Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd
Psychologie oběti Chování, proţívání oběti Dopady trestných činŧ na chování a proţívání oběti Bakalářská práce
Autor:
Dana Tuháčková Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce: Odborný konzultant:
Praha
Mgr. Ingrid Matoušková, Ph.D. -
leden 2009
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem předloţenou práci zpracovala zcela samostatně, pouţila uvedené prameny a vypsanou literaturu, aby nebyla porušena práva autorská. Práce má 54 stran a 7 příloh na 9 stranách.
V Drahenicích 12. 1. 2009
Dana Tuháčková
Poděkování: Bakalářskou práci jsem konzultovala s Mgr. Ingrid Matouškovou, Ph.D., vedoucí katedry ekonomických a sociálních věd Bankovního institutu Vysoké školy Praha, které bych tímto chtěla poděkovat za pomoc, ochotu, zájem a spolupráci při realizaci této práce.
Anotace Cílem bakalářská práce „Psychologie oběti“ bylo nastínit chování a proţívání osob, které
se
stali
obětí
rŧzných
ţivotních
událostí
a
obětí
trestné
činnosti.
Kaţdý člověk je osobností a reaguje na rŧznou psychickou zátěţ odlišně. U kaţdého jedince mŧţe být stupeň zatíţení jiný a jeho zvládnutí záleţí nejen na zdravotním stavu, naturelu, ale i na okolnostech a na všech osobách přicházející s obětí do kontaktu. Pochopit procesy probíhající v okamţiku, kdy se člověk stává obětí, je velmi náročné. Proto je i cílem této práce přiblíţit ve stručnosti jednotlivé druhy ţivotních situací, do kterých se mŧţe dostat kaţdý z nás. A tak nezáleţí jen na přístupu lékařŧ a ostatních osob v pomáhajících profesích, ale i na nás nejbliţších, rodinných příslušnících, příbuzných a přátelích. Snad se nám společně podaří lépe chápat všechny oběti kolem nás.
The target of my thesis
,,Psychology of a victim“ was to describe people’s
behaviour and emotions who were the victims of different life situations and victims of a criminal offence. Each human being is the personality and he/she react on a variable psychic event in a different way. We have to admit the level of psychical balance could be different and even to cope with this depends not only the health condition and the character of a person but also on circumstances on all persons who are in contact with the victim. To understand the process, feelings and emotions when the human beings is becoming the victim, is really very hard. That is why the target of this essay is to be able to get closer to individual life situations which we may live through. However, it does not depend on the approach of doctors and other persons providing help but also we the family members, relatives and friends are important so that the victims could come to terms with the problems and get over it. I hope that we together might understand all victims around us better.
Obsah Úvod .................................................................................................................. 6 1
Vymezení pojmů ....................................................................................... 7 1.1 1.2
2
Vazby na ostatní obory ........................................................................ 9 Pouţité vědecké metody ...................................................................... 9
Psychologie oběti obecně ........................................................................ 10 2.1 2.2
3
Vybrané delikty a jejich rozdělení..................................................... 10 Nejčastější psychické a fyzické reakce obětí .................................... 11
Oběti různých událostí a deliktů ........................................................... 12 3.1 3.2 3.2.1 3.2.2 3.2.3 3.2.4
Oběti přírodních katastrof, dopravních nehod................................... 13 Domácí násilí ..................................................................................... 15
3.3 3.4 3.5
Týrání dětí, sexuální zneuţívání a dětská práva .............................................. 17 Muţi v roli oběti .............................................................................................. 22 Zdravotně postiţení a domácí násilí ................................................................ 23 Dnešní senioři .................................................................................................. 25
3.5.1 3.5.2
Znásilnění .......................................................................................... 28 Mnohočetné oběti .............................................................................. 29 Šikana ................................................................................................ 30
3.6 3.7
Mobbing .......................................................................................................... 34 Bossing ............................................................................................................ 38
Sexuální obtěţování........................................................................... 39 Stalking .............................................................................................. 41
4
Pozůstalí po obětech ............................................................................... 42
5
Pomoc obětem ......................................................................................... 45 5.1 5.2 5.3
Laická pomoc obětem........................................................................ 45 Vyuţití informací, pomoc státu a spolupráce s Evropou .................. 46 Hledání pomoci – kontakty ............................................................... 47
Závěr ............................................................................................................... 49 Seznam pouţité literatury a jiných pramenů ............................................. 51 Přílohy ............................................................................................................ 55 Příloha č. 1 ................................................................................................... 55 Příloha č. 2 ................................................................................................... 56 Příloha č. 3 ................................................................................................... 57 Příloha č. 4 ................................................................................................... 58 Příloha č. 5 ................................................................................................... 59 Příloha č. 6 ................................................................................................... 60 Příloha č. 7 ................................................................................................... 61 5
Úvod Téma bakalářské práce „Psychologie oběti“ jsem si vybrala na základě zájmu o tuto problematiku. Ačkoliv pracuji v oblasti kultury, setkávám se často s lidmi, kteří se stali obětí. Nastaly i okamţiky, kdy oběť poţádala o pomoc přímo mě. A tak jsem i já sama mohla pozorovat reakce, chování a dopady ţivotních krizových situací na rŧzné osoby. Díky tomu jsem se v prŧběhu ţivota začala seznamovat s rŧznými problematikami jako je například šikana, pronásledování, vyhroţování, mobing, bossing. Veškeré získané informace z praxe popisuji v ilustrativních příkladech. Jako dítě jsem proţívala spokojené a láskyplné dětství. Strach jsem cítila aţ jako dospívající, kdyţ mi mŧj tatínek váţně onemocněl. Jiné zlo jsem v té době ani nevnímala. Dnes mám dvě dospívající dcery a doba se opravdu velmi změnila. Dnešní uspěchaný spotřební ţivot, média a další jiné zdroje, přinášejí dnešním dětem úplně jiné moţnosti, ale i situace o kterých naše generace neměla ani ponětí. To, ţe lidé umírají na rŧzné nemoci je běţnou informací v tisku a zprávách. Dnešní deníky a média nám všem denně přinášejí zprávy o dopravních nehodách, přírodních katastrofách a rŧzných trestných činech. Při odchodu z domŧ často upozorňujeme naše děti, aby na sebe dávaly pozor. Cítíme, ţe tam venku za dveřmi čeká spousta nástrah a nebezpečí. Ale i tak se snaţíme ţít naplno a ne jako „ve skleníku“. Věříme ve svou výchovu a moţná i štěstí, ţe se nám a našim dětem krizové ţivotní situace vyhnou. Je ale zcela přirozené, ţe v ţivotě kaţdého z nás se střídají příjemné okamţiky s těmi méně příjemnými. Bylo by bláhové domnívat se, ţe právě mě se bude stále dobře dařit. A tak si zvykáme na situace, které nás utuţují, posilují, nutí přemýšlet a hledat rŧzná řešení. Pokud není nepříjemných záţitkŧ příliš mnoho, vycházíme po vyrovnání se s nimi poučeni a posíleni. Proto i já sebe a svou rodinu často povzbuzuji slovy „Co mě nezabije, to mě posílí.“ Musíme si ale uvědomit, ţe naše psychika reaguje na vše, co proţíváme. Některé proţitky mohou zatěţovat naše tělo víc, neţ jsme schopni zvládnout. Kaţdý z nás je osobnost a tak reagujeme rŧzně. Co je pro mě jednoduché, mŧţe být pro jiného váţným problémem. Někdy se starosti kumulují a najednou je tu ta „poslední kapka, kvŧli které pohár přeteče.“ Mnohdy si za problém mŧţeme sami, jindy k tomu dopomŧţe náhoda, shoda okolností, kdy se vyskytujeme prostě na nesprávném místě, v nesprávný čas. Pak se i my mŧţeme stát obětí.
6
1
Vymezení pojmů
Násilí, agrese, konflikt. Reálně hrozící nebezpečí, kterému jsme vystaveni bez ohledu na svoji vŧli, schopnosti či skutky. Nebezpečí, které probouzí náš strach. Strach a úzkost z nejistoty kdy, kde a odkud to udeří. Strach, ţe se nebudu umět bránit. Strach z následkŧ, strach z opakování. Strach z lhostejnosti našeho okolí. To jsou pocity, které se odráţí v našich postojích. V této části vysvětluji některé pouţité odborné pojmy. Dŧvodem je správné pochopení všech uváděných informací. Viktimologie je relativně mladý vědní obor, zabývající se oběťmi trestných činŧ, jejich typologií a předpokladem stát se obětí. Zajímá ji, jakou roli hraje oběť v motivaci pachatele a jakým zpŧsobem se spolupodílí na interakci v prŧběhu trestného činu. Pěstování viktimologie směřuje k vypracování poznatkŧ o tom, jak se lze účinně vyhnout roli oběti a jakými preventivními opatřeními lze sníţit riziko ohroţení. Zavádí se souhrnný pojem tzv. bezpečného chování1). Viktimizací se míní proces poškozování a zpŧsobování újmy, čímţ se fakticky z jedince stává oběť určitého trestného činu. Někdy dochází k dění bezprostředně s trestným činem, kdy nelze viktimizaci předejít (primární viktimizace). Od této rozlišujeme sekundární viktimizaci (po spáchání trestného činu), v dŧsledku reakcí formálních instancí sociální kontroly nebo neformálního sociálního okolí, např. druhotné psychické poškozování oběti tím, jak na událost reaguje nejbliţší sociální okolí nebo traumatizující projednávání věcí před soudem apod. Trestný čin je jednání, které zásadním zpŧsobem poškozuje nebo ohroţuje zájmy chráněné státní mocí a které následně stát trestá trestními předpisy a jehoţ znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti.
2)
Bezprostřední následek je
chování, které následuje bezprostředně po činu a souvisí s charakterem činu. Trestní řízení je šetření trestného činu v souladu s platným vnitrostátním právem. Kriminální čin má na oběť psychologický dopad. V souvislosti s psychologickým zkoumáním problému jak se jedinec vyrovnává s proţitou kritickou událostí a vlastní vzniklou újmou se zavádí pojem terciální viktimizace. Tímto pojmem označujeme stav, 1)
ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie – Základy praktické psychologie pro policisty, strážníky, justiční stráž a pracovníky soukromých bezpečnostních služeb. 2. vyd. Praha : Support, 1996. ISBN 80-902164-0-4. s. 207 – 208. 2) ÚPLNÉ ZNĚNÍ ZÁKONA Č.140/1961 Sb., Trestní zákon. Hlava druhá. Základy trestní odpovědnosti, §3 Trestný čin, odst. 3., Nakladatelství Sagit. ISBN 978-80-7208-691-7. s. 10.
7
kdy jedinec není sto přiměřeně vyrovnat se s traumatickou zkušeností. Psychicky se zcela zásadně mění, dochází k nalomení ţivotní cesty (např. není schopen pokračovat v pracovní kariéře), mění výrazně ţivotní styl apod. 3) PTSD = posttraumatická stresová porucha nebo syndrom projevující se po proţití ţivotních událostí, které jsou pro nás velmi stresující a vymykají se našim ţivotním zkušenostem. Dostavují se pocity bezmoci, ztráty, fyzické únavy, často i zásah do soukromí. Porucha se mŧţe rozvinout s časovým odstupem několika dnŧ, týdnŧ aţ měsícŧ a ovlivňuje naše myšlení – paměť, proţívání. To bezpečně odlišuje od akutní reakce na stres, který naopak časem odezní. PTSD se mŧţe projevit somatickými poruchami, coţ je intenzivní úzkost projevující se pocitem staţeného hrdla (problém s dýcháním), nedostatkem svalové síly. Domácí násilí je opakované fyzické, psychické, nebo sexuální týrání mezi rodinnými příslušníky mimo kontrolu veřejnosti. (Nejčastěji mezi partnery, rozvedenými manţeli, rodiči a dětmi, vnoučaty a prarodiči.) Pojmem syndrom EAN (Elder abuse and neglect) označujeme nemoc seniorŧ zpŧsobenou špatným zacházením. Mezi násilí patří i omezování osobní svobody, které je úmyslným zabráněním uţívání osobní svobody. Trestní zákon popisuje tyto činy v § 231 aţ 240 jako trestné činy proti svobodě a lidské dŧstojnosti.4) Mezi další formu ubliţování mŧţeme zařadit sexuální zneuţívání. Jedná se o zapojení vývojově nezralé osoby (dítěte) do sexuálních aktivit, které ještě není schopen chápat. Trestní zákon hovoří o pohlavním zneuţívání v § 242. Mezi jednu z dalších forem trestných činŧ proti lidské dŧstojnosti je veřejné sexuální zneuţívání, kam patří znásilnění a sexuální zneuţívání v zaměstnání. Trestní zákon jej popisuje v § 241. Ublíţení na zdraví je úmyslným činem a činem z nedbalosti s dŧsledkem zdravotní újmy. Trestní zákon vystihuje tyto trestné činy proti ţivotu a zdraví v §219 aţ 230. Týrání je fyzické ubliţování, kruté zacházení spojené s nedostatečným uspokojováním ţivotních potřeb a s citovým vydíráním. Trestní zákoník rozlišuje dvě skutkové podstaty. Týrání svěřené osoby a týrání osoby ţijící ve společně obývaném bytě nebo domě.5) 3)
ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie – Základy praktické psychologie pro policisty, strážníky, justiční stráž a pracovníky soukromých bezpečnostních služeb. 2. vyd. Praha : Support, 1996. ISBN 80-902164-0-4. s. 211. 4) ÚPLNÉ ZNĚNÍ ZÁKONA Č.140/1961 Sb., Trestní zákon. Hlava osmá. Trestné činy proti svobodě a lidské dŧstojnosti, Nakladatelství Sagit. ISBN 978-80-7208-691-7. s. 56 – 58. 5) ÚPLNÉ ZNĚNÍ ZÁKONA Č.140/1961 Sb., Trestní zákon. Hlava šestá. Trestné činy proti rodině a mládeţi, §215, §215a, Nakladatelství Sagit. ISBN 978-80-7208-691-7. s. 53.
8
Psychickým týráním na pracovišti je třeba rozumět kaţdé zneuţívající chování, projevující se konkrétně v jednání, slovech, činech, gestech nebo textech, které poškozují osobnost, její dŧstojnost a fyzickou integritu jedince a které ohroţují jeho zaměstnanecké místo nebo znehodnocují pracovní klima. V současné době se téţ značně projevuje stalking, coţ je úmyslné pronásledování a obtěţování osoby jinou osobou.
1.1
Vazby na ostatní obory
Obecná psychologie se zabývá základními psychickými procesy a jejich obecnými zákonitostmi. Zkoumá procesy kognitivní (fantazii, vnímání, představivost, myšlení, učení), rozhodovací (pudy, motivy, vŧli), proţívání (emoce). Psychopatologie zkoumá duševní poruchy a nemoci, odchylky. V trestně právní oblasti se zabývá hodnověrností svědecké výpovědi a příčetnosti při spáchání deliktu. Sociální psychologie zkoumá vlivy rŧzných sociálních faktorŧ na osobnost. Psychologie osobnosti je oborem o člověku, protoţe kaţdý člověk je osobností. Zabývá se studiem struktur, které představují integritu osobnosti. Vývojová psychologie pozoruje člověka od samého početí aţ po stáří. Sleduje a zkoumá zvláštnosti kaţdé etapy vývoje. Kriminální viktimologie je učením o oběti trestných činŧ. Zkoumá poznatky o obětech ale i o pachatelích, které mohou být dŧleţité při vyšetřování rŧzných kriminálních případŧ.
1.2
Pouţité vědecké metody
Ve své práci jsem pouţila metodu komparace nebo-li srovnávání. Dále také myšlenkový proces dedukce, díky kterému vyvozuji určité závěry. K poznání jednotlivostí zkoumaných jevŧ a myšlenkového rozčlenění skutečností na elementy jsem vyuţila analýzu. Nejvíce jsem vyuţívala základní vědeckou metodu nazvanou popis, z níţ vycházejí i všechny výše uvedené metody.
9
2
Psychologie oběti obecně Jak se jiţ nastínilo v úvodu, v dnešní době se mŧţe obětí stát kdokoli. Slovo „oběť“
spojují lidé často pouze s trestným činem. Není tomu tak. Obětí se stáváme na základě civilizační nemoci, ţivotosprávy, ţivotního stylu. Obětí mŧţe být i osoba pozŧstalá po oběti, jestliţe této osobě poskytovala zemřelá osoba výţivu. Obětí mohou být osoby postiţené přírodními katastrofami (poţáry, zemětřesení, hurikány) a teroristickými útoky. Patří sem i účastníci velkých neštěstí (leteckých, automobilových, ţelezničních). Díky rŧzným druhŧm trestným činŧm jsme také obětí. S ohledem na to rozdělujeme oběti na přímé (účastník) a nepřímé (příbuzný, pozŧstalý, přítel). Další skupinou obětí jsou záchranáři, pomáhající pracovníci a lidé, kteří poskytli první pomoc. Často jsme zaskočeni mimořádností a nahodilostí situace. Většinu události nejsme ani schopni předvídat a ovlivnit. Díky nezaviněnosti se ptáme: „Proč se určitá událost stala právě nám?“ Máme pak touhu „probudit se zas do toho dobrého světa“, který jsme před událostí proţívali. A tak velmi záleţí na stupni poškození, poníţení a pocitu ublíţení. Svou roli hraje odolnost a zranitelnost kaţdého jednotlivce. Záleţí na myšlení a chování, které kaţdá osoba pouţívá ke zvládání stresujících a nebezpečných situacích. Po zvládnutí zátěţe se mŧţe dostavit pocit strachu z opakování situace. Například u trestného činu mívá oběť strach, ţe ji pachatel znovu vyhledá a mŧţe ji opětovně ublíţit. Další dŧleţitou úlohu hraje reakce okolí. Oběť je velmi citlivá na všechny projevy a chování lidí kolem sebe. A tak i někdy nevýznamné maličkosti pŧsobí pro oběť negativně. Proto velmi záleţí nejen na chování rodinných příslušníkŧ, kde by měla oběť cítit podporu, ale také na ohleduplném chování vyšetřovatelŧ, policistŧ, lékařŧ a státních zástupcŧ.
