Pozitivní dopady vstupu Turecka do EU Přílohy

Pozitivní dopady vstupu Turecka do EU Přílohy Příloha 1 Otevřené přístupové kapitoly Příloha 2 Předpokl{dané dovozy energií do EU a vývozy Ruska Příloha 3 Dod{vky ropy do EU Příloha 4 Dod{vky zemního plynu do EU Příloha 5 Podíl vlastní produkce ropy Turecka na své celkové spotřebě Příloha 6 Podíl vlastní produkce zemního plynu Turecka na celkové spotřebě Příloha 7 Projekty firmy BOTAS Příloha 8 Rezervy a odhady produkce plynu produkovaného partnery Turecka Příloha 9 Ropovod BTC Příloha 10 Projekt Nabucco Příloha 11 N{stroje Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Příloha 12 Hlavní bezpečnostní hrozby EU Příloha 13 Přehled turecké zahraniční politiky ve 20. století Příloha 14 Mapa Turecka Příloha 15 Úhrnn{ plodnost Příloha 16 Střední délka života Příloha 17 Evropský trh pr{ce v roce 2005 Příloha 18 Nezaměstnaní v Turecku podle věkových kategorií a vzděl{ní Příloha 19 Demografické prognózy Příloha 20 Počet Turků ve vybraných st{tech Unie v roce 2000

Příloha 1 ‒ Otevřené přístupové kapitoly č. 4 Volný pohyb kapit{lu

č. 18 Statistika

č. 6 Podnikové pr{vo

č. 20 Firemní a průmyslov{ politika

č. 7 Pr{vo duševního vlastnictví

č. 21 Transevropské sítě

č. 10 Informační společnost a media č. 27 Životní prostředí č. 12 Bezpečnost potravin, veterin{rní a rostlin{řsk{ politika

č. 28 Ochrana spotřebitelů a zdraví

č. 16 Daně

č. 32 Finanční kontrola

Zdroj: Evropsk{ komise, 2010

Příloha 2 ‒ Předpokl{dané dovozy energií do EU a vývozy Ruska

Zdroj: Evropsk{ komise, 2006

Příloha 3 ‒ Dod{vky ropy do EU

Zdroj: Štěrba, 2008

Příloha 4 ‒ Dod{vky zemního plynu do EU

Zdroj: EIA, 2008

Příloha 5 ‒ Podíl vlastní produkce ropy Turecka na své celkové spotřebě

Zdroj: EIA, 2010

Příloha 6 ‒ Podíl vlastní produkce zemního plynu Turecka na celkové spotřebě

Zdroj: EIA, 2010

Příloha 7 ‒ Projekty firmy BOTAS

Zdroj: EIA, 2010

Příloha 8 ‒ Rezervy a odhady produkce plynu produkovaného partnery Turecka (v miliard{ch metrů krychlových)

Zdroj: EIA, 2009

Příloha 9 ‒ Ropovod BTC

Zdroj: War and peace, 2010

Příloha 10 ‒ Projekt Nabucco

Zdroj: Project Nabucco, 2010

Příloha 11 ‒ N{stroje Společné zahraniční a bezpečnostní politiky SZBP EU v praxi použív{ n{sledující n{stroje: a) společn{ strategie - schvaluje Evropsk{ rada na doporučení Rady EU v oblastech, kde mají členské st{ty důležité společné z{jmy. Společn{ strategie specifikuje cíle, jejich trv{ní a zdroje, které jsou potřebné ze strany Unie a členských st{tů. Rada po schv{lení společnou strategii realizuje. b) společn{ akce - je-li zapotřebí konkrétní operativní činnost, přijme Rada rozhodnutí o společné akci. Na tomto pr{vním z{kladě jsou postaveny nejdůležitější a nejviditelnější aktivity EU v oblasti SZBP. c) společný postoj - v konkrétních ot{zk{ch zeměpisné nebo tematické povahy přijím{ Rada rozhodnutí, kter{ vymezují společný postoj Unie, takové rozhodnutí definuje n{zor EU v r{mci mezin{rodních jedn{ní nebo vede k sankcím proti představitelům nedemokratických režimů. d) uzavír{ní mezin{rodní dohody e) vyd{v{ní deklarací - Evropsk{ unie vyjadřuje prostřednictvím deklarací určité stanovisko, požadavek nebo oček{v{ní vůči třetí straně nebo mezin{rodní organizaci. Je to pružný n{stroj sloužící k tomu, aby Unie mohla reagovat na rychle se měnící situaci v jednotlivých č{stech světa a vyjadřovat k ní sv{ stanoviska. f) udržov{ní kontaktů se třetími zeměmi - mají obvykle charakter politického dialogu nebo demarší. Předmětem dialogu jsou nejrůznější ot{zky z oblasti mezin{rodní politiky Zdroj: Euroskop, 2011; Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2002

