Vývoj bankovnictví na území ČR od roku 1945

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví

Vývoj bankovnictví na území ČR od roku 1945

Diplomová práce

Autor:

Bc. Petr Kašťák Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Denis Biedermann, Ph.D.

Duben, 2012

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze

elektronických

vysokoškolských prací.

V Teplicích, dne 10. dubna 2012

Bc. Petr Kašťák

Poděkování:

Tímto děkuji vedoucímu své diplomové práce panu Ing. Denisovi Biedermannovi, Ph.D. za cenné připomínky, odborné rady a projevenou pomoc. Dále děkuji své rodině a přátelům za podporu, kterou mi poskytli během studia.

Anotace Obsahem diplomové práce „Vývoj bankovnictví na území ČR od roku 1945“ je ucelený, chronologicky uspořádaný přehled historického vývoje bankovnictví na našem území od roku 1945. Na základě studia, vlastní pracovní praxe v GE Money Bank a pečlivé analýzy dostupných materiálů, včetně materiálů z okresního archivu v Teplicích, uvádím zjištěné poznatky zasazené do historických, politických i ekonomických souvislostí tak, aby měly co nejvyšší vypovídající hodnotu. Diplomová práce vypovídá o nezpochybnitelné skutečnosti, ţe bankovnictví je přímo ovlivnitelné politickou a hospodářskou situací v dané společnosti a naopak. Monetární politika cedulové banky i strategické chování finančních institucí výrazným způsobem ovládají ţivot v samotné společnosti. Klíčová slova: banka, státovka, bankovka, mince, reforma

Annotation The content of the diploma thesis „Development of Banking in the Territory of the Czech Republic since 1945“ is a comprehensive and chronologically ordered overview of the historical development of banking in our country from 1945. The findings were made following a diligent study. Own working practices of GE Money Bank and careful analysis of available materials. Including archive material from the district of Teplice. They are set into historical, political and economic context in order to have the highest meaningful value. The diploma thesis shows an indisputable fact that banking is directly influenced by politoval and economic situation in the society. And vice versa, the monetary policy of the bank of issue and the strategic behaviour of financial institutions significantly influence the life of the society. Key words: a bank, a state note, a bank note, a coin, a reform

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1. Obnova československého bankovnictví po druhé světové válce .................................... 9 1. 1. 1. 2. 1. 3. 1. 4. 1. 5.

Československý měnový úřad ..................................................................................... 10 Poválečná měnová reforma 1945 ................................................................................ 15 Znárodnění akciových bank ........................................................................................ 21 Centralizace bank ........................................................................................................ 24 Vznik Státní banky československé ............................................................................ 28

2. Měnová reforma v roce 1953 ............................................................................................ 33 2. 1. 2. 2. 2. 3. 2. 4.

Co předcházelo měnové reformě ................................................................................. 33 Příprava na měnovou reformu ..................................................................................... 37 Průběh měnové reformy .............................................................................................. 40 Celková bilance měnové reformy ................................................................................ 44

3. Československé bankovnictví 1953 až 1989 .................................................................... 47 3. 1. 3. 2. 3. 3. 3. 4. 3. 5.

Peněţní soustava .......................................................................................................... 47 Ţivnostenská banka ..................................................................................................... 52 Investiční banka ........................................................................................................... 53 Československá obchodní banka ................................................................................. 54 Státní spořitelna ........................................................................................................... 56

4. Bankovnictví v podmínkách tržní ekonomiky ................................................................ 59 4. 1. 4. 2. 4. 3. 4. 4. 4. 5.

Vytvoření dvoustupňové bankovní soustavy............................................................... 59 Vznik České národní banky a měnová odluka 1993 ................................................... 62 Bankovky a mince po měnové odluce 1993 ................................................................ 64 Komerční bankovnictví .............................................................................................. 66 Privatizace bank........................................................................................................... 68

5. Příčiny krize v českém bankovnictví 1993-1999 ............................................................ 71 6. Současný stav českého bankovnictví ................................................................................ 74 Závěr ........................................................................................................................................ 75 Seznam pouţité literatury ................................................................................................. 77 Seznam obrázků................................................................................................................ 79 Seznam grafů .................................................................................................................... 80 Seznam tabulek ................................................................................................................. 80

5

Úvod „Peníze jsou prostředkem mocných, ale téţ cílem hlupáků“. Staré české lidové přísloví

Cílem diplomové práce je přehledně a chronologicky představit historický vývoj bankovnictví na území České republiky v ekonomickém i politickém kontextu od poválečných let po současnost. Zvláštní kapitolu budu věnovat příčinám, které u nás vedly po roce 1993 ke krachu celé řady finančních institucí. Dříve neţ začnu pojednávat o poválečném vývoji bankovnictví na našem území, stručně popíši jeho předcházející historii pro přesnější porozumění kontextu. Na počátku samotného obchodování byl obchod směnný, tzv. barterový. Potřeboval-li někdo určitou věc, směnil jí za jinou. Na území rozkládajícím se kolem hory Říp to bylo nejčastěji plátno. Odtud vzniklo české slovo platit. Se stoupající oblibou stříbra a zlata začaly postupně tento druh nepraktického obchodu vytlačovat mince. Počátky mincovnictví na našem území se datují rokem 955. Tehdy český kníţe Boleslav I. začal razit mince zvané denáry. Roku 1210 zavedl Přemysl Otakar I. z tenkého plechu brakteáty. S nálezem stříbra u Kutné Hory začala nejslavnější historie českých mincí. Roku 1300 zde začal razit král Václav II. praţské groše. Později Jan Lucemburský zavedl mince ze zlata, tzv. zlaté dukáty. Během husitského období však došlo k peněţnímu chaosu. Lesk našim mincím navrátily aţ jáchymovské tolary. Název měnové jednotky tolar převzala i americká měnová soustava, která ho upravila na dolar. Toto označení si ponechala dodnes. Právo raţby tolarů bylo přiznáno jáchymovskému hraběti Šlikovi v roce 1520. Za vlády císaře Rudolfa II. byly tolary raţeny na vysoké umělecké úrovni, neboť na

6

6

-6

výrobě mincí se podíleli významní umělci císařova královského dvora. Roku 1619 čeští stavové zavedli pověstnou krejcarovou měnu. Tolar se rovnal 150 krejcarům. Následná třicetiletá válka devalvovala téměř všechny měny. Národní měnu se podařilo stabilizovat aţ za vlády Marie Terezie, první české královny. Marie Terezie sjednotila měnu v celé habsburské monarchii a v roce 1750 zavedla tzv. konvenční měnu. Přestoţe se měna nazývala také zlatková, materiálem bylo pouţito stříbro. Z jednoho tolaru byly dvě zlatky a 120 krejcarů. Válečný konflikt během třicetileté války způsobil habsburské monarchii vysoké zadluţení státní pokladny. Pokrytí dluhu se snaţil řešit ţidovský bankéř Samuel Oppenheimer, či později rabín Samson Wertheimer. Avšak ani stavovská reprezentace problém se stále vysokým zadluţováním nevyřešila. Proto byla ve Vídni zřízena roku 1705 městská banka Wiener Stadt-Banco. Jejím primárním úkolem bylo umořování státního dluhu. Z tohoto důvodu banka dne 15. června 1762 vydala kuponové obligace nazvané Banco Zettel. V překladu bankovní lístek. Tyto tzv. „Bankocetle“ lze povaţovat za první papírové peníze (státovky) na našem území. Papírové „Bankocetle“ byly začátkem 19. století nahrazeny Směnnými listy. V češtině se spíše ujalo jejich pojmenování „Šajny“. Ani ty však státu na rozpočtový deficit nestačily a proto byly v roce 1813 vydány tzv. anticipační poukázky. V roce 1816 byla ve Vídni zaloţena cedulová banka s názvem Rakouská národní banka. Byl zaveden gulden (zlatý), který se dělil na 60 krejcarů. Císař František Josef I. roku 1857 měnu opět reformoval. Prosadil rakouskou měnu, v češtině zvanou zlatkovou. Zavedl desetinný systém. Jeden gulden (zlatník) se tedy dělil na 100 krejcarů. Pojmenování zlatník se pouţívalo pro mince, zlatka pro peníze papírové. Po vzniku konfederace Rakouska-Uherska (rok 1867) byla následně zaloţena i nová centrální banka. Stalo se tak v roce 1878. Nesla název Rakousko-Uherská banka. Se zavedením měny zlatého standardu byla v roce 1892 provedena měnová reforma. Císař zavedl měnu korunovou, kde jedna koruna obsahovala sto haléřů. Jednalo se o klasický desetinný systém, který přetrval dodnes. Začátkem 19. století byli u nás velmi aktivní pánové Salomon Rothschild, bankéř Leopold Lämel, Mořic Zdekauer se synem Bedřichem a Karel Augustin Fiedler. V této době se začalo dařit drobnému lidovému peněţnictví. V Praze byla roku 1825 zaloţena Česká spořitelna, ale první národnostně česká spořitelna byla otevřena aţ v roce 1857 v Plzni. V tomto roce také otevřela svou pobočku v Praze rakouská banka Creditanstalt. První svépomocná záloţna 7

7

-7

v českých zemích začala působit ve Vlašimi roku 1858. Otevření Creditanstalt v Praze bylo také impulsem pro vznik dalších bankovních domů v našich zemích. V roce 1862 byla v Brně otevřena Moravská eskontní banka. Rok na to v Praze zaloţili Českou eskontní banku. V roce 1864 byla zaloţena Varnsdorfská eskontní společnost a v Praze Hypotéční banka království Českého. Ústřední banka záloţen vznikla roku 1868 v Hradci Králové pod názvem Záloţní úvěrní ústav. Byla to v postatě nejstarší národnostně česká obchodní banka. V tomto roce otevřela Česká eskontní banka svou pobočku v Teplicích. O rok později, roku 1869, zahájila v Praze v ulici Na Příkopě činnost Ţivnostenská banka. Praţská burza byla zaloţena roku 1871. V sedmdesátých letech 19. století nastala euforie zakládání bank, ale po následné hospodářské krizi v roce 1873 ekonomicky přeţilo pouze několik bankovních ústavů. Po skončení první světové války vzniklo Československo. Československý ministr financí Alois Rašín zavedl novou měnovou jednotku státu – Korunu československou. Stalo se tak zákonem v roce 1919. Nejprve se jednalo o státovky. V květnu 1919 vznikl cedulový ústav Bankovní úřad při ministerstvu financí, který mimo jiné finanční činnosti i tyto státovky vydával. Ústřední emisní banka nezávislá vůči státu, Národní banka Československá, vznikla aţ o šest let později, v dubnu 1925. Bankovky začala vydávat v dubnu 1926. Za první republiky patřily mezi velkobanky na našem území Ţivnostenská banka, Česká eskomptní banka, Česká průmyslová banka, Bömische Union-Bank a Anglo-československá banka. Rozkvět našeho bankovnictví přerušilo aţ obsazení Československa Německem a následně i druhá světová válka. V té době byla zavedena protektorátní měna – Koruna. „Hlavní slovo“ však měla říšskoněmecká marka. Směnný kurz byl nastaven velmi nevýhodně v poměru 1 RM = 10 K. Během fašistické okupace utrpělo naše bankovnictví i hospodářství značné ekonomické ztráty.

8

8

-8

1. Obnova československého bankovnictví po druhé světové válce Uţ po vypuknutí druhé světové války českoslovenští vlastenci věřili, ţe Němci nemohou zvítězit. Pevně doufali, ţe válka brzy skončí. Věřili, ţe Československá republika bude opět samostatná. Kdyţ Sovětská armáda v únoru 1943 vyhrála bitvu u Stalingradu, jejich víra se změnila v jistotu a tak začali pracovat na přípravě nové československé měny. Různá přípravná jednání k zavedení nové měny v poválečné Československé republice byly podniknuty v Praze, v Londýně a v Moskvě podle specifických moţností, podmínek a času. Jiţ v době německé okupace, v době kdy byly vydávány nové protektorátní bankovky, byly tyto bankovky v české tiskárně graficky přizpůsobeny. A to tak, aby text na nich se dal na poslední chvíli ještě vyměnit za text označující platidla jiţ osvobozené republiky. Kromě toho byly tajně připravovány návrhy a rytiny pro platidla naší nové samostatné republiky, takţe jiţ po osvobození na podzim roku 1945 mohly spatřit světlo světa a mohly být uvedeny do oběhu stokorunová státovka a tisícikorunová bankovka, obě dvě s datem 16. května 1945. Těmito kroky tiskárna bankovek v Praze výrazně přispěla k realizaci rychlé obnovy naší nové měny po druhé světové válce.

Obrázek č. 1: Státovka 100 Kčs, s datem 16. 5. 1945, tiskárna bankovek NBČ Obrázek č. 2: Bankovka 1 000 Kčs, s datem 16. 5. 1945, tiskárna bankovek NBČ

9

9

-9

1. 1. Československý měnový úřad

Dne 22. října 1938 prezident Dr. Edvard Beneš emigroval z fašisty obsazeného Československa do Anglie. Po dvou letech, v červenci 1940 v Londýně jmenoval československou vládu v emigraci. Ministrem financí byl jmenován Eduard Outrata, kterého v této funkci vystřídal 27. října 1941 JUDr. Ladislav Feierabend. Touto dobou začala na ministerstvu financí příprava na obnovu československé měny. V březnu 1942 byl plán obnovy naší měny zhruba připraven. 5. června 1942 ministerská rada odsouhlasila přípravu tisku nových platidel. Příprava nových platidel však nebyla vůbec jednoduchá. Ve válečných letech byl nedostatek bankovního papíru, tiskárny byly po leteckých náletech poškozeny. Nikdo s jistotou nevěděl, kdy válka skončí, a proto nemohlo být uvedeno ani datum vydání. Obtíţně se projednávala ideová a umělecká stránka nových platidel. Jejich text, jazyk, moţnost uplatnění jazyka menšin z našeho území atd. Dokonce se uvaţovalo o měnové jednotce s vyšším obsahem drahokovu, a také o jejím jiném názvu, aby se odlišila od starých závazků.1 Nakonec se ponechal starý název „Koruna“. Koruna československá. Označení se ale změnilo z Kč na Kčs. Hledání podkladů pro poţadovaná vyobrazení na nové státovky bylo neobyčejně komplikované. Proto byl Štefánikův portrét na padesátikoruně vypracován podle československé poštovní známky. Pohled na Hradčany s částí Karlova mostu na stokoruně má původ v zeměpisné publikaci. Kollárova podobizna na pětisetkoruně je dle učebnice vlastivědy. Královský hrad Karlštejn na tisícikoruně je z anglického turistického prospektu. Dekor papírových státovek byl zpracován podle vzorů na moravských krajkách. Přes všechny nesnáze se nakonec podařilo anglickým umělcům z tiskáren vytvořit technicky i graficky dokonalá platidla.

Objem i hodnotová skladba papírových peněz vycházely z předválečné situace. Bylo dohodnuto, ţe budou vytištěny nominály v hodnotě 5, 10, 20, 50, 100, 500 a 1 000 korun a budou označeny jako státovky. Vydavatelem bude Republika československá a podepsané budou ministrem financí. Na nominálech 5, 20, 100 a 1 000 bude text český. Na nominálech 10, 50 a 500 bude text slovenský. S ohledem na kapacitu a moţnosti jednotlivých tiskáren státovky 5 Kčs a 10 Kč tiskla firma Thomas De La Rue, Londýn. Státovky v hodnotě 20 Kčs 1

Jaroslav Šůla: Obnova československé měny po druhé světové válce, 1986

10

10

- 10

a 50 Kčs tiskla firma Waterlow & Sons Limited, Londýn. Zbývající státovky o hodnotách 100 Kč, 500 Kč a 1 000 Kč byly vytištěny firmou Bradbury Wilkinson & Co, New Malden. Bankovní papír dodala firma Portals z Overtonu. Podklady pro tisk dodávalo ministerstvo financí po předchozí konzultaci s odborníky ve shora uvedených tiskárnách. Vedení těchto tiskáren mělo jiţ bohaté zkušenosti. Byly to totiţ velké a známé firmy, které tiskly papírové peníze pro celou řadu zemí. Vedení firem vycházelo československé vládě všemoţně vstříc. Zejména ohledně termínů dodání. Vláda spěchala na rychlý tisk státovek. Chtěla mít na konci války vše připravené. Ale válečná fronta nešla kupředu tak rychle, jak se původně očekávalo. Nastala tedy otázka, kam vytištěná platidla uskladnit. Nakonec proběhla dohoda s firmou Thomas De La Rue v Londýně. Na jaře 1943 se vytištěné státovky uloţily do jejich podzemních skladišť. Odtud státovky převáţela československá vojenská jednotka od 19. září do 30. září 1945 pomocí letadel RAF do Prahy. Zde si je jiţ převzali lidé z po válce obnovené Národní banky československé.

Obrázek č. 3: Líc státovky 50 Kčs, doba platnosti 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953, tiskárna Waterlow & Sons Obrázek č. 4: Rub státovky 100 Kčs, doba platnosti 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953, tiskárna Bradbury Wilkinson & Co. Obrázek č. 5: Líc státovky 500 Kčs, doba platnosti 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953, tiskárna Bradbury Wilkinson & Co. Obrázek č. 6: Rub státovky 1 000 Kčs, doba platnosti 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953, tiskárna Bradbury Wilkinson & Co.

11

11

- 11

Pro celkovou obnovu československé měny byl zvolen následující postup. Nejprve se převezme starý finanční aparát, následně se vybuduje nový a nakonec se realizuje výměna peněz. Narůstající mnoţství peněz, potaţmo i inflace se omezí označením veškerého stávajícího oběţiva. Jako vhodné označení papírových peněz se zvolilo kolkování. Kolky vyrobila jiţ zmíněná tiskárna Thomas De La Rue v červnu 1944. Byly zhotoveny v různých barvách a označeny různými písmeny. Byly ozdobeny portrétem bývalého prezidenta T. G. Masaryka. Kolků bylo celkem vyrobeno na 250 milionu kusů. Koncem války byly převezeny britskými loděmi do jiţ osvobozeného Rumunska. Dále pak ţeleznicí do Bratislavy, kde v červenci 1945 proběhlo kolkování peněz. Dne 8. května 1944 byla uzavřena mezi československou a sovětskou vládou Úmluva o osvobozeném území. V ní byla sjednána i zvláštní dohoda o nových platidlech, které by pouţívala Sovětská armáda při svých platbách civilnímu obyvatelstvu na jiţ osvobozeném československém území. Tato nová platidla byla vytištěna v průběhu roku 1944 tiskárnou papírových peněz Goznak v Moskvě. Pro zachování kontinuity naší měny zněly na koruny. Značku pouţívaly „K“. Nevydávala je banka ani stát. Nemohly se tedy nazývat bankovky, ani státovky. Nazývaly se „poukázky vzoru 1944“. Tyto poukázky byly vytištěny v nominálech 1, 5, 20, 100, 500 a 1 000 K. Tradiční praktické a frekventované nominály 10 K a 50 K byly vynechány. Tisk všech poukázek byl včas dokončen. Na postupně osvobozeném území naší republiky mohly být dávány do oběhu. Koncem roku 1944 se těmito poukázkami jiţ vyplácelo sluţné příslušníkům Prvního československého armádního sboru v SSSR. Ale uzákoněny jako platidla byly aţ nařízením Předsednictva Slovenské národní rady ze dne 19. března 1945. Poměr poukázek vůči slovenské koruně byl 1 ku1, vůči rublu pak 100 korun ku 18 rublům.

Obrázek č. 7: Poukázka 100 K, tiskárna Goznak Moskva, doba platnosti 23. 3. 1945 - 31. 10. 1945, kolek s portrétem T. G. Masaryka

12

12

- 12

Dekretem prezidenta republiky ze dne 12. listopadu 1944 byl zřízen Československý měnový úřad (ČMÚ). Tento nově vzniklý úřad byl pověřen funkcí emisního ústavu na osvobozeném území. ČMÚ však začal působit uţ před dekretem. Jiţ koncem října 1944 převzal v Moskvě zásobu vytištěných poukázek z tiskárny Goznak. Úkolem bylo dopravit je na území Československa. Náklad putoval vlakem z Moskvy do podkarpatského městečka Chust, nedaleko Uţgorodu. Tam byl uloţen v prázdných vězeňských celách. V lednu 1945 se pak převezl v ţelezničním vagónu do Trebišova. Odtud v únoru do Košic. Jiţ v Chustu začal Československý měnový úřad fungovat: „Zde v Chustu také začal svou činnost Československý měnový úřad. Zásoba platidel se běžně doplňovala z Moskvy za pomocí Prvního československého armádního sboru. Byla založena Ústřední státní pokladna a jejím prostřednictvím se z měnového úřadu uskutečňovaly úhrady národním výborům, státním orgánům, armádě atd. Území bylo zničeno, doprava naprosto rozrušená, zásobování prakticky neexistovalo. První starostí našich orgánů bylo zabezpečit výživu obyvatelstva, obnovit dopravu a urychleně zařídit rekonstrukční práce. Zvláštní péči bylo třeba věnovat východnímu Slovensku, které bylo nejvíce postiženo. Pracovníci měnového úřadu se dostali do situace nepříliš příjemné. V kraji nebyla žádná finanční síť, na jakou jsme zvyklí. Banky neexistovaly, jejich pracovníci se rozprchli. Pro začátek se založila Finanční centrála v Michalovcích. Jako pokladní místa sloužily především poštovní úřady. Československý měnový úřad měnil své sídlo tak, jak to umožňovala situace za postupující frontou. Dne 29. ledna 1945 se přesídlil do Trebišova. Do města, kde měla i Slovenská národní rada své první sídlo na osvobozeném území. Za týden 7. února 1945 se přestěhoval do osvobozených Košic. Dlouhá pouť měnového úřadu skončila v Praze v květnu 1945. Přesun se uskutečnil vlakem 8. května 1945 z Košic přes Miškovec, Budapešť, Nové Zámky, Bratislavu, Brno a Jihlavu do Prahy. Agendu ČMÚ spravovalo do října 1945 ministerstvo financí a potom Národní banka československá. Dne 22. června 1948 schválila vláda ČSR likvidaci Československého měnového úřadu.2

2

Jaroslav Šůla: Obnova československé měny po druhé světové válce, 1986

13

13

- 13

Československo se touto dobou také velmi aktivně podílelo na přípravě a vzniku nadnárodních finančních institucí, které měly za úkol stabilizovat válkou rozvrácené měny jednotlivých zemí a nastavit nové pravidla v mezinárodních financích. Šlo také o reakci na celosvětovou hospodářskou krizi z třicátých let. A přirozeně o poválečnou rekonstrukci zničené Evropy a jejím finanční uspořádání, postavené na nových základech. Které by zamezily další hospodářské krizi a vzniku další války.

