Výdaje HDP V následujícím textu se zaměříme na jednotlivé složky hrubého domácího produktu a budeme zkoumat, čím jsou ovlivněny. Bude to pro nás užitečné při zkoumání celkové rovnováhy ekonomiky. V naší analýze vyjdeme z výdajové metody měření HDP, která říká, že HDP je součtem jednotlivých agregátních výdajů vynaložených za určitý čas: Y = C+I+G+NX, Kde: Y = hrubý domácí produkt, C = spotřební výdaje, I = investiční výdaje, G = vládní výdaje, NX = čistý vývoz, NX = X-M, X = vývoz, M = dovoz Spotřební výdaje Spotřební výdaje jsou výdaje, které vynakládají domácnosti na nákup finálních statků tj. statků, jež už neslouží k produkci dalších statků. Na čem závisí spotřební výdaje: - na disponibilním důchodu (eventuelně na HDP, tj. na výstupu): logicky plyne, že čím je větší disponibilní důchod jednotlivých osob, tím více statků si mohou kupovat, čili tím více mohou spotřebovávat. Disponibilní důchod přitom počítáme pomocí následujícího vzorce: YD = Y-TA-GBS+TR (V1.4) TA = daně, TA = TAa +t*Y (V1.5) TAa = autonomní daně (nezávislé na výstupu, tj. daně, které zaplatíte vždycky 1), t = daňová sazba? TR = transfery? GBS = hrubé úspory firem (zahrnují opotřebení kapitálu a zadržené nerozdělené zisky). Vysvětlení výpočtu: Každý výdaj (spotřební výdaj, investiční výdaj, vládní výdaj i čistý vývoz) je zároveň něčím příjmem – např. když si koupíte chleba (spotřební výdaj) je to příjem majitele obchodu. Příjmy (důchody) jednotlivých vlastníků výrobních faktorů proto musí být rovny výstupu. Proč ale při výpočtu YD připočítáváme transfery, odečítáme daně a hrubé úspory firem? Transfery (různé dávky od vlády a dalších institucí, za které vláda nedostává žádnou protihodnotu) připočítáváme proto, že zvyšují YD (tedy důchod, který mají vlastníci výrobních faktorů vskutku k dispozici). Daně YD snižují. Rovněž GPS YD snižují. Zadržené zisky snižují YD naprosto pochopitelně, jsou to ty důchody, kteří si majitelé firem rozhodnou nevyplatit a použít v budoucnu pro podnikání. Opotřebení kapitálu pak je rovno odpisům. Firmy, když kupují nějaké kapitálové statky, které jim slouží delší dobu (několik let), tak sice v okamžiku koupě zaplatí zpravidla celou hodnotu statku, tuto hodnotu/cenu, ale rozpouštějí v nákladech po celou dobu životnosti statku. Odpisy pak vyjadřují, že trh v cenách statků, které firmy vyrobí, prostřednictvím odepisovaného kapitálového statku, uznává náklady na výrobu těchto statků. Odpisy/opotřebení tak nepředstavuje příjem/důchod některého z vlastníků výrobních faktorů, ale pouze příjem, kterým se uhrazuje minulý náklad (na zakoupení kapitálového statku). Tento náklad v minulosti fakticky YD snížil, účetně ale nikoliv. Proto nyní odpis nemůže být zahrnut do YD.
1
Jako příklad lze uvést majetkové daně.
-
úrokové míře: růst úrokové míry spotřebu snižuje – tím, že spotřebováváme, přicházíme o úspory, které bychom měli, kdybychom nespotřebovávali a nespotřebovanou částku naopak spořili 2. Základní rovnice spotřeby byla zformulována ve 30, letech 20. století J. Keynesem, říká se ji proto též keynesiánská spotřební funkce: C = Ca + c*YD, kde Ca = autonomní spotřeba, neboli spotřeba nezávislá na důchodu – lze si ji představit jako spotřební výdaje, které je nutno vynaložit v každém případě (např. na bydlení, jídlo apod.), c = mezní sklon ke spotřebě – vyjadřuje o kolik se zvýší spotřeba, vzroste-li disponibilní důchod o jednu jednotku. Keynesiánská spotřební funkce vychází z přesvědčení, že mezní sklon ke spotřebě je menší než 1 (a větší než 0), neboli, že při růstu disponibilního důchodu roste spotřeba pomaleji než disponibilní důchod. To zní vcelku logicky – člověk si kupuje nejprve nezbytné statky. Roste-li disponibilní důchod jsou uspokojovány stále méně naléhavé potřeby člověka, lidé si mohou dovolit i šetřit, čili že veškerý přírůstek důchodu nespotřebuje, ale že si část ušetří. Keynesiánci však vycházeli z toho, že mezní sklon ke spotřebě má klesající charakter, neboli čím vyšší disponibilní důchod tím nižší spotřeba. Empirické výzkumy tento předpoklad nepotvrdili, dlouhodobě se ukazuje, že podíl spotřeby na HDP, respektive na disponibilním důchode je přibližně stejný. Matematicky si podíl spotřeby na HDP či na YD můžem vyjádřit jako podíl: aY = C/Y, respektive aYD = C/YD, kde: aY = podíl spotřeby na HDP, aYD = podíl spotřeby na disponibilním důchodu. Pokud je tento podíl stejný, tak by mezní sklon ke spotřebě měl být konstantní. Předpoklad klesajícího mezního sklonu ke spotřebě je však vcelku realistický. Ukazuje se proto, že spotřební chování ovlivňují i další faktory, které (jednoduchá) keynesiánská spotřební funkce neber do úvahy. Které to jsou? 1. mezičasová volba Lidé vždy mohou volit mezi přítomnou a budoucí spotřebou. Můžeme pak nakreslit indiferenční křivky, které znázorňují optimální kombinace jednotlivých osob mezi přítomnou a budoucí spotřebu – platí přitom, čím vyšší indiferenční křivka, tím více může daný člověk spotřebovávat jak v přítomnosti, tak v budoucnosti. Optimální spotřeba je dána bodem, kde přímka rozpočtového omezení se dotýká nejvyšší indiferenční křivky. Přímka rozpočtového omezení vychází ze současného příjmu a (očekávané3) hodnoty budoucího příjmu. Příklad: Můj současný příjem je 100000 Kč, můj budoucí příjem je 200000 Kč. V současnosti mohu tedy spotřebovat při 5% reálné úrokové míře až 290476,19 Kč (tj. současných 100000 Kč a 190476 Kč, které si nyní půjčím a které vrátím/pokryji z budoucích příjmů – 190476*(1+0,5) = 200000 Kč. V takovém případě má budoucí spotřeba bude 0. Spotřeba závisí na reálné úrokové míře, roste-li nominální úroková míra a zároveň stejně roste míra inflace, nemělo by to mít velký vliv na spotřebu, reálná úroková míra se nezvyšuje. Pokud ale kupř. roste nominální úroková míra a míra inflace se nemění, roste i reálná úroková míra a spotřeba by měla klesat. V našich textech značíme symbolem r reálnou úrokovou míru a symbolem i nominální úrokovou mírou. V řadě dále uvedených vzorců budeme ale uvádět nominální úrokovou míru. Činíme tak proto, že tak činí i ostatní autoři. Ve vzorcích proto předpokládáme, že mění-li se nominální úroková míra, mění se i reálná úroková míra. 3 U všech budoucích hodnot nesmíme zapomínat, že se jedná o očekávané hodnoty, které mohou ale nemusí být dosaženy.