Příloha 12 ‒ Hlavní bezpečnostní hrozby EU

a) terorismus Tento jev definuje EU: „Za teroristický čin se podle této definice považuje úmyslné jedn{ní, které může poškodit některou zemi nebo mezin{rodní organizaci, jestliže je jeho cílem zastrašit obyvatele, nutit některou vl{du nebo mezin{rodní organizaci k určitému jedn{ní nebo je-li cílem destabilizovat z{kladní politické, ekonomické nebo společenské struktury některé země či mezin{rodní organizace“ (Z{věšický, 2006). Hrozbu terorismu hodnotí EU jako hrozbu strategické povahy. Evropa není tak často vyhled{vaným symbolický cílem pro akce glob{lní působnosti, na druhou stranu je však v Evropě řada z{kladen teroristickým organizací, působících po celém světě. Zvýšený z{jem

evropských politiků o řešení mezin{rodního (zejména isl{mského) terorismu můžeme zaznamenat od útoků z 11. z{ří na New York a Washington. Po útocích v Madridu v roce 2004 byla zřízena funkce Evropského koordin{tora boje proti terorizmu, jehož úkolem je identifikovat nedostatky Unie a členských zemí v oblasti boje proti terorizmu a předkl{dat n{vrhy jejich řešení. Koordin{tor je podřízen Vysokému představiteli SZBP a gener{lnímu tajemníkovi Rady EU Javieru Solanovi (Z{věšický, 2006). Nejen v boji proti terorismu v EU pom{hají dva úřady – Evropský policejní úřad (Europol) a Evropsk{ jednotka pro justiční spolupr{ci (Eurojust). Cílem Europolu je napom{hat členským st{tům EU v užší a účinnější spolupr{ci, při předch{zení mezin{rodního organizovaného zločinu a v boji s ním, zejména proti obchodov{ní s drogami, nedovolenému přistěhovalectví či terorizmu. Eurojust je org{n Evropské unie, který byl zřízen v roce 2002, aby podporoval a zdokonaloval koordinaci při vyšetřov{ní a trestním stíh{ní mezi příslušnými soudními org{ny v členských st{tech EU, jež se zabývají z{važným přeshraničním a organizovaným zločinem (Port{l Evropské unie Europa; Z{věšický, 2006). b) proliferace1 zbraní hromadného ničení (ZHN) Zbraně hromadného ničení dělíme na jaderné, biologické a chemické. Zatímco biologické a chemické jsou téměř eliminov{ny, jaderné zbraně představují destruktivní sílu, jež by v krajním případě mohla zničit celou planetu. Nejděsivější variantou je získ{ní ZHN teroristickými skupinami, v takovém případě by i mal{ skupina mohla způsobit nepředstavitelné škody. Z{kladním přístupem EU je efektivní multilateralizmus, přístup zdůrazňující mnohostrann{ ujedn{ní, mezin{rodní pr{vo, režimy mezin{rodních dohod a význam mezin{rodních institucí, zejména OSN. Významných dokumentem se stala v této oblasti Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), vypracovan{ roku 1968, kter{ uznala pět v té době existujících jaderných velmocí vlastnících jaderné zbraně (USA, SSSR, Velk{ Brit{nie, Francie a Čína) a všechny ostatní smluvní strany zav{zala zříci se jejich vývoje, výroby a jakéhokoli nakl{d{ní s nimi. Smlouva vstoupila v platnost roku 1970 a v dnešní době je podeps{na 167 zeměmi. Proces šíření zbraní se od té doby výrazně zpomalil a přenesl do zemí, které se nach{zely mimo ekonomické a politické j{dro. Mezi nejohroženější oblasti je možno řadit Blízký východ, jižní a jihovýchodní Asii. Od 70. let se mezi jaderné mocnosti řadí Izrael, od přelomu 80. a 90. let Indie a P{kist{n a od roku 2005 též Korejsk{ lidově demokratick{ republika. V souvislosti s Tureckem bude v pr{ci později přiblížen jaderný program sousedního st{tu Ir{n (A SECURE EUROPE IN A BETTER WORLD, 2003; Greenpeace, 2009; Z{věšický, 2006).