Měnový a bankovní odbor exilového ministerstva financí se pod vedením Jana Viktora Mládka velmi aktivně zapojil do těchto diskuzí a úvah o uspořádání mezinárodních měnových poměrů po skončení války. Mládek byl dokonce přizván k účasti na finalizaci tzv. bretton woodských dohod. Pracoval zejména na přípravě stanov nově vzniklého Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Uplatňoval stanoviska, která byla podle jeho názoru důleţitá

z hlediska

zájmů

nového

Československa.

Která

vycházela

z vlastních

československých zkušeností z měnové krize třicátých let3. Závěrečná konference se konala ve dnech 1. aţ 22. července 1944 v americkém městečku Bretton-Woods, ve státě New Hampshire za účasti delegátů ze 44 zemí světa. Československo bylo zastoupeno pětičlennou delegací. Byla vedena ministrem financí exilové vlády Ladislavem Feierabendem. Významné postavení v delegaci měl také jiţ zmiňovaný Jan Viktor Mládek. Na této konferenci bylo dohodnuto, ţe americký dolar získá statut oficiální celosvětové rezervní měny, od které navíc budou odvozeny měny ostatních zemí. Současně Spojené státy americké musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci zlata (trojská unce – základní váhová jednotka na mezinárodních trzích zlata, která odpovídá 31,1034 g). Jednalo se v podstatě o jistou formu zlatého standardu. Dále bylo na konferenci dohodnuto zaloţení nadnárodní organizace s názvem Mezinárodní měnový fond. Ten měl na nově vzniklý systém dohlíţet. Dále byla ustavena Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, později Světová banka. Oba ústavy se usídlily ve městě Washington. Formální přístup Československa k oběma nově vzniklým nadnárodním finančním institucím byl jednomyslně schválen na zasedání Prozatímního národního shromáţdění dne 18. prosince 1945. 3

Vencovský F.: Vzestupy a propady československé koruny, 2003

14

14

- 14

1. 2. Poválečná měnová reforma 1945

Osvobozením hlavního města Prahy 9. května 1945 v Evropě skončila druhá světová válka. Celková škoda, která byla způsobena našemu hospodářství během války, byla odhadnuta na 1,351 bilionu korun v hodnotě roku 1945. Z toho pouze hmotné škody byly pro poválečný Norimberský tribunál vyčísleny na 347 miliard korun. Ztráty na lidských ţivotech během války se obecně vyčíslují na cca 360 tisíc. Z toho přibliţně 260 tisíc byli oběti rasové perzekuce z řad ţidovského obyvatelstva. V době osvobození platilo na území našeho státu souběţně několik měn. Byly to říšskoněmecké marky, české protektorátní koruny, slovenské koruny, maďarské pengö, polské zloté a korunové poukázky, které byly vytištěny v moskevské tiskárně Goznak. Tento peněţní chaos musel být co nejdříve odstraněn. Jako první nařízení vyhlásila Česká národní rada jiţ 10. května 1945 zákaz oběhu říšských marek na území bývalého protektorátu Čechy a Morava. Poté následovalo několik vyhlášek. Vyhláška ze dne 19. května 1945 nařizovala: 1.) Zákonným platidlem na území českých zemí je protektorátní koruna. 2.) Korunové poukázky z roku 1944 jsou i nadále v platnosti. 3.) Na území Slovenska platí slovenské koruny. 4.) Německé marky (RM) přestávají být platidlem – lze je sloţit na poštovním úřadě. Vyhláška ze dne 4. července 1945 nařizovala: Obnovuje se platnost některých drobných mincí československé měny, jejichţ oběh byl protektorátní vládou zakázán. Jednalo se o mince v hodnotě 10, 20 a 50 haléřů. Dále pak 1 Kč a 5 Kč (vše z roku 1938). Vyhláška ze dne 20. srpna 1945 nařizovala: Na území českých zemí se obnovuje platnost československých státovek vydaných před válkou v hodnotách 20 Kč, 50 Kč a 100 Kč.

15

15

- 15

V jednotlivých zemích poválečného Československa byla měnová nejednotnost. Jak v českých zemích, tak na Slovensku obíhaly rozdílné měny. Tuto situaci ukončily dekrety prezidenta republiky z 19. října 1945. Dekret č. 91 byl o nové československé měně a dekret č. 139 o nové cedulové bance. Nejprve bylo třeba vytvořit cedulovou banku. Dekret č. 139 stanovil obnovit Národní banku Československou (NBČS) s tím, ţe její působnost jako cedulové banky byla rozšířena na celé území republiky, tj. včetně Slovenska. Slovenská národní banka, která dosud sídlila v Bratislavě, se přejmenovala na Národní banku Československou – oblastní ústav pro Slovensko. Předsedou dočasné správy NBČS v Praze na ústředí byl jmenován JUDr. Jaroslav Nebesář. Na podzim roku 1945 přípravná fáze nové měny dozrála. Bylo tedy moţné dokončit to, co v březnu 1942 v Londýně započalo, tedy znovu obnovit naší československou měnu. Dne 19. října 1945 Dr. Edvard Beneš vydal dekret prezidenta republiky č. 91 o nové československé měně. Ta byla vyhlášena k 1. listopadu 1945. Měnovou jednotkou se stala na celém území republiky „Československá koruna“. Měna nesla označení Kčs. Nová koruna nahradila dosavadní protektorátní koruny (K), koruny české (Kč) a koruny slovenské (Ks) v poměru 1 ku 1. Všechny dosavadní zákonně obíhající papírové peníze byly prohlášeny za neplatné a byly následně staţeny na zvláštní účet. Do oběhu byly dány papírové peníze vytištěné jiţ v době války v Anglii. Jednalo se o nominály 5, 10, 20, 50, 100, 500 a 1 000. Dále byla do oběhu uvedena státovka 100 Kčs a bankovka 1 000 Kčs vyrobená uţ v době protektorátu v tiskárně v Praze. Aţ do roku 1953 u nás tedy obíhaly dva druhy papírových stokorun a dva druhy tisícikorun. Nových papírových peněz bylo celkem dáno do oběhu za 19 miliard korun. Ty nahradily staré oběţivo v hodnotě 124 miliard. Šlo tedy o pronikavou peněţní restrikci, odstranění inflačního přebytku kupní síly obyvatelstva. Jedna osoba mohla směnit 500 Kčs výměnou za peníze staré po předloţení tzv. výplatního listu. Výměna byla realizována ve dnech 29. října aţ 4. listopadu 1945. Toto vše organizovalo ministerstvo financí v součinnosti s NBČS. Dekretem prezidenta republiky č. 95 z 20. října 1945 bylo nařízeno přihlásit všechny peněţní vklady a jiné peněţní pohledávky u peněţních ústavů, ţivotní pojistky a cenné papíry. Všechny tyto peněţní hodnoty včetně hotovosti, které byly sloţeny v peněţních ústavech, byly sepsány a prohlášeny za tzv. vázané. Šlo o mimořádně závaţnou akci, kterou byla v podstatě zablokována inflační kupní síla, a to ve všech jejich formách. V hotovosti,

16

16

- 16

vkladech, pojistkách, obligacích, akciích atd. V poloţce samotných vázaných vkladů šlo ke konci roku o částku 258 miliard Kčs4. Během měnové reformy bylo třeba upravit cenové poměry. Cenová hladina se v celostátním průměru zvýšila na trojnásobek oproti předválečnému stavu. Dále došlo k úpravě cenových relací mezi českými zeměmi a Slovenskem. Nakonec se musely upravit i mzdy. V prosinci 1945 se stalo Československo členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Nejen proto bylo také důleţité stanovit měnový kurz koruny. Ten byl od 1. listopadu určen na základě poměru k americkému dolaru. 1 USD se tehdy rovnal 50 Kčs. Z toho vycházel např. kurs k britské libře. 1 GBP se rovnala 200 Kčs. Dle zlatého obsahu dolaru byl odvozen i zlatý obsah koruny. Poměr koruny ke zlatu byl tedy takový, ţe 1 Kčs odpovídá hodnotě 0,017773 g ryzího zlata. Uvedený kurz k dolaru i zlatý obsah koruny byl nahlášen Mezinárodnímu měnovému fondu. Všechny finanční transakce s cizími zeměmi byly prováděny dle těchto poměrů.

Obrázek č. 8: Líc bankovky 5 Kčs, platnost 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953, tiskárna Thomas De La Rue, Londýn Obrázek č. 9: Rub totoţné bankovky 5 Kčs Obrázek č. 10: Líc bankovky 10 Kčs, platnost 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953, tiskárna Thomas De La Rue, Londýn Obrázek č. 11: Rub totoţné bankovky 10 Kčs 4

Vencovský F.: Vzestupy a propady československé koruny, 2003

17

17

- 17

Tabulka č. 1: Přehled papírových peněz k 1. listopadu 1945

Státovky a bankovky platné v Československé republice 1. listopadu 1945

Hodnota

Datum

V platnosti do

Tiskárna

1K

1944

25. 4. 1946

Goznak, Moskva

5 Kčs

bez data

31. 5. 1953

Thomas De La Rue

10 Kčs

bez data

31. 5. 1953

Thomas De La Rue

20 Kčs

bez data

31. 5. 1953

Waterlow & Sons

50 Kčs

bez data

31. 5. 1953

Waterlow & Sons

100 Kčs

bez data

31. 5. 1953

Bradbury Wilkinson

100 Kčs

16. 5. 1945

31. 5. 1953

tiskárna bankovek NBČ

500 Kčs

bez data

31. 5. 1953

Bradbury Wilkinson

1 000 Kčs

bez data

31. 5. 1953

Bradbury Wilkinson

1 000 Kčs

16. 5. 1945

31. 5. 1953

tiskárna bankovek NBČ

Zdroj: Vlastní zpracování

Takový byl u nás počátek dalšího měnového vývoje. Byl výrazně poznamenán novou politickou a hospodářskou orientací Československa, tedy i novým pojetím měnové politiky. Základ byl uţ v Košickém vládním programu z 5. dubna 1945, na kterém se dohodla Benešova londýnská exilová vláda s Gottwaldovým moskevským vedením KSČ. V tomto programu bylo jasně určeno: „Postavit celý peněžní a úvěrový systém pod všeobecné státní vedení a do služeb výstavby národního hospodářství.“5 V květnu 1945 působilo v Československu celkem 14 obchodních akciových bank. Z toho na českém území 8 a to Ţivnostenská banka, Praţská zúčtovací banka (nazývaná Ţirobanka), Ústřední banka druţstev (nazývaná Všedruţbanka), Zemědělská banka, Plzeňská banka, 5

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

18

18

- 18

Moravská banka v Brně, Praţská úvěrní banka (nazývaná Pragobanka) a Banka československých legií. Na slovenském území to bylo 6 bank. Z nich dvě bratislavské a to Slovenská banka a Sedliacká banka. Dále to byla v Martině Tatra banka, v Ruţomberku Ludová banka, v Bánské Bystrici Stredoslovenská banka a v západoslovenské Myjave Myjavská banka. Tabulka č. 2: Přehled akciových obchodních bank v Československu v květnu 1945 Přehled bank v Československu po 2. světové válce – květen 1945 Banky na českém území

Banky na slovenském území

Ţivnostenská banka

Slovenská banka v Bratislavě

Praţská zúčtovací banka (Ţirobanka)

Sedliacká banka v Bratislavě

Ústřední banka druţstev (Všedruţbanka)

Tatra banka v Martině

Zemědělská banka

Ĺudová banka v Ruţomberku

Plzeňská banka

Stredoslovenská banka v Bánské Bystrici

Moravská banka v Brně

Myjavská banka v Myjave

Praţská úvěrní banka Banka československých legií Zdroj: Vlastní zpracování

V roce 1946 jiţ působilo v českých zemích i 26 soukromých bankovních domů. Silnou skupinu zejména v českých zemích představovaly peněţní ústavy veřejného právního charakteru. Mezi zemskými bankami náleţelo zvláštní místo praţské Zemské bance. Za okupace byla totiţ zrušena Ústřední banka spořitelen v Praze jako peněţní ústředí spořitelen a jeho funkce mimo jiné byla přenesena právě na ní.6 I po válce působily finanční instituce se zvláštními úkoly. Mezi ně patřil např. Československý lombardní a reeskontní ústav, který hned po osvobození začal organizovat úvěrový systém.

6

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

19

19

- 19

Principy lidového peněţnictví zastupovalo v této době v českých zemích přibliţně 600 spořitelen jako ústavů veřejných. Okresních záloţen hospodářských bylo cca 300, všeobecných záloţen 700 a venkovských druţstevních záloţen okolo 4 300. Soustavu finančních domů v Československu uzavíraly dvě odděleně působící Poštovní spořitelny. Pro české země bylo ústředí v Praze. Pro Slovensko to byla centrála v Bratislavě. Oba dva peněţní ústavy měly statut státní organizace. Hustota finančních institucí byla v českých zemích touto dobou v porovnání s vyspělými západoevropskými státy mnohem větší. Výrazný vliv na tuto hustou síť peněţních ústavů měly především některé typy ústavů drobného lidového peněţnictví. Soustavu papírových bankovek doplnila 3. května 1946 bankovka o nominální hodnotě 5 000 Kčs. Na lícní straně byl portrét Bedřicha Smetany, na rubu vyobrazení praţského Národního divadla. Jako motiv emise této bankovky se nabízí vydání na počest prvního ročníku hudebního festivalu Praţské jaro, který se tou dobou konal. Bankovku vytiskla tiskárna bankovek NBČ, doba platnosti byla od 3. května 1946 do 31. května 1953.

Obrázek č. 12: Líc bankovky 5 000 Kčs, doba platnosti 3. 5. 1946 - 31. 5. 1953, tiskárna bankovek NBČ Obrázek č. 13: Rub bankovky 5 000 Kčs, doba platnosti 3. 5. 1946 - 31. 5. 1953, tiskárna bankovek NBČ

20

20

- 20

1. 3. Znárodnění akciových bank Jak jsem jiţ uvedl v předchozí kapitole, další vývoj našeho bankovnictví byl dán Košickým vládním programem z 5. dubna 1945, na kterém se „dohodla“ Benešova londýnská exilová vláda s Gottwaldovým moskevským vedením Komunistické strany Československa (KSČ). S ohledem na skutečnost, ţe Klement Gottwald jako hlavní představitel KSČ vše koncem března jiţ předem domluvil v Moskvě a ţe strana londýnského exilu v čele s Edvardem Benešem přijela na jednání do Košic nepřipravena na Gottwaldem navrţenou variantu, tento Košický vládní program jako programový dokument vycházel především z programu KSČ. Košický vládní program v ekonomické části zdůrazňoval několik hlavních úkolů – urychleně obnovit národní hospodářství zpustošené během války, poloţit základy nové sociální politiky „ve prospěch všech vrstev pracujícího lidu“ a bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek zrádců. Dokument hovořil o majetku „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů.“ Na zkonfiskované půdě se měla uskutečnit pozemková reforma. Vláda prohlásila, ţe poţene s veškerou rozhodností před soud zrádce z řad bankovních, průmyslových a zemědělských magnátů a ţe je třeba postavit celý peněţní a úvěrový systém, klíčové průmyslové podniky, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení.7 Poţadavek znárodnění nebyl ve vládním programu výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. O jeho rozsahu mělo být rozhodnuto aţ po osvobození celého státu. Šlo o poţadavek mezi obyvatelstvem tak populární, ţe proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Výhrady nesocialistických stran se při projednávání znárodňovacích dekretů týkaly v podstatě jen rozsahu znárodnění, rychlosti postupu, úlohy druţstevnictví, a některých organizačních a procedurálních otázek (netuše, ţe za zrádce a kolaboranta můţe být v budoucnu označen kdokoliv). Znárodnění proběhlo na základě čtyř dekretů prezidenta republiky ze dne 24. října 1945. V této době ještě nebylo ustanoveno Národní shromáţdění, proto nemohly být vydávány zákony. Znárodnění bylo vyhlášeno během velké manifestace na Václavském náměstí dne 28. října 1945. Prvním dekretem č. 100 byl zestátněn průmysl, druhým dekretem č. 101 7

Ottova encyklopedie, Česká republika – Historie, 2006

21

21

- 21

potravinářský průmysl, akciové banky byly zestátněny dle dekretu č. 102 a pojišťovny dle dekretu č. 103. V jednáních, která se vedla ohledně znárodnění akciových bank, se poukazovalo na jisté nebezpečí. Znárodněné banky mohly být pro stát s ohledem na jejich dubiózní pohledávky (pochybné pohledávky, u kterých není jisté, zda budou uhrazeny) velkou přítěţí. Proto tyto pohledávky především za Německem, Rakouskem a Maďarskem později převzal od peněţních institucí Likvidační fond měnový, který vznikl zákonem č. 141 z 2. července 1947. Hlavním úkolem tohoto fondu bylo likvidovat tzv. vázané vklady formou postupného uvolňování. Zatímco po měnové reformě roku 1945 tyto vázané vklady dosahovaly výše 258 mld. korun, na konci roku 1949 to bylo jiţ jen 120 mld. korun. Likvidační fond měnový zanikl vyhlášením měnové reformy v roce 1953. Zbylé vázané vklady byly anulovány. Znárodnění akciových bank bylo tedy provedeno na základě dekretu prezidenta republiky č. 102 ze dne 24. října 1945. Z akciových bank se staly národní podniky. V českých zemích bylo znárodněno 8 velkých akciových bank. Byly to: Ţivnostenská banka, Praţská zúčtovací banka, Ústřední banka druţstev, Zemědělská banka, Plzeňská banka, Moravská banka, Praţská úvěrní banka i Banka československých legií. Na Slovensku bylo znárodněno 6 akciových bank. V Bratislavě to byly Slovenská banka i Sedliacká banka, v Martině Tatra banka, Ludová banka v Ruţomberku, Stredoslovenská banka v Bánské Bystrici a Myjavská banka v Myjave. Všechny velké banky v Československu tedy změnily právní subjektivitu z akciové společnosti na státní podnik. Za akcie znárodněných bank příslušela jejím vlastníkům dle dekretu č. 102/1945 Sb. náhrada ve výši odpovídající jejich obecné ceně. Výši a druh náhrady měl vyhlásit ministr financí (v letech 1945 aţ 1946 zastával tuto funkci Vavro Šrobár) v „Úředním listě republiky Československé“. Vzhledem k době a s přihlédnutím k politické situaci náhrada dle dekretu se přirozeně neposkytovala majitelům akcií, kteří se rekrutovali z řad Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců. O tom, zda majitel akcií spadá do těchto řad, rozhodoval ministr financí po dohodě s věcně příslušnými ministry. Náhrada za akcie se měla poskytovat v cenných papírech, v hotovosti či jiných hodnotách. Náhradovou sluţbu měl provádět nově zřízený a k tomu určený Fond znárodněného hospodářství. Náhrada měla být splatná do šesti měsíců od vyhlášení její výše a druhu v Úředním listě republiky Československé.

22

22

- 22

Z dostupných zdrojů nelze s určitostí potvrdit, zda bylo něco někomu za „zestátněné“ akcie bank kdy vyplaceno, a to z několika následujících důvodů. Majitelé jednotlivých akcií znárodněných bank nepocházeli z preferované dělnické třídy. Většinou to byli bohatí lidé, kteří svůj kapitál vloţili do akcií bank s úmyslem své peníze ještě více zhodnotit. Tito lidé se jevili v očích tehdejší vlády jako třídní nepřátelé. Proto mohl ministr financí kdykoli v případě potřeby o těchto lidech prohlásit, ţe se jedná o kolaboranty a zrádce. Těmto se dle dekretu náhrada poskytovat neměla. Politická vůle ani vůle lidu k vyplacení náhrad také nebyla. Rozsah znárodněného majetku po roce 1945 byl příliš velký. Stát v poválečném zbídačeném období navíc nedisponoval takovými finančními prostředky, aby náhrady mohl vyplácet. Po „únorovém převratu 1948“, kdy se moci ujala Komunistická strana Československa, se začala prosazovat myšlenka, ţe náhrady bývalým „vykořisťovatelům“ vyplaceny nebudou. Tyto peníze měly být raději pouţity ve prospěch dělnické třídy. Politická vůle neplatit náhrady za znárodněný majetek trvá do dnešních dnů. Věcí se zabýval i Ústavní soud, který došel k závěru, ţe dle zákona č. 106/1951 Sb. „Fond znárodněného hospodářství“ od 1. ledna 1952 jiţ nevykonává finanční sluţbu a potřebnou úpravu organizace měl vyhlásit ministr financí. Tímto zákonem došlo k zrušení nezbytných prováděcích předpisů o způsobu vyplacení náhrady a novou úpravu organizace zatím nikdo nevyhlásil. Znárodněné banky podléhaly státní kontrole. Státní kontrolu prováděla nově vzniklá Ústřední správa bank. Ta byla také zřízena dekretem prezidenta republiky č. 102 ze dne 24. října 1945. Tento úřad byl zřízen k jednotnému vedení společných věcí bank - národních podniků. Ústřední správa bank vydávala pokyny, jimiţ se musely řídit banky po znárodnění, organizovala porady pracovních výborů, do nichţ banky vysílaly své zástupce. Poskytovala bankám v zásadních otázkách svá dobrozdání a rady. V souladu s cíly jednotného státního vedení hájila jejich zájmy. Ústřední správa bank zanikla likvidací v roce 1949.

23

23

- 23

1. 4. Centralizace bank

Výše popsanými kroky, tzn. znárodněním bank a zavedením jejich jednotného vedení, nastal počátek centralizace bankovní soustavy a později celého peněţního systému. Dne 26. května 1946 se v Československu konaly první poválečné a zároveň na dlouhou dobu poslední

demokratické

parlamentní

volby.

