Stanislav Češka PŘÍPAD PODIVNÉHO GOMBÍKU Vydala Moravská Bastei MOBA, s.r.o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Stanislav Češka 2012 © Obálka Martina Černá 2013 © Moravská Bastei MOBA, s.r.o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-5967-0
Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.
Poděkování Dovolil bych si na tomto místě poděkovat všem archeologům a historikům žijícím i nežijícím, z jejichž prací jsem získával své vědomosti o fascinující historii Velké Moravy. Nebýt jejich profesionality a často také invence a představivosti, věděli bychom toho podstatně méně o této velké době našich dějin. Zároveň bych chtěl jasně zdůraznit, že případné historické nepřesnosti v této knize jdou výhradně na můj vrub a jsou daní za populární ztvárnění daného tématu. Dovolil bych si zde uvést abecední seznam (bez titulů) jmen těch, jejichž práce mi byly největším zdrojem poučení při tvorbě této knihy: Miloš Čižmář, Luděk Galuška, Vilém Hrubý, Zdeněk Klanica, Michal Lutovský, Jiří Macháček, Zdeněk Měřínský, Robert Nový, Lumír Poláček, Josef Poulík, Rudolf Procházka, Čeněk Staňa. Dále bych chtěl poděkovat mé manželce Hance, která přispěla svým nápadem k „okořenění“ tohoto příběhu. I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh je vymyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými žijícími osobami či současnými událostmi je čistě náhodná.
1. Moravgrad, dnešní Valy u Mikulčic, r. 905 Nad Moravgradem se onoho letního rána obloha hrozivě zatáhla. Z dálky se ozýval přicházející hrom a na obzoru, za kterým ležela uherská země, byly vidět blesky křižující oblohu. Jako by počasí toho dne symbolizovalo osudy moravského království. Jako by chtělo říci, že na Moravgrad se žene z uherských stepí bouře, jakou toto hrdé moravské sídlo doposud nepoznalo. A jako by to měla být bouře, které hrdý Moravgrad podlehne. Když tyto myšlenky proběhly hlavou vysokého bělovlasého muže se vzpřímenou ramenatou postavou, který stál mlčky a zamyšleně před vchodem do moravgradské baziliky, jen smutně pokýval hlavou. Vzpřímená postava tomu nenasvědčovala, hluboké vrásky v podlouhlé tváři, orámované vlasy spadajícími až na ramena, však prozrazovaly, že muž je velmi starý, starší než převážná většina ostatních obyvatel Moravgradu. Bylo tomu tak. Velké chytré hnědé oči v jeho tváři si vás prohlížely s moudrostí sedmdesáti pěti let, které muž prožil na tomto světě. Podle oblečení bylo zřejmé, že muž před bazilikou je velmi majetný. Halenu měl ušitou z dovezeného hedvábí a lněné kalhoty měl zdobené vyšíváním zlatou nití. Byl obutý do vysokých kožených bot, které samy o sobě představovaly malé jmění. Vyšívaná halena byla podkasána širokým řemenem z jemné kůže, ukončeným stříbrným nákončím se zlatými ozdobami. Nejen nákončí, i masívní přezka řemene byla ze stříbra. Na řemeni měl na levém boku zavěšeno pouzdro z jemné kůže, zdobené drobnými drahokamy, ve kterém byl zasunut na první pohled neobyčejně drahý a vzácný meč s čepelí z damaskové oceli. Jílec meče byl zdobený stříbrem a opět drobnými drahokamy. Takových zbraní v moravské zemi mnoho k vidění nebylo, i když místní zbrojíři byli velice šikovní. Muž si svůj meč přivezl kdysi jako mladík z Byzance. I když byl muž před bazilikou velice starý, bylo z jeho vzpřímeného a pevného postoje zřejmé, že přes svůj pokročilý věk ještě zdaleka není nemohoucím starcem a meč nenosí jen pro ozdobu, nýbrž je schopen jej bez rozpaků použít. Bylo zřejmé, že muž před bazilikou je majetný a vlivný velmož. Opravdu tomu tak bylo. Jeho jméno na Moravě každý znal. Každý, když jej potkal, se s úctou uklonil před Slavomírem z Dolnogradu, nejmocnějším velmožem na Velké Moravě – hned po králi. Za svůj dlouhý život sloužil hned třem moravským vládcům. Nejprve moudrému Rastislavovi, potom sice neobyčejně chytrému, avšak také horkokrevnému Svatoplukovi a nyní Mojmírovi, Svatoplukovu synovi, který podědil moudrost a rozvahu prastrýce Rastislava, avšak nebylo mu dáno, aby své schopnosti mohl naplno projevit a dát do služeb své země. Místo jejího budování a zvelebování ji musel bránit před sílícím tlakem nepřátel. Ze západu útočili Frankové, z východu hrozilo narůstající nebezpečí od Maďarů. A vnějšího tlaku využívali vládci podřízení moravskému králi. Slavomír s trpkostí pomyslel na kmeny Čechů. Kdysi jim byl dobrý arcibiskup Metoděj, který pokřtil jejich vládce Bořivoje i s jeho manželkou Ludmilou. Se Svatoplukovou pomocí se tak Čechové ochránili právě proti zničujícímu tlaku Franků, násobenému vzpourou bojovníků vedených knížetem Strojmírem. A když po letech Svatoplukův syn Mojmír potřeboval pomoc, byli to právě Čechové, kteří jej jako jedni z prvních nechali na holičkách. I když – byl Mojmír vůbec ještě naživu? Už to byl nějaký čas, kdy se svými muži vytáh potrestat zpupné a zrádné Nitravany. Sám Slavomír už dávno pochoval svoji ženu Ladu, své tři syny a jednu dceru, a dokonce i jeden z jeho vnuků zahynul kdesi v uherské zemi při bojích s Maďary. Stejně tak jej už před lety opustil věrný přítel Viking Erik, který sní svůj věčný sen pochovaný v moravské hlíně.
Velmož jim věnoval tichou vzpomínku a s povzdechem vstoupil pevným krokem do baziliky. Jako vždy zamířil na svoje oblíbené místo. Zastavil se nalevo od prostého oltáře, umístěného na rozdíl od ostatních kostelů Moravgradu téměř uprostřed hlavní lodi. Vůbec nevnímal obvyklý tlumený hluk, ozývající se z okolí baziliky. Jako vždy se mlčky postavil s rukama sepnutýma na hrudi a pozoroval kamenný kryt před svýma nohama, na kterém byla vytesána jen tři slova: „Milovaný bratr Metoděj“. Smutně se pousmál, lehce si povzdechl a řekl: „Vidíš, bratře Metoději, jak jsem ti posledně slíbil, opět jsem za tebou přišel, abychom si spolu zavzpomínali na to, co, milý bratře, předcházelo tvému příchodu do naší země, která se stala i zemí tvou. Člověku je hned lépe, když si může pohovořit nebo pomlčet s někým, koho má či měl velmi rád. Jako já tebe, milý, moudrý a laskavý příteli.“ Slavomírovi opět přešel přes tvář lehký úsměv, přivřel oči a řekl: „Co vlastně předcházelo tomu, když mě Rastislav jmenoval do čela poselstva, které si do Konstantinopole přišlo pro tebe a tvého bratra…?“