2
Nebo naopak nemusím v současnosti spotřebovat nic a v budoucnu můžu spotřebovat až 305000 Kč (budoucí příjem ve výši 200000 Kč ušetřených současných 100000 Kč, 1000000*1,05 = 105000 Kč). Z příkladu plyne, že přímka rozpočtového omezení má sklon (1+r), kde r je reálná úroková míra. FC
IC2
IC3
IC1
BL
PC
Obr. Volba mezi přítomnou a budoucí spotřebou. PC = přítomná spotřeba, FC = budoucí spotřeba, BL = Přímka rozpočtového omezení, IC = indiferenční křivky znázorňující kombinace mezi přítomnou a budoucí spotřebou. Co se stane, pokud se změní (zvýší) úroková míra? Zvýšení úrokové míry vede k upřednostění budoucí spotřeby – stimuluje člověka, aby méně spotřebovával v současnosti a více v budoucnosti. Projevuje se zde substituční efekt. Lze sice namítnout, že se může v opačném směru projevit i důchodový efekt – protože úrok je zároveň důchodem, tak vyšší úroková míra může osoby vést k tomu, aby méně spořili (a tím i v budoucnu méně spotřebovávali) a více spotřebovávali nyní, protože vyšší úrok jim přinese stejný výnos i při nižších úsporách. V jednotlivých případech se může důchodový efekt projevovat, nesmíme však zapomínat, že růst úrokové míry vede k tomu, že dlužníci musí platit větší úroky, a tím méně v současnosti spotřebovávat. Na agregátní úrovni se tedy důchodový efekt víceméně ruší. Obecně teorie mezičasové volby říká, že současná spotřeba závisí nejen na aktuálním důchodu, ale i na očekávaném budoucím důchodu a na úrokové míře a že lidé budou volit optimální kombinace mezi současnou a budoucí spotřebou. Jinými slovy změna disponibilního důchodu v současnosti nemusí výrazně spotřební chování lidí ovlivnit. 2. Hypotéza životního cyklu Teorie životního cyklu stejně jako teorie mezičasové volby vychází z toho, že člověk při rozhodování o výši své spotřeby bere do úvahy nejen svůj současný, ale i budoucí očekávaný disponibilní důchod. Hypotézu životního cyklu dále uvádí, že člověk chce
mít po celý svůj život (v jednotlivých jeho obdobích) přibližně stejně velkou spotřebu. Jinými slovy tato hypotéza říká, že v mládí bude člověk pravděpodobně spotřebovávat více než je jeho disponibilní důchod, ve středním věku méně a ve stáří opět více. Teorii životního cyklu můžeme zobecnit tak, že agregátní spotřeba C bude do určité míry záviset na věkové struktuře obyvatelstva – bude-li obyvatelstvo mladé, budou lidé spotřebovávat více než činí suma jejich disponibilních důchodů apod. Teorie životního cyklu dává rovněž odpověď na otázku, proč spotřeba může růst pomaleji než disponibilní důchod. Příklad: předpokládejme, že 40-tému muži se zvýší jeho příjem o 200000 Kč ročně. Jedná se o trvalé zvýšení příjmu. Tento muž předpokládá, že bude pracovat do 65 let, čili, že se celkem jeho spotřeba zvýší o 25*5000000 Kč. Dále muž předpokládá, že bude žít do 85 let. Pokud chce zvýšení důchodu rovnoměrně spotřebovat, bude ročně spotřebovávat: 5000000/(85-40) = 111111,11 Kč. Nesmíme zde zapomínat, že člověk nemůže přesně odhadnout vývoj svých disponibilních příjmů. Dojde-li ke změnám výše příjmů, člověk změní své spotřební chování, při růstu disponibilního příjmu zvýší svou spotřebu, při poklesu naopak. To potvrzuje praxe: v recesi klesá spotřeba. Je to proto, že v recesi klesají nepředvídaně disponibilní příjmy obyvatel, kteří na danou spotřebu reagují. 3. Teorie permanentního důchodu Teorie permanentního důchodu říká, že člověk mění své spotřební chování jen tehdy, pokud změna jeho disponibilního důchodu má trvalý, permanentní charakter. Na krátkodobé změny důchodu nebude člověk reagovat. Můžeme potom napsat, že spotřeba je funkcí permanentního disponibilního důchodu: Y = c*YDP, ke: YDP = permanentní disponibilní důchod. Příklad: jeden měsíc jste nemocní a váš disponibilní důchod poklesne. Své spotřební chování pravděpodobně nezměníte, protože tento pokles pokládáte za přechodný, nikoliv permanentní. Jak se tato teorie slučuje s chováním lidí v hospodářském cyklu, kdy v recesi lidé snižují svou spotřebu a v expanzi ji zvyšuje? V krátkém období nejsou u řady změn disponibilního důchodu lidé schopni rozeznat, zda-li tato změna má permanentní nebo přechodný charakter. Proto raději své spotřební chování mění – to se týká zejména recese, kdy omezují spotřebu, při expanzi mohou na zvýšení disponibilního důchodu reagovat až s časovým zpožděním, tj. až se přesvědčí, že změna důchodu je trvalá. Úspory Pokud nespotřebováme, tak spoříme. Úspory obecně můžeme rozdělit na osobní úspory domácností (PS), hrubé úspory firem GBS a vládní úspory (TA-G-TR). Úspory obecně závisí na disponibilním důchodu – čím vyšší YD, tím vyšší možnost spořit /to se týká zejména PS), a na reálné úrokové míře – čím vyšší úroková míra, tím vyšší úspory.