Vyhrála

v nich

Komunistická

strana

Československa před Československou stranou národně socialistickou. Tím se poprvé v historii Československé republiky dostala do vlády KSČ. V čele vlády Národní fronty stanul komunista Klement Gottwald, který přednesl o šest dnů později Národnímu shromáţdění vládní Budovatelský program. Ten byl charakterizován dvěma body. Ve vypracování a schválení nové ústavy a v přípravě hospodářského plánu na příští dva roky (květen 1946 – květen 1948). Část Budovatelského programu věnovaná peněţnictví se opírala o sovětský model kontroly státních podniků prostřednictvím jedné státní banky. Zde je státní podnik povinen veškerou svou hotovost ukládat na běţné účty jediné státní banky, která mu poskytuje krátkodobý provozní úvěr. Banka se stává kontrolním orgánem, který kontroluje finanční situaci jednotlivých podniků. Tímto způsobem vznikla koncepce kontroly běţným účtem, která se nazývala „kontrola korunou“. Kontrola korunou se později stala jedním ze základních kamenů metodiky centrálně plánovaného řízení národního hospodářství. Budovatelský program jako jednu z dalších věcí popisoval specializaci bank podle výrobních sektorů národního hospodářství. Dosavadní struktura bankovnictví totiţ neodpovídala postavení jednotlivých odvětví znárodněného průmyslu. Odvětví bylo celkem sedmnáct a určená specializace bank nepokrývala všechna. Mezi tyto odvětví patřilo hornictví, hutnictví, strojírenství a kovodělný průmysl. Dále energetika, chemie, stavebnictví, zemědělství,

sklářství,

průmysl

potravinářský,

keramický,

oděvnický,

papírenský,

dřevozpracující, textilní, koţedělný a gumárenský. Postupem času padaly různé návrhy jak situaci řešit. Např. v září 1946 navrhla Ústřední správa bank vlastní koncepci, která chtěla vytvořit tři bankovní celky. Kaţdý bankovní celek by pokrýval určité skupiny hospodářského odvětví. Národohospodářská komise v čele s Jaroslavem Kabešem zase prosazovala názor zřízení pouze dvou bank, průmyslového a zemědělského zaměření. V lednu 1947 tento stejný projekt předloţil ministr financí Jaromír 24

24

- 24

Dolanský s tím, ţe průmysl by pokrývala Ţivnostenská banka, národní podnik. Banka přes zemědělství by nesla název Rolnická banka, národní podnik. Ostatní banky by se do nich sloučily. Takto velký plán koncentrace vyvolal nesouhlas jak v bankovních, tak i v politických kruzích. Je třeba si uvědomit, ţe v této době byly společně s KSČ ve vládě ještě další tři strany Národní fronty. Dle počtu mandátů to byla Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová a Československá sociální demokracie. Nesouhlas s vytvořením pouze dvou bank měl i své finanční důvody. Velká, v podstatě monopolní banka by neměla ekonomický zájem poskytovat úvěry těm malým podnikům, kterých bylo téměř devět tisíc, a ještě k tomu byly stále v soukromých rukách. Československá sociální demokracie měla tou dobou ve vládě nejmenší zastoupení. Moţná právě proto to byla ona, která v březnu 1947 podpořila návrh komunistů. Souhlasila s vytvořením peněţního systému pouze dvou bank. Na oplátku dostala své zastoupení v dozorčí radě plánované nové banky. V dubnu 1947 tento návrh na koncentraci bank komunisté se sociálními demokraty předloţili vládě. Národně socialistická strana ale s tímto řešením důrazně nesouhlasila. V samotném závěru se všechny strany dohodly, ţe se všechny banky spojí do tří peněţních ústavů. S platností od 1. ledna 1948 se spojí do Ţivnostenské banky, do Moravské banky a nově, tak jak si prosadila Národně socialistická strana, do Banky československých legií. Kaţdý ústav bude pokrývat určitou skupinu odvětví národního hospodářství. Nakonec bylo vše jinak. V únoru 1948 v Československu vyvrcholila vládní krize. Všichni ministři, kteří nepocházeli z řad komunistů, byli donuceni podat demisi. Místo nich byli dosazeni komunisté a tak 25. února 1948 se ujala moci na dlouhých čtyřicet let Komunistická strana Československa. Únorový převrat byl vyvrcholením sílící snahy KSČ o úplné mocenské ovládnutí státu. Komunisté sice ve volbách na jaře 1946 zvítězili, ale postupně začali ztrácet podporu obyvatelstva. Hrozil jim neúspěch v následujících volbách v květnu 1948. Proto hledali způsob, jak se vypořádat s ostatními politickými stranami při zachování dojmu ústavnosti. Začali stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovat své pozice v bezpečnostních sloţkách. Za podpory stalinistického Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) a pod dohledem jejich „poradců“ se jim únorový převrat dokonale podařil.

25

25

- 25

Komunisté zavedli nejen politickou vládu jedné strany, ale také začali postupně dle sovětského modelu přísně centralizovat bankovní systém. Ministrem financí v nové jednobarevné vládě se stal opět JUDr. Jaromír Dolanský. První finanční ústav, který prošel radikální změnou, byla Národní banka Československá (NBČS). Zákonem č. 38 z 11. března 1948 byla zestátněna. Stala se tak veřejným státním ústavem s kmenovým jměním 500 milionů korun. Po té, dne 25. března 1948, JUDr. Dolanský v českých zemích začlenil do Ţivnostenské banky, národní podnik Moravskou banku a Banku československých legií. Tím vznikl koncept pouze jediné banky. Na Slovensku byla sloučena Tatra banka se Slovenskou bankou. Tím vznikla i na Slovensku pouze jedna jediná banka s názvem Slovenská Tatrabanka. Koncentraci peněţních ústavů legalizoval aţ následně zákon č. 181 o organizaci peněţnictví z 20. července 1948. Připouštěl existenci pouze tří typů bankovních ústavů. Národních podniků, Poštovní spořitelny a Investiční banky. Tento nový model zásadně zasáhl do struktury lidového peněţnictví. Zestátnil také soukromé bankovní domy. Duch zákona o organizaci peněţnictví vykazoval všechny znaky nástupu tuhé centralizace. Ministerstvo financí získalo právo dozorčí, zrušovací, normotvorné, kontrolní i revizní vůči peněţním ústavům. Jen z „optických důvodů“ pro zahraničí zůstaly v bankách zachovány dozorčí rady, jejichţ předsedové i členové byli ovšem opět jmenováni komunistickým ministerstvem financí. Vrcholné řídící a kontrolní orgány bank jako ústřední správa bank, revizní jednota bank i revizní odbor NBČS se staly zbytečnými a byly zlikvidovány.8 Zákonem o organizaci peněţnictví vznikla nová banka s názvem Investiční banka. Vznikla cestou koncentrace a sloučením jiţ existujících bank. Měl to být specializovaný peněţní ústav pro poskytování investic. Poštovní spořitelna se stala národním podnikem a byla také převedena pod gesci ministerstva financí. Měla právo přijímat na běţné účty vklady od bank, pojišťoven, dále poskytovat jim úvěry, obchodovat s cennými papíry a podílet se na tvorbě i kontrole celkového finančního plánu peněţnictví. Získala práva jako Národní banka. Organizačně vznikla v Praze centrála Poštovní spořitelny. V Bratislavě vznikla pouze oblastní pobočka.

8

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

26

26

- 26

Tabulka č. 3: Peněţní ústavy a jejich funkce po organizačních změnách 1948

Počet Funkce

Ústav

a) emisní NBČS

ústavů

filiálek

1

28

2

171

1

3

1

2

729

129

b) platební styk se zahraničím provozní banky Živnobanka Tatrabanka

Investiční banka

a) soustřeďování volných peněţních prostředků z podniků b) poskytování provozních úvěrů

a) financování a kontrola investic

a) šekové zúčtování Poštovní spořitelna

b) soustřeďování prostředků státního rozpočtu c) soustřeďování volných peněţních prostředků, zvl. lidového peněţnictví

a) sběr vkladů obyvatelstva lidová peněžní družstva b) úvěrování JZD a malých podniků

Zdroj: VENCOVSKÝ, F., JINDRA, Z., NOVOTNÝ, J., PŮLPÁN, K., DVOŘÁK, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání, Praha: Bankovní institut, a.s., 1999. Strana 418

27

27

- 27

1. 5. Vznik Státní banky československé Jak jsem jiţ popisoval v předcházející kapitole, komunisté prosazovali systém řízení celého bankovního systému, potaţmo celého národního hospodářství, pomocí jedné centrální banky. Ve svých představách se opírali o model sovětského Gosbanku (Gosudarstvennyj bank – státní banka v Sovětském svazu). Po únorovém převratu, kdy zavedli vládu jedné strany a odstartovali druhou vlnu znárodňování, komunisté přistoupili k úplné realizaci své představy. Jiţ znárodněné i další znárodňované podniky byly v této době finančně napojeny na jedinou provozní banku. V českých zemích byly napojeny na Ţivnostenskou banku. Tato jedna banka nebyla schopná pokrýt investiční úvěry všech podniků. Stěţí pokrývala úvěry provozní a proto peněţní sekce Národohospodářské komory ÚV KSČ, která prakticky převzala veškerou řídící a rozhodovací iniciativu, začala přesouvat své aktivity na lidové peněţnictví. Zde totiţ viděla nejpohodlnější zdroj volných finančních prostředků. To byl také důvod, proč komise upřela svou pozornost na zřízení nové státní banky. Měla by za úkol zajišťovat podle plánovaných potřeb distribuci těchto volných zdrojů do jiţ znárodněných podniků. K těmto úkolům bylo nejprve třeba reorganizovat lidové peněţnictví. Aby mohla vzniknout nová státní banka, v srpnu 1948 byla zaloţena tzv. subkomise peněţní sekce Národohospodářské komory ÚV KSČ pro koordinaci NBČS, Ţivnostenské banky, Poštovní spořitelny a lidového peněţnictví. Mezi těmito ústavy docházelo během koordinace k převádění různých funkcí. Např. ze Ţivnostenské banky se převedlo na Poštovní spořitelnu cca 20 tisíc kreditních účtů. Tím se Poštovní spořitelna stala ústředím ţirového placení. K „architektům“ nové státní banky patřili i řídící představitelé stávající NBČS. Byl to její guvernér JUDr. Jaroslav Nebesář, ale také její generální ředitel Leopold Chmela. Ten v dubnu 1949 koncepci nové státní banky předloţil jiţ novému ministru financí, kterým se stal 5. dubna 1949 Jaroslav Kabeš. Ministr Kabeš Chmelovu koncepci nepřijal, ale nechal se jí ovlivnit a začal na ní sám pracovat. Do přípravných prací na zákonu o zřízení státní banky vnesla nový prvek Hospodářská rada ÚV KSČ, kdyţ na svém zasedání z počátku listopadu 1949 vyslovila poţadavek nenavazovat

28

28

- 28

na kontinuitu NBČS, ale zaloţit novou, typově jinou banku, která by splňovala představy o jednotné státní bance a o jejím fungování v systému centrálně plánovaného hospodářství. Počátkem ledna 1950 Hospodářská rada ÚV KSČ schválila koncepci státní banky, kterou předloţil samotný ministr financí Jaroslav Kabeš. Ten jí definoval v leninském pojetí podle existujícího sovětského vzoru. Státní banka byla tedy budována jako jeden z vrcholných orgánů plánovitého řízení národního hospodářství.9 Nově vzniklá Státní banka československá (SBČS) byla zaloţena zákonem č. 31 ze dne 9. března 1950. Zákon říkal, ţe banka přebírá veškerá práva a závazky Národní banky Československé, Ţivnostenské banky, Slovenské Tatrabanky a Poštovní spořitelny. Vznikl tím jakýsi hybrid centrální, komerční a investiční banky. Zákon predikoval, ţe po převodu všech práv a závazků zmíněných peněţních ústavů na SBČS dojde k jejich zániku. Ministerstvo financí se ale nikdy nepustilo k legislativnímu ukončení jejich činnosti. SBČS zahájila svou činnost dne 1. července 1950 v ulici Na Příkopě. V budově, kterou si teprve nedávno postavila jako své hlavní sídlo Ţivnostenská banka. Funkci guvernéra banky komunisté zrušili. Na funkci generálního ředitele byl jmenován JUDr. Otakar Pohl. Tuto funkci vykonával dlouhých devatenáct let, aţ do roku 1969. Pouze mezi lety 1954 aţ 1957 v čele Státní banky stál Jaroslav Kabeš, který v září 1953 skončil ve funkci ministra financí. V roce 1951 ukončil svou činnost Jaroslav Nebesář jako guvernér NBČS, která šla do likvidace. Tímto si Otakar Pohl posílil dominantní pozici v československém bankovnictví v následujících letech. SBČS měla výhradní právo vydávat státovky, navrhovat vládě měnovou politiku, určovat zásady oběhu peněz, dohlíţet na ochranu měny, určovat kurs koruny k cizím měnám, spravovat devizové a zlaté rezervy a zastupovat Československo v mezinárodních finančních institucích.

Státní banka československá byla podřízena ministerstvu financí. Ministrem v té době byl Jaroslav Kabeš. SBČS měla následující organizační podobu: Ústředí sídlilo v Praze. V Bratislavě měla oblastní ústav pro Slovensko. Po celé republice vznikla síť poboček (filiálek). Státní banku řídil generální ředitel JUDr. Pohl se svými náměstky. Dále zde

9

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

29

29

- 29

působilo celkem pět skupin. První, skupina hospodářsko-plánovací se věnovala v rámci politických moţností měnové a fiskální politice. Druhá, vnitřní skupina poskytovala všem podnikům úvěry. Dále sledovala jejich účty na denní bázi. Její odbor peněţnictví poskytoval úvěry peněţním ústavům. Třetí, zahraniční skupina prováděla platební a peněţní styk s cizinou a kontrolovala společnosti zahraničního obchodu. Čtvrtá, všeobecná skupina spravovala provozní a administrativní agendu Státní banky. Pátá, skupina kádrová měla na starost personální záleţitosti. Výhradně se řídila směrnicemi komunistické strany. Dále organizovala tzv. „Dělnickou školu peněţnictví“, která měla slouţit nově přicházejícím pracovníkům do peněţnictví.

Obrázek č. 14: Generální ředitel SBČS JUDr. Otakar Pohl (* 1914, † 1986)

Přesvědčení o nezbytné a důsledné centralizaci peněţnictví a o jeho přeměně v jedinou univerzální banku mělo zvlášť silnou argumentační podporu v názorech V. I. Lenina na uspořádání a řízení socialistické společnosti: „Jediná obrovská z obrovských státních bank s filiálkami v kaţdém újezdě a v kaţdé továrně – to uţ je devět desetin socialistického aparátu. …Celostátní účetnictví, celostátní evidence výroby a rozdělování výrobků, to uţ je jakási kostra socialistické společnosti. …“10 Státní banka československá zřídila s platností od 1. července 1951 ve všech krajských městech své krajské pobočky. Ve většině případů převzala budovy a prostory po bývalé NBČS. Krajské pobočky šlo tedy vybudovat ještě bez problémů, ale po příkazu o ještě 10

Vencovský F.: Vzestupy a propady československé koruny, 2003

30

30

- 30

rozsáhlejší decentralizaci banky, aţ na úroveň okresů, začaly být s budováním poboček potíţe. V okresních městech totiţ NBČS své zastoupení neměla. Komunisté toto vyřešili po svém. V únoru 1952 bylo nařízeno, ţe se mají okresní pobočky SBČS dobudovat na úkor ústavů lidového peněţnictví, ústavů peněţních druţstev v místě jiţ existujících.

Tabulka č. 4: Vývoj sítě poboček Státní banky československé Rok

Krajské

Okresní

Obvodní

Ostatní

Celkem

1950

0

124

1

3

128

1951

19

106

1

3

129

1952

19

240

3

9

271

1953

20

248

9

21

298

1954

20

248

14

22

304

Zdroj: VENCOVSKÝ, F., JINDRA, Z., NOVOTNÝ, J., PŮLPÁN, K., DVOŘÁK, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání, Praha: Bankovní institut, a.s., 1999. Strana 424

V systému převzatého sovětského modelu řízení a centrálního plánování představovala SBČS spíše výkonný orgán. Za proporce plánu zodpovídal Státní úřad plánovací, za státní rozpočet odpovídalo ministerstvo financí. Ale finanční plnění plánu prováděla a kontrolovala Státní banka československá. Základními nástroji, jimiţ plnila SBČS svou funkci, byl plán pokladní a plán úvěrový. Pokladní plán určoval v souladu s plánovanou bilancí peněţních příjmů a výdajů obyvatelstva směrnici pro vývoj oběţiva. Jejím cílem bylo zajištění rovnováhy mezi příjmy a výdaji obyvatelstva a stabilní kupní síly koruny. Tento centrální plán byl do detailu rozepisován na kaţdou pobočku Státní banky. Popisoval výši mezd, starobních důchodů a sociálních dávek domácností. Plánoval trţby v maloobchodě a ve sluţbách. Úvěrový plán odpovídal rozpisu jmenovitých úkolů centrálního plánu. Státní banka jím měla ovlivňovat chování národních podniků a kontrolovat je. Poskytování provozního úvěru

31

31

- 31

náleţelo ke stěţejním úkolům SBČS.11 Úvěrový plán byl opět rozepisován na jednotlivé pobočky Státní banky, byly plánovány přesné úvěrové limity nejen pro jednotlivé druhy úvěrů, ale dokonce pro jednotlivé podniky. Banka se stala kontrolním orgánem, který kontroluje finanční situaci jednotlivých podniků. Tímto způsobem vznikla koncepce kontroly běţným účtem, jiţ zmíněná „kontrola korunou“. Co se týká jednotlivých úvěrových plánů, šlo v podstatě o to, aby jednotlivé bankovní úvěry profinancovaly hmotné úkoly hlavního státního plánu. Úhrnný finanční plán nemohl skončit přebytkem ani schodkem. Protoţe státní rozpočet řešil finanční potřeby podniků a veřejných institucí dotacemi. Po té byl přímo doplňován ze zdrojů úvěrového plánu Státní banky československé. Pro utváření devizových vztahů a pro zajištění vyrovnané platební bilance byl zvlášť opatrně sestavován devizový plán a to pouze dle směrnic ministerstva zahraničního obchodu a ministerstva financí pro ústředí Státní banky, kde se soustřeďovaly devizové prostředky z celé ekonomiky a odkud se přidělovaly jako zvlášť přísné limity na konkrétní dovozní potřeby pro podniky zahraničního obchodu, jak byly konkretizovány ve státním národohospodářském plánu.12 Ještě před nechvalně známou měnovou reformou v roce 1953 nastaly v peněţním systému nové organizační změny. Komunisté přistoupili k dalšímu zestátnění peněţních ústavů. Změny stanovil zákon č. 84/1952 ze dne 11. prosince 1952, zákon o organizaci peněţnictví. Tento zákon připouštěl pouze jediný statut peněţního ústavu. Připouštěl z hlediska subjektivity existenci pouze státního peněţního ústavu. Nový zákon tedy změnil ústavy lidového peněţnictví. Změnil okresní lidová peněţní druţstva a okresní spořitelny a záloţny na jednotný typ tzv. „Státní spořitelny“. Tímto zákonem u nás zanikly ústavy lidového peněţnictví. Téměř v kaţdém městě vznikl jednotný bankovní ústav s názvem Státní spořitelna.

11 12

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999 Vencovský F.: Vzestupy a propady československé koruny, 2003

32

32

- 32

2. Měnová reforma v roce 1953

Abych mohl blíţe popsat souvislosti s novou měnovou reformou, musím se vrátit o několik let zpět do roku 1949. V té době začal první pětiletý národohospodářský plán.

2. 1. Co předcházelo měnové reformě

Okolnosti, které ovlivnily náš bankovní vývoj v padesátých letech, souvisely s několika problémy, které měla Komunistická strana Československa na začátku svého centrálně plánovaného systému řízení národního hospodářství, potaţmo centrálně plánovaného řízení bankovnictví. Byl to problém s průběţnými výsledky plnění prvního pětiletého plánu, se stále ještě nevyřešenými vázanými vklady, s přídělově lístkovým systémem na zboţí a především u nás sílil tlak ze strany Sovětského svazu, který chtěl v Československu posílit své mocenské postavení. První pětiletý plán začala připravovat Ústřední plánovací komise jiţ v říjnu 1947. Zpracovávali ho odborníci ze všech čtyř politických stran. První pětiletka trvala od roku 1949 do roku 1953. V únoru 1948 ale nastal politický převrat, moci se chopili komunisté. Ti strukturu plánu úplně změnili. Soustředili se hlavně na palivo - energetický průmysl a těţké strojírenství. Československo tak začalo procházet tzv. socialistickou industrializací. Průmyslové podniky byly ještě ke všemu znárodněny, čímţ jejich rentabilita a výkonnost začala rychle klesat. Některé továrny, které nezapadly do státního plánování výroby, byly postupně zrušeny. Tím vznikla značná ekonomická škoda a propad ve výrobě, který nikdo nenahradil. Necitelné státní zásahy se začaly negativně projevovat i v dalších sektorech. Například v zemědělství začala násilná kolektivizace, kdy soukromí zemědělci byli pod neuvěřitelným tlakem nuceni ke vstupu do JZD, přičemţ jim byl poté odebrán veškerý hospodářský majetek. K celkovému rozpadu finančního systému přispěla i nová orientace zahraničního obchodu. Ten musel přerušit své dosavadní obchodní vztahy se západními partnery a obrátit se na trhy Sovětského svazu, nebo ostatních zemí komunistického bloku. České podniky byly nuceny do těchto zemí vyváţet své zboţí, přestoţe za ně mnohdy nedostaly zaplaceno. Tato situace nastávala i mezi podniky u nás doma. Často se stávalo, 33

33

- 33

ţe podnik nemohl za odebrané zboţí zaplatit. Nemohl dostát svým závazkům včas a v plné míře své „státní bance“. Jenţe státní plán byl vţdy na prvním místě. Státní plán nepočítal s bankroty podniků a proto banky (míněno pobočky Státní banky československé) tyto neefektivní a předluţené podniky dál úvěrovaly. Zlomový byl rok 1950, kdy začaly být v naší zemi zcela otevřeně uplatňovány stalinské metody a formy řízení. Vedení Komunistické strany Československa bylo nuceno rezignovat na realizaci tzv. československého modelu socialismu. Příčiny této zásadní změny byly následující: Sovětské vedení popuzené konfliktem s Titovou Jugoslávií, která nastoupila svoji vlastní cestu společenského rozvoje a vznikem války v Koreji, kterou moskevské vedení povaţovalo za moţnou předehru ke třetí světové válce, začalo uplatňovat novou politiku vůči svým satelitům. Bylo rozhodnuto upevnit politické pozice Moskvy v těchto zemích a tím zabránit, aby další země nastoupily vlastní cestu vývoje. Stalin také chtěl urychlit přípravy na moţnou válku. Tato politika měla negativní dopad i na vývoj v Československu. K zásadní změně došlo v únoru 1951, kdy KSČ rozhodla zajistit mnohem vyšší tempo ekonomického růstu. Toto rozhodnutí však vůbec neodpovídalo reálným moţnostem československé ekonomiky.13 Tak byly na nátlak Sovětského svazu, který měl eminentní zájem na rozsáhlých dodávkách těţkého strojírenství, cíle a výrobní úkoly prvního pětiletého plánu na léta 1949 – 1953 nereálně zvýšeny. Dodávky těţkého průmyslu měly vzrůst o 133 %, stavebnictví dokonce o 200 %. Největší důraz byl přitom poloţen na zbrojní průmysl. První pětiletka tedy byla postavena na přemrštěných úvahách a její výsledky byly téměř deprimující. Například tempo růstu národního důchodu mělo dosáhnout 70 %, dosáhlo 56 %. Objem investic měl dosáhnout 87 mld. Kčs, ale dosáhl pouze 60 mld. Kč. Do průmyslu, především do odvětví paliv, energetiky, hutnictví a těţkého strojírenství bylo vloţeno 21 krát více investic neţ do celé nevýrobní sféry.14 Touto politikou se začalo velmi výrazně zvyšovat mnoţství peněz v oběhu. Lidé za své vydělané peníze v podstatě neměli co nakupovat. Místo klasického spotřebního zboţí naše podniky produkovaly uhlí a ocel. „Tanky nebo tuny železa si obyčejný člověk nekoupí,“ jak říká ekonom Ladislav Tajovský z praţské Vysoké školy ekonomické. Jako další inflační 13 14