2. Veligrad – Špitální vrch, dnešní Špitálky ve Starém Městě u Uherského Hradiště, r. 862 To zářijové ráno bylo ve dvorci knížete Slavomíra na veligradském Špitálním vrchu velice kalné. Tedy, vycházející slunce svítilo víc a víc a příjemně všechno zahřívalo svými paprsky. Veligrad se probouzel do prohřátého a jasného dne, jaký se hned tak nevyvede. Jenže na Slavomírově dvorci to většina jeho obyvatel viděla jinak. Nikdo by v mátohách zvolna se ploužících nádvořím nepoznal odvážné a tvrdé bojovníky, jejichž jméno vzbuzovalo respekt u všech nepřátel. Je třeba přiznat, že jejich velitel a pán, Slavomír z Dolnogradu, v té době v podstatě druhý muž moravské říše, hned po králi Rastislavovi, nevypadal o nic lépe než jeho družina. Všichni se probouzeli tam, kde se v noci uložili ke spánku. Jeden na stole, u kterého hodoval, než padnul zmožený medovinou a vínem. Jiný se zhroutil vedle stolu přímo na zem. A kníže Slavomír se svým věrným druhem Vikingem Erikem, kterého si přivezl spolu s vědomostmi ze své studijní cesty po cizině? Když Slavomírova jinak milující manželka Lada viděla, v jakém stavu se jí muž dobývá do domu a chce jít do manželské postele, vynesla před vchod trochu slámy a Slavomírovi přísně poručila, aby si na ni lehnul a domů se vracel vyspaný, umytý a střízlivý. Erik byl v ještě horším stavu než jeho pán a přítel. A tak svoji rovněž milující manželku Janu ani neobtěžoval nějakými prosbami, ostatně by toho nebyl schopen, protože jazyk se mu ohýbal jen ztěžka. Slavomír druhovi velkoryse udělal místo vedle sebe na slámě a za chvíli se z jejich provizorního lůžka ozývalo dvojhlasné bohatýrské chrápání. Ráno se první vzbudil Slavomír a nejprve udiveně zíral na funícího Erika vedle sebe. Chvíli nechápal, kde je a co se děje. Potom mu hlavou projela tupá bolest a Slavomír zaúpěl: „To byl den a noc! To se nám to loučení se svobodou našeho milého Vladana pěkně vyvedlo! Ach, bože milosrdný, mě se ta hlava snad rozskočí. Proč jsem ještě na závěr pil ten bylinný likér naší Haliny?!“ Celý předešlý den a noc totiž na Slavomírově dvorci věnovali loučení se svobodou Vladana,
velitele Slavomírovy vojenské družiny ve Veligradu. Asi před dvěma roky Vladanovi na hlavním veligradském tržišti padla do oka štíhlá dlouhovlasá dívka. Přijela se svým otcem, šperkařem Spytihněvem ze Starigradu. Spytihněvovy výrobky Vladana příliš nezajímaly, ostatně on sám si na tržiště přišel koupit dýku. Když však bloumal kolem a prohlížel si nejrůznější zboží, které bylo k mání, místo dýky jej zaujala hnědooká dlouhovláska oblečená do prostých lněných šatů, vyzdobených výšivkou růží na levém ňadru. Šaty měla přepásané koženým opaskem, ozdobeným skleněnými korálky, a náhrdelník ze stejných korálků se skvěl na jejím hrdle. Děvče se neustále usmívalo a díky ní její otec o zákazníky neměl nouzi. Když Vladan dívku uviděl, byla to z jeho strany láska na první pohled. U děvčete to tak jasné nebylo. Urostlý Vladan se jí sice také líbil, jenže vojákovi příliš nevěřila. O jejich věrnosti věděla své, prodělala jedno velké zklamání, po kterém si řekla, že takovou lásku nikdy víc. A po pravdě řečeno, Vladan nebyl zrovna vzorem ctnosti. O děvčata neměl nikdy nouzi a nebránil se tomu. Jeho životní filosofií bylo užít si života, dokud to jde. Jednou vás trefí meč či šíp a co zbude ze života? říkal si. Od onoho dne na veligradském tržišti však Vladan ztratil o jiné dívky zájem. Najednou pro něj existovala jen jedna jediná – Spytihněvova dcera Živa. Do jisté míry tím opakoval životní osudy svého přítele Vikinga Erika. Vikinský pořízek byl také po příchodu na Moravu středem zájmu děvčat a patřičně si to užíval. Potom ovšem potkal dceru moravgradského pasíře Janu a z přelétavého bouřliváka se nakonec stal zamilovaný manžel. Vždy, když Spytihněv se Živou přijeli do Veligradu, což bylo každý měsíc od jara do podzimu, kdy se účastnili pravidelních měsíčních trhů, Vladan neúnavně chodil za dívkou, pokud jej tedy povinnosti a Slavomír neodvolali někam na cesty. Nakonec Vladan začal jezdit za Živou i do Starigradu. Dlužno dodat, že Slavomír byl velkorysý pán a měl pro lásku Vladana a Živy pochopení. Dobře si pamatoval, jak těžce si musel vyvzdorovat na otci svoji milovanou Ladu. Běh událostí nakonec dospěl až ke včerejší bujaré hostině. Do svatby Vladana a Živy zbývalo už jen pár dní, a tak Slavomír uspořádal na svém dvorci pro Vladana a vůbec všechny obyvatele dvorce a přátele velké loučení se svobodou. Vladan už totiž neměl rodiče, proto mu Slavomír slíbil, že jej vyprovodí místo nich k oltáři. Podílel se také na vystrojení svatby, k jejímž oslavám patřila i včerejší honosná akce. Bylo dohodnuto, že mladý pár bude oddávat správce Slavomírova kostela na Špitálním vrchu, kněz Gorazd. Samotná svatba se však podle přání nevěstiných rodičů měla konat v hlavním starigradském kostele. Protože tam samozřejmě nemohli odjet všichni, kdo Vladana znali a měli jej rádi, Slavomír se rozhodl vynahradit jim to velkolepou slavností na svém dvorci, která byla nakonec ještě velkolepější, než všichni čekali, a opravdu se vydařila. Medovina a víno tekly proudem, na několika rožních se opékaly nejrůznější druhy masa, pod vedením Slavomírovy staré hospodyně Haliny byly napečeny nejrůznější slané i sladké placky. Jídla i pití zkrátka bylo, co hrdlo ráčilo. Všichni jedli, pili a veselili se, až je to nakonec zmohlo. Jediným mužem na Slavomírově dvorci, který po Vladanově loučení se svobodou snad zůstal v alespoň částečně použitelném stavu, byl kněz Gorazd. Ten obvykle žil střídmě a medovině a vínu příliš neholdoval, nicméně tentokrát ani on neodolal. Na rozdíl od ostatních však brzy ráno vstal, aby odsloužil pravidelnou mši ve svém kostele. Pravda, účast byla znatelně nižší než jindy. Přišlo několik žen, včetně staré hospodyně Haliny, která velela přípravě jídla a pití. Jediným mužem přítomným v kostele byl sám Gorazd.
3. Když si Slavomír konečně uvědomil, kdo je, kde je a proč je tam, kde je, tedy na hromadě slámy před vlastním domem, rozhlédl se pomalu kolem sebe. Při tom svém rozhlížení však raději nedělal žádné prudké pohyby hlavou ani jinými částmi těla. Vůbec, ale vůbec mu to nedělalo dobře. Část osazenstva dvorce ještě podobně jako Erik nevěděla o světě. Část na tom byla podobně jako Slavomír, tedy vsedě mžourala kolem sebe, a ten zbytek dokázal dokonce i vstát. Slavomír si v duchu řekl, že moravský velmož se nebude válet po zemi jako troska. Ztěžka tedy vstal, povzdechnul si a ještě chraplavým hlasem zvolal: „Hej, všichni moji vojáci ke mně! Ti, co jsou vzhůru, vzbudí ty, kteří ještě spí!“ Svoje zvolání doprovodil jemným nakopnutím Erikových hýždí. Na Vikinga však Slavomírův kopanec valný dojem neudělal. Slavomír jej tedy nakopnul ještě jednou a pořádně. Viking se posadil a udiveně se zadíval na Slavomíra. „Co je? Co se děje? Někdo nás napadnul? Máme bránit Veligrad?“ Při pohledu na vyjeveného Erika se Slavomír, nehledě na své bolení hlavy, musel nezřízeně rozchechtat. Řekl si, že tak špatně jako Erik na tom opravdu ještě není, a uštěpačně Erikovi odpověděl: „Ty bys toho dnes ubránil! Kdyby někdo chtěl, ukradne dnes celý Veligrad i s tebou!“ Erik si protřel oči a udiveně se zadíval na smějícího se Slavomíra. Potom začal pomalu vnímat svět kolem sebe. Když si konečně uvědomil, v jakém stavu se nachází, musel se ke Slavomírově smíchu přidat. Slavomír příteli pomohl postavit se na dosud vratké nohy. Mezitím se u nich shromáždili více či méně se kymácející všichni vojáci Slavomírovy družiny. Slavomír na ně chtěl být nejprve přísný, hned si však uvědomil, jaký příklad sám svým mužům dal. Proto si vydechl a prohlásil: „Jsme tu všichni jak ta čuňata. Musíme s tím něco udělat a být zase hrdými moravskými bojovníky! Tak, a teď všichni během za mnou dolů k naší řece Moravě! Tam si zaplaveme, abychom se pořádně probrali!“ Mezi vojáky byl sice slyšet náznak reptání, Slavomír to však nebral na vědomí a nijak to nekomentoval. Místo dalších rozkazů šel sám raději na svých ještě nepříliš pevných nohou příkladem. Vydal se během – no, během… šlo spíše o rychlejší chůzi – ven ze dvorce dolů k řece Moravě.
