Historie baletu Jihočeského divadla od roku 1945 do roku 2009

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky

Historie baletu Jihočeského divadla od roku 1945 do roku 2009 Diplomová práce

Autor práce: Hana Jarolímová, dipl. um. Vedoucí práce: doc. Mgr. Ludvík Kotzian Oponent práce: doc. Mgr. Jarmila Vondrová

Brno 2011

Bibliografický záznam JAROLÍMOVÁ, Hana. Historie baletu Jihočeského divadla od roku 1945 do roku 2009 [Ballet History of the Jihočeské divadlo Theatre from 1945 to 2009]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta divadelní, Ateliér taneční pedagogiky, 2011. 133 s. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Ludvík Kotzian.

Anotace Ve své diplomové práci se zaměřuji na vývoj baletu a posléze baletního souboru v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Zabývám se v ní nejen uměleckým, ale i ekonomickým děním divadla, které mělo vliv na utváření baletního umění a je tedy nedílnou součástí vývoje tance v jižních Čechách. Hodnotím jednotlivé časové úseky související s vývojem baletu a zabývám se přitom analýzou těchto období. Nejdříve se v diplomové práci zaměřuji na umělecký vývoj divadla do roku 1945, práce pokračuje vývojem baletu po druhé světové válce a následně baletního souboru ve dvou etapách až do současnosti.

Annotation Diploma thesis is focused on the ballet progression in the theatre Jihočeské divadlo in České Budějovice and, consequently, on the ballet ensemble there. In my work I elaborate on both the artistic and economic aspects of life in the theatre which determined the ballet art building and thus they became the inseparable part of the ballet history in southern Bohemia. I evaluate those single periods which are in close relation to the ballet art and do the analysis of those periods. My thesis is firstly focused on the art progression of the theatre until 1945, then, the ballet advancement after WWII is the topic and, finally, the ballet ensemble history divided into two main phases until present days.

Klíčová slova Balet, historie, Jihočeské divadlo, České Budějovice, otáčivé hlediště, Milan Hojdys, Libuše Králová, repertoár.

Keywords Ballet, history, Jihočeské divadlo Theatre, České Budějovice, Revolving Theatre, Milan Hojdys, Libuše Králová, repertoire.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně na základě uvedených pramenů, literatury a pod vedením svého vedoucího diplomové práce.

V Brně dne 11. května 2011

Hana Jarolímová

Poděkování Děkuji vedoucímu diplomové práce doc. Mgr. Ludvíku Kotzianovi za metodické vedení, cenné rady a podněty.

Obsah PŘEDMLUVA...................................................................................................................................... 6 ÚVOD.................................................................................................................................................... 7 1

HISTORIE JIHOČESKÉHO DIVADLA DO ROKU 1945.................................................... 9 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5

2

HISTORIE JIHOČESKÉHO DIVADLA A BALETU V OBDOBÍ 1945-1960 .................. 26 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5

3

60. – 80. LÉTA, MILAN HOJDYS .......................................................................................... 42 DŮM KULTURY METROPOL A OBLIBA ČESKOSLOVENSKÝCH BALETŮ ................................ 52

HISTORIE BALETNÍHO SOUBORU OD KONCE 80. LET 20. STOLETÍ ..................... 67 4.1 4.2

5

OSVOBOZENÍ A SNAHA O POSTAVENÍ NOVÉHO DIVADLA .................................................... 26 PRVNÍ POKUS O DIVADLO V PŘÍRODĚ.................................................................................. 28 KRAJSKÉ OBLASTNÍ DIVADLO A 50. LÉTA V BALETU .......................................................... 29 JIHOČESKÉ DIVADLO A VZNIK PRVNÍHO OTÁČIVÉHO HLEDIŠTĚ .......................................... 33 BALETNÍ SOUBOR JAKO SAMOSTATNÉ TĚLESO ................................................................... 39

HISTORIE BALETNÍHO SOUBORU V OBDOBÍ 1960 -1986........................................... 42 3.1 3.2

4

DĚJINY JIHOČESKÉHO DIVADLA ........................................................................................... 9 PRVNÍ JIHOČESKÉ DIVADLO................................................................................................ 11 HOSPODÁŘSKÁ KRIZE ........................................................................................................ 13 ŘEDITELKA MONIKA JEŘÁBKOVÁ...................................................................................... 17 VÁLKA A PHDR. JOSEF STEJSKAL ...................................................................................... 21

HLEDÁNÍ NOVÉHO ŠÉFA BALETNÍHO SOUBORU .................................................................. 67 90. LÉTA A PŘELOM 20. STOLETÍ, LIBUŠE KRÁLOVÁ .......................................................... 70

REPERTOÁR BALETU A BALETNÍHO SOUBORU V LETECH 1945 – 2009 .............. 98

ZÁVĚR.............................................................................................................................................. 127 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................. 128 SEZNAM OBRÁZKŮ ..................................................................................................................... 133

Předmluva Historie baletu Jihočeského divadla je tématem, které jsem zpracovávala i přes veškeré peripetie s velkou úctou a zájmem. Nejen proto, že jsem v Jihočeském divadle pět let působila v baletním souboru, nebo proto, že je mi jihočeský kraj blízký. Výběr práce souvisel s mým velkým zájmem o baletní umění, který u mě moji rodiče podporovali již v raném dětství. Balet Jihočeského divadla procházel po celou dobu svého vývoje mnoha zkouškami a nástrahami. A to především proto, že taneční umění nebylo v oblastních divadlech nikdy příliš ceněno a podporováno, sloužilo spíše jako výpomoc větším a silnějším divadelním tělesům. Výběrem svojí práce bych chtěla poukázat nejen na důležitost dnes již baletního souboru Jihočeského divadla, ale také upozornit na to, jak významným souborem je balet v každém divadle.

6

Úvod Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích je divadlem, které nemělo ve svém vývoji vždy štěstí na své straně. Ať už připomenu období první světové války, hospodářskou krizi, nebo druhou světovou válku, všechna tato období negativně zasáhla do provozu divadla. Co se týče baletu, byl v první polovině minulého století obzvláště nelehkým úkolem zformovat na malé oblastní scéně nějaký soubor. To bylo způsobeno tím, že neexistovaly kvalifikované školy, které by produkovaly mladé proškolené tanečníky. Ty se začaly formovat až po druhé světové válce. Přesto jsou dochované materiály o taneční složce, která byla neodmyslitelně součástí divadla. Tanečníci neuváděli celovečerní balety, jak jsme na to zvyklí v dnešní době, pouze konali služební povinnosti v opeře, operetě a činohře. Zlom nastal v podstatě již během druhé světové války, kdy byly soubory Jihočeského národního divadla vystěhovány ze svého domovského divadla. Divadlo pak Němci přejmenovali na Deutsches Stadttheater Budweis, kde se za války podařilo díky lepším finančním prostředkům uskutečnit několik baletních představení. Psaní práce nebylo lehkým úkolem. Archiv Jihočeského divadla byl koncem druhé světové války buďto zničen Němci, nebo rozmetán nálety osvoboditelů. Po roce 1945 nebyl zase archiv veden žádným odborníkem – archivářem. Důležité listiny o problematice vedení divadla, zápisy ze schůzí, žádosti o angažmá nebo stížnosti diváků a zaměstnanců divadla se nikdy nearchivovaly. Důležité informační zdroje, kterými byly programy inscenací, nejsou především do roku 1960 zcela kompletní. Fotografie zhotovované pro výrobu programů a plakátů se zpravidla z tiskáren nevracely a nikdo tedy neměl zájem je nějakým způsobem archivovat. Jedinými spolehlivými prameny jsou tedy články z tisku. Poválečné období již znamenal pro balet, i když malý, posun vpřed. Jihočeské národní divadlo bylo přejmenováno na Jihočeské divadlo a následně na Krajské oblastní divadlo. Od roku 1956 pak nese název Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. V této době zde působila řada baletních mistrů a choreografů, kterým se ale nepodařilo vyzdvihnout úroveň baletu. V roce 1959 vznikl první samostatný baletní soubor v Jihočeském divadle. Přesto však musel tento soubor i nadále konat svoje služební povinnosti vůči jiným divadelním souborům. Úroveň baletních představení se zvedla nastoupením nového

7

šéfa a choreografa baletu Milana Hojdyse. Jenomže angažování nových a mladých profesionálů po nějaké době ustalo a po dobu působení tohoto všestranného choreografa se zde kromě několika vynikajících tanečníků nikdo nový neobjevil. Posledním

významným

obdobím

je

působení

nového

šéfa

baletu

a choreografa Libuše Králové. Ta se pokusila zformovat nový baletní soubor a pravidelně jej obměňovat novými profesionálními tanečníky. Musela se ovšem potýkat i s tím, že jihočeská divadelní scéna není veliká a není tak známá. Proto bylo vždy velmi obtížné angažovat opravdu kvalitní členy souboru a sólisty. Stávalo se pravidlem, že málokterý profesionální tanečník zde zůstával delší dobu, a proto se muselo stále přistupovat k angažmá tanečníků – neprofesionálů. V dnešní době by se dalo říci, že je ve vedení Jihočeského divadla v Českých Budějovicích velký zájem o archivaci materiálů. Časté přírodní katastrofy postihující jihočeský kraj však způsobily, především rozsáhlými povodněmi v roce 2002, zatopení archivu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a zničení velkého množství archiválií. Proto divadlo v současnosti přechází na elektronický systém, který by měl v budoucnu těmto pohromám zabránit.

8

1 Historie Jihočeského divadla do roku 1945 1.1 Dějiny Jihočeského divadla Divadlo v Českých Budějovicích má obdobné dějiny jako česká divadla v jiných velkých městech a jeho osud úzce souvisí s celkovým vývojem politického a uměleckého života vůbec. Má ovšem i své osobité rysy, dané zvláštnostmi národnostními i hospodářskými poměry jihočeského kraje. Jsou jimi především urputné boje za českou většinu ve městě odedávna germanizovaném a také výrazná krajová hrdost. Samotné město České Budějovice bylo založeno roku 1265 Přemyslem Otakarem II. jako posila královské moci proti pýše krumlovských velmožů. Město vytvořilo německý ostrov v českém kraji, pevnými hradbami se zavíralo všem vlivům a mělo vždy blíž k oficiálnosti než k dobrodružství, k věrnosti králům, než k národním hnutím, což prokázalo jak za husitských válek, tak za odboje českých stavů proti Habsburkům na počátku 17. století1. Z roku 1614 již máme první historické zprávy o divadelním představení, které mohla představovat commedie dell´arte, uváděná italskými kočovnými společnostmi. Italové, ale i Angličané byli ve dvorské službě již za císaře Maxmiliána a právě na přelomu 16. a 17. století se zdržovali v Praze, Olomouci a dalších českých a moravských městech jejich kočovné společnosti. Zmíněné představení se však hrálo při příležitosti konání stavovského sněmu a pro krále Matyáše ho připravili jezuité. Šlo o církevní podívanou, kterou se jezuité snažili bojovat o duše věřících2. První pravé divadlo však vzniklo mnohem později, a to když jistí aristokraté přesvědčili krajského hejtmana Leopolda z Berchtolda, aby dal v roce 1765 přestavět dosavadní pivovarskou lednici a sklad piva z roku 1763 na divadlo se 400 místy v hledišti, v němž se hrálo až do roku 1817, ovšem pouze německy. Na zahájení her si pozvali komedianta Einzingera. Místo, kde budova nynějšího divadla stojí, patří mezi nejstarší historické části města. Před mostem přes řeku Malši na konci Divadelní ulice stávala Linecká brána, v místech dnešních hereckých domů městská věž Manda a v její blízkosti třeboňská brána. Na samotném místě divadla bývala prastará budova městské solnice. Měšťanským vrstvám divadelní zábava na jevišti nestačila, a tak se časem k divadelním představením pravidelně přidávaly plesy a obliba tance brzy převýšila

1 2

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970

9

zájem o představení a muselo se přestat hrát. Za napoleonských válek se pak divadlo změnilo na vojenské skladiště a nemocnici, roku 1810 na přádelnu. Teprve v roce 1811 byla budova opět vrácena divadlu. Divadlo však mělo množství provozních a bezpečnostních nedostatků a zejména v zimních měsících zde pronikal citelný chlad ze sklepních místností, kde byl uložen led. Městská rada tedy při zvážení všech nedostatků požádala roku 1815 o povolení ke stavbě nové divadelní budovy. Nová divadelní budova v empírovém stylu podle vzoru vídeňského Burgtheatru s hledištěm pro 650 diváků, z toho 350 míst k stání, byla slavnostně otevřena 25. prosince 18193. A právě v této budově si České Budějovice vytvořily divadelní tradici plnou vlasteneckého zápalu a obětavosti. Pravým počátkem budějovické divadelní tradice je památný večer 22. dubna 1856, kdy před budějovickým obecenstvem vystoupil ve své hře Chudý kejklíř český herec a dramatik Josef Kajetán Tyl4. Roku 1879 byl připojen k divadelní budově sousední Hanzlíkův dům a za první republiky bylo přistoupeno k rozsáhlým úpravám hlediště, šaten a kanceláří. Počátek nového století přinesl nové odvážné myšlenky. Městské divadlo v Českých Budějovicích bylo půjčováno radnicí různým divadlům, především brněnskému Národnímu divadlu, nebo moravsko – ostravskému, avšak hlavní sezóna patřila stále německým společnostem. Proto budějovičtí usilovali o to, aby se ustavila společnost Jihočeského divadla, která by hrála především v Českých Budějovicích i zajížděla do jiných jihočeských měst, a aby hlavní sezóna nepatřila německým společnostem, které hrávaly pod názvem Stadttheater. Za první světové války kulturní život takřka ustal, a i když tady Východočeské divadlo, vedené Bedřichem Jeřábkem, pravidelně od dubna do června hostovalo, českobudějovickým to přece nestačilo. Převratem v říjnu 1918 nastala nová kapitola v životě města i jeho divadla. Německá společnost, které patřily budějovické hlavní zimní sezóny již sedm let, zde hrála naposledy a po výbuchu vlasteneckého nadšení a předběžných poradách padlo rozhodnutí o založení velké české scény, na níž by se hrála opera, opereta i činohra. A tak odtud Jihočeské národní divadlo počíná svoje dějiny5.

3

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 5 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 4

10

1.2 První jihočeské divadlo Počátky vývoje baletu, či tanečního souboru na jihu Čech je možné datovat již v malé míře od vzniku Jihočeského národního divadla. Dne 15. ledna 1919 se za předsednictví MUDr. Bohumila Růžičky ustavilo Družstvo Jihočeského národního divadla jako „akciová společnost k provozování činnosti divadelní na českém jihu“. Ve dvoutisícových podílech se podařilo shromáždit 300 tisíc korun, výše podílů vyřadila ze součinnosti chudší občanské vrstvy6. Ve prospěch výstavby divadla se konaly slavnosti, sbírky a ochotnická představení. Pro funkci ředitele Jihočeského národního divadla byl zvolen režisér Karel Dostal a i přes nemalé obtíže se v krátké době podařilo založit tři soubory – činoherní, operetní a operní. Samozřejmě muselo být počítáno i s nějakými tanečníky a choreografy pro taneční vložky do oper a operet. Dokonce se již v září 1919 objevily první plány na stálé divadlo v přírodě, na náklady jistého Karla Fialy vyšla v Budějovicích brožurka, kde bylo propagováno údolí „Českého Švýcarska“, vzdáleného asi tři čtvrtě hodiny od Českých Budějovic, kde uprostřed zalesněných strání je přímo ideální přírodní scéna. Hlediště se mělo svažovat amfiteatrálně, dole mělo být široké hluboké jeviště a bujná vegetace okolo. Toto hlediště mělo pojmout 5000 osob k sezení a několik tisíc k stání. Podle informací v brožurce přišel na myšlenku přírodního divadla nadporučík budějovické posádky Helebrand a s jistým architektem Chocholou vyměřili místo, udělali plány a jistý statkář Marovec byl ochoten nést náklady7. Tak se i stalo, ale po odvelení posádky na Slovensko se zde nakonec uskutečnilo jen několik ochotnických představení. Dne 6. září 1919 se českobudějovická veřejnost dočkala otevření a zahájení první české divadelní sezóny, pro kterou si Jihočeské národní divadlo zvolilo operu Dalibor Bedřicha Smetany. Celkový dojem památného dne byl ojedinělý, radost z úspěchu z otevření nového ryze českého divadla byla veliká a radostně naplněná – tak psaly Jihočeské listy 11. září 19198. Jenom činohra ohlásila na sezónu 1919 - 1920 šestapadesát titulů, dále bylo naplánováno čtrnáct oper a šest operet9. To by znamenalo minimálně jeden titul na každý týden. Ačkoli je tato skutečnost 6

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 8 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 9 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 7

11

opravdu uváděna, tak si nedovedu představit, kdy by činoherní ansámbl dané tituly nazkoušel a v provozu celého divadla odehrál. Navíc si musíme uvědomit, že součástí divadla nebyl jenom činoherní soubor, ale také operní a operetní. Tato skutečnost pak měla za následek následný negativní vývoj a dopad na divadlo. Radost ze zahájení první české divadelní sezóny však samozřejmě nevydržela dlouho, již od počátku narazilo divadlo na nepředvídané hospodářské potíže a nedostačující budova nedokázala ani pokrýt neuváženou režii provozu. Snaha udržet tři soubory vedla pouze k ponižujícímu žadonění o příspěvky města, zápasům o obecenstvo a množství ústupků, při nichž nejsnadnější zbraní bylo navyšování bezcenných operet, nadbíhajících nejhoršímu vkusu diváků. Družstvo Jihočeského národního divadla nemělo žádné zkušenosti s vedením divadla a pramalé pochopení pro umělecké záležitosti, spíše vidělo divadlo jako prostředek k politickým cílům. Brzy nebylo na výplatu gáží a divadlo zůstalo bez zázemí ostatních jihočeských měst beznadějně opuštěno. Provoz tří divadelních těles byl neúnosný a ředitel Karel Dostal ihned po první sezóně dobrovolně odešel. Od roku 1919 do sezóny 1920 – 1921 působila v divadle jako baletní mistryně Berta Knittlová, rozená Kovaříková. Narodila se v Plzni 20. září 1889, byla sólistkou Národního divadla v Praze, kde si mimo jiné zatančila v Prodané nevěstě s Augustinem Bergerem, v Brně se uvedla jako choreografka a primabalerína a jako baletní mistryně působila též v Městském divadle na Královských Vinohradech10. Současně s ní zde v těchto letech působil i sólový tanečník K. Luskenov11. Ve 20. a později 30. letech se samostatné baletní inscenace objevovaly sporadicky, v důsledku druhé světové války, nedůsledného vedení archivu a přírodních živlů je dnes nemožné o nich zjistit, pokud byly, nějaké informace. V divadle působilo asi osm

párů

tanečníků,

kteří

účinkovali

především

v operních

a operetních

představeních. Díla ohlašovaná v předplatném však nebyla vždy kvůli finančním prostředkům nastudována12. Na místo Karla Dostala nastoupil Rudolf Kautský, který působil jako ředitel Jihočeského národního divadla do roku 1922 a který si byl rovněž vědom, na jakých nepevných základech je náročná stavba zbudována. Divadelní poměry se i v dalších 10

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 11 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 12 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha, 2000

12

sezónách nezlepšily a činohra, která původně nastupovala s vysokým uměleckým programem, zůstávala vedle opery a operety stále v pozadí. V repertoáru činohry byli v první sezóně sice zastoupeni nejslavnější dramatikové klasického odkazu našeho i světového či významní autoři současné tvorby. Uvedeny byly například tyto divadelní hry: Vrchlického Soud lásky, Tylova Paličova dcera, Lásky hra osudná bratří Čapků, Zeyerova Sulamit, Molièrův Tartuffe, Vějíř lady Windermeerové Oskara Wilda, Schillerovy Úklady a láska, Čechovův Strýček Váňa, Ibsenova Divoká kachna13. Náročná a kvalitní představení se však přes provoz a hospodářské potíže divadla, která nepokryla ani režii provozu, nemohla nadále uskutečňovat, tudíž se zdálo jako rozumné navyšování počtu bezcenných operet. K čemuž se propůjčila i činohra studováním nových a nových, ovšem méně kvalitních inscenací. Tím se docílilo pouze snížení návštěvnosti divadla. Veřejnost reagovala jednoznačně. Proč kupovat předplatné, když divadlu hrozí zavření? Aby se 143 zaměstnanců, z toho nejvíce šestnáct členů baletu, Jihočeského národního divadla neocitlo bez obživy, byli nuceni se mezi léty 1920 - 1925 uchylovat k různým způsobům svépomoci. Konali slavnosti v Krumlově, občas jim přispěly podporou českobudějovické podniky14. Ani odchod ředitele Rudolfa Kautského, ani příchod nového ředitele Karla Veverky, který ve funkci působil v letech 1922 – 1925, nepřinesl zlepšení. Úspěch zaznamenala pouze opera proslulým operním cyklem Smetanových zpěvoher, neboť nový ředitel byl operním režisérem a veškerý svůj zájem zaměřil na operu. Ovšem i nákladné zájezdy s těmito představeními byly pro Jihočeské národní divadlo přítěží. Zájezdy úspěšného operního cyklu po republice byly tak nákladné, že znamenaly novou katastrofu. Není však zcela jisté, zda za problémy ve vedení divadla mohla pouze nezkušenost, či neodpovědnost vedení, nebo družstvo, ale jistá je i příčina poválečné hospodářské krize15.

1.3 Hospodářská krize Léta 1925 - 1929 bývají v historii naší republiky uváděna jako doba stabilizace, hospodářských výbojů a prosperity, přesto Jihočeské národní divadlo příliš nezískalo a léta to byla pro ně spíše trudná. Určitým mezníkem byl rok 1925, 13

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 15 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 14

13

kdy s novým ředitelem Rudolfem Piskáčkem přichází jako činoherní dramaturg mladý gymnaziální profesor PhDr. Josef Stejskal, který se snažil o vytvoření jasné umělecké koncepce divadelní práce a dramaturgie. Ovšem ředitel Piskáček, původně kapelník vinohradské zpěvohry, který až příliš stranil operetě, činohru trpěl jen jako nutné zlo a zájezdy podceňoval, musel nakonec po jedné sezóně odejít z funkce. Ze známých tanečníků zde v sezóně 1925 – 1926 působil Josef Judl, rovněž choreograf a pedagog, narozený 16. června 1904 v Plzni. Byl žákem Achilla Viscusiho. Kromě Českých Budějovic působil v rodném městě, Brně, Olomouci, Liberci a Ústí nad Labem, kde 6. prosince 1967 zemřel16. Od sezóny 1926 bylo divadlo na tři roky zadáno řediteli Janu Hubáčkovi, bývalému tajemníku Jeřábkova divadla v Plzni, a nová sezóna byla zahájena premiérou Chudého kejklíře. Josefu Kajetánu Tylovi byla při té příležitosti v budově divadla odhalena pamětní deska. V této první Hubáčkově sezóně začal vycházet časopis Meziaktí a také první Almanach Jihočeského národního divadla17. S třiceti činohrami, čtrnácti operami a řadou operet začalo divadlo podnikat zájezdy po celých jižních Čechách18. Ovšem získat obecenstvo mimo České Budějovice bylo velmi těžké, město nemělo zájem divadlo finančně podporovat a tomu se bortila půda pod nohama. Proto v důsledku nákladných a špatně propočtených zájezdů z minulého léta dal po dvou letech svojí činnosti, tedy 1. ledna 1928, ředitel Jan Hubáček s plným souhlasem městské rady tříměsíční výpověď opeře. O něco později se situace divadla mírně zlepšila, prof. Trčka, který se o divadlo i později velmi zasloužil, dohodl půjčování budov divadlu zdarma při zájezdech, příspěvky na garderobu a jen díky tomuto se podařilo operní soubor nakonec udržet. Do nové sezóny 1928 - 1929 nastoupily tedy po dočasné záchraně opět všechny tři soubory, tedy opera, opereta a činohra. Ovšem blížila se doba hospodářské krize, špatně fungujícího hospodářství průmyslového i zemědělského, doba exekucí, úpadků. To se muselo neodvratně projevit i v kulturním dění. Nový rok 1929 přinesl opět výpověď opeře, tentokrát definitivní, po ní následovala opereta. Činohra dostala mimořádnou subvenci ministerstva školství, ale i přesto divadlo tonulo v dluzích19. Nenašel se nikdo, kdo by mohl divadlo zachránit. Celý soubor 16

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 17 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 18 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 19 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990

14

Jihočeského národního divadla byl rozpuštěn. Herci uvolnili divadelní budovu německé společnosti, potloukali se po venkově, nebo byli nuceni odejít do jiných měst. Uvádím výňatek z tisku ze soukromého archivu herců působících v Jihočeském národním divadle devět let, Oldřicha a Marie Svobodových, jehož autory a názvy časopisů nebylo možné zjistit: „Tož nastala chvíle rozchodu, prázdniny na obzoru zítra hraje Jihočeské divadlo naposledy… zítřejším dnem končí se éra našeho samostatného divadelnictví v Českých Budějovicích... nepatříme více mezi města se stálým vlastním divadlem… Je to na každý pád pro nás dost trapné, zvláště uvážímeli, kolik tu už bylo vynaloženo práce i peněz, abychom si divadlo vydobyli a udrželi20.“ Počátek července 1929 znamenal tedy po deseti letech trvání konec Jihočeského národního divadla. Začátkem 30. let již operní a operetní soubor v Českých Budějovicích neexistoval. Zachovalo se pouze jakési torzo činoherního souboru, přesto, že bylo úspěšné, nepodařilo se ho zachránit a po třech měsících skončilo také. Slova ze soukromého deníku herečky Marie Svobodové mluví za vše: „Teprve při představení na rozloučenou jsme si pořádně uvědomili, jak nás měli všichni rádi… Po posledním jednání šla opona pětatřicetkrát nahoru, plakali jsme my na jevišti a plakali lidé v hledišti. Ale co dělat – divadlo bylo ztraceno a nevyplakali jsme si je21!“ Samotné družstvo bylo zlikvidováno a nahradil je „Spolek pro postavení divadelní budovy“, působící od roku 1928. Městská rada se proto rozhodla spolupracovat dva roky s Družstvem českého divadla v Olomouci, a to od roku 1929, kdy zde dohrávala poslední garda jihočeské činohry, až do roku 1931, kdy sem pravidelně dojížděly hostovat soubory operní a činoherní z Olomouce, což ovšem bylo pro budějovické občany ponižující. Pouze opereta byla jediná, které se v Českých Budějovicích podařilo opět hrát. K ní patřila neodmyslitelně i baletní složka, která konala své povinnosti vůči dalším souborům22. V březnu roku 1931 se konala schůze obnoveného družstva a zjistilo se, že v letech 1919 - 1929 věnovalo divadlu město téměř tři a půl miliónu korun, okres půl miliónu, stát 825 tisíc, budějovické průmyslové podniky 400 tisíc, celkem tedy skoro pět miliónů – a přece to nestačilo23. 20

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970, s. 48 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970, s. 50 22 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 23 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 21

15

Za počátek nového období můžeme považovat sezónu 1931 - 1932, kdy České Budějovice dostaly opět stálé divadlo. Jeho vedení bylo po konkurzním řízení svěřeno zkušenému pražskému divadelnímu podnikateli Bedřichu Jeřábkovi, který byl ale spíše operním podnikatelem (v Praze uvedl československou premiéru Frimlovy Rose Marie), a proto dával přednost operetě24. Činohra sama o sobě uváděla pouze líbivé komedie a operní soubor sem dojížděl dokonce z Plzně a Olomouce. Jako baletní mistři působili v sezóně 1931 – 1932 v divadle Vladimír Pirnikov a Josef Fuksa, který se narodil v Pardubicích 21. listopadu 1904 a zemřel v Praze 25. října 1997. Byl žákem Remislava Remislavského, studoval v Londýně a v Paříži akrobatický tanec, byl mistrem v párové přízemní akrobacii a rovněž vynikajícím originálním choreografem s mimořádným profesionálním základem a rozsáhlými praktickými a teoretickými znalostmi25. Jako sólová tanečnice zde působila rovněž jeho partnerka Iška (Marie) Košťálová. Zájem o divadlo i nadále stále více klesal a hospodářská krize neustupovala. Obě sezóny skončily předčasně a divadelníci se museli opět několik měsíců těžce protloukat. V sezóně 1932 - 1933 byli členy divadla opět baletní mistr Vladimír Pirnikov a primabalerínou jeho žena Nina Pirniková. Vladimír Pirnikov, vlastním jménem Ladislav Häusler, kterému se říkalo též Voloďa Pirnikoff, se narodil 27. června 1894 v Praze. Byl žákem Augustina Bergera a F. Farraboniho, v šestnácti letech údajně vystupoval v USA se souborem Anny Pavlové a jeho prvním angažmá bylo v roce 1912 Národní divadlo v Praze. Se svou ženou Annou Pirníkovou (Nina Pirniková) se seznámil v roce 1914 v Praze. Oba nějaký čas vystupovali jako akrobatický pár na různých místech po Evropě a jako baletní mistři působili v Amsterdamu a Mnichově. Po návratu do republiky v roce 1924 působil Pirnikov jednu sezónu ve smíchovské Aréně, dva roky v pražském Varieté Karlín, sezónu 1927 – 1928 v Plzni, kde byl vedoucím souboru a jeho žena sólistkou baletu. Dále působili manželé kromě Českých Budějovic v Ostravě, Olomouci, v letech 1933 – 1935 byl Pirnikov sólistou a šéfem baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde si se svojí ženou založili i soukromou baletní školu. Odtud odešli do Českých Budějovic, kde působili v letech 1937 – 1939, a po válce pracovali v Opavě. Jeho žena Nina Pirnikovová, rozená Anna Pirníková, provdaná Häuslerová, se narodila

24

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 25

16

6. listopadu 1893 v Praze. Byla žačkou svého otce Františka Pirníka, sestrou známého tanečníka Karla Pirníka. Svého manžela následovala do všech angažmá26. V sezóně 1933 - 1934, v době, kdy krize vyhnala počet nezaměstnaných skoro k jednomu miliónu, v době velkých stávek a demonstrací, stalo se Jihočeské národní divadlo konečně divadlem města, které převzalo velkou část odpovědnosti za existenci zaměstnanců a za umělecký provoz. Poskytovalo zdarma budovu s otopem i osvětlením, platilo technický personál, propůjčovalo divadelní garderobu a kromě toho vyplácelo vyšší částku v hotovosti27. Střídala se ovšem představení lepší a horší, kterých bylo bohužel víc. Dosavadní baletní dvojici, manžele Pirnikovy nahradila v následujících letech baletní dvojice Marie Chocová – Loris Relský28. Marie Chocová, provdaná Tichá, se narodila 1. února 1909 v Kladně a zemřela 22. května 1952 v Opavě. Byla žačkou Achilla Viscusiho, primabalerínou v Olomouci nebo Slovenském národním divadle v Bratislavě. Tato tanečnice s vyspělou taneční technikou byla sólistkou v Českých Budějovicích v letech 1933 - 193729. Její manžel Loris Relský, vlastním jménem Bohumil Tichý, se narodil 5. října 1902 v Brně a zemřel 19. dubna 1968 v Hranicích u Přerova. Po studiích tance a zpěvu na Konzervatoři v Brně zde získal angažmá. Následně působil v Národním divadle v Praze, byl šéfem baletu a choreografem v Ostravě, v letech 1933 -1937 také v Českých Budějovicích. Poté působil v Bratislavě, Olomouci, či Prešově, kam ho následovala jeho manželka Marie. V letech 1952–1953 byl pedagogem tanečního oddělení Konzervatoře v Brně30.

1.4 Ředitelka Monika Jeřábková Dne 23. října 1933 zemřel po delší nemoci ředitel Bedřich Jeřábek, který řídil divadlo od roku 1931, a vedení divadla bylo bez konkurzu svěřeno jeho ženě Monice Jeřábkové. Ta jako bývalá herečka velmi dobře znala divadelní zákulisí, měla proto rozhodně více pochopení pro členstvo a projevovala více energie než dosavadní ředitelé, a to i přesto, že celé divadlo řídila převážně z Prahy, kde bydlela, 26

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 27 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 28 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 29 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 30 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001

17

a na každém kroku narážela na tísnivé finanční poměry31. Stejskal usiloval o to, aby celý divadelní repertoár byl pestrý, zajímavý a poutavý a aby se dala větší příležitost výtvarníkům, kteří umí i za méně peněz vytvořit zdařilou scénu. Jedním z takových byl i Stejskalův spolupracovník prof. Emil Pitter, který se neuměl smířit s průměrností a všedností a jehož první působivá scéna k Wolkerově hře Nemocnice ve Stejskalově režii byla uvedena k příležitosti desátého výročí úmrtí autora. Jihočeské slovo 29. ledna 1934 napsalo: „Řada přednášek

o socialismu

nemohla

32

vykonat více .“ V šestnácté

sezóně

Jihočeského národního divadla roku 1934

-

1935

Stejskal

navrhl

smlouvu mezi ředitelkou divadla Monikou

Jeřábkovou

a městem.

Sezóna měla trvat od 1. září 1934 do 31. března 1935 a divadlo muselo udělat různé úpravy: zřídit železnou oponu,

nainstalovat

ventilátor

a přestavět šatny33. Pokud by tak

Obrázek 1 – Monika Jeřábková

neučinilo, vůbec by nedostalo povolení hrát. Bohužel i ředitelka Monika Jeřábková byla tou, která opakovala chyby z minulých let. Studovaly se opět operety za operetou, z činoher jen frašky. Opomíjela repertoárový plán, a proto musela být sezóna 1935 - 1936 předčasně ukončena. Zájem o divadlo upadal, obecenstvo ztrácelo důvěru, dražší místa a lóže zůstávaly prázdné. Deník Jihočeské slovo označil situaci v divadle následovně: „Periferní úroveň34.“ Rovněž Revue Jih uvedl ostrou kritiku: „Než takové divadlo, raději žádné35.” Později se na ustavičné výtky tisku stupňovaly. Například v časopise Linie v dubnu 1935, z něhož cituji: „… Zkazila 31

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990, s. 23 33 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 34 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970, s. 79 35 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990, s. 24 32

18

nám publikum. Servírováním plytkých operet srazila jeho vkus na velmi plytké niveau… Divadlo zeje prázdnotou. Její vinou. Kromě několika her byly to večery, po nichž lidé přestali chodit do divadla, nedotrhali své bloky, nevybrali své předplacení…36“ Proto se odhodlala odejít z Prahy, angažovala nové umělce, slíbila snížení vstupného a setkala se i s novináři. Za vším byl a podporoval ji v těchto krocích PhDr. Josef Stejskal, který se stal novým intendantem a jehož vizemi, které byly otištěny v časopisu Linie v roce 1936, bylo: „Činohra musí žít a ne živořit, musí být středem a ne přívěskem divadelního provozu… neměla skutečné vedení a pevný program…37“ Proto byl PhDr. Josef Stejskal požádán, aby se stal šéfem činohry a po nezdaru v sezónách 1931 - 1936 snad znamenal naději pro období příští. Pro sezónu 1936 - 1937 mělo velký umělecký význam to, že vedoucím činohry se stal zmiňovaný PhDr. Josef Stejskal. Narodil se 3. března 1897 v jihočeských Ledenicích,

dětství

prožil

v Trhových

Svinech,

navštěvoval

gymnázium v Českých Budějovicích a v Praze posléze vystudoval Filozofickou fakultu. Pro svoje úsilí získal stipendium do Francie. I když zde mohl po studiích pracovat, toužil po návratu domů, kde učil na reformním reálném gymnáziu v Budějovicích jako profesor38. To mu však nestačilo, zajímal se o kulturu a umění celkově, byl výborným řečníkem i publicistou. Jeho předností bylo, že uměl být k lidem vždy nesmírně laskavý, přímý a obětavý. Byl také prvním, kdo konečně vnesl do umělecké práce Jihočeského národního divadla svůj program. Jako člověk se všeobecným vzděláním a rozhledem se rozhodl dramaturgický plán vést jasným směrem. Navázal na Tylovu tradici, ovšem v pokrokovějším duchu, repertoár uváděl hry Shakespeara, Molièra, ale i současné autory, například Vančuru nebo Gorkého39. Jeho cílem bylo získat ztracenou důvěru obecenstva a jeho vedení vedlo v činohře k soustavné a nadšené práci40. V této sezóně bylo na repertoárovém plánu celkem dvacet sedm činoher, patnáct operet, čtyři opery a dokonce tři balety41. Stejskal nepodporoval jenom činohru, ale usiloval o zkvalitnění všech divadelních složek a ředitelka Jeřábková si brzy uvědomila, koho ve Stejskalovi získala. Sezóna 1937 - 1938 nabývala stále více politického charakteru. Samotné zahájení sezóny proběhlo v Mostě a současně se potvrdilo, že Jihočeské národní 36

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970, s. 82 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970, s. 88 38 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 39 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 40 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 41 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 37

19

divadlo nastoupilo cestu, která má konečně nějaký smysl. Lidé se cítili ohroženi sílícím nacistickým hnutím za hranicemi a hledali více než jindy oporu v umění. Od konce 30. let

působili v divadle význačnější choreografové, prvním byl již

uvedený Vladimír Pirnikov, který zde v roce 1938 vytvořil choreografii k baletním pantomimám Bílý kníže a Golem42. Při velkém provozu divadla v Českých Budějovicích se stále více ukazovala nedostatečná vybavenost divadla, závady na staré budově divadla, rozvrzané podlahy, neexistující zkušební sál, málo prostoru pro ukládání dekorací a nevhodné šatny. A tak byl, zatím ovšem neoficiálně, požádán arch. Jan Šesták z Prahy, aby vypracoval návrh na stavbu nového divadla43. Na podzim roku 1938 však události nabraly rychlý spád. Politické napětí stále více rostlo, stupňovala se nejistota a nová sezóna, která se opět zahajovala v Mostě, nedopadla šťastně. Provokace henleinovců na hranicích a především Hitlerův projev v Norimberku způsobil, že se českobudějovický činoherní soubor musel vrátit ihned do Českých Budějovic. A i zde zůstávalo divadlo prázdné, lidé měli strach. Muži nastupovali k vojenským útvarům, lidé manifestovali po tisícovkách na náměstí. A pak přišel Mnichov. Nacisté zabírali naše pohraničí a nové hranice posunuly České Budějovice na hranici politickou i kulturní. Stejskal byl nucen připravit sezónu o třetinu chudší a snažil se o uvádění her, které v této době měly divákům co říct. Divadlo se stávalo v mnohém zbraní a mnozí pokrokoví pracovníci bývali stále více šikanováni jak Němci, tak lidmi, kteří s nacisty ku vlastnímu prospěchu spolupracovali. Proto zde nemohl Stejskal už déle vydržet a po dohodě se svými spolupracovníky dal 5. ledna 1939 výpověď44. Jeho nástupcem se stal člen městského zastupitelstva Čech Jan Schützner, majitel obchodu s cukrovinkami, který měl zřejmě na popud Němců převést divadlo do nových poměrů, chystaných pro české země v nacistickém Německu45. Přesto sledoval Josef Stejskal činnost divadla alespoň z povzdálí a i v těchto těžkých dobách nepřestal v divadlo věřit a milovat ho. Bylo jasné, že boj proti nacistickému útlaku se bude muset vést méně nápadným a složitějším způsobem. A proto PhDr. Josef Stejskal na popud vedení Jihočeského národního divadla přijal opět po několika měsících funkci dramaturga, i když věděl, že na sebe bere obří úkol. Snažil se udržet 42

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 43 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 44 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 45 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990

20

divadlo jako součást celých jižních Čech, a proto jednal s dalšími jihočeskými městy. Byl to Tábor, Písek, Padov, Pelhřimov, Jindřichův Hradec, Mladá Vožice a Strakonice. Josef Stejskal si pečlivě vybíral každé představení a kromě vynikajícího výtvarníka Emila Pittra s ním spolupracoval krátce v roce 1939 i Saša Machov46. Zájezdy byly úspěšné mezi Čechy, podněcovaly k národnímu uvědomění a Němci brzy začali tušit, co pro ně Jihočeské národní divadlo znamená. Zabrali českobudějovické divadlo a český soubor z něho vyloučili. Pustili se do stavby technické budovy, hereckých domů a Tylovu pamětní desku nahradili Hitlerovou bustou. Češi, kteří svoji činnost v Jihočeském národním divadle neukončili, byli odkázáni na náhradní hrací prostory v Besedě a později Na Rychtě47. Na podzim roku 1940 zahájilo Deutsches Stadttheater Budweis s velkým halasem svoji činnost48.