1

proliferace=hojné množení

c) region{lní konflikty Konflikty v Kašmíru, na Korejském poloostrově, stejně jako konflikty odehr{vající se blíže Evropě, především na Blízkém východě, mají ať přímý nebo nepřímý dopad na evropské z{jmy. N{silné či zmražené konflikty, jež přetrv{vají na hranicích EU, ohrožují region{lní stabilitu. Ničí lidské životy, soci{lní infrastruktury, ohrožují menšiny a z{kladní pr{va a svobody. Konflikty mohou vést k extremismu, terorizmu, selh{ní st{tů i poskytnout příležitost pro organizovaný zločin (A SECURE EUROPE IN A BETTER WORLD, 2003). Organizace spojených n{rodů představuje vrchol mezin{rodního systému a Unie je pro ni důležitým partnerem. Vše, co EU podnik{ v oblasti bezpečnosti, souvisí s cíli OSN. EU s OSN úzce spolupracuje v klíčových oblastech konfliktů. Evropsk{ bezpečnostní strategie „Bezpečn{ Evropa v lepším světě“ schv{len{ Evropskou radou v prosinci 2003 jasně stanovila: „Z{kladním r{mcem mezin{rodních vztahů je Charta OSN. Rada bezpečnosti OSN m{ prim{rní zodpovědnost za udržení mezin{rodního míru a bezpečnosti. Posílení OSN a její vybavení, aby plnila své povinnosti a jednala účinně, je evropskou prioritou.“ (Zpr{va o prov{dění Evropské bezpečnostní strategie, 2008) Evropsk{ unie také úspěšně spolupracuje se Severoatlantickou organizací (NATO). Sféry z{jmu EU a NATO se již několik let překrývají podobně jako většina jejich členské z{kladny. Proto je jejich vz{jemný vztah a spolupr{ce důležitým prvkem evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Na washingtonském summitu NATO v roce 2003 byla podeps{na dohoda „Berlín-Plus,“ což je zkr{cený n{zev pro komplexní balíček dohod mezi NATO a EU. Obsahuje čtyři body: zajištění přístupu k operačnímu pl{nov{ní NATO pro EU; poskytnutí schopností a společných prostředků NATO pro EU; zajištění alternativy evropského velení NATO pro operace vedené EU včetně nominace evropského z{stupce do funkce z{stupce vrchního velitele spojeneckých sil NATO v Evropě; přizpůsobit systém pl{nov{ní obrany NATO na vyčlenění ozbrojených sil Aliance pro operace EU (Zpr{va o prov{dění Evropské bezpečnostní strategie, 2008; NATO, 2003; Euractiv, 2006). d) nefunkční (zhroucené) st{ty Evropsk{ unie nepodceňuje ani z{važnost hrozby, jejímž původcem jsou tzv. zhroucené st{ty. Zdůrazňuje, že z{kladní příčinou je špatné vl{dnutí – korupce, zneužív{ní moci a slabé instituce. Od toho se pak odvíjí snadn{ dostupnost malých zbraní a propuk{ní vnitrost{tních ozbrojených konfliktů. Tyto krizové jevy všestranně využív{ i podněcuje mezin{rodní organizovaný zločin. Selh{ní st{tu je alarmující jev, který ohrožuje glob{lní spr{vu věcí veřejných a zvyšuje region{lní nestabilitu. Jako příklad zhroucení st{tu z ned{vné doby jsou uv{děny Som{lsko, Libérie či Afgh{nist{n pod vedením Talibanu (A SECURE EUROPE IN A BETTER WORLD, 2003; Eichler, 2006).

e) organizovaný zločin Organizovaný zločin představuje z{važné bezpečnostní riziko, ohrožující stabilitu st{vajícího liber{lního systému světového hospod{řství. Organizovaný zločin usiluje o co nejsnadnější dosažení maxim{lního zisku, nejen materi{lního, ale i ve formě společenského a politického vlivu, při vynaložení minim{lních n{kladů. Současnému organizovanému zločinu prospív{ mimo jiné i liberalizace mezin{rodního obchodu či nízkon{kladové aerolinie. K typickým činnostem organizovaného zločinu patří především výroba, pašov{ní a distribuce drog, daňové podvody, organizov{ní prostituce a obchod s lidmi, organizov{ní neleg{lní migrace, paděl{ní měny, zboží a porušov{ní autorských pr{v, praní špinavých peněz, korupce, paděl{ní, mezin{rodní obchod se zbraněmi a výbušninami, organizované kr{deže automobilů, bankovní podvody a loupeže (Vliv Unie na boj proti organizovanému zločinu v ČR, 2001). Nejběžnější formou organizovaného zločinu v EU je výroba a pašov{ní drog. Zatímco kokain a heroin jsou do EU pašov{ny, v případě syntetických drog jako je ext{ze doch{zí k výrobě přímo v EU. Z EU poch{zí 80 % světové produkce a hlavní výroba je soustředěna do Nizozemí a Belgie. Nově vznikající hrozbou jsou z{padoafrické zločinecké skupiny. Maroko je hlavním dodavatelem marihuany a kokainu pro evropský trh. Klíčovým prvek v boji proti drog{m je koordinace n{rodních protidrogových politik, d{le programy prevence užív{ní drog (Aktu{lně, 2009; Pospíšil, 2001; Z{věšický, 2006).