2.1
Vybrané delikty a jejich rozdělení
Na základě svých ţivotních událostí jsem si dovolila rozdělit oběti do dvou skupin. Pozastavíme se hlavně u těch, které mě svou problematikou zaujaly z hlediska zvoleného tématu. Domnívám se, ţe zasluhují více pozornosti. První skupinou jsou oběti: Přírodních katastrof a dopravních neštěstí Domácího násilí Násilných, mravnostních a majetkových trestních činŧ Stalkingu a šikany Druhou skupinou jsou oběti – pozŧstalí po obětech. 10
2.2
Nejčastější psychické a fyzické reakce obětí
Stav naší duše jde ruku v ruce s našimi fyzickými a tělesnými reakcemi. Duše se často snaţí mírnit bolest, kterou jí nějaká negativní událost zpŧsobila. A tak „drţí na uzdě“ lítost, strach a další pocity. V takových případech pak oběti chybí síly ke zvládání kaţdodenních povinností. Některé osoby pouţívají pláč jako „ventil napětí“, kdy se při jeho spuštění cítí na chvíli uvolněně. Záleţí na kaţdém jak jsme schopni zvládat náročné a sloţité situace. Většina obětí, ale není tento úkol schopna zvládnout. A tak u některých jedincŧ, kteří se stali obětí, dochází k projevŧm ihned po krizové situaci. Bezprostředně po trestném činu, nebo nějaké tragické události se nachází ve fázi šoku. Podle intenzity situace mŧţe tento stav trvat několik hodin, den, několik dnŧ, ale i týdnŧ. Lidé reagují rŧzně a tak mŧţeme pozorovat reakce i s delším časovým posunem. Často aţ do dvou let, někdy i déle se objevují potíţe psychosomatického pŧvodu. U deliktŧ, které například zasáhly psychiku dítěte mohou být následky celoţivotní. Veškeré psychické a fyzické reakce se obvykle nevyskytují izolovaně a projevují se změnami chování oběti. Právě tato vnější změna chování mŧţe okolí oznamovat, ţe se s člověkem cosi děje. Tyto náhlé a nevysvětlitelné změny chování mohou signalizovat nejen nějaký druh násilí páchaný na této osobě, ale i nezvládnutí nebezpečné a stresové situace. Změny v chování jsou často „prosbou o pomoc“. Dlouhotrvající neuspokojivý stav, mŧţe mít i za následek váţné zdravotní problémy. Proto často slýcháme slova: „Kde stŧně naše duše, tam stŧně i tělo.“ K běţným příznakům zařazujeme: tělesnou slabost, zvýšenou unavitelnost, náladovost a plačtivost somatické, srdeční potíţe (tlak v hrudi, nepravidelnost srdečního rytmu) ţaludeční potíţe (ţaludeční vředy, prŧjem a ztráta chuti k jídlu) mentální anorexii a bulimii ţlučníkové potíţe, bolesti hlavy a choroby cév problémy s imunitním systémem (časté angíny, chřipky) nadměrné pocení a lomivost nehtŧ, padání vlasŧ nepravidelnou menstruaci pocit viny, nespravedlnosti, nejistoty, opuštěnosti a osamělosti, paniky ztráta sebedŧvěry, strach a rostoucí podezíravost zhoršené chápání a interpretace informací 11
zhoršení rozumových schopností, paměti a zpomalení myšlení deprese a syndrom vyhoření zvýšená potřeba péče a ohledŧ Při výskytu většiny výše uvedených problémŧ je nutné, aby oběť vyhledala pomoc lékaře, psychologa, psychiatra, nebo terapeuta. Potřeba pomoci je přirozená a není proč se za pomoc stydět. Oběť je často pod takovým tlakem zátěţe, ţe nedokáţe situaci zvládnout vlastními silami a ani za pomoci těch nejbliţších. To se týká například i osob, které se staly svědky krizových událostí, svědky trestných činŧ a osob pozŧstalých. Ve většině případŧ je pomoc odborníka velkou podporou pro oběť i její okolí.
3
Oběti různých událostí a deliktů S ohledem na skutečnost, ţe některé delikty trestní zákon nezařazuje mezi trestné
činy nazveme tuto část práce tak, abychom se mohli zabývat i těmi, které jsou v současnosti velmi závaţným společenským problémem. Veškerá média nás zahlcují případy lidí od přírodních katastrof, přes kaţdodenní informace o dopravních nehodách, aţ po závaţné trestné činy. Těmi se dnes zabývá viktimologie, relativně nová vědní disciplína a rozvíjí se jako nauka o obětech. Pěstování viktimologie směřuje k vypracování poznatkŧ o tom, jak se lze vyhnout roli oběti a jakými preventivními
opatřeními
sníţit
riziko
ohroţení.
Uvádí
se
souhrnný
pojem
bezpečného chování.6) Proces poškozování oběti nazýváme viktimizací, která je silně stresující událostí. Je nenadálá, neočekávaná, svévolná a nepředvídatelná. Je prakticky nemoţné se na ní připravit a nesmírně obtíţné se s ní rozumově vyrovnat. Bývá často téměř nemoţné se jí vlastním přičiněním vyhnout. Všechny uvedené znaky celkově zpŧsobují, ţe viktimizace je proţívána poškozeným či obětí jako krize, která ohroţuje jádro osobnosti, vlastní já.
7)
A tak některé
psychologické dopady probíhají u obětí trestných činŧ podobně jako u obětí rŧzných katastrof, nebo obětí dopravních nehod.
6)
ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie – Základy praktické psychologie pro policisty, strážníky, justiční stráž a pracovníky soukromých bezpečnostních služeb. 2.vydání. Praha: Supprot 1996. ISBN 80-902164-0-4, s. 207 – 208. 7) ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie– Základy praktické psychologie pro policisty, strážníky, justiční stráž a pracovníky soukromých bezpečnostních služeb. 2.vydání. Praha: Supprot 1996. ISBN 80-902164-0-4, s. 213 – 214.
12
3.1
Oběti přírodních katastrof, dopravních nehod
Nedávno jsem slyšela text jedné písničky. První sloka mě zaujala: „Uţ jdou na mě závratě a moţná také mdloby, mám linku nedŧvěry na drátě, jsem oběť dnešní doby.“ Text je zajímavý uţ jen tím, ţe obětí se mŧţeme stát opravdu díky čemukoliv. Vše, s čím se setkáváme nás ovlivňuje. Někdy pozitivně, jindy velmi negativně. A právě i přírodní katastrofy, teroristické útoky a další jiná neštěstí vţdy poznamenávají psychiku nejen účastníkŧ, ale i pozŧstalých po obětech. Ti pociťují současně i sníţení ţivotní úrovně. Přírodní katastrofou ztrácí lidé většinou vše, co po celý ţivot budují. Teroristické útoky a další jiná neštěstí jim zraňují a berou osoby, které milují. Katastrofy a neštěstí mŧţeme rozdělit do dvou skupin: 1. Přírodně klimatické katastrofy (voda, oheň, země, vzduch) Zemětřesení, sopečná činnost a jejich následky Pohyby vodstva či zeminy ( povodně, sesuvy pŧdy, laviny) Povětrnostní vlivy (nadměrná sucha, přívalové deště, vichřice, krupobití, mrazy) 2. Sociálně-ekonomické katastrofy (pŧsobené činností člověka) Válečný konflikt a mimořádné situace vojsko-politického charakteru v době míru Civilizační katastrofy (dopravní a prŧmyslové havárie, velké poţáry) „III. generace katastrof“ (zhroucení počítačových sítí zajišťující fungování současné civilizace.) 8) Někteří lidé navenek neprojevují ţádný zármutek, ale uvnitř jsou plni smutku. Jiní prochází šokem a proţívají ţal a deprese. Jsou lidé, kteří se snaţí zapomenout a tak se zaměstnávají rŧznými zájmovým činnostmi a raději jdou okamţitě do práce. Jiní se s pocitem ztráty majetku a hlavně osob nejsou schopni dlouhodobě vyrovnat. Jejich proţitek se jim v hlavě neustále „promítá jako film“. Mají strach navštívit místa událostí, někdy i osoby spojené s touto krizovou situací. Stupeň smutku a nastupující deprese jsou u kaţdého individuální. Se slŧvkem „deprese“ si vţdy vzpomenu na obraz od Vincenta van Gogha, který namaloval muţe symbolizujícího zoufalství a beznaděj. (Příloha 1., foto 1.) Při pohledu na obraz nás mŧţe napadat mnoho dŧvodŧ k jeho depresi. Moţná je právě reakcí na nějakou stresovou událost. Bezvýchodnost, beznaděj, nezájem o vše, co bylo v minulosti prioritní, je symbolizující právě pro osoby trpící depresí. Pláč, nespavost,
8)
BAŠTECKÁ B. – KOLEKTIV. Terénní krizová práce - Psychosociální intervenční týmy. Grada Publishing. 2005. ISBN 80-247-0708-X., s. 15.
13
sebeobviňování, pocit opuštěnosti a v některých případech i sebevraţedné myšlenky. Ty se objevují po hromadných neštěstích, kde druzí zahynuli a v osobě, která přeţila vzniká vina za přeţití. Deprese mŧţe zpŧsobit i zdravotní problémy spojené s nechutenstvím a tím sniţování váhy, bolestí hlavy, bušení srdce. Zármutek ze ztráty odezní, ale zdravotní problémy a deprese nepřestávají ani po třech a více letech. Proto je nutné léčit se ve spolupráci s odborníky. Existují rŧzné organizace a poradny, které poskytují odbornou pomoc právě takovým to obětem. Jednou z nich je u nás například České sdruţení obětí dopravních nehod, které poskytuje bezplatnou pomoc: jak postupovat po dopravní nehodě pomoc při zajištění odpovídající moţné medicínské terapie psychickou podporu po proţitých a vzniklých potíţích postiţenému a jeho rodině zprostředkování kompletních lékařských, psychologických a právních sluţeb Toto sdruţení organizuje také pravidelné setkávání obětí dopravních nehod a budují památníky dopravních nehod. (Příloha 2., foto 1. a foto 2.) Ať uţ je oběť po jakékoliv tragické události, nebo stane-li se osoba osobou pozŧstalou, mŧţe proţívat hluboký zármutek. Proto je nutná ohleduplnost všech, kteří s touto obětí přicházejí do kontaktu. Velký dŧraz je kladen na policisty a ostatní osoby, které přicházejí s oběťmi do kontaktu. Někdy právě i pomáhající patří do traumatizované skupiny. Při hromadných neštěstích se i oni často stávají přímými oběťmi, protoţe se nacházejí na stejných místech neštěstí, jako lidé kterým pomáhají. Do této skupiny mŧţeme zařadit lékaře, hasiče, policisty, ale i obyvatele lokalit. Odborníci, kteří se kaţdodenně setkávají s lidmi proţívající ţivotní krize, procházejí proto i speciálním školením. Jedná se o techniky a strategie při zacházení s člověkem, který zaţívá úzkost a jiné pocity ze situace, do níţ se dostal. Jde „o tahy, selektivně uţívané při práci s lidmi, kteří nejsou nemocní, nýbrţ se ocitnou v krizi“. Tímto se zabývá krizová intervence. Jejím cílem je, aby daný člověk získal znovu nad sebou vládu a zvládnul situaci tak, aby se vrátil na předkrizovou úroveň přizpŧsobení a ţití, a v případě aby se podpořil jeho rŧst. Mnohé dŧsledky neštěstí bývají pro jedince i společenství přínosné. Solidarita, ochota pomáhat, semknutí blízkých lidí, rodiny a sousedŧ by se bez mimořádných událostí sotva vyjevily s takovou přesvědčivostí. Na druhou stranu neštěstí rodiny a obce rozděluje, naplňuje lidi zatrpklostí, vede i k chybným a unáhleným rozhodnutím. Katastrofické události dopadají na člověka s rozdílnou silou podle toho, v jaké společnosti a v jakém společenství ţije.9) 9)
BAŠTECKÁ B. – KOLEKTIV. Terénní krizová práce - Psychosociální intervenční týmy. Grada Publishing. 2005. ISBN 80-247-0708-X., s. 69, 163, 170.
14
3.2
Domácí násilí
S pojmem domácí násilí se v dnešní době setkáváme stále častěji. Ţeny jsou zvlášť zranitelnou skupinou. Mýty, ţe domácí násilí je soukromá záleţitost jsou jiţ opravdu pouhé mýty. Tomuto tématu je v dnešní době věnováno stále více pozornosti. Obětí domácího násilí se stávají : ţeny (nejvíce případŧ) děti muţi senioři a zdravotně postiţení Dle výzkumŧ došlo k seřazení rŧzných institutŧ podle toho, které se nejvíce zabývají řešením domácího násilí. (Příloha 3., graf č.1.) Na základě toho Středisko empirických výzkumŧ (STEM) provedlo pro organizaci Bílý kruh bezpečí prŧzkum k této problematice. Zhruba 80% občanŧ se s pojmem „domácí násilí“ setkalo. Také se domnívají, ţe sama ţena není schopna ani za pomoci své rodiny problém řešit. Občané vnímají násilí v rodině jako závaţný společenský problém, který nelze tolerovat a je nutný zásah okolí ( Příloha 4., graf č.1. a 2.) Často se jedná o rŧzné druhy psychického, fyzického a sexuálního násilí. Ţena bývá pod takovým silným tlakem, kdy ji prostě vlastní síly nestačí. V letních měsících 2008 proběhla na webových stránkách Bílého kruhu bezpečí anketa s otázkou: „Setkali jste se s domácím násilím?“ Výsledky mě velmi překvapily. K datu 17. 7. 2008 hlasovalo celkem 3 298 lidí. 1. ANO, stal(a) jsem se obětí
1 400 osob
2. ANO, byl(a) jsem s problematikou seznámena
1 006 osob
3. ANO, pouze z doslechu
184 osob
4. Ne, ale zajímá mě tato problematika
516 osob
5. Osobně ne. Nic o tom nevím.
155 osob 10)
Dŧkazem nárŧstu celospolečenského zájmu o problematiku domácího násilí je do trestního zákonu nově zařazený trestný čin „Týrání osoby ţijící ve společně obývaném bytě nebo domě“ (§ 215 a TZ). Jedná se o novou samostatnou skutkovou podstatu, která zahrnuje domácí násilí a vyjadřuje specifické znaky tohoto trestného činu.11) 10)
„Copyright Bílý kruh bezpečí, o.s..“ MATOUŠKOVÁ, I. – SPURNÝ, J. Komunikačně náročné situace v policejní praxi. Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-86898-37-7. s. 121. 11)
15
Týrání začíná nejprve mírnějšími projevy násilníka, který je jednou v roli tyrana a jindy zas v roli láskyplného manţela. A proto je ţena velmi zmatená. Nejčastěji se setkáváme s psychickým týráním ţen, které bývají izolovány od okolí, neustále kontrolovány a poniţovány. Za nedodrţení příkazŧ je jim nadáváno a vyhroţováno. V okamţiku, kdy chce ţena odejít z domu, dochází k zastrašování vlivnějším právníkem, blázincem a často i zabitím. Ţena snáší násilí hlavně kvŧli dětem, z obavy z nedostatečné právní pomoci, z nedostatku informací o domácím násilí, z nedostatku odvahy vzepřít se a odejít. Také zde hraje roli strach z ostudy, která by při zveřejnění mohla ohroţovat právě děti. Některé ţeny jsou na agresorovi závislé a jeho chování omlouvají. Jsou postiţeny syndromem týrané ţeny. Během souţití si zvyknou na jeho chování a časem jim začne připadat běţné a normální. Často se vyskytuje obava, ţe odchodem, nebudou schopny zabezpečit sebe a děti. Jedná se o ekonomické násilí, které se tak dotýká základních potřeb ţeny, jako je jídlo, ošacení, bydlení. Zahrnuje i zákaz docházet do zaměstnání a doprošování se o peníze. Ve většině případech dochází k tzv. emocionálnímu násilí, které je zaměřeno na osoby, zvířata a věci, ke kterým má oběť vytvořen citový vztah. Násilí proti zvířatŧm se projevuje likvidací domácích mazlíčkŧ. Násilí zaměřené proti věcem je ničením předmětŧ, ke kterým má ţena vztah nebo jsou nenahraditelné. Jedná se o zničení fotografií, dárkŧ od blízkých lidí. V poslední době se setkáváme také s ničením ošacení. Velmi často agresor vyuţívá děti jako prostředek nátlaku. Vyhroţuje, ţe dosáhne jejich odejmutí. Bije je, protoţe ví, ţe matce na nich záleţí a ţe tím jí nejvíce ublíţí.
12)
Domácí násilí má tak nejen na ţenu, ale i na ostatní členy rodiny vţdy silně negativní aţ devastující účinky. Proto není jen záleţitostí dospělých, ale z 60 – 80 % případŧ zde hrají právě svou roli i děti. Ty pak pociťují vinu a bezmoc. Trpí často depresemi stejně jako jejich matka. Zoufale se snaţí zabránit soubojŧm rodičŧ. Nechápou vztahy mezi nimi a uzavírají se do sebe. Stávají se z nich samotáři a bývají tak náchylnější k agresivitě, vzteklosti, ale také i k nemocem, k nespavosti a v noci se pomočují. Noční mŧry a záchvaty strachu jsou také následkem traumatu, který v rodině díky domácímu násilí proţívají. Dŧsledky domácího násilí se mohou projevit někdy i později, kdy se dítě dostane do další zátěţové situace. Tato pak ještě více otevírá hluboké rány na duši. Proto je velmi nutné, aby fungovala větší informovanost široké veřejnosti. Díky které se pak dokáţou
12)
BEDNÁŘOVÁ, Z. Časopis Prevence. Problematika domácího násilí. 2005. ISSN 1214-8717, s. 12 – 13.
16
týrané ţeny násilníkovi vzepřít. Informovanost mŧţe ovlivnit i lhostejnost okolí rodiny, kde domácí násilí probíhá. Od 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon 135/2006 Sb., který mění některé další ohledně domácího násilí ( zákon č. 283/1991 Sb.,o Policii ČR, zákon č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 140/1961 Sb.,trestní zákon, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a zákon č.114/ 1988 Sb.,o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení.)
