Vítězslav Welsch TŘETÍ STRANA MINCE Vydala Moravská Bastei MOBA, s.r.o., Brno www.mobaknihy.cz © Vítězslav Welsch, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s.r.o., Brno 2012 ISBN 978-80-243-5319-7
1. KAPITOLA Štěňata a vůbec všelijaká drobotina zvířecího druhu měla v životě Drahuše Krásové svoje pevné místo. Jakmile viděla batolící se stvoření na nejistých nohách, ztrácela veškeré zábrany a vrhala se ke kňučícím, mňoukajícím, prskajícím či jinak se projevujícím chlupatým uzlíčkům s nebývalou vitalitou, zcela zapomínaje na svých sedm křížků. Vysazena byla hlavně na kokršpaněly a jezevčíky, kteří ji věrně provázeli kolem všech důležitých milníků života. To vše jí proletělo hlavou, když u své postele uslyšela naléhavé knikání, doprovázené škrábáním drápků po naleštěných parketách. Trvalo jí pouze vteřinu, než si spokojeně uvědomila, co je příčinou oněch podivně znějících zvuků. „Mášo, copak jsi zase provedla?“ potichu zašeptala směrem, kde tušila vlhký čenich a dvě oddaně ji pozorující oči. Zároveň opatrně zašátrala po nočním stolku, aby našla klobouk lampičky. Měkké světlo se rozlilo po ložnici a zahnalo tmu do těch nejvzdálenějších koutů. „Půl třetí… no nazdar,“ krátkozrace zamrkala na ciferník. Hned druhý pohled ovšem věnovala zlatohnědému chumáči se zdviženým vlhkým čenichem. Psí slečna Máša, jinak též tříměsíční kokršpanělka, totiž dokázala svým pohledem paní Krásovou spolehlivě probrat i v tuto nekřesťanskou hodinu. „Ty chceš ven?“ došlo paní Drahuši a nahnula se nad pelestí postele. Zároveň zkoumavě obhlédla podlahu ložnice. Překvapeně zavrtěla hlavou a začala se kvapně zvedat ze svého lůžka. „Žádná loužička… no Mášenko, ty jsi ale hodná holka… Tak honem honem, ať všechno stihneme,“ radostně promlouvala k čekající fence, oblékajíc si zároveň teplý froté župan. A bylo proč! Venku poletoval sníh, což koncem listopadu není vůbec nic výjimečného, a pokud se někdo chystá ven uprostřed noci, rozhodně by neměl vyrazit nalehko. A to ani v případě, že paní Drahuše Krásová zůstane stát mezi dveřmi svého řadového domku a kokřici Mášu pustí na malou předzahrádku, kde si jistě najde to správné místo. Chlad, deroucí se dovnitř, psí slečně zjevně nevadil. Radostně vyběhla na dlážděnou terasu, obklopenou tújemi a rododendrony, čenich u země a uši čechrané studeným větrem. Několikrát přeběhla sem a tam, zanechávaje stopy v nafoukaných pruzích sněhu, spokojená a šťastná, že je zase venku. Konečně našla svůj středobod vesmíru, zamyšleně přisedla a dlouze se zadívala před sebe, soustředěna do jediného okamžiku štěstí. Tedy štěstí… hlavně štěstí její paničky, která vždy propadala upřímným stavům radosti, pokud Mášenka nedělala své loužičky a hromádky na podlahu uvnitř domu. Což se jí naštěstí stávalo čím dál méně, neboť za každý úspěšný pokus byla obdarována voňavou masovou sušenkou pro štěňata ve vývinu. A tak se nikdo vlastně nemohl divit, že kvůli takové odměně neváhala vzbudit paní Drahušku ještě dlouho nad ránem. Ticho noci a souznění lidské i psí duše rušil jen občasný poryv větru. Jinak nic, nic… Vlastně, zpozorněla paní Krásová a zvědavě se vyhnula z rámu dveří, aby viděla přes špice sestříhaných jehličnanů, co to je za zvuky? Ztichlou ulicí se neslo rychlé klapání bot. Znělo přesně, jako by měl někdo hodně naspěch. Jako by utíkal… ne, přímo sprintoval, a za ním… Ulici prosekla světla auta, zahýbajícího sem od vedlejšího bloku domů. I ono ujíždělo jako o závod, alespoň podle krátkého zapískání pneumatik, když rychle vybíralo zatáčku. Máša vylekaně zavrčela a neohrabaně přeběhla terasu zpět ke své paničce. Rozzlobil ji ten neočekávaný hluk, a zrovna když se tak pěkně vyčurala. Zvedla s očekáváním svůj lesklý čenich
