osobou pověřenou vedením podniku nebo organizační složky podniku, odpovědným zástupcem, osobou bezprostředně odpovědnou za řízení činnosti, která je předmětem živnosti, nebo osobou vykonávající samostatné odborné práce, odpovídající oboru živnosti, v pracovněprávním vztahu. Za příbuzné obory se považují obory, které užívají stejných nebo podobných pracovních postupů a odborných znalostí. Odbornou způsobilost může občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie prokázat též doklady o odborné kvalifikaci, které osvědčují, že předmětnou činnost vykonával v jiném členském státě Evropské unie. Důležitým prvkem provozování živnosti je možnost provozovat živnost prostřednictvím odpovědného zástupce (§11). Je to fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů a je k podnikateli ve smluvním vztahu. Odpovědný zástupce musí splňovat všeobecné a zvláštní podmínky provozování živnosti. Přitom nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro více než čtyři podnikatele. Toto ustanovení vyvolává v praxi rozpaky a způsobuje problémy (Petráš, 2013).

181

9.1.2. Členění živností a živnostenské oprávnění Živnosti podle zákona č. 455/1991 Sb. (§9) členíme na ohlašovací a koncesované. Ohlašovací živnosti smějí být při splnění stanovených podmínek provozovány na základě ohlášení. Koncesované živnosti smějí být provozovány na základě koncese. Ohlašovací živnosti se dále podle §19 člení na živnosti volné, vázané a řemeslné. Odborná způsobilost pro řemeslné živnosti (§21) se prokazuje dokladem nebo doklady o: − řádném ukončení středního vzdělání s výučním listem v příslušném oboru vzdělání, − řádném ukončení středního vzdělání s maturitní zkouškou v příslušném oboru vzdělání, nebo s předměty odborné přípravy v příslušném oboru, − řádném ukončení vyššího odborného vzdělání v příslušném oboru vzdělání, − řádném ukončení vysokoškolského vzdělání v příslušné oblasti studijních programů a studijních oborů, − uznání odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace, − získání všech profesních kvalifikací tak, jak jsou pro odpovídající povolání stanoveny v Národní soustavě kvalifikací. Uvedené doklady můžou být nahrazeny doklady získanými v příslušném oboru. Odborná způsobilost pro vázané živnosti (§24) je stanovena přílohou č. 2 Živnostenského zákona. Občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie může prokázat odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace. Živnostvolná (§25) je živností opravňující k výkonu činností, pro jejichž provozování zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti. K získání živnostenského oprávnění pro živnost volnou musí být splněny všeobecné podmínky. Odborná způsobilost pro koncesované živnosti je stanovena přílohou č. 3 Živnostenského zákona. Občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie může prokázat odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.

182

Oprávnění provozovat živnost, tedy živnostenské oprávnění (§10) vzniká právnickým osobám již zapsaným do obchodního rejstříku, právnickým osobám, které se do obchodního rejstříku nezapisují, a fyzickým osobám: − u ohlašovacích živností dnem ohlášení, nebo pokud je v ohlášení uveden pozdější den zahájení živnosti, tímto dnem, − u koncesovaných živností dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese. Podnikatel prokazuje své živnostenské oprávnění výpisem ze živnostenského rejstříku s údaji, příp. do vydání výpisu stejnopisem ohlášení s prokázaným doručením živnostenskému úřadu, a to i prostřednictvím kontaktního místa veřejné správy nebo pravomocným rozhodnutím o udělení koncese. Živnostenské oprávnění přitom nemůže být přeneseno na jinou osobu. Toto oprávnění zaniká: − smrtí podnikatele, nepokračují-li v živnosti dědicové nebo správce dědictví, − zánikem právnické osoby, − uplynutím doby, pokud živnostenský list nebo koncesní listina byly vydány na dobu určitou, − rozhodnutím živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění. 9.1.3. Živnosti v cestovním ruchu V cestovním ruchu se Živnostenský zákon vztahuje na několik činností. Živnosti volné jsou živnosti, pro jejichž provozování zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti. V cestovním ruchu k nim patří:  ubytovací služby, a totypyubytování neposkytující stravovací služby, tj. turistické ubytovny, kempy, chatové osady nebo jiné kategorie staveb poskytující i jiné než základní služby a poskytující snídaně v těchto stavbách s kapacitou do 10 lůžek např. rodinné domy,  provoz cestovní agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu,  pozemní doprava s výjimkou železniční a silniční motorové dopravy,  činnostinformačníchkanceláří,  překladatelskáa tlumočnická činnost,  provozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavních zařízení, pořádání kulturních produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí,  služby osobníhocharakterujako jsou seznamovací a svatební agentury, kartářky, astrologie, čistič bot, hostesky, společnice, doprovod skupiny osob či jednotlivců.

183

Zařazení průvodcovské činnosti k volným živnostem nelze považovat za vhodný krok. Průvodcovská činnost představuje doprovázení skupin nebo jednotlivců a poskytování výkladu zejména o kultuře a historii v různých jazycích, poskytování praktických informací o místu pobytu, případně základní pomoc návštěvníkům cestovního ruchu. Je potřeba konstatovat, že požadavky na průvodce jsou v řadě krajin značné. V České republice je však stále nedoceněn význam kvalitních průvodcovských služeb pro města a regiony, a to tak ze strany státu, jako i ze strany organizací destinačního managementu (Petráš, 2013). Živností vázanou je průvodcovská činnost – horská, která zahrnuje provádění jednotlivců nebo skupin v horských oblastech, včetně zabezpečování bezpečnosti a realizace naučné, informační a propagační činnosti. Pro její výkon se vyžaduje střední vzdělání s maturitní zkouškou a profesní kvalifikace pro horskou průvodcovskou činnost, nebo osvědčení o rekvalifikaci, nebo jiný doklad o odborné kvalifikaci pro příslušnou pracovní činnost vydaný zařízením akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, nebo ministerstvem, do jehož působnosti patří oblast, v níž je živnost provozována, a 4 roky praxe v oboru. Živností řemeslnou je hostinskáčinnost, tj. příprava a prodej pokrmů a nápojů určených k bezprostřední spotřebě v provozovně, v níž jsou prodávány. Činnost může být prováděna buď samostatně, nebo společně s poskytováním ubytování např. v hotelech nebo penzionech. Pro její výkon se vyžaduje doklad o vzdělání v oboru. Klíčovou živností v oblasti cestovního ruchu je provozování cestovní kanceláře. Jedná se o živnost koncesovanou. Živností se rozumí organizování, nabízení a prodej zájezdů nebo jednotlivých služeb cestovního ruchu např. zabezpečení dopravy, ubytování, prodej jízdenek apod. Pro její výkon se vyžaduje splnění jedné z následujících podmínek: − vysokoškolské vzdělání ve studijním programu a studijním oboru zaměřeném na cestovní ruch, − vyšší odborné vzdělání v oboru vzdělání zaměřeném na cestovní ruch, − střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru vzdělání zaměřeném na cestovní ruch, − vysokoškolské vzdělání a 1 rok praxe v oboru, − vyšší odborné vzdělání a 3 roky praxe v oboru, − střední vzdělání s maturitní zkouškou a 6 let praxe v oboru, − osvědčení o rekvalifikaci nebo jiný doklad o odborné kvalifikaci pro příslušnou pracovní činnost vydaný zařízením akreditovaným podle zvláštních právních předpisů, zařízením akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, nebo ministerstvem, do jehož působnosti patří oblast, v níž je živnost provozována, a 6 let praxe v oboru, 184

− doklad o profesní kvalifikaci pro provozování cestovní kanceláře podle zvláštního právního předpisu a 2 roky praxe v oboru. K dalším koncesovaným živnostem vztahujícím se k cestovnímu ruchu patří:  silniční motorová doprava (včetně taxislužby), která zajišťuje přepravu osob silničními motorovými vozidly pro cizí potřebu, jakož i přemísťování silničních motorových vozidel samých,  vnitrozemská vodní doprava, která představuje souhrn činností, jimiž se zajišťuje přeprava osob, věcí, případně zvířat, jakož i přemísťování plavidel samých po vnitrozemských vodních cestách pro cizí potřebu s výjimkou plovoucích strojů a zařízení. 9.2. Zákon o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, je klíčovým předpisem právní úpravy cestovního ruchu v České republice. Oficiálním označením se jedná o zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů. Zákon byl devětkrát novelizován novelami 37/2004 Sb., 39/2004 Sb., 57/2006 Sb., 214/2006 Sb., 130/2008 Sb., 301/2009 Sb. a 89/2012 Sb. Zákon implementuje do praxe evropskou směrnici č. 90/314/EHS. Důvodem přijetí zákona byla ale zejména řada negativních jevů v oblasti cestovního ruchu, a to úpadky cestovních kanceláří a snaha o zabezpečení garancí pro spotřebitele (Petráš, 2013). Tvorba zákona a jeho přijetí měli několik základních cílů, a sice (Petráš, 2013): − implementaci směrnice č. 90/314/EHS do vnitrostátního práva, − zvýšení ochrany spotřebitele, − zkvalitnění služeb cestovních kanceláří. Zákon se ale musel vyrovnat s problémem soukromě-právní úpravy cestovního ruchu spočívající v dualizmu občanského a obchodního práva. Na jedné straně by měl zajistit ochranu zákazníka cestovních kanceláří a agentur, na druhé straně regulovat podnikání cestovních kanceláří (Petráš, 2013). Je nutno dodat, že upravuje jen některé podmínky podnikání v cestovním ruchu. Vztahuje se na činnost cestovních kanceláří a agentur a činnost průvodců. Neupravuje ale podnikání v ubytovacích zařízeních, v pohostinských zařízeních, ve společensko-zábavních zařízeních např. kasina a jiných specifických zařízeních cestovního ruchu např. v aquaparcích. 185

Důležité z pohledu poskytování služeb v cestovním ruchu je vymezení pojmu zákazník. Podle §4 zákona č. 159/1999 Sb. je zákazníkem osoba, která uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu, nebo osoba, v jejíž prospěch byla tato smlouva uzavřena. Zákazníkem je i osoba, na kterou byl zájezd převeden. 9.2.1. Zájezd Zájezd je podstatným pojmem, který je potřeba z hlediska cestovního ruchu jasně vymezit. Jedná se o vlastní produkt cestovní kanceláře. Prodávat jej můžou cestovní kanceláře a agentury po uzavření smlouvy o zájezdu. Podle §1 zákona č. 159/1999 Sb. zájezdem rozumíme předem sestavenou kombinaci alespoň dvou služeb, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo když zahrnuje ubytování přes noc. Jedná se o kombinaci služeb doprava, ubytování nebo jiné služby cestovního ruchu, jež nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu (obrázek 29). Obrázek 29: Zájezd a výjimečně/nebo

doprava

a/nebo

ZÁJEZD

pojištění

ubytování a/alebo a/nebo

stravování

průvodce ostatní služby

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu nezprošťuje subjekt, který je oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle zákona. Zájezdem podle tohoto zákona není kombinace služeb cestovního ruchu (1) prodávaná jinému podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání nebo (2) jejíž nabídka a prodej nesplňuje znaky živnostenského podnikání. 186

a) Předem sestavená kombinace služeb. Vymezení, kdy kombinaci služeb považujeme za zájezd a kdy nikoliv, je z hlediska praxe nesmírně důležité. Podle výkladu Evropského soudního dvora podmínka, že zájezd je předem sestavená kombinace služeb, znamená, že se jedná o kombinaci sestavenou kdykoliv před čerpáním první služby. Jedná se tedy tak o balík služeb, který je předem sestavený a nabízený v tištěném katalogu, elektronickém katalogu nebo na letáku, jako i o kombinaci sestavenou na základě individuální objednávky zákazníka dříve, než spotřebitel začne čerpat první službu. Zájezdem tedy je kombinace služeb na základě přání klienta, ale není jím dokoupení fakultativního výletu, oběda, či večeře v cílové destinaci [25]. Zájezdem rovněž není, pokud si klient k zakoupenému ubytování později (kdekoliv) zakoupí jízdenku či letenku. Zájezdem ale je, jestliže si klient zakoupí současně ubytování a dopravní ceninu, případně voucher na dopravu. Nabídku místa v dopravním prostředku, která je provedena současně s nabídkou ubytování a koresponduje s ní, tedy chápeme jako nabídku zájezdu. Pokud tedy organizátor nabízí v katalogu osobitně ubytování a osobitně k němu vhodnou dopravu (leteckou, autokarovou, železniční) v odpovídajících termínech, jedná se o nabídku zájezdu, kterou smí vlastním jménem provádět jen cestovní kancelář. Pro účely pojištění pro případ úpadku pak mohou při prodeji nastat 2 různé situace [25]: − pokud si zákazník z takové nabídky zakoupí jen jednu službu, tedy dopravu nebo jen ubytování, nezakoupil zájezd, a proto se na tuto službu nevztahuje pojištění pro případ úpadku, − pokud si zakoupí dopravu a ubytování, jedná se o zájezd, a proto se na tyto služby pojištění vztahuje. Nabídkou zájezdu není, pokud cestovní agentura nabízí pouze ubytování a kromě toho v rámci svých služeb zprostředkovává prodej dopravních cenin pravidelné dopravy. Cestovní agentura však nesmí na přání zákazníka takové služby kompletovat, protože by se jednalo o zájezd. Zájezdem je pobyt v ubytovacím zařízení zahrnující ubytování a další předem rezervované služby, např. stravování, využití wellness, sportovního zařízení, gastronomického zařízení a jiných služeb, pokud tyto služby nejsou automaticky zahrnuty v ceně ubytování. Typickým příkladem je teambuilding, vícedenní konference, incentivní pobyty apod.

187

Zájezdem je také rekondiční, relaxační nebo wellness program, který nespadá pod režim zákona č.20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, tedy který není léčebným pobytem na lékařský předpis. b) Kombinace služeb přesahující 24 hodin. Podle §1 zákona č. 159/1999 Sb. je další podmínkou klasifikace zájezdu poskytování kombinace služeb po dobu přesahující 24 hodin nebo zahrnutí ubytování přes noc. Za zájezd tedy považujeme kombinaci dopravy a programu, kterého cena tvoří min. 20 % ceny zájezdu, případně program, který je pro účastníka zájezdu významný v případě, že celek přesáhne 24 hodin. c) Kombinace min. dvou služeb. Zájezdem je i kombinace dopravy a ubytování, pokud ubytování není doplňkem dopravy. Za zájezd ale nepovažujeme ubytování v dopravním prostředku jako součást přepravy na základě přepravní ceniny, tj. lůžko ve vlaku, kajuta na lodní lince. Na druhé straně je zájezdem ubytování ve vlaku, autokaru nebo výletní lodi tzv. cruise, pokud je nabízené speciálně jako turistická poznávací trasa nebo plavba. Tedy kombinace služeb, kde účelem cesty není dopravit se z výchozího do koncového místa, ale projet trasu resp. místa na ní včetně případného programu. Kombinace dopravy a ubytování není zájezdem, pokud doprava je jen doplňkem ubytování např. transfer z a do ubytovacího zařízení z obvyklého dopravního uzlu, doprava zavazadel ubytovaných hostů apod. [25]. Kombinace služeb ubytování a stravování je zájezdem v případě, že stravování není doplňkem ubytování. Stravování nad rozsah snídaně se za doplněk ubytování považuje, pokud je poskytnuto ubytovacím objektem automaticky každému hostu v rámci ceny ubytování např. režim all inclusive v hotelu. Ubytování a program, pokud cena služeb programu tvoří alespoň 20 % ceny zájezdu nebo pokud je program pro účastníka zájezdu významný, je možné tuto kombinaci považovat za zájezd. Program se ale za doplněk ubytování považuje, pokud je poskytnut ubytovacím zařízením automaticky každému hostu v rámci ceny ubytování např. animace, hotely fungující pouze v režimu all inclusive apod. Taková kombinace pak není zájezdem. Zájezdem je lyžařský pobyt s permanentkou i s individuální dopravou, a to i v případě když cena permanentky nepředstavuje 20 % ceny zájezdu. Lyžování považujeme za významný program z pohledu spotřebitele. Zájezdem je kombinace dopravy a vstupenek na významnou sportovní, společenskou či kulturní akci, i pokud cena vstupenky nedosáhne 20 % celkové ceny za předpokladu, že 188

celek přesáhne 24 hodin [25] např. Liga mistrů, Mistrovství světa v hokeji, Tour de France, Filmový festival v Cannes, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary apod. Zájezdem není jakkoliv dlouhý pobyt v luxusním přímořském hotelu bez dalších služeb. Snídaně přitom nepovažujeme za samostatnou službu. Stejně za významnou službu tvořící kombinaci nepovažujeme zprostředkování cestovního pojištění. Zájezdem je cesta autobusem nebo vlakem s lehátkovou, či lůžkovou úpravou delší než 24 hodin se zajištěnými prohlídkami v místě zastávek a návratem do výchozího místa, resp. do jiného místa, kam lze dojet přímo. Zájezdem ale není cesta vlakem s použitím lůžka nebo lehátka aniž bez předem zakoupených služeb. Zájezdem není, pokud zákazník letecké společnosti dostane ubytování v místě mezipřistání, protože návazná doprava není technicky možná. Zájezdem

je

pobyt

v

ubytovacím

zařízení

s

teambuildingovým

programem

organizovaným jiným subjektem než je spotřebitel. Zájezdem není stejný pobyt s programem organizovaným spotřebitelem v místnostech, které si od hotelu pronajal spolu s ubytováním. Zájezdem také není, pokud ubytovací zařízení nabízí ubytovaným hostům doplňkové služby v případě, že tyto služby jsou poskytovány v rámci ceny ubytování nikoliv jako osobitně nabízený balík, ale po každé a pro každého např. volný vstup do bazénu, wellness centra, animační služby apod. [25]. Zcela specifickým problémem je nabídka a prodej léčebných pobytů v lázeňských zařízeních. Tyto pobyty jsou z hlediska zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu postaveny do jiného režimu než je zákon č. 159/ 1999 Sb. V posledních letech však tato zařízení čím dál častěji nabízejí a prodávají čistě komerční wellness pobyty, které jsou prakticky totožné s programy organizovanými wellness hotely apod. nebo cestovními kancelářemi. Je nepřípustné, aby návštěvníci v rámci stejného typu pobytu měli různou právní ochranu podle různých právních předpisů. Proto se tyto pobyty rozčleňují na dva druhy, a to léčebné a ostatní. Léčebný pobyt ve státním i nestátním lázeňském zařízení ve smyslu zákona č. 20/1966 Sb. není zájezdem, i když zahrnuje kombinaci služeb cestovního ruchu jako je ubytování, stravování, nejvýše jednodenní výlety a kulturní programy. Tyto další služby cestovního ruchu se chápou jako doplněk léčby. Podstatným a určujícím znakem léčebného pobytu je lékařská péče. Pobyt v léčebném zařízení, jehož součástí není péče pod lékařským dohledem (nezbytnou součástí je vstupní a výstupní lékařská prohlídka), není léčebným pobytem, ale zájezdem [25].

189

Relaxační a wellness pobyty nezahrnující služby lékaře plně naplňují definici zájezdu, a proto je za zájezd považujeme bez ohledu na to, který subjekt je nabízí a prodává. Tedy i lázeňské zařízení nebo hotel. Zájezdem samozřejmě není, pokud jsou wellness služby nabízeny k ubytovací službě jen jako možnost k využití, bez zahrnutí a určení počtu a charakteru takových služeb v ceně pobytu [25]. Výjimku ze zákona tvoří léčebné pobyty realizované přes veřejné vysílatele, lyžařské pobyty včetně skipasu, doprava a ubytování v dopravním prostředku za primárním účelem přepravy, doprava a ubytování včetně vstupenky na významnou sportovní nebo kulturní akci. Příklad: Zájezdem je/není … letenka s Air France, ubytování v hotelu Plaza Athénée**** se snídaní, vstupné Louvre a Eiffelova věž, Paříž letenka se Smart Wings a ubytování včetně polopenze v hotelu Silver Beach***,  Korfu, Řecko autokarový zájezd first minute s ubytováním a polopenzí v hotelu Perla***, Slunečné  pobřeží, Bulharsko okružní plavba all inclusive Řím – Neapol – Santorini – Eféz – Atény – Korfu –  Dubrovník – Benátky, Evropa zážitková plavba po Baťově kanálu s ubytováním na hausbótu Hodonín – Kroměříž,  Česká republika cesta trajektem společnosti Balearía z Barcelony na Mallorcu s přenocováním  v kajutě, Španělsko cesta Orient Expressem Paříž – Lausanne – Miláno – Benátky – Bělehrad – Sofia –  Istanbul  cesta vlakem EC z Prahy do Berlína s přenocováním v lůžkovém vozu  individuální doprava s ubytováním v kempu, Tučepi, Chorvatsko individuální doprava a ubytování v Residence Regina Dolomiti*** se skipasem,  Malga Ciapela, Itálie  léčebný pobyt v hotelu Felicitas, Poděbrady, Česká republika wellness pobyt v resortu Svatá Kateřina**** včetně snídaně a hodin jógy, Počátky,  Česká republika ubytování včetně wellness služeb v Grand hotelu Permon**** a masáže, peeling  a kosmetika v Beauty Paradise Sothys Paris placeny osobitně, Podbanské, Slovenská republika ubytování v hostelu Clink78 a lístek na fotbalový zápas finále Ligy mistrů, Londýn,  Velká Británie all inclusive pobyt v komplexu Hilton Hawaiian Village Waikiki Beach Resort,  Honolulu, Havajské ostrovy  průvodce po Moskvě a vstupenky do galerie Ermitáž, Rusko Vysvětlivky:  je zájezdem  není zájezdem 

190

Kombinace služeb, jinak zcela splňující definici zájezdu není zájezdem, jestliže je prodána jinému podnikateli za účelem jeho podnikání. To znamená, že např. cestovní agentura, ubytovací či lázeňské zařízení v rámci své podnikatelské licence může vytvářet kombinace služeb a může je prodat jinému podnikateli pouze k podnikatelským účelům tj. prakticky pouze k vytvoření zájezdu jménem tohoto podnikatele. Přitom nehraje roli, zda podnikatel, kterému byla kombinace prodána, ji dále upraví, přidá další služby nebo ji převezme beze změny a přidá jen své jméno a ochranu podle zákona č. 159/1999 Sb. Pokud by podnikatel takovou kombinaci spotřebovával např. pro zaměstnance, žáky, dodavatele, byla by tato kombinace zájezdem. Zájezdem tedy není, když organizace destinačního managementu vytvoří balík dvoudenního putování po památkách UNESCO na Vysočině a prodá ho cestovní kanceláři. Zájezdem se stane až, když ho cestovní kancelář nabídne potenciálním spotřebitelům. Zájezdem ale je, když organizace destinačního managementu prodá stejný balíček jakékoliv firmě pro její zaměstnance, partnery apod. Zájezdem je také komerční zajištění vícedenní služební cesty, vícedenní incentivní akce, vícedenní podnikové akce, vícedenního školení, vícedenních seminářů. Zájezdem není kombinace, jejíž nabídka a prodej nesplňuje znaky živnostenského podnikání. Například naprosto stejný pobyt v horách organizovaný klubem horolezců, není zájezdem, pokud je určen výlučně pro členy klubu, kteří za něj uhradí služby třetích subjektů, tedy jízdenku, přenocování v horské chatě, lanovky. Stejný pobyt ale je zájezdem, pokud byl určen veřejnosti, která v ceně uhradí i režijní náklady, dozor či průvodce ze strany horolezců apod. [25]. Kombinace služeb nabízená a prodávaná podnikatelem je vždy zájezdem, pokud není prokazatelně nabízena a poskytnuta bezúplatně pro charitativní účely např. pobyty pro děti z dětských domovů, pro oběti katastrof apod. [25]. d) Souhrnná cena kombinace služeb. Termín „za souhrnnou cenu“ je v zákoně doplněn dovětkem

o

tom,

že

oddělené

účtování

za

jednotlivé

položky

téhož

zájezdu

nezprošťujesubjekt, který je oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle zákona. Souhrnná cena tedy neznamená, že cena zájezdu musí být nutně uvedena v jedné částce, resp. součtem. Rozhodující není, kolik účtenek bude vystaveno, ale že budou vystaveny stejným subjektem, stejnému zákazníkovi a na služby vztahující se ke stejné akci [25].