Palíšková M.: 1953 Padesát let od měnové reformy, 2003 Vencovský F.: Vzestupy a propady československé koruny, 2003

34

34

- 34

faktor začalo působit postupné uvolňování tzv. vázaných vkladů, které vznikly po válce zablokováním všech peněţních vkladů a jiných peněţních pohledávek u peněţních ústavů, dále zablokováním ţivotních pojistek a cenných papírů. Částečným řešením tohoto problému bylo jiţ v roce 1946 zavedení dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku. Celkový příjem z těchto dávek byl zhruba 35 mld. Kčs. Byl to příjem, který ani zdaleka tento problém s vázanými vklady nevyřešil. V roce 1947 byl proto zřízen Likvidační fond měnový. Ale ani ten si s vázanými vklady nedokázal neporadit. Na konci roku 1949 stále ještě disponoval s částkou 120 mld. Kčs. Tabulka č. 5: Vývoj oběţiva a vkladů domácností po roce 1945 Oběživo

Vklady

bankovky a drobné mince

domácností

po měnové reformě 1945

18,5 mld. Kčs

---

ke konci roku 1945

30,0 mld. Kčs

0,8 mld. Kčs

ke konci roku 1946

46,5 mld. Kčs

15,2 mld. Kčs

ke konci roku 1947

61,0 mld. Kčs

27,5 mld. Kčs

ke konci roku 1948

72,0 mld. Kčs

33,6 mld. Kčs

Rok

Zdroj: VENCOVSKÝ, F.: Vzestupy a propady československé koruny. 1. vydání, Praha: Oeconomica, 2003. Strana 125

Za druhé světové války byly v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava od 2. října 1939 zavedeny potravinové lístky, v prosinci téhoţ roku pak i poukázky na textil a obuv. Kvůli špatné hospodářské situaci na našem území praxe s přídělovými lístky pokračovala i po válce. Způsob takto pořizovaného zboţí (většinou se jednalo o zboţí nezbytné denní potřeby) se nazýval jako tzv. vázaný trh. Dne 1. ledna 1949 sice byl zaveden tzv. volný trh, ale zboţí zde bylo nepřiměřeně drahé. Dle statistické ročenky ČSR z tehdejší doby stál 1 kg chleba na potravinový lístek 8 Kčs, na volném trhu byl ale za 16 Kčs. 1 kg másla byl na lístek za 80 Kčs, na volném trhu stál 450 Kčs. Mnoho lidí bylo z přídělového systému pomocí potravinových lístků vyloučeno. Byli to bývalí továrníci, bankéři, akcionáři, ţivnostníci, soukromí zemědělci, kteří nesplnili povinné dodávky a tzv. úplní samozásobitelé potravinami. Takto se nazývali majitelé zemědělské půdy nad 0,5 ha. Dále to byli vesničtí boháči, včetně příslušníků jejich domácností a vyšší státní úředníci z let před rokem 1945 včetně vdov po těchto osobách. Na seznamu byli i osoby vyhýbající se práci. Tato nařízení vydával ministr 35

35

- 35

vnitřního obchodu pomocí vyhlášek o odběru zboţí vázaného trhu. Všichni lidé, kteří byli vyloučeni z přídělového systému, byli nuceni nakupovat pouze na volném trhu, kde však ceny několikrát převyšovaly ceny na trhu vázaném. I tímto způsobem byli lidé nepohodlní komunistickému reţimu utlačováni, diskriminováni a poniţováni. V roce 1951 uţ byla situace kolem zásobování obyvatel základními potravinami pomocí přídělových lístků neudrţitelná. Na jednu stranu KSČ hlásala budovatelské úspěchy při znárodňování, při kolektivizaci zemědělství. Téměř kaţdý den byly pracujícímu lidu připomínány překročené plány první pětiletky. Na druhé straně všichni pociťovali tvrdou realitu přídělového systému na potraviny základní denní potřeby. Vedení KSČ proto dalo pokyn Státnímu plánovacímu úřadu, aby se tímto problémem začal zabývat. Poprvé byla přijata myšlenka přechodu od vázaného trhu k trhu volnému. Začátkem roku 1952 byly jiţ postupně zpracovávány jednotlivé kroky ke zrušení lístkového systému. Počítalo se s trhem volným, který by ale měl jednotné státní ceny. Byla přijata opatření ve výrobě, v organizaci obchodu. Při nastavování výši cen se brala v potaz kupní síla obyvatelstva. V tom čase se ještě se zásahem do měny nepočítalo. Situace se ale velmi radikálně změnila v létě roku 1952. Sovětský svaz byl značně znepokojen ekonomickým vývojem v Československu. V SSSR totiţ zmizel vázaný trh jiţ v roce 1947. A jedinou zemí, která ho v roce 1952 kromě ČSR ještě měla, byla KLDR (ta ho má mimochodem dodnes). Země východního bloku většinou řešily ukončení vázaného trhu zároveň s měnovou reformou. V Polsku provedli měnovou reformu v roce 1950. V Maďarsku dokonce jiţ v roce 1946. Proto v létě 1952 přišli na ministerstvo financí a do vedení Státní banky československé, stejně jako na další ústřední orgány sovětští „odborní“ poradci. Ve státní bance začal působit sovětský ekonomický poradce Nikolaj Alexandrovič Ivanov. Jeho výroky naznačovaly, ţe československá měna je vlastně jedinou měnou sovětského bloku v Evropě, která dosud není svázaná s rublem jako s „nejpevnější měnou světa“, ale je napojena na Mezinárodní měnový fond, potaţmo tedy na americký dolar.15 Jiţ z těchto proklamací se dalo usuzovat, ţe napojení naší koruny na dolar Sovětský svaz nenechá jen tak. A po vzoru ostatních jeho satelitů pomocí měnové reformy československou korunu pevně sváţe s ruským rublem.

15

Jirásek Z.: 1953 Padesát let od měnové reformy, 2003

36

36

- 36

2. 2. Příprava na měnovou reformu

Od příchodu poradců ze Sovětského svazu bylo vše v jejich reţii. Ještě v říjnu 1952 pustili na projednání do vlády variantu odstranění přídělového systému bez zásahu do měny. Očekávala se vysoká nákupní horečka, proto se počítalo se zavedením nejprve spíše vyšších cen, které by se měly postupně sniţovat. V důsledku reformy trhu se kalkulovalo s průměrnými 20 % ztrátami reálných příjmů u obyvatelstva. Proto chtěli čeští komunisté tento krok ještě politicky zváţit. Návrhy na řešení reformy trhu spolu s reformou měnovou (komunisty z propagandistických důvodů nazývanou peněţní) však na podzim převládly. Od listopadu byly práce na přípravě měnové reformy přísně odděleny od příprav na zrušení lístkového systému. Připravovala je úzká pracovní skupina v uzavřeném prostředí v Polsku a aţ do posledního dne byly výsledky její práce přísně tajeny.16 Kdyţ bylo vládě jasné, ţe k měnové reformě dojde, začala prověřovat moţnosti tisku nových bankovek a mincí. Ministr financí Jaroslav Kabeš zjišťoval kapacitu tiskárny bankovek Státní banky československé. S ohledem na fakt, ţe se s výrobou nového oběţiva spěchalo, nebyl dostatek bankovního papíru, ani celkové kapacity tiskárny výrobu v tak krátké době neumoţňovaly, tato varianta byla zamítnuta. Zamítavé stanovisko vzešlo i z celkového velmi přísného utajení celé akce. Zřejmě i na nátlak sovětských poradců se proto československá vláda obrátila dopisem ze dne 17. listopadu 1952 s ţádostí o pomoc na Sovětský svaz. Ten ţádost velmi rád přijal a jiţ 5. prosince byla za přítomnosti zástupce našeho ministerstva financí Bohumila Suchardy tajně dojednána smlouva o výrobě nových státovek, bankovek a nových mincí Československé republiky. Jednalo se o papírová platidla v celkovém počtu 250 milionu kusů. Mincí mělo být celkem 450 milionu kusů. Většina papírových platidel byla v reţii „sovětských umělců“. Ti vytvořili papírové státovky o jmenovitých hodnotách 1 Kčs, 3 Kčs a 5 Kčs. Dále bankovku o hodnotě 10 Kčs. Naše strana dodala sovětské straně podklady a motivy pouze na bankovky

16

Jirásek Z., Šůla J.: Velká peněţní loupeţ v Československu aneb 50:1, 1992

37

37

- 37

hodnot 25 Kčs, 50 Kčs a 100 Kčs. Svůj postoj k Sovětskému svazu naši komunisté podtrhli motivem na 50 Kčs bankovce, kde na líci vyobrazili sousoší s patetickým názvem „Sbratření“. Skutečnost, ţe jiný stát nám navrhoval a vyráběl platidla, vidím ve dvou rovinách. Za prvé Sovětský svaz vyuţil této příleţitosti k ještě hlubšímu vměšování se do vnitřních záleţitostí naší země. Posílil tím i svůj ekonomický vliv. Za druhé – byla tím narušena suverenita československého státu. Jiţ odpradávna vydával panovník jako důkaz suverenity své vlastní peníze. Peníze, které nám navrhli a vyrobili rusové, nebyly naše. Všechny tyto papírové státovky a bankovky byly vytištěny ve Státní tiskárně cenin Goznak v Moskvě. Mince o jmenovitých hodnotách 1, 3, 5, 10 a 25 haléřů byly raţeny mincovnou v Leningradě. Termín dodání všech platidel do Československa byl původně stanoven na 5. dubna 1953. Později byl posunut o měsíc na 5. května. Ani tento termín však nebyl konečný. Tak, abychom mohli pokračovat ve výrobě papírových peněz a kovových mincí v budoucnu sami, byla jiţ 6. ledna 1953 podepsána se sověty další smlouva. Předmětem této smlouvy byla dodávka všech technologií, které byly na výrobu v Moskvě a Leningradě pouţity včetně bankovkového papíru. Za celou touto obchodní transakcí stálo Všeobecné vývozní a dovozní sdruţení Exportles se sídlem v Moskvě. Ministerstvo financí ČSR jménem Ing. Suchardy se sdruţením podepsalo smlouvu 10. dubna 1953. Označena byla razítkem „Přísně tajné“. K dodání všech nových československých peněz došlo nakonec aţ 24. května 1953, kdy byly přeloţeny do sto dvaceti nákladních vagonů ve městě Mukačevo, v západní části zakarpatské Ukrajiny. Odtud byly v utajení převezeny do Československa, do vojenských skladů v jednotlivých krajích. Státní banka Československá je obdrţela aţ na poslední chvíli, 30. května 1953. Jednalo se celkem o nominální hodnotu 6,8 mld. korun. Z toho hodnota mincí činila 60,5 milionu korun. Československo zaplatilo za tuto dodávku firmě Exportles 8. července 1953 částku 15,1 milionu rublů. Tímto procesem byly vyrobeny a dodány nové peníze pro měnovou reformu, o které naši lidé neměli tou dobou ani tušení. Předsednictvo vlády se 5. května 1953 usneslo, ţe mzdy a platy dosud vyplácené pouze jednou měsíčně, budou napříště vypláceny ve dvou termínech. Nejprve bude vyplacena tzv. záloha ve výši poloviny měsíční mzdy. Ta se bude vyplácet jiţ od 16. do 18. května. V prvních dnech následujícího měsíce (ve dnech standardní výplaty) bude vyplacen tzv. doplatek. Tato změna v systému výplat byla lidem zdůvodněna jako opatření k k rovnoměrnému plnění pokladního plánu. Pravým důvodem však bylo, aby lidé mohli 38

38

- 38

alespoň část svých peněz ve formě zálohy pouţít k nezbytným nákupům. Počítalo se totiţ, ţe doplatek jiţ bude vyplacen v nové měně. O tom, ţe vše probíhalo v co největším utajení, svědčí fakt, ţe aţ 17. května 1953 bylo zřízeno „Ústřední vedení prací k provedení měnové reformy“. V čele tohoto štábu stál ministr financí Jaroslav Kabeš. Jako pravou ruku měl Bohumila Suchardu. Aţ od tohoto dne byl zasvěcen a na přípravě reformy se podílel také generální ředitel SBČS Otakar Pohl s vrchním ředitelem Janem Jeţkem. O přípravách nic nevěděl např. ani náměstek generálního ředitele Ĺudovít Kováčik. Do přípravných prací byli postupně zasvěceni vybraní pracovníci z hlavní správy státních spořitelen, z hlavní správy státních pojišťoven a z Investiční banky. Ministerstvo národní bezpečnosti zajišťovalo organizaci a ochranu transportů peněz z vojenských skladů do poboček státní banky. Mezi obyvatelstvem se začaly šířit informace o moţné měnové reformě teprve aţ od půlky měsíce května, kdy se začaly vyplácet zálohy na mzdy a platy. V souvislosti s tím se mezi lidmi šířily i zprávy o zrušení vázaného trhu. Od té doby rostla nákupní horečka, zvýšená poptávka byla po průmyslovém zboţí, ale i po řadě potravin. Postupně se zastavily dodávky do maloobchodní sítě, přestalo se s prodejem hodnotnějšího zboţí, uzavřela se značná část obchodů. Lidé také tezaurovali mince (tezaurace – odnímání peněz z oběhu jejich hromaděním, shromaţďování doma, jako poklad). Domnívali se totiţ, ţe nebudou předmětem reformy, stejně jako nebyly v roce 1919 a 1945. Vybírali vklady, ale byly i případy nových vkladů. Jedna část obyvatelstva vybírá, jeţto se bojí blokování vkladů, druhá pak peníze ukládá, jeţto se bojí měnové reformy. Řada lidí splácela své úvěry a dluhy. Vznikal zmatek. Někteří lidé si nejdříve peníze ukládali, pak je zase vybírali. A naopak. Rostla velká nejistota a oprávněné obavy z toho, co přijde17. Od 22. května se začíná panika ohledně reformy zklidňovat. Lidé opět peníze do spořitelen spíše ukládají. Fronty před obchody se zkracují. Uklidňovací a dezinformační politika vlády se začala projevovat. Lidé totiţ byli na kaţdém kroku uklidňováni a přesvědčováni, ţe se jedná pouze o lţivé informace spekulantských ţivlů. V pátek v poledne 29. května 1953 dokonce ve svém rozhlasovém projevu tehdejší prezident Československa Antonín Zápotocký prohlásil: „Naše měna je pevná, měnová reforma nebude. Všechno to jsou fámy, které šíří třídní nepřátelé.“18

17 18

Jirásek Z., Šůla J.: Velká peněţní loupeţ v Československu aneb 50:1, 1992 Nolč J.: Numismatika, peníze v českých zemích, 2009

39

39

- 39

2. 3. Průběh měnové reformy

Všechen československý lid byl prezidentem republiky oklamán. Neboť jiţ den před jeho projevem 28. května večer měli schůzku všichni náčelníci krajských zpráv StB (Státní bezpečnost) a VB (Veřejná bezpečnost), kde dostali „Zvláštní tajný rozkaz o zajištění speciální vládní akce“. Jednalo se o zajištění měnové reformy z jejich strany. To byl čtvrtek. Druhý den měli vše připravit a zajistit. V pátek vystupuje v rozhlase se lţí prezident Zápotocký, ţe reforma nebude. V sobotu 30. května v 9:00 se schází v Míčovně Praţského hradu Ústřední výbor KSČ. Zde jednomyslně schvaluje připravený návrh na zrušení tzv. vázaného trhu a provedení měnové reformy. O hodinu později je vyhlášena pro Lidové milice pohotovost. Dostali za úkol střeţit důleţité budovy a strategické body. Počítalo se s projevy odporu, proto dostali ke zbraním ostré náboje. Akce dostala krycí název „Kulomet“. Odpoledne téhoţ dne vše schvaluje vláda a po té za bouřlivého potlesku i Národní shromáţdění. Byly odsouhlaseny nové maloobchodní ceny potravinářského a průmyslového zboţí, opatření v oblasti mezd, důchodů a některých sociálních dávek v souvislosti se zrušením vázaného trhu. Zruší se přídělový systém pomocí lístků a přejde se na volný trh za jednotné státní ceny. Dále byla jednohlasně odsouhlasena peněţní reforma. Ještě tentýţ den v 17:00 má předseda vlády pan Viliam Široký v rozhlase projev, kde vše oznamuje občanům. Tentokrát říká hořkou pravdu, peněţní reforma bude. A bude velmi drastická. Ihned po projevu se schází vedení Státní banky československé. Její generální ředitel Otakar Pohl o všech opatřeních informuje své podřízené a vydává pokyny pro zajištění co nejhladšího průběhu celé výměnné akce. Tentýţ den také dostává SBČS do svých poboček zásilky z tajných vojenských skladů s novými československými penězi. V neděli ráno 31. května 1953 zveřejnily všechny deníky tento článek: „Usnesením vlády republiky Československé a Ústředního výboru Komunistické strany Československa ze dne 30. května 1953 o provedení peněžní reformy a zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží. Peněžní reforma z roku 1945 nelikvidovala důsledky fašistické okupace a druhé světové války v oblasti peněžního oběhu, neuvedla množství peněz na míru pro národní hospodářství nutnou, a to tím méně, že hned v nejbližších letech byly 40

40

- 40

z bezcenných vázaných vkladů uvolňovány desítky miliard korun… Až do vítězného února mohly kapitalistické živly i spekulanti ve městech i na vesnicích pod ochranou reakčních stran hromadit zisky z průmyslových, obchodních a stavebních podniků… Spekulantské živly se obohacovaly na úkor pracujícího obyvatelstva a nahromadily mnoho peněz ve svých rukách. Záškodnická činnost Slánského bandy v průmyslu, ve výstavbě, ve vnitřním a zahraničním obchodě též způsobila velké škody financím a peněžnímu obratu státu.“19 Dále bylo v denících taxativně uvedeno celé znění zákona č. 41/1953 Sb. o peněţní reformě a text prováděcí směrnice ministerstva financí. Mimo jiné zde také stálo: Od 1. června 1953 jsou jedinými zákonnými penězi na území Československa nové mince po 1, 3, 5, 10, 25 haléři, nové státovky po 1, 3 a 5 korunách a nové bankovky po 10, 25, 50 a 100 korunách. Všechny staré peníze v celkové hodnotě 52,1 mld. korun budou vyměněny za nové, dle

níţe

uvedeného

poměru,

za

celkovou

novou

zredukovanou

hodnotu

1,4 mld. korun. Koruna československá bude kryta zlatem, s novým obsahem 0,123426 g ryzího zlata v 1 Kčs. Bude vázána nově na sovětský rubl. V přepočtu bude tedy 1 rubl za 1,80 Kčs. Nový kurz k dolaru bude 7,20 Kčs za 1 dolar. Budou anulovány všechny tzv. vázané vklady z roku 1945 Budou anulovány všechny státní dluhopisy vydané po roce 1945 Bude zrušen přídělový systém zásobování potravinami a průmyslovým zboţím. Bude zaveden pouze volný trh pro všechny druhy zboţí s jednotnými cenami. Ceny budou nově upraveny. Bude i nově upravena výše mezd a platů. Neděle byla pro státní aparát velmi náročná. Musely se vybudovat po celé republice výměnná střediska. Ty působily na pobočkách SBČS, ve spořitelnách, na poštovních úřadech, kulturních střediscích, úřadech i ve větších podnicích. Celkem bylo zřízeno na 7 906 výměnných středisek. V kaţdém provádělo výměnu kolem 5 pracovníků a na jedno středisko připadlo asi 2 400 obyvatel.

19

Jirásek Z., Šůla J.: Velká peněţní loupeţ v Československu aneb 50:1, 1992

41

41

- 41

V pondělí 1. června 1953 se měnová reforma skutečně spustila. Ve výměnných střediscích si lidé začali vyměňovat staré peníze za nové. Přepočet hotovosti a vkladů obyvatelstva byl následující: -

Lidem, kteří nebyli vyloučeni ze zásobování na vázaném trhu, kteří standardně dostávali potravinové lístky, bylo vyměněno nejvýše 300 Kčs v hotovosti na hlavu za nové v poměru 5:1. Za 300 Kčs starých tedy obdrţeli 60 Kčs nových.

-

Nad 300 Kčs v hotovosti se měnilo v poměru 50:1.

-

Lidem, kteří byli vyloučení ze zásobování na vázaném trhu, kteří museli nakupovat pouze na trhu volném za přemrštěné ceny, byla vyměněna veškerá hotovost v poměru 50:1.

-

Vklady ze závodního a ze školního spoření se přepočítávaly v poměru 5:1

-

Vklady na kníţkách ve Státních spořitelnách byly přepočítány dle výše vkladu vklad do 5 000 Kčs byl přepočítán v poměru 5:1 vklad nad 5 000 Kčs do 10 000 Kčs v poměru 6,25:1 vklad nad 10 000 Kčs do 20 000 Kčs v poměru 10:1 vklad nad 20 000 Kčs do 50 000 Kčs v poměru 25:1 vklad nad 50 000 Kčs byl přepočítán v poměru 30:1 Pokud byly vklady rozloţeny na více vkladních kníţkách, sčítaly se dohromady. Vklady sloţené na kníţky po 15. květnu 1953 byly přepočteny v poměru 50:1. Včetně těch vkladů, které lidé nejprve vyzvedli a pak v panice zase uloţili.

Z celé rodiny se dostavil pouze jeden její člen, kterému byla výměna provedena za celou rodinu. Musel se prokázat občanským průkazem a tzv. kmenovým listem. Ten byl důleţitý pro dřívější přidělování potravinových lístků a především v něm byli zaznamenáni všichni členové domácnosti. Celková výměna peněz byla po té zaznamenána do občanského průkazu. Výměna peněz probíhala od pondělí do čtvrtka, tj. ve dnech 1. aţ 4. června 1953. Samotnou výměnu na mnoha místech postihly problémy. Tvořily se fronty, chyběly nové peníze, některá střediska nebyla vůbec otevřena kvůli špatné bezpečnosti. Na střediscích se odehrávaly osobní tragedie, kdy někteří lidé přinášeli celoţivotní úspory a odnášeli si za ně pakatel. Mnohým občanům se reforma přirozeně nelíbila. Docházelo k potyčkám, výtrţnostem, v podnicích lidé stávkovali. Někde přerostly nepokoje v otevřené demonstrace. Největší demonstrace se

42

42

- 42

odehrály v Plzni. Zde dělníci plzeňské Škodovky totiţ zrovna v den reformy dostávali plat. Místo standardního platu dostali takřka bezcenné peníze. Nevole byla tak rozsáhlá, ţe nespokojení občané dokonce na krátký čas ovládli město, včetně radnice a městského rozhlasu. Z éteru se linuly rozhořčené projevy proti měnové reformě, provolávání slávy bývalým prezidentům Edvardu Benešovi a T. G. Masarykovi a volání po svobodě. Revolta však trvala jen několik hodin. Za pomoci Lidových milicí a armády byla Plzeň večer opět pod kontrolou komunistů. Řada členů KSČ však v důsledku rozčarování na různých místech odevzdávala své stranické legitimace a odhlásila stranický tisk. V dalších týdnech pak došlo k velkému zatýkání. V soudních procesech bylo odsouzeno 331 osob.20 Poněvadţ došlo k měnové reformě a také koruna přestala být vázána na dolar, musel náš stát o těchto změnách informovat Mezinárodní měnový fond, kterého byl stále členem. Z toho důvodu dne 2. června 1953 odeslal náměstek ministra financí Bohumil Sucharda na MMF telegram, kde velmi stručně tyto skutečnosti oznamuje. Ale naše měnová reforma byla provedena bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu. Byly tak porušeny základní závazky vůči této organizaci a i po nátlaku ze strany Sovětského svazu bylo členství Československa v MMF k 31. 12. 1954 ukončeno.