1.5 Válka a PhDr. Josef Stejskal Sezóna 1940 - 1941 byla i přes náhradní prostory pro České Budějovice nezapomenutelná. V čele divadelní komise stál PhDr. Josef Stejskal a díky němu byla nejúspěšnější od založení Jihočeského národního divadla v roce 1919. Trvala celých deset měsíců (do 30. června 1941), celkem se uskutečnilo 493 představení, což bylo o 132 více než předešlou sezónu. Z toho bylo 240 činoher, 67 oper a 186 operet49. Jako baletní mistr zde působil v této sezóně tanečník František Knopp, jehož umělecké jméno bylo Ferry Knopp a který v divadle působil rovněž po válce, kdy 13. listopadu 1947 uvedl balet Josefa Bayera Královna loutek50. Šéfem baletu Jihočeského národního divadla byl v letech 1945 – 1948, choreografem v divadle až do sezóny 1950 – 195151. Narodil se 22. října 1910 v Ostravě, vystřídal mnoho angažmá v pražských divadlech, následně Českých Budějovicích. V

letech

1941 - 1944 byl členem Líbalovy divadelní společnosti, po válce působil nejprve

46

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha, 2000 47 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 48 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 49 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 50 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha, 2000 51 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998

21

krátce v Teplicích a v letech 1948 – 1952 se stal šéfem baletu v Jihlavě52. Asi polovina představení se odehrála mimo domovské město, 94 představení v Táboře, 70 v Písku a 30 v Třeboni. Dále se hrálo v Pelhřimově, Jindřichově Hradci, Strakonicích, Vodňanech, Praze a dalších nejméně desíti českých městech. Bohatá sezóna předstihla původní plány a očekávání. Němci se proto rozhodli k zákroku a využili toho, že byla Jihočeskému národnímu divadlu odňata hlavní budova. Vyššími gážemi si získali většinu členů orchestru a zpěvohry, kteří pak ale po válce kvůli spolupráci s Němci neměli možnost zde nadále pracovat53. Začátkem sezóny 1941-1942 zatklo gestapo na udání jisté vlásenkářky Tomanové, jejíž muž byl právě u německého divadla a dcera baletkou v českém sboru, ředitelku Moniku Jeřábkovou. Jeřábková totiž Tomanové veřejně vytkla, že po válce nikoho z nich nepřijme k divadlu, stejně jako nikoho z těch, kdo přešli k německému divadlu54. I přesto, že měla možnost utéci, rozhodla se v Českých Budějovicích zůstat a v koncentračním táboře v Ravensbrücku se podle vězeňkyň, které se vrátily, chovala vždy statečně. Zahynula tam 31. ledna 1944 následkem mučení a vyčerpání55. Od této chvíle bylo vedení celého divadla

závislé

pouze

na

Stejskalovi.

Nejprve byly zrušeny náhradní prostory v České Besedě a Na Rychtě a 15. dubna 1942 byl divadlu v Českých Budějovicích doručen

okamžitý

zákaz

hraní.

Díky

Stejskalově prozřetelnosti a navazování styků s jinými jihočeskými městy se teď mohlo

130

členů

českobudějovického

divadla uchýlit do Tábora. Táborští se chovali k vyhoštěncům velice hezky, nabídli jim

nouzové

ubytování,

jen

shánění

materiálů na dekorace a kostýmy, které jim zabavili Němci s pomocí jistého českého 52

Obrázek 2 - Josef Stejskal

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 53 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 54 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 55 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990

22

divadelního mistra Josefa Valenty, bylo velice obtížné. Nacisté si mysleli, že zákazem hraní a vystěhováním souborů mimo domovské město divadlo zničí, to se jim ovšem nepodařilo56. V okupovaném budějovickém divadle uvedli Němci v závěru sezóny 1941 – 1942 následující představení, o kterém deník Jihočeská jednota 1. května 1942 napsal: „Ve středu 29. dubna byl uveden baletní večer, v jehož rámci byla provedena pantomima Dobrodružství Casanovy autora Emila Beranda a balet Die Pupenfee od Josefa Bayera… Baletní představení bude reprizováno pro jednotlivé předplatitelské skupiny…57“ Po atentátu na říšského protektora Heydricha 27. června 1942 měli Němci příležitost odstranit nepohodlné a pro Německo příliš nebezpečné osoby. Samo zabití Heydricha znamenalo rozpoutání takové pomstychtivosti, jakou protektorát dosud nezažil. PhDr. Josef Stejskal se netajil svojí nenávistí k fašismu a vírou ve vítězství. Pracoval v ilegální odbojové skupině, byl velmi špatně zapsán na gestapu, a proto byl jako nebezpečný bojovník za české divadlo o půl deváté ráno 4. června 1942 zatčen58. Přesto, že mu Stejskalův bratr lékař chtěl opatřit lékařské vysvědčení, aby se mohl uchýlit do ústraní, přesto přese všechno se Stejskal odmítl vzdát veškerých svých funkcí. „Měl bych pocit zrady“, řekl přátelům a i za cenu oběti nejvyšší zůstal. Dne 16. června 1942 byl odvezen do Tábora a téhož dne v dělostřeleckých kasárnách popraven59. Jeho bratr MUDr. Rudolf Stejskal byl rovněž zatčen a odvezen do koncentračního tábora. Smrtí PhDr. Josefa Stejskala skončilo památné období českobudějovického divadla. Stejskal usiloval o propojení a zaujetí všech divadelních složek navzájem, nestranil žádnému souboru a měl jako šéf činohry a dramaturg divadla zájem o divadlo jako celek . Jako veliká osobnost dokázal obzvláště v době nastupující druhé světové války zvednout divadlo na lepší úroveň a ukázat lidem, že i v nelehkých podmínkách se dá tvořit a bojovat za vlastní názor, že se člověk nemusí podřizovat útlaku a bezpráví. Možná právě toto dodávalo zaměstnancům a lidem v jeho okolí naději na přežití a lepší zítřky. Jeho spolupracovník Miroslav Halley o něm v dopise jeho manželce napsal: „Byl všude a všechno přežil… Byl prvý a poslední odcházel, čistý, rozjásaný a plný nadějí...60“ Tím, co vykonal, se zapsal 56

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 82 58 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 59 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 60 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970, s. 161 57

23

nesmazatelně do dějin Jihočeského národního divadla, Českých Budějovic a celých jižních Čech. Po smrti PhDr. Josefa Stejskala byl ve vedení divadla J. Kristejn Kostelecký, který ovšem, i přes mnohé zkušenosti, kdy vedl různé kočovné společnosti, nemohl nahradit Stejskalův umělecký rozhled. V další táborské sezóně 1942 - 1943 se uváděly povinné německé tituly, které si divadlo vybíralo alespoň z kvalitního klasického repertoáru Goetha a Schillera. Dále se bohužel vrátili ke „kasovním“ operetám, inscenovaným beze sboru a s chabým baletem, nenáročným veselohrám a společenským „konverzačkám“61. Co se týče baletní složky, v této sezóně zde působil nově baletní mistr A. Michalik a tanečnice a později pedagožka Alena Dostalíková, rozená Přibylová. Narodila se 6. listopadu 1923 v Plzni, byla žačkou Josefa Judla, Vladimíra Smetany, M Dırflerové a Marie Anny Tymichové. Po období stráveném v letech 1942 – 1944 v Českých Budějovicích byla přední sólistkou

a interpretkou

v Judlových

brněnských

a

především

libereckých

choreografiích62. Sezóna 1943 - 1944 proběhla v podobném duchu, jen se německé divadlo začalo pozvolna rozpadat a spousty německých herců musely jezdit hrát na frontu. V tomto roce zde do sezóny 1944 – 1945 působil baletní mistr Karel Raška, žák Emericha Gabzdyla, který byl v dalších letech tanečníkem v Národním divadle v Praze, později choreografem v Prešově a zpěvákem v Ostravě.63 Rovněž se v roce 1943 uskutečnila premiéra Coppélie, kde titulní roli Svanildy ztvárnila zmiňovaná Alena Dostalíková. V roce 1944 se k Jihočeskému divadlu vrátila po letech budějovická rodačka Zdenka Tomanová, do té doby primabalerína olomouckého divadla, a baletní mistr Čeněk Jaroš ze Švandova divadla. Dalo by se tedy říci, že repertoár uvedený jak v prvních letech války za života ředitelky Moniky Jeřábkové a posléze PhDr. Josefa Stejskala, tak repertoár táborského působení uvedl řadu hodnotných a zajímavých představení. To stejné se dá říci ovšem i o Deutsches Stadttheater Budweis, kde díky lepším finančním prostředkům mohli diváci zhlédnout významné umělce té doby64. V poslední válečné sezóně 1944 - 1945 byli herci a ostatní divadelní zaměstnanci 61

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 63 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 64 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 62

24

z táborského divadla, ale i ti, kteří zůstali v Českých Budějovicích, nasazeni do výroby. Zimní a první jarní měsíce 1945 znamenaly pro okupanty katastrofální otřesy. Osvoboditelé postupovali rychle a 23. a 24. března 1945 se cílem leteckého útoku amerických letadel na území protektorátu staly bohužel i České Budějovice65. Divadelní budovu, která byla stále ve správě Němců, zasáhly bomby, zničily jeviště, hlediště, veškeré zařízení a především divadelní archiv, pokud ho již předtím nezlikvidovali Němci. Nezůstalo nic, jen holé zdi66. A konečně se 9. května 1945 o půl páté odpoledne na budějovickém náměstí objevily první ruské tanky. V předešlém časovém úseku, od vzniku Jihočeského národního divadla v roce 1919 do konce druhé světové války, byly baletní tituly studovány pouze ojediněle, většinou ještě nakonec k jejich uskutečnění ani nedošlo. Úroveň tanečníků nebyla dobrá, nejspíše kvůli tomu, že taneční vzdělání bylo v této oblasti nedostupné, nebylo kvalitního vedení a vzdělaní tanečníci dávali přednost větším městům. Myslím, že celkový provoz divadla byl před válkou zatížený neuměřeně velkými, a proto nákladnými divadelními soubory, což mělo velký dopad na finanční provoz divadla. To pak mělo za následek, že se další umělecké složky nemohly rozvíjet, natož vznikat. Teprve až po roce 1945 se baletní ansámbl sjednotil a vznikl profesionálně vedený balet. Jeho velikost se v průběhu let proměňovala mezi dvanácti až dvaceti členy a uváděl průměrně jednu až dvě premiéry za sezónu67. Krátkodobá angažmá nepříliš zdatných tanečníků, způsobená migrací lidí po válce, se projevila nižší úrovní inscenací. Balet i nadále plnil služební povinnosti vůči opeře a operetě a obdobné problémy s neproškolenými profesionály se nepodařilo prozatím odstranit ani Františku Knoppovi, ani Slaviboru Jindřichovi68. Což se podle mého názoru dělo v o něco menší míře až do 90. let.

65

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 67 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 68 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha, 2000 66

25

2 Historie Jihočeského divadla a baletu v období 1945-1960 2.1 Osvobození a snaha o postavení nového divadla Dne 12. května 1945 se z Tábora vrátil divadelní soubor zpět do Českých Budějovic. Budova divadla byla v troskách, nebylo kde hrát a existenční situace členů Jihočeského národního divadla se tím zkomplikovala. Přesto se podařilo narychlo sestavit operetní i činoherní soubor, aby mohlo dojít k zahájení první poválečné sezóny. Nezbývalo nic jiného než hrát Na rychtě, jako za války, jenomže tento sál stále méně vyhovoval. Beseda měla zase malou kapacitu a prostory v kině nestačily. Nakonec hrály soubory v dnešním Městském domě kultury, jenomže často zde dostávaly přednost spíše taneční zábavy, a tak bylo divadlo nuceno odjíždět hrát mimo České Budějovice, většinou do Třeboně, Písku nebo Jindřichova Hradce69. Prozatímním administrativním ředitelem Jihočeského národního divadla se stal režisér Jan Vávra a uměleckým ředitelem prof. Jaroslav Hurt, který se narodil v roce 1877 v Táboře a působil v Českých Budějovicích do roku 1947. Za jeho vedení se stabilizoval činoherní soubor a vedle činoherních a prozatím pouze operetních premiér se hned v první poválečné sezóně 1945 - 1946 objevily i přes finanční potíže první české baletní premiéry. Na 21. říjen 1945 se chystala velká kulturní slavnost – položení základního kamene pro nové divadlo. Celé odpoledne přinášeli lidé do pokladny dary, za půl dne to činilo čtvrt miliónu korun. Lidé byli vyzváni, aby skládali dary a příspěvky ve prospěch stavby nové divadelní budovy, a za celých šest týdnů se podařilo vybrat dokonce celý milión korun70. Architekt Jan Šesták, vyzvaný již v roce 1938 neoficiálně k vypracování návrhu, seznámil veřejnost se svými záměry. Svůj projekt zdokonaloval více než šest let. Vycházel z připomínek herců a zaměstnanců, kteří měli na starosti provoz divadla. Velikou pozornost věnoval jevištnímu zařízení, počítal s umístěním tisíce sedadel, vyloučil postranní sedadla na galeriích a místa k stání, odkud je nejhorší pohled. Protože se do pěti let počítalo s náklady až nad pětadvacet miliónů korun, muselo se nakonec od realizace ustoupit a velké naděje se bohužel nenaplnily71. Myslím, že se tak stalo kvůli tomu, že by divadlo muselo dalších pět let využívat náhradní budovy, nebo že by nakonec nebyli 69

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 71 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 70

26

zainteresovaní, schopni takovou velikou částku obstarat. Místo nového divadla tedy byla pouze opravena stará rozbitá budova, jejíž náklady se vešly do čtyř miliónů korun, a oprava trvala jeden rok. V tomto období se uskutečnily zmiňované baletní premiéry dvou baletů. Prvním byl Nedbalův balet Z pohádky do pohádky, který měl premiéru 22. prosince 1945. Toto i v dalších letech oblíbené představení, uvedené na této scéně ještě dvěma choreografy, nastudoval tanečník, choreograf a baletní mistr Slavibor Jindřich, který se narodil 3. října 1910 v Plzni, kde také 24. dubna 1968 zemřel. V Českých Budějovicích působil jako choreograf v sezónách 1945 – 1946 až 1954 – 1955, jako šéf baletu zde působil od sezóny 1951 - 1952 až do sezóny 1956 - 195772. Tím druhým byly Dvořákovy Slovanské tance, opět v Jindřichově choreografii, jejichž premiéra se odehrála 14. května 1946. Jako sólové tanečnice působily v divadle A. Maříková

a A. Tolarová73.

českobudějovickou

rodačku,

Chtěla

bych

působící

pouze

zmínit v

jednu

sezóně

1945

významnou –

1946

v českobudějovickém angažmá. Byla jí Jiřina Kottová, která se narodila 2. února 1928. Jejím dalším působištěm byl Karlín a Národní divadlo v Praze, kde tančila ovšem pouze menší role. Její přínos je a choreografiích

pro

filmový

průmysl,

především v pohybové spolupráci kterých

udělala

kolem

čtyřiceti.

Z nejznámějších jmenuji Císařův pekař a Pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Dařbuján a Pandrhola, Lidé z maringotek, Jak se točí rozmarýny a další. Věnovala se pantomimě a přes třicet let vystupovala s mimem Jaroslavem Čejkou74. V obnoveném divadle zahájily soubory činnost 26. října 1946. Divadlo bylo účelnější a hezčí než dříve a jeho otevření bylo významnou událostí. Po šesti letech okupace zazněla opravenými prostory česká státní hymna. Přesto bylo cítit jisté zklamání ze skutečnosti, že se zase na léta prodlužuje nevyhovující provizórium a že tato adaptace znamená odklad do doby, kdy České Budějovice konečně dostanou moderní divadelní budovu. Prvním představením uvedeným na této scéně byl po dlouhé odmlce opět Tylův Chudý kejklíř. Uvažovalo se také o tom, aby divadlo neslo jméno PhDr. Josefa Stejskala, který pro divadlo tolik obětoval, bohužel však

72

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 74 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 73

27

k tomu prozatím nedošlo75. Přesto jeho jméno zůstane zapsáno v historii českobudějovického divadla navždy.

2.2

První pokus o divadlo v přírodě Ve vedení divadla vyměnil prof. Jaroslava Hurta na dvě sezóny 1947 – 1948

a 1948 - 1949 Karel Konstantin. Narodil se 22. listopadu 1903 v Plzni jako František Karel Schindler. Nejprve působil v Národním divadle moravskoslezském, potom získal angažmá v Městských divadlech pražských. Z dalších významných působišť je to po roce 1945 Jihočeské národní divadlo, pro které mělo jeho působení zásadní význam. Měl velké režijní schopnosti, což dokazoval nejen shakespearovskými tématy. Dokázal svým elánem strhnout ostatní tak, že, jak řekl jeden jeho spolupracovník Déda Papež, „neznali únavy, neznali odpočinku, zkoušelo se v pravém slova smyslu do úplného vyčerpání…76“ Což mu ovšem někteří herci, po kterých požadoval do dvou týdnů nastudování inscenace, vyčítali. Vyznačoval se tedy nesmírnou pracovitostí a jeho obor nebyl úzce specializován. Inscenoval českou klasiku, současné autory, velký světový repertoár, ale i operety. Nabídl po válce v roce 1947 angažmá herečce Nataše Gollové, která byla bez práce, a ještě tentýž rok se s ní oženil. Z Českých Budějovic však musel i se svojí ženou odejít, protože mu bylo stále více vyčítáno, že za války uvedl v Praze několik inscenací žádaných německých autorů a rovněž se jako umělecký šéf nedokázal vyrovnat s nastalými politickými změnami ve vedení státu. V roce 1950 se na sedm let stal uměleckým ředitelem Divadla Na Fidlovačce. Zemřel náhle 16. ledna 1961 v Praze. Velkým přínosem pro Jihočeské národní divadlo bylo, že Karel Konstantin stále více usiloval o to, aby se přišlo s něčím novým, co by uspokojilo touhu diváků po divadle. A zcela jiným, zajímavým a jedinečným způsobem. Společně s talentovaným lotyšským výtvarníkem Joanem Brehmsem, se kterým si velmi rozuměl a pojilo je opravdové přátelství, našli to správné a jedinečné řešení. A tím bylo vytvoření divadla v přírodě, které mělo podle mého názoru velký význam i pro budoucí baletní soubor. Ten i v nepříliš příznivých přírodních podmínkách, přestože nastudování bylo pro tanečníky velmi obtížné, zpravidla mezi ostatními soubory vynikal. To správné místo pro umístění divadla našli v zámeckém parku 75 76

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946, České Budějovice, 1970 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 21

28

krumlovského zámku v Českém Krumlově. Poprvé zde osvětlily reflektory park i zámeček zvaný Bellárie 14. června 1947, kdy zde divadlo uvedlo své první představení, kterým byl Shakespearův Večer tříkrálový77. Sám Joan Brehms byl jednou z nejvýznamnějších a nejpřínosnějších tváří Jihočeského divadla, svojí tvorbou a svými nápady se stal velkou osobností evropského rozměru, působil zde ve funkci šéfa výpravy po dobu 31 let, a to od roku 1945 do roku 197678. V sezóně 1947 - 1948 uvedl 13. listopadu 1947 František Knopp balet na scéně zmiňovaného architekta Joana Brehmse Královnu loutek Josefa Bayera. Joan Brehms vytvářel velmi zdařilé a moderní scény pro všechny divadelní soubory, samozřejmě jich několik vytvořil i pro balet. Současně nedocházelo v Jihočeském národním divadle k žádným velkým změnám, pouze operetní soubor přinášel výrazné zlepšení úrovně.

2.3 Krajské oblastní divadlo a 50. léta v baletu V sezóně 1948 - 1949 přechází Jihočeské národní divadlo do správy města a dostává název Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích a v následující sezóně se název změnil na Krajské oblastní divadlo v Českých Budějovicích (KOD)79. Do jeho čela nastoupil na dvě sezóny 1949 – 1950 a 1950 - 1951 Rudolf Kulhánek, který ovšem v rámci vzniklé politické situace nedobrovolně odchází se svojí manželkou Marií Tomšů do brněnské Reduty. Okamžitě je v sezóně 1950 – 1951 nahrazen Karlem Lhotou, následně mladým svazáckým funkcionářem z Prahy Jiřím Joskem v sezónách 1951 – 1952 a 1952 - 1953, kdy ho střídá ředitel Ivan Glanc, který zde působil až do sezóny 1955 – 195680. Ivan Glanc se narodil 21. března 1923 v Praze, byl velmi schopným člověkem, vynikajícím organizátorem, výborným režisérem i hercem, který žil divadlem. Pro funkci uměleckého ředitele byl jako stvořený. Českobudějovické divadlo pod jeho vedením vykvetlo mezi přední divadla v republice. V divadle působí stále choreografové Slavibor Jindřich a František Knopp, který zastával do sezóny 1948 - 1949 rovněž funkci šéfa baletu. V této sezóně nejsou žádné zmínky o nastudování nějakého baletního představení nebo o tom, že by 77

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 79 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 80 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 78

29

nějaké bylo alespoň ohlášeno. Lze se tedy domnívat, že tanečníci účinkovali tuto sezónu v uvedených operetních představeních (rovněž opereta měla slabý repertoár) a připravovali se na následující baletní dvojvečer, uvedený až v roce 1950. Rovněž by příčina mohla spočívat v nastalých změnách při převádění divadla do správy města nebo v organizačních změnách ve vedení divadla. Počátkem 50. let se dostávaly do popředí zájmu hry aktuální a nově vznikající, které reagovaly na požadavky doby. Tematicky se jednalo o boj dělnické třídy, budovatelskou práci, zakládání JZD, morálku člověka v socialistické společnosti a podobně. Byla upřednostňována díla sovětských autorů a divadlo mělo být přístupné nejširším lidovým vrstvám. Za povšimnutí stojí zvláštní představení pro diváky cikánského původu a výchovných her pro děti81. Toto nasměrování bylo patrné pouze v činohře, v operetě si udrželi umělecky kvalitní klasický repertoár (Strauss, Nedbal). Ten se stal základem pro formování budoucího operního souboru, který po válce prozatím kvůli velkým finančním problémům neexistoval82. Balet, který měl tehdy dokonce až patnáct členů, s ohledem na své možnosti uskutečnil v sezóně 1949 - 1950 baletní premiéru Pohádky o leknínu a Delibesovu Coppélii. Balety byly uvedeny v jeden večer a měly tudíž společnou premiéru 12. února 1950. Bylo to první větší celovečerní baletní představení uvedené po roce 1945 choreografem Slaviborem Jindřichem. Oba balety byly připraveny s ohledem na tehdejší možnosti souboru, a proto byla mužská role Stanislava (pravděpodobně obměna Franze) svěřena tanečnici Vlastě Tomkové83. Pro zajímavost se pak balet Coppélia objevil jako samostatné večerní představení na českobudějovické scéně o dvaačtyřicet let později v choreografii Libuše Králové. Autorem hudby k Pohádce o leknínu byl český dirigent Miroslav Brož, který se narodil 2. června 1922 v Jugoslávii a zemřel 21. října 1991 v Bratislavě. V Českých Budějovicích působil v letech 1947 - 1950, byl také profesorem kompozice na pražské konzervatoři a jeho hudba šla ve stopách jazzových Gerschwinových skladeb. Je i autorem mnoha populárních písní84. V souladu se svým programovým prohlášením uvedlo Krajské oblastní divadlo ještě v sezóně 1950 - 1951 další dva balety provedené v jeden večer. Byli jimi Čajkovského Italské capriccio v Ďagilevově úpravě a Dvořákovy Slovanské 81

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 83 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 84 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 82

30

tance85. Jejich premiéra se konala 9. prosince 1950 v choreografii Slavibora Jindřicha. Stejným choreografem byl tento balet uveden již v roce 1946, pouze s tím rozdílem, že byl koncipován jako celovečerní představení. Není divu, že se Slovanské tance v českých a slovenských divadlech do války, od premiéry, která se konala na počest šedesátých narozenin Antonína Dvořáka 8. září 1901 v nastudování choreografa Achille Viscusiho, objevily desetkrát. Po válce pak do roku 1966 více než sedmadvacetkrát, z toho se dalších dvou nastudování v českobudějovickém divadle dočkali diváci v choreografiích Milana Hojdyse ještě dvakrát. Důvodem bude, že byl tento balet pro svoji pulzující a podmanivou hudbu oblíbený. Proto se dostal mezi pětici nejčastěji inscenovaných baletů své doby86. Předpokládám, že jak Slovanské tance, tak i Čajkovského orchestrální skladba Italské capriccio byly postaveny v komorním pojetí s přihlédnutím k dosavadním technickým možnostem tanečníků. V sezóně 1951 - 1952 byla úspěšným baletním představením Vostřákova Viktorka, jejíž inscenace byla doplněna ještě několika scénami z Nedbalových baletů s podtitulem Baletky, vše opět v choreografii Slavibora Jindřicha. Premiéra se konala 18. března 1952. Balet Viktorka pak uvedl úspěšně na této scéně v roce 1973 i choreograf Milan Hojdys. Funkci šéfa baletu vystřídal choreograf Slavibor Jindřich. V sezóně 1952 – 1953 přichází do budějovického souboru a setrvává až do sezóny 1957 – 1958 tanečník Petr Zdeněk Koželuh, narozený 8. února 1936 v Praze, žák Věry Untermőllerové, Luboše Ogouna a B. Bragvadzeho. Poté působil jako sólista v Liberci, Plzni, Brně, v Praze v Baletu Praha, Basileji a Ostravě. Od 90. let choreografem, šéfem baletu v Ostravě a baletním mistrem. Svoji přesnou a čistou pohybovou

linii

uplatnil

s mimořádně

výrazovou

intenzitou

v klasickém,

neoklasickém i moderním repertoáru87. V sezóně 1953 - 1954 přišel balet s podnětnou inscenací, a to s Vyzváním k tanci. Tento balet byl složen z několika částí: první byla na hudbu Josefa Suka a jeho Polonaise a úryvek z baletu Spící krasavice Petra Iljiče Čajkovského, druhá opět na hudbu Josefa Suka V roztoužení a Vyzvání k tanci (Duch růže) Carla Marii von Webera, třetí tvořil úryvek baletu Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala Šípková Růženka. Choreografii prvních dvou částí vytvořil nově Eduard Gabaj a třetí 85

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 BRODSKÁ, Božena - VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu, Praha, 2004 87 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 86

31

část šéf baletu Slavibor Jindřich. Z tohoto období již máme dochované zprávy o tom, že celý baletní soubor měl více než dvacet členů. Zmiňovaný tanečník, pedagog a choreograf Eduard Gabaj se narodil 9. prosince 1925 v Žilině a zemřel 12.

února

Působil

1988

v Liberci.

v Národním

divadle

v Praze a Košicích, V Českých Budějovicích pouze v roce 1953 a po jihočeském působení ještě

Obrázek 3 - E. Gabaj, L. Roháčová

v Olomouci a Liberci88. V dalších letech se začalo stávat evidentním, do jaké míry je potřeba zkvalitnit baletní složku, aby byla schopna pravidelné a samostatné práce, aby nestála ve stínu jiných divadelních složek, nebo jen jako doplněk větších uměleckých souborů divadla89. V sezóně 1955 – 1956 uvádí 12. února 1956 choreografka Věra Untermőllerová balet na hudbu Sergeje Vasilenka Mirandolina. Jednalo se o úsměvný komorní příběh hostinské Mirandoliny, která si vybírá mezi šlechtici svého ženicha. Nakonec se ale po různých peripetiích rozhodne vdát za svého sluhu Fabrizia. Myslím, že tento vtipný balet byl více než vhodným titulem uvedeným na této scéně. Nebyl náročný na taneční techniku, ale splňoval požadavky, které tento soubor mohl ve své době splnit. Tanečnice, choreografka a pedagožka Věra Untermőllerová se narodila 23. dubna 1931 v Praze a zemřela 26. prosince 1967 v Berouně. Byla žačkou V. Slavjanské, v roce 1950 absolvovala taneční oddělení Státní konzervatoře v Praze, v roce 1955 choreografii na DAMU90. V Českých Budějovicích působila v sezónách 1954 – 1955 a 1955 - 195691. Dále působila jako šéfka baletu a choreografka v Liberci a Plzni, od roku 1948 vedla řadu amatérských

88

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 89 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 90 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 91 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998

32

lidových

souborů.

Svoje

choreografie

směřovala

k soudobému

repertoáru

a formovala tak svoji výjimečnou pohybovou invenci a osobitý taneční slovník.

