ÚSTAVNÍ VÝVOJ TURECKA DO ROKU 1945

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Josef Švanda

ÚSTAVNÍ VÝVOJ TURECKA DO ROKU 1945 Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Radim Seltenreich

Katedra: Právních dějin

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. května 2009

Diplomová práce

Ústavní vývoj Turecka do roku 1945

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. Zároveň dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně Univerzity

Karlovy

a

prostřednictvím

elektronické

databáze

vysokoškolských kvalifikačních prací v depozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.

V Praze dne 31. května 2009

Josef Švanda

2

Diplomová práce


Obsah Prohlášení .......................................................................................................... 2 Obsah ................................................................................................................. 3 Anotace.............................................................................................................. 3 1. Osmanská říše................................................................................................ 5 1.1 Rozklad Osmanské říše ........................................................................... 5 1.2 Právní systém Osmanské říše .................................................................. 9 1.3 Období reforem...................................................................................... 11 1.4 Mladoosmané a ústava z roku 1876 ...................................................... 14 1.5 Mladoturci a obnovení ústavy ............................................................... 19 1.6 Druhá ústavní éra a cesta Výboru jednoty a pokroku k moci................ 22 1.7 Vláda triumvirátu a první světová válka................................................ 26 2. Od sultanátu k republice .............................................................................. 33 2.1 Mudroské příměří .................................................................................. 33 2.2 Pařížská mírová konference................................................................... 36 2.3 Počátky národního odboje ..................................................................... 40 2.4 Erzurumský a sivaský kongres .............................................................. 42 2.5 Vznik Velkého národního shromáždění v Ankaře ................................ 46 2.6 Sèvreská mírová smlouva...................................................................... 50 2.7 Řecká invaze a smlouva se Sověty ........................................................ 52 2.8 Ústavní dokument z roku 1921.............................................................. 54 2.9 Válka o nezávislost a posilování pozic ankarské vlády......................... 56 2.10 Konečné vítězství nad Řeky a konec sultanátu ................................... 59 3. Turecká republika ........................................................................................ 62 3.1 Mezi monarchií a republikou................................................................. 62 3.2 Lausannská mírová smlouva ................................................................. 63 3.3 Prohlášení republiky .............................................................................. 66 3.4 Ústava z roku 1924 ................................................................................ 68 3.5 Zrušení kalifátů, represivní zákony a Progresivní strana ...................... 71 3.8 Politické procesy a vláda jedné strany................................................... 75 3.7 Reformy ................................................................................................. 78 3.8 Kodifikace práva Turecké republiky ..................................................... 81 3.9 Meziválečné zahraniční vztahy Turecké republiky a druhá světová válka ..................................................................................................................... 82 Seznam použitých map .................................................................................... 87 Použitá literatura.............................................................................................. 88 Tištěné knihy ............................................................................................... 88 Texty smluv a dokumentů ........................................................................... 89 Internetové zdroje ........................................................................................ 90 http://www.sscnet.ucla.edu/polisci/faculty/..................................................... 91 Klíčová slova ................................................................................................... 92 Key words........................................................................................................ 92 English summary ............................................................................................. 93

3

Diplomová práce


Anotace Cílem této práce je zmapovat ústavně-právní vývoj tureckého národa od dob největšího rozkvětu Osmanské říše v 16. století až po druhou světovou válku na pozadí historických událostí, které Turci vytvářeli, nebo které se jich přímo týkaly. Vzhledem k rozsáhlosti tématu se práce soustředí pouze na nejzásadnější okamžiky vymezeného období a na nich se snaží objasnit cestu tureckého národa od feudální islámské mocnosti k moderní sekulární republice.

V první části nazvané „Osmanská říše“ sleduje tato práce postupný úpadek kdysi mocného impéria dokonaný porážkou v první světové válce a marné snahy o zvrácení tohoto nepříznivého vývoje. Sleduje více či méně úspěšné pokusy o reformování systému státní správy a právního systému. Zároveň se snaží nabídnout možné příčiny, vnitřní i vnější povahy, které směrovaly historický vývoj Osmanské říše.

Druhá část práce se pod názvem „Od sultanátu k republice“ věnuje relativně krátkému, z ústavně-právního hlediska však na události bohatému období od konce první světové války do zrušení osmanského sultanátu. Dění těchto čtyř let fakticky rozhodovalo o dalším osudu tureckého národa a jeho státnosti.

Poslední třetí část „Turecká republika“ je věnována popisu přetváření ústavního a právního pořádku nového tureckého státu na jeho cestě k vnitřnímu upevnění a modernizaci. Zároveň ukazuje způsob, jakým se Turecká republika v napjaté době před blížícím se celosvětovým konfliktem učila nemilosrdné velké diplomacii ve snaze vymezit se vůči jiným státům a zajistit svojí bezpečnost.

4

Diplomová práce


1. Osmanská říše

1.1 Rozklad Osmanské říše Za mocenský vrchol Osmanské říše je pokládáno období vlády sultána Süleymana I. Nádherného (vládl v letech 1520 – 1566). Po jeho smrti nastal pomalý, avšak neodvratitelný úpadek osmanské moci. Následovala série slabých sultánů (Selim II., Murad III., Ibrahim, Mehmed IV.), kteří nebyli schopni čelit sílícím tlakům nově vznikající pozemkové šlechty a ta si tak přivlastňovala stále větší podíl na moci a na daních, jež pro sultána vybírala. Druhou skupinou, jejíž moc vzrůstala na úkor centrální vlády, byli janičáři1. Do těchto kdysi elitních vojenských

jednotek

tvořených

výhradně

z pečlivě

vybraných

křesťanských odvedenců se stále více dostávali dobrodruzi zajímající se více o kořist a svůj prospěch, než bezpečnost státu. Sultáni, kdysi neomezení vládci nad životem a smrtí každého svého poddaného, se tak stávali stále více ekonomicky i vojensky závislí na místní šlechtě a vojenských hodnostářích.

Hospodářsky Osmanské říši velmi uškodilo objevení Jižní cesty do Indie. Většina zboží z východu proudila do Evropy do té doby přes území Osmanské říše, což pro sultána znamenalo nemalé příjmy. Toto se po obeplutí Afriky Portugalci podstatně změnilo. Stoupající dovoz levného zboží z kolonií a zkvalitnění a zlevnění výroby v Evropě díky automatizaci zase znamenaly podstatné snížení poptávky po osmanském zboží. Tyto skutečnosti, spolu s nižšími příjmy z daní díky ztrátám 1

Z tureckého Yeni Çeri – nový voják. Byly to stálé elitní vojenské jednotky vytvořené sultánem Muradem I. ve 14. století. Původně byly doplňovány pomocí odvodů křesťanských chapců z ovládaných území a jejich konverzí na islám - tzv. Devşirme – daň krve. V roce 1566 sultán Selim II. janičářům povolil, aby se ženili. Po tomto datu byli do sborů přijímáni i synové janičářů a po nástupu sultána Murada III. (vládl v letech 1574 – 1595) byli přijímáni i osmanští synové, jímž místo ve sboru často koupil bohatý otec.

5

Diplomová práce


území a velké korupci spojené s jejich vybíráním, dvůr brzy začal pociťovat ve formě nedostatku finančních prostředků.

Dalším důležitým faktorem, jež přispěl k rozkladu říše, byla neschopnost přizpůsobit se významnému pokroku západních států v oblastech vědy, techniky, vojenství a státní správy. Zkostnatělý byrokratický systém a ideologická bariéra způsobily, že v průběhu 17. a 18. století zaostaly hlavně muslimské národy Osmanské říše za Evropou v zemědělství, průmyslu, dopravě, výrobě lodí, výrobě zbraní a vojenské taktice. Přes snahy pozdějších vládců se toto zaváhání již nikdy nepodařilo Osmanské říši dohonit. Bernard Lewis shrnul tento fenomén následovně: „Osmanská říše v podstatě zůstala středověkým státem se středověkou mentalitou a středověkou ekonomií – avšak s přidaným břemenem byrokracie a stálé armády, jež nemusel nést žádný středověký stát. Ve světě rychle se modernizujících států měla malou šanci na přežití.2“ A skutečně, sílící západní mocnosti a nově se utvářející ruský stát

začaly

zaostávající

Osmanskou

říši

porážet

ekonomicky,

diplomaticky a od konce 17. století i vojensky.

Nejlépe charakterizují úpadek kdysi mocné a obávané Osmanské říše tři zásadní události, které byly v mnoha ohledech pro další osud říše velmi symbolické. Tou první byla porážka osmanských vojsk při druhém pokusu o dobytí Vídně v roce 1683, po které následovaly další velké porážky (druhá bitva u Moháče 1687, bitva u Zenty1697), které znamenaly velké územní ztráty ztvrzené Karlovickou mírovou smlouvou podepsanou s Habsburky v roce 1699. Zatímco v polovině 16. století měla z tureckých výbojů celá Evropa oprávněný strach, Turci šli od vítězství k vítězství a uměli jen diktovat podmínky poraženým národům, tak už na počátku 17. století se učili jednat s nepřítelem jako rovný s rovným a na konci stejného století museli po sérii porážek podepsat 2

Bernard Lewis – The emergence of modern Turkey, strana 36.

6

Diplomová práce


pro ně velmi potupný mír. Bylo to vůbec poprvé, co byla osmanská vojska takto drtivě poražena a kdy musel sultán přistoupit na mírovou smlouvu s podmínkami vnucenými nepřítelem. Tato situace se však měla ještě mnohokráte opakovat.

Druhým osudovým momentem byl podpis mírové smlouvy v Küçük Kaynarci v roce 1774 po sérií porážek od vojsk Kateřiny II. Rusku tato smlouva zaručovala zisk sice nevelkých, avšak strategických oblastí na sever od Černého moře včetně Krymského poloostrova3. Poprvé v historii se tak musela Osmanská říše vzdát území obývaného po více než pět století turecky mluvícími muslimy. Druhý ústupek, který si Rusové vynutili, bylo právo volné plavby po Černém moři a přístup do Středozemního moře přes Bospor a Dardanely. Smlouva dále obsahovala povinnost Osmanské říše umožnit postavení kostela v Istanbulu a jeho prostřednictvím vystupovat jako zástupce pravoslavné církve. Toto zdánlivě nepodstatné ujednání bylo později z ruské strany interpretováno a zneužíváno jako právo hájit zájmy všech křesťanských obyvatel Osmanské říše. Na jeho základě anektovalo Rusko po dalších válkách území Gruzie a Besarábie a podporovalo řecký boj o nezávislost. Mezi léty 1672 – 1914 proběhlo celkem 12 rusko-tureckých válek a často jen díky intervenci západních velmocí, které se obávaly příliš velkého posílení vlivu Ruska v Evropě, tyto války Osmanská říše přežila pouze za cenu velkých územních ztrát na východě říše a na severním pobřeží Černého moře.

Třetím zlomovým okamžikem byl příchod Napoleona Bonaparte do Egypta v roce 1798. Poměrně malé francouzské armádě (30.000 mužů) se snadno podařilo obsadit tuto důležitou provincii Osmanské říše. Francie měla s Osmanskou říší velmi dobré vztahy již po více než 3

Podle smlouvy z Küçük Kaynarci mělo Rusko na Krymu získat pouze přístavy Kerç a Yeni Kale. Šlo však o strategická místa umožňující ovládnutí celého poloostrova, k čemuž došlo v roce 1783.

7

Diplomová práce


dvě století. Tento útok nebyl ani tak namířen proti Osmanům, jako proti Británii. Francouzi si od ovládnutí Egypta slibovali oslabení britského vlivu na východě. Egyptská ani turecká vojska nejen že nebyla schopna Egypt ubránit, ale ani utvořit dostatečnou sílu pro následné vyhnání vetřelce. O to se muselo postarat britské vojsko, které tuto pomoc proti svému odvěkému rivalovi rádo poskytlo a v roce 1801 předalo Egypt zpět pod osmanskou nadvládu. Celá tato epizoda tak v podstatě znamenala, že si jiné velmoci vyřizovaly účty na území Osmanské říše, která byla odsouzena pouze do role diváka. Neuplynula dlouhá doba a rivalita koloniálních velmocí vedla k postupnému zabráním všech afrických a blízkovýchodních držav Osmanské říše.

Od počátku 18. století museli sultánové čelit

dalšímu

nebezpečí,

které

tentokráte

přicházelo

zevnitř. Místní vůdci v některých autonomních

téměř částech

říše se cítili již tak silní, že se pokoušeli jimi ovládaná území úplně

osamostatnit.

Tento trend se týkal hlavně Balkánu. Mapa č. 1: území ztráty Osmanská říše v letech 1798 – 1923 zdroj: http://ww1.huntingdon.edu/jlewis/syl/IRcomp/Maps/OttomanMap.jpg

Z počátku se centrální moci dařilo udržet si alespoň částečný vliv, když však místní, separatisticky naladěná šlechta získala zbraň v podobě

8

Diplomová práce


probuzeného nacionalismu obyvatel a otevřenou podporu některé z evropských velmocí, musel se sultán smířit se ztrátami dalších území, které pokračovaly až do vypuknutí světové války.

1.2 Právní systém Osmanské říše Osmanská říše byla od samého počátku vybudována na základech islámského učení a profilovala se jako strážkyně odkazu Proroka Mohameda a ochránkyně veškerého muslimského obyvatelstva na světě. Proto stejně jako v jiných muslimských státech, byl zde konsensus o tom, že pravdivý a platný je pouze zákon, který byl lidem zjeven prostřednictvím Koránu a Hadíth4, tedy Boží zákon Šaría. Islámští duchovní zvaní Ulema5 postupně právo Šaría podrobně rozvedli a interpretovali. Ustanovení týkající se osobního stavu, hlavně manželství, byla považována za absolutně závazné rigidní normy, zatímco pro jiné společenské oblasti představovala Šaría pouze ideály či doporučení, kterými by se měl muslim přiblížit.

Ještě před příchodem Osmanů se však v muslimských státních útvarech začalo ukazovat, že systém Šaría není dostačující, a to hlavně proto, že nedával možnost reagovat na nové situace a poměry, které bylo třeba právně regulovat. Paralelně k Šaría se tedy začali vytvářet zvyklosti a stále častěji i nařízení panovníka zvaná Kanun6, která většinou

vycházela

z místních

zvyklostí.

Jelikož

systém

Šaría

nepřiznával člověku žádnou zákonodárnou moc, bylo na tato nařízení nahlíženo jako na doplnění norem Šaría v jejich duchu pomocí analogie. Ulemové měli za úkol hlídat, aby Kanuny nebyly v rozporu se Šaría. 4

Tzv. Tradice – záznamy o Prorokově působení a výrocích. Někdy bývá přepisováno jako Ulama, odvozeno od arabského slova Alim – učenec. 6 Z řeckého slova κανών [kanón] - norma, pravidlo, měřítko, stéblo. 5

9

Diplomová práce


Většinou se však neodvážili jít proti panovníkovi a vydání Kanunu potvrdili.

O první kodifikaci platných Kanunů se zasloužil sultán Mehmed II.7 (vládl v letech 1444 – 1446 a 1451 – 1481). Byla vydána pod názvem Kanunname (zákoník) a skládala se ze dvou částí. První část se zabývala organizací vlády a armády a druhá, doplněná až po Mehmedově smrti, shromažďovala Kanuny organizující daňovou soustavu a práva rolníků. Další velkou revizi Kanunů nechal provést sultán Süleyman I. Nádherný8 (vládl v letech 1520 – 1566). Vypracoval ji Grand Mufti9 Mehmet Ebussuud el-Imadi10 a byla vydána pod jménem Kanunname-i cedid. Byl to kompaktní soubor říšských zákoníků, na jejichž základě byly postupně vypracovány zákoníky pro jednotlivé administrativně-správní území (sancak11), doly a jiné částečně samosprávné entity. Zákoníky Kanunname-i cedid platily až do konce Osmanské říše, přestože v polovině 19. století byla jejich velká část nahrazena novými, moderními zákoníky francouzského stylu (1840 a 1858 trestní zákoník, 1850 a 1861 obchodní zákoník, 1876 občanský zákoník).

Nemuslimští

obyvatelé

říše

(zvaní

dhimmi)

se

kromě

muslimských soudů mohli obracet i na své náboženské hodnostáře, kteří je mohli soudit podle jejich, tedy křesťanského nebo židovského práva. Jejich jurisdikce však byla omezena pouze na některé záležitosti rodinného, civilního a obchodního práva. Později díky systému

7

Po dobytí Konstantinopole ve svých 21 letech v roce 1453 dostal titul Fatih – dobyvatel. Přezdívku Nádherný dali Süleymanovi Evropané, Turci mu říkali Kanuni – zákonodárce. 9 Nejvyšší úřad islámského práva. 10 Také znám pod svým tureckým jménem Hoca Çelebi. 11 Území Osmanské říše se dělilo na provincie (viyalety), které se dále dělily na menší obvody zvané sancak. 8

10

Diplomová práce


kapitulací12 začali vydávat vlastní zákony a zřizovat vlastní soudy pro své občany i zastupitelské orgány evropských velmocí.

1.3 Období reforem Již během 17. století se mezi sultánovými rádci našli tací, kteří si uvědomovali nutnost provedení reforem správy státu13, výběru daní, armády a dalších důležitých odvětví. Šlo však pouze o ojedinělé hlasy. Teprve po drtivé porážce u Vídně roku 1683 bylo všem jasné, že Osmanská říše nemůže bez radikální vnitřní reorganizace obstát v silné evropské konkurenci. Jakékoli pokusy o dílčí změny však troskotaly na odmítavém postoji těch, jimž slabá vláda a nestabilní systém vyhovovaly, jelikož sami z tohoto stavu nejvíce profitovaly. Hlavně šlo o

janičáře,

duchovenstvo

(Ulema),

zkorumpované

úředníky

a

v některých případech i šlechtu.

A tak prvním panovníkem, který se odhodlal určité změny prosadit, byl až osvícený sultán Selim III. (vládl v letech 1789 – 1807). Jeho reformy byly vyhlašovány v letech 1793 – 1796 pod názvem Nizam-ı Cedid (Nový pořádek). Selim III. byl velkým obdivovatelem Francie, dokonce si ještě jako princ dopisoval s králem Ludvíkem XVI. Proto není divu, že jeho reformy včetně jejich názvu byly inspirovány Francií a probíhající Francouzskou revolucí. Reformy se týkaly hlavně armády, správy daní, provinční správy, školství, ale částečně i práv poddaných. Neměly však dlouhého trvání. V roce 1807 byl Selim III. janičáry sesazen a o rok později zavražděn. Jediné, co ho přežilo, byly 12

Z latinského capitola – kapitola, část dokumentu. Dekret, kterým sultán uděloval privilegia občanům jiného státu pro jejich pobyt a obchodní činnost na území Osmanské říše. S postupem času byly kapitulace stále více zneužívány k zasahování velmocí do vnitřních záležitostí Osmanské říše. Poprvé bylo uděleno Francii (1535) a Anglii (1580). 13 Koçi Bey, Resmi Efendi, Ali Çavuş a další.

11

Diplomová práce


osmanské ambasády, které otevřel v evropských městech (1793 v Londýně, 1794 ve Vídni, 1795 v Berlíně a 1796 v Paříži).

Dalším reformním sultánem byl Mahmud II. (vládl v letech 1808 – 1839). Dobře se poučil z neúspěchu Selima III. Postupně zřizoval nové oddíly speciálních zbraní (artilerie, minéři atd.), záměrně však nezasahoval do zřízení janičářů. Až konečně v roce 1826, když už měl vybudovanou silnou pozici, přišel s reformou, která měla předělat i janičářský systém. Tím záměrně vyprovokoval povstání janičářů, které krvavě potlačil a využil k úplnému zrušení janičářských oddílů. Tím si uvolnil ruce k provedení dalších, zásadních reforem. Ani Ulema mu bez podpory janičářů už nemohla stát v cestě, navíc jí ještě oslabil začleněním Ulemy do hierarchie státních náboženských funkcionářů a podřazením Evkafu14 pod centrální kontrolu. Okamžitě začal za pomoci pruských instruktorů modernizovat armádu, zaváděl moderní světské školy, zrušil některé daně a celkově daňový systém zjednodušil a zavedl odvolací systém do trestního soudnictví. Také započal s reorganizací státní správy. Vytvořil centrální instituce s přesně definovanými pravomocemi, ze kterých se později vyvinula jednotlivá ministerstva. Dále vytvořil poradní orgány, z nichž nejdůležitější roli sehrála legislativní rada Meclis-i Vala-i Ahkam-i Adliye (Nejvyšší rada pro soudní nařízení), která měla za úkol vytvořit svojí legislativní činností právní rámec pro probíhající reformy. V roce 1831 zrušil feudální systém vojenských lén Timarů15. Teprve tento krok je považován za konečné překonání feudalismu v Osmanské říši.

Přestože se Mahmudovi II. povedlo nastartovat důležité reformy, trvalo ještě dalších 50 let, než začal nový systém naplno fungovat. V jeho reformním úsilí pokračovali i jeho synové Abdülmecid I (vládl 14

Evkaf, v jednotném čísle Vakıf - pozemky náboženských nadací. Timar byla půda udělená feudálům výměnou za jejich službu v ozbrojených silách během válek.

15

12

Diplomová práce


v letech 1839 – 1861) a Abdülaziz (vládl v letech 1861 -1876). Období jejich vlády bývá tureckými historiky nazýváno jaké éra Tanzimat (období reorganizace). Hlavními architekty reforem Tanzimatu byli Mustafa Reşid Paşa16 (1800 – 1858) a později jeho dva žáci Ali Paşa (1815 – 1871) a Fuad Paşa (1815 – 1869). Období Tanzimatu odstartovalo

vyhlášení

editku

Gülhane

Hatt-i

Şerifi

sultánem

Abdülmecidem I. v roce 1839. Autorem tohoto převratného a v osmanské společnosti bezprecedentního dokumentu byl právě Mustafa Reşid Paşa. Mezi nejdůležitější body ediktu patřilo prohlášení nedotknutelnosti života, majetku a cti všech občanů říše bez rozdílu náboženství, právo pořádat veřejná shromáždění, stanovení rovnosti všech před zákonem a zákaz zabití bez řádného soudu. Dále také edikt zakládal řádné vojenské odvody a měnil daňový systém na spravedlivější model. Sultán doufal, že si tímto krokem nakloní evropské mocnosti, hlavně Anglii a že faktickým zrovnoprávněním křesťanských poddaných říše ustanou jejich separatistické snahy. Toho prvního částečně dosáhl, na to druhé bylo však již příliš pozdě. Navíc účinné prosazování ediktu často naráželo na odpor a nepochopení konzervativní většiny úřednictva, a tak některé body zůstaly jen vizí na papíře.

