Lore
Bavorsko, počátek roku 1945 Lore leží v setmělém pokoji na hranici mezi spánkem a bděním. Před chvílí zaslechla nějaký hluk, usnula a zase se probudila. Leží bez hnutí, ovinutá tichou nocí, na okenních tabulkách kvetou ledové květy. Ruce a nohy má teplé, těžké. Dívá se, jak se okna a strop rozestupují, za nimi vyvstává území snů a ona najednou neví, jestli si jen něco nenamlouvá. Prásknou dveře a stěny jsou zpátky, pevně se tyčí kolem její postele. Lore poslouchá, oči pořád zavřené. Slyší, jak sestřička oddychuje. – Liesel? Anneliese? Žádná odpověď, jen dlouhé výdechy spícího děvčátka. Lore usíná. Minuta, dvě minuty, deset. Neví, kolik uplynulo, když ten zvuk uslyší znovu. Dveře a hlasy. Teď už má Lore jistotu, s otevřenýma očima čeká na proužek světla na chodbě. Dům zůstává temný. Šepot se ozývá zezdola a ona vyklouzne z postele, poslouchá. – Co se děje? – Všechno bude v pořádku. Už to brzy skončí. Uvidíš. Vati je tady. V uniformě, dole pod schody. Mutti ho objímá, v otevřených dveřích stojí v pozoru voják a za ním Lore vidí na silnici stát nákladní auto. Přes práh vklouzne dovnitř chladná noc, protáhne se skrze zábradlí a uvelebí se Lore kolem bosých nohou. Otce je plná předsíň. Matčiny ruce ho drží za rukávy a on jí říká Asto, meine Astalie, hladí ji po vlasech a ona bez slz pláče. Otvírá pusu, rty se jí chvějí a vycházejí z nich tiché přiškrcené zvuky.
54
– Vati! – Lore. Moje Hannelore. Zase vyrostla. Lore se mu tiskne čelem k rameni, Vati se směje a Mutti si nervózní dlaní přejíždí po obličeji. Postupují rychle: Vati vysypává zásuvky, Mutti plní tašky, voják nakládá na korbu. Lore stojí s Liesel u vstupních dveří. Ospalá a neohrabaná: přes noční košili má zapnuté šaty a navrch kabát. Je tma, skoro nevidí, ale rodiče nerozsvěcejí. Probudí se mimino. Vati ho zvedne a zpívá mu. Mutti se na ně chvíli dívá a pak jde do patra vzbudit dvojčata. Sestra drží Lore za ruku, sleduje otce a bratříčka. – Dali jsme mu jméno Peter, po tobě, Vati. – Já vím, Lieschen. Otec se usměje. Lore ho také pozoruje. Je to pořád Vati, ale v něčem se změnil. Je jiný než na fotografiích. Na těch od po sledně. Ne tyhle Vánoce, ty předtím. Podívá se Lore do očí. – Pojďte. Přinesu nějaké deky. Ať je vám na náklaďáku pohodlně. Jedou dlouho, Lore to připadá jako celé hodiny. Z vesnice ven a do údolí. Mutti beze slova vepředu s Vatim, na klíně jí spí Peter. Žádná světla. Jedou ve tmě, jen motor vrčí. Lore sedí vzadu se sestrou a bratry, nahoře na hromadě zavazadel. Liesel spí s otevřenou pusou, dvojčata nespouštějí oči z otcovy hlavy. Sedí mlčky, rameno vedle ramene, noha vedle nohy. Hlavy se jim pohupují v souladu s cestou, oči skelné spánkem a překvapením. Lore jim šeptá:
55