Pro osobní úspory platí: PS = YD - C Výši úspor však ovlivňuje řada dalších faktorů: - dostupnost půjček: čím snazší půjčky, tím menší nutnost spořit - schopnost sebeovládání a nespotřebovávat: z tohoto hlediska jsou užitečné pravidla, která omezují prodej cigaret apod. - demonstativní efekt: životní standard, postavení řady osob závisí na jejich porovnání s ostatními lidmi (příslušníky této skupiny). To může vést k okázalé spotřebě apod. Příklad: Pokud k životnímu standardu příslušníků střední třídy patří 4pokojový dům nebo byt, tak každý, kdo má menší byt či dům je považován za méněcenného, každý s větším bytem může být považován za vícehodnotného. Pokud možnost získání zaměstnání apod. závisí na těchto hodnoceních, povede to k okázalé spotřebě a tím k poklesu úspor. - politická a ekonomická stabilita: nestabilita má na úspory nejednoznačný vliv, může vést jak k růstu úspor (je třeba se před nestabilitou zabezpečit), tak k jejich poklesu (nemá cenu spořit, stejně o to přijdeme). Obecně se aloe více úsporám daří ve stabilním prostředí. Úspory jsou důležité pro to, že jsou zdrojem investičních výdajů. Pokud celkové úspory (včetně zahraničních, viz dále) jsou nízké, budou nízké i investice. Investiční výdaje Investiční výdaje jsou zejména výdaje do kapitálových statků, čili do statků, které slouží k produkci dalších statků. Z hlediska tvorby HDP zahrnujeme mezi investiční výdaje rovněž (plánované i neplánované) zvýšení zásob a investice do bytové výstavby. K plánovanému zvýšení zásob dochází tehdy, pokud firma plánovaně chce zvýšit nabídku výrobků pro své zákazníky. K neplánovanému zvýšení zásob dochází tehdy, pokud firma vyprodukuje nějaké statky, předpokládá, že je prodá, nicméně se tak nestane. Pokud k neplánovanému zvýšení zásob dochází trvale, firmy omezují výrobu (na agregátní úrovni klesá HDP) a snižují ceny (na agregátní úrovni klesá cenová hladina). Zda-li firma investuje, záleží na očekávaném výnosu z investice. Tento výnos musí být vyšší nebo maximálně roven než výnos z alternativního uložení peněz a než opotřebení kapitálu. Matematicky platí: MRPK >= R+D, kde: MRPK = mezní příjem (tj. výnos), investice přináší, R = obětovaný/alternativní (reálný) výnos, D = částka opotřebení kapitálu Pokud si R a D vyjádříme jako procento z kupní ceny dané jednotky statku (platí: r = R/P a d = D/P), lze výše uvedený vztah zapsat: MRPK >= P*(r+d). Vztah říká, že firmy budou tím méně investovat, čím vyšší bude alternativní výnos, čili čím vyšší bude (reálná) úroková/výnosová míra a čím vyšší bude opotřebení kapitálu. Při rozhodování podnikatele, zejména zda koupit určitý kapitálový statek, tj. zda bude investovat, musí vzít podnikatel do úvahy spoustu dlouhodobých faktorů, z nichž řada je obtížně předem odhadnutelných. • Technický a technologický pokrok aneb nebude daný kapitálový statek předčasně zastaralý?
Příjem z mezního produktu (tj. výnos z) daného kapitálového statku po dobu jeho životnosti – tento příjem závisí na poptávce po produktech daného podnikatele, poptávka se může prudce z nejrůznějších důvodů měnit. • Růst ekonomiky po dobu životnosti statku – tempo růstu HDP ovlivňuje poptávku po produktech daného podnikatele, a tedy i příjem z mezního produktu daného kapitálového statku. • Výnos z alternativního investování peněz – alternativní příležitosti mění, pokud však podnikatel jednou investuje do určitého statku, zpravidla nemůže hned danou investici zrušit, statek může být obtížně prodatelný, respektive prodatelný pod cenou. • Politická stabilita, právní prostředí apod. Nestabilní prostředí investice snižuje. Všechny tyto faktory činí investování velmi rizikovou záležitostí. Proto podnikatelů, tj. osob, kteří produkují a při produkci investují do kapitálových statků je méně než zaměstnanců. Na makroúrovni se výše uvedená nejistota projevuje tak, že investice poměrně značně kolísají. •
Výpočet úrokového výnosu Úrokový výnos, neboli úrokovou, či výnosovou míru vypočteme dle vzorce: re = Re/P , kde : re = (čekávaná) úroková/výnosová míra, Re = (očekávaný) výnos, P = cena statku Příklad: Mějme dluhopis s 10% kupónem o nominální hodnotě 1000 Kč. 10% kupón říká, že úroková/výnosová míra je 10 %, čili, že očekávaný výnos z dluhopisu je 100 Kč. Pokud by tržní cena dluhopisu klesla např. na 500 Kč, zvýšila by se úroková/výnosová míra na 20 %, pokud by naopak tržní cena vzrostla na 1500 Kč, klesla by úroková/výnosová míra na 6,66 %. Závěry z příkladu lze zobecnit: klesá-li cena nějakého statku/aktiva4, roste jeho úrokový výnos (úroková/výnosová míra), růst ceny vede k opačnému jevu. Tržní hodnota kapitálu firmy je potom dána výrazem P = Re1/(1+r)1 + Re2/(1+r)2 + … + Ren/(1+r)n Kde P = tržní hodnota/cena kapitálu firmy, Ren = očekávané výnosy v jednotlivých dobách/letech (po dobu životnosti kapitálu), n = počet období (let). Trh zapůjčitelných fondů Zapůjčitelné fondy jsou prostředky, které ti, kdo spoří, půjčují těm, kdo investují. Investice tak představují poptávku po zapůjčitelných fondech, úspory5 jejich nabídku. Cenou, za kterou se zapůjčitelné fondy půjčují, je úroková míra. Rovnovážná úroková míra je taková úroková míra, při níž je rovna poptávka a nabídka zapůjčitelných fondů. V textu, který se týká nabídky a poptávky peněz jsme uvedli, že se úroková míra vytváří na tomto trhu. Uvedli jsme ale také, že trh peněz a trh zapůjčitelných fondů Termín aktivum se používá zejména pro různé cenné papíry – dluhopisy, akcie apod. Aktiva můžeme řadit mezi statky tedy mezi předměty uspokojující lidské potřeby. Výše popsaný jev (závislost úrokové míry na ceně) platí pro všechny statky.. 5 Předpokládáme, že se jedná o domácí investice a domácí úspory, tj. o investiční výdaje osob se sídlem nebo bydlištěm na daném území a o úspory osob se sídlem nebo bydlištěm na daném území.
4
jsou vzájemně propojeny, změny na jednom trhu, ovlivňují druhý trh. Příklad: Centrální banka zvýší množství peněz v oběhu- Lidé pak drží více peněz než držet chtějí. To vede k tomu, že poptávají různé aktiva, takže roste cena těchto aktiv a klesá jejich výnos, neboli úroková míra. Tak trh aktiv a trh peněz směřují k rovnováze. Co ovlivňuje posuny křivek úspor a investic? Příklady: - zvýšení schodku veřejných rozpočtů posouvá křivku úspor doleva nahoru. Rozdíl mezi příjmy a výdaji veřejných rozpočtů tvoří součást úspor, je-li tento rozdíl kladný, úspory se zvyšují, je-li záporný, úspory se zmenšují. Protože k této změně dochází pro každou úroveň úrokové míry, je výsledkem posun křivky úspor nahoru. - snadnější možnost získání půjčky posouvá křivku úspor nahoru - politická nestabilita posouvá křivku investic doleva nahoru - daňové úleva firem při investicích posouvají křivku investic doprava nahoru. Snížení daně z příjmů posouvá křivku úspor doprava dolů. i
S I0
I0, S0
I
Obr. Nabídka a poptávka po zapůjčitelných fondech
I,S
Má smysl zdůraznit, že výše uvedený obrázek je opět spíše teoretickým konstruktem. V praxi existuje řada dílčích trhů zapůjčitelných fondů, které se liší zejména dobou, na kterou jsou fondy poptávány a nabízeny. Jak by mělo platit, že s delší dobou půjčky, roste úroková míra, nemusí být tento vztah jednoznačným pravidlem. Zahraniční investice Trh zapůjčitelných fondů je trhem, který nezná hranic, úspory a investice se mohou volně přelévat, spořit i investovat lze v různých zemích – ekonomická teorie hovoří o volném pohybu kapitálu. Volný pohyb kapitálu by měl vést k tomu, že úroková míra se srovnatelných aktiv bude na různém území/ v různých zemích stejná. V praxi samozřejmě existují rozdíly mezi (reálnými) úrokovými mírami v jednotlivých státech, které odrážejí skutečnost, že různé země mají různou produktivitu práce, ekonomickou výkonnost, různě stabilní ekonomiku, právní a politické prostředí apod. Vyšší úroková míra potom může naznačovat, že investování v zemi s touto vyšší úrokovou mírou je více rizikové, úroková míra dané země v sobě obsahuje tzv. prémie za riziko. Nicméně pokud jsou dvě země stejné a nabízejí a poptávají dvě stejná aktiva, tak by měla být úroková/výnosová míra z těchto aktiv stejná. Jinak bude docházet k přílivu
kapitálu do země, kde je úroková míra vyšší. Rovněž tak, pokud úroková míra v nějaké zemí (např. v ČR) je vyšší než úroková míra v jiných zemích plus prémie za riziko dané země (ČR), bude přicházet k přílivu kapitálu. Tento příliv kapitálu bude úrokovou míru dané země snižovat (obzvláště to platí pro země s malou otevřenou ekonomikou, tj. země, jejichž HDP v důsledku menšího počtu obyvatel není velký a které musí vyvážet velkou část vytvořeného HDP, ČR je typickým příkladem země s malou otevřenou ekonomikou.