2.4 Jihočeské divadlo a vznik prvního otáčivého hlediště Od sezóny 1956 - 1957 nese divadlo název Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích a jeho vedení se od října na čtyři roky do roku 1960 ujímá významná a umělecky všestranná osobnost Otto Haas92. Narodil se 19. července 1921 v Kročehlavech u Kladna, zemřel v roce 1985. Kromě vedení divadla se často zaměřoval na individuální práci s herci, vyžadoval pohotovost, připravenost a schopnost okamžitě chápat, co se po nich žádá. To bylo také příčinou, proč si některé z herců popudil proti sobě93. Dovedl rozpoznat výborné umělce, měl neomylný „čich“ pro divadlo a nadbytek tvůrčí energie. Za dobu čtyř sezón přivedl Jihočeské divadlo k vrcholu jeho slávy. V sezóně 1956 – 1957 přijímá angažmá po krátkém působení v Liberci a Olomouci liberecká rodačka Ingeborg (Inge) Puschmannová, provdaná Pavelková, narozená 27. března 1934, která zde působila jako tanečnice do sezóny 1972 – 1973. Tato tanečnice se uplatnila v sólových rolích českobudějovického repertoáru, z nichž jmenuji například roli Colombiny v Divadle za branou, Růženku Z pohádky do pohádky nebo role Pierra v Plamenech Paříže. Do budějovického

souboru

nastupuje

také

absolventka

tanečního

oddělení

Konzervatoře v Brně z roku 1956 Jaroslava Fasurová, narozená 26. února 1936 v Brně, která zde působila až do sezóny 1985 – 1986. Byla tanečnicí drobných sólových úloh, mezi její významnější patří Ninette z Balady o námořníkovi94. Obě tanečnice byly dlouhodobými spolehlivými členkami českobudějovického ansámblu. Zajímavou událostí sezóny 1956 - 1957 se pro baletní soubor stala spolupráce Jihohočeského divadla s meiningenským souborem. Konkrétně sborové tanečnici Ludmile Podzimkové se podařilo získat roční angažmá v Meiningenském divadle, tudíž mohla načerpat nové a zajímavé zkušenosti. Ludmila Podzimková působila v Jihočeském divadle od sezóny 1950 – 1951 do sezóny 1987 – 198895. Samotná historie Meiningenského divadla nejvýrazněji ovlivnila divadelnictví ve druhé polovině 19. století, kdy v letech 1874 – 1890 podnikali meiningenští turné 92

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 94 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 95 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 93

33

po Evropě a v roce 1878 navštívil soubor Prahu. Kladli důraz na realistické a naturalistické inscenace, zdůrazňovali autentičnost výpravy, práci se světly. Ovšem slabinou jejich inscenací bylo, že opomíjeli zdůraznit osobnost hlavního hrdiny, což kritizoval například Jan Neruda. Na přelomu 19. a 20. století bylo divadlo již ovlivněno dalšími vznikajícími vlivy symbolismu, či impresionismu96. Mimo meiningenský soubor se navázaly kontakty s bulharským Státním divadlem v Gabrově a s divadlem A. Budajevské v Burgasu97. S rozrůstajícími soubory a stoupajícími nároky na kvalitu jednotlivých představení se začaly stále více projevovat nedostatky staré divadelní budovy. Proto vznikla sbírka dobrovolného Sdružení pro postavení budovy Jihočeského divadla, z níž měla být podle všeho financována soutěž architektů na vypracování návrhu nové divadelní budovy98. V sezóně 1957 – 1958 je do baletního souboru angažována absolventka tanečního oddělení Konzervatoře v Brně z roku 1955 Hana Čáslavská, provdaná Študentová, narozená 8. dubna 1935 v Praze. V roce 1960 se stává sólistkou, a to až do sezóny 1985 – 198699. S příchodem choreografa Milana Hojdyse do Českých Budějovic se stala postupně jeho hlavní asistentkou. Od roku 1986 do sezóny 1988 - 1989 choreografkou

100

zde byla

. Z baletních představení inscenovala Dona

Juana, dále spolupracovala s operou, operetou i činohrou. Od roku 1976 do roku 1988 se věnovala pedagogické činnosti na LŠU v Českých Budějovicích. Hana Čáslavská byla vynikající dramatickou a charakterní tanečnicí, dlouhodobou představitelkou stěžejních rolí českobudějovického repertoáru, přičemž za roli Macechy v baletu Popelka obdržela v roce 1980 Cenu ČLF101. Vynikala jak v klasických titulech, tak byla vynikající i v neoklasickém repertoáru. Myslím, že přínos této umělkyně je pro balet Jihočeského divadla nesmírný. Svou pílí, ctižádostí a svým talentem zviditelnila tuto scénu a dokázala, že i na oblastním divadle mohou být vynikající tanečníci celorepublikového významu. Rovněž přichází do Českých Budějovic další významná tanečnice a dlouholetá představitelka stěžejních rolí Monika Taušková (Tauschková), rozená Wolfová. Narodila se 14. května 1940 v Berlíně, byla žačkou Josefa Judla a jejím 96

Divadelní revue. 2002, roč. 13, č. 1 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 98 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 99 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 100 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 101 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 97

34

prvním angažmá bylo Ústí nad Labem, potom Liberec, od roku 1958 do roku 1973 působila jako sólistka baletu v Českých Budějovicích102. Tato svým zjevem křehká tanečnice byla představitelkou především kladných lyrických rolí. Ztvárnila Marii a Zaremu v Bachčisarajské fontáně, Kláru v Louskáčkovi, Kateřinu v Kamenném kvítku, Evu v Baladě o námořníkovi, Odettu v Labutím jezeře nebo Julii v Romeovi a Julii. Stejně jako Hana Čáslavská byla oporou českobudějovického ansámblu a přispěla k lepší úrovni uváděných inscenací. Mezi další nové tanečníky patří Marie Láryšová, provdaná Lindnerová, absolventka Taneční konzervatoře v Ostravě, která se narodila 14. dubna 1948 v Heřmanicích u Ostravy a působila v českobudějovickém baletu do sezóny 1977 - 1978. Byla spolehlivou sborovou tanečnicí, svoje umění ukázala například v roli Colombiny v Divadle za branou. Dalším významným tanečníkem, který budějovickým divadlem prošel bohužel jen v sezónách 1957 – 1958 a 1958 – 1959, byl rodák z Brna, narozený 3. října 1939, Jaromír Linhart, absolvent tanečního oddělení Konzervatoře v Brně103. Po budějovickém působení odešel do Brna, Prahy, Basileje, Curychu a Bernu. Jeho předností byla technická připravenost, přirozený projev a živost, která se mu vyplatila především v komediálních rolích. V Českých Budějovicích se předvedl v roli Girejova vojevůdce Nuraliho v Bachčisarajské fontáně. Je tedy znát, že balet velmi usiloval svojí

práce

Po vynechání

o zkvalitnění v budoucnosti. jedné

(1956 – 1957) uvedl

sezóny pod

vedením nového choreografa a šéfa baletu (ovšem pouze na jednu sezónu 1957 - 1958) Zdeňka Weidenthalera, který přivedl nové tanečníky, opět samostatné

celovečerní

Obrázek 4 - Návrh scény, Bachčisarajská fontána

102

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 103 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001

35

představení. Byl jím v dosavadní historii Jihočeského divadla nejúspěšnější balet Borise Vladimiroviče Asafjeva Bachčisarajská fontána, který měl

premiéru 29.

března 1958. Deník Jihočeská pravda přináší dne 3. dubna 1958 o představení recenzi: „Přestože je v souboru většina mladých sil, vytvořil choreograf Zdeněk Weidenthaler za daných podmínek živé a působivé představení. Hrdinové Asafjevova baletu na scéně skutečně ožili a promluvili k divákům jasnou a srozumitelnou řečí tance a pantomimy. Zásluhu na tom mají především představitelé hlavních rolí, kteří pod vedením choreografa dosáhli značných úspěchů. Živou a přesvědčivou Zaremu vytvořila Hana Čáslavská. Její výkon spolu s bojovným tancem Nuraliho Jaromíra Linharta patří k nejsilnějším hereckým výkonům večera. Dále zaslouží pochvalu výkon Moniky Tauškové v úloze polské kněžny Marie, která s velkou jemností a citem líčila smutek a žal zajatkyně… Choreograf Weidenthaler si ponechal úlohu krymského chána Gireje. Hluboký duševní zvrat, způsobený vlivem neopětované lásky, charakterizoval výstižně nejen v pohybu, ale i v kamenné tváři a bezútěšném pohledu. Výprava Joana Brehmse byla nejzdařilejší v harémové scéně…Pečlivým nastudováním Asafjevovy hudby dokázal dirigent Pavel Jan Doubravský, že se umí postavit s velkou odpovědností k tak závažnému úkolu104.“ Přestože se tanečník a choreograf Zdeněk Weidenthaler objevil v Českých Budějovicích pouze sezónu 1957 – 1958, měl vliv na příliv nových tanečníků, proto krátce shrnu jeho životopis. Narodil se 2. dubna 1928 v Bratislavě, tancoval v Teplicích, Mostě, jako sólista v Liberci, Opavě, jako choreograf a sólový tanečník v Olomouci a Kladně a jako sólista a šéf baletu v Ústí nad Labem105. Důležitým

mezníkem

v dějinách celého Jihočeského divadla se stala zmiňovaná sezóna 1957 - 1958, kdy se ředitel Otto Haas rozhodl po desetileté odmlce obnovit Jihočeský divadelní festival v Českém Krumlově. Ovšem Obrázek 5 - Joan Brehms 104

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 88 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 105

36

v odlišném pojetí a s úplně novým hledištěm. Významný divadelní architekt a scénograf Joan Brehms vystavěl panoramaticky koncipovanou scénu a pohybem hlediště umožňoval divákovi – jakoby okem filmové kamery - vidět dramatické dění z nového úhlu. Tehdy byla malá dřevěná „točnička“ postavená asi pro 60 diváků a prvním

experimentálním

představením

před

otáčivým

hledištěm

v českokrumlovském zámeckém parku byla Weisenbornova Ztracená tvář, která zde měla premiéru 9. června 1958106. Tímto začíná slavná éra polydimenzionálního přírodního divadla s mechanizovaným otáčivým hledištěm. Už v roce 1959 je postaveno velké otáčivé hlediště pro 400 diváků, které poháněla síla nedaleké vojenské posádky, a o rok později je hlediště rozšířeno pro 550 diváků107. Jihočeské

divadlo

nebylo prvním divadlem, jež s takovým nápadem přišlo. Pokud

bychom

zašli

do hluboké minulosti, tak již divadla ve starém Řecku využívala

přírodu

jako

nástroj k umění. V 16. století v Paříži vytvářeli v sále Petit Bourbon v představení Ballet comique

de

la

Royne

Obrázek 6 - Otáčivé hlediště, první podoba

dekorace zelení, aby docílili dojmu zahrady. U nás za vlády Josefa Adama Schwarzenberga vzniklo v 18. století jedno z nejstarších zahradních divadel v Čechách, a to v parku zámečku Červený dvůr u Českého Krumlova. Dále to byla divadla utvářená v zámeckých parcích Hluboké, Hukvaldech, Kroměříži nebo Litomyšli, odkud se dostáváme do doby největšího rozmachu přírodních divadel, kterému vévodí divadlo v pražské Šárce. Zahrada založená v Českém Krumlově Vilémem z Rožmberka má velmi silnou vnitřní atmosféru, proto je pro takové divadlo naprosto ideální, a to nejen po stránce hudební. Původně se zde pořádaly renesanční slavnosti a rod Eggenberků zde v letech 1706 – 1707 postavil barokní zámeček – Bellárii, která dnes slouží účinkujícím k převlekům. Otáčivé hlediště jako takové je vlastně spojením mechanického elementu a imaginace v přírodním 106 107

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 HASAL, Petr a kol. Otáčivé hlediště Český Krumlov, České Budějovice, 2008

37

prostoru. Tento princip je znám již řadu století, točnu využíval při pořádání slavností na počest Isabelly Aragonské i Leonardo da Vinci. Ve 20. letech 20. století ji přivádí do uměleckého prostoru Adolf Appia, který používá scénografii a její mechanické prvky programově k dotvoření dramatikova díla. Rovněž u nás se začíná zkoumat možnost propojení hlediště a jeviště v jeden společný prostor. Tyto snahy jsou spjaty s představitelem Bauhausu Waltrem Gropiem, který prosazoval princip tzv. „totálního“ divadla, tedy umístěním diváka do středu akce jej „donutit, aby se podílel na zážitku hry“108. Princip otáčivého hlediště, zasazeného do po staletí vytvářeného lesoparku, je velikou předností, kterou nedisponují ani velmi slavné „open air“ scény, jako jsou aréna ve Veroně, jezerní jeviště v Bregenz, či středomořské řecké amfiteátry. Shodné je například otáčivé hlediště v Tampere ve Finsku, kde je veliká výhoda zastřešení celého prostoru hlediště nad diváky, což samozřejmě přispívá k většímu komfortu, zejména za nepřízně počasí. Po

premiéře

Weisenbornovi

Ztracené

tváře

v roce

1958

byly

na českokrumlovském otáčivém hledišti uváděny pouze opery, operety a činohry. Například Lucerna, Sen noci svatojánské, Rusalka, Rigoletto, Strakonický dudák, Zkrocení zlé ženy, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový, Carmen či Trubadúr, kde balet samozřejmě vypomáhal, ale na svoji první premiéru si musel ještě šest let počkat. Ta byla uvedena šéfem baletu a choreografem v jedné osobě Milanem Hojdysem až v roce 1965. Jednalo se o Labutí jezero, které bylo doposud jedním z nejčastěji uváděných

baletních

představení

českokrumlovské

éry.

Nádherná

hudba

Čajkovského, přírodní scenérie a romantický příběh diváky vždy lákal. Obzvláště úspěšný byl tento titul v nastudování choreografkou Libuší Královou. Vždy se muselo přistoupit k výpomoci externích spolupracovníků, mezi které patřili především žáci baletní školy, založené při divadle. Větším počtem tanečníků se docílilo lepších prostorových dojmů při utváření jednotlivých tanečních vstupů a scén. Inscenovat balet v prostoru českokrumlovské zahrady je náročné nejen pro choreografa, který musí velmi citlivě a do hloubky propracovávat každý detail pohybu ansámblu, ale i pro tanečníky, kteří se musí naučit pracovat s prostorem okolo otáčivého hlediště. Ve spoustě případů je to velmi náročné, ale ve výsledku pak balet zde uvedený nemá konkurenci. Myslím, že skloubení přírody, pohybu, světelných efektů a hudby, která zde má výbornou akustiku, je pro toto místo ideální.

108

HASAL, Petr a kol. Otáčivé hlediště Český Krumlov, České Budějovice, 2008

38

Já sama jsem po dobu pěti sezón jako sólistka baletu v tomto představení účinkovala a mohu říci, že to ve mně zanechalo veliké zážitky. A to i přes to, že prostředí není ideální pro balet, neboť počasí je často neúprosné. Přesto vždy každý člen souboru udělal vše, aby se každé představení odehrálo. Snad pro to, že krumlovská zahrada má své osobité kouzlo…

2.5 Baletní soubor jako samostatné těleso 1. ledna 1959 zahájil činnost nový operní soubor a současně s ním poprvé v historii Jihočeského divadla i první samostatný baletní soubor, který je uváděn jako balet opery Jihočeského divadla. Současně se od 1. ledna 1959 stal na dvě sezóny novým vedoucím baletu a choreografem Jihočeského divadla Jiří Hoščálek. Jeho cílem bylo „vytvářet baletní představení moderní, dramatické a zároveň působivé a zajímavé.109“ Jiří Hoščálek se narodil 29. prosince 1932 v Pardubicích, studium tance ukončil v roce 1955 na tanečním oddělení Státní konzervatoře v Praze. Už ve čtvrtém ročníku se stal členem Armádní opery a současně navázal na studium choreografie a pedagogiky na pražské AMU110. Zároveň bych chtěla zmínit skladatele a dirigenta Jiřího Kosinu, spoluautora československých baletů a dlouhodobého spolupracovníka Jihočeského divadla, který zde od této sezóny působil. Narodil se 24. dubna 1926 v Týništi nad Orlicí, byl autorem několika oper a baletů, které se nikdy nepodařilo v žádném divadle nastudovat, z oper například Dřevaři, Kráska a zvíře, Spartakus, z baletů Salambo, Suita a Paleta. Přesto se v Jihočeském divadle za éry Milana Hojdyse čtyři balety nastudovaly (Maják, Šťastný návrat, upravil hudbu k baletu Straussrevue a sestavil hudbu k inscenaci Nestárnoucí melodie). Kosina působil v divadle do roku 1987111. V sezóně 1959 - 1960 měly samostatnou premiéru dva balety: 24. října 1959 Čajkovského Louskáček, 20. května 1960 Prokofjevův Kamenný kvítek. Obě představení přijaly kritiky s rozdílnými názory. Zemědělské noviny 2. prosince 1959 po premiéře Louskáčka uvedly článek s názvem Omyl budějovického divadla: „Ctižádostivý baletní soubor JD v Českých Budějovicích uvedl jako samostatnou premiéru balet Louskáček. Jiří Hoščálek, jemuž bylo svěřeno nastudování a režie, 109

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 111 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 110

39

a který také vybavil dílo novým, značně nesrozumitelným dějem, však na svěřený úkol nestačil. Ani vkusné kostýmy Jana Skalického, scéna Vladimíra Landy a velmi dobré hudební nastudování Dalibora Brázdy nemohlo zachránit slabiny choreografie. Podobné nezralé představení si Budějovičtí věru nezasluhují…112“ Mladá Fronta uvedla po premiéře Kamenného kvítku 27. května 1960 následující recenzi: „…nejen – a to je samozřejmé – že zkrátili dílo řadou podstatných škrtů, ale celé je chybně pojali a tím zdeformovali. Povrchní režie se upnula k jádru baletu, k osudu brusiče drahokamů Danily – ovšem, aby si svou práci zjednodušila co nejvíce, dala mu zamilovat se do Paní měděné hory (což je vlastně pohádková personifikace přírody), místo aby ukázala jeho tvůrčí zápas, jeho hledačství krásy. S režií držela krok i choreografie, chovající se k hudbě jako feudál k nevolníkovi, nakládající s ní zcela podle své libovůle. Snaživí interpreti zůstali pak svým postavám hodně dlužni, tím spíše, že se snažili ukázat technicky víc, než co skutečně dovedou. Nevalnou úroveň měla i scéna Josefa Gabriela… Konečně také hudební nastudování Jiřího Kosiny vyznělo více hlučně než dobře. Nic z toho ovšem příliš nepřekvapuje. V Kamenném kvítku zaútočil českobudějovický balet na pozice předem ztracené.113“ Jihočeská pravda uvedla ovšem zcela odlišnou recenzi Kamenného kvítku dne 31. května 1960: „…k ruchu na scéně přispívá i vtipná, zdánlivě suchá scéna s častým využitím projekce… Nemnoho úloh, ale dobře promyšlených, přešlo jevištěm. V popředí je něžná, milující i ve hněvu lyrická Kateřina Moniky Tauškové… Negací představení jsou technicky nepřipravené mužské tance v lidovém tónu. Základní podíl na úspěchu má dirigent Jiří Kosina a choreograf Jiří Hoščálek… Hoščálkovi tu vychází představení ne snad novátorské, ale působivé prokreslením hlavních postav a především požadavky tanečními, které splňují hlavně tanečnice. Jde zcela jinou cestou než v Louskáčkovi. Tam stále ruch, stále zaplněné scény, tady klid, vyrovnání a srozumitelná jasnost pohybová. Vroucně je dokomponován závěr baletu… Kamenný kvítek je poctivým úspěchem baletního kolektivu JD.114“ Podle mého názoru je zcela nemožné hodnotit dva takto rozdílné tituly, obzvláště pro jejich odlišnou hudební i obsahovou stránku, nemyslím si totiž, že by se monumentální styl baletu Louskáček dal srovnávat s komornějším pojetím Kamenného kvítku. Obzvláště riskantní mi přijde inscenování tak náročného titulu, jak na obsazení tak

112

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 89 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 90 114 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 90 113

40

i na technickou náročnost, jako je balet Louskáček na komornější scéně, jako bylo a doposud je Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Období po roce 1945 by se dalo v baletu charakterizovat jako období hledání. Nejprve měla vliv na vývoj baletu tíživá poválečná finanční situace a neustále se neměnící špatná úroveň tanečníků, kterou nezměnil ani František Knopp se Slaviborem Jindřichem. Neustálé změny ve vedení divadla, snaha finančně zabezpečit provoz divadla a vytvořit nový operní soubor způsobily, že se na balet opět nedostávalo. Mírná změna nastala až v období hostujících choreografů Věry Untermőllerové a krátkodobě Zdeňka Weidenthalera, který přivedl do divadla nové tváře, mezi které patřila především Hana Čáslavská a Monika Taušková. A ani to nestačilo. Oficiální založení baletního souboru přispělo k lepšímu renomé, přesto stále neměl takovou úroveň jako zlepšující se opera. Rovněž Hoščálkovy nepříliš zdařilé

choreografie

náročných

titulů

a

koneckonců

i Weidenthalerova

Bachčisarajská fontána předčily možnosti jak inscenátorů, tak interpretů.

41

3 Historie baletního souboru v období 1960 -1986 3.1 60. – 80. léta, Milan Hojdys Od nové sezóny 1960 - 1961 se novým ředitelem Jihočeského divadla na deset let po sezónu 1969 - 1970 stal Zdeněk Míka. Zdeněk Míka se narodil 25. října 1919 v Lipenci u Zbraslavi a zemřel 9. září 2000. Divadelní vzdělání získal v jednoroční škole u E. F. Buriana v Praze. Za války pracoval v různých amatérských souborech a po válce, v roce 1946, nastoupil jako režisér do divadla ve Zlíně, jehož se stal později ředitelem. Poté pracoval na Barrandově a o rok později se ujal vedení činohry tehdejšího Státního divadla v Brně, nynějšího Národního divadla v Brně115. Než nastoupil jako ředitel v Českých Budějovicích, působil od roku 1955 tři roky jako ředitel v městském divadle v Kolíně. Posledním působištěm ve funkci ředitele bylo Vinohradské divadlo v Praze a i přesto, že potom již nikde nenastoupil, náleží mu rekord v nejdelším působení ve funkcích ředitele v republice. Miloval sice oddaně divadlo, bohužel však nebyl tak dobrým režisérem jako jeho předchůdci a výsledky působení v jím řízených divadlech nebyly příliš příznivé. Nechával v práci umělcům velkou volnost tvorby, což ještě zaštiťoval svým vysokým stranickým postavením. Tento způsob práce způsobil, že v Jihočeském divadle přehlédli obrodný proces roku 1968 a řízení divadla „samospádem“ vyvolalo závažnou krizi především v činohře, kterou se nepodařilo zastavit ani jeho nástupci116. Pro operu nenastala žádná výrazná změna, snad jen to, že se do roku 1966 upustilo od uvádění operety, což se v dalších letech ukázalo jako mylné, neboť pro vysokou oblibu nešlo tento žánr zcela vypustit117. Přínosem bylo i angažování nového dirigenta Dalibora Brázdy, který byl velmi nadaným hudebníkem a aranžérem, jehož hudební úpravy nahrávek byly velmi žádány.

115

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 117 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 116

42

Z baletních

inscenací

byla v sezóně 1960 – 1961 uvedena dvě díla, které kritika hodnotí jednoznačně kladně118. Dne 26. listopadu 1960 to byl balet

Pohádka

o Honzovi

hudebního skladatele Oskara Nedbala a 23. dubna 1961 Péťa a

vlk,

Malá

a Divadlo

za

noční

hudba

branou,

vše

uvedené v jeden večer. Autory hudby byli Sergej Sergejevič Prokofjev, Wolfgang Amadeus Mozart a Bohuslav Martinů. Pohádka o Honzovi byla o téměř dvacet

let

choreografem

později

uvedena

Obrázek 7 – Pohádka o Honzovi - M. Taušková, J. Hrdlička

Milanem

Hojdysem. Choreografii a režii obou zmíněných představení vytvořil hostující tanečník a choreograf Rudolf Karhánek, žák Jelizavety Nikolské, který i přesto, že se narodil 21. listopadu 1923 v Praze, celou svoji uměleckou kariéru prožil v Brně jako sólista, choreograf a šéf baletního souboru Státního divadla v Brně. Již ve čtrnácti letech byl výborným tanečníkem a v roce, 1940, kdy nastupuje do brněnského souboru, si ho všímá Ivo Váňa Psota. Karhánek se od něj učí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf. Po tragické smrti Ivo Váni Psoty se dává rovněž na dráhu choreografa a jde v jeho šlépějích119. Na začátku roku 1961 se jednalo o výstavbě nové divadelní budovy, která byla oficiálně kvůli hospodářským problémům v roce 1962 opět odložena. Pro zajímavost se v Divadelním zápisníku z roku 1962 nejprve uvádí: „Po výstavbě nové divadelní budovy, důstojné metropole jižních Čech, počítá se s využitím dosavadní budovy Jihočeského divadla, dnes již nevyhovující jak velikostí, tak

118

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 KOKEJL, F. (red.). Program k představení Péťa a vlk, Malá noční hudba, Divadlo za branou, České Budějovice, 1961. 119

43

technickým vybavením, pouze na komorní scénu120.“ Protože si však jihočeská veřejnost žádala vysvětlení, bylo v Divadelním zápisníku následně zapsáno: „Vzhledem k nutnosti výstavby důležité pro naše národní hospodářství bylo rozhodnuto, že stavba nového divadla v Českých Budějovicích bude odložena121.“ Neméně zajímavé bylo to, že vzhledem k tomu, jaká se v opeře a baletu hrála početně náročná představení, chybělo v obou souborech minimálně patnáct členů, což muselo mít samozřejmě vliv na kvalitu uvedených představení122. V sezóně 1960 – 1961 odchází Jiří Hoščálek z funkce choreografa a šéfa baletu a sezóna 1961 – 1962 je bez vedení. Přesto balet pro sezónu 1961 - 1962 nastudoval Sluhu dvou pánů Jarmila Burgahausera ještě v choreografii Jiřího Hoščálka, s dirigentem Jiřím Kosinou a ve výpravě hostujícího Karla Marxe. Ovšem kvůli technickým problémům muselo být od baletu upuštěno a k realizaci došlo o rok později na VIII. Jihočeském divadelním festivalu123. V sezóně 1962 - 1963 přichází na místo choreografa a šéfa baletu Jiřího Hoščálka Milan Hojdys, který se narodil 2. června 1926 v Hranicích u Ostravy a zemřel po dlouhé těžké nemoci 17. listopadu 1994 v Českých Budějovicích. Jeho zásluhou poměrně malý baletní soubor (pět mužů a třináct žen) pravidelně uváděl jedno celovečerní baletní představení v sezóně. Do Českých Budějovic přišel v roce 1962 a působil zde do roku 1986. Původně neměl taneční vzdělání, pro tanec se nadchnul v taneční škole Emericha Gabzdyla v roce 1945, který ho jako externistu zapojil do baletního souboru ostravského divadla. Díky výkonu povinné vojenské služby v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v Praze se zdokonalil v klasické, lidové a charakterní technice. Do Ostravy se ještě jednou vrátil, ale již jako přední sólista baletu. Před nastoupením do funkce šéfa a choreografa baletu v Jihočeském divadle působil od roku 1952 téměř dvanáct let ve Státním divadle v Brně, kde vyzrál v demicharakterního až charakterního tanečníka a jeho schopnost vyjadřovat charakteristiku komických postav mu přinesla mnoho úspěchů124. Z rolí ztvárnil: Merkucia v Romeovi a Julii, Nuraliho v Bachčisarajské fontáně, Hlúpého Juru ve Slovanských tancích, Frátera Laktace v Nikotině, Starého kavalíra v Podivuhodném mandarinovi, Krejčíka v baletu Z pohádky do pohádky, či Šaška 120

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990, s. 50 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990, s. 50 122 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 123 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 124 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 121

44

v Popelce nebo Labutím jezeře125. Ve své choreografické tvorbě byl ovlivněn působením v Brně, proto i repertoár zde uváděný byl obdobný. Za léta působící v souboru Jihočeského divadla zformoval baletní soubor, který se ustálil na dobré technické úrovni díky pravidelným tréninkům. Uváděl s pomocí žáků baletní školy při divadle, externistů, či jiných divadelních složek i velké baletní tituly jako Labutí jezero, Spící krasavice nebo Bachčisarajská fontána.

Byl typem všestranného

divadelníka, jeden z představitelů generace, která uměla stejně dobře hrát jako zpívat či tančit126. Současně s Hojdysem nastoupil do baletního souboru tanečník a později choreograf, asistent mnohých choreografií Milana Hojdyse Ivan Mičola. Narodil se 9. února 1933 v Opavě a zemřel 28. prosince 1996 v Českých Budějovicích, kde působil jako sólový tanečník do sezóny 1972 – 1973. Ve školním roce 1949/1950 ukončil studium tanečního oddělení Konzervatoře v Brně, poté působil v Opavě, Bratislavě, Košicích, Ostravě, nikde ne déle než čtyři roky127. Sólové příležitosti získal až v Českých Budějovicích, kde se nejspíše zalíbil Milanu Hojdysovi. Z rolí jmenuji Mikuláše v Baladě o námořníkovi, Prince v Labutím jezeře nebo chána Gireje z Bachčisarajské fontány. Rovněž v této sezóně nastoupila žačka Karla Pirníka Marie Plášilová, narozená 12. listopadu 1945 v Praze, která zde ale byla pouze do sezóny 1965 - 1966, poté odchází do Plzně, kde získává sólovou smlouvu a nakonec jako sborová tanečnice působí v Raimund - Theater ve Vídni128. Ve stejné době zde působila i tanečnice

a pedagožka narozená 8. srpna 1942 ve Vyškově, Jana

Tomanová. Byla absolventkou tanečního oddělení Konzervatoře v Brně v roce 1962. Následovalo čtyřleté angažmá v Českých Budějovicích a v Laterně magice, poté navázala studiem pedagogiky na pražské HAMU. O téměř dvacet let později získala na Filosofické fakultě Karlovy univerzity titul PhDr. a nadále se věnovala pedagogické činnosti, v Praze založila dokonce soukromou taneční školu129. Obě

125

VAŠUT, Vladimír. Za Milanem Hojdysem. Taneční listy, 1995, č. 1 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 127 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 128 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 129 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 126

45

zmiňované tanečnice byly sborovými tanečnicemi a představitelkami drobných sólových úloh. Nejvýznamnějším tanečníkem, který nastoupil v této sezóně, byl Oldřich Rymeš. Narodil se 22. května 1924 v Brně, byl žákem baletní školy Ivo Váni Psoty v Brně, následně přijal na třináct let angažmá v Brně. Byl bezesporu dlouhodobou oporou budějovického ansámblu, vynikl převážně v mimických, charakterních a komických rolích, z nichž jmenuji Šaška ve Spící krasavici, Merkucia v Romeovi a Julii, Nuraliho v Bachčisarajské fontáně nebo Šerifa ve Šťastné sedmě130. Českobudějovickému obecenstvu se Milan Hojdys představil 30. prosince 1962 nastudováním Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky, přičemž tento titul byl i v dalších letech coby dětské představení velmi vyhledávaný. Jednak sám Milan Hojdys tímto představením uzavíral svoje dvaadvacetileté působení v Jihočeském divadle, ale i následující choreografka Libuše Králová tohoto titulu využila ve svých choreografiích. Podle programu Jihočeského divadla muselo být představení velmi náročné na provedení, obzvláště pokud měl baletní soubor pouze osmnáct členů. Zejména v Šípkové Růžence mi přijde uvádění všech jednotlivých ročních období velmi časově náročné a pro diváky zdlouhavé. Sama jsem v baletu Z pohádky do pohádky v Jihočeském divadle účinkovala a i při větším počtu tanečníků a s mnohem menším obsazením jsme „měli co dělat“, abychom představení zvládli. Ještě před zahájením sezóny 1963 - 1964 hostovali členové opery Jihočeského divadla v severním Rakousku, zájezdu se mimo operu zúčastnili i členové baletu Ivan Mičola, Jindřich Mikulášek, Stanislav Podzimek, Hana Čáslavská, Dana Klásková, Marie Plášilová, Marie Láryšová a samozřejmě choreograf Milan Hojdys131. V sezóně 1963 - 1964 uvedl ve své choreografii Milan Hojdys dva balety v jeden večer – Baladu o námořníkovi současného skladatele Zdeňka Křížka, podle námětu balady Jiřího Wolkera, a Šeherezádu Nikolaje Andrejeviče Rimského Korsakova. Českobudějovická premiéra byla uvedena 27. října 1963. Jihočeská pravda 3. listopadu 1963 o tomto díle napsala: „Dobrý zvuk, který si začíná zvolna dobývat nepočetný baletní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích není zdaleka snadno a levně získaný. Soubor nastudoval pod vedením Milana Hojdyse již

130

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 131 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998

46

dva baletní večery… Uvážíme-li, že 25. srpna skončilo českokrumlovské léto, že tedy teprve koncem srpna se členové opery a baletu rozloučili s přírodním divadlem a 27. října jsme již měli možnost vidět premiéry obou zmíněných baletů… musíme uznat především obětavost a pracovní elán všech zúčastněných. Z účinkujících jmenujme Ivana Mičolu v rolích námořníka Mikuláše a zajatého careviče. V námořníkovi se podařilo Mičolovi vtisknout postavě žádoucí charakter a výborně podporován svým zjevem vyzněl mu i pohybově přesvědčivě. Jako careviči v Šeherezádě se mu dosud plně nepodařilo zbavit se předchozí role… Hana Čáslavská jako Ninette v Baladě a jako princezna Džarlila v Šeherezádě s bezpečným citem odlišila obě postavy a dala každé správnou míru tragiky i lyriky. …Také technicky se zhostila Čáslavská obou rolí bez chyby… Daně Kláskové připadl úkol ztvárnit Evu v Baladě a titulní roli v Šeherezádě. Má pro ni měkké vláčné gesto a líbezný výraz… Baletní večer letošní sezóny měl o premiéře téměř neuvěřitelný úspěch…132“ V Šeherezádě zvolil Milan Hojdys odlišné obsazení, místo Zobeidy zde figuruje princezna Džarlila a postava hlavního otroka je zde nahrazena zajatým carevičem. Lze se tedy domnívat, že příběh je v podstatě totožný. K baletnímu souboru přicházejí v sezóně 1964 - 1965 sólisté Radmila Hájková a Jiří Hájek, kteří vytvořili řadu působivých postav, například v Čajkovského Labutím jezeře nebo Spící krasavici, Asafjevově Bachčisarajské fontáně, Prokofjevově Romeovi a Julii či v Hlobilově Krásce a zvířeti. Radmila Hájková se narodila 17. října 1945 v Brně, v roce 1964 absolvovala taneční oddělení Konzervatoře v Brně, poté přijímá ihned angažmá v Jihočeském divadle a působí zde od sezóny 1964 – 1965 až do sezóny 1985 - 1986. V roce 1966 se stává sólistkou baletu, od roku 1977 vedla v souboru tréninky a v sezónách 1987 – 1988 a 1988 - 1989 byla šéfem baletního souboru133. Byla tanečnicí vysoké taneční techniky, jevištního půvabu a výborného hereckého výrazu. Se svým manželem Jiřím Hájkem byli oporou titulů šéfa baletu Milana Hojdyse134. Jiří Hájek se narodil 13. listopadu 1943 v Ořechově u Brna. Absolvoval rovněž v roce 1964 taneční oddělení Konzervatoře v Brně, odkud odchází se svojí ženou do Českých Budějovic, kde se v roce 1968 stává sólistou baletu. Působil zde o něco déle než jeho žena, a to

132

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 94 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 134 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 133

47

až do sezóny 1990 – 1991135. Měl možnost se mimo jiné ukázat

v soudobém

repertoáru v roli Letce v baletu Hirošima a v titulní roli Podivuhodného mandarína. Jeho přednostmi byla vysoká jevištní elegance a spolehlivost v partnerských duetech136. V choreografii Milana Hojdyse měl v sezóně 1964 – 1965 19. prosince 1964 premiéru balet Petra Iljiče Čajkovského Labutí jezero a na X. Jihočeském divadelním festivalu v Českém Krumlově byl kromě oper Trubadúr a Dvě vdovy poprvé uveden před otáčivým hledištěm právě tento titul v úplně stejném obsazení jako v divadle137. Premiéra byla naplánovaná na 18. srpna 1965, hrálo se celkem osmkrát až do 25. srpna138.

Tento

balet

je

jako

jeden

z mála

baletů

pro

českokrumlovské zahrady naprosto ideální, a proto se zde také představení setkávalo s takovým ohlasem i v dalších letech

139

prostředí

jako jediné

. Především za éry

choreografky Libuše Králové, která tento titul po inscenování v divadle uváděla několik let velmi úspěšně právě v Českém Krumlově, a i Milan Hojdys zde tento balet uvedl 11. srpna 1966 znovu140. Jako noví tanečníci byli angažováni v sezóně 1965 - 1966 manželé Drahomíra a Jan Pirnerovi a Milan Gašparík. Jan Pirner se narodil 23. října 1941 v Benešově, působil jako tanečník v Plzni, Olomouci a Českých Budějovicích, následně přijal angažmá do Národního divadla v Praze. V roce 1973 ukončil studium choreografie na HAMU v Praze. Z mnoha angažmá jmenuji kromě Českých Budějovic Plzeň, Olomouc, Prahu nebo Banskou Bystrici. V Českých Budějovicích ztvárnil Romea v Romeovi a Julii a Prince ve Spící krasavici. Jeho druhou ženou se stala Nelly Danko.