– To je Vati. Přikývnou. Auto zastaví na dvoře, který se třpytí námrazou. Jsou tu lidé s lucernami a v nezvyklé místnosti dvě postele páchnoucí bahnem a slámou. Když Mutti sfoukne svítilnu, už není tma. V protější straně je dlouhé okno a Lore za ním vidí otce, jeho ramena, černý obrys shrbené postavy proti šerému svítání. Leží v posteli s Liesel a je jí zima. Otec najde další deku, zabalí ji do ní, a když jí líbá na dobrou noc, Lore cítí jeho pot a na tváři jí zaškrábe strniště. – Kde to jsme? – Na statku. V bezpečí. Mluví šeptem. Lore usíná. – Šikovné místo na přečkání těch posledních pár týdnů. Když se znovu probudí, v nezvyklé místnosti je světlo a otec je pryč. ―
Je čas-nečas mezi válkou a mírem. Je to jako šlapat vodu. Nebo zadržovat dech, dokud ptáček neuletí. Týdny míjejí, přichází větrné, modré jaro, dny jsou dlouhé a beztvaré. Statek leží na březích pomalé říčky zahloubené do úpatí kopce. Hluboko v zeleném údolí. Lore ví, že armády jsou na pochodu. Rusové z jedné strany, Američané z druhé. V Hamburku měli pěkný byt s dlouhou zahradou a se služebnou. Dokonce i po evakuaci měli na vesnici celý dům. Teď jsou tady a v jednom pokoji jich je šest. Ráno odstrkují postele ke zdi a večer je vytahují. 56
Lore sleduje, jak se nad horou přesouvají mraky, a jako ve snu si vybavuje útržky otcovy půlnoční návštěvy. Brzy to skončí. Uvidíš. Měsíce míjejí a nic se nemění. Lore se věnuje každodenním povinnostem, přivyká čekání, už brzy bude válka vyhraná. Je to jen otázka času. Je nádherné počasí. Liesel s dvojčaty tráví celé dny venku, nejdřív na dvoře, ale brzy je to přestane bavit a vydají se ven do polí. Mutti si dělá starosti, když je nevidí, rázuje po pokoji, a když se konečně vrátí, křičí na ně. Jídlo jim většinou přináší selka. Chleba, knedlíky, kyselé zelí, vejce a mléko. Někdy kousek slaniny nebo malá, scvrklá jablíčka od podzimu. Stojí ve dveřích, široká od veřejí k veřejím, a úsměvy schovává pro mimino a dvojčata. Odpoledne Peter většinou spí, Mutti a Liesel látají díry v punčochách a dvojčata si hrají pod stolem. Nedokážou se držet zkrátka a jejich šeptané hry plní celý pokoj. Za jasných dnů rozeznává Lore v záhybu kopce v dálce městečko: kouř z komínů podobný tahům tužky, temná šmouha věžičky. Poslouchá, jestli z opačné strany údolí neuslyší palbu. Někdy pootevře okno, pro případ, že by bitevní vřava byla tak slabá, že by přes sklo nebyla slyšet. Očima pročesává bezmračnou oblohu a hledá Luftwaffe, představuje si bomby dopadající do údolí, oheň a smrt. Slyší jen zpěv ptáků. V noci, jakmile Mutti sfoukne lampu, Lore odtáhne z okna cíp závěsu. Když ráno otevře oči, uvidí přímo nad hlavou kousek modrého nebe. První i poslední myšlenka každého dne patří Vatimu, silnému a oholenému, a konci války. V poklidné temnotě svítání za závěsem si Lore představuje údolí proměněné vítězstvím. Z vrcholku hory vidí procházet vesnicemi slavnostní průvod, pole plná květů, svahy 57
obsypané lidmi, slunce v očích, dlaně v jiných dlaních a hlasy pozdvižené ke zpěvu. ―
