Právnická fakulta Masarykovy univerzity Veřejná správa Katedra dějin státu a práva
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Vývoj pracovního práva do roku 1945
Eva Trojanová, DiS.
2013/2014
1
„Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Vývoj pracovního práva do roku 1945 zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“
Eva Trojanová, DiS.
……………………………………….
2
Touto cestou velmi děkuji vedoucímu mé bakalářské práce, panu JUDr. Bc. Jaromíru Tauchenovi, Ph.D., LL. M. Eur.Int. za odborné vedení, věcné připomínky a laskavý přístup.
3
Anotace Předmětem předkládané bakalářská práce je vývoj pracovního práva do roku 1945. Cílem mé práce je zmapovat jednotlivé vývojové etapy a poukázat na nejdůleţitější okamţiky, které ovlivnily vývoj pracovního práva. Práce je rozdělena do hlavních tří kapitol. První kapitola se týká vývoje od starověku aţ do roku 1918. Druhá obsahuje vývoj během trvání první republiky. Třetí se zabývá vývojem během období, kdy byl na našem území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Klíčová slova Pracovní právo, historie a vývoj pracovního práva, ochranné zákonodárství, Protektorát Čechy a Morava, Ţidé. Abstrakt The subject submitted the thesis is the development of labour law in 1945. The aim of my work is to map the individual developmental stage and highlight the most important moments that influenced the development of labour law. The work is divided into three main chapters. The first chapter concerns the development from antiquity until 1918. The second contains the development during the period of the first Republic. The third deals with the development during the period when he was on our territory was declared a protectorate of Bohemia and Moravia. Keywords Labour law, history and development of labor law, protective legislation, the Protectorate of Bohemia and Moravia, Jews.
4
Obsah Úvod ................................................................................................................................. 7 1
Vývoj pracovního práva před rokem 1918 ........................................................... 8 1.1
13. – 18. století ................................................................................................... 8
1.2
Všeobecný zákoník občanský ............................................................................ 9
1.2.1
Smlouvy čelední, učednické a tovaryšské ................................................ 12
1.2.2
Novela občanského zákoníku ................................................................... 17
1.3
2
3
Ochranné zákonodárství ................................................................................... 18
1.3.1
Zaměstnávání dětí ..................................................................................... 18
1.3.2
Horní zákon............................................................................................... 19
1.3.3
Ţivnostenský řád ....................................................................................... 19
1.3.4
Ochrana mzdy ........................................................................................... 22
1.3.5
Pracovní doba ........................................................................................... 23
1.3.6
Koaliční svoboda ...................................................................................... 23
1.3.7
Ţivnostenský dozorce ............................................................................... 25
1.3.8
Pracovněprávní spory ............................................................................... 26
1.3.9
Zprostředkovatelny práce ......................................................................... 27
Pracovní právo po roce 1918................................................................................ 28 2.1
Nezaměstnanost................................................................................................ 29
2.2
Zákon o pracovní době ..................................................................................... 32
2.3
Koaliční svoboda a kolektivní smlouvy ........................................................... 34
2.4
Další důleţité pracovněprávní předpisy ........................................................... 36
2.5
Prvorepublikové pracovní soudnictví .............................................................. 37
Protektorát Čechy a Morava ............................................................................... 39 3.1
Vliv nacistického práva na protektorátní pracovní právo ................................ 40
3.1.1 3.2
Soukromoprávní prvek protektorátního pracovního práva ....................... 40
Pracovní povinnost ........................................................................................... 41
3.2.1
Nucené práce............................................................................................. 42
3.2.2
Od dobrovolných odchodů k totálnímu nasazení ..................................... 43
3.2.3
Totální nasazení ........................................................................................ 44
3.3
Regulace pracovního trhu ................................................................................ 45
3.3.1
Veřejnoprávní regulace a pracovní právo ................................................. 45
3.3.2
Pracovní kníţky ........................................................................................ 46
3.3.3
Ostatní oblasti regulace ............................................................................. 47
3.4
Regulace pracovněprávních vztahů.................................................................. 47
5
3.4.1
Mzdová politika ........................................................................................ 48
3.4.2
Pracovní doba ........................................................................................... 49
3.4.3
Právní regulace ostatních oblastí .............................................................. 50
3.5
Omezení odborů ............................................................................................... 50
3.6
Zaměstnávání Ţidů ........................................................................................... 52
Závěr .............................................................................................................................. 56 Seznam zdrojů ............................................................................................................... 58
6
Úvod Pracovní právo na našem území nepatřilo po dlouhou dobu mezi samostatná právní odvětví, nemělo jednotnou právní úpravu. Jednotlivé otázky týkající se pracovního práva, byly upraveny nejdříve v občanském právu, např. námezdní a sluţební smlouva a aţ s postupem času docházelo ke konkrétním úpravám v jednotlivých zákonech, např. zákon o obchodních pomocnících. S rozvojem pracovních vztahů vznikala také potřeba jejich regulace. Cílem mé bakalářské práce na téma Vývoj pracovního práva do roku 1945 je zmapovat počátky vzniku pracovního práva a poukázat na nejdůleţitější okamţiky jeho rozvoje, které ovlivňovaly další vývojové etapy. Práci jsem rozdělila do tří hlavních kapitol. První kapitola poukazuje na historicky první zmínky a první pokusy formulovat pracovní právo. Datově je zařazena od starověku aţ do konce roku 1918. Další kapitola obsahuje vývoj v období první republiky, jejíţ počátek byl provázen masovou nezaměstnaností a vedl k zákonné úpravě podpor v nezaměstnanosti. Poslední kapitola pojednává o vývoji pracovního práva v období, kdy byl na našem území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Tato etapa je povaţována za nejtragičtější období naší existence a pracovní právo v ní prošlo mnoha změnami, které přepracovaly dosavadní snahy při úpravě tohoto právního odvětví. Při psaní práce jsem čerpala z odborné literatury. Jako sekundární prameny jsem vyuţila odborné články ze sborníků a z právnických časopisů (např. Časopis pro právní a státní vědu, Časopis pro právní vědu a praxi, Právník, Aplikované právo). Neopomenula jsem ani dobové právní normy, pouţívala jsem např. stenografické záznamy z Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nebo Virtuální knihovnu právních předpisů, která obsahuje Říšskou sbírku zákonů. Výklad jsem se snaţila logicky a systematicky uspořádat v časové posloupnosti.
7
1
Vývoj pracovního práva před rokem 1918 Vznik pracovního práva je spojen nejen s rozvojem pracovních vztahů, které musely
být právně regulovány, ale zejména s formováním moderního právního systému, jehoţ jednou z rozhodujících součástí se stalo právo obligační. To přineslo do vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem právní úpravu v podobě pracovní smlouvy.1 Vůbec první projevy úpravy vztahů, jenţ vznikají při výkonu práce, sahají aţ do starověku, do římského práva, kde nacházíme vedle smlouvy o dílo (locatio conductio operis) také úpravu smlouvy námezdní (locatio conductio operarum).2 Inspirací pro první pokusy u nás formovat pracovní právo jako samostatnou disciplínu, i kdyţ zpočátku jen v rámci občanského práva, byl německý vzor. Právo rakouské i německé se navzájem inspirovalo. Bylo to vlivem historických tradic, politického a státoprávního propojení vývoje habsburské monarchie a německých států v podobě římskoněmecké říše a pak Německého spolku, silné ekonomické vazby a neexistence jazykových bariér. Překáţkou nebyl ani rozpad Německého spolku a vznik Německé říše. Německý vliv byl ovšem silnější a tok díky úspěšnějšímu rozvoji německé ekonomiky. Tvorba právních předpisů se uzpůsobovala právním předpisům německé říše.3
1.1
13. – 18. století
Z období raného středověku pochází první dokument na našem území, který by mohl být nazván pracovněprávním předpisem, je Ius regale monotanorum, nebo také právo těţit horu, zákon vydaný roku 1300 panovníkem Václavem II. Tento horní zákon4 upřesnil pravidla pro těţbu a zpracování stříbra v dolech v tehdejším královském městě
1
KADLECOVÁ, Marta, Karel SCHELLE, Renata VESELÁ a Eduard VLČEK. Vývoj českého soukromého práva. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 203. 2 HŮRKA, Petr et al. Pracovní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 42. 3 VOJÁČEK, Ladislav, Jaromír TAUCHEN, Karel MAREK a Lenka DOUBRAVOVÁ. Vývoj soukromého práva na území českých zemí (II. díl). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012., s. 802803. 4 K hornímu právu blíţe např. MALÝ a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 1. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 110 – 112; Slovník veřejného práva československého. Svazek I. Heslo: horní právo. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, s. 749 – 791; nebo ŠIMEČKOVÁ, E. Pracovněprávní ustanovení horního zákoníku Václava II. k 800. Výročí vydání horního zákoníku. In: Právník, č. 3/2000, s. 294 – 309.
8
Kutné Hoře, zejména přesně stanovil podíl krále na výsledku těţby stříbra a stanovil kompetence královských úředníků, mincmistrů, konšelů, písařů a dalších při organizování a provádění těţby stříbra. Horní zákon se skládal ze čtyř knih. Jedna část se týkala úpravy podmínek práce v dolech.5 Obsah horního zákona tvořily také pravidla zabezpečující bezpečnost při práci v dolech, která byla na svou dobu značně pokroková, stanovil např. technické parametry pro důlní pracoviště z hlediska odvodňování, větrání a osvětlení, zohledňování specifika pracovišť pod zemí a na povrchu; obsahoval ustanovení o výplatě mezd, o délce pracovní doby – ve 14. století byla šestihodinová a v 16. století se zavedla úkolová mzda.6 Zákon rozlišoval jednotlivé dělnické, resp. hornické profese, např. horní dělníky, důlní tesaře, kováře a měřiče. Podrobně upravoval některé otázky bezpečnosti při práci, stanovoval rozvrh a kontrolu pracovní doby, způsob odměňování a hmotnou zainteresovanost jednotlivých skupin pracovníků při těţbě stříbra. Obsahoval téţ např. zákaz sdruţování ve spolcích pro horníky nebo kováře, obsahoval i pravidla pro podávání a šetření stíţností a řešení sporů při těţbě stříbra a raţbě stříbrných mincí. Zákon měl na svou dobu velmi dobrou úroveň, jeho autorem byl pravděpodobně právník Gozzio z Orvieta; v českých zemích platil prakticky do 19. století.7 V roce 1786 a 1787 byly vydány Josefem II. hygienické předpisy pro ubytovny pracujících dětí a předpisy o jejich školní docházce, které byly snahou o zlepšení postavení nejniţších vrstev obyvatelstva a nejohroţenějších skupin – ţen a dětí. V roce 1790 a 1791 byly přijaty předpisy směřující proti přísnému trestání učňů a k zákazu trucku (výplata mezd v naturáliích).
1.2
Všeobecný zákoník občanský
Právní úprava postavení námezdních pracovníků v 18. století v podstatě zaručovala nerušený výkon osobních vazeb mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, avšak do jejího obsahu nezasahovala. Státu osvícenského absolutismu, ovlivněného přirozenoprávní filosofií, šlo při tvorbě velkých kodifikačních celků o to, aby zahrnovaly i čelední 5
HŮRKA, P., 2011, op. cit., s. 42. BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo. 5. Doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 27. 7 HŮRKA, P., 2011, op. cit., s. 42-43. 6
9
předpisy, kde osobní závislost bude vykládána nově v souladu s učením o ideálním právu nezávislém na státu, který údajně vyplývá z rozumu a podstaty člověka. Do popředí se tu dostávaly i takové otázky přirozenoprávní teorie společenských svazků, jako pojem „societas herilis“, který předpokládá moc hlavy pospolitosti, spojené jinými neţ biologickými svazky, nad osobami, které k ní náleţí. Za jeden z významných způsobů vzniku takové pospolitosti, povaţovala právní a ekonomická teorie 18. století námezdní smlouvu (locatio – conductio). Proto také všechny velké legislativní pokusy 18. století upravují postavení pracovníků v rámci obligačního práva a současně o nich pojednávají v části o právech fyzických osob. V návrhu Tereziánského kodexu jsou ustanovení o čeledním poměru zařazena do prvního dílů pojednávajícím o právech osob a dále do části o smlouvách, v díle o nájmu a pronájmu. Toto zařazení je dokladem určitého kompromisu kompilátorů, kteří si byli vědomi, ţe stát garantuje splnění povinností z čeledního poměru trestními sankcemi, přičemţ tyto povinnosti a státem vymezený obsah disciplinární povinnosti zaměstnavatelovy „jsou v podstatě státními normami zaloţenou osobní závislostí staršího feudálního práva“. Podstatu čeledního poměru se snaţili kompilátoři vyjádřit jeho zařazením do části o právech osob a mezi smlouvy. Hortenova osnova představovala druhý pokus o vytvoření jednotné kodifikace občanského práva. V porovnání s předchozím návrhem Tereziánského kodexu můţe být povaţována za „pozitivistickou reakci.“ Problematikou čeledi se zabývá samostatná kapitola a čeledín je zde povaţován po uzavření námezdní smlouvy za člena zaměstnavatelovy domácnosti. Nejpropracovanější osnovou pokusů o kodifikaci je tzv. Martiniho osnova. Odlišnost od dvou předchozích je spatřována ve snaze upravit u námezdních poměrů všechny jejich druhy, včetně nově se utvářejícího námezdního poměru manufakturního dělnictva. Martiniho osnova rozšiřuje předmět námezdní smlouvy. Můţe jím být jakákoliv práce, sluţba nebo zhotovení díla. Část o čeledi je řazena opět do prvního dílu, kde je pojednáváno o právech osob. Povinnosti čeledi jsou zde odvozena od „blaha“ zaměstnavatelovy domácnosti, k němuţ mají všichni námezdně pracující povinnost přispívat. I přesto, ţe Martiniho osnova odpovídala nejvíce začínajícímu rozvoji kapitalistických vztahů, v 70. letech 18. století však stále sílily hlasy namířené proti jednotné kodifikaci, které legislativní práce úplně ochromily. Josefínské civilní
10
kodexy se problematiky námezdního pracovního poměru nedotýkaly. Realizace myšlenek obsaţených v Martiniho osnově se uskutečnila aţ v roce 1811 přijetím Všeobecného zákoníku občanského.8 V roce 1811 byl vyhlášen Všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, dále jen ABGB9), císařský patent č. 946/1811 Sb. z. n., který představoval na svou dobu moderní obecnou úpravu občanského práva vycházející z přirozenoprávní teorie a ovlivněnou instituty klasického římského práva. Tento občanský zákoník obsahoval úpravu smlouvy pro výkon námezdní práce a to v hlavě XXVI. O smlouvách o sluţební výkony byla upravena námezdní smlouva10, kterou se řídil výkon sluţby, tj. závazek konat pro jiného sluţbu za odměnu, přičemţ odměna byla obvykle splatná po skončení sluţby. Námezdní smlouvou11 (Lohnvertrag) mohl být zaloţen rovněţ závazek provést nebo zhotovit pro jiného dílo za úplatu.12 V roce 1916 byla tato hlava ABGB významně novelizována a byly zavedeny dva smluvní typy13 – smlouva sluţební (Dienstvertrag) a smlouva o dílo (Werkvertrag). V ustanovení § 1151 aţ § 1163 byla upravena smlouva sluţební. Předmětem této smlouvy byl výkon práce po určitou dobu pro jiného. Mezi povinnosti, vyplývající z uzavřené smlouvy sluţební,14 patřilo vykonávání práce osobně. Povinnému ze smlouvy náleţel rovněţ nárok na plat, který byl před novelizací ABGB splatný aţ po výkonu sluţby. Jednalo se o ujednání na pravidelnou výplatu v jednotlivých časových obdobích, právní úprava sluţební smlouvy obsahovala téţ nárok na mzdu v době překáţek na straně zaměstnavatele. Povinnosti ze strany 8
KOTOUS, Jan. Ke kořenům pracovního práva. In: Aplikované právo, č. 2/2004, s. 53 – 54. K tomu blíţe např. SEDLÁČEK – ROUČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl pátý, (§§ 1090 aţ 1341.), nebo SCHELLE, K. Občanské zákoníky: komplexní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 2012. 10 § 1151 ABGB definuje námezdní smlouvu takto: „Je-li někdo povinen jinému konati po určitou dobu služby, vznikne služební smlouva; převezme-li někdo závazek zhotoviti nějaké dílo za plat, vznikne smlouva o dílo.“ 11 K námezdní smlouvě blíţe např. VOJÁČEK, L. Pracovní smlouva v ABGB a zákoníku práce. In: Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 94 – 98. 12 Havelková uvádí: „ Jednalo se o koupi pracovní síly po období, kdy jí měl „objednatel“ zapotřebí, a úprava tak z dnešního hlediska připomínala spíše smlouvu kupní než smlouvu pracovní.“ 13 Např. VÁŢNÝ, F. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Ročník sedmý (od čísla 4521 do čísla 5608) obsahující rozhodnutí z roku 1925, s. 1633 – 1634rozlišující znaky smlouvy sluţební a smlouvy o dílo. 14 Ke sluţební smlouvě blíţe např. VOJÁČEK, L. Kdyţ sluţební smlouva dosluhovala. In: 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 230 – 240. 9