191

9.2.2. Cestovní kancelář vs. cestovní agentura Cestovní kancelář i cestovní agentura mají při zabezpečování své činnosti jisté povinnosti vyplývající ze zákona č. 159/1999 Sb. a) Cestovní kancelář. Provozovatel cestovní kanceláře je podle §2 zákona č. 159/1999 Sb. podnikatel, který je na základě koncese oprávněn organizovat, nabízet a prodávat zájezdy. Provozovatelem cestovní kanceláře je také osoba, která má v době podpisu cestovní smlouvy sídlo nebo místo podnikání v jiném členském státě Evropské unie nebo v jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor, než je Česká republika. Cestovní kancelář usazená na území jiného státu musí podnikat na základě oprávnění tohoto státu k provozování cestovní kanceláře a musí mít sjednané pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, nebo být jinak pro tento případ zajištěna, alespoň v rozsahu stanoveném zákonem č. 159/1999 Sb. V rámci živnosti může cestovní kancelář: − nabízet a prodávat jednotlivé služby cestovního ruchu, − organizovat kombinace služeb cestovního ruchu a nabízet je a prodávat jiné cestovní kanceláři za účelem jejího dalšího podnikání, − zprostředkovávat prodej jednotlivých služeb cestovního ruchu pro jinou cestovní kancelář nebo cestovní agenturu, případně pro jiné osoby např. dopravce, pořadatele kulturních, společenských a sportovních akcí apod., − zprostředkovávat prodej zájezdu pro jinou cestovní kancelář, přitom smlouva o zájezdu musí být v těchto případech uzavřena jménem cestovní kanceláře, pro kterou je zájezd zprostředkováván, − prodávat věci související s cestovním ruchem, zejména vstupenky, mapy, plány, jízdní řády, tištěné průvodce a upomínkové předměty. Cestovní kancelář je povinna po celou dobu své podnikatelské činnosti mít uzavřenu pojistnou smlouvu. Je povinna označit provozovnu a propagační a jiné materiály určené zákazníkovi slovy „cestovní kancelář“, pokud toto označení neobsahuje již její obchodní firma. Označení cestovní kancelář nebo CK může používat pouze podnikatel, který je držitelem platné koncese. Cestovní kancelář dále nesmí zprostředkovávat prodej zájezdu pro subjekt, který není cestovní kanceláří. Kromě toho je povinna předložit před uzavřením smlouvy o zájezdu zájemci na jeho žádost k nahlédnutí doklad o pojištění zárukypro případ úpadku cestovní kanceláře. 192

Při zprostředkování prodeje zájezdu pro jinou cestovní kancelář v propagačních, nabídkových a jiných materiálech, včetně jejich elektronických forem, vždy informovat, pro kterou cestovní kancelář je prodej zájezdu zprostředkováván. Před uzavřením smlouvy o zájezdu předložit zájemci o uzavření smlouvy na jeho žádost k nahlédnutí doklad o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, pro kterou zprostředkovává prodej zájezdu. Před zahájením zprostředkování prodeje zájezdů pro cestovní kancelář usazenou na území jiného státu je nutné neprodleně informovat o této skutečnosti Ministerstvo pro místní rozvoj, a to včetně údajů o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, nebo jiné formy zajištění zájezdů. Při zprostředkování prodeje zájezdu pro cestovní kancelář usazenou na území jiného státu předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí opis oprávnění k provozování cestovní kanceláře včetně jeho úředně ověřeného překladu a informovat zájemce o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, nebo jiné formy zajištění zájezdů. Při zprostředkování prodeje zájezdu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku poskytnout zájemci s dostatečným předstihem relevantní údaje. Cestovní kancelář usazená na území jiného státu je povinna před zahájením prodeje zájezdů bezodkladně informovat o této skutečnosti ministerstvo, a to včetně údajů o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné formy zajištění zájezdů. Podle §10 zákona č. 159/1999 Sb. je cestovní kancelář dále před uzavřením cestovní smlouvy v katalogu, případně jinou prokazatelnou formou povinna pravdivě, srozumitelně, úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které jsou jí známy, a které mohou mít vliv na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu (tabulka 48). Tabulka 48: Informační povinnost cestovní kanceláře Povinnosti termín zájezdu storno poplatky místo pobytu dopravní prostředek ubytovací zařízení forma stravování trasa cesty + zastávky program pasové a vízové povinnosti rozsah a podmínky pojištění možnost uzavřít individuální pojištění zákazníka zprostředkovat informace k zájezdu od jiné cestovní kanceláře

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

193

           

Cestovní kanceláří musí zákazníka informovat, zda je pro zájezd požadován minimální počet zákazníků včetně termínu, kdy nejpozději před odjezdem musí být zákazníkům oznámeno, že nebylo tohoto minimálního počtu dosaženo a cestovní kancelář zájezd ruší. Před uzavřením cestovní smlouvy mohou být potřebné údaje změněny jen v případě, že si cestovní kancelář v katalogu toto právo vyhradila, nebo pokud se na nich dohodla se zájemcem o koupi zájezdu. V ostatních případech jsou pro cestovní kancelář závazné. a) Cestovní agentura. Provozovatelem cestovní agentury je podnikatel, který provozuje svou činnost na základě ohlášení volné živnosti. Cestovní agentura nesmí zprostředkovávat prodej zájezdu pro subjekt, který není cestovní kanceláří. V rámci živnosti může cestovní agentura prodávat věci související s cestovním ruchem, zejména vstupenky, mapy, plány, jízdní řády, tištěné průvodce a upomínkové předměty. Cestovní agentura je povinna označit provozovnu a propagační a jiné materiály určené zákazníkovi slovy "cestovní agentura", pokud toto označení neobsahuje již obchodní firma. Dále je povinna: − v propagačních, nabídkových a jiných materiálech, včetně jejich elektronických forem, vždy informovat, pro kterou cestovní kancelář je prodej zájezdu zprostředkováván, − před uzavřením smlouvy o zájezdu předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí doklad o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, pro kterou zprostředkovává prodej zájezdu, − před zahájením zprostředkování prodeje zájezdů pro cestovní kancelář usazenou na území jiného státu bezodkladně informovat o této skutečnosti Ministerstvo pro místní rozvoj, a to včetně údajů o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné formy zajištění těchto zájezdů, − při zprostředkování prodeje zájezdu pro cestovní kancelář usazenou na území jiného státu předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí opis oprávnění k provozování cestovní kanceláře včetně jeho úředně ověřeného překladu a informovat zájemce o rozsahu pojistné záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné formy zajištění těchto zájezdů, − při zprostředkování prodeje zájezdu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku např. přes internet poskytnout zájemci s dostatečným předstihem náležité údaje. Cestovní kancelář je živností koncesovanou. Podléhá tedy ustanovením Živnostenského zákona. Druhá živnost, cestovní agentura, byla zřízená ve snaze umožnit podnikání v zásadě všem provozovatelům. Avšak cestovní agentury byly původně koncipovány jako živnosti 194

vázané. Později prošly k živnostem volným. Základní rozdíl (tabulka 49) mezi cestovní agenturou a cestovní kanceláří je v tom, že cestovní agentura nesmí sama organizovat zájezdy. Může je pouze zprostředkovat pro cestovní kancelář. Přitom musí mít svou provozovnu a materiály řádně označeny, aby nedošlo k záměně s cestovní kanceláří (Petráš, 2013). Tabulka 49: Rozdíl mezi cestovní kanceláří a cestovní agenturou živnost tvorba zájezdů a jejich prodej zprostředkování zájezdů prodej jednotlivých služeb pojištění proti úpadku označení provozovny, propagačních a jiných materiálů předložit na požádání zákazníka doklad o pojištění proti úpadku informační povinnost

Cestovní kancelář koncesovaná     

Cestovní agentura ohlašovací volná     









Pramen: vlastní zpracování, 2013. 9.2.3. Pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře Zákon č. 159/1999 Sb. je speciálním prováděcím předpisem k Živnostenskému zákonu (Petráš, 2013). Zásadní roli hraje pojištění proti úpadku cestovní kanceláře, tedy smlouva s pojišťovnou. Na rozdíl od evropské směrnice č. 90/314/EHS, která umožňuje i jiné možnosti ochrany zákazníka např. bankovní záruku, česká legislativa striktně vyžaduje u každé cestovní kanceláře pojištění. Toto pojištění je základním prvkem ochrany spotřebitele. Podle §6 až §8 je cestovní kancelář povinna sjednat pojištění záruky pro případ úpadku cestovníkanceláře. Na základě tohoto pojištění vzniká zákazníkovi pojištěnému cestovní kanceláří právo naplnění v případech, kdy cestovní kancelář z důvodu svého úpadku (1) neposkytne zákazníkovi dopravu z místa pobytu v zahraničí do České republiky, pokud jetato doprava součástí zájezdu, (2) nevrátí zákazníkovi zaplacenou zálohu nebo cenu zájezdu v případě, že se zájezd neuskutečnil, nebo (3) nevrátí zákazníkovi rozdíl mezi zaplacenou cenou zájezdu a cenou částečně poskytnutého zájezdu v případě, že se zájezd uskutečnil pouze zčásti. Pojistná smlouva musí být sjednána tak, aby se pojištění vztahovalo na veškeré zájezdy prodané v době platnosti pojistné smlouvy, pokud cestovní kancelář uzavře novou pojistnou smlouvu. Okamžikem prodeje zájezdu se rozumí okamžik uzavření smlouvy o zájezdu. Pojišťovna předá cestovní kanceláři kromě pojistky rovněž doklady určené zákazníkům, které musí obsahovat informace o uzavřeném pojištění, zejména označení pojišťovny, 195

podmínky pojištění a způsob oznámení pojistné události. Cestovní kancelář je povinna předat tento doklad zákazníkovi současně s cestovní smlouvou. a) Pojistné plnění. V případě, že zákazníkovi nebude poskytnuta doprava z místa pobytu v zahraničí do České republiky, poskytne pojišťovna plnění zabezpečením dopravy z místa pobytu do České republiky, včetně nezbytného ubytování a stravování do doby odjezdu i v případě, že se pojišťovně nepodaří do 12 hodin po oznámení škodné události průkazně ověřit u odpovědného zástupce cestovní kanceláře, že došlo k pojistné události. V případě, že se následným šetřením pojišťovny neprokáže, že došlo k pojistné události, je cestovní kancelář povinna uhradit pojišťovně to, co za ni pojišťovna plnila. Zajistí-li

si

zákazník

dopravu

včetně

nezbytného

ubytování

a

stravování

na vlastní náklady, poskytne mu pojišťovna peněžní plnění pouze do výše, jakou by musela vynaložit, pokud by dopravu, ubytování a stravování zajišťovala sama. Pojistné plnění poskytne pojišťovna okamžitě po ověření pravdivosti oznámení pojistné události. Pro oznámení pojistné události se přitom nevyžaduje písemná forma. Pojišťovna není oprávněna odmítnout pojistné plnění nebo snížit jeho výši v případě, dozví-li se po pojistné události, že cestovní kancelář vědomě poskytla nepravdivé nebo neúplné podklady, které byly pro uzavření pojištění podstatné. Pojišťovna je však v tomto případě oprávněna domáhat se náhrady škody na cestovní kanceláři. b) Výška pojistného plnění. Pojištění lze sjednat pouze u pojišťovny, která je oprávněna provozovat pojištění záruky např. Generali, Union, Uniqua. Pojistné podmínky pro povinné pojištění záruky je pojišťovna povinna předložit České národní bance na její vyžádání ke kontrole. Česká národní banka spolupracuje při kontrole pojistných podmínek pro pojištění záruky s Ministerstvem pro místní rozvoj. Cestovní kancelář je povinna sjednat pojištění na pojistnou částku minimálně 30 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší než tržby v předchozím roce, na pojistnou částku minimálně 30 % těchto tržeb v předchozím roce. Cestovní kancelář je povinna před uzavřením pojistné smlouvy a kdykoli v době trvání pojištění umožnit pojišťovně na její žádost přístup ke všem dokladům, které souvisejí s pojištěním zájezdů, a podat k nim vysvětlení. Všeobecné pojistné podmínky stanoví, jakou částkou se cestovní kancelář podílí na pojistné události, způsob její úhrady pojišťovně a zúčtování vůči cestovní kanceláři, bližší podmínky jejího použití a případy, kdy je pojišťovna povinna nepoužitou částku cestovní 196

kanceláři vrátit. Výše částky, kterou se cestovní kancelář podílí na plnění z pojistné události, nesmí být nižší než 2 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů. Přesto že minimální výška pojištění je zákonem jasně vymezena, v praxi často dochází k podpojištění cestovních kanceláří. Zákazník si sice může ověřit, zda je cestovní kancelář pojištěna, ale nemá možnost zjistit výšku pojištění, ani zda je dostačující. Pojišťovna ale má nárok prověřovat finanční hospodaření cestovní kanceláře a cestovní kancelář ji to musí umožnit (Petráš, 2013). 9.3. Občanský zákoník Občanský zákoník upravuje obchodně-závazkové vztahy mezi osobami (občany) navzájem a mezi podnikateli a zákazníky (občany). Upravuje tedy vztahy mezi fyzickými osobami, resp. mezi fyzickou a právnickou osobou např. mezi hotelem a hostem, cestovní kanceláří a zákazníkem. Je základní právní úpravou soukromého práva. Soukromé právo (§3) přitom spočívá zejména na zásadách, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí. V České republice se původní zákon č. 40/1964 Sb. nahradízákonem č. 89/2012 Sb. s účinností od 1. ledna 2014. Každý člověk má podle tohoto zákona vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanovuje jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany. Člověk má právníosobnost od narození až do smrti. Každý člověk odpovídá za své jednání, je-li schopný ho posoudit a ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Tou se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné. Právnická osoba je organizovaný útvar např. jednotka územní samosprávy, sdružení fyzických osob, účelová sdružení majetku apod., o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou. Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky. 197

Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je tedy jeho zástupcem. Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Pro cestovní ruch jsou podstatné následující části Občanského zákoníku: − ustanovení k dočasnému užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby (§1852 §1867), − škoda na věci odložené (§2945) a na věci vnesené (§2946), − spotřebitelské smlouvy, ke kterým patří smlouva o ubytování (§2326 - §2331), ustanovení o nájmu dopravního prostředku (§2321 - §2325), smlouva o přepravě osoby (§2550 §2554) a smlouva o zájezdu (§2521 - §2549). Spotřebitelskými smlouvami (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006) jsou smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Rozhodujícím hlediskem je tedy právní povaha subjektů smlouvy. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. 9.3.1. Dočasné užívaní ubytovacího zařízení Dočasné užívání ubytovacích zařízení představuje právo spotřebitele (§1852 zákona č. 89/2012 Sb.): − užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných služeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období delší než jeden rok, − účastenství ve výměnném systému výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá obdobná práva ze smlouvy. Smlouva vyžaduje písemnou formu. Podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy alespoň jedno její vyhotovení. Smlouvu se spotřebitelem uzavře v úředním jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem. Spotřebitel může od smlouvy odstoupit v písemné formě ve lhůtě čtrnácti dní od uzavření smlouvy. Dočasné užívání ubytovacího zařízení s vyčleněným časovým úsekem se označuje jako „timeshare“. Můžeme ho vymezit, jako úplatné získaní práva strávit určitou dobu, zpravidla několik týdnů v roce, v rekreačním zařízení v konkrétně určeném nebo určitelném časovém 198

intervalu během roku. V podstatě se jedná o jakési předplatné ubytování v rekreačním zařízení na několik let dopředu (Petráš, 2013). Je potřeba poznamenat, že striktní vymezení povahy timeshare stále chybí. Podle některých názorů může být sjednán buď jako závazek na základě smlouvy o ubytování, či na základě smlouvy o koupi vlastnického podílu nebo jako věcné břemeno. Je pravděpodobné, že některé prvky se vyjasní až v praxi (Petráš, 2013). 9.3.2. Smlouva o ubytování Smlouvě o ubytování (§2326 - §2331) je v Občanském zákoníku věnovaná malá pozornost. Vzhledem k dosavadní praxi se ale jedná o dostatečné vymezení (tabulka 50). Touto smlouvou se ubytovatel zavazuje poskytnout ubytovanému přechodné ubytování na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném a objednatel se zavazuje zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby spojené s ubytováním ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem. Ubytovaný má právo užívat prostor vyhrazený k ubytování, jakož i společné prostory ubytovacího zařízení a využívat služby s ubytováním spojené. Požádá-li o to ubytovaný, ubytovatel od něho převezme do úschovy peněžní prostředky, klenoty nebo jiné cennosti, pokud to jsou věci nebezpečné nebo hodnotou či rozsahem pro ubytovací zařízení neúměrné. Ubytovatel odevzdá ubytovanému ubytovací prostor ve stavu způsobilém pro řádné užívání a zajistí mu nerušený výkon jeho práv spojených s ubytováním. Ubytovaný užívá ubytovací prostor a přijímá služby s ubytováním spojené. Přitom bez souhlasu ubytovatele nesmí v ubytovacím prostoru provádět podstatné změny. Tabulka 50: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o ubytování Objednavatel zaplatit za ubytování a služby s ním spojené ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády

Ubytovatel odevzdat ubytovanému prostory ve stavu způsobilém pro řádné užívání

Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb. Ubytovaný může smlouvu vypovědět před uplynutím ujednané doby. Prokáže-li ubytovatel, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla předčasným zrušením ubytování ze strany ubytovaného, může žádat, aby mu ubytovaný škodu nahradil. Ubytovatel může

199

před uplynutím ujednané doby smlouvu vypovědět bez výpovědní doby, porušuje-li ubytovaný i přes výstrahu hrubě své povinnosti ze smlouvy, nebo dobré mravy. Typickým příkladem, na který se vztahuje smlouva o ubytování, je pronájem rekreační chaty. 9.3.3. Smlouva o nájmu dopravního prostředku Nájemní smlouvou (§2321 - §2325) se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci na určitou dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Pronajímatel odevzdá nájemci dopravní prostředek spolu s potřebnými doklady v ujednané době. Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k užívání, k němuž obvykle slouží (tabulka 51). Tabulka 51: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku − − −

Pronajímatel odevzdat dopravní prostředek způsobilý k provozu odevzdat doklady nahradit nájemci náklady, které vynaložil na údržbu

− − −

Nájemce zaplatit nájemné pojistit dopravní prostředek (pokud bylo ujednáno) udržovat dopravní prostředek

Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb. Není-li dopravní prostředek způsobilý k provozu, nájemce má právo odmítnout dopravní prostředek převzít, a zjistí-li nezpůsobilost dodatečně, má právo jej vrátit a žádat odstranění vady nebo odevzdání jiného dopravního prostředku, nebo zrušení smlouvy. Nájemce dopravní prostředek pojistí, jen bylo-li to ujednáno. Nájemce zaplatí nájemné po ukončení užívání dopravního prostředku. Ale v případě, že je nájem ujednán na dobu delší než tři měsíce, platí nájemce nájemné ke konci každého kalendářního měsíce. Nájemce udržuje dopravní prostředek ve stavu, v jakém jej převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Pronajímatel nahradí nájemci náklady, které nájemce vynaložil na údržbu. Neuplatní-li nájemce toto právo u pronajímatele do tří měsíců od vynaložení nákladů, právo zanikne. Typickým příkladem smlouvy o nájmu dopravního prostředku je pronájem auta, čtyrkolky nebo jachty (tzv. „rent a car/quad/boat“).

200

Příklad: Využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku − obchodní cestující, který cestuje na kongres do Karlových Varů, si po příletu do Prahy pronajme osobní auto, kterým se bude v průběhu svého pobytu pohybovat − pronájem čtyřkolky na jeden den v průběhu dovolené v Špindlerově mlýně − pronájem motorového člunu na jeden den v průběhu dovolené na Lipně 9.3.4. Smlouva o přepravě Smlouvou o přepravě osoby (§2550 - §2554) se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné (tabulka 52). Dopravce se při přepravě postará o bezpečnost a pohodlí cestujícího. Podrobnosti upraví přepravní řády. Tabulka 52: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o přepravě − − − −

Cestující

Dopravce přepravit cestujícího do místa určení péče o bezpečnost a pohodlí cestujícího přepravit zavazadlo (s cestujícím, v zavazadlovém prostoru) nahradit škodu

−

zaplatit jízdné

Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb. Má-li

cestující

zavazadlo,

přepravuje

ho

dopravce

buď

společně

s

ním

a pod jeho dohledem, nebo odděleně. Je-li zavazadlo přepravováno odděleně, dopravce dbá, aby bylo přepraveno do místa určení nejpozději ve stejnou dobu jako cestující. Jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Při nepravidelné (charter) přepravěosob nahradí dopravce cestujícím vzniklou škodu v tom případě, žepřeprava nebyla provedena včas. Podmínky a rozsah náhrady stanovují přepravní řády. Svá práva musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Vznikne-li cestujícímu během přepravy újma na zdraví nebo škoda na zavazadle přepravovaném společně s ním, nebo vznikne-li škoda na věci, kterou měl cestující u sebe a také na zavazadle přepravovaném odděleně, má dopravce povinnost škodu nahradit. Typickým příkladem v cestovním ruchu je jakákoliv cesta do cílové destinace např. autokarem, vlakem apod., pravidelnou nebo charterovou dopravní linkou.