13)
Díky této změně, mohou policisté oprávněně rozhodnout o vykázání
násilné osoby ze společného obydlí a mohou nařídit zákaz vstupu do těchto prostor. Následně nastupuje sluţba intervenčního centra, která nabídne obětem sociálně právní pomoc a poradu. V roce 2007 fungovalo v ČR celkem 15 intervenčních center. Cílem je poskytování ambulantních sluţeb obětem domácího násilí. Přibliţně 90% ohroţených osob nabídku centra přijímá a nejpozději druhý nebo třetí den po vykázání násilného partnera přichází osobně. Je to úspěch uţ jen proto, ţe ohroţené osoby se odhodlávají řešit domácí násilí v prŧměru po 5 – 6 letech souţití. V případě odchodu z domova je nutné, aby si matka vzala sebou: prŧkaz totoţnost a rodné listy (i dětí) léky a lékařské předpisy, brýle a věci denní potřeby (hygienické potřeby) základní oblečení a hračky pro děti doklady o bytě, doklady o přístupu k účtŧm pracovní smlouvu, telefonní adresář a telefon policejní záznamy o dřívějších oznámeních o domácím násilí, popřípadě dŧkazný materiál (fotografie modřin, zranění) Po útoku je nutné vyhledat lékaře, který případná další zranění zdokumentuje. Po konzultaci je nutné zkontaktovat některé z poradenských center, Linku bezpečí. Ta má například k dispozici pět linek: Linku bezpečí, Linku vzkaz domŧ, Rodičovské linky, Internetové linky a chat. Linka bezpečí přijímá denně 1000 hovorŧ, z toho 300 – 400, kdy konzultanti hovoří s volajícími delší dobu. Ve zhruba 100 případech řeší nějaký závaţný problém.14) 3.2.1 Týrání dětí, sexuální zneuţívání a dětská práva Pro zdravé dítě je přirozená aktivita a to, ţe je veselé, šťastné a neustále se na něco těší. Při sebemenším problému a starostech se obrací na své rodiče o radu a pomoc. 13) 14)
s. 7. s. 11.
17
Právě rodina je pro něj místo, kde nachází lásku a bezpečí. Váţným společenským problémem je fakt, ţe všechny rodiny nefunguji tak, jak by měly. Nejsou pro dítě útočištěm a místem lásky, pohody a vzájemné dŧvěry. Traumata, která patří mezi nejčastější stresory u dětí:
násilí tělesné, sexuální, psychické a citové
zanedbávání dítěte
domácí násilí a šikanování
závaţná operace, úraz
komplexy méněcennosti
posměch a pohrdání vŧči jeho rodičŧm a rodině
špatný prospěch 15)
Někteří rodiče nezvládají výchovu a své postoje k vlastním dětem. Jejich chování pak mŧţeme zařadit na základě trestního zákona mezi trestné činy. K ubliţování a zanedbávání vedou dospělé rŧzné okolnosti. Patří k nim pocit trvalé nespokojenosti a stresu, který mŧţe být zpŧsoben nemocí, v dnešní době i ztrátou zaměstnání, pitím alkoholu, nebo braním drog, konflikty v manţelství, ale i nedostatkem lásky a týrání v době, kdy byli sami dětmi.16) Praxe potvrzuje, ţe rodiče, kteří týrají své děti, většinou byli sami v dětství týráni. Jde o model rodičovského chování, který se často přenáší do dalších generací. Týrané děti bývají často podvyţivené, bledé, slabého vzrŧstu. Kromě zjevných zranění nejčastěji ve formě podlitin, otokŧ, jizev, zlomenin, vytrhaných vlasŧ a popálenin lze týrané dítě usuzovat i z jeho projevŧ - nadměrná ustrašenost a lekavost, smutek, pláč, zlost a depresivní ladění.17) Týrané děti neuvidíme hrát si venku s kamarády. Většinou nechodí ven a jejich rodiče se vyhýbají lékařským prohlídkám. Mezi známky zanedbávání mŧţeme zařadit špatnou hygienu, podvýţivu, trvalý hlad, zkaţené zuby, nemocnost a vyčerpanost, nevhodné oblečení, nedostatek slovní zásoby – opoţděný vývoj. Dítě vše konzumuje hltavě. Jeho pohyb neustále připomíná batole. Houpe se, cucá si prsty, pomočuje se. Zanedbávané děti jsou často bez dozoru a některé mŧţeme je vídat i v pozdních hodinách venku. V dŧsledku zanedbání se uchyluje ke krádeţím a lţím. Ve škole ţebrá o jídlo a je nesoustředěné při výuce. Zanedbaný vzhled pak podněcuje spoluţáky k posměškŧm, v horších případech i k šikaně. 15)
VANÍČKOVÁ, E. Tělesné tresty dětí. Grada Publishing. 2004. ISBN 80-247-0814-0. s. 89. 17) 16)
18
Kasuistika Mé starší dceři je 18 let. Dodnes vzpomíná na svou spolužačku ze základní školy, která dle jejího vyprávění prožívala zanedbávání péče. Nebýt toho, že její matka i otec byli alkoholici, patřila by její spolužačka pravděpodobně k lepšímu průměru ve třídě. Jenže starosti, které prožívala doma ji zaneprázdňovaly natolik, že většinou neměla domácí úkoly, byla na vyučování nepřipravená. Každý den vyzvedávala své rodiče po různých pohostinských zařízeních a doma se musela o vše starat. Její obnošené špinavé oblečení zapáchalo po celé třídě. Spolužáci (většinou chlapci) se ji posmívali a o přestávce ji začali zavírat do skříně ve třídě. To se, ale přestalo líbit některým ostatním spolužákům, kteří na toto ubližování upozornili třídní učitelku. Celý problém byl řešen ve třídě se všemi žáky a rodiče byli pozváni do školy. Sociální odbor města začal dohlížet na jejich výchovu. Tímto příkladem si mŧţeme ukázat, ţe samotné zanedbávání péče není jediný problém, který dítě mŧţe proţívat. Zanedbávání na sebe navaluje další stresující situace pro dítě. Formy týrání řeší trestní zákoník v hlavě šesté aţ desáté. Podle odborných odhadŧ je v ČR týráno aţ 40 000 dětí. Ve většině případŧ však není odhaleno a trvá po celé dětství dítěte, které obvykle není schopno samo se dovolat se pomoci. U nás ročně na následky týrání a špatné péče umírá zhruba 50 dětí. Nejčastějšími oběťmi jsou děti kojeneckého a batolícího věku. 18) Problematické je, jestliţe se stane obětí dítě právě do 5 let. Léčení bývá často neúspěšné. Funguje zde raná dětská paměť, díky které dítě neustále vzpomíná. Jedná se o období, kdy se dítě učí rozlišovat dobré od zlého. Následky týrání jsou tak do dospělosti opravdu velké. K domácímu násilí se pojí i zanedbávání, týrání, hrubé tělesné neadekvátní tresty a sexuální zneuţívání. Tělesný trest je tělesným týráním, dochází-li k potrestání za pomoci předmětu, je-li bití směřováno na citlivé části těla ( hlava, bříško, oblast genitálií, plosky a dlaně), nebo také tehdy, zŧstávají- li na těle po ranách stopy (modřiny, otoky, škrábance). Tělesný trest tak porušuje základní právo na respekt lidské dŧstojnosti a tělesné integrity.
19)
Jedná se tak
o záměrné a úmyslné ubliţování. Dítě je často zavíráno do tmavých místností a tím je v něm vytvářen pocit strachu ze tmy. Při dlouhotrvajícím zatíţení duše i těla se běţně vychází z pojmu PTSD, kdy je opravdu nutná odborná léčba. Dŧvodem jsou i níţe uvedené poznatky:
18) 19)
VANÍČKOVÁ, E. Tělesné tresty dětí. Grada Publishing. 2004. ISBN 80-247-0814-0. s. 50.
19
Dítě předškolního věku, které se stalo obětí fyzického a psychického násilí,
je útočnější a v pozdějším ţivotě se chová také velmi násilně. Jeho trauma je moţné vypozorovat z kresby a hry. Má neklidný spánek, odmítá potravu a pomočuje se.
Dítě od 6 – 12 let se vlivem psychického zatíţení uzavírá do svého světa
fantazie. Má většinou problémy s učením a chováním. Přestává rozpoznávat, ţe svým chováním také zpŧsobuje zlo.
Dospívající od 12 do 20 let směřuje svou agresi na sebe a své nejbliţší
okolí. Má odpor k autoritě a často se nedokáţe vyrovnat ani sám se sebou. Záškoláctví, drogy, alkohol a sexuální promiskuita slouţí jako únik. Dítě utíká z domova, vyhledává rŧzné party podobně zatíţených dětí, protoţe je neochotné akceptovat společenské hodnoty a normy. Jeho delikventní chování je „pomstou“ za to, jak se k němu dospělí chovají. -
U většiny dospělých osob týraných a zneuţívaných v dětství, pozorujeme chování související s psychologií oběti:
-
bezmocnost, bezvýchodnost, rŧzné závislosti
-
nenávist k vlastnímu tělu a negativní postoj k sobě samému
-
psychosomatické potíţe, poruchy vnímání
-
poruchy s navázáním a udrţením si partnerského vztahu
-
někdy proţívají v partnerství opětovné krizové stavy jako v dětství
-
při opakované zátěţi mají sklon k sebevraţdám
Násilné chování, které dítě pozoruje se mŧţe stát do budoucna vzorem. Dítě se pak mylně domnívá, ţe kaţdý problém vyřeší pouze násilím. Okolí často přijímá jejich starosti negativně a tak získávají pocit, ţe pro ně nemá ţivot smysl, protoţe je nikdo nemá rád. Je velmi zvláštní aţ tragické, ţe týrané děti své rodiče většinou milují a jejich hrubé chování omlouvají. Domnívají se, ţe jim to rodiče činí proto, ţe jako děti jsou špatné a to jim i velmi sniţuje sebevědomí. Proto reagují na domácí násilí, týrání a zneuţívání sebevraţedně. Dětské sebevraţdy jsou v ČR druhým dŧvodem umrtí dětí, hned po dětských úrazech. Děti na sebe sebevraţdou vztahují vinu. Sexuální zneuţívání dětí se vyskytuje většinou „za zavřenými dveřmi“ a je spojeno s domácím násilím. Jednou z forem sexuálního zneuţívání je situace, kdy je dítě svědkem zneuţívání jednoho z rodičŧ. Pak uţ není daleko od toho, kdy se obětí stane samo dítě. Pachatelem nemusí být pouze rodič, ale i příbuzný, přítel matky, výchovný a pedagogický pracovník. Zneuţívání mŧţe proběhnout náhodně, nebo pravidelně. Většinou se setkáváme s dětmi, které jsou sexuálně zneuţívány opakovaně dlouhá léta 20
a tím se trvale ohroţuje jejich psychika. Dívky jsou zneuţívány v mladším věku neţ chlapci, ale obě pohlaví jsou nejzranitelnější v letech před pubertou (mezi 8 -10 lety věku). Sociální třída se neprokázala jako hlavní rizikový ukazatel. Často ale konzumace alkoholu mŧţe násilné činy usnadňovat.20) Sexuálnímu zneuţívání chlapcŧ je v posledních letech věnovaná velká pozornost. Na rozdíl od dívek, kde se vyskytuje sexuální zneuţití většinou v rodině, u chlapcŧ je pachatelem většinou cizí člověk. Tím mŧţe být přítel rodiny, učitel, trenér. Podle rŧzných výzkumŧ tvoří chlapci aţ čtvrtinu obětí pohlavního zneuţití a role oběti je pro ně společensky méně přijatelná. U všech se dostavuje velmi negativní vztah k sexu a často se u nich v dospělosti projevují rŧzné agresivní a kriminální chování. Podle výzkumŧ bylo 35 – 90% sexuálních delikventŧ v dětství sami obětí sexuálního zneuţití, které zanechalo psychickou újmu.
21)
Sexuální násilí obecně ovlivňuje duševní, psychický
a tělesný vývoj dítěte. Zneuţívané děti trpí nejrŧznějšími duševními následky, včetně tělesných. Jejich osobnostní vývoj je pro další ţivot silně narušen. Projevy viny, strachu, zlosti, nepřátelství projevují ke všem, nebo pouze k určitému pohlaví. V dospělosti mají problém s navázáním vztahŧ a stávají se z nich často samotáři. Typické je vyhýbání se určitým místŧm a situacím, které jim přinášejí nepříjemné vzpomínky z dětství. Na základě rŧzných statistik a komentářŧ ministerstva vnitra je patrné, ţe týrání a sexuální zneuţívání dětí je velmi zásadním společenským problémem. Sexuální zneuţívání je trestným činem a je definováno trestným zákonem v § 242 a 243. Také souvisí s trestným činem v § 217, který hovoří o ohroţování mravní výchovy mládeţe a o svádění k pohlavnímu styku. Proto je nutné, aby fungovala větší informovanost dětí o tomto problému. Na veřejně přístupných místech (ve školách) by měly být umístěny informace, které by mohly děti pouţít v případě krizové situace. Mezi
nejdŧleţitější
kontakty by měly patřit telefonní čísla policie, tísňového volání, Fondu ohroţených dětí, nebo Linky bezpečí. Právě Linka bezpečí uvádí, ţe kaţdá 4 dívka a kaţdý 7 chlapec je v rodinách sexuálně zneuţíván. Čísla působí velmi děsivě, stejně jako jeden ze série dvanácti filmových příběhů „Soukromých pastí“, který vysílala televize Nova 22. 10. 2008 pod názvem „Tatínkova holčička“. Příběh vyprovokoval spoustu diskuzí všech v mém okolí bez rozdílu věku a pohlaví. Věrohodnost zpracování byla opravdu učebnicová. Ti, kteří se setkají s domácím násilím, sexuálním zneuţíváním, týráním a jiným druhem trestné činnosti páchaných na ţenách a dětech, by neměli být lhostejní. Trestní 20) 21)
– Sexuální zneuţívání a násilí (On-line knihovna). mht Petr Weiss,
21
zákon se na oznamovací povinnost odvolává v § 167, §168. Včasné oznámení mŧţe některým dětským obětem zachránit ţivot. Dětská práva se vztahují na všechny děti od 0 aţ do 18 let. Kaţdé dítě má svou hodnotu a to s ohledem na svŧj věk, duševní vývoj, zranitelnost a bezbrannost potřebuje zvláštní péči, pomoc, ochranu, porozumění a lásku.22) O ochraně před násilím páchaném na dětech ze strany rodičŧ a ostatních lidí hovoří Úmluva o právech dítěte, která vstoupila pro ČSFR v platnost 6. 2. 1991 a následně na oba nástupnické státy přešla v roce 1993. Ochranou dětí před násilím se zabývá článek 19 a přímo uvádí, ţe státy které jsou smluvní stranou Úmluvy, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, uráţením nebo zneuţíváním, včetně sexuálního zneuţívání, zanedbávání nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičŧ, zákonných zástupcŧ nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě. Co se týká ochrany dětí je Česká republika vázána Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku. Stát má rovněţ plnit závazky přijaté podpisem Světové deklarace o přežití dětí, jejich ochraně a rozvoji.
23)
Práva nezletilých
dětí jsou zakotvena v právním řádu České republiky v rŧzných zákonech. Jedná se například o trestní zákon, který v § 215 hovoří o trestném činu týrání svěřené osoby, nebo §167 odst. 1 hovořící o trestném činu a jeho nepřekaţení. Neoznámení je zakotveno v § 168 odst. 1. Okamţitou pomoc mŧţe týranému dítěti poskytnout například Nadace naše dítě, nebo jakákoli organizace uvedená v kapitole „Hledání pomoci – kontakty“. 3.2.2 Muţi v roli oběti V problematice domácího násilí mŧţeme shledat i situace, kdy obětí se stává muţ. Muţ byl od prvopočátku vychováván jako bojovník, velitel a ten, kdo by měl zvládnout kaţdou situaci. Často i dnes slýcháváme z úst některých rodičŧ slova: „Chlapy přece nepláčou, tak nebreč.“ Moţná právě proto nevyhledávají pomoc v případě, ţe se stanou oni obětí. Myšlenka, ţe by se muţ někomu svěřil s tím, ţe si nedokáţe sám pomoci, je pro něj nepřijatelné. Tato cílová skupina není velká, přesto jsou muţi oběťmi domácího násilí ve 2 – 5%. Málokterý muţ sám sobě i veřejně přizná, ţe je svojí ţenou týrán. Obraz muţe jako oběti nepatří do muţské rolové charakteristiky, je
22) 23)
VANÍČKOVÁ, E. Tělesné tresty dětí. Grada Publishing. 2004. ISBN 80-247-0814-0. s. 51 – 52.
22
společensky nepřijatelný a vzbuzuje výsměch.24)
Muţi, které ţeny řídí a pouţívají
na ně taktiky domácího násilí, se za svŧj úděl stydí. Ve většině případech v manţelství setrvávají, co nejdéle. Jejich psychika je narušena podobně jako u týraných ţen. Navíc dochází k narušení rodinných rolí. To postihuje nejen psychiku samotného muţe, ale i děti nacházející se v rodině. Zajímavé jsou v tomto směru výsledky výzkumu zpracované Jihočeskou universitou v Českých Budějovicích její zdravotně sociální fakultou. Ta se zaměřila na domácí násilí páchané na muţích a na násilí partnerek vŧči nim. Dle výzkumu odbornou pomoc vyhledává (s ohledem na stud) jen malé procento. Většinou tito muţi řeší poniţování, uráţení, zesměšňování a týrání ze strany své partnerky, alkoholem, odchodem z domova popřípadě drogami. Ve svých dalších vztazích pak neustále tento skrytý problém řeší a vnitřně se velmi těţko s poníţením, které zaţili vyrovnávají. Přesto ţe jsou muţi odolnější neţ ţeny, proţívají stejné traumata jako ţeny. 3.2.3 Zdravotně postiţení a domácí násilí Narození mentálně, nebo tělesně postiţeného člověka je velkým zásahem nejen do chodu rodiny, ale také velkou psychickou zátěţí pro všechny rodinné příslušníky. Je individuální, jak se kaţdý rodič s touto zátěţí vyrovná. Kasuistika: Znám osobně dvě rodiny, ve kterých tento problém musely vyřešit a stále řeší. Do obou rodin se narodili chlapci tělesně a částečně i mentálně postižení. Oba jsou připoutáni k invalidnímu vozíku. Jedna rodina žije v Praze, kde má chlapec možnost navštěvovat speciální denní zařízení. Zde s ním pracují odborníci a může se setkat s dětmi se stejným, nebo podobným handicapem. Chlapec zůstává trvale v rodině, která mu poskytuje maximální péči a zájem. Celé příbuzenstvo se snaží rodině pomáhat a z reakcí všech je cítit láska a obětavost. Druhá rodina žije v Březnici. To znamená složitější péči už jen s ohledem na dopravu. Každé ráno ho maminka (kamarádka z dětství) odváží autobusem na dopolední speciální péči do školy fungující v Příbrami, kde na něj čeká. Dvakrát v týdnu cestují autobusem do Prahy na rehabilitace probíhající v bazénu. Když mi jednou vyprávěla vše, co absolvuje se svým synem za jeden jediný týden od samého rána až do večera, můj obdiv a úcta k ní neměla hranic. Vše vyprávěla s takovou láskou a pokorou, že i při psaní těchto řádků mi její život vhání do očí slzy.