Se

svojí

první

ženou

Drahomírou

Pirnerovou

nastoupil

do českobudějovického angažmá. Drahomíra Pirnerová se narodila 14. října 1931 v Mšeně, okres Mělník, působila jako tanečnice v Olomouci, poté v Českých Budějovicích a Ústí nad Labem. Oba působili v Jihočeském divadle po dobu dvou sezón. Dlouholetým představitelem drobných sólových úloh byl Milan Gašparík, který se narodil 6. března 1934 v Kalinově v Rusku. Studoval Taneční konzervatoř v Bratislavě, kterou ukončil v roce 1954, potom působil v různých divadlech: 135

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 137 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 138 KOŽÍKOVÁ, Alena. (red.). Program k představením na Otáčivém hledišti. České Budějovice, 1965 139 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 140 HASAL, Petr a kol. Otáčivé hlediště Český Krumlov, České Budějovice, 2008 136

48

Bratislavě, Brně, Liberci a Českých Budějovicích, kde zůstal v souboru až do sezóny 1981 – 1982, od roku 1984 se stal překvapivě tenoristou opery Jihočeského divadla141. Balet uvedl ještě do konce roku 1965, přesněji 4. prosince, celovečerní představení Shakespearova Romea a Julie na hudbu Sergeje Sergejeviče Prokofjeva. Milan Hojdys řekl, že Jihočeské divadlo se tímto dílem snaží ukázat divákovi, že i v baletním repertoáru jsou díla, ve kterých jednají živí reální lidé. Rovněž chce dokázat, že i tak malý soubor je schopen přivést na jeviště hlavní postavu se všemi bolestmi i strastmi. Jedna z představitelek titulní role Julie Monika Taušková uvedla v rozhovoru s redaktorem programu Jaroslavem Ryšavým, že Prokofjevova hudba na ně klade nesmírné nároky, v podstatě se všichni musejí stát tančícími herci142. Pro druhou představitelku Julie Radmilu Hájkovou je tato role prvním jevištním zážitkem a první rolí vůbec. Choreograf Milan Hojdys tedy vsadil na mladou generaci, která by se co nejvíce podobala veronským milencům, o čemž svědčí i mladý představitel Romea Jaroslav Hrdlička, který se alternoval s Janem Pirnerem143. Jaroslav Hrdlička působil v baletním souboru v sezónách 1961 – 1962 a 1962 – 1963 a následně ještě čtyři roky od sezóny 1965 – 1966 do sezóny 1968 - 1969144. Na tomto představení, které nebylo postaveno jen na klasické taneční technice, ale i s modernějším pojetí tance a výrazovými prvky si baletní soubor opery Jihočeského divadla ověřil úroveň svých sil. Balet Jihočeského divadla dostal v létě 1966 zvláště obtížný úkol a tím bylo nastudování Mozartovy Malé noční hudby. Představení se odehrávalo v barokním zámeckém divadle Českého Krumlova a bylo určeno pro mezinárodní sympozium scénických výtvarníků s názvem Interscéna145. Ve druhé polovině roku 1966 uvedl balet 6. prosince Spící krasavici Petra Iljiče Čajkovského, která znamenala největší úspěch pro soubor v této sezóně. L. Schmidtová uveřejnila v Jihočeské pravdě 13. listopadu 1966 následující recenzi: „…Na jedné straně bychom se mohli domnívat, že Spící krasavice je trochu nadměrné sousto pro 22 lidí… Režisér a choreograf Milan Hojdys dílo důvěrně zná, sám v něm tančil. Uvádí je celkem bez škrtů, v původní verzi. Proslulou variaci 141

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 142 RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Romeo a Julie. České Budějovice, 1965 143 RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Romeo a Julie. České Budějovice, 1965 144 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 145 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998

49

Modrého ptáka, která patří k nejobtížnějším ukázkám klasického tanečního umění, tančí Radmila Hájková a Jiří Hájek. Hojdys tu požadoval nesporně velmi mnoho a díky jeho důslednosti ji tanečníci zvládli velmi uspokojivě… Monika Taušková byla o premiéře křehkou a půvabnou Růženkou. V Janu Pirnerovi nalezl choreograf Prince, který se na scéně pohybuje především přirozeně, lidsky, dovede se usmát, snaží se práci odvést nejen technicky, ale i výrazově. U Hlavní víly – Radmily Hájkové – si ceníme jejího uváženého, pečlivě dotaženého a vedeného gesta do prostoru, i zde jí byl Pirner spolehlivým partnerem. Zlá víla Carabos v podání Hany Čáslavské strhla na sebe zaslouženě pozornost ve velmi náročné variaci. Čáslavská roste v pozoruhodnou dramatickou tanečnici, která své postavy jakoby bezpečně řezala ostrým rydlem…146“ Myslím, že toto rozměrné jevištní dílo bylo pro celý soubor po Čajkovského Labutím jezeře dalším zkušebním kamenem. Ovšem pro diváky velmi oblíbené, stejně jako Nedbalův balet Z pohádky do pohádky, kde v podstatě příběh o Šípkové Růžence figuruje ve zkrácené podobě taktéž. V sezóně 1967 – 1968 uvedl baletní soubor dva celovečerní balety. 17. září 1967 nově nastudovanou Bachčisarajskou fontánu Borise Vladimiroviče Asafjeva, uvedenou na této scéně již podruhé. Jednalo se jako i v minulém nastudování o puškinovský příběh lásky chána Gireje k Marii, kterou ale první žena harému Zarema ze žárlivosti zabije, nakonec je však sama svržena ze skály. Novým a zajímavějším představením bylo uvedení baletu současného skladatele Wiliama Bukového Hirošima. Premiéra byla uvedena 22. dubna 1968, bohužel jsem však o tomto představení nenašla v archivu Jihočeského divadla žádné zmínky, tudíž předpokládám, povodní

v roce

že

byly 2001

během záznamy

zničeny. Podruhé byl balet uveden v sezóně 1970 – 1971 jako součást baletního večera. V sezóně

1968

–

1969

nastupuje do Jihočeského divadla tanečník Josef Hrach, narozený 16. srpna 1946 v Písku, který do divadla nastoupil jako elév a postupně se

146

Obrázek 8 - Slovanské tance - R. Hájková, J. Hájek

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 96

50

vypracoval na větší i sólové postavy repertoáru. Byl spíše charakterním tanečníkem, svědčily mu mimické úlohy a v budějovickém souboru působil až do sezóny 1991 - 1992. Z rolí jmenuji Kumpána v Podivuhodném mandarínovi, Honzu v Pohádce o Honzovi a Gireje v Bachčisarajské fontáně147. Rovněž se v této sezóně konala 17. prosince 1968 premiéra Dvořákových Slovanských tanců, které Milan Hojdys uvedl za svého působení v Jihočeském divadle ještě v roce 1979. Ve Slovanských tancích se Milan Hojdys inspiroval choreografií, kterou v Brně uvedl předčasně zesnulý Ivo Váňa Psota. Ten Slovanské tance uvedl poprvé za okupace na půdě USA pod názvem Slavonica. Po návratu do Brna balet inscenoval opět, dokonce upravil pořadí jednotlivých tanců a vytvořil tak scénáristicky ještě zdařilejší dílo. Jihočeské divadlo si touto inscenací připomnělo 50. výročí vzniku naší republiky148. V sezóně 1969 - 1970 přišel balet s celovečerním představením Balet Strauss revue. Byl to první pokus o sestavení večera z melodií Johanna Strausse, které provedl skladatel a dirigent Jiří Kosina. Měl tři části: Plovárna 1910, Vídeňský Moulin Rouge a Ples kadetů. Premiéra se konala 30. října 1969 a v baletu spoluúčinkovali i dámy a páni operního souboru. Milan Hojdys v programu uvádí: „…Pokusili jsme se sestavit večer baletů a zpěvu ze všech známých i méně známých Straussových operet a skladeb… Nepokládám za nutné psát podrobně libreto nebo obsah jednotlivých částí večera, neboť každý název mluví sám za sebe… Je nutno říci, že jsme přistupovali k práci na tomto večeru s přáním, aby se představení líbilo…149“ Ve druhé části baletního večera Vídeňského Moulin Rouge vystoupili pochopitelně i sólisté opery a dámy a páni operního sboru. Myslím, že se jednalo o představení lehkého komického rázu a odpočinkového charakteru, které bylo po náročných titulech z minulých let, jako například Labutí jezero, Romeo a Julie, Spící krasavice a Bachčisarajská fontána příjemnou obměnou. Ve druhé polovině sezóny měli diváci vzácnou možnost zhlédnout soubor indického baletu Kalakshetra150. Od konce této sezóny do začátku nové proběhly v Jihočeském divadle některé závažné změny.

147

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 148 RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Slovanské tance. České Budějovice, 1968 149 RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Strauss revue. České Budějovice, 1969 150 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998

51

3.2 Dům kultury Metropol a obliba československých baletů Po deseti letech svého působení odešel z Jihočeského divadla dosavadní ředitel Zdeněk Míka a na jeho místo nastoupil dosavadní šéf činohry Milan Fridrich, který strávil v Jihočeském divadle v činohře přes čtyřicet let a který zde jako ředitel působil od sezóny 1970 – 1971 do sezóny 1975 - 1976. Narodil se 17. října 1932 v Žatci, po studiích na DAMU v Praze – obor režie, byl ještě téhož roku, přesněji 1. srpna 1955, angažován do Jihočeského divadla. Fridrichova šíře záběru nebyla jen činohra, ale i opereta a opera. Je nutné říci, že jako ředitel pracoval ve složitých politicko – společenských podmínkách, takže nedosáhl takových výsledků, jakých by si přál. Po počáteční euforii z ředitelského postavení a mnoha plánů, které chtěl uskutečnit mu začínalo zbývat čím dál méně elánu. I přes svůj pevný stranický a třídní postoj byl především umělec a situace v divadle nebyla cestou, kterou by chtěl nadále jít. Proto požádal o abdikaci na funkci uměleckého ředitele, která mu byla nakonec po několika žádostech schválena151. V sezóně 1970 – 1971 byl uveden baletní večer složený z částí baletů Arama Iljiče

Chačaturjana

a

jeho

Maškarády,

Alexandra

Porfirjeviče

Borodina

a Poloveckých tanců a Wiliama Bukového Hirošimy. Premiéra se konala 26. září 1970. Jednalo se o tři baletní ukázky různých skladatelů. Maškaráda je orchestrální suitou scénické hudby k dramatu M. J. Lermontova, která je oblíbená jak na koncertních pódiích, tak i jako jednoaktový balet. Má pět částí: Valčík, Nokturno, Mazurka, Romance a Galop, jedná se tedy o bezdějový balet152. Poloveckými tanci vrcholí 2. dějství ruské opery Kníže Igor, přičemž tato část je často uváděným koncertním číslem a repertoárovým titulem baletních scén. Tento strhující příběh o oslavě poloveckého chána je v této podobě bezdějový. Proslavil se ve Fokinově choreografii pro Ďagilevovu skupinu Les Ballets Russes. V Jihočeské verzi spoluúčinkoval s baletním souborem i sbor a orchestr opery Jihočeského divadla. Co se týče Bukového Hirošimy, jedná se o jednoaktový balet známý také pod názvem Svědomí nebo Rozkaz. Ze tří uvedených titulů je tento tím nejmodernějším. Choreograf Milan Hojdys si ho nevybral jen díky jeho hudbě, ale i kvůli myšlence,

151

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Maškaráda, Polovecké tance, Hirošima. České Budějovice, 1970

152

52

kterou chtěl podle libreta Vladimíra Vašuta zpracovat153. Myslím, že tento večer baletů mohl být zajímavý, obzvláště uvážíme-li časovou rozdílnost vytvořených děl. Repertoár divadla se musel i nadále stále více přizpůsobovat technickým možnostem staré budovy, což činnost všech souborů značně omezovalo. Proto v sezóně 1971 – 1972 přecházejí postupně opera, balet i činohra do prostor Domu kultury ROH. Sálu, který byl původně určen pro kino, se začalo říkat „divadelní“. „Divadelní sál“ DK ROH měl sloužit jen jako provizorium, stal se však domovskou scénou Jihočeského divadla na dalších devatenáct let. V tomto období se snaží vedení divadla více prosazovat myšlenku, že Jihočeské divadlo je vlastně zájezdovou scénou a předurčeno nikoliv jen pro krajské město, ale pro celý Jihočeský kraj154. Dramaturgie opery a baletu sleduje v 70. letech tyto základní směry155: 1. Uvádění československých premiér – divák, dosud zvyklý na tradiční klasická díla, se najednou setkává s díly současnými, mnohdy velmi náročnými, pro ucho diváka nezvyklými. 2. Pozornost je věnována dílům českých skladatelů -

Antonínu Dvořákovi,

Bohuslavu Martinů a Bedřichu Smetanovi. 3.

Ze

světového

klasického

odkazu se pokračuje v uvádění známých

děl,

neboť

mají

v Jihočeském divadle velikou tradici. 4. Každou sezónu musí být uvedena opereta nebo muzikál. I balet opery Jihočeského divadla

přichází

československými V sezóně

1971

v celovečerním

s několika premiérami. –

1972

samostatném

představení uvádí western–balet s

hudbou

Miloše

Obrázek 9 - Šťastná sedma - R. Hájková, O. Rymeš

Vacka

153

RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Maškaráda, Polovecké tance, Hirošima. České Budějovice, 1970 154 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 155 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998

53

a libretem Vladimíra Vašuta Šťastná sedma a dílo jihočeských autorů s hudbou Jiřího Kosiny v choreografii Milana Hojdyse Maják, které je charakterizováno jako baletní drama156. Skladatel Miloš Vacek se narodil 20. června 1928 v Horní Rovni u Pardubic, je autorem i dalších baletů, jako jsou Milá sedmi loupežníků, Meteor či muzikálová hudba Noc je můj den, kterou v Ostravě uvedl Emerich Gabzdyl157. Obě díla měla společnou premiéru 19. prosince 1971. Jednalo se o zajímavý a náročný pokus uvést na scénu v baletní podobě „kus života normálně jednajících lidí“158. Podle Jiřího Kosiny bylo psaní hudby k Majáku velmi těžkým úkolem, prvotní nápad se zrodil v hlavě Milana Hojdyse po přečtení povídky Karla Schulze O majáku, mrtvém hlídači a nevěrné ženě159. Šťastná sedma zase charakterizuje úspěšný baletní vtip a má sloužit divákovi k pobavení. V sezóně 1972 – 1973 se uskutečnil premiérově

zajímavý taneční večer

ve spojení s operou Jihočeského divadla v choreografii Milana Hojdyse. Premiéra se konala 20. října 1972 a měla naprosto specifický název: Nestárnoucí melodie. Střídaly se v něm taneční vstupy celého baletního souboru se vstupy sólistů a sboru opery za doprovodu orchestru, vše na hudbu různých operetních skladatelů. Objevily se zde ukázky valčíku Jacquese Offenbacha z Krásné Heleny, Hraběnka Marica Emmericha Kálmána, kan-kán Jacquese Offenbacha, ukázky z operety Veselá vdova Franze Lehára a spousta dalších160. Co se týče dramaturgické koncepce, v 70. letech se balet opery Jihočeského divadla kromě uvedených českobudějovických premiér snažil udržet pozornost diváka uváděním buď samostatných, nebo složených celovečerních představení. V další sezóně se 26. října 1973 uskutečnila celovečerní inscenace, vlastně hned dva balety: Podivuhodný mandarín Bély Bartóka a Viktorka Zbyňka Vostřáka, která již na této scéně byla jednou jako celovečerní balet uvedena Slaviborem Jindřichem. Jana Holeňová napsala v říjnu 1973 pro Taneční listy následující: „Představení Viktorky a Mandarína přineslo příjemné překvapení. Třiadvacetičlenný balet JD našel po delší odmlce v těchto titulech dramaturgicky hodnotný a vhodný, hudebně náročný i divácky vyzkoušený a přitažlivý materiál. Soubor měl při prvním uvedení Viktorku dobře zažitou, odvedl čistý a jistý výkon; nesporně na tom má velký 156

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 158 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 159 FRIDRICH, Milan. (řídí). Program k představení Maják, Šťastná sedma. České Budějovice, 1971 160 HONZÍK, Jaroslav. (red.). Program k představení Nestárnoucí melodie. České Budějovice, 1972. 157

54

podíl Milan Hojdys, choreograf a šéf baletu i pedagog v jedné osobě.

Snad

by průzračnosti Viktorky prospěla větší diferencovanost tanců dívek a rusalek, stejně jako přirozenější projev v „dětských“ pasážích. Toto představení leží na Haně Čáslavské, která je v současné situaci jedinou sólistkou ansámblu. Tančí obě hlavní role. Její výkon je osobitý, tanečně i dramaturgicky rozdílný a promyšlený161.“ Baletní pantomima o jednom jednání Podivuhodný mandarín je, dalo by se říci, drastickým příběhem života lidí na okraji společnosti. Taneční balada Viktorka byla inspirována epizodou slavné prózy Boženy Němcové Babička, kterou upravil Jan Rey. Pojednává o nešťastné lásce Viktorky k mladému vojákovi, který je zabit ve válce. Myslím, že celý tento baletní večer byl pro diváky plný zamyšlení nad životem a smutnou ukázkou všední reality. Sezónu 1974 – 1975 zahájil svou premiérou balet Jihočeského divadla. Byly to Plameny Paříže Borise Vladimiroviče Asafjeva, uvedené 27. září 1974. Před několika lety baletní soubor nastudoval autorovu Bachčisarajskou fontánu. Tento nový balet námětově čerpá z Velké francouzské buržoazní revoluce a příznivé kritiky svědčí o tom, že se českobudějovický soubor zhostil náročného úkolu s úspěchem162. Představení má v sobě hlubokou revoluční myšlenku a končí revolučním svátkem vítězného francouzského lidu. V představení především kvůli zpěvu (Marseillaisy, písně Ca-ira) a vytvoření davových scén vypomáhal sbor a orchestr opery pod vedením šéfa opery Karla Noska a sbormistra Karla Fráni163. Sezónu 1975 – 1976 zahajuje opět balet dvojvečerem: 5. symfonií Petra Iljiče Čajkovského a symfonickou básní Taras Bulba Leoše Janáčka. Premiéra se konala 3. října 1975164. Baletní soubor tedy opět uvedl spojený večer kratších inscenací. První část večera je zahájena jednou ze 6 symfonií Čajkovského, jedná se o bezdějovou záležitost, v níž účinkují pouze dívky. Druhá část, Janáčkova nejoriginálnější a nejvyzrálejší symfonická báseň posledního období skladatelova života Taras Bulba je inspirovaná povídkou Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Vypráví příběh Tarase Bulby, kozáka, a jeho synů Ostapa a Andrije. Příběh se odehrává v době, kdy byl ukrajinský lid nucen bránit svou svobodu nejen proti polské šlechtě, ale i krutým Turkům. Z uvedených titulů lze vytušit, že choreograf Milan Hojdys měl 161

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 101 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 163 HONZÍK, Jaroslav. (red.). Program k představení Plameny Paříže. České Budějovice, 1974 164 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 162

55

ve veliké oblibě uvádění krátkých komorních a nenáročných titulů na hudbu nepsanou pro balet, které mohly být nastudovány v jednoduché choreografii. Sezóna 1976 – 1977 byla zahájena v Jihočeském divadle v čele s novým ředitelem Janem Duškem, původně učitelem, poté inspektorem kultury a ředitelem Divadla I. Olbrachta v Táboře, který nastoupil s přáním pokračovat v dobrých tradicích této jediné profesionální divadelní scény v Jihočeském kraji a který byl ve své

funkci

až

do

sezóny 1990 - 1991165. Nejvýznamnějším uměleckým počinem byla na počátku této sezóny československá premiéra baletu

Emila

Hlobila

Kráska a zvíře podle hry Františka Hrubína, jehož libreto

zpracoval

šéf

činohry Milan Fridrich a hudebně dílo nastudoval dirigent v režii Milana

Karel a

Nosek

choreografii Hojdyse. Obrázek 10 - Kráska a zvíře, zprava M.Hojdys

Premiéra se konala 22. října 1976. J. Bajer uvedl v Hudebních rozhledech v březnu 1977 recenzi pod názvem Hlobilův balet Kráska a Zvíře: „…Nejlépe choreograficky je vybavena přirozeně role Krásky, pro níž má Radmila Hájková značné zjevové i taneční dispozice. Taneční projev Zvířete je až do závěrečné proměny dosti jednostranný, což v podstatě odpovídá profilu této postavy. Představení se hraje na jednoduché scéně, kterou navrhl Lubor Friedrich j. h. a v kostýmech Olgy Friedrichové. Výkon orchestru byl odvážný a nezapřel pionýrského ducha, který se projevuje nejlépe při zmáhání nových neohraných partitur. Přesto nevyznělo vše zcela ideálně, což způsobila řada příčin, hlavně nevelké obsazení, dosti špatná akustika sálu a jistě i nevyrovnanost hráčů (plechové nástroje). K potěšitelným úkazům překvapivého

165

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990

56

představení patřilo značné obsazení hlediště a jeho bezprostřední reakce, z nichž bylo možné usoudit, že Hlobilova hudba došla porozumění166.“ Taneční listy napsaly již v lednu 1977: „Tanečně nedonošené libreto položilo před choreografa a soubor celou fůru těžko řešitelných problémů, které nebyli s to zmoci a před nimiž jakoby předem rezignovali. Výsledkem se stalo slabé, mnohde zřejmě i choreograficky bezradné představení, postrádající výmluvnost, dramatičnost i pohádkovou a „hrubínovskou“ poezii. Rozpačitý dojem z premiéry pak jen podtrhla primitivní scéna a kostýmy. Pozitivní hodnoty ovšem přinesla Hlobilova hudba…167“ K tomuto představení bych chtěla říci, že nejspíše realizační tým podcenil závažnost tohoto tématu, kdy se za každou cenu snažil přijít s něčím novým. Choreograf, dirigent i šéf činohry přesvědčovali skladatele Emila Hlobila téměř rok, než se dal do kompozice tohoto baletního díla. Jak sám skladatel ale uvedl, v této tvorbě se mu podařilo rozeznít několik výrazových odstínů, které jsou v jeho tvorbě zcela nové. Obzvláště příjemná mu byla spolupráce s Českými Budějovicemi, neboť i on sám pochází z jižních Čech168. Hlobilova hudba však sklidila úspěch, což se nedá říci o velmi amatérsky provedené scéně a kostýmech. Velmi důležitou událostí se stalo v roce 1977 zprovoznění starobylého jeviště staré budovy Jihočeského divadla, které bylo na celých pět let vyřazeno z provozu a umělecké dění pak přesunuto do Domu kultury Metropol. Divadelní architekt Joan Brehms vytvořil totiž na tomto jevišti malou experimentální scénu s otáčivým hledištěm, složeným z pěti pohyblivých pojízdných tribun, které se daly podle potřeby uspořádat. Vznikl tak variabilní divadelní prostor založený na principu kruhového divadla, který zde byl v provozu celých šest let, až do požáru v Domě kultury Metropol 16. prosince 1983. Tento systém dával možnost vytvářet úzký kontakt mezi herci a diváky, navíc se, i bez vynaložení velkých investic, podařilo vytvořit to, v co divadelníci už nedoufali. Po představení rychle odstranit pojízdné tribunové vozy z jeviště, takže se zde příští den dopoledne mohlo zkoušet, a nenásilně zvýšit, díky tribunám pro diváky, kapacitu divadla o 180 až 200 míst169. Sezóna 1977 – 1978 přináší na jeviště Jihočeské divadlo nastudování baletní inscenace François Villon skladatele a libretisty Vladimíra Soukupa, jehož premiéra se uskutečnila 17. února 1978. Baletní drama o třech jednáních François Villon mělo 166

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 100 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 100 168 KOKEJLOVÁ, Míla. (red.). Program k představení Kráska a zvíře. České Budějovice, 1976. 169 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 167

57

svou světovou premiéru již v roce 1976 ve Státním divadle v Ostravě170. Skladatel a libretista Vladimír Soukup usiloval o spojení hudby, tanečního projevu a básně. Jak sám skladatel řekl: „Když mi bylo šestnáct let, dostala se mi do rukou hra Voskovce a Wericha Balada z hadrů, s hudbou Jaroslava Ježka, kde hlavní postavou je francouzský básník François Villon. Tehdy jsem si rázem zamiloval verše tohoto nespoutaného a bujného výtržníka středověké Paříže… Věděl jsem, že ho jednou umělecky ztvárním… V hudbě k tomuto tanečnímu dramatu jsem pak usiloval o široký posluchačský dopad a rezonanci. Proto jsem napsal hudbu výrazně melodickou a rytmicky pregnantní v celém záběru, od milostných poloh, přes sarkasmy a bujné lidové tance až po dramaticky vypjaté pasáže171.“ Přiznám se, že příběh tohoto umělce může být zajímavým tématem k zamyšlení, ovšem, zda-li vystačí na ztvárnění celovečerního baletu, to je otázka. Choreograf Milan Hojdys si vybírá opravdu velmi komorní témata, čímž dospívám stále více k závěru, že se po úspěšných začátcích Hojdysovy éry baletní soubor příliš neposunul kupředu. V sezóně 1978 – 1979 si Milan Hojdys jako režisér i choreograf vybral titul, který byl na jevišti Jihočeského divadla uveden již v roce 1960 choreografem Rudolfem Karhánkem. Dokonce sám choreograf Milan Hojdys v té době dojížděl do Českých Budějovic z Brna, aby mohl hostovat v tomto představení v roli Jirky172. (V programu z roku 1960 jsem ale alternaci v roli Jirky nenalezla, tudíž se domnívám, že šlo o alternaci, která ještě o premiéře nebyla známa.) Jednalo se o oblíbený a známý balet Oskara Nedbala Pohádka o Honzovi, který měl svoji premiéru 24. listopadu 1978 a tentokrát byl uveden jako samostatné představení. Choreograf si titul vybral jak kvůli uvedení díla na Nedbalově festivalu k výročí skladatelova narození, tak kvůli úspěšnosti tohoto nejen pro děti oblíbeného představení173. Je zřejmé, že populární titul byl po válce v divadlech po celé republice často uváděn, stejně jako další Nedbalův balet Z pohádky do pohádky. Myslím však, že balet Jihočeského divadla potřeboval nějakou zásadní změnu, které tímto nenáročným představením nedocílil.

170

KOKEJLOVÁ, Míla. (red.). Program k představení Francois Villon. České Budějovice, 1978 KOKEJLOVÁ, Míla. (red.). Program k představení Francois Villon. České Budějovice, 1978 172 KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Pohádka o Honzovi. České Budějovice, 1978 173 KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Pohádka o Honzovi. České Budějovice, 1978 171

58

V další sezóně 1979 - 1980 se uskutečnila 26. října 1979 premiéra Slovanských tanců v baletním provedení podle Ivo Váni Psoty, kterou zpracoval šéf baletu Milan

Obrázek 11 - Slovanské tance

Hojdys. Ten je poprvé na jihočeské scéně uvedl již v roce 1968. Podle slov Milana Hojdyse se se Slovanskými tanci setkal jako začínající tanečník v ostravském divadle a podruhé ve Státním divadle v Brně, kde měl tu čest tančit v nádherné choreografii Ivo Váni Psoty, kterou se sám v té svojí inspiroval uspořádáním jednotlivých tanců174. První část představení je tentokrát uvedena pod názvem Svatba a druhá část se nazývá Žně. Měla jsem možnost podle programů a fotografií zhodnotit styl obou provedených představení a mohu říci, že jak scéna, tak kostýmy jsou si velmi podobné, ač vytvořené dvěma odlišnými výtvarníky a o téměř jedenáct let později. Odlišnost shledávám v méně lidových, ale pro tanečnice pohodlnějších sukních širokého kolového střihu. V titulních rolích se i po deseti letech objevila opět Hana Čáslavská a manželé Hájkovi. V sezóně 1980 – 1981 přijímá a až do sezóny 1993 - 1994 obnovuje angažmá v baletním souboru absolventka tanečního oddělení Konzervatoře v Brně Alena Plášilová, rozená Nechvátalová. Narodila se 22. června 1955 v Sokolově. Tato všestranně vybavená tanečnice byla obsazována do hlavních, zejména lyrických rolí repertoáru, z nichž jmenuji: Víla léta v Popelce, Jinošství v Signorině Gioventù, Jitka ve Šťastném návratu, Donna Anna v Donu Juanovi nebo Kreusa v baletu Medea175.

174

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Slovanské tance. České Budějovice, 1979 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 175

59

Ve stejné sezóně (1980 – 1981) přinesla dramaturgie opery Jihočeského divadla zajímavé tituly, v baletu však narůstá problematika, která je v podstatě složitější a výsledky adekvátně nepříznivé po celá 80. léta176. Dle mého názoru tkvěl problém v tom, že po dobu působení choreografa Milana Hojdyse nedošlo v souboru k žádným velkým změnám, jak ve dramaturgii, tak v souboru. Milan Hojdys zde měl svůj osvědčený baletní soubor a sólisty, kterým důvěřoval. Vyvstává otázka, zda-li on sám neměl zájem angažovat mladší generaci, nebo do oblastního divadla nikdo nechtěl. Následně s Hojdysovým odchodem nastalo krátké období hledání nového choreografa a šéfa baletu, který by do baletního souboru přinesl nové podněty, myšlenky, nápady a především nové taneční osobnosti. Podstatu věci vystihuje kritika k baletu Popelka, uvedeného 26. září 1980, uveřejněná v Tvorbě č. 46/1980 Danou Pasekovou pod názvem Popelka v Českých Budějovicích: „…Budějovice totiž – právě tak jako všechny naše oblastní soubory – zápasí s vážnými problémy zásadního rázu: soubor stárne a jeho řady řídnou (bez možnosti doplnění kvalifikovaným dorostem). Uvážíme-li, že produktivní věk tanečníka končí zpravidla kolem čtyřicítky, pak devětatřicet let jako věkový průměr sólistů je přímo katastrofální. A k tomu nutno přičíst jejich mizivý počet. Tíha repertoáru spočívá léta na Haně Čáslavské (i v letošní premiéře tančí významnou roli Macechy) a později na Radmile Hájkové, která tančí s osobitým půvabem titulní roli Popelky. Jejím partnerem v roli Prince je opět jako v minulých inscenacích Jiří Hájek. Hojdysova verze umožnila sólistům i souboru, aby se vyrovnal se ctí s danými úkoly. Na druhé straně však nutno konstatovat, že úpravy směřující k zjednodušení s sebou přinášejí nejedno úskalí. Tak např. v libretu došlo ke „zkratu“, oslabujícímu etické vyznění příběhu právě v jedné z klíčových situací: dobrá víla přestrojená za žebračku je obdarována Popelkou, aniž by předtím byla odmítnuta Macechou a jejími dcerami. Chybí tu srovnání. Další výhradu lze mít k postavě Šaška: tančí jej padesátník Oldřich Rymeš, měl by být podle toho koncipován, tady by věk nemusel být na závadu. Přes tyto výhrady pokládám Popelku za jednu z nejzdařilejších inscenací budějovické produkce posledních let177.“ Popelku geniálního a originálního skladatele

Sergeje

Prokofjeva

uvedlo

Jihočeské

divadlo

poprvé,

dalším

choreografem, který stejné dílo v Českých Budějovicích uvedl, byla choreografka Libuše Králová. 176 177

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 106

60

V sezóně 1981 – 1982 nastupuje do budějovického souboru brněnský rodák, absolvent tanečního oddělení Konzervatoře v Brně Vratislav Žigárdy. Narodil se 12. května 1958 a jeho jediným angažmá byly České Budějovice, kde působil jako sólista až do sezóny 1991 – 1992. Měl dobrou taneční techniku, kterou uplatnil v mnoha rolích: Václav v Bachčisarajské fontáně, Don Juan v Donu Juanovi, Jason v Bendově melodramatu Medea nebo Mikuláš v Baladě o námořníkovi. Na slavnostním shromáždění v Praze, které se konalo 9. prosince 1982 na závěr Festivalu ruské a sovětské dramaturgické tvorby v ČSSR, obdržela Radmila Hájková čestné uznání za roli Marie v baletu Borise Vladimiroviče Asafjeva Bachčisarajská fontána, jejíž premiéru uvedlo Jihočeské divadlo 6. listopadu 1981 (v sezóně 1981 – 1982)178. Choreograf Milan Hojdys o představení řekl: „V Jihočeském divadle se s tímto baletem setkáváme již podruhé, já sám jsem ještě jako tanečník ve Státním divadle v Brně ztvárnil roli náčelníka Girejova vojska… Samotná vynikající a v určitých částech dramatická Asafjevova hudba podporuje baletního umělce k práci a k výraznému herectví… Balet má čtyři obrazy s prologem a epilogem, které navozují příjemnou lyrickou a romantickou atmosféru…179“ Myslím, že výběr známého titulu mohl být vcelku zdařilý, především uvážíme-li, že titulní role byly rozděleny mezi herecky zkušené tanečníky. Tím nezkušeným byl pouze Vratislav Žigárdy. Sám choreograf Milan Hojdys uváděl na stejném jevišti dílo již podruhé, tudíž mohl velmi lehce předvídat jednotlivá úskalí. Dalším titulem, který byl již podruhé uveden stejným choreografem na stejné scéně, byla v sezóně 1982 – 1983 Straussrevue. Premiéra se konala 1. října 1982, jednotlivé podtituly se nazývaly: Plovárna 1910, Moulin Rouge a Ples kadetů. Choreograf a režisér Milan Hojdys v programu uvádí: „… Toto baletní představení není typickým celovečerním baletním dílem, skládá se ze tří částí, které by měly diváka příjemně pobavit… V baletní kreaci Plovárna r. 1910 jsme se pokusili o líbivý komický prvek z let, kdy naši rodičové oblékali svérázné dobové koupací úbory… Další část Moulin rouge je zase malá kabaretní přehlídka, kde se střídají taneční scény se zpěvem sólistů opery… Komická část Ples kadetů je o přísné vychovatelce chovanek jistého penzionu, jejíž výchovnou činnost naruší příchod mladých kadetů

178

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Bachčisarajská fontána. České Budějovice, 1981

179

61

společně s jejich generálem na ples…180“ Toto představení nebylo podle mě ničím zajímavé, ani ničím jedinečné, navíc uvedené stejným choreografem po třinácti letech podruhé. Vzhledem ke stále stejnému stavu uvnitř baletního souboru však mohlo postačit k prezentaci a pobavení, aniž by došlo k zásadním choreografickým chybám. Výběr Signoriny Gioventù a Nikotiny Vítězslava Nováka v sezóně 1983 - 1984 nebyl tím nejlepším krokem pro balet. Premiéra představení se uskutečnila 23. října 1983181. Viktor Malcev v říjnu 1983 v Tanečních listech

uvádí

recenzi

s názvem Balety k Roku českého v Českých

divadla Budějovicích:

„Dramaturgie jihočeského baletu tentokrát neměla při volbě nového titulu šťastnou ruku. Ať chceme Obrázek 12 - Nikotina - H. Čáslavská

či

nechceme,

výsledný

dojem z představení poukazuje, že přecenila uměleckou a především technickou vybavenost souboru. Režisér a zároveň choreograf obou tanečních zpracování Milan Hojdys - rovněž nenašel ve své tvůrčí práci koncepci, s níž přistupoval k nastudování baletů, způsob přiměřený úrovni svého uměleckého kolektivu. Spíše ji podřizoval ansámblu, tj. zjednodušoval děj příběhů i taneční projev většiny postav. Navíc určitá podobnost příběhů, ve kterých velkou úlohu hrají sny, vidiny, vzpomínky, nedává inscenátorům větší možnost k jejich vzájemnému odlišení… Ani výkony předních tanečnic a tanečníků jihočeského baletu neměly svou standardní úroveň… Jsem přesvědčen, že uvážlivější výběr titulu by baletu Jihočeského divadla jedině prospěl – tím spíše, že soubor už divákům svého kraje odvedl řadu zdařilejších inscenací182.“ Oba balety byly předtím uvedeny samozřejmě na větších scénách, Nikotina v Národním divadle v Praze Jaroslavem Hladíkem v roce 1930 nebo Jelizavetou Nikolskou v roce 1937. V Brně pak Mášou Cvejičovou v roce 1931 180

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Strauss revue. České Budějovice, 1982 KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Signorina Gioventu a Nikotina. České Budějovice, 1983 182 MALCEV, Viktor. Taneční listy. 1983, č. 10 181

62

a Jiřím Nermutem v roce 1959, v Olomouci pohostinsky s nastudováním Ivo Váni Psoty roku 1931. Signorinu Gioventù v Národním divadle v Praze uvedl v roce 1930 Jaroslav Hladík, v roce 1937 Joe Jenčík, dále Jiří Nermut v roce 1959, v Brně Ivo Váňa Psota v letech 1930, 1931 a 1937, Jiří Němeček v roce 1959 a v roce 1989 Luboš Ogoun183. Autorem hudby a libreta obou děl se stal jeden z nejvýznamnějších představiteůl české hudby 20. století Vítězslav Novák. Libreto vytvořil podle stejnojmenných povídek Svatopluka Čecha. Nevím, zda-li oba balety uvedené v jeden večer byly opravdu dobrým nápadem, především uvážíme-li, že každý obsahuje sedm obrazů a každý z nich není opravdu lehké po herecké i taneční stránce ztvárnit. Podle programu Jihočeského divadla je celý děj obou děl koncipován velmi stručně a spoře, u Signoriny Gioventù je představení ochuzeno o prolog. Ráno 16. prosince 1983 vznikl v divadelním sále DK ROH Metropol požár. V sále, ve kterém již třináct let měly svůj domov soubory Jihočeského divadla. Celý provoz divadla se přesunul do provizorních místností a nabídnutých budov i mimo České Budějovice. Netrvalo to však dlouho, již 29. listopadu 1984 se v divadelním sále opět hrálo184. V tomto období nebyly žádné baletní premiéry. Pro srovnání situace v Jihočeském divadle bych chtěla uvést, že dramaturgie opery Jihočeského divadla šla, zdá se, správnou cestou. Svědčí o tom uznání odborníků a významná prezentace souboru na Pražském jaru, ale i na dalších zájezdech, na kterých byl soubor nadšeně přijat jak diváky, tak kritikou. Na rozdíl od opery, jejíž vývoj směřoval stále vzhůru (nebo nikdy ne příliš dolů), balet v osmdesátých letech ztratil schopnost umělecké invence a přestal českobudějovického diváka postupně přitahovat185. V sezóně 1984 - 1985 byla uvedena 27. června 1985 československá premiéra baletu o třech jednáních Jiřího Kosiny a Milana Hojdyse Šťastný návrat. Chtěla bych uvést rozhovor s choreografem a režisérem Milanem Hojdysem, uveřejněným v programu: „Šťastný návrat není prvním titulem, kde jsem tak úzce spolupracoval s hudebním skladatelem Jiřím Kosinou, společně jsme totiž již v roce 1971 uvedli balet Maják… Na počátku byl námět inspirovaný negativním jevem, jakým je bezesporu fakt emigrace… Pokusil jsem se na tyto motivy zpracovat baletní libreto. Snažil jsem se do něj vložit tvrdé zkušenosti a smutné poznatky těch, kteří prošli

183

BRODSKÁ, Božena - VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu, Praha, 2004 KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 185 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 184

63

podobnou životní zkouškou. Tyto zkušenosti jsou samozřejmě umělecky stylizovány. Proto také styl tohoto baletu klade na všechny neobyčejně vysoké nároky. Nejen umělecké. Ale etické a mravní. Nároky na jejich zralost – životní i uměleckou… Od vzniku partitury, tedy asi rok, nosím choreografii v hlavě a se sólisty jsme od března usilovně pracovali na

tom,

aby

důvěryhodné drama

taneční

s propracovanou

psychologií Autorem

vzniklo

postav… scénografie

a

kostýmních návrhů je Alois Obejda j. h. ze Státního divadla v Brně.