4. Je třeba přiznat, že obzvlášť začátek přesunu k řece byl dosti obtížný. Těla ztuhlá po celodenní pitce, nohy stále vratké, bolící hlava – zkrátka většina vojáků svého pána a velitele za ten nápad proklínala. I sám ztěžka funící Slavomír si v duchu nadával do pitomců, ale nepovolil. Těžko by mohl mít u svých hrdých bojovníků bezmeznou autoritu, jaké se těšil, kdyby občas nebyl tvrdý k sobě i k nim. Pohyb postupně uvolňoval ztuhlá těla. Všichni ostatně měli, pokud právě nepopíjeli medovinu, vynikající fyzickou kondici. Stíhat prchající zvěř či prchajícího nepřítele dlouhým během jim normálně nečinilo žádné potíže a svými těžkými meči či sekerami se oháněli jako by nic. Než doběhli k řece v místě, kde tvořila tůň a kde se dalo dobře plavat, běh z nich značnou část
jejich opilosti vyplavil. Jakmile se na břehu Moravy shromáždili kolem Slavomíra, ten vydal nekompromisní pokyn: „Šaty dolů, do vody a rychle plavat!“ Odněkud zezadu se ozvala nesmělá námitka: „Ty šaty, pane, dolů úplně? Vždyť nám bude zima!“ Slavomír přísně houkl: „Zahřejete se pohybem! Musíme všichni cvičit nejen ruku zvedající pohár, láhev či džbán. Cvičit musíme celé tělo! A až si pořádně zaplaveme, každý si vypere v řece svoje šaty. Smrdíme jak banda tchořů. Šaty nám potom uschnou na těle cestou domů.“ Sám šel opět svým mužům příkladem. Opodál dřepícím ženám peroucím prádlo se tak naskytl pohled k nezaplacení. Velká skupina těch nejtvrdších bojovníků, kteří ve Veligradu byli, vedená svým knížetem, se v rouše Adamově ponořila do řeky a křižovala hladinu rychlými plaveckými tempy. Ne každý z Moravanů uměl plavat. To však neplatilo pro Slavomírovy muže. Slavomír kladl velký důraz na fyzické schopnosti svých vojáků. Ti se dokázali mrštně pohybovat na zemi, ve vodě a třeba i v korunách stromů. Když Slavomír usoudil, že plavání bylo dost, zavelel k přesunu na břeh řeky. Následovalo další působivé představení, když si všichni máchali ve vodě svoje oblečení, více či méně pobryndané při oslavě. Konečně byli všichni vykoupaní a dokonale zahnali kocovinu chladnou vodou řeky Moravy. Když bylo jejich oblečení jakž takž čisté, oblékli se a tentokrát už pomalým krokem se vydali na cestu zpět do kopce do Slavomírova dvorce. Znovu vypadali jako skupina schopných bojovníků, a ne jako tlupa potácejících se opilců. Slavomír spokojeně přehlížel svoje muže a remcalové mezi nimi museli uznat, že poněkud drsnější medicína jejich velitele zafungovala naprosto úspěšně. Toho večera jak Slavomírova Lada, tak i Erikova Jana vzaly svoje muže na milost a opět je přijaly do manželského lože.
5. Následujícího dne se všichni ještě jednou sešli u oběda. Bylo potřeba domluvit se, kdo doprovodí Vladana na jeho svatbu do Starigradu a posléze jej zase s čerstvou novomanželkou přivede zpět do jejich společného domova na Slavomírově veligradském dvorci. Slavomír vzal vážně svoji starost o věrného Vladana a to, že musí nahradit jeho již nežijící rodiče. Věnoval proto snoubencům jako svatební dar nový dům. Vladana tím přivedl do rozpaků, protože takovou velkorysost od svého pána neočekával, i když věděl, že Slavomír je sice přísný, avšak má také velké srdce. Nový dům, postavený poblíž domu Slavomírova, měl kamennou podezdívku, ze které vyrůstaly roubené srubové stěny. Střecha byla z nových šindelů, ve stěnách byla zabudována malá zasklená okna. Vnitřní prostor domu byl rozdělen na dvě místnosti. Vcházelo se do větší z nich, sloužící jako obývací prostor, ke kterému byl připojen menší přístavek s pecí, kde se mělo vařit. Kuchyňská pec vytápěla celou obývací místnost. Lehká dřevěná stěna s dveřmi oddělovala od obývací místnosti menší část, určenou ke spaní. Protože byl Slavomír skutečně velkorysý pán, který si vážil obětavých služeb svých lidí, dům
Vladanovi také zařídil nábytkem. Nechal mu zhotovit velkou manželskou postel a malou dětskou postýlku do ložnice, do obývací místnosti nechal vyrobit velký jídelní stůl, židle a dvě dřevěná křesla. K tomu ještě objednal u svého stolaře několik dřevěných truhel. Když s Vladanem poprvé vstoupili do nového domu, mladý voják se neubránil dojetí. Jindy hrdý muž poklekl před Slavomírem a dojatě mu začal děkovat. Slavomír však vojáka zvedl a řekl mu: „Považuj tento dům za odměnu za tvé věrné služby a za zcela nedostatečnou náhradu toho, že tví rodiče už nejsou mezi námi a nemohou být při tvé svatbě. Dobře víš, že tvůj otec, jemuž jsem měl tu čest také velet, položil svůj život před sedmi roky za obranu naší drahé Moravy, když se ji snažil zpustošit král Ludvík. Ty jsi už ukázal, že hrdě kráčíš ve stopách svého odvážného otce a že nebudeš o nic méně statečný a obětavý, než byl on. Jsem proto rád, že tvé rodiče mohu zastoupit, i když se mi to samozřejmě nemůže zcela podařit. Užívej tento dům se svojí novou rodinou ve zdraví a buď i nadále věrným a statečným bojovníkem.“ Vladan se s vděčností obrátil k Slavomírovi a zajíkavě odpověděl: „Budu, pane. Spolehni se, že budu.“ Když se usadil u stolu, vzpomněl si Vladan už po několikáté na tuto scénu. Pořád a pořád si musel opakovat, jaké štěstí jej potkalo, když se stal členem Slavomírovy družiny. Říkal si, že by se musel hanbou propadnout, kdyby Slavomíra někdy zklamal. Než se všichni pustili do jídla, Slavomír povstal a dal se do řeči: „Předevčírem jsme tu velmi zdařile oslavili rozloučení našeho Vladana se svobodou. Nyní nás čeká to nejdůležitější –Vladana také oženit. Mimochodem, doufám, že neztratí odvahu, protože taková svatba může být náročnější než souboj s deseti Franky.“ Slavomírova slova zanikla ve všeobecném smíchu a chudák Vladan trochu zrudl v obličeji. Když se řehot uklidnil, Slavomír pokračoval: „Dobře vím, že byste nejraději byli všichni s Vladanem, až jej ve Starigradu polapí do manželských sítí jeho milovaná krásná Jana. To však bohužel není možné. Někdo musí zůstat zde. Proto jsem rozhodl následovně: pozítří se do Starigradu vydá z našeho dvorce výprava, kterou povedu já. Dále v ní bude samozřejmě Vladan, protože bez jeho hrdinné přítomnosti by celá cesta neměla smysl…“ Slavomírova slova opět zanikla ve společném smíchu, a tak až za chvilku pokračoval: „… dále s sebou vezmeme našeho kněze Gorazda, neboť ten snoubence oddá, a samozřejmě mi bude stát po boku můj věrný Erik. A spolu s námi pojede třicet z vás. Zbytek tu musí zůstat, aby byla zajištěna bezpečnost dvorce a abyste mohli plnit úkoly, které tu máte při správě Veligradu.“ Slavomíra totiž král Rastislav jmenoval veligradským županem, správcem města-hradiště a okolí, a sice poté, co před čtyřmi lety úspěšně odhalil vrahy největšího moravského stavitele Radslava a dokončil svůj veligradský dvorec na pozemcích darovaných králem. Zmíněné pozemky dostal Slavomír od krále darem za svůj rozhodující podíl na potupném vyhnání Franků, vedených králem Ludvíkem, v roce 855. Slavomír pokračoval ve svém proslovu: „Moje drahá Lada tu zůstane, protože naše malá dcerka ji ještě potřebuje, a zároveň se postará o Erikovu Janu, která zanedlouho očekává narození prvního moravského Vikinga. Nechci rozhodovat, kdo pojede a kdo zůstane, abych někoho nezarmoutil. Takže to uděláme tak, že rozhodne los. Sám Vladan vám nabídne svazek proutků, jejichž počet odpovídá počtu vašemu, a třicet proutků bude kratších. Kdo si vytáhne jeden z těch kratších proutků, pojede s námi. Jak vidíte, proutky má Vladan už připravené. Najíme se tedy a oběd uzavřeme losováním.“ Jak Slavomír řekl, tak udělali.