24)
23
Obě rodiny se nenechaly odradit životem s postiženým a mají každá ještě mladšího zdravého chlapce, který jim v péči o postiženého sourozence pomáhá. Postižení chlapci absolvují s rodinou úplně vše, co ona realizuje. Výlety, nákupy, dovolené. Mají opravdu štěstí a ačkoli jim jejich handicap neumožňuje normální život, jako prožívají zdraví lidé, žijí v lásce a péči svých nejbližších. Bohuţel, jsou ale i rodiny, které tíhu péče neunesou a někdy i hledí víc na své vlastní pohodlí neţ na pohodu svého dítěte. Často ţijí na úkor postiţeného a dokázat jim zanedbávání péče, nebo dokonce domácí násilí a zneuţívání je opravdu velmi těţké. Násilí páchané na postiţených není procentuelně dokladováno a statisticky oficiálně zaznamenáno. Handicapovaní se většinou nedokáţí bránit, vzepřít násilí a mnohdy díky svému postiţení nedokáţou chápat danou situaci a tím se v realitě neorientují. Mají o to sloţitější situaci, ţe často nedokáţí pouţívat telefon, výtah a nemohou bez pomoci vycházet na veřejnost. Agresorem mohou být členové rodiny, partneři, pečovatelé (i profesionální) a někdy i neznámé osoby. Handicapovaný člověk má obavy se vzepřít někomu, kdo zajišťuje péči o něj a je s ním v kaţdodenním kontaktu. A proto se i u těchto osob proţívající dlouhodobé násilí mŧţe projevit posttraumatická porucha. Zanedbávání, týrání a sexuální zneuţívání má podobné formy a dŧsledky jaké jsou u zcela zdravých jedincŧ. Navíc je u nich sníţená schopnost úsudku a omezené komunikační a pohybové schopnosti. Především problematika sexuálního zneuţívání v návaznosti na jejich stupeň poškození je velmi sloţitá. Měli by se naučit jak a komu o sexuálním zneuţívání říct. Dále, kde najdou ve svém okolí osoby, kterým se mohou bez obav svěřit a tím ubliţování zastavit. Nezbytný je i praktický nácvik dovedností jak v případě nebezpečí zareagovat.25) Dŧleţitá je zde sexuální výchova, díky které je moţné některým traumatizujícím záţitkŧm ze sexuálního zneuţívání předejít. Jedná se o dlouhodobou systematickou spolupráci rodiny s odborníky. Poučení a informovanost je jakousi prevencí v boji proti sexuálnímu zneuţívání handicapovaných lidí, kteří jiţ bez těchto deliktŧ mají o dost sloţitější ţivot. Ochrana handicapovaných lidí se řídí i stejnými zákony. Ať uţ začneme evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, Standardními pravidly pro utváření stejných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením či Deklarace mentálně postiţených. Jak uvádí tato deklarace, má osoba 25)
Domácí násilí a zdravotně postižení. Sborník materiálŧ z celostátní konference organizované o. s. ORFEUS ve spolupráci s katedrou sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové za účasti Sexuologické společnosti České lékařské společnosti JEP. Vyd. Centrum denních sluţeb – Orfeus. 2005. Editor: Truhlářová, Z. ISBN 80-903519-2-1. s. 72.
24
s mentálním postiţením stejná práva jako ostatní občané. I tak je to v praxi poněkud sloţitější. Zdravotně postiţený má velmi nevýhodné postavení v trestním řízení. Mŧţe pŧsobit nevěrohodně díky sníţeným komunikačním dovednostem. Zvláště při mentálním postiţení nezvládne podat dostatečné svědectví. Je proto velmi dŧleţité, aby všichni, kdo se na péči o něj podílejí, věnovali pozornost všemu, co se kolem něj odehrává. Vládní výbor pro zdravotně postiţené uvádí v České republice přibliţně aţ 300 000 osob s mentálním postiţením.26) Proto se domnívám, ţe by problematika těchto osob zaslouţila větší péči. Zvýšená informovanost veřejnost by díky rŧzným materiálŧm a mediálním programŧm měla slouţit k větší prevenci. Právě péče o handicapované, staré, nemocné a děti je jakýmsi ukazatelem vývojové kvality samotného státu. To, ţe někteří nejsou k této problematice lhostejní, bych ráda dokumentovala na dvou fotografiích ( Příloha 5., fotografie 1. a 2). Kasuistika: Již několik let sleduji putovní tábor pro vozíčkáře Festina Lente („spěchej pomalu“). Skládá se z několika dobrovolníků, kteří už jedenáctým rokem realizují pro postižené zpříjemnění běžných dnů ve formě putovního tábora. V každém turnusu se nachází zhruba 15 vozíčkářů, pro které je tento tábor velkou psychickou podporou v jejich životě. Někteří dobrovolníci jsou vysokoškoláci, jiní již pracují v různých oborech a svou letní aktivitu s vozíčkáři berou jako poslání a dobrý úmysl. Starají se o handicapované ve dne v noci bezplatně. Připravují pro ně zábavu a tlačí vozíky navštívenou lokalitou. Zabezpečují vaření, oblékání postižených, mytí a pomáhají jim s toaletou. Ochotu, zájem a péči o handicapované zastřešuje sdružení Ledovec. Jsem ráda, že i Městské kulturní zařízení, kde pracuji jako ředitelka, může spolupracovat s takovými lidmi a být prospěšní právě v těchto aktivitách. 3.2.4 Dnešní senioři V posledních letech se stále častěji objevují případy trestných činŧ týkající se seniorŧ. V České republice je zhruba 1 800 000 osob nad 60 let. Mylná je představa, ţe všichni senioři jsou nemohoucí a nemocní. Opak je pravdou. Většina dnešních seniorŧ se snaţí ţít stále běţným ţivotem. Vyuţívají akcí rŧzných organizací, které pro ně pořádají zájezdy a jiné zajímavé akce. Například odbor sociální péče a zdravotnictví Magistrátu hlavního města Prahy na svých webových stránkách věnuje seniorŧm 26)
Domácí násilí a zdravotně postižení. Sborník materiálŧ z celostátní konference organizované o. s. ORFEUS ve spolupráci s katedrou sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové za účasti Sexuologické společnosti České lékařské společnosti JEP. Vyd. Centrum denních sluţeb – Orfeus. 2005. Editor: Truhlářová, Z. ISBN 80-903519-2-1. s. 46, 56 a 57.
25
mnoho informací uţitečných pro jejich ţivot. Těm, kteří nechtějí trávit ţivot doma osamoceni, slouţí centra pro seniory. Zde mohou vyuţívat široké nabídky rŧzných programŧ, ale i rehabilitací. Dokud seniorŧm slouţí zdraví, snaţí se i pracovat. Věnují se vnoučatŧm a chtějí být stále uţiteční. Jsou ale i tací, kteří mají zdravotní nebo psychické problémy. A to je váţe na pomoc ostatních. Odhady hovoří, ţe v dnešní době trpí nějakou formou špatného zacházení 3 aţ 5 % seniorŧ, coţ znamená cca 60 000 konkrétních týraných starších osob. Zneuţití a zanedbávání starých lidí nazýváme syndromem EAN. Dále se pak mŧţe jednat o zanedbávání zajištění základních potřeb seniora a jeho ochrany před případnou újmou. Zneuţívání označuje čin či opomenutí jehoţ následkem je reálné, nebo hrozící poškození zdraví a pohody starého člověka. K syndromu EAN dochází jak v domácím, ale i ústavním prostředí.
27)
Mezi nejčastější formy patří tělesné a psychické týrání,
zneuţití majetku a finančních prostředkŧ a zanedbávání jinou osobou. Pachatelé mohou být partneři (manţel, druh), nebo pochází z řad pečovatelŧ. Nejčastějšími případy jsou ale děti a vnoučata seniorŧ. Asi nikdy nepochopím mentalitu dětí, kteří svým prarodičŧm hrubě ubliţují. Kasuistika: Vzpomínám na svou babičku, která pro mě bude vždy symbolem laskavosti a lásky. Jako malou holku mě učila spoustu ručních prací, které už dnešní generace zná pouze jen z vyprávění a filmů. Právě v tyto okamžiky, kdy jsme spolu seděly a věnovaly se šití, vyšívání a pletení, vznikal vztah, který se v budoucnu pouze jen prohluboval. Patřila do mého života i když už jsem sama vychovávala své děti. Byla neustálou „vrbou“ jako když mi bylo 10 let. Když babička onemocněla a pak následně umřela, byla to velká ztráta pro všechny členy rodiny. Z tohoto mŧţeme usuzovat, ţe vztah s prarodiči a rodiči je utvářen od narození. Je to vztah o vzájemné úctě, porozumění a lásce. Tam, kde v rodinách tyto symboly neexistují, nastává to, co dnes nazýváme násilím na seniorech. A protoţe většina případŧ probíhá „ za zavřenými dveřmi“, mohli bychom jej zařadit také mezi domácí násilí. Ti nejbliţší, kteří ubliţují, se spoléhají na to, ţe jejich senior z dŧvodu vlastního studu, týrání nezveřejní. Senior viní většinou jen sám sebe, ţe své děti špatně vychoval, ale to uţ je většinou pozdě. K trápení, beznaději, strachu a pláči se pak často přidávají rŧzné deprese a zdravotní problémy. Pro kaţdého seniora je jiţ velkou zátěţí zvládnout nároky 27)
Domácí násilí a zdravotně postižení. Sborník materiálŧ z celostátní konference organizované o. s. ORFEUS ve spolupráci s katedrou sociální práce a sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové za účasti Sexuologické společnosti České lékařské společnosti JEP. Vyd. Centrum denních sluţeb – Orfeus. 2005. Editor: Truhlářová, Z. ISBN 80-903519-2-1. s. 75.
26
současného ţivota. Někteří díky svým zdravotním problémŧm sotva ustojí i chod běţné domácnosti. Mnoho z nich ţije osamoceně na vesnicích, kde jiţ dnes nefunguje ani obchod a autobus jezdí pouze dvakrát denně. To je jediná moţnost jak se dostat k lékaři. Aby měli v zimě teplo, musí kaţdý den zatápět a chodit přikládat. Je odstrašující vidět devadesátiletou babičku, jak jde o holi a táhne vozík dříví do kotli. Na otázku, proč jí to neudělají její děti odpoví, ţe mají jiné starosti. Omlouvá je, ale moţná i svou zanedbanou výchovu. A tak jsou tito senioři mnohdy odkázáni na péči úplně cizích lidí a to pro ně bývá velmi stresující. Mívají rŧzné fobie úzkosti a strach z opuštěnosti. Na kaţdého z nich čeká nebezpečí nejen v domácím prostředí, ale i na ulici, v dopravních prostředcích. Podvody, krádeţe, úmyslné ublíţení na zdraví jsou trestné činy páchané právě na dnešních seniorech. Pro většinu pachatelŧ je senior poměrně snadná oběť. Předpokládají, ţe se starý osamocený člověk neubrání a tak je i většina pachatelŧ zaměřena právě na seniory. Proto je velmi zajímavý projekt realizovaný Městskou policií v Brně pod názvem „Senior akademie“. Jedná se o dlouhodobé vzdělávání seniorŧ v oblasti prevence a kriminality. Odborní lektoři se zaměřují na rozpoznání případného nebezpečí a zpŧsoby, jak jej eliminovat nebo jak se mu vyhnout.28) V případě, ţe se cítí senior v ohroţení, mŧţe se obrátit na lékaře, policii, sociální odbory MěÚ, nebo například na organizaci Ţivot 90, která provozuje nonstop linku právě pro seniory. Toto občanské sdruţení zvyšuje podvědomí široké veřejnost o celé problematice ohledně násilí na seniorech. Svou informační kampaní a aktivitami se zapojilo do mezinárodních aktivit. A díky tomu se mohou i senioři v České republice zapojit a účastnit rŧzných konferencí pořádaných k příleţitosti Světového dne proti násilí na seniorech, kterým je 15. červen. Většina seniorŧ celý ţivot pracovala, vychovávala děti. Proto je zcela pochopitelné, ţe by si zaslouţila spokojeně proţít „podzim svého ţivota“. Jenţe i podle prŧzkumu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích je zřejmé, ţe problém týrání a jiného násilí na seniorech je velmi závaţný. S ohledem na demografický vývoj v České republice, bude počet seniorŧ v následných letech přibývat a tím bude vzrŧstat i závaţnost této problematiky násilí. Výchova v rodinách, školách, ale i informovanost široké veřejnosti, by měla být více zaměřena i na problematiku stáří a úskalí vznikající se stárnutím. To, ţe se dnes
28)
27
setkáváme s násilím na seniorech jak v domácím prostředí, tak na veřejnosti, vypovídá o sociální politice státu. Ta by měla dnešním seniorŧm zajišťovat dŧstojný zbytek ţivota.
3.3
Znásilnění
Znásilnění je podobně jako pohlavní zneuţívání trestným činem proti lidské dŧstojnosti. Velkou roli zde hraje věk oběti, míra pouţitého násilí, druh pachatele, osobnost oběti a jeho zranitelnost. Oběť mŧţe pachatele znát a v pozadí se vyskytuje vzájemná sympatie (vztahové znásilnění). Nebo se osoba stává obětí útočného přepadení. V obou případech proţívá oběť šok, pocit viny a strach. S informacemi o znásilněných muţích se mŧţeme setkat většinou ve věznicích. Jedná se o sloţitou problematiku současného fungování věznic. Proto bych se ráda zaměřila na znásilnění ţen, které je v dnešní době časté a mŧţe postihnout jakoukoli ţenu rŧzného věku. Donedávna se veškerá pozornost kolem znásilnění týkala pouze pachatelŧ. V současnosti probíhá mnoho výzkumŧ zaměřených právě na psychologii oběti znásilnění. Zda je moţné, s ohledem na typ oběti, znásilnění předejít a nakolik ovlivňuje stupeň zranitelnosti zatíţení osobnosti po spáchaném deliktu je otázkou rŧzných bádání. Některé psychologické výzkumy zkoumají chování a jednání oběti při samotném znásilnění. Jeden z výzkumŧ se zaměřil na zjištění emocí, které se v prŧběhu znásilnění objevují u oběti. Soubor tvořilo 21 ţen, které oznámily znásilnění policii. Znásilněné měly zpětně posoudit, který z následujících emociálních stavŧ je nejblíţe skutečnosti, kterou proţily: strach ze smrti ( aţ 90%) bezmocnost (60%) vztek (55%) poníţení (40%) pocit odstupu, distance (chladná hlava) (20%) Dominantní je strach o ţivot. Následky znásilnění jsou v literatuře shrnovány pod pojmem „rape trauma“. Viktimologické výzkumy následkŧ znásilnění, se kterými se oběť potýká, se zaměřují na širší okruh problémŧ neţ jen klinicko-psychologický pohled. U deliktŧ útočného sexuálního přepadení cizím muţem je bezprostřední reakce oběti vedena především potřebou zajistit si bezpečí.
29)
Prvotní, co ţena řeší je strach
z nákazy. Následky mohou být bezprostřední a to ihned po incidentu, nebo dlouhodobé.
29)
s. 2. a 4. 28
Sem mŧţeme zařadit PTSP, deprese, rŧzné druhy fóbií, které se mohou objevovat i po roce od znásilnění a někdy i déle. K dalším poruchám mŧţe docházet v době po zveřejnění činu. Oběť je vystavena okolí, které chce neustále interpretovat jak ke znásilnění došlo. Jedná se o kontakt s policisty, vyšetřovateli, rodinou, lékaři. Postoje všech by neměly ještě více traumatizovat oběť, ale měly by se opírat o fakta a ne o předsudky. Rodina by měla být pro oběť oporou a ne ji obviňovat, coţ ji ještě více traumatizuje. Znásilnění není jen zákeřné přepadení cizí osobou, ale také znásilnění vztahové, kdy dochází k vynucenému agresivnímu sexuálnímu styku. Ve většině případŧ posuzování věrohodnosti znásilněných ţen nejde zjistit zda došlo či nedošlo k sexu či pohlavnímu styku, nýbrţ jde o to prověřit, zda k sexuálnímu styku došlo dobrovolně nebo nedobrovolně (popřípadě násilně). Těţištěm je znalecké zkoumání. I u znásilnění platí známá Undeutschova hypotéza: „Mezi líčením, které se opírá o skutečný proţitek, a tím, které je smyšlené, existuje jasný kvalitativní rozdíl.“ 30) A právě policisté jsou mnohdy v prvních okamţicích po znásilnění ti, kterým oběť líčí jako prvním pro ni hrŧznou událost. Proto je nutné, aby respektovali lidskou dŧstojnost, ačkoli jim mŧţe připadat chování oběti před znásilněním naivní. Jejich úkolem není oběť kritizovat, ale vyslechnout a získat ty nejdŧleţitější informace k dopadení pachatele. Doporučit i odbornou péči, kterou by měla ţena vyhledat a vyuţít. Některé oběti předstírají nejen sobě, ale i okolí, ţe danou situaci zvládly. Opak je pravdou. Pro většinu obětí je velmi bolestivé o znásilnění mluvit a samotné místo incidentu jim vyvolává strach a obavu. Jedná se o syndrom vyhýbání se. Oběť nesnese být doma samotná, vadí jí samota i v zaměstnání. Ven většinou nevychází v podvečerních a večerních hodinách. Právě tyto indicie mohou signalizovat hloubku psychického traumatu a stupeň vyrovnání se ním.