v předtuše darovaného pamlsku a způsobně usedla vedle jejích nohou. Jenže paní Krásovou, stojící na třetím schodě její předzahrádky, zaujalo cosi úplně jiného. Muž v bílé košili, kulhavě přibíhající z pravé strany a snažící se ze všech sil uniknout blížícímu se automobilu. A právě před brankou jejího domu, před její malou oázou klidu, kde sdílela s Mášou své radosti i starosti života, se všechno seběhlo. Rychle a krutě… Mohutný vůz prudce narazil do mužových zad a vyhodil ho vzhůru jak hadrovou figurku. Výkřik a pád těla zanikly ve vysokých otáčkách motoru. V příští vteřině automobil zastavil a z jeho útrob vyskočily tři postavy. Jen pár kroků je dělilo od ležícího muže, marně se pokoušejícího zvednout se ze země. To vše měla paní Drahuše jen nějakých deset metrů před sebou. Téměř nedýchajíc a skryta ve stínu domu jen zděšeně hleděla před sebe. Příští vteřiny se jí proměnily v ošklivou černou můru, kterou už nikdy více nedokázala vyhnat z hlavy. Ani jeden ze tří přicházejících mužů nespěchal. Jako by si byli jisti svojí převahou a tím, co udělají. A zřejmě to věděl i ten, kterého pronásledovali. Naposledy se pokusil zvednout, aby opět neúspěšně klesl zpátky na studený asfalt. Pak natáhl ruku před sebe, poslední pokus, či možná gesto odevzdanosti před tím, co mělo přijít. Dva z jeho pronásledovatelů jej nemilosrdně převrátili na záda, pevně uchopili za ruce a ucpali mu ústa. Počínali si zkušeně, jako lidé, kteří přesně vědí, co mají dělat. Zmítání těla definitivně ukončil třetí z nich, když usedl na mužovy nohy a pak sáhl do kapsy kožené bundy. Ze svého místa měla paní Drahuše výhled jak na první galerii. Jenže scéna před ní rozhodně nebyla divadelní hrou a používané předměty nebyly neškodnými rekvizitami! Muž v kožené bundě roztrhl cukajícímu se neznámému světlou košili. Pak světlo z pouliční lampy blesklo na střence nože, která… Paní Krásové se podlomily nohy a ona se musela chytit zábradlí. To, co před sebou viděla, připomínalo kuchání zabitého prasete, u kterého kdysi dávno musela asistovat. I tehdy se jí udělalo špatně, jenže dnes… Představa ostré střenky, hluboce zabořené v břiše, ji téměř ochromila. Nebyla schopná pohnout se, zavolat, či alespoň milosrdně omdlít, aby se odstřihla od krvavé reality před jejím domem. „Héééj… Co to tam děláte?“ ozvalo se náhle z protějšího okna a ona poznala podle hlasu souseda Klepišku, vyklánějícího se přes parapet. „Jděte se prát jinam, chuligáni!“ ozvala se další výzva a její Máša potěšeně štěkla, protože pana Klepišku znala, stejně jako jeho psa Rexe. Jenže ten chumel dole na ulici jako by ho vůbec nebral na vědomí. Jen jejich pohyby se zrychlily, alespoň těch tří nahoře, protože muž na silnici už zjevně nic neřešil. Přesto se nezdálo, že by někam spěchali. „Já už volala na policajty, táto,“ uslyšela paní Drahuše třetí hlas, tentokrát patřící Jitce Klepiškové, zákonité manželce jejího souseda, nahlížející mu přes rameno. Oba si zvědavě zacláněli oči, protože jas pouličního osvětlení jim vadil ve výhledu. A jako na potvrzení jejich slov se z dálky ozvalo monotónní kvílení, neochvějně směřující do jejích ulice. Tentokrát šlo vše ráz na ráz. Muži popadli mrtvého a chtěli ho nasoukat do auta. Jenže nějak se jim zachytil za vystupující nárazník a rám blatníku. Jejich marné pokusy a tlumené nadávky, pronášené cizím hrdelním jazykem, naznačovaly stupňující se nervozitu. A ta rostla právem, neboť na stěnu domu zkraje ulice už zablikalo modré přerušované světlo policejního majáku. V tu chvíli ti tři naskákali do vozu, zabouchli dveře a se zhasnutými světly prudce vyrazili na druhou stranu, do vyjetých kolejí za posledním domem, vedoucích kolem vysokého náspu silničního okruhu. Na ulici zůstal zkroucený muž, tmavý pruh krve a pachuť smrti. A ve stínu ošlapaných schodů i trpělivě čekající kokršpanělka Máša, protože ten voňavý křupavý keks si opravdu, ale opravdu
zasloužila!
