Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Právo a právní věda. Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Diplomová práce Odpovědnost za škodu na životním prostředí ve světle nového občanského zákoníku

Michal Bortel 2013/2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma odpovědnost za škodu na životním prostředí ve světle nového občanského zákoníku zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně dne 30. června 2014 ………………………………. Michal Bortel

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí této práce, doc. JUDr. Iloně Jančářové, Ph.D., za její vstřícný přístup a cenné rady. Rovněž děkuji rodině a mým nejbližším za jejich trpělivost a podporu, kterou mi za celou dobu mého studia poskytují.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá úpravou odpovědnosti za poškození životního prostředí v občanském právu. V úvodní části jsou definovány základní pojmy, na kterých je práce postavena. Stěžejní část je věnována komparaci úpravy v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinnou úpravou nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. V samostatné kapitole je pojednáno o občanskoprávní prevenci. Následuje analýza občanskoprávní povinnosti nahradit škodu, která se zaměřuje zejména na ustanovení relevantní pro škody způsobené na životním prostředí. Mimo obecné úpravy povinnosti nahradit škodu se práce zabývá zvláštními skutkovými podstatami - povinností nahradit škodu způsobenou provozní činností a provozem zvlášť nebezpečným.

Klíčová slova Životní prostředí, odpovědnost, náhrada škody, ekologická škoda, škoda na životním prostředí, environmentální újma, ztráta na životním prostředí.

Abstract The diploma thesis looks into the regulation of civil law liability for environmental damage. The introductory chapter defines the basic concepts on which the thesis is founded. The key chapter compares the rules under the Civil Code No. 40/1964 Coll., as amended, with the newly applicable Civil Code No. 89/2012 Coll. The subsequent chapter covers the prevention under civil law. This chapter is followed by an analysis of the civil law obligation to compensate the damage. The analysis particularly focuses on specific provisions relevant for environmental damage. Besides the general regulation of compensation for damages the thesis deals with the specific facts as to the obligation to compensate the damages caused by regular and extraordinarily dangerous activities.

Key words Environment, liability, compensation for damage, environmental damage, ecological damage, detriment to the environment, environmental loss.

Obsah Úvod ..............................................................................................................................8 1.

2.

3.

Základní pojmy ...................................................................................................10 1.1.

Životní prostředí ...........................................................................................10

1.2.

Ztráta, škoda a újma na životním prostředí ..................................................14

Prevence environmentálních újem ......................................................................17 2.1.

Obecná východiska ......................................................................................17

2.2.

Prevence environmentálních újem v předchozím občanském zákoníku ......18

2.3.

Prevence environmentálních újem v novém občanském zákoníku ..............20

2.4.

Shrnutí ..........................................................................................................23

Obecná východiska občanskoprávní odpovědnosti.............................................24 3.1.

Pojem odpovědnost ......................................................................................24

3.1.1.

Terminologie předchozího občanského zákoníku ................................24

3.1.2.

Terminologie nového občanského zákoníku ........................................25

3.2.

Příčinná souvislost........................................................................................27

3.2.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku .........................................29

3.2.2.

Úprava v novém občanském zákoníku .................................................31

3.3.

Subjektivní a objektivní odpovědnost ..........................................................32

3.3.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku .........................................33

3.3.2.

Úprava v novém občanském zákoníku .................................................34

3.4.

Způsob, rozsah a výše náhrady škody ..........................................................34

3.4.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku .........................................35

3.4.2.

Úprava v novém občanském zákoníku .................................................36

3.5.

Smluvní omezení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy ...........38

3.5.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku .........................................38

3.5.2.

Úprava v novém občanském zákoníku .................................................38

6

3.6.

3.6.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku .........................................39

3.6.2.

Úprava v novém občanském zákoníku .................................................39

3.7. 4.

6.

7.

Shrnutí ..........................................................................................................41

Obecná odpovědnost za škodu ............................................................................42 4.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku.................................................42

4.2.

Úprava v novém občanském zákoníku.........................................................42

4.2.1.

Náhrada škody způsobené porušením dobrých mravů .........................42

4.2.2.

Náhrada škody způsobené porušením zákona ......................................43

4.2.3.

Náhrada škody způsobené porušením smluvní povinnosti ...................43

4.3. 5.

Promlčecí lhůta .............................................................................................39

Shrnutí ..........................................................................................................44

Náhrada škody způsobené provozní činností ......................................................45 5.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku.................................................45

5.2.

Úprava v novém občanském zákoníku.........................................................49

5.3.

Shrnutí ..........................................................................................................53

Náhrada škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným ................................54 6.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku.................................................54

6.2.

Úprava v novém občanském zákoníku.........................................................57

6.3.

Shrnutí ..........................................................................................................60

Právo žít v příznivém životním prostředí ............................................................61

Závěr ............................................................................................................................63 Seznam použitých pramenů .........................................................................................66 Právní předpisy ........................................................................................................66 Odborná literatura....................................................................................................66 Odborné články .......................................................................................................68 Soudní rozhodnutí a stanoviska ...............................................................................69 Elektronické prameny..............................................................................................71

7

Úvod Stav životního prostředí je již po staletí z velké míry ovlivňován činností člověka. K znečišťování nedochází pouze v důsledku rozsáhlých průmyslových aktivit, jako je například chemická výroba či těžba nerostných surovin, jejichž negativní dopad na životní prostředí je zřejmý. Znečišťovatelem životního prostředí totiž může být každý z nás. Setká-li se v místě a čase více drobných znečišťovatelů, kteří nejsou nikterak kontrolování, může kumulativně docházet ke škodám na životním prostředí značného rozsahu. Cílem právní úpravy ochrany životního prostředí je předcházet vzniku environmentálních újem malého i velkého rozsahu. Jinak by při nekontrolovaném poškozování životního prostředí mohlo dojít k takové míře znečištění naší planety, která by mohla ohrozit samotnou existenci lidstva. Proto je právo vybaveno řadou nástrojů, jejichž snahou je tomu zabránit. Jednu z forem nepřímé regulace představuje úprava odpovědnosti. Ačkoliv je právo životního prostředí odvětvím práva veřejného, uplatňují se v něm i instituty soukromoprávní. Příkladem toho je právě občanskoprávní odpovědnost za škodu, která je předmětem této práce. Ta, spolu s odpovědností trestní, správní a odpovědností za ekologickou újmu, tvoří odpovědnostní systém v právu životního prostředí. Odpovědnost za škodu na životním prostředí nemá v občanském právu speciální úpravu. Neexistuje žádná zvláštní skutková podstata náhrady škody na životním prostředí apod. Na náhradu škody na životním prostředí se tak vztahuje obecná úprava povinnosti nahradit škodu včetně speciálních skutkových podstat. Cílem této práce je pomocí metody deskripce a komparace popsat úpravu odpovědnosti za poškození životního prostředí dle předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále též „OZ“), ve znění pozdějších předpisů, s úpravou nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též „NOZ“) účinnou k 1. lednu

8

2014. Jednotlivé kapitoly vždy pojednávají o úpravě obsažené v předchozím občanském zákoníku a NOZ, kde zvýrazňují zejména relevantní změny. S vědomím značné šíře tohoto tématu není mou snahou vytvořit práci, která by se podrobně zabývala každým ustanovením týkajícím se náhrady škod. Právě naopak se zaměřím na problematické či jinak zajímavé okruhy. A to zejména s ohledem na specifika úpravy ve vztahu k životnímu prostředí jako objektu náhrady škody. Existuje jistě řada dalších otázek a problémů, kterými by se bylo možné zabývat. S ohledem na rámec diplomové práce však není možné vytvořit takto rozsáhlý text. V případě zájmu čtenáře o oblast, o které tato práce nepojednává, doporučuji dohledat informace v publikacích, které se náhradou škody zabývají komplexně. V samostatné kapitole se věnuji občanskoprávní prevenci. Princip prevence má totiž v právu životního prostředí značný význam a jeho občanskoprávní úprava jistě stojí za pozornost. Následuje analýza občanskoprávní povinnosti nahradit škodu, která se zaměřuje zejména na ustanovení relevantní pro škody způsobené na životním prostředí. Mimo obecné úpravy povinnosti nahradit škodu se práce zabývá zvláštními skutkovými podstatami povinnosti nahradit škodu způsobenými provozní činností a provozem zvlášť nebezpečným, které mají ze speciálních skutkových podstat pro náhradu environmentálních škod největší význam. V neposlední řadě se práce věnuje zakotvení práva žít v příznivém životním prostředí do osobnostních práv upravených novým občanským zákoníkem.

9

1. Základní pojmy 1.1.

Životní prostředí

Pojem životní prostředí má původ v přírodních vědách. Odtud byl později převzat obory technickými a společenskými. Nejobecněji lze životní prostředí vymezit jako prostor „a určitou část našeho reálného světa, jež má vlastnosti umožňující existenci života.“ 1 Jakékoliv snahy o přesnější vymezení tohoto pojmu mají díky jeho komplikovanosti za následek zúžení jeho obsahu oproti této obecné definici. Definice pojmu životní prostředí prošla postupem času zásadním vývojem od statického pojetí životního prostředí přes dynamické až k systémovému chápání. Dle statické definice je životní prostředí souborem faktorů nutných k životu. Statickému pojetí je vytýkáno, že dostatečně nezdůrazňuje vazby mezi těmito faktory navzájem a mezi nimi a životní formou, jejíž existenci podmiňují. 2 Dynamická definice norského profesora S. Wika, přijatá na konferenci UNESCO v Paříži v roce 1967, popisuje životní prostředí jako část světa, se kterou je živý organismus ve stálé interakci, to znamená, kterou používá, mění a které se musí přizpůsobovat. Tato definice byla na konferenci v Tbilisi v roce 1979 upřesněna, čímž vznikla systémová definice. Podle ní je životní prostředí systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, které jsou anebo mohou být s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Podle této definice je životní prostředí systém složený z různých složek, které jsou navzájem

PEKÁREK, Milan a kol. Právo životního prostředí. I. díl. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 11. JANČÁŘOVÁ, Ilona. Právo životního prostředí pro bakaláře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 8.

1 2

10

propojeny vazbami. Nově se v této definici objevily i složky sociální, jež jsou chápány jako vztahy mezi jednici v určité populaci, či společenství.

3

V českém právu můžeme vysledovat dva směry v chápání pojmu životní prostředí. Jejich odlišnost spočívá v tom, zda za životní prostředí považují jen ty části reálného světa, které jsou výsledkem výhradně přírodních procesů, či zda do něj náleží i ty části, jež jsou výsledkem lidské činnosti. Zastánci tzv. širšího pojetí životního prostředí jsou zejména autoři z brněnské právnické fakulty. Podle M. Pekárka „je realita současného stavu prostředí na planetě Zemi dnes taková, že jen velmi obtížně bychom hledali těch několik málo míst, která dosud zůstávají lidskou činností nedotčena, zejména připustíme-li, že zejména od počátku tzv. průmyslové revoluce toto prostředí se výrazně měnilo nejen přímým působením člověka na toto prostředí, ale i nepřímo tím, že důsledky jeho činností se přenášely, mnohdy i zmiňovanými přírodními procesy, do míst, kam dosud člověk osobně nikdy nevkročil.“

4

S širším pojetím pojmu životní prostředí se neztotožňuje pražská právnická fakulta. Podle M. Damohorského se při tomto pojetí stává pojem životní prostředí „značně bezbřehým, v němž se může ztrácet jeho podstata.“ 5 Dle jeho chápání člověkem vytvořené, umělé prostředí, jako jsou například i kulturní památky, není součástí pojmu životní prostředí. Pochybnosti o tomto tvrzení však vzbuzuje již samotný obsah zvláštní části výše citované Damohorského učebnice. Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí (dále též „ZOŽP“) definuje životní prostředí jako „vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“

6

Životní prostředí je zde definováno pomocí výrazu „přirozené podmínky“, jehož Výkladový slovník environmentálních výrazů. EnviWeb [online]. [cit. 9. 4. 2014]. PEKÁREK, Milan a kol. Právo životního prostředí. I. díl. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 13. 5 DAMOHORSKÝ, Milan a kol.. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 29. 6 § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. 3 4

11

význam chápeme jako „takové vlastnosti prostředí, v němž se standardním způsobem mohou projevovat všechny životní funkce organizmu způsobem, který umožní nejen existenci organizmu v prostředí, ale i jeho reprodukci.“

7

Zákonná

definice dle mého názoru vystihuje podstatu životního prostředí a nevytváří pochyby o tom, co životním prostředím je a co není. Poměrně široce pojímá životní prostředí také Luganská úmluva. Podle čl. 2 bodu 10 zahrnuje: -

přírodní zdroje biotické i abiotické, jako je vzduch, voda, půda, fauna a flóra, včetně interakce mezi těmito činiteli,

-

majetek, který tvoří část kulturního dědictví,

-

charakteristické znaky krajiny. 8

Vymezení životního prostředí v zákoně č. 17/1992 Sb., o životním prostředí je považováno za obecnou zákonnou definici. Ačkoliv lze z této definice dále vycházet, je potřeba si uvědomit, že zákon o životním prostředí představuje veřejnoprávní úpravu ochrany životního prostředí. S ohledem na zaměření této práce je tedy potřeba pojem modifikovat pro účely občanského práva. § 118 předchozího občanského zákoníku stanovil, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Předmětem občanskoprávních vztahů mohly být také byty a nebytové prostory. Pokud porovnáme toto vymezení způsobilých předmětů s definicí životního prostředí, dojdeme k závěru, že na životní prostředí v soukromém právu je nutné pohlížet jako na soubor věcí v právním smyslu slova.

PEKÁREK, Milan a kol. Právo životního prostředí. I. díl. 2.. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 14. 8 Convention on Civil Liability for Damage Resulting from Activities Dangerous to the Environment. [online]. [cit. 25. 4. 2014]. 7

12

Ochrana životního prostředí je tedy prováděna zprostředkovaně jako ochrana věcí.

9

Nový občanský zákoník přichází s legální definicí věci. Podle § 489 je věcí v právním smyslu vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Znaky věci tak naplní cokoliv, co může sloužit člověku k uspokojování jeho potřeb, kromě jeho samotného. Jedná se tedy o právní konstrukt, díky němuž budeme označovat jako věc i objekty, které nemají hmotnou podstatu a nelze je vnímat lidskými smysly.

10

Z okruhu věcí vylučuje NOZ v § 493 lidské tělo a jeho části.