Vytvořil

Obrázek 13 - Šťastný návrat - J. Hruška, J. Hájek, R. Hájková

velmi účelnou a přitom jednoduchou scénu lehce procházející různými vnitřními proměnami, zkrátka takovou, aby v ní nebylo nic zbytečného, aby v ní převládala dramatická atmosféra186.“ Nemohu se ubránit myšlence, kterak zpracoval choreograf Milan Hojdys toto veskrze dobové téma. Obsah baletu vypráví o emigraci dvou životních a tanečních partnerů Adama a Evy, kteří si po čase uvědomí svoji chybu i to, že návrat do vlasti bude tím nejlepším řešením. Téma se mi jeví pro balet jako nevhodné, nevyjímaje účel díla. Pokud se zamyslím nad provedením, které má být, co se týče baletu, zaměřeno i na technickou stránku tance, zdá se mi tato herecká podívaná nepřijatelná. A nevím, zda i tak herecky a výrazově zkušení tanečníci, jako byli manželé Hájkovi či Hana Čáslavská, situaci v tak dramatickém partu zachránili. Nehledě na fakt, že věk jmenovaných sólistů už neodpovídal představám o titulních postavách generace mladých lidí. Posledním titulem, který choreograf a zasloužilý umělec Milan Hojdys uvedl na scéně Jihočeského divadla, byl balet, se kterým zde v roce 1962 začínal. Byl jím v sezóně 1985 - 1986 balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, jehož premiéra se uskutečnila 15. ledna 1986. Dalo by se říci, že se choreograf Milan Hojdys tímto lehčím baletním titulem důstojně rozloučil se svým dlouholetým působením

186

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Šťastný návrat. České Budějovice, 1985

64

v Jihočeském divadle. Jak scéna, tak kostýmy na mě působí příjemně a věrohodně, Hojdys mohl v tomto nastudování zúročit své zkušenosti z prvního úspěšného uvedení tohoto titulu při nástupu do funkce šéfa baletu a choreografa. Hana Čáslavská se po odchodu choreografa, šéfa baletu a pedagoga Milana Hojdyse do důchodu stala od poloviny sezóny 1985 – 1986 do sezóny 1988 – 1989 hlavní choreografkou baletu187. Současně v této sezóně nastoupila do angažmá žačka brněnské taneční školy, začínající jako elévka v brněnské Redutě a narozená 3. března 1967 v Brně, Ludmila Korbelová, rozená Farkasová. Byla tanečnicí s temperamentním a přirozeným hereckým projevem, v Jihočeském divadle působila do sezóny 1998 – 1999. Ze sólových rolí jmenuji: Donu Annu z baletu Don Juan, Balerínu z baletu Petruška, titulní roli v Janě z Arku nebo melodramatu Medea, Lízu z Marné opatrnosti či Svanildu z Coppélie. V choreografii Hany Čáslavské byla 20. června 1986 uvedena premiéra baletu Don Juan a komická opera Napravený opilec, která vzbudila zaslouženou pozornost. J. Pávek uvedl v časopisu Květy dne 21. srpna 1986 článek s názvem Z první řady: „…S radostí proto konstatujeme, že baletní a operní soubor JD obstály v této hodině pravdy více než čestně… Vzniklo přesvědčivé představení plné specifické gluckovské poetiky, za jaké by se nemusela stydět ani některá z našich nejpřednějších operních scén…188“ Podle Pávkova článku lze usoudit, že balet je zde vnímán jako součást úspěšného představení, přičemž hlavní díl úspěchu patří opeře. Autorem první části tanečního večera, Dona Juana, je známý Tirso de Molina. Když významný tanečník a choreograf Gasparo Angiolini, velký zastánce ballet d´action a konkurent známého Jeana Gergese Noverra, společně s libretistou Ranierem di Calzabigim psali scénář, přivedli skladatele Christopha Willibalda Glucka k novému typu baletní hudby. Odstraněním starých renesančních masek, paruk, nepohodlných vycpávek a tuhých krinolín docílili zrodu nového tanečního umění. U tohoto díla se pak stalo pravidlem, že každé nové nastudování nakonec přineslo i nové libreto, jak je tomu i v jihočeském případě189. Druhá část představení, komická opera Napravený opilec stejného autora, vznikla ve své době spojením italské buffo opery a francouzských vaudevillovských komedií. U nás je podobný příběh znám z Chodských pohádek Jindřicha Šimona Baara. 187

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 107 189 KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Don Juan a Napravený opilec. České Budějovice, 1986 188

65

Pokud se ohlédnu za předešlým obdobím, kdy ve funkci šéfa baletu a choreografa byl Milan Hojdys, mé pocity jsou rozporuplné. Nedá se však říci, že ve špatném slova smyslu. Jeho chorografický slovník byl ovlivněn dlouholetým brněnským působením, inscenoval zde tedy jak velké klasické, tak soudobé baletní tituly. Některé úspěšně a postupem času bohužel i neúspěšně. Pokud se poohlédneme za jeho tvorbou, řekla bych, že jak Milan Hojdys, tak obecně i každý choreograf prochází určitým vývojem. U Milana Hojdyse se zdá, že jeho dlouholeté působení ve funkci šéfa baletu a choreografa nebylo to nejlepší. Ne snad proto, že by byl špatným choreografem, nýbrž proto, že nejen pro něj, ale i pro každého choreografa není lehké udržet si dobrý pohybový slovník. A jako takový umět vždy přijít s něčím novým, s nějakým novým podnětem. Přesto se však, až na posledních pár let, snažil své balety uvádět s divadelním citem a v uměřené choreografii. Pokud si také zrekapituluji působení jednotlivých tanečníků, docházím k ne příliš příznivému poznatku. Po celou dobu jeho působení v tomto divadle byli předními sólisty Hana Čáslavská a manželé Hájkovi. Nedocházelo celá léta k radikálnímu omlazování souboru. Mladí profesionální tanečníci přijímali pouze krátkodobá angažmá. To pak mělo v pozdějších letech za následek horší úroveň představení. Choreograf Milan Hojdys neměl před sebou lehký úkol, přesto by se dalo zhodnotit, že díky pravidelným tréninkům a důsledné práci vytvořil baletní soubor obstojné kvality, která se však v posledních letech jeho působení bohužel zhoršila.

66

4 Historie baletního souboru od konce 80. let 20. století 4.1 Hledání nového šéfa baletního souboru Místo šéfa baletu bylo přes půl roku, tedy v sezóně 1986 – 1987, neobsazeno a na sezónu 1987 - 1988 a i na tu další byla jmenována sólistka baletu Radmila Hájková, která se této funkce musela ze zdravotních důvodů v sezóně 1988 - 1989 vzdát. V sezóně 1989 - 1990 je pověřen vedením baletního souboru jeden z jeho členů – Jiří Hruška, pedagožkou se stala Olga Podruhová. V obou případech šlo ale pouze o dočasné provizorní řešení. V sezóně 1986 – 1987 nastupuje do angažmá žačka Hany Čáslavské, narozená 15. února 1964 v Českých Budějovicích, která v Jihočeském divadle působila již od roku 1980 jako elévka. Byla jí Jindřiška Mőllerová, která se vypracovala k sólovým rolím a v divadle působila do sezóny 1992 – 1993. Z jejích stěžejních rolí jmenuji: Kreusa v melodramatu Medea, Mahulena v Radúzovi a Mahuleně, Eva v Baladě o námořníkovi nebo Jana z Arku ve stejnojmenném baletu190. Z baletních titulů byl tedy v sezóně 1986 - 1987 uveden Petruška Igora Stravinského, v jeden večer společně s premiérou melodramatu Medea s hudbou Jiřího

Antonína

Obě

Bendy.

díla

byla

v choreografii hostujícího Jiřího

Blažka

uvedena

22. května 1987. Klasický balet o nešťastné lásce Petrušky

inscenoval

se

stejnou scénou a kostýmy Jiří

Blažek

v Národním

divadle v Praze již v roce Obrázek 14 – Petruška

1962.

Bendovu

k melodramatu

hudbu Medea

upravil Ladislav Simon, neoklasický pohybový slovník vyprávěl příběh o lásce

190

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001

67

Medey, kterou její manžel Jason opustí kvůli výhodnějšímu sňatku s korintskou princeznou Kreusou, což má za následek další tragické události191. Ve 2. čísle Tanečních listů z roku 1988 uvedl Ladislav Glaser následující recenzi: „Baletní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích uvedl ke konci minulé sezóny večer složený ze dvou baletů – Stravinského Petrušku a Bendovu Medeu. Oba tituly se vzájemně vhodně doplňují svými zdánlivě kontrastními náměty… …jedna hra vypráví o zmaru, který přináší nevěra, pomsta, druhá o síle lásky a touhy znásobující život… S početně malým souborem (podle mých informací má soubor v současné době k dispozici celkem 12 interpretů) vytvořil zasloužilý umělec Jiří Blažek příjemný baletní večer… V Petruškovi odvedl i velmi dobrou režijní práci – malým souborem a několika výpomocemi zaplnil jeviště a navodil dojem pestrého hemžení na masopustním veselí v Petrohradě… Choreografie Médey je vytvářena poměrně jednoduchou technikou klasického tance, která plně vyjadřuje mytologický příběh lásky, nenávisti a pomsty… Na představení je patrná velká chuť souboru o dosažení úspěchu u diváků, a to se také daří… Bylo potěšitelné vidět v hledišti tolik spokojených a vnímavých mladých lidí… Problematika oblastních divadel je značně složitá, jak psal před nějakým časem v Tanečních listech národní umělec Jiří Němeček… Přesto by však bylo opravdu nutné, aby soubory na oblastech dostaly lepší možnosti,a mladí by si měli uvědomovat, že i jinde než ve velkých městech se dělá dobré umění. A Budějovickým a hostujícímu choreografovi patří velký dík za tak příjemný zážitek a za práci,

z níž vyzařuje nejen umělecký zápal, ale i snaha

o dosažení vyšších cílů192.“ V letech 1987 – 1990 probíhala

v historické

budově Jihočeského divadla rozsáhlá rekonstrukce, jejímž cílem nebylo opravit starou nevyhovující budovu beze změny a vytvořit tak jen další provizórium v historii divadla. Při zachování všech památkově chráněných prvků 191 192

Obrázek 15 - Historická budova Jihočeského divadla

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Medea a Petruška. České Budějovice, 1987 GLASER, Ladislav. Taneční listy. 1988, č. 2,

68

byl objekt v rámci daných možností v podstatě přebudován tak, že vzniklo nové divadlo, scéna vyhovující činohře a komorní opeře193. Další rok, tedy v sezóně 1987 – 1988, uvedlo Jihočeské divadlo Sukův pohádkový balet Radúz a Mahulena a Křížkovu Baladu o námořníkovi. Příběh pojednával o námořníku Mikulášovi, který se nesprávně rozhodne při výběru své ženy, když si svoji chybu uvědomí, nemůže už zlomit tragické následky. Libreto k baletu napsal Luboš Ogoun, byl inscenován v původní úspěšné Ogounově choreografii s metaforami, symboly, nadsázkou, fantazií, imaginací, to vše s dramatickou básnivou silou Wolkerovy balady194. Premiéru inscenoval 23. června 1988 další hostující choreograf Antonín Landa, který pro soubor vytvořil o rok později baletní dvojvečer, Janu z Arku Hectora Berlioze a Zasněného chodce Gioacchina Rossiniho. Tudíž i sezóna 1988 – 1989 se odehrála v podobném, modernějším choreografickém duchu. V tanečním dramatu Jana z Arku, uvedeném 22. června 1989, se choreograf a autor libreta inspiroval příběhem francouzské dívky, Panny orleánské, která, i přes značné zásluhy pro Francii 15. století, skončila v devatenácti letech, usvědčena z čarodějnictví a kacířství, na hranici. V taneční grotesce Zasněný chodec chtěl libretista a současně choreograf Antonín Landa vtipně poukázat na sny, v nichž je možné, aby lucerna ožila v krásnou dívku, do které se náhodný chodec zamiluje, lavička ve zvědavého rodiče…195 Baletní soubor se v sezóně 1989 - 1990 omezil pouze na práci v operních inscenacích. Na rozdíl od operního vyžadoval baletní soubor zásadní rekonstrukci a přestavbu Domu kultury Metropol, neboť v nově zrekonstruované budově Jihočeského divadla hrály především činohra a opera komorní věci, balet s klasickou operou se zde nemohli plně realizovat. To se také povedlo příchodem nové choreografky a šéfky baletu Libuše Králové z Plzně196.

193

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1990 ŠLENCOVÁ, Miloslava. (red.). Program k představení Radúz a Mahulena a Balada o námořníkovi. České Budějovice, 1988 195 ŠLENCOVÁ, Miloslava. (red.). Program k představení Zasněný chodec a Jana z Arku. České Budějovice, 1989 196 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 194

69

4.2 90. léta a přelom 20. století, Libuše Králová Dne 1. ledna 1991 nastupuje do funkce šéfa baletu choreografka Libuše Králová, která provedla zásadní změny ve struktuře baletního souboru, přišla do funkce s jasnou koncepcí a tu také začala ihned realizovat. Bylo právě její velikou zásluhou, že se v Českých Budějovicích začalo v této době opět chodit

do

představení

divadla

197

navštěvovala

.

na

baletní

Libuše Taneční

Králová konzervatoř

v Praze, kterou dokončila v roce 1969, a po studiích byla členkou, od roku 1975 sólistkou baletu J. K. Tyla v Plzni. Její obliba tvůrčí činnosti ji zavedla až ke

studiu

na HAMU

choreografie v Praze,

které

a

režie

ukončila

v roce 1987. Již během studií se stala choreografkou v Plzni, od roku 1991 šéfem a choreografem baletu v Českých Obrázek 16 - Libuše Králová

v Ostravě

198

Budějovicích a v letech 1993 - 1995

. Poté, co funkci šéfa baletu v Jihočeském divadle převzal na tři roky její

manžel František Tichý, se nakonec vrátila zpět do Českých Budějovic, kde působila až do roku 2009. Její choreografická práce v Jihočeském divadle, zaměřená klasickým směrem, který v některých inscenací obohacovala o moderní prvky, byla velmi zdařilá. Rozmanitý choreografický slovník, plný invence, byl pro divadlo v této době velkým přínosem.

V roce 2009 došlo k rozsáhlým změnám celého

souboru i její koncepce, která byla dále zaměřena výhradně na neoklasický a moderní repertoár. Kromě výměny téměř celého baletního souboru nastoupil na místo nového uměleckého šéfa baletu maďarský choreograf Attila Egerházi. Co se však týče choreografky Libuše Králové, byl jejím prvním představením, a ne naposledy uvedeným na této scéně, balet Louise Ferdinanda 197

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 198

70

Hérolda Marná opatrnost, jehož premiéra se konala 22. února 1991. Toto úsměvné dílo je jedním z nejstarších baletů, které se dodnes udržely na repertoáru divadel. Komornost díla dávala inscenátorům ideální příležitost uvést jej v nově zrekonstruované budově Jihočeského divadla. Gustav Skála uvedl v 5. čísle Tanečních listů z roku 1991 následující recenzi: „Propast, která vznikla a neustále se prohlubuje mezi tanečními soubory velkých divadel a produkcí menších oblastních scén, je vážným problémem a způsobuje každému, kdo se pokouší o jakékoliv hodnocení oblastních představení, nemalé starosti. Srovnávat jednotlivá představení by bylo chybou… Vždyť je třeba brát v úvahu okolnosti, za jakých oblastní soubory živoří…a tvoří. Musíme se zabývat nedostatkem kvalitních tanečníků, nedostatkem fundovaných pedagogů, a pak teprve přistupme k hodnocení. Libuše Králová-Tichá je novopečenou šéfkou baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Soubor převzala v neutěšeném stavu. Přesto se rozhodla inscenovat celovečerní balet, navíc klasický titul… Choreografka měla velmi ztížené možnosti k rozvíjení svých představ. Téměř úplná absence pánského souboru, jen omezený počet tanečnic schopných profesionálního výkonu při použití špičkové (doslovně - na špičkách) techniky tance, zároveň také velmi malé jeviště. Základem celé její choreografie jsou prvky klasického tance, kombinované s elementy tance lidového a s prvky akrobatickými… Tam, kde je však potřeba posunout děj, sdělit detail – což se v baletu podobného žánru děje téměř bez výjimky prostředky pantomimickými – není

již

úspěšná… do detailu

inscenátora Těžko

Samozřejmě

mohu

rozebírat

jednotlivých

tak

výkony

interpretů. úzus

hodnocení

kvalit klasického tance se vší pedantičností

a precizností

tu

nepřichází v úvahu uplatňovat… Budějovická Marná opatrnost je důkazem toho, že i s poměrně slabým souborem (a to nejsou

Obrázek 17 - Marná opatrnost - L. Korbelová, L. Čihař

silná slova, to je fakt, vyřčený s vědomím vážnosti takového tvrzení) se dá „udělat“ představení divácké, 71

nepodbízivé, co se týče použitých prostředků inscenačních postupů, vhodné pro více věkových diváckých kategorií199.“ V Marné opatrnosti se v sezóně 1990 - 1991 v hlavní roli představil nový sólista Libor Čihař, který v roce 1985 absolvoval na Hudební a taneční škole Praze, narodil se 17. února 1967 rovněž v Praze. Byl tanečníkem s výbornou klasickou technikou, přirozeným jevištním zjevem a hereckým projevem, což mu umožňovalo uplatňovat se

v sólových úlohách jak lyrických, tak dramatických. Se svým

všestranným pohybovým slovníkem byl schopen vyhovět nejrozmanitějším požadavkům choreografa. V Jihočeském divadle působil do sezóny 2006 - 2007. Z jeho rolí jmenuji: Princ Z pohádky do pohádky, Albrecht v Giselle, Don José v Carmen, Franz v Coppélii, Otrok v Šeherezádě, titulní role v Romeovi a Julii a Othellovi, Rudovous v Labutím jezeře nebo Macecha v Popelce. Současně s Liborem Čihařem nastoupila do souboru Miluše Šindlerová, narozená 27. května 1968 v Opavě, kde začínala rovněž jako elévka. V Českých Budějovicích se potom uplatňovala

především v sólových rolích: Líza v Marné opatrnosti, Zlatovláska

v baletu O Zlatovlásce, Dívka ve Vídeňské romanci, titulní role v Giselle, Micaela v baletu Carmen, Odilie v Labutím jezeře. V divadle tato drobná, křehká a přesto temperamentní tanečnice působila až do sezóny 2001 – 2002. V sezóně 1991 – 1992 ukončil svou ředitelskou funkci ředitel Jan Dušek a místo něj byl prozatímně jmenován na dva roky Antonín Bašta. A právě v této sezóně a téměř rok po premiéře Marné opatrnosti, 28. února 1992, byl opět v choreografii Libuše Králové uveden Delibesův balet Coppélia, který nebyl v její choreografii uveden na této scéně naposledy. V Jihočeské pravdě byla dne 31. března 1992 uveřejněna Milošem Schniererem následující recenze: „…celý balet působí starosvětsky, ale na scéně Stanislava Burdy v kostýmech Libuše Králové se odehrává představení vynikající vkusnou jednotou všech složek, záměrů a jejich výsledků. …Oběma představitelkám

(Ludmila Korbelová a Jindřiška Mőllerová) i jejich

partnerovi Liboru Čihařovi (Franz) nelze vytknout nic, co by se zpronevěřilo zásadám klasického tance. Partitura 1. a 3. jednání představuje řadu sborových tanců v kombinaci se sólisty tak, že se naskýtá otázka, nakolik je vůbec možné úspěšně realizovat záměry autorů libreta a hudby na komorní až miniaturní scéně opravené budovy Jihočeského divadla. Pohyby po diagonále, skoky, grand jeté,

199

SKÁLA, Gustav. Jihočeská Marná opatrnost. Taneční listy. 1991, č. 5

72

prostorové uspořádání v symetriích klasického tance – to vše jsou slohové znaky, které možno uplatnit na takovém jevišti, jaké by například splňoval divadelní sál Domu kultury Metropol. O to více se všichni účinkující snažili podat výkon výrazově na výši, což se právě ve scénách loutek a živých lidí dařilo ve 2. dějství díla, které také nejvíce obecenstvo strhlo. … Orchestr Jihočeského divadla hrající ve výborných tempech pod taktovkou Petra Chromčáka by tyto požitky jistě i nadále zaručil. A těch několik kazů

(třeba v žesťové skupině) lze podle mého soudu snadno napříště

odstranit200.“ V této sezóně (1991 – 1992) nastoupila do baletního souboru jako elévka mladá nadějná tanečnice Naděžda Kabelová, provdaná Hrušková, narozená 25. února 1973 ve Strakonicích. Pro svůj nesporný výrazový a charakterní jevištní projev se stala od roku 2000 jednou z předních sólistek baletu a protagonistek klasických a neoklasických baletů, z nichž jmenuji: titulní role v Carmen, Emilie v Othellovi, Stoletá ve Svěcení jara, sólo v Carmině buraně, Pramáti v Tanci čtyř vůní. Balet samozřejmě i nadále, jako tomu bylo velmi často, vypomáhal v opeře. Choreografka Libuše Králová připravila například do inscenace Macbetha, uvedeného v březnu 1993, dobře pohybově propracované výstupy tří čarodějnic201. V sezóně 1992 - 1993 uvádí vedení baletu odvážnou dramaturgii podáním skutečné opery anglického skladatele 17. století Henryho Purcella Dido a Aeneas, na text přebásněného Vergiliova eposu Aeneis, který zpracovává epizodu útěku prince Aenea z dobyté hořící Tróje s Kartaginskou Didonou. Jedná se tedy o věčný konflikt mezi láskou k ženě a politickou povinností. V první části baletního večera je vyprávěna Mozartova Symfonie g-moll pod názvem Amoroso jako žertovný příběh o Amorkovi, jehož zbloudilé střely zasáhnou vždy jinou dívku, než mají. Tradiční výklad Mozartovy Symfonie g-moll hovoří o díle jakoby osudovém s tragickými náznaky. Choreografka naopak odlehčila téma množstvím krokových variací klasické taneční techniky, které odpovídaly možnostem českobudějovických tanečníků202. Premiéra se konala 18. prosince 1992. K tomuto baletnímu počinu vyšly dvě kritiky Miloše Schnierera. První pod názvem Zdařený pokus v Českobudějovických listech z 6. února 1993 a druhá s názvem Českobudějovický baletní experiment v Hudebních rozhledech z dubna

200

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 112 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 202 ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998 201

73

1993: „Tak nakonec diváky mohla tato konzervativní tradiční volba dramaturgického záměru uspokojit a přesvědčit. Zvláště, když hlavní představitelé Libor Čihař (vlastně hlavní milovník) a Jaroslav Kůla (Amor) spolu s dalšími 15 členy souboru vzali svou věc jako dokonalou profesionální zábavu. Z dívek souboru bych vyzvedl představitelky hlavních rolí Martinu Geigrovou, Miluši Šindlerovou, Alenu Plášilovou a Ludmilu Korbelovou, ačkoli celek představení vyhovoval tanečnímu divadlu kolektivního pojímání bez hvězd sólistů. Ve druhé polovině večera jsme byli svědky ojedinělé a originální vynalézavosti dokonalé spolupráce dirigenta Václava Noska s choreografkou Libuší Královou. Dramatický pokus vyzněl jako inspirativní pokus provádět barokní opery způsobem „slyšet balet“ a „vidět hudbu“. …snaha autorů inscenace provést baletně operu Henryho Purcella Dido a Aeneas je víc než jenom záslužnou činností. Deset sólistů opery umístil dirigent do orchestřiště, aby uvolnili jeviště pro pohybové kreace. Ty byly postaveny tentokrát na základech klasické taneční techniky, ale pracovaly také s mnoha výrazovými prvky… I když sólisté – představitelé hlavních rolí – ani v této choreografii nevypadli z rámce záměru, zasluhují pozitivní zvýraznění alespoň představitelé Dido – Ludmila Korbelová a Aeneas – Jaroslav Kukrál. Nemohu však odolat dojmu, že prakticky všichni členové baletního souboru Jihočeského divadla by kdykoli mohli zastat funkci sólisty i pouhého člena sboru. Je to ovšem výsledek cílevědomé umělecko – pedagogické práce šéfky souboru… Závěrem patří slova uznání stále se zlepšujícímu orchestru… Takže: zajímavý a podnětný večer. Jihočechům lze přát, aby takto pokračovali i nadále, a ostatním choreografům a dirigentům, aby si učinili výlet do příjemných jižních Čech a tyto výsledky zhlédli203.“ Jana Holeňová uvedla rovněž k tomuto baletu ve 4. čísle Tanečních listů z roku 1993 následující článek: „Již druhou sezónu zde šéfuje Libuše Králová. Uvedla se souborem Marnou opatrnost, Coppélii a ansámbl razantně omladila. Nedělejme si iluze, že došlo k zásadní proměně, to v našich baletně vylidněných krajích ani nejde. Českobudějovický balet je i nadále pomenší a rekrutovaný převážně z tanečníků „bez papíru“. Svůj školní handicap zdařile dohánějí profesionální snahou. Dobrým počinem je nová premiéra – Mozartova Symfonie g-moll a Händelova opera Dido a Aeneas. Vždy „vyhovující“ Mozart, tentokrát Symfonie g-moll – zde byla přezvána na Amoroso… Choreografie, která je

203

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla, České Budějovice, 1998, s. 114

74

jednoduchá, čerpá z klasiky, představuje interprety dobře pro tento úsměvný (ne humorný) příběh připravené. V Händelově opeře, kde je též silná milostná zápletka, o žádnou hříčku nejde. Sváří se zde láska a povinnost, intrika a politika… V divadelním světě se nestává tak často, aby se operní pěvci nechali „zahnat“ do „orchestrální jámy“ a na jevišti dali triumfovat svým baletním kolegům. V Č. Budějovicích se tak stalo… Výsledný dojem celé inscenace je čistý, průzračný a možná i očišťující. Dramaturgicky a inscenačně kvalitní večer by mohl do divadla přivést vedle divadelního publika i koncertní posluchače204.“ Chtěla bych říci, že oba uváděné tituly nejsou díly určenými k baletní produkci. Choreografka Libuše Králová často taková díla inscenovala, čímž si myslím, že se mohla bez problémů vyhnout uvádění velkých klasických děl. U těch je potřeba technická vyspělost a větší počet tanečníků v celém souboru. Myslím, že u hodnocené inscenace se mohla těmto problémům lehce vyhnout a mít při choreografické tvorbě „volnou ruku“. Pro oblastní divadlo byla zvolená varianta mnohem lepší než uvádění velkých klasických titulů na špatné úrovni. V sezóně 1993 – 1994 se stal dalším intendantem Jihočeského divadla Svatopluk Karel Jedlička a choreografka Libuše Králová, která se stala od této sezóny šéfkou tehdejšího baletního souboru Státního divadla v Ostravě, zde uvedla pohostinně velmi úspěšně Čajkovského Shakespearovské siluety, které měly svoji premiéru 15. dubna 1994. Představení bylo složeno ze tří částí: Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie a Hamlet, přičemž bylo od 3. do 6. srpna 1994 uvedeno premiérově na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, ovšem pouze druhé dvě části, a o rok později, 2. srpna 1995, znovu. Uvádím výňatek z programu s názvem Slovo choreografa k představení: „Mladý soubor baletu Jihočeského divadla nemůže ujít pozornosti zasvěceného diváka. Není početně velký, ale o to větší je jeho touha prosadit se. Je mu však souzeno tvořit na zdejší malé scéně,

nemůže se proto

představit ve velkém baletním titulu. Jeho doménou se tedy stala interpretace vyhrocených, divadelně vděčných dramatických scén. To všechno jsou důvody, pro které dnes uvádíme taneční zkratky tří Shakespearových děl… Fantastická předehra Romeo a Julie není založena na popisném sledování děje, a proto v choreografickém ztvárnění charakterizují hlavně ony dva základní principy (lásku a nenávist) … Hudba ke hře Hamlet dovoluje choreografovi a tanečníkům vytvořit

204

Holeňová, Jana. Mozart a Händel v Českých Budějovicích. Taneční listy. 1993, č. 4

75

tanečně - mimickou technikou divadlo ve stylizovaném tanečním projevu… V protikladu tragicky obrazům představí

k předchozím laděným

symfonickým

Čajkovského ve

dvěma

volném

se

soubor

zpracování

komedie o divoké, nezkrotné Kateřině. Protipólem je i optimistická hudba Václava Trojana. Původně byla sice psána ke hře Sen noci svatojánské, ale její

kvality

a

pestrost

dávají

choreografce i tanečníkům v síle jejich

Obrázek 18 - O Zlatovlásce - L. Čihař, M. Šindlerová

mlčenlivého umění možnost vyjádřit příběh zcela jiný, totiž Zkrocení zlé ženy205.“ V sezóně 1994 – 1995 převzal vedení divadla na tři roky jako intendant nynější ředitel Jihočeského divadla Jiří Šesták. Baletní soubor nastudoval dvě představení, která byla uvedena v Jihočeském divadle poprvé. Prvním byl balet v choreografii hostujícího Ivana Hurycha, složený ze dvou titulů: Péťa a vlk Sergeje Prokofjeva a O Zlatovlásce Oskara Nedbala. První část tvoří úsměvný příběch o starém vlkovi, druhá část, nazvaná o Zlatovlásce, byla jako součást celovečerního baletu Oskara Nedbala z Pohádky do pohádky uvedena na českobudějovické scéně již několikrát. Baletní večer byl samozřejmě určen především pro malé diváky206. Jako druhou baletní premiéru v sezóně 1994 – 1995 uvedla stále ještě pohostinně Libuše Králová také dva balety uvedené v jeden večer, a to Plesová setkání Fryderyka Chopina a Šeherezádu Nikolaje Rimského – Korsakova. Premiéra se konala 5. května 1995 a první část večera v něm byla věnována valčíkům, mazurkám a nokturnům, přičemž romantický nádech podtrhoval příběh mládence na plese, který se nemůže rozhodnout, která z dívek, které jsou od sebe velmi rozdílné, se mu líbí více207. Šeherezáda se v pojetí Libuše Králové vyjímá, balet je založen na velké lásce, zradě a nenávisti, kterou cítí vezír sultána Šahriara ke všem ženám. A na druhé straně láska Šeherezády a její nelehký úděl první ženy sultánova 205

KRÁLOVÁ, Libuše – PANENKA, Jan. (přip.). Program k představení Shakespearovské siluety. České Budějovice, 1994. 206 PANENKA, Jan – TICHÝ, František (přip.). Program k představení Péťa a vlk a O Zlatovlásce. České Budějovice, 1995 207 PANENKA, Jan – TICHÝ, František (přip.). Program k představení Plesová setkání a Šeherezáda. České Budějovice, 1995

76

harému, která nakonec pro svoji lásku k sultánovi umírá (z programu není jasné jak). Úpravy choreografky jsou malé, v původním baletu vystupuje jako jedna ze sultánových žen Zobeida, která se cítí uražena, když ji sultán odmítá, a myslí si, že jde za jinou favoritkou. Potom se oddává orgiím harému, když ji sultán přistihne a zabije milence (hlavního otroka), sama si vezme život. Dalo by se tedy říci, že v budějovické verzi je

postava Šeherezády shodná s postavou Zobeidy,

předpokládám také, že choreografie je upravená podle potřeb baletního souboru. Petra Kindlová uvedla v 7. čísle Tanečních listů z roku 1995 recenzi s názvem Jihočeská Šeherezáda: „Láska, vášeň a Orient měly premiéru 5. května na jevišti Jihočeského divadla… Budějovická Šeherezáda byla exoticky tajemná a svůdná, ale méně už vášnivá. Klasické prvky, pravda, v nepříliš náročné choreografii, zvládala dobře. Na řadu přichází tanec Vezíra se Sultánem, který má říkat „přesvědč se, bratře, zda je ti Šeherezáda věrná. Uvidíš, že není taková, za jakou ji máš.“ Tato část ale neměla tu pravou šťávu. Oba muži posléze odcházejí na lov. Harémové ženy využívají situace, podplácejí eunucha, aby k nim pustil zajaté otroky. Zhrzená Šeherezáda si vybírá toho nejkrásnějšího. Ale pořád mi tak trochu schází vášeň, která k této harémové scéně neodmyslitelně patří. Poslední scéna má spád. Sultán s Vezírem se nečekaně vracejí uprostřed rozpoutaných orgií. Pomsta je krutá… Choreografie byla místy nápaditá, s osobitým rukopisem

Libuše Králové…

S přihlédnutím k podmínkám malé krajské scény bylo představení na úrovni. Zaplněné hlediště to ocenilo náležitým potleskem… Druhou polovinu představení tvořila Plesová setkání na hudbu Fryderyka Chopina. Nedějová záležitost, romantické zastavení s valčíky, nokturny a mazurkami. Příjemné choreograficky, milé interpretačně208.“ V další sezóně 1995 – 1996 bylo nastudováno pod vedením choreografky Libuše Králové, která se po třech letech působení v Národním divadle moravskoslezském vrací zpět do Jihočeského divadla, představení Vídeňská romance na hudbu Johanna Strausse, jehož premiéra se uskutečnila 8. března 1996. V archivu Jihočeského divadla jsem našla zmínky pouze o obsazení baletu, ale o ději a charakteru představení nikoliv, tudíž se dá podle fotodokumentace usoudit, že se jednalo o lehčí, typicky valčíkový žánr, s prvky charakterních tanců. Bohužel i o dalších čtyřech sezónách není mnoho materiálů, neboť následkem rozsáhlých

208

KINDLOVÁ, Petra. Jihočeská Šeherezáda. Taneční listy. 1995, č. 7

77

povodní na jihu Čech v roce 2002 došlo k zatopení archivu a bylo tak velké množství materiálů zničeno. Pokusím se však alespoň u posledních dvou sezón vystihnout charakter některých inscenací, neboť jsem o dva roky později nastupovala do baletního souboru a měla jsem možnost některá představení zhlédnout, nebo v nich i účinkovat. V sezóně 1996 – 1997 byly uvedeny dva tituly, prvním byl Špalíček Bohuslava Martinů v choreografii hostující Libuše Hynkové, jehož premiéra se uskutečnila 1. listopadu 1996. Poprvé tento balet nastudovala Libuše Hynková velmi úspěšně s Československým státním souborem písní a tanců v roce 1971. I v Českých Budějovicích se jednalo jako tehdy o pásmo lidových her, pohádek, písní a říkadel209. Druhou premiérou sezóny bylo 28. února 1997 nastudování Hoffmanových povídek Jacquese Offenbacha šéfkou baletu Libuší Královou. Toto dílo, jež patří mezi poslední Offenbachovy opusy, je nazýváno francouzskou lyrickou operou, která obsahuje prvky komedie s dramatickými pasážemi. Choreografka však operu přetvořila na celovečerní baletní představení. Současně ve stejné sezóně (1996 – 1997) nastoupil jako sólový tanečník Libor Hlaváček, narozený 10. května 1966 v Čáslavi, který zde působil do sezóny 2006 - 2007. Začínal v roce 1987 v Českých Budějovicích v baletním souboru, poté vystřídal angažmá v Brně v sezóně 1989 - 1990 a v Ústí nad Labem v letech 1990 - 1996210. Jeho taneční projev byl plný výrazu a temperamentu a i přes svou drobnou postavu byl na jevišti velmi výrazným elementem, přičemž dokázal diváky vždy zaujmout svým živým hereckým uměním. Z rolí jmenuji: Albert v Giselle, Jago v Othellovi, Šaman ve Svěcení jara, Baletní mistr v Popelce, Šašek v Labutím jezeře nebo Matka Simona v Marné opatrnosti. Sezóna 1997 – 1998 přinesla premiéru baletu Charlese Adolpha Adama Giselle, který se jako jeden z mála baletů v létě přenášel na otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Obě premiéry nastudovala Libuše Králová, v kamenném divadle se konala 16. ledna 1998 a na otáčivém hledišti 29. července 1998. Každá verze však nakonec vypadala rozdílně, práce na českokrumlovském prostoru je velmi zajímavá a inspirativní, v každém případě je jasné, že obě premiéry musely být choreograficky velmi rozdílné. Inscenátor musí přistupovat k podmínkám ve volné

209

BRODSKÁ, Božena - VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu, Praha, 2004 Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima, Praha, 2001 210

78

přírodě, to jest většímu prostoru nebo počasí, odlišně, takže každé představení přenášené z kamenného divadla se zde neobejde bez výraznějších změn. Co se týče změn ve vedení divadla, v roce 1997 nastupuje na místo ředitele Jan Mrzena, který zde ve své funkci působil do roku 2003, kdy ho zastoupil dosavadní ředitel Jiří Šesták. Sezóna 1998 – 1999 začala 20. listopadu 1998 baletním dvojvečerem Pavoučí hostina – Čtvero ročních dob na hudbu Alberta Roussela a Antonia Vivaldiho. Mohu sama ze své zkušenosti posoudit, protože jsem měla možnost ve druhé části sama jako interpretka tancovat coby nastupující tanečnice. Chtěla bych říci, že se choreografce Libuši Králové podařilo velmi citlivě a zajímavě propojit klasický pohybový slovník, který obohatila o moderní prvky, s nádhernou hudbou Vivaldiho. První část večera tvořila Pavoučí hostina hostujícího choreografa Ivana Hurycha. Petra Žikovská uvedla v 1. čísle