Obrázek č. 15: Líc 1 Kčs, platnost 1. 6. 1953 - 31. 5. 1960, tiskárna Goznak Moskva Obrázek č. 16: Líc 3 Kčs, platnost 1. 6. 1953 - 31. 12. 1972, tiskárna Goznak Moskva Obrázek č. 17: Líc 50 Kčs, platnost 1. 6. 1953 - 31. 12. 1967, tiskárna Goznak Moskva Obrázek č. 18: Líc 100 Kčs, platnost 1. 6. 1953 - 31. 12. 1967, tiskárna Goznak Moskva

20

Randák J.: Dějiny českých zemí, 2011

43

43

- 43

2. 4. Celková bilance měnové reformy

Sociální následky měnové reformy citelně postihly kaţdého občana a občanku státu. Ţivotní úroveň rodin rapidně klesla a trvalo přibliţně deset let, neţ se dostala na stejnou úroveň jako před měnovou reformou. Na druhou stranu pro stát to znamenalo výrazné obohacení. Získal totiţ nejen úspory svých občanů, ale také výnosy z vkladů a pojistek. Celkově se jednalo o částku vyšší neţ 14 mld. korun. Tato „velká peněţní loupeţ“, jak jí tehdy nazval zahraniční západní tisk, pomohla umořit obrovský státní dluh a ještě vytvořit finanční rezervu, z níţ byly čerpány peníze pro různá sociální gesta v podobě plošného sniţování cen v příštích letech.21 Tabulka č. 6: Vyúčtování peněţní reformy 1953 Akce

Částka

Ztráty z výměny oběţiva

6 770 mil. Kčs

Ztráty z převodu vkladů a běţných účtů Ztráty z přepočtu peněz odvedených při nákupech 1. – 4. června 1953, kdy se nakupovalo v poměru 50:1 Ztráty z přepočtu pojistek a zrušení cenných papírů

3 082 mil. Kčs

Ztráty z přepočtu různých pohledávek

1 730 mil. Kčs

Celkem ztráty obyvatelstva

14 629 mil. Kčs

Pohledávka likvidačního fondu převedená na stát

6 317 mil. Kčs

Odvod z částek vyplývajících z nového ocenění zásob

700 mil. Kčs

Úspora na úrocích vnitřního státního dluhu

383 mil. Kčs

Celkem příjem státu Celkem výdaje státu

22 029 mil. Kčs

(úhrada peněţním a pojišťovacím ústavům, úhrada SBČS k vyrovnání její pohledávky za Likvidačním fondem, ztráta

1 500 mil. Kčs 1 547 mil. Kčs

18 520 mil. Kčs

na vlastní zásobě drobných mincí a další) Celkem zisk státu

3 509 mil. Kčs

Zdroj: Jirásek, Z., Šůla J.: Velká peněţní loupeţ v Československu 1953 aneb 50:1 1. vydání, Praha: Svítání, 1992. Strana 145

21

Randák J.: Dějiny českých zemí, 2011

44

44

- 44

Měnovou reformou komunisté dovršili své úsilí, které započali „vítězným únorem 1948“. Vyřešili problémy s vázanými vklady, které vznikly při první poválečné reformě v roce 1945. Vázané vklady ve výši 80 mld. korun anulovali. Zrušili tím veškeré finanční aktiva z doby před rokem 1945, ale i tzv. nesocialistická aktiva z doby po roce 1945, především státní dluhopisy. Dále vyřešili problém s přídělově lístkovým systémem na potraviny a další zboţí. Tento systém zrušili a přešli na volný trh za jednotné státní ceny. Z politických důvodů byly ceny základních potravin pomocí státních dotací udrţovány na velmi nízké úrovni. Ty se od poloviny padesátých let měnily jen velmi málo. Například 250 g másla stálo aţ do téměř devadesátých let 10 Kčs, litr polotučného mléka stál 2 Kčs. Odstranili přebytečnou kupní sílu peněz. Z původního mnoţství starého oběţiva ve výši 52,1 mld. Kčs se při výměně vrátilo téměř 49,2 mld. Kčs. Tři miliardy korun rozdílu obsahovaly tezaurované mince, peníze zničené, vyvezené do ciziny, a bankovky, které vlastníci z různých pohnutek při měnové reformě roztrhali nebo spálili. Nového oběţiva bylo vydáno do oběhu pouze za 1,4 mld. Kčs. Tímto způsobem velmi výrazně zredukovali mnoţství peněz v oběhu. Setřeli poslední majetkové rozdíly mezi obyvatelstvem. Na tomto stranickém úkolu začali pracovat ihned po válce znárodňováním a nyní měnovou reformou, kde téměř kaţdého oţebračili, dílo dokončili. Ceny sice sníţili někde aţ na pětinu, coţ lidem propagandisticky zdůrazňovali. Např. ve výlohách prodejen pomocí plakátů se zněním: Dříve za 1 000 Kčs, dnes pouze za 200 Kčs. Na druhou stranu někteří lidé přišli o své celoţivotní úspory. Expresivně řečeno – po reformě měl kaţdý v kapse pouze 60 Kčs a všichni si byli rovni. Československou korunu připoutali k „nejpevnější měně světa“ rublu. Kurz koruny k americkému dolaru byl pak odvozen na 7,20 Kčs. Koruna byla tedy zcela nevhodně nadhodnocena. Kdyby byl dodrţen přepočet pět ku jedné (jako u cen a platů) také u kurzu, musel by být jeden dolar za deset korun. Proto na základě této politiky musely směnné kurzy být v budoucnu několikrát upravovány pomocí sloţitých koeficientů.

45

45

- 45

Měnová reforma zlikvidovala poslední zbytky toho, co připomínalo starý systém. A umoţnila úplnou transformaci československé ekonomiky na tzv. sovětský socialistický model řízení. Umoţnila přechod k centrálně plánovanému hospodářství. Z mého pohledu se jednalo především o politický krok. Sovětům se nelíbilo, ţe spolupracujeme se západními ekonomikami, ţe naše měna je vázaná na dolar a ţe stále ještě někteří lidé disponují velkým majetkem. Proto nám ztvárnili, navrhli a vyrobili peníze. Pomohli prostřednictvím svých ekonomických poradců provést měnovou reformu a zajistili přesměrování koruny na rubl. Šli tak daleko, ţe nám vnutili i svůj peněţní systém, který obsahoval nominály o hodnotách 3 a 25 haléřů a bankovky 3 a 25 korun. Tyto hodnoty vůbec neodpovídaly české tradici a veřejnost si na ně velmi těţce zvykala. Ministr financí Jaroslav Kabeš a generální ředitel Státní banky československé JUDr. Otakar Pohl odvedli při měnové reformě velký kus práce. Jaroslav Kabeš byl v podstatě tvůrcem reformy na české straně linie, Otakar Pohl byl v kritických dnech hlavní organizátor výměny peněz. Moţná ale, ţe i tito dva finančníci připomínali komunistickým špičkám minulý nesocialistický systém. Proto museli být ze svých funkcí odvoláni. Dne 11. září 1953 prezident republiky Antonín Zápotocký odvolal nejprve z funkce ministra financí Jaroslava Kabeše. Na jeho místo jmenoval od 14. září 1953 Júlia Ďuriše. Ten před tím vykonával ve vládě Viliama Širokého funkci ministra lesů a dřevařského průmyslu. Július Ďuriš po té navrhl také sesadit z funkce generálního ředitele SBČS Otakara Pohla. Ten se stal náměstkem generálního ředitele. Do čela SBČS byl od 20. února 1954 jmenován Jaroslav Kabeš, který musel odejít z ministerstva financí. V červenci 1953 byla vyčleněna tiskárna bankovek ze Státní banky československé v Praze a převedena jako státní podnik do působnosti ministerstva financí s názvem Státní tiskárna cenin. Po té měla postavení samostatné rozpočtové jednotky. Jejím úkolem bylo vyrábět papírové peníze, ceniny, doklady a státně důleţité tiskopisy. V souladu s rozšířením sortimentu byl modernizován strojový park. Kremnická mincovna na Slovensku byla také převedena pod gesci ministerstva financí.

46

46

- 46

3. Československé bankovnictví 1953 až 1989

Uspořádání měnových poměrů a vývoj bankovnictví po roce 1953 se odráţely v zásadní změně v názorech na peníze a na jejich funkce v socialistickém státě. U centrálně plánované ekonomiky pochopitelně nezbýval prostor pro klasickou ekonomickou úlohu peněz či úvěrů. Peníze plnily především kontrolně evidenční funkci. Pomocí peněz se pouze evidoval a kontroloval pokladní a úvěrový plán. Do takto definovaného ekonomického systému byla začleněna banka jako orgán vydávající peníze formou úvěru. Pokud podnik vyráběl podle příkazů z centra, tak i banka na základě příkazů stejného centra emitovala peníze potřebné na zabezpečení výrobního procesu. Jinak vyjádřeno: nebylo nutné, ba ani moţné, aby banka působila jako samostatný ekonomický orgán, a proto ani nebylo místo pro samostatnou měnovou politiku banky.22

3. 1. Peněžní soustava

Z dnešního pohledu bychom mohli říci, ţe v padesátých letech minulého století byl náš bankovní systém jednostupňový. Veškeré bankovní procesy řídila a organizovala jedna banka, Státní banka československá. Skutečnost byla od tohoto tvrzení ale odlišná. Téměř o kaţdém dění v ekonomice, potaţmo v bankovnictví, se rozhodovalo nejprve na Ústředním výboru KSČ. Po té se hlavní myšlenky dále zpracovávaly na Státním úřadě plánovacím. Státní banka československá potom byla jakýmsi exekutivním a zároveň kontrolním orgánem, který pomocí tzv. kontroly korunou řídil tok peněz a velikost úvěrů v jednotlivých státních podnicích. Nadřízeným orgánem „banky“, jak se jí v tehdejší době mezi lidmi říkalo, bylo ministerstvo financí. Jaroslav Kabeš, nově na pozici generálního ředitele SBČS, začal prosazovat určitou suverenitu státní banky. Poukazoval na zkušenosti ze Sovětského svazu, kde předseda státní banky Gosbank také nebyl podřízen ministrovi financí. Tam měl statut přímo ministra. Později Kabeš navrhoval, aby SBČS byla podřízena přímo vládě. Tento stav ale ministr 22

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

47

47

- 47

financí Ďuriš odmítal. Zřejmě chtěl mít dění ve SBČS pod svou kontrolou. Ministr vyřešil situaci tak, ţe nepohodlného Kabeše převedl dne 16. srpna 1957 do funkce předsedy představenstva Ţivnostenské banky a na jeho místo se opět vrátil tvárnější Otakar Pohl, který byl ve vedení SBČS aţ do 3. října 1969. Státní banka československá sídlila v budově bývalého ústředí Ţivnostenské banky, v ulici Na Příkopě 28 v Praze. Zde je její sídlo dodnes, i kdyţ v podobě jejího právního nástupce České národní banky. Aby mohla co nejlépe obsluhovat státní podniky (jiné v té době uţ ani nebyly), vybudovala v kaţdém kraji i okrese svou pobočku. Dále existovali tzv. obvodní a mimo-okresní pobočky. Celkový počet poboček SBČS kulminoval kolem tří set. Všechny papírové peníze se po měnové reformě 1953 jiţ tiskly ve Státní tiskárně cenin v Růţové ulici 6, v Praze. Zde se tisknou nepřetrţitě aţ do současné doby. Mince se razily ve Státní mincovně v Kremnici, v bánskobystrickém kraji Slovenska. První změnou, která v této peněţní soustavě nastala, bylo uvedení nové kovové jednokorunové mince dne 2. září 1957. Koruna v papírové podobě se moc neosvědčila, proto jí nahradila koruna v podobě kovové mince. Na líci byla vyobrazena klečící ţena s rýčem sázející lípu. Na materiál byla pouţita slitina mědi a hliníku. Tato koruna byla platná celých 36 let a v oběhu byla aţ do 30. září 1993. První vlastní bankovkou vydanou po peněţní reformě byla bankovka vydaná dne 1. prosince 1958 v hodnotě 25 Kčs. Nebylo na ní vyobrazeno ţádné politické téma, nýbrţ hlava Jana Ţiţky z Trocnova. Tato bankovka platila třináct let. Aţ do 31. prosince 1971, kdy nominál v hodnotě 25 korun byl zrušen. Československá republika přijala v roce 1960 novou ústavu. Zde byl pevně zakotven socialismus, vedoucí úloha KSČ a také byly stanoveny nové státní symboly. Především nový státní znak s rudou pěticípou hvězdou, která nově přibyla nad dvouocasým lvem. Od 11. července 1960 se také změnil název státu na Československá socialistická republika. Zkratka názvu se rozšířila na ČSSR. Nový státní znak s pěticípou hvězdou se musel projevit také na všech mincích a bankovkách naší peněţní soustavy. Na části mincí se objevil v roce 1961, na zbytku v roce 1962. To samé postihlo i naše bankovky. První nová bankovka vydaná jiţ v Československé socialistické republice byla desetikoruna vzor 1960. Na líci jsou vyobrazeny dvě pionýrky se šátky, na rubu je Oravská přehrada. Text 48

48

- 48

je zde napsán v jazyce slovenském. Desetikorunová bankovka byla v oběhu od 1. prosince 1961 do 30. června 1988. Po té byla vydána naše pravděpodobně nejznámější a také nejdéle pouţívaná bankovka, zelená stokoruna vzor 1961, která platila dlouhých 31 let s jednou krátkou přestávkou na konci osmdesátých let. Dne 1. října 1989 byla totiţ i přes varování pracovníků Státní banky československé vydána nová stokoruna vzor 1989. Na jejím líci byl vyobrazen portrét Klementa Gottwalda. Tato podobizna se stávala vzhledem k politickým událostem této doby terčem různých anonymních útoků ze stran uţivatelů této bankovky. Byla poškozována různorodými texty a nápisy. Proto jiţ 1. března 1990 byla dána do oběhu opět staronová stokoruna vzor 1961. Stokoruna s K. Gottwaldem přestala platit 31. prosince 1990. Stokoruna vzor 1961 byla tedy v platnosti od 1. prosince 1962 aţ do 7. února 1993. Na této bankovce je text pouze český.

Obrázek č. 19: Líc bankovky 100 Kčs, platnost 1. 12. 1962 - 7. 2. 1993, Státní tiskárna cenin Praha Obrázek č. 20: Líc bankovky 100 Kčs, platnost 1. 10. 1989 - 31. 12. 1990, Státní tiskárna cenin Praha

Řadu nových bankovek, které byly v šedesátých letech vydány, uzavírá padesátikoruna, vzor 1964. Na této padesátikoruně je militaristický motiv. Na lícní straně je vyobrazen sovětský voják s partyzánem na pozadí hor. Na rubu je petrochemický závod Slovnaft Bratislava. Doba platnosti této padesátikoruny byla od 1. dubna 1965 do 30. června 1991. Bankovka byla pro změnu popsaná slovensky. Tradicí jazykového ztvárnění bankovek popisované doby bylo střídání českého a slovenského jazyka. Desetikoruna byla psaná slovensky, dvacetikoruna potom česky. Padesátikoruně byla vyhrazena slovenština, stokoruně čeština. Pětisetkoruna byla vydaná ve slovenštině. Závěrečná tisícikoruna, která byla emitována aţ v roce 1985, byla vydaná v jazyce českém. V oblasti mincí docházelo k postupnému rozšiřování nominálů. Nejprve to byl v roce 1963 padesátihaléř, který byl dle vzorů sovětských reformních mincí vytvořen jiţ v ateliéru

49

49

- 49

kremnické mincovny. Po té to byla v roce 1965 kovová tříkoruna, která začala nahrazovat nepraktickou tříkorunu papírovou. A nakonec to byla kovová pětikoruna, vydaná v roce 1966. Ta nahrazovala pětikorunu papírovou, která byla tou dobou poslední zbývající státovka původně dodaná z Moskvy. Byla tím ukončena éra papírových peněz ze Sovětského svazu. Nová kovová pětikoruna byla u nás v oběhu od 1. srpna 1966 do 30. listopadu 1993. Ukončení nominálu v hodnotě 3 Kčs došlo ve dne 31. prosince 1972, kdy skončila platnost kovové tříkoruny. Dne 31. ledna 1976 byl ukončen poslední, pro nás netradiční nominál v hodnotě 3 haléřů, který nám zavedli sovětští poradci po vzoru carského Ruska. Po té se naše mincovní soustava ustálila na následujících hodnotách: 1, 5, 10, 20 a 50 haléřů. Dále pak na 1, 2 a 5 korunách. V sedmdesátých letech, v době okupace Československa po roce 1968 vojsky pěti států Varšavské smlouvy, v době tvrdé normalizace schvalovalo veškeré návrhy nových bankovek politbyro ÚV KSČ. Přes veškerou snahu pracovníků SBČS, českých a slovenských výtvarníků byly v těchto letech schváleny a vydány do oběhu pouze dvě nové bankovky. První byla dvacetikoruna vzor 1970. Na líci byla vyobrazena hlava Jana Ţiţky z Trocnova, se zavázaným levým okem. Bankovka nahrazovala bankovku o nominálu 25 Kčs vzor 1958, kde měl Jan Ţiţka zavázané pro změnu oko pravé. Platnost nové 20 Kčs bankovky byla od 1. dubna 1971 do 30. června 1991. Druhá bankovka, která byla v tomto desetiletí schválena a vydána do oběhu, byla pětisetkoruna vzor 1973. Na líci musel být na příkaz stranických funkcionářů opět militaristický motiv. Schváleni byli vojáci SNP a hrad Strečno. Na rubu bankovky byl Hrad Děvín. Do oběhu byl dán tento vysoký nominál od 1. listopadu 1973 aţ do 7. února 1993. V letech osmdesátých nakonec přes všechny peripetie se schvalováním od státních orgánů byla nově dána do oběhu a uţívání úplně celá řada bankovek. Veškerý přehled je uveden a seřazen dle časové posloupnosti v tabulce č. 7. Veřejnost nepřijala bankovky příznivě. Byla jim vyčítána zejména přílišná barevnost a ilustrativnost. Útoky proti bankovkám pro řadu lidí substituovaly útoky proti vládnoucímu systému. Nešťastně zvolené barevně podobné řešení dvacetikoruny a tisícikoruny, které působilo časté záměny bankovek těchto hodnot, se stalo příčinou kritiky na široké společenské základně. Vše vyvrcholilo vydáním stokoruny s portrétem K. Gottwalda.

50

50

- 50

Tabulka č. 7: Přehled bankovek vydaných v 80. letech 20. století Nominál

Doba platnosti

Motiv na líci

Motiv na rubu

1 000 Kčs

1. 10. 1985 – 7. 2. 1993

Bedřich Smetana

Vyšehrad

10 Kčs

1. 7. 1986 – 31. 7. 1993

Pavol Hviezdoslav

Oravská krajina

50 Kčs

1. 10. 1987 – 31. 7. 1993

Ĺudovít Štúr

Bratislava

20 Kčs

1. 10. 1988 – 31. 7. 1993

Jan Ámos Komenský

„Strom vzdělání“

100 Kčs

1. 10. 1989 – 31. 12. 1990

Klement Gottwald

Hradčany

Zdroj: Vlastní zpracování

Bankovka byla vydána přes varování pracovníků SBČS, ţe se nepochybně stane terčem anonymních útoků veřejnosti a ţe bude často poškozována různými texty a nápisy. Vydání stokoruny s Gottwaldovým portrétem předcházelo o necelé dva měsíce pád komunistického systému. V lednu 1990 byl jejich tisk zastaven a obnovena byla výroba stokoruny vzoru 1961 (jak jiţ bylo popsáno dříve). K realizaci bankovky o nominálu 500 Kčs uţ v této době nedošlo.23

Obrázek č. 21: Líc bankovky 10 Kčs, vzor 1986 Obrázek č. 22: Líc bankovky 20 Kčs, vzor 1988 Obrázek č. 23: Líc bankovky 50 Kčs, vzor 1987 Obrázek č. 24: Líc bankovky 1 000 Kčs, vzor 1985

23

Hásková J. a kolektiv: Československé bankovky, státovky a mince 1919 - 1992, 1993

51

51

- 51

3. 2. Živnostenská banka Osud naší po dlouhá léta největší a nejsilnější banky byl zpečetěn v roce 1945, kdy byla Ţivnostenská banky dle „Benešova dekretu“ č. 102 z 24. října 1945 znárodněna a stala se tak z právního hlediska národním podnikem. Komunisté si velmi dobře uvědomovali kapitálovou sílu této banky, celkové postavení v bankovním světě i její napojení na celou řadu významných podniků. Nejen z uvedených důvodů vyšla z procesu centralizace bank, který vyvrcholil v roce 1948, vítězně. Některé ostatní banky byly do ní sloučeny a tak se stala Ţivnostenská banka po 20. červenci 1948, kdy vešel v platnost nový zákon č. 181 „o organizaci

peněţnictví“,

jedinou

provozní

bankou.

V období

rané

sovětizace

československé ekonomiky po roce 1949 přebírala funkce kontroly korunou. Tehdejší vládní garnituře se nezamlouvalo, ţe Ţivnobanka poskytuje sluţby i na svých zahraničních filiálkách. Během roku 1949 je musela se ztrátou uzavřít a ponechat si pouze jednu, zato ale nejvýznamnější pobočku v Londýně. Dne 9. března 1950 se Ţivnostenská banka stala, aniţ by byla zlikvidována, součástí nově vzniklé Státní banky československé. Dokonce ztratila svou nedávno postavenou centrálu v ulici na Příkopě 28, kde se nová SBČS usídlila. Po té Ţivnobanka vykonávala pouze omezenou administrativní činnost. Například měla emitovat pro drţitele údernických kníţek odběrní poukázky tzv. bony. Za ně se mohlo nakupovat určité vybrané zboţí ve specializovaných obchodech podniku zahraničního podniku označených DAREX. Protoţe tato motivace nezvýšila produktivitu práce, byl projekt s údernickými kníţkami a bony jiţ v roce 1951 zrušen. Osud Ţivnostenské banky se změnil po sporu o pohledávku jednoho amerického občana za bankou u soudu v New Yorku. Ten zablokoval aktiva Ţivnobanky i SBČS. Vláda se tohoto případu zalekla a proto raději od 1. srpna 1956 ponechala její činnost v nezměněné právní formě. Ze Ţivnostenské banky se stal peněţní ústav se zvláštním zaměřením na bankovní sluţby pro soukromé zahraniční klienty. Banka vedla účty soukromých osob, které měli devizové příjmy ze zahraničí, prováděla směnárenské operace. Kdyţ Čedok rozšířil své sluţby i do zahraničí, banka poskytovala sluţby i této cestovní kanceláři.