201

9.3.5. Smlouva o zájezdu Smlouva o zájezdu (§2521 - §2549) je kromě Občanského zákoníku, také součásti zákona č. 159/1999 Sb. Pořadatel se jí zavazuje obstarat pro zákazníka předem připravený soubor služeb cestovního ruchu, resp. zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit souhrnnou cenu. Přitom platí podmínky zájezdu podle §1 zákona č. 159/1999 Sb. Za pořadatele se považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo skupině osob podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí osoby. Kdo zprostředkuje nebo zařídí jednotlivé služby cestovního ruchu, se považuje za pořadatele, vyvolá-li na základě zvláštních okolností u třetích osob představu, že služby cestovního ruchu poskytuje jako zájezd na vlastní odpovědnost. a) Informační povinnost pořadatele (cestovní kancelář, cestovní agentura). Pořadatel sdělí zákazníkovi vhodným způsobem ještě před uzavřením smlouvy údaje o pasových a vízových požadavcích, lhůtách pro jejich vyřízení a sdělí mu také, jaké zdravotní doklady jsou pro cestu a pobyt požadovány. Pořadatel je povinný vydat zákazníkovi při uzavření smlouvy či bezprostředně po jejím uzavření doklad o smlouvě, tedy potvrzení o zájezdu. To se vyžaduje písemně. Obsahuje-li smlouva i potvrzení o zájezdu údaje, jenž se liší, může se zákazník dovolat toho, co je pro něj výhodnější. Spolu s potvrzením o zájezdu vydá pořadatel zákazníkovi doklad o svém pojištění vystavený pojistitelem. Obsah potvrzení zájezdu − označení smluvních stran − vymezení zájezdu min. uvedením času jeho zahájení a ukončení a všech služeb cestovního ruchu zahrnutých do ceny zájezdu, jakož i místa jejich poskytnutí a doby jejich trvání, − údaj o ceně zájezdu včetně časového rozvrhu plateb a výše zálohy, jakož i o poplatcích, které nejsou zahrnuty do souhrnné ceny − označení způsobu, jakým má zákazník uplatnit své právo z porušení povinnosti pořadatele včetně údaje o lhůtě, ve které může své právo uplatnit − výši odstupného, které zákazník pořadateli uhradí v případě odstoupení od smlouvy − další služby, jejichž cena není zahrnuta v ceně zájezdu, údaj o počtu a výši plateb za tyto služby − ubytování, údaj o poloze, kategorii, stupni vybavenosti, hlavních charakteristických znacích a souladu s právními předpisy příslušného státu − doprava, údaj o druhu, charakteristice a kategorii dopravního prostředku, jakož i údaj o trase cesty − stravování, údaj o jeho způsobu a rozsahu Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb. 202

Podmiňuje-li se uskutečnění zájezdu dosažením určitého počtu zákazníků, uvede to pořadatel v potvrzení o zájezdu výslovně a uvede i lhůtu, v níž musí zákazníkovi nejpozději oznámit zrušení zájezdu proto, že nebylo dosaženo určitého počtu zákazníků. Jsou-li důvody pro určení podmínek, které musí účastník zájezdu splňovat, uvede pořadatel v potvrzení o zájezdu, o jaké podmínky se jedná např. zdravotní stav při dobrodružných horolezeckých výpravách do Himalájí. Pořadatel uvede i lhůtu, ve které zákazník může oznámit, že se zájezdu místo něho zúčastní jiná osoba. Pořadatel doručí zákazníkovi vhodným způsobem nejpozději sedm dní před zahájením zájezdu další podrobné a pro zákazníka důležité údaje o všech skutečnostech, které zná, nejsou-li již obsaženy ve smlouvě nebo v potvrzení o zájezdu, nebo v katalogu, který zákazníkovi předal. V rámci toho pořadatel (1) upřesnění základních údajů, (2) účastní-li se zájezdu nezletilý bez doprovodu osoby, která o něj pečuje, podrobnosti o možnosti spojit se s nezletilým nebo se zástupcem pořadatele v místě pobytu nezletilého, (3) sdělí údaje o osobě, na niž se lze během zájezdu obrátit v nesnázích s žádostí o pomoc, především jméno, adresu a číslo telefonu místního zástupce pořadatele a (4) sdělí adresu a telefonní číslo zastupitelského úřadu. Vyžadují-li to okolnosti, předá pořadatel zákazníkovi v téže lhůtě letenku, poukaz k ubytování nebo stravování, doklad nutný pro poskytnutí fakultativních výletů nebo jiný doklad, jehož je pro uskutečnění zájezdu třeba. Je-li smlouva uzavřena v době kratší než sedm dní před zahájením zájezdu např. zájezdy last minute, splní pořadatel uvedené povinnosti již při uzavření smlouvy. b) Zvýšení ceny zájezdu a změna smlouvy. Pořadatel může zvýšit cenu zájezdu z důvodů, je-li to ve smlouvě ujednáno společně s přesně určeným způsobem výpočtu zvýšení ceny. Cenu zájezdu může pořadatel zvýšit, zvýší-li se do jedenadvacátého dne před sjednaným okamžikem zahájení zájezdu: − cena za dopravu včetně cen pohonných hmot, − platby spojené s dopravou, jako jsou letištní, přístavní či jiné poplatky zahrnuté v ceně zájezdu, − směnný kurz české koruny použitý pro stanovení ceny zájezdu v průměru o více než 10 %. Odešle-li pořadatel oznámení o zvýšení ceny zákazníkovi později než dvacátý první den před zahájením zájezdu, nemá zvýšení ceny právní účinky. 203

Nutí-li vnější okolnosti pořadatele změnit podmínky zájezdu, navrhne zákazníkovi změnu smlouvy. Má-li být v důsledku změny smlouvy změněna i cena zájezdu, uvede pořadatel v návrhu i výši nové ceny. Nesouhlasí-li zákazník se změnou smlouvy, má právo od smlouvy odstoupit. Pořadatel může určit pro odstoupení přiměřenou lhůtu, která nesmí být kratší než pět dní a musí skončit před zahájením zájezdu. Neodstoupí-li zákazník od smlouvy v určené lhůtě, platí, že se změnou smlouvy souhlasí. c) Postoupení smlouvy. Splňuje-li třetí osoba podmínky účasti na zájezdu, může jí zákazník smlouvu postoupit. Změna v osobě zákazníka je vůči pořadateli účinná, doručí-li mu postupitel o tom včas oznámení spolu s prohlášením postupníka, že s uzavřenou smlouvou souhlasí a že splní podmínky účasti na zájezdu. Oznámení je včasné, je-li doručeno alespoň sedm dní před zahájením zájezdu. Kratší lhůtu lze ujednat, je-li smlouva uzavřena v době kratší než sedm dní před zahájením zájezdu. Postupitel a postupník jsou zavázáni společně a nerozdílně k zaplacení ceny zájezdu a k úhradě nákladů, které pořadateli v souvislosti se změnou zákazníka vzniknou. d) Odstoupení od smlouvy. Zákazník může před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit vždy, avšak pořadatel jen tehdy, byl-li zájezd zrušen, nebo porušil-li zákazník svou povinnost. Pokud pořadatel zrušil zájezd z jiného důvodu než pro porušení povinnosti zákazníkem, nabídne pořadatel zákazníkovi náhradní zájezd celkově odpovídající alespoň tomu, co bylo původně ujednáno, pokud je v pořadatelových možnostech takový zájezd nabídnout. Dohodnou-li se strany o náhradním zájezdu, nemá pořadatel právo zvýšit cenu, i když je náhradní zájezd vyšší jakosti. Je-li náhradní zájezd nižší jakosti, vyplatí pořadatel zákazníkovi rozdíl v ceně bez zbytečného odkladu. Zruší-li pořadatel zájezd ve lhůtě kratší než dvacet dní před jeho zahájením, uhradí zákazníkovi penále ve výši 10 % z ceny zájezdu. Právo zákazníka na náhradu škody tím není dotčeno. Pořadatel se zprostí povinností důkazem, že zájezd byl zrušen vzhledem k vyšší moci např. zemětřesení, požár v hotelu apod. Odstoupí-li od smlouvy zákazník z jiného důvodu, než je porušení povinnosti pořadatele, zaplatí pořadateli odstupné. Stejné odstupné zákazník zaplatí, odstoupí-li od smlouvy pořadatel pro porušení povinnosti zákazníka.

204

Odstoupí-li zákazník od smlouvy proto, že pořadatel porušil svou povinnost, nemá zákazník povinnost platit odstupné. To platí i tehdy, nebyl-li zákazníkovi poskytnut náhradní zájezd. e) Vady zájezdu. Nemá-li zájezd vlastnosti, o nichž pořadatel zákazníka ujistil nebo které zákazník vzhledem k nabídce a zvyklostem důvodně očekával, zajistí pořadatel nápravu, pokud si nevyžádá neúměrné náklady. Nezjedná-li pořadatel nápravu ani v přiměřené lhůtě, kterou mu zákazník určí, může si zákazník zjednat nápravu sám a pořadatel mu nahradí účelně vynaložené náklady. Určení lhůty k nápravě není třeba, pokud pořadatel odmítl nápravu zjednat nebo vyžaduje-li se okamžitá náprava vzhledem k zvláštnímu zájmu zákazníka. Vyskytnou-li se po odjezdu podstatné vady zájezdu a nepřijme-li pořadatel opatření, aby zájezd mohl pokračovat, nebo odmítne-li zákazník takové opatření z řádného důvodu, zajistí pořadatel na své náklady přepravu zákazníka na místo odjezdu, popřípadě na jiné ujednané místo. Nelze-li pokračování zájezdu zajistit jinak než prostřednictvím služeb cestovního ruchu nižší jakosti, než jakou určuje smlouva, vrátí pořadatel zákazníkovi rozdíl v ceně. Zajistí-li pořadatel pokračování zájezdu s vyššími náklady, jdou takové náklady k jeho tíži. Má-li zájezd vadu a vytkl-li ji zákazník bez zbytečného odkladu, má zákazník právo na slevu z ceny ve výši přiměřené k rozsahu a trvání vady. Nevytkl-li zákazník vadu zájezdu bez zbytečného odkladu vlastním zaviněním, soud mu právo na slevu z ceny nepřizná, jestliže pořadatel namítne, že zákazník své právo neuplatnil ani do jednoho měsíce od skončení zájezdu ani u něho, ani u osoby, která uzavření smlouvy zprostředkovala. 9.3.6. Škoda na věci odložené a na věci vnesené Poskytování služeb v cestovním ruchu nese sebou riziko škody na tzv. věci odložené nebo věci vnesené. a) Škoda na odložené věci (§2945). Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci. Typickým místem na odložení věcí je např. šatna, stojan

205

na deštníky u vchodu do restaurace, věšák na kabáty v restauraci nebo v kavárně (nikoli židle), trezor na hotelovém pokoji apod. (tabulka 56). Neuplatní-li se právo na náhradu škody u provozovatele bez zbytečného odkladu, soud je nepřizná, pokud provozovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dní po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět. Byla-li škoda způsobena na věci odložené v dopravním prostředku hromadné dopravy, nahradí se jen podle ustanovení o náhradě škody způsobené provozem dopravního prostředku. b) Škoda na vnesené věci (§2946). Kdo provozuje pravidelně ubytovací služby, nahradí škodu na věci, kterou ubytovaný vnesl do prostor vyhrazených k ubytování (hotelový pokoj, kajuta v botelu) nebo k uložení věcí (trezor na pokoji), popřípadě na věci, která tam byla pro ubytovaného vnesena. To platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem převzata (trezor v recepci, tabulka 53). Prokáže-li ubytovatel, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu způsobil ubytovaný nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází, povinnosti k náhradě škody se zprostí. K ujednánío jiných důvodech zproštění se nepřihlíží. Povinnost nahradit škodu se nevztahuje na vozidla, na věci ponechané ve vozidle, ani na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy např. hotely pro psy. Škoda se hradí do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za jeden den. Byla-li věc převzata do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem nebo byla-li škoda způsobena ubytovatelem nebo tím, kdo v provozu pracuje, hradí se škoda bez omezení. Neuplatní-li se právo na náhradu škody u ubytovatele bez zbytečného odkladu, soud je nepřizná, pokud ubytovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dní po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět. Tabulka 53: Nárok na náhradu škody Situace z lehátka u bazénu zmizela hostovi plážová taška s peněženkou a mobilním telefonem z věšáku v restauraci zmizela hostovi kožená bunda host si zapomněl na toaletě u recepce desky s pracovní dokumentací a ta zmizela z hotelového pokoje zmizely hostovi sluneční brýle z trezoru na hotelovém pokoji zmizelyhostovi doklady z nočního stolku v pokoji zmizely hostovi zlaté náušnice s brilianty a náhrdelník ze šatny v hotelu v průběhu konference zmizel hostovi deštník ano, ne

Pramen: vlastní zpracování, 2013. 206

Nárok na náhradu škody ano/ne       

9.4. Obchodní zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., tedy Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů, se zabývá vztahy mezi právnickými osobami např. mezi cestovní kanceláří a dopravní společností, mezi hotelem a cestovní kanceláří apod. Upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy i některé jiné vztahy s podnikáním související a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Jedná se tedy o obchodní právo. Hlava II obsahuje zvláštní ustanovení o některých obchodních závazkových vztazích, zejména různé smluvní typy. V podnikání v oblasti cestovního ruchu se využívají: − mandátní smlouva (§ 566 - § 576), − komisionářská smlouva (§ 577 - § 590), − smlouva o nájmu dopravního prostředku (§ 630 - § 637), − smlouva o provozu dopravního prostředku (§ 638 - § 641), − smlouva o zprostředkování (§ 642 - § 651), − cestovní šek (§ 720 - § 724). 9.4.1. Mandátní smlouva Mandátní smlouvou (§566 - §576) se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 54). Mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí. Činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta. Mandatář je povinen zařídit záležitost osobně, jen jestliže to stanoví smlouva. Mandant je povinen předat včas mandatáři věci a informace, jež jsou nutné k zařízení záležitosti, pokud z jejich povahy nevyplývá, že je má obstarat mandatář. Vyžaduje-li zařízení záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant povinen vystavit včas mandatáři písemně potřebnou plnou moc. Mandatář je povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho převzal při vyřizování záležitosti. Přitom odpovídá za škodu na věcech převzatých od mandanta k zařízení záležitosti a na věcech převzatých při jejím zařizování od třetích osob, 207

pokud tuto škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Tyto věci je mandatář povinen dát včas pojistit, jen když to stanoví smlouva, nebo když jej mandant o to požádá, a to na účet mandanta. Mandant je povinen uhradit mandatáři náklady, které mandatář nutně nebo účelně vynaložil při plnění svého závazku, pokud z jejich povahy vyplývá, že jsou již zahrnuty v úplatě. Mandatář neodpovídá za porušení závazku osoby, s níž uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti, pokud se ve smlouvě zaručil za plnění závazku převzatých jinými osobami v souvislosti se zařizováním záležitosti. Tabulka 54: Povinnosti vyplývající z mandátní smlouvy − − − − −

Mandatář postupovat s odbornou péčí respektovat pokyny mandanta oznamovací povinnost zařídit záležitost osobně bez odkladu odevzdat věci převzaté od mandanta

− − −

Mandant včas vystavit plnou moc uhradit mandatáři nevyhnutelné náklady zaplatit mandatáři úplatu

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb. b) Vypovědění smlouvy. Mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu vypovědět. Mandatář může smlouvu vypovědět s účinností ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena mandantovi, nevyplývá-li z výpovědi pozdější doba. Ke dni účinnosti výpovědi zaniká závazek mandatáře uskutečňovat činnost, ke které se zavázal. Jestliže tímto přerušením činnosti by vznikla mandantovi škoda, je mandatář povinen jej upozornit, jaká opatření je třeba učinit k jejímu odvrácení. Jestliže tato opatření mandant nemůže učinit ani pomocí jiných osob a požádá mandatáře, aby je učinil sám, je mandatář k tomu povinen. Závazek mandatáře zaniká jeho smrtí, je-li fyzickou osobou, nebo jeho zánikem, je-li právnickou osobou. Mandátní smlouvou jsou v oblasti cestovního ruchu upraveny obchodně-závazkové vztahy mezi cestovní kanceláří (mandantem) a dodavatelem služeb (mandatářem) např. autokarovým dopravcem, hotelem apod.

208

9.4.2. Komisionářská smlouva Smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 55). Komisionář je povinen při zařizování záležitosti jednat s potřebnou odbornou péčí podle pokynů komitenta. Od pokynů komitenta se může komisionář odchýlit, jen když je to v zájmu komitenta a nemůže-li si vyžádat včasný souhlas. Při porušení této povinnosti nemusí komitent uznat jednání za uskutečněné na svůj účet, jestliže účinnost jednání pro sebe odmítl bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání dozvěděl. Komisionář je povinen chránit jemu známé zájmy komitenta související se zařizováním záležitosti a oznámit mu všechny okolnosti, jež mohou mít vliv na změnu komitentových příkazů. Pojištění je komisionář povinen obstarat, jen když to stanoví smlouva, nebo když dostal k tomu příkaz od komitenta, a to na účet komitenta. Komisionář je povinen podávat komitentovi zprávy o zařizování záležitosti způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak na výzvu komitenta. Tabulka 55: Povinnosti vyplývající z komisionářské smlouvy − − − − −

Komisionář postupovat s odbornou péčí chránit zájmy komitenta oznamovací povinnost obstarat pojištění, pokud tak stanoví smlouva použít ke splnění smlouvy třetí osoby

− −

Komitent zaplatit komisionáři úplatu uhradit nevyhnutelné náklady při plnění závazku

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb. b) Využití třetí osoby. Nestanoví-li smlouva něco jiného, je komisionář povinen použít ke splnění smlouvy jiné osoby, jestliže nemůže svůj závazek splnit sám. Použije-li komisionář ke splnění závazku jiné osoby, odpovídá jako by záležitost obstarával sám. Z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Komitent však může přímo na třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění závazku, které pro něho opatřil komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář pro okolnosti, které se týkají jeho osoby.

209

Komisionáři vzniká nárok na úplatu, jakmile splní povinnosti. Zároveň s úplatou je komitent povinen uhradit komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku. V oblasti

cestovního

ruchu

je

možné

komisionářskou

smlouvu

využít

např.

při zabezpečení stravování prostřednictvím jídelních kuponů „Chècques Déjeuner“. Kdy se komsionář (Chècques Déjeuner) zavazuje zabezpečit pro komitenta stravovací služby prostřednictvím těchto kuponů. 9.4.3. Smlouva o zprostředkování Smlouvou o zprostředkování (§642 - §651) se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi). a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 56). Zprostředkovatel je povinen bez zbytečného odkladu

sdělovat

zájemci

okolnosti

důležité

pro

jeho

rozhodování

o

uzavření

zprostředkovávané smlouvy a zájemce je povinen sdělovat zprostředkovateli skutečnosti, jež pro něho mají rozhodný význam pro uzavření této smlouvy. Zprostředkovateli vzniká nárok na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování. Zprostředkovatel je povinen pro potřebu zájemce uschovat doklady, kterých nabyl v souvislosti se zprostředkovatelskou činností, a to po dobu, po kterou mohou být tyto doklady významné pro ochranu zájmů zájemce. Zprostředkovatel neručí za splnění závazku třetích osob, s kterými zprostředkoval uzavření smlouvy. Nesmí však navrhovat zájemci uzavření smlouvy s osobou, ohledně které ví nebo musí vědět, že je důvodná pochybnost, že splní řádně a včas své závazky ze zprostředkované smlouvy. Tabulka 56: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o zprostředkování − −

Zprostředkovatel zabezpečit uzavření smlouvy s třetí osobou uschovat doklady

− −

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.

210

Zájemce informační povinnost zaplatit zprostředkovateli provizi

b) Zánik smlouvy. Smlouva o zprostředkování zaniká, jestliže smlouva, jež je předmětem zprostředkování, není uzavřena v době určené ve smlouvě o zprostředkování. Není-li tato doba takto určena, může kterákoliv strana smlouvu ukončit tím, že to oznámí druhé straně. Vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva, popřípadě splněna smlouva, na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost. Příklady vzniku práva na provizi  smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena po zániku smlouvy o zprostředkování na základě intervencí cestovní kanceláře  smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena v čase platnosti smlouvy o zprostředkování na základě iniciativy hotelu  smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena po zániku smlouvy o zprostředkování na základě inciativy hotelu  smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena v čase platnosti smlouvy o zprostředkování na základě intervencí cestovní kanceláře  ano,  ne V cestovním ruchu se smlouva o zprostředkování využívá v případě zprostředkování zájezdu přes cestovní agenturu. Upravuje smluvní vztah mezi cestovní kanceláří a cestovní agenturou. Cestovní agentuře za prodej zájezdu pak patří provize. 9.4.4. Smlouva o nájmu dopravního prostředku Smlouvou o nájmu dopravního prostředku (§630 - §637) se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje zaplatit úplatu, tedy nájemné. Smlouva vyžaduje písemnou formu. a) Povinnosti smluvních stran. Pronajímatel je povinen předat nájemci dopravní prostředek spolu s potřebnými doklady v době určené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k užívání určenému ve smlouvě, jinak k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle slouží. Pronajímatel odpovídá za škody způsobené nájemci v případě, že dopravní prostředek není způsobilý k užívání. Této odpovědnosti se pronajímatel zprostí, jestliže prokáže, že nemohl zjistit ani předvídat nezpůsobilost dopravního prostředku při zachování odborné péče do jeho převzetí nájemcem. Nestanoví-li smlouva něco jiného, nesmí nájemce přenechat užívání dopravního prostředku jiné osobě. Nájemce je povinen pečovat o to, aby na dopravním prostředku nevznikla škoda. 211

Škodu na dopravním prostředku nese pronajímatel, pokud škoda byla způsobena nájemcem nebo osobami, jímž nájemce umožnil přístup k dopravnímu prostředku. Nájemce je povinen dát dopravní prostředek pojistit, jen když to stanoví smlouva. Právo pronajímatele na náhradu škody na dopravním prostředku zanikne, jestliže pronajímatel nepožaduje tuto náhradu na nájemci do šesti měsíců po vrácení dopravního prostředku. Nájemce je povinen udržovat dopravní prostředek na účet pronajímatele ve stavu, v jakém dopravní prostředek převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Tabulka 57: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku − − −

Pronajímatel předat dopravní prostředek s potřebnými doklady zabezpečit způsobilost dopravního prostředku odpovídat za škody způsobené nezpůsobilostí dopravního prostředku

− − − − −

Nájemce užívat dopravní prostředek sám pečovat o dopravní prostředek pojistit dopravní prostředek platit nájemné přerušit platbu nájemného v čase, kdy nemůže dopravní prostředek využívat pro jeho nezpůsobilost

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb. b) Nájemné. Nájemce je povinen platit nájemné ve smluvené výši, jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k povaze pronajatého dopravního prostředku a stanovenému způsobu jeho užívání. Nájemce není povinen platit nájemné za dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat pro nezpůsobilost dopravního prostředku nebo potřebu jeho opravy, pokud nemožnost užívat dopravní prostředek způsobil nájemce nebo osoby, kterým nájemce umožnil k dopravnímu prostředku přístup. Neoznámí-li nájemce nemožnost užívání dopravního prostředku bez zbytečného odkladu pronajímateli, jeho povinnost platit nájemné trvá. c) Zánik smlouvy. Právo užívat dopravní prostředek zaniká uplynutím doby, na kterou byla smlouva sjednaná, nebo zničením dopravního prostředku. V cestovním ruchu se smlouva o nájmu dopravního prostředku využívá při pronájmu např. autokaru, lodě apod. cestovní kanceláří nebo podnikem za účelem zabezpečení zájezdu nebo výletu.