Stmívá se a Lore Mutti pomáhá uložit děti. Oknem vidí přicházet sedláka a za ním jeho syna. Mutti si natáhne kabát a Lore jde ke dveřím, ale Mutti zavrtí hlavou. – Zůstaň tady. Hned jsem zpátky. Vychází ven a Lori za ní přivře dveře, nechá jen štěrbinku, aby mohla ty tři postavy na dvoře pozorovat. Sedlák přinesl slaninu a pytlíček ovsa, ale chce si také o něčem promluvit. Lore neslyší, co říká, ale vidí stejně strohou čáru úst, jakou mívá jeho žena. Ukazuje do údolí a Mutti vylétnou prsty k obličeji. Sedlákův syn od ní odvrátí tvrdý, necitelný pohled a odplivne si. Když znovu zvedne hlavu, ucítí Lore jeho oči na sobě a stáhne se ode dveří. – Kde je Mutti? Liesel je vzhůru a stojí u dveří. Přimáčkne se k Lore, ještě rozehřátá z postele, a postrčí ji do strany. Sáhne po klice, ale Lore ji chytne za ruku. – Říkala, že máme zůstat vevnitř. – Proč? Liesel se snaží sestře vykroutit a ta jí zaryje nehty do kůže. – Au! – Kdyby ses nekroutila, nemusela jsem ti ublížit, trumpeto. Liesel začne nabírat. Dvojčata se probudí a sledují, jak se sestry u dveří perou. 58
– Teď to schytáš, Lore. – To teda neschytám. Buď zticha, Liesel. Zas tolik jsem tě neštípla. – Mutti bude křičet. – Sklapni, Jochene. Běž spát. – Nám už se nechce. Lore se snaží Liesel utišit, ale ta se na ni nechce podívat, jen dál brečí a odtahuje se. Lore ví, že dvojčata mají pravdu, že Mutti bude křičet a noc pak bude v tomhle mrňavém pokojíku k nepřečkání. – Lieschen, no tak. Anneliese. Když přestaneš brečet, něco ti dám. Lore vyleze na židli, sáhne do rohu nejvyšší poličky a sundá cukřenku, kterou tam Mutti schovává, aby nebyla na očích. Liesel přestane plakat, jako když utne, olízne si prst a strčí ho dovnitř. Ocucá, strčí do cukřenky, ocucá, a nechá přitom Lore, aby jí utřela tváře, zahladila stopy po pranici. Dvojčata zatím mlčky přihlížela, ale teď Jochen vstává a proklouzne přes pokoj za sestrami. Jürgen mu je v patách, po cestě s sebou stahuje z postele přikrývku. Oba si nasliní prst, připravení zabořit ho do cukru. – Ne. Vy dva už ne. – Proč ne, Lore? – Běž hezky do postele, Jochene. Ty taky, Jüri. Prosím. – Řekneme Mutti, že jsi Liesel štípla. – Řekneme, žes jí dala cukr. Lore s povzdechem nastaví cukřenku, ale Liesel jim ji odstrčí z dosahu. – Ne, Lore. To je jen pro mě. 59
Jochen do ní vztekle strčí a Jürgen pustí deku a pokročí blíž k bratrovi. – Buď zticha, Liesel. – Ne, to nesmíš, Jüri. – Nebudeš nám nakazovat, co smíme a nesmíme. – Jsem starší než vy. – Lore řekla, že můžeme, a ta je starší než ty. V otevřených dveřích za jejich zády stojí Mutti. Lore se leknutím zhoupne žaludek. Mutti odloží jídlo od sedláka, sebere ze stolu hrnek a práskne s ním o zem. Všichni jsou teď zticha, jen Peter brečí. Mutti ho zvedne a odnese k židli u protější stěny. Posadí se na ni k dětem zády. – Běžte do postele. Ty taky, Lore. Spěte. Lampu nechá rozsvícenou a zůstává sedět ještě dlouho po tom, co Peter usne. Lore leží vedle Liesel a dělá, že spí. Mezi řasami sleduje matku: ústy se usmívá a brouká děťátku. Oči jí přitom nervózně rejdí po místnosti. Lore si vzpomene, jak Mutti plakala, ačkoli oči měla suché, když tehdy stála s Vatim v předsíni. Přemýšlí. Už se to blíží. Konec čekání. ―
Je ráno a oknem padá do pokoje slunce. Mutti sedí ve stínu u stolu, probírá se jejich věcmi, rozhoduje, co si nechat a co spálit.