2. KAPITOLA Noční směna je mezi detektivy z Devátého obvodu stejně populární jako povinná školení na téma „Traumata z dětství, vyskytující se u pachatelů trestných činů“, případně „Nárůst kriminality v přímé závislosti na fázích Měsíce“. Jediný rozdíl spočívá v relativní jistotě, že výklad psychologů probíhá v teple a tichu potemnělých učeben (kde se dá příjemně podřimovat), kdežto noční služba může policajta vyhnat do studené a nehostinné sibérie. Což je nepříjemná věc už sama o sobě, natož pokud se k ní přidá i nějaký ošklivý mord. Přesně takovými chmurnými myšlenkami se zaobíral i nadporučík Bedřich Mráček. Zamyšleně hleděl z okna služební oktávie, vezoucí ho do Bezdíčkovy ulice, odkud před třiceti minutami volala jakási paní Klepišková. Důvodem její aktivity byl neznámý muž, kterého údajně porazilo auto. Jenže dopraváci, kteří se na místo dostali jako první, hned prozvonili dispečink, a že prý má přijet někdo z Devítky. „Na tom chlapovi je něco divdivnýho,“ zakoktal se strážmistr, když ho centrála propojila ke stolu, za kterým seděl službu konající detektiv. Leč na doplňující otázku Bedřicha Mráčka, neboť to byl samozřejmě on, kdo místo zaslouženého spánku poctivě ponocoval, „a co je na něm tak divného?“ se ozval dávivý zvuk. Až po chvilce detektivovi došlo, že policista na druhé straně aparátu zřejmě zvrací, a to z toho důvodu, že si opětovně vybavil mrtvého muže. „Na nic nesahejte, jedu tam,“ pomalu a s jasnou dikcí pronesl Mráček a doufal, že mu policista rozuměl. A zároveň se přistihl, že je i trochu zvědavý, co vlastně kolegu v uniformě tak rozhodilo. „Už tam budeme,“ ozval se řidič oktávie, čímž vrátil Mráčka do reality, a zabočil mezi řadové domky, postavené zde už za první republiky. „Trochu to tady znám, švára bydlí za rohem,“ pronesl k detektivovi a znovu uhnul doleva. Světla pouličních lamp je vedla úzkou jednosměrnou ulicí, ze které se v pravidelných intervalech odkláněly další a další cesty. Potemnělá čtvrť připomínala přesně postavenou dětskou stavebnici a Mráček si po chvilce připadal jako myš hledající cestu v důmyslně poskládaném labyrintu. Než ovšem stačil definitivně ztratit jistotu, odkud vlastně přijeli, zahlédl za konci svažující se ulice policejní auto s blikajícími modrými majáky. „Vypněte to,“ požádal nejbližšího muže v uniformě, hned jak vystoupil z vozu. Bedřich Mráček totiž neměl rád zbytečné upozorňování na cokoliv, co se týkalo jeho práce. Světla tu měl díky pouličním lampám docela dost. A určitě nepotřeboval, aby pravidelně kmitající záblesky přilákaly probuzené čumily nebo, což je ještě horší, reportážní vozy některé z komerčních televizí. Ty mu lezly na nervy ze všeho nejvíc a vůbec nerozhodovalo, jestli dorazily v pravé poledne, či v hodinách mezi psem a vlkem, kdy každý rozumný člověk spí! Nemohl si pomoci, vždy se mu vybavoval jakýsi přírodopisný dokument z Afriky, v němž se na mršinu nafouklého vodního buvola slétávalo hejno supů. A s vraždami to bylo stejné. Jen zobáky a peří nahradily mikrofony s barevným logem a všudypřítomné kamery. Detektiv pomalu přistoupil k pokroucené postavě, ležící na studené silnici. Pečlivě prohlédl nejbližší okolí mrtvého a pak opatrně přisedl vedle něho. Muž ležel na břiše, hlavu s pootevřenými ústy měl otočenou k rozsvíceným oknům řadového domu a ruce široce rozhozené kolem sebe. Obě boty se povalovaly u obrubníku a dokonce i ponožky ležely vedle krvavých čmouh, klikatících se po tmavé silnici. Zdálo se, že tento fakt Bedřicha Mráčka zaujal natolik, že si skoro nevšiml dalších přicházejících. „Že si nedáte pokoj, chlape,“ zaznělo ulicí jako prásknutí bičem, „tahat mě v noci z pelechu. Víte,