Živá zvířata pak podle § 494 nejsou věcí. Jako smysly nadaní živí tvorové mají zvláštní význam. Ustanovení o věcech se na ně však použijí v rozsahu, ve kterém to neodporuje jejich povaze. Dle důvodové zprávy se tak NOZ přiklání k širokému pojmu věci a opouští materialistické a pozitivistické hledisko. Věcí v právním smyslu je to, čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva, zejména právo vlastnické. Ne vše, co je pro člověka užitečné, lze označit pojmem věc. Určitý předmět je věcí v právním smyslu, je-li ovladatelný. Věcí je tedy vše, co člověk může podrobit své vůli. Ovladatelnost je pak třeba chápat jako kategorii objektivní a obecnou, nikoli tedy ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci nebo ke konkrétní situaci. 11 NOZ v § 2894 odst. 1 definuje škodu jako újmu na jmění. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a dluhů. Majetek osoby tvoří všechno, co jí patří. 12 Má-li proto vzniknout škoda na životním prostředí ve smyslu občanského práva, může vzniknout pouze na těch složkách, částech či komponentách životního prostředí, které jsou věcmi v právním slova smyslu a které jsou schopné toho, aby byly konkrétním subjektem vlastněny. Škoda naopak nemůže vzniknout na těch PSUTKA, Jindřich. Odpovědnost za ekologické škody v občanském právu. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011, s. 29. 10 ČECH, Petr. Pojem a druhy věcí v novém občanském. Legal News: Rekodifikace soukromého práva [online]. 2012, březen [cit. 20. 4. 2014]. 11 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). [online]. s. 117-118. [cit. 20. 4. 2014]. 12 NOZ § 495 9

13

složkách životního prostředí, které jsou neovladatelné a neuchopitelné vlastnickým právem, 13 tedy které nemohou nikomu patřit. 1.2.

Ztráta, škoda a újma na životním prostředí

K vyjádření újmy na životním prostředí je používána celá řada výrazů. Jednotlivé právní předpisy, ať už národního, unijního či mezinárodního charakteru, ale i autoři právních textů a publikací nepoužívají jednotnou terminologii. Rovněž oficiální překlady právních předpisů ne vždy zcela odpovídají smyslu originálního textu. Obecně právní teorie definuje újmu jako škodlivý následek, který spočívá v porušení, či ohrožení právem chráněných hodnot, vztahů a zájmů.

14

Jedná se

tedy o negativní následek porušení právní povinnosti, jenž je objektivní povahy. M. Damohorský k vyjádření újmy na životním prostředí používá termín ztráta na životním prostředí. Pojmy ztráta, resp. újma na životním prostředí však zcela nevystihují fakt, že se nemusí jednat vždy jen o újmu na životním prostředí jako takovém. Často se totiž jedná i o následné újmy v podobě ekonomických ztrát, nutného vynaložení nákladů na předcházení a nápravu způsobených škod či škod na zdraví člověka. Takto širokému pojetí pak lépe odpovídá termín environmentální újma. 15 Do tohoto pojmu je možné zahrnout újmu na životním prostředí jako takovém, resp. na jeho složkách ale rovněž i škody na soukromém majetku, jež je součástí široce pojatého životního prostředí, a další následné újmy

DAMOHORSKÝ, Milan. Právní odpovědnost za ztráty na životním prostředí, Praha: Karolinum, 1999, s. 88. 14 HOLUB, Milan a kol. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. 2. vyd. Praha: LINDE, 2004, s. 16. 15 Srov. PRŮCHOVÁ, Ivana; BAHÝĽOVÁ, Lenka. K prevenci vzniku environmentálních újem. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch (eds.). Odpovědnost v právu životního prostředí. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 10-11. 13

14

soukromoprávního charakteru,

16

tedy škody způsobené prostřednictvím

životního prostředí. S ohledem na právní statut jednotlivých složek životního prostředí a veřejnoprávní či soukromoprávní formu ochrany je možné rozlišovat následující typy environmentálních újem: 17 -

Újma na vlastněných částech životního prostředí: o škoda majetkoprávního charakteru (škoda na dřevní hmotě), o újma na životním prostředí (snížení produkční funkce životního prostředí, narušení ekologické stability v ekosystému).

-

Újma na nevlastněných částech životního prostředí: o vlastní poškození přírodního zdroje (znečištění vodního zdroje), o újma na právem chráněných zájmech jednotlivců, spočívající v oprávnění využívat přírodní zdroj, jenž byl poškozen (§ 29 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách).

-

Újma způsobená prostřednictvím životního prostředí: o majetková (poškození nemovitosti, ušlý zisk), o nemajetková (škody na životě a zdraví).

Výše uvedené ztráty, které označujeme jako environmentální újma, tak dělíme do různých kategorií podle toho, zda: -

se projevují přímo na životním prostředí, či na hodnotách od něj odlišných;

-

spočívají v porušení soukromého, nebo veřejného zájmu;

JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch. Odpovědnost v právu životního prostředí - současný stav a perspektivy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 19 17 JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch. Odpovědnost v právu životního prostředí - současný stav a perspektivy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 19 16

15

-

jsou pociťovány jednotlivcem, větší skupinou osob, nebo se týkají všech.

Toto rozlišování je zásadní pro uplatňování odpovědnosti za environmentální újmu. Újmu, která směřuje proti zájmům jednotlivce, pokrýval občanský zákoník prostřednictvím odpovědnosti za škodu, a NOZ nyní prostřednictvím povinnosti nahradit škodu. Ochrana životního prostředí jako určitého funkčního celku, jenž přesahuje zájmy jednotlivce, je pak doménou práva. Škoda na životním prostředí spolu s ekologickou újmou tak tvoří dvě podmnožiny environmentální újmy, které jsou navzájem nezávislé a mohou se v konkrétních situacích uplatňovat samostatně i společně. Shrneme-li výše uvedené, můžeme říci, že povinnost nahradit škodu je občanskoprávní institut chránící soukromé zájmy, který může být uplatněn v případě, že poškozenému vznikne újma na vlastněných částech životního prostředí.

16

2. Prevence environmentálních újem 2.1.

Obecná východiska

Princip prevence představuje nosný princip v právu životního prostředí. Obecně lze bez nadsázky říci, že celá oblast práva životního prostředí, směřující k jeho ochraně, má preventivní povahu. Prevence je ruku v ruce se zásadou pocházející z římského práva „neminem laedere“ – nikomu neškodit. Je zájmem společnosti, aby ke škodám nedocházelo vůbec a aby v případě, že k nim dojde, byly jejich negativní následky co nejmenší. Škoda neznamená jen dotčení předmětu ochrany, ale i nutnost její nápravy. Ta je spojena s výraznými náklady a, obzvláště v případě životního prostředí, často není zcela možná. Obecné preventivní požadavky jsou ústavně zakotveny v čl. 11 odst. 3: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“ a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: „Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem“. Adresáty obou těchto norem jsou všechny právnické a fyzické osoby (včetně státu a jeho orgánů), jež vykonávají svá práva. Zákonodárce zde zakotvuje generální zákaz ohrožovat nebo poškozovat životní prostředí a staví jeho ochranu nad jiná ústavně zakotvená práva, jako je právo na vlastnictví či podnikání. To je výrazem toho, že životní prostředí chápe jako veřejný statek nenahraditelné hodnoty a poskytuje mu nejvyšší stupeň ochrany. Také čl. 7 Ústavy České republiky lže považovat za ustanovení obecně preventivní povahy. Stanoví se v něm, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. K zajištění takto obecně stanovené povinnosti stát vytváří soustavu orgánů, jež má za úkol ochranu životního

17

prostředí. Pravomoci a kompetence těchto orgánů na jednotlivých úsecích ochrany jsou pak obsaženy v jednotlivých složkových předpisech. V zákoně č. 17/1992 Sb. o životním prostředí je princip prevence vyjádřen v §§ 17 až 19. Stanoví se zde povinnost předcházet znečišťování a poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé dopady na něj. Zákon připojuje i povinnost adresátů monitorovat důsledky svého působení a pro případ, že hrozí poškození životního prostředí či k němu již došlo, povinnost ohlašovací a zakročovací. Počítá tedy s tím, že jakkoliv je ústavněprávně kategoricky zakotven zákaz životní prostředí ohrožovat nebo poškozovat, může k němu dojít. Pro tyto situace klade důraz na to, aby byly případné následky co nejmenší. 2.2.

Prevence environmentálních újem v předchozím občanském zákoníku

Obecnou (generální) prevenční povinnost upravoval občanský zákoník v § 415, kde stanovil, že „každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Tato povinnost se vztahovala na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, včetně toho, komu riziko vzniku škody hrozí. Každý se musel vzhledem k okolnostem chovat tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí. Chování v rozporu s touto povinností bylo chováním protiprávním. Porušení prevenční povinnosti, bylo-li příčinou vzniku škody, zakládalo vznik odpovědnosti za škodu podle § 420. Vždy však bylo potřeba posoudit, zda by škodlivý následek nenastal i bez tohoto porušení, resp. zda by chování v souladu s prevenční povinnosti bylo sto škodě, která vznikla, zabránit. 18 Jako objekt ochrany generální prevenční povinnosti stanovil § 415 OZ zdraví, majetek, přírodu a životní prostředí. Nebylo tomu tak vždy. Životní prostředí a příroda jako výslovně stanovený objekt prevence se v zákoníku ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komenář I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1187-1188. 18

18

objevily až v důsledku novely zákona č. 509/1991 Sb. V odborné literatuře se lze setkat s názorem, že používání pojmu životní prostředí a příroda má svá úskalí. Oba tyto pojmy totiž nebyly v občanském zákoníku definovány, a proto bylo při jejich výkladu nutné vyjít z definice pojmu životní prostředí obsažené v ZOŽP a z dalších veřejnoprávních předpisů. 19 Další autoři však neviděli v absenci vymezení

pojmů

životní

prostředí

a

příroda

překážku

pro

stanovení

soukromoprávní povinnosti chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na životním prostředí a přírodě. Dle jejich názoru, se kterým se osobně ztotožňuji, „občanskému zákoníku jako základnímu pramenu soukromého práva výslovně „sluší“, že v ustanovení, které se týká všeobecné prevenční povinnosti nepůsobit škody, je jako objekt uvedeno právě životní prostředí a příroda. Případ od případu je pak třeba posoudit, zda újma na životním prostředí, potažmo přírodě, je, či není současně újmou majetkovou.“

20

Rovněž souhlasím s názorem, že terminologicky bylo uvedení pojmu „příroda“, jako objektu ochrany § 415, nadbytečným. Můžeme jej zcela podřadit pod „životní prostředí“ a jde tudíž o dvojí vyjádření stejného. Ačkoliv by bylo odstranění tohoto nedostatku vhodné, nemělo redundantní uvedení pojmu „příroda“ z hlediska rozsahu předmětného ustanovení žádné dopady.

21

Nakonec,

autoři nového občanského zákoníku si s výše uvedeným poradili po svém. 22 Významnou roli v zamezení vzniku environmentálních újem mělo také ustanovení občanského zákoníku, jež upravovalo speciální prevenci. Oznamovací a zakročovací povinnost každého upravoval § 416

23

, který však byl vypuštěn

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl, 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR 2009, s. 634. 20 PRŮCHOVÁ, Ivana; BAHÝĽOVÁ, Lenka, 2012, op. cit., s. 15. 21 JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch, 2013, op. cit., s. 35. 22 Viz kapitola 2.2. 23 § 416 zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou zákonem č. 509/1991 Sb.: (1) Každý je povinen upozornit příslušné orgány na hrozící závažnou škodu. Zakročit je povinen, je-li k odvrácení škody zákroku neodkladně třeba; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo osoby sobě blízké. (2) Ustanovení odstavce 1 platí i o hrozícím závažném neoprávněném majetkovém prospěchu. 19

19

novelou č. 509/1991 Sb. V důvodové zprávě bylo uvedeno, že tato povinnost byla vypuštěna, neboť se stala neživotnou. To souvisí i s vypuštěním § 425, sankčního ustanovení k § 416

24

. V občanském zákoníku zůstala zakročovací povinnost

uložena v § 417 odst. 1 tomu, komu již v konkrétním případě škoda hrozí. Touto hrozbou je třeba rozumět hrozbu reálnou a bezprostřední, ne pouze vzdálenou. Tato speciální prevence spočívala v právní povinnosti každého, komu škoda v konkrétním případě již hrozí, tj. každého ohroženého, zakročit k odvrácení hrozící. 25 V případě zakročovací povinnosti šlo o prevenci prováděnou svépomocí. Došlo-li k vážnému ohrožení škodou, umožňoval občanský zákoník navíc ohroženému domáhat se u soudu, aby byla ohrožovateli uložena povinnost provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody podle § 417 odst. 2. Z procesního hlediska se často jednalo o předběžná opatření. Ohrožený se však nemohl domáhat u soudu ochrany proti činnosti, která byla oprávněná, případně povolená (např. v důsledku rozhodnutí správního orgánu). Toto však neplatilo v případě, že byla činnost vykonávána v rozporu se zákonem nebo daným úředním povolením. Nicméně i v případě, že aplikace § 417 odst. 2 nebyla možná a byly splněny předpoklady příslušné odpovědnosti, mohl se ohrožený domáhat náhrady škody, která z povolené činnosti vznikla. 26 2.3.

Prevence

environmentálních

újem

v novém

občanském

zákoníku Úprava předcházení škodám je v novém občanském zákoníku obsažena v ustanoveních § 2900 až 2903. Důvodová zpráva uvádí, že návrh obecných ustanovení o předcházení škodám vychází z klasické zásady „neminem laedere“. Tato zásada se v předchozím občanském zákoníku promítala jako obecná prevenční povinnost podle § 415. Dle autorů nového občanského zákoníku však ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kol., Občanský zákoník: komenář , 2009, op. cit., s. 1191 25 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné 2, Díl třetí: závazkové právo, 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s. 370. 26 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kol., Občanský zákoník: komenář , 2009, op. cit., s. 1193 – 1194. 24

20

bylo toto ustanovení pojato způsobem, který poznamenaly ideologie a společenské zřízení své doby. 27 NOZ proto upravuje obecnou prevenční povinnosti v § 2900 takto: „vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“. Takové znění má být odrazem zmíněné zásady „neminem laedere“, ústavního principu, podle něhož vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny), Principů evropského deliktního práva a některých zahraničních vzorů. 28 Z pohledu práva životního prostředí je zásadní, že z výčtu objektů, ke kterým se všeobecná prevenční povinnost vztahuje, byly vypuštěny pojmy životní prostředí a příroda. Tato skutečnost se v odborné literatuře setkala s kritikou. I. Průchová uvádí, že „uvedení pojmu životní prostředí by mělo význam především s ohledem na skutečnost, že nejde o běžný objekt vlastnického práva. Zvláštnost tohoto objektu se projevuje především v tom, že jeho případné ohrožení či poškození zpravidla neovlivní pouze jeho vlastníka, nýbrž daleko širší okruh subjektů a existenční podmínky lidí a dalších živých organismů.“ 29 S ohledem k výše uvedenému mám za to, že zmínění pojmu životní prostředí v § 2900 by bylo vhodné. Ani důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku nenabízí vysvětlení k jeho vypuštění. Souhlasím však i s názorem P. Humlíčkové, že „vzhledem k dosavadní aplikaci odpovědnosti nebude mít tato změna žádný praktický dopad, protože nemajetkové ztráty na životním prostředí či přírodě v občanskoprávních sporech ze své podstaty řešeny nebyly a naopak u majetkových škod na vlastnitelných částech životního prostředí (lesy, obilí) prevenční povinnost zůstává zachována.“

30

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 565. Tamtéž. 29 JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch, 2013, op. cit., s. 36. 30 HUMLÍČKOVÁ, Petra. Právní odpovědnost za ztráty na životním prostředí. In: Lidská práva, právní odpovědnost a ochrana životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinium, 2012, s. 183. 27 28

21

Speciální zakročovací povinnost ukládá § 2901 NOZ ve dvou případech. Prvním je povinnost zakročit na ochranu jiného, kterou má každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo má nad ní kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Zároveň to musí vyžadovat okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Druhým případem je povinnost toho, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je potřeba k zákroku vynaložit. Odchylně od úpravy v § 417 odst. 1 OZ tak NOZ neobsahuje speciální prevenční povinnost toho, komu škoda hrozí. V § 2903 odst. 1 však stanoví, že nezakročí-li ten, komu hrozí újma k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit. Důvodová zpráva k tomuto s odkazem na zásadu autonomie vůle uvádí, že je soukromou záležitostí každého, jak nakládá s vlastním majetkem. 31 Proto nestanovuje povinnost ohroženého zakročit, nýbrž právní následek jeho pasivity, spočívající v omezení náhrady škody. I v tomto případě však lze souhlasit s názorem, že konstrukce použitá v OZ byla s ohledem k prevenci environmentálních újem vhodnější.32 Jak zakotvuje Listina základních práv a svobod (dále též „Listina“) v čl. 11 odst. 3, vlastnictví zavazuje a jeho výkon nesmí mimo jiné poškozovat životní prostředí. V případě absence zakročovací povinnosti toho, komu škoda hrozí, však dochází k určité legalizaci poškozování životního prostředí, která, s ohledem na jeho charakter, není vhodná. I nadále jsou do systému prevence zapojeny obecné soudy. § 2903 odst. 2 NOZ stanoví, že „při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.“ V tomto případě tedy byla úprava obsažená v OZ zachována a lze předpokládat, že při aplikaci toho ustanovení nedojde k zásadnějším změnám. Novinkou oproti předchozí úpravě je speciální oznamovací povinnost, kterou stanoví § 2902 NOZ. „Kdo porušil právní povinnost, nebo kdo může a má Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 566. JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch, 2013, op. cit., s. 38-39. 31 32

22

vědět, že ji poruší, oznámí to bez zbytečného odkladu osobě, které z toho může újma vzniknout, a upozorní ji na možné následky. Splní-li oznamovací povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení zabránit.“ Tato konstrukce je pojata úžeji než v případě dříve zrušeného § 416 OZ, kdy měl oznamovací povinnost každý. Pro případy hrozících environmentálních újem je však plně využitelná. 2.4.