r
S
rh
rw I Sh
I0, S0
Ih
I, S
Obrázek: Rozdíl mezi domácí a zahraniční úrokovou mírou Domácí úroková míra rh je i po započtení prémie za riziko vyšší než úroková míra v jiných zemích (světová úroková míra rw). Za daného stavu je rovnováha mezi úsporami a investicemi dosažena v bodě I0, S0. Daná skutečnost však vede k přílivu zahraničního kapitálu tak dlouho dokud se domácí úroková míra neustálí/neklesne na úrovni světové úrokové míry. I a S jsou křivkami domácích investic, respektive úspor. Při světové úrokové míře jsou domácí subjekty ochotny spořit částku Sh, domácí investoři však poptávají částku Ih. Rozdíl mezí vyšší poptávkou po zapůjčitelných fondech než jejich nabídkou (Ih-Sh) je řešen zahraničními investicemi. Poznámky: 1. Rozdíly v úrokových mírách Ačkoliv kapitál je vysoce mobilní faktor, přesto ve výnosových/úrokových mírách jednotlivých zemích přetrvávají rozdíly, které nesou způsobeny jen prémií za riziko. Příklad: V ČR je výnosová míra vyšší zejména z fyzických aktiv (investicí do továren apod.) než v zemích západní Evropy. Příliv kapitálu by měl tuto míru výnosu snižovat. V okamžiku, kdy se tak stane, by měl kapitál přestat připlouvat. To se však neděje, kapitál k nám stále proudí a míra výnosu je v ČR stále vyšší. I když ekonomika ČR je z řady důvodů méně stabilní než ekonomika zemí západní Evropy, lze předpokládat, že skutečný rozdíl ve výnosových mírách je menší než prémie za riziko. Jinými slovy v ČR je vyšší úroková míra než součet zahraničních úrokových měr (světové úrokové míry) a prémie za rizika v ČR. Tato skutečnost může přetrvávat, protože investice v zahraničí jsou obecně spojeny s řadou neviditelných nákladů (nutnost se přestěhovat, neznalost prostředí, jazyka apod.). Existence těchto nákladů způsobuje, že rozdíly v úrokových mírách přetrvávají. Pokud bychom dané
náklady započetli – tyto náklady zvyšují cenu investice v ČR zjistíme, že investice v ČR je pro řadu osob stejně výnosná jako investice v jejich domovské zemi. 2. Velká otevřená ekonomika Změny úspor a investic v podobě posunu křivek úspor a investic v malých otevřených ekonomikách nemají vliv na světovou úrokovou míru (když se v ČR zvýší poptávka po investicích, tak to úrokovou míru neovlivní). Posuny v křivkách úspor a investic jsou zcela kryty přílivem nebo odlivem kapitálu. Pokud např. v ČR je domácí úroková míra vyšší než světová úroková míra a dojde k posunu poptávky po zapůjčitelných fondech, tak je tento rozdíl zcela pokryt zahraničními investicemi – vyšší úroková míra způsobená vyšší poptávkou láká další zahraniční investory. r
I1
S
I2
rh2
rh1 rw
Sh I0,S0
Ih1
Ih2 I,S
Obr. Posun domácí poptávky po zapůjčitelných fondech a světová úroková míra Původní rovnovážná domácí úroková míra byla rh1. Světová úroková míra je rw. To vede k přílivu kapitálu a k poklesu na světovou úrokovou míru rw, při které domácí subjekty spoří (nabízejí zapůjčitelonoé fondy) ve výši Sh, domácí subjekty dále poptávají zapůjčitelné fondy (investují) ve výši Ih1. Domácí investiční poptávka se dále zvýší, křivka investic se posune z polohy I1 do polohy I2. To vede k růstu domácí úrokové míry na rh2 a dalšímu přílivu zahraničního kapitálu. Tento příliv kryje zvýšenou domácí poptávku po zapůjčitelných fondech ve výši Ih2. Jiné je to v zemích/útvarech, které můžeme označit za velké otevřené ekonomiky (např. USA, EU). Tam posuny v křivkách úspor a investic ovlivňují i světovou úrokovou míru.
Obr: Posun investic v USA r
I2
S
rw
I1
Iw1
rh2
Iw2 Sw
rh1 rw2 rw1 Sh1 Sh2
Ih1
Ih2
I, S
Posun investic v USA z I1 do I2 vedl ke zvýšení celosvětové poptávky po zapůjčitelných fondech z Iw1 do Iw2. V důsledku toho se zvýšila světová úroková míra z rw1 na rw2. Původní domácí rovnovážná úroková míra byla v UDA byla rh1. To vedlo k přílivu kapitálu a poklesu domácí úrokové míry na světovou úrokovou míru, při které americká nabídka zapůjčitelných fondů (úspory) činila Sh1, poptávka po těchto fondech (investice) Ih1. Rozdíl byl kryt zahraničními investicemi. Růst světové úrokové míry na rw2 zvýšil americkou domácí nabídku zapůjčitelných fondů na Sh2, poptávka po fondech přo této úrovni světové úrokové míry činí Ih2, rozdíl Ih2-Sh2 je opět kryt zahraničními investicemi. Čistý vývoz a čisté zahraniční investice Čistý vývoz (NX) je dán rozdílem vývoz (X) – dovoz (M). Co ovlivňuje velikost vývozu a dovozu? 1. nominální měnový kurs Obecně platí, že zhodnocení (nominálního) měnového kursu, tj. pokles hodnoty domácí měny vůči zahraniční měně zdražuje vývoz a zlevňuje dovoz. Příklad: mějme následující kursy 1EUR = 30 Kč, 1 EUR = 20 Kč, 1 EUR = 50 Kč. Česká váza stojí doma 300 Kč. Při jednotlivých kursech je její cena v zahraničí 100 EUR, 150 EUR a 60 EUR. Vidíme, že při vyšším kursu (znehodnocení) koruny vůči EUR je české zboží komparativně levnější. Ropa stojí 1000 EUR. Při daných kursech je cena ropy: 30000 Kč, 20000 Kč, 50000 Kč. Vidíme, že znehodnocení koruny zdražuje dovoz a činí ho komparativně dražší. 2. reálný měnový kurs Zboží může být levnější nebo dražší i díky změnám cen, respektive, pokud se mění všechny ceny díky změnám cenových hladin. Příklad: Mějme nominální kurs 1 EUR = 30 Kč. Auto stojí v ČR 300000 Kč, v Německu 10000 EUR. V takovém případě se nevyplatí nikam auta dovážet či vyvážet. Předpokládejme, že cena aut vzroste v ČR na 400000 Kč, v takovém případě se vyplatí dovážet auta do ČR. Příklad lze zobecnit: pokud v nějaké zemi roste cenová hladina rychleji než v jiné zemi a kurs s nominálně nemění, zboží země s vyšším růstem cenové
I,S
3. 4.