Velmoci kritizovaly skutečnost, že edikt Gülhane Hatt-i Şerifi fakticky moc nepřispěl ke zlepšení postavení nemuslimských obyvatel říše. Přiměly tak sultána, aby v roce 1856 vydal další výnos nazvaný Hatt-ı Hümayun. Kromě potvrzení rovnoprávného postavení křesťanů a židů s muslimy z Gülhane Hatt-i Şerifi, rušil tento výnos trest smrti za odpadnutí od islámu a připouštěl přijímání nemuslimů do armády a na jakékoli státní funkce. O tom, že však zůstalo z větší části pouze u slibů,

16

Působil jako velvyslanec v Paříži a Londýně, byl ministrem zahraničních věcí a v letech 1845 – 1857 zastával úřad velkovezíra – nejvyššího z ministrů. Titul Paşa uděloval sultán významným generálům a vysokým úředníkům, má určitou podobnost s anglickým titulem Lord.

13

Diplomová práce


svědčí fakt, že již v roce 1859 poslaly velmoci osmanskému velkovezírovi společné memorandum, ve kterém si stěžovaly na neplnění Hatt-ı Hümayunu. Nedokázaly se však shodnout na způsobu, kterým by osmanskou vládu k tomuto plnění donutily.

1.4 Mladoosmané a ústava z roku 1876 Díky rozvíjející se soustavě školství (na některých školách bylo vyučováno ve francouzštině) a větší možnosti kontaktů s Evropou pomocí ambasád se během druhé poloviny 19. století začala v říši tvořit nová třída intelektuálů, kteří ovládali cizí jazyky a sympatizovali s myšlenkami revolučních evropských spisovatelů17. Nastal velký rozvoj turecky psané literatury a začínalo vycházet stále více turecky psaných novin18. A právě ze skupiny literátů a novinářů se zrodilo první, částečně organizované politické hnutí v historii osmanské říše. V roce 1865 bylo založeno tajné společenství, které se později stalo známým pod jménem Mladoosmané19. Jejich program vycházel z italského hnutí Carbonari a byl

založen

na

myšlenkách

patriotismu,

parlamentarismu

a

konstitucionalismu. Jejich patriotismus však nebyl v této době ještě turecký20, ale spíše panosmanský a panislámský. Své názory často opírali o verš z Koránu ve kterém se říká, že Prorokovi bylo nakázáno, aby byl shovívavý ke svým stoupencům a radil se s nimi21.

17

Velmi módní bylo číst díla Rousseaua a Montesquieua. V roce 1876 vycházelo jen v Istanbulu 13 turecky psaných novin. 19 Z. Veselá v knize Novověké dějiny Turecka, strana 37 a následující používá termín Mladoosmanci. Původně si skupina dala název Ittifak-i Hamiyet (Patriotický spolek). Když se však stali v Evropě známými pod názvy Jeunes Turcs a Young Ottomans, začali používat nový název Yeni Osmanlılar (Noví Osmané). 20 Výjimkou byly některé články Aliho Suaviho, ve kterých se již objevil náznak tureckého nacionalismu. 21 Bernard Lewis – The emergence of modern Turkey, strana 144. 18

14

Diplomová práce


Nejdůležitější roli v Mladoosmanském hnutí sehráli spisovatelé a novináři Namık Kemal, Ziya Paşa, Ibrahim Şinasi a Ali Suavi, kteří silně kritizovali vládu v tureckém tisku a později v novinách, které vydávali v exilu v Ženevě, Londýně a hlavně Paříži a tajně distribuovali do své domoviny. V tom jim hodně napomáhal jejich mecenáš a sympatizant egyptský princ Mustafa Fazıl. Díky těmto osobnostem začaly v osmanské společnosti zapouštět kořeny revoluční myšlenky cílené na změnu systému vlády.

Sedmdesátá léta 19. století byla pro osmanskou říši ve znamení ekonomické a politické krize. Stát byl předlužen a po krachu na Vídeňské burze v roce 1873, který odstartoval světovou ekonomickou krizi, ztratil šanci na další půjčky. Nedostatek financí se snažil řešit zvyšováním daňové zátěže obyvatel, což vedlo k obecné nespokojenosti. Navíc v letech 1873 - 1874 zachvátila velkou část říše velká sucha, která způsobila hladomor. Více než kdy jindy tak docházelo k lokálním povstáním. Ta největší se odehrála v Bosně a Hercegovině a od dubna 1876 i v Bulharsku. Nevybíravý způsob, kterým sultánova armáda bulharské povstání potlačila22, vyvolal v Evropě velké pozdvižení a „východní otázka“ se mezi státníky velmocí opět stala velmi diskutovanou.

K protestům docházelo i v Istanbulu, kde do ulic vyráželi hlavně studenti. Těchto nepokojů využila skupina reformních politiků v čele s ministrem bez portfeje Mithatem Paşou a 30. května 1876 sesadila sultána Abdülazize. Na jeho místo byl dosazen příznivec Mladoosmanů princ Murat. Musel však slíbit, že co nejdříve umožní vyhlášení ústavy. Rychle se horšící mentální zdraví sultána Murata však vedlo k tomu, že byl již 1. září uznán neschopným vlády a na jeho místo nastoupil jeho mladší bratr, ambiciózní sultán Abdül Hamid II. (vládl v letech 1876 až 22

Uvádí se, že bylo zabito mezi 12.000 a 15.000 Bulharů.

15

Diplomová práce


1909). I ten musel svým ministrům přislíbit vyhlášení ústavy. Stalo se tak 23. prosince 1876 pod jménem Kanun-u Esası (hlavní zákon) těsně potom, co byl Midhat Paşa jmenován do úřadu velkovezíra.

Na textu ústavy pracovalo 28 členů speciálně ustanovené komise vedené Midhaten Paşou od počátku října 1876. Při psaní vycházeli z belgické ústavy z roku 1831 a částečně z pruského ústavního dokumentu z roku 1850. Vyhlášení ústavy v tak krátké době bylo motivováno skutečností, že v Istanbulu právě probíhala konference velmocí, která se snažila řešit problémy Balkánu a odvrátit neodvratitelné – další ruskoosmanskou válku. Stejně jako předchozí reformní nařízení, měla tak i první osmanská ústava23 přesvědčit Evropu, že se sultán snaží prosazovat dodržování práv nemuslimských občanů říše.

Ústava se skládala ze 119 článků rozdělených na 13 hlav. První hlava pouze o dvou článcích zakotvovala nedělitelnost území říše a status Istanbulu jako hlavního města. Další dvě hlavy byly věnovány osobě sultána. Jeho osoba byla výslovně prohlášena za posvátnou. Zároveň mu byly přiznány velmi široké pravomoci. Teprve čtvrtá hlava o devatenácti článcích se týkala osobních svobod Osmanů. Za Osmana byl považován každý poddaný říše bez rozdílu náboženství, přestože zároveň byl islám ustanoven státním náboženstvím. Další články zaručovaly osobní svobodu, svobodu tisku, petiční svobodu, zákaz konfiskací, roboty, mučení a inkvizice a rovnost před zákonem. Za oficiální státní jazyk byla prohlášena turečtina, jejíž znalost byla podmínkou pro službu ve státním úřadu. Ústava také garantovala bezplatné školství s povinným základním vzděláním. Další hlavy se týkaly ministrů, zamýšleného dvoukomorového parlamentu, soudní soustavy, daňové soustavy a administrativního dělení říše. Posledních sedm článků bylo označeno jako “různé záležitosti”. Velmi důležitým se 23

Po tuniské ústavě z roku 1861 šlo o druhou ústava v muslimském státě.

16

Diplomová práce


ukázal být článek 113, jehož znění si do textu prosadil sultán Abdül Hamid II. Tento článek měl následující znění: “V případě přípravy jednání, nebo výskytu znamení naznačujících nepokoje na území kterékoli oblasti říše, bude mít vláda právo vyhlásit v této oblasti stanné právo. Stanné právo spočívá v dočasném zrušení platnosti civilních práv. Způsob spravování oblastí ve stanném právu bude regulovat zvláštní zákon. Jeho veličenstvo sultán má exkluzivní právo vyhostit z území říše ty, kteří budou pomocí hodnověrných informací obstaraných policií označeny za nebezpečné pro bezpečnost státu.24”

Ústava vytvářela zcela novou zákonodárnou instituci - generální shromáždění. To se skládalo z komory zastupitelů (Meclis-i Mebusan), a z komory honorace - senátu (Heyet-i Ayan). Komora zastupitelů měla být volena podle speciálního zákona vždy jeden zastupitel na 50.000 dospělých mužských obyvatel říše. Funkční období bylo čtyři roky. Komoru honorace jmenoval sultán z vážených mužů, kteří prokázali oddanost státu. Jmenování bylo na doživotí. Kromě hlasování o zákonech předložených mu ministry, mělo generální shromáždění také za úkol hlídat státní rozpočet.

V podstatných náležitostech nepřinesla ústava kromě vytvoření parlamentu nic nového, většinou šlo o potvrzení skutečností obsažených již v dřívějších ediktech a nařízeních25. Nešlo o výsledek lidmi voleného ústavodárného orgánu, ale o vrchnostenské dílo lidu nařízené. Za největší úspěch proto bývá považován samotný fakt, že ústava byla vůbec přijata a vyhlášena a tak došlo k posunu od absolutistické sultánské vlády ke konstituční monarchii.

24

Boğaziçi University, Atatürk Institute of Modern Turkish History – Text osmanské ústavy z roku 1876, článek 113 zdroj: anglický text ústavy http://www.worldstatesmen.org/OttomanConstitution1876.htm 25 Hlavně v ediktu Gülhane Hatt-i Şerifi a výnosu Hatt-ı Hümayun.

17

Diplomová práce

Istanbulská


konference

velmocí

skončila

bez

jakéhokoli

konkrétního výsledku a říše se proto začala připravovat na další válku s Ruskem. V této situaci začal sultán znovu upevňovat svou pozici. Začal budovat síť tajné policie, jejíž rozsahem a efektivitou byl později proslulý. Také se zbavil svého největšího kritika a soupeře, Midhata Paşi. Právě na základě citovaného článku 113 ústavy jej nechal zatknout a později vyhostit do Arábie. Stejný článek ústavy posloužil sultánovi k vyhoštění další řady nepohodlných lidí, čímž fakticky rozbil to, co zbývalo z Mladoosmanského hnutí. Také se postaral o to, aby se do generálního shromáždění dostali pouze jemu loajální zastupitelé.

Generální shromáždění začalo svou činnost v březnu 1877. Skládalo se ze 115 zastupitelů26 (69 muslimů a 46 nemuslimů) zvolených nepřímo pomocí provinčních úřadů. Senát byl složen ze 25 sultánem přímo ustanovených senátorů. Přestože se obě komory parlamentu skládaly fakticky ze sultánových lidí, i tak se hlavně na půdě komory zastupitelů našli tací, kteří kritizovali vládu a snažili se povolat některé ministry k odpovědnosti. Vláda proto vyhlásila parlamentní prázdniny. Řádné volby komory zastupitelů se měly konat na podzim 1877 již podle nového, parlamentem přijatého volebního zákona. Na nátlak sultána a pod záminkou probíhající války s Ruskem, která začala již v dubnu 1877, se však volby uskutečnili stejným způsobem, tedy opět pomocí sultánem kontrolovaných provinčních úřadů. I takto zvolený parlament však pokračoval v kritice vlády, hlavně za neúspěchy ve válečných operacích proti Rusku. Na začátku roku dobyla ruská vojska Edirne27 a blížila se k Istanbulu. Této situace využil sultán Abdül Hamid II. a generální shromáždění v půlce února 1878 úplně rozpustil. Zároveň byla pozastavena účinnost ústavy. Toto pozastavení se protáhlo na 30 let. 26

Zdenka Veselá – Novověké dějiny Turecka I. díl, strana 48. Jiné prameny uvádí počet 120 zastupitelů – Bernard Lewis, nebo 130 zastupitelů – Erik J. Zürcher. 27 Řecký název města byl Αδριανουπολις [Adrianòpolis].

18

Diplomová práce


Po soustavných porážkách od ruských vojsk byl sultán donucen podepsat s Ruskem příměří známé jako San Stefanský28 mír. Výsledkem tohoto příměří byla nezávislost Černé Hory, Srbska a Rumunska a vytvoření velkého Bulharska včetně území Makedonie. Dále ztráty území na východě říše ve prospěch Ruska. Takto výrazný úspěch Ruska se však nezamlouval ostatním evropským mocnostem, které se stále obávaly velkého vlivu Rusů na Balkáně. Proto byla do Berlína svolána nová konference, kde velmoci donutily Rusko ke zmírnění svých požadavků a tím fakticky snížili osmanské ztráty území na Balkáně, hlavně na úkor Bulharska, které formálně zůstalo celé součástí osmanské říše, přestože fakticky byly některé jeho části téměř nezávislé.

1.5 Mladoturci a obnovení ústavy Ještě v roce 1878 proběhly dva pokusy o sesazení sultána Abdüla Hamida II. a jeho nahrazení uvězněným bratrem Muratem, oba však byly prozrazeny a jejich organizátoři zabiti nebo vyhoštěni. Sultánovi se povedlo zbavit se svých největších odpůrců a nastolit absolutistický policejní režim. Veškerý tisk byl podřízen silné a účinné cenzuře. Přesto se nedá o jeho třicetileté vládě hovořit jako o období stagnace nebo úpadku. Sultán Abdül Hamid II. byl naopak velmi pragmatickým reformátorem a teprve jeho přičiněním bylo dotaženo mnoho reforem započatých již v době Tanzimatu, hlavně v oblastech školství, státní správy a právního systému. Velkou zásluhu na tom měl sultánův oddaný velkovezír Mehmed Said Paşa (1838 – 1914). Vznikalo mnoho nových škol a v roce 1900 byla v Istanbulu otevřena první osmanská

28

Podle města San Stefano (řecky Αγιος Στέφανος [Agios Stefanos]), dnešním tureckým názvem Yeşilköy.

19

Diplomová práce


univerzita29. Velkého rozmachu také doznala síť železnic a telegrafního spojení.

Díky nekompromisnímu postupu sultána proti všem náznakům neposlušnosti podpořeném jeho důmyslnou sítí policie a tajných agentů byl odboj vytlačen za hranice říše. Hlavními ohnisky revolučně smýšlející turecké inteligence byla Káhira, Ženeva a nejvíce Paříž. Právě zde byla začátkem 90. let založena organizace usilující o odstranění despotického sultána a znovuzavedení ústavy. Za název si tato skupina vedená emigrantem Ahmetem Rızou zvolila označení İttihat ve Terakki Cemiyeti (Výbor jednoty a pokroku). Vydávali své noviny, které spolu s dalšími „zakázanými“ tiskovinami pašovali do své vlasti. Brzy si našli mnoho sympatizantů hlavně mezi studenty a kadety vojenských škol. Ve Francii bylo jejich hnutí označováno termínem Jeunes Turcs, tedy stejně jako hnutí Mladoosmanů. Narozdíl od nich však tento název přijali, a tak vešli ve známost pod názvem Mladoturci (Young Turcs).

Jejich největší slabinou byla však jejich vlastní nejednotnost a názorová roztříštěnost. Sultánovým agentům se tak dařilo štvát jednotlivé vůdčí osobnosti proti sobě a dokonce nejednou přetáhnout některou na svou stranu výměnou za vysokou státní funkci a možnost podílet se na reformách ve službách sultána a pod jeho dohledem. Vnitřní spory vyvrcholily na prvním velkém setkání - „Kongresu osmanských liberálů“ - organizovaném v roce 1902 v Paříži. Zatímco nacionalističtěji laděný Ahmet Rıza zastával původní mladoturecké názory a prosazoval provedení revoluce vlastními silami bez vměšování západních velmocí, jiná frakce vedená princem Sabahettinem30 považovala zahraniční pomoc při sesazení sultána za přijatelnou. Tyto dvě frakce se částečně udobřily až na druhém pařížském kongresu 29

Původně pojmenovaná Darülfünun (dům věd), později přejmenovaná na İstanbul Üniversitesi (Istanbulskou univerzitu). 30 Princ Sabahettin byl po matce synovcem sultána Abül Hamida II.

20

Diplomová práce


v prosinci 1907, kde se všichni přítomní shodli na okamžité potřebě jednat.

V samotné říši žily zatím myšlenky Mladoturků vlastním životem hlavně na školách a decentralizovaných úřadech. Četly se zakázané knihy mladoosmanských i zahraničních autorů a tisk vydávaný Mladoturky v zahraničí. Jednotlivým buňkám však chyběla jakákoli koordinace. Tato situace se ještě zhoršila po dalších velkých represích, které následovaly po odhalení plánů jedné istanbulské skupiny na provedení státního převratu v roce 1896. Změna přišla až potom, co byla v září 1906 založena na soluňské31 vojenské škole tajná organizace Osmanlı Hürriyet Cemiyeti (Osmanský spolek svobody). Díky výborným

organizačním

schopnostem

vedoucího

soluňského

telegrafního úřadu Mehmeta Talata, který byl členem spolku, se jim v krátké době podařilo navázat spolupráci s buňkami v dalších městech a i s pařížskými Mladoturky. Krátce nato také převzali jejich název Výbor jednoty a pokroku.

Revoluce přišla v červenci 1908. Podílelo se na ní několik různých faktorů. Z těch zahraničních to byla skutečnost, že ústava a parlament byly po porážce od Japonska přijaty v Rusku a dokonce i v konzervativní Persii, a hlavně v přicházejících zprávách o jednáních mezi odvěkým spojencem Anglií a odvěkým nepřítelem Ruskem, kteří se, motivováni obavou ze sílícího Německa, dohodli v červnu 1908 na reorganizaci poměru na Balkáně. Tato reorganizace se měla týkat i Soluně. Z vnitřních záležitostí, které uspíšily vypuknutí revoluce, patřilo hlavně zesílení snahy sultánových špiónů o rozbití soluňského centra odporu. Když byl na základě udání pozván do Istanbulu mladý důstojník Enver Bey32 za účelem podání vysvětlení, uchýlil se místo toho do hor, 31

Dnešní město Θεσσαλονίκη [Thessaloniki] v řecké Makedonii, turecky Selânik, anglicky Salonica. 32 Od roku 1913 Enver Paşa.

21

Diplomová práce


kam ho následoval další člen Výboru jednoty a pokroku major Ahmed Niyazi s vojskem a výzbrojí třetí soluňské armády. Na jejich stranu se přidala i druhá armáda z Edirne. Sultán proti nim vyslal anatolské posádky, o kterých se domníval, že mu budou věrné. I mezi nimi však již byly mladoturecké myšlenky natolik rozšířené, že se přidaly na stranu povstalců. Pod přímou hrozbou pochodu těchto jednotek na Istanbul sultán obnovil 23 července 1908 platnost ústavy a svolal schůzi parlamentu.

1.6 Druhá ústavní éra a cesta Výboru jednoty a pokroku k moci Sultánovi Abdül Hamidovi II. se podařilo ustát revoluci z roku 1908 a dokonce obnovením ústavy stoupla jeho popularita. Hlavně v odlehlejších částech říše uvěřili občané jeho tvrzení, že věřil svým rádcům, že lid není ještě na ústavu připraven, nyní však vidí, že byl klamán, a proto lidu ústavu vrací. Zároveň prohlásil, že parlament nikdy zrušen nebyl, pouze se nescházel. Ústava i parlament tak byly obnoveny ve znění a obsazení z roku 1878. Žijící zastupitelé z obou komor se sjeli do Istanbulu a znovu zasedli. Jejich jediným úkolem bylo připravit nové volby. Ty se uskutečnily na podzim roku 1908, poprvé podle volebního zákona z roku 1876. Volební systém spočíval v nepřímé volbě. Mužští občané říše starší 25ti let a platící daně volili své zástupce v provinciích (jeden zástupce na 500 – 750 voličů), kteří potom volili samotné poslance dolní komory. Volby nebyly založené na principu politických stran, ale na individuálních programech kandidátů. Nový parlament čítající 275 zastupitelů (142 Turků a 133 příslušníků jiných národností říše) se poprvé sešel 17. prosince 1908.

22

Diplomová práce


Moc ve státě byla nyní fakticky rozdělená mezi tři subjekty: revolucí oslabeného, ale stále mocného sultána, částečně obměněnou vládu a Výbor jednoty a pokroku. Ten ovládal nový parlament a hlavně měl pod kontrolou armádu. Necítil se však ještě dost silný na sesazení sultána a plné uchopení moci. Velký vliv na tom měla vnitřní nejednotnost Výboru. Od centralisticky a nacionálně založeného jádra Výboru se postupně odštěpovaly liberálněji uvažující frakce, které prosazovaly větší decentralizaci moci s důrazem na práva náboženských a národnostních menšin říše. Ani tyto liberální frakce se však nebyly schopny shodnout a vytvořit účinnou opozici vůči jádru Výboru.

Mezitím znovu stoupalo napětí mezi lidmi. Nadšení ze znovuzavedení

ústavy

vystřídalo

zklamání.

Lid

očekával,

že

mladoturecká revoluce a ústava vyřeší všechny jejich problémy a budou se mít lépe. Došlo sice k omezení cenzury a politického pronásledování sultánovou policií, na životní úrovni běžných lidí se však nic nezměnilo. Situace využila militantní islámská skupina Mohamedánská Unie, založená a vedená dervišem Vahdetim. V dubnu 1909 provedli za pomoci albánských vojáků umístěných v Istanbulu státní převrat. Obsadili parlament a požadovali hlavně plnou obnovu práva Šáría a návrat k tradičním hodnotám Islámu, které podle nich Výbor jednoty a pokroku svojí činností ohrožoval. Sultán i liberálové se přiklonili na stranu povstalců, protože v nich viděli možnost, jak se zbavit Výboru. Rebelie však trvala pouhých 11 dnů. Vojenské jednotky vyslané Výborem ze Soluně pod názvem Akční armáda vedené Mahmutem Şevketem Paşou bez problémů obsadili Istanbul zpět. Vůdci povstání včetně Vahdetima byli popraveni a jen díky intervenci Britů utekli tomuto osudu vůdci liberální opozice. Moc nyní držela pevně v ruce armáda a jí částečně podporovaný a částečně tolerovaný Výbor jednoty a pokroku, který měl volnou ruku k provádění své politiky, ale vůči

23

Diplomová práce


armádě musel být opatrný. Mahmut Şevket Paşa se vyjádřil jasně, že jeho armáda zasáhla pro záchranu ústavy, ne Výboru.