11
zaměstnavatele představovaly závazek poskytnout zaměstnanci určitou část mzdy po dobu nemoci a dbát o ochranu ţivota a zdraví zaměstnaného. Sluţební poměr mohl být uzavřen na dobu určitou, nebo na zkoušku, anebo na neurčito. Pokud byl sluţební poměr sjednaný na neurčito, stanovil ABGB výpovědní lhůty, stejné pro obě strany15. Stanovil téţ právo zaměstnaného na určitý čas po dobu výpovědní lhůty na vyhledání nového místa, a to bez sníţení platu. Pokud o to zaměstnaný poţádal, měl nárok na vydání písemného vysvědčení o době a druhu sluţby (pokud se jednalo o skončení sluţebního poměru, který vznikl sluţební smlouvou). Vysvědčení mělo být pozitivní, nesmělo obsahovat takové záznamy, které by zaměstnaného poškodily a přitíţily by mu při hledání nového místa. V § 1171 aţ 1195 ABGB byla upravena smlouva o dílo. Smlouvou o dílo se na rozdíl od smlouvy sluţební podnikatel zavazoval provést dílo nebo je dát provést na osobní zodpovědnost, předmětem smlouvy byl tedy aţ výsledek práce – dílo. Některé části ABGB platily i po 1. světové válce a po rozpadu Rakousko-Uherska – poslední ustanovení hlavy XXVI. byla zrušena aţ k 1. lednu 1966 zákoníkem práce.16 Občanský kodex byl stavěn na principech smluvní svobody a rovnosti stran. Skutečnost ale byla jiná. Zaměstnanec byl závislý na existenci zaměstnavatele, ten měl proto výhodnější postavení, neboť sám stanovoval podmínky prováděné práce. 17
1.2.1
Smlouvy čelední, učednické a tovaryšské
Smlouvy čelední, učednické a tovaryšské jsou povaţovány jako počátek pracovněprávních smluv. S rozvojem řemeslné výroby ve městech, která byla do určité míry právně regulovaná, se postupně vyuţívalo námezdní pracovní síly na venkovně současně s rozšiřováním podnikatelské činnosti vrchnosti, a to jak šlechty, tak církve. Čeledíni a venkovské sluţebnictvo vykonávali námezdní práce na základě čeledních smluv.18 Čelední poměr nahradil otroctví. Za čeleď jsou během 13. aţ 16. století povaţováni
15
Výpovědní lhůta činila zpravidla 14 dní. HŮRKA, P., 2011, op. cit., s. 45 – 46. 17 KADLECOVÁ, M., 2004, op. cit., s. 204. 18 HŮRKA, P., 2011, s. 43. 16
12
lidé,19 kteří jsou v poddanském poměru a slouţí u vrchnosti za oděv, stravu nebo mzdu.20 Čelední smlouvy se zpravidla uzavíraly na jeden rok (pro čeledíny zaměstnané v hospodářství, pro čeleď v domácnosti na tři měsíce; platilo, pokud nebyla ve smlouvě sjednána délka sluţební doby). Termíny byly pevně stanovené, např. v Čechách začínaly a končily na sv. Martina. Znamením uzavření čelední smlouvy byl závdavek, který zaměstnavatel (vrchnost) čeledínovi nebo děvečce dal. Mzda se vyplácela aţ po skončení pracovního období.21 Kaizl, H. Čeleď a smlouva čelední. In: Právník, roč. XLI/1902 uvádí: „Ustanovení o závdavku jest nepochybně obmezením volnosti ve smlouvání se mezi hospodářem a nastávajícím čeledínem, a nedalo by se dobře vysvětliti, kdybychom nevzali v úvahu, že čeleď, zejména venkovská není s to, bez jakéhosi viditelného znamení posouditi, zda-li úmluva – byť i písemná – stala se platně čili nic…. Závdavek sám má zde povahu pouhého znamení, že se úmluva stala právoplatně (arrha constitutoria) a nikoliv povahu jistoty, že se smlouva splní.“ Právní úprava čeledních smluv nebyla jednotná. § 1172 rakouského obecného občanského zákoníku z roku 1811 v původním znění v případech týkajících se práv a povinností hospodářů a čeledínů odkazoval na zvláštní předpisy, vydávané před vznikem republiky zemskými orgány. V Československu se proto partikularismus právní úpravy neomezoval jen na tradiční česko-slovenský dualismus, ale doplňoval jej partikularismus, který můţeme cum grano salis označit za zemský: pro Čechy bez Prahy platil zákon č. 11 /1866 č. z. z., pro Prahu místodrţitelská vyhláška č. 42/1857 č. z .z., pro Moravu zákon č. 53/1886 m. z. z. a pro Slezsko zákon č. 12/1867 novelizovaný zákony č. 59/1889 a 43/1908 sl. z. z. Zákonodárce, „přihlíţeje k malé obratnosti právní účastníků smlouvy“, upravoval čelední poměr velmi detailně.22 V 16. století došlo k upřesnění pravidel pro uzavírání čeledních smluv a ke konkretizaci jejich obsahu. V písemné formě vyhlásily a formulovaly zemské sněmy čelední řády. Byly zavedeny tzv. fedrovní listy, coţ byl písemný souhlas vrchnosti 19
Čeleď se rozdělovala na domácí (vnitřní), zaměstnanou v domácnosti, zemědělskou (vnější, nádvorní), zaměstnanou v hospodářství. 20 Srovnej definici čeledína KAIZL, H. Čeleď a smlouva čelední. In: Právník, roč. XLI/1902, s. 306 – 309. 21 KADLECOVÁ, Marta, Karel SCHELLE, Renata VESELÁ a Eduard VLČEK. Dějiny českého soukromého práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 249. 22 VOJÁČEK, L., 2012,op. cit., s. 853
13
udělený poddanému, který vrchnosti patřil. Fedrovním listem se dotyčná osoba prokazovala, kdyţ se ucházela se o práci. Plnění jiţ uzavřené smlouvy mohlo být na čeledínech trestně vymáháno.23 Čelední řády upravovaly námezdní poměry čeledínů, rozlišovaly buď krátkodobé, anebo dlouhodobé – pokud byla uzavřena dlouhodobá smlouva, námezdní pracovník se obvykle stával součástí domácnosti svého zaměstnavatele. Čelední řády upravovaly také otázky odměňování. Neupravovaly rozsah pracovní doby, čeledín pracoval podle potřeby svého zaměstnavatele, dovolená rovněţ nebyla upravena a nahrazovaly ji církevní svátky v průběhu roku. Ještě v 18. století za vlády Josefa II., především v souvislosti s centralizací výkonu státní správy, za vlády Josefa II, došlo v roce 1782 k vydání dvou čeledních řádů – pro venkovskou a pro městskou čeleď. Důraz byl v těchto předpisech kladen na smluvní charakter čeledního poměru. Čelední řády upravovaly postavení a práva a povinnosti zaměstnavatele na jedné straně a zaměstnance – čeledína na straně druhé, obsahovaly však jiţ také některá ustanovení ochraňující čeleď proti týrání ze strany zaměstnavatele, na druhou stranu plnění závazků čeledína bylo vymahatelné i soudně. 24 Čelední řády stále existovaly i v 19. století. Bylo vydáno několik předpisů pro jednotlivé oblasti. V roce 1857 byl vydán čelední řád pro Prahu, v roce 1866 pro český venkov a v roce 1867 pro venkov moravský. Obsahovali práva i povinnosti zaměstnavatelů i zaměstnanců. Mezi práva zaměstnavatele patřilo mj. právo zaměstnance tělesně trestat a při odchodu zaměstnance mohli prohledat jeho věci. Zaměstnanec se musel chovat a vystupovat uctivě a poníţeně, jeho oblečení mělo být skromné a nenápadné. Zaměstnanci, na které se čelední řády vztahovaly, tj. čeledíni, děvečky a sluţky, měly zvláštní čelední kníţky, do kterých jim zaměstnavatelé zaznamenávali hodnocení jejich práce, a to jak pozitivní, tak i negativní.25 Zákon č. 571/1919 Sb. zrušil čelení kníţky a také některá ustanovení týkající se trestání čeledínů. Ustanovení o výlohách za ošetřování nemocných čeledínů nahradily prvorepublikové předpisy o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří26
23
BĚLINA, M., 2010, op. cit, s. 28. HŮRKA, P., 2011, s. 43 - 44. 25 BĚLINA, M.,2010, op. cit., s. 29-30. 26 Zákon č. 248/1923 Sb., jímţ se mění některá ustanovení, případně prodluţuje působnost některých právních předpisů o nemocenském pojištění dělníků. 24
14
a pak zákon č. 221/1924 Sb.27 Pro spory mezi čeledíny a hospodáři se v roce 1931 staly příslušné nově zavedené pracovní soudy.28 Tovaryšské a učednické smlouvy byly ve 13. - 14. století upravovány v cechovních řádech, patřily do sféry cechů.29 Asi od 13. století dochází ke vzniku a postupnému rozvoji středověkých měst, ve kterých se soustřeďovala i řemeslná výroba a utvářela se v ní sdruţení řemeslných oborů, tzv. cechy, které slouţily především k ochraně řemeslných ţivností. Právním podkladem, pro stanovení pravidel činností cechů, pro kontrolu a řízení řemeslné výroby, byly cechovní řády. Stanovily podmínky pro provozování konkrétního řemesla a také práva a povinnosti související s výkonem práce řemeslníků a dalších osob podílejících se na řemeslné práci, tovaryšů a učňů, zejména odměňování nebo pracovní dobu učňů a tovaryšů, i přijímání tovaryšů a podmínky mistrovských zkoušek.30 Cechovní řády regulovaly řemeslnou výrobu ještě v době vzniku prvních manufaktur a dále aţ do počátků průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století, kdy se, vzhledem k tomu, ţe regulovaly a omezovaly řemeslnou výrobu, staly překáţkou rozvoje výroby strojové a průmyslové.31 Nejstarším dochovaným cechovním řádem jsou statuta praţských krejčích z roku 1318, která obsahují i první známou psanou cechovní pracovněprávní normu. Jedná se o zákaz tovaryšské námezdní práce u dvorských krejčích (Hofsneider), kteří jako lidé poddanští a nesvobodní nesměli zaměstnávat tovaryše.32 Učební smlouva nepředstavovala učební smlouvou v pravém slova smyslu. Účelem této smlouvy, uzavírané majitelem ţivnosti (mistrem) a učedníkem (učněm, tovaryšem), nebo častěji spíše jeho zákonným zástupcem, totiţ nebyl primárně výkon práce, nýbrţ praktické vyučení určité profesi, tj. učení spočívající ve výkonu práce pod mistrovým dohledem. Rozdíl o ostatních pracovních smluv byl také v tom, ţe učni původně neměli nárok na plat za vykonanou práci, ba naopak sami za vyučování platili. S odstupem času došlo ke změně poměrů a učňové plat zpravidla dostávali, ale ne ve výši, která
27
Zákon č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. VOJÁČEK, L., 2012, s. 855. 29 BĚLINA, M. 2001, op. cit., s. 29-30. 30 HŮRKA, P., 2011, op. cit., s. 43. 31 HŮRKA, P., 2011, op. cit., s 44. 32 KOTOUS, J., č. 2/2004, op. cit., s. 44. 28
15
odpovídala jejich pracovnímu výkonu. Horní hranice učební doby33 byla stanovena na čtyři roky, dolní hranice na dva roky. Pokud probíhala učňovská příprava v továrnách, jednalo se o ţivnost provozovanou „továrnicky“, sniţovala se horní hranice na tři roky. Jedno vyhotovení smlouvy dostávalo ţivnostenské společenství, a pokud mistr k ţádnému nenáleţel, příslušný obecní úřad.34 Ţivnostenský řád v § 98 stanovil povinnost, ţe učedníky mohl učit pouze ţivnostník, který byl dostatečně odborně vzdělaný. Pokud ţivnostník porušil své povinnosti, byl odsouzen za zločiny, přečiny ze ziskuchtivosti nebo proti dobrým mravům anebo byl obviněn z učedníkova neúspěchu, mohlo mu být na základě zákona odebráno ţivnostenské oprávnění. Námezdní práce byla aţ do konce 18. století významně omezována existencí nevolnictví - poddaní byli nevolníky vrchnosti. Venkov ovládala robotní práce nevolníků bez náleţité odměny. Od cca 17. století se rozsah robotních povinností postupně zvyšoval – nejprve se jednalo o několik dnů pro vrchnost během celého roku a později uţ bylo stanoveno několik povinných dnů roboty v kaţdém týdnu. Robotní povinnost nevolníků pro vrchnost byla zakotvena v robotních patentech. Stanovily jak dlouho, kolik dnů, je poddaný povinen vykonávat práci „na panském“, a druh robotní povinnosti. Nevolnictví bylo zrušeno aţ v roce 1781, následně v roce 1798 byl vydán zákon o výkupu z roboty a po událostech roku 1848 zákon o zrušení poddanských a feudálních povinností, kterým se prakticky uzavřelo období feudalismu na našem území. Následkem zrušení nevolnictví a roboty na našem území koncem 18. a počátkem 19. století odcházelo velké mnoţství svobodných pracovních sil směrem z venkova do měst a přineslo také rychlý a výrazný rozvoj nedříve strojové a posléze průmyslové výroby.35
33
Nařízení ministerstev obchodu a vnitra č. 149/1883 ř. z. VOJÁČEK, L., 2012, op. cit, s. 855. 35 HŮRKA, P., 2011, op. cit., s. 44. 34
16
1.2.2
Novela občanského zákoníku
V roce 1916 byla přijata novela občanského zákoníku36, týkající se pracovní smlouvy. Dotkla se zejména úpravy vyplácení mezd a náhrady mzdy v případě překáţek v práci na straně zaměstnavatele. Precizovala ve prospěch zaměstnanců výpovědní lhůty. Významným předpisem tohoto období se stal zákon o obchodních pomocnících (č. 20/1910 ř, z.37), který obsahoval právní úpravu pracovní smlouvy, odměňování, dovolené, ochrany jejich bezpečnosti a zdraví, způsoby zániku sluţebního poměru, rozhodování sporů a další otázky.38 V průběhu druhé poloviny 19. století se v Rakousku-Uhersku postupně konstituovala státní sluţba. Tento proces byl završen v roce 1914 vydáním zákona č. 15/1914 ř. z., o sluţebním poměru státních úředníků a státních zřízenců, tzv. sluţební pragmatika.39 Do oblasti pracovněprávních vztahů významně zasáhla I. světová válka, která kladla zvýšené nároky na ekonomický i lidský potenciál zázemí. Jiţ v roce 1912 byly vydány zákony o válečných úkonech40. Na jejich základě bylo moţno povolat k jejich výkonu muţe do 50. roku věku (později i starší), na něţ se pak vztahovala speciální úprava o vojenské disciplíně a trestní pravomoci. Pracovní poměr mohl být zrušen pouze ze zákonem stanovených důvodů. Díky tomu se zhoršilo postavení zaměstnanců u mzdových otázek. Protoţe postupně se zhoršující hospodářská situace vyvolávala soustavně napětí a nespokojenost občanů, bylo v Rakousku vydáno v roce 191741 nařízení, jímţ se poněkud vycházelo vstříc poţadavkům hlavně dělníků v závodech slouţících pro vojenské účely. Rovněţ v jiných oblastech byla postupně stanovena minimální mzda. Celkově však došlo za války k odstranění řady důleţitých institucí slouţících k ochraně zaměstnanců, jako byla např. délka pracovní doby (postupně se prodlouţila aţ na 13 hodin), péče o nezaměstnané, právo na stávku a další.42 36
K tomu blíţe např. VOJÁČEK, L. Pracovní smlouva v ABGB a zákoníku práce. In: Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 103 – 110. 37 Srovnej např. HELLER, J. Zákoník práce. In: Právník: Časopis věnovaný vědě právní i státní, roč. LVII/1919, s. 374 – 378. 38 KADLECOVÁ, M., 2004, op. cit., s. 205 – 206. 39 BĚLINA, M., 2010, op. cit., s. 31. 40 Zákon o válečných úkonech č. 236/1912 ř. z. 41 Nařízení č. 122/1917 ř. z. a 123/1917 ř. z., upravovaly pracovní a mzdové poměry za války 42 KADLECOVÁ, M., 2004, op. cit., s. 206.
17
1.3
Ochranné zákonodárství
Ve druhé polovině 19. století dochází v našich zemích k velmi rychlému rozvoji průmyslové a tovární výroby, postavené na výkonu námezdní práce, a zároveň se rychle začíná rozvíjet i tzv. ochranné, nebo téţ tovární zákonodárství, zaměřené na regulaci základních pracovních podmínek v průmyslu, které byly dosud ponechané na smluvní volnosti.43 Za základy ochranného, nebo také továrního, zákonodárství jsou povaţovány některé předpisy, které byly vydávány císařem Josefem II. Tyto předpisy směřovaly k ochraně zaměstnávaných dětí. Dekretem z roku 1786 byly stanoveny základní poţadavky na hygienu u pracujících dětí a došlo také k zavedení nedělního klidu.
1.3.1
Zaměstnávání dětí
Dvorský dekret z roku 1842 povolil zaměstnávat děti aţ od 9 let (povolení obecního představenstva) za předpokladu, ţe navštěvovaly alespoň 3 roky školu, a od 12 let, pokud školu nenavštěvovaly vůbec. Pro děti do 12 let byla pracovní doba stanovena na 10 hodin a pro děti od 12 do 16 let na 12 hodin denně. Dvorský dekret z roku 1873 uloţil továrníkům, aby v případě úrazu či nemoci hradili dělníkovi pobyt v nemocnici po dobu nejméně 4 týdnů. Za porušení předpisů hrozil peněţitý trest.44 Děti do 16ti let měli ţivnostenským řádem zakázánu noční práci, na druhou stranu ale povolil výjimky u nepřetrţitých provozů pro děti do 16ti let. Předpisy na ochranu zaměstnávání děti se nevztahovaly na všechny oblasti práce. Neplatily pro zemědělství a lesnictví, hornictví, dopravu, domácí průmysl atd. a týkaly se jen podniků, které zaměstnávaly více neţ 20 zaměstnanců. Aţ novelou ţivnostenského řádu, z roku 1885, přišla úprava pracovní doby dětí mezi 12 – 14ti lety na 8 hodin. Práce v továrnách byla pro děti do 14ti let zakázána úplně a děti do 16ti let mohly vykonávat pouze lehčí práci. Pracovní doba činila 11 hodin denně. Práce dětí v rámci horního zákona (viz následující kapitola) nebyla omezena vůbec. Dětská práce v oblasti hornictví byla omezena aţ v osmdesátých letech přijetím zákona
43 44
HŮRKA, P., 2011, op. cit., s. 46. BĚLINA, M., 2010, op. cit., s. 30.
18
č. 115/1884 ř. z.,45 o úpravě pracovních poměrů v hornictví. Nová úprava povolovala práci dětí od 12ti let, ale pouze u povrchových prací a se souhlasem rodičů. Další úprava přišla Ministerským nařízení č. 146/1907 ř. z.,46 které vyţadovalo správné rozdělení pracovní doby, jenţ musela být přizpůsobena školní docházce a neopomenuty nezůstaly ani povinné pracovní přestávky. Noční práce byla zakázána v době od 20. do 5. hodiny. Dívky do 18ti let se zaměstnávaly jen při povrchových pracích, jinak však neomezeně. Ke zrušení dětské práce došlo pod tlakem hornických organizací a rovněţ díky rozvoji důlní techniky. V roce 1907 jiţ podle vládního zjištění pracovalo v hornictví jen 18, v r. 1908 pouze 5 dětí.47
1.3.2
Horní zákon
Na počátku kapitalistického rozvoje přišla potřeba nové úpravy horního podnikání. Stalo se tak vydáním horního řádu 23. 5. 1854 pod č. 146 ř. z. (novelizován a doplněn byl nařízením č. 25/1884 ř. z.). Tento právní předpis otevíral dokořán dveře kapitalistickému podnikání, odstraňoval staré pracovní řády, které byly ještě zaloţeny na feudálních koncepcích.48 Horní zákon z roku 1854 obsahoval ustanovení směřující k ochraně zdraví dělníků a ukládal téţ majitelům dolů, aby pro podporu svých dělníků zřídili samostatnou bratrskou pokladnu, čímţ byl poloţen základ nemocenského a důchodového pojištění dělníků v rámci tzv. hornických bratrských pokladen.49
1.3.3
Živnostenský řád
Ţivnostenský řád50 z roku 1859 ukládal podobnou povinnost jako horní zákon závodům, které ve společných dílnách zaměstnávaly zpravidla více neţ 20 dělníků. Tento předpis zakázal zaměstnávat děti do 10 let a děti od 10 do 12 let bylo moţné 45
Zákon z 21. června 1884 č. 115/1884 ř. z. o zaměstnávání mladistvých dělníků a ţenštin, pak o denní pracovní době a o nedělním klidu při hornictví. 46 Nařízení ministeria orby ve shodě s ministrem vnitra č. 146/1907 ř. z. z 8. června 1907 o zaměstnávání mladistvých dělníků a dětí při hornictví. 47 MALÝ, K.. České právo v minulosti. Praha: Orac, 1995, s. 226. 48 MALÝ, K., 1995,op. cit., s. 225 – 226. 49 BĚLINA, M., 2010, op. cit., s. 30. 50 Císařským patentem č. 227/1859 ř. z. byl vydán ţivnostenský řád.