5. 6.
hladiny reálně zdražuje, reálný kurs této země zhodnocuje, respektive kurs měny této země reálně zhodnocuje. Příklad: V letech 1990-1997 byl kurs koruny vůči USD, západoněmecké marce apod. pevný (1 USD = 28 Kč). Míra inflace, tedy růst cenové hladiny v ČR byl však vyšší než v zahraničí. České zboží tedy reálně zdražovalo, koruna reálně zhodnocovala, reálný kurs koruny se zvyšoval. Vzorec reálného měnového kursu je: Er = E*(Pf/P), kde: Er = reálný měnový kurs, E = nominální měnový kurs, Pf = zahraniční cenová hladina, P = domácí cenová hladina Příklad: Předpokládejme, že nominální kurs je 1EUR = 30 Kč, předpokládejme dále, že v ČR a v Německu (BRD) se nevyrábí nic jiného než automobily při cenách automobilu v BRD 10000 EUR a v ČR 400000 Kč. Spočítejme reálný měnový kurs: Er = 30*(10000/400000) = 0,75. Závěry příkladu jdou zobecnit: Pokud je reálný měnový kurs menší než jedna, je domácí zboží relativně dražší než zboží zahraniční, je-li reálný měnový kurs vyšší než jedna, je domácí zboží relativně levnější než zahraniční. obchodní ochranářství: ochranářství snižuje objem i hodnotu vývozu a dovozu. Dále si ukážeme, že ochranářství nevede k přebytkům platební bilance. velikost zahraničního důchodu i domácího (HDP). Výše zahraničního HDP ovlivňuje poptávku po domácích statcích - čím vyšší zahraniční HDP, tím větší zahraniční disponibilní důchod a tím více domácích statků si mohou zahraniční spotřebitelé koupit. Naopak vysoký domácí HDP vede k vyšší poptávce po zahraničních statcích. Funkci dovozu obecně můžeme zapsat jako: M = Ma +m*Y, kde: Ma = autonomní import (to, co musíte vždy dovézt), m = mezní sklon k dovozu, vyjadřuje o kolik se zvýší dovoz, pokud se výstup zvýší o nějakou jednotku. politická, ekonomická stabilita – v nestabilních dobách vývoz a dovoz klesá technologický pokrok – dovoluje dovážet i dříve neobchodovatelné statky (např. čerstvé potraviny), zlevňuje náklady na dovoz.
Čisté zahraniční investice jsou dány jako rozdíl mezi tím, co investují domácí subjekty v zahraničí, a tím, co investují zahraniční subjekty v domácí zemi: NFI = HIF-FIH. Pokud investujeme v zahraničí, tak získáváme zahraniční aktiva, pokud naopak zahraniční investoři investují u nás, tak získávají domácí aktiva. Na čem záleží čisté zahraniční investice? - zejména na rozdílu v reálných úrokových mírách: Jak bylo ukázáno výše, pokud domácí reálná úroková míra je vyšší než zahraniční vede to k přílivu kapitálu, nižší domácí úroková míra vede k odlivu kapitálu. - Zahraniční investice jsou dále ovlivňovány všemi dalšími faktory, které působí na domácí investice, jako je politická a ekonomická stabilita, právní prostředí, míra korupce, míra zdanění apod. Zahraniční vztahy Vztahy dané země se zahraničím je nutno brát v celém jejím komplexu, nelze od sebe oddělovat čistý vývoz a čisté zahraniční investice. Podívejme se proto komplexně na některé otázky zahraniční vztahů.
1. Evidence zahraničních vztahů Zahraniční vztahy se evidují prostřednictvím platební bilance. Ta se skládá z několika položek: - běžný účet: eviduje vývoz a dovoz zboží a služeb. Převody zisků do zahraničí apod. V rámci běžného účtu se eviduje zvlášť obchodní bilance, která zahrnuje pouze vývoz a dovoz zboží - kapitálový účet: eviduje některé toky kapitálu neobchodní povahy – typu dary, dědictví, výnos z autorských a průmyslových práv apod. - finanční účet: eviduje vývoz a dovoz investic, tedy přímé investice (kdy se subjekt stává v zahraničí přímo vlastníkem nějaké firmy nebo získává její podstatný podíl 6) a portfoliové investice (kdy subjekt v zahraničí nezískává podstatný vlastnický podíl). Platební bilance musí být vždy účetně vyrovnaná, pokud existuje nějaká nerovnosti mezi jednotlivými účty, projevují se ve změně stavu devizových rezerv. Příklad: vyvezu do zahraničí lokomotivu za 1mil. EUR. Čistý vývoz (při neexistenci jiných operací, čili při ) činí 1mil. EUR. Běžný účet je kladný ve výši 1 mil. EUR, těchto 1 mil. EUR rovněž znamená zvýšení devizových rezerv, tj. měn, které jsou drženy tuzemci, čili české devizové rezervy rovněž vzrostly o 1 mil. EUR.. Příklad: ČR nevyváží ani nedováží. Cizinci nakoupí česká aktiva (např. akcie ČEZ) za 30 mil. EUR České zahraniční investice jsou záporné, v ČR se ale zvýšily devizové rezervy o 30 mil. EUR. Účetní vyrovnanost platební bilance Čisté zahraniční investice: -30 mil. EUR Změna stavu devizových rezerv: 30 mil. EUR Celkem: 0 Celkem: 0 Příklad: Tuzemské subjekty vyvezou zboží, za které obdrží v zahraničí 100 mil. EUR, dovezou zboží ze zahraničí, za 250 mil. EUR, čistý vývoz činí – 150 mil. EUR (tento rozdíl musíme financovat snížením devizových rezerv). Tuzemské subjekty nakoupí aktiva v zahraničí za 50 mil EUR, zahraniční subjekty nakoupí v tuzemsku aktiva, za které zaplatí 600 mil. EUR (tj. při kursu 30 Kč=1 EUR, 18000 mil. Kč). Čisté zahraniční investice činí –550 mil. EUR (o tuto částku rostou devizové rezervy). Devizové rezervy v ČR vzrostly celkem o 550-150 mil. EUR, tj. o 400 mil. EUR. Účetní vyrovnanost platební bilance Čistý vývoz: -150 Čisté zahraniční investice: - 550 Změna stavu devizových rezerv: 400 Celkem: - 150 Celkem: -150 Příklad: ČR vyveze zboží za 100 mil. Kč, doveze zboží za 180 mil. Kč, NX je roven – 80 mil. Kč (o 80 mil. Kč klesají devizové rezervy). Zároveň investoři u nás investují 120 mil. Kč, zatímco čeští investoři investují v zahraničí 90 mil. Kč, NFI činí –30 mil. Kč (o 30 mil. Kč rostou devizové rezervy). Devizové rezervy celkem poklesly o 30-80 Metodika přímých a portfoliových investic není zcela jednotná, za přímé zahraniční investice se často považují investice, kdy nějaký subjekt získává v zahraniční firmě (tj. ve firmě se sídlem v zahraničí) alespoň 10% podíl.