6. Večer, když Slavomír s Ladou dali spát všechny děti, prvorozeného Slavomíra, druhorozeného Přemila, který byl pojmenován po Slavomírovu otci, a nejmladší, dvouměsíční holčičku Ladu, uvelebili se ve vzájemném objetí na svém lůžku. Všechny děti potichu oddechovaly. Větší chlapci leželi v postýlkách ve vedlejší místnosti za pootevřenými dveřmi, malá Ladunka občas tiše zavrněla v kolébce vedle jejich postele. Místnost oknem slabě osvětloval měsíc, blížící se k úplňku. Lada svého muže laskavě pohladila po tváři a tiše, aby nevzbudila malou Ladunku, mu řekla: „Dávej na sebe pozor. A na Erika také. Už nejste mladí bouřliváci bez závazků, jako tomu bylo před čtyřmi lety, když jste honili proradné Franky po lesích. Erikova jizva na prsou by vám oběma měla připomínat, že od smrti vás někdy může dělit jen malý krůček. Jako tehdy. Moc nechybělo. Pokud by Erik statečně nenastavil svou hruď šípu, který tě měl zabít, náš Slavomírek by se narodil jako pohrobek. A nebýt kořenářky Filomeny, nastávající svatba by se také nekonala, protože Jana by dnes mohla jít pouze zavzpomínat s kytičkou na hrob svého milého Erika. Já vím, muž musí být tvrdý a odvážný, když chce ubránit svoji rodinu. A ty, ty musíš jít příkladem a nesmíš být zbabělec, což také nejsi. Jen tě prosím, mysli občas při svých krkolomných kouscích na nás čtyři, kteří tu na tebe čekáme. Bez táty by nám bylo moc smutno a těžko.“ Slavomír zlehka políbil svoji Ladu na její plná ústa a v duchu si řekl, jak udělal dobře, když si tuhle laskavou a moudrou ženu před čtyřmi roky vyvzdoroval na svém otci, který ji dnes sice má velmi rád, ale tehdy jí nemohl přijít na jméno. Pousmál se a odpověděl jí: „Dobře víš, že schovávat se před šípy a meči nemohu. Kdybychom nebyli tvrdí a odvážní, nebylo by ani našeho království. Jedno ti však slíbit mohu. Vždycky budu napřed myslet a potom jednat. Je pravda, že když si dnes vzpomenu na věci, které jsem prováděl v raném mládí, někdy se divím, že ještě žiji.“ Lada mu úsměv oplatila. „To jsi mě tedy moc neuklidnil.“ Slavomír na to lehkomyslně řekl: „Co by se nám ale teď mělo přihodit? Dojedeme do Starigradu, oženíme našeho Vladana, naložíme na vůz jeho Janu s jejími věcmi a přivezeme je k nám do Veligradu, do jejich nového domu. Já v tom nevidím žádné potíže. Bude nás dost na to, aby si nikdo nedovolil napadnout náš průvod. A svatba sama může být nebezpečná tak akorát pro Vladana,“ dodal už uštěpačně. Lada muže zatahala za nos: „Ty jsi ale drzý. To hovoříš z vlastní zkušenosti?“ Slavomír se ušklíbnul: „To víš, že ano. A svůj názor bych snad mohl změnit, jedině kdyby…“ Lada tázavým tónem pronesla: „Kdyby?“ Ale to už jí Slavomír vyhrnul lehkou košilku a hladil ji po stále pevných ňadrech. Lada tiše šeptla: „Já tě už taky moc chci. Ale opatrně, prosím. Ještě není dlouho po narození naší Ladunky.“ Slavomír ji znovu pohladil po ňadrech a pomalu a něžně svýma velkýma rukama sjížděl k jejímu klínu. „Neboj, budu moc opatrný…“ Když vedle sebe zase leželi a tiše oddechovali, Lada zamyšleně řekla: „Jen aby ten váš výlet byl opravdu takovým příjemným svatebním výletem. U tebe to dost často bývá tak, že kam přijdeš, tam musíš řešit nějaké potíže. Obvykle si tě ty potíže najdou samy. Tam, kde právě jsi. Vzpomeň si na Radslavovu vraždu v Moravgradu před čtyřmi roky.“ Slavomír za léta jejich společného života dobře věděl, že Ladiny předtuchy mají cosi do sebe, a proto jej ani nenapadlo Ladu s jejími obavami lehkomyslně odbýt. Pohladil ji nejprve po jejích
hustých vlasech a potom po ňadrech s bradavkami stále ještě naběhlými ze vzrušení při milování a laskavě zašeptal: „Neboj se. Jak jsem slíbil, nejprve budu myslet a až potom jednat.“ Lada se převrátila ke svému muži, položila hlavu na jeho prsa a ve společném objetí konečně usnuli.
7. Následující den proběhl v přípravách na odjezd výpravy do Starigradu. Především připravili vůz zakrytý plachtou, který s sebou chtěli vzít. Svatební hostinu sice zařizoval Spytihněv s manželkou Věromilou jako rodiče nevěsty, Slavomír si však řekl, že neuškodí obohatit svatební hodování o pochoutky z Veligradu. Ze svých sklepů dal proto naložit nádoby s bílým i červeným vínem z vinic v okolí Veligradu a přidal také několik džbánů hustého červeného dalmatského vína, které nedávno koupil od kupců na veligradském tržišti. K tomu přidal uzené vepřové kýty a ryby nalovené v řece Moravě, které byly také vyuzeny a tím se z nich stala oblíbená místní pochoutka. Pod vedením hospodyně Haliny ještě napekli sladké i slané placky a sladké pochutiny doplnil Slavomír sladkostmi, které kupci dovezli z jihu. To všechno Slavomír navíc korunoval cizokrajným ovocem, které si oblíbil při svém pobytu v Konstantinopoli. Byly to především fíky a granátová jablka, na Moravě se však jednalo o pochoutky veskrze neznámé, protože nebylo mnoho zákazníků, kteří by si je u kupců z cizích krajů kupovali. Vůz byl nakonec docela slušně naložen. Proto připravili ještě tři páry koní, aby je mohli během cesty přepřahat a postupovat tak rychleji. Na zpáteční cestě potom na voze hodlali vézt nevěstu i s jejími věcmi. Každý z významných veligradských účastníků svatby si do cestovního vaku přibalil slavnostní oděv, což platilo pro Slavomíra, Erika, Vladana a Gorazda, který si s sebou bral slavnostní ornát. Kromě nich si potom většina prostých bojovníků nachystala s sebou alespoň něco slavnostního: novou halenu, opasek, dýku se zdobenou rukojetí… Na úbor Slavomíra a Erika dohlédly jejich manželky Lada a Jana. Lada si také vzala patronát nad novomanželem Vladanem, nad jeho oděvem a vůbec celkovým vzhledem – aby se nevěstě u oltáře líbil a Veligradu nedělal ostudu, jak s úsměvem prohlásila. Vladan sám cítil vzrůstající nervozitu. Ta byla tím větší, čím víc se blížil okamžik jejich odjezdu. Jak se přibližovala chvíle jeho svatby s Živou, začínal mít obavy z té obrovské zodpovědnosti, kterou na sebe při manželském slibu bude brát. Živu velice miloval a byl si jistý tím, že lepší děvče pro společný život nenajde. Jenže, říkal si, dokáže jí být věrný, dokáže být dobrým otcem, dokáže s ní opravdu sdílet dobré i zlé až do smrti? Slavomír pobaveně pozoroval velitele svých vojáků. Franské přesily se odvážný Vladan nikdy nezalekl, svatba se sličnou hnědookou dlouhovláskou ze Starigradu však měla na statného junáka účinky přímo zničující. Po poledni přišel Vladan za Slavomírem, poprosil jej, aby se uklidili oba do ústraní, kde by je nikdo neslyšel, a hlasem, který měl hodně daleko do obvyklé zvučnosti a pevnosti, se zeptal: „Tys byl, Slavomíre, před svatbou s Ladou také tak hrozně nervózní, jako jsem teď já?“ Slavomír si s mírně snivým výrazem v obličeji zavzpomínal na to, co se dělo kolem jeho svatby