60
– Proč? Přijede sem Vati? To už se zase stěhujeme? Lore nedostane odpověď. Umyje nádobí od snídaně, postaví kbelík do výseče slunce u okna a znovu se obrátí k matce. Vidí, jak si dvojčata hrají na dvoře u pumpy, ale skrze sklo je neslyší. Liesel sedí venku u okna, plete ponožky a houpá Petera v kočárku. Sklo je staré, dole tlustší než nahoře. Sestřiny ruce se při práci zvedají a klesají jako drobné vlnky. Mutti za jejími zády přeletuje prsty mezi kapsami a školními brašnami. Na stole se vrší knihy a odznaky a stejnokroje. V kamnech praská čerstvé dřevo. Venku je větrno a děti si hrají bez kabátu. Uvnitř je horko. Lore přiloží do kamen z hromad na stole a dívá se, jak Mutti probírá album s fotografiemi. Vybírá ty nejcennější snímky, o které nechce přijít, jemně je vytahuje z bílých růžků a vyrovnává na deku vedle sebe. Pak je zabalí do čistého hadříku a uloží do zásuvky, kdežto album přidá na hromadu na stole. Lore celé dopoledne pracuje, sleduje, jak jejich šaty a papíry hoří, a rovná polena kolem komína, aby proschla na později. Album ze začátku nechce hořet, je moc tlusté a plné, plameny se nemají kde zachytit. Modrá plátěná vazba zhnědne a zkroutí se a Lore se v žáru z otevřených dvířek osuší oči. Liesel bude plakat, až zjistí, že její stejnokroj je ten tam, dvojčata se budou shánět po svých knížkách. Mutti upřeně hledí na teď už prázdnou desku stolu, koutky rtů povislé, mezi prsty hořící cigaretu. Lore zavře dvířka kamen a otevře průduchy. Stránky chytnou a práce je hotová. ―
Později Mutti lžičkou na cukr vyhrabe z popela odznaky a zabalí je do kapesníku. Zavolá děti dovnitř a místo nich pošle ven Lore. Řekne jí, ať s sebou vezme Petera a jde 61
přinejmenším kilometr podél řeky, ať najde široké místo se silným proudem. – Drž se u vody. Stranou od silnice, a pospěš si. Budu tě vy hlížet. Lore jde podél vody s Peterem na boku a říká mu: – Přečkáváme je tady. Ty poslední dny. Nepřítel tu bude co nevidět, ale ona se nebude bát. Bude trpělivá a statečná, přesvědčená, že je čeká Endsieg. Vati to povídal. Už to brzy skončí. Všechno bude zase nové a ona bude připravená. Armády se vyhrnou na úbočí, údolí naplní rámus a smrt a brzy nato přijde vítězství. Posadí Petera na břeh a hodí hrst kovu do vody. Odznaky klesnou na dno, příliš blízko ke břehu, než aby je odnesl proud. Peter ukazuje tlustými mokrými prstíky na ten nejbližší. Barvy smaltu zešedly a plíšky se horkem v kamnech zprohýbaly, ale Lore pořád rozeznává znak strany. Sundá si boty a punčochy a brodí se studenou vodou, sbírá je. Jdou ještě kousek dál, jsou v mokrých polích sami. Peter jí těžce spočívá na boku a pobrukuje si do rytmu jejích kroků. Lore vysype obsah kapesníku do trní na hranici se sousedním statkem. Jeden dva zčernalé odznaky odskočí od větví a Lore je kopne pod keř. Navrch nahází hlínu a trávu. V řece si umyje ruce a Peterovi namočí prsty u nohou, aby ho rozesmála. Slunce je hřeje ve vlasech a okolní kopce odrážejí jejich hlasy. Lore myslí na Mutti, která na ně čeká, vyhlíží je. Namíří si to širými, mlčenlivými poli rovnou ke statku. Peter jí na ruce usnul a ona mu šeptá.
62
– Než nadejde vítězství, čekají nás útrapy. V duchu se obrní v očekávání krve a plamenů. ―