Shrnutí

Prevence má v právu životního prostředí zásadní význam. Cílem právní úpravy ochrany životního prostředí je, aby ke škodám na životním prostředí docházelo v co nejmenším rozsahu, respektive aby nevznikaly vůbec. A pokud nakonec vzniknou, aby byly jejich negativní následky co nejmenší. Náprava škody na životním prostředí totiž nese zvýšené náklady a v některých případech ani není zcela možná. Zásadu prevence v českém právu zakotvuje v ústavní rovině sama Ústava spolu s Listinou základních práv a svobod. Občanskoprávní prevence byla zakotvena i v předchozím občanském zákoníku. Nový občanský zákoník příliš nevybočuje od předchozí úpravy. Z pohledu ochrany životního prostředí je významné, že z výčtu objektů, ke kterým se vztahuje všeobecná prevenční povinnost, byly novým občanským zákoníkem vypuštěny pojmy životní prostředí a příroda. To však neznamená, že se na ně prevenční povinnost nevztahuje. Nelze proto očekávat žádný praktický dopad této změny. Novinkou oproti předchozí úpravě je speciální oznamovací povinnost škůdce, která je však pojata úžeji než v případě dříve zrušeného § 416 OZ. K tomu již NOZ neupravuje zakročovací povinnosti toho, komu hrozí škoda. Namísto toho zakotvuje právní následek pasivity poškozeného, který spočívá v omezení náhrady škody. Tuto změnu vnímám ve vztahu k ochraně životního prostředí negativně. Dochází totiž k určité legalizaci poškozování životního prostředí způsobené pasivitou poškozeného.

23

3. Obecná východiska občanskoprávní odpovědnosti Obecná úprava odpovědnosti za škodu byla obsažena v části šesté, hlavě první a druhé OZ. K 1. lednu 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník z pera prof. Karla Eliáše. Při jeho přípravě se autor inspiroval mimo jiné i návrhem Principů evropského deliktního práva (PETL), jenž vznikl v důsledku dlouhodobé spontánní europeizace odpovědnostních vztahů. 33 Základní prvky soukromoprávní odpovědnosti za škodu však zůstávají zachovány. Účelem této práce není provedení detailní analýzy všech ustanovení v hlavě III. nového občanského zákoníku, jež se týkají závazků z deliktů, nýbrž srovnání s předchozí úpravou v občanském zákoníku a upozornění na změny v souvislosti s újmami na životním prostředí. Proto se budu v této kapitole soustředit zejména na vybrané problémy a relevantní změny v úpravě týkající se environmentálních škod. 3.1.

Pojem odpovědnost

3.1.1. Terminologie předchozího občanského zákoníku K vymezení pojmu odpovědnosti, se kterým pracoval i předchozí občanský zákoník, existuje v právní teorii řada názorů. Nejčastěji se však setkáme s definicí, podle které je odpovědnost vymezována jako sekundární právní povinnost, která vznikla subjektu, jenž porušil primární povinnost, vyplývající pro něj ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti (např. ze smlouvy).

34

Jedná se tedy

ve své podstatě o sankci, jež je uložena rušiteli primární povinnosti. Tato odpovědnostní povinnost a jí odpovídající právo poškozeného společně tvoří obsah odpovědnostního vztahu, jenž má charakter relativního závazkového vztahu. Právním důvodem vzniku odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti, tedy protiprávní úkon. Podstata odpovědnostního vztahu se neodlišuje od jiných závazkových vztahů vzniklých na základě právního úkonu. 33 34

HUMLÍČKOVÁ, Petra, op. cit., s. 183. FIALA, Josef. Občanské právo hmotné. Vyd. 3., opravené a doplněné. Brno: Nakl. Doplněk, 2002, s. 345.

24

Jejich odlišnost je dána funkcí. Účelem závazků z právních úkonů je dosažení určitého ekonomického cíle subjektu, kdežto funkcí odpovědnostních závazků je zejména reparace vzniklé újmy. V souladu s výše uvedeným můžeme vymezit povinnost nahradit škodu jako „sankční odpovědnostní povinnost ukládanou zákonem tomu, kdo porušil právní povinnost vyplývající ze zákona či jiného předpisu nebo povinnost vyplývající pro něj ze závazku“. 35 Vedle funkce reparační má odpovědnost za škodu i funkci preventivně výchovnou. Jak již bylo uvedeno, má prevence při ochraně životního prostředí zásadní význam. Dojde-li však ke vzniku škody, musí právní úprava, v souladu se zásadami „neminem laedere“ a vyrovnávací spravedlnosti, zajišťovat plnou náhradu škodlivých následků. Poškozený má právo na to, aby mu byla celá škoda plně nahrazena (reparována), a to formou náhrady v penězích (kompenzace), nebo náhrady in natura (restituce). V případě škody způsobené na zdraví (vytrpění bolesti, ztížení společenského uplatnění) a jiných nemajetkových újem je poskytováno peněžité odškodnění (materiální satisfakce). Pak hovoříme o satisfakční funkci odpovědnosti. 36 3.1.2. Terminologie nového občanského zákoníku Nový občanský zákoník opouští dosud zažitou terminologii týkající se problematiky nepříznivých následků za způsobení újmy a neužívá již v souvislosti s ní pojem odpovědnost, ale termíny „závazky z deliktů“, „náhrada majetkové a nemajetkové újmy“ nebo „povinnost nahradit škodu“. Dle důvodové zprávy tak NOZ opouští pojetí odpovědnosti jako hrozby sankcí a přiklání se k „pojetí odpovědnosti v duchu tradic antické a křesťanské civilizace, podle nichž člověk odpovídá za své jednání v plném rozsahu, a odpovídá tedy především za to, že se chová řádně, po právu a že splní své povinnosti. Vzhledem k tomu se v návrhu slovo „odpovědnost“ používá jen velmi zřídka, protože zákonný text vystačí ve většině případů s termínem povinnost. Odstraňuje se tak nedůslednost 35 36

FIALA, Josef, 2002, op. cit., s. 347. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné, 2009, op. cit., s. 379 – 380.

25

současných formulací platného občanského zákoníku, který termín „odpovědnost“ používá v různých významech a často i zbytečně.“ 37 K této koncepční změně se však někteří autoři vyjadřují negativně. Například I. Pelikánová uvádí, že „je politováníhodné, jestliže návrh občanského zákoníku

odmítá

odpovědnostních

samotný vztahů…

pojem

odpovědnosti

Rozdílnost

v souvislosti

doktrinálních

názorů

s úpravou na

pojem

odpovědnosti v civilním právu ani přesahy přes striktní definici odpovědnosti nejsou dostatečným důvodem pro přerušení vazby mezi odpovědností a povinností k náhradě škody. Náhrada škody je centrální součástí odpovědnosti a příslušnost do odpovědnostního práva by měla být jasně patrná.“

38

Autorka dále upozorňuje

na terminologickou nejednotnost celého právního řádu. V zájmu jeho ucelenosti je nutné, aby ve společných bodech bylo nazírání na odpovědnost shodné ve všech právních odvětvích, díky NOZ tomu tak však v případě pojmu odpovědnost není. Kriticky se k této změně vyjadřuje i P. Pražák. 39 Dle jeho názoru k radikální koncepční změně, již autoři NOZ deklarují, ve skutečnosti nedochází. Institut právní odpovědnosti v NOZ nemá jasnou koncepci a bude pouze na doktríně, aby se s otázkou institutu právní odpovědnosti vyrovnala. Na polemiku I. Pelikánové přímo reaguje ve svém článku F. Melzer. 40 Ten uvádí, že kritika užití pojmu odpovědnost není kritikou právní úpravy, ale terminologie. Pro užití terminologie lze užít kategorii vhodnosti, ne však kategorii správnosti. Při terminologické nevyjasněnosti tohoto pojmu tak zákonodárce mohl učinit jen jedno, vybrat si některou terminologickou variantu, již považuje za nejvhodnější, a tu důsledně uplatňovat. S tímto lze jistě souhlasit. Avšak hovořit bez dalšího o tom, že tak NOZ činí, není vhodné. Dle mého názoru v tomto bodě Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 47 – 48. PELIKÁNOVÁ, Irena. Nový občanský zákoník: Odpovědnost za škodu – trendy a otázky, malý náhled do osnovy nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 3, s. 15 - 16. 39 PRAŽÁK, Pavel. Má institut právní odpovědnosti v návrhu nového občanského zákoníku jasnou koncepci? Právní rozhledy. 2012, č. 3, s. 101. 40 MELZER, Filip. Corpus delicti aneb obrana úpravy deliktního práva v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 3, s. 24 – 25. 37 38

26

NOZ selhává. Pojem odpovědnosti se totiž v NOZ vyskytuje ve všech jeho významech. „Nalezneme zde odpovědnost ve smyslu primární povinnosti (§ 193, 1190 či 2161), ve smyslu následku porušení povinnosti (§ 2542, 2543 či 1935, ve významu následku protiprávního stavu (§ 1288, 1625) i v dalších významech (§ 420, 24).“

41

Z mého pohledu je pak do očí bijící ustanovení § 2861 upravující

„pojištění odpovědnosti“. Hovořit tedy o tom, že je nová kodifikace prodchnuta duchem jasné koncepčnosti, není zrovna na místě. Cílem této práce není podrobný rozbor terminologického a koncepčního pojetí závazků z deliktů v NOZ. Čtenář také jistě promine občasné použití pojmu odpovědnost v souvislosti s povinností k náhradě škody podle NOZ, kterému se, zejména v rámci komparace s předchozí úpravou, nelze vždy vyhnout. Osobně se pak ztotožňuji s názorem I. Průchové, podle které teprve čas ukáže, zda autoři NOZ opravdu zvolili správnou terminologii a jejich opuštění pojmu odpovědnost bylo vhodné. Soukromoprávní teorie závazků z deliktů ale nemůže fungovat izolovaně od jiných odpovědnostních systémů, které pracují i s pojmem odpovědnost za škodu. Je proto třeba se již v tomto okamžiku vyrovnat s tím, že v českých právních předpisech bude i nadále pracováno ve vztahu k újmám na životním prostředí jak s pojmem odpovědnost, tak s pojmem závazek z deliktu či povinnost. 42 3.2.

Příčinná souvislost

Vznik závazku k náhradě škody obecně vyžaduje kumulativní splnění určitých náležitostí, které označujeme jako předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Vedle porušení právní povinnosti (respektive právně relevantní škodní události), existence škody a zavinění k nim patří existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi porušením právní povinnosti a škodou. Její prokázání u

41

PRAŽÁK, Pavel, op. cit., s. 101. JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch, 2013, op. cit., s. 225. 42

27

ekologických škod obvykle způsobuje největší potíže. Proto se jí budu nyní v krátkosti samostatně zabývat. Při posuzování vzniku odpovědnosti za škodu se postupuje tak, že se zjišťuje, zda je dána příčina (tedy porušení právní povinnosti) a následek (škoda). Až poté se provádí zjišťování příčinné souvislosti, jež musí být bezpečně prokázána. Důkazní povinnost nese žalobce. 43 Určování příčinné souvislosti u environmentálních škod vychází ze stejných základů jako u jakýchkoliv jiných škod. S ohledem na specifika životního prostředí je však zjišťování a dokazování příčinné souvislosti v mnoha ohledech obtížnější. Mezi základní problémy znesnadňující stanovení kauzálního nexu v případě environmentálních škody patří: 44 - Působení přírodních sil – negativní vnější zásah lidské činnosti způsobuje poškození životního prostředí. To však neznamená, že se neprojeví přirozené přírodní reakce a souvztažnosti, které mohou způsobit komplikace při určení příčinné souvislosti. Shodné příčiny, s ohledem na celou řadu vnějších vlivů, mohou způsobit poškození životního prostředí rozdílného rozsahu. Jednou dojde k vážnému poškození životního prostředí, jindy naopak žádná škoda nevznikne. - Reprodukční a samoobnovovací schopnost přírody – příroda je sama o sobě schopna postupně eliminovat nepříznivé vlivy na ni působící. V delším časovém horizontu pak může nepříznivý následek samovolně zcela zmizet. - Časové posuny mezi příčinou a následkem – k nepříznivým následkům způsobených škodnou událostí dochází často se zpožděním, což znesnadňuje následné prokazování příčinné souvislosti.

43 44

FIALA, Josef, 2002, op. cit., s. 354. PSUTKA, Jindřich, op. cit., s. 113-137.