Tanečních listů z roku 1999 kritiku s názvem

Rozpaky na jihu Čech: „Balet Jihočeského divadla skloubil pro svou podzimní premiéru poměrně neobvyklý titul Pavoučí hostina Alberta Roussela (choreografie Ivan Hurych) s titulem naopak dosti protěžovaným - Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho (choreografie Libuše Králová). Dějová zápletka Rousselovy hříčky je prostá. Pavouk v úkrytu své sítě pozoruje defilé nic netušícího hmyzu a vybírá, koho si dá k svačině. To vše za zvuků impresionisticky laděné hudby. Nic proti dramaturgicky jednoduchým baletům. Pro jejich kvalitu je však nezbytná vysoká technická úroveň tanečníků a kreativní choreograf, který nápaditou choreografií zaujme diváka a nahradí tak absenci děje. Co tedy českobudějovický divák na jevišti viděl? Tanečníky převlečené za chrobáky, pakobylky, mšice, vosy a motýly… Choreograf neponechal nic náhodě a pro jistotu nechal motýlovi utrhnout jedno křídlo, aby divák pochopil, že něžný motýlek je opravdu kaput. Proč, ptám se… Ani druhé dílo se neopíralo o konkrétní dějovou linku, pouze velmi volně zpracovávalo dějovou linku Čtyř ročních období. Choreografka a zároveň šéfka jihočeského baletu si vedla o poznání lépe. Nechala se inspirovat perlivou hudbou Antonia Vivaldiho a vytvořila choreografii příjemnou a pro diváka lehce stravitelnou. Jako domácí si byla velmi dobře vědoma technické úrovně svého ansámblu a dokázala postavit tanečníkům choreografii „na tělo“… Fenomén vazebnosti a plynulosti pohybových sledů jsem bohužel postrádala ve sborových scénách, které působily poněkud kostrbatě… Obrovským plus celého představení byla bezesporu scéna Stanislava

79

Burdy… I přes určitou syrovost, která je však omluvitelná premiérovou nervozitou, stojí tato inscenace za zhlédnutí…211“ 26. března 1999 (sezóna 1998 – 1999) byla naplánována premiéra baletu Carmen Georgese Bizeta s upravenou hudbou pro balet Rodiona Ščedrina. Představení bylo velmi působivě postavené v přísně temperamentním a charakterním stylu, kde se ukázaly přednosti souboru i sólistů. Obzvláště zajímavě se tento balet vyjímal ve volné přírodě na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, kde byl přijat diváky velmi příznivě, a proto zde byl o rok později ještě jednou inscenován. Petra Žikovská uvedla v 5. čísle Tanečních listů z roku 1999 recenzi s názvem Jižní temperament v Českých Budějovicích: „Myslím, že choreografovi, kterému zbyla alespoň špetka citlivosti, se tváří v tvář morální a hudební síle Carmen nutně musí rozklepat kolena. Libuše Králová, choreografka a umělecká vedoucí baletu Jihočeského divadla, tuto posvátnou úctu ke géniům překonala a udělala dobře. Na základě španělských lidových tanců, nenápadně promíchaných s klasickou technikou, vytvořila dílo, které nejen že ladí oku, ale dokáže i promlouvat k divákovu srdci… Představení má spád, drží se dějové linie a bezpečně vede divákovu fantazii k tragickému závěru… K nejvydařenějším pasážím pak patří Španělský tanec v podání Libora Hlaváčka… Z interpretů si pochvalu zaslouží obě představitelky hlavních rolí. Micaela Radky Chovancové je tak něžná, křehká a bezbranná, že je jí obecenstvu až líto… Carmen v podání Nadi Kabelové je prostě živel. Žena – vamp, která jediným pohybem drží v šachu nejen svého partnera, ale i diváky přibité do svých křesel… Je svůdná a ďábelsky nebezpečná. Obecenstvo je jí zcela fascinováno od prvního do posledního okamžiku představení. A co víc, dokáže donutit diváka, aby spolu s ní prožíval její příběh. Je zkrátka hvězdou, která suverénně zastiňuje mužský element představení… Jinak je třeba poznamenat, že jihočeský soubor prokázal v tomto představení temperament, který je hoden jeho geografickému umístění…212“ V sezóně 1999 – 2000 byla nastudována hned tři baletní představení, z čehož třetí byl již zmiňovaný přenesený balet Carmen na otáčivé hlediště, který měl svoji premiéru o rok dříve a v Českém Krumlově byl uveden dvakrát, poprvé 9. června 2000 a podruhé 7. června 2001. První premiérou byl tedy operně – baletní dvojvečer Dvakrát Alexandr - Láska v mokrém listí, jehož premiéra byla naplánována 211 212

ŽIKOVSKÁ, Petra. Rozpaky na jihu Čech. Taneční listy. 1999, č. 1 ŽIKOVSKÁ, Petra. Jižní temperament v Českých Budějovicích. Taneční listy. 1999, č. 5

80

na 18. února 2000. První na řadě byla operní část s hudbou Bohuslava Martinů a druhou část tvořily jazzové taneční scény o jednom aktu. Ty vytvořila choreografka Libuše Králová na hudbu Milana Kaňáka, tehdejšího šéfa opery a dirigenta Jihočeského divadla. Co se týče hudební části Lásky v mokrém listí, jednalo se o jazzovou hudbu, inspirovanou autorovým dlouholetým působením v Brně, kde s dalšími operními hráči založil Jazzklub Bohéma. Tehdy se zajímal především o skladby jazzového skladatele Jaroslava Ježka, kterým se v Lásce v mokrém listí nakonec inspiroval213. Tanečně se Libuše Králová snažila propojit jazzovou hudbu s tanečními vstupy s pomocí různých rekvizit, jako například pláten či provazů. V podstatě se jednalo o bezdějový balet s jednoduchými kostýmy a scénou inspirující se autorovou hudbou. Roman Vašek uvedl v 9. čísle Tanečních listů z roku 2000 recenzi s názvem Tanečně nevyužitá premiéra: „Dvě premiéry loňské sezóny v Českých Budějovicích byly věnovány české tvorbě. Nejprve byla uvedena světová premiéra baletu Láska v mokrém listí. Zkomponoval jej šéf českobudějovické opery Milan Kaňák. Dílo je uváděno spolu s velmi zdařilou inscenací opery Bohuslava Martinů Dvakrát Alexandr… Nová baletní kompozice vznikla z podnětu šéfky baletního souboru Libuše Králové. Kaňák se v ní vrátil k staré lásce – jazzu. Svěží rytmy připomínají v některých částech jiskrného Gerschwina, jinde autorem milovaného Ježka, navíc jsou velmi taneční. Choreografka se toho pokouší využít a strhává soubor k rozjařenému kolektivnímu výkonu. Avšak prostředky, které k tomu využívá, se rychle vyčerpávají, s přibývajícím časem se rozmělňují. A tak se ke konci stále častěji mění v taneční prázdnotu a nudu… Inscenace selhává v dramaturgické koncepci, snažící se těžit z měnících se scénografických objektů. Avšak zavěšené nebo natažené provazy, stejně jako průhledné igelity, nemají na scéně žádnou funkci – snad jen tu, že jimi tanečníci občas zahýbají nebo se do nich jen tak mimochodem zamotají. Náročnost choreografie odpovídá možnostem souboru, jehož omezené možnosti zakrývá spontánní projev. Z baletní premiéry má tak šanci na delší život pouze Kaňákova hudba214.“ 12. května 2000 (sezóna 1999 – 2000) se pak konala premiéra baletu Othello s hudbou Jana Hanuše, v pohostinské choreografii brněnského choreografa Jiřího Kyseláka. Představení bylo postaveno v klasickém duchu s přihlédnutím k faktu, že

213

STOLAŘÍKOVÁ, Světlana; MAŘÍKOVÁ, Bohuslava; ŘIHOUT, František (přip.). Program k představení Dvakrát Alexander a Láska v mokrém listí. České Budějovice, 2000 214 VAŠEK, Roman. Tanečně nevyužitá premiéra. Taneční listy. 2000, č. 9

81

i nadále však soubor nebyl, kromě sólistů baletu, plně technicky vybaven. A to i přesto, že se rok od roku baletní soubor obměňoval a přicházeli sem noví absolventi různých tanečních konzervatoří.

Současně se muselo vždy přihlížet k tomu, že

Jihočeské divadlo je oblastním divadlem, a proto připadají v úvahu pouze komornější typy představení. V této sezóně (1999 – 2000) byla angažována do souboru Monika Strnadová, provdaná Kadlecová, narozená 2. ledna 1981 v Praze. Tato absolventka Taneční konzervatoře v Praze se od roku 2001 stala přední sólistkou baletu a působí v divadle dosud. Jejími přednostmi jsou drobná postava, křehký zjev a velmi dobrá taneční technika. Divákům se představila v těchto rolích: Odetta v Labutím jezeře, Kitri v Donu Quijotovi, titulní role v Coppélii nebo Francesce da Rimini. Další tanečnicí, která v této sezóně nastoupila a působí zde i nadále, byla Světlana Adlerová, provdaná Mládková, narozená 16. srpna 1977 v Liberci. Rovněž absolventka Taneční konzervatoře v Praze, ovšem se zaměřením na moderní tanec. Od roku 2003 se stala sólistkou baletu. Je tanečnicí s dobrou klasickou taneční technikou, což však nejsou její hlavní přednosti. Je to nesmírná píle, schopnost upoutat diváka svým hereckým projevem a přirozený temperament, který se nebojí ukázat. To vše pak nejlépe uplatňuje v repertoáru, který je obohacen moderními prvky. Z rolí jmenuji: Candelas v Čarodějné lásce, sólo v baletu Carmina burana, Pouliční tanečnice v Donu Quijotovi a další. Sezóna 2000 – 2001 byla určena dětem, nastudováno představení Nedbalovy Z pohádky do pohádky, které bylo v dosavadní historii Jihočeského divadla uvedeno již počtvrté, z toho dvakrát Milanem Hojdysem, tentokrát však v choreografii Libuše Králové, premiéra 9. února 2001215. Již zmiňovaní neustále přicházející noví členové baletního souboru přispěli k celkovému úspěchu inscenace. Také choreograficky bylo představení velmi pohádkově a tanečně sladěné, stejně tak jako velmi věrohodné kostýmy. Současně chci podotknout, že i přes pohádkovou atmosféru na jevišti byl tanec velmi náročný pro všechny členy, především díky velkému počtu drobných rolí na ne příliš početný soubor. Proto si myslím, že tento balet byl jedním ze zdařilých inscenací choreografky. V této sezóně (2000 – 2001) nastoupil do baletního souboru jako sólista absolvent Taneční konzervatoře v Praze Petr Palas, narozený 4. května 1978, který 215

VEDRALOVÁ, Blanka (tech. red.). Program k představení Z pohádky do pohádky. České Budějovice, 2001

82

zde působil do sezóny 2006 – 2007. Byl výborným tanečníkem, jehož přednosti tkvěly v citlivém přístupu k taneční partnerce a skvělé partnerské technice. Oplýval přirozeným tanečním stylem, vysokým skokem, obdivuhodným hereckým projevem a přirozeným jevištním zjevem. Uplatňoval se výborně v klasickém repertoáru, ale dobře zvládal i moderní taneční styly: Přízrak v Čarodějné lásce, Princ v Labutím jezeře, Basil v Donu Quijotovi, Franz v Coppélii, Gianciotto ve

Francesce

da Rimimi, Quasimodo nebo Claude Frollo v baletu Zvoník u Matky Boží. Současně s Petrem Palasem nastoupila další absolventka Taneční konzervatoře v Praze, Anna Ondráčková, provdaná Oubramová, která se od roku 2004 stala sólistkou baletu a působí v Jihočeském divadle dosud. Je tanečnicí s velmi dobrou taneční technikou a přirozeným projevem, který mohla uplatnit především v klasickém repertoáru: Odilie v Labutím jezeře, Líza v Marné opatrnosti, Omarová v Tanci čtyř vůní, titulní role v baletu Coppélia, Esmeralda v baletu Zvoník u Matky Boží, Solvejg v Peer Gyntovi. Další angažovanou tanečnicí se stala absolventka Taneční konzervatoře v Brně Hana Jarolímová, narozená 1. března 1981. Studium ukončila v roce 2000, poté ihned nastoupila do angažmá v Jihočeském divadle. Od sezóny 2002 – 2003 zde působila do sezóny 2004 - 2005 jako sólistka baletu. Z jejích rolí jmenuji: Pohádka v baletu Z pohádky do pohádky, Vyvolená ve Svěcení jara, Odilie v Labutím jezeře, titulní role v Popelce, nebo Kitri v Donu Quijotovi. Sezóna 2001 - 2002 přinesla 2. listopadu 2001 dva zajímavé tituly, prvním byl baletní dvojvečer Stravinského Svěcení jara v neoklasické choreografii hostujícího choreografa Jiřího Kyseláka a Fallova Čarodějná láska v moderní choreografii, kterou vytvořil David Slobašpyckyj. Svěcení jara zobrazuje pohanský náboženský rituál oběti mladé dívky začínajícímu jaru a v tomto duchu byl také jednoaktový balet vytvořen. Jako představitelka Dívky obětované bohům mohu říci, že balet byl postaven na klasické taneční technice, obohacené o výrazové prostředky, které měly korespondovat se Stravinského hudbou. Nejvýraznějším elementem byl Šaman a Stoletá, kteří umocňovali přirozenost, až živočišnost představení. V Čarodějné lásce choreograf David Slobašpyckyj vytvořil perfektní atmosféru psychologického příběhu dívky, která se snaží zbavit traumatu ze smrti milence. Tento balet se neodehrával v konkrétní době, ani v určitém prostředí. Samotné taneční pohyby vycházely z klasického tance, ovšem perfektně propracovaná gesta, zajímavý pohybový slovník, obohacený o moderní prvky, a celková atmosféra představení z něj udělala skvělý a zajímavý moderní balet. Jako zkušený zahraniční 83

choreograf si Slobašpyckyj v článku Hanky Hosnedlové s názvem Mladý choreograf z Vídně sází na upřímnost, uveřejněném v Českobudějovickém deníku ze dne 3. listopadu 2001, pochvaloval spolupráci s jihočeským baletním souborem a oceňoval především snahu o preciznost provedení. Současně přiznal, že spolupráce s menšími soubory je pro něj přínosem především po pracovní stránce, protože má možnost každého tanečníka poznat osobně216. Lucie Dercsényiová uvedla v 1. čísle Tanečních listů z roku 2002 následující recenzi s názvem Svěcení jara a Čarodějná láska v Jihočeském divadle: „Vše se odehrává na jednoduché scéně, nad kterou visí „boží oko“, které je svědkem obětního obřadu. Kostýmy – přiléhavé trikoty v přírodních barvách (hnědá, zelená) zapadají do celkového pojetí díla. Stravinského velkolepá, silně emotivní partitura je pro choreografa velkou výzvou. Kyselákovy zvolené pohybové struktury však nedosahují účinku hudební předlohy. Více než samotné vyjádření příběhu a pohnutek jednotlivých aktérů i sboru se mu daří práce s prostorem.Jinak tanečníci v mnohých sekvencích působili ztuhle, neohebně a povětšinou bezvýrazně… Dramaturgická i režijní výstavba baletu značně pokulhávala za hudební předlohou. Choreografie Jiřího Kyseláka postrádá vyvrcholení, nevtáhne nás do osudového příběhu volby oběti. Zůstává ve stínu Stravinského hudby. Příjemně zato překvapil David Slobašpyckyj. Jeho Čarodějná láska je ve všech ohledech vyváženou inscenací. Slobašpyckyj vychází z příběhu, který Fallu inspiroval k napsání hudby (s podtitulem cikánské scény z Andalusie). Příběh nešťastné lásky je tu však nahlížen dnešní optikou: „dívka Candelas se snaží překonat traumatizující zážitek, který jí způsobila smrt jejího milence…“. Slobašpyckyj vystavěl svůj příběh bez většího zaváhání – vše tu má své místo, je vyřčeno jasně a přesvědčivě… Citlivě přistupuje k jednotlivým hudebním pasážím, zřetelná je jeho práce s jednotlivými interprety, kteří vědí o čem a proč tančí. Toto vědomí se promítá do jejich pohybu a tělesného výrazu. A tak máte dojem, že před vámi stojí zcela jiný soubor, než tomu bylo ve Svěcení jara. Tanečníci jsou náhle plastičtí, ovládají svá těla bez zaváhání a technických nedostatků… Premiéra baletu Jihočeského

divadla

představila

soubor

omlazený

o absolventy

tanečních

konzervatoří. Je evidentní, že jsou schopni odvést soustředěný, plnohodnotný výkon. Pokud se i nadále budou nacházet jak zajímavé tituly, tak osobnosti pro jejich zdařilé

216

HOSNEDLOVÁ, Hanka. Mladý choreograf z Vídně sází na upřímnost. Českobudějovický deník. 3.11.2001

84

zpracování, má baletní soubor Jihočeského divadla šanci vyzrát v kompaktní soubor217.“ Mezi jedny z nejvýznamnějších sólistů patří Zdeněk Mládek, který byl v této sezóně (2001 – 2002) angažován do Jihočeského divadla. Narodil se 9. července 1979 v Třebíči, navštěvoval Taneční konzervatoř v Praze a po studiích nastoupil od sezóny 1998 – 1999 do sezóny 2000 - 2001 jako tanečník do baletního souboru Národního divadla v Praze. Kvůli dalšímu rozvoji a tanečnímu růstu se rozhodl odejít do oblastního divadla, kde nastoupil ihned jako sólista. Je výborným tanečníkem se skvělou taneční technikou a velmi dobrým, přirozeným hereckým projevem. Díky svému nespornému talentu zůstává v Jihočeském divadle i přes rozsáhlé změny ve vedení souboru, jako jeden z mála tanečníků, dosud. Jeho taneční umění vynikne především v charakterních výrazových rolí moderního repertoáru, jeho pohybová všestrannost mu dovoluje vyniknout velmi dobře i v klasickém repertoáru: Princ nebo Rudovous v Labutím jezeře, Carmelo v Čarodějné lásce, Princ v Popelce, sólo v Carmině buraně, Colas v Marné opatrnosti, Lotar Omar v Tanci čtyř vůní, Paolo ve Francesce da Rimini, Pinkerton v Madame Butterfly nebo titulní role v Peer Gyntovi. Jako první člen Jihočeského divadla získal celostátní Cenu Thálie za rok 2009 v oboru balet, pantomima a jiné tanečně dramatické žánry za sólo v choreografii So in love Attily Egerháziho. Současně nastoupila i absolventka První soukromé taneční konzervatoře v Praze Barbora Zachová, která v souboru působila do sezóny 2008 – 2009, kdy díky zmiňovaným rozsáhlým změnám v baletním souboru přešla jako herečka do loutkohry. Byla tanečnicí s dobrou taneční technikou, zazářila především v roli japonské dívky Cio-Cio-San v baletu Madame Butterfly Roberta Balogha. Dalším titulem v sezóně 2001

-

2002

byl

jeden,

z nejznámějších klasických baletů Čajkovského Labutí jezero. Díky nové generaci dorůstajících členů souboru mohla Libuše Králová tak velký

baletní

titul

inscenovat

v Jihočeském divadle 12. dubna

217

Obrázek 19 - Otáčivé hlediště, současnost

Dercsényiová, Lucie. Svěcení jara a Čarodějná láska. Taneční listy. 2002, č. 1

85

2002. Na otáčivém hledišti v Českém Krumlově 26. června 2002, kde se pro velký úspěch tento balet hrál ještě čtyři letní sezóny (10. července 2003, 20. července 2004, 8. srpna 2006 a 31. července 2007). Libuše Králová přiznává, že dlouhou dobu o uvedení známého titulu ani neuvažovala, ale nastupující generace tanečníků její názor změnila. I když je náročný balet velmi technicky a výrazově náročný, nemusela v podstatě dělat v sólových částech velké úpravy, kromě toho, že dvojrole Odetty – Odilie byla rozdělena mezi dvě sólové tanečnice. Je rovněž ráda, že se jí díky kvalitě tanečního souboru podařilo balet inscenovat v přísně klasickém stylu218. Úspěch zaznamenalo toto představení na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Roman Vašek uvedl v 7. čísle Tanečních listů z roku 2002 článek s názvem Labutě v parku: „Představení pod širým nebem v atraktivním prostředí mají své nezaměnitelné kouzlo… Přechod z rovného baletizolu nemají tanečníci nijak ulehčený. Tančí se na trávě, na cestách vysypaných jemným štěrkem a místem jistoty není prkny

ani

nezpevněnými

pokryté

pódium.

Specifické podmínky vedly inscenátoru Libuši Královou k mnoha úpravám. Trochu se škrtalo (hlavně variace). Přesto představení trvá bez přestávky

zhruba

hodinu

a půl. Choreografie musela být zjednodušena. Zdařilá je především úprava Ivanovovy Obrázek 20 – Labutí jezero, Český Krumlov – Z. Mládek, H. Jarolímová

choreografie

ve

druhém

dějství. V prvním a třetím aktu je taneční náročnost otesána na samu dřeň – chvílemi se spíše efektně pózuje než tančí. Těžko tudíž soudit samotné výkony. Zcela do prázdna vyznívá úvod baletu, kdy se za častého otáčení hlediště povětšinou jen promenáduje. Českokrumlovská verze má též několik dramaturgických specifik. V tancích národů jsou tanečnice zároveň nápadnicemi Prince. Rozdělení postav Odetty a Odilie mezi dvě interpretky umožňuje v závěrečném dějství jejich vzájemnou (žel málo využitou) konfrontaci.

218

JIHOČESKÉ DIVADLO. Labutí jezero [online archiv]

86

Některé dějové situace jsou nesrozumitelné. To platí především o závěru: Odetta je vysvobozena a odchází s Princem, avšak Rudovous je přemožen jaksi bez boje… Při představení je možná tím nejdůležitějším ona neobyčejná přírodní atmosféra. A tu inscenace rozhodně má. Působivé jsou zejména „bílé akty“, kdy labutě tančí v pološeru na trávníku mezi stromy a keři. A vůkol vůně probouzející se noci. Už jenom pro tu atmosféru se vyplatí do Krumlova zajet, i když by se z díla a daného prostředí dalo vytěžit jistě mnohem více219.“ Jak uvádí Jiří Falout v deníku Právo 19. dubna 2007 v článku s názvem Šéfka baletu zaujala svým Labutím jezerem, že za tuto unikátní inscenaci v krumlovské zahradě získala Libuše Králová 16. dubna 2007 jako jedna z pěti významných choreografů cenu Tvel za podporu česko – ruských vztahů220. Chtěla bych říci, že toto představení bylo jedním z nejlepších a zlomových choreografických titulů repertoáru šéfky baletu Libuše Králové. Balet Sergeje Prokofjeva Popelka nebyl na scéně Jihočeského divadla uveden poprvé, tentokrát však v choreografii Libuše Králové. Stalo se tak v sezóně 2002 - 2003, kdy měla také premiéru písničková retrorevue na hudbu Jiřího Suchého Med ve vlasech, kde se kromě zpěvu a živé hudby ukázal i celý baletní soubor v tanečních číslech. Balet Popelka, jehož premiéra se konala 17. ledna 2003, bylo zdařile postavené představení, určené jak pro dospělé diváky, tak i pro děti. Choreografie vycházela jak z možností souboru, tak i sólistů. Alespoň já sama za sebe mohu říci, že jsem toto představení měla v oblibě a interpretačně jsem ho tancovala vždy velmi ráda a s chutí. Dalším kladem byly celkově vydařené kostýmy empírového

střihu

říci,

mohu

(sama

že

na nepohodlný

až

kostým

Popelky)

a příjemná

spolupráce s ostatními členy baletního souboru, na kterou vzpomínám velmi ráda. V sezóně 2004

byla

2003

–

v pohostinské

choreografii Petra Šimka, Obrázek 21 - Carmina burana 219 220

VAŠEK, Roman. Labutě v parku. Taneční listy. 2002, č. 7 FALOUT, Jiří. Šéfka baletu zaujala svým Labutím jezerem. Právo. 19.4.2007

87

zkušeného choreografa, velmi úspěšně nastudována Orffova scénická kantáta Carmina burana. Premiéra se konala 28. listopadu 2003 v historické budově Jihočeského divadla. Tento bezdějový balet se odehrával na malé točně, na které docházelo ke změnám mezi jednotlivými čísly. Velmi zajímavě bylo provedeno střídání světel, nebo proluky ticha, které se střídaly se zvuky moře. Dalším kladem představení byly jednoduché plátěné pastelové kostýmy, ve kterých se tanečníci mohli bez větších obtíží pohybovat. Hanka Hosnedlová uvedla pro MF DNES 28. listopadu 2003 článek s názvem Orffova Carmina burana v premiéře: „… Režie a choreografie tohoto unikátního baletního titulu se ujal hostující Petr Šimek, jehož asistentem v tomto případě byl Sergej Shkalikov. Moderní styl, výrazový tanec, volnější nekonvenční forma – tak by se asi ve stručnosti dalo konkretizovat choreografické pojetí inscenace. „Za novinku, alespoň pro nás, by se možná dal označit i fakt, že tančíme bosi,“ říkají sólisté… „Hudba je tady vtělená do pohybu, ztvárňují ji těla tanečníků. Moderna sice dává větší volnost uměleckému vyjádření, ale i moderní technika vychází z klasiky, takže přijít s nějakým úplně novým prvkem je v dnešní době téměř vyloučené,“ konkretizuje Naďa Hrušková221.“ V jedné ze sólových rolí se v této sezóně (2003 – 2004) předvedl nový člen baletního souboru, absolvent Taneční konzervatoře v ruském Permu, Germans Filipovs, který zde působil do sezóny 2009 - 2010. Byl tanečníkem s velmi dobrými technickými

možnostmi

a

přirozeným

hereckým projevem, který dovedl uplatnit jak v klasickém, tak i soudobém repertoáru. Z rolí jmenuji:

sólo

v Carmině

buraně,

Franz

v baletu Coppélia, Gianciotto ve Francesce da Rimini, Americký konzul nebo Strýc CioCio-San v Madame Butterfly, Král Trollů nebo Ženich v Peer Gyntovi. 5. března 2004 (sezóna 2003 – 2004) pak uvedla Libuše Králová další velký klasický balet, a to Minkusova Dona Quijota. Představení bylo technicky velmi náročné,

221

Obrázek 22 - Don Quijote - P.Palas, H. Jarolímová

HOSNEDLOVÁ, Hanka. Orffova Carmina burana v premiéře. MF DNES. 28.11.2003

88

upravené na míru dvacetičlennému baletnímu souboru a v klasické choreografii. Velmi zdařilé byly kostýmy i scéna, výkony sólistů a zajímavostí byla spolupráce dvou členů činohry, kteří se představili v rolích vévody Camacha a otce Kitri Lorenza. Jejich přítomnost na jevišti přispěla k výrazovosti, uvolněnému přirozenému projevu a herecké kvalitě inscenace. Skrze zdařilou choreografii nevadilo ani jejich netaneční vzdělání, ačkoliv měli oba s tancem z dřívějších dob zkušenosti. Libuše Králová v článku Karla Hrdiny, uvedeného 5. března 2004 v MF DNES s názvem Divadlo představí Dona Quijota uvádí: „Snažím se o to, abychom v každé sezóně nastudovali jeden klasický a jeden moderní balet… Mladých choreografů, co dělají modernu, je hodně, ale klasiků ubývá. Všechno jde dopředu, ale jen při klasickém tanci mohou mladí růst222.“ Na otáčivém hledišti byla premiérově uvedena 23. června 2004 úspěšně Popelka jako dětská dopolední představení. Sezóna 2004 – 2005 začínala 28. ledna 2005 premiérou komického Héroldova a Lanchberyho baletu Marná opatrnost, který byl v choreografii Libuše Králové v jižních Čechách uveden již podruhé, poprvé v roce 1991 v historické budově Jihočeského divadla. Tentokrát se však inscenovalo na větší scéně Domu kultury Metropol, kde se mohli jak sólisté, tak sboroví tanečníci lépe orientovat v prostoru. Námět baletu čerpala Libuše Králová podle libreta Jeana Daudervala s vlastní choreografií223. Následovalo uvedení Čtvera ročních dob na zámku Hluboká 11. května 2005. Sugestivní hudba Vivaldiho, velmi dobré aranžování scén v zámeckém prostředí a zkušenosti tanečníků byly hlavním úspěchem večera. V Českém Krumlově se pak o tři měsíce později, 10. srpna 2005, uvedl balet na Orffovu scénickou kantátu Carmina burana. Ta, jako i jiné balety, byla uvedena několikrát jako součást letních představení v Českých Budějovicích nebo jiných jihočeských městech. Naposledy pak v Českém Krumlově v roce 2009, kdy se původní baletní soubor rozloučil se svým působením před nástupem nového šéfa a choreografa Attily Egerháziho. I přes to, že choreograf Petr Šimek pracoval s volným prostorem poprvé, byla Carmina burana aranžována velmi zdařile, a to nejen díky výborným výkonům sólistů. A jako i v jiných tanečních představeních, i v tomto by se baletní soubor neobešel bez většího počtu externích tanečníků, kteří

222

HRDINA, Karel. Divadlo představí Dona Quijota. MF DNES. 5.3.2004 HOSNEDL, Roman a kol. (přip.). Program k představení Marná opatrnost. České Budějovice, 2005

223

89

pomáhali interpretačně umocnit sílu inscenace. Bohužel se však zpravidla jednalo o studenty baletní školy při divadle, nebo o neprofesionály, kteří měli pouze kladný vztah k baletu, tudíž se nedá říci, že by úroveň jejich produkce byla dobrá. V sezóně 2005 – 2006 spolupracoval s baletním souborem opět choreograf David Slobašpyckyj, tentokrát nastudoval, samozřejmě opět v moderním pojetí, balet, který byl součástí operně - baletního dvojvečera s hudbou Lortzinga a Haydna, uvedeného pod názvem Zkouška na operu a Tanec čtyř vůní. Premiéra se konala 7. října

2005.

Dalším

klasickým

titulem,

uvedeným

v této

sezóně, byl 27. ledna 2006 balet Coppélia. Libuše Králová uvedla v článku

pro

DNES,

napsaného

pod názvem

MF

Coppélie

slibuje romantiku a vtip Václavem Koblencem 27.

ledna

2006,

Obrázek 23 – Coppélia – M. Strnadová, Z. Mládek

že

stejně jako u Marné opatrnosti toto dílo uváděla, tentokrát však po čtrnácti letech, již podruhé. Ovšem díky početnějšímu a lépe technicky vybavenému souboru se mohla více soustředit na herecký projev. Zkrácením a zhuštěním třetího dějství se docílilo většího spádu děje, což je u velkých klasických děl výhodou. Toto představení si vybrala proto, že chtěla opět uvést nějaký rodinný balet, na který půjdou rádi jak dospělí, tak i děti. Záměna loutky s živou dívkou totiž připomíná pohádku. Kladem je i vystupování dětí z baletní školy při divadle, kteří tak mají šanci dostat k baletnímu umění opravdový vztah. Zdařilé kostýmy hostující Elišky Zapletalové v empírovém stylu, evokují biedermeier - měšťanskou módu první poloviny 19. století224. Vůbec první českou premiérou se v další sezóně 2006 – 2007 stal velmi úspěšně, balet Francesca da Rimini, premiérově uvedený 24. listopadu 2006. V článku MF DNES, uvedeného 23. listopadu 2006 Václavem Koblencem s názvem 224

KOBLENC, Václav. Coppélie slibuje romantiku i vtip. MF DNES. 27.1.2006

90

Nový balet je plný vášní, choreografka Libuše Králová uvádí, že základem baletu se stala symfonická fantazie Petra Iljiče Čajkovského, jíž délka trvá třiadvacet minut. Při psaní libreta si vybírala ještě z osmi hudby,

hodin takže

Čajkovského zazněla

i jeho

muzika k Hamletovi, Romeovi a Julii

a

Choreografka

Labutímu

jezeru.

totiž

nemá

v oblibě koláže různých autorů, proto také zdůvodňuje svůj výběr ponechat celé dílo Čajkovskému. Obrázek 24 - Francesca da Rimini - N. Hrušková, P. Palas

Prapůvodní inspirací baletu byl autor Božské komedie Dante

Alighieri, který v části nazvané Peklo vypráví o mileneckém páru Paolovi a Francesce, jejichž lásku nepřemohla ani pekelná muka. Proto se choreografka rozhodla rozpracovat téma lásky a obohatit ho o postavu služebné. Vznikl tak příběh dvou dvojic. Služebná se zamiluje do manžela Francesky, ohyzdného Gianciotta, který ji zneužije a ona mu porodí dítě. Pak mu však ze žárlivosti prozradí, že jeho žena Francesca je mu nevěrná s bratrem Paolem. Proto Gianciotto oba milence zavraždí. Celkovou atmosféru komorního příběhu uvedeného bez zbytečných sborů podtrhují jednoduché renesanční kostýmy, které umožňují sólistům lépe zvládnout svá taneční čísla225. Dále je v tomto článku citován sólista Petr Palas, který ztvárňuje roli vraždícího Gianciotta: „Mám výhodu, že jsem zlý, to se hraje dobře. Je to skvěle udělaná tragédie. v autobuse

Divák 226

nemá

šanci

neplakat

ještě

.“ Zdeněk Mládek zase v tomto

článku uvádí: „Je to něco jiného než doposud. Baví nás to, je to drama jak vyšitý a emoce, jak nikde

225 226

Obrázek 25 - Zvoník u Matky Boží - A. Ondráčková, Z. Mládek

KOBLENC, Václav. Nový balet je plný vášní. MF DNES. 23.11.2006 KOBLENC, Václav. Nový balet je plný vášní. MF DNES. 23.11.2006

91

jinde. To nás hodně nakoplo a doufám, že to nakopne i diváky227.“ Dalším zdařilým počinem sezóny 2006 – 2007 byl 26. ledna 2007 Pugniho Zvoník u Matky boží hostujícího choreografa Jiří Horáka. Celé baletní drama, postavené na klasické taneční technice, bylo velmi náročné obzvláště pro sólisty baletu. Jak Hanka Hosnedlová v článku s názvem Role Quasimoda a Frolla si Palas a Mládek mění, uvedeného v Českobudějovickém deníku 25. ledna 2007, uvedla, tak Zdeněk Mládek i Petr Palas současně nastudovali a alternovali v hlavních rolích Quasimoda i kněze Frolla. Palas dále uvedl, že se cítí jistější v postavě kněze Frolla a Mládek, že je lépe usazen v roli Quasimoda. Ke všemu přispěla i velmi zdařilá výprava a kostýmy ve stylu Ludvíka XI., které výstižně podtrhly děj odehrávající se v 15. století228. V sezóně 2007 – 2008 uvedlo 25. ledna 2008 Jihočeské divadlo velmi zajímavé a netradiční představení hostujícího choreografa Roberta Balogha Madame Butterfly, kterou choreograf inscenoval již v roce 2002 v Olomouci. Jak nám již napovídá název, nejednalo se

původně

o

baletní

představení, ale o známou Pucciniho pojednávající

operu, o

tragické

lásce křehké japonské dívky, Obrázek 26 - Madame Butterfly - B. Zachová

kterou si vezme americký

důstojník, avšak poté ji opustí. V článku s názvem Motýlka umocní Pavarotti napsaného Václavem Koblencem pro MF DNES z 24. ledna 2008, uvedl choreograf a režisér Robert Balogh, že proti olomoucké verzi inscenoval balet s novou nahrávkou vídeňského orchestru, kde titulní role zpíval vynikající operní zpěvák Luciano Pavarotti s Mirellou Freniovou. Právě touto špičkovou nahrávkou se velmi silně inspiroval při vytváření úspěšné taneční balady o konfrontaci dvou odlišných světů víry a tradic. Proti olomoucké verzi vídeňská nahrávka balet naprosto změnila a vylepšila, především se v ideálních chvílích hudba velmi citlivě propojuje 227

KOBLENC, Václav. Nový balet je plný vášní. MF DNES. 23.11.2006 HOSNEDLOVÁ, Hanka. Role Quasimoda a Frolla si Palas a Mládek mění. Českobudějovický deník. 25.1.2007 228

92

s tancem229. Představitelka Cio-Cio-San Barbora Zachová v článku napsaném pro deník Právo 25. ledna 2008 Jiřím Faloutem s názvem Balet nastudoval operu Madame Butterfly uvedla: „Je to pro mě jedna z největších rolí. Nejtěžší bylo poprat se s emocemi. Nemám například ve svých letech žádné zkušenosti s tím, jak milovat svoje dítě230.“ Kromě vynikajících výkonů předních představitelů byla nová inscenace plná emocí, tanečních pohybů ve stylu moderního tance, světelných efektů, které umocnily perfektní vytvoření scény a velmi vkusně navržené stylové japonské kostýmy. 16. května 2008 (sezóna 2007 – 2008) bylo Libuší Královou uvedeno zcela odlišné představení. Byla jím Malá noční Mozartiana na hudbu Mozarta. Libuše Králová uvedla 16. května pro deník Právo v článku s názvem Balet si zatančí

na

hudbu

Malé

noční

Mozartiany, že i když Mozart hudbu nenapsal pro balet, nadchla ji natolik, že k ní napsala libreto. První část tvoří Malá noční hudba, v níž se odehrává příběh dvou mladých lidí, kteří se nedokáží dohodnout na směru své společné cesty životem. Když už se zdá, že bude vše v pořádku, ocitnou se zase na

začátku.