19
zaměstnat, jen pokud o to poţádal jejich otec. Několik ustanovení směřovalo téţ k ochraně zdraví při práci, často však docházelo k jejich porušování.51 Ţivnostenský řád z roku 1859 přinášel pro dělníky další výhody v oblasti sociálního zabezpečení. Zaručoval jim příjem v případě onemocnění. Byl nastaven tak, aby v kaţdé továrně byla zaloţena tzv. výpomocná pokladnice. Protoţe zájem nebyl ani ze strany zaměstnavatelů ani úřadů vykonávajících kontrolní funkci, k plošnému zavedení nedošlo. Vývoj se však v této oblasti nezastavil a v roce 188552 byla vydána novela ţivnostenského
zákona,
která
zaručovala
ochranu
pro
pomocné
pracovníky
v ţivnostech.53 Pozn. Jak ţivnostenský řád, tak i horní zákon ukládali zaměstnavateli povinnost zřídit pro zaměstnance nemocenské a starobní pojištění. Ţivnostenský řád byl novelizován zákonem č. 39/188354 ř. z. a přizpůsoben především právní úpravě řemeslnického podnikání, zatímco tovární výroba zůstala stranou. Předpokladem pro výkon řemeslnické ţivnosti se stal průkaz způsobilosti. Nově byla zavedena tzv. nucená společenstva pro všechny druhy ţivnostenského podnikání. Do těchto společenstev jiţ nebyli zahrnováni továrníci.55 Novela ţivnostenského řádu z roku 1885 přinesla další významné změny. Zakázala práci dětí v řemeslných podnicích do 12 let a v továrnách do 14 let, omezila práci dětí od 12 do 14 let na 8 hodin denně. Stanovila ochranu při výplatě mzdy, zavedla nedělní klid v průmyslových a řemeslných podnicích a stanovila podmínky pro vydávání pracovních řádů. Současně také stanovila nejdelší pracovní dobu v továrnách na 11 hodin. K zakotvení osmihodinové pracovní doby došlo aţ v roce 1918 po vzniku Československa.56 Dělnická novela ţivnostenského řádu poněkud posunula věkové hranice. Zakazovala pravidelné zaměstnávání dětí, které nedovršily 12 let věku. Za mladistvé označovala osoby ve věku od 12 do 16 let. Mladistvé ve věku do 14 let, tedy vlastně děti, umoţňovala zaměstnávat v ţivnostech jen tehdy, kdyţ jejich práce nebyla na újmu 51
BĚLINA, M., 2010, op. cit., s. 30. Z 8. března 1885 ř. z., č. 22 – tzv. dělnická novela 53 SCHELLE, Karel et al., Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 257. 54 Řemeslnická novela z 15. března 1883. 55 MALÝ, K., 1995, op. cit., s. 224. 56 BĚLINA, M., 2010, op. cit., s. 31. 52
20
zdraví a nepřekáţela jejich tělesnému rozvoji a nebránila jim plnit školní povinnosti. Doba jejich práce nesměla přesahovat osm hodin a ministerské nařízení mělo určit, které práce nesmějí vykonávat. V továrnách mohli pracovat jen mladiství starší 14 let a mohli být s ohledem na jejich zdraví a tělesný rozvoj vyuţíváni jen k lehčím pracím. Nesměli být zaměstnáváni v noci, pokud to ovšem ministr obchodu s ministrem vnitra po slyšení obchodních a ţivnostenských komor nařízením pro některé práce nepovolil.57 Postupně pak byla vydána ještě řada dalších předpisů: o nedělním a svátečním klidu (zák. č. 21/1895 ř. z., doplněn zákonem z 18.7. 1905 ř. z., č. 125), ţivnostenské inspekci (zák. č. 117/1889 ř. z.), a o pracovním a ţivnostenském soudnictví (zák. č. 218/1896 ř. z.).58 V roce 1885 ministři nařízením č. 84 ř. z. umoţnili za stanovených podmínek zaměstnávat mladistvé při kosířství, v přádelnách hedvábí a v hostinských a výčepních ţivnostech a zároveň vydaným nařízením č. 86 ř. z. v některých továrnách (ţelezářských a sklářských hutích, při úpravě peří, strojní výrobě krajek, výrobě fezů, papíru a papírové kaše, v cukrovarech a při výrobě konzerv). Majitelé ţivností byli povinni vést pro potřeby ţivnostenských úřadů evidenci svých mladistvých zaměstnanců. 59 Novela obsáhle upravila postavení pomocných pracovníků v ţivnostech, za něţ se povaţovali i tovární dělníci a učedníci. Stanovila zásady péče o jejich zdraví a bezpečnost při práci, reţim pracovního dne, zejména délku pracovní doby, precizovala úpravu skončení pracovního poměru a odměňování a vymezila některá specifika pro tovární a stavební dělníky. Samostatnou část v ní zákonodárce věnoval různým aspektům postavení učedníků, včetně jejich práva na vzdělání. Na základě ustanovení § 74 ţivnostenského řádu vzešlo z dílny ministerstva obchodu nařízení ze dne 23. listopadu 1905, č. 176 ř. z., kterým se vydávají všeobecné předpisy na ochranu ţivota a zdraví dělníků.60 Ţivnostenské předpisy si všímaly i zaměstnávání ţen. Podle dělnické novely ţeny zaměstnané v továrnách v zásadě nesměly pracovat v noci. Výjimky stanovilo ministerské nařízení č. 86/1885 ř. z. Noční práci ţen nově upravil zákon č. 65/1911 ř. z., 57
VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 844 MALÝ, K., 1995, op. cit., s. 224. 59 VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 844. 60 VOJÁČEK, L., 2012,op. cit., s. 818. 58
21
o zákazu („zápovědi“) noční práce ţen v průmyslových podnicích, vydaný v reakci na přijetí Bernské úmluvy o zákazu noční práce ţen zaměstnaných v průmyslu z roku 1906. Zákaz noční práce ţen a dívek bez rozdílu věku se v zásadě vztahoval na průmyslové podniky, zaměstnávající více neţ deset pracujících osob. Výjimkou byly například práce dělnic starších 18 let při řešení následků ţivelných pohrom nebo ţivelných nehod“ nebo v průmyslových podnicích zpracovávajících látky nebo suroviny podléhající velmi rychlé zkáze. Šestinedělky mohly nastoupit do pravidelné práce nejdříve čtyři týdny po porodu a podle císařského nařízení z roku 1917 nejdříve šest týdnů po porodu.61 Nejobsáhlejší novela ţivnostenského řádu byl zákon č. 26, z 5. února 1907. Následně je přijata vyhláška č. 199, z 16. srpna 1907, která se týká textu ţivnostenského řádu: „ Na základě IV. článku ze dne 5. února 1907, ř. z., č. 26, jímž se mění a doplňuje řád živnostenský, vyhlašuje se tímto text živnostenského řádu, jak vychází ze změn a doplňků, které byly v zákoně ze dne 5. února 1907, ř. z., č. 26, jakož i v zákonech ze dne 15. března 1883, ř. z., č. 39, ze dne 8. března 1885, ř. z., č. 22, ze dne 16. ledna 1895, ř. z., č. 21, ze dne 23. února 1897, ř. z., č. 63, ze dne 25. února 1902, ř. z., č. 155 a ze dne 18. července 1905, č. 125, převzaty na živnostenském řádu ze dne 20. prosince 1859, ř. z., č. 227.“
1.3.4
Ochrana mzdy
Několika speciálními předpisy byla stanovena ochrana mzdy. Všeobecně došlo k zákazu tzv. trucku, čímţ se rozuměla praxe vyplácení mzdy v naturáliích místo v penězích, resp. přinucování zaměstnanců, aby nakupovali zboţí v určených prodejnách. Došlo ke zrušení dlouhodobých výplatních termínů a zavedení nejméně měsíční mzdy (např. u horníků a zemědělských dělníků).62 Např. ţivnostenský řád zaručuje týdenní výplatu mzdy a 14ti denní výpovědní lhůtu, pokud nebylo ujednáno něco jiného. U pomocných pracovníků, kteří mají sjednanou
61 62
VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 846. KADLECOVÁ, M., 2004, op. cit., s. 205.
22
úkolovou mzdu, mohou odejít nejdříve po řádném ukončení jejich práce.63 §§ 78 a násl. se dotýkají výplaty mzdy. Obecný zákon horní64zaručuje výplatu pro dozorce kaţdý měsíc a pro dělníky kaţdých 14 dní. Mzda se vyplácí v penězích.
1.3.5
Pracovní doba
Pracovní doba, která byla v prvém období manufakturní a tovární výroby i více neţ čtrnáctihodinová, doznávala postupně omezení. Na základě zmíněné dělnické novely ţivnostenského řádu byla stanovena její maximální délka na 11 hodin. V praxi však byla ujednání zaměstnanců a zaměstnavatelů vesměs kratší. Uzákoněny byly také povinné přestávky na odpočinek, existovaly povinné dny odpočinku (neděle – např. ţivnostenský řád č. 22/1885 ř. z., §75; náboţenské svátky). Zvláštní úprava platila pro některé kategorie povolání (horníci, obchod) a dále ţeny a děti (§ 94 ţivnostenského řádu č. 22/1885 ř. z.).65 Zákon č. 115/1884 ř. z. zkrátil pracovní dobu v hornictví na deset hodin denně a poté zákon č. 81/1901 ř. z. dokonce na devět hodin denně. Toto zkrácení pracovní doby se podařilo pouze v hornictví.
1.3.6
Koaliční svoboda
Početní nárůst dělnictva v průmyslových centrech (k původním střediskům Liberecku, Brněnsku a slezské textilní oblasti přibyly Kladensko, Praha a její blízké okolí, Podkrušnohoří, Ostravsko, Plzeňsko), pracovní podmínky ohroţující zdraví dělníků a jejich ubohá sociální situace, poškozující i zájmy samotných zaměstnavatelů, nezůstávaly bez následků. Jednak zapříčinily vznik tzv. ochranného zákonodárství, dávajícího úpravě zpočátku čistě soukromoprávního pracovního poměru novou kvalitu, a jednak od šedesátých let vedly k prvním pokusům o organizování dělnictva, sledujícího nejen dosaţení jednotlivých sociálních výhod, ale prosazování obecnějších a zásadnějších opatření. 63
Zákon č. 22/1885 ř. z., §77 Zákon č. 107/1912 ř. z., § 206, § 206a. 65 KADLECOVÁ, M., 2004, op. cit., s. 205. 64
23
Starší
liberální
zákonodárství
(liberální
ovšem
jen
v ekonomické
sféře)
zaměstnanecké koalice66 zakazovalo, protoţe je posuzovalo jako nepřípustný nátlak na druhou smluvní stranu obligačního poměru, na zaměstnavatele. V západní části habsburské monarchie najdeme tento zákaz a postih za jeho porušení uţ v tereziánském trestním zákoníku, pak i v zákoníku z roku 1803 i v ustanoveních §§ 479 a 481 z něj vycházejícího trestního zákona z roku 1852. Původně tedy stát zaměstnance, kteří se začali sdruţovat (příleţitostně ke stávce nebo dlouhodobě do vlastních obranných organizací) a zamýšleli společně chránit své zájmy, postihoval jako rušitele liberálně chápané smluvní svobody. Po počáteční snaze utlumit dělnické hnutí persekuční politikou se státní správa smířila s existencí dělnických organizací a příleţitostných sdruţení. Státní orgány zrušily nebo alespoň omezily potlačující opatření vůči nim a začaly je tolerovat. Ukončily trestní stíhání stávek a zároveň se snaţily dělníky přesvědčit, ţe nejlépe dokáţe jejich zájmy ochránit vláda.67 Koaliční svoboda byla zakotvena v prosincové ústavě z roku 1867, coţ umoţnilo zakládání zájmových sdruţení zaměstnavatelů i odborových organizací zaměstnanců. Tím byl poloţen právní základ pro kolektivní vyjednávání a vznik kolektivního pracovního práva. Kolektivní vyjednávání zakončené uzavřením kolektivních smluv se tak vedle ochranného zákonodárství stalo základem pro vznik moderního pracovního práva. Podle zákona č. 43/1870 ř. z. (koaliční zákon) jiţ nadále nemohly být trestně stíhány stávky, při kterých nedošlo k ohroţení veřejného klidu a pořádku.68 První náznaky má ţivnostenský řád v § 114b dle novely z 5. února 1907, jenţ stanoví, ţe společenstva a hromady pomocnické mohou se usnášeti na kolektivních smlouvách. Tyto dohody nejsou řazeny do soukromoprávní sféry, ale spíše statutárním aktem společenstva a podléhají schválení politického úřadu. Ovšem, co takto společenstvo ustanoví, zavazuje všechny členy společenstva bez ohledu, zda pro úmluvu takovou hlasovali či ne. § 77 ţivnostenského řádu má však důleţité omezení,
66
K zaměstnaneckým koalicím blíţe např. VOJÁČEK, L. Pracovní smlouva v ABGB a zákoníku práce. In: Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 99 – 103. 67 VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 817 – 818. 68 BĚLINA, M., 2010, op. cit., s. 30.
24
totiţ tím, ţe připouští výslovně moţnost, aby jednotlivý zaměstnavatel ujednal se zaměstnancem podmínky odlišné.69 Zákon, který obsahuje první zmínku o kolektivní smlouvě, je č. 20/1910 ř. z., o obchodních pomocnících. V § 6, odst. 2 je uvedeno: “Náležejí-li smluvní strany ke spolkům zaměstnavatelů a zaměstnanců, platí za úmluvu kolektivní smlouva mezi těmito spolky učiněná, pokud by nic jiného nebylo ujednáno.“ Rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 24. června 1924 bylo určeno, ţe pokud jsou obě strany členy organizací, které uzavřely kolektivní smlouvu, můţe být ujednána odchylka od této kolektivní smlouvy pouze ve prospěch zaměstnance. Ale na základě rozhodnutí téhoţ soudu ze dne 6. března 1925, lze tuto odchylku ujednat i ve prospěch zaměstnavatele.70 Poté, co vypukla světová válka, byla většina kolektivních smluv prohlášena za neplatné a zrušena.
1.3.7
Živnostenský dozorce
V roce 1883 byl vydán zákon č. 117 ř. z.71, jímţ byla zřízena instituce ţivnostenských dozorců. Jejich úkolem bylo zejména dozírat na dodrţování ţivnostenských předpisů v oblasti péče o zdraví dělníků, pracovní doby, mezd a dalších.72 Centrálním orgánem inspekce byl Ústřední ţivnostenský inspektorát, který měl své sídlo ve Vídni. Do roku 1911 měl v českých zemích tento inspektorát čtyři obvody. Protoţe docházelo ke stálému rozšiřování ţivností, ukázal se tento počet jako nedostačující a byl rozšířen na devatenáct. Vedle ţivnostenského dozorce mohl ministr obchodu jmenovat zvláštní inspektory, kteří dohlíţeli na ţivnostenské poměry a dodrţování předpisů na ochranu ţivota a zdraví dělníků v továrnách i ţivnostenských provozovnách. „Měli dohlíţet na to, jakým způsobem zaměstnavatel dělníky vyuţívá, 69
VALEČEK, J. O kolektivních smlouvách pracovních. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno: 1931, roč. XIV., s. 273 – 274. 70 Viz VÁŢNÝ, F. Rozhodnutí nevyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Ročník sedmý (od čísla 4521 do čísla 5608) obsahující rozhodnutí z roku 1925, s. 1677 – 1681- odlišná pracovní smlouva od kolektivní smlouvy. 71 Zákon č. 117/1883 ř.z. o zřizování ţivnostenských dozorců
25
zda dodrţují předpisy o délce pracovní doby, o pracovních přestávkách, o vedení seznamu dělníků, zda v továrnách existují pracovní řády, zda jsou respektovány předpisy o vyplácení dělnických mezd a dělnických výkazech, zákony o ţivnostenském vzdělávání mladistvých pomocníků, o přesčasové práci, zda je respektován zákaz zaměstnávat děti a zákaz noční práce ţen a mladistvých dělníků, předpisy o dodrţování nedělního klidu atd. Inspektor měl přístup do všech pracovních místností, měl oprávnění vyslechnout stíţnosti dělníků i beze svědků, nahlíţet do schvalovacích plánů provozoven aj., měl povinnost poţadovat na zaměstnavateli odstranění zjištěných závad a nedostatků a v případě neuposlechnutí oznamovat zaměstnavatele ţivnostenskému úřadu, který vedl další řízení.“ Do pravomocí inspektorů nebyla dána vlastní výkonná moc, a proto jejich funkce byla pouze kontrolní a poradní.73
1.3.8
Pracovněprávní spory
Pracovněprávní spory mohly být řešeny bud smírčím řízením nebo před soudy. Například společenstva ţivnostníků si zřizovala rozhodčí výbory, které měly vyřizovat spory mezi jejich členy a pomocníky, pokud vznikly z pracovního, učebního nebo námezdního poměru. Spory byly řešeny narovnáním nebo rozhodnutím, proti kterému bylo moţno se odvolat k řádnému soudu. Větší význam však měly v tomto ohledu pracovní soudy. Řešení pracovněprávních sporů náleţelo do působnosti okresních soudů, ale to pouze v případě, ţe nebyla zaloţena působnost soudů zvláštních. Těmi byly zejména ţivnostenské soudy, zřízené zákonem č. 63/1869 ř. z. Řešily především spory mezi ţivnostenskými podnikateli a dělníky, jakoţ i mezi dělníky téhoţ závodu mezi sebou, pokud se týkaly ţivnostenských otázek. Jejich působnost byla později rozšířena téţ na obchodní pomocníky a zasahovala i do sféry obchodních soudů. Řízení na těchto soudech se účastnili jako přísedící zaměstnavatelů a zaměstnanců.74
73 74
SCHELLE, K., 2009, op. cit., s. 256 – 257. KADLECOVÁ, M., 2004, op. cit., s. 205.