28

- Postupné narůstání negativních vlivů – je obvyklé, že k poškození životního prostředí dochází vlivem postupné kumulace negativních vlivů, způsobených jedním i více subjekty, které jsou na sobě nezávislé a jednotlivě poškozují životní prostředí pouze minimálně. - Rovnocenné, stejně závažné příčiny (souběžné způsobení) – v situaci, kdy ke škodě dochází působením rovnocenných a stejně závažných příčin, jež jsou každá sama o sobě schopny způsobit vzniklou škodu, hovoříme o tzv. konkurující, případně alternativní kauzalitě. - Násobení vlivů (synergické účinky) – jedná se o případ, kdy škodě na životním prostředí dochází současným působením více vlivů. Jednotlivé vlivy nemusejí

způsobovat

poškození

životního

prostředí,

jejich

současným působením však k poškození dochází. - Smyslová vnímatelnost – k nepříznivým změnám na životním prostředí dochází často bez možnosti rozpoznat tuto skutečnost lidskými smysly, což znesnadňuje následné prokazování příčinné souvislosti. - Určení původce – často bývá problém v konkrétním případě určit, že určitý škodlivý následek skutečně pochází od daného znečišťovatele. - Mnohost původců obdobných příčin. - Limity lidského poznání – lidstvo vlivem vědeckého vývoje produkuje řadu nových látek, jejichž vliv na životní prostředí nemusí být zcela znám. Prokázání kauzálního nexu tak závisí na stavu znalostí člověka o účincích těchto látek. - Celková provázanost – životní prostředí představuje komplex jednotlivých složek, jež jsou vzájemně propojeny a ovlivňují se. V případě poškození jedné složky dochází nevyhnutelně k negativním důsledkům i na složkách dalších. 3.2.1. Úprava v předchozím občanském zákoníku Předchozí občanský zákoník s pojmem příčinné souvislosti vůbec nepracoval. Existenci příčinné souvislosti vyjadřoval termínem „způsobit škodu“.

29

V případě, kdy se vyskytovala výlučná příčina mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, zjištění příčinní souvislosti nečinilo problém. Ten však nastal, pokud ke vzniku škody vedlo více právně relevantních příčin. Občanský zákoník totiž výslovně neřešil otázku, jak posoudit vztah jednotlivých příčin mezi sebou a zároveň jejích podíl na způsobení vzniklé škody. Ačkoliv je OZ výslovně k problematice stanovení příčinné souvislosti nepřiřazoval, měla pro situace, kdy ke vzniku škody nevedla pouze jedna příčina, zásadní význam ustanovení § 438 – 441 OZ, která upravovala případy společné odpovědnosti a spoluzavinění poškozeného. 45 Pokud škodu způsobilo více škůdců, odpovídali za ni podle § 438 odst. 1 společně a nerozdílně. Ti se pak na základě § 439 OZ vypořádali podle účasti na způsobení vzniklé škody. Od pravidla uvedeného v § 438 odst. 1 se mohl soud podle odst. 2 v odůvodněných případech odchýlit a rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, za ní odpovídají podle své účastí na jejím způsobení. V rámci odpovědnosti za ekologické škody se však lze často setkat s případy, kdy příčinnou souvislost nelze bez dalšího dovodit, ale existuje určitá pravděpodobnost, že daná příčina opravdu ke škodlivému následku vede. Úpravu týkající se takových situací OZ neobsahoval. Řešení proto musela přinést až aplikační praxe. Nejvyšší soud vydal několik rozhodnutí týkajících se odpovědnosti za poškození lesa způsobeného imisemi vyvolanými povolenou provozní činností. O vztah příčinné souvislosti, se dle těchto rozhodnutí jednalo, vznikla-li škoda následkem provozní činnosti. Tato podmínka byla splněna v případě, že činnost, případně její vliv na okolí a vznik škody byly ve vzájemném poměru příčiny a následku. Muselo být doloženo, že nebýt této činnosti, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastala. Příčinou škody mohla být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nevznikl. Přitom nemuselo jít o příčinu jedinou. Postačovalo,

45

PSUTKA, Jindřich, op. cit., s. 112.

30

šlo-li o jednu z příčin, která se podílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění šlo, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Dle těchto rozhodnutí bylo nesporné, že provozní činnost, při níž je do ovzduší vypouštěn oxid síry, je ve vztahu příčinné souvislosti ke škodě vzniklé na lesních porostech. Otázkou tedy bylo pouze to, v jakém rozsahu se konkrétní provoz podílel na výsledné škodě. 46 Z uvedeného vyplývá, že soudní praxe neusilovala o úplné prokázání příčinné souvislosti, ale pracovala již s určitou mírou pravděpodobnosti jejího prokázání. 3.2.2. Úprava v novém občanském zákoníku Nový občanský zákoník odstraňuje nedostatek předchozí úpravy a zavádí výslovnou regulaci tzv. alternativní kauzality. Tato úprava je zařazena mezi regulaci povinnosti nahradit škodu způsobenou několika osobami do § 2915. Základní pravidlo řešení alternativní kauzality obsahuje odst. 1 ve větě druhé: „Jeli k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.“ Jedná se tedy o solidární odpovědnost všech alternativních škůdců. Výjimku ze základního řešení alternativní kauzality zavádí § 2885 v odst. 2. V případech hodných zvláštního zřetele může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku. Pokud nelze účast přesně určit, přihlédne soud k míře pravděpodobnosti. „Na tomto místě tedy NOZ normuje kauzálně proporciální odpovědnost jednotlivých alternativních škůdců,

46

Rozsudek nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. NS 25 Cdo 62/2000.

31

která se však neaplikuje na všechny případy alternativní příčinnosti, nýbrž záleží na úvaze soudu, zda shledá dostatečné důvody k jejímu založení.“ 47 Výslovné řešení alternativních příčin v NOZ lze hodnotit pozitivně. Zejména v případech újem způsobených na životním prostředí je totiž velice často problematické stoprocentně určit osobu škůdce a prokázat příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Tomu nenapomáhá fakt, že je obvykle výsledná škoda způsobena více škůdci a ovlivněna velkým množstvím externích faktorů. Posílení postavení poškozeného, které přináší NOZ, tak v konečném důsledku zajistí i lepší ochranu životního prostředí. 3.3.

Subjektivní a objektivní odpovědnost

Občanskoprávní odpovědnost se podle toho, zda je v konkrétním případě vyžadováno zavinění, či nikoliv, dělí na tzv. subjektivní a objektivní odpovědnost. V případě subjektivní odpovědnosti je zavinění obligatorním předpokladem jejího vzniku. Proti tomu ke vzniku objektivní odpovědnosti vyžadováno není. Zavinění tvoří subjektivní předpoklad povinnosti k náhradě škody v občanském právu. Právní teorie jej definuje jako „vnitřní psychický vztah odpovědného subjektu k jeho vlastnímu úkonu, který se příčí objektivnímu právu, tj. k jeho protiprávnímu úkonu, jakož i ke škodě jako ke způsobenému následku tohoto protiprávního úkonu.“ 48 Zavinění je založeno na spojení dvou psychických prvků. Prvním je prvek poznání, tedy intelektuální, rozumový prvek spočívající ve vědomosti a předvídání určitého výsledku. Druhým je prvek vůle, jenž spočívá v tom, že subjekt projevuje vůle tím, že něco chce, případně je s něčím srozuměn. Na základě kombinací těchto prvků rozlišujeme tyto formy a stupně zavinění: 49

VLKOVIČ, Petr. Příčinná souvislost a předvídatelnost škody v kontextu obchodních odpovědnostních závazků. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita. s. 44. 48 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné, 2009, op. cit., s. 413. 49 FIALA, Josef, 2002, op. cit., s. 355. 47

32

-

úmysl (dolus) o úmysl přímý – škůdce věděl, že způsobí škodu, a způsobit ji chtěl, o úmysl nepřímý (eventuální) – škůdce věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že nastane, s tím byl srozuměn;

-

nedbalost (culpa) o nedbalost vědomá – škůdce věděl, že může způsobit škodu, tu ale způsobit nechtěl, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí, o nedbalost nevědomá - škůdce nechtěl způsobit škodu, nevěděl ani, že ji může způsobit, i když o tom vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět měl. 3.3.1. Úprava v předchozím občanském zákoníku

Občanský zákoník nedefinoval výslovně obecnou odpovědnost za škodu podle § 420 jako odpovědnost za zavinění. Ve třetím odstavci § 420 však zakotvoval exkulpační důvod, podle kterého se odpovědnosti zprostil ten, kdo prokázal, že škodu nezavinil. Obecná odpovědnost za škodu tedy byla odpovědností subjektivní. Občanský zákoník explicitně nerozlišoval vědomou a nevědomou nedbalost. Pokud v některém ustanovení pracoval s pojmem nedbalost, měla se na mysli nedbalost nevědomá. 50 V § 447 odst. 2 však OZ počítal s nedbalostí hrubou. Vymezení tohoto pojmu od počátku nebylo jednotné a vyvolávalo diskuzi. Většinová část právní teorie i soudní praxe 51 považuje hrubou nedbalost za zvláštní druh nedbalosti jako subjektivní kategorie.

52

Hrubá nedbalost zahrnuje

některé případy jak vědomé, tak nevědomé nedbalosti. Dochází k ní zpravidla při zanedbání určité důležité povinnosti, jež vyplývá např. z povolání, postavení, 50

Srov. § 420 odst. 2 nebo § 485 odst. 2 OZ. Srov. Stanovisko Nejvyšší soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/85, [R 50/1985 civ.]. 52 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné, 2009, op. cit., s. 418. 51

33

funkce nebo přímo z právního předpisu. Uvedenou koncepci přejímá i NOZ, který dokonce uplatnění pojmu hrubá nedbalost rozšiřuje. 53 3.3.2. Úprava v novém občanském zákoníku Stejně jako předchozí občanský zákoník formuluje NOZ povinnost nahradit újmu způsobenou škůdcem zaviněně. Zavinění z nedbalosti je dle tzv. domněnky nedbalosti presumováno v § 2911. Ustanovení § 2912 pak rozlišuje mezi „obecnou“ zákonnou domněnkou nedbalosti, jež se týká každého škůdce, a „zvláštní“ domněnkou nedbalosti, jež se vztahuje na osoby se zvláštními znalostmi, dovednostmi nebo pečlivostí, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, pokud tyto neuplatní. 54 Presumpce zavinění se však netýká hrubé nedbalosti ani úmyslu. 55 Pokud se jich poškozený dovolává, musí je sám dokázat. Subjektivní odpovědnost tak představuje obecné pravidlo pro povinnost nahradit škodu. V případech stanovených zvlášť zákonem je škůdce dle § 2895 povinen nahradit škodu bez zavinění. 3.4.

Způsob, rozsah a výše náhrady škody

Vymezení způsobu, rozsahu a výše náhrady environmentálních škod vychází z obecné úpravy v občanském zákoníku. S ohledem na specifika životního prostředí však skrývá řadu úskalí, s nimiž se je nutné vypořádat. V prvé řadě si je potřeba uvědomit, že náhrada škody na životním prostředí se vztahuje jen na tu část poškození, jež je újmou majetkovou. Ruku v ruce se škodou na vlastnitelných složkách životního prostředí však zpravidla dochází i k narušení nemajetkových hodnot přírody. Ty jsou však předmětem ochrany práva veřejného, zejména pomocí institutu ekologické újmy, a do rozsahu náhrady škody se nepromítnou.

53

Srov. § 2971, § 2898 NOZ. JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch. 201, op. cit., s. 227. 55 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 563. 54

34

3.4.1. Úprava v předchozím občanském zákoníku Rozsah náhrady škody představuje to, co má škůdce poškozenému nahradit. S ohledem na reparační (restituční) funkci náhrady škody má náhrada škody zajistit poškozenému plnou kompenzaci způsobené újmy. Při škodě na majetku se v souladu s ustanovením § 442 odst. 1 OZ hradila skutečná škoda (damnum emergens) a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk – lacrum cessans). Omezení náhrady škody na náhradu majetkové újmy nebylo v mnoha případech dostačující. Proto se v některých případech poskytovalo odškodnění formou peněžitého zadostiučinění (materiální satisfakce). Typicky se jednalo o případy odškodnění za vytrpění bolesti, ztížení společenského postavení či usmrcení. Způsob náhrady škody spočíval podle § 442 odst. 2 v peněžité (relutární) náhradě. Pokud však o to poškozený požádal a bylo-li to možné a účelné, hradila se škoda uvedením do předešlého stavu (naturální restituce). Nebyla vyloučena ani kombinace uvedení věci do původního stavu spolu s peněžní náhradou. Tato situace obvykle nastávala, pokud sama naturální restituce nepostačovala k plnému odškodnění. 56 Vyčíslení výše škody na životním prostředí bývá zpravidla velice problematické. Nenapomáhá tomu ani fakt, že v občanském právu neexistuje podrobná metoda použitelná pro vyčíslení škod na životním prostředí. Při určení výše škody se dle ustanovení § 443 OZ vycházelo z ceny v době poškození, resp. zničení či ztráty věci. Občanský zákoník však nestanovil, jak tuto cenu určit. Teorie i judikatura vycházela z toho, že se jedná o cenu tržní. Tedy takovou cenu, za jakou se stejné či obdobné věci prodávají při obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni poškození. 57

Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004: „Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody. “ 57 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2692/2010. 56

35

3.4.2. Úprava v novém občanském zákoníku Nový občanský zákoník opouští zásadu, podle níž má relutární restituce přednost před restitucí naturální. Nově

58

se škoda nahrazuje především uvedením

do původního stavu. Škoda se hradí v penězích pouze tehdy, žádá-li to poškozený nebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné. I v případě, že je naturální restituce možná, záleží jen na vůli poškozeného, jaký způsob náhrady škody bude požadovat. Soud nebude moci zkoumat, zda je tento způsob účelný nebo obvyklý. Toto dle obecných ustanovení NOZ nepřipadá v úvahu, pokud poškozený zvolí určitý způsob restituce jen za účelem šikany škůdce.

59

Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu musí být poskytnuto v penězích pouze tehdy, pokud jiný způsob nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Zatímco škodu lze zpravidla na základě objektivních kritérií vyčíslit, není v případě nemajetkové újmy takový postup obvykle možný. Proto je potřeba ve většině případů vycházet z individuálního posouzení daného případu a zohlednit řadu kritérií, jako je intenzita neoprávněného zásahu škůdce, okolnosti či dopady na poškozeného. 60 Rozsah náhrady škody stanoví NOZ obdobně jako předchozí úprava. Škoda na majetku je hrazena v rozsahu vymezeném skutečnou škodou a ušlým ziskem. Při náhradě za poškození věci je východiskem určení její výše obvyklá cena v době poškození. NOZ však v § 2969 odst. 1 nově stanoví, že současně musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci. Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji na základě § 2955 podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností soud. Pokud není, s ohledem na současnou úroveň vědeckého poznání, přesné stanovení výše škody možné, může ji soud stanovit postupem podle ustanovení Respektive staronově – zásada naturální restituce byla z občanského zákoníku odstraněna jeho novelou č. 509/1991 Sb. 59 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 576. 60 NOVOTNÝ, Petr; KOUKAL, Pavel; ZÁHOŘOVÁ, Eva. Nový občanský zákoník: Náhrada škody 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 20. 58

36

§ 136 občanského soudního řádu, obvykle za použití znaleckého posudku.61 V případě škod na životním prostředí je tento postup často jediným možným. Pokud je základ nároku dán, nelze jej ani při velké složitosti zjištění rozsahu škody odepřít. 62 Soud v takovém případě uzná náhradu škody ve výši, ve které byla prokázána. Ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, pak může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování určit výši škody podle své úvahy.