3.4
Mnohočetné oběti
Jsou osoby, které se opakovaně v prŧběhu krátké doby staly obětí nějaké tragické, negativní události, nebo obětí trestného činu. Jedná se o opakovanou viktimizaci osob, která mŧţe být ovlivněna rŧznými faktory. Jedním z nich je sociální faktor. Mŧţeme sem zařadit osoby v rizikových profesích, nebo skupinách. Týká se to policistŧ, hasičŧ, lékařŧ, řidičŧ z povolání. Dalším faktorem je provokující rizikové chování, které člověka směřuje
30)
s. 6.
29
k rŧzným konfliktŧm a vyprovokovává pachatele k trestné činnosti. Poslední faktor je závislý přímo na osobnosti člověka. Někteří lidé jsou extrémně dŧvěřiví. Jiní mají neustálou touhu po dobrodruţství a tím se dostávají do krizových situací. Další trpí nějakým handicapem a to pachatel chápe jako překáţku k obraně. Proto se v dnešní době setkáváme s častými případy okradených a přepadených handicapovaných lidí. Pro pachatele je získání kořisti snadné, podobně jako u seniorŧ, kteří k tomu bývají velmi dŧvěřiví. Tito lidé se pak snadno stávají opakovanou obětí krádeţí, loupeţných přepadení, sexuálních deliktŧ, týrání, stalkingu. Osobnostní dispozice člověka provokují pachatele k rŧzným násilnostem. Jedná se o predestinované oběti. Něčím pachatele vyprovokují. Často vytváří pachateli příleţitost. A tak se mŧţeme setkat s opakovanou krádeţí, přepadením. Dŧvodem je mnohdy i to, ţe lidé setrvávají ve stále stejných stereotypech, dělají stejné věci ve stejný čas. Pachatel pak snadno oběť sleduje a vrací se opět na místo trestného činu. Do mnohočetných obětí mŧţeme zařadit i osoby proţívající domácí násilí, násilí ve školách a pracovištích. Po traumatu bývá oběť velmi zranitelná a tak je zde i vyšší moţnost stát se opakovaně obětí stejné nebo podobně nepříjemné události. To nazýváme reviktimizací. Osoba v roli mnohočetné oběti mŧţe trpět : poruchou spánku strachem ze tmy pocitem neustálého vnitřního neklidu bezmocností a sklíčeností nesoustředěností rŧznými zdravotními obtíţemi podobnými jako u domácího násilí
3.5
Šikana
Vrátíme-li se hodně dávno do doby, kterou naše generace zná pouze z knih a filmŧ, mŧţeme ve vztazích mezi jedinci pozorovat situace podobné těm, které dnes nazýváme slŧvkem „šikana“. V době kamenné probíhal ţivot v tlupách. Jedinec, který z nějakého dŧvodu vybočoval a tím se znelíbil ostatním, byl odsouzen k smrti. Je to moţná dost kruté přirovnání, ale díky některým současným případŧm, ne natolik. Mezilidské vztahy se vyvíjejí a lidé jsou vynalézavější i v oblasti agrese. Šikana je váţný společenský problém, který uţ není jen záleţitostí armády a věznic. V dnešní době se s touto nemocí nezdravých vztahŧ mŧţeme setkat ve školách všech stupních (hlavně 30
na základních školách), rŧzných dětských kolektivech, ale i na pracovišti mezi dospělými lidmi. Ve většině případŧ nejde pouze o vztah oběti a agresora, ale o problém celého pracovního kolektivu, nebo dětské skupiny. Šikanování je úmyslným ubliţováním druhým, které se projevuje agresí, násilím a bezohledností. Mŧţe se jednat jak o ubliţování psychické, ale i tělesné. Proto mŧţe mít váţné aţ celoţivotní následky. Nejhŧře roli oběti šikany snášejí děti. Rodiče často nepoznají, ţe se s dítětem něco váţného děje. Dítě jim nic neřekne, přestoţe má s rodiči velmi hezký vztah.31) Šikana je dnes nejen záleţitostí chlapcŧ, ale i dívek, které mají často více promyšlenou formu ubliţování. Podle odborníkŧ bývají dívky zákeřnější, rafinovanější a dokáţí se trefit do nejbolestivějšího místa na duši. Dnešní iniciátoři vymýšlejí stále novější formy, které jim nabízí tisk, televize, internet a mobilní telefony. Šikanování je i pro zdravé dítě pocházející z rodiny, která dobře funguje, velmi traumatizující. A coţ pak jedná-li se o dítě z problémové rodiny, nebo nějak tělesně nebo psychicky oslabené. Některá jednání dětí nedosahují takového stupně, aby se k němu přistupovalo jako k trestnému činu. Posmívání se někomu, poniţování, schovávání věcí, pomlouvání, přehlíţení a ignorování jsou jen takové náznaky šikany. U dospělých se mohou některé z nich hodnotit jako přestupky, ale u dětí ve školách musí posoudit jejich stupeň agrese pedagog. Šikana byla ve školách definována Metodickým pokynem ministerstva školství. Dalším zajímavým dokumentem je praktická příručka pro ředitele základních škol týkající se otázek a odpovědí v oblastech diskriminace pod názvem „Férová škola nediskriminuje“. Škola se pak mŧţe zapojit do projektu Ligy lidských práv a získat certifikát férové školy. Šikanu a diskriminaci ve školách mohou ovlivnit hlavně kvalitní a kvalifikovaní pedagogové, kteří svým včasným zásahem a zájmem o děti mohou odhalit prvotní příznaky. Neměli by problém šikany ve školách zlehčovat, zakrývat a nebo vinu rozdělovat mezi oběť a agresora. Často vedou vyšetřování ve třídě nesprávným směrem a tak se stává, ţe děti záměrně lţou a odmítají vypovídat (i ze strachu z agresora). Pomáhá spolupráce s psychologem, nebo odborníkem zabývajícím se touto problematikou. U trestných činŧ, jejichţ podstatou byla šikana, lze proto předpokládat, ţe právě s ohledem na rozšiřující se případy bude skutek jako trestný čin povaţován. Šikana bývá nejčastěji postihována podle síly agresivity dle trestního zákona jako: trestný čin omezování svobody (podle § 231)
31)
31
trestný čin vydírání (podle § 235 ) trestný čin útisku (podle §237 ) trestný čin loupeţe (podle §234) trestný čin ublíţení na zdraví (podle § 221) trestný čin poškozování cizí věci (podle § 257) trestný čin znásilnění (podle § 241) a pohlavního zneuţívání (podle § 242) K tomu, aby byl pachatel postiţen, musí být prozatím starší 15 let (15 -18 let mladiství). Děti mladší 15 let trestně odpovědné nejsou a tak jsou předány do péče orgánu sociálně – právní ochrany, případně mohou být za ně postiţeni jejich rodiče. Nezletilému dítěti - pachateli je moţné nařídit ústavní výchovu, nebo mŧţe nad ním být stanovený dohled.32) Hrají zde úlohu další skutečnosti jako například: z jaké rodiny pachatel pochází zda šlo o násilí opakované k jaké psychické újmě u oběti došlo Jestliţe dochází k šikaně v prŧběhu vyučování ve škole, nese plnou odpovědnost pedagog, tedy škola. Ta má právní subjektivitu a tím nese odpovědnost i za případné škody na zdraví a majetku dětí. V případě váţných následkŧ mŧţe být pedagog i stíhán a to podle trestního zákona za nedbalost podle § 223 a 224. Vyskytují se i případy, kdy je učitel týrán ţákem. Často bývá obětí šikany ţák, student, nebo pracovník, který nějakým zpŧsobem vybočuje z kolektivu. Mŧţe se jím stát i ten, kdo vybočuje pro své skvělé schopnosti a výborný prospěch. Kasuistika: O šikanu jsem se začala zajímat v okamžiku, kdy jsem pozorovala změny chování u mé mladší dcery. Obě mé dcery se ve škole učily výborně a byly oblíbené. Hrály na klavír a ve třídě vynikaly tím, že závodně tancovaly. Obě měly a mají v tanečním sportu skvělé výsledky. S ohledem na jejich bezproblémové chování mě proto nikdy nenapadlo, že se někdy budeme v rodině šikanou zabývat. O to více mě překvapilo, že problémem bude třídní učitelka. V době, kdy jsem vyhrála konkurz na ředitele příspěvkové organizace ve městě, chodily ještě obě dcery do základní školy. Nejprve to začínalo drobnými poznámkami typu: „To by měla maminka vidět, to by se asi divila. Hlavně, že máš maminku ředitelku.“ Situace se začala vyvíjet směrem, který se nám přestával líbit. Vše začalo tím, že mladší dcera upozornila na podvody, které dělala s písemkami a známkami její spolužačka
32)
32
a současně dítě jedné místní učitelky. Ačkoliv to vadilo celé třídě žáků a dokonce to věděli i někteří učitelé, neměl nikdo odvahu problém řešit. A tak se iniciativa ohledně spravedlnosti obrátila rychle proti dceři samotné. Třídní učitelka nechtěla jít proti dítěti své kolegyně a tak svou pozornost otočila ještě více na mou dceru a mě. Každé ráno to začínalo tím, že dcera nechtěla jít do školy. Jednou si stěžovala na bolesti hlavy, jindy na bolesti břicha. V noci se budila a pláč byl na denním pořádku. Pak jsem se náhodou dozvěděla, že třídní učitelka navádí děti proti dceři a ve sborovně ovlivňuje dokonce i učitele. Pomlouvá dceru a celou rodinu. Domnívala jsem se, že se jedná o přechodnou záležitost. Až do dne, kdy jsem po rozhovoru s dcerou zjistila, že jí bylo vyhrožováno špatným hodnocením pro přijetí na gymnázium a neustálým ponižováním a křikem ze strany učitelky. Svým jednáním naopak podporovala žákyni, která dále podváděla. Tato dívka nakonec posílila svou pozici ve třídě, vyhazovala dceři pomůcky a obuv do koše a psychicky jí ubližovala. Objednala jsem se k zástupci ředitele a za jeho účasti řešila problém s třídní učitelkou. Domněnka, že dceru šikanuje a ponižuje před žáky se mi při jednání potvrdila. V tomto případě pomohlo to, že jsem celou záležitost chtěla předat na ministerstvo školství prostřednictvím mého právníka. Učitelka se mi nakonec omluvila a já doufám, že dnes nemá jinou oběť. Dcera se díky výsledkům dostala jako druhá v pořadí na gymnázium a odnesla si bohatou životní zkušenost. Jsou lidé, kterým je slovo spravedlnost úplně cizí a jen aby ji nemuseli řešit, dokážou se chovat mnohdy hůř než zvířata. Šikana je tak trochu nemocí člověka, který ubliţuje. Tato nemoc se mŧţe projevovat v rŧzných stádiích od posměškŧ aţ po psychické týrání, fyzické napadaní a ublíţení na zdraví. A jaké trauma pociťují šikanované děti? Záleţí na stupni agrese a na psychice kaţdé oběti. To, co zvládne jedno dítě, nemusí ustát to druhé. Většina příznakŧ je podobná jako při týrání. Dítě přestává mít zájem o věci, o které se vţdy zajímalo. Je nepozorné, mlčenlivé, vystrašené a v noci má neklidný spánek. Mívá rŧzné zdravotní potíţe, ke kterým se mŧţe přidat i nechutenství. Šikana také podněcuje k záškoláctví a v těch horších případech i k sebevraţdě. Proto je velkým společenským problémem. Agresivní sklony vznikají u člověka v prvních letech ţivota. Dítě vnímá vše, co jej obklopuje. Vzrŧstající agresivita mezi dětmi tak mŧţe být zpŧsobena nejen vlivem médií, ale hlavně vlivem rodiny. Zajímavé poznatky přinesl jeden výzkum, který probíhal v osmé třídě a zúčastnilo se ho 40 dětí. Otázka zněla : „Jak trávíš svŧj volný čas, jaké máš záliby, koníčky, zájmy?“ Sledování televize jakoţto jeden ze zpŧsobŧ trávení volného času uvedl vysoký počet dětí. 33
Ještě větší počet dětí však uvedl jako svoje hobby počítač, hraní her a chatování na internetu. Většina dětí uvedla, ţe si s nimi rodiče hrají málo, čtenou pohádku však od svých rodičŧ nikdy neslyšela téměř polovina všech dotázaných.
33)
Šikana je dle mého
názoru i výsledkem zájmu a péče rodičŧ o své děti. Zajímalo mě, zda se děti na gymnáziu setkaly někdy s problémem šikany, trestné činnosti a tak jsem v druhém ročníku gymnázia zrealizovala anketu: OTÁZKA
ANO
NE
Setkal(a) jsi se někdy se šikanou?
22
4
Setkal(la) jsi se někdy s nějakým trestným činem?
21
5
Měl(la) jsi někdy pocit, ţe jsi na Tebe učitel „zasedl“?
4
11
Mezi další otázku jsem zařadila: Co cítíte jako největší problém dnešní mládeţe? V těchto odpovědích se nejčastěji objevovala : volnost, špatná výchova 12 drogy, alkohol
7
Zbytek studentŧ vidí největším problémem: kamarády, stres, špatný charakter. Výsledek ankety není objevem něčeho nového. Je to jen další ukazatel, ţe největší roli hrají rodiče a dobré zázemí. To, ţe se mŧţeme s šikanou setkat na kaţdé škole a v zaměstnání by nás mělo směřovat k minimalizaci tohoto problému. A právě na minimalizací šikany je zaměřena celostátní kampaň „Školní rok bez šikany“ Nadací O2. Na webovém informačním portálu (http://www.minimalizacesikany.cz) je moţno nalézt spoustu zajímavých rad pro děti, rodiče a učitele. Kampaň podporuje také Iniciativa proti šikaně, která se svou činností snaţí předcházet závaţným projevŧm šikany. Je jedním druhem násilí, který mŧţe v dospělosti vyvrcholit například xenofobií a rasismem. 3.5.1 Mobbing Tempo současného stylu ţivota se posledních letech velmi změnilo. V řadě odvětví jsou vyuţívány špičkové technologie, které na jedné straně odstranily fyzickou námahu, ale na straně druhé kladou na zaměstnance vysoké nároky na odbornost, určitou technickou vybavenost, provázenou vyšším stupněm zodpovědnosti a náporu 33)
SUCHÝ, A. Mediální zlo – mýty a realita, Souvislost mezi sledováním televize a agresivitou u dětí. Triton, 2007. ISBN 978-80-7254-926-9. s.113.
34
na psychiku.
34)
A právě s ohledem na výši zodpovědnosti, vyšší nároky na schopnosti
a vědomosti, dochází k psychické zátěţi zaměstnancŧ. Je pro nás často obtíţné oddělit soukromí od práce a naopak. V soukromí řešíme starosti o domácnost, děti, vztahy v rodině, zdravotní problémy a na pracovišti tíhu úkolŧ a vztahy s kolegy. Evropské statistiky zdŧrazňují, ţe skoro jeden ze tří evropských zaměstnancŧ, coţ je víc jak 40 000 milionŧ lidí si stěţuje na pracovní stres. Psychická zátěţ a stres na pracovišti jsou v poslední době stejně váţným problémem, jako je například nezaměstnanost.
35)
Jejich společným jmenovatelem je, ţe se kladou na člověka zvýšené nároky a poţadavky. Jde o existující rozpor mezi vlastní zpŧsobilostí a tlakem náročné situace.36) Stres mŧţe zpŧsobovat samotná práce, její mnoţství, tempo, pracovní doba, postavení, malé platové zařazení, ţádný rozvoj osobnosti, ale hlavně mezilidské vztahy. V práci trávíme větší část z celého dne, proto jsou vztahy na pracovišti jeden z nejdŧleţitějších faktorŧ naší spokojenosti. Spolupracovníky, se kterými se vídáme v kanceláři kaţdý den, si mŧţe vybírat jen málokdo z nás. Někdo nám vyhovuje víc, jiný méně. Ač se vlastně moc nestýkáte, mŧţe existovat někdo, mezi kým a vámi je jakási bariéra. O vzájemném nesouladu mohl rozhodnout negativní dojem z člověka, který jsme si vytvořili při prvním setkání. Dalším dŧvodem mŧţe být „haló-efekt“, kdy vám kolega připomíná osobu, se kterou jste v minulosti neměli dobré zkušenosti. Dŧvodem neshod mŧţe být i odlišný ţivotní styl.
37)
S některými spolupracovníky se prostě neshodnete uţ jen proto, ţe oni
nechtějí. Potřebují k ţivotu oběť, kterou budou před ostatními hodnotit, kritizovat, vysmívat se jí a časem vytvářet „peklo na zemi“. Obětí se tak mŧţe stát úplně kaţdý, bez ohledu na pohlaví a věk. To, co mají oběti společné, je fakt, ţe nějak vybočují, jsou nápadné nebo neobvyklé. A stejně jako v negativech , lze vybočovat i svými pozitivy. To bohuţel potvrzuje nepsanou pravdu, ţe kdo něčím vyčnívá z prŧměru, je pro okolí potencionální hrozbou.
38)
Tou se mŧţe stát i nový aktivní, schopný zaměstnanec,
ve kterém mŧţe někdo ze zaměstnancŧ vidět konkurenta. Obecně se jedná o šikanu mezi dospělými, kterou odborně nazýváme mobbing. Zajímavostí mobingu je, ţe dospělí lidé 34)
Práce – mzdy - odvody bez chyb, pokut a penále. 10-11/2008, měsíčník, ročník III. Poradce. MK ČR: E 16821. ISSN 1801-9935. s. 81. 35) Práce – mzdy - odvody bez chyb, pokut a penále. 10-11/2008, měsíčník, ročník III. Poradce. MK ČR: E 16821. ISSN 1801-9935. s. 81. 36) ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie– Základy praktické psychologie pro policisty, strážníky, justiční stráž a pracovníky soukromých bezpečnostních služeb. 2. vydání. Praha: Support. 1996. ISBN 80-902164-04., s.148, 149. 37) Měsíčník Moje psychologie. Březen 2008. Mladá fronta. MK ČR E 17137. ISSN1802-2073. 38) SVOBODOVÁ, L. Nenechte se šikanovat kolegou, Mobing – skrytá hrozba. Grada Publishing. Praha 2008. ISBN 978-80-247-2474-4. s. 56.