Důsledky potlačení převratu z dubna 1909 byly dalekosáhlé. Výborem ovládaný parlament okamžitě sesadil sultána Abdül Hamida II. a na jeho místo jmenoval jeho 65 letého bratra jako sultána Mehmeda V. (vládl v letech 1909 – 1918), který byl však pouhou loutkou. Výbor jednoty a pokroku veřejně vyhlásil, že přestává být tajnou organizací a stává se z něj oficiální politická strana. Její většině v parlamentu se v srpnu 1909 snadno povedlo prosadit rozsáhlé změny ústavy33. Tyto spočívaly hlavně ve velkém omezení moci sultána (včetně zrušení výše zmiňovaného článku 113), posílení svobody tisku a zákazu cenzury, prohloubení občanských svobod včetně shromažďovací svobody a svobody organizovat se (i možnosti zakládat politické strany). Ústavní změny také posílily úlohu komory zastupitelů parlamentu. Vláda jí měla být nadále odpovědná. Byla zavedena instituce interpelace ministrů. Poslanci mohli nyní přímo navrhovat zákony, naopak tato pravomoc byla odejmuta sultánovi.

Potlačení převratu upevnilo pozice Výboru a oslabilo liberální opozici. Toto však netrvalo dlouho. Díky novým ústavně garantovaným svobodám začalo už počátkem roku 1910 vznikat mnoho nových politických stran a opozice vůči politice Výboru opět sílila. Proto se vedení Výboru rozhodlo upevnit své pozice pomocí předčasných parlamentních voleb, které proběhly na jaře 1912. Do turecké historie vešla tato událost pod názvem sopalı seçim (volby s klackem). Důvodem je způsob, jakým si Výbor jednoty a pokroku zajistil v těchto volbách absolutní vítězství34 za pomoci armády a otevřeného zastrašování voličů. Opozice toto zmanipulované vítězství nikdy neuznala. 33

Další drobné změny ústavy byly provedeny v letech 1912, 1914 a 1916. Směřovaly hlavně k upevnění vlády Výboru jednoty a progresu. 34 Získal 269 z 275 míst v dolní komoře parlamentu.

24

Diplomová práce


Mezinárodní postavení Osmanské říše se od roku 1908 prudce měnilo od špatného k horšímu. Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, Kréta se připojila k Řecku a Bulharsko zpřetrhalo poslední vazby na říši. Na Balkáně docházelo k častým povstáním (roku 1910 a 1912 v Kosovu a roku 1911 v Černé Hoře). Arabská území říše byla de facto ovládána velmocemi (Anglie okupovala Egypt a Francie Sýrii). V září 1911 potom Itálie zaútočila na poslední osmanskou državu v Africe – Tripolitánii (území dnešní Libiye). Osmanská vojska se zmohla na chabou obranu. Italové navíc zabrali i Dodekánské ostrovy (Rhodos a okolní ostrovy). V říjnu 1912 musela říše s Italy uzavřít narychlo mír, protože daleko větší hrozbu pro ni představovala horšící se situace na Balkáně. První balkánská válka vypukla 8. října 1912. K boji proti svým dlouholetým okupantům Turkům se spojily armády Srbska, Bulharska, Černé Hory a Řecka. Osmanská říše už navíc nemohla jako v minulosti spoléhat na pomoc Anglie, která již ztratila zájem na zachování říše. Výsledkem bojů pro Osmanskou říši byla ztráta téměř všech evropských území. Nejvíce na první balkánské válce vydělali Bulhaři, s čímž se však ostatní balkánské státy nechtěly smířit a posilněni o rumunskou pomoc se spojili proti Bulharsku ve druhé balkánské válce. Toho využila osmanská vojska a získala alespoň malou část ztracených evropských území zpět35.

Výsledek balkánských válek měl pro Osmanskou říši drtivé důsledky. Během krátké doby přišla o nejrozvinutější části svého území – Makedonii, Albánii a Trákii, území obydlená téměř čtyřmi miliony obyvatel36. Istanbul a celou říši zaplavila vlna muslimských uprchlíků, mezi nimiž se šířily nemoci. Tyto ztráty však také znamenaly, že se Turci stali většinovým národem říše. Důsledkem přílivu uprchlíků a změny poměru v národnostním rozložení bylo stupňování tureckého

35 36

Provincii Edirne. Erik J. Zürcher – Turkey: A Modern History, strana 108

25

Diplomová práce


nacionalismu, které vedlo i k častým násilným útokům na neturecké menšiny.

Výbor jednoty a pokroku byl sice počátkem roku 1913 nejsilnější stranou ve státě, potřeboval však svou moc ještě více upevnit. Proto 23. ledna provedl další ozbrojený převrat. Důstojníci vedení Enverem vtrhli na jednání vlády a zastřelili ministra války. Celou vládu pak donutili rezignovat a dosadili vlastní, jim zcela loajální. Nyní zbývalo vypořádat se se stále nebezpečnou opozicí. Záminku k tomu poskytla vražda velkovezíra Mahmuta Şevketa Paşi v červnu 1913, kterou spáchal přívrženec Liberální opoziční strany. Výbor zinscenoval rozsáhlé procesy a mnoho jeho protivníků bylo zatčeno, někteří i popraveni. Tak si konečně pět let po revoluci upevnil postavení u moci, která se od této doby soustředila v rukou hlavně tří mužů. Proto bývá období 1913 – 1918 nazýváno jako vláda (nebo diktatura) triumvirátu. Těmi muži byli velitel armády Enver Paşa, velitel istanbulské vojenské posádky a policie Cemal Paşa a schopný politik a funkcionář strany Talat Paşa.

1.7 Vláda triumvirátu a první světová válka Na přelomu let 1913 a 1914 proběhly další volby, ve kterých již kandidovali pouze členové Výboru jednoty a pokroku. Výbor tak nyní držel veškeré mocenské posty ve státě a mohl se pustit do uskutečňování svých reforem a pan-turkistických myšlenek. Rychle se horšící mezinárodní situace však jeho plánům nepřála. Balkánské války ukázaly, v jak špatném stavu je osmanská armáda a v jak velké mezinárodní izolaci se Osmanská říše ocitla. Trojice Enver – Cemal – Talat, která nyní fakticky činila veškerá zásadní politická rozhodnutí, si dobře uvědomovala, že bez silného spojence se říše nemůže ubránit. Tak došlo k podpisu německo-osmanské spojenecké smlouvy.

26

Diplomová práce


Pro spojenectví s Německým císařstvím hrála celá řada skutečností. Již od dob sultána Abdül Hamida II. se na reorganizaci a cvičení osmanské armády podíleli němečtí důstojníci. Němci Osmanům dodávali moderní zbraně, stavěli železnice a zakládali průmysl. Na rozdíl od jiných velmocí s Osmanskou říší nikdy neválčili a nedělali si nároky na její území. Když v roce 1910 odmítly Francie a Anglie poskytnout Osmanům další půjčku, ochotně je zastoupila Deutsche Bank. Zdálo by se, že orientace na Německo byla jasná volba. Nebylo to však tak jednoznačné. Talat se nejprve snažil dojednat spojenectví s Francií a Anglií. Pro ně však byly důležitější dobré vztahy s Ruskem. Také již neměli zájem udržovat nemocného muže na Bosporu při životě, spíše se připravovali na dělení jeho pozůstalosti. Němci tak fakticky zůstali jediní, kdo byl ochoten s Osmany jednat. Ne všichni však s tímto spojenectvím souhlasili, proti byl i Cemal Paşa. Když ale 1. srpna 1914 nechal první Lord admirality Winston Churchill zkonfiskovat dvě válečné lodě, které si u Britů objednala a již zaplatila osmanská vláda, a stejný den vyhlásilo Německo válku úhlavnímu nepříteli Osmanské říše Rusku, bylo rozhodnuto. K podpisu smlouvy došlo tajně již příštího dne, tedy 2. srpna 1914, bez vědomí Cemala Paşi a některých členů vlády.

Mezi nejdůležitější body spojenecké smlouvy, uzavřené na dobu 4 let s možností prolongace, patřil německý závazek ochrany osmanského území a osmanský závazek přistoupení k centrálním mocnostem37 v případě německo-ruského konfliktu. Enver Paşa si od spojení s Německem sliboval společné tažení proti Rusku, které Osmanům přinese alespoň část ztracených území na východě říše. Netušil, že svou vlast dostává do přímého válečného konfliktu s Francií a Anglií. Němci si od spojenectví slibovali hlavně otevření další fronty proti Rusku a odříznutí přístupu do Středozemního moře pro ruské lodě. Také doufali, že muslimské obyvatelstvo anglických kolonií a ruské 37

Obranný spolek Německa, Rakuska-Uherska a Itálie.

27

Diplomová práce


střední Asie bude následovat sultána, který byl formálně stále jejich kalifem38, a revoltuje proti svým okupantům. Tento předpoklad se však nenaplnil ani po sultánově vyhlášení džihádu39 proti společným nepřátelům v listopadu 1914.

Enver se snažil oddálit vstup říše do války kvůli nepřipravenosti osmanské

armády,

po

německém

nátlaku

však

vydal

rozkaz

k námořnímu ostřelování ruských černomořských přístavů. K tomu došlo 29. října 1914, a hned nato vyhlásila Osmanská říše válku Rusku, Francii a Anglii. K prvnímu střetu došlo na východě říše v kavkazské oblasti. Osmanům se nejprve podařilo zastavit ruská vojska, částečně i postoupit. V lednu 1915 však Rusové osmanskou armádu vedenou samotným Enverem Paşou na hlavu porazili u města Sarıkamış40 a téměř zničili41. Ve stejnou dobu zaútočili Osmané i na jihu s cílem získat kontrolu nad Suezským průplavem. Zde byly osmanské jednotky úspěšnější, avšak Brity dobře bráněný průplav nikdy nedobyly. Třetí, a pro říši nejnebezpečnější fronta byla otevřena na poloostrově Gallipoli při ústí Dardanelského průlivu, kde se v dubnu 1915 vylodila britská a australská vojska s cílem obsadit poloostrov a otevřít si cestu na Istanbul. Osmanským jednotkám se za cenu velkých ztrát podařilo nepřátelský postup zastavit a odrazit a tím dost možná o pár let oddálit celkovou porážku. Při tomto velikém vojenském úspěchu říše v první světové válce o sobě dal poprvé vědět schopný mladý důstojník Mustafa Kemal, který měl na vítězství velkou zásluhu.

Další úspěch slavili Osmané v Mezopotámii. Na konci dubna 1916 se osmanským vojskům vedeným německým generálem baronem

38

Náboženský vůdce muslimské komunity. Svatá válka. 40 Dnešní východní Turecko blízko arménské hranice, mezi městy Erzurum a Kars. 41 Z 90.000 mužů zbylo pouze 12.000 bojeschopných. Své na tom sehrála i krutá zima a těžké horské podmínky. 39

28

Diplomová práce


von der Goltzem42 podařilo obklíčit indický expediční sbor u Kut alAmara jihovýchodně od Bagdádu. Bylo při tom zajato na 13.000 britských vojáků včetně velitele generála Sira Charlese Townshenda. Toto počáteční vítězství se však ukázalo být na jižní frontě v podstatě jediným. Dvakrát během roku 1915 se Turci neúspěšně pokusili dobýt Suez. Po zbytek války už však na Sinaji, Arabském poloostrově a v Mezopotámii pouze ustupovali. Svou roli sehrálo i povstání arabských kmenů v západní Arábiií z června 1916, které se podařilo Britům43 vyprovokovat. Do konce první světové války ztratili Turci na jihu téměř všechny své arabské provincie. Fronta v posledních říjnových dnech roku 1918 vedla přibližně v místech, kde je dnešní turecko-syrská hranice.

Na východě se situace vyvíjela ještě hůře. Po drtivé porážce u Sarıkamışe pronikla ruská vojska hluboko do východní Anatólie. Nepomohlo ani stažení všech tureckých vojsk z perských provincií. Rusové pronikli počátkem roku 1916 na severu při pobřeží Černého moře až za město Trabzon, na jihu obsadili rozsáhlé oblasti okolo jezera Van a dobili důležité město Erzurum na střední části východní fronty.

Z velké části arménské obyvatelstvo těchto východních provincií vítalo Rusy jako osvoboditele a mnozí se přidávali k jejich vojsku. Ruská propaganda získávala tisíce arménských dobrovolníků pomocí posilování nadějí osmanských Arménů na vytvoření vlastního státu. Když potom v dubnu 1915 došlo k protitureckému povstání arménského obyvatelstva v provincii Van, rozhodla se vláda Výboru jednoty a pokroku proti Arménům zasáhnout. Bylo vydáno nařízení44 k přemístění 42

Generál von der Goltz zemřel 19. dubna 1916 na choleru. Objevují se však i spekulace, že byl otráven mladými tureckými důstojníky, kteří sympatizovali s Výborem jednoty a pokroku. Velení převzal turecký důstojník Halil Bey, který byl za vítězství u Kut al-Amara povýšen na brigádního generála a dostal titul Paşa. 43 Hlavně díky taktice britského poručíka T. E. Lawrence. Vzbouřené arabské kmeny s podporou britských zbraní a peněz obsadili v roce 1917 i posvátné město Mecca. 44 Tehcir kanunu – zákon o přemístění.

29

Diplomová práce


arménského obyvatelstva z východních částí říše do Sýrie. Oficiálním důvodem tohoto kroku bylo zajistit, aby nemohlo docházet ke kolaboraci s blížícím se ruským nepřítelem. Deportace započaly v květnu 1915 hlavně za násilné asistence kurdských pořádkových jednotek. Je zřejmé, že vedoucí činitelé vládnoucího Výboru jednoty a pokroku (hlavně Talat) viděli v kolaboraci některých Arménů s nepřítelem dobrou záminku k tomu, aby se s Armény vypořádali jednou pro vždy. Brzy po odsunech z východu začali být Arméni vyháněni i z ostatních částí říše. Toto trvalo až do pozdního léta 1916. Minimálně za tichého souhlasu vlády, pokud ne přímo na její pokyn, docházelo k častým násilnostem a řízenému vraždění. Turecko a Arménie dodnes vedou spory o to, kolik etnických Arménů bylo při těchto deportacích zabito nebo přišlo o život následkem dlouhé a těžké cesty. Jako realitě nejbližší se zdá být odhad, že z jednoho a půl milionu odsunutých Arménů jich přišlo o život 600 až 800 tisíc45.

Situace na východní frontě se podstatně změnila po sérii revolucí v Rusku. Již po revoluci z března 1917, která donutila cara Mikuláše II. k abdikaci, došlo ke stahování ruských vojsk z východní Anatólie. Bolševická revoluce z listopadu 1917 potom znamenala urychlení odchodu ruských vojáků z Kavkazu. Nová revoluční moc okamžitě uzavřela se svými nepřáteli, tedy i s Osmanskou říší, příměří. Jednání o podmínkách separátního míru potom probíhala od prosince 1917 do března 1918 v polském městě Brest-Litevsk46. Za Osmanskou říši jednání vedl Talat Paşa, kterému se podařilo prosadit obnovení východní hranice před rusko-tureckou válkou z let 1877-1878. To znamenalo zisk převážně arménských a gruzínských provincií Ardahan, Kars a Batumi. Na druhé straně hranice vznikl v dubnu 1918 nový stát pod názvem Zakavkazská republika. Šlo o federaci Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. 45

Zatímco Turecko oficiálně přiznává 200.000 obětí odsunu, některé arménské prameny hovoří až o 2.000.000 mrtvých – Erik J. Zürcher – Turkey: A Modern History, strana 115 46 Dnes je město Brest součástí Běloruska.

30

Diplomová práce


Díky vnitřním rozporům a hlavně neshodám na společném postupu vůči Turecku47 neměl však stát dlouhého trvání a jednotlivé republiky vyhlásily svou nezávislost již na konci května 1918.

Z důvodu protahování Brest-litevských jednání se Enver Paşa rozhodl obnovit boje na východě a donutit tak ruské vojáky k rychlejšímu odchodu. Na konci ledna 1918 proto Enver rozhodl, že vojska vracející se z galicijské48 fronty bude místo na jih, kde jich bylo nutně třeba, posílat přímo na Kavkaz. Později tuto jednotku nazval Armáda islámu. Ruské jednotky již neměli na bojích zájem, a proto ke střetům docházelo hlavně s arménskými jednotkami a arménských partyzány. S ruskými vojáky prchali i tisíce arménských civilistů, kteří se obávali tureckých represí. Po sérii porážek přinutili Turci v červnu 1918 Demokratickou republiku Arménie49 k podpisu mírové smlouvy známé jako Bátumská smlouva. Fakticky tak porušili podmínky Brestlitevské smlouvy a okupovali většinu arménského území. Gruzie předešla stejnému osudu pouze díky německé intervenci. Dále se proto Armáda islámu obrátila směrem ke Kaspickému moři. V září 1918 se jim podařilo vyhnat Brity a obsadit Baku.

I přes úspěchy v kavkazské kampani byla celková porážka Osmanské říše nevyhnutelná. Na syrské a perské frontě tlačily zbytky tureckých armád před sebou daleko lépe vyzbrojení a zásobovaní Britové a v Thrákii se zase anglo-francouzská vojska po porážce Bulharska blížila k Istanbulu. Vláda Výboru jednoty a pokroku si byla dobře vědoma, že je třeba požádat o příměří a zahájit mírová jednání. Stejně tak si ale byla vědoma faktu, že její hlavní představitelé budou 47

Armenie a Gruzie nechtěly uznat územní zisky Turecka garantované Brest-litevským mírem. Národnostně příbuzné a muslimské obyvatelstvo Azerbajdžánu se naopak přiklánělo na tureckou stranu. 48 Území na hranici dnešního Polska a Ukrajiny; turecké jednotky zde poměrně úspěšně pomáhaly Němcům v bojích s Rusy. 49 Samostatný arménský stát. Vydržel necelé dva roky do nucené sovětizace na konci roku 1920.

31

Diplomová práce


považováni za válečné zločince a tak s nimi bude i naloženo. Počátkem října 1918 proto vláda rezignovala a Enver, Cemal i Talat tajně uprchli spolu s dalšími prominenty Výboru jednoty a pokroku přes Oděsu do Německa.

Deset let vlády různých frakcí hnutí Mladoturků přivedlo Osmanskou říši na pokraj zániku. Z velké části na tom měl však vliv vývoj událostí na mezinárodním poli a mocenské zájmy silných evropských států. Během těchto deseti let se však podařilo vykonat i mnoho dobrého. Byly otevřeny nové školy a postupně bylo vzdělání zpřístupněno i pro dívky – nejprve základní50 a střední a posléze i některé univerzity. V roce 1917 byl zaveden nový zákon o rodině, který tak zesvětštil další, podstatnou část jurisdikce náboženských soudů tradičně rozhodujících podle práva Šáría. Tyto soudy byly nakonec plně podřízeny novému ministerstvu spravedlnosti. Všechny tyto kroky znamenaly velký posun a zlepšení v postavení žen v říši. Ještě před vstupem do války v září 1914 vyhlásila vláda jednostranné zrušení všech kapitulací. Tím si otevřela cestu k provádění ekonomických reforem včetně změny daňového systému. Velmoci proti tomuto kroku rázně protestovaly, to bylo však jediné, co mohly dělat.

50

Od roku 1913 bylo základní vzdělání povinné i pro dívky.

32

Diplomová práce


2. Od sultanátu k republice

2.1 Mudroské příměří Sultán Mehmed V. zemřel 3. července 1918 ve věku 73 let a na jeho místo nastoupil jeho bratr Vahdettin51 pod jménem Mehmed VI. (vládl v letech 1918 – 1922). Tento inteligentní a cílevědomý sultán neměl rozhodně jednoduchou pozici. Po svém slabém bratrovi, který se na vládnutí vůbec nepodílel, přebíral lety válčení zubožené zbytky kdysi mocné říše z posledních sil se bránící nevyhnutelné porážce. Mehmed VI. věděl, že pokud nechce dopadnout jako jeho bratr, musí se vypořádat s příznivci Výboru jednoty a pokroku. Vsadil proto vše na plnou spolupráci s nepřítelem, hlavně s Brity, s nimiž ho v tomto pojili stejné zájmy.

Hned po útěku hlavních představitelů Výboru v říjnu 1918 ustanovil sultán novou vládu v čele s Ahmedem Izzetem Paşou, jejíž hlavním úkolem bylo dojednat příměří. K tomu došlo 30. října 1918 na palubě britské lodi H.M.S. Agamemnon zakotvené v Mudroském zálivu ostrova Lemnos. Za britskou stranu příměří podepsal admirál Calthorpe a za Osmany potom ministr námořnictva Hüseyin Rauf. Dohoda obsahovala celkem 25 článků a byla výsledkem více než třídenního vyjednávání. Upravovala podmínky příměří (osmanské kapitulace) a v hlavních rysech nastiňovala způsob správy říše po dobu, než bude uzavřena mírová smlouva.

Text Mudroského příměří vycházel z dohody, kterou uzavřeli nejvyšší představitele vítězných velmocí Lloyd George, Clemenceau a 51

Podle metody přepisu ze staroturečtiny se lze setkat i s verzí jména Vahideddin, Vahid eddin, nebo Vahdeddin.

33

Diplomová práce


Orlando na krátké konferenci konané 6. října 1918 v Paříži. Ze samotného jednání s Turky však byly Francouzi k jejich velké nelibosti vyloučeni. Důvodem byla skutečnost, že osmanský vyjednávač Rauf měl mandát pouze pro jednání s Brity a rozšíření tohoto mandátu by zabralo čas a tak zbytečně oddálilo konec bojů. Britové této záminky rádi využili, aby Francouzům oplatili jejich jednání o příměří s Bulhary, které proběhlo zase bez britské účasti. Turci tak, možná nevědomky, pomohli nastartovat rozkol mezi vítěznými velmocemi, kterého později nejednou obratně využili.