část

Tuto

doprovodí

orchestr opery Jihočeského divadla, tanečníci si zazpívají základní motiv. Druhá část s názvem Rány růže je z částí

složena Obrázek 27 - Malá noční Mozartiana - S. Mládková

tří

Mozartových

klavírních koncertů, které tentokrát zazní

z

nahrávek

Philharmonia

Orchestra a Českého komorního orchestru se sólisty Vladimirem Ashkenazym a Ivanem Moravcem. Růže zde velmi přesně specifikuje život – v mládí obdarovává růží chlapec svoji dívku, ve středním věku prosí růží muž za odpuštění poté, co si uvědomil svoji zradu, a ve stáří se na sklonku života muž loučí růží se svojí 229 230

KOBLENC, Václav. Motýlka umocní Pavarotti. MF DNES. 24.1.2008 FALOUT, Jiří. Balet nastudoval operu Madame Butterfly. Právo. 25.1.2008

93

ženou231. Sólistka Světlana Mládková uvedla pro deník MF DNES 16. května 2008 v článku s názvem Růži doprovodí na cestě klavír, napsaného Alenou Binderovou, následující: „Růže tam specifikuje osud, prochází všemi věky, mladým, středním i starým, a v každém věku je trochu jiná. Nejdřív musím být sebevědomá a dynamická, střední věk je spokojený a starý věk je pomalejší a klidnější. A smrt je přísná232.“ Mgr. Karel Dichtl zase napsal v červnu 2008 v Českobudějovickém deníku

recenzi s názvem „Tanec života“ na jevišti aneb Mozartovské májové

variace: „…V první části večera je nám předváděn milenecký pár, hledající společnou cestu života, v rytmicky variabilních odstínech. Pulzující allegrové části krajních vět serenády dávají ty nejlepší možnosti k realizaci odpovídajících impulzivních tanečních figur místy umocněných sérií pantomimických nuancí. Humorně

laděné

pasáže

jsou

ještě

oživovány

expresí

reprodukovaných

zvukomalebných přírodních motivů. (Zvuky lesní fauny či bouře)… Druhá část představení s názvem „Rány růže“ plně kontrastuje s atmosférou scén předchozích… Prologem k imaginárně působícím scénám se stávají reprodukované verše Seifertova přebásnění. Jak dokonalá symbióza křehké hudební melodiky, zpěvného verše, ladných a něžných pohybových kontur v záři variabilních světelných scénických efektů!... „Odpočívej v pokoji, milý Mozarte“. Tvá znamenitá hudba žije dál a vrývá se do srdcí mnoha hudbymilovných lidí. Ostatně o tom jsem se mohl i po zhlédnutí velmi zdařilé českobudějovické inscenace při závěrečných ovacích publika plně přesvědčit.233“ Velmi zajímavě pojatý balet, složený ze dvou tematicky odlišných částí, je plný zamyšlení, tanečních figur a pantomimy, volně se vázající na cyklus básní Vladimíra Holana. Přebásněné verše Jaroslava Seiferta z Šalamounovy Písně písní v podání herce Karla Hlušičky, to vše a především choreografka Libuše Králová dokázala, že i hudba nepsaná pro balet může být tak velkým úspěchem celého baletního souboru. Posledním baletním představením uvedeným v této práci je Griegův Peer Gynt v pohostinské choreografii Jiřího Horáka, premiérově uvedený 16. ledna 2009, tedy v poslední sezóně (2008 – 2009) původního baletního souboru se šéfkou baletu Libuší Královou. Vlaďka Pavlová uvedla 16. ledna v článku Českobudějovického deníku s názvem Balet na jihu oslaví své padesátiny Peer Gyntem, že tímto 231

ČTK. Balet zatančí na hudbu Malé noční Mozartiany. Právo. 16.5.2008 BINTEROVÁ, Alena. Růži doprovodí na cestě klavír. MF DNES. 16.5.2008 233 DICHTL, Karel. Tanec života“ na jevišti aneb Mozartovské májové variace. Českobudějovický deník. 12.6.2008 232

94

proslulým severským dramatem životního hledání a bloudění norského dramatika Henrika Ibsena, kde Peer Gynt celý život hledá lásku a nenalézá ji, oslavil baletní soubor 50. výročí samostatného souboru v Jihočeském divadle. Koláž geniálního norského komponisty Edvarda Griega byla pro Jiřího Horáka, který zde před dvěma lety úspěšně uvedl Pugniho Zvoníka u Matky Boží, skvělou volbou a zároveň inspirací. Celé představení je uvedeno v neoklasickém duchu tanečně i výtvarně, s použitím expresivního pojetí a dramatických pohybů. Sám Jiří Horák řekl, že klasický tanec považuje za nejpřirozenější pro prezentaci tanečního divadla. Libuše Králová

dále

uvedla,

že

českobudějovický soubor je jedním

z nejmenších

v republice,

proto

v každém

scén téměř

uvedeném

představení

figurují

žáci

z baletní školy. V tomto případě

se

je

povedlo

choreografovi velmi vhodně a nerušivě zařadit do dění

Obrázek 28 - Peer Gynt

baletu234. Ve 3. vydání Hudebních rozhledů z roku 2009 uveřejnila Helena Kazárová následující recenzi s názvem Severská sága na jihu Čech: Peer Gynt:„…Jiří Horák našel svého Gynta ve Zdeňku Mládkov, a ten této příležitosti plně využil. Na premiéře 16. 1. 2009 podal obdivuhodný výkon a nepochybně to bude role, ve které s každým představením bude odkrývat další a další nuance psychologie svého hrdiny při hledání mravní hranice, kterou by člověk neměl překročit… Obrazy, jednající postavy a prostředí se střídají s velkou rychlostí. Scénograf Jaroslav Milfajl se s tímto vyrovnal velmi dobře a invenčně a do značné míry i kostýmní výtvarník Tomáš Kypta... Jiří Horák vložil do inscenování budějovického Peer Gynta zkušenosti, které nabyl při tvorbě stejnojmenného baletu před několika lety v Liberci a Ústí nad Labem a rozvinul je pro možnosti většího ansámblu v Českých Budějovicích.

Balet má příjemný, ale ne hektický spád a značnou míru

srozumitelnosti, aniž by se choreograf uchyloval k naturalistické a prvoplánové dimenzi. To ocení například v případě milostných scén i diváci, kteří si do divadla 234

PAVLOVÁ, Vlaďka. Balet na jihu oslaví své padesátiny Peer Gyntem. Českobudějovický deník. 16.1.2009

95

přivedou své malé potomky. Horákův choreografický styl je velmi zřetelný a přesně formulovaný, vyhýbá se šablonovitosti a staví smysluplně do kontrastu svou pohybovou náplní svět lidové slavnosti, bájných lesních tvorů

a falešných

orientálních krásek… Velmi dobře si také vede po režijní stránce, až na devátý obraz, který má znázorňovat cestu domů Gynta po moři a jeho ztroskotání... Pochvalu zaslouží celý soubor, který podal vyrovnaný a soustředěný výkon: kupříkladu ansámblový Tanec trollů mi připravil velké potěšení235.“ Představení bylo postaveno na skvělém výkonu, ostatně jako i v předešlých představeních, sólisty Zdeňka Mládka. Suverénní výkon však podala i Monika Strnadová v roli dcery krále trollů Ženy v zeleném, Anna Oubramová – Ondráčková jako Solvejg, Naděžda Hrušková v roli matky Peer Gynta Aase a Světlana Mládková jako svedená Ingrid. O uplynulém období nemohu říci, že by bylo naprosto úspěšné, ani neúspěšné. Po odchodu choreografa Milana Hojdyse bylo zřejmé, že musí dojít k výrazným změnám ve struktuře baletního souboru. Po několika letech hledání nového šéfa a choreografa se nakonec ujala vedení baletu Libuše Králová. Ta jako bývalá sólistka baletu v Plzni a vystudovaná choreografka měla dobré předpoklady pro tuto funkci. Velmi dobře si uvědomovala skutečnost, kvůli které by nikdy nemohla uvádět na jihočeské scéně větší klasické tituly. Podmínkou bylo samozřejmě opravení scény Domu kultury Metropol. I přes tyto změny a výrazné omlazení baletního souboru se jí zcela nepovedlo angažovat větší míru profesionálních tanečníků. To se podařilo až téměř po deseti letech její činnosti v českobudějovickém divadle. Její choreografie byly tedy do doby ovlivněny profesionální a početní strukturou souboru a tomu vše podřizovala. Tvořila spíše komorní díla a teprve po roce 2000 se zaměřila i na inscenování velkých klasických titulů. Přesto, že úroveň tanečníků výrazně stoupla, stále byl soubor, i když z menší části, tvořen neprofesionály. Počet tanečníků oblastní scény se také ani v této době nepodařilo výrazně zvýšit. Baletní tituly, uvedené Libuší Královou v tomto období, jsou však těmi nejzdařilejšími, které v Jihočeském divadle uvedla. Působení mladých tanečníků přineslo do souboru zdravou soutěživost a hostování významných choreografů přispělo k lepší úrovni celého souboru. Vzestupná tendence se v podstatě udržela až do roku 2009. I přes to, že Libuše Králová byla jako

235

KAZÁROVÁ, Helena. Severská sága na jihu Čech. Hudební rozhledy. 2009, č. 3

96

choreografka velmi schopná, nemohla zabránit dalšímu vývoji v dění baletního souboru v Jihočeském divadle a v roce 2009 odešla z funkce šéfa a choreografa.

97

5 Repertoár baletu a baletního souboru v letech 1945 – 2009 Sezóna 1945 – 1946 Ředitel divadla: Jaroslav Hurt Šéf baletu: František Knopp Představení: Z pohádky do pohádky, Slovanské tance Hudba: Oskar Nedbal, Antonín Dvořák Premiéra: 22. prosince 1945, 14. května 1946 Choreografie a režie: Slavibor Jindřich Dirigent: Karel Moor

Sezóna 1946 – 1947 V této sezóně se žádná baletní premiéra neuskutečnila

Sezóna 1947 – 1948 Ředitel divadla: Karel Konstantin Šéf baletu: František Knopp Představení: Královna loutek Hudba: Josef Bayer Premiéra: 13. listopadu 1947 Choreografie a režie: František Knopp Dirigent: Bohumil Slezák

Sezóna 1948 – 1949 V této sezóně se žádná baletní premiéra neuskutečnila

Sezóna 1949 – 1950 Ředitel divadla: Rudolf Kulhánek Šéf baletu: bez šéfa baletu Představení: Coppélia a Pohádka o leknínu (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Clément Philibert Léo Delibes a Miroslav Brož Premiéra: 12. února 1950 Choreografie a režie: Slavibor Jindřich

98

Dirigent: Miroslav Brož Obsazení v baletu Coppélia: Stanislav (pravděpodobně obměna Franze) – Vlasta Tomková, Svanilda – Máša Bokrová, Coppélie, loutka – Dana Kantová, Coppélius – Slavibor Jindřich Obsazení v baletu Pohádka o leknínu: Leknín – Vlasta Tomková, Vodní víla – Růžena Benešová, Bouře – S. Klausnerová, Chlapec – Slavibor Jindřich

Sezóna 1950 – 1951 Ředitel divadla: Karel Lhota Šéf baletu: bez šéfa baletu Představení: Italské capriccio a Slovanské tance (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Petr Iljič Čajkovskij a Antonín Dvořák Premiéra: 9. prosince 1950 Choreografie a režie: Slavibor Jindřich Dirigent: Miroslav Brož

Sezóna 1951 – 1952 Ředitel divadla: Jiří Josek Šéf baletu: Slavibor Jindřich Představení: Viktorka a několik scén z Nedbalových baletů s podtitulem Baletky Hudba: Zbyněk Vostřák a Oskar Nedbal Premiéra: 18. března 1952 Choreografie a režie: Slavibor Jindřich Dirigent: Bohumil Kysela

Sezóna 1953 – 1954 Ředitel divadla: Ivan Glanc Šéf baletu: Slavibor Jindřich Představení: Vyzvání k tanci (večer baletů) – 1. část: Fantasie – Polonaise, Spící krasavice (úryvky z baletu), 2. část: V roztoužení, Vyzvání k tanci – Duch růže (balet o jednom jednání), 3. část: Šípková Růženka (úryvek z baletu Z pohádky do pohádky) Hudba: 1. část Josef Suk a Petr Iljič Čajkovskij, 2. část Josef Suk a Carl Maria von Weber, 3. část Oskar Nedbal 99

Premiéra: 15. listopadu 1953 Choreografie a režie: 1. a 2. část Eduard Gabaj, 3. část Slavibor Jindřich Dirigent: Bohumil Kysela Scéna: Joan Brehms Kostýmy: František Veselý Obsazení: 1. část – Ludmila Roháčová, Eduard Gabaj, Marta Kmuníčková, Vlasta Tomková, Jarmila Krejčí, Ludmila Podzimková, baletní soubor 2. část – Duch růže Eduard Gabaj, Dívka - Ludmila Roháčová, Chlapec - Jiří Skála, 3. část – Růženka Marie Smitková, Princ - Eduard Gabaj, Duch času - Jiří Skála

Sezóna 1954 – 1955 V této sezóně se žádná baletní premiéra neuskutečnila

Sezóna 1955 – 1956 Ředitel divadla: Ivan Glanc Šéf baletu: Slavibor Jindřich Představení: Mirandolina (podle Carla Goldoniho upravil P. Abolimov) Hudba: Sergej Vasilenko Premiéra: 12. února 1956 Choreografie a režie: Věra Untermőllerová Dirigent: Jan Dostál Scéna: Ester Krumbachová j. h. Kostýmy: Jan Kropáček j. h. Obsazení: Mirandolina – Manka (Marie) Šestáková, Fabrizio, její sluha – Jiří Sýkora nebo Jiří Bibrlík, hrabě Albafioritta – Jiří Miegl, markýz Forlimpopoli – Karel Cubert, baron Ripafratto – Jiří Skála, Ripafrattův sluha – Petr Koželuh

Sezóna 1956 – 1957 V této sezóně se žádná baletní premiéra neuskutečnila

100

Sezóna 1957 – 1958 Ředitel divadla: Otto Haas Šéf baletu: Zdeněk Weidenthaler Představení: Bachčisarajská fontána (podle A. S. Puškina napsal N. D. Volkov) Hudba: Boris Vladimirovič Asafjev Premiéra: 29. března 1958 Choreografie a režie: Zdeněk Weidenthaler Dirigent: Pavel Jan Doubravský Scéna: Joan Brehms Kostýmy: František Kříž Obsazení: Marie, polská kněžna – Monika Taušková, Václav, její snoubenec – Zdeněk Koželuh nebo Štefan Skalski, Girej, krymský chán – Zdeněk Weidenthaler nebo Štefan Skalski, Nurali, jeho vojevůdce – Jaromír Linhart nebo Stanislav Podzimek, Zarema, Gruzínka, Girejova první harémová žena – Hana Čáslavská nebo Karla Broncová

Sezóna 1958 – 1959 V této sezóně se žádná baletní premiéra neuskutečnila

Sezóna 1959 – 1960 Ředitel divadla: Otto Haas Šéf baletu: Jiří Hoščálek Představení: Louskáček (libreto Jiří Hoščálek), Kamenný kvítek (podle pohádek Malachitová skříňka P. Bažova napsala M. A. Prokofjevová a L. M. Lavrovskij) Hudba: Petr Iljič Čajkovskij, Sergej Sergejevič Prokofjev Premiéra: 24. října 1959, 20. května 1960 Choreografie a režie: Jiří Hoščálek Dirigent: Dalibor Brázda, Jiří Kosina Scéna: Vladimír Landa j. h., Josef Gabriel Kostýmy: Jan Skalický j. h., Lubor Friedrich Obsazení v baletu Louskáček: Klárka – Monika Taušková nebo Inge Puschmannová, Louskáček – Josef Rada nebo Pavel Veselý, Kněžna cukrového zámku – Karla Broncová, Otec – Áda Šmíd

101

Obsazení v baletu Kamenný kvítek: Kateřina – Monika Taušková, Danila – Josef Rada, Paní Měděné hory – Hana Čáslavská

Sezóna 1960 – 1961 Ředitel divadla: Zdeněk Míka Šéf baletu: Jiří Hoščálek Představení: Pohádka o Honzovi ( libreto F. K. Hejda), Péťa a vlk, Malá noční hudba a Divadlo za branou (literární spolupráce Dr. J. Haller), poslední tři tituly byly uvedené v jeden večer Hudba: Oskar Nedbal, Sergej Sergejevič Prokofjev, Wolfgang Amadeus Mozart a Bohuslav Martinů Premiéra: 27. listopadu 1960, 23. dubna 1961 Choreografie a režie: Rudolf Karhánek j. h., Jiří Hoščálek Dirigent: Dalibor Brázda Scéna: Joan Brehms Kostýmy: Inéz Tauschnerová j. h., Jan Skalický j. h. Obsazení v baletu Pohádka o Honzovi: Honza – Jiří Hoščálek, Vašek – Bohumil Šmíd, Jirka – Josef Smitka, Princezna – Monika Taušková nebo Hana Čáslavská, v baletu Péťa a vlk – Péťa – Jaroslav Hrdlička, Vlk – Erich Krischke Obsazení v baletu Malá noční hudba: Bílá tanečnice – Monika Taušková nebo Hana Čáslavská, Bílý tanečník – Štefan Skalský, Růžová tanečnice – Inge Puschmannová, Růžový tanečník – Milan Záruba Obsazení v baletu Divadlo za branou: Pierot – Jiří Hoščálek, Harlekýn – Štefan Skalský, Pantalon – Stanislav Podzimek, Colombina – Inge Puschmannová nebo Marie Láryšová

Sezóna 1961 – 1962 V této sezóně se žádná baletní premiéra neuskutečnila

Sezóna 1962 – 1963 Ředitel divadla: Zdeněk Míka Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Z pohádky do pohádky (čtyři obrazy – prolog, Zlatovláska, V začarovaném zámku, Šípková Růženka, Zvířátka a Petrovští, epilog) 102

Hudba: Oskar Nedbal Premiéra: 30. listopadu 1962 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jiří Kosina Scéna: Eva Milichovská Kostýmy: František Veselý Obsazení: Pohádka (prolog) – Růžena Nováková, 1. obraz Zlatovláska: Zlatovláska – Monika Taušková nebo Hana Čáslavská, Princ – Jindřich Mikulášek nebo Ivan Mičola, Král – René Pour, 2. obraz V začarovaném zámku: Krejčík – Milan Hojdys nebo Ladislav Főhrbacher, Hlavní krasavice – Hana Čáslavská nebo Monika Taušková, rytíř Želislav – Milan Klečka, jeho choť Milena – Božena Žebrová, 3. obraz Šípková Růženka: Růženka – Marie Plášilová nebo Inge Puschmannová, Princ – Stanislav Podzimek nebo František Mačák, Duch času – Milan Klečka, Šašek – Dana Klásková, 4. obraz Zvířátka a Petrovští: Zvířátka – žáci baletní školy, Petrovští - Ladislav Főhrbacher, František Mačák a Stanislav Podzimek, Vodní víla – Hana Čáslavská nebo Monika Taušková, Pohádka (epilog) – Růžena Nováková

Sezóna 1963 – 1964 Ředitel: Zdeněk Míka Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Balada o námořníkovi (podle básně Jiřího Wolkera zpracoval Luboš Ogoun) a Šeherezáda (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Zdeněk Křížek a Nikolaj Andrejevič Rimskij - Korsakov Premiéra: 27. října 1963 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Karel Nosek Scéna a kostýmy: Eva Milichovská Obsazení v baletu Balada o námořníkovi: Mikuláš – Ivan Mičola, Eva – Dana Klásková nebo Monika Taušková, Ninette -

Hana

Čáslavská nebo Jaroslava

Fasurová, Rybář – Jindřich Mikulášek Obsazení v baletu Šeherezáda: Šeherezáda nebo princezna Džarlila – Hana Čáslavská, Dana Klásková nebo Monika Taušková, sultán Šahriar – Milan Klečka, sultánův bratr – Oldřich Kisslinger, zajatý carevič – Milan Hojdys nebo Ivan Mičola

103

Sezóna 1964 – 1965 Ředitel divadla: Zdeněk Míka Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Labutí jezero Hudba: Petr Iljič Čajkovskij Premiéra: 19. prosince 1964, 18. srpna 1965 (otáčivé hlediště Český Krumlov) Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Karel Nosek Scéna: Alois Vobejda j. h. Kostýmy: František Veselý Obsazení: Princ – Ivan Mičola, Šašek – Oldřich Rymeš, Odetta – Monika Taušková nebo Radmila Hájková, Odýlie – Hana Čáslavská nebo Jaroslava Fasurová, Rudovous – Josef Rada

Sezóna 1965 - 1966 Ředitel divadla: Zdeněk Míka Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Romeo a Julie (podle tragédie Williama Shakespeara) Hudba: Sergej Sergejevič Prokofjev Premiéra: 4. prosince 1965 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Karel Nosek Scéna: Alois Vobejda j. h. Kostýmy: František Veselý Obsazení: Julie – Radmila Hájková, Dana Klásková nebo Monika Taušková, Romeo – Jaroslav Hrdlička nebo Jan Pirner, Merkutio – Milan Hojdys nebo Oldřich Rymeš, Tybalt – Ivan Mičola, Benvolio – František Mačák, Paris - Jiří Hájek

Sezóna 1966 – 1967 Ředitel divadla: Zdeněk Míka Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Spící krasavice Hudba: Petr Iljič Čajkovskij Premiéra: 6. listopadu 1966 104

Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: František Babický Scéna: Miloš Tomek j. h. Kostýmy: Vlastimil Koutecký Obsazení: Růženka nebo Hlavní víla – Radmila Hájková nebo Monika Taušková, Princ Désiré nebo Kavalír - Jan Pirner nebo Ivan Mičola, zlá víla Carabos – Hana Čáslavská, Šašek - Oldřich Rymeš

Sezóna 1967 – 1968 Ředitel divadla: Zdeněk Míka Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Bachčisarajská fontána (podle A. S. Puškina napsal N. D. Volkov), Hirošima (záznamy o představení jsem nenašla v archivu JČD) Hudba: Boris Vladimirovič Asafjev, Wiliam Bukový Premiéra: 17. září 1967, 22. dubna 1968 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: František Babický Scéna: Vlastimil Koutecký Kostýmy: František Veselý Obsazení: Marie – Radmila Hájková nebo Monika Taušková, Václav, její snoubenec – Jiří Hájek, Girej, krymský chán – Ivan Mičola, Zarema, první žena harému – Hana Čáslavská nebo Monika Taušková, Nurali, náčelník Girejova vojska – Milan Gašparík nebo Oldřich Rymeš

Sezóna 1968 – 1969 Ředitel divadla: Zdeněk Míka Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Slovanské tance Hudba: Antonín Dvořák Premiéra: 17. prosince 1968 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Karel Nosek, Karel Fráňa Scéna a kostýmy: Vlastimil Koutecký

105

Obsazení: Radmila nebo Milada - Radmila Hájková nebo Monika Taušková, Hanka – Hana Čáslavská, Jiří – Jiří Hájek, Honza – Ivan Mičola, domýšlivý Jura – Oldřich Rymeš nebo Milan Hojdys, Pepík – Josef Rada

Sezóna 1969 – 1970 Ředitel divadla: Zdeněk Míka Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Balet Strauss revue – 1. část: Plovárna 1910 (libreto Rudolf Karhánek), 2. část: Vídeňský Moulin Rouge (libreto Milan Hojdys), 3. část: Ples kadetů Hudba: Johann Strauss (hudební úprava a instrumentace Jiří Kosina) Premiéra: 17. září 1969 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: František Babický Scéna a kostýmy: Vlastimil Koutecký Obsazení: 1. část – Učitelka – Radmila Hájková, Kavalír – Milan Gašparík, Plavčík – Ivan Mičola, 2. část – Kankán, Čardáš, Espagnola a Valčík - celý baletní soubor, 3. část – Vychovatelka – Oldřich Rymeš, Generál – Milan Hojdys, Víla – Radmila Hájková, Skot – Jiří Hájek, Bubeník – Milan Gašparík, Chovanka – Inge Puschmannová

Sezóna 1970 – 1971 Ředitel divadla: Milan Fridrich Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Maškaráda (libreto Milan Hojdys), Polovecké tance (z opery Kníže Igor) a Hirošima (libreto Vladimír Vašut), (všechny tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Aram Iljič Chačaturjan, Alexandr Porfirjevič Borodin a Wiliam Bukový Premiéra: 26. září 1970 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jaroslav Krátký Scéna a kostýmy: Vlastimil Koutecký Obsazení v baletu Maškaráda: Sólo pár - Radmila Hájková nebo Monika Taušková a Jiří Hájek nebo Ivan Mičola, Páry – baletní soubor

106

Obsazení v baletu Polovecké tance: Polovecká dívka – Hana Čáslavská, Polovecká žena – Monika Taušková, Polovečtí bojovníci – Ivan Mičola, Jiří Hájek, Oldřich Rymeš, Milan Gašparík atd. Obsazení v baletu Hirošima: Letec – Ivan Mičola nebo Jiří Hájek, Svědomí – Radmila Hájková, Generál – Josef Rada, Letci nebo Chirurgové – Oldřich Rymeš, Milan Gašparík, Jaroslav Hrouda nebo Vlastimil Pražák

Sezóna 1971 – 1972 Ředitel divadla: Milan Fridrich Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Maják (libreto Milan Hojdys) a Šťastná sedma (libreto Vladimír Vašut), (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Jiří Kosina a Miloš Vacek Premiéra: 19. prosince 1971 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jiří Kosina Scéna a kostýmy: Vlastimil Koutecký Obsazení v baletu Maják: Margareta – Hana Čáslavská, Jones – Ivan Mičola, Olivier – Jiří Hájek, Krčmář, otec Margarety – Milan Hojdys Obsazení v baletu Šťastná sedma: Svéhlavička – Radmila Hájková, Sexylie – Monika Taušková, Stará dáma – Josef Hrach, Hvízdavý Jack – Jan Blažek, Šerif – Oldřich Rymeš, Majitel pohřebního ústavu – Václav Záveský, Opilý kovboj – Milan Gašparík

Sezóna 1972 – 1973 Ředitel divadla: Milan Fridrich Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Nestárnoucí melodie (večer populárních operetních melodií a tanečních scén) Hudba: upravil Jiří Kosina Premiéra: 20. října 1972 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jiří Kosina Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. 107

Obsazení: sólisté baletu a opery, baletní soubor, sbor opery a orchestr Jihočeského divadla

Sezóna 1973 – 1974 Ředitel divadla: Milan Fridrich Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Podivuhodný Mandarín a Viktorka (libreto Jan Rey), (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Béla Bartók a Zbyněk Vostřák Premiéra: 26. října 1973 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jan Doležal Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení v baletu Podivuhodný Mandarín: Mandarín – Jiří Hájek, Dívka – Hana Čáslavská, Čtyři kumpáni – Jiří Blažek, Josef Hrach, Jaroslav Hrouda a Josef Rada, Starý kavalír – Oldřich Rymeš, Student – Milan Gašparík nebo Vlastimil Pražák Obsazení v baletu Viktorka: Viktorka – Hana Čáslavská, Černý myslivec – Jiří Hájek, Lesní víla – Monika Taušková

Sezóna 1974 – 1975 Ředitel divadla: Milan Fridrich Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Plameny Paříže (libreto N. D. Volkov) Hudba: Boris Vladimirovič Asafjev Premiéra: 27. září 1974 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jan Doležal Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení: Gaspard – Václav Záveský, Jeanne – Radmila Hájková, Pierre – Inge Puschmannová, Jacques – Oldřich Rymeš, Philiphe – Jiří Hájek, Jerome – Milan Gašparík, Tereza – Hana Čáslavská

108

Sezóna 1975 – 1976 Ředitel divadla: Milan Fridrich Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: V. symfonie a Taras Bulba (libreto podle Nikolaje Vasiljeviče Gogola zpracoval Milan Hojdys), (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Petr Iljič Čajkovskij a Leoš Janáček Premiéra: 3. října 1975 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Karel Nosek Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení v V. symfonii: Dívky – baletní soubor Obsazení v baletu Taras Bulba: Kořistník – Hana Čáslavská, Taras Bulba – Josef Rada, Ostap – Milan Gašparík, Andrij – Jiří Hájek, polský Vojvoda – Oldřich Rymeš, Vojvodova dcera – Radmila Hájková nebo Věra Štruncová

Sezóna 1976 – 1977 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Kráska a zvíře (libreto podle hry Františka Hrubína zpracoval Milan Fridrich) Hudba: Emil Hlobil Premiéra: 22. října 1976 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Karel Nosek Scéna: Lubor Friedrich j. h. Kostýmy: Olga Friedrichová Obsazení: Zvíře – Jiří Hájek, Kráska – Radmila Hájková, Gábinka – Hana Čáslavská, Málinka – Inge Puschmannová nebo Helena Pešková, Filipán – Josef Hrach, Filipec – Milan Gašparík

109

Sezóna 1977 – 1978 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: François Villon (libreto Vladimír Soukup) Hudba: Vladimír Soukup Premiéra: 17. února 1978 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jan Doležal Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení: François Villon – Jiří Hájek, Kateřina de Vausselles – Hana Čáslavská, Louisa – Radmila Hájková, Collin de Cayeux, přítel Villona – Vlastimil Pražák, Guy Tabarie, přítel Villona – Oldřich Rymeš, Šašek – Milan Gašparík

Sezóna 1978 – 1979 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Pohádka o Honzovi (libreto František Karel Hejda) Hudba: Oskar Nedbal Premiéra: 24. listopadu 1978 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jan Doležal Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení: Honza – Josef Hrach, Vašek – Jiří Hruška, Jirka – Oldřich Rymeš, Princezna – Jana Voborníková, Král lesa – Milan Hojdys, Vodní víla – Radmila Hájková, Sluneční paprsek – Hana Čáslavská, Lesní muž – Jiří Hájek

Sezóna 1979 – 1980 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Slovanské tance - 1. část: Svatba, 2. část: Žně Hudba: Antonín Dvořák Premiéra: 26. října 1979 Choreografie a režie: Milan Hojdys (podle Ivo Váni Psoty) Dirigent: Karel Nosek, Karel Fráňa 110

Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení: 1. část – Milada – Radmila Hájková, Ludmila – Jana Voborníková, Honzík – Jiří Hájek, Pavel – Josef Hrach, Toník – Vlastimil Pražák, Věra – Věra Průdková, domýšlivý Vašek – Oldřich Rymeš, 2. část – Jana – Hana Čáslavská, Jirka – Jiří Hájek

Sezóna 1980 – 1981 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Popelka (libreto N. D. Volkov) Hudba: Sergej Sergejevič Prokofjev Premiéra: 26. září 1980 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jiří Kosina Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení: Popelka – Radmila Hájková, Princ – Jiří Hájek, Učitel tance nebo Šašek – Oldřich Rymeš nebo Vlastimil Pražák, Macecha – Hana Čáslavská, Sestry – Věra Průdková a Helena Pešková, Otec – Jiří Hruška, Dobrá víla – Jana Voborníková

Sezóna 1981 – 1982 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Bachčisarajská fontána (podle A. S. Puškina napsal N. D. Volkov) Hudba: Boris Vladimirovič Asafjev Premiéra: 6. listopadu 1981 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Václav Urban Scéna a kostýmy: Antoni Tošta j. h. Obsazení: Marie - Radmila Hájková, Mariin otec – Milan Hojdys, Václav, její snoubenec – Jiří Hájek nebo Vratislav Žigárdy, Girej, tatarský chán – Josef Hrach nebo Jiří Hájek, Zarema, první žena harému – Hana Čáslavská, Nurali, náčelník Girejova vojska – Oldřich Rymeš nebo Vlastimil Pražák

111

Sezóna 1982 – 1983 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Straussrevue – 1. část: Plovárna 1910, 2. část: Kabaret, 3. část: Ples kadetů Hudba: Johann Strauss Premiéra: 1. října 1982 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jiří Kosina Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení: 1. část – Učitelka – Jaroslava Fasurová, Kavalír – Jiří Hruška, Plavčík – Jiří Hájek, Žákyně – Radmila Hájková, Alena Plášilová atd., Mládenci – Jaroslav Hrouda, Josef Hrach atd., 2. část – Kan-kán, Čardáš, Espagnola – baletní soubor, 3. část – Vychovatelka – Oldřich Rymeš, Generál – Milan Hojdys, Víla – Radmila Hájková, Skot – Jiří Hájek, Bubeník – Vlastimil Pražák, Chovanky a Kadeti – baletní soubor

Sezóna 1983 – 1984 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Signorina Gioventù a Nikotina (podle povídek Svatopluka Čecha), oba tituly uvedené v jeden večer Hudba: Vítězslav Novák Premiéra: 23. září 1983 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jiří Kosina nebo Václav Urban Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení v baletu Signorina Gioventù: Signorina Gioventù – Hana Čáslavská, Mandarín – Vlastimil Pražák, Sonnenstrahl – Jiří Hruška, Advokát – Josef Hrach, Písař – Jiří Hájek Obsazení v baletu Nikotina: Nikotina – Hana Čáslavská, fráter Laktanc – Jiří Hruška, Opat nebo Dvojník frátera – Josef Rada

112

Sezóna 1984 – 1985 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Šťastný návrat (libreto Milan Hojdys) Hudba: Jiří Kosina Premiéra: 26. června 1985 Choreografie a režie: Milan Hojdys Dirigent: Jiří Kosina Scéna a kostýmy: Alois Vobejda j. h. Obsazení: Eva, sólistka baletu – Radmila Hájková, Jitka, její přítelkyně – Alena Plášilová, Adam, sólista baletu – Jiří Hájek, Xénie, sólová tanečnice v baru – Hana Čáslavská, Manažer – Jiří Hruška, španělský a orientální tanec, step, tarantela a adagio – baletní soubor

Sezóna 1985 – 1986 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Milan Hojdys Představení: Z pohádky do pohádky (6 obrazů – Babička vypravuje, Princezna Zlatovláska, Statečný Krejčík v začarovaném zámku, Šípková Růženka, Zvířátka a Petrovští, Apotheósa), Don Juan (libreto Hana Čáslavská a Josef Průdek), (balet uvedený v jeden večer společně s komickou operou Napravený opilec) Hudba: Oskar Nedbal, Christoph Willibald Gluck Premiéra: 16. ledna 1986, 20. června 1986 Choreografie: Milan Hojdys, Hana Čáslavská Režie: Milan Hojdys, Josef Průdek Dirigent: Jan Rozehnal, Karel Nosek Kostýmy: Klára Trnková j. h., František Kříž j. h. Obsazení v baletu Z pohádky do pohádky: 1. obraz – Babička – Věra Zabilková, Student – Vlastimil Pražák, pražský Pepík – Josef Hrach, Preclíkář – Jiří Hruška, 2. obraz – Zlatovláska – Alena Plášilová, Princ – Jiří Hájek, 3. obraz – Krejčík Jehlička – Jiří Hruška, rytíř Želislav – Zdeněk Klumpar, jeho choť Milena – Ludmila Podzimková, Čerti – Oldřich Rymeš, Josef Rada, Josef Hrach a Vlastimil Pražák, Krasavice – Hana Čáslavská, 4. obraz – Růženka – Monika Plšková, Princ – Vlastimil Pražák, Stařena – Jindřich Mimra, Duch času – Zdeněk Klumpar, 5. obraz 113

– Petrovští – Vlastimil Pražák, Josef Hrach, Oldřich Rymeš, Jiří Hruška, Osel – Jindřich Mimra, Pes – Monika Plšková, Kočka – Ludmila Farkasová, Kohout – Alena Vozáblová, Lesní víla – Věra Průdková, Lesní muž – Jiří Hájek, Cizinec – Josef Rada, 6. obraz – Babička – Věra Zabilková Obsazení v baletu Don Juan: Don Juan – Jiří Hájek nebo Vratislav Žigárdy, Komtur – Josef Hrach nebo Jindřich Mimra, Donna Anna, dcera komtura – Ludmila Farkasová nebo Alena Plášilová, Leporello, sluha Dona Juana – Jiří Hruška, Donna Elvíra – Věra Průdková