6
mil. Kč, čili o 50 mil. Kč. Pokud by tento trend měl dlouhodobě pokračovat, ČR vyčerpá všechny devizové rezervy. Účetní vyrovnanost platební bilance Čistý vývoz: -80 Čisté zahraniční investice: - 30 Změna stavu devizových rezerv: -50 Celkem: - 80 Celkem: -80 Závěry příkladů lze zobecnit: - kladný čistý vývoz vede k růstu devizových rezerv - kladné čisté zahraniční investice vedou k poklesu devizových rezerv - změna stavu devizových rezerv je hra s nulovým součtem - pokud někdo devizy získává, tak jiný devizy ztrácí - dlouhodobě není možné, aby některá země stále přicházela o své devizové rezervy, protože časem by zcela vyčerpala. Protože kladný čistý vývoz znamená příliv devizových rezerv a kladné zahraniční investice odliv devizových rezerv, respektive záporný čistý vývoz znamená odliv devizových rezerv a záporné čisté zahraniční investice příliv devizových rezerv, musí z dlouhodobého hlediska platit rovnost čistý vývoz = čisté zahraniční investice, tj. NX = NFI. - Nerovnost mezi čistým vývozem a čistými zahraničním investicemi se odráží i v nabídce a poptávce po jednotlivých měnách a má za následek (při pružných kursech) jejich zhodnocování či znehodnocování. Příklad: Předpokládejme, že čistý vývoz je - 200 mil. EUR, čisté zahraniční investice – 500 mil. EUR. Znamená to, že dovozci poptávají 200 mil. EUR a nabízejí za ně Kč, zahraniční investoři nabízejí 500 mil. EUR a poptávají za ně Kč. Nabídka EUR je vyšší než jejich poptávka, což by mělo vést k poklesu (znehodnocení) kursu EUR vůči Kč, respektive ke zhodnocení kursu Kč vůči EUR.. Příklad: čistý vývoz je 100 mil. EUR, čisté zahraniční investice je 400 milEUR. Znamená to, že vývozci nabízejí 100 mil. EUR a poptávají za ně Kč, domácí investoři poptávají 400 mil. EUR a nabízejí za ně Kč. Poptávka po EUR je větší než nabídka, což by mělo vést k zhodnocení kursu EUR vůči Kč, respektive k znehodnocení kursu Kč vůči EUR. Nezapomínejme, že zhodnocení či znehodnocení měny má vliv na čistý vývoz, zhodnocení zvyšuje dovoz a snižuje vývoz, čili snižuje čistý vývoz, zhodnocení snižuje dovoz a zvyšuje vývoz, čili čistý vývoz. Zhodnocení měny rovněž zdražuje cenu domácích aktiv a vede tak k jejich menšímu výnosu, tj. menší úrokové/výnosové míře, což má za následek pokles investic zahraničních subjektů v domácí zemi. Dále zhodnocení domácí měny zlevňuje cenu zahraničních aktiv, což vede k růstu jejich výnosu a vyšší menší úrokové/výnosové míře, což má za následek růst investic domácích subjektů v zahraničí. Znehodnocení domácí měny má logicky opačné efekty. Všechny tyto procesy vedou k tomu, že se v dlouhodobém hledisku vyrovnávají čisté zahraniční investice a čistý vývoz. 2.Pružné a pevné devizové kursy Při pružných (někdy též plovoucích) devizových kursech mohou kursy jednotlivých měn nabývat jakýchkoliv (nominálních) hodnot. Pokud centrální banka vůbec neintervenuje, nechává kurs být, tj. nenakupuje nebo neprodává domácí měnu za
zahraniční měnu (devizy), hovoříme o tzv. čistém floatingu, pokud centrální banka čas od času intervenuje a nakupuje či prodává domácí měnu s cílem upravit vývoj kursu, hovoříme o tzv. nečistém/špinavém floatingu7. Při pevném kursu se centrální banka zavazuje, že bude kurs své/domácí měny udržovat na určité hodnotě, respektive v nějakém pásmu kolem určité hodnoty (např. v pásmu +- 2,5 % od hodnoty 30 Kč za jedno EUR). Jaké jsou výhody jednotlivých systémů? V případě pevných kursů odpadá nutnost zajišťovat se proti kursovému riziku, vývozci a dovozci mají relativně velkou jistotu, že kurs bude stále stejný. Příklad: předpokládejme, že firma vyveze domácí zboží za 100 mil. Kč. Její náklady na výrobu tohoto zboží jsou 20 mil. Kč, zisk činí 20 mil. Kč. Aktuální kurs Kč vůči EUR je 1 EUR = 20 Kč, firma proto dané zboží prodá za 5 mil. EUR, ovšemže s dodáním platby za půl roku. Předpokládejme, že za půl roku bude kurs Kč vůči EUR 1 EUR = 10 Kč. V takovém případě by firma obdržela jen 50 mil. Kč a utrpěla ztrátu 30 mil. Kč. Proti dané ztrátě se lze jistě zajistit, to ale zvyšuje cenu zboží a může jej činit nekonkurence schopným. Základní nevýhodou pevného kursu je, že neumožňuje centrální bance samostatnou měnovou politiku a nutí ji při zhodnocování domácí zvyšovat množství peněz v oběhu a tím zvyšovat cenovou hladinu/inflaci, což reálně zdražuje domácí zboží (reálný měnový kurs klesá pod hodnotu 1), což vede k poklesu čistého vývozu. Při znehodnocování domácí měny musí centrální naopak stahovat peníze z oběhu, což má opačné účinky, znehodnocování však může mít rovněž i za následek pokles HDP – cenová hladina je v krátkém období fixní, pokles množství peněz v oběhu vede k tomu, že si lidé mohou koupit méně statků, na což reagují firmy omezením výroby 8. Příklad: Centrální banka se zavázala udržovat kurs koruny na úrovni 1 Kč = 30 EUR. Přiliv zahraničního kapitálu však vede k přílivu EUR a k tlaku na zhodnocování koruny. Centrální banka mu čelí tím, že, aby udržela kurs Kč vůči EUR, nakupuje EUR, tím dává do oběhu další koruny. Pokud se zároveň nezvyšuje HDP, dochází k růstu cenové hladiny. Cenová hladina pak zdražuje, což vede k poklesu konkurenceschopnosti vývozu a poklesu vývozu. Pevný měnový kurs může rovněž vést ke spekulačním útokům na domácí měnu, kterým centrální banka zpravidla není schopna odolat. Příklad: Centrální banka se zavázala udržovat kurs koruny na úrovni 1 Kč = 30 EUR. Deficit obchodní bilance však vede k tlaku na znehodnocení koruny. Centrální banka se snaží tlaku zabránit tím, že prodává zahraniční měnu a nakupuje koruny. V takovém případě se zahraničním vyplatí vypůjčit si Kč, tyto koruny prodat centrální bance a získat EUR. Protože centrální banka není dlouhodobě schopna udržovat pevný kurs (přišla by o všechny devizové rezervy), časem devalvuje domácí měnu (znehodnotí její kurs). Po této devalvaci zahraniční subjekty smění část EUR na Kč a vrátí dluh/půjčku, zbytek EUR si ponechají – je to jejich zisk9. Je otázkou, zda-li intervence centrální banky omezovat pouze na nákup či prodej domácí měny. Podobný, byť kvalitativně i kvantitativně menší vliv mohou mít i prohlášení představitelů centrální banky, že kurs domácí měny je příliš vysoký, či nízký. 8 To, že omezení peněz v oběhu vede k poklesu HDP potvrzuje zkušenost ČR z let 1996-2000, v roce 1996 ČNB různými opatřeními omezila množství peněz v oběhu. V roce 1997 to vedlo k ekonomické krizi, která trvala až do roku 2000. 9 Daný mechanismus použil v roce 1992 G. Soros, když zaútočil na britskou libru, která měla vůči ostatním západoevropským zemím pevný kurs. Vypůjčil si tehdy ve velkém libry (GBP) a směnil je za USD. Centrální banka nebyla schopna odolávat dalšímu tlaku na znehodnocení měny a libru devalvovala.