26
1.3.9
Zprostředkovatelny práce
V Čechách byly zákonem č. 57/1903 ř. z., zřízeny zprostředkovatelny práce. Jejich funkce byla svěřena jednak stravovnám (jejich původním úkolem bylo poskytovat cestujícím nezaměstnaným ubytování a stravu), jednak samostatným ústavům pro bezplatné zprostředkování prací a sluţeb. O jejich ustavení rozhodovaly okresní orgány. Vedle bezplatného zprostředkování zaměstnání, existovala i moţnost zpoplatněného zprostředkování zaměstnání a to společenstvy podle ţivnostenského řádu.75 Bezplatně zprostředkovat práci či sluţby bylo uloţeno jednotlivým okresům, které tuto činnost vykonávaly mnohdy i na vlastní náklady, jako např. v Praze a Liberci, kde jim zřízení těchto ústavů přímo určil zákon. Také obecní úřady měly za úkol podporovat zprostředkování práce a v místech, kde není okresní stravovna zřízena, slouţí jako sběrny pro přihlašování a odhlašování uprázdněných pracovních míst. Všeobecné zásady pro zprostředkování práce stanovil zemský výbor, který prostřednictvím státních orgánů – zemských inspektorů prováděl dohled.76
75 76
KADLECOVÁ, M., 2004, op. cit. s. 205. HŮRKA, P., 2011, op. cit. S. 507-508.
27
2
Pracovní právo po roce 1918 Po roce 1918 po vzniku samostatné Československé republiky byla převzata
převáţná část předpisů z Rakousko-Uherska, a to jak úprava ABGB včetně smlouvy sluţební, tak ochranné pracovněprávní předpisy.77 Po první světové válce došlo k celosvětovému rozvoji dělnického hnutí a zvýšení zájmu o sociální otázky, coţ ilustruje např. zaloţení Mezinárodní organizace práce ve Versailles roku 1919. Počátky první republiky tak viděly rozmach sociálního zákonodárství.78 Ukončení světové války a vznik Československa přinesly řadu změn i v oblasti sociálního zabezpečení. Místem, kde se připravovaly všechny osnovy zákonů, a vytvářela se celková koncepce sociální politiky, se stalo ministerstvo sociální péče, zřízené zákonem č. 2/1918 Sb., jeţ navazovalo na stejnojmenné vídeňské ministerstvo, vzniklé koncem války. Do jeho kompetence patřila péče o mládeţ, o válečné poškozence a jejich pozůstalé, sociální pojištění, ochranné dělnické zákonodárství, zprostředkování práce, péče o nezaměstnané, vystěhovalectví a bytová politika. Od počátku roku 1919 se součástí tohoto ministerstva stal Sociální ústav, jenţ byl vědeckým centrem sociální politiky.79 V letech 1918 aţ 1925 byla mj. uzákoněna osmihodinová pracovní doba, přijaty zákony o podpoře v nezaměstnanosti, uzákoněna byla účast horníků na rozhodování na zisku a rozšířena působnost nemocenského pojištění. Přijaty byly téţ předpisy garantující placenou dovolenou a sociální pojištění dělnické. Léta 1925 aţ 1929 pak byla obdobím stagnace v pracovním a sociálním zákonodárství a období krize let 1929 aţ 1939 vidělo jak sniţování mezd, tak omezování garancí zejm. v oblasti sociálního pojištění. Omezeno bylo téţ pojištění proti nezaměstnanosti, coţ v situaci, kdy nezaměstnanost dosahovala aţ 35%, citelně zasáhlo vekou část obyvatelstva.80
77
HŮRKA, P., 2011, op. cit., s. 47-48. HAVELKOVÁ, B. Pracovní právo. In Bobek, M. – Molek, P. – Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita: Brno, 2009. Přístupné na http://www.komunisickepravo.cz. S. 484. 79 KADLECOVÁ, M., 2004, op. cit., s. 253. 80 HAVELKOVÁ, B., 2009, op. cit., s. 484. 78
28
Nová československá ústava se pracovněprávní problematiky dotýkala především v ustanoveních §§ 114, 117 a 126. První zakotvovalo koaliční svobodu a další dvě svobodu projevu a ochranu menšin.81
2.1
Nezaměstnanost
Jedním z váţných sociálních důsledků světové války byla masová nezaměstnanost. Z tohoto důvodu musela čs. legislativa přijmout vhodnou právní úpravu zakotvující systém podpor pro nezaměstnané. Proto také ještě v roce 1918 vyšel zákon č. 63 Sb., o podpoře nezaměstnaných, který byl v dalších letech doplňován. Zavedl státní podporu rovnající se nemocenským dávkám a pro demobilizované vojáky podporu 4 Kč denně. Nárok na státní podporu mohli uplatnit dělníci, kteří podléhali pojištění podle zákona č. 127/1888 ř. z. nebo podle zákona o bratrských pokladnách č. 127/1889 ř. z., a demobilizovaní vojáci82. O práci museli uchazeči poţádat na příslušném všeobecném ústavu pro zprostředkování práce anebo v odborové zprostředkovatelně práce určené demobilizačním výborem. Pokud se stalo, ţe zprostředkovatelna práce nemohla zajistit nezaměstnanému přiměřené zaměstnání, vydala mu o tom potvrzení, na jehoţ základě mohl uchazeč uplatnit nárok na podporu. Pojem nezaměstnaného, který měl nárok na podporu, byl přitom vymezen značně široce. Zákon měl platit jen do 15. února 1919, ale protoţe nezaměstnanost nepoklesla, musela být jeho platnost prodlouţena (např. zákonem č. 63/1919 Sb., č. 157/1919 Sb., č. 195/1919 Sb.), ale současně došlo k určitým omezením. Z nároku byli vyloučeni zemědělští a lesní dělníci a domácí čeleď. Zároveň byl ministr sociální péče zmocněn v oblastech nebo výrobních odvětvích, kde byla příleţitost k práci, výplatu podpory v nezaměstnanosti zastavit vůbec. Zamýšlelo se totiţ postupně zcela odstranit podporu v nezaměstnanosti.83 Vládní návrh, kterým se doplňuje a mění ustanovení zákonů z 10. prosince 1918 čís. 63 sb. z. a n., z 12 února 1919 čís. 63 sb. z. a n., z 10. dubna 1919 čís. 195 sb. z. a n. a
81
VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 820. Nárok na podporu vznikl kaţdému pojištěnému dělníku, horníku a vojáku, který se bezvýsledně ucházel o práci, pokud nezaměstnaný odmítl tzv. nouzovou práci (která mu byla přikázána veřejnou správou), ztrácel nárok na podporu. Upraveno v opatření č. 519/1920 Sb., o podporách v nezaměstnanosti. 83 KADLECOVÁ, M., 2007, op. cit., s. 254. 82
29
vládního nařízení z 27. března 1919 čís. 157 sb. z. a n. o podpoře nezaměstnaných:84 „Jediným spolehlivým prostředkem proti nezaměstnanosti jest poskytování práce. Z této zásady vycházel již zákon ze dne 10. prosince 1918, nařizuje, že nezaměstnaný má se především hlásiti o práci, a teprve, když podán důkaz, že práce nenašel, může činiti nárok na peněžitou podporu státní. V zákoně ze dne 12. února 1919 byl na myšlenku tuto položen důraz ustanovením, že každý státní občan jest povinen pracovati, a kdo přikázanou práci odepře, pozbývá nároku na podporu…. Proto se snažila vláda opatřiti práci aspoň v oborech, které nejsou závislé výhradně na uhlí a na surovinách cizozemských. Proto byly státem podporovány nouzové stavby, na něž poskytováno podpor tím způsobem, že dvě třetiny stavebních nákladů převzal stát a pouze jedna třetina zatěžovala podnikatele. Tohoto dobrodiní použily četné obce a okresy, nezaměstnanost byla tím také místy zmírněna, ale o odstranění nemohlo býti řeči. Nouzové stavby mohly by býti prováděny ještě ve větším měřítku, ale obce a okresy poukazují k tomu, že náklady stavební vzrostly po válce do té míry, že i s podporou státní zbývající třetina tak je zatěžuje, že se nemohou k větším stavbám odhodlati… Jelikož nouzové práce obcemi pořádané se celkem osvědčily, doporučuje se tento způsob opatrování práce vybudovati, a poskytovati obcím na pracující osoby, které by jinak měly nárok na podporu v nezaměstnanosti, takového příspěvku, jenž by se více blížil skutečně vyplácené mzdě. Tímto vydáním nevzejde pro stát zvláštní zatížení, poněvadž se zároveň udá možnost, aby osobám, jež ochotu ku práci pouze předstírají, podpora byla odepřena. Další hospodářský úspěch bude záležeti v tom, že chuť ku práci stane se opětně všeobecným zvykem, jak tomu bývalo před válkou.“ Tento návrh zákona byl Ministerstvem sociálně péče přijat (zákon č. 569/1919 Sb.). Ve zprávě bylo poukázáno na dva nedostatky pro zavedení nucených staveb. Těmi bylo jednak částečné omezení nebo následně úplné zrušení vyplácení podpor v určitých oblastech (např. v zemědělství) a zákonné absence. Cituji z www.psp.cz, Národní shromáţdění československé 1918 – 1920, tisk č. 1694: „Aby oběma těmto nedostatkům pomohl, k tomu čelí předložený návrh zákona ministerstva sociální péče…. Navrhovaný zákon dává v § 1. a 2. státní správě právo, že může naříditi obcím, okresním
84
Dostupné na www.psp.cz, Národní shromáţdění československé 1918 – 1920, tisk č. 1653)
30
zastupitelstvům a okresním silničním výborům, aby s pracemi, jež vykonati jest ve veřejném zájmu a při nichž lze zaměstnati větší počet nezaměstnaných osob, ihned započaly a že může je dáti vykonati na jejich náklad, kdyby práce ty nebyly zahájeny ve stanovené lhůtě; při tom se však státní správa v § 4. návrhu zákona uvoluje, že přispěje podnikateli za každou pracující osobu, která by měla nárok na podporu v nezaměstnanosti, dvěma třetinami mzdy obvyklé v místě, nejvýše však 6 K denně, čímž zajišťuje se jak podnikateli, že nebude přetížen nákladem na práci podniknutou, tak i nezaměstnanému, že za práci svoji a k výživě své dosáhne alespoň mzdy v místě obvyklé, výhody to nemalé, jak pro zaměstnavatele, tak i pro zaměstnaného.“ V roce 1921 byl přijat zákon č. 267/1921 Sb., tzv. Gentský systém. Stal se těţištěm v péči o nezaměstnané. K jeho platnosti ale hned nedošlo. Stále vzrůstající nezaměstnanost si vyţádala ještě po několik let zůstat u státní podpory v nezaměstnanosti. Zákon proto nabyl účinnosti aţ 1. dubna 1925. Gentský systém znamenal, ţe péče o nezaměstnané se dostala do rukou odborových organizací. To znamenalo, ţe nárok na podporu v nezaměstnanosti podléhal na členství v odborové organizaci a na výplatě podpory, podle stanov této organizace. Členství v odborových organizacích muselo trvat alespoň 6 měsíců před tím, neţ člen organizace ztratil zaměstnání. Zákon obsahoval důvody, které vylučovaly nárok na příspěvek. Nárok např. neměl, kdo stávkoval, kdo byl vlastní vinou ze zaměstnání propuštěn nebo kdo dobrovolně práci opustil bez závaţné příčiny, a téţ sezónní dělnictvo.85 Další situací, jejímţ vlivem došlo k podstatnému sníţení ţivotní úrovně, byla hospodářská krize, která v ČSR vyvrcholila v roce 1933. Proto se sníţily se mzdové sazby a současně se sníţily mzdy zkracováním pracovní doby. Do popředí se dostala otázka péče o nezaměstnané. Jejich počet dosáhl podle úředních statistik koncem roku jednoho milionu. Kromě toho bylo mnoţství polozaměstnaných. Proto jiţ v roce 1930 došlo zákonem č. 74 Sb. k novelizaci gentského systému. Postavení nezaměstnaných se zlepšilo, období výplaty podpory v nezaměstnanosti se prodlouţilo o dalších 13 týdnů.86
85 86
KADLECOVÁ, M., 2007, op. cit., s. 254. KADLECOVÁ, M., 2007, op. cit., s. 256.
31
Aby se zamezilo dalšímu nárůstů nezaměstnaných, bylo přijato vládní nařízení č. 78/1934 Sb.,87 zaměřené na učinění určitých opatření, které by zamezilo zastavení podniku na dobu delší neţ 14 dnů a stanovilo povinnost dopředu nahlásit okresnímu úřadu záměr propustit větší počet zaměstnanců. Okresní úřad začal smírčí řízení, pokud se nepodařilo dosáhnout toho, aby vedení podniku svůj záměr změnilo, měl rozhodnout okresní úřad.88 Dalším předmětem pozornosti legislativních orgánů bylo právo zaměstnavatele na propuštění zaměstnance. Zákony obsahovaly podrobné předpisy o moţnosti propuštění zaměstnance a jejich základem bylo i určení spolupůsobení závodních rad při propouštění. Zvýšenou měrou byli pře propuštěním chráněni někteří pracovníci (přísedící rozhodčích soudů, pracovník po dobu léčení apod.)89
2.2
Zákon o pracovní době
Do mezinárodní pozornosti se hned po vzniku ČSR stal zákon č. 91/1918 Sb., o pracovní době90. Československo se totiţ stalo první zemí, kde byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba. Zákon platil pro všechny zaměstnance. Osmihodinová pracovní doba se stala pravidlem, ale zákon připouštěl nerovnoměrné rozdělení 48 hodin práce v týdnu na jednotlivé dny. V jednotlivých případech mohla být pracovní doba 192 hodin rozdělena i na 4 týdny. Toto rozdělení se ponechávalo na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.91 Ze zprávy výboru sociálně politického o vládním návrhu na zavedení 8hodinné doby pracovní, tisk č. 234 (dostupné z www.psp.cz, Národní shromáţdění československé 1918 – 1920, tisk č. 234): „Osnova zákona sledovala snahu, pojati v ochranu všechny pracovníky hlavou i rukou, v dílně i v kanceláři, v městě i na venku, aby vytvořena byla jednotná zásada pro všechny. Tuto snahu výbor přijal a propracoval ji v návrhu, který doporučuje…. Pro 8hcdinnou dobu pracovní mluví dále důvody dalšího rozvoje národa 87
Vládní nařízení č. 78/1934 Sb., o opatřeních proti zastavování provozu továrních podniků, proti hromadnému propouštění zaměstnanců a o úpravě některých výpovědních lhůt při pracovních (sluţebních) poměrech zaměstnanců v těchto podnicích. 88 KADLECOVÁ, M., 2007, op. cit. 256. 89 KADLECOVÁ, M., 2007, op. cit. 255. 90 Zákonem o osmihodinové pracovní době blíţe např. TOMAN, J. Zákon o osemhodinovej pracovnej době z roku 1918 – politický a právný kontext. In: Právník, č. 11/2008, s. 1248 – 1266. 91 KADLECOVÁ, M., 2007, op. cit., s. 254 – 255.
32
po stránce zdravotní, zejména uvážíme-li, jaké vysoké procento žen je dnes ve výrobě zaměstnáno. Intensivni práce 8 hodin vydá ostatně více, než sebe delší práce vyčerpaného člověka… § 1. stanoví všeobecně z důvodů výše uvedených osmihodinový den pracovní a to jak v dílnách, tak i v kancelářích nebo jiném pracovním místě. Z pracovníků rukou vypouští pouze ty skupiny, u nichž nelze dobře osmihodinový den stanoviti, poněvadž práce jejich jest nepravidelná a nelze ji dobře ohraničiti určitými hodinami. Jsou to osoby zaměstnané a žijící v domácnostech hospodářů venkovských i rodin městských, dále osoby, obstarávající pouhý dozor nebo hlídku domů, podniků, polí, zvířat, výhradně jen k těmto úkonům najaté a zpravidla v domě zaměstnavatele bydlící. Na tyto osoby vztahuje se § 12. Jinak všeobecnost zákona vyjadřuje také slovo zaměstnanci, jimiž jsou tu míněny všechny osoby za plat najímané, ať jsou to dělníci, úředníci techničtí, či obchodní, veřejní či soukromí. Tento všeobecný pojem je vyjádřen zvláště v 1. a 2. odstavci. Třetí odstavec stanoví pracovní dobu v hornictví, čtvrtý v zemědělství a lesnictví, když jde o osoby nežijící v domácnosti hospodářově a k pravidelným úkonům najímané. Poslední odstavec připouští pak jiné rozdělení doby pracovní, než 8 hodin denně nebo 48 hodin týdně, a to 192 ve 4 týdnech, když toho povaha zaměstnání vyžaduje. Na př. u železnic a plavby vorů je třeba, aby zřízenec byl v práci více hodin než 8 hodin denně a proto jsou zmocněni příslušní ministři, aby vyslechnuvše zástupce zaměstnavatelů i zaměstnanců, dovolila i jinou úpravu doby pracovní, než ji dovoluje odst. I., když úhrnem nepřestoupí jiná úprava 96 hodin ve 14 dnech, 144 ve 3 nedělích a 192 hodin ve 4 nedělích. Tím je také samozřejmě dovoleno, aby denní doba pracovní byla upravena jinak než 8 hodin, když v týdnu nepřestoupí 48 hodin. Výslovně budiž doloženo, že do 8hod. nebo jinak stanovené denní doby pracovní nepočítají se odpočinkové přestávky, leda by dobrovolnou úmluvou to bylo sjednáno.“ Zákon č. 91/1918 Sb. se nevztahoval jen na ţivnostenské podniky jako dřívější ochranné zákonodárství, ale také na hornické, zemědělské a dopravní podniky a výdělečné, obecně prospěšné („všeuţitečné“) i dobročinné podniky provozované státem, veřejnými nebo soukromými svazky, fondy, spolky a společnostmi.
33
Zákon neupravoval pouze zavedení osmihodinové pracovní doby, ale upravoval i řadu dalších důleţitých pracovněprávních otázek: pracovní přestávky92, práci přes čas a noční práci93, zaměstnávání mladistvých pracovníků, práci osob bydlících v domácnosti svých zaměstnavatelů94 a zachování výše mzdy v podnicích, v nichţ se na základě tohoto zákona zkrátí pracovní doba. Stanovil, ţe porušení zákona mohly postihovat politické úřady první instance jako přestupek. Aby se osvětlily nejasnosti, které se vyskytly při praktické aplikaci zákona, vydalo ministerstvo sociální péče uţ v březnu roku 1919 pro úřady politické správy oficiální výklad jeho ustanovení (Výnos č. j. 4751/III-19, jak jest vykládati předpisy o 8hodinové době pracovní).95 Zákonem o osmihodinové pracovní době došlo ke zrušení pracovních a čeledních kníţek. Do doby, neţ byl zákon vydán, museli zaměstnanci pracovat v závodech, které měli více jak 20 zaměstnanců 11 hodin a horníci 9 hodin. U ostatních kategorií pracovní doba upravena nebyla.