Hlavní ustanovení Mudroského příměří řešila otevření plavby Úžinami pod kontrolou vítězných mocností, jejich kontrolu nad železnicemi a telegrafními linkami, plnou demobilizaci a odzbrojení osmanské armády s výjimkou malých jednotek potřebných k udržení pořádku, vzdání se všech osmanských jednotek na arabských územích, propuštění všech válečných zajatců52 a odchod rakouských a německých vojáků ve lhůtě dvou měsíců. Pro Osmany nejméně přijatelné byly potom články 7 a 24 dohody. Článek 7 stanovil, že vítězné mocnosti mohou okupovat kterékoli území Osmanské říše za předpokladu, že dle jejich zvážení bude jejich bezpečnost na tomto území ohrožena. Článek 24 potom dával vítězným mocnostem možnost vojensky zasáhnout v oblastech obývaných Armény, pokud by zde docházelo k porušování práva a pořádku53. Osmanská vláda se obávala, že se řecké a arménské obyvatelstvo pokusí vyvolat nepokoje a tím dát důvod pro spojeneckou vojenskou intervenci. Navrhovala proto, aby alespoň článek 24 zůstal tajným. Toto však nebylo Brity přijato. Po Calthorpeho ujištění, že k vojenskému zásahu nedojde, pokud budou Turci schopni zajistit klid na svém území, byla dohoda podepsána a okamžikem poledne 31. října 1918 vyhlášen klid zbraní na všech osmanských frontách. Stejného dne 52

Pouze jednostranné opatření týkající se zajatců v osmanském držení. Briton, Cooper, Bush - Mudros to Lausanne: Britain's frontier in West Asia, 1918-1923, strany 12 - 20

53

34

Diplomová práce


také započalo čištění Dardanelského průlivu od spojeneckých a osmanských min a již 13. listopadu 1918 zakotvila spojenecká flotila čítající 60 válečných lodí v istanbulském zálivu Zlatý roh na dohled o sultánského paláce. Britská, italská i francouzská vojska se utábořila v Istanbulu, každé z nich na jiném strategickém místě. K okupaci města samotného zatím však ještě nedošlo.

K prvním problémům s interpretací Mudroského příměří došlo na opačné straně říše, na hranicích s dnešními státy Sýrie a Irák. Spornou byla právě skutečnost, kde ona hranice leží, která území mají být ještě obsazena spojeneckými vojsky, a která již ne. Po staletí nebylo třeba žádnou hranici určovat, protože šlo o jednu velkou říši. Konkrétně se spor týkal důležitého středomořského přístavu Iskenderun54, který byl napojen na železnici, a pevnostní město Mosul. V době vyhlášení příměří probíhala fronta stále dost jižně od obou těchto bodů. Přesto se Britové, s poukazem na údajné turecké mapy znázorňující hranici na sever od obou měst, dožadovali okamžité kapitulace zde přítomných osmanských vojsk a otevření měst pro své vojáky55. Osmané neměli na výběr a museli se podřídit. Alespoň tedy stáhli vojáky na území, o kterém nebylo pochyb, že je turecké, a obě města nepříteli vydali.

Se spojeneckými vojáky ve městě sultán cítil, že nadešla jeho šance na upevnění své pozice. Po svém velkovezírovi Izzetovi začal požadovat personální změny ve vládě s poukazem na údajné napojení některých členů vlády na Výbor jednoty a pokroku. Šlo o vážné obvinění. Útěk prominentních členů Výboru rozhněval Brity a tak na jejich popud a s podporou sultána začalo pronásledování zbylých aktivních členů výboru. Docházelo k zatýkání a rychlým procesům speciálních tribunálů. Sultán se tak zbavil mnoha nepohodlných lidí, 54

Řecký název města byl Ἀλεξανδρέττα [Alexandretta]. Proti těmto požadavkům protestoval i admirál Calthorpe, který tímto nedodržel svůj slib daný při podpisu Mudroského příměří. V Londýně však na jeho názor nebrali zřetel.

55

35

Diplomová práce


kteří byli většinou odsunuti do vyhnanství na Maltě. Izzet Paşa, zkušený voják, ale nezkušený politik, sultánovu tlaku podlehl, a s celou vládou rezignoval. Poslední osmanská vláda, která zůstala relativně nezávislá na sultánovi a vítězných mocnostech, tak vydržela pouze měsíc. Novou vládu sestavil bývalý velvyslanec v Londýně Tevfik Paşa, který v minulosti úřad velkovezíra již zastával.

Nyní sultánovi zbývalo vypořádat se s parlamentem. Pro širokou veřejnost byl sultán stále nejvyšší autoritou a to nejen jako jejich světský vládce, ale hlavně jako kalif všech muslimů. Úřad sultána ani nebyl kompromitován prohranou válkou, protože Vahdettinův předchůdce neměl na řízení své země před a během války žádný vliv. Vědom si podpory veřejnosti a hlavně spojeneckých vojsk ve městě56, rozpustil tedy sultán 21. prosince 1918 parlament s poukazem na článek 7 ústavy, který mu tuto pravomoc svěřoval.

2.2 Pařížská mírová konference V lednu 1919 začala pařížská mírová konference. Brzy se ukázalo, jak nejednotné vítězné mocnosti ve svých nárocích a představách jsou. Velké rozpory panovaly při určování výše válečných reparací požadovaných po Německu a Rakousku-Uhersku. I otázka uspořádání původně osmanských teritorií velkou čtyřku57 dosti rozdělovala. Její představitelé se shodli na skutečnosti, že „nemocný muž Evropy je u konce svých sil“. Rozcházeli se však v názoru na to,

56

V Istanbulu bylo po podepsání Mudroského příměří alokováno 50.000 spojeneckých vojáků, z toho 30.000 britských. Erik J. Zürcher – Turkey: A Modern History, strana 140. 57 Ministerský předseda Francie Georges Clemencau, ministerský předseda Velké Británie David Lloyd George, prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson a ministerský předseda Itálie Vittorio Orlando.

36

Diplomová práce


zda, a jakým způsobem je možné a žádoucí nemocného muže obživit v podobě menšího asijského Turecka.

Americký prezident Wilson přijel do Evropy prosadit svůj plán popsaný v jeho čtrnácti bodech. Jeho hlavním cílem bylo okamžité nastolení trvalého míru v Evropě. Z tohoto předpokladu vycházely Wilsonovi návrhy na poválečné uspořádání hranic založené na právu národů na své sebeurčení. Budoucí správy osmanského území se týkal bod 12 v tomto znění: „Turecké části současné Osmanské říše by měla být zaručena suverenita za předpokladu, že jiným národům nyní žijícím pod tureckou nadvládou bude zaručena nezpochybnitelná bezpečnost a absolutně nerušená příležitost autonomního vývoje. Dardanely by měly být nastálo otevřeny pro volný průjezd lodí a obchodu všech národů pod mezinárodními garancemi.58“ Wilson byl tedy pro zachování asijského Turecka se současným vytvořením velké Arménie59 a speciálním režimem pro přímořské oblasti obývané řeckým obyvatelstvem. Úžiny a celý Istanbul měly být pod mezinárodním dohledem, a to buď kolektivním, nebo prostřednictvím Společnosti národů. Prezident Wilson však konferenci opustil předčasně a dále již do jednání nezasahoval.

Vyjednávací pozice Velké Británie byla dosti odlišná. Jako koloniální mocnosti se jí Wilsonova teorie o právu národů na sebeurčení vůbec nezamlouvala. Navíc byla více či méně vázána dohodami o rozdělení vlivu na osmanských územích uzavřenými se spojenci již během války. První takovou dohodou byla tak zvaná Konstantinopolská dohoda z března 1915, kterou Anglie a Francie slíbily Rusku poválečnou kontrolu nad východní Thrákií, Istanbulem a Úžinami. Anglie měla oplátkou získat sféru vlivu v Persii. Tato dohoda pozbyla platnosti po

58

Zdroj: internetový archiv dokumentů http://wwi.lib.byu.edu/index.php/President_Wilson’s_Fourteen_Points 59 Na základě šetření King-Cranovy komise, kterou prezident Wilson do východní Anatólie poslal.

37

Diplomová práce


ruské revoluci, kdy se nová sovětská vláda distancovala od všech smluv, které s imperialisty uzavřelo carské Rusko.

Další byla francouzsko-britská dohoda z 16. května 1916 známá podle svých signatářů jako Sykes-Picotova. Tato se týkala rozdělení vlivu v arabských provinciích Osmanské říše. Mezopotámie měla připadnout Britům a Sýrie včetně Libanonu Francouzům. Rusové později k této tajné dohodě přistoupili a po bolševické revoluci záměrně její text zveřejnili. Tím se jim podařilo rozhněvat arabského šejka Sharifa Husayna, kterému Britové již v mezi roky 1915-1916 slíbili za vyvolání arabského protiosmanského povstání možnost zřídit vlastní stát na syrském území. Britové tento slib nesplnili a toto území připadlo Francii.

Jako jeden z úplatků Itálii za její vstup do války na straně Anglie byl Itálii slíben vliv nad jihozápadní Anatólií včetně města Smyrna (Izmir) a Dodekánskými ostrovy v Londýnské dohodě z dubna 1915, která byla později nahrazena dohodou z St. Jean de Maurienne ze srpna 1917. Toto však bylo pro změnu v rozporu se slibem daným Řecku, kterému Britové za jeho vstup do války nabídli územní zisky na pobřeží Malé Asie.

Ani samotná britská delegace nebyla jednotná. Pozdější státní sekretář pro zahraniční vztahy lord Curzon sympatizoval s plánem amerického prezidenta Wilsona. Byl pro ponechání malého tureckého státu v centrální Anatólii a vytvoření Arménie a Arábie. Trval však na úplném vytěsnění Turků z Evropy včetně Istanbulu. Ministerský předseda Lloyd George, který s lordem Curzonem nevycházel, měl však jiné plány. Patrick Kinross o postojí britského premiéra k poválečnému uspořádání Turecka uvedl: „Ve své neznalosti Blízkého východu a lhostejnosti k jeho problémům (Lloyd George – poznámka autora)

38

Diplomová práce


neviděl Turecko jako živý organizmus se svou minulostí, přítomností a snahou o budoucnost, ale jednoduše jako místo na mapě, jako pohodlný sklad, ze kterého mohou být kompenzovány jiné mocnosti oproti jiným ústupkům.60“

Pro Francouze byla nejdůležitější otázka placení válečných reparací Německem a řešení jejich vzájemné hranice. K otázce uspořádání poražené Osmanské říše se spokojili s tím, že Británie dodrží Sykes-Picotovu dohodu a ponechá Sýrii v jejich vlivu. Itálie se zase soustředila na dojednání územních zisků slíbených v Evropě61, pevnina Malé Asie pro ní nebyla prioritou.

Brzy se však na scéně objevil další silný hráč. Byl jím řecký premiér Venizelos, výborný řečník a obratný vyjednávač. Podařilo se mu na svou stranu získat hlavně Lloyda George, který v poskytnutí území na západě Anatólie Řecku viděl dobrou záminku na oslabení francouzského a italského vlivu v oblasti a zvýšení vlastního vlivu prostřednictvím spojenectví s Řeky. Venizelos svou argumentaci založil hlavně na Wilsonovském sebeurčení národů a faktu, že na egejském pobřeží Malé Asie tvořilo řecké obyvatelstvo většinu. Podle dohody měli Řekové obsadit město Smyrna a přilehlé okolí s tím, že po pěti letech řecké správy zde proběhne plebiscit o tom, k jakému státu chce toto území patřit. Clemenceau s tímto nakonec souhlasil a Italové byli postaveni před hotovou věc. Potom, co mu Řekové slíbili podporu pro italské nároky v Albánii a v jiných částech Malé Asie, dal svůj souhlas i Orlando. Dne 15. května 1919 se tedy k nemalému překvapení a zděšení Turků vylodilo ve Smyrně na 20.000 řeckých vojáků. Řekové obsadili město Smyrna a přilehlé vnitrozemí až k řekám Gediz a Menderes.

60 61

Patrick Kinross – Atatürk, The rebirth of a nation, strana 139. Hlavně šlo o východní pobřeží Jadranského moře.

39

Diplomová práce


2.3 Počátky národního odboje V prvních měsících po konci 1. světové války panovala mezi muslimským obyvatelstvem Osmanské říše rezignovaná atmosféra. Zdálo se, že obyvatelstvo vyčerpané dlouhými válečnými roky přijme jakýkoliv osud, který mu vítězové určí. K určitým náznakům odporu docházelo pouze v oblastech osídlených více etniky, kde Turci začali spontánně zakládat hnutí odporu na obranu proti Řekům a Arménům. Těmto hnutím se začalo říkat Asociace na ochranu práv. Často se do nich zapojovali bývalí členové Výboru jednoty a pokroku, kteří za pomoci své tajné organizace Karakol utíkali před zatčením z Istanbulu. Nejaktivnější byly tyto asociace v Thrákii, Smyrně, Samsunu a na východě říše, kde mělo dojít ke vzniku samostatné Arménie.

V únoru 1919 vystřídal v čele vlády velkovezíra Tevfika Paşu sultánův švagr Damad Ferid, který dříve také zastával funkci velvyslance ve Velké Británii. Britové v něm měli nepříliš schopného, o to však oddanějšího vykonavatele svých zájmů. Ferid okamžitě zavedl přísnou cenzuru a policejní pronásledování jakýchkoli náznaků opozice vůči vládě nebo okupačním mocnostem. Zpočátku byla jeho taktika šíření strachu poměrně úspěšná.

První znatelná změna v uvažování tureckého obyvatelstva přišla s řeckou okupací Smyrny v květnu 1919. Pro Turky šlo o těžko přijatelnou potupu. Přítomnost anglických, francouzských a italských vojáků se ještě dala snést. Pořád tu byl předpoklad, že jak přišli, tak také odejdou. S Řeky to bylo jiné. U bývalých poddaných říše se nedalo předpokládat, že se dobrovolně zase stáhnou. Okupace Smyrny vyvolala masové demonstrace v ostatních velkých městech. V Istanbulu na náměstí před Modrou mešitou Sultán Ahmed se shromáždilo na 50.000 lidí. 40

Diplomová práce


I přes rozsáhlá zatýkání a deportace do exilu na Maltu nebyla protivládní opozice zdaleka poražena. Chybělo jí však jednotné vedení. Tuto úlohu na sebe vzala skupina nacionálně orientovaných důstojníků okolo hrdiny z bitvy na Gallipolském poloostrově Mustafy Kemala. Tomu se podařilo přes své známé získat funkci inspektora osmanské třetí armády s úkolem dohlížet na odzbrojování a udržování klidu v Anatolii. Měl tak předejít zásahu mocností na základě článku 24 Mudroského příměří. S tímto úkolem se v květnu 1919 vylodil v černomořském přístavu Samsun. Hned od počátku však podnikal zcela opačné kroky, než mu byly uloženy. Místo rozpouštění polovojenských oddílů zakládal nové, organizoval pašování a ukrývání zbraní a pomocí telegrafu koordinoval podobné akce po celém Turecku. Hned v červnu 1919 byl proto povolán zpět do Istanbulu, což odmítl a na protest proti postupu pro-anglické vlády vystoupil z armády.

Spolu s Mustafou Kemalem patřili v této době k vedení nacionální opozice důstojníci a jeho přátelé z předválečné doby bývalý ministr námořnictva a signatář Mudroského příměří Hüseyin Rauf, bývalý velitel istanbulské policie Refet, velitel zbytku sedmé armády Ali Fuad a velitel východní kavkazské armády Kâzım Karabekir. První tři jmenovaví se v červnu 1919 sešli s Mustafou Kemalem ve městě Amasya vzdáleném 130 km jižně od Samsunu. Situace zde byla bezpečnější, než v Brity obsazeném Samsunu. Právě zde padla první důležitá rozhodnutí, která nastartovala národní odboj za nezávislost Turecka. Bylo zde domluveno svolání celonárodního kongresu do města Sivas, které bylo relativně bezpečné a zároveň dobře dosažitelné po železnici. Tomu měl předcházet přípravný kongres zástupců východních provincií svolaný Kâzımem Karabekirem do města Erzurum, které měl Kâzım Karabekir pod kontrolou svých vojsk. Konference byly svolány formou manifestu nazvaného Deklarace nezávislosti62. V manifestu bylo 62

Také známý pod jménem Amasyaský oběžník.

41

Diplomová práce


řečeno, že nezávislost státu je ohrožena. Hlavní město bylo okupováno a vláda podléhala cizí kontrole, tedy nebyla schopna vládnout. Národ se musí zachránit ze své vlastní vůle. Své odhodlání postavit se cizí nadvládě národ prokázal vznikem mnoha obranných organizací. Tyto musí být nadále koordinovány centrálním národním orgánem, který bude schopen poznat potřeby národa a propagovat jeho požadavky bez cizího ovlivňování a kontroly.63 Po podpisu Mustafy Kemala, Hüseyin Raufa, Refeta a Ali Fuada byl manifest telegrafem zaslán Kâzımovi Karabekirovi do Erzurumu a veliteli vojenské posádky v Konye Mersinli Cemalovi. Po jejich schválení textu manifestu byl telegrafem rozeslán po celé říši.

2.4 Erzurumský a sivaský kongres Erzurumský kongres začal 23. července 1919, na 11. výročí obnovení platnosti ústavy z roku 1908 a trval do 6. srpna 1919. Přijelo celkem 56 delegátu z pěti východních provincií říše, kteří si hned na začátku jednání zvolili Mustafu Kemala za prezidenta kongresu. Ten v úvodní řeči zdůraznil dva hlavní principy, které se staly základem revolučního hnutí. Tím prvním byla práva národa a tím druhým vůle lidí. Na základě druhého principu měla vzniknout vláda schopná prosadit ten první. Nejdůležitějším výstupem kongresu bylo schválení návrhu deklarace, která později dostala název Národní pakt64.

Text paktu se skládal ze šesti bodů. První bod stanovil, že bývalé arabské provincie65 by se měly vyjádřit v referendu k svému setrvání v Osmanské říši. Druhý bod dával stejnou možnost obyvatelům 63

Patrick Kinross – Atatürk, The rebirth of a nation, strana 171. Název dokumentu v originálu byl Misak-ı Milli. 65 Šlo o Mezopotámii, Sýrii, Palestinu, Arábii, Egypt, Cilicii, Hatay a Mosul, které byly v tureckých rukách v době uzavření Mudroského příměří, měly patřit k tureckému státu bez dalšího. 64

42

Diplomová práce


východních provincií Kars, Ardahan a Batum a třetí bod obyvatelům západní Thrákie. Ve čtvrtém bodu byla zakotvena bezpečnost Istanbulu a Marmarského moře s tím, že zásady volného pohybu Úžinami budou předmětem dohody mezi Tureckem a ostatními zainteresovanými státy. Pátý bod zajišťoval práva menšinám pod podmínkou zaručení stejných práv muslimským obyvatelům v sousedních státech. A konečně poslední, šestý bod proklamoval, že Turecký stát musí být nezávislý a svobodný bez omezení v politické, legislativní a finanční oblasti tak, aby se mohl samostatně vyvíjet.66

Hned po schválení delegáty kongresu byl text Národního paktu rozeslán po celé říši, i zástupcům cizích mocí. Ti mu však nepřikládali žádný význam a snažení tureckých Asociací na ochranu práv nebrali moc vážně. Jinak tomu bylo v Istanbulu. Velkovezír Damad Ferid považoval tyto aktivity bývalých osmanských důstojníků za vzpouru a vydal rozkaz, aby byli Mustafa Kemal a Refet zatčeni. Kâzım Karabekir toto jednoznačně odmítl a tím otevřeně vyhlásil své nepřátelství vládě a loajalitu národnímu hnutí. Před ukončením kongresu jeho delegáti ještě zvolili Výbor reprezentantů, který je bude zastupovat do dalšího sjezdu. Prezidentem výboru byl zvolen Mustafa Kemal.

Kongres v Sivasu se uskutečnil mezi 4. a 13. zářím 1919. Přestože bylo pozváno na dvě stě delegátu, dorazilo jich pouze 39. I tak ale přítomní zástupci reprezentovali daleko větší část turecky mluvícím obyvatelstvem obydleného území, než na erzurumském kongresu, který se orientoval pouze na delegáty východních provincií. Prezidentem kongresu byl i zde zvolen Mustafa Kemal. Hned na začátku delegáti kongresu jednomyslně schválili znění Národního paktu a drobnými změnami jej ještě vylepšili. Bouřlivé diskuze proběhly ohledně

66

Zdroj: vydání New York Times z 1. října 1922, internetová databáze na http://www.nytimes.com/.

43

Diplomová práce


případného amerického mandátu pro uspořádání poměrů v Osmanské říši, nepřinesly však žádný výsledek. Dalším krokem kongresu bylo opět ustanovení Výboru reprezentantů, opět s Mustafou Kemalem v čele.

Po neúspěchu zabránit kongresu v Erzurumu se sultánova vláda rozhodla zakročit proti sivaskému kongresu důrazněji. Na armádu spoléhat nemohla, protože její větší část kontrolovali pomocí Kâzıma Karabekira a Ali Fuada Asociace na ochranu práv. Pokusila se tedy vyslat tajnou misi chráněnou jízdou kurdských vojáků s úkolem zatknout Mustafu Kemala a ostatní delegáty kongresu. Utajení se však nepodařilo díky skutečnosti, že i přes přítomnost cizích vojsk v Istanbulu stále fungovaly osmanské státní orgány víceméně nezávisle, a v těchto orgánech bylo mnoho příznivců národního hnutí, kteří Asociacím na ochranu práv dodávali cenné informace. Mustafa Kemal tohoto pokusu o své zatčení náležitě využil. S podporou delegátu sivaského kongresu prohlásil vládu Damida Ferida za zrádce národa, kteří se snaží poštvat muslimy proti muslimům a tím rozpoutat občanskou válku. Nechal odhlasovat, že istanbulská vláda již nemá důvěru lidu a dokud nebude nahrazena, přebírá její funkci Výbor reprezentantů. Poté zahájil velkou propagandistickou kampaň pomocí telegrafu. Byl si dobře vědom skutečnosti, že musí být opatrný ve svých postojích k sultánovi, který stále pro většinu obyvatelstva představoval nejvyšší autoritu. Prezentoval tedy situaci tak, že sultán je zajatcem velmocí a obětí zrádné vlády. Vládu je tedy třeba svrhnout a sultána zachránit. Samotnému sultánovi potom adresoval telegram, ve kterém ho informoval, že se „jeho vláda pokusila prolít krev muslimů a rozbít celistvost území vehnáním Kurdistánu do bratrovražedné války. Národ proto žádá okamžité kroky proti této bandě zrádců, kteří mají být přísně potrestáni a nová vláda skládající se z můžů cti má být ustanovena.“67

67

Patrick Kinross – Atatürk, The rebirth of a nation, strana 193.

44

Diplomová práce


Centra odporu z jiných měst (Asociace na ochranu práv) se přidala k protivládní kampani sivaského Výboru reprezentantů (která byla ve skutečnosti kampaní jediného muže – Mustafy Kemala) a požadovala okamžitou rezignaci kabinetu Damida Ferida. Teprve při rozměrech této kampaně si istanbulští úředníci a okupační mocnosti uvědomili, jak národní hnutí podcenili. Damad Ferid žádal Brity o vyslání vojsk k rozehnání sivaského kongresu a zatčení vůdců rebelů. Ti si však byli dobře vědomi skutečnosti, že by tím rozpoutali další válku, čemuž se chtěli za každou cenu vyhnout. Naopak proto stáhli své vojáky ze všech ohrožených území Anatólie. Velkovezírovi Damadovi Feridovi nezbylo nic jiného, než rezignovat. Stalo se tak 5. října 1919.