Sezóna 1986 – 1987 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: místo neobsazeno Představení: Petruška a Medea (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Igor Fjodorovič Stravinskij a Jiří Antonín Benda Premiéra: 22. května 1987 Choreografie a režie: Jiří Blažek j. h. Dirigent: nahrávka Supraphonu a Josef Zaplatílek Scéna a kostýmy: podle výpravy Z. Seydla, Vladimír Landa a J. Hirschová Obsazení v baletu Petruška: Petruška – Jiří Hruška, Balerinka – Ludmila Farkasová, Dryáčník – Oldřich Rymeš, Maur – Vratislav Žigárdy Obsazení baletu Medea: Medea – Marta Drottnerová j. h. nebo Ludmila Farkasová, Jason – Lubomír Hajn j. h. nebo Vratislav Žigárdy, Kreusa – Jindřiška Mőllerová nebo Alena Plášilová, Kreon – Jiří Hájek

Sezóna 1987 – 1988 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Radmila Hájková Představení: Balada o námořníkovi (libreto podle stejnojmenné básně Jiřího Wolkera napsal Luboš Ogoun a upravil Antonín Landa) a Radúz a Mahulena (libreto podle dramatické pohádky Julia Zeyera napsal Antonín Landa), (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Zdeněk Křížek a Josef Suk Premiéra: 23. června 1988 Choreografie a režie: Antonín Landa j. h. 114

Dirigent: Josef Zaplatílek Scéna a kostýmy: Květoslav Bubeník j. h. Obsazení v baletu Balada o námořníkovi: Mikuláš, námořník – Vratislav Žigárdy, Eva, jeho žena – Jindřiška Mőllerová, Ninette, bývalá láska – Alena Plášilová, Rybář, Evin milý – Jiří Hájek Obsazení v baletu Radúz a Mahulena: Radúz – Vratislav Žigárdy, Mahulena – Jindřiška Mőllerová, Runa, Mahulenina matka – Alena Plášilová, Radovid, Radúzův přítel – Jiří Hájek, Prija a Živa, Mahuleniny sestry – Věra Průdková a Helena Pešková, Nyola, Radúzova matka – Naďa Chmelíková

Sezóna 1988 – 1989 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Radmila Hájková Představení: Jana z Arku a Zasněný chodec (libreto Antonín Landa), (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Hector Berlioz a Gioacchino Rossini Premiéra: 22. června 1989 Choreografie a režie: Antonín Landa j. h. Dirigent: nahrávky Supraphonu Scéna a kostýmy: Květoslav Bubeník j. h. Obsazení v baletu Jana z Arku: Jana z Arku – Jindřiška Mőllerová nebo Ludmila Korbelová, Dauphin, následník trůnu – Jiří Hájek, Inkvizitoři – Josef Hrach , Jaroslav Kukrál a Vratislav Žigárdy Obsazení v baletu Zasněný chodec: Zasněný chodec – Jaroslav Kukrál nebo Vratislav Žigárdy, Lucerna, nevěsta – Ludmila Korbelová nebo Jindřiška Mőllerová, Lavička, tchyně – Helena Pešková nebo Věra Průdková

Sezóna 1989 – 1990 V této sezóně se žádná baletní premiéra neuskutečnila

115

Sezóna 1990 – 1991 Ředitel divadla: Jan Dušek Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Marná opatrnost (libreto Jean Dauberval) Hudba: Louis Joseph Ferdinand Hérold a John Arthur Lanchbery Premiéra: 22. února 1991 Choreografie a režie: Libuše Králová Dirigent: Tomáš Hála Scéna: Milan Varvařovský j. h. Kostýmy: Kristina Novotná j. h. Obsazení: Líza – Ludmila Korbelová nebo Miluše Šindlerová, Simona – Vratislav Žigárdy, Colas – Libor Čihař, Alan – Vlastimil Pražák, Tomas, Alanův otec – Jiří Hájek nebo Josef Hrach, přátelé Lízy a Colase – Jindřiška Mőllerová a Jaroslav Kukrál

Sezóna 1991 - 1992 Ředitel divadla: intendant Antonín Bašta Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Coppélia Hudba: Clément Philibert Léo Delibes Premiéra: 28. února 1992 Choreografie a režie: Libuše Králová Dirigent: Petr Chromčák Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Libuše Králová Obsazení: Svanilda nebo Coppélia, loutka – Ludmila Korbelová nebo Jindřiška Mőllerová, Franz, milý Svanildy – Libor Čihař, Coppélius – Vratislav Žigárdy, Přítelkyně – Alena Plášilová a Lenka Buřičová

116

Sezóna 1992 - 1993 Ředitel divadla: intendant Antonín Bašta Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Amoroso – Symfonie g-moll a Dido a Aeneas (libreto Libuše Králová), (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart a Henry Purcell Premiéra: 18. prosince 1992 Choreografie a režie: Libuše Králová Dirigent: Václav Nosek Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Libuše Králová Obsazení v baletu Amoroso – Symfonie g-moll: Libor – Libor Čihař, Martina – Martina Geigrová, Miluše – Miluše Šindlerová, Alena – Alena Plášilová, Ludmila – Ludmila Korbelová Obsazení v baletu Dido a Aeneas: Dido – Ludmila Korbelová, Aeneas – Jaroslav Kukrál, Belinda – Lenka Hadříková, Kouzelnice – Libor Čihař, Čarodějnice – Martina Geigrová nebo Naděžda Kabelová

Sezóna 1993 - 1994 Ředitel divadla: intendant Svatopluk Karel Jedlička Šéf baletu: František Tichý Představení: Shakespearovské siluety – 1. část: Zkrocení zlé ženy, 2. část: Romeo a Julie a 3. část: Hamlet (libreto Libuše Králová), v Českém Krumlově uvedena pouze 2. a 3. část tohoto celovečerního představení Hudba: Petr Iljič Čajkovskij a Václav Trojan Premiéra: 15. dubna 1994, 3. srpna 1994 (otáčivé hlediště Český Krumlov) Choreografie a režie: Libuše Králová j. h. Dirigent: nahrávka Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Kristina Novotná j. h. Obsazení: 1. část – Vypravěč – Jaroslav Kukrál, Kateřina – Ludmila Korbelová, Petruccio – Libor Čihař, Bianca – Martina Geigrová nebo Naďežda Kabelová, Lucenzio – Rodion Zelenkov, 2. část – Romeo – Rodion Zelenkov, Julie – Olga Borisová nebo Miluše Šindlerová, Tybalt – Libor Čihař, Merkucio – Jaroslav Kukrál, 117

3. část – Hamlet – Libor Čihař, Ofélie – Miluše Šindlerová nebo Olga Borisová, Leartes – Rodion Zelenkov, Polonius – Jan Panenka Obsazení na otáčivém hledišti v Českém Krumlově: 2. část – Romeo – Jaroslav Cemerek j. h., Julie – Jana Bětuňáková j. h., Tybalt – Libor Čihař, Merkucio – Jaroslav Kukrál, 3. část – Hamlet – Libor Čihař, Ofélie – Miluše Šindlerová, Leartes – Miroslav Košela j. h., Polonius – František Tichý

Sezóna 1994 – 1995 Ředitel divadla: intendant Jiří Šesták Šéf baletu: František Tichý Představení: Péťa a vlk a O Zlatovlásce (oba tituly uvedené v jeden večer), Plesová setkání a Šeherezáda (oba tituly uvedené v jeden večer) Hudba: Sergej Sergejevič Prokofjev a Oskar Nedbal, Fryderyk Franciszek Chopin a Nikolaj Andrejevič Rimskij - Korsakov Premiéra: 21. ledna 1995, 5. května 1995 Choreografie a režie: Ivan Hurych j. h., Libuše Králová j. h. Dirigent: nahrávka Scéna: Světlana Tímrová, Vlastimil Koutecký j. h. Kostýmy: Světlana Tímrová, Inge Švandová j. h. Obsazení v baletu Péťa a vlk: Péťa nebo dědeček – Igor Melicharčík nebo Jaroslav Kukrál, Vlk – Libor Čihař Obsazení v baletu O Zlatovlásce: Zlatovláska – Miluše Šindlerová, Princ – Libor Čihař, Žabák – Jitka Klímová Obsazení v baletu Plesová setkání: Bílá – Lucie Klobušníková, Modrá – Marina Zacharčenková, Muž – Libor Čihař Obsazení v baletu Šeherezáda: Šeherezáda – Miluše Šindlerová, Sultán – František Tichý, Vezír – Jaroslav Kukrál, Otrok – Libor Čihař

Sezóna 1995 – 1996 Ředitel divadla: intendant Jiří Šesták Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Vídeňská romance (libreto Mojmír Weiman) Hudba: Johann Strauss Premiéra: 8. března 1996 118

Choreografie a režie: Libuše Králová Dirigent: Josef Zaplatílek Scéna: Vlastimil Koutecký j. h. Kostýmy: Inge Švandová j. h. Obsazení: Strauss – Libor Čihař, Dívka – Miluše Šindlerová, Matka – Živana Stupková, Dcera – Lenka Hastíková, Neapolitánka – Naděžda Kabelová, Generál – František Tichý, Důstojník – Jaroslav Kukrál, Šeherezáda – Marina Zacharčenková

Sezóna 1996 – 1997 Ředitel divadla: intendant Jiří Šesták Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Špalíček, Hoffmanovy povídky (libreto John Lanchbery) Hudba: Bohuslav Martinů, Jacques Offenbach Premiéra: 1. listopadu 1996, 28. února 1997 Choreografie a režie: Libuše Hynková j. h., Libuše Králová Dirigent: nahrávka, Josef Zaplatílek Scéna: Alena Hoblová j. h., Stanislav Burda Kostýmy: Alena Hoblová j. h., Inge Švandová j. h. Obsazení v baletu Špalíček: Strakapoun, Kocour, Smrt nebo Kejklíř – Libor Hlaváček, Hastrman nebo Švec – Libor Čihař, Vlček, Rytíř nebo Vařečkář – Vladimír Myšák, Černokněžník nebo Kohoutek – Jaroslav Kukrál, Slepička, Balerinka nebo Popelka – Lenka Hastíková, Myš – Miluše Šindlerová, Žonglérka – Naděžda Kabelová, Švec nebo Princ – Libor Čihař, Myslivec nebo Dorota – Marina Zacharčenková, Princezna nebo Parádnice – Ludmila Korbelová Obsazení v baletu Hoffmanovy povídky: Giulietta – Ludmila Korbelová, Antonie – Marina Zacharčenková, Olympie – Miluše Šindlerová, Hoffman – Libor Čihař, Stella – Naděžda Kabelová

Sezóna 1997 – 1998 Ředitel divadla: Jan Mrzena Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Giselle Hudba: Charles Adolphe Adam Premiéra: 16. ledna 1998, 29. července 1998 (otáčivé hlediště Český Krumlov) 119

Choreografie a režie: Libuše Králová Dirigent: nahrávka Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Libuše Králová Obsazení (i na otáčivém hledišti v Českém Krumlově): Giselle – Miluše Šindlerová nebo Lenka Hastíková, Albert – Libor Čihař nebo Libor Hlaváček, Myrtha – Naděžda Hrušková nebo Andrea Budilová, Hilarion – Jaroslav Kukrál nebo Ladislav Baránek

Sezóna 1998 – 1999 Ředitel divadla: Jan Mrzena Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Pavoučí hostina a Čtvero ročních dob (Gilbrt de Voisins), Carmen Hudba: Albert Roussel, Antonio Vivaldi, Georges Bizet Premiéra: 20. listopadu 1998 (oba tituly uvedené v jeden večer), 26. března 1999 Choreografie: Libuše Králová Režie: Ivan Hurych j. h. a Libuše Králová, Libuše Králová Dirigent: nahrávka Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Světlana Tímrová, Inge Švandová Obsazení v baletu Pavoučí hostina: Pavouk - Libor Čihař, Motýli – Libor Hlaváček, Miluše Šindlerová, Pavel Novotný, Vosy a Vážky – Lenka Hastíková, Naděžda Hrušková, Radka Chovancová, Mravenci a Jepice – Igor Dobrovolskyi, Jaroslav Kukrál, Julia Schevchenko, dále Pakobylky, Chrobáci a Mšice Obsazení v baletu Čtvero ročních dob: Jaro, Léto, Podzim a Zima – celý baletní soubor Obsazení v baletu Carmen: Carmen – Naděžda Hrušková nebo Julia Schevchenko, José – Libor Čihař nebo Igor Dobrovolskyi, Torero - Jaroslav Kukrál, Micaela – Miluše Šindlerová nebo Radka Chovancová

120

Sezóna 1999 – 2000 Ředitel divadla: Jan Mrzena Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Dvakrát Alexandr (opera) a Láska v mokrém listí (libreto Libuše Králová), Othello (libreto podle Williama Shakespeara Jiří Kyselák), Carmen (otáčivé hlediště Český Krumlov) Hudba: Bohuslav Martinů, Milan Kaňák, Jan Hanuš, Georges Bizet Premiéra: 18. února 2000 (oba tituly uvedené v jeden večer), 12. května 2000, 9. června 2000 Choreografie a režie: Libuše Králová, Jiří Kyselák, Libuše Králová Dirigent: Milan Kaňák, nahrávka, nahrávka Scéna: Stanislav Burda, Jiří Jelínek, Stanislav Burda Kostýmy: Libuše Králová, Jiří Jelínek, Inge Švandová Obsazení v baletu Láska v mokrém listí: části – Prostor, Slavnost mládí, Našli se dva, Nikdy nejsou dva, aby nebyl třetí, Nátlak věcí, Láska v mokrém listí, Šílení a zbabělí, Smutek a probuzení, Finále – celý baletní soubor Obsazení v baletu Othello: Othello – Libor Čihař, Desdemona – Monika Strnadová, Jago – Libor Hlaváček, Emilie – Naděžda Hrušková, Cassio – Pavel Novotný, Bianca – Světlana Adlerová nebo Radka Chovancová Obsazení v baletu Carmen: Carmen – Naděžda Hrušková, José – Libor Čihař, Torero - Jaroslav Kukrál, Micaela – Monika Strnadová nebo Radka Chovancová

Sezóna 2000 – 2001 Ředitel divadla: Jan Mrzena Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Z pohádky do pohádky (čtyři obrazy – prolog, O princezně se zlatou kuličkou, Krejčík v začarovaném zámku, Šípková Růženka, Zvířátka a Petrovští, epilog), libreto podle Ladislava Nováka upravila Libuše Králová Hudba: Oskar Nedbal Premiéra: 9. února 2001 Choreografie a režie: Libuše Králová Dirigent: Josef Sychra Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Růžena Švecová j. h. 121

Obsazení: Pohádka (prolog a epilog) – Hana Jarolímová, 1. obraz – Princezna – Anna Ondráčková nebo Monika Strnadová, Princ – Pavel Novotný nebo Petr Palas, Žabák – Jan Kroupa, 2. obraz – Krejčík Jehlička – Libor Hlaváček, Ďábel – Libor Čihař, Čertice – Naděžda Hrušková, Milena – Miluše Šindlerová, Čarodějnice – Petr Palas a Jaroslav Kukrál, 3. obraz - Růženka – Iva Kulíková, Princ – Libor Čihař nebo Petr Palas, Čarodějnice – Miluše Šindlerová, Jaro – Libor Hlaváček a Radka Chovancová, Léto – Petr Palas nebo Libor Čihař a Hana Jarolímová, Podzim – Světlana Adlerová, Naděžda Hrušková a Jaroslav Kukrál, Zima – Monika Strnadová a Anna Ondráčková, 4. obraz – Loupežníci – Libor Čihař, Libor Hlaváček a Jaroslav Kukrál, Pocestný – Sergej Škalikov, Kočka – Radka Chovancová, Osel – Pavel Hrubo, Pes – Jan Kroupa, Kohout –Viera Bagáčová, Vážka – Naděžda Hrušková, Lesní muž – Pavel Novotný

Sezóna 2001 – 2002 Ředitel divadla: Jan Mrzena Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Svěcení jara a Čarodějná láska (oba tituly uvedené v jeden večer), Labutí jezero (kamenné divadlo a otáčivé hlediště Český Krumlov) Hudba: Igor Fjodorovič Stravinskij, Manuel de Falla, Petr Iljič Čajkovskij Premiéra: 2. listopadu 2001, 12. dubna 2002, 26. června 2002 Choreografie a režie: Jiří Kyselák j. h. a David Slobašpyckyj j. h. Dirigent: nahrávka, Milan Kaňák Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Růžena Švecová j. h. Obsazení v baletu Svěcení jara: Muž – Libor Čihař, Vyvolená – Hana Jarolímová, Šaman – Libor Hlaváček, Stoletá – Naděžda Hrušková Obsazení v baletu Čarodějná láska: Candelas – Světlana Adlerová, Carmelo – Zdeněk Mládek, Přízrak – Petr Palas, Sestra – Naděžda Hrušková Obsazení v baletu Labutí jezero: Odetta – Anna Ondráčková nebo Monika Strnadová, Princ – Zdeněk Mládek nebo Petr Palas, Odilie – Hana Jarolímová nebo Miluše Šindlerová, Rudovous – Libor Čihař, Šašek – Libor Hlaváček

122

Sezóna 2002 – 2003 Ředitel divadla: Jan Mrzena Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Popelka (libreto podle N. D. Volkova upravila Libuše Králová) Hudba: Sergej Sergejevič Prokofjev Premiéra: 17. ledna 2003 Choreografie a režie: Libuše Králová Dirigent: nahrávka Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Zita Miklošová j. h. Obsazení: Popelka – Hana Jarolímová nebo Irena Bartošová, Macecha – Libor Čihař, Sestry – Světlana Adlerová a Iva Kulíková nebo Naděžda Hrušková a Barbora Zachová, Princ – Zdeněk Mládek, Pobočník prince – Petr Palas, Žebrák – Mistr čas – Jaroslav Kukrál, Famulové – Monika Strnadová a Anna Ondráčková, Baletní mistr – Libor Hlaváček, Španělka – Hana Jarolímová nebo Irena Bartošová, Italka – Viera Bagáčová, Číňanka – Radka Chovancová, Indka – Eva Šebestová, Maďarka – Lucie Breichová

Sezóna 2003 – 2004 Ředitel divadla: Jan Mrzena Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Carmina burana, Don Quijote (libreto podle Maria Petipy na Cervantésův námět zpracovala Libuše Králová), Popelka (otáčivé hlediště Český Krumlov) Hudba: Carl Orff, Ludwig Minkus, Sergej Sergejevič Prokofjev Premiéra: 28. listopadu 2003, 5. března 2004, 23. června 2004 Choreografie a režie: Petr Šimek j. h., Libuše Králová, Libuše Králová Dirigent: nahrávka, Martin Peschík, nahrávka Scéna: Pavel Knolle j. h., Stanislav Burda, Stanislav Burda Kostýmy: Zdeněk Křížek j. h., Josef Jelínek j. h., Zita Miklošová j. h. Obsazení v baletu Carmina burana: Sóla – Světlana Adlerová a Zdeněk Mládek, Naděžda Hrušková a Germans Filipovs, Irena Bartošová Obsazení v baletu Don Quijote: Kitri – Hana Jarolímová nebo Monika Strnadová, Basil – Petr Palas, vévoda Camacho – Roman Nevěčný, Lorenzo, otec Kitri – Jiří 123

Hruška, toreador Espada – Zdeněk Mládek, Pouliční tanečnice – Světlana Adlerová, Don Quijote – Sergej Shkalikov, Cikán – Libor Hlaváček, Cikánka – Barbora Zachová, Dryáda – Irena Bartošová, Amor – Iva Kulíková Obsazení v baletu Popelka: shodné s obsazením v kamenném divadle

Sezóna 2004 – 2005 Ředitel divadla: Jiří Šesták Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Marná opatrnost (libreto Jean Dauberval), Carmina burana (otáčivé hlediště Český Krumlov) Hudba: Louis Joseph Ferdinand Hérold a John Arthur Lanchbery, Carl Orff Premiéra: 28. ledna 2005, 10. srpna 2005 Choreografie a režie: Libuše Králová, Petr Šimek j. h. Dirigent: Tomáš Hála j. h., nahrávka Scéna: Stanislav Burda, Pavel Knolle j. h. Kostýmy: Inge Švandová – Koutecká j. h., Zdeněk Křížek j. h. Obsazení v baletu Marná opatrnost: Líza – Anna Ondráčková nebo Barbora Zachová, matka Simona – Libor Hlaváček, Colas – Zdeněk Mládek, Alan – Petr Palas, Přátelé Lízy a Colase – Germans Filipovs, Naděžda Hrušková a Světlana Mládková nebo Hana Jarolímová a Anna Poláková Obsazení v baletu Carmina burana: shodné s kamenným divadlem

Sezóna 2005 – 2006 Ředitel divadla: Jiří Šesták Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Zkouška na operu a Tanec čtyř vůní (operně – baletní dvojvečer), Coppélia Hudba: Gustav Albert Lortzing a Franz Joseph Haydn, Clément Philibert Léo Delibes Premiéra: 7. října 2005, 27. ledna 2006 Choreografie a režie: David Slobašpyckyj j. h., Libuše Králová (libreto Charlese Louise Etienna Nuittera a Artura Saint – Leóna podle Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna upravila Libuše Králová) Dirigent: Martin Peschík, Tomáš Hála j. h. 124

Scéna: Stanislav Burda Kostýmy: Jana Drgoňová, Eliška Zapletalová j. h. Obsazení v baletu Tanec Čtyř vůní: Lotar Omar – Zdeněk Mládek, Omarová – Anna Ondráčková, Pramáti – Naděžda Hrušková Obsazení v baletu Coppélia: Svanilda nebo Coppélia – Monika Strnadová nebo Anna Ondráčková, Franz – Germans Filipovs nebo Petr Palas, Coppélius – Libor Čihař nebo Zdeněk Mládek

Sezóna 2006 – 2007 Ředitel divadla: Jiří Šesták Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Francesca da Rimini (taneční libreto Libuše Králová), Zvoník u Matky Boží (podle románu Victora Huga upravil taneční libreto podle Julese Perrota Jiří Horák) Hudba: Petr Iljič Čajkovskij (upravila Libuše Králová), Cesare Pugni Premiéra: 24. listopadu 2006, 26. ledna 2007 Choreografie a režie: Libuše Králová, Jiří Horák j. h. Dirigent: nahrávka, Martin Peschík Scéna: Stanislav Burda, Tomáš Kypta j. h. Kostýmy: Libuše Králová, Tomáš Kypta j. h. Obsazení v baletu Francesca da Rimini: Francesca – Monika Strnadová nebo Barbora Zachová, Paolo – Zdeněk Mládek, Gianciotto – Petr Palas nebo Germans Filipovs, Služka – Světlana Mládková nebo Naděžda Hrušková Obsazení v baletu Zvoník u Matky Boží: Quasimodo nebo Claude Frollo – Petr Palas nebo Zdeněk Mládek, Esmeralda – Anna Ondráčková, Fleur de Lys – Anna Poláková, Phoebus de Chateaupers – German Filipovs, Gringoire – Pavel Novotný

Sezóna 2007 – 2008 Ředitel divadla: Jiří Šesták Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Madame Butterfly, Malá noční Mozartiana - 1. část: Malá noční hudba, 2. část: Rány růže, (libreto Libuše Králová) Hudba: Giacomo Puccini, Wolfgang Amadeus Mozart Premiéra: 25. ledna 2007, 16. května 2008 125

Choreografie a režie: Robert Balogh j. h. , Libuše Králová Dirigent: nahrávka, Pavel Baxa 1. část a nahrávka 2. část Scéna: Eduard Přikryl j. h., Stanislav Burda Kostýmy: Klára Vágnerová j. h., Tomáš Kypta j. h. Obsazení v baletu Madame Butterfly: Cio-Cio-San – Barbora Zachová, Její druhé já – Monika Strnadová, Suzuki, její společnice – Barbora Šťastná, B. F. Pinkerton, důstojník amerického námořnictva – Zdeněk Mládek, Kate Pinkertonová – Anna Ondráčková, Sharpless, americký konzul nebo Bonzo, strýc Cio-Cio-San – Germans Filipovs Obsazení v baletu Malá noční Mozartiana: 1. i 2. část – celý baletní soubor

Sezóna 2008 – 2009 Ředitel divadla: Jiří Šesták Šéf baletu: Libuše Králová Představení: Peer Gynt (libreto podle dramatu Henrika Ibsena) Hudba: Edvard Hagerup Grieg Premiéra: 16. ledna 2009 Choreografie a režie: Jiří Horák j. h. Dirigent: nahrávka Scéna: Jaroslav Milfajt j. h. Kostýmy: Tomáš Kypta j. h. Obsazení: Peer Gynt – Zdeněk Mládek, Solvejg – Anna Oubramová – Ondráčková, Ingrid – Světlana Mládková, Aase – Naděžda Hrušková, Ženich nebo Král trollů – Germans Filipovs, Žena v zeleném – Monika Strnadová

126

Závěr Pokud se v závěru ohlédnu za psaním mé práce, zjistím, že poskládat mozaiku dějin baletu jihočeského divadla kousek po kousku nebyl v žádném případě lehký úkol. Nejen, že stejné téma nebylo nikdy řádně zpracováno, a pokud bylo, jednalo se převážně o jiné divadelní soubory. Je velmi pravděpodobné, že hlavním důvodem je skutečnost, že balet na oblastní scéně se nemůže vydobýt nikdy tolik vážnosti a konkurovat tak větším divadelním tělesům. Obzvláště pak, když byl vždy brán jako součást jiných složek divadla, zvláště opery, kde zajišťoval taneční čísla. Nikdy jsem si také nemyslela, že zpracovat dějiny baletu v jižních Čechách bude takový problém. Nedostatek odborně zpracovaných knih, které jsou navíc zaměřeny spíše na dějiny celého divadla, jsem musela nahrazovat informacemi získanými v programech nebo v denním tisku. Zde se potom v článcích a recenzích dala vytušit úroveň jednotlivých představení. Bádání komplikovalo i zničení archivu Jihočeského divadla koncem druhé světové války, následně nedůsledné a neodborné vedení archivu, na posledních desetiletích, kdy byl archiv veden řádně, se podepsaly povodně z roku 2002, kdy byl archiv divadla zatopen a velká část archiválii podlehla zkáze. Proto jsem se zvláště v hlavní části svojí práce pokusila po sezónách uvést baletní repertoár jednotlivých sezón. Informace jsem čerpala z programů, u některých sezón jsem uváděla i jednotlivé výňatky z nich. Pomocí recenzí a článků jsem se pak pokusila nastínit charakter a úroveň některých baletů. Jednotlivé časové úseky uvedených období jsem v závěru hodnotila jako celek. Od sezóny 2000 – 2001 do sezóny 2004 – 2005, následně ještě několik sezón jako externí spolupracovník na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, jsem mohla jako členka baletního souboru a posléze sólistka baletu sama posoudit situaci uvnitř souboru a zhodnotit práci na uvedených choreografiích. Nejen z tohoto důvodu jsem také na diplomové práci pracovala s takovým zanícením. Bylo mi potěšením sledovat dění v baletním souboru po celou dobu jeho vývoje a uvědomovat si, že i já sama jsem byla součástí dějinných událostí týkajících se vývoje baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

127

Použité informační zdroje •

BINTEROVÁ, Alena. Růži doprovodí na cestě klavír. MF DNES. 16.5.2008, roč. 19, ISSN 1210-1168.

•

BRODSKÁ, Božena. Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945. Praha: Akademie múzických umění, 2006. 236 s. ISBN 80-7331-047-3.

•

BRODSKÁ, Božena - VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. 448 s. ISBN 80-7331-004-X.

•

CÍFKA, Stanislav a kol. Jihočeská vlastivěda: literatura - divadlo. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1984. 195 s.

•

ČERNÝ, Jiří. Opony a horizonty Jihočeského divadla. České Budějovice: JIH, 1998. 150 s. ISBN 80-901921-8-1.

•

ČTK. Balet zatančí na hudbu Malé noční Mozartiany. Právo. 16.5.2008, roč. 18, ISSN 1211-2119.

•

DERCSÉNYIOVÁ, Lucie. Svěcení jara a Čarodějná láska. Taneční listy. 2002, roč. 39, č. 1, s. 2. ISSN 0039-937X.

•

DICHTL, Karel. Tanec života“ na jevišti aneb Mozartovské májové variace. Českobudějovický deník. 12.6.2008, roč. 17, ISSN 1210-5023.

•

Divadelní revue. Institut umění – Divadelní ústav. 2002, roč. 13, č. 1. ISSN 0862-5409

•

FALOUT, Jiří. Balet nastudoval operu Madame Butterfly. Právo. 25.1.2008, roč. 18, ISSN 1211-2119.

•

FALOUT, Jiří. Šéfka baletu zaujala svým Labutím jezerem. Právo. 19.4.2007, roč. 17, ISSN 1211-2119.

•

FRIDRICH, Milan. (řídí). Program k představení Maják, Šťastná sedma. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1971.

•

GLASER, Ladislav. Taneční listy. 1988, roč. 26, č. 2, s. 10.

•

HASAL, Petr a kol. Otáčivé hlediště Český Krumlov. České Budějovice: Jihočeské divadlo, 2008. 83 s.

•

HOLEŇOVÁ, Jana. Mozart a Händel v Českých Budějovicích. Taneční listy. 1993, roč. 31, č. 4, s. 5. ISSN 0039-937X .

•

HONZÍK, Jaroslav. (red.). Program k představení Nestárnoucí melodie. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1972.

128

•

HONZÍK, Jaroslav. (red.). Program k představení Plameny Paříže. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1974.

•

HOSNEDL, Roman a kol. (přip.). Program k představení Marná opatrnost. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 2005.

•

HOSNEDLOVÁ, Hanka. Mladý choreograf z Vídně sází na upřímnost. Českobudějovický deník. 3.11.2001, roč. 10, ISSN 1210-5023.

•

HOSNEDLOVÁ, Hanka. Orffova Carmina burana v premiéře. MF DNES. 28.11.2003, roč. 14, ISSN 1210-1168.

•

HOSNEDLOVÁ, Hanka. Role Quasimoda a Frolla si Palas a Mládek mění. Českobudějovický deník. 25.1.2007, roč. 16, ISSN 1210-5023.

•

HRDINA, Karel. Divadlo představí Dona Quijota. MF DNES. 5.3.2004, roč. 15, ISSN 1210-1168.

•

JIHOČESKÉ DIVADLO. Labutí jezero [online archiv]. [cit. 2011-04-04]. Dostupné z WWW:

•

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4.

•

Kabinet pro studium českého divadla Divadelního ústavu. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. 381 s. ISBN 80-7008-112-0.

•

KAZÁROVÁ, Helena. Severská sága na jihu Čech. Hudební rozhledy. 2009, roč. 62, č. 3, s. 25. ISSN 0018-6996.

•

KAZILOVÁ, Zdeňka a kol. Jihočeské divadlo. České Budějovice: E.W.A, 1990. 152 s. ISBN 80-900175-0-9.

•

KINDLOVÁ, Petra. Jihočeská Šeherezáda. Taneční listy. 1995, roč. 33, č. 7, s. 2. ISSN 0039-937X .

•

KOBLENC, Václav. Coppélie slibuje romantiku i vtip. MF DNES. 27.1.2006, roč. 17, ISSN 1210-1168.

•

KOBLENC, Václav. Motýlka umocní Pavarotti. MF DNES. 24.1.2008, roč. 19, ISSN 1210-1168.

•

KOBLENC, Václav. Nový balet je plný vášní. MF DNES. 23.11.2006, roč. 17, ISSN 1210-1168.

129

•

KOKEJL, F. (red.). Program k představení Péťa a vlk, Malá noční hudba, Divadlo za branou. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1961.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Bachčisarajská fontána. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1981.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Don Juan a Napravený opilec. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1986.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (red.). Program k představení Francois Villon. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1978.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (red.). Program k představení Kráska a zvíře. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1976.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Medea a Petruška. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1987.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Pohádka o Honzovi. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1978.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Signorina Gioventu a Nikotina. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1983.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Slovanské tance. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1979.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Strauss revue. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1982.

•

KOKEJLOVÁ, Míla. (přip.). Program k představení Šťastný návrat. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1985.

•

KOŽÍKOVÁ, Alena. Boj o Jihočeské divadlo 1916-1946. České Budějovice: Růže, 1970. 234 s.

•

KOŽÍKOVÁ, Alena. (red.). Program k představením na Otáčivém hledišti. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1965.

•

KRÁLOVÁ, Libuše – PANENKA, Jan. (přip.). Program k představení Shakespearovské siluety. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1994.

•

MALCEV, Viktor. Taneční listy. 1983, roč. 21, č. 10, s. 12.

130

•

PANENKA, Jan – TICHÝ, František (přip.). Program k představení Péťa a vlk a O Zlatovlásce. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1995.

•

PANENKA, Jan – TICHÝ, František (přip.). Program k představení Plesová setkání a Šeherezáda. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1995.

•

PAVLOVÁ, Vlaďka. Balet na jihu oslaví své padesátiny Peer Gyntem. Českobudějovický deník. 16.1.2009, roč. 18, ISSN 1210-5023.

•

RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Maškaráda, Polovecké tance,

Hirošima.

České

Budějovice:

Jihočeské

divadlo

v Českých

Budějovicích, 1970. •

RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Romeo a Julie. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1965.

•

RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Slovanské tance. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1968.

•

RYŠAVÝ, Jaroslav. (red.). Program k představení Strauss revue. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1969.

•

SKÁLA, Gustav. Jihočeská Marná opatrnost. Taneční listy. 1991, roč. 29, č. 5, s. 10-11. ISSN 0039-937X .

•

STOLAŘÍKOVÁ, Světlana; MAŘÍKOVÁ, Bohuslava; ŘIHOUT, František (přip.). Program k představení Dvakrát Alexander a Láska v mokrém listí. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 2000.

•

ŠLENCOVÁ, Miloslava. (red.). Program k představení Radúz a Mahulena a Balada o námořníkovi. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1988.

•

ŠLENCOVÁ, Miloslava. (red.). Program k představení Zasněný chodec a Jana z Arku. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 1989.

•

VAŠEK, Roman. Labutě v parku. Taneční listy. 2002, roč. 39, č. 7, s. 17. ISSN 0039-937X.

•

VAŠEK, Roman. Tanečně nevyužitá premiéra. Taneční listy. 2000, roč. 37, č. 9, s. 8. ISSN 0039-937X.

131

•

VAŠUT, Vladimír. Za Milanem Hojdysem. Taneční listy. 1995, roč. 33, č. 1, s. 4. ISSN 0039-937X

•

VEDRALOVÁ, Blanka (tech. red.). Program k představení Z pohádky do pohádky. České Budějovice: Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, 2001.

•

ŽIKOVSKÁ, Petra. Jižní temperament v Českých Budějovicích. Taneční listy. 1999, roč. 36, č. 5, s. 2.

•

ŽIKOVSKÁ, Petra. Rozpaky na jihu Čech. Taneční listy. 1999, roč. 36, č. 1, s. 9. ISSN 0039-937X.

132

Seznam obrázků Obrázek 1: Monika Jeřábková ................................................................................... 18 Obrázek 2: Josef Stejskal ........................................................................................... 22 Obrázek 3: E. Gabaj, L.Roháčová.............................................................................. 32 Obrázek 4: Návrh scény, Bachčisarajská fontána ...................................................... 35 Obrázek 5: Joan Brehms ............................................................................................ 36 Obrázek 6: Otáčivé hlediště, první podoba ................................................................ 37 Obrázek 7: Pohádka o Honzovi – M.Taušková, J. Hrdlička...................................... 43 Obrázek 8: Slovanské tance – R. Hájková, J. Hájek.................................................. 50 Obrázek 9: Šťastná sedma – R.Hájková, O. Rymeš .................................................. 53 Obrázek 10: Kráska a zvíře, zprava M. Hojdys ......................................................... 56 Obrázek 11: Slovanské tance ..................................................................................... 59 Obrázek 12: Nikotina – H. Čáslavská ........................................................................ 62 Obrázek 13: Šťastný návrat – J. Hruška, J. Hájek, R. Hájková ................................. 64 Obrázek 14: Petruška ................................................................................................. 67 Obrázek 15: Historická budova Jihočeského divadla ................................................ 68 Obrázek 16: Libuše Králová ...................................................................................... 70 Obrázek 17: Marná opatrnost – L.Korbelová, L. Čihař ............................................. 71 Obrázek 18: O Zlatovlásce – L. Čihař, M. Šindlerová............................................... 76 Obrázek 19: Otáčivé hlediště, současnost.................................................................. 85 Obrázek 20: Labutí jezero, Český Krumlov – Z. Mládek, H. Jarolímová ................. 86 Obrázek 21: Carmina burana ..................................................................................... 87 Obrázek 22: Don Quijote – P. Palas, H. Jarolímová.................................................. 88 Obrázek 23: Coppélia – M. Strnadová, Z. Mládek .................................................... 90 Obrázek 24: Francesca da Rimini – N. Hrušková, P. Palas ....................................... 91 Obrázek 25: Zvoník u Matky Boží – A. Ondráčková, Z. Mládek ............................. 91 Obrázek 26: Madame Butterfly – B. Zachová ........................................................... 92 Obrázek 27: Malá noční Mozartiana – S. Mládková ................................................. 93 Obrázek 28: Peer Gynt ............................................................................................... 95

133