Když přijedou Američané, Lore zrovna škrábe u okna brambory. Dvojčata se už zase zatoulala ze dvora ven, Liesel se vydala za nimi a Mutti před chvilkou vyšla ven, aby na ně od vrat zavolala. Lore ví, že matka džíp vidí, ale i tak zaťuká na okno a nechá na skle bahnitou bramborovou šmouhu. Mutti se ne otočí. Ještě před chvílí volala děti, ale teď je zticha, dívá se, jak džíp pomalu přejíždí přes pastvinu na dvůr. Když Američané zastaví, aby otevřeli horní bránu, Mutti se otočí a zajde dovnitř. Obrátí se na Lore: – Pracuj dál. Utře si ruce a pročísne si jimi vlasy. Z kapsy vytáhne rtěnku, nasadí si klobouk a obleče kabát. Lore matku sleduje. Jestli má Mutti strach, nedává to na sobě znát. Vyjde ven a Lore se vrátí k práci. Loví z hnědé vody zabahněné brambory a čisté je hází do čisté vody. Má zarudlé ruce a v uších jí zpívá krev. Soustředí se na pach mokré hlíny a na svoje studené prsty. Srdce jí buší až v krku. Matka vyjde vojákům naproti, jen co zastaví na dvoře. Zatímco spolu mluví, motor zůstává běžet. Mutti stojí zpříma s rukama podél těla. Jeden voják má psací podložku s listy papíru, a když Mutti mluví, listuje jimi. Druhý se opírá o auto a vyptává se jí. Voják s podložkou něco zapisuje, pak podá Mutti kus papíru a ona ho zvedne k obličeji a čte. Lore 63
nechá škrábání. Skupinka venku nic neříká, ale motor nepřestává běžet. Mutti papír obrátí, čte druhou stranu a Američan s psací podložkou kope špičkou boty do země. Teď Mutti něco říká. Přejede si rukou po čele a ukáže na dům. Američan opřený o džíp se napřímí a podívá se do okna na Lore. Američan s podložkou ukáže čtyři prsty a Mutti zavrtí hlavou a zvedne všech pět. Voják si to poznamená. Oba Američané i Mutti papíry podepíšou, načež od nich jeden odtrhne kopii, složí ji a zalepí do obálky. Mutti ji drží oběma rukama před tělem, ještě když Američané vyjíždějí ze dvora. Vrata za sebou nezavřou. Děti se vrátí pozdě, ale Mutti jim nevyhubuje. Odtáhnou od zdi stůl a jako obvykle se společně najedí. Dětem prošlo zlobení a jsou teď rozjívené, Liesel se hihňá a dvojčata se navzájem kopou pod stolem. Mutti neřekne o Američanech nic a Lore ví, že je to jejich tajemství. Leží v postýlce s Liesel a se zavřenýma očima poslouchá, jak se Mutti ukládá do velké postele vedle Petera a dvojčat a zhasíná světlo. Američané jsou lepší než Rusové. Rusové kradou a zapalují a ubližují ženským, hanba jim. Američané přijdou s podložkou na psaní a ani se nepodívají dovnitř do domu. Lore otevře oči a uvažuje. Boj by klidně mohl začít teď, v noci, bomby také vždycky padaly touhle dobou. Vzpomene si na odznaky v křoví. Měla je hodit do hluboké vody, zahrabat je pod kameny na říčním dně. Leží bez hnutí a poslouchá, ale žádná střelba se neozývá, je slyšet jen matčin dech. Teprve když se oddechování prohloubí a prodlouží, může usnout i Lore. ―
64
Mutti říká, že jí není dobře, a obrácená ke zdi zůstává spát. Děti sedí, zamlklé a hladové, a Lore prohledává kapsy matčina kabátu a hledá drobné. Nařídí dvojčatům, ať zůstanou vevnitř, a vydá se s Liesel a Peterem ven ze dvora a kousek do kopce, koupit od sedláka jídlo. Jeho žena vezme peníze, které jí Lore podává, a nechá je čekat u dveří. Zatímco je pryč. Liesel potají nakoukne do domu a pak sestře šeptá o velkých kamnech a plechové vaně pověšené na zdi. Lore sleduje, jak se selka vrací ze stodoly. Vzpomene si na vybavení jejich domu ve vesnici a ještě dřív, před bombardováním, na rodinný dům v Hamburku. Vytapetované ložnice a kohoutky s horkou vodou. Liesel říká, jak je v téhle kuchyni útulno, u stropu cibule a uzené a vedle dvířek do pece pět čerstvých bochníků. – Vaše matka tu ještě je? – Ano, samozřejmě. – Tak jí prosím tě vyřiď, že by s ní můj manžel chtěl mluvit. – Jistě. – Jak to myslela, Lore? Liesel Petera stěží unese, a tak ho s ní Lore vymění za košík vajec. – Nijak to nemyslela. Neupusť je, Lieschen. – Myslela si, že Mutti je pryč. – Vůbec ne. Opatrně s těmi vajíčky, drž je výš, ať nepraštíš košíkem o zem. Mutti stojí v županu ve dveřích. Oči má malé a vlasy zplihlé a bez lesku. Vytrhne Liesel z ruky košík s vejci a děti vyklouznou na dvůr.