Do Sivasu přijel setkat za Mustafou Kemalem i francouz Georges Picot, který v Sýrii zastával funkci Vysokého komisaře. Picot přijel jako oficiální zástupce Francie jednat o situaci v Cilicii, kde přetrvávalo napětí mezi tureckými příznivci Asociace na ochranu práv, Armény a okupujícími Francouzi. Anatolskému Výboru reprezentantů a Mustafovi Kemalovi se tak poprvé dostalo oficiálního uznání cizího státu. Picot byl zaskočen nekompromisností svého protivníka v jednáních a jeho požadavky. Kemalovo stanovisko bylo, že dokud Francie dostatečně neprokáže, že nemá v Cilicii úmysly, které by byly v rozporu se zájmy Turků68, tak zde budou Turci nadále bojovat za svou nezávislost. Dále Picotovi vytknul okupaci měst Urfa, Aintab a Marash, která odporovala podmínkám Mudroského příměří. Picot tak odjel s nepořízenou.

Mustafa Kemal z jednání s Georgesem Picotem vycítil nejistotu a váhání Francouzů, zda mají v oblasti zůstat. Rozpoutal proto kampaň za vlastenecký boj v oblasti Cilicie. Tamním polovojenským jednotkám Asociace na ochranu práv poslal zbraně a peníze a koordinoval jejich 68

Tímto zřejmě narážel na skutečnost, že Francouzi rekrutovali v oblasti Cilicie arménské jednotky k udržení pořádku. Docházelo tak k častým násilným střetům mezi tureckými vlastenci a těmito jednotkami.

45

Diplomová práce


útoky na obsazená města. Kemal se nemýlil v tom, že francouzské posádky nebyly v oblasti Cilicii příliš silné a ani odhodlané toto divoké území za každou cenu bránit. Turci je postupně vytlačili až k Syrským hranicím. Při dobývání velkých měst docházelo ze strany tureckých polovojenských oddílů k dalším rozsáhlým masakrům arménského obyvatelstva jako odplata za arménské spojenectví s okupanty.

Francouzi tak byli nuceni podepsat v květnu 1920 s Mustafou Kemalem příměří. Tento úspěch dodal tureckému obyvatelstvu po celé zemi velkou naději a do Anatólie proudily zástupy dobrovolníků, aby se přidali k Asociacím na ochranu práv v boji o nezávislost tureckého národa.

2.5 Vznik Velkého národního shromáždění v Ankaře Po rezignaci velkovezíra Damada Ferida byl k sestavení nové vlády sultánem vyzván bývalý důstojník a člen vlády Tevfika Pashy Ali Riza. Mezi jeho hlavní úkoly patřilo urychlené připravení voleb pro obnovení parlamentu a sjednocení rozdělené země. K tomu účelu zřídil ministerstvo pro usmíření. Aby si Ali Riza získal důvěru anatolské opozice vedené Mustafou Kemalem, nechal svou vládu schválit Národní pakt jako oficiální vládní stanovisko a zrušil cenzuru tisku zavedenou Damadem Feridem. Do novin se tak dostaly vyjádření Mustafy Kemala a dalších sympatizantů Asociací na ochranu práv. Britové, jež v tomto vývoji cítili přímé ohrožení svých zájmů v Turecku, sledovali situaci se zneklidněním.

Mustafa Kemal podpořil úsilí nové vlády naslouchat vůli lidu. Odmítl však rozpustit Výbor reprezentantů, dokud nedojde ke slíbeným

46

Diplomová práce

volbám.

V prosinci


1919

se

rozhodl

zvolit

přesunout

Výbor

reprezentantů více na západ, tedy blíže k dění v Istanbulu. Za nové sídlo si vybral malé dvacetitisícové město Ankara, vzdálené 350 km od Istanbulu a spojené s ním železnicí, stále však na území bezpečně ovládaném Asociacemi na ochranu práv.

Volby se uskutečnili na konci roku 1919 a nový parlament, první s vlasteneckou převahou, se poprvé sešel 16. ledna 1920. Jeho prvním, a v podstatě jediným počinem bylo schválení a publikace Národního paktu, čímž tento dokument získal sílu zákona. V tomto okamžiku se Britové rozhodli jednat. Jednání o mírovém uspřádání Osmanské říše se blížila ke konci a k prosazení podmínek, které z nich měly vzejít, potřebovali velmoci opět získat ztracenou kontrolu nad správou říše. Vysoký komisař pro oblast Istanbulu de Robeck spolu s Nejvyšší radou mírové konference vypracovali plán na vojenské obsazení Istanbulu.

K tomu došlo 16. března 1920 v brzkých ranních hodinách. Britské jednotky obsadily policejní stanice, vojenské základny, vládní budovy, důležité telegrafní spojovatelny a také parlament. Některým poslancům se podařilo uprchnout, 86 jich však bylo zajato a posláno do internace na Maltu. Francouzští a italští vojáci se této akce zprvu neúčastnili, přidali se teprve ve chvíli, kdy už měli Britové město pod kontrolou. Mustafa Kemal, který dostával tajně zprávy od jemu loajálních telegrafních úředníků, nechal hned ostentativně zatknout všechny britské důstojníky, kteří ještě v Anatólii zůstali.

S okupací padla i vláda Aliho Rizi a na jeho místo byl Brity dosazen zpět jim poslušný Damad Ferid. Jeho prvním krokem bylo formální rozpuštění parlamentu, který již stejně nefungoval. Ankarská opozice vedená Kemalem neváhala počínání Britů i Ferida náležitě propagandisticky využít. Pomocí telegrafu Kemal rozhlásil neplatnost

47

Diplomová práce


Feridova nezákonného postupu a ohlásil přesunutí parlamentu do Ankary. Vyzval všechny poslance, kterým se podařilo vyhnout britskému zatčení, aby přijeli do Ankary a pokračovali v zasedání. Dále také vyzval představitele Asociací na ochranu práv z celé říše k urychlenému provedení nových voleb a vyslání zvolených zástupců do nového parlamentu v Ankaře. Také je burcoval k vystupňování úsilí v boji za nezávislost a vyjádření nepřátelství staronovému velkovezírovi. Dobře věděl, že přestože za probritskou politikou Ferida stojí sultán Mehmed VI., nemůže si v tuto chvíli nepřátelský postoj vůči sultánovi ještě dovolit. Jeho svatá pozice kalifa všech muslimů byla v lidech stále silně zakořeněná a útokem na sultána by opozice mohla přijít o mnoho stoupenců.

Damad Ferid si byl vědoml, že tentokráte musí být v potlačování opozice důslednější. Nechal nejvyššího istanbulského šejka islámu vyhlásit fetvu69 vybízející k zabití všech rebelů a jejich vůdců. Mustafa Kemal a šest dalších vůdců anatolské opozice byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti. Také se Feridovi pomocí štědrého rozhazování státních peněz podařilo vytvořit vcelku početnou armádu70, kterou poslal proti opozičním jednotkám. Sestávala ze zbytku regulérních vojáků, kteří zůstali sultánovi věrní, a za pomoci úplatků a slibů získaných polovojenských banditských oddílů operujících na západě Anatólie. Tím fakticky začala na území mezi Istanbulem a Ankarou občanská válka Turků proti Turkům, která jen díky dalšímu vývoji událostí nedosáhla velkého rozměru.

I přes prvotní postup Feridových vojsk východním směrem se je opozičním jednotkám vedeným Kâzımem Karabekirem podařilo udržet

69

Dobrozdání islámského funkcionáře k určité nábožensko-právní otázce. Pro sunitské muslimy nešlo o závaznou normu (na rozdíl od šíitů), ale názory vyjádřené fetvou požívaly velké vážnosti. 70 Okolo 4000 mužů. Erik J. Zürcher – Turkey: A Modern History, strana 152

48

Diplomová práce


v dostatečné vzdálenosti od Ankary. Větší problém však ankarskému hnutí činila povstání proti správě Asociací na ochranu práv v mnohých anatolských městech. I ty se podařilo vojensky potlačit. Reakcí na ně bylo přijetí silně represivního nařízení pod názvem Velezrádný zákon a zavedení revolučních soudů nazvaných Tribunály nezávislosti. Díky těmto nástrojům se tak mohl Kemal vypořádat s jakýmikoli náznaky neposlušnosti a také to, často dosti nevybíravě, činil.

Výbor reprezentantů, který Kemal nerozpustil ani po volbách do parlamentu, jak slíbil Ali Rizovi, tak měl možnost dál pracovat na institucionalizaci svého boje za svobodné Turecko. Britské obsazení parlamentu a jeho následné rozpuštění Damadem Feridem využila opozice ke zřízení svého parlamentu v Ankaře. Zasedli v něm řádně zvolení poslanci, kterým se podařilo utéct z Istanbulu71 a další narychlo poslaní zástupci z celé říše. Pod názvem Velké národní shromáždění72 tak parlament v Ankaře poprvé zasedl 23. dubna 1920 obsazen 115 přítomnými poslanci. Jejich počet se v průběhu následujících měsíců zvýšil na 36973. Po přísaze poslanců zahájil Mustafa Kemal zasedání nového parlamentu emotivní řečí, ve které zdůraznil důležité poslání každého poslance a Velkého národního shromáždění jako celku v boji tureckého národa za svou nezávislost. Odmítl uznat Brity dosazenou loutkovou vládu Damada Ferida. Z opatrnosti však nezapomněl připomenout věrnost shromáždění sultánovi-kalifovi, který se opět ujme své vlády, jakmile bude jeho úřad osvobozen od nátlaku okupantů. Poté, co shromáždění jednohlasně odhlasovalo nelegálnost istanbulské vlády, následovala volba vlastní legitimní vlády. Kemalovi se obratně podařilo dosáhnout

71

Erik J. Zürcher uvádí počet 92 poslanců, kterým se podařilo dostat do Ankary. Erik J. Zürcher – Turkey: A Modern History, strana 151. 72 Turecký název je Büyük Millet Meclisi. Tento název si turecký parlament zachoval dodnes. 73 Patrick Kinross – Atatürk, The rebirth of a nation, strana 218.

49

Diplomová práce


toho, že poslanci, aniž by to věděli, zvolili takovou vládu, kterou si sám dopředu připravil. Sám se stal jejím předsedou. Dalším krokem bylo schválení prvního zákona, který prohlásil veškeré akty Feridovi istanbulské vlády vydané po 16. březnu 1920 za neplatné. První komisí, kterou si shromáždění zřídilo, byla ústavní komise pověřená přípravou nového ústavního dokumentu, který legalizuje činnost ankarské vlády a shromáždění. Práce na něm trvala komisi devět měsíců.

2.6 Sèvreská mírová smlouva Z důvodů přednostního dojednávání podmínek Versailleské mírové smlouvy s Německem a nejednotnosti vítězných mocností trvala příprava mírové smlouvy s Osmanskou říší celých 15 měsíců. Z Paříže se jednání přesunula do Londýna a nakonec do San Rena. Osmanskou delegaci vedl velkovezír Damad Ferid, který se snažil přesvědčit velmoci, že pro stabilitu a mír na východě Evropy je nutné zachovat Osmanskou říši v její předválečné podobě. Poukazoval na skutečnost, že do války říši vehnal Výbor jednoty a pokroku, který je také zodpovědný za zločiny, spáchané na arménském obyvatelstvu. Ten byl však podle Damad Ferida již poražen a jeho odpovědní vůdci souzeni. Nikoho tím však nepřesvědčil.

Konečný text mírové smlouvy předložily velmoci osmanské delegaci 11. května 1920. Mírové podmínky vtělené do dokumentu, který se nazýval smlouvou, ale fakticky byl spíše diktátem, byly velmi přísné. V Evropě ztratila Osmanská říše celou Thrákii ve prospěch Řecka, které navíc podle smlouvy získalo řeckými vojáky již okupované město Smyrna s okolním zázemím. Dále Řeci získali osm ostrovů v Egejském moři. Dodekánské ostrovy připadly Itálii. Na východě

50

Diplomová práce


Osmané ztratili veškerá území obývaná arabským obyvatelstvem ve prospěch Anglie a Francie. Dále byla zřízena nezávislá Arménská republika ve východní Anatólii a do budoucna se počítalo i s nezávislým Kurdistánem na sever od Mosulu. Další velké oblasti na jihu Anatólie si Italové, Francouzi a Britové rozdělili jako oblasti svého vlivu. Istanbul sice zůstal hlavním městem okleštěné Osmanské říše, celá oblast okolo Úžin však byla svěřena pod mezinárodní kontrolu. Suverénním osmanským územím tak měla zůstat pouze střední a severní Anatólie s pobřežím Černého moře. Osmanské finance byly plně podřízeny pod mezinárodní kontrolu74 a opět byly zavedeny ekonomické kapitulace, ještě širší, než při jejich zrušení v roce 1914. Z osmanské armády měl zůstat jen zlomek pro udržení vnitřního pořádku v počtu 50.000 mužů. I tyto jednotky však byly podřízeny spojeneckému dohledu.

Mapa č. 2: uspořádání Osmanské říše dle Sèvreské mírové smlouvy zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/79/Ottoman_Empire_by_Treaty _of_Sevres.png

74

Pod kontrolu spadalo schvalování státního rozpočtu, finančních zákonů, úplná kontrola Osmanské banky a tím i měny. Každé budoucí uspořádání daňového a celního systému vyžadovalo předběžný souhlas velmocí. To samé platilo pro přijímání zahraničních půjček. Majetek občanů Německa, Rakouska, Maďarska a Bulharska, který se nacházel na osmanském území, měl být konfiskován ve prospěch reparační komise. Vlastnická práva k bagdádské železnici přešly na Velkou Británii.

51

Diplomová práce


Sultánovi a jeho vládě nezbylo nic jiného, než tyto tvrdé podmínky přijmout. K podpisu smlouvy došlo 10. srpna 1920 ve francouzském městě Sèvres, podle kterého dostala dohoda i své jméno. Žádná ze signatářských stran však smlouvu nikdy neratifikovala.

Sèvreské podmínky byly velmi přísné a vzhledem k vývoji situace, který proběhl v Anatólii během jejich dojednávání velmocemi, i nereálné. Pro jejich prosazení, hlavně co se vytvoření arménského státu na východě Turecka týkalo, by velmoci musely nejprve vojensky porazit opoziční hnutí odporu v Anatólii. Do další války se však po zkušenostech z tou právě skončenou žádné z nich nechtělo. A tak byla Sèvreská smlouva již v době svého podpisu fakticky mrtvým dokumentem75. Naopak přesvědčila další masy Turků, aby se přidaly na stranu ankarského odporu. Winston Churchill nazval Sèvreskou smlouvu „Olejem přilitým do doutnajícího ohně nenávisti, který západní svět zažehl svým počínáním v Turecku“76. Paradoxně tomu napomohl i řecký premiér Venizelos, který text smlouvy zveřejnil již v květnu 1920, a tak se do Anatólie dostal ještě před jejím podpisem.

2.7 Řecká invaze a smlouva se Sověty Váhaní velmocí s vojenským vynucením podmínek Sèvreské smlouvy obratně využil řecký premiér Venizelos, který Nejvyšší radě na mírové konferenci navrhl, že pořádek v Anatolii zajistí řecké jednotky. Díky jeho dobrým vztahům s britským premiérem Lloydem Georgem byl Venizelův plán velmocemi přijat. Pavel Hradečný popisuje řecké pohnutky pro svůj návrh následovně: „Řečtí nacionalisté v čele s Venizelem byli přesvědčeni, že první poválečná mezinárodněprávní 75

A. E. Montgomery – The Making of Treaty of Sèvres of 10 August 1920; Historical journal 1972, vol. 15, no. 4, strana 775. 76 Patrick Kinross – Atatürk, The rebirth of a nation, strana 230.

52

Diplomová práce


úprava poměrů na Balkáně a na Blízkém východě vytvořila příznivé podmínky pro plnou realizaci Velké myšlenky a pro přeměnu Řecka v mocnost dvou kontinentů a pěti moří.“77

A tak 22. června 1920 zahájily řecké jednotky pochod ze Smyrny směrem na sever k asijskému pobřeží Marmarského moře a do vnitrozemí Malé Asie a na severu potom do Thrákie směrem na Istanbul, který by, nebýt zásahu velmocí, také obsadily. Vojáci zbytku armády Aliho Fuada, kteří kontrolovali oblast západní Anatólie, se na příkaz z Ankary stáhly a do střetů s početnějším a lépe vyzbrojeným nepřítelem se nepouštěli. Řekové tak snadno obsadili celé pobřeží Marmarského moře, Thrákii a oblasti kolem Istanbulu včetně větších měst Bursa a Ismit. V dalším postupu jim však zabránili Italové a Francouzi, kteří začali pociťovat obavy z přílišného upevnění britsko-řeckého vlivu v oblasti, a tak další pochod Řeků zablokovali přes Nejvyšší radu Pařížské mírové konference.

Ankarská vláda si byla dobře vědoma, že bez pomoci z venku se početnější řecké armádě neubrání. V červenci proto v Moskvě započala jednání se Sovětským Ruskem, jejichž předmětem byly turecké ústupky v uspořádání arménských a gruzínských území na východě říše výměnou za ruské zbraně. Ruské územní požadavky byly však pro Ankaru nepřijatelné, a tak 28. září 1920 zahájila východní armáda Kâzıma Karabekira útok na arménská území. Koncem listopadu byli Arméni poraženi a 2. Prosince 1920 byli nuceni podepsat s Turky ve městě Gümrü mírovou smlouvu, která byla de facto tureckým diktátem. Tím si Turci zajistili lepší výchozí pozici pro další jednání se Sověty, se kterými 16. března 1921 podepsali v Moskvě smlouvu o přátelství. Výměnou za ruské zlato a zbraně přenechala ankarská delegace sovětům oblasti Nachičevan a Batum a slíbila účast při jednáních o budoucnosti 77

Pavel Hradečný – Řekové a Turci Nepřátelé nebo spojenci?, strana 44-45.

53

Diplomová práce


Úžin. Ankarské vládě se tak podařilo uzavřít první mezinárodní smlouvu a tím poprvé získat uznání své legitimity od cizího státu. Uzavření smlouvy mělo také důležitý význam v tom, že se východní armáda Kâzıma Karabekira mohla přesunout na západ, kde jí bylo velmi třeba.

V Řecku proběhly v prosinci 1920 volby, které byly zároveň plebiscitem o návratu k monarchii. Na úkor strany dosavadního premiéra Venizela přivedlo hlasování zpět k moci exilovaného krále Konstantina a Řecko se stalo opět královstvím. Konstantin hned od návratu na trůn dával najevo, že hodlá odvěkého nepřítele v Anatólii úplně porazit. Jeho úmysl se projevil naplno hned na počátku nového roku, kdy vydal rozkaz svým vojákům pokračovat na Ankaru, tentokráte již se slabší podporou z britské strany, protože ta byla z podstatné části založena na přátelství Venizela s Lloydem Georgem. K prvnímu střetu Řeků s tureckou armádou vedenou Ismetem Paşou došlo 10. ledna 1921 u města Inönü a k velkému překvapení celého světa v něm byla početnější řecká armáda poražena. Na nějakou dobu byl tak řecký postup zastaven.

2.8 Ústavní dokument z roku 1921 Ústavní komise předložila výsledek své práce Velkému národnímu shromáždění 19. listopadu 1920 pod názvem základní organizační zákon78. Nešlo o ústavu v pravém slova smyslu (přestože je tento zákon hlavně tureckými historiky dnes za ústavu pokládán), protože řada důležitých otázek byla ze strategických důvodů opomenuta. Mustafa Kemal, který si nad textem ponechal kontrolu, nechtěl ještě odhalovat všechny své plány. V dokumentu se tedy záměrně nemluví o 78

Erik J. Zürcher – From Empire to republic – problems of transition, continuity and change, strana 13.

54

Diplomová práce


systému státního zřízení. Nezazní v něm tedy ani slovo sultán, ani prezident. Ani republika, ani monarchie. Záměrně tak nebyl vyloučen návrat sultána do čela státu po jeho vysvobození ze stále okupovaného Istanbulu. Zcela opomenuta byla také jakákoli specifikace národní identity. Dokument neřešil, zda je určen Osmanům nebo Turkům. Navíc ani nerušil účinnost stále platné ústavy z roku 1908, respektive 1878. Svým tónem dokument nezapřel inspiraci ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789. Celkem se ústavní dokument sestával z pouhých 23 článků79. První článek zakotvil, že veškerá suverenita patří nezadatelně a bezpodmínečně lidu a systém vládnutí je založen na principu sebeurčení národa. Druhý článek stanovil, že výkonná moc i legislativní odpovědnost

jsou

koncentrovány

v rukou

Velkého

národního

shromáždění, které je jediným a skutečným reprezentantem národa. V tomto článku je zřetelná narážka na nelegitimitu istanbulských institucí, pro zasvěcené včetně sultána. Články 3 až 9 řešily konkrétněji pravomoci Velkého národního shromáždění, jeho předsedy a vlády, jakož i způsob voleb. Volební období bylo stanoveno na dva roky s možným prodloužením o rok v případě, že nebylo možné z nějakého důvodu uspořádat nové volby. Opětovné zvolení bylo možné. Články 10 až 23 potom řešily správní uspořádání země na třech nižších stupních státní správy – provincie (vilayet), města s okolím (kaza), a skupina vesnic (nahiye).

Debaty o textu ústavního dokumentu na půdě shromáždění byly velmi bouřlivé. Hlavně opomenutý status sultána a zcela vynechaná jakákoli zmínka o islámu jako státním náboženství byly pro mnohé poslance shromáždění těžko překonatelné nedostatky. Výborný řečník Mustafa Kemal, jako už několikráte předtím, opět dokázal poslancům 79

zdroj: anglický text ústavního dokumentu http://www.bilkent.edu.tr/~genckaya/1921C.html

55

Diplomová práce


vysvětlit své motivy takovým způsobem, že si každý vzal z jeho slov to své. Dokument byl tedy ratifikován a 20. ledna 1921 vstoupil v platnost jako ústavní dokument blíže nespecifikovaného lidu nepojmenovaného státního útvaru na blíže neurčeném území. Hlavní účely dokumentu, tedy legalizace Velkého národního shromáždění a deklarace suverenity lidu, byly touto „ústavou“ však naplněny.