212

Příklad: Využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku − pronájem autokaru na poznávací zájezd Praha – Vídeň – Salzburg v případě, že cestovní kancelář má vlastní řidiče − pronájem jachty pro 10 osob soukromou firmou za účelem zabezpečení „teambuildingu“ pro své zaměstnance 9.4.5. Smlouva o provozu dopravního prostředku Smlouvou o provozu dopravního prostředku (§638 - §641) se zavazuje poskytovatel provozu dopravního prostředku, tedy provozce, přepravit náklad určený objednatelem provozu dopravního prostředku, a k tomu účelu s dopravním prostředkem buď vykonat jednu nebo více předem určených cest, nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení objednatele. Objednatel se zavazuje zaplatit úplatu. Smlouva vyžaduje písemnou formu. Provozce je povinen zabezpečit (tabulka 58), aby dopravní prostředek byl způsobilý k cestám, které jsou předmětem smlouvy, a použitelný pro přepravu stanovenou ve smlouvě. Provozce je povinen opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou a pohonnými hmotami a dalšími věcmi potřebnými pro smluvené cesty. Oprávnění požadovat smluvený provoz dopravního prostředku může objednatel postoupit jiné osobě. Tabulka 58: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o provozu dopravního prostředku − − − −

Provozce přepravit náklad určený objednavatelem zabezpečit způsobilost dopravního prostředku opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou opatřit dopravní prostředek pohonnými hmotami

Objednavatel −

zaplatit úplatu

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb. V cestovním ruchu se smlouva o provozu dopravního prostředku běžně využívá v rámci vztahů cestovní kanceláře a dopravce při zabezpečení charterové dopravy. Dopravce se zavazuje přepravit klienty cestovní kanceláře na stanovené trasy. Příklad: Využití smlouvy o provozu dopravního prostředku − pronájem autokaru na sérii 18 přeprav na trase Brno – Vodice − pronájem autokaru na první a poslední turnus zájezdu, tj. dva termíny, na trase Olomouc – Lefkada, Řecko − pronájem autokaru na dva turnusy poznávacího zájezdu Praha - Švýcarsko

213

9.5. Zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu V České republice se již několik let pracuje na přípravě zákona o podpoře rozvoje cestovního ruchu, který byl původně nazván „zákon o podpoře a řízení cestovního ruchu“. Předlohou pro připravovaný zákon se stalyrakouské zákony o cestovním ruchu, které sezabývají organizací a financováním cestovního ruchu, ale také „Zákon o podpore cestovného ruchu“ platný od roku 2010 na Slovensku. Účelem návrhu je podle Ministerstvo pro místní rozvoj definovat doposud chybějící systém řízení cestovního ruchu, zavést závazné organizační struktury a vymezit jejich úrovně včetně kompetencí, odpovědností a forem vzájemné spolupráce a komunikace (Moždiaková, 2010). Cílem chystané právní regulace je dosáhnout za pomoci účinného managementu a jednotného marketingu turistických destinací efektivního rozvoje cestovního ruchu, zvýšení atraktivity destinací, a s tím souvisejícího nárůstu příjmů generovaných cestovním ruchem (Moždiaková, 2010). Zákon

předpokládá

vytvoření

tříúrovňové

organizační

struktury

(tabulka

59).

Pokud na určitém území nevznikne oblast cestovního ruchu, případně oblast nenaplní kritéria daná zákonem, jedná se o čtvrtou úroveň řízení. Zavedením zákona nedojde k omezení činnosti této lokální organizace, případně jejímu zrušení. Založení a podpora destinace bude i po zavedení zákona patřit do samostatné působnosti krajů i obcí. Zákon nemůže nařídit jejich zrušení. O vzniku, případně transformaci organizace cestovního ruchu rozhodují její zřizovatelé. Současně zákon nemůže zakázat zřizovatelům založené subjekty podporovat, avšak ze zákona vyplývá, že pokud organizace cestovního ruchu nenaplní kritéria daná zákonem, nebude zařazena do systému financování a neobdrží příspěvek ze státního rozpočtu na svoji činnost, a současně nebude mít nárok na krajský příspěvek [24]. Zákon vymezuje kompetence v rozvoji cestovního ruchu Ministerstvo pro místní rozvoj, krajských a oblastních organizací a podnikatelů.

214

Tabulka 59: Zákon o podpoře a rozvoji cestovního ruchu Úroveň řízení cestovního ruchu

Administrativní jednotka

Jednotka cestovního ruchu

Zřizovatel

Zdroj financování − −

1. úroveň (národní)

stát

národní destinace Česká republika

Ministerstvo pro místní rozvoj

− − − −

2. úroveň (regionální)

kraj

krajská destinace (DMO)

kraj

− −

− − − − 3. úroveň (oblastní)

---

oblastní destinace (DMO)

obce, podnikatelé, sdružení podnikatelů, neziskové organizace

− −

−

4. úroveň (lokální)

obec

místní destinace (DMO)

příspěvek ze státního rozpočtu dobrovolné příspěvky samosprávy dobrovolné přípěvky sdružení podnikatelů vlastní výdělečné nástroje příspěvek ze státního rozpočtu příspěvek kraje min. ve výši 50 % poskytnutého příspěvku ze státního rozpočtu dobrovolné příspěvky obcí dobrovolné příspěvky sdružení podnikatelů na úrovni kraje vlastní výdělečné nástroje příspěvek ze státního rozpočtu příspěvek kraje, na jehož území se oblast vyskytuje příspěvek obcí, které jsou členy destinace dobrovolný příspěvek ostatních obcí dobrovolný příspěvek podnikatelů působících v destinaci vlastní výdělečné nástroje

obce, podnikatelé, sdružení podnikatelů, neziskové organizace

DMO – Destination Management Organization (organizace destinačního managementu) Pramen: zpracováno podle Návrhu věcného záměru zákona o podpoře a řízení cestovního ruchu.

215

Zákon by měl být do legislativy České republiky implementován vydáním doprovodné vyhlášky. V ní budou specifikována kriteria pro vznik oblastí cestovního ruchu, struktura povinných dokumentů, činnosti podporované ze státního rozpočtu a sankce. Vznik nového zákona o cestovním ruchu a následné zavedení organizační struktury řízení cestovního ruchu v České republice bude mít dopad na Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů. V zákoně bude ošetřeno, že v případě totožnosti nebo výrazného územního překrytí území oblasti cestovního ruchu s územím národního parku, příp. chráněné krajinné oblasti (CHKO) by měla správa daného národního parku, resp. správa CHKO nebo Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky pravomoc podílet se na rozhodování o oblasti cestovního ruchu [24].                

Kontrolní otázky Identifikujte všeobecné podmínky provozování živností. Uveďte členění živností podle Živnostenského zákona. K jakým živnostem patří problematika průvodcovské činnosti? Definujte zájezd. Uveďte základní rozdíly mezi cestovní kanceláří a cestovní agenturou. Jaký je význam a minimální výška pojištění proti úpadku cestovní kanceláře? Jaké vztahy upravuje Občanský zákoník? Definujte „timeshare“. Uveďte příklad využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle Občanského zákoníku v cestovním ruchu. Vysvětlete pojem věc vnesená s aplikací na cestovní ruch. Uveďte příklad využití mandátní a komisionářské smlouvy v praxi cestovního ruchu. Uveďte rozdíl mezi smlouvu o nájmu dopravního prostředku a smlouvou o provozu dopravního prostředku podle Obchodního zákoníku. Uveďte rozdíl mezi smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle Občanského zákoníku a podle Obchodního zákoníku. Identifikujte hlavní účel přijetí Zákona o podpoře a řízení cestovního ruchu. V čem shledávate přínosy a nedostatky navrhovaného Zákona o podpoře a řízení cestovního ruchu? Váš názor zdůvodněte.

216

10. OCHRANA SPOTŘEBITELE V CESTOVNÍM RUCHU  Klíčová slova Agresivní obchodní praktiky. Frankfurtské tabulky. Klamavé obchodní praktiky. Prostředky dálkové komunikace. Reklamace. Selhání služby. Spotřebitel. Spotřebitelské smlouvy. Stížnost. Ochrana spotřebitele v cestovním ruchu je osobitní problematikou, zejména z důvodu ochrany spotřebitele při úpadku cestovní kanceláře, poskytnutí služeb v nižší kvalitě než bylo domluveno, podávaní nepravdivých a zavádějících informací apod. V České republice se ochranou spotřebitele zabývá zákon č. 634/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon navazuje na Občanský zákoník a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Zároveň stanovuje některé podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění spotřebitelů, sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele. S ochranou spotřebitele v cestovním ruchu souvisí také otázky ochrany osobních údajů, řešení zákaznických sporů, prodej na dálku, zavádějící, klamavá a komparativní reklama, kouření na veřejných místech, nevýhodné smlouvy, povinnosti uvádění transparentních cen apod. (Jakubíková, 2009). Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu se zabývá ochranou spotřebitele v rámci ustanovení o povinném pojištění proti úpadku cestovní kanceláře. Členství v Evropské unii zaručuje spotřebiteli dodatečnou ochranu [36]. Působítady síť evropských spotřebitelských center, která poskytuje rady a informace v oblasti ochrany spotřebitele v cestovním ruchu např. o právech cestujících v letecké dopravě, v železniční dopravě, jak postupovat při krádeži věcí v ubytovacím zařízení, rady v případě poškození zavazadla apod. 10.1. Spotřebitel v cestovním ruchu Při podnikání v oblasti cestovního ruchu hraje z právního hlediska velmi výraznou roli pojem spotřebitel a právní úprava jeho postavení. Důvodem je skutečnost, že největší skupinu zákazníků cestovních kanceláří, cestovních agentur, podniků provozujících hostinskou činnost či ubytovací služby jsou osoby, které tyto služby nenakupují pro své další podnikání, nýbrž

217

těchto služeb užívají zejména za účelem vlastního zotavení, poznání, společenského kontaktu, kulturního či sportovního vyžití (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Právní normy regulující vztahy dotýkající se spotřebitele vycházejí ze společenského faktu, že spotřebitel je fakticky slabším subjektem, podobně jako zaměstnanec oproti zaměstnavateli, na jehož protější straně stojí podnikatel (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Právní úprava tedy stanovuje jisté ochranné prvky, které by měly chránit spotřebitele a zabezpečit upřednostnění jeho zájmu. Nejobecnější definice spotřebitele vychází z dvou kritérií, které musí být pro vymezení pojmu spotřebitele naplněny současně. Spotřebitel je pojat jako nepodnikatel, tedy neprofesionál. Může ale být i podnikatelem, tedy profesionálem, který v konkrétním vztahu s jiným podnikatelem nevystupuje jako podnikatel, jelikož jedná mimo svou specializaci (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Například wellness pobyt v hotelu si může zarezervovat manželský pár (individuální spotřebitel, nepodnikatel) při příležitosti svého výročí svatby, ale i mediální agentura (institucionální spotřebitel, podnikatel) pro své zaměstnance v rámci teambuildingové akce. Spotřebitelem (§2) tedy podle zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů rozumíme každého, kdo nakupuje výrobky nebo služby za jiným účelem, než je podnikání s nimi, tedy podnikatele i nepodnikatele. Výrobkem je přitom jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování. Je určena k nabídce spotřebiteli a službou jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). 10.2. Spotřebitelské smlouvy Spotřebitelské smlouvy vycházejí z Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedná se o smlouvy, kde smluvními stranami jsou spotřebitel a dodavatel např. smlouva o zájezdu, smlouva o ubytování apod. Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele stanovuje některé specifické způsoby uzavírání spotřebitelských smluv, kterými reaguje na marketingové metody některých podnikatelů. Jejich opatření mají za úkol posílit právní postavení spotřebitele. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Ten se přitom nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své postavení (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). 218

Spotřebitel má možnost od spotřebitelské smlouvy odstoupit (tabulka 60) v případech, že spotřebitelská smlouva byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo pokud dodavatel nemá žádné stálé místo k podnikání. Spotřebitel může za těchto okolností od smlouvy písemně odstoupit do 7 dní od jejího uzavření. V případě, že nedošlo k dodávce předmětních služeb ze strany dodavatele, lze od smlouvy odstoupit do 1 měsíce. Jedná se o ustanovení, které lze vztáhnout zejména na tzv. podomní prodej. Pro právní účinnost odstoupení je však nezbytné, aby dodavatel v těchto lhůtách vyrozumění o odstoupení od smlouvy také obdržel. Nestačí tedy pro zachování lhůty podat toto vyrozumění poslední den k poštovní přepravě. Dodavatel má stanovenu povinnost písemně spotřebitele na možnost odstoupení od smlouvy upozornit, a to nejpozději při uzavření smlouvy. Pokud tak dodavatel neučiní, má spotřebitel právo odstoupit do 1 roku od uzavření smlouvy (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Tabulka 60: Odstoupení od spotřebitelských smluv Předmět smlouvy zboží/služba zboží/služba

timeshare

Časový horizont 7 dní 1 měsíc 1 rok 7 dní od převzetí zboží 15 dní 3 měsíce 15 dní od nápravy 15 dní

Důvod odstoupení uzavření mimo prostory dodavatele nedodaný výrobek/služba upozornění na možnost odstoupení nákup prostřednictvím katalogu bez udání důvodu chybí povinné náležitosti doplnění náležitostí s uvedením důvodu po uplynutí tříměsíční lhůty

Pramen: zpracováno podle Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006. Uvedené oprávnění se však nevztahuje na smlouvy na dodávku zboží nebo služeb, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dní od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo ve smlouvě (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Zvláštní právní úpravu odstoupení od smlouvy obsahují smlouvy, ve kterých se sjednává právo užívat budovu nebo její část na určitý časový úsek, tedy „timeshare“. Spotřebitel má u takových smluv právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 15 kalendářních dní od uzavření smlouvy, a to bez udání důvodu. Pokud pak smlouva neobsahuje povinné náležitosti, které byly uvedeny výše, může spotřebitel od této smlouvy odstoupit ve lhůtě 3 měsíců od jejího uzavření. Pokud pak jsou chybějící náležitosti smlouvy v této lhůtě řádně předány, má 219

spotřebitel právo odstoupit od smlouvy s uvedením důvodu ve lhůtě 15 kalendářních dní od poskytnutí těchto náležitostí. Spotřebitel má rovněž právo odstoupit od smlouvy do 15 kalendářních dní ode dne uplynutí výše zmíněné 3 měsíční lhůty, a to s uvedením důvodu, pokud poskytovatel neposkytne spotřebiteli výše zmíněné informace ani do 3 měsíců od podpisu smlouvy. Této možnosti může spotřebitel využít v případech, jestliže nevyužilprávo odstoupit od smlouvy ve výše uvedené 3 měsíční lhůtě. V případech, kdy spotřebitel uplatnil právo na odstoupení od spotřebitelské smlouvy, ve které se sjednává právo užívání budovy nebo její části na časový úsek, má poskytovatel právo na náhradu prokazatelně vynaložených výdajů spojených s uzavřením a následným odstoupením od smlouvy (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). 10.3. Smluvní vztahy při využití prostředků dálkové komunikace Pro uzavření smlouvy, jež nevyžaduje striktně písemnou formu např. smlouva o zájezdu, mohou být použity prostředky komunikace na dálku (tabulka 61), které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Tabulka 61: Prostředky komunikace na dálku Druh prostředků tisk telefon videotelefon videotext rozhlas elektronická pošta faxový přístroj televize (televizní nákup, teleshopping) veřejná komunikační síť např. internet

− − − − − −

Členění neadresovaný adresovaný s lidskou obsluhou automatický volací přístroj, audiotext telefon s obrazovkou mikropočítač a televizní obrazovka

Pramen: Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006.

Především platí, že prostředky komunikace na dálku mohou být použity pouze v případech, že spotřebitel jejich použití neodmítl. Obsahem návrhu na uzavření smlouvy (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006) musí být především informace nutné k uzavření jakékoliv smlouvy. Tyto informace musí být poskytnuty srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob, zejména nezletilých nebo spotřebitelů. Spotřebiteli musí být především známo, s kým má smlouvu uzavřít. Je tedy potřeba uvádět název podniku, příp. identifikační číslo podnikatele. 220

Dalšími obvyklými informacemi jsou název či hlavní charakteristika zboží a služeb, jejich cena včetně všech poplatků, způsob platby, doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. Po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však před plněním, musí být spotřebiteli písemně poskytnuty informace o identifikaci dodavatele, o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, o službách po prodeji a o zárukách, podmínkách pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší než jeden rok (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Z oblasti cestovního ruchu je možné prostřednictvím prostředků dálkové komunikace uzavírat smlouvy o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud dodavatel poskytuje tato plnění v určeném termínu nebo době (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). 10.4. Klamání a zavádění spotřebitele Prodávající v cestovním ruchu, tedy dodavatel služeb, je povinen poskytovat služby v předepsané nebo schválené jakosti, pokud je závazně stanovena nebo pokud to vyplývá ze zvláštních předpisů nebo v jakosti jím uváděné, není-li jakost předepsána, schválena nebo uváděna, tak v jakosti obvyklé. Je také povinen poskytovat služby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a ceny při poskytování služeb správně účtovat (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy. Zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat a nesmí mu lhát (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Prodávající nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje,nebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek. Odpovědnosti za klamání spotřebitele se nelze zprostit poukázáním na skutečnost, že potřebné nebo správné údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. 10.4.1. Informační povinnost podle zákona o ochraně spotřebitele Prodávající je povinen informovat spotřebitele o charakteru poskytovaných služeb a o jejich ceně platné v okamžiku nabídky, jakož i o případném riziku spojeném s poskytovanou službou a s podmínkami a způsobem uplatnění reklamace. Informaci o ceně služeb má vhodně zpřístupnit.

221

Poskytovatel služby je povinen spotřebitele řádně informovat (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006): − o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, − o způsobu použití a údržby výrobku, − o nebezpečí, které vyplývá z nesprávného použití nebo údržby výrobku, − o riziku souvisejícím s poskytovanou službou např. u masáží. Mimořádně důležitým požadavkem na poskytovatele služeb je i povinnost jednoznačně informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb platné v okamžiku nabídky. Za tím účelem je povinen zejména zřetelně označit výrobky cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Z toho vyplývá, že poskytovatel služby nemůže poté účtovat jinou cenu, než jaká byla uvedena v této informaci. Informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná nebo chybí, nesmí vzbuzovat zdání, že (§12 zákona č. 634/1992 Sb.): − cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti, − stanovení ceny závisí na okolnostech, na nichž ve skutečnosti nezávisí, − v ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb placené ve skutečnosti zvlášť, − cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo nezměněna, ač tomu tak není, − vztah ceny a užitečnosti nabízeného výrobku nebo služby a ceny a užitečnosti srovnatelného výrobku nebo služby je takový, jaký ve skutečnosti není. Zákon o ochraně spotřebitele dále ukládá povinnost informovat o podmínkách, rozsahu a způsobu uplatnění reklamace. V případě prodeje výrobků má prodávající povinnost k výrobku přiložit také příbalovou informaci, pokud je to nutné, např. když hotel vyrábí a prodává svou vlastní přírodní kosmetiku. Výrobce má povinnost označit všechny výrobky, nejen ty vlastní, např. musí být označeny nejen zákusky a pečivo, které vyrobili přímo na místě, ale také ty, které byly zabezpečeny dodavatelským způsobem. Paragon, případně u výrobků záruční list, nemusí výrobce ani poskytovatel služby ze zákona vystavovat. Má však povinnost vystavit paragon a vydat záruční list na požádání zákazníka.

222

10.4.2. Nekalé obchodní praktiky Obchodní praktika je nekalá (§4), je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil. Je-li obchodní praktika zaměřena na spotřebitele, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti, případně věku zvlášť zranitelní, hodnotí se její nekalost z hlediska průměrného člena této skupiny. Tím ale není dotčeno obvyklé reklamní přehánění. Užívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky. Příklad: Nekalá obchodní praktika − delegát cestovní kanceláře nevydá klientovi, který reklamuje např. hluk na pokoji nebo zaplacený výhled na moře, potvrzení o reklamaci − cestovní kancelář odmítne prodat letecký zájezd do Chorvatska rodině s mentálně postiženým dítětem s odůvodněním jeho problematické přepravy (diskriminace) a) Klamavé obchodní praktiky. Obchodní praktika je klamavá, pokud je při ní užit nepravdivý údaj. Za klamavou obchodní taktiku považujeme také, pokud je důležitý údaj sám o sobě pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit. Za důležitý údaj se přitom považují identifikační údaje o prodávajícím a informace požadované pro uzavření smlouvy nebo uplatnění práv z ní podle zvláštních právních předpisů. V případě, že podnikatel opomene uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po podnikateli spravedlivě požadovat, jedná se také o klamavou praktiku. Za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným, nejednoznačným způsobem. V případě, že způsob prezentace výrobku či služby, včetně srovnávací reklamy, nebo jejich uvádění na trh vede k záměně s jinými výrobky či službami, nebo rozlišovacími znaky jiného podnikatele, považujeme to za klamavou obchodní praktiku. Za klamavou obchodní praktiku se považuje také nabízení nebo prodej výrobků a služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje. Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je popis části zájezdu nebo pobytu v hotelu slovy „gratis“, „zdarma“, „bezplatně“ apod. v případě, že spotřebitel musí zaplatit 223

něco navíc, než jsou náklady nevyhnutelně s nabídkou spojeny. Fakultativní výlety přitom za klamavou praktiku nepovažujeme, protože jsou placeny osobitně a často jsou i realizovány partnerskou cestovní kanceláři v zahraničí. Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je také využití prostoru ve sdělovacích prostředcích k propagaci produktu např. placená reklama v tisku, aniž by to byl spotřebitel schopen z obsahu jednoznačně poznat. Používaní značky jakosti, kterou v skutečnosti podnik nevlastní a využívá ji neoprávněně, považujeme také za klamavou obchodní praktiku. Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je také nepravdivé uvedení, že výrobek nebo služba budou nabízeny pouze po omezenou dobu nebo že budou nabízeny pouze po omezenou dobu za určitých podmínek s cílem přimět spotřebitele k okamžitému rozhodnutí, aniž by mu prodejce poskytl přiměřenou lhůtu potřebnou k informovanému rozhodnutí. Příklad: Klamavá obchodní praktika − hotel třídy**** ve Vysokých Tatrách nabízí pětidenní wellness pobyt „all inclusive“, přičemž host má v ceně snídani, oběd a večeři a služby wellness, ale konzumaci v baru např. kávu si musí doplatit. Jedná se tedy o plnou penzi nikoliv all inclusive. − prezentace horského penzionu**** jako ekologického přesto, že nedisponuje žádným ekologickým označením jako je např. the green key, evropská květina apod. − v propagačním materiálu cestovní agentury chybí informace, pro kterou cestovní kancelář zprostředkovává pobytový zájezd na Mallorku − cestovní agentura zprostředkuje týdenní letecký zájezd do Turecka s ubytováním v nově otevřeném hotelu třídy**** se stravováním „all inclusive“. Po příchodu klient zjišťuje, že hotel není ještě zcela dostavěn, na pokoji neteče voda a nefunguje minibar, skříně nemají přední dveře a stravování je zabezpečeno ve vedlejším hotelu*** formou „plné penze“ − cestovní agentura prezentuje speciální slevu 15 % na dítě do 12 let u pobytového zájezdu do Itálie včetně animačních služeb, i když cestovní kancelář,pro kterou zájezd zprostředkuje, poskytuje takovou slevu automaticky b) Agresivní obchodní praktiky. Obchodní praktika je agresivní, pokud s přihlédnutím ke všem okolnostem svým obtěžováním, donucováním, včetně použití síly nebo nepatřičným ovlivňováním výrazně zhoršuje možnost svobodného rozhodnutí spotřebitele. Při posuzování, zda je obchodní praktika agresivní, se přihlíží zejména k (1) načasování, výběru místa a doby trvání obchodní praktiky, (2) způsobu jednání, jeho výhružnosti a urážlivosti, (3) vědomého využití nepříznivé situace spotřebitele, (4) nepřiměřené překážky pro uplatnění práv spotřebitele a hrozbě protiprávním jednáním.