65
– Kluci mají hlad. – Ráno měli chleba. – Ale jinak tu nezbývá vůbec nic. Mutti se vrátí do postele a vykouří poslední z cigaret, které si pečlivě rozpočítávala od chvíle, kdy se sem nastěhovali. Zbývající fotografie Vatiho má seřazené na dece před sebou. Peter podřimuje a Lore sedí u stolu a pláče. – Jak dlouho tu ještě musíme zůstat? Vzpomíná na ženy z vesnice, jak fronty před obchodem vypadaly spíš jako pohřební shromáždění a jak jim v zimním dešti kapala z obarvených sukní černá voda. Vzduch v pokoji je horký a suchý. Hustý nemocí a kouřem z matčiných cigaret. V Hamburku Vati seděl s Lore na schodech a vrtěl prsty v tlustých vlněných ponožkách. Pod uniformou nosil kšandy. Dvojčata se za ním plazila po zahradě a se smíchem se prohlížela v odrazech na jeho černých holínkách. Válka už brzy skončí. Lore zavře oči a v duchu přivolává armádu, už aby ten boj začal. V duchu má před sebou celé údolí. Vidí trsy trávy na kraji landstrasse, klásky kymácející se ve větru. Nedaleko zpívá pták. Přes okenní sklo slyší jeho jasný, vysoký hlas. Mutti má kůži na dotek horkou a vlasy na spáncích vlhké. Zvedne pokrývku a přitáhne Lore do teplé postele. Fotografie sklouznou na zem. V posteli, těsně zabalená do deky, si Lore připadá jistější, je tu v bezpečí. Ve vlasech ji lechtají matčiny slzy, Mutti jí tiskne mokrou tvář k uchu. Pohybuje rty, něco šeptá, ale Lore jí nerozumí. Vytáhne pokrývku výš, přes matčiny ruce, které ji svírají v objetí. Je už zase skoro tak hubená jako na snímcích ze zásnub, rozházených po zemi u postele. Když matka usne, Lore si je prohlíží. Mutti, Vati a Oma v Hamburku. U zábradlí 66
na promenádě Jungfernstieg, s jezerem v pozadí. Než jsem se narodila. Jejich tváře jsou známé a neznámé zároveň. Všichni tři se usmívají, přidržují si klobouky a cípy kabátů hnané větrem strnule míří doprava. ―
Za svítání se Mutti vypraví do města, slibuje čerstvý chleba k snídani, ale vrátí se až po poledni. Lore vezme Liesel a Petera na horní cestu, jdou jí naproti. Přichází s prázdnou taškou a rozepnutý kabát jí vlaje ve větru. Peter chce k ní, křičí a vzpíná se Lore v náruči, ale Mutti si ho nevezme. Všichni stojí a mžourají ve svitu slunce. Mutti poletují vlasy před obličejem a Lore jí nevidí do očí. Obrátí se k dcerám. Je po válce. Náš Führer je mrtvý. Liesel pláče a Mutti ji hladí po tváři. – Jen pomysli, jak za nás bojoval, Lieschen. Byl statečný. Liesel přikývne a oběma rukama si rozmazává slzy po obličeji. Lore odvrací rozpálené tváře. Takže v údolí nebude žádná bitva. Žádné utrpení a oběti. Zaskočí ji, že se jí ulevilo, a stydí se za to. Zhluboka dýchá, aby zbabělství zahnala, aby si tohle všechno navždycky zapamatovala. Tohle pole, jak tu stojí proti sobě, jak Peter natahuje ručičky a Mutti ho zvedá, drží proti nebi a on se usmívá. ―
Ráno jde Mutti znovu do města a znovu se vrací bez jídla. Lehne si do postele a zůstane ležet. Děti mají hlad a jsou neklidné. Lore je pošle ven, ale nemůžou se zabrat do hry a brzy se vracejí zpátky. Odpoledne Lore znovu prohledá matčiny kapsy a vezme Petera a Jürgena s sebou nakoupit jídlo, tentokrát do sousedního statku. Dostanou chleba a kyselé zelí a pro každého vajíčko. Vajíčka si dá Lore do kapes a Petera si vysadí na 67