63

Ve vztahu k újmám na životním prostředí hodnotím změny v úpravě způsobu a výše náhrady škody pozitivně. S naturální restitucí se již za účinnosti předchozího

občanského

zákoníku

bylo

možné

setkat

ve

zvláštních,

veřejnoprávních, předpisech se specifickými ustanoveními, které uvedení do původního stavu preferují (např. horní zákon nebo některé předpisy, které řeší náhradu škody v souvislosti se vstupem na cizí pozemky). 64 Obecné zakotvení této zásady do občanského zákoníku je však vhodnější. Rovněž souhlasím s tím, aby měl poškozený možnost požadovat i přes tento obecný princip náhradu škody v penězích. Ve vztahu k určení výše náhrady škody na životním prostředí je posun správným směrem nová úprava stanovení náhrady za poškození věci, podle které musí být při stanovení výše náhrady vzato v úvahu to, co poškozený musí vynaložit k obnovení či nahrazení funkce poškozené věci. K nahrazení funkcí poškozených složek životního prostředí totiž musí být často vynaloženy nemalé finanční prostředky. Je dobře, že NOZ tuto skutečnost výslovně reflektuje.

61

PSUTKA, Jindřich. op. cit., s. 230. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 06. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005. 63 Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83 [R 13/1985 civ.]. 64 JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch. 2013, op. cit., s. 228. 62

37

3.5. Smluvní omezení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy 3.5.1. Úprava v předchozím občanském zákoníku Předchozí právní úprava neumožňovala smluvní omezení odpovědnosti za škodu. Dle § 574 odst. 2 OZ totiž byla dohoda, jíž se někdo vzdává práv, která mohou v budoucnosti teprve vzniknout, neplatná. Tento stav byl některými autory kritizován. Podle J. Handlara „takto obecně a široce koncipovaný zákaz, který je důsledkem původní koncepce právní úpravy, která stála při vzniku občanského zákoníku v roce 1964, se nemůže v současné době uplatnit… zejm. proto, že je v přímém rozporu se zásadami, na kterých je vybudována právní úprava občanského i obchodního práva.“ 65 3.5.2. Úprava v novém občanském zákoníku Slovy důvodové zprávy proto „osnova nepřejímá obecné pravidlo socialistického práva, že neplatné jsou všechny dohody, kterými se někdo vzdává práva, které má vzniknout teprve v budoucnosti.“

66

K ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy, se však pro jeho absolutní neplatnost podle § 2898 nepřihlíží, pokud by předem vylučovalo nebo omezovalo povinnost k náhradě způsobené újmy člověku na jeho přirozených právech nebo újmy způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti. Nepřihlíží se ani k ujednání, jež předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se nelze práva na náhradu újmy ani plně vzdát. Uplatnění i pro škody na životním prostředí bude mít ustanovení § 2897. Vzdá-li se někdo práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku a je-li vzdání zapsáno do veřejného seznamu, 67 působí to i proti pozdějším vlastníkům. HANDLAR, Jindřich. Vzdání se práv, která mohou v budoucnu teprve vzniknout, podle § 574 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy. 2009, č. 18, s. 659 - 663. 66 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 564. 67 Tedy zapsaná do katastru nemovitostí vkladem na základě § 11 odst. 1 písm. s) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí. 65

38

Tímto způsobem si bude moci například provozovatel provozu, který má negativní vliv na okolní pozemky, smluvně zajistit vztah s jejich vlastníky. Ve vztahu k životnímu prostředí toto ale nevnímám jako krok správným směrem. Snahou právní úpravy by mělo být zamezovat vzniku škod na životním prostředí, jakožto zvlášť chráněném veřejném statku. Pokud se ale aplikace tohoto ustanovení setká s méně obezřetnými vlastníky pozemků, může být jejím následkem zvyšování škod na životním prostředí způsobené právně „krytými“ znečišťovateli. 3.6. Promlčecí lhůta 3.6.1. Úprava v předchozím občanském zákoníku Předchozí občanský zákoník upravoval promlčecí dobu práva na náhradu škody v § 106, jenž v prvním odstavci stanovil dvouletou subjektivní promlčecí dobu. Objektivní promlčecí doba byla stanovena jako tříletá, respektive desetiletá v případě úmyslně způsobené škody. Z objektivní promlčecí doby byly vyňaty škody na zdraví, na které se uplatňovala pouze subjektivní promlčecí doba. 3.6.2. Úprava v novém občanském zákoníku I v oblasti promlčení přináší nový občanský zákoník změny. Z hlediska terminologického nahrazuje pojem „doba“ výrazem „lhůta“. K tomu důvodová zpráva uvádí, že dosavadní soukromoprávní předpisy používaly těchto pojmů vcelku libovolně. NOZ však důsledně rozlišuje jejich právní význam. „Lhůtou je čas vymezený určité osobě, aby si projevem vůle zachovala vlastní právo. V ostatních případech jde o dobu.“ 68 Nově je délka objektivní promlčecí lhůty na náhradu škody nebo jiné újmy stanovena § 636 odst. 1 NOZ na 10 let. Byla-li však škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za 15 let. Objektivní promlčecí lhůta běží ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla, a neuplatní se pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví. 68

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 144.

39

V rámci objektivní promlčecí lhůty plyne dle § 629 odst. 1 obecná subjektivní promlčecí lhůta, která je tříletá. 69 V tomto si totiž dovolím nesouhlasit se závěrem I. Průchové

70

a J. Hurdíka, 71 podle kterých NOZ upouští od zakotvení

subjektivní promlčecí lhůty pro právo na náhradu škody. Ti pravděpodobně považují zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody za komplexní, plně nahrazující obecnou úpravu v § 629. Tato interpretace je však dle mého názoru mylná. Dikce ustanovení § 636 jasně stanoví, že právo na náhradu škody nebo jiné majetkové újmy se promlčí „nejpozději“ za deset, resp. patnáct let. Je pravdou, že se důvodová zpráva k uvedenému explicitně nevyjadřuje. Pokud by však zákonodárce chtěl upravit promlčení náhrady škody jedinou promlčecí lhůtou, postupoval by jistě jako v případě § 635 odst. 1 NOZ, který stanoví, že se právo na pojistné plnění z životního pojištění promlčí za deset let. Rozdílně pak v § 635 odst. 2 uvádí, že se pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí „nejpozději“ promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. K tomu již důvodová zpráva uvádí: „Zatímco ustanovení prvního odstavce stanoví jedinou promlčecí lhůtu, promlčuje se právo podle druhého odstavce také v subjektivní lhůtě, nejpozději však promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.“

72

Z výše uvedeného

je zřejmé, že se v případě práva na náhradu škody uplatní i obecná subjektivní promlčecí lhůta. Další novinkou, kterou zavádí NOZ ve vztahu k subjektivní promlčecí lhůtě, je možnost v souladu s § 630 sjednat dohodu o její délce. Sjednaná délka promlčecí lhůty nesmí být kratší než jeden rok a delší než patnáct let. Tato lhůta pak plyne vždy pouze v rámci objektivní promlčecí lhůty, která je kogentní. Pokud objektivní promlčecí lhůta uplyne dříve než lhůta dohodnutá, právo se Srov. např. Lavický, Petr a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2239 nebo Nový občanský zákoník – délka promlčecí lhůty – náhrada škody, bezdůvodné obohacení. epravo.cz [online]. [cit. 25. 5. 2014]. 70 JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch. 2013, op. cit., s. 236. 71 HURDÍK, Jan. Občanské právo hmotné. Obecná Část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 194. 72 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 154. 69

40

promlčí. V případě, že je dohoda sjednaná v neprospěch slabší strany, soud k ní nepřihlédne. Pro určité právní vztahy NOZ umožňuje sjednat pouze delší promlčecí lhůtu, než sám stanoví. Jde o právní vztahy, jejichž předmětem je náhrada újmy způsobené na svobodě, životě a zdraví fyzické osoby a právní vztahy, jejichž předmětem je právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti. Změny, které zavádí nový občanský zákoník v oblasti promlčení, lze hodnotit veskrze pozitivně. NOZ oproti úpravě v OZ prodlužuje jak objektivní, tak subjektivní promlčecí lhůtu pro právo na náhradu škody. Největší přínos v oblasti škod na životním prostředí bude mít dle mého názoru prodloužení objektivní promlčecí lhůty ze tří na deset let. Díky tomu dojde k lepší vymahatelnosti

náhrady

environmentálních

škod,

které

často

vznikají

dlouhodobým působením negativních vlivů způsobených škůdcem. 3.7. Shrnutí Nový občanský zákoník vnáší do obecné úpravy náhrady škod řadu více i méně významných změn. Upuštění od koncepce odpovědnosti jako sekundární povinnosti v části odborné veřejnosti vyvolává nevoli, avšak jeho faktický dopad nebude dle mého názoru nikterak zásadní. Postavení poškozeného posiluje úprava způsobu náhrady škody, ve které dává NOZ přednost naturální restituci. V penězích se škoda hradí pouze tehdy, žádá-li to poškozený nebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné. To společně s tím, že při stanovení výše škody musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci, přináší pozitivní trend v náhradách škod na životním prostředí. Kladně vnímám i výslovnou regulaci tzv. alternativní kauzality v NOZ a prodloužení promlčecích lhůt. Jako potenciálně nebezpečnou pro životní prostředí pak vidím možnost smluvně omezit náhradu škody a nemajetkové újmy.

41

4. Obecná odpovědnost za škodu 4.1. Úprava v předchozím občanském zákoníku Nejobecnější úpravu náhrady ekologických škod v občanském právu představovala obecná (generální) odpovědnost za škodu podle § 420 OZ, jež byla základem pro celou oblast náhrady škody. Každý podle ní odpovídal za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením právní povinnosti. Ke vzniku odpovědnosti za škodu tak musely být splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti, a to porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění. Obecná

odpovědnost

za

škodu

představovala

základní

model

odpovědnosti. Použila se vždy, pokud vznik škody nespadal pod některé zvláštní ustanovení občanského zákoníku či jiného předpisu. Pokud bylo možné postupovat podle § 420 a současně i podle zvláštní úpravy, jež zpravidla byla pro poškozeného výhodnější, záleželo na poškozeném, na základě kterého ustanovení svůj nárok založí.73 4.2. Úprava v novém občanském zákoníku NOZ opouští koncept jediného obecného deliktu 74 a nově dělí odpovědnost na smluvní a mimosmluvní. Do obecné úpravy k tomu řadí povinnost nahradit škodu způsobenou porušením dobrých mravů. 4.2.1. Náhrada škody způsobené porušením dobrých mravů Do čela ustanovení o náhradě škody řadí osnova NOZ v § 2909 případ povinnosti nahradit škodu způsobenou úmyslným porušením dobrých mravů. Dle důvodové zprávy75 pojímá celá osnova NOZ kategorii dobrých mravů jako obecnou. Proto ustanovení nezařazuje mezi zvláštní případy náhrady škody, ale do obecné úpravy. A to na první místo, neboť dobré mravy tvoří základ celého soukromého práva, které z nich vyvěrá jako celek. Stejně jako předchozí úprava v PSUTKA, Jindřich. op. cit., s. 256. Pomineme-li již zmíněnou nesystematičnost, kterou přistavovalo v OZ zařazení škody způsobené provozní činností podle § 420a pod hlavičku obecné odpovědnosti. 75 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 568. 73 74

42

§ 424 OZ vyžaduje NOZ pro vznik této odpovědnosti vyšší formu zavinění, kterou je úmysl. Vykonával-li však škůdce své právo, je povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného. 4.2.2. Náhrada škody způsobené porušením zákona Ke vzniku povinnosti nahradit škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené přímo zákonem vyžaduje NOZ stejně jako předchozí úprava zavinění. Tato povinnost nemusí vyplývat přímo z nového občanského zákoníku. Jedná se o jakoukoliv výslovně uloženou povinnost vyplývající z jakéhokoliv platného a účinného zákona, jenž je součástí našeho právního řádu. Porušení podzákonného právního předpisu nemá důsledky předvídané novým občanským zákoníkem. Ke vzniku povinnosti nahradit škodu však dojde v případě porušení povinnosti stanovené

podzákonným

právním

předpisem,

který

pouze

konkretizuje

povinnosti, jež jsou zakotvené zákonem. 76 4.2.3. Náhrada škody způsobené porušením smluvní povinnosti Úprava náhrady škody způsobené porušením smlouvy je postavena na principu, který byl doposud zakotven v § 373 obchodního zákoníku. Strana, která poruší povinnost ze smlouvy, je povinna nahradit škodu z toho vzniklou. Na rozdíl od předchozích případů obecné povinnosti nahradit škodu, představuje tato forma deliktního závazku objektivní odpovědnost. Škůdce se jí zprostí pouze v případě, že prokáže liberační důvod. Tím je skutečnost, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli, tedy tzv. vyšší moc. Škůdce se navíc nemůže zprostit své povinnosti, pokud překážka vznikla z jeho osobních poměrů nebo vznikla až v době, kdy byl s pln ěn ím smluvené povinnosti v prodlení. Povinnosti škůdce nezprostí ani překážka, kterou byl podle smlouvy povinen překonat. Strana, která poruší povinnost ze smlouvy, nahradí škodu nejen druhé straně, ale i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně 76

NOVOTNÝ, Petr; KOUKAL, Pavel; ZÁHOŘOVÁ, Eva. op. cit., s. 36.

43

sloužit. Dochází tak k rozšíření možného okruhu poškozených i o osoby, které nejsou stranami smlouvy. Účelem výslovného poukazu ustanovení § 2913 odst. 1 na chráněný zájem osoby, která není smluvní stranou, je zúžení možnosti aplikace této formy náhrady škody na daný okruh poškozených. 77 Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž dospěla k závěru, že aplikace ustanovení týkajících se odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti na třetí osobu je možná, pokud porušení smluvní povinnosti mělo dopad do její právní sféry.

78

V § 2914 NOZ upravuje situace, kdy smluvní strana při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka. Pak nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobila sama. Za pomocníka se však nepovažuje osoba, která se při plnění jiné osoby zavázala provést určitou činnost samostatně, například subdodavatel. Pokud ji však smluvní strana vybrala nepečlivě nebo na ni nedostatečně dohlížela, ručí za splnění její povinnosti k náhradě škody. 4.3. Shrnutí Předchozí občanský zákoník upravoval jediný obecný delikt, kterým byla obecná odpovědnost za škodu podle § 420 OZ. Nová úprava tento koncept opouští a dělí povinnost k náhradě škody na smluvní a mimosmluvní. K tomu řadí do obecné úpravy povinnost nahradit škodu způsobenou úmyslným porušením dobrých mravů. Ke vzniku povinnosti nahradit škodu způsobenou porušením smluvní povinností není na rozdíl od škody způsobené porušením zákona vyžadováno zavinění, jedná se tedy o odpovědnost objektivní. V tomto ohledu tak dochází k posílení postavení poškozeného, což lze hodnotit z hlediska ochrany životního prostředí pozitivně.

77 78

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 570. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2008 sp. zn. 25 Cdo 1417/2006.

44

5. Náhrada škody způsobené provozní činností 5.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku

Zásadní význam z pohledu náhrady environmentálních škod mělo ustanovení § 420a OZ upravující povinnost k náhradě škody způsobené provozní činností, podle něhož každý odpovídal za škodu, kterou způsobil jinému provozní činností. Vznik povinnosti nahradit škodu podle tohoto ustanovení nebyl vázán na zaviněné porušení právní povinnosti. Jednalo se tedy o odpovědnost objektivní. Účelem této právní úpravy byla zejména ochrana třetích osob před riziky provozních činností Postavení § 420a v systematice občanského zákoníku není zcela zřejmé. Ačkoliv byl zařazen společně s § 420 do oddílu „Obecná odpovědnost“, jeho užití jako obecné skutkové podstaty objektivní odpovědnosti, jako tomu bylo v případě odpovědnosti subjektivní dle § 420, nebylo vždy možné. Lze souhlasit s názorem, že ve skutečnosti toto ustanovení svými předpoklady nutnými pro vznik odpovědnosti a objektivním odpovědnostním principem s liberačními důvody tvořilo jeden ze zvláštních případů objektivní odpovědnosti za škodu.