224

Obchodní praktiky, se kterými se můžeme setkat i v oblasti cestovního ruchu, jsou podle zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele vždy považovány za agresivní, pokud podnikatel: − vytváří dojem, že spotřebitel nemůže opustit provozovnu nebo místo, kde je nabízen nebo prodáván výrobek či poskytována služba, bez uzavření smlouvy, − osobně navštíví spotřebitele v jeho bydlišti, ačkoliv ho spotřebitel vyzval, aby jeho bydliště opustil a nevracel se, s výjimkou vymáhání splatných smluvních závazků způsobem, který je v souladu s příslušnými právními předpisy, − opakovaně činí spotřebiteli nevyžádané nabídky prostřednictvím telefonu, faxu, elektronické pošty, nebo jiných prostředků přenosu na dálku, s výjimkou vymáhání splatných smluvních závazků způsobem, který je v souladu s příslušnými právními předpisy, − prostřednictvím reklamy přímo nabádá děti, aby si nabízené výrobky nebo služby koupily, nebo aby k jejich koupi přesvědčily dospělou osobu, − požaduje na spotřebiteli okamžitou nebo odloženou platbu za výrobky nebo služby, které mu dodal, ačkoliv si je spotřebitel neobjednal nebo požaduje vrácení či uschování nevyžádaných výrobků, nejedná-li se o náhradní dodávku podle předem uzavřené smlouvy, − prohlašuje, že pokud si spotřebitel výrobek nebo službu nekoupí, ohrozí tím jeho podnikání, pracovní místo nebo existenci, − vytváří klamavý dojem, že spotřebitel vyhrál nebo vyhraje, pokud bude jednat určitým způsobem, ačkoliv ve skutečnosti žádná taková výhra nebo výhoda neexistuje, nebo pro získání výhody musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky. Typickým příkladem agresivní obchodní praktiky jsou prodejní zájezdy spojeny např. s návštěvou divadla nebo kulturně-historické pamětihodnosti a prodejem konkrétního zboží např. vysávač, hrnce, parní čistič apod. 10.5. Reklamace Reklamace je projevem nespokojenosti zákazníka s poskytnutou službou nebo zbožím. Je potřeba si uvědomit, že ve skutečnosti se otevřeně u konkrétního podnikatele stěžují jenom 4 % jeho zákazníků. Přitom udržení zákazníka je pro podnik cestovního ruchu velmi důležité. Z tohoto důvodu (Gúčik, 2009) je nezbytné věnovat pozornost sledování míry ztráty zákazníků a činit opatření k jejímu snížení, např. sledováním opakovaného nákupu, stanovením příčin odjezdů a způsobů jak jim předcházet. Zákazníky, kteří odchází z regionu 225

nebo přestali podnikat, tzv. institucionální zákazníky, není možné udržet, ale je možné udržet si zákazníky, kteří nejsou spokojeni s poskytovanými službami. 10.5.1. Reklamace a stížnosti v cestovním ruchu Vyjádřením nespokojenosti je obvykle stížnost. Jedná se o všechny zákazníkem iniciované projevy nespokojenosti zaměřené na organizaci s cílem upozornit na její nevhodné chování, způsobit změnu kritizovaného chování, řešit klíčový problém nebo alespoň nastolit nápravu narušené nebo zhoršené spokojenosti (Schober, 1997, In Gúčik, 2009). Za parciální část stížnosti se pokládá reklamace. Zatímc ostížnost je možné vyslovit před koupí, během koupě a poní, reklamace vznikají výlučně ve fázi koupě (Hansen, 1990, In Gúčik, 2009). To znamená, že jako reklamace můžeme označit pouze ty stížnosti, při kterých si zákazníci stěžují v ponákupní fázis e zákonnýmp ožadavkem na produk tnebo službu, kterou v daném případě mohou prosadit právním způsobem. Obvykle se jedná op ísemné oznámení, že produkt nebo služba není v souladu se smluvně dohodnutými podmínkami. Reklamace může směřovat i od prodávajícího ke kupujícímu v případě, že nezaplatil včas, zaplatil nižší částku než fakturovanou apod. Písemné stížnosti a reklamace se týkají např. jakosti, množství, neposkytnutí služby, záměny služby, zpoždění dopravního prostředku, ztráty zážitku z dovolené (Gúčik, 2009, tabulka 62). Prodávající je povinen přijmout reklamaci v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání např. zájezd zakoupený v cestovní kanceláří Blue Style v Praze, je možné reklamovat také na pobočce v Jihlavě. Prodávající je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje. Dále vydá spotřebiteli potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení nápravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník pověřený vyřizovat reklamace, např. v restauraci by měl mít obsluhující číšník právo vyřídit stížnosti na studené, nedovařené jídlo apod.

226

Tabulka 62: Selhání služby Typ selhání

selhání dodávky služby

Způsob selhání nedostupná služba nepřiměřeně pomalá služba ostatní selhání jádra služby odpovědi na speciální potřeby

selhání v reakci na potřeby a požadavky zákazníka

preference zákazníků chyby způsobeny zákazníkem rušení ostatních úroveň pozornosti zákazníkům

spontánní a nežádoucí konání zaměstnanců

nezvyklé chování

kulturní normy nepříznivé podmínky

-

Důsledek selhání zrušený let pomalá obsluha v restauraci dlouhé čekací řady u památek dlouhé čekací řady v bance, na poště čistota dopravního prostředku dodání zavazadel zdravotní okolnosti dietetické okolnosti psychologické okolnosti jazykové okolnosti sociální okolnosti substituce menu v restauraci ztráta vstupenky ztráta klíče od hotelového pokoje požádaní návštěvníků kina, aby nerušili ostatní nepříjemné vystupování zaměstnanců ignorování zákazníků lhostejný postoj zaměstnanců neslušnost hrubost zaměstnanců nevhodné dotyky diskriminace klamání podvádění krádeže stresová situace

Prameň: Schoefer, Ennew, 2003, In Linderová, 2009b. Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned (§19 zákona č. 634/1992 Sb.), ve složitých případech do tří pracovních dní. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dní ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit. Při prodeji nebo poskytování služeb mimo ohlášenou provozovnu je prodávající povinen písemnou formou poskytnout zejména název nebo jméno a adresu prodávajícího, kde může spotřebitel i po ukončení takového prodeje nebo poskytování služeb uplatnit reklamaci.

227

Délky záruční doby v České republice dle občanského práva. U spotřebního zboží je to 24 měsíců (u použitých věcí lze zkrátit až na 12 měsíců), u potravin 8 dní (může být zkrácena nebo prodloužena, co musí být uvedeno na obale), u krmiv 3 týdny, při prodeji zvířat 6 týdnů, při zhotovení věci na zakázku 6 měsíců, u opravy 3 měsíce, u stavby 3 roky, na stavební práce 18 měsíců. Je-li však u věci vyznačena lhůta k použití např. v návodu nebo na obalu, končí záruka uplynutím této lhůty. 10.5.2. Reklamace a stížnosti v rámci Evropské unie Je potřeba si uvědomit, že v Evropě nefunguje tzv. jednotná záruka. Služby lze reklamovat v podniku, kde byly zakoupeny. Tedy v případě koupi zájezdu přes rakouskou cestovní kancelář, která nemá zastoupení v České republice, je potřeba zájezd reklamovat v některé pobočce v Rakousku. Nelze jej reklamovat u české cestovní agentury, která zájezd nabízí, pokud byl zakoupen v pobočce se sídlem v Rakousku. V případě nákupu výrobku nebo služby přes internet má spotřebitel v rámci Evropské unie stejná práva jako při podobných nákupech v kamenném obchodě.A stejně jako v České republice má k dispozici lhůtu, po kterou může bez udání důvodu odstoupit od smlouvy. V případě problému při reklamaci výrobku je možné se obrátit na Evropská spotřebitelská centra. Evropská komise usiluje také o zlepšení ochrany spotřebitele při nákupu pobytů a zájezdu zejména prostřednictvím internetu. V roce 2013 navrhla v rámci „Návrhu na modernizaci pravidel pro organizované zájezdy“reformní opatření, které jsou zaměřeny na přísnější kontrolu příplatků a požadavkůpředávat dále slevy za rovnocenných okolností [49]. Usiluje o lepší práva v případě odstoupení od smlouvy o zájezdu. Spotřebitelé tedy budou mít více flexibility, jelikož budou moci před opuštěním domova zrušit smlouvu a zaplatit organizátorovi přiměřenou náhradu. Budou také moci před odjezdem bezplatně odstoupit od smlouvy v případě přírodní katastrofy, občanských nepokojů či podobných závažných situací v místě dovolené, pokud by takové události jejich dovolenou narušily, např. v situaci, kdy velvyslanectví cestování do příslušné oblasti nedoporučují [49]. Spotřebitelé budou muset být jasně a srozumitelně informováni o tom, že organizátor (podnikatel) zodpovídá za řádné poskytnutí všech zahrnutých služeb, zatímco v současnosti vedla odlišná vnitrostátní pravidla týkající se odpovědné strany k situaci, kdy organizátoři a maloobchodníci odkazovali spotřebitele na druhou ze stran, přičemž žádná z nich nepřijímala odpovědnost [49].

228

Kromě slev v případech, kdy cestovní služba nebyla řádně poskytnuta, mohou spotřebitelé rovněž požadovat náhradu jakékoli vzniklé „nehmotné škody“, zejména v případě zkažené dovolené [49]. Spotřebitelé budou moci adresovat stížnosti nebo žádosti přímo cestovní kanceláři, u které zájezd zakoupili. Návrh Evropské komise také znamená právo na vrácení peněz a právo na zajištění návratu do vlasti, pokud je to nutné, v případě, že prodávající, dopravce nebo jakýkoliv jiný příslušný poskytovatelslužeb během jejich dovolené zkrachuje. Spotřebitel tedy nebude chráněný jen proti úpadku cestovní kanceláře, ale také proti úpadku letecké společnosti apod. [49]. 10.5.3. Frankfurtské tabulky Frankfurtské tabulky byly vypracovány 24. komorou Zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1985. Slouží při vybavování stížnosti a reklamací v cestovních kancelářích. Obsahují seznam možných nedostatků s procentuálně uvedenou kompenzací z ceny zájezdu či služby (tabulka 63). Jejich využívání není pro cestovní kanceláře povinné, ale stále více cestovních kanceláří v České republice tyto tabulky v plném nebo zkráceném rozsahu využívá. Tabulka 63: Frankfurtské tabulky Druh služby

Sleva z ceny v %

Ubytování odchylka od objednaného objektu např. vzdálenější objekt, než byl nabízen změna v místě pobytu změna druhu ubytování v objednaném hotelu

Poznámka

10 - 25

podle vzdálenosti

5 - 15 5 - 10

vzdálenost od pláže bungalov místo hotelu, jiné podlaží

jiný druh pokoje dvoulůžkový místo jednolůžkového třílůžkový místo jednolůžkového třílůžkový místo dvoulůžkového

20 25 20 – 25

čtyřlůžkový místo dvoulůžkového

20 - 30

rozhodující je, zda jsou zákazníci ubytováni dohromady s neznámými osobami

Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra pro Českou republiku.

229

Tabulka 63: pokračování Druh služby

Sleva z ceny v %

nedostatky ve vybavení pokoje příliš malá plocha bez balkónu bez výhledu na moře bez vlastní koupelny a WC bez vlastního WC bez vlastní sprchy bez klimatizace bez rádia/TV málo nábytku, nedostatečná vybavenost škody (trhliny, pukliny, vlhkost) hmyz

5 - 10 5 - 10 5 - 10 12 - 25 15 10 10 - 20 5 5 - 15 10 - 50 10 - 50

nefunkčnost vybavení toaleta bojler na teplou vodu v koupelně výpadek elektrického proudu nebo plynu netekoucí voda nefunkční klimatizace nefunkční výtah

15 15 10 - 20 10 10 - 20 5 - 10

služby celkový výpadek nedostatečný úklid nedostatečná výměna ložního prádla chybějící lázeňské zařízení (termální bazén, masáže)

25 10 - 20 5 - 10 20 - 40

rušivé vlivy hluk během dne hluk v noci zápach Stravování celkový výpadek

Poznámka

je-li přislíben, podle ročního období je-li přislíben je-li přislíbena je-li přislíbena je-li přislíbena je-li přislíbeno

podle ročního období podle podlaží

povlečení, ložní prádlo, ručníky je-li přislíbeno, podle druhu objednávky např. léčebný pobyt

5 -25 10 - 40 5 - 15 50

obsahové nedostatky jednotvárný jídelní lístek nedostatek teplých jídel zkažená strava samoobslužný bufet namísto obsluhy dlouhé čekací doby špinavé stoly špinavý příbor, nádobí chybějící klimatizace v jídelně

50 5 10 20 - 30 5 - 15 5 - 10 10 - 15 5 - 10

je-li přislíbena

Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra pro Českou republiku.

230

Tabulka 63: pokračování Druh služby

Sleva Poznámka z ceny v %

Doprava časový posun odletu o více než 4 hodiny

5

změna vybavení nižší třída podstatné odchylky od běžného standardu

10 - 15 5 - 10

servis strava bez možnosti rozptýlení typického pro příslušnou letovou třídu (rádio, film apod.)

5 5 podíl z ceny odpovídající za zpoždění způsobené změnou dopravního prostředku cena náhradního dopravního prostředku (skutečně vynaložené náklady)

změna dopravního prostředku chybějící transfer z letiště nebo ze stanice do hotelu Ostatní služby chybějící/špinavý bazén chybějící krytý bazén − je-li k dispozici jiný − žádný není k dispozici bez sauny bez tenisového kurtu bez minigolfu chybějící vybavení pro surfing/potápění chybějící hlídaní dětí

10 - 20 10 20 5 5 - 10 3-5 5 - 10 5 - 10

nemožnost koupání v moři

10 - 20

špinavá pláž chybějící lehátka, slunečníky chybějící snack bar, bar na pláži chybějící nudistická pláž

20 5 - 10 0-5 10 - 20

chybějící restaurace nebo supermarket − −

ceny za zasažený den a každou hodinu navíc

při hotelovém stravování při individuálním stravování

je-li přislíben je-li přislíben použitelný během ročního období je-li přislíbena je-li přislíben je-li přislíben je-li přislíbeno je-li přislíbeno podle popisu v katalogu a možných náhradních řešení jsou-li přislíbeny podle náhradních možností je-li přislíbena je-li přislíbeno a podle náhradních možností

0-5 10 - 20

bez možnosti zábavy např. disko, noční klub, kino, animace chybějící butiky nebo obchodní zóna výpadek výletů na pobřeží při lodních zájezdech

5 - 15

jsou-li přislíbeny

0–5 20 - 30

podle náhradních možností z ceny na den, kdy se měl výlet konat

chybí průvodce − technický (organizační záležitosti) − při poznávacích zájezdech − při studijních cestách s odborným výkladem

0-5 10 - 20 20 - 30

je-li přislíben

ztráta času při nutném přestěhování se − ve stejném hotelu − do jiného hotelu

z ceny pobytu, suma rovnající se ceně ½ dne

Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra pro Českou republiku.

231

10.6. Dozorčí orgány Dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem č. 364/1992 Sb. o ochraně spotřebitele provádí Česká obchodní inspekce. Dozor

nad

dodržováním

povinností

na

úseku

zemědělských,

potravinářských

a tabákových výrobků provádí Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Dozor pokud se jedná o prodej výrobků a poskytování služeb, které jsou upraveny zákonem o ochraně veřejného zdraví, provádějí krajské hygienické stanice. Patří sem např. kontrola dodržování a uplatňování hygienických předpisů v podnicích s pohostinským provozem. Dozor nad dodržováním povinností v oblasti obchodu a služeb provádějí obecní živnostenské úřady, příslušné podle umístění provozovny. Nelze-li určit místní příslušnost podle umístění provozovny, provádějí dozor obecní živnostenské úřady podle místa realizované činnosti. Uvedené orgány jsou oprávněny vydávat závazné pokyny k odstranění zjištěných nedostatků. V případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo majetku jsou oprávněny pozastavit prodej výrobků nebo poskytování služeb,nebo uzavřít provozovnu. Vyžaduje-li to naléhavost situace, lze toto rozhodnutí oznámit ústně a neprodleně doručit písemné vyhotovení rozhodnutí. Obnovit prodej výrobků nebo poskytování služeb,nebo otevřít provozovnu lze až po uvedení do nezávadného stavu a jen s písemným souhlasem orgánu, který o pozastavení prodeje výrobků nebo poskytování služeb,nebo uzavření provozovny rozhodl (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).        

Kontrolní otázky Identifikujte spotřebitele podle zákona č. 634/1992 Sb. Jaké jsou možnosti odstoupení od spotřebitelských smluv? Vysvětlete, co rozumíte pod prostředky dálkové komunikace. Uveďte příklad klamavé a agresivní obchodní praktiky v cestovním ruchu. Vysvětlete rozdíl mezi reklamací a stížností. Na co slouží Frankfurtské tabulky? Prostudujte si Frankfurtské tabulky a pouvažujte, o jaké další nedostatky by bylo vhodné je rozšířit.

232

11. PASOVÉ A CELNÍ PŘEDPISY PŘI CESTÁCH V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE A ČESKÉ REPUBLIKY  Klíčová slova Bezcelní limity. Cestovní doklady. Domovní kniha. Konzulární ochrana. Pomoc v nouzi. Schengenský prostor. Vízum. Vycestování do zahraničí umožňují návštěvníkům cestovního ruchu platné cestovní doklady. Kontrola cestovních dokladů slouží k zjištění nebo kontrole totožnosti osoby na hraničních přechodech jednotlivých zemí určených pro mezinárodní styk (Orieška, 2010). Na hraničních přechodech se účastnící cestovního ruchu zároveň podrobují celnímu řízení, tedy celní kontrole příslušného státu, které je zaměřené na ochranu ekonomiky krajiny. Konkrétně se jedná o kontrolu vývozu a dovozu neobchodního zboží, popřípadě i peněžních prostředků. Hraniční přechody se od sebe odlišují. Podle druhu dopravního prostředku fungují hraniční přechody pro pěší návštěvníky, a to zejména v rámci tzv. malého pohraničního styku např. v národním parku Podyjí přechod Čížov - Hardegg, dále hraniční přechody pro silniční a železniční dopravu, hraniční přechody na mezinárodních letištích, v přístavech a říční hraniční přechody. Podle doby provozu rozlišujeme nepřetržité a sezónní hraniční přechody (Orieška, 2010). Pro bezproblémové cestování do zahraničí je potřeba, aby návštěvníci v cestovním ruchu měli platné cestovní doklady s potřebnou dobou platnosti. Měli by využívat oficiálních hraničních přechodů, a v případě potřeby se podrobit pasové kontrole, kterou provádí cizinecká policie a celní a devizové kontrole, kterou provádí celní úřady. Při cestách do zahraničí je také potřeba mít všechny další požadované doklady např. vízum, mezinárodní řidičský průkaz, zelenou kartu, tedy doklad o pojištění vozidla, doklad o zajištění zpáteční cesty, doklad o minimálním devizovém vybavení, potvrzení o očkování, pozvání apod. Vstup České republiky do Evropské unie umožnil redukovat činnost související s kontrolou cestovních dokladů a s celním řízením na hraničních přechodech u občanů členských státu. Ve vztahu k občanům z nečlenských zemí tyto činnosti dále trvají v původním rozsahu (Orieška, 2010). Přitom pasové předpisy na území České republiky upravuje zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dále vyhláška č. 415/2006 Sb., kterou se stanoví technické podmínky a postup při pořizování a dalším zpracovávání biometrických údajů obsažených v nosiči dat cestovního dokladu a vyhláška č. 400/2011 Sb., kterou se provádí zákon o občanských průkazech a zákon o cestovních dokladech. 233

K souvisejícím předpisům patří zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 11.1. Pohyb na území Evropské unie a v Schengenském prostoru Jednou z priorit Evropské unie je volný pohyb osob, kapitálu, zboží a služeb. V roce 1999 byla pod hlavičku Evropské unie prostřednictvím Amsterodamské smlouvy přesunuta mezivládní spolupráce v oblasti volného pohybu. Už v roce 1985 deklarovaly státy Beneluxu, Německo a Francie zájem na vytvoření zóny volného pohybu osob a zrušení kontrol na společných tzv. vnitřních hranicích doprovázené zavedením účinných kontrol na vnějších hranicích. V tomto roce byla podepsaná Schengenská úmluva[96]. 11.1.1. Pohyb v Evropské unii Každý občan České republiky se může dovolávat práva svobodného pohybu a pobytu v jiném členském státě Evropské unie, a to na základě ustanovení článku 45 Listiny základních práv Evropské unie, článku 3 Smlouvy o Evropské unii a článku 21 Smlouvy o fungování Evropské unie. Například článek 21 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie stanoví, že každý občan Evropské unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení [41]. Občan České republiky může cestovat do krajin Evropské unie na základě platného cestovního pasu nebo občanského průkazu. Doklady by měly být platné minimálně po dobu plánovaného pobytu mimo území České republiky [41]. Po vstupu České republiky do Evropské unie, tj. od 1. května 2004, mohou občané České republiky používat k cestování v rámci zemí Evropské unie [8]: − všechny typy cestovních pasů se strojově čitelnými údaji i bez strojově čitelných údajů, − od 1. ledna 2006 lze k cestám do států Evropské unie používat pouze občanský průkaz se strojově čitelnými údaji. Tyto strojově čitelné občanské průkazy jsou vydávány od druhé poloviny roku 2000. Nedoporučuje se používat občanské průkazy s oddělenou vyznačenou částí, tedy s odstřiženým rohem z důvodu změny povinných údajů zapsaných v občanském průkazu. Odstřižení rohu by v případě prokazování totožnosti držitele ve státě Evropské unie mohlo být považováno za vyznačení neplatnosti občanského průkazu nebo za jeho poškození.

234

Biometrické systémy jsou aplikace biometrických technologií, které umožňují automatickou identifikaci nebo autentizaci určité fyzické osoby. Každý druh biometrie se zakládá ve větší či menší míře na příslušném biometrickém prvku, který je: − univerzální, biometrický prvek existuje u všech osob, − jedinečný, biometrický prvek musí každou osobu odlišovat, − stálý, každá fyzická osoba si v průběhu času biometrický prvek trvale uchovává. Rozlišují se dvě hlavní kategorie biometrických postupů, a to na základě toho, zda používají: a) stabilní data, tedy postupy založené na fyzických a fyziologických aspektech, které měří fyziologické vlastnosti fyzické osoby a zahrnují: − verifikaci otisku prstu − rozpoznávání duhovky − analýzu sítnice − rozpoznávání obličeje − analýzu markantů hlavy − rozpoznávání tvaru ucha − detekci pachu těla − rozpoznávání hlasu − analýzu vzorku DNA b) dynamická data nebo charakteristiky chování, tedy postupy založené na rysech chování, které měří chování osoby a zahrnují: − verifikaci vlastnoručního podpisu − analýzu stisku tlačítek Pramen: Ministerstvo vnitra České republiky, 2013. 11.1.2. Pohyb v Schengenském prostoru Schengen je prostorem volného pohybu osob a stejně tak prostorem bezpečnosti a práva. Zrušené hraniční kontroly na vnitřních hranicích jsou nejviditelnějším, nikoliv však jediným znakem

schengenské

spolupráce.