2.3
Koaliční svoboda a kolektivní smlouvy
Koaliční svoboda byla zakotvena v Ústavě Československé republiky v § 114: (1) Právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje. (2) Všeliké činy jednotlivců nebo sdružení, jež se jeví úmyslným rušením tohoto práva, jsou zakázány.“ Kolektivní smlouvy získaly na významu právně v poválečné době. Nedošlo ovšem k jejich jednotné úpravě a tak na našem území platila roztříštěná speciální úprava, převzatá z předválečného období.96 Kolektivní smlouvy se vztahovaly na úpravu pracovních otázek, které nebyly zaručené platným zákonodárstvím, anebo šlo o ujednání zlepšující podmínky zákonem stanovené. Kolektivní ujednání nebyla závazná zpočátku pro všechny zaměstnance, ale 92
Povinná přestávka v práci minimálně 15 minut nejdéle po 5 hodinách nepřetrţité práce, mladistvým do 18 let měla být přestávka poskytnuta po maximálně 4 hodinách. Nepřetrţitý odpočinek alespoň 32 hodina měl být poskytnut jedenkrát týdně. 93 Noční práce byla zakázána pro ţeny (byla ale povolena řada výjimek). 94 Zaměstnavatel měl povinnost zajistit volné nedělní odpoledne. 95 VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 825. 96 KADLECOVÁ, M., 2007, op. cit., s. 254.
34
jen pro určité skupiny zaměstnanců (dělníky ve vyjmenovaných průmyslových podnicích, zubní techniky, domovníky aj.), později nabyly obecného významu (vl. nař. č. 141/1937 Sb.). Závaznost těchto smluv spočívala v tom, ţe individuální pracovní smlouvou nesměly být ujednány pracovní nebo mzdové podmínky pro zaměstnance méně příznivé, neţ stanovila kolektivní smlouva, zatímco výhodnější ujednání byla přípustná.97 Křepelka K., O právním vývoji smlouvy kolektivní. In: Časopis pro právní a státní vědu, roč. VIII. 1925, s. 182., definuje kolektivní smlouvy takto: „. . . můžeme definovati jako smlouvu kolektivní (česky: hromadnou nebo rámcovou) úmluvu ohledně poměrů pracovních a mzdových nikoliv přímo pro určitý konkrétní případ mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem dojednanou, nýbrž sjednanou všeobecně prostřednictvím jejich odborových svazů a sice tak, že působnost smlouvy té vztahuje se na každého z jejich členů, jakmile v určité době, pro niž smlouva platí, uzavřou spolu smlouvu námezdnou.“98 V Československu se o kolektivních smlouvách zmiňoval například zákon č. 91/1918 Sb., o osmihodinové pracovní době, zákon č. 155/1921 Sb., kterým se měnil občanský zákoník a další předpisy zejména z konce třicátých let. Jejich komplexní úpravu poţadoval uţ návrh poslance Josefa Patzela a spol. (dostupné na www.psp.cz, NS RČS 1920 – 1925, tisk č. 3999.) Ustanovení o kolektivní smlouvě měla být začleněna i do připravovaného československého občanského zákoníku: § 981 měl obsahovat její definici a následující ustanovení poţadavek písemnosti.99 Další zákony, které se dotýkaly kolektivních smluv, jsou např. zákon o placených dovolených horníků; zákon o placených dovolených dělníků – nehorníků; zákon o práci ţen a dětí, i o práci noční; zákon o revírních a závodních radách při hornictví; zákon o závodních výborech v ostatních podnicích, zákon o účasti na správě a zisku v hornictví. Vydáním výše uvedených zákonů se zaměstnanec – dělník mohl alespoň částečně podílet na rozhodování a zaměstnavatel přestal být jediným pánem v podniku. 97
BĚLINA, M., 2010, op. cit., s. 495. K definicím kolektivních smluv např. WITZ, K. Příspěvek k nauce o právní povaze hromadných smluv pracovních BĚLINA, M., 2010, op. cit., s. 495. 98 K definicím kolektivních smluv např. WITZ, K. Příspěvek k nauce o právní povaze hromadných smluv pracovních. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno. Roč. XX. 1937. 99 VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 823 – 824. 98
35
2.4 Další důležité pracovněprávní předpisy Poválečné zákonodárství mělo za úkol zajistit řádné ţivotní podmínky válečným invalidům. Na základě toho vyšel jiţ v roce 1919 zákon č. 199 Sb., o organizování péče o válečné poškozence. Vládním nařízením č. 561/1919 Sb. byly zřízeny orgány, které se o invalidy měly starat. Mezi ně patřily v prvé instanci okresní úřadovny pro péči o válečné poškozence a v druhé instanci zemské úřadovny v Praze a Brně.100 Vládním nařízením č. 14/1918 Sb., zavedl národní výbor pracovní povinnost pro zaměstnance podniků určených pro válečné úkony. Nařízení Národního výboru československého ze dne 31. října 1918: „Veškeré závody, které byly až dosud podřízeny zákonu o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912, číslo 236 ř. z., byly nařízením Národního výboru ze dne 29. října 1918 povolány do služeb československého státu….V zájmu klidného a nerušeného přechodu z válečného do mírového hospodářství jsou tito zaměstnanci povinni zůstati až na další v závodech pokud možno ve svém dosavadním povolání a nesmí o své vůli stávající pracovní poměr rušiti.“ Zákon č. 420/1919 Sb., o práci dětí, omezil zaměstnávání dětí, tj. osob mladších čtrnácti let. Úlohou tohoto předpisu byl zejména zájem o jejich tělesný a duševní vývoj (nepřepínání namáhavou a dlouhou prací, případně prací v nevyhovujících podmínkách, a zabezpečení školní docházky). Z častých interpelací v parlamentu lez dovodit, ţe zákon nebyl v praxi příliš důsledně dodrţován.101 V roce 1921 byla uzákoněna placená dovolená pro horníky (5-10 dnů v kalendářním roce)102, a v roce 1925 pro zaměstnance v pracovním a sluţebním poměru (6-8 dnů, v závislosti na délce trvání pracovního poměru).103 V roce 1921 byl přijat zákon o závodních výborech.104 Mezi další pracovněprávní předpisy patří ty, jeţ se týkají socializace výroby. Patří sem především zákon č. 143/1920 Sb., o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku, na jeho základě byl zástupcům horníků přiznán poradní 100
KADLECOVÁ, M., 2007, op. cit., s. 255. VOLÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 825 – 826. 102 Zákon č. 262/1921 Sb., kterým se zavádí placená dovolená pro dělníky při dolování na vyhrazené nerosty. 103 Zákon č. 67/1925 Sb., kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance. 104 HŮRKA, P., 2011, op. cit., s. 48. 101
36
hlas v podnikových radách a podíl na zisku představoval 10% čistého zisku. Na něj navazuje zákon č. 144/1920 Sb., o závodních a revírních radách v hornictví; zákon 145/1920 Sb., o hornických rozhodčích soudech. Z roku 1924 je zákon, který upravuje sociální pojištění dělnické – zákon č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Mezi shora uvedené zákony je nutno zařadit také nové znění § 1164 o. z. o. stanovené zák. č. 497/1920 Sb. zák. a nař. Ten vloţil do občanského zákoníku tzv. „donucovací předpisy“, podle nichţ práva zaměstnancova plynoucí z ustanovení dvacáté šesté hlavy nemohou být pracovní smlouvou ani zrušena, ani omezena. Tato publicizace soukromého práva vyústila v postupné odtrţení práva pracovního od práva občanského a ve vytvoření samostatného právního odvětví. Uvedené právní úpravy nám umoţňují přijmout závěr, ţe pracovní právo se stává samostatným odvětvím práva jiţ ve 20. letech minulého století.105
2.5
Prvorepublikové pracovní soudnictví
Pracovní soudy byly v období první republiky (s vědomím toho, ţe nepůsobily jen po část období tzv. I. Republiky, ale aţ do jejich zrušení v roce 1948) upraveny zákonem č. 131 Sb. z. a n. ze dne 4. července 1931, o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, sluţebního a učebního (o pracovních soudech).106 Zákon o pracovních soudech byl přijatý aţ v době, kdy v důsledku rozmáhající se hospodářské krize, vzrostl počet pracovních sporů. Předchozí úprava pracovněprávních sporů byla roztříštěná. Např. v zákoně č. 218/1896 ř. z., o ţivnostenských soudech; zákon č. 655/1919 Sb., o zřízení rozhodčí komise k úpravě sluţebního poměru zaměstnanců a zřízenců v kovodělném průmyslu; zákon č . 100/1921 Sb., o stavebním ruchu. Věcná příslušnost pracovních soudů: zák. č 131/1931 §1 odst. (1): „Pracovní soudy jsou nehledíc na hodnotu předmětu sporu výlučně příslušné rozhodovati o sporech
105
KALENSKÁ, M. K vývoji pracovního práva. In: Aplikované právo, č. 1/2006, s. 10. PELIKÁN, M. Prvorepublikové pracovní soudnictví. In: Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 1/1999, s. 77. 106
37
z pracovního, služebního nebo učebního poměru založeného soukromoprávní smlouvou, vzniklých mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jakož i mezi zaměstnanci téhož zaměstnavatele.“ Do působnosti pracovních soudů nespadaly spory z pracovních poměrů horníků, zaměstnanců státních podniků a soukromých zaměstnanců. Senáty pracovních soudů se skládaly z předsedy, jímţ byl soudce z povolání, a dvou laických přísedících delegovaných organizacemi zaměstnanců a zaměstnavatelů. Díky nové úpravě soudního řízení v pracovních věcech lze pozorovat určité zlevnění a zrychlení soudního jednání.107 Vedle pracovních soudů pracovní spory nadále rozhodovaly i rozhodčí orgány.108
107
Srovnej např.; ŘÍHA, J. Slovník veřejného práva československého, Svazek III. Heslo: Pracovní soudnictví. Brno: 1934, s. 452 - 457 nebo KALENSKÁ, M. Pracovněprávní spory a jejich řešení. In. Aplikované právo, roč. 2/2007, s. 5-7. 108 VOJÁČEK, L., op. cit., s. 826-827.
38
3
Protektorát Čechy a Morava Den 15. březen 1939 se stal rozhodujícím mezníkem v ţivotě českého národa. Byl
vojenským, politickým i mravním epilogem Mnichova, a zároveň novým svědectvím hluboké krize, do níţ se koncem třicátých let Evropa dostala. Hned druhý den po zahájení okupace, tedy 16. března 1939, vydal Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava109 (č. 75/1939 Sb.), zcela protiprávní akt, kterým byly likvidovány všechny do té doby alespoň formálně existující svobody českého národa.110 Na území Protektorátu Čechy a Morava platily dva právní řády: protektorátní (autonomní) právo recipované z období první a druhé republiky a říšské (německé) právo. Jedním z hlavních úkolů nacistů v oblasti práva po připojení Rakouska k Říši a dalších území na Východě bylo především zavedení jednotného práva jak na celém říšském území, tak i na okupovaných územích. To se dělo dvěma způsoby: buď právní řády okupovaných zemí přímo převzaly do svých právních předpisů právní normy platné v Říši (typicky norimberské rasové předpisy), nebo se v „autonomních“ právních řádech výrazným způsobem odrazila nacistická ideologie, nacistické pojetí práva či nacistický náhled na právo.111 Vývoj práva v Protektorátu tady zaznamenával dva hlavní rysy. Jednak maximální přizpůsobení protektorátního práva právu říšskému, jednak vytvoření právní základny pro nezměrné vykořisťování protektorátního obyvatelstva.112 Podle německé ideologie ţili na území protektorátu tři skupiny obyvatel. Na prvním místě němečtí říšští občané, kteří byli podřízení říšským orgánům a jurisdikci německých soudů. Další skupina obyvatel byla tvořena protektorátním obyvatelstvem, příslušníky protektorátu. Poslední, třetí, skupinu tvořili obyvatelé, na které se vztahovaly rasové předpisy, zaměřené na zbavení velké části občanských práv.113
109
Německý název výnosu zněl: Erlaß des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren 110 111
SCHELLE, K. Dějiny českého ústavního práva. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2010, 178 s.
TAUCHEN, J. Základní ideologická východiska nacistického „soukromého“ práva jako vzoru pro právo protektorátní. In: Dny práva – 2010 – Days of Law. Brno: Masarykova Univerzita, 2011, s. 1721. 112 KADLECOVÁ, M. a kol. Československé dějiny státu a práva (1918 – 1945). Brno: Doplněk, s. 120. 113 MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do r. 1945. Praha: Leges, 2010, s. 460.
39
3.1 Vliv nacistického práva na protektorátní pracovní právo Nacistické pracovní právo bylo vystavěné na třech principech: myšlence pospolitosti, vůdcovském principu a hodnocení kaţdé práce jako „sluţbě národu a státu“114. Tím, ţe byla zdůrazňována myšlenka pospolitosti, měl být zastřen přirozený konflikt zájmů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Práce neslouţila pouze ke sledování zájmů podniku, nýbrţ ke všeobecnému uţitku národa a státu. Nejvyšší cíl pracovního práva ve Třetí říši bylo zajištění pracovního smíru.115
3.1.1
Soukromoprávní prvek protektorátního pracovního práva
Za soukromé právo se podle dosavadního liberalistického pojetí povaţovalo vše, co slouţilo zájmům jednotlivce. To se ale stalo předmětem kritiky, protoţe mělo vliv na úpadek pospolitosti, jeden z hlavních principů nacistického práva. Nacistická právní věda odmítala dělení práva na veřejné a soukromé, neboť dle ní existovalo pouze jedno právo, a to veřejné.116 Vlivem nacistického práva docházelo v protektorátním pracovním právu k ústupu od soukromoprávního prvku a do popředí se dostávala státní regulace. Stát omezoval autonomii vůle zaměstnavatelů v pracovněprávních vztazích tím, ţe uzákonil zákaz výpovědi nebo hromadného propouštění, zavedl pracovní povinnosti, systém nucené práce a pracovního nasazení, umoţnil uvolňovat zaměstnance k provádění činností, které byly nezbytné vlivem válečných poměrů. Dále reguloval pracovní dobu a mzdy. Právě pracovní právo bylo soukromoprávním odvětvím, na které mělo nacistické právo velký vliv, a které prošlo v období nacistické okupace českých zemí nejvíce změnami.117 Pracovní právo se tak dostává postupně na pomezí mezi právo soukromé a veřejné.
114
Srovnej např. TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva v období nacistické okupace (1939 – 1945). In: Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z letní školy. Brno: Masarykova universita, 2011, s. 181 – 182. 115 TAUCHEN, J. Vývoj pracovního práva ve Třetí říši. In: Právní a ekonomické problémy V. 2008, s. 130. 116 TAUCHEN, J. Základní ideologická východiska nacistického „soukromého“ práva jako vzoru pro právo protektorátní. Brno, 2010, 117 Blíţe TAUCHEN, J. Pracovní právo v protektorátu Čechy a Morava – ještě soukromoprávní odvětví? Brno, 2011.
40
3.2 Pracovní povinnost Kaţdý je povinen přispívat svoji prací k blahu celku ze všech svých sil a schopností.118 Uţ v období druhé republiky bylo moţné pozorovat určité fašizační tendence a to zavedením kárných pracovních táborů pro osoby práce se štítící.119 Tyto osoby byly vyuţívány pro výkon všeobecně prospěšných prací. Mimo pracovní dobu, která dosahovala minimálně 48 týdně, se stanovila přiměřená doba určená k občanské výchově. Pracovní tábory byly určeny jednak pro osoby práce se štítící, které dovršily 18. rok věku a prokazatelně neměly zajištěny poţadovaným způsobem obţivu. Dále se jednalo o příslušníky pracovních útvarů, které byly zřízeny v říjnu 1938 na základě vládního nařízení z 11. října 1938 č. 223/1938 Sb., o pracovních útvarech, a tito byli hrubě neukáznění nebo uloţené úkoly vykonávali úmyslně nedbale. Délka pobytu byla minimálně 3 měsíce. Vládním nařízením č. 89/1942 Sb., o preventivním potírání zločinnosti, byly pracovní tábory přetvořeny ve zvláštní sběrné tábory. Vykonávala se v nich preventivní policejní vazba nad vícenásobně trestanými recidivisty či osobami, které se svým chováním a opakujícími se přestupky vymykaly veřejnému pořádku (osoby práce se štítící, ţebráci, tuláci, osoby po cikánsku kočující, nevěstky, alkoholici či osoby postiţené nakaţlivými chorobami, které se odmítly podrobit zdravotnímu dohledu). 120 Zvýšená pozornost úřadů byla v období Protektorátu zaměřena na potírání ţebroty.121 Zásadním způsobem omezovat autonomii vůle subjektů pracovněprávních vztahů, bylo vytvoření systému řízené práce, jako základ protektorátního pracovního práva.122
118
VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 865. Nařízení č. 72/1939 Sb., z 2. března 1939. 120 Blíţe VOJÁČEK, L., 2012, s. 865 – 866. 121 Oběţník ministerstva vnitra z 2. srpna 1939, č. 38.293/6, o potírání řemeslné ţebroty a tuláctví, uveřejněn ve Věstníku ministerstva vnitra č. 8, 1939, s. 172. 122 K tomu podrobně Museli pracovat pro Říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Praha: Státní ústřední archiv v Praze, 2004. 119
41
3.2.1
Nucené práce
Všeobecná pracovní povinnost123 byla dle německého vzoru zavedena jiţ v létě 1939 i v Protektorátu Čechy a Morava, kde se doposud jednalo o institut aţ na výjimky neznámý. Systém nucené práce a s tím spojenou pracovní povinnost zavedlo v srpnu 1939 vládní nařízení č. 190/1939 Sb.124 a k němu bylo 22. srpna 1939 vyhlášeno prováděcí nařízení č. 195/1939 Sb. Jím byla uloţena povinnost všem muţským práceschopným státním příslušníkům k provedení zvlášť důleţitých úkolů a to na jeden rok a věková hranice byla mezi 16. a 25. rokem.125 Tato nařízení se vztahovala pouze na protektorátní příslušníky. Pro německé obyvatelstvo platí nařízení říšského protektora z 1. srpna 1939.126 Jednalo se o povinnost absolvovat sluţbu u Říšské pracovní sluţby (Reichsarbeitsdienst), avšak charakter této sluţby byl jiţ zcela odlišný.127 Další dvě nařízení se týkaly přikazování pracovních sil v zemědělství, jednalo se o vládní nařízení č. 177/1939 Sb.128 a č. 173/1940 Sb.129 Od roku 1941130 mohli být po dobu jednoho roku práceschopní obyvatelé Protektorátu ve věku od 18 do 50 let přikázáni k provedení neodkladných prací mimořádné státně politické nebo hospodářské důleţitosti. Nařízení se vztahovalo jak na muţe, kteří vykonávali práci všeho druhu, tak i na ţeny, které byly přikázány jen k takovým pracím, jenţ zpravidla ţeny vykonávají. Oblasti, na které se nařízení vztahovalo, byly např. práce slouţící obraně země, zajištění výţivy, výrobě spotřebních statků, hospodářskému vyuţití země, zdokonalení dopravních poměrů, zdolání stavu nouze či následků přírodních katastrof apod. Povolání k pracovní povinnosti náleţelo do pravomocí úřadů práce, které rozhodovaly povolávacím výměrem.