s Ladou, a potom s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, řekl bych, že ne. To víš, trochu té nervozity bylo z toho, že jsem měl strach, abych se při obřadu v kostele nezakoktal nebo třeba nezakopnul, když si povedu svoji Ladunku od oltáře. Že bych ale byl nervózní ze svatby samotné, z toho, že někomu slibuji věrnost na celý život, to ne. Možná to bylo proto, že nebylo vůbec jednoduché, abychom si tu naši svatbu prosadili. Proti byli oba naši otcové. To přece víš, to už jsi u mě byl a tuhle historii znáš. Pro mého otce byla Lada jako dcera vladyky z malého hradiště příliš obyčejná a chtěl mě oženit právě s Jaroslavou, jedinou dcerou starigradského župana, knížete Jaroslava – za dva dny je ostatně oba uvidíme. No a pro Ladina otce jsem já byl zase bohatý floutek, který se jeho dceři chce tak akorát dostat pod sukně a v lepším případě si z ní udělat služku. Než jsme překonali odpor našich otců, stálo nás to velké úsilí.“ Vladan ostýchavě navázal: „Promiň mi, prosím, Slavomíre, jestli jsem příliš dotěrný. Mohu se tě ale ještě na něco zeptat?“ Slavomír, který tušil, že tímhle hovorem dodává Vladanovi odvahu k důležitému životnímu kroku, s úsměvem přikývl. Vladan se nadýchnul a otázal se: „Co kdyby vaši otcové, nebo některý z nich, svoje svolení nedali? Co by bylo pak? Vzdal by ses své Lady?“ Slavomír zvážněl. „Ne, určitě ne. Jednak jsme už čekali malého Slavomírka, ale i kdyby tomu tak nebylo, své Lady bych se nikdy a za nic na světě nevzdal. Když jsem ji poprvé uviděl, to jsme se u nich na Hrbku zastavili cestou z lovu, hned jsem věděl, že chci tu a žádnou jinou. A věř mi, prožil jsem si pěkně bujaré mládí!“ Vladan se udiveně zeptal: „Ty? To myslíš vážně?“ Slavomír se rozesmál. „Nech si někdy od Erika vyprávět, co jsme spolu prováděli při naší cestě po cizině. Já se tehdy věnoval studiu na školách, kromě škol jsem však studoval také místní dívky. A to dost důkladně.“ Pak se Slavomír zarazil, ironicky se ušklíbnul a dodal: „I když je pravda, že důkladnosti svého drahého Erika jsem při tom studiu dívek a žen rozhodně nedosáhl. Ten byl v tomto oboru největším přeborníkem. A měl bych ještě přiznat, že občas jsme museli hodně rychle utíkat.“ Vladan se nechápavě dotázal: „Utíkat?“ Slavomír mu vesele odvětil: „No samozřejmě. Utíkat. Před manžely, bratry, otci. To se tak na záletech stává. A nedělej, že tomu nerozumíš. Ty jsi byl také všechno jiné než vzor ctnosti, dokud jsi nepoznal svoji Živu.“ Slavomír zvážněl. „Abych se ale vrátil k tvé otázce. Kvůli Ladě jsem se dostal do těžkého konfliktu se svým otcem a můžeš mi věřit, že jsem byl pevně rozhodnutý necouvnout, prosadit si svou a oženit se i proti jeho vůli. Stál jsem na vlastních nohou a mohl jsem si to dovolit. Jsem však rád, že jsme s otcem k sobě zase našli cestu. A velký podíl na tom měl náš starý dolnogradský kněz Udalrich. Budu mu za to nadosmrti vděčný. Takový spor s otcem opravdu není příjemný.“ Vladan si trochu posmutněle povzdechl: „Mně takový spor s rodiči hrozit nemůže. Jak bych byl rád, kdyby tomu tak nebylo. Kéž by tu moji rodiče dnes stáli vedle mě!“ Slavomír mu na to vážně pravil: „Tak se snaž, když tě dnes tvoji rodiče pozorují odněkud shora, ať z tebe a z tvé Živy mají radost.“ Vladan mlčky přikývnul, potom se zadíval Slavomírovi přímo do očí a s velkými rozpaky se zeptal: „A dnes, po čtyřech letech tvého života s Ladou – stojí tvé manželství za tu námahu, s jakou sis ho prosadil?“ Stále vážný Slavomír se krátce zamyslel a s důrazem kladeným na každé slovo řekl: „Stálo, stojí a věřím, že stát bude. Pokud si najdeš takovou hodnou, obětavou a moudrou ženu, jako je moje Lada,
máš největší štěstí v životě, jaké tě mohlo potkat. Já vím, zní to možná pateticky, ale skutečně je to tak. Najednou nejsi v životě sám a můžeš se s někým podělit nejen o radosti života, o majetek a já nevím co, ale především o strázně, které na tebe čekají. A věř mi, často mi Lada dá dobré rady, i pokud jde o naše mužské záležitosti, týkající se státu. A když navíc život tvůj a tvé ženy spojí děti, ze kterých máš radost, získáváš sílu překonávat jakékoliv překážky. Teď si nejsem jistý, jestli se nevyjadřuji příliš nabubřele…“ „Ne, určitě ne,“ přerušil Vladan svého pána a velitele, „já ti dobře rozumím a přál bych si, abych život s Živou prožíval podobně jako ty s paní Ladou.“ Slavomír kamarádsky poplácal Vladana po rameni. „Věř mi, že budeš. Živa je moc hodné děvče, a pokud ji ty nezklameš, budeš s ní šťastný. A tohle si nemyslím jen já, nýbrž i moje Lada. A ta má velmi dobrý odhad na lidi, se kterými se potkává, to jsem už mnohokrát poznal.“ Vladan se napřímil a dojatě řekl: „Moc ti, Slavomíre, děkuji. Najednou z té mojí, vlastně Živiny a mé svatby nemám strach. A moc, moc ti děkuji za to, co pro mě, vlastně pro nás oba děláš. Nikdy ti to nezapomeneme. Nikdy.“ Slavomír byl také nějak naměkko. Laskavě pohlédl na Vladana a řekl: „Tak jdi a sbal si věci. Já jsem zase rád, že mohu zastoupit tvé rodiče. A věř mi, když si vzpomenu na tvého statečného otce a jeho hrdinskou smrt v bojích s Franky, je pro mě čest, že mohu přivést k oltáři jeho syna. A teď jdi, zítra brzy ráno musíme vyrazit.“
8. Příštího dne časně ráno vyjížděl z brány Slavomírova dvorce ve Veligradu dlouhý průvod. Jeden ze Slavomírových vojáků seděl na kozlíku vozu taženého dvěma koňmi. Za vozem byli připojeni zbývající čtyři koně určení k přepřahání a jezdecký kůň vojáka řídícího vůz. Před vozem jeli Slavomír s Erikem, Vladanem a Gorazdem a zbývající Slavomírovi vojáci byli rozděleni na dvě poloviny a jeli před vozem a za ním. Všichni obyvatelé dvorce, kteří v něm zůstali, se v čele s Ladou a Janou shromáždili u brány, aby se rozloučili a poutníkům popřáli šťastný návrat. Zanedlouho projela Slavomírova družina mohutnou Moravgradskou bránou, které se takto říkalo, protože se tudy jezdilo do Moravgradu, a chvíli jela po hlavní cestě moravského království, která spojovala Veligrad, Moravgrad, Dolnograd a Znojem. Dlouho však po této spojnici necestovali. Ještě byly vidět hradby Veligradu, když odbočili vpravo na stezku vedoucí k Nechvalínu, nevelkému hradišti obklopenému vesnicemi rolníků, jehož pánem byl vladyka Nechval, toho jména už třetí. Slavomír zvolil tuto cestu záměrně. Byla sice trošku delší, nicméně vyhýbala se strmým Chřibským horám. Kdyby jeli pouze na koních, cesta přes Chřibské hory by jim samozřejmě nedělala žádný problém, protože všichni, i kněz Gorazd, byli výborní jezdci. Trmácet se však s naloženým vozem po strmých horských stezkách nevalné kvality a plných zatáček, to nebyl žádný med. Cesta do Nechvalína byla přece jen pohodlnější a nepřekonávala takové výškové rozdíly. Ostatně i kupci putující mezi Veligradem a Starigradem tuto trasu používali. V Nechvalíně hodlal Slavomír přenocovat a druhý den potom překonat o něco delší druhou část
putování do Starigradu. V cestě jim sice stály Malé hory, ty už však takovou překážkou nebyly. Druhá část cesty byla skutečně o něco delší než první, Slavomír však věřil, že pokud brzy ráno vyrazí z Nechvalína, s příchodem stmívání budou projíždět bránou do Starigradu. Zároveň se cesta přes Nechvalín hodila i kvůli tomu, že měli vyřídit vladykovi Nechvalovi pozvání od krále Rastislava na jednání do Veligradu. Pole, sady a rolnické či řemeslnické osady obklopující Veligrad postupně nahradil hustý les. Protože slunečný den začínal být horký, přišel jim chládek pod hustými lesními korunami docela vhod. Jelikož už několik dní nepršelo, jelo se jim s vozem poměrně dobře – cesta sice neměla příliš rovný povrch a občas byla bohatá na výmoly, nicméně byla suchá a tvrdá. Díky tomu postupovali rychleji, než předpokládali. Z cesty, po které jeli, občas odbočovaly užší či širší stezky do hloubi lesa a dávaly tušit vesnice a samoty uhlířů, schované kdesi mezi stromy. Jen dvakrát se les rozestoupil a projeli kolem rozsáhlejší vsi, kde většinou někdo Slavomíra poznal a lidé potom uctivě zdravili jej i jeho muže. Většinou však vesničané raději dávali přednost bezpečí a úkrytu, který jim hustý les poskytoval. Za poslední roky se podstatně zvýšila bezpečnost na moravských cestách. Protože Rastislav nebyl nucený vést nějaké velké boje s odvěkými rivaly, s Franky, na domácí půdě, mohl věnovat veškerou energii upevňování pořádku a své moci v zemi. Nemilosrdně potíral všechny lupičské bandy, které se vyrojily ve válečných dobách a sužovaly