2.9 Válka o nezávislost a posilování pozic ankarské vlády Po tureckých úspěších v Arménii a u Inönü si velmoci konečně uvědomily, že prosazení Sèvreské mírové smlouvy není reálné a smlouva musí být revidována. Na 21. února 1921 byla do Londýna pozvána osmanská a řecká delegace k novým jednáním. Na italské pozvání poslal svého delegáta Bekira Samiho i ankarská vláda. Istanbulskou delegaci vedl Tevfik Paşa, který opět vystřídal Damada Ferida na postu velkovezíra. Všem však bylo jasné, že hlavní slovo v jednáních má Bekir Sami, který reprezentoval moc ovládající celou střední a východní Anatólii. Jednání z počátku nikam nevedla. Turci setrvávali na podmínkách deklarovaných v Národním paktu, zatímco Řeci žádali zpřísnění Sèvreských podmínek z odkazem na jejich nedodržování z turecké strany. Hned od počátku však bylo patrné, že Itálie a Francie už nemá žádný zájem na pokračování britsko-řeckého dobrodružství a sympatizuje s Ankarou. Jediným výsledkem jednání tak byly v zákulisí dojednané dohody mezi Bekirem Samim, francouzským ministrem zahraničních

zahraničních věcí

věcí

Countem

Briandem Sforzou

a o

italským

ministrem

podmínkách

stažení

francouzských, respektive italských vojsk z okupovaných tureckých území. Ankarská vláda je však posléze odmítla s poukazem na fakt, že

56

Diplomová práce


Bekir Sami překročil svůj mandát. Skutečným důvodem však bylo vědomí možnosti dosáhnout lepších podmínek s ohledem na další vývoj bojů s Řeky.

Jednání mezi Řeky a Turky se nikam neposouvala, a tak se Konstantin s tichým souhlasem Lloyda George rozhodl obnovit ofenzívu v Anatólii. Při prvním střetu, ke kterému došlo 7. dubna 1921 opět u města Inönü, byli řečtí vojáci ještě Turky odraženi. Počátkem léta se jim však podařilo prorazit tureckou obranu a obsadit důležitá města Afyon, Kütahya a Eskişehir. Tím se dostali do vzdálenosti pouhých 250 km od Ankary. Mustafovi Kemalovi se v této kritické situaci podařilo přesvědčit Velké národní shromáždění ke schválení zákona, kterým mu na dobu tří měsíců svěřilo veškeré své pravomoci a tím z něj de facto udělalo vojenského diktátora. Dobře si uvědomoval vážnost situace. Proto začal s okamžitou mobilizací národa. Každý bojeschopný muž byl povolán a veškerý pro armádu použitelný materiál byl zabavován po celém Turecku. Mobilizační rozkazy byly po celé zemi hlásány z minaretů místo modliteb. Díky popularitě Kemala mezi lidmi a velikosti hrozícího nebezpečí byla tato drastická opatření plněna vesměs dobrovolně. Kinross tyto totální válečné přípravy přibližuje slovy, že „Lopatky pluhů byly téměř doslova překovávány v meče.“80

K rozhodující bitvě došlo v údolí řeky Sakrya, 80 km západně od Ankary. Začala 23. srpna 1921 a trvala 21 dnů. Po ohromných ztrátách na obou stranách neměli ani Řeci ani Turci již dostatek sil na rozhodující úder. Král Konstantin proto vydal 12. září 1921 rozkaz ke stažení řecké armády na původní pozice Afyon – Karahisar – Eskişehir. Formálně tak bitva u Sakarye skončila bez vítěze, z psychologického hlediska však zvítězili obránci, tedy Turci. Výstižně tuto situaci popsal Winston Churchill, který řekl: „Řeci se dostali do politicko-strategické situace, 80


57

Diplomová práce


kde cokoliv jiné, než drtivé vítězství, znamenalo prohru, a Turci byli v pozici, kde cokoliv jiné, než drtivá porážka, bylo vítězstvím. Žádný aspekt tohoto nebyl vojenskému veliteli, který Turky vedl, neznámý.“81 Tím vojenským velitelem byl Mustafa Kemal, kterému se v Ankaře dostalo bouřlivého přijetí. Shromážděním mu byl propůjčen islámský titul Gazi82 a byl povýšen na maršála.

Po úspěchu u Sakarye bylo na čase konečně uspořádat situaci na jihu země v Cilicii. Francie, která se již od londýnských rozhovorů otevřeně distancovala od Brity podporované řecké invaze do nitra Anatólie, měla na upravení vztahů podobný zájem. Její vyslanec Franklin-Bouillon tak podepsal v Ankaře 20. října s vládou dohodu, která byla v podstatě separátním mírem. Upravovala pro Turecko příznivě syrsko-turecké hranice tak, že oblast Cilicie připadla Turecku a v Hatayi byl zaveden speciální režim zajišťující ochranu zdejšího tureckého obyvatelstva. Pro Francii zase znamenala možnost obrátit svou pozornost plně na Sýrii, která představovala její hlavní zájem v oblasti. Spolu s územím získali Turci i nezanedbatelné množství zbraní a jiného válečného materiálu.

Souběžně s ankarskými jednáními s Francouzi probíhala na pobřeží Černého moře jednání i s Brity, ne však na politické, ale pouze na vojenské úrovni. Podařilo se domluvit vzájemné vyměnění válečných zajatců. Do Ankary se tak z Malty dostali i poslanci zatčení při obsazení Istanbulu.

81 82

Patrick Kinross – Atatürk, The rebirth of a nation, strana 283. Titul pro vítěze nad křesťany, do angličtiny bývá překládán jako „dobyvatel“.

58

Diplomová práce


2.10 Konečné vítězství nad Řeky a konec sultanátu Klid na řecko-turecké frontě v Anatolii trval rok. Během té doby proběhly další dva pokusy o dojednání příměří, prvním byla jednání v Londýně, druhým pak konference v Benátkách. Žádný z těchto pokusů nepřinesl úspěch. Na počátku léta 1922 se Řeci opět pokusili proniknout do Istanbulu, spojenecká vojska je však zastavila. Turci naopak tohoto času využili ke zbrojení a reorganizaci armády. Mustafa Kemal, kterému shromáždění obnovilo funkci absolutního vojenského velitele, vydal rozkaz k útoku na řecké linie 26. Srpna 1922. Zněl vcelku stručně: nezastavovat se, dokud nedosáhnete Středozemního moře. A tak tomu také bylo. Moment překvapení zafungoval. Spolu s efektem vnitřních konfliktů v řeckých řadách mezi venizelisty a monarchisty a nekompetentnosti řeckých generálů způsobil, že se počáteční boje rychle proměnily v bezhlavý řecký útěk. Patnáct dnů po zahájení útoku vstoupila turecká vojska do Smyrny / Izmiru na břehu Středozemního moře.

Nyní obrátil Mustafa Kemal svou pozornost na Istanbul a východní Thrákii, tedy kromě Mosulu a Hataye zbývající území, na které Národní pakt deklaroval nárok Turků. Ozývaly se kolem něj i hlasy, které ho vybízeli v pokračování dále na Soluň a do Evropy, toto však zásadně odmítl. Zdůvodnil to slovy, že Turecko nesmí s ohledem na svou mezinárodní reputaci pokročit ani krok za původní nároky Národního paktu. I tak však odhodlání Turků pokračovat dále na sever vyděsilo Brity, kteří nehodlali ustoupit z pozic neutrální zóny Úžin, jak byla tato dohodnuta již v Mudroském příměří. Báli se, že by tím ztratili respekt a z postupu Turků by si mohly vzít příklad nacionálně laděné skupiny v britských koloniích. A tak zatímco turečtí vojáci pochodovali na sever a zaujímali pozice naproti britským liniím, Britové horečně 59

Diplomová práce


jednali o pomoc při obraně Úžin. Ani Francouzi, ani Italové, kteří s ankarskou vládou dříve podepsali separátní smlouvu podobnou té francouzské, však nechtěli další válku riskovat a své vojáky stáhli. Narychlo tak alespoň Britové poslali do oblasti u města Çanak na jih od Istanbulu posily z Gibraltaru, Malty a Egypta. Souběžně probíhala jednání s Kemalem, který však trval na svém stanovisku, že jeho vláda žádné příměří nepodepsala a proto žádnou neutrální zónu neuznává. Válka byla na spadnutí.

Zatím na linii u Çanaku docházelo ke komickým situacím, kdy vojska obou armád pořádala manévry, řinčela šavlemi a snažila se nepřítele zastrašit. Velící důstojníci obou stran měli totožné rozkazy, tedy střílet, až když na ně bude útočeno. Někdy vojáci pochodovali s puškami obráceně, aby nepřítel viděl, že sami nehodlají útok zahájit. Turci nakonec souhlasili s jednáními, ke kterým došlo 3. října 1922 v malém přístavním městě Mudanya. Tureckou stranu zastupoval Ismet Paşa, vítězný generál nad Řeky v obou bitvách u İnönü. Přítomni byli i zástupci italské a francouzské vlády, veškerá tíha jednání však spočívala na Ismetovi a britském generálovi Haringtonovi. Nakonec se jim podařilo dosáhnout kompromisní dohody a tak zažehnat válku. Podle této dohody připadla Turkům kontrola nad východní Thrákií a Istanbul a neutrální zóna kolem Úžin zůstaly pod dohledem britských vojsk až do rozhodnutí nové mírové konference, jež měla být neprodleně uspořádána ve městě Lausanne.

Spojenci tedy i po podpisu Mudnyanského příměří dále okupovali Istanbul, loutková vláda Tevfika Paşi stále existovala a sultán Mehmed VI. Vahdettin byl stále formální světskou i duchovní hlavou Osmanské říše, která však přesahovala hranice města jen o oblast neutrální zóny. Zbytek země mělo pod kontrolou Velké národní shromáždění, nyní nově i východní Thrákii, kam byly poslány oddíly policistů k udržení pořádku

60

Diplomová práce


při hromadném odchodu řeckého obyvatelstva. Navíc byla neutrální zóna Úžin, a tím i samotný Istanbul, obklíčena opozičními vojsky, která v tuto chvíli čítala na 140.000 mužů.

Všem bylo jasné, že jde o situaci dlouhodobě neudržitelnou. Záminku pro útok na pozici sultána poskytli opět sami Britové, když, zřejmě s úctou k tradici a protokolu, poslali pozvánku na Lausannskou mírovou konferenci vedle zástupců Ankary i sultánově istanbulské vládě. Velkovezír Tevfik Paşa naivně navrhl v telegramu adresovaném Velkému národnímu shromáždění vytvoření společné delegace. Tím ankarské poslance, kteří istanbulskou vládu vůbec neuznávali, náležitě popudil. Mustafa Kemal pronesl k poslancům shromáždění plamennou řeč, ve které vypočítal sultánovi zrady na národu a kterou se mu podařilo poslance přesvědčit, že má-li veškerá suverenita a moc náležet lidu, jak ostatně shromáždění samo uzákonilo ústavním dokumentem, nemůže se lid o tato svá práva dělit s nevoleným monarchou. Sultanát a kalífát musí být odděleny. Sultanát, tedy vláda, náleží lidu, zatímco kalífát, tedy funkce nejvyššího muslimského vůdce, zůstává sultánovi. Po bouřlivých obstrukcích hlavně z řad Ulemy se podařilo 1. listopadu 1922 schválit zákon o dvou článcích. První stanovil, že istanbulská forma vlády spočívající na individuální suverenitě přestala existovat k 16. březnu 192083. Druhý článek říkal, že přestože kalífát náležel k Osmanské říši, nyní byl součástí tureckého státu a shromáždění vybere za kálífa takového člena paláce Osmanů, který bude pro tento úřad nejvhodnější.

Pár dnů po schválení zákona o kalífátu rozpustil Tevfik Paşa svou vládu a sultán Mehmed VI. tajně uprchl na britské lodi z města. Shromáždění ho potom formálně zbavilo funkce a na jeho místo zvolilo 19. listopadu 1922 jeho bratrance Abdülmecida, již však pouze jako hlavu všeho muslimstva – kálífa, bez světských pravomocí. 83

Den, kdy britské vojsko obsadilo Istanbul.

61

Diplomová práce


3. Turecká republika

3.1 Mezi monarchií a republikou Osmanská říše zanikla se zrušením sultanátu zákonem z 1. listopadu 1922. Způsob vlády popsaný v ústavním dokumentu z 20. ledna 1921 nejvíce připomínal republikové zřízení, i když svěřoval výkonnou i legislativní moc stejnému tělesu, tedy Velkému národnímu shromáždění a neznal funkci prezidenta. Přesto se ještě na počátku roku 1923 měli faktičtí vůdci a tvůrci státu Mustafa Kemal a jeho nejbližší spolupracovníci stále na pozoru před pojmenováním útvaru, ke kterému bezpochyby směřovali, slovem republika. Všeobecně byl tedy užíván termín Turecký stát.

Veškerou moc ve státě drželo podle ústavního dokumentu Velké národní shromáždění. Fakticky však drtivá většina rozhodnutí pocházela od jeho předsedy Mustafy Kemala, některá se souhlasem parlamentu, některá bez tohoto souhlasu. Kemalovi bylo jasné, že potřebuje nový, modernější parlament. Ten současný, zvolený narychlo v dubnu 1920 jako protiváha loutkové istanbulské vládě, splnil svou funkci. S odvoláním na dvouleté funkční období zakotvené v ústavním dokumentu bylo tedy první Velké národní shromáždění rozpuštěno. Naposledy se sešlo 16. dubna 1923 a na popud Kemala ještě stihlo odhlasovat dodatek k Velezrádnému zákonu. Za velezradu bylo nově kromě zneužívání náboženství k politickým účelům považováno odmítání uznat suverenitu Velkého národního shromáždění a zrušení sultanátu.

Pro volby do nového parlamentu sjednotil Kemal jemu věrné Asociace na ochranu práv do nové politické strany nazvané Lidová

62

Diplomová práce


strana84. Parlamentní volby měly daleko do svobodného výběru kandidátů. V podstatě proběhly pod kontrolou Lidové strany, která tak získala ve shromáždění pohodlnou většinu. Druhé Velké národní shromáždění zasedlo poprvé 11. srpna 1923.

3.2 Lausannská mírová smlouva Podle domluvy z Mudanyi došlo ke svolání nové mírové konference. Ta započala 20. listopadu 1922 ve švýcarském městě Lausanne za přítomnosti zástupců Turecka, Řecka, Velké Británie, Francie a Itálie. Delegace dalších států byly přítomny pouze jednáním, která se jich přímo týkala. Tureckou delegaci, stejně jako v Mudanyi, vedl Ismet Paşa. Její nevýhodou byla nezkušenost s velkou diplomacií a jejími praktikami. Turci tak nic netušil například o skutečnosti, že Britové zachytávají všechny telegramy, které si Ismet vyměňoval s Ankarou. Naopak ve prospěch tureckých vyjednávačů hrála nejednotnost spojenců a protiválečná atmosféra mezi evropským obyvatelstvem, díky které bylo patrné, že při neúspěchu jednání nebude žádná velmoc ochotna prosadit své požadavky vojensky. Turci těchto výhod dokázali dokonale využít.

Rozjezd jednání byl velmi pomalý, i díky přístupu protiturecky laděného Lorda Curzona, který byl členem britské delegace. Jeho postoj byl takový, že Velká Británie jako vítěz první světové války dělá Turecku laskavost, když přistoupí na drobné korekce Sèvreské mírové smlouvy. Naopak Ismet do jednání vstoupil jako reprezentant vítězů války o nezávislost nad Řeckem s instrukcemi trvat na Národním paktu, pokud možno na jeho maximalistické interpretaci zahrnující nárok na 84

Tureckým názvem „Halk Fırkası“.

63

Diplomová práce


region Hatay, syrské vnitrozemí k řece Eufrat, Mosul, ostrovy v Egejském moři a vypsání plebiscitu v západní Thrákii.

Cílem konference bylo urovnat vzájemné vztahy ve třech hlavních oblastech, kterými byly teritoriální a vojenské otázky, finanční a ekonomické otázky a pozice cizinců a menšin v Turecku. První dva měsíce nepřinesly posun v žádné z těchto oblastí. Teprve počátkem února se podařilo dojednat alespoň hlavní problémy z první oblasti, a to uspořádání hranic v Thrákii a status Úžin. Otázka Mosulu byla dohodou ponechána k řešení na pozdější dobu. Jednání o dalších dvou oblastech však zůstala na mrtvém bodě. Velmoci se nechtěly vzdát předválečných kapitulací, které však byly pro Turky dávno již minulostí. Také trvaly na zachování předválečného vyjmutí svých občanů z jurisdikce tureckých soudů, což Turecko striktně odmítalo jako vměšování do vnitřních záležitostí. Když již bylo jasné, že konference nikam nepovede, bylo Turkům předloženo znění smlouvy, které prohlásily velmoci ze své strany za konečné a s tím se konference 4. února 1923 rozešla.

Turecká strana poté poslala zástupcům ostatních delegací více než 100 stran dodatků ke znění smlouvy, které Ismet z Lausanne přivezl. Po jejich prostudování byla konference opět svolána na 23. dubna 1923. Sporné otázky mezi Turky a Řeky, které po převratu a vyhoštění krále Konstantina vedl opět Venizelos, se podařilo urovnat poměrně rychle. Za malou korekci thrákijské hranice odpustili Turci Řecku válečné reparace. Dále potvrdili vzájemnou dohodu, kterou podepsali již v lednu, a na základě které došlo v následujících měsících ke vzájemné výměně obyvatelstva. S ostatními stranami se jednání protáhla až do 17. července 1923, kdy bylo konečně dosaženo dohody.

Mírová smlouva byla podepsána 24. července 1924. Obsahovala celkem 143 článků rozdělených do pěti částí. První část smlouvy řešila

64

Diplomová práce


politické záležitosti týkající se teritoria a menšin, druhá část finanční otázky, tedy hlavně osmanský dluh a válečné reparace, třetí část měla ekonomický charakter a upravovala vlastnická a jiná práva cizích občanů na území Turecka, čtvrtá část se zabývala správou komunikací, tedy hlavně statusem Úžin a pátá část byla sběrná, kam spadly otázky v jiných částech smlouvy neupravené, jako například osud válečných zajatců.

Faktickými vítězi jednání byly Turci, neboť požadavky Národního paktu byly téměř splněny a Turecko vyšlo z jednání jako suverénní stát. Z teritoriálních požadavků Národního paktu nedostalo Turecko pouze Mosul a Hatay. Mostul zůstal součást Brity okupovaného Iráku s tím, že otázka budoucnosti Mosulu byla předložena Společnosti národů. Hatay zůstala součástí francouzské Sýrie. Egejské ostrovy (až na dva) byly potvrený v držení Řeků nebo Italů, tento požadavek však byl již nad rámec Národního paktu. Důležité pro Turky bylo, že v celém

Mapa č. 3: uspořádání Osmanské říše dle Lausannské mírové smlouvy zdroj:http://www.warchat.org/pictures/turko-italian_war_1912_map_treaty_of _lausanne.jpg

dokumentu nefiguroval ani náznak arménského nebo kurdského státu, jejichž vznik předpokládala Sèvreská mírová smlouva. Úžinám byl dán 65

Diplomová práce


mezinárodní status pod dohledem mezinárodní komise s tureckým předsedou a byly demilitarizovány s výjimkou posádky do 12.000 tureckých vojáků v Istanbulu. Kapitulace byly nadobro zrušeny oplátkou za turecké uznání platnosti existujících obchodních koncesí udělených zahraničním subjektům a závazku neměnit celní systém po následujících 6 let. V oblasti jurisdikce tureckých soudů byl jediný ústupek z turecké strany v povolení přítomnosti zahraničním pozorovatelům v případě procesu s cizincem. Válečné reparace byly Turecku odpuštěny. Předválečný dluh Osmanské říše byl rozdělen mezi nástupnické státy tak, že na Turecko připadlo 65 % tohoto dluhu, což odpovídalo částce 78 milionů anglických liber. Turecko bylo povinno dluh splatit tento dluh do deseti let, což také učinilo. Dluh z první světové války měla Osmanská říše pouze vůči Německu, a jelikož to válku prohrálo, byl dluh odepsán.

Vedoucí britské delegace Horace Rumbold popsal Lausannskou smlouvu v telegramu králi Jiřímu V. slovy, že „nejde o zvlášť úžasný instrument, ale o nejméně nepřijatelné podmínky, co bylo možné dojednat“85.

Turecké Velké národní shromáždění smlouvu schválilo a ratifikovalo 21. srpna 1923 a mocnosti okamžitě začali se stahováním svých vojsk. Poslední britský voják opustil Istanbul 1. října 1923.

3.3 Prohlášení republiky Kemalovu silnou pozici a jeho autoritářské vystupování začalo znepokojovat i některé z jeho blízkých spolupracovníků a zakladatelů anatolského 85

osvobozeneckého

hnutí.

V době


66

války

mělo

své

Diplomová práce


opodstatnění a přineslo své ovoce, nyní už ale podle mnohých nebylo na místě. Ve Velkém národním shromáždění, vládě i v Lidové straně se tak začala tvořit protikemalovská opozice. Naplno se projevila, když na uprázdněná místa ve vládě byli zvoleni právě současní Kemalovi političtí rivalové na místo jeho kandidátů. Kemal na to reagoval tak, že přemluvil jemu oddané ministry, aby abdikovali a nové posty nepřijímali. Zákulisními manévry se mu potom podařilo dosáhnout toho, že zablokoval volbu jakékoli jiné vlády.

Po několikadenním bezvládí předložil Kemal shromáždění návrh změn ústavy, jež zakotvily republiku jako státní zřízení. Argumentoval tím, že současný systém vlády byl založen na chybném principu, kdy se každý člen shromáždění podílel na volbě a kontrole každého ministra, a tak došlo k současnému vládnímu patu. Změna je tedy nutná, aby se toto napříště nestávalo. V podstatě podle něj nešlo o změnu stávajícího systému, jen jeho vylepšení a nazvání pravým jménem. Poslancům nezbylo, než mu dát za pravdu. A tak byla 29. října 1923 vyhlášena Turecká republika86.

Schválený ústavní dodatek se skládal z pouhých tří vět: Forma vlády tureckého státu je republika. Její prezident je hlavou státu a je volem Velkým národním shromážděním. Prezident vybírá předsedu vlády, který následně se souhlasem Velkého národního shromáždění vybírá jednotlivé ministry.

Hlavním městem Turecké republiky byla Ankara. Tuto změnu si shromáždění odhlasovalo přes velký odpor istanbulských poslanců již 13. října 1923. Jelikož drtivá většina poslanců pocházela z Anatólie, nebylo pro ně složité tento zákon prosadit. Prvním prezidentem Turecké republiky byl zvolen Mustafa Kemal. Za předsedu vlády si vybral svého 86

V Turecku je 29. 10. státním svátkem jako Den republiky.