jak jsem pak celej den vzteklej?“ připomněl zvučný hlas nadporučíkovi již známý fakt, určitě známý každému, kdo kdy přišel do styku s lehce nahluchlým doktorem Vorlíčkem, jednou ze dvou lékařských kapacit policejní patologie. „Hergot…! Když už se lidi mordujou, tak ať to dělaj pěkně stranou a hlavně mimo můj revír!“ brblal nad mrtvolou. Jenže zároveň už otevíral svůj kufřík plný nezbytných instrumentů, sloužících k těm nejzákladnějším lékařským vyšetřovacím úkonům. „Mluvíte mi z duše, doktore,“ smutně se pousmál Mráček a pohybem ruky naznačil chlapíkovi s fotoaparátem, kde má začít dokumentovat. „Jenže znáte to, jak se něco semele, už je po vás sháňka,“ kontroval na Vorlíčkovo nadávání. „Za minutku je váš, jen co si ho laboratoř blejskne,“ krotil lékařův zájem o mrtvého. Oba samozřejmě znali přesný postup, jak se chovat na místě nálezu. Nejdříve pořídit fotografie všeho, jak to tu „leží i běží“, až pak hýbat s mrtvolou, případně i dalšími indiciemi. A tak stál detektiv s doktorem dva kroky od studeného těla a jeden jak druhý popotahovali nosem, neboť zde nepříjemně profukovalo. „Nějak nalehko, co?“ vyhodnotil doktor mužovo oblečení i bosé nohy. „A jak se vůbec dostal až sem jen v košili?“ mluvil sám k sobě a díky jeho sluchové indispozici i k nejbližšímu okolí. Nerad totiž nosil naslouchátko, neboť pak by musel přijímat telefony i v prostorách patologie, kde trávil nejvíce času. A jestli doktor Vorlíček něco bytostně nesnášel, pak to byl odchod od pitevního stolu. To velmi rychle ztrácel civilizační návyky a jeho reakce se neslučovaly s reakcemi vysokoškolsky vzdělaného jedince. Mráček pokrčil rameny. Zatím s nikým nemluvil, protože správný policista má nejdříve obhlédnout místo činu. Pak se vyšetřovací mozaika skládá lépe dohromady. „Údajně ho porazilo auto. Jenže…“ a detektiv se podíval na krvavou čmouhu, táhnoucí se od mrtvého muže, „nějak podivně.“ Nespokojeně se zamračil a vyndal z náprsní kapsy malou bodovou svítilnu. Její paprsek pomalu kopíroval temně rudou stopu až k velké kaluži. Dost velké na to, aby se nejednalo o tající sníh či stopu po motorovém oleji. Detektiv se k ní vydal, nechávaje konečně doktora Vorlíčka dělat svoji práci. A čím blíže se dostával ke krvavé skvrně, tím více mu docházely některé souvislosti. Například proč se strážmistrovi od dopraváků udělalo špatně. Malé hrudky, které v mdlém světle pouličních lamp zprvu považoval za drobný štěrk, měly k jeho odhadu opravdu velmi daleko. Jejich původ mohl být jediný. Protože když uprostřed noci naleznete na ulici kousky střev a další drobnosti, zjevně patřící do břišní dutiny, i lehce retardovaný jedinec dojde k závěru, že původní majitel musí ležet nedaleko! Nadporučík se zhluboka nadechl a znovu zamával na postávajícího muže s foťákem. Během dvou minut se zhruba na osmi metrech, kudy se klikatila krvavá stopa, objevilo více než půl tuctu identifikačních čísel. Opět cvakala spoušť, aby bylo zdokumentováno místo činu. A postávající detektiv byl čím dál více zamyšlený. Ne, tohle nemohla být nehoda. Dokonce ani plánovaná nehoda! Zlomené nohy a ruce? Jistě, to je běžné. Rozbitá hlava? Samozřejmě, zvlášť pokud je tělo katapultováno přes karoserii vozu. Ale roztrhané břicho a krev táhnoucí se půlkou ulice? Ne, to ne, tady šlo o něco jiného. „Všechno posbírejte, prosím,“ požádal mladíka z laboratoře, který měl, stejně jako on, noční službu. „Pak je dejte Vorlíčkovi, on už pozná, co že se to,“ a kývl bradou k mrtvému, „z něj vysypalo.“ Sám se zároveň sklonil nad lepkavou kaluž, která ještě před hodinou teple pulsovala v žilách neznámého muže. Zpočátku si myslel, že i v ní jsou zbytky vnitřností, pak se ale podíval pozorněji. Hmm… tady jich bylo nějak víc a všechny vypadaly podezřele souměrně. Požádal opodál pracujícího laboranta o rukavice, igelitový sáček a pinzetu a začal opatrně ty podivné kuličky vyndávat. Nakonec jich napočítal sedmnáct, jedna jako druhá, všechny ušpiněné od krve a nyní ukryté v označeném