Členství

v Schengenu

znamená

plné

zapojení

do schengenské spolupráce, která zahrnuje harmonizovaná pravidla týkající se ochrany vnějších hranic, vízových a konzulárních záležitostí, policejní spolupráce i ochrany osobních údajů [95]. Česká republika se stala součástí Schengenského prostoru z noci 20. na 21. prosince 2007, kdy byly zrušeny kontroly podél celé pozemní hranice se sousedními státy. Hraniční kontroly zůstaly zachovány pouze na mezinárodních letištích. Od 30. března 2008 však i na nich odpadla povinnost absolvovat hraniční kontrolu v případě letů uvnitř rozšířeného Schengenu [95], který v současné době tvoří kromě České republiky dalších 26 států. Schengenský prostor

není

automaticky

rozšířen

na

všechna

zámořská

území

členských

krajin.Do Schengenského prostoru jsou zahrnuty i Kanárské ostrovy, Azory, španělské exklávy Ceuta a Melilla v Africe. Nepatří sem ale zámořská území Francie, norské Špicberky, německý ostrov Helgoland a další.

235

Členské státy Schengenského prostoru 1985 Belgie, Francie, Německo, Lucembursko, Nizozemí 1990 Itálie 1991 Portugalsko, Španělsko 1992 Řecko 1995 Rakousko 1996 Dánsko, Švédsko, Finsko 2001 Island, Norsko 2007 Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko 2008 Švýcarsko 2011 Lichtenštejnsko Mezi hlavní změny související se vstupem České republiky do Schengenu patří [95] překračování pozemních hranic bez hraničních kontrol a bez zastavení. V rámci schengenského prostoru jsou pravidla pro překračování hranic stanovená speciálním předpisem tzv. Schengenským hraničním kodexem. Všechny osoby a zboží překračující vnější hranice schengenských států jsou kontrolovány. Při kontrole se rozlišuje, zda-li se jedná o tzv. osoby s přiznaným právem Společenství na volný pohyb, tedy o občany států Schengenu a Evropské unie včetně jejich rodinných příslušníků, nebo o občany ostatních tzv. třetích zemí. Zatímco cílem kontroly občanů Evropské unie je ověřit totožnost a platnost předloženého cestovního dokladu, občané třetích zemí jsou podrobeni důkladné kontrole, během které je kromě totožnosti a platnosti cestovního pasu ověřováno také splnění všech dalších podmínek nezbytných pro vstup a pobyt ve společném prostoru např. zdůvodnění účelu pobytu, dostatek prostředků na obživu během celého předpokládaného pobytu apod. [42]. Na vnitřních hranicích států Schengenu nesmí být hraniční kontroly prováděny vůbec, což se týká všech osob. Volnost pohybu osob přes vnitřní hranice schengenského prostoru však není absolutní. I po zrušení hraničních kontrol je třeba dbát na dodržování pravidel vyplývajících z předpisů daného státu. Schengen nijak nemění místní omezení vyplývající z pravidel silničního provozu, ochrany přírody a krajiny či soukromého majetku. Stejně tak se v jednotlivých zemích liší předpisy stanovující např. nejvyšší povolenou rychlost, tolerovanou hladinu alkoholu v krvi při řízení motorových vozidel, lhůty pro hlášení pobytu, pravomoci právo vynucujících orgánů apod. [42]. K dalším přínosům vstupu České republiky do Schengenského prostoru patří nové účinné nástroje pro potírání kriminality, ke kterým patří zintenzivnění spolupráce s policejními i justičními orgány ostatních schengenských států při předcházení, odhalování a stíhání trestných činů. Kromě výměny informací prostřednictvím Schengenského informačního 236

systému (SIS) ke spolupráci přispívají společná kontaktní centra se sousedními státy, nasazování společných smíšených hlídek nebo přeshraniční sledování a pronásledování, které umožňují policejním orgánům jednoho státu za určitých podmínek pokračovat ve svých aktivitách i na území jiného státu, např. při pronásledování osoby podezřelé ze spáchání trestného činu [95]. Využívání Schengenského informačního systému, jehož prostřednictvím si členské krajiny sdílejí a vyměňují informace důležité pro zajištění bezpečnosti společného prostoru, je také jednou z výhod vstupu České republiky do Schengenského prostoru. SIS obsahuje záznamy o vybraných kategoriích osob a věcí, např. o nežádoucích státních příslušnících třetích zemí, kterým má být odepřen vstup a pobyt na území schengenského prostoru, o osobách hledaných za účelem zatčení či hledaných věcech např. odcizené či ztracené doklady, automobily, střelné zbraně, padělané bankovky a další [95]. Vstupem České republiky do Schengenského prostoru došlo také k zjednodušení cestování cizinců, v rámci kterého zastupitelské úřady České republiky vydávají krátkodobá víza ve formě tzv. jednotných schengenských víz s platností pro celý schengenský prostor. Žadatelům ze třetích států, které podléhají vízové povinnosti tato víza umožňují cestovat téměř po celé Evropě s jedním vízem. Občané třetích zemí, kteří jsou držiteli platného povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu na území České republiky a kteří podléhají vízové povinnosti, již pro své krátkodobé cestování po Schengenu nepotřebují vízum. Postačuje jim platné české povolení k pobytu a platný cestovní pas [95]. 11.1.3. Cestovní doklady Cestovní doklad je veřejná listina opravňující občana k překračování státních hranic České republiky přes hraniční přechod, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána. Cestovním dokladem občan prokazuje své jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné číslo, podobu, státní občanství České republiky a další údaje zapsané nebo zpracované v cestovním dokladu (§2 ods. 1 zákona č. 329/1999 Sb.). Cestovnídoklad obsahuje údaje potřebné k prokázání totožnosti držitele,údaje oúzemní a časové platnosti. Ze zákona č. 329/1999 Sb. o cestovních dokladech je zakázáno ponechávat a přijímat cestovní dokladjako zástavu a odebírat jej při vstupu do objektů nebo na pozemky. Rozlišujeme několik druhů cestovních dokladů, a to cestovní pas, diplomatický pas a služební pas, občanský průkaz a cestovní průkaz. Cestovní pas, diplomatický pas a služební pas obsahující strojově čitelné údaje a nosiče dat s biometrickými údaji se vystavuje s územní platností do všech států světa a s dobou 237

platnosti 5 let občanům mladším 15 let nebo 10 let občanům starším 15 let. Cestovní pas bez strojově čitelných údajů a bez nosiče dat s biometrickými údaji se vystavuje s územní platností do všech států světa a s dobou platnosti 6 měsíců (§11 zákona č. 329/1999 Sb.). Cestovní pas (§12 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo vnitra prostřednictvím pověřených městských úřadů. Občanovi vydá cestovní pas obecní úřad obce s rozšířenou působností a úřad městské části určený Statutem hlavního města v hlavním městě Praze příslušný podle místa jeho trvalého pobytu. Nemá-li občan trvalý pobyt na území, vydá cestovní pas obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle místa jeho posledního trvalého pobytu v České republice. Pokud občan neměl trvalý pobyt v České republice nebo pokud jej nelze zjistit, vydá cestovní pas Magistrát města Brna. Řada států vyžaduje, aby byl cestovní pas platný ještě určitou dobu po ukončení pobytu. Zpravidla se vyžaduje platnost ještě 6 měsíců po opuštění daného státu. Jedné osobě může být vydáno i více cestovních pasů. To je vhodné, zejména když daná osoba cestuje do států, kde by jím dřívější navštívení jinéhostátu mohlo způsobit problém se vstupem např. cesta za příbuznými do Libanonu a následně dovolená ve Francii nebo Spojených státech amerických. Diplomatický pas (§13 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo zahraničních věcí vymezenému okruhu osob, a to: − prezidentu republiky, − poslanci a senátorovi, − členovi vlády, − soudci Ústavního soudu, − předsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi Nejvyššího správního soudu, prezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu, − manželu prezidenta republiky, manželu předsedy Poslanecké sněmovny a manželu předsedy Senátu, manželu člena vlády, manželu předsedy Ústavního soudu, manželu předsedy Nejvyššího soudu, manželu předsedy Nejvyššího správního soudu, − diplomatickému pracovníku Ministerstva zahraničních věcí, manželu a nezaopatřenému dítětidiplomatického pracovníka pracujícího na zastupitelském úřadě, pokud s ním žijí ve společné domácnosti v místě působení. Služební pas (§14 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo zahraničních věcí také vymezenému okruhu osob, a to: − nejvyššímu státnímu zástupci, náměstkovi ministra, místopředsedovi Nejvyššího soudu, náměstkovi nejvyššího státního zástupce, viceprezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu,

238

vedoucímu Úřadu vlády, vedoucímu Kanceláře prezidenta republiky, vedoucímu Kanceláře Poslanecké sněmovny a vedoucímu Kanceláře Senátu, − zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí k cestám při plnění pracovních úkolů v zahraničí, není-li držitelem diplomatického pasu, − zaměstnanci zastupitelského úřadu, pokud není držitelem diplomatického pasu, a jeho manželu a nezaopatřenému dítěti, pokud s ním žijí ve společné domácnosti v místě působení. Jiným osobám může být služební pas vydán se souhlasem ministra zahraničních věcí na základě žádosti potvrzené vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, vedoucím Kanceláře Poslanecké sněmovny, vedoucím Kanceláře Senátu, předsedou Nejvyššího soudu, předsedou Nejvyššího správního soudu, ministrem nebo vedoucím jiného ústředního orgánu státní správy, pokud cestují do zahraničí v záležitostech České republiky. Služební pas lze použít pouze ke služební cestě do zahraničí. Po jejím skončení je držitel služebního pasu povinen jej bezodkladně odevzdat orgánu, který o vydání tohoto pasu požádal. Občanský průkaz vydaný po roce 1993 lze použít pro vstup do členských zemí Evropské unie. Cestovní průkaz (§15 zákona č. 329/1999 Sb.) je doklad pro jednotlivou cestu s územní a časovou platností omezenou účelem cesty, zejména v případě ztráty cestovního pasu v zahraničí pro návrat do České republiky. Vydává ho zastupitelský úřad. Lze jej vydat na dobu platnosti nejvýše 6 měsíců. Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 444/2009 a podle zákona č. 197/2010 Sb. (kterým se mění zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,ve znění pozdějších předpisů) skončilo dnem 1. července 2011 zapisování dětí do cestovních dokladů rodičů. Provedené zápisy dětí v cestovních dokladech rodičů byly platné pouze do 26. června 2012, po tomto datu můžou děti cestovat jen s vlastním cestovním dokladem. Toto opatření se týká i zápisu dětí provedených do občanských průkazů rodičů. Skončením platnosti zápisu dětí v cestovních dokladech rodičů však nekončí platnost cestovních dokladů rodičů. Od 26. června 2012 musí mít každý občan České republiky, včetně dětí, při cestování do zahraničí vlastní cestovní doklad. Z České republiky lze vycestovat pouze s platným cestovním dokladem. V případě cesty do zemí Evropské unie a dále Islandu, Norska, Lichtenštejnska a Švýcarska lze jako cestovní doklad použít platný občanský průkaz [46]. V případě, že nezletilé dítě cestuje 239

v doprovodu jiné osoby, než je rodič nebo zákonný zástupce, doporučuje se ověřit u zastupitelského úřadu navštěvovaného státu, zda mimo platného cestovního dokladu nebude vyžadován také písemný souhlas rodičů nebo zákonného zástupce s cestou dítěte do zahraničí. Zapisování titulů do cestovních dokladů bylo zrušeno. Jedinou změnou údajů v cestovním dokladu, kterou lze provést, je prodloužení doby platnosti cestovního průkazu. Dobu platnosti cestovního průkazu prodlužuje na žádost občana zastupitelský úřad. 11.2. Pobyt cizinců na území České republiky Podmínky vstupu cizince na území České republiky, jeho pobytu na něm a vycestování z územístanoví Zákon č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území České republiky, zákon zároveňvymezuje působnost Policie, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy. Cizincem se podle zákona č. 326/1999 Sb. rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Zákon se nevztahuje na cizince, který např. požádal Českou republiku o ochranu formou azylu. Vstup na území České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb. upravují §3 až §15. Podle §3 je cizinec oprávněn vstoupit na území přes hraniční přechod v místě a čase určeném k provádění hraniční kontroly. Hraničním přechodem se rozumí: − místo vymezené mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, určené pro překračování státních hranic České republiky za podmínek stanovených mezinárodní smlouvou nebo zákonem, − mezinárodní letiště, které je vnější hranicí podle zvláštního právního předpisu, pokud (1) bylo jako mezinárodní letiště určeno

podle

zvláštního právního předpisu

a (2) provozovatel letiště splnil bezpečnostní podmínky stanovené ve zvláštním právním předpisu, − vnitřní hranice, − prostor mezistátního vlaku a paluba lodě mezistátní osobní nebo nákladní lodní přepravy v době, kdy je v tomto prostoru prováděna hraniční kontrola. Podle §4 je cizinec povinen podrobit se hraniční kontrole bez odkladu po překročení státních hranic, pokud je hraniční kontrola prováděna na území, nebo překročit státní hranice bez odkladu po ukončení hraniční kontroly, pokud je prováděna mimo území. Na vnitřní hranici se hraniční kontrola provádí v případě přijetí rozhodnutí vlády o zajišťování ochrany vnitřních hranic podle zvláštního právního předpisu. Policie potvrdí v souladu s přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství cizinci vstup na území vyznačením 240

otisku vstupního razítka do jeho cestovního dokladu. Provádí-li policie hraniční kontrolu na základě mezinárodní smlouvy mimo území, má tato kontrola a na jejím základě provedené úkony stejné právní účinky jako hraniční kontrola provedená na území. 11.2.1. Podmínky vstupu a odepření vstupu na území České republiky Podmínky vstupu (§5) na území a provádění hraniční kontroly stanoví přímo použitelný právní předpis Evropských společenství. Při vstupu na území je cizinec při hraniční kontrole povinen prokázat splnění podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropských společenství.Dále je na požádání povinen vyplnit a podepsat hraniční průvodku, strpět ověření pravosti cestovního dokladu, ověření své totožnosti pomocí osobních údajů zapsaných v cestovním dokladu, popřípadě porovnání biometrických údajů zpracovaných v nosiči dat prostřednictvím technického zařízení, které umožňuje srovnání aktuálně zobrazených biometrických údajů cizince s biometrickými údaji zpracovanými v nosiči dat cestovního dokladu, jedná-li o cestovní doklad, který obsahuje nosič dat s biometrickými údaji. Povinnost předložit cestovní doklad se nevztahuje na cizince, který je mladší 15 let a je zapsán do cestovního dokladu jiného cizince. Občan Evropské unie a rodinný příslušník občana Evropské unie je povinen při hraniční kontrole předložit policii cestovní doklad. Nemá-li občan Evropské unie cestovní doklad nebo nemůže-li si jej obstarat, policie mu při hraniční kontrole umožní, aby svou totožnost a skutečnost, že je občanem členského státu Evropské unie, prokázal jiným dokladem. Nemáli rodinný příslušník občana Evropské unie cestovní doklad nebo nemůže-li si jej obstarat, policie mu při hraniční kontrole umožní, aby svou totožnost a skutečnost, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, prokázal jiným dokladem. Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie, je dále povinen při hraniční kontrole policii předložit vízum opravňující k pobytu na území, vztahujeli se na něho vízová povinnost. Policie odepře cizinci a občanovi Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi vstup na území z podobných důvodů, a to jestliže: − nemá platný cestovní doklad, − předloží padělaný nebo pozměněný cestovní doklad, vízum nebo povolení k pobytu, − nepředloží vízum, podléhá-li cizinec vízové povinnosti nebo povolení k pobytu, − nepředloží doklady prokazující účel a zabezpečení podmínek pobytu na území, − nemá dostatečné množství prostředků k pobytu na území a k vycestování z území, − je nežádoucí osobou, 241

− je zařazen do informačního systému vytvořeného státy, které jsou vázány mezinárodními smlouvami o odstraňování kontrol na společných hranicích, za účelem získání přehledu o cizincích, jimž nelze umožnit vstup na území smluvních států, to neplatí, je-li cizinci uděleno vízum opravňující pouze k pobytu na území, − je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy České republiky, − je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území jiného smluvního státu ohrozit jeho bezpečnost nebo v něm narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy smluvních států, − je důvodné podezření, že cizinec trpí nemocí, která je uvedena v seznamu stanoveném vyhláškou č. 274/2004 Sb. Ministerstva zdravotnictví. Závažné nemocipodle vyhlášky č. 274/2004 Sb., kterou se stanoví seznam nemocí, které by mohly ohrozit veřejné zdraví, a seznam nemocí a postižení, které by mohly závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek − akutní respirační syndrom SARS − pravé neštovice − tuberkulóza dýchacího ústrojí v aktivním stádiu − syfilis − poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek a akutní psychotické poruchy, deliria či impulzivní stavy a další nemoci spojené s chováním ohrožujícím druhé osoby, které se projevuje násilím nebo chováním projevujícím se ničením, nebo jejich důvodnou hrozbou Cizinec, kterému byl odepřen vstup na území, je povinen bez zbytečného odkladu vycestovat zpět do zahraničí. 11.2.2. Doklady pro vstup na území České republiky Pro vstup na území České republiky lze použít doklady jako hraniční průvodka, pozvání, vízum. V některých případech je povolen i vstup bez víza, v závislosti od krajiny, ze které cestující pochází. Hraniční průvodka (§14) je evidenční doklad obsahující údaje o jménu a příjmení, dnu, měsíci a roku narození cizince a spolucestujících cizinců mladších 15 let, o sérii a číslu cestovního dokladu cizince, jeho státním občanství a pohlaví. Hraniční průvodka dále obsahuje číslo víza, tovární značku vozidla, s nímž vstupuje na území, mezinárodní poznávací

242

značku a státní poznávací značku tohoto vozidla a jeho barvu, datum a místo vstupu na území a datum vycestování z území, účel a místo pobytu na území. V pozvání (§15) se zvoucí osoba zavazuje, že uhradí náklady spojené s (1) obživou, (2) ubytováním, (3) poskytnutím zdravotní péče po dobu pobytu na území až do vycestování z území, případně též s převozem nemocného nebo ostatků zemřelého, (4) pobytem zajištěného cizince na území a jeho vycestováním z území. Podle §17 může cizinec pobývat na území přechodně buď bez víza nebo na základě uděleného krátkodobého víza, dlouhodobého víza, diplomatického víza nebo zvláštního víza (tabulka 64), na základě povolení k přechodnému pobytu, nebo na základě výjezdního příkazu. Vízem se rozumí povolení, které po dobu platnosti opravňuje cizince ke vstupu a pobytu na území a vycestování z území, pokud zákon nestanoví jinak. Na udělení víza není právní nárok. Vízum je platné po dobu v něm vyznačenou. Nelze jej udělit občanu Evropské unie. Za udělené se považuje jeho vyznačením. Tabulka 64: Víza Krátkodobá víza Název letištní vízum

Dlouhodobá víza Typ A

průjezdní vízum

B

vízum k pobytu do 90 dní

C

jednotné schengenské vízum

Název vízum k pobytu nad 90 dní dlouhodobé vízum smluvních států

Typ D D nebo D + C udělené smluvním státem, které opravňuje jeho držitele k pobytu i na území jiného smluvního státu

A, B nebo C udělené smluvním státem, které jeho držitele opravňuje k pobytu i na území jiného smluvního státu

Pramen: zpracováno podle zákona č. 326/1999 Sb. Cizinec může pobývat na území České republiky přechodně bez víza, stanoví-li tak mezinárodní smlouva nebo vláda svým nařízením, a je-li občanem Evropské unie nebo rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jehož vízum k pobytu do 90 dní příp. průjezdní vízum pozbylo platnost, pokud na území pobývá s občanem Evropské unie a doba pobytu na území nepřekročí 3 měsíce. Zákon stanovuje také další situace, kdy může cizinec na území krajiny pobývat bez víza včetně umístnění v policejní cele, výkonu trestu 243

odnětí svobody, hospitalizace apod. V případě, že cizinec má trvalý pobyt v některém členském státě Unie a jeho pobyt na území České republiky nepřekročí 3 měsíce, může na území pobývat bez víza. a) Průjezdní vízum uděluje diplomatická mise nebo konzulární úřad České republiky na žádost cizince, který hodlá projíždět územím. Průjezdní vízum opravňuje cizince k průjezdu územím při jeho cestě z území jednoho státu na území jiného státu. Doba platnosti průjezdního víza se stanoví podle předpokládaného počtu cest na území, nejdéle však na 6 měsíců. Jednosměrné průjezdní vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu 5 dní. Obousměrné průjezdní vízum opravňuje cizince ke dvojímu pobytu na území po dobu 5 dní. Dále je ještě možné získat vízum bez omezení počtu cest, které opravňuje cizince k opakovanému pobytu na území České republiky po dobu 5 dní. b) Letištní vízum uděluje zastupitelský úřad na žádost cizince, který z důvodu čekání na letecký spoj je nucen pobývat v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území krajiny. Doba platnosti letištního víza se stanoví podle předpokládaného počtu pobytů v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území, nejdéle však na 3 měsíce. Jednosměrné letištní vízum opravňuje cizince k pobytu v tranzitním prostoru po dobu čekání na letecký spoj uvedený v letence. Obousměrné letištní vízum opravňuje cizince ke dvojímu pobytu po dobu čekání na letecký spoj uvedený v letence. c) Vízum k pobytu do 90 dní uděluje zastupitelský úřad na žádost cizince. Doba platnosti víza se stanoví podle předpokládaného počtu cest na území, nejdéle však na 2 roky. Vízum k pobytu do 90 dní podle požadavku cizince uděluje zastupitelský úřad jako jednorázové, ke dvěma vstupům nebo vícenásobné.

Vízum k pobytu do 90 dní opravňuje k pobytu

na území po dobu v něm uvedenou. Celková doba pobytu na území nesmí překročit 3 měsíce.