52

52

- 52

Od roku 1957 vedla Ţivnobanka tzv. tuzexové účty pro české klienty, kteří měli moţnost pracovat v zahraničí a mzdu dostávali ve volně směnitelné měně, nebo ve volně převoditelných rublech. Klienti banky po té dostávali peníze, které se oficiálně nazývaly „odběrní poukaz podniku zahraničního obchodu TUZEX“. Mezi lidmi se jim říkalo bony. Poukazy byly emitovány v těchto hodnotách: 0,50; 1; 5; 10; 20; 50; 100 a 500 Kčs. Za ně bylo moţno nakoupit v několika specializovaných prodejnách TUZEX vybrané druhy zboţí. S tuzexovými bony se aţ do roku 1989 obchodovalo na nelegálním trhu. Jeden odběrní poukaz – bon se nabízel aţ za 7 Kčs. Novelou devizového zákona byly dne 1. července 1992 tyto odběrní poukazy zrušeny. Tuzexová konta byla přepočítána v kurzu 1 DEM za 5,5 tuzexových korun.

Obrázek č. 25: Líc odběrního poukazu TUZEX v hodnotě 20 Kčs

3. 3. Investiční banka Investiční banka byla zaloţena zákonem č. 183 ze dne 20. července 1948. Vznikla v době centralizace bank, kdy byly do ní sloučeny s následnou likvidací čtyři peněţní domy. Byly to Zemská banka pro Čechy – ústřední banka spořitelen v Čechách a na Moravě, dále Zemská banka pro Moravu a Slezsko, Československý reeskontní a lombardní ústav a Slovenská hypotéční a komunální banka. Investiční banka (IB) zahájila činnost dne 1. října 1948 jako národní podnik. IB byla nejprve pověřena financováním investiční výstavby národních podniků a druţstev. Její úvěrová činnost byla ale ještě do konce padesátých let omezena. Tuto činnosti převzala SBČS. Od roku 1966 prováděla jiţ pouze úschovu a správu cenných papírů státu. Počítalo se s postupným ukončením činností a jejím zrušením. K tomu ale nakonec nedošlo. Naopak po roce 1989 zaţila Investiční banka velký vzestup.

53

53

- 53

3. 4. Československá obchodní banka

Vznik Československé obchodní banky (ČSOB) v roce 1964 mělo několik objektivních příčin. Za prvé to bylo vyústění dynamického rozvoje vnějších komerčních vztahů Státní banky československé. Dále to byla reakce na vznik Mezinárodní banky hospodářské spolupráce, která byla zaloţena vládami členských států RVHP v roce 1963. Ta slouţila členským státům mimo jiné k vzájemnému zúčtování jejich dodávek zboţí a sluţeb. Paralelně s touto mezinárodní bankou vedly účty i zmocněné banky jednotlivých zemí. V tehdejším Československu to byla právě ČSOB. Vznik ČSOB umoţnilo také politické uvolnění typické pro šedesátá léta. ČSOB vznikla na základě povolení ministerstva financí a schválením jejích stanov. Banka byla zaloţena na ustavující valné hromadě 27. listopadu 1964. Do tehdejšího podnikového rejstříku byla zapsána dne 21. prosince 1964 a svou činnost začala provozovat od 1. ledna 1965. Aby vzbuzovala u zahraničních obchodních partnerů větší důvěryhodnost, z právního hlediska byla zaloţena jako akciová společnost. Základní akciový kapitál byl upsán ve výši 500 mil. Kčs. Byl splacen především podniky zahraničního obchodu, dále průmyslovými a druţstevními podniky. Ty převáţně financovala SBČS, která se tak stala majoritním podílníkem ČSOB. V roce 1967 základní jmění banky bylo zvýšeno na 700 mil. Kč. K dalšímu navýšení kapitálu na jiţ 1 miliardu Kč došlo aţ roce 1979. Vrcholným orgánem ČSOB byla valná hromada, kterou jednou ročně svolávalo představenstvo. To se skládalo z předsedy, místopředsedy a sedmi členů volených valnou hromadou na dobu tří let. Operativní řízení společnosti provádělo ředitelství banky. V jejím čele stál generální ředitel a jeho provozní náměstci. Posledním orgánem zde byla dozorčí rada, kterou tvořil předseda, místopředseda a pět dalších členů. Dozorčí rada měla své funkční období také tříleté. Pro lepší obsluhu svých klientů banka ihned v úvodu zřizovala své pobočky a expozitury. Nejprve otevřela své pobočky v Liberci a v Jablonci nad Nisou, kde měl svou působnost podnik zahraničního obchodu Centrotex. Pro místní podniky zahraničního obchodu zřídila expozituru na praţském letišti Ruzyně. V zahraničí to byly reprezentace ČSOB v Djakartě, Dillí a Bejrútu. V roce 1967 byla otevřena pobočka v Bratislavě, do roku 1969 to byly další tři 54

54

- 54

pobočky. V Brně, v Plzni a v Ţilině. V sedmdesátém pátém roce otevřela banka ČSOB své reprezentace také v Paříţi a Frankfurtu nad Mohanem. V Curychu a Lagosu byla reprezentace otevřena v roce 1988. Mezi klienty ČSOB přirozeně patřili především zahraničně obchodní organizace. Těm poskytovala úvěry na kontokorentním účtu, úvěry na zásoby, na krátkodobé i dlouhodobé zahraniční pohledávky, úvěry investiční a devizové. Dále banka participovala na dovozních operacích. Při dovozu ze zemí socialistického bloku byly devizy uvolňovány běţným prodejem přímo odběrateli na základě jeho plánu zahraničně obchodní činnosti. Při dovozu z nesocialistických států byly devizové prostředky uvolňovány formou devizového krytí. K tomuto sloţitému procesu vedla banka podnikům účty devizového krytí a účty devizových přídělů. ČSOB byla také velmi aktivní při exportních operacích. Především při strojírenském vývozu do států Latinské Ameriky. ČSOB také vedla mezinárodní účty pro platební styk se socialistickými státy, kterými nebyli členy RVHP. Tento styk byl upraven bilaterálními dohodami a probíhal na zmíněných účtech v clearingové měně. Mezi další aktivity banky ČSOB patřilo např. technické provádění mezistátních platebních dohod neclearingového charakteru, který uzavíral sám stát. Zde probíhalo zúčtování ve volně směnitelných měnách. Dále domácím dovozcům banka poskytovala přímé záruky. Na ruzyňské expozituře ve velké míře poskytovala směnárenskou činnost. Mezi její platební nástroje patřil dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso, šeky, směnky. Banka prováděla také eskont směnek a zajišťovala jejich reeskont. K provozním ziskům ČSOB výrazně pomáhalo i její úspěšné dealingové oddělení, které obchodovalo s volnými finančními prostředky banky. V roce 1983 se ČSOB připojila k mezinárodnímu elektronickému platebnímu systému SWIFT, coţ je počítačově řízený systém pro dálkový přenos dat mezi bankami a dalšími finančními institucemi.

55

55

- 55

3. 5. Státní spořitelna

Vývoji spořitelen ve sledovaném období předcházel podobný osud jako u ostatních finančních domů československého bankovnictví. I v tomto finančním kanálu se po „Vítězném únoru 1948“ projevovala snaha o centralizaci. Nejprve na základě zákona O organizaci peněţnictví č. 181 ze dne 20. července 1948, se ústavy lidového peněţnictví ve formě úvěrních společenstev, okresních záloţen, spořitelen a peněţních obchodů (pokud nebyly v likvidaci) sloučily v „Okresní spořitelny a záloţny“ v sídlech okresního soudu. Mimo sídla soudů vznikly „Spořitelny a záloţny“. V kaţdé obci mohla působit pouze jedna spořitelna. Ostatní byly zrušeny. Právní formou byly spořitelny druţstvem a patřili pod ministerstvo financí. Dalším zákonem O organizaci peněžnictví č. 84 ze dne 11. prosince 1952 se „Okresní spořitelny a záložny“ a „Spořitelny a záložny“ přeměnily na státní peněžní ústavy s názvem „Státní spořitelna“. Dle uvedeného zákona činnost Státních spořitelen řídí a dozoruje Ministerstvo financí. K tomu účelu se zřizuje v MF hlavní správa Státních spořitelen a v pověřenectvu financí oblastní správa. V sídlech krajských národních výborů se zřizují krajské správy jako střediska řídící, plánovací a kontrolní.24 V tomto uspořádání po jednotlivých krajích a okresech soustava státních spořitelen vydrţela aţ do roku 1967, kdy 30. června byl schválen zákon č. 72 o Státní spořitelně. Státní spořitelna byla nově zřízena sloučením dosavadních státních spořitelen do jednoho subjektu. Včetně slovenské části. Stala se z ní státní hospodářská organizace se sídlem v Praze. V čele stál generální ředitel, který řídil její činnost a jednal jejím jménem ve všech věcech. Činnost Státní spořitelny na Slovensku řídil prostřednictvím ředitele oblastního ředitelství pro Slovensko. Generální ředitel byl podřízen ministrovi financí. Hlavní, oblastní i krajské správy byly zrušeny. Poslední organizační změna nastala zanedlouho. K 1. lednu 1969, kdy se na základě zákona č. 163/1968 Sb., „Zákona, kterým se mění zákon č. 72/1967 Sb. o Státní spořitelně“, rozdělila

24

Sbírka zákonů republiky Československé, zákon č. 84/1952 Sb. o organizaci peněţnictví

56

56

- 56

Státní spořitelna na dvě samostatné spořitelny, a to na „Českou státní spořitelnu“ se sídlem v Praze a na „Slovenskou státní spořitelnu“ se sídlem v Bratislavě. Příčinou rozdělení spořitelny bylo transformování Československé socialistické republiky na federaci, kdy k 1. lednu 1969 vznikly na základě nového ústavního zákona Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. V tomto sledovaném období byla Česká státní spořitelna (ČSTSP) jediným peněţním ústavem, který poskytoval bankovní sluţby obyvatelstvu. Z pohledu centrálně řízeného a plánovaného hospodářství slouţila spořitelna primárně ke sběru vkladů od širokých vrstev pracujícího lidu. Úvěry poskytovala po té pouze omezeně. Česká státní spořitelna poskytovala klientům běţné vkladové účty, které byly úročeny sazbou 0,5 % p.a. Dále to byly od roku 1972 tzv. sporoţirové účty, které byly jiţ pokrokovějšího charakteru a umoţňovaly uskutečňovat různé transakce, jako např. bezhotovostní převody či trvalé příkazy. Navíc bylo moţné pomocí sporoţirových šeků vybírat hotovost na všech pobočkách spořitelny. Dalším výrazným produktem byly tzv. vkladní kníţky (VK). Dělily se na klasické, výherní a cestovní. Klasické VK bez výpovědní lhůty byly úročeny 2 % p.a. VK s výpovědní lhůtou 6 měsíců byly úročeny 3 % p.a. V roce 1970 byly zavedeny VK s výpovědní lhůtou 1 rok. Tam byl úrok dokonce 4 % p.a. Oproti dnešnímu stavu tehdejší úroky nepodléhaly zdanění. S vidinou čtyřprocentního ročního zisku si na tyto VK dávala své úspory více neţ polovina lidí. Výherní VK nebyly úročeny, ale dvakrát do roka se losovala výhra odpovídající 250 % vkladu. Horní limit pro výhru byl 50 000 Kčs. Dále se losovaly tři výhry po 100 % vkladu a dvacet jedna výher po 20 %. Cestovní VK se úročily sazbou 1,5 % p.a. Vybírat se z nich dalo na pobočkách ČSTSP a poštách. Postupně tento druh VK vytlačily šeky a tak byly k 1. březnu 1998 cestovní VK zrušeny. Mezi mladší generací bylo velmi oblíbené prémiové spoření mladých, které bylo zavedeno v roce 1969. Začátkem roku 1982 byla věková hranice pro zřízení spoření sníţena na 14 let, kdy dětem spořili rodiče či prarodiče. A později bylo toto rozšířeno i na prémiové spoření pro starší generaci. Spořící částka byla od 100 Kčs do 500 Kčs. Vázací doba byla pětiletá. Úrok zde činil dle spořící částky aţ 5,3 % p.a. Objem vkladů obyvatelstva u ČSTSP dosahoval na začátku roku 1990 188 miliard Kčs.

57

57

- 57

Velkým hitem ČSTSP byly tzv. novomanţelské půjčky, zavedené jiţ v roce 1948. Původně měly slouţit k lepší adaptaci mladých lidí po nacistické okupaci. Po měnové reformě v červnu 1953 byly zavedeny přísně účelové půjčky na nákup nábytku, hudebních nástrojů a rekreačních chat. Dále od listopadu 1958 bylo moţné získat tzv. doplňkové půjčky. Jednalo se o úvěry do výše 6 000 Kčs, daly se pouţít na max. 75 % pořizovací ceny předmětu a doba splácení tam byla pouze jeden rok. Doplňkové půjčky se daly pouţít pouze na vybrané druhy zboţí dle seznamu, který se průběţně obměňoval dle výroby podniků. Dal se tak pořídit nový televizor, rádio, fotoaparát apod. V 60. letech bylo třeba řešit bytové potřeby obyvatelstva, proto ČSTSP spustila v roce 1959 širokou úvěrovou pomoc pro individuální výstavbu, kde byl úrok 4 % p.a. Daleko zajímavější byl úvěr na druţstevní bytovou výstavbu, kde byl úvěr úročen pouze 3 % p.a. a splatnost byla 30 let. Toto úrokové zvýhodnění bylo později ještě zvyšováno. Koncem 80. let se dostal tento úrok pouze na 1 % p.a. Po uvedení na trh nového vozu Škoda 1000 MB z automobilky v Mladé Boleslavi měli v úmyslu vládnoucí činitelé tento vůz více zpřístupnit lidem. Z toho důvodu byly zavedeny v roce 1973 půjčky na nákup osobních automobilů. Dne 1. dubna 1973 nabyl účinnosti zákon č. 14/1973 Sb. O poskytování půjček se státním příspěvkem mladým manţelům. Jednalo se o půjčky na pořízení bytu a půjčky na zařízení bytu. Mladí manţelé tak mohli získat aţ 30 000 Kč se splatností do 10 let za podmínek ţe oba manţelé vedou „řádný ţivot pracujícího člověka“, jsou mladší třiceti let a součet jejich čistých měsíčních příjmů nepřekročil 5 000 Kčs. Z pohledu dnešního obezřetného bankéře věc nevídaná. Příjem musel být totiţ niţší neţ 5 000 Kčs. V tehdejší době neexistovalo, ţe by klient nesplácel úvěr. Roční úroková sazba z půjčky na pořízení bytu činila 1 % a při zařízení bytu 2,5 %. Státní příspěvek slouţil k úhradě části půjčky manţelů, kterým se po uzavření smlouvy o půjčce narodilo dítě. Při prvním dítěti příspěvek činil 2 000 Kčs a u kaţdého dalšího 4 000 Kčs. V roce 1987 byly parametry půjček upraveny, výše byla zvýšena na 50 000 Kčs a splatnost prodlouţena na 15 let. Za 15 let existence tohoto typu půjček jich bylo poskytnuto za 30 mld. Kčs. Sluţby České státní spořitelny doplňoval prodej losů a výplaty výher státní loterie.

58

58

- 58

4. Bankovnictví v podmínkách tržní ekonomiky

Před transformací české ekonomiky z centrálně plánovaného systému na trţní model řízení mělo bankovnictví na území České republiky následující uspořádání. Bankovní systém byl pouze jednostupňový. Funkci centrální banky a obchodní banky pro podnikovou klientelu vykonávala Státní banka československá. Sluţby pro obyvatelstvo ve formě ukládání vkladů a poskytování úvěrů umoţňovala Česká státní spořitelna v českých zemích a Slovenská státní spořitelna na Slovensku. Podnikům zahraničního obchodu slouţila Československá obchodní banka. Její nakládání s devizovými prostředky řídila pomocí devizového plánu SBČS. Ţivnostenská banka vedla tzv. tuzexové účty lidem, kteří pracovali v zahraničí a za svou práci dostávali mzdu v zahraniční měně. Ty potom klientům převáděla na tuzexové bony, za které mohli nakoupit vybrané zboţí ve specializovaných prodejnách Tuzex. Dále Ţivnobanka prováděla směnárenskou činnost pro cestovní kancelář Čedok. Zbývající banka v tehdejším Československu měla utlumenou činnost a měla být později zlikvidována. Byla to Investiční banka. Její poslední odpovědnost byla úschova státních cenných papírů. Banka ČSOB byla jedinou akciovou společností. Ostatní banky měly formu státního peněţního ústavu.

4. 1. Vytvoření dvoustupňové bankovní soustavy

V průběhu osmdesátých let minulého století začalo ÚV KSČ více naslouchat ekonomům a čím dál zřetelněji si uvědomovat, ţe současný ekonomický vývoj v centrálně plánované ekonomice je nerentabilní, tudíţ neudrţitelný. V Sovětském svazu probíhala tzv. „perestrojka“ a tak i v Československu bylo třeba provést nějaké systémové změny. Ty se nemohly obejít bez bankovní reformy. Od druhé poloviny osmdesátých let tak začala být reforma bankovnictví připravována. Dne 21. listopadu 1987 vláda ČSSR projednala dokument „Zásady přebudování hospodářského mechanismu“. Zde se ještě počítalo se zachováním jednotné Státní banky československé. Hlavní důraz zde byl kladen na nové hodnotové nástroje, jako např. dbát na návratnost poskytovaných úvěrů a celkovou efektivnost.

59

59

- 59

K velkému pokroku ale došlo aţ při vypracování tzv. „Směrnice k zabezpečení přestavby hospodářského mechanismu“, kterou vláda přijala v červenci 1988. V oblasti bankovnictví byly v této směrnici stanoveny principy oddělení emisní a úvěrové funkce bankovní soustavy. Předpokládalo se tedy rozdělení jednotné Státní banky československé a vytvoření dvoustupňové bankovní soustavy. Ze SBČS se měla stát klasická centrální banka s rozšířenými pravomocemi v oblasti měnové politiky a tedy i s celkově širšími odpovědnostmi. Úvěrová a obchodní část SBČS se měla transformovat do dvou nově vzniklých bank. Jedna měla vzniknout v Praze a druhá v Bratislavě. Stávající Investiční banka se měla oţivit, s tím ţe by poskytovala úvěry s dlouhou dobou návratnosti. ČSOB, Česká státní spořitelna a Ţivnobanka měly pokračovat ve své činnosti. Takto nově uspořádaný bankovní systém, který měl vejít v platnost 1. ledna 1990, by byl otevřený pro vstup dalších bankovních subjektů. Vše by se ale stále odehrávalo v duchu centrálně plánované ekonomiky. Tyto plány narušila tzv. „sametová revoluce“, která proběhla v Československu v listopadu 1989. Z centrálně řízeného a plánovaného systému ekonomiky se začalo postupně přecházet na trţní mechanismy. Reforma bankovnictví tak mohla proběhnout jiţ za jiného politického klimatu. Původní myšlenky bankovní reformy sice v nových zákonech byly ještě pouţity, ale byly jiţ směrovány na odlišný model řízení. Těsně před revolucí, 15. listopadu 1989, byl schválen nový zákon č. 130/1989 Sb. o Státní bance Československé. Sice zde byla povaţována SBČS ještě za socialistickou instituci, ale uţ jí byly přiděleny rysy klasické centrální banky státu. Např. měla uplatňovat svou odpovědnost za řízení peněţního oběhu, za kvalitu a stabilitu měny. Státní banku řídil předseda, který byl jmenován prezidentem republiky. Časové omezení funkce nebylo v zákoně uvedeno. Předsedou se stal Josef Tošovský, který před tím pracoval jako náměstek ředitele v Ţivnostenské bance na její londýnské pobočce. Dne 13. prosince 1989 se federální shromáţdění ČSSR usneslo na zákoně č. 158/1989 Sb. o bankách a spořitelnách. Byl tak poloţen základ vzniku dvoustupňového bankovnictví. Tento zákon dovoloval zaloţení nových bank a spořitelen jako akciových společností a druţstevních podniků. Banku také mohla zaloţit SBČS. Banky a spořitelny dle tohoto zákona měly podporovat rozvoj socialistického podnikání, přijímat vklady od obyvatelstva, poskytovat jim 60

60

- 60

úvěry a další sluţby. Banky a spořitelny měly vykonávat svou činnost jiţ na základě samofinancování, ale státní dozor nad nimi mělo ministerstvo financí. Oba tyto zákony nabyly účinnosti dnem 1. ledna 1990. Stejným dnem byla Státní banka československá rozdělena na čistě centrální banku se sídlem v Praze (dle zákona č. 130/1989 Sb.) a dvě obchodní státní banky (dle zákona č. 158/1989 Sb.). Na území Čech tímto způsobem vznikla Komerční banka Praha. Na Slovensku to byla Všeobecná úvěrová banka Bratislava. Tyto nové banky převzaly jak zázemí okresních a městských poboček, tak samotnou činnost komerční části SBČS. Trţní prostředí ve všech částech naší ekonomiky bylo počátkem devadesátých let na vzestupu. Proto bylo nutné se jiţ zcela oprostit od socialistických zákonů a vytvořit nové, které budou plně odpovídat podmínkám trţního hospodářství, včetně bankovnictví. Proto byl zákon č. 158/1989 Sb. o bankách a spořitelnách zrušen a od 1. února 1992 ho nahradil nový zákon č. 21/1992 Sb. o bankách. S dílčími novelami platí tento zákon dodnes. Od 1. února 1992 vstoupil v platnost také nový zákon č. 22/1992 Sb. o Státní bance československé. Tento zákon obsahem i pojetím formoval Státní banku československou do pozice standardní centrální banky v podmínkách trţní ekonomiky a v určité míře reflektoval i trendy v oblasti bankovního zákonodárství v rámci vznikající Evropské unie. Nejvyšším orgánem banky se stala bankovní rada sloţená ze sedmi členů jmenovaných prezidentem republiky na dobu šesti let. V jejím čele stál guvernér, dále viceguvernéři pověřeni řízením ústředí republik a jejich zástupci.25 Guvernérem byl jmenován opět Josef Tošovský. Státní banka byla jiţ plně nezávislá vůči vládě a jejím hlavním cílem bylo zabezpečovat stabilitu československé měny. Za tímto účelem vydávala bankovky a mince, určovala měnovou politiku, prováděla regulaci a dohled nad bankovním systémem, byla v pozici banky bank i banky státu. Spravovala měnové rezervy ve zlatě a devizové prostředky státu. Mimo jiné mohla také nakupovat a prodávat obchodovatelné cenné papíry.