pouzdře. Přidal je k ostatním očíslovaným důkazům a raději se vrátil zpět k doktoru Vorlíčkovi. Ten již mezitím provedl základní ohledání mrtvého muže, ležícího nyní na zádech a s rukama volně položenýma u těla. Tmavé prameny vlasů mu zplihle zakrývaly čelo a pravé oko. Tenké škrábance byly patrné i navzdory neoholené tváři a způsobilo je zřejmě setkání s drsným povrchem silnice. Mráček si ale všiml i další maličkosti – nadzvednutého pysku a viditelné jizvy, pravděpodobně pozůstatku po rozštěpu horního patra. „…řezničina, nic než řezničina. Takhle ho vykuchat… Kam jen ten svět spěje? Asi definitivně do prdele,“ povzdechl si doktor Vorlíček a možná si pohotovým formulováním odpovědi i trochu ulevil. Vypadal, že i jeho obvykle rutinní práce tentokrát zaskočila. „Jak je na tom, doktore?“ vstoupil mu přicházející detektiv do myšlenek a lékař jen mávl rukou. „Teď už dobře, ale jinak si zkuste představit sám sebe jako nedobrovolného dárce orgánů. A pravděpodobně při plném vědomí,“ dodal ještě. „Podrobnosti, pokud je budete chtít se štemplem na správnost, teprve až ho dostanu k nám na stůl,“ zavrčel navztekaně a ještě jednou přisedl k mrtvému muži. „Otevřená dutina břišní, rozříznutý žaludek, zbytek slinivky na tři kusy a játra, jak račte vidět, taky pěkně pocuchaná. Dvanácterník úplně chybí, lačník částečně. Kdo mu tohle udělal, je úplnej magor nebo sadista,“ uzavřel doktor Vorlíček své první předběžné resumé a s heknutím se postavil. Bedřich Mráček mlčel. Otevřené tělo, kousky střev na silnici a k tomu ještě… Sakra, proč musí pořád myslet na bosé nohy toho muže? Proč by si vrah, když už někoho vykuchá jako kapra na Vánoce, dával práci se zouváním bot a stahováním ponožek? Zvláště když ví, že ho tu může zahlédnout probuzený spáč nebo náhodný flamendr, vracející se z nočního baru. Všechno se zdálo velmi bizarní a jen špatně do sebe zapadající. Přesto však detektiva napadla i varianta číslo tři, kterou po krátkém zaváhání přidal k lékařovým úvahám. „Nebo něco hledal! Něco malého, co se může ukrýt do boty nebo ponožky, doktore. Případně spolknout! Až ho budete mít u sebe na stole,“ a Mráček si znovu prohlédl mužovu ztuhlou tvář, „dejte si na něm, prosím, hodně záležet!“ Pak se otočil k hloučku postav, stojících od něho v bezpečné vzdálenosti. Doufal, že první výslech svědků mu alespoň nepatrně objasní pár otazníků, zatím lhostejně ležících na studené ulici spícího města.
3. KAPITOLA Kuchyně manželů Klepiškových byla příjemně vyhřátá a útulná i o půl páté ráno. Řada kafemlýnků na dřevěné polici odrážela tlumené světlo zářivky vedle sporáku a místností voněl čerstvě uvařený turek. U kulatého stolu seděl nadporučík Mráček i jeho hostitelé a právě si vyjasňovali sled událostí, které sem detektiva pracovně přivedly. „Ale né,“ skočil pan Klepiška své zákonité choti do řeči, „nejdřív zakřičel a až potom bylo slyšet auto! Jako brzdy, víte?“ obrátil se k Mráčkovi. „Já hned vylítnul z postele, od tý doby, co mně ukradli rezervu a vylomili zámek u škodovky, spím jak na vodě. A když slyším na ulici nějaký hlasy, hned jsem vzhůru!“ „Prosím tě…“ kontrovala s despektem manželka a zapálila si cigaretu, „auto bylo slyšet jako první! Nejsem hluchá! Jak říkám, pane komisaři,“ a foukla detektivovi kouř přímo do obličeje, „auto, rána a nakonec brzdy. Ale né takový to pískání! Gumy o asfalt… škkkrrrrr… Jo, přesně tak jsem všechno slyšela! A tys chrápal, jak bys mohl tady panu majorovi říkat, cos vlastně slyšel!“ skoro se zasmála, dávajíc tak najevo svoji informační převahu. „Kdo z vás byl první u okna?“ zeptal se Mráček, nechávaje zatím jejich spor bez komentáře. Pan Klepiška se zamyslel. „Nó… vlastně oba. Mařka to má sice dál, ale než já se vyhrabu z pelechu…“ „Tak by se kobyla votelila,“ skočila mu ženuška zase do půlky věty a detektiv začínal mít jistotu, kdo má v téhle domácnosti vždy poslední slovo. „Koukali jsme do ulice, skrze záclonu, že jo, kdopak by taky chtěl v týhle zimě otevírat okno. A pak si táta všimnul, já mám brejle na dálku a bez nich vidím rozmazaně, že na ulici někdo leží. Nakonec bouchly dvéře od auta a přišli ty tři.