35
jsou díky své zralosti opravdu vynalézaví a předčí i děti. Mobbing je dlouhodobou, skrytou a rafinovanou formou negativních vztahŧ na pracovišti. Je to dlouhodobý nátlak, který nezanechává své stopy hned, a uţ vŧbec ne viditelně. Na rozdíl od násilí fyzického ho lze označit jako „čisté“ násilí, protoţe se navenek dlouho na oběti neprojevuje. Bohuţel v době, kdy se nějaké následky objeví, jsou málokdy spojeny s mobbingem. K zákeřným útokŧm často dochází pod maskou vlídnosti a laskavosti, coţ v oběti vyvolává pocit, ţe se nic neděje a je vše bez problémŧ.39) Charakteristickými znaky je dlouhodobost, skrytost, zákeřnost, bezcitnost, pravidelnost, nepřátelskost, a tím nebezpečnost. Aktéři mobbingu jsou většinou sociálně nepřizpŧsobiví jedinci, kteří trpí buď strachem z konkurence, nebo pocity ţárlivosti, agresivity, méněcennosti. Často nejsou spokojeni s vlastním ţivotem, postavením a postrádají skromnost. Jsou velmi kritičtí, ale pouze k druhým. Jsou sebestřední a mohou vycházet z problémové rodiny (domácí násilí, alkohol). Dŧvodem mobbingu mŧţe být i nuda na pracovišti, nedostatek práce a nebo zviditelnění se. Aktér se často snaţí přenášet své skryté negativní vlastnosti na oběť a vypráví okolí své smyšlené lţi. Odmítá s obětí spolupracovat a snaţí se celé okolí přesvědčit o labilitě oběti. A tak se stává, ţe oběť začíná hledat vinu hlavně u sebe. V hlavě hledá dŧvody nenávisti agresora, který proţívá radost při prvních známkách potíţí oběti, u které se objevuje:
nedŧvěra v sebe (narušené sebevědomí)
lítostivost, plačtivost, přecitlivělost, smutek
pocit poníţení, bolesti a utrpení
strach ze ztráty zaměstnání
bolesti hlavy, vyčerpanost, nespavost
koţní a hormonální problémy, někdy aţ PTSD
Zesměšňování kolegy na pracovišti je pouze jen mírná forma mobingu. Aktér se neustálým chováním snaţí oběť očernit, znemoţnit a poníţit. Z počátku vše začíná konfliktem a následně pak neveřejným psychickým terorem oběti. Ten graduje a stává se „nestoudnou kolektivní zábavou“. A tak dochází ke ztrátám pracovních pomŧcek oběti, nápadŧ a zakázek a v horších případech je do intrik zatahována i rodina oběti, popřípadě i děti. Oběť pracuje ve velkém stresu, dělá čím dál více chyb, coţ je pro okolí dostatečným dŧkazem, ţe problém je na její straně. Jak se agresivita útočníkŧ stupňuje, mobbing jiţ nelze přehlédnout a nutí nadřízené reagovat. Ti vidí, ţe má oběť v kolektivu 39)
SVOBODOVÁ, L. Nenechte se šikanovat kolegou, Mobing – skrytá hrozba. Grada Publishing. Praha 2008. ISBN 978-80-247-2474-4. s. 27.
36
problém a díky interpretaci ostatních se veškerý zdroj potíţí hledá pouze v její osobě. Pokud oběť nechce odejít dobrovolně, vţdy se najdou zpŧsoby, jak ji k tomu „donutit“.40) Odchod oběti není správným řešením problému. Mŧţe to zpŧsobit opakování situace, nebo dokonce celkovou krizí na pracovišti. Prŧzkum agentury GfK z 12. 6. 2007 ukázal, ţe terčem „čistého násilí“ se stávají zaměstnanci střední a starší věkové kategorie, nejvíce ale ţeny ve věku 45 let. Oběti setrvávají na pracovišti zhruba rok a nejvíce případŧ se vyskytuje na městech do 1 000 obyvatel. Cílem samotných aktérŧ, je vyštvat oběť z pracoviště a před tím jí nejprve ještě psychicky zlikvidovat. A tak se stává, ţe schopní, týmoví a kreativní zaměstnanci z pracoviště odcházejí, protoţe většinou nedokáţou unést psychický nátlak svých kolegŧ. Oběť je vyštvána a provozovatel mobbingu zŧstává. Pak je otázkou času, kdy a koho si vybere příště. A co kdyţ to budete právě VY? Dokazování mobbingu je velmi sloţité. Oběť by si vše měla zapisovat, hledat pomoc u odborŧ, nebo u Občanského sdruţení Práce a vztahy, které pomáhá právě obětem násilí na pracovišti. Je moţné odvolávat se na: 1. Listinu základních práv a svobod (článek 1, 10) a Občanský zákoník (§ 11 aţ 13). 2. Zákoník práce ( §13 a 16) a Trestní zákoník ( § 206 a 235 ). Kasuistika Tento příběh je přímo jako z učebnice. Sídlo firmy je v Praze a výrobní a obchodní středisko nedaleko jednoho většího města ve Středních Čechách. Právě tam jeden ze dvou majitelů zaměstnal část svého příbuzenstva. Oba majitelé nabídli jedno z dalších míst své známé. Vše začíná krásným jarním dnem, který je prvním pracovním dnem jedné úplně normální nekonfliktní ženy středního věku. Těšila se, že nastoupí na pracoviště, plné rodinného klima. Nikdo z majitelů, ale ani „nová síla“ netušila, co vše se v průběhu 3 měsíců odehraje. Příbuzenstvo, které si za zády majitele vytvořilo firmu ve firmě, bralo ženu jako vetřelce, který by mohl prokouknout různé „nefér“ praktiky a tak začalo pomaličku, ale cíleně s bojem o kterém neměl nikdo ani tušení. Začalo to tím, že nikdo neměl zájem zaměstnankyni zapracovat, ačkoli to dostali nařízeno. Nejhorší bylo zjištění, že ona to ani moc nepotřebovala a začala zvládat práci stejně jako někteří zaměstnanci po několika letech. Vždy byl určen pracovník, který ji v průběhu dne sledoval a ona měla zakázán pohyb po areálu podniku (údajně z důvodu bezpečnosti). Anonymní telefonáty 40)
SVOBODOVÁ, L. Nenechte se šikanovat kolegou. Mobing – skrytá hrozba. Grada Publishing. Praha 2008. ISBN 978-80-247-2474-4. s. .42
37
ženě jednoho z majitelů byly jen začátkem. Všichni přestávali pracovat a jedinou pracovní náplní byla cílená, psychická likvidace nové pracovnice. Ta mezi tím nabyla podezření o rozkrádání ve firmě a oznámila vše majitelům. Nevěřili. Poté navštívila skupina příbuzných majitele jejího manžela a začala mu vyhrožovat : „Vaše žena odejde z firmy, nebo zlikvidujeme celou vaší rodinu a máte taky děti.“
Vše bylo oznámeno
opět majitelům, ale pro ty bylo snadnější uvěřit lžím letitých zaměstnanců- příbuzným, kteří problém viděli jen v nové pracovnici. Z psychicky vyčerpané pracovnice udělali labilního blázna a nakonec byla ve zkušební době požádána o odchod z firmy. Ještě rok po své negativní zkušenosti s mobbingem se dávala zdravotně dohromady. A firma? Majitelé během roku zjistili, že podezření této ženy se potvrdilo a celé příbuzenstvo a pár dalších zaměstnanců firmu opustilo. „Odnesli“ sebou veškeré informace, kontakty a majitelé museli po několika letech začínat s budováním nového kolektivu a chodu celé výroby a obchodu. Dnes firma prosperuje jako nikdy předtím a neustále se rozšiřuje. Žena sehnala nové zaměstnání a majitelům jejich nedůvěru odpustila. Vše dnes bere jako životní zkušenost, díky které se poposunula zas o kousek vpřed. To, že prožila a nakonec bez následků zvládla mobbing bere dnes jako jednu z životních výher. 3.5.2 Bossing Jako si nemŧţeme v zaměstnání vybírat své spolupracovníky, stejně tak to platí s vedoucími. V dnešní době vzrŧstající nezaměstnanosti, je většina lidí ráda, ţe má zaměstnání a tak mnohdy jednání svých nadřízených toleruje. Často dochází aţ k šikanování ze strany vedoucích. Je ale třeba odlišit nařízení ze strany šéfŧ týkající se náplně práce a nařízení, které jsou právě formou bossingu, nebo-li šikany a nevhodného chování zaměstnavatele. Dŧvod, styl a následky bývají podobné jako u mobbingu. Bossing je o to horší, ţe zaměstnavatel má pravomoc a rŧzné řídící nástroje. V okamţiku, kdy se dostane do takové funkce osoba, která má obavu z konkurence, nebo své negativní vlastnosti není schopna ovládat, mŧţeme čekat ţe se brzy někdo stane její obětí. Mnohdy touha po vedoucím místě má pouze dva hlavní dŧvody. Vyřídit si účty s některými podřízenými a ovládat ty, kteří jsou schopnější. A tak je schopnému zaměstnanci přidělován jeden nesmyslný úkol za druhým. Neustálá kontrola a časté stěhování zaměstnance z místa na místo, neinformování, nebo naopak mylné informování patří mezi některé zpŧsoby bossingu. Často zaměstnavatel zapojí do intrik i ostatní zaměstnance a stává se tichým pozorovatelem. „Kdo chce psa bít, tak si hŧl 38
vţdycky najde“. To by si měla uvědomit kaţdá oběť bossingu. A tak neţ dojde k jejímu úplnému psychickému vyčerpání a následnému opuštění zaměstnání, má několik moţností:
získat na svou stranu některé zaměstnance
zapisovat si chod veškerých událostí a pořizovat si dŧkazné materiály
obrátit se na odbory fungující na pracovišti a na dalšího vyššího nadřízeného
Neustále je třeba mít na mysli, ţe vzdát se mŧţeme vţdycky. V případě, ţe by to byl boj „s větrnými mlýny“, je lepší hledat jinou pracovní příleţitost. Tento krok je nutné udělat dřív, neţ bossing začne zpŧsobovat psychické a zdravotní potíţe oběti.
3.6
Sexuální obtěţování
Kaţdý z nás se jistě někdy ve svém ţivotě setkal s někým, kdo měl oblibu vyprávět vtipy. Některé se týkají běţného ţivota, školy, blondýnek, policistŧ, politikŧ, jiné jsou se sexuálním podtextem. A právě takovéto vtípky a rŧzné dvojsmyslné naráţky a poznámky jsou často na pracovištích chápany jako běţné. Stávají se ornou pŧdou právě pro sexuální obtěţování a sexuální harašení. Ačkoli se jedná o dlouhodobý problém na pracovištích, veřejnost začíná o tomto druhu obtěţování hovořit aţ v posledních letech. Doposud bylo k obětem sexuálního obtěţování přistupováno jako k osobám, které aktéry vyprovokovali. Sexuální harašení bývá většinou zbraní ţen, které vyuţívají svých vnad k postupu v zaměstnání. Většinou je chápáno za neseriózní a lidé se nad ním spíše usmívají. I tak je jednou z podob obtěţujícího chování, které jsou řešeny v rámci pracovně právních vztahŧ stejně jako sexuální obtěţování, pro které je charakteristické : nevhodné, uráţlivé jednání sexuální povahy vedoucí ke sníţení dŧstojnosti osob nepříjemné sexuální naráţky a nabídky i na soukromý ţivot chování se sexuálním podtextem vytvářející nepřátelské, zneklidňující prostředí na pracovišti a jednání směřující k vynucování sexuálního kontaktu sexuální vydírání – podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností na pracovišti a vynucovaný, nechtěný fyzický kontakt Poslední oficiální výzkum týkající se této problematiky je zveřejněn na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a pochází z roku 2005. Určitě by stálo za zajímavost tento prŧzkum zopakovat. S ohledem na nárŧst negativních pracovních vztahŧ, by čísla byla určitě vyšší. Obětí se většinou stávají ţeny, ale muţi dnes nejsou ţádnou výjimkou. Dŧsledkem mŧţe být dlouhodobý stres na pracovišti, nedobré vztahy, zdravotní problémy rŧzného druhu a ztráta dobrého zaměstnání. Zákoník práce sexuální 39
obtěţování zakázal jiţ v roce 2001 a v roce 2004 přesněji definoval. Existuje několik zpŧsobŧ obrany: poţádat o pomoc nadřízeného, personální oddělení, odborový svaz po celou dobu shromaţďovat informace a dŧkazy poţádat o pomoc svědky (kolegy z pracoviště) a podat ţalobu Kasuistika Jako ředitelka, statutární zástupce Městského kulturního zařízení jsem odpovědná nejen za pořádání kulturních akcí ve městě, ale i správu KD, Městské knihovny a Infocentra, dětského oddělení knihovny v areálu základní školy a Městského muzea v prostorách MěÚ a Galerie Ludvíka Kuby v areálu Zámku Březnice. Všude pracují zaměstnanci - z 90% ženy. Ráda bych popsala případ, který se stal„příběhem z kanceláře Městského muzea“. Před pěti lety jsem v muzeu zaměstnala dvaceti sedmiletou slečnu. Byla velmi šikovná, milá, tichá, pracovitá a zodpovědná. Pracovala zcela samostatně v kanceláři muzea. S ohledem na budování velkého areálu pro muzeum a galerii, jsem s ní v budoucnu počítala na vedoucí místo. Ona sama připravovala návrhy a už se těšila do nových prostor. Najednou se objevila uplakaná v mé kanceláři s tím, že musí dát výpověď a odejde do jiného města. Každý následný den mi udávala jiný důvod svého rozhodnutí. Jedním z důvodů byla i tíseň, kterou pociťuje v kanceláři, kde pracuje. Zvracela a chovala se podivně. Z počátku jsem jí chtěla rozhodnutí rozmluvit, ale její reakce byly pro mě nepříjemné a bylo z nich cítit i zlo. Ani rozhovor s její maminkou nepomohl a tak jsem během pár dnů našla na její pracovní pozici náhradu. Jednalo se o maminku dvou malých holčiček, která právě prožívala problémy týkající se rozvodu. Také byla milá, tichá, zodpovědná a hlavně vděčná za pracovní příležitost a pomoc. Ze své iniciativy si i začala doplňovat vzdělání k tomuto oboru. Jednoho dne se ale také objevila u mě v kanceláři. Stejné reakce jako její předchůdkyně. Tentokrát mi byl sdělen důvod. Byla sexuálně obtěžována velitelem Městské policie, který měl kancelář ve stejné budově. Okamžitě jsem ji přemístila pracoviště do Městské knihovny, kde byla v kontaktu tří zaměstnankyň, se kterými velmi dobře vycházela. Ona vše nahlásila na Policii ČR a k její výpovědi se přidala ještě jedna další žena z města o které se náhodně dozvěděla. Přiznala také, že ji tento muž neustále sleduje a vše trvá již několik týdnů. Přestala být zodpovědná, spolehlivá a chovala se nervózně. Reagovala podrážděně a začala mít dlouhodobé zdravotní problémy – neustále s něčím jiným. A tak byla v pracovní neschopnosti až do doby, kdy nakonec podala výpověď. Její sepsaná stížnost na tohoto muže byla neustále ze všech míst zasílána zpět na MěÚ – do rukou přestupkové komise se kterou velitel Městské policie 40
denně spolupracoval. Po prvních jednáních u právníka od svého úmyslu dojít ke spravedlnosti ustoupila. V beznaději na spravedlnost prodala rodinný dům a
přestěhovala se i s dětmi do jiného města. Vedoucí městské policie nakonec sám
ze svého zaměstnání odešel několik týdnů po zveřejnění incidentu. Jisté je, že jejich chování bylo přímo učebnicové. Znaky již výše popisované v mé práci mi podávaly svědectví, že pravděpodobně nešlo v jejím případě o „tvrzení proti tvrzení“, ale o její opravdovou, nepříjemnou zkušenost.
3.7
Stalking
Předcházející příběh tak trochu stalking naznačoval. Úmyslné pronásledování a dlouhodobé obtěţování osoby nazýváme právě stalkingem. Tento nebezpečný jev je čerstvě v ČR zakotven v právním řádu. Proto jiţ budou moci oběti tohoto jevu situaci řešit právní cestou a nevyčkávat na další projevy aktéra. Moţné je i vyuţít § 231 (Omezování osobní svobody), nebo § 238 (Porušení osobní svobody). Agresorem mŧţe být jakákoliv osoba, kterou uspokojuje takovýmto zpŧsobem týrat druhé. Mŧţe se také jednat o bývalého manţela, přítele, souseda, nebo zcela o neznámou osobu. Většinou se jedná o osoby přecitlivělé, náladové, nemocné ţárlivostí a poblázněností k druhým. V dnešní době vyuţívají aktéři k pronásledování také mobilní telefony a internet. U stalkera ani u oběti nezáleţí na pohlaví. Ať uţ se jedná o stalkera, který se nedokáţe vyrovnat s ukončeným vztahem, nebo o nápadníka, nebo o násilnou osobu, která svou oběť stopuje podobně jako zvěř s cílem ublíţení, jedná se o neustálý stres pro oběť. Ta často trpí poruchami spánku, pocity strachu a závaţnými psychickými obtíţemi. S pronásledováním se špatně vyrovnává a pro ukončení tohoto problému se mnohdy musí vzdát dobrého zaměstnání, nebo se dokonce přestěhovat. V posledních letech mŧţeme i ze sdělovacích prostředkŧ sledovat vyšší nárŧst případŧ týkajících se stalkingu. Většina z nich končila velmi tragicky – smrtí oběti. Proto je velmi dŧleţité, ţe byl tento delikt zařazen mezi trestné činy jako například v USA, Německu a Rakousku. Právě o toto uzákonění se snaţila organizace Bílý kruh bezpečí, která se zabývá pomocí obětem tohoto druhu deliktu. Výzkumy, které má k dispozici Bílý kruh bezpečí potvrzují, ţe oběti stalkingu trpí posttraumatickou stresovou poruchou na stupni odpovídajícím přeţití letecké katastrofy! 41) 41)
s. 3. „Copyright Bílý kruh bezpečí, o.s.“
41
4
Pozůstalí po obětech I v přírodě mŧţeme pozorovat úkazy, které nám často symbolizují lidský ţivot.