79

S velkými obtížemi lze dovozovat obecnost § 420a i jen ve vztahu k dalším případům provozních činností podle OZ (např. § 427 an., § 432, 433 an.). Jiným případům tzv. objektivní odpovědnosti (např. § 421, 421a) byl § 420a postaven bezesporu na roveň. 80 Předpoklady vzniku odpovědnosti podle § 420a byly existence škodné události vyvolané provozní činností, způsobení škody a příčinná souvislost mezi provozní činností a způsobenou škodou. Povinným subjektem k náhradě škody mohla být právnická i fyzická osoba. Tato osoba nemusela být způsobilá k právním úkonům, zásadní byly pouze právní subjektivita a postavení 79 80

ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné, 2009, op. cit., s. 449 – 450. PSUTKA, Jindřich. op. cit., s. 259.

45

provozovatele. 81 Předpokladem vzniku odpovědnosti tohoto subjektu nebylo zavinění ani protiprávní úkon, ale určitá škodní událost, jež byla vyvolána provozní činností. Odpovědnost za škodu ve smyslu § 420a nastupovala i v případě, že byla daná činnost realizována v souladu se všemi relevantními předpisy a opírala se o zákonem požadovaná souhlasná rozhodnutí příslušných orgánů veřejné správy. 82 Podle některých autorů by však tato odpovědnost měla nastupovat pouze v důsledku činností, jež byly právní normou či úředně nepovolené, případně povolené byly, ale překračovaly povolený rozsah negativních vlivů na okolí. 83 Povolené provozování zdroje znečištění povoleným způsobem je dle jejich názoru výkonem práva provozovatele. Každý, kdo má nějaké právo, je oprávněn jej vykonávat. „Pokud určitý subjekt při výkonu svého práva v mezích zákona způsobí jinému majetkovou újmu, není povinen ji nahradit.“ 84 S tímto názorem nesouhlasím a ztotožňuji se se stanoviskem Nejvyššího soudu. Podle něj nemohou limity a poplatky za znečišťování spolu s ostatními instituty veřejnoprávní ochrany životního prostředí nahradit soukromoprávní nárok na náhradu škody. „Tím by v podstatě došlo k vyvlastnění nebo znárodnění nároku na náhradu škody.“

85

Ke stejnému závěru pak dochází i judikatura Nejvyššího soudu. 86

Poškozený při uplatňování svého práva nemusel dokazovat porušení konkrétní právní povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla Komentář k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 5. 2014]. 82 ADAMOVÁ, Hana. Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností dle stávajícího a nového občanského zákoníku. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch (eds.). Odpovědnost v právu životního prostředí. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 44. 83 ČIHÁKOVÁ, Dana; SEQUENS, Tomáš. 4. Rozhodnutí NS ČR ze dne 15. 10. 2008 [pozn. red.: správně 25. 9. 2008], sp. zn. 25 Cdo 582/2007 (s odkazem na rozhodnutí ze dne 16. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 769/2006) Právní rozhledy. 2009, č. 24, s. 16. 84 HOLUB, Milan a kol. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. 2. vyd. Praha: LINDE, 2004, s. 14. 85 VOJTEK, Petr. Reakce ze strany NS k článku Čiháková, D.; Sequens. op. cit., Právní rozhledy. 2009, č. 24, s. 16. 86 Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 582/2007; Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 769/2006. 81

46

vyvolána povahou provozní činnosti. Vymezení pojmu provozní činnost však vyvolávalo obtíže. Zákon přímo nedefinoval, co je provozem, které činnosti mají provozní povahu nebo kdy je něco provozováno. Právní teorie a judikatura definovala provozní činnost ve smyslu § 420a jako určitou organizovanou a cílevědomou činnost, jež má hospodářský nebo jiný provozní účel. 87 Jednalo se o takovou soustavně prováděnou činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), již právnická nebo fyzická osoba provozně vyvíjí. Předmět této činnosti je obvykle vymezen ve zřizovací listině, oprávnění k podnikatelské činnosti nebo živnostenském oprávnění. Rozhodující však byla fakticita této činnosti. Provozní činností byla proto i „taková činnost fyzické nebo právnické osoby, která není vymezena v jejím předmětu činnosti, která je však součástí jejího provozu a faktické činnosti, a to bez ohledu na to, zda je k takové činnosti třeba zvláštního veřejnoprávního oprávnění či nikoliv, tedy zda jde o činnost povolenou. K provozní činnosti ve smyslu tohoto ustanovení patří i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní.“

88

Za provozní činnost tak byl judikaturou uznán provoz

teplárny89, vodní elektrárny 90, ale i chov dobytka 91 nebo prodej nezpracovaných zemědělských produktů za účelem zpracování nebo dalšího prodeje 92. Podle taxativně vymezeného zákonného výčtu v § 420a odst. 2 byla škoda způsobena provozní činností, byla-li způsobena: a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí,

Komentář k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 5. 2014]. 88 ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kol., Občanský zákoník: komenář , 2009, op. cit., s. 1220. 89 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010. 90 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3113/2006. 91 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009. 92 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006. 87

47

c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Na rozdíl od škodlivých vlivů na okolí podle písmena b) nemuselo jít u věcí použitých při provozní činnosti podle písmena a) o věci či technologie potencionálně nebezpečné, které pro svůj charakter a možnost selhání při jejich ovládání představovaly zdroj nebezpečí pro okolí. 93 Občanský zákoník nijak neomezoval okruh věcí, s jejichž použitím byl tento typ odpovědnosti spojen. Dle judikatury k nim bylo potřeba řadit jakékoliv zařízení či vybavení provozovny, v níž se v rámci provozní činnosti poskytují služby. Nemuselo jít o věci, které poskytovatel aktivně využívá. Použití věci při provozní činnosti však muselo vyplývat z toho, že je věc do procesu poskytování služby určitým způsobem zapojena. 94 Odpovědnost způsobená provozní činností však nebyla absolutní objektivní odpovědností. V § 420a, odst. 3 zakotvoval občanský zákoník liberační důvody, pro které se mohl provozovatel odpovědnosti zprostit. A to tehdy, prokázal-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu či vlastním jednáním poškozeného. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost i důkazní břemeno spočívaly v obou případech na provozovateli. 95 Neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu ve smyslu §420a odst. 3 OZ rozumíme událost (tedy skutečnost na právní lidské vůli nezávislou), které nemohlo být provozovatelem zabráněno, ani která nemohla být odvrácena při vynaložení veškerého očekávatelného úsilí. Jednalo se tedy v podstatě o tzv. kvalifikovanou náhodu, neboli vyšší moc (vis maior), která se obvykle projevuje ve formě živelné události, jako je například povodeň, zemětřesení nebo bouře. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2614/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008. 95 ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné, 2009, op. cit., s. 458. 93 94

48

Pokud však existovaly obvyklé prostředky, kterými lze těmto hrozbám čelit (například protipovodňová opatření či hromosvod), a událost byla očekávatelná (například umístění výrobního zařízení v místě častých záplav), nebyl předpoklad neodvratitelnosti s ohledem na zanedbání prevenční povinnosti splněn. 96 Neodvratitelná událost musela vzniknout z důvodů, jež objektivně nemají původ uvnitř provozu a nesouvisejí s jeho realizací, řízením nebo organizací. 97 V opačném případě, „byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost, nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno.“ 98 Neodvratitelnou událostí nemohly být ani práce na opravě provozního zařízení, které prováděla třetí osoba sjednaná provozovatelem. 99 Rovněž investice do nových ekologických technologií, prováděné nad rámec povinností stanovených veřejným právem, nenaplňovaly důvod ke zproštění odpovědnosti za škodu na životním prostředí způsobenou provozní činností. 100 V případě vlastního jednání poškozeného nebylo rozhodující, zda bylo toto jednání zaviněné či nikoliv. V každém případě totiž poškozený nesl škodu sám v rozsahu, v jakém byla škoda způsobena jeho chováním. 101 5.2.

Úprava v novém občanském zákoníku

Nový občanský zákoník odstraňuje systematickou nejednoznačnost předchozí úpravy. Skutkovou podstatu náhrady škody způsobené provozní činností již neřadí mezi obecné skutkové podstaty, nýbrž mezi zvláštní případy povinnosti nahradit škodu, konkrétně do § 2924. Dle tohoto ustanovení každý, kdo „ provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí 96 Komentář k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 5. 2014]. 97 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3268/2008. 98 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006. 99 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4178/2008. 100 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 582/2007. 101 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001.

49

škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí.“ Ve srovnání s úpravou v §420a OZ nemůže být škůdcem „každý“, nýbrž pouze osoba, která provozuje závod 102 nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti. Což vede k zúžení okruhu potenciálních škůdců. Důvodová zpráva k uvedenému uvádí, že „povinnost k náhradě škody způsobené provozní činností se nepojí jen s provozem obchodního závodu, ale i jiných zařízení sloužících k výdělečné činnosti. Takovými zařízeními nejsou jen ta, která mají platící klientelu, ale i taková, jejichž výdělkem jsou především příjmy z veřejných prostředků (např. veřejné nemocnice, školy a podobné ústavy).“ 103 Je patrné, že oproti předchozí úpravě je při konstrukci této odpovědnosti kladen důraz nikoliv na činnost, nýbrž na určitý hmotný základ provozní činnosti závodu či jiného obdobného zařízení. Přitom je upuštěno od výčtu dopadů provozu činnosti, které jsou pokládány za právně relevantní příčinu škody způsobené provozní činností 104, jak tomu bylo v § 420a odst. 2 OZ. Pro hodnocení těchto změn bude nutné vyčkat na aplikační praxi soudů. Vázanost povinnosti k náhradě škody z provozní činnosti zákonem pouze na závod či jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti nemusí být šťastné. I nevýdělečné činnosti totiž mohou vykazovat znaky provozní činnosti. V tomto případě pak nezbude poškozenému než se domáhat náhrady škody na základě obecných skutkových podstat povinnosti k náhradě škody, což povede k oslabení jeho pozice. Je však nutné upozornit na to, že i dosavadní judikatura obvykle pojímala provozní činnost jako činnost, jež je realizována za účelem zisku. Nová úprava tak, dle mého názoru, nepovede k zásadním změnám v aplikovatelnosti povinnosti k náhradě škody z provozní činnosti na jednotlivé případy. Souhlasím

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 572-573. JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch, 2013, op. cit., s. 229. 103 104

50

však s názorem I. Průchové

105

, že by bylo vhodnější upravit dikci § 2924 tak, aby

hradil škodu ten, kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící „zpravidla“ k výdělečné činnosti. Na rozdíl od úpravy v §420a odst. 2 písm. c) OZ nezahrnuje povinnost k náhradě škody z provozní činnosti škody způsobené oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Tuto skutkovou podstatu upravuje NOZ samostatně v § 2926 jako škodu na nemovité věci. Rozdílně od té předchozí, nová úprava nepřipouští možnost liberace. 106 Stejně jako v předchozím občanském zákoníku je povinnost k náhradě škody z provozní činnosti objektivní odpovědnostní, jež není absolutní. Liberační důvod však NOZ upravuje odlišně. Dle předchozí úpravy se mohl provozovatel odpovědnosti zprostit, pokud prokázal, že byla škoda způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu. NOZ však umožňuje provozovateli zprostit se povinnosti k náhradě škody, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Dochází tak k výraznému rozšíření možnosti liberovat se, kdy se škůdce bude moci zprostit své odpovědnosti i v případě, že bude mít škoda původ v provozní činnosti. Pro zhodnocení dopadu nové koncepce liberačního důvodu je zásadní interpretace pojmu „veškerá rozumná péče“. Důvodová zpráva toto kritérium chápe tak, že provozovatel má dbát nejen povinností ujednaných ve smlouvě nebo stanovených právními předpisy, ale všeho, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální. Přitom nemohou být požadavky na provozovatele kladeny jako přepjaté, nýbrž musí odpovídat tomu, co se od PRŮCHOVÁ, Ivana. K pojmu provoz zvlášť nebezpečný v environmentálních souvislostech. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch (eds.). Odpovědnost v právu životního prostředí. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 65. 106 Není však vyloučena aplikace obecného ustanovení § 2918 NOZ. Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. 105

51

jednajícího v daném oboru očekává jako opatrné jednání podle dosažené úrovně jednání i obecné zkušenosti. 107 Z výše uvedeného vyplývá, že tento pojem přesahuje pravidla stanovená obecně závaznými předpisy. Soulad s právním řádem tedy automaticky neznamená možnost liberace provozovatele. Nabízí se otázka, jaký je vztah mezi pojmem „veškerá rozumná péče“ a obecnou prevenční povinností dle § 2900 NOZ. Dle tohoto ustanovení je každý povinen, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Splnění prevenční povinnosti však nemůže automaticky znamenat možnost liberace provozovatele. Plně souhlasím s názorem H. Adamové, dle které je účel objektivní odpovědnosti za provozní činnost přenesení rizika případných škod na toho, jemuž je tato činnost ku prospěchu. Pojem „veškerá rozumná péče“ proto musí být interpretován jako přesahující obecnou prevenční povinnost vyjadřující důraz na odpovědnost provozovatele za rizika spojená s jeho činností. V opačném případě by se tato skutková podstata stala v konečném důsledku odpovědností za protiprávní jednání s obráceným důkazním břemenem protiprávnosti. 108 To však dle mého názoru není účelem povinnosti k náhradě škody z provozní činnosti. Tím je zvýšená ochrana poškozeného a to, aby rizika spjatá s provozní činností spočívala zásadně na bedrech jejího provozovatele. Možnost liberace by měla připadat v úvahu jen ve výjimečných, těžko předvídatelných situacích. Můžeme proto doufat, zejména s ohledem na ochranu životního prostředí, že aplikační praxe soudů přihlédne k těmto skutečnostem a nebude obecně formulovaný pojem veškeré rozumné péče vykládat příliš široce.

107 108

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 572. ADAMOVÁ, Hana. op. cit., s. 47-48.

52

5.3.

Shrnutí

Nový občanský zákoník již neřadí úpravu náhrady škody způsobené provozní činností mezi obecné skutkové podstaty, ale mezi zvláštní případy povinnosti nahradit škodu. Tím je odstraněna systematická nejednoznačnost předchozí úpravy. Rozdílně od úpravy v předchozím občanském zákoníku je při konstrukci skutkové podstaty náhrady škody z provozní činnosti kladen důraz na hmotný základ provozní činnosti, který představuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, namísto činnosti samotné. Vázanost možnosti aplikovat povinnost k náhradě škody z provozní činnosti pouze na zařízení, která slouží k výdělečné činnosti, může vést ke zbytečnému zúžení subjektů potenciálně povinných k náhradě. Praktický dopad této změny však očekávám pouze v minimálním množství případů. Nově se může provozovatel povinnosti nahradit škodu z provozní činnosti zprostit, pokud prokáže, že vynaložil veškerou rozumnou péči, aby ke škodě nedošlo. Provozovatel se tak rozdílně od předchozí úpravy bude moci povinnosti nahradit škodu zprostit i v případě, že bude mít škoda původ v samotné provozní činnosti. Zásadní význam pro aplikaci tohoto liberačního důvodu bude mít interpretace pojmu „veškerá rozumná péče“ soudy. V zájmu ochrany životního prostředí nezbývá než doufat, že nebudou tento obecně formulovaný pojem vykládat příliš široce.