244

d) Jednotné schengenské vízum vydané Českou republikou udělíČeská republika jako průjezdní vízum, letištní vízum nebo vízum k pobytu do 90 dní, jsou-li splněny konkrétní podmínky, a to: − cizinec není zařazen do informačního systému smluvních států, − není důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území jiného smluvního státu ohrozit jeho bezpečnost nebo v něm narušit veřejný pořádek, nebo ohrozit mezinárodní vztahy smluvních států, − Česká republika je cílem jeho cesty, nebo v případě průjezdu územím smluvních států je prvním smluvním státem, do kterého na toto vízum vstoupí, − cestovní doklad, do něhož má být vízum vyznačeno, opravňuje ke vstupu do všech smluvních států, − cizinec předloží náležitosti k udělení požadovaného druhu víza a má-li být vízum uděleno ke dvěma vstupům nebo jako vícenásobné, cizinec dále předloží čestné prohlášení, že ke každému dalšímu pobytu na území smluvních států bude mít uzavřeno cestovní zdravotní pojištění. Celková doba pobytu cizince na území smluvních států nesmí překročit 3 měsíce v průběhu 6 měsíců ode dne prvního vstupu na území těchto států. Orgán, který takové vízum udělil, oznámí tuto skutečnost ostatním smluvním státům. Jednotné schengenské vízum vydané jiným smluvním státem v zastoupení České republiky je považováno za vízum vydané Českou republikou. e) Jednotné schengenské vízum vydané jiným smluvním státemopravňuje cizince k pobytu na území po dobu v něm vyznačenou, pokud z jeho územní platnosti není Česká republika vyloučena. f) Diplomatickým vízem se rozumí letištní vízum, průjezdní vízum, vízum k pobytu do 90 dní nebo vízum k pobytu nad 90 dní udělené cizinci na základě oficiální žádosti a označené jako "diplomatické vízum". Diplomatické vízum lze vyznačit do diplomatického pasu nebo jiného cestovního dokladu cizince, který požívá příslušných výsad a imunit. g) Zvláštním vízemse rozumí letištní vízum, průjezdní vízum, vízum k pobytu do 90 dnínebo vízum k pobytu nad 90 dní, udělené cizinci na základě oficiální žádosti a označené jako "zvláštní vízum". To lze vyznačit do služebního pasu nebo jiného cestovního dokladu cizince, který požívá příslušných výsad a imunit. 245

11.2.3. Povinnosti podnikatelů v cestovním ruchu V souvislosti s pobytem cizinců na území České republiky zákon č. 326/1999 Sb. vymezuje i povinnosti ubytovatele (§99 až §102). Ubytovatelem se rozumí každý, kdo poskytuje ubytování za úhradu. Přitomse jedná o vztah založený smlouvou o ubytování, nájemní smlouvou, podnájemní smlouvou nebo smlouvou s obdobným obsahem. Ubytovatel je povinen: − neprodleně policii oznámit úmrtí ubytovaného cizince, − umožnit policii vstup do míst, kde se může cizinec zdržovat, jedná-li se o místo užívané pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, pokud tímto vstupem nebude porušeno právo cizince na soukromí nebo rodinný život, − oznámit policii ubytování cizince (§ 102), − zajistit cizinci ubytování, které není zjevně nepřiměřené úrovni ubytování poskytovaného ostatními ubytovateli v objektech obdobného určení v obci, popřípadě okresu nebo kraji, − cizinci na požádání vydat potvrzení o ubytování s uvedením jména, příjmení, ulice, místa a doby ubytování, − vést domovní knihu a na požádání policie ji předložit ke kontrole. Domovní kniha je dokument, do kterého ubytovatel zapisuje jméno a příjmení ubytovaného cizince, den, měsíc a rok narození, státní občanství, číslo cestovního dokladu, počátek a konec ubytování. Domovní knihu pro účely kontroly podle § 100 písm. e) vede ubytovatel v písemné podobě. Digitalizovaná podoba je pro účely kontroly vyloučena. Zápisy do domovní knihy musí být provedeny přehledně a srozumitelně. Tyto zápisy musí být uspořádány postupně z časového hlediska. Domovní knihu ubytovatel uchovává po dobu 6 let od provedení posledního zápisu. S osobními údaji vedenými v domovní knize lze nakládat jen způsobem stanoveným zvláštním právním předpisem. Ubytovatel je povinen oznámit ubytování cizince do 3 pracovních dní po jeho ubytování. Povinnost oznámit ubytování lze splnit (1) předložením vyplněného přihlašovacího tiskopisu, nebo (2) prostřednictvím technických nosičů dat a jejich telekomunikačním přenosem v rozsahu údajů vedených v domovní knize, je-li takový přenos možný. Uvedené povinnosti se vztahují i na provozovatele ubytovacích zařízení v cestovním ruchu. Letecký dopravce nesmí na území dopravit cizince, který nemá cestovní doklad nebo vízum, je-li vzhledem k účelu a cíli cesty potřebné, nebo je-li podmínkou pobytu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území. 246

Provozovatel vodní dopravy a provozovatel na pravidelných autobusových linkách nesmí na území dopravit cizince, který nemá cestovní doklad nebo vízum, je-li vzhledem k účelu a cíli cesty potřebné. Průvodce má povinnost spolupracovat s celními a pasovými orgány při celním a pasovém odbavení. Má připraven aktuální seznam návštěvníků zájezdu, který je na některých hraničních přechodech vyžadován. Působí jako tlumočník a poradce při případných problémech cestujících nebo řidiče autokaru (uplatnění slevy z DPH, zaplacení cla). V autobuse, uskutečňující hromadnou nepravidelnou dopravu osob, musí být seznam cestujících uložený u řidiče. 11.3. Celní předpisy Ochrana ekonomiky jednotlivých států, resp. skupin států, souvisí s uplatňováním jejich celní politiky. Celní politikou rozumíme souhrn zásad a opatření využívaných státem k zajištění jeho zájmů v hospodářských vztazích s jinými státy. Týká se cel, celního zřízení, umožnění nebo omezení dovozu, vývozu a tranzitu zboží z hospodářských, bezpečnostních, zdravotních, případně dalších důvodů. Uplatňování celní politiky upravuje celní legislativa. Základní normou je přitom celní zákon (Orieška, 2010). Clo, resp. celní poplatek, je dávka vybíraná státem při přechodu zboží přes celní hranici. Stát, nebo skupina států je používá jako tzv. ochranářský prostředek za účelem ochrany vnitřního trhu před zbožím z okolních zemí. S cestovním ruchem a cestami do zahraničí souvisí i dovoz a vývoz zboží, tedy i vykonávání celního dohledu podle Zákona č. 13/1993 Sb., tzv. Celního zákona. Celní dohled představuje soubor úkonů a opatření, jejich provádění je v působnosti celních orgánů a jimiž se zajišťuje dodržování zákonů a dalších všeobecně závazných právních předpisů (Orieška, 2010). Součástí celního dohledu je i celní kontrola. Při celním dohledu (§48) se zjišťuje druh, množství a jiné skutečnosti o zboží potřebné k posouzení, zda se dovoz, vývoz nebo tranzit zboží uskutečňuje nebo uskutečnil v souladu s celními předpisy. Výsledky získané touto činností musí být zabezpečeny před vyzrazením a zneužitím. Při celním dohledu musí být ošetřeny ústavní a jiné zákonné předpisy o ochraně osobní svobody a listovního tajemství. V rámci celního dohledu může být prováděna osobní prohlídka v případech důvodného podezření, že osoba ukrývá u sebe zboží, které podléhá clu, daním a poplatkům vybíraným při dovozu, nebo jehož vývoz nebo dovoz je zakázán, nebo omezen. Osobní prohlídka může být provedena teprve tehdy, jestliže výzva celníků, aby 247

podezřelá osoba vydala ukrývané zboží, je bezvýsledná. O provedení osobní prohlídky a vnitřní kontroly poštovních zásilek, na jejichž obsah se vztahuje listovní tajemství, musí být sepsán úřední záznam. Celní orgány mohou při výkonu celního dohledu rovněž pořizovat kopie příslušných dokladů, požadovat potřebná vysvětlení, jakož i pořizovat dokumentaci. V případě porušení celních předpisů nebo důvodného podezření, že byly celní předpisy porušeny, mohou tyto doklady na dobu nezbytně nutnou zadržet. Celní orgány vystaví na zadržené doklady písemné potvrzení. Pominou-li důvody zadržení dokladů, jsou celní orgány povinny neprodleně tyto doklady vrátit osobě, které byly zadrženy. Celní orgány jsou povinny zajistit ochranu zadržených dokladů proti jejich odcizení, ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití. Celní orgány mohou při celním dohledu zajistit totožnost zboží nebo zajistit zboží podléhající celnímu dohledu celní závěrou. Tou se rozumí zajištění totožnosti zboží nebo zajištění zboží v dopravních prostředcích, kontejnerech, obalech nebo v místnostech plombou, pečetí, známkou nebo jiným zajišťovacím prostředkem tak, aby z nich nebylo možno zboží vyjmout nebo do nich zboží vložit, aniž dojde k narušení zajišťovacího prostředku. Porušit celní závěru lze jen se souhlasem celního orgánu. Celní kontrole nepodléhá: − zboží dovážené, vyvážené a přepravované v tranzitu, jako zavazadla představitelů jiných států a ostatních osob, které požívají výsady a imunity podle mezinárodního práva, − diplomatická pošta a

konzulární

zavazadlo

a jiná

pošta požívající ochrany

podle mezinárodního práva, − diplomatická pošta ministerstva zahraničních věcí a zastupitelských úřadů České republiky, − úřední dokumenty určené pro potřebu ozbrojených sil nebo civilní složky smluvních stran Severoatlantické smlouvy, jsou-li opatřeny úředním razítkem a je-li předloženo potvrzení osvědčující, že zásilka obsahuje pouze úřední dokumenty, − zásilky s úředními a jinými dokumenty obsahující utajované informace podle zvláštního zákona, pokud splňují všechny podmínky a náležitosti pro manipulaci a přepravu. Celní prohlášení je doklad vyplňovaný cestujícím, jehož obsahem je soupis cennějších předmětů, případně účel jejich vývozu či dovozu a peněžních prostředků. V mnoha státech je nahrazován ústním prohlášením cestujícího tzv. deklarece zboží k proclení. Zvláštním systémem celní kontroly (Orieška, 2010) je zelená a červená zóna, kterých je možné využít na letištích s celnicí nebo u dopravních hraničních přechodů. Zelený pruh je označen nápisem 248

„nic k proclení“ a červený nápisem „zboží k proclení“. Zeleným pruhem prochází cestující, který prováží statky nepodléhající clu. I v tomto pruhu může být vykonána namátková kontrola. Po vstupu České republiky do Evropské unie zůstaly pravidelné celní kontroly zachovány pouze na vnějších hranicích Unie, a proto jsou v České republice pravidelné celní kontroly prováděny pouze na mezinárodních letištích. 11.3.1. Dovoz zboží v rámci Evropské unie Při cestách na území Evropské unie si spotřebitel na dovolenou může vzít a z dovolené bez omezení přivézt jakékoliv zboží v libovolnémmnožství pro osobní spotřebu. Zboží zakoupené v jiné členské zemi se posuzuje stejně jako by bylo zakoupeno v domovské zemi [42]. Jedinou výjimkou z tohoto volného režimu je zboží, které podléhá spotřební dani, tedy tabákové výrobky, alkoholické nápoje nebo pohonné hmoty (tabulka 65). Bez dodatečných poplatků je možné v rámci členských zemí převážet limitované množství tohoto zboží pro účely osobní spotřeby [13]. Některé krajiny Unie uplatňují vůči České republice přísnější limity. Hlavním důvodem jsou nižší sazby spotřební daně na cigarety a tabákové výrobky v České republice. Jednotlivé krajiny se tak brání dovozům výrazně levnějších tabákových výrobků. Vůči České republice uplatňují snížené limity na dovoz Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Německo, Rakousko, Švédsko a Spojené království Velké Británie a Severního Irska [44]. Tabulka 65: Limity pro dovoz zboží v rámci Evropské unie Běžné limity

Tabák cigarety krátké doutníky doutníky tabák Alkohol lihoviny aperitivy víno pivo Pohonné hmoty

osobní potřeba/os. 800 ks 400 ks 200 ks 1 kg osobní potřeba/os. 10 l 20 l 90 l (max. 60 l šumivého vína) 110 l množství dopravované v běžných nádržích zvýšené o 20 l

Snížené limity (Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Německo, Rakousko, Švédsko, Velká Británie) Tabák osobní potřeba/os. cigarety 200 ks krátké doutníky 100 ks doutníky 50 ks tabák 250 g Alkohol osobní potřeba/os. lihoviny aperitivy beze změny víno pivo Pohonné hmoty beze změny

Pramen: zpracováno podle informací Evropské komise na webové stránce ec.europa.eu.

249

Vstupem do Evropské unie byly na hraničních přechodech České republiky také zrušenytzv. Duty-Free Shopy, kde je prodáváno zboží bez DPH a spotřební daně. Tyto obchody zůstaly pouze na mezinárodních letištích při cestách mimo Unie [13]. Pro

pohyb

uvnitř

Evropské

unie

není

stanoven

žádný

limit

pro

převoz

finančníchprostředkův hotovosti. Takový limit ale existuje pro situace, kdy je překračováno celní území Unie, tedy pro případ dovozu i vývozu. Jedná se o situace, kdy úhrnná hodnota platných bankovek a mincí v české a jiné měně, cestovních šeků nebo peněžních poukázek směnitelných za hotové peníze, cenných papírů na doručitele nebo na řád nebo vysoce hodnotných komodit, jako jsou například drahé kovy nebo drahé kameny, přesáhne 10 000 eur [13], tedy cca. 250 tis. českých korun. 11.3.2. Dovoz zboží z třetích krajin Při dovozu zboží z krajiny mimo území Evropské unie do České republiky, či jiné členské krajiny Unie, se při proclení uplatňuje společný celní sazebník. Bezcelně lze dovézt zboží do hodnoty 175 eur u cestujícího staršího 15 let nebo 90 eur u cestujícího do 15 let (tabulka 66). Tabulka 66: Limity pro dovoz zboží z třetích krajin Tabák

osobní potřeba/os.

cigarety

200 ks

krátké doutníky doutníky tabák Pohonné hmoty množství dopravované v běžných nádržích zvýšené o 10 l

100 ks 50 ks 250 g

Alkohol víc než 22 % obj. nebo nedenaturovaný líh o obsahu min. 80 % obj. max. 22 % obj. tiché víno pivo Léčiva

osobní potřeba/os. 1l 2l 4l 16 l

běžná osobní potřeba

Pramen: zpracováno podleInformací celní správy České republiky pro cestující při dovozu zboží na území EU ze třetích zemí, 2009. Podle pravidel dovozu zboží ze třetích krajin každé množství tabákových výrobků osvobozené od cla představuje 100 % celkového povoleného množství tabákových výrobků. Nelze tedy povolit současně vše, ale poměr výrobků možno kombinovat tak, aby součet nepřekročil 100 %, např. kombinace 100 ks cigaret a 50 ks doutníčků. Stejný princip platí i u alkoholických nápojů. Také je možné povolené množství kombinovat, ale nesmí překročit 100 % povoleného množství, např. kombinace 0,5 litru lihovin a 1 litru meziproduktů o obsahu do 22 % obj. [41].

250

Dovoz zboží cestujícím v letecké dopravě je v tuzemsku osvobozen od daně do výše hodnoty zboží odpovídající částce 430 eur na osobu. Dovoz zboží cestujícím v rámci rekreačního nebo sportovního létání je v tuzemsku osvobozen od daně do výše hodnoty zboží odpovídající částce 300 eur na osobu. Při dovozu zboží cestujícím mladším 15 let se částka snižuje na částku 200 eur na osobu [41].

11.4. Pomoc v nouzi Pomoc v nouzi představuje pomoc Ministerstva zahraničních věcí České republiky a zastupitelských úřadů občanům při cestách do zahraničí. Poskytování pomoci občanům, kteří se v zahraničí ocitli v nouzi, je jednou z důležitých činností, kterou zajišťují konzulární pracoviště zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí. Poskytováním pomoci se rozumí způsoby řešení situace občana, který se ocitl v nouzi v zahraničí v důsledku mimořádné události např. při autohavárii, hospitalizaci, v souvislosti s náhlým úmrtím, při omezení osobní svobody, při odcizení nebo ztrátě cestovních dokladů nebo finančních prostředků, a jestliže není schopen řešit tuto situaci bez pomoci zastupitelského úřadu. Občan má možnost obrátit se na zastupitelský úřad a žádat o poskytnutí jeho pomoci či jiné součinnosti, přitom je však potřebné, aby občan v odpovídající míře s úřadem při řešení svého problému spolupracoval [50]. Pomoc se poskytuje v závislosti na okolnostech každého konkrétního případu a spočívá zejména ve zprostředkování komunikace v případě jazykové bariéry, v poskytnutí informací a v zprostředkování nevyhnutelných kontaktů (tabulka 67). Nejčastějšími nouzovými situacemi, se kterými se setkávají návštěvníci v cestovním ruchu, jsou ztráta nebo odcizení cestovních dokladů, či finančních prostředků. Při okradení nebo ztrátě cestovních dokladů[50] je třeba kontaktovat příslušný zastupitelský úřad a následně se dostavit na zastupitelský úřad osobně k dalšímu řízení podle povahy případu a po dohodě s příslušným pracovníkem zastupitelského úřadu. Na základě policejního protokolu vystaví zastupitelský úřad po ověření totožnosti občana a jeho státního občanství České republiky náhradní cestovní doklad. Doba potřebná k vydání náhradního cestovního dokladu vychází z doby potřebné k ověření totožnosti a státního občanství. Občan může k rychlému vyřízení záležitosti přispět zejména poskytnutím správných a úplných údajů o své osobě a o svých rodinných příslušnících, které jsou pro ověření totožnosti nezbytné. Náhradní cestovní doklad je určen k jednotlivé cestě, zpravidla k návratu do České republiky a doba jeho platnosti je za tímto účelem časově omezena. 251

Tabulka 67: Pomoc v nouzi Situace Oblast pomoci zprostředkování komunikace (jazyková bariéra) poskytnutí informací zprostředkování kontaktu

komunikace s místní policií v případě potřeby komunikace s lékařem zprostředkování repatriace komunikace s orgány činnými v trestním řízení provedení konzulární návštěvy ve vězeňském zařízení na žádost občana, či příbuzných provedení tzv. doplňkového prodeje valut poskytnutí půjčky

Havárie

Hospitalizace

Úmrtí

Omezení osobní svobody, vazba

















 místní advokát odtahová sl. oprava

 pojišťovna



 pohřební sl. ústav soudního lékařství 

Ztráta cestovních dokladů



Ztráta, odcizení finančních prostředků

  finanční instituce příbuzní

 místní advokát



 







 

Pramen: zpracováno podle informací Ministerství zahraničních věcí České republiky k problematice pomoci v nouzi. Častou nouzovou situaci v oblasti cestovního ruchu je také ztráta neboodcizení finančních prostředků návštěvníků[50]. Nejrychlejší způsob pomoci je zaslání peněz prostřednictvím specializovaných organizací např. Western Union příbuznými či přáteli. Vedle rychlosti je výhodou této formy i široká síť poboček organizací zprostředkovávajících zaslání finančních prostředků (občan nemusí cestovat k zastupitelskému úřadu) a neomezená výše zasílané částky. Další formou je provedení tzv. doplňkového prodeje valut občanovi ze strany zastupitelského úřadu, v rámci něhož vyplacení ekvivalentu vyplácené částky v cizí měně předchází potvrzené 252

zaslání odpovídající sumy v CZK na účet Ministerstva zahraničních věcí České republiky příbuznými či přáteli občana žádajícího o pomoc. V tomto případě je výše částky omezena pouze na sumu nutnou k zabezpečení dopravy občana zpátky do České republiky a není možno ji použít např. na prodloužení pobytu v zahraničí. Existují i další, výjimečně využívané, možnosti jako je např. poskytnutí půjčky ve zcela mimořádných případech, kdy nelze na základě konkrétních okolností postupovat jiným, standardním způsobem. Pomoc může spočívat i v poskytnutí informací nebo rady, ve zprostředkování kontaktu s příbuznými či známými, zjištění nejlevnějšího a nejrychlejšího způsobu zajištění návratu občana do České republiky apod. Jako stav nouze přitom nelze kvalifikovatsituace, kdy do zahraničí odcestují občané na návštěvu známých, příbuzných či přátel nebo za účelem zjištění možnosti získání zaměstnání, a kdy mají zajištěnu pouze cestu do zahraničí, nikoliv již návrat do České republiky, resp. kdy cestují, aniž by byli vybaveni dostatečným množstvím finančních prostředků na cestu a pobyt, tedy i na návrat do České republiky. Jedná se o případy, při nichž by bylo nutno označit situaci dotčených osob za stav nouze ještě před jejich vycestováním do zahraničí. Nelze cestovat do cizího státu a očekávat či žádat, aby návrat občana financoval stát z peněz daňových poplatníků [50]. 11.5. Konzulární ochrana občanů v Evropské unii Konzulární ochrana je upravena v článku 23 Smlouvy o fungování Evropské unie. Podle něho má každý občan Evropské unie na území třetí země, kde členský stát, jehož je občan státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou nebo konzulární ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu [45]. Hlavním úkolem konzulární služby je poskytovat pomoc v rozmanitých životních situacích, do kterých se občané České republiky mohou během svého pobytu v zahraničí dostat a které nejsou schopni řešit vlastními silami. Konzulární služba dále plní úkoly veřejné správy, jako např. obecní úřady s rozšířenou působností v České republice. Prostřednictvím zastupitelských úřadů je možné zaregistrovat matriční událost, ke které došlo v zahraničí. Jedná se např. o zápis narození či sňatku. Zastupitelské úřady též přijímají žádosti o vystavení pasu a provádějí ověřování podpisů nebo kopií listin. Řada zastupitelských úřadů České republiky je rovněž zapojena do projektu Czech POINT. Na těchto zastupitelských úřadech

253

lze tedy požádat o vystavení výpisu z informačních systémů veřejné správy, např. z obchodního rejstříku či z rejstříku trestů [45]. Konzulární služba též upozorňuje občany České republiky na mimořádné a krizové situace v zahraničí, jako jsou přírodní pohromy, sociální nepokoje, epidemie nebo dokonce válečné konflikty. Zároveň jim pomáhá překonávat jejich důsledky [45]. Na území České republiky se občané mohou v konzulárních záležitostech obrátit na Odbor konzulárních činností Ministerstva zahraničních věcí. V zahraničí pak působí síť zastupitelských úřadů České republiky, do které patří velvyslanectví, konzulární úřady a konzulární úřady vedené honorárními konzulárními úředníky. Honorární konzulové nejsou za výkon této funkce finančně odměňováni, naopak financují chod konzulátu z vlastních prostředků. Proto mohou být pověřováni plněním jen některých funkcí [45]. Na konzulární ochranu má nárok každá osoba se státním občanstvím České republiky, která je v nouzi v zahraničí a potřebuje konzulární ochranu, pokud v krajině, kde se nachází, není dostupné diplomatické ani konzulární zastoupení České republiky. Konzulární ochranu poskytuje velvyslanectví nebo konzulát kteréhokoli členského státu Evropské unie v případech· úmrtí, vážné nehody či nemoci, zatčení či zadržení, při repatriaci, při vydání náhradního cestovního dokladu a v případě, že se občan Unie stal obětí násilného trestného činu [45]. Velvyslanectví nebo konzulát jiné členské krajiny Evropské unie však nebudenahrazovat pomoc, které se občanovi již dostalo nebo dostává od zastupitelské mise České republiky, která je pro něj v dané zemi k dispozici. Konzulární ochrana také nespočívá v zaplacení účtu např. za hotel, či nemocnici ani v zaplacení letenky na cestu domů. Konzulát také nebude kontaktovat cestovní kanceláře, hotely a letecké společnosti a provádět rezervace pokud se nejedná o repatriaci. Konzulární ochrana se nevztahuje na přímou právní pomoc a vylučuje zásahy do soudního řízení. Také neposkytuje turistické informace [45].          