Znám jedno místo, které mám vyfotografované ve všech ročních obdobích. (Příloha 6., fotografie 1- 4.) Dva stromy rostoucí uprostřed polí. Jsou tam spolu dlouhá léta, bez ohledu na období a vše, co rŧst znemoţňuje. Dokud rostou pěkně společně, vytváří v krajině nádherný obraz. Je to opravdu zvláštní, ale v okamţiku, kdy se jeden z nich zničí (uschne), ten druhý také často usychá a nakonec za čas zajde. Je to zajímavý přírodní úkaz, který se v některých případech často shoduje s ţivotem lidí. Milujeme osobu pro nás blízkou. Ona je součástí našeho ţivota a tak s ní budujeme, plánujeme a mnohdy jsme na ni plně závislí. V okamţiku, kdy ji ztrácíme, se často nedokáţeme z touto ztrátou vyrovnat. Mění se nám celý ţivot a jistoty mizí s kaţdým dnem našeho osamocení. A tak jsme často jako ty dva stromy v krajině, kteří dokáţou rŧst a ţít pouze společně. Pocit osamocení je často velmi silně emočně proţíván. Ztráta milované osoby patří mezi nejbolestnější události v ţivotě pozŧstalých osob a velkou ţivotní zkušeností. Pro pozŧstalou osobu je dŧleţitá pomoc a podpora hlavně ze strany rodiny, příbuzných a přátel. Je-li osoba úplně sama, je někdy i nutné vyhledat odborníky z pomáhajících profesí. Jenţe jak se zdá, pro smrt a truchlení není v současné společnosti místo a čas, uţ tam přirozeně nepatří. Na smrt se přestalo myslet, pěstuje se kult krásy, mládí, zdraví a úspěšnosti. Smrt je vnímána jako něco negativního, nepatřičného, strašného, co je třeba skrýt před zraky veřejnosti. V takové společnosti se netruchlí snadno.42) Dŧvodem mohou být nekvalitní vztahy v rodinách, k sousedŧm, nebo i odklon od náboţenství. Lidé nejsou vychování k tomu, jak se mají k pozŧstalým chovat, jak jim mohou pomoci a tak je pro ně jednoduší nemít čas a raději nebýt s pozŧstalým v kontaktu. Proto mají poradenská centra pro pozŧstalé velkou dŧleţitost. Jejich cílem je pomoci osobám, mnohdy i celým rodinám, vrátit myšlenky do běţného ţivota a pomoci jim fungovat i bez milované osoby. Často se nejedná pouze o pomoc psychologŧ a terapeutŧ, ale také o poradenství právní a pojišťovnické.
42)
ŠATENKOVÁ, N. Poradenství pro pozůstalé. Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1740-1. s. 11.
42
Mnohdy je opravdu těţké pomoci ţeně, které zemřelo dítě, nebo pozŧstalým po tragických neštěstích. Kaţdý svou bolest proţívá rŧzně do hloubky a doba truchlení je rŧzná. Pocity a stavy pozŧstalých osob jsou individuální. Mŧţeme sem zařadit:
šok a zmatek (v prvních okamţicích)
otupělost a nezájem o realitu
neustálý pláč, truchlení, nepřipravenost
pocit viny, osamocení, marnosti, zbytečnosti
pocit hněvu, utrpení a nespravedlnosti, který vzniká kladením vnitřních otázek pozŧstalou osobou (Proč mě tady nechal? Proč právě on a ne já?)
pocit neschopnosti a bezmoci
záchvaty paniky, fobie, rŧzné duševní poruchy a rŧzné bolesti
poruchy spánku, únava a vyčerpanost
poruchy s příjmem potravy
PTSD
v krajních případech hledání úniku v alkoholu, drogách
Proto je nutná pomoc kompetentních odborníkŧ. V ČR nemá poradenství pro pozŧstalé velkou tradici a rozšiřuje se aţ posledních letech. Myslím, ţe zkušenosti a informace z jiných zemí, kde existují vzdělávací kurzy pro pomáhající profese jiţ řadu let, měly být přínosné i v našich podmínkách. Semináře pro profesionály, ale i laiky jsou nastaveny tak, aby naučily správné pomoci a předcházely také „syndromu vyhoření“ u těch, kteří přicházejí trvale do styku s lidskou bezmocí a utrpením. Mezi jednu z takovýchto center fungujících u nás je Poradna Alej v Novém Městě na Moravě. Nabízí pomoc i těm, kteří mají smrt blízko – umírajícím. Poradenství mohou vyuţít jednotlivci, rodiny, ale i celé skupiny a nemusí probíhat přímo v poradnách, ale i mimo ně s ohledem na okolnosti. Individuální zvláštní přístup potřebují pozŧstalé osoby se sklonem k sebevraţdě, vraţdě, osoby handicapované a osoby, které proţívají několikanásobnou ztrátu. Ti, kteří přišli během okamţiku o obě děti, celou rodinu potřebují maximální péči a pomoc. Při pomoci záleţí na věku, pohlaví, zdravotním stavu, ţivotní situaci, okolnostech umrtí. Doba vyrovnání se se ztrátou mŧţe trvat rok někdy i déle, nebo je celoţivotní.
43
Někdy mŧţe pozŧstalým pomoci „Desatero“: 1.
Zapojte se do přípravy pohřbu.
2.
Věnujte pozornost tomu, co jíte a pijete.
3.
Zachovejte pokud moţno normální reţim dne.
4.
Posuďte svŧj zdravotní stav.
5.
Hovořte o zemřelém člověku.
6.
Dovolte si truchlit.
7.
Udělejte si čas na truchlení.
8.
Dovolte si zlostné pocity.
9.
Dovolte druhým, aby vám pomáhali.
10.
Nebojte se vyhledat pomoc.43)
Jednání s člověkem, který zakusil krizový záţitek, je obecně vzato velmi náročné. A tak i policisté proţívají tyto situace jako stresující. Sdělování nepříjemných zpráv, první kontakt s obětí či poškozeným představují profesionální situace, kdy je zapotřebí citlivě volit správný psychologický přístup.44) Často právě policisté, lékaři záchranáři proţívají komunikačně náročné situace, které by těţko bez speciálních seminářŧ a školení zvládali. Lepší informovanost veřejnosti a správné školení všech, kteří patří do pomáhajících profesí mŧţe pomoci k lepšímu porozumění těch, kteří se stali pozŧstalými. Na své cestě zŧstali najednou osamoceni a jakákoli odborná pomoc je pro ně záchranou v krizi, kterou proţívají. Moţná se bude pozŧstalým po této cestě kráčet snáz, budou-li mít vedle sebe nějakého prŧvodce. A tak mŧţeme společně hledat cestu, jak s bolestí a ztrátou dál ţít mezi lidmi, jak se znovu postupně otevírat novým úkolŧm, vztahŧm a radostem. 45)
43)
ŠATENKOVÁ, N. Poradenství pro pozůstalé. Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1740-1. s. 131. ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie– Základy praktické psychologie pro policisty, strážníky, justiční stráž a pracovníky soukromých bezpečnostních služeb. 2.vydání. Praha: Support 1996. ISBN 80-902164-0-4. s. 217. 45) ŠATENKOVÁ, N. Poradenství pro pozůstalé. Grada Publishing, 2008. ISBN 978-80-247-1740-1. s. 8-9. 44)
44
5
Pomoc obětem Poskytování pomoci člověku v ohroţení a tísni je v podvědomí lidí odedávna
projevem kladných mezilidských vztahŧ. Od dob, kdy byl v kulturní společnosti lidský ţivot zařazen mezi nejvyšší hodnoty, je povaţováno poskytnutí pomoci člověku v tísni za samozřejmou morální povinnost svědkŧ postiţení, a to jak při výskytu jednotlivých případŧ, tak při jejich hromadném výskytu. Při událostech velkého rozsahu platí pravidla medicíny katastrof, která spočívají v odlišné organizaci práce a odlišných prioritách (třídění obětí, nezachraňují se umírající) proti běţnému poskytování zdravotní péče. Urgentní medicína jako samostatný obor nás doprovází denně, kdykoli slyšíme zvuk „rychlé“. Jde o neodkladnou péči pacientŧm, první lékařskou pomoc u akutních stavŧ ze všech klinických oborŧ pro pacienty všech věkových skupin. Právo občana na záchranu ţivota a zdraví je odvozeno z Listiny základních lidských práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR.46) Pomoc obětem mŧţeme rozdělit do několika skupin. Nejzákladnější a nejdŧleţitější je laická pomoc, pomoc státu a rŧzných nadací a občanských sdruţení.
5.1
Laická pomoc obětem
Kaţdý z nás se jistě někdy dostal do situace, kdy byl jinou osobou poţádán o pomoc. Jednalo-li se o drobné sluţby nemající vliv na ţivot a zdraví člověka, nedělá nám problémy pomoc poskytnout. V okamţiku, kdy nás ţádá o pomoc někdo, kdo se stal obětí, nevíme si často rady. Někteří mají obavu z nevhodné reakce, jiní si s tím moc velkou starost nedělají, reagují dle svého naturelu a na city často zapomínají. Těţko se dokáţeme vcítit do role oběti, kdyţ sami nemáme podobné zkušenosti. Ačkoliv se snaţíme oběť povzbudit, mŧţeme jí svým chováním zpŧsobit i další bolest. Proto je přístup k oběti velmi dŧleţitý. Rodina, příbuzní, přátelé, známí a spolupracovníci by měli být pro osobu v roli oběti oporou. Měli by oběť podporovat a často s ní hovořit. Oběť se potřebuje ze svého smutku vypovídat a přijít touto komunikací na jiné myšlenky. Ti, kteří dokáţí o svém traumatu hovořit, mají větší naději na brzké uzdravení. Někteří jsou však svým vyprávěním ještě více traumatizováni a tak je
46)
BAŠTECKÁ, B. – KOLEKTIV. Terénní krizová práce – Psychosociální intervenční týmy. Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0708-X. s. 262 – 263.
45
pro ně lepší zvolení jiných témat. Nejlepší terapií v rodinách bývají malé děti. Dokáţou dospělého často i rozesmát a dětská bezprostřednost pŧsobí jako lék.
5.2
Vyuţití informací, pomoc státu a spolupráce s Evropou
Pomoc obětem je otázkou správné politiky a vyspělosti státu. Ať uţ se jedná o pomoc obětem rŧzných hromadných nehod, pozŧstalým, nebo obětem trestných činŧ, je pomoc státu nezastupitelná. Ke zmírnění následkŧ mimořádných událostí přispívají nejen samotní občané, ale zejména legislativní a organizační opatření, která přijímá kaţdý vyspělý stát. Dŧleţité je znát moţná nebezpečí a vhodné chování při vzniku a prŧběhu takových událostí. Ochrana člověka, jeho zdraví, majetku a ţivotní prostředí by měla být v právním a demokratickém státě jedním z prioritních cílŧ státní politiky. Z hlediska mezinárodního humanitárního práva se rozlišuje civilní ochrana v širším a úzkém slova smyslu. Civilní ochrana v širším slova smyslu zahrnuje veškerá opatření k národní obraně, která mají vojenský charakter: opatření k zajištění veřejných institucí a k udrţení veřejného pořádku opatření fungování veřejných sluţeb včetně zdravotnické sluţby dodrţování veřejné morálky a ochrany válečného prŧmyslu Civilní ochrana tak zahrnuje jen část opatření k záchraně ţivotŧ a omezení materiálních škod.
47)
Při mimořádných událostech funguje v České republice Integrovaný záchranný
systém, kam patří:
Hasičský záchranný sbor a zdravotnická záchranná sluţba
Policie ČR, Městská policie a armáda ČR
Správní úřady a komunální sluţby a Nadace, občanská sdruţení, PO, FO
Jde o státem budovaný systém, který má přesná pravidla při mimořádných událostech. Občané nejsou vystaveni pouze rizikŧm těchto událostí, ale také jiným negativním ţivotním zkušenostem. Tady by měl stát podporovat prevenci, spravedlivé potrestání pachatelŧ, odškodnění obětí a jejich pomoc po těţkých traumatizujících zkušenostech. Podpora rŧzných projektŧ a organizací by měla být základní a automatickou sluţbou. Kaţdý členský stát Evropské unie by měl ve svém trestně právním systému zaručit obětem zacházení respektující osobní dŧstojnost. ČR je členem Evropské unie od 1. května 2004. Informace o postavení obětí v trestním řízení jsou sepsány v Rámcovém rozhodnutí 47)
BAŠTECKÁ, B. – KOLEKTIV. Terénní krizová práce – Psychosociální intervenční týmy. Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0708-X. s. 233, 234, 235.
46
Rady Evropské unie ze dne 15. 3. 2001. Jako první dokument svého druhu v Evropě, který vyjadřoval sympatie státu a respekt společnosti k situaci obětí kriminality a pozŧstalým se stala Charta práv obětí kriminality podepsaná a schválená 22. 2. 1990. Charta na jedné straně formulovala legitimní práva obětí na informace, odškodnění a ochranu a na druhé straně povinnosti státních orgánŧ vŧči obětem. V roce 1989 zaloţilo třináct národních organizací pro pomoc obětem kriminality v Londýně Evropské forum sluţeb obětem. Tato národní organizace má 21 členŧ a stále se rozšiřuje. ČR je v Evropském fóru zastoupena od roku 1996 občanským sdruţením Bílý kruh bezpečí. Smyslem spolupráce těchto organizací je rozšíření pohledu na problematiku všech obětí trestných činŧ a operativní pomoc obětem v přeshraničních případech. 48) Od roku 1991 se 22. únor připomíná v zemích Evropské unie jako Evropský den obětí. Velkým význam pro oběti v oblasti mezinárodního práva mělo přijetí Ţenevských úmluv z 12. srpna 1949 i s jejími Dodatkovými protokoly o ochraně obětí ozbrojených konfliktŧ.
5.3
Hledání pomoci – kontakty
V současnosti existují centra s nepřetrţitým provozem jejichţ cílem je právě pomoc obětem, nasměrovat oběť na specializovaná pracoviště dle jeho problému. Tyto zařízení poskytují ambulantní, telefonickou, nebo hospitalizační péči. Specializované telefonní linky jsou zaměřené na domácí násilí, problematiku drog, šikany, jiné orientace a AIDS. Modelem pro vznik Asociace občanských poraden a jiných sdruţení se staly krizová centra v zahraničí. Právě po jejich vzoru fungují v kaţdém větším městě pracoviště, kam se mohou oběti obrátit o pomoc. První krizové centrum vzniklo v Brně – Bohunicích 5. 11. 1989, kde také funguje centrum pro týrané, zneuţívané a jinak ohroţené děti. Postupně začala vznikat další krizová centra po celé ČR s cílem podpořit oběti a opět jim dodat sebevědomí pro další ţivot. První linka dŧvěry byla u nás zaloţena v roce 1964 na Psychiatrické klinice FVL UK tehdejším primářem Miloslavem Plzákem. V roce 1994 byla zaloţena Česká asociace pracovníkŧ linek dŧvěry. Pomoc obětem mŧţe poskytovat: Státní a veřejný sektor (úřady státní správy, soudy, sociální sluţby, policie ČR, Městská policie, státní zastupitelství, hasiči, Ministerstvo vnitra a spravedlnosti). Soukromý sektor (sluţby na komerční bázi). Neziskový sektor ( nadace a občanská sdruţení). 48)
Tisková zpráva k Evropskému dni obětí ( 22. 2. 2007) „Copyright Bílý kruh bezpečí, o.s.“
47
Oběti se mohou s ohledem na závaţnost obrátit v neziskovém sektoru na linky dŧvěry, sociálně-právní poradny, SOS vesničky, krizová centra, ale také na domovy pro seniory a matky s dětmi. Svou nezastupitelnou úlohu zde hrají také kojenecké ústavy, Český červený kříţ, poradny pro HIV pozitivní, ale také diagnostické a výchovné ústavy, dětské domovy a pedagogicko-psychologické poradny. Další pomoc poskytují advokátní a právní poradny. Ty poskytují informace a pomoc obětem v oblasti základních práv. Zajímavým projektem probíhajícím v ČR je projekt Specializované komplexní poradenství obětem trestných činŧ, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Projekt realizuje Asociace občanských poraden ve spolupráci s Probační a mediální sluţbou ČR, intervenční centra jejichţ povinností je i koordinace Policie ČR, Městské policie, orgány sociálně právní ochrany dětí, přestupkových oddělení, justice a neziskových organizací. Právě poskytováním pomoci všech organizací a sdruţení (Příloha 7.) je moţné zmírnit obětem jejich trauma a tím se mohou opět začlenit do normálního ţivota.
48
Závěr Jako malé dítě jsem měla pocit, ţe se musím neustále něčemu novému učit. Nepovaţovala jsem to, co proţívám za nějak moc dŧleţité a stále hleděla jen a jen dopředu. Jako dospívající studentka jsem o učení aţ tolik nepřemýšlela, jako se těšila na dospělost a chvíle plné samostatnosti. Opět mě přitahovala budoucnost. V okamţiku, kdy jsem přešla ten pomyslný práh dospělosti, jsem pochopila, jak moc dŧleţité jsou pro mŧj další ţivot všechny ty proţitky, vědomosti a zkušenosti nabyté v dětství. Od té doby se při stoupání často otáčím. Vše, co jsem proţila mě neustále ovlivňuje a provází mým dalším ţivotem. Také jsem pochopila, ţe i učení mě neopustilo. Díky němu se mohu vyvíjet a rŧst. Proto povaţuji dětství za nejdŧleţitější etapu ve vývoji člověka. Je jakýmsi základem pro náš další ţivot. Je to stejné jako s domem, který je potřeba postavit na pevných a kvalitních základech. Zvládání situací, schopnost porozumění, ochota pomáhat, to by měl být jeden z balíčkŧ, který si odnášíme ve své „výbavě“. Pak budeme schopni vnímat i bolest těch ostatních, bolest obětí kolem nás. Rodina má proto velmi silný vliv. Ten mají v dnešní době ale i média a současný styl ţivota. Ovlivňují celkovou agresivitu dětí a dospělých. Děti se s ní setkávají jiţ v rŧzných pohádkách, filmech, hrách, časopisech, televizi a někdy i rodinách. Některá sídliště ve městech se mění v ghetta, ve kterých se děti potulují i v nočních hodinách venku. Tráví čas v partách dětí, kteří svou agresivitou mnohdy zaplňují volný čas a snaţí se tím suplovat vztahy v rodině. Myslím, ţe by tato problematika souvislostí médií a dětských kolektivŧ zaslouţila větší zájem ze strany rodiny, školy a celé společnosti. Moţná právě tyto souvislosti mohou ovlivnit i počet obětí do budoucna. V prŧběhu psaní této práce mě neustále napadaly další a další témata, kde se všude mŧţeme setkat s oběťmi. Není ani tak dŧleţité popsat kaţdou situaci a delikt společnosti, jako je dŧleţité si uvědomit potřebu pomáhat všem těm obětem bez rozdílu pohlaví, věku, národnosti a vyznání. Má bakalářská práce je jen malé pozastavení u těch problematik, se kterými se běţně setkáváme. Jistě by si zaslouţily i více pozornosti. Výše uvedené řádky v práci, měly ale pouze vyzvat k zamyšlení, kde je v některých případech ta pomyslná hranice mezi trestným činem a pouhým přestupkem a nastínit pocity a chování obětí. Jestliţe své negativní záţitky a bolest dokáţeme zvládnout a zpracovat, mŧţeme si blahopřát. Úspěšně zvládnutý problém nám pomŧţe i v dalších krizových situacích.