ramena, je to na něj trochu vysoko a drží se jí za uši, aby se nekymácel. Jürgen jde vepředu a cestou domů kolem řeky si v šeru zpívají. Lore si prohlíží bratra, který jde před ní. Zezadu má hlavu jako Vati, jen menší a měkčí. Na temeni se mu vlasy stáčejí do stejné vlnky. Jürgen se obrátí a chvíli jde pozpátku, jen občas poskočí, aby jí stačil. – Kdy Američani odejdou? – Nevím, Jüri. Brzy. Spustí další písničku a Jüri se otočí tváří dopředu. Nohama vydupává melodii do vysoké trávy na břehu. Lore se dívá na jejich odraz v temné hladině. Ona sama vypadá jako obr s hrbolatou hlavou. Peter jí na ramenou usnul a svezl se dopředu, takže se jí tvářičkou opírá o ucho. U spodních vrat stojí sedlákův syn, čeká na ně. Lore mu v šeru nevidí do obličeje. Pošle Jüriho s Peterem naproti, řekne mu, ať na ni počká u horní brány. Sedlákův syn kope špičkou boty do planěk plotu, a teprve když jsou chlapci z doslechu, nakloní se k Lore. – Američani zavřou vaši mámu do vězení. – To není pravda. Už tady byli. Ani nešli dovnitř do domu. – Obešla už celý město, prosí lidi, aby si vás vzali k sobě, ale nikdo vás nechce. – Lháři. Jsi jen buran ze statku. Nevíš vůbec nic. – Nikdo už vás tu nechce. Brzy to tu dostaneme zpátky, uvidíš. Jen co bude vaše máma za mřížema, coura fašounská. Lore do něj strčí, ale on se ani nehne. Pak strčí on do ní, mnohem větší silou, a Lore upadne na bok. Pod bokem jí křupnou dvě vajíčka. Chvíli zůstanou oba bez hnutí a pak sedlákův syn pokročí dopředu a napřáhne ruku, aby jí pomohl vstát. Vtom dopadne tvrdá rána a on zakleje a rychle ucouvne. Na 68
trávu vedle Lore cosi dopadne. A další cosi jí přeletí nad hlavou, bouchne chlapce do nohy, a ten znovu zakleje. Lore se podívá na pastvinu a zahlédne v kalném světle Jochena. Míří třetím kamenem a Jüri stojí vedle něj. – Nech naši sestru na pokoji! Sedlákův syn si rukávem otře krev z ucha. Lore vstane a proběhne skrze vrata za dvojčaty. Jochen hodí svůj kámen a všichni tři se rozběhnou přes louku k Peterovi, který sedí u horní brány, pofňukává a cucá kůrku chleba, kterou mu Jüri utrhl z bochníku. Lore chlapečka zvedne a pod volnou ruku přimáčkne bochník. Zbytek chleba má Jüri a Jochen nese zelí. – Proč do tebe strčil, Lore? – Jak to mám vědět, Jüri, je to prostě pitomec. Klopýtají ve tmě po nerovné zemi. Rozbitá vajíčka promáčela Lore šaty a studí ji na noze. – Rozbila jsem pár vajíček, jak jsem spadla. Ale Mutti řekneme, že jsem ve tmě zakopla, ano? – Proč jí nemůžeme povědět, jak to bylo s tím klukem? – Protože ti to říkám, Jochene. Jsou už skoro u domu a hádají se šeptem. Jüri od ní bratra odtáhne a společně se rozběhnou přes dvůr. Lore posadí Petera k pumpě, a než vejde dovnitř, otře ze sebe zbytky vajíček. ―
– Musím jít, Lore. Mutti poslala děti ven a zapíná si kabát. Vytáhne zpod postele nevelkou tašku. Už má sbaleno.