123
K tomu blíţe např. TAUCHEN, J. Zavedení pracovní povinnosti a systému nucené práce v Protektorátu Čechy a Morava. In: Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference ke 200. výročí vydání ABGB. Brno: 2011, s. 414 – 426. 124 Vládní nařízení č. 190/1939 Sb., o všeobecné pracovní povinnosti, vyhlášené 22. srpna 1939. 125 Můţe být prodlouţena dalším příkazem aţ na dva roky, pokud to vyţaduje zvláštní úkol, podle § 1 zákona č. 195/1939 Sb. 126 Nařízení říšského protektora o povinnosti slouţit u Říšské pracovní sluţby pro německé obyvatele Protektorátu Čechy a Morava ze dne 1. srpna 1939 (VB1RProt. S. 67). 127 VOJÁČEK, L., 2012, op. cit., s. 866. 128 Vládní nařízení č. 177/1939 Sb., o přikazování osob k zemědělským pracím. 129 Vládní nařízení č. 173/1940 Sb., o přikazování pracovních sil k zemědělským pracím. 130 Vládní nařízení č. 46/1941 Sb., jímţ se činí některá opatření o řízení práce.
42
Novelizace131 vládního nařízení č. 46/1941 Sb., přineslo změny v oblasti nákladů přikázané osoby. Veškeré náklady, které museli povolaní vynaloţit, hradil podnikatel, pro kterého se práce vykonávala (např. náklady spojené s první cestou přikázané osoby do místa práce, stravné). Podnikatel byl rovněţ povinen povolaným osobám poskytnout pracovní výstroj a nářadí a zajistit jejich ubytování. Část novelizace se týkala i přikazování na práci do Říše mimo protektorát. Od ledna 1942 bylo moţno svobodné, ovdovělé, rozvedené, rozloučené, nebo odděleně ţijící osoby přikázat k výkonu práce na ostatním říšském území. Do Říše tak byly zavlečeny statisíce Čechů. Od ledna 1942 se tak otevřela cesta k tzv. nucenému nasazení protektorátních občanů k výkonu práce v Říši.132
3.2.2
Od dobrovolných odchodů k totálnímu nasazení
Většina dělníků odcházela za prací do Říše nejprve dobrovolně, na základě nepříznivé sociální situace. Dobrovolných dělníků však začalo ubývat a vzrostl nátlak především na nezaměstnané. Pokud odmítli, hrozilo jim odebrání podpory nebo zařazení do kárných pracovních táborů. S nedostatkem pracovníků se nacistické Německo potýkalo ještě před vypuknutí války. V lednu 1939 se Československo dohodou zavázalo vyslat na práci do Říše 40 000 dělníků. Celkový počet vyslaných protektorátních dělníků, neţ vypukla válka, čítal kolem 70 000 osob. Jednalo se nejčastěji o práci ve stavebnictví, např. budování silnic, ţeleznic, rozvodů plynu a elektřiny. Pracovní podmínky se s vypuknutím války zhoršovaly. Pracovní doba byla prodlouţena - aţ na 10 a více hodin denně; aţ 72 hodin týdně), změna zaměstnání byla moţná pouze se svolením příslušných orgánů, hromadné ubytování v táborech bez odpovídajícího hygienického zázemí, strava, která neodpovídala daným normám. V závěru války pracovali totálně nasazení i při zákopových pracích. Na jaře 1942 došlo k zásadní změně, kterou končí etapa více či méně dobrovolného odchodu za prací do Říše. 133 131
Vládní nařízení č. 10/1942 Sb., kterým se doplňuje a mění vládní nařízení ze dne 23. ledna 1941, č. 46 Sb., jímţ se činí některá opatření o řízení práce. 132 VOJÁČEK, L., 2012, s. 867. 133 Dostupné z
43
3.2.3
Totální nasazení
„Rok 1944 se psal, když tu Moravec celý náš ročník do Říše poslal, abychom tu pracovali podle potřeby pro válečné účely, přitom svět poznali a něco zkusili. Nepomohlo marodění ani protekce, leda tak kus prasete. Kdo prase ani husu neměl, ten do Berlína jeti musel. Salám a kus chleba mu dali, v Praze nám na cestu zahráli. Bylo to zrovna v neděli, kdy do Berlína jsme přijeli, na byt nás kam dáti neměli, lágry nám stavěti museli.“134 Obě vládní nařízení (č. 46/1941 sb., č. 10/1942 Sb.), která upravovala přikazování pracovních sil, byla zrušena v květnu 1942. Bylo vydáno vládní nařízení ze 4. května 1942 č. 154/1942 Sb., jímţ se činí některá opatření o řízení práce. Byla tak otevřena cesta k tzv. nucenému (totálnímu) nasazení. Pro výkon neodkladných prací, mimořádně státně politicky či hospodářsky důleţitých, byla odstraněna jak horní, tak i dolní věková hranice a mohli tak být přikázáni všichni práceschopní obyvatelé Protektorátu.135 Příkaz byl na neomezenou dobu. Týkal se i zemědělské výroby. Opravňoval starostu obce, v případě naléhavosti, vyjmenovat příslušnému úřadu práce osoby, které měly být přikázány.136 Totální válečné nasazení všech ještě dostupných pracovních sil bylo vyhlášeno v červenci 1944. Byla zřízena funkce generálního zmocněnce pro totální válečné nasazení na základě výnosu Vůdce o generálním zmocněnci pro pracovní nasazení z 27. března 1942 (RGB1. I., S 180). Vládním nařízením137 byli příslušní ministři zmocněni, aby sami vykonali všechna opatření, která jsou nezbytná k realizaci totálního válečného nasazení a která by jinak vyţadovala legislativní úpravu ve formě zákona nebo vládního nařízení. Poslední pracovní povinnost pro obyvatele Protektorátu (příslušníky Protektorátu, německé státní občany, cizince i bezdomovce) byla stanovena v lednu 1945, a to nařízením německého státního tajemníka pro Čechy a Moravu o nasazení při stavbě
134
Museli pracovat pro Říši, s. 34. Básnička z poznámkového bloku nasazené dívky. Výjimkou byly matky dětí mladších 15ti let a těhotných ţen od šestého měsíce těhotenství. 136 Blíţe VOJÁČEK, L., 2012, s. 867. 137 Vládní nařízení č. 177/1944 Sb., o zmocnění ministrů a vedoucího pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu k mimořádným opatřením k provedení totálního válečného nasazení. 135
44
zákopů v Protektorátu Čechy a Morava (VBIBM, S. 1). K přikázání stavbě zákopů byl příslušný vedoucí úřadu práce (správa z říšského příkazu).138
3.3 Regulace pracovního trhu 3.3.1
Veřejnoprávní regulace a pracovní právo
Regulace pracovního trhu byla zajišťovaná od 1. září 1939 prostřednictvím nově zřízených úřadů práce, které nahradily ve své funkci dosavadní prvorepublikové zprostředkovatelny práce.139 Jejich sídla byla stanovena v prováděcí vyhlášce.140 Bylo zřízeno šestnáct úřadů v Čechách a sedm na Moravě. V lednu následujícího roku vzniklo několik desítek poboček, které byly určeny pro správu odlehlejších nebo lidnatějších regionů.141 Konečnou podobu systému úřadů práce stanovila vyhláška ministra hospodářství a práce z 12. června 1942. V Čechách působilo třináct úřadoven a na Moravě pět. Kaţdá měla tři aţ devět poboček. Nejdůleţitějším orgánem, upravujícím činnost úřadů práce bylo Ministerstvo sociální a zdravotní správy. Dne 21. prosince 1939 bylo vydáno vládní nařízení,142 které toto ministerstvo opravňovalo k vydávání vyhlášek, které určovaly, ve kterých oblastech na trhu práce je potřeba předchozího souhlasu úřadu práce. Prvořadým úkolem úřadů práce bylo obsazování volných pracovních míst, dále kontrola nezaměstnaných, kteří pobírají podporu, uskutečňovali nábory na práci v Německu a dohlíţely na záleţitosti týkající se mzdové politiky, včleňování do práce. Postupem času byly na úřady práce převáděny další úkoly veřejné správy.143 Od října 1942 byly součástí systému úřadů práce i ţivnostenské inspektoráty, které dohlíţely na dodrţování předpisů na ochranu ţivota a zdraví pracujících. 138
VOJÁČEK, L., 2012, op cit., s. 868. Vládní nařízení z 25. července 1939 č. 193/1939 Sb., o úřadech práce 140 Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 5. září 1939 č. 202/1939 Sb., kterou se určují sídla úřadů práce. 141 Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 5. ledna 1940 č. 30/1940 Sb., kterou se zřizují pobočky úřadů práce, změna v rozsahu působnosti úřadů práce a jejich poboček provedena vyhláškou ministra sociální a zdravotní správy z 23. prosince 1940 č. 58/1941 Sb., kterou se určují sídla a obvody úřadů práce a jejich poboček 142 Vládní nařízení č. 323/1939 Sb., jímţ se obmezuje zrušování pracovních poměrů a přijímání pracovních sil. 143 Vládní nařízení z 16. května 1941 č. 192/1941 Sb., o výstavbě úřadů práce. 139
45
Úřady práce měly evidenční povinnost, která byla důleţitým předpokladem jejich činnosti. Týkala se evidence pracovních sil, jejich rozmístění a evidence nedostatku pracovních sil. Od počátku fungování těchto institucí byla velká pozornost kladena personálnímu obsazení. Podle pokynu úřadu říšského protektora z 20. září 1939, zde nesměly být zaměstnávány „nespolehlivé“ osoby. Např. vedoucí pozice nesměli být obsazeny bývalými důstojníky československé armády ani legionáři, nepřípustný byl ţidovský původ anebo dřívější příslušnost k zednářským lóţím. Mezi zaměstnanci převládali Češi, ale na vedoucích místech převaţovali Němci. V dubnu 1943 bylo z celkového počtu 2633 pracovníků úřadů práce 2052 českého a 581 německého původu.144
3.3.2
Pracovní knížky
Evidenční povinnost úřadů práce byla zdokonalena zavedením pracovních kníţek. Stát získal přehled o druhu vykonávané práce dotčené osoby a zamezilo se tak podvodům. Právní podklad pracovních kníţek je vládní nařízení z 26. června 1941.145 Slouţili jako prostředek k legitimaci – vůči úřadu práce, zaměstnavateli, nositelům sociálního a nemocenského pojištění a na jejich základě se dalo ověřit, zda je osoba v pracovním poměru či nikoliv. Prováděcí vyhláškou ministra sociální a zdravotní správy z 25. července 1941 č. 291/1941 Sb., o vydávání pracovních kníţek, bylo upraveno jejich vydávání.146 Součástí kaţdé pracovní kníţky byl tzv. začleňovací lístek. Slouţil jako podrobná evidence o zaměstnanci, obsahoval údaje o době a způsobu vyučení, o zvláštních schopnostech, které se vztahují k zaměstnání, znalosti zemědělství, cizího jazyka. Díky tomuto přehledu mohlo docházet k rozdělování pracovních sil, úřady práce měly přehled o tom, ve kterém odvětví je dostatek pracovních sil a naopak, kde je jich nedostatek.
144
Museli pracovat pro říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Praha: Státní ústřední archiv, 2004, s. 25. 145 Vládní nařízení č. 241/1941 Sb., kterým se zavádějí pracovní kníţky. 146 Blíţe VOJÁČEK, L., 2012, s. 869.
46
3.3.3
Ostatní oblasti regulace
Další oblasti regulace se týkají systému sociálních dávek. Dne 26. října 1939 zaveden příspěvek omezeně pracujícím (vládní nařízení č. 273/1939 Sb.). Podpory v nezaměstnanosti byly upraveny ve vládním nařízení č. 101/1940 Sb. Toto vládní nařízení bylo provedeno třemi vyhláškami ministra sociální a zdravotní správy. Další vládní nařízení související s nezaměstnaností je vládní nařízení z 23. ledna 1941 Sb., o pomoci nezaměstnaným v nemoci (vládní nařízení č. 47/1941 Sb.). Mezi ostatní důleţité nařízení patří např. podpora při omezení pracovní doby a sníţení mezd vyvolaném válečnými opatřeními (vládní nařízení č. 104/1942 Sb.), opatření pro případ ztráty mezd způsobené leteckými nálety (vládní nařízení č. 230/1942 Sb. a č. 251/1943 Sb.). Výše uvedené právní předpisy byly systematicky spojeny a bylo vydáno jednotné vládní nařízení č. 250/1943 Sb., o podpoře při včleňování do práce, upravující celou problematiku.147
3.4 Regulace pracovněprávních vztahů Úprava pracovněprávních vztahů byla podřízena zvýšené státní regulaci. Především zaměstnavatelé začali ztrácet autonomii při rozhodování o pracovních otázkách. Hlavní úlohu při regulaci pracovněprávních vztahů představoval úřad práce. Sjednání nebo rozvázání pracovního poměru bylo omezeno na jeho souhlas. Tím byla omezena vůle zaměstnavatele.148 Radikální zásah do dřívější smluvní svobody při sjednávání a ukončování pracovního poměru představovalo vládní nařízení z 21. prosince 1939 č. 323/1939 Sb., jímţ se obmezuje zrušování pracovních poměrů a přijímání pracovních sil. To zmocňovalo ministra sociální a zdravotní správy k vydání vyhlášky149, která by vázala
147
Blíţe TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva v období nacistické okupace (1939 – 1945), s. 185. Vládní nařízení č. 238/1939 Sb., o opatřeních proti zastavování provozování závodů a proti hromadnému propouštění zaměstnanců. 149 Např. vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 30. prosince 1939, č. D 2554-21/12 uveřejněná v Úředním listě 1939, č. 269, s. 4817 –se vztahovala v případě sjednání a vypovězení pracovního poměru na kovoprůmysl a v případě vypovězení pracovního poměru na zemědělství a lesnictví; vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 26. února 1940, č. D 2554-21/2 uveřejněná v Úředním listě 1940 č. 62, s. 148
47
sjednání či rozvázání pracovního poměru v určitých kategoriích zaměstnanců, územních obvodech či závodů na předchozí souhlas úřadu práce. Toto nařízení kopírovalo právní úpravu v Říši provázející přechod z mírového hospodářství do válečného stavu a jeho účelem bylo zajistit nerušený chod hospodářského ţivota.150 Pracovní obory omezené na souhlas úřadu práce při sjednávání nebo rozvazování pracovního poměru byly obsaţeny ve vyhlášce z 25. července 1941.151 Mezi tyto obory patřil kovoprůmysl, provádění pozemních staveb, inţenýrské a pokrývačské práce, báňský průmysl, kovodělný průmysl, elektrárny, dřevozpracující průmysl, keramický, chemický, atd. Mezi oblasti podléhající souhlasu úřadu práce patří např. od roku 1941 zemědělství152 (najímání a zprostředkování zemědělských sezónních dělníků), zaměstnávání Ţidů153 nebo přijímání mladistvých od čtrnácti do osmnácti let do učebního poměru či za praktikanty154
3.4.1
Mzdová politika
Od dubna 1939 vyţadovaly kolektivní smlouvy ke své platnosti schválení ministerstva sociální a zdravotní správy.155 Stát zde získal pravomoc k provedení zásahů do mzdové politiky tím, ţe hromadné pracovní smlouvy156, které upravují mzdové sazby a nabyly účinnost po 30. dubnu 1939, podléhají povinnosti schválení ministerstva sociální a zdravotní správy v dohodě se zúčastněnými ministerstvy. Stejné zásahy se 1691 se vztahovala na vypovězení pracovního poměru všech soukromých zaměstnanců ve vyšších sluţbách (obchodních pomocníků, zaměstnanců v kancelářích advokátů, notářů, apod.). 150 TAUCHEN, J. Pracovní právo v protektorátu Čechy a Morava – ještě soukromoprávní odvětví? Brno: Masarykova univerzita, 2012. 151 Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy ze dne 25. července 1941 podle §15 vládního nařízení č. 46/1941 Sb., jímţ se činí některá opatření o řízení práce. 152 Vyhláška ministra hospodářství a práce z 30. června 1942, kterou se prování vládní nařízení ze dne 18. prosince 1941, č. 58 Sb. z r. 1942, jímţ se obmezuje zrušování pracovních poměrů a přijímání pracovních sil, uveřejněna v Úředním listě č. 159, 1942, s 5943. 153 Vládní nařízení z 18. prosince 1941 č. 58 /1942 Sb., jímţ se činí některá opatření pro včleňování do práce. 154 Vládní nařízení z 6. listopadu 1941 č. 433/1941 Sb., o poradenství pro volbu povolání a o včleňování mladistvých do práce. 155 Vládní nařízení č. 118/1939 Sb. o hromadných smlouvách pracovních a o zabezpečení jednotné politiky mzdové. 156 Blíţe k hromadným pracovním smlouvám VALEČEK, J. Hromadné smlouvy pracovní. Právní stav počátkem roku 1940. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno: ročník XXIII. 1940, s. 18 – 36.
48
týkaly i rámcových úprav a směrnic pro mzdy v zemědělství. Jednotné řešení mzdové politiky bylo tímto nařízením přeneseno na ministerstvo sociální a zdravotní správy. Státní regulace mzdové politiky157 se týkala také vyplácení vánočních a novoročních odměn. Vyhláškou bylo stanoveno, kdy výplata těchto odměn podléhá schválení Ministerstvem sociální a zdravotní správy158, kdo je vyloučen159 z vyplácení a kdo má nárok na odměny160. Od roku 1942 dochází k razantní změně v přístupu k tvorbě mezd a platů. Doposud mohli zaměstnavatelé (i kdyţ omezeně) ovlivňovat stanovení výše mezd svých zaměstnanců, avšak nařízením č. 13/1942 Sb., o zajištění stability mezd a platů a pracovní morálky, se tato oblast přesunula do práva veřejného a dostala se tak pod kontrolu veřejné správy. Toto nařízení mělo platit aţ do skončení války. Zvýšení stávajících mezd, platů a jiných pravidelných přídavků bylo moţné pouze s předchozím písemným souhlasem ministerstva sociální a zdravotní správy. V souvislosti s totálním válečným nasazením bylo vydávání souhlasu se zvýšením platů zaměstnanců přeneseno na úřady práce.
3.4.2
Pracovní doba
Výrazné zásahy se dotkly také regulace pracovní doby a dovolené. Dne 1. října 1940 bylo přijato vládní nařízení č. 334/1940, jímţ se doplňuje zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91/1918 Sb., o osmihodinové době pracovní. Zákon o osmihodinové pracovní době byl v § 6 doplněn takto: (5) „Ministr sociální a zdravotní správy se zmocňuje, aby vyhláškou v Úředním listě povolil po dobu války buď všeobecně pro všechny podniky a závody nebo pro jednotlivé druhy těchto podniků a závodů práci přesčas až 2 hodiny denně“.