“ „Tři byli,“ radostně se ozval i pan Klepiška, využívaje nadechnutí manželky ke svému verbálnímu vstupu. „Stáli nad ním jak sudičky. Teda… von se ten chlap na zemi snažil postavit, ale moc mu to nešlo. A pak na něj skočili,“ vyhrkl muž. „A já říkám ,Mámo, hned volej na stodvanáctku, máme tu nějakej malér!‘“ „No tys mně tak musel něco říkat,“ naježila se paní Klepišková. „Než by sis vzpomněl, kam a na jaký číslo volat, bude po Vánocích! Já, pane inspektore, vyťukala číslo hnedka, jak po něm skočili, po tom chudákovi přejetým.“ „Vy jste viděla, paní Klepišková,“ zeptal se Mráček, „že by ho nějaké auto přejelo? Nebo porazilo?“ dodal rychle, když uviděl její překvapený výraz. „Vlastně ne,“ odpověděla po chvíli a tentokrát i její manžel souhlasně kývl hlavou. „Ale… ale pak mi teda řekněte, jak by se mu to mohlo stát?“ hned přešla do útoku, stejně razantně, jak byla zvyklá i u svého manžela. „Chlap leží na silnici, o kus dál auto, von je celej rozlámanej… a ještě to brzdění, co jsme s tátou slyšeli. No, to je přece jasný jak facka!“ naznačila detektivovi, že i ona má nesporný talent na řešení doposud nerozlousknutých případů. Mráček se na ni usmál. Vysvětlovat, že na první pohled jasné a jednoduché věci mohou mít (a jako na potvoru také mívají) nějaký ten zádrhel, opravdu nechtěl. Raději přešel k další otázce. „Poznali byste typ a barvu automobilu, ze kterého ti muži vystoupili?“ Zde překvapivě nechala paní Klepišková slovo manželovi, neboť, jak se ukázalo, značky aut jí moc neříkaly. Její orientace v motoristické problematice končila i začínala tím, „jestli je auto čistý, nebo ne! Ale značka, to po mně opravdu nechtějte.“ „Bylo velký a hranatý,“ zamyslel se pan Klepiška. „Dneska je to móda, sedět v káře, co vypadá jako
teréňák. Přitom si vezmou dvakrát tolik šťávy a ničej silnice. Jsou totiž o hodně těžší, víte?“ uzavřel požadovaný popis, aniž by detektivovi sdělil cokoliv zajímavého. Snad kromě zamrzlé puberty a nepatrně skryté závisti, že se v takovém „teréňáku“ nevozí i pan Klepiška. „Takže džíp nebo SUV?“ pokusil se Mráček alespoň o kousek přiblížit k popisu vozu, ale marně. Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. „A pak jste na ty dole zavolal? Nebo vás slyšeli, když se otevíralo okno?“ pokračoval nadporučík ve svých dotazech. Pan Klepiška se zamyslel, čehož opět využila jeho manželka. „Volals na ně, ať toho nechaj’, hned jak jsi odhrnul záclonu. A pak ještě jednou, když už bylo otevříno!“ vzpomněla si hostitelka a dopila kávu. „Jo… jo, tak nějak,“ potvrdil manžel. Najednou se napřímil a rychle zamrkal. Vypadalo to, že se mu cosi vybavilo. „Divně mluvili, pane komisaři. Takovou hatmatilkou, samý chrchr grjl… Jako by kloktali, no jó, kloktali,“ zasmál se pan Klepiška svému přirovnání. Bedřichu Mráčkovi však příliš do smíchu nebylo. Venku rozřezanej chlap, pachatel či spíše pachatelé v nedohlednu a motiv brutálního mordu zatím taky. A teď ještě možnost, že si na ulici vyřizovali účty přespolní ranaři. Nic moc, alespoň po prvním kole… „A ten člověk na zemi,“ nadporučík opět navázal na jedinou nit, které se dalo spolehlivě držet, „vy nevíte, jestli také přijel tím autem, které jste viděli dole na ulici?“ Manželé se po sobě podívali. Tato varianta je zjevně nenapadla. „To by ho přece nemohli porazit, ne? Kdyby s nima,“ a paní Klepišková přemýšlivě nakrčila čelo, „seděl vevnitř. Né, určitě s těma chuligánama neměl nic společnýho. Já si myslím, že šel po ulici a…“ najednou se zase zarazila, jako by jí došla jedna podstatná maličkost. A nikoliv pouze jí. Protože i Bedřich Mráček od samého počátku tušil, že při venkovní teplotě kolem nuly Celsia se jen stěží bude kdokoliv dobrovolně procházet o půl třetí ráno studenou ulicí. A pokud ano, jistě si na své toulky nevybere jenom tenkou košili a světlé plátěné kalhoty. Takže jestli ho sem nepřivezli ti tři, pak musel odněkud nakvap vyběhnout. Jen s tím, co na sebe ve spěchu hodil! Což by odsud nemuselo být daleko. Detektiv poděkoval za kávu. Tušil, že rodina Klepiškových není poslední, kterou v této čtvrti bude muset navštívit.