25

Vencovský a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1999

61

61

- 61

4. 2. Vznik České národní banky a měnová odluka 1993

Národnostní spory mezi Čechy a Slováky vyvrcholily rozpadem ČSFR na dva svrchované státy. Dne 1. ledna 1993 tak vznikly Česká republika a Slovenská republika. Bankéři se na tuto událost s předstihem připravili. Státní banku československou rozdělili na českou část a slovenskou část. Jiţ v prosinci 1992 byl z těchto důvodů schválen vládou nový zákon č. 6/1993 Sb. o České národní bance. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1993. S drobnými úpravami je platný do dnes. Česká národní banka (ČNB) jako nová centrální banka naší země převzala od Státní banky československé zákonem určený podíl aktiv a pasiv. Organizačně je ČNB sloţená z ústředí, které sídlí v Praze, ze sedmi poboček a z několika účelově organizačních jednotek. Její pobočky se v současné době nacházejí v Praze, v Brně, v Ostravě, v Plzni, v Českých Budějovicích, v Hradci Králové a v Ústí nad Labem. Nejvyšším řídícím orgánem je sedmičlenná bankovní rada. Skládá se z guvernéra, ze dvou viceguvernérů a čtyř členů bankovní rady. Všech sedm členů jmenuje a odvolává prezident republiky. Funkční období je šestileté. Guvernérem nově vzniklé ČNB byl jmenován opět Josef Tošovský. S půlroční přestávkou v roce 1998, kdy vykonával v úřednické vládě České republiky funkci předsedy vlády, a kdy ho zastupoval v ČNB jeho viceguvernér Pavel Kysilka, vydrţel v pozici guvernéra ČNB aţ do 1. prosince 2000. Tehdy byl po skončení svého funkčního období vystřídán Zdeňkem Tůmou. V současné době řídí ČNB Miroslav Singer. Původem také z pozice viceguvernéra ČNB.

Obrázek č. 26: Česká národní banka, ústřední budova v Praze

62

62

- 62

Krátce po listopadu 1989 bylo zřejmé, ţe s výměnou vládní garnitury bude třeba vyměnit také československé peníze. Staré bankovky byly technologicky jiţ zastaralé a z ideového hlediska se jevily jako zcela nepřijatelné. Jako první nová bankovka měla být dvou set koruna, ale po prvních politických prohlášeních o rozdělení republiky se začala připravovat raději výroba kolků, kterými by se označily bankovky při moţné nenadálé měnové odluce. Sice byla původně domluvená mezi oběma novými státy vzájemná měnová unie, ale nikdo si nedělal iluze o jejím dlouhém trvání. I z důvodu jistého utajení byly objednány a dodány kolky z anglické tiskárny Thomas De La Rue, se kterou měl náš stát jiţ dobré zkušenosti v poválečném období při měnové reformě 1945. Z kapacitních důvodů byly u stejné firmy později vyrobeny i nové bankovky pro Českou republiku. Jednalo se o hodnoty 50 Kč, 100 Kč a 500 Kč. Mezitím se připravovaly ve Státní tiskárně cenin v Praze bankovky zbývajících hodnot. Po rozdělení československé federace společná měna vydrţela pouze měsíc. Ještě v lednu 1993 pracovníci ČNB a Komerční banky v průběhu mimořádných pracovních směn prozíravě okolkovali staré bankovky tří nejvyšších nominálů – 100, 500 a 1 000 korun v celkové hodnotě 20 miliard korun. Parlament České republiky vydal jiţ 2. února 1993 zákon č. 60/1993 Sb. o oddělení měny. Účinnosti nabyl ihned po vyhlášení. Termín měnové odluky byl stanoven na 8. února 1993. Měnová odluka byla provedena okolkováním bankovek. Zákonnými penězi na území České republiky byly poté okolkované staré bankovky v hodnotách 100, 500 a 1 000 korun, zbývající

nominály

neokolkovaných

bankovek

a

mince

vydané

Státní

bankou

československou. Výměna peněz trvala od 4. do 7. února 1993. Oprávněná osoba starší 15 let si mohla vyměnit bankovky do částky nejvýše 4 000 Kčs. Mladší osoba 15 let do částky nejvýše 1 000 Kčs. Výměnu bankovek vyznačilo výměnné místo v průkazu totoţnosti. Ve dnech 8. a 9. února 1993 probíhala výměna bankovek pro podnikatele a zahraniční návštěvníky. Současně s měnovou odlukou byla v České republice vyhlášena nová měna s názvem „Koruna česká“ s označením Kč. Jako první zástupkyní této nové měny byla v prvním dnu měnové odluky (8. února 1993) dána do oběhu jiţ zmiňovaná bankovka v nominální hodnotě 200 Kč. Na líci je zobrazen Jan Amos Komenský, na rubu ruka dospělého člověka s rukou dítěte, které se dotýkají v symbolice vedení a výchovy.

63

63

- 63

4. 3. Bankovky a mince po měnové odluce 1993

Za zmínku jistě stojí v pořadí další emitovaná mince o hodnotě 50 Kč. Tato padesátikorunová mince má mnoho prvenství. Byla první českou mincí, jejíţ raţba byla zahájena v Hamburku. První mincí, která byla dána do oběhu jiţ 7. dubna 1993. A také první a dosud jedinou českou mincí, které byla udělena cena „Mince roku 1993“ v kategorii „Best Trade Issue Coin“ americkým numismatickým časopisem World Coin News. Je ojedinělá i svým bimetalickým zpracováním. Na minci je pouţita kombinace materiálů, z kterých se později začaly vyrábět desetikoruny a dvacetikoruny. Rubová strana na středu prezentuje důleţité stavby v Praze, je potaţená mosazí. Na mezikruţí je latinský nápis PRAGA MATER URBIUM (Praha matka měst). Tam je pouţita měď.

Obrázek č. 27: Líc a rub mince 50 Kč, vzor 1993, mincovna Hamburg

Další významný emisní den byl 12. květen 1993. Tehdy byly dány do oběhu tyto nová platidla: bankovka 1 000 Kč, drobné mince 10, 20 a 50 haléřů a korunové mince v hodnotách 10 Kč a 20 Kč. Na líci bankovky 1 000 Kč je vyobrazen portrét Františka Palackého a „strom národa“. Rub je věnován kroměříţskému Zámku, kde Palacký působil, a orlici s rozepjatými křídly, symbolu Moravy a Slezska. Bankovku od začátku tiskla pouze Státní tiskárna cenin (STC) v Praze. Mince 10, 20 a 50 haléřů a 10 a 20 korun byly zprvu raţeny v německé mincovně Hamburgische Münze Hamburg. Později jejich výrobu, včetně všech ostatních mincí převzala naše nová mincovna v Jablonci nad Nisou. Původně byla pouze divizí podniku Biţuterie, a. s., která úspěšně nabídla ČNB své volné kapacity. V roce 1996 se divize osamostatnila s názvem Biţuterie Česká mincovna, a. s. Desetikorunová mince je vyrobena z ocelového jádra pokrytého mědí. Na rubu je motiv brněnského Petrova. Dvacetikorunová mince ve tvaru zaobleného třináctihranu má ocelové jádro pokryté mosazí. Na jejím rubu je svatý Václav doplněn stuhou popsanou textem svatováclavského chorálu. 64

64

- 64

Soustavu mincí doplnily dne 9. června 1993 hodnoty 1 Kč, 2 Kč a 5 Kč, kde první raţba proběhla v kanadské mincovně Royal Canadian Mint. Všechny tři mince jsou vyrobeny z oceli galvanicky pokovené niklem. Na rubové straně korunové mince nalezneme stylizovanou svatováclavskou korunu a kolem číslice „1“ plný název peněţní jednotky „KORUNA ČESKÁ“. Jedenáctihran na dvoukoruně je zaoblený z důvodu moţnosti pouţití v různých automatech. Rub zde zdobí gombík z dob Velké Moravy. Na rubu pětikoruny je symbolů nejvíce. Karlův most, vlnky značící Vltavu a lipový lístek, nahrazující Mosteckou věţ. Papírové peníze, které byly emitovány později, jako např. nová papírová dvacetikoruna, nalezneme v tabulce č. 8. Tabulka č. 8: Přehled bankovek v České republice po měnové odluce 1993 Hodnota

Platnost

Motiv na líci

20 Kč

20. 4. 1994 – 31. 8. 2009

Přemysl Otakar I.

50 Kč

6. 10. 1993 – 31. 3. 2011

svatá Aneţka Česká

100 Kč

30. 6. 1993 – do dnes

Karel IV.

200 Kč

8. 2. 1993 – do dnes

Jan Amos Komenský

500 Kč

21. 7. 1993 – do dnes

Boţena Němcová

1 000 Kč

12. 5. 1993 – do dnes

František Palacký

2 000 Kč

1. 10. 1996 – do dnes

Ema Destinnová

5 000 Kč

15. 12. 1993 – do dnes

T. G. Masaryk

Motiv na rubu královská koruna a pečeť Zlaté buly sicilské gotické „A“ na klenbě kostela sv. Salvátora pečeť Univerzity Karlovy přibliţující se ruce dospělého a dítěte dívčí hlava s květy a trním zámek Kroměříţ s orlicí hlava Múzy, housle a violoncello významné praţské architektonické stavby

Zdroj: Vlastní zpracování

Mezi nejobdivovanější česká platidla patří bezesporu současná bankovka v hodnotě 5 000 Kč. Pyšní se nejvyšší nominální hodnotou, portrét Masaryka na lícní straně je velmi zdařilý a uznání si jistě zaslouţí i kresba praţské architektury na rubu bankovky v podobě Lorety, Vyšehradu, chrámu sv. Mikuláše, svatovítské katedrály, kostela sv. Jakuba a Staroměstské radnice. Do oběhu byla dána 15. prosince 1993. V platnosti je do dnes.

65

65

- 65

4. 4. Komerční bankovnictví

Po sametové revoluci v listopadu 1989 nastaly předpoklady pro realizaci trţního hospodářství. Týkalo se to všech oborů, finance nemohly být vynechány. Naopak. Celá řada nových podnikatelů a obchodních společností čekala na znovuvybudování kvalitního peněţního systému, odkud by mohli získat úvěr na financování svého podnikání. Konečně mohly vstoupit na český bankovní trh nové subjekty v podobě bank s českým kapitálem, banky se zahraniční majetkovou účastí, pobočky zahraničních bank i různé specializované banky. Otevření bankovního trhu umoţnil zákon č. 158/1989 Sb. o bankách a spořitelnách, který vešel v platnost 1. ledna 1990. Bankovní sektor jako celek se začal rozvíjet ve třech liniích. Za prvé bylo třeba přetransformovat stávající státní banky, které zastupovala Ţivnostenská banka, Česká státní spořitelna, Investiční banka a Komerční banka. Staly se z nich akciové společnosti. Následně je čekala privatizace. Nakonec se hledal strategický partner, který by do banky kapitálově vstoupil a banku převzal. V některém případě se to podařilo hladce, jinde s problémy. Jednotlivé osudy našich hlavních bankovních ústavů popíšu později ve zvláštní kapitole. Druhá linie spočívala v postupném zakládání specializovaných bankovních institucí, většinou státního charakteru. Ty vznikaly dle potřeby bankovního trhu. V roce 1991 byla zaloţena např. Konsolidační banka Praha, s.p. ú. Speciální banka plně vlastněná státem vznikla na podporu transformace, restrukturalizace a rozvoje české ekonomiky. Třetí nejmohutnější část bankovního rozvoje zahrnovala zakládání a otevírání nových bankovních domů. Hned v prvním roce novodobé historie komerčního bankovnictví začaly provozovat svou činnost celkem čtyři nové banky. Všechny s rozhodující českou účastí. První vstoupila na neprobádanou půdu českého bankovnictví dne 1. července 1990 Agrobanka. Dne 1. října 1990 jí následovala Pragobanka. O měsíc později to byla Ekoagrobanka a v prosinci bankovní dům Skala. Na konci roku 1990 působilo tedy na našem trhu jiţ celkem devět bank. Kaţdým následujícím rokem tento počet prudce rostl. Největší přírůstek lze zaznamenat v roce 1993, kdy se počet činných bank zvýšil o patnáct. Nejvíce bank působilo v České republice v letech 1994 a 1995, kdy jejich celkový počet kulminoval na stavu

66

66

- 66

padesát pět. Po té začal počet bank klesat. Vývoj počtu činných bank za prvních dvanáct let jsem uvedl v grafu č. 1. Graf č. 1: Vývoj počtu činných bank v letech 1990 – 2001 70 60 50 40 30 20 10 0

52

55

55

53

50

37

45

42

40

38

24 9

1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 Počet bank celkem Zdroj: Vlastní zpracování, data jsou vţdy k 31. prosinci daného roku, z materiálů ČNB

Během počátečního rozvoje bankovního sektoru bylo nutné řešit dluhy, které se zdědily z let minulých, kdy se úvěry neposkytovaly s potřebnou obezřetností. Soubor opatření nesl označení „Konsolidační program I“. Spočíval v zaloţení Konsolidační banky (v roce 1991), v oddluţení existujících státních bank a očištění ČSOB od nedobytných pohledávek ze zahraničí. Počátkem roku 1994 začala mít Banka Bohemia existenční problémy. Byla první bankou, které musela v červenci téhoţ roku ČNB odebrat bankovní licenci. Podobný osud potkal později Kreditní a průmyslovou banku, AB banku, Českou banku a další finanční ústavy. Velmi mediálně známý byl případ Kreditní banky Plzeň. Na základě těchto zkušeností ČNB začátkem roku 1996 poprvé uplatnila, konkrétně na Ekoagrobance, „Konsolidační program II“. Pro problémové malé a střední banky byl určen od roku 1997 tzv. stabilizační program. Do něho se zapojilo celkem šest malých bank. V průběhu těchto hektických let se na základě negativních zkušeností několikrát novelizoval zákon o České národní bance, zákon o bankách. Vláda doplňovala o některé delikty trestní zákoník a upravovala daňové předpisy.

67

67

- 67

4. 5. Privatizace bank

V devadesátých letech minulého století stála naše vláda před nelehkým úkolem. Rozhodovalo se o privatizaci pěti bank. Jednalo se o Českou státní spořitelnu, Komerční banku, Investiční banku, Ţivnostenskou banku a Československou obchodní banku. Kaţdá z nich měla jiný osud i jiné poslání. Svou významnou roli při privatizaci těchto bank sehrály i politické motivy. Politická reprezentace se nedokázala dohodnout s jakou rychlostí privatizovat. Většina ekonomů, v čele se současným prezidentem ČR Václavem Klausem, byla pro rychlou variantu. Bohuţel ČSSD s tím nesouhlasila. Privatizace se tím protahovala a především prodraţovala. Podíl klasifikovaných úvěrů u těchto finančních domů tak rychle stoupal. Prvním krokem ke změně vlastnické struktury jmenovaných pěti bank byla v souladu se zákonem č. 21/1992 Sb. o bankách (od 1. února 1992) přeměna ze státních podniků na akciové společnosti. Vyjma ČSOB. Ta byla v roce 1964 zaloţena jiţ jako akciová společnost. Ţivnostenská banka se stala první privatizovanou bankou ve střední a východní Evropě. Německá BHF Bank získala v roce 1992 40 % akcií, Mezinárodní finanční korporace (IFC) nabyla 12 % a zbylých 48 % připadlo fyzickým osobám a českým investičním fondům. V roce 1998 se největším akcionářem Ţivnobanky stala německá banka Bankgesellschaft Berlin AG, která koupila od BHF Bank její tehdy uţ 47 % podíl na základním jmění. Ta jej po značných finančních problémech prodala v roce 2002 italské bance UniCredit. V roce 2007 Ţivnostenská banka fúzovala s HVB Bank ČR a tímto krokem ztratila téměř po sto čtyřiceti letech od svého zaloţení své jméno. Byla přejmenována na UniCredit Bank ČR. Vznikla čtvrtá největší banka v České republice se silným postavením v korporátním bankovnictví. V roce 2010 disponovala bilanční sumou 270 mld. Kč. Generálním ředitelem banky je šéf bývalé Ţivnostenské banky Jiří Kunert. UniCredit Bank se stala průkopníkem na poli „franšízingu“. V minulých letech otevřela na této koncepci několik svých poboček s názvem UniCredit Bank Expres. Česká státní spořitelna přechodem na akciovou společnost dne 1. února 1992 zkrátila svůj název na „Česká spořitelna“. Transformace u České spořitelny proběhla hladce. Po privatizaci stát vlastnil 40 % akcií. Později je navýšil na 52 % a ty prodal v roce 2000 jedinému zájemci,

68

68

- 68

kterým byla rakouská Erste Bank. Nyní Erste Bank vlastní 97,99 % akcií České spořitelny. Z té se stala významná univerzální banka evropského formátu. Za rok 2010 vykazovala bilanční sumu 882 mld. Kč. Dle výše úvěrů klientům i dle primárních vkladů je největší bankou v ČR. Od 1. ledna 2011 vykonává funkci předsedy představenstva a generálního ředitele Pavel Kysilka. Komerční banka (KB) měla ihned po svém vzniku v lednu 1990 velmi dynamický vývoj. Od Státní banky československé převzala rozsáhlou síť poboček i podnikových klientů. Stala se postupně nejvýznamnějším peněţním ústavem v zemi. Bohuţel ale i na KB dolehla v polovině devadesátých let krize klasifikovaných úvěrů. U KB byly způsobeny především dědictvím po SBČS, která je poskytovala ještě před rokem 1990. Rostoucí potíţe banky byly příčinou oddálení prodeje banky strategickému investorovi, převedení ztrátových pohledávek do Konsolidační banky a navýšení základního kapitálu Fondem národního majetku o téměř 10 mld. Kč. V listopadu 2000 vláda začala jednat o koupi KB se čtyřmi kandidáty. V červenci 2001 nakonec koupila 60 % akcií Komerční banky za 40 mld. Kč francouzská banka Société Générale. V současné době je KB ve většině ukazatelů třetím největším bankovním ústavem v zemi. V jeho čele stojí Henri Bonnet. Československá obchodní banka (ČSOB) jako jediná banka vstupovala do trţní ekonomiky uţ jako akciová společnost. V roce 1989 měla v ČSFR pět poboček a několik reprezentací v zahraničí. Mezi ostatními bankami měla výhodu znalosti mezinárodního platebního styku a devizových operací. Na druhou stranu byla ČSOB součástí „Konsolidačního programu I., kde byla očištěna od nedobytných pohledávek ze zahraničí. Investor se začal vybírat v lednu 1999. Ze čtyř připadajících v úvahu byla v červnu 1999 vybrána belgická finanční skupina KBC. V červnu 2000 ČSOB převzala Investiční a poštovní banku (IPB). Od té doby působí pod dvěma značkami. ČSOB a Poštovní spořitelna. Za rok 2010 měla jako celek bilanční sumu nejvyšší v ČR, a to ve výši 885 mld. Kč. Jiţ od roku 1993 je předsedou představenstva a generálním ředitelem Pavel Kavánek. Nejsloţitějším vývojem po roce 1989 prošla Investiční Banka. Nejprve byla její činnost plně obnovena jako státní peněţní ústav. Od 27. února 1992 se z ní stal samostatný právní subjekt Investiční banka, a. s. Po spojení Investiční banky s Poštovní bankou vznikla dne 1. ledna 1994 Investiční a poštovní banka, a. s. (IPB), která se proměnila, díky převzetí poboček na všech poštách, v nejrozsáhlejší bankovní ústav v České republice. Po různých jednáních vláda 69

69

- 69

prodala v roce 1998 za 3 mld. Kč všech 36 % akcií IPB japonské společnosti Nomura. Nomura navýšila základní jmění o 6 mld. Kč, tím její podíl akcií vzrostl na 46 %. Krátce po převzetí akciového podílu došlo k převodu všech 46 % akcií IPB na dceřinou společnost Nomury jménem Saluka Investments B. V, sídlící na Kajmanských ostrovech. Touto transakcí došlo k porušení zákona, protoţe při nabytí akcií banky sídlící v České republice bylo třeba ţádat o povolení Českou národní banku, coţ Saluka neučinila. Uvnitř banky nastaly potíţe. Banka prováděla různé nestandardní operace, které vyústily v potřebu zvýšit základní kapitál. K tomu ale nedošlo. Banka odmítala i nápravná opatření, které jí po několika kontrolách stanovila ČNB. Informace o problémech IPB se dověděla veřejnost. V týdnu od 12. června 2000 proběhl „run“ na pobočky IPB, při kterém klienti banky masově vybírali své úspory. Denní hotovostní výběry klientů činily kolem 6 mld. Kč. Úpadek banky by dle studií ČNB znamenal ohroţení stability celého finančního sektoru a pokles růstu hrubého domácího produktu aţ o 4 %. Krátce před polednem v pátek 16. června 2000 byla proto centrála IPB na Senováţném náměstí v Praze obsazena příslušníky speciálních policejních jednotek, se kterými přišel nucený správce dosazený ČNB.26 ČNB ve spolupráci s vládou přijala rychlé řešení. Jiţ za tři dny 19. června 2000 byla prodána IPB se všemi pohledávkami a závazky bance ČSOB za 2 mld. Kč. Navíc český stát garantoval aktiva banky a část nedobytných pohledávek byla převedena do Konsolidační agentury. Celková ztráta způsobená pádem banky se odhaduje na téměř 70 mld. Kč. Pro samotnou ČSOB to byl velmi dobrý obchod, neboť s IPB získala dříve nebo později také Českomoravskou hypotéční banku, Českomoravskou stavební spořitelnu a IPB pojišťovnu.