7
Z výše uvedených důvodů se režim stabilního měnového kursu ukazuje jako vysoce riskantní, není ostatně náhodou, že k většině finančních krizí v poslední době došlo v zemích, které měli stabilní měnový kurs. Z hlediska kursových režimů má smysl rozlišovat pojmy zhodnocení (apreciace) a znehodnocení (depreciace) měny na straně jedné a revalvace, či devalvace na straně druhé. Ke zhodnocení/znehodnocení měny dochází, pokud se kurs mění sám, bez zásahů centrální banky, tedy v režimu pohyblivého měnového kursu. Revalvace a devalvace jsou naopak řízené kroky v režimu pevného kursu, kdy centrální banka stanoví při revalvaci nižší hodnotu domácí měny vůči zahraniční než byla původní hodnota (Kč by např. revalvovala vůči EUR, pokud by v režimu pevného kursu centrální banka změnila kurs z 30 Kč za 1 EUR na 25 Kč za 1 EUR), při devalvaci stanoví naopak vyšší hodnotu domácí měny vůči zahraniční než byla původní hodnota. Poznámka: existence pevných kursů je jedním z důvodů, proč se reálný kurs odlišuje od nominálního, respektive proč reálný kurs nenabývá vždy hodnoty 1, tj. hodnoty, při které se kurs*cenová hladina v zahraničí (tímto vynásobením vyjadřujeme zahraniční cenovou hladinu v domácí měně) rovná domácí cenové hladině. Dalším podstatným důvodem je existence neobchodovatelných statků (viz dále, existence neobchodovatelných statků způsobuje, že se reálný měnový kurs liší od poměru cenových hladin i při pružném měnovém kursu). 3. Parita kupní síly Teorie parity kupní síly říká, že nominální kursy dvou měn by měly odpovídat poměru cenových hladin v daných zemích. Příklad: v ČR stojí hamburger 50 Kč, v USA 2 USD. Kurs USD ke KČ by měl být (za předpokladu, že uvedený poměr platí pro všechny statky): 1 USD = 25 Kč. Reálný měnový kurs by byl v takovém případě Er = 25*(2/50) = 1. Teorie parity kupní síly tak jinými slovy říká, že reálný měnový kurs by měl být jedna. Pokud se reálný kurs odlišuje od této hodnoty, tak je v některé zemi zboží dražší a v jiné levnější a vyplatí se jeho dovoz a vývoz. Tento dovoz a vývoz by měl vést ke změně čistého vývozu příslušných zemí a k zhodnocení, respektive znehodnocení kursů jejich měn. V praxi však často dochází k tomu, že se nominální kurs odlišuje od poměru cenových hladin. Je to způsobeno zejména tím, že některé statky nejsou předmětem mezinárodního obchodu (nazývají se neobchodovatelnými statky). Tato neobchodovatelnost má několik příčin: - náklady na dopravu, pojištění apod. by zahraniční zboží zdražilo natolik, že by nemohlo domácímu zboží cenově konkurovat - některé zahraniční a domácí statky nejsou substituty. To platí zejména pro služby. Příklad: Kurs Kč vůči EUR je 1 EUR = 30 Kč. V mnichově stojí 1 km taxíkem 2 EUR, v Praze 30 Kč. V takovém případě jsou taxíky v Mnichově dražší než pražské taxíky, lidé poptávající mnichovské taxíky však nezačnou jezdit do Prahy a substituovat mnichovské taxíky pražskými. Výše uvedené důvody vedou k tomu, že se v praxi spíše používá relativní teorie parity kupní síly, která říká, že změny nominálního kursu jsou do značné míry ovlivněny změnou cenových hladin v jednotlivých zemích. Jinými slovy relativní verze teorie
parity kupní síly říká, že pokud v některé zemi roste cenová hladina rychleji než v jiných zemích, měla by měna této země s rychlejším růstem cenové hladiny znehodnocovat. 4. Optimální měnová oblast Teorie optimální měnové oblasti se snaží odpovědět na otázku, pro která území se vyplatí zavést společnou měnu. Laická představa vychází z přesvědčení, že každý stát by měl mít svou vlastní měnu. Tuto představu nabourala společná měna některých členských zemí EU euro. Teoreticky si ale lze představit opačný proces, že vlastní měnu má kupř. v rámci ČR každý kraj – takže by se používala třeba jihočeská koruna, středočeská koruna apod., mezi těmito měnami by existovaly normální kursy. Společná měna má své výhody i nevýhody. Na straně výhod je nutno zmínit eliminaci kursových rizik (viz příklad s vývozem a změnou kursu výše) a odstranění transakčních nákladů při směně. K nevýhodám patří, že pokud společná měna není zaveden na optimálním území, může to vést k rozdílům v ekonomické výkonnosti v jednotlivých částech společného území. Příklad: Předpokládejme dvě země, které mají vlastní měny. Na světovém trhu přitom dojde k růstu poptávky po produktech první země a k poklesu poptávky po produktech druhé země. Vzroste tak čistý vývoz první země, poklesne čistý vývoz druhé země. To povede (pokud daný trend bude dlouhodobý), k zhodnocení měny první země (jež se následně projeví na poklesu jejího čistého vývozu) a k znehodnocení měny druhé země (jež povede k růstu jejího vývozu). Pokud obě dvě země zavedou společnou měnu, tak v příkladu popsané jevy nemusí nastat. Růst čistého vývozu v první zemi důsledku vyšší poptávky po jejích produktech může být kompenzován poklesem čistého vývozu v druhé zemi v důsledku nižší poptávky po jejích produktech. Nebude tedy existovat žádný tlak ani na zhodnocení nebo znehodnocení společné měny. V případě společné měny se růst poptávky po produktech první země projeví v růstu cen produktů této země, pokles poptávky po produktech druhé země bude mít opačný účinek. Ceny jsou ale přinejmenším v krátkém období strnulé, firmy na růst či pokles poptávky rovněž mohou reagovat růstem či poklesem produkce, což se odrazí v poklesu nebo růstu nezaměstnanosti. Tento vývoj může vést k tomu, že pracovníci z druhé země budou odcházet za prací do první země – tím ovšem bude druhá země hospodářsky stagnovat. Jistě lze namítnout, že producenti z druhé země mohou začít investovat (stavět továrny) v druhé zemí. Tomu zase může bránit řada faktorů – neznalost jazyka, prostředí apod. Tyto faktory rovněž mohou být bariérou, které brání, aby se osoby žijící v druhé zemi stěhovali za prací do první země. Strnulost mezd v druhé zemi pak zde může zvyšovat nezaměstnanost atd. Vlády zemí/oblastí, které takto trpí vysokou nezaměstnaností, odlivem kvalifikovaných pracovníků atd., mohou na daný vývoj reagovat zvyšováním příspěvků v nezaměstnanosti, investicemi a dalšími kroky. To vše zatěžuje veřejné rozpočty a ne vždy je efektivní. Výše uvedené řádky lze zobecnit, že v případě společné měny se musí ty části, které zavedly společnou měnu a trpí poklesem poptávky, vyrovnat s tímto poklesem pomocí poklesu cen (tedy deflace). Tento pokles cen je většinou dlouhý a bolestný proces, který je doprovázen nezaměstnaností.