53

6. Náhrada škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným 6.1.

Úprava v předchozím občanském zákoníku

Vedle obecné úpravy odpovědnosti za škodu obsahoval občanský zákoník v § 421 an. případy tzv. zvláštní odpovědnosti. Z pohledu ekologických škod z nich byla nejvýznamnější odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným podle ustanovení § 432. Z tohoto ustanovení se však dozvíme pouze to, že za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného odpovídá provozovatel stejně jako provozovatel dopravního prostředku. 109 Předpoklady vzniku odpovědnosti podle § 432 OZ byla právně kvalifikovaná škodná událost vyvolaná zvláštní povahou nebezpečného provozu, škoda a příčinná souvislost mezi nimi. Jako v případě odpovědnosti podle § 420a OZ se tedy jednalo o objektivní odpovědnost, k jejímuž vzniku nebylo vyžadováno zavinění. Občanský zákoník neobsahoval legální definici zvlášť nebezpečného provozu. Abychom určili, na které provozovatele se odpovědnost za nebezpečný provoz vztahovala, bylo potřeba nejprve tento pojem vymezit. Právní věda i judikatura dospěla k závěru, že „za provoz zvlášť nebezpečný je třeba považovat soustavnou činnost organizovanou lidmi, při které jsou využívány výrobnětechnické procesy, látky, nástroje, prostředky a síly, jež za daných konkrétních poměrů nelze ani při veškeré péči provozovatele odpovídající poznatkům současného poznání vědy, techniky a hospodářství (odborné péče) plně ovládnout, takže z procesu jejich využívání hrozí pro okolí zvýšené riziko závažných a pravděpodobných škod na zdraví, životě, majetku, na přírodě či životním prostředí.“

109 110

110

Je zřejmé, že obsah pojmu zvlášť nebezpečného provozu

Škoda způsobená provozem dopravních prostředků je upravena v § 427 a n. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné, 2009, op. cit., s. 497.

54

nemůžeme považovat za trvalý a jednou pro vždy daný. Právě naopak se s ohledem na rozvoj vědy a techniky postupně vyvíjel a měnil. Za zvlášť nebezpečné provozy byly považovány například provozy v hlubinných dolech nebo ty, ve kterých je manipulováno s výbušninami, jedy či radioaktivními látkami. 111 Za škodu podle § 432 však nebylo možné považovat každou škodu způsobenou provozem zmíněných činností, ale jen takovou škodu, jež vyplývala ze samotné povahy provozu a jež byla skutečně vyvolána zvlášť kvalifikovanou událostí. Tato podmínka byla splněna, „jestliže se projevily zvláštní vlastnosti provozu, kterými se projevuje v okolním světě jeho nebezpečnost a které jsou zároveň objektivně způsobilé vyvolat škodu u třetích osob. Je-li mezi vzniklou škodou, jejíž náhrada je požadována, a povahou provozu (jeho nebezpečností) příčinná souvislost, je to důvodem vzniku objektivní odpovědnosti podle § 432 OZ.“ 112 Zvlášť nebezpečným provozem nebyl jen provoz, který byl nebezpečný absolutně, tedy vždy a za všech okolností. Zvlášť nebezpečným mohl být v konkrétní situaci i provoz, který obvykle zvlášť nebezpečným není, avšak v daných podmínkách nebyl plně ovladatelný z hlediska následků, které mohl vyvolat, a byl proto zdrojem zvýšeného nebezpečí vzniku vážných škod ve svém okolí. „Zvýšené riziko vzniku škod může spočívat i v konkrétních podmínkách, za nichž je takový provoz realizován. Provoz téhož zařízení v určitých podmínkách může totiž mít vedlejší účinky, které jsou ovladatelné při relativně nízkém riziku, zatímco v jiných podmínkách mohou být tyto účinky ovladatelné při vysokém stupni nebezpečí vyvolání újmy.“

113

Tak mohl být považován provoz za zvlášť

nebezpečný umístěný na určitém místě (rámová pila na nevhodném geologickém

Právní úprava mírového využívání jaderné energie a ionizujícího záření včetně občanskoprávní odpovědnosti za jadernou škodu způsobenou jadernou událostí je obsažena v samostatném zákoně č. 18/1997 Sb. (atomový zákon). 112 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3095/2005. 113 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 972/2000. 111

55

podloží

114

) či pouze vůči určitým hodnotám (provoz těžké dopravy na nevhodné

komunikaci

vůči

domu

v její

blízkosti

115

).

Avšak

například

provoz

automobilového závodu v předstartovní fázi, kdy se vozidla řadí na svá místa před startem soutěžní jízdy, povahu provozu zvlášť nebezpečného neměl. 116 Provozovatel provozu zvlášť nebezpečného se nemohl své odpovědnosti zprostit, jestliže byla škoda způsobena okolnostmi, jež měly původ v provozu (tzv. vnitřní škodná událost). Jediným liberačním důvodem byla podle § 428 okolnost, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Zvláštní úprava odpovědnosti podle § 432 (resp. odpovědnosti za škodu způsobené provozem dopravních prostředků) neobsahovala výslovně liberační důvod spočívající ve způsobení škody vlastním jednáním poškozeného, jako tomu bylo v případě odpovědnosti podle § 420a. V takovém případě však bylo možné užít obecnou úpravu spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě podle § 441 OZ, jejíž dopad byl totožný. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným tak byla postavena v podstatě na stejné konstrukci jako odpovědnost z provozní činnosti, kterou byla objektivní odpovědnost s liberačními důvody. Provozovatel se mohl v případě §420a odpovědnosti zprostit, pokud byla škoda způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu nebo vlastním jednáním poškozeného.

Jediným

liberačním

důvodem

pro

provozovatele

zvlášť

nebezpečného provozu pak byla skutečnost, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí. Pokud však byla škoda způsobena jednáním poškozeného, bylo možné aplikovat obecnou úpravu o spoluzavinění, jež vedla ke shodnému výsledku.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 31. 5. 1983, sp. zn. 1 Cz 13/83 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 972/2000 116 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1923/2002 114 115

56

Nelze než souhlasit se závěrem, že „konstrukce škody z provozní činnosti a škody způsobené provozem zvláště nebezpečným je naprosto identická, při striktním jazykovém výkladu liberačních důvodů dokonce mírnější pro škody způsobené provozem zvláště nebezpečným, což je absurdní. Jakýkoliv drobný provozovatel je tak za škodu odpovědný stejným způsobem jako provozovatel provozu zvlášť nebezpečného.“

117

V praxi se bylo možné setkat s případy

aplikace § 432, zejména však byl aplikován § 420a, jehož aplikace byla jednodušší. Poškozený totiž nemusel zjišťovat, zda provozní činnost splňovala kritéria zvláštní nebezpečnosti. 6.2.

Úprava v novém občanském zákoníku

Nový občanský zákoník neopomíjí ani úpravu objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. Podstatně detailnější úprava oproti té předchozí důsledněji rozlišuje podmínky pro náhradu škody způsobené „běžnou“ provozní činností a provozem zvlášť nebezpečným. Odstraňuje tak nedostatek předchozího občanského zákoníku, který tyto podmínky diferencoval nedostatečně, respektive je nerozlišoval vůbec. NOZ neobsahuje výslovnou legální definici provozu zvlášť nebezpečného. Ke stanovení, zda se v konkrétním případě jedná o zvlášť nebezpečný provoz, zvolil zákonodárce metodu uvedení určitých znaků, jež jsou pro obsah tohoto pojmu charakteristické. Dle § 2925 odst. 1 NOZ za středníkem je provoz zvlášť nebezpečný, „nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče.“ Vyvratitelná právní domněnka ve třetím odstavci § 2925 pak stanoví, „že provoz je zvláště nebezpečný, pokud se provozuje továrním způsobem nebo pokud se při něm výbušná nebo podobně nebezpečná látka používá nebo se s ní nakládá.“ Na rozdíl od provozní činnosti podle § 2924 při

HUMLÍČKOVÁ, P. Právní odpovědnost za ztráty na životním prostředí. In: Lidská práva, právní odpovědnost a ochrana životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinium, 2012, s. 182

117

57

vymezování této činnosti tedy zákonodárce nepoužil výdělečnost činnosti jako základní určující znak 118, což lze hodnotit pozitivně. Vyvratitelná domněnka nebezpečnosti provozu obsahuje dvě alternativní podmínky. Podmínka používání nebo nakládání s výbušnou či podobně nebezpečnou látkou zřejmě nebude činit interpretační potíže. Vychází totiž z dosavadního, judikaturou formulovaného pojetí, podle kterého je pro nebezpečný provoz charakteristické „využití přírodních sil, pro které je typické, že i při zachování veškeré potřebné péče a s využitím všech poznatků vědy a techniky nejsou plně ovladatelné a kontrolovatelné.“

119

Výklad pojmu provoz

provozovaný továrním způsobem však bude plně na aplikační praxi. Zákon i důvodová zpráva totiž ani nenaznačují, jak jej interpretovat. Literatura uvádí, že „činnost provozovanou továrním způsobem představují rozsáhlejší provozovny, v nichž je práce prováděna stroji a obsluhovanými lidmi, přičemž výrobky jsou produkovány ve větším množství.“

120

S ohledem na takto obecné vymezení pojmu

provoz zvlášť nebezpečný v NOZ bude dle I. Průchové

121

významné

veřejnoprávní vymezení rizikových provozů z hlediska ochrany životního prostředí v tzv. horizontálních právních předpisech práva životního prostředí, jež takové provozy pro účely konkrétního zákona specifikují. Současně však bude nutné respektovat, že ne každý provoz, vymezený jako rizikový z pohledu veřejného práva, bude nutně zvlášť nebezpečný z pohledu práva občanského. Povinnost k náhradě škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným může vzniknout, jen byla-li škoda způsobena zdrojem zvýšeného nebezpečí. To odpovídá koncepci, kdy provozovatel odpovídal za škodu podle § 432 OZ pouze v případě, že byla vyvolána povahou provozu.

PRŮCHOVÁ, Ivana. K pojmu provoz zvlášť nebezpečný v environmentálních souvislostech. op. cit., s. 64-65. 119 ADAMOVÁ, Hana. op. cit., s. 52. 120 NOVOTNÝ, Petr; KOUKAL, Pavel; ZÁHOŘOVÁ, Eva. op. cit., s. 71. 121 PRŮCHOVÁ, Ivana. K pojmu provoz zvlášť nebezpečný v environmentálních souvislostech. op. cit., s. 65-67. 118

58

Provozovatel se dle § 2925 odst. 1 NOZ povinnosti k náhradě zprostí, pokud prokáže, že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc, jednání poškozeného nebo neodvratitelné jednání třetí osoby. Dle důvodové zprávy 122 tak dochází ke zpřesnění předchozí úpravy, podle které se mohl provozovatel odpovědnosti zprostit pouze v případě, že škoda byla způsobena okolnostmi, které nemají původ v provozu, a zároveň jí nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

Vyšší moc, tedy mimořádná, nepředvídatelná a

nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na vůli škůdce

123

, je plně podřaditelná

pod dosavadní liberační důvod neodvratitelné události nemající původ v provozu. Stejně tak je tomu u jednání třetí osoby, které je ale rozdílně od chápání pojmu vyšší moci závislé na lidském chování. Liberační důvod spočívající v jednání poškozeného se částečně překrývá s obecnou úpravou odpovědnosti poškozeného za škodu vzniklou za jemu přičitatelných okolností dle § 2918. Podle H. Adamové má explicitně stanovená podmínka vlastního jednání poškozeného patrně zužovat tuto obecnou úpravu na případy vlastního konání či nekonání poškozeného. 124 Pro konečnou aplikaci těchto ustanovení tak bude zásadní soudní interpretace, tedy zda aplikační praxe bude chápat liberační důvod vlastního jednání poškozeného jako speciální ustanovení k § 2918, či nikoliv. I přes rozdílnou formulaci liberačních důvodů by dle mého názoru nemělo dojít k výraznému posunu v jejich aplikaci oproti předchozí úpravě. Uvedené liberační důvody není možné smluvně rozšířit. K jakékoliv dohodě v tomto smyslu se nepřihlíží. Jedná se o nicotné právní jednání. Důvodem je ochrana poškozených, kteří jsou často ve vztahu ke škůdci provozujícímu zvlášť nebezpečný provoz v postavení slabší strany. Tato úprava tak zajišťuje větší jistotu v ochraně vlastnitelných složek životního prostředí, které mohou být zvlášť nebezpečnou provozní činností poškozeny.

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 573. Tamtéž, s. 571. 124 ADAMOVÁ, Hana. op. cit., s. 53. 122 123

59

V neposlední řadě upravuje NOZ nově výslovně zvláštní případ alternativní kauzality. Ustanovení § 2925 odst. 2 stanoví, že pokud je z okolností zřejmé, že provoz významně zvýšil nebezpečí vzniku škody, ačkoli lze důvodně poukázat i na jiné možné příčiny, soud zaváže provozovatele k náhradě škody v rozsahu, který odpovídá pravděpodobnosti způsobení škody provozem. Uvedené pravidlo je v souladu s dosavadními, v této práci již citovanými, judikaturními závěry Nejvyššího soudu v souvislosti se škodami na lesních porostech. Ten stanovil, že provozní činnost je prokazatelně v příčinné souvislosti se škodou vzniklou na lesních porostech, přestože není příčinou jedinou. Odpovědnost provozovatele pak byla dána v rozsahu, v jakém se škodlivý vliv provozu podílel na vzniklé škodě, stanoveném pomocí matematického modelu vytvořeného znalcem. 6.3.

Shrnutí

S diferenciací úpravy povinnosti nahradit škodu způsobenou „běžným“ a zvlášť nebezpečným provozem, kterou přináší nový občanský zákoník, vzrostl význam podřazení konkrétních provozů pod tyto pojmy. Dle nového občanského zákoníku je provoz zvlášť nebezpečný, pokud nelze rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče. Zároveň zakotvuje vyvratitelnou právní domněnku, podle které je provoz zvlášť nebezpečný, pokud se při něm pracuje s výbušnou nebo podobně nebezpečnou látkou nebo pokud se provozuje továrním způsobem. Při takto obecně koncipované definici bude interpretace tohoto pojmu záležet zejména na aplikační praxi soudů, které své závěry budou moci opřít i o veřejnoprávní vymezení rizikových provozů z hlediska ochrany životního prostředí v tzv. horizontálních právních předpisech práva životního prostředí.