157
Blíţe např. BAUER, F. Právní úprava pracovních poměrů podle vl. Nař. č. 330/1939 ve znění vl. Nař. č. 11/1941 Sb. In: Právní prakse, měsíčník právníků. Ročník V. 1940 – 1941. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, s. 257- 266. 158 Vyhláška ministerstva sociální a zdravotní správy z 9. prosince 1940, uveřejněná v Úředním listě č. 288, 1941, s. 9672. 159 Vyhláška ministerstva sociální a zdravotní správy z 22. listopadu 1941, kterou se schvaluje výplata vánočních a novoročních odměn za rok 1941, uveřejněná v Úředním listě č. 276, 1941, s. 9700. 160 Např. vyhláška ministerstva hospodářství a práce z 23. listopadu 1942 o vánočních a novoročních odměnách 1942, uveřejněná v Úředním listě č. 279, 1942, s. 11022.
49
Byla přijata řada dalších opatření, která prodluţovala pracovní dobu, např. zkracování a odstraňování pracovních přestávek nebo redukce svátků.161 Po čas války platilo vládní nařízení č. 287/1942 Sb., o pracovní době po čas války (např. zaměstnavatel můţe prodlouţit pracovní dobu aţ o 10 hodin denně a 60 hodin týdně, pokud to vyţadují naléhavé poměry v závodě).
3.4.3
Právní regulace ostatních oblastí
Důleţitou oblastí právní regulace byla ochrana ţivota a zdraví zaměstnanců. Té se týkalo především vládní nařízení č. 241/1943 Sb., o ochraně zaměstnanců po čas války a dále vyhláška ministra hospodářství a práce ze dne 30. prosince 1943 o povinnosti oznamovat těţké a hromadné úrazy zaměstnanců. Dozor nad provedením těchto předpisů vykonával úřad práce. Pravidelné lékařské prohlídky v závodech byly zavedeny vyhláškou ze dne 26. ledna 1944, o ochraně zaměstnanců proti nemocem z povolání, otravám a jiným chorobám. Zaměstnanec, který byl v pracovním poměru, měl nárok na placenou dovolenou na zotavenou na základě vládního nařízení č. 33/1942 Sb., o placené dovolené pro zaměstnance. Nařízení stanovilo podmínky, které musí být splněny pro přiznání nároku na placenou dovolenou.
3.5 Omezení odborů Okupace českomoravského území druhé republiky nacistickým Německem 15. března 1939 a následné vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava urychlilo sjednocovací proces odborových organizací. Okupanti do záleţitosti odborů zpočátku otevřeně nezasahovali a nechávali vývoji volnější průběh, vědomi si nebezpečí větší koncentrace lidí v masové organizaci. Nacistické Německo potřebovalo, aby byl v protektorátu klid a pořádek.162
161
Vládní nařízení č. 385/1940 Sb., o 1. listopadu a č. 440/1940 Sb., o dočasné úpravě některých svátků. ČAPKA, F. Odbory v českých zemích v letech 1918 – 1948. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 135. 162
50
Podstatné změny se dotýkaly především kolektivního práva, část pracovního práva upravující vztahy mezi kolektivy zaměstnanců a zaměstnavateli (popř. skupinami zaměstnavatelů). Principy, na kterých bylo vystavěno, svoboda sdruţovací, právo na stávku a autonomii odborů při kolektivním vyjednávání, byly odstraněny a stávka byla prohlášena 13. června 1939 vyhláškou zemského prezidenta v Praze za nepřípustnou. Kolektivní právo se v období Protektorátu se přesouval ze soukromoprávní sféry do sféry veřejného práva a autonomie vůle zaměstnavatele ustupovala do pozadí.163 Změny v reorganizaci odborových organizací bylo moţné pozorovat uţ za trvání druhé republiky a to na základě vládního nařízení č. 9/1939 Sb., o některých opatřeních, týkajících se spolků a výdělkových a hospodářských společenstev a útvarů obdobných. Výměrem ministerstva vnitra z 30. června 1939, č. 15.858 došlo ke sloučení devíti dosavadních odborových ústředen do Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Obě původní vrcholné sloţky odborového hnutí – svaz Ústředí jednot dělníků a Ústředí jednot soukromých zaměstnanců, byly zlikvidovány 1. května a sloučeny s Národní odborovou ústřednou zaměstnaneckou (dále jen NOÚZ), která se tak stala jedinou vrcholnou sloţkou odborového hnutí.164 Veřejní zaměstnanci měli vlastní ústřednu – Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVZ), která byla zaloţena 24. července 1939. Byla to samostatná, nezávislá odborová ústředna. Pod tlakem dělnictva jednalo vedení NOÚZ, na podzim 1940, o otázce zvýšení mezd s vládou i se zaměstnavateli. Okupační úřady nebyly spokojené s probíhajícími jednáními a zastavili samostatné rozhovory. Samy se rozhodli regulovat mzdovou politiku a odbory dostaly zákaz, týkající se přímých mzdových jednání se zaměstnavateli, zákaz uzavírat hromadné pracovní smlouvy a k úpravě mezd mohlo dojít pouze vládními vyhláškami. Tímto byly podstatně zúţeny práva odborů, která uţ tak byla podstatně omezena.165 Začaly se šířit zprávy o připravovaném rozpuštění odborových organizací. Vedení odborů se snaţilo ústupky, sliby věrnosti a přizpůsobováním se zachovat odbory. Následovala rezignace A. Zelenky na funkci předsedy NOÚZ a novým předsedou se 163
Blíţe VOJÁČEK, L., 2012, s. 870. Blíţe VOJÁČEK, L., 2012, s. 871. 165 Blíţe ČAPKA, F. 2008, s. 144. 164
51
stal Václav Stočes. 20. února 1941 byl do protektorátních odborů dosazen ing. W. Köster, německý zmocněnec, který byl známý jako nacistický likvidátor rakouského odborového hnutí. Jeho úkolem bylo přizpůsobit protektorátní odbory Německé pracovní frontě. Odbory se tak dostaly pod kontrolu přímo úřadu říšského protektora. V srpnu 1941 si okupanti vynutili vydání vládního nařízení č. 347/1941 Sb., podle něhoţ mohly odborové organizace slučovat, převádět členstvo z jedné organizace do druhé, disponovat s odborovým jměním a rozpustit všechny nebo některé odborové orgány a na jejich místo jmenovat orgány jiné.166 Koncem září se stal zastupujícím říšským protektorem Reinhard Heydrich. Přišel s cílem jak potlačit hnutí odporu, ale také uskutečnit záměr „konečného řešení“ (Endlösung). To spočívalo v maximálním vytíţení výrobního potenciálu země, který by mohl být vyuţit pro „konečné vítězství“. Chtěl, aby český člověk pilně pracoval a aby v protektorátu panoval klid. Z postoje Heydricha vyplynula taktika „cukroví a biče“.167 V posledních válečných letech se uvnitř NOÚZ vytvořila revoluční odborářská odbojová organizace (Revoluční odborové hnutí, Ústřední rada odborů - ÚRO), která představila významnou úlohu v květnovém povstání a poloţila základy jednotných odborů v Československu. Projevem radikalizace odborů v posledních dnech války bylo vytváření revolučních závodních rad a revolučních gard, které jako jediné organizované sloţky na závodech působily při zabezpečování budov, podniků, strojů, zařízení atd., zejména v době praţského povstání. Výzva k jejich ustavování zazněla 6. května 1945 z vysílače ÚRO. To se jiţ protektorátní moc definitivně rozpadla. Ţivot v českých zemích přecházel do mírového období.168
3.6 Zaměstnávání Židů Jedním
z charakteristických
rysů
nacistického
zákonodárství
byl
rasismus
vyplývající z hlavních tezí nacistické ideologie. Rozšířením Norimberských zákonů 166
KADLECOVÁ, M. a kol. Československé dějiny státu a práva (1918- 1945). Brno: Masarykova univerzita, s. 119. 167 K tomu podrobně ČAPKA, F. Odbory v Českých zemích v letech 1918 – 1948. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 135 – 155. 168 ČAPKA, F. 2008, op. cit., s. 155.
52
byla postavena část obyvatelstva v Protektorátu zcela mimo jakoukoli právní ochranu a byla zbavena i základních lidských práv. Se zavedením rasistických právních norem si nacisté pospíšili hned bezprostředně po okupaci.169 Základem rasového zákonodárství na území protektorátu se staly německé norimberské zákony z 15. září 1939. Jednalo se o zákony o říšské vlajce (Reichsflaggengesetz), o říšském občanství (Reichsbürgergesezt) a o ochraně německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre, někdy nazývaný také Blutschutzgesetz).170 Příslušným orgánem pro ţidovskou otázku171 byl v Praze tzv. Zentralstelle, řízený SS a bezpečnostní policií. Rasová diskriminace dostoupila vrcholu za úřadování R. Heydricha, kdy byla provedena tzv. ghettoizace a vytvořen terezínský koncentrační tábor, jímţ prošlo do osvobození asi 140 000 osob. „Řešení“ ţidovské otázky si v Protektorátu vyţádalo více jak 78 tisíc lidských ţivotů.172 Ţidem je podle zákona o říšském občanství §5 (1) „ten, kdo pochází při nejmenším od tří prarodičů, podle rasy plně židovských.“ Definice „ţida“, která se uţívala v souvislosti s majetkem, byla později vymezena v nařízení, týkající se ţidovského majetku.173 Tento předpis omezoval v nakládání s majetkem, nesměli ho zcizovat, měli zákaz prodeje i koupě nemovitostí a také drahocenných předmětů. Ţid byl definován také pro účely nařízení č. 136/1940 Sb.174 Vládní návrh nařízení o právním postavení Ţidů byl projednáván bezprostředně po zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Mělo se jednat o úpravu jejich účasti na veřejných funkcích. K jeho schválení došlo aţ později (v červenci). K odstranění ţidovských zaměstnanců ze soudnictví mohlo nepřímo dojít od 21. dubna 1939 a to vládním nařízením č. 123/ 1939 Sb., o vyloučení některých osob z výkonu veřejných funkcí
169
KADLECOVÁ, M. a kol., op. cit., s. 117. MALÝ, K., 2010, s. 463. 171 Podrobně k postavení Ţidů např. PETRŮV, H. Zákonné bezpráví. Židé v Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Auditorium, 2011. 172 KADLECOVÁ, M. a kol., op. cit., s. 117. 173 Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o ţidovském majetku ze dne 21. června 1939, věstník říšského protektora, č. 6/1939, s. 45. 174 Vládní nařízení ze 4. července 1939 č. 136/1940 Sb., o právním postavení Ţidů ve veřejném ţivotě, podrobně např. KAZDA, J. Participace židů na správě věcí veřejných v Protektorátu Čechy a Morava. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 170
53
v soudnictví. Jako důvod vyloučení mohla být uvedena potřeba zachování veřejného klidu a pořádku.175 Ze dne 23. října 1939 je nařízení říšského protektora o propouštění ţidovských zaměstnanců.176 Povolovalo propustit ţidovské zaměstnance ze státní sluţby. Sluţební smlouvy mohly být vypovězeny k prvnímu dni kaţdého měsíce; šestinedělní výpovědní lhůta musela být dodrţena. Nařízením nebyla stanovena povinnost k propouštění, ale pouze moţnost, ale ve většině případů k propuštění Ţidů došlo.177 Na základě nařízení č. 136/1940 Sb., o právním postavení ţidů ve veřejném ţivotě, byli ţidé vyloučení ze zaměstnání ve veřejné správě, školství, advokacii, zdravotnictví nebo ţurnalistice a také byly vyloučení z oblastí kulturního ţivota, např. divadlo, film či periodický tisk. Nařízení se vztahovalo také na členství v zastupitelských sborech a orgánech veřejných korporací, nesměli učit ani být soukromými docenty na vysokých nebo jiných veřejných školách (s výjimkou škol určených pro Ţidy), být členy veřejných vědeckých ústavů, tlumočníky, soudními nebo úředními znalci, aj.178 Vládní nařízení z 18. prosince 1941 č. 58/1942 Sb., jímţ se činí některá opatření pro včleňování do práce, upravuje zaměstnávání Ţidů soukromými zaměstnavateli. V roce 1942 bylo vydáno vládní nařízení č. 260 Sb. o zaměstnávání Ţidů179. Přineslo výraznou diskriminaci ţidovských občanů. Ţidovští zaměstnanci byli vyloučeni z nároku na příplatky za práci přesčas, noční práci a práci o nedělích a svátcích, neměli právo dostávat zvláštní odměny (např. vánoční odměny, třináctý měsíční plat, jubilejní dary nebo odměny za věrné sluţby), výjimečně jim bylo poskytováno odlučné, ubytovné, cestové a stravné se souhlasem ministerstva hospodářství a práce. Nebyly jim poskytovány ţádné sociální přídavky, neměli nárok na placenou dovolenou. Vyloučeno bylo i členství v závodních penzijních fondech. Pracovní poměr k ţidovským občanům mohl být zaměstnavatelem vypovězen kdykoli ke konci následujícího pracovního dne.180 Výpovědní lhůtu musel ţidovský 175
TAUCHEN, J. Diskriminace židů v pracovním právu v protektorátu Čechy a Morava, 2010, s. 744745. 176 Nařízení říšského protektora o propouštění ţidovských zaměstnanců v protektorátu Čechy a Morava ze dne 23. října 1939, věst. nařízení s. 281. 177 TAUCHEN, J. 2010, op. cit., s. 746. 178 Blíţe např. TAUCHEN, J. Diskriminace židů v pracovním právu v protektorátu Čechy a Morava, 2010, s. 745-747. 179 Vládní nařízení č. 260/1942 Sb., o zaměstnávání Ţidů. 180 Blíţe MALÝ, K., 2010, s. 463-464.
54
zaměstnanec dodrţet. Mladiství ţidovští zaměstnanci (od 14 do 18 let) byli podřízeni předpisům o pracovní době platných pro dospělé. Ochranné pracovní předpisy se u dospělých ţidovských zaměstnanců neuplatnily vůbec. § 10 nařízení o zaměstnávání Ţidů stanovuje zaměstnavatelům povinnost, uspořené finanční částky odvést Ústředně pro ţidovské vystěhovalectví – vystěhovaleckému fondu pro Čechy a Moravu.181 Podle § 60 vládního nařízení z 27. srpna 1943 č. 250/1943 Sb., o podpoře při včleňování do práce, byli Ţidé vyloučeni z pobírání podpor, které nařízení přiznávalo protektorátním příslušníkům. Tyto podpory byly určeny k usnadnění nástupu do práce, přiznávalo příspěvky na odborné školení, na výcviková zařízení nebo cestovné, na opatření pracovního výstroje, lékařské vyšetření.182
181 182
Blíţe VOJÁČEK, L. 2012, s. 877. Blíţe TAUCHEN, J. 2010, s. 747.
55
4
Závěr Vznik a vývoj pracovního práva je spojen s pojmem tzv. ochranného zákonodárství,
které mělo slouţit pracujícím k ochraně při vykonávané práci. Rozvíjející se pracovní vztahy musely být právně regulovány a jejich úkolem bylo vytvořit řádné pracovní podmínky, které by vyhovovaly jak poskytovateli práce, tak i jejímu vykonavateli. Kaţdá z etap vývoje přinesla do tohoto právního odvětví něco nového. Nedůleţitější pro počáteční vývoj pracovního práva bylo přijetí ABGB. Došlo k posunu vývoje pracovního poměru úpravou námezdní smlouvy, která byla po novelizaci roztříštěna na dvě smlouvy – sluţební a o dílo. Vliv na rozvoj pracovního práva a úpravu jeho podmínek měly také předpisy, které byly souhrnně označovány jako ochranné zákonodárství. Došlo ke vzniku právních úprav různých pracovních oblastí např. předpisy týkající se zaměstnávání dětí, pracovní doby, vznik ţivnostenského řádu. Období od roku 1918, po vzniku Československé republiky, provázela vysoká nezaměstnanost. Ještě ten samý rok, byl přijat zákon č. 63 o podpoře nezaměstnaných, měl dočasnou účinnost, ale protoţe nezaměstnanost nepoklesla, byl ještě několikrát prodluţován a poté byl přijat tzv. gentský systém. Významný byl zákon o osmihodinové pracovní době, který zkrátil původní 11ti hodinovou pracovní dobu na osm hodin denně. Součástí zákonné úpravy bylo i ustanovení o práci přes čas, v noci, zaměstnávání mladistvých, aj. Určité zlepšení pracovních podmínek přinesla i moţnost uzavřít kolektivní smlouvy. Nejhorší kapitolou pro vývoj pracovního práva ve sledovaném období byl zcela jistě Protektorát Čechy a Morava. Okupanti se snaţili přizpůsobit právní řád svým cílům. Vyuţívali menších ústupků ve prospěch dělníků, ovšem bez větších úspěchů. V dobových novinách a časopisech se objevovaly jen ty lepší zprávy, které chválily německou sociální politiku. V některých oblastech sociální a pracovní politiky sice došlo k menšímu zlepšení, ale vyţádalo si to zhoršení zase jinde,
183
do dosavadního
pracovního zákonodárství byly vneseny fašistické opatření jako např. zrušení práva na 183
TAUCHEN, Jaromír. Pracovní právo v Protektorátu Čechy a Morava – několik shrnujících poznámek. In Vilém Knoll. Naděje právní vědy. Býkov 2010. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 166-175, 10 s. ISBN 97880-7380-323-0
56
stávku, státní regulace mezd, vytvoření systému nucené práce, diskriminace některých skupin obyvatelstva (Romové, Ţidé), odborové organizace byly nuceny ke spojení v Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou (NOÚZ) a sociální fondy byly vydrancovány.184 Vytvořené kolektivní právo bylo v důsledku omezení odborů potlačeno a omezena autonomie vůle zaměstnavatelů při rozhodování. Důleţitou úlohu měly během Protektorátu nově vytvořené úřady práce. Byly vytvořeny tzv. rasové předpisy, které znamenaly vyloučení některých skupin obyvatelstva z veřejného ţivota. Ţidé byli propouštěni ze svých profesí, nevztahovaly se na ně ochranné předpisy, byli nasazování pro práce v zemědělství a ve stavebnictví.
184
KALENSKÁ, M. K vývoji pracovního práva. In: Aplikované právo, č. 1/2006, s. 10.