Obrázek č. 28: „Run" na jednu z poboček IPB v červnu 2000

26

Juřík P.: Historie bank a spořitelen v Čechách a na Moravě, 2011

70

70

- 70

5. Příčiny krize v českém bankovnictví 1993-1999

V uvedeném období byla zavedena u celé řady bank nucená správa České národní banky. Některé bankovní licence musela ČNB později odebrat a bankovní dům byl zlikvidován. V lepším případě banky, které se daly ještě zachránit, za pomoci ČNB fúzovaly s jinou zdravou bankou nebo byly odkoupeny další finanční společností. Jako například „Agrobanka“, svého času šestá největší banka v ČR, byla po finančních potíţích nakonec prodána v roce 1998 americké GE. První bankou, která se dostala do problémů, byla „Kreditní a průmyslová banka“. Podíl klasifikovaných úvěrů u ní dosahoval téměř 90 %. ČNB na ní uvalila nucenou správu 27. září 1993. O rok později byla problémová „Banka Bohemia“. Ta podepsala obchodovatelné garanční listy v dolarové měně na částky, které aţ třicetkrát převyšovaly základní jmění banky. Ještě tentýţ rok byla banka poslána do likvidace a stala se tak první bankou po roce 1948, která v ČR zkrachovala. V roce 1995 došlo v „České bance“ k transakcím, které vedly k nezákonnému obohacení jejího vrcholného managementu. Licence byla u této banky odebrána v prosinci 1995 a 28. června 1996 byl na Českou banku vyhlášen konkurs. Příčin, které v důsledku vedly v českém bankovnictví k zániku některých bank a ke ztrátám v řádu desítek miliard korun, bylo mnoho, ale z principu povaţuji za největší problém tehdejší doby nastavení „celého bankovního systému“. Zákonem byly stanoveny velmi mírné podmínky k zaloţení banky. Základní kapitál byl poţadován pouze ve výši 50 mil. Kč. Zvýšen na 500 mil. Kč byl aţ v lednu 1994, kdy uţ bylo SBČS (od roku 1993 ČNB) uděleno kolem padesáti bankovních licencí. Banky ve svých činnostech upřednostňovaly vysokoobjemové úvěry před depozity a úplně (v některých případech záměrně) ignorovaly jakékoli zajišťovacími instrumenty. Proto se dostávaly do problémů s likviditou. Banky mohly také bez problémů poskytovat úvěry spřízněným firmám managementu banky, ba dokonce přímo managementu banky. Bankovní subjekty se jinými slovy chovaly tak, jak jim bylo umoţněno zákony, Státní bankou československou, potaţmo Českou národní bankou. Státní banka československá se v počátku devadesátých let zaobírala spíše sama sebou, neţ aby fyzicky kontrolovala, co a jak dělají ostatní banky. Její nástupkyně ČNB byla nejprve zahlcená prací na měnové odluce v roce 1993. Aţ teprve během roku 1994 se bankovní rada

71

71

- 71

ČNB rozhodla výrazně posílit postavení bankovního dohledu a začala nabírat nové pracovníky. To nebylo snadné, protoţe ti nejkvalifikovanější pracovali právě v soukromé sféře kontrolovaných bank. Benevolentní přístup regulačních orgánů v podobě SBČS, později ČNB, doplňoval politický zájem na co nejrychlejším průběhu ekonomické transformace. Z uvedených faktů vyplývá, ţe za primární příčinu krachu celé řady bank a miliardových ztrát můţeme označit politické motivy. Aţ v druhé řadě to byly jednotlivé kroky, či chování konkrétních lidí, managementu bank. O sekundárních příčinách krachu bank by mohla referovat samostatná diplomová práce jako celek, proto se soustředím pouze na vybrané faktory. Po přechodu na trţní model hospodářství poptávka po bankovních sluţbách, především po úvěrech velmi výrazně převyšovala nabídku. Poptávku se snaţily rychle uspokojit nově vznikající banky, které mnohdy nebyly na tuto činnost ekonomicky, erudovaně ani morálně připraveny. Banky při zakládajícím procesu chronicky trpěly nedostatkem vnitřních finančních zdrojů. V některých případech měly dokonce problém se splácením upsaného základního kapitálu. To je vedlo k zaměření se na zdroje cizí. S vidinou lehce získaných depozit banky nabízely nestandardně vysoké úrokové zvýhodnění, které je nutilo na finančním trhu k velmi rizikovým finančním transakcím. Ne vţdy se vydařily. Banky při poskytování úvěrů, ať uţ z nezkušenosti, z neznalosti nebo z úmyslných pohnutek nepoţadovaly dostatečné zajištění úvěrů. Nebo poţadovaly, ale uţ následně neprověřovaly reálnost či skutečnou funkčnost a stav zajištění. Čímţ později došlo k astronomickému zvýšení klasifikovaných úvěrů, které vedly banky k finančním potíţím. V prvních letech banky neposkytovaly téměř ţádné informace o struktuře hospodaření. Tato anonymita je mnohdy lákala k nelegálním obchodům, které měly v úmyslu později zamaskovat. Nelegální obchody se často projevily jako rizikové. Banky se také potýkaly s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. Komerční bankovnictví tehdy bylo v podstatě novým oborem. Ţádné školy bankovnictví tehdy neexistovaly. Pracovníci bank se učili především samotnou praxí nebo způsobem „pokus – omyl“. Také technické vybavení bankovních poboček bylo velmi zastaralé. Vyvíjelo se pomalu. Mnohé operace se musely provádět manuálně.

72

72

- 72

Na druhou stranu klienti na tom nebyli s vhodnými znalostmi o moc lépe. Finanční gramotnost mezi obyvatelstvem byla téměř nulová. Lidé v podstatě reagovali pouze dle výše nabízené úrokové míry, kterou jednotlivé banky veřejně uváděly. Na rizika s tím spojená nebrali zřetel. Internet v té době byl teprve na začátku a historie bank také neexistovala. Toto chování celé řady lidí, v některých případech hraničící s naivitou, vedlo k jejich finančním ztrátám, často ve výši celoţivotních úspor. Tabulka č. 9: Přehled bank, které ukončily činnost po roce 1989 Název banky Rok ukončení činnosti Další osud banky Banka Bohemia, a.s. 1994 likvidace Kreditní a průmyslová banka, a.s. 1995 konkurz Česká banka, a.s. 1995 konkurz AB Banka, a.s. 1995 převzala Česká spořitelna První slezská banka, a.s. 1996 likvidace Kreditní banka Plzeň, a.s. 1996 likvidace Baska, a.s. (Skala) 1997 převzala Union banka Ekoagrobanka, a.s. 1997 převzala Union banka Evrobanka, a.s. 1997 převzala Union banka Realitbanka, a.s. 1997 konkurz COOP banka, a.s. 1998 likvidace Velkomoravská banka, a.s. 1998 likvidace Pragobanka, a.s. 1998 likvidace Agrobanka, a.s. 1998 převzala GE Capital Bank Podnikatelská banka, a.s. 1998 převzala J&T banka Bank Austria, a.s. 1998 fúze s Creditanstalt HYPO bank, a.s. 1998 fúze s Vereinsbank BH Capital, a.s. (Banka Haná) 1998 převzala IPB Universal banka, a.s. 1999 likvidace Foresbank, a.s. 1999 převzala Union banka Moravia banka, a.s. 1999 likvidace HypoVereinsbank, a.s. + 2001 sloučily se do HVB Bank Bank Austria Creditanstalt, a.s. Union banka, a.s. 2003 likvidace Plzeňská banka, a.s. 2003 likvidace Sparkasse Muhlviertel-West 2004 převzala Oberbank HVB Bank + Ţivnostenská banka 2007 sloučily se do UniCredit Bank IC Banka, a.s. 2007 převzala Banco Popolare eBanka, a.s. 2008 fúze s Raiffeisenbank HYPO stavební spořitelna, a.s. 2008 ukončila činnost BAWAG Bank, a.s. 2008 převzala LBBW Bank Zdroj: Zprávy z dohledu ČNB

73

73

- 73

6. Současný stav českého bankovnictví

Poslední roky byly v českém finančním sektoru odrazem bankovní stabilizace. Turbulentní události celosvětové finanční krize potvrdily zdravý kapitálový stav našeho bankovnictví, které je plně postaveno na konkurenčním prostředí a rentabilitě vlastního kapitálu, která je v evropském kontextu nadále jedna z nejvyšších. Tak jak v druhé polovině devadesátých let začal celkový počet bank klesat, posledních několik let naopak stoupá. Od roku 2008 to byly dvě banky ročně, které začaly poskytovat své sluţby na našem území. K poslednímu prosinci 2011 působilo v ČR 44 bankovních domů. Poslední přírůstek je banka finanční skupiny PPF s názvem „Air Bank“, která získala od ČNB bankovní licenci 3. června 2011 a v současné době má pro klienty otevřeno dvanáct poboček, z toho šest v Praze. Bankovní subjekty se nyní rozdělují dle metodiky ČNB do následujících skupin. Velké banky obhospodařují celkovou bilanční sumu 200 mld. Kč a vyšší. Střední banky mají bilanční sumu v rozmezí od 50 do 200 mld. Kč. Malé banky operují s bilanční sumou menší neţ 50 mld. Kč. Dále jsou v ČR otevřeny pobočky zahraničních bank a stavební spořitelny. Subjekty bankovního sektoru uzavírá „Česká bankovní asociace“, která sdruţuje celkem 33 bank. V jejím čele v současné době stojí Pavel Kavánek, který také řídí ČSOB. Finanční sektor bankovního charakteru doplňuje čtrnáct druţstevních záloţen. Počty jednotlivých subjektů jsou uvedeny v následující tabulce. Na vše dohlíţí Česká národní banka, která v ČR reguluje celý finanční trh. Tabulka č. 10: Přehled finančních subjektů v ČR k 31. 12. 2011 Počet jednotlivých subjektů v ČR k 31. 12. 2011 Velké banky 4 Střední banky 6 Malé banky 8 Pobočky zahraničních bank 21 Stavební spořitelny 5 Bankovní asociace 1 Druţstevní záloţny 14 Zdroj: Vlastní zpracování z materiálů ČNB

74

74

- 74

Závěr

Vývoj bankovnictví na území ČR od roku 1945 jsem chronologicky popsal v ekonomickém i v politickém kontextu nejen z pohledu bankovních domů a měnových reforem, ale část práce jsem věnoval i jednotlivým státovkám, bankovkám a mincím, které v té době byly na našem území platné. Zaslouţí si zvláštní pozornost, neboť grafické a ideové ztvárnění bankovek často odráţelo danou politickou situaci v zemi. Samostatná kapitola je věnována příčinám krize v českém bankovnictví v letech 1993 – 1999. Z řady nově vzniklých bank po „Sametové revoluci“ začala mít v roce 1993 první finanční potíţe Kreditní a průmyslová banka. Krizové šestileté období uzavřel rok 1999, kdy ČNB odebrala bankovní licenci Universal bance, která byla rok před tím vyřazena ze Stabilizačního programu. V kapitole jsem uvedl primární příčinu krize i několik sekundárních. Cíl diplomové práce byl tímto naplněn. V československém, potaţmo v českém bankovnictví, povaţuji po roce 1945 za zlomové následující události: znárodnění akciových bank a následné začlenění celého bankovního sektoru do direktivně centrálně plánovaného systému hospodářství měnovou reformu v roce 1953 znovuzavedení dvoustupňové bankovní soustavy v čele s ČNB po roce 1989 privatizaci bank v letech 1992 aţ 2001 stabilizaci bankovního sektoru po roce 2000 Při studijní fázi vypracovávání mé diplomové práce jsem dospěl ke zjištění, ţe většina autorů odborných knih z oboru bankovnictví se záměrně vyhýbá tématům a časovým úsekům s politickým kontextem. Například měnovou reformu z roku 1953 konkrétně popsal pouze Z. Jirásek s J. Šůlou v knize Velká peněţní loupeţ v Československu aneb 50:1. Tématu bouřlivého rozvoje bankovních domů v devadesátých letech a především nezákonným machinacím jejich managementu se věnoval pouze J. Mervart v knize České banky v kontextu 75

75

- 75

světového vývoje. Z uvedených důvodů jsem v době přípravy mé práce prostudoval celou řadu materiálů a kousek po kousku jsem dohromady skládal fakta. Velmi často jsem vycházel z konkrétních zákonů poplatných dané době. Diplomovou práci nejvíce ovlivnily výsledky mého bádání na tematickém celku „Měnová reforma v roce 1953“. O těchto událostech jsem měl před studiem pouze povrchní znalosti z různých vyprávění pamětníků. Teprve důkladné prostudování dostupných materiálů mě utvrdilo o skutečném záměru a charakteru této reformy. Dnes jsem přesvědčen, ţe takovýmto způsobem oţebračit většinu obyvatel tehdejšího Československa si mohla dovolit Komunistická strana Československa pouze za silné podpory Sovětského Svazu a za důkladné a dlouhodobé politické demagogie. V průběhu studia jsem navštívil praţskou expozici v České národní bance „Lidé a peníze“. Aby se dala ještě hlouběji probádat problematika našich bankovek a mincí, jistě by bylo dobré navštívit i Státní tiskárnu cenin v Praze v Růţové ulici 943/6. Zde se v současné době tisknou veškeré české bankovky. Dále bych doporučil exkurzi do výrobního závodu podniku Česká mincovna, a.s. v Jablonci nad Nisou, který sídlí v ulici U Přehrady 3204/61. Česká mincovna je výhradním dodavatelem oběţných a pamětních mincí pro potřeby České národní banky. Je tedy jedinou mincovnou v ČR oprávněnou razit mince pro českou měnovou soustavu. Budoucí vývojové trendy bankovnictví v České republice: počet bankovních domů bude i nadále stoupat konkurence na bankovním trhu tím poroste v konečném důsledku na tom vydělá bankovní klient ve formě niţších poplatků bude stoupat počet bezhotovostních transakcí bude stoupat počet bankomatů a samoobsluţných zón na bankomatech bude zpřístupněno mnohem více sluţeb masově se rozšíří bezkontaktní platební technologie prostřednictvím platebních karet, mobilních telefonů či aplikace v TV

76

76

- 76

Seznam použité literatury

[1]

CRIBB, J.: Peníze, 1. vydání Praha; Fortuna Print, 1993, 63 stran. ISBN neuveden

[2]

HÁJEK, J., Lacina, V.: Od úvěrních druţstev k bankovním koncernům, 1. vydání Praha; vydal Historický ústav Akademie věd ČR, 1999, 224 stran. ISBN 80-85268-930

[3]

HÁSKOVÁ, J., Koštel, M., Novotný, J., Pekárek, J., Surga, L.: Československé bankovky, státovky a mince 1919 – 1992, 1. vydání Praha; Lunarion ve spolupráci s Českou národní bankou, 1993, 132 stran. ISBN 80-85774-05-4

[4]

HAVEL, J., Odehnal, A.: Peníze do kapsy, 1. vydání Praha; Albatros, 2004, 455 stran. ISBN 80-00-01408-4

[5]

HOLMAN, R.: Transformace české ekonomiky, v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy, 1. vydání Praha; CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2000, 108 stran. ISBN 80-902795-6-2

[6]

JIRÁSEK, Z., Šůla, J.: Velká peněţní loupeţ v Československu aneb 50:1, 1. vydání Praha; Svítání, 1992, 164 stran. ISBN 80-9000238-9-4

[7]

JIRÁSEK, Z., Novotný, J., Šouša, J., Šůla, J.: Měnové systémy na území Českých zemí 1892 – 1993, 1. vydání Opava – Praha; vydavatel Ústav historie a muzeologie FPF Slezské univerzity Opava a Česká národní banka Praha, 1995, 184 stran. ISBN 80-85879-23-9

[8]

JUŘÍK, P.: Historie bank a spořitelen v Čechách a na Moravě, 1. vydání Praha; Libri, 2011, 192 stran. ISBN 978-80-7277-488-3

[9]

KRAUS, J., a kolektiv autorů: Nový akademický slovník cizích slov, 1. vydání Praha; Academia, 2005, 879 stran. ISBN 978-80-200-1415-3

[10]

KURZ, K., Hásková, J., Nemeškal, L., Šimek, E., Svobodová, D.: Dějiny peněz na území Československa, 1. vydání Praha; vydalo Národní muzeum v Praze a Historické muzeum, 1982, 88 stran. ISBN neuveden

[11]

MERVART, J.: České banky v kontextu světového vývoje, 1. vydání Praha; Nakladatelství lidové noviny, 1998, 164 stran. ISBN 80-7106-236-7

[12]

MOTL, S.: Kam zmizel zlatý poklad republiky, 2. vydání Praha; Rybka Publishers, 2007, 264 stran. ISBN 80-86182-69-X

[13]

NÁLEVKA, V., Ransdorf, M., Svoboda, J., Weigl, J., Veber, V., Jirásek, Z., Tuček, M., Vencovský, F., Salzmann, R., Palíšková, M.: 1953 Padesát let od měnové reformy, 1. vydání Praha; CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku, 2003, 147 stran. ISBN 80-86547-26-4

77

77

- 77

[14]

NOLČ, J.: Numismatika, peníze v českých zemích, 1. vydání Praha; Computer press, 2009, 64 stran. ISBN 978-80-251-2105-4

[15]

OTTOVA ENCYKLOPEDIE, Česká republika historie, 1. vydání Praha; Ottovo nakladatelství, 2006, 632 stran. ISBN 80-7360-456-6

[16]

OTTOVA ENCYKLOPEDIE, Česká republika zeměpis, 1. vydání Praha; Ottovo nakladatelství, 2006, 744 stran. ISBN 80-7360-456-6

[17]

PROCHÁZKA, P.: Mezinárodní bankovnictví, 1. vydání Praha; Bankovní institut, 1996, 350 stra. ISBN 80-902243-0-X

[18]

RANDÁK, J., a kolektiv: Dějiny českých zemí, 1. vydání Praha; Euromedia Group, k. s. – Kniţní klub, 2011, 432 stran. ISBN 978-80-242-3205-8

[19]

SURGA, L., Pekárek, J.: České bankovky a mince 1993 – 1998, 1. vydání Pacov; NUGA, 1998, 172 stran. ISBN 80-85903-09-1

[20]

ŠŮLA, J.: Obnova československé měny po druhé světové válce, 1. vydání Hradec Králové; Česká numismatická společnost, 1986, 88 stran. ISBN neuveden

[21]

VELEK, J.: Základní informace o českém bankovnictví, 1. vydání Praha; Bankovní institut, 2000, 60 stran. ISBN 80-7265-034-3

[22]

VENCOVSKÝ, F., Jindra, Z., Novotný, J., Půlpán, K., Dvořák, P., a kol.: Dějiny bankovnictví v českých zemích, 1. vydání Praha; Bankovní institut, 1999, 594 stran. ISBN 80-7265-030-0

[23]

VENCOVSKÝ, F., Kopecký, L., a kol.: Lidé a peníze, 1. vydání Praha; vydání zajistila Česká národní banka při příleţitosti stejnojmenné expozice, 68 stran. ISBN 978-80-87225-08-0

[24]

VENCOVSKÝ, F.: Vzestupy a propady československé koruny, 1. vydání Praha; Oeconomica, 2003, 248 stran. ISBN 80-245-0497-9

[25]

Ţivá historie – Československá loupeţ století, měnová reforma 1953. Vydavatel Extra Publishing, s.r.o. Listopad 2009. Vychází měsíčně. ISSN 1802-2278

78

78

- 78

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Státovka 100 Kčs, s datem 16. 5. 1945, tiskárna bankovek NBČ ........................ 9 Obrázek č. 2: Bankovka 1 000 Kčs, s datem 16. 5. 1945, tiskárna bankovek NBČ................... 9 Obrázek č. 3: Líc státovky 50 Kčs, doba platnosti 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953 ........................... 11 Obrázek č. 4: Rub státovky 100 Kčs, doba platnosti 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953 ....................... 11 Obrázek č. 5: Líc státovky 500 Kčs, doba platnosti 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953 ......................... 11 Obrázek č. 6: Rub státovky 1 000 Kčs, doba platnosti 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953 .................... 11 Obrázek č. 7: Poukázka 100 K, tiskárna Goznak Moskva ....................................................... 12 Obrázek č. 8: Líc bankovky 5 Kčs, platnost 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953 .................................... 17 Obrázek č. 9: Rub totoţné bankovky 5 Kčs ............................................................................. 17 Obrázek č. 10: Líc bankovky 10 Kčs, platnost 1. 11. 1945 - 31. 5. 1953 ................................ 17 Obrázek č. 11: Rub totoţné bankovky 10 Kčs ......................................................................... 17 Obrázek č. 12: Líc bankovky 5 000 Kčs, doba platnosti 3. 5. 1946 - 31. 5. 1953.................... 20 Obrázek č. 13: Rub bankovky 5 000 Kčs, doba platnosti 3. 5. 1946 - 31. 5. 1953 .................. 20 Obrázek č. 14: Generální ředitel SBČS JUDr. Otakar Pohl (* 1914, † 1986) ......................... 30 Obrázek č. 15: Líc 1 Kčs, platnost 1. 6. 1953 - 31. 5. 1960, tiskárna Goznak Moskva ........... 43 Obrázek č. 16: Líc 3 Kčs, platnost 1. 6. 1953 - 31. 12. 1972, tiskárna Goznak Moskva ......... 43 Obrázek č. 17: Líc 50 Kčs, platnost 1. 6. 1953 - 31. 12. 1967, tiskárna Goznak Moskva ....... 43 Obrázek č. 18: Líc 100 Kčs, platnost 1. 6. 1953 - 31. 12. 1967, tiskárna Goznak Moskva ..... 43 Obrázek č. 19: Líc bankovky 100 Kčs, platnost 1. 12. 1962 - 7. 2. 1993 ................................ 49 Obrázek č. 20: Líc bankovky 100 Kčs, platnost 1. 10. 1989 - 31. 12. 1990 ............................ 49 Obrázek č. 21: Líc bankovky 10 Kčs, vzor 1986 ..................................................................... 51 Obrázek č. 22: Líc bankovky 20 Kčs, vzor 1988 ..................................................................... 51 Obrázek č. 23: Líc bankovky 50 Kčs, vzor 1987 ..................................................................... 51 Obrázek č. 24: Líc bankovky 1 000 Kčs, vzor 1985 ................................................................ 51 79

79

- 79

Obrázek č. 25: Líc odběrního poukazu TUZEX v hodnotě 20 Kčs ......................................... 53 Obrázek č. 26: Česká národní banka, ústřední budova v Praze ................................................ 62 Obrázek č. 27: Líc a rub mince 50 Kč, vzor 1993, mincovna Hamburg .................................. 64 Obrázek č. 28: „Run" na jednu z poboček IPB v červnu 2000................................................. 70

Seznam grafů Graf č. 1: Vývoj počtu činných bank v letech 1990 – 2001 ..................................................... 67

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Přehled papírových peněz k 1. listopadu 1945 ................................................... 18 Tabulka č. 2: Přehled akciových obchodních bank v Československu v květnu 1945 ............ 19 Tabulka č. 3: Peněţní ústavy a jejich funkce po organizačních změnách 1948 ....................... 27 Tabulka č. 4: Vývoj sítě poboček Státní banky československé .............................................. 31 Tabulka č. 5: Vývoj oběţiva a vkladů domácností po roce 1945 ............................................. 35 Tabulka č. 6: Vyúčtování peněţní reformy 1953 ..................................................................... 44 Tabulka č. 7: Přehled bankovek vydaných v 80. letech 20. století........................................... 51 Tabulka č. 8: Přehled bankovek v České republice po měnové odluce 1993 .......................... 65 Tabulka č. 9: Přehled bank, které ukončily činnost po roce 1989 ............................................ 73 Tabulka č. 10: Přehled finančních subjektů v ČR k 31. 12. 2011 ............................................ 74

80

80

- 80