67

Diplomová práce


věrného přítele Ismeta Paşu. Předsedou Velkého národního shromáždění byl zvolen Fethi, další Kemalův blízký spojenec. Kemal tak fakticky ovládal všechny tři nejdůležitější posty ve státě. Podle opozičních novin vycházejících v Istanbulu, kde byla atmosféra volnější, než v Ankaře, měl Gazi nyní v rukou moc, jež neměl nikdy žádný ze sultánů. Tato nadsázka nebyla daleko od pravdy.

3.4 Ústava z roku 1924 Turecká republika potřebovala novou ústavu. Stále platná osmanská ústava z roku 1876 byla i přes provedené změny již zcela nemoderní a nevyhovující. Hned po vyhlášení republiky byl proto v parlamentu ustanoven ústavní výbor, který začal na novém dokumentu pracovat. Za vzor si vzal švýcarskou federální ústavu z roku 1848 revidovanou v roce 1874. Výsledek své práce předložil výbor Velkému národnímu shromáždění v dubnu 1924. Výborem předložená verze ústavy dávala prezidentovi republiky velmi silné postavení. O to se zasloužil Kemal, který měl na ústavní výbor velký vliv. Volební období prezidenta mělo být 8 let a k přehlasování prezidentského veta u zákonů potřeboval parlament dvoutřetinovou většinu. S tím však Kemal narazil i u poslanců své vlastní Lidové strany a v těchto částech byla ústava před jejím přijetím změněna. Volební období prezidenta bylo zkráceno na 4 roky s tím, že při rozpuštění parlamentu nový parlament automaticky volil nového prezidenta. Kvorum pro schválení prezidentem vetovaného zákona bylo sníženo na prostou většinu. Ústava byla přijata 20. dubna 1924. Tvořilo jí 10587 článků rozdělených do šesti hlav. První hlava se nazývala základní ustanovení. 87

Zdroj: Edward Mead Earle – The New Constitution of Turkey, Political Science Quarterly, Volume 40, Issue 1 (Mar., 1925), strana 73 – 100.

68

Diplomová práce


Bylo v ní stanoveno, že turecký stát je republika, její náboženství islám, jazyk turečtina a hlavní město Ankara. Dále první hlava zakotvovala oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci. Těmto potom patřily následující tři hlavy ústavy. Zákonodárná i výkonná moc patřily zcela Velkému národnímu shromáždění s tím, že zatímco zákonodárnou moc vykonává shromáždění přímo, výkonnou moc svěřuje prezidentovi a vládě. Soudní moc je potom vykonávána ve jménu Velkého národního shromáždění nezávislými soudy.

Ve druhé hlavě je řešeno jednokomorové Velké národní shromáždění, způsob volby poslanců, zasedání, případné rozpuštění a jeho pravomoci. Aktivní volební právo bylo svěřeno všem občanům nad 18 let a pasivní volební právo bezúhonným občanům, kteří umějí číst a psát turecky a dosáhli věku 30 let88. Funkce poslance byla neslučitelná s jakoukoli jinou veřejnou funkcí i s důstojnickou službou v armádě89. Volební období bylo 4 roky a zasedání začínalo vždy 1. listopadu. Do konce roku musel být přijat státní rozpočet na příští rok. Ten byl jediným zákonem, který nemohl být vetován prezidentem.

Třetí hlava patřila moci výkonné. Shromážděním volený prezident byl hlavou státu, nemohl však být členem shromáždění, hlasovat při jeho zasedáních ani se aktivně účastnit diskuzí. Pouze při svátečních příležitostech shromáždění formálně předsedal. Nebyl parlamentu ani odpovědný s výjimkou případu, kdy se prezident dopustil velezrady. Byl hlavou armády a jmenoval náčelníka generálního štábu. Také jmenoval a odvolával všechny velvyslance Turecké republiky. Vláda se nazývala Rada komisařů a prezident jmenoval jejího předsedu z řad poslanců. Ten si potom vybral taktéž z řad poslanců ostatní 88

Platilo však jen pro muže. Ženy dostaly volební právo v roce 1930 v komunálních volbách, od roku 1934 potom mohly volit a být voleny do parlamentu. 89 Zde šlo pouze o potvrzení zákazu vydaného již zákonem z 19. prosince 1923. Pokud chtěl důstojník turecké armády být poslancem, musel na dobu výkonu poslaneckého mandátu vystoupit z armády.

69

Diplomová práce


komisaře (ministry) a po jejich odsouhlasení prezidentem předstoupila vláda do týdne před shromáždění se svým programem. Shromáždění hlasovalo o důvěře vládě.

Články čtvrté hlavy ústavy se zabývaly soudní mocí ve státě. Zakotvovaly dvojstupňový systém soudnictví s obecnými a odvolacími soudy. Dále měl existovat nejvyšší soud, který měl v jurisdikci dohlížet na nižší soudy a v případě prohřešků poslanců rozhodovat i o těchto. Soudy i soudci měly být zcela nezávislí, k čemuž sloužila i neslučitelnost funkce soudce s jakoukoli jinou veřejnou i soukromou funkcí.

Pátá hlava měla název Veřejné právo Turků a obsahovala výčet základních práv a svobod, které nabýval každý občan narozením. Patřilo sem právo na život, osobní svobodu, volnost pohybu, práci, názor, vyjadřování, čest, shromažďování, vlastnictví a další. Tato práva mohla být omezena pouze na základě zákona. Všichni Turci si byli rovní před soudy a nikdo nesměl být obtěžován na základě své víry nebo filozofického přesvědčení. Pod označením Turek byl chápán každý občan Turecké republiky bez rozdílu víry a rasy. Také každé dítě narozené v Turecku nebo tureckému otci v zahraničí. Základní vzdělání bylo bezplatné a povinné.

Poslední šestá hlava byla složena z různorodých ustanovení, a tak byla také nadepsána. Byly zde články hovořící o administrativním dělení republiky na vilayety a nižší celky. Řešila také způsob měnění a doplňování ústavy do budoucna. Mohlo se tak stát pouze na základě dvoutřetinové většiny všech poslanců. Výslovně však bylo zakázáno měnit první článek, tedy republikánské zřízení Turecka.

70

Diplomová práce


Tato ústava z roku 1924 platila až do roku 1961 a měněna byla pouze třikrát. V roce 1928 bylo vypuštěno ustanovení o islámu jako státním náboženství, v roce 1934 založil dodatek ústavy kompletní volební právo žen a změna z roku 1937 pozdvihla hlavní atributy turecké společnosti „republikánství, vlastenectví, lidovost, státnictví, sekularismus a reformismus“ na ústavní úroveň. Tyto zásady přijala v roce 1931 do svého programu Lidová strana a staly se jejím hlavním symbolem v podobě šesti šípů na stranickém emblému. Do všeobecného povědomí v Turecku se tyto základní ideje státní správy zapsaly jako Kemalismus, nebo též šest šípů Kemalismu.

3.5 Zrušení kalifátů, represivní zákony a Progresivní strana Jakmile si Mustafa Kemal zajistil prostřednictvím své Lidové strany dostatečnou moc v parlamentu i vládě, začal okamžitě prosazovat další reformy, které měly posunout tureckou společnost ze zaostalé Osmanské říše do rodiny moderních evropských států. Jako největší překážku na této cestě viděl náboženství. Islámští hodnostáři se u silně zbožného a tradicemi svázaného obyvatelstva stále těšili vysoké popularitě a byli tak pro Kemala největší hrozbou. V den 4. výročí vzniku Velkého národního shromáždění proto zaútočil přímo na instituci nejvyšší, na úřad kalifa. Ve svém projevu před shromážděním označil kalifát za paralelní formu státní správy a vlády, která se při existenci lidmi voleného Velkého národního shromáždění stala již nadbytečnou. Tato původně arabská instituce stejně nikdy nedosáhla uznání světového muslimstva, jakému se těšil v případě křesťanů papež. A proto se z ní v Osmanské říši stala podle Kemala fakticky politická síla a to je špatné

71

Diplomová práce


pro samo náboženství. Islám musí být ušetřen politiky, musí být od ní osvobozen, a proto musí být úřad kalifa zrušen.

A tak se také stalo. Shromáždění 23. dubna 1924 odhlasovalo zrušení kalifátu a vyhoštění posledního kalifa Abdülmecida II. s celou rodinou. Zároveň bylo zrušeno ministerstvo náboženských záležitostí a pozice nejvyššího šejka Islámu. Majetek náboženských nadací byl konfiskován a všechny náboženské školy byly přeměněny na státní. O měsíc později byl přijat další dekret, který rušil islámské soudy rozhodující podle práva Šáría, a tak se i záležitosti rodinného práva a osobního statusu dostaly plně pod jurisdikci světských soudů.

Hlavně na západě Turecka přijali lidé tyto změny bez větších problémů, horší to bylo v zaostalejších a fundamentálnějších částech země na východě. Největší rozruch Kemalovi náboženské reformy potom vzbudily na územích, kd byla islám v lidech nejsilněji zakořeněn. Toto nejvíce platilo v místech obydlených z velké části kurdským obyvatelstvem, které tradičně patřilo k nejvíce věřícím muslimům v Turecku. V provincii Dersim na horním toku Eufratu dokonce vypukla ozbrojená revolta vedená fanatickým muslimem šejkem Seyidem, dědičným vůdcem tamější větve islámského dervišského (sufistického) řádu Nakşıbendi90. Po několikatýdenní propagandistické přípravě vyhlásil v půli února 1925 nepřátelství bezbožné ankarské vládě a s hrstkou kmenových bojovníků začal pod zelenou vlajkou islámu útočit na vládní budovy a policejní stanice v okolních městech. Z počátku měl úspěch a přidávali se k němu další Kurdové, kteří byli nespokojeni s tím, jak

vláda

zametla

pod

koberec

velmocemi

slibované

zřízení

autonomního Kurdistánu. Seyidin však udělal chybu, že nechtěl své

90

Turecký výraz pro původně perské slovo ‫[ دنبشقن‬an-Naqshbandiyyah] odvozené od zakladatele řádu jménem Baha-ud-Din Naqshband Bukhari. Do angličtiny se používá přepis Naqshbandi. Členové tohoto řádu někdy označovaného za sektu se považují za pravé následovníky proroka Mohameda.

72

Diplomová práce


snažení pojmout jako boj za samostatnost Kurdistánu, ale jako nátlak směřující k restauraci kalifátu a dalších islámských institucí. Doufal, že se tak na jeho stranu přidají i turečtí muslimové. V tom se ale přepočítal a nakonec nezískal výraznější podporu ani u jedné skupiny. U Turků ze strachu před kurdským charakterem jeho povstání, u Kurdů zase pro nedostatek stejného. To se nejlépe projevilo, když se Seyidovým lidem nepodařilo obsadit tradiční kurdskou baštu město Diyarbekir. V půlce dubna 1925, tedy po dvou měsících, byla jeho skupina obklíčena tureckou armádou a Seyid byl s dalšími vůdci revolty zajat.

V jiných částech Turecka nebylo Seyidovu snažení věnováno příliš pozornosti. Vláda poslala proti vzbouřencům armádu a tím by pro ni tato marginální záležitost skončila. Mustafa Kemal však viděl v nábožensky motivovaném povstání příležitost, jak ještě více upevnit svou moc a náležitě této příležitosti využil. Lokální kurdskou revoltu popsal jako pokus o kontra-revoluci namířenou proti režimu a republice. Aby se podobná povstání nemohla opakovat, požadoval po parlamentu přijetí přísných opatření. Podařilo se mu protlačit sérii restriktivních zákonů, které zavedly přísnou cenzuru tisku91, rozšířily trestný čin velezrady o záměrně málo určitou skutkovou podstatu používání náboženství k rozvracení veřejného pořádku a přidaly další pravomoci Tribunálům nezávislosti. Nejdále šel zákon o udržení veřejného pořádku, který dával vládě na dobu dvou let (s možností prolongace v případě potřeby) právo zakázat jakoukoli organizaci, publikaci či jiný akt, které by mohly nabádat k reakci či rebelii. Rozhodování o proviněních proti tomuto zákonu bylo svěřeno Tribunálům nezávislosti, které mohly na územích s vyhlášeným stanným právem udělovat okamžité tresty smrti. Tak se také stalo v případě šejka Seyida a čtyřicítky dalších vůdců kurdské rebelie, kteří byli necelý měsíc po zatčení oběšeni před velkou mešitou v Diyarbekiru. 91

Jen v Istanbulu bylo na základě zákona o cenzůře zrušeno 8 ze 14 nejčtenějších novin.

73

Diplomová práce


Hlavním Kemalovým motivem pro zavedení zákona o udržení veřejného pořádku nebyl strach z nábožensky motivovaných povstání, ale získání účinného nástroje pro zbavení se politické opozice a zastrašení pokusů o ni do budoucna. O jak účinný nástroj se jedná, se ukázalo záhy, kdy byl účinně využit k rozpuštění Progresivní republikánské strany, jediné opoziční strany v zemi. Tu založili v říjnu 1924 Kemalovi bývalí spolubojovníci a spolutvůrci úspěšného anatolského hnutí za nezávislé Turecko Ali Fuat, Kazım Karabekir, Refet a Rauf pod jménem Progresivní strana. Když Kemal za nedlouho přejmenoval svoji Lidovou stranu na Lidovou republikánskou stranu, přijali tento přívlastek zdůrazňující loajalitu k novému státnímu zřízení i progresivci. Hlavním motivem pro jejich odklon od Kemalovi Lidové strany byla jejich obava z rychle rostoucí moci jejího vůdce a jeho autoritářského způsobu vládnutí. Ve svém programu se Progresivní strana vymezila jako první turecká strana liberálního západního stylu, jejíž hlavní funkce je zachování rovnováhy v politice a v rámci ústavnosti zabránění jakékoli formy autokracie. Zavázala se usilovat o změnu volebního zákona k zajištění větší demokracie a o decentralizaci moci s přesunutím více pravomocí na lokální úřady. Při vzniku Progresivní strany do ní přešlo i 32 poslanců Velkého národního shromáždění, do té doby členů Lidové strany, které brzy následovali další. Při projednávání návrhu zákona o udržení veřejného pořádku to byli právě tito poslanci, kdo se stavěli zásadně proti tomuto zákonu a argumentovali jeho protiústavností a nedemokratičností. To se však rychle obrátilo proti nim. Několik nejhorlivější členů Progresivní republikánské strany bylo po porážce kurdského povstání obviněno z podpory míchání náboženství do politiky a Tribunály nezávislosti odsouzeno k vyhoštění z Turecka. Samotná strana byla potom 5. června 1925 na podkladu zmíněného zákona rozpuštěna.

74

Diplomová práce


3.8 Politické procesy a vláda jedné strany Po rozpuštění Progresivní strany upevnili prezident a vláda v čele s Kemalovým

nejbližším

spolupracovníkem Ismetem92

ještě

více

kontrolu nad veškerým děním ve státě i ve straně. Tisk, náboženství, vzdělávání, veřejné úřady a všechny další prostředky působení na veřejnost byly pečlivě kontrolovány a jakýkoli náznak opozice vůči straně byl vykládán extenzivně jako útok na republiku, a podle toho také trestán. Veškerá opozice tak byla zastrašena a buď nefungovala vůbec, nebo v utajení. Není divu, že si Kemal svým nelítostným diktátorským postupem nadělal mnoho nepřátel. Mezi ně patřil i bývalý poslanec Ziya Hurşit, jehož nenávist vůči Kemalovi měla vedle politických důvodů i osobní charakter93. Při Kemalově návštěvě Izmiru plánované na 15. června 1926 čekali na prezidenta Hurşitem najatí zabijáci s úkolem Kemala zabít. Jeho příjezd se však o den opozdil a mezitím bylo spiknutí prozrazeno a všichni jeho aktéři včetně Ziyi Hurşita zatčeni. Do Izmiru byl povolán ankarský Tribunál nezávislosti, aby vedl proces s atentátníky. To také udělal a všichni byli oběšeni.

Tím ale věc neskončila. Kemal této příležitosti opět využil k tomu, aby zasadil svým politickým rivalům ránu, ze které se těžko vzpamatují. Na jeho popud bylo spiknutí Ziyi Hurşita propagováno jako pokus a státní převrat, za kterým stojí bývalí členové Progresivní strany a zbývající členové Výboru jednoty a pokroku, kteří se, jedni jako druzí, snaží rozvrátit republiku a dostat k moci. V celé zemi bylo vyhlášeno stanné právo a následovalo rozsáhlé zatýkání osob spojených s Výborem jednoty a pokroku nebo Progresivní stranou. Zatčení se nevyhnulo ani zakladatelům Progresivní strany, bývalým spolubojovníkům a přátelům

92

Ismet byl předsedou vlády nepřetržitě od roku 1925 do roku 1937. Podle Patricka Kinrosse byl blízký přítel Ziyi Hurşita zabit velitelem Kemalovi osobní stráže.

93

75

Diplomová práce


Kemala. Mezi zatčenými skončilo i 25 poslanců shromáždění. Méně známí ze zatčených byli souzeni ještě v Izmiru. Neměli obhájce ani možnost odvolání. Bylo na obviněných prokázat, že nejsou vinni, že o spiknutí nic nevěděli. Komu se to nepovedlo dost přesvědčivě, byl odsouzen. Bylo vyneseno několik dalších rozsudků smrti, které byly ihned vykonány, a další osoby byly poslány do vězení nebo na nucené práce.

Druhé kolo procesu začalo v srpnu 1926 v Ankaře s více než padesáti prominentními progresivci a bývalými členy Výboru jednoty a pokroku. Celkem bylo vyneseno 37 odsuzujících rozsudků. Čtyři obvinění byli odsouzeni k smrti a mnoho k vysokým trestům vězení nebo vyhoštění z Turecka. Odsouzeni byli i zakladatelé Progresivní strany Ali Fuat, Kazım Karabekir, Refet a Cafer Tayar, všichni bývalí generálové. Z obavy před reakcí veřejnosti a hlavně armády byli však nakonec propuštěni. Bylo však jasné, že v politice již pro ně místo není.

Pomocí Tribunálů nezávislosti a zákona o udržení veřejného pořádku94 se vůdcům Lidové strany podařilo nastolit totalitární režim s jednou vládnoucí politickou stranou, ve které panovala přísná stranická disciplína. Vláda jedné strany trvala od rozpuštění Progresivní strany v roce 1925 až do konce druhé světové války. Jediný pokus o vytvoření politické plurality vzešel paradoxně od samotného prezidenta Kemala. V roce 1930 nabídl svému příteli Fethimu, který se vrátil po pěti letech působení na postu velvyslance v Paříži, ať založí opoziční stranu. Kemal tímto krokem sledoval nejen uspokojení té části inteligence, která kritizovala nedemokratičnost vládnutí v zemi, ale také chtěl motivovat vlastní stranu k lepším výkonům v situaci, kdy budou mít konkurenci. Navíc se domníval, že prostřednictvím Fethiho a dalších svých lidí ve

94

Zákon o udržení veřejného pořádku byl zrušen v roce 1929, kdy se Lidová strana již žádné opozice nebála.

76

Diplomová práce


vedení opoziční strany bude mít tuto stranu fakticky pod kontrolou a půjde jen o opozici na oko. Nová strana byla založena koncem léta 1930 pod názvem Svobodná republikánská strana. Na Kemalovo doporučení do ní přešlo 15 poslanců Velkého národního shromáždění. Jejím zakládajícím dokumentem byl manifest o jedenácti bodech. Rétorika manifestu byla opatrnější než program rozpuštěné Progresivní strany, přesto se k němu v některých aspektech blížila. Těmi byl například požadavek liberálnější ekonomiky a zavedení přímých voleb, namísto platného dvoukolového systému.

Experiment s demokracií se Kemalovi nevydařil. Když v říjnu 1930 vyhrála Svobodná strana lokální volby ve třiceti z 502 volebních okresů i přes to, že Lidovci kontrolovaná policie a úřady dělaly vše pro vítězství vládní strany, vzbudilo to ve vládních kruzích nemalé obavy. A když potom ještě Fethi otevřeně nařknul vládu z manipulace voleb, což bylo pravdivé, z jeho strany však velmi netaktické, přišla očekávaná reakce. Horké hlavy v Lidové straně žádaly obvinění svobodných z vlastizrady a rozvracení republiky. Fethi proto radši svou Svobodnou republikánskou stranu po domluvě s Kemalem v listopadu 1930, po pouhých třech měsících existence, rozpustil.

Další podobné experimenty již Kemal nedělal a novou opozici nepřipustil. Ve třicátých letech tak sice v Turecku existoval systém formální zastupitelské demokracie, při absenci konkurence politických však byl pouhou iluzí. Vnitřní svázanost a disciplína strany se dostala tak daleko, že nebylo možné, aby v čele místní provinční vlády stál někdo jiný, než tamější předseda místní buňky Lidové strany. Při parlamentních volbách byly kandidátní listiny pevně dané, takže ani členové strany nemohli kandidovat, pokud na shora schválené kandidátní listině nefigurovali.

77

Diplomová práce


3.7 Reformy Po upevnění pozice ve druhé polovině dvacátých let se Mustafa Kemal naplno zaměřil na realizaci svého snu, kterým bylo předělání Turecka na moderní západní stát typu Velké Británie, kterou velmi obdivoval. Aby toho dosáhl, potřeboval razantně změnit chápání a hodnoty tureckého obyvatelstva. Pomocí reforem proto zaútočil na hlavní instituce a symboly, které tureckou společnost spojovaly s její osmanskou minulostí. Po zrušení kalifátu a islámských škol a soudů na konci roku 1924 následoval o rok později zákaz všech muslimských sekt a bratrství, tedy i populárních a vlivných dervišů. Potom přišly na řadu nejviditelnější náboženské symboly. Všechna posvátná modlitební místa muslimů byla uzavřena a bylo zakázáno užívat při náboženských rituálech arabštinu, která byla do té doby liturgickým jazykem. Dalším krokem byla nucená změna v oblékání, konkrétně nošení fezu. Tato pokrývka hlavy vystřídala tradiční osmanské turbany teprve v první polovině 19. století. Paradoxně šlo a zvyk pocházející z řeckých ostrovů. Nyní však symbolizoval kontinuitu s Osmanskou říší, a proto překážel Kemalovým plánům. Nejdříve Kemal sám začal k evropskému obleku, který užíval již delší dobu, nosit také evropský klobouk. Postupně se k němu přidávali další muži z jeho okolí. Když viděl, že si na tuto novinku u něj lidé již zvykli, nechal shromáždění schválit zákon, který nošení fezu zakazoval a dokonce stanovil jako trestný čin. Zároveň bylo zakázáno používání náboženských symbolů v oblékání s výjimkou duchovenstva. Byly pokusy i o zakázání šátků u žen, tam to ale skončilo pouze nezávazným doporučením. Takzvaný „kloboukový zákon“ by se mohl zdát jako úsměvný počin, nebýt jeho následků. Hlavně v ortodoxnějších východních částech Turecka došlo po jeho vyhlášení k četným nepokojům i povstáním, které krvavě potlačila armáda a následně Tribunály nezávislosti.