57
Seznam zdrojů Literatura BĚLINA, M. a kol. Československé pracovní právo. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1990, 301 s. BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo. 5. Doplněné a podstatně přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, 640 s. ISBN 978-80-7400-405-6 BĚLINA, Pavel [et. al.]. Dějiny zemí Koruny české. 2, od nástupu osvícenství po naši dobu. 4. vyd. Praha: Paseka, 1993, 329 s. ISBN 80-7185-097-7 ČAPKA, F. Odbory v českých zemích v letech 1918 – 1948. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 288 s. ISBN 9788021047976 DVOŘÁK, Jan, Karel MALÝ a kol. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537 HÁCHA, E. [et. al.]. Slovník veřejného práva československého. Svazek IIII. P – Ř. Brno: Polygrafia, 1934, 906 s. HÁCHA, E. [et. al.]. Slovník veřejného práva československého. Svazek I. Brno: Polygrafia, 1934, 871 s. HAVELKOVÁ, B. Pracovní právo. In Bobek, M. – Molek, P. – Šimíček, V. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Mezinárodní politologický ústav, Masarykova universita: Brno, 2009, str. 478 – 512. Přístupné na http://www.komunistickepravo.cz HŮRKA, Petr et al. Pracovní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. 559 s. ISBN 978-807380-316-2 FRAJDL, Jiří. Protektorát Čechy a Morava 1939 – 1945. 1 vyd. Moravská Třebová: Diatext, 1993, 59 s. GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 752 s. ISBN 978-80-210-5852-1 KADLECOVÁ, M. a kol.: Československé dějiny státu a práva (1918 – 1945). Brno: Masarykova univerzita, první vydání, 138 s. KADLECOVÁ, Marta, Karel SCHELLE, Renata VESELÁ a Eduard VLČEK. Dějiny českého soukromého práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 279 s. ISBN 978-80-7380-041-3
58
KADLECOVÁ, Marta, Karel SCHELLE, Renata VESELÁ a Eduard VLČEK. Vývoj českého soukromého práva. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 213 s. ISBN 8086432-83-1 KNAPPP, Viktor. Problém nacistické právní filosofie. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002, 237 s. ISBN 80-86473-21-X MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vyd. Praha: Orac, 1995, 269s. ISBN 8085903-01-6 MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do r. 1945. 4. Vydání. Praha: Leges, 2010, 640 s. ISBN 978-80-87212-4 Museli pracovat pro říši. Nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva v letech 2. Světové války. Praha: Státní ústřední archiv v Praze, 2004, 110 s. PETRŮV, H. Zákonné bezpráví. Ţidé v Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Auditorium, 2011, ISBN 9788087284193 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl pátý (§§ 1090 aţ 1371). Reprint původního vydání. Praha: ASPI publishing, 2002. 600 s. ISBN 808596399x. SCHELLE, Karel et al. Protektorát Čechy a Morava - jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějin : (vybrané problémy). 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2010, 139 s. ISBN 978-80-7418-052-1 SCHELLE, Karel, Jaromír TAUCHEN. Občanské zákoníky: komplexní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1019 s. ISBN 9788074181467. SCHELLE, Karel, Jaromír TAUCHEN. Pracovní kodexy. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2010, 476 s. ISBN 978-80-7418-079-8 SCHELLE, Karel et al. Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 314 s. ISBN 978-80-7380- 203-5 SCHELLE, Karel. Dějiny českého ústavního práva. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2010, 178 s. ISBN 978-80-7418-067-5
TAUCHEN, Jaromír. Diskriminace Ţidů v pracovním právu v Protektorátu Čechy a Morava. In COFOLA 2010: the Conference Proceedings. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 742-752, 10 s. ISBN 978-80-210-5151-5.
59
TAUCHEN, Jaromír. Pracovní právo v protektorátu Čechy a Morava – ještě soukromoprávní odvětví? In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011 [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ISBN 978-80-210-5917-7 (soubor) 9788021047334. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/content/cs/proceedings/ TAUCHEN, Jaromír. Pracovní právo v Protektorátu Čechy a Morava – několik shrnujících poznámek. In Vilém Knoll. Naděje právní vědy. Býkov 2010. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 166-175, 10 s. ISBN 978-80-7380-323-0 TAUCHEN, Jaromír. Vývoj pracovního práva ve Třetí říši. In Právní a ekonomické problémy V. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2008, s. 129 – 136. ISBN 978-8087071-61-8 TAUCHEN, Jaromír. Základní ideologická východiska nacistického "soukromého" práva jako vzoru pro právo protektorátní. In Dny práva - 2010 - Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 1720-1742, 22 s. ISBN 978-80-210-5305-2 VÁŢNÝ, F. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Ročník sedmý (od čísla 4521 do čísla 5608) obsahující rozhodnutí z roku 1925, 2066 s. VOJÁČEK, Ladislav, Jaromír TAUCHEN, Karel MAREK a Lenka DOUBRAVOVÁ. Vývoj soukromého práva na území českých zemí (II. díl). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 1026 s. ISBN 978-80-210-6007-4 VOJÁČEK, Ladislav, Karel SCHELLE. České právní dějiny do roku 1945. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2007, 218 s. ISBN 978-80-87071-20-5 WITZ, Karel a kol. Československé pracovní právo. 1. vyd. Praha: Orbis, 1967, 448 s.
Články v časopisech a sbornících BAUER, F. Právní úprava pracovních poměrů podle vl. Nař. č. 330/1939 ve znění vl. Nař. č. 11/1941 Sb. In: Právní prakse, měsíčník právníků. Ročník V. 1940 – 1941. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, s. 257 – 266. HELLER, J. Zákoník práce. In: Právník: Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha, roč. LVII/1919, s. 374 – 378. KAIZL, Hugo. Čeleď a smlouva čelední. In: Právník. Praha, 1902, ročník XLI, s. 305 – 317. KALENSKÁ, Marie. K vývoji pracovního práva. In: Aplikované právo, č. 1/2006, s. 526. ISSN 1214 – 4878.
60
KALENSKÁ, Marie. Pracovněprávní spory a jejich řešení. In: Aplikované právo, č. 2/2007, s. 5 – 12. ISSN 1214-4878. KAZDA, J. Participace židů na správě věcí veřejných v Protektorátu Čechy a Morava. Brno, Cofola 2011 The Conference Proceedings, 2011, s. 1076-85. ISBN 978-80-2105582-7 KOTOUS, Jan. Ke kořenům pracovního práva. In: Aplikované právo, č. 2/2004, s. 43 – 57. ISSN 1214-4878. KŘEPELKA, Karel. O právním vývoji smlouvy kolektivní. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno, 1925, roč. VIII., s. 182 – 186. PELIKÁN, M. Prvorepublikové pracovní soudnictví. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 1999, č. 1 Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z letní školy/ editoři Eds. Miroslav Frýdek, Jaromír Tauchen. 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita, 2011 ŠIMEČKOVÁ, E. Pracovněprávní ustanovení horního zákoníku Václava II. k 800 výročí vydání horního zákoníku. In: Právník, teoretický časopis pro otázky státu a práva. Brno, č. 3/2000. ISSN 02-31-6625. ŠIMEČKOVÁ, E. Právní úprava zákazu konkurenčního jednání za trvání pracovního poměru a po jeho skončení v 1. polovině 20. století. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2003, č. 3 TAUCHEN, J. Zavedení pracovní povinnosti a systému nucené práce v Protektorátu Čechy a Morava. In: Proměny soukromého práva. Sborník příspěvků z konference k 200. výročí vydání ABGB. Brno: Masarykova universita, 2011, s. 414 – 426. TOMAN, J. Zákon o osemhodinovej pracovnej době z roku 1918 – politický a právný kontex. In: Právník, teoretický časopis pro otázky státu a práva. Brno, č. 11/2008. ISSN 02-31-6625 VALČEK, J. Hromadné smlouvy pracovní. Právní stav počátkem roku 1940. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno: 1940, roč. XXIII. VALEČEK, J. O kolektivních smlouvách pracovních. In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno: 1931, roč. XIV., s. 271 – 286. VOJÁČEK, L. Pracovní smlouva v ABGB a zákoníku práce. In Soukromé právo v proměnách věků: sborník příspěvků z letní školy. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 94 – 98.
61
WITZ, Karel. Časová působnost § 4 vlád. nař. č. 89/1935 Sb. z. a n. (Příspěvek k nauce o právní povaze hromadných smluv pracovních). In: Časopis pro právní a státní vědu. Brno, 1937, roč. XX., s. 108 – 114.
Právní předpisy Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. n. (Všeobecný zákoník občanský) Zákon č. 146/1854 ř. z., horní řád. Císařský patent č. 227/1859 ř. z., kterým byl vydán ţivnostenský řád. Zákon č. 43/1870 ř. z., koaliční zákon. Zákon č. 39/1883 ř. z., jímţ se mění a doplňuje řád ţivnostenský. Zákon č. 117/1883 ř. z., o zřizování ţivnostenských dozorců. Nařízení ministra obchodu ve shodě s ministrem věcí vnitrných, dané dne 17. září 1883, č. 149, jímţ stanoví se, kolik let ţadatel o ţivnost řemeslnou zaměstnán býti musil jakoţto učedník a pomocník v příslušné ţivnosti aneb v továrním podniku jí obdobném. Zákon č. 115/1884 ř. z., o zaměstnávání mladistvých dělníků a ţenštin, pak o denní pracovní době a o nedělním klidu při hornictví. Zákon č. 22/1885 ř. z., jímţ se mění a doplňuje řád ţivnostenský. Zákon č. 117/1889 ř. z., o ţivnostenské inspekci Zákon č. 21/1895 ř. z., jímţ se upravuje nedělní a sváteční klid v ţivnostech Zákon č. 218/1896 ř. z., o zavedení soudů ţivnostenských a o soudnictví v rozepři ze ţivnostenského poměru pracovního, učebního a námezdního Zákon č. 81/1901 ř. z., kterým v příčině dělníků při dolování na uhlí v dole zaměstnaných mění se zákon ze dne 21. června 1884 o zaměstnávání mladistvých dělníků a ţenštin, pak o denní pracovní době a o nedělním klidu při hornictví Zákon č. 57/1903 ř. z., kterým se zřizují zprostředkovatelny práce. Nařízení č. 176/1905 ř. z., jímţ se vydávají na základě § 74 zákona ze dne 8. března 1885, kterým byl změněn a doplněn řád ţivnostenský, všeobecné předpisy na ochranu ţivota a zdraví pomocných dělníků. Zákon č. 26/1907 ř. z., jímţ se mění a doplňuje řád ţivnostenský.
62
Nařízení ministeria orby ve shodě s ministrem vnitra ze dne 8. června 1907 č. 146/1907 ř. z., o zaměstnávání mladistvých dělníků a dětí při hornictví. Vyhláška č. 199/1907 o textu ţivnostenského řádu. Zákon č. 20/1910 ř. z., o obchodních pomocnících. Zákon č. 65/1911 ř. z., o zápovědi noční práce ţen v průmyslových podnicích. Zákon č. 107/1912 ř. z., jímţ se mění obecný zákon horní ze dne 23. května 1854 z. ř. č. 146, a upravuje výplata mzdy při hornictví. Zákon č. 236/1912 ř. z., o válečných úkonech. Zákon č. 15/1914 ř. z., o sluţebním poměru státních úřadníků a státních zřízenců. Císařské nařízení dané dne 18. března 1917 č. 122/1917 ř. z., jímţ se upravují mzdové a pracovní poměry v podnicích slouţících k vojenským účelům. Nařízení ministeria zemské obrany ve shodě s účastnými ministerii a v dohodě s c. a k. ministeriem vojenství ze dne 19. března 1917 č. 123/1917, jímţ se provádí císařské nařízení ze dne 18. Března 1917 o úpravě mzdových a pracovních poměrů v podnicích slouţících k vojenským účelům. Zákon č. 2/1918 Sb., kterým se zřizuje Ministerstvo sociální péče. Nařízení Národního výboru československého ze dne 31. října 1918 č. 14/1918 Sb. Zákon č. 63/1918 Sb. z a n. o podpoře nezaměstnaných. Zákon č. 91/1918 Sb., o osmihodinové pracovní době. Zákon č. 199/1919 Sb. o organisaci péče o válečné poškozence. Zákon č. 420/1919 Sb., práce dětí. Nařízení vlády republiky Československé č. 561/1919 Sb. o organisaci péče o válečné poškozence. Zákon č. 571/1919 Sb., jímţ se odstraňují pracovní a čelední kníţky a trestnost bezdůvodného zrušení pracovního poměru. Zákon č. 121/1920 Sb., Ústava Československé republiky. Zákon č. 143/1920 Sb., o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů. Zákon č. 144/1920 Sb., o závodních a revírních radách v hornictví.
63
Zákon č. 145/1920 Sb., o hornických rozhodčích soudech. Zákon č. 519/1920 Sb., o podpoře v nezaměstnanosti. Zákon č. 262/1921 Sb., kterým se zavádí placená dovolená pro dělníky při dolování vyhrazené nerosty. Zákon č. 267/1921 Sb., Gentský systém. Zákon č. 248/1923 Sb., jímţ se mění některá ustanovení, případně prodluţuje působnost některých právních předpisů o nemocenském pojištění dělníků Zákon č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Zákon č. 67/1925 Sb., kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance. Zákon č. 74/1930 Sb. mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 19. července 1921, č. 267 Sb. z. a n., o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných. Zákon č. 131/1931 Sb., o soudnictví ve sporech z poměru pracovního, sluţebního a učebního (o pracovních soudech). Vládní nařízení č. 78/1934 Sb., o opatřeních proti zastavování provozu továrních podniků, proti hromadnému propouštění zaměstnanců a o úpravě některých výpovědních lhůt při pracovních (sluţebních) poměrech zaměstnanců v těchto podnicích. Vládní nařízení č. 141/1937 Sb. o závaznosti hromadných smluv pracovních. Vládní nařízení č. 223/1938 Sb., o pracovních útvarech. Vládní nařízení č. 9/1939 Sb., o některých opatřeních, týkajících se spolků a výdělkových a hospodářských společenstev a útvarů obdobných. Vládní nařízení č. 72/1939 Sb., o kárných pracovních táborech. Výnos Vůdce a říšského kancléře č. 75/1939 Sb., o protektorátu Čechy a Morava. Vládní nařízení č. 118/1939 Sb., o hromadných smlouvách pracovních a o zabezpečení jednotné politiky mzdové. Vládní nařízení č. 123/1939 Sb., o vyloučení některých osob z výkonu veřejných funkcí v soudnictví. Vládní nařízení č. 177/1939 Sb., o přikazování osob k zemědělským pracím. Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o ţidovském majetku ze dne 21. června 1939.
64
Vládní nařízení č. 190/1939 Sb., o všeobecné pracovní povinnosti, vyhlášené 22. srpna 1939. Vládní nařízení č. 193/1939 Sb., o úřadech práce. Vládní nařízení č. 195/1939 Sb., jímţ se provádí vládní nařízení ze dne 25. července 1939, č. 190 Sb., o všeobecné pracovní povinnosti. Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 5. září 1939 č. 202/1939 Sb., kterou se určují sídla úřadů práce. Vládní nařízení č. 238/1939 Sb., o opatřeních proti zastavování závodů a proti hromadnému propouštění zaměstnanců. Vládní nařízení č. 273/1939 Sb., o poskytování příspěvku omezeně pracujícím zaměstnancům. Vládní nařízení č. 323/1939 Sb., jímţ se obmezuje zrušování pracovních poměrů a přijímání pracovních sil. Nařízení říšského protektora o propouštění ţidovských zaměstnanců v protektorátu Čechy a Morava ze dne 23. října 1939, věst. nařízení s. 281. Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 30. prosince 1939, č. D 2554-21/12, uveřejněná v Úředním listě 1939, č. 269, s. 4817. Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 5. ledna 1940 č. 30/1940 Sb., kterou se zřizují pobočky úřadů práce. Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 26. února 1940, č. D 2554-21/2 uveřejněná v Úředním listě 1940 č. 62, s. 1691. Vládní nařízení č. 101/1940 Sb., o podporách v nezaměstnanosti. Vládní nařízení č. 136/1940 Sb., o právním postavení Ţidů ve veřejném ţivotě. Vládní nařízení č. 173/1940 Sb., o přikazování pracovních sil k zemědělským pracím. Vyhláška ministerstva sociální a zdravotní správy z 9. prosince 1940, uveřejněná v Úředním listě č. 288, 1941, s. 9672. Vládní nařízení č. 334/1940 Sb., jímţ se doplňuje zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91/1918 Sb., o osmihodinové době pracovní. Vládní nařízení č. 385/1940 Sb., o 1. listopadu. Vládní nařízení č. 440/1940 Sb., o dočasné úpravě některých svátků.
65
Vládní nařízení č. 46/1941 Sb., jímţ se činí některá opatření o řízení práce. Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy ze dne 25. července 1941 podle § 15 vládního nařízení č. 46/1941 Sb., jímţ se činí některá opatření o řízení práce. Vládní nařízení č. 47/1941 Sb., o pomoci nezaměstnaným v nemoci. Vládní nařízení č. 192/1941 Sb., o výstavbě úřadů práce. Vládní nařízení č. 241/1941 Sb., kterým se zavádějí pracovní kníţky. Vyhláška ministra sociální a zdravotní správy z 25. července 1941 č. 291/1941 Sb., o vydávání pracovních kníţek. Vyhláška ministerstva sociální a zdravotní správy z 22. listopadu 1941, kterou se schvaluje výplata vánočních a novoročních odměn za rok 1941, uveřejněná v Úředním listě č. 276, 1941, s. 9700. Vládní nařízení č. 347/1941 Sb., o úpravě poměrů v odborových organisacích zaměstnaneckých. Vládní nařízení č. 433/1941 Sb., o poradenství pro volbu povolání a o včleňování mladistvých do práce. Vládní nařízení č. 10/1942 Sb., kterým se doplňuje a mění vládní nařízení ze dne 23. ledna 1941, č. 46 Sb., jímţ se činí některá opatření o řízení práce. Vládní nařízení č. 13/1942 Sb., o zajištění stability mezd a platů a pracovní morálky. Vládní nařízení č. 33/1942 Sb., o placené dovolené pro zaměstnance. Vládní nařízení č. 58/1942 Sb., jímţ se činí některá opatření pro včleňování do práce. Vládní nařízení č. 89/1942 Sb., o preventivním potírání zločinnosti. Vládní nařízení č. 104/1942 Sb., o příspěvku k náhradě mzdy při omezení práce z mimořádných příčin. Vládní nařízení č. 154/1942 Sb., jímţ se činí některá opatření o řízení práce. Vyhláška ministra hospodářství a práce z 30. června 1942, kterou se prování vládní nařízení ze dne 18. prosince 1941, č. 58 Sb. z r. 1942, jímţ se obmezuje zrušování pracovních poměrů a přijímání pracovních sil, uveřejněna v Úředním listě č. 159, 1942, s 5943. Vládní nařízení č. 230/1942 Sb., o náhradě mzdy při leteckém poplachu nebo při škodách způsobených leteckými útoky.
66
Vládní nařízení č. 260/1942 Sb., o zaměstnávání Ţidů. Vyhláška ministerstva hospodářství a práce z 23. listopadu 1942 o vánočních a novoročních odměnách 1942, uveřejněná v Úředním listě č. 279, 1942, s. 11022. Vládní nařízení č. 287/1942 Sb., o pracovní době po čas války. Vládní nařízení č. 241/1943 Sb., o ochraně zaměstnanců po čas války. Vládní nařízení č. 250/1943 Sb., o podpoře při včleňování do práce. Vládní nařízení č. 251/1943 Sb., o náhradě mzdy, která odpadla při leteckém poplachu nebo při škodách způsobených leteckými útoky a protileteckou palbou. Vládní nařízení č. 177/1944 Sb., o zmocnění ministrů a vedoucího pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu k mimořádným opatřením k provedení totálního válečného nasazení.
Internetové zdroje ASPI [on-line]. Dostupné z Poslanecká sněmovna parlamentu ČR [on-line]. Dostupné z Říšská sbírka zákonů 1848 – 1918 [on-line].
67
Dostupné
z