Příloha 13 ‒ Přehled turecké zahraniční politiky ve 20. století

29. října 1923 n{rodní shrom{ždění prohl{silo Turecko republikou a Mustafu Kemala zvolilo prvním prezidentem. Jednalo se o první republik{nskou formu vl{dy v isl{mském světě. Byl zrušen chalíf{t2 a v zemi vl{dli republik{ni. Kemal Atatürk začal reformovat zemi, cílem byla sekularizace a modernizace společnosti a vytlačení isl{mu z veřejného do soukromého života. Vytvořil šest principů kemalismu – republikanismus, nacionalismus, populismus, etatismus, laicismus a revolucion{řství – které v roce 1931 přijala republik{nsk{ strana do svého programu a v roce 1937 byly zakomponov{ny do ústavy. Po smrti Atatürka se v roce 1938 stal prezidentem Ismet Inönü, jenž dlouh{ léta působil ve funkci šéfa exekutivy a stal se doživotním předsedou republik{nské strany. Za z{kladní k{men turecké zahraniční politiky je považov{n Atatürkův výrok „Mír doma, mír v zahraničí.“, kdy Turecko začalo vést v meziv{lečném období realistickou a opatrnou zahraniční politiku. V důsledku vývoje během první světové v{lky zůstali Turci ve vztahu k Z{padu dlouho nedůvěřiví a klíčovým partnerem byl proto Sovětský svaz. Již

2

Chalíf{t znamen{ vl{du chalífy, hlavy isl{mu. Původně to byla nejen n{božensk{ instituce, ale i st{tní útvar zahrnující prakticky vešker{ území ovl{dan{ muslimy.

v 30. letech se ale zlepšily styky se sousedními zeměmi a z{padními mocnostmi. Země dos{hla pozoruhodných úspěchů na mezin{rodní scéně. V roce 1932 vstoupilo Turecko do Společnosti n{rodů a na konferenci v Montreux roku 1936 získalo plnou kontrolu nad černomořskými úžinami. Přesto že se Turecko ob{valo italských pl{nů na proměnu Středomoří, udržovalo s hitlerovským Německem dobré vztahy. Během druhé světové v{lky bylo Turecko dlouho neutr{lní. Přibližně od roku 1943 d{vali Spojenci Turecku najevo, že bude-li nad{le neutr{lní, hrozí mu po por{žce fašismu izolace. Diplomatické vztahy s Německem Turecko přerušilo v roce 1944 a v únoru 1945 vyhl{silo „symbolicky“ Německu a Japonsku v{lku, čímž se kvalifikovalo do řad zakl{dajících členů OSN. Organizace spojených n{rodů vznikla v roce 1945 za účelem udržovat mezin{rodní mír a bezpečnost po druhé světové v{lce a předchůdkyní byla Společnost n{rodů (Criss, Bilgin, 1997; OSN, 2011; Pirický, 2006). Po skončení druhé světové v{lky změnil Sovětský svaz postoj vůči Turecku, jež nepřistoupilo na podmínky prodloužení smlouvy o př{telství. Stalin vyvíjel na Ankaru nesmírný tlak ve snaze dos{hnout toho, aby se Turecko zřeklo území historické z{padní Arménie ve prospěch Sovětského svazu a souhlasilo de facto s umístěním sovětských vojenských z{kladen v oblasti tureckých Úžin. Po skončení v{lky také došlo k postupnému sbližov{ní s USA. Po vyhl{šení Trumanovy doktríny a Marshallova pl{nu získalo Turecko společně s Řeckem od Američanů velkou finanční a vojenskou pomoc. Vítězství z{padních demokracií ve druhé světové v{lce vytv{řelo příznivé prostředí pro napodobov{ní jejich politických systémů.