78

Diplomová práce


Další skupina reforem byla motivována čistě praktickým hlediskem přizpůsobit se Evropě, a tak usnadnit vzájemnou komunikaci. Sem patřilo zavedení evropského gregoriánského kalendáře a způsobu měření času v roce 1926 a přijetí v Evropě používaných jednotek pro měření a vážení v roce 1931. V roce 1934 si všichni obyvatelé Turecka museli povinně zvolit příjmení a alespoň v úředním styku ho také používat. Mustafa Kemal dostal čestné příjmení Atatürk, neboli Otec Turků. Předseda vlády Ismet dostal příjmení Inönü na památku dvou bitev, které u stejnojmenného města vítězně vybojoval ve válce o nezávislost s Řeckem. Neděle jako den volna byla na místo tradičně muslimského pátku uzákoněna v roce 1935.

Reforma, která zasáhla do života obyvatel asi nejvíce, spočívala v zavedení latinky místo dosavadního tureckého písma, které bylo založeno na arabských a perských znacích. O této změně uvažovali již Mladoturci na počátku století, jelikož používané písmo se pro turečtinu vůbec nehodilo. Přestože obsahovala řadu původně arabských a perských slov, samotná skladba jazyka byla velmi rozdílná. Kemal proto ustanovil speciální komisi z jazykovědců a učitelů a dal jim za úkol vytvořit písmo založené na latince, které by se pro turečtinu hodilo, a zároveň vytvořit plán přechodu na jeho užívání. Na obojí dosti spěchal. Novou abecedu připravila komise za šest týdnů. Vyšla z latinky obohacené o některé znaky z němčiny (ö,ü), francouzštiny (ç), nebo zcela nově vytvořené (ş,ğ,ı). Plán přechodu na nové písmo byl komisí rozvržen na pět let s tím, že je to nejkratší možná doba, za jakou je možné změnu provést, aby nedošlo k zhroucení státní správy a ekonomiky. Kemal měl však jiný názor. Ihned proběhlo proškolení všech státních úředníků, učitelů a novinářů a tři měsíce se obě písma používala současně. Od listopadu 1928 bylo uzákoněno nové písmo a staré se nadále užívat nesmělo. Jak Kemal předpokládal, žádné větší problémy tato rázná změna nepřinesla.

79

Diplomová práce


Kemalova motivace pro rychlý přechod na nové písmo nebyla jen v na první pohled zřéjmém přiblížení Evropě. Viděl v něm také možnost konečného odříznutí osmanské minulosti a její islámské tradice. Podařilo se mu dosáhnout toho, že nová generace již nebyla schopna číst do té doby vydané knihy, a tak se k ní dostaly jen informace, které vláda chtěla aby se k ní dostaly. Po změně abecedy ustanovil Kemal další dva orgány, které mu v tom měly napomoci. Bylo to společenství pro studium turecké historie založené v roce 1931 a společenství pro studium tureckého jazyka z roku 1932. První mělo za úkol očistit turečtinu od cizích výrazů, tedy od arabských a perských slov, a vytvořit spisovný turecký jazyk. Po počátečních puristických pokusech s vytvářením nikomu nesrozumitelných novotvarů a snaze pozdvihnout některé lokální turecké výrazy na celostátně používanou normu byla v roce 1935 adoptována teorie, která dostala název „teorie slunečného jazyka“. Ta přišla s odvážným tvrzením, že všechny jazyky se vyvinuly z jedné původní řeči užívané v centrální Asii, odkud přišly turecké kmeny. Současná turečtina měla být podle této teorie nejbližší oné původní řeči. Tak bylo oficiálně odůvodněno, že arabská i perská slova můžou v turečtině zůstat, protože jsou vlastně původně (staro)turecká.

Společenství pro studium turecké historie došlo k podobným závěrům, a to že Turci jsou přímí a rasově nejčistší potomci původních bílých obyvatel centrální Asie a že Sumerové, Chetité a další národy starověku byly jen jinou větví původního tureckého národa. Kemal tuto myšlenku vášnivě obhajoval, protože odůvodňovala turecký historický nárok na území Anatólie, a mladé generaci, pro kterou se tato a podobné teorie staly součástí učebních osnov, dávala pocit sebevědomí, který minulé generace žijící v době rozpadu Osmanské říše velmi postrádaly. Nejradikálnější a nejdemagogičtější z těchto teorií byly sice po Atatürkově smrti v roce 1938 z učebních osnov vypuštěny, určité zbytky však v tureckých učebnicích přetrvaly dodnes.

80

Diplomová práce


3.8 Kodifikace práva Turecké republiky Se zánikem islámských soudů rozhodujících rodinné a statusové záležitosti přešly i tyto oblasti pod jurisdikci civilních státních soudů. Chyběly však příslušné zákony, které by nahradily letité zvyky Šáría. Urychlily se proto již probíhající práce na novém občanském zákoníku, který byl připravován podle švýcarského vzoru. Ten byl vybrán proto, že byl ušit na multikulturní švýcarské prostředí, které i přes poválečné odsuny v Turecku bylo. Turecký ministr spravedlnosti Mahmut Esat Bozkurt, který sám ve Švýcarsku studoval, přizval k pracím švýcarského profesora práva Sausser-Halla. Společné dílo potom předložili 17. února 1926 parlamentu. Zákoník byl přijat a účinným se stal 4. října 1926. Největší změny přinášel v rodinném právu, konkrétně v postavení žen. Nadobro zrušil polygamii a církevní sňatky. Žena měla napříště mít v rodině větší práva, než tomu bylo doposud. O úplné rovnoprávnosti se však ještě mluvit nedalo. V zákoně bylo stále ukotveno, že hlavou rodiny je muž. Přesto to byl velký pokrok oproti dřívějším praktikám, kdy muž byl absolutním pánem nad životem svých žen. Nyní se mohla žena z manželství rozvést za stejných podmínek, jako to mohl udělat muž. Zákonem posvěcené změny v postavení žen v rodině a ve společnosti se však prosazovaly jen velmi pozvolna, a tento proces v některých zaostalejších částech Turecka pokračuje dodnes. O kvalitě tohoto občanského zákoníku svědčí i fakt, že platil až do roku 2001. Společně s občanským zákoníkem byl ze Švýcarska převzat i obligační zákoník a zákoník upravující civilní proces95.

Dalším zdrojem pro legislativu mladé Turecké republiky byla fašistická Itálie. V polovině dvacátých let 19. století, kdy Itálie i Turecko procházely fází směřující k upevňování silné centrální moci, se ostatně 95

V případě procesního zákoníku šlo o skoro nezměněný překlad Neuchâtel Code du Civil z dubna 1925.

81

Diplomová práce


Mussoliniho i Kemalovy praktiky dosti podobaly. Velký rozdíl byl však v imperialistických cílech prvně jmenovaného, a v pouhé snaze upevnit, modernizovat a bránit vlastní stát u druhého z jmenovanných politiků. Od Italů převzala Turecká republika v roce 1926 trestní zákoník a v roce 1936 pracovní zákoník. Ten na jedné straně sliboval dělníkům určitou formu státního zabezpečení (v praxi začalo fungovat až v roce 1946), na druhé straně však zakazoval utváření odborů a stávkování bylo nelegální96.

Dále byl přijat v roce 1930 zákon o Turecké centrální bance. Samotná Turecká centrální banka potom začala fungovat v roce 1932 a nahradila tak Osmanskou banku. V roce 1927 byl přijat zákon na povzbuzení průmyslu, který si kladl za cíl podpořit rozvoj průmyslu pomocí daňových úlev pro nově zakládané průmyslové podniky. V roce 1929 byl přijat námořní obchodní zákoník. K velice nepopulárním zákonům patřil zákon o národní obraně z ledna 1940. Přestože zůstalo Turecko ve druhé světové válce neutrální, stála ho válka, nebo spíše přípravy pro případ, že by do ní bylo Turecko zataženo, také hodně peněz97. Tento zákon dával vládě neomezenou moc stanovit veškeré ceny, zabavovat potřebný materiál a dokonce ukládat nucené práce.

3.9 Meziválečné zahraniční vztahy Turecké republiky a druhá světová válka Po podepsání Lausannské mírové smlouvy zůstala otevřená otázka provincie Mosul na Turecko-irácké hranici. Toto území bylo 96

Zákon umožňující utváření odborů byl přijat až v roce 1947, ale stále neumožňoval stávkovat. 97 Erik J. Zürcher uvádí, že Turecko zvýšilo v době před vypuknutím druhé světové války stav armády ze 120.000 na 1,5 milionu mužů. Erik J. Zürcher – Turkey: A Modern History, strana 199.

82

Diplomová práce


převážně obydleno Kurdy, byla zde však také nezanedbatelná menšina Arabů a Turků. Britská armáda území obsadila až po Mudroském příměří, a proto jej Turci zahrnuli do teritoriálních požadavků Národního paktu. Rozhodnutí bylo v roce 1924 svěřeno Společnosti národů, kde Turecko ještě nebylo členem. O rok později byla z Ženevy vyslána investigativní komise s cílem posoudit situaci na místě. Rozhodnutí padlo v prosinci 1925 a vzhledem k tomu, že Británie byla nejsilnějším členem Společnosti národů, bylo podle očekávání – Mosul má zůstat součástí Britského Iráku. Turecko toto rozhodnutí uznalo až v červnu 1926 a s Británií podepsalo hraniční smlouvu. Ankara si již další válku nepřála, protože potřebovala klid na stabilizaci státu. Navíc dobré vztahy s Británií byly pro Turecko také důležité. Výměnou za svůj ústupek vyjednalo Turecko odstupné ve výši 10 % zisků z tamní ropy, které se Britové zavázali platit po dobu 25 let.

Dalším územím, které si Turecko původně nárokovalo, byla provincie Hatay s hlavním městem Iskenderun (Alexandretta). Hatay byla sice na základě Franklin-Bouillonovy dohody z roku 1921 ponechána pod správou francouzské Sýrie, ale důvodem byla i skutečnost, že se Francouzi zavázali garantovat tamnímu tureckému obyvatelstvu zvláštní práva a vysoký stupeň autonomie. Když však v září 1936 Francie ohlásila, že hodlá Sýrii přenechat nezávislost, obrátili se hatayjští Turci na „svou“ vládu v Ankaře o pomoc, a ta celou věc předložila Radě Společnosti národů. A tak i do Hataye byla vyslána komise, která po svém návratu v lednu 1937 konstatovala, že Turci tvoří na území většinu. I na nátlak Anglie, která měla zájem na zachování dobrých vztahů s Tureckem při hrozbě, kterou ve středomoří představovala

Itálie,

byl

vytvořen

autonomní

útvar

Hatay,

v zahraničních věcech reprezentovaný syrskou vládou pod dohledem Francie a Turecka. O rok později se konaly v Hatayi volby, které těsnou většinou vyhrála proturecká Hatayská lidová strana. Hned na svém

83

Diplomová práce


prvním zasedání 29. června 1938 vyhlásil parlament samostatnou Hatayskou republiku a přesně o rok později se tato republika spojila s Tureckem. Tím se hranice Turecké republiky upravily do podoby, ve které vydržely dodnes. Sýrie však ztrátu Hataye nikdy neuznala a dodnes je na syrských mapách tato provincie vedena jako součást státu.

Mapa č. 4: zobrazení dělení Turecka na provincie (viyalety) se zvýrazněním provincie Hatay zdroj: http://www.taab.nl/nl/images/taab/links/toeristich%20turkije/Hatay_Turkey_Provinces_ locator.jpg

Na konci dvacátých let a během třicátých let 19. století vyvíjela turecká diplomacie značné úsilí k zajištění a udržování dobrých vztahů se svými přímými a vzdálenějšími sousedy. Nejprve v roce 1928 podepsalo Turecko dohodu o neútočení s Itálií a v roce 1930 dokonce přátelskou

dohodu

s Řeckem,

kterou

byly

konečně

urovnány

přetrvávající majetkové spory. Následovala Venizelova návštěva Turecka v říjnu 1930. Vzájemné sblížení bylo částečně vynuceno i společným

strachem

z nejistého

budoucího

postupu

Bulharska

v regionu. Ze stejného důvodu potom Turecko iniciovalo sérii balkánských konferencí, ze kterých v roce 1934 vzešel podpis Balkánského paktu mezi Tureckem, Řeckem, Jugoslávií a Rumunskem. Podobný pakt potom Turecko uzavřelo v roce 1937 i na východě s Irákem, Íránem a Afghanistánem pod názvem Sadabádův pakt. Se 84

Diplomová práce


Sovětským svazem udržovalo Turecko dobré vztahy již od sovětské pomoci v podobě dodávky zbraní při turecké válce s Řeky. V roce 1935 toto oba státy potvrdily podpisem smlouvy o přátelství na deset let.

V roce 1932 vstoupila Turecká republika do Společnosti národů. O čtyři roky později zaslala žádost signatářům Lausannské smlouvy o povolení změny v ujednání o demilitarizaci Úžin s ohledem na napjatou situaci v Evropě. Následovala konference v Montreux, která vyvrcholila novou smlouvou dávající Turecku plnou kontrolu nad Úžinami za podmínky zajištění volného průplavu komerčním lodí států, se kterými není Turecko ve válečném stavu.

Po Italské anexi Albánie v dubnu 1939 a Rusko-německém rozdělení východní Evropy ze srpna 1939 začalo Turecko jednat o spojenectví s Anglií a Francií. Pro ně Turecko znamenalo důležitého spojence ve středomoří, a tak byla v říjnu podepsána smlouva o vzájemné pomoci. Součástí dohody byla finanční pomoc Turecku na vyzbrojení armády a také zvláštní samostatný dodatek, že Turecko nemusí ostatním pomáhat v případě, že by to pro něj znamenalo riziko války se Sovětským svazem. Moment předpovídaný smlouvou o vzájemné pomoci nastal již 10 června 1940, kdy Itálie vyhlásila Anglii a Francii válku. Následný rychlý pád Francie však úplně změnil situaci. I přes nátlak Anglie dále Turecko oddalovalo vstup do války s odkazem na svou vojenskou nepřipravenost, která z pohledu technického vybavení armády byla zcela pravdivá. Po okupaci Rumunska, Řecka a Jugoslávie a Bulharském přistoupení k Ose viděla Ankara své vyhlášení nepřátelství Německu jako jasnou sebevraždu. Čtyři dny před německým útokem na Sovětský svaz, tedy 18. června 1941, proto podepsala s Německem smlouvu o přátelství. Toto pro Turecko znamenalo relativní bezpečí z německé strany alespoň na dobu, než se Němci vypořádají se Sověty. Němci zase věřili, že se Turecko dříve či

85

Diplomová práce


později přidá na jejich stranu. Po německé porážce u Stalingradu zesílil Churchillův nátlak na turecké zapojení do války. Turecko se však stále cítilo příliš ohrožené a snažilo se zachovat neutralitu za každou cenu. Britové proto alespoň žádali poskytnutí letišť pro podporu bojů v egejské oblasti a na Balkáně. Hitler dal však jasně najevo, že jediné spojenecké letadlo na území Turecka bude znamenat vyhlášení války. Proto i tento britský požadavek nebyl vyslyšen. Spojenecký nátlak se vystupňoval na konferenci v Káhiře v prosinci 1943, kde dali Churchill s Rooseveltem Ismetovi Inönü jasně najevo, že by také Turecko mohlo po válce čelit Stalinovi a jeho případným požadavkům samo bez pomoci. Na to konto Turci konečně souhlasili se svojí aktivní účastí ve válce. Svůj vstup však dokázali tak dlouho oddalovat, až bylo rozhodnuto. Válku Německu nakonec formálně vyhlásili 23. února 1945 po Jaltské konferenci, aby se kvalifikovali pro členství v Organizaci spojených národů. Válka však skončila, aniž by padl jediný turecký výstřel.

86

Diplomová práce


Seznam použitých map

Mapa č. 1: území ztráty Osmanská říše v letech 1798 – 1923 .......................... 8 Mapa č. 2: uspořádání Osmanské říše dle Sèvreské mírové smlouvy............. 51 Mapa č. 3: uspořádání Osmanské říše dle Lausannské mírové smlouvy ........ 65 Mapa č. 4: zobrazení dělení Turecka na provincie (viyalety) se zvýrazněním provincie Hatay................................................................................................ 84

87

Diplomová práce


Použitá literatura

Tištěné knihy

Ansay, Turgul, and Wallace, Don, Jr.: Introduction to Turkish Law; Kluwer Law International, The Hague and Boston 1996.

Bush Briton Cooper: Mudros to Lausanne: Britain's frontier in West Asia, 1918-1923; SUNY Press, London 1976

Çarkoğlu Ali, Kalaycıoğlu Ersin: Turkish Democracy Today: Elections, Protest and Stability in an Islamic Society; I.B. Tauris, London 2007

Faroqhi Suraiya, Reşat Kasaba: The Cambridge history of Turkey, Volume 3; Cambridge University Press, Cambridge 2008

Feroz Ahmad: The making of modern Turkey; Routledge, Florence Kentucky,1993

Fisher John: Curzon and British Imperialism in the Middle East; Routledge, London, 1999

Helmreich Paul C.: From Paris to Sèvres: The Partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919 - 1920; Ohio State University Press, Columbus 1984

Hradečný

Pavel:

Řekové

a

Turci

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000

88

Nepřátelé,

nebo

spojenci?;

Diplomová práce


Kalaycioğlu Ersin: Turkish Dynamics: Bridge across Troubled Lands; Palgrave Macmillan, New York 2005

Kinross Patrick: Atatürk: the rebirth of a nation; Phoenix, London 2001

Lewis Bernard: The Emergence of Modern Turkey; Oxford University Press, London 1968

Lewis Bernard: Dějiny blízkého východu; Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997

Mango Andrew: Turkey; Thames and Hudson, London 1968

Pope Nicole, Pope Hugh: Turkey unveiled: a history of modern Turkey; Woodstock, NewYork 1998

Price M. Philips: A History of Turkey: From Empire to Republic; George Allen & Unwin, London 1956

Veselá Zdeňka: Novověké dějiny Turecka; SPN, Praha 1966

Zürcher Erik J.: Turkey: a modern history; I.B. Tauris, New York 2004

Texty smluv a dokumentů

Text Národního paktu, Kinross Patrick: Atatürk: the rebirth of a nation; Phoenix, London 2001, Apendix pp. 531-532

89

Diplomová práce


Text osmanské ústavy z roku 1876, Boğaziçi University, Atatürk Institute of Modern Turkish History, http://www.worldstatesmen.org/OttomanConstitution1876.htm

Text čtrnáci bodů prezidenta Spojených států amerických W. Wilsona, The World War I Document Archive, http://wwi.lib.byu.edu/index.php/President_Wilson’s_Fourteen_Points

Text Sèvreské mírové smlouvy, The World War I Document Archive, http://wwi.lib.byu.edu/index.php/Peace_Treaty_of_Sèvres

Text ústavního dokumentu z roku 1921, Bilkent University in Ankara, http://www.bilkent.edu.tr/~genckaya/1921C.html

Text Lausannské mírové smlouvy, Ministerstvo zahraničních věcí Řecké republiky, http://www2.mfa.gr/NR/rdonlyres/3E053BC1-EB11-404A-BA3EA4B861C647EC/0/1923_lausanne_treaty.doc

Text turecké ústavy z roku 1924, Political Science Quarterly, Vol. 40, No. 1 (Mar., 1925), pp. 73-100 http://www.worldstatesmen.org/Turkeyconstitution1924.pdf

Internetové zdroje

Eraslan Yansı: The Ottoman Constitution of December 23, 1876, http://www.egelisesi.k12.tr/egelisesi/yansi_eraslan/makale_48.pdf

90

Diplomová práce


House Colonel: Interpretation of President Wilson's Fourteen Points, http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/doc31.htm

Oficiální stránky Velké národního shromáždění Turecké republiky, http://www.tbmm.gov.tr/english/about_tgna.htm

Oficiální stránky Statistického institutu Turecké republiky, http://www.die.gov.tr/ENGLISH/index.html

The New York Times, internetová databáze, http://www.nytimes.com/

Databáze neziskové organizace JSTOR http://www.jstor.org/

Eurepean Stability Initiative http://www.esiweb.org/

Turkology Update Leiden Project – Universiteit Leiden http://tulp.leidenuniv.nl/index.php3?m=1&c=44

Michigan State University Database http://www.msu.edu/

Department of Political Science at UCLA http://www.sscnet.ucla.edu/polisci/faculty/

91

Diplomová práce


Klíčová slova Osmanská říše, Turecko, Turecká republika, Anatólie, Blízký východ Ústava, Mustafa Kemal Atatürk, Národní pakt Sèvreská mírová smlouva, Lausannská mírová smlouva

Key words Ottoman Empire, Turkey, Republic of Turkey, Anatolia, Middle East, Constitution, Mustafa Kemal Atatürk, National pact, Peace Treaty of Sèvres, Peace Treaty of Lausanne

92

Diplomová práce


English summary The constitutional development of Turkey until 1945

This thesis is trying to follow the struggle of the Turkish nation for its independence and a secure place in the World from the times of the biggest territorial expansion of the Ottoman Empire, through its decline, fight for its survival as a nation, until its final establishment as a full-valued member of the western civilization. It stresses the constitutional, legal and internationally-political aspects of the transformation of a feudal monarchy into a modern western-style republic.

The first of a total of three parts deals with the main constitutional, legal, and, political deeds that in the Ottoman society took place from the second part of 16th century until the end of the World War I. It offers some possible causes that led to the geo-political changes leaving the Ottoman Empire a mere shadow of its past self and describes its efforts to stop the unavoidable fall by experimenting with unprecedented reforms.

Second part of the thesis describes the events of a very short period framed by the end of World War I. and the abolition of the sultanate. These four years in Turkish history are very rich in important events, which were determining the future existence and course of Turkey. It examines a difficult fight of its people, both military and legally conducted, for own independence.

The last part covers the development within and around the newly established Republic of Turkey along its constitutional, legal, administrative, political, and social transition from a strictly religious,

93

Diplomová práce


weak, and out of date entity into a strong, proud, and internationally secured state. This part of the thesis takes into account the most important events that occurred after the abolition of the sultanate until the end of the World War II.

94

ÚSTAVNÍ VÝVOJ TURECKA DO ROKU 1945

Recommend Documents