4. KAPITOLA Patologie nepatří mezi místa hojně a radostně navštěvovaná. Tedy alespoň pokud nepatříte mezi její zaměstnance či režiséry hororových příběhů. Doktor Vorlíček se rozhodně počítal do první skupiny a právě se pilně věnoval své práci, když se s rámusem rozletěly dveře. Ač lehce nahluchlý, překvapeně zvedl hlavu, neboť v prostorách policejní patologie povětšinou nebývá příliš hlučno, natož veselo. A protože už nejméně dvě hodiny přetahoval svoji noční službu, měl žízeň a k tomu se ještě přidalo loupání v ohnutých zádech, nadechl se k ráznému napomenutí. To, že zde leží ke všemu flegmatičtí nebožtíci, ještě neznamená, že tu bude tolerovat rambajz jak někde u vlečky na nádraží! „Světla šoupněte sem dopředu a kameru postavíme za dveře, ať je Mirda dobře vidět,“ halekal křivonohý muž s neholenou bradou a mával kolem sebe rukama. Tím chtěl zřejmě koordinovat chaotické pobíhání dalších asi deseti lidí, tlačících se dovnitř sálu. „Jedeme, jedeme, do oběda času málo! Ve dvě točíme frekvenci na smrťáka u Jíloviště. Haničkóóó,“ opět zařval, až všichni nadskočili, „sehnal ten blbec z produkce nějaký slušný auto?“ „Pojedeme tam Fordem. Tranzitem, rejžo,“ ozvalo se z jednoho chumlu a pak z něho vykoukl i pihatý obličej. „Jakej tranzit, co to meleš?“ praštil muž pěstí do kovové schránky ve zdi. „Já se ptám na auťák z nehody! Na ten, co ho rozmlátíme a natočíme! Sakra, poslouchá mě tady vůbec někdo? Nebo jsem jen pro srandu králíkům?“ poklesl plačtivě hlasem a těžce dosedl na umělohmotné štokrle. „Ale nééé, rejžo, klíííd,“ vrhly se k němu hemžící se postavy jako na povel a začaly ho (samozřejmě též velice hlasitě) uklidňovat. Doktor Vorlíček nevěřícně hleděl před sebe. Od chumlu těch, jak byl od samého začátku přesvědčen, nesvéprávných jedinců ho dělily pouze dva nerezové stoly na nebožtíky. Zatím si ještě nevyjasnil, zda je to dobře, nebo špatně. Pravděpodobně ale dobře, protože kdyby tam nestály, asi by již nejméně polovinu z těch nevítaných návštěvníků uškrtil. Vlastnoručně! „Co je to tady za vopičárnu?“ hravě přehlušil rej kolem sedícího mužíka, neboť také zvýšil intenzitu hlasu. Tak, aby i on sám sebe dobře slyšel, což (jak někteří škodolibí policisté tvrdili) si nezadalo s decibelovou hladinou přistávající proudové stíhačky. Ticho, jež se pak rozhostilo kolem, přímo vybízelo k hamletovskému dramatu. Doktor Vorlíček však nepatřil mezi milovníky divadla a filmová tvorba mu byla rovněž ukradená, což pro partu, vyděšeně se krčící kolem pobledlého režiséra, nevěstilo nic dobrého. „My… On tady bude natáčet,“ kvikla po nekonečných pěti vteřinách pihatá asistentka, možná jediná, které nezalehlo v uších. A na důkaz svých slov ukázala prstem na sedícího muže. Patolog si ji změřil ledovým pohledem a nebýt roušky přes tvář, mohla by slečna vidět i přísně stažené rty. „Nebude!“ zadunělo okachlíkovanými prostory a chumel umělců se ještě více přimkl k sobě. „Tady se pracuje, a jestli mě chcete opravdu rozčílit…“ naznačil doktor další vývoj situace, „tak se…“ Adepti na Oskara se naštěstí nedozvěděli, co by se mohlo stát, neboť se opět rozletěly dveře a jimi zadýchaně vběhl druhý z policejních lékařů, docent Slabý. Omluvně zvedl ruce a vlastním tělem utvořil bezpečný štít mezi filmovým štábem a viditelně nervním kolegou. A právě včas, protože ten se, ve zkrvavené zástěře a s jakýmsi nerezovým štípacím nástrojem v ruce, vydal směrem k nezvaným rušitelům. „Chybička se vloudí,“ zahalekal doktor Slabý lehce vykouřeným hlasem, aby tak zlehčil vypjatou
situaci. Zároveň se otočil k vylekaně mrkajícím filmařům a začal je tlačit směrem ke dveřím. „Máte pronajatou osmičku na konci chodby, třetí dveře vlevo. Tady je místnost číslo devět a kolega, jak vidíte,“ rychle se nadechl, „pracuje na případu.“ Malý režisér, doposud bezpečně ukrytý v tlačenici, se zvědavě vyšponoval na špičky. Rukou poodstrčil břichatého scénáristu a dychtivě se zadíval na lesklý stůl. „Von tam má fakt úplně mrtvýho… někoho?“ štěkl na docenta Slabého. „A nemoh’ by nám ho na dopoledne pučit? My bysme potřebovali…“ Pravděpodobně pouze částečná hluchota doktora Vorlíčka zachránila dekadentnímu režisérovi život. Protože mrtví se zásadně nepůjčují, a to ani za účelem natáčení akčních scén. „Vyloučeno,“ odpověděl za něho doktor Slabý a v jeho hlasové intonaci zazněl jistý prvek nervozity, což mohl způsobovat i zkrvavený kolega Vorlíček, neustále se přibližující k ustupující skupině. Na druhý pokus už režisérovi nezbyl čas, neboť byl svými méně odvážnými kolegy vytlačen ven z pitevny. Jen bouchnutí dveří signalizovalo, že zde došlo k občasnému střetu múz a životní reality. „Kdo je sem pustil?