poutníky. Jestliže byli takoví lapkové chycení živí, existoval pro ně jediný trest – šibenice. Přesto zachovávala Slavomírova skupina nezbytnou opatrnost. Vojáci v čele i na konci skupiny se střídali a bedlivě pozorovali okolí. Jejich houf byl sice početný a jen tak někdo by si na něj nemohl troufnout, naložený vůz však přesto mohl někoho zlákat. Jediní, koho potkali, byli nějací hutníci, kteří se pomalu sunuli se svými těžkými vozy naloženými železem od strážovických dolů na železnou rudu, kolem kterých byly rozmístěny tavící pece, do Veligradu, kde byl o jejich zboží, surové železo, vždy zájem. Také je minuly dva kupecké vozy. Jinak byl klid, pokud ovšem nepočítáme nejrůznější zvuky, které vydávali zvířecí obyvatelé hustého lesa. Když se blížilo poledne, zastavili se u potůčku, který tekl souběžně s cestou. Sesedli z koní a vypřáhli spřežení u vozu. Potom se nejprve postarali o zvířata, napojili je a nakrmili. Až poté se sami usadili do měkké trávy u cesty a trochu pojedli ze zásob, které s sebou vezli. Každý si podle chuti ukrojil chleba, sýra a slaniny. Vše zapili vodou z potoka, kterou si také nabrali do čutor. Potom pomalu vstali, zapřáhli nové koně do vozu a vydali se na další cestu směrem k Nechvalínu. Odpoledne se pomalu překulilo do své druhé poloviny, když dojeli k říčce, kterou místní bůhví proč nazývali Kyjovkou. Slavomír si vzpomněl, jak kdysi jako malý chlapec seděl v koutku, když se dospělí – už si nepamatoval, co je k tomu přivedlo – dohadovali na toto téma. Jedni tvrdili, že kdysi, za pradědů, byli ve vsích podél říčky řemeslníci, kteří se živili výrobou velkých dřevěných kyjů. Jiní zase tvrdili, že kdosi kdysi dávno u téhle říčky, právě tam, kam je toho dne stezka přivedla, narazil na jámu plnou dřevěných kyjů, které si tam někdo uschoval. Slavomír si s úsměvem vzpomněl na to, jak se tenkrát – bylo to už večer a místnost osvětloval mihotavý plamen v krbu – všichni vášnivě dohadovali o tom, jak se to s těmi kyji vlastně událo. Říčku bez obtíží přebrodili. Na druhém břehu se cesta, po které jeli, spojila s cestou vedoucí do Nechvalína a potom dál do Starigradu. Z rozcestí, kam právě dospěli a kde se chvíli rozhlíželi kolem, vycházela ještě jedna stezka. Jak napovídal vůz ztěžka tažený párem volů a naložený železnými hřivnami, doprovázený čtveřicí statných podmračených mužů v nepříliš čistých halenách, jednalo se o stezku vedoucí ke strážovickým
dolům a tavícím pecím. Ti, které právě míjeli, byli kováři a hutníci vezoucí svoje zboží. Jednomu z řemeslníků se podmračený výraz změnil v úsměv. Nejprve totiž poznal Erika a potom hned i Slavomíra, před jehož koněm se uctivě uklonil. Před sedmi lety při vpádu Franků na Moravu opustil totiž tento řemeslník své pece, vzal do ruky sekyru a tou franským nájezdníkům důrazně vysvětloval, že v moravské zemi nemají co pohledávat. Shodou náhod se tehdy dostal pod Slavomírovo velení. Mladý kníže okamžitě poznal svého tehdejšího vojáka. Jak Slavomír, tak Erik sesedli z koní a srdečně se s ním přivítali. Bývalý voják byl celý nesvůj z toho, že tak vznešený pán kvůli němu sesedá z koně. Chvíli poklábosili a zavzpomínali na staré časy, potom se rozloučili a Slavomír se svými lidmi zamířil na půlnoční stranu k Nechvalínu. Hutníci se zase se svým vozem vydali opačným směrem, k Moravgradu. Odpoledne už pokročilo, když se les kolem začal rozestupovat a Slavomírův průvod před sebou uviděl zvlněnou odlesněnou krajinu pokrytou poli, sady a pastvinami, kde bylo několik menších vesnic a na jednom z pahorků bylo vystavěno nechvalínské hradiště. Ve vesnicích žili především rolníci a jen pár řemeslníků. Bydleli ve staveních, která byla dílem zemnicemi, dílem jednoduchými sruby. Obyvatelé vesnic byli ještě zabráni v pilné práci na svých polích. Samotné hradiště nebylo příliš velké, jak mohli pozorovat, když k němu dorazili. Ohrazeno bylo palisádovou hradbou, propojenou košatinou a zasazenou do nevysokého valu. Celá hradba byla vysoká asi jako dva dospělí muži. Když Slavomír a jeho lidé vjeli otevřenou branou dovnitř, bylo vidět, že stavení v hradišti jsou zčásti bytelné sruby a částečně prosté zemnice. Bylo zřejmé, že nechvalínský vladyka není příliš zámožný. Žádný z domů nebyl kamenný, neměly dokonce ani kamenné podezdívky. Vedle domu vladyky Nechvala stál sice nevelký kostel, i ten byl však celý ze dřeva.
9. Slavomír nebyl v Nechvalíně poprvé a vladyku Nechvala dobře znal. Věděl, že co se mu nedostává na majetku, to vynahrazuje svou čestností, odvahou a věrností králi Rastislavovi. Proto, když je překvapený vladyka přišel uvítat, okamžitě seskočil ze svého vraníka a srdečně se s Nechvalem pozdravil. Nechval se před Slavomírem mírně uklonil. Srdečným hlasem mu řekl: „Vítej, vznešený Slavomíre, na mém skromném hradišti. Je mi nesmírnou ctí přivítat tebe i tvé lidi. Kdybyste nás však dopředu informovali, mohli bychom se na vaši návštěvu připravit.“ Slavomír se mírně usmál, protože mu bylo jasné, co je smyslem Nechvalových slov. Když přijede třicet čtyři zdravých a hladových mužů a ještě více koní na nevelké hradiště, jako je to Nechvalovo, udělá to velký průvan ve spíži. Slavomír věděl, že Nechval není lakomý, jenže z něčeho jeho lidé žít musí, a potom už měl také nepříliš veselé zkušenosti s tím, jaké to je, když jej navštíví sám Rastislav a po pár dnech se svým průvodem pokračuje dál od zcela vyjedeného hradiště. Slavomír Nechvalovi přátelsky odpověděl: „Nechvale, za sebe i za své lidi ti děkuji za přátelské přivítání. Tvá starost o nás tě šlechtí, není však nutná. Jen bychom na tvém hradišti rádi přenocovali, zítra brzy ráno musíme pokračovat dál do Starigradu, kde se bude ženit tady Vladan, velitel mých vojáků.“
Nechval se s úsměvem obrátil k Vladanovi. Řekl mu: „Přeji ti, Vladane, vše nejlepší ve tvém dalším životě.“ Potom Nechval, znovu obrácený ke Slavomírovi, pokračoval: „I když u nás bohužel dlouho nepobudete, jistě si budete přát něco pro zpříjemnění vašeho pobytu v Nechvalíně.“ Slavomír přikývl. „Chleba, sýr a maso na cestu máme. Pouze bychom tě poprosili o vodu a trochu medoviny. Té medoviny však jen málo, jak jsem říkal, brzy ráno musíme pokračovat. A pro naše koně bychom také potřebovali nějakou píci a vodu.“ Nechvalovi se viditelně ulevilo. Když si představil, že mu Slavomírovi vojáci vyjedí a vypijí hradiště, lehko mu nebylo. Jak si Slavomír pobaveně všiml, s viditelnou úlevou pronesl: „Co se té medoviny týče, buďte mými hosty…“ Slavomír jej přerušil: „A to krmení pro koně ti zaplatím.“ Nechval trochu v rozpacích namítl: „To snad ani nemusí být…“ Slavomírovi však nedalo moc práce jej přesvědčit. A upřímně řečeno, mladý kníže na rozdíl od krále Rastislava dobře chápal, že lidé na takových malých hradištích, jako je Nechvalovo, toho zase nemají tolik nazbyt, aby mohli krmit čtyřiatřicet neočekávaně přišedších hladových krků. Nechval se ještě zeptal: „Jak si to přejete zařídit se spaním? Mohu tě, pane, pozvat do svého domu a tvým mužům ustlat tady v naší stodole? Máme tam čerstvou slámu.“ Slavomír přikývl. „To bude bohatě stačit. A se mnou si opravdu nemusíš dělat starost. Vyspím se také ve stodole spolu se svými muži. To mi nedělá žádný problém.