60

7. Právo žít v příznivém životním prostředí NOZ nově zavádí v rámci ochrany osobnosti člověka v § 81 právo žít v příznivém životním prostředí. Dochází tak k implementaci zásady obsažené v čl. 35 odst. 1 Listiny do soukromého práva. Člověk, jehož osobnost byla dotčena, se pak v souladu s § 82 odst. 1 může domáhat toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Odstraněním následku může být i náhrada způsobené újmy. Podle § 2894 odst. 2 postihuje škůdce povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu, nebyla-li výslovně ujednána, jen stanoví-li to zvlášť zákon. Důvodová zpráva k tomuto uvádí: „Osnova sice vychází nadále z koncepce, že se zásadně hradí majetková újma (škoda), zatímco nemajetková újma jen v případech zvlášť dále stanovených, ale případy, kdy poškozenému vznikne právo na náhradu - resp. odčinění - nemajetkové újmy, jsou pojaty dosti široce. Obecné předpoklady vzniku povinnosti hradit škodu však mají platit i pro vznik povinnosti odčinit nemajetkovou újmu.“

125

Nemajetková újma se odčiňuje přiměřeným

zadostiučiněním, jež má v zásadě formu peněžní náhrady. 126 Vznik povinnosti nahradit nemajetkovou újmu tedy vyžaduje výslovné stanovení zákonem. V případě poškození životního prostředí lze tuto povinnost dovodit z § 81 a 82 NOZ. Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části NOZ, nahradí v souladu s § 2956 škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. V případě zásahu do práva žít v příznivém životním prostředí vzniká škůdci povinnost odstranit následek porušení jeho povinnosti. Odstraněním škodlivého následku lze vnímat náhradu majetkové i nemajetkové újmy. Vedle náhrady škody na vlastnitelných složkách životního prostředí tím NOZ umožňuje 125 126

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 564. § 2951 odst. 2 NOZ.

61

poškozenému požadovat i náhradu nemajetkové újmy, čímž dochází k posílení soukromoprávní ochrany životního prostředí. Otázkou však zůstává, zda bude soudní praxe postupovat výše uvedeným způsobem, případně zda nabídne jiný způsob řešení této problematiky. 127 Zajímavá je rovněž možnost aplikace přechodného ustanovení z § 3079. Dle něj právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti NOZ, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Pokud však soud ke dni nabytí účinnosti NOZ nerozhodl o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti NOZ, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele 128, přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle NOZ. Díky tomuto ustanovení se bude moci domáhat náhrady nemajetkové újmy i ten, jemuž byla újma způsobena dotčením jeho práva žít v příznivém životním prostředí ještě před nabytí účinnosti NOZ.

HORÁČEK, Zdeněk. Nové základní východisko soukromoprávní odpovědnosti za škody na životním prostředí – příspěvek do diskuze nad tímto tématem. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch (eds.). Odpovědnost v právu životního prostředí. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 39-40. 128 NOZ (§ 2 odst. 3). 127

62

Závěr Ačkoliv přináší nový občanský zákoník na poli náhrady škod na vlastnitelných složkách životního prostředí řadu změn, základní východiska úpravy zůstala zachována. Terminologické změny, které u části odborné veřejnosti vyvolaly negativní ohlasy, zejména upuštění od pojmu odpovědnost, nebudou mít v zásadě praktický dopad na konkrétní práva a povinnosti. Dle mého názoru se teprve s určitým časovým odstupem ukáže, zda byly tyto změny v pojmosloví vhodné či nikoliv. V obecné úpravě náhrady škody lze veskrze pozitivně hodnotit změnu ve způsobu náhrady škody, kterou NOZ zavádí. Předchozí úprava zakotvovala prioritu peněžní náhrady, kdežto NOZ dává přednost naturální restituci. To společně s pravidlem, že při stanovení výše škody musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci, posiluje postavení poškozeného a přináší lepší perspektivu ve skutečné nápravě environmentálních škod. Za další nedostatek předchozí úpravy, který NOZ odstraňuje, považuji i výslovnou regulaci tzv. alternativní kauzality pro situace, kdy nelze přesně určit účast škůdce na škodlivém následku. Postavení poškozeného také posiluje prodloužení subjektivní i objektivní promlčecí lhůty na náhradu škody. Nový občanský zákoník opouští koncept jediného obecného deliktu a dělí povinnost k náhradě škody na smluvní a mimosmluvní. Ty spolu s povinností nahradit škodu způsobenou porušením dobrých mravů představují obecné skutkové podstaty k náhradě škody. NOZ tím odstraňuje i systematickou nejednotnost, která spočívala v zařazení úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností do oddílu obecné odpovědnosti.

63

Stěžejní úpravu v občanskoprávní povinnosti k náhradě ekologických škod představují deliktní závazky za škodu způsobenou provozní činností. Předchozí občanský zákoník upravoval dvě skutkové podstaty, a to odpovědnost za škodu způsobenou „běžnou“ provozní činností a provozem zvlášť nebezpečným. Zásadní nedostatek předchozí úpravy spočíval v tom, že konstruovala obě skutkové podstaty prakticky shodně jako objektivní odpovědnost s liberačními důvody sice jinak formulovanými, ale v konečném důsledku stejnými. Ani NOZ neopouští koncept dvou „druhů“ provozních činností a objektivní odpovědnosti za škody jimi způsobené. Rozdílně od předchozí úpravy však tyto skutkové podstaty více diferencuje. Povinnost nahradit škodu způsobenou provozní činností NOZ konstruuje jako objektivní odpovědnost provozovatele závodu nebo jiného zařízení sloužícího k výdělečné činnosti. Zde spatřuji jeden z nedostatků nové úpravy, kterým je vázání povinnosti k náhradě škody z provozní činnosti pouze na zařízení, která slouží k výdělečné činnosti. Další významnou změnou je rozšíření liberačních důvodů. Nově se může provozovatel povinnosti nahradit škodu z provozní činnosti zprostit, pokud prokáže, že vynaložil veškerou rozumnou péči, aby ke škodě nedošlo. Provozovatel se tak bude moci povinnosti k náhradě škody zprostit i v případě, že bude mít škoda původ v provozní činnosti. Rozsah tohoto liberačního důvodu stanoví až aplikační praxe soudů, na níž bude interpretace pojmu „veškerá rozumná péče.“ V případě povinnosti nahradit škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným jsou liberační důvody ve srovnání s předchozí úpravou zachovány. Z toho plyne, že možnost zprostit se této povinnosti je nastavena výrazně přísněji než u „běžné“ provozní činnosti. To způsobuje nárůst významu označení konkrétního provozu za zvlášť nebezpečný, které bude na aplikační praxi soudů. Jejich úkolem bude zejména interpretovat obecně pojatou vyvratitelnou právní domněnku, podle které se provoz považuje za zvlášť nebezpečný, pokud se provozuje továrním způsobem.

64

Velký potenciál ve směru posílení ochrany životního prostředí vidím v zařazení práva člověka žít v příznivém životním prostředí do demonstrativního výčtu osobnostních práv v § 81 odst. 2 NOZ. To spolu s ustanovením § 2956, které zakotvuje podmínky pro uplatnění náhrady při újmě na těchto právech, přináší nové možnosti v domáhání se náhrady environmentálních újem. Ve vztahu k předchozí úpravě odpovědnosti za škodu na životním prostředí v občanském zákoníku lze říci, že nová úprava nepřináší revoluci. Ačkoliv určité dílčí i koncepční změny nelze hodnotit zcela pozitivně, domnívám se, že v celkovém kontextu nová úprava více vyhovuje potřebám ochrany životního prostředí. Konečné slovo však bude mít až aplikační praxe soudů, na kterých bude interpretace obecných pojmů, jež nová úprava obsahuje. Nezbývá než doufat, že se judikatura opřená o ustanovení nového občanského zákoníku vydá správný, k ochraně životního prostředí vstřícným, směrem.

65

Seznam použitých pramenů Právní předpisy 1.

Luganská úmluva - Convention on Civil Liability for Damage Resulting from Activities Dangerous to the Environment. [cit. 3. 4. 2014]. Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/QueVoulezVous.asp?CL=ENG&CM=3& NT=150

2.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 4. 2014].

3.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 4. 2014].

4.

Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 4. 2014].

5.

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 4. 2014].

6.

Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 4. 2014].

7.

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 4. 2014].

8.

Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 5. 2014].

9.

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 4. 2014].

10. Zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 6. 2014].

Odborná literatura 1.

DAMOHORSKÝ, Milan. Právní odpovědnost za ztráty na životním prostředí, Praha: Karolinum, 1999, 212 s. ISBN 80-7841-827-1.

66

2.

DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010,629 s. ISBN 978-807-4003-387.

3.

FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. I. díl, 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 1618 s. ISBN 978-807-3573-959.

4.

FIALA, Josef. Občanské právo hmotné. Vyd. 3., opravené a doplněné. Brno: Nakl. Doplněk, 2002, 433 s. ISBN 80-723-9111-9.

5.

HOLUB, Milan a kol. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. 2. vyd. Praha: LINDE, 2004, 496 s. ISBN 80-7201-482-2.

6.

HURDÍK, Jan. Občanské právo hmotné. Obecná Část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, 308 s. ISBN 978-80-7380-377-3.

7.

JANČÁŘOVÁ, Ilona. Právo životního prostředí pro bakaláře. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 291 s. ISBN 978-802-1055-568.

8.

JANČÁŘOVÁ, Ilona; PEKÁREK, Milan; PRŮCHOVÁ, Iveta; BAHÝĽOVÁ, Lenka; VOMÁČKA, Vojtěch. Odpovědnost v právu životního prostředí - současný stav a perspektivy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 345 s. ISBN 978-80210-6594-9.

9.

LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2014. 2400 s. ISBN 978-80-7400-529-9.

10. NOVOTNÝ, Petr; KOUKAL, Pavel; ZÁHOŘOVÁ, Eva. Nový občanský zákoník: Náhrada škody 1. vyd. Praha: Grada, 2014, 139 s. ISBN 978-80-247-5165-8. 11. PEKÁREK, Milan a kol. Právo životního prostředí I. díl. 2. přepracované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 324 s. ISBN 978-80-210-4926-0. 12. PSUTKA, Jindřich. Odpovědnost za ekologické škody v občanském právu. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česka republika, 2011, 419 s. ISBN 978-807-3575-595. 13. ŠVESTKA, Jiří; SPÁČIL, Jiří; ŠKÁROVÁ, Marta; HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník: komenář I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN 978-80-7400-108-6. 14. ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanské právo hmotné 2, Díl třetí: závazkové právo, 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 550 s. ISBN 978-807-3574-734.

67

Odborné články 1.

PRŮCHOVÁ, Ivana. K pojmu provoz zvlášť nebezpečný v environmentálních souvislostech. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch (eds.). Odpovědnost v právu životního prostředí. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 58 - 68. ISBN 978-80-210-6037-1.

2.

ADAMOVÁ, Hana. Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností dle stávajícího a nového občanského zákoníku. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch (eds.). Odpovědnost v právu životního prostředí. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 41 - 57. ISBN 978-80-2106037-1.

3.

ČIHÁKOVÁ, Dana; SEQUENS, Tomáš. 4. Rozhodnutí NS ČR ze dne 15. 10. 2008 [pozn. red.: správně 25. 9. 2008], sp. zn. 25 Cdo 582/2007 (s odkazem na rozhodnutí ze dne 16. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 769/2006) Právní rozhledy. 2009, č. 24, s. 16. ISSN 1210-6410.

4.

HANDLAR, Jindřich. Vzdání se práv, která mohou v budoucnu teprve vzniknout, podle § 574 odst. 2 ObčZ. Právní rozhledy. 2009, č. 18, s. 659 - 663. ISSN 12106410.

5.

HORÁČEK, Zdeněk. Nové základní východisko soukromoprávní odpovědnosti za škody na životním prostředí – příspěvek do diskuze nad tímto tématem. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch (eds.). Odpovědnost v právu životního prostředí. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 35 - 40. ISBN 978-80-210-6037-1.

6.

HUMLÍČKOVÁ, Petra. Právní odpovědnost za ztráty na životním prostředí. In: Lidská práva, právní odpovědnost a ochrana životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinium, 2012, s. 57 - 222. ISSN 0323-0619.

7.

MELZER, Filip. Corpus delicti aneb obrana úpravy deliktního práva v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 3, s. 24 - 27. ISSN 1210-6348.

8.

PELIKÁNOVÁ, Irena. Nový občanský zákoník: Odpovědnost za škodu – trendy a otázky, malý náhled do osnovy nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 3, s. 15 - 23. ISSN 1210-6348.

9.

PRAŽÁK, Pavel. Má institut právní odpovědnosti v návrhu nového občanského zákoníku jasnou koncepci? Právní rozhledy. 2012, č. 3, s. 101.

68

10. PRŮCHOVÁ, Ivana; BAHÝĽOVÁ, Lenka. K prevenci vzniku environmentálních újem. In: JANČÁŘOVÁ, Ilona; VOMÁČKA, Vojtěch (eds.). Odpovědnost v právu životního prostředí. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 9 - 34. ISBN 978-80-210-6037-1.

Soudní rozhodnutí a stanoviska 1.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 31. 5. 1983, sp. zn. 1 Cz 13/83. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2014].

2.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83 [R 13/1985 civ.]. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2014].

3.

Stanovisko Nejvyšší soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 22. 5. 1985, sp. zn. Cpj 13/85, [R 50/1985 civ.]. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2014].

4.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 972/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 4. 2014].

5.

Rozsudek nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. NS 25 Cdo 62/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 4. 2014].

6.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 5. 2014].

7.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1923/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 5. 2014].

8.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 6. 2014].

9.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 06. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 6. 2014].

69

10. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3095/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 4. 2014]. 11. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 5. 2014]. 12. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 769/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 5. 2014]. 13. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1417/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 4. 2014]. 14. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3113/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 6. 2014]. 15. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 582/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 4. 2014]. 16. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 6. 2014]. 17. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3268/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 6. 2014]. 18. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4178/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 5. 2014]. 19. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 4. 2014].

70

20. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 5. 2014]. 21. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2614/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 5. 2014]. 22. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2692/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 1. 6. 2014].

Elektronické prameny 1.

Výkladový slovník environmentálních výrazů. EnviWeb. [online], Enwiweb.cz. [cit. 9. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.enviweb.cz/eslovnik.

2.

ČECH, Petr. Pojem a druhy věcí v novém občanském. Legal News: Rekodifikace soukromého práva. [online].

2012, březen [cit. 20. 4. 2014]. Dostupné z:

http://www.glatzova.com/files/download/glatzova-newsletter-legal-news-pojem-adruhy-veci-v-novem-obcanskem-zakoniku.pdf. 3.

Nový občanský zákoník – délka promlčecí lhůty – náhrada škody, bezdůvodné obohacení.

epravo.cz.

[online],

[cit.

25.

5.

2014].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/efocus/novy-obcansky-zakonik-30-delka-promlceci-lhutynahrada-skody-bezduvodne-obohaceni-88850.html. 4.

VLKOVIČ, Petr. Příčinná souvislost a předvídatelnost škody v kontextu obchodních odpovědnostních závazků [online]. Brno, 2012. [cit. 25. 5. 2014] Diplomová práce. Masarykova

univerzita.

Právnická

fakulta.

Dostupné

z:

http://is.muni.cz/th/206642/pravf_m/DP_-_PSPS.docx. 5.

Komentář k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 5. 2014].

6.

Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (konsolidovaná verze). [online].

[cit.

1.

4.

2014].

Dostupné

z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf.

71