“ popuzeně zavrtěl hlavou doktor Vorlíček a pomalu se vracel k „rozdělanému“ chlapíkovi na pitevním stole. „To nevím, Bruno,“ odpověděl mu kolega, „ale na papíru, kterým se oháněli, bylo razítko policejního ředitelství. Jó,“ vzpomněl si docent Slabý, „a ještě nějaká odvolávka, že tu můžou natáčet v rámci akce Policie blíže k občanům!“ Vorlíček si na zopakování právě vyřčené informace dokonce nandal naslouchátko. „Šmarjá, co je to za blbost? Kdo si to zase vymyslel? Pouštět sem civilisty? A ještě tady točit?! Hergot, to už si klidně můžeme dát nad dveře ceduli ,Panoptikum hrůz – vstupné pět korun!‘, navrhl kolegovi. Docent Slabý jen mávl rukou. Patřil ke staré škole a občas míval dojem, že všudypřítomná honba za senzacemi až příliš viditelně potlačuje to dobré, čím se člověk může chlubit. Třeba empatiemi a potřebou chápat i ty ostatní kolem sebe. Měl až nepříjemně často před sebou mrtvé z bouraček, násilných činů či vražd pro pár korun. On ten posun k průměrnosti vnímal! Na rozdíl od všech nebožtíků odpočívajících v očíslovaných boxech patologie. Ne, ti rozhodně nejsou výsledkem počítačové animace ani virtuální reality, končící klepnutím na tlačítko klávesnice. „Jo…“ ťukl se do čela, „málem bych zapomněl. Tohle ti posílají z CT, prej sis nedal celkový sken vymluvit,“ usmál se na Bruna Vorlíčka a zpod bílého pláště vyndal velkou hnědou obálku. „Máš tam hrudník a břicho, jak jsi chtěl.“ Doktor Vorlíček radostně sundal i druhou gumovou rukavici. „Chlap byl vybranej jak kukačky u hodináře,“ vyhodnotil jejich noční nález. „Mráčkovi se to nějak nezamlouvalo, tak chtěl rentgeny a kompletní laborku. Asi si myslel, že měl v sobě něco extra, co by stálo za vykuchání.“ „Drogy?“ nadzvedl docent Slabý obočí. Varianta neposlušného kurýra, majícího v žaludku naplněné kondomy s heroinem, se jasně nabízela. Občas se stávalo, že jim někdo takový padl do rukou. Či spíše na pitevní stůl, protože obvyklá životnost těchto cestovatelů nebyla vysoká. Prasklé pouzdro a nazdar, kolaps všech důležitých funkcí a přímá jízdenka do pekel. Nebo varianta dvě, to když si někdo chce převážené drogy nechat pro sebe. Narkomafie má hodně dlouhé prsty a takový nešťastník dříve či později špatně skončí. „Jo, taky mě to napadlo,“ odpověděl doktor Vorlíček. „Ale v otevřeným žaludku ani v břišní dutině žádný drogy nebyly. Ani stopový prvky!“ Oba lékaři se proto se zvýšeným zájmem sklonili nad rentgenovými negativy, zespodu
prosvícenými tlumenou zářivkou. Beze slova podrobně zkoumali každý detail. A pak, téměř v jednom okamžiku, zamířili své ukazováčky do jednoho místa. „Co to je?“ zabručel Bruno Vorlíček a z kovového šuplíku vyndal velkou lupu. I jeho kolega si nasadil brýle, doufaje, že tu malou, podivně zářící tečku lépe uvidí. „Má to v jícnu, vypadá to na kýlu a tím pádem i na horší průchodnost polykacího traktu,“ bručel si pro sebe patolog a docent Slabý ho hned doplnil. „… takže se v něm něco zachytilo. Nebo vrátilo! Ale co?“ zeptal se celkem zbytečně, protože ani jeden z nich si netroufl nahlas určit jednoznačnou diagnózu. Jejich hlavy se pomalu otočily ke studenému tělu. Nemuseli si nic říkat, oba dobře věděli, jak nejlépe a zároveň nejspolehlivěji tento otazník vyřešit. Příštích pár minut by pravděpodobně uvedlo většinu populace do stavu zvýšeného třesu, protože otevírání hrudního koše nepatří zrovna k estetickým zážitkům, na které je nutné vypisovat pořadník. Ani další postup, hledání předmětu o velikosti čočky, by nikoho nenadchl. Přesto napětí nad pitevním stolem začínalo dosahovat svého vrcholu. „Tak pojď ven… No tak!“ šeptal doktor Vorlíček a skalpelem opatrně odchlipoval jemné vrstvy svaloviny, sloužící k posunování potravy směrem do žaludku. Nakonec objevil, co hledal. Háčkem přidržel stěnu trubice a pinzetou jemně vyndal drobný, krví umazaný kamínek. Ten postříkal vodou z plastové láhve a přiblížil k bodové lampě, připevněné nad pitevním stolem. Lom světla oba zabolel v očích. Jako by v kameni vybuchlo slunce, deroucí se ven přesně vybroušenými ploškami. Každý, i skutečně nepatrný pohyb rozehrával další a další gejzír paprsků. Oba lékaři se na sebe podívali. Jestli věc před nimi je opravdu to, co si myslí, pak se už nemusí divit surovosti, se kterou byl neznámý muž před nimi zavražděn. Protože kvůli diamantům tekla krev vždycky!