“ Po chvíli dohadování se tom nakonec oba dohodli. Večer přivítal Nechval Slavomíra, Erika, Vladana a Gorazda u poháru medoviny ve svém domě. Byl to bytelný srub s hliněnou podlahou, rozdělený na dvě části přepážkou z prken, ve které byly jednoduché dveře. Uvnitř byl srub zařízen jednoduchým, nahrubo opracovaným nábytkem. V rohu obytné místnosti, kam je Nechval zavedl, byla pec a kout na vaření. Ve stěnách byla malá okna s dřevěnými okenicemi. Nechval hostům představil svoji početnou rodinu – manželku Doňu a pět dětí, tři chlapce a dvě dívky. Nejstarší z chlapců se jmenoval, jak zde bylo tradicí, opět Nechval. Děti zvědavě pokukovaly obzvláště po Slavomírovi, z jehož vybraného oblečení bylo poznat, že jde o vznešeného velmože. Ostatně starší z dětí už Slavomíra viděly a dobře věděly, o koho jde. Slavomír měl s sebou nějaké sladkosti, které na veligradském tržišti nakoupil od kupců z Konstantinopole. Rozdělil je mezi děti a ty z takového pokladu měly oči navrch hlavy. Když Doňa odvedla děti z místnosti ven, Slavomír upil medoviny z jednoho ze zdobených hliněných pohárů, které měl Nechval schované pro vzácné návštěvy, spokojeně mlasknul a pochválil medovinu, kterou jim Nechval nabídl. Ten potěšeně poznamenal: „To není moje zásluha, to je dílo mé drahé Doni. Recept na tuhle medovinu je staré tajemství její rodiny.“ Slavomír ještě trochu ochutnal a potom prohlásil: „Milý Nechvale, to je skutečně pochoutka. Když se budeme vracet, mohu si od tebe dva džbány tohoto nektaru koupit? Můžeš je pro mě mít nachystané?“ Nechval celý v rozpacích zakoktal: „Ale pa-pane, přece mi nebudeš platit.“ Nechval byl sice vladyka, ale vladyka nepříliš bohatý, který nepatřil mezi mocné moravského království. Byl proto vyvedený z míry Slavomírovým jednáním. Normální totiž bylo, že ti, kteří byli mocnější a bohatší, si prostě brali, co se jim líbilo. A Nechval to sám už párkrát zažil. Slavomír se na něj podíval a mírným hlasem řekl: „Jen se nebraň. Na to, aby vznikla takhle dobrá medovina, bylo třeba vynaložit spoustu práce. Takže si tvá žena zaslouží za svoji práci, která má
takhle chutný výsledek, také patřičnou odměnu. Diskutovat o tom nebudu. Ty dva džbány mi nachystej a cestou domů ze Starigradu ti je zaplatím a vezmu si je. Pokud bychom se tudy zpět náhodou nevraceli, to by se však muselo stát něco mimořádného, někoho pro tu medovinu určitě pošlu.“ Potom Slavomír zarazil Nechvalovo děkování a dodal: „Nesedíme tu však, Nechvale, jen proto, abychom pochválili tvoji medovinu, i když si to věru zasloužila. Než jsme se vydali na cestu do Starigradu, požádal mě náš král Rastislav, abych ti vyřídil jeho pozdravy a především pozvání k cestě do Veligradu. Měl by ses u něj co nejdříve objevit.“ Na Nechvalově tváři se objevil náhlý úlek. „Co se děje? Náš král je se mnou nespokojený? Počínám si ve svém úřadu župana špatně?“ Slavomír se lehce pousmál. „To vůbec ne. Naopak. Ve tvém kraji je bezpečno a klid. Lapkové už dlouho pocestné neobtěžovali a Rastislav dobře ví, že je to zásluhou tebe a tvých lidí. Problém je v něčem jiném. Rastislav se snaží upevnit správu své říše. Proto vybírá ty nejschopnější vladyky do úřadu župana. Ty jsi ostatně jedním z nich. S tvou prací je král spokojen.“ „A proč chce tedy se mnou mluvit?“ zeptal se trochu nejistě Nechval. „Rastislavovi se nelíbí tvoje hradiště,“ začal vysvětlovat Slavomír, „tedy nemá nic proti hradišti samotnému, vadí mu, že je poměrně slabě opevněné. Tvoje hradiště je umístěné na velmi důležitém místě na kupecké cestě z Moravgradu a Veligradu do Starigradu. Staráte se tu o bezpečnost pocestných. V dosahu tvých jezdců jsou železné doly ve Strážovicích a důležité rozcestí na polední straně od vás, kde se stýkají cesty z Mikulčic, Veligradu, Starigradu a Strážovic. Tomu musí odpovídat také síla tvého hradiště, protože tví vojáci musí mít odpovídající ochranu.“ „Takže Rastislav chce, abychom vylepšili opevnění svého hradiště,“ poznamenal Nechval. „Přesně tak,“ přisvědčil Slavomír. Nechval se v rozpacích podrbal za pravým uchem a váhavě řekl: „To má náš Rastislav pravdu. Jenže…“ „Jenže kdo takovou stavbu provede? A kdo ponese její náklady?“ poznamenal s mírným úsměvem Slavomír. Nechval nešťastně přitakal. „No právě. Sám vidíš, že tady kolem nás jsou chudé rolnické vesnice jen s několika řemeslníky. Na poměrně jednoduché opevnění, které bylo postaveno za mého otce, blahé paměti, jsme stačili sami. To, co si představuje Rastislav, však sami nezvládneme.“ Slavomír uklidňujícím hlasem prohlásil: „Myslím, že je zbytečné obávat se problémů při přestavbě opevnění vašeho hradiště. Na toto téma jsme se s Rastislavem bavili a já mu říkal v podstatě to, co ty teď vykládáš mě. Rastislav je vládce přísný, ale není nelida, to dobře víš. Je přístupný tomu, nechat si věci vysvětlit. Výsledek naší debaty byl následující: král ti poskytne stavitele, bude to Dobroš, žák Radslava, dej mu Bůh věčnou slávu, který pomáhal Radslavovi při přestavbě Veligradu, Moravgradu a Dolnogradu. Poskytne ti také odborné řemeslníky, kteří stavbu povedou. Tyto mistry bude platit král. Ty se postaráš o dělníky a materiál a král ti navíc po dobu stavby odpustí odvod dávek do královské pokladnice. Myslím také, že se dohodnete i na nějaké další formě podpory ze strany Rastislava. To už však musíte probrat při tvé návštěvě na královském dvorci ve Veligradu, kde Rastislav ještě pobývá. Pamatuj na to, že hlavním Rastislavovým zájmem je mít pevné hradiště, které bude oporou královské moci v tomto kraji. Je proto také ochoten nemálo ze své strany pro toto dílo obětovat. Myslím, že se nejedná o nic, co bys nemohl zvládnout. Já vím, práce to bude hodně, jak jsem však řekl, král ti pomůže.“ Nechval se na chvíli zamyslel. Potom pomalu prohlásil: „Máš pravdu, Slavomíre. Jedná se o dílo, které lze provést, a pro nás bude také užitečné, protože získáme bezpečný úkryt. Děkuji ti za to, jak jsi tuhle záležitost s Rastislavem předjednal.“
10. Následujícího dne, hned jak se rozednilo, projel Slavomírův průvod otevřenou branou nechvalínského hradiště a vydal se půlnočním směrem cestou ke Starigradu. Slunce ještě nevyšlo, a tak bylo poněkud chladno. Před nimi se tyčily svahy Malých hor. Slavomír věděl, že zanedlouho dojedou na rozcestí, ze kterého odbočovala stezka, po níž bylo možno kopce tyčící se před nimi objet. Nemyslel si však, že by to bylo nutné. Přímá cesta přes vrchy byla poměrně dobře sjízdná, protože bylo sucho, a tak se po ní vydali. Malé hory bez potíží překonali. Před nimi byla mírně zvlněná zalesněná krajina, která je měla provázet až do Starigradu. Jak slunce stoupalo po jasné obloze bez mráčku, bylo stále tepleji. Cesta vedla převážně lesem a chládek, který poskytovaly koruny starých vysokých stromů, jim přišel vhod. Podobně jako předešlý den jen zřídka narazili na mýtiny s vesnicemi. I zde dávaly nezřetelné odbočky z hlavní cesty tušit, že lidé, kteří zde žijí, dávají přednost úkrytu za staletými stromy. Na cestě byli téměř sami, potkali jen dvě skupiny kupců jedoucích od Starigradu. A tak je provázelo jen slunce a zvuky lesní zvěře. Přesto zachovávali potřebnou opatrnost a pozorně sledovali okolí. Když bylo slunce na vrcholu svého putování, dorazili k brodu přes říčku, kterou místní nazývali, jak Slavomír věděl, jménem Cézava. Za říčkou sesedli z koní, vypřáhli povoz, postarali se o koně a potom se posadili do trávy, aby si na chvíli odpočinuli, najedli se a napili. Protože chtěli dojet do Starigradu před setměním, za chvíli se zvedli, k vozu připřáhli nový pár koní, naplnili čistou vodou z řeky své čutory a vydali se na další cestu. Odpoledne už pokročilo, když dojeli k říčce, která je už měla dovést až ke starigradskému hradišti a která měla dvě jména, jak si Slavomír pamatoval ze svých dřívějších cest do tohoto kraje. Tam, kde se k ní přimkla cesta, po které přijeli, se nazývala Zlatá říčka. Nad Starigradem ji však nikdo neřekl jinak než Ďáblova říčka. Cesta