V lednu 1946 vznikla Demokratick{ strana a v prvních opravdu

svobodných volb{ch v květnu 1950 zvítězili pr{vě opoziční demokraté. Jejich vítězství s sebou přineslo odklon od opatrné politiky neutrality, kter{ charakterizovala období vl{dy prezidentů Atatürka a Inönüa. V nastupujícím období studené v{lky se Turecko začalo orientovat na kapitalistické z{padní země. Zapojení Turecka do korejské v{lky uspíšilo pozitivní reakci na ž{dost vstupu do NATO, kam Turecko společně s Řeckem vstoupilo v roce 1952. Vstup těchto zemí měl napomoci urovnat vz{jemné historické předpojatosti, z{roveň měl sloužit k posílení geopolitické pozice Aliance. Turecko se nach{zelo v kontaktu se středomořím, jihovýchodní Evropou, Sovětským svazem i Blízkým východem. Z tohoto hlediska mělo Turecko unik{tní bezpečnostní problém – mohlo čelit přímému útoku ze strany Varšavského paktu. Tuto nevýhodu však č{stečně vyrovn{valo strategicky výhodné umístění Turecka mezi Černým a Středozemním mořem, jež umožňovalo Turecku díky úžin{m Bospor a Dardanely kontrolovat plavbu a přepravu mezi těmito dvěma moři. Význam Turecka spočíval i v jeho blízkosti k oblastem bohatých na nerostné suroviny – především Kaspickému moři a Blízkému východu (Dokulilov{, Klímkov{, 2010; Pirický, 2006; Soulejmanov, 2002). Od 30. let se příznivě vyvíjely vztahy s Řeckem, ale v roce 1954 se však začalo zvyšovat napětí v souvislosti s vývojem tzv. kyperského problému. Protože turecký n{vrh na rozdělení ostrova nechtěli Řekové akceptovat, došlo k dohodě o vytvoření nez{vislého

Kypru. V roce 1955 se země stala členem Bagd{dského paktu, jenž sdružoval kromě Turecka Ir{k, Ír{n, P{kist{n a Velkou Brit{nii. Po vystoupení Ir{ku v roce 1959 se pakt přejmenoval na CENTO a jeho existenci ukončila až ír{nsk{ revoluce v roce 1979. Vztahy s arabskými zeměmi se vyvíjely komplikovaně. Po neúspěšných snah{ch Američanů vytvořit alianci Turecka a Egypta se stal jedinou partnerskou zemí Ir{k. V roce 1949 Turecko diplomaticky uznalo Izrael (Pirický, 2006). Na poč{tku 60. let došlo v Turecku k vojenskému převratu. Do hlavy st{tu, předsedy vl{dy i ministra obrany byl jmenov{n vrchní velitel pozemních sil gener{l Gürsel. Převrat měl pokrokový charakter, jednalo se o snahu neokemalistických elit pokračovat v reform{ch Atatürka, jež za vl{dy demokratů ustoupily do pozadí. V 60. letech doch{zí ke konfliktům s USA. Jedním zdrojem konfliktů byly kyperské nepokoje, které způsobily ztr{ty kyperským Turkům, a Turecko hrozilo Kypru jednostrannými akcemi. Z Washingtonu přišlo varov{ní, že Turci nesmějí použít bez souhlasu USA zbraně dodané Američany. Dalším zdrojem konfliktů byl m{k, kdy se na konci 60. let vyr{bělo v Turecku až 80 % heroinu, jenž se dost{val na americký trh (Pirický, 2006). Na poč{tku 70. let opět zas{hla arm{da do politiky. Premiér Demierel dostal memorandum, v němž bylo požadov{no vytvoření reformní vl{dy dodržující kemalistické principy. Premiér odstoupil a na jeho místo byl jmenov{n republik{n Erim. Poté vl{dly Turecku slabé koaliční vl{dy, koalice republik{nů s islamisty vydržela jen do kyperské krize v roce 1974. V tomto roce došlo k rozdělení Kypru „Attilovou linií“ a v roce 1983 byla jednostranně vyhl{šena Severokypersk{ tureck{ republika, jejíž existenci mimo Turecka dodnes nikdo neuznal (Pirický, 2006). V 80. letech došlo ke třetímu vojenskému převratu. Vojenští představitelé změnili liber{lní ústavní systém, kdy posílili pravomoci prezidenta, vl{dy, N{rodní bezpečnostní rady a omezili individu{lní svobody jedince. Ve volb{ch 1983 však arm{da svoji roli nezvl{dla a zvítězila Vlasteneck{ strana s předsedou Özalem. Za jeho vl{dy došlo k odklonění od kamalistických tradic k důrazu na isl{mskou identitu Turků. Během 90. let doch{zelo k hlubokým politickým a hospod{řským krizím, v jejichž důsledku označujeme tuto dek{du jako ztracenou. 90. léta jsou charakteristick{ silnou vnitropolitickou nestabilitou, kdy životnost vl{d v období 1992 – 1999 byla zhruba jeden rok a na jihovýchodě země probíhala občansk{ v{lka proti kurdské menšině. Důsledkem toho země nerozvíjela účinnou zahraniční politiku. Poč{tkem 90. let také poznamenaly vztahy se Z{padem neshody. Zatímco USA zdůrazňovaly bezpečnost v oblasti, EU se zaměřila na potlačov{ní lidských pr{v. Po rozpadu Sovětského svazu si Turecko si uvědomovalo, že strategický význam země po p{du komunismu ve východní Evropě poklesl, a proto zdůrazňovalo svou pozici jako baštu Z{padu na Blízkém východě. Oček{vala také, že nez{vislost pěti turkických republik střední Asie a Zakavkazí by mohlo vést k vytvoření turkického společenství. K tomu však nedošlo, protože svazky turkických republik s Ruskem byly daleko pevnější, než se oček{valo, a zůstalo u politické, hospod{řské a kulturní