49
Dodá nám potřebné zkušenosti a to pro nás samotné znamená další rŧst. Jestliţe nám bude u zvládání obtíţných situací někdo pomáhat, mŧţeme si blahopřát několikrát. Často nám všem chybí právě porozumění, láska a tolerance blízkých, která je tou velkou podporou pro nás všechny ať uţ jsme oběti nebo ne. Kaţdý den, kaţdou chvíli se někde někdo stává obětí a tak záleţí na nás všech, na našem charakteru a také nakolik dokáţeme vnímat cizí bolest. Moţná právě i my jednou budeme potřebovat pomoc toho druhého. A tak všichni, kteří dokáţí pomáhat a vcítit se do problematiky proţívání obětí, zaslouţí uznání a poděkování. Děkuji tímto i všem, kteří se problematikou psychologie oběti zabývají a mohla jsem tak čerpat z jejich bohatých zkušeností. Díky jejich publikační činnosti jsem rozšířila a obohatila své vědomosti. Děkuji také vyučujícím Bankovního institutu, kteří přednášeli v oblasti práva a psychologie. Jejich předávané poznatky mě velmi oslovily a vzbudily mŧj zájem o získávání dalších informací z těchto oborŧ.
50
Seznam pouţité literatury a jiných pramenů [1] BAŠTECKÁ, B. – KOLEKTIV. Terénní krizová práce – Psychosociální intervenční týmy. Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-0708-X. [2]
BEDNÁŘOVÁ, Z. Časopis Prevence, Problematika domácího násilí. 2005. ISSN
1214-8717. [3]
BLATNÍKOVÁ, Š. Psychologické aspekty trestného činu. Sociologicko-
psychologická studie pro OPK MVČR. 2006. [4] ČERMÁK, M. - ŠPONDROVÁ, P. Férová škola nediskriminuje - Praktická příručka pro ředitele základních škol pro otázky a odpovědi v oblastech diskriminace. Liga lidských práv. 2007-06-01. Práva v souvislostech. ISBN 978-80-903473-3-5. [5] ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie – Základy praktické psychologie pro policisty, strážníky, justiční stráž a pracovníky soukromých bezpečnostních služeb. 2. vyd. Praha : Support, 1996. ISBN 80-902164-0-4. [6] ČÍRTKOVÁ, L. Psychologické poznatky k nebezpečnosti pronásledování (stalking). Časopis Kriminalistika, roč.37, č.4, 2004. ISSN 1210-9150. [7] ČÍRTKOVÁ, L. – VITOUŠOVÁ, P. – KOLEKTIV. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů –příručka pro pomáhající profese. 1.vyd. Nakladatelství Grada Publishing 2007. ISBN 978-80-247-2014-2. [8]
FELSON, M. – DONALD, V.CLARKE. Příležitost dělá zloděje, Praktická teorie
prevence kriminality. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Praha 2003. Překlad Soukup, D. ISBN 80-7338-016-1. [9] HAVLÍK, R. Učební texty UK Praha. Karolinum. ISBN 978-80-246-1385-7. [10] JEDLIČKA, R. - KLÍMA, P. - KOŤA, P. - NĚMEC, J. - PILAŘ, J. Děti a mládež v obtížných životních situacích – Nové pohledy na problematiku životních krizí, deviací a úlohu pomáhajících profesí. Themis. Tiskárny MV. Praha 2004-01-23. ISBN 80-7312038-0. [11] JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH –
ZDRAVOTNĚ
SOCIÁLNÍ FAKULTA. Závěrečná zpráva výzkumného projektu RM 01/15/04 MZV ČR. Březen 2005. [12] MATOUŠKOVÁ, I. – SPURNÝ, J. Komunikačně náročné situace v policejní praxi. Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-86898-37-7. [13] Měsíčník Moje psychologie. Březen 2008. Mladá fronta. MK ČR E 17137. ISSN 1802-2073. 51
[14] Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci - Manuál pro efektivní interdisciplinární spolupráci v případech domácího násilí. Rosa. 2006. [15] Práce – mzdy - odvody bez chyb, pokut a penále. 10 - 11/2008, měsíčník. Ročník III. Poradce. MK ČR: E 16821. ISSN 1801-9935. [16] SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. 1.vyd. Portál, 2003. ISBN 80-7178-846-5. [17] SUCHÝ, A. Mediální zlo – mýty a realita. Souvislost mezi sledováním televize a agresivitou u dětí. Triton, 2007. ISBN 978-80-7254-926-9. [18] SVOBODOVÁ, L. Nenechte se šikanovat kolegou. Mobing – skrytá hrozba. Grada Publishing. Praha 2008. ISBN 978-80-247-2474-4. [19] Studie k problematice obětí trestných činů a k výsledkům výzkumu obětí v České republice. Institut pro kriminologii a sociální prevenci. [20] ŠATENKOVÁ, N. Poradenství pro pozůstalé. Grada Publishing, 2008. ISBN 97880-247-1740-1. [21] TRUHLÁŘOVÁ, Z. Domácí násilí a tělesně postižení. Sborník materiálŧ z celostátní konference organizované o. s. ORFEUS ve spolupráci s katedrou sociální práce sociální politiky Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové za účasti Sexuologické společnosti České lékařské společnosti JEP. Centrum denních sluţeb. Orfeus, 2005. ISBN 80-903519-2-1. [22] ÚZ Trestní předpisy, Přestupky. Sagit. MK ČR E 10981. ISBN 978-80-7208-691-7. [23]
ÚZ Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod. Sagit, MK ČR E
10981. ISBN 80-7208-587-5. [24] ÚZ Zákoník práce. Sagit, 2008. MK ČR E 10981. ISBN 978-80-7208-654-2. [25] VANÍČKOVÁ, E. Tělesné tresty dětí. Grada Publishing. 2004. ISBN 80-247-0814-0. [26] VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.rozšířené vyd. Praha - Portál. 2004. ISBN 80-7178-802-3. [27] VITOUŠOVÁ, P. – ČÍRTKOVÁ, L. Tisková zpráva k Evropskému dni obětí ( 22. 2. 2007. V pochybnostech ve prospěch bezpečí. „Copyright Bílý kruh bezpečí, o.s.“ [28] VODÁČKOVÁ, D. – KOLEKTIV. Krizová intervence. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-696-9.
52
Informace z webových stránek pocházejí z dat září – prosinec 2008: . . . . . . . . . . s. 7., 11. . . . . . . . . . . 2007 (Martin Šuránek) . . . Petr Weiss . . . . . . . . 53
Zdroj příloh: Příloha č. 1., foto URL: . Příloha č. 2., foto 1. a 2. URL: . Příloha č. 3. URL:. „STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR“ Příloha č. 4. URL: < www.stem.cz/clanek/1145>. „STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR“ Příloha č. 5. fotografie z vlastního archivu z r. 2008 Příloha č. 6. fotografie z vlastního archivu r. 2006 - 2008 Příloha č. 7. URL: . „Copyright Bílý kruh bezpečí, o.s.“ . . . a ostatní výše uvedené poradny.
54
Přílohy Příloha č. 1
Vincent van Gogh, který sám trpěl depresí a nakonec spáchal roku 1890 sebevraţdu, namaloval v témţe roce muţe symbolizujícího beznaděj a zoufalství, které pociťuje právě v depresi.
55
Příloha č. 2
Foto č. 1
Foto pochází ze slavnostního otevření dálniční kaple a památníku DN na D5 u Plzně 3. 9. 2008
Foto č. 2
Památník nacházející se v blízkosti nultého km na Chodově ve směru na Brno.
56
Příloha č. 3
Graf je ukazatelem, které instituce se nejvíce zabývají řešením problematiky domácího násilí.
57
Příloha č. 4
Graf č.1 „Myslíte si, ţe domácí násilí si ţádá zásah okolí (příbuzných, sousedŧ, lékaře, policie)?“
Graf č.2 Souhlas s názorem „domácí násilí mezi dospělými partnery je problém, s nímţ by měl stát něco dělat“
58
Příloha č. 5 Foto č.1
Foto č. 2
Fotografie pochází z putovního tábora pro vozíčkáře Festina Lente, který měl 2 dny zastávku i u nás v Březnici.
59
Příloha č. 6 Foto č.1 Jaro
Foto č. 2 Léto
Foto č. 3 Podzim
Foto č. 4
Zima
Tyto fotografie jsou tak trochu symbolické. Bez ohledu na podmínky, okolnosti a rŧzné ţivotní situace se člověku také ţije lépe v blízkosti jiné osoby. 60
Příloha č. 7 KONTAKTY: V případě bezprostřední pomoci je nutné zapamatování 3 níţe uvedených čísel: Policie 158
Hasiči 150
Lékařská sluţba
155
Důleţité kontakty pro děti: LINKA BEZPEČÍ
800 15 55 55
RŦŢOVÁ LINKA
272 73 62 63
DĚTSKÉ KRIZOVÉ CENTRUM
241 48 41 49
Právní pomoc Linka právní pomoci pro ţeny – oběti domácího násilí 224 91 07 44 (středa) Česká advokátní komora
221 72 90 11
RIAPS ( Krizové centrum s nepřetrţitou psychoterapeutickou pomocí) Nonstop linka 222 58 06 97 BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ (Pomoc obětem trestných činŧ) 257 31 71 10 Nonstop linka DONA (pro oběti domácího násilí) 251 51 13 13 ROSA – Informační a poradenské centrum pro ţeny – oběti domácího násilí SOS linka 602 24 61 02 Psychosociální centrum ACRUS( Pomoc ţenám, obětem domácího násilí, azylové Ubytování) Nonstop linka 283 89 27 72 MAGDALENIUM ( Azylový dŧm pro ţeny, oběti domácího násilí s utajenou adresou) Nonstop linka 776 718 459 Kontakty na azylové domy jsou k dispozici na krizových linkách. PERSEFONA o. s. (Sluţby určené všem ţenám a muţŧm, domácího násilí a obětem sexuálního zneuţívání a znásilnění.) 737 83 43 45 ELEKTRA (Centrum pomoci ţenám zneuţitých v dětství) 272 99 11 10 61
Poradenství pro pozůstalé:
regionální Linky dŧvěry a pedagogicko-psychologické poradny
ČSODN ()
Hospicové hnutí Vysočina ()
je poradenské fórum pro rodiče, kteří ztratili dítě před (po, v prŧběhu) těhotenství, při porodu a po něm OBČANSKÉ PORADNY - PRAHA
ADRESA
TELEFON
INFORMACE
OBČANSKÁ PORADNA NA POŘÍČÍ 12, 110 00 PRAHA 1
224 87 24 03, 224 87 22 20 fax: 224 87 54 02
Po 9 - 17 St 9 - 17
OBČANSKÁ PORADNA JAKUBSKÁ 3, 110 00 PRAHA 1
606/ 21 17 58
Po 13 - 17 Út 9 - 12, 13 - 17 (objednat) Čt 9 - 12, 13 - 17
OBČANSKÁ PORADNA VINOHRADSKÁ 176/1513 130 00 PRAHA 3
272 74 36 66
OBČANSKÁ PORADNA MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 5 NÁM. 14. ŘÍJNA 9 150 00 PRAHA 5
257 00 02 65
Netýká se problematiky rozvodů a dědictví Út 14.30 - 18.30
OBČANSKÁ PORADNA DUKELSKÝCH HRDINŮ 54 170 00 PRAHA 7
220 87 07 50, email: [email protected]
Po, St 8 - 12, 13 - 17 Čt 9 - 12, Čt 10 - 16 detašované pracoviště Palackého nám.
Remedium Po, Út, Čt 10 - 18
OBČANSKÉ PORADNY - MIMOPRAŢSKÉ ADRESA
TELEFON
INFORMACE
OBČANSKÁ PORADNA MILADY HORÁKOVÉ 19, 602 00 BRNO
545 241 828 fax: 545 243839
Po, Út, St, Čt 13 - 18
OBČANSKÁ PORADNA FARNÍ CHARITY DĚČÍN HUSOVO NÁM. 13, 405 02 DĚČÍN IV
412 53 01 88 fax: 412 53 15 82
Po, Út, St, Čt, Pá 9 - 11 Út, Čt 13 - 16.30
OBČANSKÁ PORADNA SLUŢBY LIDEM V PSYCHOSOCIÁLNÍ KRIZI TŘENECKÉHO 98/8, 736 01 HAVÍŘOV
tel, fax: 596 81 06 40
Po, Út jen na objednávku Čt 8 - 16
OBČANSKÁ PORADNA PŘI CENTRU NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ PLZEŇ BARRANDOVA 12 300 00 PLZEŇ
377 43 11 30
Po 17 - 19 St 9 - 11
KRIZOVÉ CENTRUM FÚGNEROVO NÁM. 48, 397 01 PÍSEK
382 21 13 00
OBČANSKÁ PORADNA JIHLAVA KOMENSKÉHO 29 586 01 JIHLAVA
567 33 01 64
62
Po 15 - 18 Út 15 - 18 St 10 - 14 Čt 15 - 17 ( problematice náboţenských sekt)
ADRESÁŘ Intervenčních center v ČR - k 6. 8. 2008 NÁZEV IC
ADRESA
IC BRNO
Sýpka 25 613 00 Brno
IC ČESKÉ BUDĚJOVICE
Kanovnická 11/390 370 01 České Budějovice
IC HRADEC KRÁLOVÉ IC JIHLAVA
PROVOZNÍ DOBA PRO VEŘEJNOST Po – ČT 8 - 20 Pá 8 - 16
Po 13-18 Út 8-12 13-16 St 8-12 13-16 Čt 8-12 13-16 Pá pro objednané Velké náměstí 34 Po 13-18 500 03 Hradec St 8-12 13-18 Králové Čt 8-12 13-16 Pá pro objednané Pod Příkopem 4, Po- Pá 8 -14 586 01 Jihlava ostatní dle tel. dohody
WWW STRÁNKY
541 21 37 32 739 07 80 78 nonstop 386 32 30 16 603 28 13 00
donacentrum@don acentrum.cz
donacentrum.cz
intervencnicentrum @charitacb.cz
charitacb.cz
495 53 00 33 774 59 13 83
intervencni.centru [email protected]
hk.caritas.cz/ochhk
567 21 55 32 606 52 05 46
ic.vysocina@volny. psychocentrum.cz cz
482 31 16 32
[email protected]
csslk.cz
Tanvaldská 269 Liberec 463 11 30
IC MSK I.OSTRAVA Ostrava Opava Nový Jičín IC MSK II.OSTRAVA Karviná Bruntál
28. října 124,702 00 Ostrava
Po 8 - 20 Út 8 - 16 St - pro objednané Čt 8 - 18 Pá 8 – 14 Opletalova 4/607 Po – Čt 8 - 16 Havířov – Šumbark 736 01
597 48 92 07 597 48 92 04 (fax)
[email protected]
bkb.cz
596 61 12 39, 238 739 50 06 34
ic.ostrava@slezska diakonie.cz
slezskadiakonie.cz
IC OLOMOUC
Na Vozovce 26, 779 00 Olomouc
7 – 15
585 75 47 36 774 40 64 53
intervencnicentrum @ssp-ol.cz
ssp-ol.cz
8 -16
466 26 05 28 774 75 57 44
[email protected]
skp-centrum.cz
777 16 70 04
[email protected]
charita.cz/plzen
281 86 15 80 281 91 18 83 604 23 10 85 739 44 07 71 313 50 25 88 605 76 58 83
[email protected] z
mcsspraha.cz
ic.stredocesky@sez nam.cz
ic-rakovnik.cz
352 66 14 18 736 51 40 95
intervencni@ centrum.cz
ouss.cz
475 51 18 11 475 20 14 95 (fax)
intervencnicentrum. volny.cz/spirala.cki [email protected]
577 01 82 65 774 40 56 82
[email protected]
Po – Pá
Po-Pá
7 - 16 7 - 15 7 - 16 7 – 12
E-MAIL
IC LIBEREC
IC PARDUBICE Erno Košťála 980 530 12 Pardubice IC PLZEŇ Cukrovarská 16 326 00 Plzeň
Po Út St Pá
TELEFON
PO - ST
8 -12 13 -17 ČT - PÁ 8 -16 mimo tuto dobu moţno sjednat na nonstop lince Terénní KS a IC Po 8-16 Út - Čt 8-17 Pá 8-13
IC PRAHA
Šromova 861 198 00 Praha 9 – Černý Most
IC RAKOVNÍK
Ţiţkovo Po 8-14 nám.169/I Út 8-16 269 01 Rakovník St 8-15 Čt 8-16 Pá - pro objednané J.K.Tyla 461 Út 8 -11 356 01 Sokolov St 13 -15 Čt 8 -15 K Chatám 22 Po 8 - 18 403 40 Ústí nad Út 8 - 12 Labem St 8 - 18 Skorotice Čt 8 - 12 Pá 8 - 16 U Náhonu 5208 Po – Pá 7 - 15 760 01 Zlín
IC SOKOLOV IC ÚSTÍ NAD LABEM
IC ZLÍN
63
poradnazlin.cz