Optimální měnovou oblast potom můžeme definovat10 jako oblast, kde probíhá dostatečná mobilita výstupů i vstupů, tj. zboží a služeb, práce i kapitálu. Je přitom zřejmé, že konkrétní oblasti (státy, sdružení států) splňují definici optimální oblasti více či méně. Podle uvedené definice se lze domnívat, že eurozóna není zcela optimální měnovou oblastí a že v ní budou existovat regiony s vyšším růstem a nižším růstem. Ostatně rozdíly mezi regiony existují i v jednotlivých státech eurozóny – jako příklad lze uvést rozdíly mezi severem a jihem Itálie (jih Itálie mohl používat vlastní měnu až do roku 1926) a mezi západními a východními částmi Německa (před sjednocením používali obě země vlastní měny). Tyto rozdíly projevující se např. ve vyšší míře nezaměstnanosti atd. přetrvávají i přes masivní dotace, které na jih Itálie, respektive do východního Německa směřují. Lze se domnívat, že v případě neexistence společné měny by tyto rozdíly byly menší. Nelze však nevidět jednu výhodu, kterou společná měna má. Tím, že se jedná o měnu velkého území s velkým HDP (i HDP na obyvatele), je tato měna méně zranitelná vůči krátkodobým výkyvům, pohyby spekulačního kapitálu nevedou zpravidla v krátkém období k dramatickým změnám kursu. To přináší jednotlivým subjektům vyšší výhody. Rozhodování o zavedení společné měny by tak mělo pečlivě zvažovat jak nevýhody, tak výhody tohoto kroku. 5. Neúčinnost obchodního ochranářství Politici časti říkají, že obchodní bilance jejich země by měla být kladná (vývoz by měl být větší než dovoz). Často přitom slyší na zájmy některých zájmových skupin – např. domácích výrobců, které dovoz ohrožuje. Co se stane, pokud některá země přijme kroky vedoucí k omezení dovozu, např. v podobě cel, dovozních kvót, hygienických, technických a dalších požadavků na výrobky? Čistý vývoz v takovém případě může být kladný. Nicméně kladný čistý vývoz vede k tomu, že na trhu je přebytečná poptávka po domácí měně (vývozci nabízejí více zahraniční měny, kterou dostali za vyvezené zboží a kterou směňují za domácí měnu, aby jejím prostřednictvím uspokojili své dodavatele – včetně zaměstnanců, než dovozci poptávají zahraniční měnu, aby nakoupili zahraničního zboží). Pokud tomuto přebytku čistého vývozu nebude odpovídat stejně velký přebytek zahraničních investic (a ty se v důsledku zavedení obchodního ochranářství nemusí nijak měnit, protože obchodní ochranářství na ně nijak nepůsobí), bude existovat tlak na zhodnocení domácí měny. Pokud pak domácí měna vskutku zhodnotí, povede to k poklesu vývozu a růstu dovozu, čistý vývoz se opět vyrovná. Ukazuje se tedy, že zavedení cel v dlouhém období nemá vliv na výši čistého vývozu. Určitě však mění strukturu vývozu a dovozu (méně se dováží statky, na které je uvaleno ochranářství), což vede ke snížení objemu vývozu a dovozu. Obchodní ochranářství potom vede k vyšším cenám,m mna což doplácejí spotřebitelé. Neumožňuje rovněž v dostatečné míře jednotlivým zemím realizovat komparativní výhody atd., což vede km nižším tempům růstu HDP11. Z těchto důvodů má smysl obchodní ochranářství odmítnout. Vládní výdaje Danou definic poprvé použil americký ekonom Robert Mundell. Jedním z důvodů prohloubení světové hospodářské krize ve 30. letech 20. století bylo obchodní ochranářství, které bránilo vývozu statků, a tak v exportujících zemích zvyšovalo nezaměstnanost. 10
11
Vládní výdaje12 jsou rovněž složkou HDP. Pokud vláda nakupuje nějaké statky, je to stejné, jako kdyby je nakupovali spotřebitelé, investoři či zahraniční subjekty. Do položky vládní výdaje se zahrnují pouze statky, za které vláda obdrží nějakou protihodnotu – např. v podobě postavené silnice, nakoupené zbrojní techniky nebo práce státních zaměstnanců (např. úředníků, policistů, učitelů). Do této položky nejsou zahrnovány transfery – tedy výdaje, za které vláda neobdrží žádnou hodnotu. Transfery mají nejčastěji podobu sociálních dávek. Ekonomická teorie se dívá na vládní výdaje jako na autonomní výdaje, které nezávisí na výši HDP. O výši HDP se rozhoduje prostřednictvím veřejné volby, záleží na vůli občanů, respektive jejich zástupců, jak velké vládní výdaje chtějí mít13. Vládní výdaje ovlivňují výši HDP, rostou-li vládní výdaje, roste HDP. Intuitivně je však zřejmé, že k růstu HDP nestačí pouze zvyšovat HDP, kdyby to bylo tak jednoduché, tak největší HDP mají země s největšími vládními výdaji. V dalším textu bude tento intuitivní předpoklad rozebrán a potvrzen na nejrůznějších makroekonomických modelech.
Ačkoliv ekonomická terminologie používá výraz vládní výdaje musíme do této položky zahrnout výdaje všech orgánů státu, tj. i výdaje samosprávných celků (obcí a krajů), státních fondů apod. Je jedno, která úroveň financuje výstavbu silnic či platy policistů. Podstatné je, že se jedná o výdaj veřejných rozpočtů. 13 Lze namítnout, že některé z vládních výdajů souvisí s vývojem HDP, např. při vysoké nezaměstnanosti asi vládní výdaje porostou. I zde ale záleží na rozhodnutí příslušné osoby/orgánu (organizace), zda vskutku vládní výdaje zvýší. 12