Kontrolní otázky Vyjmenujte druhy cestovních dokladů. Kdo se může při cestě do zahraničí prokázat diplomatickým pasem? Za jakých podmínek bude cizinci odepřen vstup na území České republiky? Jaké druhy víz znáte? Charakterizujte průjezdní vízum. Vysvětlete, k čemu slouží domovní kniha? Které zboží je možné dovážet do Evropské unie jen v omezeném množství? Jak byste postupovali v případě ztráty cestovních dokladů v zahraničí? Vysvětlete, co je konzulární ochrana.

254

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ [1] ATTL, P. – NEJDL, K. 2004. Tourismus 1. Praha : Vysoká škola hotelová v Praze 8, 2004, 178 s. ISBN 80-86578-37-2. [2] b. a. About OECD. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [3] b. a. Asociace cestovních kanceláří České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [4] b. a. Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [5] b. a. Asociacehotelů a restaurací České republiky. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné na internetu: [6] b. a. Asociace kuchařů a cukrářů České republiky. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [7] b. a. Alliance Internationale de Tourisme. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [8] b. a. Cestovní doklady k cestám do Evropské unie. [online]. [cit. 07. 08. 2013]. Dostupné na internetu: [9] b.

a.

Cestovní

ruch.

[online].

[cit.

31.

07.

2013].

Dostupné

na internetu:

[cit.

30.

07.

2013].

Dostupné

na internetu:

[10] b.

a.

Cestovní

ruch.

[online].

[11] b.

a.

CzechTourism.

[online].

[cit.

28.

07.

2013].

Dostupné

na

internetu:

[12] b. a. Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. [online]. [cit. 26. 07. 2012]. Dostupné na internetu: [13] b. a. Dovoz zboží v Evropské unii. [online]. [cit. 07. 08. 2013]. Dostupné na internetu: [14] b. a. European Council on Tourism and Trade. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [15] b. a. EuropeSpaCertification. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné na internetu: [16] b. a. Evropská unie a my. [online]. MagConsulting. [cit. 30. 07. 2013]. Dostupné na internetu: 255

[17] b. a. Financování krajů. [online]. [cit. 26. 07. 2012]. Dostupné na internetu: [18] b. a. ISO. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné na internete: [19] b .a. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice 2002 – 2007. [online]. Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 30. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [20] b. a. Koncepce státní politiky cestovního ruchu 2014 – 2020. [online]. Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [21] b. a. Lisabonská zmluva. [online]. Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [22] b. a. Metodika satelitního účtu České republiky. [online]. Český statistický úřad. [cit. 26. 07. 2013]. Dostupné na internetu: < http://www.czso.cz> [23] b. a. Národní program podpory cestovního ruchu na období 2007 – 2013. [online]. Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [24] b. a. Návrh věcného záměru zákona o podpoře rozvoje cestovního ruchu. [online]. [cit. 05. 08. 2013]. Dostupné na internetu: [25] b. a. Ne x oprávněné podnikání v cestovním ruchu. Jak se vyhnout střetu se zákonem. Příručka pro profesionální organizátory dovolených, výletů podobných akcí. Praha : Asociace cestovních kanceláří České republiky. [26] b. a. Operační programy. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [27] b. a. Origins of social tourism. [online]. [cit. 21. 10. 2008]. Dostupné na internetu: [28] b. a. Politiky Evropské unie. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [29] b. a. Regionálna politika v Evrópskej únii. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [30] b. a. Sdružení průvodců České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [31] b. a. Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [32] b. a. Uznesenie Európskeho parlamentu z 29. novembra 2007. [online]. [cit. 28. 07. 2012]. Dostupné na internetu: <www.sacka.sk>. 256

[33] b. a. 1936. Holiday with Pay Convention. [online]. [cit. 11. 11. 2008]. Ženeva : International Labour Office. Dostupné na internetu: [34] b. a. 1994. Recommendations on Tourism Statistics. [online]. New York : Statistical Division, Department for Economic and Social Information and Policy Analysis, United Nations & World Tourism Organization, 1994, N°83. [cit. 09. 04. 2012]. Dostupné na internetu: [35] b. a. 2001. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu na území ČR. [online]. 2001. [cit. 12. 02. 2013]. Dostupné na internetu: [36] b. a. 2005. Ochranaspotřebitele v Evropské unii: Deset hlavních zásad. [online]. Evropská komise.

[cit.

07.

10.

2012].

Dostupné

na

internetu:

[37] b. a. 2006. Sdělení Evropské komise COM/2006/134 Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch. [online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [38] b. a. 2007. Sdělení Evropské komise COM/2007/621 Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch. [online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [39] b. a. 2007. UNWTO to boost youth tourism. [online]. 2007. [cit. 11. 11. 2008]. Dostupné na internetu: <www.union-network.org> [40] b. a. 2008. Cestujeme po Evropské unii. [online]. [cit. 07. 06. 2013]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné na internetu: [41] b. a. 2009. Informace celní správy České republiky pro cestující při dovozu zboží na území Evropské unie ze třetích zemí. [online]. Celní správa České republiky. [cit. 08. 06. 2013]. Dostupné na internetu: [42] b. a. 2009. Pravidla překračování hranic. [online]. Odbor azylové a migrační politiky. Ministerstvo vnitra České republiky. [cit. 07. 06. 2013]. Dostupné na internetu: [43] b. a. 2011. Nové základy politiky súdržnosti zvýšia dosah investícií. [online]. Tlačová správa

Európskej

komisie.

[cit.

26.

07.

2012].

Dostupné

na

internetu:

[44] b. a. 2012. Dovoz a vývoz zboží. [online]. [cit. 08. 06. 2013]. Evropská komise. Dostupné na internetu:

257

[45] b. a. 2012. Konzulární ochrana občanů Evropské unie. [online]. [cit. 08. 08. 2013]. Ministerstvo

zahraničních

věcí

České

republiky.

Dostupné

na

internetu:

[46] b. a. 2012. Podmínky vycestování z České republiky. [online]. [cit. 07. 06. 2013]. Ministerstvo

zahraničních

věcí

České

republiky.

Dostupné

na

internetu:

[47] b. a. 2013. Cestovní ruch – časové rady. [online]. Český statistický úřad. [cit. 27. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [48] b. a. 2013. S Čedokem z Čech až na konec světa. [online]. [cit. 27. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <www.cedok.cz> [49] b. a. 2013. Komiseposiluje spotřebitelská práva 120 milionů rekreantů. [online]. Evropské spotřebitelské centrum Česká republika. [cit. 06. 08. 2013]. Dostupné na internetu: <www.europskyspotrebitel.cz> [50] b. a. 2013. Pomoc v nouzi. [online]. [cit. 08. 08. 2013]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné na internetu: [51] b. a. 2013. Tourism Highlights 2013.[online]. UNWTO. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [52] BELEŠOVÁ, S. 2009. Podpora vyjadrovania sťažností v organizácii. In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009, s. 42 – 49. 978-80-8083-839-3. [53] BERG, W. 2010. Wirtschaftsfaktor Tourismus. In SCHULZ, A. – BERG, W. – GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen des Tourismus. Mníchov : Oldenburg, 2010, s 7 - 43. ISBN 978-3-486-59725-7. [54] BIEGER, T. 2010. Tourismuslehre – EinGrundriss. Bern : HauptVerlag, 2010, 3. vydání, 322 s. ISBN 978-3-8252-2536-0. [55] BÍNA, J. 2002. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu v obcích České republiky. In Urbanismus a územní rozvoj. [online]. Brno : Ústav územního rozvoje, 2002. [cit. 12. 02. 2013]. ISSN 1212-0855. Dostupné na internetu: [56] COOPER, CH. – HALL, M. 2008. Contemporary Tourism an International Approach. Oxford : Elsevier, 2008, 377 s. ISBN 978-7506-6350-2. [57] EISENSTEIN, B. 2010. Grundlagen des Destinationsmanagements. In SCHULZ, A. – BERG, W. – GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen des Tourismus. Mníchov : Oldenburg, 2010, s 551 - 708. ISBN 978-3-486-59725-7.

258

[58] FRANKE A. a kol. 2012. Zmírňování regionálních disparit prostřednictvím rozvoje cestovního ruchu. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, 312 s. ISBN 978-80-7357-718-6. [59] FREYER, W. 1988. Tourismus Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Mníchov : R. Oldenbourg Verlag, 1988, s. 235. ISBN 3-486-20620-6. [60] FREYER, 2006. Tourismus – Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Mníchov : Oldenburg, 2006. ISBN 3-486-57874-X. [61] GALVASOVÁ, I. – BINEK, J. – HOLEČEK, J. – CHABIČKOVSKÁ, K. – SZCZYRBA, Z. aj. 2008. Průmysl cestovního ruchu. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2008, 262 s. ISBN 978-80-06-1. [62] GENTNER VAVROVÁ, Z. 2011. Stratégia Európa 2020. [online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [63] GÚČIK, M. 2000. Základy cestovného ruchu. Banská Bystrica : Občianske združenie Ekonómia, 2000. 151 s. [64] GÚČIK, M. 2001. Cestovný ruch pre hotelové a obchodné akadémie. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2001. 105 s. ISBN 80-08-03071-2. [65] GÚČIK, M. a kol. 2004. Krátky slovník cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss Tourism, 2004. ISBN 80-88945-73. Heslo Cestovný ruch, s. 18. Heslo Druh cestovného ruchu, s. 28. Heslo Forma cestovného ruchu, s. 37. Heslo Objekt cestovného ruchu, s. 86. [66] GÚČIK, M. a kol. 2006. Manažment cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss Tourism, 2006. ISBN 80-88945-84-4. [67] GÚČIK, M. 2007a. Cestovný ruch jako systém. In GÚČIK, M. a kol. 2007. Manažment regionálneho cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss Tourism, 2007, s. 5 - 17. ISBN 978-80-89090-34-1. [68] GÚČIK, M. 2007b. Ekonómia cestovného ruchu. Banská Bystrica : Občianske združenie Ekonómia, 2007. Učebný text Ekonomickej fakulty Univerzity Mateja Bela. [69] GÚČIK, M. 2009. Manažérstvo sťažností v organizácii orientovanej na zákazníka. In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009. ISBN 978-80-8083-839-3. [70] GÚČIK, M. 2010. Cestovný ruch. Úvod do štúdia. Banská Bystrica : Slovak-Swiss Tourism, 2010, 307 s. ISBN 978-80-89090-80-8. [71] GÚČIK, M. 2011. Cestovný ruch. Politika a ekonómia. Banská Bystrica : Slovak-Swiss Tourism, 2011, 188 s. ISBN 978-80-89090-98-3.

259

[72] HALL, C. M. – JENKINS, J. M. 1995. Tourism and public policy. Londýn : Routledge, 1995, 116 s. ISBN 0-415-11354-7. [73] HANESOVÁ, L. 2007. Financovanie a podpora cestovného ruchu v cieľovom mieste. In GÚČIK, M. a kol. 2007. Manažment regionálneho cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss Tourism, 2007. S 89 - 99. ISBN 978-80-89090-34-1. [74] HESKOVÁ, M. 1999. Základní problémy cestovního ruchu. Praha : Vysoká škola ekonomická, 1999, 142 s. ISBN 80-7079-047-4. [75] HORNER, S. – SWARBROOKE, J. 2003. Cestovní ruch, ubytování a stravování, využití volného času. Aplikovaný marketing služeb. Praha : Grada Publishing, 2003, 488 s. ISBN 80-247-0202-9. [76] HOLEČEK, J. Cestovní ruch jako cesta rozvoje? [online]. Olomouc : Přírodovědecká fakulta

Univerzity

Palackého.

[cit.

29.

07.

2013].

Dostupné

na internetu:

[77] HUĽO, P. 2007. Satelitný účet cestovného ruchu. In Acta oeconomica N°22. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2007, s. 37 - 53. ISBN 978-80-8083-524-8. [78] CHOVAN, J., 1999. Meranie zamestnanosti v cestovnom ruchu. In Ekonomická revue cestovného ruchu, roč. 32, 1999, č. 4, s. 203 -215. ISSN 0139-8660. [79] INDROVÁ, J. 2009. Cestovní ruch (základy). Praha : Vysoká škola ekonomická, 2009. ISBN 978-80-245-1569-4. [80] IVANIČKOVÁ, A. 1998. Regionalizácia a priestorová organizácia regionálneho rozvoja. Bratislava : EKONÓM, 1998, 175 s. ISBN 80-225-0937-X. [81] JAKUBÍKOVÁ, D. 2009. Marketing v cestovním ruchu. Praha : Grada Publishing, 2009, 288 s. ISBN 978-80-247-3247-3. [82] JARÁBKOVÁ, J. 2007. Vybrané kapitoly z cestovného ruchu. Nitra : Slovenská poľnohospodárska univerzita, 2007. ISBN 978-80-8069-950-5. [83] JIMÉNEZ MORENO, F. J. Política Económica del Sector Turístico. [online]. Universidad de Salamanca. Escuela de Educación y de Turismo. [cit. 10. 08. 2010]. Dostupné na internetu: [84] KASPAR, C., 1995. Základy cestovného ruchu. Banská Bystrica: Ekonomická fakulta UMB, 1995, s. 93. ISBN 80-901166-5-5. [85] KIRSTGES, T. 2010. Besonderheiten der Touristikbranche. In SCHULZ, A. – BERG, W. – GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen des Tourismus. Mníchov : Oldenburg, 2010, s 7 - 43. ISBN 978-3-486-59725-7.

260

[86] KMECO,

Ľ.

2003.

Sociálno-ekonomické

účinky

mestského

cestovného

ruchu

na Slovensku. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2003. ISBN 80-8055-765-9. [87] KOPŠO, E. 1979. Metodologické otázky cestovného ruchu. In KOPŠO, E. – BAXA, Š. – GÚČIK, M. 1979. Ekonomika cestovného ruchu – národohospodárske otázky. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1979. [88] KOPŠO, E. a kol. 1985. Ekonomika cestovného ruchu. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1985, 405 s. [89] KŘÍŽOVÁ, B. 2002. Potenciál cestovního ruchu. In COT business, 2002, č. 12. ISSN 1212-4281. [90] KULHÁNEK, M. – IVIČIČ, M. – JAMBOROVÁ, L. 2006. Legislativa pro cestovní ruch. [online]. Kulhánek Legal Konsulting. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2006, 97 s. [cit. 06. 08. 2013]. Dostupné na internetu: [91] LICHTENEGROVÁ, R. 2009. Ředitel státní agentury CzechTourism: Praha se prodává pod cenou. [online]. In Profit, 2009. [cit. 25. 07. 2012]. Dostupné na internetu: [92] LINDEROVÁ, I. 2009a.Cestovný ruch zdravotne postihnutých osôb ako súčasť štátnej politiky cestovného ruchu. In Cestovný ruch – teória a prax v podmienkach globalizácie. Zborník z konferencie [CD-ROM]. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009, s. 226 - 236. ISBN 978-808083-744-0. [93] LINDEROVÁ, I. 2009b. Príčiny sťažností. In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009. ISBN 978-80-8083-839-3. [94] LINDEROVÁ, I. 2012. Hodnotenie potenciálu Českej republiky pre rozvoj cestovného ruchu zdravotne postihnutých návštevníkov. In Ekonomická revue cestovného ruchu, roč. 45, 2012, č. 1. ISSN 0139-8660. [95] MACHOTKOVÁ, Š. Vstup České republiky do Schengenu.[online]. Ministerstvo vnitra České republiky. [cit. 07. 08. 2013]. [96] MACHOTKOVÁ, Š. Co je Schengen?[online]. Ministerstvo vnitra České republiky. [cit. 07. 08. 2013]. [97] MALÁ, V. 1999. Cestovní ruch (vybrané kapitoly). Praha : Vysoká škola ekonomická, 1999, 83 s. ISBN 80-7079-443-7. [98] MARIOT, P. 1983. Geografia cestovného ruchu. Bratislava : Veda, 1983.

261

[99] MOŽDIAKOVÁ, M. 2010. Financování cestovního ruchu v České republice. [online]. Brno : Masarykova univerzita, Dny práva 2010. [cit. 05. 08. 2013]. Dostupné na internetu: [100] NOVOTNÁ, M. 2003. An evaluation of the conditions for the recreational exploitation of the region (Hodnocení předpokladů pro cestovní ruch pomocí GIS. Geografická analýza mikroregionu Vimpersko)[online]. 2003[cit. 2013-03-21]. Dostupné na internetu: . [101] ORIEŠKA, J. 2003. Animácia v cestovnom ruchu. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2003, 116 s. ISBN 80-8055-858-2. [102] ORIEŠKA, J. 2010. Služby v cestovním ruchu. Praha : Idea Servis, 2010. ISBN 978-80-85970-68-5. [103] PALATKOVÁ, M. 2011. Mezinárodní cestovní ruch. Praha : Grada Publishing, 2011, 224 s. ISBN 978-80-247-3750-8. [104] PÁSKOVÁ, M. – ZELENKA, J. 2002. Cestovní ruch – výkladový slovník. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2002. [105] PÁSKOVÁ, M. – ZELENKA, J. 2012. Cestovní ruch. Výkladový slovník. Praha : Linde a. s., 2012. ISBN 978-80-7201-880-2. [106] PAYER, A. 2001. Einführung in Entwicklungsländerstudien. Stuttgart, 2001. [online]. Učební text. [cit. 26. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [107] PELLEŠOVÁ, P. 1998. Multiplikačné efekty cestovného ruchu v regióne. In Ekonomická revue cestovného ruchu, roč. 31, 1998, č. 4, s. 230 – 240. ISSN 0139-8660. [108] PETRÁŠ, R. 2013. Právo a cestovní ruch. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského, 2013, 224 s. ISBN 978-80-7452-032-7. [109] PETRŮ, Z. 2007. Základy ekonomiky cestovního ruchu. Praha : Idea Servis, 2007. ISBN 978-80-85970-55-5. [110] PLESNÍK, P. 2008. Vymedzenie a ocenenie regiónov cestovného ruchu. Bratislava : EKONÓM, 2008. ISBN 978-80-225-2476-6. [111] POMPUROVÁ, K. 2008. Spotreba slovenských a českých domácností v cestovnom ruchu v rokoch 2001 až 2006. InEkonomická revue cestovného ruchu, roč. 41, 2008, č. 1, s. 35 -46. ISSN 0139-8660. [112] POMPUROVÁ, M. 2009. Prípadové štúdie. In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009. ISBN 978-80-8083-839-3.

262

[113] RYGLOVÁ, K. – BURIAN, M. – VAJČNEROVÁ, I. 2011. Cestovní ruch – podnikatelské principy a příležitosti v praxi. Praha : Grada Publishing, 2011, 213 s. ISBN 978-80-247-4039-3. [114] SEIFERTOVÁ, V. 2003. Marketing v lázeňském cestovním ruchu. Praha : Pragoline, 2003. 120 s. ISBN 80-86592-00-6. [115] SMITH, S. 1994. The Tourism Product. [online]. In Annals of Tourism Research, 1994, ročník 21, č. 3. [cit. 23. 07. 2013]. ISSN 582-595. Dostupné na internetu: [116] SNIŠČÁK, V. 2001. Služby a cestovný ruch. Bratislava : Sprint, 2001. ISBN 80-88848-78-4. [117] SÖLTER, M. Skript Management in der Freizeit- und Tourismuswirtschaft. [online]. [cit. 21. 11. 2008]. Dostupné na internetu: [118] STASZEWSKA, J. 2001. Teoretické aspekty spotreby v cestovnom ruchu. In Ekonomika a spoločnosť, roč. 2, 2001, č. 1, s. 32 – 42. ISSN 1335-7069. [119] SÚTORIS, I., 1999. Ekonomický význam cestovného ruchu. In Ekonomická revue cestovného ruchu, roč. 32, 1999, č. 3, s.127 - 133. ISSN 0139-8660. [120] ŠELEŠOVSKÝ, J. 2006. Finance, audit, kontrola - Průběžné vzdělávání úředníků ÚSC.1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006, 118 s. ISBN 80-210-3944-2. [121] ŠÍP, J. 2012. Vývoj vědeckých přístupů ke studiu základů cestovního ruchu. In Czech Hospitality and Tourism Papers, 2012, č. 14, s. 75-92. ISSN 1801-1535. [122] ŠTĚPÁNOVÁ, H. 2010. Technika služeb cestovního ruchu. [online]. Učební text. [cit. 18. 07. 2013]. Dostupné na internetu: [123] VANHOVE, N. 2005. The economics of tourism destination. [online]. [cit. 01. 06. 2013]. Oxford : Elsevier, 2005, 251 s. ISBN 0-7506-6637-4. Dostupné na internetu: [124] VYSTOUPIL, J. – KUNC, J. - ŠAUER, M. – TONEV, P. 2010. Vývoj cestovního ruchu v České republice a jeho prostorové organizace v letech 1990 – 2009. InUrbanismus a územní rozvoj, 2010, roč. 13, č. 5, s. 93 – 108. ISSN 1212-0855. [125] VYSTOUPIL, J. – HOLEŠINSKÁ, A. – ŠAUER, M. 2007. Destinační management a vytváření produktů v cestovním ruchu. Vymezování destinace a formulace jejích charakteristik a organizace cestovního ruchu v destinaci. [online]. [cit. 12. 11. 2013]. Praha : Thema Consulting, s. r. o., 2007, 71 s. [126] VYSTOUPIL, J. – ŠAUER, M. a kol. 2011. Geografie cestovního ruchu České republiky. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 315 s. ISBN 978-80-7380-340-7. 263

[127] Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů. [128] Zákon č. 513/1991 Sb. – Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů. [129] Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebiteleve znění pozdějších předpisů. [130] Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu ve znění pozdějších předpisů. [131] Zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. [132] Zákon č. 329/1999 Sb. o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. [133] Zákon č. 47/2000 Sb. o podpoře malého a středního podnikání a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky ve znění pozdějších předpisů. [134] Zákon č. 128/2000 Sb. o obcích. [135] Zákon č. 129/2000 Sb. o krajích. [136] Zákon č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění pozdějších předpisů. [137] Zákon č. 197/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,ve znění pozdějších předpisů. [138] Zákon č. 89/2012 Sb. – Občanský zákoník.

264

Příloha Regiony cestovního ruchu a turistické oblasti v České republice Obrázek 1: Regiony cestovního ruchu v České republice

Pramen: Mapa turistických regionů České republiky. [online]. [cit. 13. 07. 2012]. Dostupné na internetu: Obrázek 2: Mapa turistických oblastí České republiky

Pramen: Mapa turistických oblastí České republiky. [online]. [cit. 13. 07. 2012]. Dostupné na internetu:

265

Autor:

Ing. Ivica Linderová, PhD.

Název díla:

Cestovní ruch – Základy a právní úprava

Rozsah:

265 stran

Formát:

A4

Vydání:

první

Vydavatel:

Vysoká škola polytechnická Jihlava

Recenzenti:

prof. Ing. Marian Gúčik, PhD. (Univerzita Mateja Bela v Banské Bystrici) Ing. Stanislava Belešová, PhD. (Vysoká škola hotelová v Praze) Ing. Petr Scholz, DiS. (Vysoká škola polytechnická Jihlava)

Elektronické vydání. ISBN 266