spolupr{ce. Na konci 90. let doch{zí k ničivému zemětřesení o síle 7,4 stupně Richterovy šk{ly. Paradoxně došlo ke sblížení díky neštěstí s Řeckem, kdy přišla spont{nní pomoc od řeckých z{chran{řů (Hale 2009; Pirický 2006; Thim 2010; Tiosavljevičov{ 2002).

Příloha 14 ‒ Mapa Turecka

Zdroj: Invia, 2011

Příloha 15 ‒ Úhrnn{ plodnost 20002005

20052010

20102015

20152020

20202025

20302035

20352040

Evropa

1,43

1,50

1,53

1,56

1,65

1,70

1,77

Turecko

2,23

2,13

2,04

1,97

1,85

1,85

1,85

Zdroj: World Population Prospects: The 2008 Revision Population Database

Ukazatel úhrnné plodnosti v Evropské unii v roce 2005

Zdroj: Eurostat, 2006

Příloha 16 ‒ Střední délka života 20102015

20152020

20202025

20252030

20302035

Evropa

76,1

77,1

78,1

78,9

79,6

Turecko

72,7

73,6

74,6

75,5

76,4

Zdroj: World Population Prospects: The 2008 Revision Population Database

Příloha 17 ‒ Evropský trh pr{ce v roce 2005

Zdroj: The European Labour market in the light of demographic chase, 2005

Příloha 18 ‒ Nezaměstnaní v Turecku podle věkových kategorií a vzděl{ní

Zdroj: Turkey labour market study, 2006

Příloha 19 ‒ Demografické prognózy Prognózy vývoje počtu obyvatel do roku 2050 (údaje jsou v tisících obyvatel) rok

Evropa

Turecko

2000

726 568

66460

2010

732 759

75 705

2020

732 952

83873

2030

723 373

90 375

2040

708 489

94 939

2050

691 048

97 389

Zdroj: World Population Prospects: The 2008 Revision Population Database

Struktura obyvatel dle věkových kategorií 0-14 let

15 - 24 let

25-49 let

50-64 let

65 - 79 let

80 let a výše

EU 27

15,7

12,5

36,2

18,6

12,7

4,3

Turecko

26,4

17,6

37,0

11,9

5,9

1,1

Zdroj: Europe in figures — Eurostat yearbook 2010

Průměrný věk obyvatel 2010

2015

2020

2025

2030

2050

Evropa

40,2

41,5

42,7

44

45,3

46,6

Turecko

28,3

30,2

31,9

33,6

35,4

40,7

Zdroj: World Population Prospects: The 2008 Revision Population Database

Věkov{ pyramida populace EU v letech 2004 a 2050

Zdroj: Evropsk{ komise, 2005

Vývojové trendy st{rnutí obyvatel v Evropě

Zdroj: UNPP, 2004

Scén{ře vývoje jednotlivých věkových kategorií

Zdroj Eurostat, 2004

Příloha 20 ‒ Počet Turků ve vybraných st{tech Unie v roce 2000

Zdroj: Hughes, 2004