dál vedla po břehu Zlaté říčky. Když se pomalu přibližoval podvečer, začala se zvlněná krajina, kterou jeli až doposud, postupně měnit v údolí. Po obou stranách se zvedaly zvolna rostoucí kopce. Pomalu dojeli až k místu, kde se cesta větvila. Bylo vidět, že stopy kol vozů zahýbají doleva, do mírně stoupajícího údolí, ze kterého vytékal malý potůček. Na stezce vedoucí dál podél Zlaté říčky byly vidět jen stopy kopyt koní. Na otázky vojáků, kteří ve Starigradu ještě nebyli, a těch byla většina, Slavomír odpověděl, že starigradské hradiště má tři brány – dvě na straně západu slunce, jednu na straně, kde slunce vychází. Brána na straně východu slunce je však umístěna nad Zlatou říčkou a vede k ní poměrně strmá cesta po svahu ostrohu, na kterém Starigrad stojí. Tato cesta je sjízdná jen pro koně. Kvůli vozu, který s sebou vezou, musí proto odbočit doleva do údolí, v kterém jsou vidět stopy kol jiných vozů. Údolím cesta zvolna vystoupá, zahýbá potom doprava a dalším mírným stoupáním je dovede až ke vstupní bráně, do předhradí starigradského hradiště. Zamířili tedy tam, kam jim ukázal Slavomír. Když vyjeli mělkým údolím vzhůru, les pomalu prořídl a krajina se podobala té kolem Veligradu. Malé rolnické vesnice, ve kterých lidé bydleli v zemnicích, sem tam nějaký srub movitějšího obyvatele, nejspíše řemeslníka, pole střídaná pastvinami a sady. Na menším kopečku, který se před nimi objevil, když údolím vystoupali a posléze jej zanechali po své levici, uviděli bohatě vyhlížející opevněný dvorec, který se vymykal svému okolí. Jeho hradba byla zbudována z palisády vyrůstající z hliněného valu, vpředu zpevněného kamennou plentou. Šlo o jakési hradištní opevnění v menším rozměru. Takhle obvykle opevnění velmožského dvorce
nevypadalo. Bylo zřejmé, že majitel dvorce je velice movitý člověk. Brána, ke které vedla odbočka od cesty, po níž jeli, byla zavřená, takže dovnitř vidět nebylo. Nad palisádou však vykukovaly střechy postavené z kvalitně vypadajících šindelů, které už samy o sobě ukazovaly na to, že majitel dvorce není žádný chudák. Erik se na koni otočil k vedle jedoucímu Slavomírovi a zeptal se: „Komu patří ten dvorec? Vůbec o něm nevím. Teď si uvědomuji, že ve Starigradu jsem s tebou sice byl, to jsme však vždycky jeli podél Zlaté říčky a potom vystoupali k bráně nad ní, takže jsme vjeli do hradiště z opačné strany než teď. A na tuhle stranu jsme nikdy nepřijeli. Alespoň pokud jsem tu byl já.“ Slavomír se zadíval na dvorec a s úšklebkem odpověděl: „To je dvorec Franků Adalberta a Rolanda. A ještě by se dalo dodat, že nevidíš vše. Před tou hradbou, kterou vidíme odsud z cesty, je ještě hluboký příkop. Franští majitelé tohoto dvorce buď chtějí dát najevo svůj objemný majetek, nebo opravdu nechtějí být rušeni. A nejspíš platí obojí.“ „Počkej,“ zarazil se Erik, „Adalbert – to myslíš správce starigradského kostela?“ Slavomír přikývl a Erik mu vrátil úšklebek. „Tak ten zrovna nehlásá chudobu v Kristu.“ „Taky mám podobný dojem,“ odpověděl Slavomír a dodal: „Adalbert pochází z takového nepříliš majetného šlechtického rodu někde od Pasova. Ta nemajetnost je však u něj dnes už minulostí. Osobně jsem přesvědčen, že ve službě církvi viděl a vidí především cestu, jak zbohatnout. Jeho otec je, nebo spíš byl, protože už myslím nežije, blízký přítel našeho, ehm, ‚milovaného‘ biskupa Hartwiga a syn sem přišel, aby si rychleji vysloužil zásluhy pro postup v církevní hierarchii. Tuším před třemi roky sem za ním přišel také mladší bratr Roland.“ „Také kněz?“ zeptal se Erik. „Kdepak,“ zavrtěl hlavou Slavomír, „je to normální šlechtic. Ačkoliv, normální. Dal se na obchod a daří se mu víc než slušně. A tady se docela dobře zabydlel, protože se oženil s Jaroslavou, dcerou starigradského knížete.“ Erik se s úsměvem zeptal: „Mluvíš o té dívce, kterou ti za manželku dohazoval tvůj otec a o které jsi prohlásil, že hejno slepic je chytřejší než ona?“ Slavomír se hlasitě rozesmál: „Ty máš ale paměť! Ostatně, byl jsi té památné debatě s mým otce Přemilem na nádvoří našeho dvorce v Dolnogradu přítomen a schovával ses za mými zády.“ Erikovi hrály v očích veselé ohníčky a zabručel: „Bodejť by ne. Tenkrát vkročit mezi vás rozvaděné kohouty, tebe a tvého vznešeného otce Přemila, to bych také mohl jednu slíznout.“ To už se smáli oba dva, až se vojáci kolem nich divili, co se to děje. Slavomír se zakuckal smíchem a řekl: „Abych tedy upřesnil, co jsem řekl a co jsi ty za mými rameny slyšel. Bylo to tuším takhle: Jaroslava je bohatá krasavice. Jenže má inteligenci srovnatelnou s támhle tím hejnem slepic. A je otázka, jestli ty slepice nejsou nakonec chytřejší. Když se k nim přidá jejich kohout, nejspíš ano.“ Rozesmátý Erik se zeptal: „A tomu Rolandovi to nevadí? Nebo je to také takový vzdělanec jako sličná Jaroslava?“ Slavomír zvážněl. „No, nevím. Upřímně řečeno, když jsem se právě od otce dozvěděl o tom sňatku, také mi to vrtalo hlavou. Já už totiž předtím mluvil s lidmi ze Starigradu a ti mi říkali, že oba tihle franští bratři jsou vychytralí až běda. Takže jediné, co mě napadlo, je to, že Jaroslava byla bohatá nevěsta, což nahradilo tu její hloupost. A Adalberta dosazeného do Starigradu biskupem Hartwigem tu místní lidé rozhodně nemilují, což platí i pro Rolanda. Ten je navíc velice nafoukaný, ještě víc než jeho povýšený kněžský bratr. No a tahle svatba s Jaroslavou se jim proto hodila k tomu, aby pronikli do místní moravské společnosti.“ Už také zvážnělý Erik zamyšleně poznamenal: „To máš asi pravdu. Co však tenhle sňatek přinesl
Jaroslavě a jejímu otci, knížeti Jaroslavovi?“ Slavomír pokýval hlavou. „Dobrá a logická otázka. Já si ji také položil. Co se týče Jaroslava, ten byl, pokud vím, nešťastný z toho, že jsem se s Jaroslavou neoženil já. Sňatek s Rolandem se mu moc nelíbil. Jenže Jaroslava si postavila hlavu a on jí ustoupil, protože vždycky udělal, co jí na očích viděl. Jaroslavina matka zemřela, když bylo děvče ještě malé, a otec, tedy Jaroslav, ji pak úplně rozmazlil. Když si tedy dupla, že se chce vdát za Rolanda, otec jí jako obvykle ustoupil.“ „A co na Rolandovi tolik imponovalo Jaroslavě?“ Slavomír se ušklíbl: „Co asi. Je bohatý a navíc cizí, bavorský šlechtic. Kolik moravských děvčat získá takovou partii? To si tedy nepochybně myslí ona. Takže jsou spokojení oba – ona i Roland. A Adalbert nejspíš také. Pouze starého knížete Jaroslava je mi líto. Jaroslava byla jeho jediné dítě. Od otce i našeho starého kněze Udalricha vím, že Jaroslav velice miloval svoji zemřelou ženu a už se nikdy potom neoženil. A z lásky k nebožce manželce potom tak rozmazlil dcerku. Ta se teď o svého otce zrovna nezajímá. A když, pak jen tehdy, pokud něco potřebuje. To zase vím od známých ze Starigradu, kteří k nám občas přijedou. Ostatně mi o těchto záležitostech vyprávěl i Vladanův budoucí tchán Spytihněv.“ Erik se ještě zeptal: „A ten Adalbert je důvod, proč s námi jede náš kněz Gorazd?“ Slavomír souhlasně přikývl. „Přesně tak. Lidé tu Adalberta snášejí, rádi jej však nemají. A aby měli Vladan se Živou na svůj velký den jen pěkné vzpomínky, poprosil mě Spytihněv o příjezd Gorazda.“ „Neurazil tím Adalberta?“ zeptal se Erik. „Jestli ano, tak to ten Frank nedává najevo, pokud vím. Spytihněv mu to vyložil tak, že když je svatba v jejich kostele, dárkem pro ženicha má být zase jeho domácí kněz,“ usmál se Slavomír a dodal s lišáckým výrazem v obličeji: „Upřímně řečeno, tuhle výmluvu jsem Spytihněvovi poradil já. Doufám, že zabrala.“ Slunce už pomalu zapadalo za obzor, když za hovoru přijeli ke starigradskému hradišti.