69
– Musíš vzít děti do Hamburku. Tady máš Ominu adresu. Rosenstrasse. Až to tam uvidíš, určitě si vzpomeneš. Nakreslila jim mapku. – Linka 28 po Mittelweg k mostu. Znáš tu zastávku? Až vystoupíš, dáš se doleva a pak první doprava. Ten velký bílý dům s kachlíčky na schodišti. Naposledy jsme tam byli ani ne před dvěma lety. Kdyby sis nebyla jistá, zeptej se tramvajáka. Křížkem označí na mapce místo, kde bydlí Oma. – Tady máš nějaké peníze a pár šperků. Kup za to lístky na vlak. Jak nejdřív to půjde. Rozumíš? Stahuje si snubní prsten. – Nejdřív utrať ty peníze. Napsat mi nemůžeš, teď ještě ne. Ale pošlu vám dopis do Hamburku. Hned jak to půjde. Lore přikývne, i když nic nechápe, nic z toho, co jí matka povídá. – Musíme teď být všichni stateční. Stojí proti sobě, kus papíru leží na širokém stole uprostřed. – Ty jdeš do vězení? – Nesmíš se tím trápit. – Nebudu. – Je to tábor. – Ano. – Ne vězení. Vězení jsou pro zločince. – Ano. – Všechno se teď mění. 70
Mutti políbí Petera, který spí na velké posteli. Políbí Lore, kůže jí voní mýdlem. Otevře dveře, a když vychází ven, vnikne jimi dovnitř vůně slunce. Lore je sama, sedí tu asi hodinu, dokud Peter spí. Počítá peníze a dívá se na kousky papíru na stole před sebou. Přemýšlí: všechno se mění, kolik vajec za ty peníze asi dostane, kolik bochníků chleba. Pokouší se spočítat, jak dlouho bude trvat dostat se do Hamburku. Dvacet minut z vesnice do školy, a to bylo asi čtyři kilometry. Čtyřicet minut na trh v nejbližším městě. Devět kilometrů. Lore ovšem ví, že velké vlaky jsou rychlejší. Vzpomíná, jak kdysi jeli na jih od Hamburku. Byla tehdy mladší, nepamatuje si to. Den, dva dny. Dost možná tři. Peter se probudí a ona mu dá kůrku chleba a trochu vody. Je načase nachystat dětem večeři, za chvíli bude tma a přiběhnou hladové domů. Když Peter křičí, namočí mu prstíčky do cukřenky a strčí mu je do pusy. ―
Lore srazí postele k sobě, aby mohli potmě ležet všichni pohromadě. Dvojčata si na babičku nepamatují. Lore zapálí svíčky, ukáže jim pár fotografií, které Mutti nespálila: Oma na verandě s šálkem kávy v ruce. A jedna z dávných časů, Oma s nějakou mladou ženou, která umřela v jiné válce. Lore jim popisuje dům, jednotlivé pokoje, do kterých se vchází z dlouhých studených chodeb s podlahou z tmavého dřeva. Šeptá jim o tom všem dlouho do noci. Na tábor se neptají, zdá se, že je to vůbec neznepokojuje, a pláče jedině Peter. Lore ho ve tmě drží v náruči a říká si, že to možná přece jen dává smysl. Válka je prohraná. Američané mají tábory, ne vězení. Pro lidi, jako je Mutti, co nespáchali žádný zločin. Myslí na otce, říká si, co teď asi dělá, když už se nebojuje. Peter jí usnul na prsou a Lore znovu prohlíží fotografie, chce 71
se před spaním podívat na Vatiho. Ale obrázky, které najde, ji víc matou, než uklidňují. Byly všechny pořízené už dávno, dávno před válkou. Vati na nich nevypadá jako její otec, spíš jako starší bratr, anonymní mladík v civilních šatech. Lore je unavená, těžknou jí víčka a má už zase hlad. Děti spí a Lore se zdají sny o tom, jak přicházejí Američané a prohledávají keře u řeky, popel v kamnech. Seberou jí Petera, hodí ho dozadu do džípu a ujíždějí přes pole pryč. ―
Brzy ráno přichází sedlák a tentokrát je s ním i jeho žena. Děti se tísní za Lore u dveří. Selka promluví první. – Máte kam jít? – Tady zůstat nemůžou. – Pojedeme do Hamburku. – Do Hamburku? – Bydlí tam naše Oma. Mutti jí dala vědět, že přijedeme. – Tady zůstat nemůžou. – Ona ví, že přijedete? – Mutti jí psala. – Ale pošta nefunguje, dítě. – Ona nás čeká. – Jak se tam dostanete? – Vlakem. – Chtějí jet do Hamburku, tak ať si jedou. – Jenže žádné vlaky nejezdí, Seppe. Pošta nefunguje a vlaky nejezdí, dítě. – To chceš, aby zůstali tady? – Už jsem začala balit. Lore nechá Petera na starosti dětem. Dojde k silnici a nějaký sedlák ji sveze do města. Odveze ji na nádraží, ale varuje ji: žádné vlaky nejezdí. 72
